Prosím stručně rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty · 2018. 9. 20. ·...

Prosím stručněrozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty

Dáše

[1]

(Washington 7. 4. 2005) Utekl jsem. Utekl jsem do Ameriky. Utekl jsem na dva měsíce, ato s celou rodinou, to znamená s Dášou a našimi dvěma boxerkami Šugr a její dcerouMadlenkou. Utekl jsem v naději, že tu naleznu více času a soustředění na nějaké psaní. Uždva roky nejsem prezidentem a začínám být trochu nervózní z toho, že jsem nicsouvislejšího ještě nenapsal. Když se mne pořád dokola ptají, jestli píšu a co píšu, mírně sevztekám a říkám, že jsem toho za život už napsal dost, rozhodně víc než většina mýchspoluobčanů, a že psaní není žádná vymahatelná povinnost. Jsem tady hostem Kongresovéknihovny, která mi tu dala velmi tichou a příjemnou místnost, kam mohu chodit, kdy chci, akde mohu dělat, co chci. Nic se za to ode mne nežádá. To je skvělé. Rád bych tu – mimo jiné– odpovídal na otázky pana Hvíždaly.

Pane prezidente, když dovolíte, budu vám říkat tak, jak se titulují emeritníprezidenti v zahraničí. Rozhovor bych začal dotazem, který se týká druhé půlkyosmdesátých let, kdy jste se stal nejznámějším disidentem ve střední Evropě, nebo– jak napsal John Keane – „hvězdou v divadle opozice“. Pamatujete si na okamžik,kdy vás poprvé napadlo, že budete muset vstoupit do politiky a nevystačíte už jens rolí dramatika, esejisty a myslitele?

Především bych se trochu ohradil proti titulu „hvězda v divadle opozice“. Za prvéjsme dělali vše pro to, abychom se nedělili na „hvězdy“ a ty ostatní. čím byl někdo z násznámější, a tudíž i trochu chráněnější, tím víc se snažil vystupovat na obranu těch méněznámých, a tudíž zranitelnějších. Režim se totiž držel principu „rozděl a panuj“. Někomuříkali: „Jak se můžete vy, všemi respektovaný vzdělanec, zahazovat s takovýmibudižkničemy?“, jinému říkali: „S těmi si nezačínej, to jsou chráněná zvířata, ti se z tohovždycky nějak vylžou a tebe v tom nechají, abys to všechno odnesl za ně.“ Jepochopitelné, že jsme za takové situace kladli zvláštní důraz na zásadu rovnosti všech,kdo se nějak opozičně projevovali. Za druhé: víte dobře, jak sám o sobě trvale pochybuji,jak si vyčítám všechno možné i nemožné, jak se sám sobě nelíbím; takový jedinec jentěžko může bez protestu snést tvrzení, že byl „hvězdou“. Na druhé straně musím alepřipustit, že mám asi určitou integrační schopnost: jako člověk, který přímo fyzickynesnáší konflikty, dusna a konfrontace, zvláště jsou-li víceméně zbytečné, a který navícnemá rád, když se řeč točí pořád dokola bez viditelného výsledku, jsem se vždycky snažildávat lidi dohromady, přispívat k jejich shodě a hledat způsob, jak společné stanoviskoproměnit ve viditelný čin. Možná to byly právě tyto mé vlastnosti, které mne vždyckynakonec – aniž jsem chtěl či o to usiloval – vynesly do popředí, dík čemuž jsem se pakmohl leckomu jevit jako „hvězda“. A teď konečně k jádru vaší otázky: nemyslím si, že vmém životě lze najít jakýkoli zřetelný předěl mezi dobou, kdy jsem se nevěnoval politice,a dobou, kdy jsem se jí věnoval. V jakési míře jsem se politikou či veřejnými věcmizabýval vlastně vždycky a v jakési míře jsem vždycky – i jako „pouhý“ spisovatel – bylpolitickým úkazem. V totalitních poměrech to tak chodí, že politikou je vlastně všechno,třeba i rockový koncert. Rozdíly byly samozřejmě v druhu či zřetelnosti politickéhodopadu toho, co jsem dělal: jinak tomu bylo v letech šedesátých a jinak v letechosmdesátých. Jediným skutečně zlomovým okamžikem z tohoto hlediska v mém životěbylo, když jsem se v listopadu 1989 rozhodl, že přijmu prezidentskou kandidaturu.Tehdy přestávalo jít o pouhý politický dopad toho, co dělám, ale začínalo jít o politickoufunkci se vším, co to obnáší. Váhal jsem do poslední vteřiny.

Měl jste z toho obavy, nebo vás to lákalo?Spíš jsem měl obavy. Bylo to něco úplně nového. Já se na žádné prezidentství od

obecné školy nepřipravoval, jak to dělají američtí prezidenti. Musel jsem se o taktozásadní změně života rozhodnout prakticky během několika hodin. Nakonec asi zvítězilapel mého okolí na mou odpovědnost: říkali mi přesně to, co jsem později mnohokrátopakoval jiným, když jsem je do politiky zval, totiž že nemohu celý život něco kritizovat,a když mám šanci ukázat, že se to dá dělat lépe, dát od toho ruce pryč. Ten apel byl navícprovázen přijmu, že to je v revoluční situaci jediné možné řešení a že bych všechno našeúsilí postavil na hlavu a všem ostatním plivl do tváře, kdybych – jako centrální postavadění – náhle odmítl dál se angažovat a nést důsledky svých vlastních přijmu činů.

Co tomu říkala vaše tehdejší žena Olga, která byla známá svými ostrými soudy?Musím říct, že mé přijmu disidentské přijmu bezvýhradně podporovala. Pokud jde ale

o prezidentskou kandidaturu, měla tytéž rozpaky jako já, ba asi ještě silnější. Alenakonec mi i k tomu dala svůj souhlas.

Někteří vaši kolegové začali tušit hned po přečtení naší knížky Dálkový výslechz roku 1986, že do politiky vstoupíte. Pokud se dobře pamatuji, s touto myšlenkouse svěřil Václavu Bělohradskému tehdy i Milan Kundera. Já jsem poprvé slyšel, žebyste měl být prezidentem, začátkem ledna 1989 od Pavla Tigrida, který se mězeptal, co bych tomu říkal. Kdy jste se vy poprvé dozvěděl o těchto úvahách a cojste si o nich myslel?

Nedivím se, že to říkal Milan Kundera. Myslím, že mne vždycky považoval zapolitičtějšího člověka, než jsem se považoval já sám. Když pak napsal Pavel Tigrid doexilového Svědectví, že bych měl být budoucím prezidentem, zasmál jsem se tomu jenjako vtipu, podobně jako když mi to v létě toho roku říkal Adam Michnik. Skutečně vážnězačal o nutnosti mé kandidatury v revolučních dnech mluvit, nemýlím-li se, můj přijmurocker Michael Kocáb. Celkově se mi s odstupem času zdá, že jsem byl zřejmě vůbecposlední, kdo ten nápad s prezidentstvím začal brát vážně.

(Washington 8. 4. 2005) Vzpomínám na své předchozí americké pobyty. Poprvé jsem tubyl na šest týdnů v roce 1968 na jaře. V Praze bylo v rozpuku Pražské jaro, otevřela se mimožnost cestovat, a tak jsem hned využil pozvání Joe Pappa na premiéru své hryVyrozumění v Public Theater v New Yorku. Byl jsem tehdy předsedou Kruhu nezávislýchspisovatelů, který jsme krátce předtím založili jako určitou protiváhu stranické buňky veSvazu spisovatelů, tehdy ještě všemocné organizaci, a já v letadle psal náš program (stál byněkdy za vyhledání a přečtení, troufám si tvrdit, že bude znít docela aktuálně) a popíjel ktomu whisky. Letělo se mnou mnoho venkovanů, hlavně ze Slovenska, z nichž mnozí seděli vletadle poprvé v životě. Zřejmě využili příznivé doby k tomu, aby navštívili své bohatéamerické příbuzné. Klesání na Kennedyho letiště při západu slunce bylo fascinující, nikdyna ten zážitek nezapomenu. Na letišti mne někdo čekal a odvezl mne rovnou na zkouškumé hry. A já opět nevěřil svým očím: byl jsem na druhém konci světa a viděl najednou svouhru provedenu přesně tak, jak jsem si ji představoval a jak jsme ji uváděli v pražskémDivadle Na zábradlí. Lidé se smáli či tleskali na týchž místech, což mne obzvlášťpřekvapovalo vzhledem k tomu, že překlad asi nebyl valný, přičemž leccos z mých her jeprostě nepřeložitelné. Po zkoušce mne odvezli do hotelu a já usnul jako špalek. Druhý denjsem vyhledal mimo jiné svého dávného přítele a spolužáka Miloše Formana a přestěhovalse k Jiřímu Voskovci, skvělému muži, u něhož jsem pak bydlel po celou dobu svého pobytu.

Prožil jsem tu důležité dny svého života. Byla to doba velkého vzepětí hnutí hippies,různých „be-ins“ v Central Parku, lidé byli ověšeni korálky, byla to doba Hair (Joe to uvádělv Public Theater před mou hrou, pak to pro úspěch prodal na Broadway, kde jsem vidělpremiéru), doba smrti Martina Luthera Kinga, doba ohromných protiválečnýchdemonstrací, jejichž vnitřní étos – silný, ale nikoli fanatický – jsem obdivoval, dobapsychedelického umění (mnoho plakátů jsem si odvezl domů a dodnes visí na Hrádečku,přivezl jsem si mimo jiné i první desku Lou Reeda s Velvet Underground) atd. atd. Myslím si,že mne ten pobyt dost ovlivnil. Po návratu jsem zažil s přáteli velmi veselé a zároveň trochunervózní léto, které nemohlo skončit dobře: přišla sovětská vojska. A když jsem pak viděldlouhovlasatou a korálky ověšenou českou mládež mávat státními vlajkami předsovětskými tanky a zpívat k tomu tehdejší oblíbenou píseň hippies Massachusetts, měl jsemvěru zvláštní pocit. Znělo to v těch souvislostech trochu jinak než v Central Parku, ale měloto v podstatě týž étos: touhu po svobodném a barevném a poetickém světě bez násilí.Ameriku jsem podruhé navštívil – po dlouhých a chmurných dvaadvaceti letech – už jakoprezident republiky. Z někdejších hippies byli zřejmě už vážení senátoři nebo šéfovénadnárodních korporací. Pak jsem tu byl ještě nejméně desetkrát. Sblížil jsem se s třemiamerickými prezidenty, s mnoha americkými politiky (zvláštní roli mezi nimi hrála márodačka a skvělá žena Madeleine Albrightová) či důležitými lidmi, s mnoha slavnýmihvězdami. Tyhle pracovní či státní či oficiální návštěvy byly ovšem velmi krátké a jejichprogram byl přeplněn, takže jsem při nich viděl Ameriku v podstatě jen z fištící limuzíny(najít si čas na procházku či návštěvu rockového klubu sice také šlo, ale bylo to velmitěžké). Svůj druhý delší pobyt tu tedy prožívám skoro čtyřicet let po tom prvním. Zažil jsemmezitím leccos, a snad právě proto – paradoxně – se mi stýská po suverenitě, s níž jsem setu kdysi pohyboval jako třicátník.

Proč jste po Asanaci, kterou jste napsal v roce 1987, nenapsal až do převratužádnou hru, nepočítám-li Zítra to spustíme, což byl text psaný na objednávku proDivadlo na provázku a hraný tehdy samozřejmě pod jiným jménem? V předešlýchletech jste psával skoro každé dva roky jednu hru. Ve mně to vyvolává dojem, žeuž jste byl v té době do politiky příliš vnitřně vtažen.

Připouštím, že jsem měl na psaní her stále méně času. Vždyť koncem osmdesátých letjsem se stával téměř jakousi veřejnou institucí, ba musel jsem mít na celodenní úvazeksvého vlastního tajemníka – byl jím přítel Vladimír Hanzel –, což věru nebylo u člověka vopozici obvyklé. Přesto si nemyslím, že jsem měl tehdy v psaní her nějakou mimořádnoupauzu. Ostatně náš převrat mne zastihl v době, kdy jsem měl novou hru již z polovinynapsánu, byť v první, velmi hrubé verzi.

(4. 10. 1993)(…)5) Ráno budu muset vydat stanovisko k situaci v Rusku. Ať se staví pánové Š. a S. a něco napíšeme. Premiér mivolal, chce stanoviska sladit, spojíme se s ním, až to napíšeme. Možná ale bude volat sám dřív. Nebo Zieleniec.Prosím dát mi je k telefonu. (…)9) Štiku z Lán, mi věnovanou, nechť paní M. či E. upeče nějak velmi originálně s originálním kořením proparlamentní pětku, aby na to tak hned nezapomněla. (…)

(17. 10. 1993)(…)2) Prosím, aby někdo pořídil z různých našich nahrávek a ze zápisků paní B. kompletní záznam hovorů s Kohlem.Při večeři jste si dělali poznámky (i tam bylo leccos podstatného řečeno, například o Polsku). Bude to záznamsupertajný, který bude sloužit jen nám a který dáme přečíst někomu zvenčí jen po velmi zralé úvaze.3) Ještě důležitější je napsat první verzi zvacích dopisů pro středoevropské prezidenty. Žádám o to od července,

je nejvyšší čas. Příští víkend bych je měl mít a redigovat. Příští víkend bych měl mít také všechny podklady prodopis Zieleniecovi, který bych o víkendu napsal (po svém, mám představu jak, jen bych potřeboval všechnypodklady, například ke každé akci několik vět o její genezi, politickém smyslu, souvislostech atd.).4) Pokusím se zítra, tj. v neděli, napsat projev do Vladislavského sálu na 28. říjen a projev při přísaze. Podaří-li semi to, pošlu je ihned ke konzultacím. (…)

(24. 10. 1993)(…)2) Přikládám text projevu k vojákům při přísaze 28. 10. (…) Prosím, aby ho přehlédl L., pan M. a gen. T. Jsempřipraven provést či schválit (telefonem) drobné úpravy, větší zásahy do textu prosím nedělat. Až to budeschváleno, prosím V., aby to vytiskl jako obvykle velkým písmem na malé kartičky a odpoledne mi předal.3) Prosím V., aby se zeptal pana D., zda ve Vladislavském sále bude nějaký pultík či nikoliv a zda je tedyvhodnější mít projev na velkých papírech či rovněž na kartičkách. V druhém případě ho prosím vytisknout nakartičky a rovněž mi odpoledne předat. (…)

(14. 11. 1993)(…)3) Lze ověřit, zda byly řádně doručeny dopisy zvoucí do Litomyšle, případně zda je nějaká reakce? Je něconového ve věci Clintonovy návštěvy? Máme vyvinout nějakou aktivitu, nebo jen čekat? Svého času mne ministrzahraničí vyzval, abych mu řekl, co by mělo být tématem první schůzky zahraničněpolitické jedenáctky. Myslím,že by to mělo být jedno z těchto dvou témat: odškodnění, dialog se Sudeťáky a vůbec vztahy s Německem,anebo náš vztah k Evropské unii, NATO a k evropské integraci. Měly by se najít nějaké formule, které budouvyhovovat všem. Zároveň bychom měli ministrovi zpřesnit plán mých zahraničněpolitických aktivit (Slovinsko seuskutečnilo, Mnichov nebude, prezidenti do Litomyšle pozváni, zpřesnění termínu návštěv cizích hlav států,případně i mých cest atd.). (…)

(12. 12. 1993)(…)6) Clinton. Napsaný podklad je velmi dobrý. Prosím pana S. a pana V., aby se co nejdřív – tj. před příjezdemadvance teamu – sešli se zástupcem MZV, projednali to s ním, dovysvětlili, zaujali společnou strategii pro jednánís advance teamem. S vyššími ústavními činiteli bych to raději, nebude-li to nutné, už moc nekonzultoval, jen bydo toho vnášeli zmatek. V této souvislosti prosím pana V., aby se spojil s Láďou Kantorem či MichalemProkopem. Oba nabízejí, že kdyby si chtěl Clinton zahrát na saxofon v jazzovém klubu, obsadí za tím účelemRedutu, seženou Viklického, Stivína, Hammera a jiné nejlepší jazzmany, s nimiž je radost hrát. (Kantor nabízí téžúčinkování Filharmonie v Litomyšli.) (…)12) Mám neblahé tušení, že premiér bude chtít na radě pro zahraniční politiku či telefonem či jinak, abych mu dalpřečíst novoroční projev. Nemůžu tvrdit, že ještě není, ale zároveň se mi nechce mu ho dávat. Prosím vymysletnějakou vhodnou strategii, jak to udělat, která by nebyla zbytečně konfrontační.13) Provedl jsem podle shromážděných připomínek poslední redakční úpravy novoročního projevu. Přikládámposlední verzi. (…)

(18. 12. 1993)(…)7) Navštívili mne dnes (tj. v sobotu) pánové Lux a Kalvoda. Zdá se, že bude menší koaliční dusno, které začne užtoto úterý při koaličních jednáních. Slíbil jsem, že budu k dispozici, kdyby šlo do tuhého. Kdyby mi chtěli volat,prosím, abyste jim to umožnili. Jinak by bylo dobré od nich vyzvědět něco ze zákulisí jednání koalice v úterý ivlády ve středu a dát mi vědět. Moje priorita: aby můj novoroční projev dobře zapadl do situace, nepůsobil jakoopakování už řečeného či reakce na momentální situaci, ani na druhé straně jako kulový blesk, ale nejspíš jako vpravou chvíli artikulovaný „program státu“, artikulovaný pokud možno nezávisle na okamžitých stranickýchtahanicích. (…)9) Pana D. znovu naléhavě prosím, aby se vypravil on nebo někdo, koho vyšle, do Litomyšle. Všichni prezidentiuž přislíbili účast, ba i Filharmonie se nabízí, je nejvyšší čas s tím začít. (…)

(25. 12. 1993)(…)Kdyby to šlo, nejradši bych psal jen tehdy, cítím-li neodolatelnou potřebu něco říct. Takového stavu ale asi těžkodosáhneme. Teď například bych s velikou chutí psal na jedno téma, na které stěží můžu psát, natož do Indienebo Thajska. Tím tématem je – zjednodušeně řečeno – obnova „čecháčkovství“ v české politice jako naše verzepostkomunismu. „čecháčkovství“ bych ilustroval na četných příkladech z naší domácí i zahraniční politiky. (…)2) Kohlovi se jednou stalo, že omylem vysílali místo správného novoročního projevu jakýsi předloňský. To snad vnašem případě nehrozí. Přesto bych velice uvítal, kdyby pan Š. mohl definitivní podobu projevu zhlédnout předjeho vysíláním, pokud to jde.5) Kdyby za žádnou cenu nešlo nalézt kompromis mezi představami MZV o Clintonově návštěvě a představaminašimi, považoval bych za nejlepší řešení, abych napsal zásadní a sugestivní dopis ministrovi, který bych vámodfaxoval. Bylo by to lepší než telefonát. Je to jediný způsob, jak jimi trochu pohnout.(…)Prazvláštní náhoda: právě mi volal z Vídně kníže se vzkazem od Michaela Ž. (…) Zdá se, že Michael je trochu

nešťastný z postojů a aktivit MZV ve věci Clintonovy návštěvy, a vůbec z atmosféry kolem toho. To jsemvyrozuměl jen z náznaků. Důležitější je ale jiná věc: Madeleine přijede inkognito den před příjezdem celéamerické delegace a chce si dát večeři (tajnou) jen v šesti očích se mnou a Michaelem Ž. Myslím, že to je velmidůležité nejen kvůli obsahové režii celé návštěvy, ale i proto, že dostanu zřejmě nejčerstvější informace oprůběhu summitu NATO a o zjevných i skrytých zámyslech USA. (…)

V osmdesátých letech jste tvrdil, cituji: „Dávám přednost politice, která vycházíze srdce, nikoliv z nějakých tezí… Jeden elektrikář se srdcem na správném místěmůže ovlivnit dějiny celého národa.“ Začal jste si už tehdy uvědomovat, že všechnyvaše poznámky o srdci jsou v přímém rozporu s praktickou politikou, která vesvých výstupech naopak musí být velmi pragmatická?

Každé vyjádření – slovo, věta či pojem – je povýtce situační a je třeba vnímatsouvislosti, v nichž byly řečeny. To, co citujete, jsem psal v eseji zabývající se politickýmvýznamem mravních postojů v totalitních poměrech. V nich opravdu jedno statečnéslovo Solženicynovo může mít větší politickou sílu než v demokratických poměrechhlasy milionu voličů. Ale to jen tak na okraj. Hlavní je, že za tím stojím vlastně dodnes. Vposledních patnácti letech jsem se totiž měl bezpočtukrát příležitost přesvědčit, jak je i vdemokratických poměrech důležité, aby politika nebyla jen pouhou technologií moci, aleskutečnou službou občanům, službou pokud možno nezištnou, založenou na určitýchideálech, která dbá mravního řádu nad námi, pamatuje na dlouhodobé zájmy lidskéhorodu, nikoli tedy jen na to, co se líbí veřejnosti této chvíle, a odmítá se proměnit jen vehru různých partikulárních zájmů či pragmatických cílů, za nimiž se nakonec skrývájediné: snaha se za každou cenu udržet u vesla. Samozřejmě: je něco jiného jen taknezávisle filozofovat a skutečně něčeho konkrétního v politice dosáhnout. To uznávám.Ale to přece neznamená, že politika musí rezignovat na všechny ideály, zříci se „srdce“ astát se jen jakýmsi technokratickým samopohybem.

Mimochodem: vzpomeneme-li si na Lecha Wałęsu nebo na Michaila Gorbačova,kteří se oba spolu s vámi podíleli asi nejvýrazněji na změnách koncem 20. století,zjistíme, že moc vděčnosti se od svých spoluobčanů nedočkali. Proč, podle vás,vděčnost je hodnotou, která do politiky nepatří? Proč se v politice tak rychlezapomíná?

Nevím, jestli to je pravidlem, vždyť můžeme vidět i úkazy právě opačné: někdo, kdo jev době svého politického působení permanentně a tvrdě kritizován, může se stát poletech – nejraději po smrti – postavou téměř zbožštěnou, o níž nelze utrousit jedinékritické slovo. Ať tak či onak, fenomén zapomínání či dokonce nevděku se zajisté vpolitice vyskytuje a má či může mít tisíc a jednu příčinu. Například: moderní média žijíčasto ze dne na den, od jednoho lákavého titulku k druhému, a není tudíž divu, že jednešek může upoutávat až tak, že zapomenou na jakýkoli včerejšek. Ba řekl bych, že semédia leckdy chovají jako velmi rozmarné děvčátko; ve chvíli, kdy toto říkám, mánapříklad česká republika předsedu vlády, kterého média udělala nadlouho zdalekanejpopulárnějším mužem, aby ho nedávno během několika dnů udělala mužemnejnenáviděnějším, přičemž ani jedno, ani druhé nesouviselo příliš s množstvím jehopředností či záporů. Dále: leckterý politik sehraje – dík kombinaci mnoha šťastnýchokolností – uzlovou roli v určitou chvíli, kdy má tak říkajíc svou hvězdnou hodinu,přičemž to, co dělal předtím či potom, nemusí být vůbec zajímavé. Lze se divit, že tendlouhý nepříliš zajímavý život může někdy vytěsnit vzpomínku na zásluhy z onéjedinečné chvíle? Neméně významné ovšem je, že mnozí politici udělají sami –samozřejmě bezděky – všechno možné pro to, aby se lidem zprotivili, například

nesmyslně zpychnou. Jindy se stává, že práce někoho, kdo už nemá funkci, je nenápadněgumována z dějin jeho nástupcem, respektive všemi, kdo se těší raději z přízně vládcůvládnoucích než těch, kteří už nevládnou. Svou roli hraje i to, že politika je trochuzvláštní oblast lidského konání: málokdy se stane, že dosáhne nějakého vskutkujednoznačně identifikovatelného a na první pohled zřejmého cíle, který si může jednouprovždy odškrtnout jako svůj nesporný úspěch. Spíš tomu je naopak: je to takové věčněse táhnoucí těsto, které téměř nikdy neumožňuje člověku říct: cíle je dosaženo, mohu sito škrtnout a starat se o jiné věci. Není ostatně náhoda, že spíš se zapomíná na ty, kteřípůsobili v dobách klidu, stability a pořádku, než na ty, kdo působili v dobách tak či onakpřevratných, přičemž je až druhotné, jak dobrou či špatnou roli jedni či druzí hráli.Zmínil jste se ale o Gorbačovovi, to je zvláštní a svým způsobem tragický případ: pokusilse nadzvednout pokličku, aby uniklo trochu páry z hrnce, a zřejmě ho vůbec nenapadlo,že jednou nadzvednutá poklička může – a dík velikosti přetlaku dokonce musí –odlétnout navždy. Jeho historická zásluha je ohromná – bez něj by se sice komunismustaké zhroutil, ale třeba o deset let později a bůhví jakým divokým či krvavým způsobem–, nicméně ze zřejmých důvodů není a nemůže být jeho typ zásluhy tou nejlepšílegitimací k politickému působení ve zcela nových – a původně jím dokonce nechtěných– poměrech.

(16. 1. 1994)(…)1) Posílám novou verzi projevu do Indie. Nechť pan Š. laskavě opraví eventuální gramatické či pravopisné chyby(indická jména). (…)2) Čtu ve svém programu, že budu mít jmenování rektorů. Bude u toho třeba projev? Psaný, neboimprovizovaný? Budu vděčen za včasnou zprávu, abych si to mohl napsat. Má-li k tomu někdo nějakou myšlenkuči informaci, nechť mi ji napíše.3) Už tento týden má být ve vládě zpráva o mé cestě do Evropského parlamentu. Tam budu mít zřejmě zásadníprojev, který si také musím zavčas napsat. V tomto případě bych ovšem chtěl od MZV mimo standardníchpodkladů zavčas (!) na papíře (!) ministerskou představu o tom, co bych tam měl říkat. MZV si totiž tuto cestusamo vymyslelo a samo navrhlo. (…)6) Projev do Thajska jsem nenapsal, trochu pro časovou tíseň, hlavně však vinou nedobré psychofyzické kondicepo večírku Na slamníku, který byl jinak fajn a měl pro mne značný smysl. (…)

(23. 1. 1994)(…)1) Podařilo se mi (velmi se tomu divím) napsat tři textíky: projev při jmenování rektorů, projev do Thajska aprovolání ke Dni divadla. Všechny tři mají společné to, že pospíchají. Proto bych prosil hradní spolupracovníky,aby si už v pondělí udělali čas, projevy prostudovali a opatřili poznámkami, které bych mohl v úterý zpracovat.(…)

(5. 2. 1994)(…)3) Na Hrádečku chci napsat hlavně projev pro Evropský parlament. Nevylučuji, že bych ho četl anglicky, kdyby bylvčas přeložen a M. ho se mnou secvičila. (…)4) Druhé téma, které jsem nakousl a kterému bych se nějakou formou (článek?) také rád věnoval, je volebnísystém do vyšších samosprávných celků. K tomu bych potřeboval, kdyby dr. Ch. vymámila z dr. K. kdysi slíbenouexpertizu. Zadání zní asi tak: krajská zastupitelstva by měla mít mezi patnácti a třiceti členy (podle počtu obyvateldaného kraje). Rád bych věděl, zda jde zastupitelstva zvolit podle kombinovaného systému navrženého dr. K.kdysi pro volby parlamentní. Mělo by to jít, každý kraj by se jen musel rozdělit do příslušného počtujednomandátových obvodů, které by byly – počítám-li dobře – asi třikrát menší než volební obvody do Senátu. Toby znamenalo skutečně dobrou možnost osobní vazby mezi voliči a zastupiteli. (…)

(17. 2. 1994)1) S koncepční, politickou a organizační přípravou cesty, jakož i s jejím průběhem jsem nadmíru spokojen. Cestaměla to, co vždy žádám, tj. ideu, etiku, architekturu, styl, poselství atd. Do jejího zákulisí a útrob jsempochopitelně dostatečně neviděl, nicméně se mi jevila jako velmi dobře zorganizovaná a perfektně klapající.Předčila svým významem a průběhem všechna má očekávání. Opakuji tedy svůj dík a uznání všem pracovníkůmKPR, kteří se o to zasloužili, nebudu svou chválu dál rozvádět a zaměřím se už jen na některé drobnosti, k nimžmám přece jen kritické výhrady, anebo které jsou aspoň předmětem mého vnitřního tázání.2) S každým dalším členem výpravy se cesta pochopitelně komplikuje. Proto si kladu otázku, zda nás nebylo

moc. Zároveň ale nepřicházím na nikoho, kdo byl zbytečný. Pan S. a pan Š. tvořili můj politický doprovod, uvšeho byli, vše zapisovali, o všem mohou vydat svědectví. Stašek byl duší výpravy jako hlavní – ne-li jediný –znalec světa, který jsme navštívili. Pan Š. se staral o tisk jako tatínek, což všichni ocenili. S. se staral o mne. Zprotokolu byli tři.Někdo říkal, že přesně tři byl ten pravý počet, který byl zapotřebí, někdo měl naopak pocit, že by stačili protokolářidva. Nedovedu to posoudit. Iva se starala o Olgu, dvě překladatelky byly nezbytné, dva doktoři prý také (i když jási stále myslím, že by to zastal jeden).3) Součinnost s ministry a jejich doprovody nechám raději na ústní rozpravu. Kočárník a Sabela udělali mnohopráce a nic nekomplikovali, ti byli bez problému. Co dělali jejich pomocníci, nevím, ale třeba něco důležitéhodělali, rád tomu budu věřit. Se Zieleniecem to bylo komplikovanější. Politicky se mi s ním spolupracovalo dobře, ksebemenšímu tření nedošlo, naopak jsme se dobře doplňovali. Ale jinak hrál dost dvojsmyslnou roli (zákulisnípomlouvání všech lidí z KPR, drobné podrazy, záhadná role jeho doprovodu, jeho občasná nasranost z toho, žeje v mém stínu, jeho malá komunikativnost, boční pokusy o své zviditelnění atd. apod.). Ba dokonce bych řekl, žese v zákulisí snažil mít nedobrý vliv na Kočárníka a Sabelu (v tom smyslu, aby mi dělali naschvály i oni a aby i onibyli naladěni proti KPR).4) Na recepci u thajského předsedy vlády byla celá vláda, vedení parlamentu, celý diplomatický sbor, veleníarmády, nejvyšší soud, bankéři, podnikatelé atd. atd., zkrátka všichni, co v té zemi něco znamenají. Přesto jsemsi všiml, že Češi stáli a mluvili hlavně s Čechy. To je velmi nevhodné, ba téměř buranské. Kdokoli z KPR se budecítit touto poznámkou dotčen, protože se tam bavil taky s Thajcem, nechť dotčen není, výjimky potvrzují pravidlo,jistě to neplatí absolutně, ale já měl prostě tu smůlu, že kam mé oko pohlédlo, tam se uprostřed desítek Thajcůbavil Čech s Čechem, nestál-li úplně sám. (…)6) Jak všichni víte, jsem hospodský člověk, jsem na všechno zvědavý, nic mne nešokuje. Proto když jsem kráčeltou slavnou avenue v Bangkoku, kterou všichni znáte, mne velmi bolelo srdce, když jsem míjel erotické uličky.Jak rád bych se tam jednou v životě podíval! Ale věděl jsem, že jsem hostem krále, že král je informován okaždém mém pohybu a že si to prostě nemohu dovolit. Proč o tom ale mluvím: nepovažuji za šťastné, že téměřcelá má delegace v čele s ministrem financí zmíněná místa navštívila (…) a že se tam navíc nechalavyfotografovat. (…) Co si o tom myslí thajský král, nevím. (…)

(21. 2. 1994)(…)5) Neměl jsem psychofyzickou sílu napsat projev do EP. Nicméně poctivě jsem si přečetl vše, co jsem k tomudostal. Z různých rad a námětů mi vychází celkem dost jasně, co by v projevu mělo být: Evropa jako politickárealita, která hledá nový (nenásilný) způsob svého bytí. Západ a Východ. Duchovní (netechnokratická) stránkaintegrace. Problém je v tom, že přesně o tomhle jsem psal a mluvil už mnohokrát. Nevadí to? Dále mám dotaz:lze přednést i některé náměty? Četba všech dokumentů ES i EU mne totiž přesvědčila o tom, že to je nesmírněsložitý a nepřehledný balík, samé administrativní ptydepe, kterému rozumí jen profesionálové, nikoli občané.Přímo to volá po tom, aby vznikla nějaká jednoduchá Charta EU a její jednoduchá přehledná ústava, které by tenbalík jaksi zaštítily či zastřešily (nikoli měnily), prostě by z toho udělaly srozumitelnou věc. Rovněž mne napadlo,že na rozdíl od jiných velkých evropských říší minulosti nemá EU svou jasnou a jedinou hlavu, v důsledku čehožse jeví jako amorfní potvora, složená z mnoha různě propletených institucí a orgánů. Potřebovalo by to evidentněfunkci prezidenta (když už to nemůže být císař), který by mohl být čistě reprezentativní, ale který by byl zřetelnýmpunktem celé struktury. Navrhnout ho může Evropská rada a volit Evropský parlament. EU bude útvar spíškonfederativní, ale i takový útvar má mít svou jasnou hlavu, svůj nejvyšší bod. EU má samé kolektivní orgány acirkulující funkce, úkaz to typický pro země před rozpadem (Jugoslávie). Možná se nehodí, abych takové úvahyrozvíjel, zmiňuji se o tom jen proto, že mne to napadlo. Ať tak či onak, musíme se o tom před příštím víkendem,kdy to už musím napsat, ještě poradit. (…)

(27. 2. 1994)1) Přikládám projev do Evropského parlamentu. (…) Uzávěrka eventuálních připomínek je v pondělí odpoledne,abych je mohl v pondělí večer případně vtělit do textu a definitivní text poslat v úterý ráno na Hrad. (…)5) Ještě k cestě do Říma a Štrasburku: od začátku jsem si představoval, že půjde o malou pracovní cestu,žádnou monstrózní státní návštěvu, a že se vejdeme všichni i s několika novináři do challengeru. Trochu jsem bylzaskočen, když jsem zjistil, kolik nás jede a že zase poletíme tou velkou potvorou. Přikývl jsem, co jsem měldělat, když už bylo rozhodnuto a když mi navíc bylo vysvětleno, jak je účast všech nezbytná. Teď se to už asizměnit nedá, přiznávám se však otevřeně, že mi to čím dál víc vrtá v hlavě. Musíme se jednou naučit létat vmalém počtu! Například na ten D-Day rozhodně chci letět jen challengerem a s minimální delegací. Míspolupracovníci by měli asi umět plnit různé funkce najednou, měli by být zaměnitelní, měli by se střídat a ti, kteříněkde byli, by měli podávat vyčerpávající písemné informace všem ostatním, aby suma získaných zkušeností sestala majetkem všech. Čím je větší výprava, tím víc má práce sama se sebou a tím víc dalších lidí potřebuje – atím víc to ovšem taky stojí. Čekám, že vláda, která mne, jak známo, příliš nemiluje, dříve či později začne navelikost mých výprav upozorňovat. (…)

(Washington 9. 4. 2005) Včera jsem sledoval v televizi pohřeb papeže. Byla tograndiózní a dojemná podívaná. S papežem jsem se znal, ba troufám si říct, že jsme byli

přátelé, a snad právě proto jsem nebyl schopen nad jeho smrtí nějak zvlášť truchlit. Přímofyzicky jsem totiž cítil, že s velkým mírem v duši odchází tam, kam – jak věděl – míří: dodobrých končin. Amerika je ovšem trochu zvláštní země. Je velmi pobožná a zároveň snese,aby přenos papežova pohřbu byl přerušován reklamou, mnohdy přímo ztělesňující to, co onpo celý život kritizoval. Opravdu těžko jsem to chápal, trpěl jsem tím stále víc, až jsemposléze televizi raději vypnul.

S kým a jak jste v letech před rokem 1989 o politice diskutoval a kdo byl vašímnejvětším oponentem? O čem jste se nejvíce přeli?

V československé antitotalitní opozici, to znamená především v Chartě 77, byli lidénejrůznějších orientací, od trockistů přes reformní komunisty, různé typy socialistů, ty,kdo se hlásili k liberalismu, křesťanské demokracii či konzervativismu, až po mnoho lidí,kteří se odmítali přihlásit do jakéhokoli hotového politického šuplíku. Všichni spolusamozřejmě debatovali, začasté velmi ohnivě, ale fascinující bylo, že existencespolečného nepřítele a společného antitotalitního programu založeného na ideji lidskýchpráv vedla k tomu, že v určitých základních věcech táhli všichni za jeden provaz. Typolitické debaty tedy nikdy nevyvolávaly mezi jejich účastníky nějakou antipatii,nepřátelství nebo dokonce potřebu spolu bojovat. Mám například v dobré pamětinekonečné politické spory dvou snad nejaktivnějších a nejtěsněji spolupracujícíchchartistů, katolického konzervativce Václava Bendy a velkého levičáka Petra Uhla: bylyvítanou a někdy i docela napínavou dekorací mnoha našich disidentských schůzek čivečírků. Já sám jsem míval obvykle sklon dělat jakéhosi advokáta diaboli, tedy snášetargumenty spíš v neprospěch toho, kdo byl právě v přesile, než naopak.

(Washington 9. 4. 2005) Přede dvěma dny tu byl na pracovní návštěvě nový ukrajinskýprezident Juščenko. Byl jsem pozván na jedno větší setkání s ním, velmi vřelé, kde jsem mělspatra promluvit. Řekl jsem zkráceně to, co si už delší dobu myslím: po pádu komunismu,respektive totalitního systému komunistického typu, nastala ve většině zemí bývaléhosovětského bloku určitá přechodná fáze, kterou by bylo možné pracovně nazvatpostkomunismem. Je to doba bezprecedentně rychlé a masivní privatizace, nesevřené ještěpevným a dobře osvědčeným právním rámcem, na které se samozřejmě významně podílíbývalá komunistická nomenklatura či dřívější komunistické podnikové managementy. Tymají příslušné informace a kontakty (ti, kteří byli zcela mimo, je pochopitelně mítnemohou), což z nich tvoří jádro či aspoň vlivnou část nové podnikatelské třídy. Jde o lidi,kteří vědí, že demokracie znamená svobodu projevu a politického sdružování, nicméněvelmi obratně dokážou dát těmto svobodám určité limity. Systém, k němuž tíhnou, není pakvpravdě otevřený, spíš má tendenci se uzavírat do sebe. Propojuje se nenápadně mocekonomická s mocí politickou i mediální a vzniká cosi, co jsem kdysi nazval mafiánskýmkapitalismem nebo co by se dalo nazvat též mafiánskou demokracií. (Odkazuji naZakariovo rozlišování demokracie a svobody nebo na Popperovy analýzy otevřeného auzavřeného politického systému.) V každé zemi, která se zbavila komunismu, má tentopostkomunismus jinou podobu, ale málokteré se úplně vyhne. Jak ovšem léta plynou adorůstají nové generace, začíná veřejnost s takovýmto stavem věcí ztrácet zvolnatrpělivost. Až se jednoho dne vzbouří. A pak přichází jakási druhá generace revolucí nebo –přesněji – dohra revolucí původních. Nejde už o účtování přímo s komunismem, ale spíš sjeho následkem – postkomunismem (v tom smyslu, jak tu o něm mluvím). A tak jako mátento postkomunismus v každé zemi trochu jinou podobu, dost se navzájem liší i následné

vzpoury proti němu: jednou mohou mít podobu překvapivého přesunu voličských hlasů(slovenské účtování s mečiarismem), jindy pokojného tlaku lidových demonstrací (Gruzie,Ukrajina). Zvláštní význam ukrajinské oranžové revoluce není ovšem jen v tom, že seodehrála v tak velké a důležité zemi bývalého sovětského impéria a nutně znamenáinspiraci pro četné další země dosud trápené postkomunismem, ale v něčem možná ještědůležitějším: tato revoluce zřejmě dala odpověď na stále ještě otevřenou otázku, kde končíjeden z velkých civilizačních okruhů dnešního světa (tzv. Západ) a začíná okruh druhý (tzv.Východ, respektive Euroasie). Vzpomínám si – a při setkání s Juščenkem jsem se o tomzmínil –, jak se mne kdysi ptal jeden významný americký politik, kam patří Ukrajina. Měljsem dojem, že patří k tomu, co nazýváme Západem, ale neřekl jsem to; řekl jsem, že to jevěc, o které musí rozhodnout Ukrajina sama. To celé ovšem vyžaduje malé vysvětlení: kdyžse dnes řekne, že někdo patří k Západu, zní to jako mírná pochvala, řekne-li se naopak oněkom, že patří k Východu, zní to jako mírný odsudek. To celé je ale typický projev západnípovýšenosti. Patřit k Východu není žádná hanba, podobně jako příslušnost k Západu neníautomaticky přednost. Soudobý globální svět má prostě naději na dobrý a mírový životmimo jiné jen tehdy, bude-li založen na naprosto rovnoprávné spolupráci různých velkýchnadnárodních či regionálních celků, definovaných civilizačně, historicky, kulturně igeograficky. Nevyhnutelným předpokladem takové spolupráce ovšem je jasná shoda v tom,kde ten či onen z těchto okruhů začíná či kde končí, zkrátka jasná shoda o jejichvzájemných hranicích. Jedině jasně ohraničené a definované entity mohou vskutkupartnersky a tvořivě spolupracovat; jakákoli nejasná či rozmazaná či sporná hranice můžebýt v budoucnu – podobně jako v případě národních států v minulosti – jedině zdrojemnestability, napětí a posléze i válečných konfliktů. Proto si myslím, že tvorba novéhosvětového politického řádu vyžaduje zvláštní pozornost k problému hranic jednotlivýchcivilizačních okruhů, k problému, který může být řešen jen tehdy, přestanou-li se jedni, timomentálně bohatší, považovat za lehce nadřazené těm druhým, momentálně chudším. Atím se vracím k Ukrajině: po pádu železné opony se celá střední Evropa, ale i Balkán,přihlásily k Západu. Bylo to nepochybně rozhodnutí správné, vyrůstající z dobréhopochopení vlastní historie a kultury. Kde však tento Západ, definovaný hodnotově, ale igeograficky, končí na východní straně? Jak může s kýmkoliv dalším smysluplněspolupracovat, když nemá jasno o vlastních hranicích, tedy v podstatě o své identitě?Oprávněný pocit, že je nutné se zřetelně shodnout na vzájemných hranicích nově seutvářejících nadnárodních politických entit – a tím i hranicích eventuálního rozšiřováníjejich struktur a organizací –, byl zřejmě v pozadí otázky, kterou mi onen americký politikkdysi položil. Pohled na mapu a do dějin sice jasně říká, kam Ukrajina patří, ale já jsem siskutečně myslel, že rozhodující slovo musí říct ona sama. Teď ho tedy – k mé radosti –řekla. Patnáct let poté, co se zhroutil starý světový pořádek.

V době po návratu z vězení, tedy po roce 1983, jste dostával jednu prestižnícenu za druhou: ve Spojených státech Cenu Obie za hru uváděnou mimoBroadway, v roce 1986 Cenu Erasma Rotterdamského, v roce 1989 Mírovou cenuněmeckých knihkupců na Frankfurtském knižním veletrhu atd. Nezačal jste míttehdy obavy, že se stáváte spíš politickou ikonou než spisovatelem? Že vás Západsvými odměnami vlastně vyhání z umění do politiky?

Jen pro přesnost: Cenu Obie jsem dostal dvakrát už v šedesátých letech, tedy v době,kdy jsem určitě žádnou „ikonou“ být nemohl. Připouštím, že později, to znamená v době,kdy jsem byl ve vězení nebo po mém návratu, mohly být různé doktoráty a ceny, kteréjsem dostával, spíš než výrazem obdivu k mému dílu projevem respektu k něčemu, co

bych nazval svým příběhem: byl jsem vnímán jako někdo, kdo neslevil ze své pravdy, bylochoten jít za ni do vězení, tam odmítl nabídku k emigraci, pak se vrátil a pokračovalpřesně v tomtéž, co dělal předtím – to je přece hezký a navíc velmi srozumitelný příběh.Mohu se tomu usmívat a stokrát si myslet, že nejsem tak hezký jako můj příběh, a žetudíž své ceny nesbírám úplně zaslouženě, zároveň ale musím uznat, že to je vlastně mocdobře, je-li takovýto příběh vůbec spatřen, respektován a odměněn! Jednak to je kobecnému prospěchu – jako způsob stvrzování určitých hodnot či měřítek, respektivesmyslu určité práce –, jednak to znamená velmi konkrétní podporu této práce, která jedík tomu brána stále vážněji; kdoví, zda bych bez mezinárodního zájmu své vězení vůbecpřežil, anebo zda bych si nemusel místo pěti let odsedět patnáct. Něco trochu jiného bylopokračování mého příběhu: nejvíc doktorátů a cen jsem dostal až v době svéhoprezidentství. Tehdy se můj příběh sklenul a uzavřel opravdu téměř pohádkovým, ne-lidokonce kýčovitým způsobem: český Honza – ačkoli mu všichni říkali, že to nemá cenu –tak dlouho bušil hlavou do zdi, až zeď opravdu spadla a on se pak stal králem a kralovala kraloval a kraloval dlouhých třináct let. Ano, tato „pohádkovost“ mohla samozřejmězpůsobovat, že jsem se těšil a těším většímu obdivu, než si zasloužím, ale ani tomu bychse neposmíval. Vždyť proč by opravdu neměly být vyzdviženy právě takové happy endy?Což to nemůže být zdrojem naděje i pro jiné, kteří se pádu zdi ještě nedočkali? Jaképocity z toho mám já, není přece důležité. A ještě něco: ty ceny jsem vnímal mimo jiné ijako určitá pohlazení, která vyvažovala to nekonečné a neviditelné a vyčerpávajícítrápení, jež se skrývalo za prezidentskou částí mého příběhu.

Byl jste vícekrát navržen na Nobelovu cenu za mír. Zamrzelo vás vnitřně, že jsteji nikdy nedostal?

Každý skutečný muž je aspoň trochu ctižádostivý. Myslím, že bych lhal, kdybych setvářil, že mi bylo úplně jedno, jestli tu cenu dostanu. Samozřejmě by mne to potěšilo.Nezájem či pohrdání by mohly být jen projevem velké pýchy. Vzpomínám si například,jak mi bylo protivné, když Jean-Paul Sartre odmítl přijmout Nobelovu cenu za literaturu.Možná mu křivdím, ale já to tehdy cítil jen jako takový varietní způsob hry na rebela. Vdobě komunismu by ta cena bývala značně posílila náš boj, to je zřejmé. V doběprezidentství bych ji ale přijímal s určitými rozpaky. Myslím si totiž, že politici vefunkcích jsou povinni usilovat o mír a lepší a spravedlivější svět, jsou za to tak říkajícplaceni, a že lepší je, když tu cenu dostává někdo, kdo o něco dobrého usiluje, aniž to jejeho povinnost, a mnohdy tím i hodně riskuje. Takové lidi a jejich zápas toto oceněnívždycky i konkrétně posílí, není tedy jen odměnou za minulost.

(Washington 11. 4. 2005) Máme pronajat hezký domeček v Georgetownu. Téměř každývečer tu zajdeme do nějaké hospůdky, včera jsme v jedné byli s Madeleine, která bydlí zarohem. Předtím jsme byli u známých, kteří mají krásný dům uprostřed divoké přírody hnedza Washingtonem, ještě předtím jsme byli s Martinem Paloušem, mým dávným kamarádema nyní českým velvyslancem v USA, na neuvěřitelném nedělním náboženském setkání. Bylitam jen černoši, tvořili skvělou komunitu, nádherně zpívali a v jakémsi extatickém stavukomunikovali zřejmě nejen s křesťanským Pánembohem, ale skrze něj snad se všemibožstvy, jaká kdy člověk měl. Atmosféra přátelské soudržnosti, vzájemného respektu asolidarity byla fascinující. Vůbec se mi ale po několika dnech ve Washingtonu zdá, že tujsou lidé celkově na sebe daleko hodnější než u nás. Jsou trpěliví (ty hodiny, co vydrží v dobědopravní špičky sedět pokorně za volantem, aby popojeli o několik metrů!), ohleduplní(charakter společnosti se pozná podle chování řidičů k chodcům; pamatuji, jak v Moskvě

považovali řidiči chodce za hmyz, který buď uskočí, nebo je přejet), usměvaví, vlídní,chápaví, mají hladkou plet, jsou pěkně ostříhaní, je vidět, že mají čas o sebe pečovat, všichnise navzájem zdraví a hlavně – jsou pracovití. Ti lidé tu pracují opravdu celý den. Po 11. záříse tu zřejmě všechno velmi zpřísnilo, člověk všude naráží na byrokracii, formuláře, policejníkontroly, prohlídky zavazadel atd., ale co je nejzajímavější: vůbec nikdo proti tomunereptá, jak by tomu bylo u nás, všichni to nejen chápou, ale dokonce přijímají – aspoň jakse mi zdá – jako službu své vlastní bezpečnosti. Policista je u nás – patnáct let po pádutotalitního systému a konci policejního státu – pořád podvědomě vnímán jako nepřítelobčana; tady ho lidé vnímají daleko víc jako svého ochránce.

Jako disident jste psal o tom, jakou nedůvěru v lidech sovětského blokuvyvolává samotné slovo „mír“, natož vazba „boj za mír“. To byl pro Západ hodněprovokativní názor, a přesto jste obdržel prestižní mírovou Cenu Olofa Palmeho.Ani to vám nepřipadalo podezřelé?

Naopak! Byl jsem rád, že mé tehdejší úvahy byly naprosto přesně pochopeny. Kritikatupého totalitního zneužití slova mír není přece výrazem nechuti k míru, ale jen nechutike lži a podvodu.

(Washington 11. 4. 2005) Centrum tohoto města mi něčím připomíná starověký Egypt:jako tam stavěli ohromné pyramidy na památku svých faraonů, mají i tady někteřínejvýznamnější američtí prezidenti své velké památníky. Středoevropanovi, tradičněnepatetickému, ba antipatetickému, to může připadat docela legrační, v jádře to je alehezké: společnost tím dává najevo, že má nějakou historii a ví o ní, že si jí váží, že sipamatuje, kdo tuto historii pomáhal tvořit. K tradičnímu americkému demokratismu(všichni sem kdysi přišli se stejně velkým uzlíčkem, tedy bez apriorních výsad) zřejmě patříi určitá úcta k politickým autoritám, ať už jako k funkcím, či osobnostem. I když i tady, jakvíme, lze politiky včetně prezidenta pěkně honit. Méně mého obdivu sklízí historizujícíarchitektura některých vládních budov. Jsou to nenápadité repliky antiky, náležitě zvětšené(připomene to Felliniho zvětšovací oko) a náležitě bezduché. Moderní architektura tu jevelmi pestrá: lze tu zahlédnout krásné budovy i absolutní betonovou nudu.

(15. 3. 1994)1) Nejprve malá informace o mém zdravotním stavu: celou sobotu, neděli a pondělí jsem nebyl schopen nic dělat,ba ani číst. Jen jsem spal, potil se, případně sebou mrskal na posteli a civěl do stropu. Měl jsem též hrůzyplnéhorečné sny, například že mne S. vyzval, abych ihned rezignoval na prezidentskou funkci, neboť jsem urazil šestsousedních zemí. Dnes, tj. v úterý, se poprvé cítím celkem normálně, a tak začínám zvolna ouřadovat. Zatímjsem obsáhle mluvil s panem S., s nímž jsem se domluvil na určitých věcech. Mimo to jsem telefonoval HonzoviRumlovi, abych se dozvěděl, co provedou s Žirinovským. Odpověd' mne uspokojila. Kdyby chtěli novináři znátmůj názor, prosím nevydávat stanovisko bez konzultace se mnou.2) V době, kdy jsem nebyl schopen nic dělat, ba ani číst, jsem občas trochu přemýšlel (ve chvílích relativnělepších). Přemýšlel jsem o některých konkrétnostech, ale hlavně o čemsi, co by se dalo nazvat koncepcí méhoprezidentství na nejbližší měsíce, respektive na tento rok. A usoudil jsem, že z neurčité a různotvárné masy méhočinění by se měly pravidelně v různých podobách vynořovat některé priority, jakási má „prezidentská témata“. Zdáse mi totiž, jako by mé prezidentování bylo – lze-li to tak říct – „málo tematické“. Příliš jsem objektem dění, tak čionak na toto dění reagujícím, málo jeho subjektem. (…) Cítím prostě potřebu se konkrétněji politicky profilovat akonkrétněji profilovat i svůj způsob a styl prezidentování. S prvním rokem jsem spokojen, ale jen za jednohopředpokladu: že to nebyl ukázkový rok toho, jak míním až do konce prezidentovat, ale že to byl rok přípravný.Zabydloval jsem se v novém státě, v novém postavení prezidenta, v nové politické situaci, hledal jsem své místona slunci, pokoušel si vykolíkovat své teritorium a v neposlední řadě jsem se zbavoval špíny, kterou na mne vdobě neprezidentství nacákal provládní tisk. (…)3) (…) b) Proto cítím potřebu vytipovat si témata a pravidelně – velmi variabilním způsobem! – se k nim vracet.Další možná „prezidentská témata“ z oblasti vnitřní politiky: energetika. Cítím tady jednu velkou absurditu:budujeme Temelín, abychom měli více energie – a přitom chceme snižovat energetickou náročnost výroby.

Budujeme Temelín, aby mohla být utlumována těžba hnědého uhlí a likvidovány tepelné elektrárny – a přitomtěžba vesele pokračuje, nikdo nic neutlumuje, utlumovací plány jsou minimální, tepelné elektrárny nikdonelikviduje. To by chtělo objektivní analýzu, nejen ze zdrojů ministra Dlouhého, ale i ze zdrojů zelených iniciativ.Chceme do NATO, tvrdíme, jak je důležité nabídnout světu akceschopnou armádu – a přitom je armádapsychologicky zatlačována na periferii života (přísaha smí být pouze v polích za městem, jako bychom se zaarmádu přímo styděli). Čili: nenavštěvovat jen generální štáb, ale pořádat i krátké přepady jednotek. Teď mámejednu rotu kousek od Sarajeva. Není to přímo výzva k tomu, abych ji tam na půl dne navštívil? Dřív než serozhoupe Zieleniec či Baudyš? „Prezidentská témata“ existují pochopitelně i v zahraniční politice. Vyjmenuji je jenheslovitě: od roku 1989 se souvisle zabývám tím, čemu se říká evropská architektura či nový evropský pořádek.Měl jsem na to téma desítky významných projevů, naposled v Evropském parlamentu. Vždy to bylo ale do značnémíry dílo náhody: jednou mne pozvali do velení NATO, jindy do amerického Kongresu, jindy před parlamentníshromáždění RE nebo na její summit, byl jsem na dvou summitech KBSE, mluvil jsem na pražském setkání Radyministrů KBSE, na konferenci o evropské konfederaci atd. atd. atd. Vždy jsem mluvil o tomtéž tématu, ale vždyvlastně jen proto, že mne stát někam vyslal nebo že mne někam pozvali (i to vystoupení v Evropském parlamentubyl nápad MZV!). Neměli bychom se tohoto „prezidentského tématu“ zmocnit aktivněji sami a vymýšlet mi takovýprogram, který by je systematicky rozvíjel tak říkajíc v dramaticky koncipovaném čase, nikoli jen v čase, který běžíkolem nás a poskytuje příležitosti? (…)4) O občanské společnosti mluvím odnepaměti, o neziskovém sektoru také, o decentralizaci také, o možnostibombardovat srbské pozice mluvím přes rok, všichni byli proti, teď jsou všichni pro, dokonce ten útok bude mít zanásledek skutečné příměří, nikdo si ale nevzpomene, že tu je někdo, kdo to předvídal.(…)

(17. 4. 1994)(…)4) Někdy v brzké době (ještě před velkovévodou) bych měl rád poradu s panem D. (případně s dalšímizainteresovanými, například s Olgou) o jídle, servisech, příborech, způsobech servírování atd. na Hradě. Poněkolika letech domácích i zahraničních zkušeností mám dojem, že mám k tomu co říct. Jen namátkově: čímvzácnějším a neobvyklejším jídlem nás chtějí uctít, tím víc to je zcela bez chuti, takže člověk vůbec neví, co jí.Nebo jiná věc: množství krásných stříbrných příborů prý nějaká babka na Hradě hlídá ve skříni a odmítá vydat kpoužití, takže jíme při hostinách tím, co nám vkus či nevkus toho či onoho interhoteliéra určí. Atd. atd. atd. (…)

(9. 5. 1994)(…)6) Proč mi počítač dělá pokaždé jinak vzdálené řádky? (…) Proč si občas nějaký text tak zamiluje, že ho tisknepořád dokola a nelze mu v tom zabránit? (…)8) Definitivní skladbu své delegace a doprovodu do Rumunska, Bratislavy, na D-Day, do USA v červenci i doUSA v září chci podrobně a přesně uzavřít na nejbližší programové schůzi, aby bylo všem delší dobu dopředujasné, kam jedou a kam nejedou. Mám k tomu své dotazy. (…)

(7. 6. 1994)(…)3) (…) OZP prosím, aby napsal děkovný dopis anglické královně i francouzskému prezidentovi. Královně a vezvláštním dopise Majorovi lze připomenout, že mi oba slíbili, že udělají vše pro to, aby královna příští rok přijela,že jim to tedy ještě i touto formou připomínám a že se těším, že to dobře dopadne. (…)(…)5) Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět. (…)

(11. 9. 1994)(…)8) Kalvoda slíbil, že mi jeho úřad napíše různé podklady (argumenty) k projevu v parlamentu, týkající se smyslureformy veřejné správy, její ideje, její nutnosti. Kalvoda nebývá vždy nejspolehlivější, proto je třeba to nenápadněpřipomínat a urgovat. (…)9) Ještě ke složení mého doprovodu do USA: a) Svého času mi T., byť nerad, slíbil, že se mnou může jet jenjeden pistolník. Teď říká, že musí být nejméně dva. Dobrá, nechť jsou tedy dva. Bude-li jedním z nich on, velmi touvítám. Ale nemůže být navíc, aby byli celkem tři. To by bylo v rozporu s celou koncepcí minimalizovanéhodoprovodu. (…)

(23. 10. 1994)1) Je neděle 12.00, já už chvíli sbírám síly k napsání projevu k 17. listopadu, čtu si poznámky, které jsem dostal,přemýšlím o tom, jak to pojmout, a je mi čím dál jasnější, že to musí být setkání se studenty jako takovými, anikoli s mládeží obecně. Nejen proto, že mi to zavání komunistickým klišé (naši mladí, naše mládež, budoucnostnároda, ČSM, Svaz mladých, Mládež vede Brno atd. atd.), ale především proto, že mi to znemožňuje obrátit se kaspoň trochu konkrétní komunitě a mluvit o smyslu vzdělanosti, o tradicích studentských rebelií, tradici 17.listopadu atd. apod. Pořád bych do toho musel zaplétat i „naši dělnickou mládež“ a upadlo by to posléze dobanality. Učně mohu oslovit jindy. Píšu o tom teď hlavně proto, že už zřejmě začíná zvaní. Nechť tam je párskautíků, pár sokolů, ale snad i pár studentů z roku 1939, nicméně hlavní publikum by měli být vysokoškoláci (asnad určitá menší skupina středoškoláků). Den mládeže se mi pořádat nechce, nevím, jak bychom zvali mládež

jako celek a proč bychom dělali jakýsi Den mladých 17. listopadu, když to je Den studentstva.2) Během víkendu byly některým z vás doručeny nové verze projevů k 28. říjnu, k starostům a na kongresu Penklubu. V pondělí dopoledne je poslední šance k tomu, abyste provedli či navrhli eventuální drobné úpravystylistické či jiné. Ve 12.00 by měla být definitivní uzávěrka všech těchto tří projevů. Dál už do toho vrtatnemůžeme. Něco se tam jistě najde, já sám už vím přinejmenším o jednom slově, které bych ještě škrtl (28.říjen), a o dvou větách, které se mi zdají být nepřehledné. Věnujte tedy tomu, prosím, prioritní pozornost. (…)

(30. 10. 1994)1) Posílám projev k 17. listopadu. Nejsem s ním zcela spokojen, zdá se mi být trochu kostrbatý, málo apelativní.(…) Uzávěrka připomínek v pátek v poledne, neboť v sobotu to budu definitivně redigovat. (…)

(27. 11. 1994)1) Splní-li dr. Kalvoda svůj slib, dojde mi v pondělí od něj kurýrem dopis, v němž mne bude informovat o návrhumin. Zieleniece, abych dal jednou provždy generální zmocnění vládě k sjednávání mezinárodních smluv, a budese mne tázat na mé stanovisko. Je s ním domluveno, že mu obratem po kurýrovi sdělím stanovisko negativní (ons ním souhlasí). Byla by tím problematizována ústava, protože trvalým delegováním prezidentské kompetence navládu bych kladl otázku, proč tuto kompetenci ústava přímo nepřiřkla vládě. Prosím, aby tento dopis někdo začalhned připravovat. Před odesláním stačí se mnou text telefonicky zkonzultovat, pak ho lze vytisknout na mnoubianco podepsaný papír, který přikládám, a poslat kurýrem Kalvodovi.2) (…) e) Od pátku 9. do úterý 13. chci být zašit a absolutně ničím nerušen v Lánech, abych se mohl v klidusoustředit na psaní novoročního projevu. Jindy na to čas prakticky nemám. Rád bych, kdyby v té době byl někdoz mých spolupracovníků dosažitelný v Praze a mohl jsem mu případně průběžně posílat jednotlivé verze kokamžité konzultaci. Číst by to snad mohlo i pár lidí mimo Hrad. Musí to být prozatímní vyvrcholení mých projevůz poslední doby – a to chce delší soustředěný čas. Absolutně ničím bych tedy neměl být v té době rozptylován.(…)3) (…) c) Měl bych se v Domečku neoficiálně sejít ještě před Vánocemi s Kalvodou a Luxem, dlouho jsme seneviděli, s Kalvodou jsem o tom mluvil a velmi o to stojí. Byla by to schůzka analogická loňské (rovněž jsme sesešli před novoročním projevem a já trochu připravoval jeho příznivé přijetí). Zdá se, že frekvence styků sKlausem roste a není vyvážena styky s jeho koaličními partnery. d) Na pivo mne opakovaně zve Miloš Zeman.Dříve či později se tomu nevyhnu, ale to by šlo snad domluvit až na leden. (…)

(11. 12. 1994)Posílám první náčrt novoročního projevu, který se mi dnes s obzvláštními porodními bolestmi podařilo vypotit. (…)Uvítám konkrétní zásahy do textu, škrty, změny formulací, doplňky. Doprovodnými esejemi a zdůvodňovánímsvých připomínek se mí rádci trápit nemusí. Rovněž bych uvítal, kdyby se podařilo, ne-li všechny, tak aspoňněkteré připomínky sjednotit. Velmi by mi to usnadnilo práci, protože nejhorší je uskutečňovat paralelně mnohovzájemně nekompatibilních připomínek. Vím, že to je občas stylisticky kostrbaté, jakékoli pročištění jazyka tedyuvítám. Uzávěrka by měla být v pátek, abych v sobotu mohl dělat definitivní redakci. (…)

(25. 12. 1994)(…)3) Upozorňuji, že v březnu mám mít zásadní projev v parlamentu a že by bylo dobré, kdyby mi už teď začal úřadshromažďovat podklady. (…) Celkově jde o to, aby tak jako novoroční projev byl krůčkem dál od projevu k 28.říjnu, byl projev v parlamentu zase krůčkem dál od projevu novoročního. (…)7) (…) Ještě k těm zákonům: schválí-li je parlament v původní podobě, je třeba říct, že to nechápu jako svouprohru, protože právo vracet zákony nechápu jako tenisový zápas. Já se chovám v souladu se svým svědomím acitem pro spravedlnost a jde mi o to vyjádřit svými činy názor hlavy státu. Bude-li tento názor přehlasován,skláním se před kolektivním rozumem parlamentu, který zrcadlí kolektivní rozum veřejnosti. Mou povinností jevšak jít, jeví-li se mi to jako nutné, i proti tomuto kolektivnímu rozumu s tím, že zvítězí-li on, budu jeho rozhodnutíjako demokrat plně respektovat. (…)

(29. 12. 1994)(…)4) Co se Hovorů týče (…) rád bych se věnoval tématu urbanismu, zachování charakteru měst, metodologickýmpostupům při soutěžích na exponované domy a podobným věcem. Ať i ta historie s Four Seasons má svou tečku(tím spíš, že Koukal zcela zfalšoval obsah našeho rozhovoru) a ať se má témata dramaticky vracejí, střídají aproplétají. (…)

(Washington 11. 4. 2005) Zjistil jsem, že v mém maličkém počítači, s nímž neumímpořádně zacházet, se skrývá neuvěřitelných několik tisíc stran pokynů, které jsem od roku1993 až do konce svého prezidentství v roce 2003 psal – většinou o víkendu – svému úřadu.Trochu to byl takový můj malý deníček. Rozhodl jsem se, že některé ukázky z těchtodávných pokynů zamontuji do této knížky, možná to o prezidentském životě v Čechách

řekne víc než lecjaká dodatečná reflexe. Výběr to bude velmi těžký, protože jen těžkodokážu odhadnout, co je důležitější a co méně, co je ještě živé a co je už jen nekonečnánesrozumitelná nuda, co vlastně z důvěrných instrukcí pro několik spolupracovníků ještěsnese kniha a co už nesnese. A tak z nich asi nakonec vyberu docela náhodně. V zájmusrozumitelnosti je tu a tam zřejmě nepatrně upravím. Možná jsou v nich věci zajímavější,historicky důležitější, napínavější, nevím, nedokážu to posoudit. Ale musím se doznat kdvěma základním dojmům z četby těch dávno a narychlo psaných instrukcí či výkladůurčených pouze a jen mým nejbližším spolupracovníkům: 1. Zjišťuji, což je povzbudivé, žejsem si vlastně vždycky myslel v podstatě totéž a usiloval – jak úspěšně, to je jiná věc – otytéž věci. 2. Dodatečně začínám lépe chápat jednu z prvních otázek pana Hvížďaly, kteráse týkala nevděčnosti. Když teď vidím a zpřítomňuji si, kolik tisíců různorodých jednáníjsem jako prezident vedl, kolik starostí a příprav každé z nich znamenalo, kolik věcí jsemmusel a chtěl promyslet a co nejrůznějších otázek – od zcela zásadních týkajících sebudoucího uspořádání světa až po zcela titěrné týkající se třeba skladby příborů čizasedacího pořádku při nějaké oficiální večeři – jsem musel zodpovídat, napadá mne, že tovšechno nejen nikdy nikdo nedocení, ale že o tom vlastně už dnes vůbec nikdo neví. Jakkrásné je proti tomu být třeba spisovatelem! Za pár týdnů něco napíšete a je to tadynavěky! Co zbude po prezidentech či předsedech vlád? Jakási zmínka v učebnici,nepochybně popletená. Škoda, že ty pokyny nemám od počátku, to znamená od roku 1989.Psal jsem je i tehdy, nejspíš jsou asi rozptýleny mezi mými tehdejšími spolupracovníky,nepátral jsem po nich, třeba ještě někdy odněkud vyplavou.

Politika pracuje s personifikací: Západ již měl k rozrušení totalitníhosovětského impéria papeže z Východu, dělníka z Polska a teď potřeboval „třetíhokrále“ do hry, intelektuála, který za svou víru trpěl celkem pět let ve vězení. Tentoosud byl pro Západ, kde něco takového není možné, fascinující. Tohle všechno jstepřece musel vědět a tušit, a přesto jste nabízenou roli přijal, i když skrývalamnohá nebezpečí. Neměl jste pokušení se i vůči Západu zachovat jako rebelant,tedy odmítnout roli, kterou pro vás začal psát někdo jiný?

Dělal jsem vždycky to, co jsem považoval za správné, nikoli tedy to, co mi někdopředpisuje. Ostatně nevím vůbec o tom, že by mi kdokoli cokoli předepisoval. Vím jen otom, o čem jsme už mluvili: že můj „příběh“ nesl určité rysy mravoličné pohádky a žemohl jako takový na sebe poutat větší pozornost, než bych si přál nebo než bylopřiměřené. A co se týče kritiky Západu: nepotřebuji Západ kritizovat kvůli nějaké„vyváženosti“, tedy abych demonstroval svou nezávislost; tou jsem si jist a nemusím jitedy demonstrovat. Západ a vůbec soudobou civilizaci se snažím podrobovat kritickéreflexi už velmi dlouho, nevede mne k tomu ale nic jiného než snaha říkat pravdu aupřímná starost o to, kam lidstvo směřuje.

(Washington 12. 4. 2005) To mi připomíná jednu mou nedávnou zkušenost: měl jsemprojev v Paříži pro představitele největších nadnárodních korporací, skutečné vládcesoučasného globálního světa. Napsal jsem si velice ostrý projev, v němž jsem velmikritizoval chování globálních korporací, jejich bezohlednost, unifikaci světa,všudypřítomnou diktaturu reklamy a zisku atd. atd. Před projevem, který jsem četlanglicky, jsem byl nesmírně nervózní, protože jsem se bál, že mne vypískají nebo že všichnina protest odejdou. Stal se pravý opak: velmi pozorně mne poslouchali a po projevu jsemměl ohromný aplaus, posléze ve stoje. Jsou tři možnosti, jak to vysvětlit: 1. Netleskali tomu,

co říkám, ale mé osobě, nebo přesněji oné „ikoně“, o níž mluví pan Hvížďala, to znamenámému lehce pohádkovému životnímu příběhu s pozoruhodným happy endem. 2. Tleskalisami sobě, totiž nekonečnosti své moci a velkorysosti, které jim umožňují najmout si taktoostrého kritika vlastního počínání a ještě mu vzdát hold, a tím vlastně nejelegantnějšímmyslitelným způsobem znevážit jeho úvahy. 3. Vůbec nevylučuji, že mi tleskali prostě proto,že se mnou souhlasili a byli rádi, že to někdo řekl za ně. Svým konáním totiž mnozí z nichmožná nevyjadřují svůj skutečný názor na svět a na to, jak by měl rozkvétat, ale jsou jenvlečeni gigantickým „samopohybem“ soudobé civilizace, proti němuž se sice neodváží nicříct, protože by tím mohli riskovat svou existenci, ale o jehož dvojsmyslnosti velmi dobřevědí.

Přejděme k některým konkrétním událostem z druhé poloviny osmdesátýchlet: poprvé od srpna 1969, kdy jste mluvil k dělníkům v Ostravě, jste veřejněvystoupil před svými spoluobčany 4. září 1988 v Lipnici, kdy vás na pódiumtamějšího folkového festivalu přizval jako „nahodilého diváka“ moderátor JanRejžek. Jak na tuto událost vzpomínáte?

Byl to od Jarmily Polákové a od Jana Rejžka odvážný nápad a já si nejprve v šatněověřoval u všech účinkujících, že jim to nebude vadit. Snadno je za to tehdy mohlstihnout docela přísný trest, například zákaz vystupování na veřejnosti. Všichni s tím alesouhlasili, což samo svědčilo už o určitém pohybu ve společenském klimatu. Lidé mnetehdy asi neznali podle obličeje, ale zřejmě znali dobře můj hlas z cizích rádií, jakož i můjosud a mé názory. Jinak si neumím vysvětlit veliký aplaus, který následoval po mémpříchodu na scénu. Kus toho aplausu ovšem patřil asi i organizátorům festivalu za jejichodvážný nápad.

Dne 21. října 1988 uvedlo brněnské Divadlo na provázku v rámci „scénickéhočasopisu“ Rozrazil č. 1 vaši hodinovou hru Zítra to spustíme, samozřejmě bezuvedení autora. Jak jste tuto událost prožíval?

Rozrazil č. 1 bylo zvláštní publicistické pásmo, které v Divadle na provázku chystali kblížícímu se sedmdesátému výročí vzniku Československa. Petr Oslzlý, můj přítel adramaturg divadla, mne tehdy požádal, abych do Rozrazilu něco napsal. Vymyslel jsemsi, že napíšu jakousi scénickou rekonstrukci toho, co asi prožíval či mohl prožívat jedenze zakladatelů Československa Alois Rašín v noci před vyhlášením naší samostatnosti.Tu hru divadlo nastudovalo, aniž se kdo dozvěděl, že jsem ji napsal já, uvedlo ji a krátcepo premiéře, 28. října, tedy v den onoho zaokrouhleného výročí, ji hrálo v Praze. Měljsem na pražské představení jít, ale nedostal jsem se tam, protože jsem byl po celé dvadny v rukách policie. Slyšel jsem jen, že představení mělo úspěch a že za okny divadla bylběhem představení slyšet hlukot obrněných aut jedoucích zasahovat proti neoficiální avíceméně spontánní demonstraci, kterou si to výročí připomínali někteří občané. Takžejsem tu hru viděl až po naší revoluci, jejíž přípravu ostatně – jak se později ukázalo –lecčíms mohla připomínat. I toto představení bylo výrazem velké odvahy a i onosignalizovalo, že se ledy budou brzy lámat.

(22. 1. 1995)Napsal jsem první skicu německého projevu. Prosím, aby to bylo urychleně rozdáno všem obvyklým hradnímposuzovatelům i dalším expertům (včetně Gruši) a aby byly pokud možno do příštího víkendu shromážděny jejichpřipomínky. Jako obvykle bych uvítal, kdyby nešlo o obsáhlé komentáře, vysvětlování smyslu připomínek amikroeseje na okraj tématu, ale o konkrétní textové návrhy, jak obsahově text zpřesnit, doplnit, vyvážit, obohatit ajak mu dodat větší stylistické elegance (bonmoty vítám). Chce to podle mého názoru větší švih, údernost, určitou

vzletnost (jakou měl například můj projev při návštěvě Weizsäckera v Praze), já toho nebyl schopen. Je jiná doba,jsem otrávenej z toho, jak mi všechno různí negramoti zkritizují, ztrácím suverenitu a při přemíře projevů mimožná taky trochu vysychá inkoust v peru. O to víc práce pro mé konzultanty. Sejde-li se mnoho vzájemněnekompatibilních připomínek, prosím někoho, například pana K., aby se je pokusil přebrat a ujednotit. (…)

(29. 1. 1995)1) Děkuji panu K. za poctivé zpracování připomínek k projevu. Na první pohled vypadá nová verze, kteroupřikládám, skoro stejně jako verze předchozí. Je to však matoucí dojem. Se zapracováním připomínek jsem sihrál 16 hodin čistého času!!! Byla to práce nepoměrně těžší než projev napsat. Snažil jsem se přihlédnout kevšemu. Přesto spousta připomínek zůstala neuskutečněna a spousta se v textu objevila v modifikované podobě.Proč jsem jednotlivé připomínky nezapracoval, bych byl schopen obsáhle zdůvodňovat, ale snad to nenízapotřebí. Kdybych otrocky uskutečnil všechny navržené opravy, vznikl by – mimo jiné – absurdní hybrid bezkompozice, stylu, melodie. Ale vše podstatné jsem snad v určité míře zohlednil. (…)2) Dopis Herzogovi: Vážený pane prezidente, jak jsme se domluvili, zasílám Vám text své přednášky o česko-německých vztazích. Přednášku přednesu 17. února v aule pražské Karlovy univerzity, která toto mé vystoupenípořádá společně s Bertelsmannovou nadací. Mělo by to tedy navazovat na linii zásadních vystoupení, kteráuniverzita občas pořádá, a zároveň na linii bertelsmannovských „Řečí o Německu“. Česká televize bude můjprojev přímo přenášet a lze očekávat, že projev vyvolá značnou pozornost českých a asi i německýchsdělovacích prostředků. Jeho smyslem je určitým zásadnějším vystoupením zahájit novou etapu česko-německého dialogu a spolupráce, které se dostaly v poslední době do jakési poněkud ospalé fáze. Zdá se mi, žek takovému oživení je vhodná doba, neboť v Německu skončil volební rok a blíží se padesáté výročí konce druhésvětové války. Mám – podobně jako další čeští ústavní činitelé – v plánu i další akce (návštěvy, přijetí apod.),směřující k oživení našich politických vztahů. Možná se Vám bude zdát můj projev v některých místech trochutvrdý či ostrý (zvlášť ve věci sudetoněmeckých nároků), ale prosím, abyste pochopil situaci, v níž se ocitám:politické síly i veřejnost mne obviňují, že svou omluvou za odsun jsem probudil sudetoněmecký revizionismus, avytýkají mi, že má omluva byla hrubou politickou chybou. Já si to samozřejmě nemyslím, ale cítím, že když jsemřekl jednoznačně (a proti mínění většiny naší společnosti!), co si myslím o odsunu, musím přinejmenším stejněrazantním tónem odmítnout sudetoněmecké nároky, které jsou tu sledovány s neobyčejně nervózní pozorností (aněkteré strany se dokonce snaží svým antisudetoněmectvím získávat přízeň voličů). Mimo jiné: myslím, že jsemVám říkal o tom, že jsem v roce 1991 vyvinul velmi odvážnou iniciativu, směřující k částečné nápravě toho, cozpůsobil odsun, a že to byla německá vláda, která na tuto iniciativu nereagovala. Teď už by bylo něco takovéhonemyslitelné: natolik se změnila situace (hlavně v důsledku stupňujících se a stále hlasitějších požadavků vedenílandsmanšaftu, ale i z jiných důvodů). Budu Vám velmi vděčen, když si můj projev pozorně přečtete, promyslíte apřípadně mi dáte i nějakou formou zprávu o svém názoru na něj ještě dřív, než bude pronesen. Jak jistě chápete,je to celé důvěrná věc jen mezi námi dvěma. Pokud byste se rozhodl na můj projev, až bude prosloven, i nějakveřejně reagovat, byť třeba polemicky, uvítal bych to, protože by to byla jasná známka, že je obnoven věcnýdialog. Těším se na Vaši připravovanou neoficiální návštěvu u nás a srdečně Vás zdravím. Váš Václav Havel.3) Až bude pan S. mluvit se S., nechť mu podstrčí i mou zprávu o Osvětimi – jako gesto mé dobré vůlespolupracovat s ministerstvem. Text musí OZP asi trochu zredigovat a dát mu příslušnou ambaláž (nevím jakou).Zpráva o jednáních v Osvětimi (tajné!). Sám od sebe mne vyhledal pan Holbrooke, kterého jsem předtím neznal,a měl se mnou asi půlhodinový důvěrný rozhovor. Ujistil mne svou úctou, řekl, že zná mé projevy a články,omluvil se, že nebyl na obědě u Kissingera, a sdělil mi toto: USA mají eminentní zájem na tom, abychom se brzystali členy NATO, a chápou, že to je strategická nutnost. V půli roku se o tom začne jednat uvnitř NATO a koncemroku by mohlo začít jednání s námi. Mají prý bezvýhradnou podporu GB (to odpovídá tomu, co mi říkal svéhočasu Major), menší podporu Francie a hlavní překážku vidí v Německu. Ptal jsem se ho, zda má pocit, že Němcipodporují naše členství v EU proto, že v něm hrají dominantní roli, a nepodporují členství v NATO, protože tamhrají hlavní roli USA, a Němci by rádi bezpečnostní pořádek ve střední Evropě dělali sami, respektive v kooperacis Rusy, bez asistence USA. On mi řekl, že přesně tak se mu to jeví, a ptal se, zda mám na to nějaké důkazy. Jářekl, že přímé důkazy nemám, Kohl mne dokonce utvrdil o své podpoře našeho vstupu do NATO před vstupemdo EU, že však z různých náznaků, způsobu chování německé politiky atd. lze takový pocit získávat. Řekl, že teďhodně záleží na nás a na mně speciálně: máme prý vyvíjet na Němce soustředěný tlak, neboť na nich to teďvíceméně záleží. Členství v EU vidí jako věc dlouhodobou a strategicky snad i méně důležitou, členství v NATOpovažuje naopak za zásadní úkol této doby. (…)

(25. 2. 1995)Vážení kolegové, přečetl jsem si vaše připomínky k první (nedopsané) verzi svého parlamentního projevu. Děkujivám za ně, ale zároveň vám upřímně sděluji, že jestli jsem se tři dny trápil s psaním projevu, pak – kdybych chtělvšem vašim připomínkám vyhovět – bych se trápil dalších deset dní. Rád bych, ale kde bych ten čas vzal? Párvěcí, které jste mi navrhli, jsem provedl, většinu však bohužel nikoliv. Z různých důvodů. Například: vašepřipomínky si protiřečily. Všichni jste doporučovali osobnější a víc esejistický tón na úkor přehledu resortů, téměřvšichni jste však zároveň upozorňovali na resorty či témata, o nichž nemluvím a mluvit bych měl. Mnohé vašepřipomínky, uskutečněny, by text rozšířily, ačkoli všichni doporučujete jeho zkrácení. Mnohé by porušily styl, tónči jakous takous myšlenkovou architekturu či myšlenkovou souslednost projevu. Osobnější, beletristické či lehceprovokativní věci jste škrtali, zároveň jste mi ale doporučovali lehčí, osobnější a razantnější (provokativnější) notu.Atd. atd. atd. Zkrátka a dobře: k čemu jsem byl v omezeném čase a za popsaného stavu věcí schopenpřihlédnout, k tomu jsem přihlédl, projev je dopsán a prozatímně zredigován, radikálně lepší už nebude (kdo znás si vlastně vymyslel, že mám napsat „zprávu o stavu Unie“? Nebyl jsem to, panebože, já?). (…)

(6. 3. 1995)(…)3) Měl jsem v plánu v pondělí (až budu v Holandsku) nechat ten projev doručit premiérovi. Neměl by čas předemna něj veřejně reagovat, zároveň by to ale bylo gesto, které by snad mohlo vést k tomu, že na to bude psychickypřipraven a nebude se při mém čtení příliš ošklíbat do kamer. Když ho dopisem předem trochu vystraším,neuškodí to: při čtení to pak pro něj nebude takový šok. Pokud to nestihne v pondělí večer před úternímvystoupením přečíst, je to úplně jedno. Sám akt zaslání předem snad přece jen trochu změkčí jeho reakcí. (…)5) Ještě k těm řádům: prosím OVP, aby začal zvolna připravovat náš seznam těch, kteří by měli být 28. říjnavyznamenáni. Nevím přesně, kdo už řád dostal za federace a kdo nikoliv. Musíme mít svůj seznam zavčas,abychom byli připravenější než Tollner, který dříve či později za námi přijde s (předběžnými) návrhyparlamentními. Nesmí se zapomenout na různé oblasti vědy, odboje proti nacismu i komunismu (Čermín atd.),novinářství (Tigrid!, Ducháček in memoriam, Medek, nedostal-li už řád, atd.). A ovšem umělci: Kundera,Škvorecký, Hrabal, Forman, Chytilová, Boštík, Bauch, Pištěk, Šimotová, Juráček, Voskovec a Werich inmemoriam?, Čestmír Kafka, Mikuláš Medek, Kohout??? atd. atd. atd. A sportovci: Navrátilová, Lendl a tak. Tyhlepřespolní bude třeba zavčas pozvat! (Bude to těžké hlavně s těmi, co byli někdy komunisty, ale trochu jít protipřevládajícímu politickému mínění jsem připraven.) (…)

(16. 4.1995)1) Nejprve stručná zpráva o mně: první dva dny Velikonoc (pátek a sobotu) jsem prožil dost bídně: vztekal jsemse na celý svět, ať už proto, že nemám žádné Velikonoce a musím pracovat (spolu se sestřičkami na pohotovostia strojvůdci), nebo proto, že mám psát tolik projevů najednou, nebo proto, že mám tak tlusté podklady a vůbectolik víkendového úředního čtiva od vás (cca 300 stránek), nebo proto, že mi nejde tiskárna, bez níž projevyprakticky psát nemůžu, nebo proto, že nemůžu sehnat nikoho, kdo by mi ji opravil, protože všichni jsou na svátkyněkde pryč. Připadal jsem si jako kůl v plotě, člověk podvedený dějinami, které ho obtěžkaly bezpočtem úkolů ateď se baví tím, jak je nezvládá, a chodil jsem tu jako lev v kleci a užíral se zlobou na neurčitou oběť (i kdyžnabízejícím se hromosvodem byl můj úřad). Nakonec se ale situace obrátila k lepšímu: v sobotu večer bylisehnáni lidé, kteří mi aspoň trochu dali tiskárnu do pořádku, a já začal v neděli (tj. dnes) ráno konečně pracovat.Výsledky vám posílám: 1. Zredigovaný projev 5. května. Stačí rozluštit mé vpisky a hezky velkým písmem opsat.2. Projev ke starostům. Není to nic zvláštního a jakékoli vylepšení uvítám. (Proč tam nebudou primátoři? Neměloby se to spíš jmenovat sjezd vesnic?). 3. Projev v NATO. Ten mi připadá docela dobrý, prosím proto provádět jennepatrné retuše, zlepšující ho věcně i stylisticky. Opravy přehlédnu ve středu, ihned se to musí dát překládat,abych se příští víkend mohl učit anglické čtení!!! Podaří-li se mi napsat ještě projev na 8. května, přiložím ho ktéto zásilce, nepodaří-li se mi to, přivezu ho, doufám, ve středu. Pochybuji velmi, že stihnu ještě napsatBarcelonu, mám zcela pitomou ztrátu dvou dnů. (…)6) Při plánování mého programu je třeba počítat i s tím, že tu a tam potřebuji také čas na přípravu setkání anávštěv (Kučma, švédský král apod.). Podklady musím mít včas, ne až pár minut před danou událostí, kdyobvykle nemám čas do nich ani nahlédnout. (…)11) Někdy musí být schůzka o řádech! Mám různé tipy, parlament už uzavřel své návrhy, chci to nějak vyjasnit as parlamentem sladit své představy. (Voskovec, Werich, Vančura, Valenta, Josef Čapek, Bass, Kundera, Forman,Zenkl, Feierabend, Navrátilová, Lendl, Čáslavská, Tigrid, Medek, Ripka, Stránský, Kilián, Haken, Beňačková,Suk, Trnka, Hrabal, Škvorecký, Chytilová, Juráček, Boštík, Kafka, Šimotová, Bauch, kard. Tomášek, kard.Trochta, Wichterle, Hejdánek, Váchal, Zrzavý, Tichý, Halas, Holan, Kolář atd. atd., někteří možná už dostali,nepamatuji si to.) (…)14) Pana M. prosím, aby zjistil, proč nešla papežova návštěva ještě do vlády a kdy tam půjde, a výsledek svéhošetření zavolal kardinálovi. Ten mi totiž volal a žádal mne o vysvětlení. Bojí se, že všechny náklady bude musetplatit církev. (…)

(23. 4. 1995)(…)6) Dozvěděl jsem se od pana D. předběžné složení delegace do Moskvy. Velmi se mi líbí, že delegace je malá.Chybí tam sice nějaký „politický“ spolupracovník, který by mi radil, nastanou-li nějaké politicky delikátní situace,nicméně v tomto případě tu roli může zastat velvyslanec. Rád bych co nejdřív dostal ke schválení složení svévýpravy do Monsu, Londýna, maďarské Litomyšle a Harvardu. (Včetně novinářů.) Obvykle se to dozvídám až vdobě, kdy už nelze nic měnit.

(13. 5. 1995)1) (…) V pátek jsem nalezl náš dům krásně vyzdoben květinami. Nicméně ihned jsem se z té krásy přestal těšit,neboť jsem si nutně musel položit otázku: vyzdobily mi hodné hradní květinářky dům ilegálně? Anebo dostanu vpondělí od SPH fakturu na 10 000 Kč? Kdybych si měl každý týden platit takto bohatou květinovou výzdobu,určitě bych se dříve či později rozhodl dávat raději příslušné částky nějakým potřebným útulkům a koupit si občasjednu či dvě obyčejnější kytky v květinářství. Anebo: B. a J. mi říkají cosi o tom, jak je obtížné, aby mi paníOušková prala košile, jak moc má práce a jak málo má peněz, respektive jak se všichni snaží tento velký problémřešit. Dávejte, proboha, paní Ouškové to, co si za své dokonalé žehlení zasluhuje, dávejte jí to z peněz mých,státních, obecních, sponzorských či jakých chcete, ale neptejte se mne pořád na něco či nevyčítejte mi něco! Apokud je ten problém opravdu neřešitelný, řekněte mi to a já si najdu jinou pradlenu, i když žádná na světě nenípochopitelně tak dokonalá jako paní Oušková. Anebo: Olga žije v jakési symbióze se zahradníky a se skleníky,

dodává jim exotické sazenice, oni jí pěstují jakési rostliny, a teď se náhle dozvídám, že tato symbióza je ilegální!Anebo: je mi vysvětlováno, že své popsané či zahozené papíry, plné státních tajemství, si mám drtit, ale žedrtičku mi Hrad nemůže půjčit a že mám tedy všechny papíry pečlivě shromažďovat na tajném místě a jednou začas je tajně vozit do hradních drtiček. Jenomže já opravdu tady nejsem někomu pro blázny! Atd. atd. atd. atd.Zajisté chápete, že když jsem těmito pseudoproblémy zaměstnáván daleko víc než třeba historickým česko-německým narovnáním, mám právo se rozčílit! Vyřešte to zkrátka, jak chcete, a mne do toho už laskavěnezatahujte! A ještě něco: vysvětluje-li si SPH zákon tak, že se o mne nesmí starat, nebydlím-li v její rezidenci,pak se jí ptám, zda pociťuje nějakou odpovědnost za můj pobyt v její rezidenci. Pakliže ano, ptám se jí, kdy minahradí vše, co mi bylo v rezidenci, kterou spravuje, ukradeno (90 000 Kč v hotovosti, televize, rádio, diktafon,magnetofon, nová žehlička atd.). A tím s tímto tématem navždy končím. (…)2) Připomínám, co jsem předběžně už projednával s L.: prosím ho, aby v pondělí ráno pozval na odpoledne ksobě ruského velvyslance, aby vzápětí volal MZV a sdělil mu, že bude odpoledne mluvit s velvyslancem a žežádá poslední a přesné informace o údajném defilé ruských hrdinů genocidní čečenské války před mými zraky.Na základě získaných informací (a po eventuální konzultaci s MZV) nechť zformuluje mé stanovisko (dotaz?podivení? protest? rozhořčení?), telefonicky ho se mnou zkonzultuje, posléze přetlumočí velvyslanci a hned potédá do ČTK. (…)10) Ze zpráv, které jsem právě viděl, vyplývá, že Rusové zahájili ihned po příměří kvůli výročí mohutnou ofenzivuv Čečensku. Je to svinstvo, a proto navrhuji, aby L. to, co řekne Lebeděvovi, doplnil o moji naléhavou výzvuJelcinovi, aby okamžitě zastavil vojenské operace. Nemá ta výzva mít formu dopisu? Nemám ten dopis předatosobně?11) Mluvil jsem s královnou Sofií o španělské návštěvě. Hrozně se oba těší, chtějí vidět památky a kypící život,chtějí se mnou do hospody. Juan Carlos není tuctový král, který si jen vyvaluje zadek na trůně. Navrhuji protonadstandardní režii: druhý den ráno letadlem nebo helikoptérou do Telče, prohlídka zámku a procházka ponáměstí, pak letadlem či helikoptérou do Krumlova, tam oběd (Růže je hnusně zařízena!), prohlídka města azámku, pak návrat do Prahy. Večeře v Rudolfově galerii, ale plné malých kulatých stolků, svíčky, intimníosvětlení, plno. Nějaké kratičké představení či koncert před večeří či po ní. V Rudolfce? Ve Španěláku? V Domědětí? Prohlídka Hradu. Nešlo by mu dát Řád bílého lva? Samozřejmě Nerudovka a Karlův most. Byli tu zaHusáka, šel jim mráz po zádech, chtějí vidět změny, které se tu udály. Po večeři hospoda, něco kypícího životem,například ta hospoda, kde jsme byli s Andulkou. Plná normálních hostů! Přesně do takové plné hospody mne vzalJuan Carlos na Mallorce! Prosím tedy o brzkou a zvláštní péči této návštěvě věnovanou. Rád se brzy účastnímkratičké předporady. (…)

(24. 6. 1995)(…)8) (…) c) Institucionální změny v OSN a EU. Obé se stane na podzim aktuální, uvítám proto nějaké náměty čipodklady. (Má představa o institucích EU: prezident jako symbolické ztělesnění jejích idejí, bez velkýchpravomocí. Dvoukomorový parlament, „sněmovna lidu“ – tj., co dnes existuje, tedy přímá volba, počty podle počtuobyvatelstva atd. – a „sněmovna národů“ s paritním zastoupením států jako v Senátu USA, za každý stát dvavážení členové jeho parlamentu, tedy nikoli přímá volba. Komise jako čistě odborný exekutivní orgán bez velkýchpolitických pravomocí, u něhož nezáleží na státní příslušnosti, ale jen na odbornosti. Evropská rada: tři druhyhlasování: jednomyslné o úplně zásadních věcech, většinové /počet hlasů podle velikosti států/ ve střednědůležitých věcech /výsledek závazný pro všechny/, hlasování, jehož výsledek je závazný jen pro ty, kteří chtějí,tedy možnost výjimek. Dále: cosi jako ideová Charta EU. Potom cosi jako její ústava, to znamená spojit všechnydokumenty, jimiž se řídí, od římské smlouvy až po Maastricht 1 a Maastricht 2 do jediného nového a obecněsrozumitelného textu. To, co dnes platí, je srozumitelné jen malé skupině expertů.) (…)

(24. 7. 1995)(…)17) Ministr Zieleniec mi slavnostně oznámil, že mne bude doprovázet na cestě do OSN. Je to zřejmě výsledekvelkého vnitřního zápasu, jakož i tlaku jeho okolí (víme, jak nerad se mnou někam jezdí, aby nemusel být v mémstínu). Prosím pana D., aby zavčas zajistil velké letadlo, ale to dobré, nikoli to pitomé. (…)

(10. 8. 1995)(…)1) Na základě podkladů od S. jsem načrtl pro jeho privátní potřebu návrh česko-německé deklarace. Spíš nežprezidentský vstup do celé věci to je jen literární pomoc příteli. Žádal mne, abych nic z toho nedával nikomu číst anikomu o tom neříkal. Jeho opatrnost začínám chápat. Jeho zakázku jsem splnil a svůj textík mu poslalspeciálním kurýrem přímo do ruky. (…) Ale o celé věci prosím nikde nemluvit, kdyby se kdokoli nepatřičnýdozvěděl, že na tom participuji, mohlo by se to celé zhroutit. Stačí si všimnout novinových dohadů o tom, kdo jevyjednávačem atd. atd. (…)

(3. 11. 1995)(…)7) Souhlasím s tím, že 28. říjen dopadl dobře a že všichni, kteří se o to zasloužili, zasluhují uznání. Znovu jimtímto děkuji. Souhlasím ale zároveň se všemi drobnými kritickými připomínkami V. a pana Š. Zvlášť mne mrzelo,že v sále byly prázdné řady (neviděl jsem to). Jako vždy i tentokrát jsem několikrát před tím varoval a prosil panaD., aby se domluvil s určitým množstvím spřátelených návštěvníků recepce a zaměstnanců KPR, aby byli laskavě

v záloze a v případě potřeby v poslední chvíli zaplnili prázdné židle v sále. Nevím, proč se to nestalo. (…)

(26. 11. 1995)(…)5) Ještě k Japonsku konkrétněji. Nevím, co si vzít s sebou, netuším, zda tam je sto stupňů pod nulou či stostupňů nad nulou, nevím, jak mám být oblečen k císaři, jak na projev, zda se mohu a mám někdy během dnepřevlékat, zda mám mít všude jen černé šaty, nebo někde i šedivé či jiné, zda mám mít něco sportovnějšího, jakékabáty, pokud vůbec kabáty, zda smoking i tam, kde je psán společně s tmavým oblekem. (Nevím ostatně imnoho jiných věcí, například jak velká je večeře u předsedkyně sněmovny a kdo tam bude, zda se koná jen kvůlimně, zda tam mám přípitek či nikoliv, čeho se mají týkat různá interview, co dělá Wieselova nadace, co se hodíříct po udělení ceny, za co ta cena vlastně je atd. atd. Tyto konkrétnosti jsou pro mne důležitější než leckteráministerská informace, například o tom, kolik má Japonsko čtverečních kilometrů.) (…) Abych se v Japonskutřeba nedozvěděl, že k císaři nesmím jinak než v žaketu, který náhodou mám, i když jsem ho ještě nikdy na soběneměl. (…)

(17. 12. 1995, a)(…)10) Viděl jsem v pátek večer nové osvětlení Hradu. Doufám, že to nebylo definitivní! Mělo to totiž dvě vážné vady:1. Osvětlení bylo stále ještě (zvlášť ve srovnání se sv. Mikulášem) málo teplé, i když bylo o něco lepší neždosavadní „neon“. 2. Daleko vážnější závadou bylo však něco jiného: zelená a žlutá dávají dohromady, jakznámo, fialovou. Proto se zelený palác šlechtičen stal hnusně fialovým, cukrkandlovým, jako by byl součástíneobyčejně kýčovitého dortu. Tak to nemůže zůstat! Sklidili bychom obecný posměch!

(17. 12. 1995, b)K mému velkému překvapení se mi v sobotu večer (za čtyři hodiny) podařilo napsat nenapsatelné, totiž novoročníprojev! (…)

(Washington 12. 4. 2005) Dnes v noci mne najednou přepadla zimnice, měl jsem teplotu,bylo mi opravdu špatně. Docela mne to vyděsilo, protože by nebylo dobré, kdybych tadyonemocněl hned několik dní po našem příjezdu. Každá banální viróza totiž může být promne osudová, hned je z ní zápal plic a s ohledem na to, že mám kus plic pryč a ještě nějakézamotané vzduchové trubice, lze se pak nadít čehokoliv. Už jsem několikrát takhle umíral,ale vždycky mne z toho nějak dostala především Dáša. Ten stav před virózou či chřipkou čiangínou je vždycky krajně nepříjemný, vyznačuje se totální ztrátou energie a vůbec chutido života. Té mám tak jako tak každé ráno dost málo, ale přistoupí-li k tomu ještě tentostav – jak tomu bylo dnes –, je to vskutku zlé. Nechtěl jsem vůbec vstát, musel jsemzmobilizovat všechnu svou vůli. Dost o svém celkovém stavu přemýšlím a mám k němuvelmi rozporuplný vztah. Na jedné straně vím, že jsem docela unavený starší člověk, kterýby měl právo jen tak odpočívat, na druhé straně na to vždycky znovu zapomínám, chovámse jakoby nic a do něčeho se vrhám. Dnes máme večeři na velvyslanectví pro některédřívější americké velvyslance v Praze, kteří tam dělali moc dobrou práci a kteří chtějídobrým věcem pomáhat i teď.

Dne 21. února 1989 jste byl opět odsouzen. Tentokrát zněl rozsudek na devětměsíců nepodmíněně. Lišil se v něčem průběh vyšetřování, soudu a vězení odvašich předešlých zkušeností s represivními složkami komunistické moci?

Myslím, že toto mé zavření zasluhuje zvláštní pozornost, protože vypovídá mnoho odějích, které předcházely naší revoluci. V lednu 1989 bylo dvacáté výročí sebeupáleníJana Palacha. Tehdejší mluvčí Charty 77 měli u pomníku svatého Václava, nedalekomísta, kde se to stalo, položit květinky. Já jsem se rozhodl postávat na chodníku a zdálkyto pozorovat, abych v případě, že policie nějak zasáhne, mohl o tom včas podat zprávupřátelům a zahraničním médiím. Policie skutečně zasáhla, ale udělala to tak neobratně,že probudila zájem kolemjdoucích, který záhy přerostl ve velikou spontánní manifestaci.Já to celé zpovzdáli fascinovaně pozoroval, ačkoli jsem věděl, že mne dříve či později

mohou zatknout. Pak jsem přece jen z Václavského náměstí odešel, abych mohl podatzprávu. Lapili mne až cestou domů, nesmyslně mne odsoudili na základě falešnýchvýpovědí, a tím celým významně přispěli ke změně poměrů u nás; působilo to téměř jakosabotáž. Hned se totiž zvedla velká vlna protestů, a to nejen ze zahraničí, ale i doma:petiční archy za moje propuštění už téměř masově podepisovali i zdejší „povolení“umělci, především divadelníci. To režim zřejmě neočekával a byl tím velmi zaskočen,protože nevěděl, co s tím: jednotlivé disidenty není problém zavřít, ale zavřít všechnyznámé herce? Toho se už nemohli odvážit. Mimo jiné: této velké podpoře bych se tehdyasi netěšil, kdybych byl nějaký disidentský fundamentalista, který pohrdá všemi, kdo setak či onak přizpůsobují poměrům nebo nějak proplouvají. Ničím takovým jsem alenebyl, s povolenými divadelníky jsem se v rozsahu, v němž to nebylo pro ně přílišnebezpečné, stýkal, a mé absurdní zavření a odsouzení za to, že jsem pozoroval, jakněkdo někam klade fialky, jim už nemohlo být lhostejné. Ve vězení jsem pak byl opravdutrochu zvláštním vězněm, sice přísně izolovaným od ostatních, přísněodposlouchávaným, nicméně těšícím se z velmi opatrného zacházení. Ve srovnání spředchozími pobyty ve vězení to byl téměř odpočinek. Mimo jiné: byl jsem v cele sdvěma pečlivě vybranými komunisty, zavřenými na dlouhá léta za hospodářskoukriminalitu, kteří se báli se mnou vůbec mluvit, aby si nepřitížili. Nakonec byli rádi, kdyžpo mém zvolení prezidentem odešli na amnestii domů.

Z vězení jste byl propuštěn 17. května. V čem se lišila atmosféra před vašímvězením a po něm? Jak se změnila za tuto dobu československá společnost?

Myslím, že se za ty čtyři měsíce změnila víc než v dobách mých předchozích pobytů vevězení za celá léta. Nejen proto, že se mnoho měnilo v sousedních zemích – v Polsku užměla Solidarita velký vliv na moc, v Sovětském svazu byla perestrojka –, ale předevšímproto, že se naše společnost začínala konečně probouzet z narkózy, do níž byla vržena vroce 1968 sovětskou okupací. Mně se zdálo, že tak jako jsme svého času navázali nasolidaritu se zavřenými hudebníky kapely The Plastic People a vznikla z toho Charta 77,měli bychom i teď proměnit solidaritu, které jsem se během svého obskurního případutěšil já, v něco obecnějšího a trvalejšího. A tak jsme po konzultaci s přáteli chartisty i„povolenými“ kolegy z divadel zorganizovali se Sašou Vondrou a Jiřím Křižanem peticiNěkolik vět. Tu pak už podepsaly desítky tisíc lidí a české stanice Hlasu Ameriky aSvobodné Evropy vždy nejméně dvakrát týdně vysílaly seznamy dalších signatářů, cožbyly tehdy jedny z nejsledovanějších rozhlasových relací. Režim se nezmohl na jinoureakci, než že dal v oficiálních médiích velkou publicitu vyjádření několika málo umělců,kteří petici Několik vět odsoudili, což je velmi brzy mrzelo, protože už byli – na rozdíl oddob slavné Anticharty – spíš jen pro smích. Několik vět žádalo velmi stručně obnovuzákladních občanských svobod. Byly to naprosté samozřejmosti, k nimž se hlásí každýcivilizovaný člověk, nicméně skutečné splnění těch požadavků by bývalo znamenalo vpodstatě změnu režimu.

(Washington 13. 4. 2005) Jen pro pořádek: páni velvyslanci jsou připraveni dál pro náspracovat, ten večer tedy dopadl dobře. Ale zpátky k mému vyprávění: jak tak odpovídám naotázky pana Hvížďaly, uvědomuji si, jak moc důležitých věcí jsem zapomněl. Leckdy sipamatuji spíš atmosféry, vůně, bezvýznamné detaily a zapomínám na události veledůležité,jako například na hovory se světovými státníky o budoucím světovém uspořádání. Poklidném studiu různých pramenů bych si jistě leccos uměl vybavit a pomalu o tom psát.Proč ale tak pospíchám? Kam pospíchám? Možná to je jen výmluva, možná nikoliv, ale já seprostě nemohu zbavit pocitu, že už nemám dost času.

Listopadové dny roku 1989 už mířily ke změnám: vás pozval domů EvženErban, vysoký představitel režimu, hudebník Michael Kocáb a publicista MichalHoráček založili iniciativu Most a snažili se zprostředkovat kontakty mezipředstaviteli opozice a premiérem Adamcem a vy jste plánovali demonstraci na10. prosince, kdy se slaví Den lidských práv. Chtěli jste svolat signatáře Několikavět na Palackého náměstí v Praze. Připravený scénář se tehdy objevil dokonce vRudém právu. Vy jste byl na Hrádečku, na chalupě, když 9. listopadu padlaberlínská zeď. Neměl jste přesto tehdy špatný pocit z toho, že Češi zase vyčkávají,jak všechno dopadne? Proč jste se vlastně ukryl na Hrádeček? To skutečně mohlozvenčí vypadat tak, jak to napsal International Herald Tribune, že pražská opozicese „noří v bahně“.

Leckdos v naší zemi se tehdy „nořil v bahně“, opozice se v něm, řekl bych, nořilanejmíň. Vždyť jí vývoj věcí začínal dávat za pravdu, rychle se k ní přidávali další a dalšílidé, byla brána stále vážněji! Já si na tu dobu nevzpomínám vůbec jako na dobu„špatných pocitů“ nebo dokonce „noření v bahně“, ale naopak jako na dobu nebývalehektické práce. Byl to čas už jakési předehry naší revoluce, kdy se začínalo zhodnocovatvše, co jsme dvacet let či déle dělali a o čem nebylo vůbec jisté, že se to někdy praktickyzhodnotí. Pozvání k panu Erbanovi byla sice jen jakási okrajová kuriozita, nicméně i tapřece svědčila o tom, že jsou věci v pohybu. Ostatně i zmíněná iniciativa Most by se ještěo rok dříve jevila jako čiré bláznovství. Zda jsem byl 9. listopadu zrovna na Hrádečku,nevím, hodně jsem se tehdy pohyboval mezi Hrádečkem a Prahou, v Praze jsemvyjednával a na Hrádečku buď psal, anebo měl také jednání, byť třeba v užším kroužku asoustředěnější. Rozhodně jsem se na Hrádečku tehdy, jakož ani nikdy jindy neskrýval,byl by to totiž ten nejhorší možný úkryt. Cítil-li jsem někdy potřebu skrýt se, ať už předstátní policií nebo před celým světem, prchal jsem především z Hrádečku, který byl semnou v obecném povědomí svázán daleko víc než náš pražský byt. Že se československépoměry měnily podstatně pomaleji než poměry v jiných zemích sovětského bloku, jeovšem pravda. Mělo to spoustu důvodů. Především: okupace naší země Varšavskousmlouvou v roce 1968 měla za následek vznik jednoho z nejrepresivnějších anejkonzervativnějších komunistických režimů, takže zatímco jinde už dávno probíhalyrůzné reformy a vanul svobodnější vítr, u nás se tvrdě zavíralo. Společnost bylazdemoralizovaná, nikdo už ničemu nevěřil, každý se bál – na tomto pozadí se ovšemvšechno to, co se dělo během roku 1989 a o čem jsme mluvili, muselo jevit jako velképrobouzení společnosti. Ale nejde jen o to: každá země či národ či komunita má určitétradiční modely chování, jak je vypěstovala historie, a ty se dědí z generace na generaci.K české „národní výbavě“ už tradičně patří určitá zesílená opatrnost, nedůvěra kezměnám, pomalost, neochota k obětem, vyčkávavost a skepse. Možná to souvisí svyhubením či perzekucí české šlechty v 17. století a „plebejským“ pozadím, na němž seformoval moderní český národ. Češi prostě dlouho váhají, čekají na vhodný okamžik, aleto, co potom – pokud možno bez velkých obětí – provedou, stojí za to. Do jisté míry toplatí i o době, kterou se teď zabýváme: naše revoluce sice přišla jako jedna z posledních,ale zato proběhla rychleji než jiné a svým způsobem byla i radikálnější: my jsme přece užneměli žádné „perestrojkové“ nebo reformně komunistické mezihry, ale začali jsmerovnou, po několika revolučních dnech, budovat regulérní demokratickou společnost.Československo bylo také první zemí v celém sovětském bloku, kde se hlavou státu stalskutečný a celoživotní nekomunista, navíc ještě před několika dny přední disident,„hvězda v divadle opozice“.

[2]

(Washington 13. 4. 2005) Tento rok nezačal dobře. Ani pro svět, ani pro mne. Jehopočátek předznamenaly vlny tsunami. Člověk si musel klást otázku: Nechce nám tím našeplaneta něco sdělit, před něčím nás varovat, k něčemu nás vyzvat? Čili: Jde jen o jednu zmiliard kosmických událostí tvořících dějiny světa, nebo jde ještě i o něco jiného? Shodouokolností jsme měli s Dášou v té době nebo krátce předtím být v oněch místech v rámci své„velké asijské cesty“, ale ta musela být přerušena, sotva začala: způsobil to můj pád. Hnedprvní den cesty jsem totiž upadl tak hloupě, že jsem si zlomil krček, důležitou spojku mezikyčlí a pánví, a musel jsem se pohybovat na vozíčku. Stalo se to na Taiwanu, a my tamproto zůstali jen dva dny, abych mohl absolvovat oficiální část programu, a pak jsme sevrátili domů. Měli jsme navštívit několik zemí, veřejné povinnosti byly zkombinovány sodpočinkem či poznáváním světa. Poslední dobou padám často. (Spadl jsem například dnesv noci v našem georgetownském domečku, nic se mi ale naštěstí nestalo.) Zdá se, ženejčastěji padám v Asii. Spadl jsem v královském paláci v Bangkoku (tři zlomená žebra), vjednom přepychovém hotelu v Soulu, před rokem v hotelu v Dillí (tři zlomená žebra).Indický pád zhatil náš první pokus o „velkou asijskou cestu“, tutéž, kterou o necelý rokpozději zmařil pád taiwanský. Uděláme ještě někdy třetí pokus? Nevím. Mé asijské pádymívají velmi podobný průběh: šťastně (aniž bych se dusil) absolvuji mnohahodinový letpřes půlku zeměkoule, ubytuji se, vše si vybalím, připravím věci na druhý den, pročtu sipříslušné podklady, pak si dám dobrou večeři s dobrým vínem a pak ulehám k dlouhému atvrdému spánku, od něhož si slibuji, že vstoupím do nového dne opravdu svěží. Samozřejměsi vezmu nějaký prášek na spaní. Časový posun, změna klimatu, víno, prášek a úleva, že jecesta za mnou, se spojí v určitý typ omámení – a když potom bloudím v noci zcela mineznámým a obvykle velmi rozlehlým prezidentským apartmá a hledám dotyčnoumístnost, stane se to: říznu sebou. Do značné míry tedy za ty pády, které zkomplikujívždycky život mnoha lidem a především Dáše, mohu já sám: všechno beru příliš odpovědně,všechno příliš prožívám a posléze poněkud přehnaně (kombinací nesourodýchinstrumentů) odháním všechny starosti ve snaze důkladně si pročistit mozek. Rok 2005tedy pro mne začal zlomeným krčkem, jízdou na vozíku a pobyty v nemocnici. Předevšímbyl ale jeho začátek ve znamení mé celkově velmi nedobré nálady, neschopnosti soustředitse na kloudnou práci, alarmujícího stupně zapomínání a stále hlubšího pocitu mé celkovénedostačivosti a pochybností o smyslu toho, co dělám, a způsobu, jakým to dělám.

Být disidentem znamenalo kritizovat, ukazovat na rozpory mezi řečeným askutečným, analyzovat falešnost jazyka, mapovat porušování lidských aobčanských práv či organizovat protesty. Šlo tedy spíše o destruktivní činnost.Politik musí sice permanentně něco bourat, ale zároveň silněji a s větší energiíněco nového budovat, mít cíl, představu, kam chce společnost dovést. Kdy jste sitoto poprvé uvědomil?

Nemyslím si, že mé veřejné působení předtím, než jsem přijal politickou funkci, bylojen destruktivní. Mám naopak pocit, že jsem kritizoval a mohl kritizovat jen a jen proto,že jsem viděl, jak je svět kolem mne vzdálen všem mým představám o tom, jak by mělyvěci správně být. Mé představy, zvláště v dětství a mládí, byly nepochybně dost naivní,ale to neznamená, že jsem je neměl. Jsem velmi konstruktivní typ a bořit něco „jen tak“,aniž vím, proč to má být zbořeno, bych neuměl. Když jsem se pak náhle ocitl v politickéfunkci, vůbec jsem si tedy nemusel vymýšlet nějaké politické ideály či cíle; stačilo jenaplikovat to, co jsem si myslel celý život. Jinou otázkou samozřejmě je, jak za toho či

onoho reálného stavu věcí svých cílů dosahovat nebo k nim směřovat. Život je krásnýmimo jiné proto, že je v mnoha ohledech nepředvídatelný, a že tudíž nikdo nikdy není anemůže být kompletně připraven na všechno, co přijde. Musím se usmívat, když tu a tamslyším výtku, že jsme na naši revoluci nebyli připraveni, že jsme neměli napsánu novoudemokratickou ústavu a všechny další nezbytné zákony, že jsme dokonce ani nevěděli,kdo bude čeho ministrem, atd. atd. Lidé kompletně připravení na dějiny mi jsou dostpodezřelí. Mají blízko ke komunistům, kteří si také pyšně myslí, že kompletně pochopilisvět, a vědí tudíž dokonale, jak co bude. A když to je pak všechno trochu jinak, pokoušejíse svět násilím vtěsnat do své představy.

Když jste přijal politickou funkci, musel jste nepochybně uvažovat i o tom, prokoho politiku děláte. Počítal jste od prvého okamžiku s tím, že naši lidé se odpolitiky v posledních dvaceti letech odvrátili, že o ni nemají zájem a že povyprchání revoluční euforie se situace více či méně vrátí zpět?

Myslím si, že jsem nikdy neměl velké iluze. Naše společnost sice opravdu bylaposledních dvacet let mravně ochrnuta, z čehož pramenil i ostentativní odvrat od všehoveřejného, ale tehdejší masový rozmach péče o sebe a nezájmu o druhé nebyl něčím zastak úplně novým a překvapivým. Lze doložit, jak oportunně se velká část společnostichovala v padesátých letech, kdy bylo běžné podepisovat v podnicích žádosti o trestsmrti pro ty či ony „nepřátele socialismu“, anebo jak malé podpoře společnosti se těšilnáš domácí odboj za války. Jen bláhovec by si mohl myslet, že se ze dne na den změnínárod nebo celé lidstvo a všichni se začnou chovat prozíravě, nesobecky, altruisticky,kdekdo bude připraven přinášet oběti za dobrou věc atd. atd. Nic takového jsem sisamozřejmě nemyslel ani v době naší „sametové revoluce“. Na druhé straně ale vím, žečas od času přeteče pohár trpělivosti, lidé se vzpamatují a dějí se věci donedávna těžkopředstavitelné. Takové vzepětí – u nás bývá tak jednou za dvacet let – pochopitelnědlouho nevydrží a bylo by dokonce svým způsobem proti přírodě, kdyby mělo trvatpořád. Jde o to, aby se stihlo této doby co nejlépe využít k určitým nezvratnýmsystémovým a dalším změnám, které přece jen zaručí, že všechno bude aspoň o něcolepší než před oním vzepětím. Mám dojem, že i v době naší revoluce jsem patřil k lidemstřízlivým, věcným, opatrným, kteří se nepokoušeli o nemožné. To neznamená, že bychbyl nikdy dobové atmosféře zcela nepodlehl. Ale naštěstí to nebylo ve sféře zásadníchpolitických rozhodnutí, ale spíš jen ve sféře řečnické nebo ve způsobech mého„nekonvenčního“ prezidentského chování. Leckdy jsem zkrátka asi dělal věci, které bycho rok později už neudělal a které by mi – a právem – později neprošly. Hlavní ovšem je,že navzdory všemu, co nás tak rozčiluje, jsou dnešní poměry nesrovnatelně lepší než zakomunismu. Naše země je navíc součástí tak pevného systému mezinárodních vztahů azáruk, že jakýkoli typ poroby přicházející zvenčí se už zdá být prakticky vyloučen.Myslím, že takovouto jistotu jsme po celé své dramatické dějiny neměli.

Jak jste se bránil stále vzrůstající adoraci, která člověku obvykle trochuzatemňuje mozek? Pamatuji se, jak vám profesor Milan Machovec říkal v zákulisíRealistického divadla: Vy jste víc než Bůh!

Nevím, že to říkal, ale pokud to říkal, myslel to nepochybně trochu jako žert, trochujako metaforu. Nejspíš tím chtěl říct, že mám – aspoň v těch dnech – ažnepravděpodobně veliký, ale především na první pohled každému zřejmý vliv na dění;Pánbůh, existuje-li, má samozřejmě vliv větší než jakýkoli pozemšťan, ale – nic naplat –ten vliv není tak jasně viditelný, tím spíš, že je zvláštně propojen s naší svobodnou vůlí,která je zřejmě jedním z nejtajemnějších božích výtvorů. Nemyslím si tedy, že to byl

Machovcův projev čisté adorace. Na druhé straně musím uznat, že jsem po určitou dobuskutečně byl dost adorován, ale asi by v mém postavení byl podobně adorován i kdokolijiný: vždyť jsem byl vnímán jako někdo, kdo dovedl občany k úspěšnému a celkembezbolestnému vítězství nad nekonečnou přesilou mocenského aparátu, a jako někdo,kdo vzešel z jejich řad, nikoli z lůna nenáviděné moci. Za tu adoraci jsem později museldost platit. Nekritická úcta se totiž trestá, nikoli ovšem trestáním jejích subjektů, alejejích objektů. To přece vidíme často, mluvil jsem už o dnešním českém premiérovi:nejdřív z něj udělali – bezdůvodně – nejlepšího českého politika a pak se mu za vlastníhloupost pomstili tím, že z něj během několika dnů udělali politika nejhoršího.Psychologický aspekt této věci, totiž vztek na dřívější vlastní servilitu, nebyl jedinoupříčinou té pozdější nepřízně. Neméně vážnou, ba svým způsobem ještě vážnější bylzřejmě fakt, že jsem často ztělesňoval menšinové postoje, a trochu se tím vymykalobecně sdílené představě politika jako zrcadla převládajících nálad či názorů či sklonů čimentalit. Aniž jsem o to usiloval, vnímali mne mnozí nejen v době disidentství, ale i vdobě, kdy jsem byl prezidentem, jako své špatné svědomí. A to se neodpouští. Vy jste seale hlavně ptal na to, jestli jsem se z toho všeho nepomátl. Inu, to opravdu musí posouditjiní. Kdybych se z toho ale pomátl, rozhodně bych nebyl schopen to sám zpozorovat a osvém pomatení vám poreferovat.

Občanské fórum jako první nadstranické revoluční uskupení kriticky myslícíchlidí moc ze začátku odmítalo. Historik Jiří Suk píše, že do čela se dostali snadpoprvé v dějinách lidé, kteří politiku nepovažovali za svoji věc. Tehdy jste tvrdili,že KSČ zavinila marasmus a měla by za něj nést odpovědnost, ale nemysleli jstetím to, že ji postavíte před soud. Jak jste si to tehdy představovali?

Občanské fórum skutečně nevzniklo proto, aby převzalo moc ve státě, ale proto, abyartikulovalo veřejnou vůli a touhu po změně poměrů. Nikdo z nás nebyl profesionálnímpolitikem – kde by se také v totalitním systému vzaly demokratické politické garnitury?–, nikdo z nás nevěděl a nemohl vědět, že se systém začne tak rychle hroutit a že námrežim začne moc ve státě nabízet téměř na zlaté míse. Ale i kdybychom to byli věděli,deklarování úmyslu převzít moc ve státě by zřejmě v tom okamžiku vyvolalo obecnýposměch a veřejnost by se od nás spíš odvrátila, než by se dala na naši stranu. Lidé chtělislyšet větu „Král je nahý“, nikoli větu „Já chci kralovat místo něj“. Nejen tedy, že my jsmenebyli připraveni přebírat moc, ale sama situace k tomu nebyla zralá. Za několik dnítomu bylo úplně jinak. Lze tedy říct, že dějiny pádily tak rychle, že jsme s nimi opravdustěží stačili držet krok. Jen pro ilustraci spěchu a improvizace, které tehdy převládaly:vzpomínám si, že jsem v autě cestou na jednání s představiteli státu, které o tom mělorozhodnout, přemlouval profesora Komárka, aby přijal funkci místopředsedy vlády;předtím se na takový hovor zřejmě nenašla ani minuta času. Tak to tehdy chodilo.Nejsem si jist, že jsme byli skutečně jediní, kteří se dostali k moci, aniž na to předtímpomýšleli. V mnoha komunistických zemích tehdy přece přijímali politické funkce vědci,umělci či žurnalisté, nikde neexistovala kompletně připravená a zformovaná alternativnípolitická garnitura. Pokud jde o komunistickou stranu: vždycky jsme říkali, že trestnéčiny je třeba potrestat, říkal jsem to i ve svém prvním novoročním projevu pronesenémdva dny po mém zvolení prezidentem. Jako politická strana dostala KSČ tehdy šanci sezreformovat. Nikoli proto, že se tak rychle a bez boje vzdala moci, ale protože to bylologické. Vždyť většina komunistických stran ve východní Evropě se úspěšně proměnila vrůzné typy strany sociálně demokratické, dokázala se naprosto jasně zříct své minulostia všech jejích nositelů, přičemž to celé se vesměs ukázalo být k obecnému prospěchu.Proč by naši komunisté neměli tuto šanci také dostat? Že jí nevyužili, respektive že

všechny takové pokusy straničtí konzervativci potlačili, je jiná věc. Že jim to prošlo, bylaasi chyba, ale rozhodně ne výhradně moje; kdyby ve společnosti a v nově se formujícíchpolitických reprezentacích převládala vůle postupovat radikálněji, určitě by se to stalo.Já vskutku nebyl neomezeným diktátorem, který rozhoduje o tom, které strany budou činebudou zakázány. Lze mi snad vyčíst jen to, že jsem tehdy tuto myšlenku hlasitě a častoneopakoval. Ale nezdá se mi, že počátkem devadesátých let byla pro něco takovéhopříznivá atmosféra, uvědomme si jen, kolik lidí, včetně pozdějších známýchantikomunistických politiků, dříve ve straně bylo, a kolik lidí se tudíž mohlo bát, že tenzákaz by pro ně mohl mít zlé následky. Něco jiného bylo komunistické mafiánskévyužívání privatizace, proti tomu jsem od začátku ostře vystupoval – vzpomeňtenapříklad na můj buřičský projev na Václavském náměstí v srpnu 1990 –, ale můj hlasbyl dost osamělý. Vláda vycházela z ideje, že když se kácí les, lítají třísky. Hodně jsmetehdy mluvili také o možnosti ustavit jakýsi „mravní tribunál“, který by posuzovalmravní a politickou odpovědnost za předchozí poměry. Ale ani k tomu nebylo zřejmědost chuti a energie. Nejsmutnější asi je, jaké jsme měli mizerné výsledky ve stíhánítrestných činů. Na to měl zřejmě vliv i stav naší justice. Nezapomeňme, že po okupaciVaršavskou smlouvou se u nás prověřovalo a kádrovalo podstatně přísněji než v jinýchkomunistických zemích, proto i personální obměny byly těžší a zdlouhavější. Opravdu sinelze ze dne na den vymyslet tisíc zbrusu nových soudců!

(Washington 15. 4. 2005) Američané mi jsou stále sympatičtější, aspoň ti, s nimižpřicházím do styku. A čím dál míň mi vadí to, s čím jsem se u nich dřív nerad smiřoval, neboco mi připadalo trochu směšné. Nicméně pro pořádek několik takových věcí vyjmenuji. Rádižvýkají žvýkačku, dík čemuž vypadají jako přežvýkavci. Vadilo mi to zvláště u dam. Rádidávají, aspoň páni, nohy na stůl. Jedí nepochopitelně tlusté housky, v nichž je namačkánovšechno možné včetně salátu. Jíst to vyžaduje zřejmě zvláštní um. Já se bojím, že kdybychtakovou housku jedl (v životě jsem ji nejedl), buď bych si roztrhl pro její velikost pusu, nebobych ji trochu zmáčkl a vše, co je v ní skryto, by mi spadlo na zem. Tu housku zapíjejí vlepším případě vodou, v horším kokakolou a mlékem, a to z láhve nebo plechovky nebonádoby či kelímku z umělé hmoty. Myslím, že nejsem alkoholik, ale nezapíjet jídlo pivem čivínem je pro mne dost zlé. Voda k jídlu mi ostatně připomíná má vězeňská léta. A co sekelímků týče: jako Středoevropanovi se mi jeví Amerika jako země obalů a odpadků. Nevímpřesně, čím to je, i u nás přece máme obaly a odpadky. Budu to ještě zkoumat. Velmi si tudávají záležet na bílých zubech, což je mi celkem sympatické, mají desítky způsobů, jakdosáhnout jejich dokonalosti a běloby, nejsou tu myslím vzácné případy, kdy si nechávajípoměrně zdravý chrup nahradit nějakým umělým, ale krásnějším. Velkou změnu přisrovnání se stavem z dřívějších dob vidím v převaze evropských a japonských aut. Jsoumenší a hospodárnější než americká, jež mají z neznámých důvodů v motoru ukrytoněkolik stád zbytečných koní a jsou schopna jezdit mnohonásobně vyšší rychlostí, než je tukdekoliv povoleno.

Dne 26. listopadu na Letné jste ještě demisi premiéra Ladislava Adamcenežádali a nechali jste mu volnou ruku k rekonstrukci vlády. Proč to zdráhání?Československá revoluce měla, jak jsem už naznačil, více dějství. Ale nejen to: situace

se téměř každou hodinu měnila či vyvíjela. Zprvu Občanské fórum vůbec nežádalodemisi vlády, žádalo pouze to, oč žádali i studenti: odchod některýchnejzkompromitovanějších osob z vedení státu, řádné vyšetření masakru ze 17. listopadu,

propuštění politických vězňů, svobodu projevu. Tyto požadavky později, jak se situacevyvíjela a jak se mobilizovala veřejnost, přerůstaly v požadavky další, včetně výzvy kzásadní rekonstrukci všech tří vlád a parlamentů, zrušení vedoucí úlohy komunistickéstrany atd. Já si všechny podrobnosti o jednotlivých peripetiích různých jednánísamozřejmě po těch letech už nepamatuji, ale existuje o tom všem velmi solidní vědeckáliteratura, jako například zmíněná Sukova kniha. Vzpomínám-li si dobře, nežádali jsmeodchod premiéra Adamce z funkce nejen v den, na který se ptáte, ale vlastně nikdy. Našepožadavky se ale zřejmě stupňovaly tak, že posléze byly pro něho nesplnitelné, a tak sepremiérské funkce vzdal sám. Zároveň, zdá se, by se býval rád stal prezidentem apřečkal ty bouře v relativním závětří na Pražském hradě, v němž by tak říkajíc přepluldo změněných poměrů. Ale i to se stalo po několika dnech, kdy by to ještě přicházelo vúvahu, nepřijatelným jak pro stále se radikalizující veřejnost, tak pro Občanské fórum aVeřejnost proti násilí, jež v podstatě artikulovaly převládající názor veřejnosti. Možnápan Adamec věřil v kompromis typu polského, kdy se uplatnil princip „vy máteprezidenta (Jaruzelski), my předsedu vlády (Mazowiecki)“. Adamcovo trochu zvláštnípostavení, určitá ohleduplnost k jeho osobě, vyrůstalo mimo jiné z toho, že byl z celéhokomunistického vedení jako první, jako jediný a bez souhlasu politbyra ochoten jednat sopozicí. Riskoval tím dost, nemohl si být jist, zda ho StB nějak nerozdrtí, ti nahoře vědělilépe než řadoví občané, čeho všeho se lze nadít. Když ale proti němu nikdo nezakročil,do jisté míry to imunizovalo i opozici: těžko by se jim zavíral někdo, kdo oficiálně jedná vúřadu vlády s jejím předsedou. Manifestace na Letné, kterou zmiňujete, následovala pojednom z četných jednání s premiérem Adamcem, při kterém jsem ho na tu manifestacipozval. Ohlásil jsem jeho příchod trochu estrádně („A nyní přichází jediný představitelstátu, který se s námi baví, premiér Ladislav Adamec!“), jeho příchod měl ohromnýaplaus a on měl tehdy možná opravdu šanci být veřejností plně přijat a působit dál vpolitice. Jenomže on tam četl nudný perestrojkový a vyhýbavý projev, po němž ho lidévíceméně vypískali. Nejen tedy, že ho odsunul do penze sám „zrychlený běh času“, aledost se o ten odsun zasloužil on sám.

(Washington 19. 4. 2005) Včera jsem byl na večeři u Zbygniewa Brzezinského. Byla tami Madeleine a asi patnáct významných lidí, diplomatů i žurnalistů. Odehrála se tam dlouháa intenzivní politická debata, do níž jsem se zeširoka zapojil. Všichni chválili mouangličtinu, čemuž jsem se moc divil. Záleží hrozně na náladě, okamžitém rozpoložení duchai těla, na tisíci drobných okolnostech. Někdy ze sebe nevypravím kloudnou větu, někdy sitroufám na velké promluvy. V podstatě ale patřím ke generaci, která neměla v mládístimuly k učení jazykům, neměl jsem na to ani čas a vlastně ani moc příležitostí. Nějakéjazyky se sice učím po celý život, ale v podstatě žádné moc neumím. Jsem zřejmě navícjazykový antitalent. Když si nepamatuji, kdo byl kdy u nás na státní návštěvě nebo kterévšechny země jsem navštívil, jak si mám pamatovat, jak se anglicky řekne křen? PanHvížďala mi občas klade velmi zvláštní otázky, trochu mne rozčilují, mimo jiné proto, že sechytají naprosto okrajových věcí, anebo vycházejí z různých stokrát vyvrácenýchmediálních bludů, ale právě to je asi dobré: je naděje, že mne to vyprovokuje k živějšímodpovědím a že ten rozhovor bude zábavnější. Tak tomu aspoň bylo u knížky Dálkovývýslech, rozhovoru, který jsme spolu vedli skoro přesně před dvaceti lety.

Dle dostupných materiálů to vypadá tak, že jste si svou odpovědnost ahegemonii uvědomili jen díky lidem na náměstích a v továrnách až 8. prosince při

prvním jednání takzvaných rozhodujících politických sil. Dnes se zdá, žekomunisté věděli dříve než vy, že jejich moc končí, a vy jste na to teprve postupněpřicházeli. Je to tak?Že se cosi mění, bylo cítit od prvního okamžiku. Vzpomínám si například, jak jsem

schválně šel do Činoherního klubu na improvizovanou schůzku, kde bylo ustavenoObčanské fórum, o několik hodin dříve, abych pokud možno snížil nebezpečí, že buducestou zatčen, a jak to bylo absolutně zbytečné. Od první chvilky si mne – a nikoho z nás– státní policie téměř ostentativně nevšímala, i když dřív nás zatýkali kvůli úplnýmbezvýznamnostem. Mohlo to znamenat sbírání sil a uspávání protivníka před nenadálýma masivním úderem, mohlo to ale znamenat i totální vyklizování terénu. To jsmesamozřejmě nevěděli a myslím, že ani režim v tom neměl zprvu jasno. K druhéalternativě, vyklízení terénu, se zřejmě dopracoval až časem po velkých konfliktechuvnitř nejvyššího vedení. Tak jsem to aspoň slyšel. Čili: k rozhodnutí, že vydá moc zesvých rukou, režim dospěl postupně a my jsme si to postupně začínali uvědomovat.Nemyslím si, že právě jednání 8. prosince, o němž se zmiňujete, něco zvláštníhoznamenalo. Bylo podobné všem ostatním, snad se lišilo jen tím, že uzavíralo jakousi fázirozhovorů, a proto tam spíš z důvodů ceremoniálních či formálních bylo hodně zástupcůčeských i slovenských loutkových stran a dalších organizací Národní fronty.

(29. 1. 1996)1) Zatím nejsem schopen parlamentní projev psát, jednak z důvodů zřejmých, jednak z nechuti opakovat věci užtisíckrát řečené. Pokusím se ho napsat příští víkend (po pohřbu to snad půjde). Zatím jsem si jen přečetl všechnyshromážděné podklady a dospěl jsem k názoru, že projev by měl být krátký, ale rázný, neukecaný, co slovo toperla (hezký cíl, těžko splnitelný). A že by se měl štěpit do tří částí: (…)3) (…) A pak by byl sled otázek: Jak si představují Senát? Jak si představují určité odstraničtění politickéhoživota? Co ústava? Nemáme si naplánovat, že do deseti let přijmeme novou, kde už bude i to, co v té dnešníchybí, například stav ohrožení státu a jeho obrana, územní členění atd., ale především, v níž na pozadí nabytýchzkušeností bude doladěno vše, co ještě úplně doladěno není (vinou spěchu, v němž ústava vznikala), totižupřesnění vztahů mezi jednotlivými ústavními institucemi, vylepšení Listiny základních práv a svobod, která byměla být integrální součástí ústavy, ombudsman, rozhodneme-li se pro něj, možnost delegovat určité prvkysuverenity státu na EU atd. atd. atd.? A další otázky: branné zákony, reforma veřejné správy, kultivace státnísprávy a příslušné zákony, tvorba neziskové sféry, reforma rozpočtové a příspěvkové sféry atd. atd. Sociálnífondy oddělené od rozpočtu. Zjednodušení celého právního řádu. Strategie v ekonomice. Vyřeší trh opravdu vše?Tvorba občanské společnosti. Jak přesvědčivě a inteligentně na tyto otázky politici odpovědí, na tom záleží, jakve volbách dopadnou a jak se bude stát dále vyvíjet.4) Třetí část by byla spíš filozofická a její základní téma by bylo, že demokracie nejsou jen systémy, instituce ajejich vztahy, tedy technika demokracie, ale že to je především vztah ke světu a společnosti, způsob myšlení,duch veřejného života. Lidé to cítí – a ne, že ne – a potřebují jasná slova i jasné chování, potřebují slyšet něco ocharakteru státu, jeho postavení, jeho programu. Technologie demokracie není myslitelná bez demokratickékultury. Výzva, aby na to pamatovali i v nadcházejících volbách.

(4. 2. 1996)(…)7) Posílám zásilku košil pro paní Ouškovou. (…)

(10. 3. 1996)(…)6) Prosím můj parlamentní projev rozmnožit – jako loni – pro všechny poslance i pro novináře v oné hezké úpravěs obálkou se státním znakem. Všichni si to budou chtít dát – jako loni – podepsat, tentokrát tím spíš, že je předvolbami a mnozí se rozloučí s poslaneckou kariérou. Jediná změna proti loňsku,domluvená s vedením parlamentu, bude, že se to poslancům dá až na začátek přestávky, která bude vyhlášenapo jednom krátkém a nekontroverzním bodě, který bude hned po projevu v mé přítomnosti projednáván. Kdispozici to bude později ze dvou důvodů: jednak proto, aby mne poslanci poslouchali a nečetli si to z papíru,jednak proto, aby autogramiádou nenarušovali projednávání bodu, které bude bezprostředně po mém projevunásledovat, jak tomu bylo loni. Bylo to velmi nevkusné.7) Posílám lehce stylisticky upravený přípitek na kanadského guvernéra. Je to přípitek dosti konvenční,„standardní“, což v daném případě moc nevadí. Ale není to možné u anglické královny! (…)

(17. 3. 1996)

(…)3) Týž zdroj uvádí, že se na mne velmi mrzí, ne-li přímo zlobí Klestil za to, že jsem byl v Sarajevu bez něho. Prýje třeba ho nějak pohladit. Vymyslete, prosím, jak. (…)

(31. 3. 1996)(…)5) Nemohl by pan M. zprostředkovat schůzku dr. Ch. s právníky kardinála o katedrále? Kardinál se neozval, jakslíbil. Koleduje si o to, že mu budoucí parlament (bude v tom vzácná shoda ODS s opozicí) katedrálu kompletněznárodní. Jsem přístupný jakýmkoliv kompromisům, on zřejmě žádnému. Vzpomněl jsem si na to, protože se midnes v noci z nepochopitelných důvodů zdálo, že mne Zdeněk Mahler donutil, abych spal v jeho posteli. (…)

Čí to byl nápad nebořit státní instituce a naopak je učinit součástí přechodnémoci? Vymysleli to demokraté, tj. disidenti, nebo bývalí či stávající komunisté,kteří v tomto „ústavním“ řešení viděli jedinou možnost, jak zůstat alespoňčástečně u moci?

Naprostá většina lidí činných v Občanském fóru nebo Veřejnosti proti násilí bylazajedno v tom, že nelze zrušit stát se všemi jeho ústavními institucemi a celou veřejnousprávou a začít kdesi na zelené louce konstruovat stát jiný. To by byl přece totálnínesmysl. Snažili jsme se existující funkce obsazovat novými, nezkompromitovanýmilidmi a co nejrychleji demokratickým způsobem – tedy tvorbou ústavních i obyčejnýchzákonů – provádět ty systémové změny, na nichž jsme byli schopni se shodnout jako nanezbytných nebo nejdůležitějších. Nedostatek vhodných lidí na různé funkce bylpovážlivý, vždyť my jsme museli přemlouvat rockové hudebníky, překladatele, televiznímoderátorky, vědce, spisovatele, ne-li dokonce své hospodské kamarády, aby přejímalirozmanité funkce. Stát jako takový měl desítky tisíc zaměstnanců, tolik disidentů tu věrunebylo. Ale i kdyby bylo, nevím, jak by ze dne na den mohli každodenní provoz státupřevzít do svých rukou, aniž by nastaly četné katastrofy. A takovou personální vichřiciještě kombinovat se zásadní proměnou struktury institucí? Neumím si představit většízmatek, než jaký by za takové situace nastal, a tím i větší příležitost pro disciplinovanénástroje komunistické moci k zásahu! Národní spása v podobě pořádku – to je přecezákladní idea všech pučistů. Ani nové státy po světových válkách nevznikaly rozmetánímvšeho, co tvořilo státy předchozí, všechny nejprve přebíraly instituce i úředníky z dobyminulé. Výzva k zachování všech jsoucích institucí byla přece i obsahem hned druhé větyzákona o vzniku Československa, který psal Rašín tu noc, o níž byla má hra! S tím všímsouvisí ještě další věc: život byl založen na obecné přetvářce. A tak se k Občanskémufóru a demokratickému systému začali najednou hlásit i nesčetní komunisté, policisté,vojáci, státní funkcionáři atd. atd., těch lidí bylo velmi zapotřebí, protože, jak jsem řekl,nešlo všechno obsadit jen disidenty či našimi přáteli z undergroundu, ale jak poznat, kdoto myslí upřímně a se skutečnou úlevou chce pracovat ve prospěch naší čerstvédemokracie a kdo je jen šejdíř, který se chce rychle dostat k nějaké důležité funkci? Jenmalý příklad: když jsem přišel na Pražský hrad poprvé jako prezident, přišlo mne skvětinami uvítat Občanské fórum Husákovy Kanceláře prezidenta republiky. Trvalourčitý čas, než jsme s přáteli pochopili, kdo může dobře pracovat dál a koho se musímezbavit.

Nebyl toto hlavní důvod, proč pak zůstalo u moci na různých úrovních tolikkomunistů?

Kdo je vlastně komunista? Ten, kdo byl někdy v komunistické straně? Tam byl přecekdekdo, jen v průběhu posledních desítiletí jí prošlo sedm milionů lidí. Věřících anadšených komunistů nebo skutečných slouhů režimu samozřejmě tolik nebylo,jenomže tehdy opravdu nešlo nějakým mávnutím proutku oddělit jedny od druhých.

Musel to být dlouhý a obtížný proces, zvlášť když jsme chtěli být nejen spravedliví, ale ipraktičtí. Uvědomte si, co by to znamenalo, kdybychom chtěli například připravit opostavení či funkce všechny, kdo byli členy komunistické strany! Mohli bychom rovnourozpustit celou Akademii věd a většinu vysokých škol zbavit jejich profesorských sborů,neměli bychom jediného vyššího důstojníka, jediného kriminalistu, jediného šéfapodniku, jediného diplomata, ba snad ani jediného navigátora na dopravním letišti!

Proč se stal prvním premiérem Adamcův kůň Marián Čalfa, kterému jste dlouhonemohl přijít na jméno a říkal mu Šalfa, Štolfa či Štalfa? Proč musel být premiéremněkdo, kdo se vyznal v komunistické technologii moci? Nebylo by čistší se odbývalé moci úplně oddělit a do voleb vládnout třeba dekrety za podporyrevolučního parlamentu?

Nevzpomínám si, že bych byl takhle pletl Čalfovo jméno, ale tvrdíte-li to, asi to znějakého zdroje máte. Když Adamec odmítl sestavovat novou vládu – on vlastně jednusestavil, ale ta byla vypískána dřív, než se ujala moci –, stal se naším hlavním partneremČalfa. Byl to mladý slovenský právník dlouho žijící v Praze, který měl na úřadu vlády nastarost legislativu a později byl místopředsedou vlády. Nic jsme o něm nevěděli, neznalijsme ho, proto jsem snad mohl jeho jméno zprvu různě komolit. Jakmile jsme však začalijednat s ním, najednou šlo všechno jako po másle. Žádné fígle, intriky, mlhoviny. Bylabsolutně věcný a vůbec se nebavil o pitomostech. Mně jasně řekl, že komunistickástrana přišla o moc, že nemá cenu se s ní bavit a že na technice převodu moci se dohodneon jako nejvyšší vyjednávač za stát s námi z Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí.Což se také stalo. On vymyslel, jak se zbavit nejhorších poslanců a kooptovat nové, s nímjsme se dohodli na složení „vlády národního porozumění“, on později vysvětlilFederálnímu shromáždění, proč mne má zvolit prezidentem, a určil termíny tak, abychmohl pronést už novoroční projev. Takové technické věci jsme my zařídit nedokázali,pokud by nás vůbec napadlo, že se tak či onak zařídit mají. A byl to posléze Čalfa, kdonaučil novou vládu vládnout. Na tom, co nazýváte technologií moci, není toho zas tolikkomunistického, pokud neplatí vedoucí úloha komunistické strany a všechno senerozhoduje nejprve ve stranických orgánech. Vláda prostě určité dny zasedá, jejíagenda má určitý řád, existují připomínková řízení, ministři musí ve správný čas dostatto, co se má projednávat, atd. atd., to jsou stovky „technických“ či „technologických“detailů, o nichž jsme my neměli a nemohli mít ani ponětí. Ale nešlo jen o stránku ryzeadministrativní. Čalfa měl rozhodující podíl na vzniku prvních a nejdůležitějšíchtransformačních zákonů. Mimo jiné: žádný premiér po něm už nedokázal vytvořit vevládě tak dělnou a konstruktivní atmosféru a zprostředkovávat tak rychle shodu mezilidmi původně znesvářenými. Bývá mi vytýkáno, že jsem Čalfu jmenoval premiérem i posvobodných volbách, že tedy nebyl jen „zděděným“ premiérem na tranzitní dobu předvolbami. To mi může vytýkat jen velký odpůrce demokracie. Za prvé: ve svém volebnímkraji na Slovensku vyhrál Čalfa na celé čáře volby a ukázalo se, že je nejoblíbenějšímslovenským politikem. Za druhé: když byl prezidentem Čech, musel být podle tehdejšíchzvyklostí premiérem Slovák. Za třetí: vedení Občanského fóra, které dosáhlo vesvobodných volbách přes padesát procent hlasů, a Veřejnosti proti násilí mne bezzaváhání či rozpaků vyzvalo, abych premiérem jmenoval opět Čalfu. I kdybych si bylmyslel, že to má být někdo jiný, dovedete si představit, že bych mohl za dané situacejmenovat někoho jiného, a nedbat tím vůle volebních vítězů?

Někdy po oznámení vaší oficiální kandidatury na prezidenta jste měli schůzkumezi čtyřma očima, na které vám prý nabídl určité služby. Co vám tehdy slíbil a co

vy jste slíbil jemu? Tvrdí se někdy, že jste komunistům za své zvolení slíbilbeztrestnost, je to pravda?

Nedávno jsem se od Petra Pitharta, očitého svědka, dozvěděl věc, na kterou jsemúplně zapomněl: že jsem se té schůzce hrozně bránil a nechtěl na ni jít. My jsme si totižvelmi zakládali na tom, že všechno děláme veřejně – naše revoluce byla asi první aposlední v dějinách, která byla kompletně natočena na magnetofonové pásky včetněvelmi interních jednání – a pozvání na důvěrnou schůzku bylo zcela proti duchu toho, cojsme dělali. Přesto jsem tam na doporučení přátel šel. Bylo to v jedné místnosti na úřaduvlády, o níž měl Čalfa zjištěno, že není odposlouchávána. Právě tam mi naplno a bezjakéhokoli sentimentu či vytáček řekl, že podle jeho mínění komunismus u násdefinitivně skončil a je třeba udělat všechno pro hladký přechod moci dodemokratických rukou a pro obnovu tržního hospodářství. Nenabídl mi nic jiného nežsvou pomoc při změně systému a nic ode mne nechtěl, tím méně jakékoli protislužby. Apak jsme mluvili opravdu jen o „technických“ detailech. Přišel s ideou pro mne v té doběpřevratnou, že mám být zvolen už 29. prosince. Měl to všechno dobře promyšleno. A játaké pochopil, proč chtěl se mnou mluvit mezi čtyřma očima. Nejen proto, že Občanskéfórum byla velká žvanírna, která by leccos z jeho scénáře mohla pomotat, ale hlavně asiproto, že nechtěl, aby se cokoli, byt jen vinou naší neopatrnosti, dostalo k sluchu lidí zdruhého tábora, především poslanců. Oni by mohli začít organizovat různé protiakce.Měl plán, jak je rychle stavět před přesně připravené věci a znemožňovat jim, aby sestíhali na ně připravit. Dnes mne napadá, že možná věděl víc než já o spolupracovnícíchStB mezi námi a nechtěl, aby se to či ono přes ně dostalo k těm, které jsem tehdy nazýval„přátelé starých pořádků“. Je to legrační, ale byl to spíš Čalfa než já, kdo se tehdy chovaljako správný revolucionář. Nic jsem mu samozřejmě neslíbil. Jakýkoli slib takovéhodruhu, jaký máte na mysli, jsem nemohl dát ze zásady, a tím méně bez mandátu a bezsvědků. Zájem o tu schůzku, který po léta registruji, ovšem do značné míry chápu:představa dějin jako permanentního tajného spiknutí plného tajných dohovorů aobchodů je velmi sexy.

(Washington 19. 4. 2005) Nejsem si jist, jestli pan Hvížďala svými otázkami příliš náhlenevpadl do naší revoluce a jestli bych tedy neměl něco říct o tom, co jí bezprostředněpředcházelo. Věděl jsem dlouho a dobře, že studenti plánují na 17. listopad 1989, tedy naMezinárodní den studentstva a zároveň padesáté výročí nacistického masakru českýchstudentů, velké setkání v Praze na Vyšehradě, které mělo být svobodné, to znamenánezmanipulované státní mocí. Organizovala to ale legální studentská organizace, nikolitedy nějací disidenti. A já byl tehdy disidentem natolik známým, že kdybych tam byl šel,vyvolal bych velkou pozornost jak státní policie, tak občanů i západních sdělovacíchprostředků. Bál jsem se, že by to mezi studenty mohlo vyvolávat dojem, že jim tuto veskrzejejich, jimi vymyšlenou a jimi zorganizovanou věc chci vyvlastnit nebo jak se dnes říkávytunelovat tím, že převedu pozornost ke své osobě a budu vyvolávat bezděčný dojem, že toshromáždění zorganizovala Charta 77 nebo že ti studenti jsou jen její odbočkou. Měl jsemco do činění už s několika generacemi studentů a vím dobře, jak jsou na takovéto věcicitliví. Na to shromáždění šla má žena i můj bratr, já sám jsem se ale uchýlil raději naHrádeček. Tam jsem vše sledoval ze Svobodné Evropy. Když jsem slyšel, co se stalo – totižonen zlý policejní masakr –, pochopil jsem ihned, že tohle režimu už jen tak neprojde.Ovzduší bylo nabito jakousi elektrickou energií a já cítil, že jakákoli sněhová koule můžedát do pohybu celou lavinu. Ostatně nežili jsme v úplném vzduchoprázdnu, přece jen jsmevěděli, že v Polsku je už z poloviny u moci Solidarita, byli jsme svědky východoněmeckého

exodu, věděli jsme o reformním dění v Maďarsku a samozřejmě i o Gorbačovověperestrojce. Výbuch musel dříve nebo později nastat, čekal jen na příslušnou jiskru. Druhýden jsem se tedy vrátil urychleně do Prahy, sešel se s různými přáteli a během dvou dnůjsme založili Občanské fórum. Paralelně, ne-li dokonce o nějakou minutu dřív vznikla vBratislavě Veřejnost proti násilí. Psal jsem první prohlášení Občanského fóra. Občanskáfóra – jako volná neformální antitotalitní společenství – začala vzápětí vznikat po celézemi, v podnicích, závodech, městech i obcích, různých organizacích. Bylo nutné postupovatkoordinovaně se studenty, ale zároveň plně ctít jejich suverenitu, aby neměli pocit„ukradené revoluce“. Beztak ho tu a tam někdo měl. Bylo by ale na druhé straně nesmírněneodpovědné nechat celou věc jen na studentech, když tu po léta existovala určitýmzpůsobem strukturovaná opozice složená z lidí známých doma i v zahraničí, u nichž bylanaděje, že všechno potáhnou dál a nenechají to usnout s návratem do školních lavic. Adisidenti by vlastně zradili sami sebe a své mnohaleté snažení, kdyby přesně ve chvíli, kdytoto snažení může v něco vyústit a kdy je třeba jejich sil víc než kdy jindy, náhle od tohoodešli a řekli si, že to je věc studentů a ať si s tím dělají, co chtějí. Velmi důležitou roli tehdysehráli ovšem i divadelníci, kteří vyhlásili divadelní stávku a začali objíždět republiku a vdebatách s občany vysvětlovat, co se děje a oč nám jde. Jejich spolupráce s Občanskýmfórem a Veřejností proti násilí byla, pokud si dobře vzpomínám, zcela bezproblémová. Zdáse mi, že tehdejší veledůležité působení divadelníků dost těsně navazovalo na solidaritu,kterou – poprvé vlastně takto přímo a v takovém měřítku – projevili krátce předtím v doběmého posledního uvěznění. Ukazuje se tedy, že se režimu ten nesmyslný lednový atak protimně hned několikanásobně nevyplatil. Ale možná – byť třeba podvědomě – se leckdos zdivadelního prostředí svou aktivitou stále ještě vyrovnával s neblahou vzpomínkou na svůjpodpis Anticharty v roce 1977.

Vaši oponenti vám často vyčítají, že po 10. prosinci jste se od Občanského fóraodtrhl, uzavřel se do ateliéru Josky Skalníka a soustředil se na boj o moc, na svébudoucí prezidentování. Svým nástupcům – Petru Pithartovi a Janu Urbanovi – jsteprý zanechal velmi problematické, nejasné a zamlžené dědictví. Co byste těmtooponentům dnes odpověděl?

Byl to můj lehce dramatický nápad, že základní změny budeme vztahovat k 10.prosinci, tedy ke Dni lidských práv. Zamlouvala se mi určitá symbolika toho termínu. Apovedlo se to: měli jsme v ten den novou federální vládu, to jest Čalfovu „vládunárodního porozumění“, a odstoupil prezident Husák, skutečné ztělesnění temné érytakzvané normalizace. Po vypětí předchozích dnů, generální stávce, ohromnýchmanifestacích a následných zásadních politických změnách nastal okamžik k určitémuvydechnutí. A já toho využil k tomu, že jsem se asi na týden uchýlil do ateliéru přítelemalíře Josky Skalníka, protože jsem byl už tak unavený a vyčerpaný, že hrozilonebezpečí chybných úkonů. Vždyť po celé dny ze všech stran na mne někdo mluvil amně z toho opravdu už nebylo dobře. Nejdůležitější jednání či schůzky jsem mělsamozřejmě i tam, ale přece jen tam bylo klidněji než u nás doma, o sídle Občanskéhofóra nemluvě. Potřeboval jsem se zkrátka vyspat, srovnat si myšlenky a napsat v klidusvůj první televizní projev v životě, projev, na němž hodně závisel další vývoj v zemi. Sžádným bojem o moc to nesouviselo, nevím přesně, s kým a proti komu bych právě vtéto chvíli a v tomto ateliéru bojoval o moc – a hlavně nevím, o jakou moc. Velkékampaně za mé zvolení probíhaly bez jakéhokoli mého přičinění, vláda už byla v našichrukách, opravdu nevím, co se tím myslí. Z toho ateliéru jsem ovšem také musel občasvyjít. Jednu takovou vycházku stojí za to popsat: velmi konspirativně se u mne ohlásili

vysocí emisaři samotného Gorbačova. Nevím, zda byli z ústředního výboru sovětskékomunistické strany či z ministerstva zahraničí, ale myslím si, že to nejspíš byliplukovníci KGB. Šel jsem s maličkým doprovodem do neznámého bytu, kde se tatoschůzka konala. Byla celkem nevinná, ti páni si mne chtěli prostě prohlédnout jako určitéexotikum a posoudit, jestli jsem nepřítel Sovětského svazu nebo jeho přítel a jestli jsemspíš nebezpečný posedlík nebo jen prostoduchý básník. To samo není tak zajímavé.Zajímavé je, že kameraman Stanislav Milota, můj přítel a můj revoluční pobočník,tajemník a bodyguard v jedné osobě, který mne na tu schůzku doprovázel, měl podsakem skryt malý moderní magnetofonek, který nám přivezl Zdeněk Mlynář z Vídně.Stanislav chtěl samozřejmě všechno tajně nahrát. Mlynář nám však neřekl, že ten strojekmá zvláštní zvyk: když v něm dojde páska, začne troubit jako siréna. A přesně to seuprostřed dotyčného hovoru stalo. Páni plukovníci vylétli a málem tasili, pak se uklidnili,když zjistili, že jde jen o naši pitomost. Sami zajisté měli nahrávadla stejně dobrá či lepší,ale netroubící. Pobyt ve Skalníkově ateliéru bych ovšem vůbec nedával do souvislosti sesvým odcizením Občanskému fóru. To nastalo, pokud vím, až mnohem později, vlastněaž v době mého prezidentství. Já měl tehdy bláhovou iluzi, že budu dál tak jako dosudsedět ve svetru v Občanském fóru, účastnit se různých debat a jednání, leccosrozhodovat, zkrátka pokračovat jako v době revoluce, a že jednou týdně zaskočím naPražský hrad v kravatě absolvovat nějaké protokolární povinnosti. To byl samozřejměabsolutní nesmysl. Hrad mne pohltil celého, musel jsem představovat nezávisléČeskoslovensko bleskovými návštěvami všech možných zemí, přijímat státní návštěvy,mluvit v parlamentu, jezdit po republice, vést tisíc a jedno jednání. Na Občanské fórumjsem téměř neměl čas. A ono to neslo úkorně. Navíc jsme začali mít určité spory neboaspoň mezi námi vznikala občasná napětí; nemohlo tomu být jinak: několik ústředníchpostav Občanského fóra přešlo se mnou na Hrad, a vznikla tu tudíž zcela automatickydvě mocenská centra vedle sebe: státní a „stranické“. A to nemohlo dělat dobrotu, anikdybychom byli všichni andělé. Co se týče mého dědictví: Občanské fórum bylo těleso najeden úkol: pokojně odstranit předchozí režim a zprostředkovat přechod k demokracii.Mělo existovat pár týdnů a pak se rozpustit v normálních politických stranách. Velmijsem o to bojoval a už v lednu na sjezdu Občanského fóra jsem o tom mluvil. Cítil jsem, žebude-li existovat jen o den déle, než je nutné, vznikne problém jeho identity, totiž otázka,čím je. Stranou? Odborovou centrálou? Spolkem? Federací mnoha samostatných spolků?Může vůbec něco tak bezbřehého, co hraje roli, jakou v normálnějších poměrech hrajístovky institucí občanské společnosti, smysluplně existovat? S tímto svým názorem jsemse neprosadil. Všichni chtěli, abychom vydrželi do svobodných voleb v červnu 1990 aregulérně se jich účastnili. Uznávám, že tak rychle by se asi nemohly nové stranyzformovat či staré zreformovat a že dík jednoznačnému a ostatně předpokládanémuvolebnímu vítězství Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí šlo potom mnoho věcí –aspoň po určitou dobu – rychleji. Jenomže lidé zvolení jednou za Občanské fórum honemohli najednou rozpustit, to by byla zrada na voličích. Tím tedy, že se samo brzynerozpustilo, odsoudilo se k pozdějšímu zániku neplánovanému, nedobrovolnému aznačně podivnému. Ale to je už opravdu jiná kapitola. Ještě k tomu mému „zamlženémudědictví“: jsem, věřte mi, člověk pořádkumilovný, ba až pedant, přímo fyzicky nesnášímzmatek. Jestli tedy někdo trpěl příslovečnou chaotičností Občanského fóra, byl jsem to já,a jestli se někdo tu a tam snažil aspoň pár věcí ujasnit či fixovat, byl jsem to také já.Občanské fórum bylo chaotické nikoli mou vinou nebo vinou kohokoliv jiného, ale zesamé podstaty věci. Bylo to celonárodní spontánní hnutí, které vzniklo během dvou třídní a které mělo v okamžiku, kdy splnilo svůj účel, stejně rychle samo sebe rozpustit. Strochou nadsázky by se dalo říct, že ze všeho nejvíc se podobalo pouliční manifestaci

nebo velkému veřejnému shromáždění. Taková instituce může zprostředkovávatdějinné zvraty, ale nemůže být dost dobře trvalou součástí normálního politickéhoživota. Vždyť podobná hnutí v jiných zemích měla po čase rovněž problémy se svouidentitou: nevěděla přesně, čím v nové situaci být, ale zároveň neměla dost síly k tomu,aby sama sebe rozpustila.

(Washington 19. 4. 2005) Není úplně snadné jen tak v Americe založit domácnost, jezditněkolikrát denně do přírody vyvenčit psy, odmítat či přijímat všechna pozvání, učit seamericky (Dáša), starat se o dům a chodit každý den do práce něco psát. Dnes mne poprvébez dlouhého přemýšlení a telefonického dotazování pustili ke Kongresové knihovně namísto, které máme rezervováno pro auto. Vždycky to je nekonečné dohadování vrcholícíobvykle telefonátem zázračnému panu Edlerovi, který je jakýmsi nejvyšším strážcemtohoto Zámku, Barnabášem, jehož jsme nikdy neviděli, ale jehož jméno má kouzelnou sílu.Stačí po všech neúspěšných tahanicích a dohadech s hlídači parkoviště, policisty a vrátnýmivyslovit jeho jméno – a vše najednou jde, stačí jeden kontrolní telefon z vrátnice. Nevímovšem, co se stane, jestli pan Edler onemocní nebo bude převelen jinam. Jinak jsem užvyplnil spoustu formulářů a prošel spoustou procedur, přičemž obvykle sice byla na konciradost z toho, že vše dopadlo dobře, ale zarmoucení, že všechno bylo dražší, než původněřekli. Velmi mne překvapuje, že tu neplatí pravidlo pravé ruky a na stovkáchgeorgetownských křižovatek všichni neustále zastavují a dávají si navzájem zdvořilepřednost. V Čechách by byla za takové situace na každé křižovatce po pár minutách srážkaněkolika vozů. Inu, kde je kultura vztahů, tam asi není tolik potřeba předpisů. Zatím jsemtu snad vůbec neviděl nabourané auto. Anebo to dokážou vždycky tak rychle opravit?

(6. 4. 1996)1) Dnes (v sobotu) jsem narychlo napsal první verzi projevu do Litvy. Jsou to samé věci už mnohokrát řečené, alejinak to asi nejde. Prosím o připomínky všechny obvyklé připomínkovače. (…) Musím to mít v úterý kolem 15.00,mám-li to v úterý odpoledne doredigovat a má-li se to ve středu ráno začít překládat, množit, tisknout atd. (…)3) (…) V našich připomínkách k památkovému zákonu postrádám barvitější formulace o propojenosti památkovépéče a ostatního dění na Hradě. Jsem pro to, aby se tam přímo napsalo něco v tom smyslu, že každodenní acelodenní spolupráce památkového odboru se správní a rozvojovou divizí Správy, s Protokolem, ostatními odboryKPR a prezidentem samotným je podmínkou chodu, provozu a rozvoje Hradu, bez toho je to prostě nemyslitelné,funkce státnické, politické, společenské, reprezentativní, kulturní, turistické atd. jsou tak úzce propojeny sestetikou Hradu, a tudíž památkovou péčí, že by Hrad nemohl bez vlastní památkové péče, podléhající KPR,fungovat. A navíc: prezident je tradičně před veřejností odpovědný za všechno dění na Hradě, od státníchnávštěv přes turistický ruch až po rozvojové projekty, a kdyby ztratil onu spojnici mezi estetickým a ostatnímděním na Hradě, kterou dnes má v podobě památkového odboru KPR, nebyl by schopen tuto odpovědnost nést.(…) Státní svátky, návštěvy králů a královen, přehlídky pro velvyslance, nejrůznější reprezentační akce atd. atd.Nic z toho se neobejde bez trvalého památkového dohledu těch, kteří Hrad znají a desítiletí s ním žijí. Funkceestetická a politická jsou v daném případě dvěma dimenzemi téhož, což nemá nikde jinde obdobu, proto udělattuto anomálii v systému je zcela systémové. (…)

(28. 4. 1996)(…)2) Pan S. splnil mé přání a důvěrně jednal se svými vysoce postavenými íránskými přáteli o tom sestřelenémizraelském pilotovi. Bylo mu důvěrně sděleno, že ten člověk žije, že Írán nikomu zatím neřekne, kde je, ale že siho chystá jako trumf na pravou chvíli. Prosím poslat nějakou důvěrnou šifru v tomto smyslu prezidentuWeizmannovi. (…)5) Oběd s železnou lady. Mám doma stůl pro šest lidí. To znamená: ona, Saša Brabcová, Rudd Lubbers, HaničkaSuchocká, já plus jeden dle úvahy, snad to lze rezervovat pro Henryho, kdyby náhodou přijel. Lehký oběd? (…)10) Díval jsem se na připomínky k cášskému projevu, není jich tolik jako jindy, jsou drobnější, některé trochuhnidopišské, některé sice snad míří k větší přesnosti, ale bourají celou koncepci, především výklad o času adějinnosti v různých kulturách. Já si ale opravdu myslím, že naprosto základní rozdíl mezi evropskou tradicí aostatními kulturami je v rozdílném pojetí času a že to je nejvlastnější příčina evropské ideje rozvoje a pokroku.Jiné kultury ctily naopak status quo, klid, ponechání věcí na svém místě atd. atd. (…)

(23. 6. 1996)1) V pondělí večer pokračují koaliční jednání. Možná vyústí v dohodu a podpis koaliční smlouvy, možná nikoli. Aťtak či onak, prosím, aby na úterý 10.00 byli všichni tři koaliční předsedové pozváni na Hrad. Odpoledne začneustavující schůze parlamentu a je to tedy vhodná chvíle k tomu, aby mi řekli, jak jsou daleko, seznámili mne skoaliční smlouvou, s předpokládaným návrhem na složení vlády, se svou strategií na ustavující schůziparlamentu, s nedořešenými problémy i se způsobem, jímž chtějí komunikovat se sociální demokracií. Měli by býtnaší kanceláří úředně předvoláni, nepřipustit tedy pokud možno diskusi o tom, zda to je vhodné či nikoliv. (…)2) Kdybychom se náhodou dostali do finále mistrovství Evropy ve fotbale, s čímž nepočítám, museli bychom secestou z Irska zastavit v Anglii a zápas zhlédnout. Bude tam Kohl i královna. Časově to dokonale navazuje. Je toasi třeba jako alternativu dát vědět Klausovi, který tam zajisté chce také jet, a je otázka, zda se hodí, abychomtam byli oba. (…)4) Na Hradě se objevily rozpaky z Šípkovy sobotní akce. Myslím, že nejsou na místě. Umělecká nekonvenčnostpatří k mé osobě (vzpomeňme veselic a rockových koncertů na nádvořích po mém prvním zvolení prezidentem) akoneckonců – v duchu Bachtinova učení – k sídlu panovníka patří i šašci, kejklíři, blázni atd., zkrátkadepatetizační prvky. Na Šípkově recepci hráli naši nejlepší umělci a celá nekonvenčnost spočívala mimo jiné vevelmi sympatickém útoku na buranský český charakter recepcí: jedlíci se nahrnou do sálu, vrhnou se naprohýbající se stoly s lahůdkami, všechno sežerou a jdou domů. Pozvolné vaření a pomalé a rituální podávánílahůdek v malých množstvích bylo velmi dobrým trikem. (…)9) Ale teď ještě zpátky k Hillary: slyším, že její program se postupně mění a konkretizuje, už do toho mluvíkdekdo, od velvyslanectví přes MZV, Bílý dům až po paní R., nicméně v mém programu zatím není nic o tom, kdya co s ní mám já. Musím to vědět už proto, že kdykoli může být akt demise vlády, jmenování jiné, politická jednáníatd. Prosím tedy, aby vše bylo v dosažitelné míře přesně vyjasněno a do mého programu vtěleno. E. prosím, abyzačala s rolí supervizora nad večeří v mém domě i nad následným obědem s Němci. (…)

(Washington 20. 4. 2005) Dnes toho moc nenapíšu. Mám oběd s panem Billingtonem,ředitelem Kongresové knihovny, jejímž jsem hostem, a na večeři jsme pozváni do Bíléhodomu. Dvakrát denně jíst je pro mne strašné, jím tak tak jednou, ale obě pozvání jsoudůležitá. Začíná pro mne divný čas, kdy se buď pořád potím a hrozí, že se mne zmocnínějaké viry a mé nemoci se dají do pochodu, anebo kdy na mne fouká air condition a hrozítotéž, ba ještě v horším vydání. K tomu se přidávají občasné srdeční potíže a hlavně se můjstav vyznačuje permanentní únavou. Jsem zvědav, jak to celé dopadne. Teď jsem se vrátil zoběda. Nebyl to jen oběd s panem Billingtonem. Bylo tam asi sto až sto padesát lidí. Všichnibyli ohromně sympatičtí, s mnohými jsem si mohl o lecčems dobře pohovořit. Hlavnímneštěstím bylo, že to podivné americké jídlo bez chuti nebylo osoleno. Prosil jsem o sůl, pakmi dokonce paní Klugeová, manželka zakladatele nadace, která můj pobyt platí, šla sůlshánět, ale ani ona nebyla úspěšná. Trpěl jsem a na vlastní kůži zakusil smysl pradávnépohádky o soli, jež je nad zlato.

S Janem Urbanem jste se ve zlém rozkmotřili. Proč?Nemám pocit, že jsme se ve zlém rozkmotřili. Asi mezi námi bylo určité napětí právě v

té době, kdy on vedl Občanské fórum k vítězství ve volbách a já prožíval své prvníměsíce na Hradě. Byl by zázrak, kdyby v té situaci napětí mezi námi nebylo. Občanskéfórum mne na Hrad vyslalo a mělo pocit, že bych měl víc dbát jeho vůle, já měl naopakpocit, že bych měl dělat to, co sám považuji za rozumné. Můj vliv byl tehdy ohromný,trochu jsem byl vnímán jako spasitel národa – však jste na to svými otázkami narážel –,ale vliv Občanského fóra byl neméně velký. Já se vlastního rozumu a své perspektivynemohl vzdát, ale to nemohli udělat ani lidé, kteří byli tehdy v čele Občanského fóra.Není to nic šokujícího. Vždyť i ve zcela stabilizovaných demokraciích, což jsme tehdyrozhodně nebyli, existuje velmi často svár mezi loajalitou ke státu a ke straně. O cokonkrétně jsme se přeli, už nevím. Snad to bylo něco kolem ministerstva vnitra.Skutečně velká roztržka to být nemohla, vždyť jsem tak jako jiní dělal Občanskému fórupředvolební kampaň, kde jsme nepochybně museli působit s Janem Urbanem vedle sebea být v souladu. Ať tak či onak, je to všechno dávno zapomenuté, s Urbanem se občas

vidíme a bavíme se o všem jiném než o takovýchto pradávných věcech.

Lze mít úspěch v politice, aniž člověk touží po moci? Někdy mám pocit, že vČechách si lidé myslí, že politikem by se měl člověk stát jen jaksi mimochodem, ato asi nejde. I vy v závěru své knížky Letní přemítání píšete, že jste o moc nikdynebojoval. Vaši spolupracovníci to vidí jinak: tvrdí, že od jisté chvíle jste oprezidentství bojoval či usiloval. Jak to vidíte dnes?

V demokratických poměrech, jež mají svou tradici, svou kontinuitu a svou kulturu, jesamozřejmé, že chce-li být někdo v politice úspěšný, musí o to usilovat. To znamená, žemusí mít svůj program, svou vizi, své přesvědčení, své politické záměry, o nichž jepřesvědčen, že směřují k obecnému prospěchu, ale zároveň musí vstupovat do politickésoutěže a snažit se v ní uspět jakožto konkrétní osoba, která je nositelem onohoprogramu. Tedy bojovat o moc, jak říkáte. Být politikem není přitom žádná hanba ausilovat o politické postavení či funkci není nic nemravného. Důležité je, aby to nebyl cílsám o sobě, cíl samoúčelný, plynoucí z pouhé touhy radovat se z příslušného postavení avýhod, ale aby to byl skutečně výraz touhy posloužit dobrým věcem. Problémem je, že oslužbě národu mluví všichni, a záleží jen na instinktu voličů, rozpoznají-li, kdo to myslívážně a kdo to říká jen proto, aby se kamsi prodral. Pokud jde o mne, byl jsem velmizvláštní a veskrze atypický úkaz, který se mohl vyskytovat asi jen v revoluční situaci:funkci jsem opravdu zastávat nechtěl a obecnému naléhání jsem dlouho vzdoroval. Kdyžjsem nakonec podlehl a pochopil, že mi nic jiného nezbývá, nezačal jsem rozhodně ofunkci bojovat. Kampaň dělali jiní, ostatně záhy se stalo mé prezidentství součástíobecné vůle, což bylo tehdy velmi překvapující: lidé mne vlastně dost málo znali, apokud, tak nikoli jako člověka, který má nebo chce zastávat nějakou funkci. Pravdaovšem je, že když něco dělám, snažím se to dělat pořádně, takže jsem přijal i různé úkoly,které z mé kandidatury bezprostředně vyplývaly. Bylo by trochu absurdní kandidaturupřijmout a pak se znovu a znovu rozmýšlet a zdráhat a projevovat rozpaky a stydlivě seuculovat. Snad z toho mohl někdo nabýt dojmu, že o prezidentství bojuji. Je to nesmysl, onic jsem nebojoval. Ale byl jsem, doufám, poslední svého druhu. Mít politiky, kteřízastávají své funkce jaksi z nouze a mimochodem, ne-li dokonce jen ze zdvořilosti čineschopnosti někoho zklamat odmítnutím, nepatří rozhodně k normálním poměrům.

(Washington 21. 4. 2005) Včerejší večeře v Bílém domě byla asi pro šedesát lidí a bylana počest Shakespeara. Následovalo po ní krátké představení. Bylo tam mnoho důležitýchlidí a Bushovi byli velmi milí, představili nás jako hlavní hosty. Hodně hostů mi opakovanězdůrazňovalo, že jsem jejich hrdina, že četli mé projevy či eseje, viděli mé hry. Nikdy přesněnevím, co mám na to říct. Včera jsem se pokoušel některým hostům vysvětlit, že jevím- -li sejako hrdina, není to rozhodně proto, že bych se byl někdy rozhodl být hrdinou. Že to byl jendlouhý sled událostí, okolností či dilemat, na jejichž pozadí jsem se musel tak či onakrozhodovat, a že bezděky – při věrnosti určitým hodnotám – každé rozhodnutí už do jistémíry předurčovalo to další, aniž člověk ovšem předem věděl, o čem všem se bude nucen vbudoucnosti rozhodovat. Tímto vysvětlováním jsem se pokoušel zakrýt své rozpaky.Amerika má ráda příběhy s happy endem a hrdiny. Je to milé a sympatické. Ale panHvížďala má možná trochu pravdu v tom, že jsem do své kladné role dost tlačen. Ale kdo znás není do nějaké role tu a tam tlačen? Důležité je umět reflektovat sebe sama, svou roli isvůj vztah k ní. A ještě něco musím dodat: nejenže v Bílém domě měli na stole sůl, ale jídlobylo výborné. Vůbec se nepodobalo americké kuchyni bez chuti, jaká tu všude je. Byl tohezký večer, ale když jsem později už byl doma, přepadly mne mé srdeční fibrilace či

arytmie, bylo to velmi nepříjemné, Dáša mne různě léčila. Dnes je mi líp, jen jsem příšerněunavený. Večer budu na velvyslanectví přítomen předávání medailí veteránům druhésvětové války.

Vaším hlavním protikandidátem na prezidenta Československa bylmezinárodně známý Alexander Dubček, který figuroval ve světě jako symbolreformních snah v komunistických zemích. Jak na vás tento člověk působil?

Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy oficiálním kandidátem jen já, AlexandraDubčeka žádné politické hnutí či strana za svého kandidáta formálně nevyhlásily.Nicméně dost se o něm jako o možném prezidentovi mluvilo, hlavně mezi reformnímikomunisty a na Slovensku. Myslím, že on sám také dost chtěl být prezidentem, i když totakto přímo neříkal. Veřejnost proti násilí a Občanské fórum však možnost Dubčekovykandidatury dost vehementně odmítaly, jednak byl pro ně příliš svázán s reformnímkomunismem, po němž už veřejnost netoužila, jednak mu bylo zazlíváno jehodvojsmyslné chování po sovětské okupaci. Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo seani neodvážil přesvědčovat, aby se své ambice, respektive neformalizované kandidaturyvzdal. A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, jaké jsem vživotě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkolněkomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tu funkci ucházet. Měl jsem na to téma vícedůvěrných hovorů s Dubčekem a musím říct, že mi ho bylo velmi líto a že mi tohleposlání bylo příšerně nepříjemné. Na druhé straně jsem se ale přitom přesvědčoval, žeto je opravdu člověk svým způsobem nepříliš pevný, který by – vystaven nějakémuosudovému dilematu, jakému bývají u nás někdy prezidenti vystaveni – mohl opětselhat. Myslím, že to byl velmi čestný člověk, velmi milý, hodný, skromný, ale beznadějnězapletený do komunistické ideologie a frazeologie; mluvil vždycky velmi dlouho a těžkose dalo rozpoznat, co vlastně chce říct.

Neměl pravdu Ivan Dejmal, když vám napsal již 19. prosince 1989, že podporouprázdného symbolu Alexandra Dubčeka a vyšachováním ze hry demokratickyzvoleného Stanislava Kukrála z předsednické židle parlamentu jste zradil sámsebe a svůj slogan o „životě v pravdě“ a ztratil jste u některých lidí v ten momentčást věrohodnosti a cti?

Bylo jasné, že když nemá být Dubček prezidentem, měl by mít druhou nejvyšší funkcive státě; kdyby byl úplně opomenut a vypuzen, asi by se Slováci vzbouřili, včetně všechjeho slovenských odpůrců, a nastala by velmi hluboká krize. Pan Kukrál se poodstoupení Aloise Indry, živoucího symbolu vlastizrady, stal narychlo předsedouFederálního shromáždění a sám asi věděl nejlépe, že to je jen provizorium. Plně chápalDubčekův nárok, s pochopením odstoupil a spokojil se s funkcí prvního místopředsedy.Tak to tehdy chodilo, byli lidé, kteří byli v nějaké funkci třeba jen několik dní. Ale znovubych rád připomněl, že jsem sice možná měl tehdy velký vliv, ale žádným diktátoremjsem nebyl. Že bude Dubček navržen na předsedu parlamentu, bylo shodné rozhodnutíobou tehdy hlavních politických sil, Veřejnosti proti násilí a Občanského fóra. Já jsemcítil, že tak to má být, že Dubček se má vrátit do funkce, z níž byl kdysi okupantyvypuzen, funkce sice vysoké, ale spíš jen reprezentativní, a že to je v zájmu soužití našichnárodů. Neuměl jsem si tehdy ani představit, jak bych mohl vykonávat funkci hlavystátu, aniž by někde vedle mne byl Dubček. To všechno je pravda. Není ale pravda, žejsem to rozhodl já. Politické síly Dubčeka navrhly a parlament ho zvolil. Nebylo to o nicvíc ani o nic míň demokratické než volba pana Kukrála.

Jak jste se cítil, když vás komunistický parlament zvolil prezidentem? Bral jsteto jako jejich, nebo jako své ponížení?

Neřekl bych, že to bylo něčí ponížení. Rozhodně to ale bylo velmi zvláštní. Když jsemnapříklad sledoval rozpravu před volbou prezidenta v televizi a viděl, jak mé zvolenídoporučují poslanci jménem všech možných státem dosud řízených organizací od Svazužen až po československou lidovou armádu, měl jsem vskutku pocit absurdity. Vždyťtitíž lidé ještě před několika dny či týdny hlasitě schvalovali mé stíhání či věznění! Topůsobilo opravdu jako z Krále Ubu. Ale opět bych nebyl spravedlivý, kdybych se tomuvšemu jen posmíval; bylo by to jako posmívat se například policii, že nás nepozatýkala,nebo armádě, že se nezmohla na nějaký puč. Zajisté v tom chování parlamentu hrál svouvýznamnou roli strach, ale zároveň v tom byla přítomna – byť třeba jen stopově – jakásiodpovědnost za stát. Mé jméno či portrét byly všude – žádná centrálně řízená či placenákampaň by nic takového nedokázala –, parlament byl obklopen studenty, kteří nabízeliposlancům chléb a sůl na znamení, že chtějí, aby moc přešla do nových rukou pokojnoucestou, a má volba se stala jakýmsi vyvrcholením revoluce či její poslední zkouškou.Poslanci vlastně jen přihlédli k reálnému stavu věcí a respektovali – byť možná sezaťatými zuby – obecnou vůli. Nikdo z nás tehdy nevěděl, co by se stalo, kdyby mnenezvolili. Těm lidem vlastně nic jiného nezbývalo, pokud měli aspoň trochu soudnosti.

Co člověk „krokem přes práh Hradu“ ztrácí a co získává?Já mohu pochopitelně mluvit jen sám za sebe. Upsal jsem se práci, která mne chtěla

celého, značně mne stravovala a téměř mi znemožnila věnovat se jiným věcem. Přišeljsem o velký kus svobody, protože jsem se občas musel vyjadřovat diplomatičtěji, nežbych chtěl, chovat se trochu jinak, než bych se choval, kdybych v té funkci nebyl, jinak seoblékat atd. atd. Propásl jsem také značný kus civilizačního vývoje, to jsem poznal, ažkdyž jsem skončil a byl postaven tváří v tvář nejen novým generacím mobilů, aut,počítačů a jiných přístrojů, jejichž vývoj jsem předtím nemusel příliš sledovat, alepředevším jinému druhu civilního života, než z jakého jsem před lety odcházel. Já se sicepo celou dobu snažil žít co nejobyčejněji, občas nakupovat, toulat se ulicemi, rozhlížet sekolem sebe a nenechávat se ničím obelhávat, ale nic naplat, úplně normální život tonebyl. To v naší zemi prostě nešlo. A co jsem získal? Vlastně jediné: stal jsem sebezprostředním účastníkem velkých změn našeho světa a mohl jsem tyto změny přímoovlivňovat. To považuji za ohromný dar osudu.

(Washington 22. 4. 2005) Po pravdě řečeno, nejen Američané a jiní cizinci mne považujíza jakéhosi pohádkového prince nebo aspoň hlavní postavu pohádkové story, ale cosinaprosto neuvěřitelného na svém osudu si čas od času uvědomuji i já. A trochu přestávámsvůj osud chápat, ba připadám si jako takový menší omyl dějin. Jak se to vůbec mohlo stát,že já – a právě já – jsem se ocitl v samém středu tak důležitého dění, které poznamenaloosud mnoha národů a milionů lidí? Proč já, autor absurdních her, jsem musel zažít stovkytak absurdních situací, jako byla například má první návštěva v Kremlu? Určitě se k ní nanějakém vhodném místě vrátím. Někdy si říkám, že se mi můj život možná jen zdá a že se conevidět z toho všeho probudím v roce 1958 jako voják v Českých Budějovicích v kasárnách,protože bude poplach a já – člověk bez rovnováhy – budu muset jet frekventovanou ranníulicí na kole bez pneumatik, v helmě, s plnou polní, se samopalem, s plynovou maskou apapírovou krabicí s ostrými náboji probudit do jeho bytu jednoho důstojníka, aby s celýmnaším ženijním praporem posté jel na západní hranici cvičně bránit komunistický svět před

vojsky NATO. (Téže organizace, jejíž summit budu po čtyřiceti čtyřech letech v Prazezahajovat.) Ale vlastně i ta moje dvouletá vojna a ještě víc můj pětiletý pobyt ve vězení mipřipadají jako trochu neskutečný a nepopsatelný sen, byť v těchto případech velmi temný.A tak si nakonec musím klást otázku, jestli to všechno – že tak poklidný člověk musel prožíttak dobrodružný život – není způsobeno jen tím, že život vůbec, i ten nejobyčejnější anejnenápadnější, je neuvěřitelným zázrakem. Pohádkou občas krásnou, občas napínavou,občas hrůznou.

(7. 7. 1996)(…)4) Německý oběd. Jídlo bylo internacionálně průměrné, jako v jakémkoliv hotelu, nikoli průšvih, ale nic zvláštního.Nejlepší byl moučník, ten byl opravdu skvělý. Dávali nesmyslně velké porce, to už se dělá jen v Čechách. Hosté90 % nechali. Rovněž nebylo dobré, že číšník pořád stál v místnosti a pozoroval nás, zřejmě čekal, jestli někdonechce dolít. Nebylo to vhodné, neboť se mluvilo o velmi delikátních věcech a ten člověk jistě nemá žádný slibmlčenlivosti.(…)

(23. 8. 1996)(…)4) Mým velkým traumatem je Latinská Amerika. S. mne vybavil naprosto dokonale: mám kufr důkladnýchpodkladů a příslušných knih. Mám z toho hrůzu, to množství mne vskutku zcela blokuje, zatím jsem byl schopen ztoho prostudovat minimum, tak asi 3 procenta. Přímo se toho kufru děsím. Ne proto, že by tam bylo cokolivnezajímavého, ale právě naopak: probírka tím vším mi jen odhaluje, jak málo toho vím a že si důkladnouvědomost nebudu schopen pořídit nikdy. Přiznám se, že jsem se tomu kufru v podstatě vyhýbal, tak jsem se hobál. No nic, to se překoná: jak se cesta bude blížit, budu si v tom stále víc číst a oddělovat důležité azapamatovatelné od méně důležitého a nezapamatovatelného. Horší je, že toto trauma zasáhlo i mou schopnostpsát nejdůležitější projev, tj. projev brazilský. A čím víc mi je připomínána jeho důležitost a blízkost data, kdy mábýt přednesen, tím jsem zablokovanější. Nemám zatím ani řádku! Dnes je pátek, teoreticky je možné, že v sobotua neděli ještě něco napíšu, ale považuji to za nesmírně nepravděpodobné. (…)

(1. 9. 1996)1) Tak se mi v sobotu přece jen podařilo sepsat brazilský projev. (…)

(3. 11. 1996)1) Je neděle ráno a já sbírám síly na projev na Ukrajině. Je to, jako obvykle, má noční můra. Podaří-li se mi honapsat, bude přiložen k těmto pokynům a měl by být rychle posouzen, abych ho mohl co nejdřív definitivnězredigovat. Nebude-li přiložen, je to blbé, protože by mi zbývalo už jen pondělí, kdy se mi píše ještě hůř než jindy.2) Tento bod je tajný. (…) Jde o několik úkonů, které jsem domluvil s kardinálem. a) V nejbližších dnech mikardinálův tajemník přiveze a přímo do ruky odevzdá kardinálův dopis, v němž mi oznámí, že se církev vzdávánároků na vlastnictví katedrály a nabízí ji státu. Žádá ovšem, aby byly splněny určité (snadno splnitelné)podmínky týkající se vlivu církve na život katedrály. Jde mu o to, aby to bylo vnímáno jako velké gesto církve,nikoli jako precedens, kterým se uznávají zestátňovací akty jako platné a který znamená, že cokoliv zatímstátního si může stát bez dalšího ponechat. (…) d) Určitou protihodnotou za toto církevní gesto by bylo exekutivnívydání všech ostatních církevních objektů na Hradě církvi. Mluvil jsem o tom s Luxem, není prý problém, aby tobylo do seznamu nemovitostí určených k vydání zahrnuto a aby to ve vládě prošlo. (…) e) V jakési fázi, kdy obětyto věci už budou mířit k úspěšnému dovršení, bychom stáhli (církev i my) žaloby od soudů. (…)3) Se Zieleniecem a s Vollmerovou jsem měl dost důkladnou debatu o česko-německých věcech a ideálnímharmonogramu dalších kroků. O tom budu zainteresované spolupracovníky informovat ústně, například napolévce, kam by byl pozván i pan Š. a která by byla zároveň přípravou na čtvrteční Berlín. (…)

Jak vzpomínáte na své první chvíle na Pražském hradě?Ty chvíle byly samozřejmě poznamenány celkovou atmosférou v zemi. Vím, že jsme

se hodně smáli, dnes už těžko mohu říct, čemu všemu a proč. Byli jsme skupinakamarádů různých uměleckých profesí, která se náhle ocitla ve světě, který znala jenzdálky a který jí byl dosud jen předmětem kritiky a posměchu, a která se musela velmirychle rozhodovat, co s tímto světem bude dělat. Moji tehdejší spolupracovníci by si jistěvzpomněli na desítky neuvěřitelných, absurdních i legračních příhod z té doby. Já rádvzpomínám na jednu, trochu symbolickou: zdálo se mi, že máme v patře, kde byla má

kancelář, méně místností, než by odpovídalo velikosti dotyčné části Hradu. A tak jsme sijednou sehnali přísně utajené architektonické plány Hradu, pochopili jsme situaci azačali se dožadovat vstupu do prostorů, které dosud jako by neexistovaly. A co jsme tamposléze nalezli? Ohromný, nemotorný a příšerně tajný dálnopis Varšavské smlouvy, jímžsi mohli dopisovat jen ti nejvyšší. Sehnali jsme příslušného šifréra a já poslal tímtodálnopisem pozdrav Michailu Gorbačovovi. Později jsem se dozvěděl, že Sověti ocenili,že jsme to tak brzy našli. Možná to mělo zatím zůstat – podobně jako mnoho jiných věcí –před námi utajeno. Jako by si někdo někde říkal: ještě nevíme, jak to všechno dopadne,možná se nám pár věcí bude ještě hodit. Anebo si jen někdo škodolibě říkal: ať pátrají!Anebo na to prostě zapomněli a nešlo o nic víc než o jeden z tisíců příkladů českéhošlendriánu. Ale pozor: paměť je zrádná a má sklon uchovávat především to milé. Určitějsem prožíval za revoluce i v prvních měsících prezidentství také pěkně horké chvilky.Snadno se například někomu, kdo nebyl přímo odpovědný za určitá zásadní rozhodnutí,s odstupem času říká, že jsme se s komunisty neměli tak mazlit. Ale když máte co dočinění s protivníkem, který má v rukách všechny myslitelné mocenské nástroje, musítepo čertech dobře zvažovat, jak si počínat, nechcete-li se doživotně cítit vinen zbytečnýmimasakry. Vždyť jenom třeba rozhodovat o průběhu manifestace, kde je skoro milion lidí,není vůbec jednoduché: stačilo málo, aby vznikla davová psychóza, aby někdo naletělprovokacím, aby například pouhý přelet stíhačky nad hlavami přítomných způsobil, žese v panice začnou masakrovat navzájem. Tento poslední příklad, přiznávám, není z méhlavy: ministr obrany mi později řekl, že by to býval nebyl problém. Jinými slovy: někdona generálním štábu takovou možnost zřejmě nahlas nadhodil. Ostatně padaly tam prý iještě daleko nebezpečnější nápady včetně jakési okupace Prahy tankovým vojskem.Museli jsme prostě postupovat opatrně. Ale obezřetné chování v okamžiku tak zásadníkonfrontace s všemocným režimem neznamenalo vůbec žádný závazek do budoucna, jaksi tu a tam někdo myslí.

Velice často se vám vyčítá velkorysá amnestie z 1. ledna 1990 a vůbec pozdějšíudělování milostí. Jak tyto své aktivity hodnotíte dnes?

Amnestie z ledna 1990 je mi vytýkána už patnáct let, aniž je kdo schopen vysvětlit,proč byla špatná. Měla zvýšit kriminalitu? Tu zvýšily úplně jiné věci, propuštění vězňovése v roce 1990 na celkové kriminalitě podíleli, vzpomínám-li si dobře, v českých zemíchdevíti a na Slovensku sedmi procenty, tedy jen o málo větším procentem, než se na nípodílejí propuštěnci každoročně. Ostatně velká část propuštěných by byla ten rok či orok později beztak propuštěna, vždyť součástí amnestie bylo u závažných trestných činůsnížení trestů jen o jeden rok. Tu amnestii připravovali samozřejmě odborníci, byly mezinimi známé osobnosti, jako třeba dnešní ombudsman Otakar Motejl, dnešní předsedaÚstavního soudu Pavel Rychetský, tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová adalší. Četl jsem pozdější statistiky i penologické analýzy té amnestie a ty s obsahemvýtek příliš nekorespondovaly. Ano, byla opravdu velkorysá. Bylo ale třeba dát jasněnajevo, že se zásadně mění poměry a že se chceme rozejít i se vším pokleslým, čím sevyznačovala komunistická justice. Pokud jde o milosti, to je také příšerné klišé, součástnárodní mytologie, jejíž počátek je u kritiky zmíněné amnestie. O mých milostechostatně vyjde podrobná kniha z pera mé tehdejší spolupracovnice příslušného odděleníprezidentské kanceláře, tam jsou všechny případy podrobně popsány a zdůvodněny.Dával jsem sedmdesát až sto milostí ročně, což nebylo moc. Velmi výjimečně šlo onápravu justiční zvůle, většinou šlo o akty milosrdenství. Každá milost je ze své podstatykontroverzní, protože každou udělujete někomu, kdo něco provedl, a každou lze tudížkritizovat. Přednost měli vždy lidé staří, nemocní a ženy a muži, kteří se sami starali o

své dítě. Ti, kteří mi připravovali podklady, studovali každý případ jako jednotlivý ajedinečný, navštěvovali odsouzené ve vězení i na svobodě, studovali jejich spisy, jejichrodinné poměry atd. atd. Samozřejmě, že nejsnazší by bylo nedávat milost nikomu. Bylbych nepoměrně populárnější. Ale já jsem nebyl prezidentem proto, abych byl populární.Je paradoxní, že mne o udělení milosti občas požádali sami soudci, kteří dotyčnéhoodsoudili. Museli dodržet zákon. Zároveň ale věděli, že do vězení ten člověk nepatří.

Jakou zkušenost jste v prvních měsících po svém nástupu do funkce měl sbývalými či reformními komunisty, kteří se podíleli na moci? Mně jste si jednouvelmi stěžoval na Zdeňka Jičínského.

S některými z nich jsme měli opravdu značné potíže, nikoli však se všemi. Nejsemschopen je házet do jednoho pytle. Dost z nich mělo nicméně v genech přítomen značnýsklon k jakési „kolektivně-kabinetní politice“: na našich společných schůzích byli vždyvšichni po celou dobu, vše tedy věděli a všechno ovlivňovali, my jsme ale o jejichschůzkách či předporadách – na způsob někdejších „stranických skupin“ – vědělipramálo, jakož i o některých separátních jednáních, která měli s představiteli moci.Vesměs to snad nemysleli zle, byli prostě tak vychovaní a ani dvacet let pobytu mimostranu a mimo praktickou politiku, ba přímo v disidentské opozici je z toho úplněnevyléčilo. Někdy to působilo dokonce dojmem, že si s mocí rozumějí lépe než s námi,nekomunisty, a to hlavně proto, že mají podobný jazyk. Mnozí z nich by si přáli jakýsinový „socialismus s lidskou tváří“ či perestrojkový komunismus, ale velké šance tonemělo, hlavně proto, že větší část veřejnosti něco takového nechtěla. Lidé byli na tu řečuž alergičtí, i na její osvícenější podobu. Asi nejvíc starostí mi osobně tehdy dělal ZdeněkJičínský, neúnavný právník, chartista a přední osobnost tehdejšího reformníhokomunismu. Uvedu dva případy: jednali jsme s delegací vlády o zrušení ústavního článkuo vedoucí úloze komunistické strany. Čalfa a členové jeho delegace na náš požadavekpřistoupili. Bylo to vyřešeno. A vtom se přihlásil o slovo Zdeněk – byl v delegaciObčanského fóra – a řekl, že by tam mohla být místo toho zakotvena vedoucí úlohadělnické třídy či pracujícího lidu. Věcný nesmysl, jen projev nostalgie po komunistickémideologickém jazyku. Kopali jsme ho pod stolem, tak se pak k tomu už nevrátil. Ostatněza nesmysl to označil i sám Čalfa. Řekl něco v tom smyslu, že když už, tak už. Mámeprostě pracovat pořádně a nedělat frazeologické kompromisy, zvlášť když to už na násnikdo nežádá. Větší střetnutí jsme měli na jaře 1990, když se připravoval nový volebnízákon pro svobodné volby. My jsme s Petrem Pithartem a dalšími bojovali za většinovývolební systém, který by dával naději, že se v budoucích parlamentech budou objevovatopravdu důvěryhodní lidé a nejenom servilní produkty stranických aparátů. ZdeněkJičínský vedl urputný boj o poměrný systém a v tomto boji nakonec zvítězil. Nevěděljsem tehdy, proč tak bojoval proti seberozpuštění Občanského fóra a za poměrnývolební systém. Teprve po čase jsem to začal chápat: kdyby šli reformní komunisté dovoleb samostatně, neměli by moc šancí se do parlamentu dostat, tu naději měli jen jakosoučást Občanského fóra. K tomu bylo ale zapotřebí, aby Občanské fórum existovalo aaby platil poměrný volební systém, většinový by je mohl v důsledku obecnérezervovanosti k reformnímu komunismu vyřadit. Při poměrném systému a jako součástObčanského fóra měli zkrátka své postavení v parlamentu předem jisté. Mimo jiné:později, když se už zformovaly nové strany, jsem se pokoušel prosadit změnu volebníhosystému, ale narazil jsem na naprosto zásadní odpor vůdců ODS. Měli zřejmě tutéž obavujako dříve Jičínský: že by je o dobyté pozice mohla většinová volba připravit. Dnesnaopak ODS o většinový volební systém, dokonce jednokolový, vytrvale bojuje, protože vněm má šanci získat téměř absolutní většinu mandátů. Považuji za smutné, že strany,

místo aby uvažovaly o tom, co je systémově nejlepší pro stát, uvažují vždy především otom, co je v tu kterou chvíli dobré pro ně. A tak se jejich názory na referendum, přímouvolbu prezidenta, volební systém a podobná témata neustále mění, ba řekl bych, žeurčité návrhy změn putují jako pešek z ruky do ruky pořád dokola.

Nebylo největší prohrou té doby, že jste dovolili, aby se v takové míře vytáhlana Slovensku nacionální karta?

Nezlobte se, ale my jsme se opravdu pokoušeli jít – samozřejmě klopotně – odtotalitního systému k demokracii, nikoli tedy k nějaké nové diktatuře. Bylo by proti všemmým zásadám, kdybych určoval slovenskému národu způsob, jakým smí či nesmí sámsebe jako národ reflektovat. Já jsem sice přísahal na federální ústavu a musel jsem hájitintegritu státu, což jsem také dělal, zároveň jsem si ale nemohl nevšímat slovenskéhoemancipačního hnutí nebo ho dokonce nějak potlačovat. Národy mají právo projít – je-lito jejich většinová vůle – fází vlastní samostatné státnosti. Většina Čechů, odchovanýchideou československého národa a spojujících automaticky ideu slovenské samostatnostis fašismem, málo chápala slovenské cítění a ambice. Já měl pro ně, myslím, silnějšíporozumění než mnozí jiní, ale ani já jsem asi nebyl zcela prost určitých historickýchpředsudků a bludů. Slovenští národovci byli, pravda, trochu směšní a protivní, to aleneznamená, že se nemělo něco zásadního ve vztahu našich národů změnit. Zastával jsemtehdy ideu „autentické federace“, to znamená nikoli federalizované totality, jakou jsmeměli za komunismu, ale federace založené na skutečné rovnosti obou subjektů, které jitvoří. V tom jsme si byli s přáteli z Veřejnosti proti násilí velmi blízcí. V letech 1990 a1991 jsme projednali snad tisíce hodin na nejrůznějších politických schůzkách a hledalioptimální model soužití našich národů ve společném státě. Nenašli jsme ho a asi ani najítnemohli: nejen Češi, ale i mnozí Slováci tehdy zřejmě stav slovenské mysli plněnepochopili. Vždyť kdyby Slováci opravdu chtěli žít s Čechy v jednom státě, museli by seproti rozdělení státu nějak vzbouřit či ho prostě nepřipustit. Ano, existovala petice zaspolečný stát, kterou podepsaly desítky tisíc Slováků, nicméně fakt, že jí nikdo nedbal adbát nemusel, mluví, zdá se mi, dost jasnou řečí. Přesto si nemyslím, že ta všechnajednání byl jen ztracený čas. Naopak: bez toho nesmírně zajímavého a poučného pokusubychom se asi nikdy přesně nedozvěděli, co se vlastně stalo a proč. Z hlediska„organizačního“ jsem měl jen dvě velké námitky. Za prvé, že o rozdělení státunerozhodlo referendum. Navrhoval jsem to, má zákonná iniciativa ležela v parlamentu,ale nikdo to nepodpořil, zřejmě se všichni báli, že by Slováci hlasovali pro společný stát.Dnes nevím, jestli i to nebylo dobře: kdyby Slováci hlasovali pro společný stát, všechnoby to začalo znova a nakonec nejspíš skončilo stejně. Jen by se ztratil další čas. Sodstupem doby se mi totiž zdá, že většina Slováků sice vědomě rozdělení nechtěla, alepodvědomě k němu přece jen tíhla. Za druhé to byl fakt, že stát nerozdělovaly státníorgány, ale politické strany. Každý den v noci tehdy stáli u mikrofonů představiteléčeské ODS a slovenského HZDS, dvou stran v lecčems si podobných, a referovali svýmnárodům o tom, jak se bude jeden stát dělit na dva. To mi připadá systémově velmišpatné. Jen to v nové podobě naplňuje dávný princip „vedoucí úlohy strany“. Vedoucístrany, tj. v podstatě občanské spolky bez práva jednat za stát, cosi dohodnou, oznámí astáty to pak – už bez mikrofonů – provedou. Já sám jsem abdikoval spíš z důvodůsymbolických než věcných, vždyť můj mandát by beztak za tři měsíce skončil. Šlo mi o toukázat, že člověk, který skládal slib na ústavu nějakého státu, nemůže jen takpodepisovat zákony tento stát rušící. To se prostě nedělá. A nevyvolává to u nás dobréasociace. Vzpomeňme našich plačících prezidentů či prezidentů posedlých potřebou

všem trvale vysvětlovat smysl svých kapitulantských podpisů.

Zůstal bych ještě u Slovenska: tehdy vám Slováci vyčítali, že jste po zvoleníprezidentem nejel nejprve na Slovensko, že jste nesledoval slovenské noviny a žejste nedodržel slib jmenovat Milana Kňažka viceprezidentem. Vidíte tytoskutečnosti jako závažná pochybení?

Já byl na Slovensku pár dní před svým zvolením, měl jsem tam ohromné mítinky nanáměstích, navštívil jsem podniky atd., a tak jsem si myslel, že tam nemusím ihnedznova. Možná to byla chyba, opravdu jsem nebyl zřejmě dost vnímavý ke slovenskécitlivosti. Mně se ale zdálo důležitější okamžitě říct Evropě, světu i sousednímuNěmecku, co se vlastně u nás stalo, a začít upevňovat naše mezinárodní postaveníjakožto nezávislého státu. A tak jsem jel krátce po zvolení na skok do Německa. Teprve vsouvislosti s touto cestou se objevila otázka, proč jsem nebyl předtím na Slovensku.Jenomže pro mne Slovensko nebylo žádné zahraničí a do Německa jsem jel hájit zájmyobou národů. K novinám: tak to chodí, že čech čte spíš české noviny a Slovák slovenské.Nikdy jsem si nehrál na Slováka a přišlo by mi to příšerně pokrytecké. Když něcodůležitého ve slovenských novinách bylo, samozřejmě jsem to četl. Milan Kňažko nemohlbýt viceprezidentem už proto, že naše ústava takovou funkci neznala. Nebyl bych bývalproti ní a dokonce si myslím, že v návrhu nové federální ústavy, který jsem předložilFederálnímu shromáždění, ta funkce už byla. Kňažko byl můj kamarád a poradce ajednou jsem ho na veřejnosti žertem nazval svým viceprezidentem. časem jsem si odvyklna veřejnosti žertovat, mám s tím ty nejhorší zkušenosti.

(Washington 25. 4. 2005) Před víkendem jsem byl na další „politické večeři“, tentokrát uMadeleine. Aranžmá bylo skvělé, přítomní významní lidé (například Jim Lehrer z PBS nebogenerál Ralston, kdysi nejvyšší velitel NATO) byli sympatičtí, Madeleine debatu obratně avtipně moderovala, nicméně já zase musel americky odpovídat na mnohé politologickédotazy a byl jsem z toho dost vyčerpán. Čím víc různých debat mám (a povážlivě se množí, ikdyž většinu pozvání odmítám), tím víc si uvědomuji jeden důležitý rozdíl mezi Amerikou,respektive Washingtonem, a Českou republikou, respektive Prahou. Tady lidi politika baví,u nás ji nemají rádi; tady o ní hrozně rádi mluví, u nás na ni jen nadávají; tady jsou politici,vědci, novináři a další důležití lidé zřejmě celý den svěží a nejchytřejší věci říkají možnávečer, u nás jsou podobní lidé večer buď unavení, nebo něco zoufale dohánějí, nebo jsouopilí, nebo jsou rádi, že jsou doma, koukají na televizi a nemusí se s nikým bavit. Asi tonebude přesné, ale zatím to na mne působí dojmem, že politický Washington tvořípředevším páni, kteří nosí celý den kravaty, dopoledne politicky pracují, pak mají politickýoběd, až do večera opět politicky pracují, aby pak šli z práce rovnou na politickou večeři.Při tom všem jsou stále veselí, klidní, hezcí, šarmantní. A to nemluvím o jejich manželkáchči političkách. Proč jsme my takoví věčně utrápení? Věčně podráždění? Proč věčně na něconadáváme, místo abychom pořádně pracovali?

(13. 4. 1997)(…)7) Všiml jsem si, že české noviny jsou zaplněny různými zprávami či spekulacemi o sporech o protokolárnímpořadí ústavních činitelů a že leckdos leckde operuje i mou osobou, která údajně rozhodla to či ono tak či onak.Dovolím si to tedy uvést na pravou míru s prosbou, abyste se při dalších eventuálních vyjádřeních této „pravémíry“ drželi. Žádný zákon o žádném pořadí nic neříká. Celá věc je pouze záležitostí interpretace zákona, v danémpřípadě ústavy. Protokoly a legislativní odbory PS, Senátu a KPR se sice – interpretujíce ústavu – neshodly na

pořadí předsedů PS a Senátu, shodly se však na tom, že představitelé zákonodárné moci jsou před předsedouvlády. Já tuto interpretaci vzal na vědomí. Toť celé. Prosím, abych více do toho zaplétán nebyl. Co se večeře sChiracem týče, je pravda, že se pan S. při polévce zmínil o tom, že Pithart bude mít lepší místo než Klaus, a jeopět pravda, že jsem to vzal na vědomí. Že ale mezi Pithartem a Klausem bude ještě paní Muchová, jsemnevěděl, jakož i jiné věci, které pak vzbudily tolik rozruchu, že to snad i projednávala vláda. Já sice odsuzujimalichernost těch, kteří se tím zabývají, zároveň ale za to nechci nést větší odpovědnost, než je přiměřené aspravedlivé. (…)

(20. 7. 1997)(…)3) (…) d) Kladu otázku, zda má smysl moje prosincová cesta do Anglie. Není lepší, abych ji absolvoval jakočerstvě zvolený prezident, budu-li jím zvolen? Bylo by to hezky symetrické k roku 1990, kdy jsem byl na státnínávštěvě Anglie jako čerstvě zvolený československý prezident. Proč se tam jezdit loučit? Smysl přece má jettam naopak připomenout se jako představitel budoucí členské země NATO a EU, tedy jako validní partner, anikoli jako sentimentální vzpomínka na pád komunismu a jako věčně se zviditelňující pohádkový princ (disidentprezidentem – tradiční anglosaské pohádkové klišé). A navíc: před Vánocemi a před novou volbou prezidentabude veřejnost obzvlášť citlivá na mou přítomnost zde, budou mne chtít vidět v kdejakém vánočním programu proděti, v kdejakém vnitropolitickém tématu, budou chtít, abych byl s nimi, a nikoli kdesi. (…)

(2. 8. 1997)(…)3) Rekapituluji znovu různé věci, které vzešly z mých hovorů s OZP nebo z naší korespondence. a) Japonskéhoministra čekám 21. 8. na Hrádečku. b) Lucemburského předsedu vlády přijmu (ráno 26. 8.). c) S Charlesem jsme(Dáša a já) na vernisáži a pak na malé večeři v nějaké hezké hospůdce (Nebozízek?), Dáša ho doprovází dobotanické zahrady. d) S filipínským prezidentem počítám. e) Cesta na Blízký východ se ruší. f) 1. října ráno letímes Dášou do Paříže, ten den tam jsme přísně soukromě, (…) 2. října je přejímání ceny a eventuální jiné oficiality.3. října letíme do New Yorku, je přijetí americké ceny, pak dva tři dny odpočinku u Formana či v New Yorku, paknávrat. Tak dva dny doma a potom Štrasburk. (…) g) S německou cenou čekáme na Mandelu. h) Ke španělskéceně udělám videoklip. ch) Langovu cenu musím zřejmě taky přijmout. Ale jezdit ještě před Vánocemi do Itálie senezdá být možné. i) Jak to je s cestou do GB? Nelze ji posunout?

(17. 8. 1997)(…)2) Mám jeden nápad související s povodněmi. Bylo zničeno mnoho ošklivých domů postavených špatně, draze ana nesprávném místě. Povodeň je výzvou k tomu, abychom dali naší zemi tu a tam trochu lepší tvář. Hrozí všakpravý opak: lidé budou pospíchat a budou stavět ještě větší potvornosti, než jaké měli dosud. Proto bychpovažoval za velmi dobré, kdyby bylo na podzim uspořádáno v Olomouci či v Kroměříži třídenní sympozium, kamby se sjelo řekněme 20 nejlepších evropských architektů majících zkušenosti s urbanismem a moderní obecní čisociální výstavbou, 10 nejlepších českých architektů, a ti by vysvětlovali a na obrázcích či filmech ukazovalistarostům a přednostům okresních úřadů, jak se dnes dá levně, kvalitně a hezky stavět. Rovněž by mohli býtpřizváni zástupci stavebních firem. Byl tu Bořek Šípek, mou myšlenku velice uvítal a nabídl se, že on (případně spomocí p. Kocha) se postará o zahraniční účast. Přednostové a starostové to zajisté rádi podpoří a rádi seúčastní. Jde jen o to, kdo by to pořádal a platil. Možná by na to dala peníze EU, nevím. Ať tak či onak, je to sicenepatrný krůček, ale mohl by mít svůj význam: aspoň několika málo lidem by ukázal, co dnes lze a co má smysl.Jak to ti lidé mají vědět? Rád bych nad tím převzal záštitu, případně tam jel i na zahájení. Prosím tedy OVP, abyo tom- to projektu přemýšlel a případně kontaktoval vhodné lidi či instituce. (…)4) Co se týče mé noční můry, tj. projevů: Forum 2000 tady snad napíšu. Jordánský projev nemá cenu psát přednávratem advance teamu, který přiveze zprávy. S. má za úkol bojovat o to, aby to mohl být krátký improvizovanýprojev spatra – poděkování. Největším oříškem bude, zdá se, projev do USA. Prosím shromažďovat nápady apodklady. Možný námět: Pýcha moci (Fulbrightova kniha) versus odpovědnost USA za svět. Projev na summituRE bude zřejmě krátký a konvenční. Projev 28. října. Prosím o témata. Letošní povodně nabízejí téma solidarity asmyslu státu jako jejího prostředníka. Projev k oběma komorám, bilanční a programový. Měl by být zásadní a mástará témata obohatit o nová. Velmi by se mi před tímto projevem hodilo pár dní volna, kdy bych to psal.Novoroční projev by pak mohl být krátký a osobní, loni se to osvědčilo (i když opakovat totéž pochopitelně užnelze). (…)

(25. 10. 1997)(…)4) Španělský král mne a Dášu už poněkolikáté a opravdu upřímně zve na svou chalupu na Kanárskýchostrovech. (…) Ať tak či onak, léčebný pobyt v době, kdy budou vrcholit před volbou prezidenta všechny kampaněproti mně, bych ze svého osobního hlediska považoval za neobyčejně vhodný, zvlášť kdyby to bylo (…) bezjakýchkoli svodek. Je to však politicky únosné? Nepředpokládá se, že kalich hořkosti, mám-li se stát prezidentem,musím dopít až do dna? Ale mám já to zapotřebí, něco dopíjet? Vždyť já sloužím své vlasti, nikoli naopak, pročmám tedy být za to trestán? Dávám to k úvaze s tím, že se musíme rozhodnout do týdne! (…)8) Prosím vás, aby byl někým ihned napsán stručný apelativní dopis Václavu Klausovi, který by měl trochupodobu rozkazu, byl by v krajním případě i zveřejnitelný a který by ho naléhavě žádal, aby se středeční schůzevlády konečně zabývala Bratinkovým romským materiálem a vůbec celou situací. (Před odesláním kurýrem

důvěrně konzultovat s Bratinkou!) MZV nechť vypracuje pro tuto schůzi vlády svou vlastní zprávu o okamžitémstavu věcí s Anglií. Zvážit i možnost mé krátké demonstrativní návštěvy schůze vlády. Bratinkovy texty nemohučíst, jsou v úřadě na mém stole a na jejich čtení beztak nemám čas (je to celá kniha), prosím, aby mi někdo ztoho udělal na jednu stránku výtah. Dále potřebuji vědět, s jakými dalšími iniciativami bych mohl přijít. Každý totižříká něco jiného a – což je horší – mám dojem, že vládě i parlamentu to je celkem jedno. Něco dělat musím, alemusím vědět co. Rovněž mám- li volat Blaira, musím vědět, co mu chci říct. Zatím to nevím. On se evidentněrozhovoru vyhýbá, protože evidentně chce vízovou povinnost zavést. (…)

(Washington 25. 4. 2005) A ještě jedna věc mne tu fascinuje: ti lidé mají rádi svou zemi.Pozná se to nejenom z toho, že na každém třetím domě vlaje americká vlajka, ale zespousty jiných, méně nápadných projevů. Včera jsem například viděl v televizi rozhovor sesestrou nějakého zločince, snad pedofilního vraha odsouzeného k smrti. Ptali se jí, co chcedál dělat, zda chce nějak odčinit to, co její bratr napáchal. Klidně, s úsměvem a zcelasamozřejmě řekla, že chce sloužit Spojeným státům při nějakém těžkém úkolu, napříkladve válce. Bylo to přesvědčivé a svým způsobem dojemné. U nás si něco takového neumímpředstavit. Lidé by se dílem smáli, dílem by začali tu osobu i Českou televizi kamenovat.

Další velký problém: Státní bezpečnost. Proč trvalo měsíc, než byla zrušena?Proč jste hned – jak se za revoluce sluší – neobsadili a neparalyzovali tutodůležitou organizaci a dovolili zničit spisy nejdůležitějších konfidentů aspolupracovníků?

Ta organizace měla po republice bezpočet budov známých i neznámých. Nejspíš jsmeje neobsadili proto, že jsme neměli k ruce žádnou vlastní věrnou a zároveň dokonaleinformovanou armádu či policejní gardu. Spisy jsme samozřejmě nikomu nedovolilipálit, jen jsme asi nevěděli, kde jsou a kde se pálí. Pochybuji, že se něco mimořádnězajímavého spálilo. Pokud vím, o těch nejdůležitějších spolupracovnících StB žádnézáznamy nebyly, ba ani nebyli nikde registrováni. Prý se hodně pálily spisy vedené odisidentech. Nevím, proč tomu tak bylo. Spíš bych očekával, že si to někdo někde ukryjea v pravou chvíli použije k vydírání či skandalizování. Ale z paměti se mi vlastněvynořuje jedna věc: že jsem se tehdy – a se mnou snad další – velmi zasazoval o to, abybyly všechny archivy ihned zapečetěny. Ale ani na to zřejmě nebyly síly, vždyť onivšechno tajili i před sebou navzájem. A pečetit lze jen tehdy, ví-li se, co a kde se pečetitmá. Možná to ovšem bylo všechno ještě nějak jinak, musel bych se zeptat přátel, kteří sito tehdy vzali na starost.

Těsně před volbami v roce 1990 bylo oznámeno, že Josef Bartončík, jeden zvýznamných kandidátů, je dlouholetým spolupracovníkem StB. Spoluprácizveřejnil náměstek ministra vnitra Jan Ruml v době, kdy už zákon takové krokyzakazoval. Nemyslíte, že to byl jeden ze základních chybných kroků, které jstetehdy udělali?

O mnohaleté a placené práci tehdejšího – už nového! – předsedy KDU–ČSL amístopředsedy Federálního shromáždění pana Bartončíka pro StB jsem se dozvěděl asitýden před volbami. Ihned jsem ho pozval a mezi čtyřma očima jsem mu navrhl, aby sevzdal svých funkcí i kandidatury ze zdravotních důvodů. On s tím souhlasil, taky asinestál o skandál. Uchýlil se tedy do nemocnice, odkud mi pak volal, aby potvrdil, žeudělal to, na čem jsme se domluvili. Já odjel uklidněn do Moskvy, snad to byla schůzkaVaršavské smlouvy, už nevím, ale ještě tam jsem se dozvěděl, že pan Bartončík se žádnéfunkce nevzdal a kandiduje dál. Ruml, který mi slíbil, že do našeho návratu nicnepodnikne, mne čekal na letišti a sdělil mi, že jsou s Křižanem rozhodnuti oznámit o

Bartončíkovi pravdu. Nebylo mi to moc milé, tyhle veřejné popravy nemám rád, alezabránit jsem jim v tom nemohl. Celé se to nemuselo stát, kdyby byl Bartončík dodrželsvůj slib a nespoléhal na naše dobráctví. Žádné porušení zákona to podle mne nebylo.Dva dny před volbami bylo sice zakázáno agitovat pro strany či kandidáty a dělat jimreklamu, ale říkat pravdu zakázáno nebylo – to by v těch dnech nesměly vycházet žádnénoviny a nemohla by vysílat televize ani rádio. Důležitější je ale něco jiného: tisíce letvězení, popravy, desítky tisíc zničených životů, to je dílo StB. Já úplně chápu HonzuRumla a Jiřího Křižana, kterému popravili otce, že chtěli lidem říct, kdo má tu drzost, žese v prvních svobodných volbách uchází o jejich přízeň. Na jedné straně se divíte, žejsme se v té revoluční době nevypořádali autoritativním způsobem s komunisty, azároveň byste před veřejností utajil, že má být zvolen udavač? Ostatně myslím si, žekdyby nám přátelé reformní komunisté říkali všechno, mohlo se to vyřešit dávno předvolbami. Dubček to o Bartončíkovi zřejmě věděl už dlouho, protože mne před nímněkolikrát varoval.

(2. 3. 1998)1) Tento víkend jsem měl jednu z nejhlubších depresí za dlouhou dobu. Asi to bylo poznat i na našem zasedání,respektive na mém úvodu. Pokud jsem někomu zkazil náladu, omlouvám se za to. Na druhé straně si říkám, ževůbec neškodí, když mí spolupracovníci občas nahlédnou do potemnělé duše svého šéfa.2) Jsa v depresi, nemohl jsem samozřejmě nic psát. Až dnes (v pondělí) odpoledne jsem se nekonečnou silouvůle přiměl k tomu, abych napsal projev do Polska. Tak ho posílám k posouzení. Na projev do Ženevy sepodívám, jakmile budu mít chvilku času a trochu lepší náladu. Dnes to už nestihnu.3) (…) f) Nevím sice jak, ale cítím, že nějak musí být oddělen čas odpočinku od času na psaní projevů. Zatímjsem měl po mnoho let víceméně víkendy identické se psaním projevů. To je pak hrozné: člověk se bojí naprocházku a kamkoliv, protože ho straší neudělaná práce, takto se nechá „prostrašit“ celým víkendem, aby to pakzoufale napsal v neděli večer nebo v pondělí. To není dobré. Psaní projevů je také práce a je třeba mi jinaplánovat jako každou jinou a nemíchat ji s víkendy nebo nějakými odpočinky dohromady. Kdosi napsal do MFDesej o tom, že se stávám „tuctovým politikem“. Nevím, zda se jím stávám, ale stávám-li se jím, pak předevšímproto, že už nemám břitké a s chutí psané projevy. (…)

(30. 5. 1998)(…)10) Vyznamenání. Návrh je jako obvykle patlaninou: je tam mnoho lidí, kteří si to zaslouží méně než jiní, kteří tamnejsou, je tam převaha mrtvých, lze rozpoznat, že tam jsou navrženi různí známí, přátelé či političtí souputnícinavrhovatelů, atd. atd., zkrátka výhrad lze mít tisíc. Přesto si to osvojuji a souhlasím s tím, potíže dělat nemíním,je to zkrátka cosi jako „společenský kompromis“. Nicméně nikoli jako pouhý návrh, ale jako rozhodnutí k tomupřipojuji tyto další laureáty na Medaili Za zásluhy: Jiří Kuběna, brněnský básník, za celoživotní literární dílo aneochvějný občanský postoj, Věra Chytilová za celoživotní umělecké dílo, Václav Benda a Petr Uhl za zásluhy vodporu proti totalitnímu režimu. Pokud ji už nedostal, měl by zcela určitě medaili dostat za celoživotní uměleckédílo Otomar Krejča. Se vší vážností navrhuji dále Jana Kačera a Martu Kubišovou. K úvaze dávám Josefa Suka(houslistu), Dominika Haška (brankáře), těžce nemocného Jiřího Pelikána a velmi starého Jaroslava Foglara.(Josef Šafařík, Jiří Kolář a Jindřich Chalupecký už, doufám, řád dostali, pokud ne, měli by všichni tři dostat ŘádTGM.) (…)18) Už mnoho týdnů obtěžují politici a novináři veřejnost podivnou zábavou: dohady o tom, koho pověřímsestavením vlády, kdo bude předsedou vlády, zda na to má či nemá nárok největší strana atd. atd. Je to celéhloupé, nekvalifikované, hysterické a pro mne ponižující, neboť to v sobě skrývá podezření, že si zamanu nedbatvýsledků voleb a sestavením vlády pověřím zahradníka ze zdejšího parku. Prosím pana Š., pana P. a všechnyostatní, aby se už nenechávali do této hry vtahovat. (…)

(NEDATOVÁNO 1998)(…)Moc mne mrzí, co se stalo, totiž že Nova vysílala můj povzdech, že KPR v době mé nepřítomnosti zlenivěla.Velmi se vám všem za to omlouvám – a především všem z vás, kteří i v době mé nepřítomnosti pracujeteintenzivně a za malý peníz a z čirého zájmu o věc – a moc vás prosím, abyste se tím nenechali otrávit. Navysvětlenou:1) Bylo to nahráno tajně, v době, kdy měly být mikrofony vypnuty. Já si teprve dodatečně všiml, že kus ode mneje kamera Novy, tj. stanice, která nedodržuje žádnou domluvu, ale to už bylo pozdě.2) Ten můj povzdech byl ovlivněn atmosférou, která mu těsně předcházela: měl jsem totiž několik enervujícíchtelefonátů s KPR týkajících se nekoordinovanosti mého programu, lehce jsem se rozčílil a ten povzdech bylzřejmě následkem doznívání tohoto mého rozčílení.

3) Jsem celkově předrážděný a často se rozčiluji a nejednou přitom někomu neúmyslně křivdím. Je to způsobenosouběhem mnoha okolností, včetně mých protivných a vlekoucích se zdravotních potíží a toho, že nesmím kouřit.Vaše šéfy jsem varoval a upozorňoval na to, že mne nesmí brát vždycky – mluvím-li podrážděně a přeháním-li –příliš vážně.4) Z mého inkriminovaného výroku by celkem žádná aféra nebyla (vždyť takové a horší věci říkám co chvílimnohým z vás do očí), kdyby to neproniklo na veřejnost. Uznávám, že to je na tom blbé, a nechávám na panu Š.,aby se to pokusil nějak napravit, lze-li to. Snad nás všechny ale může uklidnit známý fakt, že o dnešní senzacipozítří už nikdo neví a každý se zabývá pozítřejšími senzacemi.Na závěr jedna pochvala: dík pracovníkům KPR se našla ztracená listina, jejíž definitivní ztrátu bych považoval zanejvětší průšvih svého prezidentství.

(4. 7. 1998)(…)3) A teď už konečně k té krizi: měl jsem velmi dlouhý a otevřený telefonát s Honzou Rumlem, jakož i s jednímčlenem vedení ČSSD. Zdá se mi, že trochu dík mým rozmanitým jednáním, ale hlavně dík samotnému vývojiudálostí není možnost koalice ČSSD s KDU–ČSL tolerovaná US ještě definitivně pohřbena. Velký optimistanejsem, ale jakési procento naděje tu je. Jak je velké či malé, se budeme postupně dozvídat. Ať tak či onak,koncem týdne musím jmenovat předsedu vlády. V méně pravděpodobném a lepším případě to bude Lux, vpravděpodobnějším a horším případě Zeman opřený o smlouvy s Klausem. (…)

(12. 7. 1998)(…)3) b) (…) V pátek 17., (…) by ke mně ve 14 hodin přišel Tošovský. Půl hodinky bychom si v mé pracovně nebojinde povídali, pak by byl slavnostní akt předání demise vlády. Prosím připravit příslušné papíry. Vládu bychpožádal o setrvání ve funkci do jmenování nové. Já bych spatra Tošovského vládě poděkoval. V 15 hodin bypřišel Zeman, půl hodinky bychom si povídali, pak by byl slavnostní akt jeho jmenování předsedou vlády. Opětmůj projev spatra. Možnost otázek. Předpokládám, že mi důvěrně sdělí složení plánované vlády. Ne-li, buduchladný a budu předstírat, že nevím, kdy bude vláda jmenována. c) Ve skutečnosti počítám s jejím jmenováním22. ve 14 hodin. Eventuální projevy opět spatra. Všechna sláva, vlajky, fanfáry. Večer je v Lánech rozloučení sestarou vládou, v noci návrat do Prahy a druhý den nástup do nemocnice. Pak se děj vůle boží. (…)

(29. 8. 1998)(…)2) Můj stav: s přestěhováním do Lán se rapidně zlepšuje, nenemocniční prostředí má na mne blahodárný vliv.3) Děkuji KPR za práci po dlouhou dobu beze mne, zdá se, že vše fungovalo, jak mělo. (…)8) (…) Musím se soukromě poradit o akcentech návštěvy, co kde říct a co raději nikoliv, zkonzultovat svoupřipravenou odpověď na dotaz o Lewinské apod. (Je to první státní návštěva, a tudíž i velká oficiální tiskovka poaféře! Hrdinkou bude Monica.) A ještě k USA: očekávám brzy perfektně přeložený projev na zahradě Bíléhodomu (…) – je to, jak to znám z minulé státní návštěvy (1991), nejdůležitější projev. (Z mých osobních zvláštností:zjistěte, prosím, kde je pohřben M. L. King a zda je reálné se poklonit jeho památce. Podařilo se, aby v Bílémdomě hrál Lou? Byla by to senzace! On s tím počítá, ale nevím, jestli nežije v bludu.) (…)

(20. 9. 1998)1) Hlásím, že jsem se vrátil z USA. Všem, kteří pracovali v domácím odboji, děkuji. Děkuji rovněž nám, kteří jsmepracovali v zahraničním odboji.2) Zdá se, že návštěva USA dopadla dobře, já mám aspoň na ni hezkou vzpomínku. Nejnáročnější byl poslednívečer, kdy jsem se v poslední vteřině dozvěděl, že mám mluvit anglicky do nejlidovější televize o jazzu. Tak jsemto učinil a všichni Američané v Bílém domě mi dávali najevo, že mi rozuměli. (…)

(NEDATOVÁNO 1998)(…) Přijedu zcela zmámený z USA a několik lidí mi před usnutím stačí říct, že mne sledovala v různých TV sítíchsvěta miliarda lidí a že jsem byl údajně „báječný“, poděkuji za kompliment, jdu spát a vtom se mne paníHavránková zeptá, kdy chci, aby nám v domě netekla voda. Odpovím, že zatím na to nemám jasný názor,přemýšlím o tom, pak chci zavolat paní Havránkové a zjistím, že mi nefunguje telefon. Přijde pan Siemens,podívá se na to a řekne, že to funguje. Znovu telefon vyzkouším, znovu slyším, že nefunguje. (…)

Dodnes je vám vyčítáno, že jste na první cestu 2. ledna 1990 jel do Německa,respektive do obou německých států, a tato cesta byla vnímána jako přespřílišvstřícné gesto k předposledním okupantům. Proč jste nejel do Spojených států, toby asi všichni uznali jako jasný signál změny?

Cestu do USA by samozřejmě nešlo připravit během tří dnů – konala se až za šesttýdnů – a navíc by to vypadalo dost trapně: předchozí prezidenti se jeli vždy nejdřívpředstavit do Moskvy a já bych měl demonstrovat svou jinakost cestou do Washingtonu?

Cítíte přece, že bych byl trochu směšný. Ale i z jiných důvodů jsem chtěl nejdřív navštívitněkterou sousední zemi. V Polsku byl ale prezidentem Jaruzelski, začínat jím jsempochopitelně nechtěl, v Maďarsku též dosluhoval komunistický prezident, v Rakouskubyl Waldheim, takže i kdyby Německo nebylo náš největší soused s nejdelší hranicí,stejně by mi nezbývalo než jet tam. Nejel jsem navštívit předminulého okupanta, ba aniokupanta minulého, tj. NDR, ale demokratické západní Německo, osvobozující sevýchodní Německo a dvě Německa sjednocující se. To sjednocení, které jsem dávnopodporoval, jsem považoval za nevyhnutelný předpoklad a součást integraceceloevropské, která by měla následovat po pádu železné opony. Byla to tedy cesta kvýznamnému demokratickému sousedovi s výborným prezidentem, cesta do dramatickyse proměňující NDR koncipovaná jako podpora tamějších kulatých stolů a – symbolicky– cesta do sjednocující se Evropy. Vytýkali mi ji tehdy hlavně komunisté, protožeantiněmectví, podpořené militantním antisudetstvím, je základní součástí jejichprogramu. A na veřejnost, kterou po léta propagandisticky masírovali, to pochopitelněvždycky působí. Já chtěl ale – mimo jiné – také od první chvíle bořit předsudky.

Kdy jste se zbavil utopických vizí o „nové“ politice? Při své cestě do Německajste prý kancléři Kohlovi navrhoval zrušení všech politických stran a založeníjedné Evropské strany. Jak jste to tenkrát myslel?

Jestli „utopickou vizí nové politiky“ myslíte takovouhle pitomost, pak jsem se této vizeopravdu nemusel nikdy zbavovat, protože jsem ji nikdy neměl. Proč by proboha chtělvšechny strany rušit člověk, který celý život bojoval za politický pluralismus?

Později jste zase navrhovali rozpuštění NATO společně s Varšavskou smlouvou.O tom, že s koncem komunismu, pádem železné opony a rozpuštěním Varšavské

smlouvy ztratí NATO asi smysl, se před revolucemi debatovalo hodně, mezi levicovými ipravicovými politiky a politology na Západě, ale rovněž v prostředí naší opozice.Uvažovalo se o tvorbě nového euroatlantického bezpečnostního společenství, které byzahrnovalo celou Evropu, nikoli jen její půlku, a které by mělo už úplně jiné poslání nežbránit svět před rozšiřováním komunismu či sovětskými raketami. Záhy ale zvítězilvelmi rozumný názor, že lepší než stavět něco nového na zelené louce bude prostěSeveroatlantickou alianci transformovat do jiné podoby. A touto cestou skutečně užpatnáct let NATO jde a vlastně teprve dnes, po svém posledním rozšíření, po důkladnéproměně celé své doktríny a hlavně svými skutky mění tehdejší transformační vizi veskutečnost. Pro tento vývoj jsme hodně udělali, a bylo proto velmi dobré, že se z tohotohlediska možná nejdůležitější summit Aliance – ten v roce 2002 – konal právě v Praze,městě, kde byla předtím zrušena Varšavská smlouva. Když jsem byl v únoru 1990 v USA,dost jsem o tomto tématu mluvil s prezidentem Bushem i dalšími politiky, ba dotkl jsemse ho i ve svém projevu v Kongresu. A lze doložit, že jsem říkal víceméně totéž, co teďříkám vám.

(Washington 26. 4. 2005) Že jsem chtěl zrušit NATO, slýchám v Čechách už patnáct let. Zčeho to po věcné stránce vyrostlo, nevím, možná takzvaná Pražská výzva (z roku 1985)nebo jiný disidentský dokument, který jsem podepsal, myšlenku budoucí náhrady obouproti sobě namířených paktů jednotnou demokratickou bezpečnostní strukturouobsahoval. Na takové myšlence ostatně nespatřuji nic hanebného. Daleko zajímavějšíovšem než věcný původ je sám život tohoto tvrzení, jeho širší souvislost. Ta totiž dostvypovídá o soudobých českých poměrech. Krátce po revoluci a příchodu svobody se ve

veřejném životě etabloval velmi zvláštní druh antikomunistického posedlictví. Jako byněkteří lidé, kteří po léta mlčeli, chodili poslušně k volbám, starali se sami o sebe a dávalipozor, aby nenarazili, pocítili náhle potřebu vyvážit nějakým siláckým způsobem svédřívější ponížení, respektive pocit či možné podezření, že selhali. A na mušku si vzali ty,kteří jim to sami nejméně zazlívali, to jest disidenty. Pořád je totiž podvědomě chápali jakosvou živoucí výčitku svědomí, jako doklad, že když někdo nechtěl, nemusel se úplněpodrobit. Zajímavé je, že v době, kdy se disidenti jevili jako skupinka potrhlých donkichotů,nebyl odpor k nim tak silný jako později, kdy jim tak říkajíc daly dějiny za pravdu. To užbylo příliš, to se neodpouští. A čím zřetelnější bylo, že disidenti sami nikomu nic nevyčítají anikoho z ničeho neobviňují, natož aby dávali sebe někomu za příklad, tím víc – paradoxně –tato zlost rostla. Takže nakonec se na ně leckterý nový antikomunista hněval víc než nasamy představitele bývalého režimu. Z toho se zrodila zvláštní legenda o disidentskémlevičáctví, o tom, že jsou „elitáři“ (jak může být elitářem někdo, kdo desítiletí seděl vkotelně nebo ve vězení a nikdy se nad nikoho nepovyšoval?), že nedostatečně uctívajíosvědčené západní instituce atd. atd. Do tohoto psychologicko-ideologického ranku patří itvrzení, že jsem nedostatečně od mládí miloval NATO. Mimo jiné: dost o sobě tato ideologieprozradila nedávno v jednom článku, podle něhož disidenti neměli žádné zvláštní zásluhy opád komunismu, protože ten svrhli především „normální“, standardně se chovající občanétím, že se starali sami o sebe, což zřejmě znamená, že si tu a tam odnesli ze stavby cihlu.Tento způsob veřejného myšlení nalézá samozřejmě odezvu u velké části publika, která vtom spatřuje definitivní potvrzení správnosti své životní volby: ted, když se to smí, velmichválíme kapitalismus a odsuzujeme všechny, kdo o něm přemýšlejí kriticky, dříve, když seto nesmělo, kráčeli jsme poslušně k volbám volit komunisty, abychom se mohli v klidustarat sami o sebe. A kdo to pořád zneklidňuje? Levičácký disident! Je dobře, že se panHvížďala svou otázkou bezděky dotkl tématu, o němž jsem se dávno chystal něco říct. Jenmne trochu překvapuje, že když je řeč o rušení paktů, nezeptá se mne, jak jsme rušiliVaršavskou smlouvu. To totiž nebylo nikterak jednoduché. Snad se k tomu ještě dostanu.

Také jste se prý nabízel jako vyjednávač mezi Araby a Židy. Jiří Suk o vás píše,že vaše myšlení tehdy nebylo ideologické, ale utopické. Zlí jazykové pak tvrdí, ževám nezdravě stouplo sebevědomí. Jak se na tyto své snahy díváte dnes, sodstupem bezmála patnácti let?

V roce 1990 se schylovalo k důvěrným jednáním mezi palestinskými a židovskýmipředstaviteli o příměří a cestě k míru. Já se osobně jako vyjednávač nenabízel, jen jsem vintimnějších hovorech s oběma stranami shrnul důvody, proč by Praha mohla býtvhodným místem po taková jednání. Pokud si dobře vzpomínám, obě strany byly velmipro. Nicméně pak ta jednání probíhala v Oslu, česká politika na rozdíl od norské nechtělamít starosti s nějakým cizím mírem, prý se do toho nemáme plést a prý by nás to stálodost peněz (za hotely?). Myslím si, že to je škoda. Pokud jsem měl tehdy většísebevědomí, než mám dnes, bylo to velmi dobře. Zvládl jsem stovky věcí, na které bychsi dnes už netroufl. Mnohé se mi pochopitelně nepodařilo, ale nevím o ničem, co bychvinou svého údajně nabobtnalého sebevědomí zkazil. Rád slyším, že má politika nebylaideologická. Nevím, co si mám myslet o tom, že byla utopická. Pokud je utopismempokus nabídnout místo k jednání o míru, pak se ke svému utopismu rád hlásím.

(Washington 26. 4. 2005) A jsme zase u toho: čecháčkovství. Starej se sám o sebe, nepleťse do cizích věcí, přikrč se a přihrb – jsme obklopeni horami, ty světové vichry se nám

přeženou nad hlavami, a pak si budeme dál vrtat na svém dvorečku. Co moudrých statí čicelých knih bylo o tomhle našem domácím sobectví napsáno! Můj dnes už mrtvý kamarádliterární kritik Jan Lopatka, který měl jakousi nemoc, jednou odpoledne v záchvatu spadlna velmi frekventovaném pražském náměstí na zem. Ležel tam prý asi dvě hodiny, než muněkdo pomohl nebo zavolal sanitku. Lhostejnost k druhému je začasté u nás nabízena jakonárodní program, a dost lidí na to přistupuje. Samozřejmě ne všichni, vždy a pořád; i v těchnejtemnějších dobách se objevují úctyhodné projevy solidarity. Ale to nic nemění na tom, žečecháčkovství, jak to nazýval profesor Václav Černý, existuje jako významný fenoménveřejného života a znovu a znovu se v nějaké podobě vynořuje i v naší politice. Není to,tvrdím, věc národní povahy jako něčeho geneticky daného, ale určitých historickyformovaných způsobů chování. Nevím, kdy to vzniklo, nejspíš asi někdy v doběpobělohorské nebo za Marie Terezie, kdy se centrum říše postupně přesouvalo z Prahy doVídně a kdy se Praha z významné evropské metropole stávala provinciálním městečkem.Svou roli hrál asi také už zmíněný „plebejský“ charakter našeho národního probuzení.Vždyť jedním z nejdůležitějších okamžiků v životě hlavní hrdinky románu Boženy NěmcovéBabička, této naší národní bible, byla chvíle, kdy potkala na poli císaře, tohoto ztělesnitele„cizácké nadvlády“, a on jí dal tolar! V našich moderních dějinách se opakují situace, kdy sespolečnost vzedme k nějakému výkonu, ale pak její předáci provedou ústupový manévr,úhyb, kompromis, někde kapitulují, něčeho se vzdají, něco obětují, samozřejmě v zájmuzáchrany národní existence, a společnost, zprvu tím traumatizovaná, se pak velmi rychlevšeho vzdá, takzvaně pochopí své předáky a posléze upadne do apatie či přímo mdloby. Ado veřejného života se vyvalí bahno, médií se zmocní spodina a kontinuitu svobodnéhoducha a lidské důstojnosti se snaží udržovat jen nějací disidenti či odbojáři, vnímanívětšinovou populací trochu jako provokatéři, kteří zbytečně uvádějí ty ostatní do různýchnebezpečí. Tak tomu bylo v době pomnichovské, za protektorátu, v padesátých letech i vroce 1968 po sovětské okupaci. Na začátku jsou věty jako „zradili nás“, „prodali nás“,„všichni se proti nám spikli“, pokračuje to větami typu „nic nemá cenu“ a končí tonacionálním křikem, řečí o „národních zájmech“ a tichým souhlasem s pronásledovánímnějaké menšiny. Zvítězí čecháčkovství v tom nejhorším významu toho pojmu. Bohužel jakýsizávan této atmosféry jsem zažil u nás i po rozdělení státu. Zdá se, že erupcím tétoprovinciální zapšklosti, lhostejnosti k druhým a nenávisti ke každému, kdo myslí jinak, unás často předchází zmenšení státu. Po Mnichovu nám vzali Sudety, po rozdělení státu jsmepřišli o Slovensko. Po takových příhodách se pak objevuje zákonitě volání po dalšíhomogenizaci společnosti: zbavíme se Židů, pak Němců, pak buržoazie, pak disidentů, pakSlováků – a kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? Cizinci vůbec? A kdo tuzbude? Čistokrevní Čecháčkové se svým dvorečkem. Nejde jen o to, že takové postoje nebodokonce taková politika jsou nemravné, jde i o to, že jsou sebevražedné. Dnes – v úplnějiném a vychovanějším ideologickém koktejlu – se u nás tyhle postoje opět objevují. Jejichnejviditelnějším projevem je antievropanství. Je to přece v podstatě tentýž vztah ke světu:proč se máme s někým radit, proč máme někoho poslouchat, proč se máme s nějakýmcizákem dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat, co nám je po jejich technickýchnormách (za tím se samozřejmě skrývá nechuť k „jejich“ normám mravním)? „My si přecevystačíme sami“ – to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality. Ale pozor:Čecháček si dovoluje vystrkovat růžky a posléze volat bojová hesla jen tehdy, když za to nicnehrozí; má-li naopak proti sobě mocného a krutého protivníka, stáhne se a je k němudokonce servilní. Jako onen člen Rady obrany státu, který po moskevském puči nechtělpodpořit Jelcina, protože prý nevíme, jak to dopadne.

Jste dodnes tak nedůvěřivý k roli, kterou hrají politické strany v současnédemokracii?

Myslím si víceméně totéž, co jsem si myslel vždycky. Jen jsem asi během let a zvláštěběhem svého pobytu v prezidentské funkci své názory trochu zpřesnil a zjemnil. Myslímsi, že politické strany jsou jedním z důležitých instrumentů demokratické politiky, nikolijejím vyvrcholením či smyslem. Měly by být prostředím, kde se lidé sbližují, tříbí svénázory, seznamují se s míněním různých odborníků, kde se prostě formují politickéosobnosti a posléze i dílčí politická vůle. Neměly by být ale důležitější než oficiálníinstituce státu, jako je vláda či parlament, neměly by jim být nadřazeny, měly by jimnaopak sloužit. Neměly by být místem, kde vznikají bratrstva určená k uchopení moci,jakési napůl ilegální metastruktury státu, měly by být spíš jen šlehačkou na dortu bohatěstrukturované občanské společnosti, prostorem, který z ní nasává živiny, aby jim dávalpolitický výraz použitelný pak v politické soutěži. Jedině živý koloběh nejrůznějiartikulovaných společenských potřeb a sil, jak ho zprostředkovává například životspolkový, může dodávat elán i politickým stranám, respektive být jejich životodárnýmpodhoubím. Kde chřadne občanská společnost a upadá život spolkový, tam začínají dříveči později chřadnout i politické strany, až se z nich stávají posléze jakási zahnívajícíghetta určená jen a jen k tomu, aby vytlačovala své členy vzhůru k moci. Strany nesmějíbýt důležitější než veřejný zájem, musí mu naopak sloužit. Loajalita k státu či veřejnésprávě či zájmům společnosti či osobnímu svědomí musí být vždycky důležitější nežloajalita ke straně. Jinak strany produkují jen neosobnosti hovořící pouze svým vlastnímantijazykem, jichž se lidé začínají posléze štítit. Partokracie, vláda stranickýchsekretariátů a politbyr, má u nás od 19. století velkou tradici a bohužel nám hrozí i dnes.Vždyť se blížíme poměrům, v nichž se lidé začnou stydět, že nějakou stranu volí nebojsou dokonce jejími členy. Což nemůže vést k ničemu jinému než k úpadku demokracie.Jen tak mimochodem: všimněte si, že čím je někdo fanatičtějším straníkem, tím víc mnepodezírá, že stranám nepřeji či je snad vůbec nechci. Já si přitom nepřeji nic jiného, nežaby strany v rámci parlamentní demokracie hrály tu kreativní a přitom skromnou roli,kterou by hrát měly a za niž nebudou u veřejnosti sklízet posměch, ale naopak úctu.

[3]

(Washington 29. 4. 2005) Měl jsem u Madeleine dvě další „politické večeře“, bylo tammnožství důležitých lidí, jako například bývalý ministr obrany Cohen, ředitelka PBS paníMitchellová, senátorka Mikulski, vůdkyně demokratů ve Sněmovně reprezentantů paníPelosi, náměstek ministra zahraničí pan Burns a další a další. Mnohé jsem znal z dřívějšíchdob, s některými jsem se sice znal, ale na naše setkání dávno zapomněl. Madeleine opětskvěle moderovala, bylo to živé a bezprostřední a pro mne samozřejmě vyčerpávající. Měljsem trvale pocit, že mluvím o věcech, o nichž ti lidé vědí víc než já, a navíc o nich mluvímřečí, kterou pořádně neumím. Ted, když to mám za sebou, jsem rád, že jsem to absolvoval, ajsem Madeleine vděčen. Paradoxní je, že jsem se každý večer setkával s nejdůležitějšímizdejšími lidmi, a přitom přes den jsem měl dost trápení s americkými úředními banalitami.Včera například jsme museli vypůjčené auto vrátit a ihned si je znovu půjčit, i když je užpředplaceno i na další měsíc. To samotné chápu, má to kontrolní účel. Nechápu ale, pročnám tato operace musela vzít téměř celý drahocenný americký den. U rozhodujícípřepážky, kde se vynořovaly nové a nové komplikace, bylo těžké se nerozčílit. Můj českýpistolník občas operuje tím, že vyzradí mou identitu (pokud nejsem rozpoznán), cožnemám moc rád. Tato demokratická země ale nemá moc ráda protekci. Vždycky todopadne stejně: velká radost, že mne potkávají, velký údiv, že se zrovna já zrovna na tom čionom místě objevuji – a okamžitě návrat do původní situace. Proceduru to neurychlí ani ominutu. To bylo včera. Tak tak jsem stihl se převléct a jít na večeři u Madeleine. Ale tím toneskončilo, dvě nepříjemné věci se staly dnes ráno. Za prvé to, co jsem předvídal, totiž žeBarnabáš nebyl k dostižení, takže nás na naše parkoviště nepustili (později to musel uvjezdu osobně řešit sám ředitel Klugeho centra), za druhé to, co jsem nepředvídal a cosvědčí o stavu mé paměti: u vchodu do knihovny, kde mi rentgenovali tašku, přišli na to, žev ní mám kuchyňský nůž z kovu, což se nesmí. Já se ovšem divil a popíral to, protože jsemzhola zapomněl, že jsem si tam ráno nůž skutečně dal, abych si tu namazal houskumarmeládou. Prohlídkou tašky jsem byl usvědčen. Nedalo se dělat nic jiného než doufat, ženebudu zatčen, jít ven a nůž zahodit do odpadků (nebyl naštěstí ze stříbra). Připadal jsemsi velmi hloupě. Američanům, zvláště černým, často nerozumím, z čehož pocházejí četnédalší trapasy. Včera například chtěl můj podpis mladší černoch, s nímž jsem jel ve výtahu akterý mi říkal, jak si mě váží. Zahuhlal pak něco, čemu jsem nerozuměl, ale co bylaevidentně otázka. Tak jsem pro jednoduchost řekl „ano“. Vzápětí mi ale došlo, co se ptal:jestli jsem napsal Nesnesitelnou lehkost bytí. Dodatečně změnit odpověď nešlo, utéct takénešlo, tak jsem se musel dostydět až do osvobozující chvíle, kdy náš výtah dorazil na místo.Situace vpravdě kunderovská.

Vraťme se ještě k některým – dnes už možná trochu pozapomenutým –událostem z doby vašeho „federálního“ prezidentství. Co byste dnes řeklnapříklad o takzvané pomlčkové válce?

Náhodou si pamatuji dost přesně, jak tahle historie vznikla. Byl jsem v únoru v Bílémdomě a podepisoval jsem tam nějakou smlouvu. Pod mým podpisem bylo napsáno„Prezident československé socialistické republiky“ a na ozdobné obálce měl český levnad hlavou rudou pěticípou hvězdu, takovou, jaká bývala nad vjezdem dokomunistických koncentráků. Trochu jsem se při podpisu asi červenal a zároveň jsem sedefinitivně rozhodl, že co nejdřív udělám to, k čemu jsem se už nějaký čas chystal, totižže navrhnu parlamentu přejmenování státu. Nikdo jiný se k tomu neměl a navíc se mizdálo, že to je přesně ta věc, k níž se hodí, aby ji navrhl prezident. Měl jsem tehdy z

ústavy právo zákonodárné iniciativy, to znamená, že jsem mohl navrhovat Federálnímushromáždění zákony a ono bylo povinno je projednávat. A tak jsem po návratu z USAnavrhl ústavní zákon o novém názvu státu, z nějž by bylo vypuštěno slovo „socialistická“.S ohledem na to, že parlament byl ještě převážně komunistický, jsem se nechtěl přílišdotýkat těch, pro které je slovo socialismus svaté, a jako hlavní argument jsem uvedl, žecharakteristika hospodářského systému nepatří do názvu státu a že jmenovat se takto jestejný nesmysl, jako kdybychom se jmenovali československá kapitalistická republika.Zároveň jsem navrhl, aby se naše armáda nejmenovala československá lidová armáda,neboť je to podobný nesmysl: nemáme přece více armád, lidovou a ještě nějakou jinou,nelidovou. A posléze jsem navrhl nový státní znak, z něhož měla vymizet předevšímkomunistická hvězda, který měl více ctít svou historickou podobu a celkově býtvkusnější. Rovněž na něm měl být výrazněji přítomen znak slovenský a historickézemské znaky Moravy a Slezska. Znak jsem samozřejmě konzultoval s našímnejznámějším heraldikem panem Loudou a výtvarně ho – jakož i novou standartuprezidenta republiky – navrhl Joska Skalník. Analogické změny byly v parlamentechsousedních zemí přijaty manifestačně ve zrychleném řízení během hodiny, doufal jsem,že podobně tomu bude i u nás. Málem se to stalo, můj příslušný projev v parlamentuvčetně předvedení znaku vysílala televize, mělo to příznivou odezvu, jeden poslanecnavrhl okamžité projednání. Ale nakonec se to zvrtlo. Lví podíl na tom měl opět ZdeněkJičínský, který prosadil, že to musí projednat národní rady a jejich výbory, vlády,federální parlamentní výbory, odborné komise atd. atd. Snad to mělo logiku u státníhoznaku, ale proč ty odklady u tak jednoduché a manifestační věci, jako je vypuštěníjednoho slova z názvu státu a armády, to jsem nechápal. A tím to vlastně tehdy celézačalo. Mezi Slováky se probudil k životu názor, že když už se mění název republiky, měliby v něm být jako svébytný národ zřetelněji přítomni; slovo „československá“ jim asipříliš připomínalo už dávno opuštěnou Masarykovu ideu jednoho československéhonároda. Rozpomněli se, že už za první světové války byla v takzvané Pittsburské dohoděo vůli našich národů žít v jednom samostatném státě v názvu tohoto státu pomlčka,respektive spojovník, a první písmena obou částí byla velká a že tato opuštěná tradicebyla na několik měsíců obnovena i po Mnichovu. čechům se naopak mimo jiné nelíbilo,že by se tím de facto země Koruny české nazvaly novotvarem „Česko“. Ze všech politikůse náhle stali jazykovědci, historici a heraldici. Konaly se nekonečné porady všechnejvyšších ústavních činitelů, jedna – závěrečná – byla na zámku v Lánech a já tamžertem nechal jednací místnost zamknout na způsob konkláve s tím, že ji otevřeme, až sebude naše země nějak jmenovat. Jindy – asi předtím – jsem v nemocnici, kde mioperovali kýlu, už nemohl vydržet televizní přenos debaty v parlamentu, proti vůlidoktorů jsem se rychle oblékl, odjel na zasedání a tam podstrčil Dubčekovi dopis se svoudemisí. On můj dopis na zasedání rozumně nepřečetl. Nakonec byl přijat k obecné úlevěnázev česká a Slovenská Federativní Republika. Byl chybný pravopisně i sémanticky:spíš než jako společný stát čechů a Slováků to působilo jako zmínka o dvou federativníchrepublikách. Ta celá několikatýdenní, poněkud absurdní a pro zahraničí dostnepochopitelná příhoda je historicky zajímavá snad z jediného důvodu: názorně svědčí otom, jak byli Slováci citliví na všechno, co nějak souviselo s jejich národní svébytností, ajak této zvláštní citlivosti – vztahující se často k věcem zdánlivě úplně vnějškovým – češimálo rozuměli.

To se odehrálo asi tři měsíce po revoluci. Zaregistroval jste už předtím nějakévarovné signály naznačující, že mezi našimi národy není cosi v pořádku?

Po pravdě řečeno, myslel jsem si to už od mládí, vždycky jsem měl totiž určité

zesílené porozumění pro ty, kteří jsou ve stínu jiných, v menšině či jakkoli odstrčeni,mluvili jsme spolu o téhle mé vlastnosti a jejím prapůvodu už v našem Dálkovémvýslechu. Cítil jsem prostě, že Slovensko je trochu jiná země a že

Slovákům právem vadí, když je češi berou jen jako zaostalejší odrůdu sebe samých.Vzpomínám si například, že už v polovině šedesátých let jsem jako čerstvě přijatý člen spověstí rebelanta navrhoval federalizaci Svazu spisovatelů. Je-li jazyk a literaturahlavním atributem národa, pak jaká jiná instituce by měla mít federální podobu než Svazspisovatelů? Ten byl tehdy organizován jako všechny státní instituce, totiž podletakzvaného asymetrického modelu. Samozřejmě se mi všichni činitelé Svazu vysmálivčetně slovenských, kteří později – když za to nic nehrozilo – bojovali za slovenskousamostatnost. V roce 1968, při prvním vážnějším uvolnění poměrů, přišla pochopitelněotázka federalizace státu na přetřes, jenomže pak k nám dorazila cizí vojska a to, coposléze vzniklo, byla jen federalizovaná totalita. Během naší revoluce mi bylo jasné, že sei v této věci musí něco stát, i když jsem pochopitelně netušil, co všechno nás konkrétněčeká. Obzvlášť naléhavě jsem si to uvědomil, když do Prahy přijela velká skupina vůdcůVeřejnosti proti násilí k jednání s Občanským fórem. Byli jsme všichni dobří přátelé a jámyslel, že bude normální společná debata všech se všemi. Ale když to začalo, měl jsemnáhle podivný pocit, že jsem se stal účastníkem bilaterálního jednání dvou delegací. Inaši veselí přátelé jako by nasadili náhle vážnou tvář a jako by byli předem domluveni opořadí, v němž budou mluvit. Věcně tehdy mezi námi nebyl žádný spor či nesoulad, aleta atmosféra mne zarazila. češi měli sklon si takových „drobností“ nevšímat, k vlastníškodě. Mohli se vyvarovat nejednoho zklamání a lecjakých traumat.

Rozdělení státu znamenalo určité trauma?Myslím, že ano, zvláště pro čechy, neboť v nich byl zřejmě velmi hluboce zakořeněn

názor, že jsme jen dvě větve národa jediného, že patříme k sobě a kdo si to na Slovenskunemyslí, je blázen nebo fašista. Někteří velmi obskurní slovenští nacionalistésamozřejmě čechy v tom pocitu jen utvrzovali. Asi bylo na české straně hodněpaternalismu, bezděky jsme považovali Bratislavu jen za filiálku Prahy. Na dobu krátcepo rozdělení nerad vzpomínám. Co žluče tehdy zaplavilo noviny! „Ať jdou!“ bylo heslemdne. „Nebudeme je živit“, „nenecháme se jimi zdržovat“, „byli jsme před nimi, budeme ipo nich“, „odpadne břemeno“ atd. atd., takové nálady byly v čechách v části tisku iveřejnosti. Ještě víc než na nevděčné Slováky se ovšem útočilo na ty, kdo usilovali ouchování společného státu a svůj boj prohráli. To byli „levicoví intelektuálští blouznivci“.Měl jsem tu čest být zařazován do této sorty. Velmi se to podobalo štvanicím naMasaryka, Beneše a čapka po Mnichovu. Co je ale nejzajímavější a nejdůležitější: totrauma se velmi rychle zahojilo a dnes jsou vztahy našich národů možná lepší, než bylykdy v historii.

(Washington 4. 5. 2005) Několik dní jsem nepsal, byl jsem z toho už nervózní. Ale mělijsme bohatý program. Například jsme byli v jednom konzumním ráji značný kus odWashingtonu, kde je všechno pětkrát levnější než ve městě. Paloušovi se o nás hezky starali,leccos nového jsme si koupili. Pak jsem nahrával na video zdravice na různé důležitékonference, kam jsem zván a kam nemohu jet. Vyřizoval jsem korespondenci. Byli jsme vNárodní galerii. Psal jsem si projev, který tu budu mít na závěr svého pobytu. Chci podpořitčínské disidenty, Kubánce, Tibetany, Bělorusy a další, kteří bojují proti diktatuře a zvoumne a já na ně nemám čas. Tak jsme je všechny pozvali sem, jakož i různé kongresmany. Apředevčírem jsem měl velký mítink na Georgetownské univerzitě. Otázky mi kladla

Madeleine a studenti, bylo jich tam namačkáno několik set. A já zase mluvil americky! Prýto dopadlo moc dobře, já měl z toho ale hroznou kocovinu, ba pocit beznaděje. Musel jsempak rychle toho dost vypít, z čehož mi bylo druhý den špatně. Celou tu debatu natáčelajedna zdejší televize a pak ji několikrát vysílala, byl jsem v šoku, když jsem to zjistil. Cosi otom zaslechli i v Praze, soudě podle toho, že v Lidových novinách vyšel jakýsi ironickýpošklebek na mou adresu.

Zmínil jste se, že jste tehdy sám napsal návrh nové federální ústavy. To je,myslím, už úplně zapomenuto.

Asi ano. Já jsem hned po revoluci prosadil, aby po prvních svobodných volbáchnásledovalo jen dvouleté přechodné funkční období všech našich ústavních institucí,během něhož by se vyjasnila státoprávní podoba Československa, vznikla nová ústava,zformovaly se politické strany. A pak by se už volily jakžtakž zformované politickéstrany do zastupitelských sborů, jež by měly už svou definitivní podobu danou novoufederální ústavou, respektive ústavami republikovými, s nimiž by byla ústava federálnízharmonizována. Cítil jsem, že v lehce zmatečném stavu, kdy vedle sebe působilamasová hnutí jako Občanské fórum, nekomunistické strany přeživší komunismus,nezreformovaní komunisté a desítky stran a straniček ve stavu zrodu, v situaci, kdyústava měla asi deset narychlo přijatých doplňků či změn a kdy se neustále znovujednalo o samé povaze federálního státu, nemůže žít země čtyři roky a že by beztak bylydříve či později vyhlášeny volby předčasné. Na dva roky byl samozřejmě omezen iprezidentský mandát. Tak tomu bývá i v jiných zemích, které přecházejí k demokracii,naposled tomu tak bylo v Iráku. Normálnímu parlamentu předchází parlamentústavodárný. Bylo tomu tak ostatně jak po vzniku Československa po první světovéválce, tak po jeho obnově po válce druhé. Jedním z hlavních úkolů té doby bylo tedyvytvořit a přijmout novou demokratickou ústavu státu.

A tak jste se toho úkolu podjal vy.Není mi dodnes jasné, proč se toho úkolu hned po revoluci neujali odborníci a jiní

politici. Bývalo by to chtělo nejméně půl roku chystat první verzi a pak o ní v klidu rokhovořit. Nic takového se nedělo, jen stále probíhala jednání o vztahu dvou součástífederace, zřejmě si všichni mysleli, že dokud není tento vztah obecně politickydohovořen, nemá smysl se s textem ústavy trápit. Přijata byla jen Listina základních práva svobod, což bylo samozřejmě velmi důležité. Ta podle mne měla tvořit první částústavy. Dodnes však existuje v obou našich republikách jen jako samostatný ústavnízákon. Když se tedy k tomu nikdo neměl, chopil jsem se toho já. Mimo jiné to svědčí o mépovaze a o tom, proč si někdo může o mně myslet, že usiluji o moc, mám nabobtnalésebevědomí, tlačím se do popředí a podobně: já jsem jenom pořádkumilovný člověk,který se často ujímá věcí jen proto, že ví, jak jsou nutné, a který se prostě nemůže dívatna to, jak se jich neujímá nikdo jiný. Takhle jsem vstupoval v životě do mnoha záležitostí,nejvíc možná právě v počátcích svého prezidentství; teď už jsem usazenější a leccosnechávám běžet svým směrem, i když je to podle mne třeba směr zhoubný, protožeprostě vím, že nemohu řešit všechno. Pozval jsem k té práci dávného kolegu z dob, kdyjsme byli v opozici, Pavla Rychetského. Myslím, že za dva až tři víkendy jsme to mělihotové. Pak jsem měl více než hodinovou tiskovou konferenci, kterou přenášela televizea na níž jsem celou ústavu podrobně vysvětlil. Odevzdal jsem ji samozřejmě takéFederálnímu shromáždění, ale to, pokud vím, o ní nikdy nejednalo. Vůbec jsem pak o níuž neslyšel. Myslím, že ji Dubček, tehdy velmi ovlivňovaný Zdeňkem Jičínským, nechal

tiše skončit v nějakém parlamentním výboru. Nemyslím si pochopitelně, že by má ústavabyla schopna sama o sobě zachránit společný stát. Debaty o státoprávním uspořádání byale možná byly konkrétnější, kdyby se vedly nad určitým konkrétním textem. Teď už otom mluvím jen pro pořádek a jako o ilustraci trochu divoké porevoluční doby, kdy nášstát málem nevěděl, jak se jmenuje, a nevadilo mu žít s ústavou slepenou z tolika změn,dodatků a dodatků dodatků, že se v ní nikdo – mimo Pavla Rychetského – nevyznal. Onměl zvláštní výtisk, který podle potřeby rozstřihoval a do něhož si vlepoval změny. Ataky jsem se o tom zmínil proto, abych na konkrétním případě ilustroval tu svojiprokletou potřebu zasahovat všude, kde to po zásahu volá.

Jak váš návrh řešil vztah České republiky a Slovenské republiky jako dvoučlenů společné federace?

Vzpomínám si například na jeden princip, který se mi zdál být dost důležitý. SystémSněmovny lidu a Sněmovny národů, který existoval v komunistické ústavě, nebyl dobrý aneosvědčoval se. Slováci vyslaní do Prahy, aby zastávali federální funkce, ať vládní,parlamentní či jiné, nebyli na Slovensku bráni příliš vážně, tam se vždycky zanejautentičtější reprezentaci Slováků přijímala ta, která sídlila doma, v Bratislavě. To, cose v USA osvědčuje, totiž že rovnost států Unie je vyjádřena týmž počtem senátorů v tomkterém státě zvolených a do Washingtonu vyslaných, v našich podmínkách nefungovalo.Hlas Slováka z Bratislavy měl zkrátka vždycky větší váhu než Slovákův hlas v Praze,ostatně Slovák v Praze byl beztak vázán disciplínou k bratislavskému vedení své strany.Proto některá jednání o státoprávním uspořádání – ta, jimž byla přisuzována největšíprávní a politická váha – nebyla vedena na půdě federálních orgánů, ale mezipředsednictvy dvou republikových parlamentů, české národní rady a Slovenské národnírady. Tyto národní reprezentace byly chápány jako ti jediní, kdo jsou skutečněkompetentní o těchto věcech jednat. Proto v mém návrhu byl obsažen princip nepřímévolby, známý v jiných podobách z ústavních systémů například německého čirakouského: do druhé komory federálního parlamentu, kde měl být uplatněn principrovnosti obou subjektů federace, se nemělo volit přímo, ale nepřímo: měla ji prostěautomaticky tvořit předsednictva obou parlamentů národních. Tím by se dosáhlo mimojiné toho, že zástupci republik na federální úrovni by nemohli být vnímáni jako jejichméně autentičtí představitelé než představitelé republikoví, protože by to byli vlastnětitíž lidé. Rada federace, jak se měla tato druhá komora jmenovat, by měla právo schválit,vrátit k novému projednání či vetovat jakékoli rozhodnutí první komory federálníhoparlamentu. Zdlouhavé a málo účinné připomínkování federálních norem národnímiparlamenty by bylo nahrazeno tím, že by se republikové parlamenty – zastoupeny svýmipředsednictvy – na federálním rozhodování přímo podílely. Posílilo by to subjektyfederace a významně zjednodušilo její rozhodování. Tenhle můj námět nebyl čistěteoretickou fantazií, ale vyrůstal z velmi konkrétní zkušenosti. Zmiňuji se zde o něm takpodrobně mimo jiné proto, že jsem se později pokusil ještě dvakrát – v jinýchsouvislostech – podobný princip navrhnout.

Vzpomínáte si na některé konkrétní situace, s nimiž bylo rozdělení státuspojeno? Jaká vlastně tehdy byla vaše role?

Především se stalo to, co jsem očekával a kvůli čemu jsem se zasazoval o krátképřechodné volební období. Začala se totiž štěpit obě revoluční a v prvních svobodnýchvolbách na celé čáře zvítězivší občanská hnutí, totiž Občanské fórum a Veřejnost protinásilí. Byl to proces nutný, nevyhnutelný, nicméně probíhal dost divně. Veřejnost protinásilí prokázala velikou nešikovnost, když po prvních volbách navrhla do funkce

předsedy slovenské vlády Vladimíra Mečiara. Mezi ní a Mečiarem bylo už v té doběznačné napětí, ale nikdo ze slovenských intelektuálů, kteří hnutí vedli, tuto funkcinechtěl přijmout a jediný Mečiar se o ni vehementně hlásil. Tak se stal předsedou vlády.Ale po několika krizích z hnutí vystoupil, založil ze sobě věrných, sobě blízkých či pomoci toužících lidí novou stranu HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko) a ta pak naSlovensku v dalších volbách konaných v roce 1992 vyhrála. Myslím, že tím byl osudfederace zpečetěn. Mečiar sice nikdy neřekl, že chce samostatné Slovensko, ale dělal všepro to, aby se federace rozdělila, vymýšlel si například nové a nové požadavky napřechod různých kompetencí z federace na národní orgány, požadavky, které – kdybybyly splněny – by společný stát zcela ochromily. čím to bylo zřejmější a Mečiarova pozicepevnější, tím víc si bezvýchodnost situace začínali uvědomovat i čeští politici, z nichžmnozí viděli v rozdělení jedinou možnou cestu a začínali si je tiše nebo i hlasitě přát. Včeských zemích se odehrálo něco podobného, ale dost jiným způsobem: sněmObčanského fóra měl zvolit jeho předsedu. Václav Klaus, velmi pracovitý a velmictižádostivý člověk, vyvinul velké a přitom nepříliš nápadné úsilí, aby se stal předsedouon. Objížděl regionální Občanská fóra, všude předváděl sám sebe jako jediného muže,který ví, co chce a co s naší zemí udělat, a aniž by nějak zřetelně vyhlašoval svoukandidaturu, pracoval na ní, všude si vytvářel okruhy svých příznivců, leccos jim slibovala všelijak jim lichometil, zatímco ostatní vůdci hnutí seděli převážně v Praze adiskutovali o státoprávním uspořádání, různých zákonech, reformách atd. atd., vedlihluboké politologické úvahy a věnovali se zároveň státním funkcím, které po prvníchvolbách získali. O život svého hnutí a o to, kdo mu stane v čele, se zřejmě nijak zvlášťnestarali. Až potom náhle, jako blesk z čistého nebe, přišla zpráva, že předsedouObčanského fóra byl zvolen Václav Klaus. To nikdo nečekal a pro všechny to byl trochušok. Byl to ovšem i velký paradox: Václav Klaus se k této mezihře ve své kariéře přílišnehlásí, protože Občanské fórum vždycky považoval a dodnes považuje za vynález aposléze podnik levičáckých elitářů či bývalých disidentů, tedy příslušníků vrstvy, kterouupřímně nemá rád a do které nikdy nepatřil. Jeho předsednictví bylo jen předehrou ktomu, aby Občanské fórum co nejrychleji proměnil na regulérní politickou stranu,samozřejmě svou. Tak vznikla ODS, tj. Občanská demokratická strana. Svým duchem čiétosem byla ODS nebo aspoň její vedení něčím dost jiným než Občanské fórum anemilosrdní Klausovi kritici jeho postup nazvali vytunelováním Občanského fóra. Jábych tak daleko nešel a konstatoval bych pouze, že Václav Klaus udělal přesně to, co byudělal každý ostřílený a nadměrnými skrupulemi nezatížený politik na jeho místě:chopil se nabízené šance. Budovat stranu na území masového hnutí je přece jenpraktičtější než ji vydupávat ze země. Rozdělení proběhlo korektně; většina těch, kterýmbyla ODS svým duchem cizí, založila stranu jménem Občanské hnutí, někteří vstoupili dojiných stran, majetek se spravedlivě rozdělil, ODS nechtěla víc, než jí podle dohodpříslušelo. Možná už cítila či věděla, že se časem mohou objevit daleko vydatnější zdroje.A tak ve volbách v roce 1992, to znamená dva roky po prvních svobodných volbách a nazávěr zkráceného funkčního období, zvítězily tyto dvě nové a silné strany, Klausova ODSv českých zemích a Mečiarovo HZDS na Slovensku. Oba jejich vůdci se stali předsedyrepublikových vlád, dobře vědouce, že funkce předsedy vlády federální je už jenkrátkodobým a spíš jen administrativním pozůstatkem dřívějších časů a že skutečnámoc bude v rukách republik, respektive předsedů jejich vlád a vítězných stran. Funkcipředsedy federální vlády vzal na svá bedra pan Stráský, slušný člověk, ekonom, tehdyčlen ODS. Vývoj od amorfních všelidových revolučních hnutí k regulérním politickýmstranám probíhal tedy méně elegantně, než jsem si ho představoval, ale tak to v politicechodí. Krátce po volbách pak začalo vyjednávání těchto dvou stran o rozdělení státu. Já –

ač donedávna hlavní organizátor a hostitel všech nekonečných jednání o státoprávnímuspořádání – jsem z toho byl ihned vytlačen a bylo to dobře, jen bych u toho překážel.

(Washington 9. 5. 2005) Je tu teď krásné počasí, absolvovali jsme o víkendu různénávštěvy a procházky, vyřizovali spoustu úředních věcí, Dáša kolem naší Nadace Vize 97, jákolem svého veřejného působení, a byl jsem už dost nesvůj, že mi mé psaní stojí. Včera bylošedesáté výročí konce druhé světové války, podepsal jsem kolem toho několik otevřenýchdopisů, ale hlavně to sleduji v televizi. Zdá se, že Putin to výročí trochu koncipuje jakooslavu své osoby a svého způsobu vládnutí, což leckdes způsobuje pochopitelné rozpaky. Jájsem v debatě na Georgetownské univerzitě kritizoval – v odpovědi na něčí dotaz – jehovýrok o tom, jakým neštěstím byl rozpad Sovětského svazu. To vyjádření tady mělopříznivou odezvu. Ve zprávách z domova se dozvídám, že sotva byl náš prezident a skrzeněj celý stát uražen výroky evropských poslanců o jeho výrocích o evropské ústavě, už jeuražen znovu: tentokrát tím, že nám cizáci mluví do našeho českého prasečince. Ano,doslova tak tomu je. Pro ty, kdo neznají příslušné reálie: za války byl u vesničky Lety vjižních Čechách vybudován koncentrační tábor pro Romy, v němž sloužili čeští věznitelé.Zemřelo tam či bylo ubito mnoho Romů včetně mnoha žen a dětí, jinak to ale hlavně byla –podobně jako Terezín – přestupní stanice na cestě do Osvětimi či jiného vyhlazovacíhotábora. Romové vnímají toto místo právem jako památné a velmi těžce nesou, že na němstojí dnes velkovepřín. Už léta se u nás vede debata o tom, zda by neměl stát zaplatitmajiteli toho vepřína přesun jeho zvířecího koncentráku kousek dál, aby na daném místěmohla vzniknout nějaká mohyla či připomínka toho, že tu kdysi byl koncentrák lidský.Velkovepřín samozřejmě pořád stojí na tomtéž místě. Evropský parlament přijal rezoluci oRomech a řešení jejich problémů, v níž je zmíněn i náš český vepřín a doporučeno jehopřemístění. A to právě Václava Klause urazilo. Takové vměšování do našich ryze českýchvěcí! Náš malý český prasečinec si ohlídáme sami a nejsme zvědavi na nějakou cizáckouasistenci! A vůbec – ten náš český koncentrák vlastně ani tak moc koncentrákem nebyl,soustředili se tam jen ti, kteří nechtěli pracovat. Když člověk toto slyší, jímá ho tajná touha,aby demokratická, vzdělaná a kulturní Evropa nám mluvila co nejvíc do našich českýchvěcí. Je to prokazatelně v našem vlastním zájmu.

(6. 1. 1999)(…)4) K projevům: (…) 25. února v Berlíně: pohovořím spatra na dané téma. Počátek března v Paříži: věci, kterézmiňujete, že bych měl říct, mohu krásně říct spatra na tiskovce; aspoň bude mít tiskovka nějaký obsah. Netřebatedy usilovat o zvláštní projev, tím spíš, že projev na půdě s nejvyšším statutem (Akademie při přijímání za člena)jsem v Paříži už měl. Dobře a průběžně si musím naopak připravovat projev pro summit NATO. Bude psaný,bude přednesen anglicky, možno předem usilovat o jeho otištění, měl by být zásadní. Nutno znát současnépísemné verze nové strategie NATO! Program v Kanadě, Minnesotě a Michiganu prosím minimalizovat! (…) Oprojevu ve Varšavě třeba jednat s Adamem M. Pokud jde o Budapešť, má to být zřejmě jakýsi hold Sorosovi, tenby chtěl být uznán ovšem jako myslitel, nikoli jako spekulant. Snad by tedy tématem mohla být otevřenáspolečnost a především to, že otevřenou společnost lze budovat s otevřenými lidmi, tedy že boj o ni je bojem protiuzavřenosti člověka do doktríny, ideologie, předsudků atd. (…)8) Prosím napsat návrhy dopisů o řádech a pozvání na 10. výročí 17. listopadu. (Bush, Thatcherová, Kohl,Weizsäcker, Gorbačov, Wałęsa.) Palme, Kreisky a další (in memoriam) by mohli dostat řády 28. října. SeZemanem to je domluveno a spěchá to! (…)

(10. 1. 1999)(…)5) Kdyby měla po schůzce s Klausem následovat schůzka s předsedy stran, pak by bylo dobré, kdyby měla svou– důvěrně předsjednanou – agendu. Například pět základních bodů, na nichž je obecná shoda a které říkají, co jetřeba dělat v dané situaci (privatizace bank, novelizace zákonů upravujících kapitálový trh, jakož i zákona okonkurzu, jednota v zahraniční politice, transformace veřejné správy, rozpočtové a příspěvkové sféry a reforma

daňového a sociálního systému atd. apod.). Bez agendy by byla ta schůzka trochu plácnutím do vody. (…)6) Jak se tu – v druhé půli pobytu – rapidně zlepšuje můj zdravotní stav, zlepšuje se i můj stav nervový. Můjkomentář k domácímu tažení proti mé osobě obsažený v minulých pokynech byl ještě asi poznamenán určitoupodrážděností. Myslím, že ta už pominula a že teď mám k tomu hemžení už patřičný odstup, jinými slovy, že mneto už netrápí ani nedojímá, ba co víc, že mne to vlastně ani moc nezajímá. (…)

(17. 1. 1999)(…)10) (…) Mimo informací o naší armádě bych potřeboval informace o přípravách summitu NATO v USA. Co setýče možné účasti Zemana: asi bych s ním o tom zatím nemluvil, lepší by bylo, kdyby se pan P. privátně sešel sLánským a vysvětlil mu, že by se tím dostal Zeman do dosti pitomé situace: já bych byl šéf delegace a on součástmého doprovodu? Pozornost by se soustředila na mne a on by trpěl, že je v mém stínu, tak jako trpívali Zielenieca Kavan. Navíc by tím určitě oživil vzpomínky na to, jak prosazoval referendum, neatomový status atd. Jistě by sitam zařídil (bude- -li vůbec na to čas!) pár bilaterálních schůzek, jinak by ale dělal v podstatě křoví. Zřejmě chtějínapodobit polský či maďarský případ, tam jsou ovšem vážné třenice mezi prezidenty a předsedy vlád, což věrunemáme zapotřebí imitovat. Zeman to ostatně pochopil, teprve později nejspíš začal cosi kout Lánský. A to byletěly dva ohromné letouny? Anebo by s námi letěl Zeman i do Kanady, Minnesoty atd.? Celý ten nápad(nepochybně se zrodil v Lánského hlavě) je o to absurdnější, že Zeman jede vstupovat do NATO 1. 3. do Bruselu.Zřejmě by měl sklidit všechny plody toho, o co se vůbec nezasloužil. (…)

(11. 4. 1999)(…)8) Na kropení by byla třeba delší hadice. (…)

(6. 6.1999)(…)8) Trochu mne zaskočilo, že se tak napevno už plánuje státní návštěva Turecka. (…) Nezávazná beseda sintelektuály se mi nezdá být dostatečným splněním mé podmínky, kterou byl rozhovor s několika autentickými (atudíž pronásledovanými) představiteli Kurdů pokud možno na kurdském teritoriu. Chápejte: musím se šetřit anemohu se vyčerpávat něčím, co se evidentně obrátí proti mně. (…)

(21. 8. 1999)(…)6) V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila anedráždila. (…)

(12. 9. 1999)(…)3) Ústavní změny. Amálie (Klokočka) mne utvrdila v mém hlubokém přesvědčení, že návrhy změn komise ODS aČSSD jsou vesměs nesmyslné. Celá věc se stává aktuální poté, co to schválilo vedení ČSSD. Už dokonce začínákampaň ve prospěch těch změn. Co uděláme? (…)

(26. 9. 1999)(…)8) Slíbil jsem Schusterovi, že napíšu návrh smokovského prohlášení. Prosím, abyste to přehlédli, posoudili, anebude-li vážnějších výhrad, ihned odfaxovali jakožto velmi důvěrné Schusterovi. Bude-li souhlasit, nastaneteprve anabáze důvěrných konzultací s prezidentskými kancelářemi Göncze a Kwaśniewského. MZV bych zatímnechal úplně stranou (Kavan mi taky zatajil svou řeckou iniciativu). Teprve až to všichni schválí či upraví, bych todal na vědomí (až vpředvečer toho setkání) MZV a příslušným velvyslancům. Nechci rovněž, aby si to Kavanpřivlastnil a začal to vytrubovat do světa před smokovskou schůzkou, čehož je samozřejmě schopen. Kdyby tobylo všemi přijato v tomto formátu, to znamená jako širší a zásadnější prohlášení o Visegrádu, pak by nejlepšíaranžmá bylo, abychom to v 18.00 (po jednání a na začátku tiskovky) slavnostně všichni podepsali a pak by toněkterý z nás přečetl. Samozřejmě se to i rozdá, naděje na publicitu je u textů takto zásadního významu, jakvíme, minimální, proto by mohla být podpořena tím předčítáním. (…)12) K programu: už mi lze všude vymazat psaní projevů k 28. říjnu a 17. listopadu. Jen na 2. října před opékánímprasete mi lze dát „redakci projevů k 28. říjnu a 17. listopadu“. Na opékání bych jel nejdřív ve 13.00, tj. po práci naprojevech. (…)13) Prosím zjistit u nuncia, jak dlouhý projev se očekává ve Vatikánu, kde má být pronesen, v jaké řeči, jaké mámít další parametry. Pak prosím požádat Tomáše Halíka o teze na jednu stránku či návrh některých formulací.Rád bych se dotkl tří věcí: a) plánovaný nový vztah církve k Husovi jako akt smiřování konfesí, b) s tím souvisejícíidea ekumenické budoucnosti světa jako záchrany civilizace, c) smysl vánočních svátků a vánočního stromku.(…)

(30. 10. 1999)(…)2) Vítám dobré zprávy o účasti všech opozičních srbských vůdců i Djukanoviće jako členů mé delegace vIstanbulu. OBSE to musí pochopit a nějak zařídit. Rovněž prosím požádat o právo na delší projev s ohledem na

mou delegaci. Je třeba dál na tom intenzivně pracovat, operovat i argumentem možné společné schůzky sMadeleine, kdoví, zda by si na ně neudělal chvilku čas i Clinton. Všechny je sice už přijal, ale nikdy dohromady. Ovývoji příprav je možno mne stručně informovat na dovolené, jakož i o eventuálním vývoji ve věci 17. listopadu.Za důležité považuji hezky připravit sál, jinak než 28. října. To chci zhlédnout na generálce 15., případně něcopozměnit. (…)5) Uvítám nějaké rady či myšlenky k novoročnímu projevu (…) A ovšem k projevům ve Vatikánu. Něco už mám,ale to je spíš jen pro informaci a zajímavost. Návrh, který dali církevní hodnostáři, je nepoužitelný, neboť je psánmluvou jejich kázání. (…)

Zkoumám-li, co vám bylo nejvíc jako prezidentovi vyčítáno, zjišťuji, že na velmivýznamném místě v tom seznamu byla vaše omluva sudetským Němcům za odsunhned z počátků vašeho výkonu prezidentské funkce. Nemělo něco takového přijítpozději, po širší veřejné diskusi a hlavně na pozadí jistoty, že Německo na toadekvátně odpoví?

O téhle věci byly popsány stohy papíru a pro mne osobně je docela zajímavé, že sinikdo nevšiml jednoho detailu: v žádném mém prezidentském projevu se omluvasudetským Němcům nevyskytuje. Ještě jako disident jsem psal na podzim 1989 v nějakévěci dopis prezidentu Weizsäckerovi, snad jsem mu děkoval za jeho účast na udělováníMírové ceny německých knihkupců, kterou jsem dostal v nepřítomnosti ve Frankfurtu, av tom dopise jsem mimo jiné napsal, že by se podle mého názoru mělo československoza odsun nějakým způsobem omluvit či ho aspoň podrobit kritické reflexi, přesné zněníté věty si už nepamatuji. Prezident můj dopis citoval ve svém vánočním projevu, tedyopět ještě předtím, než jsem byl zvolen. Pak jsem se o tom zmínil ještě jednou, když jsembyl na tu věc tázán v jednom televizním rozhovoru, ale i to bylo před nástupem dofunkce. Mluvil jsem tedy jako soukromník bez funkce a neomlouval jsem se ani za sebe,ani za stát, jen jsem řekl, že by československá omluva byla vhodná. Tím neříkám, žejsem pak změnil svůj názor na poválečný odsun, jak tomu hloupě říkáme, abychomnemuseli užít slova vyhnání. Naopak: když byl odsun dík svobodným poměrůmpodrobně kriticky prozkoumán, tak jsem se ve svém odmítavém názoru jen utvrdil. Vesvých projevech jsem však mluvil pochopitelně řečí diplomatičtější a přímo jsem se zanic neomlouval, mimo jiné právě proto, že jsem k tomu neměl od nikoho výslovnýmandát. Po pravdě řečeno, nemám ta omluvná gesta – jako určitý zvláštní rituál – přílišrád. Důležitější je věcná a absolutně nepředpojatá reflexe, případně činy, kterými lzedůsledky něčeho neblahého trochu napravit. V prezidentských projevech jsem hlavněkonstatoval, že zlo plodí zlo a že jsme i my podlehli této infekci: i my jsme začalipřesouvat národy a etnicky čistit svou zemi. Doplatili jsme na to možná víc než odsunutíNěmci: nejen morálně – nebýt odsunu, neměl by komunismus svůj nástup tak snadný –,ale i věcně: stačí trochu zkoumat, co se vinou odsunu stalo s naším pohraničím. Následkylikvidace tisíců hospodářství, dílen, továren a kulturní krajiny, jakož i naprostá sociálnídestabilizace jsou tam patrny dodnes. O těchto věcech jsem v různých souvislostechmluvil mnohokrát, například ve Vladislavském sále při první návštěvě německéhoprezidenta u nás nebo později v Karolinu, ale to kupodivu žádné vzbouření nevyvolalo.Vzbouření vzniklo jako reakce na cosi, co se nikdy nestalo, totiž na prezidentskouomluvu. Mimo jiné: měli jsme tehdy velkorysý plán určité nápravy důsledků odsunu,který by nikomu neublížil a všem prospěl, ale ten německá strana bohužel nepřijala.Přišel jí zřejmě příliš odvážný a tak trochu podezírám kancléře Kohla, že to nechalusnout proto, že nechtěl, aby ta věc byla jednou provždy smetena ze stolu. Některéproblémy je někdy výhodné určitou nečinností přiživovat, protože se neví, kdy se budouna něco hodit nebo kdo všechno je bude na něco potřebovat. Ale ať už to všechno bylojakkoli, rozhodně mohu být hrdý na dobré vztahy, které s Německem od začátku naší

demokracie máme a které nemají v naší historii obdoby. A pokud se tu a tam snadněkomu jevíme jako německá či jiná kolonie, pak si za to můžeme jen my sami: ničímenaši krajinu, abychom budovali nesmyslně rozcapené průmyslové zóny v naději, žekolem pojede nějaký bohatý cizinec a postaví tam tovární halu, jejíž provoz sice za pětlet přesune do Pákistánu, ale to bude až za pět let. Trochu mi to připomíná dívky čekajícína kolemjedoucí Němce na silnici E 55.

Zpátky k vašim prvním cestám. V USA jste tedy byl až několik týdnů po svémzvolení. Prý jste tehdy měl nevídaně velkou delegaci, která musela letět místojedním letadlem letadly dvěma. Je to pravda? Proč tomu tak bylo?

Nechápu, kolik jsem toho tehdy stihl. Měl jsem velké cesty po republice a snad každýtýden cestu do nějaké země. K tomu ještě státní návštěvy u nás. A k tomu všechny možnéi nemožné starosti s tvorbou nových politických poměrů, ústavního systému, sekonomickou transformací, s Pražským hradem, s tvorbou své kanceláře a mnohadalšími věcmi. Dnes bych z toho nezvládl ani desetinu. Ale byl jsem přece jen mladší azdravější a hlavně mne cosi zvláštním způsobem vnitřně táhlo, nejen atmosféra té doby,ale především asi podvědomý pocit, že jsem se na chvíli ocitl v centru velké proměnynaší země i světa a že by bylo ode mne téměř zločinné, kdybych takové šance nevyužil anevložil se do toho všeho opravdu celou svou bytostí. Tenhle pocit odpovědnosti – spolus totální nezkušeností – mi zřejmě dával tu drzost, že jsem se bez ostychu, váhání čirozpaků bavil s nejvlivnějšími lidmi planety, předestíral jim různé smělé nápady čimožnosti, pronášel zásadní projevy v parlamentech atd. atd. a při tom všem sizachovával veselou tvář a jakousi míru ležérnosti. Dnes to už těžko chápu, hroutím sepřed každým setkáním, ale asi bylo dobře pro stát, že tomu tehdy tak bylo. Co se týčecesty do USA: byla plna improvizací, takové cesty plánují profesionálové dlouhé měsíce amy, amatéři, na to měli asi dva týdny, ale dopadla nad očekávání dobře. S prezidentemBushem jsem vedl důležitá jednání, pozval nás na oběd, provázel Bílým domem, baukázal mi i svůj byt. Můj projev na společném zasedání obou komor Kongresu mělnevídaný úspěch, dodnes na něj tady vzpomínají a leckdo říká, že to byl nejlepší projev,jaký v Kongresu slyšel. Beru tuto chválu s rezervou. Vím totiž, že víc než já a mé psaní zaten úspěch mohlo něco jiného: naprosto nevídaná situace, v níž jsem se ocitl: byl jsemprvní nejvyšší představitel země komunistického bloku, který přivezl do Kongresujednoznačnou zprávu, že se komunismus zhroutil, že spadla železná opona, že je konecbipolárně rozděleného světa i studené války a že je třeba budovat na této planetě zcelanový politický řád. Zpráva takového dosahu tam nezaznívá každý den. Odtud asi ta promne až nepochopitelně velká odezva. Viděl jsem ten projev později v československételevizi a nejvíc mne dojalo, že na balkoně byla i Martina Navrátilová, relativně asi tvrdážena, která při tom projevu plakala. Málokdo ovšem ví, že jsem ten projev musel napsatza jedno odpoledne, neměl jsem tehdy víc času, a že jsem ho vlastně s nikým vážněnekonzultoval, snad jen mí nejbližší spolupracovníci si ho přečetli. Česky jsem ho četlproto, že se to nestihlo rychle přeložit a já neměl čas se to naučit číst; bez určitého učeníto prostě nejde, vždyť stačí trochu chybné frázování nebo špatná výslovnost nebo špatnáintonace – a úplně to obrátí smysl věty. Letěli jsme tehdy nejprve na Island, kde jsem vNárodním divadle zhlédl svou hru Asanace – bylo to poprvé, co jsem tuto hru viděl najevišti, a poprvé po jednadvaceti letech, co jsem nějakou svou hru viděl v profesionálnímdivadle. Pak jsme jeli do Kanady, nevěděli jsme o následcích časového posunu a usínalitam na státní večeři, pak jsme byli v USA. Bylo nás opravdu dost, za normální situace byto nebylo vhodné, ale já chtěl demonstrovat jednotu nového vedení státu, proto jsem

vzal s sebou i Čalfu. Mimo něj s námi byli asi tři ministři, všichni tu měli ovšem dostdůležitou agendu. Byla to přece doba rušení různých embarg a podepisování novýchsmluv. Museli jsme samozřejmě přihlédnout i k národnostnímu složení delegace.Nemyslím si, že byla zas až tak veliká, všude jsme se vešli a všichni měli na americkéstraně své protějšky. Bylo ale hodně lidí, kteří se s námi jen svezli, aby navštívili svézdejší partnery. Nebylo například možné nevzít s sebou i některé studentské předáky čipředstavitele akademické obce nebo šéfy důležitých podniků. Pochybuji, že jsme letělidvěma letadly, do těch ohromných sovětských letadel, jimiž tehdy vládní letkadisponovala, se vešlo snad osmdesát lidí a tolik nás rozhodně ani s novináři nebylo.Nicméně pokud jsme opravdu letěli dvěma letadly, mohlo to být proto, že tehdy platilpředpis – později samozřejmě zrušený –, že se prezident a předseda vlády nemohoupřepravovat tímtéž letadlem. Strach z letadel vlastní výroby a z možného bezvládí bylzřejmě za komunismu veliký.

To byla tedy návštěva USA koncem února. Brzy poté jste jel do Moskvy. O ténávštěvě se toho dnes ví už asi velmi málo. Známá je fotografie, jak stojíte podohromným obrazem bojovně řečnícího Lenina. Jak jste se cítil tam? To bylo asitrochu jiné než v aplaudujícím Kongresu Spojených států.

Vrátili jsme se z USA a bylo výročí komunistického puče z roku 1948, které jsme sipoprvé připomínali po pádu komunismu. Měl jsem velký projev na plnémStaroměstském náměstí. Nevím, kdy jsem ho psal, snad v letadle cestou z USA. Byl todlouhý projev, měl úspěch, ale občas jsem žertoval a to byla chyba. Myslím, že to bylotady, kde jsem Milana Kňažka neprozřetelně nazval svým viceprezidentem, ale možná tobylo na tiskové konferenci, která tomu předcházela. Z toho projevu mi utkvělo v pamětiprotestní hučení jinak mi velmi nakloněného publika, když jsem řekl, že zrušíme trestsmrti. Lid má z jakýchsi důvodů velmi rád trest smrti. No a hned po tom Staroměstskémnáměstí jsme letěli do Moskvy. Program z mého dnešního hlediska dost sebevražedný. Vletadle jsme mluvili o tom, jak se vyhnout podpisu smlouvy, která měla na další létaprodloužit platnost tradiční vazalské smlouvy o přátelství. Sověti to považovali zaautomatickou součást návštěvy, neptali se nás, jestli to vůbec prodloužit chceme,Jekatěrinský sál v Kremlu byl slavnostně nasvícen a připraven k podpisu. Mne napadlo,že bychom mohli prostě říct, že důležitější než formální smlouva, kterou nikdo nečte, bybyla společná deklarace o nové kvalitě našich vztahů, v níž by Sověti nějakým způsobemodvolali Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, distancovali se od okupace z roku1968 a uznali, že jsme dva rovnoprávné státy. Jiří Dienstbier, můj někdejšíspoluobžalovaný a spoluvězeň, nyní ministr zahraničí, s tím souhlasil, a tak jsempoprosil Luboše Dobrovského, který byl jeho mluvčím, aby ten text rychle napsal. Já hopak trochu zredigoval a řekli jsme si, že to v Kremlu zkusíme. V normálních poměrechněco diplomaticky nemyslitelného. Ale tehdy vskutku nebyla normální doba. V Kremlubylo všude množství tajných policistů. Nakonec jsme se ocitli v ohromné ponurémístnosti, v jejímž rohu byla kožená sedací souprava. Napadlo nás, jestli nás nečekástejný osud jako Dubčeka v roce 1968, totiž jestli nám všudypřítomní svalovci náhlenezakryjí oči, nesvážou nás do kozelce a neodvezou na neznámé místo. Naše bohémskápřítomnost v těchto místech nám připadala skutečně víc než absurdní. Pak přišelGorbačov, doprovázen kýmsi, mile se usmíval a posadil nás. Byl evidentně zvědavý na to,jak vypadá disident – do té doby žádného živého neviděl –, který navíc nikdy nebyl vestraně a k tomu všemu se ještě stal šéfem jednoho z relativně důležitých – strategicky ihospodářsky – sovětských satelitů. Byl jsem pro něj zřejmě velmi exotický úkaz.

Oťukávání trvalo dlouho. Nakonec – i s večeří – jsme strávili v Kremlu asi devět hodin.Ale musím říct, že Gorbačov sice pomalu, ale zato opravdu upřímně a přesvědčivěroztával, začínal chápat, že jsem člověk jako každý jiný, že nechci válku se Sovětskýmsvazem, ale naopak přátelství, byť ovšem nadále rovnoprávné, a nakonec jsme siporozuměli tak, že dnes jsme – troufám si tvrdit – dobří přátelé. Největším překvapenímbylo, že jakmile jsem vytáhl z kapsy narychlo do ruštiny přeloženou deklaraci, kteroujsme zplodili v letadle, beze slova komentáře s ní souhlasil a hned dal příkaz, abypřipravili slavnostní výtisky k podpisu v tomtéž Jekatěrinském sále, který byl užpřipraven k něčemu docela jinému. Jeho aparát musel mít zlost, ale my jsme to ocenilijako projev rozumného člověka, který chápe, že svět – částečně i jeho zásluhou – semění, a to daleko rychleji a poměrně jinak, než si sám ještě donedávna představoval. VKremlu se nekouřilo, a když jsem se asi po dvou hodinách odvážil zeptat, zda si můžemezapálit, kývl Gorbačov nerad hlavou. Mimo jiné: kouření jsem zaváděl i v Bílém domě,teď jsem už několik let nekuřákem, takže se mne velmoci nemusejí bát. V tomtéžokamžiku, kdy Gorbačov přikývl, byly z různých stran přineseny popelníky. Když jsemřekl, že už nebudeme satelitem, ale partnerem, reagoval Gorbačov zajímavě: řekl, žesatelit je velmi silné a nevýstižné slovo, ale že mně, jakožto literátovi, takovou barvitoumluvu odpouští. Já si říkal, vida, jak se dělají dějiny. Od té doby mi jsou ještě směšnějšívšechny teorie o tajných spiknutích skrytých za viditelnou historií. V USA mi dal jedenkamarád pravou indiánskou dýmku míru. Řekl jsem si, že když jedu z USA téměř rovnoudo Sovětského svazu, bude vtipné, zahraji-li si na posla míru a tu dýmku dámGorbačovovi. Bylo nesmírně složité ji dostat přes všechny kontroly až k nám, ale mýmbodyguardům se to povedlo. Já ji předal a Gorbačov řekl: Jsem nekuřák. Nevím, zda tobyla nechápavost nebo pokus o vtip, ale raději bych věřil té druhé alternativě.

Ve svém prvním novoročním projevu proneseném dva dny po vašem zvoleníjste mimo jiné mluvil o úmyslu obnovit diplomatické styky s Izraelem iVatikánem, pozvat papeže a dalajlámu i o jiných odvážných plánech. Radil jste se otom všem s někým, nebo jste to jen tak střílel od boku?

Po pravdě řečeno, blíž pravdě je asi to druhé. Na nějaké dlouhé konzultace nebyl čas,pár přátel ten projev jistě napřed četlo, ale tím to také skončilo. Konkrétní sliby bylysplněny. Papež přijel po třech měsících, ačkoli jeho cesty se plánují léta dopředu. Byla toprvní návštěva papeže v naší zemi za celé její dějiny a byla to návštěva opravdu slavná.Už se zvolna schylovalo k prvním svobodným volbám, kampaň měla občas trochuestrádní a leckdy i dost ubohý průběh, a papež dokázal aspoň na chvíli obrátit pohledspolečnosti vzhůru a přimět ji, aby se zamyslela nad vážnými věcmi. Do obecnéhopovědomí tehdy vstoupila věta, kterou jsem ho vítal na letišti: „Nevím, zda vím, co je tozázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku.“ Jeptiškyna mne pak všude volaly: „Je to zázrak.“ Setkání papeže s intelektuály a umělci naPražském hradě jsem zase ukončil větou: „Vítám vás mezi námi hříšníky!“ Byla to doba,kdy mne ještě velmi bavilo psát si projevy a vymýšlet do nich nekonvenční zvolání a kdyto bavilo i naši čerstvě osvobozenou společnost. Každý hovor s papežem, ať se týkalčehokoli, jsem vnitřně zakoušel jako zpověď. A vždycky jsem se po téhle „zpovědi“ ajakémsi nepřímém rozhřešení cítil jako znovuzrozen. Slavná byla i první návštěvadalajlámy. Byl jsem první hlavou státu, která ho oficiálně pozvala, naši politici s tím mocnesouhlasili, nejvíc protestoval – kdo jiný? – Zdeněk Jičínský. Ale trápil se zbytečně:čínská lidová republika nás zákulisně ujistila, že sice bude halasně protestovat, ale že tonebude mít žádný vliv na náš vzájemný obchod. Diplomatické vztahy s Vatikánem i

Izraelem jsme rychle navázali, svou první cestu do Izraele v dubnu 1990 mám v živépaměti. Ale navštívil jsem tehdy rychle po sobě nejen všechny sousední země, ale většinuevropských zemí. Měl jsem pocit, že musím naši republiku co nejrychleji představit jakosamostatný nezávislý stát; mnoha politikům i veřejnosti ve světě splývala s ostatnímizeměmi komunistického bloku do jednoho jednobarevného či bezbarvého chumlu. Namnohé z těchto prvních návštěv, rovněž plných radostného vzrušení, rád vzpomínám,například na návštěvu Polska, kde mne vítali staří disidentští přátelé, nyní ve vysokýchstátních funkcích, a kde mi zorganizovali dojemné ovace v Sejmu. Bylo zvláštní vidět nastátní večeři sedět Zbyška Bujaka, legendárního vůdce varšavské Solidarity, JackaKuroně, Adama Michnika, Bronislava Geremka a četné další vedle generála Jaruzelskéhoa jiných bývalých členů jeho pučistické vlády včetně ministra vnitra Kiszczaka, který tamBujakovi připomenul, že státní policie má ještě jeho kabát. Zajímavé bylo, že Jaruzelskise mi mnohokrát a velmi upřímně omlouval za okupaci z roku 1968, kdy byl polskýmministrem obrany, a vysvětloval, jak ho přivolali z dovolené, když už celá věc běžela; svůjpuč proti Solidaritě ale nijak neomlouval, byl zřejmě hluboce přesvědčen, že tehdyzachránil svou vlast před krvavou sovětskou okupací.

(Washington 11. 5. 2005) Včera nás provázel nejvyšší ředitel Archivu Spojených států,pod nějž tak trochu patří i všechny prezidentské knihovny, po hlavní budově archivu a paknás pozval na dobrý oběd. Znali jsme se z dávných dob a teď nabídl pomoc či spoluprácizamýšlené Knihovně Václava Havla. Po obědě s archivářem jsem toho už moc nenapsal.Obědy mne zabíjejí. Večer jsem se z knihovny nemohl dostat, vše bylo zamknuto. Pak jsmebyli s přáteli v georgetownských hospůdkách, v noci mi bylo divně, nemohl jsem popadnoutdech a bral si kyslík, taky jsem si vzal víc prášku na spaní, ale nikam jsem nespadl. Dnes vpoledne jsme tu měli poplach, stovky lidí musely ihned opustit knihovnu. Prý to je jencvičení. Jak se ale záhy ukázalo, podobně evakuován byl i Kongres a Bílý dům. Způsobil tojakýsi amatérský letec, který zabloudil, motal se, kde neměl, a nereagoval na rádio.Důležitá věc: opatřil jsem si sůl a nosím ji trvale v kapse. Teď už na mne nikdo nevyzraje.

(6. 2. 2000)(…)2) Stran programu v Královské zahradě na MMF. Doporučuji obrátit se nejen na Stivína a bratry Formany, ale i nanaše další osvědčené partnery, jako je Spirituál kvintet, Hradišťan, Iva Bittová, nějací jazzmani (Koubková). Srockery je to horší, potřebují moc strojů. Jistě někteří oslovení nebudou mít čas. Ti, kteří budou moci přijít, mohouvystupovat na různých místech zahrady anebo se střídat na jednom místě. Snad by to šlo konzultovat s PetremOslzlým. Mělo by to mít nějakého režiséra, možná by šlo poradit se s Andrejem Krobem, má větší přehled než jáa někoho doporučí. Rád bych měl nad celou věcí zpovzdáli supervizi. KPR má těžký úkol sestavit seznamzvaných. Já bych se věnoval spíš estetické stránce věci.

(12. 3. 2000)1) V sobotu jsem viděl v TV stranickou! tiskovou konferenci, kde Zeman vyhlásil radikální změny ve vedenípolicejních složek, které jsem v poslední době navštívil a pochválil, což bylo vtipně – a správně! – zkombinovánose záběry z mých návštěv a z informací o medaili šéfovi jedné z těchto služeb. Možná z toho nic nebude a možnáz toho bude dosud nejvážnější krize vztahu mezi mnou a politickými elitami. Proč to Zeman řekl? Méně významnýdůvod: aby mne nasral a ukázal, kdo je v zemi pánem. Daleko významnější důvod: jedna ze služeb byla přímodovedena stopami, které našla, ke Šloufovi, který proto už dlouho tlačí Zemana (a možná i něčím vydírá) k tomu,aby byl šéf dotyčné služby smeten. Tento přítel Sovětského svazu má zřejmě i své důvody, proč mu vadí šéfdruhého útvaru. Grulich, což vím bezpečně, musí odejít proto, že se těmto změnám vzpíral. Dotyčné šéfy totižjmenuje ministr na návrh policejního prezidenta, nikoli předseda vlády. Uvažte, co s tím. Mne zatím napadlojediné řešení: dělat mrtvého brouka do okamžiku, než přijde Grulichova rezignace (může to být už tento týden!) anávrh na jeho nástupce. Pak ihned pozvat nástupce a říct mu jasně, že musí před jmenováním prohlásit, ženebude několik měsíců dělat žádné zbrklé personální změny na vedoucích místech policie, byť by je od nějvyžadoval kdokoli, neboť nejdřív musí důkladně poznat terén a pochopit vazby. Odmítne-li toto prohlásit, nebuduho jmenovat a bude skutečná politická krize. (…) Zeman nesmí pochopit, že mám v ruce zbraň a hlavně že jsempřipraven ji použít. Ach bože, jak to připomíná Vítězný únor! (…)3) Bezpečnostní rada. Jsou dvě možnosti. První: být nemocen. Je to nejjednodušší, ale asi nesprávné. Druhámožnost – jít tam – znamená být dokonale

připraven. Nejen na jednání samo a můj mediální výstup, ale i na to, že se uvidím se Zemanem, Klausem,Kavanem, Baštou, Grulichem atd. v situaci, kdy je vysoké napětí mezi nimi navzájem a mezi mnou a všemi(nejméně teď mezi mnou a Grulichem). (…) Podklady jsem znovu a dobře četl, ale přesto mám nejasno. Za prvé:potřebuji si osvěžit (nad pavoukem i mapou) současnou strukturu i dislokaci jednotek. Za druhé: musím si osvěžit,co se plánuje dál s jejich transformací a co je psáno v příslušných nudných armádních koncepčních dokumentechvčetně dokumentu NATO, který jsem schválil na summitu v USA. Za třetí: co důležitého je ve všech přijatýchvojenských zákonech, které jsem podepsal (jsou to stovky stránek). (…) 2) Upnout pozornost veřejnosti i všechpolitiků k možnosti summitu NATO 2002 v Praze. Vyložit jeho význam nejen pro nás, ale i pro Evropu: ukáže tovšem pochybovačům, že dnešní NATO je jiné než to, které existovalo před pádem železné opony. (…) 4) Poletech rozpaků, které nás stále víc zesměšňují před veřejností, je třeba ihned vyhlásit termín výběrového řízení nastíhačky a termín jeho uzavření a vyhlášení výsledku. 5) Zavázat se najít prostředky na vybudování velitelstvíNATO v Táboře. (Mimo jiné: je to můj několik let starý nápad.) Na BRS budu v nepřátelském prostředí a všichnibudou mít svými gigantickými úřady napsané projevy plné konkrétních údajů. Nesmím se před nimi ztrapnitnějakou neznalostí, například neznalostí dnešní podoby praporčických a poddůstojnických hodností: všichničekají na příležitost mne zesměšnit. (…)

(26. 3. 2000)(…)15) Z každého, s kým jsem mluvil, něco vypadlo, například i z Müllera a paní prokurátorky. Pro svůj zcela intimnívnitřní přehled bych potřeboval nějakého pavouka o vlastnických vazbách PPF – Pojišťovna – Erste (Šloufovažádost o úplatek) – Spořitelna – IPB – Motoinvest – banky Motoinvestem vytunelované – příslušná trestníoznámení a jejich „odložení“ – Agrobanka Moravia banka – prané peníze ruskojazyčných mafií, které byly údajněvýchozím kapitálem tohoto celého majetkově-mafiánského spletence. Vyšetřování kont ODS. Vlastnictví Primy,Novy, Milevska atd. Snad by pan J. a pan N. mohli ještě leckohos oběhnout (Macháček, policajti, pomoc nabízíKotrba). Co si mám myslet o Tominově inspekci? Paní prokurátorka naznačila, že nad mým oblíbencem Skoupýmse stahují mraky. Stálo by za to též zjistit víc (jde o Moravia Banku). To vše bych potřeboval jen pro sebe a prosvé vnitřní jistoty. Zveřejňovat nic z toho bohužel nemohu. Kdyby se podařilo zjistit ještě tři čísla, byl bych rád:celkový objem tunelů (zpráva SOP mluví o 600 miliardách, ale nevzpomínám si, co tím konkrétně myslí). Objemnedobytných úvěrů všech bank a ztráty z těch, co zkrachovaly. Kolik stovek stát dal a ještě dá bankám(jen u Komerční mluví někteří až o 100 miliardách). Celkový objem daňových úniků za deset let. Lze přibližně říct,že byl dílem ukraden a dílem prošustrován bilion korun? (…)

(26. 4. 2000)(…)4) Navrhuji napsat oficiální dopis Kavanovi, že jsem se rozhodl bojovat za summit NATO v Praze, že jsem podohovoru s ním (letadlo z Istanbulu) tento boj zahájil, že Zeman s tím souhlasí. A že ho vyzývám ke spolupráci apředevším k tomu, aby mi přesně napsal a vyčíslil předpokládané náklady. Musíme ho chytit na těch jehovylhaných a absurdních devíti miliardách, kterým se směje i Zeman. Ten jasně řekl, že do nákladu 300 milionů Kčsouhlasí. To by mělo být pro nás závazné. Prosím zapojit do věci ministra Vetchého, Martina Palouše, Kovandu adalší. Nejlepší by bylo, kdyby se z toho stalo tajné usnesení vlády. Tím okamžikem bych měl mandát za tobojovat a asi bych to vybojoval. Madeleine se ten nápad moc líbil, nejsilnější člen Aliance je tedy na naší straně, ato navzdory riziku, že se paní ministryně bude jevit jako česká lobbistka. (…) Hlavní argument (na který by mělalevice i ODS slyšet) je, že by tím bylo demonstrováno, že dnešní NATO je něco jiného než NATO v době studenéválky. (…)5) Připomínám, že navzdory (…) chci pokračovat (…) ve svém boji proti mafiánskému kapitalismu. (…) Situace jepříznivá poté, co Zeman nabídl příměří v boji o policejní velitele, a poté, co Peltrám řekl, že začne mluvit. (…)

(28. 5. 2000)1) Okolnost, že jsem v pátek o tom mluvil s trochu nervózním vzrušením (které mne ostatně potkává čím dálčastěji), nemění nic na vážnosti věci, o kterou šlo, totiž o prapodivný vkus a prapodivné konání SPH. Bořkovaverze: sami si v zadání projektu obrazárny objednali, aby cukrárna byla tam, kde je. Bořek vyhověl zadání, ale stím, že hned za vchodem do obrazárny bude volně přístupný vestibul, sice už vyzdobený obrazy, ale ještě bezvstupného, jak to prý bývá v galeriích běžné, z kteréhožto vestibulu by lidé mohli bez vstupného do cukrárny.Vstupné by se platilo až u vstupu do dalších místností obrazárny. Snad by za těchto okolností mohl cukrárnupřece jen občas někdo navštívit. SPH však bez Šípkova vědomí prý postavila hned za vchod jakousi dřevěnouobludnost, kde se vybírají peníze, takže do cukrárny nikdo nejde. Teď prý už existuje projekt, který to má všenapravit probouráním přímého vchodu z nádvoří do cukrárny. Kdosi to navrhl, není to samozřejmě v Šípkově stylu(ačkoli jsme se nedávno domluvili, že celé nádvoří zachová jeden rukopis), vypadá to prý jako vchod donejbanálnějšího supermarketu, přičemž celá přestavba si prý vyžádá nesmírné náklady, neboť se musí měnitvzduchotechnika atd. atd. To je Šípkova verze. K. má zajisté svou protikladnou verzi. Ale čím dál víc věřímŠípkovi, neboť mi to přesně zapadá do všeho ostatního. Jak to, že vystavěli takzvaný zahradnický domek,hnusnou věc na nejexponovanějším místě (roh Jelení a Brusnice), která je mimo všechny souvislosti, nepředvídážádné koncepční řešení celého severního předpolí, stojí divně, mimo frontu staveb, svítí z toho neony (oblíbenéosvětlení SPH), aniž mi kdy kdokoliv cokoliv o chystané stavbě řekl? Je to jedna ze dvou nových staveb v celémareálu Hradu, která bude definitivní vizitkou mé éry! Přitom se za ni stydím. Dobře vědí, jak se o celé severnípředpolí a Jelení ulici zajímám. (…)

(18. 6. 2000)(…)7) Těším se na procházku Jelením příkopem a konkrétní domluvu o plánované akci. Nicméně: pracuje se mezitímuž na tom? Zahrnuli to organizátoři do celkového kalendáře? Vzniká seznam hostů? Poslal Wolfensohn svénávrhy, jak slíbil? Můžeme zvát, aniž zajistíme ubytování, cestu atd.? Pokud ano, pak by se hodilo pozvatSachse, liberálního ekonoma kritizujícího MMF, Baumana, Sorose, případně jiné osoby zabývající se globalizací.Jak to bude se zástupci MMF a SSB? Jak s ministry financí a guvernéry? Jak s privátními bankéři a podnikateli?Jak se zástupci nevládních organizací? Jak s českými ústavními či jinými činiteli? Jak s novináři? Jak s českýmimysliteli? Kdo a podle jakého klíče a na základě jakých znalostí provede výběr? Myslím, že akce sama, jejíorganizace, průběh a ráz bude daleko lehčím úkolem než výběr zvaných. (…)11) Kterýmkoli okamžikem může vzniknout situace vyžadující ode mne rychlé jednání ve věci volebního zákona.Přitom mohu být v takovém okamžiku těžko dosažitelný. Proto prosím znovu vše co nejlépe připravit pro všechnyalternativy, které mohou nastat včetně příslušných dopisů či tiskových sdělení. Základní možnosti: Senát toschválí. V tom případě týž den, kdy mi to bude doručeno, vrátím zákon parlamentu. Tedy nikoli až po uplynutílhůty. Jiná možnost: Senát to schválí pouze se změnou ustanovení o opakovaných volbách do Senátu v případěodstoupení kandidáta, postoupí to sněmovně a ta to schválí v opraveném znění. V takovém případě to opět týžden, kdy mi to bude doručeno, vrátím. V obou těchto případech by to zřejmě sněmovna po mém vrácení znovu nazvláštní narychlo svolané schůzi schválila. Stane-li se to, pak týž den, kdy to vyjde ve Sbírce zákonů, odvezekurýr mou žádost Ústavnímu soudu o přešetření ústavnosti nikoli celého zákona, ale pouze těch jeho paragrafů,které se týkají některých základních principů voleb do PS (v roce 2002), nikoli tedy všech principů a technikyvoleb. To podle mne znamená, že mohu v klidu vypsat podzimní volby do Senátu podle nové a už v danou chvíliplatné novely zákona a že ÚS může v klidu zkoumat mnou napadené paragrafy. (Doufám aspoň, že to takto jde.)Celková linie tedy je: nebudu se ohlížet na to, že technické věci týkající se nadcházejících voleb smíchali vposlední chvíli schválně dohromady s principiálními věcmi týkajícími se voleb roku 2002. To je typický ODS-podraz. Zároveň ale nenabídnu svým nepřátelům ani jeden den prodlení na své straně, na nějž by pak mohlisvádět, že mou vinou se stalo to a to. Ze souslednosti mých kroků a hlavně z jejich zdůvodnění musí být nadslunce jasnější, že na poslední chvíli provedená kombinace technických věcí týkajících se podzimních voleb azásadních věcí týkajících se voleb v roce 2002 je pouze jejich pastí na mne i na demokracii v ČR. Do té pasti alenemíním spadnout.

V době vaší nadšené hyperaktivity, o níž mluvíte, vznikla i idea takzvanéhoVisegrádu, která později sklízela dlouhodobou a vytrvalou kritiku Václava Klause.Nebyl to tehdy trochu divoký a málo připravený politický projekt?

Původně to žádný projekt nebyl, ale setkání, které jsem zorganizoval v dubnu 1990 naBratislavském hradě. Byla to doba, kdy se komunismus už hroutil všude, ale v každézemi jiným způsobem a jiným tempem, přičemž se dostávali k moci často lidé dosudneznámí, vzešlí z velmi rozmanitých prostředí, o nichž se nevědělo ani to, jaký vztah majík sobě navzájem. Polsko, Československo a Maďarsko tvoří ve střední Evropě jednosouvislé pásmo a jsou to země historicky i kulturně si velmi blízké. Zároveň je o nich aleznámo, že měly málokdy dobré vzájemné vztahy, ba mnohdy spolu válčily. Nad Evropouse vznášela otázka, jak budou tyto rodící se nové demokracie spolu vycházet, zdapovedou víceméně synchronizovanou politiku nebo každá jinou, zda se neprobudí znovuk životu nějaká archetypální vzájemná nevraživost, zkrátka co pro Evropu jako celektyto převratné změny v její centrální části vlastně znamenají a co z nich vyplývá. No amně šlo o to, abychom v přátelské a věcné debatě všechny tyto záležitosti prozkoumali apřitom se vlastně navzájem poznali. A tak jsem na jeden den pozval ze všech našich třízemí nejen nejvyšší státní činitele, ale i další důležité osoby veřejného života, takové,které vytvářejí veřejné mínění. Spolu s novináři a jejich doprovody se v Bratislavě naHradě sešlo snad několik set lidí. Byla to jedna veliká improvizace, žádná pravidlajednání nebyla předem stanovena, žádná témata určena, žádné pořadí řečníků, žádníšéfové delegací, žádné salonky pro jednotlivé delegace. Vzpomínám si, že den předzačátkem mi Luboš Dobrovský navrhoval, abychom to celé zrušili, protože to je totálněnepřipravené. Bylo to prostě zvláštní diskusní fórum, při němž se museli účastnícinavzájem představovat, a teprve tak se člověk dozvídal, kdo je ministr, kdo vede nějakoustranu a kdo je historik či novinář. Já tam měl dlouhý úvodní projev, ale strašně jsem přiněm i při následné diskusi trpěl, protože jsem byl právě po operaci kýly a nějak divně mi

fungovala střeva, takže jsem měl příšerný průjem. Přitom jsem byl – jako iniciátor tohopodniku – jediný, kdo se nemohl jen tak zvednout a na určitou dobu odejít. Snad právědík tomuto intimnímu trápení si na to celé tak dobře vzpomínám. Přes všechen zmatekto bylo, odvažuji se tvrdit, jedno z nejdůležitějších setkání té doby: tam jsme se vpodstatě shodli na tom, že chceme zrušit Varšavskou smlouvu, že chceme ze svých zemíco nejrychleji vypudit sovětská vojska, že chceme, aby se nám otevřely západníorganizace jako NATO či Evropská společenství – a hlavně že chceme na těchto věcechnejen spolupracovat či své kroky koordinovat, ale že chceme k dosažení určitých cílů svésíly přímo spojit. Zároveň jsme ukázali Západu, že i když politické změny v našichzemích proběhly velmi různým způsobem a vynesly do nejvyšších míst velmi různé lidi,skončila doba vzájemných třenic a nastává čas tvořivé spolupráce při budování novéEvropy bez železné opony. Scházeli jsme se pak často, už to bylo všechno samozřejmělépe připravené a organizované, a jsem si jist, že některých věcí, jichž jsme v Evropědosáhli, bychom nedosáhli, nebýt této visegrádské spolupráce. Další postkomunistickézemě, balkánské či baltské, se pak podle nás mohly orientovat, o naše snažení se opírat azároveň ho posilovat. Visegrádská skupina nám začali říkat maďarští novináři pospolečné schůzce v maďarském Visegrádu, kde byl podepsán určitý společný dokument,kterým byla tato skupina de iure ustavena. Tehdejší maďarský premiér Antall bylhistorik a setkání uspořádal v místě, kde se před mnoha staletími setkali maďarský,český a polský král. Tento historický poukaz byl jistě na místě, jen pro pořádekdodávám, že v žádném dokumentu z té doby jsme sami sebe visegrádskou skupinouoficiálně nenazvali.

A co proti tomu měl Václav Klaus?Do jeho politiky se vždycky promítalo něco z jeho osobní soběstřednosti, a tak jako

hrdý Čech či tehdy ještě Čechoslovák nesnesl pomyšlení, že bychom se měli vázat naněkoho jiného, nepochybně méně vyspělého, být s ním v jednom houfu, nechat se jímzdržovat a nejít si svou cestou napřed jakožto ti praví primusové. On nesnáší sebemenšínáznak nějakého vyvlastnění moci z rukou státního centra: proto do poslední chvílebojoval proti decentralizaci státu, proto bojoval proti neziskovému sektoru a vůbecobčanské společnosti, proto bojuje proti Evropské unii. A proto se bouřil i protiVisegrádu, který vnímal jako nějaký intelektuálsko-levičácký výraz falešné solidarity,jehož vinou bychom mohli ztratit své postavení nejlepšího z nejlepších. Jednou jsem naschůzce visegrádské skupiny – jen tak ve volné konverzaci – řekl, že by naše tři zeměmohly podat přihlášku do Evropských společenství najednou, že by to možná mělo většíváhu, i když by z toho samozřejmě nevyplývalo, kdy kdo bude opravdu přijat. Mípartneři, byl mezi nimi tehdy už i Wałesa, souhlasili, ale jeden můj spolupracovník akamarád, který u tohoto rozhovoru seděl a který byl vždycky lehce uhranutý

Klausem, si začal rvát vlasy v jakémsi záchvatu děsu z toho, co jsem řekl. Asi sedomníval, že je lepší nic neříkat a pak náhle – jako první – s přihláškou vyrazit. Je totakové basketbalové pojetí politiky. Samozřejmě jsme později podali přihlášky přibližněve stejnou dobu a pak byli do Evropské unie přijati společně; bylo to totiž naprostologické, moudré a praktické. Celkově tedy: nejsem si jist, že by rozšiřování Evropské uniea NATO probíhalo aspoň tak hladce, jak probíhalo, kdyby mu nepředcházela visegrádskáspolupráce.

Jak dnes vzpomínáte na počátky naší ekonomické transformace? Sdílíte

kritické názory mnoha odborníků i části veřejnosti? Měl jste pochybnosti už vpočátcích? A pokud ano, proč jste je nedával od začátku najevo?

Kdysi jsem sice studoval dva roky na ekonomické fakultě, ale za ekonoma jsem senikdy nepovažoval, proto jsem se snažil do odbornějších debat příliš nezaplétat a spíšbýt jen jejich vnímavým posluchačem. Ale zcela být mimo nebylo možné, leckteré debatyo ekonomické reformě jsem svolával či řídil a tak či onak do nich i vstupoval či vstupovatmusel. Mimo jiné: jedna z nejdůležitějších porad o charakteru a tempu ekonomickéreformy byla u nás na Hrádečku. Svůj hlavní dojem, který z toho po mnoha letech mám,bych shrnul takto: měl jsem daleko víc spoléhat na svůj zdravý neodborný rozum a méněna to, že odborníci vědí, co činí. Vzpomínám si, jak mi leccos bylo už tehdy podezřelé, aleneodvažoval jsem se moc křičet. Například ukrytí reálné hodnoty velké části státníhovlastnictví za clonu zadarmo rozdávaných kuponů, nové rozptýlení a nová anonymizacevlastnictví, a zároveň vytvoření velmi širokého manévrovacího prostoru pro privatizačnífondy, z nichž mnohé si privatizovaný majetek, který měly spravovat, normálněpřivlastnily a náležitě zhodnotily, mi připadalo velmi podivné a podezřelé. Ale svénedobré pocity jsem odháněl argumentem, že to asi jinak nejde. Kdekdo mne o tom takéubezpečoval. V knížce Letní přemítání píši o jiné věci: velmi jsem se zasazoval o to, aby vtakzvané malé privatizaci, kdy se vydražovaly menší obchody či provozovny, k nim mělipředkupní právo jejich zaměstnanci. Zdálo se mi to logické, spravedlivé a věřil jsem, žeto zaručí určitou kontinuitu a stabilitu v oblasti spotřeby a služeb. Na společné schůzinašich tří vlád – federální a obou republikových – se o tom hlasovalo a těsně zvítězilnázor opačný. A tak se rázem prádelny začaly měnit v bary a bary v herny a mlékárny vbutiky. Ale nic katastrofálního se nestalo. Naopak: trh sám posléze ukázal, kde je cozapotřebí a čeho je zapotřebí víc a čeho míň, a celá sít začala nepochybně odpovídatobecným potřebám lépe než strnulá, neměnná a umělá sít, jaká tu byla za komunismu.Dnes je opět všechno trochu jinak, tu sít tragicky trhají supermarkety, ale to už je jinákapitola. Bral jsem to jako příklad toho, kdy měli ekonomové pravdu proti mémuselskému rozumu. Až teprve po letech jsem začal – už podruhé! – měnit svůj názor. Stalose to ve chvíli, kdy jsem zpozoroval, že většina našich nejpodezřelejších novýchkapitalistů, mafiánů a podnikatelských šejdířů vzešla právě z malé privatizace,respektive z aukcí, kde se obchůdky dražily. Kdekdo si tehdy mohl vypůjčit peníze acokoli vydražit a pak už stačilo jen peníze dál investovat a samozřejmě nevracet.Následovaly krachy bank nebo ohromné státní dotace do bankovního sektoru. Všichnitak nakonec zaplatili za to, že byl tak snadno otevřen prostor tolika vekslákům, což jepojem z éry komunismu. Netvrdím, že by právě předkupní právo bývalo situaciradikálně změnilo, respektive něčemu významně zabránilo, zdá se mi jen, že zvolenéfundamentalistické řešení přispělo ke vzniku atmosféry určitého cynismu. Neměl-linapříklad skvělý pekař ctěný celou ulicí či městskou čtvrtí sebemenší šanci protiněkomu, kdo je skvělý pouze ve vymýšlení různých triků a lstí, pak to nemohlo přispívatk dobrému klimatu v zemi. Nejvíc mi ale vadilo, že jsem nejen v celém hospodářství, ale vsamotném sebepojetí státu postrádal určitou koncepčnost. Všechno měla zařídit„neviditelná ruka trhu“, ale jsou věci, které ona prostě zařídit nemůže, ba řekl bych, žetato slavná neviditelná ruka je občas schopna páchat i velmi viditelné zločiny. Stát, kterýse ocitá na historickém rozcestí, musí mít nějaký názor na sebe sama, na své možnosti,na to, čím chce být, jakou roli chce hrát, na co bude vsázet a čemu se naopak pokusívyhnout. Takový názor musí být dílem velmi široké a věcné diskuse opřené o rozmanitéodborné analýzy a musí přesahovat horizonty jednotlivých politických programů čivolebních období. Ale jakékoli koncepční úvahy byly u nás v té době téměř zakázány čibyly aspoň předmětem organizovaného posměchu, na což teď tragicky doplácíme.

Musím ovšem říct, že v této věci špatné svědomí nemám: mluvil jsem o tom od prvníchvíle, nesčíslněkrát, v parlamentu, na veřejnosti, v televizi, všude. Posměch neposměch.

Můžete být konkrétnější? V čem si myslíte, že měl mít stát jasnější názor a coměl v tom směru dělat?

Uvedu příklad, o němž jsem už nejednou mluvil. Američané nám hned počátkemdevadesátých let dali velkorysý návrh: že na mrtvém území v blízkosti Mladé Boleslavinedaleko Prahy, které bylo sovětským vojenským prostorem a z něhož vojska odcházela,vybudují ohromné moderní letiště určené k transkontinentální přepravě lidí i zboží,letiště, které by bylo jednou z hlavních evropských dopravních křižovateknadcházejícího století. Takový projekt, kdyby se uskutečnil, by měl samozřejmědalekosáhlé důsledky, od spojení rychlodráhou s Prahou přes rozvoj dálniční i železničnísítě až po rozkvět všech navazujících služeb. Zda to byl dobrý nápad a měli jsme hopřijmout, anebo zda by to byla pro naši zemi spíš katastrofa, se neodvažuji posoudit, spíšse kloním k druhému názoru, ale o to vůbec nejde. Jde o to, že takto zásadní adalekosáhlé rozhodnutí, které ovlivní nadlouho, ne-li navždy podobu a význam celézemě, nelze projednávat jen tak jako jeden z třiceti bodů programu jedné schůze vlády,ale musí vyrůstat z naprosto principiální úvahy o tom, čím chceme jako země být. Zdadůležitou světovou křižovatkou jako třeba Singapur, která zakládá svůj ekonomickýrozvoj a blahobyt, jakož i svůj strategický význam včetně bezpečnostního aspektu natom, že přes ni všichni jezdí a všechno se vozí, anebo zda chceme jít jinou cestou,například cestou zásadního odporu k zhoubným vlivům soudobé globalizace na krajinua její osídlení, vlivům, které mohou vést k tomu, že za padesát let přestane být naše vlastnaší vlastí a stane se jedinou gigantickou a nevzhlednou aglomerací, v níž sice leccospokvete, ale nejvíc kriminalita. Popisuji to schválně s beletristickou nadsázkou, ale má tosvůj důvod: chci zdůraznit, že i lecjaké dílčí rozhodnutí se dělá lépe na pozadí určitérámcové koncepce než bez ní. Pak je to jen nahodilost, tápání a prostor pro lobbisty akorupčníky. V čem je ale pointa této historky: byl jsem přítomen na schůzi vlády konanétýden po oné schůzi, kde se o americkém projektu jednalo, a ptal jsem se schválněněkterých ministrů, jak vláda rozhodla. A oni si vůbec nevzpomínali! Byl to prostě bodprogramu mezi jinými a každý ministr jen čekal, až bude nějak rozhodnuto, protožechtěl, aby včas došlo i na jeho bod. Ale neuváděl jsem tento příklad náhodou už v Letnímpřemítání? Pokud ano, omlouvám se. Mohl bych to ale ilustrovat i na jiných příkladech.Aspoň ještě jeden: energetika. Po pádu komunismu jsme měli rozhodnout, zdadostavíme rozestavěnou atomovou elektrárnu a jednu starší rozšíříme azmodernizujeme a zda tedy vsadíme – podobně jako Francie po druhé světové válce – nanukleární energii, což umožní zachránit severní Čechy před devastací v podoběpovrchových i podpovrchových dolů, anebo zda se nukleární energie zřekneme avymyslíme něco jiného. Žádné zásadní rozhodnutí ale nepadlo, zřejmě se čekalo, že tovyřeší neviditelná ruka trhu. Ta to ovšem vyřešila tím nejhorším možným způsobem:rozvíjíme atomovou energetiku, uvažuje se dokonce o budování nových atomovýchelektráren, ale zároveň vesele pokračujeme v likvidaci severních Čech. Tolik energiesamozřejmě nepotřebujeme, jsme jejím velkým vývozcem, a to přestože právě mynemáme žádné zvláštní předpoklady hrát roli evropské výrobny energie. My prostě jenničíme svou zemi a plody toho ničení prodáváme, tupě vedeni zákonem zisku. Je tosamozřejmě zisk malý, krátkodobý a bůhví v co proměněný. Dlouhodobý efekt je však kpláči.

(Washington 12. 5. 2005) Dnes ráno, už v půl deváté, jsem byl u Clintonových, kteří bydlínedaleko od nás. Clinton po svých operacích vypadal velmi dobře, byl klidný, nepříliš tlustý,měl hladkou pleť a vyzařovala z něj vyrovnanost. Tu jsem mu ostatně tak trochu závidělvždycky. Povídali jsme si asi hodinu o všem možném, o Rusku, Ukrajině, společnýchzážitcích, jeho návštěvách Prahy. Obírali jsme se i otázkou, zda má Hillary kandidovat naprezidentku. On byl pro. Kdysi se mne Hillary ptala, zda si myslím, že má kandidovat nasenátorku, já jsem řekl, že rozhodně ano, a ona vyhrála. S Hillary se mám ještě vidět,připomenu jí žertem, že je dobré dát na mé rady, a budu samozřejmě pro, aby kandidovala.Zaujala mne jedna věc, které se dotkl Clinton, ale kterou jsem slyšel i z úst jiných předníchamerických demokratů. Totiž že zatímco republikáni se mohou vždy znovu stavět do rolerozhodných obhájců určitých základních hodnot, jako je například rodina nebo ochranaživota, demokraté jsou v jisté nevýhodě: nechtějí si zjednodušovat život tím, že se bezdalšího i bez ohledu na soudobý stav světa drží jednoduchých a tradičních dogmat, aleprávě proto se mohou jevit jako ti, kteří nehájí jasné hodnoty. Myslím, že ta stranadisponuje velkým intelektuálním i politickým kapitálem, ale čeká na tu pravou osobu, kteráby uměla jedno spojit s druhým a artikulovat jasnou, každému srozumitelnou a přitommoderní stupnici hodnot, které je třeba bránit či jimiž je třeba se řídit. Možná Hillary touosobou bude, kdoví. Do skutečného pozadí zdejší politiky samozřejmě nemohu dobře vidět,nicméně jeden svůj dojem smlčet nesmím. Všichni, s nimiž jsem se zatím setkal, se podlemne vyznačují kvalifikovaností, věcností, noblesou. V tomto směru se česká politika máještě dlouho čemu učit.

(14. 7. 2000)(…)3) Potvrzuji ještě jednou a výslovně, že mé podání Ústavnímu soudu platí. Podávám je v sobotu ráno, kdy lzejeho plné znění poskytnout též sdělovacím prostředkům. Neúřadují-li u Ústavního soudu v sobotu, dostanou tonejpozději v pondělí ráno. Z mého hlediska je to však podáno v sobotu. (…)

(27. 8. 2000)1) Posílám pokus o projev na MMF číslo dvě. Nic převratného to není, jen jsem se to snažil zlepšovat, zjemňovat.(…) Snad to nemá už podrážděně antikapitalistický tón. Víc ale ustupovat od svého „antiglobalismu“ se mi užnechce. (…)9) (…) Mám moc práce: projev na Cenu Vize a na 28. říjen. (Provincialismus a absurdní řeči o identitě, kterounám chce EU vzít, je dobré téma na 28. říjen. Rozvinul bych tam myšlenku, že jsme to jen a jen my sami, kdo siidentitu bereme – strašným jazykem, kterým mluvíme, strašnou architekturou, kterou stavíme, neúctou ke kulturníkrajině a památkám, pochybnou urbanizací, rezignací na živnosti a jejich pluralitu, vylidňováním venkova, stavbounových a nových monumentů konzumu, aniž se zvyšuje produktivita a efektivnost výroby a sofistikovaná péče oprodej jejích výsledků atd. atd.) Měníme se v tuctovou „globalizovanou“ zemi. (…)

(17. 9. 2000)(…)5) a) Vaše královská Výsosti, milý příteli, (…) A ještě něco k tomu, jak tržní ekonomika devastuje kulturní tvář našíkrajiny: skupina předních českých ekologů, architektů a sociologů chystá z mého podnětu na leden příštího rokuvelkou třídenní konferenci s názvem „Tvář naší země“, která má věnovat kritickou pozornost právě tomutotématu. Slavnostní zahájení bude dne … ve Španělském sále Pražského hradu. Organizátoři by nesmírně stáli oto, kdybyste mohl aspoň na několik hodin zalétnout do Prahy a tuto konferenci při jejím zahájení pozdravit. Jsoupřesvědčeni, že by to jejich dobré věci, kterou i já plně podporuji, pomohlo. (…)

(NEDATOVÁNO 2000)Pracovníkům KPR, SPH a Hradní policie, kteří se zasloužili o zdárný průběh riskantní akce v Míčovně, kde sepoprvé setkal MMF a SSB s hlavními „antiglobalisty“, zasílám srdečný dík! Všechny hlasy se shodují na tom, žese ta věc vydařila a že byla naprosto ojedinělá, ba že něco takového se snad ještě nikdy nikde nekonalo. Všem,kdož se o to zasloužili, patří tedy uznání. Prosím, aby bylo nějakou formou předáno i panu Kratochvílovi a všemúčinkujícím.(…)Milý I., překvapen a zklamán se dozvídám, že firma „…“ patří Vám. Proč jsem překvapen a zklamán: protože Vás

znám mnoho let jako profesionála ve svém oboru, a těžko tedy mohu chápat, že právě Vaše firma spáchalahrůzu, jejímž jsem byl včera nejen svědkem a účastníkem, ale za niž jsem dokonce celým světem považován zaodpovědného. Mluvím o večeři pro účastníky Výročního zasedání MMF a SSB ve Španělském sále, kterou siceplatilo ministerstvo financí, ale kde jsem byl formálně hostitelem já. 1. Na stolech nebyly slánky a pepřenky. Tovem čert. 2. Bylo podáváno jiné jídlo, než které bylo schváleno na ochutnávce: knedlíky byly studené, uschlé a zprášku, chyběla omáčka, která byla pouze kápnuta na maso, jako by šlo o nějaké vzácné aromatické koření,maso bylo tudíž stejně suché jako knedlíky. Všichni čekali, že přijde někdo ještě později s omáčkou, což senestalo. Takže to většina hostů nechala, pokud to vůbec dostala. 3. Nejhorší je ovšem třetí věc: číšníků byloneskutečně málo a neskutečně se loudali. Mnohokrát, už odpoledne i během večeře, jsem je všechny žádal, ať tomá spád. Spád to nemělo, trvalo to nekonečně dlouho a já večeři ukončil dřív, než poslední hosté dostali jídlo. Tilidé celý den zasedají, jsou vyčerpáni a unaveni po složitých jednáních o tom, jak pomoct této ubohé zeměkouli,stydí se jíst, aby se neřeklo, že se cpou místo toho, aby jednali o chudobě, nakonec jsou pozváni k prezidentovina honosný hrad do honosného sálu – a čeho se tam dočkají? Ničeho! Prostě jsem to po dvou a půl hodináchukončil, aniž se to dalo nazvat večeří. Že to byl průser, mi potvrdili i pánové Mertlík, Zeman, Klaus a jiní. Byla tozatím největší ostuda, jakou jsem na Hradě zažil, a zároveň to byla ostuda před celým světem – celým doslova ado písmene. Den předtím byla tamtéž toutéž firmou podávána večeře pro komerční banky, miliardáře a milionáře.Ta prý byla bez chyby. Jestli je firma „…“ schopna slušně obsloužit jen miliardáře, a nikoli pouhé ministry financínebo guvernéry národních bank, pak už věru na Hrad nesmí. V jakékoli hospodě páté cenové skupiny dopadnečlověk líp. Chtěl jsem, abyste to věděl, i když bych býval byl raději, kdyby majitelem zmíněné firmy byla mněneznámá osoba, a nikoli dávný přítel. Ale co se dá dělat: dnes přece platí (nebo přesněji mělo by platit) heslo:padni komu padni.

(30. 9. 2000)(…)6) (…) a) Asi před půl rokem mi Motejl dal demisi. Leží v našem trezoru. Pak ho přemluvili, demisi tedy jaksineurčitě stáhl, byť v mém trezoru zůstala. b) Před necelými čtrnácti dny mi přišel říct, že tentokrát ji dává užurčitě. Požádal, abych tlačil na Zemana, aby ho nepřemlouval. Dal najevo, že by přijal funkci ombudsmana. Játen nápad uvítal, nejen proto, že by byl dobrým ombudsmanem, ale i proto, že by mohl být společnýmkandidátem mým a Senátu, což by bylo hezké uklidňující gesto, demonstrující schopnost ústavních činitelů seobčas na něčem domluvit a nehrát jen své tupé prestižní hry. c) Týž den jsem na večeři u Zemanových avizovalZemanovi, že Motejl dá demisi, požádal ho, aby ho nepřemlouval, a navrhl mu, aby byl Motejl společnýmkandidátem sociálních demokratů (respektive Senátu) a mým na ombudsmana. Pro Zemana to byly všechnonovinky, ale na všechno – eť už rád či nerad –přistoupil a slíbil to co nejdřív projednat ve vedení strany (což byla zjevně jen formalita). Pak mi měl dát vědět,měli jsme se dohodnout na termínu zveřejnění demise, jmenování nového ministra a vyhlášení společnéhokandidáta na ombudsmana. d) Neozval se, nic mi vědět nedal, až jsem se včera večer z úst pana F. a dnes ránoz novin dozvěděl, že sociální demokraté vyhlásili jako svého kandidáta na ombudsmana Motejla, který, bude-lizvolen, bude muset opustit vládu. Čili: obvyklá série drobných podrazů. (…)8) Zdá se mi, že se musím s odstupem a moudře ozvat ve věci zasedání MMF a SSB a nějak to celé zhodnotit auzavřít. Neuplynuly totiž od té události ještě dva dny a sdělovací prostředky jsou už plné nových mýtů anejrůznějších povrchností a zkreslenin. Železný a Zuna vedou (v zastoupení nadnárodního kapitálu?) kampaňproti mně, že jsem podcenil bezpečnostní přípravy (vědomá a cynická lež), jedni si vymýšlejí policejní zvůli,kterou potřebují jako ryba vodu, jiní (Macek) by chtěli všechny postřílet, všichni se téměř shodují na tom, že tozasedání bylo zbytečné a že se nám nevyplatilo (další dvě lži), téměř nikdo se nepokusil analyzovat ani důvodyantiglobalizačních nálad, ani omyly Inpegu, ani zdroje agresivity agresorů, ani dosti smutnou roli sdělovacíchprostředků v celé té věci. (…)

(1. 10. 2000)(…)Důvody mé rozmrzelosti:1) Ten počítač nejen na mne kvílí stále ostřejším a protivnějším hlasem, ale vymýšlí si nové a nové schválnosti(začne například najednou psát anglicky, pak jiným písmem, pak se zasekne jak osel atd. atd.).2) V televizi (ČT) vysílali podivnou patlaninu o tom, že pan Š. řekl, že chci za ombudsmana Motejla, že protonechci zdržovat jeho demisi a tak dál. Není divu, že mé popuzení schytal první pan Š. Zlobil jsem se, že se k takdůležité věci vyjadřuje, aniž se se mnou poradí. (…)5) Nejdou tu telefony, a pokud se někam dovolám, tak jen díky tomu, že mi hodný pistolník pan Slavíček půjčísvůj mobil. Hradní opravář telefonů přitom odmítal přerušit víkend na chalupě, dokud ho k tomu nepřiměla Dášapřes ředitele SPH. Stejně to nespravil.6) (…) Všichni mi naloží práci, předpokládají, že jsem zdráv a práci vykonám, a sami jsou skryti za svýmizáznamníky či na chalupách. (…)

(Washington 12. 5. 2005) Válka v Iráku rozdělila podle mnoha lidí Ameriku na dvěpoloviny, což není dobré. O té válce se tu vůbec hodně mluví, kdykoli je řeč o politice, přejdese dříve či později k Iráku. Zdá se mi ale, že ta řeč je věcná a klidná, nikoli hysterická. Jsem

často tázán na názor a já říkám vždy totéž: není možné – zvlášť v dnešním propojenémsvětě –, abychom byli zcela a navždy lhostejní k tomu, páchá-li se někde na lidech masové akruté zlo. Kolem režimu, který vyhlazuje vlastní občany nebo je háže do bazénů s kyselinou,nelze věčně chodit jako kolem Jana Lopatky ležícího na chodníku bez pomoci. Je protodobře, že je konec Saddámova režimu. Celé se to ale neudělalo nejlépe. Především samozdůvodnění bylo pochybné: stěží lze věřit, že by Irák ohrožoval Ameriku nebo svět nějakýmitajnými a v poušti zamaskovanými dalekonosnými raketami s bakteriemi či jedy. Také seexistence něčeho takového neprokázala. Proč se raději neřekla pravda, totiž že slušnýzbytek světa se už nemůže dál dívat na to, jak někdo páchá genocidu? Neplatí samozřejmě,že kdykoli kdekoli někdo něco páchá, musí hned Amerika nebo demokratický svět dotyčnouzemi vojensky napadnout. Každý případ je třeba posuzovat zvlášť a velmi odpovědně.Principiálně však podle mne platí, že jsou případy, kdy je možné a správné jít nevinnýmlidem na pomoc i za cenu porušení státní suverenity. V jednom projevu jsem řekl: stát jedílo lidské, člověk je dílo boží. Chtěl jsem tím říct, že ochrana člověka je vyšší povinností nežrespekt ke státu. Ovšem je třeba vždy znovu a velmi bedlivě zkoumat, zda takovýtohumanistický argument není jen hezkou fasádou, za níž se skrývají méně respektabilnízájmy, ať už mocenské, ekonomické či jiné. Nesmí platit automaticky, že zdůvodní-likdokoli jakoukoli intervenci proti jinému státu ochranou lidského rodu, svět mu to uzná.Na to jsme u nás velmi citliví: vždyť naše státní suverenita byla dvakrát ve 20. století –jednou Hitlerem a jednou Brežněvem – porušena právě jménem údajné záchrany lidí čilidských hodnot! Čili: zda zasáhnout, či nikoliv a jak zasáhnout, je třeba rozhodovat případod případu a nesmírně opatrně, s přihlédnutím ke všem možným souvislostem. Zda se tostalo v případě Iráku, si nejsem jist. Proč se zaútočilo právě teď a ne třeba před pěti letynebo za pět let? Tisící páté či kolikáté nesplnění nějaké rezoluce OSN není pro širšípublikum dostatečný argument. Pamatuji válku v Zálivu. Tehdy byl důvod srozumitelnýúplně každému: velký a silný přepadl malého a slabého a přivlastnil si jeho bohatství. Že setaková věc nemá dělat, a stane-li se, je na místě jít malému na pomoc, bylo tehdy snadkaždému jasné. Přesto tehdejší americká administrativa vyvinula velké úsilí, aby o nutnostizásahu přesvědčila svět a speciálně OSN. Vzpomínám si, jak ministr Baker objížděl všechnystálé i nestálé členy Rady bezpečnosti a celou věc jim vysvětloval. Také se tehdejší invazenedočkala velkých protestů veřejnosti a možná, že by mezinárodní koalici tehdy prošlo, ikdyby šla vojska až do Bagdádu a Saddáma svrhla. Tentokrát se ale pro získánímezinárodní podpory evidentně neudělalo dost, ačkoli to volalo po daleko důkladnějšímpřesvědčování než po přepadení Kuvajtu. Rovněž mi není jasné, co dělaly všechny ty tisícesvětových vládních i nevládních politických analytiků, když nedokázaly koaliční vládyupozornit na to, co se může stát: že se osvobozený Irák stane hlavním bojištěm teroristů.Ani americká idea „vývozu demokracie“ do arabského světa se mi nezdá být nejšťastnější.Spíš se snad mohlo mluvit o solidaritě s trpícími lidmi, nevím. Ať tak či onak, nebylo todobře udělané. Nejsem generál po bitvě, vzpomínám si, že jsem nejméně dvakrát předintervencí do Iráku – jednou v USA a jednou v Praze – na tato nebezpečí prezidenta Busheupozorňoval. I když jsem zajisté tehdy mluvil diplomatičtějším jazykem, než mohu mluvitdnes. Ale má diplomatičnost nepramenila z toho, že bych si málo uvědomoval, co se můžestát. Naopak: možná neurčitě, ale velmi silně jsem cítil, že to může vyvolat velkou nevoli nacelém světě a obrátit proti Americe i mnoho jejích přátel.

V červenci 1992 jste rezignoval na svůj úřad a byl tak poslednímčeskoslovenským prezidentem. Ale neuplynulo ani několik měsíců a byl jsteprezidentem znovu, tentokrát českým. Po revoluci jste vůbec kandidovat nechtěl,

pak jste se ujal té funkce údajně jen na krátkou přechodnou dobu, pak jste bylzvolen znovu a pak ještě dvakrát, takže jste celkem pobýval na Pražském hradětéměř třináct let. Není to divné?

Je to velmi divné. Velmi často se mi teď vrací – nač to skrývat – myšlenka, jestli tonebyl všechno omyl či jediná vlekoucí se chyba. Ale když člověk tak těžko můžepředvídat, co všechno ho potká a co dalšího z toho vyplyne! Po prvních svobodnýchvolbách, tedy po půl roce od prvního nástupu do funkce, kam mne zvolil ještěkomunistický – byť už trochu pozměněný – parlament, jsem se musel ucházet o přízeňparlamentu svobodně zvoleného, jinak to nebylo možné. Šlo o stvrzení správnosti všeho,co se stalo, i všeho, co jsem dosud dělal, všichni odmítali o jiné možnosti vůbec mluvit.Jakési dílo jsem z Pražského hradu načal a odchod by byl tehdy vnímán snad jako ještěvětší zrada, než jaké bych se dopustil, kdybych nekandidoval po revoluci. Tehdy to byloovšem na zkrácené dvouleté období a já doufal, že si mezitím vytvořím následníka –nebo raději následnici. Všechno ale dopadlo opět jinak. Po rozdělení státu mi všichniříkali, že v tom nemohu Českou republiku nechat, že určité jméno, které jsem namezinárodní i domácí scéně získal, musím dát do jejích služeb, že beztak bude velmitěžké, aby si na tento nový stát někdo zvykal. A že odmítnutím kandidatury bych vlastnědal novému státu do vínku jakousi sníženou legitimitu. Když to teď říkám, uvědomuji sinajednou, že na člověka, který tehdejší děje nesledoval nebo je nepamatuje či je nezažil,to může působit dost nepřesvědčivě. Ale já vím, že tak to bylo a že se musím smířit i stím, že to leckomus už těžko kdy vysvětlím. Na pět let se stát prezidentem nověvzniklého českého státu opravdu nebyla moc příjemná vyhlídka. Hlavní roli v té doběhrál samozřejmě spoluautor rozdělení Československa, vítěz českých voleb a předsedačeské vlády Václav Klaus a já – aniž bych teď jakkoli jeho působení hodnotil – jsemneměl chuť s ním pořád muset něco mít do činění, věčně se s ním o cosi přetahovat,věčně se od něho nechat sekýrovat; natolik dobře jsem ho už znal, že jsem si umělpředstavit, jaké to bude. Svou roli jsem sehrál, nic katastrofálního už zemi nehrozí, ať siji řídí Klaus po svém a mně ať dopřejí konečně klid. Chtěl jsem psát, cestovat zapoznáním, číst, užívat si svobody bez státní policie za zády, žít si po svém. Možná mámtisíc špatných vlastností, ale jedno vím bezpečně: nějaký maják na střeše auta mne věrunemůže okouzlit tak, aby mi to stálo za to trápení. A přesto jsem nakonec znovukandidoval! Jako v minulých případech a jako ještě v jednom, který měl následovat,zvítězil i tentokrát apel na mou odpovědnost nad mými osobními zájmy. Dnes si říkám,jestli jsem náhodou nebyl tak trochu i zneužit: chtěli mít nějaké jiné měřítko hodnot nežpořád jen to Klausovo, a tak si říkali, že od toho je tady Havel. A tak jsem tu a tam museltahat kaštany z ohně za jiné.

Byl jste posledním prezidentem jednoho státu a prvním prezidentem státujiného. Bylo pro vás těžké se přeorientovat?

Budete se divit, ale celkem ne. Věřil jsem a věřím v určité hodnoty, kterým jsem sesnažil sloužit jak v jednom státě, tak v druhém. Zda to byl stát federální nebo unitární,nebylo z tohoto hlediska nejdůležitější.

Jak jste prožíval to několikaměsíční mezidobí, kdy jste prezidentskou funkcinezastával?

Měl jsem velkou agendu a dost spolupracovníků; Kancelář prezidenta republiky mi jebez problému přidělila, to by dnes samozřejmě už nebylo možné. Nebyl jsem brán jakobývalý činitel, ale jako někdo, kdo je pořád ve hře, a tak jsem byl opět – tentokrátsamozřejmě ještě víc než v době disidentství – jakousi velmi svéráznou institucí. Jedním

z mých zajímavých poznatků té doby bylo, jak lidé u nás potřebují mít hlavu státu a jakjsou nesví, když na Pražském hradě nevlaje příslušná standarta. Rozdělení státu bylosice traumatizující, ale někdy se mi zdálo, že ještě hůř lidé nesou to, že není prezident.Jako by přítomnost někoho v prezidentském sídle byla zárukou určité jistoty, stability,známkou, že věci jsou v pořádku, tak, jak mají být. A jako by absence takové osoby mělabýt důvodem k zneklidnění. Nesouvisí to se skutečnými kompetencemi prezidenta či sjeho skutečným vlivem, je to věc lehce mystická; mám dojem, že kdyby prezidentabsolutně nic nedělal, stále by byli lidé podstatně klidnější, než kdyby prostě neexistoval.Ale nejen to: dokonce jako by se tak trochu očekávalo i to, že hlava státu bude občashlásat určité mravní normy. Neznamená to automaticky, že těchto norem bude někdo vícdbát. Znamená to právě jen to, že tak to má být: standarta má vlát a morálku někdokázat. Všichni včetně těch, kteří jakékoli normy trvale porušují, potřebují zřejmě vědět,že tu vůbec něco takového je a že je tedy vůbec co porušovat. Ztráta norem vyvolávázneklidnění i u jejich notorických porušovačů. Zažil jsem to ve vězení: i ti nejhoršízločinci by byli velmi pohoršeni, kdyby představitel státu zjevně a přímo schvalovalzločinnost. Každý má prostě hrát svou roli: prezident má říkat, že se nemá krást, a zlodějmá krást. Kdyby prezident říkal, že se krást smí, byl by zloděj velmi nesvůj. Otevřelo byto totiž před ním otázku jeho identity. A tak lidé za mnou chodili na Hrádeček téměř vdelegacích a žádali mne, abych se už zase vrátil na Hrad. Věděli, že na rozdělení státu ana spoustě jiných věcí nic nezměním, ale to se zdálo být méně podstatné než to, že sesluší, aby existoval nějaký panovník.

(Washington 13. 5. 2005) Když si to tak zvolna všechno připomínám, uvědomuji si, jakveskrze zvláštní to byla doba. Malá ukázka: Federální shromáždění projednávalo ústavnízákon, jímž se rušil od 1. ledna nadcházejícího roku stát, jehož bylo nejvyššímzastupitelským sborem, a jímž se všechny dosavadní funkce tohoto státu, jakož i všechnyjeho smluvní vztahy převáděly na dva dosud neexistující, leč očekávané samostatné státy.Já už v té době nebyl prezidentem a sledoval jsem rozpravu i hlasování z balkonu proveřejnost. Úkon sám nebyl něčím zas až tak pozoruhodným, státy vznikají a zanikají, a bylodobře, že v našem případě se to dělo poklidnou a zákonnou cestou. Velmi zvláštní však bylo,že když byl zákon přijat, začali všichni poslanci, Češi i Slováci, tleskat, zpívat své hymny,objímat se, radovat se. Všichni měli zřejmě už dost dosavadních nekončících jednání ostátoprávním uspořádání a zároveň strach z toho, že zákon neprojde a dohadování budepokračovat, nebo že si dokonce někdo vzpomene přece jen uspořádat referendum ariskovat tím, že stát bude existovat dál. Tančili téměř radostí z toho, že se stane něco, co siještě před dvěma lety nedokázal představit ani jeden z nich. Nevídá se asi často, abyparlament nějakého státu oslavoval zrušení tohoto státu, a tím i zrušení sebe sama.Opakuji, co jsem už řekl: asi bylo nakonec dobře, že se to stalo, asi se to stát mělo a muselo,nicméně lehce groteskní přídech to rozdělení mělo. Je-li tu nějaká ztráta, pak ovšemkulturní: dnes mají naše národy nepoměrně menší možnost těšit se navzájem ze svýchkulturních výkonů, ba přestávají už navzájem rozumět svým jazykům. Naše vlast vduchovním a kulturním směru se prostě zmenšila a ochudila, to se popřít nedá.

(13. 10. 2000)(…)10) Samozřejmě mají pravdu ti z PO, kteří říkají, že můj projev má být „vyvážený“ a že nemůžu jen kritizovat, alemusím i chválit. Jenomže to je právě to nejtěžší!!! Už deset let jsem nucen na Nový rok a při všech jinýchpříležitostech psát „vyváženě“ o úspěších i nedostatcích, to je pro spisovatele strašná věc. Nebo aspoň pro mne.(…)

(22. 10. 2000)(…)4) Napsal jsem novou verzi projevu k 28. říjnu. Prosím posoudit. Ale mohu přijímat už jen drobné a spíš technicképřipomínky, které by navíc musely přijít ještě v pondělí odpoledne. Je mi líto, že jsem různé náměty PO do tohonedal, ale prostě to nešlo. Já se pokouším psát projevy jako jakési básničky, musí mít svůj začátek, kompozici akonec, svou melodii, šťávu a nadsázku. Jinak to prostě nejde. Navržené formulace byly samozřejmě politickypřesnější a možná i vhodnější, ale nějak mi nešlo je převzít. Vezměte to, prosím, jako fakt a pokuste se projevposoudit v rámci jeho specifického žánru a vychytejte v něm eventuální chyby věcné, jazykové, stylistické atd.apod. (…)6) Velmi soukromá prosba pro S. Už mnoho lidí mi říkalo to, co jsem si ve skrytu myslel i já: že nápisy na našírodinné hrobce nejsou vidět. Možná bylo mou chybou, že jsem zvolil bronzové písmo (chtěje se vyhnout zlatému)a netušil, že nebude na šedivém mramoru vidět, možná mne měl někdo varovat a nevaroval. Ať tak či onak,rozhodl jsem se to napravit. Myslíte, že byste uměla sehnat firmu, která nápisy dělala, nebo jakoukoli jinou, kteráby byla schopna do Dušiček ty nápisy přetřít na černo? Prý to je tak na všech hrobech z šedivého mramoru.Podle mne to může být za jedno odpoledne hotové. Kdyby to nestíhali, můžou natřít hlavní nápisy v čele hrobky aty boční nechat na jindy. Podle mého laického mozku o nic nejde, prostě se jen malým štětečkem příslušnousprávnou barvou přetřou bronzové nápisy tak, aby byly černé. Budou-li tvrdit, že kvůli tomu musí sejmout celénáhrobky, odvézt do dílny atd. a že to bude stát milion, vysmějte se jim. Šel bych to tam v takovém případě natřítsám nitrolakem, neboť jsem nerad někomu za blbce. (…)

(2. 11. 2000)(…)3) Milý V., všechny dokumenty, staré i nové, se mi píší pouze v podivné anglické azbuce. Tvé instrukce k nápravěnezabírají. Už jsem byl po půl hodině připraven psát ručně, až mi to v podstatě náhodou skočilo do normálníhopísma. Už mi nikdy, prosím, nevyměňuj počítač za novější nebo nedávej do něj novější programy. Je s tím stálevíc práce a přináší to stále víc věcí na pamatování. Nejsem typ člověka, který je schopen si hrát do nekonečna snějakým strojem a ještě se snad radovat z toho, jak je složitý. Naštěstí složitost mého počítače nikoho – na rozdílod složitosti Temelína – přímo neohrožuje. Mimo jiné: čím dokonalejší mám počítač, tím snadněji se stává, že sivšechno vymažu. Neříkám, že je toho bůhvíjaká škoda, ale rozhodně staré počítače byly nepoměrně praktičtější.(…)

Nemáte někdy pocit, že zatímco demokratické Československo mělo určitouideu, Česká republika ji nemá a je vlastně jen takovým zbytkovým státem? Není vtom jisté ohrožení, jak se obává váš přítel a kolega dramatik Josef Topol?

Za ideu demokratického Československa je obecně považován Masarykůvhumanismus. K tomu se dnes naše politické elity sice hlásí, ale jen formálně a rituálně.Zažitý ho nemají. Neřekl bych ale, že to je přímý důsledek rozdělení státu. Taktotechnokratickou, takto málo duchovní, takto materialistickou politickou vládu bychomasi měli, i kdybychom nebyli rozděleni, snad – dík slovenské religiozitě – v trochujemnější podobě. Na druhé straně je fakt, že bezprostředně po rozdělení státu převládlau nás ve veřejném životě podivně dusná atmosféra, jejímž rysem byla mimo jiné i značnáantiduchovnost. Nad vším jako by čněl ideál „standardnosti“, „normálnosti“, cožznamenalo v podstatě ideál průměrnosti, banality, jakéhosi maloměšťáckéhopaďourství. Když se něco vymykalo, ať už v jakémkoli směru, bylo to okřiknuto. Odpor kbývalým disidentům tehdy prožíval své velké chvíle; byl to odpor k něčemu, co byloneobvyklé, co se vymykalo, co přesahovalo většinový model chování. Péče o sebe sama, osvé hmotné statky, o ekonomický růst, byť se do něj započítávalo i bezprecedentníničení země, jakýsi podivný odpor k idejím všeho druhu, to vše patřilo k té době.Vypadalo to beznadějně a zdálo se, že to je navždy.

Cítíte to jako jednu ze svých proher?Jak se to vezme. Ve svém prvním novoročním projevu jsem trochu vzletně, jak se k té

chvíli hodilo, popisoval, o jakém státě sním, a řekl jsem mimo jiné, že to je stát duchovní.Kdybychom to pojímali jako nějaký konkrétní slib, pak bychom museli konstatovat, žejsem ten slib nesplnil. Já to sice – velmi niterně a emotivně – skutečně jako svou největší

prohru zakouším a znovu a znovu si kladu těžko zodpověditelnou otázku, zda mělovůbec smysl do toho všeho jít a zda jsem se k tomu hodil. Duchovního a mravníhopotenciálu u nás dřímá přinejmenším tolik jako v kterékoli jiné zemi, do podoby apočínání státu se však tento potenciál promítá pramálo. Někdy to na mne působídojmem, že hlavním ideálem našeho státu je vykořistit a zohyzdit naši zemi až na samédno v zájmu jakéhosi dost problematického konzumního ráje pro přítomnou generaci aplácnout po puse či kopnout do kotníku každého, kdo se proti tomu staví. Jestli mi byloněco vždycky cizí a jestli jsem proti něčemu soustavně vystupoval, pak to byla právětakováto vize světa či státu, respektive její česká zbanalizovaná varianta. Vzato aleracionálně, je dost nesmyslné, aby jeden jediný člověk působící v demokratickýchpoměrech – byť by měl jakkoli dlouho jakkoli vysokou funkci – nesl osobní odpovědnostza to, že se jeho země ubírá týmž nebezpečným civilizačním směrem, jímž se ubírá celáplaneta. Ostatně ideály jsou něčím, k čemu se upínáme, co je kdesi na obzoru našehosnažení, co mu udává smysl a směr, nejsou to však žádné statické kóty, jichž dosáhnemeči nikoliv. Představa, že bychom si například slušnost mohli na seznamu svých cílůzakroužkovat jako něco, čeho bylo už dosaženo a oč se nadále není třeba starat, je zcelaabsurdní. Podobně absurdní by tedy bylo tvrzení, že já nebo kdokoliv jiný jsme vinni tím,že na seznamu plánovaných úkolů není dosud zakroužkován bod jménem „duchovnost“.To samozřejmě neznamená, že jsem nemohl udělat tehdy a tehdy takovým či onakýmkrokem něco víc pro to, aby bylo všechno u nás blíž mým ideálům, než tomu je dnes. Alejak zjistit, že by to bývalo bylo možné? A kde je vůbec psáno, že nositel menšinovéhonázoru má ve svobodných poměrech šanci přesvědčit většinu o tom, že je náchylnáubližovat sama sobě? Ano, mohu mít tu šanci, ale zřejmě jen za určitých velmispeciálních podmínek. Byly, či nebyly u nás takové podmínky? A byl, či nebyl u násněkdo, kdo by na mém místě dosáhl více? Možná byl. Určitě byl. Ale co s tím naděláme,když osud do té role vynesl mne, a nikoli jeho?

[4]

(Washington 16. 5. 2005) Včera jsme na velvyslanectví zhlédli spolu s mnoha zdejšímiČechy finále mistrovství světa v hokeji, v němž hrála a posléze vyhrála Česká republika. Zdáse, že tím žil – jako obvykle – celý národ. Já jsem sice sdílel obecné napětí, obdiv k uměníhráčů i radost z vítězství, nemohl jsem ale znovu nemyslet na něco, co mi už dlouho dostvadí: ti skvělí hráči se podobají pojízdným reklamním panelům. Kdo nezná český státníznak, což je asi většina lidí na světě, ten vůbec nepoznal, že ti hoši hrají za Českourepubliku. Spíš to vypadalo, že hrají za automobilku Škoda a za hrnce značky Zepter.(Někdy jsem je viděl hrát za nějaké mobilní telefony, jindy za pivo, podle nějž se ostatnějmenuje u nás i vrcholná fotbalová soutěž.) Nápis Škoda se skvěl na dresech, helmách,mantinelech, na ledě a v rohu nad mantinelem dokonce překážela škodovka jakožtoskutečné auto. Myslím, že agentura, která tu reklamu Škodovce dělá, nemá vkus. Jinak bymusela vědět, že tímhle Škodovku lidem spíš zoškliví. Aspoň na mne to tak působí. Radost zpohledu na hokej mi prostě kazí všelijaké firmy. Paradoxní na včerejším zápase bylo, žetutéž reklamu na hrnce měli na sobě i Kanaďané, takže to vypadalo, že hraje Zepter protiZepteru. Nejhorší ovšem je, že čas se chýlí. Sotva jsme se tu zabydleli, musíme se chystat naodjezd. Většinu muzeí a galerií jsme nestihli navštívit, většinu pozvání jsme museli odříct,na nějakou cestu do New Yorku či jinam nebylo ani pomyšlení. Tuhle knížku tu evidentněnestihnu dodělat. Ale kdy to dopíšu? Po návratu pořád něco mám. A já bohužel nedokážuto, co umí můj přítel a kolega Pavel Kohout: odskočit si z večírku a napsat jedno jednáníhry nebo jednu kapitolu románu. Musím ke všemu sbírat síly, soustředit se, navodit sidobrou náladu, nemít nic před sebou atd. atd. atd. Skoro nechápu, jak jsem mohl téměřpatnáct let psát každý víkend nějaký projev, který do určitého dne prostě napsán být musela na jehož napsání jsem měl přesně vymezený čas, aniž koho zajímalo, jestli mám nějakýnápad, inspiraci, dobré vnitřní naladění. Snad právě tyhle galeje, jež mám za sebou, jsoujednou z příčin, proč mi teď jde psaní tak těžce. Nijak mi ho samozřejmě neusnadňuje aninutkavý pocit, že se připozdívá, a obsedantní obava, že něco nestihnu nebo nedodělám.Jako bych byl přímo posedlý strachem, že přijde nějaké účtování a já na ně nebudu náležitěbyrokraticky připraven s bezchybnými administrativními podklady v ruce. Vůbec minevadí, že skončím, o tom bez obalu a rád píšu, aniž mi to připadá nevkusné, co mi všakpříšerně vadí, je nebezpečí, že po sobě zanechám zmatek. A už nikdy mi nebude umožněnoaspoň na pár minut se vrátit, udělat pořádek a všechno příslušně dovysvětlit.

V době přestávky mezi vaším československým a českým prezidentstvímvznikala ústava nového českého státu. Vy jste byl ovšem pouhý občan bez veřejnéfunkce, byt zajisté ve zvláštním postavení. Podílel jste se nějak na vzniku ústavy?Zajímal někoho váš názor? Vaše povaha vám asi nedovolovala nechat to vlastnímuosudu a nevstupovat do toho.

Máte pravdu. K první pracovní verzi ústavy jsem napsal jeden nebo dva nejménětřicetistránkové komentáře, něco z toho bylo adresováno Václavu Klausovi, něco bylomyšleno jako interní podklad pro jednání ústavně-právního výboru české národní rady,který byl ubytován v lánském zámku a tam ústavu na základě odborných podkladůpřipravoval. Veřejně to neřekli, a tím méně jsem se o tom zmiňoval já, ale vím, že mépřipomínky projednávali s velkou vážností a mnohé z nich do ústavy zakomponovali. Itext preambule je z mého pera, jen do něj později něco přidal kolega spisovatel MilanUhde, který byl v té době předsedou české národní rady.

Nevím, zda „zelená“ zmínka o ochraně národního dědictví a zmínka o občanské

společnosti by tam byly, kdybych to do svého návrhu nezahrnul. Tehdy byla opravduzvláštní atmosféra: ekologie či občanská společnost či neziskový sektor – to byla téměřvlastizrádná slova, kdekdo se bál je vůbec vyslovit. Nevím, jak se to mohlo stát, ale jakýsipodvědomý pocit nejistoty či dokonce ohrožení, související s koncem dosavadního státu,vedl mimo jiné k velkému okouzlení dost jednoduchými a dost zastaralými „tržněekonomickými“ dogmaty a k velkému strachu z „nakyslíků“, jak říkám zvláštní odrůděnovinářů ironicky se pošklebujících všemu, co není podle nich dostatečně kapitalistické.

O čem v ústavě bylo nejvíc sporů a debat?Myslím, že o Senátu. Vlastně nikdo ho moc nechtěl, všem se zdálo, že dvě parlamentní

komory jsou v našem případě zbytečný luxus bez dostatečného důvodu k existenci i bezvýraznější tradice. Nejsme spolkový stát, kde druhá komora, v níž jsou členové spolkuzastoupeni – na rozdíl od první komory – týmž počtem mandátů, chrání zájmy menšíchčlenů proti přesile větších; za první republiky byl Senát u nás bez vlivu, pouhýmodkladištěm zasloužilých politiků, a po válce už ani nebyl znovu zřízen. Hlavníprapůvodní důvod, proč se vůbec o Senátu začalo uvažovat, byl dost hloupý: souhlas sezákony dělícími stát svazovali poslanci Federálního shromáždění – Češi i Slováci – spříslibem, že se promění v druhou komoru republikového parlamentu, a zrušenídosavadního státu je tudíž nepřipraví o politické funkce. Právník Jan Kalvoda, tehdejšípředseda strany ODA, nazval tuto plánovanou „transformaci“ „přeprasením“ jednohoparlamentu v druhý. Nicméně objevil se i vznešenější důvod ke vzniku Senátu, shodouokolností právě v prostředí ODA: byla jím von Hayekova idea „dělby údělu“: jednakomora se má starat převážně o právo soukromé, druhá o právo veřejné. Myslím, že to jehezká myšlenka, ale že to je čistá teorie či utopie; neslyšel jsem aspoň o tom, že by setento princip někde uskutečnil, a nejsem si jist, zda ho uskutečnit vůbec lze. Ústavamusela být pochopitelně přijata ústavní většinou, přičemž na nějaké nekonečné diskuseuž nebyl čas: 1. ledna měl vzniknout nový samostatný stát a bylo by věru nepříjemné,kdyby to byl stát bez ústavy. A tak jedni vycházeli vstříc druhým, vyměňovaly separagrafy za paragrafy, všichni dělali nějaké kompromisy, až byla nakonec ústavapřijata. A ocitl se v ní i Senát. Naštěstí byl téměř nepozorovaně, ne-li přímo omylem, alerozhodně už ve stavu značné únavy, přijat návrh jednoho poslance, aby v ústavě bylozakotveno, že se do Senátu volí většinovým způsobem. Systémově to logické sice mocnení, ale Pánbůh se nad námi slitoval, že to dopustil. Jen dík tomu má dnes Senát smysl ato dost veliký: jelikož v něm nejsou lidé primárně vděční za svůj mandát své straně, aleprostě svým voličům, před něž museli předstoupit jako konkrétní osoby, má Senátpodstatně lepší skladbu než Poslanecká sněmovna, je v něm více odpovědných asamostatně myslících lidí a působí opravdu jako pojistka proti eventuálním excesůmPoslanecké sněmovny. Škoda jen, že ta ho může tak snadno přehlasovat a vrácený zákonbez velkých problémů přijmout v téže podobě, v jaké ho Senátu postoupila.

Co se Senátu týče, jaký názor jste zastával vy?Když se ukázalo, že Senát bude a nemá cenu tomu odporovat, měl jsem za to, že by

bylo dobré čelit hrozícímu nebezpečí příliš unitárního, příliš centralizovaného a přílišsoběstředného státu tím, že by se Senát lehce připodobnil různým spolkovým radám:tvořili by ho automaticky všichni krajští hejtmani a z každého kraje jeden či dva jejichzástupci nebo dva další členové krajského zastupitelstva. My jsme tehdy ještě nemělikraje, nicméně s jejich vznikem se počítalo. A mně se zdálo, že kdyby tu byl uplatněnprincip nepřímé volby podobný tomu, který jsem už navrhoval u federace, mělo by tomnoho výhod: kraje by byly přímo institucionálně účastny na centrální moci, dík čemuž

by se jejich zájmy nedostávaly do centrální pozornosti divnými oklikami či dvojkolejnýmzpůsobem reprezentace, ale přímo a autenticky.

Většinový způsob volby dává dnešnímu Senátu sice přídech tělesa hájícího zájmyregionů, neboť každý senátor musí být zvolen v nějakém konkrétním okrsku, ale to se miprávě nezdá být správné, neboť to otevírá otázku jeho identity: je onou komplexně a snadhledem uvažující „radou moudrých“, pojišťující nás proti eventuální svévolipolitických stran a jejich okamžitým rozmarům, anebo jevištěm svářejících seregionálních zájmů? Mají-li být kraje či regiony nějak zastoupeny v centru, nechť je tamzastupují přímo a přiznaně jejich autentičtí a jimi přímo zvolení představitelé. Jezajímavé, že ODS, která byla vždycky odpůrcem reformy veřejné správy, a tedy idecentralizace státu – údajně z obavy z jeho rozdrobení – , se nedávno k tomuto pojetíSenátu přihlásila, nejspíš proto, že je v krajských zastupitelstvech tak výrazně přítomnaa že z ní pochází většina hejtmanů. Zatím mne nic nepřesvědčilo, že by takovéto řešenínebylo jednoduché, levné, praktické a logické. Žádný spolkový stát by tím nevznikl,pouze by hejtmani nejezdili do Prahy lobbovat, ale legálně o něčem spolurozhodovat.Hodně by samozřejmě záleželo na tom, jaké kompetence by byly takovému Senátusvěřeny a jak by byly definovány jeho vztahy s Poslaneckou sněmovnou. Už nevím, v jaképísemné podobě a v jaké fázi jednání jsem tuto koncepci nabízel, ale nedivím se, ženebyla přijata. Předpokládala by totiž právě tu reformu veřejné správy, které se hodněposlanců bránilo a která byla přijata a provedena až o mnoho let později, v době, kdy užbyly politické síly rozloženy jinak.

Řekněme, že by Senát byl tím, co jste navrhoval. Jak by se pak podle vás mělovolit do Poslanecké sněmovny?

Vždycky jsem byl pro dvoukolový většinový volební systém a vyčítám si, že jsem o nějnebojoval urputněji už v prvních týdnech po revoluci. Ale o tom, jak to tehdy bylo, jsmeuž mluvili. Později jsem se občas zmiňoval i o možnosti systému „kombinovaného“, alejak přesně kombinovat volbu většinovou s volbou poměrnou jsem promyšleno neměl.Anebo počkejte, měl! Vymyslel to po debatách se mnou velmi elegantně profesorKlokočka, velký odborník na volební právo, a já se s tím plně identifikoval. Jen už nevím,kdy to bylo, zřejmě někdy, kdy se téma volebního zákona objevilo znovu ve veřejnédebatě, což se periodicky děje. Poměrný systém má pochopitelně rovněž své výhody,především tu, že umožňuje větší pluralitu, pestrobarevnost, zastoupení různých menšin.Kdybych měl na tuto otázku odpovídat dnes, asi bych navrhl docela jednoduché řešení:máme dvě stě poslanců, nechť je tedy sto zvoleno podle jednoho principu a druhých stopodle druhého. Snad by se tím mohly uplatnit přednosti a omezit nevýhody obousystémů: zmenšilo by se jak nebezpečí permanentních politických či vládních krizí, taktrvalého, nekončícího a nezměnitelného vládnutí největší menšiny, k čemuž by mohlčistý – a zvláště jednokolový – většinový systém vést. Hrozně ovšem záleží na konkrétníformulaci zákona, existují v tom četná úskalí, je to zvláštní odborná disciplína, hraje vtom roli i matematika. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem svého času požádal Ústavnísoud o zrušení velmi pochybného a čerstvě přijatého volebního zákona, na němž sedohodly ODS a ČSSD a který měl prakticky vést k tomu, že navždy budou vládnout jentyto dvě strany. Při zběžné četbě toho zákona to nebylo poznat. Zjistil jste to, až kdyžvám vypočítali, že malá strana potřebuje na mandát sto tisíc hlasů a velké straně jichstačí patnáct tisíc – ta čísla si už nepamatuji přesně, neberte mne proto za slovo. Trochujsem do toho tehdy nahlédl, protože jsem musel hájit své podání před Ústavním soudemproti partnerovi věru povolanému, tehdejšímu šéfovi vládní legislativy amístopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému. Byl jsem mezi aktéry toho sporu jediným

laikem, a jsem tudíž na své tehdejší vítězství náležitě hrdý. Nicméně co nám v této sféřepřinese budoucnost, nevíme, a stále je tudíž důvod k bdělosti.

(21. 1. 2001)(…)4) Projev na JAMU pochopitelně zase tento týden nenapíši. Ale příští víkend už ano, zvlášť nedostanu-li tisícpapírů ke studiu, což se asi stane (Paříž, Blízký východ apod.). Otázka: Mám zůstat u původního filozoficko-sebereflexivního „metatématu“ touhy a nemožnosti se vyjádřit (Židle), anebo mám napsat ryze politický a zásadníprojev, zhodnocující v širších souvislostech celou historii kolem ČT a hlavně situaci, o níž vypovídá? Typickypostkomunistický konflikt dvou pojetí politiky – jako slušné podpory otevřené společnosti (Popper) a jakotechnokratické technologie moci (legislativní formalismus jako nástroj cynismu, politická drzost, nepřímá nebopřímá služba zájmům mafiánských kapitalistů). Prosím prohovořte to a dejte mi společné doporučení. Kdybychšel druhou cestou, založil bych dobrou tradici, že zásadní věci typu rudolfínského projevu říkám – podobně jakoamerický prezident – na různých místech republiky a před různými typy fór. (…)5) (…) c) Po Senátu jedu ihned domů a studuji horu papírů o volebním zákoně, abych byl připraven na Brno. (…)

(28. 1. 2001)(…) Zdá se, že by bylo dobré provést výměnu ve vedení SPH ihned, tj. nejpozději od 1. února. Je tam zřejmědusno, což nepřispívá ničemu. Trochu jsem se o to dusno možná zasloužil i já, když jsem na schůzi Vizeneprozřetelně řekl, že mám náznaky, že SPH si možná rozmyslí svůj zamítavý postoj k tunelu a že by se tunelmohl přece jen začít na jaře stavět. (…)4) (…) Tím spíš, že velkou částku peněz, kterou teď přivezu z Paříže a kterou dám Vizi, mohu dát na tunel.Nevím, kolik Kč je 500 000 franků, ale přičteme-li k tomu dva miliony, které má SPH ještě na kontě ode mne, apatnáct milionů, které má Vize, může to dávat dohromady kolem dvaceti milionů, což by vskutku na letošní rokmohlo stačit. Je to důležité, protože by se tím naplnila jedna z prvních a nejdůležitějších idejí, které jsme – pokudjde o Hrad – od první chvíle měli, totiž souvislé veřejné zprůchodnění celého hradního prostoru od Chotkovysilnice až k Pohořelci. (Mé pradávné přání propojit víc Královskou zahradu a Chotkovy sady může být rovněžjedním z témat našich rozprav, mám na to svůj dávný názor.) (…)7) Rekonstrukci Ústavu šlechtičen zastavit nelze a nemělo by to ani žádný smysl (věřím, že byla nutná), šílenoupsí boudu zbořit také nelze, ani architekta od toho vyhnat nelze. Jen ho musí SPH dobře hlídat, aby tam zfunkčního hlediska (topení, rozvody atd.) nenapáchal podobné průšvihy, jakými proslul v Dělostřelecké. A dále jetřeba, abych určité estetické věci, které lze ještě ovlivnit, mohl ovlivnit. Například výběr osvětlovacích těles nebobarvu fasády (dříve či později se bude celý palác zvenku natírat a na jeho barvě závisí nejen vzhled celéhoHradu, ale i celé Prahy – všimněme si z Karlova mostu, jak příšerně vypadá současná zelená barva). Za toponesu odpovědnost před světem já, a chci mít na to tudíž vliv. (…)

(4. 2. 2001)1) Napsal jsem včera projev na JAMU. Zatím nevím, co si o něm mám myslet. Záměr byl zajímavý, na provedenínemám názor. (…)2) Milý V., nevím, zda jsi nepřehlédl můj minulý vzkaz týkající se počítače. Počítač mne zlobí stále. Hlavně děláto, že sotva od něj na okamžik odskočím a něco nepíšu, upadne do spánku a nechce se pak probudit. Tváří sejako mrtvý. Až po deseti pokusech (přemlouvám ho, tluču do něj, lechtám ho atd.) se obvykle probere opět kživotu. Nelze to odstranit? Proč by nemohl svítit, když ho výslovně nevypnu? Je to typický případ zlepšení, kterémi nesmírně ztěžuje život. (…)(…) a) Takzvané dláždění příjezdové cesty k hospodářskému stavení v Lánech a celého příslušného nádvoří (věcjinak velmi nutná!) skrývá v sobě pro mne šokující podraz: úroveň má být z jakýchsi naprosto nepochopitelnýchesteticko-architektonických důvodů (za nimiž se zřejmě skrývá kšeft pro kamaráda a jeho firmu) snížena o půlmetru, což znamená dlouhodobé bagrování, vyvážení hlíny atd. apod. Důsledky: dotkne se to všech podzemníchsítí, které je kvůli tomu třeba předělávat. Asi to zabije tu prastarou lípu, která stojí uprostřed. Kolem staveniště jeuž vybudován ohyzdný plot, bude tam strašit rok (!!!), rok tedy budou dělat v Lánech, pro něž nemají peníze nadůležité věci, práci, která je podle pana S. i podle mne totálně zbytečná a která nás bude stát mnoho milionů.Červený asfalt se bude dávat až nakonec, v něm snad problém není, nanejvýš ho změníme na jiný (má býtpoložen do půli příjezdové cesty, dál to má pokračovat normálně, tj. černě!). Obávám se, že takovýchtopseudoinvestic je na Hradě víc (například nikdo nechápe, proč se má Jiřské náměstí dláždit tři roky). (…)

(7. 3. 2001)(…)Na vnitru a v policejním prezidiu jsou velmi semknuté temné síly manipulující ministra a toužící dobýt Hradnípolicii jako zatím relativně svobodnou a na nich nezávislou enklávu (kde mají ostatně už dnes své záchytnébody). Tyto síly je třeba ve spolupráci se mnou poslat do prdele. (…)Udělal jsem pokus: vymyslel jsem si termín a místo údajné a samozřejmě tajné svatby naší Niny a řekl tojedinému člověku na světě. V uvedený čas postávala na uvedeném místě skupina novinářů. (…) Kozel nemůžebýt zahradníkem. (…)

(25. 3. 2001)

(…)Nevím, proč máme tolik produkčních skleníků (včetně nového od Jiřičné) na tak exponovaných místech. Kdysi kekrálovskému sídlu musely patřit produkční zahrady, to chápu, ale to bylo v dobách, kdy nebyl Hrad ze severnístrany obklopen městem. Teď si lze přece najmout plochy a udělat skleníky kdekoli za městem, ostatně ani tonení už třeba, protože na Hradě jich je víc, než potřebujeme (pokoušejí se to přece prodávat, což je trochulegrační v době, kdy tulipány dovezené letadlem z Holandska jsou levnější než ty naše). Nicméně: při nějakécitlivé úpravě by se ten skleník či zahradnický dům či co to tam stojí dal zakomponovat i do takové úpravy celéhoprostoru, o které dlouho sním a mluvím.

(13. 5. 2001)(…)4) Posílám vám několik poznámek ke konkrétnímu aranžmá summitu NATO. Myslím, že co do jeho politickéhoobsahu či výstupu jsem udělal dost svým bratislavským projevem (ze světa slyším samou chválu, odtudneregistruji zatím reakci žádnou), do září se k tomu vyjadřovat snad nemusím – nechť je těženo z vysloveného.Ale do září bych měl mít teoreticky čas i ve věci konkrétního aranžmá pražského summitu: vše, co o tom v tutochvíli vím či si myslím, jsem vtělil do písemných poznámek, které přikládám v písemné i disketové podobě.Prosím, aby byly zaslány všem zainteresovaným, tj. Sašovi Vondrovi, paní Hlavsové, Michaelu Kocábovi atd. (…)

(15. 5. 2001)(…)5) Navzdory všemu jsem připraven doporučit (bude-li někdo doporučení žádat) Kavana do OSN. Košile bližší nežkabát, čím dál od této země ten člověk bude, tím lépe pro tuto zemi. (…)

(27. 5. 2001)(…)4) Shromažďují se náměty na vyznamenání a medaile, začíná to být zřejmě aktuální. Rekapituluji jména, kterájsem už slyšel nebo která mne napadla, a přidávám některá nová (nevím, kdo to už dostal): Literatura: Hauková(velmi doporučuji), Hiršal, Stránský (ohled na Zdivočelou zemi). Sport: Železný, Loprais. Lidská práva: Šilhánová,Uhl (nedostal už ?), Miloš Hájek (žádá o to Špidla, doporučuji to). Divadlo: Josef Somr?, Vlastimil Brodský?, BolekPolívka?, Beňačková? Film: Jan Němec, Stanislav Milota. Přimlouvají se za Kratochvila (nedávno zemřel). V TVmi navrhovali (Just) pána, který byl králem Šumavy, prý je o něm zajímavý film od K. Vlachové. Co se Švermou?Asi ne, ale bude kolem toho aféra jako kolem Zilka. (…)

(10. 6. 2001)1) Děkuji za podklady k Bruselu. Propříště bych uvítal, kdyby byly psány trochu srozumitelněji. Malá ukázka:„Existují styčné kanály… NEEA/PSC, NEEA/MS, nově je navrženo i NEEA/MC. Dané konzultace umožní NEEApřispět k rozvoji CESDP stejně jako CFSP.“ Takové věty, je-li jich více, mi nahánějí hrůzu a probouzejí touhuonemocnět a nikam nejet. (…)3) Jsem trochu deprimován trvalými námitkami našeho památkového odboru proti tvořivým námětům BořkaŠípka. Proč se lpí na dřevěných vratech (jako do stodoly) na druhém nádvoří a znemožňuje se tím, aby různévchody na tomto nádvoří prozrazovaly týž rukopis, navzájem vedly rozhovor a způsobovaly, že po mé hradníetapě vůbec zbude na Hradě něco, co je nejen hezké, ale co má i hlavu a patu? Anebo jsou ta vrata snadnějakou památkou? Zdá se mi, že spíš než o ochranu vrat tu jde o jakýsi žárlivý odpor k Šípkově tvořivosti, (…)který si neumím vysvětlit jinak než těžko pochopitelným, leč osudovým preferováním totalitní bezduchétěžkopádnosti před čímkoli veselým, lehkým, dekorativním a vskutku kreativním. (Proto asi byly beze slovavysvětlení či omluvy hozeny kdysi do koše vynalézavé náměty na úpravu Jeleního příkopu od Kurta Gebauera.)Inu proti gustu žádný dišputát, ale odpor k jakémukoli ornamentu, nápaditosti či fantazii by se neměl halit dovznešeného roucha památkové péče. (…)

(17. 6. 2001)(…)7) Děkuji za podklady k Ústavnímu soudu, je toho hodně a důkladně to studuji. Snad to všechno pochopím. Tampromluvím krátce a sugestivně, body si zapíšu na kartičku až předtím, jak je mým osvědčeným zvykem. Mezisvými papíry nenalézám naše podání Ústavnímu soudu ve věci ČNB a vyjádření parlamentu jakožto účastníka.Měl bych znát i to. (…)10) Prý bude porada o vyznamenáních. Petr Pithart se moc přimlouval za řád pro toho pána z Ležáků. Mluví se oBrodském, připomínám Stránského, kterého jsem dal k úvaze (Zdivočelá země, účtování s minulostí, pobyt vkriminále, sedmdesátka na krku), a Milotu. Ten je takové originální svědomí národa a dosud žádný kameraman tonedostal. Režisér Krejčík. Dostali to Wahlové? Oba jsem znal, otce popravili nacisté, syna komunisté, byl by tohezký symbol, kdyby to dostali oba in memoriam najednou. Ne-li řád, tak aspoň medaili. (…)

(26. 7. 2001)(…)3) Přemýšlel jsem trochu o kompozici svých projevů v závěru prezidentství. Zatím se mi to jeví na šest zásadníchprojevů: a) 28. října 2001. Vyrovnávání s minulostí. b) 1. ledna 2002. Hlavně přibližování EU, které by mělo v roce2002 vyústit v podpis. c) Předvolební projev. Mám promyšleno dost silné předvolební vystoupení, v němž bych sezamyslel nad osudem a budoucností státu. Už teď by se to mělo s normalizující se televizí vyjednávat. Asi 15

minut, čteno z mé pracovny. d) 28. října 2002. Nový světový řád, význam NATO pro nás, blížící se summit.Ukázat na jeho historicky přelomový význam pro svět. e) 1. ledna 2003. Krátký povzbudivý novoroční pozdrav. f)Asi měsíc poté, poslední den výkonu funkce či krátce před ním, rozloučení. Co bych této zemi přál, oč bychbojoval, kdybych byl mladý, zdravý vůdce politické strany. Malé zhodnocení toho, co dobrého a špatného se zadobu mého prezidentství stalo. (…)

(Washington 17. 5. 2005) Je to hrozné, jak mi tu čas letí! Ráno jsem přišel na své„pracoviště“, to jest do své místnůstky v Kongresové knihovně, přečetl jsem si diplomatickésvodky o tom, co se děje doma i ve světě, přečetl si dopisy z Prahy, telefonoval, vyřizovalrůzné věci, schvaloval zdravice, dopilovával svůj program. A pak jsem začal odpovídatpanu Hvížďalovi. A najednou je už skoro šest hodin a já se musím chystat k odchodu, nebomne tu zamknou. Včera jsme byli s Hillary na večeři u Madeleine. Měl jsem z ní skvělýdojem. Vypadala dobře, poslouchala pozorně, což politici vesměs nedělají, všechno jizajímalo, mluvila stručně a jasně a velmi dobře jsem rozuměl její američtině, což mi dávalokuráž k americkým výkladům. Myslím si, že by to byla výborná prezidentka. Vykonávaljsem v tomto směru značný nátlak, ona se jen smála. Příští rok na podzim bude v NewYorku znovu kandidovat do Senátu, my tam podle prozatímních plánů máme tou doboutaké být, bude-li to možné a účelné, nějak ji podpořím. Důležité je, aby se její kandidaturado Senátu nekřížila s pozdější kandidaturou prezidentskou. Ale nemusela by. Po večeřipřišli k mému překvapení John Kerry s paní, demokratický kandidát na prezidenta, kterýzískal více hlasů než kterýkoliv demokrat v dějinách, a přesto to na vítězství nestačilo.Myslím, že se s tím ještě nevyrovnal. Je to ale velmi sympatický člověk, sympatičtější živýnež v televizi. On i jeho paní o nás hodně věděli, oba v Praze byli, oba mne dobře znají. Ondokonce mluvil znovu a moc hezky o mém projevu v Kongresu před patnácti lety (jesenátorem už dvacet let) a o mé nepřímé přítomnosti v politickém dění v USA. Musel jsemse pýřit, červenat a rychle jsem stáčel řeč na jiné téma. Škoda, že to neslyšeli naši nakyslíci.Všichni – nebo téměř všichni – zdejší politici, zvláště pak senátoři, jsou velcí šviháci. Určitěmají nějaké velmi kvalitní holiče, kteří jim často ošetřují jejich elegantní šediny, určitěkaždý den cvičí, určitě jim někdo vyhlazuje plet, anebo – druhá možnost – jsou zkrátka zjiné hmoty než my. Nejsou to ale jen šviháci, jsou to, což je důležitější, velmi milí, vychovaní,zdvořilí a vzdělaní lidé. Strašně si stěžují na pád politické kultury v USA, ale já přesněnechápu, na co si stěžují. Musím končit. Snad tedy pokračování zítra.

Jak se vám česká ústava líbí jako celek? Jak se podle vás osvědčuje?Myslím si, že je v podstatě dobrá. Pokud by se významně neměnila struktura

zastupitelských sborů či způsob volby do nich, což je téma, o němž jsme už mluvili,stačily by v ní podle mne drobné korekce. Například by mohlo být snazší odvolat vládu čivypsat předčasné volby; mohlo by být jasnější, jak to je s demisemi ministrů, jejichodvoláváním či jmenováním. Kdykoliv se něco v této sféře děje, roztočí se kolo dohadů otom, co je či co není v souladu s ústavou, co měla ústava na mysli, co která formulaceznamená. Právníci mají svou mluvu a já si myslím, že většinou vím, o čem mluví či píší,jenomže nejde jen o mne. Ústava by měla být průzračná jako studánka a měl by jí ihned aplně rozumět každý student. Měla by být zkrátka skutečným majetkem lidu, jak je tomuv USA. Nejsem přítelem příliš formálního, pozitivistického pojetí práva, protože vím,kolik bezpráví může způsobit tupě doslovné lpění na liteře zákona. Spíš se kloním k„přirozenoprávnímu“ pojetí, které podřizuje literu zákona jeho smyslu, jeho duchu, jehoúčelu, kterým je spravedlnost. To ale neznamená, že by text ústavy měl být mlhavý. čímto bude všechno jasnější, tím lépe.

Co soudíte obecně o změnách ústavy? Spousta odborníků se domnívá, žebychom měli být v této věci zdrženlivější.

U nás bylo z důvodů velmi dobrých přijato v průběhu času dost dalších ústavníchzákonů, které v podstatě jen zpřesňují ústavu tam, kde se nestihlo něco dodělat, nebokde si změnu vyžádala nová situace. Jde například o obranu státu, jeho ohrožení abezpečnostní radu, jde o vztah k právu Evropské unie a o několik dalších věcí. RovněžListina základních práv a svobod by podle mne měla být v lecčems zmodernizována; jenapříklad mechanicky převedena na českou republiku z Československa, takže hnedprvní dvě slova jsou „Federální shromáždění“. Považoval bych proto za velmi dobré,kdyby někdo někde v závětří chystal novou podobu ústavy, která by mohla být za nějakýten rok přijata. Bylo by hezké, kdyby trvale platné ústavní zákony dotýkající se samotnépodoby státu – ne tedy například ústavní zákony o jednotlivých referendech čipředčasných volbách – byly vtěleny do ústavy na příslušná místa a staly se její integrálnísoučástí; tou by měla být pochopitelně i Listina základních práv a svobod; ta dokoncežánrově patří v ústavě na samotný její začátek. Při té příležitosti by se mohly provéstdesítky drobných jazykových úprav, leckde by se mohla sjednotit terminologie, leckdeby se dalo něco zhustit či naopak rozšířit, aby ústava jako celek nebyla nevyvážená tím,že nějaká drobnost je v ní rozváděna do přílišných podrobností a jiná věc, velmi důležitá,například volební systém, je pojednána velmi obecně. Takováto ústava, vzniklá už vklidu a mimo všechna politická pnutí, by pak mohla existovat dlouho beze změn, býtnáležitě popularizována a stávat se v rámci výchovy přirozenou součástí obecnéhopovědomí o státu, v němž žijeme.

Prezidentské pravomoci byste tedy neměnil? Co vracení zákonů? Za deset letjste jich ve funkci českého prezidenta vetoval dvacet sedm.

Ano, právo vracet zákony parlamentu je dobrá věc, i když je otázkou, zda není trochudivné, že máme systém dvojího veta, respektive práva na vrácení zákona k novémuprojednání – může to udělat prezident i Senát – a zároveň velmi snadnou možnost jednoi druhé veto přehlasovat. Prezidentské veto má jednu nepochybnou přednost: je za něodpovědna jedna konkrétní osoba, která se rozhodne podle svého individuálníhozdravého rozumu a podle svého svědomí a která pak nese za své rozhodnutí jasnou,neanonymní odpovědnost. Kolektivní, a tedy méně osobní rozum parlamentu můževinou četných „obchodů“ mezi poslanci a stranami i vinou spousty často nahodilých aprotiřečících si pozměňovacích návrhů dospět k něčemu, z čeho je pak sám parlamentsmutný a k čemu se téměř nikdo osobně nehlásí. A tady se otevírá příležitost proprezidenta, aby celou věc prozkoumal a znovu zvážil. Já ovšem nevracel zákony jen vtakovýchto případech, vracel jsem je i tehdy, když podle mne obsahovaly zjevný nesmyslči zjevnou nespravedlnost, anebo když se mi zdálo, že mohou být v rozporu s našímústavním pořádkem a hodnotami, na nichž je založen. Nevracel jsem zákony příliš často,to číslo je v podstatě velmi malé. Kdybych chtěl vrátit během těch deseti let každý zákon,v němž se mi něco nelíbí, musel bych jich vrátit snad většinu. Celkově: možná lze lecjakýdetail v postavení a kompetencích prezidenta vylepšit, nic zásadního bych ale neměnil,zdá se mi, že postavení hlavy státu je u nás přiměřené našemu pojetí parlamentnídemokracie.

A co přímá volba prezidenta?To je jedna z českých grotesek. Mluví se o tom od listopadu 1989, tedy víc než patnáct

let, přičemž pokaždé to téma oživí ta politická strana, pro niž by byla v daném okamžikupřímá volba výhodnější, a potopí to ta strana, u níž platí opak. Zdá se mi, že v jedné i

druhé roli se postupně už několikrát vystřídaly všechny naše strany. Jak si jich pak můžečlověk vážit? Ale k věci: jsem pro přímou volbu. Vůbec by nemusela vést k významnýmzměnám kompetencí prezidenta či jeho postavení, jen by mu prostě dávala jiný typlegitimity než ostatním ústavním činitelům, a celkový systém zastupitelské demokracieby tím obohacovala. čím více způsoby se do různých funkcí volí, tím je demokraciepestřejší a zároveň stabilnější, to znamená odolnější proti nebezpečí výkyvů. Je-li vládaodvozena od parlamentu a parlamentních voleb, pak by vůbec neškodilo, kdybyprezidentův mandát vznikal jinak a prezident nebyl svázán s politickými poměry týmžzpůsobem, jakým je s nimi svázána vláda. Jak vím od svých bývalých kolegů prezidentů,přímá volba prezidenta všude, kde existuje, obohacuje systém vah a protivah a doznačné míry prezidenta emancipuje, totiž odděluje ho od politických subjektů, z nichžvzešel nebo které ho podpořily. Což může být jen k dobru věci. Nejde přece jen oformální kompetence, ale o skutečnou svéprávnost a autoritu toho, kdo je naplňuje.

Ještě jedna věc má trochu charakter české grotesky. Totiž dohady o referendu,které také vždycky nějaké strany chtějí a nějaké nechtějí podle toho, co je pro ně vtu kterou chvíli výhodnější.

Debaty o referendu sleduji už téměř patnáct let. Myslím si, že referendum by mělo býtzakotveno v ústavě přesně, nikoli tedy jen obecnou zmínkou o možnosti příméhorozhodování, jak je tomu dnes. Jeho možnost by měla být trvalou součástí ústavníhopořádku a neměla by předpokládat pokaždé nový ústavní zákon. Může nastat situace,kdy bude referendum zapotřebí a nebude možné získat v parlamentu ústavní většinu. Tosamozřejmě neznamená, že by se referendum muselo konat příliš často a kvůli všemumožnému. Za první republiky ta možnost také existovala, a přitom se nekonalo jedinéreferendum. Měla by to být prostě pojistka, o níž se ví, že je v krajním případě kdispozici, ale která není nijak nadužívána.

(9. 9. 2001)1) Sepsal jsem, jak jsem slíbil, návrh prohlášení ze schůzky o reformě armády. Prosím, aby to rychle proběhlopřipomínkovým řízením uvnitř KPR a VKPR a pak diskrétním připomínkovým řízením u všech účastníků schůzky.Zdá se mi, že musí být pozváni i Pithart a Zeman, aby tam byli všichni nejvyšší ústavní činitelé. Prosím orientovatse hlavně na věcné připomínky, méně na stylistické. Jde mi o to, aby tomu byla zachována jakási vzletnost. Je tov zájmu úspěchu věci a zvyšuje to naději, že to třeba i některé noviny otisknou. Největší problém bude jako vždys Klausem, který ihned vycítí můj rukopis, začne žárlit a torpedovat to. Co s tím? Snad by bylo nejlépe projednatto nejdřív s Nečasem, a až bude shoda s ním, požádat ho, aby to sám projednal s Klausem. (…)

(16. 12. 2001)(…)5) Díval jsem se na různé podklady k zákonu o soudcích. Prosím vypracovat krátký kritický dopis parlamentu,jímž podepsaný zákon doprovodím. Dopis může obsahovat informaci, že uvažuji o podání Ústavnímu soudu. Natom podání je možno začít pracovat. Musí být dokonalé, máme-li to vyhrát. A musí být i sugestivní pro veřejnost.(…)

(1. 1. 2002)1) Zdravím všechny spolupracovníky v novém roce (svém posledním prezidentském) a přeji jim všechno dobré!2) Zdá se, že jsem už zdráv.3) Ve středu 2. budu dle programu očekávat kardinála a po něm schůzku o Foru 2000. (…)12) Důležitá věc: čím víc je mi protivná politika, tím víc se upínám k některým hradně-estetickým věcem, kteréjsem po léta zanedbával, ba nechal se v mnoha ohledech šálit. (…) Nesetkal jsem se s nikým, komu by se dnešnípodoba Široké chodby líbila. Ať byly záměry sebelepší, je to – nic naplat – okresní kulturák z éry normalizace.Spoluurčuje to posléze i ušmudlaně ordinérní život chodby při velkých akcích. (…) Pro ty, kteří se nechtějí ničehodotýkat, protože všechno je památka: kdyby takto uvažovali naši předchůdci, žádný Hrad bychom neměli – byloby tam jakési pohanské ohniště. Vše nové tak či onak narušuje staré. V případě Šípkova polidštění Široké chodbyje narušována totalitní nuda, a to jen tak, že je vše možno vrátit do původní podoby, o což se, doufám, žádný můjnástupce nepokusí. (…)

(2. 2. 2002)(…)9) S. prosím, aby se pozeptala na Hradě, zda by se nenašla moderní postel, takzvaná válenda či takzvané letiště(jinými slovy matrace na nožičkách bez pelestí) do mého pokojíčku. Já se tam vlastně nikdy nemohu na chvilkunatáhnout, dýchat kyslík či si srovnávat myšlenky, protože mi to jaksi osudově znemožňuje ona krásná venkovskápostel s peřinami a pelestmi, kterou mívaly na vsi prababičky chudších z nás (tehdy se v posteli buď spalo, neboumíralo, ale rozhodně se nepočítalo s tím, že se někdo chce na patnáct minut natáhnout). (…)

(24. 2. 2002)1) Ministr Bureš pokračuje v útoku, poskytl velký interview a získal na svou stranu mnohé komentátory. Prosímproto o další informace, resp. podklady k plánovanému setkání. Potřeboval bych mít něco jako rozbor jehointerview a informaci o lidech, které tam jmenuje jako lepší kandidáty. (…) Myslím si, že podání Ústavnímu souduby mělo zatím zůstávat v tajnosti, odeslat by se to mělo ráno před ministrovým příchodem a já bych mu pak proinformaci předal kopii. (…) Jde o obranu ústavnosti, nezávislosti soudní moci a neformalistického přístupu kprávu. (…)5) Saúdský princ, který mne navštívil, napsal Dáše a smluvil si s ní schůzku na 6. března v Paříži, kde Dášabude. Prosím přichystat pro něj dopis asi tohoto znění, který by mu Dáša předala (text se může vyvíjet): VašeVýsosti, rád vzpomínám na naše krátké setkání na Pražském hradě. Jsem velmi vděčen za Váš příslibvelkorysého daru naší nadaci. Jakmile peníze dorazí, sejde se naše správní rada a posoudí, jak nejlépe jerozdělit. Hned poté Vám dáme zprávu a požádáme o Váš souhlas. Možná jste se doslechl o některýchabsurdních výrocích českého předsedy vlády. On je vysvětluje špatnou angličtinou a jejím špatným pochopením.Ať už to bylo jakkoli, rád bych Vás ujistil o svém trvalém zájmu o blízkovýchodní mírový proces, o jednání meziPalestinci a Izraelem (některá jsme organizovali v Praze v rámci Fora 2000), o svém respektu k muslimskémusvětu a o svém trvajícím úmyslu organizovat multireligiózní meditace, shromáždění a diskuse, k nimž má býtostatně zaměřen i jeden z projektů naší nadace. Tyto mé aktivity jsou v plném souladu se zahraniční politikouČeské republiky, jak ji mnohokrát deklarovala a svými skutky potvrdila. (…)

(24. 3. 2002)(…)2) Dávám k úvaze, zda bych neměl v pondělí odeslat žádost BIS, aby prozkoumala počínání zástupců firmynabízející gripeny. (Běhají prý po Praze, lobbují, kde se dá, nejspíš rozdávají i úplatky.) (…)

(28. 4. 2002)(…)3) (…) Napsal jsem návrh zákona o katedrále. Přihlédl jsem k výsledku porady s kardinálem i k písemnýmpodkladům. Prosím, aby to váš odbor odborně posoudil. Zatím to je jen mé amatérské dílo. Kardinálovi to posílámparalelně, i on to nechá posoudit. Jde mi o to vytrhnout katedrálu ze všech církevních restitucí, které se potáhnoutřeba ještě patnáct let, naložit s ní samostatně, a to tak, aby nevznikl do budoucna žádný precedens. Má to smyslspíš jen symbolický. (…)

(13. 5. 2002)(…)14) Na volební víkend nemá cenu jet do Lán. V neděli budu zřejmě jednat od rána s „vítězi“ voleb (v Domečku), vpondělí tu je Indonésanka.

(19. 6. 2002)(…)3) (…) V sobotu 29. se mám vidět s dalajlámou. V programu to není a není určeno, kde se s ním mám vidět. Vprogramu je psáno, že jsem v Lánech, ale být tam nemohu, neboť Lány jsou plné dalajlámy a já mu pochopitelněchci nechat soukromí. Připadá tedy v úvahu, že bych ho tam v sobotu odpoledne navštívil. Hezky by se obloukuzavřel, neboť to bylo v Lánech, kde jsme měli před dvanácti lety první společnou meditaci. (…)6) Prosím ústně naznačit Špidlovi či jeho pobočníkům, že se hromadí další fakta mluvící proti kandidatuře jistéhoministra, jehož jméno vymizelo ze spekulací, ale najednou se do nich překvapivě vrací. Nejde jen o výsledek vBrně, ale i o to, co nám říkaly dámy při rozhovoru o milostech (že to je arogantní nesnesitelný mučitel všechsvých přímo i nepřímo podřízených). (…)

(6. 7. 2002)Prosím pana M. a jeho prostřednictvím další jím vybrané ředitele odborů či jiné pracovníky KPR, aby mi do koncečervence písemně připravili společnou představu o tom, co by měl mít k dispozici, respektive co by mělo býtposkytnuto českému prezidentovi poté, co přestane být prezidentem. Znamená to odpovědět například na tytootázky: 1. Jak to je v jiných srovnatelných zemích od Německa po Maďarsko? 2. Má-li existovat nějakýminisekretariát, jak má být velký? Pod koho má patřit? Nebo má být úplně samostatný? 3. Byl-li by samostatný,což by bylo samozřejmě lepší (dvojí podřízenost nedělá dobrotu), o jaký druh právnické osoby by mělo jít? Aneboby to měly být jen fyzické osoby zaměstnané fyzickou osobou bývalého prezidenta? Kde by měla taková kancelářsídlit? A samozřejmě otázka zásadní, z níž všechno ostatní roste: bude či nebude to platit či na to přispívat stát?Anebo se stát naopak o to nemá a nebude zajímat a bývalý prezident si má se svou agendou poradit, jak umí? 4.Jaká je na jedné straně ideální představa mých spolupracovníků o řešení tohoto problému, a co je na straně

druhé vskutku reálné? 5. Lze nějakou smysluplnou představu vměstnat do současného právního stavu, nebo nato musí být novelizován zákon o ústavních činitelích či vydáno nějaké zvláštní vládní usnesení? 6. Myslí na toněkdo či stará se o to někdo? Nedá se nic dělat, ale ta věc začíná být aktuální a já bych docela rád věděl, na čemjsem, co si o těchto věcech myslí mi současní spolupracovníci, případně zda mám něco sám podniknout. (…)

Uvažovat o posledních patnácti letech politického života naší země a nemluvit oVáclavu Klausovi prostě nelze. Pochopím, nebudete-li chtít hodnotit jeho výkonprezidentské funkce. Ale nebyl vždy prezidentem a jsou témata, jichž se prostěnelze seriózně dotknout, aniž by se o této nepochybně výrazné postavě našehoporevolučního dění něco povědělo. Odkdy se znáte? Jaký je váš osobní vztah? Jakse Václav Klaus ocitl v politice?

Byli jsme spolu už v šedesátých letech v redakční radě časopisu Tvář. Osobně si na nějz té doby moc nevzpomínám, mám ale v dobré paměti jeho tehdejší ekonomické články,které byly zajímavé tím, že téměř nepřistupovaly na dobovou reformně- komunistickouekonomickou mluvu, anebo pokud na ni přistupovaly, pak v daném kontextu to taknepůsobilo. Pak jsem o něm dvacet let neslyšel, ale vícekrát jsem si na něj vzpomněl aříkal si, co asi dělá. Měl jsem za to, že nejspíš dávno emigroval a je profesorem někde vAmerice. A pak se náhle objevil v Občanském fóru. Přivedla ho Rita Klímová, protožejsme tehdy hledali nějaké ekonomy, kteří by nám pomáhali, a protože se s ním dobřeznala z privátních ekonomických diskusí, které v osmdesátých letech probíhaly v bytecha později snad i na určitých vědeckých pracovištích a o nichž jsem téměř nevěděl.Dokonce některé články v samizdatových Lidových novinách byly od něho, přinášela jevšak Rita jakoby své, i když kryté pseudonymem. Pracoval s námi v Občanském fóruněkolik dní, než jsem vůbec pochopil, že to je ten Václav Klaus, kterého znám z Tváře. Bylvelmi pracovitý, občas velmi milý, občas naprosto nesnesitelný. Záhy jsme si na nějzvykli, patřil do Občanského fóra, vrostl tam, byl jako ekonomický expert zván se mnou ina tiskové konference. Na jedné jsem ho představil novinářům, na což jsem samozřejmězapomněl, ale což jsem nedávno ke svému překvapení viděl v noci v české televizi, kterávysílala dosud neznámé videozáznamy z revoluce. Zvykli jsme si na Klausovu občasnouprotivnost, na jeho schopnost vyzařovat jakousi negativní energii, na jeho typ ironie, najeho narcismus, na jeho – tehdy ještě dost skrývaný – odpor k nám ostatním, kterévšechny zřejmě házel do jediného odpadkového kontejneru s nápisem „levicovíintelektuálové“.

V první Čalfově vládě, tedy v té, která vzešla během revoluce z debat u kulatýchstolů, působil Václav Klaus jako ministr financí doporučený Občanským fórem.Když jste ho už tak dobře znali, nebáli jste se ho udělat tak důležitým ministrem?

Vzpomínám si velmi živě na svůj důvěrný rozhovor v šatně Laterny magiky sVáclavem Valešem, svým dávným přítelem a spoluvězněm, ekonomem s velkou znalostípraxe; působil od mládí v podnikových managementech a v době Pražského jara byldokonce ministrem. Ptal jsem se ho, jestli ten protivný Klaus může být ministremfinancí. A on tehdy řekl, že ano, protože tam bude hlídat státní kasu a nebude se plést dopolitiky. Na hlídání kasy je prý takový typ člověka ideální.

Po svobodných volbách se ovšem znovu stal ministrem financí.To mělo, myslím, několik aspektů: Za prvé, všichni členové první porevoluční vlády se

stali přes noc velkými hvězdami. Národ najednou viděl po čtyřiceti letech v nejvyššíchfunkcích normální svobodně mluvící lidi, nikoli stranické byrokraty, a v atmosféřevšeobecné euforie si z nich rázem udělal své miláčky. Mezi ně patřil samozřejmě i Klaus,

který – podobně jako Dienstbier – vždycky věděl, kam se postavit, aby ho zabíralykamery. Jako člověk obdivuhodně pracovitý se velmi aktivně účastnil předvolebníkampaně, snad byl i lídrem jedné krajské kandidátky. A když dostalo Občanské fórumvíce než padesát procent hlasů, byl jedním z vítězů voleb samozřejmě i on, a na nějakoufunkci měl tudíž přirozený nárok. Za druhé, Klaus nenápadně, ale vytrvale pracoval natom, aby byl vnímán doma i v zahraničí jako otec české radikální ekonomické reformy.Jejím přímým autorem tak úplně nebyl, těmi byli spíš Tomáš Ježek, Dušan Tříska, VáclavValeš a někteří další, on byl však opravdu jejím nejenergičtějším obhájcem, ba řekl bychpřímo až agresivním prosazovatelem. A to byla určitě jeho velká zásluha, která nenípodle mne nikterak umenšována různými chybami, vadami či omyly té reformy. Onprostě dokázal prosadit cokoliv. Často i tak, že s ním jeho partneři souhlasili jen a jenproto, aby ho už dál nemuseli poslouchat. Bylo tehdy velmi těžké nedat do vlády člověkas pověstí „otce ekonomické reformy“. Za třetí, přes to všechno se vedení Občanskéhofóra, které mělo spolu s vedením Veřejnosti proti násilí navrhnout novou vládu,rozhodlo Václava Klause do vlády nedat. Všichni už věděli, že Občanské fórum využívájen účelově, navíc potřeba rovnováhy Čechů a Slováků ve vládě dávala Slovákům právona toto „silové“ ministerstvo, když Češi měli ministerstva zahraničí i obrany.

Myslím, že se tehdy uvažovalo o Ivanu Miklošovi, mladém slovenském ekonomovi,který později jako slovenský ministr za federace i za samostatnosti pomohl dotáhnoutslovenské reformy možná dál než Češi ty české. A tak jsem jako prezident dostal odObčanského fóra nepříjemný úkol: říct Václavu Klausovi, že nebude ministrem financí,ale předsedou Státní banky československé. Při plnění tohoto úkolu jsem hanebněselhal: když jsem to Klausovi řekl, opáčil, že to je vyloučené, že ho celý svět zná jakočeskoslovenského ministra financí, že jinou funkci zastávat nemůže a že jeho odchod zvlády by byl katastrofou pro celé Československo. A já, místo abych řekl, že taktorozhodla vítězná politická síla, a nechce-li do banky, ať si dělá, co chce, jsem zdvořileustoupil a řekl něco jako „tak dobrá“. Občanské fórum se na mne zlobilo, že jsem nesplnilúkol, a Klausův odpor ke mně přerostl v nenávist. Zachoval jsem se jako typický špatnýpolitik: neprovedl jsem, co jsem provést slíbil, a navíc se mi podařilo všechny naštvat.

Jak jste pak spolu za federace vycházeli?Šlo to. Celkem korektně. On musel překonávat svůj odpor ke mně, protože vystoupit

proti mně veřejně a ostře by mu tehdy ublížilo, já se snažil respektovat jeho.Saomozřejmě tu a tam to jiskřilo. Jemu se nelíbil žádný můj projev, hlavně novoročníprojevy se mu nelíbily, a vždycky mne za to nějak plísnil. Tu a tam se na mne zaměřovalisamozřejmě i nakyslíci; později jsem se stal jejich hlavním terčem a pojem „nepolitickápolitika“, užívaný v souvislosti se mnou, se stal populární dobovou nadávkou. ZObčanského fóra vznikla ODS, o tom jsme už mluvili, já jsem do toho příliš nezasahoval azasahovat ani nemohl; o tu proměnu se zasloužila nejen veliká Klausova pracovitost,šikovnost, nenápadná bezskrupulóznost a schopnost získávat si různé služebníky apříznivce, ale přinejmenším ve stejné míře i neschopnost těch ostatních manévrovat vesféře moci.

Myslíte si, že kdyby se Václav Klaus nestal po revoluci prvním ministremfinancí, anebo kdyby se jím nestal po prvních volbách, opravdu by v politice nebyla do ní nezasahoval?

To si nemyslím. Mám naopak dojem, že by za všech okolností stanul dříve či později vnějaké nejvyšší funkci či přímo v čele státu. Umí se prosadit a má ctižádost. Nebýtraketového vzestupu prostřednictvím první federální vlády, tedy jakési vlády televizních

hvězd, měl by to všechno samozřejmě těžší, ale šel by týmž směrem vzhůru. Abyste midobře rozuměl: když toto všechno říkám, neříkám tím, že se nemá usilovat o moc a žeten, kdo o ni usiluje, si nemá počínat prakticky a promyšleně. Musí tomu tak být a VáclavKlaus je v tomto ohledu obdivuhodný. Ale někdy to hnal na samo pomezí morálníhochování.

To byl malý návrat do federálních dob. Jak jste s Václavem Klausem vycházelipo rozdělení státu?

Nebylo to valné. Mou prezidentskou kandidaturu sice on i ODS podporovali, alenebylo to rozhodně z nějaké lásky ke mně, prostě tehdy to bylo obecně očekáváno, basnad i žádáno. Klaus se snažil mít výhodu prvního tahu, a tak mi to všelijak oslazovaltěsně před volbou, abych do funkce nastoupil náležitě schlíplý. To byla jeho metoda,pozoroval jsem to mnohokrát. Nechtěl například předložit parlamentu zákon o Kancelářiprezidenta republiky, ačkoli byl hotov a připraven a ačkoli bych bez něj téměř nemohlsvou funkci vykonávat; kladl si rozmanité podmínky, ba nazval bych to až zdvořilýmvydíráním. Chápal mne jako svého hlavního protivníka a zkoušel to na mne všelijak. Jájsem samozřejmě vinou své zdvořilosti a své nechuti ke konfrontacím mnohokrát svouvěc prohrál, ale naštěstí to nikdy nebyla věc zásadní. Například souhlas se vstupem doNATO, který se na poradě všech politických stran na Hradě zdráhal pod různýmizáminkami dát, se mi posléze od něho podařilo získat, byť metodou lehcezmanipulované režie. Trvale nad něčím na Pražském hradě kroutil hlavou, ne proto, žeby mu na té či oné drobnosti tak záleželo, ale prostě z principu. Každý rok byl velkýzápas o rozpočet. Reptal proti schůzkám středoevropských prezidentů, které jsem začalorganizovat, a na tu první, v Litomyšli, odmítl přijet. Odsuzoval mé názory na reformuOSN a jiné věci, nejraději by byl, kdybych mu dával úplně všechno ke schválení. Trpkouvzpomínku mám na návštěvu Salmana Rushdieho v Praze. Nevěděl, že tu je a že jsem hopozval na Hrad, a když se to dozvěděl, přišel tam v noci za mnou a začal mi vyčítat, žeohrožuji republiku. Doprovázeli ho ministři vnitra a zahraničí, aby měla ta návštěva většíváhu. Oba dělali rovněž překvapené a rozčílené, i když o návštěvě samozřejmě dobřevěděli – vnitro dávalo Salmanovi dokonce ochranku –, ale spoléhali na to, že je předjejich šéfem neprásknu. Což jsem také neudělal. Mírně to odnesl můj mluvčí LadislavŠpaček, protože jsem se distancoval od nějakého jeho výroku. Ten výrok sice nebylšťastný, ale o to nešlo. Šlo o to, že se ode mne žádalo – měla-li ta konfrontace vůbecskončit – malé pokleknutí v podobě nějaké oběti a že já to noční dusno nevydržel aŠpačka lehce obětoval. Takových proher jsem měl spoustu. Mou nejhorší vzpomínkoujsou ovšem středy. Klaus přišel s myšlenkou na první pohled velmi hezkou: navrhl mi, žetak jako britský premiér chodí každou středu odpoledne na návštěvu ke královně, aby jíreferoval o schůzi vlády a o situaci v zemi, přijde i on každou středu odpoledne nahodinku na Hrad. To nešlo nepřijmout. Nicméně tyto středeční hodinky se záhy stalymým postrachem a noční můrou, už od úterý večer se mnou nic nebylo. Mělo to totižvždy tentýž průběh: patnáct, dvacet až pětadvacet minut velmi přátelského rozhovoru ovšem možném a pak ona důležitá chvíle úderu, kvůli které se to celé vlastně konalo, totižnějaká výtka k mému počínání z poslední doby. Byly to vesměs nesmysly, ale nešlovůbec o to, aby to mělo smysl, šlo o to dostat mne do defenzivy. Když zaútočí on jakoprvní, já pak mohu vysvětlovat cokoliv a on se mnou může dokonce ve všem souhlasit,nicméně krásu prvního úderu už tím nevymažu a na své obranné pozici nic nezměním.Vzpomínám si na typický příklad: v určitém okamžiku sáhne do náprsní kapsy, vytáhnejakýsi ušmudlaný výstřižek z novin, několikrát se omluví, že o tom vůbec mluví, pak zvýstřižku přečte, že jsem projevil lítost nad úmrtím Franka Zappy, a pak mi velmi

zdvořile naznačí, že se k hlavě státu nehodí vyjadřovat se k úmrtí nějakého cizíhorockera, když nám umírají různí domácí velikáni a o mé kondolenci není v novinách nic.Co jsem mohl v takovéto absurdní situaci dělat? Správné by asi bylo vstát a říct: Tak,Václave, na shledanou! Jenže takové věci já umím pramálo, to dokážu tak jednou za dvěstě let. Takže povídám cosi o tom, jak se Zappa od první chvíle zajímal o dění v naší zemi,jak nám pomáhal, jak my jsme se k němu chovali nevděčně, že za mnou AFP přišla sprosbou o vyjádření, že takové vyjádření by bylo absurdní odmítnout a že nemohu za to,že ze všech mých vyjádření k různým úmrtím si nějaké noviny vybraly právě tohle aotiskly to. Tisíckrát jsem mohl mít pravdu, ale co mi byla pravda platná, když jsem setímto svým vysvětlováním pomalu, ale jistě proměňoval v čistého šaška! Každý ví, ženebudu riskovat – ve státě, který teprve horce těžce hledá své místo na slunci – válkumezi prezidentem a předsedou vlády kvůli jednomu výstřižku o jedné kondolenci.Nemyslím si, že se za tímhle chováním skrývala chladnokrevně promyšlená strategie. Toje prostě věc povahy a instinktu. On to jinak neumí. Buď se někoho bojí, nebo někohoponižuje. Jednoho dne ovšem přetekl pohár a já odeslal vládě dopis, v němž jsem jí dávalna vědomí, že středeční schůzky s premiérem ruším, a vysvětlil jsem proč. Klaus sministrem zahraničí Josefem Zieleniecem, tehdy ještě naším smiřovačem, se objednal týžden na večeři na Hrad. Byl schlíplý a šlo mu hlavně o to, aby to nemusel předat vládě.Nakonec jsem s tím souhlasil, ale středy skončily. Já si nemyslím, že moderní českédějiny mají být pojímány jako dějiny osobního vztahu mezi mnou a Václavem Klausem,naopak: tohle novinářské klišé mne už po léta hrozně rozčiluje. Na druhé straně aleuznávám, že cosi musím říct i o tomto tématu, jinak by naše povídání bylo vskutkuneodpustitelně děravé. Důležitější samozřejmě, než jestli si jdou dva lidi navzájem nanervy, jsou jejich názory na svět, jejich politické skutky, jejich projevy a texty, jejich vliva případné dědictví. A to musí posoudit jiní.

Proč jste Václava Klause kritizoval až v takzvaném rudolfínském projevu v roce1997 po pádu jeho vlády? Podle některých pozorovatelů to bylo nevěrohodné ahlavně to bylo pozdě.

Především: měl jsem jako prezident každý rok kolem dvaceti až třiceti velkýchprojevů. Všechny vyšly později v knížkách i v mých Spisech. Kdo je souvisle četl,nepochybně si všiml, že to nebyly jen nahodilé výkřiky vyvolané tou či onou situací čipříležitostí, ale že tvoří dohromady jeden spojitý celek obsahující a rozvíjející určitý můjpohled na svět, na politiku, na postavení naší země atd. atd. Vlastně jsem se pokoušel svéprojevy i tak psát: nejednou jsem aktuálním projevem navazoval – aniž si toho muselkdo všimnout – na projev předchozí.

Promiňte, ale když jsme u vašich projevů: často jste se přece v nich musel iopakovat. Nevadilo vám to jako tvůrčímu člověku?

Příšerně mi to vadilo, a když jsem znovu vysvětloval něco, co jsem už jednou vysvětlil,velmi jsem trpěl. Ale bohužel to jinak nešlo. Ivan Medek, který byl jeden čas šéfem méhoúřadu, se mne pokoušel vždycky uklidňovat poukazem na to, že i Masaryk říkal celýživot vlastně jedinou věc. Ale zpátky k rudolfínskému projevu. Pro mne to je jen jeden zmnoha desítek či vlastně několika stovek projevů, v němž jsem říkal – možná jinýmislovy či v jiných souvislostech – v podstatě totéž co kdykoli předtím či kdykoli potom.Vůbec nemám pocit, že v něm bylo něco zbrusu nového, co jsem nikdy předtím neřekl,nebo že se z celé té dlouhé série nějak vymykal. Slavný se stal možná proto, že ho náhodaumístila do doby, kdy byla Klausova vláda v demisi. S tou demisí ale ten projev nijaknesouvisel, byl plánován i napsán dlouho před ní. Většinou to byly náměty do budoucna

či úkoly, které jsou podle mne před námi, jen úvodní část byla kritická. A nebyla tokritika Václava Klause jako takového, ale kritika české politiky. Že byla tato politikaneodmyslitelně svázána s Václavem Klausem, jeho názory a jeho počínáním, je něcojiného. Za to nemůže ten projev. Ale ještě jedna věc tu hrála roli: blížila se nová volbaprezidenta a já – věda, že budu zřejmě znovu ve hře – jsem chtěl vyložit všechny karty nastůl a vyloučit jakékoli podezření, že si parlament z účelových důvodů předcházím aneříkám před ním naplno, co si myslím. Proto projev určený oběma jeho komorám bylmožná trochu ostřejší než jiné.

A teď tedy k tomu známému sarajevskému atentátu. Jak to tehdy s Klausovoudemisí vlastně bylo? Nebo přesněji: jak jste to vnímal a zakoušel vy?

Nebylo to nic zvlášť složitého. Vláda měla určité hospodářské problémy, reformyvázly, řešení se odkládala nebo byla polovičatá, rostly spory uvnitř vládní koalice. Dotoho přišla aféra s nejasnými zdroji peněz vládní ODS, jejími tajnými konty, neplacenímdaní. Kdekdo měl toho všeho najednou dost. A tak to začalo demisí ministra zahraničíJosefa Zieleniece, dosavadního Klausova nejbližšího spolupracovníka a spolutvůrce jehostrany, pokračovalo to odchodem obou menších koaličních stran, tj. KDU–ČSL a ODA, zvlády a vyvrcholilo to demisí některých dalších ministrů ze samotné ODS, předevšímministra vnitra, mého dávného kamaráda z dob Charty Jana Rumla, a ministra financíIvana Pilipa. Z té vlády zbyla, nepletu-li se, slabá polovina, možná ještě míň. Musela zatéto situace dát demisi, to je logické, a já k tomu také Václava Klause veřejně vyzval. Můjdojem tehdy byl, že nikdo z odstupujících nedokázal nahlas říct pravou či nejhlubšípříčinu těch demisí. Tou podle všeho nebyl ten či onen konkrétní koncepční spor neboaféra s financováním ODS a následnou snahou ODS všechno popřít, zamlžit a převrátit,ale něco daleko triviálnějšího: Klausův způsob vedení vlády. On své ministry dokázalvšelijak ponižovat, zesměšňovat návrhy, které vládě předkládali, a svévolně měnit jejichpořadí; na schůzích vlády bylo jeho vinou často značné dusno. Párkrát jsem to viděl navlastní oči, ale to nebylo nijak hrozné, přede mnou se choval přece jen trochu jinak. Odrůzných ministrů ale vím, jak to často probíhalo. Když se nahustily i nejrůznější věcnéproblémy, ať už způsobené čímkoliv, přestalo to zkrátka většinu vlády už bavit a šla odtoho.

Proč se to jmenuje sarajevský atentát?Vzpomínám si, že mi do lánského zámku jeden den telefonoval Jan Ruml, že s Ivanem

Pilipem oznámí odpoledne na tiskové konferenci svou demisi. Václav Klaus ale právěodjel do Sarajeva na summit Středoevropské iniciativy, což v době, kdy tiskovkusvolávali, prý nevěděli. Když se to dozvěděli, nechtěli to už měnit a vyvolávat tím dalšíspekulace. Tak mi to aspoň Ruml líčil. Sarajevským atentátem to nazval Klaus a podařilose mu – tak jako v mnoha jiných případech – svůj pojem do té míry zpopularizovat, žeskoro všem – a hlavně ovšem nakyslíkům – zcela vnutil – a to jen nenápadnýmpojmovým žertem – svůj převrácený výklad událostí: rozpadla se mu vláda a on tonazval atentátem na svou osobu.

(Washington 18. 5. 2005) Člověk nemá nikdy dělat předčasné závěry. Můj dojem zprvních dnů tohoto mého pobytu ve Washingtonu byl, že Američané neumějí řídit auta.Nerozsvěcují například při odbočování směrovky, což může být dost nebezpečné. Velmiprapodivně přejíždějí, respektive nepřejíždějí z jednoho jízdního pruhu do druhého. Nakřižovatce to probíhá velice zvláštně: jelikož tu jsou velmi málo odlišeny hlavní a vedlejší

ulice a neexistuje pravidlo pravé ruky, nikdo nejede na křižovatce rovnou, všichni zastavujía různě se sobě uklánějí, odbočování z několikaproudé ulice mívá velmi dramatický průběh,leckdo například, chce-li odbočit vlevo, zajede úplně doprava a pak – samozřejmě bezsměrovky – začne odbočovat a všem zatarasí cestu. Celé to vypadá jako velký chaos. Alepozor, zřejmě to vůbec chaos není, to si jen nezasvěcenec myslí! Stále víc se mi zdá, že to másvůj pevný řád, který pouze já neznám. Že to je prostě jako s mraveništěm: vypadá to jakozcela nesmyslné a nahodilé hemžení, ale tak se nám to zdá jen proto, že neznáme anechápeme – nejsme-li zrovna biology – sofistikovaný systém mravenčího počínání. Veskutečnosti dění v mraveništi ovládá jakýsi kolektivní rozum, který velmi dobře ví, co dělá aproč se každý jednotlivý mravenec chová přesně tak, jak se chová, a proč se nesmí chovatjinak, nemá-li se všechno zhroutit. Asi tomu tak nebude jen s mraveništi a swashingtonskou dopravou, ale vlastně s celým světem: veškeré bytí má nějaký svůj důvod ařád, my je jen neumíme a nikdy nebudeme umět pochopit. Ale i to má zřejmě svůj důvod.

(24. 7. 2002)(…)7) Zdá se, že je otevřena otázka oběda pro manželky prezidentů v Lánech. Myslím si, že ten oběd nemůže být vté ošklivé velké místnosti, která vypadá jako závodní jídelna, ale musí se nějak vejít do modré jídelny, případnědo modré a žluté. Kdyby sem na to nastoupila firma, nedělalo by to podle mne dobrotu. Měli by to dělat lánští adát tomu domácký charakter. Zároveň by ale celá příprava a průběh musely být pod dohledem odborníků, aby seneděly nějaké trapasy, jako třeba otázky, zda chce někdo bílé či červené, nebo moučník na stole při polévce atd.(…)

(31. 8. 2002)(…)4) Panu M. děkuji za papír k mé postprezidentské existenci. Je to velmi dobré, byP asi maximalistické, a je tammnoho aspektů, které mne samotného nenapadly. Jen ten právní status je pořád problém. Pod KPR to patřitnemůže, to bych byl pod dohledem a kontrolou, bylo by tu trvalé trápení s dvojí podřízeností (náznak jsme zažilikdysi, kdy kancelář na nábřeží patřila trochu pode mne a trochu pod Hrad). (…) Co se umístění týče, rozhodně tonemůže být nikde na Hradě, to by byl precedens, že tam zůstávají všichni prezidenti už do konce svých dnů. (…)

(7. 9. 2002)1) Zkrátil jsem projev v Bílém domě a upravil ho tak, aby mohl být prosloven před jednáními. Lze si představit, žeto budu říkat napůl spatra a napůl koukat na papír. První den návštěvy, tj. Bílý dům a Kongres, se mi zdají býtcelkem docela jasné. (…)5) Na projev na Floridské univerzitě se ještě podívám, ale moc změn tam asi nebude. Pokud jde o floridskouvečeři: zde různá tajemství vrcholí. (…)7) Do odjezdu do USA, tedy příští týden, chce ministr Tvrdík (…) vědět, koho chci za náčelníka Generálníhoštábu. (…) Chci v této věci splnit slib a ministrovi to zavčas říct.8) Mám schůzku s Rychetským. Budou citlivá témata jako budoucí prezidentství, postprezidentský status,referendum, Ústavní soud, Bureš apod. Potřeboval bych názor na Baxu jako předsedu Nejvyššího správníhosoudu. Já sám si myslím, že by jím mohl být. (…)

(26. 9. 2002)1) Je mi po návratu bídně, jsem vyhaslý, vyhořelý, splasklý, jen spím nebo jím. (…)5) Znovu jsem si v klidu a sám pouštěl Pavlíčkovu hudbu. Líbí se mi to čím dál víc. Smím-li jako laik něcopřipomenout, pak jen to, co jsem už říkal: v závěrečném „mixu“ by měla ještě jednou zaznít Marseillaisa, přičemžvšechny citace by možná – jde-li to – mohly být o nějaký takt delší, aby návrat těch motivů rozpoznal v šumuVladislavského sálu i natvrdlík jako já. (…)6) Znovu připomínám, že bych rád měl k ruce nějaký přibližný odhad svého programu až do konce prezidentství.Vím, že se to může mnohokrát měnit, ale jakýs takýs výhled by mi pomohl. To znamená mimo jiné: závěrečnácesta do Brna a Bratislavy, volba prezidenta (první a druhá), slib prezidenta, rozloučení s parlamentem,rozloučení s vládou, rozloučení se zaměstnanci, rozloučení s novináři (?), stěhování z Lán, stěhování pracovny zHradu, její úprava Bořkem, její stěhování na Hrádeček atd. apod. Rovněž mne čekají ještě nějaká jmenování,například KCP, Ústavní soud, Nejvyšší správní soud apod. (…)8) Rovněž bych uvítal už trochu podrobnější program summitu, počet projevů spatra, čtených, česky, anglickyapod. Ideové podklady. Paralelní summit. Také bych rád schválil aranžmá první večeře na Hradě; zatím o ní nicnevím, zůstává ve stínu večeře druhé, přičemž ale ona bude naší první vizitkou. Jednalo se s Duem Goelan?Pokud by mohlo a chtělo, pak by mělo hrát v blízkosti obrazu Bedřicha Dlouhého v době přicházení na druhouvečeři. Advance teamu George Bushe je třeba vysvětlit, že je holý nesmysl, aby jejich šéf přicházel jako jedinýzadním vchodem a neprošel toutéž trasou jako všichni ostatní včetně Kiliánova baletu. Byla by to jak hanba pro

USA, tak i věcné riziko: podávání rukou by ho to neušetřilo, naopak by to situaci výrazně zhoršilo, protože by hoodchytávali na nepatřičných místech, tvořili by kolem něj v různých soutěskách chumly, zácpy atd. Jeho securityby nás (ostatní prezidenty a jejich delegace) nakonec ze zoufalství postřílela. (…)10) Jsou kontrasignována vyznamenání? Pokud nikoli, je to na urgentní a vyčítavý telefonát Špidlovi.11) Děkuji všem, kteří se zasloužili o to, že má americká návštěva působila (snad) navenek lépe než na můjvnitřek.

(Washington 19. 5. 2005)Všude je tu cítit, jak 11. září Ameriku zasáhlo a poznamenalo. Nepochybně víc, než by

taková věc poznamenala Evropu, kdyby se stala tam. Má to spoustu příčin, jednou z nichzřejmě bude i to, že – nepočítáme-li útok na Pearl Harbor – na americké území nikdynevstoupil nepřítel zvenčí, a proto vlastně USA nikdy doma nepoznaly hrůzy moderníchválek s jejich vyhlazováním civilistů, koncentračními tábory a vším dalším, co s nimisouvisí. Je to ohromná, mocná a hrdá země, která se snaží bránit svobodu lidí i svou vlastníbezpečnost na různých místech světa, která ale dosud nemusela čelit vojenskému útokupřímo na svém území. Přišlo to opravdu jako blesk z čistého nebe. Nikdo si nic takovéhoneuměl představit. Právě proto ovšem mám trochu obavy z toho, co se chystá. Přiznám se kněčemu, o čem nevím, zda tu mohu říct: ty dva velké mrakodrapy se mi vůbec nelíbily. Bylato typická architektura bez nápadu. Navíc porušovaly profil města; najednou až nesmyslněpřevyšovaly krásnou drúzu manhattanských mrakodrapů. Byly to dva pomníky kultu ziskuza každou cenu: exponované místo je třeba zhodnotit největším myslitelným množstvímkubíků kanceláří, ať to vypadá jakkoli. Byl jsem v nejvyšším patře jedné z těch budov kdysina večeři a zjistil jsem, že se to celé neustále lehce kymácí. Bral jsem to jako znamení, ženěco není v pořádku a že se tu něco děje tak říkajíc proti přírodě. Kymácet se má lod, ale nedům. Pohled dolů byl nijaký: už to nebyl pohled z mrakodrapu, ještě to nebyl pohled zletadla. A čeho se bojím: že tam z prestižních důvodů postaví něco ještě většího, co budeničit New York ještě víc. Že zahájí jakousi nesmyslnou prestižní soutěž s teroristy: kdonakonec vyhraje, sebevražední fanatici, nebo stále vyšší babylonská věž? S teroristy musíbojovat armáda, policie a zpravodajské služby, těmi, kdo s nimi sympatizují, se musízabývat politici, politologové, sociologové a psychologové, domy by se ale měly stavět tak,aby obohacovaly lidská osídlení a nebanalizovaly je. Proč by tam nemohly být novémrakodrapy souměřitelné s těmi, které tam už stojí, a dokreslující jejich společný profil?Rovněž si nemyslím, že by na tom místě – Ground

Zero – měl být nějaký nafouklý monument. Co se tam stalo, musí být připomenuto, aledecentně, jako jsou ve Washingtonu připomenuti padlí z vietnamské či korejské války, neboprostě jednou velkou halou či místností, která bude tu katastrofu a její souvislostizpřítomňovat.

Jak se dnes díváte na úřednickou vládu bankéře Josefa Tošovského, kteránastoupila po pádu Klausovy vlády? To byl přece váš nápad jmenovat Tošovského.Proč jste to učinil? Někteří analytici hovoří o této době jako o éře rozkladu,protože vláda měla svázané ruce a byla objektem rozmarů nejednoznačnéparlamentní většiny.

Několik minut poté, co mi v Lánech Václav Klaus oficiálně podal demisi vlády, jsemtam měl schůzku s předsedy tří stran dosavadní vládní koalice, tedy s VáclavemKlausem, Josefem Luxem a Jiřím Skalickým, a tázal jsem se jich, jaké vidí další možnosti.Václav Klaus řekl, že navrhne ODS na sjezdu odchod do opozice. To krátce po našemjednání opravdu udělal formou otevřeného dopisu všem členům strany. Prý ale mámepočkat do sjezdu. Nemělo ovšem smysl čekat ve stavu bezvládí, respektive s vládou,

která podala demisi, několik týdnů na sjezd ODS jen proto, abychom se po němdozvěděli to, co už víme, totiž že ODS odejde do opozice. Bylo to ostatně stanoviskologické: nikdo z koaličních stran a vlastně ani z odštěpující se části ODS nechtěl v té doběvstoupit do vlády vedené Václavem Klausem a ODS se nemohla zesměšnit tím, že byKlause obětovala a podílela se na vládě vedené někým jiným. Obecná shoda byla v tom,že by měly být co nejdřív předčasné volby. Šlo jen o to, kdo bude vládnout do té doby. SeSkalickým, Luxem a dalšími jsme se shodli, že by to mělo být něco jako „úřednickávláda“, i když naše ústava takový pojem nezná. Byla by to vláda složená dílem z politikůdosavadní koalice ochotných v ní působit, dílem z odborníků. Požádal jsem Josefa Luxe,jako předsedu druhé největší koaliční strany, aby v tomto smyslu jednal s politickýmipartnery. Přišel pak se jmény tří osob, které by byly obecně přijatelné ve funkcipředsedy vlády. Dvě z nich, jak se později ukázalo, nepřicházely z různých důvodů vúvahu, jediný, kdo v úvahu přicházel a kdo byl i ochoten tu funkci přijmout, byl JosefTošovský. Svou vládu si sestavoval sám, se mnou ale všechna jména konzultoval.Tošovský je dobrý diplomat a gentleman, takže žádné další problémy už nebyly a jehovláda dostala nejvyšší důvěru v parlamentu ze všech vlád, které dosud Česká republikaměla. Byla to vláda velmi dělná, panovala v ní dobrá atmosféra a měla, jak si vzpomínám,spoustu dobrých výsledků. Možná na to mělo vliv právě vědomí dočasnosti. Co mohli tilidé ztratit? Kdo z nich chtěl setrvat v politice, mohl jen získat, protože se mohl jevit jakozachránce země v krizi, kdo neměl politické ambice, neměl zase důvod k nějaké zvláštníopatrnosti. Ta vláda měla, mimo jiné, také dosud největší popularitu v průzkumechveřejného mínění. Vaši analytici mají tedy, jak se zdá, úplně jiné vzpomínky než já.

V předčasných volbách, které se konaly na jaře 1998, zvítězila, jak se dalo čekat,dosud opoziční sociální demokracie. Sama ovšem vládnout nemohla, tolikmandátů samozřejmě neměla. Jaká jednání následovala?

Miloš Zeman, tehdejší předseda sociální demokracie a předseda parlamentu, bylochoten utvořit koalici s Luxovou KDU–ČSL i nově vzniklou Unií svobody, kterou tvořiliti, kteří odešli v době vládní krize z ODS. To se mi zdálo být dobré řešení, ne-li jedinésmysluplné. Liberálové by se se sociálními demokraty navzájem trochu brzdili a bylo byz toho to, čemu se říká „vláda středu“. Něco podobného ostatně později beztak vzniklo amáme to už tři roky. Zeman měl velkorysé nabídky, nabízel partnerům hodněministerstev a dokonce uvažoval o Josefu Luxovi, velmi čestném člověku a dobrémpolitikovi, jako o předsedovi vlády. Nevyšlo to. Unie svobody v čele s Janem Rumlem sezasekla. Myslím, že to byla chyba, a myslím si dokonce, že to Jan Ruml dnes už ví. MilošZeman dostal košem. A to není člověk, který zapomíná nebo odpouští. Liberály, apředevším Unii svobody, která ho tak ponížila, začal z hloubi duše nenávidět a bylochoten se spojit i s ďáblem, aby ten nevděčný hmyz rozšlápl. A tak vznikla opozičnísmlouva, což je další produkt Klausova pojmového kejklířství: neznamenalo to nicjiného, než že si ODS a ČSSD, tyto dvě největší strany, budou nadále všelijak rozdělovatfunkce, vycházet si vstříc, tu a tam se navzájem podpoří, takže ČSSD může snadnosestavit menšinovou vládu, podobně jako jindy zase ODS. A ty ostatní trpaslíky společnězašlápnou, jak to chtěly udělat svým volebním zákonem. Prostě ryzí základ uzavřenéhopolitického systému. Vedoucí úloha jedné strany, kterou jsme měli za komunismu, bybyla nahrazena vedoucí úlohou stran dvou. Mohlo se to jevit jako vítězství sociálnídemokracie, ale já bych spíš řekl, že z historického hlediska tato strana prostě naletěla adoplatila na to: její pozdější vnitřní rozvrácenost byla podle mého názoru mimo jiné takézpozdilým důsledkem amorálnosti, na kterou přistoupila, když obětovala své principykšeftování s mocí a lukrativními funkcemi.

Po předchozích řádných volbách v roce 1996, v nichž získala vládní koalice odva mandáty méně, než potřebovala k tomu, aby jí parlament vyslovil důvěru, jsteto byl prý vy, kdo jí navrhl, aby Miloš Zeman jako vůdce největší opoziční stranybyl postaven do čela Poslanecké sněmovny. Nebyl to ale de facto předobrazbudoucí opoziční smlouvy?

Ano, uznávám, že s odstupem času se to tak může jevit. Tehdy to bylo východisko provšechny přijatelné a svým způsobem i spravedlivé: proč by jednu ze čtyř nejvyššíchústavních funkcí nemohl zastávat vůdce druhé nejsilnější strany? Nikdy jsem mocnechápal, proč nejsilnější strana, i když de facto reprezentuje malou část občanů, musíautomaticky obsazovat všechny nejvyšší funkce. Tehdy šlo ovšem jen o ústní domluvu ojediném budoucím hlasování parlamentu, tedy o žádnou písemnou smlouvu o věčnémspoluvládnutí dvou stran. Ostatně ústní dohody o obsazení parlamentních funkcípředstaviteli různých stran jsou samozřejmou věcí, v tomto případě byl tento principproti zvyklostem rozšířen i na funkci předsedy. Raději nedomýšlím, co by následovalo,kdyby nebyli Zeman a jeho strana aspoň tímto poněkud symbolickým způsobem vzatitehdy na vědomí. Máte ale pravdu v tom, že se už tehdy mohl rodit nedobrý způsobúčelového dělení moci. Jako by si dva mocní politici začali zvykat na to, že vládnou spolu– jako dva „kapitáni“ ve státu San Marino. V době opoziční smlouvy se přece situacevrátila, byť v obrácené podobě: Zeman byl předsedou vlády a Klaus Poslaneckésněmovny.

Když jste si tak dobře uvědomoval nebezpečnost opoziční smlouvy, proč jstenerezignoval na svou funkci nebo aspoň nepohrozil rezignací?

Kdybych hrozil rezignací jen proto, že dvě strany spolu uzavřely dohodu o spolupráci,bylo by to trochu legrační. Stejně pádný důvod by se přece našel každého půl roku. Já užpředtím jednou rezignoval, v době federace, věděl jsem, že nelze vyloučit, že budu nucenrezignovat ze zdravotních důvodů, a tak jsem si ten krok šetřil pro případ vskutkumezní. Kdyby třeba nastával nějaký Únor 48 nebo něco podobného.

Miloš Zeman byl nepochybně druhou nejvýraznější politickou postavouminulých let. Jak jste se s ním seznámil a jak jste s ním vycházel?

Ještě za komunismu vyšel jeho kritický článek v jednom časopisu a vyvolal tehdyvelkou pozornost. Od té doby jsem o něm věděl. Pak jsme se měli, ještě před revolucí,trochu konspirativně setkat v jednom bytě, ale nemohl jsem tam přijít, protože jsemonemocněl. Poprvé jsem se s ním tedy sešel až na Letné při jedné z velkých manifestací.Tehdy chtělo k davům promluvit velké množství lidí a my jsme věděli, že by to dopadlovelmi špatně, kdyby to mělo trvat moc dlouho. Provokatéři byli připraveni, začala seobjevovat hesla, která mohla vyvolat policejní zákrok, vznášelo se tam nebezpečí davovépsychózy. A tak jsme, ač neradi, většinu těch, kteří chtěli promluvit, od toho odrazovalinebo jim v tom přímo zabraňovali. Zeman všechny odstrčil, nikoho se na nic neptal,přistoupil k mikrofonu a přečetl svůj projev. Mimo jiné výborný. Nicméně tam jsempochopil, že to je ostrý chlapík. Po revoluci jsem ho vídal v televizi v zábavných pořadecha velmi jsem se bavil jeho břitkými ekonomickými komentáři. Bral jsem ho trochu jako„estrádního ekonoma“, tedy jako něco podobného našim několika známým estrádnímpsychiatrům či sexuologům. Když byl později zvolen předsedou sociální demokracie,nevěřil jsem svým uším a připadalo mi to, jako kdyby třeba předsedkyní parlamentubyla Jiřina Bohdalová. Sociální demokracie byla dlouho stranou malou a velmivysmívanou. Byla téměř hanba s ní něco mít. Já se s jejím vedením několikrát setkal, což

samozřejmě kritizovali nakyslíci. Zeman na to nezapomněl a dlouho se ke mně chovalslušně a korektně, což u něj jinak nebylo obvyklé. Nakonec to nevydržel a byl sprostý ina mne. Za to mu Dáša dlouho odmítala podat ruku, což byla samozřejmě vděčnámediální situace.

Proč jste proti jeho různým vulgárním vyjádřením a jeho nespravedlivé kriticepoměrů nevystoupil?

Já jsem hodně kritizoval úroveň naší politické kultury obecně, ale s konkrétnímivýroky jsem polemizoval málokdy. Zdálo se mi, že se nehodí, abych se do toho zaplétal.Párkrát jsem se ovšem se Zemanem do slovní přestřelky také dostal, například kdyžjsem se za něj veřejně omluvil Josefu Zieleniecovi za pomluvu, kterou o něm šířil akterou mu podsunul Jan Kavan. Vážnější konflikty mezi námi vznikly až ke konci. KolemMiloše Zemana nebylo takové dusno jako kolem Václava Klause, ale dokázal být velmitvrdý, paličatý, žvanivý, ba až zlý. Měl jsem s ním několik střetnutí, na která věru neradvzpomínám. Jedno mu ovšem upřít nelze: ze všech českých politiků byl asi nejlepšímřečníkem. Říkal někdy banality či povrchní věci nebo dokonce nepravdy, ale říkal tovtipně, zásadně spatra a dobrou češtinou. Jemu se nemohlo stát, že by mu ve větě chybělpodmět nebo přísudek.

(Washington 23. 5. 2005) Neuvěřitelně se nám to krátí: je pondělí a možná to je posledníden, kdy mám delší souvislý čas něco psát. V nejlepším případě zde dodělám tuto kapitolku.Před chvilkou jsem se vrátil z oběda – tentokrát zcela privátního – s panem Billingtonem. Jeto bezvadný starší pán a znalec Ruska. Dal mi svou knihu a znovu mne pozval na studijnípobyt v knihovně. Prý by bylo hezké, kdybych tu předčítal něco, co jsem tu napsal. Na stolebyla sůl. Včera jsme s Dášou podnikli piknik, byli jsme se psy v nedalekém parku a tam jsmejedli sýry a pili k nim červené víno. V pátek jsme měli na velvyslanectví setkání s organizacíAmeričtí přátelé České republiky. Recepce přerostla do politické debaty, která přerostla vmenší flám, což jsme si pak vyčítali. Zítra tu mám projev. Rána jsem neměl rád nikdy anikde, tady mi z nejasných důvodů vadí obzvlášt'. Trvá dost dlouho, než se každý densmířím s tím, že žiji, že život na mne klade nepřetržitě nějaké nároky, že musím pořádněkde být, s někým mluvit, něco rozhodovat. Ráno se vždycky nejvíc stydím za to, že jsem.Za dne to pomalu odchází, relativně nejvíc sebedůvěry mám večer. Podaří-li se mi v létě býtdelší dobu na Hrádečku, budu psát hlavně večer a v noci. Mám teď taky mírnou trému předzítřejším projevem, který budu mít samozřejmě anglicky, a hlavně před debatou, která mánásledovat. Záleží jen a jen na nevyzpytatelné souhře vnitřních a vnějších okolností, zdaAmeričanům rozumím a odpovídám jejich řečí, či nikoliv. Ale setkal jsem se tu s lidmi, kteřítu žijí padesát let a mají ještě horší výslovnost než já. Včera jsem zahlédl v televizi svoupřítelkyni Joan Baezovou, byla skvělá a já si vzpomněl na amfiteátr ve Stanfordu, kde jsemměl velký projev a ona zpívala a já jí pak z jeviště odnášel kytaru jako v éře komunismu,kdy jsem byl na jejím koncertu v Bratislavě, státní policie mi chtěla zabránit v účasti a jájsem jí unikal tím, že jsem nosil Joan kytaru a jim bylo hloupé mne zatknout v její těsnéblízkosti, báli se, že by o tom na koncertu mluvila. Stejně tam potom mně a Chartě 77zahrála písničku a oni jí za trest vypnuli elektrický proud. Stadion hrobově ztichl, onazpívala bez mikrofonu, byla dobře slyšet, bylo to velmi dojemné a byla z toho samozřejmědaleko větší událost, než jakou by to bylo, kdyby jí nechali mikrofon zapnutý. Ale když jsemu těch projevů: myslím, že každý rok v době prezidentství jsem tu jeden velký projev měl anejpyšněji vzpomínám na ten harvardský v červnu 1995. Amfiteátr plný absolventů a členůprofesorského sboru, bylo tam jmenováno několik čestných doktorů, já byl mezi nimi a měl

jsem mít hlavní projev. Byl dost filozofický, dost komplikovaný, dost dlouhý. Poprchávalo,studenti byli stále veselejší, den plynul a já si byl téměř jist, že mne už nebude odpolednenikdo poslouchat, ať už proto, že všichni budou mít někde lepší zábavu, nebo vinou deštěnebo mého huhlání. A stalo se něco nevídaného: všichni tam zůstali, zmlkli, bedlivě mneposlouchali a mnohokrát mi během řeči tleskali či se smáli, vždy na správných místech.Nakonec jsem měl přímo ovace. Byl tam i viceprezident Gore, v roli otce. Můj skorohodinový projev sice dějiny světa neovlivnil, nicméně vzpomínám na něj jako na svůj snadnejvětší úspěch z doby prezidentství. Ale ta vzpomínka mi bohužel nedává odvahu,sebevědomí či jistotu. Právě naopak: vím dobře, že se to nemůže opakovat, a o to většípanice propadám před každým projevem, zvlášť má-li být v cizí řeči.

(13. 10. 2002)1) Jako můra mne trápí projev k 28. říjnu. (…) Zatím jsem jen víceméně lelkoval a neměl do žádného psaní chuť.Napíšu-li to dnes, přiložím to. Ale pochybuji, že se mi to podaří. (…)4) Dost jsme s Dášou (…) doplňovali seznam hostů na 28. říjen. Co chvíli si vzpomínáme na někoho, o komnevíme, zda na seznamu je či nikoliv. Z větší části tam ti lidé jsou, ale mnozí také ne, ačkoli by tam chybětneměli. Jde nejen o lidi, kteří něco dělají pro nás a pro Hrad, ale především o lidi veřejně zasloužilé. Bylpodkladem dnešního seznamu seznam loňský? Nebyl náhodou podkladem seznam z dřívějších let, tedy užzastaralý? Namátkově připomínám další jména: Michal Pavlíček, Václav Marhoul, Jiří Kilián, Ilona Csáková, IvetaBartošová, Daniel Hůlka (zpívají pro nadaci), Janis Sidovský, Kamil Střihavka, Bára Basiková, Bára Štěpánová,Pavel Kohout, Květa Fialová, Jan Urban, Tomáš Halík (a vůbec „stará parta“ z Amálie), Věra Jirousová, IvanJirous, Torst, Paseka, Pupi, Trefulka, Jungmann, Bělohradský, Bursík, Čáslavská, Křižan, nejlepší mladíspisovatelé (poradí odborník) atd. atd. Spousta jich nepřijde, ale celkově si myslím, že už je jedno, jestli jich je osto víc nebo míň. Nebudou-li se všichni mačkat kolem sudu s pivem, vejdou se tam – pamatuji si z jiných 28. říjnůpoloprázdné reprezentační místnosti, ba dokonce i poloprázdný Španělský sál. (…)7) Děkuji za první skicu rozvrhu mého programu do konce mého prezidentství. Je to velmi solidní východisko kdalšímu jednání. Při prvním pohledu mi to připadá ale trochu až moc bohaté či extenzivní. Například celá sérieslavnostních loučení 2. února je věc k vážné diskusi. (…)

(29. 10. 2002)(…)1) Rothmayerova síň, Šípkova nová šatna a vše, co s tím souvisí, funguje, myslím, bezvadně, nemámpřipomínek. Jen jsem tam cítil všude větší průvan než obvykle. Možná i proto tam bylo poměrně málo lidí.Nevznikl tam náhodou odněkud někam nějaký nový průduch? Anebo byly jen otevřeny nějaké dveře? Anebo semi to zdálo? Nikdy jsem tam takový fukýř ale nepozoroval. (…)4) Nové Bořkovo schodiště, zdálo se mi, funguje perfektně. Byl jsem překvapen, kolik lidí tudy šlo. Jak to věděli,že mohou jít tudy?5) Nová síň. Má největší bolest. Byl to vůbec první (!!!) prostor na Hradě, s nímž jsem chtěl něco provést, lehceho polidštit, a je to poslední prostor (!!!), který zůstal nezměněn. Veliký, téměř gigantický úspěch SPH! (…)

(15. 12. 2002)1) Sepsal jsem novoroční projev. Prosím jako obvykle o připomínkové řízení v nejužším kruhu, ale je možno (amožná i dobré) to konzultovat i s někým zvenčí, kdo nežije v naší ponorce, pokud to je ovšem člověk absolutnědiskrétní. (…)2) Zbývá mi napsat projev k parlamentu, poznámky k projevu k vojákům, projev do Německa a projev narozloučenou. Prosím, aby všechny tyto projevy byly (podtrženy a s vykřičníkem) napsány do programu navšechny mé sváteční či takzvaně volné dny, snad mimo Štědrý večer. (…) 4) Kdyby náhodou měla v pátek 27.12. čas Děvana, zaskočil bych k ní na prohlídku a ošetření zubů. Nehodí-li se jí ten den, necháme to na neurčito.(…)7) Na Silvestra nikam nepůjdeme. Kdyby ale někdo měl nezávazné a zajímavé nápady, kam by se jít dalo, nechťmi je sdělí.8) K programu nemám jinak zatím připomínky. Prosím ale, aby mi tam nebylo nic přidáváno. Budu potřebovathodně času na zřizování mikrosekretariátu, na stěhování, na eventuální krizi kolem volby prezidenta atd. (…)10) Pana Patočku prosím na někdy na chvíli do hospody (po práci). Má odpověď na jeho otázku: Ve svémloňském novoročním projevu jsem vyzýval politické strany, aby co nejdřív, to znamená před volbami doPoslanecké sněmovny, navrhly své kandidáty na funkci prezidenta. Vím, že si ta jména musí osvojit i veřejnost aže to vyžaduje určitý čas. Navíc v té době to bylo ještě daleko, a nebylo tudíž kolem toho tolik intrik, spekulací,ambicí atd. atd. Nikdo mou výzvu nevyslyšel. Nejdřív říkali, že to je třeba rozhodnout až po volbách doPoslanecké sněmovny, pak to odkládali až na dobu po volbách do Senátu. A teď máme před sebou výsledek:hledání prezidenta nabývá rysů frašky. Velmi mne to mrzí. Tím spíš, že vím, že po naší zemi chodí desítky lidí,kteří by byli asi lepšími prezidenty než já, kteří jimi ale nikdy nebudou, protože je žádná strana neoslovila, uvnitřsebe samé neprosadila a ve veřejnosti nezpopularizovala. Jsou to lidé víceméně „neznámí“ (což znamená, že se

nevnucují každý den do televize) a takzvaně nezvolitelní či neprůchodní, což znamená, že si je nevymysleli,neoslovili a zavčas tak či onak pro své hry nezískali představitelé stran či jejich křídel či jejich sekretariátů. Není toveselá historie, ale náš stát to přežije.

V roce 1998 jste znovu kandidoval na českého prezidenta. Ucházel jste se tedy ozvolení i do druhého pětiletého období, jak ústava dovoluje. Vzpomínáte si naokolnosti této volby? Proč jste vlastně znovu kandidoval?

Tu otázku si kladu často a pořád si na ni neumím jednoznačně odpovědět. Hlavně siovšem neumím zatím odpovědět na otázku, zda tato kandidatura nebyla mou vůbecnejvětší chybou. Svou roli tu hrály opět tlaky mého okolí. Vzpomínám si například, jakJan Ruml za mnou zvlášť přijel do Lán, aby mne přesvědčoval, že mám znovukandidovat. Nebudu- -li, tak se to u nás prý bude vyvíjet směrem k nějaképostkomunistické polodiktatuře mečiarovského či kučmovského typu, všechny stranyjsou namočeny v nějaké korupci a já jsem jediný člověk z jiného těsta než oni, který mášanci být zvolen. Ale nejen to: nedodělám-li prý své dílo já se svým stupněmmezinárodní věrohodnosti, nebudeme přijati do NATO, ba co víc, možná se NATOnebude vůbec rozšiřovat, což by znamenalo novou – tentokrát spíš psychologickou –železnou oponu a my bychom se natrvalo ocitli ve sféře podezřelých polodemokraciíplných různých populistů a nacionalistů. To, co jsem načal, musím prý dodělat, u našehopřijetí do NATO i do EU musím být. Takhle mluvilo více lidí kolem mne. Bylo tosamozřejmě přehnané a možná že i já to teď trochu ještě přeháním, abych si to všechnododatečně lépe vysvětlil, nicméně taková atmosféra kolem mne byla. Jako bych měl –aspoň symbolicky – opět cosi zachraňovat. V té době už asi netrápilo společnost toliktrauma z rozdělení státu, z toho jsme se poměrně rychle dostali, ale jako by převládaljakýsi neurčitý strach z budoucnosti. Vládla úřednická vláda, žádný obecně přijatelnýprezidentský kandidát tu nebyl, existovali a křičeli extremisté, bylo zřejmé, že blížící separlamentní volby vyhraje buď Václav Klaus, nebo Miloš Zeman, a mnoha lidem se asizdálo, že by ti dva tu měli mít aspoň nějakou protiváhu. Mně se ale zároveň už velmiupřímně nechtělo znovu pět let žít úplně jinak, než bych si přál. Nakonec jsemkandidaturu přijal. Opakuji, že nevím, jestli jsem udělal dobře. Pokud jsem pomohl našízemi, což nemohu posuzovat já, udělal jsem dobře, pokud nikoli, pak jsem se mělvěnovat jiným věcem. Sám sobě jsem tím rozhodně nijak neprospěl.

Při této volbě po projevu jednoho republikána vaše žena zahvízdala v sále naprsty, což jí získalo asi hodně přívrženců, ale i dost nepřátel. Jak jste na toreagoval vy?

Při tak vážné věci, jako je volba hlavy státu ve Španělském sále na Pražském hradě, sesamozřejmě pískat nemá. Zároveň to byl ale jediný možný způsob, jímž mohlatemperamentní a absolutně loajální kandidátova žena reagovat na žvásty, které tam bylyo jejím muži pronášeny. Co jsem měl říkat? Že to odsuzuji a zároveň že s tímsympatizuji? Prostě jsem se vyhýbal nutnosti se k tomu vyjadřovat. Dnes se už vyhýbatnemusím, a proto říkám jasně: nejen ten republikánský řečník, ale daleko víc českýchpolitiků a jejich praktik nezasluhují nic jiného než pískot. Ale zpátky k mé kandidatuře:argumenty pro a proti se tehdy ve mně nějakým záhadným způsobem navzájemvyrušily, což mělo prazvláštní následek: bylo mi vlastně úplně jedno, budu-li zvolen činikoliv. V kladném případě snad posloužím víc své vlasti a zažiju další pozoruhodné věci,v záporném budu mít klid, budu si něco psát, číst moudré knihy, stýkat se s přáteli, naněž jinak nemám čas, odpočívat, cestovat, přemýšlet, občas kritizovat, neničit si zdraví,ráno spát do sytosti. Nebudu muset nosit pořád kravatu, pořád se usmívat, pořád se bát,

že něco zkazím. Věděl jsem, že většina politických stran a jejich poslanců mne upřímněnesnáší, bylo dost možné, že v tajné volbě neprojdu. Udělal jsem vše pro to, aby se o mněvšechno vědělo: myslím, že to bylo tehdy, kdy jsem – ač jsem nemusel – zveřejnil svémajetkové poměry. Parlamentu jsem dal k dispozici lékařské zprávy o svém zdravotnímstavu, protože jsem nechtěl, aby kdokoli mohl říct, že jsem je před volbou obelhal. I tenrudolfínský projev, jak jsem už řekl, do téhle mé strategie zapadal. V prvním kole jsemzvolen nebyl. Pak jsme šli s Dášou k příteli režiséru Petru Weiglovi na dávnodomluvenou večeři a nesledovali volbu ani v televizi, jak by se očekávalo a hodilo, s tím,že nám zavolají, až to nějak dopadne. I to cosi vypovídá o podivné apatii, která se mnetehdy zmocnila. Byl jsem zvolen v druhém kole převahou jednoho hlasu. To se mi jevilojako velmi dobrý výsledek: bylo to možno interpretovat tak, že jsem se stal nechtěnýmprezidentem, což byla za daného stavu věcí pro mne dvojnásobná pocta: jednou poctoubylo, že jsem prezidentem, a druhou, že nechtěným. Nechtěným ovšem nikoli všemi, alejen značnou částí politických elit. Člověk je však buď zvolen, nebo zvolen není, třetímožnost neexistuje. Neuznával jsem proto různé poznámky o tom, že nejsemplnohodnotným prezidentem a že jsem měl raději ihned rezignovat, v další volbě užnekandidovat a nechat je, ať si dělají, co chtějí. To by byl podle mne jednak projevnestoudné pýchy – jako bych byl ochoten být hlavou státu, jen když mne zvolí tolikposlanců, kolik si sám určím –, jednak by to bylo plivnutí na samu demokracii, v níž toprostě tak chodí, že rozdíl mezi většinou a menšinou může být zcela mikroskopický, apřesto je validní, přičemž ten, kdo je někam za těchto okolností zvolen, je stejněplnoprávným nositelem dotyčné funkce jako ten, koho zvolili všichni. Vzal jsem tehdyprostě jako fakt, že jsem prezidentem dál, že budu dál něčemu dobrému pomáhat aněčemu špatnému bránit a že vysněný odchod do svobody se odkládá. Za ten výsledek semi tu a tam posmívali a Miloš Zeman vymyslel bonmot, že ten jeden hlas, kterým jsembyl zvolen, byl jeho, a že bych ho měl tudíž poslouchat.

A jak jste posléze těch druhých pět let prožil?Víte, že je už ve své vzpomínce moc nerozlišuji od těch předchozích pěti let? Velké

státní cesty do všech možných zemí, spousta státních návštěv u nás, každý den nějakápřijetí, cesty po republice, summity mezinárodních organizací, projevy, projevy, projevy.Střídaly se vlády, byly volby. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí, s nimiž bych se zajiných okolností nikdy nesetkal, jakož i spoustu pitomců. Dost pozornosti jsem věnovalrozvoji Pražského hradu, kde se nám nakonec podařilo uskutečnit jen malé procentotoho, co jsme plánovali. Ale i tak toho bylo dost. Pokud jde o politickou situaci v našízemi, řekl bych, že se pomalu, ale jistě prohlubovala propast mezi politikou aspolečností. Byla to doba petic jako Dřevíčská výzva, Děkujeme, odejděte, Televize, věcveřejná, Impuls 99, byla to doba, kdy se proti trochu zatuchlé vládě Miloše Zemana aVáclava Klause zformovala alternativa v podobě takzvané čtyřkoalice, jejíž preferencezázračně rostly, aby se záhy vše zmařilo vnitřními rozpory tohoto subjektu. Já byl svýmsrdcem i svým smýšlením na straně občanských iniciativ či pokusů o trochu jinoupolitiku, proto mne neměli v politických kruzích moc rádi. Ale nakonec si na mne zvykli– jako na nutné zlo. Ostatně musel jsem se neustále kontrolovat a vyjadřovat dostopatrně. Nelze totiž zastávat nejvyšší funkci ve státě a zároveň být věčným rebelem. Lzesamozřejmě i v tomto postavení kritizovat všechno možné, od toho, jak lidstvo zacházíse zeměkoulí, až po atmosféru veřejného života a konkrétní činy konkrétních politickýchsubjektů. V jistém smyslu to dokonce vyplývá z prezidentského slibu, neboť, jak známo,prezident má vykonávat svou funkci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Je to aletřeba dělat s vkusem a obratně, jinak by se člověk mohl stát směšným nebo vyvolávat

právem obecný odpor. Netvrdím, že jsem to vždycky uměl. Pokud jsem to nezvládl, bylato samozřejmě má chyba.

(Washington 26. 5. 2005) Předevčírem jsem měl svůj plánovaný projev v Kongresovéknihovně. Veliký, ale útulný sál byl zcela přeplněn, vysílali to i někam dál na televizníchobrazovkách. Byl jsem uvítán ovacemi ve stoje, měl jsem velký potlesk, snad to tedydopadlo dobře. Pak přišli na jeviště představitelé exilové opozice z Barmy, Běloruska, Kubya Číny, všichni o mně moc hezky mluvili, Harry Wu, který si v Číně odseděl devatenáct let vkriminále, mi se slzami v očích předal knihu mých textů ručně opsanou v čínštině. Řekl, žese za to zavírá, ale přesto se to šíří. Odpověděl jsem několik dotazů exilových předáků a zpublika, mluvil jsem anglicky, ale měl jsem kdykoli možnost požádat o pomoc PaulaWilsona, svého přítele a překladatele. Všichni říkali, že to dopadlo dobře, ale já měl svouobvyklou kocovinu. Pak byla velká večeře na velvyslanectví, různí senátoři tam bylipromícháni s bojovníky za lidská práva. Včera kolotoč pokračoval tiskovou konferencí,návštěvou Senátu a návštěvou Washingtonovy univerzity. Večeřeli jsme s přáteli, díkkterým jsme se sem dostali privátním letadlem i se psy a s nimiž se vracíme. Náš pobyt jetedy ve finále, dnes je vlastně poslední den, kdy tu mohu ještě něco napsat.

(26. 12. 2002)(…)5) Pořád si nejsem jist tou schůzkou v Lánech s těmi, které jsem jmenoval. Mají tam být i ti, s nimiž se setkám vBrně? I jejich předchůdci? Trochu mi tam chybí Čalfa a lidi z doby federace. Různé pokusy tu dobu mazat zhistorie se mi nelíbí. Ostatně i ty nejdůležitější ekonomické reformy se staly tehdy, a ne až za Klausovy vlády, jakse obvykle tvrdí. Není těch rozloučení trochu moc? Nebude to voda na mlýn těm, kteří mne napadají, že si jenstavím pomník? Musím opravdu mluvit s poslancem, který tvrdí, že jsem nic v životě nedělal pro svou vlast,protože jsem všechno dělal jen pro sebe? Musím si chránit každou minutu času a každý miligram svéhonervového zdraví nezdraví a představa dalšího loučení včetně dusna, které na něm bude, a absurdních zpráv,které o něm budou pak někteří účastníci vydávat (vzpomeňme setkání se sněmovnou!), mne děsí. A co kdyžZeman nepřijede z té své Vysočiny a Klaus také nepřijde? Pak by to bylo už úplně nesmyslné. Tím spíš, že iTošovský těžko přijede z Basileje. Byli už účastníci pozváni? Musí se to opravdu konat? Já ta různá loučení apocty chápu spíš jako návrat k normálnímu životu než jako trvalé holdy mé osobě. Starostí budu mít přitom hodně(zřizování minisekretariátu, stěhování atd.) a cítím, že melu z posledního, tak byl zřejmě můj organismusnastaven, je to všechno i dost stresující nápor na nervy, hlavní je, abych do toho konce živ a pokud možno mimovojenskou nemocnici dosloužil.6) Prosím o bližší informaci o večírku na rozloučenou se zaměstnanci. Prosím pozvat celou SPH. Už jsem panuS. říkal něco o cateringové firmě. Bude tam hradní muzika? Budou tam projevy? Kde to bude, když Španělský sálbude ještě stále sloužit volbě prezidenta? Bude-li naopak budoucí prezident zvolen, nemá tam být pozván?

(18. 1. 2003)1) Posílám novou verzi posledního projevu. Znovu se budu tímto projevem obírat poslední sobotu. (…) Opravduchci pronést osobní rozloučení, nikoliv obecně politický (bezbarvý) projev. (…)3) Prosím ředitele odborů, aby se urychleně zamysleli nad tím, jak mi mohou pomoci s přechodem na novouexistenci. Názor na místo, kde mám mít kancelář, se liší, názor na nájemní smlouvu se liší, ba dokonce i nazaměstnanecké smlouvy. Radí leckdos, pomůže málokdo. Tuhle nám už chtěli odmontovat a odnést telefony. Toje v pořádku, to ať v pravou chvíli udělají, ale pomůže nám někdo zařídit vlastní telefon? Kdybych měl 14 dnívolno, všechno si to zařídím. Ale volno na to nemám. Mám mít nový počítač a svůj dosavadní (erární) mám vrátit.To je samozřejmě také správné. Ale kdo mi z toho mého přenese všechno, co v něm je, do toho nového? A kdemám záruku, že to nezůstane v podvědomí starého počítače? Jsou tam výbušné věci! Noviny, svoje, chci až odbřezna. Kdy budeme mít nové pasy? Honí to někdo? Nemusí být diplomatické, ale nemůže tam být psáno„prezident“ a mou rukou to přeškrtnuto. V salonech v Lánech (i v chatě V luhu) je, jak se ukazuje, plno našichvěcí. (…) SPH mi už rok připomíná čtyři erární židle, které mám doma, ale co se týče stovek mých věcí, které jsouv erárních prostorách, zdá se mi být – aspoň na úrovni svých nižších činitelů – velmi laxní. (…)

(26. 1. 2003)(…)5) Prosím SPH, aby udělala se mnou smlouvu o zapůjčení (třeba i dočasném) židlí, které mám v Dělostřelecké vpracovně. Nemám čas si kupovat nové. Zároveň připomínám SPH, že mi dluží vzácný a velký obraz Kunce, kterýzáhadně na Hradě zmizel (a má samozřejmě větší cenu než čtyři opotřebované židle). (…)

(Washington 26. 5. 2005) Můj útěk do Ameriky končí, domů se moc netěším, ale čeká nászase další cestování. Budu psát, kdykoliv to jen trochu půjde.

[5]

(Hrádeček 10. 7. 2005) Utekl jsem. Utekl jsem na Hrádeček. Jsem tu sám a mám tísně.Všechno mi tu připomíná prožitá desítiletí, jsem tu rád, je to mé útočiště, můj existenciálnídomov, ale znovu a znovu si tu uvědomuji, že není návratu a že jsem už někým jiným, nežkým jsem býval, když jsem tu psával své hry, připravoval svá experimentální jídla, pořádalveselé večírky a organizoval tajné disidentské schůzky. Jsem starší, nemocnější, unavenější.Nevím přesně proč, ale jako bych se stále víc bál světa i lidí. Činí mi potíž jen někomuzatelefonovat. A teď je navíc velmi divné počasí. Z Ameriky jsme se sice vrátili už před šestitýdny, ale pokračovat v tomto psaní můžu až tady, v Praze na to nebyl čas ani pomyšlení.Přitom jsem tu jen na pár dní, takže než se do toho opět dostanu a překonám svůj odpor kpsaní, bude konec. Na dobu strávenou ve Washingtonu vzpomínáme s Dášou jako nakrásný kousek našeho života. Návrat byl dost šokující. Velmi dusná politická atmosféra.Každotýdenní podezřelé výroky prezidenta, které kupodivu nikomu – kromě jakési osvícenémenšiny – nevadí a které mu dokonce zvyšují v průzkumech procento popularity. Žijeme vesvětě prostředníků a prostředníků prostředníků, ve světě lobbistů, konzultantů, PR agentů,kdekdo je někým placen za to, že někoho seznámí s někým, kdo někomu zaplatí za to, že hodá dohromady s někým, kdo mu poradí, jak vydělat na něčem, co vytvořil někdo jiný. Jak jemožné, že nás je pořád stejně, a přitom máme stále víc prostředníků? Divím se, jak všichnipřijali za svůj tento prostřednický kosmos a hlavně, jak jsem v něm mohl zastávatpolitickou funkci, když je mi tak cizí a vlastně se v něm vůbec nevyznám. Důležité:dodatečně jsme po návratu ocenili americké řidiče a automobilní zvyky. Tady jezdí všichnijako blázni, přitom to moc neumějí, takže jízda automobilem tu je dost nebezpečnýmdobrodružstvím. Když člověk dodržuje předepsanou rychlost, tlučou se do čela anebo muhrozí pěstí. To všechno je samozřejmě jen méně významným projevem obecnédemoralizace. Opravdu: když se sem člověk po delší době vrátí, připadá si trochu jako vzemi postkomunistických zbohatlíků a hochštaplerů. Ale beznadějné to není: dorůstají novégenerace svobodných lidí nezdeformovaných komunismem a privatizací a existují četnéobčanské iniciativy, spolky i menší mimoparlamentní strany, které by chtěly něco s tímvším udělat. Nejenom kritizovat poměry a neuvěřitelné odcizení politiky a občanů, aleúčastnit se voleb, vstoupit tedy do praktické politiky a působit v ní. Občas se s nimi vídám aoni si ode mne slibují víc, než je přiměřené, například že je všechny se všemi smířím (jsoudost rozhádaní). Co jsem vlastně po návratu dělal? V Berlíně jsem dostal od dalajlámytibetskou cenu, v Rakousku jsme společně s prezidentem Fischerem předčítali mé starétexty (on německy, já česky), zahájil či ukončil jsem několik důležitých konferencí, byli jsmena festivalu v Karlových Varech, staral jsem se o přítele a dobrého herce Roberta Redforda,který tu byl s Madeleine, a těšil jsem se z pozoruhodného úkazu jménem Sharon Stoneová.Celkově jsem ale tradičně nespokojen sám se sebou. Pronásleduje mne pocit, že podávámšpatné výkony a že se mi to nikdo neodvažuje říct. Zdá se mi, že při improvizovanýchvystoupeních často koktám, nemluvím vtipně a souvisle, zapomínám, co jsem chtěl říct,zaplétám se. Možná to je kumulovaná životní únava. Přitom ovšem musím vykonávat svoupostprezidentskou funkci, to znamená přijímat různé důležité návštěvy, psát nebo aspoňredigovat všelijaká prohlášení související s mým mezinárodním angažmá za lidská práva,rozhodovat stovky maličkostí, poskytovat rozhovory a při tom všem se tvářit jakoby nic.Naší Nadaci Vize 97 se věnuje hlavně Dáša, ale občas do toho vstupuji i já, zvlášť když jde oPražskou křižovatku, starý gotický chrám v centru Prahy, v němž bylo dvě stě let skladištěa který má naše nadace na sto let pronajatý, už dlouho ho obnovuje a nedávno ho otevřelaveřejnosti jako nové duchovní a kulturní centrum. Utekl jsem zkrátka na Hrádeček v naději,že si tu odpočinu od světa a naleznu vnitřní klid. Ale i tato naděje, bláhová asi ze své

podstaty, tu dostala jednu ránu zvenčí: keře, které jsem tu téměř čtyřicet let kolem domupěstoval jako určitou ochranu našeho soukromí, byly v době naší nepřítomnosti bůhví pročvykáceny, čímž bylo vážně zaútočeno na mou identitu: je to, jako by mi někdo uřízl všechnykončetiny. Paradoxní je, že jsem první šok z té věci prožíval ve chvíli, kdy v televizi vysílalifinále divácké soutěže o „největšího Čecha“, v níž jsem se umístil na třetím místě po KarluIV. a T. G. Masarykovi a v níž jsem byl mezi prvními desíti jediný žijící. Když jsem se podívalz okna na tu spoušť, řekl jsem si, že si spíš zasloužím titul největší pitomec.

Má prezident soukromí? Dokázal jste rozlišovat mezi soukromýmivystoupeními a veřejnými výstupy?

Myslím, že úplně jasná a všemi respektovaná linie mezi politikovým soukromím ajeho veřejným životem neexistuje nikde. Metodou pokusů a omylů se ji politici i novinářineustále snaží posunout tím či oním směrem. Já vždycky respektoval, že občané majíprávo vědět víc o člověku, kterého pověřili politickou funkcí, než o někom, koho ničímnepověřili. Politik s tím musí počítat a vědět předem, že když vstoupí na veřejnou scénu,bude vystaven zkoumání. A záleží do značné míry na novinářích, jak daleko půjdou. A tozase záleží na kultuře veřejného života a lidského soužití vůbec v daných poměrech.Musím bohužel konstatovat, že bulvárnost byla první věc, v níž jsme Západ dohnali apředehnali. Působí to téměř dojmem, že příchod svobody znamenal pro novináře naprvním místě beztrestnou možnost pronikat politikům pod postele.

Své soukromí si celý život dost chráníte, nikdy jste například nezveřejnil žádnýmilostný dopis, až na podzim 1995 jste se rozhodl, že veřejnosti oznámíte těžké atehdy již beznadějné onemocnění své první ženy Olgy. Co tomuto rozhodnutípředcházelo?

Milostné dopisy nejsou určeny k zveřejňování. A já je navíc nemohl zveřejnit i proto,že jsem snad žádné ani v životě nenapsal. Jsem v podstatě – aspoň v některých věcech –velmi stydlivý člověk. Mimo to jsem se vždycky snažil být v písemných projevechopatrný i ze strachu z eventuálního zneužití, ať už tajnou policií v době disidentství,nebo někým senzacechtivým v době, kdy jsem zastával prezidentskou funkci. Už nevím,kdy a jak jsem informoval veřejnost o Olžině nemoci, ale udělat jsem to musel: lidé jiměli rádi, svědčily o tom nekonečné fronty občanů, kteří – aniž je kdo k tomu vybízel – sejí přišli po smrti poklonit, byla osobou veřejně činnou, která byla v obecném povědomíse mnou odvždycky svázána. Bylo tedy nutné vysvětlit, proč se od jisté doby neobjevujepo mém boku a vůbec na veřejnosti. Měla nádor v mozku, věděli jsme to skoro dva roky,trpěla velice, jak nemocí samou a jejími průvodními znaky, tak chemoterapeutickouléčbou. Nesla svůj osud ovšem velmi statečně, chápala svůj stav jako svou soukromouvěc, nestěžovala si ani neplakala, nerada o tom mluvila. Zdálo se – pokud je to vůbecmožné a nebyla to jen hra člověka, který nerad mluví o sobě –, že byla se svou blížící sesmrtí vyrovnána. Říkala, že každý máme vyměřen svůj čas. Poslední měsíce užnevycházela z domu nebo byla v nemocnici.

Jak jste prožíval blížící se konec své nejbližší osoby, s kterou jste žil přesčtyřicet let?

Byly to pro mne pochopitelně těžké týdny. Pokoušel jsem se Olgu povzbuzovat, říct jítu a tam něco milého, ale ona vždycky okamžitě rozpoznala, proč to dělám, a řekla mi,abych si to nechal od cesty. My jsme neměli moc ve zvyku říkat si milé věci. Věděli jsme,že jsme tak pevně spolu svázáni a na sobě závislí, že to ani snad nejde devalvovat

jakýmkoli komentářem. Já pochopitelně hodně přemýšlel o celém našem společnémživotě, o tom, co jsme jeden druhému dal, i o tom, jak tu budu žít bez ní. Olga mi říkala,abych se brzy znovu oženil, věděla, že sám být nemohu. Věděl jsem to taky a uvědomovaljsem si, že mám jen dvě možnosti: buď jít za ní, nebo začít nový život. Osobně pro mnebylo velmi důležité, když mi na smrtelné posteli řekla, že jsem ji nikdy nezradil. Myslelatím zřejmě něco podstatně hlubšího než mé „uvolněné mravy“, o nichž věděla víc nežkdo jiný a které jí pochopitelně vadily.

Donutily vás okolnosti roku 1995 přemýšlet o vaší možné smrti?O sebevraždu jsem se nikdy nepokusil, ale o smrti přemýšlím celý život. A jak léta

přibývají, stále víc. Nejen proto, že sám stárnu, ani jen proto, že jsem se párkrát dívalsmrti do tváře z nemocničního lůžka, ale hlavně asi proto, že mne postupně opouštějí mínejbližší, rodiče, žena, přátelé. Nelze na smrt nemyslet. Já se na svůj konec připravuji taktrochu byrokratickým způsobem: chci, aby tu po mně zůstal pořádek. K tomu patří mimojiné to, že jsem se postaral o kritické vydání svých Spisů: jako bych chtěl mít podkontrolou, co tu po mně zůstane. Nevyplývalo to jen z mé pořádkumilovné povahy: kdoby po zkušenosti smrti svých nejbližších a poté, co se smrt vznášela i nad ním,nepomýšlel na závěť a na smysluplné uspořádání věcí, jež po něm zbudou? Dřív tobývalo samozřejmé. Nemohu vyloučit, že jsem Olgu brzy po její smrti chtěl podvědoměnásledovat nebo že jsem občas měl pocit, že mne k sobě volá. Mimo jiné: tehdy jsempoprvé hloupě v noci spadl. Bylo to přitom doma, nikoli v Asii! Postříkal jsem celý pokojkrví a vezli mne kamsi, kde mi nasazovali zpátky vymknutou sanici. Vím, že jsem při tomošetření nesmyslně žvanil a blábolil, bylo v tom cosi až euforického. Celkově mi vprvních dnech a týdnech po Olžině smrti velmi pomáhala Dáša. Snažila se nenechávatmne večer samotného v domě. Nepříjemné pro mne samozřejmě bylo chodit pořád dopráce, usmívat se při všech přijetích, jezdit na státní cesty, nedávat nic najevo. Ale zdá semi, že mám dost silnou vůli a docela se umím ovládat.

Je to pravda, že když vám bylo před Olžinou smrtí nejhůř, jednal jste tajně onávrhu svého náhrobku? Co na něm mělo být napsáno?

Nebylo to jednání nikterak tajné a netýkalo se mého náhrobku, ale naší rodinnéhrobky. Bylo nutné ji celkově trochu předělat, abychom se na náhrobní desku všichnivešli. Už mí rodiče, strýc a jeden z dědečků se tam mírně mačkali na okraji. Nejenže by užnebylo kam napsat Olgu, ale nevešel bych se tam už ani já, ani nikdo další z naší rodiny.Péče o tuto věc jen potvrzuje můj úřednický přístup ke smrti. Vždyť by mi mohlo býtúplně jedno, jak budeme jednou na desce uspořádáni! Já do toho ale chtěl vnést systémrespektující chronologii a příbuzenské vztahy. Žádný zvláštní nápis nechci, ba ani žádnýtitul či povolání. Jako u ostatních pouze jméno a datum narození a smrti.

(29. 5. 1994)1) Posílám projev do Filadelfie. Prosím ihned ho rozdat obvyklým konzultantům (…)2) Olze objevili nádor a operovali ji. Budu za ní občas jezdit do nemocnice, proto prosím nenaplňovat mi programničím dalším, spíš naopak něco vyndavat. Musím ve volných chvílích studovat vládu, Normandii, psát projev doRumunska atd. atd.3) Potřebuji minutovník na Charlese a nějaké teze pro projev a přípitek! Stále tápu v bahně nevědomosti! (…)

(8. 10. 1995)1) Vinou různých okolností (lustrační zákon, rodinné starosti apod.) mám týdenní skluz v psaní projevů: teprve teďjsem napsal projev do OSN, který měl být podle plánu napsán už minulý víkend. Vyžaduje to zrychlené tempodalší práce. (…)4) Prosím pana Š., aby se hned spojil s Ivou T. a spolu pak aby vyhledali prof. Klenera, snad stačí telefonicky, adomluvili s ním přesný text zprávy o tom, že se jde Olga léčit. Do nemocnice nastupuje v úterý. (…)

(…) Bude na hermeticky uzavřeném oddělení, proto je zbytečné, aby tam dlel pistolník. Pistolník by měl být pouzedosažitelný telefonem pro případ, že by bylo něco třeba. Mě budou občas k Olze pouštět. Proto by bylo dobré,kdyby v úterý provázel při převozu do nemocnice Olgu i některý z mých pistolníků, který by prozkoumal, kde to je,jak se tam jde, atd., abychom tam nedělali případně zbytečnou paniku. Rovněž by mi měl zjistit všechny příslušnételefony, tj. do Olžina pokoje, k sestřičce, k prof. Klenerovi na kliniku i domů. Zároveň by bylo dobré, kdyby dalprof. Klenerovi všechny možné telefony ke mně. On se mi minule dovolával dvě hodiny, bůhví proč. Je mu třebazřejmě napsat, jak se dostane z normální linky na zetku a přes zetku do mé kanceláře i do našeho domu, dát munormální telefony, jakož i telefon operačnímu důstojníkovi. Ten mne přece sežene vždycky. Musel by ovšem oKlenerovi vědět, aby si nemyslel, že mne shání nějaký obtěžovač. (…)

(21. 1. 1996)(…)Organizační a jiné důsledky blížící se smrti mé ženy, která může nastat každou minutou, ale třeba i za týden čívíce dní, mne nutí sepsat několik instrukcí pro případ její smrti. Chápete zajisté, jak těžko se mi tyto instrukcepíšou, když je ta bytost ještě naživu, ale zdá se mi, že to je nutné, protože nevím, v jakém stavu budu, až se tostane (asi u nás doma), a zda budu schopen vůbec o čemkoli rozhodovat. Shrnu vše, co bude třeba dle méhomínění udělat, od věcí zásadních až po úplné prkotiny, ale chci se s tím vyrovnat kompletně. Chápejte to jakosoučást mé autoterapie. (Mimo jiné: ať mi V. nezlepšuje pořád můj počítač a jeho dovedné programy: s každýmzdokonalením se radikálně sníží má schopnost cokoli na počítači napsat: tento odstavec píšu například půlhodiny, v předchozím stavu počítače bych ho měl napsán za půl minuty.) Má přání a instrukce jsou, jak jsem užnaznačil, velmi různé povahy. Některé jsou určeny širokému okruhu hradních i jiných lidí (VDV, RK), jiné se týkajíjen jednotlivců a mají víceméně diskrétní povahu. Nechávám na V., co rozmnoží pro všechny a co dá jen těm,kterých se to bezprostředně týká. Své instrukce či přání či prosby budu psát v nahodilém pořadí, zásadní věci sebudou míchat s drobnostmi, věřím, že si s tím poradíte. (…)

(17. 2. 1996)(…)13) Dostal jsem od pana S. seznam A a seznam B hostů na večeři s královnou. Nepochopil jsem rozdíl mezi nimi,možná jsem dostal omylem dvakrát týž seznam, anebo jsem byl nepozorný a rozdíl jsem nepostřehl. Ať tak čionak, navrhuji panu S., aby urychleně se zástupci OVP znovu celý seznam jméno po jménu probrali a zároveň sezamysleli nad tím, kdo tam chybí. (…) Neviděl jsem tam Falbra, Dienstbiera a jiné představitele veřejného života,hlavně jsem tam ale postrádal některé méně zvané či neobvyklejší hosty, jiné, než jaké zveme tradičně podlejsoucích seznamů. Jen několik nahodilých nápadů: Dagmar Pecková, Pavel Bobek, Věra Chytilová, FrantišekPavlíček, Vlasta Průchová, bývalí mluvčí Charty, Marián Čalfa, Michael Kocáb, Petr Weigl, dirigent Bělohlávek,dirigent Kulínský, Saša Gedeon, rektor Jařab, Jaroslava Adamová, Josef Topol (překládal Shakespeara!), PavelKohout, Jáchym Topol, Otomar Krejča (režíroval Shakespeara), Jiří Menzel, Lucie Bílá, Petr Rezek, ZdeněkNeubauer, Petr Pithart (a vůbec „stará parta“ z Amálie) atd. apod. Možná tam někteří z nich jsou, nekontrolovaljsem to přesně, možná někteří nepřicházejí z nějakých důvodů v úvahu, mnozí jistě nemají čas, možná se jichtolik nevejde, nevím. V každém případě bychom se ale neměli navždy držet – a zvláště v takovémto zvláštnímpřípadě – jen standardních seznamů a standardních klíčů k výběru, ale porozhlížet se po různých zajímavýchlidech, na které zapomínáme. (…)14) Jak je to s poděkováním za kondolence? Na konvenční kondolence hlav států či světových politiků zřejměodpoví konvenčně Protokol a dá mi to jen k podpisu. Zvláštní, nějak zajímavé, osobní kondolence, zasluhujícímou ručně psanou osobní odpověď, ať už od hlav států či některých vybraných přátel, prosím vybrat a dát mi je kosobní odpovědi. Rád bych to stihl také ještě během svého léčení. (…)

(4. 2. 1996)1) Špatná zpráva: projev do parlamentu jsem nenapsal. Dobrá zpráva: začal jsem ho psát. Vždycky je pro mnenejtěžší začít, a teď obzvlášť. Mám pocit, že ve všem začínám od nuly a že se znovu učím abecedu. Fakt, žejsem začal, dává naději, že s tím během pondělka trochu pohnu. Prosím proto, abych nebyl vyrušovánzbytečnostmi. Ale důležité papíry k podpisu či ke čtení mi lze posílat včetně časopisu Týden, kde má být cosi oOlze.2) V. prosím, aby počítačovou sítí po celém Hradě rozeslal dopis tohoto znění: Z celého srdce děkuji všemzaměstnancům KPR, Správy Pražského hradu, Hradní policie i Hradní stráže za všechnu práci, kterou věnovalibez nejmenších rozpaků a s plným osobním nasazením organizaci důstojného uctění památky mé ženy. Neméně– a snad ještě víc – jim děkuji za to, že byli duchem se mnou a že se v tak velkém počtu a s tak zřejmouupřímností sami přišli její památce poklonit. To všechno mne dojalo, ale zároveň posílilo v pocitu, že mámspolupracovníky, jimž mohu věřit a o něž se mohu opřít ve chvílích dobrých i těžkých. Václav Havel.3) L. prosím, aby ve spolupráci s T. zavčas zjistila chvíli, kdy Pohřební služba bude ukládat Olžinu urnu do našírodinné hrobky a aby na tento úkon pozvala zavčas mimo mne (nutno zařadit do programu, pokud možno zadenního světla) též mého bratra a sochaře Olbrama Zoubka (jsem s ním na tom domluven), případně jímurčeného architekta, neboť bych rád této chvíle (před veřejností samozřejmě utajené) využil k malé poradě namístě samém o tom, jak nově pojednat náhrobní desky, aby se na ně vešla nejen Olga, ale aby na nich zbylomísto i pro mne a ostatní členy rodiny, neboť i my, jak předpokládám, dříve či později umřeme a já nevím o nikomvhodnějším, než jsem já, kdo by zavčas o celé věci rozhodl. (…)5) Nadcházející týden je nejvyšší čas, aby byla porada o návštěvě anglické královny a kanadského guvernéra,obé lze snad projednat dohromady při jedné poradě.

(25. 2. 1996)(…)6) Zjistil jsem, že četba kondolenčních dopisů, byť už mnohonásobně přebraných a vybraných, mne velmi dojímáa drásá, a tím horší by bylo, kdybych měl na ně individuálně odpovídat. Proto prosím J., aby sepsala (asi vrůzných variantách) nějaké poděkování a posílala je za mne. Například: PP si s dojetím přečetl Váš krásný dopis,v němž mu projevujete svou účast po smrti jeho ženy. Požádal mne, abych Vám v jeho zastoupení mocpoděkovala a vyřídila, jak si váží toho, že může tolik dobrých lidí považovat za své přátele, o něž se může vtěžkých chvílích opřít či se na ně spolehnout. Snad by to šlo tak nějak vyřešit, ne? Pokud jde o státníky, psal jsemS., že si na to na Hradě někdy na hodinku sedneme a její standardní protokolární poděkování buď jen podepíšu,nebo doplním na místě anglicky nějakou osobnější větou. Prosím rezervovat nám na to čas. (…)

(3. 3. 1996)(…)2) Když to nedali do zákona o KPR, řekli, že systémovější bude, dají-li to do památkového zákona, teď zaseříkají, že systémovější by bylo, kdyby to bylo v zákoně o KPR. Je to Kocourkov, za nímž se neskrývá nic jinéhonež snaha ublížit prezidentovi a vykastrovat jeho i jeho úřad. Ale já se nedám! V zákoně by stačilo říct, žePražský hrad má v oblasti státní památkové péče postavení okresu a KPR okresního úřadu. (…)3) Ve středu večer mám čas studovat podklady k cestě do Žďáru. Prosím krátké, hutné a přehledné podkladyvčetně mapy, nejpozději do středy odpoledne.4) Nejpozději do pátku 12.00 prosím minutovník i podklady ke kanadskému guvernérovi. (Přípitky!) (…)6) Posílám různé přečtené papíry, jakož i všechna podepsaná poděkování za kondolence. (…)

(7. 6. 1994)(…)5) Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět. (…)

Otočme list k životu: kdy a za jakých okolností jste poznal svou druhou ženuDagmar Veškrnovou?

V září nebo říjnu 1989 bylo třicáté výročí vzniku Divadla Semafor a jeho duchovníotec a šéf Jiří Suchý mne tehdy – jako kolegu z malých divadel šedesátých let – pozval napříslušnou oslavu v paláci Lucerna. Byl to od Suchého, nutno říct, velmi odvážný čin.Nestávalo se často, aby jeden z hlavních disidentů seděl jen tak mezi povolenými umělcia mohl tam být kýmkoli zaznamenán. Snad chtěli dokonce, abych tam promluvil, to jsemsamozřejmě – jako jedinec, který ví, co jim hrozí – odmítl. Na oslavě, která následovala,mne Suchý seznámil s Dášou, kterou jsem předtím znal pouze z divadla a televize. Byljsem ve společnosti oficiálních i polooficiálních hvězd – sledován médii a zřejmě i tajnoupolicií – dost nesvůj, čehož si Dáša povšimla. Víc jsme se sblížili krátce nato vrevolučních dnech na různých debatách veřejnosti s herci, které v době divadelní stávkynahradily představení a kde byli herci všech divadel poprvé na jevišti spolu s disidenty, apak hlavně počátkem roku 1990. Takže to spolu táhneme už také pěkně dlouho, brzy tobude šestnáct let.

Kdy jste jí poslal první milostný dopis?Nemyslím si, že někdy nějaký vskutku milostný dopis ode mne dostala, i když ona

tvrdí opak. Byl to nanejvýš lístek strohého a poněkud zašifrovaného znění, například„kdosi Tě čeká pozítří v tolik a tolik hodin tam a tam, nemůžeš-li, vzkaž“. Ale kdoví, onasi všechno střádá, třeba opravdu disponuje něčím vřelejším. Já například nedávnoobjevil kufřík svých dopisů Olze z vojny z konce padesátých let. Ale vím i o zajímavějšíchvěcech, které někde mám, bůhví kde.

Pamatujete se na vaši první schůzku?To záleží na tom, co rozumíme schůzkou. Vím bezpečně, že jednou zjara 1990 jsem se

pozdě večer vrátil ze státní návštěvy Izraele – byla to první návštěva představitelenašeho státu v Izraeli po letech komunistického odporu k této zemi, při níž jsme obnovili

diplomatické styky –, převlékl jsem se do smokingu a šel do Lucerny – jak se ta Lucerna,někdejší majetek naší rodiny, osudově do mého života vrací! – na ples Praha – Vídeň.Tam jsem s Dášou tančil a posléze se vnutil k ní domů na kafe. Dal jsem pokyn ochrance,aby jeli tiše a bez světel.

(Hrádeček 11. 7. 2005) To je zajímavé, jak pan Hvížďala, otec české serióznížurnalistiky, bezděky tíhne k lehounce pikantním tématům. Ale celkem se tomu nedivím.Vždyť i mne docela baví na takové otázky odpovídat. Teď snad dozrál čas k tomu, abychřekl pár slov o tom, jak tento rozhovor vzniká. V podstatě to rozhovor moc není. PanHvížďala, podobně jako v knížce Dálkový výslech z roku 1986, mi napsal po určitém studiuvelikou horu svých otázek a já na ně písemně odpovídám. Snažím se udržet lehcekonverzační tón, ale jsou to odpovědi písemné. Připadá mi to daleko jednodušší než něconahrávat, pak se trápit přepisem a pak se trápit přepisem přepisu do nějaké podoby,kterou snese papír. To trvá desetkrát déle, aspoň v mém případě. Z otázek pana Hvížďaly siovšem vybírám jen některé, přepisuji mu je, občas si naopak nějakou přidám, zkrátkanakládám s panem Hvížďalou trochu jako s dramatickou postavou ve své hře. Až si topřečte, bude asi zprvu vzdorovat, ale pak se s tím, doufám, smíří.

Jak vůbec chodí pan prezident na rande?Především: dávno na žádná rande nechodím, nepočítáme-li rande s mou ženou.

Vaše žena by žárlila?To jistě. Ona má zvláštní dar rozpoznat dřív než já, kdo by se mi mohl líbit, a tvrdě

proti eventuálnímu kontaktu s takovou osobou zasáhnout. Ale to není hlavní. Prostějsem už usedlejší. Co se privátních schůzek týče: v prvních letech prezidentství to bylovšechno jednodušší, protože nebylo ještě tolik nakyslických snah mne nějak zhanobit.Byl-li jsem někde nečekaně zaznamenán veřejností či médii, bylo to přijímáno čipublikováno přece jen s určitou mírou něhy, smím-li se tak vyjádřit. Svůj pohyb po světějsem se přitom snažil zorganizovat co nejjednodušeji: zmenšil jsem napříkladprezidentskou ochranku na minimum a nechal ji složenou výhradně z nových lidí, přátel,kteří mne přišli – sami od sebe – chránit už během listopadové revoluce. Nebyli topolicisté, ale studenti tělovýchovy. Policisty jsme z nich udělali až na Pražském hradě.Někteří z nich mne chrání dodnes a jsou z nich už majoři. Kam jsem řekl, abychom jeli,tam jsme jeli, nic nepotřebovali vědět předem, nezajímali se o to, s kým a proč se vidím,ale jen o to, jestli mne někdo neohrožuje. Výhružných dopisů přicházelo dost, setkal jsemse dokonce s pokusy jedné divné poloorientální sekty mne magicky uhranout. Mípistolníci, jak jim dodnes říkám, se věnovali takovýmto věcem, nikoli tomu, s kým a pročmám schůzku či rande.

Nahlíženo zvenčí, zdá se, že roky 1996 a 1997 byly nejtěžšími roky vašehoživota. Je tomu tak?

Těžko říct. Kdykoli člověk něco těžkého zakouší, říká si, že to je nejtěžší doba jehoživota. Myslel jsem si to, když jsem v padesátých letech nastoupil na tvrdoukomunistickou ženijní vojnu, myslel jsem si to předtím, kdy jsem dva semestry studoval– tak trochu omylem – na technice a celé noci mne strašil předmět zvaný části strojů,diferenciální rovnice, jež k němu patřily, a lehce sadistický profesor, který to vyučoval. Ato nemluvím o pěti letech, která jsem strávil v komunistickém vězení. Říkám schválně

komunistickém, protože to bylo něco docela jiného, než čím je vězení v demokratickémstátě. Nicméně léta, jež zmiňujete, stejně jako už rok 1995, pro mne byla opravdu těžká.

Podle záznamů, které jsem viděl, vám 16. listopadu 1996 váš tehdejší lékařoznámil, že máte zápal plic. Příznaky se zhoršovaly, měl jste vysoké horečky. V tédobě poprvé zasáhla Dagmar Veškrnová a nechala vás tajně vyšetřit v pražskénemocnici Na Homolce. Ženský instinkt vám zachránil život. Je tomu tak?

Detaily si pochopitelně už nepamatuji, záznamy z té doby příliš vážně neberu, ale žemne Dáša zachránila, a to dokonce několikrát, je jasné. Já si vzpomínám jen na to, že minebylo dobře, vzal jsem si v úřadě volno a odjel na Hrádeček, kde jsem byl sám. Můj stavse ovšem nezlepšoval, naopak zhoršoval. Nedávný rentgen plic však nic zvláštníhoneukázal, a tak mi bylo řečeno, že to je jen „prezidentská nemoc“, jak jsme nazývali méobčasné návaly únavy, horečky a jiné podobné úkazy, vesměs asi nervového původu.Dáše se to celé nezdálo. Proto zařídila přes svou známou, že mi tajně v noci udělali vnemocnici Na Homolce CT. Výsledek byl pak odvezen k nahlédnutí mimo Prahu jistýmosvědčeným „čtenářům“ CT snímků. A ti nalezli nádor na plících. Dáša ihnedzmobilizovala profesora Pafka, známého plicního chirurga, kterého kvůli tomu donutila,ač byla neděle, aby odkudsi přijel. Podíval se na snímky a řekl, že to je třeba okamžitěoperovat, protože za týden by mohlo být pozdě. Měl jsem tehdy před sebou jako obvyklemnoho povinností včetně státní návštěvy Ukrajiny. Svolal jsem tedy na Hrad naléhavouschůzku svých nejbližších spolupracovníků, sám jsem tam nešel, ale moji věc tamvysvětlovala Dáša. Nebyla tehdy mou ženou a Hrad se na ni díval skrz prsty, trochu jakona nějakou potrhlou herečku, která se plete do státnických záležitostí. Nedobře se k níchoval i můj tehdejší lékař. Pochopitelně: bral to jako útok proti sobě. Dáša donutila iprofesora Pafka, aby na tu schůzku přišel. Moc se mu do toho nechtělo, nestál o nějakoukonfrontaci, ale nakonec přišel a všechny okamžitě přesvědčil o vážnosti situace. Dennebo dva dny poté jsem už byl u něj na chirurgii v Londýnské ulici a chystal se naoperaci. Ta byla skvělá, Pafko je opravdu mezinárodně uznávaný mistr svého oboru.Předoperační i pooperační péče o mne byla však bídná, příčinou mého umírání nebylaoperace sama, ale to, co bylo po ní a co být zřejmě vůbec nemuselo. Za to ovšem Pafkonemůže. Byla to příšerně zastaralá nemocnice, která už neexistuje, a poněkud svéráználéčba byla asi jen přirozeným důsledkem jejího stavu. Někdy později, po návratu, jsem secelé věci, o níž se v novinách vyrojilo mnoho dohadů, dotkl ve svém každotýdennímrozhlasovém pořadu Hovory z Lán. Poděkoval jsem všem lékařům za zdařilou operaci azároveň se zmínil o tom, že mé pooperační potíže a jejich zbytečnost by měly být už jentématem interní odborné diskuse. Ačkoli mým úmyslem bylo situaci uklidnit, stal sepravý opak: nastala bouře, všichni doktoři sice věděli, že mám pravdu, ale diktátstavovské solidarity byl silnější než pravda, a tak se do mne prostřednictvím novinářů,hlavně samozřejmě nakyslíků, pustili. Poučení, které jsem si z toho vzal, bylojednoduché: kritizovat lékaře je životu nebezpečné.

Jak jste to celé prožíval? Obával jste se například, že se z narkózy už nemusíteprobudit?

Do narkózy jsem byl v posledních letech uvržen mnohokrát. Měl jsem to docela rád.člověk do toho upadne během vteřiny, a když se probere, vůbec neví, co se vlastně stalo.Někdy jsem měl ovšem v narkóze nebo možná ve chvíli, kdy jsem se z ní probíral, velmiživé halucinace. Ty samy nepříjemné nebyly, ale mohly mít zlé následky, protože bylynesmírně sugestivní, daleko sugestivnější než nejživější sen, a já jim navzdory všemuvysvětlování zcela věřil. Myslel jsem si, že to je pravda, a nikdo mi to nedokázal

rozmluvit. Jednou z toho byla málem mezistátní zápletka.

To povězte!Bylo to v Rakousku, o rok později. Praskla mi tam střeva, bylo to velmi nebezpečné,

souviselo to s předchozími onemocněními a já se z toho dostal jen dík zákroku Dášidoslova v poslední minutě a pak samozřejmě dík skvělé práci rakouského profesoraBodnera a Dášině permanentní péči, kterou ocenil, pokud vím, jedině jordánský králHusajn, který ji za to dekoroval při státní návštěvě vysokým jordánským řádem. Ale kvěci: díval jsem se tehdy ve svém nemocničním pokoji neustále na jakési směrnice propacienty, které tam visely na zdi, a propadl jsem utkvělé představě, že to je návod proRakušany, jak udělat z české republiky opět součást Rakousko-uherské říše. Psalo se tam– podle mne –, že podmanit si české země dnes už nelze vojensky, ale že dalekoschůdnější a modernější cestou je okupace ekonomická: byly tam adresy všech českýchbank, jejichž akcie mají Rakušané hromadně skupovat, jakož i další konkrétní návody,jak dostat postupně celou českou republiku do rakouského vlastnictví. Od ekonomickéokupace by pak byl jen krok k okupaci politické. Nikdo mi ten blud nedokázal rozmluvit.Můj pobyt v nemocnici v Innsbrucku končil, přijel mne navštívit můj přítel rakouskýprezident Thomas Klestil a já se chystal do našeho přátelského hovoru zakomponovatdůrazný diplomatický protest proti tomu, že takový návod visí ve všech nemocničníchpokojích. Naštěstí jsem to nakonec neřekl. Rakušanům sice u nás patří už leccos, alenikoli proto, že by v nemocnicích visely návody, jak si nás podmanit. Nebožtík Thomasby se asi byl divil, kdybych o této věci začal v Innsbrucku mluvit.

Kolikrát jste v těch letech vlastně umíral a kolikrát vám paní Dagmar pomohlapřežít?

To by vám přesně asi uměla říct jen ona. Já si vzpomínám například na to, že jsem sejednou – krátce po první operaci – dusil na jednotce intenzivní péče, protože zřízenecobsluhující kyslíkovou bombu se zapomněl v hospodě, a Dáša jakoby zázrakem právěvstoupila do místnosti a zachránila mne. O tom, jak mne přiměla v Rakousku odjet donemocnice, jsme už mluvili. Já tehdy do nemocnice nechtěl, ale záhy se ukázalo, že bylopravdu nejvyšší čas. Zvláštní bylo, že mé rozkmitané křivky na displeji nad postelí sevždycky náhle uklidnily a uvedly do patřičného stavu, když do nemocniční budovy vešlaDáša.

Vaše nesčetné zápaly plic a zničené plíce jsou prý důsledkem kouření.čtyřicet čtyři let intenzivního kouření mi asi na zdraví nepřidalo. Přesto hlavní příčinusvých potíží vidím jinde, totiž v nedoléčeném prvním zápalu plic po přechodu – v lednu1980 – z vazební věznice na Pankráci do výkonu trestu v Heřmanicích a z tohovyplývající teplotní změny o více než 40 stupňů. Pak jsem měl ve vězení zápaly plicvícekrát, nikdy nebyly pochopitelně doléčené, při jednom obzvlášť těžkém – v roce 1983– mne raději pustili z vězení domů, nechtěli ze mne dělat mučedníka. Kouřit jsem napřání lékařů přestal koncem roku 1996. Ale nekuřáctví nešířím jako nějakou ideologii,mám pro kuřáky naopak hluboké pochopení a rád dýchám kouř aspoň zprostředkovaněv jejich blízkosti.

V dobách, kdy jste stonal už jako prezident, jste získal i novou zkušenost sbulvárními médii. Televize Nova si před první operací pronajala byt naprotivašemu nemocničnímu pokoji a tajně vás filmovala, denně proti vám dvěma něconěkde bylo, jistý Svora dokonce o vaší nemoci a budoucí ženě napsal knihu.

Takových knih o mně či o nás vyšlo, myslím, patnáct nebo i víc. Nečetl jsem žádnou znich. Nejhorší špína byla v bulvárním předvolebním deníku ODS jménem Super. Jedenčas byla ta kampaň velmi intenzivní, hlavně se zaměřovali na Dášu. Jakýmsi zvláštnímzpůsobem je všechny provokovala. Byly doby, kdy neminul den, aby proti ní nebyl vNově či v novinách nějaký zlý útok. Většina novinářů se chovala stejně, jak se chová i vmnoha jiných případech, to jest jako tupé stádo: někdo se vydá nějakým směrem avšichni ho slepě následují. Něco jako móda. Dáša dosud nic takového nezažila, byla odraného mládí obdivovanou a milovanou herečkou, nesla to, myslím, dost těžce. Jakrychle to začalo, tak rychle to asi po roce a půl skončilo. Šrámy na duši to ale zanechalonavždy. Příčiny té kampaně neznám. Částečně si tím asi šéf Novy řešil jakési své divnémindráky, hlavně se mi ale skrze Dášu jakožto zástupnou oběť mstila za mou existenciODS a ti, kteří v ní spatřovali své krytí.

Jak by podle vás – s ohledem na všechny vaše zkušenosti – měla být zajištěnalékařská péče o další prezidenty nebo o nejvyšší ústavní činitele?

Myslím si, že by se měla co nejvíc podobat péči o každého jiného pacienta. Tu a tamlze samozřejmě zařídit nějakou výhodu, že člověk nemusí například trávit dlouhý čas včekárně, ale je-li příliš moc slovutných profesorů kolem nemocničního lůžka, nemusí todělat dobrotu. Každý má svůj způsob léčby, jeden nechce nést odpovědnost zarozhodnutí druhého, tu a tam někdo na někoho žárlí, tu a tam na sebe něco navzájemnenápadně svádějí. Příliš přehnaná péče může být zkrátka kontraproduktivní. člověk sepak zbytečně nervově vyčerpává diplomatickým bruslením mezi všemi, kteří se o nějstarají. Tím ale neříkám, že mám jen takovouto zkušenost. Mnohokrát jsem zažil i velmidobrou spolupráci více lékařů z různých pracovišť, za kterou jsem jim byl vždy vděčen.Každý upozornil na jiný aspekt věci a vznikl z toho nakonec smysluplný kompromis. Užšestnáct let mi například významně pomáhá fyzioterapeut docent Pavel Kolář, skvělý askromný muž, poslední léta je mým lékařem Tomáš Bouzek, který má zásluhu na tom, žeteď stonám méně než dřív.

(Hel 21. 8. 2005) Už zase uplynulo šest týdnů. Co jsem dělal? Proč jsem nemohl psát?Bylo toho mnoho, mezi jiným stěhování. Prodali jsme náš portugalský domek, protože s nímbyly jen starosti a my jsme tam jezdili minimálně. Užívali ho hlavně přátelé. Představa, žeaž nebudu v úřadě, budu tam trávit každý rok několik měsíců a dýchat báječný oceánskývzduch, v němž mne vždy a okamžitě přejdou všechny potíže s dýcháním a zápaly plic, seukázala být bláhovým snem. Ale co je snad nejhorší: měli jsme tam složeno hrozně mocvěcí, které se nám za život nastřádaly, od všeho, co měla Dáša před manželstvím, až pospousty darů. Neměli jsme to kam dát, tak jsme to přestěhovali tam. Teď to je všechnozpátky a stojí to u nás na dvoře, je toho plná garáž, něco se nám podařilo rozdat, něco je naHrádečku. (K těm věcem patří mimo jiné i sto dvacet beden drobných předmětů, knih apísemností.) Celkově jde o mnoho cenných či zajímavých věcí i velké množství pitomostí.Zdaleka nejvíc je ovšem věcí, které jsou jaksi napůl cesty mezi vzácností a pitomostí. Nedalose to třídit, to bychom dělali doteď. Tak to dva kamiony všechno odvezly zpátky. Dáša dostplakala, viděla v tom likvidaci své identity, protože věnovala hrozně moc času zařizováníportugalského domku těmito věcmi v domnění, že ho budeme mít navždy. A tak se námtéma likvidace identity vrátilo krátce po sobě dvakrát, při vykácení sadu na Hrádečku a přistěhování z Portugalska. Téma stěhování, loučení a kácení jsem si asi sám přivolal: hra,kterou se už dlouho chystám napsat, s tímto tématem počítá, chce odkazovat k ČechovovuVišňovému sadu, k Beckettovu Konci hry a především k Shakespearovu Králi Learovi: má

být o státníkovi, který přišel o svou funkci, musí se stěhovat ze státní vily obklopené sadema neumí se s tím vyrovnat. Ztráta funkce a všech jejích náležitostí pro něj znamenázhroucení světa. Lehce se z toho zblázní. (Zajímavé je, že jsem tu hru začal psát už předrevolucí, to znamená před šestnácti lety, pak jsem rukopis zahodil v domnění, že mne totéma už nebude po těch všech změnách zajímat, pak jsem se k tomu – vida kolem sebemnoho politiků, kteří se nedokázali vyrovnat s tím, že už nejsou ve funkcích – začal vmyšlenkách opět vracet a posléze můj domněle zničený rukopis má spolupracovniceAndulka Freimanová kdesi nalezla. Příliš mnoho zvláštních náhod. Neztrácím naději, žebudu-li mít někdy měsíc jen na to, ještě tu hru napíšu. Ale pravděpodobnější je, že ji po tomdlouhém přemýšlení už nikdy nenapíšu a někdo jiný – nejspíš můj mnohaletý přítel a kolegaTom Stoppard – napíše hru o spisovateli, který se celý život chystal napsat nejdůležitějšíhru svého života a který ji samozřejmě nikdy nenapsal.) Prostě a dobře uběhl měsíc vhektickém shonu a dnes, v den výročí okupace Československa Varšavskou smlouvou, sedímv nejvyšším patře majákovité věže baltské rezidence polského prezidenta AleksandraKwaśniewského jakožto host tohoto svého dobrého přítele. Ostatně i on bude brzy končit sprezidentstvím, a stěhovat se tudíž i z tohoto pozoruhodného areálu, který léta budoval akterý je malým rájem na zemi. Mimo jiné: pokouším-li si vzpomenout, co jsem vlastně dělal,a nejsem-li schopen si na nic mimo to stěhování vzpomenout, pak to je jen dalším doklademtoho, jak povážlivě ztrácím paměť (prý to souvisí s počtem absolvovaných narkóz). Já třebas někým dvě hodiny jednám a druhý den si nemohu vzpomenout, jak vypadal, a když hopotkám, marně přemítám, kdo to je a odkud ho znám. Asi se to odrazí i v této knížce: trvalezápasím s tím, že nevím, co jsem už napsal a co ještě ne, přičemž z jakýchsi temnýchdůvodů – snad ze strachu, že se mi to nebude líbit – nejsem schopen se do předchozíchstránek podívat nebo to po sobě dokonce číst. Pan Hvížďala správně říkal, že všechno v tombýt nemůže a že se mám zaměřit jen na několik málo věcí a na nich demonstrovat sámsebe. Takže nezaručuji, že nebudu sám sebe demonstrovat několikrát na téže věci.

Osmého dne po svém návratu z první operace plic, tedy 4. ledna 1997, jste seoženil s herečkou Dagmar Veškrnovou na žižkovské radnici, kde jste si předmnoha lety vzal i Olgu. Co vás k tomuto rychlému rozhodnutí přivedlo?

Svatbu jsem Dáše navrhl už půl roku předtím. A když jsme uvažovali o vhodném místěa čase, došli jsme k tomuto datu. Měl jsem mít vánoční a novoroční dovolenou naHrádečku, a tak jsme si řekli, že se tam vezmeme ve vší tichosti na radnici v nedaleké vsiMladé Buky, jejímž jsem ostatně čestným občanem. Do toho přišla operace, všechnomuselo být jinak, ale v naplánovaný den jsem už byl zase z nemocnice venku, nebylotedy proč termín nedodržet. Jen místo jsme museli změnit, cesta na Hrádečeknepřipadala v mém stavu v úvahu. Byla náhoda, je-li vůbec něco náhodou, že Dášabydlela v Praze rovněž na Žižkově a že jsem se navíc znal s tamějším starostou panemMikeskou. Pozval jsem ho a celou věc s ním domluvil. Bylo to tajné, on to ctil a neřekl otom ani své ženě. V poslední chvíli se to ale přece jen jedna televize dozvěděla – zřejměod jednoho z mých pistolníků – a před radnicí čekala. Novináři byli asi zklamáni, že nicnevěděli. A začali nám vyčítat, že jsem se oženil tři týdny před ročním výročím Olžinysmrti, ačkoli se to může údajně udělat nejdřív po roce. Žádné takové pravidlo nebotradice neexistuje, potvrdil mi to i kardinál Vlk, ale kdo chce psa bít, hůl si najde.

Tisk se často zmiňoval o konfliktech či napětích, které byly mezi vašimi ženamia vašimi spolupracovníky. V čem si byl vztah vašich dvou žen a vašichspolupracovníků podobný a v čem se lišil?

Ano, mezi Olgou a Dášou na jedné straně a některými mými spolupracovníky nastraně druhé bývalo napětí. Asi pramenilo z toho, že obě byly dominantními bytostmi,které si nenechaly nic nabulíkovat, netaktizovaly, vždycky naplno řekly, co si myslí,občas byly i prostořeké, a hlavně nesnášely, když se mne někdo pokoušel manipulovatnebo svého postavení po mém boku využívat ve svůj osobní prospěch. Já sám jsemčlověk mírumilovný, nesnáším napětí a konfrontace, leccos mlčky spolknu. Možná právěproto tíhnu k takovémuto typu žen. Má zbytečná a leckdy až kontraproduktivnízdvořilost jako by přímo volala po svém vyvážení někým, kdo ihned a naplno říká, co simyslí, padni komu padni. Možné ale je, že to máme prostě v rodině. Ve velkém vnějšímsvětě, v případě mého bratra přímo ve vesmíru, operují u nás spíš muži, doma a vbezprostředním okolí vládnou spíš ženy, byť by stokrát tvrdily opak. Obou mých žen semí spolupracovníci trochu báli, mám aspoň ten dojem.

A co se rozdílů týče?Dáša to měla z mnoha důvodů těžší než Olga. Zdaleka nejenom proto, že byla v pořadí

druhá. Především asi proto, že Olga ke mně patřila odnepaměti a všichni míspolupracovníci, ba téměř – metaforicky řečeno – celý stát jako by se přiženili do našírodiny. U Dáši tomu bylo naopak: všichni to brali tak, že se ona přivdala k nim. Jako bybyla lehce cizorodým tělesem, jakýmsi vetřelcem z jiného světa, který je všechnypřeskočil a má najednou větší vliv než oni. Dášina otevřenost, občasná svéráznost,důslednost, prostořekost či „dusnotvornost“ to pochopitelně ještě zesilovaly. Míspolupracovníci měli dojem, že jim nepřiměřeně a nekvalifikovaně zasahuje do práce,ona měla naopak dojem, že ji neberou dostatečně na vědomí a dělají jí dokonceschválnosti. Zazlívala mému okolí, že se jí v době zmíněné masivní kampaně nezastalo čijí neporadilo, cítila se být beznadějně sama a bezbranná. Dnes už to je všechno dávnáminulost, která stojí za zmínku snad hlavně proto, že nešlo o nic tak úplně zvláštního čivýjimečného, ale jen o jeden konkrétní případ z historie nekončícího zápasu o trochujiné postavení manželek politiků, než jim náš maskulinní svět přiznává. Dáša začalanapříklad krátce po svém sňatku dostávat stovky dopisů, dílem i proto, že už byla dávnoveřejně známá a lidé ji měli rádi jakožto osobu s dobrou povahou. A když se stala paníprezidentovou, začali se na ni obracet s nejrůznějšími žádostmi. Zároveň začala mítvelkou mezinárodní agendu. Nemohla to sama zvládat, i když tomu často věnovala celévíkendové dny i noci. Začala proto bojovat o pomocníky. V nepřátelské atmosféře, kterounás obklopili nakyslíci, se ovšem můj úřad bál přidělit jí nějakého tajemníka čisekretářku, prý to nemá oporu v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky a mohlo by tobýt zneužito proti nám. Dáša pak někde řekla, ať se tedy ten zákon změní. To bylasamozřejmě voda na nakyslický mlýn: rozmarná paní prezidentová chce prý měnitústavu. Malý sekretariát pro manželku prezidenta nakonec Dáša vybojovala a dnes užnikoho nenapadne se divit, že něco takového existuje, natož v tom vidět porušenízákona.

Jak se díváte s odstupem času na způsob, jakým vaše žena pojala své postavenía různé úkoly s ním spojené? Myslíte, že jste něco mohli dělat jinak a lépe?

Sto věcí by mohl člověk dělat lépe, kdyby věděl všechno dopředu. Tak to ale naštěstí vživotě nechodí, byla by to pěkná nuda. Byl jsem poprvé prezidentem, Dáša si poprvévzala prezidenta, byl jsem prvním prezidentem v našich dějinách, který se oženil v doběvýkonu své funkce. Žádná tradice, žádný vzor. Jaký tedy div, že jsme museli – tak jako vmnoha jiných věcech – hledat a občas tápat? Dáša je osoba mimořádně odpovědná adůkladná. Vzala tedy vážně i své postavení: začala si číst knihy o různých prvních

dámách, o tom, co se kdy hodí, jak se strojit, diplomaticky chovat atd. atd. Je to smutné,ale dnes může nevhodný kostým paní prezidentové či premiérové ublížit státu víc nežlecjaká státnická prohlášení jejich manželů. Být tedy najednou takto na očích, zvlášť vDášině případě, nebylo úplně jednoduché. Byla také jiná doba než za Olgy, kdy se nám –jako milovaným dětem revoluce – všechno tolerovalo. Teď se nám už netolerovalo nic.Musím říct, že Dáša nakonec obstála velmi dobře: dodnes se přátelí s různýmikrálovskými či prezidentskými páry, s nimiž se poznala a které si ji oblíbily, a doma sivydobyla způsobem svého styku s občany a svou nadační prací velký respekt. Bylaškoda, že nemohla hrát kontinuálně divadlo. Teď začne zkoušet a jistě zvládne ieventuální mimouměleckou zvědavost.

(18. 8. 2002)Kde jsem, tam jsem tázán, proč jsem se odmítal vrátit z Portugalska, když doma byly povodně. Od BBC a ČT ažpo číšníka v hospodě se mne na to každý ptá. Pátrám-li po tom, proč se ptají, zjišťuji, že vše má původ v jakémsiprohlášení pana Š. Prosím o toto prohlášení. Dále prosím o text zprávy, kterou z tohoto prohlášení udělala ČTK.Posléze prosím, aby se k tomu pan Š. i ostatní postavili čelem a nevymlouvali se či se navzájem neobhajovali vduchu jakési zaměstnanecké solidarity. Pro pořádek rekapituluji sled událostí:1) V pondělí večer mi pan F. poradil a posléze zprostředkoval rozhovor s premiérem. Ptal jsem se ho mimo jiné,zda se mám podle jeho mínění vrátit. Řekl mi, že nemusím.2) V úterý před polednem jsem dostal přípis pana F., v němž vysvětloval, proč mi radí, abych se vrátil. Vzápětíjsem se tázal telefonicky pana M., zda to je mínění celého Hradu či aspoň i jeho. Řekl mi, že ano. Popětiminutové poradě s naší výpravou jsem zatelefonoval zpět, že jsem se tedy rozhodl vrátit nazítří (tj. ve středu)s Fischer Air. Pak se sjednávaly už jen podrobnosti. (…) Mému několikrát opakovanému přání, aby bylo ihnedzveřejněno, že se vracím, bylo (s určitou nechutí) posléze vyhověno. Ale českým éterem už v té době jako hlavnízpráva bzučelo údajné sdělení pana Š., že o návratu neuvažuji. Volalo nám více lidí, kteří se ptali, co to znamená.Nepřikládal jsem tomu žádný zvláštní význam. Teď ale postupně zjišťuji, že v závěru mé celoživotní veřejné dráhymi bylo přilepeno na čelo nesmazatelné znamení člověka, který se chce slunit a opouští kvůli tomu svůj národ.Uznejte všichni, že to je nespravedlivé a že za to do značné míry můžete. Víc od Hradu nežádám. Rozčiluje mnejediné: hloupé klukovské vykrucování a vzájemné krytí, jež jste mi předvedli, když jsem o tomtéž s vámi zavedlpřed několika dny vážnou řeč.3) Opakuji svou žádost pro futuro: každé prohlášení, které se týká mých úmyslů či stavu mé mysli, musí být semnou konzultováno. Chci nést sám a jediný odpovědnost za své skutky, nebudu ale nadále nést odpovědnost zanepromyšlené skutky jiných.4) A poslední dotaz: je mi tvrzeno, že ministr Tvrdík by mi býval dal v každém okamžiku vojenské letadlo prozpáteční cestu celé výpravy. Prý by takovou žádost od KPR dokonce uvítal, protože vojenská vládní letka nemádost nalétaných hodin. Ptám se tudíž: bylo o letadlo požádáno? Nebylo-li, tak proč? Bylo-li požádáno, znamenáto, že letadlo bylo odmítnuto? S jakým zdůvodněním? Anebo možnost speciálního letu vylučovaly podle názoruKPR jiné okolnosti?S blížícím se koncem mého prezidentství, hysterizujícím se mediálním prostorem a nebývalými katastrofamizačíná jít do tuhého. Proto žádám znovu vysvětlení. A to důkladné.

(21. 8. 2002)Děkuji, ano, tak to nepochybně bylo, dostal jsem podrobný a zajisté přesný popis sledu událostí. Ten popis alebohužel neobsahoval to hlavní, co jsem chtěl slyšet, totiž něco jako kritickou reflexi hradního počínání. Vždyťkdyby mi byl Hrad hlasem jednotným a jednoznačným řekl „přijed' tehdy a tehdy – v pondělí, úterý, středu či pátek– a přijeď tím a tím letadlem“, samozřejmě bych to udělal. Já se ale v situaci nemohl vyznat a hradní hlasy bylyváhavé a nejednotné. Nejhorší bylo samozřejmě prohlášení pana Š. Proč se vůbec k té věci vyjadřoval? Navíc zesvé zasloužené dovolené! A když už se vyjádřit chtěl, proč své vyjádření se mnou nekonzultoval? Anebo aspoň stou částí Hradu, která se mnou byla ve styku a téma možného návratu se mnou projednávala? Bylo to vyjádřenínecitlivé, zcela zbytečné a s jeho následky se doteď všude setkávám a zřejmě už navždy setkávat budu. Vím, žev tom nebyl zlý úmysl, ale byla to přinejmenším hrubá chyba. Když to někdo se mnou veřejně otevře, po čemžnijak netoužím, budu asi donucen přestat mlžit a říct, jak to bylo. Stačí mi úplně, že mám na bedrech následkysvých vlastních chyb a celkové nevrlosti českých mediálních poměrů, brát na sebe víc se mi opravdu nechce. (…)


Často jste byl kritizován za to, že údajně nesnášíte špatné zprávy, zakazujetesvým lidem, aby vám je říkali, a chcete slyšet jen ty dobré. Prý se různí vaši

spolupracovníci kvůli tomu s vámi rozkmotřili.Nevím, kdo se se mnou rozkmotřil, já sám nemám pocit, že jsem se s někým

rozkmotřoval. Je ovšem pravda, že jsem nesnášel jeden typ necitlivosti: když mi někdominutu před důležitým politickým jednáním, jehož průběh a výsledek zcela závisel natom, jak soustředěně a vtipně ho budu moderovat, zahuhlal do ucha nějakouzneklidňující věc, která s daným jednáním absolutně nesouvisela, mohla mi být klidněřečena o hodinu později, ale která mne samozřejmě byla schopna vyhodit z rovnováhy azpůsobit, že jakožto hlavní řečník a dirigent rozpravy neobstojím, protože prostě budumyslet na něco jiného. Toho, kdo se takové necitlivosti dopouštěl, žádné jednání čimoderování nečekalo, buď jen tak u toho seděl, nebo si šel po svých, nemusel se tudížbát, že kvůli nějaké špatné zprávě někde selže. Tohle jsem tedy opravdu neměl rád. Aleže bych zakazoval špatné zprávy jako takové, to je samozřejmě nesmysl. Snad jsem toněkdy říkal žertem, to připouštím. Dokonce bych řekl, že když začíná být situaceopravdu vážná a nebezpečná, najednou se ve mně probouzí zvláštní chladnokrevnost aelán, a zatímco jiní propadají panice či beznaději, jsem schopen rychle rozhodovat analézat řešení. Jinak řečeno: čím horší zpráva, tím statečněji ji snáším. Špatné zprávy rádnemám – kdo by je také měl rád? –, ale nehroutím se z nich a nemám žádný důvod chtít,aby byly přede mnou skrývány.

Jaký vliv měl výkon vaší funkce na kontakt s vašimi přáteli? Vždycky jste mělkolem sebe spoustu lidí, byl jste v centru velmi různých společenství a pokoušeljste se je propojovat, a teď si najednou hodně vašich starých přátel a známýchstěžuje, že vás vůbec nevidí.

To je pravda. Hodně přátel mrzí, že se nevidíme, a někteří to dokonce považují zadůsledek jakéhosi mého zpychnutí. To je samozřejmě nesmysl. Raději bych se stýkal smnohými ze svých starých přátel než s leckýms, s nímž je mi dnes souzeno se vídat.Důvody jsou jen a jen technické. Nemám tolik energie, kolik jsem míval dřív, můjprogram je velmi plný, volný večer se v něm těžko hledá. A najde-li se, pak jsem nejradějisám, sedím někde v hospůdce a srovnávám si myšlenky v hlavě nebo čtu různé papíry,které mne mají připravit na další dny. Z týchž důvodů se i velmi málo dostávám dodivadla, kina, na koncert. Někteří mí přátelé to absolutně chápou, někteří se s tím smíří,když s nimi zajdu aspoň jednou za delší čas na pivo, někteří to nepochopí nikdy a nikdyjim to nevysvětlím. Mrzutí zůstanou už navždy. Snad to je jedna z četných daní, kteréjsem musel zaplatit. Legrační je, že mi mé odcizení nejvíc vyčítají ti, kteří mne nejvícpřemlouvali, abych přijal prezidentskou funkci. Jestli chtěli se mnou chodit každý týdendo hospody, neměli mne navrhovat do politické funkce. Ostatně není to jen otázka času,ale i mé pozice, do níž se leckdo neumí vžít. Jeden dobrý přítel se na mne mrzí, že najednom armádním plese na Pražském hradě jsem ho nepřišel pozvat ke svému stolusám, ale poslal jsem pro něj svého spolupracovníka. Věděl jsem, proč to dělám: než bychrůznými sály ke svému příteli došel, ples by dávno skončil. Každý mne zná a každý mneoslovuje, aby mi něco sdělil. Jsem na to už zvyklý, nevadí mi to, ale mrzí mne, že to někdozarputile odmítá pochopit nebo si dokonce myslí, že poukaz na tento fakt je dalšímprojevem mého zpychnutí. Jiná věc je, že jsem se s tím možná dodnes nenaučil bezproblémů žít: pozoruji-li například přítele Aleksandra Kwašniewského či oba GeorgeBushe a jiné prezidenty, trochu jim závidím: nikoli to, že se dokážou zastavit s každým, skaždým si podat ruku a kamarádsky pohovořit, to samo není žádné velké umění, ale to,že je to absolutně nemůže rozptýlit, znervóznit či odvést od toho, na co se právě musísoustředit, jako je třeba nadcházející improvizovaný projev.

S kým vás nejvíc mrzí, že se nevídáte?Těžko říct. Mnozí přátelé umřeli, mnozí žijí v ústraní či v cizině. Mimo mých dávných

přátel, k nimž patří například vzácný člověk Zdeněk Urbánek nebo herci Jan Tříska čiPavel Landovský, mi trochu chybí kontakt s bývalými disidenty, tedy chartisty – tím spíš,že si s nimi rozumím vesměs lépe než s různými novými politiky –, a také s okruhemkolegů spisovatelů, s nimiž jsme společně prožívali nelehká léta sedmdesátá aosmdesátá a leccos jsme tehdy podnikali ve snaze uchovat aspoň v podzemním příšeříurčitou kontinuitu svobodné literární tvorby. Pořád si říkám, že to všechno tak či onaknapravím, ale pořád se k tomu nedostávám.

Zazlívají vám určité odcizení i vaši zahraniční kolegové?Kupodivu ne. Nebo aspoň o tom nevím. Arthur Miller, Harold Pinter, Tom Stoppard,

Günter Grass a jiní skvělí spisovatelé, s nimiž jsem měl tu čest se po léta kamarádit, mikupodivu nic nikdy nevyčítali, ba naopak: i v době mého prezidentství jsme se čas odčasu viděli nebo i něco společně podnikali. Docela mne pobavilo, když jsem byl už v roce1990 pozván britskou královnou na intimní oběd do Buckinghamského paláce a kohotam nevidím sedět u stolu jako Harolda Pintera! Trochu jsem si dělal legraci z toho, že ses tímto svým velmi nekonformním kolegou setkávám právě u královské tabule. Kdo senikdy na mne nezlobil, že se málo vidíme, je také můj odvěký nakladatel a přítel KlausJuncker z Rowohlt Verlag.

(Hel 27. 8. 2005) Jsme tady na Baltu už třináctý den. K psaní jsem se dostal minimálně.Trochu asi vinou jakési prázdninové demoralizace (kde je kázeň, kterou jsem měl vAmerice!), především ale v důsledku všech rozptýlení, která nám nabízí polská velkorysápohostinnost, tento zvláštní kout země a luxus tohoto areálu. Počasí je nádherné, člověkneodolá a sluní se, koupe se v bazénu, kouká na moře, raduje se z malých hostin, které tupro nás neúnavně pořádají. Večer obvykle sledujeme televizi. Naši psi tu mají velkou radostze života, chodíme s nimi na procházky do hlubokého lesa, v němž se rezidence ocitá. Idylunarušilo až předevčírem onemocnění Šugr, naší prastaré boxerky, zřejmě chytila z mořenějakou infekci. Prožili jsme těžké chvíle, její život visel na vlásku, Dáša se o ni nepřetržitěstará, dává jí infuze atd., dnes je to už lepší. Naše skvělé zakončení léta, které ve středuvyvrcholí naší účastí na oslavách pětadvacátého výročí vzniku Solidarity v Gdaňsku, mnepochopitelně znovu vrátilo do zvláštní polské atmosféry, která mne vždycky fascinovala akterá se tolik liší od atmosféry české. (Ostatně má první životní cesta za hranice vedla roku1957 shodou okolností přesně do těchto míst: strávili jsme tehdy s Olgou v rámci nějakéhovýměnného studentského zájezdu několik dní u moře u Sopot. V Polsku byla tehdy velkápolitická obleva po dramatickém říjnu 1956, my jsme hltali kritické či nezávislé texty, kterétu tehdy mohly vycházet, všude burácel rokenrol, což u nás samozřejmě nebylo myslitelné,slyšeli jsme i celou tančírnu zpívat píseň „o ztraceném Lvově“.) Když tu například vidímkaždý den v televizi různé dokumentární i hrané filmy o vzniku Solidarity (včetně slavnéhoWajdova Člověka ze železa), různé koncerty a sleduji rozmanitá vyjádření, znovu a znovu siuvědomuji, jak si Poláci dovedou vážit své vlastní historie, jak se nepřetržitě identifikují sesvými četnými povstáními za nezávislost, jak si dovedou vážit svých obětí. Tady, vgdaňském regionu, je WałQsa téměř svatým, jmenuje se tu po něm i letiště, úplně svatým jetu samozřejmě Jan Pavel II. Myslím, že prezidentem počínaje a dělníkem v loděnicích končeby tu nikdo nebyl schopen pochopit různá vyjádření našeho prezidenta proti disidentům ajeho tvrzení, že o pád komunismu se víc než ti, kteří proti němu vystupovali, zasloužilivšichni vyčuraní lidé, kteří předstírali loajalitu a zároveň tiše rozkrádali stát. (Na druhé

straně nutno říct, že bývalí intelektuální disidenti jsou i tady zvolna vytlačováni z veřejnéhoživota novými a dravějšími mladšími politiky, ale jejich zásluh o Polsko by se tu, myslím,nikdo neodvážil dotknout.) Polsko je v jiné situaci než Česká republika přinejmenším ze třídůvodů: je nepoměrně větší, ba dalo by se říct, že to je jakási regionální velmoc, a má velmivýznamné a senzitivní geopolitické postavení mezi Německem a Ruskem. Leckdos, kdovícekrát během pohnuté historie této země ji dělil, má k ní špatné svědomí a nadbíhá jí,leckdos by si z ní naopak rád, kdyby mohl, opět kousek vzal. Poláci proto cítí daleko víc nežČeši, jak důležitou garanci proti opakování všeho hrozného, co prožili, jim dává členství vNATO a Evropské unii. Za druhé tu je existence národa po staletí spojena s existencínárodních elit (nikoli náhodou se je pokoušel Stalin vybít) a s existencí mocné katolickécírkve, která nikdy nekolaborovala s cizí mocí a která se opírá o hlubokou polskoureligiozitu. A za třetí je asi velmi důležité, že Polsko si zachovalo svou šlechtu, která bylavlastenecká a nebyla nikým vyhubena jako kdysi u nás. Z toho zřejmě pramení upřímnáúcta k těm „nahoře“, jimž se nezávidí, a speciálně úcta k ústavním představitelům polskéstátnosti. Kwa.šniewski měl a dosud nepochybně má spoustu politických odpůrců, ale jakohlava státu je obecně ctěn. Vůbec se zdá, že Poláci mají jiný a daleko vřelejší vztah ke svéstátnosti než my. Však také málokterý národ musel za svou nezávislost a svobodu přinésttolik obětí. Že se za svobodu a nezávislost musí občas tvrdě platit, to tu zkrátka ví každý. OČeších se to říct nedá. Za ideální je považována schopnost mít různé dary pokud možno bezboje, bez práce a zadarmo. Mimo jiné: úcta k vlastním heroickým dějinám a jejich obětemdává Polákům jakýsi budovatelský či rekonstrukční elán: vždyť nejen celé varšavské staréměsto, celý Gdaňsk, velká část Lodže a další totálně rozbombardovaná místa bylakompletně znovu postavena, ale především nejdůležitější znovuvybudovaná historickájádra měst byla přesnými kopiemi původní zástavby. Nad tím by u nás leckdo ohrnoval nos,v Polsku to všichni chápou jako správné a mají pravdu: za sto let bude úplně jedno, zdanějaký gdaňský dům postavili o dvě století dřív nebo později. Vždyť i my už leckdypřestáváme odlišovat gotiku od pseudogotiky. S národní existencí tu je identifikovánasamozřejmě i Solidarita. Lze očekávat, že oslavy budou velkolepé a že je bude sledovat celéPolsko. Bude to pro nás náročný den. Já sám se těším v Polsku značné vážnosti, což je vdané situaci pro mne spíš nevýhoda než výhoda. Uvidíme.

Vraťme se ještě k vašim spolupracovníkům. Co byste dnes, kdy už několik letvašimi spolupracovníky nejsou, o nich řekl? Jaké byly vaše vzájemné vztahy a jakje vnímal okolní svět? Vzpomínám si, že v první fázi vašeho prezidentství, tedy vdobě Československa, byli vaši spolupracovníci – říkalo se jim poradci – dost častoterčem kritiky a mnohdy dokonce odporu.

Ano, tedy po pořádku. Když jsem se v revolučních dnech musel definitivněrozhodnout, zda budu kandidovat na prezidenta či nikoliv, svázal jsem kladnérozhodnutí s jasným imperativem: půjdete tam se mnou. Nechtěl jsem se náhle ocitnoutsám mezi nějakými Husákovými úředníky. A tak mi několik nejbližších spolubojovníků zObčanského fóra slíbilo, že tam půjdou se mnou. Jelikož jsme nemohli stihnout běhemněkolika hodin změnit zákon o Kanceláři prezidenta republiky ani Organizační řád,nezbývalo nám než vycházet ze současného stavu. A ten umožňoval obsadit neobsazenéfunkce poradců. Proto se stali mí kamarádi, kteří přišli na Pražský hrad se mnou, všichniporadci, což dnes vypadá, připouštím, trochu směšně. Záhy jsme všechno ale změnilivčetně Organizačního řádu, mí kolegové se stali řediteli odborů atd. Předělatprezidentskou kancelář dalo ovšem dost práce. Dlouho totiž zajišťovala jen čistěprotokolární záležitosti, veškerá politika se dělala v ústředním výboru komunistické

strany, a my museli proto tu instituci dost změnit, měla-li odpovídat novým poměrům.Tolik tedy ke vzniku mých slavných „poradců“. A teď k jejich roli. Jak jsem se už zmínil,měl jsem v té době mimořádně velký vliv, což mi bylo jakožto demokratovi dost protisrsti. Ostatně jestli jsem udělal nějaké vskutku vážnější chyby, pak to bylo nejspíš v tétodobě a spočívalo to v tom, že jsem svého vlivu dostatečně nevyužil k ostřejšímtransformačním a personálním změnám, ale o všem se naopak pořád s někým radil. Můjvliv se přenášel na mé poradce, kteří museli v různých oblastech rychle o různýchvěcech v mém zastoupení rozhodovat, a stali se proto velmi obávanými lidmi, kteřínaráželi na přirozený odpor. A tak jsme se velmi rychle vměstnali do klasickéhopohádkového archetypu „hodného krále a jeho zlých poradců“. Na mne – zvoleného aoblíbeného šéfa – jako by tedy byla delegována veškerá osvoboditelská popularita,zatímco odpovědnost za všemožné velmi nepopulární kroky byla plně převedena na ménezvolené poradce. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Tím, že takto beru své tehdejšíspolupracovníky kompletně v ochranu, neříkám ještě, že tu a tam to některému z nichnestouplo do hlavy a bezděky své moci nezneužíval nebo se nechoval přinejmenším jakoslon v porcelánu. Ale tak jsem se nejednou choval i já, těžko to tedy mohu někomuvytýkat.

Tak tomu bylo v době federace. A co později? Po rozdělení státu, vznikusamostatné České republiky a vašem zvolení do funkce jejího prezidenta?

Pak jsem si vytvořil úplně nový tým, který to se mnou – samozřejmě s různýmiobměnami – vydržel vlastně celých deset let. Myslím, že velké oblibě se netěšil ani on,zvlášť když pak nastala „doba účtování“, tedy trestu za dřívější adoraci. Něco z toho, copadalo na mou hlavu, se přenášelo samozřejmě i na ně, někteří to nesli statečně a vzalina sebe i riziko, že s koncem mého prezidentství skončí i jakákoliv jejich kariéra a stanouse černými ovcemi, někteří to moc statečně nenesli a všelijak v tom bruslili. V tétosouvislosti bych se však měl zmínit o jedné důležité věci, na kterou se neptáte. Pražskýhrad je jedním z nejstarších sídel hlavy státu na světě, s malými přestávkami je jím snaduž třináct století. Zároveň to je jedno z největších sídel hlavy státu, vždyť je to doslovaměsto ve městě, tvořené stovkou budov a mnoha hektary zahrad, navíc na hlavnímpražském kopci! Mimo tradičního sídla hlavy moci světské, to znamená českých knížat,českých králů, panovníků habsburského soustátí a československých i českýchprezidentů, je to i tradiční sídlo moci duchovní: jeho součástí je hlavní česká katedrála av jeho bezprostředním sousedství je sídlo pražského arcibiskupa a primase českého. Je-liv tomto hradním či palácovém prostředí, k němuž každé století cosi přidalo a kterézůstalo kupodivu relativně zachováno jakožto jakési zhmotnělé dějiny naší země, sídloprezidentské kanceláře, pak je jasné, že se to musí nějak zvláštně odrážet na jejím chodu.Je to něco jiného, než kdyby Kancelář prezidenta sídlila v druhém patře nějakéhopanelového domu na sídlišti. Jen ty dlouhé chodby! Ty přímo svádějí ke kuloárovémuživotu, tvorbě a šíření různých pověstí, spřádání intrik. Nic naplat, demokracienedemokracie, Pražský hrad je vskutku dvůr se vším, co to obnáší, včetně dvorskýchintrik, pomluv a soubojů. Samozřejmě to bylo znát i v éře, o níž mluvíme. A bude to tak –byť třeba s malými obměnami k lepšímu či horšímu – vždycky.

(9. 9. 1998)(…) Jiný příklad: má žena (…) začala v Lánech sázet zajímavé stromy z celého světa, které nám na její přání vozíprezidenti a jiní státní hosté. Slíbil jste, že se hlavní hradní zahradník o stromky odborně postará. Výsledek?Stromky báječně rostou i bez hlavního zahradníka, lidi je obdivují, čtou si cedulky, jimiž jsou opatřeny – abymezitím zasedala a jednala, jak slyším, celá rada přizvaných dendrologů (…) a nakonec aby dospěla k názoru, žety stromky u nás neporostou. To už není věc socialistické rozpočtové sféry, to je prostě dada. Nebo další příklad:

denně se hodinu procházím parkem a musím zdálky, zblízka a ze všech stran vidět, že zámek a kaple jsounatřeny pěti různými barvami, z nichž se ani jedna nehodí k některé jiné. Zároveň denně pozoruji, jak rychle adobře pokračuje rekonstrukce pseudogotického hospodářského stavení. Zjistím, že každý čtvrtek se tu schází na„kontrolní den“ velká skupina lidí, ať už činitelů SPH, architektů, stavitelů atd. atd., která jedná mimo jiné o nátěru.Z obavy, abychom nespadli do nového estetického průseru, jim vzkazuji, že by nebylo dobré, aby hospodářskéstavení přineslo šestou, sedmou a osmou barvu, že bychom pak už opravdu byli každému pro smích. Navrhujijednoduché řešení: škála molových okrových odstínů téže barvy (jeden z nich se vyskytuje na významné částizámku) pro celý komplex (výhledově, nyní jde samozřejmě jen o hospodářské stavení). Dvakrát se můj názor prýtěšil obecnému souhlasu, aby vzápětí bylo rozhodnuto právě obráceně. Tak jsem nakonec na „kontrolní den“fyzicky přišel a měli jsme o tom přátelskou debatu. Absolutně jsme se shodli! Nic jsem nikomu nevnucoval – plašejsem řekl svůj názor, s nímž všichni s úlevou souhlasili. A výsledek? Je definitivně rozhodnuto, že to bude natřenoprotivně žlutou barvou, což je podle mne za dané situace horší, než kdyby tam byla fialová. A ještě hnědá okna!Jako v každém banálním motorestu! Fuj! Ale což, okna se přemalují. (…) Fasáda je ale dražší špás. A vůbecnejhorší mi připadá použitý argument: prý tak novogotické stavby bývaly původně natřeny! Nevím, kdy to bylopostaveno, ale mé oko laika na první pohled říká, že to nemůže být novogotika z počátku 19. století (postavenotedy pár let po dokončení zámku), ale že to je pseudogotika z konce století jako většina našich krásných nádraží,radnic apod. To všechno bylo počátkem našeho století tak protivně žluté? Ale i kdyby šlo skutečně o novogotiku akdyby novogotika skutečně bývala původně takto natřena, co nám je proboha po tom? Proč se kvůli tomu mámedívat na další patlaninu? Nikdo z těch, kdo se tím zabývají, tu nemusel tři měsíce souvisle žít a denně zámekpozorovat. Ať tedy aspoň přihlédnou k názoru pozorovatele! (…)

(4. 10. 1993)(…)9) Štiku z Lán, mi věnovanou, nechť paní M. či E. upeče nějak velmi originálně s originálním kořením proparlamentní pětku, aby na to tak hned nezapomněla. (…)

Svého času budily značný zájem vaše majetkové poměry. Chcete se k tomu vrámci této asi veskrze upřímné výpovědi vyjádřit?

Nerad, ale musím. Začnu opět chronologicky. Jako dítě z podnikatelské, a tudížburžoazní rodiny jsem dětství prožil zřejmě v dostatku. Pak přišel v roce 1948 únorovýpuč, naše rodina byla zbavena veškerého majetku a byl proti nám veden třídní boj. V tédobě jsem opravdu peníze neměl. Když se ale začaly v šedesátých letech hrát mé hryrůzně ve světě, situace se měnila. S bohatstvím dnešních českých podnikatelů se tosamozřejmě srovnat nedá, ale na tehdejší dobu a na prostředí, v němž jsem žil, jsem bylrelativně movitý člověk. To kupodivu přetrvalo po celá léta sedmdesátá a osmdesátá,kdy jsem byl sice pronásledován, jako autor zakázán a posléze i dlouho vězněn, alepeníze jsem stále měl dík tomu, že se mé hry hrály a mé texty vycházely na Západě, cožnešlo dost dobře zakázat ani Západu, ani mně. To nejzajímavější přišlo ovšem až později:nikdy jsem moc neuvažoval o tom, že by demokracie, o niž jsme usilovali a která byla vnedohlednu, měla někomu vracet zkonfiskované či znárodněné majetky. A tím méněmne napadlo, že by se to mohlo týkat mne. Jediný, kdo se tou myšlenkou, pro mne úplněabsurdní, po mnoho let zabýval, byla oficiální komunistická propaganda. Ta ve všechštvavých článcích proti mně tvrdila, že bojuji proti socialistickému režimu hlavně proto,aby mi přišly zpátky do rukou rodinné majetky. Já se tomu samozřejmě jen usmíval. Ateď přichází ten paradox: po roce 1989 se skutečně začaly znárodněné majetky vracet arodinné podniky se posléze vrátily i mému bratrovi a mně jakožto dědicům našichzesnulých rodičů. S nimi přišel ovšem velký kříž, jinak to říct nemohu. Dějiny se mizkrátka – jako už vícekrát – vysmály a vyplázly na mne jazyk.

Myslíte si, že se nemělo restituovat?To si nemyslím. Touha po restitucích byla veliká, sám jsem netušil, že to je tak

bolestivé téma, a trochu pyšně jsem tím pohrdal. Ale u nás byly desítky, ne- -li stovkytisíc živnostníků a drobných podnikatelů, pro které znárodnění znamenalo skutečnouživotní katastrofu. Prožité trauma se zřejmě přenášelo z generace na generaci, a pakliženáš parlament, respektive naše parlamenty tak záhy přijaly poměrně velkorysé

restituční zákony, nebyl to jejich rozmar, ale pouze odezva obecné vůle k nápravědřívějších majetkových křivd. Velkou roli tu na druhé straně hrají i po léta pěstovanépředsudky: dodnes leckdos kroutí hlavou nad tím, že se nějaký zámek, kde je zdravotníškola, vrací hraběti přicestovavšímu bůhví odkud. Ale je to správné. Když spravedlnost,tak pro všechny. A navíc se ukazuje, že šlechtici, kteří mají v krvi staletími pěstovanoutradici péče o rodinný majetek a ohledu na budoucí generace jeho vlastníků, dovedou srodinnými sídly zacházet nepoměrně lépe a citlivěji než stát či jiné veřejné instituce. A ity školy tam nechávají, jen v hezčích prostorách, než v jakých byly odsouzeny žítpředtím. Stoprocentně to asi neplatí, ale zákon si nemůže vybírat. To by pak nebyl zákon,ale výnos.

A tak jste přijal restituovaný majetek i vy.Jak by šlo ho nepřijmout? Říct, že má nadále patřit krajskému výboru komunistické

strany, kterému do té doby to hlavní patřilo? Nebo říct, ať si ho Fond národního majetkuči ministerstvo privatizace nechají a dělají si s ním, co chtějí? Bylo by to počínání dostnesmyslné a navíc by to v mém případě znamenalo nejen popření rodinného díla, ale isamotného restitučního principu, který byl jedním z pilířů transformace našehohospodářského řádu.

Jádrem vašeho navráceného majetku byla Lucerna, jeden ze skvělých amnohostranně využívaných paláců uprostřed Prahy, a Terasy Barrandov, někdejšíslavné výletní středisko na okraji Prahy. Všechno jste dostali napůl s vašímbratrem. Co se s tím pak stalo?

Ivan záhy převedl všechno na svou ženu Dagmar, je filozofujícím matematikem anezdálo se mu zřejmě, že by se na stará kolena mohl stát podnikatelem. S jeho ženou semi ale bohužel nepodařilo jakkoli dohodnout na smysluplné budoucnosti Lucerny. Tenpalác je v havarijním stavu, chtěl jsem, aby byl dlouhodobě pronajat nějaké mocné ainteligentní západní firmě, která by ho zrekonstruovala – je to investice nejméně zamiliardu korun –, nebo aby se z toho stala akciová společnost, v níž by měl takovýpartner – a zájemců bylo tehdy dost – významnou část akcií. S ničím podobným ale onanesouhlasila a jako vlastník přesné poloviny jsem s tím nemohl nic dělat. Než alepřihlížet dalšímu neprůhlednému osudu a nezadržitelnému chátrání Lucerny, nést za tovšechno před světem odpovědnost a stát se posléze – jako prezident – příklademšpatného hospodáře, bylo lepší to prodat. Bylo to sice zlo, ale menší. Podnik, který tokoupil, byl jednou z největších firem v naší zemi a chtěl si rekonstrukcí Lucerny zřejmězlepšit image. Nic takového se mu nepodařilo, narazil opět na mou švagrovou a pozdějipřišel do bankrotu. Prý byl – jako tolik jiných – vytunelován. Nikdo ovšem, pokud vím, zato odsouzen nebyl, což ale v našich poměrech vůbec neznamená, že se to nestalo. Svůj dílBarrandova jsem převedl na svou ženu, která umí samozřejmě podnikat lépe než já.Podařilo se jí vykoupit i druhý díl a pak ten kdysi slavný a nyní zchátralý objekt výhodněprodat firmě, která dopadne – doufám – lépe než ta, která ode mne koupila půlkuLucerny. Pro pořádek bych měl k tomu všemu dodat, že většinu svých vlastních irestitucí získaných peněz, tedy částku přesahující sto milionů korun, jsem dal nabohulibé účely: polovinu naší Nadaci Vize 97 a polovinu jiným neziskovým organizacím.Tuto informaci ale podávám opravdu nerad a po dlouhém váhání: zjistil jsem totiž, že vČechách – kupodivu – vyvolává odpor. Lidé si zřejmě říkají: když mohl dát tolik nahumanitární účely, kolik asi má? To musí být pěkný boháč! Jako takový zasluhuje podlepřevládajícího mínění nejspíš odpor a pohrdání. V době obnovujícího se kapitalismu, kdyse největší podpoře těší strana, která má v programu „kapitalismus bez přívlastků“, je to

opravdu zvláštní. Ale asi to patří k našim postkomunistickým paradoxům.

Váš bratr Ivan si stěžuje, že když jste byl ve vězení, mohl vás navštívit s vašíženou čtyřikrát do roka a teď se nevidíte třeba celý rok. Způsobuje to neshoda vmajetkových věcech?

Ivana si vážím, rozumím si s ním a bavíme se s chutí o různých věcech, nesouvisejícíchs jeho ženou a rodinným majetkem, například o tom, kdo má dostat cenu naší NadaceVize 97. Je v příslušné porotě. Ale jinak – rodinně či soukromě – se téměř nevidíme, to jepravda. Důvod je zřejmý. Nejsme zdaleka jediná rodina, do níž vnesly restituce neklid.Četl jsem jakýsi průzkum, který říkal, že něco podobného potkalo snad polovinurodinných restituentů.

Mrzí vás, že nemáte děti, a tím ani dědice?Pánbůh mi děti nenadělil a věděl asi proč: neměly by lehký život. Ale mrzí mne to,

samozřejmě. Co se dědictví týče, připomínáte mi, že se už dlouho hotovíme s Dášousepsat nějakou závěť. Vždyť s námi může každou chvíli spadnout letadlo! Ale napadámne, že neexistence vlastních dětí přece jen člověka v něčem trochu demotivuje, aspoňčlověka staršího věku, jako jsem já. Být mladší a mít děti, asi bych nám postavil naBarrandově moderní hezkou malou vilu. Mám ji přesně promyšlenu. A příšerněrekonstruovaný dům hrůzy, v němž žijeme, bychom pak mohli prodat. Ale kde bybezdětný a nepříliš zdravý sedmdesátník, který se navíc zajímá o politiku a filozofii, jeobtěžkán spoustou veřejných povinností a nedovede na nikoho zařvat, vzal energii na to,aby v čechách něco stavěl?

(Hel 28. 8. 2005) Celý život jsem tajně toužil napsat nějaký totálně upřímný a drsnýdeník, něco ve stylu Henryho Millera, Charlese Bukowského nebo Anad's Nin, anebo svýchzesnulých přátel Jana Zábrany a Pavla Juráčka. Přátelili jsme se opravdu hodně a já netušil,že si píšou po léta podrobný a maximálně upřímný deník! Možná to je to nejlepší, conapsali. Já sám jsem nic takového nedokázal a vždycky jsem se raději skrýval za postavamisvých her. Zřejmě to naráželo na mou stydlivost. Ale ti dva byli přece také stydliví. Nevím.Vzdálenou ozvěnou této mé pradávné ambice budiž těchto několik kurzivou psanýchkomentářů k tomu či onomu a samozřejmě i k celé této vznikající knížce. Nechť ta linie v nítrochu zastupuje motiv „knihy o sobě samé“, respektive o svém vzniku. Mám ten žánr rád.Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, zda by šlo napsat divadelní hru, v níž by se průběžně vreplikách postav objevovaly úvahy autora, které mu probíhaly hlavou, když ty repliky psal,nebo jeho aktuální nápady či zážitky při psaní nebo jeho komentáře k tomu, co píše. Alenikdy jsem zatím nepřišel na to, jak to udělat, aby to bylo pro diváky srozumitelné.Nepatrný náznak takového pokusu je snad přítomen v mé hře Zítra to spustíme. Mluviljsem před chvilkou o svých spolupracovnících a nejsem si jist, zda to spolu s ukázkami mýchinstrukcí nevyvolává trochu dojem, že jsem s nimi měl jen soužení. Není tomu tak. Táhli tennebezpečný vůz spolu se mnou, pomáhali mi, neobešel bych se bez nich. Bylo i jejichzásluhou, že Pražský hrad platil mezi všemi úřady státní správy tradičně za místonejpřátelštější, kde je zdaleka nejlepší atmosféra. Lidé z ministerstev i odjinud se k námodebíhali nadechnout čerstvého vzduchu. Nikde také nebylo tolik mladých a nových lidí.Vím, že dodnes mnozí říkají, že léta strávená na Hradě byla zatím nejlepšími léty jejichživota. A i když všichni, kdo pracovali vedle mne, jsou dnes v klatbě, nelze říct, že by seúplně ztratili: například skoro všichni, kteří se věnovali zahraniční politice, jsou dnes někdenašimi velvyslanci. Jednou za rok se s nimi scházím, nejbližší setkání máme ostatně za

týden. Všechny své spolupracovníky tu samozřejmě vyjmenovat nemohu, vybírat nahodiletaké nemohu, proto uvádím pro jednoduchost jen šéfy své kanceláře, jak se od méhoprvního zvolení svobodně zvoleným parlamentem v roce 1990 vystřídali: KarelSchwarzenberg, Luboš Dobrovský, Ivan Medek a Ivo Mathé. Se všemi jsem tu a tam mělspory či třenice, všichni ale věrně sloužili a všem patří můj dík. Bez nich bych nedosáhl anitoho mála, kterého jsem snad dosáhl.

Po léta se píše o vašich chybách. Někdy víc, někdy méně. Jak to vlastně je svašimi chybami? Jak to vidíte dnes?

Mluvili jsme už o tom, že po éře mé adorace jakožto národního hrdiny, mučedníka,vůdce revoluce a posléze prezidenta-filozofa přišla nutně kocovina a novináři cítilipotřebu něco proti mně mít, aby si nepřipadali hloupě. V roce 1993 například, když jsempoprvé kandidoval na českého prezidenta, jedna televizní hlasatelka cosi o mně hlásila ak mému jménu automaticky dodala, že jsem se dopustil četných chyb. Bylo to dobovéklišé, říkalo se to automaticky, téměř jako název funkce či titul. Kdybyste se býval téhlasatelky, ostatně mé dobré známé, zeptal, jaké konkrétní chyby má na mysli, upadla bynejspíš do rozpaků, protože na takové dotazy nebyla vůbec připravena a nikdo je takénekladl. Vytiskl jsem na počítači žertem vizitku, na níž bylo napsáno Václav Havel, autormnoha chyb a omylů, a poslal jsem jí to. Prý z toho byla dost vyplašená. Já opravdupřesně nevím, co tím má kdo na mysli. Nejspíš každý něco jiného a všichni dohromadycelkovou bídu světa. Při mé povaze a permanentních pochybnostech o sobě samém mi jeovšem na druhé straně nepříjemné vyvolávat dojem, že si myslím, že jsem se nikdyžádné chyby nedopustil. Nepochybně mnoha. Jednou se mne nějaký novinář ptal na méchyby a chtěl, abych je vyjmenoval, zřejmě sám potřeboval vědět, co se tím vlastně myslí.Já mu tehdy řekl, že o svých chybách vím své, ale nebudu mu usnadňovat práci tím, žemu je řeknu. Ať si je hledá, je to přece jeho novinářský úkol. Mediální klišé se po tétoodpovědi, která nějak uvízla všem v paměti, obohatilo o obvinění, že své chyby tajím. A oto častěji jsem vyzýván, abych je doznal. Je to celé taková hra na výslech a přiznání.Vlastně se mám přiznat, že nejsem žádná chodící legenda či pohádkový princ, alepozemšťan, který – tak jako kdokoliv jiný – zanechává podél své cesty životem spoustuselhání, chyb a omylů. K takovému přiznání mne ovšem není třeba nutit, vždyť to říkám,kudy chodím. Ale vážně: jestli jsem udělal nějaké chyby, tak vesměs asi pramenily z mérozpačitosti, váhavosti, zdvořilosti ústící až do kompromisnictví – viz má příhoda sRushdiem. Neuměl jsem náležitě využít autority, kterou jsem – zvláště v první době –měl, neuměl jsem si tuto autoritu udržet. Co chvíli jsem rozpačitě přihlížel, jak se dějeněco, čemu jsem snad mohl zabránit. Nikoli tím, že bych lépe využil svých ústavníchkompetencí, ale tím, že bych lépe ošetřoval svou autoritu neformální, osobnostní,takovou, která by způsobovala, že budou má slova brána více v potaz. Vždyť kolik já mělvelmi kritických a zároveň velmi konstruktivních projevů, politici mi vždycky zdvořiletleskali, někteří mne i potajmu poplácávali po zádech, ale z mých slov si vesměs nicnevzali k srdci. Možná to byl jeden z důvodů, proč mne někteří novináři nazývaliutopistou, snílkem, idealistou. Ale já nemohu být někým jiným, než jsem. Samozřejmějsem se teoreticky mohl svého času zmocnit Občanského fóra, udělat z něj nejsilnějšípolitickou stranu, získat pro ni peníze, apelovat na většinové pudy a vládnout pak s jejípomocí. Ale kdybych to byl udělal, byl bych to ještě já? A uměl bych to vůbec? Umíte simne v té roli představit?

Po léta na vás útočili zleva i zprava. Ti napravo vám vyčítali, že jste levičák, ti

nalevo, že jste pravičák, někdo vám vyčítal, že jste proti bohatým, jiný, že nemáteporozumění pro chudé, někdo, že nemáte vlastní stranu, někdo, že málo ctíte jinoustranu, a tak dál a tak podobně. Jak jste to všechno snášel? Jak jste reagoval? Ahlavně: jak jste reagoval na všelijaké kampaně proti své ženě či vám nebo narůzné dezinformace?

To je věčné dilema: reagovat, či nereagovat? Jedni říkají, že při každé lži či útoku mábýt útočník klepnut ihned přes prsty, aby si to jindy už nedovolil, nebo aby si lidénemysleli, že když se postižený neozývá, znamená to, že útočník má pravdu. Jiní říkají, žese na to nemá reagovat vůbec, protože tím člověk jenom dává další publicitu a váhuněčemu, co za to nestojí. Je to těžké rozhodování. O Dáše před časem napsali, že utrácí zasvé vzezření 150 000 korun měsíčně. Je to samozřejmě absolutní nesmysl, ona je velmišetřivá, šaty si různě upravuje a přešívá, aby vypadaly vždy jako nové, a jako herečka seumí nalíčit a dělá si tedy všechno sama. Žádného vizážistu jsem u nás nikdy neviděl, baani nevím přesně, co to je. Asi maskér. Ten gigantický titulek a následná pseudozprávaby opravdu nestály za pozornost, kdyby nepříjemně nepoškodily práci naší nadace:různí lidé byli pohoršeni, psali, že taková utrácivá paní nemá co chtít vybírat na charitu.Dáša proto dotyčné noviny zažalovala. A víte, jaký byl rozsudek? Její žádosti o omluvunebylo vyhověno, protože by se tím prý jen dál rozpatlávala bezvýznamná lež! I soud,který má říkat ano, nebo ne, propadl zřejmě jakýmsi taktizujícím PR úvahám, cožpovažuji za velké vítězství bulváru, větší, než kdyby soud dospěl k názoru, že má ženaopravdu tolik utrácí. Čili: je to nikdy nekončící rozhodování o tom, zda reagovat, činereagovat. Na Hradě jsme to věčně řešili. Na jedné straně mám nadhled, vždyť mámprůpravu: komunisté o mně psali lži po celý život. Na druhé straně mi nekoluje v žiláchvoda, ale krev, a proto se někdy rozčílím. Párkrát jsem na různé nehorázné útoky napsalodpověď, někdy i proti doporučení svého úřadu. Noviny to rády tisknou, protože hnedmají velký titulek, z něhož vyplývá, že prezident čte jejich list a bere ho vážně. Většinoujsem ale nereagoval. Není na to obecný návod, musí se to zřejmě posuzovat případ odpřípadu. To celé už je pryč a není to tak zajímavé. Zajímavá je jiná věc: ať mluvímprivátně s jakýmkoli politikem na světě, dříve či později převede řeč na tohle téma.Všichni s tím zápasí, všechny to trápí. Svědčí to o gigantické moci médií v dnešním světě.To je ale téma na knihu. Ostatně dost knih už o tom bylo napsáno. A pokud vím, je to ivaše téma.

Ano, je. Proto se na to ptám. Ale z jiného soudku: jeden německý novinář miříkal, že jste jako François Mitterrand: milujete v politice gesta a inscenace. Tobylo často vidět na tom, jak pečlivě jste sledoval přípravy na různá jednání,aranžmá při slavnostních událostech, průběh státních večeří atd. atd. Jak jsou vpolitice důležité rituály?

Nejprve, když dovolíte, na téma politika a drama: politika podobně jako život sám sevleče, nezdá se být při prvním pohledu nijak přehledně a srozumitelně členěna, není v nímoc zřetelných začátků, meziher, přeryvů, katarzí, vrcholů a konců, málokdy se v nístává, že je upnuta k nějakému jednoznačně definovanému cíli. Drama je pokusem čelittéto bazální nepřehlednosti života, odkrýt cosi jako kostru bytí, ukázat názorně jehovnitřní tkáň, skrytou strukturu a skutečné členění, viditelně definovat začátky, přeryvy,pauzy a posléze konce či pointy, tedy přesně to, co je vně dramatu tak málo vidět. člověkrád rozumí světu, v němž žije; jeho úsilí je vždy tak či onak vedeno snahou pochopitvnitřní logiku či architekturu jsoucího; má rád rozpoznatelné začátky a konce; rádprostě ví, co bylo „před“ a co bylo „po“, co vyplývalo z čeho, nebo co s čím souvisí, a rádto spatřuje v nějaké sugestivní zkratce. Politika – jako oblast činnosti vyžadující obecnou

podporu – víc než co jiného potřebuje, aby jí lidé rozuměli, tedy aby chápali, o co v ní vtom kterém okamžiku jde, jak v ní následující vyplývá z předchozího a proč to všechnomá takové tempo, jaké to má. Ale přesně tomu se politika, jak jsem už naznačil, ze samésvé podstaty vzpírá: tu a tam se v ní sice něco povede či nepovede a všichni to ihnedrozpoznají, většinou tomu ale tak není; spíš to je takový zvláštní nikdy nekončící procesbez jasných předělů či jednoznačných a ihned rozpoznatelných výsledků. Proto se mizdá být obzvlášť důležité, aby politici měli elementární dramatické cítění, totiž smysl proto, jak různé činy či události členit, řadit, vršit, jakou jim dávat posloupnost, gradaci čistavbu. Základním nebezpečím politiky v moderním světě je, že se bude lidem jevit jakoněco beznadějně nudného, jakési šedivé každodenní administrování, tu a tam jenzpestřené skandálem či pseudoskandálem, na který se beztak vzápětí zapomene, tedycelkově jako věc bez pointy, a tím vlastně bez myšlenky. čelit tomuto nebezpečí jepochopitelně v obecném zájmu. S tím volně souvisí i druhé téma: politika a divadlo.Samozřejmě, že politika pracuje a musí pracovat se znaky, symboly, rituály; samozřejmě,že je vždycky trochu i divadlem. Je to přirozené: řeč symbolů a znaků vypovídá o smyslutoho, co se děje, mnohdy podstatně výstižněji a sugestivněji než sebedůkladnějšípojmový výklad. Politické koncepty prostě chtějí svou vizualizaci. Sdílené a společněprožívané znaky velmi srozumitelně spojují lidská společenství, jsou jejich tmelem,emotivním a zhuštěným výrazem jejich identity, zpřítomňujícím jejich společnouhistorii, společné tradice, společnou kulturu i modely vztahů a chování. Jsou to odkazy kvítězstvím i porážkám předků, ke sdíleným ideálům i k památce těch, kteří za ně umírali.Respekt k této řeči symbolů, má-li sloužit dobré věci, vyžaduje ovšem velký cit pro míru.Mnohdy stačí jen o krůček víc, než je dané situaci, účelu a lidskému i sociálnímukontextu přiměřené, a mohou se probudit k životu démoni, ať už nacionální či jiní, kteříse pak těžko krotí. Je to tedy v jistém smyslu hra s ohněm. Vyvolává-li určitý druhpřemrštěného důrazu na rituální rozměr politiky v lidech posedlost, spojenou snenávistí ke všemu, co je jiné, stává se zároveň taková politika – aspoň v osvícenějšíchočích – směšnou a absurdní: přesně tím, čemu Karel Teige říkal „superdada“. Alekonečně k jádru vaší otázky: je pravda, že jsem se této řekněme estetické stráncepolitiky dost věnoval. Mělo to v podstatě asi tři důvody. Za prvé: jsem přesvědčen o tom,co jsem se právě pokusil vysvětlit, totiž o hlubokém smyslu této dimenze politiky. Zadruhé: nebylo u nás moc tradic, na něž by se dalo navázat, všechno jsme vlastně muselivymýšlet. To, co jsme zdědili po komunistech, se většinou použít nedalo. A tak jsmemuseli uplatňovat svou tvořivost ve všem možném: od státních vyznamenání až poobřad jejich udělování, od nábytku až po dopisní papíry, od místa konání a průběhustátních obědů a večeří až po slavnostní uniformy či oblečení číšníků, od praporů,standart, žerdí a nádobí až po výzdobu sálů a kanceláří sochami a obrazy. Zprvu jsemdokonce nanosil do své pracovny obrazy z domova! Třetí důvod je snad zřejmý: takovévěci mne zkrátka baví, mám pro ně možná vyvinutější smysl než jiní, nebo je aspoň vícprožívám. A to dokonce stále víc: čím jsem starší, tím jsem větší pedant, a tak jsemnakonec před státní večeří sám různě přeskupoval příbory – mám o některých věcechsvou vlastní povědomost rostoucí z mého buržoazně-restauračního zázemí –, a kdyžnám na obědě s japonským císařem podali nedovařené brambory, málem jsem sezhroutil. On to naštěstí bral jako českou národní kulinářskou specialitu.

(18. 5. 1997)Po pěti měsících mého manželství se ukazuje, že KPR, Česká republika a její jsoucí právní řád nejsou schopnyjakkoli rozumně se vyrovnat s faktem, že se prezident republiky oženil. Stát údajně demokratický civí na tento faktjako tele na nová vrata a neví, co má dělat. Má žena není státním úředníkem, a tím méně ústavním činitelem, jdeprý o veskrze soukromou občanku. Zároveň se ale předpokládá, že bude ozdobou prezidentových cest doma i v

zahraničí, ba že leckde bude prezidenta přímo zastupovat. Ve jménu státu, ale bez jeho pomoci. Malý příklad:všichni chtějí, aby jela otevřít České centrum do Paříže, nikdo však není schopen tuto cestu zorganizovat,dojednat, zaplatit, připravit, zařídit. (…) Na „první dámu“ jsou zkrátka kladeny nejrozmanitější protokolární,politické, státnické, společenské, veřejné, charitativní, kulturní a jiné nároky, musí vyřizovat množstvíkorespondence, přijímat či odmítat záštity, přijímat či odmítat pozvání, a přitom nemá žádný fungující úřad, kterýby to vše řešil za ni a pro ni. Nejvíc se tím vším zatím zabývám já, což je, jak každý uzná, systémově nesprávné.(…) Odbory KPR, zdá se, vůbec nepomáhají – a pokud, tak nápadem, nikoli realizací. Tento stát prostě nepočítás tím, že prezident má ženu a že ta žena je veřejným fenoménem, ovlivňujícím nejen obraz státu ve světě, ale ipolitickou pozici prezidenta. Dagmar si musí najít podobu své veřejné existence, své práce nadační a charitativní,svého přirozeného zájmu o kulturu. To vše je nemalý oříšek: po bezvýrazné éře komunistických panimam, kterésměly všechno a nedělaly nic, přišla Olga, která měla své zázemí ve Výboru dobré vůle (19 zaměstnanců). Dášažádný VDV nemá. Má dnes jedinou sekretářku, která je hodná, pracuje od nevidím do nevidím, ale ze všechnáročných povinností, které se na ni hrnou, nezvládá tu nejjednodušší: tvorbu a tisk Dášina programu. Co s tímprovedeme? (…)

(8. 2. 1998)(…)Ať se to komu líbí či nelíbí, na Pražském hradě sídlí už přes rok opět manželský pár. Totiž jeden parlamentemzvolený ústavní činitel a jedna jeho manželka, kterou si zvolil on sám (a ona samozřejmě jeho). Ta manželka rokbojuje o své místo na slunci a cítí se na tom být dnes hůř než před rokem. Vybojovala si sice dvě sekretářky,dostala pěknou kancelář, nedávno dostala dokonce i dr. Š. a během roku udělala mnoho dobrých věcí: založilafungující nadaci, změnila kvůli svému muži způsob života a vzdala se svého povolání, úspěšně reprezentuje nášstát ve světě, převzala mnoho záštit a čestných předsednictví, navštívila – jako manželka prezidenta – mnohosociálních, zdravotních i kulturních zařízení, vlastnoručně vyřídila mnoho stovek dopisů od občanů atd. atd. atd.Ve svém novém postavení nasadila sebe samu vskutku naplno a nedopustila se přitom kupodivu žádnýchzávažnějších chyb. A výsledek? Velmi tristní: z jedné z nejoblíbenějších hereček a z ženy, jejímuž sňatku snemocným panem prezidentem fandilo snad osmdesát procent občanů, se stal předmět bezpočtu vulgárníchžertů, oblíbený terč posměšných komentářů, útoků a urážek velké části novinářů, předmět ročního téměřkaždodenníhohanobení soukromou televizí Nova a posléze – v očích veřejnosti – jakýsi bezmála škůdce národa. Nebudu teďzkoumat všechny spletité socio-psychologické příčiny tohoto zvláštního úkazu ani míru zavinění, na němž se takči onak podílí více subjektů včetně mne samotného. Svůj díl odpovědnosti nese ale i KPR, jejíž nikolinevýznamná část se vnitřně nikdy s mým novým sňatkem nesmířila, což se bohužel odráží i v tom, jak je těmi čioněmi Dáše pomáháno, a což se samozřejmě promítá i do způsobu, jak jsem přijímán já. (…) Proto v okamžiku,kdy začíná mé nové funkční období, žádám všechny své spolupracovníky, aby upřímně pracovali i pro mou ženua její dobrý veřejný obraz. Nechce to mnoho práce, chce to jen dobrou vůli. (…)

(NEDATOVÁNO 1999)Zavanula na mne lehce atmosféra ledna 1997, kdy jsem se oženil a KPR měla pocit, že má nová ženanepotřebuje na Hradě ani sekretářku, ani psací stůl, ani kancelář, protože to je jen má žena, tedy zřejmě kdosi,jehož místo je doma u škopku. Stohy dopisů, pozvání, návrhů, proseb atd. měly jít zřejmě do koše, neboť vzákoně o KPR není psáno nic o nějakém servisu pro paní prezidentovou. Následovaly známé třenice a Dášin boj,jehož výsledkem byl její (…) sekretariát. (…) Teď se zdálo, že se situace jakžtakž konečně stabilizuje. A conajednou nezjistím? Nikoli na privátní či nadační, ale na oficiální návštěvu (v mém zastoupení) jede má ženatotálně nepřipravena, ačkoli KPR ví nejméně půl roku, že tam pojede. (…) Dáša mi zoufale volá z Japonska, ženeví, kolikrát jsem tam byl, kdy jsem tam byl a proč a co jsem tam dělal, (…) o vztahu buddhismu a šintoismu atd.atd. (…) Přitom stačilo vybavit ji (…) útlou brožurkou (…) Proč se to nestalo? Proč není ani po letech, když jde oněco vážného, KPR schopna vzít na vědomí, že mám ženu, která má občas i nějaké státní poslání? Situace sehorce těžce napravuje. Den, který jsem měl strávit doléčováním a přípravou na Irku, jsem trávil hledáním různýchčlánků o Japonsku a jejich faxováním do Japonska. (…) Taková situace se nesmí opakovat!


Je známo, že jste se hodně staral o Pražský hrad, za dlouhá léta vašeho působenív prezidentské funkci se tam uskutečnilo dost změn. Jaké změny to hlavně byly a zjakých idejí vycházely?

Jak jsem už řekl, Pražský hrad, respektive Hrad a zóna, která ho bezprostředněobklopuje, je zvláštním organismem, skutečným městečkem ve městě. Když jsme tampřišli, bylo to ovšem městečko mrtvé. Všude jen tajní policisté, sídlila tam celá jednaspráva Státní bezpečnosti, což bylo několik set lidí, všude zdi, plechy, mříže, zábrany,

nepřístupné prostory, kamery, dráty a mikrofony. Hodně jsme s přítelem architektemMasákem, který přišel na Hrad se mnou, přemýšleli o tom, co s tím uděláme. Dokoncejsme uspořádali na to téma malé mezinárodní architektonické sympozium. Nejdřív jsmeotevřeli veřejnosti, co se dalo, a odstěhovali odtamtud Státní bezpečnost a vojskaministerstva vnitra. Přitom jsme se snažili různé prostory – nádvoří a zahrady –propojovat tak, aby vznikaly souvislé procházkové trasy. Zkoušeli jsme, jak dalece se dámohutná katedrála depatetizovat v bachtinovském duchu, to znamená vpustit do jejíbezprostřední blízkosti kejklíře, potulné muzikanty, drobné obchodníky, kteří gotickéchrámy tradičně obklopovali a kteří prst přísně ukazující k nebesům vyvažovali důrazemna všechny profánní stránky života. Hodně se muselo restaurovat a obnovovat, protožekomunisté se – jako ve všem – zaměřovali na vnější dojem, neustále čerstvě natíralividitelné fasády, ale za nimi byly často vzácné věci zcela zanedbané a neošetřené. Záhyjsme pochopili, že nemá-li to navždy zůstat nějakým kafkovským začarovaným zámkem,musí tam být důmyslně propleteny různé funkce: reprezentace a státnost, ezoterickápropojení hlavních bodů, ubytování včetně studentského, vysokoškolská fakulta, zábava,galerie, pohostinství, obchůdky, prostě všechno, co patří k sobě, má-li nějakýarchitektonický či urbanistický prostor skutečně žít a nebýt jen mrtvou „realizací“něčího projektu. Nebylo to vůbec jednoduché, zápasili jsme s nedostatkem peněz –politici si mysleli, že to chci snad pro sebe – i s odporem byrokracie. Nakonec se námpodařilo udělat asi tak pět procent z toho, co jsme zamýšleli. Masáka v posledních letechvystřídal architekt Šípek, jehož stopa je na Hradě patrná. Ale získávali jsme i jinévýtvarníky a architekty. Dbali jsme samozřejmě o to, aby Hrad žil kulturně, bylo tammnožství důležitých výstav, expozic, přednášek, koncertů a představení. Starat se o tytověci mne opravdu bavilo. V tom jsem se pokoušel jít trochu ve stopách císaře Rudolfa II.,který byl vladařem zřejmě velmi podivínským a pramálo úspěšným, ale za něhož sePražský hrad a posléze celá Praha staly jednou z nejdůležitějších evropských – a to tehdyznamenalo i světových – kulturních metropolí. Byl to přítel vědců, myslitelů, astrologů amystiků, velký sběratel umění a známý mecenáš, k němuž se stahovaly největšíosobnosti té doby od Tychona Brahe až po Arcimbolda. Nějaké Rudolfovy glóbusy adalekohledy jsem nechal instalovat v prezidentské zasedací síni, abych tím zdůraznilduchovní a kulturní dimenzi nové doby a smysl pro dobré tradice. Zda tam dodnes jsou,nevím.

A co zámek v Lánech? To je tradiční venkovské sídlo prezidentů, které jespojeno především s Masarykovým jménem. V jakém stavu jste ho našel?

Byl pár let po rekonstrukci, byl tedy v docela dobrém stavu. Zařízení či rekonstrukčníúpravy byly ovšem příšerné. Styl, který znám ze všech komunistických sídel: samákoupelna, samá lednička, televize, hifi soupravy koupené na tuny a nikdy neužívané,odpudivé dlaždičky, falešné a novotou svítící perské koberce, měšťansky procovskýnábytek. Stopy po Masarykovi byly odstraněny, jeho psací stůl jsme našli někde veskladu topiva, naštěstí ho bylo možné zrekonstruovat. Peníze na důkladnější změnynebyly, ale Olga s Dianou Sternbergovou udělaly, co se dalo. Nové hezké závěsy, pravékoberce, historický nábytek atd. Věci sehnané z různých hradních skladišť. Dáša na jejichpráci navázala, ale většina změn proběhla v první době, kdy bylo všechno snazší akdekdo vycházel vstříc. Ve vsi Lány se například vyrojilo najednou mnohoMasarykových předmětů či upomínek na něj, které lidi po desítiletí pečlivě ukrývali ateď dávali k dispozici. Snažil jsem se do Lán vrátit život. Park jsme otevřeli veřejnosti a vzámku jsem pořádal mnoho politických jednání i návštěv. Tradičně tam bydlívaldalajláma, když byl v Praze.

K Lánům patří i vila Amálie.Ano, ale ne úplně. Je to – podobně jako ještě dvě další myslivecké vilky – součást

Polesí Lány, což je samostatná organizace, byť patřící k Pražskému hradu. Je to vila mochezká a záhy poté, co jsem ji objevil, jsem v ní začal se svými spolupracovníky, hlavně sAndulkou Freimanovou a Michaelem Kocábem, organizovat přátelské debaty. Bylyvěnovány různým tématům či oblastem společenského života, konaly se průměrnějednou za tři týdny, celkem jich za ta léta bylo skoro osmdesát. Bylo vždy pozváno dvacetaž čtyřicet lidí, debata trvala čtyři až pět hodin, o pauze se podávala večeře, vystřídalo setam několik set lidí. Stala se z toho svého druhu instituce. A nejzajímavější je, že všichnirespektovali princip důvěrnosti či diskrétnosti. Předpokladem vskutku otevřené amnohdy samozřejmě velmi ostré debaty bylo, že nikdo o ní nebude nikde referovat amluvit tím pádem za jiné. Nechť ten, kdo chce něco sdělit světu, to sdělí za sebe, ale abyněkdo podával veřejnosti hlášení o tom, co někdo jiný někde říkal, není dobré.Nevzpomínám za ta léta na jedinou nepříjemnou indiskreci – a přitom je o českýchpoměrech známo, že co ví více lidí než jeden, to se dříve či později dozví celý svět.

(Hel 28. 8. 2005) Jak tak v tomto bezvadném polském areálu píšu o české péči o dvěčeská sídla hlavy státu, zmocňuje se mne mírná tesknota. Těch sídel má Polsko několik,všechna jsou zřejmě výborně provozována, všechna byla po svém zničení buď kompletněnově vystavěna, nebo aspoň od základů zrekonstruována, musí mít dohromady velikémnožství zaměstnanců a investice do nich musely být obrovské. Hodně peněz musí stát ipouhý jejich provoz. Neříkám to proto, že by malá Česká republika měla mít či chtít totéžco velké Polsko s úplně jinou historickou tradicí, nicméně tesknota se mne nemůženezmocnit, vzpomenu-li si, jaký zápas jsme měli o každých pár korun na obnovu gotickéfresky, vydláždění nádvoří či opravu střechy. Zval jsem do Lán vždy rozpočtový výbornašeho parlamentu na oběd, všechno jsem jim ukazoval a zeširoka vysvětloval, připadaljsem si jako žebravý student. Že jde i o jejich vizitku, nechápali, jakož ani to, že za dvě stělet nebude nikdo vědět, kdo byl poslanec Vopička či prezident Havel, ale všichni uvidí to, copo sobě zanecháme na stavbách souvisejících s naší státností nebo obecněji na estetickémvzezření naší země. Ale k jiné věci: psal jsem před chvílí o dramatu jako koncentrovanémobrazu struktury bytí, světa, života. Někdo se možná podivuje, proč v téhle knížce skáču zdoby do doby. Je to ale přesně z téhož důvodu, proč to dělá dramatik a ještě vícromanopisec: všechno souvisí se vším; cokoliv z nějaké doby odkazuje k něčemu z dobypředchozí či pozdější; všechno je navzájem všelijak provázáno a jednou z cest, jak sedotknout oné skryté tkáně života, je koláž, kombinující věci navenek spolu nesouvisející tak,že v posledku říká o jejich souvislostech a skutečném významu víc, než by byla schopna říctmechanická chronologie či jiný náhodu potlačující pořádající princip. Takový je aspoň můjzáměr. A ještě k téhle knížce: dlouho a se zájmem pozoruji jednoho televizního redaktora,který si k rozhovoru do svého publicistického pořadu vždycky zve nějakého hosta. A pocelou dobu mu říká: Prosím stručně. A já si po celou dobu vždycky říkám: Proč ho tamvlastně pozval, když mu nedovolí žádnou souvislejší výpověd? Ti lidé jsou možná poprvé anaposled v životě v televizi, váží cestu třeba přes celou republiku, aby národu něco sdělili osvé celoživotní práci či o nějakém svém kruciálním zážitku, a sotva tam přijdou, začne jeněkdo okřikovat, ať moc nemluví, protože on to musí včas ukončit, aby se stihla nějakástupidní reklama. Ti lidé samozřejmě propadnou panice a už neřeknou vůbec nic. Jak jábych s nimi sympatizoval, kdyby toho člověka potrestali tím, že by schválně mluvili amluvili a mluvili a nikým se nenechali přerušit, dokud by televizní přijímač neexplodoval!

(Mimo jiné: v Americe jsem se díval pravidelně na Larryho Kinga i jiné moderátorydebatních pořadů, ale nikdy jsem tam neviděl, že by někomu tak nestydatě skákali do řeči.)A tak trestám pana redaktora v zastoupení těch nešťastníků tím, že podle jehonejoblíbenější věty pojmenovávám tuto knihu.

Dne 3. února 2003 o půlnoci jste definitivně jako prezident dosloužil, a opouštěljste tedy Pražský hrad. Jaké jste měl pocity? Jak to probíhalo?

Téměř nic v mém životě neproběhne normálně. Velmi podivná byla i atmosféra naPražském hradě poslední týdny a dny před koncem. Lidé na mne zvyklí, kteří tam semnou prožili dlouhá léta, najednou těžko chápali, že všechno bude jinak. Dílem tušili, žetam zůstat nemohou, a už dlouho předem si hledali v atmosféře politické nepřízně různáuplatnění, o nichž se báli navzájem se informovat či říkat o nich mně, dílem věřili, žebude zvolen někdo, kdo si je tam ponechá. Já pořád tvrdil, že to nemůže být nikdo jinýnež ten, který tam pak opravdu nastoupil, ostatní ale tvrdili, že to není možné, a nevěřilitomu. Kdo neodešel, byl později vyhozen. Snad se našli někteří, kteří se zadaptovali adostali se do nové přízně, mnoho jich tam ale, pokud vím, natrvalo nezůstalo. I když tedynevěděli, kdo bude zvolen, byli mí spolupracovníci ve stavu velkého a víc nežpochopitelného neklidu. Promítalo se to i do mého vládnutí či života: najednou z obav,aby při předávání nevznikl pro mne i pro ně nějaký problém, přicházeli s poněkudbyrokratickými požadavky, například že mám vrátit tu či onu židli nebo pravítko, kteréjsem si kdysi údajně od Hradu půjčil. Kolik svých věcí já Hradu dal, nikoho nezajímalo.Najednou se muselo rozhodovat o tisíci maličkostech, zda jsou mé a mohu si je odnést, čizda patří spíš státu. Knihy jmenovitě mi věnované, ale opatřené jakýmsi razítkem, mi dátnechtěli, dostával jsem naopak nesmyslně velké sochy, dary, které jsem neměl kam dát,ale které ono razítko neměly. Možná jsem udělal chybu, že jsem se dlouho a v klidu nasvůj odchod nepřipravoval, a tím dopustil, aby se vše dělo v poslední chvíli a ve značnénervóze. Můj mnohaletý věrný tajemník mi například pln dobré vůle odňal počítač,protože byl erární, a sehnal mi za něj jiný, mnohem modernější. To znamená mnohemkomplikovanější: pořád se mne na něco ptá, něco chce, něco vyčítá, pořád se nad něčímzamýšlí, pořád obtěžuje tím, že mi dává na vybranou z mnoha možností. Přitom užívánesrozumitelný jazyk, jakousi směsici češtiny, angličtiny a komputerovštiny. Sklouzne-limi prst na nesprávnou klávesu, začne hrát panamskou hymnu nebo mi ukáže barevnýobrázek buňky. Než se vrátím tam, kam mám, podaří se mu – mně? – všechno rozepsanésmazat. Můj tajemník za nic nemůže, ale já se vztekal samozřejmě na něj a na BillaGatese. Tak jako jsem se musel ze dne na den sblížit s novým počítačem, musel jsem senarychlo sbližovat se spoustou jiných věcí od mobilu až po úplně novou strukturupražských jednosměrek. Na Hradě bylo zkrátka před mým odchodem značné dusno.Někdy to připomínalo potápějící se Titanic. Později, když byl zvolen můj nástupce, bylynarychlo v noci odváženy některé moje poslední dokumenty či víceméně privátní neboliterární archiválie. Měl jsem setkání na rozloučenou se všemi pracovníky Hradu veŠpanělském sále a byl jsem dojat tím, kolik lidí tam bylo dojato včetně různých uklízečůči zahradníků, s nimiž jsem se vůbec neznal. Poslední večer jsme trávili s přáteli oddivadla a Dášinými kolegy v hospodě velmi blízko Hradu a o půlnoci jsme vyšli nanáměstí, abychom viděli stahující se prezidentskou standartu. Přistoupili ke mně mípistolníci, řekli, že končí, ale ať se nebojím, že mne do rána ještě budou hlídat. Velmi semi té noci ulevilo a jsem šťasten, že to břímě už nenesu. Neskrývám ale, že ten konec byldost divný. A pro moji learovskou hru o opuštění funkce samozřejmě inspirativní.Nemohu říct, že mi nebylo za službu vlasti poděkováno: za prvé jsem dostal z rozhodnutí

parlamentu, jak zákon umožňuje, oba nejvyšší státní řády, z nichž jeden jsem před letysám vymyslel a zavedl, za druhé Dáša zorganizovala velkou poctu v Národním divadle,kde mne pozdravily či mi zazpívaly desítky našich nejpopulárnějších herců či zpěváků.Dát to dohromady byl velký výkon, Dáša na tom tajně pracovala půl roku, a já nakonec ztoho moc neměl, protože jsem trnul v prezidentské lóži, jestli nenastane nějaký trapas.Vždyť to byla jedna gigantická improvizace! Ale nenastal. A za třetí se se mnou rozloučilčeský rockový underground skvělým koncertem v Rock Café.

Může státník, který byl čtyřikrát zvolen prezidentem, jen tak odejít do důchodua mít klid? Anebo to nedokážete jen vy?

Aniž o to usiluji, začasté dokonce navzdory tomu, že proti tomu bojuji, musím býtzřejmě už natrvalo v něčem průkopníkem. Bláhově jsem si myslel, že až skončím sfunkcí, skončí tím definitivně i všechna dobrodružnost mého dosavadního života a já sibudu moci jako zaopatřený člověk bez povinností užívat života, cestovat, odpočívat,přemýšlet a číst aspoň to nejdůležitější ze všeho, co jsem promeškal. Byla to čirá utopie.Všechno je jinak. Především jsem se musel stát průkopníkem českého postprezidentství.Vždyť my jsme nikdy neměli prezidenta, který by jen tak normálně skončil svůj mandát!Masaryk rezignoval před koncem pro své stáří a špatný zdravotní stav a krátký zbytekživota dožil v Lánech jako národní svatý. Beneš dvakrát rezignoval, dosloužit mandát munebylo nikdy dopřáno. Hácha byl smeten a umřel ve vězení (byl to mimo jiné jediný nášprezident, který byl ve vězení po prezidentství, častější bylo opačné pořadí). Gottwaldumřel ve funkci. Zápotocký také. Novotný musel funkci předčasně a trochu potupněopustit. Svoboda byl funkce zbaven pro nemoc. Husák ji opustil předčasně a s hanbou,jako ten, kdo svou hru prohrál. Nejsme tedy na regulérně doslouživší prezidenty zvyklí atak trochu nevíme, co s někým takovým dělat. Musím se v duchu usmívat, když napříkladvidím, jak lidé nevědí, jak mne oslovovat. Někdo říká „pane prezidente“, někdo „panebývalý prezidente“, někdo „pane Havle“, čekám, kdy mi někdo řekne „pane bývalýHavle“. Všichni mne všude zvou v domnění, že teď mám konečně čas, zároveň se mne aletrochu bojí z obavy, aby si stykem se mnou příliš nezadali. Někteří mne zdraví jaksipokradmu, podobně jak to dělali v době disidentství. To už není jen nezvyk naexprezidentské osoby, spíš to vyplývá z naší specifické politické situace a z mé dřívějšípolitické role. Ale hodně jsem zván i do ciziny na nejrůznější události, přednášky,ceremonie, politické návštěvy či pracovní pobyty, možná víc než dříve, protože si zřejměi v cizině myslí, že teď mám víc času. Ale pozor, nemohu to svádět jen na ostatní! Zapletljsem se přece sám od sebe a rád do tolika mezinárodních záležitostí, že určité úkoly nasebe prostě musím brát, i kdybych nechtěl. Musím přece vystupovat proti totalitnímrežimům či diktaturám, ať na Kubě, v Bělorusku, v Barmě či Severní Koreji, nemohu sevyhýbat tamějším disidentům, kteří nás navštíví a chtějí mne vidět, nemohu senesetkávat s cizími politiky, s nimiž jsem něco důležitého kdysi prožil a s nimiž společnějsme se snažili zasahovat do dějin. Kdybych se tomuhle všemu úplně vyhýbal, popíralbych tím celý svůj dosavadní život. Zkrátka a dobře na nějaké skutečné a dlouhodobéodpočívání, cestování, přemýšlení a čtení nemám ani myšlenky, ani čas, ani soustředění.Mohu si za to, jak patrno, do značné míry sám, mohou za to však – abychom bylispravedliví – i velmi specifické okolnosti mého postprezidentství. Byl jsem po dlouhédobě prvním demokratickým prezidentem, jsem spojován s naší revolucí i s pádemželezné opony, jsem prostě velmi zvláštní případ, a to mnohé vysvětluje. A ke všemu seještě zdám být, a to do značné míry právem, v trvalé latentní opozici k současné česképolitice a jejím mravům! Více faktorů znemožňujících mi klidný důchod si snad ani nelzepředstavit! Ale jak jinak, je to zkušenost nesmírně zajímavá a inspirativní. A velmi

zvláštní je, jak se znovu a znovu dotýká mého dávného tématu na hru. Malý příklad:vždycky se mi bývalí politici zdáli trochu ošumělí, pomačkaní, hůře oblečení, zašlí. Teďjsem teprve pochopil proč: nemusí se denně strojit a fintit kvůli televizi či fotografům,které – jsou-li ve funkci – mají trvale v patách. Kdo by nepodlehl pokušení trochu se nasvůj zevnějšek vykašlat? Ostatně ani okolí člověka tolik nehoní či tolik o něj nepečuje,všichni přece vědí, že teď na tom zas až tolik nesejde. Nebo jiná věc: najednou člověkzjistí, že nemůže mluvit o těch, kteří ho vystřídali, tak otevřeně, jak by chtěl. Byl by totižihned podezírán z ublíženosti či žárlivosti či žvanivosti člověka neobtěžkanéhoodpovědností. Ale zcela mlčet také nelze! Takže chtě nechtě se musí člověk zase neustálerozhodovat mezi větším a menším zlem, tak jako v politice. Prezidentem jste navíc jenurčitou dobu, pět nebo deset let, exprezidentem jste ale nadosmrti! To jsem si dříve takéneuvědomoval. Další věc: dřív jsem vždycky předtím, než jsem se s někým setkal, dostalkrátký a vyčerpávající výklad o tom, kdo to je, co dělá, proč s ním mluvím, zda jsem se sním už někdy potkal a tak dále. To dnes, kdy mám jen malý sekretariát, už také není taksnadné. A nemít stále ještě pár přátel či bývalých spolupracovníků na různýchministerstvech a úřadech, kdoví, jak bychom to zvládali. Ve výčtu takových poznatkůbych mohl samozřejmě pokračovat. Opakuji ale, že si na nic nestěžuji. Naopak: raduji seze života. A pokouším se po pravdě odpovídat na vaše otázky.

[6]

(Hrádeček 28. 11. 2005) Celé září a říjen jsem se nezastavil. Co jsem vlastně dělal?Navštívil jsem několik evropských zemí, měl spoustu jednání a návštěv a bezpočet projevů adebat – a to všechno v ročním období, kdy obvykle stonám. Velmi se divím, že jsem to bezújmy přežil. Jsem zase na Hrádečku, ale všude je teď hodně sněhu, stromy jsou krásněobalené. Jsem tu opravdu jako poustevník. (Hrádeček je samota, jediným sousedem je přítelAndrej Krob v nedaleké chalupě, ale ten tu teď není.) Včera jsem se večer díval na jakýsithriller v televizi a pak jsem zjistil, že se tu poprvé bojím. Při myšlence, že náhle někdezahlédnu pohyb lidského stínu, mi naskakovala husí kůže a přicházely srdeční fibrilace.Přestal jsem už před časem odebírat noviny, zprávy mám z televize. Noviny čtu, jen když naně někde narazím. Naposledy jsem na ně narazil před několika dny v letadle z Budapešti. Azjistil jsem, že mám aféru. Česká média jsou pohoršena tím, že údajně podporuji našehonového premiéra. Vzniklo to zřejmě tak, že mne před časem pozval na kafe a při odchodunás tam přepadla jedna novinářka, která se mne zeptala, jak bych s naším dnešnímpremiérem vycházel, kdybych byl stále prezidentem. Řekl jsem, že si myslím, že by to mezinámi klapalo. Měl jsem tím na mysli, že bych neměl s premiérem permanentní veřejnérozmíšky o smyslu ústavy, jak je má dnešní prezident. Asi jsem se měl vyjádřit přesněji čikonkrétněji, nicméně proč je z toho zápletka či dokonce skandál, to věru nechápu. Alenemohu zřejmě všechno chápat. Abych nezapomněl: rozhodl jsem se, že v úryvcích ze svýchpokynů prezidentské kanceláři budu své spolupracovníky označovat jen iniciálami.Zkratkami označuji i jednotlivé odbory kanceláře či organizace jí vedené. Budiž to jakýmsidozvukem původní intimity těchto textů.

Byl jste svědkem a účastníkem mnoha důležitých dějů. Co z toho, co jste jakoprezident prožil, považujete za nejdůležitější? V čem vidíte i svůj vlastní politickýúspěch?

Dnes už možná mnoho lidí, zvláště mladších, neví, co to byla Varšavská smlouva. Je topro ně jeden z mnoha historických jevů a leckdos má možná sklon si myslet, že tentopakt zanikl automaticky, sám od sebe, dík historickému samospádu. Není tomu tak. Bylotřeba ho rozpustit a nebylo to vůbec jednoduché. V našich zemích byla sovětská vojska;naše generální štáby byly více či méně jen pobočkami sovětského velení a detašovanýmipracovišti sovětské vojenské rozvědky; do obecné mysli bylo po desítiletí systematickyvpravováno základní nezpochybnitelné dogma o životní nevyhnutelnosti této aliance.Mohli jsme chtít a mít svobodné volby, mohli jsme zrušit ústavně zakotvenou vedoucíúlohu komunistické strany, mohli jsme volat po svobodném tisku i tržní ekonomice, alemyšlenka na zrušení Varšavské smlouvy, tohoto základního mocenského nástrojesovětské hegemonie, se zdála být i radikálům příliš nebezpečná. Gorbačova zřejmě anive snu nenapadlo, že by něco takového mohl někdo chtít. Když se pak začalo o tommluvit, musela to být pro něj svízelná situace: mocensky zasáhnout už nemohl, to by bylkopanec celé jeho perestrojce, zároveň ale musel vědět, že likvidace tohoto paktu musívyústit do rozpadu samotného Sovětského svazu. Zprvu jsme tehdy mluvili o novéceloevropské bezpečnostní struktuře, do níž by Varšavská smlouva bez hanby vplynula,pak se mluvilo o likvidaci jejích vojenských struktur s ohledem na novou mezinárodnísituaci, ale její zachování jako struktury politické, čímž se myslela zřejmě existence čistěsymbolická. Kompletní rozpuštění Varšavské smlouvy bylo po několika měsících až nakonci tohoto řetězce nápadů. Dnes se už těžko někomu vysvětluje, jak byly tytorozmanité kličky a manévry riskantní, ale jak byly nutné, nejen s ohledem na mocenské

poměry, ale i s ohledem na stav veřejného mínění. A koneckonců i na stav našichvlastních myslí: všichni jsme věděli, že Varšavská smlouva musí zaniknout, ale nikdo znás zprvu přesně nevěděl, jak se jí zbavit. Vzpomínám si, že jsme tehdy měli trochuproblém s Maďary: oni nechtěli Varšavskou smlouvu zrušit, protože z ní chtěli se všíparádou vystoupit, a to by nešlo, pokud by neexistovala. Tento postoj měl zřejměhistorické důvody: cítili, jak velký symbolický význam by pro maďarský národ mělo,kdyby Maďarsko teď udělalo to, co se pokusilo udělat v roce 1956 a co bylo tehdyutopeno v krvi. Vzpomínám si, že jsme s Poláky a východními Němci na jednom zesummitů Varšavské smlouvy v Moskvě tak dlouho do noci Maďary v hotelu přemlouvali,až se k nám přidali. Celé to stálo mnoho úsilí, nebylo to jednoduché, zvlášť když sovětskávojska tak pomalu a nerada od nás odcházela, ale nakonec se to povedlo. Onu chvíli, kdyjsem v létě 1991 – jako představitel tehdy předsedající země – na závěr posledníhosummitu Varšavské smlouvy slavnostně oznamoval světu, že se tato smlouva právěrozpustila, považuji za jeden z nejzvláštnějších okamžiků svého života. Stalo se to navíc vPraze, městě, které tento pakt před pouhými třiadvaceti lety přepadl. Jako dávný velmišikanovaný a dost směšný vojín ženijního vojska, tradičního sovětského popravištětřídních nepřátel, jsem se v roli likvidátora jedné ze dvou nejmocnějších vojenskýchaliancí světa musel cítit dost absurdně. Gorbačov na tento sebelikvidační summitnepřijel, zastupoval ho tu Janajev, jakýsi smutný piják z Dostojevského, který měl zřejměhorší nervy než Gorbačov, a tak se asi tři týdny poté pokusil v Moskvě o puč. Tím ovšemdefinitivně pohřbil i samotný Sovětský svaz, který opravdu nemohl konec Varšavskésmlouvy o mnoho přežít. Rozpuštěním Varšavské smlouvy, tímto dnes už téměřzapomenutým historickým krokem, se definitivně zhroutilo bipolární rozdělení světa,aby naše civilizace začala obtížně hledat své nové a lepší uspořádání. Které, nutno dodat,dosud nenašla. A nenajde, dokud budou političtí administrátoři tak masivně převládatnad snílky.

S jakými myšlenkami a vzpomínkami je u vás svázáno rozšíření NATO a našečlenství v něm? To už šlo snadněji? Byl to jen logický důsledek rozpuštěníVaršavské smlouvy?

Vůbec ne. Dokonce bych řekl, že to bylo ještě obtížnější.

Proč?Zápas o rozšíření NATO na východ Evropy trval v podstatě deset let. Důvodů, proč to

šlo tak ztuha, bylo asi víc, nejvýznamnější byl určitý konzervativismus či opatrnostzápadních států. Bály se toho. Měly pocit, že nás nemají dostatečně prozkoumané.Nechápaly, že celé národy jako by najednou chtěly něco právě opačného, než co chtěly –jak se zdálo – ještě nedávno. Děsily se představy, že by náhle měly svá nejrůznějšíbezpečnostní tajemství sdílet se svými nedávnými protivníky, zatím dostnesrozumitelnými postkomunistickými zeměmi, u nichž nikdo pořádně nevěděl, co se vnich může ještě stát, kdo jsou lidé, kteří v nich vládnou, a jaké potíže mohou titoneprozkoumaní partneři celému svazku ještě dělat. Jen pro ilustraci: krátce po rozšířeníNATO se konal ve Washingtonu oběd, velmi důvěrný, kterého se mohli účastnit pouzenejvyšší představitelé členských států, to jest prezidenti či předsedové vlád. PrezidentClinton tam vysvětloval, proč by bylo správné podniknout invazi do MiloševibovaSrbska. A mou první a zcela spontánní vnitřní reakcí byl tehdy totální údiv, že se tu o taknesmírně delikátní věci mluví takto otevřeně přede mnou a před kolegouKwašniewským. Ihned jsem se této své reakci zasmál, nicméně zmiňuji se o ní proilustraci tehdejší situace. Cítili jsme, že nám úplně nemohou věřit, chápali jsme to a

trochu se i divili, že nám najednou věří. Mimo jiné: Clintonův výklad, dlouhý, podrobný apronesený spatra, byl neobyčejně zasvěcený a přesvědčivý, myslím, že málokterý zpřítomných evropských státníků věděl tehdy o situaci v bývalé Jugoslávii tolik jakoClinton.

Povězte víc o tom, jak jste usiloval o rozšíření NATO a proč jste o to tak usiloval.Víte přece, že NATO má mezi vám blízkými západními liberálními intelektuály vícodpůrců než příznivců. Je pravda, že se o jeho rozšíření rozhodlo na jedné vašíprivátní večeři s Clintonovými u Madeleine Albrightové ve Washingtonu?

Takových večeří jsme měli víc, všechny se kolem tohoto tématu točily a já byl velkýmadvokátem rozšiřování. Nicméně žádná z těchto večeří samozřejmě o té věci sama osobě nerozhodla. Důvod, proč jsem pro to tolik agitoval – nejen při nějakých privátníchvečeřích, ale hlavně v mnoha veřejných projevech –, byl jednoduchý: cítil jsem, žerozšíření NATO na východ zajistí nezvratnost nových poměrů a mír v Evropě. Uměl jsemsi představit zástupy populistů, demagogů, nacionalistů a postkomunistů, které budou skaždým dalším otálením stále energičtěji argumentovat ve svůj prospěch tím, že násarogantní, konzumní a sobecký Západ neuznává a nechce, a že se tudíž musíme vydatvlastní cestou. Rozumějme správně: cestou autoritativní vlády třímající místoztraceného rudého praporu prapor nacionální a zakrývající jím své mafiánské praktiky aprivatizaci všeho do vlastních rukou. Znovuprobuzený nacionalismus musel ovšemznamenat i novou hrozbu vzájemných konfrontací. Nacionalisté jsou si sice podobní jakovejce vejci, ale to nevede k nějakému bratrství, ale právě naopak: jejich ideologie jsou zesvé podstaty konfrontační. Ale nejde jen o to. Domníval jsem se také, že – na rozdíl odtechnicky nesmírně zdlouhavého a komplikovaného, i když politicky snad schůdnějšíhorozšiřování Evropské unie – je rozšiřování NATO technicky relativně jednoduchá věc, alevelmi důležitá politicky. Takže se přímo nabízelo usilovat nejprve o rozšíření NATO avytvářet tím klidnější a stabilnější prostředí pro přípravu na členství v Evropské unii. Alelze argumentovat i opačně: kdoví, zda by se opatrnější a sobečtější Evropská unie vůbecbyla ochotna rozšiřovat, kdyby se předtím či paralelně nerozšířilo NATO, a jejímurozšíření tudíž nepředcházela bezpečnostní záruka, kterou by ona sama vytvořitnedokázala. Průkopníkem i garantem nových pořádků byly tehdy, jak patrno, předevšímSpojené státy. Cítili jsme to a dávali najevo. Proto jsou asi od těch dob naše zeměobviňovány z přílišného amerikanismu.

Jste si jist, že to tehdy tak viděli i ostatní představitelé východoevropskýchzemí?

Myslím, že ano. Malý příklad: když Clinton v Praze vyhlašoval za přítomnostinejvyšších polských, maďarských, českých a slovenských představitelů projektPartnerství pro mír, řekli jsme všichni a ihned a bez rozpaků, že to chápeme jako kroksprávným směrem, ale že to nemůže být náhražkou plnohodnotného členství v Alianci.Naopak: že to je pro nás pouze vykročení k němu. Psal jsem tehdy – bylo to v roce 1994 –návrh našeho společného prohlášení a vzpomínám si, že visegrádské země ten textschválily během minuty.

A co byste řekl na adresu všech kritiků NATO, kteří je považují za nástrojzápadního imperialismu a spolek politiků a generálů sloužící mohutnýmmezinárodním korporacím při jejich expanzi nebo aspoň hájící současná teritoriajejich vlivu?

Jako tradiční kritik mnoha stránek globalizace včetně prohlubující se závislosti

politiky na mocných podnicích a korporacích, mám pro tuto kritiku samozřejměporozumění. Nicméně už dávno jsem pochopil, že daleko smysluplnější než prostěAlianci odmítat a zároveň nenabízet lepší alternativu, je znovu a znovu jí připomínat jejípůvodní hodnotový základ a dělat vše pro to, aby sloužila především jemu. To znamenáznovu a znovu zdůrazňovat a do praktických rozhodnutí znovu a znovu promítat ideu,která stála u zrodu NATO, tedy ideu, že svobodu a demokracii je třeba bránit. A to – vpřípadě nutnosti – i silou. Opakoval jsem do omrzení, že NATO je organizací určenou keslužbě občanům, nikoli jen generálům.

(1. 5. 2001)(…)3) V prvních porevolučních měsících jsem pociťoval dost silnou potřebu se s nějakým nejvyšším činitelemdřívějšího režimu privátně setkat a pokusit se ho vyptat, jak to všechno viděl ze svého místa v centru moci, co sivlastně myslel, co si myslí teď, jak ten režim vlastně fungoval, kdo se bál koho, kdo koho odposlouchával atd. atd.Jsem totiž člověk neobyčejně zvědavý. Ale nic takového se nikdy nestalo, a to především ze dvou důvodů: 1.Kdyby se o takovém setkání, byť jakkoli privátním, dozvěděla veřejnost, což by se jistě stalo (já bych to přecenekoncipoval nějak konspirativně), asi by mne uklovala, a především by mne uklovali naši novopečenípolistopadoví antikomunisté. Mně by to klování osobně sice moc nevadilo, ale naší tehdejší velmi křehoučképorevoluční demokracii by takový konflikt příliš nepomohl, tím spíš, že by to setkání bylo určitě interpretovánojako důkaz tajného spiknutí disidentů s komunistickými vládci, což byla tehdy poměrně populární teorie. 2. Byljsem znalci moci přesvědčován o tom, že by taková schůzka byla pro mne jen totální ztrátou času: od bývalýchvládců bych se prý nic zajímavého nedozvěděl, jen bych slyšel různé lži a fráze. (…)

(10. 2. 2002)(…)2) Velmi předběžný návrh dopisu Puťkovi: (…) Zároveň bych rád už teď řekl, jak bych byl potěšen, kdybychomVás mohli v Praze uvítat i na listopadovém summitu NATO. Bude, jak je v posledních letech zvykem, spojen i sezasedáním Severoatlantické rady, Výboru NATO – Ruská federace a Komise NATO – Ukrajina. Paralelně stěmito oficiálními setkáními budou tu i četné akce nevládních organizací zaměřené na otázky budoucíhosvětového politického a bezpečnostního uspořádání. Věřím, že na společném zasedání NATO – Ruská federacebude oficiálně stvrzena i nová kvalita vztahů mezi touto aliancí a Ruskem. Domnívám se, že si nelze budoucí světpředstavit bez dobrého a pevného partnerského vztahu mezi těmito dvěma velikými a silnými entitami, což jsemuž mnohokrát veřejně řekl. Setkání, o nichž mluvím, se poprvé budou konat za bývalou železnou oponou. O todůležitější se mi zdá, aby v Praze bylo Rusko zastoupeno svým nejvyšším představitelem. Vaše osobní účastbude totiž celým světem vnímána nejen jako jasný a konečný souhlas Vaší země s koncem bipolárního rozdělenísvěta, ale především a hlavně jako výraz její jasné vůle hledat nový světový řád založený na rovnoprávnéspolupráci mnoha politických či kulturních či geografických celků, ať už tvořených státy či regionálními nebokontinentálními uskupeními. Oficiálně Vás pozve samozřejmě generální tajemník NATO. Můj dopis chápejte jakoosobní přímluvu představitele hostitelské země. (…)


Zájem o vstup do NATO neměl ovšem na domácí scéně valnou podporu. Sociálnídemokraté přece nakonec chtěli, aby se o něm hlasovalo v referendu.

Máte pravdu, velkou podporu to nemělo a referendum by zřejmě dopadlo vneprospěch členství. Lze to snadno pochopit: neurčitý zbytek pocitu, že tu přece jen jdeo mírně podezřelou organizaci kapitalistů a imperialistů, měli po těch desítiletíchideologických masáží asi mnozí občané. A pokud ho neměli, měli zase obavu, že násNATO může hnát do nějakých mezinárodních dobrodružství a my se nebudeme mocistarat sami o sebe, což bychom měli dělat především. Leckdos si mohl po rozpuštěníVaršavské smlouvy také myslet, že poté, co jsme se osvobodili a stali samostatnými,nemá smysl lézt hned do nového chomoutu, byť s opačným znaménkem. Že jeden paktbyl nástrojem cizí nadvlády a druhý naopak obranou svých členů proti nebezpečí takové

nadvlády, to už mnozí nerozlišovali. Ačkoli jsem pro to, aby možnost referenda u násexistovala, v tomto případě jsem byl proti referendu. Bez mohutné kampaně by to mohlodopadnout špatně, což by se obrátilo proti naší zemi i celé střední Evropě. Politici musí vzastupitelské demokracii občas vzít na sebe odpovědnost i za nepopulární rozhodnutí čiza prosazení menšinového názoru. Kdyby se například rozhodovalo o trestním zákoně vreferendu, měli bychom dodnes trest smrti. Můj hlavní argument proti referendu bylovšem jiný: zajišťovat smlouvami bezpečnost země je úkolem politiků, který vyplývá zjejich mandátu, a pakliže to nedělají na úkor suverenity státu, což tento případprokazatelně nebyl, bylo by pořádání referenda zpochybněním mandátu demokratickyzvolené reprezentace státu či projevem nedůvěry k ní. To by ale byl spíš důvod k novýmvolbám než k referendu. Nejde tu totiž o kontroverzní téma, na které mohou být různénázory, jako kdyby šlo o to, zda někde má či nemá být dálnice, ale o princip, totiž o právostátu smluvně chránit svou nezávislost způsobem, který uzná za nejlepší.

Bylo mezi politiky o vstupu do NATO hodně sporů?Bylo. Proti vstupu byli samozřejmě komunisté a asi hodně sociálních demokratů, ODS

byla pro vstup, Václav Klaus moc ne, ale nakonec se neodvážil jít proti vlastní straně.

Miloš Zeman byl přece také velmi ostře proti.Zprvu. Později ale ze svého postoje dost velkoryse slevil, vzdal se i nápadu s

referendem a proměnil se v příznivce NATO, nicméně zároveň dodával, že to dělá jen zgentlemanského ohledu ke mně. Typicky zemanovský položert.

A co Rusové? Velmi vážným důvodem ke zdráhání byla pro Západ přece i obavaz Rusů.

To máte pravdu, málem jsem na to zapomněl. Já ovšem – jakož i mnozí další – dobřevěděl, že to je obava zbytečná. Samozřejmě, že se to Rusům nelíbilo, zvláště když pozdějišlo o přijetí baltských republik, samozřejmě, že hlasitě protestovali a vyhrožovali, ale tobyla jen tradiční řečnická cvičení. Jakékoli vážnější reakce na rozšíření NATO by si počertech dobře rozmysleli. Příliš už potřebovali západní hospodářskou pomoc, vždyť tazemě byla málem před kolapsem. Mám k tomu ostatně zajímavou vzpomínku: byl vPraze Jelcin, s nímž jsem měl velmi přátelský vztah, a já se ho zeptal, zda mu moc vadí, žechceme do NATO. On řekl, že to je naše věc. Já ho požádal, aby to opakoval i na tiskovékonferenci. A skutečně to tam zopakoval, a když jsme spolu z té konference odcházeli,zeptal se mne, jestli to řekl dobře a jestli jsem spokojen. To byl celý on. Měl rysyvelmože. čtrnáct dní poté rozeslalo ruské ministerstvo zahraničí všem západním vládámmemorandum, v němž psalo, že Rusko bude rozšíření vnímat jako nepřátelský akt. Tojsou takové orientální zvyklosti, že se z rituálních důvodů něco vykřikuje, aniž se tomyslí doslova.

Krátce před vaším odchodem z prezidentské funkce byl v Praze summit NATO,velká a náročná akce, která se pořádá jednou za dva roky. Byl to váš nápaddosáhnout toho, aby se tento summit, kterého se účastní až padesát hlav států,konal v Praze? Nebylo to velké bezpečnostní riziko, nestálo to moc peněz anevyvolávalo to protesty u české společnosti?

Náhodou vím přesně, kdy a kde ten nápad vznikl: bylo to asi rok předtím v letadle zIstanbulu, když jsme se vraceli ze summitu OBSE. Kdo to první vyslovil, už nevím, vímale, že jsem se té věci ihned ujal, přesvědčil o ní ministra zahraničí, který letěl s námi, azačal pak na tom systematicky pracovat. Posléze padlo opravdu rozhodnutí, že to bude v

Praze. Byl to první summit NATO na půdě nového členského státu a měl rozhodujícívýznam proto, že se na něm NATO rozšířilo o další východoevropské státy včetně tříbaltských republik. Z hlediska budoucí politické strukturace světa bylo toto rozšířenípravděpodobně významnější než předchozí rozšíření o tři visegrádské země. Teď už tonebyl jen malý kompromis, ale jasné znamení, že zájmové sféry určované někdejšíželeznou oponou končí. Jestli naše členství byl Jelcin schopen ještě velkoryse podpořit,pak baltské republiky musely být pro Putina už opravdu velké sousto. Však na pražskýsummit také nakonec nepřijel. Byla to vzdálená ozvěna Gorbačovovy nepřítomnosti vPraze roku 1991: jeden se musel smířit s koncem „jejich“ paktu a druhý s rozšířením„toho druhého“ až k jejich hranicím. Málokdo si asi povšiml toho, že obě tyto událostizásadního historického významu se konaly v Praze, místě, kde – jak jsem mnohokrátopakoval – se tradičně zauzlují či rozuzlují dějiny. Přípravě summitu jsem věnoval hodněsil. Chtěl jsem viditelně naznačit to, o čem jsem mluvil před chvilkou, totiž že NATO není,nesmí být a nechce být jen spolkem cestujících politiků a generálů, ale že je, musí být achce být jednou ze záruk lidské a občanské svobody v celém euroatlantickémcivilizačním okruhu. A chtěl jsem také, aby právě tenhle summit ve vzpomínce politikůnesplynul se všemi ostatními, ale aby si ho – jako schůzku vpravdě historickou – dobřezapamatovali i dík jeho režii a atmosféře. Myslím, že se to podařilo. Kdykoli se setkám snějakým prezidentem či ministrem zahraničí či jiným činitelem, který tam byl, vždyckymi je právě toto setkání připomínáno jako neobyčejně zdařilé. Jeho vyvrcholením bylaslavnostní večeře pro několik set lidí v gotickém Vladislavském sále na Pražském hradě.Opřeli jsme se o spřátelené umělce, Bořek Šípek, můj hradní architekt, vymýšleloriginální osvětlení a výzdobu sálu, Michal Pavlíček napsal pro ten účel velmi originálnískladbu, kterou jsem si u něho objednal: jmenovalo se to Oslava svobody, byla to zvláštnímontáž z Schillerovy Ódy na radost, Marseillaisy, amerického spirituálu Freedom,Lennonovy dosti antiestablishmentové písně Power to the People a Smetanovy Vltavy,hráli to symfonici, rockeři, zpívali operní i rockoví zpěváci, hrálo se to v závěru večeře,trvalo to necelou půlhodinku a všichni přítomní byli absolutně nadšeni, od prezidentůBushe a Chiraca až po mé přátele Adama Michnika a Bronislava Geremka. Praha, českáveřejnost i státní pokladna ten summit bez problémů přežily. Mně tehdy dali diplompodepsaný šéfy všech členských států NATO, který oceňoval mé zásluhy. Nevěděl jsem,že něco takového chystají, a samozřejmě mne to dojalo. Doufám, že ten diplom visí v mépodzemní „chodbě slávy“, kam si dávám doma všechny diplomy.

(Hrádeček 30. 11. 2005) Za deset měsíců mi bude sedmdesát let. Dost se k tomu datuupínám. Rád bych, aby to byla skutečná tečka ze jednou etapou mého života nebo aspoňjakýsi středník. Jsem člověk, který potřebuje termíny či horizonty, k nimž by se mohl upínat,jinak se utápí v nekončící časové kaši. Chtěl bych nejpozději do těch narozenin nejen dopsatto, co právě teď píšu, ale půjde-li to, napsat i hru. V den mých narozenin budeme užtradičně udělovat cenu naší Nadace Vize 97, kterou má letos dostat skvělý polsko-anglickýmyslitel Zygmunt Bauman, a krátce poté bude desátý, tedy jubilejní ročník Fora 2000,konference o soudobém světě, kterou jsem si kdysi vymyslel a která se každoročně koná vPraze. A hned po tom bychom chtěli s Dášou opět odjet na dlouhou dobu do USA. Já bychneměl před sebou už žádný bezprostřední úkol, z mnoha svých povinností bych se vyvázal apokusil bych se zcela uvolněně pozorovat svět. Když jsem se naposled viděl s JanemPatočkou, velkým českým filozofem, což bylo v jakési čekárně ruzyňské věznice, kde jsmebyli oba vyslýcháni kvůli Chartě 77 a kde si mne ten den už nechali, říkal mi: Nebudete mivěřit, ale život je hrozně dlouhý. Trochu jsem se tehdy divil, ale dnes, kdy se blížím

tehdejšímu Patočkovu věku, mám týž pocit. Totiž pocit, že jsem toho prožil vlastně strašněmoc. Náhodou jsem ve svých Spisech včera hledal nějakou svou juvenilní básničku, začetljsem se do toho dílu a zpřítomnil si najednou padesátá léta a své literární začátky.Defilovali přede mnou mí tehdejší nejbližší přátelé v čele s básníkem Jiřím Kuběnou, já seocitl v té době, začal dýchat její vzduch, dotýkat se jejích reálií, bludů i pravd, hledal jsem vtom nejen tu dobu, ale i sám sebe, sám sebe tehdejšího i dnešního, a byl jsem z toho docelavyšinut. Najednou jsem byl o padesát let mladší! Najednou mi vyvstávaly v mysli tisícedávno zapomenutých věcí, najednou jsem znovu zakoušel své dávno zapomenuté trápení stajemstvím prostoročasu, kterému jsem věnoval tolik svých tehdejších básniček. Ano,všechno to spolu nějak divně souvisí, ta hra, na kterou pořád myslím, tento digest z mýchnedávných zážitků a soudobých úvah, pohled do mých prastarých básní, pocit, že nicnestíhám, protože se připozdívá. A samozřejmě děsivý seznam toho, co jsem v životě mohludělat jinak a lépe anebo vůbec udělat a neudělal. A vedle toho naopak pocit, že víc sestihnout nedalo, že toho je vlastně dost, že to všechno do sebe vlastně docela dobře zapadá,že k tomu není co dodat, že si nemám na co stěžovat, že každá stížnost je vlastně jenprojevem odpuzující pýchy. Ale abych nezdržoval. Na co se mne to pan Hvížďala ještě ptá?Aha, na Evropskou unii.

Přejděme k Evropské unii. Jste znám jako velký přítel a propagátor tétoinstituce, ba dalo by se říct jako euronadšenec. Vám se nezdá, že Evropa je vhluboké krizi, zvláště poté, co se neshodla na své ústavě? Anebo že jde dokonce ovelký historický omyl, založený na iluzi, že se dá sjednotit nesjednotitelné?

Ortega y Gasset v jedné knížce sugestivně dokazuje, že Evropa je a vždycky bylajedinou politickou entitou, byť složitě vnitřně strukturovanou. Kdo ale vytvářel jejívnitřní politický pořádek? Vždycky to byli samozřejmě ti větší, mocnější, silnější avždycky tento pořádek vznikal násilně, většinou přímo na bojištích, někdy různými typynátlaku či vydírání. Několik poválečných desítiletí, po něž se Evropa pokouší svůj vnitřnípolitický pořádek vybudovat na spravedlivých a demokratických základech, na principurovnoprávnosti, dobrovolnosti a respektu všech ke všem, cestou diskuse, a nikoli cestounásilí, lze tedy považovat za historicky naprosto unikátní dobu. Je to samozřejměnesmírně důležitý pokus nejen pro Evropu, ale pro celý svět. Na evropské půdě semusely rozpoutat dvě nejhorší války ve známých dějinách lidstva a Evropa musela dotěchto konfliktů vtáhnout celý svět, aby nakonec pochopila, že tudy vede cesta jen dopekel. Velcí mužové, kteří stáli u zrodu evropského sjednocovacího procesu, pochopili,že tuto jedinečnou a bohatě členitou politickou entitu je třeba vnitřně strukturovatjiným způsobem, což mimo jiné znamenalo přesunout rozpravu o této strukturaci zbojišť do kongresových center. Nejednou se tito mužové ocitali možná v menšině činejednali v souladu s vůlí většin, ale tehdy jim to zřejmě spíš procházelo, hlavně možnáproto, že nebyli jako dnešní politici v zajetí všemocných masových sdělovacíchprostředků a každodenních průzkumů veřejného mínění. Nejsem žádný, jak jste řekl,euronadšenec. Uvědomuji si jen ohromný historický význam toho, co dlouhodobě vEvropě probíhá. A na pozadí tohoto respektu k historickým faktům mi připadá jakocelkem nicotná drobnost, bude-li společná ústava – a že dříve či později být musí, jejasné – přijata teď nebo za deset let a bude-li přijata v té či oné podobě. Já sám bych si jiostatně představoval dost jinak, než jak vypadá to, co teď vázne. Myslím si, že by mělamít desetkrát menší rozsah, měla by být psána lidským, nebyrokratickým jazykem, mělaby být srozumitelná tak, aby se ji mohly učit děti ve škole. V tomhle by mohla býtAmerika Evropě vzorem. Je samozřejmě důležité, že tuny smluv, které Unii dnes tvoří,

byly zhuštěny do jediného, byť téměř nečitelného textu. Nicméně ten text by podle mnemohl tvořit cosi jako doplněk či přílohu ústavy, k níž by ona sice odkazovala, ale jež byuž nutně nemusela být nějakým všelidovým vlastnictvím. Ale i samotnou institucionálnístrukturu Evropské unie si já osobně představuji trochu jinak, jednodušší a přehlednější,než je dnes. V různých projevech jsem o tom mluvil, mělo to dokonce velmi příznivouodezvu, ať v Evropském, francouzském či italském parlamentu, přesto uznávám, že mépředstavy jsou zatím poněkud utopické. Zajímavé ale je, že „stínový“ ministr zahraničíODS, který dříve mé návrhy kritizoval, nedávno vyjádřil s mými představami souhlas.

Mám tomu rozumět tak, že k současné práci a směřování Evropské unie nemátežádné výhrady?

Vůbec ne! Mám výhrady velmi zásadní, ale úplně jiné než většina dnešnícheuroskeptiků.

Jaké tedy?Mám intenzivní pocit, že Evropská unie se dnes nechává bez odporu vléct celkovým

směřováním soudobé globální civilizace, to znamená, že její hlavní ideou je růst všeho,růst pro růst, tvorba zisku, zisku pro zisk a za každou cenu, rozkvět a blahobyt, lečbohužel naprosto jednodimenzionální. Dohnat a předehnat Spojené státy, to je přecehlavní dnešní cíl Evropy. Připadá mi to jako cíl velmi ubohý. Dnešní technická akonzumní civilizace má svůj prapůvod v Evropě, Evropa kdysi dost agresivnímzpůsobem vnutila svou novověkou strukturu hodnot celé planetě, stála tedy u zrodutoho dvojsmyslného pohybu, kterému se dnes říká globalizace. Nemyslím si, že jejímúkolem je cokoli znovu této planetě vnucovat, nebylo by to ostatně ani v jejích silách.Myslím si však, že Evropa by mohla dělat něco víc než tupě držet krok a tu a tam se jenpokoušet někoho „dohnat a předehnat“ v tom, co je dnes všem společné. Mohla by býtinspirací. Příkladem pokusu nemyslet jen na kvantitu, ale i na kvalitu. Nemyslet jen naokamžitý či krátkodobý materiální prospěch, ale i na prospěch kvalitativní, nepřímý adlouhodobý. Rozpomenout se na tradici odpovědnosti za svět, kterou kdysi její kulturapomáhala artikulovat. Zkrátka a dobře: dnešní Evropská unie mi připadá hroznětechnokratická a materialistická. Snad je v ní – respektive v její západní polovině – víceohledu k občanské kultuře, lidským právům, ekonomické spravedlnosti, neobnovitelnýmzdrojům či obecně životnímu prostředí než u nás, ale přesto si myslím, že je v tomtosměru hodně dlužna všemu, co by bylo na místě od ní očekávat. Její identitu přecenemůže tvořit dohánění globálních ekonomických úspěchů či dokonce jen pokulháváníza nimi. Myslím, že má na víc. Může být přece příkladem nejen mírového a spravedlivéhopolitického uspořádání v rámci jednoho kontinentu, ale i příkladem důmyslného ašetrného zacházení s vlastními tradicemi, vlastní kulturou, vlastní krajinou, vlastnímizdroji. Zdá se mi prostě, jako by se v návalu triviálních starostí – například, jaká budoukde cla či tarify – ztrácela její duchovní dimenze, jako by v ní chyběla vskutku zásadnírozprava o směřování dnešního světa, nebezpečích tohoto směřování a roli, kterou natomto planetárním pozadí může toto originální soustátí hrát.

Ztráty národní identity v unifikujícím evropském prostředí se tedy nebojíte?Nezdá se mi, že by se jedinečnost obcí, měst, regionů, národních zvyklostí nějak z

Evropy vytrácela, Portugalsko je a vždycky bude jiné než třeba Švédsko a Evropská unieči její orgány proti jedinečnostem rozhodně nebojují, ba někdy je dokonce svýminormami ochraňují. Ohrožuje-li dnes něco jakoukoli jedinečnost, pak to je soudobácivilizace jako celek. Vždyť dnes už málem nepoznáte, zda se ocitáte na letišti v Tokiu

nebo v hale hotelu v Los Angeles nebo v hypermarketu za Prahou. Zestejňující abezduchý civilizační tlak, který lze dnes cítit všude, i s jeho klamavým praporemzdánlivě nekonečného výběru ze zdánlivě nekonečné nabídky simulující rozmanitost, jesamozřejmě velkým ohrožením všech jedinečností. Aniž si to uvědomujeme, jsmenenápadně zestejňováni a zároveň moderní technikou – dopravní i informační –stlačováni k sobě. Což může vést až ke vzpourám různých jedinečností, které si to pak –poněkud zástupně – vyřizují mezi sebou navzájem v regionálních či místních konfliktechnebo teroristickými útoky. Nazvěme ale příčiny toho všeho pravým jménem. Nemůžemedost dobře bez výhrad tleskat této konzumní civilizaci a jejímu všudypřítomnémudiktátu a zároveň svádět úpadek různých identit na Evropskou unii. Té lze vytknoutpouze to, že dělá totéž co všichni ostatní: tomuto civilizačnímu diktátu, jehožnejznámějším představitelem jsou nadnárodní korporace, podléhá.

Patří podle vás do Evropské unie Turecko či třeba Ukrajina?Rusko způsobilo v minulosti mnoha národům a posléze celému světu hodně trápení

mimo jiné tím, že nikdy přesně nevědělo, kde začíná a kde končí. Myslím si, že Evropskáunie by neměla tuto ruskou chybu opakovat a že by si měla brzy ujasnit, odkud kam chceči může sahat. Nedefinuje se totiž pouze hodnotově, definuje se i geograficky. Podle mneby měla být otevřena chybějícím západoevropským zemím, všem balkánským státům aještě Bělorusku a Ukrajině. Tím by to mělo končit, nemá-li se z Evropské unie stát dalšíOSN. Jiná otázka samozřejmě je, zda dotyčné země budou samy chtít a samozřejmě zda akdy budou splňovat všechny příslušné podmínky. Ale zdá se mi, že od baltských států,které už členy jsou, vede zřetelná linie na bělorusko-ruských a ukrajinsko-ruskýchhranicích. Rusko je evidentně samostatná entita, ohromná euroasijská říše, která mározlohu téměř jako dvě Evropy dohromady. Tato entita by měla mít s Evropskou unií tynejlepší partnerské vztahy, ale mluvit o jejím členství je nesmysl. To by celou Uniirozviklalo a posléze rozbilo. Mimochodem: nebýt v této organizaci, stejně jako třebanebýt v NATO, není žádná hanba. Nový Zéland v EU také není a nikterak se tím netrápí. Ikdyž hodnotově má k ní možná blíž než leckterý nový člen či kandidát na členství. Ale nicnaplat: vedle hodnotového měřítka tu musí být i nějaké obecně respektované měřítkomístopisné, jinak si svět volá po neštěstí.

A co Turecko?Dost se mi nelíbí, jak je pořád taháno za nos. Několik desítiletí bylo Západu dobré jako

důležitý spoluochránce jeho bezpečnosti – nebylo pro Turecko bez rizika mít na svémúzemí rakety namířené na Sovětský svaz –, několik desítiletí jako člen NATO sdílelozápadní hodnoty, a teď, kdy nebezpečí pominulo, nám najednou není dost dobré. Fakt, žeto je islámská země, bych do toho vůbec nepletl. Evropská unie není žádné náboženskéspolečenství a islám ostatně kdysi také spoluutvářel evropskou kulturní tradici. Myslímsi, že by to nadále měla být už jen technická věc: až Turecko splní všechny podmínkyčlenství, stane se prostě členem.

Staré členské země významně přispívají k rozvoji nových členů, vesměs méněrozvinutých vinou dlouhých let komunistické vlády. Myslíte si, že to jednou nějakvrátíme? Co říkáte, když vám je trvalé doplácení na nové členy připomínáno?

Myslím, že máme šanci to určitým způsobem oplácet už teď a lze dokoncevypozorovat situace, kdy této šance využíváme. Mám na mysli náš politický hlas.Evropská unie trpí občas starou evropskou chorobou, kterou je sklon ke kompromisůmse zlem, přimhuřování očí nad diktaturami, politika appeasementu nebo dokonce

vstřícnost k totalitním systémům diktovaná hospodářskými zájmy. Někteří politici, kteřínezažili nacismus či komunismus, jsou v tomto nepoučitelní. Myslím, že noví členovéEvropské unie, kteří mají s totalitním systémem relativně čerstvou zkušenost, by mohlinebo přímo jsou povinni zastávat na společné půdě – je-li to občas nutné – zásadovějšístanoviska a Evropskou unii v tomto směru trochu hlídat či vychovávat. Je to v zájmuvšech. Vstřícnost ke zlu dosud nikdy nedonutila zlo k ústupu či polidštění, ale vždy munaopak usnadnila život. A když nakonec přišla konfrontace, museli všichni zaplatitnekonečně větší cenou, než jakou by představovaly případné náklady pevného postoje.

(5. 4. 1998)1) Dva dny jsem poctivě studoval kufr korespondence a expertiz týkajících se drogového zákona. Bylo to čtenímísty ohromně zajímavé, místy dost nudné a stereotypní, a rozhodně po té četbě bylo pro mne těžší serozhodnout, než by tomu bylo bez ní. Přesto jsem se nakonec rozhodl tak, jak jsem si od začátku myslel, že serozhodnu: to jest v neprospěch zákona. Nebudu tu samozřejmě líčit všechny argumenty, to bych k těm kilůmpapíru musel připsat další kilo. Jen jeden zajímavý, byP možná okrajový postřeh: z mnoha dopisů (…) ne-li zevšech, které se přimlouvaly za nepřijetí zákona, čišel ohromně sympatický duch tolerance, zájmu o věc, starosti omládež, smyslu pro život menšin či pro nekonvenční způsoby života, duch vcítění, duch respektu k lidskýmprávům a důstojnosti člověka atd. atd. atd. Z dopisů či stanovisek ve prospěch zákona (je jich mizivé procento,hlavně to jsou jen stanoviska exekutivy včetně policie) čišel naopak duch docela jiný: zloba, nenávist,reakcionářství. Příklad: zatímco ti první nikoho nenapadali, ti druzí trvale mluvili o „pseudoodbornících, kteří sespikli s narkomafií“ a „rozpoutali kampaň“. Jejich jazyk byl špatný, úřednický či komunisticko-žurnalisticko-nenávistný, působilo to dojmem, že spikl-li se tu někdo s někým, pak především klerikální reakcionáři s populistya s policií, která si chce usnadnit život: zřejmě si představuje, že kolem škol či v průchodech či na diskotékáchrozjede nekončící sérii osobních prohlídek, tu a tam něco u někoho najde a bude se moci vykázat statistickýmiúdaji o svém úspěšném boji proti drogám. Ve skutečnosti to ale celé bude naprosto kontraproduktivní, třetinumládeže to odvrátí od státu a zažene do jakýchsi lákavých podzemních katakomb a výsledek si lze představit: zapár let klesne vlastenectví nastupující generace na historické minimum. A překupníci budou na nás jen vyplazovatjazyk, vesele zvyšovat ceny a vesele podplácet policii. Teď jde jen o to, jak bude vrácení zákona formulováno proPoslaneckou sněmovnu a jak bude znít tisková zpráva. K prvnímu: snad by stačilo, kdybych napsal, že podůkladném zvážení všech aspektů dané novely jsem dospěl k názoru, že nebezpečí, která budou provázet jejíaplikaci, mohou převažovat nad výhodami, které přinese. A že by mohla vést spíš k postihu obětí než k postihupachatelů. A že má i své právnické vady (příklad za všechny: ke zbraním a radioaktivním látkám přibývánenápadně další hmota, jejíž pouhé vlastnictví může být trestné; to je příliš velký průlom do právních poměrů asystému práv a svobod občana, než aby mohl být uskutečněn takto pokoutně a lajdácky). (…) Pokud jde otiskovou zprávu: ta by se měla vydat až ve chvíli, kdy to bude ve sněmovně. Měla by být asi o něco málo delší.Například: Po podrobném studiu všech příslušných expertiz, oficiálních stanovisek, záznamu diskuse v oboukomorách parlamentu i korespondence, kterou obdržel, rozhodl se PP tuto novelu PS vrátit. Domnívá se, že bynapáchala víc škody než užitku, že vybočuje z české koncepce protidrogové politiky, že znamená příliš ostrý vpáddo jsoucího systému občanských práv a svobod, že znevýhodňuje konzumenty a závislé, aniž zesiluje postihskutečných viníků, že je napsána nepořádně. PP je pro novelizaci trestního zákona v této věci, je dokonce propodstatné zvýšení trestních sazeb za obchod s drogami, resp. překupnictví, dovoz, vývoz atd., ale je zároveň proto, aby se to udělalo pořádně. (…)


(10. 7. 1996)Předběžná představa: (…)3) Rámcový program: středa: příjezd hostů, ubytování. Čtvrtek, pátek, sobota: přes den jednání konference,pozdní odpoledne a večer kulturní program: recepce (Vladislavský sál), multikulturní koncert (Vladislavský sálnebo Obecní dům), prohlídka Hradu, prohlídka Prahy apod. Neděle dopoledne: multireligiózní „mše“ v katedrále,odpoledne odjezd.4) Účastníci: a) 50 až 100 hlavních hostů z celého světa. b) Určité množství jejich doprovodů (manželky, asistentiapod.). c) 50 českých účastníků, politologů, filozofů, sociologů apod. (spíš v pozici pozorovatelů). d) Neurčitémnožství novinářů a zástupců médií ze světa i z domova. Ubytování a cesta se platí pouze hlavním hostům,případně jejich souputníkům.5) Název: Forum 2000. (Velmi brzy je třeba zadat logo u Skalníka!)6) Místo: vše se soustředí na Hradě. Představuji si to takto: místem konference bude po celou dobu jejího konánípříslušně (Bořkem Šípkem) upravený Španělský sál. Uprostřed bude první kruh, respektive obdélník (stolů, židlí,mikrofonů). Zde budou sedět pouze hlavní hosté. Kolem tohoto kruhu bude druhý kruh (na vyvýšeném místě –pódiu). V něm budou doprovody a čeští pozorovatelé. Kolem druhého kruhu bude na nejvyšším místě třetí kruh,

kde budou sdělovací prostředky (po celou dobu konference). Rudolfova galerie bude po celou dobu zařízena jakovelká restaurace (mnoho malých kulatých stolků), kde budou hosté obědvat, kuloárově jednat atd. (…)10) Témata, respektive otázky, jimiž by se měla konference obírat: a) Ekologická ohrožení lidstva a planety. b)Populační exploze. c) Sociální rozpory světa. d) Rozmach zbrojení. e) „Konflikt civilizací či kultur“, konfliktynáboženské a nacionální. f) Všemi těmito věcmi se zabývají tematické monstrózní summity OSN a stovky dalšíchkonferencí. Co mají ale tato různá ohrožení světa společného? Čím jsou propojena? Lze se vůbec jimi zabývatizolovaně? g) Je pravda, že nejhlubší klíč k tomu, aby jim lidstvo bylo schopno nějak čelit, je v oblasti ducha,lidského vědomí, tvorby globální odpovědnosti? h) Je pravda, že v kořenech všech civilizačních, kulturních anáboženských okruhů či světů je cosi společného, k čemu lze upřít pozornost a z čeho by mohl duch globálníodpovědnosti vyrůstat? Je pravda, že nejhlubší kořen takové odpovědnosti je metafyzický? ch) Lidská práva. Vjaké míře jsou univerzální a v jaké míře lze žádat respekt k nim od všech? i) Světové uspořádání jako „technický“výraz tohoto nového ducha globální odpovědnosti: význam regionálních struktur (mezi národním státem asvětovým společenstvím), jako jsou EU, SNS, NATO, ASEAN, APEC atd. Reforma OSN. Význam jinýchsvětových organizací. j) Co konkrétně dělat, aby se nový a odpovědnější vztah lidí (politiků, vlád, národů) k osuduplanety jako celku probouzel? ( …)12) Závěr: celá konference by pak mohla vyjít jako kniha. Kdyby se konference povedla, mohlo by se dohodnout,že bude pravidelně, na různých místech světa. Lze v tichosti připravit jakýsi manifest či deklaraci, ale to by bylotajné. Jedině kdyby situace k tomu dozrála a více účastníků projevilo vůli nějaké závěrečné zvolání přijmout,mohlo by se s tím jít ven a začít to v nějakém malém kroužku redigovat.

Vždycky jste měl pověst velmi mírumilovného a tolerantního člověka, ba téměřpacifisty. Jako autor esejí, jako disident, jako vůdce sametové revoluce i jakoprezident. V našem hovoru jste už ale dal najevo, že jste například jednoznačněpodporoval zákrok NATO proti Miloševiéově zbytkové Jugoslávii i nedávný útokmezinárodní koalice na Irák. Jak se to slučuje?

Máte pravdu, že po celý život dávám jak ve věcech zásadních, tak i v každodenníchdrobnostech přednost smírným řešením, dohovorům, ba i kompromisům. Tenhle sklonmi jako zbabělost vyčítala už kdysi Olga, vyčítá mi ho i Dáša, je mi vytýkán z různýchstran. Možná je něco pravdy na tom, že má nechuť ke konfrontacím je až chorobná.Musím k tomu ale dodat, že odvždycky jsem si zároveň myslel, že tahle tolerance másvou mez a nepřekročit ji by snadno mohlo znamenat zradu vlastních zásad, zradu přáteli zradu sebe sama. Jsou prostě okamžiky, kdy je třeba zvolat „tak dost!“ a případně užít vobraně proti zlu i sílu. Je to hloupé, ale dokud budou lidé jen lidmi, zřejmě to bude nutné.Vzpomínám si, že jsem apatii mezinárodního společenství k dění v Jugoslávii dlouhokritizoval. Cítil jsem, že zákrok bude dříve či později nutný a že čím dříve budeproveden, tím méně obětí přinese. Politiku appeasementu odsuzuji, československo aposléze celý svět poznal její sebevražednost názorně v polovině dvacátého století.Včasný, dobře koordinovaný a rozhodný zákrok proti Hitlerovi mohl svět ušetřit milionůobětí. Vím, jak je pro odpovědného člověka těžké rozhodovat o tom, zda se bude bojovat,či nikoliv: riziko utrpení, bolesti a ztráty života totiž uvaluje svým rozhodnutím na jiné,málokdy sám na sebe. Nicméně kdo se bojí, nemá chodit do lesa. Nezapomenu na svoudávnou návštěvu Kosova: desítky tisíc rodin se vracely se svými dětmi, zvířaty, peřinamia povozy horskými cestami do domovů, z nichž byly vyhnány. Jejich vděčnost těm, kdozasáhli, byla ohromná. Kdy se v dějinách stane, aby se půl milionu lidí, kteří byli vyhnánize svých domovů, už po půl roce hromadně vracelo zpátky? Ve věci Bosny aHercegoviny, jakož i v dalších jugoslávských konfliktech jsem byl většinou pro včasnýzásah. Někomu jsem se mohl jevit tehdy jako militarista, ale já cítil, že zásah je jedinýmzpůsobem, jak zabránit neštěstím nekonečně větším. Určitý typ zásahů není jenprojevem solidarity s trpícími spoluobyvateli této planety, ale i aktem sebezáchrany:nikdy nevíme, v jak velký konflikt může nějaká vojenská konfrontace přerůst a kohovšeho může posléze do sebe vtáhnout. Vzpomeňme, že první světová válka začala vSarajevu.

Ve svých projevech, především na mezinárodní scéně, jste se často zabývalotázkami takzvaného střetu civilizací, soužití v dnešním světě,multikulturalismem. Dokázal byste stručně a jednoduše formulovat to, co by se vtéto věci dalo nazvat vaším poselstvím k světu?

Já o těchto otázkách přemýšlel vždycky a velmi rád jsem četl různé chytré knihy, kterése jich dotýkaly. V posledních šestnácti letech můj zájem o tato témata pochopitelněvýznamně vzrostl. Z týchž důvodů, z jakých jsem přijal politickou funkci vČeskoslovensku: uvědomil jsem si, že pádem železné opony a koncem bipolárníhorozdělení světa naše úkoly nekončí. Naopak. Teprve po tomto pádu začalo to hlavní:hledání a tvorba pořádku nového, který by odpovídal reálnému stavu věcí vjednadvacátém století. Jinými slovy: kdo řekl A, musí říct i B. A to byl tedy důvod mýchnekončících úvah na toto téma.

To lze chápat. V čem je ale tedy sukus vašich úvah?Myslím si – a nesčetné státnické cesty po celé zeměkouli mne v tom jen utvrdily –, že

skončila či musí skončit éra povyšování Západu či euroamerického civilizačního okruhunad okruhy jiné. Ani Amerika, ani Evropa, ani obě dohromady už nemohou být pánysvěta a jedinými autory planetárního uspořádání. Je pravda, že na půdě tohotocivilizačního okruhu a převážně z jeho tradic vyrostla soudobá planetární civilizace,čímž myslím tu slupku, která spojitě obepíná svět. Z toho ale nevyplývá nějaké právo nanadvládu. Myslím si, že soudobý svět je tvořen několika velikými civilizačními čikulturními – a zároveň ovšem geografickými – okruhy, které spolu onu „slupku“, dílemnástroj pokroku a rozvoje všech, dílem tragický zdroj či prvopočátek velikých neštěstímnohých, sdílejí. Ať tak či onak, nemá-li být lidstvo zdecimováno nějakými gigantickýmicivilizačními katastrofami, musí – mimo jiné – pochopit a přijmout princip plnérovnoprávnosti všech těchto kulturních či civilizačních okruhů – toho, co Huntingtonnazývá „civilizacemi“. Mimo to, že jsem kolem těchto témat kroužil neustále ve svýchprojevech, pokoušel jsem se to, co si myslím, symbolicky naznačit i jinak. Například tím,že jsem se v různých vzdálených zemích snažil vždycky dřív než sídlo tamějšípoevropštěné či poamerikanizované vlády navštívit zbytky jejich původních obyvatel,například Aboriginy v Austrálii, Maory na Novém Zélandě, Indiány v Brazílii či obyvateleVelikonočního ostrova při návštěvě Chile. Ale nejen to: boural jsem v různých zemích iobvyklou trasu státních návštěv ve snaze navštívit místa pro tamější obyvatele důležitáči posvátná, leč cizincům moc neukazovaná, jako například Benáres v Indii. Na základěrespektu těchto „civilizací“ k sobě navzájem a respektu k jejich naprosté rovnoprávnostije podle mne teprve možno budovat zásady jejich smysluplného mírového soužití nanaší planetě jakožto soužití občanů, jejich institucí, států i nadstátních regionálníchseskupení. A takové zásady, domníval jsem se, je možno utvářet jen v prostoru„společného mravního minima“, tedy v prostoru mravních principů, které jsou všemkulturním a náboženským tradicím v podstatě společné. A není jich málo! Všude se přecenemá krást či zabíjet a všude je mravní řád tak či onak vztažen k věčnosti. Ostatně beztohoto vztažení se vždycky a zákonitě jakýkoli mravní řád hroutí, to je notoricky známo.

Pokusil jste se tyto základní ideje, ostatně spolu s vámi sdílené nepochybněmnoha dalšími, vtělit i do nějakého politického dokumentu, který by byl čímsi víca závaznějším než jen vaším projevem? Slyšel jsem, že jste se o cosi takového ne-úspěšně snažil v OSN.

Já sám jsem se přímo o nic nesnažil. Nicméně když se v roce 1995 blížilo výročnízasedání hlav států OSN u příležitosti padesátého výročí jejího vzniku, požádala mne

důvěrně – snad to už dnes mohu prozradit – Madeleine Albrightová, abych se pokusilnapsat krátký vzletný manifest, který by OSN mohla při této příležitosti přijmout a kterýby byl výrazem obecného přesvědčení o tom, jak dál máme na této Zemi soužít. Pokusiljsem se své představy vtělit do krátkého textu, který ovšem, vzpomínám-li si dobře,obsahoval v závěru i několik konkrétnějších námětů pro OSN. Madeleine se to tehdyvelmi líbilo, říkala, že se to líbilo i dalším lidem z různých zemí, kterým to dala privátněčíst, ale že se všichni shodli na tom, že neexistuje naděje, že by to mohlo být přijato.Každý z téměř dvou stovek členů OSN by si tam chtěl – mnohdy jen z prestižních důvodů– dodat cosi svého, takže výsledkem by mohl být jen veliký kotel amorfní kaše, o což jecelkem zbytečno usilovat. Myslím, že tato jinak bezvýznamná mikropříhoda vypovídácosi o nelehkých poměrech panujících nejen v OSN, ale snad ve všech mezinárodníchorganizacích. Jen pro pořádek: prosím nezaměňovat tuto důvěrnou a neúspěšnouiniciativu s mým projevem na tomtéž plenárním zasedání OSN, v němž jsem podávalvelmi smělé a už velmi konkrétní návrhy reformy OSN.

(Hrádeček 2. 12. 2005) Píšu, píšu, snažím se odpovídat na otázky, otázky si upravuji posvém, přemýšlím, jak říct stručně něco složitého, přemýšlím, kolikrát jsem už totéž řekl a očto bylo přesnější, píšu, píšu, přemýšlím a přitom nejvíc myslím na Dášenku, která je v Prazenemocná. Má cosi se štítnou žlázou, je přetažená, ale současně má záchvaty pracovitosti izáchvaty odporu ke mně, který je leckdy docela srozumitelný a oprávněný. Je to zvláštní:snad ze všech lidí, které blíže znám či jsem kdy poznal, má Dáša největší srdce: dala by mi,kdybych to potřeboval, nejen svou ledvinu, nejen své játro, nejen svou plíci, ale třeba i svounohu. Její starost o mne, o Ninu, o maminku i o všechny blízké i vzdálenější je nekonečná.Čím je ovšem větší, tím víc se já jevím vedle ní jako ignorant. Co ale s tím? Dáša je mázachránkyně nejen tím, jak mne neustále strhává z umrlčího lůžka, ale i tím, že mne trvalesvou existencí a svým vyzařováním nutí k nějakým výkonům. Obávám se, že kdybych jineměl, už bych jen tak polehával a civěl do stropu.

(16. 11. 2002)g) Rád tu jménem České republiky prohlašuji, že plně a bez výhrad souhlasíme s tím, aby členství v Alianci bylodnes nabídnuto těmto sedmi zemím: Bulharsku, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Rumunsku, Slovensku a Slovinsku.Téma rozšíření považujeme za velmi důležité nejen proto, že několika středně velkým či menším evropskýmzemím budou poskytnuty nové záruky jejich obrany a bezpečnosti, ani jen proto, že tyto země převezmou svůj dílspoluodpovědnosti za mír a svobodný život ve velkém euroatlantickém civilizačním prostoru. Ještě důležitější jeto, co toto rozšíření nepřímo znamená: teprve ono je jasným znamením nejen pro všechny Evropany, ale pro celýsvět, že definitivně skončila éra násilného dělení zemí do sfér vlivu, či dokonce podmaňování těch slabších těmisilnějšími. Rozšíření o sedm nových členů bude velkým aktem důvěry v právo národů svobodně rozhodovat otom, k jaké části světa chtějí patřit a jaké svazky chtějí navázat a pěstovat. (…)ch) (…) Mám tu čest a radost vám v tuto chvíli jménem Severoatlantické aliance oznámit, že vaše země bylypřizvány ke členství v tomto obranném svazku. Přátelé, blahopřeji vám a vítám vás mezi námi! Mám stejnouradost, jakou jsem měl před třemi lety v Madridu, kdy Aliance přizvala naši zemi. (…)


Uměl byste nějak popsat základní zkušenost, kterou jste během třináctiletéhopobytu v nejvyšší politické funkci získal? Nebo základní poznatek?

Tak jako asi většina lidí i já mám odvždycky jakousi iracionální úctu k lidem vnejvyšších státních či politických funkcích. Jako by funkce sama vybavovala své nositele

zvláštní aurou či magickou svatozáří. I k tomu nejhloupějšímu komunistickémufunkcionáři, který říkal jen samé ptákoviny, jsem kdesi nejhlouběji v sobě pociťovalurčitý respekt. Zdálo se mi, že když má tak vysokou funkci, nemůže to být samosebou, zatěmi pitomými řečmi se musí přece jen cosi skrývat, jinak by to nedotáhl tak vysoko, asije vybaven nějakou velmi důležitou, i když zvenčí neviditelnou dovedností. Někdy to šlotak daleko, že když jsem sám – a tak to v prvních chvílích chodilo – jmenoval ze své vůlea na základě vlastního nápadu nějakého svého přítele či známého ministrem, ihned pojmenování jsem se najednou k němu choval zdvořileji a bral ho vážněji. Ten respekt kautoritě, je-li obecnější a není-li přehnaný, je samozřejmě k něčemu dobrý. Zvlášť dnes, vdobě rozhodující role médií, která jsou schopna a umějí totálně znemožnit každéhovčetně těch, kteří si to nezaslouží. Vždyť možná jen dík tomuto respektu mohou některéstáty vůbec ještě existovat. Ale proč to celé říkám: jedno z mých prvních překvapení,když jsem se ocitl ve své funkci, bylo, že mí partneři, ať v domácí nebo ve světovépolitice, jsou úplně stejnými lidmi jako kdokoliv jiný, absolutně se ničím nevymykají,někdy jsou dokonce naivnější, méně vzdělaní a méně slušní než jejich spoluobčané bezfunkcí. Politici spoustu věcí nevědí; mluví hlavně o tom, o čem se před chvílí z nějakýchpodkladů dozvěděli; jsou na sebe navzájem žárliví; pořád pokukují po tom, kde stojífotografové, a nenápadně se jim stavějí do zorného pole, předstírajíce, že tam stojínáhodou; tam, kde jich je hodně – například na různých summitech –, se ti méně známí améně mocní tlačí do blízkosti těch známějších a mocnějších, protože s nimi chtějí býtdoma spatřeni v přátelském hovoru. Zažil jsem nejednou, jak kolem amerického čiruského prezidenta byl na recepci ohromný chumel, zatímco jiní prezidenti postávaliosamoceni v koutě, buď proto, že je nikdo neznal, nebo proto, že oni nikoho neznali,nebo proto, že neexistoval jazyk, v němž by se s někým domluvili, nebo proto, že chtělimít chvíli klid. S tím souvisí mé další pozorování: nejenže to jsou docela obyčejní lidé, alenesmírně velkou roli – větší asi, než je správné – hrají jejich vzájemné osobní vztahy.Když si někdo s někým padne do oka, když má někdo s někým společnou hezkouvzpomínku, třeba na večírek v hospodě, když existuje řeč, kterou oba znají do té míry,aby mohli konverzovat bez tlumočníka, a když existuje případně i někdo, kdo jim jdeoběma na nervy a koho mohou spolu pomlouvat, pak to je ideální stav pro zlepšenívztahů mezi jejich státy. Až mi to někdy trochu připomnělo středověk, kdy přátelství čipříbuzenské vztahy mezi panovníky mohly zajišťovat mír mezi jejich zeměmi nebo véstk jejich těsné spolupráci či dokonce integraci, zatímco nepřátelství, žárlivost či neblahávzpomínka na nějakou osobní urážku mohly naopak snadno ústit do vojenskékonfrontace. Tím vším nechci samozřejmě říct, že jsem v nejvyšších politických sféráchnenašel spoustu bezvadných lidí, moudrých, statečných, vzdělaných, velkorysých aveselých, pouze se mi zdá, že jejich výskyt v politice není asi o moc větší než kdekolivjinde.

Máte na mezinárodní scéně mezi politiky nějaké skutečné osobní přátele?Myslím, že některé z nich smím považovat za své přátele. Někteří už nejsou ve

funkcích, známe se ale dobře z dávných porevolučních dob. Vedle Billa a HillaryClintonových, George Bushe seniora, už zesnulého prezidenta Mitterranda, královnyBeatrix, krále Juana Carlose, Arpáda Gčncze, Mária Soarese a dalších bych měl asi napředním místě jmenovat Richarda von Weizsäckera. Ten mi v počátcích velmi pomohl,tak trochu jsem ho přijímal jako svého učitele prezidentství. Jen jeden příklad zavšechny: po všem, co se událo mezi Němci a Čechoslováky, i po létech tabuizovánírůzných takzvaně citlivých témat se mi zdálo, že by bylo dobré nějak hodně viditelnědemonstrovat, že v našich vztazích začíná nová éra. A tak jsem si v únoru 1990 vymyslel,

že by mohl prezident Weizsäcker přijet na jeden den do Prahy 15. března, kdy bylovýročí německé okupace a Hitlerova příjezdu na Pražský hrad. Mou ideou bylouspořádat velké setkání ve Vladislavském sále, na němž bych řekl, že zatímco předjednapadesáti lety stanul v těchto prostorách posel války, dnes v nich vítáme posla míru.Weizsäckerovi jsem zatelefonoval a celou věc mu navrhl a vysvětlil. On okamžitěpochopil symbolický význam takové návštěvy a řekl své ano, aniž se radil s nějakýmiporadci a studoval svůj kalendář. Možná to pro něho nebylo politicky nejjednodušší,vždyť se tím mělo připomenout něco, co se nerado připomíná, nicméně neváhal animinutu, přestože takto na poslední chvíli se v normálních zemích prezidentský programnedělá. Na ten telefonický hovor si dobře vzpomínám, musel jsem ho totiž vést z vany,protože Husákova kancelář byla z nejasných důvodů obklopena několika koupelnami, vnichž před příslušnou přestavbou úřadoval můj sekretariát, a ten telefonát mi byl spojendo jedné z nich. Návštěva se, myslím, velmi povedla včetně procházky Prahou a velkérecepce pro kdekoho. Pro občany zvyklé jen na to, že státní návštěva přefičí vpancéřovém voze za asistence stovek policistů z letiště na Hrad a zpět, to byla tehdymírná senzace.

Uvědomil jste si, že je v politice nutné něco, čemu jste předtím nedával až takvelký význam? Nebo jinak: jakou nejzajímavější osobní zkušenost jste zpolitických jednání, at už v domácí nebo mezinárodní politice, učinil?

Znovu a znovu jsem si uvědomoval, jak důležité je mít docela obyčejnou věc: vkus.Protože to je především vkus, co určuje, jak dlouho mluvit; jak moc něco oznamovat a jakmoc se tázat; kdy žertovat a kdy mluvit vážně; kdy kličkovat a kdy říct rovnou a naplnoto hlavní; jak to vůbec dělat, aby řeč nestála a partner měl z rozhovoru dobrý pocit.Tohle všechno není úplně jednoduché. Někdy je člověk třeba ve špatné náladě nebo vdepresi či kocovině a hrozně ze sebe něco víceméně nesouvislého a nahodilého souká súpěnlivým očekáváním spásného okamžiku, kdy konečně uplyne čas vymezený pro danépřijetí. Tohle je obzvlášť těžké, když váš partner je málomluvný a vy mluvíte jen proto,aby nebylo ticho, anebo při přijetích naprosto formálních, kdy se s někým setkáváte jen ajen proto, že to je protokolárně nutné, a nikoli proto, že spolu máte cokoliv k projednání.Nicméně pro pořádek musím dodat, že i při takovéto otravné návštěvě, která člověkavlastně jen zdržuje od práce, můžete najednou překvapen zjistit, že vás protokolárnínutnost svádí dohromady s neobyčejně zajímavým člověkem, kterého byste jinaknepoznal. Hloupé je ovšem, máte-li rychle po sobě víc návštěv a nestíháte-li si předkaždou přečíst či osvěžit příslušný podklad a soustředit se na něj. Pak se vám mohouzačít návštěvy navzájem plést, pletete si i příslušnou agendu a snadno uděláte faux pas,jako například že po španělském ministru zahraničí pozdravujete portugalskéhoprezidenta nebo po kambodžském velvyslanci thajského krále. Na jedné státní návštěvěv nepříliš vzdálené evropské zemi se mi naopak stalo, že hodinové setkání zaplnil můjprotějšek pětapadesátiminutovým úvodním výkladem. Přerušit ho nešlo. Pro mne bylosamozřejmě pohodlnější mlčet a nenamáhat se s konverzací, avšak něco takového senesmí stát. Celé to ale v podstatě nebylo nic jiného než nedostatek vkusu u méhopartnera. Mluvím-li o vkusu v těchto souvislostech, mám, jak patrno, na mysli vkus vnejobecnějším slova smyslu, tedy zdaleka nejenom vkus ve výběru kravaty.

(NEDATOVÁNO 1999)K mým chystaným Spisům:(…)4) (…) Celkově k projevům z revoluce: mělo by být v ediční poznámce řečeno, že jsem napsal mnoho

kolektivních textů (mezi námi: úvodní prohlášení Charty, několik dokumentů Charty, úvodní prohlášení VONSu,Demokracie pro všechny, tj. úvodní prohlášení HOSu, Několik vět atd.), ale ty jsem z principu nikdy nevydával zasvé dílo a k jejich autorství se ani nehlásil. V případě OF je to však jiné: nelze vést dělicí čáru mezi tím, co je„kolektivní“, a tím, co je jen mé, protože vesměs nebyl čas to projednat, měl jsem jakousi „bianco důvěru“, byljsem neoficiální mluvčí OF atd., takže se těžko odlišuje, co je úřední dokument OF a co je můj osobní projev.Kvůli historické logice a přehlednosti to tam je tedy všechno otištěno. Myslím, že tato poznámka tam musí být,jinak budou výtky, že do svých Spisů zahrnuji stanoviska institucí. O provoláních ze srpna 68 se toto zdůrazňovatnemusí, neboť jsem už leckde, například v Dálkovém výslechu, odtajnil, že jsem to psal a beztak to každý věděl akaždý jako můj text chápal. (…)5) Nejproblematičtější se mi jeví svazek třetí. Velmi žasnu, že jsem v mládí užíval takových pojmů jako třebasocialistické umění, socialismus, kapitalismus atd., že jsem se odvolával na různé spisovatelské a stranickésjezdy apod. Dnes to působí absurdně. Snad by se o tom mohlo říct pár slov v ediční poznámce. Vyskytuje se tototiž jen u těch textů, které chtěly být otištěny (některé byly, některé nikoliv). A tenhle způsob mluvy čiargumentace byl zřejmě tehdy podmínkou otištění, vlastně jiným jazykem se ani nedalo veřejně mluvit. Slovemsocialistické umění se přitom nemyslelo nic jiného než umění vznikající na území komunistického státu. Ale nikdose tehdy netrápil tím, že jde o pojmový zmatek. Byla to jakási obecná hra či co. Já teď už tomu moc nerozumím apři četbě mne to přímo šokovalo a má první reakce byla, že se to má vyndat. To byla ovšem reakce nesprávná.Nechť to existuje i jako dokument o době. Mimo jiné: to, o čem mluvím, se vyskytuje jen v textech z koncepadesátých let, patří to k té době. Předtím, v době temna, necítil nikdo z nás nutnost těch oficiálních slovpoužívat, ale už počátkem šedesátých let také ne. Bylo to charakteristické pro tu zvláštní dobu po odhaleníStalina, což byla tak neuvěřitelná událost, že zřejmě leckohos pomátla. (…)


Už jsme se dotkli takzvané nepolitické politiky. Ten termín, pokud vím, použiljako první prezident Masaryk, který tím svého času měl na mysli nejrůznějšídruhy drobného občanského či veřejného působení ve prospěch bližních. V jakésouvislosti a kdy jste tento termín použil, jste vysvětloval už vícekrát. Přesto jevám „nepolitická politika“ trvale vytýkána. Zřejmě se tím rozumí jakésinepraktické snění, vymýšlení něčeho nového, malá důvěra v politické strany astandardní postupy, moralizování a bůhví co všechno ještě. Chcete se k tomu vzávěru našeho rozhovoru vrátit? A jste schopen v několika větách formulovat svécelkové politické krédo?

Otázkou je, co se míní onou kýženou standardností. Mám nedobrý pocit, že jde vpodstatě o ideologizaci průměrnosti, přízemnosti, banality. Ideálem dobréhostandardního chování jako by bylo přizpůsobit se tomu, co tu už je, ať je to jakékoli,protože fakt, že to je a že se k tomu přiklání většina, sám o sobě znamená, že to je dobré.Zároveň tu jde o odpor k jakémukoli samostatnému myšlení, a tím spíš k ochotě cokoliobětovat nějakým ideálům nebo vůbec jakkoli riskovat. Z většinového normalizačníhochování, tedy předstírání souhlasu ve jménu péče o osobní malé zápecnické štěstí, se tudělá ideál, v jehož jménu je terčem výsměchu všechno, co se jakkoli tomuto vzorcivymyká. Odtud ten odpor k disidentům. Ti se totiž nechovali většinově, byli ochotninahlas říkat pravdu a udržovat tím kontinuitu svobodného myšlení, nespekulovat súspěchem, ale riskovat oběti a prohru. A taková nestandardnost se neodpouští! Ptáte sena mé politické krédo. Jsem odpůrcem každé posedlosti, protože posedlost považuji zajeden z nejnebezpečnějších společenských jevů. A jsem tedy i odpůrcem tržníhofundamentalismu a dogmatismu, za což si vysluhuji od nakyslíků označení levičák. Alezákon zisku opravdu sám o sobě nic smysluplného nezaručuje. Říkám to v tétosouvislosti proto, že tržní dogmatismus je součástí oné ideologie standardnosti, o nížjsme mluvili. Ale já vskutku nevím, proč bych si musel na základě příkazu shora vybratstandardní ženu, standardní byt, standardně hromadit peníze a věci a standardněmyslet. A nevím, proč bych jako politik měl být povinen třímat tento praporstandardnosti. Buď o smysluplnosti svého menšinového názoru dokážu veřejnost

přesvědčit a získám si její důvěru, anebo půjdu po svých a nebudu uražen. Ještě jinakbych mohl své „krédo“ formulovat: myslím si, že mravní řád je nadřazen řádu právnímu,politickému i hospodářskému a že tyto řády by z něj měly vyrůstat, nikoli hledat kličky,jak jeho imperativy obejít. A že tento mravní řád má své metafyzické zakotvení vnekonečnu a věčnosti.

V této souvislosti se vás nemohu nezeptat, jak vidíte dnešní politickou situaci vČeské republice.

Mocensky nadiktovaná a všude respektovaná vedoucí úloha komunistické stranyzanechala po sobě ve vědomí společnosti hlubokou rýhu a četní lidé – aniž si touvědomují – tento princip pořád vlastně tak trochu respektují, to znamená, že vždyznovu hledají politickou instituci, která jim usnadní cestu k úspěchu. Situace je dnessamozřejmě radikálně jiná, velkých a vlivných stran máme víc, lze si vybírat a nikde nenípřímo a přiznaně ta či ona stranická příslušnost vyžadována. Nicméně rezidua tohotoprincipu nepochybně přetrvávají jak v systému, tak v pocitu lidí: nejprve je třeba někamvstoupit, pak se tam s někým sblížit a pak se rozhlížet po lepším uplatnění. Nejlépe dotéto vyryté rýhy vplula ODS. Co chvíli mi někdo říká, jak obratně bývalí komunističtímanažeři někde ovládli místní odbočky ODS a kolik kariéristů z doby normalizacepokračuje v kariéře pod touto novou hlavičkou. Velikost a síla ODS vyplývá tedy mimojiné z toho, že její zakladatelé vycítili, kam se v uzlovém okamžiku postavit a conabídnout. Tím nechci samozřejmě četné zásluhy stovek členů ODS snižovat, kdoví, očhůř by se to u nás všechno vyvíjelo, kdybychom bývali neměli ODS. Ona nabídla našízemi nesentimentální kapitalismus, což bylo asi v určitém okamžiku dobře. Teď je ale užjiná situace. Dorůstají mladší generace, kterým je jazyk naší oficiální politiky už dost cizí.Ale nejen jim: hodně lidí cítí dnes únavu ze stále týchž hlavních stran a jejich stále týchžtváří, týchž šarvátek a týchž dohod, nechce jít k volbám, přestává se o politiku zajímat.Kdyby někdo dokázal těmto lidem nabídnout opravdu sugestivní a věrohodnoualternativu, mohl by v nadcházejících volbách pro ni získat podle mého odhadu až dvacetprocent hlasů. Ale asi se to nestane. Lidé, kteří by rádi šli touto cestou a opřeli se přitomjak o malé mimoparlamentní strany, ať už liberální či zelené, tak o pestré spektrumobčanských iniciativ, nejsou zřejmě schopni se domluvit. Škoda. Vzpoura protipostkomunismu se odkládá.

Mluvíte hodně o postkomunismu. Ve své Moci bezmocných jste před téměřtřiceti lety použil slovo „postdemokracie“. Co jste tím myslel?

To je jako s „nepolitickou politikou“: použil jsem ten výraz jen jednou, v uvozovkách, vurčitém konkrétním kontextu a vlastně metaforicky. Byl to protějšek jiného podobněsituačního pojmu, který jsem tehdy užil, totiž pojmu posttotalitní. Postdemokracií jsemnemyslel nic jiného a nic víc než demokracii, která opět nabývá svého lidského obsahu,která tedy není jen formální, jen institucionální, jen elegantním mechanismem sloužícímk tomu, aby sice vládli stále titíž, ale aby se zdálo, že si je občané vždy znovu samivybírají. Možná naivně, ale vysvětloval jsem tehdy jen a jen to, co si myslím dodnes a codnes dokonce cítím ještě naléhavěji: že nemá-li s námi dopadnout všechno špatně, jetřeba „revoluce hlav a srdcí“, jak to nazýval Masaryk, jakéhosi obecného vzpamatováníčlověka. Důraz na hledání alternativy k zavedeným, už dost opotřebovaným a velmitechnokratickým politickým stranám, či aspoň volání po jejich vnitřní obrodě; snahazbavit je jejich skryté, nenápadné a všudypřítomné moci, která popírá sám principzastupitelské demokracie; důraz na rozvoj otevřené občanské společnosti a narekonstrukci obhlédnutelných lidských společenství jako nástroje lidské solidarity i

sebekontroly; důraz na dlouhodobé zájmy a na duchovní a mravní rozměr politiky – tovšechno jsou jen aspekty či důsledky téhož základního ideálu. Ten ovšem není nijakkomplikovaný. Lze ho nazvat vystoupením lidského rodu ze sebezničujícíhocivilizačního samospádu.

[7]

(Hrádeček 5. 12. 2005) Utíkám. Stále víc utíkám. Utíkám pod nejrůznějšími záminkamize své pracovny na Hrádečku dolů do kuchyně, kde pak uklízím, poslouchám rádio, myjunádobí, něco si vařím, něco promýšlím anebo jen tak sedím na svém pradávném místě akoukám z okna. Ve skutečnosti utíkám od psaní. Ale nejenom od něj. Utíkám od veřejnosti,utíkám z politiky, utíkám před lidmi, utíkám snad i před svou zachránkyní a hlavně asi sámpřed sebou. Čeho se vlastně bojím? Těžko říct. Zajímavé je, že ačkoli jsem tu sám a budu tusám, nikoho nečekám a nikdo se sem nechystá, pořád udržuji dům v náležitém pořádku,všechny věci mám na jejich přesně určeném místě, všechno se vším musí lícovat, nic nikdepřesahovat či ležet šikmo. Zároveň lednička musí být vždy plná rozmanitého jídla, kterésám těžko kdy zkonzumuji, a ve vázách musí být čerstvé květiny. Čili: jako bych někohopořád čekal. Ale koho? Neznámého a neohlášeného hosta? Neznámou krasavici či ctitelku?Svou zachránkyni, která ráda někdy přijíždí neohlášena? Nějaké dávné přátele? Jak to, ženikoho nechci vidět a přitom pořád někoho očekávám? Někoho, kdo náležitě ocení, že jevšechno na svém místě a správně srovnáno. Mám jediné vysvětlení: snažím se být trvalepřipraven na poslední soud. Na soud, kterému nezůstane nic utajeno, který všechno, co jetřeba ocenit, náležitě ocení a všeho, co je nepatřičně posunuto, si samosebou všimne.Předpokládám zřejmě, že nejvyšší soudce je pedant jako já. Proč mi ale tak záleží nakonečném hodnocení? Vždyt' by mi to už mohlo být jedno. Není mi to jedno, protože jsempřesvědčen, že má existence – tak jako všechno, co se kdy stalo – rozčeřila hladinu bytí,které po té mé vlnce, byt' by byla jakkoli okrajová, bezvýznamná a pomíjivá, je a navždy zprincipu bude jiné než před ní. Celý život si prostě myslím, že to, co se jednou stalo, se užnikdy nemůže odestát, a tak vlastně všechno navždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy imoje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň,prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tubude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.

Stále mi není jasné, zda litujete toho, že jste před šestnácti lety přijal nejvyššífunkci ve státě, nebo zda toho nelitujete.

Nevím, jestli toho lituji. Jak kdy. Někdy si představuji, co všechno mohlo být, kdybychtu funkci neměl. Mohl jsem například přečíst desítky, ne-li stovky zajímavých knih, kterémezitím u nás vyšly, mohl jsem toho mnoho procestovat a vidět, sledovat nepoměrně vícdivadelní a literární dění, napsat ještě nějaké hry, užít si víc a lépe života, svobodněji seke všemu vyjadřovat, nebýt čtyřiadvacet hodin denně obtěžkán onou zvláštníodpovědností, která z té funkce vyplývá, nemít notoricky známou tvář, která mne nutívšude se neustále kontrolovat a myslet na to, co o tom či onom mém kroku může někdoříct či napsat, možná být zdravější a tak dále a tak dále. Takhle uvažuji ovšem v horšíchchvílích, kdy mám – ať už důvodně nebo nedůvodně – špatnou náladu. Jindy, kdy mi jelíp, si naopak znovu a znovu připomínám, že můj veskrze nepravděpodobný příběh bylvlastně ohromným darem. Kolik zajímavých lidí od politiků tvořících dějiny přesnejslavnější hollywoodské hvězdy až po kosmonauty jsem mohl zblízka poznat, dokolika světodějných událostí jsem mohl nahlédnout, případně je i přímo ovlivnit, jak tovšechno bylo v podstatě nezasloužené.

Kdybyste byl v listopadu 1989 věděl, že budete prezidentskou funkci zastávattak dlouho a co všechno obnáší a co vás v ní čeká, byl byste kandidoval?

To bych se celému tomu nápadu samozřejmě vysmál.

Je dobře, že jste to nevěděl?Jestli to bylo dobré pro naši zemi nebo pro svět, to opravdu musí posoudit jiní. Pro

mne to byla nesmírně zajímavá zkušenost spojená s tolika zvláštními útrapami, že je aninedokážu popsat. A koneckonců to ani není důležité.

(Hrádeček 8. 12. 2005) Předevčírem jsem měl srdeční fibrilace. Bylo to dost silné, trvaloto dlouho a bylo to dost nepříjemné. Tep jsem měl 160. Včera jsem pro změnu nemohl spát,vlastně jsem na dnešek nespal vůbec, ale zároveň jsem nebyl schopen si číst nebo psát. A takjsem sebou jen mrskal a trápil se. Navíc je tu velmi nevlídné počasí, žádná zimní pohádka. Anejhorší samozřejmě je, že Dáša v Praze stoná hůř než já, je jí špatně, má také srdečnípotíže a nemá vůbec opouštět postel, což ona asi nedokáže. Zítra už za ní pojedu. Ale pročtu svůj stav vlastně líčím? Asi proto, že mne co chvíli napadá, jak je absurdní, že takovázříceninka jako já je nositelkou desítek nejvyšších státních vyznamenání z různých zemísvěta a čestnou doktorkou nejpřednějších světových univerzit. Je to divné, ale svou logiku tokoneckonců má. Nikdo se přece nezbláznil!

(NEDATOVÁNO 2001)1) Zjistit, zda to dostal Kraus – neozval se –2) Novým lidem poslat starou pozvánku –3) Starým pozvaným mimo Krause poslat novou pozvánku –4) Až se ozvou noví pozvaní, poslat jim starou pozvánku –5) Hezčí seznam –

Nedávno se objevily spekulace o tom, že byste za dva roky mohl znovukandidovat na prezidenta. Co o tom soudíte?

Samozřejmě mne těší, že jsou lidé, kteří stále ještě ke mně mají důvěru a rádi by mneviděli opět na Hradě. Nechápu to jako výsledek nějakého mimořádného zalíbení v méosobě, ale jako projev identifikace s hodnotami, které pro mnoho lidí zřejměreprezentuji. To znamená poněkud jiné pojetí světa i politiky, než jaké dnes převládá.Teoreticky bych kandidovat dokonce mohl: nikdo nemůže podle ústavy zastávatprezidentskou funkci déle než dvakrát za sebou, ale po pauze se pochopitelně vrátitmůže, vím, že se to v některých zemích i stalo. Ve skutečnosti to ovšem nepřipadá vúvahu. Byl bych naprosto absurdní figurkou, kdybych poté, co jsem několikrát s velkýmirozpaky a dík velkému přemlouvání kandidoval a nakonec jasně řekl, že už jednouprovždy – a opravdu – končím, znovu se tou myšlenkou začal zanášet. To bych si byl ksmíchu. Ale nejde jen nebo hlavně o to. Já si opravdu myslím, že naše politické poměryjsou velmi zatuchlé a že jedna z cest, jak z toho ven, je vyklidit prostor mladším, novým,neopotřebovaným a do ničeho nezapleteným lidem, otevřít politiku nové krvi, novémuvětru, novým myšlenkám. Klausové, Zemanové, Havlové – jako příslušníci generacekomunismem tak či onak zdeformované a jako hlavní postavy dlouhé fáze českéhopostkomunismu – patří do zasloužené penze. Něco se musí změnit. Když jsem o tomněkolikrát mluvil v novinách či v televizi, jmenoval jsem jako příklady lidí, kteří by mohliprezidentský úřad zaujmout, Rut Kolínskou a Šimona Pánka. Jsou to lidé, kteří letaletoucí nezištně působí v neziskovém sektoru, bez nároků na slávu pomáhají svýmbližním doma i na celé zeměkouli, mají samozřejmě všechnu nutnou výbavu, jako jenáležitý rozhled, znalost jazyků, dobré vychování atd. Zprvu takový nápad vzbudilposměch jako čistá utopie či provokace – u nás přece nejen prezident, ale každý veřejný

činitel musí vzejít z lůna nějaké strany! –, nicméně časem se to trochu mění,přinejmenším se tomu nápadu už tolik lidí nesměje. Ostatně připadá mi daleko méněbláznivý, než byl kdysi nápad, že bych měl být prezidentem já. To ale nemluvím o dalšíchvěcech, například o svém věku, zdraví, celkové životní únavě. Rovněž nemluvím o tom,jak malá je pravděpodobnost, že by mne dnešní či budoucí podobně složený parlamentmohl zvolit.

Stejně mi nejde do hlavy, jak člověk tolika pochyb o sobě samém, tak malésebedůvěry a věčné kritické sebereflexe mohl relativně dost věcí v životě stihnouta být obecně považován za jedince velmi výrazného, průbojného, aktivního aúspěšného.

„Někdy si dokonce říkám, jestli jsem původně nezačal psát a vůbec o něco usilovatvlastně jen proto, abych nějak překonal svůj základní zážitek nepatřičnosti, trapnosti,nezařazenosti, prostě absurdity, respektive abych s ním dokázal žít…“ To je, jak jste asipoznal, citát z Dálkového výslechu. Nejen tam, ale hlavně v mých dopisech z vězenípsaných ještě několik let předtím se tímhle tématem zeširoka obírám. Vyprávím o tom,jak jsem jako malý kluk vždycky vinou své nemotornosti trochu pokulhával za ostatními,jak intenzivně jsem cítil různé sociální přehrady mezi sebou a svým okolím, a že vlastněhlavním motorem mého úsilí a pohonem mých výkonů byla snaha se takzvaně vřaditmezi ostatní, vyrovnat se jim, netrpět svou jinakostí. Jak patrno, kladu si vlastně po létatutéž otázku, kterou kladete vy teď mně. Jelikož bych zřejmě musel jen sám sebeopakovat a leccos, co jsem vyjádřil kdysi lépe, artikulovat dnes hůř, a také proto, abychzdůraznil určitou kontinuitu svého uvažování nejen o světě, ale i o sobě samém, budu zDálkového výslechu, dovolíte-li, ještě chvíli citovat. „(…) můj život, má práce, mépostavení a působení se mi zdají být utkány z podezřele velkého množství paradoxů. Jensi to vezměte: pletu se do všeho možného – a v ničem nejsem vlastně odborníkem.Průběhem let jsem se například dostal do postavení jakéhosi politického činitele – apřitom jsem nikdy politikem nebyl, být nechtěl a ani k tomu žádné vhodné předpokladynemám. Odpůrci i příznivci jsem brán jako politický úkaz, přestože nic z toho, co dělám,nelze za skutečnou politiku považovat. Co chvíli filozofuji – a jaký jsem to přitom filozof?Mé filozofické vzdělání je navzdory tomu, že od mládí rád čtu filozofické knihy, víc nežchatrné a veskrze útržkovité.“

(30. 10. 2000)(…)2) Vyčistit hnusné koberce u výtahu z tunelu. Princ, když to viděl, se poblil –

„Občas píšu o literatuře – a nejsem-li něčím zcela určitě, pak literárním kritikem. (…)Dokonce ani v tom, co považuji za své hlavní a původní povolání, totiž v divadle, žádnýmskutečným odborníkem nejsem. (…) A než bych měl dělat dramaturga v jakémkolivdivadle jen proto, že jsem jím vyučen, to bych šel snad raději zpátky do pivovaru.Ostatně i jako dramatický autor jsem si lehce podezřelý: umím psát svým osobitýmzpůsobem v mezích své úzce vymezené poetiky – stanout však před úkolem, který by sejí jen trochu vymykal, asi bych žalostně zkrachoval. Celkově tedy: ač mnohde přítomen,nikam opravdu pevně nepatřím, zaměstnanecky, odborně, školením a vzděláním,souborem vloh a dovedností, osudovým určením. (…) Tím ovšem mé privátní paradoxynekončí, ale teprve začínají. Jen namátkově: zvolil jsem si dost neklidný život a sámpořád někde zneklidňuji – a přitom po ničem netoužím víc než po klidu. Neobyčejně

miluji harmonii, pohodu, obecnou shodu, mír a přátelsky chápavé dorozumění všech sevšemi; (…) napětí, konflikty, nedorozumění, nejasnosti a zmatky nesu velmi těžce – apřitom mé postavení ve světě vždycky bylo a dodnes je hluboce kontroverzní: jsem vceloživotní konfrontaci s mocí (…), mám pověst věčného rebela a protestanta, kterémunení nic svaté, a i mé hry jsou všechno jiné než obraz míru a pohody. Jsem člověk velminejistý, téměř neurotický, panikář, trvale se něčeho děsící a vystrašený i z toho, že zvonítelefon, pořád o sobě pochybuji a každou chvíli se za něco téměř masochisticky obviňujia proklínám – a přitom se mnohým jevím (…) jako člověk sebejistý a jistý si svou věcí,záviděníhodně vyrovnaný, klidně rozvážný, setrvalý, houževnatý, věcný a věcně si nasvém stojící. Jsem racionální systematik, milovník řádu a pořádku, disciplinovaný aspolehlivý, občas až byrokraticky pedantický – a současně jsem člověk přecitlivělý, ažtrochu sentimentální, kterého odvždycky přitahuje vše tajemné, magické, iracionální,nevysvětlitelné, groteskní a absurdní, vše, co se vymyká řádu a co ho problematizuje.“

(30. 10. 2000)(…)2) Vyčistit hnusné koberce u výtahu z tunelu. Princ, když to viděl, se poblil –

„Jsem osoba velmi společenská, která je pořád mezi lidmi, pořád něco organizuje,někoho s někým dává dohromady, veselý chlapík, občas i konverzační ozdobaspolečnosti, flamendr se smyslem pro různé radosti i hříchy života – a přitom jsemnejraději sám a můj život je nekončící prchání do samoty a tichého usebrání. (…) píšunemilosrdně skeptické, ba až kruté hry – a přitom se v jiných věcech chovám málem jakodonkichot a věčný snílek, pořád bojující za nějaké ideály. Jsem v jádře plachý a ostýchavý– a přitom jsem na leckterém fóru proslul jako buřič, neváhající říct druhým do tváře i tynejtvrdší věci.“

(Hrádeček 9. 12. 2005) Vzpomínám na svého přítele, velkého a málo známého českéhofilozofa Josefa Šafaříka, který svou poslední knihu – jmenovala se Cestou k poslednímu (!) –psal asi dvacet let, psal ji, abych tak řekl krví, pořád ji přepisoval a nikdy nebyl hotov. Myjsme ho s přáteli přemlouvali, aby toho už nechal, že je důležité, aby to existovalo akolovalo, ale on si nedal říct. Mezitím se změnily poměry, jeho kniha mohla vyjít tiskem. Aon přesně v den, kdy mu přinesli z nakladatelství první výtisk, zemřel. Zřejmě jeho životokamžikem dodělání jeho životního díla ztratil smysl. Možná to dodělání podvědomězdržoval proto, aby měl pořád proč žít, a tudíž žil.

(14. 11. 1993)(…)5) Na dveřích do mé kanceláře je jméno sekretářky, která už dlouhé měsíce u mne nepracuje, a není tam jménoLenky Š. Prosím ihned vyměnit! Na místě nejexponovanějším, kudy chodí hlavy států a všechny delegace kemně, totiž u pistolnického stolku na chodbě u vstupu do Plečnika, jsou tři (proč tři?) ohyzdné staromódní telefony,navíc každý jiný, plus ošklivá stolní lampa. Prosím, aby to bylo ihned odstraněno. Nechápu, proč jsou po celémHradě stovky krásných nových telefonů (mnohé jsou i v místnostech, které nikdo neužívá) a na jediném místě,kde je vskutku každý vidí, jsou jakési předpotopní obludy. Nechť místo jsoucích tří oblud tam je jeden nový hezkýtelefon. E. nechť tam instaluje nějakou pěknou plečnikovskou lampu. To zákoutí přece nemůže vypadat jako kusčekárny na okresní stanici SNB roku 1971! (…)

(19. 10. 1996)(…)

10) (…) b) Premiér mi říkal na Baryšnikovovi, že bychom se určitě měli nadcházející týden setkat, nemusí to býtprý spojeno s obědem či večeří (pro jednoduchost). Z mého programu vyplývá, že nemám ani minutu času napředsedu vlády! Je to typická ukázka systémové nesmyslnosti mého programu. Udělejte si to, jak chcete, aleněco takového je od 1. listopadu nemyslitelné. Jedno nebo dvě odpoledne v týdnu musím mít zásadně volná napolitická jednání, která se nedají dopředu vždy naplánovat a která jsou nepoměrně důležitější než většina jinýchbodů mého programu. (Zieleniec se například chce se mnou čas od času důvěrně sejít, občas se musím sejít sVýborným atd. atd. Někdy bych měl taky navštívit schůzi vlády, už půl roku máme novou vládu a já tam ještěnebyl!). c) Na někdy je třeba dát dvacetiminutovou schůzku v Hladomorně (…), na níž domluvíme některé detailynového zařízení Hladomorny. (…)

„Anebo jiná věc (…): pro mnohé jsem trvalým zdrojem naděje – a přitom co chvílipropadám depresím, nejistotám a pochybnostem a svou vlastní vnitřní naději musímneustále tvrdě hledat, pracně oživovat, sám na sobě vydobývat, takže se vůbec nezdá, žebych jí měl zrovna na rozdávání. Na roli distributora naděje a povzbuzovače svého okolíse tedy věru příliš nehodím, vždyť sám vlastně pořád po nějakém povzbuzení prahnu.Platím za člověka pevného, statečného, ne-li přímo sveřepého, který se neváhalrozhodnout pro vězení, když mu byly nabízeny daleko svůdnější alternativy – a dost semusím této své pověsti usmívat: vždyť já se vlastně pořád něčeho bojím a dokonce i tamoje údajná odvaha a výdrž pramení ze strachu – totiž ze strachu z vlastního svědomí,které mne tak rádo trýzní za selhání skutečná i domnělá! A celé to mé hrdinské vězeníbyl ve skutečnosti jeden jediný řetěz obav, strachů a hrůz: trochu jako dítě, vždy užpředem vystrašený a vytřeštěný, zmateně přítomný na této zemi, bojící se života a věčněpochybující o pravosti svého zakotvení v řádu věcí, nesl jsem to vězení asi hůř, než by honesla většina těch, kteří mi vyslovují své uznání.“

(NEDATOVÁNO 2001)1) Zjistit, zda to dostal Kraus – neozval se –2) Novým lidem poslat starou pozvánku –3) Starým pozvaným mimo Krause poslat novou pozvánku –4) Až se ozvou noví pozvaní, poslat jim starou pozvánku –5) Hezčí seznam –

„Vždyť stačilo, aby se někde na chodbě ozvalo známé zahulákání ‚Havel!‘, a já propadlpanice, jednou jsem dokonce po tom zahulákání tak pomateně vyskočil, že jsem si rozbilhlavu o okno! A při tom všem a navzdory tomu všemu vím, že kdyby to bylo nutné, šelbych tam znova a znova bych to vydržel! (…) Jak to jde všechno dohromady? Jak to spolusouvisí? Jak to, že se to navzájem všechno nevylučuje a neruší, ale naopak to spoluzdárně koexistuje a dokonce spolupracuje? Co to má všechno znamenat? Co si mám otom všem myslet? Jak to, že tenhle prapodivný spletenec nejkurióznějších protikladůmůže vůbec proplouvat životem – a dokonce prý úspěšně!“ Potud tedy citát. Co k tomumohu po téměř dvaceti letech dodat? Snad se jen vyznat z údivu, že to dnes mohu bezvelkých rozpaků citovat a víceméně s tím souhlasit. A ovšem z údivu, jak divoké obrátkymůj život potom nabral, jak neuvěřitelné věci mne potkaly a jak se i prohloubily všechnyty paradoxy, o nichž jsem kdysi mluvil. Ano, dnes se cítím být přímo trhán rozporemmezi svou povahou a duševním a nervovým stavem na jedné straně a rolí, kterou protolik lidí hraji, na straně druhé. Nemá to trochu rysy podvodu? Snad ne. Snad opravdujedno bezděky podporuje druhé: pochyby rostou z výkonů a výkony z pochyb.

(Hrádeček 9. 12. 2005) Do mé samoty dorazil originál nové knihy Madeleine. A já jen

žasnu: naprosto nechápu, jak může stíhat nejrůznější veřejné povinnosti, přednášet nauniverzitě, cestovat po světě a zároveň v krátkém čase napsat dvě tlusté a svrchovanězajímavé knihy, plné citátů, přesných vzpomínek a odkazů. Ano, má jistě pomocníky. Ale tybych já mohl mít také, aniž bych něčeho takového byl kdy schopen dosáhnout. Jiná země,jiná kultura, jiné tradice, jiné vzdělání. Mnohokrát jsem si říkal, jaká škoda byla, že jsem siod prvních dnů revoluce každý večer chvíli nediktoval do magnetofonu, co jsem ten denprožil a co jsem si o tom myslel. Nic si nepamatuji a popis či analýzu všech politických dějů,které jsem prožil, nechám na historicích. Co mne ale nejvíc překvapuje a těší: myšlenky,které mne dnes napadají, nalézám překvapen v textech, které jsem psal před padesáti lety.Čím jsem byl ovšem mladší, tím jsem byl zřejmě drzejší. A taky tu asi hraje roli neblahý vlivdlouhého a ostře sledovaného pobytu na politickém výsluní: vždyť po léta jsem bylsešněrován nejrůznějšími diplomatickými ohledy, jakož i ohledem na zástup těch, kdo jsoupřipraveni každé mé slovo ihned rozebírat a oprávněně či neoprávněně kritizovat. Má-litoho člověk psát hodně a nemůže-li si s tím tedy příliš hrát, propadá bezděčně pohodlnosti,která mu vždy znovu připomíná, že vyjádřit se neutrálně či bezbarvě mu zásadně a vždyckyprojde snadněji než barvitě výrazný názor. Pro člověka, který má tvůrčí ambice, je tohlepřímo peklo. Co já se například natrápil s tradičními novoročními projevy! Nesmírnémnožství nároků a očekávání – pokud jde o vyváženost pochvaly a kritiky nebo zmínky orůzných oborech lidského počínání – mne přímo ochromovalo. Kdybych býval vyhovělvšemu, co se ode mne chtělo, trval by ten projev dvě a půl hodiny a nedal by se poslouchatani minutu. Četba mých starých textů mi ovšem zároveň velmi zajímavě zpřítomňuje různéetapy života naší země a jeho atmosféry, jakož i mého osobního života. Najednou – sodstupem mnoha let či desítiletí – si uvědomuji, jak hluboce se lišily poměry, včetně stovekjejich těžko zachytitelných aspektů, pohybů, tónů, podtónů, iluzí, poznání, sklonů čicharakteristických emočních zabarvení, například v první půli let padesátých a v jejichdruhé půli, v první i druhé půli let šedesátých a samozřejmě i potom, v éře normalizace posovětské okupaci. Nejsem a nikdy jsem nebyl nějaký kronikář doby, všechno se to do těchdávných textů nějak záhadně a samo od sebe, bez mého přičinění, nasávalo. To byl pro mnezajímavý poznatek. A taky si uvědomuji, kolik lidí hrálo v různých etapách mého životadůležitou roli a jak významné lekce z tvůrčí nezávislosti a občanské morálky jsem od nichdostával. A to bez ohledu na to, kterou cestou později ti či oni kráčeli. Nutno ovšem říct, ženikdo z nich se nikdy nevydal cestou zrady. Skutečné zrady.

Politické poměry v České republice jste zatím v našem rozhovoru dostkritizoval. Vidíte někde naději?

Ano. Jednoznačně ji vidím v mladších generacích. Ne snad, že by se dnes rodili lepšílidé než dříve, mezi mladšími lidmi existují samozřejmě tytéž rozdíly charakterů, mravů,životních směřování i dovedností, jaké lze pozorovat u jejich rodičů, prarodičů čikohokoliv jiného. Nicméně jedním se přece jen významně liší: nejsou už přímozdeformováni komunismem, nevyrůstali v poměrech vyžadujících přetvářku apřihrbenost a podporujících sobectví, lhostejnost k druhým a xenofobii, pod režimem,který neustále cosi povídal o dělnické třídě, která vládne, ale ve skutečnosti pěstoval vobčanech nejpokleslejší maloměšťáctví. Všichni, kdo jsme vyrůstali v komunismu,včetně těch, kteří mu otevřeně vzdorovali, jsme jím tak či onak poznamenáni, neblahémravní ovzduší nás otrávilo víc, než jsme si mysleli. Mladší lidé vyrůstali už ve svobodě,učili se větší samostatnosti, chtějí-li, studují v cizině, nikterak se už neodlišují odmladých Belgičanů či Američanů, natož aby z nich měli komplex, báli se jich nebo jimnaopak záviděli. Postupně rostoucí vliv těchto generací na veřejný život mi dává naději,

že se poměry budou vyvíjet k lepšímu. Zdá se mi, že dnes v politice má velmi silné slovogenerace asi nejzdeformovanější, totiž ta, která vyrůstala v době takzvané normalizace.Tehdy už nikdo nevěřil na žádné ideály a nejúspěšnějšími byli prostě ti nejcyničtější.

(19. 10. 1996)(…)6) Co se stalo s milionem, který mi nějaká paní prý přinesla v kufru? Kdyby to měl zůstat dar mně jako fyzickéosobě, musel bych platit nesmyslnou darovací daň. Prosím tedy s dotyčnou paní domluvit, aby to byl dar ménadaci (beztak bych to do ní dal, jen by toho bylo podstatně míň). (…)7) Co je se svatováclavskými ostatky? Prosím rozhodnout, zda to opravdu má být u mne (v osobním trezoru), jakněkteří tvrdí, či zda se to má uložit k ostatním ostatkům do Svatováclavské kaple. Nechť se k tomu vysloví E. idalší povolaní. Zároveň prosím připravit hezký děkovný dopis příslušnému dárci, který bych pak schválil apodepsal. V tom dopise by mělo být už řečeno, co s tím provedu. Kdyby to bylo v mém vlastnictví, mělo by tambýt řečeno, že to v závěti odkážu českému státu. (…)

(22. 1. 2003)(…)Uvažuji o tom, jestli nemám před odchodem z funkce udělat něco s bratry Mašínovými. Ale co? Lze jim dátmilost? Asi ne, ale i kdyby to technicky šlo, oni by ji beztak demonstrativně odmítli a já bych byl před odchodemlehce ponížen. Nebo že bych je veřejným dopisem pozval do České republiky a dal jim osobní zárukubezpečnosti? To je dost divné. Co by to bylo za právní stát, kdyby bývalí prezidenti rozhodovali o tom, kdo bude vbezpečí a kdo nikoliv. Zamyslete se, prosím, zda a co se dá udělat. Nejde o akt sám, ale o jeho smysl, kterým bybylo otevřít kvalifikovanou veřejnou debatu o tom, zda se komunistickému režimu v našich poměrech mělo čelittýmiž prostředky, jakými se čelilo nacismu, či nikoliv. Já sám na to nemám jasný názor, spíš se ale kloním k tomu,že jiná doba si žádá i jinou metodu. Byl by to ovšem námět na knihu. Státní vyznamenání bych jim ale nedával.To by totiž nebylo otevření debaty, ale její ukončení. Nebo přesněji: její proměna v divokou hádku všech sevšemi.


Máte s mladšími lidmi, o nichž tu mluvíte, nějakou zkušenost? Stýkáte se s nimi?Znáte je? Myslíte si, že vám rozumějí?

Rozhodně si nemyslím, že znám celou generaci nebo že ji dokonce znám dobře.Nicméně tu a tam chodím na debaty do vysokých či středních škol, setkávám se smladšími lidmi občas při různých příležitostech, například na festivalech či koncertech, amám z toho dojem, že ti lidé mne docela respektují a že mé názory je zajímají, jsou jimsrozumitelné, ba že je mnohdy sdílejí. Ale to není rozhodující. Rozhodující je, aby myslelivlastním mozkem. Já jsem vždy znovu překvapen, čtu-li například všelijaké týdeníky čiměsíčníky, kolik nových jmen – vesměs jde teprve o studenty – se tam objevuje a kolikzajímavého ti noví či budoucí žurnalisté či vědci či literáti vědí a s jakým přehledem otom píší. To je pro mne hlavní zdroj naděje.

(Hrádeček 10. 12. 2005) Citoval jsem tu své odpovědi z rozhovoru Dálkový výslech.Velmi živě si pamatuji na dobu, kdy jsem před dvaceti lety své odpovědi psal. Bylo to takétady, na Hrádečku. Ještě jsem tehdy neměl počítač, psal jsem to tedy přímo psacím strojem,což mělo při mé pedanterii za následek, že kvůli každému překlepu či opravě jsem muselpsát celou stránku znovu. Pořizoval jsem si pomocí kopírovacího papíru asi pět kopií.Jednou jsem, tak jako dnes, v noci psal a v okamžiku, kdy jsem líčil základní strachspisovatele, kterého nemá totalitní režim rád, totiž strach z toho, že přijde domovníprohlídka a sebere mu rozepsaný rukopis, vstoupila do mé pracovny Olga a řekla mi, že se

státní policie nějak podezřele hemží kolem domu a že se možná chystají k ranní domovníprohlídce. Vylekal jsem se, rychle jsem celý rukopis i kopie do něčeho zabalil a vyplížil setmou kamsi do lesa, kde jsem to ukryl. Domovní prohlídka se nekonala a já druhý den zaserukopis v lese vyzvedl. To celé říkám nejen kvůli té zvláštní shodě, že jsem právě psal ostrachu ze ztráty rukopisu, když se ukázalo, že bych k němu měl mít důvod, ale proto, žejsem si uvědomil, že i toto mé dnešní psaní je u mne provázeno strachem. Není to užsamozřejmě strach z domovní prohlídky, ale z toho, že z nějakých jiných důvodů, časových,pracovních, zdravotních či psychologických, nestihnu tuto věc dopsat nebo ztratím jejírukopis nebo to zahodím. Myslím, že každý spisovatel, který není pouhým řemeslníkem,tenhle strach zná. Jednou může mít podobu strachu z policie, jindy strachu z ohně, z vlastnínedostatečnosti, někdy to je skrytý nebo i přiznaný strach z toho, že něco nestihne v životědopsat. Je to celé trochu směšné, protože to v sobě skrývá předpoklad, že se svět bezdotyčného díla neobejde a že se zhroutí, když ho nebude znát. Je to směšné, ale svýmzpůsobem správné. Všechno bychom přece měli dělat vážně, tak jako by šlo o budoucnostsvěta. A ono tak trochu o ni vlastně jde. I s tou knihou – ať už je jaká chce – bude svět přecenavždy jiný než bez ní. Lze dokonce říct, že nevíme, zda svět nevznikl proto, aby ta či onakniha byla napsána a dopsána. Kdo může dokázat, že tomu tak není? Abych nezapomněl:dnes je Den lidských práv a já vzpomínám na různé události ze svého života, které jsou stímto datem svázány.

(7. 2. 1996)(…) Dále prosím, aby chystaná schůzka jasně promyslela kompetenční vztahy mezi různými zainteresovanýmilidmi a institucemi (sekretariát, Správa, Hradní policie, RK, přátelští likvidátoři pozůstalosti, přátelští nakupovačipotravin atd. atd.). Dojímá mne, jak mnoho lidí se o mne a o Ďulu stará, nicméně je jich tolik, že vlastně nevím, comohu od koho žádat a zda mám vůbec právo to či ono na tom či onom žádat. Uvítám, když to všechno vyjasnítea učiníte, jak se dnes říká, transparentním.


Nemohu jinak než vám na závěr položit tutéž otázku, kterou jsem vám položil vroce 1986: Jak si představujete svou budoucnost? Co myslíte, že vás čeká? V codoufáte a co očekáváte?

A mně nezbývá než opět opakovat svou tehdejší odpověď: „Paradoxy budoupokračovat. Jako kdykoli dosud budu i nadále usedat k prázdnému papíru s odporem,budu se psaní všelijak vyhýbat, budu se permanentně děsit prvních slov, která se na němobjeví, a uměle si dodávat k psaní odvahu, budu si zoufat z toho, jak mi to nejde – a přecenakonec vždycky nějakou hru napíšu: záhadní běsíci ve mně, kteří si tohle trápení namne vymysleli, si pokoj už asi nikdy nedají a vždycky nakonec dosáhnou svého. Jakokdykoli dosud budou mne rozčilovat všechna ta očekávání – často nepřiměřená a leckdyi potrhlá –, jimiž jsem obtěžkáván, a všechny ty role, od reprezentativních až posamaritánské, které mi jsou předepisovány, jako kdykoli dosud budu se proti tomuvšemu bouřit a reklamovat si své právo na klid – a jako kdykoli dosud splním nakonecvšechny ty úkoly a z jejich splnění se dokonce upřímně zaraduji. Jako kdykoli dosudbudu se neustále něčím trápit, něčeho se bát a děsit, panikařit, obviňovat se a proklínat,co chvíli si zoufat – a jako kdykoli dosud bude nakonec na mne vždycky spolehnutí abude mne vždycky možno zahlédnout tam, kde je mé místo.“

(16. 1. 1997)(…) c) Pro mne je mé několikeré umírání minulostí a zajímá mne dnes stejně málo jako několik mých dávnýchautomobilových havárií, které jsem zázrakem přežil bez škrábnutí, anebo mé škvaření v sauně, která nešla otevříta u níž jsem nakonec dík neuvěřitelné síle, kterou mi dodali všichni bohové včetně Alláha, prokopal dveře, a tímse zachránil (stalo se před několika lety v Lánech). Čili: nikoho neobviňuji, na nikoho se nezlobím, celá věc mneabsolutně už – jakožto pacienta či fyzický objekt této story – nezajímá. (…)


(Hrádeček 11. 12. 2005) Krása jazyka spočívá v tom, že nikdy nemůže přesně vystihnoutto, co vystihnout chce. Je totiž nespojitý, tvrdý, tak říkajíc digitální, a už proto, ale nikoli jenproto nemůže kompletně uchopit něco tak spojitého, jako je skutečnost, prožitek či našeduše. Což otevírá prostor nádhernému zápasu o vyjádření a sebevyjádření, který provázícelou historii člověka, který nemá konce a dík němuž se vlastně vždy znovu a vždy trochujinak vyjasňuje či zpřesňuje všechno lidské, ba co víc, tímto zápasem se člověk stává teprvesám sebou. Jako jedinec i jako druh. Snaží se prostě stále lépe uchopit slovy, obrazy čichováním svět i sebe, a čím víc se mu to daří, tím víc si uvědomuje, že kompletně nikdynepostihne ani svět, ani sebe, ani jakoukoli součástku světa. Ale tím spíš se o to musí dál adál snažit, a tím vlastně sám sebe stále lépe definovat. Je to sisyfovský úděl. Nic naplat:kompletní pravdu o sobě si odnese člověk do hrobu. Ale znát ji přece jen někdo bude: ne-liPánbůh, tak aspoň paměť bytí.



„Všechno si odskáču, ale všechno kupodivu přežiju a vždycky budu nakonec zasezneklidňovat všude, kde to bude zapotřebí. Nezbývá mi než tuhle svou předpověď azároveň tento náš rozhovor uzavřít pokusem o artikulaci posledního a zřejměnejparadoxnějšího paradoxu mého života: podezírám se, že mě kdesi nejhlouběji celýtenhle paradoxní život vlastně hrozně baví.“ A teď mi nezbývá než touto svou dávnoupředpovědí a tímto svým dávným podezřením uzavřít i tento náš rozhovor. Protože co ktomu mohu dodat jiného, než že jsem dnes starší, a tudíž – doufám – skromnější.

Pane prezidente, děkuji vám –

(Praha 5. 1. 2006) Ani tento rok nezačal dobře. Aspoň pro naši rodinu. Dáša jenemocná, navíc v době, kdy začíná po jedenácti letech zkoušet v divadle; mne se zmocňujípodivné malátnosti a jsem trvale ospalý; a co je nejhorší, včera nám umřela naše věrnáboxerka Šugr. Jako asi dvoudenní štěně ji Dáša před čtrnácti lety našla v popelnici,zachránila jí život a od té doby to byly nerozlučné přítelkyně, které toho spolu prožily

opravdu hodně. (Který český boxer může například o sobě říct, že byl v Americe?) Jejídlouhé umírání a posléze smrt nás dost sebraly. Vůdcem smečky se teď stala Madlenka,kterou jsem před lety podezíral, že je trochu povrchní. Ale svůj názor jsem musel změnit aMadlence se za tento svůj dávný omyl omlouvám. A co se světa týče? Nové tsunami sicenebylo, ale lidstvo má za sebou mnoho různých tajfunů a zemětřesení, vyvolávajícíchdojem, že se počasí trochu zbláznilo. Sněhy, jaké nikdo nepamatuje, mrazy, tání, deště,větry, příroda se prostě chová tak, jak se občas chová můj počítač. To znamená iracionálně.Jsem rád, že s touhle knížkou končím, psal jsem to sice jen několik dní, ale ty bylyroztroušeny téměř po celém roce. Šugr umřela nejen v den devátého výročí naší svatby sDášou, ale i v okamžiku, kdy měla jistotu, že jsem se svou výpovědí hotov. Milá Dášo, děkujiti, že jsi tíhu let, jichž se to psaní týká, nesla věrně se mnou. Ale byla to opravdu jen tíha?Nebylo to i napínavé, vzrušující, povznášející a občas veselé?


Date post:	09-Dec-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

Prosím stručně rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty · 2018. 9. 20. ·...

Documents