POHÁDKY - Readmio · 2020. 5. 15. · se velmi bála o prince a rozhodla se ho zachránit....

POHÁDKY2.část M-P

OBSAH

Malá mořská víla ................................................................................................... 3Malenka .................................................................................................................. 9Moudrý Matěj a blázni ........................................................................................14Myší nevěsta .........................................................................................................17O dubu a třtině ....................................................................................................20O dvanácti měsíčkách .........................................................................................22O Herkulovi a hrnčíři .........................................................................................27O hledání nejmocnější bytosti ...........................................................................29O jelenovi a jezírku..............................................................................................31O kobylce a mravencích .....................................................................................33O labuti a vráne ....................................................................................................35O marnotratníkovi a vlaštovce ..........................................................................37O Merkúrovi a dřevorubci .................................................................................39O Mesíci a jeho matce .........................................................................................41O městské a polní myši .......................................................................................43O modrém šakalovi .............................................................................................46O myši a býkovi ...................................................................................................48O myších a lasicích ..............................................................................................50O myším snemu ...................................................................................................52O orlovi a broukovi .............................................................................................54O perníkové chaloupce .......................................................................................56Opice a klín ..........................................................................................................61Opice a želva ........................................................................................................63Opice Kančil a vápenice .....................................................................................65O psu a lvu ............................................................................................................68O sedmi kůzlátkách .............................................................................................70O skleněném vrchu .............................................................................................74O třech groších ....................................................................................................77O trěch prasátkách ..............................................................................................80O Větrném králi ...................................................................................................85O vílách .................................................................................................................88O vránách a kobře ...............................................................................................90O zajíci a želvě ......................................................................................................93Pán kocour z Kocourova ....................................................................................95Páv a jeřáb .............................................................................................................98Pelops ..................................................................................................................100Pinocchio ............................................................................................................102Pohádka o dřevu ................................................................................................108Pohádka o lvovi a myši .....................................................................................109Princ a žába ........................................................................................................111Princezna Růženka ............................................................................................114

Hluboko v oceánu, kam se ani sluneční paprsky nedostanou, se na samotném dně moře rozprostíralo království. Bylo překrásné! Mělo korálové stěny a zdobily ho řasy všech možných barev. V království v míru spolu žili malé i velké ryby, rostlinky, mořští ježkové, mořské víly a všelijací vodní živočichové. A všem vládl král, jeho matka a pět dcer. Králova matka pomáhala synovi s výchovou dcer, protože maminku už neměly.V království se všem dobře žilo, protože všichni dodržovali určená pravidla. Jedno z pravidel znělo, že mořská víla se může podívat nad hladinu moře, až když dovrší věk patnácti let. Do té doby musí zůstat v podmořském království.Nejstarší z královských dcer měla mít patnáct roků už tento rok a ta nejmladší až za dlouhých pět. Všechny dcery měly svoji zahrádku a tam trávily většinu času. Nejmladší dcera měla v té svojí i mramorovou sochu prince, která se jí velmi líbila. Neustále ji obdivovala, čistila od drobných řas a mluvila s ní.Babička jim často vyprávěla, jak je to všechno nad hladinou krásné. Avšak nikdy nezapomněla dodat, že nejkrásnější je i tak tady, na dně oceánu. Byl to přece jejich domov. Malá mořská víla se nemohla dočkat, kdy se konečně podívá na svět nad hladinou.„Ach, ještě dlouhých pět roků,“ povzdechla si vždy při stařenčiných příbězích.

MALÁ MOŘSKÁ VÍLA

3

Jak čas plynul, každý rok poslouchala svoje sestry, jak nadšeně opěvují život nad hladinou moře. Jedna sestra se vynořila během noci, takže viděla krásnou noční oblohu, druhá se zase kochala barevným západem slunce, třetí viděla zelené stromy a vysoké kopce a čtvrtá ze sester vyšla nad hladinu v zimě, když byly všude kolem obrovské ledovce. Když čtyřem sestrám už toto všechno pomalu zevšednělo, ta nejmladší ještě ani neokusila, jaké to je.Po čase konečně nadešel ten den, kdy malá mořská víla oslavila patnáct roků a mohla se vynořit nad hladinu. Babička ji slavnostně oblékla, dala jí na hlavu čelenku z květů a na ocas jí připjala krásné perly.„Ach, děvčátko moje, jak jsi rychle vyrostlo,“ řekl jí královský otec. Jí se to však zdálo jako věčnost, a tak se na otce jen usmála.„Hotovo, jsi nádherná,“ pustila ji babička.Malá mořská víla se už velmi těšila, a tak rychle rozhýbala svůj rybí ocas, zahrkala perlami a co nevidět byla na hladině. Když se vynořila, chvilku se jen s údivem rozhlížela kolem sebe, potom začala potěšeně skákat a co nevidět se k ní přidali i roztomilí delfíni. Opravdu se vyplatilo čekat tak dlouhou dobu. Všechno bylo nádherné!Po chvíli spatřila loď, a tak se vydala směrem k ní. Na palubě bylo mnoho lidí a zdálo se, že cosi oslavují. Popošla až k okénku kajuty, kde uviděla chlapce. Až později se dozvěděla, že je to princ a na lodi právě oslavuje svoje narozeniny. Mlčky ho sledovala a nedokázala z něho spustit oči – vypadal jako mramorová socha v její zahradě!Na lodi vládla dobrá nálada a o půlnoci dokonce vypálili ohňostroj, kterého se malá mořská víla polekala, neboť nikdy předtím nic podobného neviděla. Nejdříve se skryla pod vodu, ale po chvíli se opět vynořila a také pozorovala to nebeské divadlo. Najednou však udeřil pořádný blesk, mraky se zatáhly a schylovalo se k velké bouřce.Za chvíli už vlny rozburácely celou loď, která jen tak tak odolávala velkému náporu větru. Když udeřil další blesk, přelomil se hlavní lodní stožár a loď se rozkolísala ještě víc. Voda se dostala na palubu a v zuřivém vlnobití rozdělila dřevěnou loď na polovinu. Z lodě rázem zůstaly jen trosky. Malá mořská víla


4

se velmi bála o prince a rozhodla se ho zachránit. Přeplavala přes kusy dřeva a dostala se až k němu. Omráčeného ho chytila a plavala s ním na břeh. Tam mu dala jemný polibek na čelo a rychle se skryla za skálu.Odtud na něho dávala pozor až do rána, kdy ho našli jacísi lidé. Mezi lidmi, kteří prince našli, byla i velmi pěkná princezna. První, co princ po probuzení uviděl, byla právě ona. A jen co se probral, usmál se a říká jí: „Vy jste mě zachránila. Můj anděli, zachránila jste mi život. Budu vám do smrti vděčný.“Malá mořská víla zesmutněla. To ona zachránila prince, ale nemohla se ozvat. A tak tam jen tiše želela a věděla, že ten princův úsměv měl patřit jí. Malá mořská víla zklamaně doplavala nazpět do svého království a usadila se k mramorové soše v její zahradě. Kdyby mohly mořské panny plakat, určitě by teď plakala.Její zvědavé sestry se začaly vyptávat: „No, co jsi viděla? Líbil se ti svět? Proč jsi tak smutná?“Malá mořská víla nejdříve nechtěla sestrám nic říct, ale potom se jim svěřila a skutečně se začala cítit lépe. Nejstarší sestra jí dokonce řekla, že ví, kde prince najít. To malé mořské víle konečně zlepšilo náladu. Od té doby se každý den chodila dívat na prince, který se jí líbil stále víc a víc. Po pár dnech zjistila, že se do prince bezhlavě zamilovala.Sestry měly ještě jednu zábavu. Chodívaly zpívat ke skalám, kolem kterých se plavili námořníci. Svými nádhernými hlasy je lákaly do svého království, přestože námořníci by se do takové hloubky nikdy živí nedostali.Jednoho dne se v podmořském království konala velká slavnost. Všechny sestry se pěkně vystrojily a učesaly si svoje krásné dlouhé vlasy, do kterých se uměly zabalit jako do hedvábí. Jedna je měla ohnivě červené, druhá černé, třetí šedé jako stříbro, čtvrtá kaštanově hnědé a nejmladší zářivě zlaté. Mořské víly byly překrásná stvoření a zpívaly spanile jako andělé.Slavnost začala ceremonií, na které zpívala nejmladší mořská víla. Ona totiž měla hlásek ze všech nejkrásnější. Na oslavě se bavili všichni kromě nejmladší mořské víly. Myslela na prince a ustavičně se rmoutila.„Kdyby princ věděl, že existuji. Dala bych všechno za to, abych mohla být aspoň jeden den po jeho boku,“ snívala u mramorové sochy ve svojí zahradě. Najednou


5

dostala nápad. Vzpomněla si na čarodějnici, která bydlela v temné roklině. Vydala se za ní, i když tam, kde žila, bylo jen černé bahno a mořští hadi, číhající na každého, kdo projde kolem. Dostat se až k čarodějnici bylo nebezpečné, ale malé mořské víle to nepřekáželo.Ale když k ní přišla, dostala strach.„Chci se stát člověkem, pomůžete mi?“ promluvila k ní opatrně víla.„Vím, proč jsi přišla. Chceš, aby se princ do tebe zamiloval a manželským svazkem ti dal duši, která existuje i po smrti,“ řekla čarodějnice.Malá mořská víla věděla, že lidé mají věčnou duši, ale mořské panny to mají jinak. Ty se po svém dlouhém třistaletém životě promění na mořskou pěnu a úplně se vytratí ze světa.„Něco takového je možné,“ pokračovala čarodějnice, „ale má to háček. Když se tvůj ocas promění na ty dva sloupy, zvané nohy, pokaždé když stoupneš na zem, pocítíš bolest, jako by se ti sto jehel zapíchlo do chodidel. A to není všechno. Pokud si princ vezme za ženu jinou než tebe, jejich první společné ráno bude zároveň tvým posledním a tvůj život skončí. A nezapomeň: jednou člověkem, navždy člověkem. Nemůžeš se víc vrátit nazpět do moře. Stále po tom toužíš?“ zeptala se čarodějnice.Malá mořská víla se na chvíli odmlčela, ale nakonec souhlasila: „Ano, pro prince cokoliv.“„Nebude to ale zadarmo, dáš mi svůj nádherný hlas,“ zasmála se zlá čarodějnice.„Ale jak potom promluvím a očaruji prince?“ zmateně se zeptala víla.„Budeš výjimečně půvabná. Takže?“ přiblížila se čarodějnice k víle.Malá mořská víla jen přikývla, protože její hlas si už vzala čarodějnice. Potom namíchala magický elixír, který strašidelně bublal, podala ho němé víle a poslala ji pryč. Přes to všechno víla nebyla smutná. Těšila se na to, jak bude konečně po princově boku.Když dorazila do svého království, panovalo tam ticho, protože všichni právě spali. Polibkem se rozloučila s tatínkem, babičkou i sestrami. Vyplavala na hladinu a zamířila k princovu zámku. Když přišla na břeh, vypila elixír od čarodějnice a usnula.


6

Ráno se princ procházel po břehu a spatřil tam nehybně ležící děvče. Už to nebyla mořská víla, ale půvabná dívčina. Princ jí pomohl a vzal ji k sobě na zámek. Dal jí ušít krásné šaty, a když se dívčina probrala, byla sice trochu zmatená, ale jakmile spatřila prince, všechny obavy se rozplynuly.„Nebojte se. Našel jsem vás ležet na břehu moře a chtěl jsem vám jen pomoci,“ promluvil k ní princ.Protože nemohla mluvit, jen se na prince mile usmála.Čas pomalu plynul a malá mořská víla si zvykala na svoje nohy i na bolest, která jí pokaždé připomněla domov. Chyběla jí rodina a volnost, kterou mohla zažít jedině v moři, ale svého rozhodnutí nelitovala. S princem trávila hodně času a stali se z nich skvělí přátelé. Chodili spolu na slavnosti, jezdili na koních a plavili se po moři.Jednou takto z paluby lodě uviděla i svoje sestry, jak plavou ve vodě. Zahřálo ji u srdce a s láskou si vzpomněla na domov.Vztah mezi ní a princem se postupně prohluboval. Jeden letní večer, když sledovali hvězdy, princ se jí s něčím přiznal.„V den mých osmnáctých narozenin moje loď ztroskotala a skoro všichni zahynuli. Ale mě zachránila nějaká krásná princezna. Na první pohled jsem se do ní zamiloval a doufal jsem, že ji ještě někdy potkám a požádám o ruku. Ale protože mi osud nedopřál další setkání s ní, rozhodl jsem se jednat. Prosím, šla bys ji se mnou hledat? Projdeme více království, a pokud ji nenajdu, vezmu si za ženu tebe. Kromě ní jsi mi nejbližší ty,“ přiznal princ.Malá mořská víla byla zklamaná. Věděla, že to byla právě ona, která v ten den zachránila princovi život, ale nemohla mu to říct. A tak jen přikývla a princ ji vroucně objal. Byla vděčná za každý den, který mohla strávit po jeho boku.Plavili se dva týdny, navštívili čtyři království a prohlédli si všechny princezny, ale ani jedna nebyla ta pravá. Až když se dostali do nejvzdálenějšího království, našli princeznu, kterou princ považoval za svoji zachránkyni. Princ se velmi zaradoval, ale nevěděl, že to znamená konec pro malou mořskou vílu.Netrvalo dlouho a datum svatby bylo stanovené. Malá mořská víla tomu nedokázala zabránit, mohla se jen bezradně dívat, mlčet a předstírat radost.


7

Během svatebního obřadu držela nevěstě bílou vlečku a skrz slzy se usmívala. Nu a brzy byl manželský svazek uzavřený. Večer se už malá mořská víla loučila se životem, neboť dobře věděla, že ráno přijde její konec. Zaslechla tichý šum hlasů, který ji volal k moři. Popošla blíže a spatřila svoje milované sestry. Byla ráda, že je může ještě naposledy vidět. Ale co to? Všechny sestry měly ostříhané svoje krásné vlasy.„Čarodějnice nám všechno řekla. Všeho ses vzdala kvůli princi. Ale neboj se, výměnou za naše vlasy nám dala tuto dýku. Stačí, když jí prince probodneš, potom se ti opět vrátí rybí ocas a můžeš dál žít. Buď tvůj život, nebo jeho. Udělej to, sestřičko,“ naléhaly na ni sestry a podaly jí dýku. Princ ranil její srdce, a tak byla odhodlaná ji použít.Vešla potichu do jeho komnaty, kde právě klidně spal po boku svojí nové manželky. Popošla k němu a zvedla dýku nad jeho hruď. Chvíli tam stála, ale nedokázala to udělat. Prince velmi milovala, proto ho jen jemně políbila na líce a v tichosti odešla.Jen co druhý den štěbetání ptáků oznámilo ráno, malá mořská víla se u břehu změnila na mořskou pěnu. Sklíčené sestry se jen smutně dívaly, jak je nejmladší sestra opouští.Malá mořská víla se ze všeho nejvíc bála smrti své duše, ale nestalo se tak. Předtím, než se z ní stala mořská pěna, duše z jejího těla vyletěla a přidala se k oblakům. Malá mořská víla měla opět svůj nádherný hlas a už měla navíc i křídla. Patřila teď k vílám větru. Není možné je vidět, ale když zafouká vítr, budete cítit příjemnou vůni nebo slyšet jejich jemný šepot.Byla šťastná a spokojená. Měla věčnou duši, kterou získala svojí dobrotou a laskavostí. Každé sestře dala jemný polibek na čelo a zašeptala jim: „Nikam neodcházím, budu stále s vámi. Jsem opravdu šťastná.“Rozloučila se i s novomanžely a popřála jim krásné a šťastné manželství. Princ po ztracené přítelkyni ještě nějakou dobu pátral a divil se, kam z ničeho nic zmizela, ale tušil, že se jí nic zlého nestalo a má se dobře.Víla si od té doby užívala svobody a života v podobě anděla větru.


8

Žila jednou jedna osamělá žena, která velmi toužila po děťátku. Bydlela daleko od vesnice a většinu času trávila na svojí zahrádce nebo v ovocném sadu. Měla jen jedinou kamarádku, která byla dobrou čarodějnicí. Čarodějnice byla přesvědčená, že z její kamarádky by byla opravdu skvělá máma, a tak jí jednoho dne darovala maličké semínko. Ale nic víc jí neřekla. Ani to, co z něho vyklíčí.„Dobře se o něj starej, vlož ho do té nejlepší půdy, jakou máš, zalévej ho jen čistou vodou a čas od času k němu mluv,“ radila jí čarodějnice.Žena byla zpočátku trochu zmatená, ale zaradovala se i z tak drobného dárku.Když přišla domů, udělala přesně to, co jí přítelkyně poradila. Vyhrabala kousek země, semínko zasadila a už zakrátko viděla, že rostlinka roste rychleji než ostatní. Za necelé dva dny z ní už vyklíčilo malé poupě.„Jak jsi pěkný kvítek,“ promluvila žena k rostlince a dotkla se uzavřeného kalíšku. Vtom se kalich otevřel a kvítek rozkvetl. Žena zůstala překvapeně hledět, protože uvnitř žlutého kvítku sedělo drobné děvčátko.„Snad mi čarodějnice darovala vytouženou dcerku?“ pomyslela si. Nesmírně se zaradovala a vzala děvčátko do dlaně. Byla maličká jako její malíček, a tak jí dala jméno Malenka.Malenka byla roztomilé dítě: měla dlouhé zlaté vlásky a šaty z lupínků.„Dítě moje drahé,“ šťastně šeptala žena.

MALENKA

9

„Dobrý den, maminko,“ pozdravila ji Malenka jemným hláskem.A tak se ženě splnil její největší sen a stala se matkou. Byla nepopsatelně šťastná. A protože se pomalu schylovalo k večeru, začala pro Malenku připravovat postýlku. Zhotovila kolébku z ořechové skořápky, vystlala ji lupínky a dítě uložila. Pohoupala ji, dala pusu na dobrou noc a obě se vydaly do říše snů.Od té doby trávila žena všechen svůj čas s Malenkou a konečně se přestala cítit osamělá. Společně si šily šaty, staraly se o rostlinky a zpívaly si. Hlavně Malenka měla krásný hlásek a neustále si prozpěvovala.Avšak jedné noci se všechno změnilo. Maličké Malenky si všimla velká ropucha.„Co je to za milé stvoření? Určitě bude rozkošnou nevěstou pro mého synáčka,“ pomyslela si žába a v noci ji sebrala i s ořechovou postýlkou. Malenka sladce spala, a tak ani netušila, že ji jakási zelená žába unáší pryč od její maminky.Ropucha ji zanesla přímo do močálu, ve kterém se synem bydleli.„Podívej, synáčku, co jsem ti přinesla. Toto bude tvoje nevěsta,“ položila Malenku ve skořápce na zem.„Ano, ano, velmi pěkná, kvá,“ souhlasil žabák.Kvákání žab probudilo spící Malenku.„Och, kde to jsem?“ zmateně se rozhlížela kolem sebe.„Odteď budeš bydlet tady. Už chystáme všechno na svatbu,“ řekla ropucha.„Ale… ale já se nechci vdát za žábu,“ zakroutilo hlavou vystrašené děvčátko.„Jak jsi jen drzá!“ pohlédla na ni ropucha. Šmahem ji vzala a položila na leknín uprostřed kaluže. „Pěkně tu počkej, než přichystáme močál na svatbu,“ přikázala jí a odskákala pryč.Ubohá Malenka se vůbec nechtěla stát žábou nevěstou. Ale všude kolem byla voda, takže neměla kam utéct.„Pomozte mi, prosím, zachraňte mě,“ volala Malenka o pomoc dlouhé hodiny. Až ji zaslechly rybky, které plavaly kolem. Rozhodly se, že jí pomohou, a tak přehryzaly stonek, který držel leknín na místě. Malenku začal unášet proud řeky. Zaradovala se, a když spatřila rybky, svoje zachránkyně, zamávala jim a poděkovala za pomoc.Jak se tak na leknínu plavila řekou, začala se rozhlížet kolem sebe. Příroda ji

MALENKA

10

okouzlila; všude byly květy a zeleň, barevní motýlci jí poletovali nad hlavou a štěbetající ptáčci zpříjemňovali chvíle.Netrvalo dlouho a řeka ji vyplavila na břeh. Malenka se začala toulat krajinou. Bylo léto a děvčátko se v přírodě cítilo jako v ráji. Ale léto brzy vystřídal podzim a po něm přišla zima. Malenka ještě stále chodila světem a v té zimě jí už vůbec nebylo příjemně. Mrazem byla celá zkřehlá. Chodila a hledala, kde by se mohla skrýt. Měla však štěstí. Spatřila škvíru v kmenu velkého stromu, vešla dovnitř a tam uviděla myš. Byl to její brloh.„Můžu tady zůstat? Aspoň na jednu noc, prosím. Venku bych už určitě zmrzla,“ prosila Malenka.„Jistěže můžeš. Určitě máš i hlad, že?“ zeptala se jí myška.„Určitě mám,“ přiznala Malenka. Byla velmi vděčná, že ji myška nevyhnala zpět do zimy.Myš jí nabídla zrní, a když viděla, jako maličko Malenka snědla, s úsměvem jí řekla: „Jestli jídáš takto malinko, potom můžeš se mnou zůstat třeba i celou zimu.“„Velmi ráda u tebe zůstanu,“ souhlasila Malenka.Brzy se z nich staly dobré kamarádky. Myška nosila do brlohu obživu a Malenka jí často zpívala a zpříjemňovala chvíle. A jednou, když jí takto zpívala, oznámila myška Malence novinu.„Zítra se na nás přijde podívat můj kamarád krtek. Často se navštěvujeme. Je bohatý a má velký dům, ale, bohužel, je slepý. Ale určitě se mu bude náramně líbit tvůj zpěv,“ řekla jí.Malenka se z ohlášené návštěvy zaradovala, protože ráda poznávala nová zvířátka.Krtek k nim zanedlouho zavítal a Malenka se mu ihned zalíbila. Navštěvoval je potom každý den a Malenka mu musela pokaždé něco zazpívat.„Tak, Malenko, bude z tebe nevěsta. Krtek mi prozradil, že si tě chce vzít za ženu,“ těšila se myš.Avšak Malenka se polekala, protože za krtka se ani v nejmenším nechtěla provdat. Vůbec na ni nezapůsobil – byl namyšlený a neměl rád květy.„Jen to ne, myško. Prosím, nechci být jeho nevěstou,“ říkala zoufale Malenka, ale

MALENKA

11

myš neodpovídala. V duchu se už těšila, jak bude chystat svatbu.Zima právě končila a krtek chtěl Malence ukázat svůj dům, ve kterém budou už brzy společně žít. Avšak Malence se to vůbec nelíbilo. Krtkův dům byl pod zemí, bez slunečních paprsků a květů. Takovýto život si nedokázala představit. Když šli k jeho domu, narazili na ptáčka, který ležel zmrzlý a vůbec se nehýbal.„Tito otravní ptáci. Přes léto jen cvrlikají a v zimě zmrznou, protože jsou leniví nachystat si zásoby,“ zamumlal krtek, když zakopl o toho ubohého ptáčka. „Tak mu třeba,“ poznamenal nakonec a ještě do něho kopl.Malence bylo ptáčka velmi líto a nedokázala pochopit, jak může být krtek tak bezcitný. Podívala se na ptáčka blíže a zjistila, že je to vlaštovka. Přiložila ucho k její hrudi a zaslechla slaboučké bum-bum, bum-bum. Malenka horko těžko dovlekla vlaštovku k myšce domů a tam ji přijaly.Malenka ji přikryla svojí peřinkou z lupínků a s láskou se o ni starala. Zanedlouho bylo vlaštovce mnohem lépe a zakrátko už byla zcela zdravá.Když se vlaštovka s Malenkou loučila, zeptala se jí, zda by nechtěla odejít spolu s ní. Vlaštovce se totiž zdálo, že Malenka není úplně šťastná.„Tady mám kamarádku, zůstanu s ní. Přijď mě však kdykoliv navštívit,“ odpověděla Malenka a vlaštovku na rozloučenou objala.Malenka strávila u myšky ještě celé jaro a léto, protože si stále velmi dobře rozuměly. Vadilo jí jedině to, že myš stále vyprávěla o krtkovi a svatbě. Malenka ho za muže nechtěla, ale myšce to neuměla vysvětlit. Navíc krtek byl stále s nimi a Malenka se pomalu začínala cítit jako ve vězení. Naštěstí chodívala za ní na návštěvu i vlaštovka, kterou zachránila.Nu a začátkem podzimu se přece jen měla konat svatba. Krtek byl štěstím bez sebe, ale Malenka měla hlavu ve smutku.Vlaštovka na ni však nezapomněla a při jedné z návštěv jí opět říkala: „Odlétám do teplých krajin. Tak jsem se tě přišla naposledy zeptat, jestli se chceš ke mně přidat.“Teď už Malenku nemusela víc přesvědčovat. „Ráda půjdu. Vezmi mě, prosím, s sebou,“ řekla.Malenka nasedla, vlaštovka zatřepala křídly a společně odletěly pryč. Ze srdce jí

MALENKA

12

spadl obrovský kámen, protože se v poslední chvíli vyhnula svatbě s bezcitným krtkem.Letěly dlouho předlouho, svištěly vzduchem nad zelenými lesy, horami i mořem, až nakonec přistály na krásném místě. Malence se tam velmi líbilo. Bylo tu příjemné teplo a také velké pole poseté květy, že na jeho konec ani nedohlédla. Vlaštovka odletěla do svého hnízda a Malence řekla, že když bude něco potřebovat, ať ji jen přivolá svým zpěvem.Malenka byla pořádně unavená po tak dlouhé cestě, a tak si hledala kvítek, na kterém by si mohla zdřímnout. Vyšplhala se po stonku až nahoru ke žlutému kvítku, v jakém se sama narodila, a zjistila, že na kvítku není sama. Ten ,kdosi‘ měl křídla, na hlavě zářivou korunu a nebyl o nic větší než Malenka. Malence se hned zalíbil, a jak to už bývá, Malenka se zalíbila jemu.„Říkají mi Král květů, a jak se ty jmenuješ?“ představil se jí a chytil ji za ruku.„Jsem Malenka,“ usmála se.„Pojď, provedu tě po svém království,“ vedl ji za sebou.Malenka brzy poznala mnoho podobných stvoření, a tak se už nikdy necítila osaměle. Viděla květy, jaké nikdy předtím a do Krále květů se zamilovala. Byl dobrý a srdečný. V den, kdy se Malenka provdala za Krále, jí narostla křídla a konečně mohla zkusit volnost větru.Odletěli spolu k Malenčině mamince a společně žili ve svém květinovém ráji i se všemi přáteli. Oslavovali, zpívali, tancovali a Malenka už nikdy nebyla smutná. Odejít s vlaštovkou bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké mohla udělat.

MALENKA

13

Jednoho dne se Matěj vydal do světa, že si najde nevěstu. Jak tak vandroval krajinou, zabloudil do jakési malebné vesničky, kde na veselici poznal krásnou dívčinu. Na druhý den už seděl u hospodáře, zda by mu ji nedal za nevěstu. Ten ho pěkně u sebe přivítal, usadil v kuchyni a dal mu napít vody.„Nuže, zajdi do komory pro něco na zub,“ zvolal rychtář na svoji ženu.Ta odběhla do komory, že nějaké dobroty přinese, ale už hodnou chvíli se zpět nevracela.„Nuže, dcerko moje, běž se podívat, co tam tvoje matka tak dlouho dělá, že s tím jídlem nepřichází,“ poslal otec dceru do komory.Dívčina odešla do komory, dveře za sebou zavřela, ale ani jí celou věčnost nebylo.„Co tam ty ženy tvoří, že nás tu tak čekat nechávají?“ rozčiloval se otec a teď se už i on vydal do komory.Čeká Matěj v kuchyni, posedává. Kukačka na hodinách odbíjí jednu hodinu za druhou, ale celá rodina nikde. Rozhodl se tedy jít po nich podívat, zda se jim něco nepřihodilo, když tak dlouho nepřichází. Otevře dveře komory a vidí, že všichni tři v objetí stojí a pláčou, vzlykají a bědují.„Cože se vám všem stalo?“ zeptal se udiveně Matěj.

MOUDRÝ MATĚJ A BLÁZNI

14

Jenže ti tři tak nahlas naříkali, že si Matěje v komoře ani nevšimli. Až po chvíli máma zdvihne hlavu a říká: „Podívej, Matěji, tam nahoře, přesně nad tvojí hlavou, je do trámu zaťatá sekera. Když se vy dva mladí vezmete a dítě mít budete, jistě ho budeme i sem do komory na polední spánek ukládat. Sekera může snadno spadnout na děťátko v kolébce. Ach, to bude tragédie! Proto tu naříkáme, protože téměř jistou smrt oplakáváme.“ Matěj se nestačí divit. Neví, zda se má smát, nebo rovnou spolu s nimi plakat. Utišil je, nazpět do kuchyně přivedl, usadil ke stolu a říká: „Jestli se mi podaří ještě aspoň tři takové blázny najít, jako jste vy, tak si vaši dceru za ženu vezmu.“ Bouchl dveřmi a už ho víc nebylo.Šel dnem i nocí, až přišel na velký selský dvůr. Rozhlíží se zpoza plotu, zda nějakého hospodáře neuvidí, když vtom spatří u kurníku ženu, která drží slípku a bouchá s ní o zem.„Cože to vyvádíte s tou slípkou?“ zakřičel Matěj na selku.„Ach, kuřátka se jí vylíhla, ale mléko jim nechce dát sát, šibalka jedna. Takto nám všechna zdechnou,“ postěžovala si hospodyně.Matěj se nepřestával divit, co to povídá. Kuřátka přece mléko nesají! Vzal hrst zrní, co bylo ve žlabu, a rozsypal ho po dvoře. Malá kuřátka hned vyběhla z kurníku a začala zobat zrno ze země.„Takto se slepičky chovají,“ říká Matěj selce. Ta když to viděla, dobře mu za tuto cennou radu zaplatila.„Ani to tak dlouho netrvalo a potkal jsem prvního hlupáka,“ řekl si Matěj v duchu. Šel tedy dál a po chvíli přišel do nevelké dědiny, která byla schoulená pod lesem. Už z dálky slyšel, že zvoní zvony a proti němu šla snad celá dědina v pohřebním průvodu. Ti nejsilnější chlapi nesli truhlu na ramenou a ženy v černých závojích plakaly. Když přišel blíže, vidí, že v odkryté truhle leží dívčina – avšak živá. Matěji to nedalo, a tak se zeptal: „Co je toto za pohřeb, když živou dívčinu v truhle nesete?“ Hned první žena v průvodu mu vzlykajíc říká: „To je našeho rychtáře dcera. Velké neštěstí se jí stalo. Spadly jí dva dukáty do hliněného džbánu, a jak je chtěla vyndat ven, ruka se jí tam zasekla. Dlouho předlouho jsme se pokoušeli vytáhnout ji ven, ale marně. Nechceme, aby se celý život takto trápila, to ji raději za živa pochováme, ať není všem ke smíchu.“


15

Matěj vyvaluje oči, ani neví, zda má plakat, nebo se smát. Přiskočil k dívčině, chytil její ruku a udeřil i se džbánem o rakev. Džbán se rozletěl na malé kousky a ruku děvčeti vysvobodil. To bylo křiku, radosti a výskání! Celý průvod se otočil do rychtářova domu, kde už bylo všechno k pohřební hostině připravené a změnilo se na veselici. Matěje radostí na rukách nosili, zatímco jeho klobouk koloval z jedné ruky do druhé a každý aspoň jednu zlatku dovnitř hodil. To byla odměna za to, že rychtářovu dceru před jistou smrtí zachránil.„No, tady jsem věru rovnou celou dědinu hlupáků potkal.“ říkal si Matěj a vydal se dál.Jak tak šel, přišel až k velkému hostinci, který stál na kraji cesty. Věru se i zaradoval, protože po takové cestě mu v břichu už pořádně kručelo. Vešel tedy dovnitř, že si něco chutného sní a trochu si odpočine. Jak tak sedí, vidí, jak na vedlejší stůl nanosila krčmářka plné mísy jídla. Jenže vtom všichni od stolu odstoupili. K jídlu přiběhly myši a dosyta se nažraly. Až když myši skončily, zasedli ke stolu lidé a snědli zbytky, které tam zůstaly.„Lidé, a cože to vyvádíte, že po myších jídlo dojídáte?” udiveně se zeptal Matěj. V celém hostinci nastalo ticho a všechny pohledy se jen na Matěje upíraly.Najednou však někdo říká: „Zvykneš si i ty. Dlouho jsme bojovali proti myším, ale i tak nás vždy přemohly. Takto jim dáme nažrat a potom máme od nich pokoj.“Matěj vstal od stolu, vyšel ven a zanedlouho se vrátil i s velkým kocourem, kterého našel na blízkém poli. Sedl si tam, kde seděl předtím, kocoura položil vedle sebe a zvolal na krčmářku: „Přineste mi to nejlepší jídlo, jaké tu máte.“Krčmářka za chvíli zaplnila stůl všemožnými dobrotami. Hned se sběhly myši připravené hodovat. Jenže kocour nelenil, zamňoukal a začal je jednu po druhé nahánět. Matěj si zatím pochutnával na dobrotách a bavil se tím, jak kocour honí myši kolem. Když to ostatní viděli, naobjednali si plné stoly všelijakého jídla. Každý si chtěl vyzkoušet, jaké to je, když se nemusí s myšmi o jídlo dělit. A Matěje hned za jeho nápad s kocourem dobře vyplatili.A tak se Matěj vydal zpět, svatbu si chystat, protože víc hlupáků už ani nemusel hledat. Věru kdo ví, kolik by jich ještě našel, kdyby ve své cestě dál pokračoval.


16

Jeden starý král měl tři lenivé syny. Celé dětství jen tak polehávali, zívali a práce se neměl kdo chytit. Jak rostli, nadešel čas, aby se oženili a založili si rodiny, o které by se starali.Jenže lenivým bratrům bylo doma dobře, a tak se do žádné ženitby nehrnuli a nevěsty si nehledali. Vždyť nač by, když je celé dny služebnictvo obskakovalo?Jednou se však král pořádně rozhněval a nechal přivést syny na královský dvůr. Drže v ruce tři proutky jim řekl: „Každý z vás si půjde hledat nevěstu tím směrem, kterým hodím jeden proutek. Ten z vás, který si najde nejšikovnější nevěstu, dostane polovinu království.“Nejstaršímu bratrovi hodil proutek směrem k velkému selskému dvoru. A tak se vydal k zámožnému sedlákovi s otázkou, zda mu dá svoji dceru za ženu.Druhému bratrovi hodil proutek k sedlácké chalupě, a tak zašel ke starému sedlákovi, zda by mu nedal svoji dceru za ženu.Oba bratři byli úspěšní, vždyť šlo o královské syny!Proutek určený nejmladšímu synovi dopadl až kdesi do houštiny u lesa. Vydal se tedy do lesa, aby se i on poohlédl po nějaké nevěstě. Jak tak kráčel hustým lesem, cesta ho přivedla k malé chaloupce, schoulené pod velkou borovicí. Otevřel staré dveře a rozhodl se vejít. Musel se věru pořádně sehnout, aby se

MYŠÍ NEVĚSTA

17

skrz malá dvířka dostal dovnitř. V pokojíčku nebyl nikdo. Pouze malá šedá myška seděla za stolem při světle svíčky, jako kdyby na někoho čekala.Unavený mládenec pozdravil a myška se hned začala vyptávat: „Cože tě sem přivedlo, mladý muži?“„Ach, otec mi přikázal, abych si šel hledat nevěstu tam, kam ukáže proutek. Nu a ten směřoval sem, do hustého lesa. Jenže kde tady najdu nevěstu?“ zoufal si mladík.„Tak si vezmi za ženu mě,“ navrhla mu myška.„Tebe?“ zeptal se překvapeně mladý muž.„Umím navařit, o domácnost se postarat, dobře ti se mnou bude.“Mládenec si povzdechl, ale nakonec svolil, protože v lese by i tak žádné děvče nenašel.Za několik dnů dal král svým synům a jejich nevěstám první úkol, aby zjistil, jak šikovné ženy si našli. Každá měla upéct nejchutnější chléb, jaký uměla. Nevěsty dvou starších bratrů neváhaly a hned se pustily do pečení. Druhý den přinesl nejstarší syn králi ochutnat ze žitného chleba a prostřední zase bochník ječmenného chleba.Když si však úkol vyslechl nejmladší syn, vůbec si nedokázal představit, jak by mohla malá šedá myška upéct chléb. Pověděl jí, co král žádá, a ona ho jen poslala, ať si jde v klidu lehnout a odpočinout si. Potom zavolala na pomoc všechny svoje kamarádky, malé šedé myšky, a do rána upekly mandlový chléb, jaký ještě na královském dvoře nejedli. Ráno, když nejmladší syn přinesl chléb ochutnat, král chutí mlaskal a všichni uznali, že je to ten nejlepší chléb.Král se rozhodl, že dá nevěstám i druhý úkol. „Ten, jehož nevěsta ušije nejkrásnější košili, dostane polovinu království,“ vyhlásil a synové se rozešli za svými nevěstami, aby jim oznámili nový úkol.Nevěsta toho nejstaršího ušila košili ze lnu, zdobenou krajkami. Nevěsta prostředního ušila tenčí košili z plátna a vyzdobila ji královskými ornamenty.Nejmladší syn přišel za svou myší nevěstou a zeptal se: „Dokážeš ušít košili, nebo to mám raději zkusit sám?“„Nedělej si starosti a klidně si běž odpočinout. Ráno bude všechno hotové,“

MYŠÍ NEVĚSTA

18

ujistila ho myška.Když její muž usnul, opět si zavolala šedé myšky a začaly spřádat vlákno jemnější než pavučina. Z něho potom až do časného rána šily tenkou hedvábnou košili. Když nejmladší syn donesl tuto košili na královský dvůr, nikdo ještě takovou krásu nikdy neviděl. „Nu věru, musím uznat, že tvoje nevěsta je nejšikovnější a polovinu království bych měl odevzdat tobě,“ řekl král nejmladšímu synovi, „ale ještě předtím chci všechny vaše nevěsty vidět.“Nejstarší i prostřední syn se zaradovali, protože oba měli opravdu krásné nevěsty. Jen ten nejmladší přišel do chaloupky v lese se skloněnou hlavou. Myška sedíc při svíčce v kuchyni se ho zeptala: „Cože jsi přišel tak smutný? Snad se nelíbila košile na královském dvoře?“Muž si povzdechl: „Košile se všem nesmírně líbila. Krásnější ještě nikdo neviděl. Ale zítra mám na královský dvůr přivést svoji nevěstu a nevím, co si teď počnu.“„Nic se neboj a jdi si lehnout po těžkém dnu,“ uklidňovala ho myška.Ráno se nejmladší z bratrů vydal na královský dvůr a za ním šla i jeho nevěsta – myška. Seděla ve vajíčkové skořápce a táhlo ji šest šedých myšek.U mostu, který přetínal řeku, potkali stařečka s holí. Ten když uviděl myšku, která sedí ve skořápce a další myšky ji táhnout, rozesmál se tak, že sotva lapal po dechu a z rozmaru je holí shodil do divoké řeky. Mladý muž neváhal, přiskočil ke starci a chytil ho za límec. Takto se nemůže chovat k jeho nevěstě! Jenže vtom z řeky vycválalo šest šedých koní a zlatý kočár, ve kterém seděla krásná princezna.„Jen si přisedni, muži můj, to jsem já, myška z malé chaloupky – tvoje žena.“Překvapený mladík si sedl do kočáru a společně se vydali na královský hrad. Cestou mu jeho žena vyprávěla příběh o dávné kletbě, kterou na ni uvrhl zlý čaroděj a zaklel ji do malé šedé myšky. Kletbu mohl prolomit jen ten, kdo bude ochotný vzít si ji za ženu a bude ji mít rád. O zbytek se postarala bouřlivá říční voda, která smyla svou silou kletbu a proměnila ji opět v krásnou dívku.Když přišli na královský dvůr, všichni mohli oči nechat na krásné princezně. A král jen nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak si jeho nejmladší lenivý syn dokázal v hustém lese najít tak šikovnou a krásnou nevěstu.

MYŠÍ NEVĚSTA

19

V jedné daleké zemi nebyly téměř žádné kopce. Jen rovná zem s krásnými zelenými loukami a jezírky. U jednoho takového jezírka stál velký majestátný dub. Už tam musel růst mnoho roků, protože měl opravdu silný a pevný kmen a jeho koruna byla pořádně rozvětvená a hustá. Dub byl velmi hrdý na svoji sílu a krásu. Neustále všem kolem připomínal, že je nejhezčí a nejsilnější.„Nikdo na mě nemá a nikdo si na mě netroufne,“ říkával často, aby svoje okolí ujistil o své síle a kráse.Nedaleko, na břehu jezírka, rostla třtina. Dub si jí nikdy pořádně nevšímal, protože třtina byla malá, klidná a tichá. Nijak na sebe neupozorňovala, jen občas ve větru jemně šuměla listím. Kromě toho poskytovala úkryt malým živočichům, kteří se v jejím stínu cítili bezpečně.Jednoho dne přišel do krajiny silný vítr. Hrozivě vyl a ničil všechno, co mu stálo v cestě. Větve stromů se lámaly, jako by byly ze zápalek. Střechy na domech létaly všude po okolí, okenice pleskaly a rozbíjely okna. Každý, kdo mohl, schoval se, kde se dalo.Když vichřice přišla k jezírku, dub hrdě stál a hroznému větru kladl odpor. Ještě nic nedokázalo tento starý, majestátný dub přemoci, a tak byl přesvědčený, že i tomuto větru bez problémů odolá. Jenže v ten den byl vítr silnější než kdykoliv předtím.

O DUBU A TŘTINĚ

20

Po těžkém boji se dub vyvalil z kořenů a zřítil se k zemi. Když poražený strom padl na zem, všiml si malé třtiny u jezírka. Vůbec se nezdálo, že by jí vítr dělal nějaké starosti. Neustále se kývala z boku na bok podle toho, jak vítr měnil směr. Když víc zafoukalo, jen jemně zašuměla a odolávala dál. Dub, sražený k zemi, to jen nechápavě sledoval.„Jak je možné, že dokážeš odolat tak silnému větru? Jsi tak křehká a jemná! Vítr tak silný, že dokázal porazit i mě, přece musí zničit i tebe,“ ptal se nechápavě dub.„Byl jsi příliš hrdý na svoji krásu a sílu. Kvůli své tvrdohlavosti ses postavil větru, který byl silnější než ty. Viděl jsi přece, jak ničí všechno kolem, ale tvoje hrdost tě zaslepila,“ zašuměla klidně třtina, „my třtiny víme, že jsme slabé, proto neklademe odpor, a když přijde vítr, jen skloníme hlavy, aby okolo nás prosvištěl.“Zdrcený dub musel uznat svoji porážku a i to, že někdy je lepší ustoupit než za každou cenu vzdorovat.

O DUBU A TŘTINĚ

21

Bylo jednou jedno děvčátko. Jmenovalo se Maruška a bydlelo v domku u lesa s macechou a nevlastní sestrou. Macecha Marušce sice poskytla střechu nad hlavou, obživu a šatstvo, ale v lásce ji věru neměla. Macecha měla i vlastní dceru, která se jmenovala Helena. Tu měla nadevše ráda a starala se o ni jako o porcelánovou panenku. Maruška musela dělat všechnu práci v domě, prala, uklízela, vařila, starala se o zahrádku a šila. Matce to však nikdy nestačilo. Protože byla Maruška mnohem hezčí než její sestra, macecha se velmi bála dne, kdy k nim přijdou nápadníci. Bála se, že by nápadníci nechtěli její drahou Helenku, ale Marušku. A to přece nemohla dopustit! Dumala, dumala, až jednoho dne vymyslela plán. Jednou večer, uprostřed zimy, poslala Marušku natrhat do lesa fialky.„Ale maminko, vždyť venku mrzne, kam vám mám jít natrhat fialky?“ divila se Maruška. Bez otálení by jí šla natrhat cokoliv, ale teď věděla, že to není možné.„Jak se opovažuješ odmlouvat, ty budižkničemu? Jdi, ať tě tu už nevidím! A bez květin se domů ani nevracej!“ křičela na ni. Hodila po ní zimní kabát a zavřela za ní dveře, ještě i zamkla.„Ach, co si jen teď počnu,“ vzdychla si Maruška. Sněhová pokrývka jí sahala až po kolena a zábl ji ledový vichr. Dlouho předlouho chodila po tom chladném

O DVANÁCTI MĚSÍČKÁCH

22

nočním lese. Už začínala pomýšlet na to, že tam asi zahyne, když vtom spatřila v dálce světlo. Bylo sice jen velmi slabé, ale vydala se k němu.Když přišla blíže, zjistila, že to hoří plamen v ohništi a kolem velkého ohně sedí dvanáct mužů. Tři mladí jako Maruška, tři starší, další tři ještě starší a poslední tři nejstarší byli už bělovlasí. Bylo to dvanáct měsíčků. Každý z nich vládl jednomu měsíci v roce. Nejdříve se polekala, ale touha po teple byla silnější, a tak k nim promluvila:„Dobrý večer přeji. Prosím, dovolte mi ohřát se trošičku, zmrzlá jsem na kost.“„Děvče milé, co děláš v tomto nečase v noci na vrchu kopce?“ zeptal se jí starý pán, který seděl na nejvyšším kamenu, drže v ruce ledové žezlo. Byl to Leden, právě teď měl moc v rukách on.„Macecha mně kázala natrhat fialky, bez nich se prý nemám vůbec vracet,“ přiznala smutným hlasem Maruška.„Nu, tak ti pomůžeme. Bratře Dubne, pojď na moje místo a vládni na chvíli,“ postavil se mohutný Leden a odevzdal žezlo mladšímu bratrovi. Žezlo hned zezelenalo a na jeho vrchu se objevila poupata rostlin. Dvakrát jím bouchl o zem a už na tom místě roztál sníh. V okamžiku tam vyrostla tráva a rozkvetlé fialky.„Rychle sbírej,“ nabádal Marušku Duben. Chvilku se překvapeně dívala, jaký zázrak se to před ní děje, ale potom začala fialky opatrně trhat. Když už měla z fialek pořádnou kytičku, sníh a mráz opět pokryly malý zezelenalý kousek země. Marušku ani ve snu nenapadlo, že by mohla být svědkem takové magie.„Děkuji, děkuji vám z celého srdce,“ vroucně k nim promluvila a vydala se rychle zpět domů.Helena s macechou zůstaly pořádně zaražené, když spatřily ve dveřích Marušku s fialovou kytičkou.„Kde si je natrhala?“ zasyčela na ni nevlastní matka a vytrhla jí ty krásné květiny z rukou.„Tam, až úplně nahoře na kopci. Tam jich pár roste,“ pověděla Maruška a těšila se, že se může aspoň trošku ohřát v skromném příbytku.Maruška nechtěla věřit vlastním uším, když jí druhý den drahá sestra Helena přikázala natrhat jahody.


23

„Sestro moje, vždyť víš, že jahody teď nerostou. Až začnou růst, ráda ti je zajdu natrhat,“ usmála se na ni Maruška.Macecha hned k Marušce popošla a s hněvem v hlase jí nakázala: „Když ti něco Helenka řekne, tak to hned splň. Žádné odmlouvání! Jdi už, ať už tě nevidím! A bez jahod se nevracej!!“Opět se to ubohé děvče ocitlo venku v kruté zimě. Znovu celé hodiny chodila po lese a probíjela se skrz sněhové závěje. Byla hladová a unavená, ale nakonec uviděla v dálce světlo. Doufala, že i tentokrát jí pomůže dvanáct měsíčků.„Dobrý večer přeji. Já jsem Maruška a včera jste mě zachránili. Můžu se znovu ohřát u vašeho ohníčku?“ zeptala se a zkřehlou rukou ukázala na plamen.„Copak jsi sem přišla hledat dnes?“ promluvil Leden.„Jahody, drahý Ledne, pro jahody mě dnes poslali,“ odpověděla.„Vždyť jahody rostou v létě, Maruško. A teď je zima, čas Vánoc a klidu,“ řekl starý pán.„Já vím, já to dobře vím. Macecha si to však nenechala vysvětlit a bez jahod se domů vrátit nemůžu,“ řekla smutně.„Červne, bratře můj, odevzdávám ti svoji moc, pomoz Marušce,“ rozhodl Leden. Potom vstal a vyměnil si místo s Červnem.Žezlo znovu bouchlo dvakrát o zem, sníh roztál, ze země vyrostla tráva a vykvetly jahody. Maruška si nabrala celou zástěru červených jahod, poděkovala a vydala se nazpět.Doma si macecha s Helenou pochutnaly na čerstvých, sladkých jahodách a unavená Maruška se vydala si zdřímnout.Neuběhlo ani pár dnů a macecha znovu k večeru posílala Marušku do lesa. Teď si vymyslela, že jí má přinést hrušky. I sám pán Bůh viděl, že se ji macecha snaží co nejdříve vystrnadit z domu a nejlépe navždy.„Teď? V zimě na hrušky? Neposílejte mě znovu do té zimy, prosím,“ klekla si Maruška před macechu a rozplakala se.„Zase mi odmlouváš?! Marušo, vstaň a jdi už, ať tě už nevidím! A bez hrušek se domů nevracej!“ křičela macecha.Utrápená Maruška chodila kopci a dolinami, oči měla uplakané a prsty zkřehlé.


24

Už si myslela, že úplně zabloudila a nikdy nenajde cestu zpět, když naštěstí v dálce spatřila už známé světlo.„Měsíčkové moji, pomozte mi ještě jednou, prosím,“ popošla k Lednu a sepjala ruce, jako by se modlila. Už byla opravdu zoufalá a nevěděla, co si počít.„Ach, Maruško, a co potřebuješ tentokrát?“ zeptal se bělovlasý Leden.„Hrušky, prosím pěkně,“ řekla a setřela si slzy z lící.„Nu pojď, bratře Září.“Září převzal žezlo, dvakrát jím udeřil o zemi a z půdy začal růst strom s plody hrušek.„Maruško, rychle obírej,“ popohnal ji Září.Stihla však sebrat jen dvě malé hrušky a kouzlo pominulo.„Jsem vám velmi vděčná,“ poděkovala, s láskou se usmála na dvanáct měsíčků a rozběhla se domů.Když přišla, macecha ji hned nevraživým pohledem přivítala.„Proč ti to tak dlouho trvalo? Dej to sem,“ vtáhla ji macecha dovnitř a sebrala obě hrušky.„To jsi donesla jen dvě? Určitě jsi ostatní po cestě snědla, ty nenasyto!!“ křičela na ni Helena.„Pravdu máš, Helenko,“ přitakala macecha.„Půjdu si sama nasbírat, když jsi tak neschopná a nenasytná,“ řekla Helena a už si brala kabát a vyšla do chladné noci.Také Helena dlouho po lese chodila a také stejné světlo po čase spatřila. Také ona už byla celkem prochladlá, když dorazila k dvanácti mužům.„Jak ses sem dostala, děvče?“ promluvil k ní Leden.„Co ti je do toho, dědku jeden. Na hrušky jdu!“ odsekla drze Helena.To se samozřejmě, dvanácti měsíčkům nelíbilo, a tak děvče vyhnali a spustili takovou vichřici a fujavici, jakou svět dosud neviděl. Helena proti takovému počasí neměla šanci a ztratila se někde v lese.Když macecha viděla, že její drahá dcera se ne a ne domů vrátit, vydala se sama ji hledat. Do té sněhové bouřky by se sice ani sám čert nepustil, ale macecha si troufla. Neměla úctu před nikým, ani před mocnou přírodou. A co se s ní stalo?


25

Také se nakonec ztratila v tmavém lese. A jestli se ztratily spolu s Helenou a jestli samy zmrzly, to už nikdo neví.Ustrašená Maruška je ještě dlouho doma vyčkávala, ale ani jedna se už víc nevrátila.Začala si Maruška pěkně v domku žít, vyšívat, uklízet a husy na louku vodit. A jednoho slunného jarního dne šel kolem Maruščina domku pěkný junák a věru si hned ti dva do oka padli. Od té doby šťastně spolu žili a žádní zlí lidé jim už život neztrpčovali.


26

Byl jednou jeden hrnčíř, který chodíval každý týden na trhy prodávat džbánky. Cesta tam mu obvykle trvala velmi dlouho, protože cesty byly hrbolaté a klikaté a džbánky se mohly snadno rozbít. Šel vždy velmi pomalu, ale všechno zboží se i tak otřásalo a hrnčířův vůz bylo slyšet široko daleko.Jednoho dne se do kraje přihnaly silné deště a pršelo skoro celý týden. Potoky byly plné zurčící vody a na mnohých místech se vylily do polí a na cesty. A tak hrnčíř jen doma seděl a čekal, kdy přestane pršet, aby se mohl znovu vydat do města na trhy. Když konečně vyšlo slunce, potěšený hrnčíř začal vůz nakládat výrobky. Všechno kolem bylo promočené od dlouhotrvajících dešťů a cesty byly pořádně rozbahněné. Jak se vydal na cestu, kola se začala bořit do bahnité země a jeho kůň jen s velkou námahou táhl vůz plný džbánků.Netrvalo dlouho a kola nadobro uvázla v bahně. Kůň s vozem se ani nepohnul. Hrnčíř pobízel koně, jak jen uměl, ale ten jen ržál a oddechoval, ale stále nic. Po hodné chvíli, když se ani o kousek nepohnuli, začal hrnčíř zoufale křičet a bědovat: „To se na mě musí opravdu všechna smůla světa nalepit? Nikdo mi nepomůže a na všechno jsem sám! Kde je ten silný Herkules? Nač mu je síla, kterou dostal od bohů, když mi nepřijde pomoct?“Jenže Herkules velmi dobře slyšel, jak nešťastný hrnčíř běduje a volá o pomoc.

O HERKULOVI A HRNČÍŘI

27

Rozhodl se, že se půjde podívat, co zlého se mu stalo, když tak zoufale křičí. Ale když viděl hrnčíře, jak na voze sedí a šlehá bičem ubohého koně, rozhněval se a říká: „Jak můžeš žádat pomoc od druhých, když sám sedíš na zadku a nic neděláš? Když uvidím, že i ty se snažíš, rád ti přijdu na pomoc.“Překvapený hrnčíř seskočil z vozu, vyhrnul si rukávy a pořádně se zapřel do vozu. A vtom i kůň zabral. Vůz se pomalu pohnul a kola se postupně vysvobodila z bahnitého zajetí.Proto vždy před tím, než požádáte o pomoc, zamyslete se, zda jste skutečně sami udělali všechno pro to, aby se situace změnila k lepšímu.

O HERKULOVI A HRNČÍŘI

28

Byla jednou jedna malá vesnička, ve které bydleli pouze lidé z jednoho kmene. Byli to prostí lidé, kteří se živili řemeslem. Kuli železo a lovili divokou zvěř. Mezi těmito obyvateli vyrůstalo i roztomilé děvčátko, které vypadalo úplně jinak než ostatní děti. Díky svojí nevídané kráse působilo jako nějaká nadlidská bytost. Její rodiče byli na svoji dcerku velmi hrdí a rádi se jí chlubili. Když po letech z děvčátka vyrostla nádherná mladá žena, rodiče začali pomýšlet na dceřinu svatbu. Umínili si, že jejím ženichem by neměl být jen tak nějaký muž z jejich kmene. Byli přesvědčení, že jejich dcera si zaslouží mít za muže tu nejmocnější bytost na světě. Celé dny přemýšleli nad tím, kdo by mohl být hodný jejich dcery. Přemýšleli o všech velkých osobnostech, které chodily po světě.Po čase dospěli k názoru, že tou nejmocnější bytostí na celém světě je bůh slunce, a proto by se jejich dcera měla provdat právě za něho. Rodiče neváhali, zatloukli dveře na svojí chalupě a vydali se na dalekou cestu za bohem slunce. Když se jim ho po několika dnech podařilo najít, bůh slunce se jich zeptal: „Lidé milí, co vás za mnou přivádí?“ „Naše dcera je krásná a připravená na vdavky, takže pro ni hledáme toho nejlepšího ženicha. Nu a ty si nejmocnější bytostí na světě, takže jsi určitě hoden naší dcery,“ řekl otec. „Jsem rád, že si to o mně myslíte. Ale existuje někdo, kdo je přece jen mocnější, než jsem já,“ řekl jim bůh slunce.

O HLEDÁNÍ NEJMOCNĚJŠÍ BYTOSTI

29

„A kdo to je?“ zeptali se překvapení rodiče.„No přece mrak je mocnější než já. Kdykoliv může skrýt moji tvář a zhasit moje zářivé paprsky. Stačí, že mě překryje a já v tom okamžiku zůstanu neviditelný,“ odpověděl bůh slunce.A tak se rodiče vydali dál, aby vyhledali boha mraků. Když ho našli, nabídli mu svoji dceru za ženu, s tím, že on je nejmocnější bytostí světa a nikoho silnějšího na celém světě není.Ale bůh mraků jim říká: „Nemůžu s vámi souhlasit, protože existuje někdo, kdo je silnější než já. Je to vítr. Fouká, duje a dokáže mě roztrhat třeba i na tisíc kousků.“Když ho rodiče vyslechli, vydali se opět na cestu hledat boha větrů. Po strastiplné cestě ho našli a hned mu vysvětlili, z jakého důvodu za ním přicházejí.Bůh větrů jim říká: „Ano, jsem mocný. Ale jsou i silnější, než jsem já, a s těmi si ani já nedokážu poradit, i přes moji velkou sílu. Dokážu odfouknout cokoliv, ale lesy stále stojí pevně proti mně a odolávají mojí síle. S nimi věru nedokážu pohnout.“A tak rodičům nezbývalo nic jiného, než se vydat za bohem lesů. Když ho našli, vysvětlili mu, proč k němu měřili tak dlouhou cestu.Bůh lesů jim na to říká: „Nu, ale ani já nejsem nejmocnější na světě. Myši do mě hloubí díry a já jim v tom nedokážu nijak zabránit. Podívejte, i teď si dvě myšky odlupují z mojí kůry a stavějí noru.“Ubozí rodiče už začínali být po tom zdlouhavém a neúspěšném hledání ženicha bezradní. Ale rozhodli se, že ještě vytrvají a vyhledají i vládce myší a nabídnou mu svoji krásnou dceru.Ale i ten rodičům řekl, že není nejmocnější na světě, protože právě lidé z jejich kmene dokážou myši snadno chytit a sníst.Nešťastní rodiče se tedy vrátili zpět domů. Skončili tam, kde svoje hledání začali. Přestože muži z jejich kmene opovrhovali, protože se domnívali, že pro jejich dceru nejsou dostatečně silní a mocní, zjistili, že právě někdo z nich bude tím nejlepším manželem.Ženichem se tedy stal muž, se kterým se jejich dcera znala už od malička. Rodiče jim uspořádali krásnou svatbu a společně žili šťastně a spokojeně.

O HLEDÁNÍ NEJMOCNĚJŠÍ BYTOSTI

30

V jednom lese žil velký, majestátný jelen. Byl okrasou celého okolí, a když kráčel po pastvinách, všechna lesní zvířata se chodívala na tu krásu dívat.Jednou, když se jelen přišel napít k lesnímu jezeru, spatřil ve vodě svůj obraz. Zahleděl se na svoje velké, košaté parohy, které se mu tyčily na hlavě jako královská koruna. Sám se nemohl vynadívat na takovou krásu.„Mám opravdu krásné parohy,“ pomyslel si v duchu.Ale když popošel blíže ke břehu, spatřil v odrazu vody i svoje nohy. Připadaly mu slabé a tenké. Vůbec se nehodily ke zbytku těla a už vůbec ne k tomu majestátnímu paroží. Nahněvaně kopl do vody kamínek, aby se nemusel dál dívat na tak nepěkné nohy.„Ach, jaká škoda, že nemám i nohy tak silné a krásné. Jsou příliš tenké a slabé,“ povzdechl si jelen.Jelen se ještě hodnou chvíli prohlížel v odrazu vody a snažil se najít pozici, ve které by jeho nohy vypadaly co nejmohutnější. Byl tím taký zaujatý, že si vůbec nevšiml, jak ho opodál pozoruje lev. Když lev viděl, že jelen nedává pozor, pomalu se k němu přikradl. Už už chtěl na něho skočit, když vtom si ho jelen všiml a začal utíkat. Vyběhl na otevřené pastviny, kde se díky štíhlým, rychlým nohám lvovi rychle ztratil.

O JELENOVI A JEZÍRKU

31

Když lvovi utekl, vběhl do lesa, že si trochu vydechne. Ale jak vešel mezi stromy, zapletly se mu parohy do větví. Snažil se osvobodit, ale nemohl se ani pohnout. Potřásal hlavou, co mu síly stačily, jenže čím víc se snažil dostat parohy ven z větví, tím víc se zamotával. Brzy spatřil lva , který ho dobíhal, a věděl, že je s ním konec.„Ach, jaký jsem byl jen hlupák. Nohy, které mi tak dobře sloužily, jsem podceňoval. A parohy, na které jsem byl taký pyšný, mě zradily.“Proto pamatujte, že ne vždy to nekrásnější je i to nejlepší.

O JELENOVI A JEZÍRKU

32

Na jedné louce u lesa bylo velké mraveniště. Mravenci pochodovali sem a tam a stále něco nosili. Opodál se pásla mladá kobylka. Chvíli je pozorovala a potom se zeptala: „Co to nosíte, mravenci?“„Chystáme potravu na zimu. Až přijde sníh a mráz, pokryje celou krajinu a my se už k potravě nedostaneme,“ odvětili mravenci.Kobylku to rozesmálo. „Jak jsou jen hloupí, když pracují v tak krásném letním dnu.“ pomyslela si.„Dnes je tak nádherně! Je třeba si užívat léto a hrát si,“ říkala mravencům, „jen blázni pracují, když je takto pěkně.“Jenže mravenci kobylku neposlouchali a dál shromažďovali všechno, co by se jim v zimě mohlo hodit. Nosili listy a větvičky, kterými zpevňovali domeček, hřiby, borůvky a lesní plody, které nesli z hlubokého lesa někdy i celý den. Kobylka zatím dováděla na louce a vždy, když procházela kolem mravenců, domlouvala jim, aby mysleli na zábavu a užívali si slunce.Jednoho dne přistál kobylce na nosu dubový list. Byl celý žlutý, a když se rozhlédla, všimla si, že všechny listy mění barvu ze zelené na žlutou nebo červenou. Přišel podzim. Dny se zkracovaly a už nebyly tak teplé a slunné jako kdysi. Ale trávy bylo na louce stále dost a kobylka nevěřila, že by mohla někdy zmizet. O potravu se vůbec nebála.

O KOBYLCE A MRAVENCÍCH

33

Mravenci stále neúnavně pochodovali sem a tam. V jedné řadě směrem do lesa a v druhé řadě ven z lesa. Každý z nich poctivě nesl něco, co se bude hodit během dlouhé zimy.Listy opadávaly stále rychleji, a co nevidět skutečně přišla zima. Sníh přikryl louku a tráva zůstala uvězněná pod ním. Ať se kobylka jakkoliv snažila, nedokázala se dostat ani k jednomu stéblu. Stále narážela jen na vrstvu ledu. Nakonec celá vyhladovělá zašla k mraveništi, aby si od mravenců vyprosila něco na zub.„Milí mravenci, nuže dejte mi něco z těch zásob, co jste si celé léto dělali. Mám velký hlad,“ prosila kobylka.Jenže mravenci nechtěli ani slyšet o tom, že by měli celou zimu kromě sebe živit také lenivou kobylku.„Celé léto ses nám posmívala a teď nás jdeš prosit o pomoc? Naše zásoby nám vystačí akorát do jara, pomoc musíš jít hledat někde jinde,“ nedali se mravenci.A tak se smutná a vyhladovělá kobylka vydala pryč a mohla jen doufat, že se nad ní někdo někde slituje.

O KOBYLCE A MRAVENCÍCH

34

Bylo jednou jedno jezero. Z dálky připomínalo obrovské zrcadlo, protože se v něm odráželo všechno, co bylo nablízku. Po hladině jezera plavaly krásné, majestátní labutě. Široko daleko nebylo elegantnějšího a půvabnějšího tvora, než byly ony. Celé dny trávily na vodě, protože jejich husté bílé peří se vůbec nenamočilo a chránilo je před zimou a chladem.Okolo jezera rostly vysoké topoly, ve kterých hnízdily černé vrány. Chodívaly k jezeru lovit potravu a jejich skřehot bylo slyšet široko daleko.Jedna vrána však k jezírku nelétala jen kvůli potravě. Velmi ráda pozorovala labutě, obdivovala jejich eleganci a krásu, až si jednoho dne umínila, že se chce stát jednou z nich. Ačkoli si spokojeně žila na stromě v pevném a suchém hnízdě spolu s ostatními vránami, nelíbila se sama sobě. Říkala si, že až tehdy, když začne žít tak, jak žijí labutě, bude se sebou spokojená.A tak opustila svoje hnízdo v korunách stromů a začala labutě napodobovat. Vešla do vody a učila se plavat tak jako ony. Držení těla se snažila mít stejné, aby vypadala z dálky jako labuť. Peří si každý den dřela o kamínky na břehu, protože chtěla, aby zbělelo. Dokonce se začala živit stejnou potravou jako labutě. Jenže nic z toho nepomáhalo. Stále nebyla se sebou spokojená a kromě toho se začínala cítit velmi špatně.

O LABUTI A VRÁNĚ

35

Křídla měla úplně oslabená, protože z neustálého máčení ve vodě jí pírka vypadala a zřídla. Z labutí potravy ji bolelo bříško, a tak vrána chřadla a churavěla. Brzy už nezvládla ani pořádně létat. Dokázala jen skákat kolem jezírka.Trvalo příliš dlouho, než si uvědomila, že z ní nikdy labuť nebude. Ale co bylo ještě důležitější, pochopila, že na to, aby byla se sebou spokojená, musí přijmout, kým skutečně je. Že je vrána, a ne labuť. Vrátila se do svého hnízda mezi ostatní vrány a pomalu se začala uzdravovat a opět nabírat sílu.

O LABUTI A VRÁNĚ

36

Jistý muž žil skromně v prosté chaloupce na konci vesnice. Měl jen jeden pohár na vodu, jednu misku na kaši a dřevěnou postel. Jednoho dne se však na něho usmálo štěstí a on zdědil po vzdáleném příbuzném velké bohatství. Najednou mohl mít všechno, na co si pomyslel a o čem sníval. A tak se velmi změnil. Začal utrácet, jako by se peníze neměly nikdy utratit. Ačkoliv byl sám, přestěhoval se do velkého honosného domu. Nakoupil drahé zařízení a žil si jako král. Každým dnem utrácel rychleji a rychleji. Chtěl mít úplně všechno, na co mu padl zrak, a vůbec nepřemýšlel nad tím, zda to opravdu potřebuje.Ale jednoho dne si přece všiml, že mu peníze ubývají. Rozmýšlel, jak přijít k dalším, ale do práce se mu jít nechtělo. A tak začal hrát karty doufaje, že vyhraje další peníze a bude moci žít spokojeně dál. Jenže stal se pravý opak. V kartách všechno prohrál. I poslední úspory, i honosný dům se vším zařízením. Zůstal mu jen jeden zimní kabát. Muž si však nedělal těžkou hlavu. Stále věřil, že se to nějak dá do pořádku a že se k němu zase štěstěna vrátí.Skončila dlouhá a těžká zima a přišlo brzké jaro. Muž se vydal na procházku a slunce mu hřálo tvář. Nad hlavou mu poletovali ptáci, a když si všiml, že jsou mezi nimi i vlaštovky, pomyslel si, že co nevidět přijde léto.„Bude léto a tento kabát mi za chvíli bude na nic. Prodám ho, získám nějaké

O MARNOTRATNÍKOVI A VLAŠTOVCE

37

peníze a můžu se mít zase dobře,“ říkal si s nadějí.A tak také udělal. Vydal se ke kupci a za pár drobných mu prodal kabát. Jenže jaro bylo ještě křehké a hned druhý den se počasí změnilo. Přišel mráz, začal foukat silný vítr a déšť nepříjemně bičoval tvář. Jak se marnotratník celý promrzlý a vyzáblý vracel zpět do svojí chatrče, spatřil na zemi zmrzlou vlaštovku. Trpce se pousmál a potichu zamumlal: „Oklamala jsi mě. Když jsem tě viděl, myslel jsem, že léto přineseš a kabát nebudu víc potřebovat. A teď tu zmrzneme oba.“

O MARNOTRATNÍKOVI A VLAŠTOVCE

38

Kdesi daleko, v kopcích, byla malá horská osada. V ní žil starý dřevorubec, který celý život těžce pracoval, aby uživil svoji rodinu. Chodíval kácet stromy k horskému potoku. Když práci dokončil, kmeny spouštěl dolů po vodě a ty se plavily až do osady, která byla dole u jezera. Tam je lidé zachytili a dál zpracovali na dřevěné misky, nábytek a všechno, co bylo potřebné.Jednou tak kácel jeden strom, sekera mu vyklouzla a spadla do horského potoka. Voda byla příliš prudká, a proto se dřevorubec neodvážil sekeru vylovit. Chodil sem a tam a naříkal , neboť netušil, co si bez sekery počne. Tento nářek zaslechl Merkur, bůh vody, a přišel se podívat k bystřině, co se to tam stalo. Když viděl starého člověka, jak naříká nad utopenou sekerou, řekl si, že mu pomůže. Vytáhl z potoka zlatou sekeru a podal ji dřevorubci.„Děkuji ti, Merkure, ale toto není moje sekera. Nejraději bych kácel s tou mojí starou, protože ta mi dobře padne do ruky. Zkus, prosím tě, ještě pohledat, zda tam nenajdeš ještě nějakou jinou,“ dřevorubec odmítá zlatou sekeru.Merkur tedy zalovil znovu a vytáhl sekeru, tentokrát celou ze stříbra. Jenže i tu stařeček odmítl, a tak Merkur lovil znovu, až vytáhl starou sekeru – přesně tu, která dřevorubci padla do vody.„Ano, to je ta moje,“ natěšeně zvolal dřevorubec.

O MERKUROVI A DŘEVORUBCI

39

Merkurovi se velmi líbilo, jak čestně se dřevorubec zachoval, a tak mu daroval i zlatou i stříbrnou sekeru.Když se starý dřevorubec večer vrátil domů, vyprávěl svojí ženě, co se mu dnes přihodilo. Společně se radovali a se zlatou sekerou hned zkoušeli hřebíky do stěny zatlouci. Ale celý příběh zaslechl i jejich soused. Hned druhý den ráno se i on vydal daleko do lesa, až k horskému potoku. Když přišel k bystřině, hodil svoji sekeru do vody a začal naříkat. Nářek opět zaslechl Merkur a šel se podívat, co se stalo. I tomuto dřevorubci se rozhodl pomoci a vytáhl z vody zlatou sekeru.Rozradostněný dřevorubec hned zvolal: „To je ona, to je moje sekera.“Merkur však poznal pravdu a pořádně ho rozhněvala mužova chamtivost. Zlatou sekeru mu sebral a nechal zmizet. Zbytečně prosil a naříkal – zlatá sekera nebyla a jeho vlastní zůstala navěky ležet na dně horského potoka.

O MERKUROVI A DŘEVORUBCI

40

Každý večer se na obloze zjeví Měsíc. Hrdě putuje po nebi, ukazuje svoji krásu a užívá si, že ho lidé pozorují a obdivují. Nejdříve odhalí malý kousek, který nazýváme srpek, potom ukáže svoji polovinu, tehdy nám připomíná písmeno „D“, a nakonec se zjeví v celé svojí kráse, která poutá největší pozornost. To se nazývá úplněk. Následně se opět postupně zahaluje, couvá, připomíná písmeno „C“, a tak má stále jinou podobu.Měsíc chce stále vypadat lépe a lépe. Všechny jeho podoby se mu už omrzely a každý večer, když cvrlikají cvrčci, on přemýšlí nad tím, jak by mohl svůj vzhled ještě vylepšit.Rozhodl se poprosit svoji matku, aby mu ušila nějaké pěkné šaty, ve kterých by se mohl předvést před celým světem. Představoval si dlouhý plášť, v němž by se procházel po obloze, nebo nějaký pěkný klobouk, ve kterém by skutečně zazářil.Jeho matka jen smutně vzdychne a kroutí hlavou nad marnotratností svého syna.Nové šaty mu neustále vymlouvala: „Nemůžu splnit tvoje požadavky, to přece nejde.“„Proč nemůžeš? Proč mi nechceš dopřát novou podobu? Tato mě už omrzela.

O MĚSÍCI A JEHO MATCE

41

Chodím takto celou věčnost a určitě už nikoho nebavím,“ fňukal neustále Měsíc a dožadoval se nových šatů.Měsíc považoval nové šaty za tu nejdůležitější věc na světě a nejraději by si je hned oblékl. Celý den si představoval, jak vyjde večer na oblohu a všechny překvapí svojí novou podobou. Byl už tak nešťastný, že v zoufalství hodil na zem zrcadlo a rozbil ho na malé kousky.„Zkus se trochu zamyslet a hned pochopíš, že pro tebe nedokážu ušít šaty, které by ti seděly,“ domlouvala mu matka, když viděla, že se Měsíc nechce vzdát své marnotratné touhy.Jenže Měsíc na nic nedokázal přijít a stále se ptal, proč to není možné.„Protože se neustále měníš. Nejdříve jsi štíhlý a vypadáš jako srpek, potom ti začne růst bříško a nakonec vypadáš jako pecen okrouhlého chleba. Jak bych ti mohla ušít šaty, když nejsou ani dva dny, kdy bys byl stejný? To přece nikdo nedokáže,” trpělivě vysvětlovala matka synovi.Měsíc byl sice trochu zklamaný, ale večer se opět vydal na oblohu ukázat svoji novou podobu. Pochopil, že ještě minulý večer vypadal trochu jinak než dnes a že ten následující večer bude zase už trošku jiný. A přestože nemá ani plášť, ani klobouk, lidi už staletí baví na něho celé noci hledět.

O MĚSÍCI A JEHO MATCE

42

Byla nebyla jednou jedna malá myš. Tedy vlastně dvě malé myši. Ne že by jich na světě nebylo více, ale o ostatních se v tomto příběhu nemluví.Jedna z těch dvou myší odmalička žila na poli, řekli bychom, že to byla vesničanka. Celé dny hrabala hlínu a pobíhala mezi svými úzkými cestičkami, které si postupně vytvořila v obrovském pšeničném poli. Nohy měla rychlé, takže se raz dva uměla ocitnout na opačném konci pole a nazpaměť poznala už každičký kout.No a tato polní myš měla sestřenici, která žila v nedalekém městě. Jednoho dne ji pozvala k sobě na návštěvu, že si trochu poklevetí a společně se projdou po polních cestičkách. Sestřenice z města, samozřejmě, pozvání přijala, sbalila si kufry a vydala se na návštěvu na venkov.Polní myš měla svoji městskou sestřenici velmi ráda, a tak jí připravila co nejsrdečnější přivítání. Nachystala jí různé kořínky, fazoli i suchý chleba. To bylo to nejlepší, co jí mohla nabídnout. Všeho byla spousta a sestřenice z města se mohla dosyta najíst.Nu a za chvíli se sestřenice v chudém příbytku polní myši uvítaly. Pištěly radostí jedna přes druhou, protože se už velmi dlouho neviděly.„Pojď se nejdříve trochu najíst a odpočinout po dlouhé cestě, sestřeničko

O MĚSTSKÉ A POLNÍ MYŠI

43

moje,“ povídá polní myš a hned zavedla kámošku k připravenému jídlu, které tak precizně chystala.Ale městská myš začala ohrnovat svůj dlouhý nos nad tímto obyčejným venkovským jídlem. Říká: „Ach, sestřeničko, sestřeničko. Já opravdu nemohu pochopit, jak můžeš někomu nabízet toto nechutné a podřadné jídlo. No, je mi jasné, že od tohoto zapadákova se věru nedá nic lepšího očekávat,“ pohrdavě řečnila vybíravá městská myš. „Víš co, pojď jen pěkně ke mně do města. Ukážu ti, co je to skutečný život a hlavně pořádné jídlo. U mě zažiješ, jaké to je, žít opravdu na úrovni. Klidně můžeš u mě i týden zůstat. Uvidíš, že městem budeš od první chvíle okouzlená a tento zapadákov už nebudeš moci ani vystát,“ opěvovala městský život své venkovské sestřenici.Polní myš se nenechala dlouho přesvědčovat, a tak se zanedlouho dvě malé myši vydaly na společnou cestu do velkého města. Do příbytku, ve kterém městská myš bydlela, dorazily pozdě v noci.Myš, která celý život na poli vyrůstala, se nemohla vynadívat. Všude kolem byly tak neuvěřitelné věci, jaké nikdy předtím na vlastní oči neviděla. Téměř všechno bylo pro ni úplně nové.„Měly bychom se ještě trochu občerstvit po dlouhé a náročné cestě,“ navrhla městská myš a za chvíli už vedla svoji venkovskou sestřenici do obrovské jídelny. Tam byl takový výběr různých zbytků jídla, o jakém se polní myši nikdy ani nezdálo. A tak si dvě malé myšky mohly pochutnávat na čokoládovém pudinku, křupavých koláčcích a jiných dobrotách. Spokojeně si hodovaly a plnily svoje myší bříška. Najednou však uslyšely jakési hrozivé zvuky – zuřivé vrčení a zběsilý štěkot.„Co to je, propánajána?“ zděšeně se ptala polní myš.„Aaale, to jsou jen psi, co tu v domě bydlí,“ odvětila klidně její městská sestřenice.„Coo? Jen psi???“ zareagovala stále víc vystrašená myš z venkova. „Poslouchat tyto příšerné zvuky během večeře není moc příjemné. Vůbec se mi to nelíbí a přiznám se, že se docela i bojím.“V tom okamžiku se s bouchnutím otevřely dveře jídelny a dovnitř se vřítila dvě obrovská uslintaná psiska.


44

„Rychle, padáme odtud! Běž, co jen stačíš,“ zavelela městská myš.Myšky bleskově seskočily ze stolu a daly se na útěk. Rychle vlezly do maličké díry v rohu jídelny. Natlačené v úzké díře čekaly, co se bude dít. Polní myši bilo srdce jako o duši a strachem nemohla ani ocáskem pohnout.Když psi konečně odběhli z jídelny pryč, říká polní myš druhé: „Ale, sestřeničko moje, hned ráno se vracím domů, na rodné pole.“„Cože? Tak brzy chceš odejít? Vždyť jsem ti ještě nestihla ukázat skoro nic z města,“ říkala překvapená městská myš.A ta myší venkovanka jí říká: „Ano, půjdu raději zpět na pole. Raději budu i nadále v klidu fazoli nebo suchý chleba ohryzávat než všelijaké pamlsky ve strachu o život.“


45

Byla jednou jedna džungle, ve které žil kromě mnoha jiných zvířátek také strakatý šakal. Vždy za soumraku se kradl džunglí a hledal si nějakou chutnou potravu. Nu, ale v poslední době se mu vůbec nedařilo. Neměl štěstí na žádné zbytky po jiných zvířatech ani na žádného malého nepozorného tvora z džungle. Jeho prázdný žaludek se ozýval čím dál, tím víc. Už mu v něm kručelo jako na nějakém koncertě. A protože byl už opravdu hladový jako vlk, jednoho dne se zatoulal až do nedaleké vesnice, aby si našel něco na zub.Ale jen co se tam ukázal, hned si ho všimli hlídací psi. Bylo jich snad i šest, v tom strachu je vůbec nedokázal spočítat. Psi ho obklíčili, spustili hrozivý štěkot a ostrými zuby na něho zaútočili. Šakalovi se však zázrakem podařilo dostat z jejich obklíčení a co nejrychleji utíkal, aby se zachránil.Psi se však pustili za ním. Ve snaze utéct před jistou smrtí, šakal náhle vběhl do nějakého domu. Tam našel několik velkých věder. Vědra byla plná modré barvy, ale o tom šakal nevěděl. Chtěl se skrýt před psy, a tak do jednoho skočil. Celé tělo od hlavy až po ocas měl rázem zbarvené na modro. Věru, teď už ani náhodou nevypadal jako šakal. Zmatený vylezl z vědra ven, a když ho hlídací psi později spatřili, díky neobvyklému zbarvení šakala vůbec nepoznali. Pro změnu zůstali vystrašení oni, protože si mysleli, že je to nějaké tajemné zvíře, jaké ještě nikdy v životě neviděli. A tak se rozutíkali na všechny strany.No a nespokojený a ještě stále hladový šakal se vrátil zpět do džungle. Nevídaného

O MODRÉM ŠAKALOVI

46

zbarvení se však nedokázal zbavit a vždy, když ostatní zvířata uviděla modrého šakala, s hrůzou utíkala pryč. Papoušci splašeně vřískali, a dokonce i tygr uháněl pryč a při tom si mrmlal pod vousy: „Toto je velmi záhadné zvíře, věru. A protože neznám jeho sílu, je lepší držet se co nejdále“Když si šakal uvědomil, že všichni obyvatelé džungle před ním utíkají, napadlo ho, že takovou příležitost musí využít.A tak začal křičet na ubohá zvířata: „Hej, zvířata! Nebojte se, neublížím vám. Posílá mě za vámi bůh všech bytostí, protože nemáte krále. Já budu váš král a budu chránit všechny, kteří žijí v této džungli.“Jeho řeč byla tak přesvědčivá, že mu všechna zvířata uvěřila a okamžitě si získal jejich respekt. Promluvila zebra: „Ó, králi náš, pokorně čekáme na tvoje příkazy. Tvoje přání jsou nám rozkazem.“A tak se šakal s radostí ujal svojí královské role. Každému zvířeti přidělil nějaký úkol a povinnost. Pravdaže, všichni museli vzdávat přiměřenou úctu jemu jako králi. Jeho spokojenost a pohodlí byly prvořadé a den co den musela zvířata snášet jeho rozmary. Jediné, čemu se modrý král vyhýbal, byla smečka šakalů – bál se totiž, že ho poznají. A tak přemluvil ostatní zvířata a nechal je vyhnat z džungle.Dny pomalu plynuly a modrý šakal stále kraloval ve své džungli. Menší zvířata ho soustavně obsluhovala a plnila všechna jeho přání. No a lvi nebo tygři mu každý den nosili svoje úlovky. Šakal potom jídlo rozdělil mezi sebe a ostatní zvířata. V džungli panoval klid, mír a nejspokojenější ze všech byl samozřejmě starý šakal.Avšak jednoho večera uslyšel v dálce smečku vyjících šakalů. Okamžitě se v něm probudily vrozené instinkty, posadil se a začal výt stejně jako smečka na kopci.Ale když to slyšela zvířata, hned pochopila, že to není žádné tajemné zvíře, ale obyčejný šakal, který je celou dobu tahal za nos. Na chvíli zůstali všichni zahanbení, ale potom je přemohl hněv vůči šakalovi, který je takto hanebně oklamal. Zakrátko nahněvaný tygr promluvil: „Ten opovážlivý šakal nás podvedl, ale trpce toho bude litovat. Bude krutě potrestaný.“ Jen co si šakal uvědomil, co se děje, snažil se opět co nejrychleji utéct, ale rozzlobená zvířata ho doběhla a dostal pořádný výprask.Od té doby v džungli nadobro skončilo kralování modrého šakala, který si opět musel shánět potravu sám.

O MODRÉM ŠAKALOVI

47

Na pastvině nedaleko velkého selského dvora se pásl býk Tonda. Pochutnával si na čerstvé jetelině, spokojeně si přežvykoval a pohupoval ocasem, aby zaplašil mouchy, které si chtěly posedět na jeho hřbetu.Najednou ze země vykoukla malá šedá myška. Jak jinak, jmenovala se Miška. Uviděla pasoucího se býka a namířila si to přímo k němu. Přicupitala malými rychlými krůčky k Tondovi, vyšplhala mu přes nohu na hřbet, přeběhla až na hlavu a drze ho kousla rovnou do nosu. Tonda zařičel bolestí. Býk byl na svůj nos velmi citlivý, a tak ačkoliv byla Miška drobná, bylo to pro něj mimořádně bolestivé. Maličká Miška rychle slezla zpět do trávy a upalovala pryč. Rozzlobený Tonda ji však uviděl a rozběhl se za ní. Netrvalo dlouho a už jí byl v patách. Už už ji chtěl nabrat na rohy, když vtom hbitá myška vlezla do malé dírky v zídce a už jí nebylo. Býk funěl zlostí a hrabal kopyty , ale nic nezmohl.„Vylez ven, ty jedna malá, nestoudná myši. Ukaž se a postav se mi z očí do očí, když sis už se mnou začala,“ vyzýval býk Mišku.Ale myš se v díře jen chichotala a z bezpečného úkrytu vyplazovala na býka jazyk.Býk si už ani nepamatoval, kdy naposledy byl takto rozzlobený.„Tak toto už je trochu moc! Nějaká malá myš, která je stokrát menší než já, mi

O MYŠI A BÝKOVI

48

tu nebude kazit den,“ prohlásil nahněvaným hlasem býk Tonda.Couvl o pár kroků dozadu, připravil se na rozběh a odstartoval plnou parou vpřed. Celou silou udeřil hlavou do zdi. Potom znovu a znovu. Pevná zeď se ani nepohnula, zato býka pořádně rozbolela hlava. Zatmělo se mu před očima a co nevidět se vyčerpaný svalil na zem.Přesně na toto Miška čekala. Vykoukla z díry ven a svými malými zoubky opět cvakla býka do nosu. Tonda v tom okamžiku zařval tak hlasitě, že ho bylo slyšet na míle daleko. Býka postavila zlost okamžitě zpět na nohy. Rozhodl se, že Mišku udupe svými tvrdými kopyty. Jenže jakkoliv se snažil, proti Mišce byl příliš pomalý. Vždy mu snadno ufrnkla a zalezla zpět do své díry.Tonda řval, funěl a dupal, až se země třásla. Ale to bylo jediné, co mohl dělat. S tím zakrslým hlodavcem si jednoduše nevěděl rady.Najednou uslyšel tenký pisklavý hlásek vycházející z myší díry:„To víš, milý býku, ne vždy vyhrávají ti největší siláci.“

O MYŠI A BÝKOVI

49

Nedaleko břehů řeky bývaly ve svých úkrytech myši. Bývalo jim dobře: řeka poskytovala dostatek vody, hluboké nory bezpečné útočiště a blízké pole s ječmenem dostatek potravy. Klidné, tiché bydlení rušil jen bzukot mušek.Po jisté době však toto místo objevily i lasice. Také se jim zalíbilo a rozhodly se tu usadit. Lasice byly velké a silné, a tak na malé myši vůbec nebraly ohled. Myším a lasicím na jedné hromadě brzy začalo být těsno, a tak začaly o území bojovat.Ačkoli bylo myší mnohem víc, byly drobné a slabé, a proto každou bitku s lasicemi prohrávaly. Když už bylo porážek opravdu mnoho, myši si uvědomily, že pokud se nic nezmění, tuto válku definitivně prohrají a lasice je z území vytlačí.Svolaly poradu, aby se dohodly, jak dál. Zaznělo hodně nápadů, jak s lasicemi soupeřit, ale nic se neujalo. Až se přihlásila jedna moudrá, stará myš:„Chybí nám vůdce. Nikdo nás nevede, a proto je náš boj chaotický a neorganizovaný. Potřebujeme si zvolit náčelníky.“V noře se strhl šum, všechny myši diskutovaly o vysloveném nápadu. Nakonec souhlasily a dohodly se, že vyberou mezi sebou čtyři, které budou jmenované generály a povedou všechny bitky proti lasicím.

O MYŠÍCH A LASICÍCH

50

Tak se také stalo. Vybrané myši měly hlavní slovo při rozhodování. Aby je bylo dobře vidět, dostaly přilby s červenými chocholy a na krcích nosily zlaté medaile.Netrvalo dlouho a generálové se začali cítit velmi důležitými. Už netrávili čas s ostatními myšmi, ale setkávali se jen mezi sebou. Neustále vedli různé debaty a organizovali porady. Už téměř vůbec necvičili a ostatní myši jen poučovali. Úplně zapomněli na praktické zručnosti, které nabyli z předešlých bojů, a jen sedávali za stolem a vymýšleli teoretické plány, jak lasice porazit.Po velmi dlouhé době se myší generálové rozhodli, že teď je ten správný čas na velký souboj s lasicemi. Po dlouhých přípravách a slavnostních proslovech vyrazili s ostatními myšmi do boje. Přes všechny plány, porady a silné řeči utrpěli rychlou zdrcující porážku.Když už bylo jasné, že myši zase prohrály, daly se na útěk. Také všichni čtyři generálové utíkali, co jim síly stačily. Jenže v přilbách a s metály se jim utíkalo velmi těžko, navíc už dlouho netrénovali. K úkrytu nejenže doběhli poslední, ale ani se nemohli dostat dovnitř, protože přilby na hlavách jim to znemožnily. Zatímco se ostatní myši stihli schovat, lasice všechny generály polapily. Zůstaly po nich jen přilby s červenými chocholy a zlaté medaile.

O MYŠÍCH A LASICÍCH

51

Na jednom dvoře žilo mnoho zvířat. Člověk, kterému dvůr patřil, se o ně příkladně staral. Vždy měla co jíst a velké zastřešené maštale jim poskytovaly úkryt před deštěm a větrem. Široko daleko bylo slyšet spokojené bučení krav a frkání koníků.Ale dvůr plný chutné potravy přitahoval také myši. Ty si v jedné z maštalí udělaly úkryt a začaly se množit.To se samozřejmě nelíbilo majiteli dvora. Chtěl se myší zbavit, a proto jednoho dne na dvůr donesl velkou kočku. Nedával jí žádnou potravu, a tak neustále pronásledovala myši a lovila je. Kočka byla v lovení velmi úspěšná a velká myší kolonie se brzy zmenšila o polovinu.Jednoho dne myši svolaly sněm, aby společně vymyslely, jak se před nebezpečnou kočkou ochránit. Dlouho diskutovaly, bouchaly kladívkem, ale ani jeden nápad nebyl dost dobrý na to, aby se zamlouval všem. Až pozdě večer jedna mladá myš vykřikla: „Už to mám! Vím, co nás před kočkou ochrání!“Ostatní myši se k ní obrátily a čekaly, co řekne.Mladá myš pokračovala: „Zamysleme se, jakým způsobem nás kočka loví. Vždy nás nejprve v tichosti pozoruje. Častokrát ani nevíme, že tam je. Potom se přikrčí, skočí na nás a jednu z nás uloví. Potřebujeme tedy vymyslet něco,

O MYŠÍM SNĚMU

52

abychom kočku slyšely. Tak budeme vždy vědět, že kočka se blíží, a stihneme utéct.“Nastala radost a potlesk. Všem se tento nápad zamlouval a začaly uvažovat, co by je mohlo na blížící se kočku upozornit.Po určité chvíli zase jedna z myší vykřikla: „Už to mám! Přivážeme kočce na krk zvoneček! Ten bude zvonit při každém kočičím pohybu a my budeme vědět, že když uslyšíme zvoneček, máme se rychle ukrýt.“Tento nápad si okamžitě získal všechny myši. Samou radostí začaly pištět. Už se viděly, jak se zase mají dobře: opět svoboda a život bez strachu. A kdo ví, když kočka delší dobu nechytí ani jednu z nich, možná se i přesune na jiný dvůr.Jenže vtom si slovo vzala jedna stará myš a říká: „Nápad je to sice dobrý, ale mám jednu otázku. Kdo z vás má odvahu riskovat život při tom, když bude uvazovat kočce na krk zvoneček?“Na myším sněmu zůstalo hrobové ticho, protože na otázku nikdo neodpovídal.A tak si zapamatujte, milé děti, dobrý nápad je jen tehdy platný, když ho má kdo i provést.

O MYŠÍM SNĚMU

53

Běžel zajíc po poli jako o duši a nad ním se vznášel velký stín. Nebyl to mrak, který by zakrýval slunce, ale orel, který ho už hodnou chvíli naháněl. Neustále měnil směr a vyhýbal se různým překážkám, aby orlovi jeho lov co nejvíc ztížil. Přesto zajíc neunikl a orel ho chytil do svých drápů. Zajíc dobře věděl, že jeho dny jsou spočítané, protože z orlích drápů se nedalo nijak dostat. A i kdyby, tak by pád z takové výšky nemohl přežít.Jenže celou dobu to pozoroval jeden malý brouk. Ten se už dávno dohodl se zajícem, že se budou vzájemně chránit, přestože si zajíc nedokázal nikdy představit, jak by ho mohl tak malý brouk před něčím ochránit. Teď však přišel čas, aby brouk ukázal, v čem je jeho síla.Silně zavolal na orla, který kroužil na obloze: „Snes toho zajíce k zemi, je pod mojí ochranou!“Orel se však jen s chutí zasmál a vůbec nemínil darovat zajíci život. Brouka to pořádně rozzlobilo a vydal se směrem ke stromu, kde měl orel svoje hnízdo. Vylezl až do hnízda, a zatímco orel kroužil na obloze, brouk vykutálel z hnízda všechna jeho vejce, která se rozbila o zem. Když to viděl orel, pořádně ho to nahněvalo a nevěděl, co dřív. Okamžitě chtěl brouka zničit, ale zároveň vůbec nevěděl jak, protože ho nedokázal chytit.

O ORLOVI A BROUKOVI

54

Vydal se tedy za bohem Jupiterem, aby mu poradil, co má dělat.„Brouka věru nechytíš. Lehce se před tebou skryje, a i tak je příliš malý, abys ho dokázal sevřít v drápech,“ říká Jupiter, „ale příště můžeš naklást vejce ke mně, do mého lůna. Sem se brouk nikdy neodváží. A když se vylíhnou malí orli, přijdeš si pro ně.“Orlovi se tento nápad velmi líbil, protože ani on nevěřil, že by se brouk odvážil k Jupiterovi. A tak nakladl vejce Jupiterovi do lůna.Jenže ti dva vůbec netušili, jak je brouk odvážný a odhodlaný. Když orel nakladl vejce Jupiterovi do lůna, hodil na jeho oděv hrudku bláta. Když spatřil Jupiter bláto, vstal, aby ho setřásl ze svého pláště. Zapomněl však, že má v lůně orlí vajíčka. Vypadla a rozbila se o zem.Od té doby si orli dělají hnízdo vysoko ve skalách, protože věří, že tak vysoko žádný brouk nevyleze.

O ORLOVI A BROUKOVI

55

Kde bylo, tam bylo, byl jednou jeden domek, který stál na kraji hustého lesa. V domku bydlela chudá rodina. Otec – dřevorubec, máma – švadlena a jejich děti – Jeníček a Mařenka. Otec nebýval častokrát doma, protože musel chodit do panských lesů kácet stromy, z nichž se potom stavěly mosty. A než narubal dřevo na takový pořádný most, to někdy i týdny trvalo. Aby ušetřil, spával na zemi přímo v lese. A přežít noc v tmavém lese sám, to si bezpochyby vyžadovalo pořádnou odvahu. Možná takovou, jakou jen dřevorubci mívají. Každý večer si musel založit velký oheň, aby zář a praskající dřevo odehnaly divou lesní zvěř. Věru, někdy ani usnout nemohl, když slyšel smečku hladových vlků výt. Otec nedostával za svoji práci dřevorubce žádný plat, ale panstvo mu dovolilo brát si z lesa tolik dřeva, aby v zimě doma nepomrzli a mohli si na peci i něco navařit.Máma byla velmi šikovná švadlena a šila oblečení pro zámožné. Ale protože neměli peníze na šicí stroj, všechny věci musela šít ručně. Prsty na rukách měla celé popíchané, protože mnohokrát šila i po nocích, jen při lampě. A při slabém světle mámě jehla často vyklouzla a píchla ji do prstů. Během dne se máma musela starat o děti i o domácnost. A když otec v lesích kácel dřevo, ona byla na všechno sama. Máma nedostávala za ušité věci žádnou mzdu, ale bohatí, pro které šila, jí dovolili vzít si zbytky jídla, které zůstaly po hostině, a tak měli co jíst.

O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE

56

Děti svým rodičům pomáhaly se vším, co bylo třeba. Jeníček obvykle opravoval staré děravé hrnce, protože na nové neměli peníze. Snil o tom, jak bude chodit po vesnicích a městech a bude opravovat hrnce všude tam, kam ho nohy donesou. Procestuje tak celý svět a snad i nějaké groše vydělá a domů donese. Mařenka především uklízela a pomáhala mámě v kuchyni. Jednou by chtěla péct vlastní koláče a buchty, které by potom prodávala na trhu, ale na něco takového byla zatím příliš malá. Ale někdy zbyl dětem čas i na hry na louce u lesa. Hrávali si na schovávanou nebo honěnou. A když už slunce zapadlo, rádi poslouchali houkání sovy, která jako by je každý den pozorovala, sedíc přitom na stromě.Jednoho dne jejich otec onemocněl. Už celý týden nedokázal vstát z postele. Dřevo, které nosil z lesa, začalo rychle ubývat a brzy byla v domku zima a nebylo na čem vařit. Jeníček viděl, jak se rodiče trápí a nevědí, co s nimi bude.Jednoho rána jim říká: „Půjdu do lesa na dřevo já, protože tu za chvíli všichni zmrzneme.“ Máma nechtěla o tom ani slyšet, protože se hodně bála, že se Jeníček v lese ztratí a už nikdy cestu domů nenajde. Ale otec na to přikývl, neboť usoudil, že jeho syn je už dost velký.Mařenka dlouho neotálela a řekla: „Když půjde Jeníček, půjdu i já. Spolu nám bude lépe i veseleji a já aspoň nasbírám nějaké lesní plody a hřiby. Doma je potom usušíme a lépe přečkáme zimu.“Hodně, hodně přemlouvali Jeníček s Mařenkou rodiče, aby je pustili samotné do lesa.„Nebojte se, do večera budeme nazpět doma,“ uklidňoval Jeníček rodiče a společně s Mařenkou se hned vydali po cestičce do tmavého lesa. Celou cestou je provázeli cvrčci, kteří si vesele cvrlikali v trávě. Jeníček sháněl dřevo po lese a Mařenka sbírala do košíku lesní jahody, které rostly přímo u cestičky. Jahod byla spousta, a čím dál od cestičky, tím větší jahody tam rostly. A tak Mařenka odbíhala sem a tam, až se zcela sama v hustém lese ocitla.„Jendoooo, Jendooo,“ křičela vystrašená Mařenka.Jeníček uslyšel, jak ho Mařenka z dálky volá. Shodil na zem všechno dřevo, co měl na zádech, a vydal se Mařenku hledat. Zvuk cvrčků pomalu utichl, protože ani cvrčci tak hluboko do lesa nechodí. Jako by naschvál, také slunce zašlo za


57

mraky, pořádně se setmělo a náhle se spustil prudký liják.„Jeníčku, Jeníčku,“ ozývaly se zoufalé výkřiky odněkud z lesa.Jeníček však ještě dlouho hledal Mařenku v tmavém lese. Déšť už sice dávno přestal, ale místo slunce teď zpoza mraků vykukoval kulatý měsíc. Když Jeníček konečně našel svoji sestru, byla už úplná tma. Naštěstí měsíc aspoň trochu svítil mezi stromy, neboť jinak by si ti dva ani na vlastní nosy neviděli. Unavení a hladoví bloudili lesem a hledali cestu domů.Vtom spatřili v dálce blikající světlo. Přesně jako z lampičky, kterou měli v kuchyni na stole. Celí natěšení utíkali za světlem. Jenže když přišli na mýtinku, zjistili, že to není jejich dům, ale jakýsi zvláštní domeček pokrytý perníky. Všude kolem byla cítit jejich vůně a vyhladovělé děti si z nich kousek po kousku ulamovali. Po chvíli se však ozval zvuk vrzajících dveří.Ze dveří vyšla milá stařenka a říká jim: „Dětičky moje, a nechcete jít dovnitř, trochu si odpočinout?“„My nemůžeme, musíme se rychle vrátit domů. Tatínek s maminkou se už o nás určitě strachují,“ odpovídal Jeníček.„Nu, ale kam byste šli takto na noc? U mě se vyspíte a ráno se za světla vydáte domů,“ přemlouvala je stařenka.Jeníček s Mařenkou tedy souhlasili a vešli dovnitř do chaloupky. Lehli si do postele a byli tak unavení, že hned i usnuli. Ale když se Jeníček ráno probudil, zjistil, že je zavřený v jakési kleci. Skrz malý otvor uviděl Mařenku, jak uklízí. A ta milá stařenka už vůbec nebyla milá. Vyklubala se z ní pořádná ježibaba. Křičela na Mařenku, aby zametala pořádně a rychleji. Zanedlouho jí přikázala, aby Jeníčkovi donesla jídlo. Mařenka popojde blíž ke kleci a potichu říká: „Jeníčku, zle je. Slyšela jsem tu čarodějnici, jak si mumlala pod vousy, že tě chce pořádně vykrmit a potom tě hodí do pece, upeče a sní. A já jí budu sloužit a dělat všechno, co mi přikáže.“ Zoufalý Jeníček začal lomcovat dveřmi klece, aby se odtud dostal co nejrychleji ven. Jenže klec byla pevná a s dveřmi ani nepohnul.„Už musím jít, ale když přijde ježibaba, bude chtít, abys vystrčil z klece prst, aby viděla, zda jsi už dost vykrmený. Ukaž jí tuto kůstku, co jsem ti přinesla,“ šeptala Mařenka svému uvězněnému bratrovi.


58

Jak řekla, tak se i stalo. Zanedlouho přišla čarodějnice ke kleci a přikázala Jeníčkovi, aby vystrčil prst. Jeníček vystrčil z klece tenkou kost. Ježibaba jen zakroutila hlavou a přikázala Mařence, aby Jeníčkovi přinesla další koláče. A takto to probíhalo několik týdnů. Jeníček jedl dosyta, ale ježibabě stále podstrkoval tu kůstku, kterou měl od Mařenky. Ta si toho vůbec nevšimla, protože klec byla v tmavé komoře, a tak neviděla, že ji Jeníček pokaždé oklamal.Jednoho dne však došla čarodějnici trpělivost a přikázala Mařence, aby udělala v peci pořádný žár.Mařenka už tušila, co se bude dít. Rychle přiběhla ke svému bratrovi.„Ach, Jeníčku, zle je. Ježibaba tě chce dnes uvařit a sníst,“ pošeptala mu vyděšená Mařenka.„Neboj se, sestřičko, něco vymyslím,“ snažil se ji bratr uklidnit.Když už byla pec pořádně rozpálená, ježibaba přišla do komory a otevřela u klece dveře.„Nuže, Jeníčku, pojď se mnou, něco ti ukážu,“ nabádala ho ježibaba.Jeníček poslechl a vylezl z klece ven. V kuchyni už byl slyšet praskající oheň v peci a v hrncích, co byly na peci položené, bublala nějaká omáčka.„Tak, Jeníčku, vylez tam k peci a přilož ještě dřevo, ať je nám tu tepleji,“ říká mu potměšile ježibaba.Jeníček se pokoušel vylézt ke dvířkám, ale pokaždé naschvál sklouzl na zem.„Jaksi se mi to nedaří. Ukaž mi ty, jak se tam leze,“ vyzval Jeníček ježibabu.Čarodějnice si cosi pod nos zabrblala, chytla polínko, vylezla ke dvířkám a v okamžiku, kdy už chtěla přiložit, Jeníček s Mařenkou ji strčili přímo do pece. V peci to jen tak žbluňklo, z komína vyšlehly plameny a za ohromného dunění a hřmotu se ježibaba vypařila i se svými čárami.Rozradostněné děti výskaly a skákaly po staré dřevěné podlaze, až se Jeníčkovi jedna noha skrz práchnivou desku propadla do jakéhosi otvoru.„Počkej, bratříčku, pomůžu ti vytáhnout tu nohu ven,“ řekla Mařenka a tahala přitom Jeníčkovu nohu, co jí síly stačily.Když se jim podařilo Jeníčkovu nohu vysvobodit, uviděli, že pod podlahou je jakási skrýš. Odstranili i ostatní desky kolem, které tam sotva držely, a skutečně.


59

Pod podlahou měla ježibaba tajný úkryt a v něm truhlici. Byla pořádně těžká, ale společnými silami se jim ji podařilo vytáhnout ven. Když truhlici otevřeli, zář a lesk osvětlily celou chatrč. Takovou krásu děti ještě nikdy neviděly. Zlaté mince, perly, prsteny od vzniku světa. Nabrali si tolik, co zvládly odnést, a vydali se hledat cestu domů. Na stromě uviděli starou známou sovu, která si přesedala ze stromu na strom, jako by jim chtěla cestu ukázat. Rozhodli se ji následovat. „Vždyť moudrá sova jistojistě bude vědět, kde bydlí,“ pomyslely si děti. A opravdu. Po chvilce se Jeníčkovi zdál les už dost povědomý, a co nevidět spatřili i svůj domek. Radostí se rozběhli, co jim síly stačily. Vrhli se rodičům do náručí a objímali se snad až do samotného večera.„Maminko, vezmi nějakou mísu z kuchyně,“ říká Jeníček.Mamka se podivila, k čemu bude Jeníčkovi prázdná mísa. Ale šla do kuchyně, donesla dřevěnou mísu a položila ji na stůl. Děti popošly ke stolu a začaly do mísy sypat všechny poklady, které našly ve skrýši u zlé ježibaby.Udiveným rodičům potom společně povyprávěly celý příběh a všichni věděli, že velké štěstí potkalo jejich rodinu. Jeníček a Mařenka se zachránili a ještě k tomu našli i poklad, díky kterému už nikdy nebudou žít v bídě.


60

Bylo jednou jedno místo, na kterém žilo několik opičích rodin. Opice trávily celé dny tím, že lezly po stromech, houpaly se na větvích a zejména pojídaly banány či jiné plody. Vždy, když některá z opic objevila nový banánovník, plný chutných a čerstvých trsů banánů, dala vědět i ostatním. Samozřejmě, že to dávala ve známost hlasitým vřískáním.Nedaleko lesa, který obývaly i tyto opice, začali lidé stavět velký chrám. Na jeho stavbě pracovalo mnoho tesařů, zedníků a dalších zručných řemeslníků. Všichni každý den od časného rána pracovali na svých úkolech. V poledne měli pokaždé společnou přestávku na oběd, a když se najedli, opět pokračovali v práci až do pozdního večera. Takto to šlo den za dnem už několik týdnů.Různé zvuky ze stavby chrámu bylo slyšet až do lesa, takže ho brzy zaslechly i opice. A protože opice patří mezi nejzvědavější tvory, také teď byly zvědavé, co se to tam děje. Netrvalo dlouho a rozhodly se to prozkoumat. Několik z nich přeskákalo a přelezlo na mohutný strom, který byl nejblíž ke stavbě, a z výšky se dívaly na dělníky, kteří byli pohroužení do svojí práce.Opice nejvíc zaujali dva tesaři, kteří se jen kousek od nich trápili s obrovským břevnem. Sekali do něj už hodnou chvíli, ale stále ne a ne ho přetít. Ale najednou všichni na stavbě přestali pracovat. Nastal čas oběda, a tak i tesaři

OPICE A KLÍN

61

museli svoji práci přerušit. Do mohutného břevna, které bylo jen napůl přeťaté, ještě narychlo vtloukli velký klín, aby se jim dřevo opět nezavřelo. Potom se i oni vydali za ostatními, aby si po náročné práci něco snědli.Za chvíli už stavba zůstala úplně opuštěná. Tehdy opice sebraly odvahu a slezly ze stromu dolů, aby to všechno prozkoumaly zblízka. Skákaly tam kolem trámů a začaly se bavit s nářadím, které leželo po zemi, a dělat s ním rámus. Ohromně je to zaujalo, protože něco takového viděly a ve svých rukách držely poprvé.Nu a jednu z nezbedných opic mimořádně upoutalo břevno, ve kterém byl zaražený klín. Přiběhla ihned k němu a už na něm seděla. Potom si sedla přímo do mezery v naříznutém břevnu, chytila klín do rukou a začala jím hýbat sem a tam a tahat ho ven. Ostatní opice z této průzkumné skupiny ji v této nevídané aktivitě hned podpořily a horlivě ji povzbuzovaly. Skákaly, pobíhaly kolem a vřískaly.Pravdaže, v zápalu nové hry na nějaké důsledky této aktivity ani nepomyslely. Klín vbitý do břevna se najednou z něho uvolnil. Mezera se rázem zmenšila a naříznuté břevno se zavřelo. V jeho mezeře měla opice ještě stále svůj dlouhý ocas a ten jí to věru pořádně přicvaklo! Ubohá opice spustila tou bolestí hlasitý, pronikavý vřískot. Ostatní opice ztichly a bezmocně se dívaly, jak jejich kamarádka nepěkně dopadla.Naštěstí po chvíli přiběhli vyděšení tesaři, a když tam spatřili těžce zraněnou opici, rychle se pustili do její záchrany. Pomocí klínu vysvobodili její ocas ze silného sevření.Všechny opice potom rychle povyskakovaly na strom a spěchaly domů do bezpečí.Zraněná opice se na vlastní kůži přesvědčila, že se nevyplácí strkat nos do cizích věcí a plést se jiným do práce.

OPICE A KLÍN

62

Jednoho slunečního dne odpočívala želva na břehu řeky, když vtom spatřila, jak dolů proudem něco plave. Lépe se podívala a všimla si, že je to banánovník. Skočila do vody, chytila strom a přitáhla ho ke břehu. Jenže když ho chtěla vytáhnout na břeh, zjistila, že strom je příliš těžký. Nechala ho tedy ve vodě a vydala se hledat pomoc. Cestou potkala opici.„Opice, prosím tě, pomoz mi vytáhnout banánovník z vody. Chci si ho doma zasadit.“ prosila želva.„Dobře, ale za pomoc chci polovinu stromu.“ odvětila opice.Želva souhlasila, a tak společně přitáhly strom na želvin dvůr.„Tak a teď banánovník zasadíme, a když urodí banány, rozdělíme si je tak, jak jsme se dohodly.“ navrhla želva.Jenže opici se tak dlouho nechtělo čekat na svůj podíl. Žádala, aby jí želva dala polovinu stromu hned teď. Želva nakonec velmi neochotně rozdělila strom na dvě poloviny. Opice si hned přisvojila vrchní, zelenou část a spodní část bez větví nechala želvě. Té se nechtělo s vychytralou opicí hádat, souhlasila, zasadila svoji část v zahradě a čekala, až vyžene nové listy. Netrvalo dlouho a zelená část, kterou si vzala opice, začala vadnout. Listy pomalu opadaly a zůstal jen suchý kmen. Želvě se dařilo mnohem lépe. Svoji část pravidelně zalévala a strom po čase vyhnal první lístky. Povyrostl a brzy urodil banány.

OPICE A ŽELVA

63

Ale když banány pomalu dozrávaly, želva zjistila, že jsou příliš vysoko a nedokáže je sama obrat. Zašla tedy zase za opicí a poprosila ji, aby jí pomohla poshazovat úrodu na zem.„Za tvoji námahu si můžeš vzít několik banánů.“ slíbila želva opici.Ta snadno vylezla na strom, usadila se na větvi a začala jíst jeden banán za druhým. Darmo ji želva prosila, aby jí aspoň něco shodila.„Oklamala jsi mě, protože sis nechala lepší část stromu. Za to mi patří všechny banány,“ prohlásila opice sedíc na stromě.Marně želva prosila, opice jí shazovala jen prázdné slupky. To už ale želvu pořádně rozzlobilo a rozhodla se s opicí vypořádat. Vydala se do nedalekého lesa a nasbírala v něm trny a bodliny, které přinesla ke stromu a porozhazovala kolem něho.Když opice dojedla všechny banány, chtěla se vrátit domů. Jenže neměla jinou možnost než skočit přímo mezi trny a bodláčí, které byly všude kolem. To bylo křiku a vřískotu! Opice bolestí úpěla a kdekoliv stoupla, pokaždé ji píchl nový trn.Želva stála opodál a chichotala se. Když se opice vysvobodila z bodláků, přiskočila k želvě a převrátila ji na pancíř. To byl pro želvu konec – nedokázala se ani pohnout.„Tak a mám tě. Myslela sis, že mě přelstíš? Tak ti třeba!“ rozzuřeně křičela opice.„Zmlátím tě palicí nebo ubiju kamenem? Vyber si!“ vyhrožovala opice želvě.Želva pochopila, že pokud nechce špatně dopadnout, musí rychle něco vymyslet. Vtom dostala nápad. Říká: „Prosím, udělej se mnou cokoliv, jen mě nehoď do vody.“Opici zazářily oči a škodolibě se zasmála: „Takže do vody říkáš?“Vzala želvu k řece a just ji hodila co nejdále od břehu. Když želva zmizela pod hladinou, opice považovala svoji pomstu za dokonanou. Jenže dlouho se neradovala.Za chvíli želva vyplavala na hladinu a opici zamávala se slovy: „Děkuji ti za laskavost. Vždyť voda je přece mým domovem.“

OPICE A ŽELVA

64

Jednoho dne se opice jménem Kančil toulala vesnicí. Když šla kolem sedlákova domu, ucítila sladkou vůni. Opatrně se k domu přiblížila a nahlédla skrz okno dovnitř. Dům byl prázdný, protože v této době pracoval sedlák se svou ženou na nedalekém poli. V kuchyni na stole voněl banánový koláč, který připravila sedlákova žena ještě před odchodem na pole. Když se Kančil přesvědčila, že jí nic nehrozí, vešla dovnitř a koláč vzala. Zpod banánových listů šla tak omamná vůně, že se rovnou s chutí pustila do jedení.Jenže jak jedla, mlaskala, hlavu měla úplně strčenou mezi banánovými listy, vůbec si nevšimla velké vápenice, kterou sedlák vykopal za svým domem. Ani nevěděla jak a ocitla se hluboko v ní. Přestože byla Kančil velmi dobrá skokanka, tato vápenice byla nad její síly. A tak jí nezbývalo nic jiného, jen přemýšlet, jak se z ní vysvobodí.Když slyšela, že se někdo přibližuje k jámě, začala hlasitě křičet: „Zachraňte se, kdo můžete!“ Přitom se dívala do rozevřeného banánového listu a předstírala, že z něho čte. Ten, kdo právě šel kolem, byl divočák. Opatrně nahlédl, kdo to tam z jámy křičí a nestačil se divit.„Co to tam vyvádíš, opice?“ zeptal se divočák.Kančil nejdříve neodpověděla, jen hleděla do banánového listu, tajemně

OPICE KANČIL A VÁPENICE

65

mumlala a tvářila se, že čte.„Dnes nastane konec světa a zachrání se jen ti, kteří se ukryjí v této posvátné jámě,“ odpověděla Kančil.„A odkud to víš?“ divil se divočák.„Píše se to ve svaté knize,“ odvětila a dál se tvářila, že čte z banánových listů.„Počkej, jdu za tebou dolů,“ hrnul se hned divočák do jámy.„To v žádném případě,“ okřikla ho Kančil.„A to proč?“ nechápavě kroutil hlavou divočák.„Jsi nemocný a stále kýcháš,“ odsekla opice.„Nebudu kašlat, přísahám, jen mě pusť dolů,“ prosil stále divočák.Opice nakonec svolila a divočák se nemotorně sesypal až na dno vápenice. Kančil se dál tvářila vážně a četla z banánových listů. Zanedlouho šel kolem tygr. Už z dálky slyšeli jeho řev.„Co tam děláte, vy dva?“ zeptal se.Divočák mu vyprávěl o přicházejícím konci světa a o záchraně v posvátné jámě. Kančil se dívala do banánových listů a znepokojeně kroutila hlavou.„Jdu za vámi,“ odhodlaně zvolal tygr.Jenže ti dva jednohlasně vykřikli: „Tak to v žádném případě!“Tygr zmateně zařadil zpátečku. „A to proč?“ zeptal se.„Kýcháš!“ opět na něj vykřikli.„Každý, kdo kýchne, znesvětí tuto jámu a ta potom ztratí svoji ochrannou funkci,“ vysvětloval divočák.„Ať se stane cokoliv, nekýchnu, slibuji,“ prosil tygr o povolení vstoupit. Ti dva nakonec svolili a tygr elegantním skokem přistál až na samém dně.Zanedlouho se nad jámou pořádně zatmělo. To už do ní strkal svoji zvědavou hlavu slon.„Proboha, co se vám stalo?” ptal se.Divočák spustil svoji verzi o záchraně před koncem světa, Kančil stále četla z banánových listů a tygr jen krčil rameny. Slon se tak polekal zvěsti o konci světa, že se hned začal pomalu spouštět dolů do jámy.Jenže vtom všichni tři zvolali: „Ne!“


66

Slon jen zahrabal zadníma nohama, které visely nad jámou, ale už se nedokázal vyškrábat nahoru.„Proč ne?“ ptal se vise nad jámou.„Kýcháš!“ vzkřikli jednohlasně a divočák pokračoval ve vysvětlování, jakou katastrofu by mohlo způsobit i jen malé kýchnutí.„Nebudu, přísahám. I kdyby mi měl chobot prasknout, jen mě prosím pusťte k sobě.“Kančil kývla na znak souhlasu a slon se s velkým hřmotem sesunul do jámy. Potom se ještě dlouho tvářila, že čte z banánových listů. Když tu najednou zdvihla oči a podívala se na slona.„Jdi ven, zdá se, že jsi chtěl kýchnout,“ řekla.„Ne, nechtěl, přísahám! Podívej, stojím si na chobotu, jak bych jen mohl?“Kančil se tedy dál tvářila, že čte z banánového listu. Po chvíli se podívala na tygra: „Co jsem to slyšela? Kýchl jsi. Jdi ven!“„Ne, nekýchl, jen jsem čichal,“ bránil se tygr.Kančil četla dál, když vtom vykřikla: „Ne, ne, to se nesmí stát! Začíná mě šimrat v nose! Určitě kýchnu!“Chvíli ještě křičela a potom skutečně nahlas kýchla.„Ona kýchla a zneuctila svatyni!“ zhrozila se ostatní zvířata v jámě. Chytila ji a vyhodila z vápenice. Kančil si vzala banánový list a s úsměvem odešla.


67

Pes Herkules býval v domku nedaleko džungle. Jednoho dne si uvědomil, že přestože je džungle na dosah, ještě nikdy v ní nebyl. Už o ní něco slyšel, ale sám se tam nikdy neodhodlal jít. Umínil si tedy, že je načase, aby i on na vlastní kůži zažil, co to ta džungle vlastně je a zejména co všechno se tam nachází.Nevěděl sice, jaká tam žijí zvířata, ale vůbec neuvažoval o tom, že by se měl někoho bát a být opatrný. Tam, kde žil dosud, byl považovaný za výborného lovce. Byl rychlý, silný a s kdekým si uměl snadno poradit. Byl si víc než jistý, že i v džungli bude budit respekt a nic mu nehrozí.A tak se Herkules brzy ráno vydal na výlet poznávat džungli. Nebojácně se rozběhl a už zanedlouho se ocitl před jejími branami. Vykračoval si směle po džungli, rozhlížel se kolem sebe a objevoval krásy divočiny, do které vstoupil. Všechno kolem bylo sytě zelené a tráva byla tak vysoká, že by se v ní ukryl i medvěd. Každou chvíli se odněkud ozývalo šustění , které mu prozrazovalo, že v džungli není sám.Zakrátko se jen kousek od něho objevil lev s velkou huňatou hřívou. Pomalu přecházel podél vysoké trávy a nikoho kolem si nevšímal. Herkules ještě nikdy takové zvíře neviděl a ani o něm nic neslyšel.Lev byl sice velký, ale Herkules se ho vůbec nelekl. Dokonce si usmyslel, že by ho mohl ulovit a dát si k večeři. Zvířat už chytil tolik, že se nebál ani větších

O PSU A LVU

68

protivníků a věděl, že i s tímto tady si poradí levou zadní. Herkules chvíli tiše za lvem kráčel, potom přidal a rozběhl se k útoku. Když už byl lev na dosah, pes Herkules se odrazil ke skoku. V té chvíli však majestátní lev prudce otočil hlavu a upřel svůj nelítostný pohled na útočícího psa. Herkules se najednou zarazil a jeho vnitřní hlas mu začal našeptávat, že toto obrovské zvíře nebude tak snadnou kořistí, jak si původně myslel. Takto z očí do očí působil lev mnohem silněji, hrozivěji. Zdálo se, že souboj s ním by byl skutečně nemilosrdný.V tom okamžiku jako by se zastavil čas. Lev a pes si upřeně hleděli do očí a jeden druhého si přeměřovali. Ticho plné napětí, které by se dalo krájet, však trvalo jen pár vteřin. Lev najednou otevřel svoji velikánskou tlamu a hlasitě zařval. Herkules tou hrůzou zapomněl i dýchat – nikdy v životě takový děsivý zvuk neslyšel. Řev lva se rozléhal po celé džungli. Z korun stromů vyletěla hejna papoušků, kteří doposud střetnutí psa se lvem sledovali z bezpečné výšky. Ještě i několikametrový had, který se v té chvíli náhodou plazil kolem, zasyčel a raději se ukryl do husté trávy.Herkules zůstal stát jako socha. Ze strachu ho žádná z tlapek neposlouchala. Nedokázal se ani pohnout a přitom by nejraději uháněl, co by mu síly stačily. Strnulý se díval na obrovské tesáky, které se vyjímaly v rozevřené lví tlamě. Ale nejen tesáky naháněly psovi strach. Celá lví hlava byla veliká, hruď měl nesmírně širokou a tlapy velké jako svět. Pohled měl stále zuřivější , čumák a čelo svraštěné hněvem, srst naježenou jako dikobraz. Lev působil čím dál, tím víc strašidelně.Zavřeštěly opice a v té chvíli se Herkulovi přece jen podařilo pohnout tlapkou, potom i druhou, a dal se okamžitě na útěk. Pádil džunglí jako o život. Stačilo opravdu málo a Herkules by skončil jako lvův chutný oběd. Uháněl mezi stromy, keři, přes trávu a srdce mu bilo tak rychle jako ještě nikdy. Co nejdříve chtěl být venku z džungle, pryč od zvířete, které řve tak, že z toho skoro ohluchl.Svědkem tohoto divného střetnutí byla stará ryšavá liška, která už lvův řev dobře znala. Neutekla jako jiná zvířata, a proto viděla, jak vzal Herkules nohy na ramena a vystrašený prchal pryč. Celý výjev jí přišel náramně vtipný. Když se dosmála, ještě posměšně vykřikla za uhánějícím psem: „Ach jaaj, odvážný příteli, nebylo ti moc třeba, abys z boje utekl.“

O PSU A LVU

69

Nedaleko hor stál na mýtince malý dřevěný domek. Měl velké zelené dveře a bydlela v něm koza Eliška se svými sedmi kůzlátky.Kůzlátka byla na světě jen pár týdnů, a proto z domku chodívala jedině ve společnosti maminky Elišky. Byla ještě maličká, ale už začínala vystrkovat růžky a dokázala vyvádět všelijaké kousky. Proto se je maminka Eliška snažila poučit o všech možných nástrahách, které je mohou potkat.Během jednoho výletu je máma koza zavedla až za žbluňkající potůček, přímo k pozemku starého pána myslivce. Myslivec tam měl velikánskou zahradu s množstvím rozkvetlých ovocných stromů. Malým sourozencům se výlet ohromně líbil. A to i proto, že na myslivcově zahradě si poprvé v životě pochutnala na mladých křupavých lístcích z rybízových keříčků, na kterých se pomalu začínaly tvořit střapce budoucího rybízu.Už už šla máma Eliška mlsavce okřiknout, že se nesluší ohryzávat myslivcovy ovocné keříky, když se najednou ozval zuřivý štěkot, který se čím dál tím víc přibližoval. Vylekaným kůzlátkům se strachem podlomily nohy a za chvíli se mohla na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá myslivcův strážný pes Vrtichvost. Byl obrovský jako medvěd a dlouhou černou srst na hřbetu měl pořádně zježenou. Maminka však zůstala klidná. Dobře věděla, že Vrtichvost je uvázaný, a tak se dostane jen k jabloni, která byla v bezpečné vzdálenosti od kůzlátek.

O SEDMI KŮZLÁTKÁCH

70

„Nu, kůzlátka moje, věřím, že si navždy zapamatujete, jaké nebezpečí vám tu hrozí, a do těchto končin nebudete chodit,“ promluvila přísně máma Eliška.„Tak na to se můžeš spolehnout, maminko! Na to velké psisko jen tak snadno nezapomeneme. Myslivcově chalupě se už budeme zdaleka vyhýbat,“ povídalo jedno z kůzlátek ještě trochu roztřeseným hlasem.Ale největší nebezpečí hrozilo kůzlátkům v blízkém lese. Po horách se toulala vlčí smečka a starý medvěd. Eliška nejednou kůzlátkům připomínala, že les není bezpečné místo na jejich procházky či naháněčky. V lese jsou maličká kůzlátka velmi snadnou kořistí pro více obyvatel.Jednoho dne však musela máma Eliška nechat kůzlátka doma samotná. Při odchodu jim několikrát opakovala:„Dětičky moje, budu pryč jen chvíli, ale po tu dobu nevycházejte z domku ven a nikomu neotvírejte dveře. Zamkněte se a pěkně tu na mě počkejte. Ven ani na krok. Dobře víte, že vlk nedávno slídil u našeho domku.“„Ano, maminko. Nikoho sem nepustíme a budeme poslušně čekat, dokud se nevrátíš. Nemusíš se o nás vůbec bát,“ ujišťovala mámu Elišku kůzlátka.Maminka je všechna políbila, zavřela dveře, chviličku počkala, až zaskřípal klíček v zámku, aby se přesvědčila, že se kůzlátka opravdu v domku zamkla, a vydala se na cestu.Kůzlátka neotálela a hned se začala dohadovat, jak si budou krátit čekání na maminku. Ven jít nesměla, a tak chvilku tancovala a později si společně prozpěvovala.Najednou je však vyrušilo naléhavé klepání a zpoza dveří se ozval hrubý hlas: „Kůzlátka, kůzlátka, otevřete! To jsem já, vaše maminka. Šťavnatou jetelinu mám pro vás.“Kůzlátka zpozorněla a popošla blíže ke dveřím. Nachytat se však nedala.„Ne, neotevřeme. Ty nemůžeš být naše máma, ta má mnohem tenčí hlásek. A ty máš hlas jako vlk,“ řeklo jedno z kůzlátek.„Ty jsi určitě zlý vlk a ne naše maminka,“ přidalo se i další kůzlátko.Vlk si jen zoufale bouchl tlapou po čele. Omámený vidinou chutného oběda si zapomněl upravit svůj chraplavý hlas. Není divu, že mu na to kůzlátka nenaletěla.


71

Se staženým ocasem odkráčel zpět do lesa a začal si trénovat co nejtenčí hlas, aby ho kůzlátka neodhalila a pustila dovnitř. Když už si myslel, že dokáže přesvědčivě napodobit hlas kozy Elišky, vydal se směrem k domku doufaje, že tentokrát mu jeho plán vyjde.Opět zabouchal na zelené dveře a přeskakujícím hlasem promluvil k sedmi osamoceným kůzlátkům: „Kůzlátkaaa, vaše maminka je už tu. Nesu vám čerstvou jetelinu. Tak mi otevřete dvířka, dětičky moje chutňoučké.“ Vlk zamlaskal a čekal.Kůzlátka přiběhla rychle ke dveřím šťastná, že jejich maminka se tak rychle vrátila a ještě jim i dobrotu přinesla. Vtom se ale ozvalo jedno z kůzlátek: „Ale počkat, počkat. Mně se to nějak nezdá. Naše maminka nám nikdy neříká, že jsme chutňoučká.“„To máš pravdu, bratříčku, takto nám ještě, věru, neříkala. A navíc, maminka říkala, že nemáme otevírat nikomu. A když nikomu, tak nikomu – tedy ani jí. Vždyť má přece klíče,“ řeklo nejstarší kůzlátko.„Ale co když svoje klíče ztratila? Nebo má té jeteliny taaak mnoho, že si nemá jak otevřít, hmm?“ začalo přemýšlet další z kůzlátek.„No, dobře. Dveře tedy jen trošičku pootevřeme, a jestli tam neuvidíme naši maminku, rychle je zabouchneme a znovu zamkneme,“ padl návrh, na kterém se okamžitě shodla všechna kůzlátka.Vlk už netrpělivě přešlapoval před dveřmi, když uslyšel, jak se odemykají. Jedno z kůzlátek strčilo hlavu do pootevřených dveří, aby se přesvědčilo, jestli před nimi stojí máma Eliška. Ale jen co vlk spatřil mezi dveřmi kůzlátko, skočil a už byl v domku. Sedm vystrašených kůzlátek se s křikem a mekotem rozprchlo a snažilo se ukrýt, kde se jen dalo. Ale tolik skrýší v domku nebylo, aby se všem kůzlátkům podařilo před vlkem poschovávat. Vlk se nezdržoval a házel kůzlátka jedno za druhým do pytle. Když jich už měl v pytli pět a žádné už nikde v domku neviděl, myslel si, že je už pochytal všechna. Netušil, že dvěma kůzlátkům se podařilo ukrýt. Spokojený vlk se vydal s plným pytlem kůzlátek domů do lesa.Jen co se ztratil v hustém lese, do domku se vrátila koza Eliška. Dveře našla rozevřené dokořán a v domku nepořádek jako po tornádu. A co bylo nejhorší, žádné kůzlátko v domě nenašla. Pět kůzlátek odnesl vlk a ta dvě, která nenašel, se


72

ještě stále ukrývala a třásla strachem.Ale když uslyšela maminku naříkat, povylézala ven a všechno jí vypověděla.Koza Eliška neváhala a rychle se rozběhla zachránit svých pět unesených dětí. Nemusela ani daleko do lesa chodit, aby vlka doběhla. Nechtělo se mu s těžkým pytlem tahat přes celý les, a tak svoji kořist odvlékl jen k prvnímu stromu.Eliška vysílenému vlkovi tak kožich vyprášila, že ho i chuť na kůzlátka přešla a z posledních sil se odpotácel domů. Vysvobodila kůzlátka z pytle a odvedla si je domů do domku.A od té doby už kůzlátka nikdy nikomu dveře neotevřela.


73

Byli jednou dva bratři. Starší měl tolik peněz, že mohl mít všechno, na co si jen pomyslel. Byl bohatý, ale srdce měl jako z kamene a mysl temnou. Naopak, mladší bratr, ačkoliv byl chudý a častokrát neměl ani co do úst vložit, byl dobrák a pomáhal všem okolo.Jednou přišla na mladšího bratra těžká chvíle. Vydal se tedy poprosit staršího bratra o pytel uhlí, aby si mohl v noci přitopit, nebo aspoň o něco na zub, protože už tři dny nic nejedl. Ale jak svoji prosbu vyslovil, starší bratr ho jen chladně odbyl a s hněvem poslal kamsi.Nebožák se tedy vydal do lesa, že si tam aspoň nějaké lesní plody nasbírá. Hledal, bloudil, chodil sem a tam, až ho v lese tmavá noc zastihla. Všude kolem vládlo ticho, bylo slyšet jen houkání opuštěné sovy. Schoulil se celý promrzlý a vyzáblý na studenou zem. Jak jím tak zima třásla, vzpomenul si na příběh o Skleněném vrchu. Legenda říkala, že tam stále hoří oheň. „Aspoň se tam trochu ohřeju,“ přemýšlel s nadějí zmrzlý mladík. Vydal se hned pochmurnou nocí a kráčel, i když ani nevěděl pořádně kam, ani jak dlouhá cesta ho ještě čeká.Vtom uviděl velkou záři vycházející z kopce a hned věděl, že dobře došel. Vyškrábal se tedy až úplně nahoru na kopec a tam vidí, jak kolem ohně sedí

O SKLENĚNÉM VRCHU

74

dvanáct mužů.Roztřeseným hlasem je potichu pozdravil a promluvil k nim: „Lidé dobří, mějte se mnou slitování. Celý se třesu zimou, chudý jsem a v mojí chalupě si nemám čím zatopit. Dovolte, abych se aspoň na chvilku u vašeho ohně ohřál.“Všichni na něho obrátili zrak a jeden z nich mu říká: „Neboj se a přisedni si sem k nám, určitě ti bude tepleji.“Sedl si tedy k ohni, ze kterého sálalo takové teplo, jaké už dávno nepocítil. Ohřívá se, ohřívá, když vtom všech dvanáct mužů začalo jako by jedním dechem mručet , dokud nezačaly z ohně létat jiskry.Za chvíli se v těch jiskrách zjevil starý muž s dlouhatánským bílým vousem a takto promluvil k mládenci: „S pokorou jsi přišel mezi nás a uctivě jsi poprosil o kousek tepla. Vezmi si z těchto žhavých uhlíků, kolik jen uneseš, a vrať se domů. Už nikdy ti nebude zima.“A jak vousatý muž řekl, tak mladík také udělal. Vzal kožený měch a naházel do něho žhavé uhlí. Uctivě poděkoval a vydal se na cestu domů. Doma hned radostně otevřel vrzající dvířka na staré pícce a z měchu začal vysypávat žhavé uhlíky. Když z nich začaly kolem dokola vylétávat jiskry, každá se na zlatou hrudku proměnila. A když vysypal všechny uhlíky do pícky, už na zemi byla taková kupa zlata, že si ani netroufl pomyslet na to, kolik ho vlastně má.Zašel tedy ke svému staršímu bratrovi, zda by mu nepůjčil váhu.„Nač ti bude váha? Copak budeš na ní smůlu vážit?“ posmíval se mu škodolibě bratr.„Ale kdeže smůlu. Jen si chci trochu mouky od souseda půjčit. A když si ji odvážím, budu tak přesně vědět, kolik jí musím potom vrátit,“ vymlouval se mladší bratr.Chamtivý starší bratr však tomuto příběhu neuvěřil a dno misky na váze nenápadně potřel lepkavou živicí. Mladší bratr se tedy vydal zpět domů i s půjčenou váhou a začal zlaté hrudky vážit. Navážil jich tolik, že do konce života už nebude muset třít bídu.Ale když váhu vracel svému staršímu bratrovi, nevšiml si zlatých zrníček, která zůstala přilepená na živici na dně váhy. Starší bratr, jak to viděl, pustil se do

O SKLENĚNÉM VRCHU

75

bratra: „Takže mouku jsi vážil? A cože, zlatá byla? Odkud máš to zlato? Ihned mi odpověz, nebo po celé dědině rozhlásím, že si zlato ukradl,“ vyhrožoval rozhněvaně starší bratr.Mladší bratr se polekal a všechno mu pověděl. Ačkoliv měl starší bratr všeho dostatek, přemohla ho závist. Vydal se i on hledat Skleněný vrch.Když se vyškrábal až nahoru k ohni, uviděl dvanáct mužů kolem něho sedět a zavolal na ně: „Hej, vy tam… zima mi je. Nuže, rychle mi naplňte tento kožený měch žhavými uhlíky, ať si trochu tepla do chalupy donesu.“Dvanáct mužů beze slova začalo mručet , dokud nezačaly jiskry z ohně létat. A z nich opět vystoupil starý muž s dlouhatánským bílým vousem a říká příchozímu: „Chamtivý jsi, nedopřeješ nikomu, ačkoli sám máš i na rozdávání. Přišel jsi sem neuctivě a lžeš, že se nemáš jak ohřát. Pod šťastnou hvězdou ses narodil a celý život ses dobře měl. Ale vůbec ses nenaučil vážit si toho a druhým lidem pomáhat jsi zapomněl. Za to tě trest nemine. Až se domů stihneš vrátit, všechny peníze a majetky se na černý kámen přemění.“Tento ortel vyřkl moudrý muž nad starším bratrem. Když to ten slyšel, vykřikl a ihned se domů rozběhl, aby zachránil svůj majetek. Marně však běžel, protože tak bylo, jak mudrc řekl. Když přišel domů, všechny truhlice s penězi byly plné černých kamenů. Také ve sklepě byla celá úroda na kameny přeměněná. Ani vody v studni už nebylo, jen černé kameny na jejím dně ležely.Jak to viděl jeho mladší bratr, říká mu: „Nezoufej, bratře můj, já se s tebou podělím o všechno, co mám. Vždyť jsme přece bratři a ti by si měli pomáhat za každých okolností.“A tak si od té doby společně v dobrém žili, jeden druhému pomáhali a starší bratr, který přišel o všechen majetek, se naučil, že pokora a dobrota srdce jsou víc než bohatství.

O SKLENĚNÉM VRCHU

76

Byl jednou jeden chudý člověk, který se živil kopáním příkopů. Když jednou kopal příkop u královské cesty, procházel kolem samotný král. Ten se chvíli na něho díval a v duchu si říkal: „Ach, to musí být těžká práce, celý den kopat do té tvrdé země plné skal. Ten člověk musí být velmi bohatý, protože tak těžkou práci nelze jen tak za pár grošů dělat.“ Takto král uvažoval a nakonec se zeptal: „Řekni mi, jaký máš plat za svoji práci?“„No, já dostanu za den tři groše,“ odvětil mu chudý člověk.Král překvapeně zdvihl obočí. Nemohl uvěřit vlastním uším.„Jak můžeš vyžít ze tří grošů?“ vyzvídal král dál.„Ale kdeže ze tří grošů. Kdyby mi zůstaly celé tři groše, bylo by mi krásné žít. Já z těch tří grošů jeden vracím, druhý půjčuji a pouze z toho posledního žiju,“ vysvětlil pracující člověk.Král dumal, dumal, až ho z toho hlava rozbolela, ale věru nevydumal, jak by to mohlo být, a tak říká: „Vůbec tomu nerozumím, nejde mi to do hlavy, jak to myslíš.“„Nu, je to jednoduché. Starám se o svého otce, který mě vychoval, a ten jeden groš právě jemu vracím. Protože když mě vychovával, tak i on mne půjčoval. Dále mám syna. Druhý groš teda jemu půjčuji, aby mi on potom vracel, až já

O TŘECH GROŠÍCH

77

už budu starý a neschopný. No a žiju jen z toho jediného groše, co mi zůstane.“„Neuvěřitelné,“ mumlal si v samém úžasu pod nosem král. „A já živím dvanáct rádců a ti stále větší plat žádají, protože prý nemají z čeho žít,“ rozhořčoval se král. „Když jsou tak moudří, ať se ukážou, zda si zaslouží větší plat. Dám jim hádanku o třech groších. Ale kdyby přišli za tebou vyzvídat, neprozraď jim nic, dokud můj obraz neuvidíš,“ řekl král. Potom nasypal chudému kopáčovi plný měšec dukátů a vydal se dál.Ještě ten den si král nechal přivolat všech dvanáct rádců a povídá jim: „Potkal jsem člověka, který každý den jen tři groše dostává a ještě i z nich jeden vrací, druhý půjčuje a on sám jen z posledního žije. Pokud mi do tří dnů nezodpovíte, jak je to možné, všechny vás propustím.“Rádci se vydali do rádcovské komnaty a celičký den se radili. Křičeli , předbíhali se v nápadech, ale ani jeden z nich si neuměl vysvětlit, jak je něco takového možné. Také druhý den rychle uplynul a třetí den ráno už rádcům došly všechny nápady. Rozhodli se proto vyhledat člověka, který pověděl králi tuto hádanku. Hledali, hledali, ale nikoho takového najít nedokázali. Až potkali nedaleko královské cesty muže, který kopal příkop. A když zjistili, že to on takto pomotal králi hlavu, hned chtěli od něho odpověď. Ale kopáč se nelekl a držel jazyk za zuby. „Jen pokud bych králův obraz uviděl, tehdy bych vám to mohl prozradit. Tak zněl královský rozkaz,“ řekl rádcům.„A odkud ti ten královský obraz seženeme? Vyber si cokoliv jiného,“ začal se rozhořčovat jeden z rádců a ostatní mu hned přitakávali. Začali muži nosit různé cennosti a slibovali mu kdejaké věci, jen aby jim řekl, jaké je řešení. Ale kopáč ani nemukl. Nosili tedy dál, až jeden z nich jakousi truhlici dotáhl.„Může být tvoje, jen nám už prozraď odpověď na tu hádanku,“ navrhl mu rádce a otevřel truhlici, která byla plná královských dukátů.Vtom kopáč spatřil na dukátech královský obraz a říká: „Nu, teď, když už konečně vidím královský obraz, můžu vám to tajemství prozradit, protože neporuším slib, který jsem dal královi.“ A rádcům celou hádanku vyprávěl.Hned nato se rádcové seběhli v královské komnatě a jeden přes druhého se překřikovali, každý z nich byl najednou moudrý, když jim kopáč rozumu nalil.

O TŘECH GROŠÍCH

78

Ale král hned věděl, o co jde a dal si kopáče zavolat.„Jak se opovažuješ porušit dohodu s králem?“ rozhořčeně se do něho pustil.„Nijak jsem se neprovinil. Mlčel jsem jako hrob, i když mi rádcové hory doly slibovali a celé majetky nanosili, jen abych odpověď vyzradil. Až truhlice plná královských dukátů mi jazyk rozvázala, protože na dukátech jsem váš královský obraz viděl. A tak jsem jim tu hádanku vyprávěl, protože tak jsme se přece dohodli,“ objasnil celou věc kopáč.„Moudře hovoříš,“ uznal král.Dlouho nepřemýšlel a jmenoval ho hlavním královským rádcem, protože byl skromný, pracovitý a moudrý. Dvanácti rádcům nejenže nezvýšil jejich plat, ale rozpustil jejich rádcovskou radu a poslal je všechny do kuchyně zeleninu čistit.A od toho času si už nikdy nepřišli ke králi stěžovat.

O TŘECH GROŠÍCH

79

Byla jednou tři prasátka. Jmenovala se Ňuf, Buf a Puf. Ňuf byl ze všech nejstarší a nejzkušenější. Rodiče ho od mala vychovávali tak, aby dohlížel na svoje mladší bratry, kteří stále mysleli jen na bezstarostné hry na louce. Také Ňuf si samozřejmě rád hrával, ale občas už musel plnit i úkoly dospěláků. Ňuf měl od malička kolem levého oka černou skvrnu. Buf s Pufem si ho občas kvůli tomu dobírali a ptali se ho, jestli se ráno zapomněl umýt, když má skvrnu kolem oka. To Ňufa vždy pořádně nazlobilo, protože se poctivě každé ráno umýval, aby šel příkladem svým mladším bratrům.Ňuf byl velmi moudrý a rád poučoval i svoje bratry. Ale jim se to ne vždy líbilo. Když se jim už nechtělo poslouchat poučky staršího bratra, spustili chichot a nožičkami ukazovali na Ňufův flíček. Téměř vždy se hned nato spustila pořádná honička a přesně o to Bufovi a Pufovi šlo. V běhu byli vždy rychlejší, protože Ňuf byl trochu těžkopádný, a když běžel, ozýval se pořádný dupot.Prostřední bratr Buf byl malý nezbedník a rád vymýšlel nové hry a dobrodružství, ke kterým naváděl nejmladšího Pufa. Často přemýšlel nad tím, zda se i on bude muset jednou stát dospělákem, protože učení a povinnosti ho moc nebavily. Ani poslouchání staršího bratra a rodičů mu moc nešlo a ti se proto často na něj hněvali. Buf velmi dobře věděl, že dospělé je třeba vždy na slovo poslouchat,

O TŘECH PRASÁTKÁCH

80

ale někdy ho nová dobrodružství tak zlákala, že zapomněl na všechny svoje povinnosti.Nejmladší Puf nebyl v tomto o nic lepší. Nejraději celé dny polehával v trávě a při tom, jak se vyhříval na sluníčku, si pískal svoji oblíbenou písničku. Nejraději si hrál na schovávanou, ale tu měli bratři už dávno zakázanou, protože Puf se rád zatoulal až do lesa, kde téměř vždy číhal věčně hladový vlk. Nejednou museli Pufa před ním chránit, a tak jednoho dne rodiče zaveleli, že schovávačce je konec.Starý vlk byl pořádně vychytralý a neustále si dělal plány, jak jednoho dne všechna prasátka pochytá a uvaří si z nich chutný oběd. Vlk už dostal nejednu poučku od bači ze salaše, který mu pokaždé pořádně vyprášil kožich, když si dělal choutky na ovce v ohradě. Ty se vždy držely v salaši pohromadě, a když hrozilo nebezpečí, mečely jako o duši, aby probudily baču.Čas utíkal, Ňuf, Buf a Puf rostli jako z vody a brzy jim bylo v jejich příbytku těsno. Jednoho dne rodiče bratrům oznámili, že je nejvyšší čas osamostatnit se.„Už jste všichni velcí a je načase, abyste si postavili svoje vlastní domy,“ řekl otec.Nejstarší Ňuf souhlasně přikývl a dlouho neotálel. Všechno si dobře promyslel, připravil a naplánoval. Přesně tak, jak ho to učili rodiče. Každá práce se musí dělat zodpovědně – to slyšel neustále. Rozhodl se proto, že si svůj dom postaví z cihel, i když tento způsob byl nejtěžší a trval ze všech nejdéle. Zanedlouho se už z louky ozývalo bušení a klepání jako na skutečné stavbě.Mladším bratrům se však stavění vlastních domků velmi nezamlouvalo, protože to téměř s jistotou znamenalo konec všem hrám.Mladší Buf se tedy rozhodl, že si postaví svůj domek ze dřeva. V lese bylo dřeva dost, a tak si řekl, že takový domek mu bude určitě postačovat a ani se velmi nenadělá.No a nejmladší Puf byl tak lenivý, že se rozhodl postavit si domek ze slámy. Nechtělo se mu nic plánovat a už vůbec nad něčím přemýšlet. Puf rychle posbíral slámu po okolí, suché větve, které našel u lesa, opřel o sebe a na ně začal ukládat slámu. Tato práce šla velmi rychle a domek byl co nevidět téměř hotový.Když Buf viděl, že Puf má svůj příbytek už hotový, zakřičel na něho: „Počkej na mě, Pufe. Já už jen dokončím dveře na svém domku a běžím hned za tebou.


81

Půjdeme si konečně spolu hrát.“ Buf rychle zatloukl pár hřebíků, které měly držet dveře. Ty sice držely, ale byly celé nakřivo a při zavírání vydávaly pokaždé strašné vrzání.Zatímco si Buf a Puf bezstarostně hráli na louce, nejstarší Ňuf ještě stále pracoval na dokončení svého zděného domu. Dva mladší bratři se mu chodili vysmívat a neustále ho provokovali, aby se s nimi šel nahánět.„Na co ti je takový zděný dům?“ dobíral si ho Buf.„Pojď si s námi raději hrát,“ křičel na něj Puf.Ale Ňuf se nenechal odradit. Věděl, že chce mít pěkný zděný dům a byl ochotný na něm tvrdě pracovat.Za pár dní už i nejstarší bratr dokončil svůj dům a všichni tři si společně hráli na louce. Netušili, že je při hře pozoruje hladový vlk. Na salaš za ovcemi se už moc nehrnul, protože věděl, že ho tam čeká jen další poučení a už ho všechny hnáty bolely z toho, když mu bača pokaždé pořádně vyprášil kožich. Borůvky se mu už zajídaly a brousil si zuby na něco pořádného. Jen se mu tak sliny sbíhaly, jak milá prasátka pozoroval. Vyšel z lesa a vydal se rovnou k nim. Prasátka se rychle rozběhla do svých domků. Nejmladší Puf vklouzl do svého slaměného přístřešku a vyčkával, co se bude dít. Co nevidět k jeho domu přiběhl vlk. Pořádně se nadechl a celou silou foukl do slaměného domku. V té chvíli z domku zůstaly jen větve opřené o sebe a všude kolem poletovala sláma.„Mám tě, už mi neujdeš!“ křičel vlk na nejmladší prasátko.Jenže Puf vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačily, za svým starším bratrem Bufem.„Rychle, rychle, pospěš si!“ povzbuzoval ho Buf.Puf to jen taktak stihl a oba bratři rychle zabouchli dveře u dřevěného domku. Vlk chvíli kroužil kolem domku a přemýšlel, jak se dostane dovnitř. V břichu mu vyhrávali muzikanti a už si představoval, jak si prasátka připravuje k obědu.Pořádně se nadechl a celou silou foukl do dřevěného domku. Domek se však ani nepohnul.Natěšená prasátka si vydechla a křičela na vlka: „Jdi pryč! Ani tak nás nedostaneš. Tento domek je pevný a nezřítí se. Můžeš foukat, jak chceš.“


82

Vtom si vlk všiml křivých dveří. Sotva držely na pantech a trčely z nich hřebíky, které lenivé prasátko pořádně nezatlouklo, protože spěchalo za svým bratrem, aby si mohli spolu hrát. Vlk se celou silou rozběhl a bum : dveře se ihned rozletěly na malé kousky.„Mám vás. Už mi neutečete!“ křičel vlk.Puf a Buf vzali nohy na ramena a utíkali za svým nejstarším bratrem.„Pomóc, zachraň nás!“ křičeli. Ten je už vyhlížel z okna svého zděného domu.„Rychle, pospěšte si!“ volal Ňuf.Buf a Puf to stihli v poslední chvíli a bleskově za sebou zabouchli dveře. Vlk opět kroužil kolem zděného domku a přemýšlel, jak se dostane dovnitř. Hladem už skoro ani neviděl. Pořádně se nadechl a celou silou foukl do domu z cihel. S domkem to ani nehnulo.Rozradostněná prasátka si společně vydechla a křičela na vlka: „Jdi pryč! Nemáš žádnou šanci se k nám dostat. Tento domek je odolný a nezřítí se. Můžeš foukat, jak chceš.“Vlk přemýšlel, jak si teď poradí. Dveře domku pevně držely a nešlo s nimi hnout. Ale vlk se i tak rozběhl a celou silou vrazil do dveří. Bum!„Au, au, to bolí,“ naříkal vlk.Otřesený seděl na zemi a stále dumal, jak se do domku přece jen dostane. Vtom uviděl komín a s ním novou příležitost. „Komín přece nemají jak zavřít. Vylezu na střechu a komínem sklouznu přímo do domu,“ uvažoval vlk a už šplhal na střechu.Když prasátka viděla, co vlk dělá, začala se obávat: „Co budeme dělat? Vlk vklouzne dolů komínem a všechny nás pochytá.“Ale Ňuf se hned vzpamatoval. Rychle naložil do pece dřevo a pořádně zatopil. Vlk byl už téměř celý v komíně, a když se začal valit z pece obrovský příkrov dýmu, nemohl ani dovnitř, ani ven, protože se zasekl.„Pomóc, pomóc!“ křičel jako o duši.Tlak v komíně stoupal a za malou chvilku se ozvala rána jako z děla. Vlk vyletěl jako dělová koule a přistál až v borůvkových keřících v nedalekém lese. Natěšená prasátka si už nyní mohla opravdu vydechnout. Společně oslavovala, že se jim


83

podařilo ubránit se před hladovým vlkem.„Tak, a teď si i vy dva postavíte pořádné zděné domy!“ zavelelo nejstarší prasátko.Puf a Buf už beze všeho souhlasili. Na vlastní kůži se přesvědčili, že rychlá a nekvalitní práce se nevyplácí. Na dovádění na louce a nahánění bude vždy dostatek času. Ale nejdřív je třeba si udělat svoje povinnosti a až potom si hrát.


84

Kdesi daleko žil jednou jeden král, který měl jednoho syna a jednu dceru. Ej, byl to krásný pár, mládenec jako slunce a dívčina jako hvězda! Měl se otec z čeho těšit, měl se celý svět na co dívat, když se bratr se sestrou ruku v ruce procházeli po zahradě.Jednou se král se svojí dcerou za městem v kočáru vozil, projížděl. Vtom zafučel vítr a princezna z kočáru zmizela. Dívá se král, rozhlíží se na všechny strany, ale po ní ani stopy. Rozeslal proto sluhy po celé zemi. Ti hledají princeznu, hledají, ale ona jako jehla v kupce sena, nikde nic. Tehdy se král pustil do pláče a nářku!„Ach, otče můj!“ promluví jeho syn, kterému také nebylo lehko u srdce. „Netrap se tak, netrap, neztrácej naději! Půjdu i já sestru hledat, určitě ji někde objevím!“Král nakonec svému synovi požehnal a vypravil ho, dobře ozbrojeného, do širého světa. Jde přes hory, přes doly, volá, vyptává se, ale o sestře nikde ani vidu, ani slechu. Jak tak chodí horami, dolinami, sem i tam, přijde jednou k jednomu jezeru, kde se šplouchalo hejno kachen. Strhne flintu z ramene a namíří na tu největší. „Hop, mládenče, hop! Nestřílej na mě, vždyť ti budu moci dobře pomoci!“ zavolá na něj kachna. „Vím, kam jdeš, a věru dobře jdeš. Tvoje sestra je na větrném zámku.“

O VĚTRNÉM KRÁLI

85

Podivil se králevic, pověsil si flintu přes rameno a šel dál. Zanedlouho přišel k velkému mraveništi, které mu stálo v cestě. Zastavil a píchal do něj holí. Mravenci se zahemžili, vtom vyjde velký s křídly a řekne mu: „Nebourej můj palác, dobrý mládenče. Obejdi ho vpravo, dobře ti pomůžu.“Milý králevic se nad tou řečí jen usmál, ale přece nechal mraveniště na pokoji. Pak přijde zase do jedné houštiny. Tak se v ní zamotal, že najednou nevěděl, kudy ven. Právě tam, kudy by se mohl prosmýknout, překážel mu suchý peň, který byl plňoučký-plný včel. Vytáhne hoch šavli, že peň podetne. Ale jak jednou zaťal, vyleze ven včelí královna: „Nesekej do mého domu, dobrý mládenče! Obejdi ho vpravo a já ti dobře pomůžu.“Poslechl ji, obešel ten peň a klestil si cestu dál.Nakonec se skrz houštinu prosekal a najednou před ním na holém vršku stojí vysoký zámek.„No, chválabohu, přece jsem už tady!“ vydá se nahoru na kopec. Ale tam bylo ještě hůře. Foukal takový vítr, že se jen po čtyřech, po bídě-psotě mohl dostat nahoru. Přijde do zámku, klepe, nic. Vejde do první místnosti, do druhé, nikde živé duše. Pouze tady, v té třetí, najde pana švagra, Větrného krále, jak si hvízdá ven oknem. Větrný král se hned obrátil k němu: „Vítej, švagře můj dobrý, vítej!“Princ nic nedbal na prázdné řeči a hned žádal nazpět svoji ukradenou sestru.„Ej, jak jsi chytrý, švagře!“ povídá Větrný král, „počkej chvíli! Teď jsi v mojí moci.“A vzal ho s sebou na mořský břeh. Stáhl si z prstu prsten a hodil ho doprostřed moře.„Když mi ten prsten do rána doneseš, tak ti ji vydám,“ říká, „když ne, půjdeš, odkud jsi přišel.“Milý králevic jen ztuhl strachem a neříkal nic. Větrný král ho se smíchem nechal tam a jen dodal, že se uvidí ráno.Chodí mládenec kolem toho moře, chodí jako umučený. Tu najednou přiletí k němu kachna: „Ej, bratříčku, ty si mi daroval život, nic se netrap a běž spát, já ti ten prsten donesu.“ Za svítání se mládenec probudí a vidí už prsten na svém prstě. Jak se tak těší, přiletí k němu švagr: „No, co je, jak je, máš ten prsten?“„Tu je!“ ukáže mu ho králevic.

O VĚTRNÉM KRÁLI

86

„Tak dobře, ale to ještě není všechno. Pojď se mnou, švagře drahý!“ Zavedl ho na nejvyšší zámeckou věž, vzal s sebou pytel máku a rozsypal ho do větru.„Hleď, když mi do rána všechen ten mák posbíráš, tak jsi volný i s ní!“Smutně se dívá mládenec na rozvátý mák a vzdychá. Vtom, kde se vzal, tu se vzal okřídlený mravenec a povídá: „Nic se netrap, bratříčku, jdi a lehni si. My, mravenci, ti do rána všechno posbíráme.“Králevici se trošku ulevilo a v naději šel spát. Když přišel ráno Větrný král, mravenci už vysbírali mák do posledního zrnka a vynesli ho na věž.„Dobře, švagře. Když si tak schopný chlap, tak si tu svoji sestru měj! Jenže ji musíš poznat mezi dvanácti dívčinami,“ povídá mu Větrný král.„Co bych to byl za bratra, kdybych nepoznal sestru!“ pomyslel si princ. „Děj se, světe!“Tak mu je Větrný král ukázal. Dívčiny byly stejné, jedna jako druhá. Všech dvanáct se na něj stejně usmívalo a všechny říkaly: „Vítej, bratříčku, vítej!“Princi se zamžilo před očima. Zjistil, že neví kudy kam. Jak tak dumá, přiletí včela a pošeptá mu do ucha: „Nic se neboj, mládenče! Na kterou si sednu, to je tvoje sestra.“S radostí sledoval, na kterou dívčinu si včelka sedne, k té potom šel a objal ji.„Toto je moje sestra.“„Tak je,“ nadechl se Větrný král, „tak si tedy jděte svojí cestou!“A oni se nedali dlouho pobízet, rozradostnění šli ke svému zarmoucenému otci. Vždyť se zaradoval, když spatřil, jak jdou ruku v ruce bratr se ztracenou sestrou! A také celý širý svět se měl na co dívat.

O VĚTRNÉM KRÁLI

87

V dřevěném domečku za vesnicí žila jednou jedna vdova, která měla dvě dcery. Starší dcera byla pyšná a vychytralá a mladší zase po nebohém otci dobrosrdečná a milá. Matka však měla mnohem raději svoji starší dceru, protože i ona měla stejnou povahu. Z té mladší si udělala služku, která musela dělat v domě všechnu špinavou práci. Ony dvě zatím odpočívaly, posmívaly se jí a dělaly navzdory. Jednou z nejtěžších povinností v domě bylo chodit pro vodu daleko k lesu, a tak to musela vždy dělat ta mladší.Jednou, když opět nabírala mladší dcera vodu ze studny, zastavila se u ní stará, ubohá žena a poprosila ji o džbán vody. Milá dcera neváhala ani chvilku a ochotně nabrala stařence vodu. Když se žena napila, rozhodla se mladé ženě odvděčit.„Ještě jsem nepotkala tak milou, pokornou a krásnou dívčinu. Věz, že já nejsem obyčejná stařenka. Jsem víla a odvděčím se ti tak, že od této doby ti při každém slově, které vyřkneš, vypadne z úst drahokam.“Když se děvče vrátilo domů, matka mu vynadala, že jde pozdě: „Kde trčíš? Kvůli tobě jsme neměly z čeho polévku navařit.“„Prosím, promiňte mi, paní matko, nechtěla jsem se tolik zdržet,“ odvětila vystrašeně mladší dcera a po každém slovu jí z úst vypadl jeden diamant.Když to matka viděla, hned vykouzlila široký úsměv a ptá se: „Odkud že máš

O VÍLÁCH

88

všechnu tu krásu, dceruško moje?“Dívčina byla tak překvapená, když slyšela, jak ji matka nazývá ,svojí dcerou´, že jí vyprávěla všechno, co se u studánky přihodilo.Matka ihned vypravila ke studni i svoji starší dceru a přikázala jí, aby mile a s úsměvem obsloužila stařenu, která bude žádat od ní vodu. Starší dceři to nebylo moc po vůli. Práce jí smrděla, a když si ještě představila, že bude muset obsluhovat jakousi stařenu, obešly ji mdloby. Ale nakonec šla, protože vidina bohatství byla silnější. Jen co přišla ke studni, z lesa vyšla krásná děva v honosných šatech a poprosila ji, zda by jí nenabrala džbán vody.„Přišla jsem snad ke studni proto, abych tobě vodu nosila? Běž mi z cesty!“ řekla hrdopýška a dál čekala na stařenu. Ale té by se nedočkala. Víla dnes totiž na sebe vzala podobu krásné děvy.„Jsi namyšlená, zlá a lenivá. Dávám ti proto tento dar: při každém slově, které vyslovíš, ti z úst vypadnou dvě žáby a dva hadi.“ rozhodla víla a jak řekla, tak také bylo. Už se stmívalo, když matka netrpělivě vyhlížela svoji starší dceru a nemohla se dočkat diamantů, které se jí budou sypat z úst.Když konečně starší dcera přišla domů, matka hned vyzvídala: „No jak, dceruško moje? Řekni něco.“ „Joj mamko, zle je,” odpověděla a na zem seskočily dvě žáby a za nimi se vyplazili dva hadi. Matka jen zhrozeně uskočila zvířatům z cesty.„To je všechno kvůli tvojí sestře, určitě se s tou čarodějnicí na nějaké kletbě dohodly,“ hromovala a utíkala za mladší dcerou, že ji ze světa sprovodí.Chudák vylekané dítě, jak matku zaslechlo, vzalo nohy na ramena a běželo k vzdálenému lesu. Jak běžela, narazila na mládence. Byl to královský syn, který se vracel z lovu. Jak ji uviděl, tak krásnou, okamžitě se do ní zamiloval. Sklonil se k ní a zeptal se, proč utíká sama lesem a tak usedavě pláče.„Běda mi, pane, matka mě vyhnala z domu,“ odvětila mladší dcera.Dívčina mu vyprávěla svůj příběh a potom si s princem ještě dlouho povídali. Nakonec si ji královský syn odvedl do otcova paláce a tam se s ní oženil.A co se stalo se starší dcerou? Matka byla zlá povaha, a tak se po čase nemohla ubránit nenávisti k dceři, které z úst padají hadi a žáby, a vyhnala ji z domu. Nešťastnice chodila dlouho předlouho po světě, ale nenašla nikoho, kdo by si ji chtěl vzít za ženu. Povídá se, že dosud bloudí tmavým lesem a hledá svoji matku a sestru.

O VÍLÁCH

89

Nedaleko velkého města byl hustý les, ve kterém žily dvě vrány. Byl to nejnovější manželský pár tohoto lesa. Zamilovaně poletovaly a krákaly, a protože se už blížilo období hnízdění, začaly si hledat společný domov pro svoji novou rodinku. Na okraji lesa objevily krásný, košatý a vysokánský strom. Oběma se ihned zalíbil, a tak se rozhodly, že právě v jeho koruně si připraví svoje hnízdo. S jeho stavbou věru neotálely, brzy už létaly sem a tam po okolí a snášely vhodný materiál na pěkné a pevné hnízdo. Jednou našly větvičky, potom zase jakési kořínky, až nakonec po několika dnech bylo jejich dílo hotové. Zatímco vraní manželka seděla na vajíčkách, její manžel se o ni vzorně staral a nosil jí do hnízda všelijaké pochoutky. Ale když jednoho dne letěl zpět domů, všiml si, že dole v dutině stromu, na kterém si teprve nedávno postavili hnízdo, si našla svůj nový domov i nebezpečná černá kobra.Oba se pořádně polekali, protože dobře věděli, že ten obrovský had může kdykoliv vylézt až k jejich hnízdu, ve kterém se už co nevidět vylíhnou jejich bezbranná mláďátka. Na těch by si kobra určitě s radostí pochutnala.Vrány přemohl pocit bezradnosti, protože uchránit hnízdo před takovou hrozbou nebylo v jejich silách. Brzy však dostaly nápad, že se poradí s moudrým šakalem, který žil nablízku.

O VRÁNÁCH A KOBŘE

90

Vraní manžel se teda vydal hledat šakalí smečku. Chvíli bloudil po lese, ale potom uslyšel šakalí štěkot a vydal se za ním. Jen co smečku našel, všechno moudrému šakalovi povyprávěl a požádal ho, aby mu poradil, jak mají vyřešit problém s hrozivou kobrou.„Příteli, neumím si takový život ani představit. Den co den budeme žít v obavách. Poraď, prosím, jak můžeme naše mláďata ochránit, aby je ten obrovský had nesnědl?“ zeptala se vrána.„Není třeba se hned vzdávat. I ti nejmocnější nepřátelé se dají zdolat. Stačí použít rozum,“ odpověděl klidně šakal.„Příteli, řekni mi tedy, prosím, jak můžeme přemoct nebezpečnou kobru?“ zeptala se s nadějí vrána.Šakal jí hned navrhl tento plán: „Zaleť do nedalekého města a najdi tam dům velmi bohatého, ale zároveň nedbalého člověka. Potom u něho najdi něco opravdu cenného a drahého. Když něco takového uvidíš, musíš to ukořistit tak, aby si tě všimli. Potom pomalu poletíš směrem ke svému hnízdu. Svůj cenný úlovek hodíš do dutiny ve stromě, kde žije kobra.“Vrána poděkovala šakalovi za radu, zatřepala křídly a letěla nazpět do svého hnízda, kde ji už netrpělivě čekala druhá vrána, která seděla na vajíčkách. Vrány se rozhodly, že šakalovy rady poslechnou. Vždyť i tak žádný jiný nápad neměly.Vraní manžel tedy odletěl do města, aby vyzkoušel plán moudrého šakala. Jak tak letěl směrem k městu, z výšky spatřil, že v jezeře plave nějaká žena. Na břehu stálo pět královských sluhů, kteří hlídali nejen plavající princeznu, ale i její cennosti, které měla položené v trávě. Nejvíc se tam třpytil skvostný náhrdelník ze zlata. A nechyběly na něm ani vzácné perly.Vrána sletěla dolů a ten překrásný náhrdelník rychle sebrala a držíc ho v zobáku vzlétla přímo nad hlavy královských sluhů. Když ti to uviděli, ihned vzali do rukou kameny a snažili se je házet po vráně. Potom se dva z nich za ní rozběhli a pronásledovali ji.Když vrána doletěla ke stromu, ukradený náhrdelník vhodila na okraj dutiny, ve které právě spala černá kobra. Vrána vyletěla rychle do bezpečné vzdálenosti a posadila se na větev stromu tak, aby měla co nejlepší výhled na přicházející


91

královské sluhy. Ti raz dva doběhli s velkým křikem přímo ke stromu. V té chvíli vylezla ze své dutiny i kobra, aby zjistila, kdo tam dělá takový povyk. Když před sebou uviděla sluhy, okamžitě zaujala obrannou pozici. Vztyčila se do výšky, roztáhla široce krk a zlostně zasyčela. Sluhové ji však chytili do pytle a odnesli s sebou společně se vzácným náhrdelníkem, který na ně čekal v dutině stromu.Vrána se potom klidně vrátila do hnízda ke své rodince a od té doby si žili klidně a šťastně.


92

Nedaleko od sebe bývali zajíc a želva. Zajíc se ustavičně vychvaloval, jak rychle dokáže běhat a při každé příležitosti se želvě vysmíval, že je pomalá.„Ty si snad nejpomalejší zvíře na světě. Vždyť ty určitě ani spěchat neumíš,“ říkával jí povýšenecky zajíc.Želva se však nikdy jeho řečmi nenechala znechutit a spokojeně si pomaličku šla svojí cestou.Jednoho dne se tito dva opět potkali a zajíc hned spustil posměšky na želvinu adresu. Té však už došla trpělivost. Vytáhla z pancíře svůj dlouhý krk a říká zajíci: „Dobře, zajíci, tak tedy udělejme závody. Uvidíme, jestli přijdeš do cíle dřív než já.“Tato výzva zajíce tak nesmírně pobavila, že se smíchem po zemi válel. Řehotal se, až se za břicho popadal. A když se konečně uklidnil, říká želvě: „Takový vtip jsem už opravdu dlouho neslyšel. Ty a závody? Vážně si troufáš závodit se mnou – s takovým skvělým běžcem? Nu ale, jak chceš, budeme tedy závodit.“O závodech mezi zajícem a želvou se šuškalo po celém lese. V den závodů se sběhla téměř všechna lesní zvířátka, protože takovou neobvyklou událost si žádný obyvatel lesa nechtěl nechat ujít. Pomohli jim s vyznačením startu i cíle, určili rozhodčího, zazněl výstřel a závody začaly.Zajíc hned vystartoval jako namydlený blesk a želvě se velmi rychle ztratil

O ZAJÍCI A ŽELVĚ

93

z dohledu. Celou trať proběhl raz dva, a když už viděl cílovou rovinku, začal přemýšlet, jak to želvě v cíli pořádně spočítá. Rozhodl se, že na ni počká a před jejíma očima slavnostně první proběhne cílem. A protože měl ještě plno času nazbyt, vyběhl z trati na nedalekou louku, že si zatím smlsne na čerstvé trávě.Potom si řekl, že si na té voňavé louce i trochu poleží, když už je tak nádherné počasí. „Vždyť mám ještě spoustu času, než se ta těžkopádná želva i jen do poloviny dovleče,“ pomyslel si. Zalezl tedy do stínu, rozvalil se a za pár minut usnul.Mezitím se želva posouvala směrem k cíli. Přestože jí to šlo velmi pomalu, vytrvale pokračovala krůček po krůčku a ani na malou chvilku se nezastavila.Zajíc se po čase probudil kvůli velkému hluku.„Co se to tu děje? Ale dobře, že jsem vzhůru. Je čas jít nazpět a vítězně ukončit tento závod,“ povídal si zajíc pro sebe. Ještě se pořádně protáhl a vrátil se na trať. Upaloval jako nikdy. Snad ani před loveckými psy ještě tak rychle neutíkal. Za chvíli byl v cíli, ale tam, k jeho velkému překvapení, už na něho spokojeně čekala želva a všechna zvířátka se z jejího vítězství nad pohrdavým zajícem hlučně radovala. Zajíci zůstaly jen oči pro pláč.Proto se říká, že pomalu dál dojdeš.

O ZAJÍCI A ŽELVĚ

94

Jeden sedlák žil dlouhé roky v domku u lesa spolu se svým kocourem. Čím byl kocour starší, tím byl pohodlnější a jednoho dne načisto zlenivěl a už jen na peci vylehával a odfukoval. Sedlák si ani nepamatoval, kdy naposledy chytil nějakou myš. Jednou si sedlák jen tak pod nos zahudral: „A nač že mi je takový kocour lenivý, co jen na peci vylehává? Odnesu ho do lesa, tam ať si chodí a sám se o sebe stará.“Jak zahudral, tak také bylo. Chytil kocoura, zanesl ho daleko do lesa a vrátil se domů.Když se kocour vzpamatoval, rozhlédl se po lese a spatřil lišku. Ta přišla k němu a ptá se: „A ty co jsi zač?“„Já jsem pan kocour z Kocourova,“ odpověděl kocour.Liška na to: „Víš ty co? Celkem se mi líbíš. Pokud nemáš kam jít, pojď ke mně, staň se mým mužem a já budu tvojí ženou.“Kocour souhlasil, a tak si ho liška odvedla do chalupy.Přešlo pár dní a lišku potkal zajíc. Povídá jí: „Lištičko moje, už jsem u tebe dlouho nebyl na návštěvě, přijdu se na tebe podívat, až půjdu kolem tvojí chalupy.“Jenže liška ho začala odrazovat: „Raději ne. Teď u mě žije pan kocour z

PAN KOCOUR Z KOCOUROVA

95

Kocourova. A ten když tě uvidí, hned tě roztrhá.“Zajíc se polekal a raději se liščině chalupě obloukem vyhnul. Hned druhý den vyprávěl svým kamarádům vlkovi, medvědovi a divočákovi o tom, jaký postrach žije s liškou v chalupě. Všichni se podivili, a přestože se báli, chtěli to divno vidět na vlastní oči. Dumali, dumali a nakonec vymysleli, že navaří v kotli zelňačku a pozvou lišku i s kocourem na oběd do lesa.Vlk se vydal pro maso do vesnice, divočák vyhrabal v poli brambory, zajíc zaběhl pro zelí do zahrady a medvěd šel lesního medu nabrat, aby bylo také něco sladkého po obědě. Když byla zelňačka navařená, nedokázali se dohodnout, kdo půjde pozvat lišku a kocoura na oběd. Všichni dostali strach.„Když by bylo zle a potřeba utíkat, nezvládl bych to.“ vymlouval se medvěd.Rychle se k němu přidal i divočák, že on by věru také daleko neuběhl. Vlk zase tvrdil, že už je starý a ani zrak mu už pořádně neslouží. Nakonec všechno zůstalo na zajíci. Vydal se tedy s malou dušičkou do liščiny chalupy.Liška zrovna hleděla z okna, když si před svojí chalupou všimla, jak zajíc nerozhodně postává na zadních a někoho hledá.Otevřela tedy okno a promluvila k němu: „Co tu chceš, zajíčku?“„Vlk, medvěd, divočák a já tě zveme na oběd do lesa a prosíme pěkně, abys přišla i se svým panem kocourem z Kocourova.“ odvětil zajíc.„No, dobře tedy, přijdeme. Ale dobře vám radím, až nás uvidíte, jak jdeme, rychle se poschovávejte, protože vás pan kocour z Kocourova všechny roztrhá,“ odvětila liška.Zajíček se vrátil zpět a povyprávěl kamarádům, co se dozvěděl: „Přijdou, přijdou, ale máme se prý schovat, protože nás všechny roztrhá.“Hned nato už liška vedla pana kocoura z Kocourova ke stolu. Medvěd rychle vylezl na strom, vlk se schoval v keřích, divočák se zahrabal do napadaného listí a zajíček se krčil hned za divočákem.Když liška s kocourem přišli a kocour viděl tolik jídla, vyskočil na stůl a začal jíst jako o život. Když dojedl, trochu si kosti protáhl a usnul přímo na stole.Všechna zvířata ho tiše pozorovala, když tu najednou štípl divočáka do ocasu komár. Divočák mávl ocasem, až listí zašustilo. Na ten zvuk se kocour probudil


96

a pomyslel si, že to ho nějaká myš z listí otravuje. Hned skočil tím směrem, čímž vystrašil divočáka schovávajícího se za listím. Divočák vzal nohy na ramena. Pan kocour z Kocourova leknutím před utíkajícím divočákem vyskočil na strom – přesně tam, kde se skrýval medvěd. Medvěd, jak to viděl, dal se před kocourem na útěk a začal šplhat až na samotný vrchol stromu. Jenže strom takovou váhu neunesl a bác! Medvěd spadl rovnou na vlka v křoví. Všichni vystrašení a bledí strachem se dali na útěk. Zajíc, když to všechno viděl, běžel raději za nimi také.Když se potom všichni setkali na opačném konci lesa, vzpamatovali se, uklidnili se a medvěd slabým hláskem povídá: „Takový malý kocour, ale div že nás všechny nesežral.“


97

U jednoho malého jezera žil páv. Každý den se hrdě procházel po břehu kolem jezera, a když potkal nějakého jiného ptáka, hned roztáhl svůj nádherný paví ocas. Obrovský vějíř plný barev a vzorů, které se mihotaly v paprscích slunce, obdivovali všichni, co žili okolo. A když nepotkal nikoho, tak obdivoval sám sebe na obraze, který vznikl ve vodě. Občas kopl do vody kamínek, aby se hladina rozvířila a viděl svoji krásu v pohybu. Časem se však jeho hrdost změnila na namyšlenost a nadutost. Ostatní ptáky nepovažoval za dostatečně krásné na to, aby s nimi prohodil řeč a už vůbec ne na to, aby se s nimi přátelil. Všechny kolem to pořádně zlobilo, a tak si umínili, že si z namyšleného páva ztropí žert.Této role se ujal jeřáb. Ten byl proti pávovi snad ten nejobyčejnější pták. Měl vyhublé tělo, šedou barvu a tenké nohy. Nevýraznějšího ptáka v okolí nebylo.Přišlo pěkné ráno. Vrabci cvrlikali a sluníčko svítilo. Když jeřáb viděl, že páv se obdivuje v odrazu vody a rovná si svoje pestrobarevné peří, vydal se proti němu na malou procházku. Když se míjeli, páv si z něho začal hned utahovat.„Jeřábe, proč něco se sebou neuděláš? Nechtěl bys vypadat trochu zajímavěji? Podívej, jak jsi nudný a všední! Barvu máš nevýraznou, ocas povislý a nohy směšně tenké,“ dobíral si ho páv s vědomím, že proti fádnímu jeřábovi musela

PÁV A JEŘÁB

98

jeho krása ještě víc vyniknout.Jenže jeřáb trpělivě kráčel kolem něho, a dokonce se vícekrát vrátil, aby páv přidal další uštěpačné poznámky. Když už toho bylo dost, jeřáb se zastavil a říká: „Možná máš to nejhezčí peří na světě a tvůj ocas musí skutečně obdivovat každý, kdo tě potká. Ale ještě jsem tě nikdy neviděl létat. Možná proto, že tvoje pera jsou sice nádherná, ale zároveň křehká a slabá. Nikdy by tě neudržela ve vzduchu a snadno by se polámala. Moje pera jsou možná šedá, ale zároveň jsou silná. Snadno mě vynesou na oblohu a kam jen budu chtít. Tobě je však navždy souzené zůstat na tomto místě.“Jak domluvil, zatřepal křídly a odletěl pryč.

PÁV A JEŘÁB

99

Když nastala válka, Pelopova otce uvrhli bohové do podsvětí a samotného Pelopa vyhnali z vlasti. Mladík se usadil v Řecku, a přestože byl ještě velmi mladý, rozhodl se oženit. Jako budoucí manželku si vyhlédl krásnou Hippodamii, dceru krále Oinoma. Jenže o krásnou dceru se ucházelo mnoho mladíků z celé země, a tak dal král vyhlásit, že Hippodamii dostane za ženu jen ten, kdo ho porazí v jízdě se čtyřspřežím. Jenže ten, kdo prohraje, zaplatí za prohru svým životem.Podmínky závodu určil král takto: on sám po startu nejdříve obětuje Diovi berana a až potom začne pronásledovat nápadníka. Pokud se mu i přes náskok podaří nápadníka dohonit, má právo probodnout ho oštěpem.Všem nápadníkům se zdály podmínky závodu příliš jednoduché. Kromě velkého náskoku se spoléhali i na to, že král je už příliš slabý a starý. Postupně přicházeli do královského paláce, klaněli se před Hippodamií a krále žádali o její ruku. On každého z nich uctivě přijal, dopřál jim odpočinek i pohoštění a nechal připravit krásné čtyřspřeží. Když nápadník vystartoval na předem určenou trasu, král se vydal k oltáři, aby obětoval Diovi berana. Až potom sám vystartoval. Jeho koně však byli vždy rychlejší než samotný vítr a vždy doběhli každého nápadníka ještě daleko před samotným cílem.

PELOPS

100

Už dvanáct nápadníků zaplatilo po závodě svými životy, když přišel na řadu Pelops. Věděl o tom, jak dopadli nápadníci před ním, a tak večer před závodem zašel na mořské pobřeží.Tam začal vyvolávat Poseidona, vládce všech moří: „Ó, mocný bože. Prosím, pomoz mi proti králi. Dej mi sílu, aby mě nikdy nedostihl se svým čtyřspřežím a neprobodl kopím. Ukaž mi nejrychlejší cestu a přiveď mě k vítězství.“Voda se zpěnila, silně zahřmělo a z vody se vynořil nádherný zlatý vůz se čtyřmi okřídlenými koňmi. Pelops poděkoval a nasedl na vůz tažený božskými koňmi, rychlejšími než vítr.Přestože král Oinomas viděl, že nový nápadník přijel na zlatém voze, taženém božskými koňmi, nelekl se a Pelopovi nechal náskok stejně jako ostatním. Když dokončil oběť Diovi, nasedl na svoje čtyřspřeží a vydal se stíhat Pelopa. Ten byl už jen kousek od cíle, když ho král nakonec dostihl. Vytáhl kopí a ohnal se, aby Pelopovi uštědřil smrtelnou ránu. Jenže vtom se zjevil Poseidon, který nad mladíkem držel ochrannou ruku, a zasáhl svojí mocí. V plné rychlosti se utrhla kola na králově voze a rozlámal se na tisíc kusů. Hrozivý pád Oinomas nemohl přežít.Chvíli nato Pelops proťal v cíli vítěznou pásku a získal vytouženou nevěstu.

PELOPS

101

Geppetto, tak se jmenoval jeden starý řezbář, který se živil vyráběním dřevěných hraček. Práce mu šla opravdu od ruky – takového šikovného řezbáře nebylo široko daleko. Avšak byl osamělý, neměl nikoho, jen jednoho nezbedného kocoura, kterému říkal Figaro. Nu, to ale nebyla lidská bytost.Geppetto na stará kolena litoval jen jedné jediné věci a to, že neměl synka ani dcerku, kteří by ho dělali šťastným.Když jednou při procházce v lese uviděl krásný kus dřeva, hned věděl, že z něho bude skvělá loutka. Dřevo uřízl a ještě ten den se doma pustil do práce. Velmi se radoval, když dílo dokončil, protože loutka vypadala úplně jako živá. Uměla hýbat ručičkama i nožičkama a měla ušité krásné oblečení. Geppetto byl s prací spokojený a Figaro vedle něho vesele vrtěl ocasem a spokojeně kňoural.„Pojmenuji tě Pinocchio,“ nadšeně zvolal Geppetto a položil dřevěného chlapce na skříňku vedle svojí postele.Protože byl už pozdní večer, Geppetto se chystal spát. Všude vládla tma, a tak se stařec zahleděl z okna do noci.„Figaro, podívej, jaká je nádherná obloha,“ vzal do náručí kocoura a společně hleděli na noční oblohu plnou hvězd.„Ach, taková škoda, že mi nebyl dopřán syn. Kdyby tak byl Pinocchio živý a

PINOCCHIO

102

ne jen ze dřeva vyrobený,“ modlil se ke svojí hvězdě, která pokaždé nejvíce na obloze svítila. Věřil, že je to jeho šťastná hvězda. A věru, že také byla.V ten večer, když byli všichni v krajině snů, sestoupila ta šťastná hvězda z oblohy a za jasného svitu měsíce se proměnila na vílu. Magická víla přistoupila k Pinocchiovi a vyřkla: „Vroucné duši přání splním, z neživého živé udělám!“Zamávala kouzelnou hůlkou a Pinocchiovi dala život.Když se tak stalo, Pinocchio pomalu otevřel očička a vystrčil před sebe opatrně nejdříve jednu ručku.„Jsem živý,“ řekl překvapeně, „jsem skutečný chlapec!“ Postavil se a začal radostně poskakovat po místnosti.„Pinocchio, dávej si však pozor!“ varovala ho víla. „Opravdovým chlapcem zůstaneš, jen když budeš upřímný, čestný a odvážný. Musíš rozeznat zlé od dobrého a pomáhat Geppettovi, když to bude potřebovat.“„Ale jak mám vědět, co je správné a co ne?“ zmateně zamžoural na vílu.„Teď už máš vlastní duši, proto se rozhoduj rozumně,“ dořekla, zmizela pryč a zůstalo po ní jen pár jiskřiček.Pinocchio tiše víle poděkoval a netrpělivě čekal, až vyjde slunce a přijde nový den.Když se Geppetto ráno probudil, Pinocchio ho hned pozdravil: „Dobré ráno, tatínku.“Geppetto se zmateně rozhlédl po místnosti, ale nespatřil nikoho, komu by mohl hlas patřit.„Také jsi to slyšel, Figaro?“ promluvil ke kocourovi, který jen přikývl.„Tady jsem. Já povídám,“ pokračoval Pinocchio.„To není možné! Copak ještě sním?!“ divil se Geppetto.„Jsem tvůj vytoužený syn! Tvoje přání se splnilo, tatínku,“ zvolal nadšeně chlapec.I když tomu Geppetto stále nemohl uvěřit, velmi se zaradoval. Ihned vzal chlapce do náručí a vroucně ho objal. Celý dům byl najednou plný radosti.Neuběhlo ani mnoho dní a Pinocchiovi se zachtělo jít do školy.„Tatínku, chtěl bych být normální chlapec. Chtěl bych se naučit číst, psát a počítat, abych ti mohl pomoci vydělávat peníze,“ říkal starému Geppettovi.

PINOCCHIO

103

Starý řezbář se zaradoval, že má šikovného a moudrého syna, avšak na učebnice neměl dostatek peněz. Nepřemýšlel dlouho, prodal svoji oblíbenou pletenou vestu a za utržené peníze koupil synovi věci do školy.Když mu otec podával do rukou knihy, Pinocchio se udiveně ptá: „Ale kde máš svoji vestu?“„Už jsem ji nepotřeboval,“ zalhal a usmál se na chlapce, „tu máš, ať ti dobře poslouží.“Pinocchio byl velmi vděčný a radostí skočil Geppettovi kolem krku.Nadešlo ráno a Pinocchio se vesele vydal na cestu do školy. Jak tak šel, uslyšel zpoza keřů hlasitou hudbu. Lépe se podíval a spatřil velký barevný stan. Jako každý malý chlapec i Pinocchio byl velmi zvědavý, a tak se vydal za zvuky hudby. Zanedlouho zjistil, že je to cirkus.„Prosím vás, jak se můžu dostat dovnitř?“ zeptal se vysokého muže před cirkusem.„Musíš si koupit lístek,“ promluvil muž hrubým hlasem.„Nemám žádné peníze, jen tyto knihy,“ ukázal je muži. Ten si je vzal a podal Pinocchiovi barevný lístek.„Teď už můžeš vejít,“ pustil ho dovnitř.Pinocchio se prodral davem lidí až úplně dopředu a nestačil oči vyvalovat. Na pódiu probíhala loutková hra. Dvě dřevěné figurky tancovaly díky tenkým lankům, která měly upevněné na nohách a rukách. Pinocchio nevydržel a přidal se k nim. S nadšením spolu tancovali, jako by objevil staré kamarády. Lidé začali jásat a házeli na pódium peníze. Když to spatřil majitel cirkusu, hned si uvědomil, že dřevěná loutka, která tancuje sama od sebe, mu může přinést hodně peněz. Po představení vzal Pinocchia a zamkl ho do klece.„Pane, prosím. Nenechávejte mě tady! Musím jít do školy,“ křičel na muže v drahých šatech.„Co to říkáš? Proč jsi u mě v cirkusu, když máš být ve škole?“ zmateně se ptal muž.„Jsem totiž skutečný chlapec, ne dřevěná loutka. Prodal jsem svoje knihy, abych viděl vaše představení. Ale teď toho hodně lituji,“ vysvětloval zklamaně. Už si uvědomil, jakou chybu vlastně udělal.

PINOCCHIO

104

„Ach, chlapče! Tady máš mince, kup si nové knihy a dávej na sebe pozor. Ne každý je takový dobrák jako já,“ varoval ho muž a pustil Pinocchia z klece ven.„Děkuji, děkuji, pane,“ s úsměvem se loučil Pinocchio a spěchal do školy.,Tentokrát jsem měl štěstí a uvědomil jsem si, co je správné“ pomyslel si Pinocchio.Netrvalo dlouho a cestu mu zkřížila liška.„Kamže to jdeš?“ promluvila a obtočila se mu kolem nohou.„Do školy přece,“ s úsměvem odvětil Pinocchio a kráčel dál.„Škola je zbytečná. Nač chodit do školy, když můžeš mít všechno, co jen chceš, a nemusíš se ani učit,“ motala mu hlavu.„Jak to myslíš?“ zastavil a překvapeně na ni hleděl.„Pojď se mnou. Ukážu ti místo, odkud nikdy nebudeš chtít odejít,“ sešla z cesty a zamířila k blízkému lesíku. Pinocchio ji mlčky následoval a poslouchal, jak mu liška vypráví o tom kouzelném místě. Nemohl se dočkat, a když konečně dorazili na místo, přesvědčil se, že mu nelhala. Všude byly sladkosti, lízátka, čokolády, bonbony a hračky. Ale také děti v jeho věku, samí noví kamarádi. Zaradoval se a hned se rozběhl za chlapci.Ani nevěděl jak a uběhlo několik hodin. Pomalu se stmívalo a Pinocchio se stále bavil s chlapci. Na ustaraného Geppetta si vůbec nevzpomněl.Bylo už přítmí, když se konečně na chvilku zastavil. Měl jakýsi zvláštní pocit, jako by měl něco na hlavě. Chytil si ouška a cítil, že jsou velká a chlupatá. Postavil se a rychle utíkal k nejbližšímu zrcadlu. V něm uviděl, že má najednou ocas a oslí uši. Nevěděl, co se děje, ale bylo mu jasné, že to musí zastavit. Kam se to jen dostal? Jak to, že se mění na oslíka? Opět se dal zlákat na špatné cestičky, opět se nechal oklamat a nerozeznal, co je správné. Z toho všeho vinil vychytralou lišku, přestože pravda byla, že za to mohl jedině on.Začal utíkat, ale dozorci, kterých si předtím ani nevšiml, ho začali honit a snažili se ho chytit. Utíkal, co mu jeho dřevěné nohy stačily. Když se konečně dostal ze začarovaného lesa, uši i ocas mu hned zmizely. Pinocchio však nepřestával běžet. Bál se jako nikdy předtím, ale chtěl zjistit, jestli ho muži ještě stále pronásledují, a tak na chvíli zastavil a ohlédl se.V té chvíli si všiml, že stojí na rozhraní moře a pevniny. Nebyl daleko od přístavu

PINOCCHIO

105

ani od města. Když uslyšel za sebou hlasy a kroky, neotálel a skočil do vody. Chvíli plaval, a protože byl vyrobený ze dřeva, snadno se udržel nad vodní hladinou. Z ničeho nic se však před ním ocitla velryba. Viděl zejména obrovská ústa, ze kterých už nedokázal vyplavat. Ham, zhltla ho jako malinu. Spadl až do jejího břicha, kde k velkému překvapení spatřil chudáka Geppetta.Ten se do velryby dostal při hledání svého jediného syna, který se dlouho nevracel ze školy. Když už prohledal pevninu, řekl si, že to zkusí na moři. A tam narazil na tuto obludu.„Tatínku? Jsi to ty?“ skočil Geppettovi kolem krku.„Co tu děláš, Pinocchio? Kde jsi byl?“ ptal se Geppetto, zatímco pevně objímal chlapce.„Když jsem ráno kráčel do školy, kdosi mě zatahal za ruku a vzal pryč. Nemohl jsem nic dělat,“ začal lhát Pinocchio, ale ještě to ani nestihl doříct a jeho nos se najednou pořádně prodloužil. Nevěděl, co se děje, a tak lhal dál. „Později zjistili, že jsem ze dřeva, a rozhodli se mě hodit do vody,“ dokončil a jeho nos ještě víc narostl. Vyděšeně se za něj chytil oběma rukama.„Jsi si jistý, že to skutečně bylo takto?“ nevěřícně se ho zeptal Geppetto.„Ano, bylo,“ opět zalhal Pinocchio. Avšak nos opět rostl a už byl tak dlouhý, že kvůli němu ani pořádně neviděl.Jakýsi hlas v hlavě mu našeptával, že lhát se nemá. A tak Geppettovi vyprávěl všechno tak, jak se to skutečně stalo. Hodně se za svoje chování styděl, ale věděl, že musí říct pravdu. A měl se věru za co stydět! Jak se Pinocchio po pravdě k všemu přiznal, nosík se mu opět zmenšil. Teď ale museli vymyslet, jak se dostanou z břicha velryby ven. Kolem sebe viděli vraky starých lodí a různé ztracené předměty, které už velryba sežrala. Pinocchia napadla skvělá myšlenka.„Tatínku, co kdybychom založili oheň? Kouř by rozdráždil velrybu, takže by potom musela kýchnout. A to by byla naše cesta ven,“ navrhl potěšeně.„Doufejme, že to vyjde, synku. Nu, vzhůru do práce,“ prohlásil Geppetto.Jak Pinocchio řekl, tak také bylo. Založili oheň, velryba kýchla a vystřelila je až na břeh. Otec se synem se objali a těšili se, že měli obrovské štěstí a dostali se opět na svobodu.

PINOCCHIO

106

Večer se v jejich domku objevila víla a zajímala se, jak se Pinocchiovi dařilo.„Ne moc dobře, nechal jsem se zlákat. Nerozeznal jsem, co je správné, a lhal jsem,“ řekl Pinocchio dívaje se smutně do země. Myslel si, že ho víla promění znovu na němou loutku.„Věru, Pinocchio, udělal jsi věci, které nebyly správné. Ale teď jsi tady, živý a zdravý. Chvíli to trvalo, než jsi zjistil, co je správné. Byl jsi odvážný a upřímný. Přišel jsi na to, že lež není cesta, po které se chceš vydat, že?“ ptala se víla.„Ne, není. Prosím, neproměňujte mě zpět na dřevo,“ prosil zklamaný chlapec.„Neboj se. Celý život se učíme rozeznávat dobro a zlo. Dnes jsi zjistil, že svět není dokonalý, a tak jsi se stal skutečnou lidskou bytostí,“ řekla víla a namířila svůj kouzelný proutek na Pinocchia, který se rázem proměnil na skutečného chlapce z masa a kostí.Pinocchio se z vlastních chyb poučil. Věděl, že nemůže věřit každému, koho potká, a Geppetto byl tak šťastný, že ani nevěděl, jak má víle poděkovat. Splnil se mu jeho největší sen – měl syna, Pinocchia.

PINOCCHIO

107

Kdysi velmi dávno se lidem žilo o cosi snadněji než dnes. Nevěděli, co je bída a ani tuhé a kruté zimy jim nevadily. Ne, že by jim nebyla zima, ale tehdy nemuseli z lesa vláčet na vozech a na zádech dřevo. Jednoduše přišli do lesa, pokáceli stromy a kmeny svázali. Potom vzali čarovný proutek, švihli jím a poslali dřevo samotné do vesnice. Každý do svého dvora. Dřevo samotné prošlo cestu z lesa až do vesnice. Po kopcích, dolinách, přes potoky, po úzkých cestičkách i širokých polních cestách. Nikdo mu nemusel ukazovat cestu, samo vědělo, kudy jít. Když se lidé vrátili z lesa, ve dvoře je už čekalo nachystané dřevo. Potom kmeny už jen pořezali a mohlo mrznout třeba i celý rok.A proč tomu tak není dodnes? Nuž, takoví jsme my lidé. Když se máme dobře, chtěli bychom se mít ještě lépe. V tomto případě neštěstí způsobila jedna vesnická žena. Jednoho dne, když bylo obzvlášť větrno a deštivo, chlapi pokáceli stromy, poskládali je vedle sebe a už stačilo jen proutkem švihnout a dřevo by se vydalo do vesnice jako vždy. Jenže této ženě se vůbec nechtělo jít v takovém počasí pěšky z lesa. A tak dostala nápad! Nasedla na dřevo a řekla si, že když jede pěkně samo až do vesnice, tak se sveze spolu s ním. Vzala do ruky proutek a švihla. Ale dřevo se tentokrát ani nepohnulo. Švihla znovu a stále nic. Nepomáhala pěkná slova ani žádná zaklínadla. Sesedla tedy a švihla proutkem, aby se aspoň to dřevo vydalo do vesnice. Jenže dřevo se ani nepohnulo. A od té doby tak také zůstalo na věky. No a nyní musí lidé těžce pracovat, aby dostali dřevo z lesa domů.

POHÁDKA O DŘEVU

108

Byl jednou jeden starý lev a panoval celému lesu, ve kterém žil. Když pořádně zařval, ozvěna se ještě hodnou chvíli ozývala. A podle toho všechna zvířata věděla, že se mají mít na pozoru, protože lev je na obchůzce po svém lese. Kdo se před ním neukryl, běda mu bylo. Tak jako každý jiný den, tak také dnes lev dřímal po dobrém obědě ve stínu pod stromy. Jenže tentokrát si lehl jen kousek od myší díry. Jak myš vylézala z díry ven, polechtala svým chvostem lva přímo pod nosem. Lev se v té chvíli vzbudil a zařval, až se zem zatřásla. A když spatřil myš, hned ji popadl do svých drápů.„Jak se jen opovažuješ budit mě z poledního spánku, ty malá myši.“A už už ji chtěl sežrat. Vždyť co by to bylo, kdyby ji nechal jen tak jít. To by se mu všechna zvířata v lese smála.„Zadrž, zadrž, prosím,“ ozvalo se ze lvových drápů. „Co ze mě budeš mít, když mě sežereš. Ve tvém velkém žaludku se ztratím jako nic, ani mě cítit nebudeš. Ale když mě pustíš, možná ti ještě dobře posloužím,“ přemlouvala malá myš lva. Lev překvapeně hleděl na myš, ale musel uznat, že na tak malé šedé myšce si věru moc nepochutná. Slitoval se tedy a myš pustil na svobodu.Dny ubíhaly a lev už dávno zapomněl na to, jak se kdysi slitoval nad malou myškou. Ta si pro jistotu dávala opravdu velký pozor na to, aby lvovi už nikdy nezkřížila cestu, protože by ji to už příště klidně mohlo stát i život.

POHÁDKA O LVOVI A MYŠI

109

Teplé léto pomalu skončilo a dny se začaly ochlazovat. V lese byl však čilý ruch, protože většina zvířátek si začala dělat zásoby na zimu. Jenže zásoby na zimu si dělají i lidé, což znamenalo, že zároveň začala i lovecká sezóna. Lovci chodili celé dny po lese a rozmísťovali pasti. Potom i se svými loveckými psy čekali na první úlovky. Jednoho dne lev právě končil před obědem obchůzku po svém revíru a už rozmýšlel, na čem si zase pochutná. Vtom ale šlápl do přichystané pasti. V okamžiku byl uvězněný v síti, vise přitom na stromě. Řval jako o duši, oháněl se drápy, ale žádným způsobem se mu z pasti nedařilo vysvobodit. Ostatní zvířátka neměla odvahu se ke lvovi ani jen přiblížit, neboť si myslela, že by je sežral hned, jakmile by mu pomohla na svobodu. A tak lev jen bezmocně visel uvězněný v lovecké síti a pomalu čekal na svůj konec. Jenže znenadání se pod ním objevila malá šedá myška, kterou kdysi dávno pustil ze svých drápů. Vzpomenul si, jak se tehdy nad ní slitoval. „Teď můžu splnit svůj slib, který jsem ti dala,“ říká lvovi myš pisklavým hlasem zdola.„Jak bys jen mohla. Vždyť jsi tak malá a bezradná,“ zoufal si beznadějně lev.Vtom ale myš vyběhla po stromě až k větvi, na které visela síť se lvem. Opatrně přešla po větvi až k místu, kde byla síť uvázaná, a pustila se do práce. Svými drobnými, ale ostrými zoubky začala hryzat hrubé lano, na kterém byla síť upevněná. Lesem se už ozýval štěkot psů. Blížili se i s lovci k jejich prvnímu úlovku.„Pospěš si,“ pobízel myšku vystrašeným hlasem lev.Vtom malá myš konečně přehryzala i poslední vlákno na pevném laně, síť se uvolnila a lev padal na zem jako shnilá hruška. Země se zatřásla, lev zařval tak silně, že i lovečtí psi se polekali a rozutekli se po okolí. Když už bylo po všem, lev a myš se ocitli tváří v tvář. Myš v té chvíli nevěděla, zda nadobro nastal její konec, protože lev ji mohl okamžitě chytit a sežrat. Ten ji však opatrně vzal do své velké tlapy a poděkoval jí za záchranu života. Od té doby jsou lev a myš nerozluční kamarádi. A lva přitom vůbec netrápí, zda je na posměch celému lesu, když mu malá myška hrdě sedí na zádech při obchůzce po svém revíru. Ponaučení: I slabší může pomoci silnějšímu. Konec.

POHÁDKA O LVOVI A MYŠI

110

Bylo jednou jedno království, v němž panoval starý král. Měl sice dva syny – Ivana a Vasila, ale nedokázal se rozhodnout, kterému z nich odevzdá po smrti svoje žezlo.Jednoho dne si je zavolal k sobě a oznámil jim: „Synové moji, dám vám tři úkoly a ten, kdo se s nimi lépe vyrovná, dostane království. Vaším prvním úkolem bude jít za svými nevěstami a donést mi od nich nejhezčí šátek, jaký mají.“Vasila úkol potěšil, protože měl krásnou nevěstu s bohatým šatníkem, a tak se rovnou rozběhl za ní. Ale Ivan zůstal smutný. Neměl žádnou nevěstu, a tedy neměl šátek od koho získat. Potuloval se po královské zahradě a přemýšlel, jak splnit otcův úkol. Sedl si pod strom, když tu najednou spatřil na kameni žábu.„Proč jsi tak smutný, mládenče?” ptá se ho žába.„Ach, otec má velké království a odevzdá ho tomu synovi, který k jeho spokojenosti splní tři úkoly. A já hned ten první nedokážu splnit. Mám donést co nejhezčí šátek od svojí milé, jenže já žádnou milou nemám,“ povzdechl si Ivan.„Netrap se tak, Ivane, pojď se mnou,“ řekla žába a skákala pryč.Ivan ji tedy následoval.Žába ho zavedla do jeskyně a poprosila ho, aby sem nanosil vodu. Kdysi tu

PRINC A ŽÁBA

111

totiž bylo jezírko, které už dávno vyschlo. Ivan neváhal a nanosil tolik vody, kolik se tam vešlo. Když práci dokončil, žába vytáhla ten nejhezčí šátek, jaký kdy viděl. Ivan poděkoval a utíkal se šátkem radostně domů.Starý král viděl, že oba synové už nedočkavě čekají, aby předvedli, jak splnili svoje první úkoly. Starší syn Vasil vytáhl krásný šátek plný vzorů.Král ho pochválil a říká mu: „To je opravdu velmi pěkný šátek, hezčí jsem ještě věru neviděl.“Potom však Ivan ukázal králi svůj šátek, který mu dala žába, a celá komnata se od takové krásy přímo rozzářila. Král musel uznat, že Ivanův šátek byl rozhodně hezčí.Hned však zadal synům druhý úkol. „Jděte za svými nevěstami a doneste mi od nich ten nejhezčí prsten , jaký mají,“ zněl další králův úkol.Vasil okamžitě vyběhl za svojí milou a požádal ji o ten nejhezčí prsten, jaký měla. Ivan zase jen smutně bloudil po královské zahradě, protože neměl žádnou milou, která by mu dala prsten. Když tu opět spatřil žábu, které vláčel vodu do jezírka v jeskyni.Ta k němu i tentokrát promluvila: „Co jsi tak smutný, mládenče?“„Ach, ani druhý úkol nedokážu splnit. Mám přinést ten nejhezčí prsten od svojí milé. Jenže, jak už víš, já milou nemám,“ povzdechl si Ivan.„Netrap se už, Ivane, pojď se mnou,“ řekla žába a Ivan ji znovu následoval. Žába ho opět zavedla do té samé jeskyně a poprosila ho, aby tentokrát nanosil dřevo z lesa. Ivan neváhal, narubal v lese dřevo a nanosil ho tolik, kolik si žába řekla. Potom mu podala ten nejhezčí prsten, jaký kdy viděl. Šťastný Ivan žábě poděkoval a běžel domů.Bratři se opět setkali v královské komnatě, aby otci předvedli, jak splnili svoje druhé úkoly. Starší syn Vasil odevzdal králi velmi pěkný zlatý prsten , který byl vykládaný červenými rubíny.Král ho pochválil a říká: „Nu, velmi pěkný prsten to je.“Nato Ivan vybral z kapsy svůj prsten, který měl od žáby, a všechny doslova oslepil lesk a krása, kterou prsten vyzařoval. Král hned ohodnotil, že Ivanův prsten je ten nejhezčí, jaký kdy viděl.

PRINC A ŽÁBA

112

Následně zadal synům jejich poslední úkol: „Jděte za svými nevěstami a přiveďte je s sebou. Království dám tomu, kdo mi představí hezčí nevěstu.“ Takto tedy zněl třetí úkol. Starší syn Vasil nadšeně vyběhl za svojí milou, aby ji přivedl k otci.Ivan znovu zamířil do královské zahrady, smutně se procházel a v duchu přemýšlel: „Žába mi dala nejhezčí šátek na světě, dala mi i prsten, který svojí krásou rozzářil celou královskou komnatu, ale jak by mi mohla dát překrásnou nevěstu?“Najednou k němu přiskočila žába a do třetice se ho ptá: „Co jsi tak smutný, mládenče?“ Ivan si povzdechl a říká: „Ach, třetí úkol je ze všech nejtěžší. Mám králi představit svoji nevěstu. A království dostane ten z nás, jehož milá je hezčí. Ale já nemám žádnou nevěstu.“„Pojď se mnou,“ odvětila žába a Ivana opět zavedla do jeskyně. „Když jsem tě prosila o vodu, jezírko si úplně naplnil. Když jsem tě prosila o dřevo, nanosil si ho spoustu. Teď tě prosím, vezmi si mě do dlaní a polib mě.“Ivan jen nechápavě sledoval, o co ho žába žádá. Ale když už ochotně vyhověl jejím předešlým přáním, rozhodl se, že splní i toto třetí. A tak vzal žábu do rukou, přiložil si dlaně ke rtům, zavřel oči a žábu políbil. Z ničeho nic země zaduněla , celou jeskyni rozzářily blesky, a když polekaný Ivan otevřel oči, stála před ním nejhezčí dívčina, jakou kdy viděl.„Byla jsem zakletá do žáby a vysvobodit mě mohl jedině polibek od mládence s dobrým srdcem,” povídá krásná dívčina, „a ten, kdo mě vysvobodí, mě může dostat za ženu i s celým mým královstvím.“Šťastný Ivan zavedl svoji novou nevěstu do královské komnaty, aby ji představil otci. Byla nádherná. Pravda, také Vasilova nevěsta byla velmi pěkná a elegantní, ale Ivanova ji ve všem předčila. Otec byl spokojený, že si oba synové vybrali dobré ženy a už už šel království svěřit Ivanovi, když ho ten přerušil. Otci poděkoval a rozhodl se, že se vzdá království ve prospěch staršího bratra Vasila a odejde vládnout do království svojí nevěsty.A tak všichni spokojeně a v lásce žili ve svých královstvích, dokud neumřeli.

PRINC A ŽÁBA

113

Kdysi dávno žili spolu jeden král s královnou. Měli už dva pěkné syny, staršího – Velkého prince a mladšího – Malého prince, když se jim jednoho dne narodila i vytoužená dcerka, které dali jméno Růženka. Každý byl z její krásy okouzlený a na její počest vystrojili v království velkolepou slavnost. Oslavné fanfáry se nesly celou zemí. Samozřejmě, že mezi pozvanými hosty nesměly chybět víly – sudičky, které měly princezně věštit budoucnost. Ale když už nastal čas, kdy měly sudičky vyřknout předpověď její budoucnosti, začaly se jen všelijak vymlouvat. Královna však byla neodbytná, a tak jí jedna z víl potichu říká:„Královno naše, můžeme vám prozradit jen tolik, že kvůli Růžence zažijí oba vaši princové velké neštěstí.“Královně se rázem sevřelo hrdlo zděšením. Od toho dne chodila jako bez duše. Neustále musela myslet na to, co jí řekla sudička. Také král si všiml, že ji už několik dní cosi velmi sužuje, ale o hrozivé předpovědi mu i přes jeho ustavičné otázky neřekla. Avšak jednoho dne už králi došla všechna trpělivost a musela vyjít s pravdou ven.Když král uslyšel, jakou předpověď sudičky vyřkly, až u srdce ho bodlo.„Pokud chceme ochránit naše syny, Růženka musí co nejdříve umřít. Jinou možnost nemáme,“ řekl po chvíli ticha král.Nu, to si královna nedokázala vůbec představit, v žádném případě by něco

PRINCEZNA RŮŽENKA

114

takového nedopustila.Od té chvíle už i král chodil po chodbách zámku s velkou tíhou na srdci.Potom však královně kdosi poradil, že v lese žije jeden starý poustevník, za kterým si prý všichni chodí pro rady. Proto se jednoho rána vydala za ním.Dala si osedlat koně a vydala se na cestu. Cválala lesem, ale netrvalo dlouho a dorazila přímo k obydlí, ve kterém žil moudrý poustevník. Ten královnu uctivě přivítal a hned se dozvěděl, proč se ho rozhodla vyhledat. Vyprávěla mu o děsivé hrozbě a poprosila o radu.„Růženku musíte zavřít do věže. Nesmí odtud nikdy vyjít,“ doporučil poustevník královně.Ta mu poděkovala, štědře jej odměnila a už spěchala zpět na zámek.Král ihned vydal příkaz, aby co nejrychleji postavili mohutnou věž. Po několika týdnech do ní zavřeli malou princeznu Růženku. Královští rodiče i bratři ji tam však každý den navštěvovali, aby nikomu nebylo smutno, protože se všichni opravdu velmi milovali.Takto si žili dlouhé roky, až nadešel den, kdy Růženka dovršila osmnáctý rok života.Starší královský syn, Velký princ, říká králi: „Otče, naše sestra je už dospělá a schopná na vdavky. Neměli bychom jí vystrojit svatbu?“ Ale král ani královna nechtěli o svatbě ani slyšet.Zanedlouho však oba královští rodiče těžce onemocněli a, bohužel, jeden po druhém skonali. Celé království bylo zahalené do obrovského smutku a zvony smutně zvonily. Také Růženka dnem i nocí želela milované maminky a tatínka.Na královský trůn zakrátko nato zasedl nový král, kterým se stal Velký princ. Všichni mu s nadšením provolávali slávu.Bratři se rozhodli, že svoji krásnou sestru Růženku už nenechají déle uvězněnou, a tak se vydali za ní, aby ji po dlouhých letech vysvobodili z věže.Růženka byla nevýslovně šťastná, konečně i ona mohla začít objevovat krásy světa. Pohledem na rozkvetlou zahradu či fontány byla očarovaná. Nevěděla, kam se má dříve podívat. Vždyť kolem bylo tolik nádherných věcí a všechny viděla v životě poprvé až nyní. I motýli a ptáčci kolem ní poletovali a vesele

PRINCEZNA RŮŽENKA

115

prozpěvovali. I psík Dlouhý ocas začal kolem ní ihned radostně poskakovat, ale najednou se rozběhl rovnou do lesa. Růženka utíkala za ním, ale když před sebou spatřila velkého páva s úchvatným rozprostřeným vějířem, zastavila, aby se tou krásou pokochala. Po chvíli k ní přišli i bratři a ti jí řekli, že tito ptáci se chovají pro chutné maso.Znepokojená Růženka zvolala: „Ach, kdože se jen opováží zabít tak nádherného tvora? Já se vdám jedině za pavího krále a potom ihned zakážu zabíjení těchto překrásných ptáků.“Bratři na ni udiveně hleděli a po chvíli jí starší bratr říká: „Sestřičko, neblázni! Pavího krále? A kde ti ho seženeme?“„Když budete pořádně hledat, určitě ho najdete,“ odvětila tvrdohlavě Růženka.Bratři jen kroutili hlavami a na další slova se už věru nezmohli. Růženka si páva odvedla do zámku. Tam ji už všichni srdečně vítali, klaněli se jí a nosili jí všemožné dary. Princezna zářila štěstím a všichni byli okouzlení její krásou i laskavým srdcem.Její bratři si však stále lámali hlavy nad jakýmsi pavím králem, o kterém ani netušili, zda vůbec existuje. Společně nakonec vymysleli, že dají namalovat Růženčin obraz a vydají se s ním do světa a toho pavího krále Růžence stůj co stůj najdou. Starší bratr odevzdal Růžence svoje královské žezlo, aby za ten čas, než se vrátí zpět, v zemi spravedlivě vládla místo něho.Růženka svoje bratry vyprovodila, oba vroucně objala, a potom se už bratři vydali na cestu. Každého, koho cestou potkali, se vyptávali na pavího krále, ale nikdo ho neznal, nikdo o něm neslyšel. Pokračovali stále nevědouce kam neúnavně dál, až přišli do království chroustů. Všude jich byly houfy, ohlušujíce bzučeli, až si bratři navzájem ani povídat nemohli. Nakonec se starší z bratrů zeptal jednoho z chroustů na pavího krále.„Vaše Veličenstvo, nu, nejdelší cestu jste si věru vybrali. Odtud je jeho říše tisíce kilometrů vzdálená.“Velký princ se nejdříve divil, odkud to všechno ví, ale potom se zaradoval, že jim konečně někdo poradil, jak se dostat do říše pavího krále. Zakrátko se vydali dál. A věru, že ji také brzy našli. Všude dokola bylo množství pávů a jejich skřekot se

PRINCEZNA RŮŽENKA

116

rozléhal široko daleko. Každý člověk měl oblečení bohatě vyzdobené pavími péry. A bratři měli hned štěstí. Nedaleko od nich procházel paví král v nádherném zlatém kočáru, zdobeném drahými kameny. I samotný král vypadal kouzelně a na hlavě se mu vyjímala koruna z pavích per. Jen co bratry spatřil, věděl, že jsou to cizinci. Přikázal zastavit kočár a přivolal je. Bratři se mu poklonili a starší říká: „Vznešený pane, dovolte nám, abychom vám ukázali tento obraz.“ Potom vyndali Růženčin obraz a král se na něj přímo zamilovaně zadíval.„Musím říct, že je to věru krásná dívčina. Nevídaně krásná. Ale nevěřím, že je skutečná,“ řekl po chvíli paví král.„Ve skutečnosti je ještě krásnější, vznešený pane,“ řekl mladší z bratrů.Paví král se však na ně jen zkoumavě díval. Princ dál pokračoval: „Tady můj bratr je král, já jsem princ a na tom obraze je naše sestra, princezna Růženka. Nejenže je krásná, je i moudrá a má dobré srdce. Nabízíme Vám ji za ženu a ještě Vám k ní dáme truhlici zlatých mincí.“„Velmi rád se ožením s takovou krasavicí,“ řekl potěšeně paví král, „u mě jí nebude nic chybět – ani láska, ani bohatství. Ale pokud zjistím, že není tak pěkná, jako je na obraze, budete oba o hlavu kratší.“Bratři přikývli.„Ale když tedy souhlasíte, na tu dobu, než za vámi přijde princezna, vás dva zavřu do vězení,“ řekl s úšklebkem paví král.Oba bratři byli přesvědčení, že Růženka je mnohem krásnější než na obraze, a tak na návrh pavího krále přistoupili. Naštěstí ve vězení bylo o ně dobře postaráno, dokonce i paví král je občas přišel navštívit. Růžence hned napsali list, že se jim podařilo pavího krále najít a aby co nejdříve přijela za ním do jeho říše.Když si list jejich sestra přečetla, byla nesmírně šťastná a každému se chlubila, že se jede provdat za pavího krále. Celé království se s ní radovalo; stříleli ohňostroje a duněly kanóny. Růženka tedy svěřila bratrovo královské žezlo i svého milovaného páva do rukou nejmoudřejších starců. Dala nachystat truhlici plnou zlatých mincí a obrovskou hromadu svých šatů. Na dalekou cestu za pavím králem si Růženka vzala s sebou jen služebnou, její dceru a psíka Dlouhý ocas.Už zakrátko se plavili lodí po širém moři. Z lodě se ozýval smích a veselý zpěv.

PRINCEZNA RŮŽENKA

117

V jedné chvíli Růženčina služebná přistoupila ke kapitánovi lodě a šeptá mu: „Chceš být boháčem? Chceš měšec zlatých mincí?“Ten ihned zvolal: „Jasné, že chci! Kdo by nechtěl?“„Tak mi dnes v noci pomůžeš hodit princeznu do moře. Potom do jejích šatů obléknu svoji dceru, přivedu ji k pavímu králi a ten si ji vezme za ženu. Tobě dám za odměnu měšec zlatých mincí,“ prozradila mu služebná svůj hrozný plán.Když nastala hluboká noc, služebná se svojí škaredou dcerou a kapitánem lodě vynesli na palubu postel, na které spala Růženka a také psík Dlouhý ocas, který byl schoulený u jejích nohou. Potom ji hodili do moře. Naštěstí postel byla z per ptáka, který plave na vodě, a proto i postel se spící Růženkou teď plavala jako nějaká loď.Když se po chvíli Růženka probrala a hned po ní i Dlouhý ocas, oba byli pořádně vylekaní. Psík začal štěkat a výt. I všelijaké ryby k nim připlavaly, aby se podívaly, jaká neobvyklá loď se to ocitla v moři a kdo vydává ty kvílivé zvuky.Mezitím už loď se služebnicí a její dcerou připlula ke břehům říše pavího krále. Tam je už čekal hotový doprovod a desítky ohromujících kočárů.Ačkoliv služebná svoji dceru vyparádila od hlavy až po paty, její šilhavé oči, křivé nohy, velký hrb na zádech a zejména její zlostnou a zákeřnou povahu zamaskovat nedokázala.A tak když z lodě vystoupila dcera služebnice oblečená do těch nejúžasnějších šatů, všichni jako by oněměli.„Co tu tak zíráte? Co stojíte, raději mi dejte něco na zub,“ vyštěkla ta ježibaba.Okolostojící si hned začali šuškat: „To tedy náš král dopadl. Takovou zmazanou zlobu si sem pozval.“ Průvod se za chvíli pohnul směrem do království a co nevidět se jí i pávi posmívali a začali na ni vykřikovat: „Fúúj, jaká ohava se v kočáru veze!“ Falešná princezna čím dál víc soptila a pokřikovala na strážce, aby ty ptáky zahubili.I kapitán lodě, který se nechal k tomu nelidskému činu přemluvit, už začínal mít obavy, jak to všechno dopadne.Samotný paví král se krásné princezny už nemohl dočkat. Doposud se kochal jen jejím obrazem, ale na první pohled se do ní zamiloval. Na nádvoří jeho

PRINCEZNA RŮŽENKA

118

zámku bylo rušno a vřava, protože princezna už měla každou chvíli přijet. Když nakonec dorazila na nádvoří a král uviděl v kočáru jakousi ohavu, celý ztuhl. Toto nečekané a hlavně nemilé překvapení ho nesmírně rozzlobilo a svůj hněv ihned obrátil proti dvěma bratrům, kteří seděli ve vězení.„Taková drzost, taková nestydatost! Za koho mě ti dva darebáci mají? Prý hezčí než na obrázku! Stráže, pojďme! Smrt je nemine! A všechny, co v tom kočáru sedí, do nejtemnější věže zavřete!“Bratři zatím stále čekali na svoji sestru Růženku. Věřili, že brzy přijde a oni budou opět svobodní. Ale místo svobody je zakrátko čekal temný žalář s vodou až po krk, ze kterého ještě nikdo živý nevyšel. Ani jeden z nich netušil, co se stalo a proč je takto krutě potrestali. Po třech dnech za nimi přišel paví král a začal je obviňovat ze lhaní, zrady a podlosti. Bratři však stále nerozuměli, o čem to král mluví. Jejich sestra určitě není žádná ohava, jak to tvrdí paví král. A svoji nevinu by mu rádi dokázali.Mezitím se Růženka se svým psíkem stále plavila na posteli po moři a bezradně naříkala. Myslela si, že to paví král nařídil, aby se jí zbavili. Že svatbu s ní si rozmyslel, a proto ji dal utopit. Už byli na moři celé dva dny, takže byla promrzlá až na kost. Její věrný psík Dlouhý ocas se k ní tulil, aby ji tak aspoň trochu ohřál. Další ráno se konečně přiblížili ke břehu. Byla tam chatrč, která patřila starému dobrákovi. Býval tam sám už roky a žádná živá duše k němu nezabloudila už pořádně dlouho.Když stařec uslyšel od moře štěkot psa, vyšel z chaloupky ven. Potom vzal rychle hák a přitáhl postel s princeznou a jejím psíkem na břeh. Růžence se věru ulevilo, že byli zachránění, a opět cítila pevnou půdu pod nohama. Srdečný stařec je pozval dovnitř, aby se ohřáli. Dokonce přinesl Růžence i oblečení, protože měl ještě stále, jako vzpomínku na svoji nebohou ženu, odložené jedny pěkné šaty. Stařec si podle výšivek na ložních přikrývkách všiml, že děvče je z královského rodu. Růženka mu potom s pláčem vypověděla všechno, co se jí přihodilo. Rád by ubohé princezně pomohl, ale nevěděl jak. Chtěl ji i dobře pohostit, ale kromě suchého chleba nic jiného doma neměl.„Netrapte se, milý pane. Ale kdybyste mi dal nějaký košíček, pošlu svého věrného

PRINCEZNA RŮŽENKA

119

psíka Dlouhého ocasu, aby v něm přinesl nějaké jídlo.“Stařec se podivil, že pes něco takového dokáže, ale košíček hned přinesl.Princezna potom přikázala svému čtyřnohému příteli: „Vyčuchej to nejlepší jídlo a přines ho sem do chaloupky!“ Dlouhý ocas chytil košík do zubů a už se rozběhl ven. Pádil, dokud nepřišel do města a namířil si to přímo do zámecké kuchyně. Tam věru bylo z čeho vybírat! Naložil košík do plna všemožnými pochoutkami a běžel zpět za princeznou. Ej, že si všichni pochutnali na úžasném královském jídle.Druhý den princezna opět poslala psíka s košíkem pro jídlo. A Dlouhý ocas běžel, co mu síly stačily, a zastavil se, až když doběhl do zámecké komory. Tam naplnil košík jídlem, že ho sotva zvládal zvednout. Ale ve chvíli, když vyběhl z komory, spatřil ho tam královský rádce. Nechtěl věřit vlastním očím, co právě vidí. Pustil se hned za uhánějícím psem a sledoval ho až ke břehu a k chaloupce chudého starce. Rádce hned spěchal zpět do zámku, aby pavímu králi podal zprávu, že jakýsi rybář posílá svého psa krást královské jídlo.Samozřejmě, že králi se to vůbec nelíbilo, a tak přikázal přivést rybáře do zámku. Královské stráže vtrhly nečekaně do starcovy chaloupky a všechny, včetně Dlouhého ocasu, svázaly a odvezly do zámku.Stařec prosil o slitování, a tak mu paví král nakonec dal možnost, aby mu všechno vysvětlil. Vyprávěl, co se mu přihodilo, a také celou pravdu o princezně Růžence a zlovolné služebné a její dceři, které chtěly Růženku připravit o život.Paví král si hned všiml, že dívčina, která teď před ním usedavě naříkala, jako by z oka vypadla té krasavici, která byla namalovaná na jeho obrazu. Okamžitě ji dal rozvázat a s láskou ji objal. Potom poslal stráže, aby rychle vysvobodily oba její bratry ze žaláře. Ti si už mysleli, že nastal jejich konec, ale co nevidět se už mohli opět radostně obejmout se svojí milovanou sestřičkou.Všichni provinilci a nepřející byli brzy co nejdál vyhnaní ze země. Dobráckému starci nabídli, aby s nimi společně žil na královském zámku. Růženčini bratři se vrátili zpět do svého království, a tak všichni šťastně žili ve svých zemích. Z Dlouhého ocasu se stal pravý královský pes, protože si den co den pochutnával na honosných jídlech.

PRINCEZNA RŮŽENKA

120

Date post:	28-Mar-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

POHÁDKY - Readmio · 2020. 5. 15. · se velmi bála o prince a rozhodla se ho zachránit....

Documents