[ SLÁVA SLOVA ]

Vydání knihy podpořiloMinisterstvo kultury České republiky

© Radovan Lukavský – heirs/dědicové, 2012© Editors Marta Hrachovinová & Vladimír Justl, 2012© Graphic & Cover Design Malovec & Malovec, 2012

© Slovo a hlas, 2012© Filip Tomáš – Akropolis, 2012

ISBN 978−80−87481−89−9

SLÁVA SLOVA

Akropolis – SLOVO a HLAS2012

TextyRadovana Lukavského

o umění přednesu

K vydání připravili:Marta Hrachovinová a Vladimír Justl

Báseň, jako všechno na světě, cílí svou přirozenou povahouk plnosti své existence, a tou je teprve její znělá podoba -slovo chce znít. Recitování je tedy služba této přirozenépotřebě básně.

Radovan Lukavský

5

6

Předmluva editorů

Zachovávám původní označení předmluvy ke knize Slávaslova tak, jak si přál Vladimír Justl už v roce 2009, kdy jsmetento sborník statí začali připravovat. Předmluvu chtěl napsatjako poslední pracovní úkon, po zralém uvážení a s osobnímvkladem, ale už tak nestačil učinit. V červnu roku 2010 zemřel.Kniha statí Radovana Lukavského o umění přednesu je totižnejen hodnotným vědeckým i praktickým materiálem pro všech-ny, kteří se zajímají o umělecký přednes a zabývají se jím, alei poctou vynikajícímu umělci na poli recitačním a připomínkouvelkého pracovního a lidského přátelství a porozumění oboumužů. Vladimír Justl po sobě zanechal několik poznámek, a takpíši předmluvu s jejich pomocí. Proto předmluva editorů. Kni-ha Sláva slova se tak stává nejen dokladem umu a analytickéhomyšlení Radovana Lukavského, ale i vzpomínkou na VladimíraJustla, jež Lukavského v začátcích Violy přizval k interpretaciHolanovy Noci s Hamletem (zůstala na repertoáru poetické vi-nárny a posléze divadla Violy rovných 40 let), a tímto činempodnítil jeho hluboký zájem o umění přednesu.

Radovan Lukavský byl nejen skvělý herec a recitátor, byltaké dlouholetý „vášnivý“ pedagog. Již v roce 1945 se stal asis-tentem Jiřího Plachého na dramatickém oddělení Pražské kon-zervatoře. Jeho pedagogická činnost však byla nejvíce svázánas Akademií múzických umění, kde od roku 1947 učil herectvína Divadelní fakultě (do roku 1962, kdy musel fakultu z kádro-vých důvodů opustit). Od roku 1950 pak nepřetržitě působil naFilmové fakultě (zde byl také roku 1995 jmenován profesorem).Napsal řadu prací o herectví (nejvýznamnějšími jsou Stanislav-ského metoda herecké práce, SPN Praha 1978 a Být nebo nebýt -Monology o herectví, SPN Praha 1981). V roce 2000 vydalaAMU soubor jeho přednášek pod názvem Kultura mluvenéhoslova. Z této Lukavského poslední publikace uvádíme jeho před-

7

mluvu. Radovan Lukavský jako žádný jiný český herec dbal vý-sostně na rozvoj a kultivaci mluvního projevu mladé generacea tomuto počínání věnoval moho sil. Dokladem toho je i jehoprojev na Poděbradských dnech poezie v roce 1990, který v našíknize rovněž uvádíme.

Lukavský bezmezně věřil v sílu přednášeného slova - dů-kazem budiž jeho odpovědi na anketu Jaký smysl nacházítev přednášené poezii a próze?, která byla součástí Zpravodaje Po-děbradských dnů poezie 1990. Byl mistrem recitačního uměníi mistrem zkoumání tohoto umění ze všech úhlů. Jeho prácebudou cennou a jistě i vítanou pomůckou nejen hercům a před-našečům, ale všem, kdo přicházejí do styku s mluvenou podo-bou naší mateřštiny a považují kultivovaný mluvený projev zasamozřejmou součást svého povolání.

Marta Hrachovinová

���

8

František Halas

SLÁVA SLOVA

Až řeky budou couvat k pramenůmdo Josafatu k soudu nade všemiden sirný urve křídla nebesůmty tího slova vzlétni s nadějemi

a lehkost naši tam až vyzvednikde Mlčení střed bytí jímá celýa slovům našim dej zvuk výslednýjímž proroci tak buráceli

Slovo hedvábné i z pytlovinyty kvásku slova jak zvedal jsi náš senV hučící včelín šli jsme mateřštinymed jistot loupit z jejích mezistěn

Slovo tvé Hoří alarmuje znovakrev s níž jdem do hry i když ztracenaSup krásy dnes nám oči nevyklovávždyť místo jmen říkáme zájmena

Až řeky budou couvat k pramenůma hřmíti pozoun bude chmurnýsložíme k trůnu marný slova umšpetku popela co zbyla na dně urny

Ladění (1942)

9

Kultura mluveného slova

A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezivšemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdoko-nalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebojsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit;chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov,která jsou v tobě. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal.

Karel Čapek: Chvála řeči české

Kultura mluveného slova má svůj základ pochopitelně v kultuřejazyka vůbec. Jistě si rádi v Čapkově vyznání lásky naší mateřštiněpřečteme, že náš jazyk patří k těm „nejbohatším všemi významy“,ale bojím se, že tak docela vážně to přece jen nebereme a máme tospíš za básnickou nadsázku. Jenomže ona je to pravda. Jazyko-vědci by nám potvrdili, že se svým slovním bohatstvím byv soutěži světových jazyků byla čeština – řečeno sportovně – namedailové umístění. Ostatně kdo vzal někdy do ruky třeba jenpříruční Slovník spisovné češtiny, ví, že obsahuje zhruba 50 000slov, a to že jsou – jak píší autoři – jen výrazy „pro náš každodenníspolečenský život opravdu potřebné“. Padesát tisíc…!

Jenomže! Je tomu v naší životní praxi skutečně tak? Upřímněřečeno: poslouchá-li člověk řeči a rozhovory v našem každodennímživotě, až ho někdy zarazí a zabolí, s jak chudým slovníkem se lidéspokojí! A zvláště jde-li o mladé lidi! Někteří z nich snad jako byvystačili ve své komunikaci se slovní zásobou, jakou si snadno osvojíkaždý turista, kterému stačí, „že se dorozumí“.

Jistě – o těch nejbanálnějších věcech každodenní praxe se„nějak dorozumíme“ vždycky. Ale k tomu stačí všem námořní-kům asi tisíc slov námořnické angličtiny. A patagonština, řečpastevců ve vysokých Kordillerách, nepotřebuje prý víc jak třista slov. Je prostě dorozumění a dorozumění! Mezi kulturními

10

lidmi – za jaké se snad právem máme – už když se dva chtějíopravdu dorozumět o životně důležitých věcech, potřebují slo-va, která by vyjádřila jemnější citové a přesnější významové od-stíny. A tak je to i v rodině, na pracovištích i v celonárodnímspolečenství – a konec konců i mezi národy, kde potřebu doro-zumění cítíme snad nejnaléhavěji – všude je to věc nejen dobrévůle, ale i správně volených slov s přesnými významy. Předpo-kladem je ovšem odpovídající slovní zásoba – a ta – jak upozor-ňují autoři citovaného slovníku – „nejbezprostředněji odráží životnárodního společenství“. Mají ovšem na mysli ne svůj slovník,ale slovní zásobu každého z nás.

Ani Karel Čapek sice nedoufal, že by se mu podařilo použítvšech slov naší mateřštiny – psal, jak víme, hovorovou češtinou– ale kéž bychom takovou češtinou opravdu všichni hovořili!V češtině nám byl dán do vínku skutečně nesmírně jemný a vý-konný nástroj dorozumění, který má – chcete-li – světové para-metry nejcitlivější HI-FI aparatury. Co tedy říci, užívá-li někdotohoto nástroje jen k ozvučení více méně primitivní a ne vždysrozumitelné informace na úrovni nádražního rozhlasu?

Ale zůstaňme ještě u profesionálního vztahu k češtině, jakjej lze vyčíst z Čapkovy Chvály řeči české a který se jistě týkápředevším herce. Je-li touhou spisovatele užít všech krásnýchslov naší mateřštiny, mělo by být ctižádostí herce všechna taslova co nejlépe tlumočit.

Čeština má nejen bohatý slovník a skladbu, ale i zvukovoustránku řeči, svou znělou podobu. A ta musí být především naprvní poslech srozumitelná. A tak hercův vztah k rodné řeči jetotiž podmínkou, aby jeho řeč byla působivá a krásná. S logikousouvisí dynamická výstavba slovního projevu. S kvalitou hlásekzpěvnost řeči – české vokály například znějí jako čisté tóny hu-dební škály – tak jako v italštině – je to naše „belcanto“. Kvanti-ta samohlásek střídáním krátkých a dlouhých spoluvytváří ryt-

11

mickou bohatost češtiny. A proti jazykům s pevným, ustálenýmslovosledem má čeština slovosled neobyčejně proměnlivý, a tos sebou nese i velkou intonační proměnlivost a melodickou bo-hatost. A toho všeho by měl herec co nejlépe využít. Místo tohose ovšem dá někdy pomýlit špatně pochopeným „civilismem“a intonuje všechno jako oznamovací větu se stereotypní klesa-vou kadencí. Myslím, že tak jako chudoba slovníku svědčío chudobě intelektuální a myšlenkové, tak intonační chudoba jeznamením chudoby představ a citu.

Je-li řeč a mluva hercův umělecký nástroj, máme v češtiněk dispozici všichni stejné stradivárky. Je škoda nezahrát si nanich víc než „pecnámspadla“.

Jakou úlohu a spoluodpovědnost při tom všem má jak v diva-dle tak ve filmu a televizi i v rozhlase režisér, je jistě zřejmé. Je-lipro každého umělce nezbytná znalost materiálu tvorby, a víme-liz Estetiky dramatického umění od Otakara Zicha, že „materiá-lem režisérovy tvorby je hercův výkon“, týká se to jistě i jeho mluv-ního projevu a režisér by měl bezpečně znát a uplatňovat všechnajeho pravidla i zákonitosti. Stejnými profesionálními znalostmiby ovšem měl být vybaven při zvukovém záznamu mluvenéhoslova mistr zvuku, aby mohl být poslední kontrolní instancí a ga-rantem jeho srozumitelnosti a správnosti.

A také všichni, kdo se živí mluveným slovem, profesionálo-vé, kteří k nám mluví z rozhlasu nebo televize, by měli mluvitpo všech stránkách dokonalou, modelovou češtinou. I proto, žejejich řeč se bezděky vtiskuje do podvědomí všech, a zejménamladých posluchačů a buď zpevňuje nebo oslabuje jejich jazy-kový cit. Tím spíš je na pováženou, usvědčují-li někdy hlasatelé,spíkři či moderátoři sami sebe z neznalosti pravidel spisovnévýslovnosti – ano, dokonce i z neznalosti české gramatiky. Ko-lik primitivních pokusů lze třeba slyšet při čtení a skloňováníčíslovky dvě: bez dvouch, dvoum, před dvouma sty – před dvě-

12

ma sty – před dvěstě tisíci léty…jaké potíže někomu dělá užitízvratného přisvojovacího zájmena svůj – o přechodnících ne-mluvě… a co dalších příkladů by se našlo, které z úst „profesio-nála“ dezorientují obecné povědomí o spisovné češtině.

Stav tohoto obecného povědomí nezáleží ovšem jen na pro-fesionálech slova. O patřičnou úroveň své mateřštiny v mluvnípraxi bychom měli usilovat všichni. Kultura řeči je pro nás sou-částí životního prostředí a patří tedy k ekologii ducha! A bojímse, že ohrožení tu není o nic menší než v jiných oblastech. Tadyovšem můžeme každý něco udělat hned. Uvědomit si třeba, dojaké míry sám znečišťuji jazykové prostředí konvenční frází, ci-tovou lhostejností, ledabylostí myšlenek i leností mluvidel.A zejména na to můžeme dohlédnout u dětí v rodině i ve škole.Děti by měly slýchat od učitelů dobrou češtinu a samy by k níměly být vedeny při hlasitém čtení či přednášení zpaměti dob-rých textů a při pokusech o vlastní mluvní projevy. Ovšem kul-tura řeči by měla být součástí výchovného zájmu ve všech před-mětech, nejen v hodinách češtiny.

Na závěr bych se ještě vrátil k úloze i odpovědnosti herce,jakou má v této oblasti. My herci bychom si měli opravduzvlášť uvědomit, jak náš příklad, dobrý či špatný, podaný najevišti, na plátně či na obrazovce nebo v rozhlase, může býttak či onak opravdu účinný. Jistěže musí herec někdy ledaby-lou řečí charakterizovat postavu, která mluví lajdácky, ale měloby být zřejmé, že tak mluví postava a ne herec, že je to zrca-dlo nastavené určitému nešvaru a ne příklad hodný napodo-bení. Prostě herec by měl na divadle i v masových komuni-kačních prostředcích vždy znovu ukazovat, jak dokonalýmnástrojem lidského dorozumění je čeština – a jak česká řeč,je-li správná, je i krásná.

Říká se: kolik řečí člověk mluví, tolikrát je člověkem, dalo byse snad také říci: jak kdo mluví svojí mateřštinou, takovým ječlověkem.

Tři odpovědi

Na vaši otázku Jaký smysl nacházíte v recitované poezii a próze?,bych asi měl odpovědět: Nejrozmanitější - podle toho, jaký donich vložil autor. Je ovšem úkolem interpreta tento smysl najíta tlumočit. Máte-li ovšem na mysli spíš Jaký smysl vidímv samém recitování poezie či prózy?, řekl bych, že trojí:

1. Báseň, jako všechno na světě, cílí svou přirozenou pova-hou k plnosti své existence, a tou je teprve její znělá podoba -slovo chce znít. Recitování je tedy služba této přirozené potřeběbásně.

2. Při četbě básně v sobě cítíme větší či menší nutkání čístji pro vlastní plné potěšení nahlas, čili vychutnat ji v plnostijejí existence. Recitování je tedy přirozená lidská potřeba bá-seň slyšet.

3. Sdělená radost je dvojnásobná radost, a proto není divu,že člověk, který si rád čte verše nahlas, má chuť tuto radostz básně sdílet s jinými. Ale tato dvojnásobná radost už není jenpouhým sebeuspokojením recitátora. Jakmile druzí vnímavěnaslouchají, dochází mezi nimi a recitátorem k živému proudě-ní myšlenek, představ a citů, kterými básník své dílo naplnil,které v recitátorovi probudil a které s oběma teď sdílí i poslu-chač. A v tu chvíli vzniká - byť sebemenší - lidské společenství,spojené tímto společným zážitkem smyslu i tvaru básně, zážit-kem krásy, který vždy člověka zušlechťuje, tedy kultivuje.A v tom je přirozený smysl i poslání recitovat básně.

���

99

Radovan Lukavský herec

Na přelomu 50. a 60. let 20. století se v českém divadle -a v herectví zvlášť - znovu dostaly ke slovu ty principy, ze kte-rých vycházeli při budování jeho moderní tradice Jaroslav Kva-pil a Karel Hugo Hilar: Každý po svém, a přece oba vyznávalijevištní dialog a partnerství dramatika, režiséra a herce a ve svýchinscenacích začali budovat ansámblovou souhru. Toto jejich pře-svědčení spontánně převzal i Jiří Frejka, a přestože ostatní z ge-nerace avantgardy 20. let tíhli víc tu k režisérskému (E. F. Buri-an), tu ke komediantskému (Voskovec s Werichem) divadlu,stali se stejně jako on vzorem pro mládí, které si na jeviště hle-dalo cestu v době, kdy končila šťastná léta první československérepubliky. Start mladé generace zadržela německá okupace, aleo to větší bylo nasazení a energie, se kterou se její představitelézačali prosazovat od konce války. Jistě není náhoda, že prvníprofesionální kroky těch nejtalentovanějších vedl právě Frejka,tak jako není náhoda, že právě oni pak na přelomu 50. a 60. letvytvořili vrcholnou éru činohry Národního divadla - ve spolu-práci s generací svých vzorů, k nimž patřili vedle Olgy Scheinp-flugové a Zdeňka Štěpánka především Jan Pivec, Karel Höger,Vlasta Fabianová, Jiřina Šejbalová a Miloš Nedbal, i s generacítěch tehdy nejmladších: Marií Tomášovou, Luďkem Munza-rem a Janem Třískou… Ano, mám na mysli režiséry OtomaraKrejču a Jaromíra Pleskota a herce Rudolfa Hrušínského, DanuMedřickou - a Radovana Lukavského.

Jeho herectví můžeme charakterizovat jako vzácnou symbi-ózu často protichůdných vlivů, vstřebávajících nejlepší tradicei dobové výboje českého herectví: vychází z psychologického re-alismu doplněného impulzy expresionismu, nadchne se lyric-kou silou jevištních obrazů E. F. Buriana i klaunskou bravuroujeho jmenovce, geniálního divadelního a filmového komika Vlas-

100

ty Buriana, učí se komediální hravosti a 'rozpoutanosti' v Osvo-bozeném. Ve smělém a výrazném tvarování postavy gestem, mi-mikou i vnější 'maskou', v plastickém a pružném mluvním pro-jevu jsou mu vzorem jeho učitelé na konzervatoři Jiří Plachýa Anna Iblová. Oproštěného výrazu nabitého vnitřní energií sivšímá kritika už u jeho prvních profesionálních rolí - pozdějšíspolupráce s filmem tuto přednost prohloubí, aby pak v nejlep-ších výkonech Radovan Lukavský vždy znovu překvapovalschopností pronikavé zkratky, vypovídající o autenticitě posta-vy víc než detailní charakterizace.

Na gymnaziální okouzlení slavnými vzory vzpomínal Rado-van Lukavský stejně často jako na cestu z posluchárny filosofic-ké fakulty - za německé okupace jako všechny vysoké školyv protektorátě uzavřené - na dramatické oddělení pražské kon-zervatoře. Zde se setkal se spolužákem Jaromírem Pleskotema založili spolu za pomoci profesorů Hallera a Tröstra legendár-ní školní divadlo DISK, na jehož prknech vystoupil RadovanLukavský ve vítězném roce pětačtyřicátém v roli „klauna na stolcisoudcovském“ Nasreddina ve stejnojmenné komedii Jiřího Ma-hena. Pleskotova režie plná nespoutané fantazie podpořila Lu-kavského smysl pro hravou komediální stylizaci, ve které se ne-ztrácí přirozená lidskost postavy. Angažován od podzimu 1946Jiřím Frejkou do tehdejších ‚městských‘ divadel, objeví se poněkolika záskocích a epizodních rolích na vinohradském jevištiv ústřední postavě Frischovy Čínské zdi, kterou režíruje – Jaro-mír Pleskot. Do alegorického příběhu z dávných dob vstupujeLukavského 'mladý muž z dneška' jako citlivý a hluboce účast-ný pozorovatel a hřmotně zpupné autoritě diktátorského císaře,kterého hraje bravurní Otomar Krejča, čelí jeho básník v mascedvorního šaška. Spojení uvědomělé věcnosti s emocionálnímnapětím činí z Lukavského postavy, jak si všímá kritika, oprav-dového současníka mladé poválečné generace, jejíž problémy,

101

sny, touhy i obavy dokáže sdílet a tlumočit o to naléhavěji, oč jejeho projev cudnější a niternější.

V kontrastu k takovým úkolům, které mu ve svých režiíchpřiděluje Pleskot, ať to byl Nick v Saroyanově hře Minuty nahodinách nebo Kulygin ve vynikající inscenaci ČechovovýchTří sester, rozvíjí Radovan Lukavský schopnost charakterizačnízkratky na řadě komediálních roliček a rolí. Obě tyto tenden-ce může pak uplatnit v titulní postavě Beaumarchaisovy slav-né komedie Figarova svatba. Inscenaci začal Jiří Frejka připra-vovat ještě pro Vinohrady, zdejší jeviště však musel v červnuroku 1950 opustit - stejně jako velká část souboru, kterou nověvzniklé „Divadlo československé armády“ nepozvalo do svýchřad – a tak se úspěšná komedie stala první premiérou nověvzniklých Městských divadlech pražských, kam přešel i Rado-van Lukavský.

Ztratil Jiřího Frejku i Jaromíra Pleskota, který na několiklet odchází mimo Prahu, i řadu dalších jevištních partnerů.S Rudolfem Hrušínským začínají znovu „na starém místě“ -Komorní divadlo, dříve pobočná scéna Vinohrad, se nyní stá-vá hlavním jevištěm nových Městských divadel, řízených agil-ním divadelníkem Otou Ornestem. Trvá několik let, než tuRadovan Lukavský najde 'své' režiséry a prosadí se v eklektic-kém repertoáru zahrnujícím dramaturgickou všehochuť od po-litických agitek přes bulvární konverzačky až k světové i do-mácí klasice. Šťastným řízením osudu se setkává s KarlemDostalem, jehož inscenace v Národním divadle obdivoval kdysijako student. Molierův Misantrop v Dostalově režii s Radova-nem Lukavským v titulní roli se stává mimořádnou událostí,a nejinak je tomu v případě romantické komedie soudobéhoamerického dramatika Richarda N. Nashe Obchodníks deštěm v režii Rudolfa Hrušínského, kde Lukavský vytváříroli Starbucka. Na těchto postavách se poprvé zřetelně ukáže

102

rozpětí hercových možností a vyzrávajícího umění, bravurnězvládajícího jemně stylizovaný projev veršované klasicistní ko-medie i autentickou existenci v romantizujícím příběhu ze živo-ta. Dvě naprosto rozdílné postavy - vášnivě prudký, upřímnýfanatik pravdy Alcest a půvabný lhář a podvodníček Bill Star-buck - mají cosi společného. Cosi, co se později promítá dořady 'moderních hrdinů', jejichž podobu Radovan Lukavskývytvoří na jevišti i ve filmu: donquijotské gesto vzpoury protisvětu takovému, jaký je, přízemní a bez ideálů, po nichž seLukavského hrdinové vždy vztahují. Úpěnlivě odhodlaní fan-tastové a mudrlanti. Někdy nešťastní, někdy tak trochu pozé-ři, komičtí až groteskní, jindy zoufale vážní, přísní a nepří-stupní. Neokázalí a cudní. Ne vždy věří v sebe, ale častov myšlenku a poslání, v nichž cítí nějaký vyšší řád, a to jimdodává imponující, někdy až - dostanou-li příležitost - tragic-ký rozměr.

Po těchto dvou rolích přichází opakovaná nabídka z Národ-ního divadla. Poprvé si ji netroufal přijmout (angažmá muv roce 1954 nabídl Zdeněk Štěpánek), v roce 1957 se už stáváčlenem Krejčova ansámblu a jedním z předních spolutvůrců ge-nerace, která po období popisného realismu nazývaného socia-listický přivádí na jeviště i filmové plátno živého člověka, jehožobraz se nedá vtěsnat do ideologických pouček, ale vznáší vždyznovu otázky, věcné a neokázalé, o to však neodbytnější, posmyslu lidské existence. Vrcholem z tohoto hlediska se samo-zřejmě stává Lukavského interpretace Shakespearova Hamletav Pleskotově režii na podzim roku 1959. Váhající hrdina sev hercově podání stává mužem činu, odhodlaným potrestat spá-chané zločiny, a spontánně vzniklý výklad hry mocně rezonovals aktuální společenskou situací. Nejinak tomu bylo i u dalšíchpostav v Pleskotových, Krejčových a Macháčkových inscena-cích, jako byli Pošmistr v Hrubínově Srpnové neděli, Medvě-

103

děnko v Čechovově Rackovi, Kníže Václav v Tylově Drahomí-ře, Bratr Lorenzo v Romeovi a Julii, František Král v TopolověKonci masopustu. A v komediálním žánru Vocílka v Tylově Stra-konickém dudáku, hravý Šašek v Shakespearově Cokoli chce-te… Film v té době přidává do výčtu hercových postav přede-vším 'současné hrdiny' (Král Šumavy, Páté oddělení, Pouta…),televize pak hrdinu s osudem nadčasovým - Václava Thámav jednom z českých nejlepších seriálů všech dob napsaném pod-le Jiráskova románu F. L. Věk.

Umění psychologické analýzy s detailním zkoumáním lid-ského chování, v němž nikdy nechybí obhajující stanovisko, aletaké rozkoš ze hry, se promítá do postav současného repertoárui z historických příběhů, kterými prošel od poloviny 60. až dokonce 80. let. Jen namátkou: Dykův Don Quijote, ČechovůvVeršinin, John Proctor v Millerově Zkoušce ohněm, Anouil-hův Tomáš Becket, Shakespearův Othello, Šrámkův Jan Hlu-bina, režisér Jonáš v Mášově Noční zkoušce, von Walter v Schil-lerových Úkladech a lásce, Stařec v Mitterrerově Pšenici nadálnici… Posledně jmenovaná postava patřila do let 90. právěuplynulého století, a Radovan Lukavský tu na malé ploše půl-hodinové aktovky vytvořil - po Františku Královi z Konce ma-sopustu další - brilantní studii o pádu patriarchální, learovskéautority. Ještě více než deset let, takřka do posledních chvil životase k tomuto tématu - promítanému do věčného zápasu o zacho-vání vlastní důstojnosti - bude vracet. Don Pelagio v Saténo-vém střevíčku, Krištof v Roku na vsi, Talbott v Marii Stuartov-ně, starý vodník Ivan z Jiráskovy Lucerny…

Radovan Lukavský strávil na jevištích Národního divadlapadesát let. Po celou dobu provázela jeho kroky umanutá vírav poslání hereckého umění, které má, řečeno se Shakespearo-vým Hamletem, nastavovat zrcadlo době, se vším, co s ní hýbe,a odhalovat její podobu a mravy: „Je to výzva k odhalování

104

především lidského nitra a lidských charakterů s jediným zá-měrem zušlechťovat je a kultivovat city a vztahy, vzájemnéchování a jednání,“ prohlásil kdysi. Tímto přesvědčením jakoby dnes patřil se svým pojetím hereckého povolání, které vždychápal jako kulturní poslání, do dávných časů - anebo do těchbudoucích?

Zuzana Sílová

���

105

EDIČNÍ POZNÁMKA

Kniha Sláva slova přináší následující texty Radovana Lukavské-ho:

Kultura mluveného slova, předmluva ke stejnojmenné knize,Akademie múzických umění, Praha 2000 (s. 5-7)

Nad přípravou slova, in Slyšet se navzájem (60 hlasů o umělec-kém přednesu), Orbis 1966 (s. 122-160)

O zanedbatelných maličkostech, referát z konference o umělec-kém přednesu uskutečněné ve Viole 24. 10. 1983 k 20. výročíjejího založení, vydal Divadelní ústav roku 1985 pod názvemAno, slyšet se navzájem (s. 39-56)

Mezi básníkem a posluchačem, referát na semináři k interpre-taci básnického díla Vladimíra Holana uskutečněného ve Viole19. 1. 1986; sborník vydán pod názvem Úderem tepny podni-kem Restaurace a jídelny v Praze 1, 1986 (s. 37-54)

O jednom podstatném, projev člena poroty III. kategorie Fórapřednesu poezie a prózy na Poděbradských dnech poezie 1990,Zpravodaj PDP č. 2, říjen 1990

Tři odpovědi, anketa Jaký smysl nacházíte v přednášené poeziia próze, Zpravodaj PDP č. 1, 1. červen1990; rozšířeno (z 27odpovědí na 70) v brožuře Slovo tělem učiněné, Společnost přátelkultury slova, vydáno k PDP 1993

Knihu zahajuje Předmluva editorů z pera Marty Hrachovi-nové a báseň Františka Halase Sláva slova ze sbírky Ladění(1942), knihu uzavírá medailon Zuzany Sílové Radovan Lu-kavský herec.

106

OBSAH

Portrét Radovana Lukavského (archiv ND Praha) ................ 5

Předmluva editorů.................................................................. 6

František Halas: Sláva slova ................................................... 8

Kultura mluveného slova ....................................................... 9

Nad přípravou slova ............................................................. 13

O zanedbatelných maličkostech........................................... 56

Mezi básníkem a posluchačem ............................................ 81

O jednom podstatném ......................................................... 96

Tři odpovědi ........................................................................ 99

Zuzana Sílová: Radovan Lukavský herec ........................... 100

Ediční poznámka ............................................................... 106

107

SLÁVA SLOVATexty Radovana Lukavského

o umění přednesu

Pro sdružení příznivců mluveného slova SLOVO a HLASvydal Filip Tomáš – Akropolis

(Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41,www.akropolis.info)

v roce 2012 jako svoji 219. publikaci.Námět a ediční příprava

Marta Hrachovinová a Vladimír Justl.Grafická úprava a sazba: Malovec & Malovec,

ma.lovec@wo.cz,Tisk: Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o.,

Špidrova 117 385 01 Vimperk1. knižní vydání, 108 stran, TS 12

ISBN 978-80-87481-89-9