P PØES E hranice - spolecnekrozmanitosti.czspolecnekrozmanitosti.cz/files/2011/12/pres4_05.pdf ·...

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2005

PØESPØESPØESPØESPØES pøedsud

ky

lhostejno

sthranice


EEEEEPPPPP

Představujeme: Bělorusko Nezapomeňme na Banda Aceh

Budu si s vámi dělat, co budu chtít! aneb Jak se žije žadatelům o azyl v ČR.

Právní okénko

ročník II / číslo 4 cena 10 Kč


Čtvrtletník PŘES vydáváNEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ,Údolní 44, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342,e-mail: [email protected], http://www.nesehnuti.cz.

Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanoviskoredakce ani vydavatele.

Redakce:Hana Fejfarová, Miloš Hotař, Jiří Koželouh, Lubor Kysučan,Radim Ošmera, Zuzana Šilhanová, Milan Štefanec

Redigují:Jiří Koželouh a Radim Ošmera

Sazba:Dušan Rosenbaum

Jazykové korektury:Radka Eliášová, Alena Kohoutová, Kateřina Konečná,Lubor Kysučan, Radim Ošmera

Grafické korektury:Radim Ošmera

Přepis a překlad textů:Hana Fejfarová, Lubor Kysučan

Fotografie na titulní straně: archiv hnutí ZUBR – brutálnízákrok proti opoziční demonstraci v Bělorusku

Registrace:MK ČR E 15578

Tištěna verze: ISSN 1214-9640On-line verze: ISSN 1801-0296

Vyšlo díky projektu uskutečněnéhos podporou Evropské unie.Obsah tohoto projektu nemusí vyjadřovat stanoviskoEvropské unie či Národní agentury ani nezakládáodpovědnost z jejich strany.Vydání časopisu podpořila Nadace Český literární fond.

Vytištěno na recyklovaném papíře.

pøedsu

dkyPØESPØESPØESPØESPØESlhoste

jnosthra

nice

V ulicích větších měst stávaly v průběhu letošního jara i léta dožluta zbarvené infostánky s panely, které vyzývaly kolemjdoucí k podpisupetice protestující proti vstupu Turecka do EU. U stolečků s informačními materiály a peticemi stáli vždy mladí, usměvaví a slušně vypadajícílidé (taktéž ve žlutém tričku či košili). Vzhledem k jejich věku mě některé argumenty překvapily: Turecko představuje jinou kulturu a jinéchápání hodnot, čímž voláme do Evropy jen problémy. Vedle tohoto, v dnešní době poněkud iracionálního, argumentu stál argument závažněj-ší: v Turecku se stále porušují lidská práva, zejména pak práva žen. Po chvíli přemýšlení však člověka napadne, že jednak tato petice nějakémuzlepšení situace nepomůže, jednak se započetím rozhovorů může na Turecko vyvíjet v této věci větší nátlak atd. ... Nechám ale raději věc širšídiskusi, neb mi nejde přímo o Turecko jako spíše o sám fakt, že my, euroameričtí občané, stále kritizujeme porušování lidských práv na Kavkaze,ve střední Asii, v Saudské Arábii, v Africe, na Kubě a tak dále.

„Turecká kauza“ – díky svým ne vždy přesvědčivým argumentům – mne totiž upozornila na podivný rozpor. Nejprve několik příkladů. Vestejné jarní dny jsem jezdil do uprchlického tábora a vozil ovoce a vitamíny tříletému chlapečkovi, který onemocněl obyčejnou chřipkou a jehorodina se vinou naší „standardní“ (jak ji nazývají její tvůrci) azylové politiky ocitla bez finančních prostředků a bez nároků na lékařskou péči,a malý Daniel se tak přes banální onemocnění – uprostřed civilizované Evropy – ocitl v poměrně velkém nebezpečí. V tytéž dny mi vyprávělsyrský kamarád, že jeho příbuznou nepřijali v akutním případě u doktora s tím, že mají dost českých klientů. V témže jarním čase bylyzveřejněny zprávy o nacistických metodách praktikovaných americkými vojáky na muslimské vězně v základně Guantánamo. V Brně se zasena jaře povedl parádní kousek místním úřadům, když nechali projít ilegální průvod neonacistů a neopodstatněně (silou) zasáhli proti několikamálo mladým lidem, kteří stáli na ulici a drželi transparent s nápisem Neonacismus není názor, ale zločin – 1938 – 1945.

Dalo by se pokračovat dále, ale je už asi jasné, kam mířím. Je samozřejmě bez jakýchkoliv pochyb správné kritizovat porušování lidských právve světě a ukazovat na něj. Ale co porušování lidských práv u nás? Není minimálně zarážející, že nutíme ostatní do něčeho, co sami nedodržujeme?

Nejpodivnější je ale pro mne skutečnost, že v oné Asii a Africe porušují lidská práva šílenci, kteří jistým nedopatřením získali nějakou formumoci. V naší euroamerické společnosti je však porušují nebo jejich porušování připouštějí jak lékaři pod Hippokratovou přísahou nebodemokraticky volení politici města Brna, tak USA jakožto velcí obránci demokracie a humanity, ale nakonec i usměvaví mladí lidé ve žlutémtričku, kteří otevřeně hlásají netoleranci, ba nemožnost odlišného smýšlení.

Radim OšmeraAutor studuje FF MU.

Rozpory, které nám nastavují zrcadlo.

ObsahBudu si s vámi dělat, co budu chtít! aneb Jak se žije žadatelům o azyl v ČR. .......... 2Vzděláním k pochopení, pochopením k pomoci .......................................................... 3Setkání s Atikem Razakem ............................................................................................. 5Bělorusko .......................................................................................................................... 6O organizaci ZUBR ........................................................................................................... 6Nezávislá kultura v Bělorusku......................................................................................... 7„Chtějí se udržet u moci a je jim jedno, jestli to bude stát lidské životy.“ .................. 8Anketa (část 2) ............................................................................................................... 11Právní okénko - občanství ............................................................................................. 13Moot Court ...................................................................................................................... 14„Smyslem mé profese je pracovat se zadrženými tak, aby jejich každodenní životbyl co nejpříjemnější“ ..................................................................................................... 15Nezapomeňme na Banda Aceh ..................................................................................... 17Krátké zprávy o uprchlických aktivitách NESEHNUTÍ ............................................... 19Zapojte se ....................................................................................................................... 20

Kompletní seznam s více než 400 tituly si můžeteprohlédnout na našich internetových stránkách.Otevřeno každé pondělí a středuod 10:00 do 12:00 a od 16:00 do 18:00NESEHNUTÍ, Údolní 44, 602 00 Brno,tel.: 543 245 342e-mail: [email protected],http://nesehnuti.cz

KNIHOVNA NESEHNUTÍlidská práva

feminismus a gender studies

životní prostředí

ochrana zvířat

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2005 2

Budu si s vámi dělat, co budu chtít!aneb Jak se žije žadatelům o azyl v ČR

Jako mnozí jiní byli i oni donuceni odejít zesvé země a pokusili se v ČR požádat o azyl,jako mnozí jiní už na něj čekají více než čtyřiroky, mají finanční i zdravotní problémy, žijív neustálém stresu a jako mnohým jiným jimmálokdo dokáže pomoci. Zkusme je tedy ales-poň vyslechnout…

Tříčlenná rodina – devatenáctiletý syn, protuto chvíli Adam, čtrnáctiletá dcera, která pročlánek přijme jméno Milana a jejich matkapro tentokrát paní Zora – vzhledem k ožeha-vosti problémů, v nichž se rodina ocitla, jsmese rozhodli mnohé z potenciálně identifikač-ních údajů pozměnit. Pocházejí ze země, ježbyla součástí Sovětského svazu, dodnes su-žované konflikty se sousedními zeměmia politickou nestabilitou, otec zemřel na ra-kovinu krku těsně před jejich odchodem, nynížijí v nevelkém městě v Čechách a jsou křes-ťané. Protože se chceme zaměřit na životv ČR, řekněme jen stručně, že důvody opuš-tění byly jak politická nestabilita zeměa z toho plynoucí ekonomické problémy, takšikana a ohrožování života ze strany jiných et-nických skupin, pro Adama ještě i strachz vojny, kde mu hrozila buď šikana, nebo smrtv nějakém ozbrojeném konfliktu vedeném je-jich zemí (Kdyby na vojnu jít nechtěl, musel byzaplatit vládě 5 000 dolarů, které však nemá).

Paní Zora se po všech problémech, po smr-ti manžela a po mnoha měsících váhání roz-hodla odejít. Prodává veškerý majetek, splatídluhy a zůstává na ulici se 150 dolary a párkufry v ruce. Jeden známý jim pomáhá vyří-dit legální cestovní doklady a radí, aby naZápadě požádali o azyl. Na výběr je Rakous-ko, Německo a Česko. Rodina má ale málopeněz, a tak mohou jen do Česka.

Do republiky se dostali legálně, jsou ustra-šení, nemocní, veškerý majetek v tašce, nakontrolách se bojí říci slovo azyl, nevědí, co toobnáší. „My jsme byli v obrovském stresua báli jsme se, abychom se nedostali do něja-kých problémů, báli jsme se říci pravdu. Dětibyly nervózní, říkaly: Mami, oni nás pošlouzpět. Brečely...“ vysvětluje paní Zora. Zane-dlouho ale přichází první pohovor s úředníky,oficiální žádost o azyl, a tedy přesun do Vyš-ních Lhot (přijímací středisko MV ČR).

„Přijeli jsme tam,“ vzpomíná paní Zora, „alenikdo nám nic neřekl, nevěděli jsme, proč tujsou sociální pracovníci, nevěděli jsme, žemáme dostat nějaké peníze, nikdo se s náminebavil. Nevěděli jsme, na co máme právo.Chodili tam policisté se psy, pořád něco hle-dali a my se pořád báli. Pracovníci nám vzalivšechny věci, byli nervózní a uráželi mě.

Při příjezdu vysypali všechny tašky na podla-hu a začali je prohledávat, zem byla špinaváa oni tam všechno vyváleli, kromě oblečenínám nic nenechali. Měla jsem s sebou nádo-bí, svatební příbory – to nám zabavili a už námto nikdy nedali, jediné, co nám vrátili, bylynůžky. Ptala jsem se, kde bych mohla vypratdětem oblečení, ten policajt mě okřikl: Držhubu, všichni jste stejně špinavý čuňata.

Strašný byl i pohovor s pracovníkem minis-terstva, který se nás ptal, proč žádáme o azyl.Byl nervózní, křičel na nás: Rychle, rychle,řekněte, proč tu jste, nemám čas jen na vás,nejste tu sami. Když jsem chtěla dělat poho-vor ve svém jazyce (na což má člověk ze záko-na právo – pozn. red.), řekl mi, že to dnesnejde, že tlumočník bude k dispozici až zatýden a on že musí udělat pohovor dnes, takjsme mluvili rusky. Když jsem začala vyplňo-vat formulář, doslova mi ho vytrhl po chvilcez ruky, že to už prý stačí .“ Po čtrnácti dnechnásledoval přesun do pobytového střediska(PoS) v Havířově, tam to bylo zpočátku dob-ré. Nicméně zde začínají největší problémy.

Podporujeme kontakt mezi kulturami„Jezdil jsem v táboře na bruslích, přišel ke

mně policajt a říká: Tady nebudeš jezdit. Po-vídám mu, že tady budu jezdit, že nemá, pročby mi to zakazoval. On mě chytil za tričkoa hodil se mnou o zeď. Zeptal jsem se ho,proč se mnou tak zachází. On mi odsekl: Budusi s vámi dělat, co budu chtít!“ popisuje Adamjeden ze svých zážitků z tábora, z doby, kdymu bylo okolo čtrnácti. Tentýž policista napa-dal i další obyvatele PoS, na jejich stížnostivšak nikdo neslyšel. Adam zde začal znovuchodit do školy, osmá, devátá třída a pak sehlásil na obor kuchař – číšník, bylo mu všakřečeno, že je cizinec, takže pro něj není mís-to, a tak jej svévolně přidělili na obor natěrač.

„V Havířově jsme bydleli na pokoji s mus-limy, což byl problém – oni byli dost radi-kální, dceři jednou strhli z krku kříž, mněnadávali, že jím vepřové, měli jiné hygie-nické i denní životní návyky, kradli námvěci z mrazáku. Když jsme řekli pracovní-kům, aby nás dali na jiný pokoj, k nějakýmkřesťanům, řekli nám, že musí podporovatvzájemný kontakt kultur.“

Ve škole to až na jeden zážitek bylo pro oběděti dobré. „Vyšla jsem ze školy,“ popisuje Mi-lana, „čekalo na mne asi 20 holek, že mě zbijí.Jednu jsem ale zbila já a pak jsem utekla. Ta,co to celé iniciovala, na mne pořád křičela, žemá tatínka policajta a že si s cizákama budedělat, co chce, že nás nechá zavřít... jistěžebyla hloupá, ale nebylo to příjemné.“

Sportujte za ČR, ale běda, když se vámněco stane.

Nejhorší věc ale měla teprve přijít. Adamzačíná sportovat, dostává se na velmi dobrouúroveň. Je mimochodem pro ČR příznačné,že ačkoliv závodí jako reprezentant, bydlí stálev uprchlickém táboře. Jednoho dne však od-jíždí na mezinárodní závody a vítězí, nemůžeale odjet na mistrovství Evropy, protože neníobčanem ČR. Větším problémem však je, žepři posledním utkání utrží vnitřní zranění.Křeče levé půlky těla, zvracení a dušení, vnitř-ní krvácení a natržená slezina; trenér mu řek-ne, že bolení břicha nic není, ať si jde leh-nout, Adam odmítá, a tak jej za chvíli odvážísanitka. Dva litry krve v dutině břišní a pode-zření na otravu krve, nutnost okamžité opera-ce. Avšak problém, kdo to zaplatí. „Trenér miještě před odjezdem říkal, že hovořil přímos paní Dohnalovou (ředitelka SUZ MV ČR– pozn. red.), která potvrdila, že žadateléo azyl jsou pojištěni a že má radost z toho, žesportují na takové úrovni,“ dodává paní Zora.Zdá se tedy, že v tomto ohledu je vše v pořád-ku, dokonce našli papír od pojištění. Operacetedy může začít. I přestože úspěch byl jen50%, operace se zdaří a po čtrnácti dnech jeAdam propuštěn zpět do PoS v Havířově.Zvláštní je, že hned po propuštění z nemoc-nice přichází rodině první zamítnutí žádostio azyl, přičemž na nějakou zprávu z minister-stva čekají už tři roky; zvláštní náhoda. Kvůlioperaci už ale nemohl Adam dokončit onuúřady přidělenou školu.

Pak jsou přesunuti do Kašavy. „To bylo nej-horší místo, které jsem kdy viděl, všechno tam smrdělo, postel, zdi, dveře, všechnosmrdělo, spali jsme vsedě, abychom se ne-museli ničeho dotýkat,“ popisuje Adam. „Po-stel jsme ani nedostali, přišli jsme až v osm ve-čer, takže nám bylo řečeno, že máme smůlu,“


dodává paní Zora. Po noci v tomto zařízeníodjíždějí do PoS ve Zbýšově u Brna, kde seAdamovi mimo jiné přihodí toto: „Díval jsemse na televizi ve společenské místnosti, kdese mnou byla nějaká Mongolka, která v tábo-ře byla nelegálně. Prošla v nestřežené chvil-ce přes vrátnici a zkoušela se tam schovat.Přišel tam ale policajt, který mě obvinil z toho,že jsem ji tam protáhl oknem. Já jsem tu panívůbec neznal, nevěděl jsem, že tam je nele-gálně. On běžel do kanceláře napsat okamži-tě hlášení, do kterého navíc napsal, že jsmese drželi za ruce. Nic takového se samozřejměnedělo.“ Policista jen potřeboval svést na ně-koho svoji vlastní nepozornost. Ani dopis ře-ditelce SUZ nepomohl, byli vykázání ze Zbý-šova do Kašavy, kam ale po dřívějšíchzkušenostech nechtěli. Bydleli tedy u zná-mých, kterým pomáhali s pracemi v jednomhotelu a oni je za to nechávali u sebe bydlet.

Museli ale stále jezdit do Kašavy prodlužo-vat pobyt. Když tam přijeli asi popáté, přišelAdamovi dopis z MV ČR, aby zaplatil onu ope-raci – padesát tisíc korun. „Pracovnice námřekla, že pokud nepodepíšeme, nepustí násdovnitř, my jsme prvně nechtěli, ale byla noca zima...,“ popisuje Adam situaci. Pod nátla-kem přítomné pracovnice a přivolaného poli-cisty, který se oháněl ředitelem tábora a tím,že budou mít veliké problémy, když to nepo-depíší, byl Adam donucen podepsat, že da-nou částku zaplatí. Rodina se pak pokoušelasituaci všemožně vyřešit, zatím však nepo-mohlo nic – právníci, trenéři ani dopis ředi-telce SUZ MV ČR.

„Když jsem dostal další upomínky o zapla-cení, jel jsem za mým trenérem, on mi aleřekl, že s tím nemá nic společného, odkázalmě na prezidenta sportovní asociace, ten miřekl, že to zařídí, volal jsem tam pak několi-krát, ale pořád se nic neděje,“ popisuje Adamaktuální stav.

„...nemáme z čeho“Rozhodli se, že se pokusí pomalu splácet.

Mezi tím však přišlo druhé zamítnutí žádostio azyl. Paní Zora se zhroutila, ale i přes vážnýstav jet do nemocnice nechtěla, nakonec všakněkolikrát omdlela, začala zvracet krev, mu-sela jít na operaci. „Nechtěla jsem jít na ope-raci, nechtěla jsem nechat děti samotné, alemusela jsem, teď ale taky musím vše zaplatit,jenomže nemám z čeho.“

Zdravotní problémy stále trvají, ale rodinase nemůže pojistit. „Museli bychom každýměsíc platit, ale z čeho bychom to platili?“ptá se Adam. „Nemůžeme najít práci, bylajsem asi na dvaceti, třiceti místech, ale vždy

chodí domů upomínky za vodu, elektřinu,plyn, nájem, za nezaplacení operací...“ dodá-vá s pláčem paní Zora. „Já ale taky musímzajistit dětem školu a taky potřebujeme něcojíst. Velmi často chodíme spát hladoví...“

Bez pomoci známých a kamarádů si rodinaživot v ČR neumí představit, bohužel upadajído větších a větších dluhů i vůči nim. Měli bydostávat příspěvky na bydlení, ale ty z ne-známého důvodu nedostávají už čtyři měsí-ce. Aby té smůly nebylo málo, nedávno Ada-movi ukradl někdo peněženku s půjčenýmipenězi na nájem. Připočteme-li občasné na-padání skiny, hloupé poznámky na adresucizinců cestujících v autobuse, prodavačekv obchodech apod., nežije se tady rodině dva-krát nejlépe.

Je jistě nasnadě otázka, proč nejet do jinézemě nebo zda by nebylo lepší vrátit sedomů. Jet do Německa i Rakouska byla příle-žitost, ale paní Zora nechtěla překročit hrani-ce nelegálně, stejně tak jako nechce nelegál-ně pracovat. A jet domů? Tam by musel Adami paní Zora na tři roky do vězení a Adam poukončení trestu na tři roky na vojnu.

Naše povídání uzavírá paní Zora: „Já jsemzažila ve své zemi mnoho špatných věcí, aleto nebylo nic proti tomu, co jsem zažila tadyběhem čtyř let azylového řízení. Ale vrátit senemohu. Nezbývá mi nic jiného než věřitv Boha.“ Loučíme se a domlouváme se, že začtrnáct dní opět přijedu a pokusíme se najítnějakou normálně placenou a fyzicky nená-ročnou práci.

Radim OšmeraAutor studuje FF MU.mi řeknou, že cizince nechtějí. Byla jsem na

úřadu práce, tam mi pracovnice řekla, že procizince tu žádnou práci nemá a zabouchlapřede mnou okno. Jsem vzděláním zdravot-ník, ale tady mi jsou mé diplomy k ničemu.“

Ale to je jen zlomek všeho: „Neustále nám

...je jak název studentského projektu, tak jeho ústřed-ní myšlenka. S více než desítkou studentů FF a PdF MUse od února letošního roku pokoušíme přiblížit proble-matiku uprchlictví a holocaustu žákům na ZŠ Smíškovav Tišnově. V těsnější či volnější spolupráci s tamnímiučiteli připravujeme semináře o kultuře jak Židů, takAfghánců, Arménů či Čečenců: vaříme židovská i kav-kazská jídla; promítáme dokumentární filmy o druhésvětové válce i o válce na Kavkaze, stejně tak promítámefilmy hrané (zatím jsme vybírali z bohaté íránské kine-matografie); pořádáme besedy s odborníky na lidskápráva i s cestovateli, kteří mohou něco říci o zemích,z nichž se k nám dnes dostávají uprchlíci; besedujemei s lidmi, kteří zažili holocaust nebo kteří utekli předtalibanským terorem v Afghánistánu; v neposlední řaděorganizujeme exkurze do bývalých koncentračních tá-borů, na židovské hřbitovy i do synagog, v září nás čekánávštěva mešity, herní den v uprchlických táborechv okolí Brna a tak dále a tak dále.

Udělejme v tom však pořádek. My studenti jsme roz-děleni do dvou skupin, přičemž každá z nich pracuje najednom z témat – uprchlictví nebo holocaust – s jednou

Vzděláním k pochopení, pochopením k pomoci

Česká republika, 2005 Foto: zahraniční agentura REPRES

Seminář o umění Číny Foto: Kateřina Krásová


skupinou různě starých žáků. Nutno dodat,že především v jejich volném čase. Zbytekškoly, který se z organizačních či jiných dů-vodů nepodařilo zařadit do zmíněných sku-pin, pracuje na tématech podle zájmu učite-lů a dětí přímo v hodinách. Zapojila se celáškola, od druháčků až po devaťáky. Spolus učiteli vytvořili například informační pane-ly zpracovávající jak jednotlivé aspekty holo-caustu, tak například život uprchlíků v ČRnebo život v totalitním Turkmenistánu; sloho-vé i výtvarné práce na motivy války; koláže,které upozorňují na rozdíl našeho blahobytua života v Africe a mnoho jiného.

Cílem projektu bylo a je zaprvé předat žá-kům vědomí o holocaustu, zadruhé zprostřed-kovat alespoň první kontakt se zajímavýmikulturami, s nimiž jsme jako Češi v nějakéformě přišli nebo přicházíme často nevědom-ky do styku, zatřetí poukázat na to, že semůžeme jistým způsobem angažovat v řeše-ní problémů třetího světa. To chceme mimojiné uskutečnit dražbou obrázků, které tvoříputovní výstavu a které donedávna visely nastěnách školních chodeb.

O jednotlivých sekcích„Sekce holocaust“ – tedy studenti FF MU

a pracovnice tišnovské knihovny – oslovila(po konzultaci s učiteli) žáky sedmých a de-vátých tříd a začala svoji činnost anketou, coděti o holocaustu vědí. Následovala diskusea seznámení s plánem na následující čtvrtrok. Vedle již zmíněných projekcí filmů, vaře-ní a přednášek o židovské kultuře, dostávaližáci samostatné úkoly. Například měli jednoodpoledne v knihovně – pomocí encyklope-dií a internetu – vyhledávat informace o jed-notlivých koncentračních táborech a po de-batě s lektory vše zpracovat do „nástěnkové“podoby. Paralelně s touto činností, která pro-bíhala v jejich volném čase, četli žáci v hodi-nách češtiny příběhy lidí postižených 2. sv.válkou, příběhy obětí holocaustu, z nichž při-pravovali literární pásmo. To pak bylo 10. květ-na 2005 součástí programu na Den lidskýchpráv, připomínající konec války.

Celá naše práce zprostředkovala všem, kdose holocaustem zabývali, tři pozoru i záviděníhodné zážitky: Prvním byla exkurze do Tere-zína, kde jsme procházeli celami, v nichž předšedesáti lety umírali lidé, zhlédli jsme dvadokumentární filmy i výstavu uměleckých dělvzniklých v Terezíně, v tichu jsme prošli kre-matoriem a hřbitovem a drželi minutu tichana kolejích, z nichž odjížděly transporty dovyhlazovacích táborů; a nakonec, o týdenpozději, jsme všechny naše zážitky zpracova-li ve tvůrčí výtvarně-literární dílně. Druhýmvrcholem byl zmíněný Den lidských práv, kdyse sešla celá škola v tělocvičně a žáci všechstupňů prezentovali část svého potýkání ses tématem – druháčci hráli divadlo JosefaČapka a zpívali zhudebněné básně, skládanév Terezíně, druhý stupeň prezentoval svá lite-rární pásma atp. Část programu se pak ode-hrála ještě jednou u pomníku tišnovským Ži-dům, kde byl s námi i starosta Tišnova.

Poslední a nejneuvěřitelnější věc se stalav samém závěru této části projektu: v Brně bylyobjeveny deníky, dopisy, originály dětskýchčasopisů psaných v Terezíně Hanou a JiřímBradym. Příběh obou sourozenců z NovéhoMěsta na Moravě, z nichž holocaust přežil jenJiří, je shodou náhod zachycen v knize Haninkufřík. Shodou náhod byla kniha prapůvod-ní inspirací projektu a téměř všichni z ní přisvé práci vycházeli, z Hanina příběhu vznikloliterární pásmo, portréty Hany a Jiřího tvořívelkou část obrázků výstavy, Haně a Jiřímujsou adresovány některé dopisy žáků (sou-část výstavy) atd. Teď se stalo, že pan Brady(pro děti to byl „pán z knížky“), který nynížije v Kanadě a kterého jsme o nálezu samo-zřejmě informovali, má přijet do Brna... uspo-řádali jsme tedy besedu na PdF MU, převezlijsme tam velkou část výtvorů dětí a samozřej-mě některé děti samotné. Panu Bradymu jsmepředali některé jemu adresované dopisy i je-den portrét jeho sestry, nechali si od něj po-depsat knihu o jeho sestře. Neumím si před-stavit lepší závěr projektu – jenomže takovétozávěry sami – bez povolení – nenaplánujete,na to musí přijít „příkaz“ odkudsi z hora.

„Sekce uprchlictví“ – s pozdějším podná-zvem Poznávám a pomáhám – se z části roz-běhla paralelně s první sekcí už koncem úno-ra. Oslovili jsme žáky šestých a osmých tříd azačali jsme prožitkovým seminářem o lid-ských právech a uprchlictví, který pořádáNESEHNTUTÍ. Pokračovali jsme semináři, kdyjsme v několikačlenném kroužku seděli ko-lem slepé mapy, uka-zovali jsme si fotkyze zemí, jimiž jsme sepoté chtěli zabývat,pouštěli kavkazskou,mongolskou a jinouhudbu a postupně senořili do našeho téma-tu. Vedle v úvodu zmí-něných věcí bylo protuto část projektu aleklíčové osobní setkánís žadateli o azyl – slibo-vali jsme si od toho jakdobrý způsob sezná-mení se s příběhy lidídonucených opustitsvou vlast, tak možnosthovořit s představitelisvébytných a pozoru-hodných kultur právěo jejich zemi. Na tako-vý plán už ale nestači-lo jen naše mladickénadšení, bylo potřebai finanční zajištění.Požádali jsme protoo grant v programuMake a Connection. Ponapjatém mnohatý-denním čekání námbyl grant přidělen,a my se mohli pustit do

uskutečňování našich nápadů. Mohli jsme vespolupráci s NESEHNUTÍm uspořádat „Den herna Moraváku“ ( Viz článek Jiřího Koželouha),který se konal u příležitosti Mezinárodníhodne uprchlíků a kde se při různých hrácha výtvarných dílnách setkaly tišnovské dětis dětmi z Íránu, Palestiny, Čečenska, Kyrgyzs-tánu..., které nyní žijí v PoS Zastávka a Zbý-šov. Vedle této akce byla pro děti – podle je-jich slov – nejzajímavější beseda sestudentem kábulské univerzity Atikem Raza-kem. Obsah setkání zpracovaly děti samostat-ně v níže otištěném článku. V činnosti bude-me pokračovat především dalšími setkánímičeských dětí a obyvatel PoS při vzájemnémpředstavování svátků, národních her apod.Vyvrcholení by mělo proběhnout v prosinciprezentací nástěnek, literárních pásem, osla-vou Vánoc v PoS ve staročeském duchu...Před tím nás ale čeká ještě spousta práce.

Na závěr bych rád pověděl, že vše, co jsempopsal, by se neobešlo bez vstřícného přístu-pu pedagogů na ZŠ Smíškova, bez rad pra-covníků a dobrovolníků NESEHNUTÍ, bezo. s. Ratolest, které koordinuje program Makea Connection, bez nadšení a ochoty všech,kteří se do projektu byť i sebemenším dílemzapojili. Všem těmto patří velký dík.

Radim OšmeraAutor studuje FF MU.

Více o projektu, materiály, fotky, kontaktna www.phil.muni.cz/holocaust

Příprava židovských jídel Foto: Eva Malenová


(Článek zpracovali žáci ZŠ Smíškova v Tiš-nově, kteří se účastní projektu Vzděláním kpochopení, pochopením k pomoci)

Při jednom z našich setkání jsme se sezná-mili s uprchlíkem z Afghánistánu Atikem Ab-dulem Razakem. Momentálně žijev uprchlickém táboře ve Zbýšově. V Českérepublice pobývá již 7 měsíců. Možná by seto někomu mohlo zdát málo, ale pro člověkaodříznutého od okolního světa, od rodiny,známých i přátel je to celá věčnost.

Atik studuje každý den češtinu. I když je topro něj příjemné rozptýlení – docházet každýden do 4 km vzdáleného tábora v Zastávceu Brna? Za každého počasí, ať je zima, déšť,svítí slunce či padásníh? I přes tuto vzdá-lenou cestu můžepak navíc studovatjen půl hodiny!! Del-ší doba mu ke stu-dování není poskyt-nuta! Ať si to zjistí,kde chce! Některýmžákům by se to mož-ná líbilo, žádné dik-táty, známkování,zkoušení... Ale roz-hodně to není to pra-vé. „V tomhle tempuse česky naučí zax let!“ jak by řekl nášmatikář.

A co po stráncepeněžní? Kde máAtik brát peníze navšechny ty věci, cojsou k životu potře-ba? Nemluvím o těchnejzákladnějších,jako je například jíd-lo nebo pití. To je mu poskytnuto v táboře, aleo těch ostatních. Člověk potřebuje k životu ispoustu dalších věcí. Na rozptýlení, pro zába-vu... Kde na to všechno má brát peníze?

Atik zde ještě nedostal azyl a navíc tu po-bývá méně než rok, a tak má zakázáno praco-vat. Od státu dostává pak pouze 360 Kč mě-síčně!!! Přičemž občas vypomáhá při různýchveřejných pracech ve městě. Myslíte si, že jeto v pořádku? Vždyť je to člověk jako my a mástejná práva! Nemoci pracovat a dostávat ta-kovéto peníze! Je tohleto vůbec lidské???

Rozdíl mezi Českou republikou a Afghánistá-nem je opravdu veliký. Ať už je to v kultuře,náboženství či v chování a ochotě lidí. Zvykyv Afghánistánu jsou úplně jiné. Lidé jsouk sobě navzájem ochotní a vstřícní. Pohostíkaždého – přítele, cizince i nepřítele. Když sivezmeme chování lidí u nás ... nedá se tovůbec srovnat – často ani přátelé nejsou vítá-ni. Zvláště pokud přijdou v nějaké nevhod-né chvíli. Při obědě, večeři, rodinné sešlosti,

Setkání s Atikem Razakemrozdívaném filmu nebo oblíbeném seriálu. Je tohrozné uvědomit si lidi tam a tady, v mno-hém se můžeme učit...

Ale jsou tu i jiné rozdíly. Například v roce.Zní to zvláštně, že? Ale opravdu, zatímcou nás je právě rok 2005, u nich se zrovna píšerok 1384. A tak jak u nás začíná rok 1. led-nem, u nich začíná 21. březnem. Je to největ-ší svátek v roce a trvá celých 40 dní!!! Volnovšak bohužel mají jen jeden den. Součástítohoto svátku je také třídenní půst. DokazujíBohu sílu své vůle a připomínají si tím, žejsou i lidé chudší než oni.

A je tu ještě jedna věc, možná pro mnohéz nás naprosto nepředstavitelná, totiž v Af-ghánistánu neslaví Vánoce. Holt, rozdíly se

najdou v mnohém, ale to teď přece není tohlavní.

Atik nám vyprávěl o mnohých věcech vesvé zemi. Za zmínku stojí určitě některé záko-ny, které nastolil Taliban (extremistické islám-ské hnutí, pozn. red.) .

Některé jsou naprosto nesmyslné. Napří-klad v době jeho kruté vlády mohla ženu ošet-řit jen žena, ale ženy při tom měly zakázánopracovat i studovat!!! Dalším ze zákonů byladélka plnovousu. Každý muž starší devate-nácti let, musel mít plnovous přesné délkyi šířky. Pokud tato délka neodpovídala, mužbyl potrestán. Toto potrestání bylo různéhodruhu. Mezi ty mírnější patřilo například vě-zení nebo zlomení ruky, k těm horším třebauříznutí prstu či přeseknutí ruky.

Jedním z dalších zákonů byla povinná ná-vštěva mešity. Každý muslim se musel za vlá-dy Talibanu bezpodmínečně pětkrát za denjít pomodlit do mešity v předem stanovenoudobu. Pokud někdo v této době nebyl v meši-tě, byl s velkou pravděpodobností potrestán.

To se stalo i Atikovi. Jednou se nešel pomodlita místo toho se věnoval svému povolání. Je-nomže byl přistižen vojáky a vsazen do věze-ní. To byl jeden z důvodů, proč přijel do Čes-ké republiky.

Avšak odchod ze země dlouho zvažoval,i přestože velká část jeho rodiny byla pryč,Atik se cítil povinen v zemi zůstat – pomáhata bojovat. Nakonec byl však teror Talibanuneúnosný, a tak – jak sám říká – ho „náhoda“přivedla do Čech.

Naše sezení s Atikem bylo velmi poučné.Kladli jsme mu spoustu otázek a on nám navšechny s radostí odpovídal. Dlouhou dobujsme se vyptávali, jak je to v Afghánistánumezi mužem a ženou. Některé věci byly pro

nás ohromující. Za Ta-libanu žena nesmělabez muže ani vyjít naulici!!! A když jsme sezeptaly, co se stane,když je žena nevěrnásvému muži, Atik námvtipně odpověděl:„Problém v rodině”.A to je pravda. Můžeto skončit i smrtí ženy.Ale v opačném případěto neznamená téměřnic. Mnohoženství jetam naprosto běžnouvěcí. Ale k našemu údi-vu je v Afghánistánumožný rozvod. Není touž asi něco tak typické-ho jako třeba to mno-hoženství, ale jde to. Toje hlavní!!!

Jedna z mnoha dal-ších otázek se týkala ži-vota dětí – děti za Tali-banu často nemohly

chodit do školy, ale musely bojovat. „Před-stavte si,“ říkal Atik, „že na rodinný dům spadlabomba a přežily jen děti... Nic jiného než vzítzbraň jim nezbylo.“

O sezení s Atikem by se dalo vyprávět celéhodiny. Ale to nám bohužel nebylo dovoleno.Snad alespoň tento kratičký článek vám při-blížil, jak život v Afghánistánu, tak život Ati-ka. Pro nás všechny to byl rozhodně nezapo-menutelný zážitek!!!

Zpracovaly:Adéla Hnátová a Lucie Dvořáčková 8. A

Dále se podílely:Romana Srbová, Jitka Chalupová 8. A,

Dana Stejskalová 6. A, Markéta Urbánková 6. AAutoři jsou žáci ZŠ Smíškova v Tišnově.

Beseda s Atikem Razakem Foto: Kateřina Krásová


představujeme

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,v této rubrice Vám tradičně představujeme země, z nichž k nám přicházejí uprchlíci. Rozhodli jsme se tentokrát pro Bělorusko. Domníváme

se však, že vzhledem k blízkosti této země je mnoho z problémů známých a často diskutovaných. Co do základních informací proto přinášímepouze krátký úvod a větší část věnujeme méně známým skutečnostem, jako je představení opoziční organizace ZUBR, činnost protitotalitníhoumění a na závěr exkluzivní rozhovor s běloruskou disidentkou a turkmenským disidentem, v němž se mimo jiné podařilo zajímavě porovnattyto dvě vzdálené, totalitní země.

Originální název: Respublika ByelarusČeský název: Republika BelarusUžívaný název: BěloruskoAnglický název: BelarusRozloha: 207 600 km2Nejvyšší hora: Dzyarzhynskaya Hara (345 m n.m.)Využití plochy: 29 % orná půda, 15 % pastviny, 34 % lesy, 22 % ostatní Klima: mírný pásBiota: lesy mírného pásuPočet obyvatel: 10 310 520 (rok 2004)Střední délka života – muži: 62 letStřední délka života – ženy: 74,5 letHlavní město: Minsk, 1 700 000 obyvatelDatum vzniku: 27. června 1990 (rozpad SSSR)Územní členění: 6 oblastí, 115 okresůPolitický systém: prezidentská republika (od roku 1994)Prezident: Alexandr LukašenkaPředseda vlády: Sergej SidorskyMěna: Běloruský rubl = 100 kopějekNárodnostní složení: Bělorusové 78 %, Rusové 13 %, Poláci, UkrajinciNáboženství: pravoslavní 60 %, katolíci 8 %Jazyk: běloruština a ruštinaInternetových uživatelů: 808 700

Bělorusko

Bělorusko ležící ve východním koutě Evro-py je zemí, která je nechvalně proslulá neu-stálými zvěstmi o porušování lidských práv,a to v souvislosti s autoritativním režimem Ale-xandra Lukašenka, někdy označovaném jakoprezidentská diktatura. Od druhé polovinydevadesátých let úspěšně pokračuje Lukašen-kova iniciativa o integraci s Ruskem, kterézůstává pro Minsk víceméně nejbližším poli-tickým partnerem.

Lukašenko byl zvolen prezidentem jižv roce 1994 a během svého desetiletého,postupně prodlužovaného, volebního obdo-

bí dokázal vzít moc v zemi pevně do svýchrukou. V roce 1996 rozpustil legálně zvolenýparlament a místo něj dosadil jím vybranýzákonodárný orgán, díky čemuž bylo Bělorus-ko vyloučeno z Parlamentního shromážděníOrganizace pro bezpečnost a spolupráciv Evropě. Rozpuštění parlamentu bylo dálespojeno s taktickou snahou o umlčení opozi-ce, potlačováním opozičních hnutí a postup-ně i veškerých veřejných i neveřejných pro-jevů odporu proti prezidentovi.

V Bělorusku panuje zvláštní druh totality.Spojuje v sobě na jedné straně ohrožování

lidské svobody a důstojnosti, manipulacis médii, neustále všudypřítomnou hrozbunejistoty a strachu, na straně druhé existujícíopoziční organizace, které, byť skrytě, ales vědomím všudypřítomné KGB, pracují pro-ti Lukašenkovi. Tato dichotomie má jednodu-chou příčinu. Přítomnost opozice v zemi pře-ci jen dává režimu jistý demokratický nádech,a západu tak může být s ironickým úsměvemukazována tvář svobody, byť pod kontrolou.

Zuzana ŠilhanováAutorka studuje FSS MU.

Studentské hnutí, které se zformovalo po-čátkem roku 2001, bylo silně ovlivněno zku-šenostmi srbského hnutí OTPOR, které sevelkou měrou podílelo na svržení Miloševi-čova režimu v bývalé Jugoslávii. ZUBR jeneformální neregistrované hnutí a jeho čin-nost je od počátku zaměřena proti autokra-tické vládě Alexandra Lukašenka, který odnástupu k moci systematicky stupňuje tlakna všechny skupiny a jednotlivce vystupu-jící proti jeho osobě a politice.

Není znám přesný počet členů ZUBRu,odhaduje se ale, že počet aktivistů a sym-patizantů se pohybuje řádově v několi-ka tisících. V jejich řadách jsou zejménastudenti středních škol a univerzit, ti, kteřípůvodně studovali, ale později byli kvůli

Organizace ZUBRsvému zapojení a činnosti v ZUBRovi vylou-čeni ze studií a všichni ostatní, kteří s toutoorganizací sympatizují.

Akce ZUBRu jsou postaveny na jednodu-chosti, stručnosti a srozumitelnosti. Příkla-dem jsou akce na veřejných prostranstvích,kde pomocí portrétů a otázek určených vlád-ním politikům, ZUBŘi upozorňovali na pří-pady zmizelých politiků a novinářů. Je tře-ba zmínit nápisy odporu proti režimu, které„zdobí“ nejednu zeď ve větších městech,a také využívání mezinárodních sportovníchutkání k poukázání na základní problémyv Bělorusku. Hlavním cílem aktivit je upo-zorňovat na soustavné porušování základ-ních lidských práv a svobod, kterých se do-pouští stát proti vlastním obyvatelům, na

neschopnost a neochotu tyto problémy ře-šit a hlavně nedopouštět se jich nadále.Konkrétně se tedy jedná o upozorňování napřípady osob unesených či přímo zlikvido-vaných se souhlasem a podporou představi-telů vládní moci. Dále se ZUBR soustředína vykonstruované procesy, které mají zacíl odstranit z politického života hlavní opo-nenty Lukašenka a také na opatření napo-máhající systematickému rozkladu občan-ské společnosti, a to v podobě zákonůa nařízení různé právní síly, které paralyzu-jí činnost dříve jen nevládních organizacía nyní už i samotných opozičních stran. Jeurčitě třeba vyzdvihnout základní a nejdů-ležitější rys „zubříků“ v jejich činnosti,a to hlavně řešení věcí nenásilnou cestou


představujeme

(non-violent resistance to dictatorship).Jejich základní metodou je neuchylovat sev žádné akci, v žádné učiněné výzvě či pro-jevu k použití násilí.

Zubříci jsou stíháni za činnosti, které bybyly v demokratických zemích řazeny k běž-nému využívání základních práv a svobod,jako je například svoboda projevu, sdružo-vání či shromažďování. Tlak proti nim a všempodobně vystupujícím subjektům se stup-ňuje v období jakýchkoliv voleb.

Organizace ZUBR spolupracuje s opozič-ními politickými stranami a mezi jejich aktu-ální cíle patří bezesporu také úspěch ještěnejmenovaného opozičního protikandidátaLukašenka v prezidentských volbách, kterése uskuteční příští rok.

Radek DvořáčekAutor studuje Právnickou fakultu MU

a je členem Amnesty International.

Bělorusko je země plná paradoxů. PrezidentLukašenko a jeho režim kontroluje praktickyvšechny oblasti života. Ať už se zabýváte ja-koukoli činností, dříve nebo později se setká-te se státní mocí. A většinou z takového se-tkání nemáte radost. Přesvědčili se o tom iběloruští umělci. Mnoho z nich náhle zjistilo,že jsou vlastně v undergroundu. Na kvalitějejich tvorby se to ovšem neprojevilo, možnáspíše naopak.

Asi nikoho nepřekvapí, že rocková hudbabyla jednou z prvních, která se postavila novétotalitě. První skupiny, které zpívaly bělorus-ky, se objevily až v druhé polovině 80. let, aleměly na co navazovat. Málokdo dnes ví, žev západoběloruském Grodnu už v roce 1969

Nezávislá kultura v Běloruskubyla demonstrace sovět-ských hippies. Všichnisice byli zatčeni, mnozíuvězněni, ale jak už tov Bělorusku chodí, tradi-ce žila dál a přijala ji zasvou i nová generace.Jedna z nejpopulárněj-ších skupin „perestroj-ky“, Mroja, ve svých tex-tech útočila na sovětskourealitu poměrně „nevybí-ravě“. Jejich hudba, a pře-devším obliba, neuniklapozornosti KGB, kteráse hudebníky, kterýmbylo v průměru 17 let,snažila přesvědčit, žepokud nechtějí mít pro-blémy, měli by svou tvor-bu výrazně „přehodno-tit“. „Před skutečnýmiproblémy nás vlastně„zachránila“ armáda,kam nás prakticky sou-časně odvedli,“ říká zpě-vák skupiny Ljavon Vol-

skij. „A když jsme se za dva roky vrátili, tak užexistovalo mnoho skupin, které hrály rockbělorusky.“ Skupina se obnovila se změně-ným repertoárem i názvem – Narodnaja re-spublika Mroja – N.R.M. Po příchodu k mociAlexandra Lukašenka se N.R.M. znovu ocitlav undergroundu. Otevřeně podporovali Luka-šenkovy oponenty, často hráli na demonstra-cích opozice. Po té loňské, uspořádanék desátému výročí nástupu Lukašenka k moci,se skupina, která se nikdy v médiích přílišneobjevovala, dostala na černou listinu. Spo-lu s ní byly zakázány i další, byť primárněnepolitické kapely. V televizi tak neuvidítei folkrockový Palac nebo etno skupinu Troica.Dá se říct, že víc než polovina kvalitní běloruské

hudby je na indexu. To vše v okamžiku, kdyprezident nařídil 50% kvótu běloruské hudbyv rádiích. Zoufalým rozhlasovým dramatur-gům nezbývá než hrát děsivé disco popěvky,eventuálně za běloruskou hudbu vydávat sku-piny, které mají částečně běloruské kořeny,ale již léta působí v Rusku. A nezůstalo jenu médií. Pro kapely uvedené na seznamu ječím dál těžší uspořádání koncertů. A nejdejen o přímé zákazy. Majitelé klubů se častozaleknou a koncert pár dní před konáním zru-ší. Oficiálně třeba kvůli závadě na elektřině.Neoficiálně říkají, že jim zavolali z magistrátua koncert „nedoporučili“. O větších rockovýchakcích si Bělorusové mohou nechat jen zdát.Respektive musí za hranice. „Běloruský Wo-odstock“ – festival Basovišče, kam se sjíždějínejlepší místní kapely, oslaví letos osm letexistence. Koná se v městečku Haradokv Polsku, jen pár kilometrů od hranice. Každýrok se ho účastní asi 10 000 diváků.

Ale i ostatní oblasti umění nemají na růžíchustláno. Výtvarné skupině pARTizan byla ne-dávno podobně záhadně zrušena výstavav Minsku. A to jejich tvorba není nijak politic-ká. Jinak to je u známého výtvarníka a perfor-mena Alese Puškina. Proslavil se napříkladhappeningem, kdy v národním kroji vyklopilpřed prezidentskou administrací trakař hno-je, ozdobený portrétem Lukašenka. Nikoli pře-kvapivě byl odsouzen za chuligánství. Mezijeho další slavné akce patří výzdoba pravo-slavného chrámu ve vsi, ve které bydlí. Mezitvářemi hříšníků je dobře vidět i obličejsoučasného prezidenta a pravoslavnéhometropolity. Ačkoli byly tváře později za-malovány, očití svědci tvrdí, že charakte-ristické rysy obou činitelů jsou jasněk rozeznání.

Složité to má i dramatické umění. Minskédivadlo „Volnyj Těatr“, poetikou podobné Di-vadlu Na zábradlí, dnes nemá kde hrát a jakostálý soubor již nefunguje. Ve filmu je situace

Demonstrace ZUBRu za politické vězně Foto: archiv ZUBRu

Koncert běloruské skupiny N.R.M. Foto: archiv skupiny


představujeme

ještě horší. Státní filmové studio prakticky nicnevyrábí. Jeho představitelé sice stále hovořío budoucím historickém velkofilmu Anasta-sie Slucká, ale dodnes nebyl natočen animetr. Přesto filmy vznikají, ne ale v bělorusképrodukci. Výborný dokumentarista Jurij Chaš-čevatský, jehož Obyčejného prezidenta jsme

mohli vidět před lety i v ČT, pracuje přede-vším pro západní kanály typu Arte. Jiní zasetočí pro ruské televize. Loni vznikl i zajímavýhraný film Andreje Kornijenka Okupace: mys-téria. Jeho netradiční vidění období druhésvětové války vyvolalo zájem filmových kriti-ků, nikoli však oficiálních míst. V deníku So-

větské Bělorusko byl autor obviněn z falšováníhistorie, a tak se film po zemi šíří pouze veformě nelegálních kopií. Krátké hrané filmytočí také skupina sdružená kolem, dnes jižzlikvidovaného, satirického časopisu Navin-ky. Sám časopis, vydávaný minskými anar-chisty, byl kulturním fenoménem sám o sobě,protože si legraci dělal jak z vlády, takz opozice. Jejich první film Slučaj s pacanom(Příběh chlapce) pojednával o mladíkovi, sve-deném agentem západního imperialismu(hraným mimochodem jedním českým akti-vistou) na opoziční cestu. Ale čistá láska na-konec vítězí a hoch se opět stává řádnýmobčanem. Další film by se měl začít natáčetletos v létě. Podle mnoha indicií se máme naco těšit…

Dělat umění v Bělorusku není nic jednodu-chého. Ale umělci ukazují, že i ve složitýchpodmínkách se dá dělat kvalitní muzika, di-vadlo nebo filmy. A tlak úřadů je často vypro-vokuje k mimořádně kvalitním a vtipným dí-lům. Přejme jim ale, aby v budoucnupodobnou motivaci nepotřebovali. Talentu nato mají dost.

Ondřej SoukupAutor je pracovníkem běloruského centra

společnosti Člověk v tísni při ČT.

Iryna Toustsik je lidskoprávní aktivistka běloruského stu-dentského hnutí ZUBR. Zabývá se monitoringem porušovánílidských práv aktivistů ZUBRu včetně fyzických útoků a nezá-konného věznění. Iryna připravuje podklady pro stížnosti napolicii, zajišťuje mediální prezentaci případů nelegálního za-držování lidí a často také zásobuje zadržené občany potravi-novými balíčky. Působí zejména v hlavním městě Minsk.

Farid Tukhbatullin je obránce lidských práv a ekologickýaktivista z Turkmenistánu. Poté co spolupracoval na lid-skoprávním setkání v Moskvě v listopadu 2002 byl turk-menskými úřady uvězněn. Amnesty International adopto-vala Farida jako vězně svědomí a zasazoval se o jehopropuštění. Nakonec svoji vlast z politických důvodů opus-til a nyní žije v exilu.

„Chtějí se udržet u moci a je jim jedno, jestli tobude stát lidské životy,“ říká o diktátorechv Bělorusku a Turkmenistánu aktivistka protest-ního hnutí ZUBR Iryna Toustsik.

Mohli byste čtenářům PŘESu říci něco o ze-mích, odkud jste? A můžete také představitsvé organizace?

Iryna: Lidé dnes bohužel znají Běloruskohlavně kvůli Lukašenkovi. Chtěla bych, abyho znali i kvůli jiným věcem – lidem, tradicím– jako evropskou zemi se svojí kulturou a ja-zykem. Lukašenko nám nedovolí být náro-dem, zavírá běloruské školy. V regionech užv současné době nejsou téměř žádné bělo-rusko-jazyčné školy. Když člověk mluví bělo-

rusky, automaticky to znamená, že jev opozici. Bělorusko bylo v minulosti dlouhoudobu pod Polskem, Ruskem. Vždycky bylopokořené. Chtěla bych, aby Bělorusko koneč-ně získalo nezávislost, vstoupilo do EU a stalose zemí, kam by rádi přijížděli turisté a kde byse lidem příjemně žilo.

Co se hnutí ZUBR týče – je to mládežnickésdružení za demokratické a evropské Bělo-rusko. Vznikli jsme v lednu roku 2001. ZUBRje symbol Běloruska. Tohle zvíře u nás dodnes

žije. Když jsme začínali, mluvili jsme o tom, žepřirozené prostředí zubra je les – a přirozenéprostředí člověka je svoboda. Byla to analo-gie. Existovalo hodně spisovatelů, kteří psalio zubrovi – už v 16. století vznikla poémaPíseň o zubrovi Nikolaje Gusovského. Píšeo tom, jak je zubr moudré, statečné a silnézvíře – proto jsme si zvolili tento název pronaši organizaci. Máme dva hlavní cíle:(1) svrhnout Lukašenka a jeho režim a (2)vstup Běloruska do EU.

Koncert běloruské skupiny N.R.M. Foto: archiv skupiny

Iryna Toustsik a Farid Tukhbatullin Foto: Milan Štefanec


představujeme

V Bělorusku je v současné době velmi mno-ho politických vězňů. Když člověk protestu-je, seberou ho, bijí a posadí jej do vězení zatrestnou činnost. Další věc je, jak Lukašenkonakládá s oblastmi postiženými černobylskoukatastrofou. Posílá tam studenty a tvrdí, že užnehrozí nebezpečí radiace, že je to normálnízemě. Přitom všichni vědí, jak strašlivé jsounásledky jaderné havárie v Černobylu. Lidékaždý rok na výročí této tragédie vyjdou doulic a připomínají si ji. Posledně nás přijelipodpořit i lidé z Ruska a Ukrajiny, byli všakzatčeni a posazeni na patnáct dní do vězení.Ruští lidé se mohli vrátit dříve, protože si jevyžádalo velvyslanectví, Ukrajinci si to odse-děli celé a mají zákaz vstupu do Běloruska napět let. Všichni znají poslední události naUkrajině. Lukašenko se demokratických změnbojí a po událostech na Ukrajině prováděl bojo-vý výcvik, nabíral armádní rezervisty a tvrdil, žese musíme bránit před nepřítelem. Přitom všich-ni vědí, že Bělorusko jako země žádného nepří-tele nemá, je to civilizovaná země. Ale Lukašen-ko a Putin – to jsou dva bratři ve svém směřováník moci. Dva diktátoři.

Farid: Žil jsem a pracoval v Turkmenistánu.To je země, která se nachází ve velmi těžkémregionu – hraničí s takovými zeměmi, jako jeAfghánistán a Uzbekistán, kde je v současnédobě velmi vážná situace. Takže mezi souse-dy Turkmenistánu není žádná demokratickázemě, všechno jsou to autoritativní režimy.Turkmenistán je považován za jeden z nejrep-resivnějších na světě. Neexistuje tam svobo-da slova, nejsou žádné alternativní zdroje in-formací, nejsou žádná alternativní média, lidinemohou žádným způsobem vyjádřit svůjprotest. Slyšel jsem tady svou kolegyni z Bělo-ruska. V Turkmenistánu funguje vyhláška par-lamentu, která postihuje velezrádce, nepřá-tele národa. Zároveň existuje trestný činrozšiřování pochybností o správnosti vnitřnía vnější politiky prezidenta Turkmenistánu.Takže sebemenší pochybnost o konání prezi-denta z vás dělá velezrádce, což s sebou nesetrest doživotního odnětí svobody. V Turkme-nistánu na rozdíl od Běloruska nezavírají naněkolik dní, ale na hodně dlouho. Každý roksice prezident vyhlašuje amnestii, ale propuš-těni bývají obchodníci s drogami nebo jinízločinci a odpůrci režimu, disidenti a opozič-níci nikdy. V současné době sedí asi 60 lidí,kteří byli obviněni z pokusu o spáchání aten-tátu na prezidenta v listopadu 2002. K nimnejsou vpuštěni ani představitelé mezinárod-ních organizací. Mně samotnému se podařiloodsedět si tři a půl měsíce na izolačním oddě-lení ministerstva vnitra. Podle zkušených lidíje to ve srovnání s jinými zdaleka nejlepšívězení, ale mohu říci, že to bylo velmi těžké,šílené podmínky. Bojím se domýšlet, co seděje na jiných místech.

Co se týče mojí organizace, ta se nazýváTurkménská iniciativa pro lidská práva. Jás mými kolegy vedeme monitoring situacev Turkmenistánu, týkající se práv národnost-ních menšin, systému vzdělávání a svobodysdružování v Turkmenistánu. Shromažďujeme

a rozesíláme informace o těchto a příbuznýchtématech. Jakákoliv informace z Turkmenis-tánu je potřebná, protože země je jinak zcelauzavřena. Nedávno byl například vyhoštěndopisovatel Novostěj, s výhrůžkami se opa-kovaně potýkal korespondent rádia Svobo-da, který byl nakonec nucen opustit zemi.V Turkmenistánu neexistují zahraniční dopi-sovatelé a ani za hranicemi neexistují turk-ménští dopisovatelé, protože v turkmén-ském tisku se nepublikuje nic ze zahraničí.Rozhodně ne takové události jako Oranžo-vá revoluce na Ukrajině nebo událostiv Kyrgyzstánu atd. Proto je naším úkolemdodávat informace z Turkmenistánu dovšech zainteresovaných kruhů – OBSE, Ev-ropského parlamentu, médií atd.

Jak mohou fungovat nezávislé občanské ini-ciativy v takových režimech, jaké vládnouv Bělorusku a Turkmenistánu?

Farid: Naší činností bylo vzdělávání společ-nosti v otázkách ekologie a ochrany přírody.Měli jsme omezené možnosti, organizace mělavětšinou 15 – 25 členů. Já osobně jsem separalelně věnoval i lidským právům a pokou-šel jsem se informovat lidi v našem městě,sbíral jsem informace o různých případechporušení práv, posílal jsem je mezinárodnímorganizacím na ochranu práv atd. Je nutnépodotknout, že nezávislá občanská sdruženív Turkmenistánu prakticky neexistují. Orga-nizace, jejímž jsem byl členem, byla zrušenarozhodnutím soudu v roce 2003. Rádobynezávislých organizací, jako je spolek žen, kte-rý nese jméno prezidentovy matky, nebo spo-lek veteránů, který nese jméno prezidentovaotce, se však rušení občanských iniciativ ne-dotklo.

Iryna: ZUBR funguje v rámci občanské spo-lečnosti a naším úkolem je protest v ulicích.Věříme, že osud Běloruska se nerozhodnev kancelářích a na úřadech, to musí udělatlidé v ulicích, jako to bylo na Ukrajině,v Srbsku, v Kyrgyzstánu, v Gruzii. Je to jedi-ný způsob. V minulých devíti letech se nikdoz opozice nedostal do parlamentu. Jedinoušancí jsou tedy ulice. Děláme protestní akce,sociální akce, v současné době se snažímeo zapojení nelhostejných lidí: dvakrát za mě-síc pochodujeme s portréty zmizelých lidíz opozice. Dnes jsou u nás lidé strašeni nejenslovy, ale i činy. Lidé u nás mizí, jsou zavíráni,máme politické vězně. ZUBR pořádá mimojiné akce na jejich podporu. Samozřejmě ne-vycházíme do ulic sami, zapojují se i straničtíaktivisté a členové občanských sdružení. Dalšínáš úkol spočívá v informování o Bělorusku,protože vzniká jisté informační vakuum. Lidénemají šanci dostat informace. Noviny, kterése snaží psát pravdu, jsou rušeny a novinářepokutují a zavírají. Byl i případ, kdy si člověkodseděl 15 dní za to, že rozdával noviny, vekterých byla informace o oslavách Meziná-rodního dne za lidská práva. Jiný dostal zapodobnou věc pokutu 1 700 USD. Také lepí-me plakáty a děláme politické graffiti, což jetaké trestné.

Jak se stalo, že se ve Vašich zemích dostalik moci lidé jako Niyazov nebo Lukašenko?

Iryna: Po rozpadu Sovětského svazu jsmeměli dočasnou vládu, která nemohla nic roz-hodovat. Lukašenko byl zvolen prvním prezi-dentem Běloruska. Byla to hra na city lidí,kteří prožili celý život v SSSR, báli se a nepo-chopili, že žijí v novém nezávislém státě. Ne-věděli, jak se žije jinde na západě. Lukašenkobyl dříve předsedou kolchozu, znal psycholo-gii obyčejných lidí z vesnice, vyrostl tam. Za-hrál na city lidí, podvedl je, nasliboval jim, ževšechno bude dobré, že budou vysoké platy,že bude Bělorusko vzkvétat, ale za celýchdeset let nesplnil jediný svůj slib. Kromě toho,že se ceny a nájmy stále zvyšují, zvyšuje sepočet příslušníků policie, vznikla eskadrasmrti. U nás neexistuje dělení moci. Lukašen-ko změnil ústavu, systém moci a stal se jedi-ným vládcem Běloruska. Podvedl lidi a ne-přestává je podvádět.

Farid: Prezident Niyazov se dostal k mociv roce 1985. Tehdy ho Gorbačov dosadil namísto hlavního tajemníka komunistické stra-ny Turkmenistánu a od té doby stojí v čelezemě. Nutno podotknout, že v době perestroj-ky nevznikla v Turkmenistánu žádná opozi-ce, alespoň ne výrazná. Byly nějaké pokusyněkolika lidí z Akademie věd, kteří nesouhla-sili. Ale akademie byla záhy zrušena a mnozíakademici, intelektuálové a vědci odešli zezemě. Pak se pomocí postupného utahováníšroubů dostal Turkmenbaši k absolutní moci.Na rozdíl od prezidentů okolních zemí se ne-nechává pravidelně volit, ale zvolil se rovnouna doživotí. V roce 2003 změnil ústavu a stalse doživotním předsedou národní rady, kteréjsou podřízeny všechny složky státní moci.Proč k tomu došlo? Na začátku lidé podlehlieuforii, země byla poprvé v historii nezávislá.Prvních pět, šest let lidé podlehli dojmu, žemožná právě teď je potřeba tvrdá ruka a po-tom už bylo pozdě na protesty. Všechna mocuž byla soustředěna v rukou jednoho člově-ka a nejmenší příznaky nesouhlasu hrozilystrašnými tresty.

Byl jsem jednou na opoziční demonstraciv Bělorusku a lidé tam nesli transparenty „Bě-lorusko není Turkmenistán“. V čem jsou pod-le Vás oba režimy podobné a v čem se liší?

Farid: Rozdíly jsou například v tom, že po-dobné mítinky jsou v Turkmenistánu nemož-né. Poslední mítinky se odehrály na konciroku 2002 a na začátku roku 2003, kdy užvýše zmíněné kvaziobčanské organizace de-monstrovaly za trest smrti pro účastníky aten-tátu na prezidenta. Demonstrace proti prezi-dentovi možné nejsou. Jinak z obecnéhopohledu jsou všichni diktátoři historiev principu podobní svým úsilím o neomeze-nou a doživotně zajištěnou moc.

Iryna: Nevím, co ještě dodat. Snad je dalšírozdíl ještě v mentalitě národů. Bělorusko senachází blíže k Evropě. Lukašenko strašípřed vnějšími nepřáteli, diskredituje bělorus-kou kulturu, jazyk, mystifikuje o historii a vlá-dě Stalina, zavírá běloruské školy – prostě se


představujeme

snaží udělat z Bělorusů a Rusů jeden národ.Niyazov je spíše radikální nacionalista.

Farid: V jednom svém veřejném projevuNiyazov řekl, že jsme neutrální země a nemá-me vnější nepřátele. Ale nepřítel je uvnitř,a proto všechny ozbrojené síly musí být při-praveny na boj s vnitřním nepřítelem.

Iryna: Lukašenko připravuje armádu a taj-né služby a říká, že máme vnější nepřátele.Neustále hovoří o válce a o tom, že je nutnése bránit. Všichni chtějí napadnout Bělorus-ko. A lidé se velmi bojí následků války a přičí-tají Lukašenkovi zásluhu za to, že zatímk žádné válce nedošlo. Takže Lukašenko bo-juje s neexistujícími vnějšími nepřáteli a Niya-zov s neexistujícími vnitřními nepřáteli. Spo-lečné režimům je to, že se oba diktátoři snažípřijmout opatření k potlačení jakéhokoliv pro-testu. Chtějí se udržet u moci a je jim jedno,jestli to bude stát lidské životy.

Jak se díváte na revoluce, které proběhlyv poslední době v Gruzii, Kyrgyzstánua Ukrajině? Byly to dle Vás revoluce za de-mokracii, nebo ne? Jaká je pravděpodob-nost podobných revolucí v Bělorusku a Turk-menistánu?

Iryna: Myslím, že to byly revoluce za demo-kracii, i když mnozí tvrdí, že to je export revo-lucí do přetrvávajících diktatur. Myslím, ževšechny země, kde proběhly revoluce, dosáh-nou demokracie a časem se jim podaří vstou-pit do EU a půjdou civilizovanou cestou. Cose týče Běloruska, to půjde svojí cestou. Kdyžvypukla revoluce v Kyrgyzstány, všichni jsmevzdychali, protože jsme čekali, že po Ukrajiněmělo přijít Bělorusko. Všechno to byly mírné,nenásilné revoluce. Ani ZUBR není násilnic-ká organizace. Běloruská opozice dala Luka-šenkovi ultimátum: do poloviny září musí za-čít pátrání po nezvěstných lidech z opozice,jinak začnou velké protesty. Připadá to právěna dobu před volbami, takže je tu jistá šance,že se i Bělorusko pohne trochu více demokra-tickým směrem.

Farid: Můj názor je, že v Gruzii i na Ukrajiněšlo jednoznačně o demokratické revoluce. Cose týče Kyrgyzstánu, tam si nejsem moc jistý,protože všechno proběhlo hodně rychlea zároveň to dodneška nikdo nevzal do ru-kou, nevyhlásil žádný program. V Turkmeni-stánu to závisí na mnoha faktorech. V součas-nosti nespolupracuji s opozicí, ale vím, že taje hodně názorově rozrůzněná. Neshodne sena programu, což hodně snižuje možnost re-voluce. I když vnitřní potenciál země už jevíce či méně připraven k vybuchnutí. Dalšímfaktorem je islámský radikalismus, který bujív okolních zemích. Mám z něho obavy. Našeopozice dlouho hledala podporu na západě,ale z nějakých důvodů k tomu nedošlo, snadse západu opozičníci nezdáli dostatečně vliv-ní nebo kompetentní. Na druhou stranu vímo tom, že právě radikální islámská hnutí jsoustále připravena pomoci. Bojím se toho, žekdyž opozice nedostala podporu na západě,bude ji hledat právě u těchto sil. Jestli potomk něčemu dojde, nebude se to už určitě mocinazývat demokratickou revolucí.

A jak je to s opozicí v Bělorusku?Iryna: To je velmi těžká otázka. V současné

době máme stejně jako v Turkmenistánu pro-blémy s opozicí, s opozičními lídry, kteří senejsou schopní dohodnout na jednom kandi-dátovi. Bojíme se, že se bude opakovat situa-ce z roku 2001, kdy opoziční kandidát bylvybrán teprve 15 dní před volbami. Lidé teh-dy vůbec neměli čas se zorientovat. Proto byse měly teď všechny síly napřít k tomu, abyse situace neopakovala. ZUBR bude podpo-rovat jakéhokoliv kandidáta opozice.

Mohou lidé nebo organizace působícív Česku nějak pomoci opozici ve vašich ze-mích? A jestli ano, jak?

Iryna: Jsme vždycky rádi, když v evropskýchzemích probíhají akce solidárnosti. Co to při-nese našim lidem: 1) Je to morální podpora.Když obyčejní lidé vidí, že někdo není lhos-tejný k naší situaci, ožívají. 2) Důležité také

je, že jsou v evropských zemích informaceo Bělorusku a to nám dává naději. 3) Evropaby měla uvalit na Bělorusko sankce a měla byse pokusit omezit jakýkoliv obchods Běloruskem, protože všechny peníze, kterévyděláme, jdou stejně na milice a na tajnéslužby.

Farid: Za prvé chci říct, že se nepočítámk opozici. Ale souhlasím s Irynou, že morálnípodpora je velmi důležitá. Pomoc občanskýmsdružení a organizacím na ochranu práv jejistě důležitá. Chtěl bych ale ještě zmínit je-den fakt, a to že EU a zahraniční fondy pro-střednictvím velvyslanectví vyčleňují určitéprostředky na podporu demokratického hnutív Turkmenistánu. Jenže v mojí zemi vyšlonařízení o zákazu činnosti neregistrovanýchobčanských sdružení, takže všechny evrop-ské a americké peníze jdou na podporu těchregistrovaných „takzvaných“ občanských or-ganizací, které fakticky ideologicky podpo-rují současný režim. Peníze vyčleněné na de-mokracii tak pracují proti ní.

Co pro Vás osobně znamená účastv aktivitách na ochranu lidských práv?

Iryna: Pro mě je to hlavně pomoc lidem,kteří chtějí vyjádřit svůj názor, kteří chtějí znátsvá práva. Jakmile člověk zná svoje práva,hned se mu lépe komunikuje při jednánís policií, mocenskými strukturami.

Farid: Činnost na ochranu lidských práv jemoje přesvědčení a přesvědčení mých přátela kolegů. Snažíme se bránit právo na svůjnázor. Ale zjevně je to problém. Obyčejní ob-čané nás považují za nenormální, protožepodle nich normální člověk nezačne bojovatza lidská práva v zemích, jako je Běloruskonebo Turkmenistán. Ohrožuje to člověka sa-motného i jeho příbuzné a blízké. Napříkladmého bratra nedávno propustili z práce zato, že já „házím špínu na Turkmenistán“, jakto nazvali. Do téhle doby jsem se bránil veřej-ně vystupovat a dávat interview, ale posledníudálosti mě donutily začít konat. Navíc kdyžse nebude vůbec nikdo zabývat těmito pro-blémy, situace se nezmění. Neříkám, že jsmedosáhli nějakých změn, ale alespoň si světo-vá veřejnost všimla situace v Turkmenistánua bylo vydáno několik rezolucí o znepokoji-vé situaci lidských práv v naší zemi. Není tosamozřejmě jen zásluha moje a mých kole-gů, ale jsme rádi, že jsme se na tom mohlipodílet.

Mockrát Vám děkuji za rozhovor a za Vašiaktivitu.

Rozhovor připravil Milan Štefanec,aktivista kampaně NESEHNUTÍ

„Bezpečí pro uprchlíky“.

Zásah policie proti opozici v Bělorusku Foto: archiv


1. Myslíte si, že je udržitelná vize tolerantní, multikulturní společnosti? Když vezmeme v úvahu události, které proběhly na sklonkuminulého roku v Nizozemí, v zemi, která byla vždy dávána za vzor poklidného soužití rozličných kultur, etnik a náboženství, kde podleVás leží hranice tolerance?

2. Měla by, podle Vašeho názoru, Evropa přijímat více uprchlíků?

3. Co si myslíte o návrhu, který nedávno proběhl médii, že by Evropská unie měla zřídit sběrné tábory pro uprchlíky, a to mimo její území– mluvilo se zejména o Libyi, Tunisku, Maroku a Alžírsku?

Anketa – část druhá

Jan Jařabbývalý zmocněnec pro lidská práva, nyní člen kabinetu evropského komisaře Vladimíra Špidly

1. V obecné rovině je odpověď jednoduchá: Jistěže musíme usilovat o to, aby společnost byla zároveň multikul-turní a tolerantní. Jedinou logickou alternativou by přece bylo to, aby byla společnost monokulturní – aby nakaždém území měl právo na existenci jen jeden národ, jedna homogenní kultura. To je ideál nacionalistů, pro mnenepřijatelný. Formálně logicky existuje ještě třetí možnost, totiž aby byla multikulturní a přitom netolerantní, ale tenasi těžko najde zastánce – kdo by si přál společnost tvořenou vzájemně znesvářenými etnickými skupinami? V konkrétní rovině je naopak hledání „správného“ řešení nesmírně těžké. Vyplývá to už z nejasnosti samotnýchpojmů: Co rozumíme pojmy „kultura,“ „odlišné kultury,“ „multikulturalita“? Často se stavějí do protikladu dvěmetafory – „tavícího kotle“ (v němž se vzájemným ovlivňováním vytváří nová kvalita) a „ovocného salátu“ (v němžsi jednotlivé složky ponechávají své vlastnosti).

V posledním půlstoletí se idea „tavícího kotle“, původně použitá na příkladu USA jako pozitivní příklad, dostala do hluboké defenzivy,protože byla – do značné míry oprávněně – označena za asimilaci slabých minorit k dominantním normám majority. Jenže poslední vývoj,například v Nizozemí, zase vrhá špatné světlo na praktickou realizaci modelu přirovnávaného k „ovocnému salátu“. Ukazuje se totiž, ževýsledkem jsou menšinová společenství, která žijí ve faktické segregaci, nejsou do společnosti integrována kulturně a mnohdy ani ekonomicky.To může relativně dobře fungovat v hierarchické kastovní společnosti, jakou je Indie, ale v evropské společnosti založené na rovnostia občanství to nelze dlouhodobě udržet. Jestliže původní kultury těchto lidí jsou postaveny na principu věrnosti rodině a neznají pojemobčanské odpovědnosti, pak nejsou v plném slova smyslu občany (byť třeba formálně občanství mají). Navíc v takových společenstvích mohoubýt směrem dovnitř uplatňovány normy, například ve vztahu k ženám, jež nejsou slučitelné se základními ústavními pravidly, jimiž se modernídemokratické společnosti řídí.

Je tedy nutno hledat něco, co leží mezi oběma zmíněnými modely. Jinými slovy, opustit „politicky korektní“ teze o zcela odlišných kulturách,jež mohou vesele žít vedle sebe, jenom když bude majorita dost tolerantní; s kritikou takto naivně pojímaného multikulturalismu jsem ochotense ztotožnit. Je nutno povzbuzovat integraci a neschovávat se přitom za politicky korektní fráze; musíme otevřeně přiznat, že každá integraceje částečně asimilací. Ale současně, pozor, bychom neměli vylévat dítě s vaničkou, či tvrdit, že se musíme vrátit zpět k „tavícímu kotli“ nebodokonce ke zglajchšaltované, asimilované společnosti kulturně identických Němců, Francouzů, Holanďanů. Společným jmenovatelem toho,do čeho bychom měli chtít menšiny a přistěhovalce integrovat, by neměly být naše jednotlivé nacionalistické mytologie, ale obecné hodnotyevropské modernity. Jinými slovy nechtít po Pákistánci, aby se kulturně identifikoval s němectvím, pil šnaps a nosil Lederhosen, ale chtít poněm, aby respektoval rovná práva mužů a žen a aby oznámil policii, když uvidí v islámském středisku antisemitský leták vyzývající k násilí protiŽidům. Chtít po něm, aby sdílel obecně evropské kulturní hodnoty a ponechal si nad touto základnou právě tolik pákistánské kulturní identity,kolik si Němec ponechává německé, Holanďan holandské apod.

2. Na první pohled to není otázka počtů. Počet uprchlíků přece není regulován žádnou kvótou; uprchlíka ve smyslu Ženevské konvence stát,na jehož území se uprchlík dostane, přijmout prostě musí. Uplatňují se tu ovšem dva paradoxy. Za prvé: ti, kdo jsou autentickými uprchlíky čibona fide žadateli o azyl, se v důsledku vízových a jiných opatření jen zřídka dostávají na území legálně, pokud se tam vůbec dostanou.A naopak, mezi žadateli o azyl je ohromné procento ekonomických migrantů, kteří používají tento kanál, protože obecně je přistěhovaleckápolitika většiny zemí dosti restriktivní. Nakonec tedy jde o počty, ale otázkou počtů je spíše to, zda by měla Evropa přijímat více ekonomickýchpřistěhovalců.

3. Je to velmi nemoudrý nápad. Vždyť by to byla katastrofa. Z těchto táborů by lidé dále utíkali tam, kam směřují – zvláště uvážíme-li, ževětšina prchá před chudobou a hledá štěstí v některé z prosperujících zemí. Vzhledem k nakupení na jednom místě by pak jejich pohybpředstavoval mnohem větší bezpečnostní riziko než teď a bylo by velmi pravděpodobné, že by se v takových sběrných táborech chopilyfaktické moci a organizace dalšího pochodu na bohatý Západ různé převaděčské mafie. Jenom bychom jim tím usnadnili práci, že bychom jimklienty hezky shromáždili na jednom místě. Jak by tomu navrhovatelé chtěli zabránit? Nejde to, leda že by se ty sběrné tábory vybavilynejpřísnějšími bezpečnostními opatřeními jako Guantanámo. Pak by to ovšem byly koncentráky v pravém slova smyslu.

František Kostlánčlen o. s. - Tolerance a občanská společnost. Poradna pro uprchlíky, Centrum pro otázky migrace

1. Tolerantní, multikulturní společnost již není jen vizí. S jistými problémy přece jen funguje například v USA,Brazílii, Hongkongu, Indii, Kanadě, ale třeba i v evropských zemích, např. ve Velké Británii. S pokračující globalizacíje teorie o nemožnosti soužití lidí různých kultur krokem do pekel – namísto reality ctí a snaží se oživit dávnovyčichlé národní resentimenty. Hranice tolerance leží v (ne)přijetí zákonodárství hostitelské země a hodnot, z nichž vychází. Například: jestližeby kdokoli, včetně muslimů, v ČR bránil vycházet manželce ven či dcerám se vzdělávat, porušil by zákony,


a tolerance tudíž automaticky končí. Evropské země jsou samozřejmě součástí daného vývoje na kontinentu, nemohou se proto vzdát prosazo-vání lidských práv kvůli některým aspektům tradic jiných kultur.

Naopak bránit někomu nosit náboženské symboly ve veřejných institucích (jako např. ve Francii šátky, jarmulky či křížky) je evidentnímprojevem netolerance. Aby to tak nevypadalo, musel k tomu francouzský parlament přijmout zbrusu nový zákon.

2. Samozřejmě. Problém v čím dál tvrdší imigrační politice EU spočívá opět v nepochopení reality. Žádné přitvrzení nezabrání uprchlíkům,aby se na starý kontinent vydávali – takže EU si nižším přijímáním uprchlíků zadělává na vážný problém s „ilegály“, kteří buď živoří na okrajispolečnosti (což je v některých ohledech proti lidským právům, které EU hlásá), nebo se kvůli bídě a zranitelnosti stávají snadnou kořistízločineckých struktur – ať už jako oběti či coby jejich noví členové.Součástí tohoto problému je i ekonomická pomoc těm zemím, z nichž do zemí EU přichází nejvíce uprchlíků. EU by lépe pomáhala těmto lidem,kdyby namísto dosavadního financování soukromých pokladen různých diktátorů či podpory palestinských teroristů více financovala konkrét-ní projekty (např. zavlažování a další konkrétní podporu zemědělství, stavbu škol, výrobu pitné vody apod.) a podporovala vznik novýchpracovních příležitostí.

3. Tento nápad je zcela šílený. Krom mnoha jiných, praktických námitek: kdo by uprchlíkům mimo území EU zaručil alespoň základní práva?Snad Kadáffí? Šlo by vlastně o první krok k popření údajných evropských hodnot. S trochou ironie lze říci: Jsou-li lidská práva nedělitelná(včetně práva požádat o azyl), týkají se všech lidí a nejdou rozdělit mezi rovné a rovnější.

Petruška Šustrovánovinářka

1. Nejen udržitelná, ale pro stárnoucí Evropu jediná možná. Otázka jen je, jak zároveň udržet tradici a multikul-turalitu – ale to je na dlouhé disputace. V Americe je vehementně vedou už dávno.

2. Nic jiného jí nezbývá, nechce-li se stát kontinentem bezmocných starců.

3. Kdyby to nebylo nedůstojné, připomněla bych, že Hitler chtěl Židy vystěhovat na Madagaskar, protože jinépodobenství mě nenapadá.

Jarmila Bednaříkováuniverzitní učitelka, spisovatelka, členka městského zastupitelstva v Kyjově

1. Nepochybně. Už se to v dějinách několikrát podařilo – v období helénismu, římského impéria, do jisté míryi v rámci středověkého evropského křesťanského univerza. Dnes jenom musíme jít více do hloubky společnosti.Globalizace výhod pro elitu nestačí. A nová velká migrace je toho důkazem.

2. Především by se Evropa i USA měly starat o to, aby azyl před válkami, nedůstojnými ekonomickými podmín-kami apod. muselo hledat co nejméně lidí.

Pokud se týče přímo Česka, na větší příliv uprchlíků musí být připravena i širší legislativa (nejen ta, která se přímotýká imigrantů, ale třebas i opatření proti černé a šedé ekonomice). Meze přijímání uprchlíků vidím jen v tom, aby zůstávaly slušné životnípodmínky pro domácí i příchozí (Domácí zedník nemůže např. pracovat za stejnou mzdu, za jakou je ochoten pracovat ukrajinský dělník,protože na rozdíl od něho nemá kde posléze koruny výhodně směnit).

Jinak si myslím, že Evropa je schopna přijmout větší počet imigrantů. Jen přijmout jednu jednoduchou zásadu: Nepotřebuju stokrát víc, nežspotřebuju...

3. Proč? Už na první pohled dát najevo: Vy mezi nás nepatříte, jste pro nás zátěž a zbytečná starost? Dokud si neuvědomíme, že nejprve jsmevšichni zkrátka lidé se stejnými anebo alespoň velice podobnými radostmi, úzkostmi, bolestmi a sny, a teprve potom třeba křesťanéa muslimové, černí a bílí, Češi a Čečenci, budeme jedny a tytéž tisícileté problémy řešit stále dokola. V tak mnohém je naše civilizace třebadědičkou starého Předního východu, že se divím, z čeho tu svou euro-atlantickou pýchu vlastně čerpáme.

Až místo ankety o největšího Čecha bude vypsána anketa o největšího Evropana – uvědomme si, nebudeme tam moci napsat slovo Ježíš...

Aleš MáchalPedagog Domu ekologické výchovy Lipka

1. Jsem si vědom, že mi nepřísluší rozumovat o uprchlických problémech, poněvadž se na jejich analyzování anina praktickém řešení osobně nepodílím. Poněvadž však tento problém považuju za velice závažný a vážím sisouvisejícího úsilí NESEHNUTÍ, jakož i jím nově vydávaného časopisu PŘES, dovolím si, jsa vyzván, osobní názor:

Domnívám se, že tolerantní, multikulturní společnost je vlastně jediná možnost, jediná dlouhodobě udržitelnápříležitost, kterou lidé vůči sobě navzájem mají, bez ohledu na zemi či region. Přál bych si, abychom takovéhopřístupu byli (my Češi) schopni co nejdřív.

2. I když to nepochybně bude znamenat spoustu nových starostí a problémů nejen pro úřady, jsem přesvědčen, že přijímat více uprchlíkůje i v tomto ohledu jediný možný přístup.

3. Chci věřit, že šlo o špatnou interpretaci nebo o velmi hloupý vtip. Pokud tohle někdo myslí vážně, je to smutné a nesmíme se s tím smířit.


Pavel Nováčekekolog, ředitel Centra interdisciplinárních studií UP, zakladatel oboru „rozvojová studia“ na Přírodovědeckéfakultě UP, předseda Strany pro otevřenou společnost

1. V dlouhodobém horizontu určitě ano, i když proces bude mít řadu výkyvů. Jeden z nich, myslím, probíháprávě v současnosti, kdy se zdá, že místo k tolerantní a otevřené společnosti směřujeme spíše ke „střetu civilizací“.S tím bychom se neměli smířit, protože by mohl hrozit efekt „sebenaplňujícího se proroctví“.

2. Především by si EU i jednotlivé státy (a ty nově přijaté obzvláště) měly vyjasňovat, kolik uprchlíků a za jakýchpodmínek chtějí přijmout, jaká je „únosná kapacita“ území. Měli bychom také věnovat dostatek energie a prostřed-ků, abychom dokázali co nejlépe rozlišit, kdy jde opravdu o pomoc lidem v neštěstí (z důvodů náboženského,politického pronásledování aj...) a kdy jde „jen“ o ekonomickou motivaci.

3. Jde jistě o kontroverzní návrh, ale v zásadě nejsem proti. Pokud bude se státy, na jejichž území tábory budou,rozumná domluva, která zajistí důstojné podmínky v těchto táborech (i za úplatu ze strany EU) a zabrání případnému zneužití obyvatel těchtotáborů pro politické či jiné účely ve zmíněných zemích.

Pojem „státní občanství“ a jeho nabytíPojem „státní občanství“ má svou dlouhou historii, ale poměrně

krátké dějiny, nezbytným atributem moderního státu se stává až nasklonku 19. st. Pojmu „občanství“ předcházel pojem „poddanství“,ten se však pro vyjádření rovnosti před zákonem nehodil, proto vznikápojem občan, tak jak jej známe z Velké francouzské revoluce. Občan,tedy jedinec aktivní a připravený využít svých práv, ten, který se máznačnou měrou podílet na správě věcí veřejných.

Občanství musíme odlišit od občanství k obci či kraji, zde totiž rozho-duje náš trvalý pobyt, k nabytí státního občanství je však třeba naplnitjiná kritéria, právě o nich budeme hovořit z hlediska práva správního.

Státní občanství ČR je trvalým právním vztahem občanaa státu ČR, občanství ČR lze nabýt několika způsoby. Prvním z nich jenarození, za podmínky, že alespoň jeden z rodičů je státním občanemČR. O občanství tak rozhoduje nikoliv místo narození, ale nášpůvod (latinsky ius sanguinis). Může se však stát, že rodičedítěte nemají žádnou státní příslušnost (jsou bezdomovciv právním slova smyslu) a dítě se narodí na našem úze-mí, místo narození tak přidělí dítěti st. občanství za pod-mínky, že ani jeden z jeho rodičů nemá státní občanstvíjakéhokoliv státu.

Státní občanství lze získat také osvojením. České stát-ní občanství tak získává dítě, jehož osvojitel je státnímobčanem ČR. Občanství nabývá dítě dnem právní mocirozsudku o osvojení.

I určení otcovství může být rozhodné pro nabytí státní-ho občanství ČR, jestliže je otec dítěte, u něhož je otcovstvíurčováno (tedy jedná se o mimomanželského potomka,u potomka narozeného v manželství je právně předpoklá-daným otcem dítěte manžel matky), státním občanem ČRa občanství ČR nebylo možné udělit podle občanství matky,protože je buď cizí státní příslušnicí, anebo státní občanstvívůbec postrádá (bezdomovkyně).

V případě nalezení jedince mladšího 15 let na území ČR, pokudse neprokáže, že má občanství jiného státu, nabývá tento státní ob-čanství ČR, zde se tedy uplatňuje princip místa (latinsky ius soli).

Zvláštním případem nabytí občanství v historii ČR bylo tzv. prohláše-ní, to mohl učinit občan ČSFR, který neměl ke dni 31. 12. 1992 anijedno z občanství budoucích samostatných republik, v té době bylomožné si vybrat jen jedno z občanství. Od roku 2003 je bývalým obča-nům ČSFR, kterým bylo v době 1. 1. 1994 až 1. 9. 1999 uděleno st.občanství SR, umožněno, a to opět prostřednictvím prohlášení, nabytíst. občanství ČR (a to bez ohledu na místo pobytu takové osoby).

Právní okénko – občanstvíStátní občanství a žádost o jeho udělení

Státní občanství ČR lze získat i na základě žádosti, opět je tu několikpodmínek, které však musí být splněny. Žádost se podává u obecníhoúřadu, který je příslušný podle místa trvalého pobytu žadatele. Úřadbude prověřovat zejména důvody Vaší žádosti a znalost českého jazy-ka, znalost se však neprokazuje u státního občana Slovenské republi-ky. Úřad Vaši žádost zasílá ministerstvu vnitra.

Ministerstvo musí Vaši žádost posoudit i z hlediska bezpečnostistátu, může si proto vyžádat i stanovisko Policie ČR. O žádostio udělení st. občanství ČR rozhoduje ve správním řízení Ministerstvovnitra ČR. Ve finále a v případě kladného rozhodnutí vydá minister-stvo žadateli Listinu o udělení státního občanství. Státní občanstvínabudete dnem, kdy složíte státoobčanský slib.Nyní zpátky k podmínkám, které je nutno splnit v případě žádosti

o udělení st. občanství ČR. Na území ČR musíme mít povolenýtrvalý pobyt ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let,

přičemž po tuto dobu se zde současně musíme zdržovat.Další podmínkou je prokázání toho, že nabytím st. občan-ství ČR pozbudeme dosavadní st. občanství, pokud ne-jsem bezdomovcem nebo uprchlíkem (tedy osobou, kte-ré byl takový statut přiznán), dále musíme naplnitpodmínku bezúhonnosti, kdy v posledních pěti letechjsme nebyli pravomocně odsouzeni za úmyslný trestnýčin. Tyto podmínky je nutno splnit kumulativně, tedyvšechny, a to včetně již zmíněné znalosti českého jazy-ka s jedinou výjimkou u st. občanů SR. Podle práva ČRnení možné nabýt st. občanství ČR skrze sňatek s čes-kým občanem, je to však dobrý důvod k udělení trvalého

pobytu v ČR, který nám otevře cestu ke splnění podmí-nek, za kterých lze o české občanství žádat.

Pozbytí státního občanství ČRStátního občanství ČR lze pozbýt prohlášením nebo nabytím

cizího státního občanství. Pluralita občanství však možná je v pří-padě nevýslovného nabytí dalšího st. občanství, obecně však přinášísvé potíže, např. v otázkách občanské věrnosti dvěma státům v přípa-dě válečného konfliktu.

Státní občan, který se zdržuje v cizině a současně je státním obča-nem cizího státu, může ode dne, kdy dosáhne 18 let (hranice zletilostiv ČR), prohlásit, že se vzdává státního občanství ČR.

Státní občan pozbývá st. občanství ČR, jestliže na základě výslovné-ho projevu vůle nabyl cizí st. občanství.

mezi paragrafy


Občanství Evropské unieObčanství EU bylo zavedeno Maastrichtskou smlouvou o EU v roce

1993. Občany EU mohou být jedině občané členských státu, tedyobčanství EU nelze nabýt bez nabytí občanství členského státu. Způ-sob nabývání a pozbývání nadále určují právní předpisy členskéhostátu, neprobíhá sbližování či stavění základního rámce právní úpra-vy ze strany EU.

Občanství EU v sobě nese řadu dílčích práv, k nimž náleží právovolební v komunálních a evropských volbách, petiční právo, právo nadiplomatickou a konzulární ochranu, právo na volný pohyb a pobytna území kteréhokoliv členského státu.

Základní právní úpravu lze najít ve Smlouvě o založení ES, zajímavéinformace pak na webových stránkách:http://europa.eu.int/index_cs.htm nebo http://www.evropska-unie.cz/.

Vladimíra MedkováAutorka studuje Právnickou fakultu MU.

další informace:- z.č.40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství- http://www.mvcr.cz/2003/rady.html- http://mesta.obce.cz/- http://portal.gov.cz/

mezi paragrafy

Koncem dubna letošního roku sev Budapešti konal třetí ročník soutěže MootCourt – mezinárodní azylové právo, kteréhose zúčastnili studenti právnických fakultstřední, východní a jihovýchodní Evropy. Pro-tože jsem se ho také zúčastnil, a to společněs dalšími třemi studenty Právnické fakultyMasarykovy univerzity, v několika řádcíchbych Vám rád popsal smysl a průběh tétosoutěže.

Podstatou Moot Courtu je řešení fiktivníhoprávního případu, který je zadán vytvořenýmskupinám studentů právnických fakult. Týkáse určité oblasti práva a vybrané právní otáz-ky. Celá soutěž trváněkolik měsíců, jejímvyvrcholením je simu-lace typického soudní-ho řízení před soudci.Soudci jako reprezen-tanti odborné veřej-nosti dotváří vysokoukvalitu každého roční-ku soutěže. Odbornouveřejnost tvoří převáž-ně profesoři evrop-ských právnických fa-kult, zástupci nevlád-ních organizací, advokáti nebo samotní soudcipůsobící ve významných soudních institucí,jako je například Evropský soud pro lidskápráva. Předmětem Moot Courtu obecně mo-hou být například záležitosti týkající se ob-chodních či občanskoprávních otázek, řeše-ní ekologických sporů nebo řešení tématuprchlického práva. Moot Court – meziná-rodní azylové právo pořádaný letosv Budapešti se zabýval případem z okruhuuprchlického práva.

Nyní k samotnému případu. Jak jsem jižvýše naznačil, jedná se o vymyšlený pří-pad, jehož pozadí je ale reálné. Byl zasazendo Rwandy poloviny devadesátých let, kdeprobíhal etnický konflikt mezi Hutuy a Tut-sii a odkud tisíce lidí utíkaly ze země za bez-pečím. Mezi nimi byla i ústřední postavanašeho případu, novinář hutuské přísluš-nosti zaměstnaný státní televizí, kterýv průběhu války vytvořil na základě poky-nů televizní propagandu, ve kterém byliHutuové nepřímo vyzýváni k odplatě vůčiTutsiům a umírněným Hutuům. Následovaljeho útěk z Rwandy z důvodu obavy o vlast-ní život, kdy se přes několik afrických zemí

Moot Courtdostal do evropského fiktivního státu, kdepožádal o azyl.

Základním důkazním prostředkem, kterýjsme při vytváření našich argumentů použí-vali, byla samotná výpověď žadatele, kterousdělil úředníkovi migračního a azylovéhoodboru ve státě, kde žádal o azyl. Naším úko-lem bylo vypracovat jak jeho obhajobu, tedypoukázat na skutečnosti, které svědčí ve pro-spěch žadatele, aby mu byl udělen azyl, taki pro jeho obžalobu, kdy jsme zastupovali státa naším cílem bylo prezentovat důvody, kte-ré vedou k nemožnosti udělení azylu. Při zpra-cování našich materiálů, o které jsme se poté

opírali při ústním kole, jsme používali Úmlu-vu o právním postavení uprchlíků, meziná-rodní smlouvy týkající se občanských a poli-tických práv, které zavazují příslušné smluvnístáty, dále judikáty Mezinárodního tribunálupro Rwandu, který byl ustanoven na konciroku 1994 s cílem vyšetřování genocidya dalších zločinů proti lidskosti ve Rwandě ataké jsme používali další rozhodnutí, kterébyly vydávány národními soudy ve světěa byly podobny tomuto případu. Zaměřili jsmese zejména na porozumění a výklad základ-ních pojmů Ženevské konvence, jako je opráv-něný strach (well-founded fear), oprávněnýstrach z pronásledování, vymezené důvodypro uznání oprávněnosti pronásledování, prin-cip non-refoulement (zákaz vrácení osobyzpět do země původu) nebo třetí bezpečnázemě. Dále jsme využili průběžné a výročnízprávy nevládních organizací o aktuálním sta-vu lidských práv v zemích, kterými náš žada-tel projížděl při útěku z Rwandy, a tím jsmezkoumali možnost, jestli mohl v některé zemibezpečně zůstat, aniž by musel odcestovatdo Evropy. Velký důraz byl, kromě zpráv ne-vládních organizací, kladen i na oficiální zprá-

vy Ministerstva zahraničí USA o stavu lidskýchpráv v jednotlivých zemích, ke kterým se taképřihlíželo při celkovém hodnocení případu.Za složitou část naší argumentace bylo pova-žováno odkazování na rozsudky národníchsoudů, za zmínku jistě stojí rozsudek vydanýv Kanadě, ve kterém byli novináři definovánijako sociální skupina, a to zásadně stačilo k tomu,aby žadatelka uspěla v žádosti o azyl. To zna-mená, že v případě, kdy jsme byli obhájci ža-datele o azyl, bylo naším úkolem vyhledávatpodobné úspěšně skončené kauzy a snažilise je aplikovat pro náš případ. Na základětakovýchto podkladů jsme se připravili pro

ústní kolo, kde jsmepřed soudci úspěšněa někdy i neúspěšněobhajovaly naše argu-menty.

Pokud bych měl ho-vořit jen za sebe a roz-hodoval bych pouzepodle citu, asi bychudělil azyl každému,kdo přichází z podob-ně postižené země.Z hlediska právníhoale musíme každý pří-

pad hodnotit mnohem „přísněji“ (samozřej-mě s citem) a posuzovat každou žádost indi-viduálně s důrazem na okolnosti, za jakýchdotyčná osoba ze země uprchla a jestli napří-klad naplňuje požadavky uvedené napříkladv intencích Ženevské konvence. Také jsem siuvědomil, že ne všechny zprávy, které vydá-vají nevládní organizace k určité zemi, se dajípoužít ke každému případu a dále zejménato, že při selekci informací k zemi původu jedůležité dbát pravidel, jako je relevance ta-kové vybrané informace, použité zdroje a je-jich důvěryhodnost, přesnost výzkumu nebotransparentnost předložených dokumentů.Pro mě osobně bylo pozitivní zkušeností to,že jsem měl možnost se setkat se studentyjiných právnických fakult v Evropě, jejichžhlavním zájmem je uprchlické právo, stejnětak jako se zástupci odborné veřejnosti, kte-rá nás povzbudila a svými zkušenostmi mo-tivovala v další práci v oblasti uprchlickéhopráva.

Radek DvořáčekAutor studuje Právnickou fakultu MU.

Účastníci a účastnice soutěže Moot Court 2005 Foto: internet


Otec Seraphim Väntinnen-Newton působíjiž po řadu let jako kaplan a duchovní porad-ce v detenčním centru pro žadatele o azylv Oxfordu (Campsfield Home ImmigrationRemoval Centre). Ač rodilý Angličan, konver-toval v mládí k pravoslaví. Je knězem Ruskéortodoxní církve ve Velké Británii a je činnýv rusko-řecké ortodoxní komunitě v Oxfordu.Zároveň má také svou farnost u Gloucesteru.

Vystudoval klasickou filologii na oxfordskéuniverzitě a po mnoho let působí jako učitelangličtiny pro zahraniční diplomaty a vojákyv rámci University Foreign Service Program-me při univerzitě v Oxfordu.

V květnu letošního roku již po druhé na-vštívil na pozvání Institutu sv. Jana TeologaČeskou republiku a v rámci svého pobytuzavítal i do Olomouce a na Palackého univer-zitu, kde jsme s ním připravili následující roz-hovor. Ve Velké Británii zrovna probíhaly par-lamentní volby, jejichž klíčovým tématembyla právě otázka migrace a azylu. Mimo jinéi o tomto jsme si s otcem dlouze povídali. Na-vzdory svému rušnému pracovnímu progra-mu nám tento laskavý a hluboce vzdělanýčlověk věnoval nejen svůj drahocenný čas,ale i skutečně lidský a přátelský přístup.A zároveň netradiční pohled na to, jak fungu-je detenční centrum pro žadatele o azyl, in-stituce, která nejen v Británii vzbuzuje tolikprotikladných názorů a emocí.

Třebaže vaše studia a dodnes i profesní pů-sobení jsou spojeny s jednou z nejtradičněj-ších anglických univerzit, váš život rozhod-ně není suše akademický, spíše naopak.Působíte v několika profesích současně, se-tkal jste se a setkáváte se s řadou zajíma-vých a nikoliv nevýznamných osobností aka-demického i politického života. Jak a kdy jstese při tom všem dostal k práci s žadateli o azyl?

Historie mé práce s žadateli o azyl je takšest, sedm let stará. Tehdy jsem byl oslovenrumunskou komunitou v pravoslavném kos-tele v Oxfordu, abych navštívil rumunskéhožadatele o azyl, který se ocitl v místním de-tenčním centru. Při této návštěvě jsem bylpředstaven tamnímu kaplanovi z anglikánskécírkve. Byl to velmi přívětivý člověk a potěši-lo ho, že se se mnou mohl seznámit. Má zku-šenost z první návštěvy byla veskrze kladnáa protože umím trochu rumunsky a rusky, byljsem požádán, abych navštěvoval centrumpravidelně. Když se po dvou letech zdejší kap-lan stal manažerem jednoho z největších teh-dy budovaných detenčních center, požádal

„Smyslem mé profese je pra-covat se zadrženými tak, abyjejich každodenní život byl conejpříjemnější,“ říká otecSeraphim Väntinnen-Newton

mě, zda-li bych neměl zájem o jehopráci. Na chvíli jsem se zamyslel a pakjsem řekl, proč ne? A tak jsem se stalpřed čtyřmi lety v tomto centru kap-lanem na plný úvazek.

Mohl byste přiblížit svou práci? Týkáse pouze náboženství nebo má i svousociální a psychologickou dimenzi?

Je to všechno současně. Naše cen-trum je určeno výhradně pro osamě-lé muže, v současnosti máme 184 kli-entů, převážně mladších lidí, zevšech národů světa, od Mongolska až po La-tinskou Ameriku, od jižní Afriky prakticky ažpo Sibiř. Hlavním cílem mé práce je zajistit,aby čas prožitý v tomto centru byl pro lidi conejklidnější, aby mohli překonat svá trauma-ta a šok z toho, že jsou zadržováni. Zajišťuje-me pro ně právní poradenství, lékařskou péči,vzdělávací programy a zábavu. Organizuje-me etnické večery spojené s představenímtradiční kultury, kuchyně atd. Máme dokon-ce skupinu hudebníků, kteří docházejí docentra třikrát týdně a hrají prakticky na všech-ny představitelné nástroje od houslí až podidgeridoo (nástroj australských aboriginů).Při takových akcích zažíváte fantastické chví-le, např. Kurdové hned začnou tancovata zpívat ve svém jazyce.

Otče, proč jsou vlastně některé skupiny ža-datelů o azyl ve Velké Británii zadržoványv detenčních centrech?

Podle nového imigračního zákona musíteo azyl požádat hned při vstupu do země. Smys-lem toho opatření je vyloučit žadatele, kteříse azylu rozhodnou využít později k řešení ji-ných problémů. Imigrační úředník, který zva-žuje žádost o azyl, buď rozhodne, že můžetev Británii dočasně žít volně, např. u přátel,a nebo dospěje k závěru, že jste riziková oso-ba, která by se mohla ve společnosti ztratitjako ilegální imigrant. Právnická angličtina proto používá slovo absconding (doslova to zna-mená skrývání se před spravedlností, unik-nutí – pozn. překladatele). Takoví lidé potomskončí v imigračních detenčních centrech,kde je jejich azylová žádost projednávánaimigrační službou. Podle nových pravidel sečas projendávání žádosti zkrátil na šest týd-nů, ale samozřejmě existují i složité případyvyžadující delší čas. Pokud se doba projedná-vání žádosti protahuje, má žadatel právo po-žádat o propuštění na kauci – ovšem za před-pokladu, že má patřičné finance a nějakou

adresu, kde by mohl bydlet. Takovéto přípa-dy rozhoduje u soudu zvláštní imigrační soud-ce. Přístup k jednotlivým skupinám žadatelůse však liší. Například jen velmi zřídka jsoutakto propuštěni imigranti z Jamaiky. Je todáno tím, že většina z nich je spojenas podsvětím a nemá čistý trestní rejstřík. Jakznámo, organizovaný zločin a drogy hrají naJamaice významnou roli.

Zadržování uprchlíků a žadatelů o azyl jepovažováno za akt nalézající se v rozporus mezinárodním uprchlickým právema úmluvami o právní ochraně uprchlíků. Cosi z tohoto hlediska myslíte o existenci de-tenčních center ve vaší zemi?

To je velmi obtížná otázka. Jako kaplana jako člen církve se touto otázkou nezabý-vám. Smyslem mé profese je pracovat se za-drženými tak, aby jejich každodenní život bylco nejpříjemnější. Ve Velké Británii ovšem natuto otázku existuje celá škála názorů. Zhru-ba tak každý měsíc skupina, která si říká Vý-bor pro zavření Campsfieldu, pořádá předcentrem demonstrace. Sejde se vždy tak oddeseti do padesáti lidí, kteří pochodují kolemcentra, provolávají různá hesla a vyjadřují pře-svědčení, že centrum by mělo být uzavřeno,protože odporuje lidským právům. Na druhéstraně pozitivním faktem týkajícím se centraje nezávislá a důsledná kontrola. Centrum zři-zuje vládní imigrační služba, ale každodenníprovoz centra řídí soukromá společnost. Cen-trum však pravidelně navštěvuje vládou jme-novaná kontrolní komise, která zjišťuje, zdadotyčná společnost plní podmínky smlouvyuzavřené s vládou. Komise má právo kdyko-liv navštívit centrum, kontrolovat kvalitu po-skytovaných služeb, vyslechnout stížnostiklientů a projednat je přímo s manažerem.Manažer musí na stížnosti odpovědět, zabý-vat se jimi a postarat se o vyřešení příslušné-ho problému. Tato nezávislá komise je zodpo-vědná přímo ministerstvu. Členové komise

Seraphim Väntinnen-Newton Foto: Lubor Kysučan


nejsou za svou práci placeni, uhrazeno do-stanou pouze cestovné. V Campsfieldu tatospolupráce funguje skvěle a díky ní se tu pod-statně zlepšila kvalita všech služeb. Toto po-važuji ze svého hlediska za důležité. Otázkazda zadržovat, či nikoliv je otázkou politic-kou, na kterou mají lidé rozdílné názory.

Jak vypadá takový všední den člověka pobý-vajícího v detenčním centru. Mají tito lidé takémožnost vzdělávání či sportovních aktivit?

Ano, máme k dispozici např. velkou tělo-cvičnu. Uvědomte si, že zadržený má vždypřed sebou celý den, který musí nějak smys-luplně prožít. Každý takový den je pro nějv jeho situaci svým způsobem překážkou, kte-rou musí nějak překonat. A já vždy zadrže-ným říkám, musíte žít právě pro tento den,jen pro tento den. Den je zpestřen řadou akti-vit. Důležitou úlohu hrají i náboženské obřa-dy, které jsou velmi intenzivní. Uvědomte si,že lidé, kteří sem přicházejí, pocházejí ze sil-ně náboženských společností, to nejsou žád-ní sekulární Britové, nebo – jak předpoklá-dám – sekulární Češi. V našem centru sekonají přinejmenším tři náboženské obřadydenně. Máme zde modlitebnu pro křesťany,pro muslimy, pro sikhy i další náboženské sku-piny. Dále organizujeme vzdělávací progra-my, např. výuku angličtiny, výuku čtení apsaní, lekce základů práce s počítačem, umě-lecké a sportovní kursy. I tak je však den prozadržené v centru velmi dlouhý. Průměrněstráví každý člověk v centru 70 dní, někdyvšak mnohem déle.

Jedním z nejvážnějších problémů pro za-držené je asi omezená možnost pohybu. Jak

se s tím vypořádáváte?V tomto se liší centrum

od centra. Někdy vznikajíopravdu obtížné situace,např. před dvěma lety bylojedno z nově postavenýchcenter jeho vlastními oby-vateli vypáleno, měli to nasvědomí docela agresivnílidé z Albánie. Centrum,kde pracuji já, je obklope-no ohradou 9 metrů vyso-kou. Uvnitř je však napros-tá svoboda pohybu, neplatízde žádná omezení. Mámek dispozici dvorek, zahra-du a velké hřiště pro míčo-vé hry. Ani to však nestačípro dostatečnou relaxaci.Velký problém představu-je fakt, že zadržení, např.na rozdíl od vězňů ve věze-ní, nemohou pracovat. Ně-kdy se jim dostane mož-nost vykonávat drobnoupráci při údržbě centra.Vedle nesporného psycho-logického významu to proty chudší z nich znamenái ekonomický přínos – zavydělané peníze si mohou

třeba koupit telefonní karty a zatelefonovatsvým blízkým. Vláda dnes rovněž uvažujeo vybudování tzv. otevřeného centrav blízkosti Oxfordu, odkud by jeho klientimohli volně vycházet do města.

A jak je to s financováním? Jsou centra fi-nancována státem nebo na ně přispívajíi soukromé charity?

Centra jsou placena přímo ze státního roz-počtu, tedy daňovými poplatníky. A jsou toopravdu velké peníze, takže vláda dnes uva-žuje o snížení rozpočtu. Jednou z nejdražšíchpoložek jsou výdaje na deportace do zeměpůvodu v případě zamítnutí žádosti o azyl.Pokud deportovaný klade odpor, musí být naletiště dopraven s eskortou. Některým se po-daří uniknout tak, že prolomí zadní dveředodávky, která je veze na letiště. Někdy sevyskytnou problémy až po nastoupení napalubu letadla, kdy se deportovaný na pro-test třeba obnaží, začne křičet a hvízdat.V takovém případě se pilot musí rozhodnout,zda poletí i za této situace, nebo dotyčnéhonechá vysadit. Většinou zvolí druhou varian-tu. Tehdy se neúspěšný žadatel vrátí zpět docentra a imigrační služba musí pro příští de-portaci zajistit eskortu dvou mužů, kteří hobudou, mnohdy i spoutaného, doprovázet pocelou dobu jeho návratu domů.

Jaký postoj u deportovaných převládá?To se liší. Někteří se brání jakékoliv depor-

taci. Jiní říkají, pošlete mě kamkoliv, jenomne domů, neboť tam bude můj životv nebezpečí. Například teď máme zrovnav centru spisovatele z Konga. Je to ve své zemivelmi slavný dramatik, velmi dobrý člověk a

vroucí křesťan. A ten nám pořád opakuje, po-šlete mě kamkoliv, jen ne domů, neboť tambudu jako prezidentův oponent v ohroženíživota. Jsou to někdy opravdu těžké situace.Často za mnou takoví lidé přicházejí a ptají semě, co byste dělal vy, otče. A pak společněrealisticky probíráme různé možnosti a nako-nec jim říkám, i když je to velmi těžké rozhod-nutí, vraťte se domů, svěřte předtím svůj ži-vot do Božích rukou. Často se přitom společněpomodlíme. Někteří se nechtějí vrátit za žád-nou cenu. To je případ Číňanů, kteří za cestudo Británie zaplatí čínské mafii až 30 000USD. Někteří se u mafie dokonce zadluží. Kdyžjsou pak vráceni domů, aniž si cokoliv vydě-lali alespoň na splátku dluhu, mafie je vydírái doma, vymáhá peníze a když nemohou za-platit, unese jim třeba jejich děti a přinutí jek prostituci.

Existují u vás podobné případy jakov Austrálii, kdy se někteří radikální obráncilidských práv pokoušejí zadržovanéz detenčních center osvobodit násilím?

Ne, tak daleko to v Británii nezachází. Ano,řada lidí je proti centrům, a to i v rámci cha-rit, např. vynikající organizace Asylum Wel-come. Již jsem zmiňoval demonstrace odpůr-ců, ale ty nekončí násilím. Navíc někteřížadatelé, zejména z ekonomicky chudýchzemí, jako je např. Moldavsko, vítají možnost,že je o ně v centru všestranně postaráno.

Doposud jsme si povídali o opozici protidetenčním centrům ze strany ochránců lid-ských práv. Staví se však v Británii proti těm-to centrům také místní občané z důvoduurčitého xenofobního postoje? V České re-publice je toto velký problém.

Myslím si, že zde je velký rozdíl v historickézkušenosti našich zemí. Vy jste středoevrop-ská země, poznamenaná neustálými okupa-cemi. Naopak my máme za sebou historii im-péria, které zasáhlo snad do všech koutůsvěta, naučili jsme se tudíž žít pohromaděs lidmi nejrůznějších ras a kultur. Domnívámse, že tato odlišná historie určuje rozdílnývztah k cizincům. A koneckonců odedávna jsmezemí, která sloužila jako útočiště pro pronásle-dované. Vezměte si jen takového Lajose Kossu-tha, který k nám uprchl po prohrané maďarskérevoluci v roce 1848 a zemřel v Londýně. A ko-neckonců samotní Britové jako národ jsou takévýsledkem mnoha etnických vlivů.

Myslíte si tedy, že britská společnost obec-ně je tolerantní k cizincům a má empatii proosudy uprchlíků? Nedoznává tento postojzměn s tím, jak k vám přichází stále více lidí?

Dnes si už dobře uvědomujeme, že těchpříchozích je opravdu příliš. V naší zemi sílívědomí, že by se imigrace měla omezit. Víte,je to demografický problém. Britská popula-ce je vysoká a stále roste, jsme velmi hustěosídlenou zemí. Řekl bych, že už nyní je násvíce, než je pro naši ostrovní zemi únosné.A imigranti mají naší zemi rádi a touží se zdeusadit, mnozí se zde ožení. I u nás máme ra-sistické organizace a proticizinecké strany.Příliv žadatelů o azyl posílil pozici Britské

Protest proti věznění uprchlíků u plotu detenčního centra CampsfieldFoto: Výbor pro zavření Campsfieldu


národní strany (BNP-British National Party).Tato strana má však za sebou velmi temnouhistorii násilností, nepokojů, zastrašování,v podstatě si nese stigma fašistické strany.Bohužel dříve se někteří xenofóbně založenílidé vyskytli i v personálu detenčních center.Ale dnes musím říci, že většina lidí, kteří zdepracují, jsou velmi příjemní a vstřícní lidé.Často jsou to penzionovaní vojáci, kteří bylizvyklí na práci s lidmi, těšila je a chtějí v nípokračovat i zde – a to jsou opravdu velmikvalitní lidé.

Otázka imigrace je jedním z nejvážnějšíchtémat probíhajících voleb. Myslíte si, že exis-tují nějaké výrazné rozdíly mezi labouristya konzervativci v názorech na tyto otázky?

Ne, v podstatě ne. Pro mne osobně je velmiobtížné porozumět tomu, co konzervativcimíní imigračními kvótami, pochybuji o tom,zda by je nakonec v praxi uplatňovali. Avšakazyl je skutečně velký problém, jemuž TonyBlair čelí. Ta situace se totiž skutečně vymklakontrole. Při interview na toto téma byl pre-miér jedním velmi ostrým novinářem osmnáct-krát dotazován, aby udal přesný počet žada-telů. Kličkoval jako zajíc, ale nakonec bylnucen přiznat, že to vlastně nikdo neví.

Paradoxní je navíc fakt, že nejde o problémprimárně ekonomický. Britské ekonomice senyní daří velmi dobře a fakticky v ní existujemnožství volných pracovních míst pro eko-nomické migranty. Například farmáři a super-markety by takové lidi zaměstnali velmi rádi.Problém ovšem spočívá v tom, že neexistujelegální rámec pro pendlerskou práci, kdy bylidé mohli pracovat v Británii jen sezónně.Jedinou možností, jak se dostat do země, jepožádat o azyl. Leckdy si k tomu vymýšlejírozmanité důvody, např. že jsou homosexuá-lové pronásledovaní v důsledku své sexuálníorientace.

Jak vidíte budoucnost azylové politikyv Británii? Myslíte si, že bude více restrik-tivní nebo naopak liberální?

To je těžká otázka. Myslím si, že to první, načem již vláda pracuje, bude skutečně určitéomezení počtu žadatelů o azyl. Naše společ-nost potřebuje čas, aby strávila všechny nověpříchozí. Historicky jsme azylovou zemí, alepotřebujeme čas na to, abychom je přijali.Situace, kdy se vám najednou za humny

usadí zcela odlišné kultury, je pro společnostsvým způsobem šok. Zásadní otázkou zůstá-vá, jak rychle se tito nově příchozí jsou ochot-ni asimilovat do naší společnosti. Je pozoru-hodné, že největší opozice proti např. nověpříchozím z Indie a Pákistánu nepochází odanglosaských Britů, ale od indických a pá-kistánských komunit, již dříve usedlýchv Británii. Očekávám, že dnes převládne sna-ha celý systém důsledněji kontrolovat a hlav-ně se zaměřit na asimilaci lidí, kteří zde již žijí,a že masové imigraci budou postaveny přís-nější hranice. Jsem si jistý, že ve vzdálenějšíbudoucnosti se naše azylová politika znovuvrátí k liberálnějšímu pojetí, neboť historickyjsme liberální zemí. Navíc celý problém jezapříčiněn nerovnoměrným rozdělením bo-hatství mezi prvním a třetím světem.

V souvislosti se soužitím kultur vyvstává ješ-tě jedna otázka – přenášejí se do britskéspolečnosti nebo přímo do detenčích cen-ter konflikty, které jednotlivé komunity roz-dělují v jejich domovských zemích?

Je to vskutku zvláštní, ale ani v nejmenším.Např. v našem detenčním centru jsmev minulosti měli současně Srby a Chorvaty,kteří spolu vycházeli velmi dobře. Byli velmirádi, že mohli konflikt hodit za hlavu a žítpospolu jako normální lidské bytosti. Konfliktve své vlasti vnímali jako něco hrůzného, jakozlo a těšilo je, že mu mohli v nové zemi unik-nout, a cítili se proto svobodní. Podobný jepřípad Indů a Pákistánců, Turků a Kurdů.

To je příjemné zjištění. V obecném povědo-mí je detenční centrum vnímáno jako místoplné stresu, v daném případě se však ukazu-je, že nakonec paradoxně může přispět kezlepšení mezilidských vztahů.

Ano, to je opravdu pozoruhodné. Stejně takmusím říci, že zkušenost zadržení přináší ur-čité ovoce i v duchovní oblasti. Lidé, kteříznejistěli ve své víře, se tak najednou ocitajív situaci, kdy přišli o vše kromě víry, a jejichživoty tak získávají novou orientaci. Jakv duchovním, tak v lidském smyslu se z nichstávají výrazné individuality, krásné lidskébytosti, které oceňují realitu a hloubku živo-ta. Tímto přirozeně nechci detenční centraobhajovat, ale jen upozornit, že i tato nelehkázkušenost může někdy člověku otevřít novéobzory, jaké by skutečně nečekal.

Co je pro vás osobně nejdůležitější věc, jakoujste se naučil od žadatelů o azyl a z práce s nimi?

Nepochybně se dozvíte hodně o dobrýchi zlých stránkách lidské povahy. Důležité jeto, že se naučíte oceňovat jednu každou lid-skou bytost ve vší její jedinečnosti. Např. vel-mi zajímavá je pro mne práce s Kurdy. Připa-dáte si, jako byste se rázem z naší multi-kulturní a mnohonáboženské společnostivrátil o dva tisíce let nazpět do doby církvev Antiochii. Je to opravdu krásné pracovasts Kurdy, každé ráno se zeptají: „Otče, jak sevám daří?“, krásně se přitom usmějí a je nanich přímo vidět, že jsou vnitřně šťastní. Je toobrovská zkušenost poznávat a zakoušet tutorozmanitost lidských bytostí. Dává mi to úžas-nou lekci o národech a kulturách světa.

Před několika lety od nás do Británie mířilavelká emigrační vlna Romů. Pracoval jstetedy i s lidmi z České republiky?

Ano, dříve jsme měli hodně Čechů a Slová-ků. Vzpomínám si zvláště na jednoho české-ho Roma. Šel jsem jednou do kaple a potkaljsem tam člověka, který se velmi intenziv-ně modlil. Otočil se ke mně a já si všiml, žemá snědou pleť. Byl oblečený ve sportovníbundě, téměř na anglický způsob a choval sevelmi přátelsky. Představil se mi, že pocházíz Prahy, zkoušel jsem s ním tedy mluvit svounedokonalou češtinou. Řekl mi, že bydlív Praze II, že chtěl být dominikánským mni-chem, ale že to nakonec nebylo možné. Po-vyprávěl mi, že vykonával celou řadu zaměst-nání, ale že se mu nedařilo. Že měl touhudokázat, jak umí dobře pracovat, ale nedo-stal šanci. Však víte, říkal mi, jak to chodís Romy v České republice. Když je na vásvidět, kdo jste, velmi těžce seženete nějakoupráci a nedostanete tak ani šanci ukázat, cove vás je. Byl to velmi zbožný katolík, setkánís ním mě opravdu dojalo.

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstíve vaší tak důležité práci.

Rozhovor připravil a do češtiny přeložilLubor Kysučan, autor působí naUP v Olomouci a na MU v Brně.

Nezapomeňme na Banda AcehNějaký čas jsme pracovali s kamarádkou

Hankou jako dobrovolníci v Banda Acehu,hlavním městě provincie Aceh na ostrověSumatra v Indonésii. Při loňském tsunamiv tomto městě zahynulo na osmdesát pět ti-síc lidí. Když jsem se pak vrátil po třech měsí-cích z Asie domů, přišlo mi, že jediné, jak mohulidem z tohoto města na dálku pomoci, je psáto nich. A také o tom, že bude trvat odhademodborníků ještě asi deset let než bude BandaAceh vypadat opět jako před osudným26. prosincem loňského roku.

Ale nechci psát jen smutné věci, protoželidé v Acehu jsou přes to všechno stále vese-lí. Tedy alespoň navenek tak působí. Beroutotiž vše jako zkoušku. A protože vědí, že musíobstát, tak neztrácí naději. Jejich děti jsouhravé jako kdekoliv jinde a stále se nádherněsmějí. V našem případě hlavně tomu, kdyžjim nerozumíme. A opravdu moc rády se fotí.Jen je jim těžké vysvětlit, že když budou sa-hat na objektiv, tak z té fotky nic nebude. Asije to tím, že vědí, že když nebudou dostateč-ně blízko foťáku, tak si před ně stoupne jiný

člobrdík, který se chce také nechat zvěčnitna obrázek.

Samson a LailaDo Banda Acehu jsme dorazili v sobotu 26.

března tohoto roku, tedy přesně tři měsíce pokatastrofě. V den, na který centrum s názvemPosko kasih global připravilo odpolední pro-gram pro rodiny, kterým se snaží pomáhat.Těch rodin je padesát devět, tedy asi tři stalidí a centrum založili naši noví kamarádiz Filipín. Smyslem odpoledne bylo pobavit


lidi. Hrála se hra na Samsona a Lailu. Samsonpřepere lva, což Laila nedokáže. Jenomže pou-ze ona vždy zvítězí nad Samsonem.

Jednoduchá pravidla spočívají v tom, žeproti sobě stojí dvě skupiny. V našem přípa-dě jedna žen a druhá mužů. Otočí se k sobězády a v okamžiku, kdy sudí hry řekne „teď“,se k sobě opět otočí tváří v tvář a grimasouv obličeji a gestikulací rukou ukáží druhé sku-pině, zda na ni právě útočí Samson, Lailaa nebo lev. A toho smíchu, když ukáží oběskupiny stejnou postavu. A ještě upřímnější-ho smíchu, když zvítězí ženy, které zrovna bo-jovaly Lailou, nad muži, kteří se snažili vyhrátnapodobením Samsona. Krásná hra ze života.

Pravdou je, že takto jsme si naše první se-tkání s Banda Acehem nepředstavovali. Alenakonec proč ne zrovna takto? Pravdou totižje, že zprávy o tom, jak to tam vypadá, kteréjsme měli z různých zdrojů, se docela rozchá-zely. Takže naše představy byly různé. Jen netakové, což se ukázalo později, jak to opravduvypadá v Banda Acehu oněch dnů.

Nakonec jsme do něj cestovali letecky. Pozemi by nás asi do této indonéské provinciepřísné vojenské kontroly na hranicích nepus-tily. V Acehu totiž bylo devatenáct měsícůpřed příchodem tsunami vyhlášeno stannéprávo. Aceh se chtěl od Indonésie odtrhnout,ale ta mu to neumožnila. Jediné, co ho zřej-mě ochránilo před tím, aby nedopadl jakoVýchodní Timor, bylo to, že jsou v provinciinaleziště ropy.

Banda Aceh tři měsíce potéDruhý den po příjezdu jsme měli možnost

se rozhlédnout po zničeném území ve městě.Naložila nás jedna rodina, z jejichž asi pade-sáti členů zůstali jen čtyři. Cestou nám uka-zovali domy, kde žili jejich příbuzní. Zůstalyz nich jen základy. Není to hezký pohled, alebyli jsme jim za tuto cestu vděčni, protožejsme mohli vidět celou tu zkázu, což nás ještěvíce motivovalo k tomu, abychom se snažilipomáhat více jak na sto procent.

Když člověk jede z centra města, které jepoškozené hlavně zemětřesením, neb v němbyla vlna místy o výšce „pouze“ dvou metrů,tak si ještě moc neuvědomuje, co se tu stalo.Pak se pomalu projíždí částí, která vypadájako opuštěná část města po nějaké filmovékatastrofě. Občas je spadlý nějaký dům, ostat-ní mají vymlácená okna a dveře. Už se donich pomalu navracejí lidé, kteří v nich žijív opravdu otřesných podmínkách. Nemají alemožnost jít jinam.

Pak se projíždí po prašné cestě, podél nížstojí občas nějaký ten dům, ale už značněpoškozený, neobyvatelný, chybí mu okna,dveře, část střechy a jeho statika je značněnarušena. Někdy část domu chybí úplně.A okolo něj je vše naprosto zničené. Když za-fouká vítr, tak je často cítit nepříjemný zápach.

V poslední zóně nezůstalo nic. Jen základya sem tam nějaký zbytek domu. Celkově mátoto území od těch mírně poškozených až poty úplně zničené několik kilometrů směremdo vnitrozemí. A to takřka po celém pobřežíměsta. Na okrajích Banda Acehu je to však jižjiné. A to proto, že tam jsou břehy prudkéa vlna se tak nedostala daleko od pobřeží.

Dokonce je tu jedna ocelová nákladní loď,délky asi sto metrů, kterou odplavila vlna pětkilometrů z jejího původního přístaviště azůstala „zakotvená“ napříč silnicí a na šestidomech. Už tu zřejmě zůstane navždy jakopamátník.

Bude těžké dát toto město do pořádku.I když je pravdou, že kdyby se člověk nepodí-val při přistávání z letadla a nejel z letiště,které leží ve vnitrozemí, až úplně do centra,tak by si myslel, že se tu vůbec nikdy nicnestalo. Život v ulicích je stejný jako kdekolivjinde v Jihovýchodní Asii.

Žebráků je na ulicích úplně stejně jakokdekoliv jinde v Indonésii. Je mezi nimi i jed-na malá princezna. Stává u silnice s mamin-kou celý den stále na stejné křižovatce. Žeb-rajícím s dětmi nikdy peníze nedávám,protože je to citové vydírání a rodiče by ne-měli využívat děti k obživě. Ale když jsme

kolem ní šli poprvé, tak nás její úsměv natolikokouzlil, že jsme jí darovali oplatky. Podruhéje ode mě dostala také, a tak si myslím, že sevždy moc těšila, až zase půjdu psát zprávičkypro skauty na internet, kam jsem chodil vždykolem ní, neb maminka by jí je za obdrženépenízky zřejmě nekoupila.

Psávat zprávy o tom, co tu děláme, pro skau-ty na internet jsem chodíval proto, že jsmesem od nich přivezli jako dar pět set devade-sát pět dolarů, které jsme tam vyměnili zanecelého pět a půl milionu indonéských ru-pií, jež jsme utratili jak za jídlo pro potřebné,tak za nářadí, které jsme pak rozdávali lidem,kteří si staví své nové dřevěné domky. A takéjsme část peněz věnovali lidem, kterým v jistémíře pomohly k jejich návratu do „normálu“.

10 let je dlouhá dobaPo měsíci stráveném v Banda Acehu jsme

jeli do Bukit Lawang. To je malá vesničkav sousední provincii na severu indonéskéhoostrova Sumatra, která je známá oranguta-ním centrem, kde se pomáhá orangutanům,kteří byli pro lidi domácími mazlíčky, ale pak jepřerostli, takže byli dáni do útulku. My mámeútulky psí, oni orangutaní. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Druhý listopadový den roku 2003 o půldesáté večer se tu přehnala rozvodněná řeka.Vše trvalo pár minut. Zmizely domky, obcho-dy, mosty. K tomu, aby opět lidé měli kdebydlet, je třeba postavit tři sta padesát čtyřidomků. Teď jich až na nějaké ty dodělávkystojí něco přes polovinu. Jenomže lidé se zpětdo svých domovů budou stěhovat ažv okamžiku, kdy bude dokončen třistapade-sátý čtvrtý domek. To by nemuselo zas až takdlouho trvat. Jenže je tu jeden problém. Neníkde stavět. Vláda nevlastní okolní pozemkya o jejich vykoupení zatím ani nejedná. Lidétedy čekají...

V Banda Acehu je to v jedné věci podobné.Ti, co měli dům poškozený, jej jakžtakž opra-vují, ti, co jim zbyla z domu pouze základovábetonová deska, na ní stavějí provizorní men-ší dřevěné domky. Je tu však i spousta těch,

Předávání potravin Foto: Miloš Hotař

Zničené pobřeží Foto: Miloš Hotař


Člověk v tísni na Srí Lance

co přišli o vše včetně pozemku. Ten zůstal užzřejmě navždy pod hladinou moře.

Kam půjdou? Prozatím nikdo neví. Ti, comají příbuzné s možností bydlení i pro ně,odcházejí k nim. Pravdou je, že ve městě, zekterého bylo zničeno okolo pětadvaceti pro-cent, to není zas až tak úplně jednoduché.Potkali jsme se s rodinou, která odešla z městaMeulaboh do dvě sta kilometrů vzdálenéhoBanda Acehu, protože jejich dům se propadldo moře. Tam pak u svých příbuzných přebu-dovali staré stáje na nové bydlení a spokoje-ně tam teď žijí. Ovšem není dobrého živobytíbez dobré, nebo alespoň na uživení dostaču-jící práce. Nejlépe se teď má ten, kdo umíanglicky a může dělat tlumočníka pro někte-ré zahraniční NGO. To je na místní poměryopravdu dobře placená práce.

Bylo by tvrdé přiznání si reality spočítat,kolik lidí v tomto městě ještě stále žijev plátěném příbytku ve stanových táborech.Ale pravdou je, že jich ubývá. Třeba jako Tinas Imramem a malým synkem Rendym. Těsněpřed tím, než jsme Indonésii opustili, tak námod nich přišla zpráva, že se opět stěhují do

svého. Sice jim chybí kuchyně, jejíž přístav-bu spláchla voda a je jich v domku trochuvíc, protože jeden ze tří domů jejich rodinybyl zničen nadobro, druhý z poloviny, ale ipřes to však patří k těm šťastným, protožepotom co uklidili, vymalovali, zasklili skleně-né žaluzie a vyměnili dveře, se mohli po vícejak čtyřech měsících znovu přestěhovat dodomu ze stanu, ve kterém bydleli i s jejichstoletou babičkou.

V neděli, 26. června tohoto roku, proběhlamédii zpráva, že šest měsíců od tsunami zů-stává ve všech zasažených zemích bez stře-chy nad hlavou ještě asi jeden milion a sedmset tisíc lidí.

Proto bych tu rád napsal jedno poselstvítohoto článku: Nezapomeňte prosím na Ban-da Aceh. Protože, jak jsem řekl v úvodu,i když se o něm již nebude psát, tak jehoobnova bude bohužel asi opravdu trvatoněch deset let.

Ale i tak, když jsme Banda Aceh opustilia lidé se nás ptali, kde se nám nejvíce líbilo,říkali jsme: „Nejnádhernější místo v Indonésiije Banda Aceh.“ A oni se tvářili nechápavě

a tázali se: „A kdy jste tam byli naposled, vždyťto město bylo přeci zničené při tsunami.“

„Ano, to je pravda,“ odpovídali jsme, „aleta krása není v těch domech, ta je v lidech,kteří tam žijí.“

Pokud by někoho zajímalo více informací aťuž o naší cestě nebo o momentální situaciv Banda Acehu, budu rád, když mě budete kon-taktovat na emailu: [email protected]

Napsal Miloš HotařKontakt: [email protected]

Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ„Bezpečí pro uprchlíky“.

Tradičně Vám v této části přinášíme infor-mace o aktivitách na pomoc uprchlíkůmv České republice, o uspořádaných progra-mech v uprchlických zařízení, o besedácha workshopech, a tedy o všem, co se námpodařilo udělat. A nejen proto, že bychom sechtěli chlubit, ale chceme Vám předevšímukázat, že pomáhat uprchlíkům je zajímavé apotřebné, a hlavně že se můžete zapojit i Vy.

Ale teď již ke konkrétním věcem. Jako prv-ní se dozvíte, co jsme…

… připravili pro děti?Stejně jako v předchozích obdobích i v květnu

a v červnu jsme pokračovali v pravidelnémžonglovacím workshopu v pobytových středis-cích pro uprchlíky. Žonglování jsme však obo-hatili o řadu doprovodných aktivit, které zaba-vily menší děti a umožnily starším a dospělýmzájemcům/kyním soustředit se na svou vlast-ní aktivitu. Podařilo se nám také zlákat novédobrovolníky a dobrovolnice a žonglování setedy mohly účastnit větší skupinky lidí. Záro-veň ale naše žonglování končí a nahradí hopravidelné hry a soutěže podle výběru a ná-lady dětí.

Další zajímavou aktivitou bylo dubnovéodpoledne s deskovými hrami v pobytovémstředisku Zastávka. Přes počáteční obavy seakce velmi vydařila a všem se strategická stol-ní hra TransAmerica líbila. Také proto jsme sedohodli o čtvrtečním opakování této akces dalšími zajímavými hrami.

Volnočasové, ale i ostatní aktivity také zís-kaly posily z řad studentů a studentek brněn-ského Biskupského gymnázia. Skupina z tétoškoly absolvovala přednášku a workshopa takto teoreticky vybavena dokázala naplá-novat zábavný program pro malé uprchlíky.Program proběhl na konci dubna a znamenal

Krátké zprávy o uprchlických aktivitách NESEHNUTÍpro řadu studentů a studentek impulsk pomoci s dalšími aktivitami. Přesahy…

… a uprchlíci I tento rok studentský festival v prostorách

Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzi-ty poskytl prostor i neziskovým organizacím.Nabídku opět využilo i NESEHNUTÍ a prezento-valo zde svoji činnost v oblasti ochrany lidskýchpráv a životního prostředí. Připomnělo kampaňBezpečí pro uprchlíky zejména skrze výstavu…

… Uprchlíci u násTato výstava, o které jste se dozvěděli už

v minulém PŘESu, byla k vidění nejen naPřesazích. Mohli ji spatřit návštěvníci/ce Eko-centra v Hodoníně i účastníci/ce skautské-ho sletu Obrok 2005 V současné době je vý-stava instalována v Knihovně Jiřího Mahenav Brně-Líšni, v budoucnu poputuje na Vyššíodbornou školu na Kotlářské ulici v Brněa v prosinci pak na Pe-dagogickou fakultuMasarykovy univerzi-ty. Mezitím ještě opus-tí Brno a bude vystave-na v Břeclavi a možnái v Moravských Budějo-vicích. Výstava bylataké k vidění v brněn-ském klubu Desertv rámci akcí u příleži-tosti…

… Světového dneuprchlíků

Světový den uprch-líků se připomíná kaž-dý rok 20. června a jehovznik a význam objasnil

článek Milana Štefance „Stačí uprchlíkům jenjeden den?“ v PŘESu číslo 3. Já se tentokrátzmíním o aktivitách, které u této příležitostiuspořádalo NESEHNUTÍ. Jejich cílem bylo pro-pagovat soužití s uprchlíky a obecně s lidmiz jiného kulturního prostředí a umožnit míst-ním dětem kontakt s dětmi z Čečenska, Pa-lestiny, Barmy, Vietnamu, Íránu a mnoha dal-ších zemí. V sobotu 18. června od 12 do16 hodin, se uskutečnil „Den her na Moravá-ku“. V příjemném prostředí parku na Morav-ském náměstí proběhla společná akce dětíz uprchlických táborů v Zastávce a ve Zbýšo-vě a dětí z tišnovské základní školy, kterýmaktivitu zprostředkovali dobrovolníciz projektu „Poznávám a pomáhám“ (vícev článku Radima Ošmery o tomto projektu).Soutěž ve skákání v pytli, házení na cíl, různédruhy překážkových drah a hlavolamů. Dálesi děti mohly malovat na kameny a vlastní do-nesená trička. Spolupracující Diecézní charita

Den her na Moravském náměstí Foto: Jiří Koželouh


Brno pro malé návštěvníky/ice připravila zá-vod v jízdě na koloběžce. Na závěr akce dětispolečně nakreslily svá přání do obrysu vel-kého stromu. Součástí akce byl i infostánekNESEHNUTÍ a výstava výrobků žadatelůo azyl vzniklých v rámci výtvarných aktivitv pobytovém středisku Zastávka, které zajiš-ťuje Diecézní charita.

O den dříve, v pátek 17. června od 19.00,vystoupily v klubu Dessert (Rooseveltova 11)v rámci koncertu na podporu uprchlíků ka-pely Jazzykolam (jazz), Feedback (melodickýrock) a Dítě (hard-pop). Díky koncertu se po-dařilo shromáždit 3 000 Kč, které použijemena pořádání volnočasových aktivit pro dětiz uprchlických táborů Zastávka a Zbýšov. Pronávštěvníky a návštěvnice byla připravenai výborná ochutnávka z arménské kuchyně,kterou připravily arménské azylantky. Širokámedializace akcí snad řadě lidí přiblížila pro-blémy uprchlíků. Stejný cíl mají také...

... sociální plakátyTyto nové informační materiály jsou již na

světě (jejich zmenšené náhledy si můžete pro-hlédnout na zadní obálce časopisu). Motivemprvního z nich je upozornění na nedůležitost

rozdílů, jako je barva kůže, etnický či nábo-ženský původ a podobně. Cílem druhého pla-kátu je upozornit na restriktivní azylovou po-litiku České republiky, se kterou nesouhlasímea snažíme se prosadit její změny – a to tako-vé, které povedou k respektování lidskýchpráv uprchlíků a cizinců. Plakáty jsou barev-né, formátu A2. Jsou vhodné pro umístění doškol, knihoven, čajoven, klubů a lze je otisk-nout v časopisech či jiných tiskovinách. Po-kud byste chtěli pomoci s jejich distribucí,můžete si je objednat na NESEHNUTÍ.V malém počtu je dostanete zdarma,v případě většího počtu (nad 10 kusů) zadobrovolný příspěvek na tisk. Můžete si pla-káty buď vyzvednout přímo v naší kanceláři(Údolní 44, Brno), nebo je můžeme zaslat poš-tou (v tomto případě ještě potřebujeme uhra-dit poštovní náklady). Problematikou azyluse též zabývala Poslanecká sněmovna Parla-mentu ČR, která projednala...

... novelu azylového zákonaO této novele jsme Vás informovali již

v minulém čísle. Tedy jen stručně – silný tlaknevládních neziskových organizací, ombud-smana a několika poslankyň dokázal minis-

terstvo vnitra a nejvyšší správní soud, kteréjsou jako 1. a 3. instance zainteresované v tétoproblematice, pohnout k pozměnění původ-ního návrhu na návrh více respektující mezi-národní dohody a zejména lidská práva uprch-líků. Nicméně i současná zlepšení (stejně jakoaktuální zákon o azylu) mají řadu nedostat-ků, které ohrožují práva i bezpečnost uprchlí-ků. Změny stále připouští možnost primární-ho odmítnutí žádosti o azyl nebo okamžitéukončení řízení i v případech, kdy praxe uka-zuje zásadní ohrožení bezpečnosti uprchlíků(vracení do třetí země, odmítání uprchlíkůstíhaných zatykačem apod.) a v případě3. instance (Nejvyššího správního soudu) byjiž neměl být prakticky kladen důraz na lid-ská práva a osudy uprchlíků, ale pouze nazajímavost konkrétného případu z hlediskasprávního soudnictví a nezajímavé případyby byly rovnou odmítnuty (došlo by tedyk přehlížení většiny žadatelů). Ze všech těch-to uvedených důvodů proto budeme vývoj dálesledovat a apelovat na lidskoprávní hlediska.

Jiří KoželouhAutor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ

„Bezpečí pro uprchlíky“.

Centrum pro integraci cizincůCo dělá:Posláním CIC je prostřednictvím sociálního poradenství a dalších aktivit každodenně usilovat o bezproblémové a oboustranně přínosnésoužití lidí přicházejících z jiných zemí a z jiných kultur s lidmi žijícími v ČR.Konkrétně poskytuje sociální a právní poradenství, informace k pobytu v ČR, doprovod na jednání s úřady, pomoc při formulovánípísemných materiálů, kontakt na jiné instituce a organizace. Služby poskytuje v pražské kanceláři nebo v místě bydliště.

Pro koho je určeno (komu pomáhá):- azylanti- cizinci s trvalým i dlouhodobým pobytem- rodinní příslušníci i přátelé cizinců

Jak se zapojit:Dobrovolníci a dobrovolnice se mohou zapojit do popsaných aktivit, více informací v kanceláři CIC.

Jak podpořit:- finančně, prostřednictvím peněžních darů, a to na bankovní účty u Raiffeisen Bank:106 100 2394/5500 (pro CZK platby)106 100 2952/5500 (pro EURO platby), B.I.C. RZBCCZPP

- materiálně, a to darováním nebo dlouhodobým zapůjčením kancelářské techniky a vybavení, výpočetní techniky, softwaru, pohonnýchhmot, automobilu či poskytnutím odborných a poradenských služeb atd.

Kontakty:adresa: Kubelíkova 55, 130 00 Praha 3tel/fax: 222 713 332email: [email protected]

zapojte se


Multikulturní centrum PrahaCo dělá:Posláním MKC je ukazovat, že harmonické mezikulturní soužití v Českém republice je možné a všestranně obohacující.- informuje a vzdělává o řešení mezietnického soužití v ČR a jiných částech světa- hledá otázky a odpovědi, související se situací různých sociokulturních skupin na území České republiky- podporuje interkulturní gramotnost jednotlivců a institucí v ČR- iniciuje diskusi o migračních procesech, utváření kulturní a etnické identity, vztazích mezi menšinami a většinami, národu a nacionalismu, kulturnípluralitě, vzdělávání a státní politice, postojích k jinakosti- realizuje projekty ovlivňující jednotlivce a instituce k vytváření vhodných podmínek pro fungující pluralitní společnost v ČR

Konkrétní aktivity:- Infocentrum a Knihovna – určené odborné i laické veřejnosti. Kvalitní domácí a zahraniční literatura na téma interkulturní výchova a vzdělávání, migrace,národ a nacionalismus, kulturní a sociální antropologie, apod. Katalog online.- Vzdělávací programy pro školy, knihovny, média a další rozvíjejí jejich interkulturní kompetence.- Pořady pro veřejnost – veřejné diskuse, filmové projekce, výstavy a literární čtení reagující na aktuální dění v oblasti multikulturního soužití v ČRi v zahraničí. Určené nejširšímu publiku.- Výzkum a publikace – tisk a online publikování výzkumů a relevantních informací z multikulturního dění v ČR a v zahraničí (např. www.migraceonline.cz,www.rozmanitost.cz)

Jak se zapojit:Chcete-li se aktivně zapojit do multikulturního dění, staňte se členem klubu Multikulti. Přihlášku, podmínky a výhody členství na www.multikulti.cz

Jak podpořit:Podpořte MKC finančním darem na bankovní účet: 482968953/0300 (variabilní symbol 106). O dalších možnostech podpory najdete více nahttp://www.mkc.cz/podporte-mkc.shtml.

Kontakty:adresa: Vodičkova 36 (Palác Lucerna), 116 02 Praha 1tel/fax: 296 325 345e-mail: [email protected]

Centrum pro otázky migraceCo dělá:Centrum pro otázky migrace (dále jen COM) zaměřuje svou činnost na právní a sociální poradenství související s migrací, zejména na bezplatné individuálníporadenství cizincům v nouzi. Zabývá se i problematikou azylového řízení, dočasné ochrany a slučování rodin.Poradenství poskytuje COM v pražské kanceláři i v Pobytových střediscích Ministerstva vnitra ČR. Ve spolupráci s Poradnou pro uprchlíky a dobrovolnýmispolupracovníky zajišťuje volnočasové aktivity pro žadatele o azyl, kteří pobývají v azylových zařízeních MV ČR. Učitelé českého jazyka zde poskytují kroměvýuky češtiny i nadstandardní sociální péči.

Pro koho je určeno (komu pomáhá):U klientů výrazně převažují žádosti o pomoc s vyřízením trvalého pobytu, druhou nejčastější skupinou jsou cizinci, kteří mají zájem o obecné informaceo pobytu cizinců a o pomoc při orientaci v zákoně O pobytu cizinců. Třetí skupinu tvoří klienti dotazující se na doklady potřebné k uzavírání sňatkůa vydávání rodných listů dětem narozeným v České republice. Dále se na COM obrací cizinci s žádostí o pomoc s prodloužením pobytu, sloučením rodiny,žádostí o vízum za účelem strpění. Ze sociální oblasti jde zejména o zdravotní problematiku, zaměstnání a vzdělání, psychosociální pomoc, ubytování, dávky státnísociální podpory, repatriace a informace o získání občanství. V řídkých případech se na COM obrátí cizinci s žádostí o legalizaci svého pobytu na území ČR.

Jak se zapojit:Centrum pro otázky migrace si pro přijímání dobrovolníků neklade žádné podmínky, rozhodující je zájem o problematiku, volný čas a chuť něco dělat.Máte chuť si při kávě a čaji popovídat o tématech, které zajímají ženy uprchlice a cizinky, o tom, co nás spojuje, ale i o kulturních rozdílech a problémech?Přijďte se podívat na Multikulturní ženskou skupinu, každé pondělí ve 14.30 v Mateřském centru v paláci YMCA, Na Poříčí 12, Praha 1 anebo v pátek od16.30 do 18.00 v Mateřském centru Klubíčko, Vlčkova 1067, Praha 9 – Černý most (Metro B – Rajská zahrada). Mluvíme česky, rusky, anglicky.

Jak podpořit:Finanční příspěvek můžete poslat přímo na bankovní účet Centra pro otázky migrace, který je zřízen u ČSOB, a.s., Na Příkopě 14, Praha 1 – Nové Město. Čísloúčtu je 500455503/0300.

Kontakty:adresa: Senovážná 2, 110 00 Praha 1tel/fax: 224 224 379tel.: 224 228 582e-mail: [email protected]

Další organizace zabývající se uprchlíky:Soužití 21 – http://souziti21.unas.czČlověk v tísni o. p. s., společnost při České televizi – www.clovekvtisni.czObčanské sdružení Berkat – www.berkat.czDiecézní charita Brno (Oddělení migrace a humanitární pomoci) –www.dchbrno.caritas.czAmnesty International ČR – www.amnesty.cz

Aktuální informace o organizacích zabývajících se uprchlíky, cizinci,integrací, migrací a podobnými tématy naleznete na www.migraceonline.cz.

Poradna pro uprchlíky (PPU) – www.uprchlici.czPoradna pro občanství/Občanská a lidská práva – www.poradna-prava.czVysoký komisař pro uprchlíky OSN (UNHCR) – www.unhcr.czSdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) – http://soze.hyperlink.czOrganizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) – www.opu.czPoradna pro integraci (PPI) – www.p-p-i.czMezinárodní organizace pro migraci – www.iom.cz

zapojte se


„Nikoliv m

oc, ale strach korumpuje. Strach ze ztráty

moci korum

puje ty, kdo ji vykonávají, a strachz dopadu m

oci zase ty, kdo jí jsou podřízeni.“barm

ská disidentka Do Aun Schan Su Ťij

NESEH

NU

TÍ Brno

Údolní 44

Brno

60

20

0

Nabídky z kuchyně kampaně Bezpečí pro uprchlíkyVýstava Uprchlíci u násVýstava se skládá z textů o zemích, ze kterých do ČR přicházejíuprchlíci nejčastěji. Jsou doplněny fotografiemi z těchto zemí, kres-bami a malbami uprchlických dětí žijících v zařízeních pro běženceve Zbýšově a v Zastávce u Brna. Výstava se skládá ze sedmi panelůformátu 70 x 100 cm (orientované na výšku).

Beseda Uprchlíci v České republiceVěnuje se historii a současnému stavu uprchlictví v ČR s důra-zem na porušování práv uprchlíků ze strany českých úřadůa možnostem pomoci.

Interaktivní workshop: „Jaké je to být uprchlíkem?”Je určený zejména žákům a žákyním, studentům a studentkám ZŠa SŠ. Pomocí zážitkových her přibližuje problémy a situace, kterýmiprocházejí uprchlíci.

Leták - Bezpečí pro uprchlíkyObsahuje základní informace o historii i současnosti uprchlictví,vysvětlení, kdo a odkud jsou uprchlíci, proč utíkají, co je na jejichcestě čeká, jaká je v praxi azylová politika v České republice a Evro-pě, jak jim lze pomoci.

Sociální plakátyMotivem prvního z nich je upozornění na nedůležitost rozdílů, jakoje barva kůže, etnický či náboženský původ apod. Cílem druhého jeupozorňovat na restriktivní azylovou politiku České republiky. Pla-káty jsou barevné, formátu A2 a jsou vhodné pro umístění do škol,knihoven, čajoven, klubů a lze je otisknout v časopisech či jinýchtiskovinách.

ManuálV nejbližší době také vyjde praktický manuál určený všem, jenžchtějí uprchlíkům pomáhat (ať už sami nebo v rámci nevládníchneziskových organizací) a nevědí jak na to.

Všechny nabízené materiály a aktivity objednávejte pomocí kontak-tů na NESEHNUTÍ Brno.


PŘED

PLAT

NÉ

– N

ÁVRA

TKA

Mám

záj

em p

odpo

řit č

inno

st N

ESEH

NU

TÍ.

Přísp

ěvek

pos

ílám

na

Tran

spar

entn

í úče

t NES

EHNU

TÍBr

no č

. 119

0794

001/

2400

ved

ený

u eB

anky

.

slož

enko

u ve

výš

i ....

......

......

......

... K

č

vkla

dem

hot

ovos

ti ….

......

......

......

.... K

č na

pob

oč-

ce e

Bank

y, a.

s.

trva

lým

přík

azem

k ú

hrad

ě ve

výš

i ....

......

... K

čm

ěsíč

ně/č

tvrt

letn

ě z

bank

ovní

ho ú

čtu

čísl

o:...

......

......

......

......

......

......

......

......

......

......

......

......

....

jedn

oráz

ovým

přík

azem

k ú

hrad

ě ve v

ýši ..

........

Kč

z ban

kovn

ího

účtu

čís

lo:..

......

......

......

......

......

......

.

Vaše

fina

nční

pod

pora

nám

um

ožní

pokr

ačov

at v

řadě

zap

očat

ých

kam

paní

a p

roje

ktů

na o

chra

nu li

dský

ch p

ráv

a ži

votn

ího

pros

třed

í.

Chci

být

info

rmov

án o

čin

nost

i NES

EHN

UTÍ

Chci

se a

ktiv

ně z

apoj

it do

čin

nost

i NES

EHN

UTÍ

Mám

záj

em o

pře

dpla

tné

čtvr

tletn

íku

PŘES

.

Jmén

o a

příjm

ení

…………

…………

…....

......

......

..………

…

Adre

sa……

…………

……….

......

......

.....…

……….

......

......

..

…………

…………

…....

......

......

..………

…....

......

.....

E-m

ail:

…………

…………

…....

......

......

..………

…....

......

.....

Ročn

í pře

dpla

tné

čtyř

čís

el (v

č. p

ošto

vnéh

o) v

e vý

ši10

0 Kč

uhr

adím

:za

slan

ou sl

ožen

kou

přev

odem

na

účet

148

9067

001/

2400

vkla

dem

hot

ovos

ti na

úče

t 148

9067

001/

2400

na p

oboč

ce e

Bank

y, a.

s.

Chci

dos

táva

t čtv

rtle

tník

PŘE

S v

elek

tron

ické

podo

bě (f

orm

át P

DF)

Chci

se

stát

dis

trib

utor

em/-k

ou P

ŘESu

Mís

to p

ro v

áš v

zkaz

:

Odešlete dárcovskou SMS ve tvaruDMS NESEHNUTI na číslo 87777.

Podpoříte aktivity v oblasti ochrany lidských práv a ži-votního prostředí (výlety a kulturní aktivity pro uprch-líky, rozdávání jídla pro bezdomovce, vzdělávací pro-gramy, knihovnu, workshopy, ochranu stromů,publikaci informačních materiálů, filmové projekce,besedy pro veřejnost – pro vás).Zaplatíte 30,- Kč + DPH.NESEHNUTÍ z toho obdrží nejméně 27,- Kč.Děkujeme vám.

Podpořit dobrou věc užnemůže být snadnější.

Přispějte odeslánímdárcovské SMS.

Date post:	27-Sep-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	4 times
Download:	0 times

P PØES E hranice - spolecnekrozmanitosti.czspolecnekrozmanitosti.cz/files/2011/12/pres4_05.pdf ·...

Documents