DĚTSKÁ PŘÍLO-HA MĚSÍČNÍKU NOVÝ ŽIVOT. REDAKCE: VIA CONCORDIA, i

83 ROMA, ITALIA ČÍSLO 3-4/74 BŘEZENDUBEN 1974

BALADA HORSKÁ » Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá, po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá?» -» „ R á n y hojí otevřené na t o m lidském těle j e n o m čarodějná jarní šťáva z j i t rocele." « -» Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává, je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá ?« -» „Na tak těžký úpal hlavy pomoc j iná není nežli mladé jarní listí z lesní j ahoden í" «.

Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních polí » Daru j šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí! « S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží -» Dej mi to své mladé listí, j ahod ino boží! « C o kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží: na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.

bok T v ů j svatý, K zlatý -

líce,

» Potírám Tvá svatá prsa, tělíčko zas uzdraví se, kladu čerstvé listí lesní nebude Ti hlavičku T v o u iat úpal více!

Nad kostelem Ýeiké zvony do vůkolí zvoní, lid se sbíhác^v prsáN^ie, zázraku se kloní :

jak to dětská duše snila vůle boží vy j fn i l a .

Podnes mají v horské nemá rány v< bílá lilje v ra

zc obraz Trpitele,

záři pc L n r t m

Jí n těle. záři pc L n r t m

Jí těle.

GQG

Jan Neruda

Milan Křesadlo

PAVOUK POTMECHA \ Pavouk Potměcha měl svoji pavučinu mezi plaň-

kami plotu právě tam, kde končil záhon zeleniny a začínaly řádky hledíků.

Jeho pavučina byla hebká jako samet a skoro neviditelná. Potměcha seděl v rohu a dvěma dlouhýma nohama si pohrával s j emnými vlákny. Mouchy se tomu místu vyhýbaly jak jen mohly, to se ví. Jen sem tam nějaká domýšlivá nešika uvízla v tenatech. Potměchovi většinou tedy kručelo v žaludku. Přemýšlel jak to udělat, aby mušek nalovil více, aby byl spokojeně najedený a nemusel se namáhat celý den hlídáním. Přemýšlel, přemýšlel, až najednou se rozchechtal. Přišel na to. A hned se pustil do práce. Namaloval si ceduli a přilepil j i rovnou nad pavučinu. Po tom si zase sedl do rohu a pozoroval. Mušky a mouchy co kolem letěly, byly překvapeny tou novotou a v letu se zastavovaly a četly:

» Tréningové středisko - trampolína. Pět minut houpání - jeden penízek. P. P. « » Vždyť j e to pavučina a ne žádná trampolína! Kolik jich už tady skončilo! «

říkaly staré zkušené mouchy. Naproti tomu malé mušky namítaly: » Vy pořád něčemu nevěříte, ted už je nový, lepší svět. Potměcha je náš! «

A platily Potměchovi penízky a houpaly se. Skutečně, pavouk j e nechal klidně houpat a dokonce, když se některá z nich náhodou zapletla do pavučiny, pomohl j í ven. Mladé se starým vysmívaly: » Podívejte se na ně, na bojácné. Ony nevěří v dobro a ve spolupráci. Ať žije nový lepší svět! Ať žije náš Potměcha. «

Po pár dnech i některé staré mouchy se daly zlákat. Hopsaly, houpaly se a ří-kaly, že tahle trampolína je nesmírně vzrušující zábava. I ony se začaly posmívat zbylým starým mouchám, které věděly své a hlavně, že Potměcha je pavouk.

Pomalu celý muší nárůdek se chodil denně houpat. Mnohé nabyly k pavou-kovi takovou důvěru, že si chodily k němu popovídat do rohu. A na tohle Potmě-cha právě čekal. Jak se nikdo nedíval, chramst! a bylo po mouše. Pavoukovi na-staly zlaté časy. Mušky m u nosily penízky a ještě m u přišly až před kusadla. Chramst! a mizely. Potměcha tloustnul a tloustnul. Leč zbylé nedůvěřivé mouchy začaly pozorovat co se děje. Varovaly ostatní, ale nikdo je neposlouchal. Všichni přece říkali jak zábavné j e houpání na trampolině a jak prospívá zdraví. Podivného mumraje si ale všiml čmelák Brundibár, zaletěl za pavoukem a řekl m u : »Poslechně-te, Potměcho, tohle je nekalá živnost. Vy předstíráte něco co nejste a to se nesmí. «

» Ale jaképak předstírání, pane Brundibáre. Odjakživa každý ví, že já jsem pavouk,« odkašlal » a že tedy j í m mouchy «. T o řekl hodně potichu. » Ale každý se napřed pohoupá, to nemůžete upřít«.

Čmelák se rozzlobil: »Dělejte si co chcete, ale jestli nesundáte tu ceduli nebo ji nepřemalujete, tak vám potrhám ty vaše sítě a bude! « A odletěl.

S čmelákem není žádná legrace. T o pavouk věděl a tak dumal jak zařídit, aby vyšel s Brundibárem i aby m u zůstal výnosný obchod. Po delším přemýšlení se m u zrodil nový nápad. Ceduli opravdu přemaloval a napsal na ni:

» Zde j e trampolina smrti! Sensace! Vstupné poloviční! «

2

A pod tím byly nějaké maličké můří nožky a za tím veliká rudá písmena: » Cha cha cha - Potmě — Cha! << Mouchy, když viděly přitažlivý, dráždivý nápis, se na pavučinu jen hrnuly.

To byla reklama. Pavouk měl ted ještě daleko větší výběr než předtím. Vždycky když se nikdo nedíval, udělal chňap! a chramst! a bylo po mouše.

Po delším čase se čmelák Brundibár zase přiletěl podívat k plotu s pavučinou. Když uviděl, že pavouk dál loví nic netušící mušky, rozletěl se prudce, že rozbije ceduli a strhá pavučinu. » Vrrrr! « Ale jak přiletěl blíže, přečetl si nápis: » Zde je trampolina smrti! Sensace! Vstupné poloviční!« A pod tím bylo maličkým písmem, že se to skoro nedalo přečíst: » (Koho nesežeru, ten to přežije) «. A za t ím sytě červená veliká písmena: » Cha cha cha - Potmě - cha! «

Proti tomuhle nemohl čmelák dělat nic. Pavouk o sobě přesně napsal, co je zač a mouchy se dobrovolně pouštěly do hry, o které nechtěly vědět jak skončí.

Čmelák Brundibár se vznesl, ještě zmateně zakroužil, ale pak raději letěl pryč, aby se na to dopuštění nemusel dívat.

BUDU LISZTEM I MOZARTEM »Jsem nástrojem vyšší moci. S po-

mocí a milostí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem. «

Bedřichu Smetanovi ještě nebylo dvacet let, když si napsal do deníku tento svůj životní program. H u d b a povznáší, ale zvolit si ji za povolání -a živobytí, nebylo v minulém století tak lehké. Bedřich Smetana to zakusil až příliš citelně.

Bylo mu pět let, když zahrál své-mu otci k svátku na housle Haydno-vu skladbu. Rádi mu zatleskali, ale hned nato přišla ledová sprcha: když mu to tak jde, ať se naučí i hrát na klavír! Bedříšek měl však z klavíru strach a nechtěl. « Otec mě vytahal za ucho a nechal klečet - potom jsem šel na první lekci. « vypravuje sám později.

T o byly první potíže. H u d b a ho vábila stále víc. A když se škola hlásila o své právo, nedopadlo to nejlépe. Bedřich byl chytrý, ale pro-spěch se valem zhoršoval - pro hudbu nebylo na učení čas. Vrcholu to do-sáhlo v druhé třídě gymnásia, kdy si odnesl na pololetním vysvědčení samé nedostatečné - vyjma chování.

Otec trval na svém. Školu musí Bedřich dokončit. V Jihlavě, v Ně-meckém (dnes Havlíčkově) Brodě, v Praze na Akademickém gymnasiu, kde byl ředitelem slavný Josef Jung-mann a nakonec v Plzni zápasil Be-dřich se školou, až gymnasium do-končil.

Konečně se mohl opravdu věno-vat hudbě! H n e d tu byla další pře-kážka : byl už příliš starý pro to, aby se mohl zapsat na konzervatoř. Hodina u soukromého učitele stála j ednu zlatku, kterou Bedřich neměl. Přišel den, kdy m u už nezbylo ani na jídlo. Rozhodl se raději zemřít hladem, než by se měl vrátit s hanbou domů k rodičům. Ulehl ve své svět-ničce na lůžko, odhodlán skončit svou pozemskou pouť, když m u naprosto nečekaně posel ohlásil, že se má uchá-zet o místo domácího učitele hudby

Zámecký pivovar v Litomyšli - rodný dům Bedficha Smetany.

3

v rodině hraběte Thuna . Osud se na něho pousmál a Bedřich hleděl opět s nadějí do budoucnost i . . .

Dnes, po stopadesáti letech od jeho narození, je pro nás Smetana opravdu Lisztem i Mozartem a ještě něčím vzácnějším: je tvůrcem naší národní hudby. Ať už posloucháme Proda-nou nevěstu či Libuši, Mou vlast nebo některou jeho polku, vždy cí-tíme, že to je česká hudba, ta naše, která nás na okamžik nese domů, do vlasti.

¿ 3 3 3 NĚKOLIK VÝZNAMNÝCH DAT:

* 2. března 1824 v Litomyšli. Roku 1843 končí svá studia v Plzni a věnuje se hudbě. Roku 1848 je majitelem ústavu pro hudební výuku v Praze. V letech 1856-61 působil v Goteborgu ve švédsku jako sbormistr, virtuos a učitel. Pak žil v Praze až do roku 1875, kdy se odstě-hoval ke své dceři na venkov. Roku 1874 ztratil sluch, presto však pokračoval ve své tvůrčí činnosti. Zemřel v Praze 12. května 1884.

V Ý Z N A M N É SKLADBY:

Braniboři v Cechách — opera — 1862 Prodaná nevěsta - opera - 1864 Dalibor - opera - 1865 Libuše - opera — 1872 Dvě vdovy - opera - 1874 Hubička - opera - 1876 Má vlast - symfonická báseň - 1874-79 Tajemství - opera - 1878 Čertova stěna - opera 1882

ČESKOSLOVENSKO

Bi BEBiMi Portrét hudebních skladatelů Bedřicha Smetany

a Josefa Suka (4. ledna uplynulo 100 let od jeho narozeni) na známkách, které letos vydalo Če-skoslovensko.

BIVOJ A ROD KINSKYCH Slíbil jsem Vám napsat o mých dojmech

ze zimního tábora v St. Martinu. Líbil se mi ten život v kolektivu a to, že nás všechny pojila láska k naší vlasti a jazyku. Bohužel, musíme žít všichni v tolika zemích, ale jsme mladí a dovedeme se ohánět.

Děkuji všem organizátorům a Otci Bla-žejovi za zdařilý průběh.

Co se našeho erbu týče, sahá jeho původ do dob Přemyslovců.

Podle legendy si ho vybral náš předek, statečný Tetov a tři kančí kly v červeném poli připomínají jeho sílu a odvahu, s níž zkrotil nebezpečného kance a získal si tak srdce Tety, sestry Libušiny. Proto se plným jménem nazýváme Kinští z Wchynic a Te-tova.

To neznamená, že jsme něco lepšího, ale, jak říká tatínek, máme vůči národu určité povinnosti právě proto, že jsme ži-vými nositeli jeho tisícileté historie a tradice.

Kosťa Kinský

Náš odborník v heraldice dodává:

Milý Kosťo, už dlouho jsem se připravoval věnovat

jeden ze svých článků v »Radaru « také znaku knížat a hrabat Kinských a mám radost, že to za mne udělal přímo člen tohoto starobylého rodu. Připojuji tedy dnes už jen obrázek a několik poznámek k Tvému dopisu:

Správně píšeš, že váš původ od slav-ného Bivoje je pouze legenda, správněji pověst, neboť váš rod je poprvé doložen v roce 1239, tedy více než 300 let po tom, kdy prý Bivoj a kněžna Teta měli žít. A o jejich existenci má moderní historická věda vážné pochyby. Kromě toho se k Bi-vojovi jako ke svému předku hlásí i rod Buziců, k nimž patřili třeba Zajícové z Hazmburka a Lvové z Rožmitála a na Blatné, a odůvodňují to tím, že mají ve svých znacích hlavu divokého kance, za-tím co erbovní znamení vašeho rodu se vlastně správně heraldicky nazývá »vlčí zuby«, nikoliv kančí.

A protože v české heraldice mají tento znak jen Kinští a Tetaurové z Tetova, kteří jsou pravděpodobně stejného pů-vodu, bylo Kinským 21. března 1596, kdy jim byl českým králem potvrzen jejich

4

panský stav, povoleno aby se kromě »ze Wchynicz« psali také »z Tetowa«. Znovu potvrzeno to bylo mimo jiné i v roce 1628,

kdy byl udělen hraběcí stav Vilémovi Kinskému, Valdštejnovu generálovi, který se svým velitem zahynul o šest let později v Chebu.

Bivoje a kněžnu Tetu může tedy váš rod asi sotva počítat mezi své předky, ale místo nich bych chtěl uvést jiné dva z celé řady mužů a žen, kteří byli chlou-bou vašeho rodu a českého národa. Je to především generál-polní zbrojmistr Fran-tišek Josef Kinský (f 1805), který ještě více než jako voják, proslul jako významný pedagog, přítel Pestalozziho a reformátor školství, zvláště vojenského, a jako český buditel. A pak baronka Berta Suttnerová, rozená Kinská, které byla - jako první ženě vůbec - v roce 1905 udělena No-belova cena za mír.

Se srdečným pozdravem

Adolf F. J. Karlovský

Tse

25. ledna 1914 zemřel v Paříži významný český spisovatel JAN ČEP. Po-cházel z Myslechovic u Litovle na severní Moravě. Zde se narodil r. 1902 v selské rodině. V roce 1948 po komunistickém únorovém puči odešel do exilu. Působil ně-jaký čas v Mnichově. Později se přestěhoval do Paříže. Nejznámější částí jeho tvorby jsou povídky z venkovského selského prostředí. Vydal je v knihách Letnice, Hranice stínu (jediný Čepův román), Modrá a zlatá, Polní tráva. V exilu psal hlavně úvahy. Jan Cep byl hluboce věřící křesťan.

Z Autobiografického eseje přinášíme Čepovu vzpomínku na dětská léta:

PRVNÍ BOLEST Z LÁSKY » Nevzpomínám si, že bych měl

strach ze školy; neplakal jsem ráno, neprodlužoval jsem schválně oblékání. Ačkoliv jsem byl bázlivý, cítil jsem se ve škole od prvního dne svůj. Nej větší zásluhu na tom asi měla má první uči-telka. Byla to nejkrásnější a nejlaska-vější žena, kterou jsem do té doby poznal. Dnes bych již nedovedl popsat její po-dobu. Zdá se mně, že měla spíše plavé vlasy, modré oči. Myslím, že měla asi pětadvacet nebo třicet let. Mnohem po-zději jsem uviděl její fotografii z doby, kdy jí bylo asi šedesát. Byla to pro mne tvář zcela cizí; v ničem se neshodo-vala - neříkám se vzpomínkou - avšak s dojmem, který jsem si zachoval. -Měla melodický hlas, mírné pohyby. Kolem ní vanula lehká příjemná vůně.

Volala mě zdrobnělinou mého jména: »Jeníčku! « Od počátku na mne velmi působily její laskající hlas, mírná zář jejích očí.

Před prázdninami se s námi rozlou-čila jako by nic, pak jsem ji ještě dva-krát nebo třikrát viděl v neděli na mši nebo na nešporách.

Několik dní před začátkem nového školního roku jsme cepy mlátili obilí na mlátě naší stodoly a já jsem obracel snopy pro druhé mlácení. Čekaje, až mlatci skončí, potloukal jsem se po trávníku pod velkou hrušní nebo jsem si tam hrál nebo snil. Najednou jsem zbystřil sluh, uslyšel jsem, jak někdo vyslovil jméno mé učitelky: že prý od-chází z naší školy, poněvadž byla jmeno-vána na měšťanku. - Ztuhl jsem, vyra-

5

žilo mi to dech. Ani jsem nezpozoroval, že tlukot cepů ustal, neslyšel jsem, že mě volají. Nakonec mě našli sedícího za jedním křídlem velké brány, držel jsem si kolena a vzlykal jsem, ani jsem

NÁBOŽENSKÉ OKÉNKO i

V našem náboženském okénku jsme si již vyprávěli o tom, že celý vesmír i člověk pochází od Boha a že člověk po tomto pozemském životě má přijít opět k Bohu, aby s ním a v něm prožíval věčně šťastný život. M á si ho zasloužit svým dobrým životem na zemi. Aby člověk věděl, co je dobré, dal mu Bůh svědomí i pra-vidla života - deset přikázání. V tom-to roce budeme přinášet praktické příklady, jak křesťan má žít podle Božích přikázání. Začneme příkla-dem, který má vztah k prvnímu Bo-žímu přikázání: V jednoho Boha bu-deš věřit.

Pro zásluhy Syna Božího, Ježíše Krista, stali jsme se dětmi Božími. Je zcela přirozené, že děti mluví a stý-kají se se svými rodiči. Když děti se svými rodiči nemluví, pak tam není něco v pořádku. A tak je to i s námi lidmi, když nemluvíme s Bohem, naším nebeským Otcem.

S Bohem máme tedy mluvit jako s Otcem. Máme mu povědět o tom, co nás trápí i o tom, co nám působí radost, máme mu děkovat za život, za zdraví, za vše dobré. Když jsme učinili něco zlého, co on si ne-přeje, máme ho prosit, aby nám to odpustil a máme ho také prosit, aby nás stále chránil a opatroval.

Mluvení s Bohem nazýváme mo-dlitbou. Kdo svévolně nevěnuje mo-dlitbě ani zlomek svého času, hřeší.

si neutíral slzy, které mi tekly po tvářích. Nikdo nechápal, co se mi stalo, a já

jsem se styděl to vysvětlit. Byla to má první bolest z lásky. «

(Autobiografický esej)

Můžeme se však dostat do takové situace, že hned nevíme, zda je vhodné se modlit nebo ne. Uvedeme tu příklad, jak jednou uvažoval Petr a vy, děti, posuďte, zda se rozhodoval správně. Dnes vám pomůžeme a hned napíšeme i odpovědi. Příště budete moci posuzovat také vy a napsat nám, které řešení je správné a které špatné. Správné řešení odměníme.

Příklad: Petr se doma pravidelně modlil

ráno a večer a také před jídlem a po jídle. Maminka mu jednou říkala, že jen zvířátka začínají den a přichá-zejí k jídlu bez vzpomínky na Boha, protože nemají rozum. Petr nechtěl být zvířátkem, ale dobrým člověkem a proto se modlil.

Jednou však jel se svou třídou na výlet a na oběd šli do restaurace. Než mu přinesli jídlo rozhlížel se po sále a všiml si, že se spolužáci před jídlem nemodlili. Hned ho napadlo, jak je to s těmi zvířátky. T u pan vrchní přinesl jídlo i jemu. Když je měl na stole, chtěl se pomodlit. Roz-hlédl se po lokále a zdálo se mu, že se ostatní na něho dívají. Napadlo ho: Co si o mně budou myslet, když se budu modlit, a začal uvažovat:

6

1. Petr myslí: Nebude to nic zlého, když vynechám modlitbu. Vždyť ostatní by si mě všimli a ještě by se mi vysmáli.

2. Petr uvažuje: Když se pokřižuji, děti si toho všimnou a budou se smát. Bylo by tedy škoda kvůli znamení kříže dát pří-ležitost k vysmívání se mo-dlitbě.

3. Petr rozmýšlí: Pomodlím se s hla-vou skloněnou, bez znamení kříže.

4. Petr míní: Proč bych se měl sty-dět ? Vždyť mluvit s Bohem, modlit se, je dobré a správné a tak se pokřižuji a po-modlím se.

Než si přečtete odpovědi, děti, uva-žujte, co byste udělaly vy ? Vždy pla-tí: Dobrý křesťan před jídlem a po jídle pozdvihne svou mysl k Bohu, který nám dává vše: život, zdraví, úrodu i ten okamžik, ve kterém mů-žeme ve zdraví jíst.

Odpovědi: 1. Tato úvaha je špatná. Petr by vy-

nechal modlitbu ze zbabělosti. Sty-děl by se za svou víru.

2. Jestli je Petr přesvědčen, že by se děti smály, když by udělal kříž a tím by vydal svou modlitbu posměchu, může se pomodlit i bez znamení kříže.

3. Tato úvaha je dobrá. Petr chce dát najevo, že se modlí i když nedělá kříž. Rozmlouvat s Bohem, čili modlit se, můžeme i bez toho, že bychom dělali znamení kříže.

4. Jestliže Petr má tu odvahu, veřejně se k Bohu hlásit, jedná nejlépe. Jedná totiž podle slov Ježíše Kri-sta: » Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích. Kdo mne zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem, jenž je v nebesích. « Když jsem přesvědčen, že dělám dobře, pak se za to nemusím stydět. Ne-smím se stát otrokem mínění dru-

hých lidí, zvlášť když smýšlí špat-ně, abych kvůli nim zanedbal do-bré věci, anebo dělal špatné, když druzí si to přejí.

Příště si povíme další příklady. Váš

Johny.

C A S I E S

DŮLEŽITÉ P r o zájemce o letní tábor v Casies!

V důsledku nepravidelné poštovní služby se ruší stanovený termín při-hlášek uvedený v 1. čísle Radaru. Při-hlášky se tedy přijímají podle pořadí jak budou přicházet, až do úplného ob-sazení míst, která máme k disposici! Pište na adresu:

VELEHRAD, Via Concordia 1, 00183 ROMA, Italia.

P. Pavel Kučera vám na vědomost dává, že letní tábor ohlášený v 1. čísle Radaru bude v Pitztalu (Rakousko) od 26. července do 15. srpna.

7

TÁBOROVÉHO OHNĚ

B . SIRKO

ECHIDNA V mnohých částech Nové Guineje a Pa-

puy žije zvláštní zvířátko echidna - mrave-nečník, které domorodci nazývají gombia nebo pórky. Echidna je zvláštností Austrá-lie i Nové Guineje a jakousi sestřeničí australského platypuse. Je to savec, ale snáší vajíčka a mládě saje mateřské mléko vytékající ze zduřených mléčných žláz ukrytých v pórech. Povrch těla má pokryt hnědými bodlinami, spodek břicha je svě-tlejší s ostny řidšími a kratšími, nohy s pěti dlouhými drápy jsou hlavní obranou a po-mocníky při hledání potravy. Napohled vypadá echidna jako ježek, ale má delší nohy. Má krátký ocásek, dobře vyvinutý sluch, a je-li napadena, šňupe a frká. Hlavu prodlužuje dlouhý zobák, který je obdařen lepkavým jazykem, jímž s úžasnou rychlostí lapá mravence a drobný hmyz. V době páření snese echidna jedno vajíčko, vloží je do vaku, který se samičce v té době utvoří pod břichem a vejce nosí až se mládě vylíhne. Mládě je slepé, nevzhled-né a slabé, a matka je nosí tak dlouho ve vaku, dokud jí nepřekážejí jeho bodliny. Pak je uloží do hnízda a jen k němu do-chází. Matka krmí mládě mlékem, otec mu přináší mravence a zaučuje ho v pra-ktickém životě. Echidna není tak spořádaně čistá jako platypus. V bodlinách zachycuje se jí suchá tráva, pavučiny a jiná nečistota, a proto si ji drápy vyškrabuje. Je však neobyčejně mrštná. Leze hbitě po stro-mech, slídí po mravenčích hnízdech, hrabe rychle v hlíně a pod kořeny, drápy obrací kameny. Hrozí-li nebezpečí, zahrabe se v mžiku do hlíny. Domorodci po ní slídí pro chutné maso a tuk. Echidna se rychle

přizpůsobuje lidem; někteří domorodci ji chovají v domácnostech spolu s vačicí, pštrosem-cassowary a papouškem.

O echidně koluje toto vypravování: V Papuy žila kdysi žena, která se jmenovala Gombia. Byla velmi nepořádná a lakomá, nikdy se s nikým nedělila a všecko snědla

1373 - 7-4

Srdečný pozdrav z našeho skautského tábora » Sokil « {ukrajinský tábor - je tu kolem 200 dětí, pracuji zde jako ošetřo-vatelka) všem dětem » Radaru « s přáním všeho dobrého posílá

Božena Sirková (autorka povídek »U táborového ohně«)

8

sama. Její muž byl víc hladov než syt, a po čase se rozhodl, že Gombiu vrátí jejímu otci. (Tento obyčej se dosud na Nové Guineji praktikuje. Neosvědčí-li se žena, může ji muž vrátit, ale musí otci odevzdat všechny dary, které mu s ní dal.) Gombia však všecko už snědla, takže její manžel nemohl otci vrátit ani prasnici, ani drůbež, ba ani yam. Chudák muž začal tedy sbírat mušle »cowri«, které slouží domorodcům za platidlo, a umínil si, že si za mušle koupí jinou ženu, která bude laskavější. Chytrá Gombia ho mlčky sle-dovala a vytušila, co má v plánu. Jednoho dne mušle ukradla a zahrabala je pod kámen. Ubohý muž se trápil hladem a ža-lem, až zemřel. Bozi, kteří vše vidí a vše znají, potrestali však Gombiu a proměnili ji v porky-echidnu. Gombia zapomněla, kam mušle ukryla, a dodnes je pod ka-meny hledá.

HRÁLY JSME Markéta Valentová, účastnice našich

letních táborů a věrná čtenářka Radaru od jeho začátků, nám píše o svých spor-tovních zážitcích:

Chtěla bych » Radaru « vylíčit jeden z mých největších zážitků od té doby, co hraji volejbal. Pro vysvětlení musím podotknout, že náš klub »Post SV« je rakouským mistrem a tím jsme se kva-lifikovaly pro Evropský pohár.

Cekalo nás milé překvapení, neboť nás vylosovali do hry proti tureckému mistru »Eczacibasi-Istambul«. Tento soupeř není mezinárodně moc známý, ale právě proto jsme počítaly s možností postupu. Horečně jsme očekávaly den odletu a celá naše příprava byla zaměřena k tomuto utkání. Let netrval dlouho a než jsme se nadály, vítalo nás staro-dávné město Istambul. Za tu krátkou dobu jsme však z města samého mnoho neviděly.

Trénovaly jsme v hale, kde se příští den odehrával zápas, abychom si na ni zvykly. Zbytek volného času jsme pak proběhaly po městě, takže jsme stačily uvidět aspoň ty nejdůležitější památky. Zapůsobilo na mě, jak bezstarostně a in-tenzívně si tu lidé žijí.

V ISTAMBULU Před zápasem jsme byly všechny

trochu nervózní, ale publikum bylo tak objektivní, a fairové, že z nás nervozita brzo spadla. Imponovalo mi i tím, že podporovalo svoje mužstvo i v jeho slabých chvílích, což jinde často neexi-stuje.

Hra pro nás začala příznivě, první set jsme prohrály úplně těsně. Druhý jsme prohrály také, ale ve třetím jsme zmobilizovaly všechny rezervy a poda-řilo se nám tento set vyhrát. Bohužel, rozhodující set byl opět ve prospěch tureckých hráček, kterým značně po-mohla podpora 500 diváků, kteří své mužstvo vybičovali k maximálnímu vý-konu.

S velkou lítostí jsme se tedy loučily s Istambulem. Pro útěchu však musím podotknout, že jsme odvetný zápas vy-hrály 3:0 a tak přece postoupily do dalšího kola Evropského poháru.

Markéta Valentová

9

Engadine, Austrálie: České děti na zájezdu do Národního parku.

LETNÍ TÁBOR V ZIMĚ Milý Radare!

Zde v Austrálii je léto, když Vy máte zimu a naopak. Protože je tu nyní léto, tak tu také existoval český letní tábor. 50 dětí českých rodičů ze Sydney skončilo před několika dny tábor v Engadinu, v salesiánském ústavě Boys' Town. Hádej, jakým jazykem jsme mlu-vili? No česky, to se rozumí; - ale je-nom ti, kteří umí. Ti ostatní se musili spokojit s angličtinou! Není to hanba?

Za chlapce byl kronikářem tábora Milan Lukáč a za dívky Marie Recová. Tady Ti podám několik výňatků z jejich zápisů:

» Chlapci se rozdělili na tři skupiny a dívky také na tři. Kluci: Tygři, Žraloci a Jaguáři.

Dívky: Knedlíčci, Nebojsové a So-koli.

Z nějakých tajemných důvodů hoši spali v Boys' Townu na postelích a dívky ve škole přes cestu na matra-cích na zemi jenom ve spacích va-cích. Nedá se tu tedy mluvit o slab-ším pohlaví, když ony byly považo-vány za otužilejší.

Engadine, Austrálie: Tým těch nejvzornějších našeho tábora. Staraly se o nás dobře, na jedničku!

10

První den začal rozcvičkou, pro-hlídkou a skvělou snídaní ze žitných vloček, topinek a smažených vajíček, nemluvě o dobré kávě. Po úklidu a shromáždění jsme se nahrnuli do bazénu s modroučkou vodou, která se samočinně vyměňovala. Kluci zů-stali v bazénu trochu déle, aby půj-čili dívkám sprchy. Nebylo toho vlastně potřeba, protože voda v ba-zénu byla čisťounká jako křišťál, ale ony se chtěly sprchovat. To víte, holky! Mše svatá byla každý den o 12 hod. a skoro všichni jsme na ni šli, protože nebyla povinná.

Odpoledne nás jedna paní učila kreslení, vyřezávání a umění vůbec. Dala nám k tomu papír, péra, tužky, barvy a tak jsme se bavili až do svačiny. Pak byly hry a turnaje. Kapitáni skupin chodili s vedením na schůzi každý den. Tam se rozho-dovalo o bodech a programu příštího dne. - Každý den jsme připravili zába-vu, každá skupina aspoň jedno číslo. Za to jsme dostali body. Jednou jsme měli celodenní výlet do Národního parku, kde jsme se vozili na lodič-kách a opékali si salámky.

Z chlapců vyhráli Žraloci, z dívek Knedlíčci. Všichni zase chtějí přijít příštího roku. «

Tím končí výňatky z kroniky tábora. Měli jsme i Sportovní den, ale nemůže-me zabrat mnoho místa v Radaru jeho popisováním.

Srdečný pozdrav od nás všech ze Sydney!

H íl

VLÁĎA ILBERG - Německo: » Tyto vánoce (= 1974) pojedu do Říma,

ale moje sestra si šetří a chce jet s námi. To se mi ale vůbec nelíbí, protože ona tam byla také s maminkou sama a já mám také právo být jednou sám s maminkou. Ona by nám byla pořád v patách a nic bych z toho neměl!

Těším se na shledanou a na Norsko! « Radar Ti, Vláďo, dává dobrou radu:

šetři také a zaplať jí cestu na Měsíc. Jistě jí dá přednost před Římem a ty budeš s maminkou užívat Říma podle chuti!

MAJKA REISINGEROVÁ - Švýcarsko: » V Radaru jsem viděla tu fotku, jak

paní Kvapilová předává medajli. Vzpomně-la jsem si, jak jsem si já z Norska odvezla 2 zlaté, 1 stříbrnou a 1 bronzovou. Zavzpo-mínala jsem si, jak to bylo hezké... Co dělá pan Dr. Řezníček a všichni ti druzí? «

Také bychom rádi věděli, co dělají a ještě raději bychom tu přinesli pár řádků z jejich dopisů - až je napíší...

Z hlásné věže hradu Kostivalu k nám doznívá zpráva, že skauti mají na letošní prázdniny velké plány:

Roveři poputují s Pakem do Skandi-návie obhlédnout si vhodné místečko pro Jamboree příštího roku.

Na Kostivalu samém budou dva dívčí a jeden chlapecký tábor od 21. července do 10. srpna. Poblíž budou ubytovány i světlušky.

V severním Německu budou skauti tábořit od 28. července do 10. srpna pod vedením dr. Kolominského.

6G6

O curyšské doplňovací škole jsme se už zmínili několikrát. A přece o ní píšeme znovu, neboť nás opravdu pře-kvapila : začala totiž vydávat »LISTY D O PAMÄTNÍKU«: jsou to jakési medajlony významných osobností (po-zději snad i událostí) naší země. První tři jsou věnované bratřím Čapkům, Jo-sefu Mánesovi a Boženě Němcové. Další jsou v programu. Každý medajlon ob-sahuje stručný životopis a ukázky z uměl-cova díla.

Rádi tuto inciatívu doporučujeme. Za příspěvek na tiskové výlohy a hlavně za pomoc v přípravě dalších Listů do památníku můžete získat cenný materiál pro osobní vzdělání nebo pro kroužky a doplňovací školy v zahraničí.

Z CM Věstníku vydávaného v Anglii se dovídáme, že londýnská doplňovací škola je už letos ve svém XXIII. roku činnosti. Přejeme hodně zdaru!

23. dubna: svátek sv. Vojtécha, prvního Čecha na pražském biskupském stolci a mučedníka.

II

SKAUT-EXULANT rozšířil od 1. čísla svého XXIII. ročníku svou redakci a zpestřil svůj obsah, mezi jiným, i o dívčí přílohu TAM-TAM. Má také dvojí adresu. Kromě staré: Postfach 1134, 7 - S T U T T G A R T , B.R.D., mů-žete psát i na: Tschechoslovakische Pfadfinder in der Schweiz, Frohhal-denstr. 41, 8180 Bulách, Schweiz. (Do-volujeme si tu jen přidat jedinou ne-patrnou poznámku: skauti dovedou ča-sto »jít proti proudu «. Že by ale doká-zali sjednotit světovou měnu tím, že budou počítat za rovnocenné 10 šv. franků, 10 německých marek a 10 am. dolarů předplatného, se nám zdá trochu troufalé.)

KDYBY NEBYLO VÁS .. • Česká duchovní správa v Německu

vydala jubilejní sborník k 25. výročí duchovní služby v NSR. Máte-li ho doma, zkuste si spočítat, na kolika foto-grafiích chybí děti a mládež. Pak teprve si uvědomíte, že kdyby nebylo vás, mladé generace, nebylo by skoro nic!

® H S Napadá mě jedna otázka :

čtete tento závěrečný dopis nejdřív, nakonec anebo vů-bec ne?

Každopádně, zopákneme si tak trochu pár bodů dnešního Radaru, aby neunikly vaší pozornosti.

Především, připomínáme si ISO let od narození a 90 let od smrti hudebního sklada-tele Bedřicha Smetany.

Přinášíme vzpomínku ne-dávno zesnulého spisovatele Jana Čepa na jeho první uči-telku.

Kosťa Kinský (a pan Kar-lovsky) nám píše o původu znaku rodu Kinských.

Naši protinožci - Austra-lane' - nám posílají pozdravy ze svých lednových letních táborů.

Markéta píše o volejba-lovém utkání v Istambulu, John vás učí správně myslet a žít, Milan Křesadlo vám vypráví o pavoukovi Potmě-chovi a Jan Neruda baladu o zázraku v horské vísce.

Z různých stran tu máte zprávy a pozdravy a navíc ještě přidávám své srdečné přání radostných velikonoč-ních svátků. Není to jen ně-jaké vítání jara nebo pozdrav vracejícímu se slunci a životu v přírodě.

Velikonoce jsou svátky Kristova zmrtvýchvstání, na-šeho vykoupení, naší naděje a tedy i naší radosti. Ať vám jí tedy přinesou míru vrcho-vatou ! P. Ladislav

Je jaro. Všechno se hlásí k životu tak hlučně, že z toho jde hlava kolem. Žádný div, že se to pak všechno nějak poplete, a zdá se, že

kráva ovce koza kůň pes kočka osel slepice kohout krocan kachna husa holub kukačka

= štěká = hýká = kokrhá = hudruje = řehtá = kejhá = bečí = mňouká = kváká = vrká = bučí = kuká = kdáká = me;čí.

Milý Radare! Rád bych si vyměňoval po-

štovní známky. Můžeš mi poslat adresu některého chlapce nebo děvčete? Je mně 11 roků.

Moje adresa: Tomáš Marek Schwabstr. 70 7 - STUTTGART 1 B.R.D.

O známky má také zájem Dušan Korčák, z Mnichova. Kdo si chce doplnit výměnou svou sbírku, ať se přihlásí v Radaru!

Můj bratříček NOVÝ ŽIVOT měl nemocného pana redaktora a proto vy-cházíme mimořádně jako dvojčíslo.

Příště však vyjdu pra-videlně v květnu!

RADAR

Dovedete dát ten zmatek trochu do pořádku?

Zkuste to a pošlete nám své řešení!