Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Průřez vývojem staročeské interpunkceAuthor(s): DUŠAN ŠLOSARSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 89, Čís. 2 (1966), pp. 164-170Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23465019 .

Accessed: 15/06/2014 00:14

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:14:06 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Průřez vývojem

staročeské interpunkce*

DUŠAN ŠLOSAR (BRNO)

Od doby před dvěma lety, kdy bylo nutno konstatovat, že staročeská

interpunkce je velmi málo probádána a že editor, který к ní chce zaujmout stanovisko, nemá v dosavadní literatuře žádnou oporu, přece jen bádání poněkud pokročilo, zejména díky novější ediční praxi. Především rozbor, který mezitím podnikli Julie Nováková s Boh. Rybou a Ant. Škarka jako část přípravy edičních zásad pro vydávání díla J. A. Komenského,1 zna

mená důležitou oporu při sledování vývoje interpunkčního úzu u nás.

Spolu s dříve námi analyzovanou interpunkcí Blahoslavovou2 poskytují uvedené rozbory vhled do dvou významných období tohoto vývoje. Další, zatím ovšem jen dílčí výzkum ukázal, že к plnému vystižení celého vý

voje interpunkce ještě nestačí její rozbor v díle těchto dvou postav, jež jsou, viděno zorným úhlem celé historie písemné kultury u nás, časově vzájemně nepříliš vzdáleny a nadto se opírají o stejné kulturní tradice.

Proto jsme podnikli zatím jen předběžný, o omezený materiál opřený pokus vysledovat principy, jimiž se řídí interpunkce i v jiných obdobích, a načrtnout tak aspoň letmý průřez jejím vývojem. Tento stručný pře hled jistě nemůže přinést zásadně nové poznatky o vývoji jazyka. Chtěl by se však stát jistým srovnávacím měřítkem pro detailnější studium jednotlivých úseků vývoje, studium, jež by v důsledcích mohlo mít vý znam i pro budoucí ediční praxi.

Nejstarší souvislé písemné památky jsou u nás nejčastěji zcela bez

interpunkce. Hranice souvětných, příp. větných celků jsou tu často sig

nalizovány velkým písmenem. U veršů se pak větná struktura obvykle

kryje s hranicemi jednotlivých veršů, takže i v psaní velkých písmen zde může být jistá volnost. Jinak je tomu ovšem v těch případech, kdy jsou staročeské verše opisovány in continuo. Zde se obvykle užívá znaménka,

kterým jsou označovány hranice veršů. Při zběžnějším zkoumání lze tato

znaménka považovat spíš za znaménka veršová, nikoli interpunkční

[v důsledku shody struktury syntaktické s veršovou). Ale ojedinělé pří pady, kdy se takové znaménko objevuje i uvnitř verše, nás přesvědčují o tom, že jde o zárodek skutečné interpunkce.

Např.: Jim Libuše odpovědě: Rkúc: to vám beze lsti povede: Как koli ste mě uhanili: když ste mě tak potupili: (...) DalC 9a.

Je to tedy vždy jen znaménko jednoho druhu a slouží jak к označování konce vět a souvětí, tak i к oddělování jednotlivých částí vět a souvětí.

* Všechny doklady v článku jsou transkribovány podle pravidel platných pro ediční

řadu Památky staré literatury české, vydávanou nakladatelstvím Academia. 1 Ediční pravidla pro latinské spisy J. A. Komenského. Sestavili Julie Nováková

a Bohumil Ryba. — Edičně textologické zásady pro vydávám českých spisů J. A. Ko menského. Vypracoval Antonín Š к а г к a. — Oba texty rozmnoženy pro vnitřní potřebu.

2 Dušan S 1 o s a r, Poznámky к vývoji české interpunkce v 16. století. LF 87 (1964), sv. 1, str. 126—135.

164

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:14:06 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

PROŘEZ VÝVOJEM STAROČESKÉ INTERPUNKCE

Skutečnost, že se próza téže doby až na výjimky obešla zcela bez inter punkce, napovídá, že interpunkční znaménka označovala spíše přestávky v řeči než hranice syntaktických celků. Pro tuto skutečnost přesvědčivě

podle našeho názoru mluví velmi starý text s neočekávaně důslednou

interpunkcí. Jsou to latinská kázání Opatovického homiliáre. Interpunkční znaménko jednoho typu (tečka nad řádkem) tu téměř důsledně odděluje jednotlivé věty v souvětí včetně jednotlivých částí souvětí slučovacích. Pouze v menšině případů zůstávají kratší vložené věty interpunkčně ne odděleny. Neodděluje se také vokativ. Pro ilustraci viz ukázku:

lile enim fratres mei поп dormiendo ■ aut ea quae sunt istius seculi dili

gendo talem gratiam Di promeruit ■ sed ut apostolus ait ■ per multas tri bulaciones in regnum aeternum intravit ■ vigilando utique et corpus suum multis laboribus affligendo ■ ecclesias Di die ac nocte frequentando ■ et ultimum vitam suam per martirium consumando ■ (Opatovický homiliář, kázání o sv. Vojtěchovi.)

Tak důsledná interpunkce je v nejstarších českých prozaických pa mátkách vzácností po dlouhou dobu; většina rukopisů se obešla zcela

bez interpunkce nebo nanejvýš se spokojila se zcela sporadickými a ne soustavně užívanými znaménky. Teprve v době počátků reformace a v ob

dobí husitském se znovu obecněji setkáváme s důslednější interpunkcí. Podle našeho názoru tu nejde o pouhou náhodu, nýbrž o důsledek sku

tečnosti, že útvary se soustavnější interpunkcí byly určeny к hlasitému přednesu anebo vznikly v prostředí nebo době, kdy řečnické umění bylo na vzestupu. O tom, že nejde o souvislost náhodnou, svědčí mi. také

zkušenost ze sledování vývoje interpunkce polské (interpunkční zvyk losti měly v té době mezinárodní charakter). Nejstarší polská památka, Kazania Šwigtokrzyskie, má ze všech staropolských textů z nejstaršího období interpunkci nejdůslednější. Také v tom případě jde, jak název napovídá, o útvar určený přímo pro veřejný přednes.3

Po údobí s rukopisy bez větné interpunkce (např. Fuit in provincia Bohemorum, Ráj duše atd.) a s rukopisy, které užívají interpunkce uvnitř vět zřídka, nesystematicky a bez nějakého principu (Kniha rožmberská, staročeský překlad životopisu Karla IV.), se tedy množí zápisy s inter

punkcí důslednější. Tak např. rukopis Husovy Postily (UK Praha) se sho duje s interpunkčním členěním Opatovického homiliáře v oddělování vět v souvětí, počítaje v to i souvětí slučovací se spojkou a, např.: f...) přišel jest na svět / aby svědectvie pravdě vydal / o nebeském království kázal / ovce zahynulé shledal / a cestu jim slovem i skutkem к věčné radosti ukázal / υ tom plně váli otce svého Pána Boha (. ..).

Také zde se pravidelně neoddělují vedlejší věty spojené s větou řídící korelativními výrazy: (...) neb ač sú ti kteříž by rádi dobré věci slyšeli / ale nejsú ti kteříž by pravili (.

V Knížkách šesterých Tomáše ze Štítného (rukopis Sborníku Klemen tinského) nacházíme v podstatě touž interpunkční soustavu. Vedle rysů nalezených u Husa se zde např. neodděluje vokativ:

(...) abych vedl vás mé dietky v jeho cestách (...) ŠtítKlem, Knížky šesterý, Předmluva.

Uvedené ilustrace svědčí o tom, že staročeská interpunkce, převzatá

3 Podrobněji viz D. S 1 o s a r, Z zagadnieň interpunkcji staroczeskiej t staropolskioj. Pořadník jgzykowy 1965, seš. 9 (234), str. 354—362.

165

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:14:06 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

DUŠAN ŠLOSAR

z latiny a rozšířená zejména v době kultu mluveného slova, se zakládala už v samých počátcích stejně jako později, v období humanistickém, na principu pauzovém, nikoli syntaktickém.4 К tomuto konstatování nás opravňuje nejen častější výskyt interpunkčních znamének v rukopisech spjatých nějakým způsobem s možností hlasitého přednesu, nýbrž i fakt, že už v 15. století se občas setkáváme s „nesyntaktickým" interpunkčním znaménkem rozdělujícím ve dvě části jednoduchou větu, např.:

Aby panovatel muój ■ jich známosti dosiehna ■ budúcích věcí ■ jistotu mohl poznati (...) (Vavřinec z Březové, Kniehy snového vykládanie, Předmluva.)

Během 15. století se tedy užívání interpunkce ustaluje v těchto pozi cích:

mezi větami souvětí, a to i tehdy, je-li mezi nimi slučovací vztah vyjádřený spojkami a, i;

mezi několikanásobnými větnými členy (mezi členy výčtů); mnohdy i uprostřed jednoduché věty jako vyjádření jejího pauzo

vého členění.

Naproti tomu nebývají interpunkčně odděleny: vedlejší věty připojené к větě řídící korelativními výrazy; vložené krátké vedlejší věty veskrze; vokativy a přístavky.

К obecnému rozšíření tohoto úzu, který se takto vypracoval, jistě pak v neposlední řadě přispěl knihtisk. Jednotlivé varianty „tiskařské normy" měly totiž širší kvantitativní dosah působení než dosavadní „písařské normy".

Viděno z této perspektivy, není pak interpunkční úzus 16. století, který jsme se snažili vystihnout v citovaném článku, ničím jiným než plynulým pokračováním předchozího vývoje s tendencí к důslednější aplikaci zave deného principu. 16. století znamená tedy další uplatňování pauzového principu interpunkce. To se v důsledcích projevuje menší mírou shody se syntaktickou strukturou věty. Odtud vyplývá povrchní dojem chaotič nosti v tehdejším interpunkčním úzu. Hlavní jeho příčinou je vzrůst počtu takových případů, kdy se interpunkčním znaménkem odděluje východisko výpovědi od jádra výpovědi; to je ovšem opřeno o pauzové členění těchto částí při hlasitém přednesu. Jde o případy tohoto druhu:

Příklad náležitého epithet užívání, snad by mohl dán bytí na některých -písních υ novém kancionálu. BlahGram 346b.

Dalším rysem vývoje v 16. století je pozvolné přerůstání interpunkce z jevu fakultativního v záležitost obligatorní; počet interpunkčních zna mének tedy podstatně vzrůstá. Ve stejném období dochází к postupné komplikaci větné stavby, jež nakonec ústí v složitou humanistickou pe riodu. Tak vzniká objektivní potřeba zpřehlednění souvětné stavby. Té se dosahuje tím, že se z dobových latinských gramatik přejímá dvoustup ňovité členění souvětí pomocí čárky a dvojtečky. Objevují se tedy poprvé interpunkční znaménka trojího druhu: tečka (znaménko к ukončení sou větí], dvojtečka (znaménko к zpřehlednění vnitřní organizace periody), čárka dvojí podoby (, a /), v podstatě však stejné funkce, totiž jako znaménko oddělující jednotlivé věty v souvětí, několikanásobné větné členy apod. Je přitom třeba podotknout, že způsob členění zůstává týž,

4 Podrobněji viz v citovaném článku Poznámky к vývoji. ..

166

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:14:06 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

PROŘEZ VÝVOJEM STAROČESKÉ INTERPUNKCE

zdokonaluje se pouze grafická stránka interpunkce. V 16. století se tedy interpunkční znaménka trojího druhu kladou obdobným způsobem jako jediné znaménko ve století předchozím, tj. slouží к oddělování vět v sou

větí (s omezením, jež vykládáme dále) včetně vět v souvětí slučovacím, mezi několikanásobnými větnými členy při spojení asyntetickém i spoj kovém. Důsledněji se odděluje východisko výpovědi od jejího jádra a po mocí interpunkce se relativně osamostatňují větné členy, které nemají těsné syntaktické vztahy к ostatním větným členům (nejčastěji příslo večná určení), např.:

A summou, mluvení nebo psáni, kteréž jest tou jigurou jako pokropené, bývá příjemné (...) Blah Gram 219b;

JJmít on, jako holuby pod necky, na dosti špatnou vnadu, světská ho vádka lapati. BlahGram 221a.

Ježto užívání interpunkce je důslednější, můžeme také jednoznačně konstatovat, že interpunkčních znamének se i nadále důsledně neužívá к oddělení vedlejších vět připojených korelativními výrazy, к oddělování

krátkých vložených vět, stále se neoddělují jednoduché vokativy a pří stavky.

V té době sice neexistuje univerzální, všeobecně použitelný praktický návod na užívání znamének jednotlivých druhů, přesto je však možno

pozorovat jen nepodstatnou nejednotu v úzu. Velký význam pro jeho ustálení měla jistě i skutečnost, že se takového způsobu interpunkce použilo při tisku kralického překladu Písma. Je zde užito i dvoustupňo vitého členění period pomocí čárky a dvojtečky (skutečnost, že čárka má dvojí grafickou podobu současně, je podružná: není rozdílu v užívání obou podob), stejná jsou i místa kladení interpunkčních znamének. Viz

příklady: V těchto dvou kapitolách / Job přísně domlouvá přátelům / že pravé přá

telské povinnosti к němu nekonali: a položiv odpory proti řečem Elifazo vým / při svou zase znovu vede / vypravováním bídy své a přetěžkého mysli zkormoucení. (Kniha Job, podtitul кар. VI— díl III, list 8a);

Hrdlo tvé, jest jako věže Davidova, vystavená к chování zbroje / v níž na tisíce pavéz visí / vše štítů mužů udatných:

oba tvé prsy jako dvě telátek blížencův srních / jenž se pasou v kvítí. Až by zavítal ten den I a utekli by stínové / poodejdu к hoře mirrové /

a pahrbku kadidlovému. Všecka jsi krásná přítelkyně má / a není na tobě poškvrny. (Píseň Šalomounova, кар. IV, verš 4—7; díl III, list 218b.) Tato tradice se pak v dalším období zčásti zachovávala bez odchylek,

zčásti se interpunkční úzus v malé míře obměňoval.

Běžná, průměrná literární produkce žila v období pobělohorském pře vážně z toho, co zdědila z období předcházejícího. Původní interpunkce např. v knize „Staré paměti kutnohorské" jezuity Jana Kořínka z r. 1675 se nijak neliší od interpunkčních zvyklostí konce 16. století. Např.:

O nádhernosti pravím: ale ne o té kterou spupní hansové / a pejchou na dutí holubové / nad jiné vypínávají / o žádným nic / o sobě pak přes příliš držívávají; všichni jiní nejsou než chlapi a otrokové: oni sami páni / sami

nejučeněji, nejurozenější / nejbohatější sobě se býti zdají. Pryč / pryč / s tou prašivou a francouzovitou nádherností! Já o jiné mluvím; té totižto / kterou hrdinského srdce muži pojatí / na rozličná díla nesmírné vedou

náklady: kteří / aby věčnou své milé vlasti slávu způsobili / peněz nelitují;

167

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:14:06 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

DUŠAN SLOSAR

a tak nesmrtedlná svá jména / mezi potomky rozšiřuji. (Jan Kořínek, Staré paměti kutnohorské, Praha 1675, str. 192.)

Ale např. interpunkční praxe Komenského se od uvedeného úzu po někud odlišuje, a to ve smyslu částečného odklonu od členění čistě pau zového. Analýza interpunkce v některých autografech Komenského5 uká zala tyto výsledky:

Komenský užívá ve svých českých autografech dvojstupňovitého čle nění souvětí pomocí čárky (,} a dvojtečky. Čárkou se oddělují věty v sou větí, klade se před slučovacím a, i v platnosti větné. Např.:

Nebo ve čtyrmecitma letech mnoho jest hodin, a člověk každou hodinu mnoho slyšeti, čisti, vyrozuměti a naučiti se můž: a dáno jest lidské mysli, aby nikdy zahaleti nežádala, nýbrž nemohla, než po nějaké libé pastvě vždycky oči, uši a všecky smysly obracela. (Navržení krátké o obnovení škol v království českém, fol. 2a. Fotokopie v Kabinetu filologické doku mentace ÚČL ČSAV, inv. č. 780.]6

Čárky se samozřejmě také užívá к vzájemnému oddělení několikaná sobných větných členů a ve výčtech. Zvláštností Komenského je pak kla dení čárky i po posledním členu výčtu. Např.:

Musí 1. předně methodus docendi dobrý, jistý, snadný, libý, ustanoven

býti (.. .) (Navržení krátké ..fol. 3b.]. U Komenského však zřetelně ubývá případů, kdy se vedlejší vložené

věty interpunkčně neoddělují (případy typu ...jako soudě co jest se nior, comparate ad alios ministerii gradus. Koncept kázání z 19. dubna 1644 v Lesně, fotokopie KFD OČL ČSAV], Ve shodě s tradicí se neklade čárka před vedlejšími větami vztažnými připojenými к řídící větě kore lativními výrazy (případy jako ... zpívajíce slova ta kteráž v Pánu usnulé této paní poslední byla υ smrtedlnosti zdejší: (...) Svědectví dané ...

paní Estere Sádovské .. . Fotokopie KFD OČL ČSAV), ojediněle — a vlast ně v dějinách české interpunkce poprvé — se objevují případy, kdy je taková vedlejší věta interpunkčně oddělena:

4. Akademia, ku projiti plnému té projesí, к níž kdo oddán bude: ... (Navržení krátké..., fol. 2b.j, častěji tomu tak bývá pouze u souvztažného tolik — kolik:

(. . .) nech sobě tolik z nich zanechá, kolik desátků nových žáčků, к své mu cvičení přijití má f. . .) (Navržení krátké ..., fol. 5a.).

Ve shodě s dřívějším územ neodděluje Komenský rovněž jednoduché

vokativy a přístavky: Smiluj se Hospodine nad dědictvím svým, a dej αϊ po žalostném tomto

spatření jako zahrada Eden zase zkvetneme, к slávě jediného tvého jména Bože požehnaný na věky. (Navržení krátké..fol. 6b.);

(. . .) к němu přiložena Anna manželka jeho: a za tím Lidmila, pak Zuzanna dcery jejich. (Přípisek v knize lešenské o hrobech rodičů a sou rozenců, fotokopie KFD ÚČL ČSAV).

Nejnápadnější je ovšem ústup „nesyntaktických" interpunkčních zna mének oddělujících východisko výpovědi od jádra výpovědi. Kdežto v předchozím období jsou takové příklady zcela běžné (viz příklady výše),

5 Výběr autografů podle Mirjam Bohatcové, /. A. Komenský, Soupis rukopisů.. Národní knihovna v Praze 1957, 48 str.

6 Za zpřístupnění fotokopií^ autografů vděčím Kabinetu filologické dokumentace Ústavu pro českou literaturu ČSAV.

168

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:14:06 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

PROŘEZ VÝVOJEM STAROČESKÉ INTERPUNKCE

u Komenského se s takto položenou čárkou setkáváme velmi zřídka.

V Navržení krátkém.. . je takový případ pouze jeden: Oboje ty knihy budou krátké a jadrné, jimiž by se jako klíčem rozum

lidský odmykal, a mysl к spatřování a dovtipování se sama z sebe divných

věcí, nastrojována byla. (Navržení krátké . . fol. 4a.). Zde jde podobně jako v latinských spisech Komenského' o záležitost

příznakovou, o záměrné zdůraznění odděleného větného úseku pomocí

pauzy. Stejně často, jako se děje v předchozím století, sahá však Komenský

к interpunkčnímu osamostatňování některých větných členů s volnou

syntaktickou vazbou к větným členům hlavním. Týká se to opět hlavně

příslovečných určení různých druhů, např.: Mimo to pak všecko, aby ještě každý rok na sta věrných [a to právě

věrných) v umění jazyku i všeliké moudrosti dokonale vycvičených lidí z týchž škol vycházelo: (...) (Navržení krátké . . ., fol. la.);

f.. .jvšák po stupních, aby vše jedno druhému cestu strojilo, jako na

stromě, z každého letošního pupence druhý rok bude ratoléstka (...] (Navržení krátké..., fol. lb.);

(. . .) budou z toho míti: předně, svědomí dobré, že nepominuli za svého věku posloužiti vůli boží (. . .) (Navržení krátké ..., fol. 6b.].

Tendence к syntaktizaci interpunkce, jejíž počátky můžeme vysledovat u Komenského (a snad i u jiných autorů té doby), zůstala nakonec ne uskutečněna v důsledku postupné stagnace a úpadku spisovného jazyka. Ustálený úzus se tehdy měnil jen nepatrně. Např. tři tiskové verze po vídky o Fortunátovi, oblíbené lidové četby té doby, které byly postupně vydány, se od sebe liší drobnými odchylkami, např. v kvantitě, jejich interpunkce je však téměř totožná.

Výraznější změny a zároveň s nimi i definitivní odvrat od tradičního

pauzového principu interpunkce znamená teprve počátek období národ ního obrození. Tehdy byla poprvé formulována syntaktická teorie natolik soustavná, že mohla dát praktický návod к interpunkci založené na ji ném principu, syntakticko-logickém. Ten je od té doby vedoucím inter

punkčním principem dodnes. Tak se česká interpunkce odklonila od své

dosavadní tradice a zároveň se odchýlila od západoevropského úzu, kde

pauzový, rétorický princip trvá v podstatě do současné doby.

Querschnitt durch die Entwicklung RÉSUMÉ

der alttschechischen Interpunktion

DUŠAN ŠLOSAR

Der alttschechischen Interpunktion liegt seit ihren Anfängen das Prinzip der Pause

zugrunde — es handelt sich mithin um die sog. rhetorische Interpunktion. Ihre Anfänge sind charakteristisch: die Interpunktionszeichen treten zum erstenmal in jenen sprach lichen Gebilden auf, die zum Deklamieren bestimmt wurden — in Predigten — und in den gereimten Werken, die in contiiiuo abgeschrieben wurden. Obwohl wir den

Anfang der Interpunktion in den Prosawerken bereits in das 12. Jh. setzen — ζ. B. Homiliarbuch von Opatovice (Opatovicky homiliäf), treten die Interpunktionszeichen erst in der Zeit des Aufschwungs der Rednerkunst, d. h. in der vorhussitischen und hussitischen Epoche häufiger auf. Die Interpunktionszeichen waren vorläufig der Form

7 Viz pozn. č. 1.

169

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:14:06 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

DUŠAN SLOSAR

nach undifferenziert; dasselbe Zeichen tritt nicht nur innerhalb des Satzes auf, sondern auch als Interpunktionsmittel im zusammengesetzten Satz, sowie zur Trennung der selbständigen Sätze. In dieser Zeit wurde auch die Verwendung des Interpunktions zeichens in gewissen Positionen fixiert und durch Vermittlung des Buchdrucks hat sich dann diese Interpunktion im Verlauf des 15. Jh. verbreitet. Das 16. Jh., das den Satzbau der geschriebenen Sprache komplizierter machte, brachte zugleich eine graphische Vervollkommnung der Interpunktion. Ausgehend vom antiken Muster wurden folgende drei Arten von Zeichen hierarchisch benutzt: Beistrich (, oder /), Doppelpunkt, bzw. Strichpunkt, und Punkt. Die Art der Interpunktion bleibt Jedoch unverändert, d. h. es handelt sich auch weiterhin um die rhetorische Interpunktion, die allerdings bis zur relativen Konsequenz zugeführt wurde. Zu dieser Zeit werden die Interpunktionszeichen zur Trennung von mehrgliedrigen Satzgliedern, sowie zur Trennung der Sätze im zu sammengesetzten Satz verwendet. Die Beistriche werden auch vor die kopulativen Konjunktionen a, i gesetzt. Mittels der Beistriche werden ferner erweiterte Adverbial bestimmungen und diejenigen Satzglieder selbständig gemacht, die nicht an die Haupt satzglieder durch enge syntaktische Beziehungen gebunden sind. Schließlich wird auf diese Weise das Thema vom Rhema der Mitteilung getrennt. Demgegenüber werden nicht getrennt kürzere Einschubsätze, Nebensätze, die mit dem Hauptsatz durch kor relative Ausdrücke verbunden sind, sowie einfache Vokative, Appositionen und sub jektive Interjektionen. In ihrer Zeit wies diese Art der Interpunktion übrigens in Europa einen internationalen Charakter auf. Die der Schlacht am Weißen Berge nachfolgende Epoche lebt sprachlich davon, was der Humanismus hervorgebracht hatte. Nur bei Komensky beobachten wir eine gewisse Tendenz zur syntaktischen Interpunktion; diese trat allerdings nur in unwesentlichen Details in Erscheinung. Zu einer Wendung des Interpunktionsprinzips kommt es erst in der Zeit der nationalen Wiedergeburt, wo eine systematische syntaktische Teorie soweit geschaffen wurde, daß sie zur Grund lage eines neuen syntaktisch-logischen Prinzips werden konnte.

170

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:14:06 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions