1

1

[OBSAH] [LETECKÉ ESO] Major George E. Preddy Jr…………………………………………………………..… 3 P-51D-30 Mustang "Cripes A' Mighty", Major George E. Preddy, Belgie, prosinec 1944, vytvo-řen hráčem max_86z

[HISTORIE] Pzkpfw VIII Maus………………………………………………………………………………… 7 Série článků o super-těžkém tankem Pzkpfw VIII 'Maus' [HISTORIE] IS-2 mod. 1944………………………………………………………………………………..… 12 'IS-2 číslo 432, 7. GTTB', kamufláž vytvořená hráčem Gus_GustavoFring

[HISTORIE] Jihoafrické letectvo…………………………………………………………………………… 16 Spitfire Mk Vc, používaný 2. perutí SAAF, kamufláž vytvořená hráčem _Mirage

[HISTORIE] DAP Beaufort Mk VIII………………………………………………………………………… 19 Bristol Beaufort MK.1 "Killer" 42. perutě, Skotsko 1941, kamufláž vytvořená hráčem _TerremotO_

[HISTORIE] Protipancéřové střelivo…………………………………………………………………..… 21 M41 Walker Bulldog - kamufláž vytvořená hráčem JoKeR_BvB09

[HISTORIE] SVZ na východní frontě v červenci 1941………………………………………….… 26 Avia B.534 - historická kamufláž na letadlo Fury Mk.1 vytvořená hráčem Paegas

[TANKOVÉ ESO] Lafayette G. Pool…………………………………………………………………….… 31 M4A1 Sherman 76 - kamufláž vytvořená hráčem Ayy_Lmao

[HISTORIE] Sturmgeschütz III Ausf. A………………………………………………………………..… 33 [HISTORIE] 1. polská obrněná brigáda………………………………………………………………… 36 M5A1 Stuart VI, 24. pluk kopiníků, 'Hetman Żółkiewski, kamufláž vytvořená hráčem RazNaRok

[HISTORIE] F-82 Twin Mustang…………………………………………………………………………… 39 F-82E Twin Mustang v kamufláži z roku 1952, vytvořen hráčem RMK18

[HISTORIE] Motor BMW 801…………………………………………………………………………….… 42 Fw-190 A-8 "Žlutá 17" s motorem BMW 801, kamufláž vytvořená hráčem KodiakGER

[LETECKÉ ESO] Jan Klán…………………………………………………………………………………….… 46 Kamufláž Curtiss H-75-I No58 (X857) pro P36C, kamufláž vytvořená hráčem Paegas

2

[LETECKÉ ESO] Major Heinz Schnaufer………………………………………………………………… 50 Bf 110C-4, NJG 1 Luftwaffe kamufláž vytvořena hráčem SuchDogeVeryAce

[HISTORIE] Jagdpanzer 38(t) Hetzer……………………………………………………………………. 54 'Jagdpanzer 38(t) 'Chwat', kořistní Hetzer polských povstalců', kamufláž vytvořená hráčem RazNaRok

[HISTORIE] Íránské letectvo………………………………………………………………………………… 60 F-86 Sabre ve zbarvení Íránských vzdušných sil

[HISTORIE] Typhoon IB……………………………………………………………………………………..… 62 Hawker Typhoon Mk. 1b, 609. peruť RAF,.kamufláž vytvořená hráčem Kabanovich

[HISTORIE] Gloster Gladiator Mk II……………………………………………………………………… 65 Prémiový stroj "Tuckův Gladiator Mk.II"

*LETECKÉ ESO] Pierre Le Gloan……………………………………………………………………………. 67 Dewoitine D.520 Groupe de Chasse GC III/6, kamufláž vytvořená hráčem Loldoors

[HISTORIE] Těžký tank T32………………………………………………………………………………….. 70 [HISTORIE] 507. těžký tankový prapor………………………………………………………………… 73 [HISTORIE] Vickers Wellington Mk.IC………………………………………………………………….. 76 Kořistní Vickers Wellington Mk.Ic, sériové č.: KX-E (L7788) kamufláž vytvořená hráčem Paegas

[HISTORIE] Invaze na Sicílii…………………………………………………………………………………. 78 Bf 109 G-2/Trop 6./JG 53 "Žlutá 6" , Sicílie, první polovina roku 1943

© 2009—2015 by Gaijin Entertainment. Gaijin and War Thunder are trademarks and/or registered trademarks of Gaijin Entertainment or its licensors, all other logos are trademarks of their respective owners.

3

P-51D-30 Mustang "Cripes A' Mighty", Major George E. Preddy, Belgie, prosinec 1944, vytvo-

řen hráčem max_86z | stáhnout zde

[LETECKÉ ESO] Major George E. Preddy Jr 2. února - Autor: Mark Barber Narozen pátého února 1919, George E. Preddy mladší vyrostl v Greenboro, rychle se rozvíjejícím a relativně boha-tém městě v Severní Karolíně. Preddy se naučil létat již v útlém věku a byl ohromen – rozhodnutí, že toto je jeho vysněná kariéra na sebe nenechalo dlouho čekat. Ve dvaceti letech strávil celé léto jako „Bořič stodol“ - jako letecký kaskadér bavil obecenstvo na venkovských představeních. Odhodlán přidat se k vojenským pilotům byl postaven před dvě možnosti, buďto se přidat k ar-mádě, nebo k námořnictvu. Rozhodl se pro druhou možnost, ale nejméně tři jeho přihlášky byly zamítnuty kvůli jeho tělesnému stavu.

V létě roku 1940, popohnán příběhy leteckých bojů probíhajících nad Ev-ropou a na Dálném Východě, změnil svůj přístup a podal přihlášku do Le-teckého sboru armády Spojených Států. Nedlouho nato dostal dobrou zprávu – byl přijat, ale bylo mu řeče-no, aby podstoupil výcvik a vyčkal na volné místo. Dychtivý získat alespoň nějaké vojenské zkušenosti, se Preddy přidal k Národní Gardě a sloužil u pobřežního dělostřelectva. Jeho le-tecký výcvik započal v dubnu 1941 a skončil pouze několik dní po vstupu Spojených států do války. S hodností poručíka byl poslán do Austrálie a připojil se k 9. stíhací peruti, která byla součástí 49. stíhací skupiny. Ope-rujicí jako součást americké 5. letecké armády, létal Preddy na strojích P-40

4

půl roku proti Japoncům. Mezi jeho první úspěchy patřilo poškození dvou nepřátelských stíhaček. V červenci 1942 se ale při tréninkové misi srazil s letadlem svého čísla, když byl jeho pilot – poručík John Sauber, dezorien-tován silným odrazem slunečních paprsků. Preddy byl vážně zraněn, ale podařilo se mu seskočit na padáku. Sauber zahynul.

Po třech měsících rekonvalescence ve Spojených státech byl Preddy přiřazen do Hamilton Field, nacházejícího se v Pablo Bay, Kalifornii, kde se přecvičil na stroj P-38 Lightning – letadlo, o kterém měl velmi vysoké mínění. Po několika měsících různých zařazeních po celém území Spojených států, byl v červenci 1943 konečně převelen zpět na frontu. Jako součást 352. stíhací skupiny byl umístěn na letišti RAF v Bodney, Norfolku v Anglii. Jeho nová jednotka, vybavená stroji P-47 Thun-derbolt, byla velmi často přidělována k ochraně bombardérů, přelétávají-cích nad okupovanou Evropou. Po krátké době, při které si zvyknul na svou úlohu, zažil svůj první bojový vzlet jako součást 8. letecké armády.

1. prosince, po dvou letech jako stíha-cí pilot, sestřelil svoje první letadlo – Bf 109. O pouhé tři týdny později byl doporučen na udělení Kříže za vynika-jící službu – to poté, co vedl tři P-47 proti šesti Me-210, které zaútočily na osamocený a poškozený B-24 Libera-tor. Preddy sestřelil jedno německé letadlo a zbytek se mu podařilo ro-zehnat. B-24 se dokázala vrátit zpět na základnu. Doporučení mu nebylo potvrzeno, místo něj ale dostal Stříbr-nou hvězdu. 29. ledna 1944 sestřelil nepřátelský Focke-Wulf FW-190 nad francouz-ským pobřežím, ale následně byl zasa-žen protiletadlovou palbou a donucen seskočit na padáku do Lamanšského průlivu. Na jeho záchranu byl vyslán hydroplán RAF, ale při přistání na rozbouřeném moři pilot ztratil nad letadlem kontrolu a Preddyho přejel. Jeho zranění však nebyla vážná a Preddy brzy usedl zpět do kokpitu. Díky výrazným barevným označením na svých letounech začala být jeho jednotka přezdívána „modronosí bastardi z Bodney“ a v dubnu 1944, zatímco u ní probíhalo přezbrojení na letouny P-51, sestřelil další dvě leta-dla. Společně s tím, jak se tato skvělá stíhačka začala proslavovat, začal se proslavovat i Preddy. Poté, co si 20. června zajistil svůj pátý sestřel, rychlý sled dalších úspěchů na sebe nene-chal dlouho čekat. 18. července se mu podařilo sestřelit 4 nepřátelská letadla v jediném dni. Ale až 6. srpna se doká-zal zvěčnit díky skutku, který je popi-

5

sován jako největší úspěch jediného pilota se strojem P-51 v historii. Preddy sestřelil v předcházejícím dni letadlo a následně byl informován, že se díky nepříznivé předpovědi ruší bojové mise na den následující. Připo-jil se tedy k několika svým kolegům na nočním tahu. Ale, jak se tehdy často stávalo, ukázalo se, že předpověď počasí nebyla přesná a letecké opera-ce byly opět obnoveny. Říká se, že trpěl takovou kocovinou, že jeho schopnost pilotovat byla zpochybně-na. I přesto ale Preddy vedl svůj roj spolu s ostatními z jeho stíhací skupi-ny jako doprovod bombardérů B-17. Bombardéry byly vzápětí napadeny velkou formací nepřátelských strojů Bf-109. Preddy na nic nečekal a vedl své P-51 do útoku. V následném sou-boji se Preddymu, po vystřílení celé své munice, podařilo sestřelit šest letadel Bf-109. Tento úspěch byl po-tvrzen jak ostatními piloty, tak záběry z palubních zbraňových kamer. Pred-dy byl za tento skutek navržen na Medaili cti, ale místo toho mu byl přidělen Kříž za vynikající službu. Nazýván hrdinou a jedním z nejúspěš-nějších es armády Spojených států byl Preddy převelen zpět do vlasti. Chtíc účastnit se opět bojů, se ale Preddy důrazně dožadoval svého navrácení na frontu. V říjnu 1944 mu bylo přidě-leno velení nad 328. stíhací perutí, která byla součástí 352. stíhací skupi-ny. Brzy opět bojoval, a v prosinci roku 1944 – zatímco Spojenci pokra-

čovali ve svém postupu na Německo - byl se svou perutí převelen na před-sunuté letiště v Asche v Belgii. Na Štědrý den roku 1944 vedl deset le-tounů P-51 na hlídkovou misi, při které narazili na formaci německých stíhačů. Podařilo se mu sestřelit dvě německá letadla, a zatímco se snažil dostat do zaměřovače třetí, jeho leta-dlo bylo zasaženo americkou protile-tadlovou palbou. Jeho spolubojovníci si vzpomínají, že viděli, jak ve výšce kolem 200 metrů nad zemí z jeho letadla odpadl kryt kabiny, ale Pred-dymu se nepodařilo uniknout z letadla včas.

Srdečně vzpomínán jak spolubojovní-ky, tak i pozemním personálem, Pred-dy byl proslavený pro svou statečnost, optimismus a ohleduplnost. Jako velký fanoušek her v kostky často pro štěstí před hodem křičel: „Cripes A’Mighty!“ a tento slogan si nechal namalovat na svá letadla. Jeho po-slední sestřely byly za několik deseti-letí po jeho smrti několikrát zpochyb-něny, ale dnes mu bývá připisováno 26.83 sestřelů, spolu s dalšími pěti letadly zničenými na zemi. Mnozí váleční historikové se shodují, že ne-

6

být jeho předčasné smrti na Štědrý den roku 1944, stal by se Preddy ame-rickým pilotem s nejvíce sestřely na

svém kontě z celého evropského bo-jiště.

7

V této sérii článků se budeme zabývat super-těžkým tankem Pzkpfw VIII 'Maus'. Po článku o prvních návrzích a nápadech, které vedly k vývoji tohoto monstra se

blíže podíváme na podrobné testy v testovacích polygonech.

[HISTORIE] Pzkpfw VIII Maus 3. února - Autor: War Thunder Tým I. část V posledních fázích války se vedení nacistického Německa v čele s A. Hitlerem zalíbil nápad vytvoření těž-kých průlomových tanků. Tento kon-cept už dříve, okolo roku 1920, zkou-šela Sovětská armáda. Tam se pro operace v hloubi nepřátelského území kromě rychlých tanků počítalo i s nasazením těžkých vozidel s více vě-žemi. Tento nápad se ale v praxi nese-

tkal s úspěchem. Tyto těžké tanky se ukázaly jako neefektivní - kvůli své malé rychlosti a nízké obratnosti. Proto je s podivem, že se Hitler k této myšlence koncem roku 1942 vrátil. V době, kdy ještě porážka Německa nebyla očividná. Zdá se, že Německo k tomu donutila série neúspěchů na východní frontě a zvětšující se síla Spojenců v Africe. Německo potřebo-valo rychle zvítězit na východní fron-tě, aby se mohlo adekvátně věnovat

8

sílící hrozbě ze strany Spojených států a Velké Británie.

Ferdinand Porsche

Němečtí velitelé jako třeba Hanz Guderian ale nápad Vůdce plně ne-podporovali. 1. května 1943 byla Hitlerovi představena dřevěná maketa nového Panzerkampfwagen VIII “Maus” (Sd.Kfz 205; VK7001/Porsche Typ 205) ve variantě s plamenome-tem. Německého velitele Guderiana ale neoslnila, stěžoval si na nedosta-tečné obranné prostředky navrhova-ného vozidla. I přes odpor svých vojenských velitelů ale Hitler projevil vážný zájem nad dalším vývojem takového vozidla už dříve - při prvním představení původ-ního návrhu vozidla. To mělo označení

VK 100.01(P) / KV3381 a proběhlo 4. června 1942. Ferdinard Porsche, který onen projekt supertěžkého tanku dostal na starost, už tehdy navrhoval zvýšit předpokládanou hmotnost vozidla ze 100 na 120 tun. Omámen jeho velikostí v kombinaci s navrhovaným dělem o ráži 149mm KwK L/40, ale Vůdce vůbec nepomys-lel na to, jaké technické potíže projekt podobných rozměrů přináší. Dřívější projekty Ferdinanda Porscheho byly odmítnuty a při pokusu o stavbu těch-to návrhů se vždy dostavovaly závaž-né technické problémy. Také se uká-zalo, že se i samotní návrháři nechali unést myšlenkou „supertanku“, což se ukázalo u dalšího navrhované varian-ty: KK3382. Tato varianta (kromě předpokládané váhy 140 tun) měla mít místo velitelské věže přimontova-nou věž s dělem KwK L/24. Tým pod vedením Porscheho navrhl i třetí variantu, Type 205A „Mäuschen” a všechna další práce se soustředila na vytvoření Panzerkampfwagen VIII „Maus”. Jak zpětně vidíme, nápad na vytvoření tohoto supertěžkého tanku „Maus“ nebyl přímou reakcí na vývoj na frontě, ale spíše důsledek vize německých vůdců, kteří chtěli stvořit „supertank“.

Projekt VK 100.01 při srovnání s Pz.Kpfw.

VIII 'Maus'

9

II. část Po vyzkoušení předběžného rozvržení vozidla na předchozích návrzích před-vedl Ferdinand Porsche A. Hitlerovi dřevěnou maketu návrhu „Mäuschen”. Tato varianta počítala s výslednou váhou 179 tun. Ihned po ukázce byl v Berlíně tento projekt odsouhlasen, a plán počítal s posta-vením 2 experimentálních modelů do konce roku 1943. Tým se ihned pustil do práce a předpokládal, že využije již otestovaný podvozek a odpružení z VK.4501(P) (také znám jako Tiger(P), který byl použit pro model Ferdinand / Elephant).

Ferdinand Porsche na inspekci

Ale Heereswaffenamt (Německá zbraňová agentura) požadovala po designérech, aby na “Mäuschen” přidali plamenomet s nádrží na 1000 litrů paliva. Celková váha se s tímto přídavkem zvýšila o více jak 5 tun, a to znamenalo, že se celý podvozek musel přepracovat kvůli větší váze a celkové velikosti vozidla. Počátkem dubna roku 1943 byl model se všemi změnami prezentován Alber-tu Speerovi, a později 1. května také

A. Hitlerovi a dalším vojenským špič-kám (tehdy Guderian projevil svůj nesouhlas). V průběhu prezentace dostal tento projekt název „Maus“. Designéři znovu čelili problémům při volbě odpovídající zbraně, která měla pro toto vozidlo být použita. V čer-venci 1943 byly odborníky navrženy 4 varianty, z nichž všechny měly společ-né dělo 75mm KwK L/24, se kterým se počítalo jako s druhotnou výzbrojí. Pro hlavní zbraň bylo navrženo buďto protiletadlové, námořní, nebo tanko-vé dělo ráže od 105mm do 128mm. Ideální by bylo námořní, nebo tanko-vé dělo ráže 150mm. Nakonec ale byl vybrán kanón 128mm KwK44 L/55. Je nutné vzít v úvahu, že práce na projektu těchto obřích rozměrů - jakým vytvoření těžkého průlomové-ho tanku „Maus“ bezesporu bylo – vyžadovala blízkou spolupráci několi-ka německých průmyslových firem a továren. Jednotlivé komponenty byly vyráběny v 8 městech v Německu a Československu v továrnách Krupp, Siemens-Schuckert, Škoda, Daimler-Benz atd. Složení těchto částí (bez zbraní) probíhalo ve Spandau a finální kompletace vozidla pak ve Stuttgartu.

První experimentální prototyp tanku Panzerkampfwagen VIII „Maus” - Typ 205/objekt 205 – byl postaven v to-várně „Alkett“. Stavba začala 1. srpna a skončila 23. prosince 1943 a násled-ně byla poslána do Stuttgartu pro dokončení práce na věži.

10

Polní test bez zbraně Porsche typu 205/2

Tovární zkoušky pak proběhly pod kontrolou Ferdinanda Porscheho přímo na testovacím polygonu, který k továrně patřil. III. část Na jaře 1944 byly oba tanky přemís-těny do testovacího areálu Kum-mersdorf, který se nacházel u městeč-ka Zossen v Německu: „Porsche typ 205/1“ a „Porsche typ 205/2“. V červnu 1944 proběhly první testy Panzerkampfwagen VIII Maus včetně jeho věže. Tyto testy prokázaly, že dřívější pochybnosti o schopnosti nového tanku překonávat překážky byly nepodložené. Druhý prototyp se přidal k testům v září 1944. Kromě obratnosti proběhly na tomto tanku i dělostřelecké zkoušky s jeho stan-dardním zbraňovým vybavením. Podle svědectví vedoucího inženýra firmy Alkett – Laubeho: „v testech prokázal tank dobrou obratnost, po-hyblivost a ovladatelnost“. Inženýři ale zanechali dalšího testování, proto-že začínalo být očividné, že německý

zbrojní průmysl nedokáže vyrábět tato masivní vozidla ani v minimálním požadovaném počtu 10 kusů měsíčně. Politické a vojenské špičky Třetí říše se systematicky snažily o vývoj supertěž-kých tanků v rámci programů zaměře-ných na vývoj „zázračných zbraní“. Přesto, že tyto projekty vedly pouze k vytvoření jednotlivých prototypů, jejich počet je i tak zarážející. V ko-nečných fázích druhé světové války němečtí inženýři pracovali na vývoji vozidel jako Henschel E-100, „Krupp-Maus“ (VK 7001 (K)) a "Bär" (Med-věd). I přes úsilí, které se těmto pro-jektům věnovalo, se vývoj VK 7001 (K) a "Bär" nepřenesl přes fázi nákresů. Projekt E-100 byl také koncem roku 1944 pozastaven. Rozestavěný proto-typ tohoto tanku skončil v rukou Spo-jenců na západní straně fronty. Pouze design F. Porscheho - Panzerkamp-fwagen VIII Maus se dostal do fáze vytvoření prototypu, který byl teore-ticky schopen účastnit se vojenského nasazení.

Bleskový postup Rudé armády, a také nemožnost jednoduše evakuovat prototypy těchto masivních tanků z

11

testovacího areálu Kummersdorf, donutila německé inženýry k rozhod-nutí zničit je výbušninou. Neví se ale, proč byl takto zničen jenom „objekt 205/2“. Toto vozidlo bylo nalezeno 14 kilometrů od testovacího areálu, kou-sek od zajateckého tábora u Zossen. „Objekt 205/2“ utrpěl značné poško-zení trupu. „Objekt 205/1“ i s věží byl nalezen kousek od západních baterií na dělostřeleckém polygonu v Kum-mersdorfu. Ačkoliv na tomto prototy-pu proběhl pokus o jeho zničení, ne-utrpěl zásadní poškození. Za zmínku také stojí poškození vozidla zepředu i z boku, pravděpodobně způsobeno palbou z děl za účelem otestování kvality jeho pancéřování.

Po objevu obou prototypů Panzer-kampfwagen VIII Maus byli na místo vysláni odborníci ze sovětské Technic-ké komise Ministerstva dopravy a strojírenství, s cílem složit z obou poškozených prototypů jeden tank. Tento tank byl posléze poslán do SSSR za účelem podrobného prostudování jeho schopností. 4. května 1946 byl Maus dodán Vý-zkumnému ústavu obrněné techniky do testovacího areálu nejvyššího obr-něného velení Rudé armády, který se nacházel u vesnice Kubinka. Poté, co byl Panzerkampfwagen VIII Maus prostudován, byl umístěn jako expo-nát v tankovém muzeu v Kubince, kde stojí dodnes.

12

'IS-2 číslo 432, 7. GTTB', kamufláž vytvořená hráčem Gus_GustavoFring | stáhnout zde

[HISTORIE] IS-2 mod. 1944 3. února - Autor: Adam Lisiewicz Po zahájení operace Barbarossa 22. června 1941 se sovětská armáda střetnula s německými jednotkami. Němečtí tankisté brzy narazili na so-větské střední tanky T-34 a těžké tanky KV-1. Zvláště tanky KV-1 byly díky svému těžkému pancéřování prakticky imunní vůči všem tankovým i protitankovým kanónům Němců s výjimkou legendárních protileteckých kanónů FlaK ráže 88 mm. KV-1 byl ale zároveň pomalý, těžký a oproti T-34 nenabízel silnější výzbroj - oba tanky byly vyzbrojeny kanóny ráže 76,2 mm. Německá armáda posléze během roku 1942 nasadila nové verze tanků PzK-pfw IV a stíhačů tanků StuG III, vy-zbrojené kanóny KwK 40 ráže 7,5 cm, jež dokázaly probít čelní pancéřování KV-1 i na běžné bojové vzdálenosti. Konstrukční kancelář CKB-2 pod ve-

dením slavného konstruktéra Josifa Kotina se snažila silnějším nepřátel-ským zbraním čelit posílením pancé-řování KV-1 (varianty KV-1E či KV-1C), ty ale ještě více zvýšily hmotnost tan-ku bez nárůstu výkonu motoru, což už tak špatnou mobilitu ještě zhoršilo. Oproti tomu střední tank T-34 měl stejnou výzbroj jako KV-1, byl nesrov-natelně mobilnější, a hlavně byl o poznání méně nákladný na výrobu. Některé linky určené pro výrobu KV-1 proto začaly vyrábět T-34, a kon-strukční kancelář CKB-2 byla rozpuš-těna. Posledním pokusem o oživení KV-1 byla odlehčená verze KV-1S, její produkce ale byla postupně snižována ve prospěch samohybného děla SU-152, a úplně skončila v dubnu 1943. O několik měsíců dříve, v lednu stejného roku, se ale sovětským vojákům poda-řilo ukořistit německý těžký tank

13

Tiger, jež na východní frontě operoval od září 1942. Jeho důkladná analýza následně ukázala potřebu vývoje nového těžkého tanku.

IS-2 ve vlaku na frontu

Novému vozidlu bylo přiděleno ozna-čení Objekt 137, a byla pro něj vyro-bena věž, osazená novým kanónem D-5T ráže 85 mm, odvozeným od proti-letadlového kanónu 52-K. Tato zbraň dokázala probít čelní pancíř Tigeru až na vzdálenost jednoho kilometru, byla proto po ní velká poptávka u prvolini-ových jednotek, a jako dočasné řešení proto byly nové věže určené pro Ob-jekt 137 montovány na modifikovaný podvozek KV-1S, čímž vznikl tank KV-85. Ten byl vyráběn až do prosince 1943, paralelně s výrobou ale byl připravován prototyp Objektu 137, nazvaný IS-85 (zkratka pro Iosif Sta-lin), jež konstrukčně vycházel z přeru-šeného projektu tanku KV-13. První sériové IS-85 po zkouškách dorazily k jednotkám v říjnu 1943. Společně s výrobou IS-85 ale probíhal výběr sil-nější zbraně pro nový tank - 85 mm kanón byl totiž nově montován i do tanků T-34/85, a nový těžký tank by tak neměl žádnou výhodu, co se pa-lebné síly týče. Bylo proto rozhodnuto

o přezbrojení. Na výběr byly dvě zbra-ně - kanón D-25 ráže 122 mm, odvo-zený od polního děla A-19, a kanón D-10 ráže 100 mm, který byl tankovou verzí protitankového kanónu BS-3. D-10 měl lepší penetraci, nicméně D-25 se více hodil pro zamýšlenou úlohu průlomového tanku díky svému vět-šímu a účinnějšímu tříštivotrhavému střelivu. Kombinace IS-85 a nového kanónu byla nazvána IS-122, a po zavedení do sériové výroby bylo nové vozidlo přeznačeno na IS-2, a starší IS-85 dostal označení IS-1. Posádku IS-1 i IS-2 tvořili čtyři muži (velitel, střelec, nabíječ, řidič), a o pohon se staral vidlicový naftový dvanáctiválec V-2IS o výkonu 600 koní, jež dával tanku maximální rychlost 37 km/h. IS-2 se brzy osvědčil jako efektivní průlomový tank. Jeho masivní kanón dokázal ničit i nejtěžší německá polní opevnění, a čelní zaoblený pancíř o síle až 120 mm poskytoval skvělou ochranu proti německým protitanko-vým a tankovým kanónům ráže 7,5 cm. Ačkoliv pak byl kanón D-25 určen hlavně proti "měkkým" cílům, dosa-hoval výborných výkonů i jako proti-tanková zbraň - standardní protipan-céřový APHE granát BR-471 dokázal na vzdálenost 2 km probít až 100 mm silný plochý pancéřový plát, což stači-lo na zničení tanku Tiger, zatímco střední tank PzKpfw V Panther mohl být zničen na vzdálenost 1,5 km. Ne-výhodou kanónu ale byla velikost a váha munice. Kapacita střeliva činila pouze 28 granátů (standardně vezeny v poměru 20 tříštivotrhavých a 8 pro-

14

tipancéřových), granáty navíc byly dělené, což ještě více snižovalo rych-lost nabíjení - u původní varianty IS-2 se uvádí rychlost střelby pouze 1-1,5 střely za minutu. Na základě bojových zkušeností byla během roku 1944 do služby uvedena vylepšená verze IS-2, označená jako IS-2 model 1944 (někdy je možné se i setkat s označením IS-2M). Nejvýraz-nější změnou bylo přepracování čelní-ho pancéřování - původní verze měla charakteristický lomený "schod", ve kterém byl umístěn průzor řidiče, nová verze ale místo toho disponovala jednolitým plátem o síle 120 mm, skloněným pod úhlem 60 stupňů, což výrazně zvyšovalo úroveň ochrany. Do tanku byl zabudován modernizovaný kanón D-25T, jež měl poloautomatický závěr zvyšujícím rychlost střelby až na 3-4 střely za minutu. Věž obdržela upravený límec děla, a na pozdních modelech přibyl i těžký kulomet DŠK ráže 12,7 mm, umístěný na otočné lafetě na stropě věže. Počátkem roku 1945 rovněž začala být jednotkám dodávána vylepšená APHEBC munice BR-471B, jež dokázala na vzdálenost 2 km probít o 25 mm pancíře více, než starší BR-471. Modernizované IS-2 následně sloužily až do konce války, a ukázaly se být schopné se vypořádat nejen s polními opevněními Němců, ale i s prakticky všemi typy němec-kých tanků - například 11. samostatný gardový těžký tankový pluk, vybavený IS-2 během bojů v okolí města Obertin mezi 20. dubnem a 10. květnem 1944 hlásil zničení 41 německých samo-

hybných děl a tanků (včetně tanků Tiger) za cenu ztráty pouze osmi IS-2. Po skončení války byly IS-2 opět mo-dernizovány, postupně ale začaly být nahrazovány modernějším a silněji pancéřovaným IS-3. Mnoho IS-2 nicméně bylo exportováno do zemí východního bloku - např. Českoslo-vensko mezi lety 1945-1960 provozo-valo osm tanků IS-2 model 1944. IS-2 se dočkaly bojů i v Korejské válce, kdy zhruba 60 strojů bylo nasazeno čín-skou armádou, a věže části z nich byly použity jako statické opevnění na čínsko-sovětské hranici.

IS-2 mod. 1944 a moduly ze hry

Ve War Thunderu je IS-2 model 1944 sovětský těžký tank IV. úrovně s BR 6.7. Oproti starší IS-2 má stejně jako v reálu výhodu silnějšího pancéřování (efektivní tloušťka přes 200 mm), rychlejšího nabíjení a protileteckého kulometu na věži, jinak jsou tanky shodné. Tank je na svou hmotnost relativně mobilní, maximální rychlost činí až 42 km/h. Kanón je výkonnou a ničivou zbraní, jež s vylepšenou APHEBC municí dokáže probít maxi-málně 197 mm pancíře na bezpro-střední vzdálenost - na malé vzdále-nosti tak dokáže prostřelit i čelo věže obávaného tanku Königstiger (H). I ve

15

hře je ale nevýhodou pomalé nabíjení, které s nevycvičenou posádkou trvá až 20 vteřin, a v případě vyřazení nabíječe z boje se nabíjení stává bo-lestivě zdlouhavým. Velkou slabinou je i takřka nulová deprese kanónu, která činí pouze tři stupně a zvláště na nerovném terénu může jít o citelný nedostatek, a čelo věže, ač zaoblené, je silné jen 100 mm. Co se herního stylu týče, IS-2 je efek-tivní ve své originální roli průlomové-ho tanku, jež svým mohutným kanó-nem nemilosrdně drtí soupeře. Snažte se k nepříteli přiblížit, abyste maxima-lizovali palebnou sílu kanónu, a ideál-ně byste měli vyřadit soupeře první ranou, aby nemohl palbu opětovat a využít slabšího pancéřování věže. Kvůli zdlouhavému nabíjení je také

vhodné mít povědomí o svém okolí a být připraven ustoupit do krytu, abys-te mohli v klidu přebít. Pokud se ale situace obrátí, a IS-2 bude vaším sou-peřem, snažte se využít terén ve svůj prospěch a využít tak nedostatečné deprese sovětského stroje. Při střelbě pak miřte na čelo věže, případně mezi věž a korbu, kde máte největší šanci při probití napáchat těžké škody. Palba na čelní plát se nedoporučuje - díky svému sklonu a tloušťce je čelní pancíř schopen odrazit i granát z ne-chvalně proslulého dlouhého kanónu KwK 43 L/71 ráže 88 mm. Výzkum IS-2 modelu 1944 vás násled-ně zavede k vrcholu sovětské linie těžkých tanků - strojům IS-3 a poté IS-4M.

V jedné z následujících aktualizací přidáme emblém '78. těžké tankové brigády'

vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov

16

Spitfire Mk Vc, používaný 2. perutí SAAF, kamufláž vytvořená hráčem _Mirage | stáhnout zde

[HISTORIE] Jihoafrické letectvo 4. února - Autor: Aaron Lentz Když jihoafrické letectvo vstupovalo do 2. sv. války, mohlo se již chlubit se zkušenostmi z 1. sv. války, kde jihoaf-rický letecký sbor sloužil jako součást britské armády. Po počátečním tré-ninku se tak jihoafričtí piloti dostali do bojů o německou západní Afriku, po kterých se přesunuli na západní fron-tu. Někteří z pilotů podle záznamů dokonce sloužili v Rusku během ob-čanské války. K vytvoření oficiálního jihoafrického letectva došlo až 1. února 1920 a to pod dohledem ředitele leteckých služeb, plukovníkem Pierrem van Ryneveldem. Toto nově založené letectvo dostalo jako svou základnu letiště ve Zwartkopu a získalo dodáv-ku 100 letadel z britských válečných rezerv. Během následujících 15 let

započalo jihoafrické letectvo pomalý proces, ve kterém se snažilo vycvičit a zorganizovat lidské a materiální slož-ky. Zatímco v roce 1923 mohlo letec-tvo nasadit pouze jednu letku, v roce 1934 se mohlo chlubit již čtyřmi. V roce 1935 pak letectvo nasadilo nový program, který měl počet vzdušných jednotek navýšit až na 7 eskader. Avšak když bylo v roce 1939 jihoafric-ké letectvo povoláno do války, bylo ještě daleko od moderní bojové síly. Vybaveni pouze zastaralými stroji Hawker Hartbeest, Hart a Westland Wapiti si jihoafrické letectvo začalo rychle uvědomovat svůj značný nedo-statek mužů a letadel, do kterých by je posadila. Začal tak zoufalý shon po moderních letounech, zatímco bylo rychle zavedeno několik výcvikových škol.

17

Osádka SAAF perutě č. 16 a RAF perutě č. 227, sedící před Bristolem Beaufighter v

Biferno, Itálie

Když si RAF uvědomila, že potřebuje trénovat piloty téměř z celého světa, rozhodla se, že s jihoafrickým letec-tvem vytvoří společný letecký trénin-kový program. Toto rozhodnutí umožnilo jihoafrickému letectvu ma-ximalizovat svoji schopnost vytréno-vat své piloty a k tomu ještě přispět k obraně impéria trénováním pilotů a personálu z celého Commonwealthu. Původně bylo úkolem jihoafrických pilotů udržet námořní koridor kolem Suezského průplavu a v jižní Africe kolem mysu Horn. Nicméně brzy byly vzdušné síly převeleny do britských držav ve východní Africe, aby zde pomohly zastavit postup italských fašistů a čelit italskému letectvu - Regia Aeronautica. Stroje jako Gloster Gladiator, Fury a zastaralé stroje Hartbeest se teď na straně jihoafric-kého letectva měly postavit svým italským protějškům, po celém území známém jako italská východní Afrika (dnešní území Somálska, Eritrey a Somalilandu). Zpočátku Regia Aero-nautica dominovala nad jihoafrickým

letectvem, nedostatek paliva a ná-hradních součástí však drasticky zre-dukoval počet italského letectva. Brzy tak jihoafričtí piloti dokázali převzít dominantní postavení na nebi a tím pomoci k ukončení pozemních opera-cí, které byly zpečetěny bitvou u Gon-daru. Nepřátelské akce zde byly ukon-čeny v listopadu 1941. Souběžně s uzavřením bojiště ve vý-chodní Africe se však vyostřily boje o severní Afriku, kde 12. a 24. peruť pronásledovala Afrika Korps skrz Sa-haru, od Gazaly až po Alamejn. Jihoaf-ričtí piloti, řídící různé typy strojů Hurricane, Spitfire a Kittyhawk, se tak střetávali s italskými a německými stíhači. Zatímco stroje Boston, Mary-land a Marauder útočily na pozemní cíle. Jako část pouštního letectva jihoafrické letectvo provádělo zásadní úkoly, které vedly k poražení letec-kých a pozemních sil Osy v severní Africe.

Supermarine Spitfire Vc 2. perutě SAAF

při letu u Jadranského pobřeží

Ve stejné době jako se odehrávaly operace v severní Africe, se části jiho-afrického letectva účastnili operací

18

Ironclad, obsazení Madagaskaru, a v neposlední řadě námořní a pobřežní průzkumné úkoly od mysu Horn až po Středozemní moře. Jihoafričtí piloti pilotovali různé stroje - stíhací letouny, ale i střední a těžké bombardéry. Účastnili se zásobova-cích letů během povstání ve Varšavě v roce 1944, ale i bojů v Itálii, kde pro-váděli důležitou leteckou podporu při likvidaci pozemních cílů. Po začátku Korejské války vyslalo jihoafrické letectvo pro podporu Spo-

jenců stroje F-51D Mustang a jejich piloty, společně s malým množstvím letounů F86F Sabre, které byly použity pro likvidaci pozemních cílů a vybojo-vání vzdušné nadvlády. Tyto stroje vykonaly jedny z posledních misí za hranice Severní Koreji, jejichž cílem byly útoky na nepřátelská letiště. Dnes Jihoafrické letectvo pokračuje v obraně nebe nad jižní částí Afriky, kde brání Jihoafrickou republiku, a snaží se tak přispět k udržení míru na afric-kém kontinentu.

V jedné z následujících aktualizací přidáme emblém SAAF roku 1947

vytvořen hráčem Colin 'Fenris' Muir

19

Bristol Beaufort MK.1 "Killer" 42. perutě, Skotsko 1941, kamufláž vytvořená hráčem _TerremotO_ | stáhnout zde

[HISTORIE] DAP Beaufort Mk VIII 5. února - Autor: Aaron Lentz Australská varianta stroje Beaufort poprvé vzlétla v srpnu 1941 a stala se součástí prvotní objednávky na 180 letadel, kterou uzavřela služba RAF na dálném východě, ale po šoku z Pearl Harbouru a japonského útoku proti britskému impériu byla letadla převe-dena do služby v RAAF. Prvních 180 letounů bylo označeno jako Mk.V, VI a VII a v podstatě šlo o modifikovanou verzi Beaufortu Mk.I s motory Pratt & Whitney a odlišnou obrannou výzbro-jí. Po těchto letounech následoval Beau-fort Mk.VIII vyráběný ministerstvem leteckého průmyslu. Šlo o australské letadlo vyráběné ze součástek a mate-riálů získaných v Austrálii, pouze části motorů, technicky složité avioniky a komunikačního zařízení byla z Británie

a USA. Další menší změny zahrnovaly delší ocasní plochy a zlepšený podvo-zek. Výzbroj se změnila přidáním půlpalcových kulometů do křídel vně chladičů oleje a univerzálních pumo-vých závěsníků v pumovnici i na vnitř-ních částech křídla. Výsledkem byl všestranný letoun použitelný pro útok na lodě i letiště. Austrálie dosáhla historického úspě-chu, když začala vyrábět svůj první celokovový letoun z vlastních součás-tek. Sloužil dlouho, a i když se nestal tak slavným jako Spitfire nebo Kitty-hawk, zažil řadu hrdinských okamžiků. 15. srpna 1945 provedly Beauforty 7. perutě Australského královského letectva poslední nálet, když zaútočily na nepřátelské pozice v okolí Kiarivu na Nové Guineji. Poslední letadlo nad

20

cílem byl Beaufort A9-608 pilotovaný seržantem Alanem Fraserem.

Beauforts při stavbě v továrně DAP v

Melbourne. Dle ASV radaru a bílo-modrého emblému se jedná opozdní

verzi stroje Beaufort Mk VIII

Ať už létáte ve svém Beaufortu v Ar-kádě nebo Simulátoru, všude se pro-jeví hlavní vlastnosti tohoto letounu – všestrannost, odolnost a rychlost ve srovnání s jinými letouny s podobným BR. Beaufort je stabilní a spolehlivý letoun používající rychlost k dosažení cíle a přednost k jeho napadení. Rych-lost je vaším přítelem a musíte ji udr-

žovat, abyste zůstali mimo dosah nepřátel, i když máte dobrou obran-nou výzbroj. Můžete zaútočit z malých i velkých výšek, ale nikdy nezůstávejte nad svým cílem, leťte k němu a hned pryč. V Realistických a Simulátorových bitvách budou problémem pouze letouny s BR o jeden bod vyšším. I když je můžete odstrašit obrannou výzbrojí, stále bude lepší použít rych-lost, abyste se dostali rychle nad cíl a zase pryč, případně můžete napad-nout nepřátelské jednotky z neočeká-vaných směrů. Celkově se dá říct, že je tento stroj zábavný - zkuste si ho vzít a jí lovit lodě, nebo nabrat výšku a ovládnout cílovou oblast. Doporučujeme, abyste tuhle krásku vzali na zábavný let a pokud si jí užijete alespoň z poloviny tak jako my, bude to stát za to.

21

M41 Walker Bulldog - dostupné průbojné střelivo: M339 AP, M319 APCR & M331A2 APDS, kamufláž vytvořená hráčem JoKeR_BvB09 | stáhněte si jí zde

[HISTORIE] Protipancéřové střelivo 5. února - Autor: Jan Kozák Po první světové válce, ve které se poprvé představily, prošly tanky rych-lým vývojem, a rostla síla jejich vý-zbroje i pancéřování. Jako odpověď proto vznikaly protitankové zbraně, jež měly být schopné obrněnce spo-lehlivě ničit, a do těchto zbraní bylo potřeba vyvinout odpovídající munici. V meziválečném období proto začaly vznikat různé druhy protipancéřového střeliva, jejichž vývoj pokračoval bě-hem 2. světové války. Nejjednodušším protipancéřovým nábojem byla běžná protipancéřová střela, v angličtině označená zkratkou AP (Armour Piercing). Nejčastěji byla vyráběna z oceli, a její schopnost probít pancíř závisela na kinetické energii, odvíjející se od úsťové rych-losti - to znamená, že průbojnost

střely klesala s rostoucí vzdáleností. U běžné oceli by ale bylo vysoké riziko roztříštění střely při dopadu na pancíř, proto byl při výrobě užita ocel s vyso-kým obsahem uhlíku, což dávalo oceli vyšší tvrdost a zabraňovalo roztříštění střely při kontaktu s pancéřováním. Destruktivní efekt byl u AP náboje stejný jako u běžné střely - náboj způsoboval vnitřní poškození vlastní hmotností a tzv. spallingem, kdy kusy pancíře vozidla, nýty a jiné součásti pancéřování, odtržené při průletu střely, byly vrženy dovnitř interiéru a způsobovaly poškození vybavení tan-ku a zranění či smrt členů posádky. Typickým příkladem takového střeliva je americký 75 mm náboj M72, jež byl užíván např. v kanónu M3 na tancích M4 Sherman.

22

Střela do britského sedmnáctiliberního kanónu - výborné protitankové zbraně

AP střela dokázala probít běžný oce-lový pancíř, nicméně měla problém proti pancéřování cementovanému, které zvyšovalo pravděpodobnost roztříštění. Cementovaný pancíř vzni-kal nanesením vrstvy uhlíku na ocel a následným zakalením, čímž vznikl pancéřový plát, jež měl tvrzenou svrchní vrstvu. Při nárazu na tento pancíř se často AP střela roztříštila či zdeformovala, Byla proto vyvinuta vylepšená munice typu APC (Armor Piercing Capped), která disponovala špičkou z měkké oceli. Ta kryla "hlav-ní" špici střely a při dopadu se zde-formovala a pohltila část síly nárazu, čímž chránila samotnou střelu před roztříštěním či deformací. Dobrým příkladem APC střeliva je americký granát M51, odpalovaný z kanónů ráže 37 mm například na tancích M3 Stuart. Munice typu AP a APC byla proti pan-céřování účinná, nicméně její tvar, uzpůsobený pro co nejlepší penetrač-ní schopnost (tj. krátká špice), za letu působil příliš velký odpor vzduchu, čímž snižoval efektivní dostřel. Tento problém byl vyřešen přidáním tzv. balistické špičky, neboli prodloužené špice z měkké oceli, která byla nasa-zena na špici samotné střely a jež výrazně zlepšovala její aerodynamické vlastnosti. Při dopadu se díky měkké-mu materiálu balistická špička snadno zdeformovala, a měla tak jen malý negativní efekt na penetrační schop-

23

nost samotné střely. Kombinace balis-tické špičky s AP municí se v angličtině nazývala APBC (Armour Piercing, Ballistic Cap), kdežto v případě APC střeliva se výsledný náboj označoval jako APCBC (Armour Piercing Capped, Ballistic Cap). Ve hře je tento typ mu-nice reprezentován například americ-kým 76 mm granátem M62 pro kanó-ny typu M1A1/M1A2 tvořící výzbroj tanků série Sherman 76W. APCBC střela měla dobré balistické vlastnosti a dobrou schopnost pene-trace, nicméně stále spoléhala na poškození skrz vlastní hmotnost a odtrhávání pancíře, a pokud ke spallingu nedošlo, případně pokud střela nezasáhla důležitou část tanku, poškození nebylo dostatečně vážné k vyřazení vozidla z boje. Snaha o zvý-šení ničivého účinku protipancéřové-ho střeliva proto vedla k přidání ex-plozivní složky. Uvnitř střely byla zho-tovena dutina, do které byla umístěna malá nálož výbušniny opatřená zpož-děnou roznětkou. Ta měla výbušninu odpálit po průchodu střely pancířem, a následná detonace střelu roztříštila na smrtelně nebezpečné střepiny, jež se rozletěly do všech stran, ničily vybavení tanku a působily těžká zra-nění či smrt posádky zasaženého vozidla. Explozivní náplň byla přidává-na jak do střeliva typu APCBC (příkla-dem může být německý 7,5 cm granát PzGr 39, jež nesl cca 18 gramů výbuš-niny), případně mohla být kombino-vaná s AP či APBC municí - v prvním případě vznikl náboj typu APHE (Ar-mour Piercing High Explosive, příkla-

dem budiž sovětský 85 mm granát BR-365K), v druhém případě šlo o munici typu APHEBC (Armour Piercing High Explosive, Ballistic Cap, např. 122 mm sovětský granát BR-471B).

SABOT, používaný v moderních kanónech

Během 2. světové války se na bojišti objevovaly stále lépe chráněné tanky a jiná obrněná vozidla, a bylo tedy nutné konstruovat zbraně schopné prorážet čím dál tím silnější pancéřo-vání. Jak již bylo řečeno, průrazné střelivo záviselo na kinetické energii dodané skrze úsťovou rychlost, nej-jednodušším řešením by se tedy zdálo zvýšit množství hnací směsi, a tím zvýšit úsťovou rychlost. Takové řešení by ale bylo velmi nepraktické a ná-kladné, neboť větší hnací směs by nevyhnutelně zvětšila i náboj samot-ný, a pro ten by pak musela být zkon-struována nová hlaveň a nový závěr, schopný zvětšený náboj pojmout. Myšlenka zvýšit úsťovou rychlost zmenšením ráže samotné střely a jejím odlehčením ale slavila úspěch, a

24

dala tak vzniknout munici typu APCR (Armour Piercing Composite Rigid, v USA označováno jako HVAP). U toho-to druhu střeliva byla střela vyrobena z velmi tvrdého materiálu (např. kar-bid wolframu), a byla umístěna v lehkém obalu ze slitiny hliníku. Tyto střely měly podstatně zvýšenou úsťo-vou rychlost díky tomu, že lehčí střela byla poháněna stejným množstvím hnací směsi jako běžná munice, a byly schopné probít o poznání silnější pancéřování. Jejich nevýhodou ale byla absence výbušné složky, která v kombinaci s nižší hmotností znamena-la menší způsobené poškození uvnitř cíle. Menší hmotnost rovněž zname-nala rychlejší úbytek rychlosti a tím i ztrátu kinetické energie, což zname-nalo menší efektivní dostřel a horší penetrační schopnost na dlouhé vzdá-lenosti. APCR střely navíc měly vyšší pravděpodobnost odrazu od pancíře, zvláště v případě skloněného pancé-řování. Obvykle jich pak bylo dostup-né jen velmi malé množství (max. několik kusů na tank) z důvodu vzác-nosti materiálů k jejich výrobě, a jeho nákladnosti. Jako příklad poslouží německé granáty Pz.Gr.40 různých ráží. Dalším vývojovým stupněm APCR munice byla střela typu APDS (Armour Piercing Discarding Sabot). Ta měla stejný hliníkový obal jako APCR s tím rozdílem, že obal (tzv. sabot) byl při výstřelu odhozen okamžitě po opuš-tění hlavně, což střelu ve formě dlou-hé kovové šipky odlehčilo a snížilo to její odpor vzduchu. APDS střelivo

dosahovalo ještě vyšší penetrace než APCR, měla ale stejné nevýhody - absenci výbušné složky, horší pene-trační schopnost na dlouhé vzdále-nosti a horší výkon proti skloněnému pancéřování. Historicky vzato jako první nasadili APDS střelivo Britové pro protitankový kanón QF 17-pounder, ve War Thunderu se pak můžeme setkat s municí M331A2, dostupnou pro 76 mm kanón na tan-ku M41A1 Walker Bulldog. Dá se také říci, že APDS munice je přímým před-chůdcem moderní průbojné munice typu APFSDS pro moderní hlavní bo-jové tanky, kdy byla střela osazena stabilizačními ploškami. Všechny výše zmiňované typy střeliva se souhrnně označují jako tzv. kinetic-ké penetrátory, neboť všechny závisí na kinetické energii. Během 2. světo-vé války se ale nasazení dočkal i jiný druh průrazné munice. Šlo o střelu typu HEAT (High Explosive Anti Tank), označovaná též jako kumulativní. Tento typ střely obsahuje dutinu s výbušninou, jež je vybavena kónickou vložkou, tvořenou nejčastěji mědí. Při dopadu pak roznětka aktivuje výbuš-ninu, jež detonuje. Tlaková vlna výbu-chu kopíruje tvar vložky, a vytvoří se tak úzký paprsek roztavených kovo-vých částic, jež se pohybuje velmi vysokou rychlosti a doslova propálí pancíř. Do interiéru zasaženého vozi-dla tak vletí sprška roztaveného kovu, což má fatální následky pro posádku a jejich vysoká teplota často odpálí uskladněnou munici či zapálí palivo. Tento princip, je rovněž závislý na

25

úsťové rychlosti, nicméně jiným způ-sobem než u kinetických průrazných střel - HEAT munice musí být úsťovou rychlost dostatečně nízkou na to, aby se stihnul propalný paprsek vytvořit. Výhodou bylo, že kumulativní nálož díky tomu mohla fungovat i při pou-hém házení z ruky, jako tomu bylo u druhoválečných ručních protitanko-vých granátů. HEAT tak rovněž byla perfektní munice jak pro pěchotní protitankové zbraně (např. německý Panzerfaust, britský PIAT či americká M10 Bazooka), tak pro kanóny a houfnice s krátkou hlavní a nízkou úsťovou rychlostí, které tím získaly solidní protitankový potenciál (šlo

například o německé 7,5 cm kanóny KwK 37 L/24 na raných verzích tanku PzKpfw IV). Nízká úsťová rychlost byla ale zároveň i nevýhodou, neboť znač-ně ztěžovala střelbu na velké vzdále-nosti. Jako velmi účinnou obrana proti kumulativním střelám se pak ukázalo představné pancéřování - obvykle šlo o kovové pláty, či kovové pletivo, umístěné několik centimetrů před samotným pancéřováním, které při-vedly střelu k výbuchu předčasně (za války ale byly k tomuto účelu užívány i např. pytle s pískem). Průpalný pa-prsek se tak rozptýlil ještě před kon-taktem s pancířem, a nebyl schopný se propálit skrz.

Průřez vysoce explozivní protitankovou (HEAT) střelou

26

Avia B.534 - historická kamufláž implementována na letadlo Fury Mk.1 Slovenské vzdušné síly, letka 13, Východní fronta v roce 1941

kamufláž vytvořená hráčem Paegas | stáhnout zde

[HISTORIE] SVZ na východní frontě v červenci 1941 8. února - Autor: Petr Žižka Na napadení Sovětského svazu Ně-meckem zareagovalo Slovensko velmi pružně. Byla vyhlášena branná poho-tovost a aktivovány všechny složky Slovenských vzdušných zbraní (letec-tvo, protiletecké dělostřelectvo a vzdušné zpravodajství) a armády. Již 22. 6. 1941 nařídilo Ministerstvo ná-rodnej obrany (MNO) vytvoření rychlé skupiny, která měla být zformována z jednotek umístěných na východě Slovenska. Snahou bylo zapojit se do boje dříve než Maďarsko a získat tím výhodu při případném jednání o ná-vratu jižního území Slovenska, které bylo odebráno Vídeňskou arbitráží v roce 1938.

Rychlá skupina dokázala překročit hranice již v noci z 23. na 24. 6. 1941 a rychle postupovala až do Samboru, kde byla 7. 7. 1941 doplněna. Pro letecký průzkum skupiny byla určena letka 1 s Letovy Š.328, která se ze Zvolena přemístila na polní letiště Kamenica nad Cirochou. Mezitím se na tažení připravovala 1. a 2. divize a celkem pět letek vzdušných zbraní. Jedinou bojovou letkou, která měla chránit vzdušný prostor Slovenska, byla stíhací letka 11 z letiště Vajnory. Úkolem byla ochrana hlavního města a Pováží, kde se nacházely důležité zbrojovky. Pro nasazení na východní frontě byly určeny stíhací letky 12 a 13 s Aviemi B.534 a pozorovací letky

27

1, 2 a 3 vybavené Letovy Š.328. Pro spojení jednotlivých leteckých útvarů s velitelství byla 1. 7. 1941 vytvořena kurýrní letka, která zpočátku dispono-vala čtyřmi letouny (Stinson SR-10C, dvě Pragy E-241 a Praga E-39). Po skončení příprav překročily obě divize hranice 2. 7. 1941.

čtk. J. Režňák v Avii Bk.534.519 (M-8) od

letky 13, červen 1941

Přesun letek na letiště okolo Samboru komplikovalo velmi špatné počasí. Proto probíhal poměrně dlouho (1. až 7. 7. 1941) a vyžádal si několik nehod. Letov Š.328 s osádkou pilot čtk. Ľ. Vlčko a pozorovatel čat. asp. K. Ličko od letky 3 havaroval 2. 7. 1941 na letišti Kamenica nad Cirochou při návratu letky z nezdařeného přeletu na letiště Sambor. Pozorovatel byl při havárii těžce zraněn. Již následujícího

dne se čtk. Ľ. Šramko z letky 13 převr-hl na nevyznačené nerovnosti se svojí Avií Bk.534 na letišti Sambor. Potíže s nevhodnými přistávacími plochami dále pokračovaly. Plochy byly často vybírány jen podle map, což způsobilo řadu problémů. 9. 7. 1941 dostala letka 3 za úkol přemístit se ze Sambo-ru na přistávací plochu u Koniuszki Siemianowskie (20 km SV od Sambo-ru). Velitel letky npor. let. B. Kubica jel prohlédnout plochu před samotným přemístěným. Na místě objevil pod-máčené a vysokou trávou a křovinami zarostlé pole. Kubica odmítl přesun, za což mu vzhledem k neuposlechnutí rozkazů hrozil vojenský soud. Vše se vyřešilo pokusem npor. let. F. Wágne-ra přistát na této ploše, který skončil poškozením podvozku Letovu Š.328. Po přesunu na letiště u Samboru byla zahájena bojová činnost pozorovacích letek, která se soustředila na průzkum oblastí před postupujícími slovenský-mi jednotkami a na pozorování po-stupu vlastních pozemních sil. Větši-nou pozorovacímu Letovu Š.328 po-skytovaly krytí vlastní stíhací Avie B.534. První bojovou akcí se stal 5. 7. 1941 průzkum vlastních kolon. Již při prvních bojových letech se objevily problémy s nedostatečným výcvikem letců. Jednalo se především o mladé letce, kteří přišli nedávno z výcviku a postrádali potřebné poznatky o takti-ce a způsobu vedení boje. Letky 1, 12 a 13 se 9. 7. 1941 přemístily na letiště Lvov a Rzesno.

28

Protáčení vrtule u Letovu Š.328

od letky 1, léto 1941

Vzhledem k vytížení stíhacích jedno-tek Luftwaffe byla na žádost Luftflotte 4 uvolněna letka 13, která měla po-skytovat ochranu Henschelům Hs 126 B-1 průzkumné letky 4.(H)/Aufklärungsgruppe 32 umístěné na letišti Čortkov (65 km J od Tarno-polu). 14. 7. 1941 letka 13 z přistávací plochy Jarmolince (30 km J od Prosku-rova) zahájila doprovodné akce Hen-schelů Hs 126. Podle dohody měli slovenští letci operovat pouze nad vlastními pozemními jednotkami. Ve skutečnosti doprovázeli německé průzkumné letouny až 100 km nad nepřátelské území. Potíže nad nepřá-telským územím Aviím dělaly sovětské protiletecké kulomety, které pro Avie létající běžně v 400 m, byly velmi nebezpečné. 16. 7. 1941 byl při do-provodu Henschelu Hs 126 poškozen nad nepřátelským územím protiletec-kou palbou letoun čtk. J. Švejdíka, který se dovlekl nad letiště, kde při přistání havaroval. 21. 7. 1941 se dvoučlenný roj dostal do silné protile-tecké palby u města Bar. Avie vedou-cího roje rtk. let. Ľ. Zaťka inkasovala kolem 40 zásahů do křídla a chladiče a po překonání vlastní linie nouzově

přistál. Čtk. J. Režňák se vrátil na letiš-tě a po nahlášení přesné pozice po-škozeného letounu opět vzlétl a při-stál u svého vedoucího roje. 25.7. 1941 se letka 13 přemístila do Tulčin (70 km JV od Vinnice). Vzápětí po přesunu startoval tříčlenný roj na doprovod Henschela. Slovenské le-touny se dostaly do silné protiletecké palby, která těžce poškodila Avii B.534 čtk. F. Breziny. Po nouzovém dosed-nutí v hloubce 16 km od vlastní linie se dostal Brezina do palby ustupují-cích proudů Rudé armády. Čtk. Š. Martiš několikrát zaútočil na pěchotu ohrožující sestřeleného letce a poté přistál vedle poškozeného letounu. Brezina vyskočil na levé spodní křídlo Avie a chytnul se vzpěr. Martiš odstar-toval v těžké palbě pěchoty a na plný plyn se vzdaloval, což pro Brezinu mohlo skončit tragicky, jelikož při startu sklouzl z křídla a držel se pouze rukami. Až po vzdálení se z nebezpeč-ného prostoru mohl Martiš ubrat plyn a umožnit Brezinovi vylézt opět na křídlo. Nakonec šťastně přistáli na letišti Tulčin. Oběma pilotům vynesla akce slovenské a německé vyzname-nání. 29. 7. 1941 došlo ke stíhání maďarského Fiatu C.R.42 od 1./3. Kőr Ász, který byl málem sestřelen čtk. J. Režňákem od letky 13. Díky nezkuše-nosti zahájil příliš brzy palbu a nedo-sáhl žádného zásahu. Po skončení doprovodů průzkumných Henschelů (1. 8. 1941) zůstala letka 13 na letišti Tulčin a odtud se 15. 8. 1941 vrátila zpět a Slovensko.

29

K doprovodným letům německých průzkumných Henschelů Hs 126 B-1 od letky 3.(H)/32 byla určena letka 12. 15. 7. 1941 se přemístila na letiště Proskurov a 19. 7. 1941 zamířila na letiště Bar (60 km JZ od Vinnice). V období 17. až 19. 7. 1941 Avie B.534 z letky 12 doprovázely Henschely Hs 126 do oblasti jihovýchodně od Vinni-ce, kudy ustupovaly jednotky Rudé armády z dobytého města. 20. 7. 1941 dostala letka 12 rozkaz provést hloub-kový nálet na silnici Vinnica – Nemi-rov. Jedenáct letounů od letky 12 napadlo ustupující kolony z výšky 10 až 20 metrů. Po překvapivém prvním útoku se sovětská protiletecká obrana vzpamatovala a při dalších útocích přivítala letce silná protiletecká obra-na. Při útocích byly poškozeny čtyři letouny a všem letcům bylo za úspěš-né vykonání úkolu uděleno vyzname-nání. O úspěchu hloubkového náletu svědčí i blahopřání k úspěchu od ně-meckého velitelství, které obdrželo MNO. 23. 7. 1941 se letka 12 přemístila na letiště Vinnica, kde je následujícího dne navštívila trojice Tupolevů SB, kteří nezpůsobili letce žádné škody. V dalších dnech doprovázela letka prů-zkumné Henschely v prostoru Vinnica – Granov –Umáň – Trocianov a Tar-novka – Umaň – Granov. 29. 7. 1941 se dostala letka 12 do prvního kontak-tu s letouny VVS RKKA. Přemístili se toho dne na letiště Gajsin (80 km JV od Vinnice), odkud letka po 18 hodině vzlétla proti hlášenému nepříteli. Trojčlenný roj vedený velitelem letky

npor. let. J. Páleníčkem narazil na smíšenou skupinu I-16, I-153 a I-17 (jednalo se buď o LaGG-3 nebo Jak-1). Vzhledem k převaze protivníka zvolil Páleníček odpoutání se od nepřítele a v přízemním letu se vrátil roj na letiš-tě.

Avia Bk.534.517, nepovedené přistání

čtk. Ľ. Šramka od letky 13 v Samboru 3. 7. 1941

30.7. 1941 dostala letka 12 rozkaz zaútočit na pozice jednotek Rudé armády, které zastavily ústup a pře-skupovaly síly. Devět Avií s podvěs-nými pumami zaútočilo na silnici Umaň – Novoarchangelsk. Přes proti-leteckou palbu všichni úspěšně zaúto-čili. Avie B.534 čtk. M. Danihela dosta-la při otočce k dalšímu útoku zásah do motoru. Danihel musel kvůli vypuklé-mu požáru použít hasicí zařízení a nouzově přistát mezi liniemi. Sověti, kteří byli k sestřelenému letounu blíže, zahájili na letce palbu. Zbylý členové roje se chopili iniciativy. Rtk. J. Drlička přistál na poli a vzal Danihela do kabiny. S prostřelenou pneumati-kou vzlétli a úspěšně přistáli na letišti Gajsin. V průběhu záchranné akce třetí člen roje čtk. A. Kubovič kroužil kolem a držel Sověty dál od kolegů. Všichni dostali za akci slovenská a německá vyznamenání.

30

Velkým problémem bojeschopnosti slovenských letek byl technický stav letadel. Nasazení na nevyhovujících polních letištích a neustálé vystavení povětrnostním vlivům způsobovalo velké opotřebení techniky. Značnou potíží bylo zvětšování vzdálenosti bojových útvarů od slovenského zá-sobování. Přísun náhradních dílů a pohonných hmot byl problematický, a proto bylo 24. 7. 1941 rozhodnuto o zřízení armádního leteckého parku na letišti Rzesno, který měl plynule záso-bovat letky. K dodávkám náhradních dílů ze Slovenska byly určeny dva Letovy Š.328 a Avia B.71, která do poruchy při startu z letiště Vajnory 22. 8. 1941 vykonala jen pár letů. Velkým problémem byl nedostatek pohon-ných hmot, který způsobil omezení aktivit pozorovacích letounů v polovi-ně července a přesměrování všech dostupných zásob stíhacím letkám. Chvilkovou pomocí bylo nalezení 50 000 litrů sovětského leteckého benzi-nu s vysokým oktanovým číslem, který byl při ředění 1:1 s Bi-Bo-Li použitelný v motorech slovenských letadel. Kvůli výše uvedeným problémům se letka 2 vydala 25. 7. 1942 na cestu domů.

Část Letovů Š.328 letky 2 byla dána k dispozici zbylým dvěma pozorovacím letkám. Ze zbytků letky pak vznikla kurýrní služba zabezpečující spojení se Slovenskem.

Avia B.534 od letky 13 na východní frontě

v létě 1941

Přes problémy se zásobováním a prvotními nedostatky ve výcviku uká-zali slovenští letci v červenci 1941 svoji kvalitu. Především stíhací letci se ukázali v dobrém světle při doprovo-dech německých průzkumných letou-nů a při hloubkových útocích na ustu-pující kolony Rudé armády. Činnost slovenských letců na východní frontě červencem nekončila. Jednalo se pouze o předehru před největším střetnutím v roce 1941.

31

M4A1 Sherman 76, 3. obr. divize, 33. obrněný regiment, Belgie, září 1944 kamufláž vytvořená hráčem Ayy_Lmao | stáhněte si jí zde

[TANKOVÉ ESO] Lafayette G. Pool 9. února - Autor: Sergej Hrustic Laffayete G. Pool se narodil 23. čer-vence 1919, v Texasu, USA. Narukoval k armádě jako tankista a byl přiřazen k 3. obrněné divizi, která bojovala ve Francii. Jeho nasazení trvalo pouze od června do září 1944 (83 dní) a během této doby přišel Pool a jeho osádka o 3 tanky Sherman, pojmenované „In the Mood“ (V Náladě) a označené římskou číslovkou I, II a III. Přesto se jim podařilo zničit přes 250 nepřátel-ských tanků, samohybných děl a obr-něných vozidel, včetně minimálně 12 tanků typu Tiger I a Panther. Pool a jeho osádka se účastnili do-hromady 21 velkých bitev. Díky svým schopnostem a také tomu, že na tom Pool trval, v nich často tvořili hrot útoku. Toto ale rychle vyústilo ve ztrátu prvního tanku „In the Mood I“,

který byl zničen raketou Panzerfaust. II byl zničen přátelskou palbou z P-38 a byl vyřazen z boje.

Se ztrátou jejich třetího tanku Sher-man se pojila také jejich poslední

32

bojová mise. V jedné z jeho pamětí Poole živě na tento incident, který se stal 15. září, vzpomíná. Ve snaze proniknout skrz Siegfriedovu linii byli přepadení německým Pantherem, který překonával jejich Sherman jak pancéřováním, tak pa-lebnou silou. První střela z Panthera bez problémů probila pancíř Sherma-na a zasáhla jeho munici. Bez možnos-ti pořádně zamířit osádka Shermana vystřelila, ale jejich střela se jen ne-škodně odrazila o přední pancíř Panthera. Pool si vzpomíná, že ještě než upadl do bezvědomí, zavolal: „Couvej, Baby!“ (“Baby” byla přezdív-ka jeho řidiče). Později se ukázalo, že Panther vypálil podruhé a opět zasáhl munici, a posádka Shermana byla vržena ven z tanku. Jako zázrakem ale všichni přežili. Dva z nich, včetně Poo-la, ale museli podstoupit amputaci nohy, což mělo za následek konec jeho bojové kariéry. Pool obdržel za svou službu v armádě mnoho vyznamenání včetně Kříže za vynikající službu, řád Záslužné legie, Stříbrnou hvězdu a Purpurové srdce.

Také obdržel belgický řád Fourragere a francouzský řád Legie cti. Nedostal ale americkou Medaili cti, protože tu armádní výbor klasifikoval jako pě-chotní ocenění - prý by to nebylo fér vůči jeho posádce (ačkoliv té to neva-dilo).

Jeho život po armádní službě byl cel-kem nudný. Vystřídal několik zaměst-nání, než se vrátil k 3. obrněné divizi jako učitel. Poté si dodělal Vysokou školu se zaměřením na obchod, než se nakonec rozhodl živit se jako kazatel. Jakkoliv se po válce Pool rozhodl živit, je nepopíratelné, že se jednalo o jed-noho z nejlepších tankistů druhé svě-tové války.

33

Sturmgeschütz III Ausf. A přímo ve hře

[HISTORIE] Sturmgeschütz III Ausf. A 10. února - Autoři: Jon Duke & Mark Barber Na základě zkušeností z 1. světové války vydalo v roce 1936 velení ně-mecké armády specifikaci na Sturmgeschütz (útočné dělo). Mělo jít o podpůrné obrněné vozidlo pěchoty vybavené 7,5cm dělem s odměrem alespoň 25° schopné přímé palby až na 6000 m. Osádka měla být plně chráněná a pro snazší ukrytí nemělo být vozidlo vyšší než stojící muž. Společnost Daimler-Benz AG dostala za úkol navrhnout vozidlo na základě tanku PrKpfw III Ausf. B, který byl vybaven nástavbou z měkké oceli s dřevěnou maketou Kruppova krátko-hlavňového kanónu 7,5cm StuK 37 (Sturmkanone 37) L/24. Prvních pět prototypů stroje označovaného nejdříve Pak (Sfl.) a později jako Pz.Sfl.III (S.Pak) bylo použito pouze k testování a ověřování, několik dalších

sloužilo do roku 1941 jako výcviková vozidla. Kvůli shora otevřenému bojo-vému prostoru a pancíři silnému pou-ze 14,5 mm byly považovány za ne-vhodné pro bojové nasazení, což Dai-mler-Benz napravil na začátku roku 1940 novou verzí pojmenovanou Sturmgeschutz. Ta byla postavena na podvozku PzKpfw III Ausf. F a chráně-ná 50mm čelním pancířem, nicméně stále postrádala jakoukoliv obrannou výzbroj a musela spoléhat na ochranu vlastní pěchotou. Verze Ausf. A byla nejméně početnou ze všech verzí StuG. Prvních 24 strojů sloužilo ve francouzské kampani v Sturmartillerie bateriích 640, 659, 660 a 665 a dalších šest bylo přiděleno baterii SS Sturmartillerie divize Leibstandarte SS Adolf Hitler.

34

Podobně jako všem StuGům s krátkou hlavní se i verzi Ausf. A v prvních vá-lečných letech dařilo, jeho dělo s nízkou úsťovou rychlostí mohlo snad-no ničit palebná postavení a bunkry. Pozdější verze měly pásy rozšířené z 36 cm na 40 cm, nový periskopový zaměřovač a zvonek, kterým mohl velitel upozornit řidiče. I s těmito úpravami byly schopnosti StuGu jako útočného děla omezené, a po instalaci rychlopalného kanónu Stuk 40 L/43 sloužil v nové roli - jako stíhač tanků.

StuG III na Východní frontě

Ve War Thunder představuje StuG III Ausf. A pro nové hráče dobrý (i když občas frustrující) vstupní bod do světa bezvěžových vozidel. Má obdobné silné a slabé stránky jako další vozidla podobné konfigurace a pro mnoho hráčů může být novou a vzrušující výzvou. Za prvé má Stug III nízký profil a (na své BR) dobrý čelní pancíř, což je dů-ležité. I s nejlepším řidičem na světě není StuG III určen pro blízký boj s dalšími obrněnými vozidly, ve kterém bude rychle vymanévrován a bez věže nebude schopný zasáhnout tanky, jež

budou okolo něj kroužit a střílet do slabšího pancéřování na bocích a zádi. S ohledem na tuto skutečnost se ještě víc než u jiných vozidel vždy snažte udržet přední část vozidla směrem k nepříteli kvůli silnějšímu pancéřování a vlastní palebné síle. Pokud jde o zrychlení a ovladatelnost, je StuG III průměrný, a tak můžete výzkum směřovat k jiným prioritám. Jeho úkolem je stát tváří v tvář nepří-teli a tvrdě do něj bušit, takže je prav-děpodobně lepší věnovat výzkumné body na dva typy HEAT nábojů, které umožní ničit řadu vozidel na jeden zásah, zejména pozdější HlGr 38C. Tento náboj většinou nemá potíže s pancířem na tomto BR a je obzvláště účinný v kombinaci s relativně vyso-kou kadencí StuGu III. Avšak pozor, vystřílet munici je u tohoto vozidla snazší než u jiných. Pokud stojíte proti StuG III Ausf. A, nejlepším plánem je dostat se mu do boku, pokud je to možné. S 50mm čelním pancířem, nízkým profilem a impozantní zbraní je StuG III tváří v tvář hrozivý protivník. Nicméně dělo má poměrně úzkou palebnou výseč a zničení pásu čelní palbou je často vše, co potřebujete, abyste se následně dostali z palebného pole StuGu. A jakmile se dostanete do boku, bude mít velký problém. Celkově lze říci, že pro hráče, kteří strávili mnoho hodin na vozidlech s věží, bude StuG III vyžadovat zcela nový styl hry, nicméně jakmile přijdou

35

na jeho výhody, stane se ve správných rukách velmi efektivním bojovým

vozidlem.

Osádka, moduly a munice u StuG III Ausf. A

V jedné z nadcházejících aktualizací vložíme do hry emblém jednotky StuG Abteilung 189 vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov

36

M5A1 Stuart VI, 24. pluk kopiníků, 'Hetman Żółkiewski, kamufláž vytvořená hráčem RazNaRok | stáhnout zde

[HISTORIE] 1. polská obrněná brigáda 11. února - Autor: Adam Lisiewicz Počátky 1. polské obrněné brigády sahají ještě před začátek 2. světové války. V roce 1937 započala polská armáda s přeměnou 10. jízdního pra-poru na motorizovanou brigádu. Zpo-čátku se špičky polského armádního velení k tomuto kroku vyjadřovaly velice skepticky. Většina se domníva-la, že tankové jednotky jsou pouhé pohyblivé bunkry, příliš závislé na dostatku paliva a vhodném terénu. K tomu všemu byla tato modernizace nesmírně drahá, zvláště pro Polsko, které bylo silně zasaženo velkou eko-nomickou krizí. I přes tyto těžkosti a stížnosti mnoha důstojníku však trans-formace proběhla úspěšně. V roce 1938 byla jednotka, přezdívaná také jako "Černý prapor" (díky svým čer-ným plášťům), převedena pod Sa-modzielna Grupa Operacyjna "Śląsk"

(Nezávislá operační skupina "Slez-sko"). Velení této jednotky bylo dáno plukovníkovi Stanisławu Maczekovi. Tato nová jednotka byla vybavena lehkými tanky Vickers Type E, tančíky TKS a taženými protitankovými 37 mm děly Bofors. Začátek druhé světové války byl šo-kem pro mnohé, i přesto však brigáda bojovala v průběhu kampaně v Polsku statečně. Podařilo se jí zastavit postup německého 22. sboru poblíž obce Chabówka, kde 2. září vyřadila až 50 německých tanků. Až do 17. září se prapor účastnil bojů a zpomaloval německý postup, zatímco se Poláci pomalu stahovali na východ. V této době dostali rozkaz stáhnout se do Maďarska. Plukovník Maczek a skoro

37

1500 mužů dokončilo přechod hranice a bylo internováno.

Stanislaw Maczek

Tato porážka jim však nezabránila bojovat s Němci znovu. Maczekovi a jeho mužům se podařilo opustit Ma-ďarsko a skrz Rumunsko odplout do Francie, kde se mezitím v Angers zformovala polská exilová armáda. Reorganizovaná brigáda pak byla umístěna do tábora v Coëtquidan, nicméně Francouzi byli neochotní a pomalí v zásobování jednotky vozidly a vybavením. To se však změnilo v květnu roku 1940, kdy započal útok Němců na země Beneluxu a Francii. Během pouhých několika dnů se bri-gáda doplnila stroji a byla vyslána na frontu v Champagne. Tam se účastnila bojů poblíž Sant Bond a také vedla protiútok na Montbard, při kterém se jí podařilo město obsadit. Nicméně

nedostatek paliva a munice donutila celou brigádu opustit svá vozidla. 18. května pak Maczek rozhodl o rozpuš-tění brigády a vydal se se svými muži na jih. Většině z nich se pak podařil útěk do Velké Británie. V Británii pak byly polské jednotky rychle zformovány do 1. polského sboru, který pak střežil pobřeží Skot-ska proti očekávané německé invazi. 10. obrněná jízdní brigáda pak byla znovu zorganizována s Maczekem v čele. Po odvrácení hrozby německé invaze a konci bitvy o Británii, začala polská exilová vláda se snahou prosa-dit vytvoření samostatné polské obr-něné divize. To se podařilo 25. února 1942, když byla vytvořena 1. polská obrněná divize na rozkaz generála Wladislawa Sikorskiho. Skládala se z 10. tankové jízdní brigády, průzkum-ného pluku, 16. tankové brigády, z vlastního dělostřelectva, ženijních a zásobovacích jednotek. Zpočátku byla vybavena stroji Covenanter a Valenti-ne pro účely výcviku. Velení divize pak přejal - nyní již brigádní generál - Maczek. Před invazí do Normandie se udály pro divizi dvě zásadní události. Za prvé byla jednotka připojena k 1. kanadské armádě 21. armádní skupiny pod velením polního maršála Bernarda Montgomeryho. Za druhé byla divize vybavena novými tanky Cromwell, lehkými tanky M5A1 Stuart a různými variantami tanku M4 Sherman - hlav-ně stroji M4A4 a Sherman "Firefly".

38

Jednotka se však neúčastnila první vlny útoku během vylodění v Nor-mandii a do Francie dorazila až během července a srpna.

Tanky Sherman 1. polské obrněné divize během začátku Operace 'Totalise', Nor-

mandie 1944

Divize se dostala do bojů 8. srpna 1944, jako část 2. kanadského sboru při operaci "Totalize". Jejím úkolem bylo postupovat směrem na Falaise a dokončit tak obklíčení 7. tankové armády. Tohoto se jim však nepodaři-lo docílit. Spojenci pak zaútočili znovu 14. srpna během operace "Tractable". Tentokrát však Maczek po 4 dnech bojů spatřil mezeru v obraně Němců. Maczek rozdělil svou jednotku na dvě části, se kterými se pak protlačil me-zerou. První skupina pak obsadila důležitou křižovatku u města Cham-bois, zatímco druhá skupina vytvořila obranné postavení na kopcích Mont Ormel, známých jako "palice". Němci započali rychlý protiútok, doufaje, že rychle prolomí obrané postavení Po-

láků. V kritickém okamžiku byla polská jednotka ohrožována ze tří stran ne-jenom 7. armádou, ale také 2. SS pancéřovým sborem. Obklíčené pol-ské jednotky hrdinně bojovaly a díky leteckému zásobení nepolevily. 21. srpna pak konečně dorazila 4. kanad-ská obrněná divize a ulevila tak pol-ským jednotkám. Bitva o Falaise tak skončila spojeneckým vítězstvím. Po Falaise se pak brigáda účastnila útoku proti zemím Beneluxu. 6. září roku 1944 pak divize vkročila na půdu Belgie, když osvobodila, po těžkém boji v ulicích, město Ypres. Jednotka pak zaútočila na sever, osvobodila město Ghent, a poté zamířila do jižní-ho Nizozemí. Tam byl pak následně útok zpomalen silnou německou ob-ranou. I přesto však Poláci, Kanaďané a Britové tlačili dál. Divize se pak účastnila bojů blízko obce Terneuzen a do konce roku osvobodila města Breda a Moerdijk. V dubnu roku 1945 se pak Poláci účastnili útoku na Ně-mecko. Tam pak osvobodili tábor blízko města Oberlagen, kde byly vězněny ženy z polského odboje z bojů o Varšavu. Válečná stezka pak skončila dobytím námořní základny Wilhelmshaven německé Kriegsmari-ne, která byla obsazena bez boje poté, co se celá posádka vzdala. Divize pak zajišťovala okupační povinnosti v severozápadním Německu až do roku 1947. Tehdy byla jednotka přesunuta zpět do Británie a rozpuštěna.

39

F-82E Twin Mustang v kamufláži z roku 1952, vytvořen hráčem RMK18 | stáhnout zde

[HISTORIE] F-82 Twin Mustang 12. února - Autor: Mark Barber Během druhé světové války dosáhla vrtulová letadla svého vrcholu. Jak ve vývoji, tak v rozšíření – účastnila se vzdušných soubojů na všech frontách po celém světě. Tyto zlaté časy letec-kých soubojů vedly k debatě, která přetrvává až do současnosti – které vrtulové letadlo bylo to nejlepší. North American P-51 Mustang je bezpochyby jedním z hlavních ucha-zečů o tento titul. Vynikající letadlo, které v sobě zkombinovalo rychlost, ovladatelnost, výzbroj a také exce-lentní dolet. To vede k otázce, proč by někdo chtěl tomuto letadlu – ikoně a jedné z nejúspěšnějších stíhaček, proslulé svojí smrtící krásou – provést něco takového? Počátky P-51 nebyly zdaleka tak zář-né, ve srovnání s tím, jak si letadlo vedlo v posledních 2 letech války. Ze

všech vynikajících kvalit tohoto leta-dla, byl dolet asi nejoceňovanější – alespoň mezi americkými piloty bom-bardérů. S příchodem B-29 Superfor-tress, který překonal v doletu laťku nastavenou letouny B-17 a B-24, se ukázalo, že Mustang, ani P-38 nedo-káží s tímto bombardérem držet v tomto ohledu krok. Doprovod bom-bardéru byl ale nutnost, takže byl vznesen požadavek na vytvoření no-vého eskortního letounu s obrovským doletem. Toto zadání dostali za úkol vyřešit inženýři z firmy North Ameri-can Aircraft. Použití zdvojeného trupu, ačkoliv relativně nekonvenční řešení, nebyla úplná novinka a přinášelo několik nepopíratelných kladů. Se dvěma trupy se zvětšil prostor pro nádrže, které mohly být umístěny nejenom v

40

prostoru křídla, ale také ve středním křídle, které tyto dva trupy spojovalo. Díky tomu, že se musela křídla vyztu-žit, byla dále možnost přidat externí palivové nádrže. Stávající trup P-51, ze které vývoj vycházel, byl za kokpitem pilota prodloužen, díky čemuž mohly být přidány do trupu ještě další pali-vové nádrže.

North American XP-82 Twin Mustang 44-

83887 při testovacím letu v roce 1945

Inženýři North American Aircraft nyní stáli před nelehkým úkolem vyvážit vlastnosti tohoto letadla. Na jedné straně potřebovali, aby bylo letadlo co nejlehčí – nejen kvůli potřebě zacho-vat dobrý poměr výkonu na hmot-nost, ale také kvůli celkovým výkonům letadla. Na straně druhé museli vzít v potaz složitost tohoto dvoumotoro-vého letounu s ne úplně konvenční konstrukcí. Jak se bude letadlo chovat v případě výpadku jednoho, nebo rovnou obou motorů? Jaká je nejvý-hodnější konfigurace vrtule – identic-ká, nebo se mají vrtule otáčet proti sobě dovnitř, nebo ven? Jakmile se povedlo tyto otázky vyřešit, vyvstaly další. Jaká konfigurace ocasní části zajistí nejlepší ovladatelnost? V

této fázi vývoje také vyvstala otázka umístění těžiště, při které se řešil počet členů osádky. Nakonec bylo rozhodnuto, že zůstanou zachovány oba plně funkční kokpity, aby se mohli piloti v průběhu dlouhých eskortních misí vystřídat v ovládání letadla. Po vyřešení některých porodních problémů vzlétnul v červnu 1945 první prototyp nového letadla – XP-82. Spolu s neuvěřitelným doletem a výdrží dokázal tento stroj překonat rychlost 750 km/h. Ačkoliv byl letoun P-82 vyráběn v konečných fázích války, bojové služby se v ní nedočkal. Dostal se ale do novinových titulků v roce 1947, kdy bez mezipřistání uletěl vzdálenost přes 8000 km z Hawaje do New Yorku. Tento rekord, v délce letu vrtulového letadla bez mezipřistání, a zároveň nejrychlejšího letu vrtulového letadla na tuto vzdálenost je do dnešního dne nepřekonán. Twin Mustang následo-val přeznačení ostatních amerických letadel a v roce 1948 se z P-82 stal F-82 (Pursuit - „pronásledovací“ byl zaměněn za Fighter - „stíhací“). Výkon tohoto letadla se snížil, protože pová-lečné ceny za licenční výrobu brit-ských motorů Merlin se zvýšily. Místo Merlinů začaly být montovány motory Allison V-1710. S koncem války proti Německu a Ja-ponsku se americká zahraniční politi-ka zaměřila na nový konflikt – Stude-nou válku proti Sovětskému svazu a jeho spojencům. F-82 byl nyní viděn

41

jako strategický prostředek, který měl být využit jako eskortní letoun určený k doprovodu amerických bombardérů nad srdce Sovětského svazu. Ale s nástupem sovětských proudových letadel se ukázalo, že vrtulová letadla proti nim stojí ve velké nevýhodě a nedokáží s novými typy letadel zavá-děnými do služby udržet krok. Ať už se jednalo o vrtulové bombardéry, nebo vrtulové stíhačky, které je měly do-provázet.

27. FW NA F-82E Twin Mustangy, spolu s

B-29 Superfortress v Kearney AFB, Nebraska

Pro F-82 ale bylo nalezeno jiné využití. Spolu s dvoučlennou posádkou a velkou schopností unést velké zatížení

byly tyto stroje vybaveny radarem a používány v roli nočních stíhačů. Byly to právě stroje F-82G z 68. stíhací perutě, které v brzkých ranních hodi-nách 25. července 1950 vykonaly první bojové vzlety v rámci Korejské války. První sestřely tohoto konfliktu patřily také strojům F-82. 27. červen-ce se podařilo v rámci eskortní mise při doprovodu transportních letounů C-54 strojům z 68. a 339. stíhací peru-tě sestřelit letoun Jak-11 a dvě La-7. Mimo eskortních a nočních misí se F-82 osvědčil i při útocích na pozemní cíle. I přes jeho hrdinné výkony byly ale dny F-82 sečteny. Nekonvenční, vrtulí poháněný stroj neměl v nové době proudových letounů místo, a v roce 1953 byly poslední stroje F-82 vyřaze-ny ze služby. V tuto chvíli se ví pouze o pěti zbylých kusech z vyrobených 270. Existuje snaha opravit 2 kusy do letuschopného stavu.

Plně funkční USAF F-82 Twin Mustang, na dráze Ladd AFB, květen 1953

42

Fw-190 A-8 "Žlutá 17" s motorem BMW 801, kamufláž vytvořená hráčem KodiakGER | stáhnout zde

[HISTORIE] Motor BMW 801 13. února - Autor: Joe Kudrna Příběh motoru BMW 801 je jeden z nejvíce fascinujících a zároveň nejmé-ně uvěřitelných příběhů v historii leteckých motorů. V době svého vzni-ku sice nijak svým výkonem nevynikal mezi soudobými konstrukcemi, nicméně výjimečným ho činilo splynu-tí několika zdrojů poznatků a zkuše-ností, jež mělo za výsledek vytvoření jednoho z nejlepších pístových moto-rů, které kdy byly vyrobeny. Historie BMW 801 začala v továrně Siemens – konkrétně v její divizi Sie-mens-Schuckert Werke, která se spe-cializovala na výrobu kapalinou chla-zených řadových, a vzduchem chlaze-ných hvězdicových motorů. Snaha společnosti o výrobu nové, výkonnější hvězdicové pohonné jednotky měla za následek zakoupení licence na výrobu

britských hvězdicových devítiválců Bristol Jupiter. Zkušenosti z licenční výroby tohoto motoru pak byly zúro-čeny ve vylepšování vlastních produk-tů. Po změně názvu společnosti na Branderburgische Motorwerke GmbH (Bramo) následně vývoj vyústil v deví-tiválcový hvězdicový motor Bramo 323 Fafnir o výkonu, jež se osvědčil jako spolehlivá pohonná jednotka, pohánějící například bombardéry Dornier Do 17. Úspěch Fafniru podní-til vývoj jeho výkonnější verze s dvě-ma řadami válců, nicméně v roce 1939 byla společnost Bramo na zákla-dě povolení říšského ministerstva letectví, odkoupena společností BMW. Továrna Bayerische Motoren Werke (BMW) je dnes celosvětově známá

43

svou výrobou automobilů, nicméně začátky této společnosti byly spojeny právě s leteckými motory – koneckon-ců, světoznámé bílo-modro-černé logo BMW dodnes znázorňuje letec-kou vrtuli. Stejně jako Siemens, i BMW původně vyráběla kapalinou chlazené řadové motory – za zmínku stojí například BMW IV, případně veleúspěšný vidlicový dvanáctiválec BMW VI, který poháněl stíhačky Hein-kel He 51 či rychlé poštovní Heinkely He 70, ale našel si cestu do SSSR (vy-ráběn pod licenčním označením Miku-lin M-17, poháněl např. bombardéry Tupolev TB-3) i do Japonska (využit na stíhačkách Kawasaki typ 92). Postup-ně ale bylo rozhodnuto o zahájení výroby hvězdicových motorů. Od americké společnosti Pratt & Whitney byla zakoupena licence na výrobu devítiválcového motoru R-1860 Hor-net, jež byl vyráběn pod označením BMW Hornet. Jeho vylepšená verze byla označena BMW 132 – ta proslula především jako pohonná jednotka dopravních Junkersů Ju 52. Dalším vývojovým krokem následně byl mo-tor BMW 139 – čtrnáctiválcový hvěz-dicový motor s válci ve dvou řadách po sedmi. Další díl mozaiky původu BMW 801 poskytl legendární letecký konstruktér Kurt Tank. Ten v roce 1937 přišel s projektem stíhačky Focke-Wulf Fw 190. Nový stroj měl být odolný, měl být snadný na pilotáž, měl být scho-pen operovat z nezpevněných ploch, ale hlavně měl být poháněn hvězdico-vým motorem. To bylo v té době na

evropské poměry nezvyklé, neboť kapalinou chlazené řadové motory byly pro stíhačky viděny jako lepší možnost – u hvězdicových motorů totiž vadil jejich tvar, jež zvyšoval odpor vzduchu. Ve snaze tuto nevý-hodu minimalizovat ale probíhaly výzkumy aerodynamických kapotáží, které nesly natolik slibné výsledky, že se Tankovi nakonec podařilo přesvěd-čit říšské ministerstvo letectví, a Fw 190 dostal zelenou. Pohánět ho měl právě motor BMW 139, u kterého se ve snaze vyřešit problém s chlazením zadní řady válců (obvyklý u víceřadých hvězdicových motorů) rozhodl Tank instalovat dvanáctilopatkový ventilá-tor, jež se nacházel za kuželem vrtule, a měl za úkol hnát do motorového prostoru dostatek chladícího vzduchu na to, aby se zabránilo přehřívání. V praxi se ale ukázalo, že BMW 139 není pro takové složité řešení vhodný, a první prototypy Fw 190 proto trpěly vážnými problémy s chlazením. V projektu ale byl viděn potenciál, práce proto pokračovaly. Ve výsledku se tedy zkombinovaly tři zdroje zkušeností a poznatků – Bramo přispělo zkušenostmi s motorem Faf-nir, postaveným na základě Bristolu Jupiter, BMW dodalo motor BMW 139, jehož předchůdce BMW 132 čerpal z amerického Pratt & Whitney R-1860 Hornet, a Kurt Tank tuto mo-zaiku doplňoval svým vlivem a zna-lostmi. Všechny tyto vlivy a faktory se nakonec skloubily do nového hvězdi-cového čtrnáctiválce, nazvaného BMW 801. Ten sice stále ve svém

44

rodokmenu nesl americký a britský původ, nicméně jinak šlo o zcela nový design, jež navázal na BMW 139 a nadále jej vylepšil – přibylo například přímé vstřikování paliva, či výfukové ventily plněné sodíkem, jež odváděl teplo a zlepšoval chlazení. Motor měl zdvihový objem 41,8 litru a jeho rané verze dosahovaly vzletového výkonu 1539 koní při 2700 otáčkách za minu-tu. Výrazným technologickým pokro-kem byl systém řízení motoru Kommandogerät. Šlo o mechanicko-hydraulický systém, který ovládal průtok paliva, úhel listů vrtule, stupeň turbodmychadla, bohatost směsi a časování svíček, a to vše pomocí ply-nové páky. V době, kdy všechny ostatní letouny měly ovládání motoru řešeny daleko složitěji pomoci oddě-lených páček a spínačů, šlo o výraznou taktickou výhodu, neboť pilot se ne-musel věnovat nastavení motoru, a mohl se plně soustředit na ovládání letounu a na své okolí. Nejslavnějším strojem, jež byl moto-rem BMW 801 poháněn, byl právě Focke-Wulf Fw 190. U něj byl zdoko-nalen chladící ventilátor, který ve výsledku rotoval trojnásobnou rych-lostí než vrtule, což zabezpečovalo dostatečný proud vzduchu k chlazení válců nezávisle na okolní teplotě, a to i při volnoběhu na zemi. To znamena-lo, že BMW 801 bylo prakticky ne-možné přehřát či snad dokonce zničit, což byla oproti ostatním letounům poháněných hvězdicovými motory markantní výhoda. Kromě Fw 190 ale byl BMW 801 využit i pro velké množ-

ství dalších strojů – namátkou jme-nujme bombardér Junkers Ju 88 a z něj vycházející letouny (Ju 188, Ju 288, Ju 388), ambiciózní čtyřmotorový bombardér Heinkel He 177, či bom-bardér Dornier Do 217 – masivně vylepšená verze Dornieru Do 17. Po-slední jmenovaný stroj využíval mon-táže motoru typu Kraftei, jež celou pohonnou jednotku kromě paliva integrovala do jednoho celku, jež mohl být vcelku demontován a vymě-něn během pouhých 30 minut, což výrazně usnadňovalo údržbu a opravy. Motor samozřejmě prošel i vývojem co do výkonu. První série byla ozna-čená BMW 801A, a byla následována prototypem BMW 801B, určeným pro montáž v tandemovém uspořádání. Ten zřejmě nikdy neopustil stádium prototypu, po něm ale přišly série BMW 801C (disponující vylepšeným chlazením a novým systémem ovlá-dání vrtule), doplněné modelem BMW 801L, který měl ovládání vrtule automatické. Verze BMW 801 D-2 užívala 100-oktanové palivo, které zvyšovalo vzletový výkon na 1700 koní, a byla později vybavena systé-mem vstřikování směsi metanolu a vody MW50, který v e středních a malých výškách zvyšoval výkon až na 2000 koní. Verze BMW 801E měla jiný převodový poměr, díky čemuž měl motor zvýšený výkon až o 100 koní, nicméně tato verze nebyla příliš vyu-žívána. Nejsilnější variantou BMW 801 byl model 801F, jež dosahoval vzleto-vého výkonu až 2400 koní, jeho pro-dukci ale překazil konec války. Co se

45

ale nikdy nepodařilo plně vyřešit, byl nízký výkon motoru ve velkých výš-kách vinou málo efektivního turbod-mychadla. U Fw 190 tato nevýhoda omezovala jeho nasazení ve velkých výškách, a ačkoliv proběhlo několik

pokusů o zlepšení, nakonec bylo roz-hodnuto o nahrazení BMW 801 řado-vým motorem (Daimler-Benz DB 603 u prvních výškových prototypů, poslé-ze motor Junkers Jumo 213 u série Fw 190 D).

BMW 801D v Imperial war Museum, Duxford

46

Kamufláž Curtiss H-75-I No58 (X857) pro P36C, Bitva o Francii, 3. září 1939 pilot: Jan Klán, kamufláž vytvořená hráčem Paegas | stáhnout zde

[LETECKÉ ESO] Jan Klán 15. února - Autor: Michal Kamp Je poněkud nespravedlivé, že kvalita válečných pilotů je většinou odvozo-vána od sestřelů nepřátelských leta-del. Jména jako Karel Kuttelwascher nebo Josef František jsou známa do-statečně, ale představují až samotný vrchol ledovce úspěchů českosloven-ských letců a personálu. Proto by-chom zde chtěli upozornit na muže, který byl nejen znamenitým pilotem (i co do počtu sestřelů), ale také cha-rismatickou a vůdčí osobností s vel-kým organizačním smyslem – Jana Klána.

Jan Klán se narodil v Německém Bro-dě 22. ledna 1911 a zde též vystudo-val gymnázium. Roku 1931 absolvoval prostějovskou školu pro důstojníky letectva v záloze, ale toužil sloužit aktivně. Nakonec po dalším dvoule-tém studiu nastoupil jako zástupce velitele u letky 2. leteckého pluku v Olomouci. Okupace jej zastihla v Čes-kých Budějovicích, kde velel Četnické letecké hlídce v hodnosti nadporučíka. Z obsazené vlasti uprchl 16. května 1939 a o pár dní později dorazil parní-kem do Francie. Počátkem prosince

47

téhož roku byl v první vlně letců nasa-zených na západní frontě – s Františ-kem Cháberou, Ladislavem Světlíkem a dalšími skončil v Toul-Croix de Metz u GC II/5. Zasedl zde do stroje Curtiss H-75C1, což byla víceméně verze Curtiss Hawk P-36 A pro export do Francie (se čtyřmi kulomety 7,5 mm). Na tuto skutečnost nepřímo odkazo-val emblém 3. letky GC II/5, kde Klán létal – obličejový profil amerického indiána (Siouxe).

Jan Klán na letišti Speke, 312. peruť pod-

zim 1940 (zdroj: www.czechspitfireclub.cz)

Vznikl tak úsměvný paradox, jakých jsou války plné: český pilot z Němec-kého Brodu bojující o Francii v ame-rické stíhačce. To však Klánovi nijak

nevadilo. Letoun patřil ve francouzské armádě k těm lepším a devětadvaceti-letý pilot si jej velmi dobře osvojil. Za více jak 55 operačních hodin nad francouzskou půdou zaznamenal 5 jistých a 3 pravděpodobné sestřely. Z nich jeden, ze dne 23. dubna 1940, představoval historický úspěch: „Opravdový Sioux, Sous-lieutenant Klán, se doslova „přisál“ na jednu německou stíhačku. Ale německý pilot se dokázal bránit. Bez přestání plival střely, zatímco obě letadla se jedna druhému snažila dostat na kobylku v očekávání strašlivého rozuzlení. Klán si nakonec uvolnil cestu, srovnal si protivníka v zaměřovači a střílel. Z motoru Messerschmittu vyšlehly dvou- až třímetrové plameny. Vítěz-ství! Němec přešel do střemhlavého letu, minul hranici východně od Bouzonville a roztříštil se v okolí Trombornu…“ „Onzo Klan“, jak mu Francouzi říkali, byl prvním Čechoslovákem, který čistě sestřelil obávaný Bf 109 (konkrétně E-1). Později se ukázalo, že stroj byl z 2./JG 52 a pilotovaný Obfw. Franzem Esslem. Němec skončil v nemocnici a hrdinný Čech dostal francouzský Vá-lečný kříž s palmou. Po pádu Francie se v srpnu 1940 Jan Klán společně s dalšími českými piloty dostal přes Gibraltar na britské ostro-vy a usedl v hodnosti Pilot Officer do letounu Hawker Hurricane Mk I. ve službách Jeho Veličenstva. Zúčastnil se bitvy o Británii, byť nebyl situován

48

v nejvytíženější oblasti bojů na jihový-chodním pobřeží ostrova. Každopádně díky svým schopnostem stoupal v hodnostním žebříčku: dne 17. listopa-du 1940 z něj už byl Flight Lieutenant, ujal se velení nad A-flightem a 27. května 1941 stal velitelem celé 312. čsl. stíhací perutě RAF. Funkci si dlouho neužil, po pár měsí-cích musel ze zdravotních důvodů ukončit operační službu a nastoupil jako styčný důstojník u 11. Fighter Command. Ačkoliv v této pozici výraz-ně pomáhal vytvořit samostatný čsl. wing (spojení s ostatními čsl. perutě-mi), Jan Klán toužil po aktivním létání. Na vlastní žádost byl proto degrado-ván z Wing Commandera zpět na Flight Lieutenanta a nastoupil 14. července 1942 alespoň jako noční stíhač u 605. britské stíhací squadro-ny. Zde snad jako jediný český pilot za války ovládal Havoc Mk. I a Boston Mk. III. Odtud putoval v říjnu téhož roku k slavné 68. squadroně a na Beaufighterech MK.IF a Mk.VIF po-máhal bránit anglické pobřeží. Jenže v červnu roku 1943 musel zase s létá-ním kvůli zdraví skončit a stal se refe-rentem letectva exilového Minister-stva národní obrany. Situaci změnil až František Fajtl hleda-jící dobrovolníky pro plánovanou československou jednotku v SSSR. Jan Klán samozřejmě neváhal, viděl zde oprávněnou šanci se vrátit do kokpitu. Fajtl jej přijal a Klán se stal jedním z dvaceti vyvolených pro cestu do Rus-ka. Opět nezůstal jen u kniplu – poz-

dější generál brzy rozpoznal jeho velící schopnosti a učinil jej 1. června 1944 svým zástupcem u čerstvě zřízeného 1. čs. samostatného stíhacího letec-kého pluku. Klánovým novým strojem se stal ob-ratný Lavočkin La-5FN a s ním přistál 15. září 1944 na slovenském povsta-leckém letišti Tri Duby. Šlo o historický okamžik, protože Jan Klán společně s Františkem Fajtlem, Josefem Stehlí-kem a Františkem Cháberou byli prv-ními zahraničními československými piloty, co usedli od začátku války na domácí půdě. O dva dny později začal celý 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk aktivně bojovat v rámci Sloven-ského národního povstání.

Lavočka Jana Klána po odmaskování na

letišti Tri Duby 16. 9. 1944 (zdroj: Jiří Railich - Esa na obloze)

Klán na Slovensku nevydržel až do konce. Byl povolán na letiště do pol-ského Przemyslu, kde se ujal velení nad Československým leteckým výcvi-kem. Zde se školili především čerstvě uprchlí slovenští piloti. Nakonec se 16. ledna 1945 stal zástupcem velitele 1. čs. smíšené letecké divize a v posled-

49

ních měsících války se zúčastnil bojů na Moravě a ve Slezsku. Klánův návrat do vlasti byl samozřej-mě plný ovací. Skončil v hodnosti podplukovníka a stal velitelem Letec-ké dopravní skupiny. Ale věříme, že více jej potěšil soukromý život. V již-ních Čechách, které musel po okupaci rychle opustit, na něj čekala snouben-ka. Teprve nyní, po více jak šesti le-tech, si ji mohl konečně vzít. Po pár měsících ale už odjel pracovně do Moskvy, kde od 1. ledna 1946 na-stoupil do funkce zástupce čs. vojen-ského a leteckého atašé. Před Úno-rem 1948 byl z místa odvolán a od června téhož roku ještě plnil roli za-tímního velitele 2. letecké divize a poté 5. stíhacího pluku. Jenže v listopadu 1948 byl zbaven funkce, poté fakticky propuštěn z armády a degradován. Nejspíše jej to

překvapilo. Sice býval stíhačem ve službách Francie a RAF, ale do vlasti se vrátil z fronty východní. Na druhou stranu po dvou zkušenostech ze SSSR tušil, co jej bude čekat dále. Klán utekl z ČSR a usadil se ve Spojených státech amerických, kde pod jménem John Kent pracoval ve firmě Piper. Díky znalosti sedmi jazyků jej firma nasa-zovala hlavně na své filiálky po celém světě, kde měl na starosti prodej letounů do celé Evropy a Středního východu. Na penzi odešel do města Tuscon v Arizoně a zemřel v požehna-ném věku 75 let dne 10. prosince 1986. Jan Klán byl roku 1991 povýšen na plukovníka in memoriam. Zároveň je držitelem úctyhodné řady třinácti významných vyznamenání: českoslo-venských, francouzských, britských a rumunských.

Jan Klán (v popředí vpravo) s ostatními čs. piloty po příjezdu do Anglie, polovina roku 1940

(zdroj: www.muzeumhb.cz)

50

Bf 110C-4, NJG 1 Luftwaffe. Arnhem, Nizozemí, podzim 1940 kamufláž vytvořena hráčem SuchDogeVeryAce | stáhnout zde

[LETECKÉ ESO] Major Heinz Schnaufer 16. února - Autor: Mark Barber Narozen v Calwu, vesnici v Baden-Württembergu v jižním Německu v únoru roku 1922, Heinz-Wolfgang Schnaufer byl nejstarším ze čtyř dětí Alfréda Schnaufera, původem inžený-ra, později obchodníka s vínem. Od mládí nad svými vrstevníky vynikal fyzicky i psychicky, byl nadaným stu-dentem a vynikajícím sportovcem. Jeho budoucí kariéra byla pravděpo-dobně předurčena v brzkém věku, už jako dítě vyjádřil touhu přidat se k organizaci Německé mládeže a k létá-ní s větroni. Láska k obojímu poháněla jeho touhu přidat se k armádě a stát se letcem. Díky jeho studijním úspěchům nebylo překvapením, že prošel přijímacími testy na důstojníka Luftwaffe v listo-padu 1939, krátce před jeho osmnác-

tými narozeninami. Po dokončení základního vojenského výcviku, který zahrnoval manipulaci se zbraní, polní výcvik a fyzický trénink, začal v dubnu 1940 svůj letecký výcvik. Coby poručík byl o rok později vybrán pro kurz na vícemotorových stíhačích, jako pilot těžkého stíhače Bf 110. V dubnu 1941 bylo počáteční nadšení z letounů Bf 110 pryč - slabiny letounu byly odhaleny a ukazovaly se jeho vážné nedostatky v boji ve dne. Nicméně se vzrůstající frekvencí noč-ních náletů bombardovacích skupin RAF a vzhledem k tomu, že se Bf 110 začal prokazovat jako vhodný stroj proti této hrozbě, se Schnaufer dob-rovolně přihlásil k tréninku nočních stíhačů. Konečně v listopadu 1941 byl Schnaufer, coby čerstvě kvalifikovaný

51

pilot zařazen k II./NJG 1 (2. skupina 1. noční stíhací eskadry). Nicméně kvůli období špatného počasí se Schnaufer zůčastnil během temné zimy 1941-1942 pouze několika vzletů.

V únoru 1942 byla Schnauferova sku-pina převelena do Koksijde v Belgii a Schnaufer byl součástí obrovského vzdušného deštníku, který poskytoval ochranu lodím Scharnhorst, Gneis-enau a Prinz Eugen při operaci Cer-berus. Po převelení do štábu II./NJG 1 sestřelil Schnaufer první nepřátelský letoun, Handley Page Halifax, v noci z prvního na druhého června 1942. Během útoku na druhý britský bom-

bardér byl Schnauferův Bf 110 zasa-žen obrannou palbou, Schnaufer zasa-žen do nohy, přestala mu fungovat směrovka, a jeden z motorů jeho letounu začal hořet. Oheň se mu po-dařilo uhasit a doletět zpět na své letiště. On a jeho radista Friedrich Rumpelhardt byli za své první vzdušné vítězství oceněni Železným křížem II. třídy. Po vyléčení svého zranění začaly Schnauferovi úspěchy brzy narůstat. V noci 1. srpna sestřelil dva letouny Wellington a jeden Whiteley během jediné hodiny, za což byl oceněn Že-lezným křížem I. třídy. Na konci měsí-ce, tentokrát za pomoci vzdušného radaru Lichtenstein, sestřelil Schnau-fer svůj pátý bombardér a stal se leteckým esem. Do konce roku 1942 měl na kontě 7 sestřelů. Kvůli absen-cím Schnauferova radisty Rumpe-lhardta kvůli onemocnění a několika odborným kurzům, úspěšně létal během roku 1943 s několika jinými radisty. S každou misí sbíral víc a víc zkušeností, což se projevovalo i na jeho vzdušných úspěších. V noci z 29. na 30. května si opět připsal tři sestře-ly během jediného letu, to stejné zopakoval o měsíc později 29. června. Se sedmnácti nočními sestřely byl Schnaufer 1. července 1943 povýšen do hodnosti nadporučíka. O měsíc později byl Schnaufer převe-len k IV./NJG 1 operující z Leeuwarde-nu v Holandsku. Krátce po jmenování novým velitelem letky byl navíc oce-něn Německým křížem ve zlatě. Se

52

změnami v operačních předpisech německých nočních stíhacích sil byla posádka letounů Bf110 zvýšena na tři, a Schnaufera a jeho radistu doplnil palubní střelec. Další krok v evoluci nočních stíhačů byl podstatnější - Schnaufer byl jedním z prvních, kdo testoval systém nových, vzhůru stříle-jících kanónů Schräge Musik, instalo-vaných na německé noční stíhače.

Radiové velitelství pro noční stíhače

V noci 31. prosince, opět se svým radistou Rumpelhardtem, sestřelil Schnaufer svůj 42. nepřátelský letoun a byl oceněn Rytířským křížem. Začát-kem roku 1944 byl ale kvůli operaci slepého střeva a následnému popras-kání stehů donucen dát si podruhé v kariéře od létání na několik týdnů volno. Na frontu se vrátil v březnu roku 1944 jako velitel skupiny IV./NJG 1, a hned v květnu byl povýšen na kapitána. Během jediné noci 25. května sestřelil pět britských bombardérů. Další čtyři sestřely následovaly v noci 22. června a vynesly mu povýšení jeho Rytířské-ho kříže o dubové ratolesti. O pouhý měsíc později navíc k Rytířskému kříži získal od samotného Hitlera meče,

zatímco jeho radista a střelec získali Rytířský kříž, což dovedlo posádku k titulu nejvýš vyznamenané noční posádky v historii. V noci 9. října Schnaufer sestřelil své sté letadlo a byl opět oceněn Rytířských křížem, tentokrát s dubovými ratolestmi, meči a brilianty. Ve věku dvaadvaceti let a s němec-kými silami nočního stíhání, která kvůli postupu spojeneckých sil neustá-le střídaly letiště, byl Schnaufer jme-nován vůbec nejmladším velitelem eskadry Luftwaffe a koncem listopadu 1944 převzal velení nad NJG 4. Na konci roku 1944 měl na kontě 106 sestřelů a předstihl tak Helmuta Len-ta, do té doby nejúspěšnějšího noční-ho stíhače na světě. V únoru byl Her-manem Goringem informován, že se stane inspektorem Nočních stíhacích sil, Schnaufer ale požádal, aby mohl pokračovat v kariéře jako bojový pilot. Jeho pravděpodobně největší úspěch přišel 21. února 1945, kdy ráno sestřelil dva nepřátelské bombardéry Lancaster, při nočním vzletu pak dal-ších 7 Lancasterů během devatenácti minut, takže celkem 9 bombardérů během 24 hodin. Jeho poslední sestřel byl zaznamenán 8. března a stal se jeho 121. vzdušným vítězstvím. Po několikaměsíčním testování vhod-nosti letounu Dornier Do 335 pro noční boj byl Schnaufer zajat britský-mi jednotkami v květnu roku 1945. S velkým zájmem RAF byl vyslýchán a poté propuštěn, aby se vrátil domů pomoci své matce s rodinným vinař-

53

ským podnikem. V červenci roku 1950 měl během pracovní cesty autoneho-du poblíž francouzského Bordeaux. Po dvoudenním boji o život zemřel dne 15. července 1950 ve věku 28 let. S pouhými 1100 nalétanými hodinami byl Heinz-Wolfgang Schnaufer nejú-spěšnějším nočním pilotem v letecké historii.

Lichtenstein UHF radio-lokátor

54

'Jagdpanzer 38(t) 'Chwat', kořistní Hetzer polských povstalců', kamufláž vytvořená hráčem RazNaRok | stáhnout zde

[HISTORIE] Jagdpanzer 38(t) Hetzer 17. února - Autor: Jan Kozák V prosinci 1943 německé nejvyšší armádní velení OKH (Oberkommando des Heeres) uspořádalo konferenci, na které bylo rozhodnuto o vývoji nového lehkého stíhače tanků, jež by byl levnější a snazší na výrobu, než soudobé projekty stíhačů tanků Jagd-panther a Jagdtiger. Volba továrny, jež měla nové vozidlo vyrábět, padla na podnik BMM v Praze (nástupnický podnik továrny ČKD během německé okupace). Ta již měla zkušenosti s výrobou stíhačů tanků Marder III, ten již ale byl se svým lehkým pancéřová-ním a otevřeným bojovým prostorem vnímán jako nevyhovující. Nové vozi-dlo proto mělo disponovat plně uza-vřeným bojovým prostorem, být chráněné dostatečným zkoseným pancéřováním, a jako základ měl být použit podvozek lehkého tanku LT vz.

38 (v německé službě známém jako PzKpfw 38(t)). Ten byl v roce 1943 dávno vyřazen jako zastaralý, nicméně jeho spolehlivé a osvědčené hnací ústrojí a podvozek (stejné jako u Mar-deru III) společně s dostatkem ná-hradních dílů byl stále cenným arti-klem. Celková váha stroje neměla přesáhnout 13 tun, a zazněl i požada-vek maximální rychlosti 55-60 km/h - ten se později ukázal jako nereálný. Práce na vozidle se rozjely s neoby-čejnou rychlostí. Adolf Hitler projekt schválil 17. prosince 1943, již v lednu 1944 byla hotová dřevěná maketa, a v březnu byly připraveny první tři proto-typy, jež se od pozdějších sériových strojů lišily absencí odlévaného štítu kanónu typu Saukopf. Jelikož stroj užíval osvědčený a dostatečně ozkou-

55

šený podvozek, hnací ústrojí i výzbroj, nebylo potřeba žádného důkladného testování, a sériová výroba se v BMM rozjela v dubnu 1944. Původně prav-děpodobně nový stíhač tanků nesl název "Jagdpanzer 38(t) für 7,5 cm PaK 39 L/48", nicméně daleko zná-mější je pod jménem Hetzer ("Štváč"). O vzniku tohoto jména koluje více informací v závislosti na zdroji. Jednou z verzí je i ta, že název "Hetzer" byl původně továrnou BMM rezervován pro projekt lehkého stíhače tanků E-10, nicméně kvůli chybě během jed-nání s německými činiteli byl název zanesen do dokumentace Jagdpanze-ru 38(t). Když pak následně byly stroje odeslány na frontu, jednotky začaly název "Hetzer" zmiňovat v hlášeních, ze kterých následně Inspektorát tan-kových vojsk vydedukoval, že jméno dali stroji sami vojáci. Tak jako tak, na podzim roku 1944 se oficiální označe-ní ustálilo na "Jagdpanzer 38(t) Het-zer" (Sd.Kfz. 138/2). Co se obecné charakteristiky týče, Hetzer na první pohled vynikal svými, na stíhač tanků vskutku miniaturními rozměry. Světlá výška činila pouhých 185 cm, na šířku měl Hetzer 2,63 metru a na délku bez kanónu nece-lých 4,8 metru (6,3 metru s kanónem). O pohon se staral benzínový vidlicový šestiválec Praga AE 2800 s maximál-ním výkonem 150 koní při 2600 otáč-kách za minutu, jež poháněl pětistup-ňovou planetovou převodovku Praga-Wilson. Maximální rychlost Hetzeru byla 40 km/h na silnici a 15 km/h v terénu, dojezd při kapacitě paliva 320

l činil 130 km v terénu a 180 km na silnici. Podvozek převzatý z LT vz. 38 (konkrétně z modifikovaného proto-typu PzKpfw 38 (t) n.A.) byl odpružen listovými pružinami, jež byly nejsilněj-ší vepředu kvůli zde umístěné váze čelního pancéřování. Ten se sestával z vrchního plátu o tloušťce 60 mm, umístěném pod sklonem 60 stupňů, a spodního plátu, jež měl stejnou tloušťku, ale o 20 stupňů menší sklon. Boky a záď byly pancéřované jen le-hce - silně zkosené vrchní boční stěny měly tloušťku 20 mm, a stejnou tloušťku měl i spodní boční pancíř pod pásy, zatímco vrchní pancíř byl 8 mm silný.

J.Pz. 38(t) Hetzer v Maďarsku, 1945

Hlavní výzbrojí byl kanón 7,5 cm PaK 39 L/48, stejná zbraň jako na stíhači tanků Jagdpanzer IV (ačkoliv u Hetze-ru nebyla montována úsťová brzda). Tato zbraň byla při užití standardní APCBC střely PzGr.39 schopna na vzdálenost jednoho kilometru při úsťové rychlosti 750 m/s probít 82 mm silný pancéřový plát pod sklonem 30 stupňů. Vezeno bylo 41 kusů mu-nice, kromě střeliva PzGr.39 mohlo jít i o podkaliberní PzGr.40 či kumulativní

56

HlGr.38. Sekundární výzbroj byla tvo-řena jedním kulometem MG 34 ráže 7,92 mm, jež se ovládal dálkově z vnitřku vozidla. Osádku tvořili čtyři muži - velitel, řidič, střelec a nabíječ. Vinou malých roz-měrů vozidla byl vnitřní prostor velmi stísněný a k tomu ještě rozdělen na dvě části kanónem, jež byl umístěn v pozici vyosené doprava a měl jen omezený stranový odměr (11 stupňů napravo, 5 stupňů nalevo). Řidič, střelec a velitel proto museli sedět v jedné řadě za sebou na levé straně vozidla, přičemž stanoviště velitele částečně zasahovalo do motorového prostoru. Toto uspořádání, a z něj plynoucí umístění periskopů a průzorů znamenalo, že Hetzer neměl prakticky žádný výhled na pravou stranu. Zřej-mě nejméně pohodlí pak měl nabíječ - kanón byl totiž navržen pro nabíjení zprava, jenomže na pravé straně Het-zeru nebylo pro nabíječe místo a ten proto musel sedět více nalevo a nabí-jet kanón přes kryt závěru. To ztěžo-valo manipulaci s náboji a prodlužova-lo dobu nabíjení, kvůli čemuž měly Hetzery relativně nízkou rychlost střelby. Nabíječ zároveň sloužil i jako střelec z kulometu, který sice byl ovládán dálkově z bezpečí vozidla, nicméně používal pouze padesátiran-né bubnové zásobníky, které musel nabíječ přebíjet ručně. Jelikož se při-tom musel vystavit nebezpečí nepřá-telské palby, byl kulomet osazen ma-lým šípovitým pancéřovým krytem, jenž měl nabíječi poskytnout alespoň

nějakou ochranu před kulkami a stře-pinami. První Hetzery byly frontovým jednot-kám doručeny v červenci 1944, a brzy se jak na západní, tak i na východní frontě osvědčily jako efektivní stíhače tanků, kombinující dobrou pancéřo-vou ochranu, účinnou výzbroj a dob-rou pohyblivost. Jejich malé rozměry výrazně usnadňovaly maskování, a náležitě zamaskovaný Hetzer proto bylo těžké odhalit, natož zasáhnout. I pokud ale k zásahu došlo, vynikající čelní pancéřování poskytovalo osádce vysoký stupeň ochrany, zatímco kanón PaK 39 postačoval na vyřazení téměř všech sovětských či spojenec-kých obrněnců. Uvádí se, že například tank T-34/85 se musel přiblížit k Het-zeru na méně než 400 metrů, aby byl jeho kanón D-5T ráže 85 mm schopen probít čelní pancíř německého stroje, zatímco například americké tanky M4 Sherman s kanónem ráže 75 mm nedokázal čelní pancíř Hetzeru probít ani z bezprostřední vzdálenosti. Het-zer přitom oba zmíněné typy dokázal spolehlivě vyřadit na vzdálenost 700-1000 metrů. Skutečně na pozoru tak musely být osádky Hetzerů jen před nejtěžšími typy, jako například IS-2, či stíhače tanků SU-100 - oba zmíněné stroje dokázaly Hetzera čelně zničit na vzdálenost větší než jeden kilometr. Slabý boční pancíř Hetzerů pak doká-zaly probít i zbraně malých ráží, Het-zery proto obvykle operovaly ve vět-ším počtu, kdy se vozidla za podpory pěchoty navzájem kryla. Zvláště v městských bojích se pak osvědčil

57

dálkově ovládaný kulomet. Ve službě Hetzer následně setrval až do konce války. Během výroby vznikly dvě specializo-vané varianty - velitelské vozidlo Pan-zerbefehlswagen Hetzer, a plameno-metný Flammpanzer 38(t). První jme-novaný nesl silnější radiostanici FuG 8 a anténu s hvězdicovým rozvětvením, druhý typ pak místo kanónu dispono-val plamenometem. Na základě Het-zeru vzniklo i obrněné vyprošťovací vozidlo Bergepanzer 38(t) a samohyb-ná houfnice, disponující houfnicí sIG 33 ráže 150 mm v upravené nástavbě. Celkově se pak vyrobilo přes 2800 kusů uvedených variant. Bylo navrže-no i velké množství návrhů dalších vozidel, jež by byly na Hetzeru založe-ny - jmenujme například prototyp vyzbrojený kanónem 7,5 cm KwK 42 L/70 z tanků Panther, protiletadlové vozidlo Flakpanzer 38(t) s jedním kanónem FlaK 38 ráže 20 mm, pří-padně vozidlo Hetzer Starr, jež mělo pevně instalovaný kanón bez zákluzo-vého mechanismu za účelem snížení nákladů na výrobu (zůstalo pouze u prototypu). Po válce byl Hetzer vyráběn pod ozna-čením ST-I (Stíhač Tanků I.), a česko-slovenská armáda jej užívala až do 60. let. 158 strojů bylo zakoupeno Švýcar-skem, kde Hetzery prošly určitými úpravami (např. montáží úsťové brz-dy) a pod označením G-13 pak sloužily ve švýcarské armádě a dnes jsou často na historických akcích užívány v roli německých Hetzerů. V současné době

se v soukromých sbírkách i muzeích po celém světě nachází poměrně vysoký počet Hetzerů - ať už váleč-ných originálů, či švýcarských G-13. U nás pak můžete Hetzera vidět v tan-kovém muzeu v Lešanech.

Hetzer v muzeu Kubinka, Rusko

Ve War Thunderu je Jagdpanzer 38(t) Hetzer německý stíhač tanků 3. úrov-ně, který je v technologickém stromu nástupce Marderu III. Svůj BR 4.7 sdílí s Jagdpanzerem IV a StuGem III Ausf.G. Ve srovnání s těmito dvěma stroji je pak Hetzer ve hře o něco méně pohyblivý a má horší stranový odměr kanónu, nicméně ze všech tří je suverénně nejmenší, a má nejlepší pancéřovou ochranu - jeho 60 mm vrchní čelní pancíř zkosený pod úhlem 60 stupňů nabízí efektivní pancéřovou ochranu 108-138 mm, zatímco spod-ní, méně zkosený plát o stejné tloušť-ce je ekvivalentní 84-91 mm ploché-mu plátu. Boční pancéřování je ale jen 20 mm silné, a i přes silné zkosení nenabízí prakticky žádnou ochranu ani proti těm nejlehčím kanónům ve hře. Maximální rychlost činí 42 km/h, na rovném povrchu jí pak Hetzer dosahu-je za sedmnáct vteřin.

58

Výzbroj Hetzeru je na BR 4.7 adekvát-ní - kanón PaK 39 L/48 dokáže se základní APCBC municí PzGr.39 probít 117 mm pancíře na bezprostřední vzdálenost, a 84 mm na vzdálenost jednoho kilometru, což je dostačující vůči prakticky všem soupeřům na dané úrovni. Proti silně pancéřova-ným cílům je pak možno vyzkoumat a užít podkaliberní střelivo PzGr.40 s průbojností 152 mm na bezprostřední vzdálenost a 94 mm na vzdálenost 1000 metrů, případně kumulativní náboj HlGr.38B s průbojností 80 mm na všechny vzdálenosti. Rychlost pře-bíjení s vycvičenou osádkou činí 7,6 vteřiny. Co se herního stylu týče, Hetzer se v podstatě nijak neliší od ostatních německých stíhačů tanků, nicméně jeho malé rozměry mu dávají výhodu oproti jeho "větším bratříčkům" StuG III Ausf.G a Jagdpanzer IV. Najděte si vhodnou pozici, využijte terénu k minimalizaci svého profilu, a střílejte na nic netušícího nepřítele ze střední až dlouhé vzdálenosti. Čelní pancéřo-vání vám zajistí slušnou míru odolnos-ti, nicméně na dané úrovni se již bu-dete střetávat s tanky, které již budou moci váš čelní pancíř na menší vzdá-lenosti spolehlivě probít i bez užití podkaliberního střeliva - například T-34/85 či tanky Sherman s dlouhým 76 mm kanónem. Zkušenější hráči pak budou mířit na váš spodní čelní plát, který je slabší a jehož probití v drtivé většině případů bude znamenat zni-čení převodovky či dokonce požár. Ačkoliv tedy silné čelní pancéřování

svádí k boji v první linii, je lepší nehnat se v čele útoku a pálit na nepřítele ze zpovzdálí, ideálně v takové pozici, kdy je váš spodní čelní plát chráněn pře-kážkou či terénní nerovností. Jako u všech kasematových stíhačů tanků se za každou cenu vyhněte napadení z boku - kombinace slaboučkého boční-ho pancéřování a munice uložené hned pod ním pro vás v případě zása-hu z boku znamená rozsudek smrti. Nevýhodou rovněž je poněkud malá rychlost při jízdě do kopce, a omezený stranový odměr kanónu, jež znesnad-ňuje hlavně palbu na pohybující se cíle. Pokud naopak Hetzeru čelíte, snažte se pálit do spodního čelního plátu. Tím zničíte převodovku a vozidlo znehybníte, což vám umožní jej objet a zničit jej střelou do boku. Pokud ale máte vozidlo vybavené podkaliberní municí o dostatečné průbojnosti, jednoduše palte na pravou stranu Hetzeru (z pohledu střelce) přímo do průzoru řidiče - dobře umístěná pod-kaliberní střela totiž může vzhledem k rozmístění osádky vyřadit tři členy osádky ze čtyř, a tím zneškodnit celé vozidlo. Při zaskočení Hetzeru z boku ale máte před sebou snadnou kořist, neboť na obou bocích vozidla je umís-těna zásoba munice, chráněná jen tenkým pancéřováním. Celkově vzato je Hetzer při správném užití výborný stíhač tanků, jež výmě-nou za malý stranový odměr a velice tenký boční pancíř nabízí vynikající čelní pancéřování a malé rozměry,

59

které z vás hlavně na větší vzdálenost činí nesnadný cíl. Hetzer je zakonče-ním linie tanků PzKpfw 38(t) a jeho výzkum proto již nikam jinam nevede, nicméně určitě by byla škoda jej pře-

hlédnout, neboť se jedná o užitečnou alternativu ke StuGu III Ausf.G a Jagd-panzeru IV. A nezapomeňte - Hetzer gonna Hetz!

V jedné z nadcházejících aktualizací přidáme emblém 'Chwat' ('Udatný'), který byl namalo-

ván na kořistním Hetzeru polských povstalců během Varšavského povstání v roce 1944. Vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirko

60

F-86 Sabre ve zbarvení Íránských vzdušných sil

[HISTORIE] Íránské letectvo 18. února - Autor: Sergej Hrustid Císařské íránské letectvo (IIAF), jak bylo dříve nazýváno, vzniklo v roce 1920 jako součást Císařských írán-ských ozbrojených sil na popud teh-dejšího ministerského předsedy – Rezy Shaha, kvůli zvyšujícímu se vo-jenskému významu letadel, a také jako součást snahy o modernizaci tamějších ozbrojených sil. V následují-cích letech po založení používalo IIAF pouze zahraniční (evropské) letouny, protože nemělo dostatečné kapacity pro vývoj vlastních strojů. První země, která zareagovala na poptávku po letounech bylo Německo, s Francií a Ruskem v závěsu. Pouhé nakoupení strojů ale nestačilo. První íránský pilot, plukovník Ahmad Khan Na-khjavan dokončil pilotní výcvik ve Francii v roce 1925. To vydláždilo cestu počátkům íránského letectví.

F-84 a dva P-47 Thunderbolty při srovná-

vacím letu

V následujících letech podstupovali piloti výcvik ve Francii a Rusku a v předvečer války měla IIAF k dispozici 400 letadel a jejich pilotů. V roce 1941 byl Írán neutrální zemí a nepřidal se k ani jedné z bojujících stran. Velká Británie a SSSR ale vyvo-dili z existujícího obchodu mezi Írá-

61

nem a Německem, že si Írán stranu konfliktu vybral. Se snahou zabezpečit cenné zásoby ropy, které plánovali využít pro zásobování svých jednotek v severní Africe, Velká Británie a SSSR započali koordinovaný útok na Írán. Velká Británie zaútočila z oblasti Per-ského zálivu a Iráku, SSSR přes Kavkaz. Íránci neměli čas připravit obranu a pod nátlakem dvou supervelmocí rychle kapitulovali.

T 33 Shooting Star Iránské letectvo

Ačkoliv bylo sestřeleno pouze 6 írán-ských letounů, jednalo se prakticky o všechny stroje, které se během těchto bojů dostaly do vzduchu. Zbylé letou-ny byly buďto ukořistěny, rozebrány, nebo zničeny a IIAF efektivně zanikla. Mezi ztracenými letadly bylo mimo jiné 109 kusů stroje Tiger Moth ve stíhacím i výcvikovém provedení a mnoho strojů Hawker. Jako zajíma-vost je vhodné zmínit, že - v té době už šáh – Reza Shah se s pouze 100 hodinami zkušeností často účastnil

vzdušného průzkumu nad územím Íránu. Poprvé, a zároveň asi i naposle-dy se tak nejvyšší představitel nějaké země přímo účastnil bojového nasa-zení. S koncem 2. Světové války se z Íránu stala prozápadně orientovaná země a začala nakupovat letadla u Spojených států a Velké Británie. Ačkoliv byla íránská ekonomika značně oslabená, i přesto se podařilo znovuotevřít pilotní školy a také nakoupit několik letadel určených k výcviku. Všem přijatým studentům se podařilo výcvik úspěšně zakončit a IIAF se opět stala boje-schopnou. V 60. letech byla IIAF opět moderní, dohromady operovala s více, než stovkou letounů F-84 Thun-derjet a F-86 Sabre. V 70. letech se IIAF budila úctu – měla spoustu dobře vycvičených pilotů a stroje typu F-14 Tomcat a F-4D Phantom. Koncem 70. let byl Írán dokonce jedinou zemí kromě Spojených států, která měla stroje typu F-14 zařazeny ve výzbroji. Jalil Zandi, pilot F-14 byl během Írán-sko-Irácké války oceněn jako nejlepší íránské eso, a také jako vůbec nejú-spěšnější pilot na stroji F-14 vůbec. Na jeho kontě bylo 11 potvrzených sestřelů a několik dalších si nárokoval.

62

Hawker Typhoon Mk. 1b, 609. peruť RAF, Torney Island, 6. června 1944. kamufláž vytvořená hráčem Kabanovich | stáhnout zde

[HISTORIE] Typhoon IB 19. února - Henry Rothwell V roce 1938 začala firma Hawker Siddeley práce na letounu, který měl splňovat požadavek Ministerstva letectví F.18/37. Ten požadoval letoun schopný překonat rychlost 644 km/h ve výšce 4,600 metrů, měl být pohá-něný britským motorem a vyzbrojený dvanácti kulomety Browning ráže 7,7 mm s 500 náboji na hlaveň. Hlavní designér Sidney Camm si mohl vybrat ze čtyř motorů – Bristol Centaurus, Rolls Royce Griffon, Rolls Royce Vultu-re a Napier Sabre. Z důvodů, které znal jen on sám, se nakonec rozhodl pro poslední dva jmenované, ačkoliv byly proslulé svou komplikovaností a nespolehlivostí. Byly tedy vyrobeny dva prototypy letounu – Typ R, nebo-li Tornado, poháněné motorem Rolls Royce Vul-

ture a Typ N, nebo-li Typhoon, pohá-něný motorem Napier Sabre. Vývoj Typu R skončil poměrně vzápětí, pro-tože firma Rolls Royce přestala motor Vulture vyrábět – později na něj bylo vzpomínáno jako na vůbec nejhorší motor, který firma vyrobila. Díky tomu se firma Hawker Siddeley mohla soustředit jenom na Typhoon, který bez diskuze vyžadoval veškerou možnou péči, které se mu mohlo dostat. Zpočátku tento letoun budil v jeho pilotech stejnou hrůzu, jako nepřítel – pokud se vás nepokusil otrávit zplodinami, neexplodoval, a podařilo se vám vzlétnout, mohlo se stát, že se s vámi bez většího varování rozloučila celá ocasní část letadla. Philip Lucas, testovací pilot, který jako první zakusil často zásadní nesoudrž-

63

nost celé konstrukce, byl vyznamenán Jiřího medailí, když se mu podařilo s rychle se rozpadajícím prototypem přistát. Camm se rozhodl zopakovat úspěch, který měl s Hurricanem, a znovu pou-žil široký profil křídla, aby bylo letadlo při střelbě stabilní. To ale znemožnilo použití letounu v roli stíhačky ve vyso-kých výškách, jak bylo původně za-mýšleno. Navíc letadlo v kombinaci s osazeným motorem Sabre mělo ma-lou stoupavost a s výškou ztrácelo znatelně výkon. Jakmile byl nepopu-lární systém otevírání kabiny nahra-zen výklopným překrytem, dvanáct 7.7mm kulometů nahrazeno čtyřmi 20 mm kanóny Hispano-Suiza a zadní část trupu vyztužena, aby se zabránilo její samovolné cestě za dobrodruž-stvím, vzniknul Typhoon 1b. Projekt Typhoonu byl několikrát velmi blízko ke zrušení, ale nakonec vynikal ve dvou aspektech. I když byl problé-mový, tak 24-válec Napier Sabre byl schopen letadlu udělit rychlost až 664 km/h a ukázalo se, že se letoun vý-borně hodí pro pronásledování a boj s německými stíhacími bombardéry, které sužovaly jižní pobřeží Anglie. Pokud německá letadla nebyla přisti-žena přímo „při činu“, odlétla bez-trestně domů. Najednou ale při zpá-teční cestě začali potkávat „bestii“, která se na ně byla schopna dotáh-nout a sestřelit. Druhá oblast, ve které letoun excelo-val, stejně jako jeho předchůdce –

Hawker Hurricane - byly útoky na pozemní cíle. Silná a široká křídla byla ideální pro instalaci různorodé kom-binace zbraní a 20 mm kanóny doká-zaly udělat rychlý proces s neobrně-nými cíly.

Hawker Typhoon Mk IB perutě č. 486 RAF

během letu v roce 1943

Typhoon mohl nést až osm raket s 27kilovou náloží, nebo osm lehčích, 11kilových průbojných raket. Také mohl nést dvojici 226kilových bomb, u pozdějších verzí dvakrát tolik. Díky tomu se Typhoon prosadil, a v roce 1943 už s ním piloti útočili na náhodné pozemní cíle a narušovali německé zásobovací trasy v severní Francii. V srpnu 1944 během bitvy o Failaskou kapsu, která bývá označo-vaná jako rozhodující bitva v rámci bojů v Normandii, zničily Typhoony 2. taktických vzdušných sil 175 tanků během jediného dne. Ve hře jsou tři verze tohoto letadla – 1a, prémiová 1b a 1b/L, ze které jsou následující specifikace. Typhoon 1b/L je letadlo na 3. ranku s Battle Ratin-gem 4,7. Dokáže vyvinout rychlost až

64

661 km/h, jeho dostup je 11,500 me-trů a čas otočení je 19,4 vteřiny. Je vyzbrojen čtyřmi 20 mm kanóny Hispano Mk. II dohromady s 550 ná-boji s časem přebití 40 vteřin. Může nést osm 76 mm raket a naložit 453kg bomb. 1b/L je s jistotou můj nejoblíbenější verze Typhoonu, a vůbec jedno z mých nejoblíbenějších britských leta-

del. Když si s sebou vezmu jeho pod-věsnou výzbroj, většinou je odhodím na nejbližší pozemní cíl a Typhoona pak hraji jako klasickou stíhačku. Jeho rychlost je dostatečná na to, aby si diktoval podmínky boje a ačkoliv se v točivém souboji dá také použít, jakmi-le se vám dostane nepřítel do zamě-řovače, díky kanónům Hispano Mk.II ho prakticky okamžitě na místě zničí-te.

Hawker Typhoon Mark IB (s/n EK139, "HH-N") "Dirty Dora" perutě č. 175

65

Prémiový stroj "Tuckův Gladiator Mk.II" dostupný přímo ve hře za 250GE

[HISTORIE] Gloster Gladiator Mk II 20. února - Autor: Scott Maynard V době, kdy dvouplošníky dosáhly vrcholu svých výkonů, z nich jeden ve službě u RAF zazářil. Přestože byl od počátku zastíněn svými jednoplošný-mi bratry, Gloster Gladiator svou roli ve 2. světové válce sehrál skvěle, bojoval na všech hlavních bojištích a sloužil v různých letectvech po celém světě.

Gladiatory RAF při cvičném letu

Gladiator měl na dvouplošník mnoho nových a jedinečných vlastností: zcela uzavřený kokpit, podvozek s vnitřním odpružením, klapky a čtyři kulomety Lewis, Vickers nebo Colt Browning. Byl poháněn hvězdicovým motorem Bristol Mercury, který se podobal motorům na Bristolu Blenheim. V polovině 30. let ho navrhnul Gloster jako soukromý pokus o vylepšení stíhačky Gauntlet. Pod označením SS.37 poprvé vzlétl v září roku 1934 a v roce 1935 byl představen minister-stvu letectví k zhodnocení. V červenci téhož roku se dostal název "Gladiator" a byla objednána jeho výroba pro RAF. Stíhač překonával všechny kon-strukce, které RAF v té době používa-la, nicméně nedlouho po jeho prvním letu se objevily další nástupci. V roce 1935 také poprvé vzlétl robustní stí-hací jednoplošník Hawker Hurricane

66

následovaný v roce 1936 kultovním Supermarine Spitfire. V únoru 1937 byl Gladiator zařazen do služby a se stal oporou frontových perutí až do příchodu Hurricanu v prosinci a Spitfire v roce 1938. Když v roce 1939 vypukla válka, Gladiator byl u prvoliniových jednotek Stíhacího velitelství RAF už nahrazován. Na-vzdory tomu se však účastnil bitvy o Norsko u 263. perutě a jeho námořní verze Sea Gladiator u 804. námořní letecké perutě. V roce 1940 létal v belgickém letectvu. Gladiatory se také zúčastnily bitvy o Británii u 247. peru-tě.

Gladiatory při doplnění paliva

Snad nejslavnější použití Gloster Gla-diatorů v 2. světové válce bylo při obraně Malty. Šest Sea Gladiatorů – tři z nich pojmenované „Faith“, „Ho-pe“ a „Charity“ - chránily Maltu před letouny Regia Aeronautica, dokud jim nepřišly na pomoc Hawker Hurricany

261. perutě. I když na Maltě bylo více letounů, jen zřídka byly funkční více než tři Gladiatory najednou. Většina sloužila jako zdroj náhradních dílů, ale inspirující příběh o třech Gladiatorech ukázal, že tento stroj ještě v boji ob-stojí, i když byl přečíslen a překonán. Ve War Thunderu je Gloster Gladiator Mk.II stíhačkou na I. úrovni a jedno z prvních letadel RAF, které ve hře po-tkáte. Toto letadlo je na začátku linie stíhaček Spitfire, která je uzavřena prvním proudovým letounem Gloste-ru - Meteorem. Poté co postoupíte z rezervních strojů Hawkeru, Gladiator by měl být vaší první volbou pro další výzkum. Zatímco si toto letadlo nese ještě mnoho vlastností rezervních letounů, má mnohem lepší maximální rychlost, výzbroj a přistávací klapky, takže vám umožní více se naučit létat s britskými stíhačkami. Jeho robust-nost, spolehlivost a obratnost z něj dělá excelentní stíhačku na nízkých úrovních, a ve správných rukách se dokáže vypořádat s každou hrozbou. S výzbrojí čtyř 7,7mm kulometů Brow-ning s celkem 2000 náboji byste ne-měli mít na této úrovni žádné pro-blémy s palebnou silou. Vedle stan-dardního Mk.II ve výzkumném stromu je zde také k dispozici prémiová verze Gloster Gladiatoru Mk.II pilotního esa "Boba" Stanforda, který je výborným výchozím prémiovým stíhačem.

67

Dewoitine D.520 Groupe de Chasse GC III/6 Sous-lieutenant Pierre Le Gloan, kamufláž vytvořená hráčem Loldoors | stáhnout zde!

[LETECKÉ ESO] Pierre Le Gloan 23. února - Autor: Mark Barber Elitní skupina mužů a žen, kterým se říká letecká esa je poměrně uzavřená. Jednotlivé země se zpočátku nedoká-zaly dohodnout na přesném počtu vyžadovaných sestřelů, ani na termí-nu, kterým se piloti splňující tyto po-žadavky budou nazývat. Ještě výji-mečnější je společenství tvořené těmi, kteří se stali leteckým esem za jeden den, tedy těmi, kterým se podařilo sestřelit pět letounů během 24 hodin. Francouzský letecký virtuóz Pierre Le Gloan byl jedním z těchto mužů. Ne-jenom, že se stal esem za jediný den, ale je také asi jediným mužem, kte-rému se podařilo získat titul leteckého esa za síly Osy, i za Spojence. Narozen v Kergrist-Moëlou v Bretoň-sku na severozápadě Francie v lednu 1913, Pierru Le Gloanovi bylo pět let,

když skončila první velká vzdušná válka na nebi nad jeho zemí. Le Gloan nepocházel z význačné rodiny, kariéra letce se tedy pro malého chlapce nejevila příliš pravděpodobná. Jako adolescent si ale šel tvrdě za svým cílem, a podařilo se mu získat stipen-dium pro civilní piloty, které financo-vala francouzská vláda. Díky tomu poprvé okusil létání. Stipendium vedlo k tomu, že se v roce 1931 přidal k francouzskému letectvu. Během jeho výcviku zjistil, že má na-dání pro let ve formaci a jako vynikají-cí střelec také rychle prošel výcvikem vzdušné střelby. Díky tomu byl vybrán pro výcvik stíhacího pilota. V roce 1935 se stal vedoucím sestavy u 6. stíhacího křídla. V záři 1939, s vypuk-nutím 2. sv. války už byl Le Gloan

68

zkušený a respektovaný seržant u 5. perutě stíhací skupiny 3/6, která byla vyzbrojená stíhačkami Morane-Saulnier MS.406.

Pierre Le Gloan

Ve srovnání se zběsilými souboji sto-vek letadel, které se odehrávaly na evropské obloze o několik let později, začala válka o nebe nad Francií kon-cem roku 1939 mnohem pomaleji. 23. listopadu, zatímco byla jejich jednotka určená k obraně Paříže, Le Gloan a poručík Martin sestřelili Dornier Do-17 – první potvrzený sestřel skupiny. S tím, jak rostla intenzita bojů, se Le Gloan a jeho letka účastnili dalších bojů a v únoru 1940 byl vyznamenán francouzským Válečným křížem za

svoje vůdčí kvality. 2. března sestřelil další Do-17. V květnu 1940 skončila do té doby trvající „Podivná válka“ a síly Wehr-machtu se převalily přes hranice. Le Gloan a jeho spolubojovníci byli vrženi do lítého boje. S pokračujícími boji jeho peruť vzlétala znovu a znovu, a Le Gloanovi se podařilo sestřelit další dva Heinkely He-111, ale počátkem června zbyly z celé stíhací skupiny pouhé 4 stíhačky. Le Gloan byl pový-šen do hodnosti nadpraporčíka a jeho jednotka byla stažena a přezbrojena na modernější stíhače Dewoitine D.520. Krátce poté se situace Francie zhoršila, když jí vyhlásila válku Itálie. V té době se Le Gloan a jeho peruť nacházeli na letišti Le Luc na jihu Francie, kde byli přezbrojováni na D.520. Jejich umístění bylo proto ideální pro vedení útoků na první svazy bombardérů překračujících hranice z Itálie. 13. června sestřelil dva italské dvoumotorové bombardé-ry Fiat BR.20. O dva dny později se mu podařilo něco, co ho proslavilo v celé Francii. Ve dvojici s kapitánem Asso-lentem napadli formaci dvanácti stí-haček CR.42. Ačkoliv byli ve značné početní nevýhodě, díky převaze v rychlosti a výzbroji oproti zastaralým italským dvojplošníkům sestřelil Le Gloan tři letouny a Assolent čtvrtý. Ale to nebylo všechno – na zpáteční cestě narazili na další skupinu ital-ských letadel a Le Gloan sestřelil další CR.42 a BR.20.

69

Morane-Saulnier M.S.406

Sestřelit pět letadel během jediného dne se francouzskému pilotovi nepo-dařilo od doby, kdy v květnu 1918 v jediném dni sestřelil Rene Fonck šest letadel. Fonck sám odjel Le Gloanovi pogratulovat a povýšil ho na nadporu-číka. Le Gloan se s 11 sestřely stal národním hrdinou. I přes snahu francouzských mužů na zemi i ve vzduchu se ale Francie vzda-la. Její armáda byla rozdělena a tisíce mužů uprchlo do zahraničí a přidalo se ke spojeneckým silám, zatímco nově vytvořená Vichystická Francie spolupracovala s okupačními němec-kými silami. Le Gloan se ocitl, jako součást jednotek Vichystické Francie, na cestě do Sýrie. Během léta 1941 se stal esem sil Osy, když sestřelil šest stíhaček britské RAF. Situace okolo sil Vichystické Francie se během listopadu 1942 komplikovala kvůli spojenecké invazi do severní

Afriky. Kontrola Vichystického režimu oslabovala a mnoho francouzských sil odmítlo útočit na vyloďující se spoje-necké jednotky. Le Gloan se opět ocitnul na straně spojenců a jeho jednotka přezbrojila na P-39 Aira-cobra. V září 1943, při hlídkovém letu ve dvojici u pobřeží Alžírska začal mít kapitán Le Gloan problémy s motorem své P-39. Otočil se směrem k domovu s vlečkou kouře. Jeho motor nakonec přestal fungovat a Le Gloan se pokusil o nouzové přistání v okolí Ouillis. Protože v břišní nádrži jeho stíhače zůstalo palivo, při kontaktu se zemí letoun explodoval a Le Gloan na místě zahynul.

Stíhačka Dewoitine D.520

Je na něho vzpomínáno jako na bri-lantního pilota. Pierre Le Gloan se úspěchy na obou stranách největšího světového konfliktu nesmazatelně zapsal do análů letecké historie.

70

[HISTORIE] Těžký tank T32 24. února - Autor: Adam Lisiewicz V létě 1944 byly na západní frontě nasazeny útočné tanky M4A3E2 „Jumbo Sherman“ – těžce opancéřo-vaná varianta středních tanků M4 Sherman. Tyto tanky dokázaly na bojové vzdálenosti odolávat němec-kým tankovým i protitankovým kanó-nům ráže 75 a 88 mm (s výjimkou kanónů 8,8 cm KwK 43 L/71 na tan-cích Königstiger) a byly tak vysoce ceněny v roli průlomových tanků a vedoucích strojů obrněných konvojů. Úspěch Jumbo Shermanů nicméně podnítil potřebu americké armády po ještě silněji pancéřovaných i vyzbroje-ných tancích. V prosinci 1944 proto americké nejvyšší velení zadalo zbroj-nímu úřadu Ordnance Board zakázku na vývoj vylepšené verze tanku M26 Pershing, jež by nesla silnější pancé-řování i výzbroj. Původně se počítalo s pouhým posíle-ním pancíře standardních Pershingů

společně s instalací výkonnějšího kanónu – tato snaha vyústila v tank T26E5 „Jumbo Pershing“ s pancéřo-váním silným až 279 mm. Brzy na to ale padlo rozhodnutí vyvinout zcela nový těžký tank, který by měl co nej-více dílů společných s Pershingy pro usnadnění logistiky a údržby. V únoru 1945 Ordbance Board na toto roz-hodnutí odpověděl návrhem kon-strukce čtyř prototypů nového tanku, což bylo v březnu 1945 schváleno a práce mohly začít. Vývoji tanku byla dána vysoká priori-ta, díky čemuž byla již v dubnu hotová dřevěná maketa tanku a většina ná-kresů. Továrna Chrysler v Detroitu pak v lednu 1946 dokončila první proto-typ, nazvaný T32. Pohon obstarával benzinový dvanáctiválec Ford GAC o maximálním výkonu 770 koní při 2800 otáčkách za minutu, který poháněl novou převodovku typu „cross-drive“

71

– ta byla podobná té, jež byla užita na prototypu těžkého tanku T29. Podvo-zek byl odvozen od tanku Pershing, ze kterého bylo převzato odpružení torzními tyčemi, oproti Pershingu ale měl T32 o jeden pár pojezdových kol navíc.

Hlavní výzbrojí byl kanón T15E2 ráže 90 mm s hlavní o délce 70 ráží. Tato prototypová zbraň, odvozená od 90 mm kanónu M3, užívala dvojdílné střelivo, a byla schopna při užití stan-dardního APBC střeliva T43 na vzdále-nost 1828 metrů probít 122 mm silný pancéřový plát pod sklonem 30 stup-ňů (ekvivalentní zhruba 140 mm kol-mému plátu) při úsťové rychlosti 975 m/s. Pro kanón byl vyvinut i podkali-berní náboj T44, jež při úsťové rych-losti 1143 m/s dokázal na vzdálenost 1828 metrů probít 173 mm silný plát pod sklonem 30 stupňů (ekvivalentní cca 200 mm silnému kolmému plátu). Celkově tedy byla zbraň srovnatelná s kanónem 8,8 cm KwK 43 L/71, užité na tancích Königstiger, či na stíhačích tanků Jagdpanther a Ferdi-nand/Elefant. Sekundární výzbroj byla tvořena jedním kulometem ráže .30 (7,62 mm), spřaženým s kanónem. U prvních dvou prototypů byl rovněž

jeden kulomet montován do kulové lafety vedle řidiče, třetí a čtvrtý proto-typ ale již trupový kulomet neměly. První dva prototypy T32 byly po kom-pletaci odeslány do testovacího stře-diska v Aberdeenu, třetí stroj měl být otestován ve Fort Knoxu a čtvrtý pro-totyp zůstal v továrně Chrysler. 2. světová válka ale skončila ještě před dokončením prvního stroje, a rozsáhlé ekonomické škrty v poválečném ob-dobí zabránily sériové výrobě. Zůstalo proto pouze u čtyř vyrobených kusů, které ale byly v následujících letech velmi užitečné jako testovací platfor-my pro nové technologie. Ve War Thunderu je T32 americký těžký tank IV. úrovně s BR 7.0. Jeho 90 mm kanón T15E2 zde může užívat dva typy munice – APCBC střelu T43 schopnou probít 207 mm pancíře na vzdálenost 100 metrů, a tříštivotrha-vou střelu T42. Pancéřová ochrana je poměrně silná – vrchní čelní plát, zkosený pod úhlem 54 stupňů, je silný 127 mm a má efektivní tloušťku 193-207 mm, zatímco spodní čelní plát zkosený pod úhlem 46 stupňů má tloušťku 95,25 mm, což mu dává efek-tivní tloušťku 153-160 mm. Nejsilněj-ším místem čelního pancéřování je pak plát přímo pod obrubou děla, kde tloušťka 127 mm v kombinaci se zko-sením 70 stupňů dává ochranu ekviva-lentní více než 340 mm silnému kol-mému plátu. Štít děla je 298 mm silný, čelo věže pak nabízí efektivní sílu pancíře od 184 mm až po více než 500 mm na okrajích, zatímco boky a záď

72

věže jsou 152 mm silné Daní za vyni-kající pancíř věže a čela trupu ale je slabé boční pancéřování – pouze 76,2 mm. Záď je jako obvykle nejslabším místem, kde je pancíř pouze 50,8 mm silný. Maximální rychlost tanku je 35 km/h, což je vzhledem k váze postaču-jící. Co se herního stylu týče, extrémně silný čelní pancíř věže, jež je schopen odolat i těm nejsilnějším zbraním ve hře, předurčuje T32 ke stylu hry „hull-down“. S tímto tankem proto využí-vejte terénu co nejvíce, abyste zakryli slabší trup, a nepříteli vystavovali pouze čelo věže. Průbojnost kanónu T15E2 je na dané úrovni adekvátní, střelivo T43 ale postrádá výbušnou náplň a proto je třeba přesně mířit na kritická místa nepřátelského tanku,

aby bylo poškození maximální. Pokud se pak karta obrátí, a T32 bude vaším soupeřem, snažte se pálit na trup, hlavně pak na slabší spodní čelní plát – na tomto místě máte velkou prav-děpodobnost zásahu munice, jež je uskladněna v podlaze trupu. Snažte se také využít poměrně dlouhou dobu nabíjení, neboť kvůli dvojdílné munici trvá přebití kanónu 19 vteřin, během kteréžto doby je tank bezbranný. Celkově vzato je T32 vozidlem, jehož plný potenciál využije pouze zkušený hráč s dobrou znalostí okolního teré-nu, a pro nováčky může jít zpočátku o tank těžký na hraní. Pokud s ním ale vytrváte, jeho výzkum vás zavede k vrcholu americké linie těžkých tanků – M103 s jeho masivním 120 mm kanó-nem.

73

[HISTORIE] 507. těžký tankový prapor 25. února - Autor: Jan Kozák Historie 507. těžkého tankového pra-poru začíná v květnu 1943. Jádro nové jednotky bylo tvořeno personálem I./Panzer-Regiment 3, dislokované ve Vídni-Mödling, nicméně v červnu 1943 byla jednotka přeznačena zpět na I./Panzer-Regiment 3, vyzbrojena tanky PzKpfw V Panther, a odeslána na frontu. K definitivnímu vzniku 507. pluku nakonec došlo až 28. září 1943, kdy byla jednotka definitivně přezna-čena na schwere Panzer Abteilung 507 (zkratka sch.Pz.Abt.507) jako prapor těžkých tanků. Prapor si za-choval strukturu typickou pro ostatní těžké tankové prapory – sestával se z jedné štábní roty, tří tankových rot a jedné opravárenské roty za podpory několika zásobovacích a podpůrných odřadů. Po shromáždění personálu se prapor přesunul do nizozemského Wezep/Zwolle, kde začal přejímat těžké tanky PzKpfw VI Tiger. Mezi 23. prosincem 1943 a 25. únorem 1944

prapor přijal celkem 45 Tigerů a za-čátkem března dorazila další šestice, což celkovou sílu sch.Pz.Abt.507 navý-šilo na 51 Tigerů. Krátce na to byla jednotka po železnici dopravena na východní frontu, kde se do bojů zapo-jila v oblasti okolo Lvovu.

V období od 24. března do 2. dubna 1944 se sch.Pz.Abt.507 účastnil těž-kých bojů proti Rudé armádě, a v tomto období ztratil celkem sedm Tigerů – šest bylo ztraceno v boji a jeden byl znehybněn a následně zni-čen vlastní osádkou. Ztráty byly na-hrazeny v dubnu 1944 dodávkou dva-nácti Tigerů, což sílu praporu navýšilo

74

na 55 Tigerů (jeden Tiger byl ztracen v boji 7. dubna). 31. května byl násled-ně sch.Pz.Abt.507 přesunut pod velení skupiny armád Severní Ukrajina jako součást 1. tankové armády – v té době prapor sestával ze 45 boje-schopných Tigerů. Mezi 30. červnem a 2. červencem 1944 byl prapor převelen do oblasti Baranoviči a v následných bojích pozbyl deset Tigerů, z toho sedm během jediného dne (20. července). Ztráty byly nahrazeny zpět do počtu 55 strojů dodávkou dvanácti Tigerů, z toho šest bylo převeleno ze stavu sch.Pz.Abt.506. Prapor následně až do 14. ledna 1945 bojoval v okolí Viteb-sku a Narevu, kde byl schopen napá-chat v řadách sovětských vojsk těžké škody, nicméně sám utrpěl zničující ztráty. Při ústupu přes Vislu muselo být následně z důvodu nedostatku transportních plavidel na východním břehu osádkami zničeno plných 22 Tigerů. V důsledku ztrát měl následně k 1. únoru 1945 prapor pouze sedm Tigerů, z nichž ani jeden nebyl boje-schopný.

Šestého února 1945 byly dvě roty sch.Pz.Abt.507 odeslány zpět do Ně-mecka (třetí rota se vrátila o něco později bez jediného tanku). V See-

nelägeru následně sch.Pz.Abt.507 obdržel 21 tanků PzKpfw VI Ausf.B Tiger II, které byly nasazeny ve střed-ním Německu proti postupujícím spojeneckým vojskům. Byly to právě Königstigery ze stavu 507. pluku, které 30. března 1945 u Paderbornu zastavily útok americké Task Force Welborne náležející pod 3. obrněnou divizi. Němci způsobili Američanům těžké ztráty, mezi mrtvými byl i velitel celé 3. obrněné divize, generálmajor Maurice Rose – ten se pokusil o únik z obklíčení ve svém džípu, nicméně byl zastaven jedním z Tigerů a následně byl zastřelen jeho velitelem poté, co sáhnul po své pistoli (již se nedozví-me, zda chtěl zbraň pouze odhodit a vzdát se, či bojovat až do konce). Mezi 11. a 17. dubnem 1945 byl pře-živší personál sch.Pz.Abt.507 převelen do Prahy, kde byl prapor v Milovicích přeznačen na Panzer Abteilung 507 a měl být vyzbrojen stíhači tanků Jagd-panzer 38(t) Hetzer. Bylo dodáno deset Hetzerů, které byly následně užity při pokusu probít se na západ do amerického zajetí. To se podařilo, a zbytky praporu se 12. května 1945, čtyři dny po německé kapitulaci, vzda-ly americkým vojákům. Krátce poté ale byl personál předán Rudé armádě. Důvod dodnes není jasný – buď byl důvodem fakt, že sch.Pz.Abt.507 strá-vil velkou většinu svého působení na východní frontě, případně se chtěli Američané pomstít za smrt generál-majora Rose.

75

Co se bojových výsledků týče, osádky sch.Pz.Abt.507 si na konci války náro-kovaly více než 600 zničených nepřá-

telských tanků a obrněných vozidel, samotný prapor pak ztratil celkem 104 strojů.

V jedné z nadcházejících aktualizací do hry vložíme emblém 507. těžkého tankového praporu

vytvořen hráčem Branislav 'InkaL' Mirkov

76

Kořistní Vickers Wellington Mk.Ic, sériové číslo: KX-E (L7788) kamufláž vytvořená hráčem Paegas | stáhnout zde

[HISTORIE] Vickers Wellington Mk.IC 26. února - Joe Kudrna Výkony Wellingtonu nebyly nijak po-zoruhodné, jeho síla se skrývala uv-nitř. Sir Neville Barnes Wallis vymyslel geodetickou strukturu, která vedla k mimořádně robustnímu draku. Spo-lečně s Reginaldem "Rexem" Pierso-nem navrhli tuto konstrukci pro Vic-kers Wellesley, což otevřelo cestu pro Wellington a větší Warwick. Se silným profilem křídla a prostorným trupem se ukázalo, že je schopen zvládnout nesčetné množství úkolů včetně insta-lace prvního palubního radaru, a odolný natolik, že doletěl domů i s těžkým poškozením. I když uspořádání pumovnice omezovalo velikost pum, dokázal nést o něco větší náklad než Heinkel He 111 H-3 a měl větší dolet. Byl také jedním z prvních letounů vybavených motorizovanou ocasní střeleckou věží s velmi širokým paleb-

ným polem, nicméně se stále nedoká-zal ubránit útokům stíhaček, a starší modely postrádaly samotěsnící pali-vové nádrže. Přesto byl osádkami oblíben a kvůli svému korpulentnímu vzhledu láskyplně nazýván "Wimpy" podle přítele Pepka námořníka. U perutí RAF sloužilo více než 11 000 Wellingtonů, včetně čtyř polských perutí, 75. Novozélandské a 311. Československé. Jeden byl ukořistěn Němci, kteří jej použili pro získání informací a výcvik. Osobní dopravní verze "Viking" se v roce 1948 stala prototypem prvního čistě proudového dopravního letadla na světě. Ve hře je Wimpy pevný, snadno ovla-datelný bombardér s velkou nosností – až 2041 kg pum. Verze Mk. I včetně německého prémiového stroje je na

77

Wellington v muzeu RAF Cosford během

restaurace celého trupu

II. úrovni s BR 3.3 pro Zjednodušené (AB) i Realistické (RB) bitvy. Základní náklad pum je slabých 10× 250 lb (117 kg), takže je nutné vyzkoumat vylep-šení na 18× 250 lb nebo 9× 500 lb (226 kg). Vítězná taktika v AB je vy-stoupat vysoko a bombardovat zá-kladny s 500 lb pumami - je dobré mít doprovod. V RB startujete ve vzduchu, takže můžete nabrat rychlost výmě-nou za výšku, bombardovat pozemní cíle a vrátit se dříve, než přilétnou stíhači startující z letiště, nicméně mějte poblíž vlastní stíhačky na ochranu proti rychlým strojům. Modifikace a výcvik osádky jsou důle-žité jako u každého jiného bombardé-ru. Pro britský Wimpy použijte toto pořadí: Napřed vyzkoumejte 7mm munici pro věže, poté závěsník tor-péda TC Mk. I a následně závěsník LBC Mk. I. U 7mm nábojových pásů použij-te „univerzální“ API munici a pro pumy 18× 250 nebo 9× 500 lb. Poté pokračujte ve výzkumu podle vlastní-ho uvážení. Pro osádku kupte alespoň Expertní výcvik, abyste v misích dosa-hovali zisku. Wellington nabízí 2× 1000 lb (6× 250 lbx) a jednu 4000 lb pumu, která je nejlepší na bombardo-

vání základen. Pokud jste dost odvážní a máte příležitost, můžete použít torpédo. Německá prémiová verze je plně vyzkoumaná, ale pumový náklad je omezen na 18× 250 nebo 9× 500 lb, munici použijte univerzální. Wimpy jsou skvělé bombardéry druhé úrovně, jejichž věže mají široké pa-lebné úhly a stabilní let, a až na hořla-vé motory jsou robustní. Pokud vám poškodí táhla ovládacích ploch, staže-ním plynu dosáhnete stabilního letu a možnosti opětovat palbu, jen mějte na paměti, že máte pouze .303 (7mm) kulomety, takže k sestřelu letadla potřebujete štěstí. Pokud útočíte na Wellington, zaměřte se na motory, které relativně snadno začnou hořet. I když se moc nemusíte bát věží, nedržte se v jejich palbě moc dlouho a útoky zezadu z 6. hodiny jsou stále nebezpečné.

Britský i německý Wellington Mk. I jsou totožné pouze s tím rozdílem, pozdější britská verze Mk. IC má boční střeliště posunuté z pozice nad křídly za jejich odtokovou hranu. Na britské straně jde o vynikající bombardér a na německé je skvělou alternativou k He 111 H-6.

78

Bf 109 G-2/Trop 6./JG 53 "Žlutá 6" , Sicílie, první polovina roku 1943 kamufláž odemknutelná za sestřelení 180 nepřátelských letadel

[HISTORIE] Invaze na Sicílii 27. února - Autor: Aaron Lentz Po drtivé porážce v severní Africe a Tunisu se Italové rozhodli zřídit ob-rannou linii okolo Apeninského polo-ostrova. Pro tuto obranu bylo k dispo-zici asi 30 divizí, ačkoliv mnoho z nich nebylo řádně vycvičeno a nehodily se tak pro boj v první linii. Na Sicílii silám Osy chyběly lidské síly a materiál. I když si jednotky jako 4. "Livorno" motorizovaná pěchotní divize (původ-ně Horská divize) a 28. "Aosta" pě-chotní divize udržovaly hrozivou po-věst, většina jejich sil byla roztroušena na klíčových místech po pobřeží os-trova. 315 000 mužů 6. italské armády pod velením generála Alfreda Guzzonia doplnily německé síly vedené polním maršálem Albertem Kesselringem. Z 80 000 německých vojáků, kteří byli k

dispozici, vytvořily jednotky 1. tanko-vé divize Hermanna Goringa a 15. divize tankových granátníků německé armády jádro německých sil. Vojáci nevhodní pro boj v první linii byli přeřazeni k podpůrným činnostem u Luftwaffe a německé armády. Při invazi spojeneckých jednotek v noci z 9. na 10. července byl ostrov bombardován spojeneckými letouny, jejichž piloti měli za úkol likvidovat letiště, silnice, železnice a přístavy. Těsně po půlnoci chladné a větrné noci na 10. července přistáli britští a američtí parašutisté kousek od sicil-ského pobřeží. Kvůli silným větrným poryvům bylo mnoho z nich odchýle-no z kurzu, ovšem i těm se podařilo mezi obránci vyvolat zmatek a paniku,

79

takže poté při vylodění měli útočnici jednodušší práci.

Americká osádka kontroluje svůj Sher-man po vylodění u Red Beach 2, Sicílie

Vzdušná a námořní podpůrná palba likvidovala pobřežní obrannou linii a mezi obránci působila mnoho obětí. Statečnost těchto jednotek je ale nezpochybnitelná – v mnoha přípa-dech odhodlaně bojovali, byli ale omezeni nedostatkem výcviku a zá-sob, a navíc čelili velké přesile. Nebyli tak schopni ubránit se koncentrované síle britské 8. a americké 7. armády. Italské síly byly rozesety po velmi dlouhých obranných liniích a pobřeží u zálivů Gela a Noto bylo drženo pou-ze slabou pobřežní obranou. S východem slunce nad městem Gela zaútočily italské střemhlavé bombar-déry Ju-87 Stuka na vyloďující se jed-notky, následovány po celý den tor-pédovými bombardéry SM-79 a ně-meckými bombardéry Ju-88. Pro vzdušnou obranu bylo k dispozici pouze několik strojů P-40, na které ale

během bojů v panice střílely posádky spojeneckých lodí. Během těchto bojů byla potopena USS Maddox. I přesto americké síly úspěšně přistály a rychle zabraly město Gela. Do akce byly povolány německé a italské síly, které byly doteď drženy v záloze, a postupovaly směrem k plá-žím u města Gela. Italové byli na místě jako první a vojáci divize Livorno pod-pořeni lehkými tanky tvrdě tlačili na americké pozice, ale s pomocí námoř-ní dělostřelecké podpory byli odraže-ni. Brzy odpoledne dorazila 1. tanková divize Hermanna Goringa společně s 15. divizí tankových granátníků a společně zaútočili na hlavní předmostí tanky Tiger I a Panzer IV. Úspěšně prolomili obranu 1. divize, ale poté byli zatlačeni společnou palbou křižní-ků Savannah a Boise a šesti torpédo-borci. Během této akce bylo loděmi vystřeleno 3 194 nábojů a útočící divize tak byla spolu s mnoha jejími vozidly zničena. Britové, kteří na místě svého vylodění čelili daleko menšímu odporu, zajistili během prvního dne téměř všechny vytyčené cíle. Syrakusy, Ragusa a Noto byly pod britskou kontrolou. 7. armáda se začala připravovat na boj proti německým a italským jednot-kám. Spojenecké předmostí bylo ale zajištěno a jakákoliv šance na jejich odražení byla zmařena.

80

Mapa spojeneckého vylodění na Sicílii 10. července 1943