První cela je nezapomenutelná - ustrcr.cz

44 2011/02 paměť a dějiny

rozhovor

Za minulého režimu jsi byl zatče-ný celkem třikrát. Za co tě sebra-li poprvé?

Případ Plastic People. Tehdy v roce 1976 nás posbírali všechny, kdo jsme byli nějak zainteresovaný kolem managementu tehdejšího českýho undergroundu, a muzikanty z Plas-tiků a Dégéček. Celkem to bylo 22 nebo 24 lidí. Rozdělili to vlastně na dva procesy – jeden byl v Plzni, kde jsme byli tři, a ten zbytek byl souze-nej v Praze. To rozdělení udělali podle mýho názoru kvůli tomu, aby měli takovej zkušební případ, na kterým testovali, co to udělá.

Za jakých okolností proběhlo sa-motné zatčení?

Tehdy jsme bydleli v hájovně v Ma-řenicích. Ten den, byla tuším stře-da 17. března, jsme si udělali výlet po okolí Mařenic. Když jsme se k ve-čeru vraceli do hájovny, tak už před hospodou stála kriminálka z České Lípy a ty, co si nazvali ku pomoci. Tam nás sebrali a odvezli do České Lípy, kam dorazili plzeňský estébá-ci. Ty si mě vzali a odvezli zpátky do Mařenic na domovní prohlídku. Potom jsme jeli na další domovní prohlídku do Teplic. Kuriózní na tom bylo, že ta domovní prohlídka v Mařenicích trvala strašně dlouho a navíc venku byla šílená vánice, takže jsme do Teplic přijeli asi až ve dvě hodiny v noci. V Teplicích bouchali na mámu, u níž jsem byl trvale hlášenej, a máma, který teh-dy bylo kolem sedmdesáti, otevřela rozespalá a naštvaně jim řekla: Teď ve dvě v noci! To i Gestapo přišlo ve dne!

Kdy tě začali vyslýchat?

Výslechy začaly bezprostředně. To je jedna z policejních metod – dokaď je ten člověk překvapenej a vyděšenej, tak ho je třeba co nejrychleji vytěžit. První výslechy byly pro ně úplně šokující, protože jsem jim řekl, že jsem na tom inkriminovaným místě vůbec nebyl. Když probíhala v Přeš-ticích kontrola občanských průkazů, nějak jsem se jí asi jako jediný ze sta lidí vyhnul. Tehdy jsem prostě tak zakličkoval, že jsem ty policajty obe-šel, a oni si mysleli, že už mě zkont-rolovali.

Jaký byl hlavní směr výslechů?

Šlo o přednášku v přeštickým klubu SSM, kterou jsme zorganizovali. Jirous tam tehdy četl Zprávu o třetím českým hudebním obrození, hrál tam Karásek, Charlie Soukup, pouštěly se filmy, ukázky z magnetofonových pásků apod. Konkrétně po mně chtěli vědět, jak to bylo s pozvánkama – kdo je vyrobil, kdo je rozdával, komu jsem je dal, případně chtěli jména dalších lidí a vazby, protože v těch Přešticích byli překvapený zejména z toho, že tam byli lidi od Košic až po Cheb a od Budějovic po Liberec. Ten rozptyl je šokoval.

V té době na tebe byla poprvé uva-lena vazba. Jak vzpomínáš na svoji první celu?

Solženicyn v Souostroví Gulag říká, že první cela je jako první láska. Do-kaď jsem první celou neprošel, moc jsem tomu nevěřil. Teprve když jsem ji na Borech poznal a čtyři měsíce v ním byl, ukázalo se, že je to pravda.

Je nezapomenutelná a srovnáváš s ní pak všechny ostatní.

A co tvoje první pocity a zážitky v roli vězně?

Předtím jsem ve vazbě nikdy nebyl, ale samozřejmě jsem už dřív byl na řadě policejních cel, takže zas tak překvapenej jsem nebyl. Za sebou jsem už měl různý osmačtyřicítky, nicmé-ně vazba na mě byla uvalena poprvé. Tehdy už jsem byl v právech dost ko-vanej, takže jsem znal rozdíl mezi zadržením a uvalením vazby. Taky z toho, co jsem cestou viděl a slyšel, mi bylo jasný, že se jedná o velkou akci. Takže nejdřív jsem se snažil zjistit, kdo v tý Plzni vůbec je. Věděl jsem, že zavřeli Zajíčka, Charlieho, že zatýkali na Housce, že je patrně za-tčenej Karásek. K téhle informaci se dalo v České Lípě dostat, ale kdo je všechno zatčenej v Praze, to jsem ještě nevěděl.

Jaký byl na Borech přijímací ri-tuál?

Ten rituál je standardní ve všech va-zebních věznicích. Mezi vězni se tomu říká „dejte sem ty vaše hadry, dosta-nete naše šaty“. To znamená, že si člověk všechny svoje věci musel dát do pytle, vedle byly složený hnědý tepláky a modrá košile. Oblečení bylo většinou úplně roztrhaný, protože se měnilo a pralo až do úplnýho rozpadu. Potom tě vykoupou, prohlídne tě dok-tor, jestli nemáš vši, blechy nebo ně-jakou nemoc, která by vylučovala kolektiv, a to je snad všechno.

Vedle výslechů se používaly i jiné a záludnější metody, jak se ti do-

První cela je nezapomenutelnáS Františkem Stárkem o zatýkání, prvních a následujících celách, Botticelliho Venuši, pudingových mejdanech, Voknu a relativní velikosti Václaváku

JAN DVOŘÁK

Rozhovor_Cunas.indd 44Rozhovor_Cunas.indd 44 6/7/11 8:48:41 AM6/7/11 8:48:41 AM

První cela je nezapomenutelná

paměť a dějiny 2011/02 45

stat na kobylku. Předpokládal jsi už tehdy, že bys mohl mít na cele nasazeného konfi denta nebo že by mohla být odposlouchávána?

Myslím, že s tím odposlechem jsem latentně počítal. Z toho, co vím teď, tak všechny ty tři cely, ve kterých jsme tehdy byli v tý plzeňský vazbě na Borech, byly odposlouchávaný. Ale toho traktoristu, kterýho jsem měl ze začátku na cele, toho jsem rozhodně za konfi denta nepokládal. Ten na to prostě úrovní neměl, aby byl schopen reprodukovat něco, co bych řekl. Jeden čas jsme byli na cele vlastně tři. Pak tam dali takovýho jednoho, ten mě měl jako rozkecávat. To byl zloděj, kterej měl dobrej vztah s nějakým slovenským bachařem, kterýmu šel na ruku. Každou chvíli si ho vytaho-val z cely. To bylo tak průhledný!

Jak to na tebe zkoušel?

Tak různě. Za co sedíš? Kdy, co a jak bylo? Mě to zajímá a tak. Bylo to opravdu dětsky naivní. Podle mýho názoru tehdy ještě úplně nefungova-la vnitřní ochrana, aspoň ne v těch dimenzích, jak fungovala později. Tehdy to bylo takový amatérský. Přesně jsem poznal, kterej hošík je s bachařema zadobře a přišel s moc pěknejma dekama. To prostě pro mě nebyl soupeř.

Jak jsi snášel vazbu z psychického hlediska?

Byl jsem na to docela připravenej. Snažil jsem se sledovat, co se děje, jestli jsou články v novinách. Navíc v naší rodině to je normální, že se sedí. Brácha seděl za Německa, táta v padesátých letech a brácha znovu v sedmdesátým roce za hanobení představitele a hlavy státu.

Jaký byl ve vazbě denní režim?

Standardní vazební. Ve všední den půlhodinová vycházka v teletníku, snídaně, oběd, večeře, policejní raport, kdy jednou přijde bachař buzerovat jako ofi ciálně, večerka a budíček. Víc toho ve vazbě není. Tam se sedí, až bolí prdel. Chodí se po cele – každej už má František Stárek při soudním přelíčení v Ústí nad Orlicí, červen 1989 Foto: archiv Františka Stárka



rozhovor

FRANTIŠEK STÁREK

František Stárek, veřejnosti více známý pod přezdívkou Čuňas, se narodil 1. prosince 1952 v Plzni. Aktivní odpor vůči totalitním režimům byl v jeho rodině standardem – otec Jaroslav Stárek byl vězněn v 50. letech a bratr JUDr. Jaroslav Stárek jednak za 2. světové války Gestapem a podruhé na začátku normalizace za hanobení hlavy spřáteleného státu. Mládí prožil František Stárek v Teplicích, kde žil po smrti otce pouze s matkou.

V roce 1968 byl přijat na Střední průmyslovou školu hornickou v Duchcově. Tam se také zapojil do tehdejšího studentského hnutí (Unie středoškoláků a učňů – rozpuštěna na podzim l969). Tato skutečnost a stálé boje o délku vlasů vedly k tomu, že mu škola v roce 1973, kdy maturoval, nedala doporučení k vysokoškolskému studiu, což se v té době prakticky rovnalo zákazu. Začal proto pracovat v Praze, kde si našel mnoho přátel v okruhu tehdy se formujícího českého undergroundu. V dalších letech se podílel na organizování hudebních produkcí a přednášek a na šíření samizdatové literatury. Ve známém případu „Plastic People“ byl v roce 1976 souzen v Plzni spolu s Karlem Havelkou (Kocour) a Miroslavem Skalickým (Skalák) pro trestný čin výtržnictví v organizované skupině, kterého se měli obžalovaní dopustit tím, že společně zorganizovali

a uskutečnili přednášku Ivana M. Jirouse (Magor) a koncert Svatopluka Karáska a Karla (Charlie) Soukupa v Přešticích. U okresního soudu byl František Stárek odsouzen k 8 měsícům, krajský soud mu pak tento trest změnil na podmínečný trest. Ve skutečnosti však strávil půl roku ve vazbě ve věznici Plzeň-Bory. Na začátku roku 1977 se plně zapojil do organizačních a distribučních aktivit spojených s Chartou 77, kterou v témže roce také podepsal. To mu v následujícím roce vyneslo změnu pracovního zařazení z technika geofyziky (na což měl kvalifi kaci) na fi guranta, což bylo jedno z obvyklých zaměstnání disidentů.

V roce 1979 začal vydávat samizdatový časopis Vokno, který se stal hlavním kulturně-informačním magazínem českého undergroundu. V době příprav 6. čísla tohoto časopisu byl 10. listopadu 1981 společně s Ivanem Jirousem, Michalem Hýbkem a Jiřím Fričem zatčen a po téměř roční vazbě odsouzen jakožto iniciátor organizované skupiny vydávající časopis Vokno na dva a půl roku odnětí svobody a dva roky ochranného dohledu (§ 202 výtržnictví ). Výkon trestu absolvoval v nechvalně známé věznici Bytíz u Příbrami. Už v době ochranného dohledu obnovil vydávání časopisu Vokno, který se postupně stal jakousi kulturní institucí vydávající knihy, aktuální informační bulletin (Voknoviny) a videomagazín, pořádající koncerty, přednášky a výstavy. Zároveň se aktivně věnoval činnosti v Chartě 77, kde se účastnil práce kolektivu mluvčích a organizoval Fóra Charty 77. Mezi jeho další aktivity patřila spolupráce s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, práce v Polsko-československé solidaritě a další činnosti spojené s nezávislými občanskými iniciativami.

V únoru 1989 byl již potřetí zatčen a jakožto šéfredaktor časopisu Vokno společně se svojí tehdejší manželkou Ivou Vojtkovou odsouzen v jednom z posledních politických procesů opět ke dvěma a půl rokům vězení a dvěma rokům ochranného dohledu za pobuřování (§ 100 odst. 4 tr. zák.). Trest si tentokrát odpykával ve věznici v Horním Slavkově. Odtud byl 26. listopadu 1989 propuštěn na základě jmenovité amnestie prezidenta republiky, udělené politickým vězňům jako důsledek probíhajících „kulatých stolů“ Občanského fóra a vládních předsta vitelů.

Hned po propuštění se začal aktivně podílet na ustavování Občanského fóra, zejména v mimopražských regionech. Současně zřídil redakci časopisu Vokno, která pak vydávala porevoluční řadu tohoto časopisu.

V dubnu 1990 začal pracovat v česko-slovenské a později v české kontra-rozvědce, kde v různých vedoucích funkcích působil téměř 17 let. V roce 1996 úspěšně ukončil bakalářské stu-dium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.

Dne 1. ledna 2003 mu prezident republiky Václav Havel udělil medaili Za zásluhy II. stupně, a to v oblasti bez pečnosti státu.

Od roku 2008 pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se věnuje historii československého undergroundu, činnosti Charty 77 a dalším příbuzným tématům.

K topičskému platu si František Stárek přivydělával odvozem starého papíru do sběrných surovin. Nahoře: „Severočeská mánička“, Teplice 1975 Foto: Jaroslav Kořán a archiv Františka Stárka




ty kroky přesně spočítaný, aby to krou-žení po tom malinkým prostoru co možná nejlíp využil. Ve vazbě si musíš udělat svůj denní režim. Když jsem v ní ale byl poprvé, tak jsem teprve testoval, co to dělá. Ten první půlrok jsem jen trochu cvičil, ale jen tak mizerně. Poz-ději, když jsem byl rok ve vazbě, to byl jinej fofr.

Čím sis ještě krátil volný čas? Mohl sis tam například vyžádat nějaké knížky?

Samozřejmě. Dávali dvě knihy na osobu. Tam byly běžně čtyři knihy na cele, který se jednou asi za deset dní obměňovaly. Vždycky to šlo po celách. Z těch knížek jsou ovšem vytrhaný stránky. Tam je hlavní problém ten, že vazebně stíhaný nemají co kouřit, protože nákupy jsou jednou za čtrnáct dní. Navíc musíš mít peníze na kontě nebo ti je musí někdo poslat. Pro mě to pro-blém nebyl. Měl jsem nějaký peníze s sebou a mohl jsem dělat nákupy. Svýmu spoluvězni jsem vždycky radši ten tabák koupil, aby neotra-voval. Jinak se totiž snažili komuni-kovat oknem s někým, kdo jim ten tabák hodil, a to je složitý. Posílání koňů – tzn. provázek nebo lem od prostěradla nebo vypáraný nitě z deky, který se házejí na vedlejší celu. V okně jsou ovšem proti tomu tzv. piškoty, který jsou vyražený v silným ocelovým plechu. Tehdy se to dělalo tak, že se vzal dřevěný smetáček, kterým se kůň roztočil a hodil na vedlejší celu. Nejlíp se to ale dělalo po vertikále, tam to bylo nejjednodušší posílat.

Jak mezi sebou vězni komuniko-vali?

Křičet z cely na dvůr, to je běžný, ale bachaři to velmi nelibě nesou. Další metoda je klepání morseovky. V tom šestasedmdesátým roce ještě řada vězňů morseovku opravdu ovládala. Já jsem ji sice taky uměl, ale musel jsem se naučit ještě to klepání. Poz-ději bych řekl, že se vězeňská popu-lace trochu zkazila. V roce 89, když jsem v Hradci na někoho klepl morče (morče – morseov ka, pozn. red.), tak byl

naprosto vedle. To už umělo jen pár starejch muklů.

Proti tomu se určitě snažili zakro-čit bachaři…

Když jsi klepal, tak tě praštili obuš-kem, to bylo nejjednodušší. V tom šestasedmdesátým roce tě ještě za každou kravinu praštili obuchem, ale později toho mlácení ubývalo a na-stupovaly spíš administrativní tres-ty, jako byl zákaz balíků. To byl asi taky jediný trest, protože ve vazbě se nedá nic jinýho zakázat.

Šlo na Borech nějak kontaktovat kamarády, kteří tam s tebou byli zavření?

Ne. Oni nás tak rozdali, abychom byli od sebe hodně daleko. Takhle můžeš komunikovat jenom na vedlejší cely. My jsme ovšem byli zvláštní v tom, že nás neostříhali. Chtěli nás mít u soudu co možná nejodpudivější. Takže jsme tam byli hodně výrazní. Jednou mi jeden bachař říkal: Nemys-li si, že jsi nějaký mistr. Tady už byl jeden chlap a ten měl vlasy v copu. Už jsem věděl, že to byl Knížák, který tam seděl ve vazbě dva roky před-tím.

Přemýšlel jsi ve vazbě nad tím, kolik bys mohl u soudu dostat?

Tak to bylo daný. My jsme to měli jako organizovanou skupinu, čili bude to do tří let. U sebe jsem očekával tak rok, protože jsem věděl, že to nebude úplně nahoře. O těch zahraničních i domácích protestech proti našemu zatčení jsem samozřejmě věděl, tak-že to bylo o tom, co si naše moc může dovolit.

Kolik jsi nakonec dostal?

Já jsem dostal nejmíň. U okresu jsem dostal osm, Kocour třicet a Skalák osmnáct měsíců. Následně jsme se všichni odvolali a u krajskýho soudu, který dlouho neprobíhal, nám všech-no snížili na půlku. Jenomže v tý chvíli jsem už šest měsíců seděl, tak abych s něčím odešel, dali mi ty čty-ři měsíce s podmínkou na rok. Svo-

bodným občanem jsem se stal přímo při rozsudku krajskýho soudu, ale bachaři mě odvezli s sebou udělat výstupní věci. Na bráně bylo ještě kuriozní, že tam seděl takovej starej bachař, kterýmu jsem dával propouš-těcí list, a on: To není možný, já tady sedím přes dvacet let, a ještě jsem nikdy neviděl, že by takhle někdo vyšel ven! Tehdy jsem měl řádný háro, takže z toho byl opravdu v úžasu.

Trvalo to jen několik let a byl jsi zatčený znovu. Kdy k tomu do-šlo?

V listopadu 1981 jsem bydlel v Horním Slivně u Mladé Boleslavi, kde jsem měl pronajatý barák pro Geofyziku, u který jsem dělal. Ráno ve čtyři ho-diny mi stál u postele místní četník, kterýho jsem normálně znal, a že mě musí předvést. Vtom už tam byli po-licajti z Mladé Boleslavi, dali mi kle-peta a vezli mě do Boleslavi na fízlár-nu. Tam asi v šest hodin ráno přijel Bečvář a Novotný. To byli estébáci, který už jsme v tý době znali, parta z Barťáku – 2. oddělení 2. odboru – problematika volné mládeže. Pak tam přišel vyšetřovatel, podle bíbra se mu říkalo Fous, a říká: Vy jste Stárek? Tak já vás zatýkám. Odpověděl jsem mu, že to podle československého práv-ního řádu není možný, ale jemu to nevadilo. Pak mě vezli do Prahy do mýho bytu na Vinohradech na do-movní prohlídku a potom mě zase na Barťáku chvíli vytěžovali. Večer bylo fi nále týhletý celočeský jízdy v Ústí nad Labem. Ten případ sice dělalo Ústí, ale ve vazbě jsme byli v Litomě-řicích. Asi za tři dny mě předali na regulérní vazbovou celu a zase šlo o celu, která byla na kraji. Tam jsem se trošku leknul, protože ještě před-tím jsem v Teplicích dával lidem podepisovat Chartu a některý z nich u výslechů řekli, že jsem to byl já, kdo jim dal tu Chartu podepsat. Když už to tenkrát vypadalo, že mě za-tknou, tak jsem šel do advokátní poradny, kde jsem si vybral advoká-ta a podepsal jsem mu plnou moc, aby mě v případě eventuál ního zatčení rovnou obhajoval. Když jsem pak v Litoměřicích přišel na celu, byl tam ten advokát jako mukl. To jsem se



rozhovor

tehdy trošku vyděsil, že to je cílený. Oni ho ale udělali za úplatky, se mnou to asi nemělo nic společnýho.

Určitě se ti znovu snažili nasadit na celu konfi denta. Jak ses s tím popasoval?

Ta vnitřní ochrana už tehdy byla konstituovaná velmi dobře a měla už svoji agenturu. Na to jsem si ale dával poměrně pozor – na tyhle lidi jsem měl dost čuch. Ovšem jednou mi asi tři neděle nešla korespondence a na-jednou mi přišel pohled, který byl adresovaný na nějakýho Josefa Stár-ka. Ten pohled byl navíc podepsanej lidma, který jsem vůbec neznal. Při raportu jsem si stěžoval bachařovi, že jsem už tři neděle nedostal žádnou korespondenci a jestli nedošlo k zá-měně s tím jiným Stárkem. Bachař si ten pohled vzal a odpoledne najed-nou zarachotily klíče a přivedli chla-pa, kterej se mi představil jako Pepík Stárek. A na to jsem naletěl. Tenhle Pepík Stárek byl už někdy od třia-sedmdesátýho významnej agent vnitřní ochrany, krycím jménem Cimr. Tehdy jsem tu příčinu, proč přišel na celu, skutečně chápal tak, že si bachaři chtěli ulehčit práci s roz-dělováním korespondence. Sice se ode mě nějaký zvlášť důležitý věci nedověděl, ale bavil jsem se s ním normálně. No a když jsem byl defi ni-tivně odsouzenej a odvezli mě na Bytíz, tak koho jsem tam jako jedno-ho z prvních neviděl – Pepíka Stárka. Takže jeho konfidence směrem ke mně pokračovala i po celou dobu Bytízu, protože dostal tři a půl roku za rozkrádání majetku v socialistic-kém vlastnictví. To je ale jeho stálá činnost. Myslím, že teďka sedí taky, ovšem už to není socialistický, ale něčí majetek.

Můžeš upřesnit, v čem spočíval váš běžný hovor?

Říkal jsem mu svoje plány, co chci dělat a podobně. Třeba na Bytízu se zachovaly všechny jeho zprávy, kte-ré se mě týkaly. Konfi doval například o tom, v jakým stadiu jsem byl s vý-robou rádia, který se mi na Bytízu podařilo nakonec postavit. Měl jsem

tam takovou krystalku, která byla schopna chytat BBC. Nakonec to ale nebyl on, kdo tuhletu krystalku sho-dil, to byl jinej konfi dent. Ale zase ta vnitřní ochrana prostě věděla, že má na mě posílat lidi cíleně kvůli rá-diu.

Jak na tebe Cimr působil z lidské-ho hlediska?

Nebyl nějak chytrej, normální zloděj. Chápej, že na rozdíl od padesátých let jsme politický nebyli společně. Za celý čtyři roky svýho věznění jsem neviděl druhýho politickýho vězně. V padesátých letech se někteří uči-li jazyky a probírali fi lozofi cká té-mata, dělali semináře a tak. Jediný, co jsem se v kriminále naučil, bylo to, jak odemykat fabku bez klíče. Byl jsem tam jedině mezi kriminálníka-ma. A mezi nima byl Cimr lepší prů-měr.

Už jsi zmiňoval pojem vnitřní ochrana. Mohl bys ještě vysvětlit, o co se jednalo?

Vnitřní ochrana tady vznikla někdy v roce 73. Byli to v podstatě estébáci uvnitř kriminálu a s StB poměrně široce spolupracovali. Většinou jim řekli ano takový ty cyklicky sedící vězni, který věděli, že se zase vrátěj. A vždycky když se vrátili, tak zase vyndali ten svazek a zase to aktivo-vali. Všechny věznice měly svoje oddělení vnitřní ochrany, kde bylo od pěti do dvou lidí, někde třeba je-nom jeden člověk. Konkrétně na Bytízu vypláceli ty konfi denty větši-nou fetama a práškama. To bylo pro ně platidlo. Buďto to fetovali sami, nebo to prodávali.

Lišila se nějak výrazně litoměřic-ká vazba od té plzeňské?

Moc se to nelišilo. I když v Plzni tě každej den alespoň jednou praštili obuchem. Tady už ne. V litoměřický vazbě byl taky Jirous, Hýbek a Frič. Ve vazbě jsme byli tentokrát téměř rok, protože nás dlouho nechtěl nikdo soudit. Potom to ale vyřešili tak, že našli v Chomutově takovýho úplně vožralýho soudce Vaňáčka, kterýho

chtěli vyhodit pro alkoholismus. Ho-dili mu lano, že musí odsoudit případ Vokno, a on ho rád čapnul. Protože nás vzal ten Vaňáček v Chomutově, tak nás někdy v červnu 1982 eskor-tovali do Vykmanova u Ostrova nad Ohří. Tam jsem si myslel, že jsme na pionýrským táboře – cely tam byly čisťounký, umělohmotná podlaha. Naopak věznice v Litoměřicích trpě-la rozpadem – hroznej bordel, špína, ze záchodu lezly krysy a podobně. Ve Vykmanově jsme byli čtyři měsíce, než nás odsoudili za Vokno. U soudu jsem dostal dva a půl roku v druhý nápravný skupině a taky dva roky ochrannýho dohledu.

Konečně ses po těch letech dostal taky do jiné než vazební vězni-ce…

Po roce a půl věznění ve vazbách jsem se teprve dostal do opravdovýho lág-ru. Na Bytíz jsem přišel na podzim roku 82. Jeden z mejch prvních skvě-lejch zážitků na Bytízu byl, když jsme stáli na buzerplace a v tom vnitřním rozhlase, do kterýho prosakuje ta nejsilnější stanice – tehdy to byla Hvězda, která normálně furt hrála písničky Michala Davida – tak ten den prostě hráli samý pochody padlejch revolucionářů. Potom četli nějakej životopis, sice jsem neslyšel koho, ale najednou říkali, že druhou světovou válku ukončil v Budapešti. Tak jsem si hned říkal, že je Brežněv mrtvej. No a večer jsme šli povinně na zprá-vy a Brežněv byl skutečně mrtvej. Za pár dní pak některý vězni ještě vidě-li, jak s ním šlehli do hrobu – jak kurva s děckem.

Dají se srovnat poměry ve vazbě s věznicí pro výkon trestu?

Vězení a vazba, to je nebe a dudy. Věznice je úplně něco jinýho. Je to svoboda, už tam je prostě pohyb.

Jak ses vyrovnával s místními poměry? Dostávali se vězni často do konfl iktu?

Právě proto jsem byl rád, že jsem ve dvojce, to jest v druhý nápravný sku-pině. Dvojka znamená už klid. Takový




to hledání si svýho místa a ty mladý kohoutci, který si vyskakujou, to všechno probíhá hlavně v jedničkách. Ve dvojce se už prostě nešlape na cizí písek. Je tam už jistá hierarchie. Kaž-dý tam má takový právo, jaký si vy-dobude. Když člověk přijde, tak na tom žebříčku samozřejmě teprve stoupá. Já jsem si vzal trvalý úklid na šatně a tím jsem se stal majitelem jednoho klíče od šatny, což byla ne-uvěřitelná výhoda. Tam jsem si ote-vřel de facto advokátní kancelář – psal jsem za jiný vězně žádosti a návrhy a podobně. To bylo na Bytí-zu docela důležitý místo.

Jak byla ta vězeňská hierarchie uspořádána?

V těchhle lágrech už není taková, jakou ji znáš z fi lmů, že ten největší rváč je nejlepší. Tam největší rváč a ranař byl Kožich a ten s náma byd-

lel na cele. On byl rád, že se s ním někdo kamarádí. Ovšem když nás někdo napadal nebo když někdo měl nějaký problém, tak jsem mu vždyc-ky říkal: Víš Kožich, ty musíš bejt jako ty orli. My ti zvedneme čepičku a uká-žeme ti, támhle toho…, no a on ho pak zatloukl do země. Král věznice byl ale ten, kdo měl nejvíc peněz. Kšef-tovalo se s drogama, práškama a al-koholem. Dostávalo se to tam nej-různějšíma způsobama – od civilů, při ná vštěvách nebo zamaskovaný v balíku. Prostě, kdo měl peníze, ten si mohl koupit všechno.

Čím se vůbec ve věznici platilo?

Dostávali jsme vězeňský poukázky. To je oběživo, který tam platí. Odha-duju, že se ale v lágru pohybovalo třeba půl milionu korun v keši. To se tam například hrály karty a v banku bylo třeba deset tisíc.

Platil tam nějaký kurz?

Jedna ku pěti. Pět lágrovek za jednu korunu československou. Z hlediska výdělku to bylo ale naprosto opačně. Z každý stokoruny, kterou jsme vy-dělali v práci, jsme dostávali pět korun lágrovejch jako kapesný. Všechno ostatní šlo lágru, na dluhy, na pohledávky soudu a tak.

Kde jsi na Bytízu vlastně praco-val?

Nejdřív jsem byl umístěnej na tzv. pracoviště broky. Protože jsem měl v papírech, že je nežádoucí, abych se stýkal s civilama, musel jsem bejt jenom v lágru. Tam se plnily do kra-biček diabolky a to byla děsná práce. Mimoto se tam prášil olověnej prach. Otrava olovem se ze začátku proje-vuje tím, že ti padají vlasy a dělají se ti takový plešky na různejch místech

Portrét Františka Stárka nakreslený spoluvězněm ve vazební věznici v Hradci Králové a vězeňské peněžní poukázky z nápravně-výchovných ústavů Zdroj: archiv Františka Stárka

í



rozhovor

hlavy. V tom komandu byli navíc i různě zdravotně postižený, který třeba kulhali. Když to komando šlo, vypadalo to, jako když jde komando zombies. Do toho začali opravovat na Bytízu jídelnu a my jsme museli jíst na pracovišti. Každou chvíli tam ně-jakej magor nabral broky a hodil je na ostatní, takže jsi z huby neustále lovil broky. To jsem si říkal, že musím odsuď pryč, protože bych tady dva roky nevydržel. Začal jsem proto dělat zmetky a nechával tam špatný diabolky. Dvakrát jsem byl v díře za špatnou práci, ale nakonec mě posla-li k doktorovi. Tomu jsem řekl, že na to nevidím, a on mě opravdu napsal

na trestní pracoviště – to byly palety. Tam to bylo chápaný tak, že kdo chce mít konečnou na Bytízu, toho šoupnou na palety. Stloukaly se tam dřevěný palety, ovšem byla tam jenom jedna cirkulárka pro celou brigádu. Když na tebe došla řada někdy v deset, tak sis to sice nařezal, ale už sis to nesta-čil stlouct a měls pod normu. Samo-zřejmě stravenky byly závislý na tom, kolik práce odevzdáváš. Kdo neplnil normu, měl tzv. véčko a to byly dva knedlíky a lžíce omáčky. Za pár dní jsem to očíhl a s jedním spoluvězněm jsem se dal jako do kolchozu. Jeden řezal a druhý tloukl. Pak jsme ještě přibrali jednoho a udělali jsem tako-

vej trojkolchoz. Potom jsme už byli schopný tu normu udělat. Ovšem asi po půl roce šel náš brigadýr domů a ten pracovní policajt, kterýmu se říkalo Pomeranč, protože byl už v de-vět vždycky vožralej jako bomba, nebyl schopnej spočítat práci a pro-mítnout ji do vejplat. Bez toho, že by to konzultoval s vnitřní ochranou, mě udělal směnovým brigadýrem. I když k tomu byly výhrady z nadřízených míst, už jsem jím zůstal. Muklům jsem pak říkal, že nastanou nový podmín-ky a že budeme dělat všichni dohro-mady, jako manufaktura. Pak jsem je rozdělil na tři party a jedna dělala vrchy, druhá spodky a třetí to stlou-

Poukaz na odběr stravy ve věznici Bytíz, stravenka sloužila zároveň k identifi kaci vězňů. Skupinový portrét tzv. undergroundové cely: zleva Aleš Kafuněk, Petr Lepes, František Stárek Čuňas, Jaroslav Strach, Luňák a Koblížek. Bytíz 1984. Autorem obrazu je Jiří Klimeš. Foto: archiv Františka Stárka




kala dohromady. To jsme pak byli už ve dvanáct hotoví, ale ne na sto, ale na sto jedenáct procent.

Zvládal jsi ostatní spoluvězně?

Někdy jsem taky musel dát někomu pěstí nebo jsme stáli s nožema proti sobě. Tam měl každej v botě nůž, ale většinou se tam ty nože jenom taha-ly. Muselo se ukázat, že je vůle bod-nout. Je to takovej poker. Když přišli debilové, tak ty prostě potřebovali dostat pěstí, aby věděli, kde jsou je-jich mantinely. To byli třeba lidi z Valdic, který si mysleli, že když přijdou do dvojky, budou kingama a všichni se jim budou klanět. S nima byl vždycky problém, ale síla toho pracoviště to vždycky zvládla. Může tě zabít jenom ten, kdo má podporu všech ostatních.

Zmiňoval ses, že se ti na Bytízu podařilo vyrobit rádio. Jak je to vůbec možné?

Začalo to tím, že jsem tomu Cimrovi, kterej teda byl na jinejch pracoviš-tích a byl takovej kšeft ař, řekl, že když budou někde nějaký součástky k rádiu, tak je chci. No tak mi s jeho bráchou, kterej byl taky zavřenej, začali nosit různý lampy, který byly ovšem úplně k nepoužití. Navíc jsem ze slaboproudu sice maturoval, ale už jsem to neměl v hlavě. Půjčil jsem si proto z knihovny základy elektro-techniky a namakal jsem si to. Potom jsem zjistil, že tam jednou hořelo v kulturáku a že jim přitom shořela televize, která byla trvale vyhozená na smetišti. To smetiště bylo ovšem zase v zóně, kam jsme jako muklové nemohli. Mohli tam ale chodit lidi, co dělali na prádelně, a tak jsem jednoho cikána z Teplic zaúkoloval, aby mi ty střeva z televize přinesl. Když to přinesl, vyndal jsem si z toho různý vodiče, odpory a nějaký níz-kokapacitní kondenzátory. Pak se mi od jednoho šachtovýho elektri-káře podařilo získat i diodu a jeden ze spoluvězňů ji pronesl ve vlasech, který měl naplácaný medem. Nako-nec jsem to rádio sestrojil a byl jsem schopnej naladit večerní vysílání BBC. Nechodil jsem na večeře, pro-

tože přesně v tý půlhodině byla ve-černí relace BBC.

Kde jsi to rádio poslouchal?

V práci na dvoře. Měli jsme tam ta-kovej dvůr na dřevo a tam jsem to měl schovaný. Nevýhodou ale byla velká anténa. Musel jsem mít spočí-taný, jak velkou anténu potřebuju, aby byl dostatečnej příjem. Sluchát-ko jsem totiž měl jenom z telefonu z šachty. No ale fungovalo to.

A jak na tebe nakonec přišli?

To bylo právě kvůli tý anténě. Tam byla ošetřovna a z ní mě někdo viděl, jak ji roztahuju. Oni tam poslali na brigádu nějakýho svýho konfi denta, aby zjistil, kde to mám schovaný. Když to našli, přivedli mě, abych to uvedl do chodu. Říkal jsem jim, že to nejde. Tenkrát bylo nějaký mistrov-ství světa v hokeji, tak jsem jim řekl, že jsem na tom poslouchal hokej. A i kluci mi potvrdili, že tam seděli. Takže oni věřili, že jsem poslouchal hokej.

Co následovalo za trest?

Dali mě na jedenáct dnů do díry. To bylo ale nějak v květnu, takže ta díra už nebyla nebezpečná. Nebezpečná byla v zimě, kdy tam lidi skutečně mrzli. Občas bachaři přišli v deset večer ožralí a vystříkali celou celu i s lidma tlakovou vodou. Ty pak mok-rý od hlavy až k patě nemohli spát. Když nám to udělali v květnu, už to byla sranda.

Jako konfi denta jsi zmiňoval Cim-ra. Nasadili na tebe ještě někoho dalšího?

V tom svazku, který se zachoval z By-tízu, na mě mluví asi dva. Jeden tam byl ale cíleně poslanej jenom na to rádio, aby zjistil, kde leží. Ten Cimr byl dokonalej. Na něj jsem si nedával pozor. Na lágru se už ale poměrně dalo dávat pozor, lidi se dali prově-řovat. Záleželo taky na tom, jak se kdo má k bachařům. To se prostě dalo poznat. Když s někým žiješ čtyřia-dvacet hodin denně, těžko před tebou

něco stoprocentně skryje. Ale pro-tože Cimr byl na jiným pracovišti, tu šanci měl. Navíc jsme měli už společ-nou historii tím, že jsme oba seděli měsíce ve vazbě v Litoměřicích. Je jasný, že jsem mu neřekl, kde je ven-ku schovaný cyklostyl, to vědět ne-potřeboval a to jsem neřekl nikomu. Ale třeba o tom, že schovávám to rádio, věděl.

Měl jsi tam i nějaké další spolu-vězně, kteří ti byli bližší?

My jsme se dali dohromady jako ta-ková undergroundová skupina. Byli jsme pak všichni sestěhovaný spo-lečně na cele. To byl Lepes, vynález-ce braunu, a ještě jeden feťák, potom jedna mánička z Kolína a jeden kluk z Náchoda. Pak tam přišel ještě jeden kluk z Hradce Králové a to je zajíma-vá kauza. Ten seděl za to, že kouřil v kině. Uvaděčka na ně tehdy posla-la policajty, a jelikož jim odmítl za-platit pokutu a byl na ně drzej, napsal na něj ten policajt výtržnictví. A pro-tože měl podmínku za nějaký zameš-kaný směny v práci, šel normálně do dvojky na osmnáct měsíců. Koukal jak zjara. Byl to ale dobrej kytarista, a tak jsme hned pojali myšlenku, že si uděláme kytaru. Mimo tý televize byl na smetišti taky ohořelej klavír. Sehnali jsme tomu našemu zprostřed-kovateli kombinačky a on z něho vyštípnul struny. Z násady od krum-páče proříznul pilař přesně pruh, aby z ní udělal krk. Z drátů se udělaly pražce, ze šroubů mechanika atd. Nakonec ta kytara normálně hrála. Propašovali jsme ji z práce až na ba-rák a na mý šatně pak byla oblečená v kalhotách a visela mezi kalhotama. No a potom tam byly mejdany jako venku, akorát bez piva.

Takže jste měli na Bytízu i kultur-ní vyžití…

Zajímavá tam byla taky knihovna. Ruští revolucionáři vždycky říkali, že kriminál je proto, aby se revolucio-nář učil základy marxismu. Tak jsem si říkal, že to je pravda a že je zby-tečný, abych tady jen tak seděl. Jako šéfredaktor časopisu, který se zabý-vá kulturou, jsem si potřeboval do-



rozhovor

plnit vzdělání v oblasti aplikovaný estetiky. Začal jsem se shánět po nějakých knížkách. Kulturák tam byl úplně zvláštní barák, kde byl zavře-nej jeden vězeň. Ten tam ale nebyl zavřenej proto, aby nemohl ven, ale aby jiný vězni nemohli na něj. Byl to policajt z Opavy, kterej seděl za to, že ve služebním voze za pomocí slu-žební pistole znásilnil čtrnáctiletou holku. Ale tím, že dělal knihovníka, bylo i s tímhle odporným individuem nutný vyjednávat. Uplatil jsem ho, aby mě nechal prohlídnout seznam odborný literatury a vybrat si, co chci. Protože bachaři věděli, že se musí vyhodit Vaculík, Škvorecký, Havel, tak to samozřejmě z knihovny vyhá-zeli, ale kdo to je Patočka, o tom neměli ani ánunk. Takže jsem si půj-čil Dějiny estetiky od Gilbertové a Kuh-na, které jsou s Patočkovým doslo-vem. Ta kniha tady byla normálně zakázaná, v žádný pražský knihovně by sis ji prostě nepůjčil. Tu jsem tam měl k dispozici celou dobu a tak mi přirostla k srdci, že jsem si ji nakonec ukradl a mám ji dodneška. Studoval jsem tam estetiku a to bylo to, čím jsem se tam bavil. Ještě jsem měl takovýho koníčka, že jsem sbíral z časopisů obrazy renesančního a ba-rokního malířství. Když byly někde reprodukce, lepil jsem si je do sešitu. Spoluvězni ke mně chodili a chtěli ho ode mě půjčovat na noc. No a ráno přišel vždycky frajer a měl na prsou vytetovanej motiv z Dürera nebo Botticelliho. Tu jeho Venuši v lastuře mělo nejmíň pět lidí.

Kdysi jsi mi vyprávěl, že na jednom setkání se studenty se tě někdo ptal, jestli jste tam jedli krysy. Je to pravda?

Krysy jsme fakt nejedli, ale jedli jsme kočky. Pěstovali jsme tam kočky a občas jsme říkali: Dáme si králíčka. Mnohem raději jsme ale měli puding, ten jsme vařili opravdu ve velkým, třeba dvacet litrů. To jsme museli koupit od špekounů z kuchyně mlíko, který jsme pronášeli tajně z kuchyně v upravený lorně od kafe. Měli jsme kamna, do těch jsme tu lornu zapus-tili. Pak jsme tam dali pudingy a teď se to míchalo veslem. Pak to dva ma-

níci nalejvali a další prohazovali piškotama a marmeládou. Nakonec to byla taková cihla pudingu a tu jsme si pak rozdali do ešusů a odnesli na barák. To byl vždycky nejlepší mej-dan.

Jak probíhal odchod z Bytízu? Odseděl sis celý trest?

Odseděl jsem si vždycky všecko celý, rovně až do konce. Ke konci mi sice

vychovatel nabízel, jestli bych chtěl jít na podmínku, ale já jsem to nechtěl. Znamenalo by to tolik ponižujících prohlášení a podpisů, a mimoto jsem si nebyl jistej, jestli za to nebudou něco chtít. Odchod na půlku nebo na pod-mínečný propuštění sice s sebou nesl výhodu, že bych neměl ochrannej dohled, ale já jsem ho nikdy předtím neměl a ten institut jsem neznal. Mož-ná kdybych věděl, co reprezentuje, třeba bych to byl udělal. Ten ochran-

Na to, že František Stárek potají vyrábí krystalku, opakovaně upozorňoval tajný spolupracovník vnitřní ochrany s krycím jménem „Cimr“ (zde agenturní záznam č. 49 z 21. 3. 1983), řízený příslušníkem mjr. L. Králem z Útvaru Sboru nápravné výchovy Příbram. Kázeňský trest – jedenáct dní v „díře“ – si odsouzený musel nejenom řádně odsedět, ale také zaplatit. Zdroj: archiv Františka Stárka




nej dohled byl možná horší než sa-motnej kriminál, protože při tom jsi byl sám sobě bachařem.

Připravoval ses nějak psychicky na návrat na svobodu?

Ani moc ne. Ty dny, co jsou ke konci, jsou ale nejdelší. To už člověk nespí a čeká. Všechno jsem uzavíral, udě-lali jsme závěrečnej mejdan, uvařili jsme dvacet litrů pudingu, chlastali čaje s rumem, kytara drnčela. Mejdan to byl jak se patří.

A jaký návrat na svobodu nakonec byl?

Musím říct, že se nedivím lidem, který jdou z kriminálu a nejsou schopný se uchytit. I mně, kterej jsem měl zázemí a uměl si vyplnit nějaký papíry a zařídit občanku, trvalo mě-síc, než jsem se úplně uchytil a dostal práci. Měl jsem hlavně problémy úředního charakteru – nad sebou ochranný dohled, takže každej poli-cajt, kterej mě pak kontroloval, věděl, že má před sebou kriminálníka. Byl to takovej cejch. Po měsíci shánění práce jsem se nakonec dostal do dě-sivý kotelny na Václaváku v Astře, kam se nikomu nechtělo. Tam se topilo na páru a navíc tam byl jeden línej starej topič. A k tomu jsem měl ochranný dohled.

Už jsi to naznačoval, ale co všech-no ochranný dohled obnášel?

Každej den jsem se musel hlásit ve čtyři hodiny na fízlárně v Kusé ulici na Břevnově, kde jsem se musel po-depsat do protokolu. Oni navíc dělali takový drobný policejní buzerace. Třeba ti nepůjčili propisku. Tu jsem musel mít svou, a když ses neměl čím podepsat, tak tě vyhodil, a jako bys tam nebyl. Člověk tam navíc musel přijít přesně ve čtyři hodiny. Tam nebylo žádný rozmezí pěti minut. Dále bylo nepříjemný, že jsem musel být v deset večer doma. Ze zákona to ne-vyplývalo, ale jak bych byl po desátý venku, začali by dělat zle. Když jsem chtěl vyjet mimo obvod Prahy 6, mu-sel jsem jim to nahlásit čtrnáct dní dopředu. U místních policajtů jsem

se pak musel hlásit a chodit tam k pod-pisům.

Kromě ochranného dohledu byl na tebe ještě jiný nátlak?

Samozřejmě si mě volali na výslechy na StB. Myslím si ale, že jsem tam na Duchače první výslech zahrál doce-la dobře. Nahrál jsem na něj, že už mě to nebaví, že už s tím nechci nic mít. Podle mýho názoru to sežral a nějaký čas jsem měl opravdu od estébáků klid. Měli asi pocit, že mi kriminál dal za vyučenou.

Co jsi dělal po propuštění až do svého třetího zatčení?

Dělal jsem Vokno. To byla doba pěti let, který byly intenzivně věnovaný činnosti Vokna. Z Vokna se v tý době stala už mnohem větší instituce než jenom časopis. Přirovnal bych to k takový undergroundový Matici – dělali jsem koncerty, výstavy na Střeleckým ostrově, samozřejmě nepovolený. Mimo časopisu Vokna jsme vydávali aktuálně Voknoviny – to bylo každý měsíc deset tiskových stran v nákladu 500 kusů, který se zadarmo rozesílaly poštou. Kotelna u sv. Tomáše, kde jsem celou dobu dělal, se stala jakousi redakcí. Re-dakční rada už fungovala jako v na-prosto normálním časopise. Ta atmo-sféra byla jiná a už tam nebyla ilegalita. Vydávali jsme taky video-magazín Vokna, v bytě u Vodrážků jsem dělali cyklus přednášek, zvali tam různý lidi, vydávali jsme si k tomu skripta, pokusili jsme se udě-lat festival v Trutnově atd. Jinak byla také doba Charty a nástupu novejch iniciativ, jako byl Mírový klub Johna Lennona a podobně. V Chartě jsem měl taky spoustu aktivit, chápal jsem ji jako takovej svůj občanskej postoj. Víc jsem toho prostě za těch pět let nestačil udělat.

Obával ses během oněch pěti let na svobodě dalšího zatčení?

Každou chvíli, každý den, každé ráno. Když jsem ráno vstal v takovou tu policejní hodinu mezi pátou a sedmou a slyšel, jak to udělalo bum, bum,

bum, bum – to byly čtyři dveře u auta – tak to byli vždycky policajti.

Kdy a proč k němu nakonec do-šlo?

Myslím si, že to bylo zatčení, který si nějak vymodlil východočeskej stranickej šéf Liška. Ve východních Čechách totiž nebyla tak hustá činnost třeba oproti severním Čechám. Neby-lo tam ani tolik signatářů a bylo jen pár lidí, který měli v merku. To, že jsem se tam vlastně přistěhoval, je dost rozčilovalo, protože jsem tu oblast trochu aktivizoval. On měl prostě pocit, že mě musí dostat pryč, a když to nejde jinak, tak zavřít. Dalším dů-vodem nejspíš bylo, že jsem měl u jed-noho kluka schovanej celej rozmno-žovací materiál – mašinu, papír, blány, barvy. Po nějaký době mi došlo, že to je agent a že to vlastně mám schovaný v konspiráku. Od toho bytu jsem měl ale klíče a jednou v noci, když už ne-očekávali, že bych ještě někam jel, jsem tam vletěl, všechno jsem naložil do auta a odvezl. Oni pak nevěděli, kde to je. Neměl jsem ovšem předem připravený žádný místo, a tak jsem to schoval přechodně v Třebové do ta-kový jedný místnosti. V tý době mě právě ťali. Bylo to v únoru 1989 po Palachově týdnu. Tehdy jsem chtěl k tomu Palachovu týdnu vydat Vok-noviny. Už jsem je měl rozmnožený a jel jsem je do Prahy kolportovat. Ale tam už jsem neodjel. Před nádražím, kam jsem dojel autem, mě sebrali. Ještě jsem se pokusil utéct. Ten policajt si totiž sednul ke mně do auta a jel jsem s ním na fízlárnu. Když pak vy-stoupil, že mi otevře bránu na fízlárně, zařadil jsem zpátečku. Policajti ale viděli couvací světla a zajeli za mě autem, takže se mi ujet nepodařilo.

To tě vyslýchali už v České Třebo-vé?

Ne, na to tam byli malí páni. Odvez-li mě do Ústí nad Orlicí, kde jsem strávil noc. Tam teprve přijeli praž-ský estébáci. Následovala domovní prohlídka v Praze na Zvonařce, kde jsem bydlel, a v Třebové. Odtud od-vezli dvě avie materiálu, protože jsem tam měl archiv Vokna a samo-



rozhovor

zřejmě celou tiskárnu, takže to tam vybrali kompletně. Pak mě odvezli do vazby do Hradce Králové, kde mě vyšetřovali. Vyšetřovatel se mi nej-dřív přestavil jako major Moravec a potom takhle namátkově šáhnul a vzal z těch stohů zabavených pa-pírů, který tam byly naskládaný, nějakou sešitou složku, úplně na to vytřeštil oči a četl nahlas: StB, když vidím tuhle zkratku, mám hubu plnou zvratků. To byl text písně Jindry To-meše a dál to pokračovalo: KSČ, každej z něj uteče nebo něco podob-nýho. Hned se mě ptal, jestli jsem to napsal já. Tak jsem mu řekl, že ne a že se snad budeme bavit jinak a otázky mi bude klást protokolárně. Viděl, že to se mnou bude hrozný, tak se milej pan Moravec hodil ma-rod a celý to nechal na krku Kvašo-vi. Ten se mě pak snažil vydírat, že zavře moji ženu a že budeme mít děti v děcáku a podobně. To byl taky jedinej estébák, na kterýho jsem potom podal trestní oznámení. Bůh byl ale rychlejší, protože začal trpět nevyléčitelnou rakovinou a trestní stíhání bylo zastavený.

Obával ses jeho výhrůžek?

On je realizoval. Ale nepodařilo se mu to dotáhnout do konce, protože pro-kuratura Ivu do vazby nedala. Bylo to takový polovičatý. Už byl rok 89 a v tý vazbě v Hradci jim navíc předtím umřel Wonka a oni z toho měli asi dost

vítr, takže jsem tam byl jako na krm-níku. Samozřejmě se nesmělo sednout ani na postel. Celej den jsem ležel a četl jsem si. Lidi mi posílali do vaz-by noviny a časopisy – třeba Tvorbu a další kulturní a politický časopisy, bral jsem Rudý právo a Svobodný slo-vo. Zajímavý bylo, že mi odmítli dávat ruský časopisy. Tenkrát byl Ogoňok jeden z nejdůležitějších ruských ča-sopisů, který tlačil perestrojku, a ten mi nedávali. Byl tam ovšem taky jeden bachař, kterej mě nenáviděl, a ten mi najednou přestal nosit noviny. Všech-no mi začali dávat do osobních věcí. Tak jsem si nejdřív stěžoval, ale nic se nedělo, a proto jsem se rozhodl, že vyhlásím hladovku. Ještě jsem ale ani jedno jídlo nevrátil, a přinesli mi prá-delní koš plnej časopisů a novin, co mi přišly asi za tři neděle zpátky. Měli panický strach z toho, že vyhlásím hladovku.

Co hradecká vazba a konfi denti?

V odposlouchávaný cele byl ještě konfi dent, kterej mě měl zase rozke-cat. Byl to takovej zlodějíček, dělal konfi denta už předtím. Ten byl ale poměrně čitelnej. To nebyl formát typu Cimra, kterýho jsem přehlédl. Na něj neměli žádnou legendu, kterou bych sežral, takže ten mi celkem nedělal potíže. To, že cela bude od-poslouchávaná, mě napadlo proto, že byla úplně nejblíž od vstupu do vy-šetřovny StB. Později jsem se dozvě-

děl, že ve vedlejší cele, která byla taky odposlouchávaná, umřel Wonka.

Na jak dlouho se ti vazba tentokrát protáhla?

Celkem půl roku, než proběhl soud v Ústí nad Orlicí i odvolačka v Hrad-ci. Pak jsem frčel do Horního Slavko-va. To byl blbej lágr.

Z čeho tě obvinili?

Ze začátku to byl pouze přečin, ale když si estébáci prohlídli zabavenej materiál, překvalifi kovali to na pobu-řování a de facto jsem najednou měl desetkrát tolik – bylo to do 5 let místo do 6 měsíců. Byl jsem ale potěšen, že Vokno bylo uznaný jako tisk. Nakonec jsem u soudu dostal ten samej trest co předtím: dva a půl roku a dva roky ochranného dohledu. To byl už jako konsensus, že se za šéfredaktorství Vokna dává tenhle trest.

Počítal jsi s tím, že si to celé odse-díš?

Počítal. Ve vazbě ještě nebylo vidět, že je konec komunismu. V novinách jsem četl Několik vět a tak dále. Říkal jsem si, že to je dobrý, když to pode-pisujou už i lidi, který by to nikdy předtím nepodepsali, že už jsou ko-munisti hodně na háku, ale konec komunismu ještě furt nebyl vidět. Furt se ještě budovalo.

Diváci při přelíčení v Ústí nad Orlicí. Uprostřed naslouchající JUDr. Milan Hulík, advokát Františka Stárka, a s plnovousem Luděk Marks. Vpravo: Luděk Marks a Egon Bondy jsou během přestávky v soudním přelíčení kontrolováni v místní restauraci příslušníky VB Foto: archiv Františka Stárka




Seděl jsi v Horním Slavkově. Proč měl místní lágr špatnou pověst?

To byl lágr dvojka, ale hodně přita-žená. Bylo tam hodně lidí, z jejich hlediska politických, hlavně kopeč-kářů. Hodně lidí bylo pochytáno na hranicích, třeba dvakrát nebo třikrát a dostali za to 7 let. Ze začátku jsem tam dělal na kovošrotu, kam vozili baterie z lokomotiv, a z nich se tako-výma sekyrama rubalo olovo. Z toho cákala kyselina a bylo to téměř o ži-vot. Potom jsem šel na Pragovku, kde se namotávala izolace na cívky do motorů lokomotiv, taková slídová páska. Celej den jsme seděli v tolue-nu a byli jsme z něho zfetovaný.

A když srovnáš zdejší podmínky s Bytízem?

Bytíz byl podstatně lepší. Tady ba-chaři byli k vězňům nepřátelštější,

protože si udržovali ten třídní od-stup. Fakt je, že už jsem byl protřelej kriminálník, takže mi to nedělalo žádný potíže. Byl jsem tam od září do listopadu a už jsem spal dole. Některý muklové spí nahoře několik let. Už jsem byl vězeň, kterej se umí starat.

Známý ses tam stal i díky pořadu Kamelot…

To je takový nejznámější příběh. Na zprávy museli chodit všichni, ale pak na televizní program mohli jenom vězni, který byli u bachařů dobře zapsaný. Jednou v říjnu jsme byli zase na zprávách a ještě před nimi říkali, že dneska bude seriál o dvacet minut později, protože se bude promítat dokumentární fi lm o působení pra-vicových živlů, o jednom z nejhorších z nich. Požádal jsem jednoho spřá-teleného vězně, aby mi pak přišel

říct, o kom to bude. On najednou vyběhl, oči navrch hlavy: Ty vole, je to o tobě! Tak jsem jim řekl, ať necha-jí otevřený dveře a tu televizi pořád-ně ohulí. Druhej den jsme pochodo-vali do práce a všichni na mě řvali: Nazdar Kamelot!

Prosakovaly k tobě informace o tom, co se děje venku? Že dochá-zí ke studentským demonstra-cím?

Jasně, pořád tam chodilo Svobodný slovo. V pátek 17. listopadu jsme ale byli normálně v práci. Měli jsem do-konce odpolední, takže jsem během zásahu na Národní třídě čuchal to-luen. Přišli jsme z práce a nic jsme nevěděli. Teprve druhý den přišly ranní noviny, kde už prosakovalo, že se studentská demonstrace zvrhla a že není pravda, že by byl nějaký Šmíd zabitý. Potom během večerních

Večer po propuštění v Galerii U Řečických s Ivanem M. Jirousem Foto: archiv Františka Stárka



rozhovor

zpráv už začali, že ten Šmíd je živý, a bylo vidět, že to je velkej průser a že mají strach. Ten týden jsme ale dál normálně chodili do práce. Kopeč-kářům jsem už ale říkal, že půjdou na amnestii domů.

Byly vnitropolitické změny nějak cítit na bachařích?

Ti se báli, protože nevěděli, co s nima bude. Pro ně byla otevřená škála: od toho, že je pověsí na lucerny, až po to, že se jim nic nestane.

Nakonec jsi byl předčasně propuš-těn na prezidentskou amnestii. Jak ses o předčasném propuštění dozvěděl?

Byla sobota a večer na zprávách, kam jsme už ale chodili rádi, protože všich-ni podávali všechny možný demise, redaktor najednou říká: Na návrh Helsinského výboru prezident Gustáv

Husák udělil amnestii těmto odsouze-ným… a moje jméno přečetl jako po-slední. Na tý kultůrce sedělo osmde-sát muklů, všichni se na mě otočili a: Ty vole, pustili tě! Všichni tleskali a já-sali, že jsem propuštěnej. Cítili, že to, co jsem jim předtím říkal, se potvrdi-lo. Jak skončil tenhle příspěvek, tak se otevřely dveře, zavolal si mě vy-chovatel a začal se mnou sepisovat výstupní pohovor. Během toho mu ještě zavolali z brány, aby mi o pro-puštění zatím neříkal. Po tom pořadu to už ale nemohl – dělal jsem si z toho už velkou srandu. Ještě jsem tam mu-sel tu noc přespat a druhej den jsem byl propuštěnej. Trvalo jim to tehdy ovšem hrozně dlouho, protože oni to v neděli prostě neuměli udělat, a Ada-mec dokonce tahal nějakýho proku-rátora z chalupy. Venku už na mě čekal Mirek Vodrážka v autě. Propus-tili mě asi po půl čtvrtý a pak jsme jeli do Prahy. Cestou jsme se dívali v hospodách na televizi, kde běžela

Letná, a to už bylo jasný, že tam ne-dorazíme včas. Chtěli, abych na tý Letný byl, ale časově to nebylo zvlád-nutelný. Nakonec jsme přijeli do La-terny Magiky, kde byla tisková kon-ference.

Když tě naposledy propouštěli, chápal jsi, že ta změna je defi ni-tivní?

Myslím, že už jsem to chápal v tom týdnu, tak druhý nebo třetí den, že už to prasklo a že se komunismus hroutí. Podstatné pro mě bylo, když byla někde zpráva, že dění z Václav-ského náměstí komentuje pro Hlas Ameriky Pavel Pecháček, který byl předtím ředitelem Svobodný Evropy. Toho by za jiných okolností okamži-tě rozcupovali na hadry. Byl to tako-vej zlomovej bod, když už mohl být na Václaváku Pecháček, tak už tam nemohl být komunismus. Pro ty dvě entity byl Václavák malej.

František Stárek těsně po svém propuštění na tiskové konferenci v divadle Laterna Magika, 26. listopadu 1989. Spolu s ním na snímku (zleva) Václav Malý, Rita Klímová a Jiří Dienstbier. Foto: archiv Františka Stárka


Date post:	23-Oct-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

První cela je nezapomenutelná - ustrcr.cz

Documents