Prosinec 2017

Oznámil ti, člověče, co je dobré a co odtebe žádá Hospodin: Abys jednal spraved livě,

miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.

Nebo

ť

B

ůh ta

k milov

al svě

t,

že da

l svého

jednor

ozenéh

o

Syna

, aby ž

ádný, k

do v n

ěj

věří, n

ezahy

nul, al

e měl

věčný

život.

A hl

e,

já jse

m s vám

i po

všechn

y dny

až do

skonán

í světa

.

2

ÚvodníkKrálovna krásy nebo Kristova nevěsta?

Dnes ráno jsem otevřel portál idnes.cz a dozvěděl jsem se, že máme novou královnu krásy, kterou je Demi ‑Leigh Nelová ‑Petersová z Jihoafrické republiky. Dříve než jsem si rozklikl tuto horkou novinku, sjely moje oči na diskuzi pod článkem, kde mě pobavil a zároveň vedl k zamyšlení poslední komentář. Stálo tam: „To je zajímavé, že všechny tituly Miss Universe až dosud získala planeta Země, a zbytek vesmíru utřel nos. To je až nemístné protěžování!“

Že by to napsal nějaký křesťan, který si uvědomuje, že nejsme ve vesmíru sami? Letošního ročníku se zúčastnilo 92 soutěžících, což je podle agentury AP rekordní počet. Je však tento počet věrohodným vzorkem? Určitě je lidská rasa jedinečná, ale ne jediná ve vesmíru. Bůh nám dal obrovské možnosti, postavení a důvěru, ale my si mnohdy hra‑jeme na něco víc.

Žalm 8,5 říká: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? 6Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“

Jsme stvořeni k obrazu Božímu, jen málo omezeni od Stvořitele. Bůh nás korunuje slávou a důstojností, ale jeho majestát strčí všechny krásky do kapsy. Nebudu rozebí‑rat, kdo je v celém vesmíru nejkrásnější a jestli to je muž, žena, anděl či kdokoliv jiný. Každopádně soutěž s názvem „Kráska vesmíru“ nevystihuje moc přesně toto lidské klání. Hrajeme si na svém písečku a výběr jsme omezili pouze na planetu Zemi. Za soutěží Miss Universe stojí mnoho úsilí, peněz, lobby, intrik a stresu. To vše pro „jeden rok“ slávy. Samozřejmě, která dívka by se alespoň na jeden rok nechtěla stát královnou krásy? Na druhou stranu, která dívka by se na celou věčnost nechtěla stát Kristovou nevěstou? Co je pro nás lákavější? Žijeme ve světě, který protěžuje materiální hodnoty a vizuální stránku věci a všichni jsme tím nějak ovlivněni. To by nás ale nemělo zmást a odvést od pravé podstaty. Od skutečně smysluplných záležitostí života. Jen si vezměte, v jakém převleku přišel kdysi na tuto zem Ježíš.

Iz 53, 3 „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“

A co se z něj vyklubalo?Žalm 24, 9 „Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať

může vejít Král slávy. 10Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!“Boží svět je plný překvapení. Pokud budeme hledět jen na fyzickou stránku věci a opovrhneme duchovním bohatstvím, které nám bylo Kristem svěřeno, zbydou nám jednoho dne oči pro pláč. Protože i to nejkrásnější na této zemi bez Hospodina se dříve či později změní v prac

Martin Žůrek

P. S. Dobrá zpráva pro všechny ženy a dívky. Už dnes se koná nábor do největší soutěže vesmíru: Kristova nevěsta. Místo soutěže: právě tam, kde teď jsi. Startovné: srdce naplněné vděčností z darů samotného ženicha.

3

A léta běží…Podzim již je poněkolikáté časem, kdy

v sychravém počasí a při čekání na zimu se v našem sboru setkáváme v rámci „minizlínského okrsku“ ke společné bohoslužbě. A tak k nám poslední listo‑padovou sobotu dorazili naši milí souro‑zenci z Valašska, z Holešovska, Slovácka i místní Napajedláci. Letos se hlavním tématem setkání stala myšlenka a vzpo‑mínání na dobu před dvaceti lety, kdy se k bohoslužbám, chválení či k pravidel‑nému křesťanskému životu otevřela naše modlitebna v Malenovicích. Nevím, proč a kdo tuto myšlenku navrhl jako téma okrskového setkání, ale určitě je dobré, že myšlenka vzpomínek a myšlenka „co mi dává sbor“ se táhla celou sobotou a nutila nás přemýšlet nad tím, jestli chození do sboru není ze zvyku.

Přípravy, které této sobotě předcházely, byly již dlouho dopředu pečlivé a pilné. Vymyslet obsah soboty – písničky, hudbu, slovo, hosty, náplň dětské sobotní školky, fungující audio i video techniku, a v ne‑poslední řadě zajistit i hodnotné a syté občerstvení na polední přestávku. To vše je potřeba dobře naplánovat, oslovit a pře‑

svědčit lidi, kteří by zajišťovali práci, která na první pohled není vidět. Jak je důležité myslet i na maličkosti dokázalo i to, že třeba i chybějící toaletní papír může rozladit a zanechat na jinak povede‑né a požehnané sobotě šrám.

Jsem rád, že všichni vy, co jste se jakýmkoliv způsobem zapojili do této soboty, jste i v hektické atmosféře hýřili úsměvy, byli veselí a žádná mimořádná situace nenastala.

V sobotu ráno jsme začínali chválami, kterými nás vedli naši mládežníci. V těch jsme se mohli naladit, ale i zazpívat si pro oslavu Boha a potěchu duše. Ale abych nezapomněl – úchvatné bylo ranní přivítání, které s námi měli sourozenci Reitererovi – zvláště Davča v saku a kravatě působil mužně a vážně. Ale jen tak působil, ve skutečnosti to přivítání bylo mladistvé, svěží a i když tak trochu rozklepané, tak zaujalo a bylo něčím, co potěšilo, obohatilo.

První část dopoledne se moc nevymyka‑la tradiční bohoslužbě v tomto čase. Snad jen těch hudebních příspěvků bylo více, sobotní škola se odehrávala ve více skupi‑

4

nách a v kratším čase. Mládež a děti měli program zaměřený na téma – co mi dává sbor a zda vůbec víme, jak takový sbor funguje, kdo ho vede, či dokonce proč jsme vlastně Církev adventistů sedmého dne. A nejen že si o tom děti vyprávěly, ale i třeba kreslily či skládaly puzzle s fotkami svých sborů. Výstup ze školek jsme pak v krátkosti mohli slyšet ve druhé části dopoledne. Co se ještě táhlo celou sobotou, bylo odkrývání fotky ve formě puzzle, které vedl náš kazatel Martin Žůrek. Každý zástupce sborů aktivně zú‑častněných tuto sobotu byl osloven otáz‑kou tématu soboty – co mi dává sbor. Za každou odpověď pak bylo odkryto jedno puzzle políčko.

V druhé části dopoledne jsme slyšeli příběh pro děti, písničky, nebo si zavzpo‑mínali na dobu minulou s mandolínovým souborem pod vedením slováckého kapel‑níka Oldy Dědečka.

Na kázání ale také zbyl čas a pro nás ho s tématem z textu Jan 1, 20‑39 měl hlavní host soboty – bratr Jan Nowak. Možná se ptáte, proč zrovna on. Jak on je s jubileem Zlína spjat. Odpověď jsme dostali v jeho odpoledním vstupu, kdy připomněl fakt,

že v době výstavby modlitebny byl hos‑podářem na Moravskoslezském sdružení a přes něj šly všechny ty finance při stav‑bě naší modlitebny. Takže tak.

Polední čas byl pak již mnohými vyhlí‑žen. I to je historický fakt, ve Zlín bylo vždy pohostinný – i když i jinde a jindy nás hlady nenechali. Při konzumaci ob‑ložených baget, sladkého pečiva všeho druhu, ovoce, čaje či vody jsme měli čas i se vzájemně sdílet. Někdy jsou právě takováto setkání jediným časem, kdy se s mnohými blízkými či vzdálenými vidíme, slyšíme, vyprávíme… To vše je tím, co na takových setkáních osobně mám velmi rád. Když jsem se před zahájením poledního občerstvení díval, co vše a v jakém množství se nabízí, tak bylo otázkou – bude toho dost nebo málo? Odpověď je ale něco mezi tím – bylo toho akorát, dostatek, nikdo hlady netrpěl a ni‑kdo se ani nemusel přecpávat.

Když jsem se tak díval okolo sebe, všude jsem viděl to, co je vidět v rodině. Vzájemné vztahy, i když se nám zdají někdy neurovnané, fungují. Umíme se vzájemně sdílet, radovat, smát a máme si stále co říci.

5

Odpolední blok byl nejen blokem s písněmi ale hlavně se vzpomínkami kazatelů, hostů, kteří zde v minulosti působili a měli k výstavbě a následnému fungování modlitebny a sboru co říci. Jak bratr Jan Loder, tak i Gustav Kloda vzpo‑mínali na dobu vzdálenou, kdy na místě současného sboru nic nestálo, nebo do‑konce na okolnosti, které vedly k tomu, že jsme tam, kde jsme. Jarek Jerry Šlosárek povzpomínal nejen na dobu svého dětství ve Zlíně – Gottwaldově a dobu, kdy tužba našich předchůdců po vlastní modlitebně byla tak obrovská, že byli schopni pro splnění snu učinit vše možné i nemožné. A povzpomínal i na to, že v jeho generaci každý mladý kazatel byl nejprve zocelen na stavbě modlitebny a pak teprve mohl sloužit plnohodnotně duchovně. A na závěr bratr Nowak zavzpomínal na naši stavbu a i na ty hochy civilisty, kteří byli nuceni i dokonce „pracovat“. Ale od toho tady přece byli. No úsměvů a smíchu bylo u všech historek plno, a jak řekl Gustav Kloda – jsme dobře stvořeni, protože si dobře pamatujeme ty hezké a pozitivní zážitky.

Nedílnou a velmi vítanou skutečností odpoledne byly i fotoprezentace. Nejdříve Víťa Slováček odevšad vyhrabal téměř zapomenuté snímky z doby výstavby.

Na těch jsme mohli vidět zákon entropie – všichni stárneme, měníme svou vizáž s ohledem na čas, či dokonce vzpomínáme na ty tváře a lidi, kteří prošli naším životem a už tu třeba ani nejsou, ale svůj díl prá‑ce a zážitků tu zanechali.

Ale že sbor není jen bu‑dova – neživá nemovitost, ale především živý, lidmi

naplněný organismus, dotvrdila Vilma Skřivánková, která na snímcích z doby minulé či nedávné ukázala, jak náš sbor žije v současnosti a co je společným jme‑novatelem našeho společenství.

Dalo by se říci, že vzpomínky a popis toho, co vše se v tuto sobotu událo je u konce, ale musím ještě vzpomenout zvlášť sborové písně.

Óda na radost pod taktovkou sestry Vierky Malárové s mnohohlasým sborem (zlínské zpěváky posílili i zpěváci z okol‑ních sborů) byla třešničkou na požehnané sobotě. Soubor ve složení od těch nejmen‑ších, přes mládežníky až po ty nejstarší byl skutečně skvělý, a i v odpoledním bloku dvě další „sborovky“ naladily naše duše na pozitivní notu a vyjádřily naše díky Bohu.

A tak když se teď v myšlenkách probí‑rám celou tou sobotou, musím poděkovat všem, kteří přiložili ruku k dílu. Abychom slyšeli, viděli, neměli hlad, cítili se pří‑jemně, to vše musel někdo zajistit. Děkuji i těm, kteří jen tak přijeli, a třeba ani nějak na sebe neupozornili, ale určitě si odnesli něco přínosného, povzbuzujícího a naplňujícího do svého života.

6

Ještě bych vám chtěl předat děkovný mail od sestry Vilmy. Mě osobně potěšil.

Milé sestry a bratři a mládeži,chci Vám všem poděkovat za Vaši

ochotu zapojit se do přípravy pohoštění na jubileum. Všem velmi děkuji, že jste napekli anebo přinesli ovoce.

Ráda bych poděkovala i mládeži za pomoc při chystání stolů, rozdělování zákusků, čištění a porcování ovoce a ná‑sledné roznášení na stoly. I těm, kdo se starali o doplňování pití, rozdávání baget. A neposledně všem, kteří pomohli po‑sklízet a uklidit to vše, co zůstalo po této slavnosti.

Ač se to nezdá, ale všichni jsme měli něco na starost a všichni jste to zvládli

moc dobře. Nejvíc mě potěšilo, když jste přišli sami od sebe a nabídli jste se ku pomoci. Velmi si toho vážím. Cítila jsem se dobře v takové sborové rodině. Taky Hance děkuji, že připomněla některé věci a mohlo vše proběhnout v klidu.

Přeji Vám klidný a radostný týden, plný Božího požehnání

Vilma

Věřím, že takováto sobota, kdy se mů‑žeme setkat s našimi milými z okolních sborů, bude i v budoucnu a že se opět budeme moci radovat z Boží přítomnosti a z přítomnosti našich milých blízkých.

Na velké shromáždění zavzpomínalT & P – P. Matula

Modlitební týden 2017Již dlouhá léta, dalo by se říci, že

desítky let, je modlitební týden v naší církvi pomyslným ukončením církevního roku. Každý sbor jej v historii prožíval a organizoval různorodě. Pamatuju si na své mládí, kdy skutečně modlitební týden byl velikou událostí – téměř posvátnou a přípravy na tento týden byly obrovské. Nechyběla ani závěrečná sobota – sobota půstu. Některé zvyky a tradice zůstaly. Ale vznikaly a vznikají jiné zvyky a tradice – třeba ta, kdy se slaví sobota díkuvzdání. Někde ji s tímto týdnem nespojují. Ale v našem sboru se něco po‑dobného v menší podobě již v minulosti uskutečnilo. Ale až letos to organizátoři pojali velkoryse ‑ se vším všudy.

V sobotu 4. listopadu – na úvod modlitebního týdne ‑ se v prostoru pod kazatelnou objevily dary přírody, které symbolizovaly naši vděčnost tomu, který toto vše stvořil k našemu potěšení a k naší

obživě. A věřte, byl to obdivuhodný po‑hled, na to vše, co nám Bůh daroval, co dobře vypadá a skvěle chutná. Uprostřed všeho byl dar největší, dar, který nám dal náš Stvořitel jako návod pro požehnaný a plnohodnotný život – Bible, Boží slovo v tištěné podobě. Samozřejmě nechybělo čtení první modlitební přednášky, která ostatně jako i celý týden byla zaměřena na poselství o Boží milosti a vzpomínce na reformaci Martina Luthera, která byla právě o milosti. K milosti patří vděčnost za dary – jak dary milosti, tak i dary, které dostáváme od našeho Stvořitele. A je toho mnoho, co dostáváme – zdraví, i když ně‑kdy žehráme, že bychom chtěli být zdraví, když nás to či ono trápí nebo bolí. Nebo třeba že nehladovíme, netrpíme naprostou chudobou, nejsme zcela bez majetku či bez peněz. Ale také netrpíme samotou, nesužují nás války a nebojujeme den co den o holé přežití. Oproti určité části lid‑

7

ské populace máme všeho dostatek.Sobota 4. listopadu byla ale i sobotou,

kdy jsme zavzpomínali na nedávno ze‑snulou Anelku Veselou. Ta, jak jsme již psali v minulém časopisu, byla na svůj po‑zemský odchod připravena a to až tak, že myslela i na nás, naše sborové společen‑ství a chtěla, abychom na ni vzpomínali i na jako velmi pohostinnou ženu. Takže při vzpomínkách u fotek a historek, co kdo s ní prožil, jsme „od Anelky“ dostali zákusek a obložený chlebíček. Myslím, že i když jsem již u samotného vzpomínání být nemohl, tak to byla požehnaná chvíle a na Anelku Veselou se vzpomínalo zve‑sela a s úsměvem na rtu. Tak by si to ur‑čitě přála, protože i ona byla stále veselá a téměř pořád pozitivně naladěná

Ale aby můj popis modlitebního týdne byl úplný, musím pokračovat. V neděli večer se uskutečnilo setkání se čtením, zpíváním, přemýšlením a modlitbami u Žůrkových. V pondělí se museli „mod‑litebníci“ přemístit až do Halenkovic ke Skřivánkovic rodu. Úterý v Malenovicích u Matulových a ve středu opět na zá‑pad od Zlína – tentokrát do Pohořelic k Reitererům. Čtvrteční modlitební chvíle

se odehrávala v 7. patře výškového domu na Sokolské ulici – takže nepochybně to bylo u „děvčat“ Pelčákových. Tam jsme si také zazpívali – třeba i neoficiální hymnu Izraelců – Jeruzalém. Poslední setkání v rodinném kruhu bylo v deštivém pátečním večeru na Jižňácích u Bijoků. A tam, stejně jako i každý večer předtím, se četlo, diskutovalo o milosti a spojitosti s Lutherovým učením o spasení z milosti. Co však ještě tyto večery spojovalo? Setkávání lidí stejného smýšlení, stejné tužby po vzájemnosti a společných mod‑litbách, ale také i posezení u drobného občerstvení. Co mě ale ještě zaujalo? Že se vzájemnému setkávání nevyhýbali ani někteří naší mládežníci. I když možná úplně ne všemu rozuměli a někdy mu‑seli doslova trpět, když třeba museli číst nahlas s námi, tak jsem rád, že to s námi prožili.

Ale abych neopomněl – setkávání se uskutečnilo i jinde, než tam, kde jsem to vzpomínal. Četlo se, modlilo se a i diskutovalo třeba na Bartošce u Škrlů, u Kapuciánů, v Otrokovicích na Baťově – všude tam, kde máme naše milé sestry a bratry. A snad i jinde – jen jsem nepochytil kde jinde. Takže pokud jsem

8

někoho a něco vynechal, není to záměrně, jen jsem nebyl informován.

Sobota 11. listopadu byla sobotou závě‑rečnou, kdy jsme společně četli, přemýš‑leli a modlili se nad celotýdenním téma‑tem. Také jsme mohli symbolicky vložit kameny představující naše životy do skleněné koule a tak je vložit „do Božích rukou“. Někteří z nás se podělili o svoji vděčnost, o to, co jim osobně pomohlo v jejich životech a za co Pánu Bohu chtějí poděkovat.

Když tak vzpomínám na tento výjimeč‑ný týden, uvědomuji si, že nevím, zda jiné křesťanské církve podobné týdenní setká‑

vání nad jednotným tématem, jednotnými chvílemi modliteb, a to v celosvětovém měřítku, mají. Myslím, že by stálo za to se podívat do historie a zjistit, kdo a proč tento speciální týden „vymyslel a dal círk‑vi“ jako jeden z nástrojů sdílení, jednoty a přiblížení se k Pánu Bohu.

Věřím, že i vám tento modlitební týden, či sobota díkuvzdání dal něco do vašeho duchovního života. Že vás obohatil, a že jste mohli přijmout požehnání, nám náš milující Stvořitel dal.

Z týdne modliteb P. Matula

Jak se mohou všichni mýlit?Když člověk někomu vysvětluje biblic‑

ké stvoření, často slyší v odpověď pro‑tiotázku: „Je to vůbec možné, aby všichni ti vědci neměli pravdu?“

Taková otázka je přirozená. Drtivá většina literatury, časopisů, televizních programů, filmů nebo i učebnic ve škole nás neustále utvrzují, že Velký třesk, vznik života z neživého před miliardami let a evoluce včetně vývoje člověka z opi‑ce jsou dokázané a jisté a všichni vědci je považují za samozřejmost. Veřejnost vše‑obecně považuje ty, kteří to zpochybňují, za náboženské fanatiky nebo absolutní nevzdělance. Je vůbec možné, aby všichni ti vědci neměli pravdu? Pomineme ‑li fakt, že to nejsou „všichni vědci“ (řada vědců naopak věří ve stvoření, Čechy jsou v oblasti ateismu obecně extrémem), je tu možnost prozkoumání historie. Dějiny vědy totiž ukazují, že „většina“ nezna‑mená automaticky pravdu. Vzpomeňme na astronomy Galilea a Koperníka, nebo z lékařské oblasti Hippokrata a Galéna,

jejichž teorii o čtyřech tělesných tekuti‑nách (žluč, sliz, černá žluč a krev) nebyl přes její neefektivitu (např. horečka byla považována za projev nadbytku krve a tak se léčila pouštěním žilou, což moc nefun‑govalo) nikdo ochoten zpochybnit až do 18. století.

Je potřeba si také uvědomit, že bez potvrzení daty z experimentů (pokusů) nebo zpochybněním vědecké teorie kontradikujícími pozorováními a teori‑emi, je jakákoli vědecká myšlenka silně filozoficky zabarvena. Hovoříme o tzv. fi‑�lozofické „bias“, chybě, která vzniká tím, co si vědec myslí o dané problematice (předpojatost), a ve světle tohoto svého „předporozumění“ interpretuje naměřené/získané údaje. Zvláště náchylné k tomuto „bias“ jsou oblasti vědy zabývající se historií nebo interpretací nálezů, kdy již není možnost pozorovat přímo daný zkoumaný fenomén/jev/událost. Vznik a utváření života na Zemi spadá přesně do této oblasti. Předpojatý pohled pak může

9

vést ke vzniku celé koncepce, která je od základu špatná. Vědec, stejně jako každý jiný člověk, se dokáže držet své víry (vy‑plývající z předporozumění) i tváří v tvář silným protiargumentům.

Křesťanský vědec Tas Walker jednou na přednášku o radioizotovém datování nachystal odměrný válec s 300 mililitry vody a řekl studentům, že voda kape rychlostí padesát mililitrů za hodinu. Pak se jich zeptal, za jak dlouho tedy voda nakapala. Všichni odpověděli, že za šest hodin. Příklad dobře ilustruje problém, kterým věda čelí ve zkoumání minulosti. Tas Walker studentům tehdy odpověděl, že šest hodin není pravda a že voda naka‑pala za hodinu. Následoval dotaz, jak je to možné. Studenti nadhazovali různé návr‑hy. Voda dřív kapala rychleji než teď? Ve válci už nějaká voda předtím byla? Někdo

k pořád stejně kapající vodě přilil z hrnku další? Walker na návrhy odpovídal jen slovy „možná“ nebo „mohlo to tak být“ a až na závěr si nechal pointu: „Nikdo z vás, studentů, u toho nebyl a ze součas‑ného stavu problému se to nedá odvodit. Všichni jste napřed udělali předpoklad a podle něho jste hodnotili současné po‑zorované údaje. A tak jste se všichni mý‑lili. Radioizotové datování není druh mě‑ření, ale druh uvažování.“ Tento poznatek pana Walkera se dá zobecnit na celý spor mezi evolucí a vědou. Pokud vycházím ze svého předporozumění, můžu stejná data/zkameněliny/nálezy či cokoli jiného hodnotit jinak než druhý člověk. A tak je možnost, že se většina mýlí, reálnou mož‑ností i v dnešní době, stejně jako tomu tak bylo opakovaně v minulosti.

převzato

Určitě jste si všimli naší aktivní mláde‑že. Je jich plný sbor a jejich elán je ne‑přehlédnutelný. Často se možná i zasníme a zavzpomínáme na naši minulost, na naše mladá léta. Dnešní mladí jsou stejní jako my, jen doba změnila možnosti, které dnes mají – volnost pohybu, víc výdo‑bytků moderní doby a otevřenost, kterou navzájem k sobě máme.

A právě tato naše mládež vyrazila na konci října na prodloužený víkend od čtvrtka do neděle na Vyčánkovic hacien‑du do Jeseníků. Už tady musím vyslovit Romanovi a Ole Vyčánkovým poklonu, že svěřili nemovitost, kterou za ta léta pro‑měnili z prosté neelektrifikované chaloup‑ky v téměř moderní rekreační objekt, této sestavě naší mládeže. Ono totiž, když se tento víkend plánoval, tak se domlouvala

jen malá akce pro pár lidí. Jenže každý z našich mládežníků mohl pozvat jednoho kamaráda a tito kamarádi, nic netuše, že dál zvát už nikoho nemají, pozvali někteří i dalšího svého kamaráda. Takže konečné číslo účastníků se zastavilo na čísle 34. A ti, kdo Vyčánkovic chalupu znají, ví že se asi musela na tento víkend přifouknout, či alespoň absorbovat dosud neuvěřitelný počet tvorů z rodu Homo sapiens.

Vše začalo ve čtvrtek odpoledne na Baťově u domu Vyčánkových. Protože ten den byly pro školou povinné studenty prázdniny, tak dopoledne se větší část mohla v klidu zabalit a dostavit se na 15. hodinu, kdy byl sraz. Samozřejmě – vedoucí výpravy Míša Reitererová a Romero Vyčánek s úsměvem sobě vlast‑ním dorazili s akademickým zpožděním –

Jeseníky 2017

10

cca 15 minut a velice nic moc si z toho nedělali. Ostatně u nich nic nového…

Po naložení všeho potřebného vyra‑zily 3 osádky aut směr severozápad. V Olomouci 2 osádky vyrazily pro ka‑marády, kteří mířili na akci z jiných míst Moravy v péči národního dopravce ČD a pak na nákup proviantu. A že toho pro‑viantu bylo třeba, netřeba zmiňovat. Třetí osádka mezitím mířila do cíle, aby připra‑vila a přebrala klíče a poučení o tom, jak se chovat a jak zachovat chalupu pro další „generace“ z roztřesených rukou pána chalupy – Romana Vyčánka.

Až do pozdní večerní doby pak čekali na zbylé 2 osádky – i když kdo ví, zda se víc netěšili na ten proviant, co vezli.

Ke cti naší mládeže slouží, že i když se nám zdají takoví rozlítaní a duchovní chvíle je moc „neberou“, tak i tam pod vedením Míši Reitererové studovali a diskutovali na duchovní téma každý večer a každé ráno. A zpívali – no, to umí a to by nebyli oni, kdyby nerozezněli své hlasivky.

Pátek byl dnem, kdy nejen čekali na zbytek účastníků, kteří se dopravovali po vlastní ose – jak a kam se dalo. Ale také se vařilo, řezalo a sekalo dříví na otop, či se dívalo na filmy, nebo se hrály hry.

Večer si zahájili sobotu a trávili chvíle, jak se dalo, třeba vzájemným sdílením, odpočíváním či jinak. Ale kdo kdy v mi‑nulosti ve svém mládí něco podobného prožil, tak tomu nemusím dál vyprávět, co a jak mládež dělá, když je pospolu.

V sobotu dopoledne si naši mladí vy‑razili objevovat přírodu. I když počasí výrazně nepřálo – zima, déšť a blížící se vichřice Herwart, přesto vyrazili do neda‑lekého Polska. Ne, že by chtěli emigrovat k našim severním sousedům, ale protože to bylo nedaleko a vyfotit se u hraniční značky se nepoštěstí každý den. Kdybyste viděli všechny ty fotky z tohoto výletu, tak byste mysleli, že na výlet vyrazili chovanci ústavu „slabomyslných“. Ale neberte mě vážně, to jen odlehčuji popis něčeho tak nudného, jako je chůze gene‑race, která nejraději leží a surfuje po netu. Ale naší mládeže se to netýká, „ta taková není“.

Sušení, zahřívání a teplý oběd přišel všem k duhu. Hlavně hlavní kotelník Martin Smolan topil a přikládal, co mu síly stačily. A to až tak, že při večerním filmu mu neustále zvonil budík, samo‑zřejmě rušil a stal se tak terčem vtípků a humorných hlášek.

Večer byl plný společenských a oblíbe‑

11

ných her – Osadníci, Bang, Jungle speed a jiné. Všechny byly hojně obsazené a odevšad byl slyšet smích, veselí a hu‑rónské výbuchy smíchu. A přesto, že je chalupa v ten víkend „nafouknutá“, tak se našly i koutečky, kde se mohlo nerušeně vykládat, nebo jen tak odpočívat. A mys‑lím, že ta pohoda a společné sdílení je to, co má nejen pro tuto generaci smysl.

Noc na neděli byla dlouhá – nejen živo‑tem na chalupě, ale i tím, že dorazila vich‑řice Herwart. A pokud si pamatujete, co

dokázala ve Zlíně a okolí, tak tam s lesy okolo byla ještě hrozivější. Takže ráno bylo rozhodnuto, že se budou organizova‑ně „evakuovat“. To myslím s nadsázkou, i když vichr přerušil dodávku elektřiny a posléze i vody. Takže se to evakuací nazvat dá. Ale nebojte, na nikoho nic nespadlo a kupodivu se všichni vrátili bez újmy na zdraví a intelektu. O tom co vichr dokázal, se přesvědčily 2 poslední osádky aut, které uvěznil spadlý strom přes silnici. A potom i ti, kteří se vraceli domů vlakem, když zastavené spoje jejich návrat zpozdily o pár hodin.

A tak, když jsem z vyprávění účastníka víkendu sestavoval tuto reportáž, děkuji vám všem, kteří jste ten víkend na naše milé mladé mysleli, vzpomínali na ně v dobrém a vysílali i prosebné modlitby. Určitě to mělo smysl a opravdu byli v ochraně Nejvyššího.

Děkuji tedy tímto i našim mladým, že se vydali na tento víkend a doufám, že se jim líbil, že jim dal něco do života a do jejich společných vztahů. Věřím, že to nebylo naposledy a že i dál se budou vzájemně „družit“.

Z vyprávění účastníka sepsalP. Matula

Jakou máš výmluvu?Ale řekl mi: „Moje milost ti stačí. Má

moc se plně projeví uprostřed slabosti“. Milerád se tedy budu chlubit svými sla‑bostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. – 1. Korintským 12, 9

Odpovědět na Boží výzvu je vždy krok do neznáma, ale Bůh za tento krok stojí. Otto Knoch

Myslíš si, že nemáš potřebné vzdělání a schopnosti, abys sloužil jiným? Zamysli se nad životem těchto biblických postav.

Mojžíš se zakoktávalDavid neměl brněníJan Marek byl nespolehlivýOzeáš si vzal prostitutkuAmos uměl jen ořezávat fíkovníkyJákob byl lhář

12

David měl za sebou milostnou aféruŠalomoun měl příliš mnoho penězAbrahám byl příliš starýTimotej měl žaludeční vředyJosef byl otravnýPavel byl nehezkýPetr byl zbabělecLazar byl mrtvýJan byl pokrytecJežíš byl bezdomovecNoemi byla vdovaJonáš byl neposlušnýMarie pomlouvalaGedeon a Tomáš pochybovaliJeremiáš měl sebevražedné sklonyEliáš měl depresePavel byl vrahI Mojžíš byl vrah

A ani David nebyl výjimkouJan Křtitel se divně oblékalMarta si dělala zbytečné starostiSamson byl na ženskéNoe měl problémy s alkoholemMojžíš byl prchlivýZacheus byl moc malýDavid byl ještě teenagerMarie, matka Ježíšova byla moc mladáI Daniel byl jen mládenecA tak to bylo s mnohými dalšími, které

Ježíš použil.

Bůh nevyžaduje pohovor, životopis, kvalifikaci, vzdělání…Jediné co vyžaduje je – být úplně odevzdaný a závislý na něm.

Převzato

Něco z historieO tom, že naše církev je známá i tím, že

má desátkový systém a množství různoro‑dých sbírek, určených na misijní projekty, pro různá oddělení církve či jiné činnosti, nemusíme polemizovat. O tom, jak jed‑notlivé sbírky vlastně vznikaly, na jaký popud či z jakých důvodů, se ani moc neví. Je tu však jedna sbírka, která má svou zajímavou a téměř zaprášenou his‑torii. A tou je sbírka modlitebního týdne. V době, kdy se k nám studentům vzdě‑lávacího semináře tento příběh o vzniku a důvodech této sbírky dostal, právě tento modlitební týden probíhal. Náš sborový pokladník tento příběh představil v so‑botu 11. listopadu. Právě v sobotu, kdy se tato sbírka v našich sborech konala – v poslední den modlitebního týdne.

A protože je tento příběh velmi zajíma‑vý, tak jsem se rozhodl, že tento příběh

otisknu v našem sborovém časopise. Tímto chci poděkovat napajedelskému rodákovi Oldovi Svobodovi – t.č. kazateli a zástupci ředitele Adventistického teo‑logického institutu, že nám tento příběh oprášil a poskytl v české verzi.

VÝROČNÍ SBÍRKA KŘESŤANSKÉ OBĚTAVOSTI

Zatímco se svět vzpamatovával z hrůz druhé světové války, Církev adventistů se již zase s plným nasazením věnovala mi‑sijní práci po celém světě, zvláště na nově dostupných územích. Mezi léty 1910 a 1920 se zvýšil počet evangelistů, kteří působili mimo Severní Ameriku z čísla 2 020 na 4 336, zatímco počet evangelistů v Severní Americe se zvýšil z 2 326 jen na 2 619. Ve stejném období také poprvé

13

Sborová oznámení‑ Ohledně rekonstrukce kotelny byly

osloveny různé firmy, čekáme na další nabídky, termín dodání nabídek do 11. 12.

‑ Budou nainstalovány topné kabely kolem komína kvůli tvorbě rampouchů.

‑ Návrh na zakoupení stojanu na kola před sbor byl schválen.

‑ Hledá se bratr, který by byl ochotný zastávat služebnost správce sboru.

v dějinách počet sborů mimo Severní Ameriku (2 684) převýšil počet sborů na severoamerickém kontinentu (2 243).

Ekonomické problémy, které tehdy trápily Evropu i Spojené státy, představo‑valy spolu s rychlým růstem adventistické světové církve pro vedení církve vážný problém. Byly zde nové misijní příle‑žitosti jako nikdy předtím, ale církev je nebyla schopná kvůli nedostatku financí plně využít. Nejen, že nebylo možné rozšiřovat své aktivity, ale dokonce bylo nutné povolat zpět i některé misionáře, kteří již působili.

Během podzimního zasedání Výboru Generální konference, které se konalo od 20. do 27. září roku 1922 ve městě Kansas City (Missouri, USA), se přítomní delegáti po mnoha modlitbách rozhodli, že požádají všechny členy církve, zda by byli ochotní obětovat svůj jeden týdenní plat, aby se tak získala částka čtvrt milio‑nu dolarů, která byla potřebná pro misijní rozpočet. Navzdory období ekonomické krize, která zasáhla svět na počátku dva‑cátých let, přinesli příštího roku členové církve do speciální sbírky označované jako „Výroční sbírka křesťanské oběta‑vosti“ částku převyšující 350 000 dolarů. Tato sbírka ale nebyla jen jednorázová. Opakovala se i v následujících letech,

a její kompletní výtěžek byl vždy určen na podporu práce misionářů v první linii, na územích nezasažených evangeliem a mezi zatím neoslovenými etnickými skupinami. A stejně je tomu i dnes.

Obětavost církve, kterou v roce 1922 tvořilo 208 771 členů, ještě více vynik‑ne, když se pokusíme převést tehdejší vybranou částku na hodnotu současných peněz. Vezmeme ‑li v úvahu oficiální úda‑je o inflaci, potom by se tehdejší částka 350 000 dolarů odpovídala dnešní sumě 4 189 220 dolarů (zhruba 92 188 000 Kč). V přepočtu se tak jednalo o částku kolem 200 dolarů (4 400 Kč) na každého člena církve, zatímco při sbírce v roce 2010 už vycházela na jednoho člena církve částka jen kolem 3 dolarů (66 Kč)!

Dnešní svět zažívá na mnoha místech podobnou ekonomickou krizi, jakou zaži‑li naši předchůdci v roce 1922. S ohledem na obrovský početní růst církve a na blízkost Kristova návratu, je ale dnes úkol před námi ještě naléhavější než tehdy. Pokud bychom byli stejně obětaví jako naše sestry a bratři v roce 1922, potom by naše dnešní schopnost podpořit misijní práci v první linii stoupla sedminásobně!

Z materiálů O. Svobody

14

Kinball 2017Jedna ze současných tradic klubu

Pathfinder v našem sboru a v našem ze‑měpisném území je kromě halenkovické‑ho Safari již tradiční hra pro 3 a více týmů pod názvem Kinball. Popisováním, o čem to je, bych v našem sboru asi házel hrách na stěnu. Několik let ji tu již hrajeme nejen s dětmi, ale párkrát jsme se potýkali s velkým míčem i my dospělí v sobotní večerní tělocvičně.

Letošní ročník byl ale asi nejhektičtější. Měsíc před akcí se nám ozvali účastníci z Břeclavi – tradiční účastníci. A pak nic. Domácí zlínský tým visel tak nějak ve vzduchu, ale tady asi nejvíc zaviněnou

vzájemnou nekomunikací všech našich mladistvých pod 15 let. Jakoby to za ně museli domlouvat rodiče… Situace se stala kritickou ve středu před nedělní akcí, kdy k těmto dvěma týmům přibyl tým Majáků z Valašských Klobouk a pak jakoby nic dál. A věřte, turnaj pro tři týmy se dá udělat, ale co by měli z toho, kdyby hrály pořád ty samé týmy. Už už se tedy zdálo, že pro neúčast jiných týmů – zejména tradičních týmů ze Žlutav a Uherského Hradiště ‑ se letošní Kinball zruší. Ale improvizace zafungovala a fun‑govala až do samotného nedělního rána. To když zejména z našich řad hráči one‑mocněli, nebo dokonce zaspali na návště‑

vě u rodiny v Přerově. A aby těch „jobovek“ nebylo málo, v neděli ráno nám nefungoval čip, kterým bychom se dostali do areálu ško‑ly a tělocvičny. To ale nakonec byl ten nejmenší problém.

V neděli ráno jsme tedy mohli přivítat 4 týmy – z Břeclavi, Valašských Klobouk a pak 2 týmy poskládané jak ze Zlína, tak i z Blanska, či dokonce Slovenska.

A aby těch týmů nebylo málo, tak jsme využili naše divoké mládežníky, kteří se za colu a brambůrky uvolili zapojit do hry – samozřejmě mimo oficiální pořadí a bodování, prostě do počtu. Jejich úkolem bylo nehrát naplno a být k mladším účastní‑kům ohleduplní. Tým mládež‑níků ve složení Kuba Slováček, Davča Reiterer, Vítek Skřivánek a Romero Vyčánek se nakonec ukázal jako nejmíň ukázněné

15

družstvo, jehož členové ve svém volnu vyváděli pubertální kousky. Skoro by se dalo říci, že rušili, a tak i hlavní rozhodčí a zakladatel této hry u nás Jerry Šlosárek je musel umravňovat. A to až tak, že jim byly odebrány všechny body – i když žádné vlastně nedostali.

Bojovalo se urputně, celkem bylo ode‑

hráno 10 zápasů. Letos byl i klid, co se dotazů a protestů vůči verdiktům rozhod‑čího týkalo. Myslím, že si všichni zahráli, a i když mnozí bojovali pro vítězství, tak vcelku nikdo neodjížděl naštván, že neuspěl.

A jak to celé dopadlo? Vítězství si odne‑sl tým Červených banánů – tak se netra‑dičně nazval tým okolo kluků Žůrkových. Jen o jeden bod si druhé místo odvezl tým loňských vítězů – Majáci z Klobouk. Nejdál to měli břeclavští a odvezli si bronzové umístění. Nepopulární bram‑bory připadly týmu Číňánků – teda týmu, který byl původně týmem Zlína, ale nebýt slovenských hostů a Amči Hlavinkové a Martina Smolana, tak by ani nebyl.

Poslední bez bodu – a to nejen za trest ‑ skončili naši mladí s názvem Rajčata. Ale asi je nejvíc je těšila odměna – cola a brambůrky. Tady se projevily jejich pozitivní vlastnosti – dali své odměny do zásob mládeže při jejich dalších setkává‑ních. Bravo, tleskám, myslí i na ostatní mládežníky.

Nakonec chci poděkovat všem, kteří se podíleli na celé akci. Dětem – hrá‑čům, jejich dospěláckému doprovodu. Mládežníkům, co vytvořili podmínky pro to, abychom si vůbec zahráli. Ale také neviditelným děvčatům – Natalce a Dendě – ty zajišťovaly byrokratické záležitosti – výběr startovného, evidenci účastníků. A pak také i hlavnímu rozhod‑čímu Jerrymu, který zajišťoval hladký průběh celé hry. Všichni byli odměněni dle zásluh, nikdo neodešel s prázdnou a každý si prožil a zažil pár hodin, kdy jsme se vzájemně bavili a i třeba unavovali.

Reportáž z palubovky P. Matula