3

Pantomima– Ladislava Petišková nás provede historiía současností české pantomimystr. 4 –7

Něšťastný Pierot– osudy herce česko-francouzského původu(rodáka z Kolína) Jana Kašpara Deburaua(Jean-Gaspard Deburau)str. 8 –11

Vlajková loď Divadlo Archa– z celého světa přiváží novátorskéinscenace a tvůrce a současně podněcujevznik a podporuje existenci souborůa projektů vlastníchstr. 12–15

Český ochotník– první amatérské divadlo založil ve Vysokénad Jizerou písmák Jan Petruška již v roce1786str. 16–19

Rok v Národním divadle– fotografický projekt Národního divadlav Praze tentokrát objektivem BohdanaHolomíčkastr. 20–21

Husa na provázku – dva významnéprojekty vynikajícího moravského divadlaSto roků kobry a Perverze v Čecháchstr. 22–25

Dřevěný vesmír Věry a Františka– není mnoho umělců na světě, kteří takzásadně a nekompromisně přistupujík určitému druhu umění tak, jak to dělajíVěra Říčařová a František Vítekv loutkářství, říká autor článku OndřejHrabstr. 26–29

ChecoArt– vybraní Brazilci se pod dohledem českýchumělců učí základním malířskýmtechnikám, výrobě loutek, jejich vedení,jakož i scénickým přípravám loutkovéhopředstavenístr. 30–33

Mosaikazprávy o vybraných kulturních událostechpodzimu a konce roku 2009 v Čecháchstr. 34–35

Letní Letná– festival, který přináší do Čech fenoméntzv. nového cirkusustr. 36–38

Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentujeobraz života v České republice. Názory, obsažené v autor-ských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálnímistanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosímsměřujte do redakce časopisu.Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvemzahraničních věcí České republikyAdresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, ČeskárepublikaŠéfredaktor: Pavel ŠmídGrafická úprava: Jiří SávaČlenové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, MartinKrafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vág-ner, Petr Volf, Marek SkolilPřeklad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovyuniverzity v BrněLitografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice

Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, jemožné přetiskovat bez svolení redakce či autorů;za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máte-li zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujteprosím redakci nebo uvedené autory fotografií.

MK ČR E 6574 ISSN 1802–3657

Internet: http://www.theo.czE-mailová adresa vydavatele:pavelsmid@theo.czRevue České republiky, ročník 16, číslo 6/2009

Editorial

Obsah

Prostředí českého divadla je rozmanité, podobně jako je čle-nitá reálná krajina České republiky. I české divadlo má stejně jakočeská krajina své vrcholy, své řeky či spíše proudy, své rozlehlélouky, tajemné hvozdy a zrádné strže – stejně jako ona má i svoupaměť. I sebelépe sestavený průvodce českou krajinou bude jenpopisovat její vybrané části, výrazné rysy a pozoruhodná místa,nemůže se mu však podařit popsat krajinu v její mnohočetné celi-stvosti. Před podobnými obtížemi stojí každý, kdo se pokusí podatzprávu o současném českém divadle. Dokáže zachytit jen vybranéjevy a pokusu o popis celku se musí vzdát.

Prvním dochovaným textem českého divadla jsou středověkézlomky Mastičkáře, který karnevalově, prostořece a někdy drsněinterpretuje drobnou příhodu evangelia. Karnevalovost a kome-

diantství je nesporně jednou z tváří českého divadla. Jejími velkými nositeli byli kočovní loutkáři,jejichž tradice prokazatelně sahá až do 17. století (a nesporně ještě dál). Zvláštní postavení di-vadla v české společnosti je však vytvářeno v 19. století v době českého obrození, kdy rodící se či-noherní české divadlo je jedním z nástrojů obnovy i uznání českého jazyka, tedy i existence českéhonároda. V historickém soužití s divadlem německým, ve styku s italskou barokní operou i v dolože-ných vystoupeních anglických alžbětinských kočovných herců v Praze je však zároveň přítomnatradice divadelního oboustranného přesahování hranic teritoria národního jazyka. Alespoň v ně-kterých svých proudech se české divadlo vždy snažilo o spolupráci se světem.

Všechny tyto základní vlivy a mnoho dalších spolutvoří podobu dnešního českého divadla, pro-tože v každé současnosti – a v divadelní snad ještě citelněji – se mísí vlivy tradice i zcela nové ten-dence.

Na karnevalové tradice navazuje česká pantomima v době svého největšího rozkvětu v letechšedesátých, sedmdesátých i osmdesátých, i její současné nové podoby a výboje. Přítomen je zde sa-mozřejmě stále mýtus „největšího z Pierotů“, Kašpara Debureaua. Z příbuzných zdrojů se napájíi „nový cirkus“, který se v Česku od roku 1990 dere postupně k rozmanitému životu.

Potulné loutkáře komunistický zákon sice na počátku padesátých let zastavil, ale nemohl zničitvelkou loutkářskou tradici, která dál žije a nové podoby hledá v řadě loutkových divadel, jež pů-sobí v Praze, Hradci Králové, Brně, Plzni a v dalších městech.

Snahy českých obrozenců vyvrcholily v roce 1883 definitivním otevřením Národního divadla,které, přestože dnes v činohře, opeře i baletu hledá intenzivně moderní výraz, vždy bude nositelemtéto tradice. Zachovávání její kontinuity však můžeme spatřovat i na „opačném konci“, ve sféře di-vadla neprofesionálního, ve velkém počtu českých a moravských ochotnických a amatérských di-vadel. V devadesátých letech se zdálo, že ve svobodné společnosti již ztratila svou roli, jejich no-vodobý rozvoj však ukazuje, že jsou nedílnou součástí českého divadelního prostředí.

V sedmdesátých a osmdesátých letech, v období tzv. normalizace, kdy bylo politicky oslabenoz obrozenectví vyvěrající etické poslání Národního divadla v české společnosti, přebrala tuto funkcitzv. studiová divadla, v jejichž čele stálo Divadlo Husa na provázku, které také spolu se sesterskýmHaDivadlem zahájilo v listopadu 1989 stávku českých divadel.

Již dvacet let česká společnost hledá s obtížemi svou novou demokratickou tvář. Ani tradicemeziválečného Československa, které bylo ostrovem demokracie v moři okolní totality, však toto hle-dání neusnadňuje, proto se nezmenšuje ani úkol a poslání divadla při tomto hledání.

Vědoma si své role v listopadových a prosincových dnech a týdnech roku 1989, kdy se v Če-chách i na Moravě otevřela diskusím o svobodě a demokracii, měla by česká divadla i v součas-nosti být jakýmisi majáky, orientujícími a zachraňujícími společnost ohrožovanou recidivami to-tality a zaplavovanou mořem konzumu. Je potřeba, aby divadlo opět sehrálo svou roli při obroděčeské společnosti, je k tomu svou dlouhodobou i novodobou tradicí geneticky vybaveno.

S vědomím toho všeho (i mnohého jiného) bychom asi měli číst následující texty…

Prof. Petr Oslzlýředitel Centra experimentálníhodivadla v Brně

pantomvčera a dnes

Cirkus naděje, Divadlo satiry, Praha 1948,foto archiv autorky.

Devět klobouků na Prahu, Divadlo Na zábradlí,Praha 1964, foto archiv autorky.

Světový vývoj moderního divadlazachytila ze zorného úhlu pantomi-mického umění česká kultura zhrubaod třicátých let minulého století. Po-čátky zájmu o žánr myšlenkově byl za-kotven hlavně v programovém úsilípoetistů jako nositelů domácího avant-gardního uměleckého směru. Svou rolizde patrně sehrála i tradice komediál-ního herectví lidových scén. Výraznýmrysem žánru u nás byla pro svůj hu-morný charakter pantomimická klau-niáda.

Konec druhé světové války 1945 při-nesl nové oživení mezinárodních kon-taktů i na poli kultury. V českých kinechse objevil slavný film Marcela Carnéa Jacquesa Préverta Děti ráje z let 1943–44. Výkon mima a herce Jean-LouiseBarraulta v úloze legendárního předsta-vitele francouzské pantomimy Jeana Ga-sparda Deburaua oslnil i dva mladéumělce – později slavného českého herceMiroslava Horníčka a jeho přítele, Ho-lanďana Alfreda de Mol, kteří společněpřipravili v Praze představení Cirkus na-děje, který uvedli s nesmírným úspěchemv Divadle satiry v roce l948. Komunis-tický převrat však sebou rychle přinesltaké stalinské doktríny o umění: panto-mima byla prohlášena za formalistický,a tedy nepřátelský žánr.

V období „tání“ stalinismu, tedy kon-

imacem 50. let, se přece jen poněkud uvolnilsystém příkazů, aplikovaný na českoukulturu. V tomto vhodném okamžiku vy-rukovala mladá generace umělců-absol-ventů Taneční konzervatoře v Prazea později také Janáčkovy akademie mú-zických umění v Brně s pantomimickýmikreacemi.

Žánr rozkvetl do plné šíře a krásyv mnoha kulturních centrech tehdejšíhoČeskoslovenska v 60. letech tzv. „Praž-ského jara“, jež bohužel skončilo oku-pací země vojsky Varšavské smlouvyv roce 1968. Jeho doma i v cizině nej-proslulejší osobností se stal Ladislav Fi-alka, který v listopadu 1958 otevřel spolus dalšími divadelními umělci Divadlo Nazábradlí a působil zde jako umělecký šéfpantomimického souboru až do své smrti1991. Pod jeho vedením se souboru po-dařilo vypěstovat poetiku pohybového di-vadla, z formálního hlediska sice hodnězávislou na francouzských vzorech, cel-kovým charakterem v některých předsta-veních (Devět klobouků na Prahu) svýmzpůsobem revoluční a neklamně domácíprovenience. Fialka pokračoval i po so-větské okupaci v dosavadním umělec-kém směřování. Se značným úsilímorganizoval ještě v této době dva mezi-národní festivaly pantomimy v Praze(1969, 1972), jež přivábily do Prahy nej-významnější umělce.

Bezprostřední reakce na politické udá-losti roku 1968 a také zcela odlišný kon-cept pantomimického umění charakteri-zuje podobu tzv. „druhé vlny” česképantomimy, spjaté zejména se jmény Bo-rise Hybnera a Ctibora Turby. Už zaha-jovací představení Harakiri jejich sou-boru Pantomima Alfreda Jarryho(prosinec 1968) představilo dramatur-gicky i tvarově odlišnou poetiku. Jejichpostavy tuláků a senilních starců z okrajespolečnosti jasně demonstrovaly ab-surdní postavení okupací a normalizačnípolitikou zdevastované společnosti.Představovali blíže neurčené typy, kteréžily v bezčasí lhostejnosti, společenskéa lidské devastace, chudoby a deprese,a jejich hra vyústila např. v metafory se-bevraždy (C. Turba: Udělej mu to zpravaaneb Turba tacet) nebo agrese (B. Hyb-ner: Idioti). Divadlo Alfréda Jarryhovšak bylo 1972 zakázáno, a tím byla načas zpečetěna možnost profesionálníexistence obou umělců. Turbu zavedlaneřešitelná situace včas (dokud bylomožné vycestovat ze země) do školy Jac-quese Lecoqa ve Francii a Borise Hyb-

Cirkus naděje, Divadlo satiry, Praha 1948, foto archivautorky.

Zleva Ladislav Fialka a Marcel Marceau v DivadleNa zábradlí, foto Petr Pištěk.

Ladislav Fialka, Divadlo Na zábradlí, Praha 1977,foto archiv autorky.

nera zůstavila napospas domácí schizof-renii.

Jak patrno, byla pro jejich tvorbu odpočátku charakteristická snaha o tvorbusilně protestního charakteru, a to jak postránce politické, tak umělecké. Bylavšak na rozdíl od rodící se tendence k al-ternativnímu divadlu pohybu (zahájilo jiBílé divadlo a poté divadlo KřesadloVáclava Martince a Niny Vangeli)opřena o výjimečnou, často spontánnětvořící individualitu, která se vyjadřujevýhradně nonverbálními prostředky.

Obrovský ohlas měla také tvorba Bo-leslava Polívky v Divadle na provázkuv Brně, kde tato renesanční osobnost čes-kého divadla mohla rozvíjet svoji výji-mečnou hereckou citlivost, humor a po-hybovou virtuozitu na repertoáru,zřetelně inspirovaném domácí kulturou.Polívka fascinoval silou své autorskéimaginace, svým často hořkým humo-rem. Jeho němé autorské herectví se pro-sadilo ve stylu pantomimické klauniády,v představeních Pépe, Pezza versusČorba, Trosečník, jímž vyslovil aktuálnítragigroteskně pojaté téma osamění. Tatolinie jeho tvorby nakonec vyvrcholila napočátku 80. let představením Šašeka královna, vybudovaném na konfliktnísituaci mocných a bezmocných.

V Praze vznikla počátkem 80. let do-konce staggiona Branického divadla pan-tomimy, která vedle repertoárové scényDivadla Na zábradlí poskytovala zázemímnožství mladých adeptů oboru. Bylato právě pražská periferie, kde se na vol-ném prostranství a v mládežnických klu-bech a původně nedivadelních podnicíchuskutečňoval další umělecký progresv oboru, ať už šlo o několik repríz Cir-kusu Alfred, představení Borise HybneraNa konci zahrady jménem Hollywood, čivynikajících občansky angažovanýchpředstaveních Společnosti Alfred a spol.pod vedením Ctibora Turby, Studia po-hybového divadla Niny Vangeli, souboruCvoci Antonína Klepáče a Miloslava Ho-ráčka a mnoha dalších.

Události roku 1989 zasáhly – jako vý-znamný mezník v dějinách naší země –přirozeně i do vývoje všech uměleckýchoborů. Také přeměny ekonomického rázua v oblasti řízení kultury do jisté míryzměnily podmínky pro existenci mimic-kého a alternativního divadla. K novějšímrysům jejího života patří schopnost pořá-dat mezinárodní projekty a široce konci-pované akce – mezi nejvýznamnější patřípražský Festival 4 a 4 dny v pohybu Pavla

Ctibor Turba a Boris Hybner, Praha, 1970,foto Dana Horníčková.

Boris Hybner, Praha, 1982, foto archiv autorky.

Turbova inscenace Autoure d’une poerte, Frankfurtnad Mohanem, 1981, foto Dana Horníčková.

Turbova inscenace Giro di vita, Praha, 1992, fotoDana Horníčková.

Archa bláznů, Praha, 1989, foto Vladimír Guralčík.

Boleslav Polívka, Divadlo na provázku, Brno, 1983,foto Jaroslav Krejčí.

Arnošt Goldflam a Boleslav Polívka, Divadlo naprovázku, Brno, 1985, foto Jaroslav Malina.

7

Štorka nebo Letní Letná, uvádějící před-stavení ve stylu „nového cirkusu”.

S uměleckými otázkami se dokázalinejrychleji vyrovnat renomovaní tvůrci.Ctibor Turba mohl konečně realizovatněkteré ze svých nejsmělejších plánů:otevřel mezinárodní pantomimickou ško-lu Studio kaple v Nečtinách, v Praze vy-budoval Divadlo Alfred ve dvoře. BorisHybner otevřel v centru Prahy soukromédivadlo Gag. Svou mobilní scénu ote-vřeli na lodi Tajemství bratři Formanové,Boleslav Polívka zahájil v Brně vlastníprodukci v Divadle Bolka Polívky.V souladu se soudobým uměleckým vý-vojem najdeme převážně představenínejrůznějších tvarů a podob, jejichž for-málním těžištěm je fyzický pohyb. Z hle-diska oboru jako jedné specifické liniedivadelního vyjadřování je patrné, že po-hybové divadlo dnes reprezentují nanašem území různé stylové proudy.Jeden z nich vyrůstá z tradice pantomimya její klaunské a groteskní varianty – JiříReidinger (Bilbo Compagnie), ŠtevoCapko (Circus Sacra), jako sólisté mi-mořádně nadaný Vojtěch Švejda, mini-malista Antonín Novotný, MiřenkaČechová a Radim Vizvary (Theatro pan-tomissimo, Spitfire Company). Jiná větevse zaměřuje na duchovně prožitý fyzickýpohyb, jak je ztělesňují Irina Andrejevaa Aleš Janák v divadle Těatr novogofronta, značně závažný duchovní obsaha civilnější pohybový projev přinášejísoubory Krepsko a hlavně Farma v jes-kyni režiséra Viliama Dočolomanského.

Nejvýrazněji se proces společenské re-habilitace mimické obce obrazil ve spe-cializovaném školství. Ke Katedře non-verbálního divadla na Hudební fakultěAkademie múzických umění v Praze(nyní vede Boris Hybner) přibyl Atelierklaunské, scénické a filmové tvorby Ja-náčkovy akademie múzických uměnív Brně (nyní vede Francouz Pierre Nad-aud). Přibyly soukromé školy (Budilovaškola v Plzni). Jako nesmírně důležitý fe-nomén našeho kulturního a společen-ského života funguje v Brně na JAMUunikátní Atelier výchovné dramatiky ne-slyšících, vedený Zojou Mikotovou.Hlavním předmětem výuky je pohybovédivadlo a současně jde o osobitý a ne-přehlédnutelný projev širší tendence usi-lující o zlepšení životního profilu tělesněpostižených.

V hledání nových výrazových pro-středků v oboru je po jeho současnémformálním rozšíření důležitý hlavně

názor, dramaturgie, duchovní bohatstvímladých tvůrců, neboť jen v jejich spo-jení s vrcholnými pohybovými doved-nostmi roste osobnost. Přes všechny spo-lečenské změny, proměny dobovéhovkusu a rozvoje všech uměleckých druhův naší vlasti má jistě česká pantomimav postavách svých zakladatelů, zralýchtvůrců i početné mladé generace nadějina úspěšnou budoucnost.

Ladislava PetiškováBoleslav Polívka se synem Vladimírem v televiznímpořadu Manéž, foto Josef Kratochvíl.

Program k představení Seance v Divadle na provázku,Brno, 1983, foto archiv autorky.

Boleslav Polívka, Divadlo na provázku, Brno, 1983,foto Jaroslav Krejčí.

Neš

ťast

nýP

iero

t „Pan Deburau je naprosto dokonalý

svým jedinečným uměním! Je to přiro-

zeně prostý herec, jenž by si zasloužil

královské honoráře, krásný kočár

a hodně novinářských zpráv, aby se pro-

slavil,“ píše 19. července 1829 ve fran-couzské revue La Pandore ředitel kni-hovny Charles Nodier. Hezká slova bytehdy třiatřicetiletého herce česko-francouzského původu (rodáka z Ko-lína) Jana Kašpara Deburaua (Jean-Gaspard Deburau) jistě potěšila,pokud by si je vůbec přečetl. Fran-couzsky se budoucí největší pierot totižpořádně nikdy nenaučil.

Jan Kašpar Deburau (31. 7. 1796, Ko-lín – 17. 6. 1846, Paříž) neměl lehké dět-ství. Již samotné jeho zrození totiž začalotragédií. Pár dní před termínem poroduzasáhl Kolín obrovský požár, tisíce lidípřišly o přístřeší, mezi nimi i rodiče JanaKašpara, z čehož zřejmě jeho nebohámatka, češka Kateřina Kraffová (Gráf-fová?) porodila. Další ranou, kterou malýDeburau již vnímal, bylo rozhodnutívydat se do Francie poté, co jeho otec,francouzský dobrodruh, voják, holiča pouliční akrobat, Filip Heřman Debu-rau (Philippe Germain Deburau) nedostalpovolení provozovat v Kolíně mecha-nické divadlo. Když už se na ně usmálov Paříži štěstí a jejich rodinu oslovil ředi-tel divadla Provazolezců a všechny členyzaměstnal, byl Jana Kašpar přibrán jenjako „přívažek“ a byla mu svěřena úlohašaška, němého komedianta, který se musísnažit, aby vynikli jeho bratři a sestry.Kdo z nich, včetně všech posměváčků, byse nadál, že z něj vyroste jeden z největ-ších a nejslavnějších pierotů (k jehož pů-vodu se budou hlásit Češi i Francouzi),který bude vzorem vynikajících mimůa jehož osudy budou zpracovány literárněi filmově.

Jeho osobností se zabýval už Debu-rauův současník, divadelní kritik JulesJanin (1832), jehož kniha o Deburauoviobsahovala mnoho legend, které nebylydodnes překonány. K jejich životaschop-nosti přispěl i fakt, že řadu mýtů podpo-rovali současníci Jana Kašpara a nakoneci on sám. V mnoha případech totiž buďneznal pravdu, nebo si ji záměrně upra-vil. Hned při své první svatbě uvedl bu-doucí životopisce ve zmatek. Když se 14.července roku 1819, na výročí pádu Bas-tily, žení s Janou Adelaidou Dubrayovou,tvrdí, že není plnoletý. Narodil-li se, jakje zaznamenáno v matrice v Kolíně,

Portrét Jana Kašpara Deburaua od neznáméhoautora. Portrét byl objeven T. Rémym.

v roce 1796, pak je před oltářem v kos-tele sv. Alžběty v Templu již třiadvaceti-letý! Stejně tak své druhé jméno Baptistpopřel dokonce při úředním prohlášení.Ještě na začátku jeho kariéry se občas vy-skytlo, později však vystupoval už jenjako Jan Kašpar Deburau.

Po několika letech se rodina rozpadá.Otec Filip umírá a matka Kateřina mizíbeze stopy neznámo kam. Nadaný taneč-ník, nevlastní bratr František Němečekodchází se ženou na turné po Francii.Bratr Štěpán, akrobat, se stane ředitelemjezdeckého cirkusu v Amsterodamu, kamvezme i jednu ze sester. Jan Kašpar zůs-tává sám, neboť záhy po svatbě mu umírážena, po které zůstávají jen dluhy. Berevšechno, aby vydělal pár nejnutnějšíchfranků.

Naštěstí ředitel Provazolezců Bertrandpotřebuje záskoky a Jan Kašpar dostávásvoje první příležitosti. Z pištícího šaškase roku 1825 stává pierot, který má obstátv konkurenci jiných pouličních lidovýchdivadel. Postava Pierota se zrodila z ital-ského Pedrolina, jehož kořeny sahají dodoby antického kejklířství. Má mnohopovahových rysů prostého lidu. Deburauvyužívá svého postřehu dítěte ulice,všímá si reakcí obecenstva a staví jehooriginální podobu. Vzhledem ke svémuhubenému tělu změní i tradiční kostým.Odloží nabíraný límec, aby se mohl krčita hrát celým tělem, obléká dlouhou bílouhalenu, dovolující dostatek pohybu,a plandavé kalhoty. Změní i líčení. Nenínamoučněn, jak se o něm psalo, ale bě-lobu uvařenou ve vodě suší jako chlebaa používá ji až po dvou týdnech, aby do-sáhl neduživého vzhledu. Vlasy cpe podtěsnou černou čepičku, aby vynikla ble-dost tváře.

Publikum se jeho kreacím smálo, nad-šeně výskalo veselím, on však v hloubiduše věděl, že jen reprodukuje krutosti ži-vota… on sám že je na jevišti nejen krutý,ale i vzteklý, záludný. Vždyť téměř nic ji-ného v životě nepoznal.

Svou letitou družku Luisu EudoxiiBoucherovou, s níž měl tři děti, mezinimi i později známého mima Jana Karla,vyhnal pro její údajně nestoudné chování.Obvinil ji z poměru s malířem AugustemBouquetem, díky němuž existuje několikpodobizen právě Jana Kašpara. Mim sivymohl péči o dceru Rosinu Agátu a Ště-pána Konstantina, Jan Karel zůstalu matky. Nebohé Luise zakázal stýkat ses dětmi v jeho péči, přestože mu nabízelapřispívat na jejich živobytí. Obě děti dal

J. G. Deburau na obraze Jeana Pezouse,foto archiv L. Petiškové.

10

však překvapivě brzy na vychování, pro-tože nepoznav sám příliš otcovské lásky,neuměl zřejmě s dětmi zacházet. Přestoje jisté, že se právě v této době snažil najítklid a rovnováhu. „Deburau byl velmiroztomilý, ale nenechal si nalít ani kapkušampaňského, neboť se bál o své nervy.Pro svou práci prý potřebuje naprostýklid,“ napsala Sandová po společném ve-čírku na vinobraní.

Jakousi jistotu nachází Jan Kašparv náručí mladičké Marie Trioullierové,s níž se roku 1835 ožení. Před svatbou siopatřuje potvrzení, ve kterém opět pro-hlašuje, že se nejmenuje Jan Baptist, aleJan Kašpar a že nemá z otcovy ani mat-činy strany žádné předky. Tři měsíce posvatbě se narodí dcera Magdalena, kteráza několik týdnů umírá. Je to již třetíumělcův potomek, kterého pochová v ko-jeneckém věku. Avšak smutek přehlušilypřeci jen nadějné události. Mladá paníDeburauová k sobě bere jeho děti, kterémá s Luizou, sám Jan Kašpar jde v tédobě z role do role a lepší se i jeho fi-nanční situace. Ředitel divadla mu dávástálou smlouvu a „zvláštní přídavky“ kemzdě. Je jisté, že herce, který mu večerco večer plní hlediště, nechce ztratit.Nebyl by to ale smolař Deburau, aby sištěstěnu udržel dlouho. Přichází tragedie,která jej navždy poznamená. Na rodinnéprocházce parkem dochází ke konfliktus mladým učněm Nicolasem Vielinem.Mim strpěl urážky a posměšky s nadhle-dem. Když mu však rozpálený protivníkplivl do tváře, přetáhl ho svou vycházko-vou holí tak silně, že chlapec zemřel.

Zatčení Jana Kašpara způsobilo roz-ruch. Umělci hrozilo vězení, a tak se se-pisovaly petice, přimlouvali se kolegové;ředitel divadla Bertrand za něj dokoncenabídl kauci. O „zatčení Pierota” psalai spisovatelka George Sandová, jehovelká obdivovatelka. Deburau byl pro-puštěn, avšak jeho duše trpěla. O tom,kdy se po návratu z vězení vrací na je-viště, se fakta opět rozcházejí, ale alespoňnavenek se zdá, že starý dobrý mim jezpět. Začne se však ozývat umělcova pro-kletá nemoc – astma.

Jan Kašpar Deburau hraje v diváckyoblíbené Pierotově svatbě tři večery posobě. Děkuje unavenými gesty a odcházídomů s bílou květinou snoubence v kno-flíkové dírce. V noci z 16. na 17. června1846 ve tři hodiny k ránu umírá.

Náhrobní kámen na pařížském hřbitověPére-Lachaise nese nápis Deburaua datum úmrtí. Křestní jména či jinéM

ěsto

Kol

ín,r

odiš

těJa

naK

ašpa

raD

ebur

aua.

J. G. Deburau – Pierot, litografie Delaunois podle obrazu Augusta Bouqueta, foto archiv L. Petiškové.

11

údaje, které by byly jistotou, že zde ležíJan Kašpar chybí. Je opět sám. Opuštěnmatkou, neuznán otcem, sourozenci ro-zeseti na všechny strany, aniž by se mukdy připomněli. Jeho první žena zemřela,když mu bylo přes dvacet, letitou mi-lenku a matku svých dětí vyhnal ve tři-ceti, pochoval tři potomky a téměř celýživot byl vydírán ředitelem Provazolezců.Asi by v bíle nalíčené tváři nepohnul anibrvou, kdyby věděl, že hned po jehoskonu kritici píší, že „nešťastný pan De-burau, jenž byl dlouho nemocen, již nasvoji roli nestačil a že Paul Legrand (le-titý rival) hraje pieroty tak veselea svižně, že by se mu Deburau zřídka vy-rovnal...“

Jediným zadostiučiněním byl Pierotůvpohřeb. Do kostela sv. Alžběty v Templujej vyprovázel dlouhý průvod diváků,kteří umění svého mima milovali, stejnějako harlekýni, tanečnice, provazochodci,herci, rekvizitáři a další kolegové jehodomovského divadla. Ironie, tolik častáv pantomimách, byla přítomna i zde. Za-tímco vnášeli zemřelého pierota do kos-tela, ve vedlejší kapli hlučela veselá sku-pina svatebčanů. Jako by paradoxněpředznamenávala slávu a věhlas, kteréjménu Deburau plně přiznala teprve bu-doucnost.

Blanka Frajerová

Do ordinace doktora Ricarda vstoupiljednoho listopadového večera roku1840 hubený, černě oděný muž. Lékařsi pátravě prohlížel zajímavéhonávštěvníka, jeho vysoké čelo, bledoutvář a úzké rty.

„Jste nemocen, pane?“„Ano, doktore. Myslím, žesmrtelně.“„Co je vám?“„Jsem smutný, melancholický.Trpím, a nevím proč. Trápím se,srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe.Nemohu spát.“„To není smrtelné. Vím o léku provás,“ odpovídá doktor.„Jaký je to lék?“„Lék, který vás z toho ze všehouzdraví. Běžte se podívat dodivadla na Deburaua!“ odvětilvítězoslavně doktor.Bledý muž se uklonil a řekl smutně:„Já jsem Deburau, doktore.“

český spisovatel František Kožík(16. 5. 1909–5. 4. 1997),ukázka z románu Největší z pierotů

Provazolezci – Les Funambules. Kresba A. Martialaz r. 1862.

J.G

.Deb

urau

naob

raze

Aug

usta

Boq

ueta

vúl

oze

rekr

uta

zpa

ntom

imy

Tisí

cifr

anko

vába

nkov

ka

Deburau jako Pierot, kresba od M. Sanda z jeho knihyMasques et Bouffons, Paris, 1862.

Mýtická Archa zachránila před po-topou světa sedm lidí a zástupné páryvšech druhů zvířat. I pražské Divadlo

Archa pluje po vodách, jež zaplavilya dodnes zaplavují moderní českoukulturu. A ve svých útrobách veze ex-perimentální – a tedy vždy nejohrože-nější – divadelní, taneční, výtvarnéa hudební soubory a jejich projekty.Z celého světa přiváží novátorské in-scenace i tvůrce a současně podněcujevznik a podporuje existenci souborůa projektů vlastních. Od roku 1994,kdy Divadlo Archa vzniklo, je nejdůle-žitějším centrem moderního divadlav Čechách.

„Pro mě je Divadlo Archa křišťálovoukostkou uvnitř jablka. Je centrem, kteréodráží svět, vesmír. Práce v DivadleArcha byla mou první prezentací předčeským publikem a zahájila můj dialog sezdejšími lidmi. Dialog, jenž mou práciprovždy obohatil,“ říká o Divadle Archaa své spolupráci s ním slovutný americkýrežisér a výtvarník Robert Wilson. V di-vadle hostoval již v prvním roce jehoexistence. Přivezl tam svou berlínskou in-scenaci Doctor Faustus Lights the Lights.České publikum tak mělo poprvé mož-nost seznámit se s výrazně stylizovanýmdivadlem tohoto mága světového mini-malismu. Právě hostování výraznýchosobností soudobého světového divadlaa jejich první a u vybraných osobnostíi kontinuální představování českému pu-bliku je jednou z hlavních dramaturgic-kých linií Divadla Archa.

Otevřené dveřezahraničnímu divadlu

Divadlo bylo slavnostně otevřeno5. června 1994 společným vystoupenímjaponského tanečníka stylu butó Mina Ta-naky a amerického rockového hudebníka,člena slavných Velvet Underground,Johna Calea. Jejich představení předur-čilo jeden z hlavních směrů plavbyArchy: netradiční, bezbariérové setkávánísvětových uměleckých osobností, propo-jování různých kultur, uměleckýchforem, žánrů a stylů.

Dodnes představuje Divadlo Archačeské veřejnosti právě takové osobnostisvětového umění – vedle Tanaky, kterýv Arše připravil několik vlastních pro-dukcí s japonskými i českými perfor-mery, Johna Calea, jenž do Archy několi-krát přijel se svými hudebními projekty,a Roberta Wilsona, který zde byl dokonce

„Pro mě je Divadlo Archakřišťálovou kostkou uvnitř

jablka. Je centrem, kteréodráží svět, vesmír. Prácev Divadle Archa byla mou

první prezentací před českýmpublikem a zahájila můj dialog

se zdejšími lidmi. Dialog, jenžmou práci provždy obohatil.“

Robert Wilson

Vla

jkov

álo

ď

Div

adlo

Arc

ha

12

Wim Vandekeybus & Ultima Vez:Spiegel (2006).

Arc

haA

rcha

13

The Residents: Woormwood (1999).

Anne Bogard & SITI Company: BOB (1999, 2002).

The Tiger Lillies (2008).

Min Tanaka: Standing on the Edge (2005).

v jedné produkci hlavní postavou (insce-nace Bob americké režisérky Anny Bo-gart a jejího souboru SITI Company),hostovali v Divadle Archa se svými pro-dukcemi choreografové Wim Vandekey-bus, Anna Teresa de Keersmaeker, JanFabre či Jiří Kylián, americký výtvarníka režisér Peter Schumann, hudebníci Dia-manda Galás, David Byrne, Philip Glass,Meredith Monk, Patti Smith a mnoho dal-ších. Hrály tu soubory The Royal Shake-speare Company, Cheek By Jowl, SankaiJuku, DV8, Dogtroep, The Residents, Lai-bach či Einstürzende Neubauten. Jednoze svých posledních veřejných vystou-pení zde měl americký básník Allen Gins-berg. Pravidelně zde hostují německá di-vadla v rámci Pražského divadelníhofestivalu německého jazyka, konají se zdefestivaly world music a minimalistickéhudby, přehlídky filmových škol, avant-gardní výstavy, diskusní fóra historiků, fi-losofů, spisovatelů a dalších intelek-tuálů...

Avantgardní tradiceDivadlo Archa sídlí v centru Prahy

v místech, kde po druhé světové válce pů-sobil přední český avantgardní režisér E.F. Burian. Právě jeho dědictví současnádramaturgie Divadla Archa naplňuje.Vedle pohostinských představení v Arševzniká i řada původních projektů součas-ného českého divadla. Jejich autory jsoupřední světoví a především čeští režiséři,hudebníci, performeři a výtvarníci. Svůjumělecký domov zde například našel im-provizátor Jan Dušek, výtvarník PetrNikl, režisér Arnošt Goldflam či souborsoudobé vážné hudby Agon Orchestra.Všichni zde vytvořili řadu autorskýchprodukcí, jež patřily k tomu nejprogre-sivnějšímu a nejoriginálnějšímu, cov českém divadle a hudbě posledníchdvaceti let vzniklo. Z mnoha jmenujmeinscenace Opera La Serra (autoři MichalVích a Jaroslav Dušek, 1994), SladkýTheresienstadt (Arnošt Goldflam, 1996),Grimm Grimm (Min Tanaka, 1997), Slu-novrat, V zrcadle a Obnošené sny (PetrNikl, Jana Svobodová, 1997, 1998,2004), E. F. B. – Kladivo na divadlo (JiříPokorný, 2004), cyklus autorských zpo-vědí Arnošta Goldflam Masochista-Vo-yeur-Maniak (2006–2008) či společnékoncerty Agon Orchestra s legendamičeské undergroundové hudby Plastic Pe-ople of the Universe (Aj obešel já polí pět,2003, Pašijové hry velikonoční, 2004) čis německým hudebníkem a performerem

Blixou Bargeldem (Rede/Speech, 2000).Jeden z předních českých režisérů JanAntonín Pitínský vytvořil v Arše v roce2001 inscenaci Marné tázání nebes. Jedi-nečným způsobem propojil asijské a ev-ropské divadlo. Příběhem, zvolenými for-mami, výtvarným i hudebním řešeníma provedením se pohyboval v rozdílnýchkulturních a politických epochách.V dneš ní a jezuitské Praze, v současnéa středověké Číně. Vytvořil formálněi technicky náročné, nadžánrové předsta-vení, jež přesně splňovalo původní cíleDivadla Archa. Podobné cesty napříčžánry a formami volila ve svých produk-cích v Divadle Archa i dvojice mladýchrežisérů vystupující pod pseudonymemSKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpi-šovský. Do svých autorských inscenací,jež vytvořili v letech 2004–2008, Nick-name, Understand, Osm – polib prdelkosům, Malá smrt a Plačky zapojila nejentanečníky, činoherce a zpěváky, alei představitele tzv. street artu: rapery, hip-hopery, skladatele elektronické hudby,tvůrce grafiti.

Reflexe současnosti i minulosti V loňském roce měla v Divadle Archa

světovou premiéru nová hra VáclavaHavla Odcházení. Jejím režisérem jeDavid Radok, syn významného českéhorežiséra Alfréda Radoka, který byl poroce 1968 vyštván z tehdejšího Česko-slovenska a v emigraci v roce 1976 zem-řel. Jeho – dnes pětapadesátiletý – syn jepředevším operním režisérem, spolupra-cuje s mnoha evropskými operami, jehodomovskou scénou je Göteborská opera.V inscenaci vystupuje v hlavní roli dalšíčeský emigrant – v USA žijící herec JanTříska.

A tím se obloukem vracíme na začátek,i když vlastně po spirále o otáčku – pat-náct let – výš. Divadlo Archa se vedlenadžánrových produkcí a dovozu zahra-ničních produkcí, v čemž je stále v Če-chách nezastupitelné, v poslední doběčím dál víc zaměřuje také na politickéa sociální divadelní projekty. V rámci di-vadelní laboratoře archa.lab vznikly podvedením režisérky Jany Svobodové per-formance Putování za snem, V 11.20 těopouštím, Tanec přes plot a Divnej sou-sed, v nichž vystupují a o svých osudechmluví různí přistěhovalci do Čechz mnoha koutů světa. V rámci tohoto pro-

Patti Smith (2005).

1414

Arc

hajektu dokonce vznikla hudební skupinaAllstar Refjúdží Band, jež vydala vlastníCD Spas!

V jiných svých projektech mapuje Di-vadlo Archa nedávnou českou minulost –v roce 2008 tak vznikla „tragická ope-reta“ mladých autorů Martina Beckera,Jaroslava Rudiše, Jiřího Havelky a Mi-chala Nejtka Exit 89, jež se zabývá roky1968, 1989 a událostmi kolem těchto dat.Pro mladé, začínající divadelníky existujeStudio Archa, které mladým hercům a ta-nečníkům umožňuje účastnit se dílena přednášek zahraničních umělců.

Divadlo Archa tak stále důstojně plujev rozbouřených vodách české společ-nosti. Jak má ve svých genech napsáno,soudobými uměleckými prostředky re-flektuje českou minulost i přítomnost, na-bízí a hledá netradiční, odvážné a inspi-rující cesty a myšlenky, vstupuje dospolečenských bouří a diskusí. V mnohaohledech je Divadlo Archa ústřední vlaj-kovou lodí soudobého divadla v Čechách.

Vladimír Hulecredaktor Divadelních novin

fotografie byly zapůjčeny z archivuDivadla Archa

Velký sál Divadla Archa.

Divadlo Vizita (2008).

Allstar Refjúdží Band v představení Tanec přes plot (2008).

Einstürzende Neubauten (2008).

Velký sál Divadla Archa.

Jiří Kylián – Last Touch First (2009).

16

Českýochotníkdramatický příběh z nadhledu

Živ

ý ob

raz,

kte

rý k

rálo

véhr

adeč

tí o

chot

níci

při

prav

ili k

osla

vám

pad

esát

in

Svat

oplu

ka Č

echa

, 189

6.

Hra J. N. Štěpánka Čech a Němec, 19. století.

Městem, které se pyšní nejdelší ne-přerušenou tradicí ochotnického di-vadla v České republice, je Vysoké nadJizerou. Písmák Jan Petruška okouz-len Vlastenským divadlem tu po svémnávratu z Prahy založil v roce 1786 di-vadelní spolek, který se nevěnovalpouze sousedskému divadlu – lidovýmhrám se starozákonními příběhy, hrámvánočním a velikonočním –, ale takédramatice se světskými náměty, kusůmvlasteneckým.

Zprávy o dění ve světě a vlastní diva-delní zkušenost do venkovských městi vesniček přinášeli národovečtí kněží,učitelé a studenti. Tak od roku 1808 or-ganizoval ochotnické divadlo v Radni-cích na Rokycansku vlastenecký knězA. J. Puchmajer, pořadatel prvních bás-nických almanachů, a roku 1809 studentipoprvé zorganizovali divadelní předsta-vení v Příboře – patrně první na Moravě.O desetiletí později se ochotnické divadlohrálo česky už ve více než 120 obcíchv Čechách, na Moravě zatím pouze v 10městech.

Divadelní představení v první polovině19. století se zprvu často skládala ze dvoukrátkých jednoaktových her, přestávkuvedle deklamací vyplňovala hudba nebozpěv. Poté často následovaly taneční zá-bavy (tato praxe na vsích a v menšíchměstech přetrvávala až do čtyřicátých let20. století). Napřed se ovšem muselyz hospody, v níž se hrálo, vynosit židle –a sklidit jeviště. To bývalo poskládánopřed představením z fošen na sudechnebo na dřevěných kozách. V létě se s ob-libou hrálo v přírodě, zvláště hry s většímkomparzem, které se do hostinců ne-vešly. Počátkem dvacátého století se za-čala budovat divadla v přírodě.

A jak se divadlo hrálo? Kostýmy si po-řizovali herci sami, snadno do oblíbenýchsoudobých veseloher, hůře do stejně di-vácky přitažlivých her historických. Re-žisér byl tehdy především organizátor.Vypůjčoval nábytek, rekvizity, přidělovalrole, dohlížel na docházku do zkoušek,určoval, odkud herec přijde. Herecký pro-jev byl spíše strojený, postavy se obsazo-valy podle typů. Malý prostor jeviště ne-připouštěl větší akci, na mimickéa ges tické, natož pohybové rozpracovánírole se začalo dbát později. Hlavní byltext a přednes.

Uvedení hry předcházely většinoupouze dvě až tři zkoušky a ty na vsích při-cházely v úvahu až po večerním dojení.

17

Vlasteneckými inscenacemi ochotníci oslavovali zrodrepubliky, Držkov, 1925.

Z inscenace Čapkovy Matky, Valašské Meziříčí, 1939.

Lidové divadlo Svitavy uvedlo na Jiráskově Hronově1952 dramatizaci Olbrachtovy Anny proletářky.

Ale hrálo se i několikrát v roce. Třeba di-vadelní spolek v Dobrovicích na Mlado-boleslavsku v letech 1834–1848 sehrál 71představení. K nejdůležitějším členůmspolku proto bezpochyby patřila nápo-věda.

Po pádu Bachova absolutismu a novémspolkovém zákoně (1867) začal velkýrozkvět ochotnictva. Jeho prvořadou úlo-hou byla občanská výchova herců i pub-lika. Velkou injekcí pro sebeuvědoměníochotníků byla vidina stavby Národníhodivadla, více se hrálo i proto, aby výtěžkypředstavení mohly jít „na zdar Národníhodivadla“. V mnoha venkovských městechuž stály nebo se budovaly divadelní bu-dovy, postavené z iniciativy a s nemalýmfinančním přispěním nadšených ochot-níků.

První organizace ochotníků – Diva-delní jednota – byla založena roku 1868,ale zorganizovat ochotnictvo se podařiloaž Ústřední matici ochotníků českoslo-vanských – ÚMDOČ (1885–1951), kterápak cílevědomě usměrňovala repertoársouborů směrem ke klasice i kvalitnímsoučasným hrám, pořádala divadelníkurzy i „veřejné zápasy“ – soutěže ochot-nických spolků, a v roce 1931 spoluzalo-žila festival Jiráskův Hronov, který je prodivadelní amatéry dodnes metou nej-vyšší.

Český ochotník to ale nikdy nemělsnadné. Vznik Německého císařstvív roce 1871 podpořil velkoněmecký na-cionalismus i v Rakousku-Uherskua české divadlo z ochoty se poněmčenýmúřadům stalo solí v očích. Hry procházelytvrdou cenzurou, představení bývala podnejrůznějšími záminkami zakazována.Například malostranský spolek Thalia bylperzekvován jako „hnízdo vlastenců“a jeho devět členů bylo za divadelní čin-nost uvězněno.

Na přelomu století se už dýchalo vol-něji a na ochotnických scénách se kromělidových her nevalné úrovně hojněji uvá-děly i náročnější texty a opery. Prudcerostla produkce operet a kabaretů. Už sehrálo na pevných jevištích – a nejenv hostincích, ale i v nově budovaných ve-řejných tělocvičnách. Tělovýchovné or-ganizace, politické strany, hasiči i církvedivadlo podporovaly – jeho výnosy jimposkytovaly prostředky na činnost.

Vznik samostatné Československé re-publiky v roce 1918 vyvolal velký rozvojochotnických spolků (jen spolkyÚMDOČ uváděly až 5000 her ročně).V ochotnických souborech se objevily re-

18

Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí vedeni autorem a režisérem Josefem Tejklem, 2003, foto IvoMičkal.

K tradici českého amatérského divadla od počátku patřily malované opony jako v případě této z Čáslavi.

žisérské osobnosti, které usilovaly jako náročný repertoár, tak o pevnou, mo-dernější režijní koncepci, další se zapo-jily do úsilí umělecké avantgardy. Ochot-nické divadlo zůstávalo i nadále líhnítalentů pro divadlo profesionální.

Před začátkem nacistické okupacev roce 1939 působilo v českých zemíchna 7000 ochotnických divadel. I kdyžvíce než polovina z nich – divadla děl-nická, židovská a sokolská – byla brzyzakázaná a jejich členové byli perzekvo-váni, mnoho „apolitických“ spolků vzni-kalo. Repertoár byl většinou zábavnía národně posilující, nové mladé skupinyvšak působivými poetickými obrazy na-značovaly dobové pocity mládeže.

V nadšení ze skončení války v roce1945 soubory začaly hrát během pár mě-síců – navzdory materiálním ztrátáma tomu, že se někteří členové nevrátiliz koncentračních táborů, jiní na výzvuvlády odešli do pohraničí, kde již od létabudovali nové soubory atd. Brzy však dojejich života začala opět zasahovat poli-tika.

V roce 1951 byly tradiční spolky na zá-kladě nového komunistického divadel-ního zákona likvidovány a převáděnyk průmyslovým závodům a zemědělskýmdružstvům, které na ně nebyly připra-veny. Třetina spolků činnost ukončila,v dalších akční výbory nepohodlné členyvyloučily. V Pelhřimovském Riegru užv roce 1949 byli dva členové za improvi-zovanou větu „Všichni rudí do pekla!“v Hrátkách s čertem odsouzeni na dvaroky nucených prací.

Ale chuť žít českého ochotníka ne-opouštěla – divadlo začalo růst a vzkvétati pod politickou ostrahou, jíž zčásti vy-cházelo vstříc, zčásti ji obcházelo a na-cházelo si hůře hlídané cestičky – obraza metaforu. Zázemí závodních klubů pakpřece jen přinášelo jakousi ekonomickoujistotu. Uvolnění 60. let vydalo bohatéplody jak v tradiční činohře, tak na ma-lých kabaretních scénách, v divadle po-ezie, a velký posun zaznamenalo i di-vadlo hrané dětmi a divadlo loutkové.

A opět – 1968 – sovětská okupace,poté normalizace… Tentokrát šlo za své-ráznou adaptaci sovětské prózy Syn pluku„sedět“ několik členů ostravského sou-boru Waterloo. Přesto však tehdy mnohomladých lidí nacházelo v amatérskýchsouborech podobné ostrůvky svobodyjako v rockových kapelách. A mikro-klima těchto kolektivů později – v roce1989 – výrazně ovlivnilo specifické di-

19

Kladivadlo, 1963.

Divadlo Kámen, inscenace absurdně laděné hry zesoučasnosti Marmeláda, 2006, foto Ivo Mičkal.

Pražské Divadlo poezie Orfeus, 1985.

Inscenace Groteska, režie Petr Lébl, 1985.

vadelní rysy „sametové revoluce“. Neníproto divu, že po ní se z leckterých ochot-níků stali starostové, poslanci, politici.Domy kultury a celá struktura podporyovšem vzaly za své, silnější byla každo-dennost než divadlo, soubory zanikaly.Obrat nastal v letech 1995–2000. Diva-delníci z politiky zmizeli. Soubory na-braly dech…

A dnes? Divadlo je méně osud, častějinezávazná hra, zážitek, koníček, parta,v níž je člověku dobře. Pevné jeviště nenípodmínkou, hraje se uprostřed města, nanádvoří hradů, ale i na nádraží nebov mauzoleu. Že činoherní divadlo stáležije a umí být současné a působivé, do-tvrzuje Divadelní spolek bratří Mrštíkůz Boleradic na Břeclavsku (nejslavnějšíinscenace Rok na vsi z 2. poloviny 90.let), ale převažuje divadlo autorské (dra-matické texty upravuje ke své „podobě“,nebo si píše vlastní scénáře). V oné liniičeského ochotnického divadla, která usi-luje o esteticky působivé inscenace pro-fesionálních kvalit, pokračuje napříkladDivadlo Jana Honsy ze severomoravskéKarolinky, osobité „zpěvoherní“ Oře-chovské divadlo z městečka nedalekoBrna či loutkové divadlo Střípek z Plzně– a desítky dalších. Vrátila se líbivá ko-merční produkce pro potěšení, občas in-zitní, s lehkou ironií nahlédnuté „po-kleslé“ lidové hry a operety prvo re-publikové. Nepřeberná je škála divadlaalternativního – často záměrně bizarníhoa kontroverzního. Mladé skupiny rychlevznikají a zanikají, všech amatérských di-vadelních souborů je asi 2000. Cesta ješiroká, nepřehledná – ale vede dál.

Vítězslava ŠrámkováFotografie z archivu Databáze českého amatérského divadla

Bohdan Holomíček: Rok v Národním divadle, sezón

ezóna 2003–2004

22

Husa na provázku

Brněnské Divadlo Husa na provázkuproslulo svými projekty už v době, kdyještě tohle slovo nebylo tolik v módě jakodnes. Neobvyklé autorské inscenace a vý-jimečné divadelní tvary a umělecké i lid-ské spolupráce pěstovalo již od svéhovzniku před dvaačtyřiceti lety. Vyvzdoro-valo si je v dobách normalizace, a to do-konce ve světovém měřítku – podílelo senapř. na mezinárodní pouliční akci Na-děje v Polsku 1978, účastnilo se několi-kaletého inscenačního projektu Společně– Labyrint světa a ráj srdce, uvedeném naFestivalu bláznů v Kodani 1983, táhloEvropou společně s Caravanem Mir 1989atd. A neustává ani dnes, v dobách svo-bodnějších, kdy se to projekty nejrůzněj-šího druhu jen hemží. Ty z Provázku majíevropský formát a patří stále k jedněmz nejoriginálnějších a nejvyhledávaněj-ších, v rámci kulturně-mravní obrodynaší společnosti též k jedněm z nejzásad-nějších.

Když tančí kobra...Právě takový byl i projekt Sto roků

kobry, jevištní tetralogie podle F. M. Do-stojevského, jenž na Provázku v roce2003 inicioval jeho současný uměleckýšéf a režisér Vladimír Morávek a v násle-dujících letech jej uvedl pod těmitonázvy: Raskolnikov – jeho zločin a trest(2003), Kníže Myškin je idiot (2004),Běsi – Stavrogin je ďábel (2004), BratřiKaramazovi: Vzkříšení (KaramazovciReloaded) (2005). K tomuto riskantnímukroku dodalo prý inscenátorům odvahupřesvědčení, že témata Dostojevskéhotvorby jsou také základními tématy člo-věka vůbec, tedy i toho současného. „Storoků a víc již tančí jedovatá kobra v pa-rách nad tyglíkem Dostojevského dílaa stále nás její krouživý pohyb fasci-nuje...,“ píše v programu k projektu dra-maturg Petr Oslzlý, který byl mj. v letech1990–1992 poradcem pro kulturní zále-žitosti prezidenta Československé repu-bliky Václava Havla. Režisér VladimírMorávek společně s Divadlem Husa naprovázku navazuje na „sto roků“ pokusůpřevést Dostojevského na scénu. NázevSto roků kobry je pak podle režiséra me-taforou toho, jak lze totálně autorovi pro-padnout. Během intenzívní tříleté prácedo sebe herecký soubor nasál osudy ztra-cených bytostí z románů Zločin a trest,Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi a vybičo-val se k uhrančivým výkonům, které oce-ňovali diváci bouřlivými ovacemi a kri-tika pak mnohými cenami a nominacemi

Zin

scen

ace

F.M

. Dos

toje

vské

ho I

diot

, fot

o B

ohda

n H

olom

íček

.

23

(Petr Jeništa byl nominován za Raskolni-kova na Mužský herecký výkon rokua Talent roku 2003. O rok později byl natutéž cenu nominován také představitelStavrogina Jan Budař. Na cenu Ženskýherecký výkon roku 2004 byla nomino-vána Eva Vrbková za Nastasju Filipovnu.Ponor do vnitřních světů Dostojevskéhohrdinů pojali tvůrci jako cestu po křížo-vých zastaveních u obrazů Zločin – Pád –Smrt – Vzkříšení. Toto dobrodružstvípoutě napříč lidskou bolestí i nadějí seodehrávalo mezi týmiž stěnami jednéscény Jana Štěpánka (nominace na cenuza scénografii roku 2004) a bylo pohá-něno šílenou i niterně křehkou, fascinu-jící hudbou Petra Hromádky – získalCenu Alfréda Radoka 2004. Projekt Storoků kobry se stal osudovým setkáním napomezí zběsilého adrenalinového zážitkua krvavé mše.

Všechny díly tetralogie byly vysoce ce-něny laickou i odbornou veřejností. In-scenace Kníže Myškin je idiot získalaCenu Divadelních novin a byla nomino-vána na Cenu Alfréda Radoka v kategoriiInscenace roku 2004. Divadlo Husa naprovázku bylo navrženo na cenu Divadloroku 2004. Všechny díly tetralogie bylynatočeny také Českou televizí. Zároveňse zrodil televizní dokument mapujícídvanáctihodinový maratón, během něhoždivadlo uvedlo nově prokomponovanoutetralogii celou, s několika přestávko-vými intermezzy, borščem a vodkou.První dva díly projektu byly také v roce2007 s úspěchem uvedeny ve Franciiv Théâtre Lęapostrophe, scène nationalede Cergy-Pontoise et Val dęOise. Na in-scenaci na půdě divadla navázaly filozo-fické diskuse v tzv. Dostojevského kabi-netu, kam byly průběžně zvány vý znam -né osobnosti české kultury, aby diskuto-vali s diváky a tvůrci o Bohu, o smysluživota, o naději... Režisér Morávek ne-přeháněl, když na začátku tvrdil: „...Chtělbych, aby divadlo udělalo něco neobyčej-ného, co by nezaniklo v pěně dní a čím byse zásadně proměnil jeho život.“

Perverze v Čecháchzačátek evropského obrození

Po existenciálním a uhrančivém Do-stojevském přišla Perverze v Čechách –trilogie o české identitě, o traumatech na-šich tatínků a maminek – a také o naději.

Režisérem projektu je opět VladimírMorávek: „Zcela vážně mluvíme o tom,že tuto zemi v budoucnu čeká velkámravní obnova, jakési duchovní vzkří-

Z inscenace F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi, foto Bohdan Holomíček.

24

šení, možná nové národní obrození. Vě-říme, že důležitým aspektem toho velkéhospolečenského pohybu by mohl být právěprojekt Divadla Husa na provázku Per-verze v Čechách.”

První díl projektu tvoří divadelní adap-tace slavného filmu Miloše Formana,Ivana Passera a Jaroslava Papouška zešedesátých let – Lásky jedné plavovlásky(2007), které divadlo uvádí jako podo-benství doby, „kdy všichni v něco věřili,nadšeně se domnívali, že nad Čechy neníkrásnější místo k narození, kde tak krásnědá se tančit den co den až do rána.A v rámci té euforie pak následně došloke katastrofě, která nadlouho změnilavše.“ Druhým dílem trilogie je CirkusHavel aneb My všichni jsme Láďa(2008). Divadlo Husa na provázku zís-kalo exkluzivní souhlas Václava Havlak vytvoření scénické montáže z jehotextů, včetně autorovy poslední hry Od-cházení. Úryvky Havlových textů, kterétvoří hlavní linku příběhu o selhání, na-ději, pravdě a lásce v Čechách, se potká-vají s útržky z knihy esejistických repor-táží úspěšného polského prozaika a no -vináře Mariusze Szczygiela Gottland, ježpomáhají v jakési dokumentární rovinědokreslit absurditu, perverzi, schizofreniidoby normalizace – ale i let docela ne-dávných. Nejedná se o první spoluprácis Václavem Havlem, ten se s Divadlemspřátelil ještě v éře komunismu, kdy mudokonce uvedli hru Zítra to spustíme.Nyní se tedy na Provázek vrací nejen jakodramatik, ale také interpret. Pro inscenacitotiž natočil komentáře, zaznívající vedruhé půlce. Své dojmy těsně po pre-miéře vyjádřil takto: „Mně se to ohromnělíbilo. Je to pozoruhodná montáž, férie,balábile. Pro mě bylo zajímavé, že mi tozpřítomnilo různé doby mého života, pro-tože ty hry, z nichž tam jsou fragmenty,byly psány během posledních pětačtyři-ceti let, takže jsem měl nejednou různásrovnání. Ale to je privátní, to není důle-žité. Důležité je, že to je moc hezké. A ženám to možná řekne o nás samých víc,než jsme tušili...“

Třetím, závěrečným dílem projektu Per-verze v Čechách pak bude na úvod této se-zony inscenace nejnovější hry DavidaDrábka České moře o tom, „jak se žijev zemi, kde se – jak říká pan prezidentKlaus, ještě nikdy nežilo lépe, kde se už dácestovat kamkoliv, koupit už cokoliv –a přece tu a tam chce se někomu namířitzbraň na hlavu řidiče tramvaje, vykřiknout– Odvez mě k moři – Okamžitě – Teď!“

Z inscenace F. M. Dostojevského Zločin a trest, foto Bohdan Holomíček.

První společné uvedení celé trilogiePerverze v Čechách bude v Divadle Husana provázku v listopadu v rámci oslavdvaceti let od sametové revoluce. Po-dobně jako ve Sto rocích kobry je sou-částí tohoto projektu také cyklus debatv Kabinetu Havel s názvem Úsvit v Če-chách. Přední čeští myslitelé, spisovatelé,politici a filozofové debatují na témačeská a evropská identita, zaobírají semravností tady a teď, shledávají naše se-lhání a formulují naši naději. Přirozenýmvyústěním tohoto umělecko-občanskéhosměřování je také účast Husy na pro-vázku v projektu novodobého CaravanuMir 2009/2010, jehož se zúčastní se svě-tovou premiérou neznámého Havlovatextu Prase. Tento mezinárodní projektpropojí po dvaceti letech evropské diva-delníky a pokusí se prostřednictvím di-vadla znovu položit stále naléhavé otázkypo svobodě, humanismu, lidské solida-ritě, vyvolat jakési obrození v rámci celéEvropy.

Lucie Němečková(s využitím podkladů Divadla Husa

na provázku)

Z inscenace Lásky jedné plavovlásky (adaptaceFormanova filmu), foto Martin Zeman.

Z inscena Cirkus Havel, foto Bodan Holomíček.

26

Dřevěný vesmír Věry a Františka

Na jevišti stojí obrovská dřevěnáhlava. Poulí na diváky oči a vyplazujejazyk. Loutkářka náhle rozetne hlavuna dvě půlky a my vidíme, co se dějeuvnitř. Jazyk drží v rukou dřevěný ak-robat zavěšený za nohy. Tahá jazyksem a tam, až se mu podaří jej vy-trhnout. V mozkovně se mlátí dva bo-xeři hlava nehlava.

Kolikrát jsem tu scénu viděl? Stokrát?Poprvé skoro před třiceti lety a pak už semi stala osudem. Viděl jsem ji v praž-ském předměstském klubu, v morav-ských jeskyních, na festivalu v Budapešti,na japonské farmě uprostřed hor, v avant-gardním divadle v Tokiu, ve slavném new yorském divadle La Mama, na diva-delní lodi v Antverpách a v posledních le-tech pravidelně v našem Divadle Archa.

Pamatuji si intenzivní pocit, se kterýmjsem poprvé odcházel z představení s po-divným názvem Piškanderdulá. Vnitřníhlas mě nabádal, že musím udělat něcopro to, aby ho viděl každý. Nejen přáteléa kamarádi, nejen naše děti, nejen děti na-šich kamarádů, ale všichni na celémsvětě. Jak ale vtěsnat celý svět do pro-storu několika metrů čtverečních? Doprostoru, který je navíc zaplněný starýmihracími přístroji, flašinety, gramofony,starými zatuchlými dekami, židličkamirůzných velikostí, a především loutkami.Dřevěnými loutkami různých typů a roz-měrů. Plný název toho představení zníPiškanderdulá, podtitul Josefe! Nonsensna nonsens, můžete si říct, a přesto se tatoslova stala synonymem pro moderníčeské loutkářství. Představení vytvořilia neustále dotvářejí Věra Říčařováa František Vítek.

František v roce 1958 patřil k zaklada-telům světově proslulého loutkového di-vadla Drak. Věra přišla do Draka krátcepo jeho založení. František jako výtvar-ník a Věra jako herečka se výrazně podí-leli na inscenacích, které tomuto divadluv šedesátých a sedmdesátých letech při-nesly mezinárodní úspěch. Inscenace di-vadla Drak působily na mezinárodníchfestivalech jako zjevení. Z české loutkář-ské tradice se zrodilo moderní divadlo,které tehdy nemělo ve světě obdoby.V roce 1981 ovšem Věra s Františkemz Draka odcházejí. Lidé jako oni nemělive státním divadle tehdejšího komunis-tického Československa co dělat. Za je-jich odchodem nebyly pouze jejich ne-konformní politické postoje. Tehdy užVěra s Františkem intenzivně připravo-

27

vali nové představení. Jejich práce bylaspíše výzkumem než tradičním divadel-ním zkoušením. Nekompromisní hledánínových možností loutkového divadlaa zároveň výprava k jeho nejryzejší pod-statě narazila na pragmatismus každo-denního života státní divadelní instituce.Věra a František byli tehdy vyvrženi dojakéhosi loutkářského disentu. Svým způ-sobem v něm žijí dodnes.

Slovo Piškanderdulá v sobě neskrývážádný jinotaj. Věra s Františkem je našlijednoho dne napsané křídou na zdi kos-tela v ulici, kde bydlí. Našli je a nechá-vají to slovo žít vlastním životem, ne-vkládají do něj žádnou interpretaci.Stejně tak přistupují k loutkám. Loutky,které František Vítek vyřezal ze dřeva,záměrně nejsou oblečené, jejich mecha-nismus je odkrytý. Věra Říčařová s nimimistrně hraje. Jednou vycizeluje gesto donejjemnějšího detailu, jindy nechá loutkukrutě spadnout, aby dřevo zaznělo jakohudební nástroj. Často zůstane loutka nascéně nehybná jen tak osvětlená jedinýmstařičkým reflektorem. (Co se stane, ažv něm praskne žárovka, která se už létanevyrábí? František má prý ještě jednuv zásobě.)

Jindy Věra roztočí loutku, až se jí za-motají nitě. Pak pozoruje, jak se pomaluloutka točí v opačném směru, nitě se roz-motávají a loutka tančí svůj vlastní tanec.

Po představení v New Yorku někdořekl, že takové divadlo by dělal JohnCage, kdyby byl loutkářem.

K jednotlivým scénám zní staré váleč-kové hrací stroje a gramofony na kliku.Jen někde pod vrstvou skřípění a šumurozeznáváme původní melodii, která námv tu chvíli připadá jako symfonie.

Piškanderdulá je esencí historie lout-kářství. V rukou Věry Říčařové ožívajíprimitivní loutky se zahnutým drátemv hlavě, loutky jako mechanické hračky,loutky jako objekty či totemy, dřevění ry-tíři jako ze sicilských her o Zuřivém Ro-landovi, Kašpárek s klapající hubou, jehomilá, neohrabaná Kalupinka, a Smrtkav mnoha podobách. Snad nejpodivuhod-nější Smrtka je ta, která se při svémDanse Macabre rozpadne na stovkydrobných kostiček a pak se ve stejně di-vokém rytmu složí opět dohromady.

Věra a František hrají představení Piš-kanderdulá už tři desetiletí. Na první po-hled je stále stejné. A přesto je vzrušujícíse na něj dívat stále znova. V hledišti sescházejí lidé všeho věku. Na židlích sedídospělí a na dekách před jevištěm se tísní

děti. Ti, kteří viděli představení jako dětipřed lety, dnes přivádějí své vlastní děti.Teenageři, kteří je viděli, když jim bylytři roky, se vracejí zpět se svými prvnímiláskami. Je to zvláštní druh spiklenectví.„Kdybys to neviděla, neměli bychom si copovídat,“ říkal jeden mladík své dívce,když odcházeli z hlediště. Piškanderduláse stalo pro mnohé referenčním bodemvnímání estetiky světa.

Jak je možné, že je představení stálepůsobivé i po tisící první repríze? Je totím, že Věra a František neznají rutinu.Oba mají blahodárný dar zvláštní paměti.Jakoby neustále zapomínali, že už svépředstavení hráli tolikrát. Jakoby každývečer byla premiéra. Do poslední minutypřed začátkem přestavují židličky v je-višti, uvažují o úhlu pohledu každého di-váka, upravují rozmístění předmětů nascéně. Jakoby nikdy předtím podobnouscénu nestavěli. Jakoby jen třicet letzkoušeli a dnes hráli před publikem po-prvé.

Piškanderdulá je představením provšechny lidské smysly. Vůně lipovéhodřeva, ze kterého jsou loutky vyřezány, semísí se starobylou zatuchlinou letitýchkoberců a dek, které jsou rozloženy těsněpřed scénou. Je to parfém, který by nena-míchal ani Armani. Ta vůně nás vrací dosvěta, který už dávno zmizel. Připravujevšechny naše smysly na mystérii.

V dnešním světě jsme si zvykli, žeslova rychlý, dokonalý, high-tech je vždyspojováno s pozitivním hodnocením.U představení Piškanderdulá je tomuzcela naopak. Je pomalé, nedokonaléa velice low-tech. Vytváří svůj vlastnísvět, kde běžné hodnoty naší každoden-nosti jsou znejistěny, kde radost a smu-tek, život a smrt stále existují v rovno-váze.

Zvláštní kapitolu tvoří vztah obou ak-térů během představení. Věra stojí na vy-výšené scéně, kolem ní na stojanech roz-věšené loutky. František skrytý v pozadíjí loutky podává a zase odebírá, obsluhujestaré hrací stroje, rozšiřuje a zužuje svě-telný kužel reflektoru. Když se Věře pře-trhne nit u loutky, přispěchá jí na pomoca v pozadí scény naváže novou. Věravládne scéně a František, skrytý ve tmě, jíslouží. Jde o zrcadlově obrácený obraznašeho muži ovládaného světa? Mohla byto být pravda, kdyby František zároveňnebyl tvůrcem tohoto dřevěného uni-versa. To on vyřezal všechny loutky, toon vymyslel mechanismy, které je oži-vují.

Není mnoho umělců na světě, kteřítak zásadně a nekompromisně přistu-pují k určitému druhu umění tak, jakto dělají Věra Říčařová a FrantišekVítek v loutkářství. Jiní by si na jejichmístě užívali slávy. Uváděli by každo-ročně alespoň jednu novou premiéru,se kterou by vyráželi na světová turné.To je něco, co Věra a František ne-umějí. Jejich nepřizpůsobivost diva-delnímu establishmentu, neochota sepodřídit zákonům divadelního pro-vozu, marketingu a publicity je až se-bezničující. Dělá však z jejich předsta-vení unikátní zážitek. Tak jako čínsképandy, které tvrdohlavě trvají na tom,že budou jíst pouze bambusové vý-honky, patří i loutkářské umění Věrya Františka k ohroženým druhům. Ne-zbývá než se k němu potichu přiblížita s úžasem pozorovat.

Ondřej Hrabředitel pražského Divadla Archa

Fotografie z představeníPiškanderdulá, Jakub Hrab

30

Práce zemědělců-řezbářů, Oaxaca.

ChecoArt

Založení občanského sdružení Checo-Art (Petr Kotík, Jindřich Souček a JiříŠorm) předcházel kulturní projekt, kterýse odehrál v brazilských Lidicích a kterýzorganizoval v roce 1998 s tehdejším čes-kým konzulem v Brazílii bývalý českýemigrant Petr Kotík, který dlouhá létastrávil v Latinské Americe, kde se živilmimo jiné i jako tenisový trenér (z teh-dejší doby se datují jeho přátelství s te-nistou Thomazem Kochem a slavnýmbrazilským architektem Oscarem Niema-yerem). Šlo o ateliéry, kde se vybraníBrazilci pod dohledem českých umělcůučili základním malířským technikám,výrobě loutek, jejich vedení, jakož i scé-nickým přípravám loutkového předsta-vení.

Na základě tohoto projektu vzniklav roce 2003 další kulturní iniciativa –české umění pro brazilské Lidice – zapodpory MZV ČR a Brazilského velvys-lanectví v Praze. Organizace tohoto pro-jektu se ujala pražská galerie La Femme.Během svého pobytu vytvořili čeští vý-tvarníci díla, která byla úspěšně prezen-tována na vernisážích v Lidicích, Riu deJaneiru a hlavním městě Brasilia. Vysta-vená díla zůstala v Brazílii jako dar čes-kých umělců.

Sdružení ChecoArt v Latinské Ame-rice realizovalo od svého založení dalšítři obdobně zaměřené projekty pod zášti-tou velvyslanectví České Republikyv Mexiku. Prvním projektem byla Kul-turní dílna v Magdalena Contreras v Me-xiku D. F. (hlavní město Mexika), dru-hým Kulturní dílna v San Agustín Etlav Oaxace a třetí se konal v Mexicali.V rámci těchto projektů bylo znovu pre-zentováno tradiční české loutkové di-vadlo a malířské řemeslo.

Ve všech třech projektech se jednalovždy o tříměsíční dílny, na kterých češtíumělci přibližovali a vyučovali doved-nosti spojené s „loutkařinou” a malbou.Dílny se v Mexiku setkaly s nebývalýmzájmem médií a s ohlasem jak u odbornéobce, tak i u mexické veřejnosti. Místníorganizátoři před příjezdem české sku-piny vybrali pro každý projekt šest aždeset zájemců, kteří se poté účastníli tří-měsíčních workshopů vedených českýmiumělci. V první fázi se účastníci kurzuzačínají seznamovat s výrobou loutky,s vedením loutky a s představou o evrop-ském loutkovém divadle. V další části seseznámí s výukou technologie výrobyloutky a s výukou vodění loutky. Nazávěr pak přichází na řadu nastudování

31

Mexicali – Tecate festival.

Loutkářská dílna v Magdaleně, Mexico City.

Mexicali – Tecate festival.

Casa – San Agustín Etla, Oaxaca.

Petr Kotík s Franciscem Toledem.

Z worshopu v Oaxace.

konktrétní divadelní loutkové hry přelo-žené do španělštiny. Na konci kurzu jepremiéra, kdy loutkovou hru, kterouúčastníci nastudovali, si i sami zahrají zaúčasti veřejnosti.

1. projekt Magdalena Contreras, Mexico City Leden–duben 2006

Ve skupině bylo celkem 5 lidí. Malíř-ské kurzy vedl Jindřich Souček, výukutechnologie výroby loutky vedl PetrŘezáč a Jan Vaněk. Pro nastudování sivybrali klasickou pohádku Červená kar-kulka, kterou odehráli účastníci seminářůpřed totálně přeplněným sálem, za účastičeského velvyslance a představitelů Mag-daleny Contreras. Současně probíhala vý-stava obrazů účastníků malířských kurzů.

„Zážitek to byl neskutečný. A myslím,že nejenom pro nás, ale i pro ně,” vzpo-míná Jindřich Souček, jak se mexičtí in-diáni s obrovským nadšením pustili donastudování Červené karkulky. „Loutko-vým divadlem byli všichni úplně nadšení,dívali se na to jako na zázrak, jako na ně-jaký rituál z jiného světa. Smáli se, a zdáse, že rozuměli našemu českému hu-moru.”

2. projekt San Agustín Etla, OaxacaZáří–listopad 2006

Po velkém úspěchu projektu velmizáhy vznikly projekty další. Pan VladimírEisenbruk, tehdejší velvyslanec ČeskéRepubliky v Mexiku, oslovil největšíhožijícího mexického malíře Francisca To-leda, jehož práci umělci z Checoartu znalia velmi si ji vážili. Toledo je následovní-kem velkých mexických malířů inspiro-vaných barvitostí, temperamentema mystikou místního indiánského uměnía vytvořil z Oaxacy významné mexickékulturní středisko. Pan Toledo odpověděla krátce poté ChecoArt pozval. Běhemtří, čtyř měsíců byly vyřešeny všechnyformality a česká skupina přijela do Oaxaky. Workshop se uskutečnil v bu-dově zvané CASA – San Agustín Etla,jednalo se o první větší kulturní projekt,který byl realizován v budovách bývalétextilní továrny, kde předtím proběhla še-stiletá rekonstrukce, na které se podílelavýznamná mexická architektka ClaudiaLopez Morales.

„Kurzů se účastnili řezbáři, které vy-bral Toledo z místních zemědělců, kteří sipřivydělávají výrobou dřevěných hraček.Byli velmi zruční, šikovní, rychle se na-

32

Loutkářská dílna, Oaxaca.

Malířský kurz, Oaxaca.

Malířský kurz, Oaxaca.

Mexicali – Tecate festival.

Loutkové divadlo, Oaxaca.

Architekt Oscar Niemeyer a Petr Kotík.

učili technologii výroby loutky a hned sezapojili do řezby loutek. Byli schopní ma-četou vysekat v krátkém čase obrys fi-gury, dodělávali ji pak nožem,” podotýkáJindřich Souček.

Petr Kotík, výrazná postava ChecoArtua jeden z jeho zakladatelů, se s malířemFranciscem Toledem spřátelil a při jehodalší návštěvě pana Toleda (v roce 2007)s ním natočil exluzivní rozhovor.

3. Projekt Mexicali, Baja California Září–listopad 2007

Třetí projekt vznikl na základě pozvánípana Ibarry, Mexičana, honorárního kon-zula České Republiky se sídlem v Ti-juaně. Premiéra loutkového divadla v Te-cate, městě ležícím mezi Mexicalia Tijuanou, se konala v době, kdy Mexi-čané oslavují své zemřelé – Día de losmuertos. V této době probíhají v Mexikufestivaly, výstavy, divadelní představení.ChecoArt se v rámci oslav zúčastnil hnedněkolika výstav, např. v Mexicali – gale-rie Tzompantli. Českou republiku repre-zentovali Petr Kotík, Jindřich Souček, Pe-píček Čečil a paní Vlasta Čtvrtníčková,která zde o ChecoArtu natočila film.Zkrácená verze dokumentu byla vysílánaČeskou televizí.

Budoucí aktivity ChecoArtu jsou smě-řovány k jihoamerickému kontinentu,konkrétně k Brazílii, kde chtějí rovněžpředstavit a propagovat českou kulturu.Záměr zrealizovat projekt české kulturnídílny v brazilském městě Nova Petrópo-lis za podpory brazilské Associacao dosDescen-dentes de Imigrantes da Boemia,jež je občanským sdružením potomkůpřistěhovalců, kteří v 19. století přišli doBrazílie z území české kotliny tehdejšíhoRakouska-Uherska převážně z ekono-mických důvodů. Dnes je cílem tohotosdružení obnovovat a posilovat kontaktyse zemí původu svých předků.

Uspořádáním České kulturní dílnyv Brazílii chtějí opět vytvořit fungujícímodel ojedinělého prostředí tvůrčí at-mosféry jako základny k reprezentaci ori-ginálního a tradičního českého loutko-vého divadla a k jeho následné produkciv několika státech Brazílie. Společněs brazilskými umělci bude v portugalštiněnastudována a produkována divadelní hraz dílny českých loutkařů. Vedle toho zdebudou provozovány kurzy malířskýchtechnik a uskutečněno alternativní diva-delní vystoupení ve spolupráci s místnímiumělci. Souběžně budou v rámci tohoto

33

Mexický indián vyřezává loutku.

Pražské Jezulátko, dar Mexičanům.

Setkání s Franciscem Toledem.

Účastnice loutkářského kurzu v Mexicali.

projektu probíhat kurzy loutkoherectví,a malířské workshopy pro děti od 10 let.Mezi první sponzory tohoto projektu patříspolečnost Grano, s. r. o., a Hostel Elf –Praha, s. r. o.

Reprezentace české kulturní scény pro-střednictvím tradičně úspěšných umělec-kých řemesel v další české kulturní dílněv Riu de Janeiru umožní vytvoření zá-kladny k budoucí reciproční výměně kul-turních aktivit s brazilskými umělci. Pro-jekt směřuje k dalšímu pokračováníi v jiných oblastech umělecké činnosti,např. moderní balet, animovaný film apod.

Na podporu dalších aktivit chtějí tento-krát vydat také katalog s informacemio České republice, o tradici českého lout-kařství s kontakty na jednotlivé umělcea jejich domovské scény, informaceo Centru českých loutkářů, Národním di-vadle marionet a dalších, na tomto polivýznamných, subjektech. Katalog budeobsahovat i informace o malířských tech-nikách, o projektu České kulturní dílnyv Brazílii a jeho vizi. Záměrem kataloguje především ucelená informace pro bra-zilské umělce a shrnutí možností vzá-jemné spolupráce za účelem propojenívzájemných aktivit směřující k budou-címu uspořádání česko-brazilských kul-turních dnů v Brazílii a v Praze. Katalogbude vydán v závěrečné fázi projektu jakv českém, tak v portugalském jazyce,a jeho distribuce bude probíhat v Brazíliii v České Republice.

Nicol SchlezákováFoto: Jindřich Souček

a archiv ChecoArt, o. s.

MOZAIKA 34

Národní divadloBohdana Holomíčka

Jedna sezóna neznamená v životě di-vadla příliš mnoho, obzvláště je-li vícenež sto dvacet let staré. Pro nás, kteřív něm pracujeme a tvoříme, je to však ne-opakovatelný rok života. Diváci přicházído hlediště na premiéry a představení.Oživují menší část divadla. Ta větší – zá-kulisí – zůstává tajemně skryta jejich zra-kům. Proto vznikla idea zachytit obrazemsezónu 2002–2003 jaksi z druhé strany.Aby se diváci dozvěděli a my divadelnícisi připomněli, jak byla viděna zezadu jakotéma nekonečného koloběhu přípravy in-scenací a jejich repríz. Poprosil jsem Boh-dana Holomíčka, skvělého fotografa, abynahlédl okem svého objektivu kamkoli,včetně našich pracovních životů, a podalnejlepší možné svědectví o zákulisí jednésezóny v Ná rodním divadle...

Z úvodního slova tehdejšího řediteleNárodního divadla v Praze Daniela Dvo-řáka v knize fotografií Bohdana Holo-míčka Národní divadlo, sezóna 2002/03(Gallery, 2004).

Státní ceny Státní cenu za literaturu převzal

21. října básník, esejista a dramatik Zde-něk Rotrekl. Narodil se v roce 1920 a jeceloživotně spjatý s brněnským kulturnímprostředím. Debutoval již ve 40. letech,byl také činný ve spisovatelských a stu-dentských organizacích. V roce 1949 bylzatčen a ve vykonstruovaném procesus vysokoškolskými funkcionáři mu bylnejprve navržen trest smrti, který byl potézměněn na doživotí. Po třinácti letech bylamnestován, v roce 1968 rehabilitován

a tehdy také uzavřel svá nedokončená stu-dia. Během normalizace obnovil vydáváníměsíčníku Akord jako samizdatové pub-likace. V roce 2001 získal cenu JaroslavaSei ferta. Nakladatelství Atlantis dosud vy-dalo z jeho spisů soubor poezie Nezděnéměsto, prózy, eseje a rozhlasové hry ve

svazku Podezřelá krajina s anděly, románSvětlo svítí potmě a eseje Skryté tváře.

Nositelem Státní ceny za překladatelskédílo se letos stal anglista Miroslav Jindra(1929). Porota jej ocenila za překladKnihy toužení Leonarda Cohena s při-hlédnutím k dosavadní činnosti v oblastipřekladů literárních děl. Mezi jeho pře-klady patří díla W. Faulknera, T. Stop-parda, T. Capoteho, J. Hellera, J. Updika,B. Malamuda a dalších.

Příběh planety ZeměStáří Země se odhaduje na 4,5 miliardy

let. Národní muzeum v Praze se rozhodlok tomuto jubileu uspořádat oslavencigrandiózní výstavu, která má hned něko-lik cílů: ukázat nejzajímavější mezníkyvývoje, prohloubit znalosti o Zemi u dětí,dospělých a možná i u odborníků, a tímvlastně prohloubit vztah lidí k Zemi.„Těším se na reakce zejména našich nej-mladších návštěvníků, myslím si, že jsmepro ně připravili řadu překvapení,“ říkágenerální ředitel Michal Lukeš.

Výstava, počínající Velkým třeskem vefilmové podobě, přes zrod zemského tě-lesa, vznik života na Zemi a jeho vývoj,nabízí v samotném závěru expozice téměřtunu vážící meteorit Muonionalusta, jehož

pozemské stáří je odhadováno na 800–900 tis. let a který jeho nálezce Jiří Šimekpřivezl do České republiky teprve předtřemi lety. Více na www.nm.cz

Josef ČapekJízdárna Pražského hradu hostí do

17. ledna 2010 dosud největší retrospek-tivní výstavu Josefa Čapka. V jednomprostoru je soustředěno na tisíc Čapko-vých děl – olejů, kreseb, grafik, karikatur,ilustrací, knižních obálek či scénografic-kých návrhů.

Josef Čapek představuje mimořádnouosobnost české kultury dvacátého století,která originálním způsobem zasáhla dořady tvůrčích odvětví.

Dílo Josefa Čapka se do Jízdárny vracípo 30 letech.

Když se Josef Čapek na konci třicátýchlet ohlížel za svou dosavadní tvorbou,neměl o její hodnotě přehnané iluze: „Do-stávám se v umění ve svých padesáti le-

Malíř, 1933.

Úžas, 1916.

Zdeněk Rotrekl

Miroslav Jindra

MOZAIKA

Mosaika

35

tech tam, kde jsem měl, běda!, býti uži v pětadvaceti. Nechtěl jsem na světě nicdobývati, mimo sebe. Zemru chudý,“čteme v knížce Psáno do mraků. Ve sku-tečnosti už měl za sebou práci, která bynaplnila několik tvůrčích životů. Na jedenby vystačily jeho novely, eseje, prózya dramata, na druhý žurnalistické texty,výtvarné kritiky a teoretické eseje, sa-mostatnou kariéru mohou pokrýt scéno-grafické práce, karikatury, ilustracea knižní obálky, a to nám ještě zbývátvorba malířská, na níž Čapkovi nejvícezáleželo.

Výjimečné postavení v české kultuřevšak Čapkovi získal nejen mnohostrannýumělecký talent, ale také vzácná myšlen-ková hloubka a vnitřní poctivost.

Nepřijímá umění jako profesi, zábavunebo sebeprezentaci, chápe ho jako odpo-vědné životní poslání. Neustále se ptá pojeho smyslu a dospívá k závěrům, kteréna jednu stranu samozřejmě odpovídajímyšlenkovému rámci modernismu, alezároveň ho přesahují.

Čapek je přesvědčen, že tvořivost patřík základu biologické existence člověkaa odráží jeho vztah ke světu. Podstatuumění pro sebe definuje jako „konfrontacis bytím“. Spojuje počátky umění s magiía náboženstvím, s prvotní bázní před ne-konečným tajemstvím života a neobsáh-nutelností vesmíru, která je v kultuře dva-cátého století přehlušena výdobytkymoderní civilizace. Za hlavní úkol umělcepovažuje pravdivé vyjádření podstatnýchobsahů individuální životní zkušenosti,a díky tomu jsou dnes jeho obrazy tak ži-votné a cenné. Jeho tvorba dává příklada naději i v současné epoše „konceumění“: ukazuje, že budoucnost umění jespojena s osobním tvůrčím vkladem, ženezávisí na institucích a teoretických kon-ceptech, ale na lidských kvalitách a naetice tvorby. Hranice jednotlivých moder-ních směrů jsou pro něj příliš úzké. Ne-uznává žádnou ortodoxii a trvá na osobnívýpovědi a svobodě tvorby.

„Řemeslný talent nedělá umělce; děláho od základu talent mravní, totiž mravníve smyslu osobní tvořivosti,“ zjišťujeČapek. Uvědomuje si, že umění je insti-tuce, která staví na svobodě tvorby, ale zá-roveň permanentně tvoří nové konvence,a že nejobtížnějším úkolem moderníhomalíře je uhájit si vnitřní nezávislost.

komentář kurátorky výstavyPavly Pečinkové (redakčně kráceno) Červená noc, 1933–37.

Děvčátko s jahodami, 1930.

Námořník II (Afrika), 1917.

Fantomas, 1920.

Mladá žena, 1915.

36

V záplavě nejrůznějších letních kul-turních akcí má festival Letní Letná

zcela výjimečné postavení. Přináší doČech fenomén tzv. nového cirkusu.Žánr propojující pohybové divadlo,akrobacii, pantomimu, hudbu a vizu-ální umění je totiž dokonale meziná-rodně srozumitelný, a tak láká divákynejen z Čech, ale z celého světa.

Fenomén nového cirkusu se rozvíjelpředevším ve Francii od 70. let, inspiro-val se nejen tradičními cirkusovými do-vednostmi jako akrobacie či žonglování,ale zároveň divadelními žánry jako com-medie dellęarte, středověkými potulnýmiumělci či barokním baletem. Představeníse odehrávají buď v otevřeném prostorunebo v cirkusových stanech, kde divácimají umělce doslova na dosah. Mohou sitak nejen vychutnat výkony, které jsou nahranici možností lidského těla, ale přede-vším pocítit obrovskou energii, která prou dí mezi jevištěm a hledištěm. Zúča-

Festival nového cirkusu Letní Letná

stníme-li se takového představení, mámepocit čehosi magického, zvláštního druhusdílení, společného rituálu.

Možná překvapí, že právě u českýchumělců nalézali mnohé dnešní hvězdynového cirkusu inspiraci – byl to např.Cirkus Alfred Ctibora Turby či Panto-mima Alfreda Jarryho (Ctibor Turba,Boris Hybner, Boleslav Polívka, RichardRýda). Průkopníky tohoto žánru u násjsou bratři Formanové – už v 80. letechse účastnili legendárních Divadelníchpoutí na Střeleckém ostrově, v 90. letechspolečně se souborem Voliére Dromeskouvedli projekt Bouda (spojení kulturníhozážitku se zážitkem gurmánským), a potéhráli např. na lodi Tajemství kotvící naVltavě.

Místo pro nový festival objevili v roce2004 organizátoři v oblasti Letné – ob-rovské částečně zatravněné plochy nakopci nad Vltavou, která byla po mnohodesetiletí tradičním shromaždištěm nej-různějších přehlídek, ale i manifestací,

Projekt La Putyka Rostislava Nováka.

37

ale i místem volnočasových aktivit. Naokraji Letné vždy na přelomu srpna a zářívyroste městečko cirkusových šapitó nej-různějších velikostí (včetně občerstvova-cího stanu). Některé soubory se stále držíkočovného způsobu života, bydlí a ces-tují v maringotkách, a někdy s sebou vozíi malý „zvěřinec“, který slouží jako ko-lorit.

K hlavním organizátorům festivaluLetní Letná patří Ondřej Cihlář, vystudo-vaný režisér, který už léta věnuje pozor-nost novému cirkusu (napsal na toto témanejen diplomovou práci, ale také knihu)a který je zároveň aktivním umělcem.Říká: „V rámci programu Letní Letnéjsou nové cirkusy stěžejní částí. Dlouho-době se snažíme vytyčovat si cíl, aby senáš festival stal místem setkání kvalitníchpředstavení tohoto typu ze zahraničí,která by se měla stát inspirací nejen pročeské publikum, ale i pro profesionály,kteří se tímto žánrem chtějí zabývat, nebozabývají.“ A to se, soudě podle narůstají-cího zájmu diváků i umělců, daří. Modelje takový, že vždy vystoupí nějaká mezi-národní hvězda nového cirkusu, a pro-gram je doplněn méně známými soubory.Z počátku většinu účastníků tvořily sou-bory a jednotlivci z Čech, zabývající sealternativním divadlem, pantomimou,loutkovým divadlem, pohybovými a vý-tvarnými aktivitami. Součástí jsou od po-čátku také programy pro děti a nejrů-znější tvůrčí dílny.

V průběhu let jsme na Letní Letnémohli vidět skutečně to nejlepší z celéEvropy – Cahin-caha, Cirque Baroque,Compagnie Malabar, Cirque Trottola,Cirque ici, Cie Moglice – Von Verx, Que-Cir-Que, Les Colporteurs. Z českýchsouborů např. Divadlo Continuo, TeatrNovogo Fronta, Vosto5, Krepsko, Buchtya loutky, Divadlo Mimotaurus, StageCode, Divadlo bratří Formanů, DivadloANPU, Bilbo Compagnie, Divadlo Tra-kař, Teátr Víti Marčíka a desítky dalších.

Letošní ročník se konal ve dnech 19.–31. srpna a byl výjimečný tím, že nabídlhned tři výjimečné zahraniční soubory.Cirque Trottola se na Letnou vrátil potřech letech. Trotolla, stejně jako názevnejnovějšího představení Volchok, zna-mená dětskou hračku – káču, která se do-káže sama točit, ale potřebuje vždysprávný impuls. Kombinace artistickýchdovedností tří členů – Dána, Francouzea Švýcarky – je doslova dech beroucí.Obdivuhodný žonglér. Silák, který snadnadzvedne i zeměkouli. A doslova zázra-

Ateliér Lefeuvre & André.

Cirkus Garuda.

Cirque Trottola.

38

kem je maličká Titoune, která vypadájako zrzavý rozčepýřený uličník, trapé-zistka s naprosto neuvěřitelnými pohy-bovými schopnostmi. Při jejích výkonechmáte pocit, že dokáže viset i ve vzduchu.

Atelier Lefeuvre & André a představeníLa Serre (Skleník) je společným projek-tem Jeana-Paula Lefeuvra a Didiera An-drého, členů proslulých souborů CirqueO a Que-Cir-Que. Při milé hříčce o dvouklaunech, kteří spolu neustále soupeří proradost divákům, jsme svědky neuvěřitel-ných akrobatických výkonů i humornýchlechtivých příhod.

Z nejmladší generace umělců novéhocirkusu vznikl soubor Le Boustrophédon.Jeho představení Court-miracles (Zá-zračný dvůr) je založeno na cirkusovémumění a mistrovské práci s loutkami,které se na jevišti prolínají s živými herci.Odehrává se ve válečném lazaretu, kde sesetkávají vojáci s amputovanými konče-tinami s postavičkami skřítků, kteří jimpomáhají a snaží se je obveselit. Vzhle-dem ke svému zaměření má projekt velkýhumanistický apel.

Z českých souborů na letošní LetníLetné se představily např. Circus Garudas ohňovou show, Circus Sacra s akroba-cií v rýnských kolech či T. E. J. P. kom-binující výtvarné umění s tanečními a ar-tistickými prvky. Nejvíce zabodovalprojekt La Putyka Rostislava Nováka.Tento potomek slavného českého lout-kářského rodu Matěje Kopeckého máv žilách i cirkusáckou krev. Své doved-nosti spojil ve studiu na katedře alterna-tivního divadla DAMU. Má za sebou (vespolupráci s režijním duem SKUTR) ně-kolik vynikajících projektů – na Letnév minulých letech uvedl představeníMistr a žák, kombinující prvky orientál-ních bojových sportů, moderního tancea klaunérie, nebo autobiografickou one-man show s využitím loutek a akrobacieOsm – polib prdel kosům. V projektu LaPutyka dal dohromady umělce z různýchoborů (loutky, pantomima, akrobacie,tanec) a společně s nimi zábavnou for-mou ukazuje s humorem a nadsázkoudramatickou a zároveň poetickou atmos-féru české pivnice.

O budoucnost festivalu Letní Letnétedy nemusíme mít strach. Zdá se, žetento typ umění u nás teprve začíná nabí-rat dech a že i v příštích letech nebudemít festival o účinkující ani o divákynouzi.

Jana Soprová

Le Boustrophédon.

T. E. J. P. Le Boustrophédon.

Vosto5.