PROČ DOBROVOLNĚ? MOTIVACE STÁT SE DOBROOVLNÍKEM 1.1 Kdo je dobrovolník „Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti, ve prospěch ostatních lidí či společnosti.“ (TOŠNER, SOZANSKÁ, Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha 2002, s. 35). Dobrovolníkem tedy můžeme nazvat člověka, který pomáhá lidem nebo společnosti ne za účelem finančního ohodnocení, ale jeho pohnutky k tomu jsou zcela odlišné. K tomu, jaké přesně to jsou, bych se ráda dopátrala ve svém výzkumu. Jde tedy o člověka, který se věnuje dobrovolnictví. Dobrovolnictví je svobodně zvolená
Transcript
PROČ DOBROVOLNĚ?
MOTIVACE STÁT SE DOBROOVLNÍKEM
1.1 Kdo je dobrovolník
„Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii,
vědomosti a dovednosti, ve prospěch ostatních lidí či společnosti.“
(TOŠNER, SOZANSKÁ, Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha 2002, s.
35).
Dobrovolníkem tedy můžeme nazvat člověka, který pomáhá lidem nebo společnosti ne za účelem
finančního ohodnocení, ale jeho pohnutky k tomu jsou zcela odlišné. K tomu, jaké přesně to jsou,
bych se ráda dopátrala ve svém výzkumu. Jde tedy o člověka, který se věnuje dobrovolnictví.
Dobrovolnictví je svobodně zvolená činnost, která je vykonávána k prospěchu druhých lidí a to
bez nároku na odměnu. Dobrovolníci často spadají pod neziskové organizace, které dobrovolníky
sdružují a zaštiťují, ale mohou pomáhat i méně formálně jako jednotlivci nebo součást skupiny. 1
1.2 Terminologie dobrovolnictví
S pojmem dobrovolnictví souvisí několik základních pojmů. Prvním z nich je Dobročinnost,
známý též jako filantropie2. Dalším pojmem, který je spojován s dobrovolnictvím je pojem
Dárcovství, což je finanční nebo nefinanční obnos určený na veřejně prospěšné účely. Ať už
poskytnutý jednotlivě nebo přes rozšířené Veřejné sbírky. Dále je potřeba rozlišit pojmy
dobrovolnický a dobrovolný. Dobrovolnická činnost je aktivita spojená s organizací
dobrovolnictví, Dobrovolná činnost či služba je vlastní výkon určité dobrovolné pomoci.
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
1.3 Druhy dobrovolnictví
Dárcovství
Dárcovství je jeden z nejrozšířenějších typů dobrovolnické činnosti. Jde o jednoduchou pasivní
formu pomoci na konkrétní účely. Nevyžaduje čas ani energii na aktivní pomoc, současně však v
člověku uspokojuje vlastní svědomí a zároveň přispívá na dobré účely.
Dobrovolná občanská výpomoc
Dobrovolná občanská výpomoc je tradiční součástí jakékoliv společnosti už od počátku její
existence.4 V současné době je nejvíce rozšířena v rámci rodiny, širšího příbuzenstva nebo
sousedských vztahů.
Dobrovolnictví vzájemně prospěšné
Tuto činnost vykonávají obvykle členové nějakého sdružení, klubu nebo společenství se zájmem a
snahou prosazovat své cíle a poslání. Jedněmi z nejstarších spolků je Sbor dobrovolných hasičů a
Sokol. Vedle toho vznikly tisíce nových organizací, které své poslání staví na dobrovolné činnosti
a lidském nadšení. Jedná se o mnoho kulturních, sportovních, mládežnických i jiných organizací.
Dobrovolnictví veřejně prospěšné
Tento typ dobrovolnictví vychází z ochoty a chuti občanů angažovat se buď pro druhé nebo pro
změny ve společnosti podle svého přesvědčení a svobodné vůle. Oproti výše zmíněnému
vzájemně prospěšnému je u tohoto typu nejdůležitější být potřebný užitečný pro své okolí. Známé
v této činnosti jsou například Dárci krve nebo křesťanské sdružení mladých lidí YMCA.
Dobrovolná služba
Dobrovolná služba je dlouhodobý pobyt v zahraničí za účelem věnovat se určitému
dobrovolnictví mimo svou zem. Služba obvykle trvá do několika týdnů až po několik let.
Nejčastější délka trvání je však v rozmezí 3 – 12 měsíců. Dobrovolník může mít finančně
zajištěné ubytování a cestu, ale jinak žádné finanční ohodnocení pochopitelně nedostává. Tato
služba je často zaměňována s prací v zahraničí, ale jedná se opravdu o jeden z typů dobrovolnické
činnosti. Nejvíce rozšířeným typem dobrovolnictví tohoto druhu je Evropská Dobrovolná služba,
který poskytuje několik oblastí, ve kterých mohou dobrovolníci působit –
Volný čas, sport, umění, práce s dětmi a mládeží, informace pro mládež, kulturní dědictví,
sociální integrace, sociální a zdravotní péče, rozvoj venkova, ochrana životního prostředí.
„ Každému vřele doporučuju EDS. Jděte do toho!“
Alex, Skotsko, 20 let
(Evropská dobrovolná služba: příležitost pro mladé lidi a neziskové organizace. Praha: ČNA
Mládež, 2005, 23 s. )
„Byl to nejlepší rok mého života.“
„Díky za tuto příležitost a šanci žít v jiné zemi.“
„Dozvěděl jsem se toho tolik, a zvlášť o své vlastní kultuře, což je něco, co jsem na začátku
neočekával.“
Dojmy rakouských dobrovolníků
(Evropská dobrovolná služba: příležitost pro mladé lidi a neziskové organizace. Praha: ČNA
Mládež, 2005, 23 s. )
5 Viz. Kapitola 1.3 Druhy dobrovolnictví – Dobrovolná služba
Z hlediska časového vymezení můžeme rozdělit dobrovolnictví do 3 typů – dobrovolné zapojení
při jednorázových akcích, dlouhodobá dobrovolnická pomoc a dobrovolná služba.
Není to tedy o tom, že nemůžeme pomáhat z nedostatku volného času. Záleží na nás, jak časově
náročnou pomoc si vybereme.
„Všichni lidé nedisponují stejnými finančními částkami, ale všichni máme přístup k týmž
čtyřiadvaceti hodinám, které nabízí každý den. Třebaže někteří lidé mají mnohem méně volného
času, než druzí, téměř všichni z něj můžeme část ukrojit a věnovat ji dobročinnosti“.
(CLINTON, B. Dárcovství: jak každý z nás může změnit svět. Praha 2008, 231 s.)
Dobrovolné zapojení při jednorázových akcích
Dobrovolníci jsou součástí většiny těchto akcí. Tyto sbírky, kampaně, benefiční koncerty a
podobné akce jsou organizovány jedenkrát či několikrát do roka a dobrovolníci bývají obvykle
nedílnou součástí při organizování samotných akcí. Může se jednat o dobrovolníky daných
organizací, ale ve velké míře se na těchto akcích podílí i žáci, studenti nebo skauti.
Dlouhodobá dobrovolná pomoc
Tato služba je poskytována opakovaně a pravidelně (například 1/týdně na 3h) časově je stanovena
tak, aby vyhovovala dobrovolníkovi a zároveň byla prospěšná pro organizaci. Nejrozšířenější je
stejná náplň dobrovolníka, který provádí jednu a tutéž činnost, ale samozřejmě je možnost i
rozmanité činnosti.
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
Dobrovolná služba5
Další možné rozdělení dobrovolnictví je podle oblastí společenského života, ve kterých
dobrovolníci činnost vykonávají – zdravotní a sociální oblast, humanitární organizace, ochrana
životního prostředí, sportovní spolky a kluby a kultura.
(ŠORMOVÁ, KLÉGROVÁ, 2006)
1.4 Historie dobrovolnictví
Počátky dobrovolnictví můžeme nalézt s nástupem společenských změn, které přinesl raný
kapitalismus. I když se zdá, že dobrovolnictví jako takové, můžeme najít již ve středověku, není
to tak úplně pravda. Dobrovolnictví podobná činnost byla povětšinou organizována duchovními,
kteří měli na starost péči o duše věřících a o pozemské dobro. Byla to tedy náplň jejich práce.
Další možností bylo chápání charitativní činnosti jako předstupeň pastorace.6
V období industrializace se rozvíjí dobrovolnická činnost konaná mimo hlavní zaměstnání
vznikem spolkového života, ale především jako odpověď na stoupající počet obyvatel, který žije v
nedůstojných podmínkách. Silný důraz byl v této době kladen na národnostní prvek. Mnohé
dobrovolnické organizace vznikly z důvodu povznesení národního vědomí.
Dobrovolnická činnost určitým způsobem vzrůstá, což s sebou přináší i jisté konflikty.
„Od minulého století až do druhé světové války spolkový a filantropický život dělí hranice nejen
národnostní, ale též konfesní. Týmž aktivitám se věnovaly organizace církevní i sekulární,
německé i české a nezřídka docházelo k soupeření, přetahování členstva, či nevraživosti.“
Dobrovolnictví [online], [ cit. 2010-02-26].
Dostupné z www: <http://www.dobrovolnik.cz/d_hist.shtml>.
S nástupem první republiky mnoho mládežnických organizací, které sdružovalo
dobrovolníky začalo při svých činnostech výrazně podporovat tehdejšího prezidenta T. G.
Masaryka, který v nich viděl budoucnost národa a pokračovatele a šiřitele jeho filosofických
myšlenek a idejí. Některým mládežnickým organizacím se právě tento národnostní akcent za
německé okupace stal osudným. Řada z nich byla buď přetvořena do podoby, která vyhovovala
protektorátní správě a nebo úplně zrušena. Stejně jako tomu bylo v předválečném období i po
skončení 2. světové války, když se občanský a spolkový život obnovil, se mládežnické,
tělovýchovné a jiné organizace stávaly nástrojem politického boje. Některé politické strany si
uvědomily, že včasné podchycení volnočasových aktivit dětí, mládeže i dospělých vede k těsnému
spojení se světonázorovými idejemi stran.
Úplný konec snahy o svobodný rozvoj dobrovolnických a volnočasových organizacích však přišel
především s nástupem vlády komunistické strany. Velká část majetku nekomunistických sdružení
byla zkonfiskována, spolky zrušeny, přetvořeny a vytvořeny jiné. Ve všech oblastech dobrovolné
činnosti byly formovány organizace, které byly hlídány a kontrolovány komunistickou stranou.
Ty se potom sjednotily do tzv. Národní fronty. Dobrovolnictví tedy bylo využito k budování
socialismu a z dobrovolné činnosti se stala činnost dobrovolně povinná. Dobrovolnictví však
nevymizelo úplně, občas se dobrovolnou činnost podařilo skrýt za různé oficiální názvy a
patronace. Starala se o to především činorodá mládež, narozená již v socialismu, která se tímto
distancovala od způsobu života starší generace.
Mimo tuto skutečnost ovšem dobrovolnictví získalo příchuť něčeho vnucovaného a
neautentického, něčeho, čemu je lepší se vyhnout. Tento názor u některých lidí přetrvává dodnes.
Po roce 1989 dochází k prudkému rozvoji nezávislých sdružení ve všech možných oblastech, přes
ekologii, sport až po lidská práva. Stát je podporuje například možností získat granty pro různé
oblasti potřeb. Neziskové organizace vzrostly v podvědomí občanů a u řady z nich už začíná
převládat názor, že v mnoha ohledech dokáží pomoct i lépe než organizace státní. V neposlední
řadě s tím souvisí i rozkvět dobrovolné činnosti, která už není činností vynucenou, ale skutečně
dobrovolnou.
Dobrovolnictví [online], [ cit. 2010-02-26].
Dostupné z www: <http://www.dobrovolnik.cz/d_hist.shtml>.
1.5 Motivace a motivy k dobrovolné činnosti
Motivace
Motivace je psychický proces, který vede k aktivizaci organismu. Jedná se o pohnutky, které
vedou a usměrňují naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Motivace se vztahuje na
vzbuzování aktivity organismu a na jeho zaměření správným směrem.
Motivace jako taková je velice složitou záležitostí. Nelze jí přímo sledovat a měřit, tudíž jí
můžeme vyvozovat pouze ze změn v chování.
(Odmaturuj! Ze společenských věd, 2004)
Z hlediska rozdělení motivace podle funkcí ji psychologové dělí na 3 okruhy – energizující,
regulující a na spojení obou funkcí zároveň.
Energizující funkce – psychologové, kteří přikládají motivaci pouze energizující funkci se
domnívají, že jejím posláním je uvést organismus do aktivního stavu, v němž je schopen
vykonávat činnost. Směr, kterým se činnost zaměří je záležitostí jiných, nemotivačních činitelů.
Motiv můžeme tedy definovat jako vnitřní faktor nebo podmínku, která má tendenci vyvolání a
udržení aktivity.
Regulující funkce – druhá část psychologů, která zastává názor, že motivace má funkci
regulující, tvrdí, že jeden a tentýž činitel nemůže současně být jak zdrojem, který aktivitu
vyvolává, tak jí zároveň zaměřovat určitým směrem. Motiv pak definují jako činitel, umožňující
člověku rozhodnout se začít činnost určitého druhu. Pokud nepůjde o regulaci motivem, hovoříme
o takovém chování jako o nemotivovaném.
Energizující a regulující funkce zároveň – tuto funkci zastává největší část psychologů. Motivy
považují za činitele energizující i regulující, čili vyvolávající chování, udržující aktivitu
organismu a zaměřující ji určitým směrem. Pojetí motivace jen jako pouze energizujícího nebo
naopak jen regulujícího činitele považují za problematické, ale uznávají, že u jednotlivých motivů
se může stát, že do popředí dostane více jeden nebo druhý aspekt.
(HOMOLA, 1972)
Teorie motivace
Tímto tématem se zabývá velmi dopodrobna K. B. Madsen ve své publikaci s názvem Teorie
motivace. Jde o syntézu teorií motivace. Uvádí v ní systematický přehled nejdůležitějších teorií ,
které analyzuje a srovnává. Uvádím zde některé pasáže ze tří vybraných teorií a to psychologů
Williama McDougalla, Paula Thomase Younga a Gorgona W. Allporta.
„Obsah McDougallovy teorie je možno stručně popsat takto: Všechny životní procesy, též
„duševní život“ a chování jsou účelné, neboť vyjadřují základní snahu o zachování existence
individua a druhu. U člověka a vyšších živočichů je toto základní snažení rozlišeno do řady
vrozených, avšak modifikovaných primárních motivačních proměnných, zvaných „instinkty“,
anebo „sklony“.“
(MADSEN, K.B. Teorie motivace Praha 1972, s. 63)
„Obsah Youngovy teorie lze stručně formulovat takto: „Motivace“ zahrnuje uvolnění a regulaci
energie chování . Uvolnění energie způsobeno vnitřními nebo vnějšími podněty a je uvolněním
chemické energie v organismu. Je-li uvolnění determinované podněty z vnitřních orgánů, pak
vzniklé uvolnění energie („motivace“) je nazýváno primárním pudem. Uvolnění energie může být
způsobeno též vnějšími podněty, které pak nejčastěji mají získané spoje s vnitřními podněty.
Vnitřní podněty jsou nejčastěji způsobeny procesy determinovanými poruchou homeostázy
organismu a jeho různých orgánů. Takový stav poruchy v organismu nebo v jednom z jeho orgánů
nazýváme potřebou nebo apetencí. Často je jedinec prožívá jako žádost, postrádání něčeho, touhu
nebo přání. Regulace energie je determinována nervově mentálními strukturami, které mohou být
zčásti vrozené, zčásti získané. Struktury regulující energii a chování, které jsou zvláště u člověka
získané a po výtce sociálně determinované, mají velkou důležitost. Jsou-li motivy blokovány nebo
vzniká-li konflikt mezi motivy, dochází k dezorganizaci stavu a chování jedince, které nazýváme
„emocí“.“
(MADSEN, K.B. Teorie motivace Praha 1972, s. 101-102)
Co se týká motivace k dobrovolnictví, mezi lety 1999 a 2000 proběhl výzkum na téma Dárcovství
a dobrovolnictví, který provedla Nadace rozvoje občanské společnosti, Agentura neziskového
sektoru a Agentura STEM ve spolupráci s nadací VIA a občanským sdružením Hestia. Podobné
výzkumy u nás nejsou rozšířené, takže ho nemohu s ničím porovnat. Výsledkem statistické
analýzy byly tři základní deklarované motivace k dobrovolnictví – konvenční, reciproční a
nerozvinutá.
Konvenční – někdy známá jako normativní, konvenční charakter má motivace, pokud se její
nositel stal dobrovolníkem z morálních důvodů. Většinou to jsou buď morální normy jeho okolí,
nebo obecná neformální pravidla chování v dané společnosti. Dobrovolníci, u kterých převládá
tento druh motivace, mají tendence preferovat své náboženské přesvědčení a zároveň jim
imponují příklady dárcovství nebo dobrovolnictví z okruhu jejich rodiny a známých. Dá se říct, že
tento druh motivace se opírá o principy křesťanské morálky a představy, jak se má správně žít a
chovat ve společnosti. Tito dobrovolníci se obvykle nestávají dobrovolníky právě proto, že se to
sluší a patří. Procentuelně se jejich počet dá vyjádřit jako 41%.
Reciproční – tento typ motivace se dá nazvat i jako spojení něčeho prospěšného a užitečného. Je
to spojení dobra (dobrovolnictví) a vlastního prospěchu. Dobrovolník ve své činnosti hledá prvky,
které by obohatily i ho samotného. Jde zejména o získávání zkušeností, poznávání jiných lidí,
uplatnění svých schopností a dovedností apod. Tato pragmatická motivace se vyskytuje u 37%
dobrovolníku v České republice.
Nerozvinutá - Nerozvinutá motivace značí soubor prvků, který vytváří prostor pro rozhodování
dobrovolníka. Jsou to zejména o přesvědčení v konkrétní činnost, důvěra v danou organizaci a
pocit, že se podílí na šíření dobré myšlenky. Tyto tři prvky jsou pro dobrovolníka dostačující
pilíře, aby se k činnosti rozhodli. Dominantní vliv tohoto druhu motivace s projevuje u 23%
dobrovolníků. (FRIČ, 2001)
Motivy k dobrovolné činnosti
Jiří Tošner v publikaci Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích uvádí existenci
motivů, které jsou zejména pro nezištnou pomoc lidem nebezpečné. Poukazuje na to, že nestačí
znát výčet těchto motivů, ale je třeba je umět včas rozpoznat. Jsou to tyto motivy –
Soucit vedoucí k degradaci klienta.
Nepřiměřená a zbytečná zvědavost.
Služba pramenící z pocitu povinnosti.
Skutkaření, snaha něco si zasloužit.
Touha obětovat se, osobní neštěstí, se kterým si uchazeč neví rady, a proto chce ve službě
hledat vlastní duševní rovnováhu.
Osamělost a z ní pramenící touha po přátelství.
Pocit vlastní důležitosti, nenahraditelnosti.
Nedostatek sebeúcty a s ním spojená touha potkat ještě ubožejší lidi.
Panovačnost, touha ovládat jiné a uplatnit svůj vliv.
Pokud má uchazeč o dobrovolnou činnost některý z těchto motivů, nebo se u něj dokonce
projevuje kombinace více z nich, měla by každá organizace projevit zvýšenou opatrnost, neboť
takový člověk může v první řadě poškodit klienta a nepřispívá to ani k dobrým vztahům mezi
členy dobrovolnického týmu.
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
Kromě negativních motivů existují samozřejmě i ty pozitivní. Během roku 2001 pracovaly
Volonté, o.p.s, a Bohemia Corps, o.s., na projektu „ Metodika náboru, zaškolování a hodnocení
dobrovolníků“. Část výzkumu byla věnována motivaci, kterou měli dobrovolníci
pro zapojení se do chodu dobrovolné činnosti. Jako nejčastější odpovědi se v dotaznících objevily
tyto
chci dělat něco smysluplného
rád/a bych ve vašem projektu pomohl/a lidem
zaujalo mě vaše vystoupení v médiích
rád/a bych u vás získal/a praxi v oboru, kterému se dále chci věnovat
řekl/a mi o vás kamarád/ka
člen/ka mé rodiny byl/a příjemcem dobrovolnické pomoci od vaši organizace
mám trochu volna a chci jej využít pro dobrou věc
chtěl/a bych se od vás naučit
myslím, že mé schopnosti můžete ve vašem projektu upotřebit
chci udělat něco pro lidi, kterých je mi líto a mám trochu špatné svědomí z toho, že jsme
zdráv/a, a žádná katastrofa mě ani mou rodinu nepostihla
zaujal mě váš projekt a chci se na něm podílet
zajímá mě neziskový sektor a chci vás lépe poznat
musím udělat někde nějakou praxi, a vy se mi ze všech nabídek líbíte nejvíc
chtěl/a bych se u vás naučit, jak organizovat dobré dobrovolnické projekty
mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje a váš projekt mi dává možnost, že mě někdo bude
potřebovat
(Dobrovolníci v neziskových organizacích, 2001)
1.6 Mýty o dobrovolnictví
I přesto, že v České republice pojem o dobrovolnictví roste, stále panují určité zakořeněné
představy a mýty, související s dobrovolnickou činností. Nejčastější z nich byly popsány v
publikaci Průvodce dobrovolnictvím pro neziskové organizace
1. Dobrovolnictví není oběť – Značná část společnosti se domnívá, že vykonávat
dobrovolnickou činnost je od člověka nesmírná oběť a že dobrovolníci jsou většinou lidé s
nenaplněným volným časem. Výzkum provedený v Domově sv. Karla Boromejského
2. Dobrovolnictví není zcela zadarmo – tedy pokud máme na mysli dobrovolnictví, které se
nazývá veřejně prospěšné. Sousedská výpomoc i vzájemná dobrovolná výpomoc jsou také formy
dobrovolnictví, na rozdíl od dobrovolnictví veřejně prospěšného jsou však vykonávány v rámci
přirozené komunity (rodiny apod.) na základě dobrých vztahů a vzájemné pomoci.
„Příklad dobře koordinované dobrovolné pomoci jsem viděl v pečovatelském ústavu
v holandském Driebergenu, jež má necelou stovku klientů, většinou ležících a chronicky
nemocných, o které se stará necelá stovka placených zaměstnanců a kterým pomáhají téměř dvě
stovky dobrovolníků. V ústavu pracuje placený koordinátor dobrovolníků na celý úvazek a dostalo
se nám přesvědčivých důkazů, že jeho přítomnost je zde zdůvodněna a jeho mzda je dobře
vynaložena a bohatě vyvážena činností dobrovolníků, jak z pohledu odpracovaných hodin, tak z
pohledu kvality péče.“
(TOŠNER, J. a kol. Průvodce dobrovolnictvím pro neziskové organizace. Praha 2003, s.4)
3. Dobrovolnictví není amatérismus – „Zní to možná paradoxně, ale aby byla dobrovolná
pomoc účinná, je potřeba její efektivní
organizování. Dobrovolnictví ve světě dosáhlo takového rozsahu, že se vytvořil nový obor –
management dobrovolnictví. Dobře připravený dobrovolnický program může zvýšit nejen
výkonnost, ale i profesionalitu neziskové organizace a při tom nic neubírá z tvořivosti a
spontaneity dobrovolníků.Naše zkušenost je ale taková, že stále chybí dostatek dobře
připravených míst pro dobrovolníky v organizacích. Naopak lidí, kteří chtějí jako dobrovolníci
pomáhat, začíná přibývat, z našeho pohledu je jich dokonce hodně.“
(TOŠNER, J. a kol. Průvodce dobrovolnictvím pro neziskové organizace. Praha 2003, s. 4-5)
4. Dobrovolníci nejsou levná pracovní síla
„V posledních letech, tak jak se o dobrovolnictví dozvídá více lidí, se stává, že se na nás jako na
dobrovolnické centrum obrátí zástupce organizace s tím, ať jim na určitý den pošleme určité
množství dobrovolníků, protože je potřebují naléhavě na to a ono.
Dobrovolná pomoc ale nemůže být předepsána, musí vyvěrat z potřeb a motivace dobrovolníků,
zaměstnanců i vedení organizace a musí respektovat potřeby klientů či charakter služeb, které
organizace poskytuje. Na druhé straně je několik málo omezení, které limitují činnost
dobrovolníků. Mezi ně patří zásada, že dobrovolník by neměl nahrazovat práci profesionálů a
dále že by neměl dělat činnosti, do kterých se nikomu nechce. Objednat si dobrovolníky jako
předem připravený a hotový nástroj – o tom dobrovolnictví není. „
(TOŠNER, J. a kol. Průvodce dobrovolnictvím pro neziskové organizace. Praha 2003, s. 5)
Musím konstatovat, že mám štěstí, že jsem se nikdy nesetkala, že by mě jako dobrovolníka, nebo
praktikanta ( většinou jsem na praxích vykonávala stejné, nebo podobné činnosti, jako
dobrovolníci) bral jako levnou pracovní sílu. Určitě ale vím o případech, kdy se to děje a je
důležité, aby se dobrovolník ozval a nezůstal nečinný. Vždycky záleží na domluvě s vedoucím
nebo koordinátorem. Pokud se dobrovolník necítí ve službě dobře, měl by stávající situaci co
nejdříve řešit, aby předešel pozdějším problémům, kterým je např. Syndrom vyhoření.
Metodika a práce s dobrovolníky
2.1 Role koordinátora dobrovolníků
Funkce koordinátora na poli dobrovolnictví je jeho důležitou součástí. Koordinátor řídí
práci několika pracovníků nebo i pracovišť. Zajišťuje chod a správné fungování činnosti
dobrovolníků. Od jejich výběru, přes školení, vypracování metodiky a vyhledávání vhodných
činností, kterým se dobrovolníci mohou věnovat. Zároveň propaguje činnost organizace a
zařazuje dobrovolníky do jejího chodu. Koordinátor vede dobrovolníky, hodnotí jejich výsledky a
řeší vzniklé problémy a případná nedorozumění. Zprostředkovává kontakt mezi dobrovolníky a
zaměstnanci, vedením i klienty. Jeho úkolem je z různorodé skupiny lidí vytvořit jeden celek, ve
kterém si ovšem každý zachová svou individualitu a samostatnost. Kromě toho je i pověřenou
osobou pro vytváření smluv o mlčenlivosti, kodexů, práv a povinnostech dobrovolníků a vede
potřebnou administrativu.
Koordinátorem může být jeden ze zaměstnanců, vedoucí nebo i samotný dobrovolník. V
tom případě je ale potřeba, aby měl svého garanta nebo supervizora.
Koordinátorům se doporučuje absolvování výcviku v dobrovolnickém managementu, stáž
v dobrovolnickém centru nebo organizaci s kvalitním dobrovolnickým programem. Zároveň by
měli mít možnosti pravidelné supervize své činnosti, neboť jako jakákoliv jiná pomáhající
profese, i tato je velice náročná na psychickou stránku člověka.
Podle publikace Dobrovolníci v neziskových organizacích ( kol. autorů, 2001) by
koordinátorem měl být člověk, který
je dobrým pedagogem a psychologem
zná dobře projekt
je odborníkem v dané oblasti a umí poradit
je dobrým organizátorem
je otevřený a umí navodit přátelskou atmosféru
umí zajistit přiměřenou technickou podporu
je důsledný a spravedlivý
2.2 Získávání a výcvik dobrovolníků
„Kdybychom srovnali dobrovolníka se zbožím, potom by platilo, že dobrovolník je
„rychloobratkové zboží s krátkou záruční lhůtou.“ Jinak řečeno – dobrovolníci přicházejí a
odcházejí častěji než zaměstnanci. Jejich získávání, výběr, výcvik a podpora jejich motivace je
nepřetržitý, stále se opakující proces.“
(TOŠNER, SOZANSKÁ, Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha 2002, s.
77).
Získávání a nábor dobrovolníků by měl probíhat v období září, říjen a potom v průběhu ledna a
února. Tedy začátkem školního roku a na začátku Nového roku. Jde především o to, že je třeba
respektovat harmonogram školního roku a přizpůsobit se mu. Je to zejména kvůli
vysokoškolákům a studentům, ale i ostatní dobrovolníci ocení možnost prázdnin jako přerušení
činnosti a čas na odpočinek. Získávání dobrovolníků by sice mělo probíhat plynule po celý rok,
ale s důrazem na prázdniny, které jsou pro většinu lidí větším předělem roku, než hranice roku
kalendářního.
Jakým konkrétním způsobem bude získávání dobrovolníků probíhat, záleží už na
samotném koordinátorovi. Záleží samozřejmě na typu akce – jestli se jedná o akci krátkodobou
jednorázovou nebo dlouhodobější spolupráci.
Nejčastěji používané formy získávání dobrovolníků:
Osobní kontakty – často využívaní forma dobrovolnictví, získávání dobrovolníků přes
příbuzné a známé, nejpřirozenější a nejjednodušší forma, jak začít s dobrovolnictvím.
Letáky, vývěsky – často používaný způsob, záleží však na způsobu zpracování
letáku/plakátu, do jaké míry bude efektivní.
Náborová akce – cílené získávání dobrovolníků, často doprovázené akcí, které se účastní
široká veřejnost.
Místní tisk, regionální vysílání – možnost cíleného rozšíření informací tam, kde je to
potřeba, umožňují propagaci a zprostředkovávají kontakt s případnými dobrovolníky.
Střední a vysoké školy – vzhledem k tomu, že nejčastějším typem dobrovolníků jsou
studenti, jsou tato místa dobrým zdrojem pro nábor nových tváří, možností
Spolupráce s dobrovolnickými centry – u nás málo rozšířené, převážně ve větších městech.
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
Jiří Tošner v knize, kterou zmiňuji v předchozích kapitolách doporučuje kombinovat vždy
několik forem získávání dobrovolníků a zároveň upozorňuje na pravidlo trychtýře: Oslovíme-li
cíleně stovky lidí, na ukázkovou akci jich přijde asi padesát, výcviku se zúčastní patnáct a z toho
se deset rozhodne pro dobrovolnictví. A budou to dobří a motivovaní pomocníci.
Výcvik, nebo školení dobrovolníků záleží na charakteru konkrétní činnosti, která bude
vykonávána. Osvědčuje se pozvat dobrovolníky před samotnou přípravou na setkání, které slouží
k ujasnění jeho vlastní motivace, získání informací a zodpovězení otázek. Někdy je potřeba, aby
dobrovolník absolvoval celodenní nebo víkendový výcvik. Někdy je tento výcvik rozložen i do
několika týdnů a to především u náročnějších činností – např. Linky důvěry.
Samotná příprava obsahuje dvě složky – obecně dobrovolnickou a odbornou.
Obecná část – v obecné části se s dobrovolníkem probírají možnosti a práva dobrovolníka, ale
také jeho povinnosti a závazky. Seznámí se s posláním a úkoly organizace, základními dokumenty
a se vším potřebným, co ho zajímá, nebo co je potřeba aby znal.
Odborná část – Odborná část se zabývá konkrétní činností, které se dobrovolník bude věnovat.
Školení je často doprovázeno herními aktivitami, ve kterých si dobrovolník může nanečisto
vyzkoušet, jak může jeho činnost probíhat a s čím se může setkat. Součástí bývá také přednáška se
zaměstnanci organizace a následná debata. Dobrovolníci tak získávají nejen informace, ale i
zkušenosti a rady. Pokud je třeba psychologické vyšetření nebo posudek dobrovolníka, koná se
zpravidla na tomto setkání. Tímto se předchází výběru dobrovolníka s psychopatologickými rysy9.
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
Graf počtu dobrovolníků ve městě PelhřimověDostupné z internetových stránek :www.fokusvysocina.cz
2.3 Role supervizora, hodnocení dobrovolníků
Supervize je odlišná v různých odvětvích lidské činnosti, supervize dobrovolnictví je
nejvíce podobná supervizi v pomáhajících profesích, ale i přesto má určité odlišnosti.
Pochopitelně se liší i supervize v různých oblastech dobrovolnictví.
„Supervizi dobrovolníků si představujeme jako komunikaci dobrovolníka, respektive
skupiny dobrovolníků, se supervizorem v neohrožujícím prostředí, které umožní dobrovolníkům
konzultovat svoje postoje a pocity pramenící z jejich činnosti. Supervize zároveň chrání zájem
klienta před případnými nevhodnými aktivitami dobrovolníka.“
(TOŠNER, SOZANSKÁ, Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha 2002, s.
81).
Fáze supervizního procesu:
Supervizi můžeme provádět mnoha odlišnými způsoby. Cílem supervize je podporovat
supervidovaného v rozvoji jeho profesionálních kompetencí. Supervize je postavená na zájmu,
který supervidovaný věnuje sám sobě. Tento prostředek vedoucí k rozvoji, je ze začátku cílem
supervizora – pracovat bezpečně s profesionálními zdatnostmi a vlastními dispozicemi. V praxi se
osvědčila jako jednoduchá forma popisování situací. Pro supervidovaného je jednoduché něco
vyjádřit popisem, vychází to z každodenních situací a je to pro něj snadno uchopitelné. Další
stupeň je v diskuzi práce s vlastním názorem. Je o něco složitější vyjádřit vlastní názor, než situaci
pouze popsat, avšak vlastní názor je pro supervizi důležitým prvkem, se kterým se dá pracovat.
Třetím a posledním stupněm je práce s vlastními emocemi. Schopnost vyjádřit své pocity je pro
mnoho lidí velmi těžké, proto je v pyramidě postavena až na vrchol. I stejně jako předchozí stupně
je i vyjádření pocitů důležitou součástí supervize, kterou bychom neměli zanedbávat, protože se
můžeme dozvědět o problémech, které se supervidovaných dotýkají. V tomto případě je potřeba
obzvlášť zkušeného a citlivého supervizora.
Supervizor.cz web o supervizi v sociální práci [online]
Role supervizora má v dobrovolnictví své nezastupitelné místo. Mít možnost promluvit si s
někým otevřeně o svých problémech nebo se jen svěřit je k nezaplacení a předchází mnoha
problémům, ať už jde o syndrom vyhoření10, ztrátu motivace nebo jen o nedorozumění mezi
dobrovolníkem a klientem, případně některým jiným dobrovolníkem či koordinátorem.
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
Hodnocení dobrovolníků
Jak bude organizace přistupovat k hodnocení dobrovolníků záleží na ní samotné. Proces
hodnocení souvisí s hodnocením celé organizace, která výsledky prezentuje veřejnosti, médiím,
sponzorům i samotným zaměstnancům a klientům.
Dobrovolníci mají právo na hodnocení jejich činnosti, evidování počtu hodin, které
odvedli a celkového přínosu organizaci. Hodnocení je jednoduché pokud se jedná o krátkodobou
nárazovou akci, při dlouhodobější spolupráci je to trochu složitější. Jejich přínos nemůžeme
zhodnotit jednorázovým setkáním kompetentních osob. Zkušenosti, dojmy a zážitky dobrovolníků
jsou sice velmi cenné a důležité, ale pro výzkumné hodnocení tyto subjektivní výpovědi nestačí.
Často se tento problém řeší nabídkou provedení hodnocení studenty jako stážisty, kteří mohou
výsledky využít ve svých výzkumných pracích.
Hodnocení slouží jednak k prokázání, že dobrovolnictví má smysl a je účinné a taky k
tomu, abychom hodnocení vykonaného díla, mohli použít jako argument pro to, že dobrovolnictví
je v dnešní době smysluplnou činností.
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
Ocenění dobrovolníků
Skutečnost, že dobrovolníci, jak už z názvu vyplývá, nemají nárok na finanční
ohodnocení, neznamená, že by neměli dostávat za svou službu ocenění. Ať už jde o jednoduchou
formu prostého poděkování, nebo o společné setkání zaměstnanců a dobrovolníků organizace, na
kterém můžeme dobrovolníky ocenit.
2.4 Překážky rozvoje dobrovolnictví
Bariér, proč u nás není tolik rozšířený pojem dobrovolnictví je několik, zejména se jedná o
tyto překážky:
Pasivita při hledání dobrovolníků
Nedostatek informací o dobrovolnictví a názor, že nejsou zájemci
Nedůvěra v dobrovolníky
Obavy z čestnosti dobrovolníka
Obavy z úrazu dobrovolníka
Nedostatečné řízení činnosti dobrovolníků
Na základě průzkumů u nás i v zahraničí byl vytvořen seznam názorů dobrovolníků na to, co
podporuje a co naopak brzdí jejich ochotu nabídnout se jako dobrovolník.
Co dobrovolníky podporuje:
Uspokojení jejich potřeb
Pocit ocenění
Dobrý pocit ze zvládnutých úkolů
Podílení se na chodu organizace a na rozhodování se v ní
Naděje na změnu a postup ve své činnosti
Dobrý pocit z uznání okolí
Pocit sounáležitosti a týmové spolupráce
Co dobrovolníky naopak brzdí
Rozdíl mezi očekáváním a skutečností
Napětí mezi spolupracovníky
Nedostatečná zpětná vazba, ocenění, pochvala
Pocit, že činnost nemá smysl
Rutinní úkoly
Nedostatečná podpora
Nemožnost osobního růstu
Malé možnosti projevit iniciativu a tvořivost
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
2.5 Dobrovolníci a právo
Přestože dobrovolníci jsou podstatným prvkem většiny nestátních neziskových organizací, jejich
působení bylo právně ošetřeno až poměrně nedávno. Významným rokem byl rok 2001, který byl
Organizací spojených národů vyhlášen rokem dobrovolníků. Tato organizace, v rámci celosvětové
kampaně na podporu dobrovolnictví, přiměla řadu zemí, aby dobrovolnictví bylo zahrnuto v jejich
správním řádu.
Kontrakty uzavírané s dobrovolníky
Uzavírání ústní nebo písemné dohody záleží na míře a charakteru dobrovolné činnosti. Existují
dobrovolníci, kteří pomáhají bez jakékoliv smlouvy, ale řada organizací se bez předem dohodnuté
písemné smlouvy neobejde. Důvody mohou být různé – evidence dobrovolníků i vymezení
služby. Smlouva o Dobrovolné činnosti má obvykle několik částí – údaje o dobrovolníkovi,
předmět činnosti, místo výkonu činnosti, rozsah pracovní doby, důvody ukončení výkonu ze
strany organizace, ukončení výkonu ze strany dobrovolníka, případně další ujednání závisející na
dané organizaci.
Pokud si organizace vede databázi osobních údajů o dobrovolnících, je povinna mít od
dobrovolníků souhlas s vymezením rozsahu, do jaké míry bude s těmito údaji nakládat.
Dále dobrovolník často podepisuje Kodex dobrovolníka, (často také Etický kodex dobrovolníka),
ve kterém se zavazuje plnit soupis práv a povinností.
Co se týká pojištění, tak záleží vždy na domluvě mezi dobrovolníkem a organizací. Obvykle se
doporučuje dobrovolníky pojistit úrazovým pojištěním a pojištěním odpovědnosti za škodu, ale
jak je zmíněno, nejedná se o povinnost ani ze strany dobrovolníka, tak ani ze strany organizace.
(TOŠNER, SOZANSKÁ, 2002)
Všeobecná deklarace o dobrovolnictví
[Schváleno mezinárodní správní radou IAVE - Mezinárodní asociace pro dobrovolnické úsil í - na 16. světové konferenci dobrovolníků, konané v Amsterodamu, v Nizozemí, v lednu 2001, v Mezinárodním roce dobrovolníků]
„Dobrovolnictví je základním stavebním prvkem občanské společnosti. Uskutečňuje nejvznešenější
aspirace lidstva - touhu po míru, svobodě, příležitostech, bezpečí a spravedlnosti pro všechny.
V době globalizace a nepřetržitých změn se svět stále zmenšuje, je složitější a vzájemná
závislost vzrůstá.
Dobrovolnictví, individuální nebo skupinová činnost, umožňuje:
- udržovat a posilovat takové lidské hodnoty jako jsou družnost, zájem o druhé a služba jiným
lidem
- aby jednotlivci mohli uplatňovat svá práva a odpovědnost jako příslušníci komunity a aby se
zároveň mohli po celý život učit a růst, realizovat veškerý svůj lidský potenciál
- propojení navzdory rozdílům, které nás neustále rozdělují, abychom mohli žít ve zdravých,
udržitelných komunitách a abychom mohli společně usilovat o nalezení nových řešení pro
společné úkoly a mohli jsme utvářet náš kolektivní osud
Na úsvitu nového tisíciletí se dobrovolnictví stalo nepostradatelným prvkem každé
společnosti. Účinně a prakticky převádí deklaraci Spojených národů, kde se praví: "My, lid,"
máme moc změnit svět, do běžného života.
Tato deklarace podporuje právo všech žen, mužů a dětí svobodně se sdružovat a dobrovolně
pracovat bez ohledu na kulturní a etnický původ, věk, pohlaví, tělesný stav a společenské nebo
ekonomické postavení. Všichni lidé na celém světě by měli mít právo nabídnout jiným lidem a
jejich komunitám svůj čas, schopnosti a energii prostřednictvím individuální či kolektivní
činnosti a bez nároku na odměnu.
Chceme rozvoj dobrovolnictví, které by:
- pomohlo zapojit celou komunitu do identifikace a řešení jejích problémů
- povzbuzovalo mládež a pomáhalo jí, aby se vedení prostřednictvím služby stalo pro ni
trvalou součástí života
- mluvilo za ty, kteří nemohou mluvit sami za sebe
- umožnilo dalším lidem se do dobrovolnictví zapojit
- doplňovalo, avšak nenahrazovalo odpovědnou činnost jiných sektorů i úsilí placených
pracovníků
- umožnilo lidem získat nové znalosti a dovednosti a plně rozvinout svůj potenciál, sebedůvěru
a tvořivost
- podporovalo rodinnou, komunitní, národní i globální solidaritu
Jsme přesvědčeni, že je společnou odpovědností dobrovolníků a zároveň i organizací a
komunit, v nichž působí:
- vytvářet prostředí, v němž dobrovolníci mají smysluplnou práci, která umožňuje dosáhnout
dohodnutých výsledků
- definovat kritéria pro účast dobrovolníků, tedy i podmínky, za nichž by organizace a
dobrovolník mohli své závazky ukončit, dále pak rozvíjet způsoby, jak činnost dobrovolníků
řídit
- poskytovat dobrovolníkům a osobám, jimž slouží dostatečnou ochranu před riziky
- poskytovat dobrovolníkům vhodné školení, pravidelné hodnocení a uznání
- zajistit přístup pro všechny odstraněním veškerých bariér - fyzických, ekonomických,
společensko-sociálních a kulturních - bránících jejich účasti
V souladu se základními lidskými právy, která jsou vyjádřena v Deklaraci lidských práv
Spojených národů a se zásadami dobrovolnictví a odpovědností dobrovolníků a organizací, v
nichž působí, se obracíme na:
1/ všechny dobrovolníky, aby projevili své přesvědčení, že dobrovolnická činnost je tvůrčí a
zprostředkující síla, která:
- vytváří zdravé, udržitelné komunity, které uznávají důstojnost všech lidí
- umožňuje všem lidem uplatňovat práva lidských bytostí a tím zlepšit vlastní život
- pomáhá řešit společensko-sociální, kulturní, hospodářské a ekologické problémy
- pomocí celosvětové spolupráce utváří lidštější a spravedlivější společnost
2/ vedoucí představitele:
- ve všech oblastech, aby se spojili a vytvořili silná, viditelná a účinná místní a národní
"dobrovolnická centra" - základní vedoucí organizace dobrovolnictví
- vlád, aby zajistili pro všechny právo na dobrovolnou činnost, aby odstranili veškeré právní
překážky bránící účasti na dobrovolné činnosti, aby zapojili dobrovolníky do své práce a
poskytli nevládním organizacím prostředky i podporu pro účinnou mobilizaci a vedení
dobrovolníků
- v podnikání, aby povzbuzovali své zaměstnance a pomáhali jim působit v komunitě jako
dobrovolníci a aby vyčlenili lidské i finanční zdroje pro rozvoj infrastruktury nezbytné pro
podporu dobrovolnictví
- v médiích, aby přinášeli příběhy dobrovolníků a poskytovali informace, které by lidi
povzbuzovaly a pomáhaly jim zapojit se do dobrovolných činností
- v oblasti vzdělávání, aby vedli lidi všech věkových skupin a pomáhali jim zapojit se do
dobrovolných aktivit a aby lidem vytvářeli možnosti uvažovat o jejich službě a učit se z ní
- církví, aby potvrdili dobrovolnictví jako správnou odpověď na duchovní výzvu sloužit všem
lidem
- nevládních organizací, aby vytvořili pro dobrovolníky přátelské organizační prostředí a aby
vyčlenili lidské a finanční prostředky nezbytné pro účinné začlenění dobrovolníků.
Obracíme se na Spojené národy, aby:
- vyhlásily toto desetiletí jako "Dekádu dobrovolníků a občanské společnosti" a stvrdily tím
nezbytnost posílit instituce svobodných společností
- uznaly logo - "červené V" za univerzální symbol dobrovolnictví.“
IAVE vyzývá dobrovolníky a vedoucí představitele ze všech oblastí na celém světě, aby se
partnersky spojili na propagaci a podporu účinného, všem přístupného dobrovolnictví,
symbolu solidarity všech lidí a národů. IAVE vyzývá globální komunitu dobrovolníků, aby
tuto Všeobecnou deklaraci o dobrovolnictví studovali, diskutovali o ní, schválili ji a naplnili.
Dobrovolník [online]. c.2007 [cit. 2010-04-17].
Dostupné z www:<http://www.dobrovolnik.cz/d_dek.shtml>.
Anotace - Proč dobrovolně? Je název bakalářské práce, která pojednává o dobrovolnictví.
Dobrovolnictví je svobodně zvolená činnost vykonávaná bez nároků na finanční odměnu.
Teoretická část mé práce je zaměřena obecně na dobrovolnictví. Ve výzkumné části se
prostřednictvím rozhovorů s dobrovolníky zaměřuji na jejich motivaci k vykonávání
