MICHAEL WINKLER

PRANÝŘ

9

Dilema zajatého

Byli zatčeni dva zločinci a státní zástupce jim povídá: „Milí pánové, máme dost důkazů na to, abychom kaž‑dého z vás zavřeli na dva roky. Měli bychom tu však ješ‑tě pár věcí, které vám zatím dokázat nemůžeme. Rád bych ty případy uzavřel a tak vám nabízím obchod: Nabídne ‑li se jeden z vás k dispozici jako korunní svě‑dek a bude vypovídat proti druhému, bude svědek za rok volný, přičemž druhý poputuje na pět let do žalá‑ře. Když však budete vypovídat oba dva, dostane kaž‑dý z vás čtyři roky vězení.“

Poté jdou oba do oddělených cel a uvidí se až u jed‑nání. Státní zástupce poté oba vyslechne zvlášť a o cho‑vání druhého spoluvězně neřekne nic. Teprve při jed‑nání se oba zajatci dozví, jak se zachoval ten druhý.

Nabídka státního zástupce není zrovna fér, slibuje přeci výhody výměnou za zradu. Abychom mohli toto dilema blíže analyzovat, sestavíme si malou tabulku:

10 | MICHAEL WINKLER

Chování Trest pro A Trest pro B Suma trestu

Oba mlčí 2 2 4

A vypovídá, B mlčí 1 5 6

Oba vypovídají 4 4 8

Jelikož se varianta „A vypovídá, B mlčí“ od „B vypo‑vídá, A mlčí“ navzájem neliší, vynechal jsem ji.

Z tabulky lze vyvodit následující poučení:

• Budou ‑li oba zajatci jednat čestně a budou ml‑čet, je celková výše trestu nejnižší.

• Zradí ‑li jeden druhého, zrádce vyvázne nejlé‑pe, druhý však dostane pořádnou nálož.

• Zradí ‑li se oba navzájem, bude to pro oba nej‑horší a trest odnětí svobody v celkové sumě nejdelší.

• Lhostejno, co udělá ten druhý, zrada ušetří je‑den rok žaláře.

Dilema zajatého je vzorovým příkladem pro mno‑ho mechanismů v dnešní společnosti. Proto jsem ho představil hned bez úvodu. Velmi často se však při jeho analýze přehlíží ono čtvrté poučení, podle které‑ho zrádce v každém případě profituje.

Pojďme nyní dilema zajatého aplikovat v praxi: Ka‑pesní baterky firmy „Aurora“ a „Bellalux“ se od sebe liší hlavně designem. Obě firmy vyrábí ve Vysokoplato-vé republice Demokrátov a trh mají rozdělen mezi se‑bou. Nejvýznamějšími činitely obratu jsou standardní modely za 9,95 grošů.

DILEMA ZAJATÉHO | 11

Jednoho dne se objeví vyslanec z Rýžové země u šéfa firmy Aurora a nabídne mu, aby se Aurora ‑standard‑‑lampy vyráběly v Rýžové zemi. Výrobní náklady tam nebudou činit 6,80 grošů, nýbrž 1,80 grošů. Včetně do‑pravy, cla a všeho okolo by se baterky dostaly do skla‑dů firmy Aurora za 2,30 grošů.

Pan šéf teď začne dumat. Jistě, kdyby přesunul vý‑robu do Rýžové země, musel by propustit 1 000 lidí, ovšem současně by mohl svoji marži ze současných 3,15 grošů za jednu baterku zvýšit na 7,65 grošů. Nebo by mohl nabídnout baterky za 8,95 a zabrat tak tržní podíly Bellaluxu, a to vše stále při více jak dvojnásob‑ném zisku. Už už chce podepsat, když se náhodou do‑vídá, že se pán z Rýžové země před odchodem infor‑moval na cestu – na cestu k sídlu firmy Bellalux.

A tím se Aurora dostává do úzkých! Jestliže se roz‑hodne pro pracovní místa v Demokrátově a Bellalux bude naproti tomu vyrábět v Rýžové zemi, mohla by Bellalux nabídnout baterky pod výrobní cenou Aurory a ještě by při tom dosáhla tučných zisků. „Nepodepsat“ tedy ohrožuje existenci firmy.

Na rozdíl od našich zajatců se může Aurora s Bella‑luxem dohodnout. Mohou se domluvit, že budou věr‑ně a pevně stát při Demokrátovu a jeho zdejších dělní‑cích. Avšak nikdy si nemohou být zcela jisti, že se toho bude držet i druhá strana. Každá akce toho druhého je pozorována s nedůvěrou, jestli ten už přeci jenom dávno nevyrábí v Rýžové zemi.

Jak celá věc dopadne? Inu, Aurora a Bellalux pře‑sunou výrobu do Rýžové země. V následném tvrdém

12 | MICHAEL WINKLER

cenovém boji se propadají jejich zisky. Nakonec Rýžovozemci vypoví smlouvu a jak Aurora tak Bellalux najednou zůstanou bez produkce. Demokrátov však o baterky nouzi nemá. Dodavatelem je od nynějška Tong ‑Wok Light Industries a jejich baterky jsou k ne‑rozeznání od někdejších modelů Aurory a Bellaluxu. Žaloby kvůli plagiátorství vyznějí do prázdna, neboť Tong ‑Wok Light Industries je schopna dokázat, že ani Aurora ani Bellalux podobné baterky v posledních le‑tech nevyráběly.

Ano, tak to chodí v hospodářství. Když VŠECHNY pekárny hrají čestně a zaměstnávají pouze německé pekaře, daří se všem pekárnám dobře a němečtí pekaři mají práci. Když však první pekárna zapřáhne kolonie polských pekařů, aby vyráběla levněji než její konku‑rence, začne nemilosrdný cenový boj a nakonec všich‑ni pracují s Poláky. Hezky levně, jenomže rodiny ně‑meckých nezaměstnaných pekařů si mohou dovolit méně preclíků a tím mají pekárny nejen finančně, ale i množstevně menší obrat než předtím.

Účinek čtvrtého poučení tak dopadá katastrofálně: Každá jednotlivá pekárna učinila pro sebe to nejlep‑ší rozhodnutí. Jelikož tak ale učinili všichni, bylo toto rozhodnutí ve výsledku špatné.

Jiným příkladem jsou děti. Přivést děti na svět je zcela krátký slastný zážitek, který je zaplacen osob‑ním omezením na několik desetiletí. Děti stojí peníze, vyžadují intenzivní péči, člověk je jimi vázán – alepoň v takových příjmových vrstvách, ve kterých má rodina

DILEMA ZAJATÉHO | 13

„potomky“, ne „dědice“. (Ano, já vím, že lze děti kate‑gorizovat i úplně jinak, ale to není téma tohoto textu.)

Čistě ekonomicky je vzdání se dětí pro každého jed‑notlivce výhodou. Z hlediska celohospodářského jsou však chybějící děti zánikem. Opět platí: Chová ‑li se každý jednotlivec optimálně pro své potřeby, celek za‑hyne.

Adam Smith, který ve své knize „Wealth of Nations“ vytvořil teoretické základy moderního kapitalismu, di-lema zajatého bohužel neznal. Hlásal: Když každý dělá to, co je pro něj samotného nejlepší, slouží to samo o sobě státu nejlépe a tento profituje nejvíce.

Bohužel to není pravda.Ve starých dobách, tedy v těch, jež dnes vládnou‑

cí „osmašedesátníci“ nepochopili, se hovořilo o po‑vinnosti, nebo dokonce o oddanosti vůči národu nebo státu. Také o tom bych rád hovořil, ale tím se JÁ nachá‑zím v dilematu zajatého.

Oddanost státu, jehož zástupci vynikají především v tom, že si naprosto nezřízeně plní vlastní kapsy? Kteří neztělesňují ani slušnost ani morálku, nýbrž se navzdory všem pochybením drží až do poslední chvil‑ky svých funkcí? Zástupci lidu, jež lidi v nouzi omezují Hartz IV1 , ale na svých platech stůj co stůj trvají? Jimž je dokonce často i zatěžko platit své stranické příspěv‑ky, které jsou však vždy a pečlivě vymoženy od chudé vdovy?

1 Kontroverzní 4. fáze německé sociální reformy z let 2002‑2006, jejímž autorem byl Peter Hartz, později odsouzený za zpronevěru.

14 | MICHAEL WINKLER

Povinnost vůči státu, který paragrafem 130 trestní‑ho zákona2 předepisuje, co si mám myslet? Vůči stá‑tu, který mi na hrb hází vinu za události, které se staly dlouho před mým narozením? Vůči státu, který roz‑dílné názory cenzuruje hůře než někdejší Říšská kul‑turní komora? Vůči státu, který prošustrovává peníze z mých daní, nechá je téct do zahraničí a namlouvá mi, že tak činí ve jménu míru a svobodného obchodu?

Ó ano, já vím, bylo by lepší, kdybychom my všichni udělali něco pro tento, náš stát. Když bychom se všich‑ni chovali čestně. Já však mám dennodenně názorně před očima, že je mnohem lepší to nedělat. Díky to‑muto obrázku vím, že s tím nemusím začínat. Nemělo by to totiž žádný smysl.

Jak dlouho to takhle může jít dál, neumím odhad‑nout. Nevím ani, jestli onen konec přijde s třesknutím, nebo skuhráním. Doufám však, že potom se z této lek‑ce poučíme. Poučení je totiž jednoduché, je to syntéza z Adama Smithe a dilema zajatého:

Chovej se tak, jak je to nejlepší pro celek a pak to bude nejlepší i pro tebe samotného!

2 tzv: „holocaustový zákon“

141

Svoboda

Svoboda – co je to? Krátce a pregnantně se tato otázka dá zodpovědět jedním moudrým rčením: Svoboda je to, čeho si všimneš teprve až ji ztratíš. Vezmeme ‑li vý‑raz „svoboda bez hranic“ jako stupňování, je pak ome‑zená svoboda – žádná svoboda.

„Být svobodný znamená být sám“1 – hudební kou‑sek z dávné minulosti, který již nejsem s to správně přiřadit. Úplnou svobodu měl možná kovboj v kni‑hách od Karla Maye, jenž zcela nevázán brouzdá pré‑rií, potravu si střílí sám a svůj noční příbytek rozdě‑lá tam, kde se mu to zrovna líbí. Svoboda, která v již tehdy regulované Evropě neexistovala. Tam se tomuto druhu svobody říkalo „potulka“ a na tu měla vrchnost s nedůvěrou políčeno.

1 V originále „Frei, das heißt allein“ – hit slavného němec‑kého popového zpěváka Ronalda Kaisera, převzatý z instrumentál‑ní verze kytaristy Hanse Lingenfeldera pod názvem „Verde“. I ta je však coververzí původní písně italské kapely Oliver Onions.

142 | MICHAEL WINKLER

Z nespoutané svobody se v Evropě stala občanská svoboda, společnosti přizpůsobená, omezená svobo‑da. Je to svoboda moci jít se procházet dle libosti do městského parku aniž bychom vkročili na trávník, pro‑tože to je zakázané. Děti se mohou vyřádit, ale, prosím, ne vzadu na dvorku, kde ruší sousedy, a jen v určitou dobu. Občanská svoboda je korzet, který podpírá a vý‑hodně formuje, současně však omezuje a překáží.

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Vznešená věta, ještě bombastičtěji formulova‑ná Kantovým kategorickým imperativem, přičemž je celá tato moudrost ukrytá v jednom starém pořekadle: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.

Takto jednoduchý je kompromis mezi vlastní svo‑bodou a vzájemným respektem. V tom ovšem již také spočívá první potíž, neboť my lidé tvoříme konku‑renční společnost. Já chci to, co chceš i ty a když už je to jednou tady, vyjde z toho jeden z nás s prázdný‑ma rukama. Tohle je MOJE parkovací místo a když mi ho vezmeš, vyhodím ti tu tvoji zasranou káru do luftu! Inu, zpravidla to neuděláme, ale každý z nás jsme si to už někdy aspoň přáli.

Můj dům, moje auto, moje loď… V televizi kdysi běžela reklama, která zřetelně vykreslovala naše teri‑toriální chování: Leckterý dovolenkář o prázdninách vstává v šest ráno, aby své rodině a výletnické skupi‑ně rezervoval ručníkem ta nejžádanější lehátka. MOJE!

SVOBODA | 143

Můj revír! No, a druhé ráno vstává poražený konkurent v 5:45 hod….

Žádný manažer automobilky nepřenechá konku‑rentovi dobrovolně svůj vlastní revír, vlastní odbytiště. Buy American! To účinkovalo do chvíle, než „Ameri‑can“ natolik upadlo, že kupovat tato auta již nebylo patriotické, ale jen hloupé. „Ale vy byste si přece nikdy nekoupil japonce!?“ (říkávalo se v Německu). Zákazník byl tak svobodný, neboť „japonci“ byli cenově výhod‑ní, kompletně vybavení a spolehliví. Díky svobodné‑mu rozhodnutí zákazníků se stala německá auta ještě lepšími, natolik lepšími, že už se kupovat japonce ne‑vyplatilo.

My v SRN jsme měli svobodu výběru auta. Na úvěr byly k dostání i ty vůbec největší kočáry. Svoboda koupit si za dvanáct let Trabanta nebo za patnáct let Wartburg se zdála býti podstatně méně atraktivní.

„Peníze jsou raznicí vyraženou svobodou.“ Ještě o něco pěknější pořekadlo mají scientologové: „Dělej peníze, dělej víc peněz, dělej ještě víc peněz“ – a dej všechno své církvi. Když jsem to s tou „vyraženou svo‑bodou“ slyšel poprvé, odpověděl jsem: „Dokud je to vyraženo, je to celkem málo svobody.“ V dobách, ve kterých největší papírová bankovka zní 500 eur a Krüger rand2 má cenu více než 1 000 eur, však přiro‑zeně upřednostňuji to vyražené.

Peníze jsou druhem svobody, která nám chybí nej‑častěji, přinejmenším podle našeho pocitu. Ó ano,

2 Investiční mince z pravého zlata s motivem někdejšího prezidenta Jihoafrické republiky Paula Krugera.

144 | MICHAEL WINKLER

já vím, jaké to je, když člověk v supermarketu počí‑tá u všeho, co vkládá do košíku – nebo taky nevkládá, protože je to příliš drahé a přesahuje to hotovost, kte‑rou máme u sebe.

Peníze nejsou všechno, ale bez peněz je všechno nic.

Toto pořekadlo zase velmi dobře popisuje náš dnešní hodnotový systém. Hodnotový? Ano, jistě, ne‑boť hodnota je to, co nějakému objektu přisuzujeme. Obsidián, jehož forma se přímo vnucuje jako hla‑va kamenného pazourku, byl kdysi pro naše předky nesmírné hodnotný. Dnes bychom jej přehlédli. Tisí‑cimarková bankovka zlaté marky3 z císařských dob je dnes téměř bezcenná, třebaže to kdysi bylo skutečně hodně peněz. A byly doby, v nichž nikoli peníze, ale čest byla vším, nebo také víra. Dnes jsme peníze pový‑šili nadevše, peníze jsme vyzdvihli na trůn.

Učinili jsme tak svobodně, nebo nám to někdo vští‑pil výchovou? Stali jsme se otroky peněz, protože nás někdo chtěl zotročit? Směnárníci, lichváři, Židé – to všechno byly kdysi nadávky pro pány z peněžnické‑ho řemesla, když i pohodní4 požívali větší úcty než tito bezbožní shrabovači úroků. Dnes bankéři korzují v nejvyšších kruzích, vůdcové národů se stali proseb‑níčky. Kdo má peníze, má moc.

Peníze již nejsou vyraženou svobodou, nýbrž pro‑středkem jak svobodu odejmout.

3 „Goldmark“ – neoficiální označení německé měny od r. 1871 – založení Německého císařství.4 Jinak také: ras, antoušek – zaniklé řemeslo, spočívající v odchytávání a eventuelním následném zabíjení toulavých zvířat.

SVOBODA | 145

ÚROKOVÉ OTROCTVÍ! ! !

Tohle je takzvaná pravicová ideologie jen do té doby, než někoho skroutí do poroby, než porobený po‑chopí, že svou svobodu prodal za 30 stříbrných. Pra‑cuj, i když je to otročina, neboť musíš splácet půjčky. Ohni se před tyranským šéfem, neb musíš splácet půjčky! Popři svá přesvědčení, změň svůj názor, jeli‑kož musíš splácet půjčky!

Demokracie neznamená to, že strany se svým pře‑svědčením horečně soutěží o přízeň volebního občan‑stva. V demokracii jde o výnosné posty, o větší služební vozy, o renty a výhody. Založení zločinného spolčení je trestné, ledaže se jedná o politickou stranu5. Podpláce‑ní je trestné, ledaže se jedná o poslance. Tohle, milí čte‑náři, je demokracie zakotvená v zákonech „svobodně‑‑demokratického“ státoprávního uspořádání.

Základní zákon6 nám garantuje „občanské svobo‑dy“? Nikoli, právě naopak! Základní zákon všechny občanské svobody omezuje, podmiňuje je zákonný‑mi výhradami, staví je pod dohled jednoduché kanc‑léřské většiny7, pod právo odhlasovat zákony vedoucí k odstranění svobody. Dnes smíte diskutovat o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Smíte dokonce

5 Jedná se skutečně takřka o přesnou citaci § 139 trestního zákona SRN!6 Základní zákon je náhražkou ústavy, istalovanou spojenci po II. světové válce. Německo je jediný stát v Evropě, resp. na světě, který nemá ústavu.7 Orig. Kanzlermehrheit – pojem z německého Bundestagu; označuje minimální počet poslanců, jenž je nezbytný pro to, aby mohl být zvolen kancléř. Při současných 631 poslancích činí „kanc‑léřská většina“ 316.

146 | MICHAEL WINKLER

zpochybňovat, že vůbec nějací andělé jsou. Co však ale rozhodně nikdy nesmíte, je začít počítat, kolik mrtvol lze spálit pomocí pár tun koksu, přinejmenším ne teh‑dy, jestliže jde o pálení, které mělo probíhat před 65 lety v Osvětimi. A už vůbec nikdy se nesmíte zeptat, jak to, že z jednoho a půl milionu Židů v Hitlerově mocen‑ském teritoriu jich bylo zavražděno 6 milionů a devíti milionům je vypláceno odškodné. Tato svoboda vám byla odňata. Raději diskutujte o tom, jestli byla ne‑vstřelená, ale uznaná branka z roku 19668 tou vstřele‑nou, ale neuznanou brankou z roku 2010 odškodněna. Tato svoboda je vám přiznána.

Proč? Protože Angličané z toho při veškeré nespra‑vedlnosti nemohou vytřískat penězi ocenitelný přínos, zatímco Židé úspěšně vysoudí odškodnění za vlak plný nakradené kořisti z Budapešti, který nikdy neexistoval.

Kdo má peníze, má moc.Ach ano, máme svobodu cestování. Na pár týd‑

nů smíme uniknout bídě v zemi, pár týdnů sedět na plážovém baru a popíjet caipirinhu. Dokonce smíme zemi opustit, tu zemi, ve které již nemáme žádné slo‑vo, neboť vzdělávací ideologové ureformovali školský systém k smrti, protože genderoví ideologové táhnou do boje proti všemu mužskému, protože úřední prav‑doláskaři bez obav o své pracovní místo lákají do země nekvalifikované přistěhovalce. Merkloněmecko je při‑stěhovalecký stát? Směšné! Němci vycestovávají, pr‑chají ze země perverzit. Ó ano, smíme se pobavit nad 8 Takzvaná „branka z Wembley“, při které anglický hráč Ge‑off Hurst zasáhl míčem pouze břevno branky; střela byla přesto ná‑sledně uznána jako gól.

SVOBODA | 147

obecními zákony z USA, kde je zakázáno koupat se opilý ve žlabu pro koně. Nicméně ještě šílenější jsou rozhodnutí německých soudů, kde se pokus o vraž‑du kvůli „migračnímu pozadí“ jedince trestá dvaceti hodinami antiagresivního tréninku v místním boxer‑ském klubu.

Spící otrok nevnímá své řetězy, třebaže zrovna sní o svobodě. To, co je nám nabulíkováváno jako svoboda, je otroctví s retušujícími fotografy. Na fotkách nejsou řetězy vidět, přestože je pociťujeme stále intenzivněji.

Žádná státní moc nevychází z lidu, alespoň ne z toho německého. Politici tvrdí, že zastupují lid, ačkoli následují pouze partajní linii. Lisabonská smlouva by ztroskotala stejně jako Evropská ústava, kdyby o tom mohl německý lid hlasovat. Nebylo by žádné euro. Nedošlo by k otevření hranic s Polskem podle Schen‑genské dohody. Již dávno bychom měli zpřísněné pod‑mínky pro přistěhovalectví, zkrácené správní řízení se zrychleným vyhoštěním pro pseudoazylanty, na výkon orientovaný vzdělávací systém a přísné tresty pro ne‑schopné bankovní bossy – kdyby směl lid rozhodovat.

Ani jeden německý voják by dnes nebyl v Afghá‑nistánu, zato by však spolkové námořnictvo potápělo somálské pirátské lodě, místo aby se opalovalo na plá‑ži před Libanonem pro blaho Izraele. Již dávno by‑chom šetřili na platech vlády a poslanců, věrni výroku Fridricha Velikého: Kdo je stejně podplácen, tomu stát nemusí vyplácet moc peněz.

Svoboda?