1. Vznik prvního ruského státu. O původních sídlech Slovanů se podnes vedou spory. Převládá názor, že pravlast Slovanů je třeba hledat mezi Dvinou a Dněprem. Tento lid žil v poměrně úzkém pásu podél Dněpru. Je to zhruba tisíc kilometrů. Už jen proto netvořili a nemohli tvořit jednotný celek. Na této cestě „z Varjag do Řecka“ vznikaly obchodní osady, v nichž se mísí příslušníci různých kmenů a usazují se zde i cizinci. V tomto východoslovanském kmenovém společenství se objevují skandinávští Normani (Severní lidé), u východních Slovanů známí jako Varjagové, kteří byli ve své době skutečnými pány moří. Říkalo se jim Rusové; snad proto, že pocházeli ze švédského kmene Rossů. Kyjevonovgorodská Rus je tedy ve svém původním významu zemí, kterou ovládli Rusové, kteří s dnešními Rusy mají společné jen jméno. Tito Rusové Slovany nebyli a k Slovanům nepřišli proto, že „byli pozváni“. Byli to válečníci a dobyvatelé. Nebylo třeba je „zvát“. Přišli sami. Jako zkušení válečníci snadno rozpoznali, že ve slovanských obchodních osadách nemusí jen směňovat kožešiny, med a vosk, ale také, že je lze ovládnout. A tak se normanský náčelník Rjurik zmocnil Novgorodu a vyslal ke Kyjevu své družiníky Askolda a Dira, aby ovládli Kyjev. Raně feudální východoslovanský stát, jehož zárodky se nepochybně utvářely ještě před příchodem Rusů, tak vstupuje do dějin pod jejich jménem - Rus. Byl to stát, jehož nejvyšší vládnoucí vrstvu tvořili cizinci. Odtud se zrodila tzv. normanská teorie, podle níž si prý východní Slované nebyli schopni sami vytvořit svůj stát a museli proto pozvat cizince (862 - „pozvání“ Varjagů). Období Kyjevské Rusi. K prvním Rjurikovcům patřil Oleg (879 - smrt Olega, jeho nástupcem se stává Igor), Igor (945 - Igor zavražděn, jeho manželka Olga regentkou), Svjatoslav, Jaropolk a sv. Vladimír. Varjagská knížata opírala svoji moc o - opět téměř výlučně varjagskou - družinu, z níž se postupně vyčlenili „knížecí muži“ (bojaři), tvořící užší radu knížete. Ostatní jsou pak „menší lidé“, knížecí čeleď. Prvním zájmem knížete a jeho družiny bylo „živení se“ (dnes bychom řekli vybírání daní). Trvalo zpravidla od listopadu do dubna, kdy kníže „chodil“ se svými bojovníky „po lidech“ (tzv. poljudje). Naturální daň sbíraná po celou zimu, se z jara - když se Dněpr „otevřel“ (odpluly ledy) - vezla na lodicích, které se u Kyjeva postupně spojovaly ve velikou karavanu. V červnu každého roku se pak toto loďstvo vydávalo na plavbu po proudu mohutného Dněpru, na němž se tvořily peřeje. U čtvrtého, nejnebezpečnějšího z nich, bylo
Transcript
1. Vznik prvního ruského státu. O původních sídlech Slovanů se podnes vedou spory. Převládá názor, že pravlast Slovanů je třeba hledat mezi Dvinou a Dněprem. Tento lid žil v poměrně úzkém pásu podél Dněpru. Je to zhruba tisíc kilometrů. Už jen proto netvořili a nemohli tvořit jednotný celek. Na této cestě „z Varjag do Řecka“ vznikaly obchodní osady, v nichž se mísí příslušníci různých kmenů a usazují se zde i cizinci. V tomto východoslovanském kmenovém společenství se objevují skandinávští Normani (Severní lidé), u východních Slovanů známí jako Varjagové, kteří byli ve své době skutečnými pány moří. Říkalo se jim Rusové; snad proto, že pocházeli ze švédského kmene Rossů. Kyjevonovgorodská Rus je tedy ve svém původním významu zemí, kterou ovládli Rusové, kteří s dnešními Rusy mají společné jen jméno. Tito Rusové Slovany nebyli a k Slovanům nepřišli proto, že „byli pozváni“. Byli to válečníci a dobyvatelé. Nebylo třeba je „zvát“. Přišli sami. Jako zkušení válečníci snadno rozpoznali, že ve slovanských obchodních osadách nemusí jen směňovat kožešiny, med a vosk, ale také, že je lze ovládnout. A tak se normanský náčelník Rjurik zmocnil Novgorodu a vyslal ke Kyjevu své družiníky Askolda a Dira, aby ovládli Kyjev. Raně feudální východoslovanský stát, jehož zárodky se nepochybně utvářely ještě před příchodem Rusů, tak vstupuje do dějin pod jejich jménem - Rus. Byl to stát, jehož nejvyšší vládnoucí vrstvu tvořili cizinci. Odtud se zrodila tzv. normanská teorie, podle níž si prý východní Slované nebyli schopni sami vytvořit svůj stát a museli proto pozvat cizince (862 - „pozvání“ Varjagů). Období Kyjevské Rusi. K prvním Rjurikovcům patřil Oleg (879 - smrt Olega, jeho nástupcem se stává Igor), Igor (945 - Igor zavražděn, jeho manželka Olga regentkou), Svjatoslav, Jaropolk a sv. Vladimír. Varjagská knížata opírala svoji moc o - opět téměř výlučně varjagskou - družinu, z níž se postupně vyčlenili „knížecí muži“ (bojaři), tvořící užší radu knížete. Ostatní jsou pak „menší lidé“, knížecí čeleď. Prvním zájmem knížete a jeho družiny bylo „živení se“ (dnes bychom řekli vybírání daní). Trvalo zpravidla od listopadu do dubna, kdy kníže „chodil“ se svými bojovníky „po lidech“ (tzv. poljudje). Naturální daň sbíraná po celou zimu, se z jara - když se Dněpr „otevřel“ (odpluly ledy) - vezla na lodicích, které se u Kyjeva postupně spojovaly ve velikou karavanu. V červnu každého roku se pak toto loďstvo vydávalo na plavbu po proudu mohutného Dněpru, na němž se tvořily peřeje. U čtvrtého, nejnebezpečnějšího z nich, bylo třeba náklad a lodice přenést po břehu. Právě v těchto místech čekali v záloze Pečeněhové, kočující po obou stranách dolního toku Dněpru a živící se přepadáváním karavan. Pečeněhové však nebyli jen hrozbou obchodu Kyjevské Rusi s Byzancí. Přepadávali a pustošili i osady a městečka kyjevských knížat. Neustálé vpády Pečeněhů vyčerpávaly síly Kyjevské Rusi. Obranný val proti Pečeněhům byl sice znovu a znovu rozšiřován a upevňován, ale nájezdy kočovníků nemohl zastavit. Kníže Vladimír Svjatoslavič. Záměr velkého knížete Vladimíra byl získat za manželku princeznu Annu, sestru byzantského císaře Basilea II., a tím posílit své postavení i prestiž. Byzanc, zmítaná tehdy vnitřními zápasy, v nichž císař potřeboval vojenskou pomoc kyjevského knížete, nakonec po velkém váhání (a Vladimírově tažení do byzantských držav na Krymu) souhlasila. Císař si však vymínil, že Vladimír musí přijmout křest, neboť byzantská princezna se nemohla stát manželkou pohanského „barbara“. Vladimír - i se svou družinou - tuto podmínku přijal, pomohl svým vojskem Basileovi udržet se na trůnu a Anna se stala jeho manželkou. Přijetí křesťanství na Rusi. Nejvýznamnější událostí v životě Kyjevonovgorodské Rusi za vlády prvních Rjurikovců bylo přijetí křesťanství v roce 988 za vlády velkého kyjevského knížete Vladimíra. Zřejmě bychom se velmi vzdálili životu té doby, kdybychom předpokládali, že pokřestění Rusi se týkalo skutečně celé země. Přijetí křesťanství nebylo proto ani tolik otázkou přitažlivosti nové víry, jako spíše příkazem rozumu, který nutil kyjevského knížete k překročení hradby, která jej oddělovala od světa, s nímž byla tehdejší Rus spjata řadou společných zájmů, dohod i konfliktů. Pro Kyjevskou Rus byla hlavním představitelem tohoto světa Byzanc. Přijetím křesťanství se Kyjevská Rus výrazně přiblížila ostatní Evropě i tím, že nová víra byla provázena pronikáním písma a knižní kultury.
2. Období Kyjevské Rusi. Především je třeba povědět, že Kyjevská Rus nebyla centralizovaným státem, ale jakýmsi svazem více méně samostatných zemí, které postupně ovládly jednotlivé - vzájemně soupeřící - větve Rjurikova rodu. Jejich hlavním zájmem bylo vymanit se z moci velkého kyjevského knížete. Ten byl spíše hlavou rodu rjurikovských knížat než svrchovaným vládcem Kyjevské Rusi. Knížata považovala zemi za svůj společný majetek (či spíše kořist, kterou bránila a z níž se „živila“) a velký kyjevský kníže byl hlavou kolektivní knížecí správy a ne svrchovaným vládcem tohoto společného dědictví. Jaroslav Moudrý. Vláda knížete Jaroslava Moudrého (1019-1054), za něhož byla sestavena Ruská pravda (nejstarší ruský svod zákonů), byla vrcholem, „zlatým věkem“ v nedlouhé historii Kyjevské Rusi. V jeho době skutečně „všechny cesty vedly do Kyjeva“. Velký kyjevský kníže byl uznávanou a respektovanou hlavou celé Rusi, od Velikého Novgorodu po Kyjev. Pečeněhové utrpěli drtivou porážku, obchod s Byzancí kvetl. Vladimír Monomach. Posledním velkým knížetem kyjevským, který si dokázal vynutit autoritu vládce celé země, byl vnuk Jaroslava Moudrého Vladimír II. Monomach (1113-1125), za jehož vlády dočasně upevněna moc velkých kyjevských knížat. Po jeho smrti se Kyjevská Rus jako státní útvar s definitivní platností rozpadla. Systém raně feudálních vztahů. Kníže nerozhodoval o tom, kdo bude vládnout v jednotlivých částech země. Po smrti každého z knížat nastal velký posun, neboť na jeho místo přešel (nebo měl přejít) jeho mladší bratr, který „uvolnil“ své knížectví dalšímu mladšímu bratrovi atd. Knížata tak přecházela z chudšího místa na výnosnější a na samotném vrcholu této pyramidy byl (nejbohatší) stolec velkého kyjevského knížete. Ten nebyl dědičný, ale dostal se do držení toho, kdo byl v rodu Rjurikovců „v pořadí“. Spolu s růstem bohatství a sebevědomí kupců a řemeslníků vzrůstal i význam měst a jejich shromáždění (veče), která významně zasahovala do volby „svého“ knížete. Pokud jde o vládní moc velkého knížete, byla tedy Kyjevská Rus jakýmsi „svazem zemí“, jemuž velký kníže spíše předsedal, než vládl. Zahraniční politika. Za Jaroslavovy vlády se čile rozvíjely kontakty se západní Evropou. Dokazují to sňatky. Ruské kněžny se vdávaly do Polska, do Uher či do Francie. Sňatková politika pomohla začlenit Kyjevskou Rus do celoevropského dění. K vzájemné spolupráci přispíval i obchodní a hospodářský ruch. Kyjev ležel na důležité vodní i suchozemské obchodní trase a stal se jakousi obchodní spojkou mezi západní Evropou a Orientem, mezi severem a jihem. Časté styky se udržovaly i se Skandinávií. Stále patrný byl vliv Varjagů (zejména v Novgorodě), kteří byli součástí bojarské knížecí družiny a začali splývat s původním slovanským obyvatelstvem. Ruské vztahy s Byzancí. Dobré vztahy panovaly i s Byzancí, přestože se tyto dva státy často střetávaly rovněž na bitevním poli. Tyto tendence přetrvaly i po Jaroslavově smrti. V Kyjevu je zřetelně patrný vliv byzantské kultury, v Novgorodě a v jiných městech položených na severu Kyjevské Rusi se vytvářel svébytný styl. Kyjevská Rus přejímala rozhodující civilizační podněty z Byzance. Byla to doba, kdy se ještě výrazně uplatňovalo staré zvykové právo, jehož předobrazem a vzorem byl byzantský církevní zákoník Nomokánon. Boj proti kočovníkům. Nejpodstatnějšími kočovníky byli Polovci. Zbytky Pečeněhů prchaly před nimi pod ochranu Kyjeva, který se s Polovci poprvé střetl. Na rozdíl od Pečeněhů se kyjevským knížatům nepodařilo Polovce „pacifikovat“. Ti naopak ovládli dolní tok Dněpru a obchod Kyjevské Rusi s Byzancí se zcela zastavil. Kdysi lidnatý kraj na jih od Kyjeva pustl, obyvatelstvo prchalo před Polovci na západ. Kyjevká Rus se postupně vylidňovala. Spolu s neustávajícími nájezdy Polovců přispívaly k jejímu zániku i vnitřní boje a zápasy početného zástupu potomků Rjurikova rodu. Kultura. Po christianizaci se církevním střediskem země stal kamenný Desátkový chrám, který nechal postavit Vladimír I. Zbožný kníže Jaroslav Moudrý dával stavět skvělé křesťanské svatyně. Byla postavena řada chrámů, kostelů a klášterů, např. černigovský chrám Spasitele, chrám sv. Sofie v Kyjevě, chrám sv. Sofie v Novgorodu, klášter Pečerský. Za vlády Vladimíra Monomacha vešel ve známost nejstarší ruský letopis Pověsti dávných časů připisovaný Nestorovi, mnichovi Kyjevopečerského kláštera.
3. Rusko v období feudální rozdrobenosti. Kyjevská Rus by měla být vlastně nazývána Kyjevskonovgorodskou Rusí. V jistém smyslu by však bylo přesnější mluvit o Kyjevské Rusi a Novgorodské Rusi. Byly to totiž v mnohém sice se prolínající a přesto zároveň velmi odlišné celky. Ostatně Veliký Novgorod měl mnohem více vnitřních sil než Kyjevská Rus a bojoval o svoje přežití ještě tři století po jejím rozpadu. Tato pozoruhodná městská republika představuje v dějinách Ruska historický pokus o zcela jiný systém společenský a vládní, než jaký se nakonec prosadil pod žezlem moskevských panovníků. Novgorod. Počátky Novgorodu se velmi podobají vzniku jiných velkých měst. Na obou stranách řeky Volchov vzniká několik obchodních osad, které pak spolu vytvářejí obchodní centrum, město. Tyto dávné osady byly základem pěti „konců“ (částí, čtvrtí) Novgorodu. Obyvatelé každého „konce“ tvořili vojenský oddíl. Každý „konec“ měl své vlastní lidové shromáždění - veče. Na vyzvánění zvonu se scházelo veče celého Novgorodu. Tento „večevoj zvon“ byl symbolem městských práv a svobod. Všichni znali jeho zvuk, který byl dalším symbolem Novgorodu. Veče schvalovalo a odmítalo návrhy tzv. rady pánů, v níž zasedali všichni stávající i bývalí nejvyšší volení úředníci města. Ve skutečnosti vládlo však Novgorodu nikoli lidové veče, ale aristokracie, „lepší“ a „větší“ lidé. Rozhodující význam mělo bohatství. Krutý protipól přepychu a bohatství novgorodských bojarů, boháčů a kupců tvořila masa městské chudiny. Novgorod se stává nejednou svědkem krvavých zápasů, jejichž dějištěm byl zpravidla most přes řeku Volchov, kam byli shazováni protivníci i provinilci. Novgorod se od ostatní Rusi lišil i svým vztahem ke knížecí moci. Zatímco jiná města byla neomezeně spravována knížaty, dosazovanými zpravidla velkým knížetem kyjevským a později moskevskými panovníky, trvali Novgorodci na svém právu uzavírat s knížetem smlouvu (rjad), která jej odsuzovala do role nájemného náčelníka vojenské družiny, určené pro obranu Novgorodu. Kníže nepředsedal „radě pánů“ a většinou k ní ani nebyl zván. Stručně řečeno kníže mohl rozhodovat o všem, pokud to město (veče) schválilo. Hlavní hrozbou nezávislosti Novgorodu nebyli sousedé ani na severu a severozápadě. Novgorod neohrožovali přímo ani Tataři, protože ti se k městu, chráněnému téměř neprostupnými bažinami, nikdy nedostali. Novgorod sice platil Tatarům daně, nikoli však přímo, ale prostřednictvím „hlavního výběrčího“ daní pro Hordu - velkého moskevského knížete, který byl ve smyslu dávné tradice, jak se ustálila již v dobách Kyjevské Rusi, zároveň knížetem Novgorodu a jmenoval zde svého zástupce. Tato závislost na Moskvě měla pro Novgorod podstatný význam, neboť jej chránila před nájezdy Tatarů. Novgorod byl však na Moskevské Rusi závislý i jinak. Jeho vlastní zemědělská produkce byla velmi malá a většinu obilí musel dovážet z centrální Rusi. Každý konflikt s Moskvou hrozil hladem, protože velký kníže mohl zakázat dovoz obilí a zastavit vozy jedoucí do Novgorodu. V tomto bylo vyjádřeno i jednoznačné začlenění Novgorodu do mohutnější Moskevské Rusi, jemuž město nemohlo čelit i proto, že jeho někdejší vojenská síla slábla. Roku 1470 byl Novgorod podroben. Na první pohled by se mohlo zdát, že to nebyl rozdíl příliš významný. Ve skutečnosti to znamenalo bezvýhradné podřízení Novgorodu moskevskému panovníkovi. Ten dal zatknout čelné osobnosti města a město bylo vypleněno. A spolu s tím byl do Moskvy odvezen i nejcennější poklad Novgorodu - večevoj zvon, symbol městských svobod. Veče bylo zrušeno. V novgorodském území rozdal panovník rozsáhlé majetky moskevským bojarům, zatímco novgorodští boháči byli vysídlováni do moskevských zemí. Obchod upadal a cizí kupci Novgorod opustili. Pskov. Pskov, který se chtěl svou pokorou vůči moskevské moci zachránit, získal opuštěním svého „staršího bratra“ Novgorodu, jen odklad. Svému osudu však neunikl. Roku 1510 byl Pskov podroben. Poté následovalo to, co již známe. Veče bylo zrušeno, samospráva města nahrazena carskými úředníky, večevoj zvon Pskova byl odvezen do Moskvy a stovky rodin byly přesídleny. Mnozí prchali a cizí kupci ze Pskova odjeli. Roku 1521 došlo k připojení posledních dvou údělných knížectví, Rjazaně a Novgorodu Severského.
4. Boj Ruska s vnějšími nepřáteli ve 13. století. Historie Kyjevské Rusi je ovšem i historií konfliktů a bojů se sousedy na severu a severozápadě - se Švédy a s řádem německých rytířů. Ti nejenom stáli v cestě snahám Rusi o ovládnutí baltického pobřeží, ale ohrožovali i její obchod s evropským západem. K nejvýznamnějším událostem tohoto vzájemného střetávání a soupeření došlo v polovině 13. století. Boj se Švédy. Bitva na Něvě. Roku 1240 se Švédové vylodili pod vedením v ústí Něvy, kde se odehrála vítězná bitva novgorodského knížete Alexandra. Alexandr získal později čestný přídomek Něvský. Po vítězství nad Švédy se snažil upevnit svoji moc v Novgorodě, dostal se ale do sporů s bojary a z města raději odešel. Boj s řádem německých rytířů. Bitva u Čudského jezera. Krátce po bitvě na Něvě zaútočili na Rus němečtí rytíři livonského řádu a napadli Pskov. Byli odraženi, ale vzápětí se ujali správy města, a to zřejmě se souhlasem větší části obyvatel, kteří byli ochotni raději uznat svrchovanost řádu než Novgorodu. Rytíři odsud podnikali další výpravy, při nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu, za jehož hradbami hledali záchranu obyvatelé lokalit, obsazovaných a pustošených řádem. Situace ve městě se radikalizovala a neurozené městské vrstvy se začaly dožadovat ozbrojeného odporu proti rytířům. Novgorodští proto požádali nového knížete, aby jim poslal Alexandra nazpět. Jakmile přijel mladý vojevůdce do města, zahájil energicky přípravy na boj. Nechal budovat opevnění a shromažďoval veškerou dostupnou vojenskou hotovost z novgorodské země i poplatných oblastí, nyní ohrožených rytíři. Roku 1242 Alexandr Něvský porazil vojsko livonského řádu na Čudském jezeře v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. Alexandr Něvský byl kníže novgorodský a později velkokníže vladimirský. Pro svá vojenská vítězství se stal legendou a je považován za jednoho z největších panovníků v historii Ruska. V postu novgorodského knížete setrval Alexandr nezvykle až do své smrti. I poté, co tu však jmenoval své syny jako zástupce, stále věnoval novgorodským záležitostem velkou pozornost. Vznik státu Tatarů a Mongolů. Ve stepích dnešního severovýchodního Mongolska se začínaly spojovat zdejší kočovné kmeny. Jedním z místních chánů se stal tehdy třináctiletý chán, který sice přijal titul Čingis (Velký), ale o moc musel svést zápas. Čingischánovy kmeny překročily Velkou čínskou zeď, ovládly několik měst severní Číny a s velkým výkupným a kořistí se vrátily zpět. Krátce na to vpadli Mongolové znovu do Číny a ovládli i sídlo „synů nebes“, Peking. Čingischán útočí na Polovce. Polovci nedokázali čelit obrovité síle Mongolů a mnozí prchali pod ochranu Kyjeva se vzkazem: „Nyní dobyli naši zemi, zítra dobudou vaši.“ Bitva na Kalce. V Kyjevě se scházejí ruská knížata a rozhodují, že je lépe zaútočit na Mongoly v zemi Polovců, než se jim bránit na vlastním území. A tak se soustřeďuje při ústí řeky Chortice vojsko většiny knížat, které ve střetnutí s předsunutým oddílem Mongolů dosáhlo snadného vítězství. Podníceno tímto úspěchem se celé vojsko i s Polovci vydalo dál, vstříc dosud neznámému nepříteli. Po devíti dnech pochodu narážejí knížata na řece Kalce na hlavní síly Mongolů. Mongolové zabili každého, kdo jim padl do rukou. V bitvě na řece Kalce, která se odehrála v roce 1223 bojovala ruská knížata s Mongoly tak, jak byla až dosud zvyklá - každý sám na vlastní pěst. Bylo to první a na dlouhou dobu největší střetnutí s Mongoly, které předznamenalo a vlastně ve svých důsledcích rozhodlo o jejich nadvládě. V té době však osudový význam bitvy na řece Kalce nikdo ještě netušil. Mongolové se náhle stáhli zpět. Víme, že je volal jejich velký chán. Na Rusi však převládlo přesvědčení, že Mongolové zmizeli stejně, jako se znenadání objevili. Kyjevská Rus se vrátila ke sporům jednotlivých knížat. Bojovní kočovníci z východu však záměr svého velkého chána proniknout dál na západ neopustili. Přestože se Čingischánova říše po jeho smrti rozdělila mezi jeho čtyři syny, zůstávala velkým vojenským táborem, nyní již etnicky značně heterogenním. Převládaly turkutské kmeny, jejichž jazyk převzali i Mongolové (v turkutském jazyce - Tataři). Bylo by však chybou ztotožňovat Mongoly s Tatary, protože jde o dvě etnicky odlišné skupiny. Zjednodušeně řečeno - jestliže Mongolové tvořili nejvyšší velení invazní armády, jakousi úzkou elitní a vládnoucí vrstvu, pak Tataři byli hlavní a nejpočetnější silou tohoto vojska.
5. Boj Ruska s vnějšími nepřáteli v 14. a 15. století. Dvě a půl století tatarské nadvlády představuje život dvanácti generací. Doba Kyjevské Rusi, kdy vládnoucí moc musela přihlížet k požadavkům měst, byla v nenávratnu. Vláda knížecího rodu Rjurikovců byla vystřídána mocí, s níž nebylo možno se „dohodnout“. Mocí, která znala jen násilí. Ruská knížata se stala vazaly chána Zlaté Hordy. Odváděla mu nejen daň, ale obracela se k němu jako k autoritě nejvyšší. Chán rozhodoval jejich vzájemné spory, uděloval hodnosti a krutě trestal ty, kdo upadli u něho v nemilost. A ruská knížata se sama podílela na prosazování vůle chánů. Nájezdy Tatarů. V roce 1237 vpadli Tataři pod vedením Bátúa na Rus, rozdělenou na množství knížecích údělů. U Voroněže porazili spojené vojsko rjazaňského, muromského a pronského knížete a ovládli Rjazaň. Krátce poté jim podlehl vladimirský kníže a padla Moskva. Byla vypleněna Suzdal, Vladimir a další města severovýchodní Rusi a Tataři odtáhli s kořistí do svých ulusů. Záhy se však vracejí a pronikají dál na západ. Dobyli Perejaslavl Južnyj, Černigov, Gluchov a zpustošili Kyjev. Odtud pak táhli do Haliče, Polska a Slezska, kde u Lehnice rozdrtili armádu slezského knížete. Poté se obracejí přes Moravu do Uher a odtud táhnou do Moldavska, Valašska a Sedmihradska. Poslední obětí jejich tažení do Evropy se v roce 1242 stalo Chorvatsko a Dalmácie. (1237-1242 - vpád Mongolů). Porobení Rusi. Pro Rusko začalo kruté období tatarské nadvlády. Ruská knížectví nebyla součástí území Zlaté hordy, ale byla Mongolům zvláštním způsobem podřízena. Pokud chtěla rurikovská knížata vládnout ve svých zemích, musel je v jejich postech potvrdit chán zvláštní listinou, tzv. jarlykem, poté co uznala jeho svrchovanou moc. Tataři podporovali rozbroje mezi znesvářenými Rurikovci, a ti se brzy naučili proti sobě intrikovat. To na druhé straně chánům umožnilo vykonávat na Rusi úlohu jakéhosi arbitra. Obyvatelstvo ruských knížectví podrobeno tvrdým povinnostem, muselo poskytovat Mongolům rekruty a platit daň z hlavy - ruskými prameny nazývanou vychod. Vybírání daní bylo také prvním a mnohdy hlavním zájmem chánů Zlaté Hordy. Do ruských knížectví byli posláni „počitatelé“, aby nikdo neunikl placení vychodu. Postupovali velmi krutě, a tak při vybírání daní docházelo k častým povstáním, především ve městech. Chování knížat i prostých obyvatel kontrolovali chánovi zmocněnci a vojenští velitelé, baskakové. Hlavním problémem tatarské nadvlády bylo proto ekonomické vykořisťování, politická struktura s výjimkou potvrzování knížat v jejich postech, především velikého knížete vladimirského, zůstala zachována. Nedotčeno bylo pravoslavné vyznání obyvatel ruských knížectví. Duchovní byli naopak zvýhodněni, nemuseli například platit daně. Mongolská expanze a následná nadvláda měla na Rusi dalekosáhlé důsledky v hospodářské, ale i politické a kulturní sféře a ruské země se s nimi vypořádávaly po řadu století. Zlatá Horda. Vpádu na Rus a tažení na západ v letech 1237-1242 se nezúčastnily všechny spojené mongolské síly, ale jen kmeny a kočovníci žijící na území, které připadlo po Čingischánově smrti jeho nejstaršímu synu. Ten však umírá v téže době, kdy zemřel velký chán, a tak se pánem tohoto mongolského ulusu stal jeho syn Bátú. (1242 - chán Bátú založil Zlatou Hordu). Dědictví, jehož se Bátú ujal, bylo obrovité. Víme již, že toto tažení skončilo podrobením celé Rusi. Tak vznikl pod vládou Bátúa velký tatarský chanát, v ruských letopisech známý jako Zlatá Horda. Jejím hlavním městem byl Saraj-Bátú (na dolním toku Volhy, poblíž Astrachaně). Sem se vrací v roce 1242 vítězný Bátú ze svého tažení. Za vlády chána Berkeho bylo (poblíž dnešního Volgogradu) postaveno nové hlavní město Zlaté Hordy, Saraj-Berke. „Zlatý věk“ Hordy vrcholil za chána Jedigeje. Poté se začal přibližovat její neodvratný rozpad. Zlatá Horda se rozdělila do několika chanátů (krymský, astrachaňský, sibiřský, kazaňský) a nástupnickou Velkou hordu. To však neznamená, že tatarské nebezpečí na Rusi pominulo. Mezi nimi však zdaleka nepanovala jednota, a toho mohla ruská knížata využít ve svůj prospěch. Zlatá Horda se pak brzy rozpadla. Poslední chán byl zajat a popraven. Kultura. Tajná kronika Mongolů (někdy uváděna jako Tajná historie Mongolů či Tajná zpráva Mongolů) je historie Čingischánovy rodiny a jeho života a je nejcennějším autentickým spisem o Čingischánovi a jeho době.
6. Vznik jednotného státu. Moskevské knížectví byl historický státní útvar, existující na severovýchodní Rusi. Vznikl vydělením údělu, jehož centrem byla Moskva. Jeho území bylo postupně rozšiřováno, současně rostla prestiž zdejších vládců, kteří se titulovali jako veliká knížata moskevská. V roce 1263 se prvním moskevským knížetem stal Daniel, syn Alexandra Něvského. Jeho syn Jiří získal v roce 1303 od chána Zlaté Hordy jarlyk na titul velkého knížete. Vedle Moskvy se na severovýchodní Rusi zformovala a stabilizovala další knížectví, z nichž nejvýznamnější byl Tver. Obě země měly výhodnou polohu na průsečíku obchodních cest, vedoucích po vodních tocích, i z hlediska strategického. Před nájezdy kočovníků ze stepí je chránily hluboké lesy i velká vzdálenost, což přivádělo na jejich území početné kolonisty z jižních oblastí. Moskevská a tverská knížata, která byla blízkými příbuznými, se stala vážnými konkurenty v boji o získání jarlyku na titul velikého knížete vladimirského, jenž v sobě zahrnoval jistý nárok na vládu nad celou Rusí. To vyhovovalo chánům Zlaté hordy, kteří se podněcováním konfliktů mezi Rurikovci snažili zabránit rozšiřování jejich domén a upevňování moci. Význam Moskvy pro sjednocení země. První písemná zpráva o Moskvě pochází z roku 1147. Posledním úderem, jímž se uzavírá historie rozpadající se Kyjevské Rusi, byl vpád Tatarů v letech 1237-1242. Autorita i moc velkých knížat se posunuje na severovýchod Rusi, kde se - již před tatarským vpádem - vytvořila nová centra. Historie zániku Kyjevské Rusi je tedy historií přesunu lidu i knížecí moci ze středního Podněpří k hornímu toku Volhy, od Kyjeva k Moskvě. Neboť ta se stala přirozeným centrem ruského severovýchodu. Do ní se postupně soustřeďuje moc ruských velkých knížat. Vzestup Moskvy jako nového centra Rusi nebyl však jen důsledkem vnitřní migrace a příhodné geografické polohy. Byl i jedním z důsledků tatarského vpádu. Moskva nebyla zpočátku příliš významným ani rozlehlým údělem. Knížectví se však brzy začalo čile ekonomicky i politicky rozvíjet a rozšiřovat své území. Během několika málo let počátkem se prvnímu moskevskému knížeti a jeho synu Jiřímu podařilo ztrojnásobit územní rozsah knížectví připojením oblastí, které měly nejen značný hospodářský, ale také strategický význam. Prestiž Moskvy jako velkoknížecí rezidence se výrazně zvýšila, když sem natrvalo přesídlil z Vladimiru představený celé ruské církve. Ivan Kalita byl velkým knížetem v letech 1329-1340, kdy také zaznamenáváme počátky procesu podřízení údělných knížectví Moskvě. Ivan byl schopným, ale také velmi pragmatickým vládcem a používal ne právě vybíravé prostředky. Za jeho vlády se podařilo dosáhnout odvolání tatarských výběrčí z ruských zemí a soustředit vybírání tatarské daně do svých rukou. Šlo o značně vysoké částky, jejichž výběrem zatížil Ivan především ekonomicky zdatný Novgorod, nikoliv vlastní moskevské poddané. Použil je na další rozšiřování území moskevského knížectví, okázalou výstavbu v sídelní Moskvě, ale také k podplácení představitelů Zlaté hordy, aby je přiměl jednat ve svém zájmu. Jeho vztah k chánovi byl navýsost loajální. Stál v čele tatarské trestné výpravy, která měla za úkol zlikvidovat protitatarské povstání v Tveru a kromě toho zdevastovala široké okolí. Povstání a pozdější poprava tverského knížete ukončily mocenské ambice tverských vládců. Za tuto službu dostal od chána jarlyk na titul velkého knížete V následcích letech Tver nevedl politiku nepřátelskou vůči Moskvě a stal se do jisté míry závislým na moskevských vládcích. V důsledku Ivanovy politiky zůstalo území moskevského knížectví ušetřeno excesů tatarského plenění a mohlo se zdárně ekonomicky rozvíjet a bohatnout. Dmitrij Donský byl výraznou osobností mezi velkými moskevskými knížaty, který si skutečně nemohl zvolit příhodnější okamžik pro své velké střetnutí s Tatary než právě dobu, kdy boje o moc v Hordě vrcholily. Bitva na Kulikovském poli. V roce 1380 soustředil kníže Dimitrij do té doby nevídané vojsko a vytáhl proti Tatarům. Jejich velitel se postavil na Kulikově poli u Donu ruskému vojsku. Kníže Dimitrij dosáhl sice velkého úspěchu, ale Horda měla stále ještě mnohem větší sílu než Moskva. Její závislost na chánech byla sice bitvou na Kulikově poli otřesena, ale ne zlomena. Sám Dimitrij dál platil tatarskou daň. Trvalo pak ještě celé století, než se Moskevské Rusi podařilo vymanit z tatarské nadvlády (1382 - odvetný vpád Tatarů a vypálení Moskvy).
7. Moskevský stát. Na konci 14. století byla Rus ještě rozdělena na řadu celků - knížectví tverské, rjazaňské, moskevské, Novgorod a Pskov. Všechny platily daň tatarské Hordě, kterou vybíral velký kníže, který tím byl nominální hlavou těchto jinak nezávislých státečků. Moskevské knížectví bylo sice rozlehlé, avšak jeho panovníkům již Horda i ostatní ruské země přiznávají postavení velkých knížat (i poté, kdy se již o jarlyk na velké knížectví neucházejí), ale stále ještě bylo jen „prvním mezi rovnými“. Úsilí o podmanění svých sousedů tvoří hlavní osu snah moskevských panovníků 15. a počátku 16. století - Ivana III. a Vasilije III. V roce 1485 bylo připojeno bez boje tverské knížectví. Ivan III. Vláda velikého moskevského knížete Ivana III. byla velmi důležitou etapou dějin moskevského státu. Uzavírala předchozí epochu, jíž dominoval integrační proces ruských zemí a boj proti tatarské nadvládě, což otevíralo před moskevským státem nové možnosti dalšího vývoje. Ivan III. završil politické směřování svých předchůdců - vymanil ruské země definitivně z tatarského područí a sjednotil je pod svrchovaností Moskvy. Mezi nejdůležitější úspěchy Ivana III. patří, že se mu podařilo připojit k moskevskému státu významné obchodní středisko Novgorod s obrovským bohatým zázemím a veliké knížectví tverské, jež bylo dlouholetým politickým soupeřem Moskvy. To se neobešlo bez použití vojenské síly. Novgorod i Tver ztratily postupně svou politickou samostatnost. Jedinými samostatnými ruskými zeměmi poté zůstaly Pskov a veliké rjazaňské knížectví, ale jejich nezávislost byla už pouze formální záležitostí. S konečnou platností ji zlikvidoval již Ivanův nástupce Vasilij III. (1521 - připojení posledních dvou údělných knížectví, Rjazaně a Novgorodu Severského). V roce 1472 přijal velký kníže Ivan III. titul „car vší Rusi“ Roku 1497 vydal veliký kníže nový zákoník tzv. Suděbnik. Jedno z jeho nejdůležitějších ustanovení bylo tzv. právo o stěhování poddaných. Podle tohoto zákona směli poddaní opustit panství své vrchnosti pouze dva týdny následující po dni sv. Jiří. Podmínkou bylo, že vyrovnali vůči svému feudálnímu pánu všechny pohledávky a zaplatili požadovaný poplatek, což jim možnost odchodu ztěžovalo. Smyslem tohoto opatření bylo zajistit státu daňové poplatníky a feudálům, vykonávajícím vojenskou službu, závislou pracovní sílu, která by obdělávala jí propůjčené pozemky. Toto nařízení vedlo k postupnému zavádění nevolnictví v Rusku. Proces definitivního sjednocení ruských zemí. Předpoklady ke zdárnému dovršení sjednocování ruských zemí kolem jediného centra vytvořila porážka údělných knížat už za vlády Ivanova otce. Ivan III. tak mohl pokračovat ve sjednocovacím úsilí svých předchůdců bezprostředně po nastoupení na trůn. V tomto případě se vládci posledních menších samostatných celků sami poddali mocnějšímu politickému subjektu, třebaže tak neučinili zcela dobrovolně, ale pod tlakem okolností. Značnou aktivitu projevila moskevská politika také ve vztahu k livonskému řádu. Livonští rytíři ztratili dosavadní významné postavení a bylo vnitřně oslabováno. Tak se pro Rusy stalo nepříliš silným protivníkem, jak ukázaly výsledky několika vpádů Moskvy na jeho území, které skončily příměřím. Všechna dosud samostatná knížectví se stala součástí postupně se formujícího jednotného státu a tato skutečnost postavila před moskevskou politickou reprezentaci otázku, zda má pokračovat ve sjednocovacím procesu. Dále tu byl problém boje s Tatary a otázka přístupu k Baltskému moři. Svržení tatarského jha. V letech 1472 a 1480 se Ivanovi III. podařilo zbavit ruské země definitivně poplatnosti na Velké hordě, nástupnickém státu Zlaté hordy. Dochoval se obraz, na kterém Ivan III. trhá chánův dopis a rozkazuje popravit poselstvo Velké hordy. V roce 1480 se vojska Hordy setkala s ruským vojskem na řece na Ugře. Nadvláda skončila roku 1480 „stáním“ na řece Ugře, odkud ale nakonec chán bez boje ustoupil. Naopak uznal svoji závislost na Moskvě další z chanátů, Kazaňský, rozkládající se na řece Volze. To mu mimo jiné umožnily přátelské vztahy s dalším tatarským státem, krymským chanátem, kterému dále však musel odvádět poplatky a který byl spojencem Moskvy. Později navázal diplomatické styky také s osmanským sultánem, který byl lenním pánem krymského chána. Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu.
8. Rusko v 16. století. Rusko stálo v polovině 16. století na dějinném rozcestí. Jedna cesta směřovala ke stavovské monarchii, ke spoluúčasti šlechty a církve na vládě a druhá vedla k samoděržaví, k absolutní moci vládce, jíž musí být všechno a všichni podřízeni. Každý, kdo se mu nejen vzepře, ale třeba i jen znelíbí, musí být zničen. Ivan IV. V roce 1547 se Ivan IV. ujímá vlády. Car byl rozhodnut pokořit Kazaňský chanát za každou cenu. Po zoufalém odporu byl v roce 1552 Kazaňský chanát dobyt a následovalo to, co bychom dnes označili jako genocidu. Krátce na to stihl stejný osud i Astrachaňský chanát. (1556 - dobytí Astrachaňského chanátu). Dále car prosazoval útok na Livonsko. Carské vojsko dobylo v Livonsku města a pálili všechno, co nemohli vzít s sebou. Brzy však přišly první porážky. Ivan IV. byl přesvědčen o tom, že porážky jsou dílem zrady bojarů, ale ke zvratu v livonské válce přesto nedošlo. Příměřím se musel Ivan IV. vzdát nejen nadějí na jeho získání, ale ztratil i řadu měst, která držel před zahájením livonské války. (1558-1583 - livonská válka). Obyvatelé se dohadovali, že se car vypravil na jednu ze svých cest po klášterech, když přišel roku 1565 do Moskvy list, v němž obviňuje ze zrady bojary a z úkladů o život jeho rodiny i jeho samotného. List pak končí neočekávanou rezignací. Téhož roku se Ivan IV. vrací a vyhlašuje podmínky, za nichž je ochoten dál vládnout. Vyčleňuje si pro velká území jako svůj vlastní úděl (opričninu), v němž chce vládnout podle své vůle, zatímco ostatní zem má být spravována podle starých řádů (zemština). Do opričniny byla postupně zahrnuta zhruba polovina celé Moskevské Rusi. Ke své osobní ochraně si car vybral strážce-opričniky a dává si stavět v Moskvě palác, neboť nechtěl žít v Kremlu. Opričnina byla především dílem carova stihomamu. Ivan IV. nebyl psychicky normální. Kromě výrazných násilnických sklonů byl po celý život stíhán obavami o svůj život. Druhý motiv opričniny byl významnější. Rozhodovalo se, zda bude Rusko stavovským státem, nebo absolutní monarchií. Tento spor vyřešil Ivan IV. vyvražděním všech, které podezíral z toho, že se staví, nebo mohou postavit proti jeho samoděržavné moci. Nakonec Ivan IV. zcela ztratil důvěru ve své opričníky a na podzim 1572 byla opričnina zrušena a všechno, co ji připomínalo. (1565-1572 - opričnina). Do konce vlády Ivana IV. spadá událost, která by zde měla být také zaznamenána - výpad kozáckého atamana Jermaka Timofejeviče na Sibiř. V těchto oblastech vedli tehdy svůj obchod kupci Stroganovové, kteří museli čelit nejen krutým přírodním podmínkám, ale nájezdům kočovných Tatarů. Pozvali proto ke své obraně pět atamanů, v čele s Jermakem. Atamani přivedli kozáky a spolu s stroganovskými bojovníky vytvořili vojsko. Roku 1581 podniká Jermak výpravu na Sibiř, kde ovládl hlavní město Isker. Ivan IV. udělil Jermakovi titul knížete sibiřského. Avšak vojsko postupně sláblo a po zprávě o Jermakově smrti zbytky vojska opustily Isker a ustoupily. „Dobytí Sibiře“ skončilo porážkou. Význam Jermakovy výpravy však není v tom, čeho dosáhla, ale v tom, co bylo touto výpravou zahájeno. Carská moc již od svého záměru ovládnout Sibiř neustoupila. O tom, co se tehdy v carské rodině odehrálo, se dochovaly dvě verze, podle kterých došlo tehdy mezi carem a jeho následníkem carevičem ke konfliktu. Ivan IV. ho jej smrtelně zranil. Dny a noci se modlil a plakal, ale carevič zemřel. Zavražděním následníka trůnu přivodil konec své dynastie. Po smrti careviče mu zůstal již jen jeho mladší slabomyslný syn Fjodor, který byl naprosto neschopen vládnout. Narodil se sice další syn cara Dimitrij, ale ten byl podle práva, které považovalo za legální pouze první tři manželství, zrozen v hříchu. Protože však maličký Dimitrij vládnout nemohl, musel přesto Fjodorovi vládu svěřit. Ustanovil mu proto k ruce vládní komisi, která měla vládnout za něho. Boris Godunov. Novým panovníkem se tedy stal Fjodor, ale skutečným vládcem a zemským správcem se stává po smrti cara v roce 1584 bojar Boris Godunov. S carem Fjodorem řídil zemi. Kultura. Car Ivan IV. rozhodl o největší stavbě své vlády, chrámu Vasilije Blaženého. Tento chrám byl postavený na počest dobytí Kazaně a jako osobní a zcela soukromá svatyně cara. Za Ivanovy vlády vyšel v platnost nový kodex zákonů, patrně nejvýznamnější druhý Suděbnik z roku 1550, který právně zachycoval vznik centralizovaného státu, vycházel ze Suděbniku z roku 1497 a byl doplněn současnými právními normami.
9. Rusko na přelomu 16. a 17. století. Boris Godunov. Svými schopnostmi i inteligencí daleko převyšoval své okolí. Přestože Godunov byl a po celý život zůstal negramotným, jeho vládní schopnosti byly zcela nepochybné a i jeho odpůrci je uznávali. Zároveň mu však nedůvěřovali a podezírali jej z toho, že je schopen jakékoli špatnosti. A zřejmě skutečně byl. Nakonec jej podezírali ze všeho. Situace v zemi po smrti Ivana IV. Smrt Ivana IV. následovala smrtí tehdy osmiletého Dimitrije, který zemřel za podivných okolností ve svém údělu Ugliči v roce 1591. Podnes nelze bezpečně říci, co se tehdy odehrálo. Snad všichni byli přesvědčeni o tom, že carevič byl zavražděn. A prvním, na koho padlo podezření, byl Boris Godunov. Ten proto - vyslal do Ugliče vládní komisi v čele se svým čelným oponentem bojarem Vasilijem Šujským. Komise dospěla k závěru, že carevič se sám podřezal. Tím byla podivná smrt Dimitrije odložena. Přirozeným závěrem Godunovovy správy země proto bylo, že se po smrtí Fjodora I. (1598), kdy vymírá rod Rjurikovců po meči, zvolil za cara. Svým vstupem na trůn Godunov pobouřil mocné bojarské rody a stal se terčem jejich útoků, v jejímž čele stál kníže Vasilij Šujskij. Bojaři však nebyli jedinou hrozbou vlády Borise Godunova, proti němuž jako by se postavila i sama příroda. Rusko postihlo sucho a mrazy, které nikdo nepamatoval. Ceny obilí stouply. Katastrofa vyvrcholila v letech 1601-1603 strašným hladomorem. Zřejmě stěží se již bezpečně zjistí, kam až sahala rozhodnost bojarů svrhnout Borise, ale byli právě oni, kdo přivedl - v zájmu odstranění dynastie Godunovovů - samozvance na trůn a vzápětí se proti němu spikli a svrhli jej. Období smuty. Období zmatků (Vláda samozvanců) je období ruských dějin, kdy vymřela v Ruském carství dynastie Rurikovců a po ní nastoupili Romanovci. Mezitím však vládli samozvanci, kteří prohlašovali, že jsou legitimní držitelé carského trůnu. Smutou platilo Rusko za to, že samoděržaví Ivana IV. zcela vylučovalo spoluúčast bojarů na správě země a když zmizelo, nevěděli, co si počít. Lžicarové. Lžidimitrij je souhrnné označení pro ty, kteří o sobě tvrdili, že jsou synem cara Ivana IV. Podle nich carevič Dimitrij pokus o své zavraždění přežil a skrýval se. Lžidimitrij I. byl první a zároveň nejúspěšnější, neboť pouze jemu se podařilo dosednout na carský trůn. Věřilo se, že car je nadán nadpřirozenou mocí. Mohl zemřít jen přirozenou smrtí, nemohl však být zabit, protože byl nezranitelný. V Ugliči museli zabít někoho jiného. Proto když „car Dimitrij“ přitáhl do Kyjeva, připojili se k jeho oddílu kozáci a tato síla narůstala spolu s tím, jak postupoval dál. Brány měst se mu otevíraly bez boje a úspěch tažení na Moskvu byl navíc usnadněn i smrtí cara Borise Godunova v roce 1605., kdy byl „car Dimitrij I.“ korunován a Godunovi děti povražděny. Když se po jeho sňatku s Marinou, dopouštěla polská družina, která carevnu do Moskvy provázela, různých výstředností, propuklo proti němu pod vedením Vasilije Šujského v roce 1606 povstání, ve kterém byl Lžidimitrij I. ubit rozvášněným davem a Vasilij Šujskij korunován carem. Víme již, že mezi lidem se věřilo, že car může zemřít přirozenou smrtí, ale nemůže být zabit. Proto se nevěřilo zprávám z Moskvy o potupném konci „cara Dimitrije“ a panovalo všeobecné očekávání, že se znovu objeví a přihlásí o trůn. V roce 1608 na Moskvu přitáhl další samozvanec (Lžidimitrij II. - „Tušinský zloděj“) a tvrdil, že zabití v Moskvě unikl. Za pravého jej dokonce uznala i bývalá carevna Marina a provdala se za něho. Při tažení na Moskvu se usadil v Tušino. V roce 1610 byl Šujskij svržen, Kreml obsazen Poláky a o carský trůn se ucházel pro svého syna Vladislava polský král Zikmund III. Ve stejném roce byl Lžidimitrij II. zavražděn vlastní stráží. Následovali ještě dva. Zikmund III. se po všech zmatcích rozhodl, že carem se stane jeho syn Vladislav IV. V Nižném Novgorodu se však začalo formovat povstání, v jehož čele byl starosta Kuzma Minin a vojenským velitelem se stal Dimitrij Požarskij. Roku 1612 zemská domobrana pod vedením knížete Požarského oblehla Moskvu a polská posádka se vzdala. Vasilij Šujskij byl inspirátor převratu a svržení samozvance, jemuž původně sám pomáhal zmocnit se trůnu. Byl sice roku 1606 korunován, ale carská autorita byla v troskách. Tak snaživě ji bořil, že ve chvíli, kdy se sám stává carem, se ocitá uprostřed všeobecného zmatku bez vážnosti a úcty. Mluvili o něm jako o zajatci v neklidné Moskvě, zatímco se země zmítala v bouřích a zmatcích.
10. Rusko v 17. / 18. století. Vnitřní a zahraniční politika. Nejvážnějším problémem byli kozáci. Když se do čela tohoto bratrstva dostal Stěpan Razin, místo přepadání lodí a karavan, se vypravil do dolního Povolží a zmocňuje se Caricynu. Povstání zachvátilo celé střední Povolží. U Simbirska jej v říjnu 1670 dostihlo carské vojsko a Razin prchá na Don, kde však byl znovu poražen a v roce 1671 zajat. Odveta carské moci byla nemilosrdná. Téměř všichni vzbouřenci, kteří jí padli do rukou, byli popraveni a jejich vůdce byl v roce 1671 ortelován v Moskvě čtvrcením. (1670 - 1671 - povstání Stěpana Razina). Razinovo povstání bylo utopeno v krvi, která měla zaručit trvalé „uklidnění“ kozácké chudiny. První Romanovci na carském trůnu. Jedinou skutečnou autoritou, která si zachovala v chaosu a zmatcích smuty vliv a vážnost ve společnosti, byla církev. Z jejího podnětu byl na zemském sněmu zvolen v roce 1613 za vládce Michail Romanov, první car nové dynastie. Nehledali nejschopnějšího, ale nejvhodnějšího kandidáta. Car Michail toto očekávání nezklamal. Po jeho smrti byl carem jeho syn Alexej Michajlovič (1645-1676). Vláda prvních dvou Romanovců znamenala po období „smuty“ stabilizaci vládní moci. „Tajná policie“ cara Alexeje byla spíše jakousi kanceláří, která přijímala stížnosti pravoslavných poddaných a podávala carovi zprávy o různých zlořádech v zemi. Ti, kdo později charakterizovali vládu Alexeje Michajloviče jako dobu doznívajícího ruského středověku, sice značně podcenili změny, k nimž v Rusku již tehdy docházelo, avšak na první pohled tomu tak skutečně bylo. Do tohoto rozporného prostředí se narodil carevič Petr, v pořadí čtrnácté dítě cara Alexeje. Z pěti carských synů přežili svého otce jen tři (Fjodor a Ivan z prvního, Petr z druhého manželství). Bylo zřejmé, že právě on má nejvíce nadějí stát se budoucím carem, neboť na rozdíl od svých nevlastních bratří (Fjodor trpěl úbytěmi, Ivan byl poloslepý a navíc duševně ne zcela vyvinutý) byl Petr silný a zdravý. Rozkol v církvi. Náboženská opravdovost byla stále ještě naprostou samozřejmostí. Moskva měla mnoho kostelů a kostelíků a car dbal ve svých úkazech o to, aby se lid oblékal přiměřeně a žil střídmě a bez prostopášností. Konflikt zastánců nedotknutelnosti tradice se „západníky“ byl již v době cara Alexeje problémem klíčovým a zasáhl do řešení všech podstatných otázek života říše. Střetnutí bylo v plném proudu a mělo i své první oběti. Ironií osudu bylo, že jednou z prvních prominentních obětí byl muž, který se v tomto zápase vlastně postavil po bok carské vládnoucí moci, patriarcha Nikon (Patriarcha Moskevský a celé Rusi je i současný titul představitele Ruské pravoslavné církve). Církevní reformy patriarchy Nikona (1655-1656) opravovaly a sjednocovaly staré církevní texty a reglementujícími náležitostmi pravoslavného ritu. Carská vláda se postavila celou svou vahou na stranu Nikona a tvrdě postihla ty, kteří reformu odmítali a vnášeli tak do ruské pravoslavné církve rozkol. Navenek by se mohlo sice zdát, že například v naší době málo srozumitelný spor o to, zda je třeba se křižovat dvěma či třemi prsty, byl opravdu malicherný. Šlo tu však o to, zda „odkaz předků“ musí být neměně zachován, či nikoliv. Odsouzení patriarchy Nikona bylo jednou z osudových křižovatek ruského pravoslaví. Ve střetnutí zastánců reformy s tradicionalismem však svržení patriarchy Nikona nevedlo ke zrušení jeho reformy. Znamenalo spíše posílení carské moci a přenesení sporu „starého s novým“ z oblasti církevní dogmatiky a ritu do oblasti společenských vztahů. Připojení Ukrajiny k Rusku. Kozáci se stávají významnou silou, až když se začínají vojensky organizovat. Záporožští kozáci byli nejlépe organizovanou, ale zároveň i nejhůře ovladatelnou částí ukrajinského kozáctva. Konflikty vyústily za hetmana Bohdana Chmelnyckého, který se stal vladařem Ukrajiny, ale brzy bylo zřejmé, že Ukrajina nebude moci sama dlouho vzdorovat. Hledal proto pomoc a spojence. Car Alexej Michajlovič však jakoby jeho prosbám o pomoc nerozuměl. Jednak nechtěl riskovat válku s Polskem a vážnějším důvodem byl sám Chmelnyckyj, který navrhoval, aby car vzal Ukrajinu „pod svoji mocnou ruku“, ale odmítal ruskou nadvládu. Carská vláda proto pozorně sledovala ukrajinské záležitosti, ale byla rozhodnuta zasáhnout teprve ve chvíli krajního oslabení moci hetmana. Tato chvíle přišla po řadě porážek Chmelnyckého. Na tzv. Perejaslavské radě byla připojena levobřežní Ukrajina k Moskevskému státu (1654).
11. - 13. Rusko za Petra I. Vláda Petra I. Šťastné a poklidné rodinné prostředí, do něhož se Petr narodil, trvalo jen krátce. Po smrti jeho otce se stává novým carem Fjodor II. (1676-1682) a carevna Natalie byla i se svým synem Petrem odsunuta do pozadí. Následníkem se mohl stát pouze v případě bezdětnosti vládnoucího Fjodora II. Tajné očekávání se nesplnilo a car Fjodora II. skonal zakrátko po smrti svého syna. A tak přísahali lidé věrnost caru Petrovi. Za mladého cara se ujala vlády jeho matka Natalie. Změna na trůně, k níž došlo, byla mezi střelci pochopena jako vhodný okamžik, kdy bylo možno vystoupit se svými požadavky. Carevna Natalie byla však stejně málo schopna čelit této hrozbě jako její početní příbuzní (Naryškinovci). Druhá vládní skupina, soustřeďující se kolem příbuzných první ženy cara Alexeje Michajloviče (Miloslavští), snadno pochopila, že nespokojenost mezi střelci jí nabízí příležitost, jíž se nehodlala vzdát. Sofie (nevlastní sestra mladého Petra) byla pravým opakem nerozhodné a bezradné Natalie. (1682 - povstání moskevských střelců, za cary prohlášeni Ivan V. a Petr I. Vlády se ujala jejich sestra Sofie). Carevna Sofie náhle odjela i s oběma cary, Ivanem a Petrem, z Moskvy. Tato cesta skončila v dobře opevněném Trojickém klášteře. Sofie pevně situaci v rukou. Po návratu byla oběma složena přísaha věrnosti a oběma byly prokazovány příslušné carské pocty. Přitom ani jeden z nich nevládl a neměl žádný vliv na vládní moc. Panování Sofie bylo od prvních dnů poznamenáno dalšími nejistotami, neboť vládkyně, jakkoli se o to všemožně snažila, nemohla tak docela odsunout do pozadí své bratry, jejichž jménem vládla. Vládkyně se snažila obklopit se nejen oddanými, ale i schopnými lidmi. Dokázala přitom úspěšně spojit své zcela osobní sympatie s obecným zájmem vládním. A tak se brzy objevuje po jejím boku vzdělaný kníže Vasilij Golicyn. První muž říše, byl přesvědčený „západník“, který udivoval cizí vyslance nejen svým evropsky zařízeným palácem, ale i znalostí jazyka vzdělanců té doby, latiny. Postavení, v němž se vládkyně stále zřetelněji ocitala, nebylo záviděníhodné. V carské rodině došlo k drobné, přesto však významné události - Petr se oženil. Tím byla navenek demonstrována dospělost cara, za něhož dosud Sofie vládla. Navíc Petr projevoval stále méně ochoty bez výhrad přijímat různé pokyny a „rady“ vládkyně. Jedné noci roku 1689 Petr ujel do opevněného Trojického kláštera, kam za ním ještě téže noci spěchá celý jeho dvůr. Zpráva o Petrově spěšném odjezdu vyvolala v Moskvě poplach. Sofie nemohla poslat proti mladému carovi střelce a zvolila proto cestu jednání. Prohlásila celou záležitost za nedorozumění a poslala patriarchu, aby Petra „upokojil“. Místo domluv se však patriarcha přidal na stranu cara a zůstal s ním. Jednoznačná podpora patriarchy umožnila Petrově vládní straně urychlit další běh událostí. Moskevští bojaři byli vyzváni, aby přijeli za carem a většina bez váhání uposlechla. Brzy začali na stranu Petra přecházet i střelci. Nakonec se k jednání s Petrem vypravila i Sofie. Ten se však odmítl s ní setkat. Po návratu do Moskvy dostala všemi již opuštěná Sofie carův úkaz, aby odešla do kláštera (1689 - Sofie svržena). Tím skončil tento poměrně nekrvavý převrat, Petr se vrátil do Moskvy a ujal se spolu se svým bratrem Ivanem vlády. Podivná „spoluvláda“ byla ovšem zcela formální. Nemocný a slepý Ivan V. nezasahoval nikdy předtím ani potom do vládních záležitostí a nikdo to od něho ani neočekával. Roku 1696 zemřel Ivan V. a Petr I. se stal samoděržavným carem. Zahraniční a vnitřní politika. Petrova netrpělivá snaha zúčastnit se konečně skutečného boje a dokázat, že cvičení „potěšných“ vojsk nebyla pouze hrou, donutila cara, aby se roku 1694 vypravil k Azovu. Azovské vítězství bylo prvním válečným úspěchem mladého cara. Potvrdil se význam loďstva i účelnost povolání cizích odborníků. Tažením k Azovu Petr ukázal, že je rozhodnut a připraven všemi silami své říše účastnit se útoku na evropské državy Turecka. K tomu však bylo třeba splnit dvě základní podmínky. Předně se samo Rusko muselo na tuto velkou válku připravit. Druhou podmínkou úspěchu rozhodujícího útoku na Turecko bylo ovšem to, aby zaútočila celá Svatá liga. Bylo nezbytné vyslat diplomatické a obchodní poselstvo do Evropy. Veřejným tajemstvím bylo, že chce Petr jet s poselstvem do Evropy osobně. Situace, za níž se
roku 1697 vypravilo z Moskvy „Velké poselstvo“, nebyla tedy zcela jednoduchá. Rusko mělo být bez svého cara. Vládou byli proto pověřeni carovi svěřenci, jejichž úkolem bylo především dozírat a rázně potlačit jakýkoliv nepokoj. Navíc vydal Petr ještě před odjezdem příkaz, že se moskevští střelci nesmějí v době jeho nepřítomnosti do města vrátit. S každou mílí, jíž se Petr vzdaloval od ruské hranice, vzrůstala jeho netrpělivost spatřit samotný střed tehdejšího civilizovaného světa - Nizozemí. Proto byl původní plán cesty změněn a car jel přímo do „nizozemských provincií“. Petr I. si byl ovšem vědom nespolehlivosti střelců. V Moskvě ještě netušili, že car dnem i nocí spěchá zpátky do Ruska. Jen nejbližší okruh zasvěcených mohl z některých carových příkazů tušit, proč car tak náhle přijel a co se chystá. Brzy to však začali chápat i ostatní. Objevily se první kolony spoutaných střelců a byly zahájeny výslechy. Střelecká vyznání na mučidlech se sice od sebe značně lišila - střelci většinou vypovídali, že chtěli jít „prosit Sofii, aby se ujala vlády“ - avšak car byl přesvědčen o tom, že iniciativa vyšla od vězněné carevny. Nakonec car vyslýchal přímo Sofii. Avšak výslech skončil bezvýsledně. Někdejší vládkyně všechno popřela. Nebylo to nesnadné, neboť její přímý podíl na událostech nebyl zřejmě takový, jak se car domýšlel. A navíc vězněná carevna jistě věděla, že ti, s nimiž snad opravdu byla ve spojení - vůdcové střelců - byli již popraveni. Sofii ovšem nebylo možné mučit ani popravit. Bylo však možné zbavit ji posledních výsad, které měla. Mezitím již byly na řadě míst Moskvy postaveny stovky šibenic. Tím však popravy střelců teprve začaly. Po celý podzim byla Moskva svědkem hromadných poprav (1698 - masové popravy střelců). „Svatá liga“ proti Turkům se začala hroutit právě v okamžiku, kdy ji Rusko chtělo aktivizovat. Navíc hrozilo nebezpečí, že Turci využijí rozpadu „svaté ligy“ k tomu, aby soustředili všechny síly proti Rusku. Petr po zprávách o neústupnosti Turků dal svému poslu souhlas k tomu, aby v krajním případě souhlasil s předáním dobytého území v Podněpří i s ruskými pevnůstkami Turkům. Ve snaze urychlit jednání byl car nakonec ochoten vzdát se i Azova. Nebylo to však nutné. V roce 1700 byla podepsána smlouva o příměří, v níž se Rusko zavazovalo vrátit Podněpří Turecku, avšak bez pevnůstek, které měly být zbořeny. Azov i s přilehlým územím zůstal Rusku. Následně vytáhl car se svým vojskem proti Švédsku (1700 - příměří s Tureckem, počátek tzv. severní války se Švédskem o hegemonii nad Baltem). Směr prvního tažení Petrovy armády, Narva, nebyl vybrán náhodně. Dobytí Narvy považoval Petr za jeden z prvních „odkazů předků“. Věděl, že již Ivan IV. se právě zde pokusil trvale proniknout k baltskému pobřeží a vytlačil z Narvy Livonský řád německých rytířů, avšak pevnost opět ztratil. Výsledky krátké bitvy, k níž došlo, byly pro Rusy katastrofální. První náznaky změny sil obou stran lze zaznamenat asi o rok později. Pokusy švédského ochranného kordonu čelit ruskému nájezdu končily porážkami. Narva byla dobyta za carovy účasti. Car pronikl dál na západ, kde obsadil Mitavu. Petr zpočátku ani nedoufal, že by se mu mohlo podařit udržet celou tuto oblast a byl připraven se jí při mírových jednáních se Švédskem opět vzdát. Ne však celou a beze zbytku. Důkazem tohoto rozhodnosti byla stavba carova „ráje“ při ústí řeky Něvy. Roku 1703 zde byla zahájena stavba nového sídelního města říše, nazvaného na počest cara, Petrohrad (1703 - založení Petrohradu). Ve spěchu, s nímž byla nová metropole budována, snadno rozpoznáme carovo rozhodnutí pevně a neodvolatelně udržet tento nehostinný kus baltského pobřeží. A zatím nemoci, mrazy a nedostatek potravin trvale nahlodávaly švédskou armádu. Blížil se okamžik generální bitvy, o niž Švédové dosud tak dlouho a marně usilovali. Nyní však švédské velení váhalo. Vzájemný poměr sil byl již zcela zřetelně porušen. Rusové měli nejen početní převahu, ale i velikou převahu v dělostřelectvu, neboť Švédům docházely poslední zásoby střeliva. Roku 1709 došlo u Poltavy k bitvě, která po dvou hodinách skončila úplnou porážkou švédské armády (1709 - porážka Švédů u Poltavy). Vítězství u Poltavy chtěl car dovršit zajetím švédského krále. Turecko však odmítlo Karla XII. vydat. Petr byl přesvědčen o tom, že po vítězství u Poltavy již nemůže být moc Ruska ničím ohrožena a dal svému vyslanci v Turecku Tolstému instrukci, aby i pod hrozbou války trval na vypovězení Karla
XII. Tolstoj byl zatčen a Turecko vyhlásilo Rusku válku. Tažení nezačalo pro Petra příliš šťastně. Nepodařilo se mu včas ovládnout most přes Dunaj, po němž přešla na levý břeh Dunaje turecká armáda a začala svírat kruh kolem carovy armády. Rusové začali sice ustupovat, avšak obklíčení se již nevyhnuli. Roku 1711 byl Petr i se svou armádou u řeky Prutu obklíčen tureckou přesilou. Petr se, přesvědčen o neúspěchu, pokusil o jednání s Turky. Stalo se však to, co v ruském táboře snad nikdo neočekával - v okamžiku, kdy byl Turkům car i se svým vojskem vydán na milost, přijali Turci nabídku k vyjednávání. O důvodech tohoto kroku se lze jen dohadovat. Zdá se, že Turci ani netušili, v jak zoufalé situaci je carova armáda. Navíc si nebyli zřejmě tak zcela jisti výsledkem střetnutí, v němž by Rusům nezbývalo nic jiného, než boj do posledního muže. Válka o baltské pobřeží však trvala a stále byl její konec v nedohlednu. Vyčerpané Švédsko nemohlo sice na daném stavu již nic změnit, avšak poznání a pochopení této skutečnosti se prosazovalo jen pozvolna. Severní válka byla ukončena až roku 1721 mírem se Švédskem, kdy Petr k Ruské říši připojil mimo jiné i celé území sporného Livonska. Krátce po skončení vyčerpávajícího boje na severu se car spolu s armádou vypravil v roce 1722 s na jih, do Persie. Boje v Persii trvaly řadu let a úplné „pacifikace“ nově připojených oblastí se Petr již nedožil - avšak samotné toto tažení, jímž Petrova vláda předznamenala směr ruské expanze na jihovýchodě říše - byl srozumitelným dokladem toho, jaké Rusko vstoupilo za vlády tohoto cara do dějin Evropy. Kultura. Vrcholnou kulturní a vědeckou institucí Ruska byla již od svého založení (1725) Petrohradská akademie věd, jejíž zřízení ohlásil již Petr I. Ve své původní podobě byla Petrohradská akademie především ústavem, který měl poskytovat střední a vyšší vzdělání. Reformy Petra I. Rusko a Evropa. První z významných reforem Petra I. - tzv. reforma městská - byla zřejmě inspirována bezprostředním dojmem, kterým na cara zapůsobila bohatá obchodní města evropského Západu. Ruští kupci měli vést svůj obchod tak, jak to přikazoval zájem státu. Měli se sdružit v kompanie schopné čelit cizím obchodním společnostem. Brzy se však ukázalo, že v ruské situaci nelze dospět dále než k monopolním výsadám. Ve svých důsledcích to neznamenalo nic jiného než pokus o přeměnu kupců v součást státní moci, působící v oblasti obchodu s cizinou. Tím se dosahoval přesně opak toho, co snad měl car původně v úmyslu - podnítit samostatné obchodní podnikání. Problematičnost svérázné „transplantace“ toho, s čím se car v Nizozemí a Anglii setkal, vynikla ještě názorněji v reformě, která snad měla původně vést k tomu, aby se velká ruská města spravovala sama. Prvním krokem k této reformě byl poněkud kuriózní carský úkaz, jímž se městům nabízela volba - buď budou dále trpět libovůli carské správy a platit úplatky svým vojvodům, nebo si mohou zvolit svoji samosprávu. Zavedení samosprávy měst bylo opatřením, které mělo podnítit rozmach řemesel a obchodu. Ruská říše však zůstala i přes Petrovy reformy ve státní a soudní správě (vzniklo devět kolegií vykonávajících vlastní státní správu, samospráva byla posílena vytvořením gubernií). Z řady vládních kroků Petra nemůžeme pominout úkaz, jímž se rušilo dosavadní počítání let. Car nařídil, že se v Rusku zavádí juliánský kalendář obvyklý v ostatním křesťanském světě - počítání let od doby narození Krista. Zároveň nařídil, aby začátek nového roku byl napříště slaven vždy 1. ledna a nikoli 1. září. Vydal i příkazy, jak se má Nový rok slavit. Ruské šlechtě přikázal holit se a nosit evropský šat. Provedl měnovou reformu. Zavedl podle evropského tolarového vzoru stříbrný rubl. Tím vytvořil jednu z nejpevnějších měn tehdejší Evropy. Koncem své vlády dospěl Petr I. k reformě, která znamenala skutečně trvalý zásah do státního rozpočtu. Vydal úkaz o revizi všech „duší“ mužského pohlaví - od kojenců po starce. Tehdy se zrodil pověstný pojem „revizní duše“, která se stala novou jednotkou zdanění obyvatelstva. Bylo to zároveň první novodobé sčítání lidu v Rusku, které poprvé poskytlo přesnější představu o počtu obyvatelstva. Zavedení „daně z duše“ znamenalo rovnoměrnější rozložení daňového břemene a umožnilo zvýšení výnosu daní, které rázem stouply o dva miliony rublů ročně. Výsledkem této daňové politiky byla skutečnost, že na konci Petrovy vlády nemělo Rusko ani rubl dluhů. Války, které car vedl, zaplatili poplatníci.
14. Kateřina II. Po smrti Petra I. rozhodovala o carech garda. Tak začala dvouletá vláda Kateřiny I. - „matičky carevny“. Carevič Petr II. zemřel na neštovice. Nejvyšší státní moc byla reprezentována a soustředěna v rukou osmičlenné Tajné rady. „Verchovníci“ přiřkli trůn Anně Kuronské (dcera Ivana IV.) Neteři bezdětné carevny se narodil syn, jemuž dali jméno Ivan. (1740 - Po smrti Anny byl tříměsíční Ivan VI. prohlášen za cara, o rok později svržen, aby zbytek života strávil ve vězení jako státní „bezejmenný“ vězeň, zavražděn svou stráží r. 1764). Gardové pluky dosadily na trůn dceru Petra I., Alžbětu. Carevna Alžběta pozvala ke dvoru kněžnu zerbstskou a její dceru Sofii, která byla zvána do Moskvy jako budoucí manželka ruského následníka trůnu, přijala pravoslaví a nové jméno Kateřina. Kateřina viděla, že si car Petr III. svým obdivem k Prusku chystá politickou sebevraždu a zcela vědomě mu nebránila v ničem, co mohlo oslabit jeho postavení. Svržení Petra III. byla všeobecná shoda. Následné události byly spíše slavností než převratem. (1762 - car Petr III. svržen gardou a zavražděn, za carevnu prohlášena jeho manželka Kateřina II.) Ze seznamu milenců Kateřiny II., dovolila, aby zasahovali do státních záležitostí pouze dva. Prvním z nich byl gardový důstojník Grigorij Orlov, jeden z hlavních strůjců převratu. Zahraniční politika. Počátek boje o moc budoucí carevny spadá do sedmileté války (1756-1763). Události v Evropě však nečekaly. Starý polský král August III. ještě žil, avšak carevna již uvažovala o jeho nástupci. Úmysl spočíval v prosazení „ruského kandidáta“ na polský trůn. Byl jím litevský hrabě Stanislav Poniatowski. Dávný záměr Ruska, ovládnout Černé moře, sice nutně směřoval ke střetnutí, avšak počítali s ním později. Carskou vládu zastihl počátek války s Tureckem téměř nepřipravenou. Další průběh války názorně demonstroval převahu Rusů nad tureckou armádou. „Čistá panna“ byla „znesvěcena“, neboť mírová smlouva otevírala volnou plavbu ruským obchodním lodím po Černém moři (1767-1774 - první válka s Tureckem). V Polsku ovšem s obavami sledovali průběh rusko-turecké války. Přestože petrohradskému dvoru daný stav vyhovoval, nechali se Rusové přesvědčit Pruskem a společně s Rakouskem si mezi sebou rozdělili část polského území. (1772 - první dělení Polska). Byl uzavřen tajný rusko-rakouský pakt o hlavním předmětu společného zájmu obou říší - o Turecku. Tato změna umožnila Rusku bez válečného střetnutí připojit „nezávislý Krym“. (1783 - anexe Kubáně a Krymu). Následně předložilo Turecko Rusku ultimátum, týkající se vyklizení Krymu a vzápětí nato mu vyhlásilo válku. Nakonec Rusko uzavřelo s Tureckem mír, jímž se hranice říše posunuly k Dněstru (1787-1792 - druhá válka s Tureckem). Další osudy Polska, vydaného na milost Ruska, Pruska a Rakouska, jsou již jen pokračováním téže politiky. Pod ruským dozorem se sešel sejm, na němž Poniatowski odstoupil Rusku a Prusku další polská území (1793 - druhé dělení Polska). Síly země ještě nevzdávaly. Národně osvobozenecké povstání vyhlásilo Rusku válku. Zoufalý boj vyvrcholil vpádem Suvorovovy armády do varšavského předměstí. Výsledkem bylo poslední dělení Polska, neboť dál nebylo, co dělit (1794 - třetí dělení Polska). Kultura. Roku 1755 byla v Moskvě založena univerzita. Filozofie. Cestu k slunci otevírá těm zemím, které si dokázaly vybojovat větší míru lidských jistot a svobod, a tím dokázaly i plněji využít individuálních schopností i posledního ze svých občanů. Chronickou a zcela nevyléčitelnou nemocí každého samoděržaví je umrtvování společenské a individuální aktivity. Na širší historické ploše moderních dějin světa lze proto pozorovat naprostou marnost a zoufalou beznadějnost úsilí ruského samoděržaví udržet krok se zeměmi, které překonaly nebo vůbec neprožily epochu absolutismu. Rolnická válka. O povstání Jemeljana Pugačova (1774-1775) se zpravidla píše jako o rolnické válce, v níž se dala do pohybu lavina nevolníků, aby svrhla nenáviděné statkáře. V těchto souvislostech opravdu není zvlášť podstatné to, jak posuzoval své samozvanectví sám Pugačov. Generál Alexandr Suvorov byl jmenován vrchním velitelem vojsk, který povstaleckou armádu úplně decimoval. „Car Petr III.“ prchá s hrstkou kozáků, kteří ho sami vydávají, aby si vykoupili milost. K desítkám tisíc povstalců, přibyly další tisíce těch, kteří se stali obětí místních vojenských soudů. Teror měl zaručit, že k povstání již nikdy nedojde.
15. Rusko v 1. polovině 19. století. Alexandr I. Státní převrat, jímž se dostal Alexandr I. (vnuk Kateřiny II.) na trůn, vzbuzoval v ruské společnosti naděje, že přichází doba liberálnější vlády (březen 1801 - zavraždění Pavla I.) Jedním ze základních důvodů státního převratu byl rozhodný nesouhlas vládních špiček se zahraniční politikou vlády Pavla I. Vlastenecká válka s Francouzi. V Paříži ovšem pochopili, že převratem se rusko-francouzské vztahy podstatně mění. Stanovisko Ruska k blížícímu se evropskému konfliktu určovala řada okolností. Francouzská podpora Turků ohrožovala ruské mocenské zájmy na jihu. Vzestup moci Francie na kontinentě byl nutně provázen oslabením ruského vlivu. Napoleon obrátil svou armádu ke vpádu na britské ostrovy a do střední Evropy. Rusové pod velením Michaila Kutuzova museli ustoupit. Přes Kutuzovův požadavek posílit armádu vojsky, která byla ještě na pochodu z Ruska, došlo 2. prosince 1805 u Slavkova k bitvě, v níž se Rusové a zbytky rakouských vojsk postavili napoleonské armádě. Po slavkovské katastrofě nebyl však mír s Francií možný. Spíše naopak. Po porážce u Slavkova se ale mocenské postavení Ruska dále komplikovalo. Francouzi porazili v dalších bitvách ruskou armádu. Rusku nezbývalo než uzavřít s Francií mír (1807 - bitvy u Jílové a Friedlandu, mír v Tylži). Ze záborů, které získalo Prusko při trojím dělení Polska, bylo vytvořeno vévodství Varšavské. Vévodství Varšavské vzniklo nikoli proto, že Francie byla rozhodnuta prosazovat a respektovat národní práva Poláků, ale proto, že toto území bylo nástupištěm proti Rusku. Ve snaze kompenzovat tyto neúspěchy anektovalo Rusko ve válce se Švédskem Finsko (1809 - anexe Finska) a posílilo i své armády bojující proti Turecku. Hlavní oblastí však zůstávala centrální Evropa. Pokus francouzského velení rozdělit ruské armády a zničit každou zvlášť se nezdařil. Před hořícím Smolenskem se armády spojily. V obsazeném území se začal proti dobyvatelům zvedat lidový odpor, vznikly první partyzánské oddíly. Šlo o všechno, bylo ohroženo Rusko. Před Moskvou, u Borodina, se ruská armáda zastavila. Během jednoho dne bylo několik tisíc mrtvých a raněných (1812 - tažení Napoleona I. do Ruska). Francouzi se stáhli do svých pozic. Bojiště opanovala ruská armáda. Žádný jiný generál by tehdy nesměl v Rusku vydat rozkaz k ústupu. Kutuzov jej vydal. Napoleonská armáda měla otevřenou cestu do Moskvy. Přední hlídky oznámily, že Moskva je skoro liduprázdná. Spolu s armádou odešlo i téměř všechno obyvatelstvo Moskvy. Francouzské velení očekávalo ruské mírové návrhy. O Kutuzovově armádě nebylo však žádných zpráv. Rolnické partyzánské oddíly působily podél celé silnice vedoucí z Moskvy na Smolensk. Zásobování a spojení napoleonské armády se zálohami bylo stále obtížnější. Za této situace Napoleon nabídl uzavření míru. Kutuzov odmítl. Jedné noci Francouzi opouštějí Moskvu. Bez boje. Kutuzov věděl, že napoleonská armáda nemůže přezimovat v Moskvě, nechce-li si podepsat vlastní ortel smrti. Nemohl být proto tímto obratem ve vývoji války překvapen. Rusové donutili dobyvatele, aby se vracel z Moskvy stejnou cestou, jakou přišel, ve směru na Smolensk. V dalších ústupových bojích a v bitvách byla Napoleonova armáda úplně rozdrcena. Napoleon tajně opustil trosky své armády. Ruská armáda překročila Odru a Labe (1813 - bitvy u Drážďan, Chlumce a Lipska). Střetnutí, k němuž došlo na rovinách u Lipska, bylo největší bitvou napoleonských válek a bylo také bitvou rozhodující. Ještě půl roku po Lipsku se Napoleon sice bránil v ústupových bojích, ale to byl již jen závěr tehdejšího evropského válečného dramatu (1814 - abdikace Napoleona I., mírový kongres ve Vídni). Svatá aliance (1815). Svatoalianční charta, kterou Alexandr I. navrhl rakouskému císaři Františku I., deklarovala společný závazek, že oba panovníci a král pruský si budou pomáhat a považovat se za vládce tří větví téže rodiny. Vlastní smysl této aliance, k níž byli přizváni i další „křesťanští panovníci“, lze přímo ze smlouvy těžko odvodit. Význam každé smlouvy je ostatně nikoli v tom, co říká, ale v tom, co je touto smlouvou sankcionováno. Svatoalianční charta se pro celou první polovinu 19. století stala základem trojspolku nejmocnějších feudálních monarchií tehdejší Evropy - Ruska, Rakouska a Pruska. Svatou aliancí se carské Rusko postavilo do čela boje za zachování principů feudální legitimity, stalo se ochráncem práv panovníků „z milosti boží“ před „revolučními úklady“.
16. Rusko v 1. polovině 19. století. V politice Mikulášovi I. hned při jeho nastolení nastal pohraniční konflikt rusko-perský, který byl uzavřen smlouvou, jíž Rusko nabylo nových oblastí. (1829 - válka s Persií). Državy slábnoucího Turecka byly magnetem, který přitahoval zájem carismu. Evropské državy Turecka a Bosporská úžina poutala zájem Ruska již celé předchozí století. Aktivita na Balkáně vedla nakonec k rusko-tureckému válečnému střetnutí (1829 - válka s Tureckem). Vítěznou válkou ovládlo Rusko ústí Dunaje. Poté vypukla v Polsku revoluce, jejímž cílem bylo svržení carské despocie a obnova samostatného státu. Pod tlakem radikálních sil se musela vláda rozhodnout pro vojenské střetnutí s Ruskem. Porážce povstání dopomohla i protipolská neutralita Pruska a Rakouska. Polsko bylo prohlášeno za „neoddělitelnou součást Ruska“ (1830-1831 - polské povstání a jeho potlačení carskou armádou). Přestože carismus nemohl zvrátit evropský vývoj, mohl zasáhnout a zasáhl v sousedním Rakousku. Car poslal do Uher armádu, která pomohla Habsburkům porazit revoluční Maďary. Tato „nezištná“ pomoc proti revoluci byla ovšem zároveň vedena snahou zavázat si Rakousko těsnějším spojenectvím. V Evropě vynesla carismu jeho vojenská intervence v Uhrách (1849) upřímnou a zcela jednotnou nenávist. Rusko také vedlo kampaň proti sionismu (1852). Následným rozhodnutím vlády Mikuláše I. bylo aktivizovat svoji politiku na Balkáně. Když sultán odmítl ruský protest, vtrhla ruská vojska do dunajských knížectví. Admirál Nachimov zničil turecké loďstvo a všechno se zdálo nasvědčovat tomu, že válka rychle skončí další porážkou Turecka. Avšak Anglie a Francie vyhlásily Rusku válku, které se tak rázem ocitlo osamoceno. Mírovou smlouvou, kterou podepsala v Paříži vláda Alexandra II., skončila krymská válka (1853-1856) a Rusko se muselo vzdát ústí Dunaje a souhlasit se zákazem držet na Černém moři válečné loďstvo. Povstání děkabristů. Na počátku dvacátých let měly tajné děkabristické organizace několik set členů. Přestože vláda měla o existenci tajných spolků řadu zpráv, o jejich skutečném rozsahu a programu se dozvěděla velmi málo a příliš pozdě. Na své inspekční cestě do jižních oblastí car Alexandr I. náhle zemřel. Smrt cara byla pro tajné spolky signálem k povstání, neboť již před tím bylo dohodnuto zahájit povstání v okamžiku smrti cara, ať již zemře přirozenou smrtí nebo násilně. Příhodnou situací pro povstání byla okolnost, že ani nejvyšší státní hodnostáři neznali tajnou dohodu, podle níž se nástupcem Alexandra I. měl stát mladší z obou carových bratří, Mikuláš. Vládního zmatku využili děkabristé k povstání. Revoluční důstojníci pod záminkou zachování věrnosti Konstantinovi vyvedli část svých pluků na Senátní náměstí v Petrohradě, aby donutili Senát k vyhlášení ústavy a politických svobod. Avšak vojenský velitel povstání plukovník Trubeckoj selhal a na Senátním náměstí se neobjevil. Mezi povstalci zavládla bezradnost a nerozhodnost a sami vojáci se teprve v průběhu událostí matně dovídali o smyslu toho, co se děje (14. 12. 1825 - povstání děkabristů v Petrohradě). Car Mikuláš I. dal obklíčit vzbouřená vojska mnohonásobnou přesilou. Povstání bylo utopeno v krvi. Pět vůdců povstání - Pestěl, Rylejev, Muravjev-Apostol, Bestuţev-Rjumin a Kachovskij - bylo popraveno. Svými snahami děkabristé reagovali na nejvážnější problémy své země. Prosazení cílů, které si stanovili, mělo Rusku otevřít cestu z bludného kruhu feudální zaostalosti. Děkabristé pochopili, že samoděržaví nejen nemůže zemi z tohoto kruhu vyvést, ale je zároveň hlavní překážkou na této cestě. Kultura. Souběžným znakem zaostalosti a dalšího zaostávání Ruska za Evropou byla kulturní politika vlády. Ze stručné charakteristiky Mikuláše I. můžeme ostatně odvodit, čeho byl tento hrubý a v pravém slova smyslu nekulturní systém vlády schopen. Například příkaz Mikuláše I. nepřijímat na střední a vysoké školy mládež z řad nevolníků. Proti oficiálnímu tmářství stála plejáda velikánů ruské literatury a v jejím čele Alexandr Sergejevič Puškin. Centrem kritického společenského myšlení se stává Moskevská univerzita. Věda. V Petrohradě vznikl kolem vzdělaného úředníka ministerstva zahraničních věcí Petraševského kroužek mladých vzdělanců a spisovatelů. Petraševci obratně pronikli hradbou vládní cenzury a začali vydávat výkladový slovník, v němž vysvětlovali základní pojmy tehdejšího evropského myšlení.
17. Rusko v 2. polovině 19. století. Alexandr II. Alexandr II. si plně uvědomoval nutnost reforem z hlediska budoucnosti a moci státu, ale nedokázal se rozejít s Mikulášovským zpátečnickým režimem a nakonec se svou nerozhodností postavil za obhájce samoděržaví. Pokus studenta Karakozova o atentát na cara Alexandra II. (1. 3. 1866) přispěl k carově očekávané rezignaci na liberální zásady, k postupné výměně liberálních politiků za politiky starého ražení. Za jeho vlády byl uskutečněn prodej Aljašky Spojeným státům americkým (1867). Alexandr II. podlehl zraněním atentátu z roku 1881. Reformy. Zaostávání nevolnického Ruska, stále početnější rolnické bouře a nepokoje, stoupající aktivita společenského nesouhlasu a hlavně vojenské neúspěchy v krymské válce a z nich vyplývající politická bezmocnost v evropské politice byly impulsy, které přivedly cara Alexandra II. k přesvědčení o nezbytnosti reforem v duchu západních státních zřízení. V praxi vešlo carské „nařízení o gubernských a újezdních zemských institucích“, které zavedlo jako nové orgány místní správy tzv. zemstva, což byly volené nestavovské zastupitelské instituce. Tento volební systém zajišťoval naprostou převahu statkářů. Brzy následovaly další reformy. Vyšlo „nařízení o reformě soudnictví“ a „nové právní předpisy“. Carský úkaz sliboval odstranění průtahů. V ruské soudní praxi byla naprostou novinkou instituce advokátů, notářů, zavedení veřejných přelíčení, obhajoby obviněných, zprávy v tisku apod. Všechno ale nebylo, jak mělo. Velkou novotou bylo i zrušení tělesných trestů. Vyšla i zvláštní „prozatímní pravidla o tisku“, která zrušila cenzuru knih, nikoli však brožur. Bohatý časopis se nyní mohl vyvarovat cenzury, když zaplatil několikatisícovou kauci. Zrušení nevolnictví. Bylo zřejmé, že tentokrát je záměr vlády řešit problém nevolnictví míněn skutečně vážně. Tak vznikl carský úkaz O nejmilostivějším darování nevolníkům práv svobodného rolnického stavu a o tom, jak budou zaopatřeni (19. února 1861 - zrušení nevolnictví). Evropy: vnější podoba byla stejná, obsah jiný. Ruští nevolníci se „nařízením“ stali osobně svobodnými, a pokud měli usedlost, povinně dostali půdu. Ve smyslu carského úkazu byla půda ovšem statkářským vlastnictvím a rolníci za ni museli zaplatit. A protože neměli z čeho platit, půdu vykoupil stát, který poté žádal od rolníků splacení této půjčky v následujících letech včetně úroku. Rolníci již nyní nemohli být prodáváni, nemohli být převáděni z dvora na dvůr, měněni v osobní sluhy apod. Skončilo právo šlechty zasahovat do rodinného života rolníků. Rolníci se nyní měli spravovat sami a prostřednictvím státu. Narodnické hnutí. Carské „nařízení“ přijala ruská veřejnost s rozčarováním. Všeobecné očekávání předpokládalo, že rolníci budou zcela osvobozeni, bez dalších závazků, a dostanou půdu navíc na úkor šlechtických statkářů, tj. rozšíří rozlohu půdy, na které dosud hospodařili. Ruská vesnice věřila, že odstupné šlechtě zaplatí car. Proto se rozšířilo mínění, že jde o podvrh, že skutečné carské „nařízení“ bylo zatajeno nebo porušeno. Odpovědí byla povstání. Všechna byla potlačena, často vojenskou mocí. Rusko ve 2. polovině 19. století. Alexandr III. Po smrti Alexandra II. nastoupil na trůn jeho syn Alexandr III. Na trůn se dostal jaksi nedopatřením (jeho starší bratr Mikuláš zemřel a on zdědil trůn i s nevěstou) a zcela bez přípravy. Rusko chtěl a také vrátil Rus a při té příležitosti ho i uzavřel. Zahraniční politika. V zahraniční politice ukončil proněmeckou politiku, neboť se Rusko údajně dočkalo jen nevděku za pomoc při sjednocení Německa a přiklonil se k francouzsko-ruskému svazku. Aby se vyhnul sporům s evropskými mocnostmi, upřel pozornost z Evropy do Asie. Nevedl žádnou válku - spíše však z obav před následky než z přesvědčení o užitečnosti míru. Ve Vladivostoku následník trůnu (budoucí car Mikuláš II.) položil základní kámen ke stavbě transsibiřské magistrály. Byl to první krok k válce s Japonskem, která skutečně vypukla krátce poté, kdy po zatím jednokolejné trati projely první vlaky (1891-1901 - stavba transsibiřské magistrály). Věda a kultura. Za cara Alexandra II. se objevily nové časopisy. Gercenův Kolokol (Zvon) z Londýna pronikl na ruskou půdu a i sám car se netajil, že je jeho pravidelným čtenářem. I styk s Evropou byl uvolněn a ruští studenti se objevili rovněž na evropských univerzitách. V této době plné reformních snah a nadějí tvořili svá největší díla velicí ruští spisovatelé od Turgeněva k Dostojevskému a Tolstému.
18. Rusko na počátku 20. století. Přechod k imperialismu. Pokles prestiže Ruska v Evropě chtěla carská vláda kompenzovat úspěšnou imperiální politikou na Dálném východě, kde se jejím hlavním soupeřem stalo Japonsko. Rusko-japonská válka. Snad nikdo tehdy v Rusku a v Evropě nepochyboval o tom, jak tato válka skončí. Rusko mělo silnější armádu a větší loďstvo než Japonsko. Události se však vyvíjely jinak. „Malá vítězná válka“ skončila velkou porážkou (1904-1905 - válka s Japonskem). Úlohy prostředníka mezi oběma stranami se ujaly USA a ruský zplnomocněnec Witte uzavřel mír. Rusko postoupilo Japonsku Sachalin, přístavy Port Arthur a Dalnyj, železnici v Mandžusku, dovolilo japonským rybářům rybolov při ruském pobřeží a uznalo „zvláštní zájmy“ Japonska v Koreji. Revoluce 1905. Společnost petrohradských továrních a dílenských dělníků, která byla pod kontrolou policie, začala připravovat procesí k Zimnímu paláci, aby se jich car v jejich bídě a utrpení zastal. V mrazivé neděli se vypravilo dělnické procesí k Zimnímu paláci (22. 01. 1905 - „krvavá neděle“ v Petrohradě). Jen se demonstrující shromáždili před palácem, zazněly výstřely. Přes sto lidí na místě zahynulo. Na „krvavou“ neděli veřejnost odpověděla vlnou demonstrací a stávek. Naprostá bezradnost, strach i obavy z nejhoršího přiměly vládu k ústupu před požadavky společnosti. Car návrhy bez připomínek schválil, jen je nechal dopracovat svými poradci. Carovi nezbylo než podepsat připravený manifest. Ten byl vyhlášen a čten v kostelích (30. 10. 1905 - „říjnový manifest“ - slib konstitučních reforem). Car v něm obyvatelstvu zaručoval občanská práva, sliboval všeobecné volební právo a dumu - ta měla mít právo schvalovat všechny zákony. Stolypinovy reformy. Petr Stolypin patřil k nejvýraznějším osobnostem ruských moderních dějin a byl povolán do vládních funkcí jako možný záchrance carské moci. Mikuláš II. jej jmenoval na radu svého okolí v zoufalé bezmocnosti a i když se Stolypinem většinou nesouhlasil, podřizoval se mu. Prvním Stolypinovým úkolem bylo nastolit pořádek. Řídil zemi jako diktátor. Vojenské soudy vyhlásily asi tisíc rozsudků smrti. Druhým úkolem byla agrární reforma. Stolypin rozuměl hladu rolníků po půdě. Z přelidněných centrálních oblastí bylo přesunuto na Sibiř a do dalších regionů, kde byl dostatek půdy, přes půl milionu rolnických rodin. Stolypinovy úspěchy byly zřejmé. U dvora sílilo neoprávněné přesvědčení, že je schopen ohrozit romanovský rod. Nedůvěru cara i nesouhlas společnosti nakonec vyřešil atentát, jehož následkům Stolypin podlehl. Ve Stolypinovi odešel z dějin ruského samoděržaví poslední státník, který snad mohl oddálit či dokonce zabránit jeho zhroucení. Nic z toho car nechápal a snad ani netušil, že by podobnou vizi budoucnosti země měl mít vlastně především on sám (1906 - ministrem vnitra a pak premiérem Petr Stolypin, zavražděn r. 1911). Rusko v 1. světové válce. Dodnes se mezi historiky vedou spory o podílu Ruska na rozpoutání první světové války. Ruští historikové shodně tvrdí, že carské Rusko bylo bez viny. Západní historiografie vítězů i poražených naopak prohlašuje, že Rusko svým programem dobýt Úžiny na Bosporu bylo hlavním podněcovatelem války. Bezprostřední záminkou k válce se stal úspěšný atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este (1. 7. 1914 - I. světová válka) Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi. Mocnostmi Dohody při vypuknutí války byly Anglie, Francie a Rusko. K Dohodě se připojila Itálie a USA. Ústředními mocnostmi byly Německo a Rakousko-Uhersko. K ústředním mocnostem se přidalo Turecko a Bulharsko. Válka skončila vítězstvím Mocností Dohody a kapitulací poražených Ústředních mocností. Únorové události. Únorová revoluce vypukla v závěrečné fázi první světové války. V důsledku nespokojenosti obyvatel s válečnými poměry v zemi byla vyhlášena v Petrohradě generální stávka, která je považována za počátek Únorové revoluce. V jejím důsledku odstoupil car Mikuláš II. Dvojvládí označuje cara v zápasu s politickými stranami, které získaly moc, např. okťabristé (strana podporující říjnový manifest), eseři (vlivem i počtem největší politická strana) trudovici (reformní a pravicová odnož eserů), černosotněnci (radikální pravice extrémních sil, tvořící ozbrojené bojůvky s vypjatým nacionalismem, monarchismem, antisemitismem i antisocialismem).
19. Rusko v období 1917-1922. V Petrohradě nebyly výjimkou ani pětatřicetistupňové mrazy. Zamrzly i lokomotivy. Průmyslová výroba sice ještě fungovala, ale množily se stávky a hladové bouře. Demonstrace se zvětšovaly. První „delegace lidu“ se dostavují do kasáren a přemlouvají vojáky k účasti na pouličních demonstracích. Připojila se téměř celá petrohradská posádka a vláda odstoupila. Když se caru úředně i soukromě donesly zvěsti, co se děje v Petrohradě a že si revoluce žádá jeho hlavu, vyzkoušel všechny možnosti obrany. Nakonec se vzdal a abdikoval. Ustavuje se Prozatímní vláda. (březen 1917 - revoluce v Petrohradě, abdikace Mikuláše II., konec vlády dynastie Romanovců). Brzy nabyly na síle především skupiny s radikálním programem. Jednou z těchto skupin byli i bolševici. Bolševici byli příslušníci ruské sociální demokracie, kteří prosazovali pozemkovou reformu. Hodlali sebrat půdu statkářům a dát ji rolníkům. Válkou vyčerpaní Rusové na to slyšeli. Lenin zorganizoval převrat s těmito hlavním požadavky: odstoupit z války, všem chléb a všem půdu (červenec 1917 - neúspěšný bolševický pokus o puč). Lenin. Vladimir Iljič Uljanov-Lenin hluboce poznamenal dějiny Ruska i celého světa. Dnes je zřejmé, že byl jedním z levicových radikálů evropské sociální demokracie a praktik revoluce. Říjnová revoluce byl ozbrojený převrat provedený v Rusku z iniciativy vůdce Lenina. Poté, co bolševici obsadili Zimní palác, kde sídlila Prozatímní vláda, byla vláda zatčena. (7. listopadu, podle juliánského kalendáře 25. října 1917 - bolševický převrat v Petrohradě). Konec l. sv. války. Brestlitevský mír. Bolševici krátce po převzetí moci podepsali tzv. Brestlitevský mír, který byl pro Rusko velmi nevýhodný. Vzdali se Polska, Ukrajiny a Pobaltí. Bylo ale potřeba udobřit si nepřátele, aby bolševici mohli v klidu konsolidovat situaci doma. Německá armáda navíc stála těsně před Petrohradem a situace před vystoupením z války byla kritická (3. března 1918 - uzavření separátního míru s Německem v Brestu Litevském). Později byla mezi Německem a Ruskem podepsána smlouva v Rapallu, čímž byly obnoveny diplomatické styky mezi oběma zeměmi, které se zřekly navzájem náhrady válečných škod. Rusko se vzdalo nároků na reparace a Německo se vzdalo nároků na znárodnění majetku (16. 04. 1922 - podepsána Rapallská smlouva). Občanská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný radikálně levicovými bolševiky, kteří se snažili v Rusku vybudovat socialistický stát v čele s Leninem. Intervence. Po uzavření Brestlitevského míru se stát nacházel ve špatné situaci. Proti Leninovi byla zorganizována velmi soustředěná intervenční tažení. Jeden z tvůrců intervence byl Winston Churchill. Byla zde snaha bolševismus porazit. Rusku tlaku odolalo díky systému, známému jako období válečného komunismu (1918-1921), což je politika, kdy bylo obyvatelstvo zásobováno malým množstvím potravin a spotřební věci si detailně rozdělovali, aby přežili a aby armáda byla schopna bojovat. Již v této době byla v Moskvě založena mezinárodní komunistická organizace (březen 1919 - založení Komunistické internacionály). Rusové bojují zároveň s Poláky před Varšavou. Boj skončil 12. 10. 1920 příměřím mezi sovětským Ruskem a Polskem. GOERLO. Byl přijat program na obnovu hospodářství, jejímž základním plánem byla elektrifikace Ruska. Tento dokument plánoval budování elektráren a elektrorozvodných sítí. Významné povstání proti vládě bolševiků představovalo neúspěšnou vzpouru části Baltického loďstva. Centrem povstání se stala námořní pevnost Kronštadt (únor-březen 1921 - Kronštadtská vzpoura). Období NEPu. Politika válečného komunismu, kterážto byla zavedena za občanské války, byla nahrazena novou ekonomickou politikou. Ta povolovala drobné a střední soukromé vlastnictví a pronikání cizího kapitálu, přinesla oživení ekonomiky a rozvoj volného obchodu a peněžních vztahů (1921-1927 - NEP). V roce 1922 oficiálně končí občanská válka na Dálném východě. Nastolení sovětské moci. Začali se budovat vnitřní struktury sovětského státu, které se opíraly hlavně o bezpečnostní složky a tajnou policii Čeku. Zakladatel, Felix Dzeržinskij, nařídil evidenci všech lidí přicházejících v úvahu jako odpůrců sovětského státu a jejich sledování a prověřování. Čeka stála život mnoha lidí. Vznik SSSR. Na společném jednání v Moskvě bylo spojeno Sovětské Rusko, Zakavkazí, Bělorusko, Ukrajina a 30. 12. 1923 byl založen Sovětský svaz socialistických republik.
20. Rusko po roce 1922. Čeka byla přetvořena v GPU/OGPU a následně v NKVD a KGB. Uvnitř samotného bolševického systému probíhala válka. S postupem Leninovy nemoci se objevila v celé vážnosti otázka jeho nástupnictví. Poté, co byl Lenin definitivně vyřazen z politického života, přebírala moc úzká skupina bolševických vůdců. Byl to tzv. triumvirát, který se skládal ze Zinověva, Kameněva a Stalina. Spojovala je společná obava před Trockým i před Leninem. Ten se totiž ve své poslední fázi politického života dostával s triumvirátem do sporů. Trockij se účastnil Říjnové revoluce a působil od té doby v úzkém vedení státu. Lenin zemřel a po jeho smrti se rozhořely boje o moc mezi Trockým a Stalinem. (21. ledna 1924 - smrt Lenina a začátek nástupnického boje; první fáze diplomatického uznání SSSR). Jejich symbolickou předehrou byla neúčast Trockého na Leninově pohřbu, jež byla důsledkem Stalinovy osobní intriky. Ze Stalinova popudu mu bylo zasláno oznámení s chybným datem Leninova pohřbu, aby se zamezilo jeho osobní účasti na posledním rozloučení. Stalinovi dosavadní partneři Zinověv a Kameněv se znepokojením sledovali, jak jejich lidi ve stranickém aparátu vytlačují Stalinovi stoupenci (duben 1925 - Stalinovy teze o budování socialismu v jedné zemi). Na sjezdu bolševické strany byla opozice na hlavu poražena (1928 - dovršení nástupnického boje; Stalin porazil všechny opoziční skupiny a stal se neomezeným diktátorem). Trockij byl vyhoštěn. Industrializace a kolektivizace. Industrializace je proces, během něhož dochází ke změně společnosti, která se tímto mění v průmyslovou. V Rusku byla zahájena až za Stalinovy vlády. Stavěla se celá nová průmyslová města. Bylo by však omylem domnívat se, že sovětská industrializace byla financována jenom venkovem. Platila ji celá společnost, vesnice i město. Kolektivizace je označení procesu přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní. Kolektivizační proces v Sovětském svazu vedl prakticky k opětovnému znevolnění zemědělského obyvatelstva. Stalin nařídil provést v rámci kolektivizace „likvidaci kulaků (zámožných rolníků) jako třídy“, tzv. odkulačení. V praxi jim byla odebrána veškerá půda, byli deportováni na Sibiř či utýráni v gulazích. Gulagy (pracovní tábory) se staly organickou součástí sovětského hospodářského systému (1929-1930 - urychlení kolektivizace vesnice, likvidace kulactva a rozmach výstavby Gulagů). Když byla špatná úroda a zásobovací orgány žádaly naplánované dodávky, začala další tragédie. V jižním Rusku a na Ukrajině vypukl hlad, jaký země pamatovala jen v letech katastrofální neúrody. Lidé umírali hladem a houfně utíkali z vesnic (1932 - hlad v SSSR). Výsledkem byl natolik rozsáhlý rozvrat a propad zemědělské výroby v SSSR, že se z něj sovětské zemědělství už nikdy nevzpamatovalo. Pětiletky nebo také pětileté plány byly základní ekonomické koncepce. (říjen 1929 - zahájena industrializační pětiletka). Stalin právem konstatoval, že se za pětiletku podařilo vybudovat železářský, traktorový, automobilový a letecký průmysl. Oficiální čísla ukázala, že úkoly pětiletky zaostaly ve výrobě elektrického proudu, uhlí, oceli a železa. Stalin připustil, že část plánu splněna nebyla. (leden 1933 - zahájena druhá pětiletka). 18. září 1934 vstoupilo SSSR do Společnosti národů. Úkolem organizace byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru, prevence před dalšími válečnými konflikty pomocí zásad kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání. Stalin. Josif Vissarionovič Džugašvili byl sovětským diktátorem. Jde o jednoho z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva. Oběti jeho vlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat. Represe. Stalinovi násilné čistky se týkaly většiny vrstev sovětské společnosti: samotné komunistické strany, úřednictva, důstojnického sboru, inteligence, etnických minorit a náboženských skupin. Záminkou k jejich rozpoutání posloužila jím objednaná vražda Kirova (1. prosince 1934 - zavražděn Kirov, začátek hromadných čistek), po které prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války. V prosinci 1936 byla přijata nová ústava SSSR, jedna z nejpokrokovějších té doby (prakticky se ovšem nedodržovala). Mimo jiné konstatovala vítězství socialismu v zemi. Represe pokračovaly v letech 1936-1938 popravami bývalých opozičníků a v letech 1937-1939 čistkami mezi stalinisty.
21. Rusko ve 2. světové válce. První alternativa ruské politiky byla orientována na pokračování spojenectví se západními mocnostmi. Ta druhá počítala s dohodou s nacistickým Německem. Vše záleželo na tom, kdo nabídne víc. V tomto konkurenčním zápase západoevropské státy neobstály. Německo reagovalo neodkladně, protože se potřebovalo s Ruskem dohodnout. Přípravy k útoku proti Polsku byly v běhu. Nacistická válečná mašinerie již byla připravena k úderu proti Polsku a Hitler se potřeboval okamžitě ujistit o Stalinově souhlasu (23. srpna 1939 - německo-sovětský pakt). Byla to sice jen dohoda o neútočení, ale také zničení a rozdělení Polska. Po bleskové porážce Polska uzavřely obě velmoci 28. září 1939 smlouvu s Německem o přátelství a nové hranici. Po čtvrtém dělení Polska (září 1939 - anexe východní části Polska) přikročila moskevská vláda ihned k anexi dalších území. Sovětský svaz si v tajném protokolu vyhradil jako svou zájmovou sféru celé Pobaltí včetně Finska. Západní Bělorusko a Ukrajina se staly jeho součástí. Zároveň bylo dohodnuto vystěhování německé menšiny ze sovětské zájmové sféry. V případě Finska však sovětská vláda narazila na tvrdého protivníka. Odmítlo pakt o vzájemné pomoci, a když diplomatická jednání nevedla k cíli, přepadla Rudá armáda Finsko v listopadu 1939. První nápory skončily téměř katastrofou. Zdálo se, že sovětské velení podcenilo sílu nepřítele i důsledky čistek v armádě. Dalšímu náporu Rudé armády však nakonec malé Finsko neodolalo (12. března 1939 - kapitulace Finska). V případě dalších pobaltských států to šlo snadněji (červen-srpen 1940 - anexe pobaltských států, Besarábie a severní Bukoviny). Trockij po svém vyhoštění pobýval v několika evropských zemích. Mexiko bylo jeho posledním útočištěm. Zde bylo proti němu podniknuto několik atentátů. Po jejich nezdaru byl Trockij zavražděn komunistou v srpnu 1940 v Mexiku. V dubnu 1941 uzavřelo SSSR pakt s Japonskem o neutralitě. 22. června byla zahájena válka nacistického Německa proti SSSR. Stalin tehdy propadl panice. Není divu. Věřil Hitlerovi, že nezaútočí, a zakazoval odpovídat na německé vojenské akce. Listopadová sovětská protiofenziva u Moskvy (1941) Moskvu zachránila. „Carové chtěli ostatní slovanské národy ovládat. My máme novou politiku. Slované mají být všude nezávislí a svobodní.“ Moskevský všeslovanský sjezd se konal v srpnu 1941. Následná Stalingradská bitva spolykala všechny rezervy Německa, ale jeho cíle se mu nepodařilo dosáhnout. Listopadová sovětská protiofenziva u Stalingradu (1942) vedla k obklíčení Hitlerovy armády. Zahraničněpolitické postavení Sovětského svazu se pronikavě zlepšilo vítězstvím Rudé armády u Stalingradu. Na Teheránské konferenci se Velká trojka dohodla se na pokračovaní války do úplné kapitulace Německa a Japonska. Nastalo velké smíření mezi státem a církví. Již na začátku války se pořádaly modlitby za vítězství v kostelech, které byly církvi vráceny. Stalin přijal za hlavu ruské pravoslavné církve Sergije. V září 1943 byl Sergij korunován patriarchou církve. Šok mezi zahraničními pozorovateli vyvolalo rozpuštění Komunistické internacionály v květnu 1943. Záměrem bylo čelit hitlerovské propagandě, která tvrdila, že Moskva hodlá zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí a bolševizovat je. Hitler nechtěl opustit obsazené území. Nakonec osvobodila Rudá armáda celé území Sovětského svazu (1944 - sovětská vojska překročila předválečné hranice SSSR). Winston Churchill navštívil Moskvu a při této příležitosti zahájil v říjnu 1944 jednání o dělbě sfér vlivu mezi jednotlivými zeměmi poválečné východní Evropy. Mimořádný význam nabyly schůzky Roosevelta, Stalina a Churchilla, na nichž se projednávaly hlavní otázky společného postupu proti Německu. Z tohoto hlediska měla mimořádný význam druhá schůzka, na které se dohodli na zničení fašismu a potrestání válečných zločinů. Především hlavní otázka, poválečný osud Německa, se tu rozhodla zcela jednoznačně (únor 1945 - jaltská konference velmocí). Bitva o Berlín byla v plném proudu. 2. května 1945 dobyla armáda Berlín a 8. května 1945 kapitulovalo Německo vůči všem vítězným mocnostem. Sovětská vláda vypověděla Japonsku smlouvu o neutralitě. Válka s Japonskem skončila jeho kapitulací v srpnu 1945. Pro poválečné osudy Evropy měla mít zvláštní význam postupimská konference tří vítězných velmocí, jež se sešla na přelomu července a srpna 1945 v německé Postupimi.
22. Rusko po roce 1945. Období po skončení války. Důsledky války byly v mnoha ohledech ničivé. Lidské ztráty se odhadují na 25-27 milionů. Týká se to vojenských i civilních ztrát dohromady. Západní část státu byla zpustošena, velká část zdejších průmyslových závodů zničena nebo poškozena. Vznik východního bloku. Vytvoření „nerozborného bloku v čele se Sovětským svazem“ mělo za cíl nejen užší připoutání zemí většinou s dosti odlišnou historickou zkušeností a vyšší kulturně civilizační úrovní k Sovětskému svazu, ale představovalo zároveň součást rozhořčeného zápasu se Západem. Varšavská smlouva. Sovětský svaz měl mít z nové zahraničněpolitické linie více prospěchu. V žádném případě však Moskva nebyla ochotna ustoupit Západu v zásadních otázkách, čímž máme na mysli hlavně zájmy jejího mocenského bloku. Proto po přijetí západního Německa do NATO provedl SSSR vzápětí protitah: uzavřel se svými evropskými satelity kolektivní smlouvu o vzájemné pomoci (14. května 1955 - podepsána smlouva o Varšavském paktu). RVHP. V lednu 1949 byla založena Rada vzájemné hospodářské pomoci. Její cíl spočíval v úzkém propojení národních ekonomik jejích členů, jimiž se postupně staly všechny státy bloku. Stalin informuje předáky sovětského bloku, že do 3-4 let se socialismus válkou rozšíří po celé Evropě. Kult osobnosti Stalina. Po válce vyvrcholil kult Stalinovy osoby. Stalin musel být o všem informován. Nejosvědčenějším způsobem jak se vypořádat s nepřáteli zůstávala i nadále tradiční „práce“ bezpečnostních orgánů. Do Gulagu začaly směřovat ti, kdo spolupracovali s německými okupanty, např. vlasovci (všichni důstojníci z této kategorie dostali trest smrti; 1949-1950 - tzv. leningradský případ, tj. čistky v Leningradě). Bylo ovšem nutné pevně zvládnout a příslušným způsobem ideově nasměrovat také ty, kdo zůstali na svobodě. První oblastí, na niž Stalin upnul svou pozornost, se stalo umění. Byl kritizován repertoár divadel. Odsouzení nakonec postihlo i fyziology a biology. Ideologické „očistné“ kampaně měly svou logiku, zejména když se objevil nový vnitřní nepřítel, který byl nazván kosmopolitismem (1946-1952 - ideologické kampaně proti bezideovosti, idealismu a kosmopolitismu v umění a vědě; nová vlna čistek). Stalin v lednu 1953 oznámil zprávu o zatčení skupiny kremelských lékařů (odvoláno v dubnu téhož roku), protože bylo odhaleno vykonstruované spiknutí, usilující o jeho život. Nové čistky ale již do jeho smrti nenásledují (5. března 1953 - smrt J. V. Stalina). Rusko v 60. letech. Vztahy mezi Sovětským svazem a jeho bývalými spojenci z doby války se rok od roku zhoršovaly. V červenci 1947 SSSR odmítl účasti na Marshallově plánu. Za oficiální vyhlášení ideologické války Západu ze strany Sovětského svazu lze považovat ustavení schůze Informbyra (Informační byro komunistických a dělnických stran) v září 1947, která podporovali všechny síly a všechna hnutí, jež by perspektivně mohly Západ mocensky oslabit. V červnu začala roztržka mezi SSSR a Jugoslávií. Z jugoslávské strany byla přerušena vzájemná hospodářská spolupráce, což vedlo k napadení SKJ (Svazu komunistů Jugoslávie). Na tomto místě je nutné zmínit vztahy s Čínou, které nebyly bez mráčku. V únoru 1950 byla podepsána smlouva s Čínou o přátelství a vzájemné pomoci, na jejímž základě Sověti předali východočínskou železnici v Mandžusku do čínského vlastnictví a vzdali se také města Dalnyj. Chruščov. V čele vlády stanul po smrti Stalina Malenkov. Chruščov zahájil boj proti Malenkovovi, jenž mu nedokázal dlouho vzdorovat. V únoru 1956 referoval Chruščov o kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS. Chruščov obdržel od vedení KSSS souhlas, aby vybudoval nový systém vztahů uvnitř bloku. Ihned zrušil Informační byro a jel se osobně omluvit jugoslávské straně za všechny útoky a pomluvy. Moskva se soustředila především na NDR a Maďarsko. U prvního z nich smazala jeho dluhy. Jinou cestu zvolila v Maďarsku (4. listopadu intervence sovětských vojsk v Maďarsku násilně potlačila konflikt lidu s komunistickým režimem). V červenci 1957 porazil Chruščov své odpůrce, když odhalil jejich plán puče. Rusko-americké vztahy. SSSR byl prvním státem na světě, který vyslal do vesmíru první umělou družicí Země, Sputnik 1. SSSR vyslal jako první do vesmíru živého tvora, fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stal vysláním a bezpečným návratem majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru.
23. Rusko v 70. letech. Čínští komunisté otevřeně kritizovali stanoviska Moskvy, což fakticky znamenalo vytyčení nároku na vlastní nezávislé postavení v komunistickém hnutí. Sovětské pokusy o překonání názorových rozdílů skončily nezdarem a rozporné postoje se projevily i na nové schůzce komunistických stran, jež byla na dlouhou dobu poslední. Čínský vztah k Sovětskému svazu vzápětí přerostl v otevřený konflikt (1960-1962 - začátek roztržky mezi SSSR a Čínou). Pokus o opětné sblížení s čínskými komunisty se nezdařil a schůzku představitelů komunistických stran v Moskvě Číňané bojkotovali. Za několik let se vzájemné vztahy dokonce vyhrotily natolik, že došlo k ozbrojeným střetnutím na Dálném východě. Období tzv. stagnace. Ideologická rozkolísanost roku nic nezměnila na Chruščovově úsilí pozvednout hospodářsky stát. Reformy probíhaly ve dvou rovinách. První zahrnovala opatření, zaměřená na zvýšení životní úrovně milionů prostých lidí. Byly to jednoznačně pozitivní činy, což platí i o rehabilitacích vězňů, propouštěných z Gulagu. Daleko komplikovanějším problémem se ukázala oblast řízení ekonomiky a jejího plánování. Avšak Chruščov a jeho ekonomický štáb, navyklí na všemocnost direktivních příkazů, spíše „jeli na povrchu“ a pouze tápavě postupovali vpřed - pokud se ovšem netočili v uzavřeném kruhu. Brežněv. Zejména s Chruščovem jsou spjaty snahy části vedení Komunistické strany Sovětského svazu omezit po smrti Stalina negativní důsledky jeho vlády (1961-1963 - nová vlna destalinizace). Straničtí byrokraté hleděli na experimentování se sebou samými jako na nebezpečné a hledačství prvního tajemníka směřující k rozhýbání strnulé mašinérie sovětského národního hospodářství jim bylo cizí. Především tyto Chruščovovy snahy vytvářely proti němu opozici, která se ovšem formovala potají. Tato opozice si vybrala do svého čela Brežněva, jenž se stal tmelícím článkem jejích rozličných složek. Posledním impulsem se stala řeč Chruščova, jež nebyla nikdy publikována. Předpokládá se, že v ní vyslovil pro zlepšení vztahů se Západem. Chruščov byl donucen k demisi (říjen 1964 - sesazení Chruščova, v čele strany Brežněv). V širším pohledu se jednalo o vítězství stranické byrokracie nad reformními ekonomy v ideologické oblasti. Na XXIII. sjezdu KSSS byl položen hlavní důraz na pozitivní stránky minulosti. Přímou kontinuitu se „slavnou“ minulostí naznačovalo obnovení funkce generálního tajemníka ve straně, jež kdysi náležela Stalinovi. Tou se nyní pyšnil Brežněv. Nemohlo být pochyb, že je to signál naznačující začátek ideologického přituhování (duben 1966 - XXIII. sjezd KSSS, počátek neostalinismu). Zvláštní postavení zaujímal Solženicyn. Proslulost mu přineslo Souostroví Gulag. Jsou rozsáhlé historicko-sociologické studie, zabývající se největším vředem SSSR, pracovními tábory. Zajímavý je i rukopis významného vědce Sacharova, nazvaný Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě. Rusko-české vztahy. Šéf KGB a expert na maďarské povstání Andropov se nechal slyšet, že „metody a formy, kterými se teď pracuje v Československu, velice připomínají maďarské“. Odpor sovětského vedení brzy přerostl v „kárné řízení“ s reformním hnutím v KSČ a po k ničemu nevedoucích rozhovorech k vojenské intervenci Sovětského svazu a čtyř dalších států Varšavské smlouvy (21. srpna 1968 - vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR). Mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi došlo ve vzájemných vztazích k urovnání mnoha sporných otázek a k určitému uvolnění, které však přinášelo daleko větší zisk Sovětům. Z vojenského hlediska lze totéž říci o smlouvě SALT-1, která byla uzavřena na dobu neurčenou a zavazovala USA a Sovětský svaz k omezení počtu antibalistických raketových systémů. Situace se ale radikálně změnila po vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu (26. prosince 1979 - sovětská intervence v Afghánistánu). Mezitím totiž Egypt vypověděl smlouvu o přátelství se Sovětským svazem a v následujícím roce tak učinilo Somálsko. To byla bolestivá ztráta na strategicky důležitém místě v Africe. Okupaci dalšího sovětského souseda nemohl Západ přejít, jakoby se nic nestalo. Prezident Carter vyhlásil obchodní embargo na některé zboží vyvážené do Sovětského svazu a senát odložil ratifikaci smlouvy SALT-2, podepsané o půl roku dříve. Hlavní podstatou SALT-2 bylo omezení či zakázání vývoje některých druhů balistických raket s jadernými hlavicemi.
24. Období perestrojky a glasnosti. Gorbačov. Svého nástupce určil Brežněv teprve měsíc před svou smrtí. Stal se jím Andropov (10. listopadu 1982 - smrt Brežněva, generálního tajemníka). Z galerie postav, které řídily Sovětský svaz, byl zřejmě nejinteligentnější. Převzal klíčové postavení šéfa KGB a svou pozornost soustředil údajně na zahraniční působení této všemocné organizace, díky čemuž byl dozajista výborně informován o kapitalistickém světě nikoli pouze z hlediska ryze bezpečnostních zájmů. Ačkoliv Andropov doporučil za budoucího generálního tajemníka Gorbačova, vedení se rozhodlo pro Brežněvovo alter ego, Černěnka (9. února 1984 - smrt Andropova, generálního tajemníka; nástup Černěnko). Jeho volba znamenala de facto návrat do předandropovských časů. O jeho činnosti v čele strany lze v krátkosti říci, že to byla negace andropovského kursu. Ve vnitřní politice Černěnko namísto důrazu na pořádek a disciplínu vyzdvihoval nutnost nového způsobu „sociálního myšlení“, čímž měl na mysli více glasnosti, tj. systematicky organizovaných vystoupení stranických a vládních činitelů. K pracovištím, jež vypracovávala podklady o sociálním vývoji společnosti, zaujal odmítavé stanovisko ještě za života svého předchůdce. K tomu je třeba dodat, že korupce podle vzpomínek jednoho současníka za Černěnka znovu rozkvetla. Zdravotní stav generálního tajemníka se prudce zhoršil. Objevovaly se zprávy o jeho nemoci, přerušované občasnými prohlášeními, že pracuje, případně že tráví dovolenou. Když se naposledy objevil na televizní obrazovce, bylo očividné, že stát na vlastních nohách, mu činí velké potíže. Zemřel 10. března 1985. A teprve nyní, spolu s ním, definitivně i Brežněvova éra. Gorbačov byl nejžhavějším kandidátem na místo generálního tajemníka. Lze Gorbačova považovat za člověka s ideály? Nepochybně věřil v přednosti socialismu. Jako realista byl schopen společenské reflexe. Nebyl ovšem liberálem v západním slova smyslu. Dobře si však uvědomoval, že se strnulým národním hospodářstvím se musí pohnout. To znamenalo reformovat celou společnost. Gorbačov se spoléhal, že hlavních cílů dosáhne v dohledné době. Avšak při jiné historické příležitosti bylo kdysi řečeno: nejnebezpečnější pro prohnilý režim je okamžik, kdy se ho někdo pokouší napravit. Na dubnovém plénu ústředního výboru předložil Gorbačov svou strategickou koncepci (1985-1989 - „perestrojka“ Gorbačova), formulovanou jako urychlení sociálního a ekonomického vývoje. Ačkoli zde promluvil velmi otevřeně o stagnaci, v níž se nacházela sovětská společnost, uvažoval o změnách v rámci reforem, nikoli o systémové změně. Politika přestavby, jak ji později hlásal, vycházela ze „socialistické volby“, z „obnovy socialismu“. K vystupňování akcí proti stagnaci mu napomohla tragická událost evropského dosahu, jakou byla černobylská jaderná katastrofa. Velký ohlas ve světě vyvolala skutečnost, že skoncoval s pronásledováním disidentů. Po senzačním telefonickém rozhovoru, dal dokonce propustit z vyhnanství Sacharova. Další etapa vývoje začala, když se reformní snahy rozšířily na všechny úseky života. Tehdy Gorbačov začal zdůrazňovat důležitost glasnosti. Výraz glasnosť znamená „otevřenost“ v politickém smyslu. Termín označuje politiku maximální otevřenosti o činnosti státních orgánů a minimálního potlačování svobod slova a informací. Je jedním z klíčových směrů reforem. Glasnosť se brzy přenesla z oblasti běžné publicistiky a změnila se v nový pohled na nejmodernější dějiny Sovětského svazu, čímž byl zasazen smrtící úder mlčení obklopujícímu dosud utajované zločiny stalinismu i zlořády brežněvovského období. Zároveň byl vypracován nový ekonomický program, který byl později doplněn zákonem o družstevnictví. Došlo však rovněž k diferenciaci uvnitř KSSS, kde se vyhranily obě křídla a politický střed, reprezentovaný především generálním tajemníkem samotným, který se tak projevil jako obratný taktik. Zcela zásadně se změnil vztah Sovětského svazu ke třetímu světu. Nové vedení neshledávalo dále účelným podporovat každý levicový režim ve světě a opouštělo tak politiku tolerování ekonomické neefektivnosti na svůj vlastní účet. Moskva se dokonce aktivně podílela na řešení regionálních konfliktů. Zvláště je nutné zdůraznit skončení beznadějné války v Afghánistánu, odkud Sověti odešli (červenec 1989 - Gorbačov v Pekingu, dohoda na smlouvě o vymezení hranic).
25. Rozpad SSSR, SNS. Po roce 1989 měl být Sovětský svaz, pro jehož zachování se vyjádřila v referendu většina voličů, reorganizován ve volnější federaci. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. Posléze byl Jelcin zvolen hlavou této nejvýznamnější republiky slábnoucího svazku, již jen formálně nesoucího starý název - Svaz sovětských socialistických republik. Odmítl se za volební kampaně vyslovit pro socialismus a hrál na strunu dělného ruského vlastenectví. Armáda, KSSS i KGB zasáhly, aby zabránily tomu, co nazývaly „rozvrácením Sovětského svazu“. Puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, však ztroskotal (19. - 22. srpna 1991 - pokus o konzervativní puč). Hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska pak podepisují Prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“ (12. prosince 1991 - ukončení existence SSSR a vytvoření Společenství nezávislých států). RSFSR byla oficiálně přejmenována na Ruskou federaci (prosinec 1991 - Ruská federace převzala bývalé centrální státní orgány a instituce). Propukla tzv. ústavní krize, kdy Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament (21. září 1993 - Jelcin zbavil parlament všech jeho funkcí). Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob vznikli tzv. oligarchové. Když prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimira Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách a stal se tak druhým prezidentem Ruska. Dosáhl značné popularity a mandát obhájil. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. Když se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, země začala čelit globální ekonomické krizi. Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. Současné problémy Ruska, prognózy, perspektivy. Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita. S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. Rusko dokonce vyhlásilo státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat. Zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik. Závažný problém představuje nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patří mezi nejnižší na světě. Ve snaze zabránit separatistickým tendencím zaútočila ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky i v Moskvě. Výrazně se snížily ceny ropy. Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost. Přes krizi a poměrně žalostné výsledky, které prokazuje Rusko ve srovnání s ostatními zeměmi, mu západní experti předpovídají velkou budoucnost. Podle jejich prognóz se Rusko dostane na první místo v Evropě, pokud jde o ekonomickou moc, a na páté ve světovém hierarchickém seznamu.
