UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Přírodovědecká fakulta
Katedra geografie
Bc. Jaroslava DOČKALOVÁ
Politickogeografické hodnocení současných konfliktů
v Súdánské republice
Diplomová práce
Vedoucí práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D.
Olomouc 2016
Bibliografický záznam
Autor (osobní číslo): Bc. Jaroslava Dočkalová (R11570)
Studijní obor: Učitelství geografie pro SŠ (kombinace Z-Hi)
Název práce: Politickogeografické hodnocení současných konfliktů v Súdánské
republice
Title of thesis: Political geographical aspects of contemporary conflicts in the
Republic of the Sudan
Vedoucí práce: RNDr. Fňukal Miloš, Ph.D.
Rozsah práce: 86 stran, volné přílohy – 1CD
Abstrakt: Diplomová práce analyzuje vybrané politickogeografické aspekty
konfliktů, se kterými se potýká Súdánská republika: současné
politické problémy státu, vztah mezi Súdánem a Jižním Súdánem
(přes historický vývoj, příčiny konfliktu, nejdůležitější aktéry
konfliktu, po současné nevyřešené vztahy mezi státy včetně
sporných oblastí). Identifikuje nejdůležitější vnitrostátní problémy,
analyzuje jejich příčiny, snahy o ukončení těchto konfliktů včetně
současné situace a výhledů do budoucna. V neposlední řadě se
diplomová práce věnuje následkům konfliktů a to humanitární a
uprchlické krizi.
Klíčová slova: Súdán, Jižní Súdán, Dárfúr, Heglig, Kafia Kingi, konflikt, ropa,
humanitární pomoc, uprchlíci
Abstract: The thesis is the analysis selected political geographical aspects of
conflicts faced by the Republic of Sudan: the current political
problems of the state, the relationship between Sudan and South
Sudan (over the historical development, causes of conflict, the most
important players of conflict, after the current unresolved relations
between states of conflict, including the disputed areas. The thesis
focuses on the most important national issues, analysis their causes,
efforts to resolve these conflicts including the present situation and
future prospects. Finally, the thesis dedicates the consequences of
conflict and the humanitarian and refugee crisis.
Keywords: Sudan, South Sudan, Darfur, Heglig, Kafia Kingi, conflict,
oil, humanitarian assistance, refugees
javascript:r(20)
Prohlašuji, že jsem zadanou diplomovou práci vypracovala sama, a že jsem uvedla
veškerou použitou literaturu.
V Olomouci 12. 4. 2016 ……………………
Podpis
Děkuji panu RNDr. Miloši Fňukalovi, Ph.D. za cenné připomínky a rady při
zpracování diplomové práce.
OBSAH
SEZNAM ZKRATEK 9
1 ÚVOD 11
2 CÍLE PRÁCE 13
3 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY 14
4 ZÁKLADNÍ ÚDAJE O TERITORIU 16
4.1 OBYVATELSTVO 17
4.2 POLITICKÁ SITUACE 21
4.3 SOUČASNÁ EKONOMICKÁ SITUACE ZEMĚ 25
5 KONFLIKTY SEVER – JIH 29
5.1 PŘÍČINY KONFLIKTU 29
5.2 VÝZNAMNÉ MEZNÍKY KONFLIKTU 32
5.2.1 První fáze občanské války 32
5.2.2 Druhá fáze občanské války 33
5.3 SOUČASNÁ SITUACE 37
5.3.1 Problém určení definitivní hranice 38
5.3.2 Spor o ropné bohatství 47
5.3.3 Sekundární aktéři konfliktu 54
6 HLAVNÍ POLITICKOGEOGRAFICKÉ PROBLÉMY SÚDÁNU 56
6.1 DÁRFÚR 56
6.1.1 Představení regionu 56
6.1.2 Příčiny a průběh konfliktu 57
6.1.3 Současná situace 63
6.2 SEVEROVÝCHODNÍ REGION 65
6.2.1 Představení region 65
6.2.2 Příčiny a průběh konfliktu 65
6.2.3 Současná situace 68
6.3 HUMANITÁRNÍ A UPRCHLICKÁ KRIZE 70
7 ZÁVĚR 75
SUMMARY 76
POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE 77
9
SEZNAM ZKRATEK
AMIS Mise Africké unie v Súdánu (African Union Mission in Sudan)
AU Africká unie (African Union)
BC Bedžský kongres (Beja Congress)
CNPC Čínská národní ropná korporace (China National Petroleum Corporation)
CPA Souhrnná mírová smlouva (Compressive Peace Agreement)
DDF Dárfúrská rozvojová fronta (Darfur Development Front)
DDPD Mírový dokument pro Dárfúr z Dauhá (The Doha Document for Peace
in Darfur)
DPA Dárfúrská mírová smlouva (Darfur Peace Agreement)
DRA Dárfúrský regionální úřad (Darfur Regional Authority)
DUP Demokratická sjednocená strana (Democratic Unionist Party)
EIJ Eritrejský islámský džihád (Eritrean Islamic Jihad)
ELF Fronta za osvobození Eritreje (Eritrean Liberation Front)
EPLE Lidová fronta za osvobození Eritreje (Popular Front for the Liberation
of Eritrea)
EPLF Eritrejská lidově osvobozenecká fronta (Eritrean People’s Liberation Front)
ESPA Východosúdánská mírová smlouva (Eastern Sudan Peace Agreement)
ESSCC Koordinační rada států severovýchodního Súdánu (Eastern Sudan States
Coordinating Council)
EU Evropská unie (European Union)
GONU Vláda národní jednoty (Government of National Unity)
ICC Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court)
IDPs Vnitřně přesídlené osoby (Internally displaced people)
IGAD Mezivládní orgán pro rozvoj (Intergovernmental Authority on Development)
JEM Hnutí za rovnost a spravedlnost (Justice and Equality Movement)
LJM Hnutí pro osvobození a spravedlnost (Liberation and Justice Movement)
LRA Armáda božího odporu (Lord’s Resistance Army)
NCP Strana Národního kongresu (National Congress Party)
RDFF Revoluční demokratická fronta (Revolutionary Democratic Front Forces)
NIF Národní islámská fronta (National Islamic Front)
10
NMRD Národní hnutí pro reformu a rozvoj (National Movement for Reform and
Development)
OAU Organizace africké jednoty (Organisation of African Unity)
OSN Organizace Spojených národů (United Nations)
RSF Rychlá podpůrná jednotka (Rapid Support Forces)
SANU Súdánská africká národní unie (Sudan African National Union)
SAF Súdánská armáda (Sudanese Armed Forces)
SPLA Súdánská lidová osvobozenecká armáda (Sudan People’s Liberation Army)
SPLM Súdánské lidové osvobozenecké hnutí (Sudan People’s Liberation Movement)
SPLM-N Súdánské lidové osvobozenecké hnutí – Sever (Sudan People’s Liberation
Movement - North)
UNHCR Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (Office of the United Nations
High Commissioner for Refugees)
UNICEF Dětský fond Organizace Spojených národů (United Nations Children’s
Emergency Fund)
UNISFA Prozatímní bezpečnostní jednotky Spojených národů pro Abyei (United
Nations Interim Security Force for Abyei)
UNMIS Mise Spojených národů v Súdánu (United Nations Mission in the Sudan)
UNMISS Mise Spojených národů v Jižním Súdánu (United Nations Mission
in the Republic of South Sudan)
UNOCHA Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí (United Nations Office
for the Coordination of Humanitarian Affairs)
URFF Jednotná revoluční fronta (United Revolutionary Force Front)
USAID Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (United States Agency
for International Development)
WFP Světový potravinový program (World Food Programme)
11
1 ÚVOD
Súdán, od roku 1899 britsko-egyptské kondominium, získal nezávislost, tehdy ještě
jako jednotný stát, v roce 1956. Od té doby zemi vládly nejčastěji vojenské nebo islámsky
orientované režimy. Ve druhé polovině dvacátého století proběhly v zemi dvě občanské
války. Ty byly způsobeny kombinací řady hospodářských, sociálních a politických faktorů,
které primárně vyplývaly z upřednostňování a nadvlády většinového severosúdánského
muslimského obyvatelstva nad nemuslimskou populací žijící převážně v jižní části země.
První občanská válka vypukla prakticky bezprostředně po vyhlášení súdánské
nezávislosti a skončila až v roce 1972. Po období relativního klidu se konflikt opět rozhořel
v roce 1983, po řadě mírových rozhovorů v letech 2002‒2004 byl ukončen až v roce 2005,
kdy byla podepsána Souhrnná mírová smlouva mezi severní muslimskou částí Súdánu a jižní
částí obydlenou převážně černošským křesťanským a animistickým obyvatelstvem.
Souhrnná mírová smlouva uzavřená v lednu 2005 udělila jižním rebelům autonomii trvající
šest let s tím, že po uplynutí této doby se bude konat referendum o nezávislosti Jižního
Súdánu. Referendum se skutečně uskutečnilo a to v lednu 2011, drtivá většina obyvatel se
v něm vyslovila pro nezávislost. Jižní Súdán se stal nezávislým dne 9. července 2011. Mezi
oběma státy poté došlo k řadě bezpečnostních a hospodářských dohod, přesto stále nejsou
vztahy obou států ideální a i nadále hrozí, že situace přeroste v další konflikt. Hlavním
problémem jsou sporné hranice – v případě několika ekonomicky velmi citlivých oblastí
ještě nebylo dohodnuto, ke kterému ze dvou Súdánů se připojí. Jedná se například o oblast
Abyei, které se ani jeden ze států nechce vzdát, jelikož je to oblast disponující velkými
zásobami ropy. Právě ropa je asi hlavním předmětem sporu mezi oběma státy, protože
odtržením jižní části země totiž přišel Súdán o většinu ropných zásob.
I přes oficiální ukončení konfliktu mezi Súdánem a Jižním Súdánem se (severní)
Súdán i nadále potýká s mnoha vnitřními problémy a konflikty. Kvůli osamostatnění Jižního
Súdánu vypukly mezi súdánskou vládou a Súdánským lidovým osvobozeneckým hnutím -
Sever ve státech Jižní Kordofán a Modrý Nil boje, které mají za následek kolem 1,2 milionu
vnitřně přesídlených nebo zraněných osob, které nezbytně potřebují humanitární pomoc.
Dalším konfliktním ohniskem je západní část země, Dárfúr, kde se s přestávkami bojuje už
od roku 2003. Kvůli tomuto konfliktu muselo opustit své domovy několik milionů lidí a 200-
400 tisíc lidí bylo zabito. Do řešení konfliktu se zapojila OSN i Africká unie, které vyslaly
12
do Dárfúru již v roce 2007 s cílem stabilizace hybridní misi UNAMID. Tyto mírové jednotky
však nezískaly nad oblastí své dislokace úplnou kontrolu a stále častěji se stávají terčem
útoků různých ozbrojených skupin. Súdán rovněž čelí přílivu uprchlíků z okolních států,
především z Etiopie, Eritreje, Čadu, Středoafrické republiky a Jižního Súdánu. Ozbrojené
konflikty, špatná dopravní infrastruktura a negativní postoj vlády navíc brání v poskytování
skutečně účinné humanitární pomoci postiženému obyvatelstvu.
Tato diplomová práce přirozeně nemůže postihnout všechny jihosúdánsko-súdánské
a vnitro(severo)súdánské konflikty, zaměří se na ty z politickogeografického hlediska
nejzajímavější, kterými – alespoň pro autorku tohoto textu – jsou konflikty spojené
s územním vymezením států a konflikty dotýkající se jejich teritoriální organizace.
Předkládaná práce se proto zaměří na vztahy mezi Súdánem a Jižním Súdánem, mezi
kterými probíhala několik desetiletí občanská válka a i přes mírovou smlouvu se nepodařilo
vztahy mezi státy urovnat, což je dáno hlavně průtahy s naplněním mírové smlouvy, resp.
s dořešením územních sporů. Z vnitrosúdánských sporů pak budou v práci diskutovány
zejména konflikty v Dárfúru a v našem prostředí víceméně opomíjený konflikt
v severovýchodním regionu – oba přitom vedly už dříve k vytvoření správních mezistupňů
mezi ústřední súdánskou vládou a dílčími státy federace, což je v administrativní struktuře
federací zcela ojedinělý a může být potenciálně prvním krokem k přeměně Súdánu na
asymetrickou federaci. Opomenuty nejsou ani následky konfliktů, kterými je uprchlická
krize a humanitární pomoc. Jedna kapitola bude věnována též současné vnitropolitické
situaci ‒ loňským volbám a osobě prezidenta Omara al-Bašíra.
13
2 CÍLE PRÁCE
Tato diplomová práce navazuje na mou bakalářskou práci zabývající se vztahem
mezi Súdánem a Jižním Súdánem. Konflikt mezi oběma státy bude sice v této práci
diskutován, ambicí autorky je ale zasadit problematiku do širšího kontextu dalších konfliktů
v (severním) Súdánu. Části věnující se historii konfliktu respektive občanské válce vycházejí
ze zmíněné bakalářské práce, ale vzhledem k odlišnému tématu jsou zestručněny na stěžejní
body konfliktu.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, cílem této práce je politickogeografická analýza
vybraných separatistických a autonomistických hnutí v Súdánu. Hlavní cíl práce, analýza
vybraných problémů, umožňuje rozdělit hlavní cíl práce na několik dílčích charakteristik
separatistických a autonomistických konfliktů a jejich závěrečnou syntézu. Tuto logiku má
rovněž členění práce na jednotlivé kapitoly.
Analýza vybraných konfliktů se přirozeně neobejde bez nutného popisu jeho
průběhu, tyto „deskriptivní“ oddíly se ale budou cíleně omezovat pouze na události klíčové
z hlediska pochopení specifik jednotlivých sporů. Podstatná část textu práce by měla
analyzovat příčiny jednotlivých konfliktů, hodnotit způsoby jejich řešení (smlouvy mezi
oběma státy, úspěšnost jejich implementace, příčiny jejich případného nedodržování) a
posoudit jejich následky. V souvislosti se vztahem mezi Severem a Jihem bude kladen důraz
na dosud nevyřešený status sporných oblastí a nedořešenou záležitost dělení ropného
bohatství. U vnitrosúdánských sporů bude ve zvýšené míře věnována pozornost i jejich
humanitárním dopadům a perspektivám dalšího vývoje.
Za problém Súdánu lze považovat i současnou autoritativní vládu prezidenta Bašíra
a velmi nízkou funkčnost státní správy. Oba tyto faktory dlouhodobě znemožňují účinné
řešení separatistických a autonomistických tenzí. Prostor v práci proto musí získat i téma
charakteru chartúmské ústřední vlády a jejího ideologického či filozofického ukotvení.
S ohledem na zachování logické struktury a návaznosti jednotlivých částí práce se této
problematice věnuje jedna z úvodních kapitol.
14
3 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY
Diplomová práce vychází ze zdrojů, které jsou uvedeny na konci této práce. Česky
psaná literatura tvoří pouze malou část a týká se především historie občanské války mezi
Severem a Jihem (dnešním Súdánem a Jižním Súdánem) a některých obecnějších
geografických informací o Súdánu. Z českých autorů se v současnosti věnuje problematice
Súdánu (i jiných afrických států) soustavně zejména Jan Záhořík (2010, 2012), nejenom
nejznámějšímu konfliktu mezi Severem a Jihem, ale i novějšímu konfliktu v Dárfúru a
značně opomíjenému konfliktu v severovýchodním regionu Súdánu, o kterém napsal
obsáhlý článek v roce 2008. Práce dalších českých autorů jsou zpravidla jednorázové a proto
spíše povrchní. Výjimkou je snad jen práce Karla Laciny (1987), která podrobně popisuje
počátky občanské války, už vzhledem k datu vydání je v ní ale patrné její ideologicky
ovlivněné hodnocení. Velmi bohatá je naopak literatura o konfliktech v Súdánu v anglickém
jazyce. Z děl dostupných na našem území se autorce této práce jevily jako nejpřínosnější
práce Douglase Johnsona (2007), Jok Madut Joka (2005), Aropa Madut Aropa (2006) a Lam
Akola (2007), pochopitelně jde ale o soud poněkud subjektivní, vzhledem k počtu zdrojů je
prakticky nemožné skutečně kritické srovnání jejich úrovně.
Vedle děl zaměřených výslovně na separatistické a autonomistické konflikty jsou
přirozeně cenným zdrojem informací i práce o historii Súdánu, resp. širšího regionu. Jedná
se např. o The Cambridge History of Africa, Historical Dictionary of Civil Wars in Africa a
stručnější Nejnovější dějiny Afriky od Richarda Reida.
Diplomová práce se přirozeně často věnuje aktuálně probíhajícím událostem, které
ještě nebyly v odborné literatuře zpracovány. Hlavním zdrojem informací tohoto typu byly
webové prezentace zahraničních think tanků věnovaných konfliktům, především
International Crisis Group (www.crisisgroup.org) a různých zpravodajských serverů,
především k současnému vládnoucímu režimu kritického Sudan Tribune
(www.sudantribune.com) a lokálněji zaměřeného Nuba Reports (nubareports.org). Využity
jsou také všeobecné informační servery, hlavně Reuters (www.reuters.com), BBC News
(news.bbc.co.uk) a Al Jazeera (www.aljazeera.com).
Vedle sekundární literatury byly v maximální možné míře využívány primární
zdroje, především texty mírových smluv: Souhrnná mírová smlouva (2005), Dárfúrská
mírová smlouva (2006), Mírový dokument pro Dárfúr z Dauhá (2011), Východosúdánská
mírová smlouva (2006) a například Oil Agreement between Sudan & South Sudan (2012),
http://www.reuters.com/http://news.bbc.co.uk/http://www.aljazeera.com/
15
které jsou k dispozici online na stránkách mezinárodních organizací například Organizace
Spojených národů (http://peacemaker.un.org/).
O následcích konfliktu – uprchlické a humanitární krizi, informuje řady organizací,
vesměs jsou to humanitární organizace pod záštitou OSN: Úřad pro koordinaci
humanitárních záležitostí, Dětský fond Organizace Spojených národů a Úřad Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky a pak například Světová potravinová organizace.
16
4 ZÁKLADNÍ ÚDAJE O TERITORIU
Súdán se nachází v severovýchodní části Afriky, jeho omývá Rudé moře. Jeho
rozloha je 1,86 mil. km2 (před oddělením Jižního Súdánu byla jeho rozloha 2,5 mil. km2,
tehdy se jednalo o největší africký stát). Svou rozlohou se však i přes oddělení jižní části
země roku 2011 stále řadí mezi největší státy světa, jedná se o šestnáctou největší zemi světa.
Súdán sousedí se sedmi státy. Na severu s Egyptem, na západě s Čadem, na jihozápadě se
Středoafrickou republikou, na jihu s Jižním Súdánem a na jihovýchodě s Etiopií a Eritreou.
Celková délka hranic je 6819 km, délka pobřeží Rudého moře je 853 km (CIA, 2015). Sporná
je délka hranic s Jižním Súdánem, jelikož stále nebylo vyřešeno zařazení oblasti Abyei i
některých dalších drobnějších pohraničních území.
Na severu Súdánu převládá aridní podnebí, které je převážně horké a suché, velkou
část území proto pokrývají pouště. Období dešťů se liší podle oblasti (většinou však trvá od
dubna do listopadu s vrcholem v červenci, od prosince do března neprší prakticky vůbec).
Většinu území tvoří roviny a planiny. V severních oblastech dominují pouště, často se zde
proto vyskytují prašné bouře, jedním z největších přírodních problémů země jsou pak
pravidelně se opakující sucha a z nich vyplývající výpadky v zemědělské produkci a místně
i nedostatek pitné vody. Kromě toho jsou volně žijící druhy živočichů ohrožovány
nadměrným lovem. Většinu území (84,2 %) pokrývají trvalé pastviny, pouze 15,7 % země
tvoří orná půda. Na přírodní zdroje je o něco chudší než jeho jižní soused, vyskytuje se zde
ropa, malé zásoby železné rudy, mědi, chromu, zinku, wolframu, slídy, stříbra a zlata
(Central Bureau of Statistics, 2009).
17
Obr. 1 Mapa Súdánu
Zdroj: Daffa Rambe M., 2011
4.1 OBYVATELSTVO
Před rozdělením obou zemí v prvním desetiletí jednadvacátého století byla etnická
struktura hodně pestrá. Polovinu obyvatelstva tvořili Arabové, 10 % Dinkové, 9 % Núbijci
a 6 % Bedžové, zbytek obyvatel tvořily národnosti, jejichž počet nepřesahoval 5 %. Dnešní
Súdán je více homogenní. Přes 70 % obyvatel jsou Arabové, další početné národnosti jsou
Bedžové žijící v severovýchodní části Súdánu mezi řekou Nil a Rudým mořem, Fúrové
obývající jihozápadní oblast Dárfúru, příslušníci kmene Nuba žijící ve státě Jižní Kordofán
a Fulbové žijící v severovýchodní části země při hranicích s Egyptem a při pobřeží Rudého
moře (MZV ČR, 2012). Súdán má vysoce mobilní populaci. Kočovným způsobem života
žije až 10 %, sezónní pracovní migrace zde má velmi dlouho tradici. V posledních letech je
migrace velmi vysoká také v důsledku řady konfliktů nejen v rámci Súdánu, ale i v okolních
státech a také kvůli změnám klimatu (UNFPA, 2012).
18
Obr. 2 Etnické skupiny v Súdánu
Zdroj: The Gulf/2000 Project, 2013
Etnická identita obyvatelstva však není jednoznačná. Mnoho generací se Arabové
prolínali s domorodými národy. Oficiálním jazykem je sice arabština, ale i v Chartúmu a
dalších dvou velkých městech Umm Durmān a al-Khartūm Bahrī (tj. Severní Chartúm) se
mluví více jazyky (Sudan.net, 2011). Sjednocujícím faktorem státu tak není etnická a
jazyková struktura obyvatel ale náboženství. Po rozdělení Súdánu se 97 % obyvatel hlásí
k sunnitské větvi islámu (CIA, 2015). Zbytek tvoří vyznavači různých kmenových
náboženství a křesťanství. Nutno říct, že islám nevyznává pouze arabské obyvatelstvo, ale
islamizovaná je i naprostá většina černošského obyvatelstva. Ani sunnitští muslimové však
netvoří monolitický blok. Zejména v městských částech se nacházejí přísně ortodoxní
muslimové, zatímco ve venkovských oblastech jsou často vyznavači súfismu – mystické
formy islámu. V Súdánu působí řada dalších islámských sekt se svébytnými rituály a
synkretistickými úpravami (Sudan.net, 2011).
19
Obr. 3 Náboženská struktura obyvatel Súdánu a Jižního Súdánu
Zdroj: The Gulf/2000 Project, 2013
K roku 2015 žilo v Súdánu 39,6 milionů obyvatel. V počtu obyvatel je tak
ve světovém srovnání na 35. místě. Počet obyvatel však stále kolísá v důsledku dlouhodobé
občanské války, hladomoru a poměrně rozsáhlé emigrace především do Čadu a Ugandy.
Na druhou stranu do Súdánu putuje velké množství imigrantů z Etiopie a Eritreje. V zemi
také žije na dva miliony kočovných nomádů a půl milionu sezónních dělníků, kteří se
pravidelně stěhují mezi přírodně a uměle zavlažovanými oblastmi.
20
Zemědělství je i nadále nejvýznamnějším zdrojem obživy, je v něm zaměstnáno
na 80 % obyvatel. V průmyslu pracuje jen 7 % a ve službách 13 % obyvatel. Země se potýká
s vysokou inflací. Kvůli stále rostoucí populaci se zvyšuje nezaměstnanost (CIA, 2015).
Súdán se vyznačuje velmi mladou populací. Dětská složka, tj. děti ve věku do 15 let,
tvoří 40,15 % obyvatelstva. V produktivním věku se nachází 56,6 % obyvatel (tj. ve věku
od 15 do 64 let), postproduktivní složku tvoří pouze 3,25 % obyvatel (viz obr. 3). Zajímavé
je, že ve většině věkových skupin silně převažují muži nad ženami. Roční přírůstek byl v
roce 2014 odhadován na 2,26 % (CIA, 2015). Díky výraznému zastoupení dětské složky a
nízkému zastoupení postproduktivní složky je súdánská věková pyramida progresivní, což
je typické pro většinu afrických států.
V Súdánu i nadále přetrvává vysoká kojenecká úmrtnost, na 1000 živě narozených
dětí připadá 51,52 úmrtí. Naděje na dožití je pouze 63,7 let, což jej řadí na konec světového
žebříčku přesněji na 186. místo, když to srovnáme Českou republikou, je naděje na dožití o
15 let nižší (CIA, 2015).
Gramotnost obyvatelstva je poměrně nízká (71,9 %), řadí tak Súdán mezi státy
s nízkou gramotností, přičemž jsou poměrně velké rozdíly mezi muži a ženami. Zatímco
mužů je gramotných 80,7 %, gramotnost žen je o více než 17 procentních bodů nižší, pouze
63,2%. Míra vzdělanosti je podobná jako v sousedních státech, ale v porovnání s ostatními
arabskými státy je znatelně horší. Např. v Libyi gramotnost obyvatelstva překračuje hranici
90 %, stejné je to v případě většiny států Arabského poloostrova. Naopak v rámci Afriky je
Súdán úrovní vzdělání nadprůměrný, například gramotnost obyvatelstva Jižního Súdánu
nedosahuje ani 35 % (UN Human Development Report, 2013). Velké vzdělanostní rozdíly
jsou mezi městskou a venkovskou populací.
Problémem Súdánu, ale i jiných arabských států, je postavení žen. Třetina je
negramotných, ženy jsou znevýhodňovány jak v zaměstnání, tak v rodinném životě. Většina
z nich je nezaměstnaná nebo vykonává neplacenou práci v neformálním sektoru (UNFPA,
2012). Ženy a dívky trpí i v důsledku konfliktů, ať už je to předčasné vdovství či ztráta
základních životních potřeb. Pokud přijdou negramotné a nezaměstnané ženy o živitele
rodiny, ocitají se zpravidla v existenční krizi.
21
Obr. 3 Věková struktura obyvatel Súdánu
Zdroj dat: CIA, 2015
4.2 POLITICKÁ SITUACE
Súdánská republika v dnešním územním rozsahu vznikla dne 9. července 2011, když
se jižní část země na základě referenda odtrhla a vznikly dva samostatné státy – Súdán a
Jižní Súdán. Po odtržení jižní části země se Súdán administrativně členil na 15 států, další 2
státy byly vytvořeny v roce 2012 v Dárfúru a poslední – 18. – v roce 2013 v Kordofánu (viz
obr. 4). Hlavním městem (severního) Súdánu (oficiálně Súdánské republiky) je Chartúm.
Oficiálně v Súdánu přetrvává federativní prezidentská zastupitelská demokracie, kde hlavou
státu je prezident Omar al-Bašír, který je ve své funkci nepřetržitě od roku 1989, kdy
se dostal k moci vojenským převratem. Jeho režim je sice od roku 1996 formálně civilní, i
nadále se ale opírá o podporu armády a politicky ho zaštiťuje Strana národního kongresu
(NCP). V zemi se formálně uplatňuje pluralitní politický systém, kromě Strany národního
kongresu byla významná ještě SPLM, která získala podíl na vládě na základě mírové
smlouvy podepsané v roce 2005. Systém více stran je však záležitostí poměrně mladou,
působení dalších politických stran je možné teprve podle ústavy z roku 1998 (CIA, 2015).
Mimochodem již o rok později se rozhořely spory mezi súdánským prezidentem Omarem
22
al-Bašírem a tehdejším předsedou Strany národního kongresu Turábím, spor bývalých
spojenců vyvrcholil rozpuštěním parlamentu a vyhlášením výjimečného stavu (BBC News,
2003).
Zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament skládající se z Národního
shromáždění (dolní komora), které zastává vnitrostátní zákonodárství a Rady států (horní
komora). V roce 2005 byla přijata nová prozatímní ústava, která upravila nově postavení
jižní části země na základě Souhrnné mírové smlouvy. Nová ústava dávala jižní části země
významnou autonomii a do šesti let předpokládala referendum o jeho osamostatnění, SPLM
bylo součástí vlády do roku 2011, kdy se nakonec Jižní Súdán opravdu osamostatnil. Podle
prozatímní ústavy měla dolní komora 450 poslanců, po oddělení Jižního Súdánu poklesl
počet poslanců na 354, v posledních volbách Národního shromáždění v roce 2015 pak bylo
zvoleno 426 poslanců. Horní komora – Rada států – je složena ze dvou členů za každý stát
volených nepřímo parlamenty jednotlivých států. Soudnictví je formálně nezávislé, v zemi
působí i Ústavní soud. Súdán je podle geoschématu OSN součástí Severoafrické skupiny
(CIA, 2015). Súdán je uveden na seznamu amerického ministerstva zahraničí jako země
podporující terorismus.
23
Obr. 4 Federativní uspořádání Súdánu
Zdroj: Lasunncty, 2013 (upraveno)
Loni na jaře se konaly volby do Národního shromáždění a na post prezidenta země.
Tyto volby, které se v Súdánu konaly 13.‒16. dubna 2015, byly vnímány jako test schopnosti
země fungovat jako demokracie. Jednalo se o první volby po odtržení Jižního Súdánu,
k jejich organizaci došlo v řádném termínu i přes varování řady zahraničních pozorovatelů,
že na ně není země po organizační stránce vůbec připravena. Mnozí opoziční politici již před
volbami obviňovali al-Bašíra a jeho NCP z manipulací s průzkumy veřejného mínění (BBC
News, 2015).
24
Kandidátů na prezidenta bylo 16, podle oficiálních výsledků vyhrál Omar al-Bašír
už v prvním kole jasnou většinou 94 % hlasů. Ostatních 15 kandidátů však bylo pro většinu
obyvatel zcela neznámých. Al-Bašír získal 5 252 478 hlasů z celkového počtu 5 584 863
platných hlasů, kandidát, který se umístil na druhém místě, získal pouhých 1,43 %, necelých
osmdesát tisíc hlasů. Ostatní kandidáti nedosáhli ani jednoho procenta. Volby do národního
shromáždění zcela ovládla Strana národního kongresu, která získala 323 křesel z celkových
426. Na druhém místě se umístila „Původní“ Demokratická sjednocená strana (DUP), která
získala 25 křesel, nezávislí 19 křesel, „Registrovaná“ Demokratická sjednocená strana (DUP
– tj. frakce strany vedená Jalalem al-Digairem) získala 15 křesel, zbytek získala strana
Umma a další malé strany. Volby se však nekonaly ve všech oblastech Súdánu,
z bezpečnostních důvodů odpadly v sedmi obvodech ve státě Jižní Kordofán (Sudanow
Magazine, 2015).
Hlavní představitelé opozičních stran volby bojkotovali, protože podle nich nebyly
svobodné a spravedlivé. Podle oficiálních údajů dosáhla volební účast 46 %, panuje ale silné
podezření, že údaje byly zmanipulovány (BBC News, 2015). Africká unie např. hovoří o
jedné třetině voličů a spekuluje o tom, že délka voleb se prodloužila na tři dny jen kvůli
velmi nízké volební účasti až apatii voličů. Volby kritizovaly i západní státy včetně Velké
Británie, Spojených států a Norska. Podporu staronovému prezidentovi nicméně vyslovila
Liga arabských států a Rusko (BBC News, 2015).
Znovuzvolení prezidenta al-Bašíra vyvolalo v některých oblastech, zejména v Jižním
Dárfúru, nepokoje. Hnutí za rovnost a spravedlnost (JEM) zahájilo v Jižním Dárfúru
rozsáhlé vojenské operace proti vládním jednotkám. Povstaleckým bojovníkům se podařilo,
alespoň podle jejich mluvčího, zničit súdánský vojenský tábor poblíž vesnice Tullus.
Súdánské letectvo v reakci na útok zahájilo bombardování oblasti. Při náletu však byla
zasažena i zmíněná vesnice, kde zemřelo více než 16 civilních obyvatel a dalších 11 osob
bylo zraněno ve vesnici El Tomat. Súdánské lidové osvobozenecké hnutí rovněž zahájilo
útok proti vládním silám v Dárfúru a Kordofánu, kde se dokonce zmocnilo volebních uren
s cílem narušit všeobecné volby (Winsor, M., 2015).
Na Omara-al Bašíra byl vydán zatykač Mezinárodním trestním soudem kvůli situaci
v Dárfúru, kdy od roku 2003 do současnosti zemřelo na tři sta tisíc lidí, a další dva miliony
lidí musely z oblasti odejít. Africká unie ale zatykač na súdánského prezidenta odmítá,
protože dokud je prezident ve svém úřadě, chrání jej imunita. Al-Bašír je ICC obžalován
ze tří pokusů o genocidu, pět zločinů proti lidskosti a dva válečné zločiny (International
Criminal Court, 2015).
25
Přízračná pro politický styl letitého súdánského prezidenta je aféra z roku 2015, kdy
se objevily spekulace o možném zatčení súdánského prezidenta při jednání Africké unie v
Jihoafrické republice: jihoafričtí vojáci působící v súdánském Dárfúru byli po dobu Bašírovy
účasti vládními vojáky zajati a propuštěni byli až po prezidentovu bezpečném návratu
(Česká televize, 2015).
4.3 SOUČASNÁ EKONOMICKÁ SITUACE ZEMĚ
Súdánská ekonomika je založena převážně na zemědělství, ve kterém, jak již bylo
zmíněno, pracuje až 80 % obyvatelstva. Hlavními produkty jsou bavlna, oříšky, obiloviny,
cukr a ovoce. Bezpochyby nejvýznamnější komoditou pro súdánskou ekonomiku je ropa,
kterou začal Súdán vyvážet v roce 1999 (problematice ropy se budeme později věnovat
detailněji). Vysoké ceny ropy přispěly k rychlému růstu HDP v prvních letech 21. století
(např. jen v roce 2006 až o 10 %). Právě kvůli ropě a investicím do ropného potenciálu mají
v Súdánu velký vliv Čína a Spojené státy, jelikož jakákoliv nestabilita ohrožuje jejich
ekonomické zájmy (CIA, 2015).
Oddělení Jižního Súdánu mělo na súdánskou ekonomiku zcela zásadní dopad. Súdán
přestal ihned po odtržení jižní části země poskytovat jakákoliv věrohodná data, proto většina
údajů o současném stavu ekonomiky vychází pouze z odhadů. Fakt je, že oddělením Jižního
Súdánu přišel Súdán o 75 % příjmů z exportu ropy, které v následujících letech dokázal
nahradit růstem vlastní produkce jen zčásti (viz obr. 5).
Obr. 5 Vývoj súdánské produkce ropy
Zdroj: Trading Economics, 2015
26
Reálný růst HDP se podle údajů súdánské vlády zpomalil. Zatímco ještě v roce 2006
byl 8,9 %, roku 2011 (příčinou bylo oddělení Jižního Súdánu) klesl na -1,2 %. K roku 2015
se růst HDP odhaduje na 3,7 % (Global Finance 2015), přičemž byl způsoben především
růstem produkce závlahového zemědělství a zvyšováním příjmů za tranzit nerostných
surovin, zejména ropy (African Economic Outlook, 2015). Odhady skutečného vývoje HDP
jsou mnohem skeptičtější než oficiální statistiky: podle některých se růst HDP samostatného
Súdánu pohybuje okolo -0,2 % a ani výhled do budoucna nepředpokládá zlepšení. Tranzitní
poplatky z vývozu jihosúdánské ropy přes území Súdánské republiky by teoreticky mohly
v budoucnosti růst, souběžně však probíhají jednání Jižního Súdánu a Keni o výstavbě
ropovodu přes její území, čímž by se Jižní Súdán zcela zbavil závislosti na svém severním
sousedovi. Pravdou nicméně je, že občanskou válkou sužovaný Jižní Súdán pravděpodobně
v krátkodobém horizontu nebude schopen tuto šanci využít (téma bude detailněji probíráno
v kapitole 5.3 této práce).
Ztráta příjmů z ropy způsobila v Súdánu vysokou inflaci, která vzrostla z 15 % na 20
% a vedla ke ztrátě téměř všech rezerv tvrdých měn. Súdán také po odtržení Jižního Súdánu
představil novou měnu súdánskou libru, ale její hodnota ihned po zavedení do oběhu rychle
klesla. Chartúmská vláda byla nucena devalvovat měnu již v červnu 2012 v rámci úsporných
opatření, která mimo jiné postupně ruší dotaci paliv. Podle odhadů inflace v zemi vzrostla
k listopadu 2012 na rekordních 47 %. Příčinou vysoké inflace byly především směnné kurzy,
devalvace zlaté měny a přerušení dodávek v důsledku občanských válek. Přes krátký pokles
se inflace v roce 2014 opět vyšplhala téměř na 50 %, situace se začala lepšit v loňském roce,
kdy nastal postupný pokles. Na začátku letošního roku jsou údaje mnohem příznivější,
inflace se pohybuje okolo deseti procent (viz obr. 6). Naproti tomu Jižní Súdán se potýká
s hyperinflací, která atakuje hranici 200 % (viz obr. 7).
27
Obr. 6 Inflace v Súdánu
Zdroj: Trading Economics, 2016
Pro srovnání Jižní Súdán:
Obr. 7 Inflace v Jižním Súdánu
Zdroj: Trading Economics, 2016
Súdán se snaží rozvíjet těžbu jiných neropných přírodních zdrojů, primárně zlata,
a vydal úsporný program na snížení výdajů. V září roku 2012 súdánský prezident Omar al-
Bašír otevřel první zlatý důl v zemi, údajně se jedná o jedno z největších nalezišť v Africe
s potenciální produkcí až 328 tun zlata ročně – od té doby produkce zlata skutečně rychle
roste, v roce 2015 dosáhla kolem 80 tun a v roce 2016 by měla přesáhnout 100 tun. Cílem
28
vlády je prostřednictvím těžby zlata postupně nahradit zisky z těžby ropy, Súdán doufá, že
bude prodávat zlato v hodnotě až 3 miliardy dolarů (Sudanese Ministery of Minerals, 2016).
Súdánský průmysl je jedním z největších problémů státu, pokud ovšem nepočítáme
bezpočet vnějších i vnitřních konfliktů. Největším problémem je nedostatek volných
investičních prostředků na nákup nových technologií a strojů a nedostatek kvalifikované
pracovní síly. Situace se rapidně zhoršila právě po rozdělení země. Důležité pro súdánskou
ekonomiku je v současné době především zajištění investic do těžebního průmyslu s cílem
kompenzovat výpadek příjmů z těžby ropy. Těžební průmysl však není jediným významným
průmyslovým odvětvím země. Mezi tradiční průmyslová odvětví patří cukrovarnický a
kožedělný průmysl, tkalcovny a přádelny – vůbec nejrozšířenější a nejstarší průmyslové
odvětví, potravinářský průmysl, papírenský průmysl a produkce arabské gumy (Súdán je
vůbec největším producentem této přírodní suroviny, která se získává jako pryskyřice ze
stromů akácie senegalské – Acacia senegal – a používá se v potravinářském průmyslu jako
stabilizátor E 414). V roce 2010 byla súdánská produkce arabské gumy 49 tisíc tun, což tvoří
80 % veškeré africké a arabské produkce (Sudan Tribune, 2010). Avšak i toto odvětví
potřebuje neprodleně modernizaci, na kterou stát bohužel nemá prostředky.
Základním kamenem súdánského hospodářství je dosud zemědělství. Úrodná půda
země má rozlohu 80,1‒106,8 mld. ha. V zemědělství je zaměstnáno více než 80 %
pracovních sil a zemědělství vytváří téměř 40 % HDP. Významné je závlahové zemědělství.
Po celé zemi byly postaveny přehrady, díky nimž je téměř 60 % veškerých vodních zdrojů
využito pro závlahy. Vláda v posledních letech investovala nemalé prostředky do údržby a
modernizace závlahových systémů. Súdán pěstuje řadu druhů obilovin (pšenice, čirok,
proso, kukuřice, rýže), olejnaté plodiny (sezam, podzemnice olejná, slunečnice) a luštěniny
(fazole, cizrna a čočka). Důležité je také pěstování bavlny, sisalu a pícnin, mnoha druhů
zeleniny a tropického ovoce (Embassy of the Republic of the Sudan, 2015).
Hlavní oblasti, do kterých v Súdánu investují zahraniční společnosti, jsou dobývání
nerostných surovin a zemědělství (nejvíce Egypt), dopravní infrastruktura, ropný průmysl,
výroba a zpracování cementu a výroba elektrické energie. Súdánská vláda plánuje
zdvojnásobit objem výroby cukru se zaměřením na jeho export. Podle expertů má země
přírodní potenciál k tomu, aby zvýšila produkci cukru do roku 2020 na 10–14 mil. tun ročně
(BusinessInfo, 2015).
29
5 KONFLIKTY SEVER ‒ JIH
5.1 PŘÍČINY KONFLIKTU
Konflikt mezi severním a jižním Súdánem, který probíhal s přestávkami prakticky
od vyhlášení nezávislosti státu v roce 1956 s přestávkami až do roku 2005, má mnoho podob
a důvodů, jejichž význam se měnil, zmenšoval či naopak zvyšoval v průběhu občanské
války. V počátcích konfliktu bylo určitě nejdominantnější dědictví kolonialismu. Konec
koloniální éry v Africe sebou přinesl nové problémy a také oživil variace těch starých.
Africkým státům po cizí nadvládě zůstalo dědictví v mnoha oblastech života – v politice,
ekonomice, v kulturách i sociálních strukturách. Sociální, komerční a politické vztahy, které
byly v době koloniální nadvlády potlačeny, nebo existovaly v ilegalitě v době koloniální
nadvlády, se nyní vynořovaly. Je ale zřejmé, že téměř všechny problémy a výzvy, kterým
Afrika čelí i v současné době, mají svůj původ už v období předkoloniálním.
Postkoloniální africké státy nicméně zdědily koloniální zákony a zákoníky, které
operovaly s termíny jako „domorodci“, „usedlíci“, „migranti“ aj. Zásahy do předkoloniální
povahy vztahů mezi jednotlivci a společnostmi, jejich kodifikace a institucionalizace, vedly
v postkoloniální době v souvislosti s ekonomickým úpadkem ke zvýšení rizika konfliktů,
které ve svém důsledku ohrožovaly projekty politické liberalizace a nahrávaly spíše
extrémním a radikálním silám a jednoduchým řešením (Eyoh, D., 1999).
Koloniální éra poškodila také ekonomiku jednotlivých států. Typickým znakem
koloniální nadvlády bylo jednostranné využívání hospodářského potenciálu, kdy se v dané
zemi zaměřovaly koloniální mocnosti na pěstování jedné nebo více plodin popř. na těžbu
nerostných surovin zcela pro svou vlastní potřebu. Veškeré zisky byly směřovány
pro potřebu koloniálních mocností, které nerozvíjely v zemích průmysl, infrastrukturu
(s výjimkou dopravy surovin) a celkově vůbec neinvestovaly do rozvoje země. Tyto země
pak byly nuceny levně vyvážet primární suroviny a draze kupovat zpracovatelské výrobky
od kolonizátorů.
Ekonomická zaostalost má tedy rovněž kořeny už v koloniální éře, a přestože africké
vlády neudělaly v této oblasti vždy to nejlepší rozhodnutí, je důležité si uvědomit, že byly
omezeny křehkostí a nerovnováhou systémů, které zdědily, byly také ovlivněny
nepříznivými komerčními vztahy s vnějším světem. Z politického pohledu kolonialismus
30
zanechal v Africe systémy založené na militarismu a násilí, ať už latentním, nebo otevřeném,
stejně jako na utlačování a neprůhlednosti (Reid, R. J., 2011). Avšak všeobecně panoval
názor, že umožnit jednání o hranicích, tak aby byly přizpůsobeny etnickým skupinám nebo
státoprávním poměrům předkoloníální éry, by vedlo k obrovskému krveprolití a zcela jistě
k politickému chaosu trvajícímu více než jednu generaci. Organizace africké jednoty (OAU)
založená v roce 1963 proto rozhodla, že přestože koloniální dědictví není z tohoto pohledu
„ideální“, Afričané musí žít s tím, co dostali, a že neexistuje žádný jiný model, který by mohl
fungovat (Reid, R. J., 2011).
Pro většinu afrických států je typické, že si je evropské státy rozdělily bez znalosti
nebo spíše i jakéhokoliv zájmů o etnickou a náboženskou strukturu oblasti. To je i případ
Súdánu, kdy do jednoho státu byla spojena etnika naprosto kulturně odlišná. Na severu
Súdánu převládají Arabové, kteří islamizovali i četné kmeny ve střední části země rasově
tvořící smíšenou europoidní a negroidní populaci, např. oblast Dárfúru. Jižní třetina země
(dnešní Jižní Súdán) byla výrazně odlišná. Žije zde negroidní populace rozdrobená na řadu
kmenových společenství. Náboženství těchto etnik se výrazně liší, negroidní populace
na jihu země vyznává různé animistické náboženské směry, případně křesťanství, což je
důsledkem misionářské činnosti probíhající v tomto regionu od 19. století. Muslimové v
jednotném Súdánu tvořili 75 %, animisté 17 % a křesťané 8 % (Baar V., 2002).
Arabové měli pocit jakési kulturní i rasové nadřazenosti nad jihem, což je dáno
historicky, kdy byl jih Súdánu zdrojem otroků pro arabský svět. Diskriminace černé rasy se
však projevovala po celou dobu konfliktu a i v současné době se s ní Súdán potýká
v některých nearabských oblastech, kde i nadále černošské obyvatelstvo nemá přístup
k politické moci, k úřadům a dalším významným funkcím a to i přesto, že vyznává islám.
Další velmi významnou příčinou konfliktu je náboženská otázka, která také
bezprostředně souvisí s koloniální nadvládou. Britové do náboženských poměrů ve svých
koloniích nijak nezasahovali, proto se súdánský jih vyvíjel svým způsobem nezasažen
islámským a arabským vlivem. Náboženská otázka se nejsilněji projevila v druhé části
občanské války respektive v roce 1983, když tehdejší prezident Nimajrí prohlásil islámský
právní řád ze jediný zdroj zákonodárství. Právě v této době byl poněkud upozaděn cíl jihu
odtrhnout se a stát se nezávislým a namísto toho jihosúdánské politické strany prezentovaly
svůj odboj jako snahu o navrácení rovnoprávného postavení křesťanství, což v islamizované
zemi nebylo možné bez alespoň částečné politické autonomie. Nebylo to však nic nového
či neočekávaného. Náboženství bylo v Súdánu úzce spjato s politikou již od konce 19. století,
snad s výjimkou období po převratu plukovníka Džafára al-Nimajrího v roce 1969, jehož
31
socialistická a sekulární politická orientace zahnala nábožensky založené politické síly do
opozice. Období jeho vlády bylo, tedy zpočátku, vedeno snahou o nalezení shody mezi
severem a jihem. Avšak odsunutí islámských elit od moci na severu a jejich opětovná snaha
dosáhnout rozhodujícího postavení ve státní správě vedla Nimajrího ke změně orientace
země na proislámský a proarabský směr, aby získal podporu vlivných islámských kruhů (De
Waal, A., 1997). Islamizace dosáhla vrcholu právě roku 1983 již zmíněným prohlášením
práva šaría jako jediného zdroje zákonodárství.
V pozdější fázi občanské války již byly a rovněž v současnosti jsou nejdůležitější
příčinou konfliktu ekonomické zájmy. Jedná se zejména o ropu, jejímiž velkými zásobami
Súdán disponuje. Chartúmská vláda vždy upřednostňovala ekonomický rozvoj centrálního
regionu, především Chartúmu a Umm Durmānu, zatímco periferní regiony nejen na jihu
Súdánu, ale i na severu trpěly nedostatkem investic do infrastruktury, školství a zdravotní
péče. Následky této politiky jsou patrné dodnes.
Když byly objeveny první zásoby ropy, téměř výhradně se nacházely na jihu země.
Po vypuknutí občanské války se súdánská vláda snažila o redefinici hranic jižního Súdánu
tak, aby ropná naleziště spadala pod administrativu severního, arabizovaného Súdánu. Těžba
byla ovšem zahájena až za Omara al-Bašíra na konci devadesátých let dvacátého století.
Dnes představuje stěžejní součást příjmů obou Súdánů, ale zároveň je i hlavním zdrojem
napětí a konfliktů. Ozbrojené konflikty však těžbu ropy zároveň značně omezovaly a i nadále
omezují, což přimělo některé ropné společnosti ke stažení svých exploračních aktivit z území
Súdánu (Záhořík, J., 2010).
Asi největším příkladem zneužívání a upřednostňování severního Súdánu na úkor
jihu byl plán na výstavbu kanálu v oblasti Jonglei. Přírodní podmínky Súdánu se díky jeho
velké rozloze na severu a na jihu oblasti značně liší. Nejdůležitějším vodním tokem, který
protéká napříč oběma Súdány, je Nil. Jižní Súdán má příznivější přírodní poměry, především
častější deště. Nejen Súdán, ale i Egypt se snažili využít relativního dostatku vody jižní části
Súdánu ve svůj prospěch, což v důsledku vztahy mezi oběma Súdány značně poškodilo.
O vybudování kanálu jednal Súdán s Egyptem již v sedmdesátých letech. Kanál
Jonglei měl zvýšit vodní stavy Nilu odkloněním vody z jihosúdánských bažin Sudd,
největšího sladkovodního mokřadu v povodí Bílého Nilu. Jednání i dohoda s Egyptem byla
uzavřena i přes naprostý nesouhlas jižních politiků a nesouhlas veřejného mínění v dané
oblasti. Navíc Nimajrího režim neměl v úmyslu investovat zisky z kanálu zpět do jihu
Súdánu. I proto se v druhé fázi občanské války vybudované úseky tohoto vodního díla stejně
jako ropná zařízení stala terčem útoků SPLA (Záhořík, J., 2012).
32
Kanál nikdy nebyl dokončen, po znovupropuknutí občanské války byla, v roce 1984
stavba po šesti letech od zahájení výstavby zastavena (MZV ČR, 2005). Několik let po
uzavření mírové smlouvy, v roce 2008, byla sice jednání mezi Egyptem a Súdánem
obnovena a bylo dohodnuto dokončení kanálu do 24 let, nicméně poté, co Jižní Súdán získal
nezávislost, je absolutně nemožné, že by k dostavbě kanálu v budoucnu mohlo někdy dojít
(Gurtong, 2006). Jižní Súdán totiž může jen těžko přistoupit na smlouvu, která by mu
nepřinesla žádný ekonomický užitek, ale naopak by pro něj měla výrazně negativní
ekologické důsledky.
5.2 VÝZNAMNÉ MEZNÍKY KONFLIKTU
5.2.1 První fáze občanské války
Samotnému konfliktu mezi Súdánem a Jižním Súdánem se autorka věnovala ve své
bakalářské práci, proto zde budou nastíněny pouze nejdůležitější mezníky konfliktu.
Jak již bylo dříve uvedeno, konflikt v jižní části země propukl bezprostředně
po vyhlášení súdánské nezávislosti v roce 1956. V letech 1962−1964 se jih prakticky vymkl
kontrole ústřední vlády. Súdánská armáda začala napadat civilní obyvatelstvo v jižní části
země. Tyto události přispěly k tomu, že se čím dál tím více lidí přidávalo k dosud
nejednotným ozbrojeným odbojovým skupinám. Rok 1963 je pak klíčový díky tomu, že se
podařilo představitelům různých disidentských skupin sjednotit značně nesourodé vojsko do
organizace, která později přijala jméno Anyanya. Guerillové útoky na policejní oddíly a
kasárny na jihu země se stupňovaly. V okolních státech, zejména v Etiopii, Keni a Ugandě,
se začaly formovat nové výcvikové tábory a zásobovací linie. Na obsazených územích
Anyanya organizovala vlastní správu, daňový systém a polní školy. V roce 1963 založili
jihosúdánští emigranti v Léopoldville druhou významnou jihosúdánskou politickou
organizaci, Súdánskou africkou národní unii (SANU), v jejímž čele stáli bývalí poslanci
Joseph Oduho a Wiliam Deng (Crowder, ed. by Michall,1984).
V polovině šedesátých se v Chartúmu konala konference, na které umírněné
jihosúdánské strany nabídly kompromisní řešení problému. William Deng, představitel
umírněného křídla SANU, na této konferenci přednesl návrh federálního uspořádání země.
Naopak pro radikální křídlo SANU byla akceptovatelná pouze úplná autonomie a následná
nezávislost jižního Súdánu. Právě kvůli nejednotnosti politiků z jihu se nakonec jednání
33
ocitla ve slepé uličce a k urovnání sporu nedošlo, přestože návrh federalizace státu byl
zřejmě pro chartúmskou vládu akceptovatelný (Crowder, ed. by Michall,1984).
Jak již bylo uvedeno dříve, v roce 1969 se dostal k moci převratem Džafar
Muhammad Nimajrí. Alespoň z počátku se zdálo, že Nimajrí bude k požadavkům jihu
Súdánu vstřícnější, protože za důležitou součást upevnění své pozice považoval právě
vyřešení „jižní otázky“. Nimajrí přislíbil jižním kmenům autonomii a postupné sbližování
vyvrcholilo mírovou konferencí zahájenou v Addis Abebě 16. února 1972. Základním cílem
addisabebské konference bylo dohodnutí detailů autonomie pro jižní Súdán, která by jižní
provincie zbavila přímé závislosti na rozhodnutích z Chartúmu. Dohoda o autonomii byla
podepsána o 12 dní později, 28. 2. 1972. Na základě dohody byla vytvořena Jihosúdánská
autonomní oblast (Southern Sudan Autonomous Region), z Keni, Ugandy a Etiopie se vrátil
více než milion uprchlíků a na dvacet pět tisíc bojovníků Anyanya bylo zařazeno do vládní
armády a státního aparátu (Lacina, K., 1987).
5.2.2 Druhá fáze občanské války
Jižní Súdán pod dominancí Dinků byl zdánlivě stabilní, ukončení války však bylo
pouze dočasné. Na druhou stranu súdánská vláda neutrácela za válečné výdaje a zlepšila se
i mezinárodní pověst Súdánu. Súdán prošel změnami i ve vnitřní politice. Nimajrí postupně
budoval režim osobní moci opírající se o armádu, tajnou policii a finanční podporu
konzervativních arabských režimů. Období klidu netrvalo dlouho. Rostlo sociální napětí,
zejména v „severním“ Dárfúru a Kordofánu. Hospodářská politika státu byla oprávněně
kritizována, protože vláda se zaměřovala především na rozvoj pobřeží a okolí hlavního
města, zatímco chudý západ, postižený v důsledku několikaletého sucha hladomorem a
nemocemi, byl zanedbáván. Není proto divu, že tři atentáty na Nimajrího v letech
1974−1976 byly provedeny atentátníky právě z těchto oblastí (Lacina, K., 1987).
Jižní provincie po roce 1972 projevovaly Chartúmu naopak značnou dávku loajality.
Situace se tedy na několik let uklidnila. Jenomže zanedlouho Nimajrí změnil politický kurs,
vydal řadu administrativních opatření pro jih nepříliš příznivých. Občanská válka se opět
rozhořela v září roku 1983, poté, co Nimajrí ve snaze získat přízeň náboženské opozice a
zasadit úder levici vyhlásil islámský právní řád za jediný zdroj zákonodárství a zrušil
Jihosúdánskou autonomní oblast. Islámské právo se přitom vztahovalo na celé území
Súdánu, což bylo pro křesťansko-animistický jih nepřijatelné.
34
Tímto krokem vlastně začala druhá fáze občanské války, která trvala až do roku 2005,
kdy obě strany podepsaly mírovou smlouvu. V čele rebelů, kteří nesouhlasili s novou
politikou, stálo tentokrát Súdánské lidové osvobozenecké hnutí (SPLM) a jeho ozbrojené
křídlo Súdánská lidová osvobozenecká armáda (SPLA). SPLA uplatnila taktiku partyzánské
války a ohrožovala tak města a komunikace. Touto destruktivní taktikou však bránila
distribuci potravin, což vyústilo v obrovský hladomor a vytváření nových vln uprchlíků
utíkajících přes hranice do sousedních zemí. Do března 1985 SPLA ovládla řadu rozsáhlých
jižních oblastí. Vůdcem SPLA se stal John Garang.
Na konci osmdesátých let čelil Súdán silnému mezinárodnímu tlaku na ukončení
občanské války, přesto však boje spíše nabývaly na intenzitě. V dubnu roku 1987
došlo k jednomu z nejhorších incidentů občanské války vůbec: bylo zmasakrováno tisíc
příslušníků jižního kmene Dinka poblíž města Ed Da’ein v Dárfúru (Arnold, G., 2008).
Druhý pokus o usmíření jihu a severu proběhl opět v Addis Abebě na podzim roku
1988, kde se setkaly delegace SPLA/SPLM a tehdejší súdánské vládní strany DUP v
čele s Mohammedem Usmánem al-Mirgháním. Výsledkem byla dohoda, která vešla do
dějin jako addisabebská súdánská mírová iniciativa. Iniciativa obsahovala několik bodů,
zejména: dočasné ukončení nepřátelských akcí, přípravu ústavní konference či zmrazení
islámského práva šaría (Madut-Arop, A., 2006). Pro jih byl nejdůležitější poslední bod,
jenomže značná část severní politické reprezentace považovala islamizaci za hlavní směr
politiky, což byl nakonec důvod, proč byla nakonec dohoda smetena. NIF, která se
mimochodem o rok později podílela na vojenském převratu Omara al-Bašíra, ji odsoudila
jako neslučitelnou s arabsko-islámským charakterem Súdánu (Jok, J. M., 2005).
V roce 1988 dosáhl na jihu Súdánu vrcholu hladomor. Humanitární pomoc v tomto
případě zcela selhala, pomoci se nedostalo ani těm nejpotřebnějším, potravinové konvoje
byly pravidelně napadány SPLA. Do konce roku 1988 v důsledku hladomoru zemřelo asi
čtvrt milionu lidí. Na začátku roku 1989 už SPLA, čítající v té době na čtyřicet tisíc členů
(převážně příslušníků kmene Dinka), kontrolovala větší část jižního Súdánu, zatímco
chartúmské vládní síly ovládaly v podstatě jen hlavní města tří jižních provincií a
bezprostřední okolí malých posádek (Arnold, G., 2008).
Na konci června 1989 došlo v Súdánu k dalšímu státnímu převratu, k moci se dostal
Omar Hassan al-Bašír, který stojí v čele Súdánu dodnes. Jeho nástup však neznamenal
pro řešení jižní otázky žádný pokrok, neboť i on byl pod silným vlivem fundamentalistů a
rozhodně neměl v plánu žádné omezení platnosti práva šaría. V letech 1991−1992 válka
pokračovala, pravidelně sice probíhala jednání a podávaly se návrhy na příměří, ale
35
rozhovory nepřinášely žádné konkrétní výsledky. V důsledku války přitom na počátku
devadesátých let trpělo zhruba sedm milionu lidí nedostatkem potravin, tři miliony tvořili
uprchlíci a vnitřně přesídlené osoby (Arnold, G., 2008). Až do let 1998−1999 nebyly žádné
náznaky, že by se měla občanská válka chýlit ke konci, konflikt však postupně uvízl
na mrtvém bodě: celá devadesátá léta byl jih Súdánu bombardován, súdánská armáda se
snažila zlomit odpor SPLA likvidací jejich základen, přičemž se dopouštěla řady násilností
vůči civilnímu obyvatelstvu včetně vypalování vesnic a mimosoudních poprav, zlomit odpor
nebo výrazněji rozšířit území pod svou kontrolou se jí ale nepodařilo. Postup severu byl
přitom kontraproduktivní, jeho následkem ztrácel jakékoliv potenciální spojence mezi
jižními kmeny. Navíc postupně rostly i konflikty mezi ústřední armádou a periferními
oblastmi na severu (Jok, J. M., 2011).
Na konci devadesátých let se do konfliktu zapojil Egypt a Libye. Obě země se snažily
zprostředkovat příměří mezi prezidentem al-Bašírem a vůdcem SPLA Johnem Garangem,
ale bez většího úspěchu. Vůdce SPLA John Garang v té době prohlásil, že konečným cílem
jeho organizace je vytvoření dvou samostatných súdánských států, mezi nimiž by byl
zachován svazek ve formě konfederace. Za největší problém vztahů se severem pak označil
aplikaci práva šaría i na jihu, konec konců jakýkoliv pokrok v jednáních pravidelně blokoval
striktní požadavek súdánské vlády zachovat právo šaría na celém území státu a z druhé strany
podmínka SPLA na oddělení náboženství a státu (Arnold, G., 2008).
Kolem roku 2000 začal sílit tlak okolních zemí sdružených v IGAD. Do situace se
také vložila vláda USA, která na fundamentalistický Súdán začala nahlížet jako na stát
podporující terorismus. Kvůli mezinárodnímu tlaku a dalším konfliktům probíhajícím
na území Súdánu, se původně odmítavý postoj súdánského prezidenta vůči jihosúdánským
požadavkům změnil. K přiblížení se k mírové dohodě došlo v roce 2002. Nejprve bylo
za významného přispění Velké Británie, Norska a Spojených států dohodnuto šestiměsíční
příměří. Pod záštitou IGAD byla v keňském městě Machakos obnovena jednání mezi
súdánskou vládou a SPLM. Jednání nakonec vedla 20. července 2002 k podpisu memoranda,
které uznávalo právo jihu na sebeurčení a zrušení práva šaría. Dohoda nabídla jihu možnost
odtržení, ovšem až po šestiletém přechodném období. Sbližování severu a jihu potvrdila ještě
v červenci 2002 osobní schůzka prezidenta al-Bašíra s Johnem Garangem v Ugandě (Arnold,
G., 2008).
O rok později podepsaly obě strany bezpečnostní dohodu, kterou se súdánská vláda
zavázala snížit počet svých vojáků v jižním Súdánu ze sto tisíc na pouhých 12 tisíc. Dohoda
platila „obousměrně“, SPLA měla stáhnout své jednotky ze severu. Přestože krize v Dárfúru
36
v průběhu roku 2004 zastínila mírový proces, byla v lednu a v květnu 2004 dohodnuta v
keňském městě Naivasha řada dodatečných smluv, které zahrnovaly rozhodnutí o sdílení
přírodního bohatství – ropné příjmy se měly dělit mezi sever a jih rovným dílem, dále bylo
rozhodnuto o uspořádání referenda, ve kterém se mělo rozhodnout o příslušnosti sporné
oblasti Abyei, pohoří Núba a státu Modrý Nil, které se sice nacházejí na severu země, ale
byly obsazeny jednotkami SPLA. Referendum mělo rozhodnout i o bezpečnosti a právu
šaría, které se nadále nemělo vztahovat na křesťanské či jiné nemuslimské obyvatelstvo
(International Crisis group, 2005).
Finální mírová dohoda, která je známá pod názvem Souhrnná mírová smlouva
(CPA), byla podepsána dne 9. ledna 2005 v Nairobi. Za Súdánské lidové osvobozenecké
hnutí smlouvu podepsal její vůdce John Garang, za súdánskou stranu viceprezident Ali
Osman Taha Mohamed. Smlouvou byla ukončena vůbec nejdelší africká občanská válka,
která měla za následek na dva miliony obětí a více než čtyři miliony vysídlených osob.
Mírová smlouva je výsledkem třiceti měsíců intenzivního jednání (Arnold, G., 2008).
Mírovou smlouvou měl konflikt skončit, ale realita byla odlišná: Předně nebyly
implementovány všechny body dohod, zejména nedošlo k referendům ve sporných oblastech
a v roce 2016 ani nic nenasvědčuje tomu, že by jejich provedení (severní) Súdán v dohledné
době připustil. Jižní Súdán je po 5 letech nezávislého vývoje natolik nestabilní zemí, že je
zcela legitimní otázka, jestli bylo jeho osamostatnění prozíravé a jestli ho nedržel od 50. let
20. století pohromadě pouze odpor k severu. Toto pojítko náhle zmizelo a jednotlivé kmeny
v zemi bojují o moc a bohatství, které země s obrovskými zásobami ropy, rozhodně má.
Ve stručném přehledu konfliktu bylo jmenováno několik jihosúdánských organizací
bojujících proti súdánské vládě. Za zmínku stojí dvě: Anyanya a Súdánské osvobozenecké
hnutí/armáda. Tyto organizace se liší jak taktikou, tak svými cíli.
Anyanya byla ozbrojeným křídlem Súdánské africké národní unie (SANU), která
bojovala za vytvoření nezávislého státu na jihu Súdánu. Anyanya vznikla 30. června 1963,
název označuje v jednom z kmenových jazyků „hadí jed“. Programem se Anyanya hlásila k
„boji proti arabskému imperialismu“ a negramotnosti na jihu Súdánu (Akol, L., 2007).
Anyanya byla podporována i některými sousedními zeměmi, zejména Etiopií, Kongem
a Středoafrickou republikou, které poskytovaly finanční a logistickou pomoc, případně
umožňovaly jejím jednotkám přebývat na svém území. Důvodem jejich pomoci byly obavy
ze súdánského islámského režimu a strach z internacionalizace konfliktu, i když právě tato
pomoc zvenčí súdánskou občanskou válku internacionalizovala. Po addisabebské konferenci
37
byly mezi dubnem a srpnem 1972 jednotky Anyanya zařazeny do regulérní súdánské armády
(Madut-Arop, A., 2006).
V druhé fázi občanské války měla rozhodující roli Súdánská lidová osvobozenecká
armáda (SPLA) jako ozbrojené křídlo Súdánského lidového osvobozeneckého hnutí
(SPLM), které vzniklo již roku 1983. Organizace více či méně navazovala na Anyanyu,
hlavní snahou jejího vůdce Johna Garanga bylo uchvácení státních struktur za účelem
sociální transformace shora (De Waal, A., 1997). Stěžejní cíl SPLA/SPLM se ale
od předcházející organizace lišil. Zatímco Anyanya v první fázi občanské války vyznávala
separatismus (a na jejím konci se spokojila s autonomií), hlavním cílem SPLM bylo
odstranění Nimajrího režimu. Právě toto zaměření vedlo ke značné nejednotnosti organizace,
od které se postupně odštěpovalo stále více guerillových skupin s radikálnějšími programy,
např. Anyanya 2. Přesto SPLM zůstala vůdčí silou jižních provincií a její vůdce John Garang
se významně zasadil o ukončení konfliktu a následné uzavření mírové smlouvy (Záhořík, J.,
2012).
5.3 SOUČASNÁ SITUACE
I přes poměrně časté přestřelky a spoustu nedořešených či „odsunutých“ problémů
(například statut sporných oblastí), se podařilo křehký mír mezi severem a jihem udržet šest
let a završit ho mírovým oddělením Jižního Súdánu. Referendum o sebeurčení jižní části
Súdánu se uskutečnilo v lednu roku 2011, přičemž se 98 % hlasujících vyslovilo
pro nezávislost. Dne 9. 7. 2011, přesně 6 let po vyhlášení autonomie, tak vznikl nový
nezávislý stát: Republika Jižní Súdán (Arnold, G., 2008).
Přestože byla uzavřena mírová smlouva a došlo k vyhlášení nezávislosti Jižního
Súdánu, čímž byl splněn hlavní cíl jihosúdánské strany občanské války, je mylné se
domnívat, že by se tím konflikt zcela urovnal. Opak je pravdou, následně se projevila řada
dalších problémů, které vztahy mezi oběma státy opět vyhrotily, resp. neumožnily, aby mezi
nimi vznikly vztahy „normální“. Ukončení vzájemných sporů je tak stále v nedohlednu.
Jedná se hlavně o problém sporných hraničních oblastí, které sice měly být roku 2011
přiřazeny na základě referenda k jednomu nebo druhému státu, ale nestalo se tak. Jedná se
primárně o oblast Abyei, dále pak přilehlou oblast Heglig, řídce osídlenou Kafia Kingi a jih
Kordofánu.
38
Druhým trvalým zdrojem napětí jsou spory o ropné bohatství. Ty úzce souvisí se
spory o hranice, které většinou vedou přes bohatá naleziště ropy, ale také s otázkou jejího
transportu a poplatků za přepravu: I když se Jižní Súdán osamostatnil, je i nadále závislý na
svém severním sousedovi, protože ropu nemůže dopravit ke spotřebitelům jinak než přes
severosúdánské území.
Jak již bylo naznačeno, uspokojivé vyřešení konfliktu oddaluje kritická vnitřní
situace v Jižním Súdánu. Země se potýká s hospodářským rozvratem – obrovskou
nezaměstnaností, inflací, nedostatkem potravin a vody, bující korupcí a hlavně další
občanskou válkou, kdy proti sobě stojí dva největší jihosúdánské kmeny, Nuerové a
Dinkové, a jejich dva představitelé, současný jihosúdánský prezident Salva Kiir
reprezentující Dinky a bývalý viceprezident Riek Machar, reprezentující Nuery. Machar byl
prezidentem obviněn z přípravy státního puče, což na podzim 2013 odstartovalo občanskou
válku. I přes mnoho pokusů o příměří a podepsání řady mírových dohod boje pokračují.
Občanská válka hnaná hlavně bojem o moc, respektive o ovládnutí ropných příjmů, zcela
paralyzovala veškeré snahy o ukončení konfliktu mezi Severem a Jihem, ale také zastavila
realizaci řady projektů, které by situaci v zemi zlepšily.
5.3.1 Problém určení definitivní hranice
Souhrnná mírová smlouva podepsaná mezi súdánskou vládou a jihosúdánskými
rebely roku 2005 definovala zvláštní správní status pro oblast Abyei a vytvoření
demilitarizované zóny. Tento status však neměl být trvalý, mírová smlouva mimo jiné
slibovala, že se v oblasti Abyei bude konat referendum, které rozhodne, ke kterému státu se
oblast připojí, zda se připojí k Jižnímu Súdánu, nebo setrvá v Súdánu. Od termínu
plánovaného referenda však uběhlo již několik let a jeho konání je v krátkodobém časovém
horizontu krajně nepravděpodobné. Aby bylo možné pochopit důvody jeho odkládání, je
nutné oblast nejprve představit a popsat její specifické etnické a ekonomické aspekty.
Abyei je oblast o rozloze 10 460 km² nacházející se na jihu státu Západní Kordofán.
V současné době je oblast považována ze součást obou států – tedy jejich kondominium – a
obyvatelé oblasti mají dvojí občanství, faktickou správu Abyei ale vykonává Súdán. (Sudan
Tribune, 2011).
39
Obr. 8 Poloha a etnické skupiny oblasti Abyei
Zdroj: Sudan Tribune, 2011
V čem je problém, proč se referendum stále nekonalo? Příčiny jsou dvojího druhu.
První vychází z etnické struktury oblasti. Oblast Abyei je obývána dvěma zcela odlišnými
etniky. V jižní části oblasti žijí příslušníci jedné z 26 podskupin kmene Dinka označované
jako Ngok Dinka, zatímco sever obývají arabizovaní kočovníci – Baggárové (konkrétně
jejich skupina Misseriya). V oblasti se ale nevyskytují trvale, tráví zde každoročně několik
měsíců pastvou.
První rozkol mezi oběma etniky se projevil v první súdánské občanské válce, kdy
Dinkové začali podporovat jihosúdánskou organizaci Anyanya, zatímco kočovní Baggárové
podporovali chartúmskou vládu a přáli si zůstat součásti severního Súdánu. Již dohoda
z Addis Abeby z roku 1972, která ukončila první část občanské války, obsahovala
ustanovení, která umožňovala obyvatelům oblasti si na základě referenda zvolit, zda chtějí
zůstat součástí Severu, nebo se chtějí připojit k autonomnímu Jihu. Ani toto referendum se
nikdy nekonalo. V reakci na neochotu uskutečnit přislíbené referendum se Ngok Dinka
připojili již v sedmdesátých letech k ozbrojené organizaci Anyanya II a hráli hlavní roli
při utváření nového jihosúdánského separatistického hnutí v druhé fázi občanské války.
Naproti tomu Baggárové se v osmdesátých letech připojili k vládním jednotkám a vytvořili
jednotky zvané Murahleen, které rabovaly jihosúdánské vesnice a unášely z nich otroky, což
40
bylo součástí organizovaného tlaku na SPLA a jihosúdánské civilisty. Po objevu ložisek
ropy začal sever (v té době reprezentovaný tehdejším prezidentem Nimajrím) soustavně
pracovat na trvalém začlenění oblasti pod „severní“ správu (International Crisis Group,
2007).
Řešení problému Abyei v Souhrnné mírové smlouvě
Smlouva obecně definuje oblast Abyei jako „most“ mezi Severem a Jihem
propojující obyvatele Súdánu. Oblast definuje jako území devíti domorodých náčelnictví
(chiefdoms) kmene Ngok Dinka, která byla v roce 1905 včleněna do súdánské provincie
Kordofán. Rovněž však zmiňuje, že jde o místo, kde Missariya a jiní nomádští obyvatelé
udržují svůj tradiční způsob života pastvou dobytka a kočováním.
Souhrnná mírová smlouva určuje oblasti zvláštní administrativní status. Ten spočívá
v několika bodech:
1. Obyvatelé Abyei jsou občany jak (severo)súdánského státu Západní Kordofán,
tak jihosúdánského státu Bahr el Ghazal a mají zastoupení v parlamentech obou
států.
2. Abyei bude mít samosprávu volenou místním obyvatelstvem. Do zorganizování
prvních voleb bude „Správa Území Abyei“ (Abyei Area Administration)
jmenována.
3. Čistý zisk z ropy z této oblasti bude v přechodném období (než dojde
ke konečnému rozhodnutí o územní příslušnosti) rozdělen na šest dílů: centrální
vláda získá 50 %, vláda Jižního Súdánu 42 %, státy Bahr el Ghazar a Západní
Kordofán po 2 %, místní komunity Ngok Dinka a Misseriya také shodně po 2 %.
4. Centrální vláda poskytne oblasti pomoc se zlepšením životních podmínek
místních obyvatel, což zahrnuje hlavně podporu infrastruktury a developerských
projektů.
5. Za účelem úplné implementace smlouvy budou v Abyei rozmístěni mezinárodní
pozorovatelé (The Comprehensive Peace Agreement, 2005).
Souhrnná mírová smlouva předpokládala, že do roku 2011 (tj. do data případného
rozdělení Súdánu) se v oblastí uskutečnění referendum o jeho konečné územní příslušnosti.
Implementace tohoto bodu smlouvy ale dosud vždy ztroskotala na zásadně odlišné představě
Chartúmu a Džuby o tom, kdo se bude moci referenda zúčastnit.
41
Africká unie například navrhuje, aby se referenda účastnili pouze ti, kteří mají
v oblasti trvalé bydliště. S tím ale naprosto nesouhlasí Súdán, už proto, že příslušníci kmene
Dinka Ngok jsou kulturně a etnicky spříznění s Jižním Súdánem, což se projevilo i během
občanských válek, kdy tato skupina obyvatel podporovala povstalce proti chartúmské vládě.
(ST, 2011).
Pokud by arabští kočovníci, kteří v oblasti nesetrvávají trvale, ale pouze několik
měsíců ročně kvůli pastvě, právo hlasovat v referendu neměli, stala by se oblast Abyei
nepochybně součástí Jižního Súdánu, proto Súdán veškeré snahy o referendum podmiňuje
účastí kočovníků s poukazem na fakt, že i arabsky mluvící obyvatelstvo považuje tuto oblast
za svou vlast a nemělo by být z rozhodování o jejím osudu vyloučeno.
Referendum v roce 2011 v Abyei tedy neproběhlo, naopak se o rok později rozhořely
podél celé nově vytvořené súdánsko-jihosúdánské hranice boje. Nejaktivněji se bojovalo
právě v oblasti Abyei. Situaci komplikuje nejen izolovanost sporného území, ale také velké
množství nestátních aktérů. Do těchto původně čistě „severo-jižních“ střetů se dokonce
zapojila i skupina Hnutí za rovnost a spravedlnost (JEM), která obvykle působí v Dárfúru.
Teprve po roce bojů se podařilo přimět oba prezidenty (al-Bašíra a jihosúdánského
prezidenta Kiira) k obnovení vyjednávání. Prostředníkem byl jihoafrický prezident Thabo
Mbeki. Výsledkem byla prozatímní dohoda, která zřídila demilitarizované pásmo a stanovila
bližší podmínky exportu ropy. Tato dohoda ovšem ani zdaleka nevyřešila všechny sporné
otázky (Verjee 2012a, 2012b) a jak se ukázalo později, většinu jejich ustanovení se stejně
nepodařilo naplnit: Rada bezpečnosti opakovaně (2012, 2014) konstatovala pokračující boje
mezi SPLA a súdánskou armádou (SAF), demilitarizované pásmo nebylo vyklizeno, apod.
Na podzim roku 2013 se v oblasti konalo neoficiální referendum, ve kterém se
abyeiští Ngok Dinkové vyslovili z 99,9 % pro připojení k Jižnímu Súdánů. Arabští kočovníci
však hlasování bojkotovali.
Obě stany nadále počítají s tím, že výhledově bude spor o suverenitu nad Abyei
rozhodnut referendem místního obyvatelstva. Vzhledem k faktické súdánské správě oblasti
a zjevných preferencích Dinků však nelze očekávat, že Súdán referendum vyhlásí v dohledné
době, nebo že jeho výsledky nebudou zmanipulované.
42
Další sporná území
Abyei je oblast, o které se nejvíce mluví, ale není jediným územním sporem mezi
Súdánem a Jižním Súdánem. Další dvě sporné oblasti jsou Kafia Kingi a Heglig, jejich status
se však od Abyei liší. Zatímco Abyei je sporné území se zvláštním statusem zaručeným
mezinárodními smlouvami, které je prozatímní součástí obou republik kontrolovanou OSN,
Kafia Kingi a Heglig jsou zcela pod kontrolou Súdánu a speciálně se jimi dosud žádná
dohoda nezabývá. Přesnější by proto bylo psát o súdánských územích nárokovaných Jižním
Súdánem.
Kafia Kingi je na nerostné suroviny bohatý jihozápadní výběžek súdánského území
jižně od řeky Umbelacha (nejzápadnější zdrojnice Nilu) při hranicích se Středoafrickou
republikou (viz obr. 9). Oblast se někdy označuje i jako Hofrat al-Nahas (v překladu
„měděný důl“ podle dávné hornické osady nacházející se na severu oblasti. Kafia Kingi má
rozlohu 12 500 m2 a je převážně pokryto lesy. Oblast je jen řídce zalidněna etnicky značně
různorodým obyvatelstvem se vztahy jak k Jižnímu, tak severnímu Súdánu.
Kafia Kingi je největší z několika území, které bylo přesunuto mezi súdánskými
provinciemi po roce 1956 – mimochodem vždy šlo o přesun z jižních provincií k provinciím
severním, nikdy naopak. Původně byla oblast součástí (jiho)súdánské provincie Bahr al-
Ghazal, v roce 1960 byla přesunuta do správy Dárfúru. Na súdánských mapách je oblast
označována jako regulérní součást jeho území a (severní) Súdán také toto území reálně
spravuje. Jižní Súdán opírá svůj nárok o ustanovení CPA, které definuje severo-jižní hranici
jako hranici jihosúdánských a severosúdánských provincií k 1. lednu 1956. Pokud by došlo
ke splnění tohoto ustanovení mírové smlouvy, Kafia Kingi by se stala součástí
jihosúdánského státu Bahr al-Ghazal. K tomu ale, stejně jako v případě dalších sporných
oblastí, zatím nedošlo.
Kafia Kingi se stala předmětem politických kalkulací, žádný stát se nechce této
oblasti vzdát, a to z několika důvodů. Jednak se předpokládá, že v oblasti jsou bohatá
naleziště surovin. Dlouhou tradici má těžba mědi, geologické průzkumy ale naznačují i
zásoby zlata, uranu a ropy. Druhým důvodem zájmu o oblast je její vojensky citlivá poloha
na průsečíků dvou konfliktních oblastí (sever-jihosúdánské a dárfúrské). Třetím důvodem
nároků obou Súdánů je obchodní potenciál oblasti (Thomas, E., 2013). V oblasti se navíc
údajně pohybuje i ugandská LRA, zprávy o její přítomnosti pocházejí z roku 2010 (HSBA,
2013).
43
Obr. 9 Mapa oblasti Kafia Kingi
Zdroj: Thomas, E., 2013 (upraveno)
Třetí spornou oblastí je Heglig (v jazyce Dinka označována i Panthou). Jedná se
o malé hraniční město mezi súdánským státem Jižní Kordofán a jihosúdánským státem
Jednota. Heglig se nachází v Mugladské pánvi a je centrem hegligského ropného pole,
na kterém v současné době těží ropu súdánská společnost Greater Nile Petroleum Operating
Company. Heglig je spojen ropovody s Chartúmem a přístavem Port Sudan (viz obr. 10).
Obdobně jako Kafia Kingi je i Heglig jihosúdánskou vládou chápán jako sporná
oblast, Súdán jej pak považuje za regulérní součást svého státního území.
Situace se v Hegligu vyhrotila roku 2012, pouze rok poté, co Jižní Súdán získal
nezávislost. Město se nachází v blízkosti sporného regionu Abyei, „vně“ této oblasti
pod společnou správou se ocitl vlastně až v roce 2009, kdy Stálý rozhodčí soud v Haagu
upřesnil hranice Abyei. Rozhodnutí rozhodčího soudu bylo pro jihosúdánské politiky
poněkud překvapivé, protože počítali s tím, že se podstatná část hegligského ropného pole
stane součástí oficiálně uznaného sporného území, formálně ale výrok soudu akceptovali.
Přesto 10. dubna 2012 vniklo do oblasti Hegligu asi 5 tisíc jihosúdánských vojáků a
město s pásem příhraničního území obsadili. Několik mezinárodních organizací a států
včetně USA, OSN a Africké unie tento krok odsoudilo a vyzvalo Jižní Súdán k okamžitému
44
a bezpodmínečnému stažení jeho vojsk za mezinárodně uznanou hranici. Jižní Súdán nejprve
odmítal, s tím, že jeho nárok na Heglig je legitimní, protože město bylo původně převážně
dinkské a během války bylo „etnicky očištěno“ severním Súdánem.
Kvůli velkému mezinárodnímu tlaku se však nakonec dobrovolně po deseti dnech
stáhl. Omar al-Bašír se k obsazení Hegligu jihosúdánským vojskem v dubnu 2012 vyjádřil.
Heglig je pro Súdán velmi důležitý, podle odhadů totiž dává téměř polovinu ropného výtěžku
země. Al-Bašír slíbil vítězství nad jihem. Ve svém projevu v hlavním městě státu Severní
Kordofán El-Obeid, al-Bašír prakticky Jižnímu Súdánu vyhlásil válku. Mimo jiné také
prohlásil, že si přeje, aby byl lid Jižního Súdánu osvobozen od vlády složené z hmyzu
(Baroud, R., 2012).
Proč se Jižní Súdán uchýlil k tomuto agresivnímu kroku ani ne rok po vyhlášení
nezávislosti? Byl to výkon jeho svrchovaného práva, neboť Jižní Súdán je přesvědčen o tom,
že Heglig má náležet jihu. Okupace oblasti se navíc konala jen několik týdnů poté, co Jižní
Súdán na znamení nesouhlasu s přemrštěnými tranzitními poplatky, které požaduje Súdán
ze přepravu ropy přes své území, pozastavil těžbu ropy. Súdán odtržením Jihu ztratil největší
zásoby ropy a tímto způsobem se z toho snaží co nejvíce vytěžit, protože Jižní Súdán nemá
jinou možnost, než transportovat ropu prostřednictvím ropovodů, které vedou přes súdánské
území. Protest Jihu se projevil tím, že zastavil transport ropy přes Súdán a začal vyjednávat
s Keňou o výstavbě nového ropovodu do keňského přístavu Mombasa. Okupace Hegligu
byla Jihem chápána jako následek ropného výpadku, jelikož tak připravil Sever o významné
příjmy plynoucí z ropy (Achu Check, N., Mdlongwa T., 2012). Jižní Súdán si nemohl vybrat
lepší načasování, z toho důvodu, že Súdán čelí dalším ozbrojeným konfliktům v Dárfúru,
Jižním Kordofánu a Modrém Nilu. V Súdánu navíc rostla organizovaná opozice, která
koherentně argumentovala v oblasti ekonomických a politických problémech země.
Hegligská ropná krize odhalila čtyři základní otázky prostupující vztahy mezi Severem a
Jihem.
Prvním z nich je fakt, že Súdán není připraven, nebo spíše ochoten, nechat Jižní
Súdán jít svou cestou a v tomto ohledu je ochoten použít i sílu, aby zvrátil referendum
o sebeurčení z roku 2011. Za druhé existují hluboce zakořeněné kulturní, společensko-
politické a náboženské otázky, které dosud nebyly vyřešeny. Třetí aspekt je v oblasti
vojenské. Jižnímu Súdánu se podařilo vybudovat silnou, obrovskou armádu, která se může
bez problémů postavit armádě súdánské. Vojenské obsazení Hegligu ze strany Jihu, tak lze
považovat za signál Súdánu, že je připraven silou bránit svou vysněnou nezávislost.
A konečně za čtvrté je invaze jasným znamením, že je Jižní Súdán opravdovým členem
45
Společenství národů zplnomocněným dělat důležitá rozhodnutí a bránit své zájmy (Achu
Check, N., Mdlongwa T., 2012).
Obr. 10 Ropná pole v Hegligu
Zdroj: BBC News, 2012 (upraveno)
Konflikt mezi Súdánem a Již
