Od školy ke knihovně

D a v i d V a l ů š e k

His

tori

e bu

dovy

Kra

jské

kni

hovn

y Fr

anti

ška

Bart

oše

ve Z

líně

Od

šk

oly

ke

kn

iho

vn

ě

1 8 9 6–2 0 0 6

Od školy

ke knihovně

Da

vid

Va

lůše

k

C M Y K

O D Š K O L Y K E K N I H O V N Ě

E d i c e Z l í n s k ý k r a j , s v a z e k 1 1

Knihovna prac.indd 1Knihovna prac.indd 1 14.12.2005 15:30:4114.12.2005 15:30:41

D a v i d V a l ů š e k

1 8 9 6 – 2 0 0 6

Od školy

ke knihovně

Historie budovy

Krajské knihovny Františka Bartoše

ve Zl íně


© David Valůšek, 2005

Grafická úprava © Zdeněk Macháček, 2005

Foto © Rudolf Červenka, citované instituce

© Krajská knihovna Františka Bartoše, 2005

ISBN 80-86886-10-7

Vydání knihy podpořily Zlínský kraj a Kulturní fond města Zlína.


Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

I. Zřízení měšťanské školy ve Zlíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

II. Dům na náměstí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

III. Příprava projektu měšťanské školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

IV. Stavba měšťanské školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

V. Školní budova do roku 1933 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

VI. Od čtenářského spolku ke knihovně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

VII. Noví nájemníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

VIII. Knihovna se vrací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

IX. Obnova domu v parku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

X. Současnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Dominik Fey . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

Stručná chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Obsah


6


Z ř í z e n í m ě š ť a n s k é š k o l y v e Z l í n ě

Už je to pár let, co jsem na rohu Soudní ulice a třídy Tomáše Bati uslyšel odbíjení

hodin. Neslo se jako zvuková fata morgána. Chvíli jsem se divil. Napadlo mě zamířit

ke knihovně. Tu budovu by v Praze, Uherském Hradišti nebo Kroměříži kdekdo minul

bez povšimnutí, jenže v centru funkcionalistického Zlína je nepřehlédnutelná. Libým

bitím zněly hodiny v jejím průčelí. Kam moje paměť dosáhla, bývaly němé, a někdo

moudrý s citem pro čas, jenž vnáší do vteřin a epoch řád, je nechal spravit. Přecházím

přes cestu, stojím u květinového záhonu, vzhlížím k nim. Naslouchám doznívání

posledního úderu… ne a ne odejít. Jako by ten dlouho umlčený strojek chtěl „urbi et

orbi“ sdělit kromě počtu hodin něco navíc. A opravdu: vzpomněl jsem si na svoji tetu.

V roce 1920 se s rodiči a mladší sestrou, mou tříletou maminkou, přistěhovala z USA

do Zlína. Brzy musela nastoupit do školy, a protože v Novém Yorku už dvě třídy

absolvovala, stala se hned třeťačkou. Taky se stala otloukánkem většiny spolužáků.

Zpočátku totiž nemluvila dobře česky, natožpak zlínsky, její oděv připomínal šatník

nějaké komtesy, a nejen to: každého poučovala o podílu prezidenta Wilsona na rozbití

Rakouska-Uherska a chlubila se, že manželka tatíčka Masaryka, rodačka z Brooklynu,

je její krajankou. „Dívky v chudobných sukénkách,“ řekla mi kdysi ta pozdější

absolventka olomouckého Pöttingea, „mě ze závisti tahaly za vlasy. Málo pomáhalo,

že jsem jim dávala hedvábné mašle. Často mi některá nastavila nohu, abych zakopla

a v nových šatech upadla do bláta nebo louže. V té době býval Zlín blátivou vesnicí,

všude zaváněl hnůj. Teprve za deset roků, až začal připomínat Ameriku, jsem tu byla

doma.“

Tak pravila a zmizela v doznívání oživlého ciferníku. Ten – schopností sdělovat

výjevy – se podobá historikovi Davidu Valůškovi. Ale Valůškův spis „Od školy ke

knihovně“ přináší hlavně fakta, například, že věžové hodiny korunující neoklasicistní

stavbu architekta Dominika Feye zhotovila roku 1897 firma Moravus z Brna za 400

zlatých.

Budova, které babička říkala měšťanka a teta s maminkou Komenského škola,

mě odjakživa provokovala uzavřeností. Její zdivo se povznášelo nad pomíjivé věci

zdrženlivým gestem. Díky panu magistrovi vím, co úsilí předcházelo okamžiku,

Předmluva

7


kdy správce školy Jan Papoušek poklepal na základní kámen a zvolal: „Bože, vylej

požehnání s hůry domu tomuto, by z něho vycházela do života mládež ušlechtilá!“

Člověk míní, Pánbůh mění. Měšťanka musela historickou budovu opustit. Léta

Páně tisícího devítistého třiatřicátého (Hindenburg jmenoval Hitlera říšským kancléřem)

převzala její bohulibé poslání stavba z cihel, skla a betonu na Zálešné, kam jsem v roce

1948 (Gottwald zvolen prezidentem ČSR, Zlín přejmenován na Gottwaldov) nastoupil do

první třídy. Teprve nedávno (globální válka s teroristy ztrácí na atraktivitě) jsem zjistil,

zase díky Valůškově studii, že kamenný podstavec na Zálešné, nyní s bustou Jana

Amose Komenského, je tentýž, co kdysi (do roku 1918) nesl před stařičkou měšťankou

bustu císaře Františka Josefa I. (O tempora, o mores!) Ale to není vše. Autor studie mě

překvapil sdělením, že sokl s Komenským byl na nynější místo definitivně usazen

začátkem padesátých let, a to mu dává nový, pro mne celistvější smysl. Z paměti se

mi vylila bahnitá voda. Zírám na ni. Stojím v hloučku spolužáků, kteří mě navádějí,

ať tam skočím, že je to obyčejná kaluž. Celý týden pršelo, Dřevnice je rozvodněná, na

nohou mám gumáky – tu jistotu. Jsem hravý a důvěřivý, a tož skáču. Ocitám se až po

bradu v bryndě. Navzdory gumákům. (Pionýři, jejichž rudé šátky jsou pro mne, potomka

buržoazie, nedosažitelné, se chechtají.) Občas mě svírá můra, když se ve snu nemohu

vyhrabat z propasti, přestože mi pomocnou ruku podává sám anděl strážný – komtesa

teta v zablácených šatech. Nic, žádné moudro nemá tu hloubku, co tamta jáma pro

piedestal Učitele národů.

Dějiny a jejich šálivý otisk dějepis pořád (tu hlemýždím, tu gepardím tempem) kamsi

směřují. A rázem je tu v souvislosti s piedestalem, tetou a zlínským školstvím další

vzpomínka. Odehrála se u jiné stavby, u takzvané Pokusné diferencované měšťanské

školy Masarykovy, pozdějšího „gymplu“, ještě pozdější „jedenáctiletky“, kam jsem

v návaznosti na Zálešnou docházel za vzděláním od šesté do jedenácté třídy. Teď tu

po demolici v osmdesátých letech zeje velké NIC, z něhož se za sochou prezidenta

Masaryka začíná klubat kongresové a univerzitní centrum. Masaryk tam střídavě

stával i nestával, ale sokl nezmizel nikdy a někteří lidé k němu nosili květiny a svíce.

Moji dětinskou tetu tam se sněženkami v polovině sedmdesátých let načapali esenbáci

a hned ji odvezli k výslechu. Z jejich počínání ji ranila mrtvice. Naštěstí slabá, takže

8



upadla do bezvědomí. Když procitla, mluvila anglicky. Všem tvrdila, že je americkou

občankou a půjde si stěžovat na velvyslanectví. Jen zvolna zestárla zpět k češtině. Měla

z toho světobol.

Raději se vrátím k Feyově měšťance. Po přestěhování nábytku, učebních pomůcek,

pedagogů a žactva na Zálešnou musela sloužit jiným účelům. Autor studie Valůšek mě

trochu překvapil. Při výčtu všech pozdějších úřadů a institucí si neodpustil vyvrátit

fámu, že v budově mělo za protektorátu sídlo také gestapo. Nemělo, pouze se to

tradovalo, a tato drobnost je potvrzením staré zkušenosti: vzpomínkám, i těm vlastním,

můžeme důvěřovat jen přibližně, jen se shovívavostí.

Jsou ovšem výjimky. Třiadvacet let po válce přitáhla do Zlína (do Gottwaldova

v Československé socialistické republice) vojska. Rusáci – tak jsme jim říkali. Usídlili

se v „měšťance“, v té šarmantní dámě, shromažďovaly se před ní davy lidí, takové

pozdvižení nikdy nezažila. Všichni jsme hrozili zaťatými pěstmi, nadávali, skandovali,

hvízdali, vysvětlovali… největší tlačenice se konala u hlídkujícího obrněného vozu.

Seděli na něm молодци se samopaly a netečně na nás shlíželi. Čekali vděk a slávu, čekali

девушки, které by s nimi při garmóšce tancevály, no místo toho slyší pořád: idítě damój,

u nás nět kontrarevoluce… Lenine, vstávej, Brežněv se zbláznil… a tak dále, a vtom se

z útrob obrněnce ozvalo odbíjení kremelského orloje. Chtěl ten gigant mezi hodinami

prostřednictvím radiostanice něco vzkázat němému strojku od brněnské fy Moravus?

Čort znájet. Dodnes slyším patetické: Gavaríť Maskvá… a po krátké promluvě následuje

chrabrá muzika. Nelíbí se nám to. Někdo začal zpívat, ostatní se k němu přidávají:

Lanžhoťané pyšní, prečo ste k nám prišli? My nemáme pro vás malované izby…

Až teď jako bych z dětství zaslechl jinou písničku. Pěje ji Pěvecko-hudební spolek

Dvořák. Taky se kdysi scházel pod Feyovou střechou. Mezi jeho členy měli moji rodiče

několik přátel. Pěkná písnička: Daj ňa, mamička, daj ňa do školy, nech sa naučím drobné

litery. Drobné litery, písat psaníčka, daj ňa do školy, daj ňa, mamička.

Proměně hlíny v člověka rozumí jen Stvořitel, proměně školy v knihovnu každý

žáček.

Antonín Bajaja

9


10

Fenomén Baťa nesmazatelně poznamenal město Zlín v mnoha ohledech. K těm

rozhodně nejviditelnějším patřila nová architektura, která nás dodnes oslovuje takřka

na každém kroku. Zasáhla město velkorysou výstavbou čtvrtí obytných domů, které

zaplavily podřevnické údolí typickými cihlovými kostkami. Zlín postupně získával nové

dominanty, mezi nimiž nepřehlédnutelně ční správní budova č. 21, domy na náměstí

Práce a kaskáda internátů završená (bohužel) v současné době poněkud omšelým šper-

kem moderní zlínské architektury – někdejším Památníkem Tomáše Bati, dnes Domem

umění. Mnohdy si už ani neuvědomujeme, že před bouřlivým nástupem industrializace


11

žilo město po staletí poklidným tempem a nad nízké domky místních řemeslníků a ob-

chodníků soustředěné na náměstí a v jeho nejbližším okolí vyčnívala pouze kostelní věž.

Při pohledu na staré fotografie, zachycující město na počátku 20. století, nás bezpochy-

by zaujme budova někdejší měšťanské školy, jakoby symbolicky ohlašující přicházející

změny, které proměnily tvář Zlína k nepoznání. Přestože dnešní sídlo Krajské knihovny

Františka Bartoše již dávno neční nad svým okolím jako na starých obrázcích, může

nám zprostředkovat nahlédnutí do dějin města z netradičního pohledu.

Zlín kolem r. 1910 s výraznými dominantami kostela a měšťanské školy (Státní okresní archiv Zlín)

David Valůšek


12


13

Cesta vedoucí k založení měšťanské školy ve Zlíně byla dlouhá a nároč-ná. Abychom správně pochopili celý trnitý proces, na jehož konci stála krásná dvoupatrová školní budova, musíme se vrátit až do druhé poloviny 60. let 19. století. Zavedení konstituční monarchie roku 1867 s sebou přineslo celou řadu důležitých změn. Mimo jiné bylo v následujících letech vydáno několik důleži-tých zákonů nově upravujících školský systém v jednotlivých zemích habsbur-ského soustátí. Vedle klíčového rozhodnutí o definitivním odpoutání správy škol z vlivu katolické církve se nově konstituovala výuka na obecných školách na základě zákona vydaného 14. května 1869. V pasáži věnované měšťanským školám se říká, že mají poskytovati vzdělání vyšší nežli se poskytuje školou obecnou, hledíc jmenovitě ku potřebám průmyslnickým a rolnickým. Brzy po vydání zákona se mnohá města na Moravě pokusila o zřízení měš-ťanské školy. Do roku 1871 byly otevřeny čtyři, všechny s vyučovacím jazykem německým, a na zemskou školní radu docházely nové a nové žádosti. Ani Zlín ne-zůstal pozadu. Na zasedání obecního zastupitelstva 21. září 1872 byl projednáván přípis okresního hejtmanství s dotazem, zda bude město Zlín usilovat o zřízení měšťanské školy a jestli bude schopné ji vydržovat z obecních prostředků. Zastu-pitelé se jednoznačně usnesli, že má být neodkladně podána žádost na příslušné úřady s podotknutím, že obec zlínská ochotná jest věcné potřeby pro tuto školu ponášeti. Svou snahu potvrdili zlínští zastupitelé o několik měsíců později, když ujišťovali Okresní hejtmanství v Uherském Hradišti, že pro školu zajistí vhodnou budovu včetně vybavení, ale nebudou jí moci poskytovat peněžité příspěvky. Prvním krokem, který nutně musel předcházet zřízení měšťanské školy, bylo rozšíření stávající čtyřtřídní obecné školy na pětitřídní. Zákon z roku 1869

Zřízení měšťanské školy ve Zlíně

I.


14

totiž jasně stanovil, že škola měšťanská skládá se ze tří tříd, a ty se připojují k páté-mu ročníku školy obecné. Zemská školní rada v Brně vyhověla roku 1873 žádosti města Zlína a místní školu rozšířila na pětitřídní. Budova obecné školy byla vystavěna roku 1857 poblíž hlavního vchodu do kostela sv. Filipa a Jakuba, když nahradila starší školu úplně zničenou při katastrofálním požáru města roku 1849. Novostavba původně zahrnovala, ved-le bytu pro učitele a jeho pomocníky, tři prostorné učebny. Trojtřídka byla roku 1861 rozšířena na školu čtyřtřídní a tomu se také uzpůsobilo rozčlenění učeben v budově. Rozhodnutí o zřízení páté třídy si opět vyžádalo patřičné stavební úpravy, které byly roku 1873 svěřeny stavebnímu mistru Antonínu Fišerovi. Zlínští zastupitelé si stále jasněji uvědomovali, že zřízení měšťanské školy bude znamenat nemalé finanční zatížení obecního rozpočtu. O takto dů-ležitém kroku nechtěli rozhodnout sami, a proto svolali na 24. srpna 1873 ve-řejné shromáždění občanů města, aby se k věci vyjádřili. Zlíňané se rozhodli jednoznačně: Stalo se jednohlasné usnešení na tom, že jest vyššího vyučovacího ústa-vu na příklad občanské školy v Zlíně velmi zapotřebí a sice z té příčiny, aby se zdejší dítky nejen druhému zemskému jazyku naučili, nýbrž by si i věcných v nynějším časi velmi potřebných vědomostí získali. Stejně tak všichni souhlasili s tím, aby si město

Budova staré zlínské školy v těsné blízkosti kostela r. 1929 (Státní okresní archiv Zlín)


15


půjčilo peníze na obstarání všeho potřebného. Vyhotovený protokol na závěr stvrdilo svým podpisem 44 vybraných občanů. Další vyjednávání s kompetentními úřady postupovalo jen pozvolna. Zdá se, že do léta roku 1874 se rozhodovací proces příliš neposunul. Na druhou stranu ani zlínští radní nečinili nijak razantní kroky, kterými by školské úřady přesvědčili o své aktivitě. Když vzneslo 26. června 1874 okresní hejtmanství do-taz, jestli už má město připraveny vhodné prostory k umístění školy, dostalo se mu odpovědi, že obec prozatím na radním domě jednu světnici prostrannou a světlou postoupí, než se k vystavení zvláštní budovy školní přistoupí. Brzy se však objevily mnohem závažnější komplikace. Několik zlín-ských občanů totiž zaslalo okresní školní radě petici, v níž se dožadovali, aby byla zdejší obecná škola dvojjazyčná a měšťanka německá. Nikdo v městském zastupitelstvu o žádné petici zjevně nevěděl, a proto v září 1874 požádali okres-ní hejtmanství, aby byl její text zaslán do Zlína. Zdá se, že petice přišla školským úřadům velmi vhod, protože okresní školdozorce Valentin Kubiena (profesor německé reálky v Olomouci) zaslal místní školní radě již 7. září 1874 návrh na řešení shrnutý do čtyř bodů. Vyučovací řečí měla být v nižších ročnících češti-na, ale němčina by se vyučovala povinně více hodin týdně; také by se ve všech

Budova staré zlínské školy r. 1930 (Státní okresní archiv Zlín)


16

odborných předmětech uvádělo názvosloví v obou jazycích. S těmito návrhy byli zlínští zastupitelé i místní školní rada celkem ochotni souhlasit, ale za na-prosto nepřijatelné považovali další ustanovení, že by se němčina měla stát je-diným jazykem ve vyšších ročnících. Nanejvýš byli ochotni připustit, aby se ně-mecky vyučoval jeden lehčí předmět. V odpovědi zaslané místní školní radou 30. října 1874 se k tomu uvádí: jak obecnímu zastupitelstvu, tak i místní školní radě záleží na tom, aby naší mládeži co nejlepšího vzdělání se dostalo, což jen tím dosíci se dá, když se mládeži v přirozeném, tedy mateřském jazyku vyučování poskytovati bude. Konečné rozhodnutí zemské školní rady z 3. května 1875 bylo stručné a bohužel jasné: ouhledně nyní pozůstávajících poměrů k vydobení učebních sil pro občanské školy, se pohnuta nevidí k zařízení občanské školy ve Zlíně přistoupiti. Tato zpráva byla ve Zlíně přijata se značným rozčarováním, které neznámý pisa-tel vyjádřil za všechny na rubu došlého sdělení: bolestně proniknuto, že vše coby k dobrému a užitečnému prospívat mělo, moravským obcím se odpírá. Bylo až příliš zjevné, že jedním z důvodů neochoty úřadů pro schválení měšťanské školy se stal vyučovací jazyk. Kdyby ve Zlíně akceptovali podmínky stanovené okres-ním školdozorcem, mohla být patrně měšťanská škola otevřena. Jen malou náplastí bylo pro zklamané zastupitele povolení ke zřízení šesté třídy obecné školy. Podruhé vzešel impulz k vyjednávání ohledně zřízení měšťanské školy od několika zlínských občanů. Dne 22. května 1882 zaslali obecnímu zastupi-telstvu žádost, aby učinilo patřičné kroky. Po předchozích zkušenostech bylo na schůzi 5. června 1882 rozhodnuto, že se nejprve musí zjistit, jaké výlohy si zřízení školy vyžádá. V polovině ledna 1883 si pak zlínský starosta Vincenc Kašpárek vyžádal stanovisko místní školní rady, jejímž předsedou byl jeho bra-tr Mikuláš Kašpárek. V odpovědi zaslané 9. února 1883 se dočteme: Po zralém uvážení podává místní školní rada své dobrozdání v ten smysl, že v zásadě uznává uži-tečnosť a prospěšnost každého vyššího vzdělání mládeže, pročež i zařízení měšťanské školy v Zlíně přímluvně podporovati musí pro ten případ, když by vyučování na při-rozeném základě spočívalo, by žactvo co nejvíce věcných vědomostí sobě osvojilo a při-tom aby i přiučení se druhému zemskému jazyku dbáno bylo. Bohužel i druhý pokus nakonec skončil neúspěchem. Neustále narůstající počet žáků obecné školy si vyžádal alespoň nouzo-vé zřizování paralelních tříd v různých budovách po městě. Nejprve bylo na


17


podzim roku 1887 uvažováno o adap-taci jedné místnosti v obecním domě č. p. 451, v němž sídlil také obecní hostinec, ale požadavky okresní škol-ní rady na její úpravu by si podle sta-vitele Františka Rychlíka vyžádaly částku 1 067 zl. 72 krejcarů, kterýžto výdaj nejen pro okamžik jest nemožným, ale hlavně vzhledem k budoucím účelům domu (...) takřka vyhozeným se býti jeví. Hledalo se tedy dál. Členové obecního výboru prohlédli několik místností, ale všechny byly buď příliš malé, nebo pro zřízení školní třídy jinak nezpůso-bilé. Vhodnou paralelní třídu se nako-nec podařilo získat teprve v listopadu 1888 v domě č. p. 174 Vincence Mikší-ka na náměstí, který souhlasil s tříle-tým pronájmem za 80 zl. ročně. Zásadním přelomem na cestě ke zvýšení prestiže města se mělo stát zasedání obecního výboru 18. listopa-du 1888. Starosta Mikuláš Kašpárek na něm předložil ambiciózní návrh na postavení nové radniční budovy, kte-rá by zároveň posloužila vhodnými prostory pro okresní soud se sídlem ve Zlíně a mohla vyřešit i dlouhole-té starosti s umístěním několika tříd zdejší školy. Finanční výbor pečlivě zvážil možnosti města při odhadova-ných nákladech na celou akci ve výši 25 000 zlatých a dospěl k doporučení „stavme“ a zařiďme sobě místnosti takové,

František A. Šrom oznamuje Mikuláši Kašpárkovi povolení chlapecké měšťanské školy pro Zlín (Státní okresní archiv Zlín)


18

jakých potřebujem, místnosti důstojné. Od záměru bylo upuštěno na základě roz-hodnutí obecního zastupitelstva 13. července 1889, neboť se zjistilo, že nákla-dy na stavbu nové radnice by si podle předběžného rozpočtu vyžádaly částku 50 000 až 60 000 zl. V říjnu 1889 se museli radní znovu zabývat problémem s umístěním paralelní třídy obecné školy, protože dům na náměstí č. p. 174 byl toho roku exekučně prodán občanské záložně, která jej hodlala zbourat a na jeho místě postavit nový záloženský dům podle plánů holešovského stavitele Josefa Dra-hoše. Nejprve se uvažovalo o zrušení bytu nadučitele ve škole a jeho adapto-vání na učebnu, ale na zasedání obecního zastupitelstva 4. června 1890 vystou-pil starosta Mikuláš Kašpárek s návrhem na přistavení druhého patra školy se čtyřmi učebnami. Mohl by tak zůstat zachován byt nadučitele a získaly by se vhodné prostory pro uvažovanou měšťanskou školu. Celá věc se měla usku-tečnit rychle, aby mohly děti po prázdninách nastoupit do nových tříd. Místní školní rada byla proto starostou vyzvána k urychlenému zadání stavebních plánů a rozpočtů. Když nechal starosta Kašpárek prozkoumat odborníkem stav školní budovy a porovnal stavební nákresy a rozpočty, dospěl k závěru, že zřízením druhého patra na dosavadní budovu školní – což by mimochodem řečeno, dle předloženého rozpočtu 11 933 zl. 62 kr. vyžadovalo – nedocílilo by se potřebných učíren k umístnění měšťanské školy, což jediným účelem stavby býti má. Z toho dů-vodu starosta doporučil zastupitelům 9. srpna 1890 od tohoto záměru upustit. Jednoznačně se naopak vyslovil pro hledání vhodného místa pro stavbu zcela nové budovy pro měšťanskou školu, o jejíž zřízení má město znovu usilovat. Po delší rozpravě schválili zastupitelé usnesení v intencích starostova návrhu, když se proti vyslovil pouze Ignát Eliáš a zástupce velkostatku Jan Jelínek se zdržel hlasování. Rozběhlo se tedy nové kolo vyjednávání s kompetentními úřady, avšak 14. září 1891 bylo zřízení měšťanské školy zemskou školní radou opět zamít-nuto. Trvalo ještě dlouhé dva roky, než se podařilo úřady přesvědčit, aby vznik školy posvětily. Zemská školní rada vydala toužebně očekávané rozhodnutí o povolení zřízení chlapecké měšťanské školy 27. července 1893. Ačkoliv se toto sdělení dostalo do Zlína oficiální cestou teprve v polovině září, přišla první in-formace a zároveň gratulace již 31. července 1893 od významného moravského politika Františka Aloise Šroma. Starosta Mikuláš Kašpárek ihned informoval


19


zastupitele na schůzi 2. srpna 1893, že dle soukromého sice – avšak spolehlivého dopisu – byla obci městu Zlínu konečně žádaná měšťanská škola povolena. Více než dvacetileté úsilí Zlíňanů o zřízení měšťanské školy bylo nako-nec korunováno úspěchem. Zemská školní rada si ve svém povolení vymínila, že k faktickému založení školy může dojít teprve po zajištění vhodné budovy. Obecní zastupitelé doplnili informaci o povolení zřízení školy případným do-větkem: Jest tedy naléhavou otázka, jak a kde místnosti potřebné by bylo lze zříditi.

Jedna z nejstarších fotografií Zlína zachycující východní stranu náměstí kolem r. 1890 – první zleva dům starosty Mikuláše Kašpárka, první zprava dům Vincence Mikšíka č. p. 174 (Státní okresní archiv Zlín)


20


21

První důležité rozhodnutí bylo učiněno na schůzi obecního zastupitel-stva 19. září 1893. Na návrh starosty Mikuláše Kašpárka se opět oživil projekt na vybudování velké veřejné budovy na západní straně náměstí, kde by nahra-dila stávající radnici. Jelikož Zlín intenzivně usiloval o zřízení okresního soudu, mělo se v prostorách novostavby najít dostatek místa také pro soud a měšťan-skou školu. Nejlepší způsob, jak vše provést, spatřoval Kašpárek ve vyhláše-ní veřejné soutěže na vypracování předběžných plánů a rozpočtů. Nejlepší tři návrhy měly být odměněny finanční částkou a teprve na základě jejich posou-zení by se zastupitelstvo rozhodlo, zda se celý záměr zrealizuje anebo se bude hledat jiné řešení. Návrh starosty Mikuláše Kašpárka byl po delším rokování jednomyslně přijat. Hned následujícího dne napsal majitel zlínského velkostatku Leopold Haupt obecnímu zastupitelstvu dopis, v němž vyjádřil závažné výhrady k uva-žované stavbě. Nesouhlasil se spojením tak různorodých institucí v jedné bu-dově a pochyboval o tom, že školské úřady takovou věc povolí. Škola by podle jeho názoru měla stát na místě klidném a nikoliv na rušném náměstí, kde se čas-to konávají jarmarky. Za mnohem příhodnější lokalitu považoval okolí kostela a školy. Projednání svých připomínek doporučoval Leopold Haupt ještě před vyhlášením konkurzu na stavební plány a zároveň navrhoval, aby byli o vyjád-ření požádáni zkušení ředitelé měšťanských škol z jiných míst na Moravě. Připomínky Leopolda Haupta se dostaly na pořad jednání zastupitel-stva hned 28. září 1893. Zatímco starostův bratr Vincenc Kašpárek souhlasil s Hauptovými návrhy a prosazoval, aby byla stavba školy provedena v jejich intencích, vyslovil se radní a předseda místní školní rady Antonín Minařík

Dům na náměstíII.


22

proti. Na vysvětlenou uvedl: každý jiný projekt čelící k tomu, aby se prováděla stav-ba mimo obytných domů na náměstí – znamená tolik, že bychom buď školu aneb radnici nikdy více postaviti sto nebyli. Zlín se tehdy snažil uskutečnit několik zásadních kroků k povýšení své prestiže. Stará radnice zjevně dosluhovala a náklady spojené s její opravou se zdály příliš vysoké. Zřízení okresního soudu podpo-rovali všichni občané, kterým časté dojíždění do Napajedel značně kompliko-valo život. Postavit najednou tři samostatné budovy pro novou radnici, soud i měšťanskou školu nebylo ve finančních možnostech obce. Všichni zastupitelé kromě Vincence Kašpárka proto hlasovali za návrh Antonína Minaříka, aby se pokračovalo v přípravě projektu domu na náměstí, v němž by se umístily všechny zmiňované instituce. Nic už tedy nebránilo vyhlášení konkurzu na vyhotovení nákresů a roz-počtů stavby nové radnice s přislíbenými odměnami třem nejlepším ve výši 200 zl., 150 zl. a 100 zl. Podle představ zadavatele se měly v přízemí budovy směstnat obecní kancelář s kanceláří starosty, archiv, čekárna a zasedací síň, pět místností pro soud (výpravna, gruntovní knihy, kancelář sudího, adjunk-ta a nižšího soudního úředníka), dvě kanceláře berního úřadu, ve dvoře byty policajta, soudního sluhy a školníka, obecní i soudní věznice, hasičský a obecní sklad, dvě místnosti naturální stravovací stanice a prostorná tělocvična. První patro mělo být vyhrazeno pro obecnou a měšťanskou školu chlapeckou (osm tříd) s kreslírnou a sborovnou, tři rezervní třídy pro budoucí měšťanskou školu dívčí, byty pro ředitele školy a soudce. Zájemci mohli předložit plány buď stav-by jednopatrové, nebo dvoupatrové. Po zveřejnění konkurzu v denním tisku se během několika dní ohlásili první stavitelé – Alois Pallat z Olomouce, Julius Weisz z Brna a Otto Kožešník z Nové Říše. Vesměs požadovali podrobnější informace, aby jejich plány a roz-počty odpovídaly představám zadavatele. Starosta Mikuláš Kašpárek se ještě před veřejným oznámením konkur-zu obrátil 29. září 1893 osobním dopisem na ředitele brněnské průmyslové školy Eduarda Černého s žádostí, zda by své návrhy nebyli ochotni vypraco-vat také tamní profesoři Vojtěch Dvořák a Karel Welzl. Osobní vyzvání právě těchto architektů jistě souviselo s nedávno dokončenou stavbou nové radni-ce a spořitelny v Uherském Hradišti, realizovanou na základě jejich projektu. Neorenesanční sloh, v němž byla novostavba ztvárněna, si stále udržoval


23

velkou popularitu pro svou zdobnost a honosnost, která nejlépe vyjadřovala touhu místních obyvatel po zvýšení prestiže města. Ředitel průmyslové školy Eduard Černý v odpovědi Mikuláši Kašpár-kovi vysvětlil, že oba architekti se konkurzu nezúčastní, ale jsou ochotni vy-pracovat plány a rozpočty na přímou žádost města. Podle Černého zkušeností nebývaly výsledky konkurzů příliš úspěšné a zvláště při tak nízkých odmě-nách se nedalo očekávat angažování kvalitních architektů. Doporučoval inves-tování peněz slíbených jako odměny do přípravy řádných plánů a definitivních rozpočtů. Vznesené připomínky svým způsobem potvrzovalo odmítnutí účasti v konkurzu brněnským stavitelem Antonínem Tebichem, který z několika po-dobných akcí vyšel s první cenou, ale nakonec se nikdy nestal autorem koneč-ného projektu. Mikuláš Kašpárek se po poradě se zastupiteli rozhodl pro okamžité od-volání konkurzu a následně v polovině února 1894 vyzval architekty Dvořáka a Welzla, aby si stanovili honorář za vypracování plánů a rozpočtů na stavbu nové radnice spojené s měšťanskou školou na náměstí ve Zlíně. Na schůzi obec-ního zastupitelstva 30. března 1894 pak bylo schváleno vypracování nákresů, rozpočtů a stavebních podmínek Vojtěchem Dvořákem a Karlem Welzlem za 1 100 až 1 200 zl. Do poloviny roku 1894 měli zlínští zastupitelé v rukou první plány, kte-ré byly podle jejich připomínek upravovány a doplňovány. Ačkoliv se žádné náčrtky nedochovaly, můžeme si na základě informací z korespondence uči-nit alespoň rámcovou představu o navrhované podobě stavby. Měla vyrůst na

Zlínský starosta Mikuláš Kašpárek(Státní okresní archiv Zlín)

Stará zlínská radnice kolem r. 1920 (Státní okresní archiv Zlín)

D ů m n a n á m ě s t í


24

západní straně náměstí, kde by nahradila stávající radnici (spojené domy č. p. 11 a 12) a vedlejší obecní hostinec stojící na rohu náměstí s tehdejší ulicí Ko-vářskou, dnes Bartošovou (č. p. 13 a 451); do stavební plochy měl být ještě zahr-nut obecní domek č. p. 14 v Kovářské ulici pod obecním hostincem. V zásadě se měla zbouráním těchto budov vytvořit stavební plocha, na jejímž místě vyrost-la mnohem později dnešní radnice podle projektu Františka Lydie Gahury. Podle plánů měl být v přízemí umístěn obecní úřad se všemi pracovna-mi. Pro úřadovnu pozemkových knih a budoucí okresní soud bylo vyhrazeno první patro, kanceláře soudu pak vyplňovaly také menší část patra druhého. Projekt samozřejmě počítal se zřízením reprezentativní zasedací síně měst-ského zastupitelstva. Ve dvoře mělo být vybudováno vězení okresního soudu a přízemní byt soudního sluhy. Vjezd do dvora byl původně umístěn z náměstí, ale po rozšíření počtu vězeňských cel se architekti rozhodli k zásadnější změně a navrhli jej nově z Kovářské ulice, čimž vestibul a schodiště úřadů se zlepšily. Nejméně zpráv máme o rozmístění měšťanské školy. Zdá se, že tvořila druhou část budovy ve tvaru písmene L s učebnami ve všech patrech. Okna učeben směřovala do ulice, chodby byly orientovány do dvora. V návrhu se počítalo také se zřízením tělocvičny, kterou bylo možno používati co sálu při slav-nostech školních. Velikost parcely patrně způsobovala při řešení tak složité stav-by architektům problémy. Aby se jim na omezeném prostoru podařilo umístit potřebný počet učeben, museli nakonec upustit od původně zamýšleného ře-ditelského bytu v budově. Ve změněném návrhu to však zdůvodnili obavami o chod školy, an v době epidemií kalamity povstávají a často následkem onemocnění v rodině ředitelově celá škola zavříti se musí. Přes některé drobné potíže práce na přípravě stavby pokračovaly. Dne 25. září 1894 se ve Zlíně sešla odborná komise svolaná okresní školní radou k posouzení plánů měšťanské školy. Neměla vážnější výhrady a vyzvala místní školní radu, aby v brzké době předložila definitivní plány v měřítku 1:100 ke schválení. Jejich vypracování si vyžádalo ještě nějaký čas, takže je Vojtěch Dvo-řák a Karel Welzl odeslali do Zlína teprve 24. ledna 1895. Ve své definitivní po-době měla veliká budova skutečně sloužit jak městskému úřadu, tak okresnímu soudu a měšťanské škole. Neobvyklé spojení několika institucí v jednom domě mohlo samozřejmě přinášet řadu problémů. Některé z nich vysvítaly již ze sa-motných plánů, čehož si byli sami architekti dobře vědomi. Mohlo by se snad


25

namítati, že ze školy jsou viditelná vězení. V tomto ohledu podotýkáme, že na vězení jest viděti v každém patře jen ze 3 oken chodby chlapecké školy a tu se mohou spodní ta-bule těchto oken dáti mdlé. Avšak ani toho není zapotřebí, neb malá okna věznic nalézají se ve výšce 1,80 m nad podlahou, tak že není možno vězně z venku vůbec viděti. Dodané plány byly odeslány okresní školní radě 25. ledna 1895 s po-drobným průvodním dopisem. Zlínští zastupitelé optimisticky doufali, že brzy začnou se stavbou a škola bude otevřena na počátku školního roku 1896/97. K odeslaným plánům ještě připojili žádost, zda by škola mohla na počest blí-žícího se padesátého výročí panování Františka Josefa I. nést název Obecná a měšťanská škola císaře Františka Josefa I. ve Zlíně. Netrpělivě očekávané rozhodnutí Okresní školní rady v Uherském Hra-dišti bylo vydáno 7. července 1895 a stálo v něm: (...) vrací se plán na stavbu školní a soudní budovy ve Zlíně tamní místní školní radou sem předložený s tím doložením, že řečené plány ku zavedení (...) úředního jednání se nehodí, jelikož zřízení okresního soudu ve Zlíně doposud povoleno není a stavba soudní budovy do kompetence zdejšího úřadu nepadá. Místní školní rada se tedy vyzývá, by buď plány výhradně jen pro školní budovu, neb ve spojení s obecní budovou sem předložila. Zklamání zlínských zastu-pitelů bylo asi nepopsatelné. Nejenže ztroskotal jejich velkolepý stavební plán, ale navíc se jinými cestami dozvěděli, že v brzké době se rozhodně nepočítá se zřízením okresního soudu se sídlem ve Zlíně. Zamítavé rozhodnutí znamenalo také nezanedbatelnou finanční ztrátu pro městský rozpočet. Nemůžeme se proto příliš divit, že reakce starosty Miku-láše Kašpárka na urgenci architektů Dvořáka a Welzla ve věci doplatku honorá-ře za dodané plány byla poněkud rozhořčená. Obrátili jsme se k Vašnosti co znalci, píše Vojtěchu Dvořákovi, a očekávali tedy, že nám ve věci budete radou a dle toho musela Vám nemožnost spojení a nahromadění dvou veřejných budov s školskými míst-nostmi (...) hned z počátku býti zjevnou, an nám neznalcům obava ta hned po nahlédnutí do plánů byla zřejmou. Následkem neschválení nákresů se strany kompetentní okresní školní rady – jsou tyto pro nás bezcennými a dle toho doufám – že ráčíte nahlédnouti, že požadavek zaplacení plné sumy za nákresy tyto nebyl by spravedlivým (...). Postupem času se emoce utišily. Brněnští architekti se pokoušeli o smír snížením doplatku z původních 500 zl. postupně až na 300 zl. a vstřícným nabídnutím svých slu-žeb pro přípravu stavby samostatné měšťanské školy. K další spolupráci však již nebyli vyzváni.

D ů m n a n á m ě s t í


Date post:	22-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	krajska-knihovna-frantiska-bartose-ve-zline
View:	228 times
Download:	0 times

Od školy ke knihovně

Documents