v Aristotelov spise "De Anima"
Mouka Michal
Bakaláská práce
2010
PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, e jsem práci vypracoval samostatn. Pouil jsem pouze literaturu uvedenou v seznamu literatury a názory, je uvádím jako vlastní, nejsou pevzaty z jiných publikací.
Byl jsem seznámen s tím, e se na moji práci vztahují práva a povinnosti vyplývající ze zákona . 121/2000 Sb., autorský zákon, zejména se skuteností, e Univerzita Pardubice má právo na uzavení licenní smlouvy o uití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona, a s tím, e pokud dojde k uití této práce mnou nebo bude poskytnuta licence o uití jinému subjektu, je Univerzita Pardubice oprávnna ode mne poadovat pimený píspvek na úhradu náklad, které na vytvoení díla vynaloila, a to podle okolností a do jejich skutené výše. Souhlasím s prezenním zpístupnním své práce v Univerzitní knihovn.
V Chotboi dne 24. února 2010
MOUKA Michal
Cítím se povinován vyjádením hlubokých dík Mgr. Filipu Grygarovi, Ph.D.,
vedoucímu své bakaláské práce, za as a energii, kterou mi v posledních letech
vnoval. Dkuji mu zejména za podntná vyjádení, ochotu, nasazení, bezbehou
pelivost a bezmeznou trplivost, nejvýraznjší znaky jeho pedagogického vedení.
ANOTACE
Tato práce vznikla zejména na základ Aristotelova spisu De Anima a komentá i
knih, které se vnují práv tomuto spisu. Ve stedu zájmu stojí Aristotelova
koncepce smyslového vnímání. Vzhledem k šíi tématu se v práci klade draz na
hmat (αφ), ili ten ze smysl, který je podle Aristotela hlavní a spolený všem
ivoichm. Vzhledem k eenému je hmat srovnán s ostatními smysly v tchto
bodech: 1).Význam daného smyslu pro ivot; 2) Smyslové objekty; 3) Smyslové
medium; 4).Smyslový aparát; 5) Zpsob rozlišování smyslových objekt. Krom
srovnání je práce analýzou aktu hmatového vnímání.
This work consists especially on the basis of Aristotle´s De anima and commentaries
or books that follow this very publication. In the middle of my interest, there is
Aristotle´s conception of sense perception. Regarding to extensity of this subject I
have centred on touch (αφ), thus the one of the senses, that is the main one and
common to all animals according to Aristotle´s view. Regarding to what was sed,
the touch has been compared with the other senses in these points: 1) Meaning of the
given sense for life; 2) Sensible objects; 3) Sense medium; 4) Sensory apparatus;
5).The way of distinction of the sensible objects. Except this confrontation, the work
is analysis of the act of tactual perception.
Klíová slova: Antická filosofie, Aristoteles, Duše, De anima, smyslové vnímání,
smyslové objekty, medium smyslového vnímání, smyslový aparát.
Keywords: Ancient philosophy, Aristotle, Soul, De anima, sense perception,
sensible objects, medium of the sense perception, sensory apparatus.
8
OBSAH
OBSAH ..................................................................................................................................... 8
ÚVOD ................................................................................................................................... 9
1. IVÁ TLA A FORMY IVOTA ........................................................................................... 11 1.1. ivá tla .............................................................................................................. 11
1.2. Formy ivota ...................................................................................................... 13
2.2. Aristotelv dkaz kompletního výtu smysl .................................................... 25
3. HMAT JAKO HLAVNÍ SMYSL ........................................................................................... 27 3.1. Hmat ................................................................................................................... 27
3.2. Odlišnost hmatu od ostatních smysl ................................................................. 32 3.3. Hmat a jeho ústední postavení mezi smysly ..................................................... 40
ZÁVR ................................................................................................................................. 44
9
ÚVOD
Aristotelv spis De Anima 1 je stejní dílo, kterým se ídí má práce. Vycházím tedy
ze spisu, který podle mnohých myslitel dodnes vystupuje jako jeden z prvních, ne-
li vbec „první pokus o psychologickou soustavu v djinách ecké vdy.“ 2
Aristoteles ve spise zaznamenal a kriticky posoudil názory svých pedchdc, aby
mohl zaujmout svébytné stanovisko. Díky pelivosti jeho práce a relevanci jeho
myšlenek je spis jakousi zakládací listinou dnešních psychologicko-vdních
disciplín. Téma, které jsem si zvolil, se tak vnuje filosofickým problémm, které
ovlivnily podobu budoucí psychologie.
Práce bude pokusem o pojmutí Aristotelovy teorie smyslového vnímání
v podob, kterou mla v dob sepsání jmenovaného spisu. Nejvtší pozornost budu
vnovat hmatu a pokusím se ukázat, pro byl v Aristotelov pojetí nejdleitjším
smyslem. Vyšší sloce duše a jejím mohutnostem zde pozornost vnovat nebudu.
Práce zaíná kapitolou ivá tla a formy ivota, ve které vymezuji ivá tla a
stavím je do kontrastu s ostatními tly, je bychom mohli chápat také jako tlesa.
Dále v této kapitole strun charakterizuji Aristotelovo rozlišení vyivovací,
vnímavé a rozumové sloky duše. Takté objasuji souvislosti mezi druhem duše,
formou ivota a zpsobem ivota. Tato úvodní ást je dleitá proto, aby bylo po
celou dobu mé práce jasn vymezeno k emu, pro a jak pipadají jednotlivé smysly.
Nkteré problémy, které zde nastíním, budu hloubji rozebírat pozdji (nap. pro
rostliny nejsou schopny vnímání).
Ve druhé kapitole se ji pln vnuji problematice smysl. Charakterizuji zde
schopnost vnímání a spolené vlastnosti smysl. Tato kapitola slouí zejména jako
základ pro pozdjší srovnání hmatu a zbývajících smysl. V samostatné subkapitole
se vnuji také dvodm, pro je podle Aristotela pt smysl kompletní poet.
1 Ve své práci budu pro spis „O duši“ (Περ Ψυχς) uívat latinské oznaení De Anima. S tímto pekladem
pracují autoi sekundární literatury, kterou pouívám. Rozhodl jsem se uívat s nimi jednotný název, pokud
nepjde o souást názvu jiného díla. 2 Mráz, Milan in: Aristoteles lovk a píroda, Svoboda, Praha, 1984, peloili Kí, Antonín a Mráz, Milan,
str. 167.
10
Tetí kapitola se vnuje hlavnímu tématu mé práce - hmatu. V subkapitole
Hmat nejprve charakterizuji tento smysl a zmiuji nkterá prvenství, která
Aristoteles hmatu pipisuje. Vnuji se zde také otázce lidského prvenství
v rozlišování hmatových škál. Ve stejnojmenné kapitole soustedím svou pozornost
na odlišnost hmatu od ostatních smysl. Výet tchto odlišností jsem sestavil
vzhledem k smyslovým objektm, distinktivním kvalitám a vnímatelným škálám
jednotlivých smysl, kompozici a funkci smyslového aparátu a zpsobu rozlišování
v mezích vnímatelné škály. Poslední rozdíl, kterému se v této subkapitole vnuji je
význam smyslu pro ivot a následky, které má poškození smyslu a smyslového
orgánu pro ivoicha. Na základ tchto srovnání jsem se v poslední subkapitole
pokusil nastínit, pro je podle Aristotela hmat nejdleitjší, nutný a všem
ivoichm spolený smysl.
Ve své práci vycházím zejména z eského a anglického pekladu spisu De
Anima. Dále vycházím z knihy Aristotle´s De Anima. 3 Tato stejní díla dopluji o
nkteré ásti sborníku Essays of Aristotle´s De Anima. Vtšina cizojazyných text,
které pouívám, nemá v souasné dob eský peklad. Má práce by se tedy mla stát
také pokusem o zpracování tch jejich ástí, které jsou vzhledem k problematice
smysl relevantní. Zde bych rád upozornil, e práce by rozhodn nemla být
pekladem nkteré z nich, i komparací rzných text komentujících De Anima.
Naopak, východisko z tchto dl by mlo poskytnout jednotnou podobu
interpretaní linie celé mé snahy.
3 Má práce stojí zejména na spise De Anima a knize Aristotle´s De Anima. Odkazy na tato díla budu uvádt
v podob paginací pímo v hlavním textu.
Pro eský peklad De Anima budu uívat jednoduché závorky, nap. (421 b 2), které odkazují na Aristoteles: O
duši, in: Aristoteles lovk a píroda, Svoboda, Praha, 1984, peloili Kí, Antonín a Mráz, Milan. Parafráze
Hamlynova anglického pekladu De Anima budu uvádt bným zpsobem, v poznámce pod arou.
Odkazy na text Aristotle´s De Anima budou oznaeny závorkami solidus, nap. /125 * 12/, které odkazují na
píslušné místo v knize Polanský, Ronald: Aristotle's De anima, Cambridge University Press, New York,
2007.
Krom toho budu v poznámkách pod arou uívat systém zkracování odkaz. Bude-li moné, uvedu pi
prvním pouití odkazu na píslušné dílo celou podobu díla, vetn vydavatelství, data vydání atd. Dále budu
uvádt ji jen autora a název lánku spolu s odkazem na píslušnou stranu.
Pro ostatní díla, ze kterých jsem erpal, budu v hlavním textu uvádt eský peklad jejich názvu, je-li peklad
k dispozici. Odkaz v poznámce pod arou bude ji uvádt dílo v tom jazyce, ve kterém jsem s ním pracoval.
Staroecké pojmy jsou uvádny podle Gratsiatova pepisu spisu De Anima: Γρατσιτος, Παλος:
ριστοτλους Περ Ψυχς, Νομβριος, 2002.
11
1.1. ivá tla
Hlavní zetel této práce kladu na smyslové vnímání, zejména na hmat. Vzhledem
k eenému je teba nejprve poukázat na nkteré zvláštnosti tla, ke kterému mohou
smysly patit. V Aristotelov pojetí jsou smysly v podruí duše. Duše je
v pozemském svt spjata s ivými tly. Sám Aristoteles promýšlí její souvztah
s tlem, piem promýšlí také pouto mezi duší, tlem a ivotem. iní tak ve snaze
vymezit, co je to duše, a tedy na zaátku II. knihy spisu De Anima. V jeho
promýšlení je jasn patrná dsledná aplikace základních princip jeho filosofie
pírody. 4 V této kapitole se pokusím shrnout, jakých závr se dobral.
Nejprve budu hovoit o tlech. Upozoruji, e tato ást bude dleitá pozdji,
a bude e o hmatu. Aristoteles vychází z pojmu podstata, která je podle nj
myslitelná ve tech modalitách. Podstata podle nj me být látka, 5 nebo bytostná
podoba a tvar, nebo sloenina látky a tvaru (412 a 5; 414
a 19). Z toho vyvozuje, e
podstaty jsou zejména tlesa (412 a 12). Aristoteles hovoí o tlesech pírodních.
6
Pírodní tlesa se mezi sebou liší podle toho, zda mají ivot (412 a 14). Z toho pro
mne vyplynulo, e kadé ivé tlo je vdy zárove tleso, avšak obrácená vta
neplatí. Podle Aristotela mají ivot v monosti pouze ta tla, která jsou ústrojná
(412 b 1). Má-li pírodní tlo ivot, je sloenou podstatou (412
a 17). Ve vztahu k duši
podle Aristotela oduševnlé ivé „tlo odpovídá jsoucnu v monosti“ (413 a 3).
4 Základní znaky Aristotelovy filosofie pírody popisuje Mráz na tomto míst: Mráz, Milan: Aristoteles
lovk a píroda, str. 170. 5 Aristoteles nevidí materii pouze jednoduše, jako látku tvoící jsoucna. Podle Polanského interpretace lze
hovoit o rozdílných stupních materie. íká, e Aristoteles rozlišuje tyi prvky (elementy – ohe vodu,
vzduch a zem), je jsou bez pímsí velmi jednoduchým stupnm materie, a látku vyššího stupn vzniklou
postupným skládáním tchto ty. Jen nkteré látky jsou potenciáln oduševnitelné. Monost být oduševnna
vbec nepatí nap. zmiovaným elementm. Píkladem aplikace látky vyššího stupn jsou „tla“, a u
rostlinná, i ivoišná. Podle Polanského by se tlo, jako taková látka, zdálo být moností pro jeho
oduševující formu /148 * 15/.
6 Aristoteles v této souvislosti rozlišoval nejmén dva druhy tles. Tlesa pírodní a tlesa umlá. Tlesa
umlá jsou tla strojená mimo ád fysis. Umlá jsou v tom, e jsou tly, avšak nerostou sami sebou, nemají ve
své vlastní mohutnosti vývoj ani samoinný pohyb a duši bychom jim podle všeho vbec pisuzovat nemohli.
O umlých tlech hovoí nap. Polanský /150 * 28–31/. Píkladem umlých tl jsou stroje, nástroje a sochy,
nap. „umlé áby“ Aristoteles: O snech, in: Aristoteles lovk a píroda, Svoboda, Praha, 1984, peloili
Kí, Antonín a Mráz, Milan, str. 392.
12
Duše vystupuje jako skutenost této monosti, avšak tentokrát nejde o
pouhou metaforu. Takto o ní hovoí Aristoteles v jedné ze svých definic: „duše je
první skuteností pírodního tla, které má v monosti ivot (412 a 30–412
b 1).“
Aristotelova distinkce oduševnlých bytostí od ostatních jsoucen je však znan
problematická. Zcela konkrétní podoby se tomuto dostává na píkladu odumelého
tla. Vlastními slovy mohu Aristotelv názor shrnout takto: Mrtvé tlo není ji více
stejným tlem, jako bylo za ivota ivoicha, podobn, jako z ruky jsou po smrti
spíše kosti a maso, neli ruka. 7 Není tomu ale ani tak, e by toto mrtvé tlo nemlo
s tlem pvodním, toti ivým, vbec nic spoleného. Kompoziní role tla zstává
stejná. Zmna nastala co do formy. Forma ivého a forma mrtvého tla je pro
Aristotela podle mého názoru pouze shodou homonymního rázu – výraz forma
zstává, le význam je pro kadý pípad jiný. V tomto smyslu toti Aristoteles
hovoí, kdy pirovnává oko k celku tla.(412 b 27–34).
Formulovat, co je ivot, je na tomto míst velmi sloité, nebo bychom se
ocitli v kruhu duše – tlo – ivot. Jedno bez druhého lze vysvtlovat jen velmi
strojen a umle. Bez ohledu na to, e nkteré pojmy budou zmínny a pozdji,
mohu íci následující: ivot je podle Aristotela pinejmenším vyivování, rst a
úbytek. (412 a 14) Všechna tla, která jsou tchto tí akt schopna, splují podmínky,
za kterých se mohou nazývat ivá. To ozejmí také následující tvrzení, které zastává
Ronald Polansky: „Pouze pohyb sama-sebe vyaduje duši. Neivá pírodní tla mají
vnitní princip klidu a pohybu, ale ten není principem pohybu sama-sebe. Nejšíe
sdílená úrove pohybu sebe-sama je sebe-vyivující ivot /152 * 27–30/.“ Zde vidíme,
e ivot je nadefinován tak, abychom kupíkladu kameni, jako libovoln zvolenému
pírodnímu tlesu, nemohli pisuzovat ivot, tedy ani duši. 8
7 Aristoteles: O vzniku a zániku, in: Aristoteles lovk a píroda, Svoboda, Praha, 1984, peloili Kí,
Antonín a Mráz, Milan, str. 80. 8 Pro doplnní uvedu, e popis ivota zahrnuje i sebe-výivu, rst a rozklad. Aristoteles: De Anima, in:
Hamlyn, D., W.: Aristotle's De Anima books II and III (with certain passages from book I), Cambridge
University Press, Oxford, 1968, str. 8.
Pro srovnání Kív peklad: „ivotem rozumíme vyivování, rst a úbytek, je se djí samy sebou.“
(412 a 14)
Srovnání zde uvádím, kvli rozdílu mezi významy anglického self-nourishment a eského vyivování. Self-
nourishment (tak zní anglický peklad toho, co Kí peloil slovem výiva) poukazuje mnohem draznji na
vnitní autonomii pi vyivování jako takovém, schopnosti tla stavt i obnovovat ústrojky z ivných látek a
erpat z nich energii.
1.2. Formy ivota
Nyní bych pistoupil k urení oduševnlých tl vzhledem k jednotlivým formám
ivota. Ústrojné tlo mají podle Aristotela všichni ivoichové a rostliny (412 b 1–5).
Nejinak je tomu s duší. Vtšin forem ivota odpovídá duše komponovaná ze sloky
této form vlastní a všech sloek niších, které dohromady tvoí stejnorodý celek
(413 b 7–9; 415
a 1–4). Úkolem této ásti práce je strun pedstavit jednotlivé formy
ivota.
ásti duše u Aristotela jsou od sebe do znané míry oddlitelné. Toto však
platí pouze v uritém smru. Bytosti obdaené nejniší slokou duše mohou ít bez
potence k vnímání (415 a 2–4). Není ale moné, aby vyšší ásti duše v tle psobily
za absence niších ástí, protoe od niších nejsou v ivých bytostech oddlitelné
(411 b 28–34; 413
a 37–413
b 3). Nenajdeme tvora, který by vnímal a nebyl pi tom
schopen výivy. 9 Celkem jsou v Aristotelov pojetí ti zpsoby duše, které nejsou
v rámci ji oduševnlé bytosti zcela samostatné – duše vyivovací, vnímavá a
rozumová.
Nejdleitjšími monostmi ivota jsou vyivování, rst a úbytek (412 a 14–
16). Ty pak pipadají nejjednoduššímu zpsobu ivota – zpsobu rostlinného
ivota. 10
Proto Aristoteles uvauje jako základní a nejniší sloku duše (v závislosti
na tom také zpsob ivota) tu, která je schopna práv tchto a ádných vyšších –
vyivovací sloku duše. Té odpovídá rostlinný zpsob ivota (415 a 2–4).
O vyivovací mohutnosti 11
Jeliko nkteré ivé oduševnlé bytosti nemají jinou, neli vyivovací mohutnost
duše, je moné tuto mohutnost pokládat za celou duši. V tom se shoduji
9 Obdobným zpsobem, jako je u Aristotela vypracován vztah sloek duše, je ešen i vztah mezi smysly.
Jeden základní smysl – hmat – je bezpodmínen vlastní všem vnímajícím bytostem (415 a 4–6), paklie není
ztracen v dsledku zranní. Ostatní smysly pak mohou nebo nemusí být bytosti vlastní. Není ale myslitelné,
aby podle Aristotelovy definice zdravá bytost slyšela a nemla pitom schopnost hmatu i chuti. 10
Podle Polanského je schopnost výivy pro ivot jedinou nutnou podmínkou /176 * 6–9; 176
* 17–20; 177
* 15–
17; 178 * 11–12/. Monost rstu a rozkladu jsou od této odvislé a na ní závislé, tudí i pro n je výiva
podmínkou. 11
Mohutnosti jsou síly duše, které duši náleí (416 a 62–64). Nap. vyivování, rst a úbytek jsou mohutnosti
vyivovací sloky duše. V urité sloce duše konkrétní bytosti nemusí být zahrnuty všechny její myslitelné
mohutnosti. Nap. progresivní pohyb, o kterém bude e pozdji, patí k vnímavé sloce duše. Podle
Aristotela však ivoich nemusí mít schopnost progresivního pohybu, aby byl ivoichem. Staí mu smyslové
vnímání (413 b 3–5).
14
s Polanským, který íká: „Vyivovací mohutnost je kompletní duše, a zdá se
nepravdpodobné, e by rostlinná duše byla lokalizovaná, ponvad kadá odíznutá
ást rostliny získává úplnou duši /179 * 34–36/.“ Vyivovací mohutnost tedy nemá
v tle pidleno urité místo. Zdá se, e tato mohutnost k tlu pipadá tak, e do
kadé jeho ásti, ani by se dalo íci, e je soustedna nap. v koenech i aludku. 12
Zárove však pipadá do kadého listu, konetiny i nepatrné buky. Po rozdlení
rostliny v ní me setrvat, a tím zabezpeit peití ástí (411 a 23; 416
a 60–67).
Polanský je pesvdený, e pi tom není dleité to, aby se bytost v kadém
okamiku jevila jako sebe-vyivující, nýbr aby mla cosi jako schopnost rstového
pohybu 13
* 2/. Podle Polanského je dleitá u sama tato potencionalita,
nikoli její aktuální provádní. Hovoí také o tom, e vyivovací schopnost duše ve
svých výkonech zabezpeuje uchování ivota /201 * 37–38/. A u tedy zvaujeme
pouze Aristotelova tvrzení, nebo i Polanského interpretace, oduševnlé bytosti jsou
ty, které mají nejen v monosti ivot, ale mají i schopnost si ho udret stálým
ivením, kultivací a reprodukcí (412 a 30–412
b 1; 416
a 67–71).
Pi pátrání po principu vyššího zpsobu ivota by se snad mohlo zdát, e
ivoichové se od rostlin liší tím, e se pohybují. Ve spise je toto zamítnuto.
Aristoteles nachází obecnjší odlišení, které opt odvozuje z duševních mohutností,
tentokráte druhé sloky duše. Hlavní mohutnost, která odlišuje ivoichy od rostlin
je smyslové vnímání (413 b 1–3). Po základní – vyivující – sloce duše pichází na
adu duše vnímavá, která je vyšším zpsobem ivota. Oproti zmiovanému pohybu
má vnímání pednost v tom, e nkteí ivoichové nejsou schopni pohybu (413 b 3–
5). Museli by se tedy bu adit mezi rostliny, nebo mít samostatnou tídu. Co mají
oba zpsoby ivota spolené, je zmiovaná vyivovací mohutnost (411 b 71). Není
moné vnímavou sloku pokládat za samostatnou duši jako v pípad vyivovací
duše. I kdy je nutno piznat, e je natolik diferencovaná, e má pro kadý smysl své
vytyené místo v tle. Chu se sousteuje v jazyku, zrak v oku atd. Kdyby
Aristoteles pipustil, e vyivovací sloka me být u ivoich oddlena od sloky
12
Na tomto míst mohu ozejmit dvod, pro jsem v poznámce . 8 srovnával rzné peklady pojmu
vyivování a sebe-vyivování. Pokud bychom se dreli anglického pekladu self-nourishment, jak jej uvedl
Hamlyn, bylo by mnohem patrnjší, e výiva se týká spíše kadé buky, ne napíklad trávicího traktu. 13
Rst se podle Aristotela dje ve zpsobu pohybu (413 a 27–30).
15
vnímavé a být pi tom nadále jejich duší, pak by platilo, co uvádí Polanský: „Mli
bychom oekávat, e nkteré ásti ivoicha by pak mohly pokraovat v ivot bez
jakéhokoli vnímání, take by byly njakým druhem rostliny, a naopak, dokonce více
absurdn, e by vnímaly bez vyivovací mohutnosti /180 * 7–9/.“ Pochopiteln to
Aristoteles nepipouští. Jediným ešením je, e v pípad zpsobu ivota ivoich
jsou vyivovací a vnímavý zpsob ivota spolen v jedné duši a vnímavá sloka je
od vyivovací neoddlitelná (413 a 37–413
b 3).
Podobn, jako byly s vyivovací mohutností spojeny pojmy vyivování, rst a
úbytek (412 a 14–16), s mohutností vnímání jsou v úzkém septí fantasiá, ádostivost,
a progresivní pohyb, tedy takový, pro který je hybatelem bytost sama (427 a 57;
414 b 18; 414
b 20). Protoe je mohutnost vnímání vyšším zpsobem ivota, neli byla
mohutnost vyivovací, není zde vše tak jednoduché. V pípad vyivovací
mohutnosti šlo o jednu a té schopnost pro všechny ivé bytosti touto obdaené.
Vnímavá sloka duše je ji mnohem diferencovanjší a zdá se být sloená z rzných
schopností, kterými dnes rozumíme smysly. Základní a nutnou podmínkou v pípad
vnímavé sloky duše je schopnost hmatu, o které bude blíe pojednáno pozdji
(413 b 6–7; 414
a 3–6). Tato je Aristotelem uvaována jako oddlitelná od ostatních
smysl, pro které je nutnou podmínkou (435 b 3–5). Hmat je tedy v Aristotelov
pojetí natolik autonomní, aby mohl sám o sob zaloit monost vyšší – vnímavé –
sloky duše (413 b 7–11). Nedá se tedy íci, e by (jako u vyivovací mohutnosti a
rostlinného zpsobu ivota) ivoišný zpsob ivota zakládala komplexní vnímavá
duše, nebo k tomu postauje pouze ta ást, která souvisí s hmatem (pozdji bude
vysvtleno pro). Ostatní smysly hmat pedpokládají a jsou k nmu, jak tvrdí
Aristoteles, ve stejném vztahu, v jakém jsou vyšší sloky duše k její vyivovací
mohutnosti (413 b 7–11).
Shrnu-li, co jsem u o duši vyivovací ekl, pak byla oddlitelná od ostatních
sloek v rámci ivé oduševnlé smrtelné bytosti. Oddlitelná v tom smyslu, e byla
jako jediná schopna zaloit ivot a udret jej pouze svou vyivovací mohutností.
Proto byla nezávislá na ostatních slokách duše a byla jimi pedpokládána (II. kniha,
1. – 5. kapitola).
16
Vhledem k tomu, e vnímavé sloce duše se budu podrobn vnovat pozdji,
pistoupím v tuto chvíli ke tetí sloce duše. Tou je myšlení, které je nejvyšším a
nejspecifitjším zpsobem oduševnlého ivota, co je také dvodem, pro je podle
Charlotte Witt ve stedu zájmu první filosofie. 14
U tohoto zpsobu ivota smrtelných
oduševnlých bytostí má duše tetí sloku, která se projevuje v intelektuálním
zpsobu ivota. Tato nejvyšší je zárove také nejkomplikovanjší. To je zejmé
ihned, pokud se pokusím íci nco o jejím vztahu k ostatním slokám duše.
Rozumová duše se zdá být podle Aristotela od ostatních oddlitelná (413 b 28–30),
avšak v jiném smyslu, neli duše vyivovací.
Rozumová sloka není oddlitelná vzhledem ke schopnosti ustanovit a udret
ivot ve smrtelné bytosti, nýbr vzhledem ke skutenosti, e duše rozumová je,
oproti pedešlým dvma slokám, slokou vnou, tedy v jistém ohledu nesmrtelnou
(413 b 30). Zde je jádro oné oddlitelnosti – pedcházející sloky duše se pojí pouze
s ivou smrtelnou bytostí obdaenou hmotným tlem z materie vhodné k zahnízdní
duše. Rozumová sloka (pinejmenším její ást), a za ivota pedpokládá sloky
vyivovací a vnímavou, petrvává jako jediná i po smrti jako sloka vná a
nezniitelná (430 a 27).
Polanský ukazuje, e zvláštního postavení mezi bytostmi se tší bohové. To
zde ve strunosti uvedu proto, aby bylo patrné, e ádné další úvahy o duši, jejích
mohutnostech a zejména smyslovém vnímání se jich netýkají. Bohové, které má
Aristoteles na mysli, jsou v prvé ad netlesní, co jejich pípad velmi komplikuje.
Netlesný v tomto smyslu znamená spíše „nehmotný“, nebo Aristoteles bohm
pisuzuje tlo z etheru. To znamená, e nemají korpus a jsou jednodušší konstituce,
neli smrtelné bytosti, popípad bytosti sublunární. Bylo eeno, e ne všechny
definice poítají s tlem a jeho vztahem k duši, stále platí, e jsou to pouze rzné
artikulace tée duše. Co platí pro duši jedné definice, musí platit i v ostatních
pípadech. Bh je tedy bytost, ve které není tla (monosti) jako substrátu pro formu
(skutenost), kterou je duše. Podle Polanského mohou být takové bytosti ivé
/176 * 27–31/ a myslící, ale jeliko mají tyto vlastnosti jaksi sami sebou, toti jsou
14
Witt, Charlotte: Dialectic, motion, and perception: De Anima, Book I, in: M. Nussbaum, A. Rorty: Essays
on Aristotle's De Anima, Clarendon Press, Oxford, 1999, str. 174.
17
ivotem a myšlením (myšlení není v jejich pípad mohutností duše), nepotebují
k tomu ji princip, jaký potebuje vyšší materie hmotných tl smrtelných bytostí
/174 * 3–5; 174
* 9–10/. Podle Polanského mají bohové schopnost myšlení a intelektu,
ale nemají je jako mohutnosti duše /194 * 15–16/.
Vzhledem k naznaenému vztahu duše a ivého tla je mono provést toté
rozlišení také na základ dominantnosti ústrojí kadé formy. Zatímco rostlinám jsou
takto dominantní koeny (tm Aristoteles toti pikládal rozhodující úlohu pi
výkonu vyivující mohutnosti), ivoichy bychom nemohli pojímat jako ivoichy,
kdyby nemli alespo ústrojí pro výkon mohutnosti hmatu, které je podle Aristotela
nezbytné (412 b 1–5; 414
a 3–6).
2.1. O smyslech obecn
Na úvod této kapitoly je teba íct, jaký je rozdíl mezi smyslovým vnímáním a
smyslem. Vnímání je v monosti vnímavé sloky duše, avšak provádí jej smysl.
Smysl jako mohutnost duše, je jaksi logos smyslového orgánu /350 * 35–351
* 2/.
Náleí vnímavému tlu skrze nkteré ásti tohoto tla (smyslové orgány), zatímco
jiné nemusí být vnímání uzpsobeny. 15
A tak, zatímco smyslový orgán je
potencialitou vzhledem ke smyslm, smysly jsou potencialitou ve smyslovém
vnímání skrze smyslový orgán.
obdaeni také smyslovým vnímáním. Podobnou interpretaci zastává napíklad
Polanský: „Protoe se smyslovému vnímání nemusí uit, nýbr ivoich jej me
uívat, jakmile jednou tuto monost uplatnil, Aristoteles nejpravdpodobnji
navrhuje, e mít dispozici pedchází jejímu uívání /159 * 26–29/; (417
b 14–17;
417 b 23–29).“
Podle Aristotela je schopnost vnímání spíše sama v monosti, ne aby mla
charakter skutenosti (417 b 4 – 417
b 13). To se ukáe také na píkladu ivoicha,
který nevnímá, paklie spí, nebo nevidí, paklie nemá otevené oi. 16
Tedy, má-li
smysl monostní charakter, pak potebuje nco mimo sebe sama, aby jej z této
monosti uvedlo v proces vnímání. Polanský toto interpretuje tak, e podle
Aristotela potebuje jakési palivo, a tím jsou vnjší objekty. Toto palivo by zase
vicera versa nebylo schopno samo sebe vnímat bez vnímající bytosti /228 * 5–
230 * 19/.
15
Zde bych rád uvedl píklad, který povauji za transparentní: Tlo má sice monost vidní, ale pouze oko je
k tomu patin vybaveno. Pokud tedy pijdeme o oko, nepicházíme o vidní v monosti. Polanský dokonce
na jednom míst uvádí, e pro Aristotela je práv v tomto smru pípustná taková operace, kterou bychom
dnes patrn nazvali transplantací oka /102 * 21–22/.
16 Sám za sebe upednostuji píklad spánku, nebo u ivoicha, který má „pouze zavené oi“ by se patrn
dalo namítnout, e vidí svá oní víka.
19
Tento monostní charakter smysl, ekl bych, také vysvtluje, pro
nememe, alespo ne úpln, vnímat sami sebe, i smyslov vnímat, e smyslov
vnímáme. Bylo eeno, e smyslové vnímání se podle Aristotela odehrává
psobením jakési vnitní zmny ve smyslovém orgánu. Ta je jako všechny ostatní
zmny (nyní neuvaujeme pípad prvního hybatele) zapíinna psobením toho, co
zmnu vyvolalo, co je cosi, co pesahuje smysl samotný (417 a 3–8). Alan Code
a Julius Moravcsik jsou toho názoru, e by bylo patrn porušením Aristotelovy
koncepce uvaovat zmnu vnímanou skrze zmnu, která se takto donekonena
„zdvojuje a není u vlastn pvodní zmnou.“ 17
Polanský píše, e „smyslové vnímání me být bu aktuální, nebo
potenciální, schopnost vnímání jako taková je monost uvedená ve skutenost pouze
aktuálním vnjším jednatelem, jako je palivo zaehnuto ohnm.“/228 * 20/ Avšak
smyslové vnímání, které by vnímalo samo sebe, by pece muselo být obojím
zárove – aktuálním i potenciálním vi sob samému. Smyslové vnímání
v monosti by bylo uskutenno tímté smyslovým vnímáním, které by tak bylo
vnjším aktuálním initelem (418 a 5–7); /228
* 18–20/.
Smysl 18
je podle Aristotela tím, co je vnímavé vi smyslovým formám
skutenosti, avšak bez pijímání její materie. 19
Nyní se pokusím uvést, co je tato
smyslová forma, akoli je tento pojem tké zachytit. Termín smyslová je zde z toho
dvodu, e s formou bez materie pracuje také intelekt, jak uvádí Polanský /347 * 42–
17
Code, Alan a Moravcsik, Julius: Explaining various forms of living, in: M. Nussbaum, A. Rorty: Essays on
Aristotle's De Anima, Clarendon Press, Oxford, 1999, str. 131. Porušení Aristotelovy koncepce pak probíhá
na tchto rovinách:
Jednak z hlediska teleologického. U Alana Codeho a Juliua Moravcsika, se meme doíst, e
Aristoteles má alespo ti hlavní druhy teleologických pojm. První je spojován s úelným chováním
rozumných bytostí (jako plány i strategie). Jiný druh jsou pojmy s peván teleologickým obsahem, které
jsou tvoené slovy, co mají ji v definici výslovn popsanou njakou funkci. Pro nás jsou nyní nejzajímavjší
skupinou ty pojmy, které udávají popis toho, co nco završuje nebo jak nco funguje. Code, Alan a
Moravcsik, Julius: Explaining various forms of living, str. 131.
Dále je podle Polanského funkce smysl definována vzhledem k nemu, co samy nejsou (smyslové
objekty), a ješt skrze nco, co samy nejsou (smyslové orgány). Krom toho je zde také ta skutenost, e
smysly jako takové jsou v monosti a reagují na nco, co je ji samo v aktualit – musely by tedy být
v monosti i uskutenní naráz, aby mohly sami sebe z monosti do uskutenní pivést /228/.
To by podle mne vedlo k tak absurdním situacím, kdy by smysly vnímaly nekonené mnoství vlastních
zmn, a ivoichu tak tém nepodávaly jiné informace a zahlcovaly ho sebou samými. 18
Rozdíl mezi schopností duše vnímat (eisthesis) a smyslovým aparátem (aisthetikon), který je tím, co má
schopnost (dynamis) vnímat, tkví v tom, e smyslový aparát je veliinou tla, zatímco o schopnosti vnímání to
pravdiv vypovdt nelze /339/. 19
Aristoteles vnímání smyslových forem bez pijímání materie pirovnává k peetnímu vosku, do kterého se
otiskne tvar zlatého peetního prstenu, ani by se vosk stal zlatým (424 a 20–28).
20
44/. Formáln jde však o zcela jiný pípad (je ale pravda, e u tch ivoich, kteí
jsou schopni vyššího zpsobu ivota, smysly pipravují formy také pro mysl, kterou
bychom dnes nahradili patrn pojmem vdomí, a jej Aristoteles neznal). Polanský
píše, e pro to, co my dnes pekládáme jako formu, uil Aristoteles pojmu eidos
/340 * 3/. Pojem eidos vytvoil Platon a jeho doslovným významem je podle
Polanského „to, co je vidt“ /340 * 3–6/. To tedy znamená, e smyslové formy jsou na
pedmtu tím, co se smyslm dává jako jimi pozorovatelné /340 * 29–32/. To, e je
navíc „smyslová forma pijímána bez materie (424 a 23)“, me podle Polanského
znamenat trojí:
1. e smysly do sebe nepijímají látku toho, v em je obsaena smyslová forma
(nepotebují se tedy napíklad zvtšovat a zmenšovat),
2. e na smysly psobí pouze smyslové formy bez toho, co je jejich substrát,
3. a konen, e poté, co smysly pijmou smyslovou formu skutenosti, nemusí ji
v sob opt pojit s njakou látkou /341 * 12–18/.
Pokud se pokusím o interpretaci pedcházejícího, patrn to znamená, e
smysly pijímají pouze jakousi smyslovou skutenostní informaci o pedmtu.
Spolen s Polanským mohu íci, e v prbhu aktu vnímání pedmt ve smyslu
jaksi je, zárove však také není /348 * 13–14/. Sám dodám, e pedmt je ve smyslu
formáln, avšak není v nm obsaen materiáln. Díky tomu se me vnímající
bytost vnovat vnímání mnoha rzných smyslových forem najednou.
Polanský tvrdí, e pijímání pouhých smyslových forem také vyluuje
uvaovat smyslové vnímání jako njakou promnu ve smyslech. Zmna je toti
chápána jako proces, kdy do sebe „materie pijímá novou formu“ /65 * 23–25/ (duše
ale není materiální, díky emu je to vyloueno /345 * 16–25/). Schopnost pijímat
smyslové formy je patrn jedním z rozdíl mezi duší pouze vyivovací a duší, která
je schopna smyslového vnímání. Polanský interpretuje situaci rostliny, která je
pálena hoícím klacíkem. Rostlina je jakýmsi zpsobem teplotou klacíku ovlivnna.
Podle nj se tak dje v tom smyslu, e se sama zahívá /352–354/. Odkud tedy plyne
jistota, e touto zmnou teploty procházejí jinak rostlina, a jinak ivoich? Odpov
se pokusím podat skrze vysvtlení uvedené situace: Je sice patrné, e pi kontaktu
21
s hoícím klacíkem projde rostlina zmnou, avšak tato zmna – ochlazování, nebo
zahívání – probíhá na materiální úrovni (424 a 40 – 424
b 5).
Abych toto tvrzení podepel, vyjdu od toho, co Myles Fredric Burnyeat tvrdí
o zraku v lánku How much happens when Aristotle sees red and hears middle C?
Remarks on De Anima 2.7-8. Burnyeat je pesvden, e v Aristotelov teorii vidní
není zahrnut ádný materiální nebo fysiologický proces. 20
To znamená, e odmítá
pedstavu, podle které by napíklad vidt ervený objekt znamenalo, e se mi sítnice
zbarví do ervena. 21
K podobnému závru se lze podle mého dobrat u všech smysl,
vetn hmatu. Víme sice, e pokud podle Polanského hmatáme píliš teplý objekt,
naše maso se zahívá, ale také víme, e stejn tak je tomu i v pípad rostlin /353 * 5–
8/. Polanský navíc dodává, e krom smyslu neme být nic citlivé na pítomný
smyslový objekt /353 * 1–2/. Pro takové tvrzení vidím jednoduchý dkaz. ekl jsem,
e v daném pípad jsou rostliny schopné pijímat teplotu klacíku na materiální
úrovni. Maso toto dovede také. Pouhé zvýšení teploty je tedy spolené obma a
nestaí pro odlišení vnímavé bytosti od rostlin. Podle Polanského interpretace je
tímto odlišujícím znakem schopnost pijímat smyslovou formu /353 * 8–16/. Z toho
vyvozuji, e v pípad hmatového vnímání bychom mohli íci, e nedochází
ke znovu-uvádní smyslových forem v materii, 22
ale ke zmn v materii me dojít 23
mimo akt vnímání, patrn pi kontaktu dvou tl (tla vnímající bytosti s objektem
vnímání).
Rostlina je ovlivnna hoícím klacíkem do té míry, do jaké me materie
rostliny pijímat teplotu hoícího pedmtu. Nejde o penos jakékoli podoby formy
do rostliny jako takové (dokonce ani v pípad, e by rostlina zaala hoet, by tato
podmínka nebyla splnna). Mohu tedy íci, e rozdíl mezi zpsobem vnímavého a
pouze vyivovacího ivota tkví ve schopnosti pijmout pouhou smyslovou formu
20
Burnyeat, M. F.: How much happens when Aristotle sees red and hears middle C? Remarks on De Anima
2.7-8, in: M. Nussbaum, A. Rorty: Essays on Aristotle's De Anima, Clarendon Press, Oxford, 1999, str. 429. 21
Podobnou pedstavu pisuzuje Burnyeat Sorabjimu a vyvrací ji pomocí pokusu se sklenicí naplnnou
vodou. Z jednoho úhlu vidíme ervenou vodu ve sklenici, ale voda se ve skutenosti doervena nezbarvila.
Burnyeat, M. F.: How much happens when Aristotle sees red and hears middle C?, str. 428. 22
To, e ani v pípad hmatu neuvádíme smyslové formy opt v materii, podle mého znamená, e nejde o
materiální proces a hmat se v tomto ohledu od zraku neliší. 23
V prbhu hmatového vnímání me dojít ke zmn na materiální úrovni. Tato zmna je však pvodnjší,
ne vnímání samo, nebo se podle Aristotela dje i u rostlin, které hmatu nejsou schopny (424 b 1). „Me
dojít“ zde stojí proto, e nám patrn netvrdnou prsty pi kontaktu s tvrdým povrchem atd. Pokud je mi známo,
ani Aristoteles o nem podobném nepsal a jeho píklad se týkal pouze teploty.
22
Tuto monost má ve své potenci pouze duše
vnímavá, nebo Aristoteles takovou schopnost definuje jako smysl (424 a 22). Ostatní
ivé bytosti jsou ovlivnny vnjšími pedmty na materiální úrovni. 25
Kdy je e o vnjších pedmtech, které afikují ivé bytosti, je teba je
upesnit pro vnímavou duši. Vnjší pedmt, který je vnímatelný smysly, uvauje
Aristoteles jako vnjší smyslový objekt. Ten je tím, co psobí na smysl. 26
Zpoátku
je smyslový objekt jiný ne smysl, ale jak jednou zpsobí aktualizaci smyslu ve
skutenost, smysl se mu pipodobní (417 a 21 – 417a38).
Nyní ped námi stojí nkolik obecných poznatk o smyslech, smyslové form
a vnjším smyslovém objektu. V procesu vnímání nám zbývá poslední initel.
Smyslové vnímání jako takové je jakousi aktualizací nejvlastnjší mohutnosti
vnímavé duše. K jeho provádní je zapotebí tlesných ústroj, které jsou k tomu
píhodn uzpsobeny. U Aristotela je ale celá koncepce natolik dmyslná, e
mohutnost vnímání spolu se smyslovými orgány v procesu vnímání smyslového
pedmtu nepostaují. Ke slovu pichází ješt tzv. medium. 27
To podle Polanského
/346 * 27/.
)
prostedníka mezi smyslovým orgánem a smyslovým pedmtem. Není pouze jedno
jediné, spolené pro všechny smysly. To mohu doloit Polanského tvrzením, e
medium meme rozdlit vzhledem k jednotlivým smyslm (419 a 19–22; 419
a 26–
31). Samotné smysly se dlí na distanní (to jest takové, které reagují s vnjšími
objekty na uritou vzdálenost) a kontaktní. Vnímání kontaktním smyslem probíhá na
základ dotyku hmatového media s objektem obdobn sloeným, a tedy snadno
vnímatelným (423 a 10–16). Problematické jsou kontaktní smysly sloené ze všech
24
Aristoteles napsal, e rostliny „nemají ádný sted mezi protivami ani první princip toho druhu, aby pijímal
formy objekt vnímání; Spíše jsou také afikovány matérií.“ (424 b 1–5)
25 Polanský doslova íká: „Rostlina znovu–uvádí v materii (reenmatters) formu toho, co na ni psobí /353
* 4–
5/.“ 26
Polanský o vnjších smyslových objektech hovoí dokonce jako o „hybné píin vnímání“ /19 * 16–19/.
27 Medium je výraz uívaný v anglických pekladech. V eštin je pouito výrazu prostedí, který nepovauji
za výstiný a budu se tedy nadále dret anglické verze. Srovnej: Aristoteles: O Duši 419 a 34; Aristoteles: De
Anima 419 a 34.
28 Medium patrn me být tlem, nebo je sloeno z látky, napíklad vzduchu (419
a 34). O tom, e medium je
tlo, hovoí také Polanský, ale omezuje to na pípad, kdy je zahrnuto do procesu vnímání /238 * 29–31/.
23
ty element. Je otázka, zda potebují medium, pípadn jakou má jejich medium
podobu. 29
bu v podob elementu vody, nebo vzduchu. 30
Pitom se dá íci, e samy smyslové
orgány pracují na principu vody, popípad vzduchu. 31
Aristoteles chápe smyslové vnímání jako cosi, co je v jistém ohledu vyvoláno
pohybem a zaujatostí vi nemu (416 b 32–417
a 1). Nerozumí mu však jako pípadu
samotného pohybu, jak tomu bylo v pípad jeho pedchdc. 32
Aristoteles takovou
podobu zmny odmítá a staví proti ní racionální argumenty. Napíklad podle Witt
stojí v jádru koncepce, kterou Aristoteles odmítá, pedpoklad, e „duše me být
definována jako konstituovaná tymi elementy na základ toho, e me poznat
nebo vnímat cokoli.“ 33
Rozumí se patrn cokoli, co je bu jedním z tchto element,
nebo je z nich alespo sloeno. eknu-li to jinak, pedpokládá se, e svt spolu s
objekty v nm a duše mají mezi sebou jakousi strukturální podobnost. ádná
z Aristotelových definic duše ale nic podobného nepipouští. Ostatn, i kdyby tomu
tak bylo, daná koncepce by podle Aristotela vysvtlovala pouze to, pro duše vnímá
pedmty z elementární látky. Nevysvtlovala by jak. Také by nevysvtlovala, jak
duše vnímá pedmty z vyšší materie. 34
Jeho postoj obhajuje i Burnyeat. Ten tvrdí, e efekt, který vyvolává
smyslový pedmt na medium a medium na smyslový orgán, neme být povaován
za skutenou promnu ani pohyb. 35
Ukazuje to na jednoduchém pokusu, kdy
29
Problematika media hmatu bude detailn rozebrána pozdji. 30
Aristoteles na mnoha místech hovoí o tom, e medium distanních smysl je voda, vzduch, nebo jejich
kombinace (419 a 34; 421
b 11–12 aj.). Dále platí, e se mezi sebou mohou tyto elementy zastupovat (425
a 1–5).
Ostatním elementm Aristoteles podíl na distanním vnímání nepisuzuje (425 a 5–12).
31 Smyslové orgány pracují na zpsob vody a vzduchu zejm v tom smyslu, e jsou jimi vyplnny. Podle
toho, co píše Polanský, mohu napíklad íci: Nos a ucho jsou peci duté, vyplnné vzduchem, které je mediem
pro vnímání vn a vzduchu. Oko je vyplnné vodou /367 * 18–20/. Zde je teba zmínit, e smyslové pedmty
vnímatelné skrze jeden element mohou být vnímatelné i skrze ten druhý, jako pod vodou slyšíme zvuk atd.
/368 * 7–19/.
32 Podle nkterých, zejména Platonik, se duše sama pohybuje v prbhu procesu vnímání /69/; viz také Witt,
Charlotte: Dialectic, motion, and perception, str. 181, i (kruhový) pohyb dokonce vyaduje /53 * 24/.
33 Witt, Charlotte: Dialectic, motion, and perception, str. 182.
34 Aristoteles to formuluje v podob otázky: „Ale eknme, e duše poznává a vnímá všechno to, z eho se
kadý jednotlivý pedmt skládá; ím však bude poznávat nebo vnímat celek, napíklad co je bh nebo
lovk, maso nebo kost (409 b 32–35)?“
35 Burnyeat, M. F.: How much happens when Aristotle sees red and hears middle C? Remarks on De Anima
2.7-8, in: M. Nussbaum, A. Rorty: Essays on Aristotle's De Anima, Clarendon Press, Oxford, 1999, str. 424–
426.
24
Barva
pedmtu není vidt ze všech úhl, jak by tomu bylo v pípad zmny media.
Namísto toho Burnyeat hovoí o stálém stavu prhlednosti 37
, který umouje vidt
prhledného je pak svtlo
(418 a 46–48). Krom této podmínky je zde podle Burnyeata také podmínka, která se
týká samotné barvy. Touto podmínkou je, e „barva musí být pítomná v
aktualit.“ 39
Zstávají ale i další implikace, je jsou s tímto velmi úzce spojené. Napíklad,
kdyby ml Aristoteles pipustit, e duše je v prbhu procesu vnímání podstoupena
zmn. To by znamenalo, e je duše materiální, nebo jakákoli zmna se odehrává
práv na materii, jako na tom, co je v potenci. To ale odporuje jak tomu, e duše je
skuteností, tak tomu, e je imateriální. Witt výstin popisuje Aristotelv pohled na
zmny duše. Její závr bych shrnul následujícími slovy: Duše rozhodn není tím, co
by bylo (i by jen mohlo být) psychickými procesy uvedeno ve zmnu. 40
Vnímání
tedy není zmnou, ale je vyvoláno pohybem. Podle Polanského Aristoteles ve své
fysice rozlišuje dva typy tohoto pohybu. 41
Jedním je zmna kvality, která poítá se
ztrátou jedné kvality a náhradu za kvalitu jinou, mnohdy protichdnou (ostré – tupé,
teplé – chladné). Druhým typem je pak jakýsi rozvoj. 42
Stejn, jako neme být duše v pohybu, neme být ani sama zniena /351 * 12–15/.
Práv tak nemohou být znieny ani její schopnosti k nemu. Aristoteles
proto musí zváit, co se vlastn dje tehdy, kdy nkdo pijde o monost vykonávat
samotný akt smyslového vnímání. Podle Polanského nejde o viditelné poranní, jako
vypíchnutí oka. Myšlen je pípad, kdy píliš intenzivní smyslové objekty naruší
nkterý ze smysl, ani by byl viditeln zasaen smyslový orgán /351 * 21–25/.
Zatímco se Polanský v Aristotle´s De Anima vnuje definici smyslu, všimne si v
36
Tamté, str. 425–426. 37
Burnyeat, M. F.: How much happens when Aristotle sees red and hears middle C? Remarks on De Anima
2.7-8, in: M. Nussbaum, A. Rorty: Essays on Aristotle's De Anima, Clarendon Press, Oxford, 1999, str. 426. 38
Tamté, str. 424. 39
Tamté, str. 424. 40
Aristoteles in: Polanský, Ronald: Aristotle's De anima, str. 234. 42
Toto se snadno demonstruje na píkladu poznávací mohutnosti spojené s intelektuálním zpsobem ivota –
nabývání poznatk a jejich vtvení, tídní a rozšiování je takovým pípadem zmny. Je však teba zdraznit,
e u myšlení nabývá celá vc daleko komplikovanjší podoby.
25
Aristotelov koncepci úzkého septí duše se schopností vnímat a s tlesným
ústrojím. Duše a její schopnost neprocházejí v prbhu aktu vnímání zmnou, ani
nejsou v pohybu, jak bylo eeno. Aristoteles o onom pohybu hovoí tak, e je vn
duše, vi které se však orientuje (408 b 15–21). Avšak podle Polanského zbývá
smyslový orgán, coby sublunární tlo, který me v prbhu smyslového aktu
takovou zmnou procházet /352 * 8–10; 353
* 2–4; 353
ve smyslu njakého pohybu skuten prochází (akomodace oky atd.). Polanský
hovoí o dopadech situace, kdy je takový orgán pohnut píliš. Tehdy me dojít
k nevratnému poškození na úrovni komunikace smyslového orgánu a smyslu
/352 * 16–17/. Pokud tedy ohluchneme, ani bychom pišli o uši, nepichází naše duše
o schopnost slyšet. Mohutnost sluchu jí zstává, avšak smyslový orgán prošel
zmnou v takové míe, e u není schopen tlumoit duši zachycené smyslové formy.
2.2. Aristotelv dkaz kompletního výtu smysl
Na zaátku III. knihy spisu De Anima se stojí Aristotelova úvaha o tom, zda pt
smysl pln postauje ke komplexnímu vnímání vezdejšího svta (424 b – 425
b ). Tu
je teba zmínit díve, ne budu moci pistoupit k rozboru hmatu a jeho srovnání
s ostatními smysly. Pedejdu tak nejrznjších polemikám, nap. zda by mohl
existovat sloitjší smysl, ne hmat apod.
Aristoteles si podle Polanského uvdomuje, e kdybychom pipustili
monost, aby smysl bylo více, dostali bychom se do dvou velmi nepíjemných
situací. Jednou by se stalo, e by schopnosti duše, jím samotným tak peliv
vypoítané, degradovaly na pouhé další smysly, popípad jejich zvláštní odnoe.
Napíklad rozum by mohl být snadno zamnn za samostatný smysl /362 * 2–7/.
43 To
by podle mne znamenalo, e by tetí sloka duše pestala být platná, a Aristoteles by
43
Aristoteles kritizoval pojetí rozumu jako smyslu. Nejvíce patrné je to u Démokrita a Anaxagory (404 a ).
26
tak celou dosavadní práci popel. Jeho peliv uvaované teleologické pojmy by
pestaly být platné, a tím by pestala být platná celá jeho úvaha o duši. 44
Dleitý aspekt této úvahy o potu smysl se váe k problematice svta, ve
kterém ijeme. Podle Polanského interpretace Aristoteles tento svt vidl jako
sublunární sféru sloenou pouze ze ty elementárních prvk /363 * 6–7/. Tyto prvky
jsou v procesu vnímání našimi smysly vyerpávajícím zpsobem zuitkovány.
Jakýkoli další smysl, který by na nich byl postaven, by se tedy co do své nápln
s jedním z pti známých smysl pouze suploval. Krom tchto prvk se ale
vyskytoval ješt element pátý, který však svým pvodem nepatil k této sublunární
sfée, nýbr hierarchicky nad ni. Podle Polanského by Aristoteles teoreticky pipustil
(akoli to tak explicitn nevyslovil), e v takovém svt, ve kterém je mimo ty
element i tento pátý (ether), by také smysly mohly nabrat zcela jiné podoby
/363 * 4–11/; (425
a 15–17). Aristoteles se v De Anima snail ukázat, e v našem
reálném svt tomu jinak být neme (424 b 25 – 425
b 15).
V jiném pípad by ml podle mého problém odlišnou povahu. Zatímco
v pedcházející úvaze šlo o to, jaký by musel být svt, aby mohl existovat jiný
smysl, nyní by taková otázka nabyla spíše podoby: Jak dalece by bylo moné
poznávat, kdyby existoval smysl, jen není vlastní nejvyššímu zpsobu ivota?
Kdybychom toti pipustili, e existuje smysl, který nemá ivá bytost obdaená
rozumem (tj. lidská bytost, která má podle Aristotela kompletní výet smysl), a
navíc ješt takový smysl, který by ml vi ostatním autonomii, a tedy se s jejich
funkcí nepekrýval, znamenalo by to, e bychom mli navdy uzamený pístup
k jedné ásti reality – toti té ásti, která by byla vnímatelná tímto neznámým
smyslem. Touto uzamenou ástí reality by podle Aristotela mohlo být bu zvláštní
pozemské tlo, nebo njaká jeho vlastnost. Tvrdí, e není-li ani jedno z toho, co
podle jeho dkazu v 1. Kapitole III. Knihy skuten není, je výet smysl kompletní
(425 a 15–17).
44
Víme, e Aristoteles sám asto popíral nap. koncepce svých pedchdc pouze na základ teleologického
vyvrácení platnosti jejich základních pojm. Nejsou-li platné pojmy, není platná ani na nich postavená
koncepce.
27
3.1. Hmat
pistoupím k charakteristice samotného hlavního smyslu, jím je pro Aristotela
hmat. Ve své koncepci duše pisuzuje Aristoteles hmatu nkolik prvenství. Hmat
podmiuje ivoišný ivot (435 b 19–20). Je to jediný smysl spolený všem
ivoichm (434 b 11–15). Je nejdleitjším pro zachování ivota ivoicha
(434 b 16–19).
45 Jde o smysl s nejsloitjší stavbou smyslového orgánu i media
(425 a 5–7; 435
b 3–5); /368
b 36). Poskytuje ivoichu
nejdleitjší informace o svt a zakládá monost vyšších duševních schopností
(432 a 22).
46 Dvod, pro hraje hmat v Aristotelov teorii ústední roli, je však
mnohem více. Pro nadcházející kapitolu jsem se proto pokusil vybrat takové
charakteristiky hmatu, které ho zásadním zpsobem odlišují od ostatních smysl.
Nejprve se ale krátce zastavím u toho, co by o hmatu mlo zaznít, aby se prostor
k takovému srovnání vbec mohl otevít.
Detailní rozbor hmatu se v De Anima dostává na adu a jako úpln poslední
z ptice smysl a to jako smysl zcela zásadní (422 b 18 – 424
a 20). Tento poslední
rozebíraný smysl je v jistém ohledu pro ivoichy nutný, zatímco ostatní smysly
jsou jakousi nadstavbou, komfortem (434 b 14; 434
b 28; 435
47 Je zajímavé, e
Aristoteles postupuje takto zvláštn a hovoí o hmatu, který funduje ostatní ji
rozebrané smysly, a nakonec. Hmat je peci podle Aristotela nejzákladnjší ze
45
Hmat se podle nkterých, jmenujme opt Freeland, dokonce vztahuje k takovým biologickým procesm,
jakými jsou spánek, stárnutí a smrt, nemoc a zdraví. Freeland, Cynthia: Aristotle on the Sense of Touch, in: M.
Nussbaum, A. Rorty: Essays on Aristotle's De Anima, Clarendon Press, Oxford, 1999, str. 227. 46
Podle Freeland Aristoteles vil, e je to práv hmat, který i u tch nejniších ivoich garantuje základnu
vyšších poznávacích schopností (jmenovit napíklad fantasiá). Freeland, Cynthia: Aristotle on the Sense of
Touch, str. 227.
Pro srovnání mohu uvést Aristotelovo vyjádení, z nho, jak vím, Freeland vycházela: „Proto bez vnímání
neme nikdo nic poznat ani chápat; kdykoli pemýšlíme, je nutno pemýšlet zárove s pedstavou (432 a 22–
25).“ 47
Srovnej s: Freeland, Cynthia: Aristotle on the Sense of Touch, str. 227.
28
všech smysl, dokonce do takové míry, e zakládá monost ostatního vnímání
(435 b 3–5). Zárove s tím je to také jediný smysl, který je všem ivoichm
spolený, a to do takové míry, e by si bez nj nebyli schopni ivot udret (413 b 3 –
413 b 7; 435
b 6–9).
48 Dvody k tomu, e se Aristoteles vnuje hmatu jako poslednímu,
spatuji zejména v tom, e u hmatu budou kladeny píklady vztahující se k lovku
(tedy nejvyšší ivé bytosti, které proto náleí poslední místo v poadí).
Napíklad Cynthia Freeland zvauje ve svém lánku Aristotle on the sense of
touch, pro se Aristoteles orientuje antropocentricky na lidskou ki/maso. 49
Podle
toho, jak argumentuje Aristoteles, bych dvod shrnul takto: Je tomu tak proto, e
lovk je bytostí schopnou rozlišovat nejširší škálu a nejpesnji od sebe odlišovat
jednotlivé hmatové objekty a jejich kvality (421 a 22–25).
50
Freeland hovoí mimo jiné o zvláštní kompozici našeho masa. Podle ní je
lidský smyslový orgán hmatu v porovnání s jinými ivoichy komponován
z menšího dílu elementu zem. Navíc je v interpretaci, kterou podává Freeland,
lidská ke nejtení ze všech kí ivoich podobné velikosti. 51
Co se hmatu týe,
je ten lidský podle Aristotela výrazn dokonalejší ne u ostatních ivoich
(421 a 25). Oproti tomu v pípad distanních smysl se s ostatními ivoichy
podobných proporcí nememe srovnávat (421 a 10 – 421
a 27).
svými distanními smysly snad nejhe (421 a 10 – 421
a 30). Freeland ale poukazuje
na to, e podle Aristotela je pesto lovk nejlepší v rozlišování. 53
Aristoteles ví,
e lidské smysly jsou schopny sloitjšího rozlišování, ne je tomu u jiných
ivoich. Dvod toho je prostý. Lidské smysly nejsou podle Aristotela napojeny na
ádostivost tak bezprostedn jako u zvíat. 54
Odtud také podle mne plyne jeho
pesvdení, e lovk rozlišuje pesnji, neli ostatní ivoichové. Zatímco
48
Hmat nezakládá monost ivota jako takovou (to víme u z definice ivého tla, kde se o hmatu nic neíká).
Vystupuje spíše jako nástroj k jeho udrení, jak bude vysvtleno v prbhu kapitoly. 49
Freeland, Cynthia: Aristotle on the Sense of Touch, str. 231. 50
Pro doplnní uvedu také, co Aristoteles rozumí kvalitami hmatových objekt. Jsou to kvality toho, eho se
meme dotknout, jsou distinktivní kvality tla, jakoto tla, ím Aristoteles míní rzné distinkce jako horko
- chlad, sucho – vlhko (423 b 33–36).
51 Freeland, Cynthia: Aristotle on the Sense of Touch, str. 238.
52 Tamté, str. 238.
53 Tamté, str. 238.
54 Tamté, str. 238.
lovk dovede rozlišovat navíc také píjemné/nepíjemné atd.
Rozdíl je v tom, e lovk smyslové objekty tídí podle vtšího potu mítek
ne ostatní ivoichové. Pesto je ale lovk schopen vnímat menší škálu
smyslových pedmt. U neslyšíme, co by slyšel netopýr, u nevidíme, co by vidl
orel atd. Velmi dobrá se mi zdá interpretace, kterou Freeland podává práv ohledn
Aristotelova tvrzení, e lovk je schopen nejostejšího rozlišování dotykových
kvalit: Freeland tvrdí, e podle Aristotelova „stanoviska lidé nemohou doslova ít
v jiném vnímatelném svt ne zvíata, ale e zkušenostn zakoušejí tentý svt
vnímatelných pedmt istšími, mén subjektivn zatíenými, zpsoby.“ 55
Nedá se z tohoto názoru Freelandové v koneném dsledku vyvodit, e je to
hmat, který zakládá pedpoklady vdeckého zpsobu ivota (bios theoretikos)?
Freeland nco podobného naznauje, kdy píše: „Lidská zkušenost o takových
aspektech fyzikálního svta, jako jsou jeho dotykové kvality, me být poté
rozumov vzata, jako základna pro vyerpávající vdecké vyšetování tchto kvalit.
Ne pro pouhý antropocentrismus, nýbr proto, e lidé jsou nejlepšími svdky, pokud
dojde k výpovdi o smyslové zkušenosti.“ 56
Lze tedy napsat, e hmat je pro rozum
pední zdroj aposteriorních informací o fyzikálním svt. A rovn, e lidé mají díky
své superiorit v tomto smyslu nejlepší prpravu k teoretickému zpsobu ivota.
Nyní bych pešel k tomu, jak Aristoteles chápe maso. ástenou odpov
nastiuje Polanský v jedné poznámce pod arou, kde odkazuje na Aristotelv spis O
ástech ivoich 8. kapitola II. knihy: Aristotela parafrázuje takto: „Obecn je maso
mkký materiál mezi kí a kostí u vyšších zvíat, nebo pod krunýem jiných zvíat.
Protoe je mkký, není elementárn pouze zemitý, nýbr je smsí element.“ 57
Odtud, jak uvidíme pozdji, je také tento materiál schopen hmatu. Kdy je maso tak
velmi dleité pro hmatový smysl, který konec konc definuje bytost jako
55
Freeland, Cynthia: Aristotle on the Sense of Touch, str. 242. 56
Tamté, str. 242. 57
Aristoteles ve spise O ástech ivoich hovoí o tom, e všechny ostatní ásti existují kvli masu (alespo
s ohledem na jeho senzorovou roli). Kdy následn podává výet tchto ostatních ástí, jmenuje kosti, ki,
šlachy, cévy, osrstní, nehty a drápy a cokoli, co me být stejného charakteru. Aristoteles: O ástech
ivoich 653 b , in: Aristotle on the parts of animals, Kegan Paul, Trench & co., London, 1882, peloil W.
Ogle, str. 38.
Bez zajímavosti také nezstává, e nap. krev a podobné tekutiny jsou podle Aristotela potenciáln tlem i
masem, nebo podstatou podobnou masu. Aristoteles: O ástech ivoich 668 a , in: tamté, str. 73.
30
ivoicha, ásti ivoicha jsou od pírody uspoádány tak, aby uchovávaly jeho
maso. Do masa se nepoítají kosti, ke, šlachy a krevní eišt, ale spolen se
svaly se moná také vnitní orgány jako srdce, mozek, játra atd. obas povaují za
maso. Maso je nerozlišená ást tla, take vnitní orgány povaované za sloené
z masa, tj. z jednotné látky, jsou maso. Po takovém rozboru me maso, alespo jak
tvrdí Polanský, obsahovat obojí – medium a smyslový orgán hmatu /322 * 44–45/. Po
tomto rozboru, patrn ano. Ale skuten to znamená, e neexistuje jiná analýza,
která by mohla takové tvrzení popít?
Cynthia Freeland s jistou samozejmostí pracuje s tím, e jazyk je orgán
chuti. 58
Pro tedy nememe stejn samozejm hovoit o tom, e maso je orgán
hmatu? Aristoteles tomu vnoval velkou pozornost na zaátku svých úvah o hmatu
v De Anima. Krom problém s píliš širokou škálou smyslových objekt
vnímatelných hmatem si toti všiml také nejednoznanosti media a orgánu hmatu.
Pro Aristotela je medium v aktu natolik dleitým prvkem, e jej neodepe ani
hmatu, i kdy se na první pohled me zdát, e mezi tlem vnímající bytosti a
vnímaným pedmtem v danou chvíli nic není. 59
Nakonec se v De Anima piklonil
k tomu, e maso je mediem hmatu, protoe se má k hmatovému ústrojí stejn jako
vzduch k ústrojí zraku (423 b 23–35), i kdy vnímaným spolen s objektem
hmatového vnímání (423 b 20–22).
Freeland tvrdí, e Aristoteles na jiném míst napsal nco, co se neme se
závrem z De Anima pln krýt, kdy cituje jeho vtu: „Maso je bu jeho
[hmatového smyslu] hlavní orgán (srovnatelný se zornicí v pípad zraku), nebo
jinak, je orgánem a médiem ití zkombinovaným v jednom (co lze pirovnat
k zornici spolu s celým prhledným mediem v pípad zraku).“ 60
Souhrnn eeno,
maso je kompletní smyslový aparát hmatu. Já sám bych se piklánl k tomu, e maso
je orgán hmatu. Ponvad podle mého názoru tkví rozdíl mezi mediem a smyslovým
58
Píklad je vybrán jako jeden z mnoha pouze pro demonstraci z Freeland, Cynthia: Aristotle on the Sense of
Touch, str. 229. 59
Mezi vnímajícím a vnímaným je podle Aristotela vdy bu voda, nebo vzduch, v závislosti na prostedí
(423 b 1 – 423
b 8). Aristoteles píše, e všechny vci vnímáme zajisté skrze medium, ale v tomto pípad si jej
nedokáeme všimnout (423 b 11).
60 Aristoteles in: Freeland, Cynthia: Aristotle on the Sense of Touch, str. 231.
31
nejsou dílem tla (419 a 23 – 419
a 29). Nic mimo tlo, co by k nmu nepatilo, pece
není oduševnno stejnou duší, nebo duše je podle definice nutn podstatou
takového a takového tla..(412 a 20–22) Domnívám se, e odtud pro Aristotela plyne
problém, který mu nikdy nedovolil pln se rozhodnout, zda je maso spíše
smyslovým orgánem, mediem hmatu, nebo obojím naráz. Aristoteles se piklonil
k tomu, e maso je medium hmatu. Mnou naznaený problém chtl vyešit tak, e
z masa udlal pirostlé medium hmatu.(423 a 16–24).
To mne pivádí k Aristotelovu ešení pro pípad zprostedkovaného dotyku.
Pro distanní smysly je zprostedkovatelem medium. Jako takový se mi tento
zprostedkovatel zdá nutný, nebo je to práv prostor vyplnný mediem, který
vypovídá o distanci mezi smyslovým objektem a vnímající bytostí (423 a 31 –
423 b 3).
62 Pokud distanním smyslm chybí medium, smysl není schopen vnímat
(419 a 11-31; 423
b 17-26). U hmatu je tomu tak, e krom masa není další
zprostedkovatel k vnímání smyslového objektu bezpodmínen nutný. 63
Jako
„pouze moný a dovolený“ tedy takový prostedník definici media zcela neodpovídá
a nese jiné oznaení – membrána, i blána (423 a 3; 423
b 14).
Ke je práv tak membrána, jako vlasy, chlupy, nehty, odv nebo brnní.
Dokonce i pedmty, které vbec nemají být nošeny na tle. 64
Jene zde stále
zstává otázka, co je to vlastn membrána a skrze kolik rzných membrán je
ivoich ješt schopen vnímat. Hovoíme-li o velmi silné membrán, nap. kostném
krunýi, lastue a dalších schránkách, stí lze tvrdit, e skrze ni ivoich
61
Aristoteles v De Anima neuvauje o tom, e by nkterá ást tla nebyla oduševnlá. Oko, ucho a ostatní
smyslové orgány jsou zcela jist dílem tla, a tedy oduševnny stejnou duší. Naproti tomu se Aristoteles o
mediu vyjaduje jako o oddlitelném (423 a 10–12).
62 Toto lze snadno vyvodit z Aristotelova píkladu, kdy nevidíme bílou barvu bílého pedmtu, pokud se
poloí pímo na oko. Aristoteles: De Anima, 423 b 17, in: Hamlyn, D., W.: Aristotle's De Anima books II and
III (with certain passages from book I), Cambridge University Press, Oxford, 1968, str. 41. 63
Objekt hmatového vnímání vnímáme vdy zárove s tím, co by mohlo být mezi masem a tímto objektem. U
distanních smysl je tomu tak, e vnímáme objekt skrze úinek tohoto media na našich idlech (423 b 1 -
423 b 12).
64 Vím, e meme-li za membránu povaovat štít, jak tvrdí Aristoteles (423
b 17–22), meme stejn tak o
membrán hovoit i v pípad klacíku, kterým malé dít píchá do pedmtu na zemi. Ostatn, je-li pedmt na
zemi napíklad ním, na mu jeho rodie sahat zakázali, strká do nj klacíkem práv proto, aby kontakt
rukou nahradil kontaktem drenou vtví.
32
A pece patí i takové píklady mezi membrány.
Ani kruný, ani ádná jiná membrána nám ve vnímání hmatových aspekt svta
nemá zcela zabránit. Vezmme si Aristotelv píklad – štít (423 b 16 – 423
b 21). ekl
bych, e štít je peci úeln konstruován proto, aby zabránil kontaktu nepátelské
zbran s lovkem, který štít tímá. To, e si jej Aristoteles vybral, myslím, velmi
dobe vykresluje skutené kvality hmatu. Krom ji zmínných odlišností od
ostatních smysl zde vystupuje ješt jedna, explicitn nevyená. Podle mého nelze
hmat „ošidit“ tak snadno, jako je tomu u smysl distanních. 66
To opt potvrzuje
Aristotelovo urení hmatu jako hlavn&iacut