1

PSYCHOLOGIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

Význam spirituality

v práci psychologů, sociálních pracovníků a pedagogů

Vladimír Smékal

Kniha byla připravena v rámci grantového projektu „Spiritualita a zdraví u adolescentů a

dospělých v ČR“ (GAČR, č. 15-19968S).

2

OBSAH

I. PŘEDMLUVA

II. PSYCHOLOGIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

1. Úvod

2. Pojem spirituality

3. Dispozice k duchovnímu životu

4. Co kultivuje duchovní život

5. Osobnostní determinanty duchovního života

6. Účinky pravidelného duchovního života

7. Souhrn

III. DUŠE A DUCHOVNÍ ŽIVOT

1. Proč zkoumat duši

2. Výzkumy duše

3. Nové cesty pojetí duše

4. Souhrn

IV. VZTAH DUCHOVNÍHO ŽIVOTA A OSOBNOSTI

1. Osobnost v psychologické a teologické perspektivě

2. Pochopení duchovního úkolu člověka

3. Co je vědomí

4. Souhrn

V. DUCHOVNÍ ŽIVOT A VÝVOJ OSOBNOSTI

1. Podíl genotypu a fenotypu

2. Vývoj osobnosti

3. Etapy vývoje

3

VI. OSOBNOST A VÍRA

1. Psychologie stadií víry

2. Vztah vědy a víry

3. Náboženství a víra

4. Pojem víry

VII. SPIRITUALITA A ZDRAVÍ

VIII. ZÁVĚR

POUŽITÁ LITERATURA

4

I. PŘEDMLUVA

Pro člověka hledajícího na cestě k Bohu podněty a náměty, které nejsou obsaženy jen v

náboženských textech a dílech mystiků, dosud chybějí pojednání, která by charakterizovala,

jakou roli na této cestě mají myšlenky a pocity přicházející z našeho vědomí, z našeho

vnímání, prožívání, myšlení a cítění. Proti pohledu „shora“ předkládám tedy v knize

psychologický pohled a výklad „zdola“.

Kniha pojednává o tom, jak chápat duchovní život a jeho význam pro náš každodenní

rodinný, profesní i občanský život, tedy pro naše vztahy, naši práci, a vůbec pro naplňování

smyslu života na rovině prožívání, myšlení a jednání.

Když se zamýšlíme nad tím, jak žít, aby náš život byl radostný, čestný, opravdový a

pohodový, jak jednat, abychom zvládali důstojně i různé nesnáze a konflikty s lidmi, musíme

se stále učit rozlišovat a chápat, jak prožíváme různé nesnáze, nepříjemnosti a výzvy, a

musíme hledat, jak je řešit.

Pro úspěšné a morálně spravedlivé zvládání všech životních problémů – ať už osobních,

sociálních, zdravotních, pracovních – je třeba naučit se rozpoznávat, v které rovině své

existence si je uvědomujeme a prožíváme. K tomu je nutné naučit se znát jednotlivé vrstvy

našeho bytí a vnímat, kde se odehrává zpracování událostí našeho života, kde a jak probíhá

hledání řešení a rozhodování - a podle toho vhodně volit potřebné chování a jednání.

Za připomenutí stojí, že J. J. Rousseau napsal, že každý člověk musí v životě volit

pečlivě tři věci: svého životního partnera, své povolání a své přátele, a mohli bychom dodat:

je třeba se rozhodnout i to, jak utvářet vztah k sobě. Takže můžeme hovořit o kultuře

partnerské, sociální, profesní a osobní. Často si život v některé z těchto oblasti a jeho roli pro

naši pohodu vůbec neuvědomujeme, a pak na to doplácíme životní nepohodou.

V knize se setkáme s příklady i doklady o tom, že psychologie může být prospěšná

tomu, kdo hledá, jak žít v tomto světě, uprostřed tohoto světa a jak žít přitom v Bohu, nebo

řečeno obecněji: ve vztahu k duchovní vrstvě bytí.

Náš výklad tedy vychází z předpokladu, že při uvažování o lidském životě v širší

perspektivě a v celém rozsahu životní dráhy, lze rozlišit přinejmenším tři životy: tělesný,

psychosociální a duchovní. Tento trialismus - jak to můžeme nazvat - vyjádřil již apoštol

Pavel: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a

5

poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1Te, 5, 23) Ideu trialismu osoby vyjadřují

již rané křesťanské texty, např. Sv. Irenej (130 – 200) říká jednoznačně: ”Křesťan se skládá

z těla, duše a Ducha svatého”.

S filosofickým nadhledem a teologickou hloubkou se tridádou hmota – duše – duch

zabývá významný židovský myslitel Martin Buber ve slavném eseji “Já a Ty”: Rozlišuje

naši existenci ve světě na zkušenost a vztah, a říká: “Svět jako zkušenost patří k základnímu

slovu Já-Ono. Základní slovo Já-Ty ustavuje svět vztahu. Sféry, v nichž se zakládá svět

vztahu, jsou tři: „První z nich je život s přírodou. Zde se vztah zachvívá v temnotě a je pod

prahem řeči. Tvorové se k nám obracejí, ale nemohou nás dosáhnout, a říkáme-li jim Ty,

vázne naše oslovení na prahu řeči. Druhou sférou je život s lidmi. Zde je vztah zjevný a má

podobu řeči. Můžeme dávat i přijímat slovo Ty. Třetí sférou je život s duchovními

jsoucnostmi. Zde je vztah zahalen jakoby v oblak, ale zjevuje se, je mimo řeč, ale plodí ji.

Neslyšíme žádné Ty, a přece cítíme, že jsme voláni. A odpovídáme – ať už vytváříme, nebo

myslíme, nebo jednáme, říkáme svou bytostí základní slovo, aniž bychom mohli říci Ty svými

ústy.”

Každý člověk žije tyto tři životy nebo jinak řečeno - v těchto třech světech - současně;

nebývají však stejně intenzívní, ba dokonce v různých obdobích života i v závislosti na

zdravotním stavu a životních krizích si mohou vyměňovat pořadí důležitosti a nabývat různé

váhy.

Psychologie nemůže nahradit teologii a náboženskou výchovu, ale může pomoci lidem,

kteří touží žít duchovním životem, i když jsou ponořeni do vezdejšího světa, a trápí je, že na

život v “království, které není z tohoto světa”, nemají čas. Budeme věnovat pozornost tomu,

kam až psychologie může jít, aniž by si nárokovala, že nahradí “milost Boží”, a jak může

pomoci obohatit život člověka snažícího se akceptovat a respektovat duchovní oblast.

Souhlasím s těmi, kteří považují za opovážlivé zkoumat duchovní život pouze

psychologicky, ale psychologie nepochybně může být užitečná alespoň při ohledávání terénu.

Může pomoci při seznámení s cestami duchovního života a jejich úskalími - prostě při

zmapování toho, co vše je duchovní život a co při jeho realizaci hraje podpůrnou nebo brzdící

roli, co jsou skutečné jeho projevy a co jen zdání. Duchovní oblast a duchovní život jsou

v tomto přístupu stále častěji označovány termínem ‚spiritualita‘.

Funkci psychologie lze vidět v hledání brány a klíčů k tajemství spirituality a ke

způsobům jejího uplatňování v každodenním životě. Avšak ani klíče, ani komnaty, které

odmykají, nejsou majetkem psychologie.

6

V souladu s těmito výchozími předpoklady rozlišujeme tělesnou, duševní a duchovní

kulturu osobnosti.

Dá se očekávat, že se časem ujme jako produktivní označení určitých aspektů vědomí a

jednání i slovní spojení mravní kultura osobnosti, estetická kultura osobnosti, právní kultura

osobnosti ad. Jde tu jen o pojmenování specifik rozvoje a výchovného utváření jednotlivých

oblastí osobnosti, prostě o zdůraznění, že rozvinuté kvality osobnosti jsou výsledkem

“kultivace” a sebekultivace (či sebeutváření), nikoliv pouze živelného vývoje či pouhého

zrání. Uvedená pojmenování, včetně pojmenování tělesná kultura, se ostatně používají v

některých státech světa jako označení složek výchovy.

7

II. PSYCHOLOGIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

1. Úvod

Úkolem psychologie duchovního života je tedy pokusit se charakterizovat vztah k Bohu

a k Posvátnu ‚zdola‘, tedy tak, jak uvažuje hledající - a možnostem existence duchovní vrstvy

bytí otevřený člověk o duchovních skutečnostech ve svém vědomí, na rozdíl od mystiků, kteří

pojednávají o duchovních skutečnostech v rovině duchovní. Je žádoucí respektovat limity,

které tuto rovinu uvažování omezují.

Uvažujeme-li o lidském životě v širší perspektivě a v celém rozsahu životní dráhy,

budeme tedy rozlišovat alespoň tři - v úvodu zmíněné - životy: tělesný, psychosociální a

duchovní. Každý člověk je žije současně; nebývají však stejně intenzívní, ba dokonce

v různých obdobích života i v závislosti na zdravotním stavu a životních krizích si mohou

vyměňovat pořadí důležitosti a nabývat různé váhy.

Tato trojrozměrnost našeho života odpovídá tomu, co K. Popper označil termínem

‚trialismus‘ - i když použil dané pojmenování v jiném kontextu a s poněkud jinými důrazy.

Trojčlennost lidské osoby, která je pro nás výchozím pohledem na osobnost, má svou

oporu už v Aristotelově koncepci tří duší:

vegetativní, která řídí výživu, růst, látkovou výměnu;

smyslová, která zajišťuje vnímání, představivost a regulaci pohybů včetně snahového

napětí;

rozumová, která je nositelem funkcí myšlení, plánování, hodnocení, rozhodování,

meditace a kontemplace.

V. Frankl ve svém trojdimenzionálním pohledu na lidské bytí rozlišuje biologickou

dimenzi, jejíž determinismus a genová výbava člověka spoutává; psychosociální dimenzi, kde

je determinismus vyvažován příležitostí učit se a vybírat si; a duchovní dimenzi, která je říší

svobody, vizí a plánů, hledání a rozhodování.

Uvedeným kategoriím lidského bytí odpovídají tedy tři sféry, v nichž se odehrává náš

život:

geo-, techno- a biosféra, která zahrnuje přírodu a civilizaci včetně urbanismu a

dopravních infrastruktur,

psycho- a sociosféra, obsahující svět lidí a lidských vztahů

8

noosféra, kam náleží ideály, hodnoty, ideje, kultura

Franklova trojdimenzionální antropologie

DUCHDUCH

DUDUŠŠEE

TTĚĚLOLO

NoosfNoosféérara

Psycho- socio- sféra

Geo- bio- techno- sféra

Model osoby a tří světů

1. Pouze člověk - Svoboda zaujetí duchovní

(noetická) vrstva - Stanovisko k danosti

DUCH ”ŘÍŠE BOŽÍ”

Noosféra

2. Člověk, zvíře Značně ovladatelná psychosociální

vrstva - Částečná závislost na danostech

PSYCHÉ SVĚT LIDÍ A ŽIVOTA

Psycho- a socio- sféra

3. Člověk, zvíře, rostlina Málo ovladatelná biologicko

fyzikální vrstva - Závislost na daném

TĚLO SVĚT MATERIÁLNÍ

Geo- bio- a techno-

sféra

Filosoficky moderně a spíše agnosticky je interpretována je myšlenka tří sfér bytí v

Popperově ideji trialismu:

hmota

duše, která poznává i hmotu i ducha

kultura, v níž duše své poznání zaznamenává = svět smyslu a významů. (To je třetí

svět podle K. Poppera). Pokud se ubráníme substanciálnímu chápání těchto dimenzí,

jde o užitečné rozlišení úrovní a oblastí aktivit osoby.

9

Ilustrací této trojdimenzionální typologie může také být charakteristika procesu

vnímání:

V kognitivní psychologii je možno popsat vnímání nějakého předmětu jako komplexní

trojúrovňový děj, kde na fyzické úrovni je předmět v mozku reprezentován ve struktuře

vzruchových stop, na psychické úrovni je předmět dán jako mentální reprezentace “venku”

existujícího jsoucna a na duchovní úrovni je předmět zakoušen jako něco smysluplného,

přesahujícího souřadnice času a prostoru.

Pro pochopení trialismu je instruktivní kombinace dimenzí osoby - jak o ní

pojednáváme, a typ hodnot dle Franklovy logoterapie rozlišující hodnoty výkonu, prožitku a

postojů:

Dimenze osoby Hodnota výkonu Hodnota prožitku Hodnota postoje

Duch, ideje PĚSTOVÁNÍ ASKESE,

KONTEMPLACE,

MEDITACE a d.

NÁBOŽENSKÁ

ZKUŠENOST,

VNÍMÁNÍ BOHA

CESTOU POZNÁNÍ a

UMĚNÍ

Akty spirituality:

VÍRA, NADĚJE, LÁSKA

Psychika, lidé DUŠEVNÍ PRÁCE,

POMOC, SLUŽBA

POZNÁNÍ A LÁSKA SOUNÁLEŽITOST

Tělo, příroda, věci FYZICKÁ ČINNOST POTĚŠENÍ Z VĚCÍ,

JÍDLA; PROŽÍVÁNÍ

POHYBOVÉHO

UMĚNÍ, SPORTU

RESPEKT A ÚCTA

K TĚLU A K VĚCEM

Je tedy na místě rozlišovat fyzickou rovinu vnímání jako neurofyziologický děj,

psychickou jako diskriminaci a identifikaci předmětu poznání (nějaký obraz apercepcí spjatý

s představou, myšlenkou či pocitem), a duchovní úroveň jako setkání se smyslem (na

duchovní úrovni nevnímáme např. člověka jen jako konstelaci rysů, ale jako osobu, z níž

vyzařuje charakter; obraz je vnímán jako více či méně umělecky úchvatné dílo, a ne jen jako

změť barevných skvrn pokrývajících plátno; svět není jen nahodilá posloupnost událostí, ale

kosmos, který má svůj řád). Člověk, který nemá smysl pro smysl, ovšem tuto třetí rovinu

nechápe. Zb. Myslakowski, polský antropologický pedagog, vtipně poznamenal, že pro

takového člověka je Beethovenův smyčcový kvartet jen třením koňských žíní o beraní střeva.

10

Řečeno ještě jinak: Na fyzické úrovni se odehrávají molekulární děje v jednotlivých

systémech organismu. Na duševní úrovni prožívá člověk bezprostřední smyslové příjemno

nebo nebezpečí. Teprve duchovní úroveň umožňuje nazírat skutečnost ve vertikální dimenzi

a chápat řád i poselství, které jsou skryty ve věcech a událostech a vycházejí z nich.

Tyto tři stupně bytí jsou reflektovány i v parabole neznámého původu, která putuje

světem příběhů v mnoha variantách. Jedna z nejstarších vypráví o faraonově písaři, který se

ptal tří dělníků budujících pyramidu: “Co děláš?” “Tesám kámen”, zněla odpověď prvního;

“Živím rodinu”, pravil druhý; “Stavím chrám”, odpověděl třetí. Vědecky totéž vyjádřil W.

Stern (1923) v klasifikaci tří druhů zaměřenosti: autotelické, heterotelické a hypertelické.

Na pozadí této paraboly si uvědomujeme, že i taková duchovní aktivita, jako modlitba,

může někdy poklesnout na pouhý fyzický úkon formulování slov, jejichž význam nám uniká,

nebo na psychosociální úrovni jako aktivitu společného modlení nebo formulování proseb.

Může a má však být plně duchovní činností, jíž oslavujeme Boha a jíž se Bohu otvíráme a

s Ním rozmlouváme. A naopak s trochou nadsázky je možno říci, že i taková mechanická

činnost, jako třeba mytí nádobí, může být posvěcena, je-li vykonávána s vědomím služby jako

zkonkrétnění Božího přání lásky k bližnímu.

Sociology jistě bude zajímat, kolik asi lidí má potřebu pěstovat duchovní kulturu

osobnosti, a proč tak málo (nebo tak mnoho?). Bylo by zajímavé vědět, jací jsou to lidé. O

tom, že je mezi lidmi hlad po duchovním životě, svědčí zájem o knihy a přednášky o různých

východních, pohanských, šamanských, keltských aj. spiritualitách; dokonce se popisují

rozdíly v mužské a ženské spiritualitě. Existují pokusy oživit přírodní spiritualitu hlásající

návrat k přírodě a uctívání přírodních sil.

Tělo a svět: Starý zákon, jóga (asany, pranajama) a jiné systémy péče o rozvoj osobnosti

kladou velký důraz na zdraví těla a tělesnou kulturu jako na podmínky rozvoje ducha: „V

zdravém těle zdravá mysl“ (známé antické rčení), „Jsme to, co jíme“ (jogínské rčení),

„Od těla k duši“ (Milosrdní bratři). Hodně pozornosti se věnuje kultivaci sexuálních

energií. Síla ducha však není na tělesné zdatnosti přímo závislá, ba naopak duchovním

působením můžeme ovlivňovat stav svého těla.

11

Duše, svět lidí a kultury: Péče o psychickou a sociální kulturu osobnosti, důraz na etiketu

a kulturu vztahů je rozvíjená v józe (jama, nijama). Na této úrovni je láska chápaná jako

erotický vztah.

Duch: Duchovní kultura osobnosti – morálka, svědomí, moudrost. Láska zde má povahu

agapé, projevuje se jako služba bližnímu. U věřících je přítomná úcta a láska k Bohu.

Tři vrstvy osoby a jejich funkce

Cílem této úvahy je také přispět k ujasnění, zda je duchovní život vůbec možný

v průsečíku těchto různých nabídek a v konkurenci s tělesným životem, který je masivně

podporován reklamou postavenou na praktickém materialismu a sekularismu. Odpovíme-li si,

že je možný a dokonce potřebný, pak vyvstává další otázka: “V jaké podobě a v jakém

rozsahu?” Věřící člověk má před svou myslí vzory duchovního života z počátků křesťanství,

ze středověku a raného novověku (devotio moderna, inspirativně vyjádřená v Následování

Krista Tomáše Kempenského), z příběhů o životě svatých a výjimečně i ze současnosti. Je ale

vůbec možné tyto vzory následovat, nebo dnešní době vyhovuje jiný typ duchovnosti? A

jestliže je nezbytné, abychom vytvářeli model spirituality vhodný pro tuto dobu, jakou

DUŠE A SVĚT LIDÍ A KULTURY Vztah ke své mysli, ke své osobnosti,

Vztah k svému Já Vztah k druhým, k rodině, k povolání, ke kultuře

TĚLO a SVĚT Vztah k svému tělu, k jeho zdraví a zdatnosti

Vztah k životnímu prostředí a k civilizačním výtvorům

DUCH Vztah k Posvátnu, k Bohu

12

tvářnost by tato nová spiritualita měla mít a jaké techniky by měla používat? Víme, že se o

novou spiritualitu pokoušejí četné soudobé kulty. Víme však také, že poctivé hledače cesty

k Bohu odradí buď pro svou výlučnost, nebo pro svou pohodlnost a nezávaznost. Zdá se, že i

ti, kteří Boha upřímně hledají, nedokáží jít náročnou cestou Otců pouště nebo volit orientální

odchod do “bezdomoví”, ani je neuspokojuje “hamburgerová” varianta směsi zen buddhismu,

taoismu, súfismu a pseudokřesťanské mystiky, která je jenom jedním z projevů

mcdonaldizace našeho života.

2. Pojem ‚spirituality‘ – aneb: Co se tím míní, když o někom řekneme, že žije

duchovním životem?

Odpovíme-li tradičně, znamená to plnit Boží a církevní přikázání, uctívat Boha. Jinak

řečeno, duchovním životem rozumíme “život, který se křesťan snaží vést podle Božího Ducha

v Kristu, v milosti a bez hříchu. V praxi to znamená postupně se produchovňovat a stávat se

stále poddajnějším vůči podnětům Ducha tak, aby člověk všechno chápal a miloval v Bohu”

(Petrosillo, P., 1998).

Už v bibli hinduismu bylo napsáno: “Čtyři druhy lidí, kteří konají dobro, mne uctívají,

Ardžuno: ten, kdo strádá, kdo touží po poznání, kdo dychtí po prospěchu, i ten, kdo je

obdařen poznáním …” (Bhagavadgíta, 7,16)

V obecnějším pojetí žít duchovním životem znamená upřímně se snažit praktikovat

svou víru; komunikovat s Posvátnem, s Bohem; zkoumat, co po nás Bůh žádá, a snažit se to

dodržovat; být otevřený signálům Božím, usilovat o uskutečňování duchovních hodnot; ale

také: v mysli prožívat a ve slovech i v jednání vyjadřovat nezištnou lásku k lidem a k Bohu.

Řečeno ještě jinak, je to život “sub specie aeternitatis” jako opak života ve stylu “carpe diem”

či “po nás potopa”. Duchovní život je v tomto obecném pohledu orientací na to, co je

skutečně duchovní, je to úsilí o kontakt a zakotvení v transcendentní skutečnosti. Duchovní

život v tomto pohledu se označuje slovem ‚spiritualita‘.

Definice spirituality

Nejjednodušší je říci, že spiritualita

je citlivost naší mysli vůči duchovním hodnotám,

ale také praxe jejich hledání a uskutečňování.

V obecnějším přístupu lze říci, že je to orientace na smysl života a řád vesmíru.

13

Stručně lze vyjádřit křesťanský názor na spirituálně zakotvený život slovy:

Žít duchovně z náboženského pohledu znamená plnit Boží a církevní přikázání, uctívat Boha.

Jinak řečeno: duchovním životem rozumíme “život, který se křesťan snaží vést podle Božího

Ducha v Kristu, v milosti a bez hříchu. V praxi to znamená postupně se produchovňovat a

stávat se stále poddajnějším vůči podnětům Ducha tak, aby člověk všechno chápal a miloval

v Bohu”. (Petrosillo, P., 1998).

Význam slova ‚spiritualita‘

Termín ‚spiritualita‘ je odvozen z hebrejského Ruach, v řečtině ‚pneuma‘, v latině

‚spiritus‘, což je významově bohatý termín nejčastěji překládaný jako ‚duch‘, ale také ‚dech‘

a ‚vítr‘. Mluvit o duchu znamená mluvit o tom, co dává život a oživuje. Spiritualita je v tomto

pohledu životem víry, tím, co ji motivuje a pohání, a tím, co lidé nacházejí jako užitečné,

udržující a rozvíjející víru. Spiritualita je tím, co oživuje, oduševňuje život věřících a pobízí je

k prohloubení a zdokonalení toho, co nám víra v dnešním světě nabízí.

Spiritualita jako vrstva bytí

Spiritualitou se nejčastěji míní osobní náboženská zkušenost a její uskutečňování v

životě.

Slovní spojení ‚spirituální svět‘ se však také užívá také ve významu noosféra (vedle

geo- a bio-sféry), nebe, Božské prostředí, Říše Boží, Duch svatý, Posvátno, Nadpřirozeno.

Různé náboženské tradice kladou důraz na pěstování dovednosti rozlišovat „duchy a

dobré a zlé“ - míní tím rovněž to, co se nachází ve spirituální sféře bytí.

Zde je několik inspirativních definicií spirituality od teologů i laiků:

M. Herold, SJ (viz: Lonsdale, D) spiritualitou míní „žití určitým způsobem zahrnujícím

všechny činnosti, které tvoří život. Křesťanská spiritualita, jak ji chápu já,“ píše Herold,

„znamená v první řadě pokus dát orientaci celému dennímu žití pod vlivem Kristova

Ducha a pod vlivem evangelia“.

Podle T. Špidlíka “je cílem duchovního života dokonalé zduchovnění celého člověka. Jeho

mysli, vůle, citů, těla.“

Pro K. Rahnera je spiritualita „vědomým a metodickým rozvíjením víry, naděje a lásky.“

Významný konvertita britský spisovatel G. K. Chesterton konstatuje, že „skutečně

spirituálně živý je člověk, který neztratil schopnost žasnout.“

14

Jiný významný konvertita, pražský židovský spisovatel Franz Werfel, uvádí, že

„spiritualita je nadšený úžas nad divy všedního života.“

Nesporné jsou dispozice získané výchovou, významná je náboženská zkušenost,

významná životní událost, ale také souběh dvou událostí (koincidence).

Klement Alexandrijský říká, že duchovní život prochází obdobími, v nichž křesťan

postupně směřuje k dokonalosti; stádia duchovního života nazývá povinnostmi duše. Jsou jimi

svatá bázeň, víra, naděje a láska. Křesťany podle směřování k dokonalosti rozděluje na

křesťany všední víry a pravé gnostiky. Lapidárně tento názor vyjádřil současný teolog K.

Rahner ve výše citovaném konstatování.

Pro křesťana je duchovní život veden úsilím následovat Ježíše. Ale dnes už mnozí

uznávají, že to nemusí znamenat návštěvy bohoslužeb i ve všední den, ba že i neúčast na

nedělní bohoslužbě neoslabuje duchovní život, jestliže člověk místo účasti na mši slouží např.

svým nemocným členům rodiny nebo bližním.

Mnoho lidí pěstuje kult těla sportováním, dietou, již méně lidé cílevědomě rozvíjejí své

duševní mohutnosti, ale patrně jen nemnozí reflektovaně prohlubují svou spiritualitu. Ve své

zkušenosti tyto rozdíly jsme schopni registrovat.

Poznávacím znamením je to, co ve svém životě považujeme za nejdůležitější. L. Crabb

(1993) popsal tyto rozdíly jako tři druhy tužeb: okrajové – lákadla, požitky, úspěch; kritické

– vztahově-sociální, společenské styky; centrální – klíčové (hledání Boha). P. Teilhard de

Chardin (1970) popisuje tři teoretické osy štěstí: (1) štěstí klidu (typické pro pesimisty), (2)

štěstí požitku (typické pro světáky) a (3) štěstí růstu (typické pro nadšence).

Co to však vůbec znamená žít? Někdo si myslí, že dobře žije, když ‚dobře funguje‘,

když plní řádně své role nebo funkce, resp. když je dobrým konzumentem (zboží, jídla,

zážitků ad.). Tento funkční přístup degraduje člověka na stroj. Pozorování životní dráhy

mnoha lidí ukazuje, že podstatné pro skutečné lidství je být ve vztazích a v pohybu (nemyslí

se tím mechanický pohyb), být otevřený změně vůči světu a ve světě věcí, lidí a idejí. Tvořit

změnu.

Žitá spiritualita sjednocuje a harmonizuje všechny části osobnosti mezi sebou v rámci

životní dráhy osobnosti a je zakotvena v transcendujícím smyslu života. Opravdová žitá

spiritualita prostupuje všemi okamžiky života a celou osobností. Duchovní život je tedy

15

neustále obnovované úsilí přibližovat se ideálu, uskutečňovat hodnoty. Žít v jasu vědomí,

poznávat, co činíme. Být ve stavu ‚flow‘, který nás unáší kupředu a vzhůru.

Netradiční názory na tuto funkci osobního smyslu v rozvoji osobnosti rozvinul M.

Csikszentmihályi (1996), když tvrdí, že integrita našeho Já závisí na schopnosti proměnit

neutrální nebo destruktivní události a jevy v něco pozitivního. Jím zavedený pojem ‘flow’ se

ukazuje jako velmi produktivní způsob, jak vystihnout organizující princip vedoucí k integritě

a k realizaci smyslu života.

Fenomenologii flow-fenomenu možno vyjádřit v následující posloupnosti:

1. Náročná aktivita vyžadující určitou dovednost, díky níž ji můžeme úspěšně

dokončit.

2. Plné soustředění na to, co děláme - splývání činnosti a vědomí.

3. Jasný a zřetelný cíl.

4. Okamžitá - průběžná -zpětná vazba.

5. Hluboké zaujetí, aniž bychom doprovodnou námahu cítili jako nepříjemnou.

6. Pocit kontroly nad tím, co děláme - ovládání situace.

7. Sebezapomnění - mizí vědomí vlastního Já a starosti o ně.

8. Změněné vnímání plynutí času.

Z uvedeného vyplývá, že nezbytným nástrojem této proměny je akt vůle, který startuje

celý proces a působí v údobích, kdy se ‘flow’ ztrácí. Moderní psychologie ovlivněná

behaviorismem však vůli již více než 50 let systematicky nezkoumá, snad s výjimkou např.

příspěvku R. Assagioliho (1992) a jeho žáků či stoupenců.

V. Frankl napsal, že orgánem smyslu – a tedy spirituality neboli duchovního života,

neboť to je život v účasti na noosféře – je svědomí. Máme-li je dostatečně citlivé, pociťujeme

hryzání svědomí, když přestoupíme zákon řádu, když se oddělujeme, když nahrazujeme

vztahy funkcemi a rolemi, jsme s to pociťovat i zraněnost a vydanost, když jsme zasažení

v samém jádru svého jáství; trpíme pak tím, co nelze označit jinak než jako duchovní rány.

Pro adleriány (stoupence individuální psychologie) je spiritualitou míněn pocit spjatosti

s vesmírem, hledání smyslu a hodnoty vlastní existence, úsilí zakotvit ji v něčem, co nás

přesahuje.

Pro mnohé současné věřící - a tím spíše i nevěřící - však je charakteristické oddělení

(disociace) duchovního života od života vůbec, jeho omezení na neděle a chvilky modlitby.

16

Avšak výstižně říká D. Fontana (1999, s. 69) “Spiritualitu bychom si neměli rezervovat

pouze pro okamžiky meditace nebo nedělní návštěvu kostela. Spiritualita je způsob života,

pohled na svět, je to způsob, jakým jednáme se svou rodinou, s přáteli, jak přistupujeme ke

své práci, je to cesta světla.”

Téměř u všech lidí se záchvěvy duchovního života objevují o svátcích, při účasti na

pohřbech, na koncertech, při setkáních s událostmi, které “povznášejí mysl”, anebo v

situacích, které člověka “srážejí na kolena”. I pokorné přijetí osudu a “žehrání na osud” jsou

svého druhu akty spirituality.

V současné perspektivě lze spiritualitu chápat jako způsob praktikování duchovního

života, jako praxi víry v Boha, jako souhrn způsobů vyjadřování vztahů k Absolutnu, nebo

souhrn způsobů vztahování se k Bohu vázaných na určitou tradici, příp. fixovanou

v předpisech nebo dokonce vázanou na určitou typologicky danou strukturu osobnosti.

Spiritualita je tedy určitým pojetím Boha a nadpřirozena i pojetím cesty životem.

Pro porozumění tomu, co je spiritualita, je však neméně závažná biblická tradice a učení

církve o Království Božím, o nebi, o podmínkách spásy a vykoupení. P.Teilhard de Chardin

(1970) v této souvislosti hovoří o Božském prostředí, V. Frankl ve své logoterapii zavádí

pojem noosféra.

K dosažení Království Božího křesťanství vypracovalo dvě cesty, které Anselm Grün a

Meinrad Dufner (1994) výstižně nazvali spiritualitou shora a zdola.

Spiritualita shora je v pojetí autorů určovaná náboženskou doktrínou. Abychom se

k Bohu přiblížili, stačí dodržovat přikázání sdělená v náboženských knihách a kodifikovaná

v učení církve.

Pro spiritualitu zdola je cesta obrácená. K Bohu se přiblížíme trvalým a trpělivým

sebezkoumáním a odhalováním stínů a temných i světlých stránek své duše. Podmínkou je

uznání nepodmíněného základu naší osobnosti, který lze chápat jako most mezi naším jástvím

a nekonečným oceánem Božího vědomí. Podstatné je trpělivě hledat a prosit o poskytnutí

‚Jákobova žebříku‘, po němž by naše duše mohla k Bohu vystupovat pokorným

sebeočišťováním a sebenápravou.

Zdá se, že rychlejší a přímější je cesta spirituality shora, ale ta je také daleko

riskantnější, a v dnešní sekularizované době, kdy je člověk obestřen sítí lákadel tohoto světa,

je téměř nemožná. Člověk, který po této cestě jde, snadno podlehne iluzi, že už Boha našel,

17

zatímco se jen občerstvuje standardizovanou moudrostí nabízenou různými kulty a sektami či

pseudofilosofiemi.

Z těchto konceptuálních poznámek vyplývá, že v úvahách o spiritualitě jde -

psychologicky řečeno - o pojetí centra, z něhož člověk odvozuje svůj život na jedné straně, a

o dvě základní formy osobnostního vyladění na straně druhé.

Stojí za to nahlédnout do dnes už téměř zapomenuté knihy, která v šedesátých letech

rozvlnila stojaté vody náboženské lhostejnosti a mnohé intelektuály znovu přivedla

k vážnému zamyšlení nad hypotézou Boha. Jde o dílo anglikánského biskupa J. Robinsona

(1969) Čestně o Bohu. Autor v něm centrum našeho života označuje jako nepodmíněný

základ naší osobnosti a považuje je za současnosti nejlépe odpovídající pojetí Boha. Na

počátku dějin strukturovaného náboženství je Bůh chápán jako přísný, spravedlivý a

v Ježíšově zvěsti jako nekonečně milující Otec; pak následuje obraz Boha jako Konstruktéra

vesmíru, který je ‚tam venku‘ a o chod dějin se buď stará jako Zákonodárce, nebo se již ani

nestará, jak učí deisté.

Analýza stavu mysli lidí vystavených silným stresům ukazuje, že pojetí Boha jako

‚hlubiny‘ jim pomáhá lépe zvládat nesnáze života. J. A. Komenský o destruktivních vlivech

vnějškovosti a o zdroji klidu v nás hovořil jako o protikladu mezi ‘rynkem světa’ a ‘rájem

srdce’, nebo o Bohu jako o ‘hlubině bezpečnosti’.

Duchovní život tedy představuje závažnou součást našeho života, ať už jej pokládáme

za řízený ze zvláštního centra a zakotvený v transcendentnu, nebo za specifickou vrstvu

psychického života či dokonce jen za konstrukt vytvořený abstrahující činností mysli. Ať tak

či onak, je spiritualita pro psychology velmi závažným pracovním pojmem. Podstatné - jak už

řekl C. G. Jung - není jen určitým existujícím útvarem osobnosti, ale rozhodující je poznat,

zda a jak působí.

Sigfried Zimmer (1995) rozlišuje spiritualitu spasení a tvoření, a popisuje je v jejich

protikladech, ale doporučuje, aby v psychicky zdravé křesťanské výchově se obě tyto

spirituality spojovaly.

Spiritualita spasení klade výlučný důraz na to, že “Člověk je stvořen k tomu, aby

Boha, našeho Pána, chválil, aby ho ctil a sloužil mu, a tak aby zachránil svou duši”. Tato teze

vedla k doporučení jediné pravé cesty křesťana: odpírání se světa, potlačování vášní a rozkoší,

k odvratu od světa, k úniku do samoty či “bezdomoví”.

Spiritualita tvoření naopak považuje člověka za spolupracovníka Božího na

zduchovňování světa a na spolutvorbě dobra, radosti a krásy ve světě, resp. na způsobech

znemožňování zlu, aby se rozmnožovalo.

18

Sjednocení těchto dvou cest a jejich vyvážené praktikování v souladu s vlastním

povahovým založením lépe odpovídá skutečnosti, že Bůh každého člověka povolal k naplnění

jeho vlastního úkolu a dal mu svobodu volit v rámci dobrých prostředků ty, které odpovídají

jeho motivovaným schopnostem, jeho “obdařenosti”.

Duchovním úkolem člověka je objevit toto své povolání. “Poznej, kým jsi, a staň se

jím!” – tak doplňuje moderní humanistická psychologie odvěkou výzvu k pěstování

moudrosti a tedy k rozvíjení duchovnosti.

SPIRITUALITA SPASENÍ SPIRITUALITA TVOŘENÍ

Základní zkušenost: být oddělen (rozpor,

roztržka), odcizení, vina, spravedlnost, útlak,

přechodnost změna)

Základní zkušenost: náležet k … (sounáležitost),

fascinovanost, radost ze stvoření, narození,

rozvoj plodnost Touha po “domově”, po překonání odcizení, po

odpuštění, po spravedlnosti

Touha po prohloubení základní zkušenosti

Spíše mužské, otcovské Spíše ženské, mateřské

Spíše dějinně lineární Spíše cyklické, spirálově se vyvíjející

Převažující orientace na vinu, popř.

nespravedlnost (utrpení)

Spíše orientované na moudrost a pořádek ve

stvoření (“A hle, bylo to velmi dobré”) Smrt jako následek hříchu, po příp.

nespravedlnosti

Smrt jako návrat domů

“Zázrak” spíše jako speciální, neobvyklá událost Bytí zde je samo o sobě “zázrak”

Velký význam neběžných událostí (zjevení,

spasení, setkání, rozhodnutí)

Velký význam stálých pochodů (růst, prospívání,

rozvoj, vývoj, zrání) Důvěra, poslušnost, obrácení, pokání, lítost,

následování

Důvěra, krása, tvořivost

Dějinně vždy v popředí: askese, sebeovládání,

disciplina, ale také “letniční” druhy her

Dějinně často v popředí: vášeň, extáze, ale také

klidné, meditativní druhy her Sexualita bývá často pro náboženství problémem Sexualita je podstatnou formou vyjadřování

náboženství

3. Dispozice k duchovnímu životu

Lidé se liší potřebou spirituality v závislosti na míře své niternosti – vnějškovosti (což

nelze ztotožňovat s introverzí – extraverzí). Je nesporné, že k duchovnímu životu jsou více

disponovaní lidé niterní, kteří mají rozvinutou potřebu a dovednost reflexe a sebereflexe.

Teologie nachází argumenty pro tvrzení o úloze povolanosti a “milosti Boží”. V listu

sv. Pavla čteme: “Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: kdo má

19

dar prorockého slova, ať ho užívá v souladu s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má

dar vyučovat, ať vyučuje. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává

upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.” (List

Římanům, 12, 3-8).

Spirituální inteligence

Antropologové předpokládají, že mezi tzv. antropologickými univerzáliemi má významné

místo náboženská potřeba, resp. náboženský smysl, spirituální inteligence.

Je pravděpodobné, že úzce souvisí s potřebou sebepřesahu, uchvácení, fascinace, uctívání;

snad je v jejím základě ještě obecnější potřeba víry ve smysl a řád bytí.

V obecnějším pojetí žít duchovním životem znamená

− upřímně se snažit praktikovat svou víru;

− komunikovat s Posvátnem, s Bohem;

− zkoumat, co po nás Bůh žádá, a snažit se to dodržovat;

− být otevřený sdělením Božím, usilovat o uskutečňování duchovních hodnot (viz C. G.

Jung o snění);

− ale také: v mysli prožívat a ve slovech i v jednání vyjadřovat nezištnou lásku k lidem a

k Bohu.

− Řečeno ještě jinak, je to život “sub specie aeternitatis” jako opak života ve stylu “carpe

diem” či “po nás potopa”.

Duchovní život je v tomto obecném pohledu orientací na to, co je skutečně duchovní, je

to úsilí o kontakt a zakotvení v transcendentní skutečnosti.

Duchovní život zahrnuje rozmanité procesy:

Uvědomovat si rozumem a aktem víry přijímat existenci Boha a říše Boží.

Usilovat o život podle pravidel a zásad, které máme ve svém svědomí a které jsou

vyjádřeny v Božích přikázáních a v posvátných textech.

Účastnit se duchovního života ve společenství Božího lidu a službou bližním.

Pěstovat duchovní život cestami modlitby, meditace, kontemplace, askese a dalšími

cvičeními.

Pracovat na změně své osobnosti také smířením a úsilím o život dobré vůle.

20

Proč kultivovat svůj duchovní život?

Abychom pěstováním duchovního života a jeho bdělým praktikováním mohli splnit úkol,

k němuž jsme po-voláni.

Abychom dosáhli vnitřního klidu a radosti díky vedení svého života správně

rozpoznaným duchovním úkolem.

Abychom skoncovali se zvnějšňováním života orientovaného na obstarávání

(konzumismus), a to tím, že obrátíme pozornost ke svému vnitřnímu životu a že budeme

pečovat o jeho rozvoj: že budeme žít v tomto světě v rovnováze s životem v Bohu.

Už v Bhagavadgítě, bibli hinduismu, bylo napsáno (6, 27 – 30):

„Neboť nejvyššího blaha se dostane tomu muži kázně, který je prostý poskvrny, mysl má

zklidněnou, utišil vášnivost a stal se totožným s brahma. Ten, kdo sebekázněním ukáznil

své já, spatřuje já sídlící ve všech tvorech a všechny tvory v Já.

Kdo mne vidí všude a vše vidí ve mně, tomu se já neztratím a on se neztratí mně“.

Překážky duchovního života

Poznáváme to, co vnímáme. Co je neviditelné, neslyšitelné, nehmatatelné neznáme, ale

mnohdy věříme, že to existuje, pokud to má prokázané účinky (jed, lék, bakterie). Duch

působí v jiné dimenzi, proto nevěříme v jeho účinky.

Jak číst symboly – kouř je znamením ohně; kámen pod oltářem chrámu národů

v Getsemanské zahradě je znamením Kristovy přítomnosti po poslední večeři; obraz je

znamením krásy. Některá znamení jsou němá pro člověka, který nemá vodítko k jejich

“čtení”.

Líbivé sebeprezentace, jimiž klameme své já, nám brání vidět se zvenčí. Např. myslíme

si, že jsme spravedliví, ale jsme ve skutečnosti tvrdí. “Představa o sobě samém, kterou se

snažíme vytvořit ve své mysli, abychom se mohli mít rádi, se velmi liší od představy, kterou se

snažíme vytvořit v myslích druhých lidí, aby nás oni mohli mít rádi”. W. H. Auden

Všichni učitelé cesty ke kultivaci duchovního života říkají, že první podmínkou je žít

v pravdě vůči sobě samému. Nic si nenalhávat, neobelhávat ani sebe, ani druhé. Jen tak

můžeme vidět i druhé, svět a Boha v pravdě.

Podobně jako klameme sami sebe názory na sebe, máme i falešné představy o své

spiritualitě, zejména pokud nejsme autentičtí, pokud si namlouváme, že plnit literu

21

duchovních textů je již zárukou pravého duchovního života. Většinou jsou takoví lidé upjatí,

vychovaní ve falešných představách o Bohu; dále pak lidé, kteří se nedokáží uvolnit a

pokorně otevřít působení Milosti Boží, a lidé, kteří mají potřebu získávat potvrzení své

dokonalosti od druhých a používají k tomu různých strategií.

Jinou velkou překážkou je extrémní racionalismus a zákonitá iracionální reakce na

něj. Doba, v níž žijeme, je racionalistická. Přetěžuje “hlavu” člověka a zanedbává jeho

“srdce”. Lidé, aby vykompenzovali tuto jednostrannost, utíkají do iracionality často

nejpokleslejšího rázu – proto slaví takové úspěchy okultismus a spiritismus v novém balení,

hledání zázraků i tam, kde možná jsou, možná ne. Proto je namístě opatrnost církve

v potvrzení různých zjevení. Ale těžko lze souhlasit s tvrzením papeže Benedikta XVI, který

ještě jako kardinál J. Ratzinger konstatoval, že naivní víra v zázraky je projevem unavené

víry. Je to spíše reakce na neschopnost naší církve dát lidem, co tato zanedbávaná stránka

osobnosti potřebuje, a to způsobem, který odpovídá dnešnímu typu vnímavosti a dnešní formě

tužeb srdce.

Poznámka: Jeden z moderních pokusů o světskou spiritualitu - tzv. Silvova metoda -

nacvičuje umění vytvořit si duchovního pomocníka, komunikovat s ním a využívat jeho rad.

Avšak připadá mi, že církev se zbytečně obává, aby nebyla považována za tmářskou, kdyby

učila lidi podobným způsobem komunikovat s anděly.

Tak jako se chuť na ostrá jídla může realizovat vybranou orientální krmí nebo třeba

topinkou s česnekem, a hlad vynikající minutkou v luxusní restauraci nebo hamburgerem

v kusu papíru, umělecký zájem patřením na vrcholná díla nebo na prázdný líbivý kýč, tak i

duchovní život může být pokleslý. Duchovní život může degradovat, zplanět, nebo se vůbec

nerozvinout, jestliže není kultivován – vždyť už nejméně 200 let trvá a postupuje

sekularizace. Mysterium tremendem et fascinans (rozechvívající a fascinující tajemství), které

vede k víře v Boha a které probouzí spiritualitu, je tedy v této pokleslé spiritualitě nahrazeno

vírou v komunikaci se zemřelými, ve vyvolávání duchů, v ovládání sil přírody a druhých lidí

magickými úkony apod.

4. Co kultivuje duchovní život – aneb, jak rozvíjet spiritualitu?

V současné perspektivě lze spiritualitu chápat jako způsob praktikování duchovního

života, jako praxi víry v Boha, jako souhrn způsobů vyjadřování vztahů k Absolutnu, nebo

22

souhrn způsobů vztahování se k Bohu vázaných na určitou tradici a příp. fixovanou

v předpisech nebo dokonce vázanou na určitou typologicky danou strukturu osobnosti.

Spiritualita je tedy určitým pojetím Boha a nadpřirozena, i pojetím a způsobem realizace cesty

životem.

Dříve se tvrdilo, že potlačování smyslových a pudových tužeb, odvrat od světa, je

jedinou zárukou před svody tohoto světa. Dnešní programy spíše zdůrazňují nikoliv

potlačovat, ale obětovat, proměňovat, kultivovat.

Příležitost k rozvíjení duchovního života poskytují:

společenství lidu církve - “putování Božího lidu”, jak se pěkně říká v pokoncilním

vyjadřování

modlitba, adorace

účast na bohoslužbách - uctívání Boha a svatých v chrámu nebo i v soukromí

četba duchovní literatury a její reflexe

duchovní sebereflexe – zpytování svědomí

samota

orientace na nepomíjivé hodnoty

vykonávání i sebeobyčejnější činnosti ve stavu “flow” a alespoň s občasným

pomyšlením, že jde o čin oslavující Boha

také ovšem askese (z řec. askein = cvičit), zjednodušeně a tradičně znamená

sebeomezování, sebekáznění

koncentrace

meditace: Slovo pochází z latinského “meditari” = “pasivního slovesa znamenajícího

být posouván ke středu”. Usebrání, ponoření se do sebe, ztišení; setrvání ve vnitřním

tichu; vyhlídkový bod, z něhož lze jasně a soustředěně pozorovat, srovnat věci podle

závažnosti, zůstat klidný uprostřed vřavy světa

kontemplace: (con – templum = “rozjímat v chrámě”, nebo také “s velkým obdivem a

uvažováním dlouho hledět”) pozorování, uvažování, rozjímání, rozvažování,

rozlišování

Podnětně popsal typy spirituality G. Thomas (viz Posvátné stezky)

23

Styly duchovního života

1. Naturalisté Vztah k Bohu v přírodě

2. Smysloví Vztah k Bohu prostřednictvím smyslů (vůně, obrazy, hudba,

aj.)

3. Tradicionalisté Vztah k Bohu prostřednictvím rituálů a symbolů

4. Asketici Vztah k Bohu o samotě a v prostotě

5. Aktivisté Vztah k Bohu prostřednictvím konfrontace a debat

6. Pečující Vztah k Bohu prostřednictvím lásky k bližním

7. Entusiasté Vztah k Bohu cestou tajemství a slavení

8. Modlitba a

meditace Vztah k Bohu cestou adorace a mystického spojení s Bohem

9. Intelektuálové,

kontemplativní Vztah k Bohu cestou rozumu

K cvičením rozvíjejícím duchovní život je třeba uzpůsobit čas a prostředí. V každém

systému rozvíjení spirituality se doporučuje konat duchovní cvičení v pravidelnou denní

dobu, v soukromí, kde je dobré mít duchovně laděné obrázky, uklidňující květiny, kde může

hrát nevtíravá tichá hudba a pokud nám to vyhovuje, je dobré i zapálit vonnou tyčinku nebo

lampu s etérickými oleji. Úloha zraku, sluchu, čichu při podpoře spirituálního vyladění není

zanedbatelná.

Průpravná nespecifická cvičení mysli s cílem vyladit, naladit mysl k přijímání obsahů

z duchovní vrstvy osobnosti budou popsána v dalších kapitolách, stejně jako

v mimokřesťanské tradici nejznámější dokonale propracovaný systém osmi stupňů jógy, který

je akceptován i mnoha zájemci, kteří žijí i křesťanskou spiritualitou. Cvičení mají za cíl učinit

mysl vnímavou pro vlastní duchovní rozvoj.

“Duševní je to, co člověk prožívá ve vztahu k sobě, k druhým lidem a k materiálnímu

světu. S tím má zkušenost každý. Do duchovní oblasti, která je jakousi “nadstavbou”, patří

zase náš vztah k Bohu a všem náboženským hodnotám ve vztahu k životu a smrti”, říká

psychiatr a jáhen Jaroslav Max Kašparů (viz 9. č. KT “Jak očistit naše nitro”).

24

Mysl přijímá podněty a obsahy jak z těla, tak z ducha. Proto i tělesná cvičení a

životospráva jsou velmi důležité. Indická hathajóga a pranajama připravují terén pro rozvoj

mohutností duše tréninkem a harmonizací tělových systémů.

Jogínská jama a nijama - etické zákazy a příkazy - vytvářejí etickou kulturu osobnosti

ve vztahu k sobě i k druhým. V křesťanství má stejnou funkci úsilí dodržovat Desatero a

přikázání lásky k bližnímu a k Bohu.

Pratjahára čili odtažení pozornosti od smyslových lákadel světa, dále pak dhárana čili

koncentrace pozornosti, připravují půdu klíčovým technikám meditaci (dhjána) a ke

kontemplaci (samadhi). Gestalterapie vytvořila skvělou průpravnou techniku pro poslední dva

stupně duchovních cvičení, tzv.trénink vědomí.

Uvedené techniky vylaďování mysli a vědomí připravují vnitřní prostředí duše pro

setkání s duchovním působením - otvírají cesty k působení Boží Milosti.

Dokonalé křesťanství v pojetí Klementa Alexandrijského se projevuje kontemplací,

která je vrcholem dokonalosti a spočívá v poznání, patření a vlastnění Boha, v poslušnosti

vůči přikázáním a učení svatých mužů. Ono poznání Boha je úzce spojeno s modlitbou, která

směřuje k tomu, aby se stala vnitřní, tichou, stálou a konanou z lásky. Sv. Klement říká: “Bůh

je láska a dává se poznat těm, kdo jej milují.”

Pro duchovní život je podle Klementa Alexandrijského důležité poznání sebe sama

pomocí zpytování svědomí. Druhým krokem je následování Krista. Shoduje se také v tvrzení,

že pravé gnóze (dokonalého poznání Boha) je možné dosáhnout pouze osobně, nikdy ne

v davu. Posledním stupněm křesťanské gnóze je apatheia, což je výsledek úplné sebekontroly

nad žádostmi a zřeknutí se stvořených věcí. Ovocem jsou pokoj a jednota, jež vycházejí

z lásky. Ve stavu dokonalosti člověk zakouší různé typy vizí, poznání nebo gnóze, jež jsou

základem mystiky LOGU. Takovéto spojení s tajemstvím Krista vede ke sjednocení s celou

nejsvětější Trojicí v tzv. mystických zásnubách. (Volně podle P. Norberta M. Vehovského,

Opraem., KT, 21, 24. 5. 1998)

Duchovní vedení v ignaciánských exerciciích spočívá v odhalování pastí, do nichž je

duše chycena a vedou k “rozlišování duchů”, tj. k rozpoznání a zvládání oněch vnitřních a

vnějších hlasů a impulsů, jež na nás bez ustání působí.

Rozlišování se děje ve třech krocích:

− vycítění různých pohnutek, stavů a obsahů v duši,

− jejich rozpoznání, tj. pochopení, jak vznikají a kam směřují, a zhodnocení, zda mne

konstruktivně vedou ke smyslu/cíli mého života nebo mě od něj destruktivně odvádějí,

25

− Zaujetí stanoviska k těmto pohnutkám, to znamená jejich přijetí, nebo odmítnutí.

Cílem cvičení je najít cestu ke křesťanské svobodě.

5. Osobnostní determinanty duchovního života

Všichni lidé jsou povoláni ke svatosti. – Je však nutné vědomým hledáním a prací na

sobě vytvářet nebo obnovovat soulad se svým založením, povoláním, tíhnutím. “Poznej, kým

jsi, a staň se jím!” To znamená, využívej pozitivních stránek svého založení, svého tíhnutí,

své povahy, své přirozenosti.

Chceme-li pěstovat duchovní kulturu své osobnosti, musíme se učit, co je zapotřebí

k tomu, abychom se dokázali působení Ducha otevřít. Pro každého to může být něco jiného.

Proto je důležité poznat svůj typ. Vodítkem k tomu může být pro někoho studium

enneagramů, pro jiného poznání svého typu v pojmech Jungovy typologie (viz dále).

Historická analýza ukazuje, že už např. Bhagavadgíta popsala tři nebo čtyři typy

spirituality, jež odpovídají rozdílům v základním ustrojení psychiky, když hovoří o cestě činů

(karmajóga), cestě lásky (bhaktijóga) a cestě poznání (džnjanajóga), případně o cestě

moudrosti spojující všechny tři výše vyjmenované cesty (radžajóga). Není nesnadné najít

k této starověké typologii spiritualit paralelu v antické typologii činorodosti, citovosti a

rozumovosti v platonské vizi občanů ideálního státu, resp. analogii v tetensovsko-kantovské

trojstránkovitosti duševního dění klasifikující poněkud toporně mohutnosti duše na vůli, cit a

rozum.

Na souvislost spirituální praxe s osobnostním typovým založením podle Jungovy

typologie upozorňují v knize R. Moora (1998) C. G. Jung a křesťanská spiritualita Robert

A. Repicky, C.S.B. a Thomas E. Clark, S.J.

Z jejich studií vyplývá, že mezi typovou strukturou osobnosti a vhodným způsobem

modlitby existuje souvislost. Dá se vyvodit, že odpovídá-li modlitba typu osobnosti, je její

duchovní účinek daleko vydatnější. Člověk pak zakouší prožitek spojení s Bohem, pociťuje

vnitřní mír, radost a pokoj v duši.

Ve světle osobnostních kategorií popsaných Jungem nyní vidíme, že dobrá společná

náboženská slavnost, která bude svou kompozicí vyvážená a komplexní, bude poskytovat

množství různých symbolů, takže i lidé různých typů v ní budou moci najít něco podle svého

vkusu: musí tam být ticho pro typ pocitový, vize pro typ intuitivní, něco k pochopení pro typ

myšlenkový a nějaká činnost pro vnímavé pragmatiky.

26

Stálo by za to zkoumat, jaké typové varianty lidí jsou oslovovány jednotlivými obrazy

různých knih Starého a Nového Zákona. I když se v době jejich vzniku o funkčních typech a

kognitivních stylech nic nevědělo, o tom, že jsou dílem Boží inspirace svědčí už to, že každý

poctivý hledač Boha najde svůj text v Písmu, který k němu promlouvá intenzívněji a pomáhá

mu orientovat se v kritických životních situacích i na cestě životem vůbec. Knihy jsou

napsány tak, že každý člověk má možnost si najít text, který ho osloví.

Ve stručnosti lze souvislosti mezi typem osobnosti a vhodným typem duchovního života

zaznamenat v následujících paralelách:

Intuitivní introvert přirozený sklon ke kontemplaci nebo k těm typům modlitby, které

umožňují prožívat vše pronikající přítomnost Boží

Intuitivní extrovert modlitba je více zaměřena navenek a bude se projevovat

v konkrétní službě druhým; jde o “modlitbu činu”

Vnímavý introvert k účinné modlitbě používá ikony, obrazy, růženec; preferuje

devociální modlitbu

Vnímavý extrovert při modlitbě se více zaměřuje na liturgický obřad a svátosti pro něj

jsou ústředním bodem rozvoje jeho spirituality; hodnotou je pro něj

praktická, smysluplná, svátostná služba Citový introvert je mu vlastní mystická modlitba, vyhledává samotu a raduje se

z intimního vztahu s Bohem

Citový extrovert preferuje afektivní modlitbu a často se realizuje v modlitbě

přímluvné

Myšlenkový introvert záliba v myšlenkách a pojmech jej vede k meditativní a

kontemplativní modlitbě o tajemstvích víry

Myšlenkový extrovert jeho smysl pro řád a povinnost se odráží i v jeho stylu modlitby,

která je více tradiční a spontánní a opírá se o doporučení církve –

např. breviář; preferuje verbální předepsané modlitby.

6. Jaké jsou účinky pravidelného duchovního života?

Současný člověk uvažuje kalkulativně. Proto se mnozí ptají: “Stojí to vůbec za to praktikovat

duchovní život, není to ztráta času? Co z toho budu mít?” V pozadí je obecnější teologicky

inspirovaná otázka: Touží moderní a postmoderní člověk ještě po spáse? Není i zde častější

otázkou: “Vyplatí se mi kvůli nějaké nejisté budoucnosti po smrti se omezovat v tomto

životě?”

27

B. Pascal formuluje návrh, který je označován jako “sázka na Boha” Je založen na

předpokladu, že výhra nekonečného dobra stojí podle počtu pravděpodobnosti za sázku

nekonečně velikou, a doporučuje proto jako nesmírně výhodnou sázku pouhý pokus o víru

slepým praktikováním církevních předpisů. Obhájci jeho nápadu říkají, že svou sázku

nechápal ovšem tak nízce pragmaticky; soudil pouze, že je třeba především splnit onu

podmínku, aby nám vůbec milost spasitelné víry mohla být udělena, aniž by nám tato milost

byla nějak zaručena. Sázka totiž ještě neopravňuje k výhře: kdo však nesází, ten vyhrát

nemůže.

Podobně se vyjádřil i D. Diderot, když říká, že zda Bůh je či není, nelze nikdy pouhým

rozumem rozhodnout, a proto je lepší s oběma možnostmi počítat a jednat tak, jakoby

existoval Bůh, spravedlivý soudce, záruka dobra a věčné spásy. Není-li Boha, nic tím člověk

neztrácí, avšak existuje-li, ztrácel by člověk ateismem nesmírně. (Viz J. Vorovka, 1921)

Obě tato doporučení vyznívají utilitárně, ale pro mnoho lidí jsou prvním krokem, který jim

může pomoci otevřít se Milosti Boží, a ta už je na započaté cestě povede dále.

Cíle a “zisky” duchovního života

osvobození

spása, vykoupení

věčný život, věčná blaženost

pokoj v duši

změna osobnosti, (čili ‚metanoia‘), konverze

Moderní doba vede k přesunu těžiště důrazem na výkonovou orientaci naší kultury, což však

překvapivě odpovídá výroku Bhagavadgíty: “Nevyhýbej se svému úkolu a budeš žít sto let”.

Lze tomu rozumět tak, že člověku, který poctivě plní své povinnosti, bude dopřán čas, aby

rozvinul svou spiritualitu.

Židovský myslitel, rabín a psychoanalytik J. L. Liebman (1947) ve své knize “Pokoj v duši”

dovozuje, že pokud je člověk

trýzněn příliš přísným svědomím,

jestliže se nikdy nenaučil umění pravé sebelásky, nýbrž je otrokem násilnického,

chamtivého a nenasytného sobectví,

je-li štván stíny vnitřního strachu, nikdy se poctivě nepostavil zármutku, ani se

nenaučil jej překonávat,

28

jestliže prchá před dospělostí a odmítá dospělou odpovědnost, nedokáže vytvořit

dobrý život pro sebe nebo boží společenství pro bližní. Klade otázku “Jak takový člověk může

někdy poznat pozemský mír nebo doufat v království nebeské?”

Změna osobnosti se týká především změny charakteru, etické dimenze osobnosti, vztahů. Jde

tu o to dát svou přirozenost /kterou asi nelze změnit/ do služeb dobra. Znamená to, že např.

cholerik sice zůstane cholerikem, ale nebude už zraňovat lidi svou prudkostí, snadněji je

nadchne a získá i druhé pro cestu, kterou hlásá, kdežto melancholik zase bude duchovní cíl

niterně prožívat a nebude se jen bolestínsky odvracet od světa.

C. Tresmontand (Bible a antická tradice, 1970) upozorňuje na rozdílné chápání biblického

‚metanoia‘ pro řecky a pro semitsky smýšlejícího křesťana. Ve stručnosti je helenistické

pojetí proměny smýšlení chápáno jako oproštění, jako požadavek zbavit se všeho, co

neodpovídá jednoduchému řádu bytí, tedy jako askese v jejím tradičním významu. Pro

semitské (a ovšem biblické) pojetí změny smýšlení je naopak rozhodující, že podstata hříchu

není v nedostatku řádu, ale v odcizení původnímu obcování člověka s Bohem ‚uprostřed ráje‘.

Metanoia pak vrací člověka do spolupráce s tím, co Bůh stále ještě tvoří. Jde tu ne o odvrat od

světa, ale naopak o působení uprostřed světa za pomoci Ducha svatého. Smyslem takového

duchovního úkonu jako je pokání má být v tomto pojetí obnova stavu před odcizením, před

zmarněním božího tvůrčího díla. Duchovní život tedy tkví hlavně v tom, abychom hledali

sounáležitost s bližním, být v proudu života a spolupracovat na božím plánu zduchovňování

světa láskou, stále opravovat – jak říká J. Konzal (1998) – “kurs své vlastní existence tak, aby

se nemíjela s Kristem, s tím Vzkříšeným, který našel správný směr do Boží náruče ze světa

lidí”; a je možno dodat, aniž se od lidí odvracíme.

7. Souhrn

Je běžné, že kulturu těla mnozí z nás pěstují, kulturu duše už méně a kulturu ducha skoro

vůbec.

Žít duchovním životem v dnešní době znamená najít si v každém dni aspoň chvilku

k intimnímu setkání s Bohem. Toto setkání nemusí mít podobu strukturované modlitby.

Může to být niterné oddání se myšlence oslavující Boha třeba ve formulaci “Bůh je

velký”, “Bůh je počátek i cíl všeho”. Může to být oslava Boha v podobě věnování i

sebevšednější činnosti jeho slávě. V duchu hesla jezuitů: “Omnia ad maiorem Dei

29

gloriam” („Vše k větší slávě Boží“). Může to být chvilkové ztišení uprostřed davu lidí,

v dopravním prostředku, během porady, druzí si toho nemusejí ani všimnout. Podstatné

však je být při tom ve stavu “flow”.

Dlouhodobě vést duchovní život znamená mít probuzené vědomí pro život “pod zorným

úhlem věčnosti”, pro “život v pravdě”, pro uvážlivé a odpovědné vztahy k bližním a

k světu, pro život v lásce.

Prohlubování duchovního života vyžaduje, abychom pěstovali tělesnou, psychickou a

duchovní kulturu své osobnosti, kultivovali všechny vrstvy své osobnosti! To je závazek

našeho lidství i úkol daný od Boha!

Ale také je k jeho vedení důležité poznat své osobnostní založení, aby člověk mohl plně

využívat všech dispozic své osobnosti a v jejích intencích svůj duchovní život rozvíjet.

K tomu je nezbytné poznat své povahové založení a v souladu s ním postupovat.

“Skutečnou cestu z dnešní krize církve vidím v prohloubení spirituality a teologického

myšlení, obé by mělo víc čerpat z mystické tradice, vést dialog se spirituálními poklady

starých náboženství a osvobodit se od nánosu ztrnulé novoscholastiky a moralismu

minulého století.” T.Halík, AD 98/11, s. 21.

30

III. DUŠE A DUCHOVNÍ ŽIVOT

1

"Tím nejjemnějším z hmoty je vzduch,

jemnější než vzduch je duše,

jemnější než duše je duch,

jemnější než duch je Bůh."

Hermes Trismegistos "Corpus Hermetikum"

„O tom, co je duše,

víme zrovna tak málo jako o tom,

co je život.

Dost velké tajemství na to,

abychom postrádali jistotu,

nakolik je Já svět a nakolik je svět Já.

Nevědomí však je skutečné (wirklich)

v každém případě, protože působí (wirkt).“

C. G. Jung

"Nedovedu si představit,

že by taková krásná a jemná věc jako je

myšlení, poznávání, zbožnost, mravní úsilí,

vnímání krásy, celá kultura,

že by to mohlo být k ničemu.

Fyzikové říkají - energie se nemůže ztratit

- a což tato energie v nás?

Duše hýbá hmotou. což ta může trvat a duše ne?"

T. G. Masaryk

V této kapitole uvedeme přehled poznatků o tom, jak současná psychologie uvažuje o

duši. Získáme tak východisko k poznávání role jednotlivých procesů, stavů a obsahů naší

http://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/__3dil_nu.html#vysvetlivky#vysvetlivky

31

mysli ve formování našich postojů a způsobů chápání spirituality v každodenním životě a

v řešení našich problémů a problémů lidí, s nimiž pracujeme, spolupracujeme či kterým

pomáháme.

Seznámíme se s významnými názory na způsob existence duše a jejího spojení s tělem,

a alespoň naznačíme, v čem je možno ve světle současných poznatků spatřovat funkce a

možnosti duše. Taková prezentace informací patrně neuspokojí ty, kdo očekávají od vědy

přímé a jednoznačné odpovědi na otázky, které lidé nejčastěji v souvislosti s úvahami o duši

kladou. Věda neumí ještě odpovědět na otázky, kde se duše vzala, jak existuje, jak vzniká, zda

existuje před zrozením, zda přetrvává po smrti, a co se s ní po smrti děje. A je diskutabilní,

zda tyto otázky jsou vůbec vědou zodpověditelné, zda nejde principiálně o otázky filosofické

a náboženské. Velmi výstižně rozlišuje G. Marcel (1969) problémy a tajemství. Duše patří

spíše k těm skutečnostem, které jsou dosud obestřeny tajemstvím.

Přesun důrazu na výklad ve vztahovém rámci, který duši nahlíží jako souhrn funkcí,

jimiž se člověk orientuje ve světě, vyrovnává se s úkoly života, sleduje své cíle a naplňuje své

poslání, není tedy únikem. Jde o snahu zůstat na půdě faktů a uvádět jen ty hypotézy a teorie,

které se ke světu faktů nějak vztahují.

O duši tedy budeme uvažovat z hlediska psychologického a neurofyziologického či

obecně biologického, nikoliv z náboženského nebo filosofického hlediska. Pokusíme se však

zároveň zpochybnit relativistické scientistické názory, které duši považují pouze za interakci

molekul v mozku nebo jen za tzv. “vyšší nervovou činnost”.

PROLOG - Výchozí teze:

Mozek je nástrojem mysli. - Mysl je nástrojem vědomí. - Vědomí je nástrojem duše.

Duše je nástrojem Ducha Božího ke spolupráci na vnášení Boží lásky do života lidí.

A Bůh je zdrojem všeho.

VS

Kdyby mozek byl jen orgánem, a mysl, vědomí i duše jen jeho funkcí, pak poškozením

mozku se zničí i funkce. Neurologie přináší řadu dokladů o tom, že i po zničení značných

částí mozku jsou základní funkce zachovány. Je-li naopak mozek nástroj, jeho poškozením

se jen znesnadní uplatnění a projevování uživatelů tohoto úžasného nástroje.

A rozvineme-li uvedenou metaforu, můžeme říci, že jsou-li mysl a vědomí znečištěny

informačním smogem a našimi chybami a hříchy, pak se duše rovněž nemůže projevovat a

tímto znečištěním je rovněž blokována.

32

Uznáváme-li zákon o zachování hmoty, je absurdní nepředpokládat existenci zákona o

zachování duše.

1. PROČ ZKOUMAT DUŠI?

Mnozí psychologové, věnující se vědeckému bádání, si kladou otázku, zda se vůbec má

psychologie zabývat duší, kterou opěvují básníci, o níž uvažují filosofové a ve vztahu k Bohu

ji vymezují teologové. Soudí, že se má psychologie raději věnovat výzkumu psychických

procesů, stavů a vlastností osobnosti, jak to deklarovali zakladatelé vědecké psychologie na

konci 19. století, resp. výzkumům vědomí, nevědomí a jednání, jak se zdůrazňuje

v současnosti.

Vědecká psychologie odmítá zabývat se duší jako entitou; pokud se slova duše vůbec

užívá, tak jako metafory pro označení psychické činnosti, nebo jako zkratky znamenající

funkci či produkt fyziologických dějů v mozku. V lepším případě – což je typické pro

současnou psychologii – je duše definována jako svazek funkcí vědomí, jejichž genezi a

podmínky je třeba zkoumat a využívat k poznání a rozvoji osobnosti. Zde je ovšem jedna

neznámá – ‚duše‘ nahrazována druhou neznámou – ‚vědomím‘.

Průzkum EVS (European Value System Study Group) z r. 1994 nazvaný "Zbožnost

Evropy" konstatuje, že v existenci duše věří ve sledovaných zemích níže uvedená procenta

obyvatel:

Výtah z průzkumu EVS (European Value System Study Group z r. 1) nazvaného "Zbožnost

Evropy":

Stát Existence Posmrtný

život

Rein-

karnace Boha Duše

ČR 30 27 17 8

SR 64 47 41 16

Polsko 95 72 62 32

Bulharsko 36 33 15 21

Maďarsko 58 13 23 21

Irsko 96 85 78 19

Německo 64 62 38 19

Švédsko 37 51 31 17

33

Dle výzkumu AISA, in: Perspektivy (č. 9, 1994 - dotazováno 982 občanů): v Boha v

ČR věří 39%, mladí 14-20 letí jen 25%, nad 67 let přes 60%, Jihočechů - 51%, Jihomoravanů

a Severomoravanů - 47%; v posmrtný život věří 30%, v reinkarnaci 47% dotazovaných.

Lidé si často kladou otázky související s duší – zejména když je potká nějaká

dramatická traumatizující nebo životně významná událost. Časté jsou následující druhy

otázek: „Od kdy má plod duši?“ „Putuje duše ve spánku?“ „Kde se duše v těle nachází?“ „Jak

souvisí duše s mozkem?“ „Jaký je vztah duše a vědomí?“

Vědecké objevy a jejich aplikace natolik zkomplikovaly a diversifikovaly obraz

přirozeného světa každodenního života, že se v něm stále méně vyznáme a stále méně mu

rozumíme v jeho celistvosti. Kult vědy vytlačuje vesmír v nás na periferii zájmu a zobrazuje

tento vnitřní svět jako něco prchavého, subjektivního, nepodstatného. Kult vědy i ve slovní

zásobě jazyka vyjadřuje svou naturalistickou a technickou převahu tím, že slova týkající se

vnitřního světa osobnosti představují jen asi 10 - 15% slovní zásoby jazyka.

Ano, takový je ještě pořád obraz světa a působení vědy v něm. Považujeme jej za

natolik samozřejmý a trvalý, že si neuvědomujeme, že jde o vanutí ducha doby, který utváří

toto duchovní klima sotva čtyři století. A že kromě neuvěřitelného pokroku přináší zvnějšnění

a vyprázdnění člověka.

Jsme zajatci své doby - epochy, která již nejméně 12 generací buduje kult vědy jako

jedině legitimního způsobu vytváření obrazu světa. Vědy, která trojnásobně zbavila člověka

výsadního postavení ve vesmíru (1) tím, že mu vzala Zemi jako střed vesmíru, (2) ve světě

živého tím, že ho zbavila výsadního postavení mezi živými bytostmi a postavila jej až na

konec vývojové řady a (3) ve vlastním domě tím, že ho prohlásila za otroka pudů a jiných sil

nevědomí.

Velké zvnějšňování člověka, které započalo renesancí a dobyvatelskými výboji

objevování světadílů, vyvrcholilo v behaviorismu jako psychologické škole, která zcela

vyprázdnila člověka a zahájila éru "psychologie bez duše". Tento proces souvisí již s

Lockeovským pojetím člověka. Nedělejme si ovšem iluze, že by člověk antiky a středověku

byl niterný. Vždyť celá řecká literatura svědčí o tom, že staří Řekové se téměř nezabývali

svým nitrem, a ve středověku kromě Vyznání sv. Augustina a textů některých církevních Otců

(Řehoř Nicejský) a mystiků (Sv. Jan od Kříže) je též málo dokladů o bohatém vnitřním životě

a málo reflektovaných popisů vnitřních stavů.

Teprve od Vyznání a Dum samotářského chodce J. J. Rousseaua můžeme sledovat

souvislou linii reflexívní psychologické prózy, která svědčí o kultivaci niternosti – alespoň

34

v umělecké literatuře. Návrat k niternosti a znovuobjevení introspekce v psychologii můžeme

sledovat v humanistické psychologii a v rozmachu kognitivní psychologie.

Proti behavioristickému ideálu „černé skříňky“ se objevuje metafora „bílé skříňky“ –

tedy přesvědčení, že duše je nositelem psychických obsahů, které jsou zdrojem našich vizí a

intencí. A pro pracovníky s lidmi je nesmírně důležité s touto metaforou pracovat a ukládat

„do bílé skříňky“ programy sebekultivace a na milosrdenství založené sounáležitosti

s druhými.

V současnosti se situace krystalizuje tak, že vedle sebe koexistují bez vzájemného

porozumění dva typy kultury (jak to vyjádřil C. P. Snow): vědecká a humanitní, což se

promítá i do pojmenování univerzitních institucí a hodností: sciences a humanities či arts.; B.

Mejlach toto schizma trefně pojmenoval jako spor fyziků a lyriků.

I v psychologii se tato antinomie promítá do rozlišení psychologů na ‘počítálky’ a

‘povídálky’. Vyjádřeno odborně - na ty, kteří upřednostňují matematizaci, formalizaci a

neurofyziologický přístup, a na ty, kteří stavějí svou analýzu a porozumění duševnímu života

na tzv. "narativním diskurzu", na psychosémantice, hermeneutice, fenomenologii.

‚Počítálci’ pokračují v pěstování "psychologie bez duše", ba dnes už i "bez člověka",

tedy traktování psychologie jako vědy, jejíž poznatky jsou budovány na zobecněních

výzkumů krys a jiných živočichů - v lepším případě studentů, a duševně nemocných.

Psychické charakteristiky osobnosti jsou chápány jako vztahy mezi proměnnými (tj. daty

dotazníků a jiných nástrojů měření) a ne jako vnitřní síly osobnosti, které spouštějí a regulují

prožívání a jednání. Postoj takto přírodovědně a technicistně uvažovaných odborníků je

vyjádřen zpupným výrokem R. Virchowa: "Přírodovědec zná jen tělo a jeho vlastnosti. Vše,

co je mimo ně, nazývá transcendentním - a transcendentní považuje za pomatení lidského

ducha".

‘Povídálci’ jsou považováni přírodovědně uvažujícími odborníky, kteří určují současný

ideál vědeckosti, za snílky, za nepřesné, subjektivní, neboť pro svá tvrzení o duševním životě

využívají i moudrosti mýtů, tradice, kulturních souvislostí. Zabývají se zdravými lidmi a

vrcholy duševního života. Hledají podmínky rozvoje ‘optimální’ osobnosti. Pěstují

"psychologii s duší".

Posledním velkým psychologem, který si byl vědom nutnosti sjednocovat obě orientace

v rámci psychologických věd, byl W. Wundt, jak to odráží jeho “Fyziologická psychologie”

na straně jedné a “Volkerpsychologie” na straně druhé. A kromě něho podobně uvažoval o

35

duši ruský psycholog L. S. Vygotskij, který byl v dějinách psychologie označen za Mozarta v

psychologii.

V důsledku ideologie „vědotechniky“ jsme zcela zapomněli na to, že věda je jen jeden

ze způsobů našeho rozumění světu. Až plně pochopíme, že vedle přírodních věd přinášejí

informace, jejich uspořádání a zdůvodnění také vědy společenské, a také filosofie, teologie,

mystika, ba i umění, a že tyto informace jsou stejně přínosné pro naši orientaci v životě,

budeme více lidští a více pokorní, nebude-li ovšem už pozdě na nápravu.

Pokud jde o postavení psychologie, naše stanovisko je takové, že ke studiu nižších

psychických funkcí (jako jsou elementární paměť, čití, bazální emoce) je efektivní přistupovat

z pozic přírodovědné metodologie (kvantitativně a neurofyziologicky), kdežto vyšší

psychické funkce (logická paměť, myšlení, intuice, jednání řízené vědomím smyslu života aj.)

je třeba studovat kvalitativní humanitně fundovanou metodologií se zřetelem ke kulturním,

historickým a duchovním souvislostem lidského bytí.

V posmrtně vydaném výboru myšlenek Jana Evangelisty Purkyně (Útržky ze zápisníku

zemřelého přírodopisce, 1850, č.př. 1987) čteme: "Jedním z nejtěžších úkolů přírodovědy je

vysvětlit vznik psychických vzruchů a činností pomocí hmotných orgánů a procesů. Většina

badatelů jde jen po jistou hranici, u které se zastaví, a na psychické jevy za ní se dívá jako

přes propast bez mostu. Ve své bezradnosti pak tito badatelé zahrnují fyzické a psychické jevy

pod symbol dále nevysvětlovaného paralelismu, kterým ovšem nic neobjasňují, nanejvýš

problém ilustrují."

Kritikem názoru, že psychologie se nepotřebuje zabývat duší, a naopak zastáncem

důležitosti řešení tohoto problému, je T. Masaryk, který ve svém díle "Základové konkrétné

logiky" (1894), praví: "Nemyslíme, že psychologie se má vyhnout tomuto problému a

odkazovat toho, kdo se chce o tomto předmětu poučit, na nějakou pohádkovou ‘metafyziku’.

Je to dnes pohodlným počínáním mnohých ‘moderních’ mužů vědy: Fyzik a chemik odkazují

problém hmoty do této ‘metafyziky’. Biolog dává se od ní poučit o životním principu a

psycholog doporučuje ‘metafyzice’ duši. Avšak, kdo nám má něco o hmotě říci, když ne fyzik a

chemik? A kdo jiný je oprávněn rozhodovat v otázce o pravých příčinách života než biolog, a

kdo konečně má o duši něco vědět, ne-li psycholog?"

Wiliam James - jeden z nejslavnějších světových psychologů přelomu století - v r. 1890

napsal: "Konečným cílem psychologie je objasnit, co je to vědomí". O sto let později (1992)

Tony Malim, Ann Birch a Alison Wadeley ve svém “Úvodu do psychologie” přiznávají, že

tato slova platí dodnes, kdy se znovu - po odbočce do fyziologie - považuje v psychologii za

36

ústřední tázat se, "Co je to vědomí?" ..."Kde je můžeme najít?" ..."Jaké jsou jeho funkce?"

..."Mají zvířata vědomí a jestliže ano, podobá se lidskému?" - a vědomí je v tomto uvažování

chápáno jako ekvivalentní pojem k pojmu duše.

Lidi, kteří se vědou nezabývají, ale čerpají z ní pro svůj život poznatky a doporučení,

jistě nejvíc zajímá, zda je duše skutečností jiného druhu než hmota a zda přežívá smrt těla - a

když - tak jakým způsobem. Proto se pokusíme v dalším textu aspoň částečně nahlédnout do

způsobů, jakými o duši uvažuje současná psychologie.

2. JAK UVAŽOVAT O DUŠI?

O duši víme z vlastní zkušenosti a ze svědectví důvěryhodných lidí jen to, že působí

(často proti všemu očekávání), a z toho je logické vyvozovat, že když působí, musí existovat.

Není tedy únikem přesun důrazu na výklad ve vztahovém rámci, který duši nahlíží jako

souhrn funkcí, jimiž se člověk orientuje ve světě, vyrovnává se s úkoly života, sleduje své cíle

a naplňuje své poslání.

Orientace výzkumů duše

Náš způsob uvažování o duši bude záviset na východiscích, totiž zda duši považujeme

pouze za součást mozkové činnosti nebo za svébytnou skutečnost, byť tvoří podstatnou

jednotu s tělem. Podle těchto předpokladů můžeme formulovat následující metafory, které se

promítají do postupů uvažování a argumentace o duši. – Uveďme tři teze plynoucí

z výzkumů:

1. Mozek a duše jsou jedno: Mozek je orgánem duše, duše je funkcí mozku a produktem

mozkové činnosti.

2. Mozek je nástrojem duše, jehož prostřednictvím se duše projevuje ve vnitřním životě

vědomí i ve vnějším životě sociálního jednání a předmětných činností.

3. Tělo a duše jsou dvě odlišné skutečnosti, které navzájem komunikují nebo spolu válčí.

V krajní formulaci se dokonce objevuje názor, že tělo je žalářem duše. Duše je

uvězněná v těle, a zanedbávaná pro zájmy těla.

V dalším textu uvedeme odborné doklady i úvahová tvrzení podporující názor, že tělo je

spíše nástrojem, funkcí duše, a možností, rámcem, v němž se duše sama uvědomí a dospěje ke

svobodnému rozhodnutí přijmout či odmítnout vertikální rozměr života - život ve službě

37

duchovním hodnotám, transcendujícímu smyslu, LOGOSU či ve službách požitku, fikcím,

"mámení světa", které svět nabízí.

Duši nelze vyvodit z reflexního mechanismu, jak se o to pokoušejí materialisté v

návaznosti na starořecké atomisty, na některé názory R. Descarta a v novověku na stoupence

marxistů či v návaznosti na ‚zavilé‘ ateisty.

Kdykoliv se zabýváme psychikou, myslí, kdykoliv lokalizujeme své pocity a intuici do

srdce, kdykoliv vnímáme signály z těla jako informace o tom, že se děje něco s námi nebo

kolem nás, uvažujeme ve skutečnosti o duši, která se projevuje prostřednictvím mysli, vědomí

a jednání. Nepřímo uvažujeme o duši, kdykoliv věnujeme pozornost takovým úkazům své

mysli, jako jsou uvědomování – vůle – záměr – svědomí – intuice – sebereflexe.

FILOSOFICKÁ FORMULACE PŘEDPOKLADU O ZPŮSOBU EXISTENCE DUŠE:

Existuje-li duše, pak jako jsoucno o jeden ontologický řád či stupeň vyšší než je řád

biologický; duše o nás ví vše, ale my o ní přímo nemůžeme vědět nic. Vyšší zahrnuje nižší,

ale ne obráceně. Tuto myšlenku vývojové ontologie rozpracoval německý filosof N.

Hartmann (1942). Podle Zd. Neubauera (1991) díky substancialistickému způsobu uvažování,

jemuž jsme uvykli, si ovšem duši představujeme jako malého človíčka v nás, který sedí v

nějaké ústředně a řídí všechny funkce.

Filosofický názor na duši, tradovaný dodnes v různých zpřesněních zejména

křesťanskou filosofií, formuloval hutně a výstižně J. A. Komenský ve stati O duši v ORBIS

SENSUALIUM PICTUS: „Duše je život těla, jedna v celém: Toliko oživující v bylinách,

k tomu i čijící ve zvířatech, ještě i rozumová v člověku. Tato záleží ve třech věcech: v rozumu,

kterým poznává a chápe dobré i zlé, aneb pravdivé aneb zdánlivé; ve vůli, kterou vybírá a

požaduje nebo zavrhuje a odmítá poznanou věc. V duši (im Gemüte), kterou následuje

vyvolené dobro nebo utíká od zapuzeného zla. Odtud pochází naděje a bázeň v žádostivosti a

odmítání. Odtud jest láska a radost v užívání; ale i hněv a bolest v utrpení. Pravdivá znalost

věci jest vědění; falešná blud, domněnka, podezření.“

Ve světle teologických zkoumání vztahu ducha a duše (viz např. M. Altrichter, 2003) by

nemělo být nepochopitelné, že člověk může mít od přírody „nesmrtelnou duši“ či nějaký

nesmrtelný element v sobě.

Různá náboženství přinášejí výklady, které se mnohdy liší spíše filosofickým diskursem

příslušných náboženství než principiálně. Podívejme se na nejasnosti, které obklopují slovo

„duše“ alespoň v judeokřesťanské tradici. Hebrejská i řecká slova („nefeš“, resp. „psyché“),

která překládáme v Bibli jako „duše“, jsou také překládána takto: tělo – dech - bytost/tvor –

38

srdce - mysl – osoba - on sám. „Duše“ tak odkazuje k osobě, tělu či vlastnímu „já“. Známý

signál „Zachraňte naše duše“ (SOS) znamená zjevně „Zachraňte nás před smrtí. „Duše“ je

proto „ty“, nebo souhrn všech daností, které tvoří osobu. Je tedy pochopitelné, že mnohé

moderní verze Bible (např. anglická New International Version) zřídka slovo „duše“ užívají a

místo toho volí překlady „ty“ či „osoba“.

Bohem stvoření živočichové jsou nazýváni „živočišná havěť, … hbití živočichové“ (Gn

1,20-21). A hebrejské slovo, překládané zde jako „živočichové“, je opět „nefeš“ – jinde

překládané jako „duše“. Např. v Gn 2,7 je „… i byl člověk duší živou“ (podle BK). I

v klasické ruské literatuře se píše, že statkář ten a ten měl ve své vsi „tisíc duší“. A tak je

člověk „duší“ zrovna tak, jako jsou „dušemi“ i živočichové. Jediným rozdílem mezi lidstvem

a živočišstvem je mentální převaha těch prvých; člověk je stvořen k obrazu Božímu (Gn 1,26;

viz oddíl 1.2). Někteří lidé jsou povoláni znát evangelium, čímž se pro ně otvírá naděje na

nesmrtelnost (2 Tm 1,10).

Profesor olomoucké teologické fakulty C. V. Pospíšil, OPM (2008) odpovídá

v Katolickém týdeníku tazateli na otázku, co je duše z křesťanského hlediska: „V první řadě

je třeba podtrhnout, že pojem ‚duše‘ rozhodně není jednoznačný. Křesťansk�