bourdieu.indd 2 8.12.2010 16:26:33

BRNO 2010

TEORETICKÁ KNIHOVNA [27]

Pierre Bourdieu

PRAVIDLA UMĚNÍGeneze a struktura l iterárního poleNOVÉ UPRAVENÉ VYDÁNÍ

bourdieu.indd 3 8.12.2010 16:26:33

[4]

Pierre Bourdieu: Les Règles de l’art. Genèse et structure du champ littéraire

Copyright © Éditions du Seuil, 1992, 1998Translation © Petr Kyloušek, Petr Dytrt, 2010Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010

Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR

ISBN 978-80-7294-364-7

bourdieu.indd 4 8.12.2010 16:26:33

[5]

OBSAH

Předmluva .......................................................................... 11

Prolog/ Flaubert analyzuje Flauberta .............................. 19Pozice, investice, přesuny ............................................................. 20Otázka dědictví ............................................................................. 27Nutné náhody ............................................................................... 41Moc psaní ...................................................................................... 47Flaubertův vzorec ......................................................................... 53Dodatek 1/ Obsah Citové výchovy ................................................. 60Dodatek 2/ Čtyři pohledy na Citovou výchovu ............................ 62Dodatek 3/ Paříž v Citové výchově ............................................... 65

PRVNÍ ČÁSTTROJÍ STAV POLE .......................................................... 69

1/ Nabytí autonomie .......................................................... 71Strukturní podřízenost ................................................................ 72Bohéma a proměna života v umění ............................................. 79Roztržka s „měšťákem“ ................................................................ 84Baudelaire nomothétos ................................................................. 88První výzvy k pořádku ................................................................. 97Budování pozice .......................................................................... 101Dvojí roztržka ............................................................................. 108Ekonomický svět naruby ............................................................ 114Pozice a dispozice ........................................................................ 119Flaubertovo hledisko .................................................................. 122Flaubert a „realismus“ ............................................................... 126„Dobře psát o průměrnosti“ ....................................................... 132Návrat k Citové výchově ............................................................. 139

bourdieu.indd 5 8.12.2010 16:26:33

[6]

Dát formu ................................................................................... 143Nalezení „čisté“ estetiky ............................................................ 145Etické podmínky estetické revoluce .......................................... 151

2/ Vznik podvojné struktury ........................................... 156Postavení jednotlivých žánrů ..................................................... 156Diferenciace žánrů a unifi kace pole .......................................... 161Umění a peníze ........................................................................... 166Dialektika odlišnosti .................................................................. 171Specifi cké revoluce a vnější změny ............................................ 173Stvoření intelektuála ................................................................. 175Stýkání malířů a spisovatelů ..................................................... 178Zdůrazňování tvaru .................................................................... 186

3/ Trh symbolických statků ............................................ 190Dvojí ekonomická logika ............................................................ 191Dva způsoby stárnutí ................................................................. 197Něco znamenat ........................................................................... 209Zákonitost změny ....................................................................... 213Obdoby a důsledek předzjednané harmonie ............................. 216Jak se tvoří víra ......................................................................... 224

DRUHÁ ČÁSTZÁKLADY VĚDY O DÍLECH ........................................ 233

1/ Metodologické problémy .............................................. 235Nový duch vědy ........................................................................... 236Literární doxa a odolnost vůči objektivaci ................................ 245„Prvotní projekt“, mýtus prvopočátku ....................................... 248Thersítovo hledisko a nepravý rozchod ..................................... 254Prostor hledisek ......................................................................... 256Překonání alternativ .................................................................. 272Objektivizovat subjekt objektivace ............................................ 274Dodatek/ Úplný intelektuál a iluze všemohoucnosti myšlení .. 277

2/ Hledisko autora ........................................................... 282Literární pole v mocenském poli ................................................ 283Nomos a otázka hranic ............................................................... 293Illusio a umělecké dílo jako fetiš ................................................ 299Pozice, dispozice a zaujímání pozice .......................................... 303Prostor možností ......................................................................... 308Struktura a změna: vnitřní boje a permanentní revoluce ........ 314Refl exivita a „naivita“ ................................................................. 319Nabídka a poptávka .................................................................... 328

bourdieu.indd 6 8.12.2010 16:26:33

[7]

Vnitřní střety a vnější sankce .................................................... 332Průnik dvojích dějin ................................................................... 336Utvářená trajektorie ................................................................... 339Habitus a možnosti ..................................................................... 343Dialektika pozic a dispozic ......................................................... 348Utváření a rozpad skupin .......................................................... 351Institucionální transcendence .................................................... 355„Rouhavá demontáž fi kce“ .......................................................... 360Dodatek/ Účinek pole a formy konzervativismu ....................... 365

TŘETÍ ČÁSTPOCHOPIT CHÁPÁNÍ ................................................... 371

1/ Historická geneze ryzí estetiky ................................... 373Analýza podstaty a iluze absolutna ........................................... 374Historická anamnéza a návrat potlačeného ............................. 379Historické kategorie uměleckého vnímání ................................ 386Podmínky ryzího čtení ............................................................... 393Bída ahistorismu ........................................................................ 400Dvojí historizace ......................................................................... 404

2/ Způsob vidění a jeho společenský zrod ....................... 408Oko quattrocenta ........................................................................ 411Základ charismatické iluze ........................................................ 416

3/ Procesuální teorie čtení ................................................419Sebezobrazující příběh ............................................................... 421Čas čtení a čtení času ................................................................. 424

Da capo/ Iluze a illusio .................................................... 428

Post-scriptum/ Za společenství univerzalismu ............... 432

O autorovi ........................................................................ 445

Csaba Szaló: Symbolická alchymie na literárním poli (Doslov) .............................................. 447Sociologie Pierra Bourdieua ....................................................... 449Geneze knihy Pravidla umění .................................................... 454Intelektuálové a autonomie kultury .......................................... 467

Jmenný rejstřík ............................................................... 475Věcný rejstřík .................................................................. 487

bourdieu.indd 7 8.12.2010 16:26:33

bourdieu.indd 8 8.12.2010 16:26:33

[9]

Čtení dělá čteče.RAYMOND QUENEAU

bourdieu.indd 9 8.12.2010 16:26:33

[10]

Děkuji Marii-Christine Rivièrové za pomoc, již mi poskytla při přípravě a dokončení ruko-pisu této knihy.

bourdieu.indd 10 8.12.2010 16:26:33

[11]

PŘEDMLUVA

Anděl. Působí to dobře v Lásce i v literatuře.GUSTAVE FLAUBERT

Ve Slovníku hloupostí není všechno. Je ještě naděje.RAYMOND QUENEAU

„Dopustíme snad, aby společenské vědy omezily literární zkušenost, tu nejvyšší, jakou jen člověk může vedle lásky získat, na ankety o volném čase, jakkoli jde o smysl našeho života?“1) Podobná věta, převzatá, jako je tato, z nesčetných obhajob četby a kultury, ať už z kterékoli doby a od kteréhokoli autora, by jistě v takovém Flaubertovi roz-poutala zběsilou bujarost, tak jako všechny banality opakova-né jen proto, že se to sluší. A co říci o otřepaných „výkladech“ vzešlých ze školního kultu Knihy či o heideggerovsko-hölder-linovských odhaleních, hodných obohatit „bouvardo-pécuche-tovskou antologii“ (formulace je Queneauova…): „Číst zna-mená především vytrhnout se sám sobě a svému světu“;2) „pobývat na světě bez pomoci knihy už není možné“;3) „v li-teratuře se podstata odkrývá naráz, je dána s její pravdou, v její pravdě, jako samotná pravda bytí, která se odhaluje“4)?

Jestliže se mi zdálo nutné na začátek zmínit některé z těchto nudných gnómických pouček o umění a životě, o je-dinečném a obecném, o literatuře a vědě — například že vědy (společenské) mohou sice formulovat zákonitosti, ale že tím ztrácejí „jedinečnost zkušenosti“, nebo že literatura sice nevytváří zákony, ale „pojednává vždy o člověku v jeho absolutní jedinečnosti“5) — je tomu tak proto, že tím, jak

1) D. Sallenave: Le Don des morts (Paris: Gallimard, 1991), passim. 2) Tamtéž. 3) Tamtéž. 4) Tamtéž. 5) Tamtéž.

bourdieu.indd 11 8.12.2010 16:26:33

[12]

jsou nekonečně reprodukovány školní liturgií a pro školní li-turgii, jsou též vepsány do všech myslí formovaných Školou. Fungují jako fi ltry či promítací plátna, a proto hrozí, že za-blokují nebo zkalí pochopení vědecké analýzy knih a čtení.

Zahrnuje snad požadavek autonomie literatury, jenž byl příkladně formulován v Proustových Esejích — Zamyšlení nad Sainte-Beuvem, i to, že četba literárních textů musí být výhradně literární? Je snad pravda, že vědecký rozbor je odsouzen k destrukci toho, co tvoří osobitost literárního díla a četby, počínaje estetickým požitkem? A že je sociolog odsouzen k relativismu, hodnotové nivelizaci, k snižování velikosti, k rušení rozdílů, v nichž spočívá ojedinělost „tvůr-ce“ vždy postaveného na stranu Jedinečnosti? A to údajně proto, že bere v potaz velké počty, průměr, střed, a tedy i podprůměrnost, druhořadost, minores, masu malých, bez-významných, po právu neznámých autorů, a že zvažuje to, co nade vše odpuzuje současné „tvůrce“: to jest obsah a kon-text, „referenci“ a mimotext, tedy to, co stojí vně literatury?

Pro mnohé spisovatele a čtenáře znalé literatury, ne-mluvě o fi lozofech z více či méně vznosných kruhů, kteří od Bergsona po Heideggera a ještě dále hodlají vědě vy-mezovat apriorní hranice, je věc vyřízena. A to nepočítá-me ty, kteří sociologii zakazují veškerý znesvěcující kontakt s uměleckým dílem. Je snad nutné citovat Gadamera, jenž za výchozí bod svého „umění porozumět“ označuje postu-lát nesrozumitelnosti nebo přinejmenším nevysvětlitelos-ti: „Skutečnost, že umělecké dílo představuje výzvu naší chápavosti, protože donekonečna uniká veškerému výkladu a protože klade vždy nepřekonatelný odpor každému, kdo by mu chtěl dát totožnost konceptu, pro mě byl právě výchozím bodem pro mou hermeneutickou teorii“?6) Tento požadavek nebudu dále rozebírat (ostatně snese vůbec diskusi?). Ze-ptám se jen, proč tolik kritiků, spisovatelů a fi lozofů s tako-vým zalíbením hlásá, že prožitek z uměleckého díla nelze vyslovit, neboť z defi nice uniká rozumovému poznání. Proč

6) H.-G. Gadamer: L’Art de comprendre, Écrits, II, Herméneutique et Champ de l’ex-périence humaine (Paris: Aubier, 1991), s. 17. Viz také neredukovatelnost dějinné zkušenosti jakožto „ponoření do jistého ‚dění se‘, jež vylučuje poznání toho, ‚co se přihodí‘“, s. 197.

bourdieu.indd 12 8.12.2010 16:26:33

[13]

tak kvapně přitakávají, aniž se pokusí bojovat, nemohouc-nosti vědění? Kde se v nich bere tak silné nutkání snižo-vat racionální poznání, ona zuřivá potřeba činit prohláše-ní o nevysvětlitelnosti uměleckého díla, či přesněji řečeno o jeho transcendenci?

Proč se tolik trvá na tom, aby byl umění — a vědění, které s ním jde ruku v ruce — přiznán status výjimečnosti? Není to snad proto, aby byly předem stiženy ztrátou důvě-ry pokusy (nutně obtížné a nedokonalé) těch, kteří hodla-jí podrobit produkty lidské činnosti obvyklému zpracování obyčejnou vědou? A proto, aby byla potvrzena (duchovní) transcendence těch, kteří umějí uznat jeho transcendenci? Proč se pouštíme do těch, kteří se pokoušejí posunout dál poznání uměleckého díla a estetické zkušenosti? Leda pro-to, že sama potřeba vědecky analyzovat toto individuum ineffabile vytvořené lidským individuem ineffabile, předsta-vuje smrtelnou hrozbu pro tak běžný a přitom tolik vzneše-ný nárok považovat se za nevypověditelného jedince, který je schopen nevypověditelným způsobem zažít nevýslovné? Jedním slovem, proč se stavíme s takovým odporem k ana-lýze? Není to proto, že zasazuje „tvůrcům“ i těm, kteří se s nimi při „tvůrčím“ čtení ztotožňují, poslední a možná i tu nejhorší ránu, jakou podle Freuda narcismus může utržit po všech těch úderech, které mu uštědřila jména Koperník, Darwin a Freud sám?

Je legitimní dovolávat se zkušenosti s nevypověditelným, která je nepochybně nerozlučně spjata s milostným prožit-kem, a to jen proto, aby se člověk mohl dvořit v užaslé ode-vzdanosti dílu pojímanému v jeho nevyslovitelné jedineč-nosti, jediné formě poznání, jež přísluší uměleckému dílu? A abychom mohli spatřovat ve vědecké analýze umění i lás-ky k umění formu scientistické arogance, která pod rouškou potřeby vysvětlovat neváhá ohrozit svobodu a jedinečnost „tvůrce“ a čtenáře? Všem těmto zastáncům nepoznatelné-ho, kteří se zuřivě pouštějí do stavby nedobytných hradeb z lidské svobody proti zásahům vědy, bych oponoval tím-to Goetho vým, velice kantovským výrokem, jejž by si mohli osvojit všichni odborníci z přírodních i společenských věd: „Náš názor je, že se sluší, aby člověk předpokládal, že tu je

bourdieu.indd 13 8.12.2010 16:26:33

[14]

něco nepoznatelného, ale svému bádání nesmí klást hrani-ce.“7) A myslím si, že Kant dobře vyjádřil představu, jakou si o své práci dělají vědci. Tvrdí totiž, že usmíření vědění s by-tím je svého druhu focus imaginarius, imaginární úběžník, k němuž věda musí směřovat, aniž by si kdy činila naděje, že jej kdy dosáhne (tím se staví proti falešné představě o ab-solutním vědění a konci dějin, která je častější u fi lozofů než u vědců…). Pokud jde o hrozbu, že by věda mohla omezit svobodu a jedinečnost literární zkušenosti, postačí ke zjed-nání spravedlnosti fakt, že schopnost vyložit a porozumět oné zkušenosti zprostředkované vědou, a získat tak skuteč-nou svobodu ve vztahu ke svým rozhodnutím, je dána všem, kdo budou chtít a moci si ji osvojit.

Legitimnější by mohla být obava, že věda může zabít po-žitek tím, jak lásku k umění rozpitvává, neboť sice umožňuje porozumění, ale nevyvolá zážitek. A nelze než souhlasit se snahami, jako je pokus Michela Chailloua, který navrhuje li-terární oživování literárního života, jenž se záhadně vytratil z dějin literatury, přičemž staví na první místo cítění, pro-žívání, aisthesis.8) Převrací obvyklou hierarchii literárních zájmů tím, jak se usilovně snaží znovu uvést do nezvykle omezeného literárního prostoru to, co bychom se Schopen-hauerem mohli nazvat parerga et paralipomena, zanedbá-vané okolí textu, tedy vše, co běžní komentátoři nechávají stranou. Magickou mocí pojmenování evokuje život autorů, včetně toho, co jej tvořilo — barvité, ba přímo groteskní či pikantní detaily rodinného a domácího života a jeho všed-ních kulis. Vyzbrojuje se všemi zdroji učenosti, nikoli však proto, aby přispěl k sakralizační oslavě klasiků, ke kultu předků a „daru mrtvých“, ale aby vyzval čtenáře a připravil jej k „přípitku s mrtvými“, jak říkával Saint-Amant: ze sva-tyně Dějin a akademismu doluje fetišizované texty a autory, aby jim dal svobodu.

Jak by sociolog, má-li se rozejít s idealismem literární hagio grafi e, mohl nepocítit určitou spřízněnost s touto „ra-

7) J. W. Goethe: „Karl Wilhelm Nose“, Naturwiss. Sch., IX, s. 195, cit. in E. Cassirer: Rousseau, Kant, Goethe (Paris: Belin, 1991), s. 114.

8) M. Chaillou: Petit Guide pédestre de la littérature française du XVIIe siècle (Paris: Hatier, 1990), zejm. s. 9–13.

bourdieu.indd 14 8.12.2010 16:26:33

[15]

dostnou vědou“, jež se utíká k volným asociacím pomocí nespoutaného a osvobozujícího užívání historických odka-zů. Jen tak lze zapudit prorockou okázalost velké autorské kritiky a kněžourskou monotónnost školské tradice. Ovšem oproti tomu, co by obecná představa o sociologii mohla na-vodit, sociolog nemůže být zcela uspokojen takovou literár-ní evokací literárního života. Jestliže vnímavost se hodí ve chvíli, kdy je aplikována na text, na druhé straně má za ná-sledek, že člověk nepochytí to podstatné, jakmile se obrací ke společnosti, v níž text vzniká. Snaha vrátit život autorům a jejich prostředí náleží i sociologovi. Jsou zde dokonce stu-die z oblasti umění a literatury, které si kladou za úkol zre-konstruovat společenskou „realitu“ uchopitelnou v oblasti viditelného, vnímatelného a konkrétního všedního života. Já se však v této knize pokusím ukázat, že sociolog, který má v tomto blízko k Platónovi, stojí na opačné straně než „přítel krásných představení a krásných hlasů“, kterým je spisovatel. Sledovaná „skutečnost“ se však nedá shrnout do několika bezprostředních dat o vnímatelné zkušenosti, tak jak se vyjevuje. Jeho cílem není dát nahlédnout či pocítit, nýbrž budovat systémy čitelných vztahů schopných podat vysvětlení k vnímatelným údajům.

Znamená to snad, že se znovu vracíme ke starému pro-tikladu mezi srozumitelným a vnímatelným? Bude jen na čtenáři, aby posoudil (čemuž věřím, protože jsem si to sám vyzkoušel), zda vědecká analýza společenských podmínek produkce a recepce uměleckého díla, která jej nezredukuje ani nezničí, posiluje literární zážitek. A jak uvidíme u Flau-berta, tato analýza jen zdánlivě umenšuje „tvůrcovu“ je-dinečnost ve prospěch vztahů, které ji činí srozumitelnou, a to jen proto, aby ji znovu nalezla ve chvíli, kdy prostor, jímž je autor obklopen a jehož „středobodem se stal“, je již zrekonstruován. Znát tento bod literárního prostoru, který je rovněž bodem, z nějž se utváří zvláštní náhled na tento prostor, znamená být schopen pomocí vnitřního ztotožnění s vytvořenou pozicí pochopit a vycítit zvláštnost této pozice i toho, kdo ji zaujímá, jakož i značné úsilí, které bylo nutné vyvinout, alespoň ve Flaubertově případě, k tomu, aby tato pozice přetrvala.

bourdieu.indd 15 8.12.2010 16:26:33

[16]

Láska k umění, stejně jako sama láska, především ta nej-oddanější, nachází důvod v předmětu svého zájmu. A aby se milující přesvědčil o tom, že má důvod (důvody) milovat, musí se často utíkat ke komentáři, k onomu apologetickému diskursu, kterým se věřící obrací sám k sobě a kterým, po-kud se mu podaří znásobit vlastní víru, může také probudit a přivolat k víře ostatní. Proto vědecká analýza uměleckému zážitku a radosti, která s ním jde ruku v ruce, podává jeho nejlepší odůvodnění, jeho nejlepší výživu za předpokladu, že je s to osvětlit, proč je umělecké dílo nutné, jinými slovy dát mu návod, tvůrčí princip, smysl existence. Skrze ni se může završit citová láska k dílu v jakémsi amor intellectualis rei, asimilace mezi objektem a subjektem a vnoření subjektu do objektu, aktivní podmanění se zvláštní nutnosti literár-ního objektu (který je nejednou sám produktem podobného podrobení se).

Neznamená to ovšem zaplatit příliš draze za umocně-ný zážitek, je-li podmínkou zploštit na historickou nutnost něco, co chce být prožíváno jako absolutní zkušenost, vyvá-zaná z nahodilosti zrodu? Ve skutečnosti pochopit společen-skou genezi literárního pole, vznik víry, která je podepírá, genezi jazykové hry, která se tu odehrává, materiálních či symbolických zájmů a možností zisku, které tu vznikají, nic z toho neznamená nechat se unést potěšením z redukce či destrukce (jakkoli snaha o pochopení, jak říká Witt gen stein ve své Přednášce o etice, se bezpochyby namnoze neobejde bez „potěšení z destrukce předsudků“ a „neodolatelného kouzla“, které vyzařuje z „výkladů typu ,toto není nic jiné-ho než tamto‘“, především pak jako protijed na farizejskou zálibu v kultu umění). Nejde o nic jiného než o to dívat se věcem do tváře a vidět je takové, jaké jsou.

Literární i umělecké pole jsou paradoxní světy mající schopnost vnuknout či přímo vnutit ty nejnezištnější „důvo-dy“. Hledat v logice literárního pole princip existence umě-leckého díla v jeho historičnosti, ale také transhistoričnosti, znamená zacházet s tímto dílem jako se záměrným znakem, který je prostoupen a řízen něčím jiným, jehož je také pří-znakem. Znamená to předpokládat, že se tu formuluje urči-tý výrazový podnět, který se však postupně stává nerozpo-

bourdieu.indd 16 8.12.2010 16:26:33

[17]

znatelným při ztvárnění vnuceném společenskou nutností pole. Upuštění od čistého, andělsky nevinného zájmu o čis-tou formu je cena, kterou je třeba zaplatit, abychom pocho-pili logiku těchto společenských světů. Společenská alchy-mie historických zákonitostí svým chodem vytváří z mnohdy nemilosrdného střetu vášní a zvláštních zájmů vysublimo-vanou esenci univerzálního. Skýtá také pravdivější a konec-konců i uklidňující pohled, protože není tolik nadlidský, na ty nejvyšší výdobytky lidské činnosti.

bourdieu.indd 17 8.12.2010 16:26:33

bourdieu.indd 18 8.12.2010 16:26:33

[19]

P R O LO G / F L A U B E RT A N A LY Z U J E F L A U B E RTAČ t e n í C i t o v é v ý c h o v y

Nelze napsat, co se zachce.GUSTAVE FLAUBERT

Citová výchova, dílo tisíckrát komento-vané, avšak patrně nikdy náležitě pročtené, nabízí všech-ny nástroje nezbytné k sociologické analýze sebe sama:1) struktura díla, jak ji odhaluje jeho striktně vnitřní čtení — totiž struktura společenského prostoru, kde se odvíjí Fré-dérikův příběh — je totiž i strukturou, v níž se pohyboval sám autor.

Lze namítnout, že tímto způsobem sociolog do Flauberta promítá svá vlastní tázání a mění Flauberta v sociologa — takového, který by byl navíc s to poskytnout sociologický roz-bor sebe sama. Hrozí nebezpečí, že sám důkaz, jejž míníme podat konstruováním modelu imanentní struktury díla, tak aby vyvolal, a tedy pomohl pochopit v jeho principu příběh Frédérika a jeho přátel, se bude jevit jako vrchol scientistic-ké pýchy. Ale nejpodivnější na tom je, že tato struktura — jakkoli vynikne její evidentnost, sotva na ni poukážeme — dosud unikala i těm nejpozornějším vykladačům.2) To nutí

1) Abychom čtenáři usnadnili sledování zde předkládaného rozboru, tak aby si mohl ověřit jeho platnost porovnáním s jinými čteními díla, připojujeme v dodatku k této kapitole stručný obsah Citové výchovy (s. 60–61) a některé známé interpretace (s. 62–64). K citacím jsme využili překladu Marie Kornelové, paginace odkazuje k vydání G. Flaubert: Citová výchova, (Praha: SNKLHU, 1959); dále zkracujeme jako CV — pozn. překl.

2) Například poněkud zlomyslné potěšení může vzbudit informace Luciena Gold-manna, že György Lukács spatřoval v Citové výchově psychologický román (spí-še než sociologický), zaměřený k analýze vnitřního prožívání (viz L. Goldmann: „Introduction aux problèmes d’une sociologie du roman“, Revue de l’Institut de sociologie 4, č. 2, Bruxelles, 1963, s. 225–242).

bourdieu.indd 19 8.12.2010 16:26:33

[20]

nastolit poněkud jinak, než je běžné, problém „realismu“ a „reference“ literárního diskursu. Co je to vlastně za dis-kurs, jenž hovoří o světě (společenském či niterném), jako by něm nehovořil, ba smí o tomto světě hovořit jen za pod-mínky, že o něm bude hovořit, jako by o něm nehovořil, totiž ve tvaru majícím za následek — pro autora i čtenáře — vy-těsnění (ve smyslu Freudova Verneinung) toho, co vyjadřu-je? Není pak nutno se tázat, zda ztvárňování není právě to, co umožňuje částečnou anamnézu hlubokých, potlačených struktur, zda tedy autor — tak starostlivě zaujatý hledá-ním tvaru jako Flaubert a jako řada dalších po něm — není doveden k tomu, aby jednal jako zprostředkovatel struktur (společenských či psychických), které se tak objektivizují skrze něho při opracovávání slov — oněch induktorů i vodi-čů, ale i více či méně neprůhledných zástěn?

Ať už analýza díla vyžaduje nastolení a prozkoumání ta-kovýchto, dalo by se říci situačních otázek, měla by také umožnit využití některých vlastností literárního diskur-su, jako je schopnost odkrývat zakrýváním nebo vytvořit od reál ňující „realistický efekt“, a tím nenápadně posloužit jako uvedení — spolu s Flaubertem jakožto socioanalytikem sebe sama — do socioanalýzy Flauberta a literatury.

POZICE, INVESTICE, PŘESUNY

Ten „dlouhovlasý, osmnáctiletý mladík“, „novopečený maturant“, vyslaný matkou „jen s nejnutnějším kapesným do Le Havru na návštěvu ke strýci, po kterém by jednou, jak doufala, mohl dědit“ (CV 9), tedy tento dospíva-jící měšťanský synek, pomýšlející na „drama, různé náměty k obrazům a vášně, které prožije“ (CV 10), se ocitá v bodě životní dráhy, kdy jedním pohledem může přehlédnout mno-žinu sil a možností, jež jsou mu otevřeny, a cest, které k nim vedou. Frédéric Moreau je bytost indeterminovaná v sub-jektivním i objektivním významu slova, tedy zároveň ne-rozhodná a neurčená, či spíše bytost objektivně a subjek-tivně předurčená k neurčenosti a nerozhodnosti. Je usazen ve svobodě, kterou mu zajišťuje postavení rentiéra, a právě proto — a to i v pocitech a názorech, jejichž subjektivním

bourdieu.indd 20 8.12.2010 16:26:33

[21]

zdrojem se jeví — je vystaven výkyvům fi nančních investic postupně předurčujících orientaci jeho voleb.3)

Lhostejnost, kterou tu a tam bezděčně projeví vůči ob-vyklým cílům měšťanské ctižádosti,4) je druhotným důsled-kem jeho vysněné lásky k paní Arnouxové. Je to jakýsi ima-ginární základ jeho indeterminace: „Co si mám na světě počít? Jiní usilují o bohatství, o slávu, o moc! Já nemám povolání, vy jste mým jediným zaměstnáním, celým mým bohatstvím, cílem, ohniskem mého života, mého myšlení“ (CV 286). Jeho občasné umělecké zájmy nejsou ani dost sou-stavné, ani konzistentní, aby skýtaly opěrný bod vyšší ctižá-dosti, která by se pozitivně postavila proti všedním ambicím ostatních: a tak od svého vystoupení v románě postupně pomýšlel na „drama a různé náměty k obrazům“ (CV 10), jindy „snil o symfoniích“ (CV 22), „chtěl malovat“ a „napsal nějaké verše“ (CV 22), pak jednoho dne „začal psát román nazvaný Silvio, syn rybářův“, kde by zobrazil sebe spolu s paní Arnouxovou (CV 32), než si „vypůjčil piano a kompo-noval německé valčíky“ (CV 33); nato se obrátil k malířství (CV 58), jen aby se k paní Arnouxové přiblížil, ale nakonec se vrátil zpět ke spisovatelské ctižádosti s úmyslem sepsat Dějiny renesance (CV 200).

Veškerý Frédérikův život, tak jako celý románový svět, je uspořádán kolem dvou pólů, zosobněných rodinou Arnou-xovou a Dambreusovou: na jedné straně „umění a politika“, na druhé straně „politika a podnikání“. Na průsečíku obou světů se na počátku — to jest před revolucí v roce 1848 — po-hybuje kromě Frédérika jen starý Oudry, zvaný k Arnouxo-vým, ovšem jen jako soused. Orientační postavy, zejména Ar-noux a Dambreuse, fungují jako symboly mající vyznačnovat

3) Rentu pro něho dlouho představuje matka, která „měla velké ctižádostivé plány se svým synem“ (CV 18), neustále ho volá k pořádku a upomíná, aby dodržel strategie (zejména v otázce sňatku) nezbytné k zachování jeho pozice.

4) Frédéric se „ohradí“, když mu Deslauriers s odkazem na „Rastignaka z Lidské komedie“ cynicky předestře strategii zajišťující úspěch: „Měl bys toho staříka po-žádat, aby tě uvedl k Dambreusovým […]. Hleď, aby ses mu zalíbil a jeho ženě také. Můžeš být jejím milencem!“ (CV 24–25) Vůči ostatním studentům a jejich obvyklým starostem projevuje Frédéric „pohrdání“ (CV 55), vycházející — tak jako v případě jeho netečnosti k úspěchům hlupáků — z pocitu, že „míří výš“ (CV 70). Na druhé straně bez odporu či hořkosti hovoří o kariéře auditora ve státní radě nebo parlamentního řečníka (CV 95).

bourdieu.indd 21 8.12.2010 16:26:33

[22]

a představovat náležité pozice společenského prostoru. Ne-jsou to „charaktery“ ve smyslu La Bruyèrově, jak se domní-vá Thibaudet, nýbrž spíše symboly společenského postave-ní. Tvůrčí akt tak vytváří svět prosycený významotvornými podrobnostmi, a tedy svět významově plnější, než je svět přirozený, jak o tom svědčí hojnost náležitých, analyzovatel-ných indicií.5) Kupříkladu jednotlivé recepce a shromáždění jsou zcela vystiženy a rozlišeny servírovanými nápoji — od Desloriersova piva přes „vzácná vína“, lip-fraoli a tokajské u Arnouxových (CV 54), od šampaňského u Rosanetty až po „znamenitá vína bordeauxská“ Dambreusových (CV 365).

Je tak možné sestavit společenský prostor Citové výcho-vy. Oporou při stanovení jednotlivých pozic jsou indicie, kte-ré Flaubert hojně poskytuje, a „sítě“ vytýčené společenskými praktikami kooptace, jako jsou recepce, večírky, přátelská shromáždění (viz diagram na s. 24).

Na třech večeřích u Arnouxových (CV 52, 63, 89) potkáváme jed-nak opory časopisu Umělecký průmysl — Hussonneta, Pellerina, Regimbarta a především slečnu Vatnazovou —, jednak pravidelné hosty — malíře Dittmera a Burrieua, skladatele Rosenwalda, kari-katuristu Sombaze, „mystika“ Lovariase (ten se objeví dvakrát) — a konečně příležitostné hosty — portrétistu Anténora Braiva, bás-níka Théophila Lorrise, sochaře Vourdata, malíře Pierra-Paula Meinsiuse. K nim je třeba připočíst na jedné z večeří advokáta Le-faucheuxe, dva Hussonnetovy přátele, umělecké kritiky a výrobce papíru otce Oudryho.

Naproti tomu na recepce Dambreusových (CV 142, 170, 251, 383, 411), z nichž první tři od následujících odděluje revoluce roku 1848, jsou zváni krom obecně označených osobností — bývalého minist-ra, faráře rozsáhlé farnosti, dvou vysokých úředníků, pozemkových „vlastníků“ a proslulých postav umění, vědy a politiky („velkého pana A., slavného B., hlubokého C., výmluvného Z., ohromného Y., starých prominentů levého středu, paladinů pravice, zplesnivělých

5) Jako ukázku toho, kam až Flaubert zachází při hledání výstižného detailu, postačí uvést analýzu Dambreusova erbu (viz CV 401) z pera M. Yvese Lévyho: „Levice vycházející z pravé strany znaku je zobrazení velmi vzácné a lze je považovat za utrhačnou formu pravice vycházející z levé strany znaku. Volba takového vyob-razení, se zaťatou pěstí, a na druhé straně volba barev (čerň pole, zlatá barva paže a stříbrná barva rukavice) a navýsost signi kantní heslo (Všemi cestami) jasně naznačují Flaubertův úmysl vybavit postavu výmluvným erbem. Není to štít šlech-tice, nýbrž znak vykořisťovatele.“

bourdieu.indd 22 8.12.2010 16:26:34

[23]

zastánců ,zlaté střední cesty‘“; CV 384) — také diplomat Paul de Grémonville, průmyslník Fumichon, paní prefektová de Larsillois, vévodkyně de Montreuil, pan de Nonancourt a konečně — vedle Frédérika — Martinon, Cisy a pan Roque s dcerou. Po roce 1848 se u Dambreusových objeví také pan a paní Arnouxovi, Hussonnet a Pellerin, oba obráceni na novou víru, a také Deslauriers, kterého Frédéric uvede do služeb pana Dambreuse.

Na obě recepce pořádané Rosanettou, z nichž tu první pořádá v době své známosti s Arnouxem (CV 126) a druhou pak v závěru románu, když zamýšlí sňatek s Frédérikem (CV 412), se dostaví herečky, herec Delmar, slečna Vatnazová, Frédéric a někteří z jeho přátel, Pellerin, Hussonnet, Arnoux, Cisy, hrabě de Palazot a také osoby navštěvující rovněž Dambreusovy — Paul de Grémonville, Fumichon, pan de Nonancourt a pan de Larsillois, jehož žena patří k pravidelným hostům salonu paní Dambreusové.

Cisyho hosté — až na jeho preceptora a Frédérika — patří všichni ke šlechtě (pan de Comaing, který se objeví i u Rosanetty, ad.; CV 233).

Na večírcích u Frédérika (CV 64, 96, 148) najdeme vždy Deslau-rierse v doprovodu Sénécala, Dussardiera, Pellerina, Hussonneta, Cisyho, Regimbarta a Martinona (dva posledně jmenovaní ovšem chybějí při posledním setkání).

Konečně Dussardier kolem sebe sdružuje Frédérika a malo-měšťanskou část svých přátel — Deslaurierse, Sénécala — a také jistého architekta, lékárníka, obchodníka s vínem a pojišťovacího úředníka (CV 278).

Pól politické a hospodářské moci představují Dambreusovi a ti jsou také od počátku ustaveni za nejvyšší cíl politické a milostné ctižádosti („Jen si představ, milionář! Hleď, aby ses mu zalíbil a jeho ženě také“, CV 24).6) Ve svém salo-ně přijímají „životaznalé muže a ženy“, tedy znalé obchodů a veřejných záležitostí. Před rokem 1848 je přístup zcela odepřen umělcům a novinářům. Hovory se tu vedou vážné, nudné, konzervativní: republikánské zřízení je ve Francii neuskutečnitelné; novinářům by patřilo dát roubík; mělo by se decentralizovat, rozdělit přebytek měst na venkov; kárají se neřesti a nároky „spodních vrstev“; probírá se politika,

6) Význačné postavení Dambreusových je zvýrazněno tím, že v textu jsou zmíněni hned na počátku (CV 26, 52), avšak Frédéric k nim získá přístup relativně pozdě, na přímluvu. Časový odstup znázorňuje společenskou vzdálenost a je průmětem nepřekonatelných společenských rozdílů.

bourdieu.indd 23 8.12.2010 16:26:34