KNIHOVNA SVOBODNÉ ŠKOLY VĚD HERMETICKÝCH
SVAZEK VIII.
KABBALA
Podle spisů Dra. Gérarda Encaussea „La Cabbale“, Ad. Francka „La Cabbale“, P. Sédira „Éléments d’hébreu“
a St. de Guaity „Au Seuil du Mystère“ upravil pro Svobodnou školu věd hermetických
OTAKAR GRIESE
Rediguje Otakar Griese
PŘEROV Nákladem Ústředního nakladatelství okkultních děl v Přerově
Horní náměstí č. 2 1913 אבלס
3
ÚVOD.
Dříve nežli započneme s vlastním studiem kabbaly, musíme vědět, kam zařaditi základní kabbalis-tická díla „sepher jesirah“ a „sohar“ vzhledem k jiným kabbalistickým spisům vztahujícím se k heb-rejské tradici. Jest všeobecné známo, že kabbala podává a rozebírá pravidla theoretické i praktické mystiky, jest ale velmi nesnadno nalézti styčné body mezi vlastním svatým textem (písmem svatým) a esoterickou tradici. Obtíže tu snadno sobe vysvětlíme, uvážíme-li, jak ohromně rozsáhlou jest hebrej-ská literatura, z níž velká část jsou více méně dokonalé kompilace. V následujícím podáme co možná jasnou klassifikaci oněch děl, která jsou jaksi písemným ustálením hebrejské tradice.
Kdo zabýval se studiem židovstva a jeho filosoficko-vědeckých směrů, ví, že vedle bible existovala ještě tradice, která sloužila k výkladu zákona neboli tak zv. thory. Tradice ta, která byla známa pouze zasvěcencům a sdělována byla jenom ústně, vykazovala několik odnoží. Tak jedna část tradice vzta-hovala se, abychom tak řekli, k tělu, k zevnější stránce bible. Jako ve středověku jisté společnosti cho-valy určitá pravidla odnášející se k stavební konstrukci kathedrál, tak zhotovoval se jeden každý exemplář bible podle pravidel, která tvořila jednu část tradice.
Jiná část tradice hebrejské vztahovala se k duchu písma svatého. Komentář a interpretace k tomuto dělily se opět na dvě velké části: na zákon, souhrn to norem upravujících sociální poměry mezi Israeli-ty, jich sousedy a Bohem, a na tajné učení neboli souhrn theoretických a praktických vědomostí, které je uschopňovaly poznávati vztahy mezi Bohem, člověkem a vesmírem. Tedy vnější stránka svatého písma, jeho zákonodárný obsah a učení v něm obsažené představují nám tři veliké části esoterické tradice.
Když bylo později nutno ústní podání napsati, povstalo více velkých děl, z nichž každé pojednávalo o jiné části tradice. Tak vše, co se k vnější stránce, k liteře písma vztahovalo, jako pravidla o čtení a psaní thory a o mystickém významu posvátných karakterů, bylo napsáno v díle mashora. Komentáře k zákonodárnému obsahu thory tvoři pak tak zv. mishnu; doplňky ku jmenovaným komentářům, jež povstaly nejpozději a pojednávají o právnictví, zovou se gemarou. Mishna s gemarou tvoří talmud.
Tajné učení zahrnuje v sobě theorii i praxi, které opět rozpadají se na část historickou, sociální a mystickou. Theorie s praxí tvoří pak kabbalu v užším slova smyslu. Spisy byly vydávány pouze o části theoretické, která opět vykazuje dva směry studijní. Jeden vztahuje se ke tvoření a jeho zákonům a sluje bereschit a jest representován v kabbalistickém díle sepher jesirahu. Směr druhý, vztahující se k podstatě a projevům božství, tedy směr čistě metafysický, nazývá se merkabah a jest obsažen v druhém základním kabbalistickém díle soharu.
O praktické kabbale bylo psáno, lze-li některé zlomky, pojednávající o praktické kabbale vůbec praktickými nazvati, jenom velmi málo. Některé větši národní knihovny chovají kabbalistické rukopi-sy s obsahem povahy praktické a jsou tyto známy pod jménem „Clavicula Salomonis“. Na podkladě těchto klavikulí byly později sepsány kouzelné knihy, jako na př. Albertus Magnus, Červený drak, Grimoir papeže Honoria a j.
Kromě mishny a gemary obsahuje talmud ještě celou řadu komentářů, medrashim a dodatků borai-tha a tosiftha, jež povstaly vesměs v době pozdější. Aby rozdělení tradice bylo všem jasné, podáváme tu následující přehledné její rozdělení:
4
Tradice vztahující se ku thoře, sv. zákonu.
Tradice o vnější, mate-rielní podobě
sv. písma
Slovo Písmo Způsob psaní a čtení písma Mystický význam
svatých písmen TĚLO
Mashora
Prastará tradice Mojžíšova a velkých proroků Mishna
Zákonodárný obsah Zákon
Rozličná pravidla, zvyky a obřady Občanský život ŽIVOTNÍ SÍLA
Komentáře k této tradici (Právověda)
Gemara
Talmud Kodifikace tradicí
(sestavení tradicí v zákon)
Bereshit Stvoření, mystické složení tří světů a jich vzájemné vztahy
Sepher Jesirah
Theo
rie
Merkabach Mystické znázornění božského světa a jeho vztahů Sohar
Theoretická kabbala
Synthet. hieroglyfism, jeho vývoj a rozdělení Mystická záměna písmen Tarot
Tradice o vnitřním, duchovním
obsahu sv. písma
Obsah náboženský a filosofický Tajná učení
Biblický esoterism DUŠE Pr
axe
Magické rukopisy připisované Šalo-mounovi (Praktická Magie)
Clavicula Salomonis
(Schema phoras)
Praktická kabbala
Vymezivše si hlavní části hebrejské tradice, přistupme k nejcennější části její, k vlastnímu předmě-tu našeho studia, ke kabbale.
Kabbala jest klíčem k okkultní tradici Západu. Všichni filosofové, ať se již nazývají Raymundus Lullus, Spinoza anebo Leibniz, pronášejí názory kabbalistické, kdykoliv filosofují o nejvznešenějších Ideách, k jakým lidský duch je s to se povznésti. Tak proslavený básník Ztraceného ráje, Milton, byl s kabbalou velmi dobře obeznámen. Všichni alchymisté byli kabbalisty. Veškeré tajné společnosti a sekty západní: gnostikové, templáři, rozekruciáni, martinisté, svobodní zednáři a j. opírají se o kabbalu a vyučují více méně jejím theoriím. Wronski, Fabre d’Olivet, Eliphas Lévi děkují za své poznání jedi-né kabbale a také otevřeně, upřímně to doznávají.
Odkud pochází tajuplné učeni kabbaly? Rozhlédneme-li se po dějinách náboženství, shledáváme, že všichni kulturní buditelé národů, všichni zasvěcenci podávali svoje učení ve dvojí formě: jedna část jejich učení, určená pro dav, zahalena byla mythy, parabolami a symboly náboženskými a představo-vala učení tak zv. exoterické, vnější, na rozdíl od učeni esoterického, vnitřního, jež bylo odhalováno pouze vyvoleným učedníkům a čekatelům zasvěcení. Učení esoterické bylo sdělováno pouze ústně.
Ani Buddha, ani Kristus nevyučovali jinak, čehož důkazem (o Kristu) jest apokalypsa či Zjevení sv. Jana. Proto ani Mojžíš neodchyloval se v ohledu tom od všeobecně zavedeného způsobu zasvěco-vání a vyučování lidového.
Mojžíš, který byl vysokým zasvěcencem v egyptských mysteriích a který chtěl jádro těchto myste-rií uchovati lidu israelskému, věděl, že jediné zachováním kultu egyptského zachová i jádro učení. Proto předal kult židovskému kmenu Levi, který se mu jevil k tak velkému posláni nejschopnějším. Mojžíš musel býti ve výběru velmi opatrným, neboť předával nauky, které v pravdě byly vysoce důle-žité a pokud se magické praxe týče, nemálo nebezpečné v rukou jednotlivců sobeckých. Předávaje idey, předával zároveň mocné síly, neboť v dalším uvidíme, že kabbala, operujíc písmeny, resp. kab-balistickými karaktery, operuje s mocně účinnými ideami, silami. Praktiky černé magie jsou založeny povíce na kabbale. Ti, kteří tvrdí, že kabbala pochází od Adama, mluví symbolickou řečí a mají na mysli předávání tradice kabbalistické s generace na generaci po způsobu starých zasvěcovacích středi-sek.
Mnozí z učenců, neznajících dokonale starověku, žasnou nad hlubokými vědeckými myšlenkami v kabbale a domnívají se, že povstala asi ve II. století po Kristu. Ba některé hyperkritické hlavy do-
5
konce tvrdí, že byla vymyšlena Mose de Leonem ve XIII. století po Kristu. Pokud se nás týče, kloníme se k názoru Fabre d’Olivetovu a klademe vznik kabbaly do doby Mojžíšovy.
Mojžíš předal kabbalu jako ústní podání jenom nejlepším ze svých učedníků. Proslavené knihy so-har, bahir, medrashim a obě gemary, tvořící talmud, jsou téměř všechny kabbalistické. Dnes jest velmi těžko říci, že kabbalistická tradice není pozměněna, spíše lze se domnívati, že kabbalistické učení do-znalo během doby dosti značných změn, neboť moudrý Maimonides tvrdí, že příslušníci jeho národa ztratili velmi mnohé věci z kabbaly, bez nichž nelze zákonu téměř ani rozuměti.
Kritický okkultista musí pohlížeti na kabbalu jako na zlomky egyptských mysterií, které se nám uchovaly. Přes to, že snad není úplnou tradici hebrejskou, jest přece jenom klíčem k naukám všech filosofických zákonodárců a mocných theurgů, kteří s nebezpečím života namnoze dali se v mysterie zasvětiti.
Dnešní kabbala zahrnuje v sobě dvě veliké části tradice. Jedna část jest jakýmsi klíčem založeným na hebrejském jazyku a lze ji různým způsobem použíti, druhá část representuje filosofický systém vytvořený, abychom tak řekli, z technických prvků části prvé. Někteří kabbalisté zovou pouze první část kabbalou, což není správné. Podkladem částí druhé, t. j. filosofického systému kabbalistického, jsou kabbalistické texty, z nichž především musíme jmenovati sepher jesirah, knihu o stvoření, podá-vající v symbolické formě dějiny genese biblické (maasseh bereschit) a knihu sohar neboli knihu svět-la, obsahující rovněž v symbolické formě všechny esoterické nauky, jichž synthesa jest nám známa pod jménem Dějiny nebeského vozu (maasseh merkabah).
Označením kabbala bereschit a kabbala merkabah musíme rozuměti symbolicky. Kabbala merka-bah zasvěcovala osvíceného žida v nejhlubší a nejvznešenější mysterie božské bytosti a jsoucností andělských. Kabbala bereschit ukazovala jemu na základě číselné hodnoty, zvláštní volby anebo se-skupení písmen, z nichž skládala se slova jeho jazyka, veliké plány boží a vznešené božské učení, které Bůh ve slova ta vložil.
Abychom porozuměli kabbale merkabah, musíme nejdříve znáti kabbalu bereschit a abychom moh-li býti zasvěceni do této, musíme vniknouti v podstatu hebrejského jazyka a v tajemství utvoření hebrejské abecedy. Zde vstupujeme však již do oblastí kabbaly praktické.
Čemu učila praktická kabbala? Ona vysvětlovala: 1. duchovní smysl zákona a 2. předpisovala růz-né způsoby očišťování, které činí z duše bytost Bohu podobnou, zasahující svojí činností do sfér vidi-telna i neviditelna. Kabbalisticky očištěná duše lidská jest s to meditovati o svatých jménech, ježto písmo podle kabbalistů jest viditelným výrazem božských sil, projevem, v němž se obrážejí nebe i země. Teď pochopujeme, proč nebylo o praktické kabbale mnoho napsáno.
Theorie praktické kabbaly pojí se se všeobecnou theorií magickou, t. j. ona učí jednotě symbolu a idey v přírodě, v člověku a kosmu. Symboly a na symboly působiti znamená působiti na idey a čistě duchovní bytosti, na př. na tak zv. anděly. V tomto magicko-kabbalistickém axiomu dlužno hledati příčinu i vysvětleni podivuhodných účinků mystických zaklínání.
Praktická kabbala zahrnuje především specielní vědomosti o hebrejských písmenech, o mystice písmen a o rozmanitých způsobech pozměn, přemisťování a dosazování písmen podle tří známých kabbalistických method: gematrie, notarikonu a themurahu.
Jmenovaná mystika písmen jest velmi důležitá, jest ale přece jen vnější, exoterickou části vlastní praktické kabbaly a proto mnozí povrchní kritikové vidí v této kabbale anagramů a charad vlastní já-dro kabbaly. Neprávem! Ve své povrchnosti nemohli přijíti k jinému úsudku, poněvadž jejich chabý intellektualism nedostal se k jádru problému.
Abychom porozuměli zvláštnímu hieroglyfismu kabbaly, uvedeme několik příkladů. Jak známo, bylo právě tak nesnadno thoru čísti jako psáti. Ve mnohých slovech bylo o písmenko více anebo méně, mnohde bylo písmenko konečné uprostřed a naopak. Nepřihlížejíce k tomuto čistě vnějšímu hierogly-fismu, nalézáme v biblickém textu ještě jiný druh hieroglyfismu, který se jeví v tom, že slova a tvořící je písmena jsou mystickými šiframi nebo čísly. Řečený hieroglyfism jest opět dvojí: synthetisující a identisující. Synthetisujícím jest tehdy hieroglyfism, když nějaké slovo zahrnuje v sobě více slov, jež odhalujeme zmnožením, rozdělením anebo přesazením písmen. Identisující neboli pleonastický jest hieroglyfism tehdy, když více slov vztahuje se na jeden a týž předmět anebo osobu. Identita neboli totožnost určité osoby nebo předmětu ve více slovech spočívá buďto v mystickém vztahu mezi jednot-livými písmeny anebo v jich číselné hodnotě, čehož znatelné stopy nacházíme u proroků. Ohledně
6
číselné hodnoty hebrejských písmen zapamatujme sobě, že každé hebrejské písmeno bylo značkou pro určité číslo. Bližší o tom v dalších přednáškách.
Uveďme nejprve několik příkladů synthetisujícího hieroglyfismu a sice takového, u něhož se jedná o doplnění písmen a slov. Jest to methoda zvaná notarikon.
David volá ve svém testamentu: „Proklínal mne tvrdými kletbami (nimrezet).“ Hebrejské slovo nimrezet zahrnuje v sobě výčitky, jaké činil prorok králi Davidovi:
noeph — cizoložník moabi — moabita rozeach — vrah zores — násilník thoeb — ukrutník
Začáteční písmena těchto pěti slov skládají slovo nimrezet. Nezasvěcenec nenalezne ve slově nimrezet ničeho, kdežto osvícenému kabbalistovi otvírá se tu svět plný nových poznatků a vnitřního smyslu. —
Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ (Gan Eden) a postavil tam člověka, jehož byl učinil. I. Mojž. 2. 8.
Základní písmena slov Gan Eden G N E D N naznačuji začáteční písmena slov guph — tělo nephesh — duše ezem — kosti daath — vědění nezach — věčné trvání
a značí tedy zahrada Eden pozemskou přírodu, v niž byl uveden člověk, anebo filosofický dualism hmoty a síly, duše a těla.
Slova Abi Ad, Věčný otec, vysvětluji kabbalisté takto: azilah — výron, emanace beriah — stvoření, jesirah — vytvoření assijah — zhotovení daleth — d = 4, čtvrté písmenko v abecedě.
Slovo Abi Ad značí tedy vývojový proces čtyř světů emanujících z Absolutna, o čemž bližší v dalším.
Druhý způsob synthetisujícího hieroglyfismu jest tak zv. rozčlenění. Rozčleníme-li slovo bereschit, obdržíme bara-schit, t. j. on stvořil šest, totiž šest základních sil, jimiž vyvolal Bůh svoje šestidenní dílo, svět. Této rozčleňovací methody používá se i k rekonstrukci celých vět a větových skupin.
Synthetický hieroglyfism vidíme i na příkladu následujícím: Bůh praví ve II. knize Mojž. 23. 23.: Nebo půjde anděl můj (maleachi) před tebou a uvede tě do… Přemístěním písmen neboli methodou themurahickou dovídáme se, že Bůh mínil anděla Michaela, strážného anděla Israelitů. — Anebo v knize žalmů kap. 21. 2. čteme: Hospodine, v síle Tvé raduje se (jismach) král a ve spasení Tvém veselí se přenáramně. Který král jest míněn, dovídáme se přemístěním písmen slova jismach. Jest to Maschiach neboli Mesiáš.
Jiná themurahická methoda jest tak zv. gilgul. Pozůstává z pravidelných záměn písmen určitého slova, jak kabbalisté zhusta činili u posvátného slova IEVE neboli IEOVAH. Dvanáct mystických záměn, které lze se slovem IEVE učiniti, odpovídá nepřetržitému působení této absolutní moci, vyvo-lávající rozmanitost z jednoty (differenciaci theosofistů).
Kromě synthetisujiciho hieroglyfismu existuje ještě, jak jsme již dříve řekli, hieroglyfism identisu-jící, zakládající se v číselné hodnotě písmen. Čísla tvoří tři třídy, z nichž každá označuje se devíti pís-meny. První třída zahrnuje 9 jednoduchých čísel, od 1 do 9. Jsou to tak zv. čísla malá. Druhá třída započíná 10 a končí 90 a nazývá se třídou čísel prostředních. A konečně třída třetí, tvořící se z produktů čísel malých a prostředních, jest třídou čísel velkých. Co se týče pak tisíce, pro Israelity
7
nejvyššího stupně číselné řady, lze velmi snadno tisíc převésti na jedničku: 1000 — 1 — 103 — tisíc rovná se deseti na třetí. Proto Israelité mají pro jedničku i tisíc stejnou značku: א aleph.
A na této číselné hodnotě písmen zakládá se kabbalistická methoda gematria (geometria), která po-zůstává v tom, že se dosazují písmena za čísla a naopak a že s čísly se provádějí různé mathematické operace. Při tom dlužno si zapamatovati, že prvních 10 písmen abecedy odpovídá číslům 1 —10, pís-mena 11—19 číslům 20—100 a písmena 20—22 číslům 200—900. Za příklad vezmeme slovo Adam:
m d a 40 4 1
Sečítáme-li tato čísla, obdržíme 45 (40 + 4 + 1 = 45). Výsledek druhého způsobu sečítáni rovná se 9 (4 + 0 + 4 + 1 = 9). Rozdělíme-li nyní naše čtyři čísla na dvě polovice 4 + 0, 4 + 1, 40 + 41, obdrží-me třetí součet: 81, jehož druhá odmocnina dává opět 9. Devítka jest tajuplným analytickým číslem člověka, Adama. Podle této theorie číselné mystiky stává i mystický vztah mezi slovy, jichž písmena representují stejnou číselnou hodnotu, což přirozeně není než zase identisující hieroglyfism. Tak na př. v I. knize Mojž. 49. 10 se praví: Nebude odjata berla od Judy, ani vydavatel zákona od noh jeho, do-kud nepřijde Silo (schiloh); a k němu se shromáždí národové. Ad ki jabo schiloh. Písmena, slov „jabo schiloh“ representuji v hebrejštině hodnotu číselnou, vyjádřenou číslem 358. Tutéž hodnotu číselnou mají písmena slova Maschiach — Mesiáš. Slovo maschiach dodává nejasnému slovu schiloh mesiáš-ského významu a vysvětluje nám verš. — Nebo na př. Achad a Ahabha mají stejnou číselnou hodnotu: 13. První slovo značí jednotu, druhé lásku. Třináctka jest dále číslem Jakubovým a jeho 12 synů, čís-lem Krista a jeho 12 apoštolů, kteříž oba, Jakub i Kristus, jsou symbolem věčné lásky. Podivuhodným způsobem docházíme sečtením 1 + 3 ke 4, jež odpovídá čtyřem posvátným písmenům jména IEVE, principu života a lásky. Klíč k těmto podivuhodným operacím kabbalistickým podává nám doposud málo známá kniha tarot. Mystické vysvětlení tarotu tvořilo podklad k ústnímu vyučování praktické magie, která zasvěcenému kabbalistovi propůjčovala dar proroctví. Pokud víme, není o tomto předmě-tu v knihách kabbalistických psáno. Existuji sice rukopisy, připisované Šalomounovi, pod názvem „Clavicula Salomonis“ anebo „Schemamphoras“, ale jsou celkem velmi nedostatečné a neúplné.
Dříve než přikročíme k methodickému studiu vlastního jádra kabbaly, nebude nezajímavo, když podáme předem několik myšlenek velikého francouzského kabbalisty a zasvěcence Eliphase Léviho (viz „Učení kabbaly v desíti dopisech“). Pojednání jeho rozestře před námi v krátkosti celou osnovu kabbalistického studia, takže v dalších přednáškách o kabbale budeme se moci rychleji orientovati.
„Pravdy, pravé to podstaty veškerého bytí, není nesnadno nalézti. Jest v nás a my jsme v ní. Jest ja-ko světlo, kterého jen slepci nevidí. Bytí existuje. Toť nepopiratelné a naprosté. Přesná idea bytí je pravda. Její poznání jest vědou, jejím Ideálním projádřením jest rozum, její činnost jest tvoření a spra-vedlnost. Abychom mohli věřiti, k tomu jest zapotřebí znáti a milovati pravdu. Neboť opravdová víra jest pevným přilnutím mysli k nutným závěrům vědy v dohadném nekonečnu. Okkultní vědy dávají nám jediné jistotu, poněvadž berou za základ skutečnosti, nikoli sny. Přivádějí člověka k tomu, aby poznával v každém náboženském symbolu pravdu a lež. Pravda jest všude táž, lež se mění dle míst, dob a lidí.
„Jest tré okkultních věd: Kabbala, magie a hermetism. Kabbala neboli tradicionelní věda Hebreů mohla by se nazývat mathematikou lidské myšlenky. Toť algebra víry. Řeší veškeré problémy duše jako rovnice, vylučujíc neznámé veličiny. Podává ideím čistotu a nezvratnou přesnost počtů. Její vý-sledky jsou duchu našemu neomylností (relativnou) a srdci hlubokým mírem.
„Magie neboli věda magů měla ve starověku za představitele žáky a snad i učitele Zoroastrovy. Toť poznání tajných a zvláštních zákonů přírody, které plodí skryté síly, přirozené i umělé to magnety, které mohou existovati i mimo říši kovů. Jedním slovem, abychom užili moderního výrazu, magie jest vědou všeobecného magnetismu.
„Hermetism jest věda přírody, ztajená v symbolech a hieroglyfech starověku. Toť pátrání po prin-cipu života spojené se snem (pro ty, kteří ještě nedošli k cíli) dokonati Veliké Dílo, toť snaha člověka moci vyvolati božský oheň v přírodě, který tvoří a obrozuje bytosti.
„To jsou věci, které sobě přejete studovati. Jsou nesmírně obsáhlé, avšak jejich principy jsou tak prosté, že jsou obsaženy ve značkách číslic a v písmenech abecedy. Toť práce Herkulova podobající se dětské hře, praví mistři.
8
„Abychom zdárně prospívali ve studiu kabbaly, jest zapotřebí míti přímý úsudek a velkou neodvis-lost ducha. Jest třeba sprostiti se každého předsudku, každé předpojaté idey a proto řekl Kristus: „Nejevíte-li se prostými jako dítě, nevejdete v království boží,“ t. j. v království vědění.
„Chtějíce studovati kabbalu, musíme se snažiti dojíti ke hlubokému klidu ducha i srdce. Klid du-ševní vyplývá z jistoty, mír v srdci prýští z trpělivosti a víry. Bez víry vede věda k pochybnosti. Víra bez vědy přivádí k pověře. Obě spojeny dávají jistotu, a abychom je spojili, nesmíme jich zaměňovati. Předmětem víry jest hypothesa, která se stane jistotou, když v základě evidence anebo následkem vědeckých důkazů objeví se nutnou.
„Věda zjišťuje fakta. Z opakování fakt soudí na zákony. Všeobecné vystoupení skutečností za pů-sobení té nebo oné síly dokazuje existenci zákonů. Rozumné zákony jsou nutně chtěny a řízeny rozu-mem. Z jednotnosti v zákonech lze uzavírati na jednotu zákonodárného rozumu. Intelligence, kterou jsme nuceni předpokládat na základě projevených děl, ale jíž nelze nám definovati, jest onou bytostí, kterou nazýváme Bohem.
„Obdržíte můj dopis, toť zřejmý fakt. Seznáte moje písmo a moje myšlenky a usoudíte z toho, že jsem to byl já, který vám dopis psal. Toť hypothesa rozumná, ale nutnou hypothesou jest, že vůbec někdo napsal dopis. Nemáme rozumného důvodu tvrditi, že by rozumná hypothesa ta byla nesprávnou. Popírám-li to, stavím velmi pochybnou hypothesu, kdybych chtěl ale tvrditi, že dopis spadl s nebe, postavil bych přímo absurdní, nesmyslnou hypothesu. Podle kabbalistického nazírání jeví se nám to následovně:
zřejmost vědecký důkaz jistota hypothesa nutná
hypothesu rozumná — pravděpodobnost hypothesa pochybná — pochybnost hypothesa absurdní — klam
„Neodchyluje-li se člověk od těchto myšlenkových pravidel, dosahuje jakéhosi druhu neomylnosti, ježto tvrdí, co ví, věří, co musí nutně předpokládati, připouští rozumné, zkoumá pochybné a zavrhuje absurdní předpoklady. Celá kabbala jest obsažena v tom, co Mistři nazývají třicetidvěma cestami a padesáti branami. Dvaatřicatery. cesty jsou dvaatřiceti ideami absolutními a skutečnými, připínajícími se ke znamením 10 čísel a dvacetidvou písmen hebrejské abecedy. Co značí čísla a písmena?
Čísla: 1 — nejvyšší moc 2 — absolutní moudrost 3 — nekonečný rozum 4 — dobrota 5 — spravedlnost
6 — krása 7 — vítězství 8 — věčnost 9 — plodnost 10 — skutečnost
Písmena: aleph — otec א beth — matka ב ghimel — příroda ג daleth — zákonná moc ד hé — náboženství ה vau — svoboda ו dzain — vlastnictví ז cheth — rozdělení ח theth — chytrost ט jod — pořádek י kaph— síla כ
lamed — obět ל mem — smrt מ nun — zpětná přeměna נ samech — kosmická bytost ס gnajn — rovnováha ע phe — nesmrtelnost פ tsade — stín a odraz צ koph — světlo ק resch — vděčnost ר shin — syllepsis, jednota ש thau — synthesa ת
9
„Myšlenky vyjádřené čísly a písmeny jsou nepopiratelné skutečnosti. Idey ty se poutají a slučuji jako čísla sama. Postupuje se logicky od jednoho ke druhému. Člověk jest synem ženy, ale žena vy-chází z muže jako čísla z jednotky. Žena vyjadřuje přírodu, příroda zjevuje autoritu, tvoří náboženství, které slouží za základ svobodě a které činí člověka pánem sebe sama, vesmíru atd. Opatřte sobě taroky a spořádejte je ve dvě řady po 10 allegorických číslovaných kartách. Spatříte všechny figury vysvětlu-jící písmena. Rovněž vysvětlení čísel naleznete tu a sice ve čtyřech variantách. Tarot jest obsažen v hieroglyfické knize o dvaatřiceti cestách a jeho celkové vysvětlení nalézá se v knize, přičítané patri-archu Abrahámovi, sepher jesirahu.
„Učenec Court de Gebelin první odkryl důležitost tarotu, který je velkým klíčem k hieratickým hie-roglyfům. S jeho symboly a čísly shledáváme se v proroctvích Ezechielových a svatého Jana. Bible jest knihou inspirovanou, Tarot inspiratorskou. Nazývali jej také kolem, rota, odtud název tarot a tho-ra. Někdejší rozekruciáni jej velmi dobře znali a markýz de Suchet hovoří o něm ve své knize o illu-minátech.
„Z knihy té povstaly naše kartové hry. Španělské taroky nesou dodnes nejdůležitější známky prvot-ního tarotu a užívají jich ke hře hombru, t. j. hře člověka, což jest nejasnou reminiscencí prvotního užívání této tajemné knihy, obsahující příkazy všech božských bytostí.
„Nejstarší taroky byly jakýmsi druhem medailí, jichž se používalo co talismanů. Klavikule neboli klíčky Šalomounovy skládala se ze 36 talismanů nesoucích 72 obrazce odpovídající hieroglyfickým figurám tarotu. Figury ty, mnohokrát pozměněné opisovači, nalézají se ještě ve starých rukopisech o klavikulích ve větších knihovnách, jako jsou Národní knihovna pařížská a Knihovna u Zbrojnice v Paříži. Authentickými, jediné pravými jsou ony, jež podávají řadu 36 talismanů se 72 tajemnými jmény. Ostatní, nechť jsou jakkoli staré, jsou jenom blouzněním černé magie. Bližší vysvětlení tarotu naleznete v mém díle „Dogma a rituál vysoké magie“.
„Kabbalistické slovo „bereschit“ znamená vznik, stvoření. „Merkabah“ znamená vůz, narážkou na vůz a tajemná zvířata v proroctví Ezechielově. Bereschit a merkabah obsahují vědu o Bohu a světu. Pravím „vědu o Bohu“ a přece jest nám Bůh nekonečně neznám! Jeho přirozenost našim pátráním zcela uniká. Absolutní praprincip bytí a všech bytostí, který nelze zaměňovati s účinky, jež vyvolává, a můžeme říci, že není ani bytím ani bytosti. Všechno hloubání o Něm jest marné. Pojímání takové nesvede nás nikdy, s pravé cesty a chrání nás vždy alespoň před modloslužebnictvím.
„Bůh jest absolutním postulátem veškeré vědy, absolutně nutná hypothesa, která jest základem veškeré jistoty. Naši staří mistři ukázali nám tuto jistou hypothesu víry ve větě: Bytí existuje, v bytí jest život.
„Život projevuje se pohybem. Pohyb udržuje se rovnováhou sil. Harmonie vyplývá z analogie pro-tiv. V přírodě jest nezměnitelný zákon a nekonečný pokrok. Pozorujíce fysický svět setkáváme se jenom s neustálou změnou a nezničitelností substance.
„Metafysika vykazuje analogické zákony a skutečnosti, ať již ve světě intellektuelním, anebo mo-rálním, na jedné straně nezměněnou pravdu, na druhé fantasii, na jedné straně dobro — pravdu, na druhé lež — zlo. Na těchto zjevných konfliktech spočívají soudnost a ctnost. Ctnost jest dobrotou a spravedlností. Jako dobro jest ctnost shovívavou, jako spravedlnost přísnou. Jest dobrou, poněvadž jest spravedlivou a spravedlivou, poněvadž jest dobrou a proto jest i krásnou.
„Velká harmonie světa fysického a morálního, jež nemůže míti v sobě vyšší příčiny, zjevuje a do-kazuje nám existenci nezměnitelné moudrosti, jako principu a věčného zákona a věčně činné tvůrčí intelligence. Na této moudrosti a intelligenci, nerozlučné spojených, spočívá svrchovaná moc, kterou Israelité zvali korunou. Korunou a nikoliv králem, ježto idea krále uzavírá v sobě ideu modly. Svrcho-vaná moc je kabbalistům korunou vesmíru a všechno ostatní stvoření jest královstvím neboli panstvím této koruny. Nikdo nemůže dáti, čeho nemá, proto můžeme v příčině hledati pouze to, co se nám pro-jevuje v účincích.
„Bůh jest tedy mocí, nejvyšší korunou (keter), spočívající na nezměnitelné moudrosti (hochmah) a tvůrčí intelligenci (binah). V něm jest dobrota (hesed) a spravedlnost (geburah), sjednocující se v ideá-lu harmonické krásy (tiphereth). V něm jsou stále vítězný pohyb (nezach) a veliký věčný klid (hod). Jeho vůle jest věcným plozením (jesod) a jeho království (malchuth) vesmírová nezměrnost. Zde za-stavme! Známe Boha.
10
„V tom tkví celá methoda kabbalistické filosofie. Methoda ona sestává z dvaatřiceti prostředků ne-boli nástrojů poznávacích, jež nazýváme dvaatřiceti cestami, a z padesáti předmětů, k nimž může věda přihlédati, které jmenujeme padesáti branami. Universální synthetickou vědu můžeme si představiti také jako chrám, k němuž vedou třicet dvě cesty a do něhož se vchází padesáti branami.
„Číselný systém, který lze nazvati dekadickým, poněvadž číslo 10 jest mu základem, podává nám cestou analogie přesnou klassifikaci veškerého lidského poznávání. Nic není důmyslnějšího, ale také nic není logičtějšího a přesnějšího.
.„Všimneme-li si 10 absolutních pojmů neboli ideí bytí ve světe božském, metafysickém a fysic-kém, vidíme, že se tato dekáda neboli desítka třikrát opakuje, a my přicházíme ke třiceti prostředkům analysy. Připojíme-li ještě syllepsis a synthesu, t. j. jednotu, která v duchu sama vystupuje, a onu (jed-notu), k niž docházíme všeobecným shrnutím všeho, obdržíme dvaatřicet cest.
„Oněch 50 bran jest roztřídění všech bytostí a věcí v 5 desítkových řad, zahrnujících všechny mys-litelné poznatky.
„Nedostačí však nalézti exaktní mathematickou methodu. Aby, byla dokonalou, jest třeba, aby nám skýtala prostředky k odvození všemožných dedukcí, které by byly s to otevříti nám svět nových po-znatků a vyvinouti ducha, aniž by co bylo ponecháno rozmarům fantasie.
„A prostředky ty skýtá nám gematria a themurah, jež tvoři jakousi mathematiku ideí. Kabbala má totiž svoji geometrii ideí, algebru filosofie a trigonometrii analogií. Tak donucuje, abychom řekli, pří-rodu ku zjevování tajemství.
„Získavše tyto vysoké a vznešené vědomosti, můžeme přistoupiti k posledním zjevením transcen-dentní kabbaly a studovati v schemaphoratech zdroj a základ veškerých dogmat.
„Bible dává člověku dvě jména: Adam, což mámená člověka ze země vzatého neboli člověka země a Enos neboli Henoch, což značí člověka božského neboli vyvýšeného až k Bohu. Podle genese Enos prvý holdoval praprincipu věcí a jak se praví, byl vzat za živa na nebesa, když byl dříve vyryl na dva kameny, jež zoveme sloupy Henochovými, prvé základy náboženství a vědění.
„Henoch není osobou, nýbrž zosobněním lidstva, pozdviženého náboženstvím a věděním k vědomí nesmrtelnosti. V době označené jménem Henoch zjevuje se kult Boha a kněžství a začíná civilisace s písmem a vědami hieratickými.
„Genia civilisace, jehož Israelité zosobňují v Henochovi, pojmenovali Egypťané jménem Kadmos. O Kadmovi vypravuje se, že viděl, kterak kameny královského hradu thebského, oživeny zvuky Am-phionovy lyry, se zvedaly samy od sebe a řadily jedny ke druhým.
„Nejstarší svatá kniha, kterou Postel nazývá knihou Henochovou, je prvním pramenem kabbaly, božské a zároveň i lidské tradice náboženské. Ona ukazuje nám zjevení nejvyšší inielligence v celé její vznešené jednoduchosti, ukazuje nám věčný zákon řídící nekonečnost, čísla v nezměrnosti a nezměr-nost v číslech, poesii v mathematice a mathematiku v poesii. Kdo by dnes uvěřil, že inspiratorská kni-ha všech náboženských theorií a systémů byla nám zachována a dožila se dnešního věku v podobě prazvláštních hracích karet? Court de Gebelin byl první, který to objevil a všichni, kdož důkladné se symbolismem těchto karet se zabývali, také to potvrdili.
„Abeceda a 10 číselných značek — existuje co jednoduššího? Připojte k tomu čtyři kardinální body na nebi anebo čtyři doby roční a máte knihu Henochovu v jejím hlavním obsahu. Každá značka před-stavuje absolutní ideu. Forma každé cifry a každého písmene má svůj mathematický podklad a hiero-glyfický význam. Idey neoddělitelné od čísel dosahují mathematickými operacemi své přesnosti. Kni-ha Henochova jest tedy v pravdě arithmetikou myšlenek.
„Court de Gebelin viděl ve 22 klíčích tarotu znázornění egyptských mysterií a připisoval je Her-movi neboli Merkuriu Trismegistovi, který byl zván také Thautem nebo Thotem. Je pravda, že taroto-vé hieroglyfy nalézáme na starých památkách egyptských, jest také pravdou, že značky této knihy vyryty jsou na čtvercových deskách kovových, podobných Isidiným deskám v Bembo, a že nalézáme je vyryty také na malých kamenech anebo medailích, jichž později používalo se jako amuletů a ta-lismanů.
„Rozkládáním a sestavováním listů této knihy (tarotu) dospívali staří kabbalisté k různým věštbám a vědeckým poznatkům. Leč vraťme se na okamžik ještě k tarotovým talismanům. Mám také jeden z těchto talismanů, který mně přivezl přítel z Egypta. Představuje spojení dvou kruhů čili denárů, jak se říká obyčejně. Jest to figurální znázornění velikého zákona polarisace a rovnováhy. Na francouz-
11
ských tarokových kartách jest symbol ten znázorněn podobou S. Rytina mého talismanu, který jest veliký asi jako pětifrank, není příliš znatelná — talisman jest značné starý — oba polární kruhy jsou tu znázorněny lotosovým květem a aureolou. Astrální proud jest symbolisován mendesským kozlem, stojícím mezi dvěma zmijemi podobnými hadům na holi boha Herma nebo Merkura. Na rubu talisma-nu spatřujeme adepta, egyptského kněze mezi oběma kruhy kosmické rovnováhy, vedoucího po cestě osázené stromy kozla, holí člověka zasvěcence již nadobro zkroceného.
„Deset číselných značek a 22 písmen abecedy a čtyři astronomické značky ročních počasí tvoři já-dro a základ kabbaly. Dvaadvacet písmen a 10 čísel odpovídají 32 cestám Sepher Jesirahu. Čtyři ast-ronomické značky vztahuji se na merkabah a schemaphoras. Toť prosté jako dětská hra a přece složité jako nejtěžší problémy vyšší mathematiky, jednoduché a přece nevyzkoumatelné jako sama pravda a příroda. Čtyři astronomické značky jsou zpodobněny čtyřmi sfingami a čtyřmi zvířaty Ezechiela a svatého Jana.
„Znalost kabbaly znemožňuje náboženské pochybování, poněvadž ona jediná smiřuje rozum s vírou ukazujíc, že všeobecné dogma, třeba různě formulováno, v základě vždy a všude zůstává týmž. Kabbalista rozumí náboženským cvičením, neboť ví, že upevňujíce pozornost, sesilují i vůli, proto také dívá se v docela jiném světle na náboženské kulty. Kabbala ukazuje, že jenom ten kult jest nejú-činnějším, který přibližuje co nejvíce člověka k Bohu, který, abychom tak řekli, nechává věřícímu možnost patřiti na Boha, jeho se dotýkati a takřka v sobě ztělesniti. Jest tím míněno náboženství kato-lické. Patříme-li naň se stanoviska exoterického, zdá se nám býti ze všech vyznání nejnesmyslnějším, a to proto, poněvadž jest ze všech nejvíce zahaleno. V evangeliu se praví, že v hodině smrti Kristovy opona chrámová se roztrhla, proto veškerá dogmatická práce církve po celá staletí směřovala jenom k tomu, aby utkala oponu novou, nový závoj.
„Kněžstvo svatostánku ztratilo však klíče k zasvěcení a přece jsou dogma posvátné a svátosti účin-né. Katolický kult je vlastně vyšší magií, organisovanou a řízenou symbolikou a hierarchií. Jest to systém posil, podávaných lidské slabosti k utvrzení vůle k dobru. Ničeho nebylo opomenuto, ani chrámu s tajuplným polotemnem, ani kadidla, jež uklidňuje a zároveň vzněcuje, ani dlouhých mono-tonních zpěvů skolébavajících mozek v jakýsi polosomnambulní stav. Dogma, jehož temné formule přivádějí rozum v zoufalství, zadržuje prudké rány nezkušené a nediskretní kritiky. Obsah dogmat jeví se nevyzpytatelným, aby lépe symbolisoval Nekonečno. Mše sama, sloužena v řeči davu nesrozumi-telné, povznáší mysl modlícího se k vyšší sféře a dává mu v modlitbě nalézti vše, co odpovídá potře-bám jeho ducha i srdce. Hle, proč katolické náboženství podobá se sfinze, měnící se od staletí ke stale-tím a rodící se vždy znovu ze svého popele. Toto veliké mysterium víry jest prostě mysteriem přírody.
„Zní to zdánlivě paradoxně, že je katolické náboženství jediné, jež by mohlo po právu býti nazváno přirozeným, a přece je to pravda, poněvadž jediné plně ukájí přirozenou potřebu člověka, pokud se ona vztahuje k jeho náboženskému cítění.
„Je-li katolické dogma docela kabbalistické, je potřebí říci totéž o dogmatech velkých svatyní sta-rého světa. Legenda o Krišnovi, jak ji podává Bhagavad-Gita, je pravé evangelium, podobné našim, ale ještě jednodušší a vznešenější. Je deset vtělení Višny, jako je deset sephirotů kabbaly, jež tvoří zjevení v určitém vztahu ještě jaksi dokonalejší nežli je zjevení naše. Osiris, usmrcený Typhonem a pak vzkříšený Isidou, toť Kristus popíraný židy a pak uctívaný v osobě svojí matky. Thebaida je veli-kou náboženskou epopejí, kterou třeba umístiti vedle velikého symbolu Prométheova. Antigona je čistým typem božské ženy, stejně neposkvrněné jako Marie. Všude vítězí Dobro dobrovolnou obětí, když bylo podléhalo na čas prudkým útokům zla. I rity jsou symbolické a jsou předávány z náboženství jednoho na náboženství druhé. Tiáry, mitry, komže náležejí všem velkým náboženstvím. Z toho mnozí dovozují, že jsou liché, což je nesprávnou konklusí. Je jisté, že náboženství je jedno jako lidstvo, pokračující, ale stále zůstávající týmž, měníc se neustále.
„Nazývá-li se u Egypťanů Kristus Osiridem, jmenují Skandinávci Osirida Balderem. Je zabit vlkem Jeurisem, ale Vodan neboli Odin ho vzkřísí k životu a samy Valkyrie házejí mu medovinu do Valhal-ly. Skaldi, druidové, bardi opěvají smrt a vzkříšení Tarenovo nebo Tetenovo, podělují svoje věrné posvátným jmelím, jako my posvěcenými větvičkami o svátcích letního slunovratu, a vzdávají úctu inspirovanému panenství kněžek ostrova Seynu.
„Můžeme tedy zcela důvodně plniti povinnosti, jež nám ukládá mateřské naše náboženství. Pobož-nosti jsou kollektivné akty, opakované s přímým a trvalým úmyslem. Nuže, podobné skutky je vždy užitečno konati, ježto upevňujíce vůli, jejíž jsou cvikem, dávají nám dospívati ke spirituelním cílům,
12
jichž chceme dosíci. Magnetické praktiky a tahy nemají jiného účelu a skýtají výsledky obdobné vý-sledkům náboženských obřadů, ale mnohem nedokonalejší.
„Co lidí nemá energie vykonati to, co by chtěli a měli učiniti? A jest mnoho žen, které se oddávají bez malomyslnosti mnohdy tak odporným a strastným pracím v nemocnicích a učebnách. Kde čerpají tolik síly? V malých opakovaných obřadech! Odříkávají každodenně svoji pobožnost a svůj růženec na kolenou a zpytují svoje svědomí.
„Náboženství není otroctvím vnucovaným člověku, ale pomocí. Kněžské kasty snažily se odedávna vykořisťovati, zpeněžiti a proměniti tuto pomoc v nesnesitelné jho a účelem evangelického díla Ježí-šova bylo, odloučiti náboženství od kněze anebo alespoň zatlačiti kněze na jeho místo nástroje, t. j. služebníka náboženství, a člověku dáti svobodu svědomí a rozumu.
„Vizte parabolu o milosrdném Samaritánu a ty výroky: „Zákon je stvořen pro člověka a nikoliv člověk pro zákon.“ Anebo: „Běda vám, uvalujete-li a vkládáte-li na bedra druhých břemena, jichž byste se nechtěli dotknouti ani konečkem prstu,“ atd.
„Oficielní církev prohlašuje se za neomylnou, ale apokalypsa jest kabbalistickým klíčem evangelií, a v křesťanství stávala vždy tak zv. církev okkultní, která plné respektujíc nutnost církve oficielní, uchovávala zcela jiný výklad dogmatu než je výklad obyčejný. Templáři, rozekruciáni, svobodní zed-náři vysokých stupňů náleželi před revolucí francouzskou zcela této okkultní církvi, jejímiž apoštoly v posledním století byli Martinez de Pasqualis, Saint-Martin a paní Krüdenerová.
„Významným rysem této školy bylo, že se vystříhala veřejnosti, ale nespojovala se nikdy, v odpadlickou sektu. Hrabě Josef de Maistre, tento radikální katolík, více než se domníváme, sympati-soval se společností Martinistů a zvěstoval blízké obrození dogmatu světly vyzářivšími ze svatyň ok-kultismu.
„Existují doposud chrabří kněží, kteří jsou zasvěceni ve starobylou doktrinu. Žáci Saint-Martinovi říkali si neznámí filosofové a žáci nějakého moderního mistra, již tím dosti šťastni, že zůstanou ještě více nevšímanějšími, nepotřebují přijímati jména, neboť svět nemá ani ponětí o jejich existenci. Ježíš řekl, že se má kvásek ukrýti pod nádobu, v níž je těsto, aby pracoval dnem i nocí ve skrytu, až kvašení prostoupí celou massu, jež se má státi chlebem.
„Zasvěcenec může tedy upřímně praktikovati náboženství, v němž je zrozen, neboť veškeré rity představují rozličně jedno a totéž dogma, ale nesmí zjevovati hlubinu svědomí svého leč jediné Bohu, nejsa nikomu povinen svojí nejintimnější vírou. Kněz nemohl by posouditi, čeho nechápe sám papež. Zevnější známky zasvěcencovy jsou skromné vědění, tichá lidumilnost, vyrovnanost povahy a nezmě-nitelná dobrota.“ — Tolik o kabbale Éliphas Lévi.
13
Hebrejská abeceda a počátky hebrejštiny.
Východiskem kabbaly jest hebrejská abeceda a hebrejský jazyk. Kabbalista nemusí však umět hebrejsky mluvit, aby porozuměl kabbalistické nauce, proto podáváme tuto pouze nejdůležitější věci týkající se naší učebné látky a prvky hebrejského jazyka, pokud jsou nutné ke správnému pochopení hermetické nauky starožidovské, tak velkolepé ve svých jednotlivostech.
Dříve nežli se seznámíme se základy hebrejské gramatiky, musíme předeslati několik myšlenek úvodních. Gramatika jest prý uměním správně mluviti a psáti. Písmo jest však už umělým výtvorem člověka. Řeč sama jest mu přirozenou. Odkud přichází tedy řeč?
O původu řeči panují různé náhledy. Theologové s Waltonem tvrdí, že Bůh dal člověku řeč již zce-la vytvořenou, hotovou, naproti tomu historikové s filosofy: Diodorem Sicilským, Lukreciem, Rous-seauem, Lockem a Kondillakem připisují tvoření se řeči povaze člověka a jeho potřebám. Sokrates, Plato, Saint-Martin zachovali se správně a spravedlivě k této historii, dokazujíce, je-li řeč člověku konvencí, že se tato konvence nemohla ujmouti bez řeči: pitvá-li anatom mrtvolu, neukáže nám nikdy, kterak a proč tančí herec v divadle.
Tajemství to znal dosti značný počet mudrců všech dob a zemí, a neprojevovali-li tito svého vědění veřejně, byly toho příčinou nepříznivé okolnosti a nedostatek žáků, neboť učení takové jenom velmi nesnadno se sděluje. Vědy opravdu živé a hluboké nemohou se podávati ve stadiu rozvoje, nýbrž pou-ze ve svých začátcích a padne-li takové símě do duše neušlechtilé, zanikne. Musí tu býti jakási způso-bilost.
Jest jisto, nepodá-li nám sám projev Božství patřičného světla námi hledaného, že budeme donuce-ni vyhledati je vlastním úsilím mezi materiálem, který nám podávají různé jazyky, a že nám etymolo-gie musí naznačiti, kde se různé jazyky spolu stýkají. Touto poslední cestou kráčel Fabre d’Olivet. Ze starých jazyků jsou to hebrejština, arabština, dialekty Syrie, řeč keltická z Francie, Anglie a Norvéž-ska, tatarština, pali, hindustánština, sanskrit a čínská řeč, jež rozčlánkoval, jichž tvary vyznačil a uká-zal na jich ducha.
Hebrejština, sanskrit a čínština jsou tři jazyky staré Asie, jichž znalost zdá se mu — Fabre d’Olivetovi — nezbytnou, má-li člověk přijíti ke zřídlu řeči. Kalkutská škola v čele s W. Jonesem staví arabštinu na místo hebrejštiny. Posledně jmenovaný učenec věděl ostatně, že Arabové odvozují se od jednoho předka, patriarchy Hebra, jméno, jež značí něco, co je vzadu, nahoře, co jest vzdálené, skryté, nestejnorodé, pomíjející, konečné, západní. Takovou jest geografická poloha země Arabů: Harbis, anebo Hebrejců: Habris, vzhledem k Asii, jednotný kontinent, původní země. Arabština dů-kladně zkoumána jeví ráz ústředního nářečí, obohaceného, zjemnělého a přetvořeného vlivem řečí později podmaněných národů, kdežto hebrejština ztratila se ve své vlastní vlasti. Hebrejštinou je se-psána jedna posvátná, zasvěcující kniha, totiž Mojžíšův Sepher, jejímž výtažkem jest Korán. Tataršti-na „oighoury“, jedna z původních řeči asijských, nepovstala ani z této posvátné knihy ani ze starého písma. Z jazykozpytných výsledků v Iránu vysvítá, že Avesta obsahuje toliko hymny, modlitby a fragmenty z jedné předcházející knihy, přeložené do živé řeči. Na to poukazuje název „Zend“. W. Jones, d’Herbelot a d’Olivet domnívají se, že zend je jedním z dialektů sanskritu a že „pehlvi“, jazyk to, do něhož je přeložen Boun-Dehesh, povstal z nabathénské chaldejštiny a kimmerské tataršti-ny. To dostačí, abychom řeči ty mohli pokládati za pojítko mezi sanskritem a hebrejštinou.
Čínská řeč jest nejstarší z oněch tří řečí, jež pokládáme za matky. D’Olivet se domnívá, že sanskrit nepochází z Indie. Země ta byla v pradávných dobách obydlena národem odjinud přišlým. Tam se mluvilo řeči „bali“ neb „pali“, jejíž zbytky nalézáme na Ceylonu a v Birmě. Jest to nejbohatší a nej-zvučnější řeč ze všech jazyků.
Co se týče hebrejštiny, nemáme-li věřiti s rabíny, že panovala při stvoření světa, což tvrdili zajisté ve smyslu kabbalistickém, tím méně můžeme souhlasiti s moderními učenci, že byla hatlaninou bíd-ného národa. Avšak hebrejština v Sepheru jest čistým nářečím starých Egypťanů, jež bylo vočkováno národu, který ho jako svěřený statek po celé věky uchovával. Dějiny tohoto jazyka jsou však opakem dějin jazyka čínského. Skládal se z abstraktních srozumitelných výrazů, jichž smysl se stále víc a více materialisoval; co bylo duchem, stalo se substancí, co všeobecným, učiněno partikulárním. V hebrej-štině, pocházející z Egypta, kde se současné užívalo značek hieroglyfických i písmenkových, má cel-kem každé slovo svůj symbolický obraz.
14
Obraťme se k historickému studiu sepheru a genese. V čem spočívá především jejich cena? Víme, že Hebreové sídlili v Egyptě asi 430 let, a tu jest zcela přirazeno, že opustivše tuto zemi, odnesli z ní také řeč, aniž by se tím změnilo tvrzení Bochurtovo, Grotiovo, Huetovo a Lecrercovo o základní to-tožnosti hebrejštiny s řečí foenickou, neboť tento poslední dialekt byl přinesen do Egypta králi pastýři a smísil se tam s řečí domácí dlouho před příchodem Hebrejců. Známa byla pověst o moudrosti Egyp-ťanů, o níž Bossuet praví, že vzdělávání člověka bylo tam nejušlechtilejší prací a nejkrásnějším umě-ním. Všichni velicí filosofové řečtí byli jejich žáky. Mojžíš byl vychován v egyptských vědách a umě-ních. Simplicius znající posvátné egyptské knihy, našel tolik shodnosti mezi naukami jejich a naukami sepheru, že z toho soudil, že prorok Hebreů kráčel ve šlépějích starověké Thaoth.
Že byl Mojžíš zasvěcen do mysterií Osiridových, patrno z formy jeho kosmologie (nauky, o stvo-řeni světa). Za příčinou sepsání své knihy utíkal se k dílům starším, jež také cituje: Pokolení Adamovo (Sepher I. 5), Války Ihoaha (tamtéž IV. 21) a Proroci (tamtéž IV. 21—27). Konečně podle rabínů za-nechal Mojžíš ještě vysvětlivky ke své knize, jež daly původ kabbale.
Počínaje epochou zániku kmene Benjaminova, upadl sepher v zapomenutí. Pouze mezi několika zasvěcenci koloval rukopis, jehož učení se ústně sdělovalo. Jest však skoro nevysvětlitelno, že židé ve svých válkách, pronásledování a vyhnanství nepozbyli lásky ku své Knize. Tomuto citu jest děkovati, že Esdras, stav se diplomatem, mohl rekonstruovati chrám a podati kopii sepheru písmem chaldej-ským. Bylo to v jedné veliké synagoze, zbudované babylonskými doktory, kde Esdras zabránil změně písma, obnovil tečkované samohlásky a utvořil první mashoru. Druhou mashoru, plnou titěrností, fád-ních statistik, sepsali tiberiatšti rabínové okolo pátého století éry křesťanské.
Prorok Nehemiáš, talmud, R. Elias, R. Kimhi, R. Ephod, P. Richard Simon a biskup Wallon shodně nám sdělují, že šest století před Kristem neznali židé více řeči Mojžíšovy. Používali dialektu syrsko-aramejského, složitého to nářečí, rozdílného však od nabathénštiny, která podle Herbelota byla čistou chaldejštinou. Z této neznalosti vznikly spory o smyslu této knihy. Zrodily se dvě soupeřící sekty: Farizeové připouštěli význam duchovní, prozřetelnost a nesmrtelnost duše, Sadduceové drželi se litery a byli materialisty. Aby se tyto protivy vyrovnali, vystoupili Essenští, nečetní, avšak vzdělanější před-chozích.
Válečné úspěchy Alexandrovy a rozpadnutí jeho říše přivodily vniknutí hellenského vlivu do staré říše judské. Podle d’Oliveta oněch 70 překladatelů, pracujících na rozkaz Ptolomejce Lagusa, byli Essenští z hory Moria. Zprávy nepocházejí však ode všech autorů, nýbrž od rady — synhedria — těch-to sedmdesáti, jež židům dovolovala užívání řečtiny smíšené s hebrejštinou, která se nazývala hellen-štinou. Essenští uposlechli hlasu svého svědomí tím, že drželi se duchovního smyslu sepheru a na roz-kaz krále podali přesný jeho výklad.
Žid Philo nerozuměl ani trochu hebrejštině, avšak křesťané věřili v řeckou versi, inspirovanou Bo-hem. Sekta gnostiků útočila na židy i křesťany. Svatý Jeroným byl tedy nucen vydati nový překlad řecké bible. Jest to vulgáta — latinský překlad svatého písma od sv. Jeronýma, uznaný katolickou církví za jediné správný — kterou nevědomost a stranickost církevních spisovatelů předkládala k uctívání. Takto veškeré práce vykladačů a orientalistů byly předem ztraceny, ježto nikdo nepochopil, že k porozumění textu jest nevyhnutelně zapotřebí zpracování hebrejské gramatiky.
Východ Raca žlutá Číňané
Keltové Raca bíla
Severní točna
Západ Raca červená
Hebrejci
Tatarština Řečtina
Sanskrit Zend
Jižní točna Raca černá
Pali
15
Nemáme zapotřebí mrtvými jazyky mluviti ani psáti, spíše měli bychom jim rozuměti, jich ducha vystihnouti, dopátrati se původu, a ideami, jež obsahují, napomáhati vývoji jazyků moderních.
Z předcházejícího vysvítá, že existuji dvě gramatiky: podrobná a všeobecná. Poslední zabývá se studiem tvarů a kořenů řeči, jazyku všeobecnému, o němž jsme mluvili, nejvíce se blížících, jež sluču-jí myšlenku jedné lidské racy. Pravili jsme, že sledujíce přísně okkultní principy, musíme sledovati a studovati tuto všeobecnou gramatiku oněch řečí, jež nám nejlépe zachovaly kořeny užívané racami, jež v evolučním pořadí předcházely race bílé. Víme, že těmito řečmi jsou: čínská pro racu žlutou, san-skrit pro racu černou a hebrejština pro racu červenou.
Ježto zabýváme se výlučné hebrejštinou, museli jsme zaznamenati důležité dějiny biblických po-věstí. Jsme plně přesvědčeni, že dílo překladatelů bylo dílem okkultním, zahalením prvotní myšlenky autora sepheru, a že s toho stanoviska nelze činiti rozdílu mezi výkladem řeckým, nazvaným „biblí sedmdesáti“, a latinským, tak zv. „vulgátou“.
Pořadem různých ideí, čistou jazykozpytnou filosofií podali jsme myšlenku o hebrejském kořenu, o všeobecnosti jeho významu a o jeho abstrakci. Pravě tato všeobecnost a abstrakce neboli odtažitost uváděly mnohé badatele hebrejštiny do rozpaků. Nepochopili ji a proto považovali hebrejštinu za ja-zyk velmi těžký a s konstrukcí vymykající se všeobecnému a běžnému pravidlu řeči vůbec. Takové bylo mínění badatelů hebrejských textů, jako Jeronýma, Luthera, Kalvína, Kajetána, Morina a Richar-da Simona.
Tato domnělá těžkost a cizost hebrejštiny mají pro nás největší cenu, a pokládáme ji za více než zvláštní dialekt, hledajíce v ní kořeny, ne-li světové, tedy alespoň všeobecnější nežli by nám mohla poskytnouti jiná řeč s jiným mechanismem.
Nemusíme jíti daleko pro důkaz. Nacházíme ho v kořenu slova „gramatika“, totiž v gre, cre, kre, což v hebrejštině a příbuzných jazycích, jako na př. v chaldejštině, představuje vždy ideu rytby, pís-menka anebo písma. Hle, zde příklad dvou hlásek tvořících nejhlavnější a nejodtažitější kořen, hodící se správně k myšlence, jež se může časem odloučiti ve slovech nových smyslu obmezeného.
Vraťme se nyní k započatým dějinám hebrejské mluvnice. Při návratu ze zajetí babylonského měli Hebrejci vědecky sestavenou a po způsobu chaldejském rozčlánkovanou gramatiku. Avšak jazyk ten, jímž byly formulovány zákony, dekadentisoval a přetvořil se ve smíšeninu hebrejštiny, chaldejštiny, syrštiny a arabštiny, ze kteréžto směsi bylo velmi těžko poznati řeč původní. Teprve ve II. století éry křesťanské lze konstatovati jakési probuzeni. V této době vyvstali skuteční gramatikové hebrejští, z nichž mnozí byli na škole alexandrijské a zajímali se o myšlenky novoplatonské. Ti počali znovu sestavovati mluvnici a křísiti mateřský jazyk. Tito učenci, známí v dějinách pod jménem „gaonů“, zanechali pověst, hodnou připamatování. Jest to především Gaon Saadia, pak Juda Hiug, který se nej-více rozehřál pro práce arabských gramatiků, a konečné Ben-Jona a Aben-Esra.
Je téměř jisto, že tito znali synthetická pravidla hebrejštiny a jest také nepochybno, že v hebrejštině přicházeli na hieroglyfism. Následkem toho nebylo jim těžko, ať již zasvěcením anebo studiem, dosta-ti se k době před starou „mashorou“. Před ní nebylo skutečně tečkovaných samohlásek, na př. slovo král mohlo se vyslovovati různě: melek, malak, molok, milik. Mashora datuje se od Esdrasa. Nové doplňky k písmu byly později přineseny talmudisty školy tiberiatské. Sestavení to nazývá se massore lišící se od prvního (mashore) a tiberiatští talmudisté nazývali se všeobecně massorety.
Takové jsou ony nejmarkantnější převraty v řeči a písmě hebrejském. Nyní musíme se vrátiti ke gramatice zcela povšechné, lépe řečeno, k otázce gramatiky. Gramatikové a filosofové velmi se lišili v udávání počtu částí řeči. Uveďme jenom ty nejslavnější: Plato připouštěl jenom dvě, jméno podstat-né a časoslovo, Aristoteles čtyři, Stoikové pět, jiní až deset. Jest patrno, že lze překročiti anebo redu-kovati tento počet umělou klassifikací, ale je tomu zcela jinak, postupujeme-li dle všeobecných záko-nů řeči.
Slovo je znamenitou karakteristikou lidské racy. Chce-li člověk mysliti „na venek“, t. j. chce-li ně-komu sděliti svoje myšlenky, musí je vyznačiti. Vyznačiti může je různým způsobem, jako výkřikem, posuňkem a j. Vyznačením nazýváme vše, co slouží k vyjádřeni lidské myšlenky na venek. Vyznačení je tresť slova a schopnost vyznačování je původu božského. Následující schéma, které hned vysvětlí-me, představuje ony čtyři části řeči, o nichž se domníváme, že jsou věcné a potřebné.
Prvky vyznačení, praví d’Olivet, jsou hlas, posuněk a písmo. Takto člověk může mluviti třemi stře-disky svojí bytosti.
16
Středisko mozkové: čelisti — hlas — slovo — zvuk. Středisko prsní: rámě — posuněk — písmo — světlo. Středisko břišní: nohy — mimika — pohyb — postup. Každý posvátný jazyk pozůstává z těchto tří prvků a kulminuje ve výrazu, používá-li jich člověk
v souladu. Vidíme to v některých ‚čínských a indických pagodách. Vrchní kněz se rozpaluje a stupňu-je svoje činy. Z řeči stává se zaklínací formulka, z písma obrazec, z mimiky tajné písmo ještě záhad-nější.
S počátku rozdělovala se hebrejská písmena na samohlásky a souhlásky. Samohlásky měly mnoho přívrženců i odpůrců, avšak Egypťané jich užívali. Horus Apollo praví, že jich bylo sedm a Porphyrius praví, že Feničané označovali jimi planety. Samohlásky ty jsou následující:
. א . . . . . . a . ה . . . . . . e, h . ח . . . . . . e, ch . וּ . . . . . . ou, u, y . . . . . . . o . י . . . . . . i . ע . . . . . . ho, vho
Hebrejská písmena jsou chaldejská. Písmo samaritské, méně úhledné a elegantní, je starší. Rabíni nazývali hebrejskou abecedu „catibach ashourith“, písmem assyrským, vznešeným, prvořadným a původním. Mojžíš neužíval těchto písmen, poněvadž za jeho časů nebyla ona nepochybně ještě vyna-lezena. Fonetická přeměna samohlásek nutila assyrské a chaldejské mudrce vynajíti tečkované sa-mohlásky.
Chaldejci vynalezli řadu akcentů, jež umisťovali pod písmena, aby těmto dali patřičné znění, odpo-vídající řeči mluvené.
Ukažme přiklad na písmeně beth ב, b:
Samohlásky dlouhé: . bá בָ . . . . . . kamec . bé בֵ . . . . . . tsere . bí בִ . . . . . . chírek . bó בׁ . . . . . . kolem
Samohlásky krátké: . ba בַ . . . . . . patach . be בֶ . . . . . . segol . bu בֻ . . . . . . kibbuc . bo בֳ . . . . . . kamec katoph
Dvojtečka: — sheva — pod souhláskou znamená, že se vyslovuje pouze tato, bez samohlásky, jin-dy vyslovuje se s krátkým e; nachází-li se pod samohláskou — Semitovi jsou vlastně všechna hebrej-ská písmena souhláskami, jen my můžeme považovati některá za samohlásku v našem smyslu — vy-slovuje se tato jako krátké e anebo se nevyslovuje vůbec.
S ש má vždycky tečku, a sice ׁש vyslovuje se jako š, a ׂש jako s. Bod uvnitř souhlásky nazývá se „daghesh“, uvnitř samohlásky „mappik“. Bod uvnitř písmena toto vždy sesiluje.
Esdras nahradil primitivní písmena starých kopií sepheru písmeny nynějšími, a jenom Samarité zů-stali věrni svým písmenům a měnili text, sledujíce časovou proměnlivost tečkování.
Vyznačení
Vztah Časoslovo
Podstatné jméno
17
Nyní přistupujeme ke studiu hieroglyfických značek v řečích. V každé řeči jsou tyto více méně do-konalé, avšak ve všech jazycích jest počet jich stejný a není nikdy menši 16. Studium hieroglyfů po-zůstává čistě v sledování postupu slova a v odhalování způsobu, jakým znaménko na venek se mani-festující vytvořilo slovo a kterak slovo to, znázorněno obrazcem, vyvolalo znaménko.
Značky mají póly orientační, jež mohou viděti pouze ti, kdož čtou ve světle astrálním písmena uni-versální řeči. V oblasti hmotné pokoušíme se známky této polarisace reprodukovati, z kteréžto příčiny mají znaménka kouzelných knih zvláštní znaky, které tvoří z nich písmena Neviditelna. Ostatně písmo kouzelných knih je přísně logické podání myšlených předmětů. Vezměme jako příklad značku ducha planet. Saturna označujeme hadem anebo trojkou, Jupitera čtverkou, Marta tečkami anebo pětkou, Slunce vířivými figurkami anebo šestkou, Venuši pravidelnými uzavřenými tvary, Merkura berlou Merkurovou a osmičkou a Měsíc devítkou. Existuje tedy přesná souvislost mezi předmětem a jeho znakem, a rozum může vkročiti jenom ze světa podob do světa skutečnosti, aby nalezl to, co předsta-vuje obraz.
Fabre d’Olivet souhlasně s Court de Gebelinem stanoví počet prvních písmen abecedy na 16, kte-rážto písmena zrodila všechny nyní užívané abecedy. Zde vizme přizpůsobení: .A — Člověk jako jednota kollektivní, mistr a vládce na zemi א B, P, Ph — Lidská ústa jako orgán řeči, jako nitro, sídlo, celý centrální objekt. Všimněme si פ ,ב
zde písmenka phe, má skutečně jakousi podobu úst a jazyka. .G, C, Ch — Hrdlo, lidská polouzavřená a po něčem se vztahující ruka כ ,ג .D, Dh, Th — Hruď; veškeré předměty značící bohatství, ukájení, dělení, vzájemnost ת ,ד .H, Eh, Ah — Dech, vše, co oživuje: vzduch, život, bytí ה .O, U — Oko, vše, co se vztahuje k světlu, záři, jasnosti, vodě וֹ .Ou, V, Vh — Ucho, vše, co se vztahuje ke zvuku, hřmotu, větru. Prázdnota, nicota ע ,וּ .Z, S, Sh — Hůl, šíp, luk. Zbraně, nástroje, všechny účelné předměty ש ,ס ,ז H, He, Ch — Pole, obraz přírodní existence, vše, co vyžaduje práci, namáháni, úsilí a co ח
vyzařuje teplo. .T, Tz — Přístřeší, bezpečné místo, útulek, hranice, cíl, konec צ ,ט .I — Prst, natažená ruka, vše, co značí velitelskou moc י .L — Rámě, věci, které se roztahují, zvedají, rozvinují ל .M — Družka muže, žena, vše, co je úrodné, tvořivé מ .N — Plod ženy, syn, jakýkoli plod, každá bytost zplozená נ .Q, K — Sečná zbraň, vše, co člověka brání, jemu slouží a činí násilí ק .R — Lidská hlava, vše, co se určitě pohybuje ר
Tak podle Fabre d’Oliveta vyjadřují písmenka hebrejská primitivní idey. Východiskem všech hebrejských písmen jest písmenko „jod“, י. Z tohoto povstala všechna hiero-
glyfická písmenka hebrejská. Ta dělí se ve tři třídy: I. Tři matky:
aleph — A — 1 — א mem — M — 40 — מ schin — S — 300 — ש
II. Sedmero písmen dvojitých: beth — B — 2 — ב gimel — G — 3 — ג daleth — D — 4 — ד kaph — Ch — 20 — כ phe — Ph, F — 80 — פ resh — R — 200 — ר thau — Th — 400 — ת
18
III. Dvanáctero písmen jednoduchých, vytvořených z písmen předcházejících:
he — E — 5 — ה vau — V — 6 — ו zain — Z — 7 — ז cheth — H — 8 — ח theth — T — 9 — ט iod — I — 10 (prapůvod) — י lamed — L — 30 — ל nun — N — 50 — נ samech — S — 60 — ס hain — Gh — 70 — ע tsade — Ts — 90 — צ koph — K — 100 — ק
Kombinovati hebrejská písmena znamená kombinovati čísla a idey. Tak povstal tarot. Každé písmenko jako určitá moc, síla jest více méně úzce spojeno s tvůrčími kosmickými silami.
Mohouc vybaviti síly ty ve třech světech: duchovním, astrálním a hmotném, je každé písmenko vý-chodiskem a konečným bodem celého množství vztahů. Proto kombinovati hebrejská písmena zname-ná „působiti na samotný vesmír“, proto v magických formulkách a ceremoniích setkáváme se s hebrejskými slovy.
Známe-li nyní hebrejskou abecedu s hlediska všeobecného, můžeme si něco říci o významu a vzta-zích jednotlivých hebrejských písmen. Staří rabíni, filosofové a kabbalisté vysvětlovali pořádek, har-monii a působení nebeských sfér na náš hmotný svět 22 hebrejskými písmeny, mystickou abecedou Hebreů. Abeceda ta značí:
1. Od písmenka aleph až po písmenko iod neviditelný svět, t. j. svět andělů, vznešených to intelli-gencí, přijavších proudy prvotního (věčného) světla, připisovaného Bohu-Otci, z něhož se vyronilo veškerenstvo.
2. Od písmenka kaph až po písmenko hain: Rozličné skupiny andělů obývajících viditelný svět, t. j. svět hvězdný, odpovídající Bohu-Synu, který je božskou moudrostí, stvořivší v nezměrném prostoru bezpočetná kroužící nebeská tělesa, z nichž každé je pod ochranou jedné intelligence, která byla Stvo-řitelem pověřena úkolem, udržovati je ve vytčené dráze, aby nebyly porušeny Bohem ustanovený po-řádek a harmonie.
3. Od písmenka phe až po písmenko thau: Elementární svět, odpovídající Bohu-Duchu Sv., kterýž je vnitřní podstatou veškerých bytostí a který propůjčuje tvorstvu duši a život. V následujícím podá-váme tradiční význam a vnitřní smysl jednotlivých hebrejských písmen:
Aleph — א .1První písmeno abecedy téměř všech známých řeči. Je znakem moci a stálosti, vyjadřujíc ideu jed-
noty a principu. Odpovídá prvnímu jménu božímu Eheieh, což znáči bytost boží. Kabbalisté praví o písmenku tom, že představuje Onoho, Jehož oko lidské pro výsost a vznešenost Jeho dosud nespatřilo. On trůní v říši Ensoph, t. j v říši Nekonečna, jeho přívlastek nazývá se „kether“, koruna neboli diadem. On vládne andělům, jež Hebreové nazývali „Haioth-Hakadosh“ čili „zvířaty Svatosti“; tvoří první kůry andělské nazvané Seraphim.
Beth — ב .2Značka otcovská a mužská, obraz vnitřní činnosti. Odpovídá druhému jménu božímu Bachour, což
značí jasnost a mládí. Representuje anděly druhého řádu Ophanim (nebeské tvary neboli kola) a Che-rubim, s nimiž Bůh uspořádal chaos; odpovídá sefirotu hochmah, (theoretickému rozumu, moudrosti).
Ghimel — ג .3Značka organická, znak hmotného vývoje a všech ideí odvozených z tělesných orgánů a jejich čin-
nosti. Odpovídá jménu Gadol (magnus, veliký), andělům Aralim (Velikým a Silným, Trůnům), jichž
19
prostřednictvím obdržel Bůh Tetragrammaton (Čtyřpísmenný) Elohim, hmotnou formu; odpovídá sefirotu binah (praktickému rozumu, nejvyšší intelligenci).
Daleth — ד .4Značka přírody dělitelné a dělené, vyjadřuje myšlenku vyplývající z hojnosti povstalé dělením; od-
povídá jménu Dagoul (insignis, vznešený), andělům Hasmalim (Vládcům). Jimi znázorňuje Bůh El podoby těl a veškeré tvary hmotné. Odpovídá sefirotu hesed (lásce a dobrotě, milosrdenství).
He — ה .5Značí život, myšlenku abstrahovanou od bytosti. Odpovídá jménu Hadom (formosus, majestuosus,
krásný, majestátní), andělům Seraphim, jichž přispěním stvořil Bůh Elohim Gibor živly; odpovídá slovu pechad (bázni a soudu) a sefirotu geburah (spravedlnosti, moci a síle).
Vau — ו .6Písmenko vau je symbolem nejhlubších a nejzastřenějších tajemství; je obrazem bodu, který spoju-
je i dělí nicotu od jsoucna. Symbolisuje světlo a smysl spirituelní, jsouc opakem písmenka ע, představujícího smysl hmotný, temnotu, degeneraci. Odpovídá jménu Vezio (cum splendore, lesknoucí se, zářící), šestému řádu andělů Malakim (Choru ctnosti), za jichž spolupůsobení stvořil Bůh Eloha hory a vůbec vše, co existuje v říši nerostné, a sefirotu tiphereth, (slunci, kráse, lesku).
Dzain — ז .7Znaménko demonstrační, abstraktní obraz pouta pojícího věci, symbol lomu světla; odpovídá jmé-
nu Zakaj (mundus clarus, nádherný svět), andělům sedmého řádu, Elohim (Bohem vyslaným), kteří pomáhali Bohu tvořiti rostlinstvo, a sefirotu nezah (vítězství).
Cheth — ח .8Je písmenem prostředkujícím mezi písmeny, ה (he), jež značí život, absolutní existenci, a כ (kaph),
jež značí život relativní, existenci přizpůsobenou, pomíjející; zobrazuje jeden druh rovnováhy, pojíc se k ideám námahy, práce a činnosti normální i zákonodárné. Odpovídá jménu Chased (misericors, milo-srdný), andělům osmého řádu, Bene-Elohim (Synům božím, archandělům), jichž přispěním stvořil Bůh Elohim-Sabaoth říši živočišnou, a sefirotu hod (slávě, skvělosti).
Teth — ט .9Znaménko odporu i protekce, odpovídající jménu Tehor (čistý svět) a označující devátý řád anděl-
ský Cherubim, jež ustanovuje Bůh Shaday lidem za anděly strážce. Korresponduje se sefirotem jesod (základem).
Jod — י .10Znak potencielního projevu, spirituelního trvání, věčnosti a všech ideí, k spirituelnímu trvání, věč-
nosti a pod. se vztahujících. Je to velmi pozoruhodné písmenko co do povahy vokální (hlasové); stáva-jíc se totiž souhláskou, ztrácí veškeré svoje vnitřní síly a pak symbolisuje již jenom trvání materielní (hmotné), jakýsi druh pouta, pásky (ז) anebo pohybu (ש). Odpovídá jménu Iah (deus, Bůh), sefirotu malkuth (říši), andělům Ischim, heroům, blaženým duchům, propůjčivším lidem intelligenci, snaživost a schopnost poznávati božské věci. — Tímto písmenem končí svět andělů.
Kaph — כ .11Značka spodobující, assimilační; symbolisuje život pomíjející, jakýsi druh modelu, podle něhož
dostává se věcem tvarů. Představuje mocného (potens) a značí první nebe, „primum mobile“, t. j. pr-votní příčinu, jež vším, co je pohyblivé, hýbe. Vztahuje se ku jménu božímu י, vyjádřenému toliko jedním písmenkem. První z nejvyšších intelligencí, jež ono primum mobile, t. j. ono první nebe hvězdného světa řídí, a která je přidělena druhé osobě Trojice, sluje Mittatron; její úlohou je, předvá-děti před tvář Hospodinovu všechny, jimž je dovoleno před Ním se objeviti; jí (intelligenci Mittatron) podřízeni jsou kníže Orifiel a nezměrný počet nižších intelligencí. Kabbalisté praví, že rozmluvu Moj-žíšovu s Bohem sprostředkoval Mittatron a že jeho prostřednictvím dostává se veškerým nižším silám smyslové vnímatelného světa božských sil. — Koncové kaph ך (na konci slova píše se kaph ך) odpovídá oběma dvoupísmenným jménům božím: El אל a Jah יה panujícím nad intelligencemi druhého řádu, jež řídí nebe stálic a zvláště dvanáctero znamení zvířetníku, zvaného Hebrejci galgol hamnazelo-th. Intelligence druhého nebe sluje Raziel, jehož přívlastek značí vidění a usmívání boží.
20
Lamed — ל .12Znamení roztažitého pohybu; pojí se k ideám rozsahu, přibývání, zabrání, vlastnictví. Jako koncová
značka je symbolem síly pochodící z povznesení. Odpovídá jménu Lummed (doctus, učený), jakož i pětipísmennému jménu božímu Shaday a vládne třetímu nebi a intelligencím třetího řádu, řídícím sfé-ru Saturnovu, jehož nejvyšší intelligence nazývá se Zaphkiel.
Mem — מ .13Znamení mateřské a ženské, místní a tvárné, znak činnosti zevnější a trpné. Na konci slov stává se
znaménkem hromadným ם (mem na konci slova píše se ם). Odpovídá jménu Meborak (benedictus, požehnaný), vztahuje se ke čtvrtému nebi a ke čtyřpísmennému jménu božímu Jehovah a vládne sféře jupiterové. Intelligence jupiterova nazývá se v kabbale Zadkiel. Mem odpovídá i pátému nebi a vládne také sféře martově, jejíž intelligenci nazývá kabbala Samaelem.
Nun — נ .14Symbol bytosti stvořené, individuelní existence. Jako písmenko koncové (píše se ן) propůjčuje
slovu největší možnou rozpínavost; odpovídá jménu Nora (formidabilis, hrozný) a vztahuje se také na jméno Emanuel, t. j. nobiscum Deus (Pán s námi). Vládne šestému nebi, slunci, jehož nejvyšší intelli-gence nazývá se Michael. Tvar koncového nun vztahuje se k sedmému sedmipísmennému jménu bo-žímu Ararita (nezměnitelný), vládnoucímu sedmému nebi a venuši, jejíž intelligence sluje Haniel (láska boží, spravedlnost a milost boží).
Samech — ס .15Symbol obmezení, znamení pohybu v kruhu. Odpovídá jménu Samek (fulciens, firmans, podporují-
cí, posilující), merkuru a jeho intelligenci, Raphaelu.
Hain — ע .16Symbol smyslu hmotného; je to vau ve významu čistě fysickém. Když hain degeneruje, stávajíc se
souhláskou, stává se znamením všeho, co je křivé, klamné, perversní a zlé. Odpovídá jménu Hazad (fortis, statečný) a Jehova-Zebaoth (Sabaoth), vládne devátému nebi a vztahuje se k měsíci, jehož in-telligence sluje Gabriel. — Zde končí svět archandělů.
Phe — פ .17Znaménko slova a všeho, co se k němu vztahuje; jest páskou spojující písmenka beth a vau, když
poslední přechází v souhlásku, jíž vtiskuje phe všecek svůj ráz. Odpovídá jménu Phode (redemptor, vykupitel; „intellektuelní duše“ Kircherova) a symbolisuje oheň, živel salamandrů, intelligencí ohně, Seraphim, a více nižších stupňů. V létě vládne jihu. Koncové ף značí vzduch, Cherubim a několik nižších stupňů. Vzdušné intelligence vládnou na jaře na západě.
Tsade — צ .18Konečné, závěrečné a určovací znamení, vztahující se k cíli, rozkladu a konci. Umístěno na počát-
ku slova značí pohyb směřující k ukončení; jako písmeno koncové píše se ץ. Plyne z písmen samech a dzain, značíc jich rozštěpení, rozklad. Odpovídá universální hmotě, jménu Tsedek (justus, spravedli-vý), vodě, v níž sídlí nymfy, a intelligenci Tharsis, vládnoucí na podzim na západě.
Koph — ק .19Eminentní symbol stlačení, nakupení, stavení, znamení hmotna. Vizte postup znaků: ה život uni-
versální, ח bytí základní, působení přírody, כ život spodobněný, vázaný na tvary přírodní, a ק bytí hmotné. Odpovídá jménu Kodesh (sanctus, svatý), zemi, v níž žijí gnomové, a její jntelligenci, Arielu. V zimě vládne tato na severu; podle Kirchera jsou jí zasvěceny nerosty a všechno neživé.
Resh — ר .20Symbol veškerého pohybu, dobrého i zlého, znamení obnovy, obrození věci vzhledem k jejímu po-
hybu. Odpovídá jménu Rodeh (imperans, vládnoucí) a rostlinstvu. Korresponduje s prvním božským principem, propůjčujícím živočišstvu život.
21
Shin — ש .21Znamení relativného trvání a pohybu s ním souvisejícího; vyplývá ze samohlásky י, přešedší
v souhlásku. Odpovídá jménu Shaday (omnipotens, všemocný), označujícímu druhý božský princip, který vdechuje veškerým rostlinným látkám zárodek života.
Thau — ת .22Znamení všech znamení; symbol vzájemnosti, přibližující se hojnosti písmenka ד a síle odporu a
protekce písmenka ט; odpovídá jménu Thechinah (gratiosus, milostivý), mikrokosmu (podle Kirchera) a třetímu božskému principu, který dává všemu, co existuje v říši nerostné, svůj život. Písmenko thau, naznačujíc účel všeho, co existuje; je symbolem člověka, který je zároveň účelem a nejvyšším vyvr-cholením veškerého stvoření.
* * *
Dvaadvacet znaků! Toť jednoduché základy řeči hebrejské, z níž vytryskly prvotní jazyky příbuz-né. Chceme-li pochopiti ducha řeči hebrejské, musíme znáti dokonale tyto základy, neboť jsou klíčem ke všem jejím kořenům. Kabbalisticky roztřiďujeme hebrejská písmena na tři matky odpovídající tro-jici: ש ,מ ,א, na sedm písmen dvojitých, odpovídajících sedmi planetám: ת ,ר ,פ ,כ ,ד ,ג ,ב a na dvanáct písmen jednoduchých, odpovídajících dvanácti zvířetníkovým znamením: ק ,צ ,ע ,ס ,נ ,ל ,י ,ט ,ח ,ז ,ו ,ה. Následující tabulka podává roztřídění podle J. K. Agrippy (viz I. knihu jeho „Okkultní filosofie“, jež vyšla naším nákladem za K 3.—; pozn. red.), které je poněkud odlišné; Agrippa pokládá totiž za mat-ky písmena א ,ו ,י místo א ,מ ,ש.
Vizme, co praví o hebrejštině J. K. Agrippa (kn. I., kap. 74.): „Ze všech písem je však písmo hebrejské nejposvátnější. A to pravě tak tvarem písmen, jako sa-
mohláskovými body a akcenty, takže představuje hmotu, tvar i ducha. U božího trůnu; jímž je nebe, bylo písmo to nejprve zobrazeno na základě postaveni hvězd, neboť hebrejská písmena, jak rabínové praví, jsouce vytvořena na základě hvězdných podob, jsou plna nebeských tajemství, a to jak co do podoby, tvaru a významu, tak co do čísel jimi representovaných a harmonického spojení. Proto zasvě-cenější hebrejští kabbalisté slibují vyložiti vše, co vyšlo z prvotní příčiny a co lze zase na ni uvésti zpět, podobou těchto písmen a znaků, jich signaturou jednoduchostí, odloučením, zakřivením, přímos-tí, nedostatkem, plností, velikostí, nepatrností, korunováním, otevřením, zakončením, uspořádáním, přestavením, spojením a kombinací písmen, bodů a akcentů, jakož i výpočtem čísel v písmenech těch obsažených. Mimo to děli Hebrejci písmena svojí abecedy ve tři skupiny, totiž na dvanáct písmen jednoduchých, sedm dvojitých a na tři matky, a praví o nich, že značí jako karaktery věcí dvanáct ne-beských znamení, sedm planet a tři elementy, oheň, vodu a zemi; vzduch nepovažují za element, nýbrž jaksi za pojítko ducha a elementů. I body a akcenty jim přidělují. A jako nyní duch Stvořitele a pravda všechno vytvořili a vytvářejí z planetárních a zodiakálních aspektů za pomoci elementů, tak tvoří se z karakterů a bodů těchto písmen, označujících díla boží, jména všech věcí jako jejich symbol a stálí nositelé jich podstat. V těchto karakterech, jich podobě, čísle, postavení, uspořádání a kombinaci tkví takové mysterium, že Origenes se domnívá, přeložíme-li z nich sestavená jména do jiné řeči, že ztráce-jí ona svoji zvláštní silu, nejsouce již přirozeným označením; neboť toliko původní, správně daná jmé-na působí přirozeně, poněvadž jsou přirozeně vyznačena. Jinak je tomu se jmény, jež byla dána podle dobrozdání, neboť nepůsobí jako znaky, nýbrž jako určité přírodní věci. Existuje-li však nějaká pravá a původní řeč, jejíž slova mají přirozený význam, je to, jak známo, hebrejština. Kdo důkladně rozumí jejímu uspořádání a dovede správně kombinovati její písmena, zná pravidla každého nářečí. Dvaadva-cet písmen hebrejské abecedy jsou základy světa a všeho tvorstva v něm existujícího a pojmenované-ho; vše, co bylo vysloveno a stvořeno, vzniklo z nich a dostává z jich kombinací jméno, bytí a sílu. Kdo však je chce vyzkoumati, musí jejich kombinace postupně tak dlouho studovati, až porozumí božskému jménu a textu Písma svatého, neboť jména a slova proto působí při magických operacích, ježto princip, jímž příroda magicky působí, je jméno boží.“
A ke konci téže kapitoly: „Ostatně musíme poznamenat, že podle tvrzení mudrců jsou hebrejská písmena nejpůsobivější, podobajíce se nejvíce věcem nebeským a světu, naproti tomu písmena ostat-ních řečí nejsou tak účinná, poněvadž jsou od nich velmi vzdálena. Kromě toho všechna písmena re-presentují dvojí čísla, totiž roztažená, vyjadřující číselnou hodnotu písmen jednoduše, podle pořadí, a souborná, která vždy čísla předcházejících písmen k sobě připočítávají.“
22
Planetární korrespondence hebrejských, chaldejských, řeckých a latinských písmen.
