3� Re SP e k t 39 | 2 4 . – 30 . Z á ří 2 00 7
Počátky dobrovolné hojnosti
téma
Za pár let je uživí příroda. (Jaroslav a Květoslava Svobodovi uprostřed líného rodinného statku) foto tomki němec
Nikdo nechce dělat, co ho nebaví, ale jenom někteří se skutečně rozhodnou vyzkoušet to v praxi. Je ale možné žít v dostatku a být tak trochu lenoch? Odpověď hledejte v divoké permakulturní zahradě.
Re SP e k t.C Z 3 7
3� Re SP e k t 39 | 2 4 . – 30 . Z á ří 2 00 7
Uprostřed pole zarostlého vysokou žlout-noucí trávou se v mírném větru komíhá několik borovic. Pod nimi stojí maringotka úhledně obložená bambusovými rohožemi.
Vedle ní se mezi bachratými dýněmi a sazenicemi ovocných stromků na slunci leskne stříbrný dešt-ník solárního vařiče, opodál parkuje nadupaná motorka BMW. Kousek odtud trčí z půdy roze-klané klacky zapíchané sem jako bidýlka pro káňata a jestřáby.
V maringotce, z níž je výhled na nedaleký hrad Bezděz, ťuká do notebooku napájeného jedním ze dvou solárních panelů čerstvý třicátník Jaroslav Svoboda. V úzké nudli vybavené spoustou skle-nic s makrobiotickým zrním, policemi s knihami a zakončené ložnicí za lněnou plentou bydlí se svou o dva roky mladší ženou Květoslavou. Oba jsou tuzemskými průkopníky permakultury, což je souhrnné jméno pro velmi alternativní země-dělství, architekturu a přístup k životu.
„Je to pokus o vystoupení ze začarovaného kruhu pracovně-výrobního procesu,“ vysvětluje permakulturní hnutí Jaroslav Svoboda, vysoký hubený muž s dlouhými černými vlasy. „Jde o prak-tickou filozofii založenou na poznání, že příroda člověka bohatě uživí, když jí k tomu dá příležitost a přestane ji v boji o chleba ničit.“
Být svobodný a nedělat, co nechci – to je heslo permakultury i Jaroslava Svobody. Sedí teď se svou útlou zelenookou ženou s námi u venkovního, hrubě otesaného stolu a líčí vizi své nepříliš vzdá-lené budoucnosti nezávislé na zaměstnavateli či jiném chlebodárci. V ní je místo nejen pro chleba z vlastního obilí, třešně či meruňky, ale i koně, psy, divočinu v zahradě, útulný slaměný dům vylepšený inteligentními technologiemi a několik dětí.
Zakladatelem „líného farmaření“ je Australan Bill Mollison, který s postupy vyhýbajícími se kla-sické a drahé sedlácké dřině jako orba, hnojení či setí a inspirujícími se přirozenými procesy lesních ekosystémů, přišel už před třiceti lety. Teď nachází první následovníky i v Česku. Založit „jedlý les“ a „líný rodový statek“ ovšem v počátcích přece jen vyžaduje dost velké úsilí a v tuzemských podmín-kách je navíc nutno překonat řadu administrativ-ních překážek. A právě o to se Svobodovi na osmi hektarech půdy, kterou v nádherné krajině kousek od Máchova jezera koupili, nyní pokoušejí.
revoluce�sólistů„Přijmi odpovědnost za svou vlastní existenci“ – to je podle Mollisona jediné „přikázání“ permakul-tury. Než se rodák z australské Tasmánie Mollison proměnil v permakulturního farmáře a hlasatele nového životního stylu, vydělával si v australském buši jako dřevorubec, lovec a asistent přírodově-deckých týmů. Později vystudoval environmenta-listiku a stal se univerzitním učitelem.
Akademický svět mu ale připadal málo záživný, a tak ho opustil. Fascinovalo ho, jak dokonale a svébytně funguje obyčejný les. Rostliny a plo-diny se tam množí nepoměrně bujněji a ve více vrstvách než na člověkem obdělávaném „jedno-patrovém“ poli, které je přísně monokulturní. V takovém lese ale nejde o boj o přežití, ale spíš o spolupráci. Rostliny se vzájemně stíní nebo okysličují, takže prospívají i bez rytí. Kameny, které tradiční zemědělci tak pracně odstraňují ze svých pozemků, v přirozeném prostředí zachycují
potřebné vlhko anebo naopak sluneční paprsky. Úlohu secích strojů přebírá vítr.
Slovo permakultura – permaculture – vzniklo ze sousloví permanent agriculture čili nepřetržité zemědělství. A nejde tak zcela o vynález konce 20. století. V jižní Indii a v některých částech Latin-ské Ameriky i Afriky hospodaří lidé na pozem-cích organizovaných odnepaměti podle vzoru pralesa.
V podmínkách mírného pásu ovšem tohle bezúdržbové hospodářství vyžaduje na počátku velký energetický vklad. Systém jedlého pralesa je potřeba pečlivě naplánovat: vědět například, jaká půda se hodí pro jaké rostliny, zajistit větrolamy kvůli vytvoření potřebného mikroklimatu a peč-livě sázet. Teprve pak je možné nechat „přírodu pracovat pro sebe“ a čekat na první sklizeň. Podle propagátorů permakultury by jeden hektar měl bez problémů uživit rodinu s několika dětmi.
Prvním šiřitelem permakultury v Česku byl Slo-vák Karol Končko, který před svou smrtí v roce 2000 jezdil do Česka o nové vizi přednášet. Na Slo-vensku je také těch, kteří žijí ve stylu permakul-tury nebo mají permakulturní zahrady, možná o pár desítek víc než v Česku. Že nejde o utopii, ukazuje ve střední Evropě také alpský permakul-turní zemědělec Sepp Holzer, jehož šedesátihekta-rová „Rajská zahrada“, zásobující biopotravinami restaurace a domácnosti ve svém okolí, reprezen-tovala před sedmi lety Rakousko na Všeobecné světové výstavě EXPO v Hannoveru. Holzer, který – jak říká – „ještě před pár lety nevěděl, co je to permakultura“, její postupy přitom coby zemědě-lec „bedlivě pozorující přírodu“ již dlouho předtím nevědomky praktikoval. „Hodně lidí se svou per-makulturou nechlubí. Jde vlastně o spojení starého selského rozumu, ekologie a nových technologií,“ říká brněnská ekoložka Helena Vlašínová, která
téma
Revoluční zábava v Brně. (Suchánkovi na permakulturní zahradě) foto tomki němec
Re SP e k t.C Z 39
je členkou sdružení Permakultura (CS), zabývají-cího se poradenstvím pro zájemce o založení per-makulturní zahrady.
Kolik lidí podle zásad permakultury ve světě žije nebo má alespoň permakulturní zahradu, nikdo nespočetl – odhadem jde o desetitisíce, možná statisíce. Rozhodně žádné závratné číslo. Jak ale říká socioložka Hana Librová, přechod k ekologicky příznivému chování, kam určitě patří i permakultura, se neděje na úrovni maso-vých, jednotnou ideologií poháněných hnutí, ale jde o „individualizovanou revoluci“.
chvála�pleveleCesta k individuální revoluci Jaroslava Svobody začala v rodné Mladé Boleslavi, kde jako poslušný syn automobilového vývojáře vychodil tamní ško-dováckou průmyslovku. Pak se ale vydal na zkuše-nou do světa. Za sedm let ho objel celý. Pracoval
na stavbách i za barem v Chicagu, na farmách na Novém Zélandu, v Izraeli i na Havaji. A snažil se poznávat přírodu. „V průvodci jsem si přečetl, že je někde skvělej prales, ale když jsem tam přijel, byl tam skvělej hotel. Viděl jsem, že to jde s divo-kou přírodou od desíti k pěti,“ vybavuje si cesto-vatelské zážitky.
Po návratu pracoval chvíli u Greenpeace, pak z platu učitele angličtiny na soukromé škole podporoval ekologické projekty. „Ale měl jsem pocit, že to nestačí a člověk by měl jít osobním příkladem.“ Mollisonova praktická filozofie ho chytila za srdce. Začal shánět literaturu o alter-nativním zemědělství a zahradnictví a založil vlastní webové stránky ekozahrady.com. První permakulturní experimenty zahájil na zahradě svých rodičů v Boleslavi. „Sekat zahrádku byla strašná otrava, prostě jsem se tomu jednoho dne vzepřel,“ usmívá se.
Začali mu psát lidi, kteří chtěli nudnou zahradu s anglickým trávníkem a tújemi předělat na záživ-nější porost. Postupně se mu permakulturní pora-denství stalo obživou, pak přešel k organizování permakulturních kurzů, které pořádá dodnes. A brzy si vydělal na nákup vysněného kusu půdy v Máchově kraji.
Teď na plotu kolem jeho pole visí cedule „Tady vzniká sad“. Permakulturní sad či les, vysázený ze stromů a rostlin, jejichž plody se dají jíst, vzniká, jak už bylo řečeno, pomalu. „Až za tři roky tu za-čne být něco vidět. A stoprocentně uživit nás to může tak za sedm deset let,“ říká Svoboda. Dlouhé čekání se ale naštěstí obejde bez úmorného rytí a pletí – jak ukazují pokusy protagonistů per-makultury v Rakousku nebo na Slovensku, pří-roda si poradí sama. A navíc proti plevelu Jaroslav Svoboda nic nemá. Naopak. „Když jsem se vracel z Havaje, kde jsem pracoval v hostelu na jedné z těch kýčovitě čistých pláží, měl jsem radost, když jsem v Praze na cestě z letiště uviděl u sil-nice plevel,“ vzpomíná světoběžník. Navíc, jak zdů-razňují příznivci permakulturního zahradnictví, plevel se dá jíst. Třeba bršlice uvařená jako špe-nát nebo medvědí česnek s chlebem je prý oprav-dovou pochoutkou.
Každé ráno Jaroslav Svoboda běhá po okolních polích a lesích se svým obřím kavkazským ovčá-kem. Pak „medituje“ kosením trávy – tahle činnost má zároveň velmi praktické poslání: posekanou trávou pokrývá zatím nezarostlou půdu a chrání ji tak před vysycháním (říká se tomu mulčování a je to nápodoba jevu známého z přírody – tam půdu pokrývá například koberec ze spadaného listí). Svobodovi také brzy začnou shromažďovat mate-riál pro zamýšlenou stavbu svého domu. Bude z hlíny a slámy, nepovedou k němu žádné elek-trické dráty ani vodovod. Vodu dá studna (zatím Svobodovi dovážejí vodu v kanystrech), hygienu vyřeší kompostovací záchod. „Až dům doslouží, shodí se a vysadí se na něm dýně,“ vysvětluje paní Svobodová.
Přes den Svobodovi vysazují rostliny a na počí-tačích se věnují přípravě svých kurzů, o které je podle diskuse na jejich internetových stránkách stále větší zájem. Jaroslav také píše o permakul-tuře a ekozahradách knihu. „Nebráníme se tomu být bohatí. Peníze nejsou tabu,“ říká. Manželé chtějí založit obchod s biopotravinami, připravují také zahradnictví a genofondovou banku s méně obvyklými plodinami, které se podle nich brzy prosadí. Třeba s druhy obilovin, které se sejí jed-nou za sedm let, nebo původními tuzemskými, ale zapomenutými ovocnými stromy, jako jsou oskeruše nebo moruše.
není�možnéV blízké vesnici lidé zatím většinou nemají jasno, o co tu jde. „Já ty pole kdysi sel, a teď tam je bor-
téma
→
je�to�pokus�vystoupit�z�pracovně-výrobního�procesu.
Revoluční zábava v Brně. (Suchánkovi na permakulturní zahradě) foto tomki němec
4 0 Re SP e k t 39 | 2 4 . – 30 . Z á ří 2 00 7
del a plevel. Nezdá se mi, že by tam mělo někdy něco vyrůst,“ prohodí před svým domem třicátník Václav Resl, bývalý traktorista zdejšího zeměděl-ského družstva. Jeho současný předseda Miroslav Neuman si se Svobodovými na téma permakultura povídal, ale ani on velkou důvěru v tuhle alterna-tivu nemá. „Je to úplně něco jiného, než děláme my. Ve světě to teď letí. Ale jsou to mylné před-stavy, ani já tam zatím výsledky nevidím. Bez strojů a trochy té chemie to nejde.“ Svobodovi tedy plánují, že ve vesnici brzy udělají pro místní „besedu s promítáním“.
Na občasné pochybnosti Svoboda reaguje trpě-livým vysvětlováním, že permakultura neznamená návrat na stromy či do 19. století. Oba manželé jsou díky připojení přes mobil několik hodin denně on-line (dva solární panely s baterií za zhruba padesát tisíc korun na to a na svícení postačí), na svém moto-cyklu vyrážejí na výlety do kraje, u známých ve ves-nici mají zaparkovaný favorit pick-up. „Permakultura nic nenařizuje,“ říká Květoslava Svobodová. V zásadě jde jen o to „neničit zdroje, ze kterých člověk žije“, ale jinak žádné ideologické příkazy neexistují. Žádné povinné vegetariánství, žádný asketismus – v život-ním stylu, náboženství, politice či přístupu k sexu žádná omezení nejsou. „Kdo chce chodit ve lněných
hadrech a být úplně mimo civilizaci, může. Kdo chce zůstat ve městě a věnovat se permakultuře o víken-dech nebo mít permakulturní zahrádku jen doma na balkoně, je to jeho věc. Každý dozrává a jde dál podle svého,“ říká Svoboda.
V cestě splnění snu mladých manželů o „rodovém statku“ na vlastním pozemku zatím leží spíš administrativní překážky. Jejich půda je v územním plánu zanesena jako zemědělská a na ní se nesmí stavět – ani kompostovatelný dům bez přípojek, na němž jednou porostou třeba melouny. Svobodovi se však nechtějí odstěhovat do vesnice a na své pole jen docházet. Proto se snaží s míst-ním starostou dohodnout změnu územního plánu. „Zároveň ale máme strach, že takovým zásahem se otevře precedens a možnost jednou tady v okolí stavět chaty nebo satelitní městečka,“ obává se Květoslava.
Zatím se tedy musí spokojit se životem v marin-gotce. Ale ani tu jim nechtějí českolipští úředníci z odboru pro životní prostředí povolit. Vůz prý narušuje „ráz krajiny“. (Jiní úředníci přitom před několika lety schválili kvůli těžbě kamene ampu-taci vrcholu blízkého kopce Tachov, na který se Svobodovi každý den dívají.) Byl dohodnut provi-zorní kompromis – manželé obalili původně hně-dou maringotku žlutými rohožemi z bambusu –, ale úřední řízení dál probíhá.
Kontakty s úřady by Svobodovi po této zkuše-nosti rádi omezili jen na nutnou míru. Nežádají proto třeba o zemědělské dotace. Ostatně zřejmě by v tom nepochodili nejlíp: lidé zabývající se tu permakulturním zemědělstvím totiž zatím
v dotační politice narážejí na neoblomnost. „Řekli mi, že pěstovat mrkev v jabloňovém sadu prostě nemůžu,“ vzpomíná na osud své třistatisícové žádosti Dán Max Vittrup Jensen, který se pokouší o alternativní zemědělství se svou českou manžel-kou Radkou v Podolí na Olomoucku. „Jejich hos-podaření neodpovídá kritériím, za kterých mohou být dotace poskytnuty. Víc to vysvětlovat nehod-lám,“ říká k věci ředitel olomoucké pobočky Země-dělské agentury Karel Stojan.
Proč ale lidé, kteří se dali na permakulturu a chtějí dokázat, že jde žít soběstačně i mimo systém, vlastně žádají systém o pomoc? Nejsou požadavek o dotace a permakultura protimluv? „To si nemyslím. Dotace dostávají všichni farmáři a družstva. Takže vylučovat nás z toho balíku není fér,“ říká Jensen. A Svoboda dodává: „Když systém chce, aby lidi, co se zabývají permakulturou, platili daně, tak zas oni mají právo žádat o dotace. Dá se však v pohodě obejít i bez nich.“
nejsme�samiLidí, kteří propadli permakultuře, ale i přes potíže přibývá. A někteří jsou na dohled od marin-gotky Svobodových. Asi půl kilometru od ní sedí u vyhaslého ohniště další mladý pár, u nohou jim leží obří štěně slovenského čuvače. Tomáši Vanovi (27) a jeho o rok mladší přítelkyni Janě Chválové už na hektarovém pozemku, který zakoupili před půl rokem, úředníci maringotku postavit nepovolili, a tak se musí spokojit s bydlením v malém stanu. Plánují si tu ale postavit „obytný stoh“, o domě ze strachu z byrokratů nechtějí raději mluvit. Na ved-lejších pozemcích dva takové stohy stojí, jeden má už zasazené okno s dřevěným rámem. Obyvatelé těchto obydlí nejsou zrovna doma. Očividně tu však vzniká permakulturní vesnice.
„Jsme rádi, že tu nejsme sami. Víme o lidech, kteří se o to pokoušeli na vlastní pěst a vzdali to,“ vypráví Jana, opálená světlovlasá dívka s indickým šátkem kolem krku, o svých známých adeptech permakultury, kteří to prý bez pomoci ostatních, jež je podle Jany potřebná především v začátcích, nezvládli. Proto se Tomáš s Janou se svými sou-sedy domlouvali na tom, že založí „potravinovou banku“, kde budou směňovat vypěstované (či v obchodech a bioprodejnách nakoupené) potra-viny. Počítá se taky s využíváním společně zakou-peného auta nebo aut.
„Cítím, že dělám něco, co má smysl,“ říká Jana, rodačka z Liberce, která studovala germanistiku a divadelní vědu. „Viděla jsem, že systém založený na konzumu nikam nevede. Jenže jsem takhle malá, abych s tím něco provedla, říkala jsem si. Teď ale vidím, že se zemi dá pomoci. Třeba tím, že na někdejším obilném poli založíte harmonický sad.“
Dvojici zatím živí Tomáš překlady z angličtiny. Když dostane zprávu na mobil, že dorazila další zakázka, sebere laptop poháněný malým solárním panelem a jde do lesa pracovat. Ve stanu je totiž poněkud těsno a za slunečných dnů i pěkné vedro. Nyní překládá smlouvy pro řetězec Carrefour. „Zatím se napojuji na systém, který mi není úplně po chuti, a čerpám z něj prostředky, abych pak mohl dělat něco jiného,“ usmívá se Tomáš Vano.
jde�to�i�ve�městěŽít podle permakultury, to ještě nutně nezna-mená založit si statek. V době, kdy Jaroslav Svo-
boda pobýval někde na opačné straně země-koule, zakládali jednu z prvních permakulturních zahrad v Česku manželé Suchánkovi z Brna. „Chtěli jsme vyzkoušet, jestli to půjde i ve městě,“ říká na verandě svého domku v brněnské čtvrti Žabovřesky paní Alena, dlouhovlasá čtyřicát-nice v batikovaném tričku. Před devíti lety měli Suchánkovi stejný typ zahrady, jaký je teď vidět přes plot u sousedů: „anglicky“ sestříhaný tráv-ník protínaly přesné obdélníky záhonů se zeleni-nou či květinami.
Dnes obklopuje verandu Suchánkových hustá a pestrá džungle. V roce 1998 totiž oba manželé navštívili permakulturní kurz zmíněného prů-kopníka Karola Končka. Nová metoda je pohltila. „Jsme bývalí trampové a viděli jsme, jak se pří-roda kazí. Tak jsme jí chtěli něco vrátit,“ vypráví
téma
→
Dočasně napojeni na Carrefour. (Tomáš Vano, Jana Chválová, slovenský čuvač) foto tomki němec
když�platíme�daně,�máme�právo�na�dotace.�ale�obejdeme�se�bez�nich.
Re SP e k t.C Z 41
téma
Alena Suchánková. Krátce před tímhle rozhod-nutím onemocněla, musela opustit zaměstnání a s dvěma malými dcerami zůstala několik let doma. Rychle bující permakulturní zahrada zajišťovala po onu obtížnou dobu podstatnou část rodinné obživy.
Permakulturní zahradničení mimo jiné spočívá v tom, že člověk nijak nezasahuje proti škůdcům, chemie je samozřejmě vyloučena. V houštinách žije plno živočichů, jako jsou třeba ježci, ještěrky či brouci, kteří se postarají o přirozenou rovno-váhu. Střevlíci se třeba živí vajíčky slimáků. Dnes tu Suchánkovým úspěšně jeden přes druhý roste po patnácti druzích ovoce a zeleniny a osm druhů dalších jedlých rostlin: topinambury, dýně, ale třeba i oranžová květina lichořeřišnice, jejíž květy chutnají jako ředkvičky.
Paní Alena nedávno začala pracovat jako koor-dinátorka projektu sociální integrace (např. býva-lých vězňů), manžel Milan je skladníkem. „Teď to máme jako zábavu,“ směje se pan Suchánek, který svými dlouhými bílými vlasy a vousy připomíná něco mezi rockerem a lesním mužem. Pan Milan vysvětluje, že permakultura v jeho očích není jen zahrada. „Karol Končko říkal, že je to aplikovaný zdravý rozum,“ prohodí. „Když máte permakul-turní zahrádku, najednou vidíte, jak všechno sou-visí se vším, a přemýšlíte o dalších věcech: z čeho máte nábytek, zda neplýtváte vodou, a začnete vymýšlet, jestli některé věci v baráku nemají víc využití.“ Pan Suchánek, z něhož se nakonec vyklu-bal permakulturní kutil, třeba vylepšil téměř čty-řicet let starou vrtačku. Ta teď nejen vrtá, ale i brousí, seká a soustruží.
Suchánkovi se v Brně také účastní výměn-ného obchodování v občanském svépomocném systému (vznikl na amerických předměstských sídlištích a říká se mu LETS – Local Exchange and Trading System). Stejně jako běží spolu-práce organismů v permakulturní zahradě, pomáhají si vzájemně v systému LETS Brňané. Domluvené rodiny si vyměňují služby jako hlí-dání dětí nebo opravy – každý nabídne, co umí. Pan Milan třeba svůj umělecký talent: hraje pro děti ze své čtvrti zdarma loutkové diva-dlo. Teď když se jejich dcery (20 a 16) chystají vyletět z hnízda, poohlížejí se rodiče po volném pozemku na venkově. Pak by rádi opustili svá zaměstnání a dali se na permakulturu na „plný úvazek“. Q
vladimír Ševela
Dočasně napojeni na Carrefour. (Tomáš Vano, Jana Chválová, slovenský čuvač) foto tomki němec
