1

Přednáška 8

Pozn. – co se týče věroučného obsahu, doporučuji Katechismus katolické církve. K různým

otázkám katolické víry se vyjadřuje také např. www.apologia.cz.

EUCHARISTIE

Kán. 897-958

1. Kán. 897-898 – doktrinální principy

2. Slavení eucharistie –

Shromáždění, které slaví eucharistii.

Služebníci eucharistie.

Služebníci rozdělování sv. přijímání.

Účast na eucharistii.

Svaté přijímání.

Místo a doba slavení eucharistie.

Slavení pro zvláštní skupiny.

3. Uchovávání eucharistie a eucharistická úcta.

4. Mešní stipendium.

Ad 1. Doktrinální principy.

Eucharistie je nejvznešenější svátost, vrchol a pramen křesťanské bohoslužby = zdroj i bod,

ke kterému se směřuje. Je to centrum života křesťana a celé církve.

Ad 2. Slavení eucharistie

Kán. 899 – je to úkon Krista a církve.

Vysluhovatel eucharistie – pouze platně vysvěcený kněz – kán. 900. Dovoleně – kněz,

kterému v tom nebrání právo.

Sloužit mši sv. může kněz sám, nebo několik kněží společně (koncelebrace).

Mši sv. slouží pouze 1x za den, kromě výjimek stanovených právěm kán. 905.

- O nedělích a zasvěcených svátcích: nedostatek kněží + spravedlivý důvod nebo

pastorační nutnost + dovolení místního ordináře.

Účast alespoň 1 věřícího – kán. 906, ze spravedlivého a rozumného důvodu může kněz sloužit

sám.

Nelze slavit eucharistii spolu s duchovními církví a církevních společenství, které nejsou

v plném společenství s katolickou církví – kán. 908.

2

Udělovatel svatého přijímání : kán. 910.

Řádný: biskup, kněz, jáhen.

Mimořádný: akolyta a věřící, který je k tomu pověřen.

Kán. 911 – přinášení eucharistie nemocným – povinnost hlavně faráře.

Přijímání eucharistie.

Kán. 912 – každý pokřtěný, kterému v tom právo nezabraňuje, může a musí být připuštěn ke

svatému přijímání. (např. ne exkomunikovaní, postižení interdiktem a ti, kdo setrvávají ve

zjevném těžkém hříchu – kán. 915).

Kán. 920 – po 1. sv. přijímání povinnost přijmout eucharistii alespoň 1x za rok, v době

velikonoční.

Kán. 913 – Děti.

Eucharistii lze přijmou max. 2x denně, podruhé pouze při mši sv.

Kán. 919 – eucharistický půst – 1 hod., kromě kněží, kteří slouží vícekrát za den a nemocných

a těch, kdo se o ně starají.

Kán. 916 – sloužit mši sv. a přijímat eucharistii by neměl ten, kdo si je vědom těžkého hříchu.

V tomto případě by měl nejdřív přijmout svátost smíření. Pokud hned nemůže, má alespoň

litovat a chtít přijmout svátost smíření, jak jen to bude možné.

Kán. 921 – přijímání v nebezpečí smrti.

Kán. 923 – dovolena účast na mši sv. a přijetí eucharistie v kterémkoliv katolickém obřadu –

tj. i těch východních církví, které jsou v jednotě s katolickou církví.

Jak se slaví eucharistie: kán. 924-930

Kán. 924: Materie: pšeničný chléb nekvašený a přírodní víno z vinné révy.

Forma: slova kněze – opakuje Ježíšova slova při poslední večeři – viz. Mt 26,26-28; Mk

14,22-24;Lk 22,14-20.

Přijímání se podává buď pod způsobou chleba, nebo pod oběma způsobami – chleba a vína

(výjimky – jen víno – např. nemocní celiakií, nemocní, kteří nemohou polykat).

Proměnění – jen při mši, jen obě způsoby (ne chléb bez vína, ani víno bez chleba) – kán. 927.

Jazyk obřadu: latina nebo jiný jazyk ve schváleném překladu – kán. 928.

Kněží a jáhni nosí tzv. liturgický oděv – kán. 929.

Kán. 930 – nemocný a starý kněz může při slavení mše sv. sedět.

Slepý kněz může použít jakýkoliv mešní formulář (jinak jsou texty určeny – např. v určitém

období – vánoční, postní, velikonoční atd., na každou neděli, o svátcích a slavnostech…).

(Pozn. – je to jeden z příkladů aplikace původně římského právního principu „Ultra posse

nemo obligatur.“.)

3

Doba a místo slavení eucharistie

Kán. 931: Doba – každý den. Výjimky – Velký pátek a Bílá sobota.

Jakákoliv hodina (pozn. – dříve – je dopoledne).

Místo – kán. 932 – posvátné místo (kostel, kaple). V případě nutnosti na kterémkoliv

vhodném místě.

Posvěcený nebo benedikovaný oltář. Mimo posvátné místo – vhodný stůl, vždy se použijou

oltářní plátna a korporál

Kán. 933: Slavení mše sv. v kostele jiné církve – spravedlivý důvod + dovolení místního

ordináře.

Vyloučit pohoršení.

Ad 3. Uchovávání a uctívání eucharistie

Katoličtí křesťané věří, že po proměnění chleba a vína v nich Kristu zůstává trvale přítomen

(některé protestantské církve – např. že Kristus je přítomen pouze v okamžiku přijímání, nebo

není přítomen vůbec – je to jen symbol).

Uchovávání – kán. 934.

Musí být uchovávána: katedrála, farní kostel, kostel připojený k domu řeholní společnosti

Může být uchovávána: kaple biskupa, jiné kostely, kaple a soukromé kaple – se souhlasem

místního ordináře.

- Na těchto místech se musí alespoň 2x za měsíc sloužit mše sv.

Kán. 938 – svatostánek: pouze jeden v jednom kostele.

- Význačné a důstojné místo v kostele, vhodné pro modlitbu.

- Upevněný (neodstranitelný), z pevného a neprůhledného materiálu, uzavřený

(uzamykatelný).

Ad 4. Mešní stipendium

Kán. 945 – odkazuje na zvyk sloužit mši sv. na určitý úmysl věřícího a přijmout za to tzv.

mešní stipendium (§ 2 - není to ovšem podmínka – viz také kán. 848).

Jak vzniklo: v první křesťanské komunitě lidé přinášeli během mše dary – chléb, víno a další

pokrmy – po slavení eucharistie následovala společná hostina. Postupně se tento zvyk

transformoval v dary peněžní, už mimo slavení eucharistie, a dále zvyk prosit, aby kněz

sloužil mši sv. na určitý úmysl.

K vyloučení zneužívání těchto darů je stanoveno:

– vyloučit i jen zdání obchodu - kán. 947.

- pravidlo: 1 úmysl – 1 mše – kán. 948 (výjimky

- kněz smí přijmout jen tolik stipendií, kolik může odsloužit v rozmezí jednoho roku.

Ponechá si – až na výjimky – stipendium jen za 1 mši denně, pokud jich slouží více,

odevzdá ho ordináři. Pokud týž den koncelebruje druhou mši, nesmí za ní vzít žádné

stipendium – kán. 951, 953.

Možnost stipendia předat – kán. 954, 955. Povinnost záznamů!

4

__________________________________________________________________________________

Exkurz: Některá vyjádření k eucharistii (jde zpravidla o odpovědi na dotazy) na webu

www.apologia.cz

Mše, tedy slavení eucharistie, je Kristem ustanovená památka Kristovy oběti na kříži. Není to

nová oběť, je to Kristova oběť na kříži, ta, která nás usmířila. Nemáme jinou oběť, než oběť Kristovu.

Jde o slavení, oslavu jediné Kristovy oběti, která je pramenem milosti pro celou církev a údy Kristova

těla, tj. věřící. Protože církev vstupuje „dnes“ do Kristovy oběti, kterou slaví a z níž čerpá milost, je

tato památka Kristovy oběti sama Kristovou obětí – jedná se totiž o tutéž oběť. Stručně: je to památka,

která skutečně zpřítomňuje jedinou Kristovu oběť, která smířila člověka s Bohem.

K "opakované oběti" (tj. tvrzení, že při mši se Kristova oběť opakuje – což by znamenalo, že jeho

oběť na kříži nestačila): můžeme říci, že v dějinách církve existovala tři období velkých diskusí o

povaze eucharistie - v 9. století mezi Paschasiem Radbertem a Rhabanem Maurem, v 11. století velká

diskuse s Berengarem, která pomohla asi nejvíce ke krystalizaci nauky o eucharistii a odmítnutí

radikálních řešení na jedné i na druhé straně - tyto diskuse pak měly vliv na velký rozmach úcty k

eucharistii ve 13. století. Třetí vlna diskusí přišla pak s protestantskou reformací. V průběhu těchto

diskusí či kontroverzí se hledalo řešení, veskrze křesťanské, církev a teologové se snažili pojmenovat

věci, které do té doby nikdo nepojmenoval č neprecizoval. Myšlenka opakované oběti opravdu

nepatřila ke katolické nauce. A jako se v dějinách církve nalezne mnoho teologických názorů, které

nejsou pro církev přijatelné, mohl se samozřejmě i takový názor vynořit. Avšak církev jej nepřijala,

právě kvůli tomu, že by tak bylo zpochybněno svědectví Písma, zvláště listu Židům o jedinečnosti

Kristova kněžství a jeho oběti.

Kněz je subjektem i objektem, stejně jako aktérem liturgie je i shromáždění - není pouhým příjemcem,

ale účastníkem. Kněz jedná při mši in persona Christi capitis, v osobě Krista-hlavy jeho mystického

těla, jak učí 2. vatikánský koncil, Kristus je přítomen v knězi, který slouží eucharistii. K přítomnosti:

podle Tridentského koncilu je Kristus přítomen vere, realiter, substantialiter, sacramentaliter. Tedy

nikoli fyzicky, ale skutečně. Pravoslavní a katoličtí křesťané věří, že chléb a víno se při slavení

eucharistie skutečně a objektivně mění v tělo a krev Kristovu, a proto není po konsekraci možné

o nich hovořit již jako o chlebě a o víně, či dokonce pouze jako o svatém chlebu a vínu. Případky

(akcidenty) chleba a vína zůstávají, ale mění se podstata. O transubstanciaci hovoří například

východní pravoslavná synoda v Jeruzalémě (1672): Věříme, že Pán Ježíš Kristus je přítomen nikoli

typicky (typos) či obrazně, nebo překypující milostí, jako v ostatních tajinách, ... ale pravdivě a

skutečně, takže po konsekraci chleba a vína je chléb přeměněn, transubstanciován, proměněn a

přetvořen v samo pravé tělo Pána, který se narodil v Betlémě z Marie vždy Panny, byl pokřtěn v

Jordánu, trpěl, byl pohřben, vstal z mrtvých, vstoupil , sedí po pravici Boha a Otce a znovu přijde v

nebeských oblacích; a že víno je přeměněno a transubstanciováno v samu pravou krev Pána, který

visel na kříži a prolil za život světa (Dositheovo vyznání, čl. 17).

V eucharistii je podle katolické nauky přítomen celý Kristus se svým tělem a duší, lidstvím i božstvím.

Samotná nauka o transubstanciaci, jíž se obvykle vyčítá přílišná závislost na hylemorfickém

filosofickém systému aristotelsko-tomášovském, není součástí katolického dogmatu, ale Tridentský

koncil pouze prohlásil, že je to nejlepší způsob, jakým toto neuchopitelné tajemství alespoň nějak

vyjádřit. Kristova přítomnost se zde od jeho přítomnosti v jiných svátostech liší podle katolického

chpání tím, že v ostatních svátostech je přítomen ve své moci, zde však skutečně ve svém těle a krvi.

Nejde tedy pouze o osobní užitek, který komunikant z přijetí Kristova těla a jeho krve má, ale o

objektivní realitu, která nepodléhá vlastní dispozici a vlastnímu úsudku jednotlivého křesťana.

Katolický pohled tvrdí, že ke změně dochází trvale, luteránský, že dočasně. Jde tedy o odlišný pohled

na proces změny, zde konsekrace. Podoba přítomnosti je také jiná: zatímco "eucharistizovaný" chléb

5

je podle katolickém pohledu tělem Kristovým, podle mého chápání je Kristus podle luteránské nauky

"pouze" přítomen. Asi nejúplněji se věnuje z dogmatických prohlášení katolické církve této otázce 13.

a 22. zasedání Tridentského koncilu (1551 a 1562). Otázka se vůbec netýká fyziky - jde o otázku

termínů, které jsou filosofické, nejsou součástí přírodních věd. Podstatou se tedy rozumí pojem

klasické filosofie, jak s ním pracovali již starověcí a středověcí teologové a církevní spisovatelé:

podstata je tedy to, co umožňuje samotné bytí jsoucna, díky čemuž to či ono je samo o sobě (est in se,

causa sui). Transubstanciační teorie tedy nepadá s pokrokem v poznání přírodních věd, ale stojí na

určitém chápání těchto pojmů, s nimiž pracuje (podstata, případky neboli akcidenty). Pokusím se tento

rozdíl vysvětlit, ale omluvte mě, jestli se mi jej nepodaří dobře formulovat. Pokud by byl Ježíš

přítomen fyzicky, znamenalo by to, že ten, kdo jej v eucharistii přijímá, je kanibal - fyzická potrava

živí fyzicky. Oproti tomu katolíci definují Ježíšovu přítomnost jako duchovní (spiritualiter) v tom

smyslu, že tělo a krev Kristova jsou duchovní pokrm a duchovní nápoj (srov. liturgickou modlitbu:

"stane se nám pokrmem věčného života ... stane se nám nápojem duchovním". Rozdíl tedy není mezi

fyzickou a podstatnou, ale fyzickou a duchovní přítomností. Mluvíme-li též o podstatné přítomnosti,

pak se tím chce říci, že je v eucharistii přítomen tentýž Ježíš, který se stal člověkem, zemřel na kříži a

vstal z mrtvých.

SVÁTOST SMÍŘENÍ

Kán. 959 – 997

Kán. 959 – opět doktrinální:

Účinky této svátosti: odpuštění hříchů, které učinili po křtu + smíření s církví

Jak: vyznání hříchů + lítost.

Prostředník: zákonný udělovatel

1. Udělování svátosti

Kán. 960 – jediný řádný způsob: individuální a úplné vyznání těžkých hříchů

Jiný mimořádný způsob – v případě fyzické nebo morální nemožnosti: společné

rozhřešení nebo dokonalá lítost (při.: nemohu mluvit, neznám jazyk, urgentní situace,

…)

Kán. 961 – společné rozhřešení: podmínky: poprvé se použilo v r. 1915 pro vojáky,

kteří šli do bitvy, dále ve II. Světové válce mělo kněží toto dovolení.

Dnešní uzákonění:

a) Nebezpečí smrti a nedostatek času

b) Příliš mnoho kajícníků a málo zpovědníků + kajícníci by bez vlastní viny museli

zůstat dlouho bez zpovědi a sv. přijímání.Pozn. – to není situace např. velkých poutí!).

O podmínkách rozhodne diecézní biskup.

+ Kán. 962 – k platnosti se vyžaduje: předsevzetí, že vyzná těžké hříchy jednotlivě

v přikázané době.

Kán. 964 - Místo udělování: kostel nebo kaple, zpovědnice. Mimo zpovědnici ze

spravedlivého důvodu.

6

2. Udělovatel

Kán. 965 – jedině kněz.

Kán. 966, 967 – k platnosti: ještě pověření – to má:

a) Ze samého práva - viz kán. 967, 968

b) Od příslušného představeného – viz kán. 969. Pověření je na dobu určitou nebo

neurčitou.

Kdo má trvalé pověření, může svátost smíření udělovat kdekoliv (pozn.: byla výjimka: Řím).

Trvalé pověření se uděluje jen písemně – kán. 973.

Jak se ztrácí toto pověření:

- Odvoláním

- Pozbytím úřadu

- Ztrátou včlenění do diecéze

- Ztrátou kanonického bydliště

Kán. 976 – nebezpečí smrti – kterýkoliv kněz uděluje platně a dovoleně.

Kán. 977 – rozhřešení spoluviníka hříchu proti 6. přikázání (vnější těžký hřích, oboustranný

souhlas. I když se to stalo před jeho svěcením.) – neplatné kromě nebezpečí smrti (+ trest –

kán. 1378).

Další možný delikt – kán. 1387 – zneužití svátosti smíření ke svádění kajícníka hříchu proti 6.

přikázání (čili – aktivní je zpovědník, děje se v rámci svátosti smíření). Trest: ferendae

sententiae - podle závaznosti od suspenze až k propuštění z duchovního stavu.

Kán. 981 – zadostiučinění (pokání) na znamení, že chce začít nový život

Kán. 982 – zneužití svátosti smíření ze strany kajícníka: nepravdivé nařčení zpovědníka.

Sankce – kán. 1390 (interdikt latae sententiae, u klerika ještě suspenze). Nutné formální

odvolání.

Kán. 983 – zpovědní tajemství – nikdy, nijak, z žádného důvodu zpovědník nesmí prozradit,

co od koho slyšel ve zpovědi (přímé prozrazení) a nic, z čeho by někdo mohl poznat, kdo a

z čeho se zpovídal (nepřímé prozrazení). Bez výjimek. Z přirozeného i božského pozitivního

zákona.

Sankce: kán. 1388 § 1.

V r. 1988 Kongregace pro nauku víry – dekret: exkomunikace latae sententiae všech, kdo

využijou svátosti smíření a zveřejní ve sdělovacích prostředcích to, co říkal zpovědník a

kajícník (po skandálu s novináři, kteří se vydávali za kajícníky, zpověď si nahrávali a pak

zveřejnili).

Kán. 984 – zákaz zpovědníkovi použití vědomostí získaných ze zpovědi jakýmkoliv

způsobem.

7

Kán. 986 – povinnost kněží starat se o to, aby věřící měli možnost přijmout tuto svátost.

3. Kajícník kán. 987 – 991

Co se požaduje: příprava: odmítnutí hříchů + předsevzetí se napravit.

Povinnost vyznat jednotlivě všechny těžké hříchy, kterých si je vědom.

Kdo: ten, kdo dosáhl užívání rozumu.

Komu: naprostá svoboda vybrat si zpovědníka.

Kdy: alespoň 1x za rok.

Odpustky – kán. 992-997.

http://apo-logia.blogspot.com/2009/04/odpustky-kamen-urazu.html

- částečné nebo úplné.

- lze je získat buď pro sebe nebo pro duše v očistci.

- udělit smí jen papež a ten, komu on dal oprávnění.

- kán. 996 – kdo může získat odpustky.

- Kán. 997- odkaz na zvláštní zákony církve.

SVÁTOST NEMOCNÝCH

Kán. 998 – 1007

(Nový Zákon – viz Jak 5, 14-15)

Kán. 998 –uděluje se nebezpečně nemocnému.

Materie – olej. Forma: mazání olejem + předepsaná slova

Jak se uděluje: kán. 999-1002:

Kán. 999 - Svěcení oleje: - biskup + ti, které mu právo staví na roveň

- V případě nutnosti kterýkoliv kněz, ale pouze při samotném udílení svátosti.

Kán. 1000 – odkaz na liturgické knihy + obřad v případě nutnosti.

- Pomazání se provádí rukou, pokud závažný důvod nevyžaduje užití nástroje.

Kán. 1001 – povinnost pastýřů.

Kán. 1002 – společné udílení – podle předpisů diecézního biskupa.

Kdo uděluje: kán. 1003

- Každý kněz a jedině kněz.

- Kdo má povinnost a právo.

- Nošení posvěceného oleje u sebe.

Komu se uděluje: kán. 1004-1007

- Věřící, který má užívání rozumu a je v nebezpečí života v důsledku nemoci nebo stáří

(při pochybnosti se svátost udělí).

- Nemocný v bezvědomí, který o to požádal dříve alespoň nepřímo.

- Může se opakovat.

8

SVÁTOST SVĚCENÍ

Kán. 1008- 1054

Kán. 1008 – doktrinální principy:

- Z božího ustanovení (viz kán. 207).

- Nezrušitelné znamení

- Úkol – učit, posvěcovat a vést boží lid.

Kán. 1009 – stupně svátosti svěcení: biskupský, kněžský a jáhenský (pozor – text kánonu byl

rozšířen).

Jak se uděluje:

- Při mši sv. v neděli nebo zasvěcený svátek, z pastoračních důvodů i v jiné dny.

- Materie a forma: vkládání rukou + konsekrační modlitba.

- Zpravidla v katedrále, z pastoračních důvodů i v jiném kostele či kapli.

Udělovatel:

- Řádně vysvěcený biskup – k platnosti.

- Biskup světitel si přibere alespoň dva spolusvětící biskupy.

- Biskup smí světit své podřízené nebo na základě zákonné pověřovací listiny (Sankce –

1 rok zákaz svěcení) – kán. 1383.

Kán. 1015-1023.

- Biskup smí jiného biskupa vysvětit jen s dovolením Apoštolského stolce – pod sankcí

exkomunikace latae sententiae kán. 1382.

Kdo může být vysvěcen

Kán. 1024 – platně – pouze pokřtěný + muž + svobodný souhlas (kán. 1026).

Kán. 1025 – k dovolenosti svěcení – řada požadavků:

- Osobní vlastnosti – kán. 1027-1032. Posoudí příslušný představený.

- Požadavky institucionálního charakteru - kán. 1033-1039

Neexistence iregularit a překážek - kán. 1040-1049.

- Požadované dokumenty – kán. 1050.

- Skrutinium - kán. 1051: 3 oblasti:- psychické a fyzické zdraví

morální dispozice.

zakotvení v církvi (po stránce doktrinální, zdravá

zbožnost, neporušená víra, potřebné vzdělání…)

- Dokumenty o vhodnosti kandidáta – kán. 1052.

Požadavky na svěcence – kán. 1026-1032

- Svobodné rozhodnutí

- Vzdělání podle norem práva, poučený o tom, co souvisí se svěcením (filosofické a

teologické vzdělání alespoň 5 let, pro trvalého jáhna 3 roky)

9

- Požadované vlastnosti podle úsudku pověřených osob – kán. 1029 – úmysl, víra,

znalosti, dobrá pověst, mravní bezúhonnost, další vhodné duševní a tělesné vlastnosti.

- 25 let pro kněžské svěcení + až po 5. Ročníku filosoficko-teologického studia. 23 let

pro jáhenské, 6 měsíců mezi nimi. Trvalí jáhni: celibátní 25 let, ženatí 35 let + souhlas

manželky. (možnost dospenze – kán. 1031 §4 – Apoštolský stolec). 35 pro biskupa

Před udělením svátosti svěcení - kán. 1033-1039:

- Biřmovaný.

- Písemná žádost napsaná vlastní rukou a přijetí za kandidáta svěcení podle schváleného

liturgického obřadu.

- Vykonávání služeb lektora a akolyty 6 měsíců.

- Závazek celibátu nebo doživotní sliby v řeholní společnosti.

- 5denní duchovní cvičení.

Iregularity a jiné překážky – kán. 1040-1049 (k dovolenosti)

(Iregularita je trvalá překážka ex defectu nebo ex delicto. Překážky - v dočasných situacích).

- Duševní nemoc

- Apostaze, hereze, schisma

- Pokus o uzavření manželství

- Úmyslná vražda, potrat, úmyslné a těžké zmrzačení sebe i jiného, pokus o sebevraždu.

- Vykonání úkonu ze svátosti svěcení, když svěcení neměl nebo mu to zakazovat úředně

prohlášený kanonický trest.

Překážky Ženatý muž (pokud nebude trvalý jáhen)

- Kdo zastává úřad duchovním zakázaný.

- Nedávno pokřtěný.

Úkony ze svátosti svěcení nesmí vykonávat: - kán. 1044:

Iregularity:

- Kdo nezákonně přijal vyšší svěcení, když mu bránila iregularita.

- Veřejný zločin podle kán. 1041 odst. 1

- Zločin podle kán. 1041, odst. 3,4,5,6.

Překážky:

- Kdo nezákonně přijal vyšší svěcení, když mu bránila překážka.

- Duševně nemocný.

Kán. 1047 – dispenz od iregularit a překážek k přijetí svátosti svěcení a výkonu této svátosti.

(exkluzivní kompetence Svatého stolce – kán. 1047 §2, od ostatních může dispenzovat

ordinář)

Kán. 1048 – naléhavé případy.

Záznam o udělení svátosti svěcení – kán. 1053-1054.

- Kniha svěcenců na diecézní kurii.

- Kniha pokřtěných místa křtu svěcence.

- Každý svěcenec obdrží osvědčení.

10

OSTATNÍ ÚKONY BOHOSLUŽBY

Kán. 1166-1204

Pozn. – jedná se o ryze církevní zákony na rozdíl od svátostí, které obsahují ustanovení

božského práva.

Svátostiny

Denní modlitba církve

Církevní pohřeb

Uctívání svatých, posvátných obrazů a ostatků

Slib a přísaha

Posvátná místa a doby

Svátostiny

kán. 1166-1172

- Úkony podobné svátostí. Podobné = je zde určitá analogie, ale zatímco svátosti působí

ex opere operato svátostiny působí ex opere operantis

3 druhy svátostin:

Vzývající = prosba o Boží požehnání pro osoby (poutníci, rodiny, ..) nebo věci, které člověk

užívá (kříž, růženec, …)

Ustavující – cíl – zasvětit trvale osoby (př. – řeholní sliby, požehnání opata, …) nebo věci (př.

– oltář, kalich, …) službě Bohu.

Exorcismy – cíl – osvobodit osoby nebo věci od zlých duchů. Podle schváleného obřadu,

pouze na zvláštní a výslovné povolení místního ordináře a pouze kněz, který se vyznačuje

věděním, moudrostí a bezvadným životem. – kán. 1172.

Kdo ustanovuje, ruší, mění, závazně vykládá svátostiny: Svatý stolec – kán. 1167

Kdo je uděluje: klerik (jáhen, kněz, biskup) podle svých kompetencí – kán. 1169, některá

požehnání – laici (např. rodiče dětem).

Liturgická kniha: Benedikcionál.

Denní modlitba církve

Kán. 1173 – 1175

- Modlitba sestavená z hymnů, žalmů, biblických čtení, proseb. Mění se podle liturgické

doby či svátků.

- Povinnost se ji modlit mají: klerici: kněží celou, jáhni podle předpisů biskupské

konference (kán. 276 § 2 odst. 3). Podle svých stanov: členové institutů zasvěceného

života a společností apoštolského života.

Církevní pohřeb

Kán. 1176 – 1185

- Obřady, kterými církve provází úmrtí věřícího – člena křesťanského společenství.

Místo: kán. 1177 – zpravidla farní kostel, lze i jinde.

Kán. 1178 – pohřeb biskupa – v jeho katedrále, pokud on sám nezvolil jinak.

Dary – kán. 1181.

Zápis do knihy zemřelých – kán. 1182.

11

Dovolení nebo odepření církevního pohřbu – kán. 1183-1185.

- Katechumeni jsou postaveni na roveň křesťanům. Nepokřetěné děti.

- Nekatoličtí křesťané.

Nelze pohřbít církevním obřadem: (míní se veřejně, ne když je to privátně – s rodinou a

přáteli)

- apostata, heretik, schizmatik.

- kdo zvolili pohřeb žehem z pohrdání křesťanskou vírou.

- veřejní hříšníci, pokud by vzniklo veřejné pohoršení.

-to jsou ale opravdu extrémní případy a jsou velmi řídké.

Uctívání svatých, posvátných obrazů a ostatků

Kán. 1186 – 1190

1186 – podpora úcty k Panně Marii a svatým – příklad pro křesťany.

Rozlišuje se veřejná a soukromá úcta svatých – kán. 1187

Kán. 1188 – obrazy v kostelích. Kán. 1189 – péče o umělecky a historicky cenné předněty.

Kán. 1190 – zákaz prodávat ostatky svatých. Přenesení význačných ostatků.

http://apo-logia.blogspot.com/2008/07/obrazy-sochy-v-kesanstv.html

http://www.maria.cz/Marianska-ucta/Obrazy-sochy-a-relikvie?rw=1

Slib a přísaha

Kán. 1191-1204

- jsou dva právní úkony

Slib (votum)- kán. 1191 § 1 – definice.

- Veřejný x soukromý

- Osobní x věcný

Koho zavazuje, kdy zaniká, dispens, záměna slibu – kán. 1193-1198

Přísaha (iusiurandum) – kán. 1199 § 1 – definice.

- Další ustanovení: kán. 1200-1204.

Posvátná místa a doby

Kán. 1205-1253

Posvátná místa: jsou určena k bohoslužbě nebo pohřbu věřících prostřednictví zasvěcení nebo

žehnání podle liturgických knih – kán. 1205.

Kostel – kán. 1214-1222

Kaple – kán. 1223 - 1229

Poutní svatyně – kán. 1230-1234

Oltáře – kán. 1235-1239

Hřbitov – kán. 1240 - 1243

12

Kdo zasvěcuje: diecézní biskup a ti, jež právo klade jemu na roveň – ti mohou pověřit jiného

biskupa, výjimečně kněze – kán. 1206.

Kostel – vyhrazeno diecéznímu biskupovi – kán. 1208.

Důkaz zasvěcení nebo žehnání: listina, příp. 1 svědek (kán. 1208-1209)

Kán. 1210 – vhodné užívání posvátného místa

Kán. 1211 – znesvěcení posvátného místa – závažný zločin.

Kán. 1212 – ztráta zasvěcení nebo žehnání: zboření nebo rozhodnutím místního ordináře nebo

fakticky předána trvale je světskému užívání

Posvátné doby:

Svátky – kán. 1246-1248

= neděle + zasvěcené svátky – kán. 1246 – povinnost pro věřící účastnit se mše sv. a světit

sváteční den.

Dny pokání – kán. 1249-1253

pátky, postní doba – kán. 1250.

Kán. 1251 – zdrženlivost od masa (od 14ti let) nebo újma od pokrmu – Popeleční středa +

Velký pátek (zletilí – 60 let): věk závaznosti – kán. 1252. Ne nemocní a ti, kdo se o ně starají.

Kán. 1253 – kompetence Biskupské konference.