Prezentace č. 1 Tvorba portfolia v průběhu studia Studentské portfolio - soubor aktivit a produktů činností studenta, který odráží vývoj jeho pedagogické kompetence a je významným prostředkem pro studentovu sebereflexi a sebehodnocení - je vytvářeno průběžně! - zahrnuje povinné a volitelné (libovolné?) součásti (portfoliové úkoly + aplikační úkoly) – > ve většině předmětů pedagogicko-psychologického základu budou vyučujícími stanoveny povinné a doporučeny volitelné součásti portfolia - využijete jej v průběhu studia i u státních závěrečných zkoušek (v případném navazujícím magisterském studiu) - kompletní podklady pro tvorbu studentského portfolia budou zveřejněny v průběhu semestru Pozn.: existuje také profesní portfolio učitele – viz např. http://goo.gl/Cqmfm0 Úvod do pedagogiky Čím se pedagogika zabývá? Předmět pedagogiky: Pedagogika se zabývá vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, procesy, jež se v těchto prostředích realizují, a výsledky a efekty těchto procesů (Průcha, 2013) Výchova a vzdělávání Výchova je záměrné, cílevědomé působení, které se projevuje všestranným formováním osobnosti. Z moderního hlediska je výchova především procesem záměrného a cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s jeho individuálními dispozicemi (Průcha, Walterová, Mareš, 2001). Vzdělávání je proces, který vede k osvojování vzdělávacích obsahů v rámci dlouhodobého časového horizontu.
Transcript
Prezentace č. 1Tvorba portfolia v průběhu studia
Studentské portfolio - soubor aktivit a produktů činností studenta, který odráží vývoj jeho pedagogické kompetence a je významným prostředkem pro studentovu sebereflexi a sebehodnocení- je vytvářeno průběžně!- zahrnuje povinné a volitelné (libovolné?) součásti (portfoliové úkoly + aplikační úkoly)– > ve většině předmětů pedagogicko-psychologického základu budou vyučujícími stanoveny povinné a doporučeny volitelné součásti portfolia- využijete jej v průběhu studia i u státních závěrečných zkoušek (v případném navazujícím magisterském studiu)- kompletní podklady pro tvorbu studentského portfolia budou zveřejněny v průběhu semestru
Pozn.: existuje také profesní portfolio učitele – viz např. http://goo.gl/Cqmfm0
Úvod do pedagogikyČím se pedagogika zabývá?
Předmět pedagogiky:Pedagogika se zabývá vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, procesy, jež se v těchto prostředích realizují, a výsledky a efekty těchto procesů (Průcha, 2013)
Výchova a vzdělávání
Výchova je záměrné, cílevědomé působení, které se projevuje všestranným formováním osobnosti. Z moderního hlediska je výchova především procesem záměrného a cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s jeho individuálními dispozicemi (Průcha, Walterová, Mareš, 2001).
Vzdělávání je proces, který vede k osvojování vzdělávacích obsahů v rámci dlouhodobého časového horizontu.
Pedagogika – historický pohled- Termín pochází z antického Řecka – paidagógos = otrok, který pečoval o syna svého pána a doprovázel ho do školy: pais = dítě, aigen = vést - Základy tomuto oboru jako systematické vědě o výchově mládeže i dospělých položil svými pedagogickými spisy Jan Amos Komenský.- Česká pedagogika jakožto věda se začala vytvářet koncem 19. století. Za historický prvopočátek vědecké pedagogiky u nás lze považovat rok 1882, kdy byl na pražské univerzitě ustanoven první profesor pedagogiky G. A. Lindner (Průcha, 2009). - Jedny z prvních výzkumů se realizovaly již za první republiky vlivem reformního pedagogického hnutí.- Významným představitelem pedagogiky první poloviny 20. století byl například Václav Příhoda.
Pedagogika jako vědaPedagogika jako věda o edukaci/edukační realitě - je pedagogika věda?
- pedagogika jako teorie a pedagogika jako praxe- normativní a explanativní pojetí pedagogiky- paradigma v pedagogice
Pedagogické disciplínyZÁKLADNÍ:Obecná pedagogika Obecná didaktika/psychodidaktikaTeorie výchovy Dějiny pedagogiky Srovnávací (komparativní) pedagogika Pedagogická diagnostikaSpeciální pedagogika...
LiteraturaPovinnáPrůcha, J. (2013). Moderní pedagogika. Praha: Portál.Kapitola 1: Co je pedagogika?, s. 19-54.
DoporučenáPrůcha, J. (Ed.). (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2013). Pedagogický slovník. Praha: Portál.
RozšiřujícíCach, J., & Váňová, R. (2000). Václav Příhoda (1889–1979). Život a dílo pedagoga a reformátora školství. Pedagogika, XLX, 3-12.
Dostupné z: http://pages.pedf.cuni.cz/pedagogika/?p=2315&lang=csKeller, J., & Hruška Tvrdý, L. (2008). Vzdělanostní společnost?: chrám, výtah a pojišťovna. Praha: Sociologické nakladatelství.
Kuhn, T. S. (1997). Struktura vědeckých revolucí. Praha: OIKOYMENH.
časopis Komenský Propagace: https://www.youtube.com/watch?v=Ju-OayxWwxsWeb: http://www.ped.muni.cz/komensky/Předplatné: https://is.muni.cz/obchod/fakulta/ped/casopisy/casopis_komensky/
Otázky a náměty k dalšímu zamyšlení:- Definujte pedagogiku a předmět jejího zájmu.- Vysvětlete rozdíl mezi normativním a explanativním pojetím pedagogiky.- Charakterizujte alespoň jednu pedagogickou disciplínu.- Definujte pojmy a přemýšlejte o tom, jak spolu souvisí: edukace, edukační proces, výchovně-vzdělávací proces, edukační realita, výchova, vzdělávání, vzdělání.- Vysvětlete pojem paradigma v pedagogice (příp. v sociálních vědách).- Jmenujte alespoň jeden vědecký pedagogický časopis a alespoň jeden popularizační (odborný) časopis pro pedagogické pracovníky.- Uveďte alespoň jednu osobnost, která se historicky pojí se vznikem pedagogiky. Vysvětlete její přínos pro konstituování pedagogiky jako vědního oboru. - Stručně charakterizujte vzdělávání chlapců a dívek v historickém kontextu.- Uvažujte o efektech vzdělávání ve společnosti. Co je společnost vědění (knowledge society)?
Prezentace č. 2Zdroje informací ke studiuInternetové zdroje videopřednášky: http://www.ted.com/topics/psychology Google scholar
Elektronické zdroje dostupné prostřednictvím knihovny PedF MU http://katedry.ped.muni.cz/knihovna/e-zdroje
Odborné časopisy Pedagogika, Československá psychologie, Studia paedagogica, Orbis Scholae, Pedagogická orientace, Psychológia a patopsychologia dieťaťa, E-psychologie a další
Další (populární) zdroje ... od Učitelských novin po denní tisk
Základní literatura: Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. Praha: Karolinum. Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
Doplňující literatura: Hartl, P.; Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál. Plevová, I., Petrová, A. (2012). Obecná psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého.
Předmět psychologie Zkoumání psychických jevů… Psychologie – „nová“ věda s dlouhou tradicí (filosofie) Psychologie jako: - věda o duši - věda o subjektivní zkušenosti - věda o chování (behaviorismus) - věda o prožívání a chování
Stručný vývoj psychologie a jejích směrů viz také učební text Mgr. Škubalové (téma 3) http://moodlinka.ics.muni.cz/course/view.php?id=2156
Definice psychologie Není snadné (nebo dokonce možné) podat jednoduchou definici; existuje mnoho odlišných chápání psychologie (ať již odborných nebo laických). Psychologie – systematické studium lidského chování a prožívání (vnitřních duševních procesů), které není vztaženo pouze k jednotlivci, ale k člověku jako takovému (sociální aspekt).
Mareš, J. (2013). Pedagogická psychologie. Praha: Portál. - forenzní (soudní) psychologie - psychologie organizací - psychologie reklamy - psychologie sportu - politická psychologie - interkulturní psychologie
Průcha, J. (2007). Interkulturní psychologie. Praha: Portál.
Speciální psychologické vědy: - psychofarmakologie (vliv chemických látek na psychiku…) - psycholingvistika (vztah mezi myšlením a řečí) - neuropsychologie (vztah mezi činností mozku a chováním) - aktuálně např. CEITEC - zoopsychologie (chování zvířat a případná aplikace do oblasti lidské psychiky) - psychometrie (konstrukce testů, např. test IQ)
…
Z toho vyplývá, že psychologicky se lze zabývat téměř čímkoliv
Metody zkoumání v psychologiiKvantitativní X kvalitativní metody - získávány různé typy dat (čísla x příběhy) - odlišné způsoby zpracování (statistika x obsahová analýza) - odlišné interpretace získaných výsledků - není „lepší“ a „horší“ přístup - smíšené metody – > „nedostatky“ jednoho způsobu zkoumání doplněny odlišným typem výzkumu (kval.+kvan.)
Experiment – většinou uměle vytvořené podmínky, ale… Pozorování – jiných i sebe (introspekce) – krátkodobé, dlouhodobé (longitudinální) Rozhovor – strukturovaný, polostrukturovaný, volný – různá míra „připravenosti“ psychologa Anketa Dotazník (standardizovaný) Obsahová analýza Kazuistika
Příroda x kultura Otázky: Je psychika člověka ovlivněna více jeho biologickou podstatou nebo prostředím, ve kterém žije? Jsou naše vlastnosti vrozené nebo získané? (nature vs. nurture) Dědičnost – naše podoba (tělesná) je zděděna po rodičích (je to tak i s psychikou?) Vliv společnosti – naše chování je dáno tím, kde vyrůstáme (platí to vždy?) V různých obdobích lidského života různý vliv genetických dispozic… Vliv genetiky silnější na krajních koncích Gaussovy křivky rozložení populace…
Tři „světy“ člověka Homo sum et inter homines vivo (Augustinus, Dopisy, 78,8) - jedinec se nachází ve třech nedělitelných světech (oblastech): biologickém, psychickém a sociálním. - vzájemné ovlivňování, střetávání se protikladů… - jednotnost a provázanost tří „světů“ (biopsychosociální model)
Biologická danost - člověk – živočich, primát, „rozumná opice“ - v čem se projevuje biologická danost? - základní potřeby, pudy… (potřeba jídla, spánku; sexualita…) - Freud a jeho vidění lidské přirozenosti x Maslowova hierarchie potřeb - genetická výbava (i psychické poruchy mohou být dědičné…)
Psychika člověka - primární objekt zkoumání psychologie (s výhradami!) - obtížněji zkoumatelná (např. zkoumání funkce neuronů x zkoumání psychických stavů) - rozvoj myšlení a psychiky – úloha jazyka, komunikace - vzdalování se člověka od „přírody“
- přizpůsobování prostředí svým potřebám; - přizpůsobování, přetváření sebe sama (jazyk – paměť – učení se – pojmové myšlení)
V čem se projevuje psychikou daná odlišnost?
Sociální svět - komunikace, interakce – neoddělitelné od předchozích „světů“ (také zvířata vytvářejí skupiny – lze nalézt paralely s lidmi?) - rodina, přátelé, stát… – bez kontaktů člověk „nevznikne“ (separace, deprivace…) - Aristoteles – člověk je tvor společenský (zóon polítikon)
- různé role člověka ve společnosti (hraní rolí) – projevem příslušnosti k sociálnímu světu
Prezentace č. 3
Determinanty výchovy
Základní studijní literatura:
Svobodová, J., Šmahelová, B. Kapitoly z obecné pedagogiky. Brno: MSD, 2007. ISBN 978-80-86633-81-7.
Šmahelová, B. Nástin vývoje pedagogického myšlení. Brno: MSD, 2008. ISBN 978 -80 -7392 -040 -1.
Determinace1. vymezení – určení pojmů2. stanovení vývojového směru3. vztah mezi určujícím a určovaným
Výchova – proces vzájemného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji.
Různá pojetí výchovy – ovlivnění: - sociokulturními podmínkami- odlišnými koncepcemi pojetí člověka- akcentací jednotlivých stránek výchovného procesu
Pojetí výchovy - výchova jako: - Plně řízený proces ovlivnění nehotového člověka pedagogem nebo institucí, naplněný snahou podřídit jej normám společnosti („model pedeutologický“) - Proces akcentující úlohu samotného vychovávaného jako subjektu vlastního formování s výrazným podílem osobnosti na vlastním utváření („model pedocentrický“)- Proces akcentující interakci mezi učitelem a žákem; účinnost výchovy je závislá na míře interiorizace výchovných vlivů vychovávaným jedincem, jeho otevřenosti pedagogickému působení, adekvátní jeho zkušenosti a potřebě zdokonalovat se („model integrující - vyvážený“)
V moderním pojetí je výchova chápána především jako proces záměrného a cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi, stimulujících jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností.
Vnitřní a vnější faktory (podmínky) vývoje člověka
Vnitřní:- vrozené a zděděné dispozice -> předpoklady druhové, rodové, individuální(genotyp)- fenotyp (genotyp + vliv prostředí)
Vnější:- prostředí -> zejména společenské + výchova
Otázka – Je možné přesně nebo alespoň přibližně vyjádřit v kolika procentech je vývoj dítěte ovlivňován faktory dědičnosti a vedle toho výchovou a vlivy prostředí?
• V první fázi vývoje nového organismu představuje vnější prostředí tělo matky a vlivy, které na ně působí,
• po narození se výrazně rozšiřuje pole působnosti vnějších sil ovlivňujících dítě,• střetávání s měnícími se podmínkami prostředí je považováno za hnací sílu vývoje
každého živého organismu, tedy i člověka, • čím je dítě starší, tím se na základě celého svého předchozího vývoje vyrovnává
aktivněji a samostatněji s vlivy prostředí, které ho obklopují.
Genotyp – soubor všech dispozic, získaných při splynutí zárodečných buněk.Fenotyp – soubor znaků, kterými se projevuje jedinec v určitém okamžiku své existence a svého vývoje, například již v některé fázi svého nitroděložního vývoje a potom ve kterékoliv etapě svého života.
Zděděné dispozice pro znaky rodové a druhové určují, jak bude jedinec vypadat, například jeho pohlaví, rysy tváře, barvu očí, vlasů, kůže, krevní skupinu, stavbu mozku, ale také některé odchylky od normálního vývoje jako je barvoslepost, krvácivost, rozštěp rtu, náchylnost k některým nemocem apod.
Přecenění, podcenění a vyvážené ocenění jednotlivých vývojových faktorů:- teorie samovývoje (člověk se už rodí básníkem, vědcem, virtuosem nebo zločincem, tulákem, prostitutkou („ pedagogický pesimismus“ - „vychovatel se může snažit sebevíc, proti vnitřním faktorům vývoje člověka mnoho nezmůže“,….)- „Dejte mně tucet dětí a možnost zcela usměrňovat jejich prostředí a já vám z nich udělám, co si budete přát: vědce, komisaře, profesory nebo zločince.“ 1919 -> J. B. Watson („pedagogický utopismus“)- „ pedagogický realismus“ -> je v něm optimismus, který se opírá o význam vnějších faktorů vývoje člověka, ale reálný, respektující hranice, vymezené vrozenými a dědičnými předpoklady pro vývoj jedince.
Prezentace č. 4Vědomí
Vědomí – > užší a širší pojetívědomí x bezvědomí [bdělé prožívání] Ψvědomí x nevědomí [znalost souvislostí] fil.
Stavy vědomí (jako úroveň aktivace organismu):- bdělé vědomí – koncentrovaná pozornost, dobrá orientovanost (schopnost přijímat podněty), schopnost reagovat - ospalost – vše v nízké míře - spánek – vše výrazně omezeno
Změněné či rozšířené stavy vědomí (odpoutání se od „tady a teď“ a „já“): spánek, hypnóza, meditace, holotropní dýchání…ale i alkohol, drogy, případně patologické změny vědomí (halucinace)
Ve vědomém (bdělém) stavu probíhají kognitivní procesy (vnímání, čití, paměť, myšlení, představivost, učení …).
! Důležité slovo: kognitivní = poznávacíKognitivní psychologie – zaměřena na poznávací procesy, či na vztahy mezi procesy, kterými jsou vjemy měněny, redukovány, zpracovávány, vyvolávány a užívány (Neisser)
Vnímání (percepce)
Čití – naše „čidla“ (zrak, sluch, hmat…) nám umožňují kontakt s předměty okolního světa.Vnímání – těchto předmětů je pak ovlivněno i naší myslí, našimi znalostmi o daném předmětu!Týká se i našeho vnitřního prostředí (vnímání bolesti)Počitek X vjem Jde o aktivní proces vytváření individuálně specifického „pojetí“ reality.Čím je vnímání ovlivňováno: - zaměřeností jedince (selekce reality); - zvyklosti a zkušenosti (co je známé „nevnímáme“);- aktuální potřeby jedince;- emoce.
Vnímání jakožto adaptační proces (orientace v prostředí).
Vnímání – zákonitosti Principy (Gestaltpsychologie):- figury a pozadí;- blízkosti (časové, prostorové);- podobnosti (seskupování objektů dle podobnosti);- uzavřenosti a dobrého tvaru;- symetrie;- konstantnosti (důležitá zkušenost).
Nad nimi zákon pregnantnosti: co nejjednodušší uspořádání prvků do jednoznačně definovaného celku.Vše vedeno tendencí zjednodušovat si vnímání okolí.
viz např.: Vágnerová, 2005, s. 55-56
Nedostatky ve vnímání (smyslové klamy)
Jevy spojené s vnímáním (příklady)Tělesné schéma – nevnímáme jen okolí, ale i sami sebe; vývoj schématu; poruchy příjmu potravy…
Synestézie – na vnímání podnětu se podílí jiný receptor, než ten předpokládaný (barevné slyšení, zvukové vidění, lexikálně-chuťové synestézie…) Honzák, R. (Vesmír 88, 2009/12)
Automatizace vnímání – Stroopůvefekt (jmenujte barvy slov…)
Percepční testy Často diagnostika školských potíží…
Vývojový test zrakového vnímání: hodnocení úrovně zrakového vnímání dětí, které měly nějaké potíže v učení.
Subtesty měří dílčí schopnosti: vizuomotorická koordinace (spojování bodů), figura-pozadí, konstantnost tvaru, poloha v prostoru (dítě má rozlišit, které tvary jsou obrácené a otočené), prostorové vztahy (dítě má obkreslit určité geometrické tvary, které jsou zakresleny do soustavy teček)
Zkouška sluchové diferenciace (Wepman): zkouška slouží kposouzení schopnosti dětí sluchově rozlišovat zvuky mluvené řeči (rozlišování, zda dvojice bezesmyslných slov je stejná, či nikoli).
Zkouška sluchové analýzy a syntézy: hodnocení úrovně schopnosti rozkládat slova na hlásky a naopak, z hlásek skládat slova.
Pozornost= funkce vědomí, nutná abychom si něco zapamatovali!Pozornost snadněji upoutávají podněty: - nové (+ spojené s nebezpečím);- podněty spojené se změnou známého;- intenzivní, měnící se podněty;- „relevantní“ pro jedince (emocionálně, sociálně…);- srozumitelné podněty.
Spontánní (bezděčná) a úmyslná (aktivní) pozornost, ta je řízena vědomě (dosažení cíle, splnění úkolu či povinnosti). Existují přechody mezi nimi; obecně ne zcela jednoznačné hranice.
Vlastnosti pozornosti: - koncentrace (vyčlenění určitého počtu podnětů); - distribuce (rozdělování pozornosti mezi více podnětů, souvisí s automatizací činnosti); - vigilita (přenášení pozornosti mezi podněty), - stabilita (v čase, schopnost sledovat jeden podnět), - selektivita (výběr podstatného pro jedince).
Pozornost je selektivní – vybíráme z množství podnětů, které na nás působí (cocktail party effect)Problém udržení pozornosti….
Testy pozornosti – nejčastěji tzv. škrtací testy (vyhledávání obrázku, čísla či písmena) + např. Stroopův test
Paměť= komplex vlastností a dějů, které se podílejí na (1) vštěpování,(2) uchovávánía (3) vybavování (+ reprodukování) informací (!problém…)
Paměť jakožto součást adaptace jedince na okolní podmínky.
„Výběrová“ funkce paměti – snáze si pamatujeme „relevantní“ informace.Ebinghausova křivka zapomínání
Informace, které vyvolávají emoční, či kognitivní konflikt máme tendenci zapamatovat si hůře.
Užšía širší pojetí paměti Širší pojetí: zahrnuje i neuvědomované vlivy zkušenosti („v hlavě“ máme i to, co si nemůžeme vědomě vybavit, co si „nepamatujeme“)
Senzorická paměťKrátkodobá paměť – trvá max. desítky sekund, omezená kapacita, také tzv. pracovní paměťDlouhodobá paměť – v krajním případě po celý život, uchovávání významných vzpomínek, důležitých informací či dovedností (čtení, psaní, jízda na kole…)Dělení dlouhodobé paměti:Explicitní (deklarativní) – epizodická (uchovává osobní zážitky); sémantická (uchovává poznatky, souvislosti mezi nimi) Implicitní – uchovávání dovedností a emočních obsahů (v pedagogice srov. tacitní znalosti)
Analogie s PC (nepřesná): operační paměť a HDD (dwarf)+ „falešná“ paměť http://bit.ly/1B19haK
Diagnostika pamětiLze testovat pouze krátkodobou (případně střednědobou) paměť…
Testy neverbální paměti (reprodukce obrázků) Rey-Osterriethova komplexní figura (vizuální percepce, paměť, pozornost) – v předloze složitý obrázek, který má dítě obkreslit. Pak 3 minuty pauza po které dítě kreslí znovu bez předlohy.
Testy verbální paměti (slova, čísla)Paměťový test verbálního učení–přečtou se slova, která má dítě opakovat….
Komplexní testy
Testy metapaměti (hodnocení vlastní paměti)Škála aktuální paměti(ŠAP) – hodnocení problémů se zapomínáním (na svou paměť se mohu spolehnout; na data výročí, narozenin, svátků apod. zapomínám.) + hodnocení kvality paměti (jak si pamatuji názvy ulic, narozeniny apod.)
Prezentace č. 5Dva přístupy k výchovnému procesu:
1. Systémové pojetí výchovy (cíl)2. Situační pojetí výchovy (prožitek)
ad1) z cílů (norem) jsou vyvozovány cesty výchovyad2) východiskem je analýza výchovné (životní) situace a prožitků, zkušeností, které z ní vyplývají
Situační pojetí výchovy - model fází utváření lidské povahyVýchodiska(motivy, …)
Co rozumíme pojmem situace?Situace – konkrétně vymezená shoda vnějších okolností (časově limitovaná), během níž je jedinec součástí působení vlivů, na které určitým způsobem reaguje.- Žádná situace není zcela izolovaná, je součástí řetězce situací – > situačních útvarů.- Člověk má sklon opakovat chování – > má pro různé situace naučeny různé vzorce chování.- Osobnost se utváří ve stadiích a její struktura je vrstevnatá.
Druhy situací:- z hlediska vyváženosti:
standardní problémové
- z hlediska ovlivňování:neřízenéřízené
- z hlediska životní orientace – rolístandardně významné- vstup do školy, do zaměstnání, manželství, narození dítěte, vážné onemocnění… atd.osobně významné- setkání s osobností, hnutím, knihou, jevem… atd.
Co je rozhodující pro to, aby byl člověk danou situací osloven“? - referenční rámec ega (individuální „naladění na frekvenci situačního dění“) (přijímáme /osvojujeme/ si hodnoty, standardy, normy, vztahy…, které jsou žádoucí pro naše sebepojetí) - stav ega – > angažovanosti (zaujetí) -> (vzniká tehdy, když se situace nebo stimul dostává do referenčního rámce)
Určitá situace může dítě (žáka) doslova „nasměrovat“ k tomu, že si upevní svůj motivační systém a přetváří jej v systém činnostní.
Referenční rámec člověka se utváří od prvních okamžiků jeho života:- nejprve jen prostřednictvím vrozených reflexů a instinktů (libost a nelibost)- poté sociálními kontakty dítěte a objevováním (utvářením) svého sociálního kódu- přejímáním regulativů chování (od rodičů, kamarádů, trenérů, vzorů…)- vytvářením základního pocitu sociální jistoty
K pocitu sociální jistoty přispívá:- když člověk ví, jak má reagovat v situaci- když má pocit sociální opory (uznání)
Stupně projevů osobnosti ve výchovné (životní) situaci:
a) podmíněné reflexy – nejjednodušší formy adaptivního jednání
b) zvyky – stereotypizované, generalizované reakce na opakující se podněty
c) rysy – dispozice – > jsou vyjádřením integrace specifických zvyků (mezi dispozice patří také postoje, hodnoty, zájmy, atd.)
d) jáství – systémy rysů, které spolu souvisí
e) osobnost – vyjadřuje nejvyšší stupeň integrace projevů osobnosti – charakteristické reakce člověka
Rozpor mezi vnější sociální významností situace a tím, že žák nespojuje s touto situací své jáství (nenalézá v ní osobní smysl), je jednou ze základních příčin neúčinnosti výchovy nebo její nedostatečné efektivity.
Závěry:- buďte nešťastní, když narazíte na lhostejnost, nezájem a nudu - veďte žáky k tomu, aby se „otevřeli“ (třeba i nesouhlasem)- snažte se změnit jejich případnou špatnou osobní zkušenost- zkuste je přesvědčit, že vám na nich (na každém z nich) záleží- poskytněte jim občas příležitost svobodné volby- pokud je to možné, preferujte nepřímé pedagogické (výchovné) působení před přímým- čím méně cítí, že jsou vychováváni, tím lépe pro jejich výchovu
Slyšel jsem – zaujalo mě +Viděl jsem – zapamatoval jsem si +Zkusil jsem (prožil jsem) – pochopil jsem
Literatura k tématu:Pelikán, J. Výchova jako teoretický problém. Ostrava: Amosium, 1995.Langová, M. a kol. Učitel v pedagogických situacích. Praha: UK, 1992.
Systémové pojetí výchovy
1. Pojmy - systém, základní prvky výchovného systému2. Objekt a subjekt výchovy, výchovné cíle a prostředky výchovy3. Proměny vztahů mezi cíli, prostředky a podmínkami výchovy
Literatura: Blížkovský, B. Systémová pedagogika. Ostrava: Amosium, 1992. Pelikán,J. Výchova jako teoretický problém. Ostrava: Amosium, 1995.
Systém – relativně uzavřený celek, který je tvořen prvky, strukturou a funkcí prvků.
Struktura je síť vzájemných vazeb a vztahů mezi prvky systému.
Funkce prvku je působení prvku v systému, ať jej ovlivňuje kladně (eufunkce) nebo záporně (disfunkce).
Základní prvky výchovného systému:
1. Subjekt a objekt výchovy 2. Podmínky, ve kterých se výchova uskutečňuje 3. Soustava výchovných cílů 4. Soustava výchovných prostředků
Výchova je tím účinnější, čím větší je relativní soulad jejích podmínek, cílů a prostředků.
Objekt výchovy
Vnitřní podmínky
Výchovný proces – systémové pojetí
Schéma systému výchovy (skladba podle prvků a vazby mezi nimi)
Intencionální působení Funkcionální působení
1 2 3
Předpokládanýstav osobnosti
Vnější podmínky
Vnitřní podmínky
Průběh v čase
ZásadyMetodyFormy
Výchozístav
osobnosti
Vlivvnějšíhoprostředí
Vlivvnitřního prostředí
Výchovnéprostředí
Sebevýchova
SubjektVýchovy
(pedagog, výchovná instituce)
Výchovné podněty
A
Výchovné podněty
Společenské prostředí
B
Genetická výbava, osobnost
Společnost a její instituce
Lokální a regionální prostředí
Interpersonální kontakty
Dítě(žák)
RodinaA1
Škola – zájmová skupina A2
Sdělovací prostředkyB
C
Podmínky výchovy jsou charakterizovány celkovou dosaženou úrovní života a životního prostředí vychovávaných i vychovatelů – jsou dány tím co existuje, včetně zjevných a skrytých možností.
Součástí podmínek jsou sociální (interpersonální) vztahy, které se na výchově podílejí, tedy nejen věcné (materiální) skutečnosti.
Podmínky ovlivňují volbu (výběr) výchovných cílů a prostředků.
Vnější a vnitřní podmínky výchovy:
Vnější podmínky výchovy jsou sociální a přírodní okolnosti, které výchovu ovlivňují.
Vnitřní podmínky výchovy tvoří dosažená úroveň a předpoklady vychovávaných jedinců a skupin (jejich věkové, individuální a skupinové zvláštnosti).
Vnější a vnitřní podmínky výchovy se vzájemně ovlivňují a podmiňují.
Schéma sociálního prostředí z hlediska jeho vlivu na dítě (žáka)
A - sociální mikroprostředíB - sociální mezoprostředíC - sociální makroprostředí
Orientace v podmínkách rodinného prostředí: Materiálně – ekonomické faktory rodinného prostředí můžeme rozdělit do několika skupin. Patří sem především:- otázka zařazení rodiny a jejích aktivit do ekonomického makrosystému společnosti,- individuální spotřeba rodiny jako součást životního způsobu rodiny a z toho plynoucí
aspekty,- problematika zaměstnanosti rodičů, otců i matek a vliv této skutečnosti na děti,- vliv techniky a technických prostředků na život současné rodiny a některé další otázky,
např. materiální podmínky pro zájmovou činnost dětí, pro přípravu dětí do školy a podobně.
Demograficko – psychologické podmínky rodinného prostředí zahrnují v našem pojetí především dva okruhy problémů:- přirozenou strukturu rodiny a aspekty vyplývající z působení otcovského, mateřského,
sourozeneckého a prarodičovského,- vnitřní stabilitu rodiny jako základnu emocionální atmosféry rodinného prostředí a
předpoklad existence a přirozeného rozvíjení všech dimenzí rodinného života.
V kulturně-pedagogické stránce rodinného prostředí se kromě některých již zmíněných faktorů odráží především:- hodnotová orientace a vzdělání rodičů,- míra pedagogizace rodinného prostředí -> patrná například z připravenosti rodiny na
výchovu dětí a z účelného využívání pedagogických prostředků v souladu s privátními a společenskými záměry
- a některé další podmínky, které mají vliv na vytváření postojů dětí k lidem, ke vzdělání, práci, kultuře, politice a vůbec k životu.
Cíle výchovy- cíl výchovy znamená orientaci k určitým hodnotám,- cíle výchovy postihují vědomě zvolené pedagogické možnosti,- cíle vymezují směr žádoucího vývoje vychovávaných a působení vychovávajících,- cíle výchovy mají být přiměřené podmínkám vnějším i vnitřním,- cíle výchovy jsou rozlišovány jako - obecné, specifické, autonomní, heteronomní, adaptační, anticipační…
(viz odborná literatura - např. Jůva, V. Úvod do obecné pedagogiky)
Prostředky výchovy= „nástroje“ umožňující dosažení výchovných cílů
- širší vymezení pojmu zahrnuje prostředky materiální i nemateriální povahy (výchovné zásady, metody, organizační formy) a dále celou sféru materiálních prostředků (pomůcek, učeben…)
- užší vymezení pojmu zahrnuje jen prostředky materiální
C
P
C 1
C 2
Pd
P
Proměny vztahů mezi cíli, prostředky a podmínkami výchovy
C = cíleP = prostředky
Pd = podmínky
Pd
Optimální využití podmínek a prostředků napomáhá k dosažení vyšších cílů (C1 – C2)
Prezentace č. 6
Představivost- Vytváření obrazů věcí, které aktuálně nevnímáme.- Představy vznikají častěji mimovolně; ale i úmyslné vyvolávání představ jedincem, případně vnějšími vlivy (podněty – asociace; psychotropní látky) - Navazuje na procesy, související s vnímáním, pamětí atd., avšak její projevy jsou subjektivněji zaměřené; odráží vlivy okolí. - Pomáhá při řešení problémů…
Dělení představ: - vzpomínkové – > mají reálný základ - fantazijní – > nelze je ztotožnit s nějakou vnímanou „objektivní“ realitou
Asociační zákony (jak nejčastěji vznikají představy): - dotyk v prostoru a čase; - kontrast a podobnost; - novost, častost, živost.
Eidetický obraz – značně „živý“ a „přesný“; svou povahou má blízko k vnímání
Eidetik, jedinec schopný produkovat eidetické obrazy, může i po odstranění předlohy tuto předlohu „vidět“ ve svém subjektivním prostoru při zavřených očích, popřípadě si ji „promítat“ na projekční plochu a zkoumat ji, jako by byla stále přítomná.
Fotografická „paměť“ (není to paměť, ale spíše eidetická představivost)
Myšlení – poznávání skrytých vlastností a vztahů, které překračují bezprostředně dané a přítomné; – mentální manipulace s kognitivními prvky (vjemy, představy, symboly, znaky); – proces adaptace a orientace v okolním světě.
Hlavní funkce myšlení: - vytváření pojmů (mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné); - rozpoznávání a nacházení vztahů; - usuzování a hodnocení (vyvozování závěrů z předpokladů + jejich posouzení); - vytváření něčeho nového; - řešení problémů (někdy chápáno jako „synonymum“ myšlení…).
Myšlenkové operace= účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, které směřují k řešení teoretických i praktických problémů.
Důležité myšlenkové operace (J. Piaget): asimilace – užití dřívějších návyků a postupů u nových předmětů a jevů (včlenění do stávajících schémat) akomodace – změna schématu, jeho nahrazení vhodnějším (přizpůsobení se novému předmětu či jevu) evilibrace – vyvážené užívání obou strategií
Jiné dělení myšlenkových operací:logické (přesná pravidla, zjištění pravdy či správnosti)heuristické (neformální, spíše intuitivní, spekulativní strategie vedoucí či nevedoucí k efektivnímu řešení)
Srovnávání (komparace) – zjišťování podobností a rozdílů mezi jevy (vznik pojmů)
Analýza – celek členěn v mysli na části
Syntéza – spojování částí do vyššího celku
Indukce – od konkrétního k obecnému (z pozorování jednotlivostí se postupně vyvozuje teorie, obecnější poznatky)
Dedukce – od obecného ke konkrétnímu (teoretické poznatky aplikovány na konkrétní situace a jevy)
Abstrakce – vyčlenění podstatných znaků předmětu či jevu a odhlédnutí od nepodstatných (vznik pojmu)
Generalizace – zobecnění zkušenosti na veškeré dění určitého typu (nesprávná generalizace…)
Řešení problémůPROBLÉM = situace, v níž známe cíl, ale zatím nemáme prostředky k jeho dosažení; nevíme, jak se k cíli dostat (diskrepance mezi požadovaným a současným stavem); dobře a špatně strukturované problémy; různá důležitost problému pro jedince….
Obecný postup řešení problémů:- nastane překážka (př. nejede auto; nefungují vztahy v pedagogickém sboru)- identifikace problému – různé způsoby identifikování problému (např. srovnáním s historickou (osobní) zkušeností; srovnáním s postřehy druhých osob (využíváme hodnocení situace druhými lidmi)- tvorba hypotézy (kladení si otázky Čím by to mohlo být?) využívání metod algoritmizovaných (např. SWOT analýza) či tvořivých (volné asociace, brainstorming…)- vyvození důsledků z hypotézy – plán nápravy- verifikace – ověření, zda plán nápravy funguje.
Jiné způsoby řešení problémů:
produktivní – řešení problémů novým způsobem, hledání nových cest (tvořivost); reproduktivní – využívání již známého.
Podobně konvergentní (sbíhavé; řešení vyplývá z daných informací) a divergentní (tvořivé; není jasné řešení) myšlení
Zdánlivě náhlé pochopení vztahů v nějakém systému – vhled Tři druhy vhledu:
vhled výběrového kódování – např. zápis z přednášky je výběrem toho, co je a co není podstatné; vhled výběrového srovnávání – jde o to originálně a vtipně hledat staré v novém a nové ve starém; vhled výběrového kombinování – jde o kombinaci dvou předchozích vhledů, je to komplexní činnost.
Jazyk a myšlení - Jazykem se zabývají obory:
Syntax – teorie vnitřní struktury jazyka, který se skládá z určitých prvků (znaků). Zkoumá vzájemné vztahy mezi různými znaky.
Sémantika – význam slov; jaký význam danému slovu připisuje osoba sdělující a jaký osoba přijímající sdělení (zda oba shodně rozumějí symbolům, metaforám apod.). Zjišťuje vztahy mezi znaky a tím, co označují (tedy předměty). - > Pojmy denotát (základní význam; „definice“; pro všechny stejné) a konotát (individuální, emocionálně podložené)
Pragmatika – vztah znaků k reálnému životu lidí; znaky jako lidmi užívané prostředky ke sdělování významů; zjišťuje vztahy mezi sdělujícím a příjemcem v konkrétním kontextu a záměr komunikace.
Diskurz (Foucault) – zkoumání užití jazyka, které přesahuje rámec jednotlivých vět a sdělení; myšlení jedince výrazně ovlivňují podvědomě přijaté významy, jež mu nabízí kultura a různé sociální skupiny.
Jazyk (řeč) a myšleníRůzné názory na vztah myšlení a řeči – dvě psychické funkce, které se vzájemně ovlivňují: jazyk odrazem myšlení X jazyk základem myšlení
J. Piaget – vývoj řeči a myšlení („biologický“ pohled) Předpokládá, že myšlení se zpočátku rozvíjí nezávisle na řeči. Později využívání znaků k vyjádření svého porozumění okolnímu světu. Spolu s rozvojem symbolické funkce nabývá řeč stále větší důležitosti pro myšlení, až se nakonec provádění konkrétních i formálních myšlenkových operací bez řečových či jiných znaků nemůže obejít. (viz Plháková)
Myšlení ovlivňuje vývoj řeči. Egocentrická řeč – > bez sociální funkce; egocentrické myšlení dítěte přechodnou formou mezi autistickou (malý kontakt mezi subjektivním a objektivním světem) a realistickou (socializovanou) formou myšlení
L. Vygotskij – vztah mezi myšlením a řečí se mění; různá rychlost vývoje v různých obdobích
Řeč – slouží k dorozumívání + je nástrojem myšlení
Prvotní řečí dítěte je řeč sociální (sdělování informací + prostředek sociálního styku), z ní postupně řeč egocentrická a komunikativní. Na základě egocentrické řeči vzniká vnitřní řeč dítěte, která je základem jak myšlení autistického, tak myšlení logického.
Vnitřní řeč – zkrácená, užitkovitá, pro každého jedince specifická; je myšlením? ...
Různá dělení inteligence Spearman – dva faktory - obecná rozumová schopnost (g-faktor)- specifické schopnosti jedince (s-faktory)
Měření inteligenceProblematičnost testů IQ – většinou se měří krystalická inteligence; chyba měření; „culture fair“ metody?! Učitelské noviny 2013 (prof. Urbánek)
Stanford-Binetova zkouška: nejstarší psychologická zkouška určená k hodnocení stupně intelektového vývoje dětí. Binet byl první, kdo se zaměřil na hodnocení celku myšlenkových procesů a ne jen na měření dílčích psychických funkcí. Test – velké množství velmi heterogenních úkolů. Škála je založena na vývojovém principu.
Wechslerovy zkoušky inteligence (WISC III): Wechsler uvažoval o inteligenci jako o složité globální funkci (složena z řady dílčích vzájemně nezávislých schopností). Do inteligence zahrnuje i faktory mimointelektové (osobnost). Verbální a neverbální část. Subtesty – vědomosti; porozumění (řešení problémů); počty; podobnosti; doplňování obrázků; kostky (skládání obrazců); bludiště…
Obrázkový inteligenční test (J. A. Stuart): krátký neverbální test, který obsahuje 3 typy úkolů: eliminace (vyloučení obrázku, který k ostatním logicky nepatří), řady (vyžadují pochopení logické následnosti nebo principu střídání), obrázkové analogie. Kromě schopnosti neverbálního úsudku a tvoření vztahů vyžaduje i dostatečnou zralost vizuální percepce.
Ravenovy testy: prošly mnoha revizemi, dnes jsou k dispozici i počítačové verze. Základem Spearmanovo pojetí obecné inteligence jako schopnosti chápat a vyvozovat vztahy na různé úrovni komplexnosti.
Gausova křivka
Prezentace č. 7Proměny vzdělávání v informační společnostiŠvaříček (2013):- díky rozvoji ICT již učení není limitováno tradičním prostředím školy- ICT proměňují obsah a podobu výuky ve školách
Příklad: K. P. Liessmann (2015) : Kritika power-pointového karaoke• věcný aspekt prezentace je přehlušen aspektem technickým• power point pomáhá tomu, kdo nemá co říci a ten, kdo by měl co říci, se chová jako by co říci neměl
-technologie nám mnohé přinášejí, ale něco nutně ztrácíme, je otázkou, zdali vpřetechnizovaném světě neubývá prostor pro jiné formy poznání (Ellul, 1964)
Prezentace č. 8
Učení - získávání zkušeností, utváření a pozměňování jedince v průběhu života- veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností - opakem vrozených dispozic (ale závisí na nich);- probíhá i na subhumánní úrovni;- nejedná se pouze o pasivní proces (bezděčné a záměrné učení – úloha myšlení a vůle; viz také Piaget – asimilace a akomodace).
Behaviorální psychoterapie získala podnět ke svému rozvoji v experimentální psychologii zabývající se studiem procesů učení. Poruchy chování jsou zde chápány především jako naučené reakce.
Kognitivní psychoterapie věnuje pozornost poznávacím procesům, a to především myšlení.
Asimilace v psychologii vyjadřuje splývání nových vjemů s dříve osvojenými podobnými představami
Akomodace je zdrojem změn schémat činnosti a připravuje organismus na stupňující se požadavky prostředí.
Funkce učení = adaptační mechanismus- přizpůsobování organismu prostředí a změnám v prostředí- přizpůsobování společnosti a jejím požadavkům
Vědomosti- osvojené soustavy informací, představ a pojmů (srv. deklarativní znalosti)
Dovednosti- předpoklad pro vykonávání činnosti či její části; znalost postupu či „strategie“ určité činnosti (srv. procedurální znalosti)
Návyky- učením získaná pobídka chovat se v určité situaci určitým způsobem; obsahuje motivační prvek
Kompetence (i v rámci RVP)- zahrnují do různé míry vše výše uvedené; zdůrazňována praktičnost a provázanost s běžným životem
Výsledky učení:
Vědomosti- osvojené soustavy informací, představ a pojmů
Senzorické dovednosti- např. rozlišování výšky a barvy tónů, odlišení správného a špatného chodu stroje podle zvuku atd.
Senzomotorické dovednosti- koordinace vnímání a pohybů – např. psaní, řemeslné práce, sport…
Intelektové dovednosti a schopnosti- např. matematické, jazykové
Návyky, postoje, vlastnosti osobnosti- např. vytrvalost, svědomitost
Sociální dovednosti- komunikativní dovednosti, orientace v sociálních vztazích, pojetí sociálních rolí, schopnost obhájit vlastní názor atd.
Druhy učení
Geneticky dané typy učení (pozorované i u zvířat) habituace (přivykání) – > postupné ustávání reakcí na bezvýznamný podnět; senzibilizace (zcitlivění) – > s opakovaným působením podnětu postupně narůstá i
reakce na něj imprinting (vtiskování) – > učení bez opakování a posilování; v senzitivních
vývojových fázích stačí jediný kontakt s důležitým podnětem
Elementární učení- tvoření asociací nebo podmiňování
Komplexní učení- osvojení postupů při řešení problémů, mentální mapy prostředí, osvojování principů a systémů učiva
Sociální učení- komunikace, interakce a percepce, sociální roleinterakce = proces působení jedince nebo skupiny na jiného jedince nebo skupinupercepce = vnímání
(jiné dělení: senzomotorické; kognitivní = poznávací, sociální učení)
Asocianistické teorie učení
Učení jako zpevňování asociací a jejich podržení v paměti- spojení mezi jednoduchými zážitky, vjemy, představami a jednoduchými city- spojuje se to, co jsme opakovaně prožívali současně nebo po sobě (asociace podledotyku). Při vybavování se při zážitku prvním vybavuje i asociovaný druhý- asociace se vybavují i při prožívání podobných zážitků (asociace podle podobnosti)
- důraz na receptivní stránku učení (pasivní přijímání…) a opakování (memorování)
Klasické podmiňování- Organismus se učí, že dvě události jdou za sebou nezávisle na aktivitě jedince
Pojmy: - nepodmíněný podnět bez učení vyvolává vrozenou nepodmíněnou reakci (instinkt?)- podmíněný podnět původně neutrální stimul, který po naučení vyvolává vrozenou reakci- podmíněná reakce – > původně nepodmíněná reakce, kterou vyvolal podmíněný podnět
Operantní (instrumentální) podmiňování
Druh učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu.
E. L. Thorndike – experiment s hladovou kočkou ve skříňce- učení pokusem a omylem – při opakování se počet neúspěšných pokusů snižuje; vzniká spoj mezi stimulem a reakcí (spoj S - R)
B. F. Skinner – experimenty s odměnami a tresty, posilování reakce- Pozitivní posílení (zpevnění) – > určitý projev chování odměněn něčím, co vyvolává příjemné pocity- Negativní posílení (zpevnění) – > důsledky chování kladné v tom smyslu, že vedou ke zmírnění nebo zastavení působení nepříjemných podnětů
Emoce= komplexní psychické jevy spojené s prožíváním životních situací; jsou subjektivní (obtížně definovatelné) ALE: „vrozené“ emoce (např. strach → reakce na ohrožení)
Úloha emocí: - adaptační mechanismus („nižší“ úrovně)- mají hodnotící aspekt – > indikátor významnosti podnětů pro jedince (emocionálně významný podnět spojen s adekvátní reakcí)- motivační aspekt (regulace aktivit jedince)- sociální aspekt (vliv emocí na podobu sociálních interakcí)
Projevy emocí:- zážitkové obsahy (hněv, soucit, láska, strach…) spojené u člověka s prožíváním různých situací v životě;- fyziologické reakce (vnitřní –spojené s aktivací organismu);vnější projevy (mimika, pantomimika, „řeč těla“, projevy v chování).
Emoce – fyziologická složkaEmoce doprovázeny fyziologickými změnami v organismu.
Percepce → emocionální prožitek → tělesné změny
Probíhá aktivace sympatického a parasympatického oddílu autonomního nervového systému – změny v organismu (uvolňování zásob glukózy, zvyšování krevního tlaku, svalové napětí, zúžení zornic; zrychlené dýchání a činnost srdce…+ vylučování adrenalinu).
Vše spouštěno především limbickým systémem mozku.
Emoce – vnější projevyPrimární emoce – vrozené, typické výrazové projevy napříč kulturami
S. Tomkins: zájem, radost, překvapení, trýzeň (úzkost), strach, hněv, zahanbení (pokoření), hnus, odpor k nepříjemným pachům
Sociální modifikace výrazů emocí – > zcela spontánní pouze v dětství, pak vliv kultury; skrývání emocí (maskování); modulace emocí (zvýraznění či zmírnění); simulace emocí; genderově podmíněné vyjadřování emocí...
„Měření“ emocí (subjektivní, objektivní, projektivní...)- Facial Action Coding System (FACS) – standard pro kategorizaci výrazů tváře (přímé pozorování či video) - Měření bezdrátové
Emoce – charakteristikyEmoce jsou většinou spontánní, více či méně „skrývané“ (u emocí nelze jednoduše „přestat“ jako např. u myšlení nebo vnímání).
Pozitivní x negativní emoce… ale existují i ambivalentní emoce
Intencionalita – > emoce (téměř) vždy vztaženy k něčemu, někomu…
Síla (intenzita) emocí – > výrazné emoce spojeny i s výraznými tělesnými projevy (afekt) + trvání emocí
Spojení emocí se zdravím (tělesnou pohodou) člověka – > napětí, strach apod. mohou vést k onemocnění organismu (psychosomatické choroby).
Jevy spojované s emocemi
Aktuální emoční stavy (např. úlek při náhlém silném zvuku)
Emocionální procesy (delší trvání) - emoční epizody (v čase se odvíjející emoční výměna, např. reakce na překvapivou zprávu)- emocionální dispozice (připravenost reagovat na danou skupinu podnětů určitou emocí, např. hněvem – hněvivost; analogie s temperamentem osobnosti)- nálady (déle přetrvávající emoční zabarvení prožívání, které nemusí mít specifický
podnět a objekt)
Emocionální vztahy – v průběhu času se opakující a poměrně konzistentní projevy vůči určitému objektu, např. láska nebo žárlivost
? Emoce X city (zážitková složka emocí)
Vztahy emocí a jiných procesů- Obecně: emoce mají vliv na většinu ostatních psychických procesů. Např. veškeré postoje a názory mají kognitivní, emocionální a behaviorální složku- Emoce a vnímání …- Emoce a pozornost …- Emoce a paměť …- Emoce a myšlení (jakožto řešení problémů) –„naladění“ člověka ovlivňuje způsoby řešení problémů, obecně uvažování o světě (i metakognici)- Emoce a chování …- Emoce a učení –emocionální aspekt ovlivňuje proces učení; pozitivní i negativní zpevňující vliv
