11

Nedejme si vytunelovat Vánoce!

Investitura na Strahově

„Přišel do svého vlastního, ale jeho vlast-ní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho při-jali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1,11-14) Rok co rok jsme svědky toho, jak se z Vánoc vytrácí jejich duchovní podstata. Svátky, kte-ré mají přinášet pokoj a vnitřní usebrání, při-náší spíše shon a nervozitu. V tomto období stoupá nejenom počet dopravních nehod a ji-ných incidentů, ale také počet sebevražd. Možná si řeknete, že nás křesťanů se to ne-týká. Některých křesťanů možná ne, ale těch je zoufale málo. Nejsem si jistý, jestli mezi ně vždycky patříme.Před časem jsem si všimnul sloganu: „Aby vaše Vánoce byly značkové, musíte…“ – sa-mozřejmě nakupovat pouze značkové zboží.Napadá mě souvislost s kontrolou vietnam-ských tržnic, kterou za asistence policie tam dost často provádí celníci a inspektoři

obchodní inspekce. Pokaždé zabaví za ně-kolik milionů padělků, které se tito pod-nikavci snaží prodat pod hlavičkou značek věhlasných �rem. Jejich podvodnická vy-nalézavost je opravdu zarážející. Vědí, že podvádí, vědí, že jim hrozí trest, přesto vytrvale podvádí dál.Jistě si nemusíme zdůrazňovat, že Vánoce se obejdou bez značkových věcí, byť by jejich kvalita byla jakkoliv vysoká, ale neobejdou se bez Ježíše. Chceme-li prožít Vánoce plné radosti a po-koje – té nebeské radosti a Božího pokoje, dobře se dívejme, co všechno přinášíme do našich domovů, co všechno chceme mít na štědrovečerním stole, aby nebeští inspektoři, kdyby se náhodou objevili, nemuseli vyházet do kontejnerů marnosti všelija-ké pohanské tretky, byť je máme ozdobené značkou křesťanství.Ještě horší jsou věci, které přímo hyzdí Vánoce. Jsou to naše ne-vyznané hříchy a neodpuštěné křivdy.Štědrý večer prověří náš vztah k Bohu, ale také naše vztahy k našim nejbližším. Nečekejme, že nános této špíny vyčistí ten druhý. Začněme sami a možná se ten druhý přidá.Nejpopulárnější vánoční ko-ledou je bezesporu Tichá noc. Vede nás do Betléma, abychom si tam u jesliček uvědomili, co se to vlastně stalo, že se Bůh tak hluboko snížil, že na sebe vzal lidské tělo a dokonce se narodil ještě pod lidskou úroveň – na-rodil se v chlévě, mezi zvířátky. To proto, aby za ním mohli přijít i ti nejchudší i ti nejníže posta-vení – samozřejmě, že to platí

i v rovině duchovní. I ten největší hříšník může se svojí špínou do chléva, kde jej čeká odpuštění a cesta do chrámu Božího.Tichá noc nás však vybízí také k tomu, abychom se sami utišili, abychom mohli uslyšet tichý Boží hlas, který je určený pouze nám. Nenechme se vtáhnout do oslavy pohan-ských Vánoc, které jsou vytunelované o to nejdůležitější, o samotného Pána Ježíše. Přeji vám, abyste v tichu svého srdce uslyšeli andělské zpěvy. Přeji vám, abyste uslyšeli především tichý Ježíšův hlas, ten ať vás potěší a povzbudí a také vede k těm, kteří ještě Jeho hlas v tom dnešním chaosu nezaslechli.

JK

Dne 9. listopadu 2013 se po mnoha letech opět konala řádová investitura v Praze. Měli jsme tu čest uvítat mezi námi du-chovního protektora našeho Řádu, Jeho Blaženost patriarchu Řehoře III., a Jeho C. K. Výsost arcivévodu Andrease Salvatora von Habsburg-Lothringen, jako pověřené-ho osobního zástupce velmistra Řádu. Slavnost se uskutečnila v bazilice Nanebe-vzetí Panny Marie na Strahově. Na tomto

místě se sluší poděkovat Královské kanonii premonstrátů a především J. M. opatovi Michaelu Pojezdnému za laskavé poskyt-nutí chrámu. Jako základna nám posloužil Lindner Hotel Prague Castle v těsném sousedství kláštera. Zde již v dopoledních hodinách proběhla tisková konference s J. B. patri-archou Řehořem. Ve 14.30 pak od hotelu vyšel dlouhý průvod účastníků investi-

Novým hlavním kaplanem Českého velko-bailiviku je Jeho Eminence PhDr. Miloslav kardinál Vlk, emeritní pražský arcibiskup. Do funkce ho slavnostně uvedl duchovní pro-tektor Řádu a udělil mu církevní velkokříž.

2/2021

Augustin Karel Andrle Sylor se na-rodil v roku 1946 v Náchodě, avšak od malička žil ve

Vysokém Mýtě, kde také 15. 4. 2021 dokončil svůj život v nedožitých 75 letech. V roce 1965 absolvo-val střední školu strojírenskou. Později vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu a Přírodovědeckou fakul-tu Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v roce 1970 a obdr-žel titul Mgr. V roce 1983 navíc složil rigorózní zkoušku a získal tak titul PaedDr. Měl čtyři děti, syny Richarda a Ondřeje a dcery Gabrielu a Kláru, dvanáct vnoučat a jedno pravnouče. V letech 1970 až 1973 působil jako učitel na tehdejším Středním odborném učilišti strojírenském Karosa ve Vysokém Mýtě. V roce 1973 mu byla z politických důvodů zakázána pedagogická čin-nost a až do roku 1980 vykoná-val dělnické profese jako hromo-svodář, zámečník a svářeč. V roce 1981 byl ve vysokém Mýtě postaven nový krytý plavecký bazén, kde začal pra-covat jako trenér, učitel plavání a ředitel Pla-vecké školy. Právě tato činnost na poli plavání a v plaveckém klubu jej zavedla na dráhu národního trenéra Čes-ké reprezentace v plavání. Jakožto trenér repre-zentace juniorů ČR vychoval řadu reprezentantů a získal s nimi přes 550 medailí. Jako první na světě v letech 1992 až 1996 přeplaval úžiny Gib-raltar, Suez a Bospor, které oddělují jednotlivé kontinenty. Vydal několik historických knih o Vysokém Mýtě a okolí: Osobnosti Vysokého Mýta 1310–2001, Města a obce Vysokomýtska, Kronika plavání ve Vysokém Mýtě od 1262 do 2020.

Jako řádný křesťan se se synem Richardem anga-žoval v rámci oprav několika kostelů a sakrálních památek - kostela sv. Jiří v Radhošti, kostela sv. Petra a Pavla ve Slatině u Vysokého Mýta apod. V roce 2012 inicioval aktivity vedoucí k vytvoření a instalaci sochy Přemysla II. Otakara ve Vysokém Mýtě, jež hrdě střeží vstup do centra města. Inici-oval také vznik a instalaci sochy Přemysla II. Ota-kara v Marchegu v Rakousku a roku 2015 sochu Elišky Přemyslovny s malým Václavem (Karlem

IV.), jež byla umístěna do jednoho z nádvoří Karolina v Praze.

Byl dlouholetým členem Vojenského špitálního řádu sv. Lazara Jeruza-

lemského a velitelem Komen- dy sv. Zdislavy z Lemberka.

Pro náš Řád získal ostatky sv. Zdislavy z Lemberka,

které budou uloženy v kostele sv. Jiří v Rad-

hošti. Založil také Nadační fond Eliš-ky Přemyslovny a každoročně udě-loval Řád Elišky Přemyslovny že-nám působícím v charitativní a sociální oblast.Ve svém živo-tě vstoupil do komunální poli-tiky a stal se ve Vysokém Mýtě členem zastupi-telstva. Pozdě-

ji kandidoval za Úsvit přímé demo-

kracie do parlament-ní politiky. Od roku

2013 do roku 2017 se stal poslancem Poslanec-

ké sněmovny Parlamentu České republiky. V rámci své

politické činnosti byl místo-předsedou Výboru pro vědu, vzdě-

lání, kulturu mládež a tělovýchovu, členem Podvýboru pro přípravu návrhů

na propůjčení nebo udělení státních vyzna-menání, místopředsedou Podvýboru pro heraldiku a vexilologii, členem Podvýboru pro kulturu, člen Podvýboru pro mládež a sport. Prosazoval povin-nou plaveckou výuku pro žáky základních škol.Augustin Karel Andrle Sylor se hrdě hlásil k mo-narchistickému přesvědčení, v rozhovoru v roce 2013 uvedl, že jeho snem je, že se Česká republika opět vrátí k historickým kořenům a stane se čes-kým královstvím jako demokratická, parlamentní monarchie západoevropského typu.Čest jeho památce a jeho dílu.

Richard Andrle Sylor

PaedDr. & Mgr. Augustin Karel Andrle Sylor, GCLJ-J*25. října 1946 + 15. dubna 2021

2

Oficiální stanovisko našeho Řádu

3

Svatodušní pastýřský list 2021

Emeritní velmistr de Brissac odešel na věčnost

Drazí spolubratři a dra-

hé spolusestry z Řádu

svatého Lazara Jeruza-

lémského,

Letnice jsou svátky Ducha, daru par excellence od Vzkříšeného, který se hojně šířil ve společen-ství prvních věřících a je nám dán, aby nás posílil v náročném úkolu osvobodit svět od jeho nemo-cí a všech forem zla, a abychom si uvědomili, že jsme Boží děti a bratři a sestry v Kristu.Duch svatý tvoří duši, mízu církve a každého jed-notlivého křesťana: je to láska k Bohu, která činí naše srdce Jeho domovem a vstupuje do společen-ství s námi. Duch svatý je vždy s námi, vždy v nás, v našich srdcích. Hluboké tajemství Ducha má být „darem“.Duch svatý je darem plného života; dar lásky, kte-rý bychom jinak nebyli schopni prokázat ve svém životě; dar radosti, který by v našich životech chy-běl; dar, který nám umožňuje dýchat ve společen-ství s našimi bratry a sestrami a vyznávat s nimi jednu víru a jednu naději; dar, který nás nutí mluvit jménem všech tvorů hlasem, který chválí a vyzná-vá Stvořitele a Pána.Křesťanský život, aby se mohl rozvíjet a dospívat, vyžaduje zvláštní pomoc Ducha svatého a jeho darů. Svatý Augustin potvrzuje, že „Duch svatý je Božím darem všem, kteří skrze něho milují Boha“.Samotný Duch je Božím „darem“ (srov. Jan 4,10) a sděluje různé duchovní dary těm, kteří ho při-

jímají. Církev identifikuje sedm z nich, což je číslo, které sym-bolizuje plnost a úplnost. Dary Ducha svatého jsou: moudrost, rozum, rada, síla, vědění, zbožnost a bázeň před Bohem. Přisuzovány jsou v první řadě Mesiáši (srov. Iz 11,1-2), u něhož jsou realizová-ny v plnosti. Tyto dary jsou doko-

nalou ctností pokřtěných. Díky nim jsme pokorní a poslušní následovat pohyby Ducha.

Dar moudrosti nám umožňuje ochutnat Boží přítomnost a uvádí nás do rozjímání o Boží lásce k nám.

Dar rozumu nás nutí proniknout do hloubky Božího plánu spasení očima víry a seznamuje nás s Boží intuitivní zkušeností.

Dar rady nám pomáhá poznat Boží soud v lid-ských záležitostech ve světle jeho Slova a je silnou podporou při rozlišování.

Dar síly nás činí věrnými a vytrvalými ve víře a pomáhá nám jít proti proudu, pokud jde o předávání módy a světské mentality, a být odvážnými svědky evangelia.

Dar vědění nás nutí hodnotit realitu počínaje setkáním s Kristem a pomáhá nám interpreto-vat znamení časů a uchopit semena Slova pří-tomného ve skutečnosti.

Dar zbožnosti v nás vzbuzuje potřebu svěřit se Otci, který je bohatý na milosrdenství, podně-cuje naše modlitby díkůvzdání a chvály a činí nás dostupnými pro potřeby ostatních.

Dar bázně před Bohem není strach z Boha, ale vděčnost za to, že jsme pod Božím dohledem; je to vědomí toho, že nás obklopuje Boží objetí.

Do té míry, do jaké přijímáme dary Ducha, jsme povoláni, abychom si ve svém životě uvědomili, co svatý Pavel nazývá ve svém dopise Galatským „ovocem Ducha“ (Gal 5,22). Různé aspekty jedi-ného ovoce Ducha jsou: láska k Bohu a bližnímu naplněná Duchem svatým, milující duše a základ všech ctností; plná radost schopná překonat všech-na soužení; pokoj, ovoce spravedlnosti; trpělivost, od které se odvíjí vytrvalost; laskavost, díky níž jsme vlídnější, schopní povzbuzovat a utěšo-vat; dobrota, díky níž jsme velkorysí a milosrdní k ostatním; věrnost, která z nás činí spolehlivé lidi pro Boha i pro ostatní; tichost, která nás nutí jed-nat s láskou a pokorou v každé situaci a nutí nás odolávat zlu; sebeovládání, které nás nezotročuje podle tužeb těla a nutí nás žít svobodu Božích dětí.V tomto období pandemie se musíme nechat vést Duchem svatým, který nám umožňuje překonat veškerý strach a činí nás schopnými učinit z na-šich životů dar lásky, která nakonec zvítězí nad hrůzou smrti. + Michele Pennisi

Arcibiskup z Monreale a církevní velkopřevorMonreale, Letnice 2021,

(překlad Vladimír Němec)

Eugène-François de Cossé, XIII. vévoda z Brissacu, emeritní velmistr Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalém-

ského – pařížské obedience, zemřel 6.dubna 2021 opatřen svátostmi umírajících ve věku 92 let. Fra-nçois byl jedním ze čtyř dětí Pierra de Cossé, XII. vévody z Brissacu a Marie-Zélie Eugénie Schneide-rové. Schneiderova rodina měla pro francouzskou ekonomiku stejný význam jako u nás třeba rodina Škodů. Ve Schneiderových závodech také celá ro-dina Brissaců pracovala. V roce 1958 se François oženil s Jacqueline de Contades, která mu dala pět dětí. Když v roce 1986 Pierre de Cossé abdikoval na funkci „nejvyšší hlavy řádu“ (nepoužíval titul velmistra) pařížské obedience Vojenského a špitál-ního řádu sv. Lazara Jeruzalémského, zvolila ka-pitula novým velmistrem jeho syna François. Ten tuto funkci vykonával 18 let. Ve své funkci navštívil několikrát Českou republiku, kde se zúčastnil jak investitur Českého velkopřevorství, tak velkého Re-unionu v hotelu Hilton v roce 1998. Po roce 2000 se začal zasazovat o sjednocení maltské a pařížské obedience, a i když v roce 2004 abdikoval na svou funkci velmistra, zůstal jako výkonný velmistr až do kapituly v Torontu v roce 2006, která obě obedience

sjednotila. Celou svou autoritou vystupoval proti 15 vzbouřeným jurisdikcím a neváhal i provést výměny některých členů Velké ma-gistrální rady, kteří odmítali podporovat sjednocení. Proto jej také kapitula jmenovala emeritním velmis-trem a byl všemi členy sjednoceného řádu ctěn jako jeden z tvůrců sjednocení. Jeho žena Jacqueline poté roky vedla francouzské velkopřevorství sjednocené-ho řádu. V důchodu opustili rodinné sídlo. Zámek

Brissac patří k největším zámkům ve Francii, má 205 místností a jako jediný má 7 poschodí, z nichž to poslední je obytné. Bohužel prakticky nevytopi-telné. Tak ho přenechali nejstaršímu synovi, markýzi de Brissac, a sami se přestěhovali do malého lovec-kého zámečku La Roche uprostřed Anjou v malinké vesničce Charcé- Saint Ellier. Bydlel jsem v té době ve vedlejším departementu Vendée, a tak jsem měl to štěstí i čest být čas od času k Brassacovým pozván. Vévoda miloval lov, především štvanici na jelena, praktikoval to do vysokého věku. Měl rád i koně, léta

byl presidentem pařížského JockeyClubu, jednoho z nejelitnějších klubů francouzské metropole. On i jeho žena Jacqueline byli skvělými společníky i hostiteli a přesvědče-nými lazariány. I když v posledních letech jeho zdravotní stav nebyl nejlepší, díky své ženě měl neustále kontakt s životem řádu. Je jen škoda, že musel ke konci svého života

pozorovat rozmíšky ve francouzských jurisdikcích.Vzhledem ke covidovým restrikcím se jeho pohřeb mohl konat pouze v úzkém kruhu rodiny a nemohli se ho zúčastnit zástupci našeho řádu. Vzpomeňme tedy Eugèna-François de Cosssé, vévody z Brissacu, aspoň v našich modlitbách. Aleš Bluma

4

Ing. Josef Kočí, GCLJ, GMCLJ

Bylo radostné překročit práh monitorů a sejít se po delší době osobně v kruhu bratří

a přátel Českobudějovické komen-dy svatého Jana Křtitele.Zvláště děkujeme za návštěvu bra-trům z pražské komendy Cfr. Sido-niu Paulu Franzi-Benediktu Bohda-netzkému, MLJ, a Cfr. Lukáši M. Vytlačilovi, MLJ.Svátek našeho patrona sv. Lazara jsme si připomněli bohoslužbou a následně se sešli na jour fixe. Oficiálně byla při bohoslužbě před-stavena nová Anafora k svatému Lazarovi, kterou pod vedením poe-tického pera bratra Martina Grubera připravila naše Českobudějovická komenda. Liturgii vedl J. E. ThDr. Filip Štoj-dl, SChLJ, plzeňský biskup CČSH. V kázání nám připomenul bratr postulant ThDr. Richard Ferčík, Ph.D., smrt jako místo naděje, mís-to, kde sice nemůžeme slyšet nic z tohoto světa, ale můžeme tam sly-šet už jenom Ježíšův hlas. Na něm však jako na jediném záleží. Byli jsme vyzvání k sestoupení do svých hrobů, abychom nemuseli poslou-chat tlachání světa, ale mohli slyšet společně s naším patronem sv. La-zarem Ježíšovo VSTAŇ!Na jour fixe nás bratr velitel Cfr. Aleš Randl, OLJ, seznámil s no-vinkami z Velké rady. Dále jsme se věnovali běžné agendě a mimo jiné sečetli a uzavřeli sbírku na podporu hospicové péče, kterou odesíláme vedení Řádu. V tomto „uzavřeném“ roce se nám povedlo vybrat celkem 5 325 Kč pro podporu hosp icové péče. Naše komenda krom toho uspořádala i sbírku na podporu křesťanských sirotčinců v Sýrii, na které jsme přispěli částkou 2 590 Kč. Jsme vděční Bohu, že i v této

situaci se povedlo sbírku realizovat. V současné době se přesunula vět-šina darů na bankovní účty a tento trend bude zajisté pokračovat i dále. Přesto je každá „kasička“ cenná, a to dvojím způsobem. Ne jenom svým obsahem (ten lze poslat i na účet), ale hlavně člověkem, který k ní přistoupil. Buď v kostele, nebo na benefiční akci. Mnohdy do ní ho-dil jenom několik mincí, které měl náhodou u sebe. Tento moment byl ale pro mnohé rozhodující a oni pak doma zasedli ke svému internetové-mu bankovnictví a stali se pravidel-nými podporovateli lazariánského díla.Nedívejme se z patra na jednoko-runové mince v naších kasičkách. Mnohdy je to jen momentální ob-sah kapes, ale dívejme se na tyto tři haléře, jako na otvíráky lidských srdcí. Nevíme, kdo je tam hodil, ale můžeme vědět, že kromě toho, že otevřel svojí kapsu, otevřel i svoje srdce.Na jour fixe jsme se společně vyfo-tili a připravili drobnou „kampaň“ pro okruh naších přátel a známých s výzvou o podporu aktivit Řádu sv. Lazara – „O skleničku koňaku víc“, kde vyzýváme naše známé a přátele k tomu, aby oželeli jednu skleničku koňaku měsíčně a místo toho posla-li 100 Kč na účet Řádu k podpoře potřebných. Doufáme, že na účet Řádu doputuje mnoho skleniček pro potřebné.

Aleš Randl, Filip Štojdl,

Vojtech Pekárik Vladimír Karbusický,

Richard Ferčík, a milí hosté

Sidonius PaulFranz-Benedikt Bohdanetzky,

Lukáš M. Vytlačil

13. 05. 1921 - 13. 03. 2006

V květnu tohoto roku by oslavil sté narozeniny dlouholetý člen našeho řádu Ing. Josef Kočí. Narodil se v Praze, vystudoval na technice. V roce 1945 se oženil a za tři roky se manželům Kočovým naro-dil syn Martin. V tomtéž roce jim ale také komunisté znárodnili veškerý majetek, a tak začali uvažovat o emi-graci. To se jim podařilo až v roce 1969 po sovětské okupaci. Odešli do Spolkové republiky Německo, kde Josef Kočí byl přijat do Českého velkopřevorství v exilu Vojenského

a špitálního řádu sv. Lazara jeruza-lémského. Díky svým organizačním schopnostem se stal brzy kancléřem. Jeho žena Vilma vstoupila do řádu v roce 1978 a stala se jednou z nej-bližších spolupracovnic svého muže a iniciátorkou zasílání charitativních balíčků i peněz potřebných osobám do Československa i ve Třetím světě. Po roce 1989, kdy jim byl restituo-ván majetek, se oba vrátili do Prahy a jako důchodci pokračovali v řádo-vé činnosti. Chev. Kočí byl až do roku 2000 kancléřem Českého velkopře-vorství. Pak byl jedním z iniciátorů vzniku Velkobailiviku České repub-liky maltské obedience, jehož se stal prvním velkobailivem.S Josefem Kočím jsem se seznámil jako dvanáctiletý skaut v roce 1968. Tehdy byl Josef vedoucím 12. junác-kého střediska Mustang v Praze, je-hož jsem byl členem. Měl skautskou přezdívku Yucon. V létě 1969 bratr Yucon s rodinou odešel do exilu. Nedoufal jsem, že ho ještě někdy po-tkám. Ale Bůh řídí naše cesty, a tak jsme se opět setkali na začátku 90. let v řádu.Chev. Josef Kočí si do vysokého věku uchoval dobrou fyzickou kondici. Ze-mřel v roce 2006 na následky úrazu. S vděčností vzpomínáme. R. I. P.

Vladimír Němec

– nedožité sté narozeniny

Řádový den Českobudějovické komendy

Nouzového stavu a pandemické si-tuace COVID-19 využili členové Plzeňské komendy blahoslaveného Gerarda Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského v jarních měsících 2021 k uspořá-dání sbírky nepotřebného a použité-

ho šatstva pro charitu. Celkově se podařilo soustředit 245 kusů nejrůz-nějšího ošacení, které byly předány Městské charitě Plzeň. Odhadova-ná hodnota odevzdaných věcí je asi 7 350,- Kč Antonín Urbánek

Spolusestra sl. Mária Stehlíková,

DLJ, DiS. při kontrole

Charitativní akce - sběr šatstva pro potřebné.

5

Ing. Josef Kočí, GCLJ, GMCLJ Dvojité jubileum biskupa Dušana Hejbala

16. července 2021 oslavil své 70. narozeniny náš řádový kaplan, emeritní biskup Starokatolické církve v ČR J. E. ThMgr. Dušan Hejbal, SCHLJ. A krátce před tím 29. června na svátek sv. Petra a Pavla si otec biskup s vděčností připomněl 50. výročí svého kněžského svěcení. K oltáři přistoupil poprvé již ve svých pěti letech jako ministrant. A už jako takhle malý kluk pocítil mimořádnou touhu být co nejblíž Bohu – tajem-nému, svatému, nevyslovitelnému. Cesta ke kněžství nebyla vůbec jed-noduchá a přímočará. Jeho duchovní dospívání ovlivnila řada osobností tehdejší duchovní elity, včetně břev-novského arciopata Anastáze Opaska. Po invazi sovětských vojsk mu nor-malizační bolševický režim umožnil splnit si i další profesní klukovské sny. Prošel řadu zaměstnání, včetně zedníka, tram-vajáka a prodavače. Po celou tu dobu zachoval věrnost komunistickými úřady suspendovanému legitimnímu biskupovi ThDr. Augustinovi Podolá-kovi a aktivně působil v církevním podzemí. Za to si vysloužil řadu „pohovorů“ na StB, včetně něja-kých těch facek. K veřejné pastoraci se dostal až

po roce 1989. Stal se generálním vikářem a poté i nástupcem otce biskupa Podoláka. V čele Staro-katolické církve působil čtvrt století. Otec biskup Dušan je nejen charismatický kněz, skvělý teolog a kazatel, dobrý organizátor, ale

i osobnost širokého duchovního a kul-turního rozhledu, básník, textař a pí-sničkář. A především člověk, který miluje a umí být lidem nablízku. Zá-měrem tohoto článku není prezento-vat Dušanův životopis a vyjmenovat všechny jeho záslužné aktivity. To všechno se dá najít například na Wi-kipedii. A vůbec se mi nechce psát nějaké oficiální laudatio a zabřednout do rádoby vznešených frází. To nějak s Dušanem nejde dohromady. Chci mu jen za všechno poděkovat, vyjádřit mu své uznání. A především poděkovat

Bohu, že jsem otce biskupa směl v životě potkat. Život a aktivity otce biskupa Dušana plně vystihu-je jeho biskupské heslo: Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu. (Fp 4, 13). Dušan tento text básnicky rozvinul ve zhudebněné modlitbě, kterou tu se souhlasem autora připojuji. Vladimír Němec

Jsem malý a sám a nespočítám, kolik je hvězd ve vesmíru. A přesto mě znáš a neodmítáš můj neklid, mou touhu a víru. Můj život promění tvé ujištění, že s tebou všechno možným se stává. Jsem tady a smím být obrazem tvým. Všechno zvládnu, když sílu mi dáváš.

Znám hojnost i hlad, znám výšku i pád, radost i námahu práce. Znám bolest i smích a ve službách tvých víc získávám, než můžu ztrácet. Můj čas je časem tvým, jsem šťasten, že smím být

tam, kde blízkým se stáváš. Jsi všechno, co mám, můj přítel, můj Pán. Všechno zvládnu, když sílu mi dáváš.

Život není, co chcem, někdy bloudíme v něm a láska se slovem jen stává. Stokrát padnout a vstát, věřit, doufat, mít rád. Je to moc, když už nic nezůstává? Co vůbec ještě mám, když cítím se sám, sám v davu, nikdo mě nepotkává. Právě tehdy jsi blíž, ty mě neopustíš. Všechno zvládnu, když sílu mi dáváš

Dík, že mě máš rád, nemusím se bát, že nestačím

na tvoje plány, za trpělivost, že nemáš mě dost, když já jsem to, kdo se ti brání. Dík za odpuštění, Boží pohlazení. Proč tu jsme, co od nás očekáváš? I když o sebe sám zakopávám, všechno zvládnu, když sílu mi dáváš.

Až se naplní čas, až řekne tvůj hlas, kdo rozum měl a kdo byl blázen, kdo našel svůj cíl, kdo zbytečně žil, nechci mít strach, jenom bázeň. V té chvíli, Pane můj, blízko mne stůj, jako teď vedle mne stáváš. S tebou oslavený smrtí ke vzkříšení, i to zvládnu, když sílu mi dáváš.

Všechno zvládnu, když sílu mi dáváš

(došlo po uzávěrce velikonočního čísla, zveřejňujeme dodatečně)

Záhy zrána po sobotě vyšly ženy ke hrobu. Jejich srdce bylo plné smutku, prázdnoty, téměř zoufal-ství… Jejich Pán a Mistr byl umučen a pohřben, je mrtev. Přesto chtěly prokázat Ježíšovi poslední skutek dobra – pomazat jeho tělo, dle tehdejší tra-dice, i když ani netušily, jak si poradit s velkým kamenem uzavírajícím hrobku. Je těsně před vý-chodem slunce, začne nový den, neděle. Avšak vše se děje jinak: Kámen je odvalen, uvnitř nacházejí anděla, který je utěšuje a hned ustano-vuje prvními posly velikonoční zvěsti: Ukřižovaný Pán zde není. Smrt byla přemožena. Ježíš vstal z mrtvých a těší se na vás.

I v dnešním světě mnoho lidí prožívá smutek, ohrožení, beznaděj... Vy, milí bratři a sestry, máte poslání sloužit Pánu v nemocných, nuzných a po-třebných. Kéž moc lásky prvních učednic Vás in-spiruje a posiluje ve Vaší službě. Nebojme se vyjít ze své každodennosti, překonat obavy či ohledy a staneme se svědky velkých věcí. Cokoliv činíme z lásky pro Pána, činíme pro svět a pro věčnost. On, nekonečně bohatý a štědrý dárce nás zahrne daleko většími dary, včetně naděje na spásu, víry ve Vzkříšení, vítězství dobra nad zlem.Ze srdce Vám přeji, aby se Vašich srdcí silně do-tkla velikost nezištné Boží lásky ke každému z nás. Požehnané Velikonoce.V Kristu + Mons. Jan Vokál

Velikonoční poselství otce biskupa Jana Vokála Světový den nemocnýchKe Světovému dni nemocných (11. únor) věnoval papež František poselství těm, na nichž nejvíce do-léhá pandemie, tedy nejchudším a přehlíženým. Za vzor v něm dává Ježíšův postoj „univerzálního bratr-ství, empatie, soucitu a služby“. Papež František na-psal, že „nemoc na sebe bere konkrétní tvář“, a sou-časná pandemie odhalila mnohé nedostatky v péči o nemocné. Zároveň ale také zvýraznila i obětavost zdravotníků a všech těch, kteří se o nemocné starají. Ježíšova slova „Tvá víra Tě zachránila“ jsou v této těžké době stále platná. Naše Plzeňská komenda na-koupila z vlastních zdrojů respirátory pro potřebné a přes Diecézní charitu v Plzni je zaslala tam, kde jsou nejvíce potřeba. Tímto netradičním způsobem si 18. února připomněla PK Světový den nemocných, který má v současné době mimořádný celosvětový význam. Vojtěch Kuna

6

“Ten rynk Staroměstský, pěkně do čtverhrana,zamyšlen je stále jako kmetská tvář,zahleděná zpátky, sešlá, ustaraná.Teskno na něm, i když slunce plane zář,jak by stále na něm vyzváněla hrana,vážno, jak bys hleděl v chrámě na oltář.”

Jan Rokyta, Na Staroměstském rynku

Když v roce 1916 psal Adolf Černý, český básník, rakouský diplomat a bojovník za jazykovou a kulturní identitu lužických Srbů, pod pseudo-

nymem své výše citované verše, zuřila v Evropě válka tehdy zvaná velkou, dnes první světovou, a v českých zemích vřela už rok Masarykem a Dü-richem nahlas vyslovená ambice vzniku samostat-ného československého státu. Není věru divu, že v takové situaci básník sahá po obrazech minulos-ti, aby jimi promlouval do přítomnosti. Staroměstské náměstí, jako dějiště pobělohor-ských poprav, vystupuje zde jako temné memento. Jako něco, z čeho by měl národ čerpat sílu v těž-kých dobách k tomu, aby se pomyslně odrazil ode dna zase pro jednou k výšinám. Tuto roli sehrává v našem povědomí a možná i podvědomí nejen staroměstská poprava a s ní spojená Bílá hora, ale i další uzlové momenty českých dějin – pohří-chu vesměs ty tragické. Počínaje Husem a konče možná Mnichovem. Skoro by se chtělo s trochou jízlivosti říci, že na rozdíl od některých jiných slo-vanských národů, které oslavují hlavně svá slavná vítězství (včetně těch, která se nestala), libujeme si my, Češi, ve svých porážkách. Soukromě tomu říkávám „blanický syndrom“, ja-kési cyklické navracení se k dobám, kdy nám prý „bylo nejhůř“. Není v tom mnoho historického,

naopak mnohovrstevnatá historická realita, jak ji poznávají odborníci na české dějiny, zde často stojí v cestě přímočaré a ideově – ale především emoci-onálně – nabité interpretaci. Konečně tak, jako i na Liebscherově obraze, který zde vidíme. Historická realita, zde reprezentovaná lebkami popravených na staroměstské mostecké věži, je zcela zastíněna patetickým viděním a zjevením které upíná své zraky k něčemu, co vidí ovšem jenom ono – pozo-rovatel jistě nepochybuje, že to jsou světlé zítřky českého národa. Co s tím ale dnes? Má jistě pravdu Josef Petráň, když říká, že hrůzný pohled na vystavené hlavy Pražanům zřejmě brzy zevšedněl. Snad můžeme jít ještě o krok dále a provokativně zaspekulovat, že

kdyby tam byly zůstaly, byla by z nich dnes možná jen další pražská kuriozita a řádka či dvě v turis-tickém průvodci. A skutečně, i z pohledu onoho blanického syndromu jsou nám vlastně ony hlavy užitečnější již sundané. Tak se totiž můžeme do-dnes spokojeně dojímat nebo rozhořčovat nad ne-pochybnou dávnou krutostí a volat si na pomoc ně-jaké to zjevení, podobné Liebscherovu. Ale – ptám se znovu – co s tím dnes? Nyvě si poplakat? Hledat viníka a nepřítele? Ten se nám tedy v dnešní spo-lečnosti hledá už dost obtížně – ani ti léta vyzkou-šení katolíci a Němci už dnes nejsou, co bývali…Ján Jesenský před svou popravou prý prohlásil: „Ale vězte, že se najdou ti, kteří hlavy naše od vás potupně na divadlo vystrčené poctivě pohřbívati budou!“ A tady je možná řešení. Je asi konstruktiv-nější zakopávat hlavy než vzývat duchy. Zakopat neznamená zapomenout. Znamená to udělat tečku a obrátit se k budoucnosti – ne k té mlžně vidě-né kdesi ve zracích přízraků, ale k té, ke které se dokážeme dostat sami a vlastními silami. Jenomže to samozřejmě znamená úsilí a práci. Nečekat na blanickou spásu, která přijde jako deus ex machina a udělá všechno za nás. Jistě, že můžeme dál hle-dět – slovy básníkovými – na historickou památku s vážností a jako v chrámě na oltář. Ale nakonec i v tom kostele, kdyby náš duchovní život sestával jenom z onoho temně zahloubaného hledění, bylo by to vlastně dost smutné náboženství. Přál bych si, abychom si u příležitosti dějinných výročí, jako je toto, kladli mnohem více otázku, jak můžeme všechny ty emoce, které jsou s ním spojené, obrátit k lepšímu, jak můžeme něco konstruktivně budo-vat pro budoucnost. A to prosím co nejkonkrétněji. Ve společnosti, v politice i v ekumenických a cír-kevních vztazích. Je to příliš odvážné vidění? Petr Jan Vinš

Memento pobělohorských událostí pro dnešek a pro budoucnost

V dobe kedy spoločnosť čelí množstvu zdravot-ným, ekonomickým a sociálnym krízam sa s Bo-žou pomocou stávajú humanitárne aktivity zákla-dom pre prežitie spoločnosti. Prístroj na podporu dýchania - Q-VENT mini, sme vyvinuli ako neko-merčný projekt určený pre pomoc núdznym v kra-jinách alebo teréne, kde nie je klasická podpora dý-chania dostupná. Určenie prístroja je pre podporu dychu počas jednoduchých chirurgických zákro-kov, pri pneumóniách a dychovej nedostatočnosti. Zariadenie sme vyvinuli počas prvej koronavírusovej krízy v marci 2020, pričom o prístroj prejavili záujem USA, India, Brazília, Austrália, Por-tugalsko ale aj Keňa. Q-vent sme sa rozhodli urýchlene vyvinúť na vlast-né náklady, pretože nebol priestor pre niekoľko mesačné čakanie na štan-dardný grant. Len spoločne, s Božou pomocou dokážeme nájsť cestu cez tieto náročné obdobia. Q-VENT vyvi-

nuli mladí vedci dvojčatá - Samuel Furka a Daniel Furka, držitelia viac ako 20 medzinárodných ocenení za prínos v oblasti biomedicínskych vied a techniky, postulanti Rádu svatého Lazara Jeruzalemského, pôsobiaci na Prírodovedeckej Fa-kulty UK v Bratislave v spoluprá-ci s lekárom Patrikom Palackom z Lekárskej Fakulty UK v Bratislave. Za ventilátor

a pomoc riešenia koronavírusovej krízy bola ude-lená medaila rakúskeho spolku Alberta Schweitze-

ra, ďakovný rozhovor s pani prezi-dentkou SR, ale aj ocenenie rektora UK v Bratisalave.

Samuel Furka a Daniel Furka, postulanti

aktualne posobime na katedre te-oretickej a fyzikalnej chemie pri-rodovedeckej fakulty UK, Ustave experimentalnej mediciny Sloven-skej akademie vied a na Slovenskej zdravotnickej univerzite

Slovenský vynález zachraňuje životy

7

vlna (březen – květen 2020)

Cfr. Mgr. Kamil Kuna, MLJ, spolu s rodinou zho-tovil a distribuoval seniorům a potřebným ve svém okolí 160 ks bavlněných roušek.

Dáma Mária Stehlíková, DiS., DLJ, spolu s kole-gyněmi ušila 850 ks bavlněných roušek, které byly následně Magistrátem města Plzně distribuovány do dětských domovů, fungujících mateřských ško-lek a sociálních služeb v rámci Plzeňského kraje.

Csr. MUDr. Andrea Kunschová, MLJ, ušila 110 ks bavlněných roušek pro FN Plzeň a následně dal-ších 50 ks pro Diecézní charitu Plzeň.

Chev. Mgr. Bc. Petr Kunsch, DiS., KLJ-J, zajistil a předal Diecézní charitě Plzeň: 10 litrů desinfekč-ního prostředku Anti COVID, 100 ks jednorázo-vých ústenek, 40 ks bavlněných roušek a 10 ks respirátorů třídy FFP2.

Dne 15. 5. 2020 převzal cfr. David Vavruška, MLJ, (Pražská komenda) od dárce (Svobodný a samo-statný zapsaný spolek Venédsko) dar v podobě 350 ks bavlněných roušek. Dar byl poskytnut firmou Dukane. Roušky poté putovaly k rukám chev. Mgr. Bc. Petra Kunsche, DiS., KLJ-J, který je jménem Řádu 25. 5. 2020 předal Diecézní charitě Plzeň.

vlna (říjen – listopad 2020)

Chev. Mgr. Bc. Petr Kunsch, DiS., KLJ-J, předal jménem Řádu 5. 10. 2020 Diecézní charitě Plzeň dar financovaný Plzeňskou komendou: 50 respirá-torů FFP2, 300 jednorázových roušek.

Chev. Mgr. Bc. Petr Kunsch, DiS., KLJ-J, předal jménem Řádu 30. 10. 2020 Diecézní charitě Plzeň dar financovaný Plzeňskou komendou: 50 respirá-torů FFP2, 300 jednorázových roušek.

Chev. Mgr. Bc. Petr Kunsch, DiS., KLJ-J, předal jménem Řádu 18. 11. 2020 Diecézní charitě Plzeň dar financovaný Plzeňskou komendou: 100 respi-rátorů FFP2, 1000 jednorázových roušek.

Dne 27. 11. 2020 předal jménem Řádu chev. Mgr. Bc. Petr Kunsch, DiS., KLJ-J spolu s Velkobai-livem J. E. chev. Ing. Ondřejem Farkou, KCLJ, BMLJ, kávovar na post COVIDové oddělení po-bytové sociální péče ve FN Plzeň. Kávovar v hod-notě cca 25 000,- věnovala Řádu společnost Alza.

Dne 27. 11. 2020 předal jménem Řádu cfr. Mgr. Kamil Kuna, MLJ, spolu s Velkobailivem J. E. chev. Ing. Ondřejem Farkou, KCLJ, BMLJ, Hos-pici sv. Lazara v Plzni dar od společnosti Kofola v podobě různých druhů nápojů.

Resumé:

Březen- květenPlzeňská komenda OSLJ předala (financováno z vlastních zdrojů):Bavlněné roušky: 1210 kusůRespirátor FFP2: 10 kusůJednorázová rouška: 100 kusůDesinfekční prostředky: 10 litrůNáklady: 3262,-

Není započten materiál za 1210 kusů bavlněných roušek, pouze náklady za nákup ochranného zdra-votnického materiálu.

Plzeňská komenda se podílela na předání:Bavlněné roušky: 350 kusů

Říjen – listopadPlzeňská komenda OSLJ předala (financováno z vlastních zdrojů):Respirátor FFP2: 200 kusůJednorázová rouška: 1600 kusůNáklady: 8978,-

Plzeňská komenda se podílela na předání:Kávovar: 1 kusNápoje pro Hospic.Celkové náklady na zdravotnický materiál: 12 240,-

Pozn.: není započtena účast členů nebo samotné ko-mendy v řádové sbírce.

Petr Kunsch, Vicemaršál

Charitativní činnost Plzeňské komendy OSLJ v době celosvětové pandemie SARS-CoV2 v roce 2020

8

LAZARIÁNSKÝ REUNION ISSN 2571-0117 (elektronický časopis). Ročník XVI, REUNION ročník XXXXV. Vydávají členové SJEDNOCENÉHO VOJENSKÉHO A ŠPITÁLNÍHO ŘÁDUSV. LAZARA JERUZALÉMSKÉHO v českých zemích. • Vychází 10. 8. 2021. • Grafická úprava Adam Hlaváč.

• www.st.-lazarus.net • www.st.-lazarus.cz • lareunion@seznam.cz • Prosíme členy našeho řádu o zasílání příspěvků na uvedenou e-mailovou adresu.

Sbírka pro dětské pacienty a covid oddělení

V polovině března jsme byli spolubratrem Marti-nem Jandou, MLJ, požádáni o kooperaci v zajiš-tění potřeb dvěma oddělením, na kterých pracuje - covid. odd. v Nemocnici Brandýs nad Labem a odd.dětské chirurgie Nemocnice Kolín. A tak jsme spojili síly napříč komendami české juris-dikce a vybrali tak několik desítek plyšáků, knih, dětských her, omalovánek, pastelek, fixů, CD pře-hrávačů, časopisů a CD. Do sbírky se zapojilo také

několik individuálních dárců z řada sympatizantů Řádu a také společnost Alza.cz, která nám darova-la 2 CD přehrávače. Vše jsme řádně zabalili, rozdělili mezi jednotlivá oddělení a v polovině dubna zavezli na daná pra-coviště. Věříme, že se nám podařilo alespoň o fous zlepšit pobyt v nemocnici, jak covidovým, tak i dětským pacientům. Jana Měřičková

Poblíž mého rekreačního bytu probíhaly před lety v Hamru na Jezeře velmi okázalé mezinárodní dět-ské tábory. Organizátorem byla Federace dětských domovů a v dalším turnusu svatováclavský řád. S tímto řádem jsme začátkem tohoto století spolu-pracovali při větších dodávkách šatů a prádla pro potřebné v zahraničí. Nyní je řadu let pořadatelem pouze mezinárodní svatováclavský řád. Minulý rok měl být v Polsku, ale náhradně byl pouze pro české děti v Českém Ráji. Letos zdravotní situace opět nepřála, a tak byl, asi pro 60 českých dětí, ve Sloupu v Čechách. Děti byly ubytovány jednak ve farní budově a starší ve stanech na farní zahradě.

Zajímavé však je, že farní budovu svatováclavští letos koupili a trochu opravili. Zatím celkem so-lidně sloužila pro setkání ministrantů apod. Tzv. „Den otevřených dveří“ byl s kulturním vystoupe-ním dětí a s následným předáním ocenění za různé soutěže. Pak bylo připraveno občerstvení pro po-zvané příznivce. Toto setkání mělo však letos slavnostní ráz. Klíče přilehlého kostelu sv. Kateřiny byly totiž během mše předány otcem biskupem Baxantem jejich velmistrovi a svatováclavský řád bude tento kostel dále spravovat, i když pastorační služba zůstává stávající. Petr Jílek

Letošní tábor pro děti z dětských domovů v režii svatováclavského řádu

Káva dělá radost napříč generacemiDíky Sboru Alberta Schweitze-ra, CČSH jsme mohli podpořit několika baleními kávy dvě mladé studentky z Dětského domova Šance v Olomouci. Přejeme jim mnoho úspěchů ve studiu a věříme, že jsme jim tímto darem udělali alepsoň malou radost.

Když nám dárce napíše, že by měl pro nás několik balení kávy, je to pro nás radost. Ale ještě větší ra-dost máme, když ji můžeme poslat tam, kde prý ko-fein doslova pijí po hektolitrech. Káva, kterou jsme obdrželi od dárce, který si nepřeje být jmenován, putovala personálu Nemocnice Jičín, kde působí náš spolubratr David Kracík, CLJ. Jsme velmi rádi, že jsme mohli zdravotníkům o trochu více zpříjem-nit jejich službu. Jana Měřičková

V Jičínské nemocnici káva teče proudem

Velikonoční pečení pro Hospic Štrasburk

Velikonoce jsou svátky veliké a hlu-boké radosti. Ježíš vstal z mrtvých, Aleluja. Zároveň je to čas setkávání a sdílení. V rodinách se často pečou perníčky, jidášky, mazance apod. Každá z rodin má ty své dobroty, u kterých se pak setkává. A protože sdílená radost je dvojnásobná,

rozhodli jsme se něco z těch našich pekařských umů, poslat těm, kteří byli o svátcích ve službě. A tak na Ve-likonoční pondělí zástupci pražských komend zajeli potěšit sladkou nadíl-kou zaměstnance Hospice Štrasburk. Ve vzduchu se nesla vděčnost a ra-

dost, kterou se nám podařilo vykouzlit na tvářích sestřiček. Jana Měřičková