OBSAH 8/2005 ROČNÍK XXIX STR.linsové úspěšně u Mezinárodní vesmírné stanice. 26. –...

1MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2005

VYDÁVÁ ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

ŘÍDÍ REDAKČNÍ RADA / PŘEDSEDAOTTO PICK

ŠÉFREDAKTORROBERT SCHUSTER

ÚVODNÍKY, KOMENTÁŘEZDENĚK ZBOŘIL

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKAMILENA STREJČKOVÁ

SEKRETÁŘKA REDAKCEIRENA KREJČOVÁ

GRAFICKÝ NÁVRH PETR TĚŠÍNSKÝGRAFICKÁ ÚPRAVA MILENA BOUČKOVÁ

AUTOR OBÁLKY FILIP SOJKADISTRIBUCE DAGMAR ČERVINKOVÁ

REDAKČNÍ RADA:

VOJTĚCH BELLING, MILOŠ CALDA,PETR DOSTÁL, MARTIN EHL,JIŘÍ FÁREK, JOSEF FUČÍK,

RADEK KHOL, PETR KRATOCHVÍL,KAI-OLAF LANG, KRISTINA LARISCHOVÁ,

PETR LEBEDA, PAVEL MÁŠA,OTTO PICK, MILOŠ POJAR,

PAVEL PŠEJA, MICHAEL ROMANCOV,JIŘÍ SCHNEIDER, PAVEL SVOBODA,

IVO ŠLOSARČÍK, JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ,FILIP TESAŘ, JOSEF VESELÝ,

TOMÁŠ VESELÝ, ZDENĚK ZBOŘIL

Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vy-davatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

All rights reserved. Copyright under the InternationalCopyright Convention. No part of this publication maybe reproduced, stored in retrieval systems or transmit-ted in any form or by any means without the prior per-mission of the International Politics editorial office.Reprints are available upon request. Reprints andpermissions: Write to International Politics, Nerudova3, 118 50 Praha 1.

Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Telefon 251 108 107; fax: 251 108 222;e-mailová adresa [email protected]ávky a předplatné přijímá administraceredakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 29,50 Kč.Předplatné na rok činí 294 Kč, pro studenty a důchodce 244 Kč, ve Slovenské republice 584,40 Sk.

Registrováno MK ČR E 5210Tiskne Petr Dvořák – Tiskárna, Jeřábová 1302,263 01 Dobříš.Rozšiřuje redakce a další distributoři v drob-ném prodeji. Ve Slovenské republice rozšiřujeL. K. Permanent, s.r.o. P.P.4., 834 14 Bratislava 34,tel.: +421 244 453 711, fax.: +421 244 373 311,e-mail: [email protected]. www.pred platne.cz. Informace o MP a ediční činnosti ÚMVna www.iir.czPodávanie tlačoviny povolené SsRP BanskáBystrica č. j. OPč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996.

ISSN 0543-7962 INDEX 46911

VYJDE V PŘÍŠTÍCH ČÍSLECH MPReforma Světové organizace v jubilejním roce založení OSN ➤ Jak se daří napl-ňovat cíle Summitu tisíciletí? ➤ Role Spojených národů při řešení ozbrojenýchkonfliktů ➤ Poručenská rada Organizace spojených národů ➤ Výzvy a šance evropeizace české zahraniční politiky ➤ Od etnoseparatistické guerilly ke glo-bálnímu islamistickému terorismu? ➤ Francie a její kulturní politika: Kolonizacemyslí a kulturní imperialismus

OBSAH 8/2005 ROČNÍK XXIX STR.

Světozor 2ČELEM K VÝZVĚ Z LISABONU! / -zz- 3

LISABONSKÁ STRATEGIE NOVĚLISABONSKÁ STRATEGIE A JEJÍ VÝZNAM PRO HOSPODÁŘSKOU POLITIKU EU / Oldřich Pešek 4NOVÁ LISABONSKÁ STRATEGIE, EKONOMICKÉ VÝZVY A ZDRAVOST FINANČNÍCH TOKŮ / Petr Zahradník 7REVIDOVANÁ LISABONSKÁ STRATEGIE Z POHLEDU PODNIKATELŮ A ZAMĚSTNAVATELŮ V ČESKÉ REPUBLICE / Vladimíra Drbalová 9LISABONSKÁ STRATEGIE: ÚSPĚCH,ČI BLAMÁŽ EUROKRATŮ? / Michaela Ševčíková, Miroslav Ševčík 11

ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKAČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA 1993–2005 – OD „NÁVRATU DO EVROPY“K EVROPEIZACI (1. ČÁST) / Vladimír Handl, Otto Pick 13

EKONOMICKÝ OBZORVLIV KORUPCE NA PŘÍMÉ ZAHRANIČNÍ INVESTICE / Aleš Pachmann 16

ZEMĚMI SVĚTAÍRÁNSKÉ PREZIDENTSKÉ VOLBY 2005 / Cyril Bumbálek 20POSTAVENÍ SÝRIE NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ A JEJÍ POLITIKA VŮČI LIBANONU / Yvona Šabacká 22IZETBEGOVIĆOVI DĚDICOVÉ: IV. KONGRES STRANY DEMOKRATICKÉ AKCE / Damir Kasum 24

VOLNÁ TRIBUNAEVROPA JAKO GLOBÁLNÍ AKTÉR A RESPEKTOVANÝ PARTNER / Jan Kavan 26FRANCIE PO REFERENDU / Jan Eichler 28NOVODOBÍ ŽOLDÁCI VE SLUŽBÁCH MÍRU / Jan Závěšický 31

RECENZEGLOBÁLNY TERORIZMUS / Boris Ecker 33MELLONOVA NADACE A BUDOVÁNÍ DEMOKRACIE VE STŘEDNÍ EVROPĚ / Jiřina Rybáčková 34

VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV 35

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2005

1. – převzala Vel-ká Británie na půlroku předsednictvív Evropské unii.Premiér Tony Blairv této souvislostioznámil, že Uniechystá na podzim

neformální summit, na němž by semělo řešit dilema mezi snahou zachovat sociální stát a zvýšit jejíkonkurenceschopnost. Velká Britá-nie chce rovněž dosáhnout dohodyo rozpočtu na léta 2007–2013.1. – položil německý kancléř Ger-hard Schröder v Bundestagu otáz-ku důvěry své vládě. 296 poslancůodpovědělo ne, 151 ano, 148 sezdrželo, pět nehlasovalo. Kancléřtak učinil záměrně s úmyslem do-sáhnout vypsání předčasných vo-leb. Termín jejich konání byl stano-vený na 18. září.1. – schválil americký Senát pení-ze na studii nového typu jadernépumy, která má ničit bunkry hlubo-ko pod zemí.1. – unesla teroristická síť al-Káidaegyptského velvyslance v IrákuIhába Šarího a zabila ho. Egypt na-to uzavřel velvyslanectví v Iráku.6. – byl ve skotském Gleneagleszahájen summit zemí skupiny G-8.Jeho účastníci rozhodli o zvýšenípomoci rozvojovým zemím z 25 na50 miliard dolarů ročně do roku2010, odpuštění dluhů 18 rozvojo-vým zemím ve výši 40 mld. dolarů.Upozornili rovněž na nutnost bojeproti korupci a na dobré správy země a vyjádřili ochotu jednat oka-mžitě o zpomalení případně zbrz-dění či zvrácení zvyšování množstvískleníkových plynů. Skupina G-8 sevyslovila pro snižování subvencí naexport zemědělských produktů.6. – rozhodl Mezinárodní olympij-ský výbor na svém zasedání v Sin-gapuru, že olympijské hry v roce2012 se budou konat v Londýně.7. – explodovaly v londýnskémmetru tři nastražené nálože, dal-ší vybuchla v linkovém autobusu.Útoky si vyžádaly 55 mrtvých, přes700 raněných.7. – odmítly radikální organizaceIslámský džihád a Lidová frontapro osvobození Palestiny vstoupitdo vlády sestavované prezidentemPalestinské autonomie Mahmú-dem Abbásem. Podobné rozhod-

nutí učinilo několik dní předtím i ra-dikální hnutí Hamás.10. – byl novým kyrgyzským pre-zidentem zvolen Kurmanbek Baki-jev (55).10. – schválili občané Lucembur-ska v referendu evropskou ústavnísmlouvu. Pro přijetí dokumentu sevyslovilo 56,5 procenta voličů.12. – oznámila londýnská policie,že se jí podařilo identifikovatvšechny čtyři pachatele teroristic-kých útoků ze 7. července, přičemžnejméně jeden z nich zahynul.Podle policie se jednalo o britskéobčany pákistánského původu.12. – se Spojené státy americképostavily proti návrhu Brazílie, Ja-ponska, Indie a Německa na rozší-ření stálých členů RB OSN z 15 na25 členů.12. – se princ Albert stal oficiálněmonackým vládcem.13. – se dohodli ministři vnitra EU,že členské státy do září schválísystém výměny informací mezi bez-pečnostními složkami o počínání te-roristů. Do prosince přijmou dalšísměrnici o praní špinavých peněza kodex chování pro dobročinné organizace, aby se nestávaly pláští-kem pro teroristy. Unie hodlá při-jmout rámcové rozhodnutí o ucho-vávání telekomunikačních dat.13. – se shodli premiéři visegrád-ské čtyřky na schůzce v Budapeština nutnosti rychle přijmout rozpočetEvropské unie na léta 2007–2013a na koordinaci postupů, jež by je-jich zemím zajistily příjmy z fondůSpolečenství.14. – pozastavil slovenský Ústavnísoud ratifikaci evropské ústavnísmlouvy, kterou v květnu schválilparlament.15. – vypukly v Gaze prudké sráž-ky mezi palestinskou policií a stou-penci radikálního hnutí Hamás.Spor se odvíjí od nejnovější vlny ra-ketových útoků Hamásu na židov-ské cíle v pásmu Gazy i na sídlav Izraeli. Hamás a další radikálovéobvinili vládu a prezidenta Abbáse,že vychází vstříc požadavkům Izrae-le, který chce po palestinském ve-dení likvidaci militantních skupin.16. – bylo oznámeno, že na Slo-vensku skončí od 1. ledna 2006povinná vojenská služba a sloven-ská armáda se stane plně profe-sionální.

1. – vyzvalp r e z i d e n tV á c l a vKlaus nej-vyšší ústav-ní činitelea představi-

tele pěti parlamentních stran k dis-kusi o budoucnosti Evropské unie.7. – se usnesla česká vláda na po-třebných podmínkách, aby se Čes-ká republika vyjádřila k evropskéústavě do konce roku 2007.11. – řekl premiér Jiří Paroubekzpravodaji ČTK, že Česko by mě-lo uvažovat o vstřícném smířlivémtestu vůči sudetoněmeckým anti-fašistům. O několik dní později v de-níku Mladá fronta Dnes tento záměr

odmítl a ostře odsoudil prezidentVáclav Klaus, když prohlásil, že vzta-hy mezi ČR a SRN jsou vyřešenyv česko-německé deklaraci z roku1997. Paroubkovo stanovisko pod-pořil při své návštěvě v Praze taképolský premiér Martin Belka.12. – odsouhlasila vláda koncepcikampaně o Evropské unii. Oprotipůvodnímu záměru, který počítals informační kampaní pouze k ev-ropské ústavní smlouvě, bude no-vá eurokampaň obecnější a budev letošním roce stát 60 milionů ko-run, tedy o 20 miliónů méně nežkolik měla stát první fáze původníkampaně.14. – podepsali český ministr vnitraFrantišek Bublan a jeho rakouská

kolegyně Liese Prokopová ve Vídnismlouvu, která umožní rakouskýmpolicistům v podstatě bez omezenípronásledovat zločince rovněž načeském území a totéž budou mocii čeští policisté v Rakousku.14. – bylo oznámeno, že Česká hu-manitární organizace Člověk v tís-ni končí svou činnost na severnímKavkaze, protože jí ruské úřadyneprodloužily povinnou registraci.14. – převzala Česká republikaslavnostně velení strážní jednotkyna základně Tuzla v severní částiBosně a Hercegoviny. Společně sešesti desítkami Čechů v ní sloužíi rakouští vojáci, kteří jí veleli dosud.19. – bylo oznámeno, že společ-nost Člověk v tísni otevřela novu

městskou polikliniku v iránském Bá-mu, který na konci roku 2003 po-stihlo ničivé zemětřesení.20. – řekl premiér Jiří Paroubekv rozhovoru pro BBC, že smířlivégesto vůči německým antifašistůmby mělo spočívat na slovním oce-nění jejich protihitlerovského odbo-je po boku českých antifašistů a ženepůjde o finanční odškodnění.21. – zaútočili v Bagdádu ozbro-jenci na vozidlo českých diploma-tů. Policie, která je doprovázela,palbu opětovala. Při incidentu ne-byl nikdo zraněn.31. – převzala Česká republika ofi-ciálně velení nad částí jednotekKFOR – mírové mise Severoatlan-tické aliance v Kosovu.

18. – byl Milorad Lukovič v Bělehra-dě odsouzen ke 40 letům vězení zavraždu někdejšího srbského prezi-denta Ivana Stamboliče a za pokuso atentát na nynějšího ministra za-hraničí Vuka Draškoviče.19. – se sešla řada předních před-stavitelů muslimské komunity veVelké Británii, která čítá 1,6 milionulidí, s premiérem Tonym Blairem,aby s ním projednala možnost po-stupu proti radikálnímu islamismuv zemi. Schůzce předcházelo vy-dání tzv. fatvy, k níž se připojilopřes 500 muslimských činitelů žijí-cích v Británii. V ediktu se odsuzujezabíjení nevinných při atentátecha sebevražedné útoky se prohlašu-ji z hlediska islámu za „přísně za-kázané“.20. – jmenovala Evropská komisebývalého českého zástupce v Ko-misi Pavla Teličku koordinátoremprioritních transevropských želez-ničních sítí.20. – oznámila Velká Británie, žezahajuje rozsáhlé tažení proti míst-ním radikálním duchovním. Sdělilataké, že chystá vytvoření databázeextrémistů.21. – otřásly londýnským metremznovu výbuchy tří nastraženýchnáloží; další explodovala v autobu-su. Při druhé sérii útoků byl zraněnpouze jeden člověk.21. – stanul před soudem bývalýirácký prezident Saddám Husajn,kde mu byla přečtena obvinění zezločinů, jichž se měl dopustit bě-hem své vlády.21. – změnila Čína po více než de-seti letech dosud pevný kurs jüanua zrušila jeho výlučné navázání naamerický dolar. Kurs měny revalvo-val o 2,1 procenta.23. – došlo v egyptském letoviskuŠarm aš-Šajch k sérii výbuchů. Za-hynulo při nich 88 lidí, mezi nimii jeden Čech. Policie zatkla 95 po-dezřelých, ale u žádného z nich se neprokázal podíl na atentátech.K atentátu se přihlásily BrigádyAbulláha Azzama, Organizace al-Káida pro země Levanty a dosudneznámá organizace Svatých vá-lečníků v Egyptě.26. – odstartoval z mysu Canaveralamerický raketoplán Discovery.Ještě na startovací rampě se odraketoplánu uvolnily dva objektysvětlé barvy a i po startu odletova-

ly od vnější palivové nádrže velkéúlomky. Po dvou dnech zakotvil ra-ketoplán pod velením Eileen Col-linsové úspěšně u Mezinárodnívesmírné stanice.26. – odsoudil nizozemský soudMuhammada Bouyeriho k doživotíza vraždu režiséra Thea van Go-gha, která byla motivována nábo-ženskou nenávistí.26. – zahájil polský premiér MarekBelka dvoudenní návštěvu Iráku.Po schůzce s premiérem Ibráhí-mem Džaafarím oznámil, že Pol-sko i nadále ponechá svůj kontin-gent v Iráku.27. – navštívil americký ministrobrany Donald Rumsfeld nečeka-ně Irák, kde vyzval k větší tvrdostivůči vměšování Íránu a Sýrie do si-tuace v Iráku. Irácký premiér Ibrá-hím Džaafarí po setkání s Rums-feldem vyzval k rychlému odchoduamerických sil ze země.27. – sdělila britská policie, žev Birminghamu dopadla jednohoze čtyř mužů, kteří byli označeni za pachatele nezdařených atentátůz 21. července. Jde o Somálce s tr-valým pobytem ve Velké Británii.28. – americká vesmírná agenturaNASA pozastavila lety všech rake-toplánů.28. – oznámila severoirská teroris-tická organizace IRA, že formálnězastavuje své ozbrojené aktivity pro-ti britské vládě v Severním Irsku.28. – vyslýchal irácký zvláštní tri-bunál Saddáma Husajna v souvis-losti se šíitskými a kurdskými po-vstáními na počátku 90. let.29. – se ukrajinský prezident ViktorJuščenko omluvil novináři SergejiLeščenkovi, jehož krátce předtímostře napadl za to, že zveřejnil fak-ta o nákladném životním stylu pre-zidentova syna Andreje.29. – podepsalo Turecko protokol,kterým rozšiřuje svou celní uniis původní Evropskou unií i na Kypra devět dalších nových členů, včet-ně Česka. Turecká vláda dala nic-méně najevo, že její podpis nelzeinterpretovat jako faktické uznáníKyperské republiky.31. – vstoupil v zemích Evropskéunie v platnost zákaz tabákové reklamy a zároveň i zákaz spon-zorování mezinárodních kulturnícha sportovních akcí tabákovým prů-myslem.

ČERVENEC 2005

2

SVĚTOZOR

ČESKO A SVĚT

Mezi kritiky Lisabonské strategie nebyl poslanec PS ParlamentuČeské republiky za ODS Tomáš Dub jediný, kdo si ve svém komen-táři v CEVROREVUE všiml, že Evropská unie ztrácí přitažlivost ne-jen pro občany zakladatelských zemí, ale i pro nové Evropany. To, žeje dnes EU málo atraktivní, má své racionální i emocionální důvody.Pro jedny, řekněme starší Evropany, to byl dosud celkem uspokojivěfungující systém, na kterém se daly demonstrativně předvádět spo-třebitelsky efektivní přednosti demokracie před komunismem nebosocialismem. Dnes se zdá, že by politicky motivované rozšiřovánía prohlubování tohoto společenství mohlo tento nesoutěživý a trvaleneudržitelný pohyb dovést na nevyzkoušené a dostatečně nevyznače-né trasy evropské sociálně-ekonomické mapy. Ti druzí, mladší, ně-kdy sebevědomější, někdy bojácnější, si myslí, že dnes je Evropskáunie symbolem nenaplněných konzumně orientovaných očekávání,která jsou odůvodňována také v podstatě jen ideologicky.

V úvodu zmíněný kritik si však také všiml terminologie, hanlivě jinazývá newspeakem, která je jakoby vypůjčená z žargonu usnesenírůzných komunistických plén a sjezdů, až se v obavách chce věřit, žese možná jedná jen o české jazykové stereotypy, které se do textů po-jednávajících o Lisabonské strategii růstu a zaměstnanosti vloudilydíky českým překladatelům. Je ovšem možné, že si ještě někdo vzpo-mene na slova Nikity S. Chruščova a jeho výzvu dohnat a předehnatAmeriku. Tehdy ji zcela vážně rozváděl ve svých vůči Americe kri-tických verších jeden z dosud žijících a rychle píšících publicistů(dnes se přesně posmívající v opačném gardu), ale lidová slovesnostsi ji stejně aktuálně změnila na pověstné a realitě bližší zahlédnouta neztratit z dohledu!

Ale už název zprávy expertního týmu, kterému předsedal bývalýministerský předseda Nizozemska Wim Kok, posuzující Lisabonskoustrategii po čtyřech letech od jejího vzniku, říká, že jde o něco důle-žitějšího. A to i přesto, že Čelit výzvě!, jak tento název zní, je tak vul-gárně banální politické klišé, že lze v souvislosti s ním obdivovat jenodvahu Wima Koka a jeho kolegů použít jej.

Cílem Lisabonské strategie v březnu 2000 bylo, že se EU stane doroku 2010 nejvíce konkurenceschopným a nejdynamičtějším, na zna-lostech založeným hospodářským prostorem světa… prostorem, kterýje s to dosáhnout trvalého hospodářského růstu, s početnějšími a lep-šími pracovními místy a větší soudržností. Toto není citace z pere-strojkového sebevědomého dokumentu nebo z pojednání o vědecko-technické revoluci, ale Evropskou radou, nepřekládejme škodolibějejí název do ruštiny, sjednaná teze zavazující evropské komisařestejně jako všechny členské země a jejich občany. Kokovi spolu-pracovníci, kteří se sešli od března do října roku 2004 celkem šest-krát, předložili evropské veřejnosti, doufejme, že nikoli jen brusel-skému úřednictvu, text, který, kdyby byl ke čtení, by musel otřást ratifikačním procesem evropské ústavní smlouvy v samotných zá-kladech.

Soustředil se na pět témat, o jejichž důležitosti ovšem nelze po-chybovat. Pracovní trh, hospodářské klima, vnitřní trh, ekologickáudržitelnost, a zejména znalostní společnost, jsou věci, o kterých sev Evropě diskutuje neustále, snad už od renesance. Ale novum Lisa-bonské strategie spočívá v tom, že tato témata vnímá celoevropsky

ÚVODNÍKkomplexně i ve vzájemných souvislostech jednotlivých prvků celéhosystému.

Kokův tým ovšem také konstatoval, že strategie existuje spíše jenna papíře, že sama Evropská unie a všechny její členské země nevy-víjejí dostatečný tlak na její uskutečňování, a tomu přispívají i dalšídůvody jako příliš rozbujelá agenda, nedostatečná koordinace, proti-chůdné priority. Dříve se o takových věcech psalo nadšeněji, jako žemáme rezervy, a postavy z Havlovy Zahradní slavnosti říkaly ještěpoetičtěji, že zde máme kopec nevyřešených problémů.

Problémem Lisabonské strategie je totiž to, že její nutnost byla vy-volána nikoli zájmem Evropy o vyšší životní standard, zaměstnanost,soudržnost, ale především obavami, že Severní Amerika a Asie (asise jedná zejména o Spojené státy, Čínu a Japonsko) mají rychlejšíhospodářský růst, vyšší životní úroveň a mladší a výkonnější popula-ci. Že občané Evropské unie prostě nestačí v soutěži, jsou dýchavič-ní a neznalí nových způsobů myšlení. Dalším paradoxem pak je, žesamotný text Lisabonské strategie i Kokovy zprávy jako by svoušroubovaností potvrzoval, že tomu tak opravdu je. Udělat z Evropyatraktivní adresu pro badatele a vědce, učinit absolutní priorituz R&D a zasadit se o maximální využívání informačních a komuni-kačních technologií (ICT), jsou bezobsažné výkřiky, nikoli výzvy,kterým lze přikládat větší, menší nebo žádnou důležitost.

Kdybychom dali před teze a hesla Lisabonské strategie zápornéčástice, byli bychom považováni za psychopaty. Nikdo si, už ze svésamotné lidské podstaty, nemůže přikázat nejednat cílevědomě, spo-lečně a ihned, nikdo nechce bídu místo blahobytu, stagnaci místo růstu, neproduktivnost místo produktivity. Nikdo v Evropě si neumípředstavit neznalostní společnost, odmítání vědců světové úrovně,nevyužívání komunikačních technologií, nepojmenovávat problémya neodstraňovat je, nezastavit zdražování daňové agendy a bránit vol-nému pohybu zboží, protože to by bylo nejen popřením jakékoli for-my evropské integrace a spolupráce nebo soutěže, ale i jakékoli lid-ské přirozenosti. Problémem je, že tomu ale nezabrání vytvořenínových rad a komisí, slohová cvičení v podobě akčních programůa plánů, ale velké politické rozhodnutí, zda chce Evropa soutěžitv prostoru, který definoval někdo jiný, a zda taková forma soutěženínebo soupeření není sama o sobě rezignací na podstatu evropské sou-náležitosti, pokud tato vůbec existuje.

Tématem tohoto čísla Mezinárodní politiky není Lisabonská stra-tegie jako taková, a dokonce ani ne expertní zpráva Kokovy komise.A to přesto, že se zdá, že některé její výzvy jako by nás chtěly obrá-tit čelem k masám! Ale jde nám o uvažování nad touto strategií a ce-lým jejím kontextem. Slovo výzva už demobilizovalo podstatnou částčinnosti OSN, přestalo být motorem tichomořského sdružení APECa rozkládá i jiné mezinárodní organizace, protože není činem neboalespoň výzvou ke konkrétním činům, s důrazem v tomto konstato-vání na slovo konkrétní.

Důvody, které totiž ke vzniku třeba neobratně formulované Lisa-bonské strategie vedly, se zdají být totiž opravdu vážné, a to dokon-ce i když takovými nejsou, ale podstatné části obyvatel Evropy se takovými jeví. Tyto obavy pak vedou nikoli jen k ekonomickémua technologickému zaostávání, ale i k sociální uzavřenosti, o jejíž na-rušení usilovaly generace Evropanů. A má-li evropská sounáležitostnějakou dlouholetou tradici, pak je to zejména v schopnosti neuzaví-rat se změnám a nebránit jim ani obratně konstruovanými barikáda-mi z prázdných slov.

Cestou k úspěchu, když už jej musíme jako cíl svých snažení kon-statovat, totiž není jen zvyšování, zakotvení, radikální vystupňování,vybudování, dokončení, dosažení, prosazování, podporování, přeori-entovávání, neodmítání, neoddalování, dostatečné angažování, přijí-mání odpovědnosti – to je jen několik podstatných jmen slovesnýchz třetí kapitoly zprávy Kokova expertního týmu. A připomeňme si zeškolní gramatiky, že některá podstatná jména slovesná se významověuž natolik vzdálila od svého původního dějového významu, že se sta-la jmény věcí. V uvedených případech tedy významovými ději odlo-ženými, a doufejme, že nikoli odloženými na neurčito. Také o tomjsme už v Mezinárodní politice psali.

[email protected]

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2005 3

Čelem k výzvěz Lisabonu!

chodem na jednotnou měnu euro byl dalšímdůležitým nástrojem koordinace (fiskální)hospodářské politiky na evropské úrovniPakt stability a růstu, resp. na něj navazu-jící konvergenční a stabilizační programyjednotlivých členských zemí Unie. K tomuje možné dále přičíst množství sektorověorientovaných agend, které mají význam-ný vliv na hospodářský vývoj EU, nicméněprimárně spadají do kompetence národníchstátů, a jejich koordinace na evropské úrov-ni je proto slabá.3) Obecně tedy hospodář-ská politika EU nebyla dostatečně koordino-vaná, aby bylo možné lépe využít růstovéhopotenciálu členských zemí.

Na jednání Evropské rady v Lisabonuv březnu 2000 došlo k formální integraci lucemburského, cardiffského a kolínskéhoprocesu do procesu lisabonského, což lzeoznačit za pozitivní krok s cílem provázata koordinovat jednotlivé agendy hospodář-ské politiky, které mají dopad na hospodář-ský vývoj Evropské unie. Lisabonská stra-tegie tak dostala základní obrysy předevšímv ekonomické rovině, nicméně v průběhuněkolika dalších let po zformulování zá-kladního cíle4) procházela konceptuální fá-zí a byla na jednáních Evropské rady rozší-řena o sociální a environmentální rozměr.Tím se však Lisabonská agenda stala znač-ně nepřehlednou s příliš velkým množstvímčasto i vzájemně protichůdných cílů a prio-rit. Některé cíle byly stanoveny na velmiobecné, obtížně kvantifikovatelné úrovnia bez konkrétního časového rámce jejichnaplňování, což rozhodně nepřispělo kezvýšení kredibility Lisabonské strategie ja-ko takové.

Současně při formulování Lisabonskéstrategie nebyly dostatečně provázány a vy-užity existující nástroje koordinace hospo-dářské politiky. Formálně sloučené procesytak byly nadále vyhodnocovány a koordino-vány spíše samostatně. Rovněž z institucio-nálního hlediska nebyly vytvořeny vhodné

LISABONSKÁ STRATEGIE NOVĚ

1. fáze – formování Lisabonské strategie

Aby bylo možné zhodnotit význam Lisa-bonské strategie, je nezbytné se zabývatokolnostmi jejího vzniku, resp. příčinami,které vedly k jejímu formulování. Hospodář-ský vývoj Evropské unie koncem devade-sátých let 20. století nelze označit za přízni-vý, zejména pak ve srovnání s některými významnými hospodářskými regiony (USA,Japonsko). Příčiny byly spatřovány přede-vším v nerealizovaných ekonomických re-formách, v nadměrných a dlouhodobě neudr-žitelných sociálních výdajích, nebo naopakv nízké míře investic do výzkumu a vývojea lidských zdrojů. Vezmeme-li v úvahu ně-které další faktory, jako nepříznivý demo-grafický vývoj Evropy, strukturální změnyv ekonomice jednotlivých členských zemí,a to vše v podmínkách rostoucí globalizace,bylo stále více zřejmé, že EU potřebujekomplexní hospodářskou strategii, pro-střednictvím které by bylo možné dosáh-nout vyššího hospodářského růstu při za-chování principů evropského sociálníhomodelu.

Je nutné si uvědomit, že určité snahyo koordinaci hospodářské politiky člen-ských zemí Evropské unie existovaly jižpřed zasedáním jarní Evropské rady v Lisa-bonu v roce 2000. Paralelně tak vedle sebeexistovaly více či méně, ale spíše méně pro-vázané samostatné procesy: lucemburskýproces (1997) zaměřený na politiku zaměst-nanosti; cardiffský proces (1998) zaměřenýna strukturální politiku, resp. strukturálníreformy; kolínský proces (1999) zaměřenýna makroekonomický dialog s hospodářský-mi a sociálními partnery.

Vedle uvedených procesů byly nástrojempro koordinaci hospodářské politiky zejmé-na Hlavní směry hospodářské politiky1) (odroku 1993) a Směry zaměstnanosti2) (od ro-ku 1998). Od roku 1998 v souvislosti s pře-

mechanismy, které by zabránily duplicitáma formulování nových cílů a opatření bezohledu na jejich vnitřní synergii.

Nadměrné množství nejasně formulova-ných cílů a nevhodně nastavený systém říze-ní lisabonského procesu se ve svém důsled-ku promítl v nedostatečné implementaci cílůa opatření jak na evropské, tak zejména nanárodní úrovni. Lisabonská agenda nebylaze strany jednotlivých členských zemí vní-mána jako dostatečně konzistentní a bylaspíše na okraji zájmu politických elit i širo-ké veřejnosti. Je zřejmé, že v takové podoběLisabonská strategie nemohla představovatskutečný nástroj koordinace hospodářsképolitiky členských zemí Evropské unie.

Od roku 2003 postupně sílily názory, žeje nezbytné urychleně přistoupit k imple-mentační fázi Lisabonské strategie, má-libýt do roku 2010 dosaženo ambiciózníhocíle stanoveného na summitu v Lisabonu.Rovněž začala být diskutována otázka revi-ze stanovených cílů Lisabonské strategie,přičemž v centru pozornosti byla zejménaotázka stimulace hospodářského růstu a za-městnanosti.5)

2. fáze – revize Lisabonské strategie

Evropská komise proto na jarním zase-dání Evropské rady v březnu 2004 pověři-la bývalého nizozemského premiéra WimaKoka vedením expertní skupiny, jejímžúkolem bylo vypracovat podklad pro střed-nědobé hodnocení lisabonského procesu.Tzv. Kokova zpráva6) konstatovala, že vý-sledky naplňování cílů Lisabonské strategienelze považovat za příliš uspokojivé. Sta-novení ambiciózních cílů samo o sobě bezjejich dalšího rozpracování v přehlednou,jasně koncipovanou komplexní strategiis odpovídajícím časovým harmonogramemjejího plnění, bez důsledné implementacekonkrétních opatření na evropské, a zejmé-na pak na národní úrovni, a bez získánípodpory široké veřejnosti pro provedení ne-zbytných strukturálních reforem, nevedek dosažení odpovídajících výsledků. Koko-va zpráva proto doporučila zaměřit Lisa-bonskou strategii na konkrétní opatřenís časovou specifikací a na stanovení odpo-vědnosti za jejich plnění na komunitárnía národní úrovni. Z hlediska obsahové ná-plně Lisabonské strategie Kokova zprávavyzdvihla ty cíle a opatření, které směřujík podpoře hospodářského růstu a zaměstna-nosti členských zemí EU, při respektováníprincipů udržitelného rozvoje. Hospodářskýrůst a vyšší zaměstnanost jsou vnímány ja-ko předpoklad pro zajištění sociální sou-držnosti a udržitelného rozvoje. Mimo to seKokova zpráva zaměřila na metodologic-ké otázky a institucionální zajištění imple-mentace a naplnění cílů Lisabonské stra-tegie.

Na základě doporučení vycházejících zezprávy Kokovy expertní skupiny zpracova-la Evropská komise pro jarní zasedání Ev-ropské rady 2005 Střednědobé hodnoceníLisabonské strategie,7) které mění podstat-

Lisabonská strategie se v poslední době stále více dostává do popředí zájmuširší odborné veřejnosti a stává se ústředním tématem diskusí věnovanýchhospodářsko-politickým otázkám, a to jak na evropské, tak i na národní úrov-ni členských zemí Evropské unie. Proces hospodářských reforem, který bylodstartován v roce 2000, však dosud nenaplnil očekávání. Je zřejmé, že bezprovedení nezbytných reformních opatření bude Lisabonská strategie pou-hým prázdným pojmem se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro hospodář-skou politiku členských zemí, potažmo EU jako celku.

4

OLDŘICH PEŠEK


Lisabonská strategiea její význampro hospodářskou politiku Evropské unie

by měla být přijata na ev-ropské úrovni. Největší vý-zvou je dokončení vnitřní-ho trhu, zejména v oblastislužeb či pokračování pro-cesu zjednodušování regu-latorního prostředí v Ev-ropské unii.

Základem nové struk-tury Lisabonské strategietedy budou akční progra-my na národní úrovni (Ná-rodní programy reforem)a akční program na úrovniEU (Komunitární lisabon-ský program). Tímto dojdek zřetelnějšímu stanoveníodpovědnosti za plnění díl-čích opatření na národnía komunitární úrovni.

V souvislosti se změnouřízení Lisabonské strategiese dále očekává zjednodu-šení systému předkládánípravidelných zpráv o pokro-

ku v rámci jednotlivých po-litik. Doposud tento proces nebyl

z časového hlediska sjednocen a mnohdydocházelo k obsahovým duplicitám. Před-pokládá se proto pravidelné roční sestavo-vání jedné zprávy na komunitární a jednézprávy na národní úrovni o dosaženémpokroku v rámci Lisabonské strategie.

Finanční a rozpočtové souvislostiPro dosažení cílů Lisabonské strategie

je rovněž nezbytné vyčlenění a efektiv-ní využívání všech dostupných finanč-

ních zdrojů, a to jak na národní (veřej-né i soukromé), tak na komunitární úrovni(evropský rozpočet, Evropská investiční ban-ka aj.).

V první fázi formování Lisabonské strate-gie již sice byly komunitární i národní fi-nanční zdroje využívány pro zajištění imple-mentace dílčích opatření, nicméně nebylozřejmé, jaké množství prostředků je na Lisa-bonskou strategii vynakládáno. Docházelotak, a mnohdy stále dochází, k nekoordino-vanému vynakládání prostředků z různýchzdrojů financování, aniž by bylo dosaženopotřebné komplementarity.

Nepřehlednost výdajových položek pakumožňovala neustálé diskuse o potřebě hle-dání nových zdrojů financování bez toho, žeby nejprve byla řešena otázka jejich racio-nálního využívání. V souvislosti s novýmsměřováním Lisabonské strategie se otázkanalezení finančních zdrojů na komunitárníúrovni promítla do přípravy příští finančníperspektivy 2007–2013,10) kde v rámci no-vé struktury výdajových kapitol jsou expli-citně vymezeny samostatné výdajové pod-kapitoly 1A – „Konkurenceschopnost prorůst a zaměstnanost“11) a 1B – „Soudržnostpro růst a zaměstnanost“12), zaměřené nakrytí finančních potřeb Lisabonské strate-gie. Podíl výdajů na Lisabonskou strategiina celkových výdajích Společného rozpočtuby mohl podle dosavadních návrhů předsta-vovat přibližně 45 procent.13)

ným způsobem pojetí Lisabonské agendy.Revidovaná Lisabonská strategie se pri-márně zaměřuje na dosažení vyššího dlou-hodobého hospodářského růstu a zaměst-nanosti (Partnerství pro růst a pracovnímísta), tj. na ekonomický pilíř. Nová Lisa-bonská agenda by měla představovat sou-bor menšího množství jasně definovanýchpriorit, podstatných pro dosažení úspěšnéa dynamické ekonomiky Evropské unie.

Institucionální změny řízení lisabonského procesu

Z hlediska dalšího vývoje Lisabonskéagendy je však zdaleka nejvýznamnější ná-vrh institucionálních změn ve vztahu k říze-ní celého procesu.8) Tyto změny mají za cílzjednodušit a zefektivnit dosavadní praxipři koordinaci hospodářských politik naúrovni Evropské unie i členských zemí a se-stavování národních strategických dokumen-tů s vazbou na Lisabonskou agendu. Sou-časně je cílem navrhovaných změn zlepšeníimplementace stanovených priorit zejménana národní úrovni.

Předně je důležité, že revidovaná Lisa-bonská strategie bude v rámci nového tříle-tého cyklu řízení využívat některé již exis-tující nástroje pro koordinaci hospodářsképolitiky Evropské unie. Zejména se jedná

5

o nově navržené Integrované směry pro růsta pracovní místa 2005–2008,9) které sjed-nocují Hlavní směry hospodářské politikya Směry zaměstnanosti do jednoho doku-mentu. To umožní efektivněji stanovovat rá-mec pro priority hospodářské politiky člen-ských zemí ve vztahu k nově zaměřenéLisabonské strategii.

Na základě Integrovaných směrů pro růsta pracovní místa by každá členská zeměměla přijmout vlastní Národní program re-forem (NPR) a předložit jej do 15. října2005 Evropské komisi. NPR bude závaz-ným stručným politickým dokumentemo prioritách a opatřeních dané členské zeměv makroekonomické a mikroekonomickéoblasti a politice zaměstnanosti s cílem sti-mulovat hospodářský růst a zaměstnanostv nadcházejícím tříletém období. NPR kaž-dé členské země by měl odpovídat aktuálnímpotřebám daného členského státu a konkrét-ní výchozí situaci při naplňování cílů revi-dované Lisabonské strategie. Obsah NPRmá být konzultován se všemi zainteresova-nými subjekty na regionální a celostátníúrovni, včetně parlamentních orgánů a hos-podářských a sociálních partnerů.

Unijní dimenzi Lisabonské strategie budepokrývat tzv. Komunitární lisabonský pro-gram, zahrnující cíle a opatření podporují-cí hospodářský růst a zaměstnanost, která



Čerpání komunitárních prostředků naplnění cílů Lisabonské strategie je vázá-no na uvolnění národních prostředků naspolufinancování jednotlivých projektů.Vzhledem k tomu, že členské státy EUjsou vázány k respektování pravidel Paktustability a růstu, respektive Programů stabi-lity/konvergence, bude nezbytné při hledánípotřebných finančních zdrojů na spolufi-nancování provést restrukturalizaci výda-jových stran veřejných rozpočtů a sladitnárodní výdajové priority ve vztahu k Li-sabonské strategii s rozpočtovými priorita-mi Evropské unie. Vedle veřejných národ-ních zdrojů bude důležitá také stimulacesoukromého sektoru k investicím do pro-jektů, které podporují plnění lisabonskýchcílů.

Jiným významným zdrojem finančníchprostředků na Lisabonskou strategii mo-hou být půjčky Evropské investiční banky.Ta se například zavázala uvolnit v letech2003–2010 prostřednictvím půjček 50 mld.eur na projekty transevropských sítí a dal-ších 40 mld. eur na projekty iniciativy Ino-vace 2010.14)

Je však nutné zmínit, že ne všechna opa-tření Lisabonské strategie jsou nutně finanč-ního charakteru (např. zjednodušování regu-latorního prostředí, snižování administrativnízátěže).

Česká republika a revidovaná Lisabonská strategie

Česká republika na plnění cílů Lisabon-ské strategie participovala již v předvstup-ním období a byla jednou z těch zemí, kte-ré uplatňovaly aktivní přístup15) v otázcejejího zaměření, a zejména pak potřebnýchinstitucionálních změn řízení celého proce-su. Mnohé z podnětů prezentovaných Čes-kou republikou na jednáních na úrovni EUse promítly do návrhu nového cyklu řízení,který ČR považuje za nutný krok z pohledudalší smysluplné existence Lisabonské stra-tegie.

Podobně je tomu v otázce nového zamě-ření Lisabonské strategie, resp. obsahu In-tegrovaných směrů,16) na základě kterýchČeská republika, podobně jako ostatní člen-ské země, zpracuje Národní program refo-rem. Integrované směry představují obecnýrámec pro stanovení priorit ve vztahu k Li-sabonské strategii a je na členských státech,aby v NPR rozpracovaly ta doporučení, kte-rá považují za významná vzhledem k jejichspecifickým národohospodářským potře-bám.

Pro stanovení priorit a zpracování Národ-ního programu reforem ČR byly nastavenykoordinační mechanismy, které zajistí efek-tivní spolupráci ústředních orgánů státnísprávy odpovědných za plnění schválenýchreformních opatření. Koordinační role při-padla místopředsedovi vlády pro ekonomi-ku Martinu Jahnovi a ministru financí Bo-huslavu Sobotkovi. Současně byl stanovenharmonogram postupu prací a následnéhoprocesu projednání všemi zainteresovanýmisubjekty (Parlament ČR, hospodářští a so-

ciální partneři) před konečným schválenímvládou České republiky.

Lze očekávat, že Národní program refo-rem ČR přispěje k jasné formulaci nezbyt-ných reformních kroků a nastavení priorithospodářské politiky České republiky. Ve-dle opatření na zlepšení kvality veřejnýchfinancí se ČR zaměří zejména na opatřenísměřující ke zlepšení podnikatelského pro-středí a podporu výzkumu, vývoje a ino-vací. Prioritou je rovněž oblast rozvoje lid-ských zdrojů, kde realizace opatření povedeke zvyšování flexibility trhu práce a vytvá-ření znalostní společnosti.

Význam Lisabonské strategieZ komunitárního pohledu je zřejmé, že

Lisabonská strategie může představovat ná-stroj koordinace hospodářských politik jed-notlivých členských zemí při důslednémzachovávání principu subsidiarity. Jak sevšak ukázalo, je nezbytné, aby cíle Lisa-bonské strategie byly formulovány jasněa v omezeném množství, a rovněž musí býtvhodně nastaveny mechanismy řízení celéhoprocesu. Od revidované Lisabonské strate-gie se očekává vytvoření vhodných před-pokladů pro implementaci dílčích opatření,a to jak na unijní, tak zejména na národníúrovni.

Z pohledu jednotlivých členských zemíby Lisabonská strategie neměla být vnímá-na jako nadměrná byrokratická zátěž, proto-že v naprosté většině případů je implemen-tace doporučených opatření nezbytná prozdravý vývoj ekonomik. Je tedy předevšímv zájmu členských zemí provést dlouho od-kládané reformní kroky.

Obecně lze konstatovat, že Lisabonskástrategie směřuje k řešení dlouhodobýchmakroekonomických a strukturálních problé-mů EU jako celku i jednotlivých členskýchzemí a může přispět k vyšší konzistenci po-stojů při stanovování národohospodářskýchpriorit. Úspěch či neúspěch Lisabonské stra-tegie bude nepochybně signálem o schop-nosti Evropské unie řešit aktuální ekono-mické problémy.

❍Příloha

INTEGROVANÉ HLAVNÍ SMĚRY PRO RŮST A PRACOVNÍ MÍSTAPRO OBDOBÍ 2005–2008

Makroekonomická část– Zajistit ekonomickou stabilitu pro udrži-

telný růst.– Zajistit ekonomickou a rozpočtovou udr-

žitelnost jako předpoklad pro vytvořenídalších pracovních míst.

– Podporovat efektivní přidělování prostřed-ků orientované na růst a zaměstnanost.

– Dbát, aby vývoj mezd přispíval k makro-ekonomické stabilitě a růstu.

– Podporovat větší soudržnost mezi makro-ekonomickými a strukturálními politika-mi a politikou zaměstnanosti.

– Přispívat k dynamickému a řádnému fun-gování Hospodářské a měnové unie.

Mikroekonomická část– Zvýšit a zlepšit investice do výzkumu

a vývoje, zejména v soukromém sektoru,za účelem vytvoření evropského prostoruznalostí.

– Usnadnit všechny formy inovace.– Usnadnit šíření a efektivní používání in-

formačních a komunikačních technologiía vytvořit plně integrující informační spo-lečnost.

– Posilovat konkurenční výhody své prů-myslové základny.

– Povzbuzovat udržitelné využívání zdro-jů a podporovat vzájemné působení meziochranou životního prostředí a růstem.

– Rozšířit a prohloubit vnitřní trh.– Zajistit otevřené a konkurenční prostředí

na trzích v Evropě i mimo ni, sklízet plo-dy globalizace.

– Vytvářet konkurenčnější podnikatelsképrostředí a podporovat soukromou inicia-tivu zkvalitňováním právních předpisů.

– Propagovat kulturu příznivější pro podni-kání a vytvářet prostředí, které ve většímíře podporuje malé a střední podniky.

– Rozšířit, zlepšit a propojit evropskou in-frastrukturu a dokončit prioritní přeshra-niční projekty.

Politika zaměstnanosti– Provádět politiky zaměstnanosti s cílem

dosažení plné zaměstnanosti, zlepšeníkvality pracovního místa a produktivitypráce a posílení sociální a územní soudrž-nosti.

– Podporovat celoživotní přístup k práci.– Zajistit inkluzivní trh práce, zvýšit přitaž-

livost práce a zajistit, aby se práce vypla-tila osobám hledajícím zaměstnání, včet-ně osob znevýhodněných a neaktivních.

– Zlepšit přizpůsobivost potřebám trhu prá-ce.

– Podporovat pružnost v kombinaci s jisto-tou zaměstnání a omezit segmentaci trhupráce s ohledem na úlohu sociálních part-nerů.

– Zajistit vývoj nákladů práce a mechanis-my systémů odměňování příznivé pro za-městnanost.

– Zvýšit a zlepšit investice do lidského ka-pitálu.

– Přizpůsobit systémy vzdělávání a odbor-né přípravy novým kvalifikačním poža-davkům.

1) Hlavní směry hospodářské politiky (BroadEconomic Policy Guidelines) představují nástrojspolečné střednědobé orientace hospodářských po-litik EU. Současně stanovují specifická doporuče-ní pro orientaci hospodářských politik jednotlivýchčlenských zemí, která by měla být vodítkem prostanovení národních priorit v oblasti hospodářsképolitiky a politiky zaměstnanosti.

2) Směry zaměstnanosti (Employment Guideli-nes) rozpracovávají podrobněji doporučení pročlenské státy v oblasti politiky zaměstnanosti.

3) Pro jejich koordinaci je využívána tzv. otev-řená metoda koordinace (Open method of coordi-nation), která ponechává na členských státechmožnost volby nástrojů k dosažení krátkodobých,

6 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 8/2005


střednědobých i dlouhodobých cílů a vodítek spo-lečných pro všechny členské státy EU. Periodickévyhodnocování „nejlepších zkušeností“ umožňuječlenským státům využívat poznatků a postupů ús-pěšných států a napomáhá vytváření pozitivníhoskupinového tlaku.

4) Stát se do roku 2010 „nejkonkurenceschop-nější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou,schopnou udržitelného hospodářského růstu s vícea lepšími pracovními místy a s větší sociální sou-držností.“ (Závěry předsednictví Evropské radyv Lisabonu 23.–24. března 2000, Nr: 100/1/00.)

5) Je třeba poznamenat, že přístup jednotlivýchčlenských zemí k problematice podpory hospodář-ského růstu a zaměstnanosti byl často velmi odlišný,v závislosti na partikulárních zájmech a odlišné hos-podářsko-politické situaci. Zřetelně to bylo patrnépři jednáních o tzv. Iniciativě pro růst (A EuropeanInitiative for growth – Investing in Networks andKnowledge for Growth and Jobs – Final Report tothe European Council,COM (2003) 579 F, schválilaEvropská rada na zasedání 12.–13. prosince 2003).

6) Kokova zpráva – „Čelíme výzvě – Lisabon-ská strategie pro růst a pracovní místa“ (Facing theChallenge – Lisbon Strategy for Growth and Jobs,listopad 2004.)

7) Sdělení EK pro jarní Evropskou radu: Spo-lečně pracovat pro růst a pracovní místa; Nový za-čátek pro Lisabonskou strategii (Communicationto the Spring European Council: Working togetherfor growth and jobs; A new start for the Lisbonstrategy) COM (2005) 24.

8) Podrobněji viz dokument: „Zaměření se narůst a pracovní místa: nový souhrnný koordinačnícyklus pro ekonomiku a zaměstnanost v EU“ (De-livering on growth and jobs: A new and integratedeconomic and employment co-ordination cycle inthe EU), SEC (2005) 193a.

9) Integrated Guidelines for Growth and Jobs2005-2008, Communication from the President, inagreement with vice-President Verheugen andCommissioners Almunia and Spidla, COM (2005)141. Tento dokument byl projednáván v jednotli-vých formacích Rady EU, kde doznal určitýchzměn a byl rovněž politicky odsouhlasen na jedná-ní Evropské rady 16.–17. června 2005.

10) Finanční perspektiva – víceletý finanční rámec Evropské unie obsahující hlavní výdajovépriority Společného rozpočtu EU a jejich stropyv rámci stanoveného časového období (např.2007–2013) a současně příjmové zdroje rozpočtupro jejich krytí.

11) Finanční prostředky na podporu dosažení cí-lů Lisabonské strategie v rámci pěti stanovenýchdílčích priorit (podpora konkurenceschopnosti navnitřním trhu EU; věda a technologický rozvoj;propojení Evropy prostřednictvím transevropskýchsítí; vzdělání; sociální agenda) čerpané prostřed-nictvím komunitárních programů a ostatních ná-strojů EU.

12) Finanční prostředky na politiku soudržnostičerpané prostřednictvím strukturálních fondůa Fondu soudržnosti.

13) Sdělení Komise Radě a Evropskému parla-mentu. Budování naší společné budoucnosti. Poli-tické výzvy a rozpočtové prostředky rozšířenéUnie – 2007–2013, COM (2004)101; Finanční per-spektiva 2007–2013 – negociační balíček, lucem-burské předsednictví, Brusel, červen 2005,(10090/05).

14) Action for Growth – Interim Report by theEuropean Investment Bank, Brussels, October2003, (13148/03).

15) Společně například s Velkou Británií, Ir-skem, Nizozemskem, Dánskem a Švédskem.

16) Viz příloha 1 – Integrované směry pro růsta pracovní místa 2005–2008, příloha II Závěrůpředsednictví Evropské rady v Bruselu 16. a 17.června 2005, (10255/05).



dářského růstu s větším počtem lepších pra-covních míst a větší sociální kohezí a ohle-dem k životnímu prostředí“. Tento cíl vešeldo povědomí pod názvem Lisabonská stra-tegie a představiteli Evropské unie byl po-važován za výsledek ucelené a vzájemněprovázané série reforem. Za velmi důležitýbyl považován požadavek, aby se tento cílnaplňoval pro EU jako celek; preferoval tu-díž vzájemnou součinnost členských státůpřed individuálními izolovanými akcemi.

Přestože především vnější události počí-naje rokem 2000 příliš nenapomáhaly dosa-žení cílů Lisabonské strategie, je pravda, ževe spleti jiných závažných cílů v mezidobí(vznik a zahájení společné měny euro, vý-chodní rozšíření EU, reforma jejích institu-cí), EU jako celek i jednotlivé členské zeměsamy přispěly k velmi pomalému naplňová-ní Lisabonské strategie.

Lisabonská strategie se dokonce může je-vit jako ještě urgentnější dnes, kdy se růsto-vá mezera mezi EU a Severní Amerikou čirozvíjejícími se regiony Asie dále rozšířila.Navíc Evropská unie souběžně s tím musířešit i daleko méně příznivé charakteristikydemografické – nízký populační růst a stár-nutí obyvatelstva – a jejich sociální a eko-nomické dopady.

Kokova zpráva vychází z přesvědčení, žekoncept Lisabonské strategie je v zásaděsprávný a problémem zaostávání Evropskéunie je spíše jeho nenaplňování a nerespek-tování. Jako recept tudíž především dopo-ručuje začít na naplňování tohoto konceptuna úrovni institucí EU a jednotlivých člen-ských zemí konečně pracovat.

První role České republiky spočívá v po-zici subjektu, který je zavázán plnit některéze stanovených bodů strategie. Míra plněníjiných ustanovení pak není obligatorní, nic-méně předpokládaná zesílená role Evropskékomise bude patrně spočívat i ve veřejnékritice těch členů, kteří se výrazně nepři-způsobivě vymykají pelotonu pohybujícímuse ve směru nových lisabonských principů.

Druhá role České republiky spočívá v po-zici subjektu, který by se měl zejména ně-kterými pasážemi Nové Lisabonské strategiepokud možno dobrovolně, ale ve vlastnímzájmu inspirovat. Lze totiž tvrdit, že řadaúvah ve strategii vedených představuje ná-mět či návod na cestu žádoucím směrem.

Čtyři roky trvání Lisabonské strategiebez zřetelných výsledků a se ztrácející senadějí splnit hlavní cíl – do roku 2010 vy-tvořit z Evropské unie stejně konkurence-schopný organismus, jakým jsou USA –dovedl v březnu 2004 Evropskou raduk rozhodnutí oslovit Evropskou komisi a vy-tvořit pracovní skupinu na vysoké úrovniv čele s bývalým nizozemským premiéremWimem Kokem s posláním nabídnout nezá-vislý střednědobý výhled budoucnosti toho-to procesu. Výsledkem práce této skupiny jetak identifikace opatření, jež společně vy-tvářejí konsistentní strategii pro to, aby ev-ropské ekonomiky mohly dosáhnout lisa-bonských cílů.

V březnu 2000 vyřkli představitelé EUambiciózní cíl stát se v roce 2010 „nejdyna-mičtější a nejkonkurenceschopnější na zna-lostech založenou ekonomikou na světě,schopnou dosáhnout udržitelného hospo-



Nová Lisabonská strategie, ekonomické výzvya zdravost finančníchtokůRole České republiky v Nové Lisabonské agendě, jež spatřila světlo světa napočátku února 2005 jako změna kursu již 5 let trvajícího procesu ke zlepše-ní komplexně pojímané konkurenceschopnosti Evropské unie v globálním mě-řítku, je dvojí.

PETR ZAHRADNÍK

Bude tedy možná dobré si základní na-vrhované pilíře Lisabonské strategie při-pomenout. Základní postulát Lisabonskéstrategie vychází z poměrně široce akcep-tované definice či pojetí konkurenceschop-nosti: aby mohla růst životní úroveň v EU,je potřeba zvýšit zaměstnanost a růst pro-duktivity cestou rozsáhlého rejstříku re-formních politik a nastolením takovéhomakroekonomického rámce, jenž bude pod-porovat růst a zaměstnanost. Vychází sou-časně z přesvědčení, že vyšší růst a novápracovní místa nebudou dosažena na zá-kladě jakékoli jednotlivé, izolované akce.Řešení podle tohoto konceptu spíše spočí-vá v sérii vzájemně propojených iniciativa strukturálních změn, jež skrze soustřed-nou akci v EU naplní její nepochybný po-tenciál.

Ona série vzájemně propojených inicia-tiv by měla být spuštěna prostřednictvímpěti oblastí podpůrných politik:

– společnost založená na znalostech:cílem je zvýšení atraktivnosti Evropy provýzkumníky a vědce, stanovení vědy a vý-zkumu jako vrcholných priorit a podporavyužití informačních a komunikačních tech-nologií;

– Jednotný vnitřní trh: dokončit skuteč-né prostředí Jednotného vnitřního trhu provolný pohyb zboží a kapitálu a na základěurgentní akce vytvořit Jednotný trh proslužby;

– podnikatelské prostředí: redukovatcelkové administrativní břemeno, zlepšitkvalitu legislativy, usnadnit rychlý procesvzniku nových podniků a vytvořit prostředí,jež by lépe podporovalo podnikatelské akti-vity;

– trh práce: rychlá reakce na doporuče-ní Evropské pracovní skupiny pro zaměst-nanost (European Employment Taskforce),rozvojové strategie celoživotního vzdělává-ní a aktivního stáří, podpůrné partnerstvípro růst a zaměstnanost;

– udržitelnost životního prostředí: po-krytí ekologických inovací a vytvoření vůd-čí pozice v ekonomických aspektech jed-notlivých ekonomických sektorů; prosazenípolitik, které vedou k dlouhodobému a udr-žitelnému zlepšení produktivity prostřednic-tvím ekologické efektivnosti.

Závěry Kokovy analýzy pak posloužilyk vytvoření přizpůsobeného a pragmatičtě-ji pojatého dokumentu, označovaného jakoNový Lisabon, k němuž se vyjádřili a přija-li jej představitelé Evropské rady na svémzasedání 22. a 23. března 2005.

Nová Lisabonská strategie snad ještě ví-ce než její ne zcela naplněná předchůdkyněsází na vzájemnou symbiózu a současněpodmíněnost hospodářského růstu a sociál-ních a ekologických parametrů jeho dlou-hodobé udržitelnosti.

V poločase trvání původní Lisabonskéstrategie došlo jak ze strany Evropské ko-mise, tak nezávislých expertů a pozorova-telů ke konstatování, že její potenciál nenínaplňován, a že navíc původní scénář Lisa-

LISABONSKÁ STRATEGIE NOVĚbonské agendy je plněn jen velmi formálně,pokud vůbec.

Nový lisabonský koncept tak přináší jis-tou modifikaci strategie hospodářského, so-ciálního a environmentálního rozvoje.

Lze chápat lisabonský proces i nový li-sabonský proces jako pyramidu, na jejímžvrcholu je hospodářský růst a v jejíchž zá-kladnách se nacházejí nutné sociální a en-vironmentální parametry. Jejich případnévyhrocení (sociální neklid, nadměrná eko-logická zátěž) může představovat nejen ne-překonatelné břemeno zdravého hospodář-ského růstu, ale znamenat i fatální následkyneekonomického přesahu.

Nový lisabonský proces se opírá o pokusefektivně naplnit evropský rozvojový poten-ciál. Jeho vize zní: Být dynamickým a kon-kurenceschopným znalostním hospodář-stvím, hrajícím prim ve světovém měřítku.Tato vize je společná i pro předchozí průběhLisabonské strategie; nová Lisabonská agen-da se však uchyluje k modifikaci cílů a ná-strojů jejich plnění tak, aby byla napravenadosavadní selhání.

Čím bylo toto dosavadní selhání vyvoláno?

– obtížností ekonomických podmínekv celosvětovém kontextu v první dekádě 21. století;

– přetížeností politických ambicí Evrop-ské unie (měnová integrace a unifikace –euro, eurozóna; rozšíření EU v bezprece-dentním rozsahu; reforma institucí EU);

– v důsledku toho se dosavadní „Lisa-bon“ stal spíše virtuální chimérou, než sku-tečně vnímanou a naplněnou prioritou nej-vyššího řádu;

– projekt nebyl systematicky řízen (otáz-kou je, zda je možné v této míře a při pra-vomocích, které Evropská komise má, zaji-stit efektivní řízení v tehdejších patnáctičlenských zemích EU).

Klíčovým úkolem „nové“ agendy je za-jištění růstu a zaměstnanosti. Tento úkol sečlení na tři cíle:

– přitažlivou Evropu pro investory i proty, kteří v ní pracují (případě chtějí praco-vat);

– motorem růstu by měly být znalostia inovace;

– aktivizace politik vedoucích k vytváře-ní více a lepších pracovních míst.

Cestou k zajištění těchto úkolů a cílů mábýt vytvořené klima partnerství pro růst a za-městnanost, projevující se jak v efektivní koordinaci shora, tak ve vytvoření jednotli-vých národních lisabonských programů.

Jak dosáhnout naplnění jednotlivých cí-lů? Agenda jim vymezuje následující ná-stroje.

Přitažlivější Evropa pro investory a oso-by v ní pracující by měla být dosažena po-mocí rozšíření a prohloubení Jednotnéhovnitřního trhu, zlepšení evropských a vnit-rostátních právních předpisů, zajištění otev-řeného a konkurenčního prostředí na trzíchv Evropě i mimo ni, a rozšíření a zlepšeníevropské infrastruktury.


Znalosti a inovace by měly být podpoře-ny především zvýšením a zlepšením investicdo výzkumu a vývoje, usnadněním inovací,zaváděním informačních a komunikačníchtechnologií a udržitelného využívání zdrojů,či vytvořením silné evropské průmyslovézákladny prostřednictvím založení „Evrop-ského technologického institutu“, inovač-ních středisek, podpory ekologických ino-vací a naplnění evropské technologickéiniciativy.

Více a lepších pracovních míst by mělobýt vytvořeno skrze podporu vstupu většíhomnožství lidí na trh práce a modernizacisystémů sociální ochrany, zvýšení přizpůso-bivosti pracovníků i podniků a posílení pruž-nosti trhů práce, vyšší investice do lidskéhokapitálu prostřednictvím lepšího vzdělávánía kvalifikace.

Administrativně systémovou novinkou jenominace Mr./Mrs. Lisbon v každé členskézemi – tedy osoby odpovědné na vládníúrovni za koordinaci činností na naplňovánítéto strategie mezi členskou zemí a exekuti-vou Unie.

Lze se domnívat, že Nová Lisabonskástrategie představuje dokument obsahujícíúkoly, cíle i jednotlivé nástroje, které mini-málně v jednotlivých členských zemích při-nesou žádoucí posun i bez toho, že by bylcelý projekt před pěti lety vznikl, dostaljméno lisabonský a nyní prochází zásadníinovací. Obdobná strategie by tak na úrovnijednotlivých zemí měla být tak jako tak vy-tyčena a naplněna. Otázkou samozřejmě zů-stává, zda je možné celý komplex novýchlisabonských úkolů vztáhnout ve své úpl-nosti na všechny členské země bez výjim-ky? A je možné jej koordinovat z jednohomísta bez toho, aby to nebyla koordinaceformální a neúčelná?

Obecná shoda zřejmě nastane i ve výčtupodmínek, který vůbec vymezuje předpo-klady pro úspěšné vydání se novým lisa-bonským směrem – tedy: zdravé rozpočtovépolitiky, negenerující deficity a pracujícís „rozumnou“ výší daňové kvóty, makro-ekonomické politiky zaměřené na stabilituprostředí, skloubení požadavku zaměstna-nosti a produktivity prostřednictvím na-lezení společného jmenovatele: konkuren-ceschopnosti, dosažení klimatu zdravého konkurenčního prostředí a „správné“ míryregulace.

Jak lze využít nového lisabonskéhokonceptu k vytvoření národní rozvojové strategie?

Máme-li uvést případ pozitivně formulo-vaného, náročného dlouhodobého cíle, po-kusme se o to: Česká republika má ambicistát se vysoce konkurenceschopnou ekono-mikou, mající zřetelnou a dosažitelnou vi-zi svého rozvoje, založeného na využitíznalostního a dovednostního potenciálu.Naplnění této vize nabídne obyvatelům Čes-ké republiky kvalitní podmínky pro život,možnost seberealizace a vysokou životníúroveň. Česká republika se stane zemí, kdebude příjemné pracovat, žít i trávit volný čas.

LISABONSKÁ STRATEGIE NOVĚPosílená ekonomická konkurenceschop-

nost, stabilizovaná sociální struktura a příz-nivé environmentální podmínky se projevíve výrazném přiblížení se ekonomickéúrovni průměru Evropské unie, měřené uka-zatelem HDP na obyvatele. Ten by mohlv roce 2013 činit přibližně 90 procent prů-měru dnešní EU, resp. 100 procent prů-měrné úrovně ekonomické vyspělosti v tédobě rozšířené EU (o Bulharsko, Rumun-sko, možná Chorvatsko). Tento vývoj jepodmíněn výrazně rychlejším růstem českéekonomiky v porovnání s průměrem EUpřibližně o dva procentní body.

Aby se tato vize naplnila, musí se naplniti předpoklady naznačeného posunu. Českárepublika musí vytvořit efektivní legisla-tivní rámec, na který se může občan spo-lehnout a který je v čase pokud možno sta-bilní a neměnný. Musí disponovat efektivnía kvalitní veřejnou správou, poskytujícíadekvátní veřejnou službu za odpovídajícícenu v oblastech, jež jsou pro občana přímoi nepřímo prospěšné a užitečné. Česká re-publika musí ještě více spoléhat na rolizdravého trhu v celé šíři ekonomiky a od-stranit všechny nadbytečné překážky a bari-éry, které této roli brání. Současně musí býtvytvořeno takové daňové prostředí, jehožsazby jsou v mezinárodním prostředí kon-kurenceschopné a jež vlastně představujeefektivně vybrané předplatné pro onu veřej-nou službu ve prospěch občana jako klientaveřejné správy. Naplnění vize si nelze před-stavit bez dalšího zásadního posílení indi-viduální zodpovědnosti na úkor kolektiv-ní nezodpovědnosti ve všech sférách života;tento požadavek nesmí být v rozporu s po-třebou nutné minimální solidarity mezi růz-nými společenskými skupinami. V horizonturoku 2013 musí Česká republika optima-lizovat užitek svého členství v Evropskéunii, jenž by se měl projevit nejen ve zvý-šení absorpční kapacity pro fondy EU, alepředevším ve schopnosti obstát ve všechsférách vysoce konkurenčního Jednotnéhovnitřního trhu EU.

Ekonomický pokrok bude výsledkemkvalitního zapojení lidského faktoru dodlouhodobě produktivních a bohatství vy-tvářejících aktivit; lidé budou adekvátněvzdělaní a budou mít možnost a dostupnostnejširší volby tohoto vzdělání. Věda a vý-zkum naleznou přímé uplatnění v oborechdlouhodobě vytvářejících bohatství. Sociál-ní soudržnost, životní prostředí a kultur-ní odkaz a dědictví představují hodnoty, najejichž úkor nelze stavět strategii ekonomic-kého rozvoje. Jsou součástí hospodářsképrosperity a jejich případné vyhrocení vedek fatálním důsledkům, ohrožujícím hospo-dářský rozvoj sám. Schopnost obstát v ev-ropském kontextu nás nesmí uzavírat toli-ko do evropských limitů. Česká společnostmusí být schopna čelit i výzvám globálníkonkurenceschopnosti – musí být na něpřipravena jak sama o sobě, tak i jako inte-grální, aktivní a platná součást Evropskéunie.

❍[email protected]



Zaměstnavatelé a podnikatelé v Českérepublice vnímali Lisabonskou strategiipředevším jako proces, který pomůže Evro-pě, a tedy i České republice, vybudovat eko-nomiku založenou na znalostech a inova-cích, ekonomiku, která by nás přivedla mezinejvyspělejší regiony světa a zajistila pro-speritu nám i budoucím generacím.

Svaz průmyslu a dopravy ČR, největšíorganizace zaměstnavatelů a podnikatelův České republice, od roku 1993 též členvelké evropské rodiny zaměstnavatelskýcha podnikatelských svazů – UNICE, pro-to vždy aktivně podporoval iniciativy ev-ropského byznysu, který již od roku 2003pravidelně zpracovával svá vlastní hodno-cení stavu a průběhu implementace Lisa-bonské strategie1) a upozorňoval na akut-ní nebezpečí plynoucí z prodlení při jejíimplementaci. Bývalý prezident UNICEJürgen Strube to v roce 2004 vyjádřil tě-mito slovy:

„Odpověď Evropské unie na výzvy glo-balizace, technologických změn a stárnutíobyvatel není dostatečně rázná. Evropase ocitá v nebezpečí, že v očích světa ztra-tí svou atraktivitu být místem pro podni-kání.“

Od samého počátku vnímá Svaz průmys-lu a dopravy ČR svůj příspěvek k celémuprocesu jako aktivní a permanentní snahuo vytvoření účinné hospodářské politikystátu a vybudování příznivého prostředí prorozvoj průmyslu, služeb a podnikání přede-vším na národní úrovni. V minulosti jiždvakrát zpracoval a nabídl svoje pohledya náměty na řešení rozhodujících problémůhospodářství. Přestože se tyto materiályobecně setkaly s kladnou odezvou, jejich

skutečné využití – především ze strany stát-ní správy – však bylo velmi malé. V září ro-ku 2004 vydal Svaz průmyslu a dopravy ČRsvou další zprávu – Zprávu o vývoji hospo-dářství v České republice – a na základě je-jích závěrů rozpracoval vlastní Strategii naléta 2005–2007 a Programové prohlášenína rok 2005, ve kterých jasně definuje pro-blémy zatěžující výkonnost podnikové sfé-ry a předkládá v nich návrhy na řešení. Strategie Svazu průmyslu a dopravy ČRklade důraz především na zvýšení dynami-ky ekonomického růstu a v tomto smyslupožaduje od vlády České republiky: zpra-cování strategického programu definujícíhopriority v oblasti hospodářské politiky zalo-žené na podpoře výzkumu, vývoje, inovací,na rozvoji vzdělávání a na podpoře inves-tic do modernizace a rekonstrukce výroby;dále pak provázanost hospodářské politikyČeské republiky s Lisabonskou strategií;fungující trh práce; stabilní a srozumitelnoulegislativu; fungující dopravní infrastruktu-ru; účinnou podporu exportu a ochranu ži-votního prostředí neomezující růst podnika-telských aktivit.

Revidovaný program Lisabonskéstrategie

Přibližně ve stejném období, v září roku2004, zveřejnila expertní skupina WimaKoka svůj rozbor dosaženého stavu Lisa-bonské strategie – Čelit výzvám, včetně vý-čtu priorit a postupů, jak nepříznivý stavzvrátit. Wim Kok ve své zprávě vytkl Ev-ropské unii a členským státům předevšímnedostatek spolupráce, potřebného tlakua rozhodné politické akce pro realizovánínezbytných reforem. V návaznosti na tuto


Nové členské státy Evropské unie vstoupily doprocesu zahájeného v Lisabonu v roce 2000 ažkrátce před jeho poločasem. Česká republika se zapojila do tohoto procesuještě před vstupem do Unie a jejím prvním krokem k zajištění koordinované-ho přístupu při monitorování a vyhodnocování naplňování lisabonských cílůbylo vytvoření struktury lisabonského procesu s vazbou na Českou republiku.Následovalo vytyčení priorit České republiky a podávání pravidelných zprávo aktuálním stavu lisabonského procesu v České republice. Jednalo se všako ryze meziresortní struktury a mechanismy, v rámci kterých nebyli sociálnípartneři, v našem případě tedy podnikatelé a zaměstnavatelé, informovániani konzultováni. Deklarované prioritní oblasti zaměřené primárně na podpo-ru hospodářského růstu a konkurenceschopnosti však nebyly v rozporu s po-žadavky podnikatelské sféry.

Revidovaná Lisabonská strategie z pohledu podnikatelů a zaměstnavatelův České republice

VLADIMÍRA DRBALOVÁ


analýzu jarní summit Evropské rady v břez-nu tohoto roku přijal revidovanou Lisabon-skou strategii.

Evropská podnikatelská komunita reago-vala velmi pozitivně na přesměrování stra-tegie na růst a tvorbu pracovních míst. Slib-ně se v tomto směru jevil i doprovodnýbalíček materiálů včetně Strategických cílůUnie na léta 2005–2009 a podnikatelům na-kloněného Pracovního programu Evropskékomise na rok 2005. „Dostat Evropu zpětna cestu k dlouhodobé prosperitě“ se staloprvořadým úkolem mandátu nové Komise.Přitom jako základní stavební kameny bylyvybrány silná ekonomická výkonnost a dy-namický růst. Do centra pozornosti progra-mu Evropské komise na rok 2005 se do-stala prosperita: zdravý makroekonomickýrámec, reforma Paktu růstu a stability, roz-voj infrastruktury, nová generace výzkum-ných programů, celoživotní vzdělávání,inovace a podnikání a rozvoj evropskéhopodnikatelského prostředí.

Svaz průmyslu a dopravy ČR přivítal re-vidovaný program s názvem Společně prorůst a pracovní příležitosti: Nový start proLisabonskou strategii a důraz kladl přede-vším na tři klíčové momenty: na rehabili-taci ekonomického pilíře jako reakci napřecenění cílů v oblasti sociální a envi-ronmentální politiky, na zpracování ná-rodních programů reforem jako závazkůvlád a na zapojení sociálních partnerů navšech úrovních.

Svaz průmyslu a dopravy ČR proto proje-vil mimořádný zájem zapojit se do proce-su revitalizace lisabonských cílů předevšímna národní úrovni jako výchozí platforměv rámci jednotné strategie evropského byz-nysu. Svaz průmyslu a dopravy ČR podpořilv tomto smyslu i přípravu Strategie hospo-dářského růstu ČR, kterou se svým týmempředstavil místopředseda vlády Martin Jahn,neboť očekává, že tato strategie bude před-stavovat solidní bázi pro zpracování Národ-ního programu reforem v České republice.Pět magických pilířů ekonomiky MartinaJahna – institucionální prostředí, zdroje fi-nancování, infrastruktura, rozvoj lidskýchzdrojů a vývoj, výzkum, inovace – to-tiž naprosto koresponduje s vyty-čenými prioritami nové strate-gie Svazu průmyslu a dopravyČR. Podnikatelé a zaměst-navatelé v České republicek tomu navíc naléhavě vo-lají po reálné environmen-tální politice, urychlenéliberalizaci pracovníhozákonodárství, zjedno-dušení daňového systé-mu, deregulaci a po pře-hlednějším legislativnímrámci.

V celosvětovém kon-textu pak celá evropskápodnikatelská a zaměst-navatelská komunita po-žaduje navíc liberalizacisvětového obchodu a in-vestic, normalizaci transat-

lantických vazeb a revizi politiky EU v ob-lasti klimatických změn.

UNICE, jako hlas evropského podnikání,vyzval již počátkem roku 2005 všechny svéčlenské svazy k zahájení vlastních iniciativna národních úrovních směřujících k pod-poře národních programů reforem s důra-zem především na podporu a posílení eko-nomického růstu a konkurenceschopnosti.Svaz průmyslu a dopravy ČR se k výzvě ne-prodleně připojil a připravil si svou „ce-stovní mapu“ na zahájení nezbytných ini-ciativ a akcí na národní úrovni.

Integrované směry Evropské komisepro růst a pracovní příležitosti

O žádoucím průniku a propojení prioritse dá hovořit i v souvislosti s nedávno zve-řejněnými Integrovanými směry Evropskékomise pro růst a pracovní příležitosti(2005–2008), které fakticky odrážejí novýzačátek Lisabonské strategie a soustřeďu-jí se na příspěvek hospodářské politikya politiky zaměstnanosti k většímu růstua vytváření pracovních příležitostí. CílemIntegrovaných směrů by měla být podporasoudržnosti reformních opatření zahrnu-tých v národních programech reforem. Čty-řiadvacet hlavních zásad v sobě beze zbytkuzahrnuje všechny základní priority jak vlád-ní Strategie hospodářského růstu, tak stra-tegie Svazu průmyslu a dopravy ČR, a je tudíž vyváženým mixem doporučení jakv oblasti makro- a mikroekonomiky, taki v oblasti zaměstnanosti. Zaměstnavateléa podnikatelé na evropské i národní úrovnikladou důraz především na mikroekono-mické reformy směřující ke zvýšení růsto-vého potenciálu: znalosti a inovace jakohnací sílu udržitelného růstu (7), posilovánísynergie mezi ochranou životního prostředía růstem (11), vytváření konkurenčnějšíhopodnikatelského prostředí (14), vytvářeníprostředí podporujícího malé a střední pod-nikání (15). Pokud jde o zásady politiky za-městnanosti, důraz je kladen především na:zlepšení přizpůsobování se potřebám trhupráce (20), zajištění vývoje nákladů prácea mechanismů odměňování příznivých pro

zaměstnanost (22),

zvýšení investic do lidského kapitálu (23)a přizpůsobení systémů vzdělávání a odbor-né přípravy novým kvalifikačním požadav-kům (24).

Ještě před jarním summitem Evropskérady v březnu 2005 byly na evropské úrov-ni patrny snahy části Evropské komise i Ev-ropského parlamentu o odklon od novéhopřesměrování strategie a důrazu na ekono-mický pilíř deklarovaný předsedou JosémM. Barrosem v programu Evropské komise.Již v prvních dnech lucemburského před-sednictví, na konferenci k Lisabonské stra-tegii v Lucemburku koncem ledna 2005 za účasti hlavního aktéra revize strategieWima Koka a lucemburského premiéra Jean-Clauda Junckera, se oživila diskuseo zachování rovnosti a rovnováhy všech třípilířů strategie. Závěry jarního summitu pakzcela jasně vrátily revidovaný lisabonskýprogram zpět do kontextu evropského so-ciálního modelu.

Projev premiéra Tonyho Blaira v Evrop-ském parlamentu při nástupu britského před-sednictví v Radě Evropské unie však niko-ho nenechal na pochybách, že je připravenpřivést Evropskou unii zpět k rozumu a na cestu reforem a deregulací vedoucích k tolikpotřebnému ekonomickému růstu. Blair ne-zpochybnil evropský sociální model, hodláse však zasadit o jeho modernizaci.

Od britského předsednictví si podnika-telská a zaměstnavatelská komunita domai v Evropě hodně slibuje a očekává přede-vším jasnou a rychlou dohodu o finančníchperspektivách na léta 2007–2013, význam-ný posun v jednáních o návrhu směrniceo službách na vnitřním trhu, uvolnění dyna-miky finančních trhů, přijatelný konsensusohledně systému REACH a racionální po-stup při projednávání směrnice o pracovnídobě.

Letos v červnu došlo k prvním konzulta-cím mezi Evropskou komisí a Českou re-publikou o přípravě a obsahu národníhoprogramu reforem. Národní reformní pro-gramy mají být skutečným řídícím mo-mentem reformních procesů na národníchúrovních. Jak se s tím srovná nově nasto-

lená hospodářská vize premiéra Jiří-ho Paroubka o vysokých tempech

HDP, založená právě na rezisten-ci vůči reformám, ještě většímutužení pracovní legislativya zakonzervování vysokýchmzdových nákladů, zůstávádosud nezodpovězenou otáz-kou. Podnikatelům a zaměst-navatelům v České republicetedy nezbývá než doufat, žeČeská republika neuvízne vestojatých vodách, či dokoncenepopluje proti lisabonskémuproudu.


1) UNICE: Lisbon Strategy Statut2003: „Time is running out, action nee-

ded now“ UNICE: Lisbon Strategy Statut2004: „Release companies’ potential“


Jiný odhad je založen na tom, že k dosa-žení hospodářské úrovně USA nedojde ni-kdy. Tvůrci Lisabonské strategie vycházeliz faktu, že v druhé polovině devadesátýchlet některé země Evropské unie dosahovalyročních přírůstků reálného HDP, které seblížily až ke třem procentům. Tento relativ-ně optimistický trend se nepodařilo udržetv další dekádě. O nemožnosti naplnění to-hoto „ideového“ cíle svědčí porovnání temprůstu reálného HDP v poslední dekádě mi-nulého století a v prvních letech probíhajícídekády mezi zeměmi EU (15) a USA. Již naprvní pohled je zřejmé, že úředníci připra-vující podklady pro Lisabonskou strategiivelmi chybně odhadli růstový potenciál ze-mí EU na jedné straně a USA na straně dru-hé. Místo aby se hospodářská úroveň zemíEvropské unie přibližovala k USA, dochá-zí v posledních letech k dalšímu rozevírání„nůžek“ výkonnosti těchto ekonomik.

Zajímavě vyznívá i dlouhodobé srovnánídynamiky průměrného ročního tempa růstuHDP mezi Evropskou unií a USA v jednot-livých dekádách. Je zřejmé, že zvláště v po-sledních desetiletích, kdy v EU docházelok vysoké socializaci a bobtnání státu blaho-bytu, se zvyšuje zaostávání EU za USA. Ta-ké vydávání dalších regulačních opatření ne-vede ke zmenšení této mezery.

Polovina stanoveného období od lisabon-ského summitu již uplynula a po zhodnoce-ní reality a očekávaných úspěchů či spíšeneúspěchů musela Evropská rada letos najaře na základě Kokovy zprávy konstatovat,že pokrok, kterého mělo být dosaženo, jevelmi malý, či lépe řečeno téměř zanedba-telný.

Pozitivním na zprávě Komise, která pra-covala pod Kokovým vedením, je pouze to,že při hodnocení stavu již nemlží a svým


Lisabonskástrategie:úspěch, či blamážeurokratů?Lisabonská strategie, která byla přijata Evrop-skou radou na summitu v Lisabonu na jaře roku2000, si bohužel stanovila naprosto nereálné cí-le. Ve světle tehdy známých statistických dat se zejména „ideový“ cíl jeví ja-ko naprostá utopie, kdy EU měla v tempech růstu hospodářství předstihnoutUSA, a měla se tak stát nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekono-mikou na světě, schopnou „udržitelného hospodářského růstu“, a to vše doroku 2010. Podle některých odhadů má EU – pokud v té době bude ještě exi-stovat, šanci dohnat USA až kolem roku 2060.

MIROSLAV ŠEVČÍKMICHAELA ŠEVČÍKOVÁ

způsobem jasně a výstižně dokáže defino-vat některé nedostatky. Otázkou zůstává,jestli definování těchto nedostatků je účin-ným nástrojem k tomu, aby se v naplňová-ní cílů vytyčených na počátku této dekádya doplňovaných stále novými akčními plánya akčními programy s „vysokou prioritou“dále pokračovalo. Lisabonskou strategii lzerozdělit do tří pilířů, a to na: ekonomický,sociální a ekologický. Jedním ze zásadníchnedostatků při jejím naplňování je protichůd-nost některých přijímaných opatření v rámcitěchto pilířů a nedostatečně vyjasněný vztahmezi „evropskou“ a „národní“ úrovní připlnění stanovených cílů.

Již od počátku měla Lisabonská strategiemalé vyhlídky na to být úspěšná. Jedná se

totiž o rámcový dokument, v němž většinazáležitostí, kterých se týká, je v kompetencičlenských států. Dosažení stanovených cílůvyžaduje hlubokou spolupráci mezi jednot-livými vládami v členských zemích EU.Některé postupy a nástroje používané propostupné naplňování a dosahování cílů jsoupro většinu místních vlád značně nepopu-lární, a tudíž u nich existuje velká neocho-ta k jejich používání. Například nezbytnostprovedení reformy agrárního sektoru je té-měř všem jasná, ale prakticky nebylo dosa-ženo téměř žádného pokroku.

Vážným problémem je také nízká infor-movanost občanů o této vizi Evropské unie.Domácí vlády nejsou „tlačeny“ ze stranyvlastních občanů k provádění změn. Dalšímproblémem Lisabonské strategie je v pod-statě absence efektivních nástrojů k jejímunaplňování. O jak závažný nedostatek sejedná, lze demonstrovat na příkladu jinéhoambiciózního projektu – Paktu stabilitya růstu. Změkčování podmínek Paktu stabi-lity a růstu společně s nenaplňováním Lisa-bonské strategie může vést mnohé občanyk závěru, že se na mnoha místech v Evropěsice hodně hovoří o konkurenceschopnosti,ale přitom není zájem v řadě důležitých ob-


LISABONSKÁ STRATEGIE NOVĚlastí provést či dokončit nezbytnou liberali-zaci a umožnit tak plnou konkurenci mezijednotlivými členskými státy. Jedním z dů-vodů může být i obava některých státůz těchto změn a reformních kroků. Někte-ré země se mohou také obávat konkurence,která za jistých okolností přichází z novýchčlenských států. S tím také přímo souvisíto, že Lisabonská strategie opomíjí některézjevné problémy vzniklé v důsledku rozší-ření EU o 10 nových členských zemí. Jednáse především o částečnou diskriminaci ob-čanů z těchto států na pracovních trzíchv některých „starých“ zemích EU.

„Revidovaná“ verze Lisabonské strategiepřináší zmenšení počtu cílů. Objevuje sei snaha o jejich utřídění. „Nová“ Lisabonskástrategie tak chce upřednostňovat ekonomic-ký růst a zvyšování konkurenceschopnosti.To by samo o sobě mohlo být pozitivní, alebohužel to neřeší vnitřní rozporuplnost ce-lého projektu, protože EU se potácí v pro-blémech v důsledku nadměrných regulacívšech hospodářských aktivit. Důsledkem to-ho je velmi nízký růst HDP, v některých stá-tech se blížící dokonce nulovému růstu, vel-mi vysoká a svou strukturou nebezpečnánezaměstnanost. O tom, že i v této „ekono-mické disciplíně“ EU prohrává dlouhodoběs USA, svědčí graf 3.

Novinkou revidované verze Lisabonskéstrategie je také to, že již „asi pro jistotu“neobsahuje žádný odkaz na úspěšné světovéekonomiky ani žádný referenční rok.

Evropská unie se přesto zdá být v někte-rých oblastech nepoučitelná. Je totiž zřej-mé, že problémy, které existují v zemíchEU – relativně vysoká míra zdanění, proje-vující se v relativně vysoké dani z přidanéhodnoty, jejíž minimální výše je stanovenav současné době na 15 procent a v relativněvysokých spotřebních daních a daních zezisků korporací. Žádná strategie EU tutoproblematiku vlastně neřeší. Jednotný trh jesice otevřen kapitálu a zboží, nikoliv všakslužbám a pracovní síle, i když trh Evrop-ské unie je skoro ze 70 procent založen naslužbách. Na co v této oblasti EU čeká, jezáhadou. Pro zvýšení konkurenceschopnos-ti EU je naprosto nezbytné otevření trhůi v těchto oblastech.

Lisabonská strategie sice hovoří o zlepšo-vání podnikatelského prostředí, ale zároveňpředpokládá nové harmonizace a regulace.Nebylo by tedy jednodušší a efektivnějšíodstranit problémy, které se týkají ekono-mického růstu, např. odstraněním zbývají-cích bariér vnitřního trhu, a podpořit eko-nomický rozvoj nízkou či alespoň nižší daňovou zátěží?

To, co totiž EU a hlavně její občané po-třebují, je méně regulace a hospodářskýchomezení a více svobody v oblasti volnéhopohybu pracovních sil, služeb, kapitálu a in-vestic. Občanům Evropské unie by pomohlnávrat k původním cílům EU a odstraněnísnah o regulaci všeho možného, kterou od-startoval svým nástupem do čela Evropskékomise v roce 1985 Jacques Delors.

❍


-1,5

-0,5

0,5

1,5

2,5

3,5

4,5

5,5

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13

Graf 1 Srovnání vývoje tempa růstu HDP v USA a EU

Graf 2 Srovnání hospodářského růstu v zemích EU a v USA(průměrné roční tempo růstu reálného HDP)

Graf 3 Míra nezaměstnanosti v USA a EU v letech 1991–2004

7

6

5

4

3

2

1

0

1951–1960 1961–1970 1971–1980 1981–1990 1991–2000 2001–2004

EU USA

USA EU

1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004

3,54,55,5

6,57,5

8,59,5

10,5

11,512,5

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14

USAEU

1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004

12,5

11,5

10,5

9,5

8,5

7,5

6,5

5,5

4,5

3,5

5,5

4,5

3,5

2,5

1,5

0,5

-0,5

-1,5

3,0

1,3

-0,4

8,2

9,2

10,711,2

6,15,6

5,44,9

4,54,2

4,0

4,7

5,7 5,9

5,4

10,7 10,8 10,7

10,1

9,4

8,2

8,6 8,69,0

8,9

EU

USA

6,97,56,7

2,8

2,41,6

2,52,9

2,63,3

1,7

1,00,8

2,3

2,7

4,0

2,7

3,6

4,4

4,34,1

3,8

0,8

1,9

3,0

4,4

5,8

3,5

4,2 4,2

3,03,2

2,4

3,2

2,0

3,3

1,4

2,5


republika neměla propracovanou politickoulinii ohledně otázek globalizace a globál-ních problémů lidstva vůbec.

Evropeizace zahraniční politiky má vněj-ší působení členských států umocnit, ne jejomezit či nahradit. Evropská unie tak před-stavuje hlavní referenční a institucionálnírámec české politiky, nikoli její geografickéa tematické vymezení. Zda se české politi-ce v aktivním rozměru evropeizace podaříuspět, záleží proto mj. na tom, jestli budeschopna jasně definovat svou novou zahra-ničněpolitickou agendu, zajistit pro ni spo-lečenskou podporu a efektivně koordinovatpostup vládních, ale i nevládních subjektůpři její realizaci.

Úspěchy české politikyČeská republika naplnila svou strate-

gickou agendu zaměřenou na integracia rozvoj dobrých vztahů se sousedy a další-mi hlavními partnery.

Vytyčení jednoznačných priorit, kteréměly oporu v konsensu politických silhlavního proudu a v postoji většiny veřej-nosti, tvořilo hlavní osu zahraničněpolitic-ké angažovanosti, jíž se držely všechnyčeské vlády. Změny a posuny v přístupechjednotlivých vlád nebyly nevýznamné, zá-kladní strategické priority ale nezpochyb-nily: česká politika se přes vnitropolitickéturbulence vyhnula nejistotě ohledně smě-řování země a představovala spolehlivéhoa vypočitatelného partnera. Uplatňovala při-tom převážně aktivní přístup jak na multi-laterálních fórech, tak v bilaterálních vzta-zích.

V první řadě česká politika dosáhlaznačné normativní a institucionální kom-patibility s EU a NATO a stala se členemobou organizací.

S přijetím do NATO a EU došlo k zá-sadní kvalitativní změně v postavení ze-mě: poprvé se stala plnoprávným členemintegrovaných institucí vyspělých demo-kratických států, které členským zemímposkytují efektivní bezpečnostní garance(NATO) a vytvářejí jednotný hospodářskýa do značné míry i politický prostor (EU).Zcela se tak změnily základní podmínky,z nichž česká politika v moderní historiivycházela:

• v meziválečném období se nepodařilovytvořit spolehlivé multilaterální institucebezpečnosti a spolupráce a období končilokrizí vztahů se všemi sousedy;

• po druhé světové válce sice vzniklsystém OSN. Československo se ale stalozávislou součástí přísně vertikálně struktu-rovaného mocenského bloku s centremv Moskvě, který horizontální spoluprácimezi satelitními státy nepodporoval a kon-takty směrem na západ omezoval;

• po konci rozdělení Evropy a se vstu-pem do NATO a EU se naplnil tradiční zá-jem o funkční nadnárodní rámec, který vy-tváří podmínky pro rozvoj, mírové řešenízájmových rozdílů a sporů, poskytuje vzá-jemné bezpečnostní garance. Posílilo se takpostavení země; vzrostly ovšem zároveň

13

ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA

Směřování České republiky v 90. letechbylo ne zcela přesně charakterizováno jako„návrat do Evropy“. V oblasti zahraničnípolitiky šlo především o realizaci strategic-ké agendy, která měla zemi zajistit odpoví-dající místo v mezinárodních vztazích pokonci studené války. Vstup do Evropskéunie naplňování této agendy završil, a je te-dy na místě zamyslet se nad celkovými vý-sledky české zahraniční politiky v obdobítransformace. Je to rovněž příležitost prodiskusi o zaměření politiky České republikyjako členské země Evropské unie.

Tento text rozvíjí závěry analytickýchesejů, jež vydal kolektiv autorů v Ústavumezinárodních vztahů pod titulem „Českázahraniční politika 1993–2004: úspěchy,problémy a perspektivy“.1) Publikace sesnažila především o hodnotící pohled naminulé období, méně se již zabývala po-hledem do budoucna. O ten se pokouší ná-sledující text. Zabývá se přitom zahraničnípolitikou jako celkem, v němž hlavní profe-sionální a koordinační, nikoli však výhrad-ní politickou roli hraje ministerstvo zahra-ničních věcí (dále MZV), a na němž sepodílejí další subjekty českého státu, a tonejen přední ústavní činitelé (prezident,premiér), vláda, ministerstva, legislativa,ale i samospráva či nevládní organizacea další subjekty.

Hlavní cíle strategické agendy české za-hraniční politiky v transformačním obdobípředstavoval vstup do NATO a EU a rovněžrozvoj dobrých vztahů se sousedními státya dalšími blízkými partnery. V těchto a ně-kterých dalších oblastech byla česká zahra-niční politika jednoznačně úspěšná. Zejména

integrace do EU a s ní spojená evropeizacepřinesly hluboké systémové změny. Pod evro-peizací chápeme jednak přejímání politic-kých, normativních a institucionálních mo-delů Evropské unie. S členstvím v Evropskéunii se ovšem více otevírá i druhý, aktivnírozměr evropeizace: možnost uplatňovat vliva preference české politiky v rámci EU a je-jím prostřednictvím také v mezinárodníchvztazích obecně.

Vydělují se tři modely chování, typické(nejen) pro českou zahraniční politiku:

• Nejvýraznějších úspěchů dosáhla vestrategických oblastech, kde postupovalapředevším aktivně a ofenzivně, opírajíc sepřitom o podporu hlavních partnerů a mezi-národních institucí. Nejlépe to dokládají vý-sledky úsilí o integraci do NATO a EU, roz-voj sousedských vztahů a vazby s dalšímiprioritními partnery, příspěvek k práci Ko-mise pro lidská práva OSN.

• Rovněž tam, kde převažoval reaktivnípřístup odpovídající možnostem, zájmůma závazkům země, projevovala se Česká republika jako akceschopný aktér. Nepře-hlédnutelným způsobem se tak podílela napráci mezinárodních organizací, na akcíchpro obnovu a stabilizaci míru na Balkáně,v Afghánistánu, snažila se přispět k řešeníblízkovýchodního konfliktu.

• Existovaly ovšem oblasti, kde českápolitika sklouzávala do neopodstatněné pa-sivity, zejména když nedostatečně využíva-la své možnosti nebo když její angažova-nost neodpovídala potřebám situace. Přílišdlouho tak chyběla aktivní politika vůči vý-chodní Evropě, vůči některým arabskýmzemím a rozvojovému světu vůbec; Česká

Česká zahraničnípolitika1993–2005 VLADIMÍR HANDL

OTTO PICK

1. část

Redakce Mezinárodní politiky přináší první část studie o dosavadní bilancičeské zahraniční politiky, kterou Ústav mezinárodních vztahů původně vydaljako policy paper, a to s cílem zpřístupnit text širší a zainteresované veřej-nosti. Text prošel redakční úpravou a je mírně zkrácený. Druhá část vyjdev příštím čísle.

od „návratu do Evropy“ k evropeizaci

14

Česképolitice

se dařilorozvíjet či

alespoň udr-žovat normální

vztahy vůči řadě dal-ších zemí a regionů a uvést

je do obecného souladu s hlav-ními strategickými prioritami. Při hledáníkonstruktivní role měly přitom pro českoupolitiku zásadní význam především postojeEU a USA, ať už šlo o otázky mírovéhouspořádání a rekonstrukce na Balkáně, řeše-ní palestinsko-izraelských vztahů, o vývojvazeb vůči Rusku a dalším zemím Spole-čenství nezávislých států.

Probíhající decentralizace zahraniční po-litiky otevírala pole pro iniciativu novýmstátním a nestátním aktérům a prohlubo-vala internacionalizaci české společnosti,rozšiřoval se rejstřík jejího působení v me-zinárodních vztazích. Naplňování strategic-kých priorit tak vedlo druhotně k nárůstuaktivity na všech úrovních.

• Jednotlivé resorty se učily provádět vlast-ní mezinárodní agendu (viz ministerstvo obra-ny při rozvoji vojenské spolupráce, zejménavytvoření první mnohonárodní jednotky –česko-slovenského praporu; aktivity minister-stva vnitra a české policie při boji proti mezi-národní kriminalitě a ilegální migraci atd.).

• Na centru v podstatě nezávisle se roz-víjela regionální a přeshraniční spolupráce,krajské samosprávy i obce navazovaly pří-mé kontakty s partnery v zahraničí a vstu-povaly do evropské politiky prostřednic-tvím regionální dimenze EU.

• Na mezinárodní scénu vstoupily ne-vládní organizace, ale i podnikatelské sub-jekty. Svou angažovaností v oblasti rozvojo-vé a humanitární pomoci nepřímo, často alevelmi účinně vytvářely prostor i pro aktivnípolitiku státu v jednotlivých oblastech (viznapř. Balkán, Afghánistán atd.).

Nedokončená agenda české politiky

Jestliže se české politice podařilo dosáh-nout hlavních strategických cílů transfor-

i nárokyna její poli-tiku (zejménamonitorovací,analytické a roz-hodovací kapacity)a angažovanost.Vznikla široká základna do-brých vztahů se sousedy a dalšími hlavní-mi partnery. Dlouhodobý zájem o plno-hodnotné bilaterální i regionální vazbyv zásadě neutralizoval zátěž minulostiv česko-německých a česko-rakouskýchvztazích; umožnil dořešení sporných otá-zek dělení Československa ve vztazíchs Bratislavou; akcentoval evropský rámecpro postup v otázce jaderné elektrárny Te-melín v česko-rakouské relaci. Ve středníEvropě se tak i díky aktivní české politiceprojevil historicky bezpříkladný jev: sluči-telnost strategických zájmů zemí regionu, je-jichž společným jmenovatelem jsou funkčníevropská integrace a euroatlantické vazby.Nic na tom nemění skutečnost, že se pů-vodní idea hlubší visegrádské spoluprácepřed vstupem do EU a po něm naplnila jenčástečně. V širším horizontu se podařiloalespoň zčásti navázat na dobré historickétradice ve vzájemných vztazích s hlavnímispojenci a významnými partnery, zejménas USA.

Země je tak spolehlivě ukotvena v meziná-rodních institucích a ustálených režimechspolupráce na regionální, evropské, euro-atlantické i globální úrovni. Bez zásadníchproblémů se podílí na procesech institucio-nalizace a posilování mezinárodněprávníchnorem, ovlivňujících vývoj mezinárodníchvztahů. Kromě NATO a EU je důležitá akti-vita země v dalších mezinárodních organi-zacích:

• Významný prvek kontinuity novéhostátního útvaru s československou zahranič-něpolitickou tradicí představuje aktivní pů-sobení v OSN a jejích agenturách, dálev OBSE a Radě Evropy.

• Přijetí do mezinárodních hospodář-ských organizací – MMF, Světové banky,OECD, Evropské banky pro obnovu a roz-


ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA

voj – umožňuje, aby se země účastnila na-plňování rozvojových cílů a snah o vytváře-ní dobré správy na globální úrovni.

Česká republika se podílela na multilate-rálních akcích pro zajištění a udržení mí-ru; je tedy aktivním „exportérem“ bezpeč-nosti a stability. Projevovala v této oblastiznačnou aktivitu jak na půdě OSN a OBSE,tak později zejména v rámci spolupráce sezeměmi NATO a EU. Aktivity českýchjednotek a specialistů a rovněž nevládníchorganizací zejména na Balkáně a v Afghá-nistánu šly nad rámec, který by odpovídalvelikosti země. Česká republika se vydě-lovala ze skupiny tranzitivních zemí svouangažovaností při řešení krize na Blízkémvýchodě. Mimořádným oceněním této ak-tivity bylo členství ve dvou multilaterál-ních výborech v rámci madridského mírové-ho procesu, čímž bezprostředně přispívalak politické a ekonomické stabilizaci největ-šího ohniska napětí.

Země se opět stala poskytovatelem rozvojo-vé a humanitární pomoci. Vstup do OECDzahájil proces přechodu České republiky odpříjemce k poskytovateli zahraniční pomo-ci, tento proces byl dovršen vstupem do EU.Česká republika se jednoznačně hlásí k při-měřené odpovědnosti za řešení globálníchproblémů, přičemž v rámci pomoci můžeuplatňovat mj. svoji jedinečnou transfor-mační zkušenost.

Sférou soustavné angažovanosti české poli-tiky se stalo dodržování lidských právve světě, přičemž se do centra pozornos-ti z historických a politických důvodů do-stala zejména situace na Kubě (ale takév Bělorusku). Právě v této oblasti tak ČRvstoupila do EU s výrazně definovanou po-litickou agendou.

mačního období, je výslednost v některýchméně profilových oblastech nejednoznačnáa vyvolává řadu otázek.

Omezenost společenského konsensuShoda hlavního proudu politických sil

byla omezena na priority strategické agen-dy a neposkytovala širší manévrovací pro-stor, pokud jde o témata přesahující tentozákladní rámec.

• Především ve vztahu k Evropské uniibyla politická shoda mezi hlavními politic-kými aktéry omezena na samotnou otázkuvstupu do EU a na dosažení konkrétních,zejména hospodářských zájmů. Česká poli-tika byla ale ideologicky rozdělena ve vzta-hu k budoucí formě EU, vstupu do eurozóny,vývoji zahraniční, bezpečnostní a obrannépolitiky Unie.

• Česká politika byla často nejednotnápři přijímání významných vojensko-politic-kých rozhodnutí, jako např. v otázce moder-nizace českého letectva, ale zejména přirozhodování o použití síly v mezinárodníchvztazích, vázaném na pozice Rady bezpeč-nosti OSN, alianční mechanismy a spoje-neckou loajalitu (viz postoj k leteckým úde-rům NATO proti Jugoslávii v roce 1999,k válce v Iráku v roce 2003). Hranice mezipřístupy jednotlivých českých politickýchaktérů nebyly zcela jasně definovány anipředem dány. Veřejná debata o daných otáz-kách je nezbytnou součástí politiky; musíale být informovaná a transparentní.

• Rozdíly se projevovaly v nejobecnějšírovině v míře blízkosti vůči USA nebo EU,v pohledech na budoucnost transatlantic-kých vztahů. Zejména v přístupu k otázce,jakou roli při zajištění evropské bezpečnos-ti mají hrát NATO a EU, jaký charakter mámít Evropská bezpečnostní a obranná poli-tika, byla politická scéna rozdělena; kon-sensus chyběl i v jednotlivých resortech(zejména zahraničí a obrany), když se od-lišné preference projevovaly i na úrovni je-jich sekcí a odborů.

• Neujasněnost priorit se projevovalai v působení české politiky ve střední Evro-pě. Míra angažovanosti při hledání vyššíhospolečného jmenovatele a vytváření novéblízkosti ve vzájemných vztazích kolísalaa byla příliš závislá na přístupu jednotlivýchpolitiků. Otázka charakteru spolupráce nabilaterální i regionální úrovni tak zůstávalapo dosažení členství v EU a NATO otev-řená.

Ztráty a náklady spojené s transformacía vyzráváním české zahraniční politiky

Některé tyto ztráty byly zjevně nevyhnu-telné, jiné souvisely s ideologickými prefe-rencemi, další se subjektivní chybou či sla-bým managementem. Rozsáhlé kádrovézměny, opakované reorganizace, koncepčnízvraty, omezení finančních prostředků, vy-nucené snižování počtu pracovníků bezohledu na objektivní nárůst požadavků – tovše výkonnost české zahraniční politikynutně ovlivňovalo. Navíc byla kapacita čes-ké politiky (jak do výkonnosti, tak šíře po-litického konsensu) zjevně téměř vyčerpána

navazovat na tradiční (samozřejmě deideo-logizované) vazby z předlistopadového i pr-vorepublikového období.

• Česká republika se málo zasazovalao pěstování a udržování vlastní politickéa společenské „zájmové sítě“ na Balkáně,tedy komunity zejména těch občanů danýchzemí, kteří žili v ČR a udržují s ní dlouho-době vztahy; k tomu měla česká politika pří-hodné podmínky, i když situace v regionubyla obtížná a perspektivy někdy nejasné;

• chyběla jasná koncepce východní poli-tiky. Tím, že přistoupila na dvojí prodej rus-kého dluhu, přitom Praha posílila debatuo působení vlivových struktur Ruska v ČR;

• trvala neujasněnost priorit vůči středo-mořskému regionu, barcelonskému procesua některým arabským zemím;

• bezkoncepčnost vedla např. ve vztahuk Číně k „submisivní“ pozici ČR, neopě-tované otevřenosti vůči čínským exportům,nejednotnému přístupu k otázce Tibetu a do-držování lidských práv.

Obecné problémy koordinace • Představitelé České republiky často

hovořili rozdílnými hlasy; tam, kde nešloo promyšlenou dělbu rolí a práce, byla čes-ká politika málo čitelná (viz diametrálněodlišné přístupy prezidenta Havla – částeč-ně i ministra Zieleniece – a premiéra Klau-se k Evropské unii, prohlubující se v jinékonstelaci v dichotomii přístupů prezidentaKlause a vlády k ústavní smlouvě EU; roz-dílně se stavěli prezident Havel a představi-telé vlády i opozice k použití ozbrojené sílyna Balkáně a Iráku; nejednotnost reflekto-valy výroky premiéra Zemana a ministrazahraničí Kavana k palestinské otázce v ro-ce 2002 atd.).

• Slabá koordinace ovlivňovala i strate-gickou agendu, když i zde jako by se řešenínacházela až s působením vnějších stimulů.Až horká fáze přípravy na vstup do NATOsi vynutila hlubší koordinaci odpovědnýchresortů a vznik Bezpečnostní rady státu. Podobně hledala Česká republika dlouhofunkční institucionální formu a personálnízajištění koordinace přípravy na vstup doEvropské unie.

• Obecnější tendence k decentralizaci,důsledky ne zcela promyšlené reformy ve-řejné správy, „rozmývání“ hranice mezivnitřní a zahraniční politikou vedly k jistéfragmentaci zahraniční politiky. Minister-stvo zahraničí obtížně hledalo nové způso-by koordinace zahraničněpolitického půso-bení rostoucího množství subjektů. Dosudnenalezlo metodu intenzivní spolupráces regiony, které projevují výrazné ambicev oblasti mezinárodních vztahů. Kompeten-ce nedávno vzniklých regionů/krajů a státnísprávy jsou přitom v dané oblasti nedosta-tečně jasně definovány.

❍

1) „Česká zahraniční politika 1993– 2004: úspě-chy, problémy a perspektivy“, Otto Pick, VladimírHandl (eds.), Praha, Ústav mezinárodních vztahů2004, 268 str. Publikace obsahuje CD-ROM s ce-lým textem a výběrem dokumentů k tématu.

ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKAnaplňováním strategických priorit. Vzhle-dem ke kritickému omezení finančnícha lidských zdrojů vznikaly pochyby, zdavláda, další činitelé, politické strany a ve-řejnost vůbec považují zahraniční politikuza jednu z klíčových sfér fungování a roz-voje země.

Koncepční neujasněnost na obecné úrovniDané faktory se negativně projevovaly ve

zpoždění a nedostatcích při přípravě někte-rých strategických a koncepčních dokumen-tů, legislativních norem i výstavbě odpovída-jících institučních základů české zahraničnípolitiky. Poté, co doktrinální dokumentyvznikly, přesunul se problém do oblasti je-jich naplňování a do rozpracování dílčíchkoncepčních dokumentů.

• V nejobecnější rovině se projevovalanedostatečná ujasněnost vzájemného pomě-ru mezi obecnými normativními základy za-hraniční politiky, strategickými prioritami,konkrétní politikou státu a chováním jehosubjektů – zejména, když se naplňovánínormativních postulátů dostávalo do sporus hospodářskými zájmy, vztahy s význam-nými spojenci či organizacemi, kdy českápolitika musela volit mezi přístupy, z nichžžádný nebyl ani ideální, ani nesporný (jižuvedené použití vojenské síly, přístupk otázce Tibetu a dodržování lidských právv Číně, v otázkách exportu zbraní do někte-rých citlivých oblastí atd.).

• Zpoždění se projevilo při definici kon-cepčních a doktrinálních dokumentů i v takprioritní oblasti, jako je bezpečnostní politi-ka, když byly základní strategické doku-menty přijaty až v souvislosti se vstupemdo NATO (Bezpečnostní strategie ČR, Vo-jenská strategie ČR).

• Až koncem 90. let vznikl první ucele-ný, i když nedostatečně sladěný systém pod-pory českého exportu a přímých zahranič-ních investic v České republice, atd. Jehofunkčnost byla navíc zatížena institucionál-ní rivalitou a výsledný efekt tak nadále zá-visel na lidském faktoru.

• První koncepce rozvojové pomoci bylapřijata až v roce 1995, v souvislosti se vstu-pem do OECD, druhá pak až po sedmi le-tech. Přístup k problematice často nebylkomplexní ani koordinovaný (de facto exi-stovalo několik „rozvojových politik“).Roztříštěné a ploché bylo pojetí globaliza-ce; příliš se soustřeďovalo na tradiční a úz-ce národně zaměřenou bezpečnostní a hos-podářskou agendu, chyběla jasná definice,hlubší analýza, a tudíž i jasný strategickýzáměr. Nedostatečné bylo vědomí prováza-nosti různých zahraničních aktivit ČR a ne-byla zajištěna dostatečná koordinace a kon-zistentnost politiky.

Koncepční neujasněnost v jednotlivých teritoriálních oblastech

V zásadě platilo, že tam, kde česká poli-tika neměla jasné priority, nebo kde se nanich nebyla schopna shodnout a dodat jimtak vnitropolitickou legitimitu a podporu,nevyužívala plně existující potenciál. Při-tom mohla v některých oblastech aktivněji


Index vnímání korupce a PZIIndex vnímání korupce, dále jen CPI

(Corruption Perception Index), je vydávánod roku 1995 nevládní organizací Transpa-rency International (TI). CPI měří míru ko-rupce (za rok 2004 ve 146 státech světa)tak, jak ji vnímají podnikatelé, analyticia rizikoví manažeři. Oproti objektivnímuměření se jedná o měření vnímání míry ko-rupce určitými osobami, toto vnímání semůže lišit od reality, ale hodnoty CPI s vy-sokou mírou spolehlivosti indikují vliv zo-hledněných faktorů na hodnoty celkovéhoobjemu PZI do jednotlivých států. CPI jevysoce korelující s jinými indexy měřícímimíru korupce.

CPI je kompozitním indexem sestave-ným na základě několika průzkumů korup-ce. Dané průzkumy používají jednotnou de-finici korupce: „Zneužití veřejné moci prosoukromý prospěch, například uplácení ve-řejných činitelů, zpronevěra z veřejnýchfondů“, ale nepoužívají jednotnou metodo-logii. Aby byl příslušný zdrojový ukazatelzahrnut do CPI, musí splňovat tři kritéria: • Srovnává více států. • Měří celkovou míru korupce (frekvencea/nebo celková hodnota nákladů na korupcize strany korumpujících). • Není starší tří let.

Cílem CPI je poskytnout data o obecnémvnímání korupce v zahrnutých státech.

CPI za rok 2004 nabízí srovnání pro 146států. V rámci dosažení co největší objekti-vity byly do pořadí indexu zařazeny pouzety státy, které byly zahrnuty alespoň do třísamostatných průzkumů.

Ve všech průzkumech je výlučně zahrnutsubjektivní druh dat získaný na základě od-povědí podnikatelů, analytiků a rizikovýchmanažerů. V zásadě jsou tři skupiny prů-zkumů podle toho, jaké oslovují respondenty:

1. Průzkumy oslovující nerezidenty – ex-perty z rozvinutých států.

2. Průzkumy oslovující nerezidenty – ma-nažery z rozvíjejících se zemí.

3. Průzkumy oslovující rezidenty – do-mácí i zahraniční manažery. Data všech třískupin průzkumů vzájemně dobře korelujínavzdory různým typům respondentů a roz-dílným metodologiím.

Celkově lze říci, že slabina CPI spočíváv tom, že vychází ze subjektivních údajů.Dále se jedná o kompozitní index, jenž vy-chází z různých vstupů založených na vzá-jemně neslučitelných metodologiích.

Metodologie CPI se však postupně vyví-jí a rychle zlepšuje.

CPI pro rok 2004 zohledňuje 18 průzku-mů provedených dvanácti nezávislými in-stitucemi. Všechny vstupní indikátory jsoustandardizovány na škále od nuly do deseti,kde vyšší číslo znamená nižší míru korup-ce. Hodnota CPI je vypočtena jako aritme-tický průměr těchto ukazatelů.

České republice bylo v roce 2004 přisou-zeno 52. místo (s indexem 4,2), které sdílíspolečně se Salvadorem a Trinidadem a To-bagem. (Tab. 1)

Meziroční změny hodnot CPI nejsoupouze důsledkem změn vnímání vývojev jednotlivých zemích, ale také důsledkemměnící se palety používaných zdrojů a me-todologie. Určité staré zdroje jsou často z CPI vypuštěny a vstupují nové, čímž jenarušena konzistence výběru. CPI je v prvéřadě zaměřen na poskytnutí výročního sou-

hrnu názorů jednotlivých respondentů, vícenež na sledování trendu CPI. Trend je mož-no spolehlivě vysledovat jen pro určité stá-ty, jejichž zdroje zůstanou z roku na rokstejné. Pro Českou republiku je možnopodle Transparency International tímtozpůsobem vysledovat pro rok 2004 zlepše-ní oproti roku 2003 (ovšem nikoli 2003oproti 2002 atd.). V tabulce č. 2 je uvedenvývoj pro Českou republiku od roku 1998.(Tab. 2)

Od roku 1998 do roku 2002 CPI zazna-menal postupně se zhoršující míru korupcepro Českou republiku. V letech 2003 a 2004byla zaznamenána zlepšující se tendencetrendu CPI. Toto spolehlivě zjištěné zlepše-ní hodnoty lze přisoudit vstupu České re-publiky do Evropské unie, čímž se zvýšiljejí kredit v očích respondentů jednotlivýchprůzkumů v souvislosti s volným pohybem

EKONOMICKÝ OBZOR


Korupci lze definovat jako zneužití veřejné moci pro soukromý prospěch.1)Zvýšená míra korupce představuje pro přímé zahraniční investory značné ri-ziko. Termín „míra korupce“ reflektuje dvě silně korelující veličiny, frekvencikorupce (počet korumpovaných osob a množství úplatků) a celkovou hodno-tu nákladů na korupci ze strany korumpujících. Článek je analýzou skutečného vlivu míry korupce na celkový objem přímýchzahraničních investic (dále jen „PZI“) a na investiční pobídky.

Vliv korupcena přímé zahraniční investice

ALEŠ PACHMANN

Tabulka č. 1

Pořadí států podle indexu míry korupce Transparency International pro rok 2004

Pořadí Stát Index

1. Finsko 9,7

2. Nový Zéland 9,6

3. Dánsko 9,5… ……........ ….

42. Maďarsko 4,8... ................ .....

50. Surinam 4,3

51. Česká republika 4,252. Salvador 4,2

53. Trinidad a Tobago 4,2

54. Bulharsko 4,1... ................ ......

57. Lotyšsko 4,0

58. Slovensko 4,0

… ................ ..…

69. Polsko 3,5.… .………... .....

145. Bangladéš 1,5

146. Haiti 1,5

Zdroj: Transparency International

Tabulka č. 2

Rok Index Odchylka Umístění Počet zkoumaných zemí Použité průzkumy

2004 4,2 1,2 51 146 11

2003 3,9 0,9 54 133 12

2002 3,7 0,8 52 102 10

2001 3,9 0,9 47 91 10

2000 4,3 0,9 42 90 11

1999 4,6 0,8 39 99 12

1998 4,8 0,8 37 85 9


17

osob, zboží, služeb, kapitálu a důvěrouv transpozici a implementaci komunitární-ho práva Evropských společenství.

Objem PZI za rok 2004 dosáhl 115 mi-liard Kč, což představuje dvojnásobek oprotiroku 2003 a odpovídá i zlepšení hodnot CPIz roku 2003 na rok 2004. Ještě větší přísunpřímých zahraničních investic se očekává prorok 2005. Rozšíří se síť hypermarketů, je plánována výstavba průmyslových závodůa očekávají se investice do infrastruktury.

Tato zjištění plně korespondují s tím, žehodnoty CPI s vysokou mírou spolehlivostiindikují vliv zohledněných faktorů na hod-noty. Na to poukázal Shang-jin Wei z Har-vardské univerzity ve svém článku „Jak jeceněna korupce mezinárodními investory?“,uveřejněném v časopise „The Review ofEconomics and Statistics“ č. 1, únor 2000.Autor sleduje vztah mezi efektem míry zda-nění a efektem míry korupce v dané zemi naPZI. Tyto efekty zkoumá na základě sledo-vání toku přímých zahraničních investic zečtrnácti zdrojových zemí do čtyřiceti pětihostitelských zemí a dochází k závěru: „Na-výšení daní na nadnárodní společnosti nebomíra korupce v hostitelské zemi zredukujepříliv zahraničních přímých investic. Vze-stup míry korupce od Singapuru po Mexikobude mít stejný negativní efekt na zahranič-ní přímé investice jako navýšení míry zda-nění od 18 do 50 procent, což je odvislé odspecifik“. Těmito specifiky mohou být na-příklad politická stabilita, cena a kvalitapracovní síly atd. K závěru došel sice na zá-kladě jiného indexu než CPI, ale podle jehoslov byl jím použitý indikátor s CPI silněkorelující.

Profesor Johann Graf Lambsdorf v „Back-ground Paper to the 2004 Corruption Per-ception Index“ vysvětluje metodologii CPI:„Stručně řečeno, zdá se, že termín ,míra ko-rupce‘ rovnoměrně reflektuje dva aspekty,frekvenci korupce a celkovou hodnotu za-placených úplatků.“

Z daných průzkumů by tedy mělo býtmožno odvodit, zda je pro přímé zahraničníinvestory nutno předpokládat zahrnutí urči-

2. Číslo k výpočtu rentability PZIV tomto případě se jedná o kalkulaci mí-

ry nákladů zahraničními přímými investoryna případné neoficiální platby veřejným či-nitelům či politikům.

Hlavním indikátorem pro rozlišení alter-nativ uvedených v bodě 1 a 2 je objem PZIdo daného státu a prognózy tohoto objemu.Pokud se jedná o stát s velkým přílivemPZI, pak lze na základě hodnoty CPI usuzo-vat zejména na případnou míru nákladů pří-mých zahraničních investorů na neoficiálníplatby veřejným činitelům či politikům.

Ve státech s nižším objemem přímýchzahraničních investic a s číslem CPI indiku-jícím zvýšenou míru korupce je třeba vzítv úvahu, že hodnota CPI může pro určitépřímé zahraniční investory indikovat alter-nativu 1. a pro jiné alternativu 2. Závisí tomožnosti a filosofii daných společností.

Prognózy objemu PZI do jednotlivýchoblastí světa jsou zaznamenány např. vezprávě OSN „Prospects for Foreign DirectInvestment and the Strategies of Transna-tional Corporations, 2004–2007“.2) Podletéto zprávy lze i do budoucna očekávatznačný příliv PZI do střední a východní Ev-ropy. (Viz graf.)

Z hlediska střední Evropy se pro zahra-niční přímé investice jeví nejatraktivnějiPolsko. Dále Česká republika a Maďarsko.Polsko za rok 2004 přilákalo přímé zahra-niční investice o objemu 122 miliard Kč.

Česká republika je zajímavá pro PZI ze-jména z důvodu levné a kvalifikované pra-covní síly, dobré infrastruktury a blízkostík západním i východním trhům. Dále to jsouinvestiční pobídky.

Nabízí se domněnka, že tato pozitiva Čes-ké republiky mohou zahraničním investorůmvyvažovat náklady spojené s případnou ko-rupcí, tj. míru nákladů firem na neoficiálníplatby veřejným činitelům či politikům.

Korupce a investiční pobídkyNabízí se hypotéza, že investiční po-

bídky přímým zahraničním investorům


tých neoficiálních výdajů do nákladů, koli-ka osobám tyto výdaje poskytnout a v jakévýši. Využitelnost těchto informací integ-rálně zakomponovaných v CPI, v němž jsoujednotlivé země prezentovány číslem, lzespatřovat pro účely přímých zahraničníchinvestorů ve dvojím významu:

1. Číslo indikující míru proveditelnosti PZI

S proveditelností zahraniční přímé investi-ce nelze zaměňovat atraktivitu pro tuto inves-tici. Při malém objemu PZI do určitého státulze usuzovat na sníženou míru proveditelnos-ti těchto investic (z hlediska korupce toto mů-že být dáno její vysokou cenou a vysokou mí-rou nejistoty i po poskytnutí neoficiálníchplateb; příliš mnoha osobami požadujícímineoficiální platby) nebo neatraktivnost státuz tohoto hlediska. Míra proveditelnosti přímézahraniční investice může být ovlivněna i ji-nými faktory než mírou korupce, napříkladúrovní vymahatelnosti práva, mírou transpa-rentnosti byrokracie atd.

EKONOMICKÝ OBZOR

Graf

Atraktivita států pro přímé zahraniční investice, 2004–2005

Zdroj: UNCTAD, www.unctad.org/fdiprospects

Polsk

o

Maď

arsk

oRum

unsk

oSl

oven

sko

Slov

insk

oBul

harsk

oUkr

ajina

Estons

koCho

rvats

ko

Litva

Lotyš

sko

střed

ní a

vých

odní

Evrop

a

Ruská

fede

race

Česká

repu

blik

a

60

50

40

30

20

10

0

Pokud stát v určitých případech neposky-tuje investiční pobídky, pak se může v očíchpřímých zahraničních investorů dostat donevýhody oproti státům, které investičnípobídky poskytují. Společnosti vlastněnédomácím kapitálem jsou ve své podstatě v nevýhodě oproti přímým zahraničním in-vestorům, kteří požívají výhod investičníchpobídek. Tyto společnosti jsou navíc v urči-tých zemích náchylnější platit úplatky nežzahraniční firmy. Dokládá to index plátcůúplatků – Bribe Payers Index (dále jen„BPI“), vydávaný Transparency Internatio-nal v roce 1999 a 2002.Tabulka č. 3 ukazuje míru tendence podni-ků z předních vývozních ekonomik platitúplatky vysoce postaveným státním činite-lům ve sledovaných zemích. Hodnota 10 od-povídá ideálnímu stavu, kdy je vnímanátendence platit úplatky nulová.

Ze všech údajů získaných v průzkumu zarok 2002 vyplynulo výše uvedené tvrzení,že společnosti vlastněné domácím kapitá-lem ve sledovaných zemích měly značně vy-sokou tendenci platit úplatky – vyšší než za-hraniční firmy. Lze s úspěchem tvrdit, žespolečnosti angažované v úplatkářství obec-ně nemají z podnikání přílišný prospěch.

Toto tvrzení plně koresponduje s vývodyuvedenými v článku Rudolfa Fürsta,3) žemíra návratnosti přímých zahraničních in-vestic v Číně nemusí být optimální. Čína jeneslavně proslavena právě vysokou mírouúplatkářství.

Pro přímé zahraniční investory je tedymimořádně důležité detailně zmapovat ko-rupční situaci jednotlivých států při úvahácho rentabilitě svých potenciálních investic.K tomu mohou sloužit jen hlubší průzkumykorupční situace jednotlivých států.

Hlubší průzkumy korupční situacejednotlivých států

Průzkum provedený Světovou bankoua Evropskou bankou pro obnovu a rozvojv letech 1999 a 2002 s názvem Průzkumpodnikatelského prostředí a výkonnostipodniků4) (dále jen „BEEPS“) byl provedenve 25 reformních zemích mezi více než3000 podnikateli.

Z hlediska korupce bylo měřeno:1. Administrativní korupce (drobná ko-

rupce) – podíl neoficiálních firemních pla-teb za účelem implementace formálníchpředpisů.

2. Zneužívání legislativní funkce státu(velká korupce) – dopady na firmy spojenés ovlivňováním tvorby formálních předpisů.

3. Oblast veřejných zakázek. Responden-ti byli dotazováni, kolik procent z celkové-ho objemu zakázky činí jejich náklady naneoficiální platby.

V následujících tabulkách jsou uvedenyurčité podrobné výsledky pro osm novýchčlenských států Evropské unie a pro tři kan-didátské státy – Bulharsko, Rumunsko a Tu-recko.

Průzkum pojal problém korupce velmikomplexně, ale vzorek respondentů nebylvždy reprezentativní (např. pro Českou re-

kompenzují náklady spojené s korupcí.Poté by ušlé zisky státu v souvislosti s in-vestičními pobídkami znamenaly cenu,kterou daný stát platí za korupci. Značnýobjem přímých zahraničních investic dourčitého státu s vysokou mírou korupceneznamená, že by korupce nebyla pří-mým zahraničním investorům na obtíž.Pokud by měli možnost, tak by za stej-

ných okolností investovali do státu s nižšímírou korupce.

Toto ovšem neobjasňuje vztah míry ko-rupce, investičních pobídek a objemu PZI.Investiční pobídka může pro mnohé přímézahraniční investory znamenat silnou psy-chologickou motivaci. Tato motivace mů-že předčit i obavy z rizik spojených s ko-rupcí.


EKONOMICKÝ OBZOR

Tabulka č. 3

Pořadí Celkový vzorek 2002 1999835 respondentů 779 respondentů

1. Austrálie 8,5 8,1

2. Švédsko 8,4 8,3

3. Švýcarsko 8,4 7,7

4. Rakousko 8,2 7,8

5. Kanada 8,1 8,1

6. Nizozemsko 7,8 7,4

7. Belgie 7,8 6,8

8. Velká Británie 6,9 7,2

9. Singapur 6,3 5,7

10. Německo 6,3 6,2

11. Španělsko 5,8 5,3

12. Francie 5,5 5,2

13. USA 5,3 6,2

14. Japonsko 5,3 5,1

15. Malajsie 4,3 3,9

16. Hong-kong 4,3 –

17. Itálie 4,1 3,7

18. Jižní Korea 3,9 3,4

19. Tchaj-wan 3,8 3,5

20. Čína 3,5 3,1

21. Rusko 3,2 –

Domácí společnosti 1,9 –


Tabulka č. 4

Odpověď na otázku „Jaký podíl firemních příjmů jde v průměru u firem, jakoje vaše, na neoficiální platby veřejným činitelům za rok? (odpověd’ v %)

0 %–5 % 6 %–10 % 16 %–20 % 21 %–25 % 31 %–35 % 11 %–15 % 26 %–30 %

Turecko 100,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Slovinsko 96,3 % 2,1 % 0,5 % 0,5 % 0,5 % 0,0 % 0,0 %

Polsko 93,7 % 6,3 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Maďarsko 95,9 % 4,1 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Česko 96,4 % 3,6 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Slovensko 93,7 % 6,3 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Rumunsko 85,8 % 11,4 % 0,8 % 0,0 % 0,0 % 1,6 % 0,4 %

Bulharsko 90,7 % 9,3 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Lotyšsko 97,5 % 2,5 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Litva 97,8 % 1,6 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,5 % 0,0 %

Estonsko 100,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Zdroj: Světová banka

publiku jen cca 240 respondentů). SamotnáSvětová banka na svých webových strán-kách upozorňuje, že výsledky nemusejí ko-respondovat s jejím oficiálním stanoviskem.Nespornou metodologickou výhodou toho-to průzkumu oproti CPI je to, že používá dat na pomezí subjektivních a objektivních(otázky typu: „Jaký podíl firemních příjmůjde v průměru u firem, jako je vaše, na ne-oficiální platby veřejným činitelům za rok?“)

BEEPS je velmi dobře doplněn průzku-mem veřejného mínění Global CorruptionBarometer (dále jen „GCB“) 2004. ProTransparency International jej zajišťuje me-zinárodní agentura Gallup Internationalv rámci celosvětového průzkumu názorůveřejnosti. V letošním roce se průzkumuskutečnil v 64 zemích a proběhl v obdobíčerven–září 2004.

GCB 2004 měří mimo jiné i míru tzv.drobné korupce (korupce v běžném životě,jakou jsou úplatky zaplacené za licence, do-pravní přestupky atd.) a tzv. velké/politické

korupce (korupce na nejvyšší úrovni spo-lečnosti, politických elit, velkých korporacíatd.). Z hlediska závažnosti problému totorespondenti hodnotili na čtyřstupňové šká-le (1: Nepředstavuje žádný problém… 4:Představuje velký problém).

V tabulce č. 7 jsou uvedeny výsledkyGCB 2004 pro určité státy Evropské unie,dále Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Jesrovnána míra drobné a velké/politické ko-rupce. Pro přehlednost je uvedeno CPI jed-notlivých států.

U drobné korupce přisoudili respondentiČeské republice hodnotu 2,9 a u velké/poli-tické korupce hodnotu 3,2.

Podle Daniela Kaufmanna je korupce vyš-ší v zemích s vysokou mírou státního vlast-nictví v ekonomické sféře. Monopolizovanéekonomie tendují k tomu mít více korupce.

Toto tvrzení koresponduje s výsledkyBEEPS 2002, které indikují zvýšenou mí-ru velké korupce pro Bulharsko, Rumunskoa Turecko ve srovnání s Českou republikou.


EKONOMICKÝ OBZOR

Pro tyto státy GCB 2004 indikuje i vysokoumíru drobné korupce.

V případě České republiky GCB 2004oproti BEEPS 2002 ukazuje spíše na pro-blém spojený s velkou než drobnou korup-cí. To koresponduje i s vylepšením hodnotCPI pro Českou republiku, které lze vzhle-dem ke složení respondentů CPI a zvětšené-mu objemu přímých zahraničních investicdo České republiky teoreticky přisoudit prá-vě ústupku drobné korupce. Hlubší průzku-my, které by podložily teorii transferu drob-né korupce ve velkou, však v současnostichybějí. Poslední BEEPS byl proveden v ro-ce 2002.

Daniel Kaufmann z World Bank Institutetvrdí, že podle důkazů firmy angažovanév drobné korupci z tohoto obecně nemajíprospěch. Stejně tak podnikatelské prostře-dí ani společnost jako taková. Ve skutečnos-ti je cena takovéto korupce pro celkový roz-voj podnikání velmi vysoká. Tato korupcese může vyskytovat například při udělovánílicencí a povolení, jednání s inspekcemi,státní policií, celními úřady atd.

Velká korupce ustanovuje odlišné pro-blémy. Průzkumy mezi podnikateli ukazují,že v transformujících se ekonomikách post-komunistických zemí se zvýšenou mírouvelké korupce je růst a míra podnikatel-ských investic podstatně menší a výrazně je ovlivněna bezpečnost majetkových práv.Průzkumy ukazují, že podniky v zemíchbývalého Sovětského svazu, které si kupo-valy v parlamentu zákony, prezidentské de-krety a vliv na centrální banky, z tohoto pro-sperovaly jen krátce.

Závěrem lze říci, že v zemích s vysokoumírou korupce prosperují zejména přímí za-hraniční investoři, kteří jsou pro daný trhnezbytní a disponují velkým množstvím ka-pitálu. Prosperita ostatních přímých zahra-ničních investorů je nejistá.


1) www.transparentcy.org; www.transparency.cz2) www.unctad.org3) Čína: Zahraničních investorů ráj, Mezinárod-

ní politika 5/2005.4) www.worldbank.org

Tabulka č. 5

Odpověď firem na otázku: „Jaký dopad má na vaši firmu korupce ve forměkupování poslaneckých hlasů v soukromém zájmu? (% ze vzorku)

Žádný vliv Malý vliv Značný vliv Hlavní vliv Rozhodující vliv

Turecko 66,5 % 16,8 % 6,4 % 5,8 % 4,6 %

Slovinsko 78,1 % 14,0 % 5,6 % 1,7 % 0,6 %

Polsko 87,0 % 7,9 % 3,7 % 1,3 % 0,0 %

Maďarsko 89,3 % 6,7 % 2,2 % 1,8 % 0,0 %

Česko 82,2 % 12,0 % 3,7 % 0,8 % 1,2 %

Slovensko 80,3% 9,5 % 8,0 % 1,5 % 0,7 %

Rumunsko 78,0 % 11,9 % 5,7 % 3,5 % 0,9 %

Bulharsko 60,2 % 18,1 % 11,5 % 9,3 % 0,9 %

Lotyšsko 72,3 % 10,1 % 7,4 % 6,8 % 3,4 %

Litva 81,2 % 7,9 % 5,8 % 4,2 % 1,0 %

Estonsko 87,9 % 7,9 % 2,1 % 0,7 % 1,4 %


Tabulka č. 6

Odpověď firem na otázku: „Když firmy ve vašem odvětví uzavírají zakázkus vládou, kolik procent z hodnoty zakázky bude zaplaceno na neoficiálníchplatbách za účelem zajištění zakázky?

0–5 6–10 11–15 16–20 26–30 36–40 46–50 21–25

Turecko 100,0 % 0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Slovinsko 96,8 % 2,1 % 0,5 % 0,5 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Polsko 87,6 % 7,4 % 1,8 % 1,4 % 0,7 % 0,5 % 0,7 % 0,0 %

Maďarsko 86,0 % 9,6 % 1,6 % 2,8 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Česko 94,5 % 4,6 % 0,0 % 0,8 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Slovensko 80,0 % 17,2 % 0,7 % 2,1 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Rumunsko 85,8 % 10,2 % 1,6 % 0,8 % 0,4 % 0,0 % 0,0 % 1,2 %

Bulharsko 82,1 % 13,5 % 2,7 % 1,8 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Lotyšsko 89,1 % 10,9 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Litva 94,4 % 5,6 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 %

Estonsko 94,7 % 4,5 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,8 %


Tabulka č. 7

Stát Velká/ Drobná Corruptionpolitická korupce perception korupce index

Českárepublika 3,2 2,9 4,2

Bulharsko 3,6 3,4 4,1

Estonsko 2,9 2,7 6,0

Litva 3,7 3,5 4,6

Lotyšsko 3,5 3,2 4,0

Polsko 3,6 3,5 3,5

Rumunsko 3,5 3,4 2,9

Turecko 3,8 3,7 3,2


20

Prezident je v Íránské islámské republicehlavou moci výkonné, formuje vládu slože-nou z kabinetu ministrů a jemu i předsedá.Jeho postavení je ovšem značně limitovánopravomocemi svěřenými nevoleným či pří-mo nevoleným orgánům, které v íránskémústavním modelu reprezentují suverenituboží a princip vlády, resp. místodržitelstvíší’itských duchovních, znalců islámskéhopráva. Jde o Nejvyššího vůdce (Rahbar,Vůdce islámské revoluce), Radu dohlížitelůnebo Radu pro určování zájmů režimu. Ty-to orgány jsou obsazeny politicky privilego-vaným šíitským duchovenstvem či osobamiplně loajálními idejím islámské revolucea z ní vzešlého modelu politického uspořá-dání – Islámské republice.

Prezident je volen ve všeobecných pří-mých volbách na funkční období čtyř let.Volby jsou v případě, že žádný z kandidátůnedosáhne v prvním kole nadpoloviční větši-ny hlasů, dvoukolové, přičemž do kola dru-hého postupují nejúspěšnější dva kandidáti.

Letošní volba prezidenta, nástupce Mo-hammada Chátamího, který již nemohl kan-didovat na třetí po sobě následující funkčníobdobí,1) byla oproti předchozím v několikaohledech specifická. Jednak měly tyto volbypotvrdit, či naopak vyvrátit očekávání ztrátypodpory tzv. reformistům, jednak se volbastala kláním neobvykle vysokého počtu kan-didátů, když se reformisté ani konzervativníkruhy nebyly schopny shodnout na jedinémkandidátovi. Tomu odpovídala i velmi inten-zivní předvolební kampaň, realizovaná pro-středky obvyklými na Západě.

Stejně jako v předchozích volbách za-sáhla výrazně do volebního procesu svýmrozhodnutím o vyloučení kandidatury všech– vyjma šesti, resp. osmi – registrovanýchuchazečů o prezidentský post, Rada dohlíži-telů, jež je oprávněna přezkoumávat kvali-fikační předpoklady kandidátů. Kandidáty,jež uzná za nezpůsobilé, může vyloučitz volebního klání. Rozhodnutím Rady bylaodmítnuta kandidatura všech reformníchkandidátů kromě Mahdího Karúbího a rov-něž tak všech žen. Až dodatečně bylo napřímý povel nejvyššího vůdce umožněnokandidovat dvěma dalším kandidátům hlá-

sícím se k reformnímu hnutí, MostafoviMo’ínovi a Mohsenu Mehralizadehovi.

Volby jako náboženská povinnostZajištění dostatečně vysoké volební

účasti se pro islámský režim stalo běhemtěchto prezidentských voleb více než v mi-nulosti naléhavou otázkou. Strach z nízkévolební účasti, jež by tak především na-venek zpochybňovala legitimitu systému Islámské republiky a potvrdila tak tvrzeníZápadu o tom, že režim ztrácí masovoupodporu Íránců, vedla představitele režimuk masivní kampani, pomocí níž se snažilipřivést k volebním urnám co nejvíce voličů.Nejvyšší vůdce deklaroval, že volební účastje nejen občanská, ale i náboženská povin-nost.2)

O úřad prezidenta se z té části íránskéhopolitického spektra, jež lze označit za kon-zervativní, ucházeli Alí Lárídžání, bývalýšéf Televizního a rozhlasového vysílání Is-lámské republiky a zástupce nejvyššíhovůdce v Nejvyšší radě národní bezpečnosti,Mohammad Báqer Qálíbáf, bývalý šéf poli-cejních sil, Mohsen Rezá‘i, velitel Islám-ských revolučních gard, Mahmúd AhmadíNežád, teheránský starosta a Alí Akbar Há-šemí Rafsandžání.

Konzervativní kandidáti se během kam-paně snažili získat přízeň voličů obvyklejen málo obsažnými slogany o potřebě změ-ny, která ukončí období vlády reformistů,kteří prokázali neschopnost naplnit svůjprogram, a především pak efektivně řešitproblémy, jimž jsou nuceny každodenně če-lit miliony obyčejných Íránců. Nehledě naskutečnost, že všichni zastávali v předcho-zím období vysoké pozice v mocenskémaparátu Islámské republiky a nepochybnětak sdílejí odpovědnost za vývoj v zemi, ne-váhali otevřeně označit vedle nezaměstna-nosti, chudoby a prohlubující se propastimezi úzkou skupinou velmi bohatých a ma-sami chudých i korupci a protekcionismusza nejpalčivější problémy Íránu. Slova o ne-zbytnosti pragmatického přístupu doplňo-valy u radikálnější části kandidátů rovněžslogany kritizující morální úpadek šířící sev Íránu především mezi mladými lidmi


a nutnost oživení čistých idejí islámské re-voluce.

Pokud jde o sféru zahraniční politiky,shodovali se konzervativní kandidáti na do-sud uplatňovaných principech, zejména sta-tu quo ve vztazích s USA, pokračování dia-logu se státy EU ohledně otázky íránskéhojaderného programu a neústupnosti v oblas-tech národního zájmu. Nejen konzervativ-ní, ale i reformní kandidáti deklarovali, žeotázka dosažení soběstačnosti ve výrobě ja-derného paliva pro energetické účely do té-to oblasti náleží.

Reformní kandidáti prosazovali zahájení dialogu s USA

Zahraničněpolitickým postojům reform-ních kandidátů se neobvykle blízko přiblížilRafsandžání, který se nechal slyšet, že jev případě svého zvolení připraven k zaháje-ní dialogu směřujícímu k obnovení vztahůs USA. Oproti dosavadnímu přístupu Íránu,který podmiňuje tento dialog tím, že USAučiní první krok, Rafsandžání naznačil, žeza očekávané vstřícné gesto lze pokládatskutečnost, že administrativa USA přestalablokovat kandidaturu Íránu ke vstupu doSvětové obchodní organizace, a rovněž takaktuální prohlášení prezidenta G. W. Bushe,které je vykládáno jako určitý projev po-chopení pro íránskou neústupnost v otázceobohacování uranu.3)

Akbar Hášemí Rafsandžání se poté, co po několika měsících, kdy nechával prostorspekulacím o konečném rozhodnutí na před-ních stránkách novin, potvrdil svou kandi-daturu, stal hlavním favoritem voleb. Tentozkušený politik, který stále patří mezi nej-mocnější muže v zemi, je jedním ze zakla-datelů Islámské republiky. Po islámské revo-luci zastával úřad předsedy parlamentu, potédvě po sobě následující období úřad prezi-denta a v současnosti je předsedou Rady prourčování zájmů režimu. Je známý svým mi-mořádně vlivným postavením v oblasti írán-ského hospodářství i ohromným majetkem,jímž údajně disponuje jeho rodina. V před-volební kampani se obracel zvláště k mla-dým lidem, přičemž se prezentoval jakoumírněný konzervativec, který bude klást

ZEMĚMI SVĚTA

Íránské prezidentské volby 2005Prezidentské volby, jež se v Íránu uskutečnily v červ-nu tohoto roku, potvrdily konec období, v němž se do-staly exekutivní a legislativní pravomoci – tedy jejich část, vyhrazená v systé-mu islámské republiky přímo voleným zástupcům lidu – pod kontrolu před-stavitelů tzv. reformního proudu íránské politiky. Po parlamentních volbáchv r. 2004 a letošních prezidentských volbách, v nichž utrpěli reformisté dalšídvě výrazné porážky, jsou tak nyní veškeré orgány státní moci opět v rukoukonzervativních sil.

CYRIL BUMBÁLEK

důraz na hospodářské reformy a nebude usi-lovat o omezení svobod, jichž lidé nabyliv předchozím období.

Reformisté byli ve volebním klání nako-nec zastoupeni Mostafou Mo‘ínem, MahdímKarúbím a Mohsenem Mehralizadehem, vi-ceprezidentem ve vládě M. Chátamího, kte-rý se označil za nezávislého kandidáta in-klinujícího k reformnímu hnutí. Jak bývalýministr vyššího vzdělání, odvolaný ze svéfunkce konzervativním parlamentem v roce2004, Mostafá Mo‘ín, tak Mahdí Karúbí,předseda předešlého – v pořadí šestého –a třetího parlamentu, deklarovali svůj úmyslnavázat na reformní úsilí M. Chátamího a je-ho kabinetu. Mo‘ín vyjádřil své odhodláníchránit lidská a občanská práva, jež bylav předcházejících letech vytrvale podkopá-vána některými konzervativními institucemirežimu, i pokračovat ve snaze o politické re-formy, přesto že obdobné pokusy Chátamíhoadministrativy skončily bezvýsledně. Karú-bí, sám duchovní, se prezentoval jako stou-penec reforem v rámci současného ústavníhorámce Islámské republiky a jako pragmatik,který se hodlá zaměřit na ekonomickou sférua problémy mladých lidí. Obdobně jako Raf-sandžání prohlásil, že v případě svého zvole-ní předloží návrh, aby každému občanu star-šímu 18 let byla měsíčně poskytována rentave výši 500 tisíc rijálů, tj. asi 55 USD.4)

Mahmúd Ahmadí Nežád: vítěz, kterého nikdo nečekal

Již výsledek prvního kola hlasování, kte-ré proběhlo 17. června, se stal velkým pře-kvapením. Do druhého kola postoupil spolus Rafsandžáním teheránský starosta Ahma-dí Nežád, pro mnohé outsider, který obdržel19,5 procenta hlasů. Na třetím místě skon-čil Karúbí. Kolo druhé, konané vůbec popr-vé v porevoluční historii o týden později,údiv řady – především západních komen-tátorů a analytiků – jen potvrdilo. Novýmíránským prezidentem byl totiž s náskokem26 procent zvolen Ahmadí Nežád. Volebníúčast dosáhla podle oficiálních výsledků 63 procenta v prvním a 60 procent ve dru-hém kole voleb.5) Všechny stížnosti protiregulérnosti voleb byly odmítnuty.

Mahmúd Ahmadí Nežád (nar. 1956), synkováře, je představitelem střední generaceíránských konzervativců, kteří se podíleli narevolučních událostech aktivně jako studen-ti a poté prošli kariérním růstem v aparátuislámského režimu. Jako mnoho jeho vrstev-níků se po vypuknutí války s Irákem na po-čátku 80. let zúčastnil bojů a v roce 1986vstoupil do služby v Islámských revolučníchgardách, kde dosáhl významného velitelské-ho postavení. Vedle toho působil již v osm-desátých letech v provinční správě v regio-nech západního Íránu a v roce 1993 byljmenován guvernérem provincie Ardabíl.V roce 2003 byl zvolen starostou Teheránu.

Svou politickou orientací je řazen meziultrakonzervativce, někdy označované zaideologické konzervativce, kteří deklarujísvou oddanost hodnotám islámské revolu-ce, prosazují důsledné lpění na dodržování

islámských mravních zásad a aplikaci is-lámského práva. Je podporován Aliancí bu-dovatelů islámského Íránu (E’teláf-e Ábádga-rán-e Iran-e Eslamí), která je nejvýznamnějšífrakcí konzervativní většiny v parlamentu, Is-lámskými revolučními gardami i islámskoumilicí Basídž. Ahmadí Nežád je po čtyři-advaceti letech prvním prezidentem, kterýnení duchovním.6)

Íránští voliči hlasovali proti současnému establishmentu

Příčin překvapivého volebního vítězstvíAhmadí Nežáda je několik. Většina írán-ských voličů již ztratila důvěru v osoby, ježtvoří současný íránský establishment, a tozejména proto, že se situace mnoha lidí nejennezlepšuje a miliony Íránců tak žijí na hrani-ci, či dokonce pod hranicí chudoby. Lidé sivšak uvědomují, že Írán disponuje zejménav posledních letech ohromnými příjmy, ne-boť cena ropy dosahuje na světových trzíchdlouhodobých maxim, a viní politické vede-ní země z nerovné alokace těchto zdrojů a to-ho, že se stále více rozevírají nůžky mezi úz-kou vrstvou bohatých a chudými. AhmadímuNežádovi se očividně úspěšněji než ostat-ním kandidátům podařilo přesvědčit voliče,že bude hájit zájmy neprivilegovaných vrs-tev, zejména nemajetných obyvatel předměst-ských čtvrtí velkých měst a venkova, budebojovat proti korupci a za nastolení sociálníspravedlnosti v souladu s principy islámskérevoluce. Přestože byl již ve funkci teherán-ského starosty a guvernéra součástí politickéelity země, svým vystupováním muže z lidui životním stylem, jenž se údajně blíží pros-tému životu obyčejných Íránců, získal důvě-ru především těch voličů, kteří byli značněznepokojeni informacemi o připravovanýchreformách, jejichž součástí mělo být i ome-zení ne nevýznamných subvencí základníchpotravin a pohonných hmot.

Z opačného úhlu pohledu lze mezi pří-činami vítězství Ahmadího Nežáda, a tedyneúspěchu Rafsandžáního ve druhém kolevoleb, vidět skutečnost, že i když bývalýprezident získal podporu stoupenců reform-ního hnutí, intelektuálů i části duchoven-stva, je právě on široce vnímán jako téměřsymbol současného establishmentu, jakopolitik, který prosazuje více své soukromézájmy než zájem obecný. Řada Íránců pakrovněž nepochybuje o tom, že zvěsti o jehoohromném bohatství, jež se údajně vý-znamně rozšířilo během osmi let jeho prezi-dentství, jsou pravdivé.

Volby potvrdily očekávaní, že reformisténebudou schopni udržet prezidentský úřada zachovat si tak vliv alespoň v exekutivnísložce státní moci. Důvodem ztráty voličsképodpory je nejen fakt, že mnoho – přede-vším studentů a mladých lidí – příslušní-ků střední třídy velkých měst, kteří stáli za volebním vítězstvím prezidenta Chátamího,k volebním urnám vůbec nepřišlo, ale i urči-tý příklon části bývalých stoupenců reform-ního hnutí k většímu pragmatismu. Přesto,že stále oceňují přínosy Chátamího prezi-dentství, zejména uvolnění sociálních a kul-

turních svobod i vymáhání přísných mrav-nostních předpisů islámu, staly se pro ně nyní aktuálnějšími problémy ekonomické,především nezaměstnanost, nízké příjmya rostoucí inflace. V této sféře však refor-misté výrazně zaostali za volebními sliby.

Mnoho bývalých voličů reformního tábo-ra podlehlo přesvědčení, že režim samotnýje kvůli řadě pojistek v rukou konzervativcůnereformovatelný, a proto je jakékoli úsilío postupné reformy a liberalizaci v rámcisoučasného systému – tedy zevnitř – zbyteč-né, a že účast v této „hře na demokracii“, jakněkteří označují politický proces v Islámskérepublice, jen legitimizuje nedemokratickýrežim, který neumožňuje skutečně svobod-nou soutěž kandidátů a idejí – svobodné vol-by. Tvrdí, že není velký rozdíl v tom, kdobude novým prezidentem, protože klíčovározhodnutí o budoucím směřování země při-jímají výše zmíněné nevolené či přímo ne-volené orgány Islámské republiky. Pokudjde o hrozbu, že nové konzervativní vedenízemě bude mít volnější ruce k omezení svo-bod, k jejichž uvolnění došlo v uplynulýchosmi letech, jsou toho názoru, že většinaÍránců by se pokusu o výrazný návrat o de-kádu zpět vzepřela a že nebude ani ambicípředstavitelů režimu, jenž potřebuje přede-vším přežít, pokoušet jeho vnitřní stabilitu.

O tom, bude-li tento předpoklad platiti pro Ahmadího Nežáda a jeho prezidentství,lze nyní jen spekulovat. Je zřejmé, že ne-bylo-li cílem konzervativců pouze dočasně odstavit oponenty od moci, nýbrž s mladšígenerací vytvořit nový, atraktivnější stylkonzervativní politiky, bude se nyní musetprezident spolu s novým kabinetem zaměřitna to, jakými prostředky realizovat své voleb-ní sliby, zvláště začít s řešením ekonomic-kých otázek. Pro radikální přístupy ve stylupřerozdělování a jiných opatření, jež by ohro-žovaly postavení řady vlivných rodin a za-sahovala citlivou strukturu vztahů politikya byznysu v Íránu, nebude mít dostatečnoupodporu, a lze tedy očekávat, že bude nucenrealizovat natolik umírněnou politiku, abyneodradil zahraniční investice. Stejně tak ne-ní v zájmu režimu riskovat konflikt s mezi-národním společenstvím v otázce jadernéhoprogramu. Ahmadí Nežád se ostatně již vy-jádřil, že budou pokračovat jednání s Evrop-skou unií za účelem dosažení vzájemnéhokonsenzu.7) Oproti Chátamímu bude mít připrosazování vládní politiky nepopiratelnouvýhodu. Jeho rozhodnutí budou mít oporunejen v parlamentu, ale zřejmě i v Radě do-hlížitelů, která úspěšně eliminovala mnohoreformních návrhů předchozí administrativy.


1) Prezidentem od r. 1997, znovu zvolen 2001.2) The upcoming presidential elections in Iran

(Part II), studie MEMRI.3) The upcoming presidential elections in Iran

(Part II), studie MEMRI.4) Iran Daily, 30. 5. 2005.5) IRNA, 25. 6. 2005. 6) Od r. 1981, kdy byl po atentátu na M. A. Ra-

džá’ího prezidentem zvolen Alí Chameneí.7) BBC News, 26. 6. 2005.


ZEMĚMI SVĚTA

21

22

Sýrie se řadí mezi rozvojové státy se za-ostalou direktivní ekonomikou s vysokýmzahraničním zadlužením. Hrubý domácíprodukt na osobu činí méně než 4000 USD,rozlohou 185 tisíc km2 se však řadí k nej-větším zemím Blízkého a Středního výcho-du. Je také jedním z hlavních aktérů mezi-národních vztahů regionu.

Sýrie a její panarabské, expanzionistické tendence

Již od konce 19. století, kdy celá blízko-východní oblast včetně severní Afriky spa-dala pod nadvládu osmanské říše, a zejmé-na pak po jejím rozpadu, projevovala Sýrieexpanzionistické a panarabské tendencesměřující hlavně na sousední Libanon s cí-lem začlenit jej do svého státu.1) Byla toprávě Společnost národů a libanonský lid,kdo rozhodl o francouzském mandátu nadLibanonem, vedoucím k úplné nezávislostia jeho suverenitě vyhlášené v roce 1943ústním Národním paktem.2) NezávislostSýrie byla vyhlášena v roce 1944, mocen-ských ambicí se však Damašek nevzdal anipo druhé světové válce.

V 50. letech dvacátého století se Sýriepřidala k násirovskému panarabismu, cožvyústilo v založení tzv. Sjednocené arabskérepubliky SAR v roce 1958, kterou tvořilySýrie a Egypt a jejímž cílem bylo postupněvytvořit jednotnou panarabskou říši. Tentostátní útvar se však na počátku 60. let dva-cátého století rozpadl. Po tomto nezdaru seSýrie ve své zahraniční politice nadále za-měřovala na sousední státy. V roce 1961tajná libanonská zpravodajská služba (tzv.Druhé oddělení) odhalila přípravu státníhopřevratu v Libanonu ze strany Sýrie. Dalšísnahy o založení panarabské říše podniklaSýrie v roce 1963, kdy zahájila jednánís Irákem3) a Egyptem o utvoření egyptsko-syrsko-irácké unie, ale k její realizaci ne-došlo.

Jedním z příkladů chování Sýrie jako stá-tu podněcujícího nestabilitu je její angažova-nost ve všech arabsko-izraelských válkách,kde vystupovala na straně arabské/islámské

koalice4) proti Izraeli. Ohniskem sváru zů-stává například oblast Golanských výšin,které Izrael obsadil ve třetí arabsko-izrael-ské válce v roce 1967, tzv. šestidenní, a to-to syrské území okupuje dodnes. Izraelskáokupace syrských Golan se stala předmětemči nástrojem pro uplatňování tlaku ze stranySýrie a příčinou dlouhodobých komplika-cí v rámci syrsko-libanonsko-izraelskýchvztahů.

Syrská podpora palestinským hnutím

Zatímco 50. léta dvacátého století bylacharakterizována násirovským panarabis-mem, koncem 60. a hlavně v 70. letech bylnásirismus vystřídán syrskou podporou Or-ganizace pro osvobození Palestiny (OOP)a palestinských hnutí vůbec. Po neúspěš-ném palestinském převratu v Jordánsku,tzv. černém září 1970, zaměřila Sýrie svouvojenskou a finanční podporu palestinskýmozbrojencům v Libanonu, kam jich po pře-vratu přišly tisíce. V Libanonu se z uprch-lických palestinských táborů začaly formo-vat tábory ozbrojené, podnikající útoky nažidovský stát zejména na izraelsko-libanon-ské hranici. Palestinská přítomnost v Liba-nonu byla i jednou z příčin vzniku libanon-ské občanské války v dubnu 1975 trvající aždo přelomu let 1989/90.

I když zpočátku Sýrie oficiálně vystu-povala jako diplomatický prostředník v té-to občanské válce, její postoje nebyly vždyneutrální. Po většinu doby libanonskéhoobčanského konfliktu sledovala předevšímsvé národní zájmy. Svou finanční a vojen-skou podporu věnovala zejména palestin-ským hnutím a muslimské libanonské levici,kde hlavním záměrem byla trvalá angažo-vanost, popř. přítomnost v Libanonu. To sejí také podařilo v rámci spojeneckého vo-jenského kontingentu, který vyslala Ligaarabských států (LAS) do Libanonu s cí-lem dosáhnout příměří. V rámci tohotokontingentu představovala syrská armádavětšinu (30 tisíc vojáků). Syrská přítom-nost v Libanonu se tedy stala na základě

rozhodnutí LAS legitimní. Avšak Syřanézůstávali v Libanonu i poté, co občanskáválka byla tzv. Taifskými mírovými doho-dami z roku 1989 oficiálně ukončena. Po-dle těchto mírových dohod měly všechnycizí armády opustit Libanon, všechny do-mácí ozbrojené složky měly být demilitari-zovány. Po celou dobu syrské okupace Li-banonu zasahovala Sýrie do jeho vnitřníchzáležitostí a ovlivňovala jeho zahraniční po-litiku.

Syrsko-izraelský spor o GolanyPo čtvrté arabsko-izraelské válce v roce

1973 zahájil tehdejší americký ministr za-hraničí Henry Kissinger na Blízkém vý-chodě politiku tzv. malých kroků (step-by-step policy). Ta měla za cíl dosáhnoutmírového řešení a stability v regionu, ježby vyhovovaly americkým geopolitickýmzájmům během studené války. Úspěch tétostrategie se například projevil uzavřenímmírových dohod mezi Izraelem a Egyptemv americkém Camp Davidu v roce 1979.Již v roce 1974 byly mezi Sýrií a Izraelempodepsány dohody o vojenském neangažo-vání se v oblasti Golan.

Podle této dohody se syrský prezidentAssad zavázal, že Golany vojensky nena-padne. Na příměří začaly od roku 1974 do-hlížet mírové jednotky OSN, tzv. UNDOFpro Golany, operující v oblasti dodnes.5)Mnozí si mysleli, že prioritou Sýrie v rám-ci její zahraniční politiky je znovunabytíGolan, ale tento názor se ukázal být mylný.Ve skutečnosti Sýrie usilovala o neustáléudržování tzv. nízkointenzivního konflik-tu s Izraelem, a tedy o izraelskou okupaciGolan, čímž mohla legitimizovat svůj re-žim a menšinovou aláwistickou moc,6)přestože zemi ekonomicky silně vyčerpá-val.7)

Po neúspěšném černém září se tedy progerilové operace stala jordánsko-izraelskáhranice nevhodnou. Jelikož se prezident Assad zavázal nevést tyto operace přes Go-lany, stala se vhodná pro ozbrojené útokyprávě libanonsko-izraelská hranice. Podlemezinárodní dohody uzavřené mezi libanon-skou vládou a Organizací pro osvobozeníPalestiny v 1969 v Káhiře mohla mít OOPv Libanonu své ozbrojené jednotky. Doho-da dále umožňovala OOP operovat na liba-nonsko-izraelské hranici.

Mír pro Galileu a důsledky pro SýriiPo zavraždění izraelského velvyslance

v Londýně zahájil Izrael v červnu 1982 vo-jenskou operaci – Mír pro Galileu. Izraelvojensky intervenoval do Libanonu s cílemukončit gerilové operace OOP a vytlačit je-jí jednotky z Libanonu. Rozpoutala se syr-sko-izraelská letecká válka nad údolím Be-kaa, která byla zastavena za pomoci USA.Vstup Spojených států do této operace při-spěl k diskreditaci Sýrie před palestinskýmhnutím a libanonskou levicí. USA předlo-žily návrh, podle něhož musely všechnyozbrojené palestinské jednotky opustit Li-banon.

ZEMĚMI SVĚTA


Po teroristickém útoku na Spojené státy americkéz 11. září 2001 se Sýrie objevila na seznamu státůpodporujících terorismus a teroristické skupiny. Je toto označení opodstat-něné, a je tudíž Sýrie hrozbou pro mezinárodní společenství, je státem ohro-žujícím mezinárodní mír a stabilitu regionu? Jaké je její postavení na Blízkémvýchodě.

YVONA ŠABACKÁ

Postavení Sýriena Blízkém východě a její politika vůči Libanonu

Potomto americ-ko-izraelském vítěz-ství, kdy Sýrie nebyla oslabenavojensky, nýbrž politicky, změnila Assa-dova vláda dosavadní strategii. Zejménausilovala o zrušení smlouvy o normalizacivztahů uzavřené mezi Izraelem a Libano-nem v květnu 1983,8) dále o oslabování vlivu a moci libanonské vlády. Ve své po-litice a podpoře v Libanonu se Sýrie jižnezaměřovala na Palestince a OOP, ale nanově vzniklé proíránské šíęitské hnutí Hiz-bullah. Hizbullah vystupoval jako libanon-ské rezistenční hnutí bojující za osvobozeníjižního Libanonu, který od roku 1982 až dokvětna 2000 okupovala izraelská armáda.Hnutí tak mj. nahradilo palestinské ozbroje-né jednotky, které po roce 1982 opustily Li-banon.

Syrské détentePo smrti prezidenta Assada a nástupu je-

ho syna Bašára v roce 2000 k moci došlov Sýrii k částečnému uvolnění, tzv. damaš-skému jaru, tj. k uvolnění cenzury, amnes-tii politických vězňů, přílivu zahraničníchinvestorů, zakládání poboček zahraničních(hlavně libanonských) bank.9)

Avšak uvolňování v Sýrii, tzv. détente, li-beralizace hospodářství, zapojování do me-zinárodních struktur a spolupráce probíháv porovnání s některými arabskými/islám-skými zeměmi stále pomalu. Příkladem jeprojekt Euro-středomořského partnerství, tzv.Barcelonský proces z roku 1995, uzavřenýmezi státy Evropské unie a dvanácti státyStředomoří včetně Izraele a OOP. Partner-ství položilo základ pro nastolení multilate-rálního dialogu, kdy se státy různých konfesí,náboženství, kultur, hodnot i státy vzájem-ně znepřátelené, bez mírových dohod (vizIzrael)10) sešly u jednoho stolu, aby spolu-pracovaly nejen v oblasti politiky, bezpeč-nosti, míru (1. pilíř), ale také v oblasti eko-nomiky, obchodu, financí (2. pilíř), kultury,vzdělávání, zdravotnictví, sociálních věcíaj. (3. pilíř).11)


využívání vodních zdrojů a stavění elektrá-ren na Eufratu a Tigridu, pramenících v Tu-recku a tekoucích dále přes Sýrii a Irák. Turecko obviňuje Sýrii z podporování kurd-ských separatistů. Sýrie se staví negativněk tzv. izraelsko-tureckému strategickémupartnerství, uzavřenému mezi těmito dvě-ma státy v roce 1996. Jedná se nejen o hos-podářskou, finační, kulturní spolupráci, ale také vojenskou pomoc v případě na-padení. Otázka vodních zdrojů a staveb by-la i dlouholetým sporem mezi Sýrií a Jor-dánskem, což vyřešila vzájemná dohodaz počátku 21. století a přispěla k urovná-

ní vzájemných vztahů mezi těmitodlouho znepřátelenými sousedními

státy.

Syrský odsun z LibanonuUdálosti posledních měsíců, zejména

atentát na libanonského premiéra R. Harí-rího v únoru 2005, následné protesty liba-nonských občanů a rovněž tlak mezinárod-ního společenství přiměly Sýrii, aby jednalao stažení svých vojsk z Libanonu.14) Přes-tože Sýrie odmítá obvinění ze spácháníatentátu na libanonského premiéra, došlona základě intenzivního jednání mezi před-staviteli obou zemí (syrský prezident BašárAssad a libanonský prezident Emile La-houd) do konce května 2005 k úplnémustažení syrské armády z Libanonu. Důleži-tější než odsun syrských vojáků je staže-ní příslušníků tajných syrských zpravodaj-ských služeb.

Přestože neexistují přímé důkazy, je zná-mou skutečností, že Sýrie podporovala ex-tremisty nejen v zahraničí, školila jednotliv-ce či skupiny k teroristickým akcím, kterépak byly provedeny právě na cizích úze-mích, např. v Libanonu proti nelibanon-skému představiteli.15) Jedná se o tzv. ne-přímou strategii, kdy terorista vyškolenýv zemi A provede svůj čin v zemi B protizemi C.

Výše zmíněné skutečnosti, tj. expanzio-nistické a panarabské tendence Sýrie, jejípodpora násirovskému panarabismu, syr-ská účast na všech arabsko-izraelskýchválkách, přímá/nepřímá podpora palestin-skému hnutí a islámských extremistů, úto-ky Sýrie na Izrael v oblasti Golan, podobnějako letitá syrská přítomnost v Libanonua její zasahování do vnitřních záležitostílibanonského státu, podpora kurdských separatistů a spory se sousedními státyo vodní zdroje, činí ze Sýrie nestabilní,resp. destabilizující stát na Blízkém výcho-dě. I přesto je nutno brát Sýrii jako jedno-ho z hlavních aktérů regionu a její postave-ní zůstane silné i v budoucnu.

Proto by bylo žádoucí, aby se Sýrie conejrychleji zapojila do mezinárodních a re-gionálních struktur a jiných forem spolu-práce, například do barcelonského proce-su. Jedním z takových prvních pozitivníchkroků bylo právě bezpodmínečné staženíz Libanonu, přestože proběhlo na nátlak li-banonské veřejnosti, mezinárodního spole-čenství a také OSN. Světová organizace

Sý-rie je po-

sledním člen-ským státem

euro-středomořské zó-ny, který se více zapojil do

projektu. Jednání o uzavření asociační do-hody Sýrie s Evropskou unií byla zintenziv-něna teprve koncem roku 2004 na rozdíl na-příklad od Maroka, Tuniska, které asociacis EU uzavřely krátce po zahájení partner-ství.

Sýrie ve vztahu k okolním státůmS Íránem12) je Sýrie spojena přes liba-

nonský Hizbullah.13) Je pravdou, že díkySýrii došlo k odzbrojení milicí po ukon-čení občanské války v Libanonu kroměhnutí Hizbullah a byly podepsány mírovédohody v saúdskoarabském městě Taif,které garantovaly spolu s LAS syrskoupřítomnost v Libanonu. Sýrie si ponecha-la Hizbullah jako nástroj pro jednání s Iz-raelem a tvrdila, že výměnou za zajištěnímíru a klidu na libanonsko-syrské hraniciby jí měl Izrael vrátit Golany. Avšak oddruhé poloviny 90. let dvacátého stoletízačala být syrská role v Libanonu kontra-produktivní. Navíc Izrael překazil Sýrii je-jí strategii tím, že se nečekaně po více nežosmnácti letech stáhl z jižního Libanonu(květen 2000).

Co se týká Iráku, Sýrie ho zpočátku pod-porovala ve vojenské invazi do Kuvajtu. Nastranu Spojenců v operaci Pouštní bouřev roce 1991 se Sýrie přidala poté, co Spoje-né státy „souhlasily“ se syrskou přítomnos-tí v Libanonu po ukončení občanské liba-nonské války.

Stálým územním sporem, a tedy destabi-lizujícím prvkem regionu zůstává oblast Go-lan, dále pak dnes turecká oblast tzv. Ale-xandretta. Toto původně syrské území byloza francouzského mandátu nad Sýrií refe-rendem přičleněno Turecku, ovšem Sýrie naněj opakovaně vyslovila územní nárok.

Spory Sýrie s Tureckem nejsou pouzeúzemní. Nevyřešená otázka zůstává kolem

ZEMĚMI SVĚTA

vydala již několik rezolucí vztahujících sek osvobození Libanonu, např. rezoluce RBOSN č. 425 a 1559. Silné vazby na Liba-non však budou přetrvávat i po odchodusyrské armády, což je dáno kulturně-histo-rickými aspekty.

Sýrie by měla rovněž provést liberalizaciekonomiky, přilákat zahraniční investory,zapojit sunnitskou část obyvatelstva do své-ho politického systému a provést jeho po-stupnou demokratizaci. K tomu bude nutnézmírnit tradičně silný klientelismus, kterýbrání vzniku demokratických institucí a ne-gativně tak působí na syrské „détente“.


Literatura a použité zdroje:Deeb, M: Syria’s Terrorist War on Lebanon and the

Peace Process, Palgrave MacMillan, New York,2003.

Com, G.: Le Liban contemporain, La Découverte,Paris, 2003.

Com, G.: Le Moyen-Orient, Flammarion, Paris1993.

Lacouture J., Tuéni G., Khoury G.: Un siécle pourrien, Dar an.Nahar, Beyrouth, 2003.

www.lorientlejour.lbwww.un.org

1) Například za nadvlády Římanů existovala tzv.Provincia Syria zahrnující území dnešní Sýrie a Li-banonu.

2) Na základě Národního paktu je prezidentemLibanonu vždy křesťan maronita, předsedou vlá-dy muslim sunnita a předsedou Parlamentu muslim ší’ita.

3) U moci v Iráku je stejně jako v Sýrii stranaBAAS. Za vlády S. Hussajna však došlo k rozkolumezi stranou BAAS v Sýrii a v Iráku.

4) Tj. Egypta, Jordánska, Palestiny. V prvníarabsko-izraelské válce v roce 1948 zde bojovali Libanon, který se již dalších arabsko-izraelskýchválek neúčastnil.

5) Mandát mírových sil UNDOF je každých šestměsíců prodloužen na základě rozhodnutí Radybezpečnosti OSN.

6) Deeb, M: Syria’s Terrorist War on Lebanonand the Peace Process, Palgrave MacMillan, 2003,New York.

7) Sýrie vydávala ještě v 80. letech 20. stoletípřes 20 % HDP na zbrojení.

8) Tato smlouva byla nakonec v březnu 1984zrušena. H. Kissinger tehdy prohlásil, že nemůžebýt na Blízkém východě válka bez Egypta a mírbez Sýrie.

9) Libanon vždy vynikal vysokou úrovní sekto-ru služeb, tj. nejen v oblasti turismu, hotelnictví,ale především v oblasti obchodu, finančnictvía bankovnictví. Proto nesl označení ŠvýcarskoBlízkého východu.

10) Izrael má uzavřenou mírovou dohodus Egyptem (v americkém Camp Davidu v 1979)a Jordánskem v 1994.

11) Projekt se vztahuje i na postkomunistickéstáty nově přijaté do EU.

12) Většina íránského obyvatelstva jsou mus-limští ší’ité stejně jako aláwistická vládnoucí men-šina v Sýrii.

13) Hnutí Hizbullah během posledních let pro-chází procesem transformace, a to z resistenčníhohnutí na parlamentní stranu.

14) Ještě v dubnu 2005 operovalo v údolí Bekaapřes 14 tisíc syrských vojáků.

15) Rok 1981 byl poznamenán četnými atentátyproti velvyslancům nejen v Libanonu.

ZEMĚMI SVĚTA


Vývoj v SDA do IV. kongresuStrana demokratické akce vznikla dne

26. května 1990 jako strana zastupující záj-my Muslimů, respektive Bosňáků v rámciBosny a Hercegoviny (BaH), ale i v rámcijiných částí v té době rozpadajícího se ju-goslávského státu. SDA patří k nejvýznam-nějším a politicky nejúspěšnějším stranámv BaH jak v období předválečném, tak i v tzv.podaytonském období.

V rámci SDA existuje určitá nepsaná po-litická doktrína, jejímž autorem je AlijaIzetbegović. Podstatou doktríny je návod,jak ochránit a zajistit přežití Bosňáků. Tvr-dí se v ní, že pro Bosňáky má hrát nejdůle-žitější roli islám, etnická bosňácká identita,a teprve na posledním místě je stát BaHv jeho současných hranicích.1) Náznakymožné změny v politické orientaci stranynastaly až po odchodu Izetbegoviće z postupředsedy SDA v roce 2001 a po jeho smrtio dva roky později.

Na podzim roku 2001 byl svolán III. kon-gres SDA, který si za nového předsedustrany zvolil do té doby nevýrazného bos-ňáckého politika Sulejmana Tihiće, jenžpůsobil v rámci parlamentu Republiky srb-ské. Tihić dovedl v roce 2002 stranu k vo-lebnímu vítězství a sám se stal zástupcemBosňáků v tříčlenné kolektivní hlavě státu,jejímiž členy jsou představitelé jednotli-vých bosenských konstitutivních národů(Srbů, Chorvatů a Bosňáků), tedy Předsed-nictva BaH.

Během příprav na IV. kongres se do po-slední chvíle nevědělo, zda někdo svede seSulejmanem Tihićem o předsednické křesloboj. Jako nejsilnější možní soupeři Tihićeuvnitř strany se jevili Adnan Terzić, prvnímístopředseda strany a předsedající Radyministrů (předseda vlády), a Bakir Izetbe-gović, místopředseda SDA a syn zesnulého

zakladatele strany Aliji Izetbegoviće. Terzićse nakonec rozhodl, že bude „pouze“ obha-jovat funkci prvního místopředsedy stranya Izetbegović mladší vyjádřil svou podporuTihićově osobě a jeho politice.2)

Nakonec se jediným Tihićovým proti-kandidátem překvapivě stal dosavadní mí-stopředseda strany, nevýrazný Elmir Jahić.Boj o předsednické křeslo se tak stal vnitro-stranickým referendem o tom, zda jsou de-legáti Strany demokratické akce spokojenis dosavadním čtyřletým obdobím předsed-nictví Sulejmana Tihiće. Vesměs se očeká-valo, že Tihić jednoznačně zvítězí.

KongresVe čtvrtek 26. května 2005 se v olym-

pijské hale Zetra v Sarajevu sešlo při pří-ležitosti jednodenního IV. kongresu SDAa zároveň patnáctého výročí vzniku této bosenské politické strany 593 delegátůSDA a více než 800 hostů včetně Wilfrie-da Martense, předsedy Evropské lidovéstrany.3)

Hlavní projev4) přednesl předseda stranySulejman Tihić. Jeho první část se týkalastavu, ve kterém se SDA nacházela před ne-celými čtyřmi roky v době konání poslední-ho kongresu. Připomněl, že SDA prošla těž-kým obdobím, protože strana v té době bylav opozici a zakladatel a dlouholetý předse-da strany Alija Izetbegović uvolnil předsed-nický post. Rovněž po událostech z 11. září2001 pohlíželo mezinárodní společenství naSDA s nedůvěrou. Tihić dále uvedl, že stra-na se z toho dokázala vzpamatovat a roku2002 získala znovu důvěru občanů a zvítě-zila v parlamentních volbách. Rovněž tako dva roky později zvítězila i ve volbách domístních zastupitelstev. Pro Stranu demo-kratické akce bylo podle předsedy stranyvelkým úspěchem její přijetí do Evropské

ZEMĚMI SVĚTA


Izetbegovićovidědicové:IV. kongresStrany demokratické akceVývoj v nejsilnější bosenské politické straně – Stranědemokratické akce (SDA) prošel po smrti jejího zakla-datele a dlouholetého předsedy Aliji Izetbegoviće zajímavým vývojem. Změ-ny, k nimž ve straně došlo, souvisejí úzce s osobou nového předsedy Sulej-mana Tihiće. Za zlomový z hlediska politického směřování strany lzepovažovat IV. kongres SDA, který se uskutečnil 26. května 2005 při příleži-tosti patnáctého výročí vzniku strany. Základní otázkou je, zda je možné pozmíněném kongresu označit Tihićovu SDA za stranu multietnickou, a tím pá-dem jinou, než byla v dobách Izetbegovićova vedení?

DAMIR KASUM

z nich bylo „těsné“ vítězství Sulejmana Ti-hiće nad Elmirem Jahićem. Sám Tihić to pokongresu vysvětloval tak, že obdržel menšípočet hlasů, protože odmítl, aby se jedin-ci, kteří jsou trestně stíháni, ocitli na kandi-dátkách do čelních funkcí ve straně.9) Promnohé bosenské analytiky bylo překva-pením, že Jahić obdržel tak vysoký počethlasů, a proto se domnívají, že tyto hlasynejsou výsledkem vůle zvolit Jahiće předse-dou, ale sesadit Tihiće. Komentátoři rovněžpřipomněli drtivé úspěchy dvou největšíchTihićových rivalů ve straně, tedy BakiraIzetbegoviće (zvolen místopředsedou stranyse ziskem 477 hlasů) a Adnana Terziće vestranických volbách.10) Je patrné, že Tihićo-va pozice ve straně není příliš stabilní. Pří-padný neúspěch v parlamentních volbáchroku 2006 by na jeho místo ve straně mohlvynést některého z jeho dvou hlavních ri-valů.

Druhým překvapením, které IV. kongresStrany demokratické akce přinesl, byla sku-tečnost, že na něm nebyl přítomen reisu-l-ulema ef. Cerić, nejvyšší představitel islám-ského kléru v zemi, ani žádný jiný před-stavitel Islámského společenství v BaH, cožje vzhledem k jejich přítomnosti na všechtřech předcházejících kongresech SDA pře-kvapující skutečnost. Sulejman Tihić vesvém interview pro Dnevni avaz odpověděl,že neví, proč nikdo z Islámského společen-ství na kongres nepřišel.11) Skutečným dů-vodem nepřítomnosti členů Islámskéhospolečenství může být Tihićova teze,12) žegenerálové a lidé ze struktur Islámskéhospolečenství by se neměli plést do chodustrany, což byla v období před Tihićem zce-la běžná praxe. Vzhledem k velmi mírným

vyjádřením obou táborů, jak Tihiće, tak i Islámského

společenství, nelze vy-loučit ani to, že se

jednalo o pře-dem domlu-

je tradičních hodnot tolerance a společnéhoživota bosenských národů rozdílných kultura náboženského vyznání. Strana demokra-tické akce rovněž požaduje změny ústavní-ho pořádku BaH, který v současnosti exis-tuje na základě podpisu Daytonské mírovésmlouvy. SDA ve svém programu podporu-je návrh Evropské unie7) na vytvoření pětiekonomických regionů na základě geogra-fických, historických, dopravních a dalšíchkritérií. Tím by fakticky zanikly obě bo-senské entity, tedy Federace Bosny a Her-cegoviny a Republika srbská a DistriktBrčko.

Co se týče zahraniční politiky, je SDApro integraci Bosny a Hercegoviny do Ev-ropské unie a NATO. Rovněž tak chce Stra-na demokratické akce rozvíjet bilaterálnívztahy se Spojenými státy americkými a ze-měmi jihovýchodní Evropy. V rámci mezi-národní koalice hodlá bojovat proti každéformě terorismu a proti všem druhům orga-nizovaného zločinu ve shodě s rezolucemiOrganizace spojených národů.

Důležité pro SDA jsou vztahy s bosen-skou diasporou, a proto požaduje vytvořeníministerstva pro emigranty na celostátníúrovni. Velký důraz klade strana na péčio Bosňáky ve všech zemích, které vzniklyna území bývalé Jugoslávie. Pravděpodob-ně je tím myšlena hlavně bosňácká komuni-ta v srbském Sandžaku.

Svůj pozitivní vztah k mezinárodní sprá-vě BaH vyjadřuje ve 12. kapitole programu,v níž tvrdí, že existence Úřadu vysokéhopředstavitele8) je pro Bosnu stále užitečnáa nutná.

Vývoj po kongresu a budoucnost SDA

Květnový IV. kongres přinesl řadunečekaných překvapení. Prvním

lidové strany. Ve svém projevu Tihić dálezdůraznil, že SDA je v současnosti vedoucípolitická strana v provádění reforem, kterémají přivést Bosnu a Hercegovinu do euro-atlantických struktur, a zároveň je partne-rem, na kterého se mezinárodní společen-ství může spolehnout. Jako brzdu integraceoznačil předseda SDA Republiku srbskou,která odmítáním spolupráce s Haagskýmtribunálem zapříčinila, že BaH ještě stálenení členem programu Partnerství pro mír.

Tihić rovněž připomněl, že tento nebopříští rok se bude rozhodovat o statutu Ko-sova, čehož, – dle jeho názoru – chtějí využít jisté politické síly, aby ohrozily te-ritoriální integritu Bosny a Hercegoviny.Tomu chce SDA zabránit a dokáže to pou-ze tehdy, pokud bude silná a jednotná. Ti-hić tak ukončil své vystoupení v bojovnémduchu a s heslem, se kterým pravděpodob-ně půjde strana do volebního boje „Se silnou SDA, je silná i Bosna a Hercego-vina!“

Během dne schválili delegáti IV. kongre-su Strany demokratické akce novou progra-movou deklaraci a nové stanovy SDA.Rovněž proběhla i volba nového předsedystrany, prvního místopředsedy, pěti místo-předsedů a 80 členů Výkonného výboru,které přímo volí kongres.5) Prvním místo-předsedou strany se ziskem 424 hlasů zno-vu stal Adnan Terzić, který tak porazil svého protikandidáta Sanjina Halimoviće (149 hlasů). Ačkoliv se v souboji o vede-ní strany očekávalo jednoznačné vítězství Sulejmana Tihiće, volební výsledek tomuneodpovídal. Tihić sice funkci předsedystrany se ziskem 360 hlasů dokázal uhájit,ale jako překvapení se ukázalo hlasování226 delegátů pro nevýrazného Elmira Ja-hiće.

Programová deklarace IV. kongresu SDA

Nová programová deklarace6) přijatá IV. kongresem se příliš neliší od té, ježbyla přijata o čtyři roky dříve. Jejímcharakteristickým rysem (stejnětak i programové části nově při-jatých stanov) je zdůrazňováníproevropského směřování SDAa rovněž toho, že strana je otev-řena všem občanům BaH.

Program Strany demokra-tické akce je rozdělen do dva-nácti tematických okruhů.V prvním se strana charakteri-zuje jako bosenská lidová stra-na politického středu, která jeotevřena pro všechny občanya která přijímá evropské hodnotya standardy. Zasazuje se o plnohod-notné členství v Evropské unii a Se-veroatlantické alianci. Pro SDA jsourovněž důležité antifašistické hodnotya odmítá veškeré formy diskriminace a to-talitarismu.

Druhý okruh (kapitola) programu říká, žese SDA bude snažit vytvořit bosenskouidentitu, která bude pro všechny občanyBaH společná, a to za pomoci péče a rozvo-

ZEMĚMI SVĚTA


ZEMĚMI SVĚTAvený manévr, jak pouze formálně odstranitvliv náboženství na chod strany.

Za největší překvapení kongresu lze be-zesporu označit snahu o transformaci SDAz konzervativně nacionalistické strany, jakbyla po celou dobu své existenci vnímána,na „multietnickou“ politickou stranu. Tentopřerod byl zahájen kongresovým projevemSulejmana Tihiće, ve kterém zdůraznil, žeje třeba, aby ve Straně demokratické akcebylo vedle Bosňáků více bosenských Srbůa bosenských Chorvatů.

Multietnická politika SDA se promítlapři ustanovující schůzi nově zvoleného Vý-konného výboru strany, na kterém bylo zvo-leno předsednictvo SDA a zbylý počet čle-nů výboru. Do předsednictva strany se takdostali dva zástupci z řad „Nebosňáků“a šest osob nebosňácké národnosti bylo zvo-leno do Výkonného výboru SDA.13) Skuteč-ností však zůstává, že všech osm zástupcůjiných etnik se do vedení strany dostalo ni-koliv tak, že by byli zvoleni kongresem, ale„pouze“ užším vedením strany, tedy Výkon-ným výborem. Za jejich zvolením stál pře-devším předseda strany Sulejman Tihić, alei vlivný Izetbegović mladší. Většina novězvolených nebosňáckých představitelů SDAvykonává některou z dobře placených mi-nisterských funkcí, a proto se spekuluje, žepokud by odmítli přijmout funkci ve vedenístrany, pak by jim hrozilo, že by zůstali bezministerského křesla.14)

ZávěrJe nesporné, že bosenská Strana demo-

kratické akce prodělala pod vedením Su-lejmana Tihiće určité změny. Zcela jistě jedemokratičtější. Téměř po celou dobu svévlády ve straně nepoznal zakladatel stranyAlija Izetbegović jakoukoli reálnou opo-zici a jeho postavení bylo neotřesitelné. Tihić nemá tak silné až autoritářské posta-vení, jako míval za svého života Izetbego-vić, a proto je daleko otevřenější dialogu.Rovněž se zdá, že Tihićův názor na člen-ství příslušníků jiných bosenských etnikv SDA je daleko liberálnější, než byl Izet-begovićův.

Další odlišností je skutečnost, že Izetbe-gović podporoval dosazování členů islám-ského kléru do vedení strany, a tím ji i vícenábožensky orientoval, což Tihić odmítá.

Sulejman Tihić vidí jako klíčový rozdílskutečnost, že nynější SDA je podle jehonázoru multietnická. Demonstroval to tím,že občanům BaH představil pouhých osmnarychlo dosazených osob z řad Nebosňákůdo vedení strany. Daleko zajímavější by by-lo, kdyby zveřejnil, kolik má jeho multiet-nická SDA srbských a chorvatských členů,a dané číslo by pak srovnal s počtem v ně-kdejší Izetbegovićově monoetnické straně.Čísla by se s největší pravděpodobností pří-liš nelišila.

Ve skutečnosti je proto velmi složité po-suzovat změny, jež proběhly v SDA na je-jím květnovém sjezdu, což souvisí i s tím,že se odehrál rok před bosenskými parla-mentními volbami. Nelze přehlédnout sku-


tečnost, že nejnovější snahy o vytvoření mul-tietnické strany mohou být motivovány před-volební kampaní, ve které se strana pokusízískat nejenom srbské a chorvatské voliče,ale především nemálo početný tábor Bosňá-ků, který odmítá nacionalistické strany.

V očích mezinárodního společenství siSDA zcela jistě zlepšila svou image, a po-kud se jí podaří zlepšit vztahy mezi etnikyv BaH, pak ji lze jen uvítat. Sporné je, jest-li stejní lidé s novými hesly dokáží oslovitbosenské voliče z řad jiných etnik. Lidé to-tiž nezapomínají na roli, kterou SDA sehrá-la v bosenském konfliktu a v letech po něm,a proto nebude snadné je přesvědčit, že Strana demokratické akce se bosňáckéhonacionalismu skutečně vzdala.


Seznam literatury a pramenů1. Tisk

– Bosanskohercegovački dani, číslo 415 a 416.– Dnevni Avaz, ze dne 27. 5. 2005 a 28. 5. 2005.– Jutarnje novine, ze dne 28./29. 5. 2005.– Nezavisne novine, ze dne 28. 5. 2005.– Oslobodjenje, ze dne 28. 5. 2005.– Slobodna Bosna, číslo 435, 444, 445 a 449.

2. Internetové zdroje– Dnevni avaz (www.avaz.ba).– Federalna novinarska agencija (www.fena.ba)– Internet stranice Sulejmana Tihiće (www. ti

hic.ba).– Office of the High Representative in Bosnia and

Herzegovina (www.ohr.int).– Public Broadcasting Service of Bosnia and Her-

zegovina (www.pbsbih.ba).– Stranka demokratske akcije (www.sda.ba).– The Dayton Peace Accords on Bosnia (www.

1umn.edu/humanrts/icty/dayton/daytonaccord.html).

1) Pećanin, Senad: Gospodar Magle, Bosansko-hercegovački dani, broj 415, Sarajevo 27. 5. 2005,s. 18–19.

2) Interview Bakira Izetbegoviće pro Dnevniavaz, on-line verze, 11. 5. 2005, (www.avaz.ba/ab-solutenm/anmviewer.asp?a=9834).

3) Brojni predstavnici diplomatskog kora, Dne-vni avaz, Sarajevo 27. 5. 2005.

4) Internetové stránky Sulejmana Tihiće(www.tihic.ba/Tekst/Govori/2005/4%20Kon-gres%20SDA.htm).

5) Tihić predsjednik, Terzić zamjenik, Jutarnjenovine, Sarajevo 28./29. 5. 2005.

6) Programová deklarace Strany demokratickéakce (www.sda.ba/deklaracija.htm).

7) Viz Metiljević, Asim: Evropski odgovor naDayton, Slobodna Bosna, godina XI, broj 435, Sa-rajevo 17. 3. 2005, s. 22–26.

8) Úřad vysokého představitele – Office of theHigh Representative (OHR) je mezinárodní úřad,který spravuje Bosnu a Hercegovinu. Viz Office ofthe High Representative (www.ohr.int).

9) Čengićeve kritike neosnovane, Nezavisne no-vine, Banja Luka 28. 5. 2005.

10) Tiha pobjeda, Jutarnje novine, Sarajevo28./29. 5. 2005.

11) Najbolje bi bilo da pitate Islamsku zajednicuzašto nisu došli, Dnevni avaz, Sarajevo 28. 5. 2005.

12) Porastao uticaj Izetbegovića i Terzića, Oslo-bodjenje, Sarajevo 28. 5. 2005.

13) Strana demokratické akce (www.sda.ba).14) Buljubašić, Belma. – Maglajlija, Vedrana:

Velka prevara, Slobodna Bosna, godina XI, broj449, Sarajevo 23. 6. 2005, s. 6–9.

26

ZEMĚMI SVĚTA


Loňským rozšířením Evropská uniese naplnily vize zakladatelů myšlen-ky evropského sjednocení, neboť vel-ká část evropského kontinentu sesjednocuje na bázi společných hod-not a tržní ekonomiky. Evropa sou-časně překonává nedemokratickédědictví 2. světové války – bipolárnírozdělení Evropy, které bylo produk-tem studené války. Vytvořily sepředpoklady pro zvýšení role Evrop-ské unie jako světového aktéra. Po-díl Evropské unie na světovém HDPse zvýšil z 26,7 procenta na 28 pro-cent. Členské státy EU se dnes po-dílejí téměř 40 procenty na světo-vém obchodu.

Otázkou je, jak bude Evropská unie v bu-doucnu vystupovat v mezinárodní politicea zda se jí podaří promítnout svůj zvýše-ný ekonomický vliv i do oblasti politickéa bezpečnostní. Unie se snaží vystupovat sespolečnou zahraniční a bezpečnostní politi-kou, ale dosud se jí to nedaří, jak bohuželukázala irácká krize. Je nepochybné, že seUnie snaží postupně prosazovat kroky, ji-miž se její vliv může zvýšit. Jedním z těch-to kroků je Evropská bezpečnostní strategiez roku 2003. Má-li však EU hrát roli glo-bálního aktéra, bude muset přijmout ještěřadu rozhodnutí v oblasti strategického roz-hodování, civilních a vojenských kapacit,koordinace zpravodajských služeb, partner-ských vztahů s klíčovými aktéry na světovéscéně a i financování společné zahraniční,bezpečnostní a obranné politiky. Bude semuset shodnout, zda a jak pokračovat v pro-cesu vlastní integrace včetně své ústavnísmlouvy i dalšího rozšiřování. Jako globál-ní aktér musí srovnat krok s USA a aspiro-vat na roli důstojného a respektovanéhopartnera. Evropa se bude muset shodnouti na způsobu, jak vyrovnávat negativní dů-sledky ekonomické globalizace globalizacísociální spravedlnosti. Nemůže nereagovatna skutečnost, že globalizace přispívá k vět-ší polarizaci mezi státy bohatými a chudý-mi, a tedy k většímu napětí a nestabilitě.

Rozhodování o tom, jak se Evropa zhos-tí spoluzodpovědnosti za světový vývoj, sepoprvé účastní i nové členské státy. Nedo-mnívám se, že by dělení Evropy DonaldemRumsfeldem na tzv. starou a novou mělonějakou vypovídací hodnotu. Naopak, od-kaz na postoj k irácké válce a na užší vztahk USA toto dělení spíše zamlžuje. Názor na válku v Iráku nebyl ani v naší části Ev-ropy zcela jednotný. Například tzv. Dopis 8za ČR odmítl podepsat tehdejší premiérVladimír Špidla a místo něho jej podepsalprezident Václav Havel, jehož funkční ob-dobí skončilo o 48 hodin později a který ne-měl pravomoc vládu ČR k něčemu zavázat.ČR má sice v Iráku několik desítek vojen-ských policistů, ale nikdy se nezúčastnilabojových akcí „koalice ochotných“. Rozdíl-

26

nění Ataturkovy vize o modernizaci zeměa během mnohaletého vyjednávání se budesnažit přizpůsobovat se evropským normám.

O členství již požádaly Chorvatskoa i Makedonie. Ze strategického hlediska jejejich začlenění žádoucí a z ekonomickéhohlediska by nemělo být přespříliš problé-mové. Pokud jde o integraci politickou, so-ciální a kulturní, půjde o nejednoduchý pro-ces, který může být negativně ovlivněnskutečností, že se politikům některých pů-vodních členských zemí dosud nepodařilopřesvědčit své občany ani o správnosti loň-ského rozšíření.

Klíčový význam rozpočtu Uniepro období 2007–2013

Pro budoucí vývoj i vliv Evropské uniebude klíčové, jak se členské státy dohodnouna rozpočtu pro období 2007–2013, na ratifi-kaci evropské ústavní smlouvy a na dalšímvývoji lisabonské strategie. V září se budouv OSN hlavy všech států zabývat zprávouPanelu OSN na vysoké úrovni, zvanou „Na-še sdílená zodpovědnost“, která mj. předklá-dá problematiku nových hrozeb a i navrhujejak jim čelit. Pokud jde o reformu OSN, pakpředpokládám, že dojde ke shodě na nahra-zení současné ženevské Komise pro lidskápráva novým menším a účinnějším Výborempro lidská práva, který by neměl být para-lyzován politickými spory, vedenými občasi státy s nevalnou úrovní lidských práv. Jsemsi však jist, že letos ještě nedojde ke kon-sensu na reformě Radě bezpečnosti. Snad sesummitu aspoň podaří vytvořit vhodnou at-mosféru i tlak, který by mohl vést k této re-formě během příštích pěti let.

Pro budoucí stabilitu světa považuji zaklíčovou analýzu plnění, či spíše neplně-ní rozvojových cílů summitu Tisíciletí z ro-ku 2000. Nejznámějším závazkem z tohotosummitu je ambiciózní cíl snížit extrémníchudobu ve světě do roku 2015 na polovinu.Naděje na jeho splnění je zatím malá. Snadby se zvýšila, pokud bychom si uvědomiliúzké propojení problematiky rozvoje s bo-jem proti mezinárodnímu terorismu, tedys úsilím o zajištění míru a stability ve světě.

Extrémní chudoba stejně jako absencezákladní zdravotní péče či nezávadné pitnévody, přístupu k základnímu vzdělání, šířeníHIV/AIDS či dlouhodobě neřešené politic-ké problémy, převládající např. na Střednímvýchodě, jsou faktory, které ve vzájemnémpropojení mohou vytvořit velmi vznětlivou

né přístupy k této válce rozdělily Evropujak na západ, tak na východ od Labe. Většíporozumění nacházely mezi sebou politickéstrany stejné orientace, ale ani to nelze ze-všeobecnit. (Mnoho sociálně demokratic-kých stran mělo blíže k postoji ChirakovyFrancie než k Tony Blairovi.) Můj vlastnípostoj k této válce jako bývalého ministrazahraničí je srovnatelnější s postojem býva-lého britského ministra zahraničí a nedáv-ného předsedy Strany evropských socialistůRobina Cooka než s názory některých poli-tiků našeho regionu.

Jistý rozdíl mezi většinou nejnovějšíchčlenů a „starými“ členy EU ale přece jenexistuje. S jedinou výjimkou jde totiž o stá-ty malé, nanejvýš střední velikosti. A tako-vé země mají obavu z přílišného vlivu vel-kých států na rozhodovací proces Unie.U politiků postkomunistických zemí je tatopochopitelná obava ještě podvědomě umoc-něna zkušeností s „omezenou suverenitou“brežněvského impéria a apriorní nedůvěrouke všemu, co přichází zvenku, vně hranicnárodních států. Je rovněž třeba přiznat, žedosud nemá zcela v krvi zažita pravidla kaž-dodenního demokratického jednání a práv-ního státu. A tato krev nemá dosud dostatekimunitních látek, např. vůči bacilu korupce.

Je nepochybné, že další rozšíření Uniemůže přispět k jejímu většímu vlivu. V roce2007 se počítá s rozšířením Unie o Bulhar-sko a Rumunsko, pokud např. Francie ne-prosadí odložení. Zásadní strategický vý-znam má proces začleňování Turecka doEU. Jde o stát s více než 68 miliony obyva-tel. Ekonomická úroveň Turecka představu-je 27 procent průměrné úrovně rozšířenéEU 25. (pro srovnání ČR 69 procent).VstupTurecka do EU by nepochybně vedl k nové-mu hodnocení strukturální politiky Unie.Přestože v Evropě dnes již žije několik mi-lionů muslimů, bude vstup islámského státupro mnohé znamenat významnou změnuv dosavadní křesťanské monolitnosti Unie.Tuto obavu vyjadřuje i řada českých politi-ků, zvláště blízkých katolické církvi. Pou-kazují na to, že velký islámský stát rozměl-ní identitu Unie, zvýší její vnitřní diversitua ztíží další rozvoj evropské integrace. Za-pomínají na opatření, jimiž se Erdoganovavláda vyrovnává s kodaňskými kritérii, nato, že se jí podařilo zabránit finanční krizi,udržet Turecko mimo vysoce nepopulárníválku v Iráku a změnit politiku vůči Kypru.Většina Turků vidí vstup do Unie jako napl-

VOLNÁ TRIBUNA

a nebezpečnou směs. Vzniklý pocit bez-mocnosti, frustrace a vzteku snadno vytvoříživnou půdu pro radikální, extrémistické, čidokonce teroristické jednání. Myslím si, žetomuto nežádoucímu vývoji může úspěšněčelit multilaterální organizace, jakou je OSN,která – pokud ji podpoří členské státy – mů-že přispět k vytvoření sociálně-ekonomické-ho prostředí, v němž se lidé nebudou obávatani hladu, ani útlaku či porušování základ-ních lidských práv, tedy prostředí, v němžby měly převládnout zákony právního státua spravedlnosti včetně sociální spravedlnos-ti. V takovém prostředí by mělo být snazšísnižovat napětí a odstraňovat kořeny ozbro-jených konfliktů prostředky mírovými, di-plomatickými, politickými. Boj za realizacirozvojových cílů Milénia a boj za odstraně-ní nových hrozeb jsou spojené nádoby.

Nedávno Strana evropských socialistů(PES) navrhla, aby se rozvojová pomoc EUzvýšila na 0,5 procent HDP do roku 2009.Je to krok správným směrem, ale mám oba-vu, zda to bude přijatelné pro menší novéčlenské státy, včetně ČR, které se stále vní-mají jako poměrně chudé a pocit solidaritys mnohem chudšími neevropskými státy ne-ní dosud dostatečně výrazný. Silné jsoui rozličné obavy z nadnárodního vlivu. Čes-ká pravice se obává, že naši suverenitu mů-že ohrozit evropská ústava, či výkon komu-nitární politiky, a přitom ignoruje fakt, žeobrovský vliv nadnárodních společností uždávno výrazně omezil suverenitu všech ná-rodních států. Česká levice má zase obavu,že unijním důrazem na konkurenceschop-nost a fungování trhu by mohla EU donu-tit Českou republiku drasticky oklestit jejívlastní formu sociálního státu.

Čára rozdílného postoje k návrhu evrop-ské ústavní smlouvy vede jak mezi evrop-skými státy, tak především uvnitř těchto stá-tů. A nejde jen o to, kdo je pro a kdo proti.Ne českých euroskeptiků má některé (zda-leka ne všechny) podobné kořeny jako NEvětšiny nizozemských voličů. Je však dia-metrálně odlišné od francouzského NE, kdevětšina dala najevo nesouhlas s loňskými budoucím rozšiřováním Unie a obavu, žeústavní smlouvou prosazovaná liberalizacepodlomí francouzský sociální stát.

U nás vládní koalice oceňuje zjednodu-šení struktury EU, transparentní právní rá-mec pro rozhodování institucí rozšířenéUnie, její pevnější zastoupení vůči vnější-mu světu i nové určení kompetencí. Pravi-cová, ale i komunistická opozice maluječerta na zeď jak hrozbami vznikajícího su-perstátu a všemocné bruselské byrokracie,tak i rostoucí mocí velkých států nad men-šími. Návrh ústavní smlouvy je ovšemukázkou kompromisu. Je to kompromis me-zi stoupenci těsnější integrace a zastáncivolného mezivládního přístupu s důrazemna práva členských států. Je to kompromismezi velkými a menšími zeměmi. Je v po-vaze kompromisu, že nikdy nebude vyho-vovat všem. Jedni poukazují na skutečnost,


Evropajako globální aktéra respektovaný partner(původní verze psaná pro Le Monde Diplomatique)

JAN KAVAN

že ústava evropský sociální stát příliš osla-buje, druhým se zdá, že jej naopak přílišchrání. Pro někoho jde návrh nepřijatelnědaleko, pro jiného naopak představuje pou-ze minimální pokrok. Osobně se domní-vám, že je to kompromis nevábný, ale krů-ček správným směrem. Souhlasím všaks potřebou důkladnější diskuse o dalšímsměřování Evropy, a to u nás i jinde. Jsempro přijetí ústavní smlouvy, ale současně se domnívám, že varování vyslané občanydvou států, že politické elity musí o osuduEvropy rozhodovat daleko citlivěji, pečlivě-ji a po důkladnější konzultaci s občany, mů-že mít dlouhodobě pozitivní dopad.

Evropská unie neobstojí v globální soutě-ži se Spojenými státy, nebude-li se moder-nizovat a stavět na kladných stránkách glo-balizace. Vzdá-li se však Unie výdobytkůsociálního státu, ztratí podporu svých obča-nů. Cíl tzv. Lisabonské strategie z roku 2000:aby se EU do roku 2010 stala „nejkonku-renceschopnější a nejdynamičtější znalostníekonomikou, schopnou udržitelného růstus více a lepšími pracovními místy a s většísociální soudržností“, se zatím nedaří plnit.Záměr je chvályhodný neboť je nepochyb-né, že žádná evropská země se nemůže jenvlastními silami vyrovnat s problémemtrvalého růstu, zvýšení konkurenceschop-nosti, s problémy životního prostředí a takés vytvořením soudržné a sociálně spraved-livé společnosti. Je však nutné překonatmnohdy málo odpovědný přístup některýchčlenských zemí, včetně nových. Mrzelomne, že český komisař Vladimír Špidla nazval před časem Lisabonskou strategiisněžným mužem, aniž by aspoň naznačilalternativu.

Pro soutěž s USA, spojencem a – zdůraz-ňuji – partnerem, si Evropa musí vhodnězvolit i příslušné hřiště. Jistě je správné, abyEvropa posílila i vojensky a převzala zod-povědnost za řešení konfliktů na svém kon-tinentu, např. na Balkáně. Na druhé straněby bylo nesmyslné snažit se vyrovnat ob-rovské vojenské síle USA.

Věnovat pozornost sociální dimenziglobalizace

Pokud jde o globalizaci, měla by se po-zornost soustřeďovat méně na trhy a více naobčany. Jinými slovy, na sociální dimenziglobalizace, zaměstnanost, zdravotnictví,školství, ale i na lidská práva, na právo de-mokratické účasti na rozhodování, na dů-stojnou kvalitu života, což samozřejmě ne-vylučuje materiální prosperitu.

Předpokládám, že letošní summit OSNzdůrazní nutnost spolupráce USA a Evropypři ochraně společně sdílených hodnoti v boji proti mezinárodnímu terorismu. V té-to souvislosti se objevují soudy, že „nová“Evropa má větší porozumění pro americkýpostoj nežli ta „stará“, která tíhne více k ne-vojenským diplomatickým prostředkům, kekompromisům, které někomu mohou dokon-ce připomínat appeasement.

Více než 20 let jsem byl disidentem a bo-joval jsem proti nedemokratickému autori-tářskému režimu, a tak chápu přitažlivostargumentu, že demokratické státy by mělyve jménu lidských práv zasáhnout i vojen-sky proti státům, kde jsou tato práva masiv-ně porušována. Představa, že „změnu reži-mu“ lze ospravedlnit hrubým porušovánímlidských práv, však předpokládá existenciuniverzální spravedlnosti. Ta ale zatím nee-xistuje. Ani v Chartě OSN, ani nikde jindev mezinárodním právu není dosud zakotve-no právo na „změnu režimu“ vojenskou in-tervencí. A jsem přesvědčen, že zvláštěmenší státy se potřebují spolehnout naochranu mezinárodním právem, neboť alter-nativou je právní džungle, v níž vítězí právonejsilnějšího.

Předsedal jsem Valnému shromážděníOSN v době války v Iráku a podpořil jsemvýzvu generálního tajemníka OSN Kofi An-nana zahájit seriozní hledání způsobů, jakčelit hrozbě masivního porušování lidskýchpráv. Použití vojenské síly není vyloučeno,ale je vnímáno jako poslední možnost, ažpo vyčerpání politických prostředků, a vždyv multilaterálním kontextu posvěceném man-dátem OSN. Proto se zpráva Panelu OSNpokouší definovat kritéria umožňující chrá-nit občany jiných zemí před použitím poli-ticky motivovaného hrubého násilí protinim. Takovéto uznání principu „zodpověd-nosti chránit“ má klíčový význam pro utla-čované občany nedemokratických zemí.Doufám, že jej OSN vážně rozpracuje a pro-mítne do mezinárodního práva.

Představitelé OSN často zdůrazňují, žedokud neustálý, ale pomalý vývoj mezi-národního práva nepovede ke kodifikacizměny, tak je nutné respektovat současnýstav, který stále uznává vestfálský princip su-verenity národních států ze 17. století. Kriti-ci OSN a mezinárodního práva zdůrazňujípotřebu ignorovat toto právo, a tak i suvere-nitu státu, který porušuje univerzální lidskápráva, a stává se tak potenciálním terčem tzv.preventivní války. Paradoxně mezi nejtvrdší-mi kritiky jsou ti, kteří odmítají mezinárodníkonvence či tribunály jako vměšování se dovnitřních záležitostí a omezování jejich su-verenity. Mezinárodní společenství musí od-mítnout takovýto dvojí metr. Je pochopitel-né, že státy s našimi zkušenostmi si jsou vědomy vysoké ceny jak lidských práv, taksuverenity. Nadcházející evropská i světo-vá jednání ukáží, zda jsme schopni se shod-nout na způsobech, jak účinně bojovat pro-ti teroristům i diktátorům, aniž bychom tímomezovali již vybojovaná občanská práva.Naopak živnou půdu pro extremisty ome-zíme prosazováním základních lidskýchpráv, včetně politických a sociálních, všechlidí bez rozdílu, při respektování zájmů ná-rodních států. Doufám, že se letos posune-me aspoň o krůček k tomuto cíli, ale spíšemám obavu, že promarníme další příleži-tost.


VOLNÁ TRIBUNA


Referendum o ústavní smlouvě sestalo velkou událostí nejen pro Fran-cii, ale posléze i pro celou Evrop-skou unii. Francouzi svým NE strhlilavinu, na jejímž povrchu spočívalastrategie rozšiřování EU cestou spo-lečně přijatého a sdíleného konsen-su v základních otázkách. Znovu sepotvrdilo, že Francie má s institucíreferenda vážné problémy a po jehoneúspěchu ji čeká dlouhý a náročnýproces přehodnocování vnitřní, eko-nomické, sociální, ale také zahranič-ní politiky.

Bylo to již celkem 22. referendum v ději-nách Francie.1) O jeho základní otázce –vztahu k ústavní smlouvě – se diskutovalovšude, uvnitř politických stran, sociálníchskupin, generací a rodin. Jasně pozitivní sta-novisko zaujaly strany vládní koalice. Protinim stály strany s dominantním odmítavýmpřístupem – krajně pravicová Národní fron-ta (FN) a na levici pak Francouzská komu-nistická strana (PCF) a neparlamentní stra-ny krajní levice. Národní fronta vystupňovalaxenofobní nacionalismus a tradicionalis-mus. Jiný přístup zaujala PCF – její před-sedkyně – bývalá ministryně sportu ve vláděLionela Jospina – Marie-George Buffet vy-jádřila názor, že „evropské národy by se mě-ly znovu sejít a napsat nový text ústavy“.Bohužel však neuvedla, kde konkrétně, najakém místě by se oněch 450 milionů Evro-panů mělo sejít a jak by měla vypadat jejichspolupráce při psaní nového ústavního tex-tu. Zcela zvláštním případem se stala So-cialistická strana (PS) – v přístupu k refe-rendu se rozpoltila. Předseda F. Hollande,ekonom D. Strauss-Kahn, bývalý premiérJospin a další zaujali kladné stanovisko, za-tímco Laurent Fabius či Henri Emmanuellise postavili proti.

Kdo byl pro, kdo byl protiPro ústavu hlasovali především vysoko-

školsky vzdělaní lidé, řídící pracovnícia obyvatelé velkoměst Paříž, Bordeaux, Ly-on a Štrasburk. Ti se těší dobré životní úrov-ni, mají širší rozhled, a tak jsou odolnějšívůči zjednodušujícím a zavádějícím tvrze-ním. Naproti tomu zamítavé stanovisko vy-jádřilo 80 procent dělníků a stejně vysoképrocento nezaměstnaných. Proti ústavě hla-sovaly především venkovské oblasti a prů-myslové departementy s převahou dělníků.Jejich obyvatelstvo je postiženo dlouhodo-bou nezaměstnaností, trpí pocitem vylouče-ní a ztrácí iluze. Proto je náchylné k oba-vám, že rozšíření Unie o deset zemí narázbude znamenat další pohromu.

Proti ústavě hlasovaly také tzv. střednítřídy s vysokým podílem státních zaměst-nanců (celkem 60 procent z nich). Význam-nou skupinu odpůrců vytvořili mladí lidé vevěku 18–24 let, znepokojení těžkostmi přihledání prvního zaměstnání. Závažný jei názorový posun lidí ve věku 35–49 let. Ti

VOLNÁ TRIBUNA


ještě před třinácti lety hlasovali pro Maa-stricht, ale v neděli 65 procent z nich od-mítlo euroústavu.

Možné příčiny neúspěchu Francouzi do značné míry hlasovali pod

vlivem nespokojenosti se současností a stra-chu z budoucnosti ve skokově rozšířené Evropské unii. Nezaměstnanost dlouhodo-bě přesahuje deset procent a postihuje děl-níky a zaměstnance, kteří dohromady tvoří 60 procent aktivního obyvatelstva a jejichžtrpké zkušenosti se v posledních deseti le-tech stále více sbližují.2) Stále větší nevolivyvolávaly také projevy arogance při stano-vování prémií nebo tzv. zlatých padáků progenerální ředitele a špičkové manažery, kte-ré tak kontrastují s tlakem na úspory namzdách dělníků a státních zaměstnanců.

Další příčinou byly všeobecně rozšířenéobavy a strach, především pak z liberalismu.To je pro většinu řadových Francouzů an-glosaský model, jenž nedostatečně ochraňu-je zájmy námezdně pracujících, zvýrazňujerozdíly mezi jednotlivými příjmovými kate-goriemi, nutí lidi, aby se často stěhovali zaprací, přesouvá výrobu tam, kde jsou nej-nižší mzdové náklady a bezohledně uzavíráprovozy, které měly dlouhou tradici a bylyzákladem regionální prosperity. K tomu sepřidaly obavy z důsledků skokového rozší-ření EU, jež s sebou nese obrovskou konku-renci levné pracovní síly, které Francie ne-může konkurovat. V hlasování se projevilytaké obavy z Turecka, Bulharska, Rumunskaa dalších uchazečů o členství v Unii a z tzv.sociálního dumpingu. Francouzi si tedy na-konec referendum o evropské ústavě spletlis vnitropolitickým bojem. Po obecních, kan-tonálních a evropských volbách v roce 2004je pojali jako vyvrcholení svých varování naadresu prezidenta a vlády. Z tohoto úhlu po-hledu se skutečně jednalo o završení nárůs-tu nespokojenosti Francouzů s tím, jak vy-padá a kam směřuje ekonomická, sociálnía vnitřní politika jejich země.

Osobní prohra prezidenta ChirakaOdmítnutí textu bylo velkou politickou

prohrou především pro prezidenta Chira-ka. Ten se s velkým nasazením snažil Fran-couze přesvědčit, aby v referendu hlasova-li kladně. Podstoupil značné riziko tím, žechtěl, aby se hlasovalo o celém textu ústavnísmlouvy. Dnes může litovat, že neposlechlradu V. Giscarda,3) aby se hlasovalo pou-ze o prvních 15 stránkách, a aby se hlavněnehlasovalo o třetí části textu, u něhož sedalo očekávat, že vyvolá velkou polarizaci.

Stejně neúspěšný jako úřadující pre-zident byl i premiér Raffarin, jenžse snažil Francouze přesvědčito politickém, ekonomickém,sociálním a kulturním vý-znamu ústavy.4)

Jacques Chirac znovutakříkajíc vsadil vše najednu kartu, tentokráts cílem „dosáhnout osob-ního vítězství: rozdělit levici (což muvyšlo) a posílit svou vlastní legitimitu (če-hož nedosáhl).5) Mnoho Francouzů si totižuvědomilo, že za dva roky budou prezident-ské i parlamentní volby, a proto si položilootázku: Komu by prospělo ano? Dali jasněnajevo, koho už nechtějí na vrcholu moci vi-dět. Chirakovi se nepodařilo naplnit záměr,aby v případě vítězství upevnil své postave-ní „republikánského monarchy“.6)

Výstižné vysvětlení vyjádřil FranćoisHollande, předseda Socialistické strany –výsledek hlasování zvýraznil rozsah krize„systému Chirac“.7) Jde o výkon mandátuzaložený na vymýšlení a vyhlašování slibů,u kterých je již od počátku jasné, že jsou ne-splnitelné. Na ně pak navazují vědomé lži,zapírání, sebeobhajoba v každé situaci a zajakoukoli cenu, obklokopování se poslušný-mi a spolehlivými lidmi, jejichž nejvýše ce-něnou vlastností jsou nikoli schopnosti a zá-pal pro každodenní práci, ale předevšímposlušnost a oddanost tomu, kdo jim pomo-hl do funkcí.8) Nejvíce se „systému Chirac“vytýká to, že nemá žádnou ucelenou vizia že namísto ní usiluje o naplňování cílůkrátkodobého charakteru. Bývalý ministrzahraničí (v Jospinově vládě 1997–2002)v narážce na studenou válku výstižně na-psal, že referendum se pro Francouze stalojakýmsi „studeným květnem 1968“.9) Stalose pokojným odmítnutím, které se – zatím –obešlo bez generálních stávek, bouřlivýchdemonstrací, rvaček s policisty, ničení sym-bolů bohatství, přepychu a rozmařilosti.

Možné dopady na francouzský politický systém

Profesor Guy Carcassonne z UniversitéParis X – Nanterre očekává,10) že se vy-stupňuje tlak na zásadní vnitropolitickézměny. Francouzská společnost je podle ně-ho silně znechucena tím, jak se politika mě-ní v nekonečný seriál intrik a prosazovánískupinkových zájmů na úkor dlouhodobéjasné vize, která byla typická pro zakladate-le V. republiky generála de Gaulla. Franciebude muset hledat takovou změnu, kteráskoncuje se soustředěním veškeré výkonné


Franciepo referendu

JAN EICHLER

moci v rukou prezidenta a premiéra. Napro-ti tomu by se měla posílit úloha volenýchorgánů, zejména pak Poslanecké sněmovny.Zároveň s tím ale vyjadřuje obavu, že tlakby mohl být tak silný, že by mohl vyústit ažv destabilizaci celého politického systémuV. republiky.

Francie v žádném případě nemůže zůstatstát na místě, musí nějak změnit svůj eko-nomický, a zejména pak sociální systém.11)Nemůže ulpívat na něčem, co je stále méněkonkurenceschopné. Bude se muset zapojitdo celoevropského hledání takového systé-mu, který by se co nejvíce přiblížil rovno-váze mezi trvalým hospodářským růstema konkurenceschopností na jedné straněa „trvale dosažitelnou zaměstnaností“12)a sociální ochranou na straně druhé. Stej-ně tak bude muset hledat rovnováhu mezi sociální ochranou a svobodou podnikání.Francouzské dělníky a námezdně pracující,zejména pak ve státním sektoru, čeká dlou-hý a nesnadný úkol – zbavovat se předpoja-tě odmítavého vztahu ke klíčovému pojmuanglosaského modelu, kterým je flexibilita,neboli schopnost přizpůsobovat se situacina trhu práce.

Francie bude muset měnit systém pře-rozdělování peněz, který si již dále nemů-že dovolit.13) Bude nucena přesouvat vý-daje z oblasti sociálních dávek do oblastivýdajů na vzdělávání a odbornou přípravua získávání kvalifikace odpovídající potře-bám doby. Inspirací jí mohou být skandi-návské země, které při polovičním počtuobyvatelstva vydávají každý rok stejný po-čet diplomů a osvědčení jako Francie. Vel-kou výzvou pro Francouze bude také zá-kladní myšlenka skandinávského systému,která upřednostňuje hledání konsenzu mezizaměstnavateli a zaměstnanci před sociální-mi konflikty. Právě časté konflikty a stávky,organizované bez ohledu na to, zda vládnepravice nebo levice, jsou hlavní příčinouvynucovaných kompromisů, uskutečňova-ných na úkor důslednosti při nezbytných re-formách. V tomto bodu je kámen úrazu ce-lého sociálního a politického systému veFrancii.

VOLNÁ TRIBUNA

Důsledky pro postavení Franciev Evropě

Francouzi pod vlivem kritiků podlehliiluzi, že když ústavu odmítnou, bude mož-né vyjednat jinou, lepší. V dohledné doběale nic takového nebude možné. Francouz-ští voliči se dostali do rozporu se svýmvlastním dlouhodobým zájmem. V roviněsociální odmítli text, který doslova uváděl,že cílem Evropské unie je „velmi konkuren-ceschopná sociálně tržní ekonomika usilu-jící o dosažení plné zaměstnanosti a o so-ciální pokrok“. Takový ústupek ze stranystoupenců tzv. anglosaského sociálníhosystému se v dohledné době nebude opako-vat. Další závažná otázka zní, zda odmítnu-tí euroústavy může nějak zamezit praxi de-lokalizací a sociálního dumpingu, jež bylyuváděny jako hlavní důvody francouzskéhostrachu z rozšiřování Evropské unie.

V rovině institucionální Francouzi nedo-cenili rozšíření pravomoci Evropského par-lamentu, pravomoci institucí EU, váhu jed-notlivých států, a zejména pak společnouevropskou zahraniční a bezpečnostní politi-ku EU. Stalo se tak do značné míry pod vli-vem zcela zavádějících argumentů. Napří-klad Philippe de Villiers tvrdil, že kdybyústava už platila v roce 2003, tak francouz-ští vojáci by automaticky bývali byli nasa-zeni v Iráku.14) Podle ústavního textu se alekterýkoli členský stát může od akce Evrop-ské unie v zahraničí distancovat, není povi-nen se jí účastnit, pouze nesmí bránit jejímuuskutečnění.

V rovině zahraničněpolitické se Franciepřipravila o možnost prosazovat své kandi-dáty od funkcí ministra zahraničí, nebo do-konce prezidenta EU,15) a tím významněovlivňovat zaměření politiky Unie. Za sou-časného stavu věcí se bude muset spokojits tím, že jednou za dlouhých dvanáct a půlroku bude předsednickou zemí a že její ko-misař bude jedním z dvaceti pěti. Stejně takpadla možnost, že v rámci Evropské unie byse posílila váha Francie, SRN a spolu s ni-mi i tří zakládajících zemí EHS.16)

Prezident Chirac měl plnou pravdu, kdyžvzápětí po oznámení výsledků referenda vy-hlásil,17) že se nemění francouzské závazkyvůči Unii, ale zároveň s tím upozornil na ne-příznivou změnu rámce pro prosazování fran-couzských zájmů v Evropě. Právě on, jakovrchní velitel ozbrojených sil může zapome-nout na nějaké francouzské iniciativy v rám-ci tzv. strukturované spolupráce. Jeho země sitotiž sama zúžila prostor i v rovině bezpeč-nostněpolitické. Nejméně do roku 2007 ne-může očekávat, že by někdo bral vážně jejíiniciativy na zvyšování vojenských schop-ností a na uzavírání náročnějších závazkův oblasti společné zahraniční a bezpečnostnípolitiky EU, jak byly napsány v paragrafu 6článku 1–41 návrhu ústavní smlouvy.

Daniel Vernet, zahraničněpolitický ko-mentátor deníku Le Monde, výstižně na-psal,18) že výsledek hlasování je pro fran-couzského prezidenta vážnou porážkou,která jej nutí, aby všechny své síly napnulk úsilí o omezení škod, které z toho pro

Francii vzejdou. Předpovídá, že dojdek oslabení vlivu francouzsko-německéhospojenectví v rámci Evropské unie, což bu-de mít za následek posílení vlivu Velké Bri-tánie, která má o Unii a o jejím fungovánízcela jiné představy než Francie. Potvrzujíse varovná slova, která těsně před referen-dem zveřejnil Timothy Garton Ash.19) Tennapsal, že z hlediska taktického by fran-couzské ne usnadnilo život premiéru Blai-rovi – ten by si mohl ušetřit bitvu o referen-dum ve své zemi. Zároveň s tím se znovuotvírá otázka, v jaké Evropě by Velká Britá-nie měla zakotvit. Velká Británie sama o so-bě podle Ashe nemůže strategii USA ovliv-ňovat tak účinně, jako kdyby byla součástípoliticky a bezpečnostně sjednocené Evropy.Francouzské ne tak rozšiřuje prostor k to-mu, aby se Velká Británie, bez ohledu na to,kdo bude jejím premiérem, ještě více orien-tovala na spojenectví se Spojenými státy.

Odmítnutí euroústavy může mít nepříz-nivý dopad také na další vývoj transatlan-tických vztahů. Charles Kupchan, profesorGeorgetownské university ve Washingtonua ředitel evropských studií při Council of Fo-reign Policy, předpovídá, že francouzské neotevřelo prostor k přehodnocování transatlan-tických vztahů. Očekává, že v USA se zno-vu začne diskutovat, zda Spojené státy chtějímít Evropu s jednotnou zahraniční a bezpeč-nostní politikou, nebo raději Evropu omeze-nou na pouhou zónu volného obchodu.20)

Závěrem Francie jako jedna z klíčových zemí Ev-

ropské unie bude muset hledat jak bezpro-střední a krátkodobé, tak i dlouhodobé od-povědi. V první rovině jde předevšímo výzvy pro tzv. politické elity. Jejich prvníreakce jsou nedobré – pokračuje „systémChirac“. Do funkce premiéra byl vybránčlověk, který je sice osobně oddaný a takévelmi pracovitý, ale má jeden základní han-dicap: nemá žádný demokratický mandát,nikdy nebyl zvolen, do všech svých funkcíbyl jmenován. Od samého počátku tedy trpítím, čemu se v Evropské unii říká „demo-kratický deficit“. Další chybou je to, žez funkce ministra zahraničí odešel člověk,který velmi dobře znal EU (předtím byl ko-misařem) a hodně se zasazoval za vylepšenífrancouzsko-amerických vztahů. Nahradiljej politik, který se do té doby nikdy nepro-filoval v oblasti zahraniční politiky, a tak sezatím omezuje na všeobecné deklarace, žeEvropa musí prosazovat vlastní, originálnívizi světa a postupovat kolektivně.21)

Velmi náročné budou úkoly střednědobé-ho a dlouhodobého charakteru – změny vevnitřní politice, a zejména pak v hospodářskéstrategii budou moci a muset zkoncipovata prosazovat lidé s politickou vizí a schop-ností makroekonomických úvah a vizí. Změ-ny v sociálním systému budou náročné jakpro politické vůdce, tak i pro miliony řado-vých Francouzů. Ty všechny čeká běh nadlouhou trať. Je v zájmu jejich i celé Evropy,aby v náročném maratonu dokázali, byťi systémem štafety, doběhnout až na stadion.

Výsledky referenda navíc znovu potvrdi-ly, že to, co se stane ve Francii, je jak odra-zem toho, co se stalo v Evropě, tak i pře-dobrazem toho, co by ji mohlo čekat. Je topředevším „sílící strach z globalizace a re-volta lidových vrstev proti elitám“22) a je totaké, jak píše někdejší západoněmeckýkancléř, „strach ze změn, jejichž důsled-ky jsou jen těžko předvídatelné“.23) Nejenv zemi galského kohouta, ale v celé Evropěse bude muset přistoupit k zevrubné diskusio smyslu, cílech a metodách evropské inte-grace na počátku 21. století, o překonává-ní demokratického deficitu, o vzájemnémovlivňování jednotlivých typů sociálníhosystému a o cílech a možnostech v oblastispolečné zahraniční a bezpečnostní politiky.


1) Jako první tohoto nástroje využil NapoleonBonaparte – celkem čtyřikrát, generál de Gaullepětkrát a F. Mitterrand a J. Chirac každý dvakrát.

2) Andreani, Jean-Louis: Les raisons d’ un rejet.Le Monde, 5.–6. 6. 2005.

3) Giscard d’ Estaign, Valéry: Réflexions sur lacrise de l’ opinion a l’ égard de l’ Europe. Le Mon-de, 15. 6. 2005.

4) Raffarin, Jean-Pierre: Cinq raisons de voter„oui“ a la Constitution européenne. Le Monde 5. 3.2005.

5) Cohen, Daniel: Rejet de l’ Europe ou logiquepartisane? Le Monde, 17. 6. 2005.

6) Mauduit, Laurent: Le référendum et le taboudes institutions. Le Monde, 22. 5. 2005.

7) www.parti-socialiste.fr/ps/admin/doc/docu-ments.

8) Blíže viz Např.: Burnier, Michel-Antoine:Que le meilleur perde suite. Eloge de la féfaite po-litique. Paris 1998.

9) Védrine, Hubert: Sortit du dogme européiste.Le Monde, 9. 6. 2005.

10) Les politiques entretiennent les illusions desFrancais. Le Monde, 2005.

11) Friedman, Thomas: A Race to the Top. NewYork Times, 3. 6. 2005.

12) Lefebvre, Alain et Méda, Dominique: Social:un modele scandinave a la francaise? Le Monde.

13) Cohen, Roger: Can fantasical France turnback the clock? International Herald Tribune, 1. 6.2005.

14) Oui/Non. Les arguments pour choisir. LeMonde, hors – série, Mai 2005, s. 12.

15) Očekávalo se, že prvním kandidátem by bylfrancouzský prezident z let 1974–1981 a předsedaKonventu Valéry Giscarmd d’Estaing.

16) Na francouzské voliče málo zabíral Jean-Louis Bourlanges, který argumentoval tím, že váhaFrancie vzroste z 9 % na 13 %, francouzsko-ně-meckého motoru z 18 % na 31,4 % a vliv tzv. ev-ropské šestky z 35,9 % na 49,9 %.

17) Chirac, Jacques: Un contexte difficile pournos interets en Europe. Le Monde, 31. 5. 2005.

18) Vernet, Daniel: Un coup d’ arret dont l’ Uni-on aura du mal a se remettre rapidement. Le Mon-de, 31. 5. 2005.

19) Timothy Garton Ash.: La bataille de la Fran-ce. Le Monde 31. 5. 2005.

20) Trois questions a Charle Kupchan. In: LeMonde, 31. 5. 2005.

21) Douste-Blazy, Philippe: Europe: l’ heure deverité. Le Monde, 22. 6. 2005.

22) Ferenczi, Thomas: Le retour des nations. LeMonde, 10. 6. 2005.

23) Schmidt, Helmut: Europe, slow and steady.International Herald Tribune, 13. 6. 2005.


VOLNÁ TRIBUNA

Legální soukromé armády na scéně Postavení a jistou definici žoldáka nabízí

Dodatek k Ženevské konvenci z roku 1977.Pomineme-li (mezinárodně)právní stránkuvěci, žoldáci na volné noze (freelance mer-cenaries) jsou individuální osoby s vojen-skými zkušenostmi poskytující své službynejčastěji straně s nejvyšší nabídkou. Titolidé nejsou vázáni přísnými normami a ne-zodpovídají se ani vládám svých zemí a anikontrole mezinárodního společenství. Na-cházejí uplatnění zvláště ve službách neu-znaných režimů či skupin pod mezinárodní-mi sankcemi. Pomineme různé warlordya podobné živly kategorie ad hoc seskupenía zaměříme se na legálně působící organi-zace – soukromé firmy.

Definujme dvě hlavní kategorie: soukro-mé bezpečnostní společnosti (private secu-rity companies, PSC) a soukromé vojenskéspolečnosti (private military companies,PMC). Doug Brooks, předseda Mezinárod-ní asociace pro mírové operace (Internatio-nal Peace Operations Association, IPOA),jež sdružuje desítky soukromých vojenskýcha bezpečnostních firem, rozlišuje PSC – kte-ré se orientují spíše na pasivní či ochran-né operace v konfliktních oblastech, jakýmijsou odminování, logistická podpora, ochra-na majetku, techniky a osob od soukromýchvojenských společností. Své služby poskytu-jí PSC hlavně soukromým firmám, napříkladsilným nadnárodním těžařským a naftařskýmkoncernům. Soukromé vojenské společnostipak mívají aktivnější role – od výcviku vojá-ků, přes průzkum a strategické plánování ažpo útočné bojové operace. V souvislosti s tě-mito firmami bývá zmiňováno jejich využitípro operace na podporu, udržení a prosaze-ní míru namísto mezinárodních mírovýchmisí závislých na příspěvcích a kontingen-tech zúčastněných států. Odtud pak pojem„privatizace peacekeepingu“. PMC majíklienty spíše v řadách států a mezinárod-ních vládních organizací v čele s OSN. Jas-né vymezení mezi PMC a PSC zřejmě není.Existují firmy, jejichž činnost spadá doobou kategorií, a přitom se hlásí k jednéz nich.1) Navíc může být někdy problema-tické rozlišit, kdy ještě konkrétní aktivitaspadá do takto vymezeného rámce a kdy jej

VOLNÁ TRIBUNA

31

již přestupuje. Často se mnohé komerčníbezpečnostní společnosti vymezují vůčisvým vojenským protějškům, kteří naopaknezřídka nesou punc žoldáků. Oběma ty-pům soukromých organizací je společná ne-vole k označení „žoldnéři“.

Dnešní PMC představují reprezentantyevolučního vývoje soukromých vojenskýchaktérů. Mají podobu moderních korporač-ních seskupení, jsou hierarchicky strukturo-vané a organizované, jsou napojeny na silnéfinanční zdroje, jsou úzce integrovány a ofi-ciálně registrovány a soutěží v podmínkáchmezinárodního „trhu“. Organizační sdružo-vání, reprezentované vznikem PMC, nejen-že odlišuje moderní soukromé vojenské fir-my od dřívějších žoldáků a společnýchvojenských podniků, ale nabízí i větší efek-tivitu a schopnosti.2)

PMC, podobně jako PSC, zaměstnávajípenzionované vojáky, kterým bývá nejčas-těji kolem 40 let a mají za sebou v průměrudvacetiletou armádní zkušenost. Napříkladbritské PMC zaměstnávají převážně býva-lé příslušníky SAS, jinde nacházejí uplatně-ní někdejší členové SEAL či Delta Force.Zpravidla se management těchto firem sklá-dá z bývalých armádních špiček, včetně ge-nerálů či bývalých poradců ministrů obrany,zahraničních věcí apod. Soukromé vojenskéa bezpečnostní společnosti pracují na celémsvětě. Většina z nich má globální dosah.Charakter těchto firem, jež zaměstnávají jennutné minimum stálých zaměstnanců,umožňuje, aby PMC a PSC pracovaly prak-ticky kdekoliv a rychle se přizpůsobovalyaktuálním požadavkům a situaci.

PMC/PSC operují na souši (bojové opera-ce na prosazení míru, ochrana konvojů hu-manitární pomoci, obrana výcvikových zá-kladen), ve vzduchu (obrana vzdušnéhoprostoru, operátoři protiletadlových systémů,bezpečnost letového provozu) a také na moři(ochrana vrtných plošin, eskorty obchodníchplavidel). V kyberprostoru a vesmíru – dal-ších dvou prostorech vedení bojové činnosti– nezůstávají soukromé společnosti v rámcisvých omezených možností nijak zvlášť po-zadu. Pokud jde o technické vybavení a vý-zbroj, závisí na konkrétní společnosti a situa-ci, v níž firma operuje. Nejčastěji se jedná

o lehké zbraně, ale setkat se lze i s obrněný-mi transportéry, či dokonce leteckými pro-středky, řízenými střelami či prostředky sa-telitního průzkumu, k nimž mají soukroméspolečnosti přístup. Příkladem budiž dodáv-ka ruského bojového letounu Suchoj Su-27Eritreji v roce 1999 během války s Etiopií.Když posléze nebyla Eritrea schopna zabez-pečit provoz tohoto stroje, dodala ruská stra-na vysloužilé piloty i potřebný pozemní per-sonál.3) Soukromé firmy se rovněž podílejína obsluze v oblasti výpočetní techniky a ko-munikace na Severoamerickém velitelstvíprotivzdušné obrany a středisku včasného va-rování v komplexu Cheyenne Mountain.

Kontrola, legalita a legitimita soukromých vojenských a bezpečnostních společností

Zvláštní kapitolou jsou regulativní, kon-trolní, mechanismy těchto struktur. V zása-dě jde o odpověď na otázku, jak zajistit, abytyto soukromé organizace jednaly v souladuse zákony a ve společnosti přijatými norma-mi a zadaným cílem jejich činnosti. Obecnělze tvrdit, že PSC se pohybují v rámci sou-kromých a různých humanitárních kontrak-tů, ale PMC podléhají mnohem přísnějšímsmluvním opatřením. Obě struktury pod-léhají právnímu systému a regulacím stá-tu, ve kterém sídlí. Soukromé vojenské spo-lečnosti jsou však mnohem více než PSCzávislé na současné politické situaci, jejížzměny mohou zasáhnout i jejich byznys.I tato mince má dvě strany, neboť lze tvrdit,že vojenské schopnosti PMC rozšiřují na-bídku jejich služeb, a tudíž i spektrum po-tenciálních zákazníků včetně nadnárodníchkorporací. PSC i PMC bývají úzce propoje-ny se zbrojařským průmyslem, politickýmiaktéry, státním sektorem a silnými firmami.Otázka legality těchto společností bývá čas-to doplňována argumentem, že kdyby fir-my jednaly v rozporu se zákony a etickýminormami, přišly by v budoucnu o své zá-kazníky. Samoregulační opatření úspěšnýchsoukromých vojenských i bezpečnostníchfirem se pohybují na vysoké úrovni.

Pravdou zůstává, že PMC i PSC volají dá-le po větší regulaci a především transparent-nosti svého podnikání s cílem dosáhnoutvlastní legitimizace. International PeaceOperations Association (IPOA) ve svém„Kodexu chování“ z března 2005 deklaruje,že v ní zapojené společnosti musí pracovatpouze pro mezinárodně uznanou a legitimnívládu, mezivládní organizaci, nevládní me-zinárodní organizaci či legálního soukromé-ho aktéra. IPOA se hlásí k principům mezi-národního humanitárního práva a lidskýmprávům, jmenovitě k Všeobecné deklaracilidských práv, Ženevské konvenci z roku1949 a jejímu dodatku z roku 1977, aj.4)

Zůstává otázkou, zda PMC nebo PSCskutečně narušují monopolní postavení stá-tu. Lze argumentovat tím, že se jedná jeno jakousi prodlouženou ruku státního apará-tu, neboť legální společnosti nemohou, aninechtějí fungovat v rozporu se státem a je-ho právem (a jaksi navíc i v souladu s prá-


Novodobí žoldácive službáchmíruMezinárodní prostředí je dnes, více než kdy dříve,konfrontováno s „rozmělněním“ moci státu a jehopostavením coby základního a suverénního aktéra mezinárodních vztahů. Prá-vě atribut vojenské moci, respektive státu podřízených ozbrojených sil, zůstá-vá výsostným znakem exkluzivního postavení státního aktéra disponujícíhomonopolem na násilí. Na scénu však přicházejí soukromí aktéři disponujícíefektivní a legální silou, někdy bývají označovány jako „soukromé armády“.

JAN ZÁVĚŠICKÝ

vem mezinárodním). Například zahraničnízakázky amerických a britských soukro-mých vojenských společností jsou podmíně-ny souhlasem americké, resp. britské vlády,bez něhož tyto firmy nemohou v zahraničílegálně operovat. Britská vojenská společ-nost Sandline International z tohoto důvoduodmítla kontrakt s UÇK. Současně si legál-ní a v souladu se jmenovanými normamijednající firmy uvědomují, že se v jejich řa-dách mohou vyskytovat společnosti, kterétyto standardy porušují. Z řad PMC tak vy-chází volání po jejich registraci – nejlépev rámci OSN, jak to v roce 1998 deklarova-la zmíněná Sandline International.5) Nega-tivní zkušenosti totiž bezesporu existujía skutečně poškozují jinak potenciálně dob-ré jméno soukromých společností.

Například angažmá DynCorp při výcvikubosenské armády provázela obvinění z pro-vozování dětské prostituce, jíž se zaměst-nanci americké společnosti měli v Bosnědopustit. Zastánci soukromých vojenskýchspolečností tvrdí, že PMC se chovají v sou-ladu se standardy mezinárodního práva i řá-du hostitelské a své vlastní země. Nutno přiznat, že porušování zmíněných norem bo-hužel patří nezřídka ke státním vojskům, což dokládá nepřijatelné zacházení s irácký-mi zajatci příslušníky amerických ozbroje-ných sil. U soukromých společností – vesrovnání s národními vojsky – toto riziko dourčité míry eliminuje konkurence, která me-zi nimi panuje.

Důvody vzniku a využití soukromých armád

Mezi příčiny neutuchajícího používánísoukromých firem v bezpečnostní oblastinamísto národních sil řadíme finanční nee-fektivitu, riziko ztrát na životech, nedostatekpolitické podpory a vůle k nasazení státníchvojsk a rovněž nedostatečný strategický zá-jem na jejich použití. Jmenujme alespoňčtyři hlavní důvody, jež vedou k potřeběPMC/PSC.

Prvním důvodem je neschopnost či nemo-houcnost státu vytvořit a provozovat vlastnívojenské síly. Služeb soukromých vojen-ských společností využívaly po konci studenéválky země, jež s koncem bipolární konfron-tace ztratily své sponzorské (super)velmoci.Mezi tyto státy řadíme země jako Zaire(Konžská demokratická republika), Angola,Rwanda, Tádžikistán, Arménie, Ázerbájdžán,Afghánistán a bývalá Jugoslávie. Velkým ri-zikem je, že stát může být slabší než firma,kterou si platí. Nabíledni je hrozba převzetímoci v zemi soukromou vojenskou společ-ností, čehož se však dosud dopouštěli jen„obyčejní žoldáci“.

Druhým důvodem k používání soukro-mých společností místo národních armád jetaké neochota či neschopnost, ať už prame-nící z jakýchkoliv příčin, jednotlivých státůnasazovat své vlastní ozbrojené síly. Tentoargument se týká rovněž OSN či (sub)regi-onálních organizací, jako je ECOWAS, Af-rická unie, OBSE. Organizace spojenýchnárodů, ačkoliv již služeb soukromých vo-

jenských firem využila, nemá coby mezi-vládní struktura na využívání jiných nežstátních ozbrojených sil velký zájem.Mnohdy se však ukazuje, že právě pro ne-populární operace, pro něž neexistuje poli-tická podpora, je výhodnější využít služebsoukromých aktérů. Zde jde o prioritní ob-last soukromých vojenských společností,spíše než PSC. Příkladem je úspěšné nasa-zení slavné jihoafrické společnosti Executi-ve Outcomes (EO), kterou si pronajala vlá-da Sierry Leone: „Již v dubnu 1995 došlok první bojové akci EO. Jednotky Revoluč-ní sjednocené fronty se v té době nacházelypouhých 36 km od Freetownu. Za pouhých9 dnů je EO dokázala vytlačit na vzdálenost126 km a po 10 měsících byl konflikt ukon-čen. Přitom počet zaměstnanců společnostiv zemi nikdy nepřesáhl číslo 250.“6)

Třetí oblast, kde se PMC/PSC jeví jakovelmi potřebné, vymezují potřeby nevlád-ních organizací a nadnárodních korporací čivelkých firem, které se chtějí angažovatv rizikových, či přímo konfliktních regio-nech. Úkoly jako bezpečnost konvojů s hu-manitární pomocí, ochrana zdravotnickéhopersonálu či zajištění bezpečnosti diaman-tových dolů, ropovodů a nebo obchodníchcest zaměstnávají dnes na desítky soukro-mých firem. Zvláště finančně silné podnikyrealizující své lukrativní zakázky v nesta-bilních zemích, jsou častými klienty PSC. Aktuální je angažmá britské ArmorGroupv Iráku, kde se firma podílí na zajišťováníbezpečnosti země více než 1400 zaměst-nanci. V Iráku působí i francouzská GroupeEHC, jejíž padesát zaměstnanců zajišťujebezpečnost nevládních organizací, skladůhumanitární pomoci atd. Dnešní Irák před-stavuje vůbec největší nasazení PMC. Půso-bí zde přes 20 tisíc zaměstnanců (většinaz nich jsou Iráčané) několika desítek sou-kromých – převážně bezpečnostních – fi-rem. Jejich činnost se skládá předevšímz ochrany konvojů, budov i osob, zvláště di-plomatů a vysokých domácích i zahranič-ních představitelů, a také se podílí na vý-cviku iráckých bezpečnostních složek.

Konečně čtvrtou oblastí, kde PSC/PMCnachází uplatnění, jsou zakázky samotnýchstátů. Na rozdíl od slabých států, pro kteréjsou PMC nezbytností, využívají – zvláštězápadní vlády – služeb soukromých společ-ností v případech, kdy by byla jejich přímáúčast politicky nepřijatelná. Příkladem jeMPRI v Bosně. V porovnání s národními si-lami se soukromé společnosti dále vyznaču-jí vysokou rychlostí při nasazení. Ve srov-

nání například s mezinárodními mírovýmioperacemi se u soukromých aktérů nesetká-váme s problémy v oblasti velení a vymeze-ní kompetencí typu duálního vedení – kdymisi vede a určuje jedna struktura, ale jed-notky reflektují politické priority své země(národní velení).7)

Jaká budoucnost pro PMC? Samozřejmě nelze ignorovat rizika a nega-

tiva používání soukromých společností ve vo-jenské oblasti. Avšak pevně stanovená ome-zení a kontrolní mechanismy, jejich vývoj,dodržování či porušování nedokáží ze stoludefinitivně smést otázku budoucího rozvoje,postavení a role ozbrojených sil v mezinárod-ním měřítku – byť v dlouhodobém horizon-tu. Již dnes je jasné, že soukromé vojenskéa bezpečnostní společnosti mají slibnou bu-doucnost – přinejmenším v naznačených in-tencích svého uplatnění. Jejich další rozvojbude záviset mj. na racionálním uvažováníobčanů – voličů – i politických elit, jež by seměly oprostit od negativního vnímání zmiňo-vaných soukromých firem.

Budoucnost ukáže, zda také občané a je-jich domovy – ať už půjde o vlast, město, re-gion či jejich nadnárodní seskupení – budouchráněni národní či mezinárodní armádou,a nebo se tohoto úkolu zhostí armády sou-kromé. Pravděpodobně půjde zatím o kom-binaci obou konceptů, ale možná je jenotázkou času, kdy převáží soukromý, přinej-menším ve své funkční rovině.


1) Brooks, D.: Messiahs or Mercenaries? TheFuture of International Private Military Services.International Peacekeeping, Winter 2000, Vol. 7 Is-sue 4, s. 129–130.

2) Singer, P. W.: Corporate Warriors: The Riseand Ramifcations of the Privatized Military Indust-ry, International Security, 2001/2002, Vol. 26, Is-sue 3.

3) Podle Adams, T. K.: Private Military Compa-nies: Mercenaries for the 21st Century, Small Wars& Insurgencies, Summer 2002, Vol. 13 Issue 2,s. 57.

4) Více IPOA: Code of Conduct, March 31,2005, www.ipoaonline.org./code.htm

5) Sandline International: Private Military Com-panies – Independent or Regulated?, 28 March1998, www.sandline.com/white/regulation.doc .

6) Cit. Pavka, M.: Soukromé společnosti zabý-vající se vojenskou činností, Centrum strategic-kých studií, www.strat.cz/article.php?id=9.

7) Srov. O’Brien, K.; Sarvaš, Š.: Soukromé ar-mády – nový element na mezinárodní scéně, Mezi-národní vztahy, 4/1999, s. 19–25. Dále k typologiiPMCs viz tamtéž.


VOLNÁ TRIBUNA

Martin Sviatko: Globálny terorizmus. Eu-roatlantické centrum. Banská Bystrica2005. ISBN 80-969306-0-5.

Mimoriadne zaujímavou otázkou svetovejpolitiky na prelome 20. a 21. storočia sa uka-zuje byť problematika politického terorizmuako osobitnej formy politického násilia. Fe-nomén terorizmus bez pochýb predstavujev súčasnosti celosvetový bezpečnostný pro-blém. Ucelený a podrobný pohľad na viace-ré aspekty tohto javu sa pokúša ponúknuťpublikácia Globálny terorizmus, ktorej auto-rom je slovenský politológ Martin Sviatko.Ako už samotný názov naznačuje, publiká-cia sa sústreďuje predovšetkým na kategóriuglobálneho terorizmu, teda terorizmu, „kto-rý svojim charakterom prekračuje hranicenárodných štátov, a stáva sa tak destabili-zujúcim prvkom celých geografických sveto-vých regiónov“.

Po obsahovej stránke je publikácia roz-delená na štyri ucelené a obsahovo i logic-ky previazané kapitoly. Autor už v úvodekonštatuje, že politický terorizmus sa tak-mer bez problémov dokázal prispôsobiť no-vým, národným a medzinárodným podmi-enkam a naďalej si udržiava vysoký stupeňdynamiky svojho vývoja.

Skôr ako prikročil ku charakteristikeglobálneho terorizmu a jeho ďalšíchaspektov, pokúsil sa Sviatko nájsť odpo-veď na otázku Čo je to politický teroriz-mus. Rovnomenná kapitola sa okremstručného náčrtu histórie zaoberá najmäterminologickým a obsahovým vymedze-ním a klasifikáciou politického terorizmu.Čitateľovi ponúka široké spektrum definí-cií a charakteristík jednotlivých rysov sle-dovaného fenoménu a poukazuje na ab-senciu jednotnej, ucelenej definície da-ného javu. Podrobne je spracovaná časťpribližujúca základnú typológiu teroriz-mu. Autor sa v nej pokúsil vymedziť jed-notlivé kategórie a podkategórie, pričomich analýzu dopĺňa vhodnými príkladmi.Rovnako ako v prípade definície politic-kého terorizmu, poukazuje na rôznorodosťjednotlivých prístupov a dospieva k záve-ru, že „v najširšom zmysle sa dá politickýterorizmus vymedziť od stratégie boja sla-bých proti silným až po demoralizujúci fe-nomén“.

Druhá kapitola nazvaná Globálny tero-rizmus sa dotýka otázky transformácie po-litického terorizmu na medzinárodný te-rorizmus v podmienkach vnútroštátnehopolitického systému. Upozorňuje na nejas-ný obsah tohto pojmu a objasňuje kritériáa posun od medzinárodného terorizmu kukategórii globálneho terorizmu. Na roz-diel od medzinárodného terorizmu konca60. rokov minulého storočia spája autor ce-losvetový terorizmus s náboženskými prv-kami. „Viera v základné princípy, ktoré sú

obsiahnuté v tom, čo nazývame islamskýfundamentalizmus, sa ukazuje byť dosta-točne silným impulzom na prekonanie urči-tých geografických vzdialeností a spájaniesa tých skupín subverzného terorizmu, kto-ré inkorporujú princípy islamského funda-mentalizmu do vlastných programovýchdoktrín.“ Zároveň však pripomína, že tero-rizmus v podaní radikálnych islamistov nieje jediným terorizmom súčasnosti. Centrál-nu úlohu pri vytváraní globálnej teroristic-kej siete, ktorá spája široké spektrum sun-nitských skupín terorizmu, však pripisujeradikálnej a predovšetkým militantnej in-terpretácii koránu.

V ďalšej časti kapitoly sa snaží vymedziťzlomové momenty vzniku súčasného glo-bálneho terorizmu a jeho historické pred-poklady. Hovorí o troch hlavných histo-rických udalostiach (islamská revolúciav Iráne z roku 1979, zavraždenie egypt-ského prezidenta A. Saddata v roku 1981a vojna v Afganistane), ktoré predstavujúpredispozície pre zrod globálneho teroriz-mu a teroristickej siete al-Káida. Aby vy-kreslil celkový obraz o ideologickom a re-ligióznom koncepte globálnych teroristov,venuje sa autor na stranách tejto kapito-ly základným aspektom islamu. Objasňujepojem islamský fundamentalizmus a jehojednotlivé elementy, pričom túto problema-tiku dopĺňa o charakteristické črty, pohybya premeny moslimských spoločností. Sviat-ko sa vo svojej práci stotožňuje s americký-mi analytikmi, podľa ktorých presadenie is-lamského terorizmu možno dať do súvisus istými politickými limitmi v rámci mos-limských spoločností. Islamský terorizmuspovažuje za jeden z dôsledkov vnútornéhokonfliktu v islamskom svete, ktorý nadobú-da globálny operačný dosah a taktiež dispo-nuje vonkajšou dimenziou. Autor samozrej-me nemohol obísť zakladateľa centrálnehosubjektu globálnej teroristickej siete a jed-ného z hlavných architektov súčasného glo-bálneho terorizmu Usámu bin Ládina. Opi-suje metódy a jadro jeho viery, pričompoukazuje na dva základné zdroje jeho réto-riky. Kým antiamerikanizmus „ospravedlňu-je boj islamských radikálov proti nepravýmmoslimov vo vládnych postoch niektorýchmoslimských krajín,“ antisemitizmus pred-stavuje element umožňujúci účelovú spolu-prácu medzi sunnitskou al-Káidou a šíit-skym Hizballáhom.

Autor sa v tretej kapitole venuje vyčer-pávajúcej analýze Globálnej teroristickejsieti al-Káida – subjektu globálneho tero-rizmu. Jej vznik charakterizuje ako dlhodo-bý proces započatý koncom 80. rokov 20.storočia prebiehajúci vo viacerých častiachmoslimského sveta. Proces jej rozširovaniaa budovania systému kontaktov približujev jednotlivých vývojových fázach, pričomzrod al-Káidy nerozlučne spája s aktivitou


RECENZE

Usámu bin Ládina. Strany tejto kapitolyponúkajú chronologický prehľad prvých te-roristických útokov, ktoré mali rukopis al-Káidy. Sviatko výstižne upozorňuje, žeglobálna teroristická sieť – to nie je len binLádin, a približuje pôsobenie aj jeho spolu-bojovníkov. Na základe popisu niektorýchteroristických akcií, či už pred alebo po 11. septembri, predkladá autor v 20 bodochanalýzu povahových čŕt, pomocou ktorýchmôže byť globálna teroristická sieť al-Kái-da identifikovaná. Za vymedzením uvede-ných prvkov možno badať úsilie eliminovaťurčitú vágnosť termínov ako globálny te-rorizmus, resp. globálna teroristická sieť.Veľká pozornosť je venovaná problematikezískania a zneužitia zbraní hromadného ni-čenia teroristickými skupinami. Autor pou-kazuje na obmedzenú možnosť koncepcieodstrašenia, ktorá potvrdzuje svoju efektív-nosť len medzi štátnymi aktérmi. Pozornosťsi zaslúži úvaha zaoberajúca sa globálnym te-rorizmom ako osobitným druhom vojnovéhokonfliktu, ktorý „spochybňuje jednu zo zá-kladných funkcií štátu – bezpečnostnú funk-ciu, presnejšie rolu bezpečnostného garantaspoločnosti“. Detailne je priblížená aj časťpojednávajúca o samovražednom terorizmepredstavujúcom „modernú formu politickéhoterorizmu v systéme medzinárodných vzťa-hov“. Prínosom je idea o terorizme ako formepolitickej participácie, kde „samovražednýterorizmus predstavuje najextrémnejší spôsobjej realizácie a vysoko účinný nástroj dosiah-nutia vymedzeného politického cieľa, resp.prostriedok vstupu teroristickej organizáciedo politických procesov“ .

V poslednej, štvrtej kapitole (Potencio-nálne zdroje globálneho terorizmu) dávaautor vznik islamského terorizmu do súvisus určitými sociálnymi a kultúrnymi proces-mi. Keďže však v procese kreovania popriobjektívnych vystupujú aj zdroje subjektív-neho charakteru konštatuje, že za hlavnýzdroj terorizmu sa nedá identifikovať výluč-ne jeden fenomén. Z tohto dôvodu sústre-ďuje svoju pozornosť na vymedzenie via-cerých referenčných objektov globálnehoterorizmu, a zároveň sa pokúša načrtnúť niektoré možnosti eliminácie podhubia,z ktorého terorizmus vyrastá.

Na záver sa dá povedať, že publikáciaMartina Sviatka Globálny terorizmus ponú-ka ucelený pohľad nielen na problematikuterorizmu a jeho aspektov, ale stručne obo-znamuje čitateľa aj s niektorými ďalšímivýzvami súčasnej svetovej politiky. Pozití-vum autora spočíva v tom, že tézy, ktoré súv niektorých publikáciách prezentované akonosné závery, predkladá ako isté výcho-diskové body. Publikácia nepredstavuje ty-pickú akademickú prácu. Sviatko zámernezvolil jednoduchý jazyk, aby s problemati-kou oboznámil čo najširší okruh čitateľov.Svoje uplatnenie ako dobrý zdroj informá-cií môže táto kniha nájsť nielen na aka-demickej pôde, ale aj medzi širokou verej-nosťou.

Boris [email protected]

Globálny terorizmus

Richard E. Quandt. THE CHANGINGLANDSCAPE IN EASTERN EUROPE:A PERSONAL PERSPECTIVE ONPHILANTROPY AND TECHNOLOGYTRANSFER (Měnící se tvář východní Ev-ropy: Osobní pohled na filantropii a pře-dávání technologie). New York: OxfordUniversity Press, 2002. 469 s. ISBN 0-19-514669-7.

S více než dvouletým zpožděním se midostala do rukou pozoruhodná výpověďo desetiletém filantropickém programuamerické Mellonovy nadace, která v deva-desátých letech věnovala 54 miliony dolarůna podporu vysokoškolského vzdělání, kni-hoven a podnikání ve střední Evropě. Auto-rem knihy je princetonský profesor ekono-mie (dnes už emeritus) Richard E. Quandt,který tento program řídil.

Richarda Quandta znám osobně, poprvéjsem se s ním setkala v roce 1990, kdyžjsem byla ředitelkou malé americké nadacepomáhající českým a slovenským vysokýmškolám – tato nadace vznikla na popudz Prahy a jmenovala se American Czech-and-Slovak Education Fund (ASCEF).Schůzku s Quandtem zorganizoval prin-cetonský matematik Joseph J. Kohn, člennaší správní rady, který věděl o začínají-cí Quandtově spolupráci s Mellonovounadací. Šli jsme na oběd do samo-obslužné restaurace v budově

Prospect uprostřed univerzitního areálua mluvili jsme hlavně o plánech ACSEF, aleoba páni profesoři se také předháněli v nad-šených komentářích o internetu, který teh-dy nastupoval své vítězné světové tažení.Měli jsme nějaké sendviče, a když přišlok placení, prohlásil Richard, že zaplatí on –„Vy mě totiž možná budete žádat o grant,a tak se v žádném případě nemohu nechatod vás hostit.“ Byla to perfektní malá lekceo střetu zájmů, jedné z hlavních politickýchnástrah demokracie, o níž tehdy v čerstvěpostkomunistickém Československu nemělskoro nikdo ani tušení… Od Mellonovy nadace ASCEF pak skutečně získal granta já jsem se v následujících třech letechs Quandtem vídala dost často. Jeho knihatedy vypovídá o dění, které jsemv jeho počátcích sledovaladosti zblízka.

V druhé kapi-tole své knihyshrnuje autorvýcho-

doevropské asistenční programy americ-kých i evropských vládních i nevládních organizací v devadesátých letech. Ze sou-kromých amerických nadací byla nejdůleži-tější síť vytvořená americkým finančníkema mecenášem Georgem Sorosem a Mello-nova nadace byla co do objemu pomocidruhá. Akademické styky s východní Evro-pou a Sovětským svazem podporovala tatonadace od osmdesátých let (většinou to by-ly granty americkým profesorům na jejichcesty a výzkum), ale po pádu komunismudošlo k dramatické kvalitativní i kvantita-tivní změně. Už začátkem listopadu 1989 seprezident nadace William G. Bowen, býva-lý profesor ekonomie a poté prezident prin-cetonské university, obrátil na svého dávné-ho kolegu Richarda Quandta a požádal ho,zda by byl ochoten zajet do Maďarska a vy-hodnotit tam dva projekty, na které Mel-lonovu nadaci upozornil americký velvy-slanec v Maďarsku. Quandt je původemMaďar, stále mluví maďarsky, a protože mělza několik týdnů stejně jet do Budapešti navědecké setkání ekonomů, rád Bowenovunabídku přijal. Po návratu pak předal Mel-lonově nadaci písemné zhodnocení obouprogramů a byl požádán, aby na příští schů-zi členů správní rady nadace podal o své ces-tě do Maďarska ústní zprávu. Asi za týden po

této prezentaci zavolal Bowen Quandto-vi a oznámil mu, že se Mellonova

nadace rozhodla zahájit většíprogram podpory východ-ní Evropy a že by byli rá-di, kdyby Quandt tentoprogram řídil. Hlavnímcílem bylo poskytnoutgranty na rozvoj ma-lých a středních podni-ků, na privatizaci, naekonomické a mana-

žerské vzdělávánía na zavádění nej-

modernějších in-formačníchtechnologií

do univerzitníchknihoven. Po-

moc bylav této

RECENZE


Mellonova nadacea budování demokracieve střední Evropě

fázi zaměřena na tři země: Maďarsko, Čes-koslovensko a Polsko. Nabídka zněla tak lá-kavě, že Quandt bez rozmýšlení přijal.

Kniha má tři prolínající se části. Prvníz nich je v podstatě chronologické líčení to-ho, co se stalo – jsou to fascinující příbě-hy několika desítek projektů, od velkýchdlouhodobých akcí, jako bylo například budování pražského ekonomického ústavuCERGE, automatizace univerzitních kniho-ven a vytváření knihovnických konsorciíanebo podpora manažerského vzdělávání vevšech třech zúčastněných zemích, až po díl-čí programy, jako byla třeba podpora drob-ného zemědělské podnikání v jihovýchod-ním Polsku.

Druhou část tvoří průběžné Quandtovozamýšlení nad efektivností filantropicképomoci a formulace jistých klíčových zá-sad (například konceptu „dlouhodobé udr-žitelnosti institucí“), analytické hodnocenítoho, jak se stanovovaly priority, a obecnéúvahy o budování demokracie. Quandt bylsice vnějším, leč zároveň velmi zasvěce-ným aktérem, a jeho soudy tak představujícenný příspěvek ke studiu politické, ekono-mické i společenské transformace tehdejšídoby. Jeho pohled zvenku také explicitně

i implicitně dokládá, že jedním z hlavníchspolečných jmenovatelů „komunistickýchpřežitků“ v myšlení lidí (budu-li parafrázo-vat oblíbený výraz bývalého režimu, „bur-žoazních přežitků“) je nedostatek osobníodpovědnosti.

Třetí část, pro laického čtenáře asi nej-zajímavější, je autorova osobní výpověď.Richard Quandt navštívil střední Evropuv devadesátých letech zhruba třicetkrát,setkal se s více než dvěma stovkami veřej-ně činných osobností, od profesorů eko-nomie přes knihovníky a rektory až po mi-nistry a premiéry (mnozí z nich tehdy zahajovali své budoucí zářné kariéry), a je-ho vtipné, trefné postřehy často v několikaslovech či větách výstižně shrnují problé-my, s nimiž zdejší společnosti zápolí aždodnes. Quandtova angažovanost násvšechny tehdy ohromovala: neúnavně ob-jížděl univerzity a knihovny a nenechal seodradit nefungujícími telefony či neustá-le se měnícími telefonními čísly, ani ten-dencí mnoha úředníků prostě na písemné dotazy neodpovídat, či přetrvávajícími ko-munistickými manýry personálu v někte-rých hotelech. Kromě technických potížímusel zprvu překonávat i nedůvěru, protože

filantropie byla za komunismu samozřej-mě neznámá. A tak když napsal svou prvnísérii dopisů rektorům univerzit a knihov-níkům se sdělením, že Mellonova nadacechce věnovat finanční prostředky na podpo-ru různých vzdělávacích projektů, někteřírecipienti se na tuto nabídku dívali s velkounedůvěrou.

Tento velmi fundovaný zdroj informacíi podnětů k zamyšlení – pro politilogy, eko-nomy, knihovníky, pro odborníky zabývají-cí se vzdělávací politikou i pro vedoucípředstavitele nevládních filantropických or-ganizací – také obsahuje několik rejstříkůa 61 stránek poznámek. Důležitý rozměrknihy je její mezinárodní srovnávání: i kdyžhlavní část textu se týká tří (později čtyř)středoevropských států, jsou zde i srovnáníse situací v pobaltských republikách a v Ji-hoafrické republice, kde se začala Mellono-va nadace angažovat v druhé polovině deva-desátých let v podobných programech jakove střední Evropě. V českém, často velmisebestředném prostředí, je tento mezinárod-ní kontext zvlášť užitečný.

Jiřina Rybáčková[email protected]

RECENZE


34 51 856BLAHOŽ, JosefSjednocující se Evropa a základní lidská a ob-čanská práva / Josef Blahož.– 1. vyd. – Praha:ASPI, 2005. – 259 s. – Pozn.-Rej.ISBN 80-7357-073-4

95 51 851 PKBOUČEK, JaroslavSaúdská Arábie / Jaroslav Bouček. – 1. vyd. –Praha: Libri, 2005. – 132 s.: mp. – (Stručná his-torie států)ISBN 80-7277-218-X

32 51 854 PKCESTACesta České republiky do Evropské unie / EditorHynek Fajmon. – 1. vyd. – Brno: Centrum prostudium demokracie a kultury, 2004. – 170 s.:fot., tab. – Bibl.-Příl.ISBN 80-7323-045-4

36 51 907KEĎKeď l’ahostajnosť nie je odpoveď: Príbeh obči-anskeho združovania na Slovensku po páde ko-munizmu / Editori Jozef Majchrák, Boris Stre-čanský, Martin Bútora. – 1. vyd. – Bratislava:Inštitút pre verejné otázky, 2004. – 398 s.: gr.,tab. – Pozn.ISBN 80-88935-73-3

96 De 51 941 PKKLÍMA, VladimírGhana / Vladimír Klíma. – 1. vyd. – Praha: Libri,

2003. – 90 s.: mp. – (Stručná historie států). – Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-156-6

96 De 51 938 PKKLÍMA, JanAngola / Jan Klíma. – 1. vyd. – Praha: Libri, 2003.– 99 s.: mp. – (Stručná historie států). – Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-155-8

96 De 51 944 PKKLÍMA, VladimírNigérie / Vladimír Klíma. – 1. vyd. – Praha: Libri,2003. – 145 s.: mp. – (Stručná historie států). –Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-199-X

95 De 51 937 PKMAREK, JanAfghánistán / Jan Marek. – 1. vyd. – Praha: Libri,2003. – 123 s.: mp. – (Stručná historie států). –Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-128-0

96 51 852 PKMOJDL, LuborEtiopie / Lubor Mojdl. – 1. vyd. – Praha: Libri,2005. – 138 s.: mp. – (Stručná historie států)ISBN 80-7277-221-X

33 51 906MORVAY, KarolTransformácia ekonomiky: Skúsenosti Sloven-ska / Karol Morvay a kol. – 1. vyd. – Bratislava:

Ústav Slovenskej a svetovej ekonomiky SAV,2005. – 328 s.: gr., tab. – Bibl.-Pozn.ISBN 80-7144-143-0

95 De 51 946 PKMÜLLEROVÁ, PetraVietnam / Petra Müllerová. – 1. vyd. – Praha: Lib-ri, 2004. – 127 s.: mp. – (Stručná historie států).– Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-255-4

32 I 51 96NANa cestě integrace: 1999-2004. – 1. vyd. – Pra-ha: Ministerstvo obrany ČR, 2004. – 163 s.: fot.,tab. – Pozn.ISBN 80-7278-212-6

97 De 51 942 PKOPATRNÝ, JosefKuba / Josef Opatrný. – 1. vyd. – Praha: Libri,2003. – 100 s.: mp. – (Stručná historie států). –Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-089-6

97 De 51 945 PKOPATRNÝ, JosefPanama / Josef Opatrný. – 1. vyd. – Praha: Libri,2004. – 140 s.: mp. – (Stručná historie států). –Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-216-3

33 D 51 849POTŮČEK, MartinJak jsme na tom. A co dál: Strategický audit Čes-

RECENZE


VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV

ké republiky / Martin Potůček a kol. – 1. vyd. –Praha: Sociologické nakl.; Centrum pro sociálnía ekonomické strategie, 2005. – 211 s.: gr., tab.– Bibl.-Pozn.ISBN 80-86429-45-8

32 51 855ROLNÝ, IvoGlobalizace, etika, ekonomika / Ivo Rolný, LuborLacina. – 2. vyd. – Věrovany: Piskiewicz, 2004. –298 s.: gr., mp., tab. – Bibl.ISBN 80-86768-04-X

31 51 950/1ROZVOJRozvoj české společnosti v Evropské unii: Přís-pěvky z konference konané ve dnech 21.–23. 10.2004; 1. díl: Sociologie, prognostika a správa /Editoři: Jiří Kabele, Martin Potůček, Irena Prázo-vá, Arnošt Veselý. – 1. vyd. – Praha: Matfyzpress,2004. – 433 s.: gr., tab. – Bibl.-Pozn.ISBN 80-86723-35-5

32 51 950/2ROZVOJRozvoj české společnosti v Evropské unii: Přís-pěvky z konference konané ve dnech 21.–23. 10.2004; 2. díl: Ekonomie, politologie / Editoři: VěraKotábová, Irena Prázová, Ondřej Schneider. – 1. vyd. – Praha: Matfyzpress, 2004. – 458 s.: gr.,tab. – Bibl.-Pozn.ISBN 80-86732-35-5

VÝBĚR Z NOVINEK KNIHOVNY ÚMV


don: Palgrave, 2005. – 14, 331 s. – Pozn.-Rej.ISBN 0-312-29581-2

35 51 829TŮMA, MiroslavNešíření zbraní hromadného ničení v kontextuaktuálních otázek mezinárodní bezpečnostia boje proti terorismu: Vědecký úkol MO ČR:ÚSS/2004-S-1-037/ Miroslav Tůma. – 1. vyd. –Brno: Ústav strategických studií, 2004. – 233 s. –Pozn.-Rej.ISBN 80-85960-90-7

95 De 51 940 PKVACHALA, BřetislavEgypt / Břetislav Vachala. – 1. vyd. – Praha: Lib-ri, 2003. – 172 s.: mp. – (Stručná historie států).– Pozn.ISBN 80-7277-138-8

34 51 947ZAKARIA, FareedBudoucnost svobody: Neliberální demokraciev USA i ve světě / Fareed Zakaria. – 1. vyd. –Praha: Academia, 2005. – 363 s. – Pozn.-Rej.ISBN 80-200-1285-0

96 De 51 943 PKZÍDEK, PetrMali / Petr Zídek. – 1. vyd. – Praha: Libri, 2004. –90 s.: mp. – (Stručná historie států). – Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-277-5

31 51 950/3ROZVOJRozvoj české společnosti v Evropské unii: Přís-pěvky z konference konané ve dnech 21.–23. 10.2004; 3. díl: Média, teritoriální studia / Editoři: Ja-kub Končelík, Barbara Köpplová, Irena Prázová,Jiří Vykoukal. – 1. vyd. – Praha: Matfyzpress,2004. – 433 s. – Bibl.-Pozn.ISBN 80-86732-35-5

94 De 51 939 PKŘEZNÍK, MilošBělorusko / Miloš Řezník. – 1. vyd. – Praha: Lib-ri, 2003. – 107 s.: mp. – (Stručná historie států).– Bibl.-Pozn.ISBN 80-7277-183-3

32 De 51 989SLOVENSKOSlovensko v prievane: Kultúrno-civilizačné výzvya nový charakter sporov po vstupe do Európskejúnie / Editori: Ol’ga Gyárfášová, Grigorij Mesež-nikov. – 1. vyd. – Bratislava: Inštitút pre verejnéotázky, 2004. – 99 s.: tab. – (Štúdie a názory). –Pozn.ISBN 80-88935-74-1

34 51 881THEORIESTheories of Federalism: A Reader / Edited by Di-mitrios Karmis, Wayne Norman. – 1st ed. – Lon-

Mgr. Cyril Bumbálek, nar. 1980; svým odbor-ným zájmem se zaměřuje na soudobý Blízkývýchod, především pak politické, bezpečnostnía hospodářské otázky vývoje v Íránu. Je absol-ventem Právnické fakulty Univerzity Karlovya studentem Ústavu Blízkého východu a AfrikyFilosofické fakulty UK. Je analytikem Asociacepro mezinárodní otázky. (str. 20)

Ing.Vladimíra Drbalová, nar. 1955; vystudova-la VŠE Praha, Katedra pro zahraniční obchod.Je ředitelkou Sekce mezinárodních organiza-cí a evropských záležitostí ve Svazu průmyslua dopravy ČR. Od roku 2004 je členkou Evrop-ského hospodářského a sociálního výboru přiEK v Bruselu. (str. 9)

Boris Ecker, nar. 1983; je studentem Fakultypolitických věd a mezinárodních vztahů Univer-zity Matěje Bely v Banské Bystrici. Zaměřuje se na problematiku transatlantických vztahůa bezpečnostní politiky. Pracuje v nevládní or-ganizaci Euroatlantické centrum. (str. 33)

JUDr. Vladimír Handl, nar. 1957; absolventMoskevského státního institutu mezinárodníchvztahů, do r. 1996 pracovník Ústavu meziná-rodních vztahů v Praze, poté na výzkumnémpobytu v rámci grantu Volkswagen Stiftung jakopracovník Institutu for German Studies (TheUniversity of Birmigham), nyní opět ÚMV. (str. 13)

Damir Kasum, nar. 1984 v Sarajevu. Po pro-puknutí válečného konfliktu v bývalé Jugosláviiemigroval do České republiky. V současné do-

bě studuje politologii na Fakultě sociálních stu-dií a chorvatský jazyk a literaturu na Filosofickéfakultě na Masarykově univerzitě v Brně. Za-jímá se o současné dění a politickou situaciv zemích západního Balkánu se zaměřením naBosnu a Hercegovinu. (str. 24)

Jan Kavan, nar. 1946 v Londýně. Studoval napražské novinářské fakultě UK. V roce 1969emigroval do Anglie, kde také studoval. Stu-doval na londýnské škole ekonomických a poli-tických věd i na univerzitě v Oxfordu. Pozdějipřednášel i na amerických univerzitách. V červ-nu 1990 byl zvolen poslancem Federálníhoshromáždění. Zastával funkci ministra zahra-ničních věcí. Nyní je poslancem ČSSD a mís-topředsedou zahraničního výboru PSP ČR.(str. 26)

Ing. Oldřich Pešek, nar. 1975; po absolvováníHospodářské fakulty Technické univerzity v Li-berci pokračuje v postgraduálním studiu naVŠE, fakultě národohospodářské se zaměře-ním na hospodářskou politiku EU. Od roku2002 pracuje na Úřadu vlády v Odboru pro zá-ležitosti EU, kde se mimo jiné zabývá proble-matikou Lisabonské strategie. (str. 4)

Mgr. Aleš Pachmann, nar. 1978; vystudovalPolicejní akademii České republiky v Praze, ny-ní doktorand na této vysoké škole. V současnédobě je zaměstnancem Ministerstva vnitra ČRa pracuje na odboru komunitárního práva. (str. 16)

Prof. Dr. Otto Pick, nar. 1925; politolog, studo-val na Univerzitě Karlově (Právnickou fakultu)a na anglických univerzitách. Působil na čet-ných západoevropských a amerických vyso-

kých školách. V letech 1983–1985 byl ředitelemčeskoslovenského vysílání Radia SvobodnáEvropa. V letech 1993–1998 byl ředitelemÚstavu mezinárodních vztahů v Praze. V letech1998–2000 byl 1. náměstkem ministra zahra-ničních věcí České republiky. Je emeritním pro-fesorem Univerzity of Surrey v Anglii a od roku1991 působil jako profesor politologie na Filo-sofické fakultě Univerzity Karlovy. Je předsedouredakční rady časopisu Mezinárodní politika.(str. 13)

Ing. Yvona Šabacká; nar. 1977, vystudovalaobor mezinárodní politika a diplomacie na Fa-kultě mezinárodních vztahů Vysoké školy eko-nomické v Praze. Nyní je doktorandkou na Stře-disku mezinárodních studií Jana Masaryka VŠEv Praze, zabývá se Blízkým východem se za-měřením na stát Libanon. (str. 22)

Michaela Ševčíková, nar. 1981, studuje naFSV UK, Institutu mezinárodních studií a záro-veň obor finance na Vysoké škole ekonomic-ké v Praze. Zabývá se regionální politikou ČRa EU a působí v oblasti projektového poraden-ství pro získávání finančních prostředků zestrukturálních fondů Evropské unie. (str. 11)

Ing. Miroslav Ševčík, CSc. nar. 1958, absol-vent VŠE (1983), prorektor VŠE (1990–1991),v současné době předseda Akademického se-nátu FNH VŠE, člen vědecké rady FNH VŠE,spoluzakladatel Liberálního institutu (1989) a je-ho ředitel. Věnuje se ekonomické teorii a hos-podářské politice. (str. 11)

Údaje o ostatních autorech tohoto čísla vizMP 1–7/2005


AUTOŘI TOHOTO ČÍSLA

Date post:	20-Aug-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

OBSAH 8/2005 ROČNÍK XXIX STR.linsové úspěšně u Mezinárodní vesmírné stanice. 26. –...

Documents