Čarodějnictví v historii - proměna pojetíčarodějnice a čarodějnictví očima křesťanství
Diplomová práce
Studijní program: N7105 – Historické vědyStudijní obor: 7105T021 – Historie
Autor práce: Bc. Radmila GrohováVedoucí práce: prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc.
Liberec 2018
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že namou diplomovou práci se plně vzta-huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školnídílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje domých autorskýchpráv užitímmédiplomovépráce pro vnitřní potřebuTUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití,jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom-to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, kterévynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedenéliteratury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové prácea konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek-tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
ANOTACE A KLÍČOVÁ SLOVA
V ČESKÉM JAZYCE
ANOTACE
Tato práce dokumentuje určité vývojové etapy magie a čarodějnictví
v historii. Hlavní pozornost je věnovaná vzniku a vývoji fenoménu magie
a čarodějnictví do období novověku, kdy probíhaly takzvané „hony
na čarodějnice“. Pro pochopení problematiky je nezbytné také vymezení
základních pojmů v oboru magie. Následně se práce zaměřuje na popis
magické praxe a tradičního pojetí magie u starověkých národů, stejně jako
popis židovské, předkřesťanské a křesťanské magie. Hlavním cílem práce je
zdokumentovat obecné pojetí čarodějnictví v období středověku a novověku,
kdy byl obraz tradiční čarodějnice přetvořen katolickou církví, a jako takový
zásadním způsobem figuroval v procesech s čarodějnicemi.
KLÍČOVÁ SLOVA
Čarodějnictví, magie, čarodějnické procesy, satanistická čarodějnice, sabat,
ďábel, inkvizice, lovci čarodějnic.
ANOTACE A KLÍČOVÁ SLOVA
V ANGLICKÉM JAZYCE
ANOTATION
This work is aimed for specific periods in the history of witchcraft and
magic. The main theme of this work are origin and evolution of the
phenomenon of magic and witchcraft to the period of Modern Age, which is
called „witch-hunt“. To understand the issue, it is necessary to define basic
concepts in the discipline of magic also. Subsequently, the thesis focuses
on the description of magical practice and the traditional concept of magic
in ancient nations, as well as the description of Jewish, pre-Christian and
Christian magic. The main theme focuses on the concept of witchcraft
in the Middle Ages and the Modern Age, when the image of the traditional
witch was transformed by the Catholic Church, and as such it was in witch
trials.
KEY WORDS
Witchcraft, magic, witch trials, satanic witch, sabbath, devil, inquisition,
witch hunters.
PODĚKOVÁNÍ
Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu mojí diplomové práce,
profesoru Jaroslavu Čechurovi, za jeho cenné rady, značnou trpělivost
a především skutečnost, ţe byl ochoten dovést se mnou práci do konce.
8
OBSAH
ÚVOD………………………………………………………………………………………..9
ROZBOR PRAMENŦ A LITERATURY……………………………………………..13
SEZNAM OBRÁZKŦ……………………………………………………………………16
1. MAGIE VE SVĚTĚ BEZ KOUZEL……………………………………………….17
1.1 Čarodějnice včera a dnes………………………………………………..17
1.2 Magie nadpřirozená a nepoznaná……………………………………..19
2. MAGIE A ČARODĚJNICTVÍ V DĚJINÁCH…………………………………….22
2.1 Kde se vzala magie………………………………………………………..22
2.2 V hlavní roli šaman……………………………………………………….28
2.3 Magie starověkého světa…………………………………………………33
2.3.1 Babylonská magie a démonologie jako kořen západního
esoterismu……………………………………………………………….33
2.3.2 Magická moudrost vznešeného Egypta…………………….39
2.3.3 Řecko a černá magie bohyně Hekaté……………………….45
2.3.4 Vysoká magie antického Říma……………………………….55
2.4 Tajemství ţidovské magie………………………………………………..60
2.5 Pohanství a magie křesťanské církve……………………………… ..65
3. ČARODĚJNICTVÍ OČIMA KŘESŤANSTVÍ…………………………………….71
3.1 Pekelná hierarchie ďáblů……..………………………………………...71
3.2 Úsvit inkvizice……………………………………………………………...80
3.3 Středověká teologie jako učitelka inkvizice………………………….86
3.4 Tři tváře čarodějnic……………………………………………………….96
3.5 Čas na sabat………………………………………………………………108
4. BIBLE SVATÉ INKVIZICE………………………………………………………115
5. STOUPENCI A ODPŦRCI PRONÁSLEDOVÁNÍ……………………………..129
ZÁVĚR…………………………………………………………………………………..137
SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŦ…………………………………………………138
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY………………………………………………..139
9
ÚVOD
„Na světě se nic neděje nadarmo, všechno má svůj význam,
všechno k něčemu směřuje. Jenţe my často býváme slepí a hluší.“
(Václav Kaplický)
Historie naší civilizace je nesmírně bohatá a nabízí nezměrné mnoţství
témat, které si zaslouţí opakovaný zájem badatelů i samotných čtenářů.
Čarodějnické procesy po desítky let soustřeďovaly pozornost mnohých
historiků, ovšem můţeme s klidem prohlásit, ţe se i přes opakované bádání
jedná nadále o téma zcela nevyčerpané. Čarodějnictví samo o sobě
nemusíme vnímat pouze v kontextu historickém. Budeme-li chtít pohlíţet
na tuto problematiku, můţeme tak činit z různých a často i vzájemně
odlišných hledisek. Přes všechny moţnosti zůstává čarodějnictví jako odkaz
pradávných civilizací i nadále součástí naší historie.
Téma čarodějnictví je nejčastěji popisováno v souvislosti s obdobím, jeţ
zůstává nechvalně známé jako „hony na čarodějnice“. Tato etapa v dějinách
čarodějnictví je proslulá systematickým pronásledováním domnělých
čarodějnic a čarodějníků a jejich následným stíháním. Většina prací, které
se tímto tématem zabývají, nám poté předkládají konkrétní sledy událostí
podle toho, jak zůstaly zachyceny v pramenech. Na problematiku
čarodějnictví a čarodějnic lze ovšem pohlíţet také z dalších hledisek.
Můţeme si vybrat, zda budeme dané téma vnímat z pohledu teologického,
psychologického, kulturně-antropologického nebo dokonce lékařského.
Jedná o téma neuvěřitelně obsáhlé, které lze vnímat z mnoha různých úhlů.
Zájem o téma čarodějnictví je v dnešní době viditelný nejen u badatelů,
ale rovněţ u široké veřejnosti. Ať uţ se jedná o literární či filmovou produkci
nebo jednoduše fakt, ţe se čarodějnictví stalo v různých podobách jakousi
součástí „moderní“ kultury, můţeme říci, ţe v té či oné podobě zůstává také
v dnešních dnech nadále ţivým tématem.
10
Jako malé děti jsme slýchávali vyprávění o zlých čarodějnicích, které se
tajně ukrývaly v lesích, míchaly jedy a představovaly hrozbu pro nevinné
pocestné. Nyní jiţ víme, ţe to, co jsme v dětství povaţovali za pohádky,
představovalo ve středověku a novověku pro mnohé reálnou hrozbu.
Následně se dočítáme o zrůdných procesech s domnělými čarodějnicemi,
které ukončily své ubohé ţivoty na hranici. Co nás nutí se opakovaně
zabývat tímto na jedné straně fascinujícím fenoménem, jehoţ nepochopení
a zveličení vedlo k neštěstí takového rozsahu?
Důvody, proč jsme i po tak dlouhé době schopni číst o tortuře,
nesmířlivých soudních tribunálech či krutosti inkvizitorů, a zabývat se
osudy lidí, jejichţ ţivoty vyhasly na hranici, podle mého názoru nepochází
z ţádné morbidní fascinace. O čarodějnických procesech čteme ze stejných
důvodů, z nichţ si například stále dokola připomínáme průběh a důsledky
válek či holocaustu. Je aţ nebezpečně snadné naleznout v době krize
některého „obětního beránka“ a stačí málo k tomu, abychom si z našich
rukou smývali prolitou krev. Nejdůleţitějším smyslem historie je odjakţiva
poučit se z chyb, jeţ byly v minulosti napáchány. Z toho důvodu bychom
měli i nadále projevovat zájem o taková témata, která sice nevyvolávají
ve tváři úsměv, ale mohou nám pomoci vyvarovat se budoucích neštěstí.
Díky široké literární produkci pojednávající o tomto tématu se můţeme
dokonale seznámit se všemi tragickými důsledky, které čarodějnická
hysterie přinesla. Nesmíme ovšem zapomínat, ţe se stejnou pečlivostí
bychom se měli věnovat téţ příčinám toho, čemu říkáme „čarodějná
hysterie“.
Pokud se ponoříme hlouběji do historie, daleko před dobu hořících
hranic, objevíme fascinující svět magie, jeţ byla odjakţiva nepostradatelnou
součástí ţivota kaţdého člověka. Ať uţ se jednalo o první kmeny či o vyspělé
starověké civilizace, pro všechny byla magie posvátnou záleţitostí, bez které
by se lidé nedokázali obejít. Čarodějnické procesy byly mimo jiné zčásti
důsledkem změny v chápání magie, která stejně jako vše na tomto světě
podléhala jistému vývoji. Moderní západní esoterismus pak nepředstavuje
nic jiného neţ jakýsi výsledný koktejl částí tradičních magických zvyklostí
civilizací, které zde existovaly dávno před námi.
11
Jakým způsobem došlo ke změně v chápání čarodějnictví? V relativně
krátké době dospěli středověcí teologové k názoru, ţe je křesťanský svět
ohroţen čarodějnickým spiknutím a podle svých potřeb přizpůsobili podobu
dosavadního pojetí čarodějnice tak, aby mohli vyhlásit válku nevhodným
osobám. Je důleţité poznat, jaké představy o čarodějnicích měli lidé, kteří
se na pronásledování domnělých čarodějnic a čarodějníků přímo podíleli.
Obvinění z provozování škodlivých kouzel a z účasti na čarodějných
shromáţděních hrály v procesech s čarodějnicemi zásadní roli. Z toho
důvodu bychom se měli podrobněji seznámit s podobou nejčastějších
prohřešků, z nichţ byly takzvané čarodějnice obviňovány, a uvědomit si sílu
všech pověr, které o čarodějnicích po dlouhá léta kolovaly. Naší cestu ovšem
musíme započít v době, kdy byla magie běţnou součástí ţivota všech lidí.
Magie a čarodějnictví tvoří pozoruhodnou součást lidské historie, která
má své počátky, vlastní dějiny, pravidla, zákonitosti a významné osobnosti.
Našim cílem je seznámit se v tuto chvíli podrobněji s fenoménem magie
od jejích počátků, které sahají hluboko do minulosti. Uvidíme, ţe magie
nebyla vţdy povaţována za nebezpečnou disciplinu, ale ţe naopak zaujímala
ve společnosti důleţité místo. Pokusíme se proniknout hlouběji do tajů
magických praktik a tajemných rituálů, které lidé provozovali v různých
historických obdobích a na různých místech, abychom poznali, z jakých
tradic vychází naše „západní“ magie. Samotné čarodějnictví vnímáme jako
součást magické praxe. Dějiny magie nám mohou ukázat, jak se magické
praktiky rozvíjely v rámci různých kultur či jakým způsobem ovlivnilo jejich
kulturu křesťanství. Velkou pozornost věnujeme změně, která je patrná
od doby nástupu křesťanství.
Jaký byl přístup k magii ve starobylých kulturách, které předcházely
křesťanství? Jaké schopnosti byly čarodějům a čarodějnicím přisuzovány
a jaké představy o nich měli lidé? Byly čarodějnice pronásledovány také
v jiných kulturách nebo je pohled křesťanských teologů na čarodějnictví
unikátní? A jak vlastně vypadala ona obávaná satanistická čarodějnice,
kterou stvořila křesťanská víra?
12
Cílem této práce je poznat, jak vypadala postava čarodějnice od počátků
magické praxe aţ do doby, kdy byl její obraz přetvořen křesťanskými teology
pro potřeby církve. Pokud čteme o čarodějnických procesech, je důleţité
znát tradiční pověsti, které přeţívaly staletí a kterým lidé včetně inkvizitorů
a lovců čarodějnic slepě věřili. Některé z těchto pověstí o čarodějnicích sami
vytvořili či schválně přiţivovali, aby vyvolali mezi lidmi strach. Následující
stránky nám pomohou poznat, jaké byly nejdůleţitější zbraně čarodějného
arzenálů, nebo jak vypadaly nejznámější praktiky, z jejichţ provozování byly
čarodějnice obviňovány.
Seznámíme se s příčinami, které přivedly stovky nevinných lidí do pekla
hořící hranice…
13
ROZBOR PRAMENŦ A LITERATURY
Téma čarodějnictví a čarodějnických procesů bylo v uplynulých letech
podrobněji zachyceno v rámci velkého mnoţství odborné, ale i méně učené
literatury. Většina prací zabývající se touto problematikou se zaměřuje
především na její nejznámější etapu, kterou představovaly takzvané „hony
na čarodějnice“. Zmiňované publikace nejčastěji zachycují chronologicky
průběh pronásledování, přičemţ se snaţí sledovat situace v jednotlivých
oblastech či zemích. Autoři takových děl uvaţují dále o příčinách „čarodějné
hysterie“, o motivaci samotných vyšetřovatelů a v neposlední řadě nás
prostřednictvím popisů konkrétních případů vtahují do víru některých
vybraných tragických událostí.
V našem prostředí se čarodějnickými procesy podrobněji zabýval profesor
Bedřich Šindelář, který je autorem obsáhlé studie Hon na čarodějnice. Při
práci s knihou musíme být obezřetní kvůli době, ve které vznikla. Pokud
nebude brát příliš na zřetel autorovy rozhněvané výroky o katolické církvi,
můţeme přesto získat základní přehled o jednotlivých vlnách
pronásledování v rámci evropských států, a to včetně Severní Ameriky.
Jednotlivé případy jsou zde popsány velmi podrobným způsobem a téměř
beletristickou formou, přičemţ dohromady umoţňují čtenáři poznat rozdíly
v pronásledování v různých zemích. Velká část knihy je poté věnována
čarodějnickým procesům v českých zemích, které se téměř výhradně
soustřeďovaly do oblasti Šumperska.
Jelikoţ byly velkou měrou pronásledováním čarodějnic zasaţeny německé
země, můţeme spatřovat značný zájem o čarodějnické procesy u německých
badatelů. Jednou z nejnovějších publikací, která se čarodějnictvím zabývá,
je kniha historika Wolfganga Behringera nazvaná Čarodějnictví – Globální
historie. Autor na danou problematiku pohlíţí nejen jako na historický
fenomén, ale jako na téma, které je i v dnešní době stále ţivé. Kniha je tak
syntézou historických souvislostí i aktuálních problémů přetrvávající
v zemích, v nichţ je víra v čarodějnice nadále aktuální otázkou.
14
Francouzský historik Robert Muchembled předkládá syntézu známých
poznatků v knize nazvané jednoduše Magie a čarodějnictví v Evropě. Kniha
je kompilací studií většího mnoţství historiků, kteří se zaměřují
na jednotlivé geografické oblasti. Prostřednictvím této knihy se můţeme
seznámit s původem některých pověr o čarodějnictví i způsobem, jak se tyto
tradiční pověsti postupně vyvolaly čarodějnou hysterii.
Italský historik Carlo Ginzburg přispěl podrobnou studií o původu
a podobě klasického čarodějnického shromáţdění známého jako sabat.
Noční příběh tak nabízí zcela unikátní a ucelený pohled na tento historický
fenomén, který autor rozebírá z pohledu metody mikrohistorie.
Výše zmiňované práce historiků nejrůznějších národností jsou důkazem
toho, jak je téma čarodějnictví a čarodějnických procesů oblíbené ve všech
koutech Evropy, i toho, ţe můţe být stále aktuální. Abychom mohli lépe
pochopit změnu ve vnímání čarodějnictví, k níţ došlo v průběhu středověku
s nástupem křesťanství, museli jsme se podrobněji zabývat dějinami magie
jako takové. Toho dokonale docílil britský historik Richard Cavendish ve své
knize Dějiny magie. Jedná se o knihu útlou, nicméně velmi podrobnou, jeţ
srozumitelným způsobem předkládá fascinující cestu magie od jejích
počátků aţ po současnost. Z našich badatelů se historií magie i její
praktickou stránkou zabýval profesor Milan Nakonečný, který je autorem
několika knih na dané téma. Při jejich četbě zjistíme, ţe magie představuje
unikátní historický jev s vlastními pravidly a zákonitostmi. Jeho Lexikon
magie představuje přehlednou sestavu velkého mnoţství abecedně řazených
pojmů, jeţ jsou důleţité pro pochopení historie čarodějnictví.
Abychom mohli co nejdokonaleji pochopit fenomén magie, musíme vedle
děl historických přikročit rovněţ k dílům autorů zabývajících se podrobněji
magickou praxí. Seznámení s těmito „odbornými“ publikacemi a příručkami
nám umoţňuje lépe pochopit magický obor a dokonaleji poznat praktiky
uţívané čaroději. Četba těchto knih nám umoţňuje ponořit se hlouběji
do tajů magické praxe. Ze starších pramenů můţeme jmenovat dílo Agrippy
von Nettesheim nebo Paracelsa, mezi zástupce moderního okultismu pak
patří klasikové jako Lévi, Papus či de Guaita. Z našich autorů se magií
v historii i praxi zabýval podrobněji doktor Oldřich Eliáš.
15
Hlavní pramen, jenţ je potřebný pro pochopení vnímání čarodějnictví
v době středověku a novověku, je Písmo svaté. Názory Bible po staletí
zásadním způsobem ovlivňovaly postoje inkvizitorů a soudců a její
stanovisko k problematice čarodějnictví se stalo pro mnohé oběti osudným.
Mnohé názory o démonech, ďáblovi a čarodějnicích, které byly rozšířené
v období středověku i novověku, pocházely z pera jedné z největších
křesťanských autorit, svatého Tomáše Akvinského. Jeho myšlenky zůstaly
zachyceny hned v několika dílech.
Velmi zajímavým zdrojem poznání jsou takzvané čarodějnické příručky
inkvizitorů a lovců čarodějnic, kteří se přímo zabývali vyhledáváním
a vyšetřováním domnělých čarodějnic a čarodějníků. Vedle nejznámějšího
pramene, kterým je proslulá příručka v historii čarodějnických procesů
Malleus maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice, můţeme nahlédnout
do spisů lovců Rémyho, de Lancra nebo Hopkinse, které nám předkládají
původní a zcela upřímný názor jejich autorů. Četba zmiňovaných příruček
není jednoduchá, neboť uţívá mnohdy nevybíravého jazyka vůči domnělým
čarodějnicím, které se však ve skutečnosti staly nevinnými oběťmi jejich
zvrácené posedlosti.
Téma čarodějnictví je v dnešní době tématem natolik oblíbeným, ţe bylo
při výběru literatury důleţité oddělit kvalitnější práce od těch méně
kvalitních. Veškerá literatura i prameny byly voleny z hlediska jejich celkové
přínosnosti i podle toho, jak se jevily dostupné. Konečný soupis pramenů
i literatury je rozmanitý a obsahuje mnoţství zajímavých zdrojů.
16
SEZNAM OBRÁZKŦ
Obr. č. 1: Tančící kouzelník.
Obr. č. 2: Lilitú.
Obr. č. 3: Thovt sedící na trůnu.
Obr. č. 4: Tři tváře bohyně Hekaté.
Obr. č. 5: Kristus a Ďábel.
Obr. č. 6: Inkviziční tribunál.
Obr. č. 7: Ve vězení.
Obr. č. 8: Čarodějnice přivolávající bouřku.
Obr. č. 9: Mladá čarodějnice.
Obr. č. 10: Smlouva s ďáblem.
Obr. č. 11: Čarodějnická koupel.
Obr. č. 12: Sabat čarodějnic.
Obr. č. 13: Malleus maleficrum.
Obr. č. 14: Tortura.
Obr. č. 15: Upalování čarodějnic.
17
1. Magie ve světě bez kouzel
1.1 Čarodějnice včera a dnes
Téma čarodějnictví pro mě po dlouhou dobu zůstává jedním
z nejpoutavějších námětů, jemuţ se člověk můţe v historickém bádání
věnovat. Ačkoliv bylo na toto téma sepsáno jiţ mnoho odborné i méně učené
literatury, přesto se setkáváme s celou řadou mylných představ, jeţ jsou
s tímto tématem spojovány aţ do dnešní doby. Zeptejme se lidí, jaká
myšlenka jim v souvislosti s čarodějnictvím vyvstane v první chvíli na mysl,
a odpovědí nám budou nechvalně proslulé „hony na čarodějnice“. Ty sice
mohou být nejznámější etapou čarodějnictví v dějinách, ale čarodějnictví
v naší historii neznamená pouze Kladivo na čarodějnice, ohavné praktiky
inkvizitorů a drastické popravy na hranici. Jak ještě uvidíme, čarodějnictví
je samo o sobě velice přitaţlivým a poutavým fenoménem, jenţ provází
člověka od nepaměti.
Jiţ od počátků temných kultů a prvních čarodějnic bylo čarodějnictví
jako nízká forma magie spojováno především s ţenským pokolením, ovšem
smutnou pravdou zůstává, ţe v dobách, kdy bylo pronásledování v plném
proudu, se mohl stát obětí čarodějnických procesů kaţdý bez ohledu
na společenské postavení, věk či pohlaví.
Hony na čarodějnice jsou bezpochyby jednou z nejsmutnějších kapitol
našich dějin. Jen samotné označení, pod jakým je toto systematické
pronásledování a trestání domnělých čarodějnic a čarodějníků známé
v literatuře i v povědomí obyčejných lidí, musí nutně vyvolávat hrůzu. Je
s podivem, ţe tato nechvalně proslulá čarodějnická hysterie nepatří ve větší
míře do období temného středověku, kdy byl celý svět překryt stínem
tmářství a dogmat, ale do období novověku.
Novověk je fascinující etapou naší historie, dobou, jeţ je plná
významných objevů, převratných vynálezů a osvícených myšlenek, které
proměnily podobu náboţenských dogmat svazujících lidský intelekt.
18
Ale ponoříme-li se hlouběji do zkoumání této úţasné epochy, zjistíme, ţe
není všechno zlato, co se třpytí, a ţe novověk i nadále zůstává dobou temna,
která si s sebou nese obrovskou černou skvrnu v podobě honů
na čarodějnice. Kolik obětí po sobě tento teror zanechal? Kolik z lidí, kteří
stanuli před inkvizičním tribunálem, byli skutečně vinni, a kolik z nich se
stalo pouhou obětí lidské chamtivosti a krutosti náboţenského fanatismu?
Úvahy o mnoţství obětí čarodějnických procesů byly po dlouhou dobu
velmi problematickým tématem, a z toho důvodu se počty reálných obětí
v historiografii naší i světové výrazně rozcházely. Kolik lidí tedy
ve skutečnosti ochutnalo rudé plameny hranice? Jakým způsobem
pokračovaly ubohé ţivoty muţů a ţen vězněných v temných ţalářích,
týraných na těle i na duchu? Dokázali se s proţitými hrůzami vyrovnat?
A jak asi mohly vypadat ţivoty dětí, jeţ své matky naposledy spatřily
na popravišti?
Nejrůznější literatura nám můţe předloţit rozličné závěry zaloţené
na archivních průzkumech, ale ani ta nejpřesnější statistika nebude nikdy
schopna zachytit truchlivé osudy těch, jejichţ ţivoty byly poznamenány
hanebným „řáděním“ Svaté inkvizice. Vţdyť i lidé, kteří měli štěstí v neštěstí
a unikli popravě, anebo třeba jen příbuzní obětí, ti všichni si své „čarodějné
stigma“ nesli po zbytek ţivota. Čarodějná nálepka představovala zátěţ, která
se přenášela z jedné generace na druhou. Je aţ neuvěřitelné, jak jediná
myšlenka vzešlá z netolerance, podpořená náboţenským fanatismem
a poháněna prostou lidskou touhou po moci a majetku, byla tak dokonale
ospravedlněna za pomoci Písma svatého a dokázala spojit představitele
odlišných církví i obyčejný lid všech koutů Evropy ve společné snaţení,
které našim dějinám a celé civilizaci zasadilo onen ostudný šrám.
Přes všechen vědecký a technologický pokrok, přes propracované
filosofické systémy a úchvatná umělecká díla, přes všechno, co má
demonstrovat vyspělost lidstva, nalezneme v našich dějinách stále
okamţiky, které dávají prostor oprávněným pochybám o naší velikosti.
Hony na čarodějnice jsou tomu nešťastným důkazem…
19
1.2 Magie nadpřirozená a nepoznaná
Rozhlédněme se kolem sebe a spatříme svět, jenţ pozbyl svého veškerého
kouzla. Nevěříte?
Své zraky můţeme upínat k nebesům, ale ve hvězdách jiţ nespatříme
střípky budoucnosti, tak jako se zrcadlila věštcům v dobách jiţ dávno
zapomenutých. Amulet ze vzácného kamene pomalu se houpající na našem
krku pro nás není ničím jiným neţ pouhou ozdobou. A co teprve sluneční
světlo a vítr hladící naše tváře? Mohou být stále důkazem boţích sil zde
na zemi?
Na první pohled ţijeme ve světě, jenţ v sobě postrádá cokoliv magického,
v němţ je chod všech věcí racionálně zdůvodňován pomocí moderní vědy,
vyspělé techniky a logického myšlení. Víme, ţe přírodní zákony nedovolují
ţádné kompromisy, a ţe je jen těţko můţeme zpochybnit. Ale i kdyţ se zdá,
ţe zde není místo pro něco „nepřirozeného“ či dokonce „magického“, faktem
je, ţe se i ve 21. století setkáváme s pozoruhodnými jevy, které nedokáţeme
vysvětlit, ale jejichţ existenci se nám zatím nepodařilo vyvrátit. Následkem
toho se ze všech koutů světa doslýcháme o mimosmyslovém vnímání
a paranormálních jevech jako je telepatie, psychokineze, prekognice
a dalších „nevysvětlitelných“ fenoménech, které nás často tak fascinují.
Nemusíme uvěřit, ţe jsou to věci magické - důleţité je si uvědomit, ţe vţdy
bude existovat něco, co nebudeme schopni uspokojivě vysvětlit. V minulosti
to nebylo jiné. Jiţ od počátků se lidstvo setkávalo se skutečnostmi, které si
nedokázalo rozumově vyloţit, a které se proto zdály nadpřirozené.
Magie je stará jako lidstvo samo, neboť po dlouhý čas zastávala
v ţivotě lidí nepostradatelnou úlohu jiţ od počátků prvního člověka, který
svěřoval svůj osud do rukou kmenového kouzelníka, přes starověké kněţí,
kteří se starali o chod prvních měst, antické mágy, jeţ dali vzniknout
uceleným magickým systémům aţ do doby, kdy magické praktiky stály proti
oficiální náboţenské doktríně.
Lidé vnímali magické rituály jako běţnou součást svého ţivota, ať se jich
účastnili hromadně či v soukromí vlastních domovů. Všechny magické
rituály a tajemné praktiky, které tvoří podstatu magie, měly jediný účel, a to
20
změnit lidský osud. Vţdyť víra v magii od pradávna pramenila z touhy
vymanit se z bezmocnosti a nejistoty, které jsou se ţivotem kaţdého z nás
spojeny od okamţiku narození aţ po smrt, jedinou jistotu v ţivotě. K magii
se lidé přikláněli z touhy čelit nepřízni osudu a ze zoufalé snahy přivést
do ţivota alespoň špetku dobrého. S její pomocí chtěli ovládat vlastní ţivot,
způsobem, aby plynul dle jejich vlastních přání a prostřednictvím jejich
vůle, ať uţ se jednalo o snahu poznat vlastní budoucnost, zbavit blízkého
nemoci nebo odehnat zlo.
Podívejme se na dobu, ve které ţijeme. Je snad nynější ţivot o něčem
jiném, neţ tomu bylo v minulosti? Náš uspěchaný moderní svět můţe být
zahlcený technickými vymoţenostmi a vědeckými analýzami, ale historie
nás učí, ţe člověk si ze své přirozenosti vţdy ponechával alespoň nepatrný
kousek místa pro cosi magického. Pokud se vydáme po této tajuplné stezce
napříč dějinami, po stopách šamanů a kouzelníků, mágů a čarodějů aţ
po bouřlivou dobu čarodějnických sabatů, snad budeme schopni připustit
si i malou moţnost toho, ţe nic nemusí být tak, jak se na první pohled zdá,
a ţe existuje mnoho věcí nevídaných, běţnému člověku skrytých.
Ve skutečnosti jsou tyto věci přístupné všem, kteří jsou v sobě schopni
nalézt alespoň zrnko víry.
V průběhu historie se mnozí pokoušeli definovat magii nejrůznějšími
způsoby, přičemţ i samotné její chápání bylo mnohdy značně odlišné. Magii
můţeme ztotoţňovat s prostou lidovou vírou pramenící z neznalosti
přírodních zákonů, ale rovněţ s posvátnou vědou uchopující do svých rukou
nejzákladnější zákony přírody. Můţeme ji povaţovat za cosi jako prazáklad
všech náboţenských systémů, protoţe stejně jako víra v boţské pracuje
i tato tajemná nauka s vírou v posvátné síly.
Jistě by bylo nejsnazší povaţovat magii za něco tajemného nebo
nepřirozeného, za cosi, co stojí mimo náš fyzický svět a do našeho běţného
ţivota nepatří. V počátcích bylo ovládání magických praktik něčím jako
výsadou, jeţ měla být vyhrazena jen několika málo zasvěceným. Právě tito
lidé pak vystupovali jako prostředníci mezi tím, co je boţské, a tím, co náleţí
obyčejnému člověku. Byli to oni, kteří komunikovali s bohy a stali se mágy
pečlivě střeţící svá tajemství a hovořící tajemným jazykem tajemných
rituálů a záhadných obřadů. Na druhou stranu nalézáme její stopy ve všech
21
kulturách po celém světě jiţ od počátků lidské civilizace. Smíme ji proto
povaţovat za něco „nadpřirozeného“, kdyţ se s magickými projevy
v nejrůznějších podobách setkáváme celá tisíciletí?
Kdyţ se zamyslím, nevidím jediný důvod, proč by měla být magie
povaţována za něco „nadpřirozeného“. Snad ji tak smíme označit pouze
ve smyslu „stojící nad tím, co je člověku přirozené“, ale v ţádném případě
jako něco, co by do našeho světa nemělo patřit.
Magie je jako víra. Pokud člověk uvěří, odhalí se mu úţasný svět plný
netušených skutečností.
22
2. Magie a čarodějnictví v dějinách
2.1 Kde se vzala magie
Magie vţdy znamenala moc, ať jiţ moc nad vlastním osudem, moc
nad okolní přírodou anebo, a to především, moc nad ostatními lidmi. Vţdyť
jiţ samotné slovo magie pochází z perského slova „magush“ znamenající
„mocný“ nebo téţ „veliký“. 1
Britský historik Richard Cavendish velmi výstiţným způsobem popisuje
hlavní rozdíl mezi náboţenstvím, vědou a magií:
„Podnětem v náboţenství je uctívat, ve vědě vysvětlovat a v magii ovládat
a rozkazovat.“2
Můţeme říci, ţe ve své podstatě nezáleţí ani tak na tom, čím magie
ve skutečnosti je, zda vírou, náboţenstvím, vědou nebo uměním, ale
na účelu, za jakým je provozována.
Vedle historiků a antropologů se pokoušelo definovat magii také velké
mnoţství samotných mágů. Paracelsus (1493 – 1541), známý švýcarský
lékař a alchymista, jenţ se během svého ţivota dotkl také magického umění,
přirovnával magii k „nejvyšší moudrosti“. Podobně se význam magie snaţil
vystihnout německý humanistický učenec, právník a lékař Heinrich
Cornelius Agrippa von Netesheim. Agrippova Okultní filosofie byla poprvé
vydána v roce 1534 a dodnes patří mezi klasická díla okultismu. Právě v ní
autor obhajuje magickou vědu a popisuje způsob, jakým magie představuje
„nejhlubší ovládnutí skrytých zákonů a podstaty přírody“.
1 NAKONEČNÝ, Milan. Podstata a lidský smysl magie. In WOLF, Josef: Člověk ve světě magie. Praha: Unitaria, 1992, s. 1 2 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 7
23
Francouzský spisovatel Eliphas Lévi (1810 – 1875), jeden z velikánů
moderního okultismu, chápe magii především jako vědu, dle vlastních slov
„nejvznešenější ze všech věd“. V jednom ze svých klíčových děl ji popisuje aţ
básnickým způsobem:
„Magie, první z věd, nejsvětější ze všech, neboť nejvznešenějším
způsobem představuje veliké, náboţenské pravdy.“ 3
Léviho duchovní pokračovatel, francouzský stoupenec klasické magie
známý pod jménem Papus (1865 – 1916), který je mimo jiné autorem
systematických příruček o magii, ji charakterizuje především v praktickém
kontextu:
„Magie je uţití dynamizované (opatřené silou) lidské vůle k rychlému
vyvinutí ţivoucích sil přírody.“4
Ačkoliv téměř ţádná z uvedených citací nevypovídá podrobněji
o charakteru magie, všechny jsou důkazem toho, jakým způsobem ji měli
velicí učenci v nejvyšší úctě. Obecně pak můţeme prohlásit, ţe magie dává
člověku schopnost ovládat za pomoci určitých magických úkonů jisté
přírodní síly a vyuţívat jejich působení ve vlastní prospěch. Ovládání je
jejím hlavním cílem a nejdůleţitější věcí při jejím praktikování je víra, ţe má
sama moc něco změnit. Jisté ale je, ţe neexistuje ţádná definice, která by
dokázala magii vystihnout ve všech jejích podobách.
Velký vliv na vnímání magie a jejího charakteru měl pochopitelně vývoj
samotného lidského myšlení. Je jisté, ţe lidé na magii pohlíţeli odlišným
způsobem v době, kdy si nebyli schopni vysvětlit nejrůznější přírodní
zákonitosti, a jinak v období „znovuzrození“ na přelomu středověku
a novověku. Tento vývoj nazírání na magii byl procesem nevyhnutelným.
S postupem času, během něhoţ člověk vstupoval stále hlouběji pod povrch
poznání světa, v němţ ţil, a objevoval stále nové a fascinující poznatky
o přírodě, o jejích zákonitostech a příčinách a důsledcích, společně s tímto
prohlubováním znalostí se ze světa postupně magie větší měrou vytrácela.
Boţské a magické přestalo být tajemným a nepřístupným, neboť se
postupně stávalo přirozenou součástí světa.
3 LÉVI, Eliphas. Klíč k velkým tajemstvím. Praha: Universalia, 1937, s. 48 4 PAPUS. Základy praktické magie. Praha: Volvox Globator, 1996, s. 29
24
Tak přestala být magie prvotní výsadou kněţí a mágů, ale přešla mezi
obyčejné lidi a přetvořila se v cosi jako lidovou víru a prosté „nízké“ umění
vycházející z neznalosti a pověrčivosti. Magie ze světa ale nikdy nevymizela,
pouze se jako taková transformovala v závislosti na konkrétních potřebách
té či oné historické epochy. Snad právě z toho důvodu je těţké nalézt tu
„správnou“ definici magie, poněvadţ pohled na ni byl v mnoha ohledech
v rámci různých epoch lidských dějin stejně tak odlišný.
V dávných dobách by se lidé bez magie jen stěţí obešli, neboť jim magie
přivolávala tolik očekávané deště, zajišťovala dostatečnou obţivu a odháněla
zlé katastrofy od jejich vesnic. Od těchto prvotních magických rituálů
k zajištění chodu sídel se magická praxe proměnila v pečlivě propracované
systémy s vlastními zákonitostmi a pravidly. Stala se běţnou součástí
náboţenství, neboť právě jejím prostřednictvím docházelo ke komunikaci
s boţskými bytostmi, kdy skrze magické rituály ţádali lidé bohy o přízeň.
S její pomocí si lidé zajišťovali nejen hojnost v ţivotě, ale také blaţenost
duše po smrti, léčili nemocné a chránili se před působením zlých sil. Neboť
stejně jako se magie uţívala ku prospěchu, věřili lidé v existenci lidí, kteří
skrze ni vědomě ubliţovali a škodili druhým. Tak se zrodila víra
v čarodějnice a čaroděje, osoby, které za pomoci magických praktik
přivozují lidem neúrodu, neštěstí, nemoci a dokonce také smrt.
Magii můţeme dělit do nejrůznějších skupin, například podle sféry,
kterou se ten či onen druh magie zabývá, podle úrovně, na které se
kouzelník nachází, či podle cíle, za nímţ je magie provozována. Jedním
ze základních rozdělení magické praxe je její dělení podle předmětu, a totiţ
na magii přirozenou neboli přírodní (magia naturalis), která je zastoupena
především šamanismem, a nadpřirozenou magii (magia innaturalis). Tu dále
dělíme z hlediska vývojového na psychurgii a theurgii.5
Druh magie označován jako psychurgie je z hlediska vývoje niţší formou
magické praxi. Zároveň se jedná pravděpodobně o její nejstarší podobu.6
Jinými slovy představuje psychurgie přístupnější podobu magie, při níţ mág
operuje na niţší úrovni astrálního světa pouze s jeho určitými elementy.
5 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 195 6 ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. Praha: Trigon, 1992, s. 7
25
Taková práce je pro mága o poznání jednodušší, na rozdíl od operování
na úrovni boţských bytostí, ačkoliv i takové jsou součástí astrální dimenze.
Pod pojmem astrální svět máme na mysli neviditelnou sféru obklopující
náš fyzický svět, jeţ tvoří cosi jako jeho „čtvrtou dimenzi“. V podstatě se
jedná o nevnímatelnou substanci všech věcí a bytostí existující v našem
světě. Tato astrální krajina je neuvěřitelně bohatá, neboť je domovem celé
řady astrálních forem a bytostí.7V první řadě se zde koncentrují „duše“
zemřelých, které nadále zůstávají určitým způsobem spojeny s naším
světem. Z toho vyplývá skutečnost, ţe součástí psychurgie je také obávaná
nekromantie neboli vyvolávání mrtvých. Vedle duší mrtvých se zde ale
můţeme setkat také s astrálními těly lidí stále ţijících, jejichţ vědomí si
z nějakého důvodu jen na malou chvíli do astrálu „odskočilo“. Dále se zde
nacházejí elementálové, bytosti, které rovněţ označujeme jako fluidické
larvy neboli psychoidy. V tomto případě se jedná o zvláštní útvary vytvářené
za pomoci prostého hnutí lidské mysli či prostřednictvím magických úkonů,
ať jiţ cíleně či spontánně. Rovněţ se zde můţeme setkat s nejrůznějšími
démony neboli astrálními útvary přírodních sil a lidských pudů.
Komunikace s těmito bytostmi obvykle sloţitá nebývá a z toho důvodu
spadá do operační sféry psychurgie.
Tato niţší forma magie se vyvinula z manismu, náboţenství zaloţeném
na uctívání předků, díky čemuţ nalezneme její stopy ve všech kulturách
po celém světě. Právě z důvodu, ţe se psychurgie zaměřuje na nepříliš
vyspělé bytosti a „podivné“ astrální obyvatele, byla často ztotoţňována
s tolik obávaným čarodějnictvím. Lidé věřili, ţe mág můţe s jejich pomocí
negativně ovlivňovat dění ve svém okolí. Nejedná se ale jen o záleţitost
minulosti, neboť ve formě spiritismu, víře v komunikaci se zemřelými,
přetrvala psychurgie aţ do dnešní doby.8 Naproti tomu theurgie neboli vyšší
magie je pokročilejší formou magické praxe a na rozdíl od své starší sestry
se soustředí na představitele „vyšších inteligencí“, jeţ jsou nazýváni génii.
V obecnějším rámci můţeme theurgii vnímat jako protiklad černé magie.9
7 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 209 8 ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. Praha: Trigon, 1992, s. 7 9 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 299
26
Vedle boţských bytostí je cílem magických evokací komunikace s duchy
ţivlů, takzvanými elementáry. Jiţ od pradávna existovala víra v tyto duchy
čtyř základních přírodních ţivlů – salamandry (oheň), undiny (voda), sylfy
(vzduch) a gnómy (země). 10 Mág, který chce tuto formu magie úspěšně
provozovat, musí často absolvovat velmi náročný výcvik. Jedná se
o takzvanou „adaptací magikovy osobnosti“, kterou je myšlena dlouhodobá
příprava mága. Ta spočívá na prvním místě ve zdokonalování sebepoznání,
sebekontrole a v neposlední řadě v sebeobraně.11
Velmi tradiční zůstává dělení magie z hlediska účelu, za nímţ je
provozována. Tak se dostáváme k populárnímu dělení na magii bílou
(magia alba), jeţ je rovněţ označována jako boţská (magia divina), a její
protiklad magii černou (magia nigra). Poslední ze zmiňovaných druhů byl
v historii velmi obávaným. Smyslem bílé magie je komunikace s boţskými
bytostmi a jejím cílem konání dobra, naproti tomu goetie, jak se černá
magie označuje v protikladu k theurgii, je popisována jako zavrţeníhodný
druh magie, jejímţ prostřednictvím čaroděj koná zlo.
Mezi další specifické druhy magie patří například magie zvědná, jeţ se
soustředí převáţně na vidění věcí minulých či budoucích, a to za pomoci
magických zrcadel. Dalším zvláštním druhem magie je poté magie sexuální.
Sex byl odjakţiva důleţitou sloţkou magie, ať uţ byl chápán jako součástí
některých magických rituálů anebo hlavním cílem, za nímţ byl tento druh
magie provozován (například v podobě vyvolání milostného vzplanutí
u vytouţené osoby). 12 Jelikoţ sex uţ od nepaměti znamenal ţivot, byl
vyuţíván ve všech známých kulturách především pro rituály plodnosti
a hojnosti.
Existuje velké mnoţství magických úkonů, které přísluší tomu či onomu
odvětví magie. Jiné postupy vyuţije v praxi mág, který se zabývá nízkou
magií, a jinak bude postupovat při vyzývání boţské bytosti. Téměř vţdy ale
platí, ţe daný rituál by měl mít příznivou astrologickou konstelaci.
10 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 209 11 Uvádění magie do praxe se podrobným způsobem věnuje například Papus ve svých Základech praktické magie. Zde je pečlivě popsána ona dlouhá cesta, jiţ
musí mág podniknout před přikročením k samotným magickým rituálům. 12 NAKONEČNÝ, Milan: Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 193. Více téţ samostatná kapitola Sexuální magie, s. 202 – 208.
27
Tyto zákonitosti platí především pro zhotovování magických přípravků,
výrobu a svěcení talismanů, amuletů nebo magických nástrojů, ale rovněţ
pro samotnou evokaci (vyvolávání). Evokace představuje proces vyvolávání,
který se rovněţ dělí podobně jako celá magie na evokaci psychurgickou
a theurgickou. Všechny magické rituály mají vţdy pevně daný postup.
A ačkoliv existují druhy magických operací, které mohou být spontánního
charakteru (jednou z velmi oblíbených spontánních praktik je například
kletba), magická literatura nás učí, ţe úspěch magické operace závisí právě
na správném dodrţování všech jejích zákonů a pravidel.
Velmi důleţitá je samotná osobnost operatéra, která by měla projít čímsi
jako magickým vývojem. Ten zahrnuje v první řadě důkladné sebepoznání,
dále očištění nevědomí a psychický výcvik spočívající především v meditaci,
koncentraci a sebekontrole proţívání. Fyzický stav operatéra by měl být
vytrénován příslušnou výţivou, případně půstem, dostatečnou koncentrací
a meditací, kontrolou dechu. Podobně jako psychická a fyzická příprava je
pro úspěch magické operace nesmírně důleţité místo konání. Oratoř by
měla být vybavena vším potřebným, coţ představuje oltář a všechny
důkladně připravené magické nástroje. Také sama místnost by měla být
řádně vysvěcena a mág by neměl nikdy zapomínat na základní pravidlo,
totiţ ţe musí vţdy pracovat v ochranném magickém kruhu. Jedním
z nejvhodnějších míst pro provádění magických rituálů je volná příroda, kde
můţe dojít k dokonalému splynutí s přírodními silami. Pro konkrétní
magickou operaci by měl být pouţit také správný čas a astrologická
konstelace. Obecně se rituály dělí podle fází měsíce a dále podle postavení
planet, protoţe pro jednotlivé operace jsou vhodné rozdílné hodiny planet.13
Magie je uměním neuvěřitelně rozmanitým. Součástí magických rituálů
můţe být nejen práce s astrální sférou, ale také s magickými rostlinami,
s drahými kameny nebo se symboly. Její divinační metody v sobě zahrnují
často aţ bizarní praktiky. Magie můţe být uplatňována prostřednictvím celé
řady rituálů, které dovedou přivolat lásku a štěstí, ochránit před zlými
silami, vyléčit z nemoci, předpovědět budoucnost a vidět minulost, ale také
očarovat a přinést neštěstí, nemoc a dokonce i smrt.
13 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 173
28
2.2 V hlavní roli šaman
Pokud hovoříme o šamanismu, musíme si v první řadě uvědomit, ţe se
ani zdaleka nejedná o mrtvé umění. Ačkoliv je šamanismu povaţován
za nejstarší formu magie, můţeme se s jeho projevy setkat stejně tak dobře
v dnešní době. Šamanismus vychází z prvotní a nejdůleţitější víry, totiţ
z víry v přírodu a její nejzákladnější principy. A navzdory tomu, ţe je náš
svět vytrvale laděný na vlnu racionalismu, pravdou zůstává, ţe naší planetu
stále obývají národy, které ţijí „přírodním“ ţivotem a které si svou tradiční
víru udrţeli aţ dodnes. Onou vírou můţe být právě tato zvláštní forma
magie známá jako šamanismus.
Slovo šaman má svůj původ na daleké Sibiři, konkrétně v tunguzském
slově shaaman, jenţ v překladu znamená „toho, který je v transu“.14 Jinými
slovy se jedná o kouzelníka nebo čaroděje představujícího prostředníka mezi
lidmi svého kmene a tajuplnou, neznámou „druhou“ sférou.
Kořeny šamanismu sahají aţ do doby prehistorie, kdy byl kaţdý kmenový
kouzelník nepostradatelnou osobou. Jako takovou byl vţdy velmi váţeným
a ctěným člověkem, jenţ díky svému umění ovládání magie stál v rámci
kmene na jeho absolutním vrcholu. Můţeme říci, ţe se v podstatě jedná
o stejně vysoký úřad, který v pozdějších dobách zastupovali například
kněţí. Osoba, jiţ označujeme jako šaman, měla v dané společnosti zpravidla
privilegované postavení, a kromě toho, ţe byla chována ve vysoké aţ
dokonce posvátné úctě, mohla také nezřídka participovat na politické moci.
Ve své podstatě se šaman stal předchůdcem kouzelníků a mágů, neboť
jeho magické umění vystupovalo jako most mezi světem ţivých a říší
mrtvých, mezi lidmi a jejich bohy. Magie provozovaná šamanem tvořila
základní kámen původních náboţenství a byla neoddělitelně spjatá
s ţivotem pravěkého člověka.
Mezi nejdůleţitější magické praktiky šamanismu patřilo od počátků
především léčení, věštění a komunikace s duchy zemřelých, ačkoliv ani toto
nepatřilo zdaleka mezi jeho jediné dovednosti.
14 WOLF, Josef. Magia naturalis. Od umění pravěkých šamanů po současné
poznatky vědy o člověku. Praha: ARSCI, 2009, s. 10
29
Šamanům byly v průběhu historie přisuzovány nejrůznější, často aţ
pohádkové schopnosti. Byli jediní, kteří dovedli hovořit se zvířaty či brát
na sebe jejich podobu, učinit se neviditelným nebo sestupovat do podsvětí.
Dokonce jim mělo být umoţněno vidět, co se odehrává na kterémkoliv
vzdáleném místě či setrvávat na několika místech najednou. V souvislosti
s šamanismem se rovněţ hovoří o schopnosti levitace a přivolávání mrtvých
nazpět k ţivotu. Co se týče oblasti léčitelství, mohl být šaman současně
medicinmanem, ale kaţdý medicinman nemusel být nutně šamanem. Jako
medicinmana označujeme osobu, která dovede léčit za pomoci nejrůznějších
přípravků, bylin nebo za pomoci sugesce. Šaman k tomu ale navíc hovoří
s duchy a pracuje ve stavu transu. 15
Právě trans neboli extáze je nejtypičtějším projevem šamanismu, ačkoliv
není výlučně šamanskou technikou, neboť je znám ve všech kulturách
po celém světě. Jedná se o nezvyklý psychický záţitek, kdy je vědomí
odděleno a následně dochází ke stavu „rozšířeného vědomí“. Tohoto stavu
šaman docílí za pomoci nejrůznějších metod – lze jej navodit příslušnou
hudbou (nejčastěji bubny) a tancem, ale také meditací a dechovými
cvičeními nebo drogami.16 Během „putování“ šamanova vědomí pak často
dochází ke křečovitým záchvatům či jiným fyzickým projevům. Je otázkou,
kde se ve stavu transu lidská mysl či vědomí nachází. Můţe cestovat
do jiných sfér, do nebes či do podsvětí.
Hlavním cílem šamanových snaţení byla komunikace s dušemi mrtvých
a získávání informací „z druhé strany“. V takovém stavu dokáţe šaman
ovládat síly, které by za normálních okolností nemohl získat, a právě
za pomoci těchto sil můţe ovlivňovat lidi a jevy ve svém okolí.
Pravděpodobně nejstarší podoba šamana je zachycena v srdci jeskyně
Les Trois Frères, kterou nalezneme na jihu dnešní Francie. Zde můţeme
spatřit postavu muţe, která můţe představovat boha, ale také šamana
oděného do zvířecí kůţe.17
15 WOLF, Josef. Magia naturalis. Od umění pravěkých šamanů po současné
poznatky vědy o člověku. Praha: ARSCI, 2009, s. 9 16 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 301 17 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 9
30
Nástěnná malba se nachází v průčelí ve výšce větší neţ tři a půl metru
nad zemí. Tento „tančící čaroděj“, jak je v literatuře postava často nazývána,
představuje s největší pravděpodobností právě kmenového kouzelníka –
šamana, jehoţ obličej je skryt pod maskou připomínající sovu. Zvířecímu
oděvu nechybí ocas ani jelení paroţí.18 Jedná se pravděpodobně o zachycení
rituálního tance, kdy na sebe šaman bere podobu zvířete. Jde o druh
magické techniky, která spočívá ve snaze dostatečně realistiky napodobit
danou věc. Pokud k tomu dojde, daná věc se stává skutečností. Šaman
oděný do zvířecí kůţe během rituálu, kdy napodoboval zvířecí zvuky
a pohyby, chtěl v danou chvíli zvíře co nejlépe ovládat.19 Tato technika byla
známá jiţ u pravěkých lovců, kteří se rovněţ odívali do zvířecích masek
a kostýmů a co nejvěrněji se snaţili napodobit zvěř, aby se tímto způsobem
dostali co nejblíţe k nic netušící kořisti.
Nejdůleţitějším posláním kaţdého šamana bylo slouţit svému kmeni,
pečovat o jeho bezpečí a starat se o jeho blahobyt. Šamani měli léčit
nemocné, zajišťovat bohatou úrodu a odhánět zlé síly. Vedle náboţenských
obřadů běţně obstarávali rituály na přivolání deště a rituály plodnosti
a hojnosti. Stejně tak ale mohl šaman seslat kletbu či zabít na dálku.
Rozhodně ale nemůţeme říci, ţe by kvůli tomu měl být povaţován
za čaroděje praktikující černou magii. V očích svého kmene byl šaman jeho
ochráncem.
V době těchto prvních čarodějů se rovněţ setkáváme s prvním
opravdovým magickým kultem. Středobodem ţivota prvních lidí byla
bezesporu příroda, neboť pouze na ní závisel ţivot a s ní přicházela také
smrt. Příroda poskytovala lidem útočiště před ţivly a představovala hlavní
a jediný zdroj obţivy. Z toho důvodu byly velmi důleţité rituály na podporu
hojnosti a plodnosti, které byly součástí prvního opravdového náboţenského
kultu. Tím byl kult Bohyně – Matky, dárkyně ţivota a veškeré tvořivé síly
na tomto světě. Základ tohoto náboţenského přesvědčení vychází
z matriarchálního uspořádání prvních lidských společenství, kdy měla
nejdůleţitější postavení ve společnosti právě ţena, která jakoţto matka
zajišťovala pokračování rodové linie.
18 viz obrázek č. 1: Tančící kouzelník 19 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 9
31
Šamanská tradice v průběhu historie nikdy zcela nevymizela.
V pozdějším období prvních velkých civilizací postavení kmenového
kouzelníka převzali kněţí, kteří podobně jako pravěcí šamani vystupovali
jako ochránci svého lidu a pro ně ovládli mocné magické umění. Většina
přírodních národů a kmenů si navíc dodnes s sebou nese odkaz prvního
náboţenství, kterým byl právě šamanismus. V následujících dobách byly
u jistých národů se silnou šamanskou tradicí připisovány schopnosti
šamanů také čarodějnicím. Stejně jako oni také čarodějnice mohly měnit
libovolně podobu nebo ovládat duchy ve zvířecí podobě a ve stavu transu
překonávat i velmi daleké vzdálenosti. 20 Typické slety čarodějnic, jak je
známe z pozdější křesťanské tradice, ale nebyly u těchto národů známy.
20 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 90
32
Obr: č. 1: Tančící kouzelník.
Nástěnná malba v samém srdci jeskyně Les Trois Frères je patrně nejstarším
důkazem provozování magie v naší historii.21
21 The Sorcerer (cave art). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online].
San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=The_Sorcerer_(cave_art)
33
2.3 Magie starověkého světa
2.3.1 Babylonská magie a démonologie jako
kořen evropského okultismu
Od magických rituálů prvních kmenových kouzelníků se v našem
putování za kořeny magie dostáváme do oblasti „Úrodného půlměsíce“,
která je právem povaţována za kolébkou celé naší civilizace. Právě zde se
zrodily v době daleko před naším letopočtem první státní útvary, které
tvořily také původní centra lidské vzdělanosti. Oblast Mezopotámie se stala
v průběhu staletí domovem velkého mnoţství národů, mísily se zde vlivy
sumerské, semitské, akkadské, ale také indické a perské.22 Z hlediska dějin
magie však nebyl ţádný stát důleţitější neţli starověká Babylonie, která je
dodnes povaţována společně s Egyptem a Indií za jednu ze tří mateřských
zemí okultismu. 23 Dny její slávy sice mohou být v historii zapomenuty,
ovšem její odkaz si neseme v podobě nesmrtelného okultního učení dodnes.
Oblast Mezopotámie byla na národy velmi bohatým územím. Byly doby,
kdy spolu tyto národy často tvrdě soupeřily, ale také nebylo překvapením,
ţe se v průběhu let navzájem ovlivňovaly a předávaly si své znalosti
a dovednosti. Je aţ s podivem, ţe v zemi, v níţ neznali lidé kámen, byli
přesto schopni postavit úchvatné paláce pro své krále a velkolepé chrámy
pro své bohy. Dochované střípky jejich vznešených a bohatých kultur
obdivujeme dodnes v mnohých světových muzeích.
Všechny starověké národy se pyšnily moudrostí a vysokou vzdělaností.
Jejich náboţenské systémy byly velmi propracované. Faktem zůstává, ţe
bychom pouze na základě hmotných památek nebyli schopni tak dokonale
poznat jejich kulturu, nebýt jednoho revolučního vynálezu, totiţ písma.
22 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 43 23 Tamtéţ, s. 43
34
Nejenţe od doby vzniku písma počítáme skutečné dny naší civilizace, ale
právě v písmu nalézáme onu magickou moudrost starověkých národů. Díky
němu se dozvídáme o příbězích starých bohů a fantastických mýtech
o stvoření světa. Jiţ od počátků představovalo písmo cosi jako „dar bohů“
a ti, kteří ovládali toto boţské umění a „boţskou řeč“, ovládali společně
s ním veškerá jejich tajemství, včetně komunikace s bohy. 24
Tradičně měly být kletba nebo jiná magická zaříkání vysloveny vţdy
nahlas, neboť jen touto cestou mohl být zaručen její maximální účinek,
avšak umění ovládat písmo se stalo v magické praxi stejně důleţité, ne-li
důleţitější. Od svých počátků patřil tento mocný magický nástroj k těm
nejzákladnějším dovednostem kaţdého kouzelníka.
Většina společnosti byla ve starověkém světě zcela negramotná, coţ jen
zvyšovalo důleţitost kněţí, kteří tímto mocným uměním vládli. Mohli tak být
zváni zázračnými lidmi, jimţ bohové propůjčili jeho prostřednictvím také
nepoznanou moudrost a magické schopnosti. Podobně jako staří kmenoví
kouzelníci byli kněţí chováni pro své dovednosti v náleţité, dokonce aţ
boţské úctě, neboť představovali prostředníky mezi svými lidmi a jejich
boţstvy. Pro nás je nejstarším dochovaným písmem klínové písmo, jeţ
vynalezli Sumerové, a které bylo v průběhu dlouhých staletí předáváno mezi
jednotlivými národy a dle jejich potřeb upravováno.25
Babylonská magie byla podobně jako písmo Babyloňanů zaloţena
na odkazu civilizací, jeţ jim samotným předcházely, totiţ Sumerů a Semitů.
Samotný okultismus nemůţeme oddělovat od náboţenství, neboť v průběhu
historie byl vţdy jeho nedílnou součástí. Zároveň zde můţeme spatřovat
velmi úzké spojení také s naším evropským okultismem:
„Bez babylonské magie a démonologie nebylo by Kabbaly
a Novoplatónského okkultismu, a bez těchto dvou byl by svět ochuzen o onen
svérázný a podivuhodný výkvět tajných věd, jeţ zoveme Západním
okultismem, Magií evropskou ve středověku i později aţ k dočasnému
vítězství materialistických filosofií.“ 26
24 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 13 25 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Fromát, 1997,
s. 21 26 Tamtéţ, s. 41
35
Hlavním okultním centrem babylonské říše byla její jihozápadní část
zvaná Chaleda. Odtud také Řekové nazývali Babyloňany Chaldejci. 27
Babylonský okultismus pracoval s celou řadou magických praktik, avšak
rozlišujeme především tři základní typy magické praxe. Význačnou skupinu
tvoří mantika neboli věštebná magie, která měla pomoci předvídat
budoucnost. Nebyli to pouze Babyloňané, ale rovněţ i další starověké
národy, které se proslavily děsivou metodou předpovídání budoucnosti
zvanou antropomantie znamenající věštění za pomoci lidských obětí. Udává
se, ţe pro tuto praktiku bylo často vyuţíváno dětí, jejichţ ostatky byly
stylizovány do podoby „mluvících hlav“. 28
Velmi důleţitou kapitolou je pochopitelně theurgie, vyšší magie, jeţ
spočívala v komunikaci s astrálními bytostmi, širokou škálou démonů,
géniů a elementálů. Theurgie zde tak představuje „souhrn cest a prostředků,
vedoucích pouţíváním sil nehmotných inteligencí (démonů v nejširším slova
smyslu) k dosaţení (tj. ovládnutí) jakéhokoli cíle.“29
Třetí významnou součástí magie v Babylonii představovalo očarování, jeţ
je zároveň nejstarší magickou praktikou známou patrně u všech minulých
či současných kultur. S aktem očarování souvisí zhotovování takzvaných
voltů, které vystupují jako zprostředkující činitelé. Voltová magie spočívala
a dodnes spočívá ve výrobě předmětu, který má napodobovat osobu, jeţ má
být cílem mágova očarování. 30 Nejčastěji se pro účely magického očarování
malovaly portréty anebo se vyráběly drobné sošky z vypálené hlíny či
figurky zhotovené z vosku. Předměty, které daného jedince zpodobňovaly,
pak musely být „impregnovány jeho mumií“, coţ znamenalo doplnění o jisté
tělní sekrety či předměty, které s dotyčnou osobou přišly do těsného
kontaktu. 31 Mezi další magické praktiky patřilo například zhotovování
amuletů, léčebný magnetismus a především astrologie, která byla pěstována
především v Chaldeji a představovala významnou součást babylonské
magie.32
27 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 43 28 Tamtéţ, s. 178 29 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997, s. 53 30 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 211 31 Tamtéţ, s. 319 32 Tamtéţ, s. 44
36
Náboţenství Babyloňanů je poloţeno podobně jako jejich magie
na sumerských základech a pracuje s celou řadou boţstev. To
nejvýznamnější představuje ţenské boţstvo Ištar. Vedle bohů zde ale
nalezneme také rozsáhlou plejádu démonů, kteří jsou stejně jako bohové
rovněţ sumerského původu. Víra v démony byla ve starověku rozšířena
po celém světě. Lidé v té době znali nespočet duchů a démonů, kteří obývali
zelené stromy, chladné kameny a jiskřící potoky a představovali skutečnou
duši přírody. Hovoříme o velkém mnoţství bytostí, které rozdělovali do tří
základních skupin. První skupinu tvořili démoni, do druhé patřili ochranní
duchové a do třetí skupiny géniové přibliţující se světu bohů. V původních
textech je ovšem velmi obtíţné odlišit například jména démonů od géniů či
dokonce bohů a jednotlivé třídy můţe být sloţité od sebe rozpoznat.33 První
skupinu démonů pak rozlišujeme na duchy zemřelých lidských bytostí,
démony nemocí a démony druhu sukkubů a inkubů. Čtvrtou skupinu
tvořili ostatní démoni bez zvláštního určení. Podoba démonů měla být
nanejvýš rozmanitá, neboť v sobě měla kombinovat charakter lidský
i zvířecí. Jejich podobu můţeme určit nejen na základě dochovaných
magických textů a zaříkávání, ale také drobných hliněných sošek, které
babylonští mágové pouţívali během rituálů.
Babylonská démonologie je velmi rozmanitá a pojednává obšírně o celé
řadě astrálních bytostí, které v té či oné míře ovlivňují okolnosti v ţivotě lidí
a tvoří skryté příčiny věcí. Kaţdá z nich měla od počátku přisuzované určité
vzájemně odlišné vlastnosti, nakonec ale převládl jejich obecně zlovolný
charakter a tvrdilo se, ţe jsou personifikací zla.
Všichni démoni byli neviditelní a do našeho fyzického světa vstupovali
nejčastěji pod rouškou tmy, která obecně všem astrálním bytostem
prospívá. Zvláštní skupinu démonů pak tvořili démoni lidských a zvířecích
nemocí. Tato skupina je pro babylonskou démonologii typická a i kdyţ
démonická hierarchie podléhala během let jistým úpravám, ponechali si
démoni nemocí své zvláštní postavení v onom nepřeberném mnoţství
bytostí. Kaţdá nemoc pak měla vlastního démonického činitele, který
na člověka mohl zaútočit buď z vlastní vůle anebo s pomocí či přímý rozkaz
33 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997,
s. 104
37
některého čaroděje. 34 Démoni mohli očarovat zlým pohledem, přivodit
člověku nemoc či ovládnout jeho tělo a mysl. Jiţ jsme zmínili, ţe se démoni
mohli dát do sluţeb zlovůle čaroděje, ale kdo byli babylonští čarodějové?
Podobně jako v jiných kulturách, také zde byl čaroděj znalý magie, ale
na rozdíl od našeho evropského obrazu čaroděje nebylo jeho umění přímo
v rozporu s boţským. Čaroděj tak sice mohl ovládat černou magii
a promlouvat s démony, ale jeho škodlivost nebyla posuzována pouze
na základě této skutečnosti, ale na jeho skutcích, které mohly a také
nemusely být vedeny proti ostatním.
Magie byla čímsi, co se vymykalo přirozenému běhu světa, a proto
za čaroděje mohli být a také byli povaţováni ti lidé, kteří se nějakým
způsobem odlišovali od ostatních. Obraz čaroděje byl v kaţdé kultuře daný
názorem společnosti a není náhodou, ţe se představy o čarodějích
a čarodějnicích v celé řadě kultur shodovaly. V největším ohroţení byli lidé,
kteří se nápadně odlišovali fyzickým způsobem, například pokud byli
nějakým způsobem znetvořeni či pokud byl jejich vnější zjev nápadně
odlišný od ostatních. Zmrzačení, tělesná postiţení, ale například i odlišná
barva pleti stačily k tomu, aby si lidé mysleli, ţe mají co dočinění
s čarodějem či čarodějnicí.
Vedle fyzických abnormalit pak mohly být za mnohem nebezpečnější
povaţovány psychické odchylky, jako například psychické onemocnění či
dokonce ztráty rozumu, které byly odjakţiva povaţovány za dílo démonů.
Velmi obávanými lidmi byli ale vedle nemocných a zmrzačených uboţáků
také ti, kteří se odlišovali dovednostmi či vlastnostmi nadprůměrnými
a převyšující ostatní. 35
Zajímavý je fakt, ţe jiţ ve staré Babylonii převládalo tvrzení, ţe
k čarodějnictví jsou mnohem náchylnější ţeny neţ muţi, coţ je názor, který
tak dokonale známe z naší evropské, přesněji řečeno křesťanské tradice.
Z toho vplývá, ţe jiţ v době před křesťanstvím lidé snadněji věřili
v náchylnost ţeny podlehnout zlým silám.
34 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997,
s. 117 35 Tamtéţ, s. 89
38
Obr. č. 2: Lilitú.
Dobové ztvárnění původně sumerské bohyně Lilitú zachycuje démonku
z části v lidské a z části v hrozivé zvířecí podobě.36
36 Lilith. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Lilith
39
2.3.2 Magická moudrost vznešeného Egypta
Tisíce let před naším letopočtem vznikla v povodí ţivotadárné řeky Nil
civilizace, která je dodnes povaţována za jednu z nejpozoruhodnějších
v celém starověkém světě. Egypt byl a nadále zůstane doslova magickou
studnicí, jeţ nepřestane fascinovat svou monumentální architekturou
a úchvatnými uměleckými díly, fantastickou mytologií, vznešeným
náboţenským způsobem ţivota a především svou láskou k ţivotu, kterou
Egypťané dávali v rámci své kultury na odiv.
Starověký Egypt je rovněţ historicky povaţován za místo zrodu
hermetismu. 37 Samotný název tohoto tajného učení je odvozen
od egyptského boha moudrosti, jímţ byl Thovt, autor tajných knih, Řeky
nazývaný Hermés. Toto esoterní učení, jeţ pocházelo od bohů, bylo
formulováno zasvěcenými a po dlouhé generace předáváno mezi vybranými,
pojednávalo o doposud neznámých a běţným lidem skrytých mocných
přírodních silách.38 Právě ze staroegyptské moudrosti pěstované po staletí
v kamenných chrámech uprostřed rudé pouště se časem vyvinuly téměř
všechny esoterické systémy a nauky západního světa. Egyptský esoterismus
je poté charakteristický především tím, ţe na rozdíl od indického
a babylonského esoterismu, jeţ se soustřeďují na démonickou a astrální
sloţku, se v sobě snaţí ve velkém mnoţství zaměřovat především
na ţivotadárnou duchovní sílu. Navíc je Egypt často povaţován pro svou
vysokou kulturu za dědice bájné Atlantidy.39
Jedním z největších tajemství Egypťanů zůstává dodnes písmo,
hieroglyfy, které bylo podobně jako v jiných civilizacích „darem od bohů“.
Právě na hieroglyfech lidé poloţili základ egyptského hermetismu, neboť
samy o sobě byly spojovány s bohem Thovtem. Tento měsíční bůh, jenţ byl
v rámci egyptského pantheonu zobrazován jako muţ s hlavou ibisa, se stal
ústřední postavou duchovního ţivota.
37 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 71 38 Tamtéţ, s. 104 39 NAKONEČNÝ, Milan: Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 36
40
Nejenţe předal lidem posvátné písmo, ale věnoval jim také jejich posvátné
knihy, proslulé Knihy mrtvých. Z nich se můţeme dozvědět, jaké představy
měli Egypťané o posmrtném ţivotě a jakými zaříkadly své mrtvé chtěli
ochránit. Od Thovta také pocházely základy všech věd, byl ochráncem nejen
písařů, ale také čarodějů, neboť jako všemocný bůh moudrosti byl
povaţován za boha magie a čarodějnictví.40 Z toho důvodu bylo egyptské
obrázkové písmo jiţ od počátků opředeno přímo magickou aurou.
Posvátné obrázkové písmo starých Egypťanů se skládalo z dvaceti pěti
znaků, z nichţ kaţdý měl vedle svého praktického významu také vlastní
skrytý a boţský smysl.41 Nejen ve starověkém Egyptě se za pomoci písma
zvěčňovala jména bohů i světských vládců a zdobily se jím magické
předměty, jimţ právě podstata samotného písma dodávala zvláštní magické
schopnosti. Magické formule psané na papyru nebo zaklínadla vytesaná
do destiček zhotovených z drahých kamenů či vzácných kovů měly přinášet
štěstí ochraňovat před zlem. Po tisíce let zůstaly hrobky faraonů a chrámy
starověkých bohů vyzdobeny hieroglyfy, jeţ dodnes vypráví ţivé příběhy
o osudech králů, mýty a příběhy egyptských bohů. A ačkoliv byla magie
povaţována ve starověkých kulturách za ţivé umění, které tvořilo
nepostradatelnou součást běţného ţivota, je to právě Egypt, jenţ je dodnes
proslulý také magií posmrtnou.
Lidé v sobě měli odjakţiva hluboce zakořeněnou úctu ke svým zemřelým,
a právě ona hluboká víra v posmrtný ţivot tvoří důleţitou a tolik
charakteristickou součást kultury starověkého Egypta. Posmrtná magie je
specifickým druhem magické praxe, která zajišťovala, aby se duše
zemřelého dostala na místo, kde bude moci ţít jakýmsi „dalším“ ţivotem.
Za tímto účelem se odjakţiva mrtví obdarovávali cennostmi a další
posmrtnou výbavou, která by jejich ţivot po ţivotě učinila šťastným. A právě
tak za stejným účelem stavěli Egypťané velkolepé chrámy v podobě
majestátních pyramid pro své krále, kteří odešli na onen svět, a zkrášlovali
místa jejich posledního odpočinku nástěnnými malbami.
40 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 301 41 Tamtéţ, s. 111
41
Lidé věřili, ţe pokud bude posmrtný ţivot člověka zobrazen natolik
dokonalým způsobem, ţe bude připomínat ţivot před smrtí, bude zemřelý
magickým způsobem přiveden zpět k ţivotu. Z toho důvodu zdobily chladné
stěny hrobek barevné výjevy zachycující lov, hostiny, tanec nebo milování,
zkrátka všechny zábavy, které byly běţnou součástí ţivota.42 Jelikoţ se ţivot
po smrti podle Egypťanů v mnohém nelišil od pozemského ţivota, snaţili se
ze všech sil co nejlépe zachovat tělesnou schránku zemřelého. Tak přišli
s důmyslnými metodami balzamování, které za pomoci směsí přírodních
látek dokázali uchovat tělo mrtvého způsobem, aby se s ním po smrti mohla
jeho duše opět spojit.
Jednou z věcí, kterou Egypt historicky proslul, jsou tradiční pohřební
rituály spočívající v přípravě těla zemřelého k poslední cestě. Proces
mumifikace byl posvátnou záleţitostí, neboť lidské tělo povaţovali Egypťané
za posvátné a tak s ním muselo být i nakládáno. Samotné techniky
mumifikace byly velmi propracované. Jako první muselo být tělo zbaveno
vnitřních orgánů, z nich některé nebyly důleţité a byly z těla odstraněny,
jiné se mumifikovaly zvlášť. Ţaludek, střeva, plíce a játra se ukládaly
do speciálních nádob, jeţ se nazývaly kanopy a pohřbívaly se společně
s tělem. Srdce zůstávalo uvnitř těla, neboť Egypťané věřili, ţe právě srdce
hraje významnou roli během posledního soudu a mrtvý si jej tudíţ musí
nosit s sebou. Poté, co bylo postaráno o orgány, přešlo se k vysoušení těla
za pomoci přírodní soli zvané natron. Vysušené tělo pak bylo potíráno
vonnými látkami a oleji, pečlivě zabaleno do vrstev rubášů a uloţeno
do sarkofágu. Samotný proces mumifikace byl posvátným obřadem. Kromě
zkušených balzamovačů se ho účastnili kněţí, jeţ za vůně kadidla
promlouvali do ticha modlitby a tajemná zaříkávání na ochranu mrtvého.
Staří Egypťané se nesnaţili ochránit zemřelé druhy pouze před fyzickým
rozkladem. Magie představovala nástroj k tomu, jak ochránit jejich duši
a zajistit posmrtný klid. Z toho důvodu vykládali sarkofágy nejrůznějšími
amulety a zdobili hrobky faraonů magickými formulemi vytesanými
do kamenných stěn.
42 CAVENDISH, Richard: Dějiny magie. Odeon, Praha 1994, s. 13
42
Skarabeus byl povaţován ve staroegyptské magii za nejmocnější amulet,
neboť symbolizoval reinkarnaci. Okřídlení skarabeové byli vkládáni
na místo srdce a jejich podoba byla zvěčňována do drahých kamenů
a na stěny chrámů.43 V historii se pak vedly zkazky o smrtících účincích
takzvaných faraonových kleteb, které měly stihnout všechny, kdo by se
odváţil vyrušit jeho klid. Jen nejznámější archeologický nález v historii celé
egyptologie, kompletně zachovaná hrobka faraona Tutanchamona, si podle
legendy o faraonově kletbě do půl roku od otevření hrobky Howardem
Carterem v roce 1922 vyţádala dvanáct „náhodných“ úmrtí.44
Mezi nejdůleţitější prameny egyptského esoterismu patří vedle Knih
mrtvých také mýty a mystéria, které vypráví o osudech bohů a bohyň.
Nejznámější dvojicí boţstev je Usirev a Eset, jejichţ příběh dodnes přeţívá
v mýtu o Osiridovi a Ísis. Osíris byl zavraţděn bratrem, ale Ísis mu dokázala
navrátit ţivot. Tak se mrtvý bůh stal bohem věčnosti, symbolem ţivota
a smrti a nejvyšším bohem Horního i Dolního Egypta uctívaným po věčné
časy. Toto mystérium není jen dramatickým příběhem o lásce a pomstě, ale
ukrývá v sobě tajemné poselství ţivota a věčnosti. Symbolizuje totiţ vývoj
lidské duše.45
Bohyně Ísis v mystériu reprezentuje ţenskou přírodní sílu. Byla nejenom
Osiridovou sestrou a manţelkou, ale rovněţ nejvýznamnějším ţenským
boţstvem, jejíţ kult daleko přesáhl hranice mocné a vznešené egyptské
říše.46 Společně s bohem moudrosti Thovtem se stala mocnou léčitelkou,
ovšem v oblasti léčitelství byl nejvýznamnějším bohem Imhotep, všemocný
mudrc a kouzelník, který byl pro své umění léčitelství povaţován za boha.47
Pokud hovoříme o magickém umění starověkého Egypta, nesmíme
opomenout jednu z nejvýznamnějších sloţek egyptské magie. Alchymie
tvořila důleţitou součást magie a do historie vešla jako „egyptské umění“,
neboť mnozí autoři dokonce pokládali za zemi jejího vzniku právě zemi
písku a pyramid.48
43 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 260 44 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 41 45 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 217 46 Tamtéţ, s. 123 47 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 41 48 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 14
43
Tato tajná chrámová věda sice vešla do historie jako pošetilá honba
zlatem a Kamenem mudrců, ale alchymie nikdy nebyla jen primitivní vědou.
Ve starověkém Egyptě se alchymie řadila k vysokým hermetickým naukám
a její tajemství přešlo prostřednictvím řeckých a později arabských učenců
aţ do středověké Evropy. Základ alchymistické praxe tvoří proměna, ať uţ
se jedná o proměny látek v jiné či esoterní proměny v lidském ţivotě, a jako
taková nepracuje jen s rovinou fyzickou, ale také spirituální a duševní.49
K uvádění alchymistických zásad do praxe pak docházelo jiţ ve starověkém
Egyptě prostřednictvím spagyrie, která měla za úkol sestavovat magické
esence a přípravky z rostlin a duchovních podstat přírodních látek,
takzvaných kvintesencí. 50 Jiţ Paracelsus, velký alchymista a metafyzik
přírody, zastával názor, ţe alchymie nemá zušlechťovat kovy, nýbrţ lidského
ducha, a ve své praxi se věnoval výrobě léčiv z přírodních látek.51 Podle něj
kaţdá z přírodních látek známých na tomto světě ukrývá vlastní moc a sílu,
kterou lze vyuţívat v prospěch. V Egyptě náleţely první alchymistické texty
egyptskému bohu Thovtovi, Řeky nazývaném Hermés Trismegistos, nebo
právě Osiridovi a Isis.
Moudrost starověkého Egypta nebyla v historii nikdy zapomenuta.
Naopak. V době, kdy došlo k prolínání řecké a egyptské kultury v rámci
helénismu přešlo mnoho ze staroegyptské tradice do tradice řecké a tím
zůstalo zachováno pro další generace po staletí. Vznešenost a moudrost
starověkého Egypta nepřestaneme nikdy obdivovat, ať uţ pro velkolepost
jejich chrámů, krásu zlatých amuletů a uměleckých děl nebo posvátné
tajemství hieroglyfů.
49 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 14 50 Tamtéţ, s. 262 51 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 95
44
Obr. č. 3: Thovt sedící na trŧnu.
Egyptský bůh Thovt byl nejčastěji zobrazovaný s hlavou ibisa a patřil
k nejvýznamnějším boţstvům, neboť lidem daroval umění magie.52
52 Thot. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Thoth
45
2.3.3 Řecko a černá magie bohyně Hekaté
První paprsky lidské civilizace zazářily na prosluněném Blízkém východě.
Pokud bychom chtěli odhalit počátky naší evropské kultury, zavedlo by nás
naše hledání na břehy chladných modrozelených vod Středozemního moře
mezi tisíce řeckých ostrovů. Právě starověké Řecko patří k jedněm
z nejstarších civilizací na našem kontinentu.
Řekové se pyšnili velmi vyspělou a honosnou kulturou, která inspirovala
Evropany i dlouhá staletí poté, co se stěny jejich vlastních chrámů
proměnily v prach. Byli to hrdí a ctiţádostiví válečníci, kteří touţili pokořit
své nepřátele a rozšířit svou mocnou říši aţ na hranici známého světa.
Zároveň prosluli svými neobyčejnými vědomostmi, jeţ se dodnes ukrývají
na vybledlých stránkách starých knih a nepřestávají fascinovat svou
vznešenou moudrostí. Řecké mýty a legendy nezůstávají zapomenuty
v čase, ale stále ţijí v podobě bájí a pověstí, příběhů o lásce a pomstě, co
hovoří o slavných činech hrdinů i krutosti bohů. Právě k jejich moudrosti se
obracel Starý svět dávno poté, co utichl křik řeckých bojovníků.
Podobně jako starověký Egypt bylo také Řecko proslulé vysoce
náboţenským způsobem ţivota. A právě náboţenství bylo v celém
starověkém světě s magií vţdy pevně spojeno. Řekové přisuzovali magii cizí
původ a její kořeny hledali na exotickém Blízkém východě. Za zemi, která
dala světu magii, povaţovali Persii. Právě od Peršanů pochází také samotné
slovo mageia.53 Ovšem magie nikdy nemohla být zcela cizího původu, neboť
rovněţ staří Řekové udrţovali celou řadu tradičních zvyků a rituálů, které
v sobě nesly magické projevy. Nepovaţovali je však za magii, nýbrţ
za nezbytnou součást náboţenské tradice.
Sami Řekové povaţovali za zakladatele magie bájného perského myslitele
a věštce Zoroastera.54 Tak vešel do historie jako tvůrce prvního uceleného
náboţenského systému, jenţ přeţil aţ do dnešních dob. Zoroastrismus je
povaţován za první dualistické náboţenství.
53 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 44 54 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 19
46
Zoroastrismus uznával pouze jeden tvořivý princip, a to princip dobra
v podobě boha světla Ormuzda, a princip zla v podobě vládce temnoty
Ahrimana. Právě zoroastrismus je povaţován za onen pomyslný most mezi
indickou a chaldejskou tradici k řecké filosofii a posléze křesťanství.55
Mocná a veliká říše, kterou Řekové staletí budovali, do sebe absorbovala
mnohé vlivy sousedních kultur a z toho důvodu ovlivnily řeckou magii vedle
perské moudrosti především vyspělé země jako Babylonie a Egypt.56 Ovšem
i přes cizorodá působení si Řekové dokázali vytvořit vlastní originální
náboţenské systémy, které v sobě spojovaly řeckou filosofii, víru i mystéria.
Podobně jako v jiných kulturách, také starověké Řecko zakládá své
náboţenství na rozsáhlé mytologii. Řecká mytologie se tak stává nejen
zdrojem dobrodruţných příběhů o krutých činech bohů a dramatických
osudech lidských hrdinů, ale rovněţ pramenem řecké moudrosti o vnímání
vlastního světa a vzniku jejich náboţenských a magických kultů. V průběhu
staletí si Řekové stvořili vlastní bohy sídlící v bílých mracích na hoře Olymp
a oslavovali vlastní hrdiny s nadpřirozenými schopnostmi. Řekové rovněţ
prosluli svým velkým zájmem o astrologii, výklad snů a věštění a vybudovali
nejslavnější věštírny na světě. Vytvořili si také vlastní mystéria, která jim
slouţila jako vyjádření jejich esoterního poznání, a byli to mnozí slavní
učenci a mágové, kteří pocházeli právě odtud ze země tisíce ostrovů.
V Řecku byla magie odjakţiva spjata s náboţenstvím, ale existuje zde
silné napojení také na řeckou filosofii. Stoikové například pracovali
s pojmem pneuma, který v překladu znamená „dech“, a představuje
neviditelnou ţivotadárnou sílu, prostupující vším a tvořící princip veškerého
bytí. 57 Jeden z nejslavnějších řeckých učenců a filosofů Pythagoras byl
zároveň proslulým mágem.
Mystéria jsou povaţována za nejvýznamnější součást řecké mystiky.
V podstatě se jedná o dramatizaci určitého mýtu, která se tak stává nejen
slavnostním obřadem, ale také jakýmsi zasvěcovacím rituálem.
55 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 334 56 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 44 57 Tamtéţ, s. 44
47
Tyto tajemné obřady měly slouţit tomu, aby jako zasvěcovací rituály
přiváděly účastníky do daného esoterismu. Nejen v Řecku mystéria
vyjadřovala mytologii určité kultury, aby se prostřednictvím obřadů mysl
jejich účastníků mohla otevřít tajnému poselství mýtu. 58 Jedny
z nejslavnějších mystérií ve starověkém Řecku vešly do historie jako
eleuzínská mystéria, která se odehrávala v Eleuzíně nedaleko Athén.
Eleuzínská mystéria přímo navazují na staroegyptské mystérium bohyně
Ísis, které Řekové od Egypťanů převzali a oţivili jej v podobě mystéria řecké
bohyně Demétér. Mystéria se konala kaţdé září dva dny před úplňkem
v chrámu a v jeho okolí a trvala celkem devět dní. Tato tradice přetrvávala
aţ do doby, kdy bylo město Eleusis na počátku křesťanské éry zničeno.59
Hlavní postavou eleuzínského mystéria byla bohyně Demétér, bohyně
plodnosti a hojnosti a dcera Titána Krona a jeho manţelky Rheie. Demétér
povaţovali Řekové za „Matku-Zemi“ a jako plodivá síla a bohyně plodnosti
tak sehrávala ústřední roli v celém náboţenství. Hlavní příběh mystéria
spočívá v Demétéřině hledání její dcer Persefoné, kterou unesl bůh podsvětí
Hádes a jako jeho manţelku ji učinil vládkyní říše mrtvých. Její matka byla
zoufalá a během hledání zničila téměř celou úrodu. Nakonec Zeus jako
nejvyšší bůh Hádovi přikázal, aby Persefonu na dvě třetiny roku propustil
k matce.60
Hlavním cílem mystérií bylo vyvolat u lidí stav jakéhosi zvláštního
transcendentálního zření zvaný epopteia neboli „vzrušení duše“, stavu
nepříliš podobného extázi. Tomuto stavu předcházely stavy zasvěcení
a naplnění. „Vzrušení duše“ mohlo být dosaţeno nejrůznějšími způsoby, jeţ
se od sebe odlišovaly v rámci jednotlivých kultů. Vedle velkého procesí
k chrámu za doprovodu hudby lidé rovněţ drţeli půsty, provozovali magická
zaříkávání a modlili se, tančili, ale také se nechávali polévat býčí krví nebo
provozovali nejrůznější zkoušky mučení jako například sebemrskačství.61
58 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 191 59 Tamtéţ, s. 79 60 FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. Olomouc: Votobia, 1996, s. 89 61 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 26
48
Vedle mystérií Demétéřiných byla ve starověkém Řecku oblíbená také
mystéria na počest boha plodnosti Dionýsa. Kromě toho, ţe byl bohem
plodnosti, povaţovali jej za boha vína a emocionálního uvolnění a právě jeho
kult proslul také posvátnými „nočními orgiemi“.62 Mystéria tvořila důleţitou
součást řeckého náboţenství a největšího vlivu dosáhla v prvních stoletích
našeho letopočtu.63
Jednou z proslulých osobností řeckých mýtů je Orfeus, který se stal
rovněţ ústřední postavou mystického náboţenství známého jako orfismus.
Toto hnutí se objevovalo v Řecku od 6. století před naším letopočtem
a pěstovalo v sobě mystéria o Orfeovi, thráckém pěvci, „který svým zpěvem
dojímal dokonce zvěř, stromy i skály“.64 Známá pověst praví, ţe poté, co mu
zemřela jeho milovaná dívka Eurydiké, vydal se naplněn zoufalstvím
do podsvětí, aby ji přivedl zpět do země ţivých. Bůh podsvětí nakonec
přislíbil, ţe mu dívku navrátí, ovšem pod podmínkou, ţe se během cesty ani
jednou neotočí. V obavách, ţe o milovanou ţenu přijde, Orfeus svůj slib
porušil a Eurydiké opět ztratil, tentokrát jiţ navţdy. Po návratu zpět na zemi
byl Orfeus roztrhán zuřivými bacchantskými ţenami.65
Samotný orfismus byl zaloţen podobně jako příběh o Orfeovi na učení
o putování duší, o posmrtném ţivotě a o dualismu těla a duše. Tato
náboţenská mystéria byla provozována v uzavřených skupinách a jejich
účasti předcházela přísná očista.66 S orfickými sektami je dodnes spojována
celá řada literárních památek, básní i ryze magických textů, a jejich vliv byl
natolik silný, ţe zapůsobil na směr řecké filosofie reprezentovaný Platónem
a Pythagorem.67 Pythagoreismus jako filosofický směr silně je spojován se
svým zakladatelem, filosofem a mágem Pythagorem.
62 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 45 63 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 25 64 FINK, Gerhard: Encyklopedie antické mytologie. Olomouc: Votobia, 1996, s. 260 65 Tamtéţ, s. 260 66 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 216 67 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 45
49
Pythagoras se společně se svými ţáky zaměřoval především na otázky
metafyzické, ale vedle toho se stejně tak věnoval hudbě nebo otázkám etiky.
Pod vlivem orfického hnutí měl zájem o převtělování duší a hovořilo se
o něm jako o mocném mágovi, který své znalosti načerpal v Egyptě
a dokonce i v Indii.68
Vedle pythagoreismu byla ve starověkém Řecku velmi oblíbená
Alexandrijská škola, která působila ve 2. století před naším letopočtem
v egyptské Alexandrii, duchovním centru starověkého světa a středisku
vzdělanosti. Učení Alexandrijské školy bylo z hlediska dějin magie velmi
významné a mělo velký vliv na pozdější obnovení Platónovy filosofie
v takzvaném neoplatonismu. Jeho největší postavou se stal filosof Plotin,
jenţ proslul svým zájmem o vyšší magii, a vešel do historie jako významný
teoretik magie.69
Jako jedna z nejuţívanějších magických metod se ve starověkém Řecku
uplatnilo věštění. Řekové v historii prosluli svým divinačním uměním, stejně
jako známými věštírnami a věštci. Divinační a mantické umění se pěstovalo
nejčastěji formou chrámového spánku, který měl slouţit především
k navozování prorockých snů a k léčení.70 Svými proroctvími pak proslula
především věštkyně Pýthie, která sídlila v Delfách, nejvýznamnějším
chrámu zasvěceném bohu slunce Apollonovi. Podobně jako ostatní věštci
také Apollonova kněţka Pýthie věštila v extatickém stavu, který byl navozen
omamnými parami vycházející z pukliny v zemi v chrámu. 71 Kromě
chrámového spánku a dalších divinačních praktik převzali Řekové
od Egypťanů také nejrůznější nekromantické metody, které jim měly
napomáhat v předpovídání budoucnosti.
Starověké Řecko dalo světu významné osobnosti jednak v oboru filosofie,
ale také v oboru magie. Vedle významných postav historie, jakými byly
desítky učenců, filosofů a mágů, kteří pěstovali magické umění, ale
nalezneme také „neoficiální“ proud lidové magie, jenţ je více podoben
čarodějnictví takovému, jaké známe z doby pozdější.
68 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 236 69 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 47 70 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 118 71 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003
50
Řekové se podobně jako obyvatelé všech ostatních národů na světě
obávali zlých čarodějnic, které provozovali magické umění za účelem škodit,
ublíţit nebo dokonce zabít. Tuto černou magii označovali pojmem goéteia,
coţ je výraz, se kterým v pozměněné podobě teoretikové a historikové magie
pracují dodnes.72 Čarodějnice se poté nazývaly nejčastěji strigy nebo lamie.
Jiţ od počátků byly spojovány s temnotou noci a zkazky o jejich hrůzných
schopnostech šířili nejen prostí lidé v rámci vyprávění, ale poslouţily rovněţ
jako inspirace mnohým literátům a jejich velkým dílům.
V antické tradici se setkáváme s výrazem striga či srtix, jeţ znamená
v překladu „výreček“. Lidé věřili, ţe mezi schopnosti čarodějnice patří
přeměňovat se v noční dravce, například sovy, a z toho důvodu se označení
časem stalo synonymem pro čarodějnici. 73 Bájná striga byla popisována
jako ţena s ohyzdnou hlavou, velkým zobákem a ostrými drápy, která se
toulala temnou nocí a hubila nevinné pocestné.74 Velmi obávané se staly
rovněţ thesalské čarodějnice, které prosluly svými krvavými rituály.
Nejznámější z nich byla čarodějnice Erichtó, stařena, která se za pomoci
nekromantických obřadů pokoušela předpovídat budoucnost.75
Starověké Řecko dalo světu mocné bohy i překrásné bohyně, ale také
další mytické bytosti obývající nejrozmanitější kouty přírody.
S čarodějnictvím je nejvíce spojován kult bohyně Hekaté. Ten byl do Řecka
zanesen původně z Malé Asie, ovšem ve zdejších podmínkách se stal velmi
vyhledávaným a pro svou temnou podobu také obávaným. Hekaté
představovala temnou bohyni uctívanou nejčastěji ţenami. 76 Známe ji nejen
jako bohyni démonů a čarodějnic, ale také jako bohyni měsíce. Jejími
inkarnacemi byly bohyně Artemis představující zemi, dále Luna
symbolizující nebe a konečně Persefoné zastupující podsvětí. Tři podoby
ochránkyně černé magie se projevují také v zobrazení bohyně, kdy bývala
často zobrazována se třemi obličeji, levým psím, středním lidským a pravým
koňským.77
72 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 44 73 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 45 74 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 268 75 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 47 76 FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. Olomouc: Votobia, 1996, s. 134 77 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 99
51
Hekaté nebyla vţdy vnímána negativním způsobem. Původně měla být
uctívána jako ochránkyně jezdců, rybářů a pastýřů a vyzývána pro pomoc
během válek či válečných výprav.78 S postupem času začalo být působení
bohyně Hekaté omezováno na hřbitovy a křiţovatky, kde měla ochraňovat
pocestné. Tím se Hekaté nadobro proměnila na bohyni noci a rozcestí,
na patronku kouzelnic, temnou bohyni, „která obchází nocí kolem hrobů
a dává vzniknout ohňům, která plane ve stínu mezi hroby a těší se ze štěkotu
psů a prolité krve“.79 Hekaté mohli lidé spatřit nejčastěji na křiţovatkách,
kdy její příchod ohlašoval hlasitý štěkot psů. Kromě duší zemřelých ji
z podsvětí do říše ţivých doprovázely mnohé temné přízraky a bytosti.
Nejčastěji bývala viděna v doprovodu své dcery Empúsy, jeţ na sebe mohla
brát nejrůznější podoby, mezi nimi například i podobu krásné mladé ţeny,
díky níţ sváděla nic netušící pocestné.80 Právě na rozcestí byly temné noční
bohyni kladeny nejrůznější oběti a vztyčovány hořící pochodně. Zároveň se
taková místa stávala v historii dějišti temných rituálů černé magie. Kult
bohyně Hekaté tak nikdy nezanikl.
O čarodějnicích se rovněţ tradovalo, ţe mohou libovolně měnit svoji
tělesnou podobu a proměňovat se v sovy, psy, lasičky nebo myši.81 Mohly se
proměňovat, stejně jako se mění podoba měsíce a jeho bohyně. Právě toto
ztotoţnění Hekaté s měsícem vedlo k její provázanosti se ţenami a následně
také s čarodějnictvím. Rovněţ představy o schopnostech čarodějnic byly
rozmanité. Lidí věřili, ţe se čarodějnice věnovaly přípravě jedů a lektvarů,
s jejichţ pomocí dovedly mnohým ublíţit, dokázaly zničit úrodu, zranit nebo
dokonce zabít dobytek i lidi, ovládat počasí, přivodit šílenství anebo přivolat
mrtvé a jejich prostřednictvím předpovědět budoucnost. 82 Všechny
představy o čarodějnicích byly ve starověkém světě ve velké míře ovlivněny
literárními díly a ve středověku se staly předobrazem obávané čarodějnice
křesťanské.
78 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 92 79 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 99 80 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 70 81 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 44 82 Tamtéţ, s. 44
52
V řeckých mýtech je patrně nejproslulejší řeckou čarodějnicí překrásná
a mocná Médeia. Ačkoliv v překladu její jméno znamenalo „vychytralá“, její
příběh je plný zoufalství ze zrazené lásky. Médeia byla dcerou kolchidského
krále Aiéta. Byla velmi krásnou a chytrou ţenou, která pomáhala hrdinovi
Iásonovi získat zlaté rouno. Mladá ţena se záhy změnila v démonickou
čarodějku, která jen těţko nesla zradu, jakou jí učinil její milovaný Iáson.
Poté, co způsobila smrt jeho nové snoubenky, zavraţdila Médeia v líté
pomstě také jejich dva syny a uprchla na slunečním voze taţeném draky.83
Její tragédie se stala předobrazem mnohých uměleckých děl. Médeia
ovládala práci s magickými rostlinami a jedy, kdyţ vytvářela nejrůznější
kouzelné masti. Také velmi dobře znala magii voskových figurek a dokázala
omladit tělo a učinit je nezranitelným.84
Vedle čarokrásné a pomstychtivé Médeiy zná řecká mytologie kouzelnici
Kirké, která vystupuje v příběhu o Odysseovi. Kirké byla dcerou Hélia a jako
mocná čarodějka dokázala za pomoci magických nápojů proměňovat lidi
ve zvířata. Mýtus praví, ţe ačkoliv se stal Odysseus imunním vůči jejím
kouzlům díky tajemné bylině od boha Herma, proti jejímu šarmu jiţ
ochranu neměl a tak zůstal na jejím ostrově po celý jeden rok. 85 Kirké
vystupuje podobně jako Médeia jako velmi mocná kouzelnice, která své
umění nevyuţívala pouze jako prostředek pomsty. Čarodějnice byly často
obviňovány z toho, ţe se prostřednictvím černé magie pokoušely získat
lásku muţe, po němţ touţily. Stejně tak Kirké pouţila magii, aby svého
milovaného odlákala od sokyně tím, ţe nebohou krásku Skyllu proměnila
v ohyzdnou obludu.86
Médeia a Kirké mohou být povaţovány za součást legendy, neboť jsou
popisovány jako téměř boţské bytosti, mocné a téměř nezničitelné. Řekové
ale věřili, ţe se mezi lidmi pohybují také skutečné čarodějnice, ţeny
ovládající černou magii, které svými kouzly škodí lidem.
83 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 144 84 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 46 85 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003, s. 132 86 FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. Olomouc: Votobia, 1996, s. 192
53
Představy o schopnostech čarodějnic byly v oblasti Řecka z části
zakládány na fantastických vyprávěních spisovatelů, ovšem tytéţ příběhy
v pozdější době ovlivnily také středověké myslitele. Není tak náhodou, ţe
podoba klasické čarodějnice, jak byla vytvořena ve starověkém Řecku
a kterouţto převzali Římané, se tolik podobá obávané satanistické
čarodějnici. Také zde nalezneme hlavní rozdíl v pojetí magie a čarodějnictví
ve starověkém světě. Magie byla všudypřítomná a potřebná pro uctívání
bohů a ostatní náboţenské obřady. Mnoho z magických disciplin lidé
pěstovali jako umění, které bylo stvořeno bohy a slouţilo lidem.
Čarodějnictví oproti tomu bylo povaţováno za nízké umění, které náleţelo
především ţenám, neboť bylo zaslíbené temným ţenským kultům. Magii
a čarodějnictví ovšem nelze od sebe striktně oddělovat, neboť se často
jednalo o stejné praktiky, které byly pouze vyuţívány odlišným způsobem
a za jiným účelem.
54
Obr. č. 4: Tři tváře bohyně Hekaté.
Mocná vládkyně démonů byla zobrazována ve třech podobách současně, jako
panna, ţena a jako stařena.87
William Blake
87 Hecate. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-23]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Hecate
55
2.3.4 Vysoká magie antického Říma
Římská civilizace zaujímá v naší historii významné postavení. Říše, jakou
stvořili, vysoká kultura, kterou pěstovali a umělecké památky, jeţ po sobě
zanechali, to vše nám vypovídá o její vyspělosti i vysokých nárocích
na samotný ţivot. Velikost celé říše, kterou Římané stvořili, musela být
na tehdejší měřítka vnímání světa brána jako cosi, co dokáţou stvořit jen
skuteční vládci. Díky této mohutné expanzi se pak římský lid setkával
s velkým mnoţstvím odlišných kultur, které se snaţil přetvářet k obrazu
svému, ale z nichţ také sám mnohé načerpal. Právě díky syntéze všech vlivů
prostřednictvím Římu došlo k vytvoření naší tradiční západní magie.
Tak se stalo, ţe římskou civilizaci ovlivnilo velké mnoţství národů, mezi
nimi především Řekové a Egypťané. Římská civilizace vyrostla přibliţně
v 8. století před naším letopočtem na etruských základech. Od Etrusků
převzali Římané vedle stavebních principů a některých zvyklostí také
náboţenství, které bylo stejně jako v případě pozdějšího římského
náboţenství polyteistické. Náboţenství obou národů ovšem vykazuje velkou
příbuznost s řeckým náboţenstvím. Dodnes vzájemně ztotoţňujeme řecké
a římské bohy, zaměňujeme jejich jména a přisuzujeme jim tytéţ vlastnosti
i osudy. Ovšem při hlubším pohledu zjistíme, ţe náboţenství starověkého
Říma se v průběhu let měnilo, stejně jako se přetvářela samotná mocná
římská říše. Tak vedle klasického pantheonu čas od času vystupovali noví
bohové, stavěly se nové chrámy a měnily se lidové tradice.
Stejně jako v ostatních starověkých kulturách byla také v Římě magie
velmi úzce propojena s náboţenstvím. Podobně jako Řekové, byli to téţ
Římané, jeţ přisuzovali magii cizí původ spojovaný s perskými kněţími,
avšak sami se magickým praktikám věnovali velmi obšírným způsobem.
Mnoho inspirace a moudrosti čerpali starověcí Římané od prastarých
národů, které si postupně podmaňovali, a tím se seznamovali také s jejich
magií. Důvod, proč byly magie obecně ve starořímském světě tak oblíbená,
tkvěl v krizi, kterou trpěli její tehdejší obyvatelé. Jejich ideje a představy
o světě procházely zatěţkávací zkouškou v závislosti s tím, jak se měnil
celkový způsob jejich ţivota.
56
Modernizace, ztráta tradičního uspořádání světa nebo ztráta důvěry
ve všemocné vládce i samotné bohy, to vše v běţných lidech vyvolávalo
postupem času stále větší pocit zoufalství. Jistým východiskem jim byly
nejrůznější mystické kulty a sekty, které pěstovaly magické umění
v nejrůznějších formách.88
Vedle mnoţství neoficiálních náboţenských proudů stálo v čele hlavní
oficiální náboţenství, jehoţ byla magie rovněţ důleţitou součástí. Jedním
z nejdůleţitějších magických rituálů bylo ve starověkém Římě obětování
bohům. Oběť vţdy vystupuje v magické praxi jako velmi důleţitý akt, jehoţ
prostřednictvím má být přivozen mágovi určitý zisk. Během náboţenského
obětování provádí příslušné obětování většinou kněz, který operuje vţdy
na posvátném místě nebo v prostoru chrámu, nejčastěji na oltáři. Dodnes
rozlišujeme několik druhů obětí. V první řadě dělíme oběti na nekrvavé, jeţ
jsou typické pro bílou magii, a na oběti krvavé, které prosluly v souvislosti
s praktikováním magie černé.89
Také podmínky obětování se vţdy musí řídit určitými pravidly.
Nejvýznamnější obětování bylo prováděno v rámci nejdůleţitějších
náboţenských obřadů, tudíţ musely probíhat ve správný den případně
ve správný čas. Nejen Římané věřili, ţe pokud bylo obětování provedeno
správným způsobem, daný výsledek se měl dostavit. Pokud se kýţený
účinek přesto nedostavil, drţeli se lidé té představy, ţe rituál nebyl správně
proveden. S obětováním během náboţenský rituálů tak velmi souvisela
astrologie.
Starověký Řím patřil mezi země, které prosluly svou láskou k této
vznešené vědě, jiţ Římané nazývali mathesis neboli učenost. Astrologie tak
byla právem povaţována za královnu všech věšteckých umění
a za nejdokonalejší způsob poznání.90 Spolu s klasickou magií a alchymií se
astrologie řadí mezi tři základní hermetické vědy a jako taková má
charakterizovat vztahy mezi makrokosmem a mikrokosmem, respektive
vnějším světem a člověkem.
88 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 18 89 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 210 90 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 48
57
Dnes je význam astrologie jako vědy a zdroje poznání značně
zjednodušován a znevaţován, ovšem dříve lidé běţně věřili v provázanost
mezi kosmickými tělesy a během na tomto světě. Astrologie byla v minulosti
nejpečlivěji pěstována ve staré Babylonii, a to zejména v Chaldeji, jejíţ kněţí
prosluli svým uměním „čtení z hvězd“. Mnohými okultisty je právě
Babylonie povaţována za kolébku samotné magie, ale také astrologie, která
začala být pěstována v rámci astrálního náboţenství. V rámci něho byli lidé
přesvědčeni, ţe jejich osud a osud světa závisí na poloze a vlivu kosmických
těles. 91 Za tajuplnou a vznešenou vědu povaţovali astrologii rovněţ
Egypťané, kteří na jejím základě předpovídali příčiny jevů na zemi včetně
osudu člověka a vyuţívali ji v souvislosti s léčitelstvím.92 Prostřednictvím
Egypťanů se astrologie dostala do Řecka, kde si rovněţ nalezla své pevné
místo a byla velmi kladně přijímána učenými filosofy.
Vládcové starověkého Říma měli astrologii i jiné věštecké metody ve velké
oblibě, neboť s jejich pomocí mohli lépe prosazovat své plány. Ačkoliv byly
tyto praktiky známé a jejich provozování schvalovala oficiální státní moc,
osoby, které se tomuto umění věnovali soukromě, působili vţdy značně
podezřele, neboť jejich schopností mohlo být vyuţíváno nesprávnými
osobami za neţádoucím účelem. Přesto byla mezi lidmi velmi oblíbená
ve všech společenských vrstvách a velmi rychle se stala ve značně
zjednodušené formě vědou alespoň z části přístupnou téměř všem.93
Také divinace byla od počátku důleţitou součástí římského náboţenství
a zahrnovala v sobě celou řadu nejrůznějších metod. Velmi oblíbené bylo
čtení z vnitřností obětovaných zvířat, takzvaná haruspicie, jiţ Římané
převzali od Etrusků, ale usuzovalo se také na základě směru letu ptáků,
na základě neobvyklých dění na obloze, například blesků či meteoritů,
anebo jiných neobvyklých událostí.94
91 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář, 1999, s. 27 92 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 210 93 RÜPKE, JÖRD. Náboţenství Římanů. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 223 94 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 53
58
Podobně jako tomu bylo ve starověkém Egyptě, také v Římě kladli lidé
velký důraz na posmrtný ţivot. První náboţenské představy převzali Římané
od Etrusků, kteří tvořili první velkou kulturu na Apeninském poloostrově.
Zachované etruské hrobky nám řeknou mnoho o způsobu, jakým se lidé
vyrovnávali se smrtí. Podobně jako ve starověkém Egyptě, také v hrobkách
byly etruští panovníci zobrazováni na malbách nebo reliéfech, jak si uţívají
radostného ţivota po smrti. Aby Římané zajistili svým zemřelým šťastný
ţivot, zdobili za tímto účelem sarkofágy magickými symboly a amulety, které
měly mrtvého ochraňovat a přinášet klid. 95 Běţnou praxí bylo kromě
kladení rozsáhlé pohřební výbavy také pořádání pohřebních průvodů
s obrazy zemřelého, anebo pohřební hostiny, které pozůstalým pomáhaly
vyrovnat se s jejich ztrátou.96
Velmi proslulým fenoménem římské magie se staly také rituály
na přivolání kletby, které byly ve společnosti hojně rozšířené a z toho
důvodu také velmi obávané. Zaklínací formule byly společně se jmény obětí
nebo jejich portréty vyrývány do olověných tabulek, latinsky nazývané
tabellae defixionum. 97 Tyto poutací tabulky se zhotovovaly vţdy v úterý,
v den boha Marta, jenţ byl zasvěcen proklínání, a následně se zakopávaly
do míst bydliště oběti.98
Magie byla pěstována v rámci římské říše v jejích největších městech, ale
také v těch nejzapadlejších zákoutích na venkově. Prostupovala zemi
v mnoha podobách a její pomoci vyuţívali jak mocní vládci, tak obyčejní
lidé. Starověký Řím měl své veliké učence a proslulé mágy, ale také
nejrůznější temné kulty. Obávané byly například čarodějnice, které vzývaly
mocnou bohyni měsíce Dianu, podobně jako řecké čarodějnice oslavovaly
bohyni Hekaté.99 Velmi rozšířenými v Římě se stala také mystéria, jeţ velmi
připomínala mysteriózní oslavy řeckého boha Dionýsa.
95 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 33 96 RÜPKE, JÖRD. Náboţenství Římanů. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 118 97 Tamtéţ, s. 167 98 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 52 99 Tamtéţ, s. 50
59
Magie byla pěstována oficiální cestou s poţehnáním státu, ovšem
oblíbená byla také mezi obyčejnými lidmi. Hojně se vykládaly sny, věštilo se
za pomoci nejrůznějších způsobů, léčilo se s pomocí magických bylin
a lektvarů. Přesto se stalo, ţe se lidé obávali schopností obyčejných
čarodějnic, ačkoliv většina představ o nich vycházela ve velké míře z per
spisovatelů, kteří jejich schopnosti rádi zveličovali.
Římský básník Horatius popisuje ve svých Satirách čarodějnici Canidii,
jejímţ předobrazem mu byla patrně skutečná ţijící ţena. Sama byla
pravděpodobně skutečnou čarodějnicí, na rozdíl od řecké Médeiy nebo Kirké
ovšem čarodějnicí smrtelnicí. Horatius ji popisuje jako ţenu, která „společně
s další čarodějnicí Saganou, naboso a s rozcuchanými vlasy, plíţí se
v měsíčním světle hřbitovem na vrchu Esquiline. Aby přivolaly duchy
zemřelých, roztrhnou svými zuby černé jehně a potřísní zemi jeho krví. Dvě
panenky, jednu vlněnou a druhou voskovou, roztaví v ohni a vykřikují
zaříkávací formule k Hekaté, bohyni magie, duchů, hrobů a hrůzy.“100
Praktiky, které jsou v básni popisovány, sice mohou být jistým způsobem
zveličeny, ovšem kulty temné bohyně se v historii běţně objevovaly.
Zaříkávání za doprovodu zvířecích obětí bylo v rámci takových kultů běţné,
stejně jako voltová magie, která je povaţována za základní dovednost
černých čarodějnic.
Bylo přirozené, ţe umění čarodějnictví bylo odjakţiva přisuzováno
především ţenám. Příčinu tohoto spojení můţeme hledat v jednotlivých
aspektech vývoje společnosti. Jiţ od pradávna představovala ţena spojení
s přírodou a přirozeným řádem světa. Byla to ţena, která znala různé druhy
bylin a jejich účinky. S jejich pomocí mohla léčit, anebo škodit. Byla to
ţena, která byla odjakţiva spojována s temnými silami. Čarodějnice měla
představovat příčiny všeho negativního, co se ve společnosti vyskytlo
a nabourávalo přirozený „muţský řád“. Literární díla ještě více jitřila fantazii
lidí a dala vzniknout obrazu klasické čarodějnice, který v pozdější době
převzalo křesťanství. Právě na tomto antickém základě byla vytvořena
obávaná satanistická čarodějnice.
100 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 46
60
2.4 Tajemství židovské magie
Dlouhé období starověku dalo vzniknout největším a nejvyspělejším
civilizacím. Majestátní monumentální chrámy, překrásná umělecká díla, ale
také vyspělé vědy a vznešená moudrost magických systémů, to vše po sobě
zanechaly kultury staré Babylonie, Egypta a antického světa.
Výrazným společným rysem všech náboţenství starověkých kultur bylo
jejich polyteistické pojetí. Všechny tyto národy měly náboţenské systémy
propracované a zahrnovaly v sobě řadu boţských, ale také démonických
bytostí. Vedle vyšších bytostí pracovala jejich mytologie s celou škálou
bůţků a duchů obývajících tajemná zákoutí přírody, ale také jiné sféry
našeho světa. Změna ovšem nastala s nástupem velkých monoteistických
náboţenství, v době, kdy lidé začali uznávat pravého a jediného Boha.
Ovšem tradiční západní magie by nikdy neměla podobu, jakou má dnes,
nebýt magie ţidovské. Nejdůleţitější prvek ţidovské magie vţdy tvořila
kabala, tajné učení, které do magie vneslo mocnou sílu písma.
Původ kabaly není docela jasný. Podle legendy kabalu přinesl Mojţíš,
kdyţ se setkal s Bohem na hoře Sinaj. Kabala byla nadále předávána mezi
zasvěcenými, ovšem pouze v ústním podání. Samotné slovo kabala je
odvozeno od hebrejského slova „kábal“, jenţ v překladu znamená
„obdrţet“. 101 Hlavní pramen ţidovské kabaly tak musíme hledat
v náboţenských textech. Jiné legendy hovořící o Mojţíšovi jako o mágovi
a knězi Osiridova kultu pak povaţují za pravlast kabaly Egypt.102
Kabala v obecnějším rámci znamená nejvyšší vědu o magické moci slova.
Pod pojmem otcovské kabaly rozumíme kabalu ţidovskou, která je zaloţena
na hebrejské řeči a hebrejském písmu. Kabala mateřská pak můţe být
aplikována na jakýkoliv jiný národní jazyk a kabala universální představuje
nejvyšší magické zasvěcení.103 Hlavním smyslem kabaly je hledání „boţího
slova“ nebo cesty k bohu, skrytého řádu a skrytého poselství.
101 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 995, s. 129 102 Tamtéţ, 130 103 ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. Praha: Trigon, 1992, s. 20
61
Ţidovská magie se ve většině aspektů nijak neliší od magických systémů
jiných kultur, neboť také judaismus je podobně jako ostatní náboţenské
systémy zaloţen na magických základech. Starý zákon je plný příběhů
o „magických“ skutcích velikých muţů jako byli Mojţíš nebo Šalamoun,
a dává nám poznat, jaké postavení měla magie v rámci ţidovského národa
i ţidovského náboţenství.
Také Ţidé vţdy rozlišovali mezi vysokou a nízkou magií, respektive mezi
oficiální magií reprezentovanou učenými mágy, a obyčejnou magií
čarodějnic. Nejběţnějším magickým úkonem bylo obětování, které lidé
provozovali v rámci náboţenských obřadů. Ţidé rovněţ znali moc amuletů,
které s oblibou zhotovovali z rostlinných kořenů a které nazývali lechašim.
Jelikoţ v sobě od počátků měli zakořeněnou víru v moc slova, byly také tyto
amulety doplňovány magickými formulkami psaných na malých kouscích
papyru, které jejich majitelé nosili ve formě náhrdelníků, prstenů nebo
náramků neustále při sobě.104
Nejslavnějším ţidovským mágem se stal jeden z nejmocnějších
izraelských králů, legendární král Šalamoun, který ţil v desátém století před
naším letopočtem. Nejenţe nechal zbudovat proslulý Šalamounův chrám
v Jeruzalémě, symbol ţidovského náboţenství, ale učinil tak podle legendy
za pomoci démonů, jeţ se mu podařilo zkrotit za pomoci magického
prstenu. S pomocí tohoto magického prstenu mohl mocný král ovládat
duchy, zvířata a dokonce i lidi, ale také díky němu údajně rozuměl zvířecí
řeči a dovedl létat. 105 Šalamoun kromě magických schopností proslul
především svou moudrostí, a jeho jméno nese dodnes pravděpodobně
nejslavnější kniha západní magie známá jako Šalamounův klíč.
Král Šalamoun proslul především jedním typem magie, a to magií týkající
se duchů a démonů. Sám je pravděpodobným autorem takzvané
Šalamounovy závěti, knize zasvěcené právě démonologii. Soubor magických
textů vzniklých v období mezi druhým a třetím stoletím našeho letopočtu
popisuje základní informace o hlavních démonických bytostech, a patří mezi
základní díla démonologie.
104 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 32 105 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 72
62
Jedná se o syntézu perské, mezopotámské, egyptské a ţidovské tradice
a nalezneme zde jak fyzický popis patnácti nejdůleţitějších démonů, tak
jejich jednotlivé funkce a návody, jak je pomocí andělských a boţských
jmen ovládat.106 Šalamounův klíč pak obsahuje návod pro magická zaklínání
a evokace tím se řadí mezi nejdůleţitější knihy o magické teorii i praxi.
Ţidé také velmi vynikali ve výkladu snů a věštění, ti neoficiální věštci
ovšem mohli být snadno ohroţeni. Ve Starém zákoně nalezneme několik
pasáţí, které se k věštění staví velmi negativním způsobem.
Zákon o porocích hovoří jasně:
„Stejně tak ţádný věštec, jasnovidec, hadač, čaroděj, zaříkávač, vyvolávač
duchů, věštkyně ani ten, kdo se radí s mrtvými. Kaţdý, kdo páchá něco
takového, je pro Hospodina ohavný!“107
Proti věštcům se staví také Izaiáš:
„Jistě vám řeknou: „Ptejte se věštců a duchařů, kteří šeptají a šveholí.“ To
se lid nemá ptát svého Boha? To se má ptát mrtvých na ţivé?“108
Bible se k nejrůznějším věštcům a hadačům staví jednoznačným
způsobem, avšak musíme brát na vědomí odlišné vnímání magie u slavných
postav, o kterých hovoří Starý zákon, a na druhé straně u osob, které se
věštění věnovali soukromě a jejichţ umění bylo povaţováno za pochybné.
Přesto bylo věštění mezi Hebrejci velmi oblíbené a mezi nejoblíbenější
praktiky patřil výklad snů.
Výklad snů nazýváme oneiromantie a jako takový patřil mezi základní
věštecké techniky.109 Ve většině starobylých kultur se praktikoval chrámový
spánek, který spočíval v očekávání věšteckých snů v posvátných prostorech
chrámu. Věštecký sen ovšem nemusel být omezen pouze na prostor
chrámu. Sny se staly poselstvím bohů, kteří skrze spáče promlouvali
k lidem a snaţili se jim tímto způsobem předávat rady. Představovaly
symbol, který v sobě ukrýval tajemství, a z toho důvodu začaly ji
ve starověku vznikat první snáře, které se snaţily dešifrovat jejich poselství.
106 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 73 107 Deuteronomium. 18, 10 – 12. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 2002. 108 Izaiáš, 8, 19. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická
společnost, 2002. 109 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 180
63
Ve Starém zákoně Bůh tradičně promlouval k lidem skrze jejich sny.
Na jasný příklad naráţíme například v případě Josefa, jenţ úspěšně
rozluštil faraónovy sny. 110 Vedle výkladu snů bylo spolehlivou, ovšem
trochu obávanou věšteckou praktikou promlouvání s mrtvými. Také
v ţidovské tradici se setkáváme s lidmi, kteří dokázali ovládat duchy
zemřelých anebo nejrůznější démony, kteří mohli rovněţ vstoupit
do jejich fyzických těl a prostřednictvím jejich úst hovořit o minulosti,
přítomnosti i budoucnosti. Dříve tyto věštce nazývali čaroději
a čarodějnicemi. 111 Nekromantie se řadila mezi nejúčinnější věštecké
praktiky u mnohých národů. Nejvíce v této technice vynikali Akkadové
a Egypťané, ovšem oblíbená byla téţ u Hebrejců.112
Patrně nejvýznamnější čarodějnicí, o níţ se zmiňuje Starý zákon, je
čarodějnice z Endoru. Tím se proslulá endorská čarodějnice stává historicky
první zmiňovanou čarodějnicí. 113 Příběh vypráví, jak byl král Saul před
velkou bitvou s Filištínskými zmítán strachem a obavami. Poţadoval, aby
mu její výsledek předpověděli, ovšem v zemi se tehdy mnoho nenacházelo
věštců, neboť je Saul nechal všechny vyhnat.
V zoufalství nakonec našel Saul věštkyni, která uměla vyvolávat mrtvé.
Na jeho přání vyvolala čarodějnice z Endoru ducha zemřelého Samuela.
Samuelova ducha Saul nemohl spatřit, ale podle popisu věštkyně poznal, ţe
je to on a začal se jej tázat na výsledek bitvy. Samuelův duch mu následně
prorokoval poráţku:114
Čarodějnice z Endoru ovládala umění nekromantie. Její osoba je rovněţ
důkazem toho, jak byli čarodějové ve společnosti pro své schopnosti
vyhledávaní, ale také zavrhovaní. Vládnoucí moc sluţby věštců a proroků
hojně vyuţívala pro své potřeby, ovšem osoby, které se tomuto umění
věnovaly, se stávaly často podezřelými a ve společnosti potíranými.
110 Genesis. 41, 1 – 39. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká
biblická společnost, 2002. 111 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 71 112 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 202 113 Tamtéţ, s. 79 114 I. kniha Sauelova. 28, 1 – 25. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona.
Praha: Česká biblická společnost, 2002.
64
Představy o čarodějích se v ţidovské tradici nijak výrazně nelišily
od ostatních národů. Vedle toho, ţe čarodějové dovedli rozmlouvat
s mrtvými, ovládali umění voltové magie, zhotovování amuletů i evokace
duchů a démonů. Dokázali téţ léčit, anebo za pomoci magie přivolávat
nemoci či způsobit smrt, vykládat sny, ovládat lidskou lásku nebo se učinit
neviditelnými. 115 Je důleţité si uvědomit, ţe ţidovské pojetí čarodějnictví
v sobě stejně jako dříve úspěšně kombinuje prvky magie „bílé“
i „černé“. Čaroděj můţe lidem pomáhat, stejně jako jim můţe škodit. Můţe
vyléčit nebo zabít. V křesťanské tradici se oproti té ţidovské setkáváme
s čarodějnicí, která je „skrz naskrz“ zlá.
Srovnáme-li pojetí magie a čarodějnictví u judaismu a křesťanství,
zjistíme, ţe Hebrejci přistupovali k magii odlišným způsobem neţ později
křesťané. V ţidovské tradici se nesetkáme s masovým pronásledováním
skutečných či domnělých čarodějnic a kouzelníků, jak činili křesťané
v rámci honů na čarodějnice. Jistěţe Ţidé věřili ve zlo reprezentované ďábly,
démony a čaroději, ovšem jejich přítomnost na světě byla stejně jako vše
ostatní dána z vůle Boha. Navíc byla ve společnosti magie velmi oblíbená
a vyhledávaná, a tak nebylo divu, ţe k ţidovské magii inklinovali ještě
v době středověku učenci i obyčejní mágové, v době, kdy ostatní magie byla
ostře odsuzována.
Tento poněkud shovívavý přístup k magii u Ţidů byl na druhou stranu
jedním z důvodů, proč na ně v historii bylo pohlíţeno negativním způsobem.
Postoj, k jakému Ţidé inklinovali, vyvolávalo v křesťanské společnosti obavy
z jejich spojení s démony, uctívání ďábla i provozování černé magie. Ţidé se
poté stávali snadným terčem pomluv a nejrůznějších obvinění, které
v historii často přerostly aţ v organizované pronásledování a vraţdění.
115 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 73
65
2.5 Pohanství a magie křesťanské
církve
Přes těţké začátky, kterými si křesťanské sekty prošly v počátcích své
existence, dokázalo se křesťanství proměnit v jedno z největších náboţenství
na světě, které se po dlouhá staletí výrazným způsobem podílelo na naší
historii, a také ovlivňovalo a utvářelo kulturu a tradice našeho západního
světa.
Od doby, co křesťané převzali vládu nad velkou částí tehdy známého
světa, začali zároveň zavrhovat veškeré původní náboţenské systémy. Jako
pohanství pak označovali všechna známá náboţenství starověkého světa,
včetně egyptského, perského, babylonského, řeckého nebo římského.
Pohanství je definováno jako soubor náboţenských útvarů, které nespočívají
na ţidovsko-křesťanské tradici a zjevení, a to i v případě, ţe jsou takové
systémy monoteistické.116 S nástupem křesťanství tak skončil onen zlatý
věk prastarých náboţenství, které daly vzniknout tradicím a řádu celého
starověkého světa a předznamenával nástup nového uspořádání a nových
idejí. Křesťané věřili, ţe mystéria a pohanské kulty uctívají ďábelské bytosti
a jako takové jsou hříšné a musí být vyhlazeny. Pronásledování křesťanů
skončilo a započala nová éra potírání starých kultů a likvidace oblíbených
tradičních boţstev. Právě v této době nalézáme také první důkazy
netolerance vůči odlišnostem v náboţenském vnímání u jiných kultur
i obyčejných lidí.
Kdyţ v roce 341 našeho letopočtu římský císař Konstantin I. Veliký
prohlásil Milánským ediktem křesťanství za státní náboţenství, nastala
v ţivotech obyčejných lidí obrovská změna. Oblíbení římští bohové se stali
mrtvými bohy, jimiţ křesťané pohrdali, neboť sami znali a uznávali pouze
jediného Boha:
„Přestat má pohanská pověra, vyhlazena má být šílenost obětí; kdokoliv
přes tento zákon odváţí se obětovat, bez milosti propadne trestu.“117
116 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 226 117 Tamtéţ, s. 226
66
Tradiční náboţenské oslavy se upřednostněním křesťanství staly
neţádoucí. Započalo se s odstraňováním falešných model a postupným
mýcením „ďábelských“ kultů. Výrazně neţádoucím se stalo tradiční uctívání
boţstev hojnosti a plodnosti, ke kterým patřil například bůh Bacchus nebo
bohyně Ceres, ale ohroţena byla především menší přírodní boţstva.
V souvislosti se zmiňovanými boţstvy se často hovořilo o prostituci,
divokých orgiích a ohavných smilstev.
Nejtypičtějším představitelem pohanských kultů plodnosti byl kult boha
Pana, který se vyskytoval jak v tradiční řecké mytologii, tak v římském
bájesloví v podobě boha Fauna. Pan byl podle mýtu synem boha Herma
a v úctě jej měli především pastýři a lovci, neboť byl bohem jejich stád
a zelených lesů. Na rozdíl od většiny bohů neměl lidskou podobu
a nejčastěji byl zobrazován jako Satyr.
Satyrové se v tradiční mytologii řadili k polobohům, bytostem, které byli
napůl lidmi a napůl zvířaty. Pan měl stejně jako Satyrové lidskou hlavu se
špičatýma ušima, bradkou a kozlími rohy. Pod bujně zarostlým trupem
muţe se nacházely kozlí nohy s kopyty a ocas. Obvykle Pan vystupoval jako
veselý „chlapík“, který se potuloval po horách v doprovodu Satyrů
a krásných nymf, jeţ miloval, a hrál na šalmaj nebo na syrinx, takzvanou
„Panovu“ flétnu. Jako bůh plodnosti a veselí byl velmi oblíbené boţstvo
a na jeho počest se mezi lidmi pořádaly nejrůznější bujaré průvody
s pochodněmi.118 Rovněţ byl povaţován za ochránce pocestných v horách
a lesích a také na moři, odkud svou flétnou přivolával k pevnině.
V době, kdy křesťané začali s pronásledováním pohanů, bylo zničeno
mnoho krásných pohanských chrámů a svatyní. S nástupem pojetí jediného
Boha se ničily staleté modly a kácely posvátné háje. Následně Julián
Apostata (Odpadlík), který vystřídal Konstantina na císařském trůně, se
ještě pokusil vzkřísit pohanské kulty, ovšem jeho snaţení nebylo
úspěšné. 119 Tím také skončil věk starých bohů a bohyň a nejrůznějších
přírodních boţstev a nastala vláda jediného Boha.
118 NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. Praha: Libri, 2003,
s. 173 119 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 226
67
Kromě původní římské náboţenské tradice, která v sobě spojovala vlivy
starých náboţenství Babyloňanů, Egypťanů, Peršanů, ale také Řeků, se
křesťané museli „vypořádat“ s dalšími náboţenskými systémy rozšířenými
v rámci Starého světa. Byli to především Keltové a Germáni, se kterými měli
co dočinění jiţ dříve Římané během dobývání severu. Mnoho zvyklostí, které
si v dnešní době spojujeme s křesťanstvím, má své kořeny právě
v původních pohanských tradicích těchto národů. Aby lidé na své staré
obyčeje zapomněli, přebírali křesťané pohanské zvyky a přetvářeli je pro své
potřeby. Z původních římských obřadů plodnosti se s nástupem křesťanství
v pozdější době proměnily na průvody s kříţi, během něhoţ se pronášely
modlitby k Jeţíši Kristu či Panně Marii. Také průvody s obrazy svatých mají
své kořeny v germánských rituálech hojnosti. Skákání přes zapálenou
hranici začalo namísto dobré sklizně zmrtvýchvstání Jeţíše Krista.120
Keltská magie a náboţenství je typickým příkladem pohanství. Keltové se
tak dodnes řadí mezi nejtajuplnější národy, které kdy obývaly tehdejší
evropský kontinent. Byli mírumilovní i bojovní, obdivovaní i obávaní.
O Keltech se vţdy hovořilo v souvislosti s jejich láskou k přírodě, z níţ
čerpali největší moudrost. Vţdy usilovali o souznění člověka s přírodou
a jistě patřili mezi ty národy, které dokázaly dokonale poznat její tajemství.
Keltové obývali rozsáhlá území v západní a střední Evropě, kvůli čemuţ
se často dostávali do konfliktu s jinými evropskými národy, v jisté době
především s Římany. Stráţci jejich zvyklostí a veškerého vědění byli
v keltské tradici keltští kněţí, zvaní druidové. Toto slovo je odvozeno
z keltštiny a v překladu znamená „velmi učený“121, coţ nám jiţ napovídá, ţe
tito keltští kněţí byli proslulí pro svou moudrost.
Druidové ovládali nejskrytější síly přírody. Uctívali oba její principy,
známé jako Velkou Matku a Velkého Otce. Ţenským boţstvům přikládali
na rozdíl od jiných kultur stejný význam jako těm muţským. Druidové znali
magické působení bylin, stromů i kamenů. Jejich nejposvátnější rostlinou
bylo legendami opředené jmelí, které v sobě ukrývalo velkou magickou sílu
a z toho důvodu se vyuţívalo při léčení nemocí i během nejrůznějších
obřadů.
120 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 66 121 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 67
68
Druidové téţ ovládali umění věštění na základě nejrůznějších přírodních
úkazů a nebeských jevů, a byli velmi znalí v astronomii. Keltové kromě
svých bohyň a bohů uctívali nejrůznější přírodní bytosti a duchy obývající
nejtajemnější zákoutí přírody, a znali téţ zaklínání elementárních bytostí,
které jim mělo pomáhat v ovlivňování úrody. Měli velmi vyspělou kulturu
a téţ své vlastní posvátné písmo nazývané ogamské. Stavěli téţ úchvatné
monumentální kamenná seskupení, která mohla slouţit jako jejich
posvátné chrámy, a která nás fascinují aţ do dnešní doby, neboť i nadále
zůstávají opředeny řadou tajemství.
O druidech se tradovalo, ţe s oblibou obětovali lidské oběti, ovšem ani
dnes nevíme, zda tomu tak skutečně bylo, či zda se jednalo pouze
o smyšlenky jiných národů, především Římanů. 122 S Kelty dlouhá léta
úpěnlivě bojovali a v prvním století našeho letopočtu porazili tento vytrvalý
národ v Galii i ve Velké Británii.123 Vytrvale odolávat římským vpádům se
snaţili také Germáni, kteří vedle Keltů patřili k národům s významnou
pohanskou tradicí.
Germánští králové měli podobnou roli jako keltští kněţí či dokonce
starověcí faraónové. Jejich nejdůleţitějším úkolem měla být starost o svůj
lid, o jeho blahobyt, o bohatou úrodu. Za tímto účelem bylo samozřejmé
provádění obětování, a rovněţ o Germánech antičtí autoři uvádějí, ţe
součástí takového obětování byly běţně také lidské oběti, jeţ měly napomoci
bohatší hojnosti a úrodě.124
Náboţenství starých Germánů dalo světu fantastickou mytologii plnou
poutavých příběhů o statečných i lstivých bozích, a bájí o pohádkových
bytostech, jako byli obři či elfové. Vedle mýtů a legend je ovšem největším
dědictvím národu Germánů jejich posvátné písmo, které známe jako písmo
runové.
122 O Keltech, jejich povaze a tradicích se dozvídáme především prostřednictvím římských autorů, mezi které můţeme řadit například dílo Tacita (Letopisy) či Julia
Caesara (Zápisky o válce galské). 123 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 69 124 Tamtéţ, s. 68
69
Runy nejsou a nikdy nebyly jen obyčejným písmem. V celkem osmnácti
znacích, magických „prasymbolech“, se podle mnohých okultistů ukrývá
vědění o skrytých přírodních a kosmických silách, všech bytostí
a mocnostech. Runová magie, která se zakládá na magické práci
s runovými symboly, je zvláštní formou magie, jeţ se nejčastěji vyuţívá pro
předpovídání věcí budoucích nebo zhotovování magických talismanů
a vytváření zaříkadel. Nejvyšším uměním v runové magii je poté evokace
přírodních sil symbolizovaných jednotlivými symboly.125 Tomu člověku, jenţ
uměl naslouchat, „šeptaly“ runové kameny osud, pomáhaly léčit a věcem,
které jimi byly popsány, propůjčovaly magické vlastnosti.
Germáni, Keltové, ale také Slované, všechny tyto národy měly svou
vlastní magii, kterou provozovaly v rámci náboţenských kultů, své velké
kouzelníky i obyčejné lidové čaroděje. Ačkoliv se křesťanství po celou dobu
své existence snaţilo oprostit často i drastickými způsoby od všech
pohanských tradic a rituálů, zůstávala magie jistým způsobem udrţována
jako součást jejich vlastního „nového“ náboţenství. Především v počátcích
se křesťané snaţili nalákat nové příznivce na zázraky, o nichţ hovořili a jaké
předváděli během vymýtání démonů nebo uzdravování nemocných. Pravdou
zůstává, ţe v rozporuplné době, kdy se římská říše zmítala ve válkách
a krizích, působilo nové a zpočátku mírumilovné náboţenství na lidi velmi
přitaţlivým dojmem, ţe si snadno získalo mnoho stoupenců.
Magie nebyla v křesťanství zapomenuta. Ačkoliv v průběhu let začala
křesťanská církev vydávat nejrůznější zákony proti čarodějnictví, byly
magické praktiky nadále pěstovány také mezi křesťanským kněţstvem.126
Tak se stalo, ţe magie i přes prvotní odpor církve k magickým praktikám
začala být vyuţívána k tomu, aby lidi přesvědčila o moci křesťanských
mudrců a svatých. Přesto se církev ve velké míře snaţila přetvořit pohanské
tradice k obrazu svému, způsobem, aby lidé zapomněli na původní tradice,
vzdali se starých bohů a zaslíbili se bohu novému.
125 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 242 126 NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. Praha: Vodnář,
1999, s. 52
70
V souvislosti se snahou vymýtit pohanské zvyklosti začaly být původní
náboţenské symboly rychle nahrazovány symboly křesťanskými, a téţ
tradiční pohanské obřady vystřídal rituál mše svaté, jenţ zůstával patrně
nejvýraznější magickou praktikou celé církve. Změnily se také ostatní
tradiční magické praktiky, které byly přetvořeny pro potřeby církve.
Například namísto ochranných magických formulí měli lidé odříkávat
ochranné modlitby, a amulety se starými magickými symboly nahradily
křesťanské škapulíře. Pohanské bytosti démonického charakteru nahradili
ďáblové, kteří se podle křesťanského učení snadno mohli zmocnit lidského
těla, ovládnout mysl a otrávit duši. Křesťanská nauka ovlivnila také
léčitelství, kde se začaly ve velké míře vyuţívat modlitby k Jeţíši Kristu, ale
také nové metody vyuţívající například svěcenou vodu. Symbol kříţe se stal
universálním ochranným symbolem, který křesťané ve chvílích ohroţení
dělali nad svými blízkými, nad svými obydlími nebo majetkem.
Nejdůleţitější osobou v křesťanské církvi se stal kněz. Podobně jako kdysi
keltským druidům nebo starověkým kněţím, také těm křesťanským kněţím
jejich postavení propůjčovalo cosi jako záhadnou auru. Byli to oni, kteří
provozovali svátosti a vykonávali nejzákladnější rituál v křesťanství, mši
svatou.
Mše svatá si navzdory odporu církve k magii přesto ponechávala magický
punc. Tvoří základní součást celé bohosluţby. Tento rituál je v podstatě
opakováním Poslední večeře Jeţíše Krista s apoštoly, kde dochází
k proměně chleba v Kristovo tělo a vína v jeho krev, a jedná se tak
v podstatě o magickou evokaci. Samotný průběh mše musí jistě
v účastníkovi vyvolávat dojem moci církve. Někteří lidé přisuzovali
křesťanským kněţím mnoho nadpřirozených schopností. Pravdou je, ţe
někteří z nich se zcela jistě věnovali provozování magie, astrologii
a zhotovování amuletů, neboť je nám známo, ţe v roce 363 našeho letopočtu
všechny „neposlušné“ kněze Laodicejský koncil odsoudil.127
Církev se k magii a čarodějnictví jiţ od počátku stavěla odmítavě. Byla
snad důvodem pouhá netolerance k odlišným tradicím od těch jejich? Nebo
měli strach z toho, co sami neznali?
127 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 65
71
3. Čarodějnictví očima křesťanství
3.1 Pekelná hierarchie ďáblŧ
Křesťanství, jedno z našich nejdůleţitějších náboţenství, které vzniklo
v Palestině na přelomu letopočtu a za více jak dva tisíce let své existence se
z pronásledované sekty proměnilo v jedno z největších náboţenských
systémů na světě. Z ideového hlediska je pokračovatelem ţidovské tradice
a jeho hlavní náplní je ţivot a učení Jeţíše Krista, syna Boţího. Křesťanství
nás učí, jak skrze jeho osobu můţe lidstvo dojít ke spáse a k věčné
blaţenosti, a staví základy, na nichţ vyrostla naše evropská kulturní
i duchovní tradice.
Podle křesťanů je Bůh jediný bůh a jako takový je téţ věčnou, nekonečně
dokonalou a dobrotivou bytostí. Základ celé křesťanské nauky tkví
v dualismu dvou protikladných principů. Tím prvním je princip dobra, které
je reprezentováno jediným Bohem, a principem zla, které představuje Satan.
Postava Satana není vázána pouze na ţidovsko-křesťanskou tradici. Jeho
podoby a jména mohou být rozmanité, ovšem jeho podstata zůstává stejná
u většiny národů. V latině se setkáváme s označením „diabolos“, čili
ďábel.128 Ďábel můţe ovšem představovat jak nejvyššího vládce v pekelné
hierarchii, tak jednoduše kaţdého „zlého ducha“. Středověká teologie si pak
pod pojmem ďábel představovala kaţdého zlého démona a mezi ďábly
a démony více či méně nerozlišovala. Kaţdý démon byl v podstatě jen jinou
podobou nebo jiným ztělesněním Satana. V rámci monoteistických systémů
byl Satanovým předchůdcem Ahriman, jenţ se objevuje v perském
zoroastrismu.
128 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 62
72
Ahriman je zde popisován jako vládce zlých duchů stojící proti dobrému
bohu Ormuzdovi, jeho jméno můţeme přeloţit jako „Zlo-obmýšlející“. 129
Právě zde můţeme vidět nápadnou podobnost, jaká se objevuje
u obou systémů. V křesťanské nauce znamená Satan vládce pekel, který
vystupuje jako hlavní nepřítel a protivník nejen Jeţíše Krista a Boha, ale
také všech lidí, kteří přijali Krista do svých srdcí.
Satan je zároveň ústřední postavou křesťanského pojetí čarodějnictví.
Podle tradičních představ čarodějnice zasvětily své schopnosti právě
Satanovi a v jeho jménu činily na světě zlo. Satan je v historii obou velkých
náboţenství, judaismu i křesťanství, velmi zajímavou postavou. Naskýtá se
otázka, na jakém místě se postava Satana objevila poprvé?
Jméno Satan pochází z hebrejštiny, konkrétně z označení „ha-satan“,
které znamená v překladu „protivník“ nebo „odpůrce“.130 Poprvé se s touto
tajemnou bytostí setkáváme ve Starém Zákoně v knize Jób:
„Nastal pak den, kdy přišli synové Boţí, aby předstoupili před
Hospodina; přišel mezi ně i satan.
Hospodin se satana zeptal: ‚Odkud přicházíš?’ Satan Hospodinu
odpověděl: ‚Procházel jsem zemi kříţem kráţem.’“131
Zde Satan ještě ani zdaleka nevystupuje jako boţí odpůrce, ale řadí se
mezi syny Boţí. Jako pekelný kníţe začíná Satan vystupovat teprve
v době pozdější, přibliţně kolem druhého století před naším
letopočtem. 132 Skutečným protivníkem Boha a nepřítelem lidského
pokolení se pak Satan stal teprve v období patristiky. Jeho jediným cílem
bylo svádět lidi ke hříchu, jako to ostatně udělal uţ v Ráji, kdyţ v podobě
hada svedl Evu k utrţení plodů ze stromu poznání:
„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl
had.
Řekl ţeně: ‚Jakţe, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?’
129 GUAITA, Stanislas de: Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator,
2001, s. 24 130 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 247 131 Job. 1, 6 – 1. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická
společnost, 2002. 132 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 247
73
Ţena hadovi odvětila: ‚Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.
Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z
něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘
Had ţenu ujišťoval: ‚Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, ţe
v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát
dobré i zlé.’“133
V knize Genesis se dále píše, ţe první lidé byli za svůj hřích
potrestáni vyhnáním z Ráje. Vidíme, ţe to měl být ďábel, který
způsobil pád lidí a osud dědičného hříchu, kterým Bůh postihl
kaţdého jednotlivého člověka na zemi. S biblickým hadem je pak často
ztotoţňován Samael, pekelný kníţe, jenţ měl stát v pekelné hierarchii
nejblíţe samotnému Satanovi. Samael je rovněţ povaţován za „anděla
smrti“, a skutečného otce biblického Kaina.134
Byl však první hřích skutečně hříchem? Kdyţ si uvědomíme, co
ďábel člověku nabídl, nebylo pro něj lepší vědět neţ ţít nadále
v nevědomosti?
Později v Novém zákoně se s postavou Satana setkáváme jiţ jako
s pokušitelem. Typickým příkladem je pokoušení Jeţíše Krista poté, co byl
Bohem vyveden na poušť. Kristus se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, kdyţ
přistoupil k němu ďábel:
„Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáţe mu všechna
království světa i jejich slávu a řekne mu: ‚Toto všechno ti dám, padneš-
li přede mnou a budeš se mi klanět.’
Tu mu Jeţíš odpoví: ‚Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu,
Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘
V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali
ho.“135
Satan není jen vládcem pekel, je vládcem našeho pozemského světa.
Představuje nejen personifikací lidského zla, ale také vládce lidí
a v tomto smyslu můţe ztělesňovat zlo v srdci kaţdého člověka.
133 Genesis. 3, 1 – 6. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická společnost, 2002. 134 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 247 135Matouš. 4, 1 – 11. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká
biblická společnost, 2002.
74
Se Satanem bývá také často ztotoţňován Lucifer, který je rovněţ
uznáván jako jedna z jeho mnoha podob. Právě postava Lucifera nám
o původu Satana můţe prozradit mnohem více. Měl být jedním
z nejkrásnějších a nejvyšších andělů, serafů, ovšem vzepřel se proti
Bohu, kdyţ se postavil do čela vzpoury a byl Bohem svrţen na zemi.
Zde mu bylo s Boţím odpuštěním dovoleno vládnout.
O Luciferově pádu vypráví kniha Iaiáš:
„Do podsvětí byla svrţena tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš
ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů. Jak jsi spadl z nebe, třpytivá
hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sraţen k zemi, zotročovateli pronárodů!
A v srdci sis říkal: ‚Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boţí
hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu.
Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.’
Teď jsi svrţen do podsvětí, do nejhlubší jámy!“136
Synonymem jména Lucifer můţe být téţ Světlonoš, neboť jméno
pochází z latinského spojení slov „lucis ferrus“ čili „nositel světla“.137
Ač vystupoval Lucifer v počátcích jako zářivá krásná bytost, byl navţdy
zatracen. Stal se vůdcem padlých andělů na zemi a symbolem
protivenství Boţí vůle, představitelem vzpoury proti Nejvyššímu
a ztělesněním všeho zla.
Povědomí o Satanovi nebylo z počátku v rámci široké veřejnosti
rozšířeno natolik, aby jeho postava naháněla strach. V době, kdy
křesťanství teprve upevňovalo své pozice, měla církev mnoho problémů
s vlastními výklady a ustanovením pravidel, a lidé stále měli své staré
pohanské bohy. Právě pohanští bohové představovali pro křesťany
pouhé jiné podoby samotného Satana. Tradiční démoni se stali
ztělesněním ďábla v podobě jeho pekelných pomocníků.138
136 Izaiáš. 14, 11 – 15. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká
biblická společnost, 2002. 137 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 150 138 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 60
75
Ďáblové v ţidovsko-křesťanské tradici svými skutky negativně ovlivňovali
dění na zemi i samotné lidské ţivoty a jako Satanovi pomocníci obývali
společně s ním peklo i zemi. Podobně jako Satan jsou také ďáblové
povaţováni za padlé anděly, ačkoliv se tento termín na ţádném místě
v Bibli nevykytuje.
Padlí andělé tvoří speciální kategorií andělů, boţských bytostí, čirých
duchů stvořených Bohem a obývajících nebe. Podle křesťanského učení byli
všichni andělé stvořeni Bohem jako dobří, ovšem část těchto jedinečných
bytostí se proti němu vzbouřila a byla svrţena do propasti, na zem. Tuto
událost popisuje jiţ Genesis, kde můţeme vidět, jak se Boţím synům,
andělům, zalíbily pozemské ţeny, coţ mělo podle tradice způsobit jejich pád.
„Za oněch dnů, kdy synové boţští vcházeli k dcerám lidským a ty jim
rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom.“139
To, co následovalo, známe jako potopu světa, pohroma apokalyptických
rozměrů, během níţ byl Bohem zničen téměř všechen lidský ţivot na zemi.
V podobném duchu hovoří také apokryfní kniha Henochova, podle níţ bylo
příčinou pádu andělů pokušení v podobě krásných ţen:
1. A stalo se, kdyţ v oněch dnech přibývalo lidských dětí, ţe se jim rodily
krásné, půvabné dcery.
2. Kdyţ je andělé, synové nebes, spatřili, zatouţili po nich a řekli si:
"Pojďme si vybrat ţeny mezi lidskými dětmi a ploďme jim potomstvo."
(…)
1. A byli s nimi všichni ostatní a brali si ţeny; kaţdý si pro sebe vybral
jednu
a začali k nim vcházet a spát s nimi. Učili je kouzlům a čárům a obeznámili je
s řezáním kořenů a roubováním stromů.
2. A ony počaly a porodily velké obry, jejichţ výška byla tři tisíce loktů. 140
Vidíme, jak ze spojení andělů a pozemských ţen vznika lo nejen
pokolení ďáblů, ale dokonce obrů. V obecnějším slova smyslu můţe
být pak ďábel synonymem pro démona.
139 Genesis. 6, 4 – 6. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká
biblická společnost, 2002. 140 1. Kniha Henochova. VI – VII. SOUŠEK, Zdeněk. Knihy tajemství a moudrosti:
mimobiblické ţidovské spisy: pseudepigrafy. Praha: Vyšehrad, 2013
76
O původ a podoby démonů, vzájemné vztahy mezi nimi, ale také jejich
působení na lidský svět, se zajímal obor démonologie, který se především
v období středověku rozvinul v odvětví natolik uznávané, ţe se mu věnovalo
velké mnoţství teologů.141 Vytvářely se kategorie a podkategorie, rozlišovaly
se jednotlivé sféry působení. Nejdůleţitější oblastí ovšem byly modlitby
na odehnání těchto zlých démonů a boj s nimi.
Zajímavější neţ teologické pojetí démonů je ovšem pojetí hermetické.
V hermetice a okultistickém světě jsou stejně jako duchové také ďáblové
transcendentální přírodní síly, anebo nevnímatelné duchovní bytosti, jeţ
prostupují veškeré věci na této zemi. Jako takové jsou tyto bytosti obdařeny
inteligencí a reprezentují transcendentální podstaty různých forem
energií. 142 V podstatě se jedná o ztotoţnění démonů s přírodními silami,
které ovšem nejsou dobré ani zlé. V magii však mohou být takové síly
vyuţívány podle toho, s jakým úmyslem a za jakým účelem kouzelník danou
operaci provádí. Tak se můţe stát, ţe se setkáme se „zlými“ démony, neboť
jako takoví nejsou ničím jiným neţ projekcí lidského zla.
Podobně jako jiné síly v přírodě, také démoni na sebe mohou vzít jistou
podobu. Představitel klasické magie Agrippa vidí démony takto:
„Démoni nejsou vţdy neviditelní, ukazují se někdy a béřou na sebe podobu
rozmanité postavy, mezi jinými také tvar bledých strašidel. Mnoho vztahů
mají k lesům a pro své blízké příbuzenství k zemi a vodě mohou zakoušet
také pozemské radosti.“143
Podle této teorie mohli být démoni nadáni jistými sklony, coţ obecně
přijímá celý obor démonologie včetně ţidovsko-křesťanské tradice. Učení
o démonech je tak zaloţeno na předpokladu, ţe na světě nejenţe existuje
velké mnoţství démonů a ďáblů, ale ţe tyto bytosti rovněţ vynikají jistými
vlastnostmi a charakterem.
141 Velmi významná byla v historii démonologie babylonská, které se v našem
českém prostředí věnoval například dr. Oldřich Eliáš, a která dávala základ ostatním pojetím v rámci jiných kultur. Největší rozkvět démonologie pak nastal
v období středověku, kdy vznikalo velké mnoţství teologických spisů o démonech
a jejich působení (sv. Tomáš Akvinský, Bartolomeo de Spina), ale také podrobné fenomenologie v období honů na čarodějnice (Jean Bodin, Pierre de Lancre,
Nicholas Rémy). 142 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 64 143 AGRIPPA, Heinrich Cornelius. Okultní filosofie. Praha: Trigon, 1996, s. 19
77
Vedle méně známých démonů se v historii setkáváme s celou řadou
významných jmen. Mezi ty nejslavnější démonické postavy patří například
Asmodeus (nebo téţ Ašmodaj), „démon ničitel, jehoţ doménou je leţ, omyl
a rozmařilost.“144 Asmodeus býval rovněţ ztotoţňován s hadem, jenţ svedl
Evu k prvnímu hříchu a způsobil tím pád celého lidského pokolení. V těsné
blízkosti Satana často stojí démon Bélial, který je znám jako démon všeho
zmatku a nepořádku na tomto světě. Někteří autoři v něm rovněţ vidí
démona vzpoury a neposlušnosti, který se jako první vzbouřil Bohu.145 Jako
„král much“ je v literatuře popisován démon Belzebub. Podobně jako
Samael, také Belzebub býval spatřován jako had, v jiných případech
na sebe brával podobu krásné ţeny.146 Tento pekelný vládce se vyskytuje
v evangeliích, kde je rovněţ ztotoţňován se Satanem:
„Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: ‚Je posedlý Belzebulem.
Ve jménu kníţete démonů vyhání démony.’“ 147
Zcela speciální skupinu démonů představovali sukkuby a inkubby. Tyto
bytosti řadíme rovněţ mezi bytosti astrální, na rozdíl od jiných jsou ovšem
charakteristické tím, ţe vyhledávají intimní styky s lidmi. Podle tradiční víry
měli inkubové napadat spící ţeny a sukkuby spící muţe. Věřilo se, ţe takové
napadení démonem není jen moţné, ale ţe má dokonce skutečný fyzický
charakter. Dnešní moderní okultismus povaţuje tento druh démonů
za elementály nebo astrální larvy, které vznikají sexuálním strádáním muţů
a ţen.148 Za pomoci černé magie ale můţe dojít rovněţ k umělému vytvoření
těchto bytostí.
Nejznámější démonkou typu sukkuby byla manţelka samotného
Samaela, která nesla v historii jméno Lilith. Postavu Lilith známe jiţ
z babylonské démonologie, kde se setkáváme s démonkou Lilitú, manţelkou
démona Lilú. Oba démoni zde vystupují podobně jako v pozdější tradici jako
démoni sexuální, ovšem vedle toho rovněţ jako duchové vzduchu – sylfy.
144 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 32 145 Tamtéţ, s. 45 146 GUAITA, Stanislas de. Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator, 2001, s. 28 147 Marek. 3, 22. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Česká biblická
společnost, 2002. 148 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie: Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 121
78
Podle pozdější rabínské tradice se Lilith rovněţ objevuje v Ráji, kde se
společně s manţelem podílela na svedení prvního lidského páru. Zatímco
Samael svedl Evu, Lilith svedla nečistým polibkem Adama. Měla se tak stát
jeho první manţelkou, kterou ovšem Adam brzy zavrhl. Z jejich vzájemného
spojení vzešlo pokolení obrů a zlých duchů. 149 Oproti Samaelově další
manţelce Nahémě je však Lilith známá jako „matka potratů a zrůd“.150
Lidstvo mělo od počátku své existence potřebu rozlišovat ve světě dobro
a zlo. Podoba zla se můţe v rámci různých kultur lišit, ovšem pravdou
zůstává, ţe jeho přítomnost na světě nelze vyloučit. Jak jinak bychom mohli
poznat dobré, kdybychom neznali zlé?
Křesťané věřili, ţe zlo je ve světě reprezentováno neviditelnými bytostmi,
které mohou libovolně vstupovat do lidské mysli a trávit jejich srdce. Mohou
jim našeptávat a svádět ke hříchům. Věřili také, ţe nejvyšší kníţe pekel,
Satan, vystupoval na zemi z pekelné jámy, aby mohl uzavírat čarodějné
pakty a být uctíván černými čarodějnicemi na sabatech.
Byl to Satan, kdo propůjčoval čarodějnicím jejich schopnosti…
149 ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. Pezinok: Formát, 1997,
s. 143 150 GUAITA, Stanislas de: Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator,
2001, s. 32
79
Obr. č. 5: Kristus a Ďábel.
Setkání Jeţíše s Ďáblem patří k tradičním biblickým námětům.
Dříve nejkrásnější z andělů, Satan, je zde zpodobňován jako kreatura.151
151 BESSONOV, Nicolay. Witchcraft. Temptation. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit.
2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/iskus.htm
80
3.2 Úsvit inkvizice
Magie a čarodějnictví se v nejrůznějších formách vyskytovalo v kaţdé
společnosti a v kaţdé známé kultuře na světě. Podoby se mohly lišit, ovšem
smysl a cíl magie zůstával stejný, a to ovlivňovat lidský osud podle vlastní
vůle. Obecně lidé rozlišovali mezi vyšší magií provozovanou učenci, kněţími
nebo představiteli státu, a mezi niţší formu magie známou jako
čarodějnictví. Například mše svatá, která tvoří základ křesťanského kultu,
představuje navzdory negativnímu nazírání představitelů církve na magii
jistý druh magického úkonu, během něhoţ dochází k magické evokaci
poslední večeře Páně. Nebyly to ovšem křesťanské bohosluţby, které by se
staly předmětem potírání a nebyli to ani kněţí, které by Svatá inkvizice
pronásledovala.
Čarodějnictví mělo podobně jako magie mnoho forem a podob, ale téměř
vţdy bylo častěji přisuzováno ţenám neţ muţům. Tato představa o spojení
ţeny s neznámými a v pozdější době zpravidla zlými silami můţe pocházet
jiţ z doby prehistorické. V tomto období byly ţeny v rámci lidského
společenství pověřeny sběrem nejrůznějších bylin a plodů. Bylo na nich, aby
dokonale poznaly všechny dary přírody a dokázaly odlišit, které rostliny
uškodí a které nikoliv. Není proto náhodou, ţe čarodějnice v představách
lidí uměly dokonale ovládat magické rostliny a byly znalé v umění přípravy
jedů, s jejichţ pomocí škodily ostatním.
Čarodějnické umění bylo rozmanité a spojovalo v sobě mnoho aspektů.
V lidové víře dovedly čarodějnice vyléčit nemoci, zhotovovat amulety
a talismany, věštit za pomocí rozličných technik, ale také vyvolávat lásku
s pomocí čarodějných nápojů. Vedle toho, ţe v jejich schopnosti věřili
a v případě potřeby jich sami vyuţívali, obávali se ale rovněţ jejich
schopností škodit.
Jeden z prvních důleţitých dokumentů zabývající se problematikou
čarodějnictví v raně křesťanské době je Canon episcopi. Jedná se o jakousi
výzvu biskupům, jejímţ autorem je pravděpodobně benediktýnský opat
Regino z Prümu, který zmíněný spis citoval ve svém díle v roce 906.152
152 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XZY, 2016, s. 81
81
Canon episcopi je pro dějiny čarodějnictví velice zajímavý, neboť přináší
unikátní dobový pohled na problematiku čarodějnictví, a zároveň obsahuje
tvrzení, která se neslučují s později propagovanými názory o čarodějnicích
a jejich schopnostech. Dokument existenci čarodějnictví připouští
a pochopitelně vyzývá, aby biskupové proti kouzelníkům a čarodějnicím
zasahovali. Zároveň by však měli pomáhat vyvracet šířící se „bludy“, o jejich
pravdivosti byli lidé přesvědčeni, totiţ ţe jsou čarodějnice schopné letu.
„Netřeba smlčet, ţe některé bezboţné ţeny, které se staly následovnicemi
Satana, svedeny fantaskními iluzemi démonů, tvrdí, ţe v noci cválají
na jistých zvířatech spolu s Dianou, bohyní pohanů, a ţe je to velké mnoţství
ţen; ţe překonávají velké vzdálenosti v tichu hluboké noci; ţe poslouchají
příkazy bohyně, jako by byla jejich paní; ţe v určených nocích je povolává,
aby jí slouţily.“153
Vidíme, ţe noční lety čarodějnic, jedna z věcí, z nichţ byly čarodějnice
často obviňovány, ještě zdaleka nebyly v této době povaţovány za reálné,
stále se však podle názoru teologů jednalo o bludy vyvolané mocí ďáblovou.
V době honů na čarodějnice jiţ inkvizitoři povaţovali lety čarodějnic
za skutečné.
Lidé obvinění z čarodějnictví byli vedle spolčování s ďáblem souzeni
za herezi neboli kacířství. Problematika kacířství je ovšem mnohem starší
neţ systematické pronásledování domnělých čarodějnic a čarodějníků
v době pozdního středověku a novověku, a její počátky bychom mohli hledat
jiţ v době prvních ideových sporů v rámci křesťanského světa. Obecně bylo
za herezi neboli kacířství povaţováno vše, co se jakýmkoliv způsobem
odlišovalo od oficiálního učení propagovaného katolickou církví.
Slovo „kacíř“ vzniklo odvozením od slova katar, kterým se označoval
příslušník katarského hnutí.154 Kataři se označovali také jako albigenští,
podle jejich sídla ve městě Albi v provincii Languedoc na jihu Francie.
Kataři představovali pro oficiální moc, ať jiţ duchovní nebo světskou,
nebezpečnou náboţenskou sektu a byli dlouhou dobu trnem v oku katolické
církve, jeţ se stále více obávala sílícího vlivu katarského učení.
153 GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003, s. 109 - 110 154 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 100
82
Strach církevních představitelů z hnutí, které stálo mimo oficiální moc
a hrozilo, ţe otřese základy křesťanského učení, také mimo jiné vedlo
k vytvoření jedné z nejhorších institucí, Svaté inkvizice.
Kataři věřili, ţe svět byl stvořen Satanem, padlým andělem, a nikoliv
Bohem, jak káţe Písmo svaté. 155 Nejen odpor papeţe Inocence III. vůči
katarství, ale později téţ severofrancouzské šlechty, vedl k několika
válečným výpravám do oblasti Languedocu, jeţ vešly do historie jako
albigenské kříţové výpravy.156
Podobný nešťastný osud postihl také další náboţenská seskupení
povaţovaná církví za heretické a tudíţ nebezpečné. Hnutí valdenských bylo
podobně jako katarská sekta spojováno především s oblastí Jiţní France.
Skupina nesla jméno svého zakladatele, kterým byl Pierre Valdès.
Ve svých kázáních se Valdès snaţil vracet k pravé podstatě křesťanství, jak
byla zachycena v evangeliích a praktikována apoštoly. Tak se stalo, ţe
původně bohatý lyonský kupec rozdal podobně jako sv. František z Assisi
veškerý svůj majetek a začal kázat o ţivotě v chudobě. Významným krokem
byl rovněţ překlad částí Bible do místního jazyka, frankoprovensálštiny.
Toto a mnohé další důvody vedly ke sporům s lyonským arcibiskupem
a o několik let později k exkomunikaci Valdèse z církve. Nakonec byli
takzvaní „lyonští chudí“ označeni jako neţádoucí heretická sekta, která
po dlouhá léta nepřestala přitahovat pozornost inkvizice.157
Za výraznější oficiální počátky inkvizičních snah povaţujeme bulu papeţe
Lucia III. nesoucí název Ad abolendam, která byla vydaná za podpory
francouzského krále Fridricha I. Barbarossy v rámci třetího lateránského
koncilu uspřádaném v roce 1184 ve Veroně.158 V této bule apeloval papeţ
na biskupy, aby dbali na vyhledávání kacířů, především zmiňovaných
katarů a valdenských.
155 GIVEN, James B. Inkvizice a středověká společnost: moc, kázeň a odpor v Languedcu. Neratovice: Verbum, 2008, s. 24 156 Tamtéţ, s. 27 157 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,
s. 305 158 Tamtéţ, s. 289
83
Jednou z výraznějších postav v dějinách inkvizice je jiţ zmiňovaný papeţ
Inocenc III., jenţ zastával papeţský úřad mezi léty 1198 a 1216. Během
svého úřadování na svatopetrském stolci se aktivně zasazoval proti
heretikům, důkazem čehoţ můţe být čtvrtý lateránský koncil, který se
problematiky kacířství rovněţ dotýkal. Proti herezi papeţ vystoupil poprvé
jiţ rok po svém zvolení do pontifikátu v dekretu nazvaném Vergentis
in senium, v němţ připodobnil provinění z kacířství ke zradě královského
majestátu a inicioval také první kříţovou výpravu proti albigenským v roce
1208.159
Aţ do počátku třináctého století byla problematika kacířství záleţitostí
místních biskupů. Nezřídka se stávalo, ţe si biskupové nepočínali ve věci
potírání kacířství natolik aktivně, aby dokázali uspokojit papeţe. Bula
Inocence III. z roku 1199 přispěla k upevňování biskupské moci a zřizování
soudních tribunálů. Majetek zabavovaný během řízení měl být trvale
zkonfiskován a dědici odsouzených tak měli být navţdy zbaveni dědického
práva.160
Katarská hereze na jihu Francie kvetla a přes hrůzy kříţových výprav se
vlny „odporu“ vůči katolické církvi nadále šířily. V době mezi léty 1227
a 1241 zastával papeţskou funkci Řehoř IX., a podobně jako jeho strýce
Inocence III., ani jeho nenechávala hrozba v podobě hereze chladným.
Hledajíc podporu v boji s kacíři, spatřil brzy Řehoř IX. naději v nově
vzniklých ţebravých řádech. Svou horlivost tak projevil jiţ v době svého
nástupu v roce 1227, kdy přenesl veškeré inkviziční pravomoci do rukou
dominikánského řádu.161 Původně ţebravý řád zaloţil v roce 1206 kastilský
šlechtic Dominik Guzmán, známější pod jménem sv. Dominik, jako Řád
bratří kazatelů.
159 GIVEN, James B. Inkvizice a středověká společnost: moc, kázeň a odpor v Languedcu. Neratovice: Verbum, 2008, s. 29 160 Tamtéţ, s. 29 161 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,
s. 290
84
Dominikáni, jak se příslušníci řádu na počest svého zakladatele nazývali,
pak byli v roce 1231 papeţem Řehořem IX. oficiálně pověřeni vyhledáváním
domnělých kacířů. 162 Navíc mělo podle Řehořova nařízení postačovat
pro zahájení inkvizičního vyšetřování pouhé udání (denunciace), coţ se stalo
pro mnoho pozdějších obětí osudným. Opatření postupně přijímaná během
první poloviny třináctého století vedly k dotvoření papeţské inkvizice,
organizace, která vešla do dějin jako jedna z nejhorších institucí naší
historie.
Vedle dominikánů převzali břímě inkvizičních povinností další z nově
vzniklých ţebravých řádů, františkáni. Tento řád nechal se souhlasem
papeţe Honoria III. zaloţit roku 1223 později svatořečený František
z Assisi.163 Sv. František a jeho následovníci se vzdali svého majetku, sloţili
slib chudoby a hlásali lásku k bliţnímu, dokud se nestali nástrojem církve
k upevnění moci. Roku 1252 pak papeţ Inocenc IV. vydáním buly
Ad extirpanda schválil uţívání tortury jako vhodného donucovacího
prostředku během výslechu.164
Poté, co si získala podporu katolických řádů, začala inkvizice rychle
nabývat na moci i postavení. Zakládání speciálních soudních tribunálů byl
jen začátek její hrůzovlády. Inkviziční soudy měly v porovnání s ostatními
mnohem více práv při vyšetřování lidí obviněných z čarodějnictví, a jejich
představitelé, inkvizitoři, měli k dispozici mnoho spolehlivých postupů
včetně mučení, aby obţalovanému prokázali vinu.
Scéna byla připravena, děsivé divadlo hrůzy mohlo započít. Nastala doba
soudních tribunálů a hořících hranic.
Nastal čas čarodějnic…
162 GIVEN, James B. Inkvizice a středověká společnost: moc, kázeň a odpor v Languedcu. Neratovice: Verbum, 2008, s. 30 163 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,
s. 297 164 Tamtéţ, s. 290
85
Obr. č. 6: Inkviziční tribunál.
Inkvizitoři prosluli svou krutostí během výslechů i soudních přelíčení.
Scény výslechů jsou námětem mnohých obrazů a rytin.165
165 BESSONOV, Nicolay. Arrest of a witch. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit. 2018-
04-23]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/index01_rus.htm
86
3.3 Středověká teologie jako učitelka
inkvizice
Středověké představy o čarodějnictví tvořily unikátní směsici tradiční
lidové víry a názorů, které předkládala církev. Byli to ale především
teologové, kteří dávali podklady inkvizitorům pro vykonávání „boţí vůle“.
Čarodějnictví bylo v rámci křesťanského světa nepopiratelnou záleţitostí.
Jelikoţ Písmo svaté existenci čarodějnic na několika místech přímo dokládá,
víra v opak nebyla ničím jiným neţ odlišným výkladem Bible a tudíţ sama
kacířstvím. Podrobnější informace o čarodějnictví pochází z per těch
nejvýznamnějších křesťanských myslitelů. Jiţ svatořečený Augustin
Aurelius, jeden z nejvýznamnějších církevních otců, ve svém stěţejním díle
De civitate Dei (O obci boţí) vyjadřuje strach nad čímsi, co nazývá „obcí
ďáblovou“ stojící proti obci boţí. Svatý Augustin, učitel církve, ţil mezi léty
354 a 430. Mimo jiné působil jako biskup v Severní Africe a patřil
k největším myslitelům raně křesťanské doby.
Dílo O obci boţí je rozsáhlým spisem skládajícím se z dvaadvaceti knih,
které Augustin sepsal mezi léty 413 a 426. 166 Augustin věřil, ţe magie
a všechny její známé projevy v našem světě, jako například magická moc
amuletů či věštění na základě pohybů nebeských těles, je umoţněno díky
smlouvě člověka s démonem nebo dokonce ďáblem. Čaroděj měl
prostřednictvím této smlouvy dosáhnout ţádaných výsledků.167
Nacházíme se v době římského impéria, kdy magie a čarodějnictví
představovaly prakticky jedno a totéţ. Jednalo se o zločin, jenţ odporoval
jak římskému, tak biblickému, a ti, kdoţ se tímto způsobem provinili, měli
být trestáni smrtí. Nejen čarodějnice, ale rovněţ kouzelníci a mágové byli
povaţováni za přímou součást obce ďáblovy, která stála proti obci boţí.
166 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,
s. 96 167 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XZY, 2016, s. 42
87
Ještě v době na přelomu desátého a jedenáctého století byly postavy
démonů a ďáblů ztotoţňovány se starými pohanskými bohy. Burkhart
z Wormsu, německý právník a wormský biskup, nepovaţoval čarodějnice
za hrozbu reálného světa a v jejich schopnosti nevěřil. Všechno, co o sobě
čarodějnice prohlašovaly i umění, jakým se vychloubaly, nebyly
pro Burkharta ničím jiným neţ pouhými ďábelskými přeludy.168
V nadcházejících stoletích došlo ve věci nazírání na čarodějnictví
a schopnosti čarodějnic k výrazným změnám. Středověká scholastika v čele
s teology a filosofy se otázkou čarodějnictví zevrubně zabývaly existencí
démonů a ďábla a jejich působení na člověka. Stalo se tak pravděpodobně
v souvislosti s rozmachem nejrůznějších heretických hnutí, k němuţ došlo
v průběhu dvanáctého a třináctého století. S tím, jak rostla, inkvizice sílila
společně s nimi. Nebezpečí, jaké ďábel, démoni a jejich sluţebnice
představovali pro křesťanský svět, si byl vědom také nejvýraznější postava
středověké scholastiky ţák Alberta Velikého, dominikán Tomáš Akvinský.
Svatý Tomáš Akvinský ţil mezi léty 1225 a 1274 a za svůj ţivot se stal
autorem velkého mnoţství důleţitých teologických a filosofických spisů.
Jedním z nejvýznamnějších děl tohoto církevního otce je obsáhlá studie
Suma teologická, ve které svatý Tomáš hovoří o působení ďábla na lidskou
mysl a lidská srdce. V dalším rozsáhlém spise, jenţ se příhodně nazývá
Suma proti pohanům, se autor zevrubně zabývá obhajobou křesťanského
učení. Apologie namířená proti muslimům a pohanům byla sepsána během
Tomášova pobytu v Paříţi a následně v Itálii mezi léty.169
O autorově důslednosti, zaujetí tématem a zájmu o co nejkvalitnější
podání problematiky hovoří fakt, ţe dílo bylo v průběhu let několikrát
upravováno. Ve svém díle Tomáš Akvinský potvrzuje teorie, s nimiţ o staletí
dříve pracoval jiţ Augustin Aurelius, a v magii i její účinky věří. Jiţ v Sumě
teologické se uvádí, jak podle Tomáše Akvinského zlí duchové a démoni umě
doráţejí na lidi, naopak však přiznává, ţe ďábel nemusí být pokaţdé
příčinnou lidského hříchu.170
168 GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003, s. 111 169 TORRELL, Jean-Pierre. Svatý Tomáš Akvinský. Praha: Krystal OP, 2017, s. 70 170 AKVINSKÝ, Tomáš. Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [online].
Kniha I, otázka 114. Olomouc: Krystal, 1937 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z:
http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-Icast.html
88
Suma proti pohanům se skládá celkem ze čtyř knih a na mnohých
místech se autor dotýká problematiky démonů a čarodějnictví. Ačkoliv jsou
démoni více neţ ochotni vyslyšet čaroděje, dobré věci neznají a plni
troufalosti a pýchy ke zlému svádějí, nejsou podle Akvinského démonické
bytosti zlé od své podstaty, nýbrţ z vlastní vůle. Čarodějové pak jejich zlobu
vyuţívají pro vlastní cíle. 171 Neztotoţňoval se s názorem platoniků
v nazírání na démony jako na bytosti vzdušné podstaty, kterým byly
přisuzovány vášně, jeţ vedly člověka ke hříchu. Sami mají v oblibě tělesné
hříchy, ale i přes všechnu svou lstivost zůstávají boţími stvořeními. Jejich
největším hříchem byla pýcha.172
Jiţ svatý Augustin zastával víru ve smlouvu, kterou čarodějové uzavírají
s démony. Skrze toto spojení získávali sílu a umoţňovali činit své „zázraky“:
„Mágové konají zázraky skrze soukromé smlouvy, dobří křesťané skrze
veřejnou spravedlnost, špatní křesťané skrze znamení veřejné
spravedlnosti.“173
Tomáš Akvinský patřil k horlivým zastáncům takzvané smlouvy
s ďáblem, latinsky označované jako pactum cum demonae.
„Tak tudíţ, kdyţ démoni něco vykonají svou přirozenou silou, jmenují se
zázraky nikoli jednoduše, ale vůči nám. A tímto způsobem mágové konají
skrze démony zázraky. A slují vykonané „skrze soukromé smlouvy“, protoţe
kaţdá síla stvoření ve vesmíru se má jako síla nějaké soukromé osoby
v obci; pročeţ kdyţ mág něco koná ze smlouvy, uzavřené s démonem,
nastává ta jaksi z nějaké soukromé smlouvy.“174
171 AKVINSKÝ, Tomáš. Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [online].
Kniha III, otázka 107. Olomouc: Krystal, 1937 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z:
http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-IIIcast.html 172 Tamtéţ, kniha I, otázka 63. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-Icast.html 173 AURELIUS AUGUSTIN. O obci boţí. Kniha 83; in AKVINSKÝ, TOMÁŠ.
Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [online]. Kniha I, otázka 110. Olomouc: Krystal, 1937 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z:http://www.cormierop.cz/
Summa-teologicka-Icast.html 174 Tamtéţ, kniha I, otázka 110. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-
teologicka-Icast.html
89
Podle Akvinského jsou démoni chytří a mocní, zatímco lidé jsou slabí
a neznalí. Vědí, co se děje u lidí, a mohou měnit niţší síly člověka. Ďábel
člověka pokouší ke hříchu, ovšem to podle autora neznamená, ţe by kaţdý
hřích vykonaný člověkem pocházel k ponoukání ďáblova, nýbrţ téţ z vlastní
svobody rozhodování a porušení těla. 175 Ďábel rovněţ není schopen
vtisknout člověku vlastní vůli, ale vyuţívá prostředků, aby lidský rozum
zakalil a aby takový člověk byl náchylný ke hříchu.
„Čarodějové vyzývají ty, jejichţ pomoci uţívají, pokorně, jako by byli vyšší;
sotva však přijdou, nařizují jim, jako by byli niţší.“176
„Andělský učitel“ Tomáš Akvinský neovlivnil svým objemným dílem pouze
generace teologů a církevních představitelů, ale také inkvizitorů. Jedna
z nejodpudivějších knih světa, Kladivo na čarodějnice, dílo vzešlé z lidského
šílenství a nenávisti, je plná myšlenek přejatých od církevních velikánů,
jako byli právě svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský. Scholastika měla
na dobu inkvizice zjevný vliv, neboť přispěla k vytvoření obrazu
démonického společenství v čele s ďáblem, jenţ se stal ústředním motivem
honů na čarodějnice.
Problematikou kacířství a čarodějnictví se zabývali rovněţ samotní
inkvizitoři. Dominikán Nicholas Eymerich, španělský teolog a inkvizitor,
který působil v oblasti Aragonie, nedělal ve svém spisu Directorium
inquisitorum z roku 1376 mezi kacířstvím a čarodějnictvím mnoho rozdílů.
Podle něj byly čarodějnice a kouzelníci zároveň kacíři, neboť se stali uctívači
ďábla.177 A nebyl zdaleka sám. Tak se stalo, ţe čarodějnice a kouzelníci byli
obviňováni rovněţ ze zločinu kacířství, neboť se jejich dílo protivilo Bohu.
Naproti tomu kacíři byli souzeni za provozování čarodějných praktik,
například příslušníci katarského hnutí byli například obviňováni z pořádání
nočních orgií, kde měli údajně uctívat ďábla v podobě kočky a praktikovat
s ním pohlaví styky.178
175 AKVINSKÝ, Tomáš. Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [online].
Kniha I, otázka 114. Olomouc: Krystal, 1937 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-Icast.html 176 AKVINSKÝ, Tomáš. Summa proti pohanům: [online]. Kniha III, kapitola 107 [cit.
2018-04-17]. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-proti-pohanum-3kniha.html 177 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XZY, 2016, s. 86 178 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 30
90
Ještě v průběhu třináctého století papeţ Alexandr IV. v době svého
působení mezi léty 1254 a 1271 nejednou vyzýval inkvizitory k umírněnosti
ve věci čarodějnictví a snaţil se obracet jejich pozornost k mnohem
závaţnějšímu zločinu, jakým podle jeho názoru byla hereze.179 Čarodějnictví
se ale postupně dostávalo na stejnou úroveň jako kacířství a podle nové
klasifikace, k níţ došlo během čtrnáctého století, podléhal tento „zločin“
nejen duchovní, ale také světské jurisdikci. 180 Nebezpečí, jeţ bylo zpočátku
lidem předkládáno, se stávalo reálnější., důsledkem čehoţ se z kouzelníků
a čarodějnic, ale také z obyčejných vesnických „kořenářek“, stala
nebezpečná individua ohroţující celý křesťanský svět. Roku 1374 papeţ
Řehoř XI., který mimo jiné velmi zbrojil proti nastávající reformaci, svěřil
jednomu z inkvizitorů své obavy o nárůst čarodějnictví a sdělil mu, ţe
„většina magie působí za přispění démonů, je proto kacířstvím a spadá
do pravomoci inkvizice“.181
V roce 1398 dokonce teologická fakulta na paříţské Sorboně, v jejímţ čele
stál Jean Charlier de Gerson, přijala názory některých teologů (a mnohých
inkvizitorů) a ve dvaceti dvou artikulech oficiálně spravila o reálných
účincích magie kouzelníků na náš svět. Podle tohoto prohlášení síla
kouzelníků údajně vychází ze spojení s ďáblem, přičemţ důsledky takové
smlouvy se projevují v našem světě formou kouzel a to zcela reálným
způsobem. Tato spojení s démony mají podle Gersona za následek
nevěrectví, modlářství a odpadlictví od boha. 182 Těsnější propojení
čarodějnictví s kacířstvím v průběhu čtrnáctého století a strach z ďáblových
úkladů vedl k výraznému nárůstu soudních procesů s domnělými
čarodějnicemi v následujících stoletích a stal se předzvěstí masového honu
v době novověku. Zájem o čarodějnictví jiţ neměli jen teologové a horliví
inkvizitoři, ale také církevní představitelé, kteří svými výnosy a opatřeními
dodávali obrazu tehdejší Evropy stále krutější podobu.
179 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Praha 2013, s. 389 180 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 27 181 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 94 182 ŠINDELÁŘ, Bedřich: Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 29
91
Hony na čarodějnice poznamenaly v různé míře všechny země středověké
a novověké Evropy, včetně britských ostrovů nebo severních států.
Pronásledování probíhalo ve vlnách a v jednotlivých zemích do jisté míry
odráţelo náboţenskou nebo politickou situaci. Kdyţ byl počátkem
čtrnáctého století veden monstrproces s templáři, příslušníky jednoho
z nejmocnějších rytířských řádů středověku, byli dřívější váleční hrdinové se
znamením kříţe na hrudi obviňováni z hereze, sodomie a uctívání ďábelské
modly:
„Templáři údajně uctívali modlu zvanou Bafomet, kterou potírali sádlem ze
zabitých lidí, souloţili s démony, kteří na sebe brali podobu krásných dívek,
odmítali Boha, Krista, Pannu Marii a svaté, šlapali, plivali a močili na kříţe,
věnovali se rituální homosexualitě a znesvěcovali mši svatou přijímáním
neposvěcené hostie.“183
Rytíři byli na základě těchto falešných obvinění v roce 1307 hromadně
zatýkáni, mučeni a popravováni, a to včetně velmistrů řádu, kteří byli
upáleni na hranici. V roce 1312 papeţ Kliment V. prostřednictvím buly
Vox in excelso templářský řád oficiálně rozpustil a veškerý majetek padl
do rukou francouzského krále Filipa IV. Sličného. 184 Proces s templáři se
tak stal učebnicovým příkladem toho, ţe i obvinění z kacířství či
čarodějnictví byla často falešně uvalována z politických či finančních
pohnutek. Papeţ Jan XXII. byl podobně jako Kliment V. namířen proti
jakýmkoli náznakům hereze a poţadoval důslednější prošetřování všech
obvinění.185 V roce 1317 byl z pokusu o vraţdu Jana XXII. obviněn biskup
z Cahors, Hugh Geraud. Mělo se tak stát za pomoci voskové figurky a jed
ukrytých v chlebu, který byl poslán do jeho sídla v Avignonu. Spiknutí bylo
včas odhaleno a biskup Geraud byl upálen na hranici. 186 Vidíme, ţe
jednotlivé postavy církevních dějin měly mnohdy odlišné názory a činily
odlišná opatření. Nebylo jiţ v moci rozpoutanou válku zastavit.
183 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 91 184 SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013,
s. 333 185 Tamtéţ, s. 389 186 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 92
92
V průběhu čtrnáctého století došlo k dotvoření obrazu čarodějnic, jak
předkládán během inkvizičních tribunálů. Čarodějnice jiţ nepředstavovali
pouhé obětní beránky, figurky v sousedských šarvátkách, nýbrţ byly
hromadně obviňovány ze spolčování s ďáblem a účasti na sabatech, kde
plánovaly spiknutí proti společnosti.187 Podle mnohých se jednalo o reálnou
hrozbu, jeţ vyţadovala bdělost, důrazná opatření a ještě naléhavější řešení.
Toho si byl vědom také papeţ Inocenc VIII., který zastával úřad mezi léty
1484 a 1492. V roce svého nástupu na papeţský stolec vydal jedno
z nejsmrtonosnějších nařízení v celé historii papeţských nařízení, nechvalně
proslulou bulu Summis desiderante affectibus („S největší dychtivostí“).188
I přes náruţivost inkvizitorů a usilování církevních představitelů,
nacházeli se mezi lidmi tací, kteří jejich názory nesdíleli a vyjadřovali proti
jejich postupu nesouhlas. Odpůrci čarodějnických procesů ale nepocházeli
pouze z řad inteligence. Výrazný nesouhlas se často projevoval rovněţ
u světských vládců nebo v rámci sboru biskupů, kteří se cítili mocí inkvizice
ohroţováni či omezováni. Ani prostí křesťané nebyli navzdory umě podané
propagandě pokaţdé naladěni na stejnou vlnu jako horlivci z řad inkvizice.
Příkladem mohou být události v Německu začátkem osmdesátých let
patnáctého století, kdy se tamější inkvizitoři setkali s odporem mnohých
vlivných lidí. Stíţnosti na vzniklou situaci, která údajně znemoţňovala
Jacobu Sprengerovi a Heinrichu Kramerovi řádně vykonávat inkviziční
povinnosti, vedla Inocence VIII. k sepsání zmíněné buly vybízející
k nemilosrdnému pronásledování v zemi.
Po vydání Summis desiderantes affectibus dne 5. prosince 1484
na mnoha místech německé země vzplály ohně, které představovaly krutou
smrt pro desítky nevinných lidí. Z textu buly je patrné, ţe Inocenc VIII. byl
velmi znepokojen situací, jeţ vládla v určitých částech Horního Německa
a v arcibiskupstvích Mohuč, Kolín nad Rýnem, Trevír, Salzburg a Brémy.
187 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 27 188 Překlad Bedřicha Šindeláře v knize Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986
93
Na výše zmiňovaných místech, „tam v městech, zemích, místech
v biskupstvích přemnoho osob obojího pohlaví, zapomenuvších na své
spasení a odpadnuvších od katolické víry, páchá nepravosti s ďábly, kteří
s nimi v muţské i ţenské podobě (jako incubus a succubus) souloţí, svým
čarodějnictvím, kouzelnictvím a spikleneckými rejdy, dále svými pověrečnými
ohavnostmi, výtrţnictvím, zločiny i nepravostmi dokáţí mařit ţenám porod,
vylíhnutí zvířecích mláďat, dovedou ničit plody i úrodu zemskou, hrozny
i ovoce, jakoţ i muţe, ţeny, zvířata, dobytek a ostatní druh zvířat, rovněţ
vinice, sady, louky, pastviny, obilí a jiné plody dovedou mařit, dusit a ubit.
Sesílají dokonce na muţe, ţeny, na všeliký velký i drobný dobytek, na zvířata
strašlivé vnitřní i vnější bolesti a způsobují jim takto roztodivné útrapy.
Zabraňují lidem, ţe muţi nedokáţí oplodnit své ţeny a ty zase nemohou
od nich obtěţkat, dále ţe muţi i ţeny nemohou zastat manţelské povinnosti.
Nadto krvepříseţnými ústy dokonce zapírají víru, kterou při svatém křtu
přijali. Neprojevují nejmenšího strachu před mnoha dalšími lehkováţnostmi,
před hříchy a neřestmi, jeţ páchají z návodu nepřítele lidského pokolení,
a naznačených činů se dopouštějí, uvádějíce přitom v nebezpečí vlastní duši,
a uráţejíce pak boţský majestát, dávají takto přemnohým lidem špatný
příklad a vyvolávají pohoršení.“189
Papeţ Inocenc VIII. dále „s největší dychtivostí“ vkládá naděje do svých
„milých synů“, inkvizitorů Jacoba Sprengera a Heinricha Kramera:
„Proto pomocí tohoto našeho listu odstraňujeme veškeré překáţky, jeţ by
výkon funkce uvedených inkvizitorů jakkoli zpomalovaly, aby tedy nákaza
kacířské ohavnosti i jiné podobné zločiny nemohly k záhubě jiných
nevinných lidí nadále rozšiřovat svůj jed, chceme řečené inkvizitory vybavit
náleţitými prostředky, jak to ostatně přináleţí našemu úřadu.“190
Bula papeţe Inocence VIII. byla pouze jedním z celé řady papeţských
nařízení vydaných v průběhu století. Pravdou ovšem zůstává, ţe význam
tohoto dokumentu daleko předčil význam všech ostatních.
189 ŠINDELÁŘ, Bedřich: Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 33 190 Tamtéţ, s. 34
94
Oficiální poţehnání papeţe totiţ oběma dominikánským inkvizitorům
usnadnilo cestu. Jejich společné úsilí stálo rovněţ za sepsáním
inkvizitorské příručky Malleus maleficium, nechvalně proslulého Kladiva
na čarodějnice. S pomocí knihtisku, revolučního vynálezu, který otevřel
dveře do nové éry, došlo zároveň ke snadnějšímu šíření zlovolných myšlenek
Kladiva a čarodějnické hysterie. Zasaţeno nebylo pouze německé země, ale
také vyspělé země jako Francie, Španělsko nebo Itálie. Uchráněny nezůstaly
ani britské ostrovy, umírněné severní státy či vzdálená Severní Amerika.
95
Obr. č. 7: Ve vězení.
Mnoho významných malířů se pokusilo vyjádřit ve svých obrazech
bezútěšnost temného vězení.191
Francesco Goya
191 BESSONOV, Nicolay. Prisons und dungeons of an inquisition. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit. 2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-
art.net/eng/prison1.htm
96
3.4 Tři tváře čarodějnic
V době raného křesťanství bylo čarodějnictví církví vnímáno jako
pozůstatek pohanského náboţenství. V německém jazyce například je
čarodějnice označována termínem „die Hexe“, ovšem u starých Germánů byl
tento výraz spojován s moudrostí a znamenal cosi jako „lesního ducha“.
Čarodějnici v negativním slova smyslu označovali oproti tomu výrazem „die
Zauberin“.192 Tento příklad odlišného vnímání je důkazem toho, ţe v době
před inkvizičními tribunály se lidé snaţili rozlišovat mezi černou čarodějnicí
praktikující čarodějnictví a lidovou magií praktikovanou „moudrými
ţenami“, věštkyněmi nebo léčiteli.
Obecně lidé sluţeb těchto „čarodějnic“ hojně vyuţívali, navzdory tomu,
ţe si byli vědomi moţných negativních důsledků jejich kouzel. Věřilo se, ţe
schopnosti těchto čarodějů a čarodějnic nepocházejí nutně ze spojení
s ďáblem, jak později tvrdili přední představitelé křesťanské nauky. Jejich
místo ve společnosti bylo do jisté míry velmi důleţité, podobně jako tomu
bylo v případě šamanů a kmenových kouzelníků. Lidé byli přesvědčeni, ţe
své výjimečné nadpřirozené schopnosti zdědily po předcích a nadále
zůstávaly dědičnou záleţitostí. Magie, kterou čarodějnice praktikovaly, pak
měla čistě přírodní charakter a vycházela ze znalosti tajemných účinků
rostlin a nejrůznějších věcí pocházejících z přírody a z ovládání skrytých
přírodních sil.
Léčitelství patřilo mezi základní dovednosti čarodějnic. Existovalo
přesvědčení, ţe uzdravit můţe čarodějnice za pomoci nejrůznějších
rostlinných extraktů nebo výtaţků z částí ţivočichů, ale také s pomocí
zaříkávání kouzelnými formulemi. Pokud se kouzla neobracela přímo
k dané nemoci, soustředily se čarodějnice na původce choroby, kterou
mohli být nejrůznější zlovolní tvorové jako skřítci, démoni anebo škodlivé
kouzlo pocházející od jiného kouzelníka.
192 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 56
97
Pro ochranu před nemocemi lidé pouţívali ochranné amulety vytvořené
z bylinek nebo částí zvířat či svitky s modlitbami a kouzelnými
formulkami.193 Dále čarodějnice dokonale ovládaly umění sexuální magie.
V této souvislosti bylo velmi oblíbené zhotovování magických nápojů
pro přivolávání lásky. Tyto nápoje zhotovované za pomoci magických
postupů se označují pojmem filtry. „Filtry lásky“ mohly mít podobu nápoje,
masti nebo dokonce prášku, tou nejdůleţitější ingrediencí ovšem zůstávalo
něco z těla osoby, která měla být předmětem očarování.194
Čarodějnice a čarodějové byli odjakţiva povaţováni za schopné hadače
a věštce. Na základě nejrůznějších znamení se pokoušeli předpovídat
budoucnost a lidské osudy a radit jim, jak se rozhodovat. Rovněţ pomáhali
vyhledávat ztracený majetek, určovat zloděje či vyhledávat zmizelé osoby.
Ţenám i muţům pomáhali čarodějnice s plodností, stejně tak se starali
o plodnost dobytka a o hojnou úrodu na polích. 195 Ačkoliv byly
ve společnosti sluţby čarodějnic vyhledávané, cítili lidé čas od času strach,
neboť se obávali také ničivých účinků jejich kouzel. Stejně tak, jak mohla
být prospěšná, mohla jejich magie uškodit, neboť vţdy se mohla čarodějnice
uchýlit k ničivé formě magie.
Pokud se čarodějnice rozhodla uchýlit k černé magii, mohlo se tak stát
z těch nejpřirozenějších důvodů. V lidových představách byla čarodějnice
často popisována jako zahořklá stará ţena, která zanevřela na své okolí
a svou zlovůli vůči všem projevovala praktikováním škodlivých kouzel.
Čarodějnice tak mohla jednat v důsledku své vlastní zlé povahy či poté, co
zanevřela na společnost. Stejně tak mohl být příčinou jejího pocitu zášti
a následného praktikování škodlivé magie důsledkem toho, ţe byla nejprve
sama z nějakého důvodu zavrţena. 196 Představme si scénář, v němţ se
starý ţena dostane do soukolí sousedských sporů. Následující noc vesnici
postihne pohroma ve formě silné bouře a krupobití, přičemţ jednomu
z aktérů rozepře vznikne škoda na majetku. Podobně mohla lidi náhle
postihnout nemoc či záhadná nehoda.
193 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox Globator, 1997, s. 18 194 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 87 195 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 88 196 Tamtéţ, s. 88
98
Obr. č. 8: Čarodějnice přivolávající bouřku.
Dvě čarodějnice uprostřed magického rituálu. Nechybí ani zobrazení
ďábla v podobě kozla.197
Hans Baldung Grien
197 BESSONOV, Nicolay. Witchcraft. Sorcery. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit.
2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/witchcraft01.htm
99
Bylo jednoduché z nepředvídaných událostí, jeţ následovaly, obvinit třetí
osobu, čarodějnici, která mohla z popudu druhé strany seslat ničivé kouzlo.
Obecně se věřilo, ţe mohou čarodějnice uhranout člověka zlým kouzlem,
přivodit mu neštěstí, ovládat počasí a rozmary přírody, přivolat nemoci či
dokonce smrt. Stávalo se, ţe do nemilosti celé vesnice upadaly z podezření
z čarodějnictví nejen osoby, ale rovněţ celé rodiny, jejichţ čarodějné stigma
se přenášelo po generace.198
Černé čarodějnice byly známy jiţ od dob starověkých kultur a během
staletí pro ně lidé vytvořili mnoho pojmenování. V době středověku se
čarodějnice označovaly termínem strigae, ale také lamiae nebo venefiniae.199
Výrazů pro čarodějnici existovala řada, ovšem všechny představovaly
nebezpečné „zlé“ ţeny, které se zabývaly přípravou jedů a praktikováním
čarodějnictví. Jejich základní podoba byla lidská, ovšem podle tradice se
čarodějnice dokázaly proměňovat také ve zvířata. Nejčastěji na sebe měly
brát podobu nejrůznějších dravců, jako jsou kočky, vlci či draví ptáci. Lidé
věřili, ţe se ve zvířecí podobě či v podobě noční můry plíţí za nocí
do lidských obydlí a přináší člověku zlé sny. Ve své zvířecí podobě pak
útočily na lidi a zabíjely malé děti v jejich postýlkách. Ublíţit člověku mohly
čarodějnice rovněţ tím, ţe seslaly zlé duchy nebo příšery, kteří mohli zranit
člověka na dálku.
Čarodějnice byly v první řadě obviňovány z provozování škodlivých
kouzel. Tuto formu škodlivé magie označovali středověcí démonologové jako
maleficium. Výraz je sloţeninou dvou latinských slov, malum a facere,
a můţeme jej překládat jako „konat zlo“. 200 Pod pojmem maleficium se
ukrývala veškerá činnost čarodějnic, která měla za následek poškozování
majetku lidí nebo jejich zdraví či ţivotů. Maleficia mnohým lidem slouţila
jako důkaz čarodějného působení. Náhlé změny počasí, prudké lijáky či
krupobití, úroda napadená škůdci, nemoci dobytka, to vše mohlo být
povaţováno za projevy čarodějnictví. Jen málo stačilo k tomu, aby lidé
následně po náhlých pohromách a neštěstích obviňovali právě čarodějnice.
198 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 70 199 NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 268 200 Tamtéţ, s. 175
100
Součástí čarodějnického arzenálu byl i takzvaný „zlý pohled“ neboli
uhranutí, které bylo ve společnosti velmi obávané. Víra ve zlý pohled je
odjakţiva spojována s čarodějnicemi a nebezpečnými osobami, které mohly
člověku ublíţit pouhým pohledem. Schopnost zlého pohledu nebyla
v historii přisuzována pouze lidem, ale také některým zvířatům, které
podobně jako čarodějnice neměly dobrou pověst, například hadi, pavouci
nebo krokodýli. 201 Čarodějnice si pro destruktivní účinky svého pohledu
vybírali často vnímavější a zranitelnější osoby, mezi nejsnazší oběti patřily
malé děti. Víra v tento způsob uhranutí přetrvává dodnes. Destruktivní
účinky takového pohledu se mohou projevit okamţitě, neboť samotný akt
očarování je často spontánní a člověk ho můţe vyvolat prakticky
nevědomky. Z historie jsou známy případy, které existenci zlého pohledu
„dokládají“, nebo alespoň dokazují existenci lidí, které mají jistý negativní
vliv na své okolí.
O zneuţívání magie ve formě čarodějnictví hovoří ve svém díle také
Paracelsus, německý lékař švýcarského původu, filosof a alchymista, který
byl velkým zastáncem přírodní magie. Pro Paracelsa představovala magie
„nejskrytější umění, moudrost a znalost nejvyšších věcí, na zemi
pokládaných za nadpřirozené“.202 Studiem magie měli lidé pochopit věci
„lidskému duchu neprozkoumané“.
Teologové nikdy nerozlišovali mezi magií a čarodějnictvím, podle
Paracelsa mezi vzácným a uţitečným uměním, a černokněţnictvím, které
představovalo zhoubu a nebezpečí pro lidstvo. Často se snaţil sám vyzívat
teology, aby se blíţe věnovali poznání podstaty a forem magie,
a nezaměňovali tak příliš jednoduše tuto výsostnou vědu s čarodějnictvím:
„Nemyslím tím, aby snad pracovali v magii a jí uţívali, avšak aby ji
alespoň znali tak aby mohli posoudit její přednosti a výsledky, jiţ kvůli
úţasným a nejvyšším tajemstvím skrytým v písmu Svatém, která nám byla
zvěstována od apoštolů, proroků a samotného Krista tak, ţe je náš rozum
nemůţe pochopiti a vystihnouti. Coţpak ţádný teolog, (třeba neznalý magie)
nikdy nevymýtil a nezahnal ďábla neb jiného ducha?“203
201 NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 332 202 PARACELSUS: Okultní magie. Praha: Trigon, 1990, s. 49 203 Tamtéţ, s. 49 - 50
101
Obr. č. 9: Mladá čarodějnice.
Čarodějnice zachycená uprostřed černomagického rituálu je na rozdíl
od tradiční představy zobrazena jako krásná mladá ţena.204
Jan van de Velde II.
204 BESSONOV, Nicolay. Witchcraft. Sorcery. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit.
2018-04-23]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/witchcraft02.htm
102
Pravdou zůstává, ţe pokud by se církev ve větší míře zabývala
problematikou magie a snaţila se o důkladnější pochopení tohoto
fenoménu, dokázali by teologové a potaţmo inkvizitoři odhalit čarodějnictví
ve své ryzí formě od jiných, bezpečných forem magie. V křesťanství však
představovalo čarodějnictví hřích, který měl být trestán smrtí. Strach
z čarodějnictví, který mezi lidmi panoval, se ovšem nemohl rovnat strachu,
jaký se vládl v době postupného růstu moci inkvizice. Tyto změny v chápání
čarodějnictví probíhaly postupně a byly patrné jiţ v průběhu čtrnáctého
století. O století později jiţ měli křesťané co dočinění s novým nebezpečím
v podobě obávané satanistické čarodějnice.205
Čarodějnice tohoto typu nebyla zlým duchem či zhrzenou starou ţenou,
ale kacířkou. Poté, co katolická církev vyhlásila boj proti kacířům, bývalo
mnoho obvinění z čarodějnictví doplněno obviněním z kacířství, ale také
satanismu. Čarodějnice jiţ nečelily obvinění samostatně a nezodpovídaly se
za své „zločiny“, ale stály tváří v tvář hromadným obviněním ze spiknutí
proti křesťanstvu a spolčování s ďáblem. Jejich kouzla jiţ nebyla namířena
proti sousedům, nýbrţ proti celému křesťanskému světu. Boj proti
satanistickým čarodějnicím měl odvrátit zkázu lidstva.
O satanistických čarodějnicích kolovaly ty nejfantastičtější představy,
které ovšem nebyly ničím jiným neţ výplodem bujné fantazie teologů
a zvrácené představivosti inkvizitorů. Lidem obviněným z tohoto nejtěţšího
zločinu pak nestačilo na mučidlech nic jiného neţ jejich obrazy potvrdit,
čímţ jen přiţivovaly zvrhlé fantazie inkvizitorů.
Čarodějnice se mohly dopustit těch nejhorších zločinů, ovšem tím
nejtěţším ze všech byla skutečnost, ţe se odvrátily od Boha a zavrhly Jeţíše
Krista. V historii nejodpornějších zločinů souzených v souvislosti
s čarodějnictvím je známý případ francouzského vojáka a šlechtice Gillese
de Rais. Baron byl v roce 1440 souzen za celou řadu zločinů, k nimţ se
pod hrozbou mučení přiznal. Mezi obvinění patřilo mimo jiné sepsání
několik smluv s ďáblem, vyvolávání démonů a samotného Satana a vraţd
mnoha malých dětí, tím nejhorším zločinem, za nějţ byl de Rais popraven,
205 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 27
103
však bylo podle tribunálu právě kacířství. 206 Nikdy nebudeme moci
s jistotou říci, do jaké míry se zločiny obţalovaných zakládaly na pravdě
a do jaké míry byly vykonstruované a podpořené fyzickým i psychickým
terorem, pomluvami a strachem.
Satanistické čarodějnice přinesly do historie čarodějnictví nové prvky,
díky kterým se změnila povaha původních čarodějnických rituálů. Ústřední
postavou čarodějnického spiknutí byl samotný ďábel, který propůjčoval
čarodějnicím jejich nadpřirozené schopnosti a stával se tak původcem
nejrůznějších pohrom a neštěstí, které trápily evropské země v průběhu
čtrnáctého století – hladomory, válečné konflikty, černá smrt. Bylo by
naprosto přirozené, kdyby lidé z nejrůznějších katastrof obviňovali
čarodějnice, ovšem pravdou je, ţe trvalo delší dobu, neţ se představa
o čarodějném satanistickém spiknutí ve společnosti ujala. Svou roli sehrála
podpora nejrůznějších církevních nařízení a také jednotlivé případy, které
byly v průběhu čtrnáctého století pouhou předzvěstí masových honů
na čarodějnice. Papeţ Evţen IV., který zastával úřad ve třicátých letech
čtrnáctého století, v rámci svých nařízení vybízel inkvizitory k „vymýcení
kouzelníků a věštců, kteří udělali smlouvu se Satanem a obětovali
démonům“.207
Důleţitým pojmem se v souvislosti s obviněním ze spolčování s ďáblem
stává proslulá smlouva s ďáblem neboli pactum cum demonae. Mnoho
středověkých teologů, mezi nimi například sv. Augustin či Tomáš Akvinský,
bylo o reálnosti tohoto spojení přesvědčeno a smlouva měla být posuzována
jako usvědčující důkaz.
Podle Tomáše Akvinského bylo nutno rozlišovat mezi „pactum
expressum“ a „pactum tacitum“. První z uvedených typů ďábelského spojení
měl být proveden aktivně, přičemţ druhý získal podobu mlčenlivého paktu,
díky kterému ďábel napomáhal člověku konat zlo. 208 V historii
čarodějnických procesů nalezneme mnoho případů, v rámci nichţ figurovala
jako hlavní důkaz smlouva s ďáblem.
206 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 97 207 Tamtéţ, s. 96 208 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 218
104
Obr. č. 10: Smlouva s ďáblem.
Jedna z nejslavnějších dochovaných smluv, jeţ měl údajně uzavřít Urban
Grandier se samotným ďáblem, byl zveřejněn po farářově popravě kvůli
podlomení morálky.209
209 Urban Grandier. In: Wikipedia: the free encyclopedia[online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-24]. Dostupné z:
http://en.wikipedia.org/wiki/File:UrbainPact2.jpg
105
Tato smlouva měla mít podobu písemného dokumentu a iniciátor
takovéto ďábelské smlouvy musel obětovat pro její potvrzení to nejcennější
– vlastní krev. Poté, co čaroděj nebo čarodějnice potvrdili dokument
krvavým podpisem, bylo mu na oplátku Satanem vtisknuto na kůţi jako
důkaz spojení tzv. ďábelské znamení. Je otázka, kolik takových smluv bylo
skutečně uzavřeno ve víře čaroděje a kolik bylo zhotoveno inkvizitory
v touze podloţit obvinění hmatatelnými důkazy. Jedna z nejslavnějších,
do dnešních dob dochovaných ďábelských smluv, jeţ nese krvavý podpis
loudonského faráře Urbana Grandiera, jenţ byl popraven na hranici
za čarodějnictví v roce 1634, není ničím jiným neţ zdařilým podvrhem
inkvizitorů.210
Podobně tomu nebylo jinak v případě jiných „důkazů“, takzvaných
ďábelských znameních. Signum diaboli mělo být důkazem uzavření smlouvy
s ďáblem a mělo se nacházet na těle kaţdé obţalované čarodějnice či
čaroděje. V důsledku víry v ďábelské znamení byli obţalovaní vystavováni
poniţujícím a fyzicky bolestivým procedurám, během nichţ inkvizitoři jejich
znamení na těle vyhledávali. Uţívali k tomu speciální bodce, které bodali
na nejrůznější místa údajných čarodějnic a čarodějů.
Tato „zkouška“ byla zaloţena na víře, ţe ďábel učinil taková znamení
necitelná. Čarodějnice na tomto místě neměla cítit ţádnou bolest a důkazem
její viny měla být i absence krve. Často se stávalo, ţe podezřelého člověka
usvědčila byť jen nepatrná jizva nebo mateřské znaménko. Inkvizitoři
u obţalovaných rádi tato ďábelská znamení vyhledávali pomocí speciálních
jehel. Metoda byla však značně nespolehlivá. Stávalo se, ţe bodce, které
inkvizitoři pouţívali, byly upravovány tak, aby obţalovaným nijak neublíţily,
a tím mohli spojení s ďáblem falešně prokázat. V Anglii a ve Skotsku
existovaly osoby nazývané „šídlaři“, které se zabývaly speciálně pouze
provozováním zkoušek jehlou, takzvaným „šídlem“.211
210 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 218 211 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 92
106
Podobně oblíbené byly rovněţ zkoušky vodou, které patřily mezi ordály
neboli „boţí soudy“. Tato takzvaná „čarodějná koupel“ patřila mezi důkazy
nanejvýš dramatické. Podezřelá osoba byla spoutána do kozelce provazem
a vhozena do vody. Závěr byl jednoduchý. Pokud zůstala na hladině, byla
obviněna z čarodějnictví a upálena. Pokud klesla ke dnu, byla prohlášena
za nevinnou a vytaţena z vody. Pokud nebyla vytaţena včas, utonula.212
Obr. č. 11: Čarodějnická koupel.
Mnoho ţen, které zakusily zkoušku vodou, se bez větších obtíţí dokázaly
udrţet na hladině, ab ukončily své ţivoty v plamenech.213
212 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 120 213 BESSONOV, Nicolay. Ordeal. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit. 2018-04-24].
Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/ispitan.htm
107
Satanistické čarodějnice byly obviňovány z těch nejodpornějších věcí,
jaké si můţe lidská mysl představit. Obvinění ze satanismu byly pravidelně
součástí obvinění z čarodějnictví, stejně jako z účasti na čarodějných
shromáţděních. Čarodějnice se na tato shromáţdění dopravovaly údajně
vzduchem, za pomoci kouzelných mastí, putovaly na odlehlá místa
a rouhaly se Bohu. Součástí těchto hromadných setkání bylo zříkání se
Boha a Jeţíše Krista, doprovázené pošlapáváním kříţe a jeho hanobením či
znesvěcování hostie. Kolovaly pověsti o nechutných hostinách, kde
čarodějnice konzumovaly maso mrtvých dětí, i skandálních sexuálních
orgiích, jimţ se oddávaly s démony a samotným ďáblem. 214 Největším
čarodějným posláním na této zemi mělo být podle teologů a inkvizitorů
převracet řád daný Bohem a ničit vše krásné a boţské.
Ačkoliv se formy uctívání mohly výrazně lišit od tradičního zobrazování
sabatu, nemůţe být víra v Satana v historii nikdy zcela vyloučena.
V dějinách byla dokázána existence jistých náboţenských sekt, které se
navenek mohly projevovat jako satanistické. Mezi takové patřily například
nejrůznější gnostické skupiny, jeţ se objevovaly počátkem třináctého století
ve Francii.215
Zavrţení tradiční víry a Boha a následný příklon k Satanovi jako jeho
odpůrci nemusel být pouhou pózou, ani nemusel být způsoben zvrhlou
touhou po nevázaných sexuálních dobrodruţstvích. Není vyloučeno, ţe
přijetí Satana mohlo být důsledkem zklamání, které mohli mnozí lidé
pociťovat v nejistém a sloţitém světě. Podle mnohých teorií hrály
ve formování satanismu důleţitou roli události na evropském kontinentu
kolem roku tisíc, kdy Evropu postihl několik let trvající hladomor
následovaný morovou ranou.216
214 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 27 215 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 248 216 Tamtéţ, s. 248
108
3.5 Čas na sabat
Výpovědi o sabatu, neblahými pověstmi opředenému čarodějnému
shromáţdění, zaujímaly důleţitou část v rámci kaţdého vyšetřování osob
obviněných z čarodějnictví. Účast na takovém shromáţdění čarodějnic byla
sama o sobě závaţným přečinem dokazující spojení s ďáblem a tudíţ vedena
jako těţký zločin. V rámci vyšetřování bylo běţnou praxí, ţe vyslýchané
osoby musely postupně jmenovat všechny účastníky shromáţdění a tím
označit své spoluviníky. Kaţdé takové udání neboli denunciace, mnohdy
vymoţené skrze torturu, patřilo mezi velmi závaţná obvinění, která však
byla brána velmi váţně a postačovala pro předvedení jmenovaného před
inkviziční tribunál.217
Pověsti, které kolují o sabatu, nejsou ničím jiným neţ kompilací
bolestných výpovědí obviněných, fantaskních úvah teologů a zvrácenou
představivostí inkvizitorů a „lovců čarodějnic“. První zmínky o sabatu jako
o účelovém shromáţdění čarodějnic se datují ke sklonku čtrnáctého
století. 218 Tehdy se zmiňovaná tajná shromáţdění čarodějů a čarodějnic
ještě nenazývala sabaty, ale byla označována hebrejským výrazem
„synagogy“.219
Pátrání po původu sabatu nás přivádí do oblasti jiţní Francie,
do prostředí malebného alpského podhůří pojmenované Dauphiné. Tato
oblast se stala v dějinách proslulou svým spojením s tajnými sektami. Stalo
se tak pravděpodobně v důsledku morové rány, která Evropu zasáhla
ve čtyřicátých letech čtrnáctého století. Neštěstí za nějaký čas pominulo,
ovšem oblast zůstávala i nadále spojována s čarodějnictvím, s křesťanskými
či ţidovskými spiklenci.220
217 NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 54 218 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox Globator. 1997, s. 41 219 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 122 220 MUCHEMBLED, Richard: Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator. 1997, s. 41
109
Spojování ţidovství a čarodějnictví nebylo v historii ojedinělou záleţitostí.
Jiţ původ slova „synagoga“ a stejně tak později „sabat“ evokuje výrazný
antisemitský podtext. Není tajemstvím, ţe často byli z nejrůznějších neštěstí
a katastrof obviňováni právě Ţidé. Podezřívavost vůči ţidovskému
obyvatelstvu a strach pak často vedly k hromadným pogromům.
O zcela novém pojetí čarodějnictví, které se objevilo přibliţně v polovině
čtrnáctého století, hovoří ve svém spisu Formicarius o století později teolog
a převor dominikánského kláštera v Basileji Johannes Nider. Dílo bylo
sepsáno mezi léty 1435 aţ 1437 a představovalo jakési kompendium
známých případů v tehdejší Evropě. 221 Mezi jeho informátory patřil
dominikán Peter von Greyerz, který zastával funkci soudce v Horním
Simenthalu v Bernu, a dále neznámý dominikánský inkvizitor z Evianu.222
Oba muţové se Niderovi ochotně svěřili s vlastními zkušenostmi
s čarodějnicemi a čaroději, které měli tu čest poslat na hranici.
Nider se ve svém spise kromě známých pověstí o čarodějnících poprvé
zmiňuje o neznámé sektě spiklenců, kteří se výrazně odlišují od klasických
čarodějů a čarodějnic. Obraz této skupiny čarodějníků je v historii
novinkou, která během let nabyla obludných rozměrů. Podle Niderových
zdrojů se mělo jednat o skupinu čarodějníků obojího pohlaví, totiţ jak
muţů, tak i ţen, kteří se nepodobali lidem, ale spíše vlkům. V této podobě
prý údajně vyvolávali démony a pojídali děti. Čarodějové a čarodějnice
rovněţ museli odpřísáhnout ďáblovi, ţe se vzdávají křesťanské víry,
a tu následně zavrhnout nehoráznými způsoby, jeţ zahrnovaly znesvěcování
hostie či pošlapávání kříţe.223
Některé z popsaných praktik se staly neoddělitelnou součástí typického
obrazu sabatu, který přetrvával staletí. Podobně tomu bylo i v případě
dalšího z fenoménů černé magie, který byl běţně spojován s čarodějnictvím,
totiţ schopnost přeměny ve vlka neboli lykantropii. 224 Věřilo se, ţe
čarodějnice tuto schopnost spolehlivě ovládají. Obvykle k tomu, aby dosáhly
poţadované metamorfózy, musely absolvovat sloţitý magický rituál, který
221 GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003, s. 89 222 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 130 223 GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003, s. 89 224 NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 151
110
spočíval v evokaci démonských sil. Poté se mohly čarodějnice po zbytek noci
bloudit krajem a napadat pocestné.
Aţ do konce čtrnáctého století byla oblast jiţní Francie a západních Alp
protkaná jednotlivými případy čarodějnictví. Ve dvacátých letech
patnáctého století probíhal přímo v oblasti Dauphiné proces se skupinou
rolníků, kteří byli předvedeni před inkviziční tribunál, vyslýcháni a mučeni.
Všichni se museli přiznat k tomu, ţe se účastnili shromáţdění, na který se
dopravovali vzduchem pomocí čarodějné hole či na hřbetě nejrůznějších
zvířat. Na sabatu se jim zjevoval sám Satan v podobě černé kočky nebo
černě oděného muţe se zářícíma očima a korunou na hlavě. 225
Případ rolníků z Dauphiné je jen dalším důkazem toho, jak se staré
pověsti o čarodějnicích a sabatu postupně obměňovaly a rozrůstaly se
o nové prvky. Ačkoliv Canon episcopi v desátém století pověry o nočních
letech čarodějnic fakticky zavrhoval, o necelých pět století později se
setkáváme s oţivením tohoto fenoménu ovšem s tím rozdílem, ţe nyní byli
inkvizitoři o moţnosti tohoto přesunu skálopevně přesvědčeni.
Obraz sabatu se během doby honů na čarodějnice, které propukly
v patnáctém století a neutichly do konce století sedmnáctého, téměř
nezměnil. Ačkoliv se mnohdy jedná o vyprávění zahrnující ty
nejfantastičtější představy, nemůţeme existenci podobných shromáţdění
zcela zavrhovat. Mnozí okultisté jsou přesvědčeni, ţe čarodějná
shromáţdění nemohou být pouhým výplodem lidské fantazie, ač mohou být
tvrzení o nich značně přikrášlena, a argumentují faktem, ţe i v dnešní době
nalezneme společnosti lidí, kteří Satana veřejně uctívají.226
Podle legend se sabaty odehrávaly zpravidla v noci na tajných odlehlých
místech, nejčastěji daleko v horách, aby se přítomní vyvarovali nezvaných
svědků. V kaţdé evropské zemi nalezneme nejedno místo, které je opředeno
pověstmi o čarodějných sletech.
225 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 95 226 Moderní satanistické hnutí, které je reprezentováno především osobností Anton
S. La Veye a jeho Církví satanovou v Los Angeles, většina okultistů a odborníků však povaţuje za pouhou pózu, jeţ zúčastněným vytváří prostor pro praktikování
sexuálních orgií, a ve své podstatě nemá s uctíváním Satana nic společného.
Zároveň ale připouštějí moţnost, ţe se v minulosti takové sabaty mohly skutečně
odehrávat, ovšem na úrovni astrální.
111
Ve většině případů se takové místo vyznačuje určitou přírodní anomálií,
která má být důkazem ďáblovy přítomnosti. Proslulé lety čarodějnic
zahrnovaly podstatnou část v otázce reálnosti čarodějných schopností.
Středověcí démonologové a potaţmo také inkvizitoři byli přesvědčeni, ţe
právě prostřednictvím těchto letů se čarodějnice dopravují na svá
shromáţdění, sabaty. Výpovědi obţalovaných jsou plné tvrzení o tom, ţe se
na sabat dopravovali pomocí hole potřené čarodějnou mastí nebo
na hřbetech čarodějných zvířat. Schopnost letu čarodějnicím údajně
zajišťovala právě ona zmiňovaná čarodějní mast.
Kolem sloţení a výroby čarodějných mastí kolovaly v historii mnohé
pověsti. Obecně se věřilo, ţe mezi základní ingredience této „zázračné“ masti
patří tuk novorozenců, jak uváděl například G. della Porta ve svém díle
Magie naturalis:
„Nejprve se vaří maso, pokud moţno nevinného chlapce, v měděném kotli
s vodou, pak se z povrchu sebere vyvařený tuk a odstraní se. Dále se
pracuje pouze s tukem usazeným na dně kotle. Ten se smíchá s aloí, omějí,
větvičkou topolu a kadidlem. Tak vznikne ţádaná mast.“227
Není náhodou, ţe mnoho dalších autorů ve svých spisech zmiňovalo
v souvislosti s čarodějnými mastmi nejrůznější halucinogenní rostliny jako
durman, rulík nebo oměj. Mast měla být vtírána za úplňku do podpaţí,
do oblasti krku, břicha nebo genitálií, přičemţ právě tento magický rituál
měl čarodějnici propůjčit schopnost letu. Nejen dnes, ale rovněţ v minulosti
vedli mnozí badatelé polemiky o tom, do jaké míry byl tento „přesun“ reálný
a do jaké míry se jednalo o pouhé halucinace a iluze způsobené narkotiky.
O účincích takzvaných „magických rostlin“ bylo sepsáno mnoho děl a hovoří
se rovněţ o moţnosti vystoupení astrálního těla vlivem účinků zmiňovaných
drog. Právě odtud můţe pramenit příčina tvrzení samotných „čarodějnic“,
které letěly vzduchem, aby se setkaly se samotným vládcem Pekel.
Ve středověku a posléze i novověku lidé věřili, ţe účast čarodějnic
na sabatech nemůţe být jiná neţ skutečně fyzická. Aby do své říše přijal
nové dychtivé členky, zjevoval se zde také samotný Satan jako „Mistr
Leonard“, nejčastěji v podobě mendéského kozla.
227 NAKONEČNÝ, Milan: Lexikon magie. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, s. 53
112
Ze všech přítomných čarodějnic si Satan zvolil tu nejkrásnější, aby s ní
mohl souloţit před zraky všech účastníků. Vyvolená se nazývala „královnou
sabatu“ a po boku Satana předsedala celému shromáţdění po zbytek noci.
Noví členové zde museli Satanovi přislíbit svou věrnost a jako projev úcty jej
políbit pod ocas. Tím dokázali, ţe navţdy zavrhují Boha a Jeţíše Krista
a uvolují se páchat zlo ve jménu Satana.
Po oficiálním obřadu obvykle následovala hostina zahrnující
nejrozmanitější pokrmy. Satan zaujímal čestné místo na svém trůnu a byl
uctíván přítomnými čarodějnicemi, s nimiţ mohl střídavě souloţit. Obecně
se věřilo, ţe během sabatu docházelo k hanobení křesťanských předmětů
a k rouhání vůbec. Pořádaly se čarodějné tance, takzvaná „kola čarodějnic“,
a docházelo také k obcování s démony a dalšími nelidskými stvůrami, které
zde byly přítomné. Samy čarodějnice se mohly dle libosti proměňovat
ve zvířata, například kočky nebo ropuchy.
Průběh sabatu byl v historii mnohokrát popisován, ať uţ se jednalo
o popisy středověkých démonologů nebo moderních okultistů. Pierre
de Lancre, jeden z předních francouzských démonologů, ve svém spise
z počátku sedmnáctého století ještě stále popisuje záliby všech
zúčastněných čarodějnic a čarodějů tím nejodpudivějším způsobem:
„Tančiti neslušně, hodovati hnusně, pářiti se ďábelsky a sodomizovati se
hanebně, rouhati se bohaprázdně, mstíti se zákeřně, honiti se za všemi
poţitky ohyzdnými, nečistými a surově nepřirozenými, váţit si nadevše všech
ropuch, ještěrek, zmijí a různých jedů, vřele milovat smrdutého kozla, celovat
jej zálibně a pářit se s ním hnusně a necudně, zda toto nejsou jisté známky
bezmezné lehkomyslnosti, zavrţeníhodné nestálosti, jiţ není moţno odpykat
jinak neţ v ohni, jaký spravedlnost boţská vloţila v peklo?“228
Středověké představy o sabatu v průběhu staletí nezanikly ani v moderní
době. Duchovní ţák Eliphase Léviho, francouzský hermetik Stanislas
de Guaita, rovněţ vylíčil podobu průběh sabatu ve svém nejznámějším díle
Chrám Satanův:
228 GUAITA de Stanislas. Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator,
2001, s. 38
113
„Čarodějka vstala na znamení úcty. Leonard ve vteřině vyrostl na délku
dvou metrů a podobá se nyní obrovskému kozlu se zakroucenými rohy.
Matná záře, kterou se zdá vydávat celé jeho tělo, jako bledé ovzduší
vystupuje v kotoučích a podivně zapáchá. Po krajině poletují tisíce bludiček.
Pojednou jedna z nich přilétne, zaplápolá a náhle se objeví mezi ďáblovými
rohy… Neboť tento Mistr Leonard je ďábel! Ze všech čtyř světových stran
vidíme přibíhat, ze všech čtyř úhlů světa vidíme slétat se čaroděje, čarodějky
i démony v pestré směsici. Nebe je zastřeno letem Duchů a pod plamenným
okem Hekaty se matně zatemňuje vzduch, tak matně, jako se země pokrývá
pohyblivými stíny, které se všude proplétají. (…)
Medovina koluje v číších: všichni hodují a opíjejí se. Různé obludy, ďáblice
v rozmanitém přestrojení, opatřují pekelnými lahůdkami stoly, kolem nichţ
se rolník bratrsky dělí se šlechticem či prelátem, kde nejpyšnější dámy bez
závady sedí mezi zběhlíky a poběhlicemi. A tu je dvakrát slyšet příšerný,
bezzvučný, chraplavý hlas, podivný hlas: Pomstěte se, sice zemřete! (…)
Konečně, s vlasy rozcuchanými, celá zimničně se chvějící, královna sabatu
povstane a pronikavým hlasem volá hrozíc pěsti proti nebi: Blesku boţí,
blesku boţí, uhoď sem, odváţíš-li se! V dáli se začíná horizont vyjasňovat
prvními záblesky. Tu se pojednou kozel promění v obrovského kohouta
s plamenným hřebínkem a je slyšet děsivé kykyriky… Shromáţdění se
spěšně rozptýlilo a vše zmizelo...“229
Víra v tyto legendami opředené sabaty čarodějnic přetrvala aţ do dnešní
doby. Nemůţe být náhodou, ţe nejvíce zvyků spojovaných s čarodějnictvím,
například známé „pálení čarodějnic“, připadá na takzvanou Valpurţinu noc,
jeţ je označována jako „noc čarodějnic“.
229 GUAITA de Stanislas. Had genese. Chrám Satanův. Praha: Volvox Globator,
2001, s. 75 - 78
114
Obr. č. 12: Sabat čarodějnic.
Dřevoryt zachycuje dvě čarodějnice, které za podpory démonů připravují
magický lektvar. Obraz podporuje i pověsti o letu na sabat, na který se tyto
„zlé ţeny“ dopravovaly na kozlovi.230
Hans Baldung Grien
230 Hans Baldung. Web Gallery of Art [online]. 2018 [cit. 2018-04-24]. Dostupné z:
https://www.wga.hu/html_m/b/baldung/4/2sabbath.html
115
4. Bible svaté inkvizice
„Malleus maleficarum je mimořádně zajímavé a znepokojení vzbuzující
dílo. Sprenger a Institoris vzbuzují dojem dvou posedlých.“
(Julio Carlo Baroja)
Většina evropských zemí zaţila peklo v podobě planoucích hranic
v průběhu staletí hned několikrát. Hony na čarodějnice byly fenoménem,
který přicházel ve vlnách. Podoba čarodějné hysterie se mohla v rámci
různých geografických oblastí lišit, ovšem strach a hrůza, kterou proţívali
všichni obvinění na mučidlech, zůstávala stejná.
Svůj podíl v šíření „bludů“ o čarodějnicích na svých bedrech nesli lovci
čarodějnic a inkvizitoři, kteří často vlastní zkušenosti s obţalovanými,
včetně následného vyšetřování a soukromých úvah, převáděly do podoby
literární. Existuje velké mnoţství spisů od představitelů církve, které varují
před hrozbou v podobě ďábla a jeho sluţebnic, či nejrůznějších příruček
pro inkvizitory a lovce čarodějnic. Taková díla v sobě soustředila všechny
známé poznatky o čarodějnicích, zabývala se definicemi, rozpoznáváním
případů čarodějnictví a často byla doplňována praktickými radami
pro stíhání čarodějnic či dokonce popisy osvědčených postupů výslechu.
Nezřídka můţeme spatřovat souvislost mezi nárůstem jednotlivých případů
čarodějnictví v době bezprostředně poté, co byla ta či ona příručka vydána.
O všech knihách tohoto typu můţeme prohlásit, ţe se jedná o díla
nevýslovně krutá, která zasazují ránu zdravému rozumu i veškeré lidskosti.
Patrně nejznámější ze všech čarodějných příruček je bezpochyby
nechvalně proslulé Kladivo na čarodějnice, latinsky Malleus maleficarum,
které bylo pro mnohé podobné hrdým vzorem. Samotnému vydání Kladiva
na čarodějnice předcházela řada neblahých okolností, které měly ve svém
součtu za následek smrt tolika nevinných lidí.
116
Často se stávalo, ţe inkvizitoři během vykonávání svých povinností
naráţeli na odpor místních, ať jiţ z příslušníků světské či církevní moci.
Jinak tomu nebylo ani v případě německých dominikánů Heinricha
Kramera a Jacoba Sprangera.
Na rozdíl od jiných byli oba tito muţové v přízni papeţe Inocence VIII.,
čímţ se téţ do značné míry zaslouţili o vydání proslulé „čarodějnické“ buly
z roku 1484, Summis desiderantes affectibus. 231 Podpořeni papeţovými
laskavými slovy a jeho poţehnáním se rozhodli dovést svůj boj se zlem
v německých zemích k dokonalosti. Výsledkem jejich snaţení je jedna
z nejodpudivějších knih v celé historii.
Rukopis Malleus maleficarum spatřil světlo světa poprvé v roce 1486
a jeho vydání předcházela několik let dlouhá neúnavná práce dvou autorů,
Heinricha Kramera a Jacoba Sprangera. Poprvé bylo Kladivo vydáno tiskem
v roce 1487 ve Štrasburgu. O faktu, ţe příručka patřila k oblíbeným dílům,
svědčí skutečnost, ţe jen do roku 1669 následovalo celkem dalších dvacet
devět vydání, včetně vydání v němčině, francouzštině, angličtině,
španělštině a italštině.232
Ačkoliv Kladivo na čarodějnice nalezlo v mnohých zemích široký ohlas
veřejnosti, na první pohled je očividné, ţe jeho četba nemohla být nikdy
jednoduchá. Oba autoři byli členy dominikánského řádu a absolventy
teologické fakulty. Jejich dílo vyrostlo na základech Písma svatého
a předních teologických spisů křesťanských velikánů jako byli svatý
Augustin nebo Tomáš Akvinský.
Jacob Sprenger působil jako profesor teologické fakulty a posléze jako
děkan na universitě v Kolínu nad Rýnem. Ačkoliv mimo jiné působil svého
času jako inkvizitor v Porýní, tvrdí se, ţe na sepsání Kladiva na čarodějnice
měl daleko větší podíl Heinrich Kramer, jenţ byl ve věci horlivější neţ
Sprenger.
231 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 100 232 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 35
117
Heinrich Kramer působil jako převor dominikánského konventu
v Schlettstadtu v Dolním Alsasku a s jeho osobou se setkáváme také
v českých zemích, kde velmi aktivně zbrojil proti husitskému hnutí
a příslušníkům Jednoty bratrské. 233 V literatuře se uvádí, ţe Kramer
nepatřil mezi bezúhonné muţe a ţe dokonce umě vyuţil Sprengerova vlivu
na kolínské universitě, aby Kladivu zajistil dobrou pověst. 234 Tu největší
autoritu jejich dílu však zajistila čarodějnická bula papeţe Inocence VIII., jiţ
autoři ve své horlivosti citovali v úvodu celé knihy.
Nemůţeme říci, ţe by uveřejnění Kladiva v prvních letech mělo zásadní
vliv na nárůst čarodějnických procesů v Německu. Největší vlny
pronásledování čarodějnic Evropu zachvátily přibliţně po roce 1560, kdy se
jednotlivé případy takzvaného čarodějnictví zvrhly ve skutečné masové
hony.235
Tento nový rozměr procesů s čarodějnicemi můţeme dávat do souvislosti
s počínající ideologickou a viditelnou hospodářskou krizí, které viditelně
postihly kontinent ve zmiňovaném období.236 Jistě nebylo správné tvrdit, ţe
hony na čarodějnice byly v kaţdém případě přímo iniciované církevními
příslušníky nebo vrchností. Je popsáno mnoho případů, kdy se obyčejní lidé
snaţili naleznout příčiny neštěstí a doţadovali se spravedlnosti
na domnělých „čarodějnicích“. Jako inspiraci Kramerovi během sepisování
Kladiva na čarodějnice pak poslouţil reálný proces s čarodějnicemi
v Ravensburgu z roku 1484, jenţ vyústil v popravu čtyřiceti osob. 237
V jednom z dopisů, který zaslal o sedm let později městské radě
v Norimberku, se Heinrich Kramer vychloubal skutečností, ţe jen
v důsledku jeho přímé působení skončilo na popravišti na dvě stovky
čarodějnic.238
233 LENKOVÁ, Jitka: Autoři Kladiva. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. Michal Zítko – Otakar II., Praha, 2000, s. 7-8 234 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 36 235 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XZY, 2016, s. 155 236 MUCHEMBLED, Richard: Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 82 237 Tamtéţ, s. 58 238 Tamtéţ, s. 59
118
Kladivo na čarodějnice je systematicky rozdělené do tří celků. První část
textu je zásadní, neboť obsahuje řadu důleţitých otázek ohledně
rozpoznávání čarodějnictví a o těţkosti takového provinění a hříchu.
Jednotlivé kapitoly druhé části knihy se zabývají otázkami, jakými způsoby
čarodějnice uţívají svá maleficia a popisují prohřešky, jichţ se čarodějnice
dopouštějí. Třetí část pak pojednává o způsobech, jak provádět správně
výslechy s podezřelými čarodějnicemi, jaká je pravomoc soudce či
o vynášení rozsudků nad nimi. Při četbě Kladiva zjistíme, ţe ačkoliv vznikl
v době, kdy se jiţ váţně hovořilo o sabatu čarodějnic, pojednání o tomto
fenoménu není součástí textu. Daleko více se autoři snaţí odpovědět
na palčivé otázky typu, jak se čarodějnice spolčují s ďábly a proč jsou
takovéto „kacířské nákaze“ daleko náchylnější ţeny neţ muţi.
V úvodu Kladiva na čarodějnice můţeme nalézt zásadní stanovisko
ohledně víry v čarodějnictví. Jelikoţ Bible má na existenci čarodějnictví
jasný názor, zdůrazňují rovněţ autoři Kladiva tento postoj k fenoménu
čarodějnictví v historii:
„Protoţe víra v existenci čarodějnic patří k základním článkům katolické
víry, trvání na opaku zavání kacířstvím.“239
Také sv. Tomáš Akvinský zdůrazňuje, ţe nevíra v čarodějnictví je
neslučitelná s poselstvím Písma svatého.
„Tedy mýlí se ti, kteří tvrdí, ţe nic jako čarodějnictví není a ţe čarodějnictví
je čistě věcí představivosti, dokonce navíc jsou přesvědčeni o tom, ţe ďáblové
existují jen v představách nevědomých a prostých lidí…“240
Jedním z typických znaků Kladiva na čarodějnice je výrazná misogynie,
kterou jsou místy prosáklá slova jeho autorů. Nejen Heinrich Kramer věřil,
ţe ţeny jsou slabé, záludné a na rozdíl od muţů náchylnější podlehnout
pokušení a svodům ďábla. Nelze tvrdit, ţe jde o tradiční zobrazení ţeny
v křesťanství, neboť také v jeho rámci nalezneme mnoho významných ţen
počínající Pannou Marií i následným zástupem světic.
239 KRAMER, Heinrich a SPRENGER Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. Praha: M. Zítko – Otakar II., 2000, s. 27 240 Tamtéţ, s. 29
119
Na druhou stranu byla křesťanská nauka ve sporu s ţenským pokolením
jiţ od doby, kdy Eva svým rozhodnutím utrhnout ovoce ze Stromu poznání
prokázala v samých počátcích lidského rodu ţenskou slabost a uvrhla jej
do stínu dědičného hříchu. Podle Kramera jiţ samotné slovo ţena, latinsky
femina, vyjadřuje její vrozené předpoklady k odpadlictví a označení femina
rozděluje do dvou částí. Slova fe jako fides neboli víru a slovo minus pak
překládá doslova jako „ta, která méně věří“.241
Viditelné zaujetí proti ţenám není pouze záleţitostí autorů Kladiva. Jiţ
dávno před jeho sepsáním bylo o ţenách smýšleno jako o slabším z obou
pohlaví a tudíţ náchylnějším k ďábelským svodům:
„Pokud jde o první otázku, proč se větší mnoţství čarodějnic nachází
v křehčím ţenském pohlaví neţ mezi muţi, to je skutečnost, proti které je
zbytečné něco namítat, protoţe byla ověřena mnoha zkušenostmi, nehledě
na slovní výpovědi hodnověrných svědků.“242
Kramer a Sprenger jsou přesvědčeni, ţe ţeny se s ďáblem spolčují, jelikoţ
pouze on můţe nasytit jejich věčný, neukojitelný chtíč. Na mnoha
příkladech z Bible pak autoři ukazují, ţe ţeny jsou ţádostivé, marnivé,
pomstychtivé, zběhlé ve lhaní a rozhodně méně zboţná neţ muţi:
„Nyní o hříšnosti ţen, jak se o ní hovoří v Bibli (Kazatel, kap. 25.): Není
ţádné hlavy nad hlavu hada a není zloby nad zlobu ţen. Raději bych ţil se
lvem a s drakem neţ sdílel dům s hříšnou ţenou.“243
„Co jiného je ţena neţ nepřítelem přátelství, trest, před nímţ není úniku,
nevyhnutelné zlo, přirozené pokušení, případná pohroma, domácí nebezpečí,
rozkošná škoda, přírodní zlo, vymalované ve správných barvách!“244
V závěru kapitoly o náchylnosti ţen k čarodějnictví autoři svůj postoj
k věci shrnují vlastními slovy:
„Veškeré čarodějnictví pochází od hříšného chtíče, který nelze v ţenách
nasytit. (…) Proto aby uspokojily své ţádosti, spojují se dokonce i s ďábly.
Mohlo by být předloţeno mnoho takových důvodů, avšak pro pochopení to je
dostatečně jasné, ţe není proč se divit, ţe je shledáváno více ţen neţ muţů
241 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 90 242 KRAMER, Heinrich a SPRENGER Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. Praha: M. Zítko – Otakar II., 2000, s. 105 243 Tamtéţ, s. 107 244 Tamtéţ, s. 107
120
nakaţených kacířstvím čarodějnictví. A v důsledku toho je lépe hovořit
o kacířství čarodějnic neţ čarodějů, neboť tento název vychází z té početnější
části. A budiţ poţehnán Nejvyšší, který muţské pokolení uchránil
od takového velkého zločinu, neboť on si přál zrodit se a trpět pro nás a proto
nadal muţe takovou výsadou.“245
Heinrich Kramer a Jacob Sprenger dále do svého díla dále zahrnuli
veškeré dosavadní pověsti a pověry o čarodějnicích. Druhá část knihy se tak
zabývá všemi „odpornými“ čarodějnickými zločiny a rozebírá způsoby, jak se
čarodějnice spolčují s ďábly, jak čarodějnice lidem způsobují nemoci, brání
v plození, působí škody na dobytku a úrodě, přivolávají bouře, krupobití
a blesky, očarovávají mysl i těla lidí a vyvolávají v nich nechtěnou lásku či
nenávist.
Ve třetí části se autoři Kladiva obrací v rámci třiceti pěti otázek
k soudcům a vyšetřovatelům. Nabádají soudce, aby případy projednávali
„tím nejjednodušším a nejobecnějším způsobem bez argumentů a půtek
advokátů.“ 246 Vţdy bylo lepší, kdyţ bylo řízení zahájeno na popud
„informátora vedeného horlivostí“ anebo z důvodu „obecného rozruchu
a pověstí.“ Nebylo doporučováno, aby případy předkládal před soud ţalobce,
který měl v případě raději vystupovat pouze jako informátor.
Následuje podrobný popis návodu toho, jak správně vyslýchat svědky,
a také způsobu, jak se vypořádat s nejrůznějšími pochybnostmi ohledně
předchozích otázek a následných odpovědí. Dále se zde podrobně hovoří
o způsobu věznění a o povinnostech, které by měl dodrţet kaţdý soudce
před výslechem a mučením: „Obecná spravedlnost poţaduje, ţe čarodějnice
by neměla být odsouzena k smrti, pokud není usvědčena svým vlastním
doznáním.“247 O tom, ţe zmíněnému doznání často předcházelo psychické
i fyzické trýznění obţalované čarodějnice není třeba se dlouze rozepisovat.
245 KRAMER, Heinrich a SPRENGER Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. Praha: M. Zítko – Otakar II., 2000, s. 117 246 Tamtéţ, s. 481 247 Tamtéţ, s. 507
121
Autoři se rovněţ zabývají faktem, jak ďábel můţe učinit čarodějnici
necitelnou vší bolesti, ovšem popisují i případy, kdy ďábel z vlastní vůle
dovolí čarodějnici přiznat svou vinu. Rovněţ by se podle jejich názoru
nemělo zapomínat na skutečnost, ţe na různé druhy kacířství by měly být
uţívány různé způsoby dotazování, vyslýchání i mučení.
Obecně se věřilo, ţe čarodějnice nejsou schopny ronit slzy, a to dokonce
během výslechů a nejrůznějšího mučení. Toto přesvědčení bylo zaloţené
na víře, ţe „milost slz je jedním z největších darů daných kajícníkům, které
mohou proniknout aţ do nebe a porazit neporazitelné.“ 248 Čarodějnice tak
mohly být na místě zapřísahány nejrůznějšími svatými jmény, ab ronily
slzy, ovšem toho nemohly být podle všeho schopny. Pokud tak učinily,
museli vyšetřovatelé připustit, ţe jim to ve své prohnanosti a vychytralosti
ďábel přeci jen dovolil. Během procesu měli dbát všichni zúčastnění
nejvyšší opatrnosti a měli učinit všemoţná opatření proti tomu, aby
podlehly kouzlům čarodějnice. Z toho důvodu se například doporučovalo
obţalovanou čarodějnici přivést do soudní síně pozadu.
Během četby Kladiva zjišťujeme, ţe existovali tací, kteří doporučovali
čarodějnici během výslechu ujišťovat falešnými sliby za účelem získání
doznání. Poté, co se čarodějnice doznala ke svým „zločinům“, mohl být tento
slib porušen a čarodějnice měla být upálena.
Oficiálně nebylo Kladivo na čarodějnice katolickou církví nikdy schváleno.
Pravdou ovšem zůstává, ţe v průběhu let našla tato hrozivá kniha čestné
místo v knihovně mnohého inkvizitora a v jeho rukou se proměnila
v mocnou zbraň. Kladivu na čarodějnice předcházela celá řada čarodějných
příruček a po jeho vydání ještě více následovala. Odkazy na dílo dvou
dominikánských inkvizitorů bychom nalezli jak ve Francii, tak
ve Španělsku, Itálii a dokonce i na britských ostrovech.
Dopad jejich „kladiva“ vyvolal ve všech zemích mocnou ozvěnu…
248 KRAMER, Heinrich a SPRENGER Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na
čarodějnice. Praha: M. Zítko – Otakar II., 2000, s. 517
122
Obr. č. 13: Malleus maleficarum.
Titulní strana Kladiva na čarodějnice z lyonského vydání z roku 1669.249
249 Malleus maleficarum. In: Wikipedia: the free encyclopedia[online]. San Francisco
(CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-04-24]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Malleus_maleficarum
123
Vedle německých zemí byla čarodějnou hysterií velmi silně zasaţena
Francie. Stalo se tak přibliţně rovněţ kolem poloviny šestnáctého století.
Velmi významnou osobností ve věci čarodějnictví byl tehdy filosof a právník
Jean Bodin, který je ovšem postavou v mnoha věcech rozporuplnou.
Na jedné straně hlásal Bodin náboţenskou toleranci, uvaţoval o základních
lidských právech a předznamenal zrod moderního veřejného práva. Na té
druhé se v roce 1580 uvolil k sepsání další z pekelných rukovětí nazývané
Démonomanie čarodějnic (v originále Démonomanie des sorciers).250 Od doby
svého prvního vydání vyšla kniha během následujících dvaceti let celkem
desetkrát a podobně jako Kladivo se těšila značné oblibě. Bodin sám působil
po jistou dobu jako soudce a z této pozice se účastnil mnohých procesů
s domnělými čarodějnicemi. Byl přesvědčen o tom, ţe lidé, kteří se snaţí
čarodějnictví popírat, bývají často sami pod nadvládou ďábla.
Knihu Démonomanie čarodějnic sepsal s úmyslem pomoci soudcům
v projednávání případů čarodějnictví a nabádal je k důslednosti v rámci
samotného vyšetřování. Osobně byl příznivcem velmi brutálních metod
mučení, včetně mučení dětí, které měly být tímto způsobem donuceny
svědčit proti vlastním rodičům.251 Bodin zastával ve věci čarodějnic jasné
a tvrdé názory a byl přesvědčen o satanistickém spiknutí a na rozdíl
od Kladiva na čarodějnice se ve svém díle zabývá i problematikou sabatu.252
Jeho horlivost se projevovala v odsuzování odpůrců honů na čarodějnice
a ve výzvě lidu, aby se nebál vydávat případné viníky. Jeho osoba i dílo byly
v historii čarodějnických procesů ostatními lovci čarodějnic jistě shledány
jako inspirující.
Svým způsobem se mezi nejznámější lovce čarodějnic zapsal také
Nicholas Rémy, proslulý francouzský démonolog, právník a autor spisu
Démonolatreiae z roku 1595. Rémy byl podobně jako Bodin zastánce co
nejtvrdšího přístupu k osobám obviněným z čarodějnictví a sám se zasadil
o potrestání mnohých domnělých čarodějnic a čarodějníků.
250 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox Globator, 1997, s. 92 251 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 136 252 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 93
124
V jednom z dopisů se neváhal vychloubat, ţe jich na smrt během deseti
let svého působení v Lotrinsku poslal více neţ devět set.253 Jeho nenávist
vůči čarodějnicím je patrná ze samotného Rémyho díla. Ta patrně čišela
z nešťastné smrti jeho nejstaršího syna, který zemřel poté, co Rémy odmítl
darovat almuţnu jedné staré ţebračce. Uvěřil, ţe nešťastnice byla
čarodějnicí, která uvalila na jeho rodinu prokletí a jako čarodějnici ji nechal
upálit zaţiva.254
„Pokud jde o mne, který se tak dlouho a nepřetrţitě zasazoval
o vyšetřování čarodějnic, nebudu se bát svobodně a otevřeně hlásat svůj
názor na ně a dělat vše, co je v mé moci, abych vyjevil pravdu, a to sice ţe
jejich ţivoty jsou poskvrněny tolika rouháním, čárami, podivuhodnými
ţádostivostmi a hanebnými zločiny, ţe nemohu být pobouřen tím, pokud
tvrdím, ţe je spravedlivé vystavit kaţdého takového mučení i smrti
v plamenech, a ţe své hříchy mohou tímto trestem vykoupit a tím poslouţit
jako příklad a varování pro ostatní.“255
Rémyho spis Démonolatreiae je podobného raţení jako Kladivo
na čarodějnice a odkazuje se na velké mnoţství předešlých děl, a to nikoliv
pouze děl teologických. Na rozdíl od svého předchůdce neopomíjí podrobné
popisy sabatu a uctívání ďábla, včetně nechutných hostin, tanců
a sexuálních orgií. Sama o sobě tak nepředstavuje pouhou inkvizitorskou
příručkou, ale měla téţ slouţit jako výstraha všem čarodějnicím
a čarodějům:
„Běda také těm, kteří by zlehčovali tak hrozivý a ohavný zločin a snaţili by
se sníţit jeho potrestání na základě projevené lítosti, pohlaví či jiné
nerozváţnosti, které by se ţádný zdravý člověk neodvaţoval povaţovat
za důvod k milosrdenství!“256
253 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 93 254 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 136 255 RÉMY, Nicholas. Demonolatry. An Account of the Historical Practise of Witches.
New York: Dover Public, 2008, s. 188 256 Tamtéţ, s. 188
125
Rémyho Demonolatreiae byla ve své době velmi populární a společně
s příručkou španělského jezuity Martina del Ria nazvanou Disquisitionum
Magicarium spolehlivě nahradily Kladivo na čarodějnice, o němţ by se dalo
říci, ţe bylo v mnohých ohledech překonané. 257 Kniha Disquisition
Magicarum v sobě zahrnovala tři svazky a byla vydána v posledních letech
šestnáctého století. Španělský inkvizitor se v ní podobně jako jeho
předchůdci podrobně rozepisoval o škodlivých maleficiích čarodějnic a také
o nočních sabatech a moci, kterou oplývá ďábel.258
V roce 1608 vydal italský mnich Francesco Mario Gauzzo příručku
poněkud odlišného raţení. Dílo Compendium maleficarum se stalo
atraktivním nikoliv pro svůj text, který se výrazně neliší od ostatních, ale
pro soubor dvaceti dvou originálních dřevorytů zachycujících všemoţné
dosavadní představy o čarodějnicích. Čtrnáct z nich zobrazuje pouze
probíhající sabat čarodějnic. Čarodějnice jsou zde zobrazeny při pošlapávání
kříţe, během letu na hřbetu kozla či při aktu uzavírání pověstné smlouvy
s ďáblem. Dále je zde zobrazen tradiční mýtus o průběhu sabatu v podobě
čarodějnických hostin, tanců a zvrtlých sexuálních orgií.259 Sám Guazzo
během své praxe několikrát přistoupil k exorcismu ďábla a ve své práci se
nechal inspirovat jiţ zmiňovaným lotrinským právníkem Nicholasem
Rémym.260
Rémyho dílo inspirovalo v mnohém také burgundského soudce Henryho
Bougeta, který se řadí mezi přední francouzské lovce čarodějnic. Bouget
sám vydal v roce 1602 spis s názvem Discours des Sorciers, jenţ zachycoval
vlastní zkušenosti v procesech s čarodějnicemi v době, kdy působil jako
soudce v Burgundsku.
S obţalovanými čarodějnicemi neměl soudce Bouget podobně jako ostatní
soudci v dobách fanatických honů ţádné slitování. Zastával názor, ţe „se
čarodějnice všude vyskytují po tisících a mnoţí se na zemi stejně jako červi
v zahradě.“261
257 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 137 258 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox Globator, 1997, s. 158 259 Tamtéţ, s. 158 260 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 187 261 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 137
126
Také Bouget se podobně jako Rémy chlubil tím, ţe během svého
působení v Burgundsku nechal údajně upálit na hranici na šest set
čarodějnic.262
„Kéţ by všechny mohly být najednou upáleny v jednom velkém ohni.“263
Svým zápalem v otázce stíhání čarodějnic proslul také další
z francouzských právníků. Kdyţ byl Pierre de Lancre poslán do nejjiţnějších
koutů Francie, do Baskicka, jiţ krátce po svém příjezdu nabyl přesvědčení,
ţe je většina místních kněţí ve spolčení s ďáblem. Během svého ţivota vydal
na téma čarodějnictví a kouzelnictví celkem tři práce, přičemţ se snaţil
kráčet ve šlépějích „velkých“ předchůdců – Bodina, Rémyho a Bougeta.
Podle de Lancra se v případě oblasti Baskicka jednalo o zvlášť mohutný
výskyt čarodějnic a mezi obyvatelstvem „bylo jen málo rodin, kterých se
nějak nedotklo čarodějnictví“.264 Ve věci čarodějnictví v dané oblasti se stal
více neţ posedlým a kvůli jeho teorii o hromadném spiknutí skončilo svůj
ţivot na hranici přibliţně osmdesát nevinných lidí.265
Fanatičtí pronásledovatelé nepůsobili pouze ve Francii, Španělsku či
německých zemích. Ve skutečnosti kaţdá země, které se dotkla vlna
pronásledování čarodějnic, měla svého proslulého „lovce čarodějnic“.
Na vzdálených britských ostrovech proslul jako horlivý vykonavatel práva
Matthew Hopkins, jenţ se sám sebe nazýval „hlavní vyšetřovatel čarodějnic.“
Hopkins byl ďábel, který si ještě v polovině sedmnáctého století postavil
na vyhledávání domnělých čarodějnic výnosné ţivobytí. Za lidský ţivot si
účtoval dvacet šilinků, včetně náhrady výdajů za dopravu, ubytování a také
za stravu.266 Hopkins se stal fanatickým příznivcem nechvalně známých
zkoušek vodou, takzvaných „čarodějnických lázní“, a mezi jeho oblíbené
techniky mučení patřila metoda spánkové deprivace. Aby získal poţadované
přiznání, nestyděl se zavírat do vězení nevinné děti, které následně obracel
proti jejich rodičům:
262 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 138 263 Tamtéţ, s. 137 264 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 189 265 Tamtéţ, s. 189 266 FELDMANN, Christian. Friedrich Spee: procesy s čarodějnicemi. Velehrad:
Refugium Velehrad-Roma, 2003, s. 141
127
„Děti čarodějnic, které se nechtějí doznat, musí být také zatčeny, a kdyţ se
s nimi bude laskavě zacházet, budou vypovídat proti své matce.“267
V roce 1645 vyvolal Hopkins v hrabství Essex v Chelmsfordu známou
čarodějnickou hysterii, v rámci které inicioval hromadnou popravu celkem
devatenácti obviněných osob. Tato poprava vešla do historie čarodějnických
procesů jako nejmasovější v Anglii. 268 Podobně jako jeho kolegové
z kontinentu, také on se stal autorem jedné z proslulých čarodějnických
příruček. Knihu The Discovery of Witches and Witchcraft sespal Hopkins
ve spolupráci se svým věrným pomocníkem Johnem Stearnem dva roky
po fiasku v Chelmsfordu. Jelikoţ samotná Hopkinsova kariéra neměla
dlouhého trvání, snaţil se vytvořit cosi, v čem by nadále přeţíval jeho odkaz:
„Je těţké říci, co činí čarodějnici čarodějnicí. Protoţe Ďábel (se svolením
Boha) umí ubliţovat lidským tělům a prostřednictvím čarodějnických prokletí
sesílat špatné události na naši společnost. Toto jsou pádné důvody pro jejich
vyhledávání a vyšetřování. Proto je třeba rozeznávat, co činí čarodějnici
čarodějnicí. My sami bychom se neměli jako ohavní pohané upínat ke zlu
a ještě méně k dalším ohavnostem. A ti, kteří čarodějnice vyhledávají, bývají
obvykle bezboţnými a zlými, pronásledovaní zlým duchem, jenţ do nich vnesl
toto počínání.“269
Autoři těchto „příruček“ i mnozí jim podobní mohli hovořit různými
jazyky a vykonávat své „dílo“ v různých historických dobách, ovšem jejich
poselství zůstávalo stejné. Všichni z nich vyzývali ostatní k tomu, aby vedli
vytrvalý a neúnavný boj se zlem v podobě čarodějnic, neboť právě ony
symbolizovaly ďáblovu moc zde na zemi.
Vlny pronásledování čarodějnic přicházely a zase odcházely a s postupem
času docházelo i ke změně mentality samotných lidí. Kdyţ nastala doba
prozření a hony na čarodějnice se staly alespoň v některých částech světa
konečně minulostí, díla fanatických lovců čarodějnic neslouţila jako důkaz
jejich zboţné horlivosti, ale důkazem lidské krutosti a omezenosti.
267 FELDMANN, Christian. Friedrich Spee: procesy s čarodějnicemi. Velehrad:
Refugium Velehrad-Roma, 2003, s. 142 268 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 143 269 HOPPKINS, Matthew a STEARNE John. The Discovery of Witches and Witchcraft: The Writings of the Witchfinders. Brighton: Puckrel Publishing, 2007, s. 37 – 38, vl.
překlad
128
Obr. č. 14: Tortura.
Inkvizitoři byli při mučení svých obětí nanejvýš vynalézaví a nemilosrdní.
Mučení vodou patřilo ke způsobům obzvlášť krutým.270
270 BESSONOV, Nicolay. Tortures and inquisition. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit.
2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-art.net/eng/pitka1.htm
129
5. Stoupenci a odpŧrci pronásledování
„Pravda nemá většího nepřítele neţ předsudek.“
(Friedrich Spee von Langenfeld)
Hony na čarodějnice měly v různých evropských zemích rozličný průběh
a jejich rozmach mohl mít ty nejrůznější příčiny. Nejčastějším důvodem
pro vyvolání pekla v podobě honů na čarodějnice byly odjakţiva
hospodářské problémy, kdy se právě lidská bída a neštěstí stala jakýmsi
podhoubím pro rozšiřování čarodějnických pověr. V jiných případech bylo
pronásledování iniciováno shora prostřednictvím náboţenských fanatiků
a jejich touhou o spasení křesťanského světa. Na některých místech lidé
prozřeli relativně brzy a jejich historie je tak poznamenána mnohem méně
neţ dějiny jiných států. Například severské země poznamenala čarodějná
hysterie znatelně menší měrou neţ státy jiţní Evropy. Některé významné
osobnosti naší historie se řadili k zastáncům nesmyslného vraţdění, jiní se
snaţili v lidech probudit poslední zbytky rozumu a bojovali za jejich
ukončení.
Šestnácté století předznamenávalo vrchol pronásledování domnělých
čarodějnic a čarodějníků ve století sedmnáctém. Toto „nešťastné šestnácté
století“ je kromě jiného poznamenáno soubojem náboţenských idejí
a reformování základních křesťanských principů, dobou, v níţ vyvrcholil boj
za očistu církve a lesku, jeţ ztratila během předchozích staletí pokrytectví
a zkaţené morálky. Pravdou zůstává, ţe ač mohli mít lidé, označující se jako
protestanti, sebelepší úmysly, v otázce čarodějnictví zůstávali stejně
neúprosní a nemilosrdní:
„Čertovy kurevníci, čarodějníci, často způsobují, ţe nečas postihne
dobytek, obilí, domy a statky, nikoliv snad proto, ţe by to ďábel nedokázal
sám udělat bez kouzelníků, vţdyť on je pán světa a osobuje si pro sebe
130
boţský majestát, a přesto to nechce provádět sám, bez lidského díla
a pomoci…“271
Autorem těchto slov není nikdo jiný neţ jeden z nejvýznamnějších muţů
německé reformace, teolog a kazatel Martin Luther, jenţ proslul svým bojem
za reformaci církve a nápravu křesťanského ţivota.
Takto nevybíravě se o čarodějnicích vyjadřuje ve své postile z roku 1522.
Ačkoliv jen několik málo let dříve „přibil na vrata“ svých devadesát pět tezí,
svým postojem k věci čarodějnictví se nijak neodlišoval od středověkých
démonologů ani pozdějších „lovců čarodějnic“. Luther po celý svůj ţivot
věřil, ţe čarodějnice představují to nejhorší zlo mající původ ve spojení se
samotným ďáblem. Podobně jako ostatní inkvizitoři byl přesvědčen, ţe
čarodějnictví je čímsi jako „výsadou ţeny“ a svá prohlášení nezapomínal
podporovat výroky z Bible, která ţeně jiţ od počátku přisuzovala slabší
povahu snadněji podléhající hříchům:
„Nechal bych je všechny upálit.“272
Pokud by se Luther nestal kazatelem, osvědčil by se jako horlivý
inkvizitor, jenţ by se snadno vyrovnal proslulým muţům v dějinách jako
Thomas Torquemada či Heinrich Kramer. Přes své pokrokové názory ve věci
reformace si v mysli stále nesl všechny pověry o vlastnostech a skutcích
čarodějnic, které byly rozšířené mezi obyčejnými lidmi i mezi křesťanskými
vzdělanci, od obcování s démony přes uhranutí aţ po praktikování škodlivé
magie. Všechny tyto „ďáblovy nevěstky, které se oddávají Satanovi“, měly
být podle Luthera ze země nemilosrdně vyhlazeny. Prohlašoval, ţe on sám
a jeho ţena se měli několikrát stát terčem jejich útoku a pouze díky Boţímu
zásahu nedošli k újmě. 273 Na oplátku se měl tento bývalý augustinián
zasazovat o jejich odhalení a potrestání. Pro Luthera bylo čarodějnictví tím
nejtěţším hříchem ze všech.
„Jestliţe všechny hříchy jsou odpadlictvím od boţího díla, kterým je bůh
hrozně rozhněván a uráţen, pak čarodějnictví nechť je plným právem pro
svou ohavnost nazýváno rebelií a tak velkou neřestí, kterou se proviňujeme
především na boţském majestátu…
271 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 43 272 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 133 273 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda. 1986, s. 44
131
Jelikoţ čarodějnictví je ošklivé, strašlivé odpadlictví, kdy člověk se
od boha, jemuţ sloţil slib a přísahu, odebéře k ďáblovi, pak je plným právem
trestán na hrdle.“274
Nejen Martin Luther, ale také jemu podobní příznivci reformace byli
v mnohém horlivými zastánci honů na čarodějnice. Jan Kalvín, v mnoha
ohledech pragmatický myslitel, oplýval v otázce čarodějnictví podobnými
názory jako jeho německý „kolega“ Luther a čarodějnictví podobně jako on
povaţoval za největší uráţku Boţího majestátu.
Mezi léty 1542 a 1546 se tento francouzský reformátor osobně angaţoval
v procesu ve švýcarské Ţenevě. Stalo se tak poté, co byla oblast stiţena
morem. Kalvín se tehdy snaţil osobně přesvědčit ţenevskou městskou radu,
aby připisovala původ neštěstí čarodějnickému spiknutí. Ţádal, aby byli
všichni čarodějové a čarodějnice z oblasti „vymýceny“. 275
Doba, kdy se protestanti snaţili vymanit z vlivu katolické církve, byla
dobou chaosu a zmatků. Země byly poznamenány nekonečnými boji mezi
katolíky a protestanty, důsledky těchto bojů však trpěli hlavně nevinní lidé.
Tato skutečnost pak mohla představovat snadnou záminku pro rozpoutání
dalšího pronásledování těch, kteří „páchali z ďáblovy vůle zlo“.
Ačkoliv katolíky a protestanty rozdělovala vzájemná řevnivost a zjevné
spory, ve věci čarodějnictví byly oba tábory za jedno. Z pramenů máme
zprávy jak o individuálních procesech, tak o hromadných popravách.
Například katolíci v Trevíru dospěli roku 1586 k názoru, ţe jsou tamější
čarodějnice zodpovědné za neúrodu, jeţ byla ve skutečnosti zapříčiněna
neobvykle dlouhou zimou. Upáleno bylo tehdy sto dvacet lidí. O tři roky
později v saském Quendlinburgu pak upálili protestantští fanatici během
jediného dne sto třicet tři lidí, aniţ by se obtěţovali prokázat jim v rámci
soudního řízení vinu.276
274 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda. 1986, s. 44 275 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator. 1997, s. 45 276 CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. Praha: Odeon, 1994, s. 134
132
V rámci všeho chaosu, který přinášelo „nešťastné šestnácté století“,
a mezi vší krutostí, jeţ ovládala srdce katolíků i protestantů po celé Evropě,
představoval zářnou výjimku Johann Weyer. Tento nizozemský lékař, který
byl mimo jiné ţákem proslulého mága Heinricha Cornelia Agrippy, se
problematikou čarodějnictví zajímal blíţe z pozice osvíceného učence
a myslitele. Nepočínal si natolik kacířským způsobem, aby vyvracel
existenci čarodějnictví, nýbrţ vystupoval proti pověrám, které kolovaly
o takzvaných „čarodějnicích“. Opíraje se o významné filosofy, teology
i právníky, které doplnil o vlastní zkušenosti, došel Johann Weyer k závěru,
ţe je třeba změnit pohled, jakým je na čarodějnice nahlíţeno. Aby své
myšlenky podpořil, nechal v roce 1563 vydat tiskem na tehdejší temnou
dobu průkopnické dílo De Praestigiis Daemonum (O šalbách démonů), jeţ se
stalo symbolem boje proti honům na čarodějnice.
Weyer se domníval, ţe čarodějnice nemají ve skutečnosti ţádnou moc,
kterou by mohly škodit lidem. Víra v maleficia, která údajně čarodějnice
prováděly za podpory ďábelské moci, byla jen důsledkem lidské
nevědomosti a nevzdělanosti. Sám si jako lékař uvědomoval původ celé řady
obávaných nákaz a nemocí, stejně jako vliv počasí, které mohlo negativním
způsobem ovlivňovat po celé roky mnoţství a kvalitu úrody.
Čarodějnice v tom smyslu, jak jej přijímala církev, podle Weyerova mínění
neexistovala a tudíţ ani procesy s obţalovanými ze zločinu čarodějnictví
neměly právní opodstatnění a jevily se jako nespravedlivé.
„Čarodějnice je ţena, která na základě neprávem jí přisuzovaného,
předstíraného a domnělého paktu s ďáblem věří, ţe můţe všemoţné zlé
skutky způsobit pomocí myšlenek, zaklínání, pomocí pouhého pohledu anebo
jiných směšných prostředků, naprosto nezpůsobilých k dosaţení nějakého
jejího záměru, jako například rozhýbat vzduch nezvyklým hromem, bleskem
nebo krupobitím, vyvolávat bouřky, ničit úrodu na polích nebo ji přemisťovat
někam jinam, působit nepřirozené nemoci u lidí a zvířat a pak je zase vyléčit,
v několika hodinách urazit v povětří daleké vzdálenosti, se zlými duchy
pořádat taneční reje a hostiny, pohlavně s nimi obcovat, sebe i jiné
proměňovat ve zvířata, a jako by téţ dokázaly napáchat tisícero dalších
a podivných bláznovství.“ 277
277 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 49 - 50
133
Jan Weyer se domníval, ţe čarodějnice by neměly být povaţovány
za nebezpečné, ale za nemocné, a rozhodně by neměly být za své domnělé
zločiny odsuzovány ke strašlivé bolestivé smrti. Odsuzoval názory Kladiva
na čarodějnice a zastával myšlenku, ţe ti, jeţ setrvávají v takovém bludu
a konají ve vlastní nevědomosti tak příšerné činy jako masakrování
nevinných, nejsou ničím jiným neţ vrahy.278
Významnou osobností v boji proti pronásledování údajných čarodějnic se
v průběhu šestnáctého století stal do té doby neznámý Reginald Scott, autor
proslulého spisu The Discovery of Witchcraft (Odhalení čarodějnic). Dílo
vyšlo poprvé tiskem v roce 1584 a reprezentovalo důleţitou změnu
v chápání dané problematiky na anglické půdě, k níţ mělo záhy dojít.
Jejímu sepsání předcházela bohatá příprava, jiţ Scott absolvoval a během
níţ prostudoval kromě práce značného mnoţství autorů také konkrétní
soudní spisy. Scott se velmi zajímal o pověry, které byly mezi lidmi
po dlouhá léta rozšířené. Nutno říci, ţe ani on sám neunikl před jedem
všech pověr, ovšem netrvalo dlouho, aby tento Angličan upřednostnil spíše
logiku a racionální uvaţování. Odhalení čarodějnic je pak jakousi polemikou
mezi Scottovými názory a názory autorů Kladiva na čarodějnice či Jeana
Bodina:
„Pokud stará ţena ohroţuje druhou bytost na zdraví, a ona záhy zemře,
nebo se u jiného projeví malomocenství, mrtvice či jakékoliv náhlé
onemocnění: je toto (podle Bodina) skutečné a mělo by být důkazem
pro odsouzení a smrt bez dalších důkazů, pokud by jí nedůvěřovali v tvrzení
nebo sama přiznala, ţe je čarodějnice.“ 279
Všechny tyto a jim podobné názory Scott odsuzoval a tvrdil, ţe „důkazy“,
které proti obţalovaným jejich věznitelé získali, byly získávány podvodnými
cestami nebo na základě mučení. Víra v čarodějnice a jejich černou magii
nebyla podle Scotta ničím jiným neţ pověrou, která zůstávala i nadále stále
ţivou:
278 BEHRINGER, Wolfgang. Čarodějnictví: globální historie. Praha: XYZ, 2016, s. 164 279 SCOT, Reginald. The Discoverie of Witchcraft. New York: Dover Publication,
1989, s. 13
134
„Pověry o čarodějnictví se tak rychle usídlily v srdcích všech lidí, kde
zapustily hluboké kořeny... Neboť jestliţe se jim stane jakákoliv nepříjemnost,
zármutek, špatnost, ztráta dítěte, úrody nebo svobody, vykřikují, ţe jde o dílo
čarodějnic. Jako by v Izraeli nebyl ţádný Bůh, který by neřídil věci podle své
vůle!“280
Podobně jako Weyerovy názory, ani ty Scottovy nezůstaly zcela
zapomenuty. Kdyţ v roce 1631 vyšel poprvé tiskem spis známý pod názvem
Cautio Criminalis, seu de processibus contra sagas (Opatrnost při
obviněných, neboli o procesech proti čarodějnicím), jeho autor tak učinil
anonymně. Kniha se stala záhy po svém vydání trnem v oku všem kněţím,
vrchnosti i soudců, ať katolickým nebo protestantským, neboť vystupovala
proti jejich zaslepenosti, posedlosti a nevědomosti, jeţ měla za následek
smrt stovek nevinných lidí. Autorství bylo rychle připsáno kolínskému
pedagogovi a příslušníkovi jezuitského řádu, který vešel do historie jako
osvícený muţ, jenţ se snaţil bojovat proti čarodějnickým procesům
a pověrám, které byly o čarodějnicích rozšířené.
Fridrich Spee von Landenfeld vystupoval několik let jako zpovědník
obţalovaných čarodějnic a na vlastní oči byl svědkem jejich utrpení:
„Představ si, jak na celém světě leţí svázán v ţaláři bezpočet chudých
zajatých hříšníků a hříšnic, vinných i nevinných, křesťanů i nevěřících.
Mnoho, velmi mnoho. Byli mučeni, ač nevinní, přijali lidské utrpení… Posílali
se k nim nehorliví a nepoučení zpovědníci, u kterých nemohli najít ţádnou
útěchu, naopak se jim zpovědníci vysmívali, více neţ samotní drábi…
Nepomůţe ţádné řvaní, ani pláč, ţádné omluvy, ani výpovědi, ani to, ani
ono… Ó boţe, co je to za ohavnost? Co je to za spravedlnost? A tak ubohé
bytosti, pro které Kristus zemřel na kříţi, musí leţet ve svých kobkách
a v hnoji, plni bolesti těla a duše, zcela opuštěni a chřadnou.“281
280 SCOT, Reginald. The Discoverie of Witchcraft. New York: Dover Publication,
1989, s. 1 281 FELDMANN, Christian. Friedrich Spee: procesy s čarodějnicemi. Velehrad:
Refugium Velehrad-Roma, 2003, s. 158
135
Spis známý Cautio Criminalis se stal ve věci čarodějnictví zásadním
dokumentem, který dokázal v myslích některých duchovních i světských
vykonavatelů práva zasadit semínko pochybnosti a přivést je zpět na cestu
rozumu. Jako zásadní důvody honů na čarodějnice připisoval Spee
náboţenské nepokoje, které zmítaly Německem. Největší podíl na lidském
utrpení ale podle jeho mínění měli ti lidé, kteří čarodějnickou hysterii
na svých panstvích dopustili a podporovali:
„Ţádný německý šlechtic by nesnesl, aby někdo takto rozsápal loveckého
psa! Kdo to má snést, aby člověk byl tak strašlivě mučen? Torturu je třeba
zcela odstranit a nikdy ji nepouţívat.“282
V německých zemích hořely hranice na mnohých místech, ale vlivem
Cautia Criminalis bylo upalování domnělých čarodějnic na jistých územích
skutečně zakázáno.283 Způsob, jakým se Spee zastával osob obţalovaných
z čarodějnictví, uvalil sám na sebe podezření. Sám v reálnost čarodějnictví
tak, jak bylo popisováno teology a inkvizitory nevěřil, a za nebezpečné
„čarodějníky“ povaţoval jen jednu skupinu lidí – soudce a katy, kteří
připravovali svým obětem hořký konec.
V krvavé historii honů na čarodějnice bychom nalezli fanatické stoupence
hrůzného pronásledování, ale také ty, jimţ se podařilo prozřít, a snaţili se
onomu nesmyslnému vraţdění pomoci zabránit. Lidská posedlost,
zaslepenost a nenávist se staly mocným nepřítelem rozumu, jenţ dokázal
po celá staletí přeţívat v srdcích vykonavatelů „práva“ i dalších příznivců.
Nikdy se nedozvíme, kolik lidí ztratilo své ţivoty z natolik nesmyslných
důvodů. Existují odhady reálné i výrazně nadnesené, ale nikoliv pravdivé.
Obětí čarodějnické hysterie bylo mnoho.284
282 ŠINDELÁŘ, Bedřich. Hon na čarodějnice. Praha: Svoboda, 1986, s. 63 283 MUCHEMBLED, Richard. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. Praha: Volvox
Globator, 1997, s. 67 284 Jednotlivé studie zabývající se počtem obětí pronásledování domnělých
čarodějnic pracují s odlišnými čísly a počet obětí byl v minulosti odhadován
od tisíců aţ po neuvěřitelných devět milionů. Podle nejnovějších odhadů se počet
obětí stanovuje na „střízlivých“ tři sta tisíc reálně potrestaných.
136
Obr. č. 15: Upalování čarodějnic.
Hromadná poprava v nizozemském Amsterodamu na rytině ze sedmnáctého
století dokládá velikost čarodějné hysterie.285
Jan Luyken
285 BESSONOV, Nicolay. Execution of witches. Burning. 2018. Inquisition-Art [online]. 2018 [cit. 2018-04-24]. Dostupné z: http://www.inquisition-
art.net/eng/kazn04.htm
137
ZÁVĚR
Čarodějnictví bylo v minulosti vnímáno pod vlivem církve vyloţeně
negativním způsobem. Cílem této práce bylo seznámit se podrobněji
s fenoménem magie v historii, od jejího vzniku aţ do doby, kdy byl její obraz
upraven potřebám církve v době čarodějnických procesů. Z důvodu
obsáhlosti tématu jsme záměrně ponechávali stranou vývoj od období
renesance do dnešní doby. Za pomoci vybraných pramenů a literatury jsme
se lépe obeznámili s ideologickým základem, jenţ podněcoval inkvizitory
a lovce čarodějnic v pronásledování a stíhání domnělých čarodějnic
a čarodějníků. Dozvěděli jsme se, jak byly čarodějnice ve společnosti
vnímány v době daleko před jejich hromadným pronásledováním, i jak se
stalo, ţe lidé přijali za své názory teologů o čarodějnickém spiknutí proti
křesťanům. Abychom pochopili podstatu některých nejčastějších obvinění,
nahlédli jsme rovněţ do čarodějnického arzenálů a seznámili se
s nejčastějšími praktikami takzvaných čarodějnic. Zjistili jsme, ţe některé
z nich se zakládaly na reálném základě a představovaly dědictví předků, jiné
byly jen výplodem lidské fantazie.
138
SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŦ
AGRIPPA, Heinrich Cornelius: Okultní filosofie. 3. vydání. Praha: Trigon, 1996, 200 s. ISBN 80-853-2066-5.
AKVINSKÝ, Tomáš. SOUKUP, Emilián. Theologická Summa svatého Tomáše Akvinského: [Doslovný překlad] [online]. Olomouc: 1937 [cit. 2018-04-17].
Krystal (Krystal). Dostupné z:http://www.cormierop.cz/
AKVINSKÝ, Tomáš. BAHOUNEK, Tomáš. Summa proti pohanům: [Doslovný překlad] [online]. [cit. 2018-04-17]. Dostupné z: http://www.cormierop.cz/Summa-proti-pohanum-3kniha.html
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). 9. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2002. Světová náboţenství (Vyšehrad). ISBN 80-858-1030-1.
GUAITA de Stanislas. Had genese. Chrám Satanův. 2. vydání. Praha: Volvox Globator, 2001, 305 s. 80-720-7443-1.
LÉVI, Eliphas. Klíč k velkým tajemstvím. 2. vydání. Universalia: Praha,
1937, 240 s. 80-853-2016-9
HOPPKINS, Matthew a John STEARNE. The Discovery of Witches and Witchcraft: The Writings of the Witchfinders. Brighton: Puckrel Publishing, 2007
KRAMER, Heinrich a SPRENGER, Jacob. Malleus Maleficarum: Kladivo na čarodějnice. 1. vydání. M. Zítko – Otakar II., Praha, 2000, 629 s. ISBN
8086355829.
PAPUS. Základy praktické magie. 1. vydání. Volvox Globator: Praha, 1996. 409 s. 80-7207-045-2.
PARACELSUS: Filosofie okultní. 1. vydání. Praha: Trigon, 1990, 60 s. ISBN
80-85320-05-3.
SOUŠEK, Zdeněk. Knihy tajemství a moudrosti: mimobiblické ţidovské spisy:
pseudepigrafy. 3. vydání. Praha: Vyšehrad, 2013, 381 s. ISBN 978-80-7429-332-0.
RÉMY, Nicholas. Demonolatry. An Account of the Historical Practise of Witches. Dover ed. Mineola, New York: Dover Publications, 2008, 240 s.
ISBN 0486461378.
SCOT, Reginald: The Discoverie of Witchcraft. Reprinted. New York: Dover Publication, 1989, 282 s. ISBN 0486260305.
139
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
BEHRINGER, Wolfgang: Čarodějnictví. Globální historie. 1. vydání. Praha:
XYZ, 2016, 424 a. ISBN 978-80-7388-760-5
CAVENDISH, Richard. Dějiny magie. 1. vydání. Praha: Odeon, 1994. 204 s.
ISBN 80-207-0509-0.
ELIÁŠ, Oldřich. Magie a démonologie ve staré Babylonii. 1. vydání. Pezinok: Formát, 1997, 310 s. ISBN 80-967469-9-5
ELIÁŠ, Oldřich. Úvod do magie. 2. vydání. Praha: Trigon, 1992, 120 s. ISBN 80-853-2025-8.
FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. 1. vydání. Olomouc:
Votobia, 1996, 380 s. 80-858-8599-9
GINZBURG, Carlo. Noční příběh. 1. vydání. Praha: Argo, 2003, 386 s. ISBN
80-7203-514-2
GIVEN, James B. Inkvizice a středověká společnost: moc, kázeň a odpor v Languedcu. 1. vydání. Neratovice: Verbum, 2008, 352 s. ISBN 978-80-
903920-0-7
MUCHEMBLED, Robert. Magie a čarodějnictví ve střední Evropě. 1. vydání.
Praha: Volvox Globator, 1997, 301 s. ISBN 80-7207-035-5
NAKONEČNÝ, Milan. Magie – historie v historii, teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Vodnář, 1999, 401 s. 80-85255-12-X
NAKONEČNÝ, Milan. Podstata a lidský smysl magie. In: WOLF,
Josef. Člověk ve světě magie. Praha: Unitaria, 1992, 1 - 7. ISBN 80-900-
3059-9
NAKONEČNÝ, Milan. Lexikon magie. 1. vydání. Praha: Ivo Ţelezný, 1995, 352 s. 80-237-0090-1
NEŠKULDA, Bořek. Encyklopedie řeckých bohů a mýtů. 1. vydání. Praha: Libri, 2003, 232 s. ISBN 80-7277-125-6
RÜPKE, JÖRD. Náboţenství Římanů. Praha: Vyšehrad, 2007, 342 s. ISBN
978-80-7021-807-5
SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. 1. vydání. Praha: Grada, 2013, 427 s. ISBN 978-80-247-3719-5
140
ŠINDELÁŘ, Bedřich: Hon na čarodějnice. 1. vydání. Praha: Nakladatelství
Svoboda, 1986, 253 s. ISBN 25-001-86
TORRELL, Jean-Pierre. Svatý Tomáš Akvinský. Praha: Krystal OP, 2017,
264 s. ISBN 978-80-7575-010-5
WOLF, Josef. Magia naturalis. Od umění pravěkých šamanů po současné
poznatky vědy o člověku. 1. vydání. Praha: ARCSI, 2009, 280 s. 978-80-
86078-99-1