ČASOVÉ ÚVAHY.Periodický měsíčník

% věnovaný časovým otázkám. % R e d a k to r K A R E L K E P P L ,

Ročník XDIIl. 1914. Číslo 2 - 5 .

Bludné učeni M. Jana Husa odsouzené na sněmu

Kostnickém.%

Napsal Dr. FR A N TIŠEK ŠU LC , profesor bohosloví v Hradci Králové.

V H ra d c i H rdlové 1914.Majitel a vydavatel Politické družstvo tiskové.

Biskupská knihtiskárna v Hradci Králové. Nákladem vlastním .

J

Časové Úvahy.Periodický měsíčník

= r r věnovaný časovým otázkám. -----Redaktor Karel Keppl.

Ročník XVIII. 1914. Číslo 2 - 5 .

Celoroční předplatné i se zásilkou poštovní 1 K. Jednotlivá čísla stojí 8 h.

Bludné učeni M. Jana Husa od­souzené na snému Kostnickém.

Napsal Dr. F r a n t i š e k Š u l c , profesor bohosloví v Hradci Králové.

Úvod.

O Husovi se již mnoho napsalo a ještě v íce namluvilo; a co se vše bude díti r. 1915, uvidíme, kdo se roku toho dočkáme. A však ne na sta, ale zajisté na tisíce lidí, kteří o Husovi mluví, nevědí, co činí. Spisů jeho, pro které byl odsouzen, ne­jen nečetli, nýbrž ani jich neviděli, a o učení blud­ném, které bylo odsouzeno jako bludné, poněvadž jako takové odsouzeno býti musilo, nemají ani po­nětí. Žádám svých čtenářů, aby aspoň těchto ně­kolik stránek přečetli, promyslili, a pak teprve soudili a mluvili. Žádám za to zejm éna českou in­teligenci, jestli se jí tyto řádky někde dostanou

do rukou; neboť není nic člověka inteligentního nedůstojnějšího než mluviti o tom, čemu vlastně nerozumí, nebo mluviti o věcech a lidech docela falešně. A tak mnohý inteligent mluví a píše ne­j e l o Kusových soudcích, nýbrž o Husovi samém.

Bludné učení, pro které byly odsouzeny spisy Hu. ovy a Hus sám, jest krátce vyjádřeno ve 30 člár.cích nebo větách, stižených rozličnými censu- rami na sněmu Kostnickém v sezení X V . dne 6. července 1415 a papežem M artinem V. bullami »Inte cunctas« a »In em inentk dne 22. února 1418.

Censuram i zde rozumíme slova, která nazna­čují, jak se některá věta od učení správného od­chyluje nebo učení tomu docela příčí. T ak ové cen- sury jsou na p ř .: Učení kacířské, bludné, pohoršli­vě, rozkolnické, z kacířstv í podezřelé, kacířstv í blízké a pod.

T y to censury se nazývají theologické a ro­zeznávají se od censur právních, kterým i rozu­míme církevní tresty, to tiž : vyloučení z církve, klatba, čili exkommunikace, zbavení církevního úřadu anebo obročí nebo obojího, čili suspense a zákaz, stavění služeb Božích, čili interdikt.

Č lánky Husovy byly odsouzeny hromadně, čili in globo nebo in cumulo, t. j. nejsou censury při­pojeny k článkům jednotlivým, nýbrž jsou vy p o­čítány články, a pak jsou připojeny censury. P o ­dobným způsobem bylo odsouzeno jak sněmem Kostnickým , tak papežem Martinem V. 45 článků nebo v ět V iklefových.

Zmíněných 30 vět vyňato bylo ze tří Huso­vých spisů latinských, to tiž : De ecclesia (O církvi), Responsio ad Scrip ta M. Stephani P aleč (Odpověď

ku spisu M. Štěpána P álče) a Responsio ad Scripta M agistři Stanislai de Znoyma (Odpověď ku spisu M. Stanislava ze Znojma). T y to dva spisy se k rát­ce také citu jí: Contra P alec (Proti P álčovi) a Con- tra Stanislaum (proti Stanislavovi).

C itáty Husovy zde jsou z jeho spisů latin­sk ý ch : Historia e,t monumenta Joannis Hus atque Hieronymi Pragensis, editio Norimbergensis, 1715, tomi duo fo. (Dějiny a pam átky Jan a Husa a Je r o ­nýma Pražského, vydání Norim berské, 1715, dva díly fo.), a ze spisů česk ý ch : M istra Jan a Husi se ­brané spisy české, k vydání upravil Karel Jarom ír Erben, v P raze 1865—68, tří díly velká osmerka,

Celé pojednání rozdělíme na tři části. V prvé vyložím e, proč a za jakých okolností Hus tři jm enované spisy sepsal, ve druhé pojednáme o 30 odsouzených větách a ve třetí připomeneme dů­sledky.

I. P ro č Hus sepsal spisy: De Ecclesia, Responsio ad Scripta M. Stephani Paleč, Responsio ad Scrip­

ta Magistři Stanislai de Znoym a?

Abychom věděli, proč a v jaké náladě Hus tyto tři spisy, pro něho nejosudnější, psal, je s t nám aspoň poněkud uvážiti, co se dálo v P raze r. 1412 a v prvé polovici r. 1413.

Když byl Hus v Řím ě obžalován, že šíří učení Viklefovo a lid bouří proti kněžstvu, a když byl z té příčiny volán, aby se v Řím ě zodpo­vídal: Hus, předstíraje, že mu hrozí na cestě od nepřátel nebezpečenství smrti, nedostavil se do Řím a osobně, nýbrž poslal tam své zástupce. Z těch byl nejdňležitějši Jan z Jesen ice , m istr svo-

. 1 -vT'--'A;

bodných umění a doktor práv na universitě praž­ské. A však když se tito zástupcové do Řím a dosta­vili a nějaký čas tam pobyli, byli v Řím ě obviněni z kacířstv í sam i; proto byl Jesen ic v březnu roku 1412 v Řím ě uvězněn. Podařilo se mu sice z v ě­zení utéci, ale ostatní zástupci Husovi dostali strach, aby se jim nestalo podobně, a proto utekli z Ř ím a také a přišli do Prahy v dubnu 1412. Hus z toho viděl, že jeho záležitost v Řím ě dopadne asi špatně; a poněvadž ho nad to dosavadní soud stál již asi 50.000 K, kterouž částku si většinou vypůjčil (Flajšhans, Mistr Jan Hus, str. 286), mož­no vším právem se domnívati; že byl velice roz­m rzelý. V této náladě překvapila ho asi v květnu 1412 událost zvláštní. Přišli totiž do Prahy kazatelé kříže proti Ladislavu, králi neapolskému, vedení Václavem Tiem em , děkanem Pasovským .

Tehdáž nebyl papež jeden, nýbrž byli pa­pežové tř i: Benedikt XIII., který sídlel v Aragonii, Řehoř X II. v Rimini a Jan X X III. v Římě. T ito dva chtěli své právo uhájiti m ečem. Za Ř ehoře X II. bojoval Ladislav, král neapolský, a v čele vojska Jan a X X III. byl Ludvík z Anjoů. Je s t pravda, že Ludvík Ladislava již 19. května 1411 u m ěstečka R occa S icca porazil; ale tato porážka nebyla ú- plná, nýbrž naopak hrozilo stále nebezpečenství, že Ladislav sebéře vojsko nové, že vytáhne proti Janu X X III. a zmocní se Řím a. Bylo tedy Janu X X III. potřebí vojska. Aby je snáze sehnal, dal hlásati v těch zemích, k teré ho uznávaly jako pa­peže, proti Ladislavovi kříž, to jest vybízel proti němu k válce a sliboval všem, kdož se dostaví k vojsku buď osobně, nebo pošle za sebe zástupce, nebo přispěje na válku aspoň penězi, takové v ý ­

hody, jakých se dostávalo křižákům, to jest těm vojínům, kteří bojovali o dobytí S v até zem ě z moci Turků. T i se nazývali křižáci, poněvadž bo­jovali hlavně pod praporem kříže a poněvadž mi­mo to byli na rukou také kříži označeni. P apež ze­jm éna udílel plnomocné odpustky těm, kteří by se jedním ze tří zmíněných způsobů války proti Ladislavovi súčastní a přijmou svátost pokání a N ejsvětější Sv átost Oltářní.

O tomto vyzvání k boji proti Ladislavovi a o výhodách, kterých se dostane bojovníkům nebo aspoň podporovatelům, vydal papež zvláštní slav­nou listinu čili bullu; mimo to vydal bullu druhou, kterou Tiem a zmocňuje, aby. přibera si muže způ­sobilé, kázal kříž proti Ladislavovi v d iecésích : solnohradské, pražské a magdeburské.

V tomto opatření papežově není dojista nic zá­vadného. Jan X X III. měl se za papeže úplně správ­ně zvoleného, proto neměl jen právo, nýbrž měl docela povinnost Rím a papežský stát vůbec há- jiti. Když ho Ladislav napadal zbraní, bylo po­třebí také zbraně; neboť proti zbrani hmotné modlitba, zbraň duchovní, ke které radil Hus, přirozeným způsobem nic nezmůže. — Zbraň však nosí a jí účelně zachází jen vo jín ; proto bylo potřebí vojínů, a to buď takových, kteří by se do­stavili dobrovolně, nebo jinými posláni byli, nebo byli žoldem najati; k tomu pak bylo potřebí peněz.

Ani v tom, že papež prohlásil plnomocné od­pustky těm, kdo budou bojovati, nebo válku aspoň penězi podporovati, není nic závadného. T i všichni hájili dle tehdejšího náhledu věc úplně spravedli­vou; a hájiti v ěc spravedlivou je skutek dobrý. Kdo na válku přispěl penězi, udělil vlastně alrnuž-

— 6 —

nu; a dobré skutky, zejm éna almužny, byly od­m ěňovány vždy odpustky, čili k nabytí odpustků předpisovaly se vždy skutky dobré.

O statně za pouhé peníze papež odpustků ne­nabízel, ba ani nabízeti nemohl. Vždyť odpustky jsou odpuštění časných trestů, k teré bychom po odpuštění viny čili hříchu buď zde nebo po smrti v očistci měli trpěti; tak rozuměla círk ev odpust- kům vždy. Kdo chce odpustků nabýti, musí se nej­prve postarat o odpuštění hříchů, což se děje pra­videlně v platně a hodně přijaté svátosti pokání. P roto papež Jan X X III. praví, že udílí odpustky těm, kdož přijmou svátost pokání a Velebnou S v á ­tost Oltářní.

Ku platnému a hodnému přijetí svátosti po­kání je však nevyhnutelně potřebí pravé lítosti nad spáchanými hříchy a opravdového předsevzetí, ne­hřešit! v budoucnosti, čili pravé kajícnosti nebo ošklivosti nad minulým životem hříšným a pravé snahy po novém životě ctnostném. Kde není pra­vé kajícnosti, tam, kdyby zaplaceny byly na al­mužny sumy sebe větší, dosažení odpustků jest nemožné.

T ak učila a učí církev vždy, a ten jest také sm ysl bull papeže Jan a X X III., jimiž hlásá kříž proti Ladislavovi. Jestli někdy kazatelé odpustků kázali jinak, byla to chyba jejich, k teré nelze při- č íta ti celému stavu, všem kněžím nebo docela celé církvi.

Je s t pravda, že ve stoletích dřívějších, a pro­to zajisté také v době Husově, i při správných kázáních o odpustcích užívalo se prostředků, k te­ré nás nyní urážejí, na přiklad že lid svoláván byl bubnováním : avšak tehdáž to neuráželo; až bude

— 7 —

po stoletích lidstvo souditi o nás, kdož ví, kolik věcí, k teréž m y máme za zcela nevinné a správ­né, bude je urážeti! Proto máme-li o něčem pro- nésti soud spravedlivý, třeba vždy dobře uvážiti dobu a okolnosti, ve které a za kterých se vše stalo, a nemáme souditi dle názorů přítom ných.

Když přišel Tiem se svým i průvodčími do P rahy, předložili bully papežské arcibiskupu Albí- kovi a králi Václavu IV., žádajíce za povolení, aby směli kázati. Oba povolili, toliko si vyžádali a nařídili, aby zpovědníci kajícníků netaxovali, to ie s t ab y jim neustanovovali samíi sumy peněz, k teré m ají zaplatiti, nýbrž aby to bylo ponecháno kajícníkům samým.

I postaveny byly ve třech hlavních kostelích pražských, totiž na hradě pražském , v chrámu P á ­ně týnském a na Vyšehradě zvláštní truhly, do kterých měli házeti příspěvky na vojsko ti, kdo by bojovati nešli, ani zástupce za sebe neposlali, ale odpustků přece nabýti si žádali.

P roti tomu všemu vystoupil Hus, a to nejen na universitě, nýbrž i v kázáních v kapli B etlém ­ské, ano všude, kde se mu příležitost naskytla.

Nejprve se tázal na universitě, chtěje jí celé povzbuditi, aby vystoupila proti kazatelům kříže, zdaž jest dle zákona Kristova slušno a spravedli- vo, že papež Jan X X III. vybízí křesťanů k válce proti Ladislavovi, a zdaž dle zákona K ristova je slušno a spravedlivo, aby členové university na tuto válku přispívali penězi?

Fakulta theologická, je jíž děkanem byl Š tě ­pán Páleč, tehdáž dobrý přítel Husův, ano často docela obránce, opřela se proti těmto otázkám, tvrdíc, že jí nenáleží posuzovati bully, vydané pa­

— 8 —

pežem a přijaté arcibiskupem a králem ; proto ře ­kli, že chtí býti bull poslušní, a že vystoupí proti všem, kdo by bullám odporovali.

Vida Hus, že nezíská university celé, snažil se získati aspoň část. P roto ohlásil veřejnou před­nášku čili disputaci o bullách papežských na den po sv. Vítu, tedy na 16. června 1412.

Poněvadž fakulta theologická a kazatelé kříže tušili, co asi bude Hus mluviti, snažili se disputaci ohlášenou překazili. Proto žádali, aby ji arcibiskup jako kancléř university Husovi zakázal. Hus byl volán k arcibiskupovi, dostavil se, ale arcibiskup a všichni přítomní s ním nic nepořídili; dělal si z nich žerty . P roto chopila se theologická fakulta prostředku jiného; zakázala totiž svým bakalářům všem proti bullám papežským mluviti. Hus byl ta­ké bakalářem theologie, proto vydaný zákaz vázal také jeho. Ale Hus neposlechl a disputaci měl.

B y la velice bouřlivá. Hus jí neodsuzoval jen způsob, jak si kazateié počínali, nýbrž zavrhoval celé učení o odpustcích, papeže jmenoval Antikri­stem. mluvil nesprávně o úctě svátých ostatků a po něm ještě hůře mluvil Jeroným . Lid byl tak ro- zeštván, že odpůrce Husovy ukřičel, ano chtěl je kam enovatí.

P roto vystoupila proti Husovi celá fakulta the­ologická, a z jeho nejlepších přátel, Štěpána Pálče a Stanislava ze Znojma, stali se jeho úhlavní od­půrcové. Hus sám píše o P álčov i: ^Prodávání od- pustků a hlásání kříže proti křesťanům mne od onoho doktora odloučilo. Řekl jsem rrffi naposled a od té doby jsem s ním ústně nemluvil: Přítel P á- leč, přítelkyně pravda; ač mi jsou oba přáteli, pře-

— 9 -

ce svaté jes t více ctíti pravdu.« Contra P aleč str. 330 b.

Ja k si Hus počínal při disputaci, tak si počínal také při kázáních. Tvrdil, že kazatelé vlastně od­pustky prodávají, a lid nemyslící věřil; dále tvrdil,, že papež nemá vybízeli křesťanů k válce proti k ře­sťanům, a lid neuvažuje, že, kdyby tato zásada Hu­sova byla platna, nesměl by býti potrestán k ře­sťanem největší zločin, přizvukoval Husovi také.

Uvažm e tedy, zdaž kazatelé odpustky prodá­vali. Neprodávali; vždyť proto nepřišli; přišli žá­dat za pomoc proti Ladislavovi, a tato pomoc měla býti u těch, kteří přijmou hodně a platně svátost pokání a Velebnou Svátost Oltářní, čili kteří budou proniknuti pravou kajícností, odměněna plnomoc- nými odpustky; nemohl tedy nabýti odpustků kaž­dý, kdo dal peníze, jako dostane nabízenou nebo vyloženou věc každý, kdo ji zaplatí; a proto ono hlásání odpustků nebylo a nemohlo býti prodávání odpustků.

Papež Jan X X III. nevybízel křesťanů k válce proti křesťanům, nýbrž žádal za pomoc svých pod­daných proti násilníkovi, k terý ho chtěl zbaviti ze­mě, která mu dle přesvědčení právem patřila; tím nečinil papež nic zlého, nýbrž konal povinnost sv é­ho úřadu.

Hus mimo to v kázáních hájil učení Viklefovo, mluvil proti papeži, štval proti duchovenstvu, které s ním nesouhlasilo, zavrhoval úctu svátých ostatků. Tím pobouřil studentstvo a lid tak, že se dopou­štěli činů až děsných.

T a k po disputaci Husově proti bullám, ve které mluvil Hus také proti úctě svátých ostatků, šel J e ­roným P ražsk ý do kostela Panny M arie Sněžné,

— 10 —

sházel s oltáře rozličné ostatky, šlapal je nohama a volal, že úcta ostatků jest pravé m odlářství.

A dne 24. června 1412 vypravil týž Jeroným s Voksou z Valdštýna, přítelem Husovým a dvořa­nem krále V áclava, v P raze zvláštní potupný prů­vod. Na voze stál za veřejnou nevěstku převlečený student, k terý měl na krku zavěšeny papežské bul­ly a udílel posměšně požehnání. Kolem vozu šlo v í­ce studentů, přestrojených za biřice, provolávají­cích, že vezou na hranici kacířské bully jakéhosi Rufiána. K průvodu tomu připojilo se na sta lidí, většinou studentů. Průvod šel z M alé Strany kolem paláce arcibiskupova přes m ost na S taré m ěsto, kolem dvora králova na Karlovo náměstí, kdež byly bully za hrozného povyku a posměchu pod pranýřem spáleny.

Když si duchovenstvo stěžovali králi, vydal V áclav IV. na Žebráce přísný rczkaz, že nemá ni­kdo pod trestem smrti proti bullám vystupovati, a zároveň nařídil konšelům, aby tento jeho rozkaz přísně prováděli. Od doktorů theologie, čili od theo­logické fakulty žádal, aby Husovu disputaci ze dne 16. června vyvrátili. Z té příčiny doktoři žádali od Husa rukopis této přednášky, ale Hus jich hned ne­poslechl, rukopisu nevydal. Konečně žádal král od fakulty návrhy, co činiti k odstranění nepokojů.

Rozkaz králův mnoho nevydal. Hus kázal s te j­ným způsobem dále, a tak se stalo, že mnozí házeli do beden m ísto peněz rozličné kusy papíru s po­tupnými poznámkami na příklad, že Husovi třeba v íce věřiti než kazatelům, že kazatelé lhou, a pod.; ano věci dospěly tak daleko, že mnozí kazatelům veřejně v kostelích počali odmlouvati. Někteří z ta­kovýchto buřičů odnesli své počínání jen tím, že

— 11 —

byli zmrskáni nebo zbiti, ale tř i: Jan V šetečka, hu­dec ze Slaného, k terý odmlouval kazateli v kostele u sv. Jakuba, M artin Křidélko, student, k terý od­mlouval v chrámu Týnském , a Stašek , snad rodem Polák, povoláním švec, k terý odmlouval u sv. Víta, byli dne 10. července zatknuti a odvedeni na rad­nici starom ěstskou.

Hus šel druhého dne s velikým zástupem na radnici sám a prosil, by byh zatčení propuštěni, do­kládaje, že on je vlastně vinen vším, že odpustkům odpíral, a že by: měl býti dříve potrestán on. Kon­šelé ho propustili s dobrou; ale aby dali výstražný příklad a jednali dle nařízení králova, odsoudili všechny tři zatčené jinochy k smrti. Když byli v e­deni na popraviště, stal se veliký shon lidí a mnozí prý žádali zem říti s nimi. Mnoho lidí bylo zatčeno a uvězněno. T ě la popravených byla zabalena přá­teli Husovými do bílých pláten a za zpěvu písní o svatých m učenících donesena do kaple betlém ­ské, kdež byla pochována jako těla světců. Za po­pravené nebylo slouženo Requiem, nýbrž m še sv. o svatých mučenících, čím ž Hus naznačil, že je má za světce.

A právě téhož dne, 10. července, kdy byli za­tčeni oni tři jinoši, radili se doktoři theologie o ná­vrzích králi, jak docíliti pokoje v zemi. Navrhovali, aby byly články Viklefovy, počtem 45, znova od­souzeny, a přidali k nim jiných šest. Mimo to na­vrhovali, aby prohlášeno bylo, že nařízení krále proti těm, kdo bullám odporují, je s t svaté a spra­vedlivé, aby bylo zakázáno některým kazatelům kázati, a konečně oznámili, že k disputaci Husově proto dosud neodpověděli, poněvadž jim jí Hus dosud nevydal. Král tyto návrhy schválil.

— 12 —

Když pak inu bylo zvěstováno, co se stalo s Janem , M artinem a Staškem , a když slyšel, co se po P ra z e děje, že jeho rozkazy a hrozby nic nevy­dávají, velice se rozhněval a nařídil, ať jsou všich­ni buřiči trestáni smrtí, třeba jich bylo sebe v íce ; ano doložil, že, kdyby k jejich popravě nedostáva­lo se katu v Čechách, povolá jich z ciziny.

Aby návrhy z 10. července nabyly větší váhy a vázaly obě strany* nařídil král, aby byla dne 16. července na radnici starom ěstské schůze. k te- é by se súčastnilo duchovenstvo i universita. Duch )- venstvo přišlo, ale z university přišla jen fakulta theologická, ostatní fakulty konaly schůzi v koleji K arlově. T y poslaly také posly do radnice pro tú k- tory theologie čili fakultu theologickou (bylo jich celkem jen osm, proto Hus nazývá tuto fakultu < e- lou posměšně osmičkou), žádajíce, aby přišla k nim, poněvadž tam jest místo ku poradám uilive'- sitním. Doktoři nepřišli, a na radnici bylo mimo jiné ustanoveno, aby nikdo nehájil 45 článků Vikle- fových pod klatbou, ztrátou jmění a vypovězení ze země. Výsledek této synody, jako obyčejně, ne­byl žádný.

P ro to pozval král doktory theologie a Husa s jeho stranou čili Viklefity k sobě na Žebrák. Tam se sešly obě strany v domě farářově asi v srpnu. Poněvadž mezi tím Hus vydal doktorům rukopis disputace ze dne 16. června, napsal P áleč obranu proti této disputaci, tak zvané pojednání zlaté (trac- tatus aureus), které Husovi na této schůzi na Že­bráku přečetl.

Ježto duchovenstvo vědělo, že všecky kroky proti Husovi v P raze jsou marné, že Hus žádných rozkazů nedbá — kázal totiž stejně dále, Viklefa

— 13 —

hájil dále, královna chodila na jeho kázání jako dříve, Voksa zůstal dvořanem královým dále — zadali novou žalobu do Řím a. Z Řím a přišel asi koncem července rozsudek velmi přísný. Nad Hu­sem byla pronesena znova slavná klatba, zaká­záno jemu i jeho služebnictvu účastniti se služeb Božích, a kdyby se do určitého dne nedostavil do Řím a a tam se nepodrobil výslechu, propadnou klatbě všichni, kdo s ním budou obcovati, a kam ­koliv přijde, bude to m ísto podrobeno interdiktu, t. j. nebudou se tam směti konati veřejné služby Boží. Term ín, do kterého se měl Hus dostaviti, byl ustanoven něco přes 40 dní.

T éže doby byla poslána do Řím a ještě žaloba jiná, totiž na Husovy přátele: Jan a z Jesen ice , Zdi- slava z Vartenberka, Jakoubka ze Stříbra , M arka z Hradce a Prokopa z Plzně. T aké nad těmi byla pronesena klatba a nařízeno jim do určitého ter­mínu dostaviti se k soudu.

Mimo to přišel prý téže doby také rozkaz z Říma, že má býti Hus zatčen a vydán buď ar­cibiskupovi nebo biskupu litomyšlskému, a že má býti kaple betlém ská jako hnízdo kacířské se zemí srovnána.

Sam o sebou se rozumí, že ani Hus ani přátelé jeho do Řím a se nedostavili. Hus se z rozsudku pa­pežova odvolal ke Kristu Pánu.

Když doba stanovená uplynula bez vvsledku, byl prohlášen nad Prahou interdikt. Veliká většina duchovenstva ho zachovávala. Sloužili mši svátou jen při zavřených dveřích, Velebnou Sv átost po­dávali jen těžce nemocným, dítek slavným obřa­dem nekřtili, m rtvých nepochovávali. S taří letopi- sové připomínají, že když kněží nechtěli m rtvých

— 14 —

pochovávati, činili tak úředníci královi, kteří si z interdiktu pranic nedělali.

Ale lid zbožný se bouřil, někteří přátelé Husa opustili, a mnozí se 11a něho horšili. O posvícení přitáhl docela zástup lidí ke kapli Betlém ské v do­bě služeb Božích, aby Husa zajali a kapli zbořili. Narazili na odpor, proto se jim to nepodařilo.

Ale sám král již nahlédl, že jes t čím dále tím hůře, a že je potřebí zakročiti jinak, než činil dosud. Domluvil tudíž Husovi, aby Prahu opustil.

Hus se rozm ýšlel, ale přece povolil. Odešel buď v listopadu nebo prosinci 1412, uposlechnuv pozvání pana Jan a staršího z Ústí, na jeho hrádek Kozí, nedaleko nynějšího Tábora. Když pak Jan z Ústí zem řel, a nový pán hrádku nebyl Husovi na­kloněn, odešel do Ú stí; a když i to bylo novému pánu nepříjem no, přijal 'pozvání pana Jindřicha Lefla z Lažan a odebral se na jeho hrad K rakovec čili Č ervený zámek u Rakovníka.

Na těchto m ístech psal rozličné spisy dílem české, dílem latinské; t é d o b y z e j m é n a v p r ­vé , p o 1 o v i c i r. 1413 n a p s a l t a k é t ř i s p i ­s y l a t i n s k é , o n i c h ž m l u v í m e .

V době vystoupení Husova nebyli jen dva, pak tři papežové, nýbrž byli také dva, pak po krátkou dobu tři a pak opět dva římští králové. B y li to nej­prve V áclav IV., král český a Ruprecht ía lcsk ý ; pak týž Václav, jeho bratr Zikmund, král uherský a jejich bratranec Jošt, m arkrabí m oravský; a na to bratří, V áclav IV. a Zikmund,

V áclav IV. byl totiž zvolen za krále řím ského již za života svého otce Karla IV. r. 1376; ale r. 1400 ho prohlásili čtyři kurfirsti za sesazena a zvo­lili Ruprechta falcského: tak byli králové dva, a to

— 15 —

až do smrti Ruprechtovy r. 1410, tedy deset roků.Po sm rti R uprechtově zvolili dva k u rfirsti: falc-

ský a trevirský, Zikmunda, který si mimo to sám dal plnomocníkem dáti hlas braniborský, a dva: m ohučský a kolínský zvolili Jošta , kterého mimo to volil i krái V áclav, tedy vlastně sám proti sobě; tak byli králové tři. T ro jice ta netrvala dlouho, neboť Jo š t za tři a půl m ěsíce zemřel.

Nato v červenci 1411 stalo se dohodnutí mezi zbylým i dvěm a králi římskými, bratry, v tom smyslu, že V áclav, jako volil dříve Jošta , tak volil nyní Zikmunda, ale s podmínkou, že Zikmund bu­de vždy uznávati V áclava za staršího krále řím ­ského, že mu bude poináhati ke koruně císařské, a že sám za života V áclavova této důstojnosti domá- hati se nebude. Na to nastoupil Zikmund skutečně správu v Němcích.

Král V áclav tudíž očekával od papeže korunu císařskou. V tom mu však mohla velice škoditi po­věst rozšířená po světě, že v Čechách bují k acíř­ství V iklefovo; mimo to papež sám tuto celou zá­ležitost soudil a dobře věděl, že jsou v Čechách rozbroje veliké. Záleželo tudíž králi V áclavovi na tom, aby byla zem ě od pohany kacířstv í očištěna, a aby byl zaveden žádoucí pokoj

U niversita pražská kromě theologické fakulty zůstala husitskou, vlastně viklefskou i po odchodu Husově. Ukázalo se to při volbě o sv. Havlu roku 1412. Nebyl totiž zvolen rektorem Mikuláš Hrnec (Cacabus), bakalář v právích, k terý nepatřil k straně Husově, jak navrhovala fakulta theologická, nýbrž byl zvolen Křišťan z Prachatic, farář u sv. Michala na Starém m ěstě, přítel Husův. A dne 18. prosince téhož roku měl na universitě pražské roz­sáhlou disputaci Jan z Jesenice, kterou se snažil do-

— 16 —

kázati, že papežský rozsudek, pronesený nad Hu­sem, jes t nespravedlivý a proto neplatný. Hus pak z venkova se svým i přáteli v P raze nejen si dopi­soval, nýbrž častě ji také do Prahy přicházel.

B y lo tedy dosti příčin, z nichž patrno bylo, že záležitost Husova ukončena není.

O suchých dnech adventních r. 1412, tedv asi v druhé polovici prosince sešel se v P raze o b y če j­ný sněm, jaký se scházel o kvatem bru vždy. Na ta kových sněmích shromáždila se šlechta, vyšši du­chovenstvo, byl přítomen také arcibiskup a předse­dal král. Na sněmu v prosinci 1412 buď na žádost Hu­sovu, nebo jen po vůli králově jednáno bylo také o tom, co činiti, aby byly Č echy od pohany ka­cířstv í očištěny a pokoj v zemi zaveden. Usneseno, aby za tím účelem slavena byla synoda, a to v Českém Brodě.

T é doby nebyl v íce arcibiskupem pražským Albík, k terý se této důstojnosti vzdal, nýbrž správ­cem diecése byl Konrád z Vechty, biskup olomouc­ký. Měli tudíž synodu tuto říditi Konrád, biskup olomoucký a Jan , biskup litom yšlský, přiberouce k sobě některé m istry a doktory.

Král sám oběžníkem z 3. ledna r. 1413 svolal synodu na 2. února 1413. T a se však nesešla 2. ú- nora v Českém Brodě, nýbrž sešla se 6. února v Praze, v paláci arcibiskupském . Ačkoliv na ní bylo předneseno mnoho návrhů, jak vše upraviti, neměla ani tato synoda výsledku žádného. Hus na ní pří­tomen nebyl, nýbrž poslal písemné dobrozdání své o příčinách rozdělení duchovenstva v Čechách a radil, co učiniti k očištění země od nařknutí z ka­cířstv í a k zavedení jednoty.

— 17 —

Z fakulty theologické předložil o tomto před­mětu dobrozdání obzvláště Štěpán P áleč a S tan i­slav ze Znojma. Dobrozdání Znojmovo začíná slo­v y : »Alma et venerabilis Facultas Theologica S tu ­dii Pragensis« (Slavná a ctihodná fakulta theolo­gická university pražské«), kterým žto slovům se Hus posmíval, poněvadž celá fakulta čítala osm doktorů. Poněvadž se strana Husova bránila proti pojmenování Viklefité, P áleč ve svém dobrozdání ji jmenuje Quidamisté, čim ž byl Hus uražen.

Ačkoliv ani tato synoda neměla výsledku žád­ného, nevzdal se Václav IV. naděje ani tu, nýbrž ustanovil ještě zvláštní komisi, která m ěla vše u- rovnati. Předsedou komise té byl Zdeněk z L a- bouně, probošt kapituly u Všech Svatých . Stranu Husovu zastupovali: Jakoubek ze S tříbra, Šimon z Tišnova, Jan z Je se n ice ; fakultu theologickou: P etr a Stanislav ze Znojma, Jan Eliášův a Štěpán P áleč.

Komise se sešla asi koncem dubna 1413, a to na faře u sv. Michala, kdež byl farářem Křišťan z P ra ­chatic, přítel Husův, toho času rektor university. Již z toho mohl každý snadno domysliti se, jaký bude asi průběh jednání; a skutečně takový byl.

Předseda Zdeněk z Labouně se nejprve tázal obou stran, chtějí-li býti poslušní ustanovení roz­hodnutí svaté, řím ské a obecné círk ve o moci klíčů, o svátostech a o jiných věcech, které se týkají katolické v íry a řím ské círk v e? Když pak k této obecné otázce odpověděli všichni, že chtějí, pro­hlásil předseda, že mezi nimi nevidí v hlavních v ě­cech sporu, nýbrž že naopak v l,'avních věcech souhlasí. Prohlásil, že to oznámí králi i arcibisku­povi a všude, kde bude tázán, a podrobnosti že se projednají dne druhého.

2

— 18 —

Ale když se druhého dne opět sešli, poznali, že svaté, římské, obecné církvi zcela jinak rozuměla fakulta, a zcela jinak strana Husova. Fakulta Pál- čem prohlásila, že rozumí svátou, římskou, obecnou církví tu církev, je jíž hlavou jest nyní papež Jan X X III. a tělem kardinálové, jako řádní nástupcové apoštolův. Ale strana Husova tento výklad slova církev úplně zamítla, rozum ějíc mu zcela jinak, a mimo to ještě doložila, že této církve, jak jí sama rozumí, chce poslouchati jenom tak, jak jí má bvti poslušen každý dobrý a věrný křesťan.

K tomu poznamenal Páleč, že tímto v y sv ětle­ním a obmezením stává se celé usnesení komise i- lusorním, poněvadž slov a: »Dobrý a věrný křesťan* jsou velice relativní, a každý je bude vykládati ve smyslu svém.

Na to byli doktoři tázáni k rá tce : C htějí-li se usnesení komise podrobit!. Páleč odpověděl, že k tomuto podrobení nejsou fakultou zmocněni; proto že žádají, aby jim bylo vydáno rozhodnutí písem­ně, aby je mohli s celou fakultou uvážiti a pak se mu teprve podrobiti.

Tím se Husité velice rozčilili; počali hrozně křičeti a se hádati, a pohrozili doktorům, že vše o- známí králi, a že se do šesti dnů vše shrne na jejich hlavy. Pak hrozně láteříce odešli.

Na to byl oznámen králi výsledek sezení, že totiž strana Husova jest ke všemu ochotna, ale že Stanislav a P áleč a jejich strana jsou neústupní, a že tak dohodu kazí.

Na to se král chopil prostředku radikálního; vypověděl totiž čty ry doktory: Stanislava a Petra ze Znojma, Štěpána P álče a Jana Eliášova ze ze­mě, nařídil, aby byli vyloučeni z university, a při-

— iy —

kázal, aby jejich m ísta byla obsazena jiným i; záro­veň doložil, že podobně se stane každému, kdo bu­de odporovati komisi, která má pracovati o docílení jednoty.

Z těchto všech pokusů o jednotu a 'sm ír bylo patrno, že kromě jiných věcí h l a v n í p ř í č i n o u r o z p o r u b y l y d o c e l a r ů z n é ' n á h l e d y

s t r a n o c í r k v i a o j e j í h l a v ě . T y b y l o p o t ř e b í v y l o ž i t i p ř e d e v š í m .

Napsal tedy Hus pojednání: »De Ecclesia« (O církvi) proto, by v něm vyložil své učení o církvi a o je jí nejvyšší hlavě. Pojednání: »Responsio ad Scrip ta M. Stephani Paleč« napsal proto, aby od­pověděl ke spisu Pálčovu, podanému na synodě 6. února 1413, a třetí spis: Responsio ad Scripta M agistři Stanislai de Znoyma« napsal proto, aby odpověděl ke spisu Stanislavovu, který začíná slo­v y : »Alma et venerabilis facultas.« Nejdříve napsal spis De E cclesia ; patrno to z toho, že se jak ve spi­se Contra P áleč str. 328 a, tak Contra Stanislaum str. 335 b na pojednání O církvi odvolává. P ojed ­nání De Ecclesia dokončil asi v dubnu nebo v k vět­nu 1413.

Z toho, co dosud připomenuto, jest patrno, že Hus napsal všecky tři pro něho nejosudnější spisy v době největšího rozčilení a nejprudších bojů. Tím také třeba omluviti některá slova velmi ostrá, ba nespravedlivá, tím také třeba omluviti rozličné ci­táty nesprávné.

K dokonalému pochopení těchto všech spisů Husových bylo by potřebí čisti také pojednání jeho odpůrců, zejm éna ta, k nimž odpovídá; ta, tuším, dosud tiskem vydána nejsou. Jsou-li jejich ruko­pisy, bylo by vydání jich tiskem velice užitečné.

— 20 —

Sch w ab : Johannes Gerson, W iirzburg, 1858, str. 576., poznámka 4., upozorňuje, že traktát (pojedná­ní) Stanislava ze Znojma proti Husovu spisu de E cclesia nachází se v M nichově v královské státní knihovně v rukopisu z r. 1432, tedy tém ěř z té do­by, kdy byl sepsán; otisk tohoto traktátu by byl velmi užitečný.

Na sněmu v Kostnici bylo ze všech žalob proti Husovi zadaných sestaveno přes 80 rozličných zá­vadných článků. O těch všech byl Hus vyslýchán častěji soukromě a třikráte ve slyšení veřejném . Ze všech po náležitém vyšetření bylo do rozsudku přijato 30, z nichž 19 jest ze spisu De Ecclesia, 6 ze spisu Contra Páleč, 4 ze spisu Contra Stanislaum a jeden z míst rozličných.

P o z n á m k a . Štěpán P á le č pocházel z V elkého P á lče u R ak ov n ík a; byl profesorem theologie na univer­sitě p ražsk é, r. 1400 rektorem university . S Husem byli z počátku dobří p řátelé. 1408 šli se S tan islavem ze Znoj­ma jako poslové k rále V áclav a ke kardinálům , kteří svolali sněm P isan sk ý . V Bonom ii byl však jat a u věz­něn. Na přímluvu u niversity a k rále z vězení propuštěn. P ro kázání H usovo proti bullám papežským a odpust- kům vystoupil proti H usovi. Z rozkazu k rále V ácla v a IV. 1413 odešel z Č ech . K dyž svolán byl sněm k ostn ick ý , d ostavil se do K ostnice a byl v čele žalobců proti H uso­vi. S e trv a l v K ostnici až do konce sněm u, n ačež odešel do P olsk a, kde byl i profesorem na universitě k rak o v ­ské. K dy zem řel, není znám o.

S tan islav ze Znojm a, také profesor theologie na u- niversitě p ražsk é, učitel H usův; Hus sám o něm p ra v í: M ag ister m eus, a quo in suis e x ercitiis et A ctibus S ch o - lasticis m ulta bona 'hdici (Můj učitel, od něhož jsem se

II. T řicet článků Husových, odsouzených na sněmu Kostnickém.

1. D evatenáct článků ze spisu de E cclesia (,»0 církvi«).

1. U nica est san cta u- n iversalřs E ccle s ia , quae e st p raed estinatoru m uni- v ersitas .De E ccle s ia c. 1., tom. I.,

pg. 244. a.2. Paulus nunquam íuit

m em brum diaboli, licet íecit quosdam actu s a c ti- bus eccie sia e m alignanti- um consim iles.

C. 3. pg. 248 b.3. P ra e sc iti non šunt

p artes E ccie s ia e , cum nu 11a p ars ejus finaliter e xcid at ab ea, eo quod p raedestinationis chari1- ritas, quae ipsam ligat, non excidit.

C. 3., pg. 248 a.

v jeho cv ičeních a přednáškách školních m nohém u do­brém u naučil. C on tra Stanisl. t. I. pg. 331 a. P o delší dobu přítel H usův, ano, jak Hus praví, také Viklefův. P o ­něvadž Vikleía chválil a hájil 45 článků a napsal pojed­nání, ž e v e V elebné S vá to sti O ltářní z ů stá v á chléb, byl s P álčem v Bononii jako pod ezřelý z k a cířs tv í uvězněn. S P álčem p ovstal proti H usovi, a když byl s nim r. 1413 vyp ovězen , odešel z P ra h y jen do Jin d řich o v a H rad ce k Janu ml. z H rad ce, kde již 1414 zem řel.

1. Jed iná jest sv á tá círk ev obecná, k terá jest sbor před určených .

O círk vi kap. 1., díl I., s tr . 244 a.

2. P av el nikdy nebyl údem ď áb lovým , ačk o liv vykon al n ěkteré skutky podobné círk vi z lo ře če ­ných.

Kap. 3., s tr. 248 b.

3. P řed zvěd ěn í nejsou částm i círk v e , poněvadž žádná č á s t od ní n avžd y neodpadne, ježto láska předurčení, k terá ji spo­juje, n evyp adá.

Kap. 3., s tr . 248 a.

Tak učí Hus, co jest církev, a kdo k ní ná­leží. C írkev jest sbor předurčených a kdo jest před­určen, náleží k ní vždy, třeba ani nebyl pokřtěn a pronásledoval ji jako Š a v e l; hlavou této církve jest Kristus. Předzvědění tvoří církev zlořečených; kdo není předurčen, náleží vždy k této církvi, tře ­ba byl i pokřtěn a nacházel se v milosti B o ž í; hla­vou této církve jest ďábel.

Předurčení jsou ti, o nichž Búh od věčnosti ví, že dojdou spasení, a proto jim také ustanovil dáti život v ěčný; předzvědění jsou ti, o kterýchž Búh od věčnosti ví, že zahynou, a proto ustanovil stih- nouti je tresty věčným i.

Hus p íše: »Církev svátá jest sbor předurče­ných^ Výklad víry kap. 4., díl I., str. 5. A opět. »Věz, že všech lidí od Adama do posledního, k terýž bude, jest jeden sbor a ten od Boha na dvé jest rozdělen; neb jedna strana jsou od věčnosti v y vo­lení, druhá strana od věčnosti zavržení; a Bůh zná, kteří jsou jeho. Prvá strana slově sbor svátý obec-. ný, druhá strana sbor zlořečený obecný; neb ne­může být větší obec podle Božího volení, než prvá strana, všichni dobří, a druhá všichni zlí, a ty dvě jedna obec a jeden sbor, jako z ovcí a kozlův jedno stádo, ač vždy ovce jsou svým způsobem odděleny od kozlův, a zase též.« Vykl. v íry kap. 18., tam též str. 25. A dále: »Té církve svaté hlava jest Kri­stus, neb jest nejdůstojnější člověk ; a všichni v y ­volení jsou tělo a každý jest údem a každý ten úd jest láskou své mateři i každému bratru jako živou žilou přivázán, kterážto žíla se nepřetrhne, iakož dí Pavel I. Kor. 13, 8, že láska nevypadne.« Kap. 18., str. 26.

— 22 —

Učení správné: C írkev jest shromáždění v ěří­cích, spojených tým ž pravým učením, týmiž sv á­tostmi a viditelnou hlavou, řím ským papežem. K této církvi viditelně náležejí všichni, kdo jsou po­křtěni a nevystoupili z ní, aniž z ní jsou vyloučeni; viditelně k ní nenáležejí lidé nepokřtění, kacíři, roz- kolníci a z círk v e vyloučení. Dále údové círk ve vi­ditelní jsou buď dokonalí, jsou-li v posvěcující mi­losti Boží, nebo nedokonalí, jsou-li v smrtelném hříchu.

Posvěcu jící milost jest příčinou života duchov­ního čili duší c írk v e ; proto kdo v ní jest. náleží k duši církve, kdo v ní není, náleží jen k jejímu tělu.

Poněvadž pak i ti lidé, kteří nenáležejí k c ír ­kvi viditelně, mohou se nacházeti v posvěcující mi­losti. muže náležeti k duši církve také člověk, který nenáleží k jejímu tělu; a ježto podmínkou spasení jest milost Boží, muže dojiti spasení i takový člo­věk, který nenáleží k církvi viditelně. Ale i ten do­chází spasení církvi Kristovou, poněvadž se mu dostává milostí církví Kristovou.

Takovým i údy církve neviditelnými jsou lidé, kteří beze své viny k církvi pravé viditelně nená­ležejí, ale zachovávají zákon Boží.

T ak učí a učila církev vždy.Učení Husovo o církvi správné není a ani

správné býti nemůže; Neboť kdyby bylo správné:1. nebyl by mohl Kristus říci, že církev svou tepr­

ve vzdělá. — Na té skále vzdělám církev svou. Mat. 16, 18. Z tohoto času budoucího je patrno, že tehdáž církev K ristova ještě nebyla; avšak lidí předurčených, kteří dle Husa tvoří církev Kristovu, bylo již před Kristem mnoho, Hus sám praví, že takovým byl již Abel. Byla by tedy církev Kristova

— 24 —

již před Kristem , čehož rozum ně tvrditi nem ůže­m e ;

2. nebyla by církev Jeho apoštolská, t. j. za­ložená na apoštolích; avšak pravá církev Kristova apoštolskou býti musí; svátý Pavel, který znal učení Kristovo jistě lépe než Hus, Ef. 2, 20 napsal o křesťanech, jež nazývá domácími Božím i, že jsou »vzděláni na základ apoštolu a proroků, kde jest nejhlubší uhelný kámen sám Kristus Jež íš« ;

3. nebyla by viditelná, nikdo by totiž nevidě! té pásky, která má spojovati a spojuje údy círk ve Kri- tovy, poněvadž na nikom není viděti, je-li předur­čen nebo předzvěděn. T otéž učení,, ty též svátosti, zejm éna táž společná viditelná hlava, které mají ú- dy církve K ristovy dle vůle Jeho spojovati, jsou viditelný; proto říkáme, že církev K ristova je vi­ditelná. Ano tato církev viditelnou, t. j. sm ysty po- znatelnou býti musí, poněvadž kdyby byla nevi­ditelná, nebyl by mohl Kristus tak přísně naříditi všem lidem, aby jí hledali a do ní vstoupili;

4. nikdo by nevěděl, jestli k ní náleží nebo ne­náleží, poněvadž nikdo bez výslovn éh o poučení od B oha čili bez zjevení Božího nem ůže najisto tv r ­dili ani o sobě ani o jném, že je předurčen. T o u- znával i H u s; proto k d yž mu v ytýk ali, jak se m ů­že opovážiti c írk ev reform ovati, k d y ž ani sám ji­stě neví, jestli k ní náleží, poněvadž určitě neví, je-li předurčen, či předzvěděn, odpověděl, že dou­fá, že jest předurčen. Zde vidím e jeho nedůsled-

• nost. Chtěl reform ovati círk ev a nevěděl jistě ani o sobě, ani o těch, k teré chtěl reform ovati, jestli v církvi jsou.

5. P o n ěvad ž kdo jest předurčen, dojde spasení jistě, nemůže zahynouti, počet p řed urče-

ných nemůže býti ani zvětšen ani zm enšen: nebylo by ani potřebí takovou církev reform ovati.

6. Konečně nebylo by v ní potřebí prostředků k dosaežní odpuštění hříchů, poněvadž, jak Hus učí, hřích předurčenému nic neškodí. Ale Kristus ustanovil ve své církvi takové prostředky, ze­jm éna svátost pokání, a Hus sám hájí, že máme tuto svátost často přijímati.

Hus přijal toto celé učení o církvi z Viklefa, který taktéž sepsal pojednání De E cclesia (O círk ­vi), jen že mnohem rozsáhlejší. T ak é Viklef všude tvrdí, že církev K ristova jest sbor lidí předurče­ných, že k ní náleželi lidé již před Kristem žijící, a že předzvědění nemohou býti údy církve. V této části Hus některá m ísta z Viklefa skutečně jenom opsal. Tak na př. Viklef i Hus dovolávají se, ovšem neprávem, aby blud svůj dokázali, sv. Augustina, k terý také mluví o shromáždění dobrých a o shro­máždění zlý ch ; ale sv. Augustin nerozumí jako V i­klef a Hus shromážděním nebo církví dobrých lidí předurčené a shromážděním zlých lidí předzvědě­né. Mezi výroky sv. Augustina vepsal Viklef slo­va sv á : »Et correspondenter loquitur de ecclesia malignantium« a Hus také do slova napsal: »Et correspondenter loquitur de ecclesia malignantium.« Dokladů podobných je více.

4. D uae n atu rae , diví- | 4. D vě přirozenosti,n kas et hum anitas, sunt B o ž stv í a č lo v ě če n stv í, unus C hristus. ! isou jeden K ristus.

C. 4. pg. 249 b. Kap. 4., s tr. 249 b.

Kristus nejsou dvě přirozenosti, lidská a B o ž­ská, nýbrž jak na sněmích Efesském 431. a Chal- cedonském 451. bylo definováno, v Kristu jsou dvě

— 25 —

— 26 —

pravé, celé a nesm íšené přirozenosti: lidská aBožská, ale jen jedna a to Božská osoba. Kristus jest pravý Bůh a pravý člověk, ale osoba jen B ož­ská a ne lidská. P odobenstv í: Páka dvouramenná, podél z polovice zlatá, z polovice železná, spočívá na podpoře jenom zlaté. Č ást železná naznačuje přirozenost lidskou, část zlatá přirozenost Božskou a podpora zlatá osobu Božskou. T a by podle Husa chyběla.

Z věty Husovy by plynulo, že dvě přirozenosti v Kristu tvoří jednu novou přiroeznost, jako tělo a duše tvoří ve spojení přirozenost lidskou, kyslík a vodík tvoří vodu, síra a rtuť rumělku; nebo že přirozenost lidská a Božská se v Kristu navzájem doplňují, jako se doplňují údy těla lidského, tvoříce vespolek tělo celé, nebo části strom u : koruna,kmen, kořeny, tvoříce strom celý . D le výkladu prvního byly by Božství a člověčenství spojeny spojením přirozeným (unio naturalis), dle druhého spojením doplňujícím (unio integralis); ale oba v ý ­klady vylučují spojení hypostatické (unio hyposta- tica), k teré bylo definováno na jm enovaných sně- mích.

T ak é tento blud má Hus z Viklefa. Viklef na­psal pojednání: T ractatu s de Benedicta Incarnati- one (O požehnaném vtělení), a tam shledáváme výroky podobné.

Čtvrtou včtu Husovu možno vyložiti aspoň poněkud ve smyslu katolickém, na p ř .: Jeden Kris­tus je pravý Bůh a pravý člověk, nebo pod.; a po­něvadž sněm kostnický jédnal s Husem velmi mír­ně, vykládaje jeho slova, pokud jen možno bylo, ve smyslu pravověrném , naplňuje podivením, že tuto větu do rozsudku pojal. Dr. Lenz: Učení M istra

— 27 —

Jana Husi str. 333 poznamenal: »Článek ten nebyl Husovi u výslechu veřejném předložen; a snad ani ve výslechu soukromém.« Poznámku tu máme za neodůvodněnou a za velice povážlivou; vždyť na­povídá, že Hus byl odsouzen pro to, o čem nebyl ani slyšen ; což je nepravda. Hefele, biskup v R otter­damu v rozsáhlém díle: Conciliengeschichte (D ěji­ny církevních sněmů), díl VIL. str. 201 praví, že tato čtv rtá věta byla přívodně delší a že byla chybou opisovačú nebo z jiné příčiny časem zkrá­cena. Ve spisu De Ecclesia na udaném místě zní: »Duae naturae, divinitas et humanitas sunt unus Christus, qui est caput unicum sponsae suae uni- versalis ecclesiae, quae est praedestinatorum uni- versitas« (»Dvě přirozenosti, božství a člověčen­ství, jsou jeden Kristus, který jest jedinou hlavou své nevěsty, obecné církve, jež jest souhrn před­li rčených.«) Každý dojista vidí, že, kdežto prvou část této věty možno vyložiti ve smyslu katoli­ckém , ve druhé části jsou dvě kacířství Husovi vlastní, totiž že hlavou církve K ristovy jest jediný Kristus a nikdo jiný, a že církev Kristova jest sbor lidí předurčených. Názor Hefelův se zdá velice pravděpodobným, nelze ho však přesně dokázati. Avšak na věci to nic nemění, poněvadž ať vezm e­me větu tuto ve formě kratší nebo delší, je s t ka­cířská v žd ycky ; ve formě kratší obsahuje dle v ý ­kladu vlastního, přesného blud m onofysitský, od­souzený na sněmu chalcedonském 451., ve formě delší týž blud a bludné učení o hlavě církve a c ír­kvi samé.

5. P raescitu s, etsi ali- 5. P řed zvěd ěn ý , b y ť iquando est in g ra tia se - byl někdy z m ilosti dlecundum p raesentem ju- přítom né spravedlnosti.

f.

stitiam , tamen nunquam p řece není nikdy částíe s t p ars E cc ie s ia e san c- sv a té c írk v e ; a předur-ta e ; e t p raedestinatus čen ý z ů stáv á v žd y údemsem per m anet meimbrum círk v e , b y ť i někdy z tra -E cclesřae , licet aíiquan- til m ilost připadnou, ne-cto e x cid a t a g ratia ad - z trá cí však m ilost, před-ventitia, sed non a g ra tia určení,praedestinationis.

C. 5., pg. 253 a. Kap. 5., s tr. 253 a.

Hus rozeznává milost případnou a milost před­určení; předzvěděnému se může dostati milosti případné, může se po nějakou dobu nacházeti v posvěcující milosti B o ž í; ale poněvadž se mu ne­dostává milosti předurčení, není ani tu údem sv a­té církve K ristov y ; a naopak, poněvadž kdo jest předurčen, zůstává vždy předurčen, zůstává také vždy údem církve K ristovy, tedy i tu, když posvě­cující milosti nemá, když jest v hříchu smrtelném, ano když tuto církev docela pronásleduje.

Učení správné: Předzvěděný, je-li pokřtěn a jestli z církve nevystoupil, aniž z ní byl vylou­čen, jest údem církve Kristovy, a je-li v milosti Boží, nenáleží jen k jejímu tělu, nýbrž i k je jí duši; pakli jest v hříchu, jest přece jejím údem, ale ne­hodným. Naopak: Předurčený, není-li pokřtěn, ne­náleží k církvi K ristově viditelně; a je-li pokřtěn, ale jest ve hříchu smrtelném, jest jen viditelným údem církve Kristovy, ale nehodným, náleží jen k jejímu tělu a ne k její duši.

6. Sum endo E cclesiam 6. Pokud rozum ím epro con vo cation e p rae- c írk v í sbor předurče-destinatorum , s iv e fue- ných, a ť dle přítom né

jin t in g ratia , sive non , spravedlnosti jsou v mi-

— 28 —

— 29 —

secundum praesentem ju- losti nebo nejsou, v torustitiam, isto modo Eccte- smyslu jest církev člá-sia est artículus fidei, nek víry.

C. 7., pg. 256 b—257 a. j Kap. 7., stí. 256 b—257 a.

Tím Hus tvrdí, že k dyž se modlím e v apo­štolské vyznání v ír y : V ěřím svátou círk ev ob ec­nou a v N icaen o-cařih rad sk ém : Jednu, svátou ,katolickou a apoštolskou círk ev , m ám e touto církví rozum ěti sbor p řed určených . — Ve výkladu v íry píše: »D esátý kus (článek v íry ) ten to : »S vatou c ír ­kev obecnou« položil sv á tý Šimon. K aždý křesťan m á věřiti c írk ev svátou obecnou; důvod jest, že každý má m ilovati K rista, ch otě té círk v e, i c ír ­kev jeho choť.« P ak upozorňuje,, že c írk ev znam e­ná dle n ěkterých kostel, dle jiných papeže, dle ji­ných kardinály s papežem , nebo vešk eré ducho­ven stvo, nebo vešk eré k řesťan stv o ; ale ty to v še ­ck y výk lad y jsou prý n esprávné, a »věřiti m ám e, že ne kamení, ani dříví krásně ztesan é, ani toliko papež s kardinály nebo všech no žák o v stv o (du­ch ovenstvo), ale všichni vyvolení nynější, dřívní i budoucí jsou círk ev sv á tá obecná.« Dále dokládá se sv . A ugustinem : »Věděti m ám e, že círk ev věřiti, ale ne v círk ev věřiti máme.; neb círk ev není Bůh. ale dům Boží.« Erben, díl I., str. 24— 26.

Učení sp rá v n é : C írkví K ristovou nem ám e roz- uměti sbor lidí předurčených, nýbrž shrom áždění věřících , kteří jsou spojeni tým ž učením , tým iž svátostm i a toutéž viditelnou nejvyšší hlavou. Tak rozuměl slovu círk ev Kristus a apoštolé.

Kristus řekl k sv . P e tru : »Na té skále vzdělám círk ev svou«, »pasiž o v ce mé, pasiž b erán ky mé«,

— 30 —

t. j. celý můj ovčinec, kterým třeba rozuměti c ír ­kev, tedy věřící i představené.

Apoštolé kázali, ty, kteří uvěřili, křtili, je buď sami nebo svým i zástupci řídili, čili církev Kristo­vu na světě rozšiřovaii.Tak se stalo hned po prvém kázáni sv. P e tra : »Ti, kteří přijali ochotně řeč jeho, pokřtěni jsou, a připojilo se (k apoštolům a v ěří­cím ) duší v ten den okolo tří tisícu.« Sk . an 2, 41, a po druhém jeho kázání: »Mnozí z těch, kteří sly ­šeli slovo, uvěřili, i učiněn jest počet mužů v ěří­cích pět tisíc.« 4, 4. Od počátku rozuměli křesťané těmto slovům tak, že tu církev Kristova vystoupi­la veřejně v Jerusalem ě.

A po smrti podvodníků Ananiáše a Safiry »sta- !a se bázeň veliká ve vší církvi a mezi všemi, kteří to slyšeli.« 5, 11. V tomže smyslu se praví dále: »StaIo se v ten čas veliké protivenství v církvi, k teráž byla v Jerusalemě;'?: 8, 1. a »Šavel hubil církev« 8, 3. a když se zázračně z něho u brány m ěsta Damašku stal Pavel, »církev měla po všem Judsku a Galilei a Sam ařsku pokoj a vzdě­lávala se chodíc v bázni Páně a naplňovala se po­těšením Ducha svatého« 9, 31. T ak rozuměl slovu církev veliký Pavel, když k biskupům povolaným a shromážděným v Milétu pravil: »Buďtež bedliví sebe i svého stáda, v němžto Duch svátý ustanovil vás biskupy, abyste spravovali církev Boží, k te­réž dobyl svou krvi.« Skut. ap. 20, 28.

T ak é až do Viklefa nikdo nerozuměl církví sbor lidí předurčených, nýbrž každý slovem tím rozuměl shromáždění v ě n c ích ; z Viklefa přijal blud nerozvážně Hus a při vhodné i nevhodné pří­ležitosti ho nejen opakuje, nýbrž neústupně hájí.

7. P e tru s non est, nec iuit cafm t e ccie sia e san- cta e cath oiicae.

C. 9., pg. 263 a.

7. P e tr není a nebyl hlavou círk v e sv até ka­tolické.

Kap. 9., s tr. 263 a.Tento svůj blud vykládá a snaží se dokázati

Hus velmi obšírně ve spisu »De Ecclesia« v kap. 9. na pěti stranách. Slova Kristova, z nichž církev katolická dovozuje, že Kristus slíbil sv. Petru, že je j učiní nejvyšší viditelnou hlavou církve své, čili kterým ž slíbil sv. Petru prim át: »Ty jsi P etr a na té skále vzdělám církev svou a brány pekelné ji nepřemohou« (Mat. 16, 18) vykládá Hus takto : »Unde propter coníesionem tam claram et firmám dixit P etra P e tro : E t ego dico tibi, quia tu es P e ­trus, id est, confessor P etrae verae, qui est C hris- tus, et super hanc petram, quam confessus es, id est super me aedificabo, per fidem firmám et per gratiam consummantem ecclesiam mearn, id est praedestinatoriun convocationem , qui post laborem ordinati sunt ad gloriam.« De Eccl. c. 7., pg. 257 a. (»Petr vyznal pevnou víru v Krista, když řekl: T y jsi Kristus, Syn Boha živého; pro toto tak ja s­né a pevné vyznání řekla P etra (skála, Kristus) P e tro v i: Já pravím tobě, že ty jsi Petr, to je s t v y ­znavač P etry (skály) pravé, kterážto skála jest Kristus, a na té skále, kterou jsi vyznal ty, to jest, na mně vzdělám, pevnou vírou a dokonalou milo­stí, církev svou, to jest sbor předurčených, kteří jsou ustanoveni po práci ku slávě.«) — T ak slov Kristových před Husem nikdo nevykládal, a kdo tak překrucuje Písm o, dokáže všecko. P ro č si Hus nevšiml aspoň slovesa vzdělám, la t.: aedificabo, řecký: oikodom ésó církev sv o u ; z tohoto času bu­doucího mohl jasně poznati, že té doby církev Kri­

stova ještě nebyla a že tudíž memůže býti církví Kristovou sb o r lidí předurčených, poněvadž p o čet lidi předurčených, ovšem také pro zásluhy Kristo­vy, stanoven jes t v m ysli Boží od věčnosti a do­konán bude v řádu skutečném teprve tu, až posled­ní předurčený se narodí.

Připom enutý výklad Husův dokazuje zřetelně, jak plané byly jeho všecky vým luvy, když chtěl proti svým bludům důkaz z Písm a. Kdo zkracu je jasná a srozumitelná slova Písm a tak, jak 'zkrou til Hus jasná slova K ristova: »Na té skále vzdělám církev svou«, ten dokáže z Písm a všecko, a jemu nevyvrátí z P ísm a nikdo nic. T o dobře věděl H us, to dobře věděl také kostnický sněm.

8. S a ce rd o te s quom odo- 8. Kněží žijící jakkolivlibet crim inose viven tes. p rostopášně, poskvrňujísacerd o tii polluunt pote- m oc kněžskou a jako s y -statem , et sicut filii infi- nové n evěřící n evěreok ydeles sentiunt infideliter sm ýšlejí o sedmi s v á to -de šeptem sacram en tis stech círk v e , o m oci klí-e cc le s ia e , de clavib u s, čů , o círk evních ú řad ech ,officiis, censuris, m ori- o cen su rách , o m ra v e ch ,bus, cerem oniis et sa cris o ob řad ech , o p o s v á t-rebus E ccle s ia e , v e n e ra - ných v ě ce ch círk evn ích ,tione reliquiarum , indul- o ú ctě ostatků sv a tý c h ,gentiis et ordinibus. o odpustcích , o s v ě c e -

C. 11, pg. 271 b. nich.Kap. 11, s tr. 271 b.

V textu původním není ovšem »kněží žijící jak ­koliv prostopášněn nýbrž místo toho pojmu obec­nějšího nebo rodu udány jsou druhy, totiž: »Taktéž zneužívají moci, kdo svěcení prodávají nebo ku­pují, biskupství- kanonikátů, far svatokim ecky na­

— 32 —

— 33 —

bývají nebo je prodávají, kdo za svátosti dotěrně vydírají, kdo lakotně, rozkošnicky, smilně neb jak ­koliv zločinně žijíce poskvrňují moc kněžskou. T i totiž, ač vyznávají, že Boha znají, k T it. 1, skutky Ho zapírají, a t u d í ž n e v ě ř í v B o h a , a tak jako synové nevěřící . . . (V ěta : Ut íilii infideles sentiunt infideliter de šeptem Sacram entis, dle slov »nevěří v Boha«, vlastně znam ená: Jako synové pohanští pohansky sm ýšlejí o sedm eře Sv átostí). — Z toho patrno, že Hus učil, že hříchem ztrácí člověk i pravou víru. Jinde toto své učení poněkud m írní; píše to tiž : »Užitečné jes t věděti, že jiné jest věřiti Boha a jiné věřiti Bohu a jiné věřiti v Boha. Věřiti Boha jest věřiti, že Bůh jest, věřiti Bohu jes t věřiti pravdě Boží, ale věřiti v Boha jest Boha nade v šecky věci milovati a v tělo Jesu Krista, jenž jes t sbor svátých, se vtěliti. P rv á dvě věření neb v íry jsou i ve zlých i v dobrých i v ďáblích, ale třetí toliko jest ve sv á tý ch : neb ti sami Boha zde milují nade všeck y věci a jsou údové těla Jesu Krista, jenž jest církev, t. j. sbor svátých. První víra s druhou stojí bez lásky, ale třetí nesto jí; protož ony bez třetí šlovou m rtvá víra, ale třetí živá«. P ro v á­zek přípramenný, Erben, díl 3. str. 154. —

Kdyby byl Hus jenom tomuhle učil a vynechal svůj obyčejný přílepek: »C írkev, t. j. sbor sva- tých«, byl by učil správně. Těchto slov si mají všimnouti zejm éna protestanté; příčí se úplně u- čení Lutherovu, že člověka spasí pouhá víra. U če­ní Husovo pronesené v »Provázku« úplně souhlasí s učením katolickým , že v íra beze skutků je m rt­va, což vyjádřil již sv. Jak u b : »Co prospěje, bratři moji, praví-li kdo o sobě, že má víru, nemá-li skut­ků? Zdaliž je j bude moci víra spasiti?« 2 ,14 . Z té

— 34 —

příčiny také Luther list sv. Jaku ba zamítl a nazval je j listem slaměným.

Ale Hus na udaném m ístě ve spise »De E ccle - sia« praví, že hřích, ovšem jen sm rtelný, činí z prá­vo věrného křesťana nevěřícího pohana. Je s t prav­da, že možno slova Husova vyložiti tak, že asi m yslil, že kdyby kněz správně věřil o sedmi sv á­tostech církve, o moci klíčů a ost. a tou vírou také proniknut byl, že by se hříchů sm rtelných nedo­pouštěl: ale výklad ten jest příliš sofistický.

C írkev činí a činila vždy rozdíl mezi vírou m rtvou a vírou živou; také vždy učila, že k dosa­žení života věčného nestačí víra m rtvá, nýbrž že je vždy potřebí v íry živé, t. j. že věřící m á býti také v posvěcující milosti Boží, se kterou je neroz­lučně spojena láska, a že má víru svou dokazovati také sku tky : ale církev nikdy neučila, že hřích sm rtelný činí z v íry nevěru, čili že hříchem sm rtel­ným neztrácím e jen posvěcující m ilost Boží, nýbrž také pravou víru. Víru pravou ztrácím e jen hří­chem nevěry, pověry, kacířstvím a jinými, která se příčí v íře přímo. Hříchem smrtelným se stává naše víra m rtvou, poněvadž jím pramen života du­ševního, tedy život duševní, milost Boží ztrácím e. Ja k o tělo žije duší, tak duše žije posvěcující milo­stí Boží. A poněvadž k dosažení života věčného je naprosto potřebí milosti Boží, víra m rtvá k ži­votu věčnému nevede a přivésti nemůže. — Hus splétal úplně víru živou s vírou pravou, a víru mrtvou prohlásil za nevěru; což správné není.

9. Papalis cfignitas a Caesare inolevit et Pa- pae praefectio et institu-

9. Důstojnost papežská má svůj počátek od císa-

a přednost a ustano-T i y ' T

— 35 —

tio a C aesaris potentia em anavit.

C. 13, pg. 274 b. et c. 15, pg. 279 b.

vení papeže v y ro n ily se z m oci c ís a řo v y .

Kap. 13, s tr . 274 b. a kap. 15, s tr. 279 b.

Tím Hus učí, že papežství čili primát, t. j. u- stanovení, že řím ský biskup má nejvyšší m oc nade všem i biskupy, má počátek od císaře Konstantina, k terý , biskupu římskému Silvestrovi dal veliký po- klad, a aby bohatství odpovídalo také jméno, na- řídil, aby ho všichni nazývali papežem. — Hus po- pírá, že moc řím ského papeže nad ostatním i bi­skupy čili primát jest původu Božského. — Učení Husovo příčí se Písmu, kde Kristus řekl jenom sv. P etru : »Na té skále vzdělám církev svou«, Mat. 16, 18 a jenom Petru řekl, že se za něho modlil, »aby nezahynula v íra jeho, a aby někdy obrátě se, potvrzoval bratří svých« Luk. 22, 32, též jedinému Petru řek l: »Pasiž beránky (věřící) mé, pasiž ovce (apoštoly) mé« Jan 21, 15— 17 čili ce lý ovčinec, celou církev mou. V ypravování o pokladu, a to ohromném, k terý dal c ísař Konstantin papeži S il­vestrovi, náleží úplně do říše bájek.

10. Nullus sine re v e la - tione a sse re re t rationa- biliter de se vel alio, quod esse t cap u t E c c ie ­siae p articu laris, nec R o - m anus P on tifex est cap ut R om anae e cciesiae p a r­ticularis.

C . 13, pg. 275 b.11. Non o p o rtet orede-

re , quod iste, quicum -

10. Nikdo, kom u toho Bůh nezjevil, netvrdil by rozum ně o sobě nebo o jiném,, že jest hlavou ně­k teré čá ste čn é círk v e , a - ni biskup Ř ím ský není hlavou čá ste čn é c írk v e Ř ím ské.

Kap. 13, s tr. 275 b.11. Není třeb a v ěřiti,

že ten, kdokoli jest pa-

que est R om anus Pon ti- fex, sit cap u t cujuscun- que p articu laris e cc le - siae sa n cta e , nisi Deus eum p raed estinaverit.

C . 13, pg. 275 b.12. Nemo v e re g erit v i-

cem C hristi vel P etři, ni­si sequatur eum in m ori- bus. cum nulla alia se- quela sit pertinentior, nec aliter recip iat a D eo pro- cu rato riam p otestatem ; quia ad illud officium v i- ca ria tu s requiritur et m o­rům conform itas e t in- stituentis au cto ritas .

C. 14, pg. 277 a et c .9. pg. 264 b.

13. P ap a non est veru s et m anifestus su cce sso r apostolorum principis P e tři, si v iv it m oribus co n trariis P e tr o : et si quaerit av aritiam . tunc est v icariu s Ju d ae Isca - rioth. E t pari evidentia C ardinales non sunt veri et m anifesti su cce sso re s collegii aliorum apostolo­rum C h risti, nisi v ix e - rint m ore apostolorum ,

pežem řím ským , jest hla­vou jakékoliv čá ste čn é círk v e sv a té , jestli ho ne- předurčil Bůh.

Kap. 13, s tr . 275 b.

12. Nikdo není o p ra v ­du nám čstkem K risto­vým ani P e tro v ý m , jest­li jich nenásleduje m ra v ­ným živ o te m ; poněvadž nic jiného neopravňuje v následniotví, aniž jinak m ožno od ' B oha dojiti m oci n ásled né; ježto k onomu úřadu n ám ěstné- mu jest potřebí jak sou­hlasu m ravů , tak au tori­ty ustanovitele.

Kap. 14, s tr . 277 a,a kap. 9. s tr. 264 b.

13. P ap ež není p ra v ý a zřejm ý n ástupce kní­žete apoštolů P e tra , jestli žije m ra v y P etru p ro tiv ­n ým i; a hledá-li lakotu, jest nám ěstkem Jid á še Iškariotského. A rovn ěž jasně kardinálové nejsou p raví a zřejm í nástupco­vé sboru ostatních apo­štolů K risto vý ch , leč ži- jí-li tak. jako ap oštolé , za ch o v áv ajíce přikázání

37

serv an tes m an d ata e,t consilia Domini nostri Jesu C hristi.

a rady Pána našeho Je ­žíše Krista.

C. 14, pg. 278 a. Kap. 14, str. 278 a.

V těchto čtyřech článcích poznávám e učení Husovo o nejvyšších představených círk v e ; o pa­peži, o kardinálech, o biskupech. Ode všech, aby rozumně mohli tvrditi, že jsou opravdu představe­nými církve, jako byli svátý P etr a ostatní apo­štolé, za jichž nástupce je někteří prohlašují, žádá Hus, aby 1. dokázali své poslání zjevením Božím , čili aby Bůh buď jich nebo jiných lidí poučil, že je povolal za představené c írk v e ; 2. aby byli před­určeni, čili aby náleželi do počtu vyvolených ; to­hoto znaku žádá Hus dle svých zásad důsledně, neboť je-li dle něho církev sbor předurčených čili vyvolených, může představeným v této církvi býti také jenom člověk předurčený; a poněvadž nikdo nemůže poznati jistě, je-li předurčen, odjinud než ze zjevení Božího, čili když ho o tom poučí sám Bůh, patrno, že také první známku žádá Hus dle svého vým ěru o církvi zcela důsledně; konečně3. jest dle Husa ode všech potřebí, aby žili tak ctnostně, jak ctnostně žili apoštolé; jestli tak ne­žijí, jsou Antikristy. Hus praví: » Je-li prelát pyš­ným, smilným, lakomým, netrpělivým , jestli ovcí nepase, nýbrž utiskuje a rozhání, jak by nebyl An­tikristem !« De E cclesia cap. 15, pg. 282 a.

Vše příčí se úplně učení Kristovu. Kristus i Jid áše považoval za apoštola; podal mu Velebnou Svátost, a poněvadž s lov y : »To čiňte na mou pa- mátku« ustanovil apoštoly kněžími, ustanovil kně­zem i Jidáše. Jidáš byl tedy skutečným apoštolem,

— 38 —

ale nehodným. P roto neměl Hus tvrditi, že papež, kardinál, biskup, nežijí-li tak, jak žili apoštolé, nejsou praví a zřejm í nástupci apoštolů, nýbrž měl říc i: Nejsou hodni svého úřadu. — A dále jako není potřebí k tomu, aby papež, kardinál, biskup byl nejen řádným, nýbrž i hodným papežem, kar­dinálem, biskupem, předurčení, tak není potřebí k témuž účelu ani zjevení od Boha. Kdyby těchto dvou znaků bylo potřebí, o kolika papežích, kardi­nálech, biskupech by bylo lze právem tvrditi, že jsou opravdu tím, jak se jm enu jí?! — C írkev také vždycky učila, že svátost svěcení na kněžství vti- skuje duši nezrušitelný znak; proto kdo jest jednou v ysvěcen na biskupství, kdyby cokoliv činil, zů­stává biskupem vždy, ovšem že může býti bisku­pem nehodným. Kardinálství a papežství nejsou sice svěcen í, nýbrž jsou to jen řády v církevní pravomoci, a to n ejv y šší; ale také o těch nám jest souditi obdobně jako o úřadech jiných, že v nich člověk tak dlouho platně zůstává, dokud jich není oprávněnou m ocí zbaven. Učení Husovo by vedlo k hrozným důsledkům; kdyby bylo správné, byla by jistě veliká většina posvátných úkonů neplatná, nebo aspoň pochybná. T ak se Kristus o svou cír-

14. D oktoři u číce , že když někdo stižen jsa censurou círk evní, ab y se polepšil polepšiti se n echce, m á býti vyd án soudu světském u, jistě v tom následuji příkladu nejvyšších kněží, zák o-

kev n epostaral!

14. D octo re s ponentes, quod aliquis p er cen su- ram ecclesiasticam emen- dandus, si co rrig i nolue- rit, saecu lari judicio est tradendus, p ro ce rto se- quuntur in h oc pontifices, scrib a s et P h arisaeo s,

— 39 —

qui Christum non volen- tem eis obedire in omni­bus, d icen tes : »Nobis non lice í in terficere quem - quam «, ipsum saecu lari judicio trad id eru n t; et ta les sunt hom icidae g ra - v io res quam P ilatu s.

níků a F ariseů , kteří, kdy® jich K ristu s ne­ch těl býti v e všem po- slušen, řk o u c e : »Nám ne­sluší zabiti žád néh o*, v y ­dali Ho soudu s v ě ts k é ­m u ; a tak oví jsou horší­mi v ra h y , než b yl P ilá t.

C . 16, pg. 285 a. Kap. 16, s tr . 285 a.15. O bedientia e ccle sia -

s tic a est obedientia se- cundum adinven-tionem sacerd o tu m E ccie s ia e p ra e te r exp ressů m m an­dátům S crip tu rae .

15. P oslu šn ost círk evní jest poslušnost dle v y ­nálezu kněží c írk v e , ne­m ajíc v ý slo v n éh o ro zk a­zu P ísm a.

Kap. 17, s tr . 290 b.C . 17, pg. 290 b.T ěm ito větam i vykládá Hus svůj náhled o c ír ­

kevní kázni. Poněvadž mu bylo několikráte zaká­záno kázati a posvátné úkony konati, a on neupo­slechl, žádali doktoři theologie, aby proti němu za­kročili úřadové sv ě tští; a ty to doktory nazývá Hus horšími, než byli Fariseové a zákonici. Hus svůj náhled, že takový neposlušný kněz nemá býti v y ­dán m oci světské, odůvodňoval tím, že Kristus řekl o tom, kdo církve neuposlechne, jenom : »Bu- diž tobě jako pohan a publikán« Mat, 18, 17 a ne- řek l: Budiž vydán moci světské. — Avšak tento názor Husův je naprosto nesprávný; neboť již zdravý rozum praví, že i pohan a publikán, koná-li nepravosti, musí býti- také souzen a trestán. Vždyť ani Kristus se nevyhýbal soudu světském u; do­stavil se před hříšné F arisey a vysoké kněze, ano i před pohana, P iláta a tomu výslovně řekl, že by neměl proti němu žádné moci, kdyby mu nebyla

— 40 —

dána shůry, Jan 19, 11, t. j. od Boha. — Hus od­suzuje počínání doktorů, dopouštěl se nedůsled­nosti; neboť sám žádal pánů světských, aby za­kročili proti kněžím, kteří v době interdiktu ne­konali služby Boží, a chtěl, aby páni takovým a- spoň nedávali desátků. — O statně každý uzná, že kdyby podle pravidla Husova jednali všichni lidé, byla by nejen církev, nýbrž i celá společnost lid­ská podvrácena ve svých základech. Na lidi za­tvrzelé a zpustlé nestačí jen vyhýbati se jim jako veřejným hříšníkům, nýbrž na ty je potřebí trestů.

Že pak zejm éna věta 15., že totiž poslušnost, k teré žádá církev od svých podřízených, jest v ý ­m ysl lidský, a že jí nelze dokázati Písm em , jes t ú- plně bludná, patrno z toho, že Kristus Pán výslov­ně řekl apoštolům, že nemají jenom kázati a svaté svátosti udíleti, nýbrž že mají také křesťany u- čiti zachovávati vše, co On přikázal, čili církev spravovati, proto zákony dávati, dle nich souditi a neposlušné trestati. Proto všichni apoštolé na sně­mu Jerusalem ském mocí Ducha svátého nařídili křesťanům, že nejsou sice povinni zachovávati ob­řadná přikázání Starého Zákona, ale že nemají po- žívati věcí obětovaných modlám, ani krve, ani zv ířat udávených, a že se mají zdržovati smilstva Sk . ap. 15, 29 ; a sv átý P avel Korinťana, k terý se dopustil krvesm ilství, an pojal za manželku svou nevlastní matku, čehož by, jak píše sv. apoštol, ani pohan neučinil, za trest z círk v e vyloučil, a když činil pokání, opět ho do církve přijal, 1. Kor. 5, 1—5 a 2. Kor. 2, 6— 11, a praví, že to vše učinil v osobě Kristově, čili z moci Boží.

16. D ivisio im m ediata 16. S kutky lidské bez-hum anorum opcrum e s t : p rostředně dělíme ta k to :

— 41 —

sunt v el v irtu o sa vel vitiosa, quia si hom o est vitiosus et agit quidquam, tunc agit v itio se ; et si virtuosu s et agit quid­quam , tunc agit v irtu o se ; quia sicut vitium . quod crim en dicitur seu m or- tale p eccatu m , inficit u- n iversaliter actu s hominis vitiosi, sic v irtu s vivíi- ficat om neš actu s hominis virtuosi.

jsou buď cn ostn é nebo hříšné, poněvadž je-li člověk v hříchu a koná něco, jedná h říšn ě ; a je-li cn ostn ý a koná něco, jed­ná cn o stn ě ; ježto jako ch yba, k terá se n azý v á také zločin nebo sm rteln ý hřích, nakazí v še ck y činy člo věk a hříšného, tak ta ­ké cn ost d od ává života všem skutkům člo věk a cnostného.

C. 19, pg. 297 b. Kap. 19, s tr. 297 b.

Hus zde učí, že všecky činy člověka cnost- ného jsou dobré, a všecky činy člověka hříšného hříchy; tedy když se hříšník modlí, když dává al­mužnu a pod., dle Husa hřeší.

Že se toto učení příčí zřejm ě Písmu, patrno z toho, že jak S tarý , tak Nový Zákon nabádá hříš­níků ke skutkům dobrým ; vyznání lotra na kříži, počínání M aří M agdalenské a pod. dle Husa byly hříchy; a Kristus Pán je přece odměnil. A v Starém Zákoně nepravostí Ninive bylo tolik, že Bůh chtěl toto město zahubiti; ale Ninive činilo pokání. Bůh ho nezahladil. Skutky Ninivitů dle Husa byly také hříchy. — Hus nerozeznává činy dobré dokonalé a čitiy dobré nedokonalé; dokonalé jsou ty, k teré konáme v posvěcující milosti Boží, a těmi si za­sluhujeme milost Boží, život věčný a rozmnožení slávy v nebesích dle spravedlnosti; jak učí dog­matika, jsou to opera bona m eritoria de condigno; nedokonalé jsou ty, k teré konáme v sm rtelném

— 42 —

hříchu, a těmi si zasluhujeme od Boha rozličných dobrodiní jenom ze slušnosti, jsou to opera m eri- toria de congruo, a to buď infalibili, mají Boží zaslíbení, nebo falibili, jestli Božího zaslíbení ne­m ají.

T ak é není pravda, že každá cnost dodává ži­vota skutkům člověka; to platí jen o lásce, bez které všeck y cnosti k životu věčnému nic ne­prospějí. T ak učí sv. Pavel I. Kor. 13, 1— 3 : Kdy­bych jazyk y lidskými mluvil, i a n d ě lsk ý m i............lásky pak kdybych neměl, nic n e js e m nicmi to neprospěje.

Jinde vykládá Hus svůj blud česky tak to : »Čině člověk v neděli dílo služebné — rolné a ře­m eslné — hřeší přestoupením přikázání, a tak mnohými sm rtelným i hřích y ; neb jako ctnosti svázány jsou, tak že kdo má jednu, má jich mno­ho, též i hříchové. O ctnostech praví svátý Augu­stin i A ristoteles pohan, že kdo má jednu ctnost, ten má všechny. Toho důvod jes t ten to : Je s t-li P etr neb Jan opatrný, tehdy má opatrnost, jež jest ctnost, zpravujíc ho, aby všecky věci činil opatr­ně; a že činí opatrně, pilen jest, aby vše, co má učiniti, učinil spravedlivě a tak plně se způ­sobí k spravedlnosti; a plně se způsobě k spravedl­nosti, dá každému, co od něho na koho sluší a tak jes t spravedlivý. A že nemůže býti plně spravedli­vý bez statečnosti, jíž až do smrti hotov jest 'stati o pravdu, protož jest statečn ý ; neb statečnost jest ctnost, jíž kdo ustavičně a vesele postaví se o dobré. A že nemůže býti tak statečný, není-li stříz livý a v jednání skrovný, neb jinak by zblou­dil, protož má skrovnost, jež jest ctnost, jíž člověk

— 43 —

má se právě netoliko v jedení a v pití, ale v kaž­dém skutku, jenž sluší k statečnosti. A tak máš, že ty čtyři ctnosti věření (základní, h lavní): opatr­nost, spravedlnost, statečnost a skrovnost, jsou spolu svázány, tak že kdož jednu dokonale má, ten i druhé má, a kdož z nich jedné nemá, ten nižádné nemá. A ty ctnosti jsou veření, že jako u veřejí dvéře se obracují, též život ctnostného člověka v nich se obrací a na nich sto jí; a ty táhnou po sobě jiné ctnosti, jako jsou : štědrost, svobodnost, ochotnost, pravdym ilovnost, a tak pokora, trpěli­vost, ustavičnost a tak jiné ctnosti.

T éž také hříchové svázáni jsou, že kdo má je ­den, má jich mnoho, jakož jsem řek l: kdo hřešípřestoupením přikázání Božího, nesvětě neděle, ten mnohými sm rtelným i hříchy hřeší. Neb že dělá lakomě, jest lakom ec; a že tak lacino svou duši a království nebeské tratí, je s t m arnotratce. A že od choti Krista k ďáblu odstoupil jest, protož du­chovně cizoloží a smilní. A že Božího přikázání nedrží, jest pyšný; a že jest pyšný, Bohu závidí, že jemu přikázal světití, a tak jemu cti ujímá, a tak jest zloděj. A že nečiní, co má v svátek či- niti, protož líný je s t ; a že své duši zle činí, protož jes t hněvivý, neb sám své duše nenávidí a ji za­b ijí; neb dí D avid : Kdož miluje zlost, nenávidí duše své. A že sebe nenávidí, tehdy i bližního ne­návidí; neb dí písm o: Kdo sobě zlý, kterak jinému jes t dobrý? A že Boha neposlouchá, tedy ho ne­m iluje; neb dí sv átý Ja n : Kdo dí: Miluji Boha a přikázání Jeh o neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není. A že Boha nemiluje, tehdy nadarmo jméno Boží vzal a darmo slově křesťan. A poněvadž dar­mo slově křesťan, tehdy otce Pána Krista nectí a

nectí m atky své, jež jest sbor všech sv atý ch ; n< kdo nectí krále, ten nectí i králové, jeho choti, vší jeho čeledi. A tak přestoupiv jedno přikázái jest všem i vinen, jako dí svátý Jakub, apoštol bratr Pána Je ž íše K rista. P rotož ty věrný čl věče, to znam enaje pilně, v neděli nedělej dí služebného.« Výklad desatera Božího přikázá kap. 40. Erben díl I., str. 119— 120.

Na svátého Jakuba se Hus odvolává nepr vem ; týž apoštol 2, 10— 11 praví: »Kdobykolce lý zákon zachovával, ale přestoupil by v jec ném přikázání, učiněn jest všemi vinen. Neboť kt rý řek l: Nesesmilníš, řekl také nezabiješ. Jestli: bys nesesmilnil, ale zabil bys, učiněn jsi přestu níkem zákona.« S v a tý apoštol nepraví, že k< vraždí, je také smilníkem, jak jeho slovům roz měl Hus, nýbrž praví, že kdo by přestoupil v j diném přikázání, přes to, že by snad zachováv všeck a ostatní, je s t vinen všemi. Je s t pravda, : jsou připomenutá slova svátého Jaku ba velí těžká k pochopení, vždyť i svátý Augustin listu 29. to uznává a proto se o smyslu j jich radil se svátým Jeroným em ; ale násl dující odůvodnění: »Neboť který ře k l: Nezbiješ, řekl tak é : Nesesmilníš«, nám dává na sroz mněnou, jak máme rozumě ti slovům : »Učiněn je všem i vinen.« Sv . Augustin v připomenutém lis 29. p rav í: » Je s t tedy vinen všemi, poněvadž je ná proti lásce, na které závisí celý zákon.« — An kdo hřeší kterým koli způsobem, hřeší proti lási k Bohu, čili dopouští se nelásky proti Bohu zák nodárci, a proto jedná proti důvodu, že kterél máme zachovávati všecka přikázání Boží, a tud

— 45 —

jest vinen všemi. — S v . Tom áš Akv. S . th. I. II. q. 73. a. 1. praví, že hřích jest odvrácení se člověka od Boha a obrácení se ku tvoru ; člověk Boha o- pouští, jím pohrdá, a dává před Bohem přednost některému tvoru. Na zmíněném místě mluví dle v ý ­kladu sv. Tom áše sv. Jakub o hříchu, pokud jest jen odvrácení se člověka od Boha, a nemyslí na o- brácení sé člověka ku tvoru. A poněvadž kdo se dopouští jen jediného hříchu smrtelného, odvrací se od Boha a jím pohrdá, jest vinen hříchy v še­mi. — Že tento výklad je správný a nikoliv v ý ­klad Husův, patrno z toho, že se sv. Jakub odvo­lává na totožnost zákonodárce vzhledem na v še­cka přikázání, a neodvolává se na totožnost přiká­zání. D ojista něco jiného zapovídá přikázání: »Ne- zabiješ«, a něco jiného: »Nesesmilníš«, ale zákono­dárce obou jes t tý ž ; proto kdo přestoupí prvé, nepřestoupí také druhé, ale vinen jes t také dru­hým, poněvadž neurazil zákonodárce jen přikázání »Nezabiješ«, nýbrž také zákonodárce přikázání »Nesesmilníš.« Je s t vzhledem na hřích sm rtelný podobně jako s vírou a nevěrou. Kdo vědomě a úmyslně popírá jen jediný článek víry , kdyby v šecky ostatní pevně věřil, jest vinen také všemi, poněvadž tím důvodem, pro který máme věřiti všecky články v íry — pravdomluvností Boží — pohrdá; podobně kdo se dopouští jen jediného hříchu smrtelného, byť všecka ostatní přikázání Boží zachovával, jest vinen všemi, poněvadž dů­vodem, pro k terý máme zachovávati všecka při­kázání Boží — že zákonodárcem všech jes t týž Bůh, a všecka máme zachovávati z lásky k Bohu — pohrdá. — K rátce tedy možno ř íc i: Kdo přestu­puje jenom jedno přikázání Boží, kdyby zachová­

— 46 —

val všecka, je s t vinen všemi, poněvadž uráží Boha, od něhož pocházejí všecka přikázání.

P ozn . S v . T o m áš na udaném m ístě sv éh o nejzna­m enitějšího díla »Sum m a theologica* se tá ž e : Jsou -li v še ck y h řích y sp o jen y ? a od p ovíd á: Zdá se , že jsou, ne­b oť sv . Ja k . 2, 10. p ra v í: »KdobykoIi ce lý zákon z a ­ch oval, a le přestoupil b y v jediném (přik ázání), učiněn jest všem i v in en «; a v šak býti vinným všem i p řik ázá­ními znam ená totéž , jako míti v še ck y h řích y , poněvadž, jak dí sv . A m brož De parad iso kap. VIII. § 39., »hřích jest přestoupení zákona B ožího a neposlušnost přikázání n ebesk ých .* T ed y kdo se dopouští jediného hříchu, jest podroben všem hříchům . — M imo to k aždý hřích v y lu ­čuje cn ost, k teré se příčí. Ale kdo p ostrádá jedné cnosti, p ostrád á všech , poněvadž v še ck y cn osti jsou spojeny, p oněvadž sm ěřují k jednomu principu. A však jako jsou spojeny cnosti, tak jsou spojeny také h řích y ; n eboť jako jest lásk a k Bohu, k te rá buduje m ěsto B o ­ží, princip a kořen všech cn o sti; tak jest láska k sobě sam ém u, k terá buduje m ěsto B ab ylon , kořen v šech h ří­chů, jak patrno z A ugustina X IV . De civ ita te Dei cap. 28. T e d y v še ck y ch y b y a h řích y jsou tak spojeny, že kdo m á jeden, m á v še ck y .

A v šak naproti tomu jest jisto, že jsou m nohé hří­ch y sobě p rotivné, jak patrno z Filosofa II. E th ic . cap.8. Ale není m ožno, ab y protivné nacházelo se v tom že

předm ětu. Není te d y m ožno, ab y v še ck y ch y b y a h řích y b yly vespolek spojeny.

Nato vykládaje učení správné, praví: Jinak jedná člověk cnostný, jenž jedná dle rozumu, a jinak hříšník, jenž jedná proti rozumu. Činy člověka konajícího cnost směřují k jednomu cíli, aby vždy jednal dle pravidla rozumu, proto jsou všecky cnn«ti spojeny a

— 47 —

Hus tedy učí ve Výkladu desatera Božích při­kázání dobře, že čty ři cnosti s těže jn í: Opatrnost,

jejich společným pravidlem je m ou drost. Ale hříšník ne­sm ěřuje k tom u, ab y se odchýlil od toho, co se s ro z ­umem sro v n áv á , n ýb rž ch ce dosíci nějakého dobra, od něhož hřích m á sv é jméno. Ale ta dobra, k nim ž hříš­ník, odchyluje se od rozum u, sm ěřuje, jsou různá, ba někdy docela p rotivná. P o n ěv ad ž ted y n ep ravo sti a h řích y m ají svůj druh od dober, ku k terým se o b ra ce ­jí, patrno jest, že vespolek nesouvisí. Kdo hřeší, nepo­k raču je od m n ožství k jednotě, jak jest v cn o stech , k te­ré jsou spojeny, n ýb rž od jednoty ku m nožství.

N ato odpovídá k nám itkám dříve učiněným a p ra v í: S v . Jakub nem luví zde o hříchu, pokud jím rozum ím e o brácen í se, dle něhož h říchy ro zezn áv ám e, jak bylo ře č e n o ; n ýb rž m luví o hříchu, pokud jím rozum ím e od­v rácen í se , pokud totiž člověk hříchem odchyluje se od přikázání zák on a. A le v še ck a přikázání zák on a jsou od jednoho a téhož, jak týž tam p ra v í; a p roto v e všech hříších pohrdám e tým ž B o h em ; a v tom sm yslu d í: kdo by přestoupil v jediném , vinen jest v še m i; poněvadž totiž již jedním hříchem s tá v á se vinným trestu , ježtopohrdá B ohem , z Jeh o ž pohrdání pochází vina všechhříchů.

P a k vy k lád á, že není p rav d a, že každým hříchem z trá cím e cnosti. H říchem všedním n eztrácím e cn o st

vů b ec, a hříchem sm rtelným z trácím e jenom cn o st vli­tou, nikoliv nabytou. J e s t p ravd a, že kdo h řeší jak ým ­koliv hříchem , jedná nem oudře, a p ro to mu sch ází m ou­drost, ředitelka v šech cn o sti; ale z toho neplyne, žeb y se jedním hříchem dopouštěl v šech hříchů. — Ko­nečně třeb a uvážiti, že láska k Bohu sjednocuje, a proto cnosti, k teré z ni plynou, jsou sp o jen y ; ale se-

— 48 —

střídmost, spravedlnost, síla nebo statečnost jsou spojeny tak, že kdo má dokonalou jednu, musí míti všecky čtyry, a komu schází jedna, nemá do­konalé žádné: ale to platí jenom o cnostech m rav­ných a dokonalých, neplatí to však o cnostech jiných; naprosto však jest nesprávno, když z toho uzavírá, že hříchy jsou také tak spojeny, že když se někdo dopouští jednoho, dopouští se všech.

Hus dále docela bludně učí, že hříšník ve všech svých skutcích, tedy i dobrých, hřeší. Po několika řádcích ve výkladu desatera dokazuje, že kdo v neděli hřeší, nejvíce neděli znesvěcuje. P ra v í : ^Hřešíce (lidé) kterakkolivěk ve svátek ne­bo v neděli, nejvíce ruší neděli; neb dílo nejslu­žebnější páchají v neděli, jímž nejvíce Bůh se tupí a od nich trpí. Neb poněvadž má člověk vždy ně­co činiti, a opět že c o ž k o l i v ě k v s m r t e l ­n é m h ř í š e č i n í , v ž d y z n o v u h ř e š í , v ě ­domé jest, že každý hřeše ve svátek nebo v ne­děli, čině dílo nejslužebnější, ruší den sváteční. — Protož bídně a ohavně hřeší, domnívajíce se, že by svátek světili, kteříž opustíce díla tělesná, ob­žerstvím, opilstvím, mrzkomluvením, marnomlu- vením, oplzlým hraním, turnováním, kolbou, kost­kou, šachováním, írejováním, tancováním, lako­mým tržením a jinými péčemi se toho světa zane- prázdnk str. 121. — A ve výkladu modlitby Páně kap. 80, díl I. str. 290 píše: »M o d 1 i b a u č i n ě - n á nehodně, jakožto v s m r t e l n é m h ř í š e , ta-

beláska nesjednocuje, n ýb rž rozptyluje, rozděluje, poně­v a d ž k jejímu ukojení člověk touží po dobrech pozem ­sk ých různých, a p roto ve hříších a n epravostech prin­cipu jednotícího není.

— 49 —

ká modlitba n e t o 1 i k o n e n í u ž i t e č n á , a l e j e s t š k o d 1 i v á.« — Nad tímto učením Husovým dojista užasne každý zatvrzelý Husita. Když se hříšník modlí, modlitba ta dle Husa mu nejen nic neprospívá, nýbrž naopak docela mu škodí.

Z článků 14.— 16. jest patrno, jak byl Hus sho­vívavý k sobé a jak byl přísný na jiné. P ro sebé, zneužívaje slov K ristových : »Budiž tobě jako po­han a publikán«, činil pravidlem života, že úřadů duchovních poslouchati nemusí, a kdyby ho úřa- dové duchovní chtěli vydati úřadům světským, tvrdil o nich, že by byli horší než Fariseové a zá­konici; pro jiné, zneužívaje a sofisticky vykládaje slova Písma, činil zákon Boží nesnesitelným; kdy-^ by byl slovům svým sám opravdu věřil, byl by musil nevyhnutelně uznati, že žene lidi do zou­falství ;vždyť ty skutky kající, ke kterým hříšníků svým kázáním kdekoliv nabádal, dle jeho zásad nebyly nic jiného, než smrtelné hříchy. A pak chtěl míti za jediné pravidlo víry a mravů Písmo svaté! Kdyby nejupřímnější Husita přečetl a promyslil jen výroky Husovy české, zde k čl. 16. připome­nuté, zajisté, že by mu řekl: Jene, bloudíš!

17. S a ce rd o te s C hristi viven tes secundum legem ejus, et habentes Scrip tu- rae notitiam et affectum ad aedificandum popu- lum, debent p raed icare non obstante p raetensa excom m unicatione. Q u od

si P ap a vel aliquis p rae- latus m andat sacerd o ti sic

17. Kněží K ristovi, ži- jí-li dle Jeh o zákona a znají-Ii P ísm o a m ají-li náklonnost v zd ěláv ati lid, jsou povinni k ázati přes domnělou exkom m unika- ci. A jestli papež nebo jiný p relát takovému knězi přikazuje, ab y ne-i kázal, poddaný není po-

4

50 —

disposito non p raed icare, non debet subditus obé- dire.

C. 20, pg. 302 a et b.

18. Quilibet p raed ican - tis ořficiuin de m andato accip it qui ad sace rd o - tium a c c e d it ; et illud m andátům debet exequi, p raetensa excom m u n ica- tione non obstante.

C. 20, pg. 302 b.

19. P e r cen su ras e ccle - siasticas excom m un ica- tionis, suspensionis et in- terdicti ad sui e xa lta tio - nen cleru s populum lai- calem sibi suppeditat, a - varitiam m ultiplicat, m a- litiam protegit e t viam p raep arat A ntichristo. Signum autem evidens est, quod ab A ntichristo tales procedunt cen surae, quas vocan t in suis pro- cessib us fulnynationes, quibus cleru s principalis- sim e p rocedit co h tra il- los, qui denudant nequi- tiam A ntichristi. qui cle- rum pro se m axim ě usur- pavit.

C. 23. pg. 314 a, b.

vinen pošlechnouti.Káp. 29, str. 302 a, b.

18. K aždý, kdo d och á­zí kněžství, přijím á také povinnost k á z a ti ; a tuto povinnost m á plniti přes dom nělou (n esp rav ed li­vou) exkom m unikaci.

Kap. 20, s tr. 302 b.

19. Censuraini c írk e v ­ním i: Excom m u n ik aci, suspensi a interdiktem podrobuje si duch oven ­stv o lid ku svém u p ový­šení, rozm nožuje lakotu, kreje zlobu a připravuje cestu Antikristu. Je s t pak očividno, že pocházejí od A ntikrista tak ové cen - su ry , k teré nazývají ve sv ý ch přích blesky, k te­rým i klérus obzvláště do- kračuje na ty , kteři od­halují bezbožnost A nti­kristovu , jenž pro sebe klérus zach v átil nejvíce.

Kap. 23, s tr. 314 a, b.

— 51 —

Těmito třemi články Hus ospravedlňuje své počínání v Praze a počínání těch kněží, kteří ne­dbajíce interdiktu, konali služby Boží dále.

Když totiž Hus na kázáních a v přednáškách knihy bludaře Viklefa hájil, bludy jeho šířil a proti duchovenstvu lid nesvědomitě a mnohdy nespra­vedlivě bouřil, zakázal mu arcibiskup, později pa­pež kázati. Ale Hus kázal dále a počínání své odů­vodňoval tím, že kdo dá se vysvětiti na kněžství, zná Písmo svaté a chce opravdu lid kázáním vzdě- lávati, již svěcením nabyl práva a jest mu také u- ložena povinnost kázati; proto — tvrdil Hus dále — kdyby mu i jeho představený: biskup, papež, zakazoval kázati, nesmí ho poslouchati, poněvadž by tím hřešil. Touto sofistikou veden jsa, Hus ča ­stěji dokládal, že nemůže srovnati se svým sv ě­domím, aby poslechl a nekázal.

Když Hus, nedbaje zákazu kázal dále, byl stižen klatbou a suspensí, a když si ani z toho nic nedělal, byl stižen interdiktem.

Pozn . K latba jest círk evní pokuta, kterou příslušný p ředstavený vylučuje někoho z círk v e a to tak, že buď z ř e ­telně zakazuje věřícím s ním se stý k ali, nebo toho ne­zakazuje.

Suspense jest pokuta církevní, k terá může stihnouti jen duchovního a zakazuje v y k on ávati úkony buď s v ě ­cení. nebo úřadu, nebo přijímati důchody spojené s ně­kterým církevním úřadem .

Interdikt jest ta círk evní pokuta, k terá zakazuje ú časten stv í na službách B ožích , přijímání sv á tý ch s v á ­tostí. církevní pohřeb. Je s t osobní a m ístni; osobni, k te­rým stižena jest o so b a : místní, k terý platí pro v še ck y , kteří na vytknutém m ístě bydlí. P ři interdiktu místním

— 52 —

• Tak. řaJcé. v. době Husově pronesen byl nad Prahou, íiqktid tam ;bude Hus a na jiná místa, kam by přišel, interdikt místní. V Praze někteří duchov­ní — 'byla1' jich .většina — služby Boží skutečně zastavili, jiní však nezastavili; z toho povstaly velké bouře a zmatky.

. Žádná, z těchto pokut není vymyšlena od kně­ží, jak bludně tvrdí Hus; také nejsou dílem Anti­kristovým, nýbrž náležejí k moci církevní tresta­jící, jaká náleží: každé společnosti, která se chce a má udržeti. Že .i sebe nepatrnější společnost má právo nehodné, členy vylučovati, o tom nepochy­buje dojista nikdo.; že má právo své zřízence úřadu zbaviti nebo výkony úřední jim zakázati, o tom nepochybuje také nikdo; proto náleží zajisté tako­vé právo také církvi. Kristus Pán řekl o tom, kdo by neuposlechl c írkve: Budiž tobě jako pohan a publikán, t. j. jako člověk, který k církvi nenáleží; zdaž to není exkomunikace? Sv. Pavel, jak připo­menuto, hříšného Koriňtana skutečně z církve v y ­loučil a Titovi přikázal: ^Člověka kacíře po jed­nom i po druhém napomenutí se varuj« 3, 10, a a- poštol lásky sv. Jan píše: »Přichází-li kdo k vám a nepřináší-li toho učení, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte« ep. 2, 10. J iž sněm nicaejský í. r. 325 sesadil kněze Aria, a cařihradský I. r. 381

nekonají se pravidelné služby B oží, neudílejí se s v á to ­s t i : N ejsvětější S v á to st O ltářní, svěcen í na kněžství, poslední p om azání; nekonají se církevní pohřby. Ú čelem interdiktu m ístního bylo, ab y k řesťan é vidouce, že se p osvátné úkony n ek o n ají' nebo konají jen v m íře velmi obm ezené, donutili toho, jenž interdikt zavinil, ab y činil pokání.

— 53 ; . —

biskupa Nestoria, kteří oba nad to posláni byli do vyhnanství. . . . .. -u

2. Šest článků ze spisu Contra Paleč čili ProtiPálčovi.

20. Si P ap a e s t .m a lu s et p raesertim sj est. p raescitus, tunc ut Ju d as apostolus est diaboli, fur, et filius perditionis, e t non est cap ut san ctae mi- litantis E cc le s ia e , cum nec sit ..mebrum ejus.

Ad. S er. M. StephaniP a leč , .t. 1. pg. 322 a.21. Qratia praedestina-

tionis est vinculum, quo corpus Ecclesiae et quod- libet ejus membrum iun- gitur Christo capiti indis- solubiliter.

T . I. pg. 321 a.22. P ap a vel p raelatus

m alus et p raescitus- est aequivoce pastor, et v.ere fur et latro .

T . I. pg. 322 b.

23. P ap a non. debet di­ci sanctissim us, etiam se - • eundum ■ o ff ic iu m ;. . quia alias re x d eberet di.ci sanctissim us. secundum officium, et to rto re s ,e t < praěcon es d icerentur

20. Jestli papež jest zlý a zejm éna jestli- jest p řed zvěd ěný, jest jako Jid á š apoštol . ďáblův, zloděj, syn zahynuti a není hlavou sv a té c ír ­kve bojující, poněvadž není ani jejím údem.

P ro ti spisům M. Š těp á­na P álče , díl I., str.. 322 á.

21. M ilost předurčení jest páska, , kterou' se spojuje tělo C írk ve a je*- jí každý úd s K ristem ne­rozlučně.

Díl 1. pg. 321 a.

. 22. P ap ež nebo p relát • zlý a p řed zvěd ěný jest p astý ř jen ve sm yslu ne­vlastním . , opravdu jest zloděj a lotr.

Díl f. s tr. 322 b.23. P ap ež nem á býti

n azýván s v á tý m . ani vzhledem na ú řad ; neboť pak by měl i král pro ú- řad jm enovati se sv a -

. tým a b iřico v é a pocho­pové.: jm enovali by se

— 54 —

s a n c ti ; imo etiam diabo- ius d eberet dici san ctu s, cum sit officiarius Dei.

T . I. pg. 322 b et 323 a.

svátými, ba musel by se jmenovati svátým i ďábel, poněvadž jest zřízencem Božím.

Díl I. s tr . 322 b. a 323 a.Článek 23. není sice ve spise Husově slovně,

ale nachází se tam věcně.Věta 20. vyjádřuje ostřeji blud, odsouzený ve

větě 13. Zde spojil Hus špatný život s předzvědě­ním; ve větě 13. se jen praví, že není pravým ná­stupcem Petrovým ten, kdo žije mravy Petrovým protivnými, zde však se dokládá ješ tě : zejména, je-li předzvěděný; tam se jen praví, že je vikářem Jidáše Iškariotského; zde pak, že jako Jidáš je a- poštolem ďáblovým, zlodějem, synem zavržení, a není hlavou svaté církve bojující, poněvadž není ani jejím údem.

Ve větě 20. určitě udává Hus pásku, která dle jeho názoru spojuje údy církve, jest to totiž před­určení. Ukázali jsme již při větě 1. až 3., že učení to je naprosto nesprávné.

Ve větě 22. se praví, že papež a prelát žijící špatně čili nemravně, předzvěděný nazývá se pa­stýřem jen stejnojmenně, t. j. má jen stejné jméno, věc však je docela jiná, skutečně není pastýřem, nýbrž jest zlodějem a lotrem.

Ve větě 23. se snaží důkazy ad absurdum u- kázati, že papež nemá býti nazýván svátým ani pro svůj úřad. Důkaz Husův je opravdu velmi směšný, ano, možno, ba třeba tvrditi docela prá­vem, že v této větě sofistika, zloba a pošetilost Husova dostoupila vrcholu. T v rd í : Papež nemá býti nazýván ani pro svůj úřad svatýin. (Překlá- dati slovo latinské sanctissimus třetím stupněm,

— 55 —

nejsvětější, příčí se úplně duchu jazyka českého; my nazýváme římského papeže svátým Otcem.) A dokazuje to s lovy ; Neboť kdybychom měli nazý- vati papeže pro jeho úřad svátým, pak bychom museli pro úřady nazývati svátými také krále, bi­řice a pochopy, ano docela ďábla, poněvadž dle Husa i ďábel je zřízenec Boží. Mínil tedy Hus, že úřad královský, biřický, pochopský, ďáblův jsou stejné. Této věty neshledáváme ani mezi 45 v ě ­tami Viklefovými, rovněž odsouzenými na sněmu Kostnickém, a z těch rázu podobného jako Husova 23. je asi jen Viklefova 6., jež zní: »Bůh musí po- slouchati ďábla.« — Takové a podobné věty ne­jsou jen kacířské, nýbrž opravdu bláznovské.

Spisy »De Ecclesia«, »Contra Paleč« a »Contra Stanislaum« napsal Hus r. 1413 asi v prvé polovici; a r. 1411, dne 1. září napsal papeži Janu XXIII. list, ve kterém se omlouvá, proč se nedostavil do Říma k soudu, nýbrž poslal tam své zástupce. V tom listu praví: »Quia mortis insidiae tam in regno, quam extra regnum, praesertim a Teutonicis sunt mihi positae, ideo tnultorum consilio judicavi, quod fo- ret Deum tentare, vitam morti tradere, proíectu ecc­iesiae non urgente. Igitur non parui personaliter, sed advocatos et procuratores constitui, volens s a n - c t a e S e d i A p o s t o l i c a e obedire.«, to j e s t : ^Poněvadž mně byly činěny nástrahy jak v království, tak mimo ně, proto na radu mnohých jsem soudil, že bych pokoušel Boha, aby vydal můj život na smrt, když toho prospěch církve nežádá. (Z těchto slov je patrno, za jak důležitého se Hus považoval pro církev. Kdyby však byla církev opravdu sbor lidí vyvole­ných čili předurčených, jak učil Hus, poněvadž

— 56 —

počet lidí předurčených -nemůže býti ani zvětšen, ani zmenšen, jako počet lidí předzvěděných, žádný člověk, ani Hus by takové církvi už nemohl pro- spěti, a nebyl by pro ni důležitým nikdo, tedy ani Hus.) Proto jsem še nedostavil osobně, nýbrž po­slal jsem obhájce a zástupce, chtěje býti poslušen s v a t é S t o l i c e A p o š t o 1 s k é.« — P a la c k ý : Documenta Magistři Joannis Hus, Pragae 1869 str. 19—20. Zde tedy, poněvadž psal papeži, nazval sám Apoštolskou Stolici svátou. —- Ano, týž Hus v témže listě dále napsal: »Quapropter, šumme Christi vicarie! V e s t r a e humiliter S a n c t . i t a- t i s imploro clementiam, quatenus a comparitione personali ceterisque inde secutis propter omnipo- tentis Dei, misericordam me benigniter absolvere dignaretur.« — »Proto nejvyšší Kristův náměst­ku! prosím pokorně milosrdenství V a š í S v a t o - s t i. aby mne milostivě sprostila povinnosti dosta- viti se osobně a všeho, co z toho následovalo.«

A téhož měsíce září 1411 psal Hus také list kardinálům, a v tom mluví ke kardinálům takto: »P atres irn Christo reverendissimi, qui apostolo- rum typům geritis, cum sitis positi velut praeci- pua luminaria, quae debent singula mundi illu- strare climata, cumque sitis positi in potestate, ut possitis mundi tollere crimina, de faucibus satanae animas eripere«, to jes t : »Otcové v Kristu nejdůstojnější, kteří jste typy apoštolů, poně­vadž jste postaveni jako obzvláštní světla, která mají osvětlovati jednotlivé části země, poněvadž vám je dána moc, abyste mohli sní- mati zločiny světa a vychvacovati. duše. z. chřtánu satanova.« str. 21. V listu tom dále praví, že mistři university pražské špatně poučeni odstoupili od

— .57 —

svatého v Kristu Otce Řehoře XII. (a sanctissimo in Christo patře Gregorio XII) a od poslušnosti a- poštolské stolice. Dále nazývá kardinály »svatým sborem kardinálů« (sacrum cardinalium collegium). — Ja k s tím možno srovnati větu 13., 20. a 23.?!

24. Si papa Vivat C h ri­sto co n trarie , etiam si as- cen d eret per ritam et le- gitim am electionem hu- nianam vulgátám , tam enaliunde ascen d eret quam per C hristum , dato etiam quod in traret per e lecti­onem a Deo principaliter fa c ta m ; nam Ju d as Isca - riotes rite et legitim e est electus a D eo C h risto ad episcopatum , et tam en ascendit aliunde ad ovile ovium. T . 1. pg. 323 b.

24. Jes tli papež žije proti) zákonu K ristovu , b y ť i vešel, t. j. dosáhl úřadu svéh o řádnou a z á ­konitou volbou podle o- becného ustanovení lid­ského, p řece by v ešel ji­nak než K ristem , b y ť v e ­šel i volbou vykonanou hlavně B o h em ; neboť J i ­dáš Iškario tský byl řá d ­ně a zákonně zvolen od K rista Boha, a p řece v e ­šel odjinud do o v čin ce ovcí.

Díl I. s tr . 323 b.

Tak é tento článek není ve spise Husově do­slovně, ale smysl tam jest. Hus zde má na paměti slova Kristova: »Kdo nevchází dveřmi do ovčince, ale jinudy vstupuje, ten jest zloděj a lotr.« Jan 10, 1. — Z toho článku jest patrno, že dle Husa pa­peže činí papežem cnostný život, n e volba v y ­konaná správně dle řádu lidského, ano ani volba vykonaná samým Bohem. Hus se dovolává Jidáše, kterého vyvolil sám Kristus; a přece prý ani J i ­dáš nestal se apoštolem cestou správnou, nýbrž nepravou, jak dokázal svým životem. Patrno, že Hus chtěl opravo.vati i Krista Pána.. Vždyť Písmo

- 58 —

zřejmě učí, že Pán si vyvolil Jidáše sám; Luk. 6, 13 čtem e: »A když byl den, povolal (Ježíš) učeníků svých, a vyvolil z nich dvanácte, kteréž i apoštoly nazval.« A Kristus Pán řekl ke všem apoštolům, tedy i k Jidášovi: »Zdali jsem já vás dvanácte ne­vyvolil? a jeden z vás jest ďábel.« Jan 6, 71. T e ­dy, ačkoliv nazývá Jidáše ďáblem, přece o něm praví, že jest J ím vyvolen, a proto skutečným apoštolem. Nevešel do úřadu apoštolského odjinud, nýbrž vešel Kristem, ale přes toto vyznamenání se zvrhl. — Proto nesprávně učil Hus, že hříšný život jest známkou nesprávného a neplatného na­bytí úřadu.

25. Condem natio 45 a r- ticuloruni Joan nis W iclef per d octo res iacta est ir- rationabilis e t iniqua et m ale fa c ta ; ficta est ca u ­sa per eos allegata , v i- delicet ex eo quod nullus eorum sit catholicus, sed quilibet eorum aut est h aereticu s, aut erroneus, aut scandalosus.

T . I. pg. 324 b.

25. Odsouzení 45 člán ­ků Ja n a Viklefa učiněné d ok tory jest nerozum né a nespravedlivé a zle v y ­k on ané; lživá jest také příčina, k terou udávají, že totiž žádný z nich ne­ní k atolick ý, n ýb rž každý z nich jest buď k acířsk ý , nebo bludný, nebo pohor- šlivý.

Díl I. s tr . 324 b.

45 článků Viklefových bylo v Praze odsouzeno častěji ; roku 1382 odsoudil sněm církevní v Lon­dýně 24 články; když se počaly spisy a učení Vi- klefovo siřití na universitě pražské, zkoumal Jan Hůbner v Praze spisy Viklefovy důkladněji a shle­dal v nich ještě 21 článků závadných: tak povstalo 45 pověstných článků, o něž bylo v P raze tolik há­dek. 28. května 1403 odsoudila je universita

— 5 9 —

pražská spolu s kapitulou po prvé. Pak byly od­souzeny častěji, zejména 10. července 1412 na Že­bráku, a 16. července 1412 ve schůzi na radnici v Praze. A toto odsouzení myslil Hus, když praví, že byly doktory odsouzeny nespravedlivě a neroz­umně. — Že náhled Husův jest zcela bludný, musí uznati každý, kdo z nich uváží aspoň některé. T ak na př. čl. 1. zní: Podstata chleba hmotného a podob­ně podstata vína hmotného zůstávají ve Svátosti Oltářní. — Tím učil Viklef tak zvané remanenci. Čl. 4. Je-li biskup nebo kněz ve hříchu smrtelném, nesvěří na kněžství, neposvěcuje, neobětuje, nekřtí.6. Bůh musí poslouchati ďábla. 8. Je-li papež před­zvěděný a zlý a proto údem ďáblovým, nemá mo­ci nad věřícími od nikoho jiného leč od císaře. 15. Není pánem světským, není prelátem, není bi­skupem ten, jenž jest v hříchu smrtelném. 27. Vše se děje neúprosnou nutností. 29. University, studia školy, promoce a stolice učitelské v nich jsou zavedeny pošetilým pohanstvím; církvi prospívají tolik, jako ďábel. 37. Církev římská jest sbor ďáb­lův a papež není nejbližší a bezprostřední námě­stek Kristův a apoštolů. 45. V šecky řehole bez rozdílu byly zavedeny ďáblem.

3. Čtyři články ze spisu Contra Stanislaum (Proti Stanislavu ze Znojma).

26. Non eo ipso quod electo res, vel m ajor pars eorum con senserin t viva v o ce secundum ritus ho- minum in personam ali- quam, eo ipso illa per- sona est Icgitim e electa ,

26. Ne tím, že voliči nebo většina z nich ži­vým slovem podle obřadů lidských souhlasila o ně­které osobě, jest již tato osoba zákonně zv o le n á ; a z toho důvodu také je-

— 60 —

vel eo ipso. est veru s et m anifestus su cqessor vel v icariu s P etři apostoli, vel alteriu s apostoli in officio e c c le s ia s tico ; un- de, siv e e lecto res bene et m ale elegerint, ope- ribus electi debem us c re - d ere ; . nam eo ipso, quo quis copiosius operatu r m eritorie ad profectum E ccie s ia e , liabet a D eo ad hoc copiosius potestatem .

Ad S crip ta M. Stanislai c . 2. pg. 339 a, b.

27. Non est scintilla ap- parentiae, quod oporteat esse unum caput in spi- ritualibus regens E c c le ­siam . quod sem per cum E ccle s ia ipsa míli taňte co n v erse tu r et co n serv e- tur.

C . 5. pg. 346 b.

28. C hristus sine talibus m onstruosis capitibus per suos v e ra c e s discipulos šp arsos per orbem te rra - rum melius suam E ccle - siai : regularet.

C. 5. pg. 347 a.

29. Apostoli e.t iideles s a c e r d o te s , Domini s tre -

ště není p ravým a zře j­m ým nástupcem nebo ná­m ěstkem P e tra apoštola neb jiného ap oštola .v ú- řadě círk ev n ím ; proto a ť voliči zvolili dobře nebo špatně, m ám e věřiti skut­kům . zv o len éh o ; n eboť čím hojněji kdo pracuje ku zásluze a prospěchu C írk ve, tím větší k tomu m á od B oha m oc.

P ro ti M. S tanislavu kap. 2. s tr. 339 a, b.

27. Není ani jisk ry zd á­ní p rav d y , že je potřebí jedné h lavy , k terá by ve v ěcech duchovních řídila círk ev , a k terá by vždy ob cov ala a trv a la i s c í r ­kví bojující.

Kap. 5. str. 346 b.

28. K ristas by řídil bez takových ohavných hlav svým i p ravým i ž ák y , ro z ­ptýleným i po' okrsku zem ském círk e v svou lé­pe.

Kap. 5. str. 247 a.

29. A poštolé a věrní kněžř P áně. ve v ěcech po-

— 61 —

nue in n eeessáriis ad sa- třebných k u ■ spasení s la v -lutetn regularunt E c c le - ně řídili c írk e v ; dříve než

byl úřad p ap ežsk ý ; tak by činili, kdyby papeže nebylo, co ž jest na nej- vyšším stupni m ožno, až do dne soudu.

Kap. 8. str. 354 b.

siam , antequam , Papae officium foret introduc- tum ; sic faceren t, defi­ciente per šum m e possi- bile P ap a, usque ad diem judicii.

C. 8. pg. 354 b.Těmito čtyřmi články vykládá Hus své ná­

hledy o platnosti a potřebě papeže. Dle čl. 26. ne­rozhoduje o tom, je-li papež řádným papežem, bi­skup řádným biskupem, správně vykonaná volba, nýbrž o tom rozhoduje jedině a výlučně cnostný život; k cnostnému životu činí člověka schopným Bůh; proto čím žije člověk cnostněji, tím více této schopnosti od Boha dostává, a tím více tudíž sám Bůh dokazuje, že tento papež nebo biskup jest Bohem poslán a má moc od Boha.

Dle čl. 27. není ani Krista k zachování církve potřebí, vždyť Hus nepraví: Není potřebí jedné viditelné hlavy, nýbrž prav í : Hlavy, tedy vůbec, ať jest jakákoliv.

K čl. 28. připomínáme, že jest ovšem úplně možno, že by Kristus sám, tedy bez lidí,, ať jsou jacíkoliv, mohl církev svou říditi lépe, než jest ří­zena; ale neběží o to, co by Kristus učiniti mohl, nýbrž o to, co opravdu ustanovil. Št ítný kdesi praví, že i po mrzutém žlabu teče čistá voda; proč by tedy papež řádně zvolený, byť i hříšníkem byl, nemohl dobře říditi c írk ev ? T řeba rozezná- vati úřad a hodnost osobní.

V čl. 29. Hus zapomíná, že prvním papežem byl sv. P e tr ; že jest na nejvyšším Stupni možno,

— 62 —

ž e by papež nemusel býti, není pochybnosti; ale otázka jest, je-li to možno za těch podmínek a o- kolností, za kterých církev svou ustanovil Kristus. Tu třeba říci, že jak dlouho bude církev Kristova, tak dlouho musí býti také papežové. Ostatně sám Hus dokázal, že papežové nejsou zbyteční; vždyť k nim apeloval.

4. Článek třicátý.30. Nullus est Dominus

•civilis. nullus est p rae- latu s, nullus est ep isco- pus. dum est in p eccato m ortali.

30. Nikdo není s v ě t­ským pánem, nikde pre­látem , nikdo biskupem, je-li ve hříchu sm rtelném .

Článek tento jest složen ze spisu proti Pálčovi: S i papa, si episcopus vel praelatus est in peccato mortali, tunc non est papa, episcopus vel praelatus ( Je -l i papež, biskup nebo prelát ve hříchu smrtel­ném, není papežem, biskupem, prelátem), contra P áleč t. I. pg. 319 b, a ze slov, která k tomuto místu Hus veřejně při soudu doložil a hájil: »Ano. ani král není hodně králem před Bohem, je-li ve hříchu smrtelnému

Ostatně Hus tento článek v pojednáni De de- cimis (O desátcích), díl L, str. 159.— 166., v koleji Karlově 1412 po svátku sv. Víta veřejně hájil. Tu vykládaje článek tento výslovně praví, že v něm třeba rozeznávati tři části : 1. Není pánem sv ět­ským ten, kdo jest v hříchu smrtelném, 2. není prelátem ten, kdo jest v hříchu smrtelném, 3. není biskupem ten, kdo jest v hříchu smrtelném. Jes t pravda, že Hus na konci svého výkladu smysl článku zmírňuje, pravě, že není h o d n ě a s p r a ­v e d l i v ě pánem světským ten, kdo jest ve hří­

— 63 —

chu smrtelném; avšak když církev soudí některé učení, zejména některý spis, nemůže se tázati, jak mu rozuměl jeho původce — zde Hus, vlastně Viklef, poněvadž tento článek jest ce lý Viklefův — nýbrž musí vše bráti v tom smyslu, který jest nej- bližší a nejzřeteinější, a jak učení a spisu rozumí každý člověk, který učení uslyší nebo spis čte a čisti bude. A kdyby lidé počali tento článek pro.- váděti prakticky, kam by to vedlo?

Kdyby nebyl pánem světským ten člověk, kte­rý jest a pokud jest ve hříchu smrtelném, nená­ležely mu právem statky, které má; proto by si je mohl, ano docela měl. přivlastniti člověk jiný, cnostný. Kdyby nebyl prelát prelátem, biskup bi­skupem, když jsou v hříchu smrtelném, bylo by všecko, co činí, neplatné; neměli by také práva na své příjmy, na desátky a pod.; proto by jim jich poddaní nemusili. ba ani neměli odváděti; a k tomu Hus veřejně lid také vybízel.

Mimo to, jak dokáže člověk, že nemá hříchu smrtelného? A jak snadno může člověk býti viněn ze hříchu smrtelného! Dále nejsou lidé tak převrá­cení a zvrhlí, že prohlašují za hřích smrtelný, co jím opravdu není, ba že mají docela cnost za hřích, a naopak hřích svůj za cnost? Kolik duchovních bezprávně prohlašoval za hříšníky mrzké sám Hus! — Proto článek tento není jen proti víře, nýbrž podvrací celý společenský řád a vybízí k boji všech proti všem.

III. Důsledky.

I. Patrno, že Hus nebyl odsouzen pro žaloby křivé, nýbrž že byl odsouzen pro učení, které jest v jeho spisech, jež uznal za své, a jež dosud má­

— 64 —

me. — Nebyl odsouzen pro bludné učení'o Velebné Svátosti Oltářní, ani o ' početí Panny Marie, ani o předurčení, ani pro články, které teprve později na sněmu Tridentskéni a Vatikánském byly stano­veny, ani proto, že zavrhoval ústní podání, nýbrž bludy Husovy, odsouzené na sněmu kostnickém, jsou zcela jiného druhu.

Hus učil bludně 1. o církvi, 2. o Kristu, 3. o činech lidských, 4. o Viklefovi, 5. podvracel základ veškerého řádu společenského.

1. Učení Husovo o c í r k v i jest naprosto jiné, než jaké shledáváme v Písniě a jaké hlásala církev vždy. Hus

a) z c e l a n e s p r á v n ě v y k l á d a l , c o j e s t c í r k e v ; dle něho jest církev sbor jenom lidí předurčených nebo vyvolených, a ti jsou údy církve, třeba ani nebyli pokřtěni a byli poskvrněni hříchy smrtelnými, ano kdyby tuto církev docela pronásledovali, jako Šav e l ; naopak lidé předzvě­dění, t. j. ti, o nichž Bůh od věčnosti ví, že budou

.zatraceni, kdyby i pokřtěni byli a hříchů neměli, údy církve Kristovy nejsou, nýbrž jsou údy církve ďáblovy. ČI. L, 2., 3., 5., 6., 21.

b) Učil zcela bludně o c í r k e v n í m z ř í z e - n i ; tvrdil, že s v. P e t r n e b y l h l a v o u c í r ­k v e s v a t é k a t o l i c k é , a aby své bludné učení dokázal, slova Kristova: »Na té skále vzdělám církev svou« vykládal tak, jak jich před ním kro­mě Viklefa nevykládal nikdo. ČI. 7.

c) O d ů s t o j n o s t i p a p e ž s k é tvrdil, že m á p o č á t e k o d c í s a ř e , totiž Konstantina, který — ovšem dle zcela bludného udání — dal biskupu římskému Silvestrovi veliký poklad, a aby měl také bohatství přiměřený titul, nazval ho pa­

— 65

pežem. ČI. 9. — Nyní ovšem obecně se uznává a jest dokázáno, že Husova domněnka o pokladu byla zcela bludná.

d) Ačkoliv Hus učil, že svátý Petr nebyl od Krista ustanoven za hlavu církve, přece mluví o náměstcích Kristových a Petrových a tvrdí, že n i k d o n e n í o p r a v d u n á m ě s t k e m K r i ­s t o v ý m a P e t r o v ý m , k d o j i c h n e n á ­s l e d u j e s v ý m i m r a v y , poněvadž Bůh u- dílí náměstnou moc dojista jenom lidem mravným. Čl. 12.

e) Ačkoliv neuznával římského papeže za hla­vu církve Kristovy, přece ho uznával jako římské­ho biskupa, ale tvrdil, že k o m u B ů h n e z j e ­v i l , ž e m á b ý t i t í m t o b i s k u p e m a k d o n e n í p ř e d u r č e n čili vyvolen, není a n e m ů ­ž e b ý t i a n i ř í m s k ý m b i s k u p e m . Čl. 10.,11.; ano jestli papež žije jinak než Petr, jest do­cela jako Jidáš, apoštol ďáblův, zloděj a syn za­hynutí. Čl. 20., 22.

f) Také kardinálové jsou zástupci apoštolů jen pod tou podmínkou, jestli žijí tak, jak žili apoštolé a zachovávají přikázání a rady Pána našeho Je ž í ­še Krista. Čl. 13.

g) Papež nemá býti nazýván »svatým« ani pro svůj úřad, poněvadž by se pak musili nazývati svatými také král, biřici a pochopové, ano i ďábel, poněvadž i on je zřízencem Božím. Čl. 23.

h) Hus b l o u d i l v u č e n í o c í r k e v n í k á z n i ; tvrdil, že kněz n a b ý v á m o c i k á z a - t i s v ě c e n í m , a proto když zná písmo a touží vzdělávati lid, má kázati, kdyby mu to zakázal třeba biskup nebo papež, čl. 17. ano nemá se ani báti trestu vyloučení z církve, čl. 18. Ostatně tyto

5

— 66 —

tresty jsou vynálezem Antikristovým čl. 19. a celá poslušnost církevní jest vlastně vynález kněží c ír ­kevních 15.; konečně toho všeho není ani potřebí, protože církvi není potřebí jedné hlavy 27., a poně­vadž Kristus řídil si svou církev lépe bez takových ohavných hlav, čl. 28., ano apoštolé a věřící kněží slavně řídili církev dříve, než bylo zavedeno pa­pežství; proto by tak mohli činiti také nyní. Čl. 29.

Každý vidí na prvý pohled, že Hus takovýmto učením, přijatým od Viklefa, zvrátil dosavadní u- čení o církvi — celé! V církvi Husově by nebylo viditelné hlavy, nikdo by nevěděl, jestli k církvi náleží a celá církev byla by neviditelná. Každý by si v ní mohl činiti, co by chtěl, a když by někdo proti nevázanosti volal na pomoc rameno světské, byl by následovníkem íariseů a zákoníků, kteří, když jich Kristus nechtěl poslechnouti, volali: »Nám nesluší zabiti žádného!« a vydali Ho Pilátovi. Čl. 14.

2. O K r i s t u učil, že dvě přirozenosti B o ž ­ství a člověčenství jsou jeden Kristus; čl. 4. — Víra učí, že v Kristu jsou dvě přirozenosti: lidská a božská, ale jen jedna, a to božská osoba.

3. O č i n e c h l i d s k ý c h tvrdil, že jsou dvo­jího druhu, cnostné a hříšné, a bludně tvrdil, že vše, co činí člověk cnostný, jest cnost, a co hříš­ník, jest hřích, kdyby se i modlil.

4. O V i k 1 e f o v i tvrdil, že bylo jeho 45 člán­ků od doktorů odsouzeno nespravedlivě; čl. 25.

5. O článku 30. bylo dokázáno, že nepodvracíjen celý řád náboženský a mravní, nýbrž že pod­vrací také veškerý řád společenský.

— 67 —

K takovému učení, které Hus nejen hlásal, nýbrž také prakticky prováděl, a chtěl, aby tak činili také všichni, církev mlčeti nemohla.

T o zůstává hádankou, jak se mohl Hus odvo- lávati k papeži a také se odvolal, když považoval papežství za výmysl lidský, a chtěl, aby každý ctil a uznával jen ustanovení Kristova.

Všecky články Husovy nejsou odsouzeny jako kacířské, nýbrž některé jsou odsouzeny jako blud­né, urážlivé, pohoršlivě, rozkolnické a p.; byly od­souzeny in globo, hromadně, t. j. všecky jsou uve­deny a pak jsou připojeny censury. Některé možno, ovšem uměle, vyložiti také katolicky. Možno, že Hus některým tak rozuměl, ale církev nemohla souditi o tom, co Hus myslil, nýbrž o tom, co jeho slova ve smyslu obecném a obyčejném znamenají.

2. Srovnáme-li odsouzené články Husovy s články Vikleíovými, seznáme, že si jsou v mnohém velmi podobny. Článek 30. Husův a 15. Viklefňv jsou úplně stejné, 20. Husův a 8. Vikleřův jsou velmi podobné, a rovněž třeba říci o celém učení obou. Hus čerpal bludy své z Viklefa, ale nešel tak daleko; také Husův spis o církvi není původní, nýbrž jsou to zkrácené dva spisy Viklefovy: De Ecclesia (O církvi), a De potestate Papae (O moci papežově). Viklef byl Husovi vzorem, proto měl Hus kázání za nejdůležitější činnost kněze jako Viklef; také, ač sám měl značné příjmy jako Viklef, doporoučel duchovenstvu chudobu jako Viklef.

Viklef ukládal kněžím chudobu, sám však se dle toho nechoval. Po delší dobu byl zároveň pro­fesorem v Oxfordě a farářem v Luttersworthu; a když se musil pro bludy profesury vzdáti, faru podržel až do smrti 1384. Viklef štval proti mni­

— 68 —

chům a proti duchovním světským, chválil kočující kazatele Lollardy, kteří kromě chatrného hábitu neměli nic; ale sám seděl na své faře v teple dále.

Hus si počínal podobně. V prvé řeči synodální, t. j. kázání, které měl na žádost arcibiskupa Zbiňka Zajíce z Hasenburka k shromážděnému duchoven­stvu, hřímal mezi jiným, že kněz nemá míti ani to­lik pozemských statků, mnoho-li mu jest dovoleno míti — má sestoupiti infra gradům possidendi lici- tum — ale sám dle toho také nejednal.

Byl kazatelem v kapli Betlémské, za to měl byt a 30 kop grošů; dále byl jako universitní pro­fesor členem tak zvané koleje, kde bydleli stu­denti pohromadě; tam měl stravu, šat, knihy; a konečně nejdůležitější, byl universitním profeso­rem, děkanem fakulty filosofické a dvakráte rekto­rem celé university; uvážíme-li, že bylo zejména do r. 1409 v Praze studentů na tisíce, že různé poplatky byly dosti značné, vidíme, že právem třeba souditi, že tyto příjmy byly ještě větší než předcházející. A jakou cenu tehdáž měly peníze, možno poznati z toho, že dle T om ka: Dějepis mě­sta Prahy, díl III., str. 427 , arcibiskup Albík, když se vzdal arcibiskupství, dne 25. ledna 1413 koupil v nynější Ferdinandově třídě dům č. 116 za 60 kop pro sebe, pro svou tetu a své dvě dcery a v něm bydleli. Arcibiskup tento byl původně doktorem a profesorem medicíny; kdysi velmi dobře pomohl králi Václavu IV.; proto když ovdověl a vstoupil do stavu duchovního, král působil k tomu, že se stal arcibiskupem pražským, ve kterémž úřadě ni­kdy spokojen nebyl a proto se ho raději vzdal.

Hus měl dojista kromě celého zaopatření a knih 120 kop ročně, což dle našich peněz činí přes

— 69 —

5000 K. Ačkoliv měl takové příjmy, dělal dluhy. V červnu roku 1415 psal z Kostnice Chlumovi, aby mu přátelé z nich pomohli. Prosil jich takto: »Qui concesserunt pecunias, nescio, quis solvet eis prae- ter dominům nostrum Jesum Christum, propter quem concesserunt. Optarem Jamen, quod ati- qui ditiores componerent et solverent pauperibus. Sed tirneo, ne illud impleatur in aliquibus: Co s oči, to z mysli.« »Těm, kdo půjčili peníze, nevím, kdo zaplatí mimo Pána Jež íše Krista, pro kteréhož půjčili. Přál bych si však, aby někteří bohatší se složili a zaplatili chudým. Ale bojím se, aby se na některých nenaplnilo: Co s očí, to z mysli.« P a lack ý : Documenta str. 101.

A 16. června 1415 dopsal svému žáku M. Mar­tinovi takto: »Debitoribus, quibus teneor, quomo- do scis, sic fac recompensam. Si tamen propter De- uni et amorem mei voluerint remittere, dabit Deus ipsis amplius.« Ze souvislosti ovšem je patrno, že Hus debitory nerozuměl své dlužníky, nýbrž věři­tele, a že místo toto po česku zní: »Veřitelňm, kte­rým jsem dlužen, jak víš, tak jim učiň náhradu. Kdyby však pro Boha a pro lásku ke mně chtěli odpustiti, Bůh jim dá více.« (Str. 120.) A 6. listopa­du 1414 měl starost, že jestli se jeho záležitost protáhne, nebude míti dosti peněz. Proto dopsal přátelům Čechům takto: »Aestimo, quod deficiam in necessariis, si pertraheretur conciliuin. Ideo quos sentitis amicos, petatis ab eis suffragium; sed primo petatis sub conditione.« »Mám za to, že pro- táhne-li se sněm, budu míti nedostatek ve věcech nutných. Proto proste těch, o kterých myslíte, že jsou přátelé, o příspěvky; avšak nejprve s pod- mínkoux (Str. 79.)

— 70 —

A ač Hus tohle vše věděl a psal, nadával kně- žím pražským, kteří brali stolu, Šimonistů a Gie- zitů. Šimonisty nazýval ty, kteří brali peníze před posvátnými úkony, Giezity pak nazýval ty, kteří tak činili po nich. Šimonisty po Šimonu čarodějní­ku čili magu, který žádal v Samaří od sv. P etra za peníze moc, aby, na koho vloží ruce, přijal Ducha sv., ale sv. P etr mu řekl: Peníze tvé buďtež s tebou k zahynutí. Giezi byl sluha proroka Elisea; prorok tento očistil od malomocenství Namana, kní­že syrské, a nepřijal od něho za to daru. Ale když Naman odcházel, pospíšil za ním Giezi a pravil, že pán přece chce hřivnu stříbra a dvoje šaty. J e pravda, že darů těchto od Namana dostal, ale pro­rok nad ním pronesl také hrozný soud: »Malomo- cenství Namanovo přichytí se tebe« a tak se stalo. Hus nazýval ty kněze, kteří brali peníze po posvát­ných úkonech, Giezity.

Nehájíme kněží těch, ale tolik přece třeba u- znati, že kdyby byli měli mnozí jen polovici těch příjmů, které měl Hus, nebyli, by chtěli ničeho a byli by bývali spokojeni úplně.

3. Na kacíře církví odsouzené byl stanoven zákonem světským trest smrti upálením; tak č te ­me v nestarších zákonících něm eckých : Sach- senspiegel kolem r. 1230 a Schwabenspiegel 1274 až 80. C ísař Bedřich II. zejména 22. února 1231 v Padově nařídil podobně a odůvodňuje to tím, že trestá-li se velezráda proti panovníku světskému smrtí, má býti potrestáno kacířství smrtí nejhorší, poněvadž jest to velezráda proti Bohu, králi nej- vyššímu.

Císař mezi jiným praví: »Statuimus, ut crimen haereseos et damnatae sectae cujuslibet, inter pu­

— 71 —

blica crimina nůmerentur"; imo crimine laesae ma- jestatis nostrae debet ab omnibus horribilius judi- cari, quod in Divinae majestatis injuriam noscitur attentatum«, t. j . : ^Ustanovujeme, aby zločin kacíř­ství a všech odsouzených sekt počítán byl ku zlo­činům veřejným ; ano všichni mají ho považovati za hroznější, než jest zločin urážky našeho veli­čenstva, poněvadž, jak patrno, čelí jako bezpráví proti Božské velebnosti.« — A o něco dále: »Prae- sentis nostrae legis edicto damnatos mortem pati haereticos quocumque nomine censeantur, decer- nimus, ut vivi in conspectu hominum cumbuťantur, flammarum commissi judicio«, t. j . : »Ustanovujeme, aby nařízením tohoto našeho zákona kacíři, ať se jmenují jakkoliv, k smrti odsouzení, byli ža živa před zrakoma lidí spáleni, odevzdáni rozsudku pla­menům O těch, kdo by snad po rozsudku ze strachu před smrtí bludy své odvolali, nařídil, aby byli doživotně uvězněni (in perpetuum carcerem detru- dantur).

4. Co by se bylo stalo s Husem, kdyby byl v Kostnici odvolal? Kdyby byl na sněmu svou chybu hned uznal a sám odvolal, byl by se snad směl do Čech vrátiti; kdyby byl však odvolal tu, když byl již z kacířství usvědčen, byl by více do Čech nepřišel; tu by se na něm byla naplnila slova zá­kona: In perpetuum carcerem detrudantur, t. j . : Nechť jsou na vždy uvězněni.

Do sezení 15. dne 6. července 1415 byl přine­sen dvojí formulář rozsudku, jeden pro ten případ, jestli Hus neodvolá, a druhý pro ten případ, jestli Hus odvolá. A v tomto druhém bylo: »Avšak po­něvadž z některých známek jest patrno, že Jan Hus vypočítaných hříchů svých lituje a jak tvrdí

— 72 —

se srdcem upřímným a vírou nepokrytou do církve navrátiti se chce : proto ho připouští svátý sněm, aby odpřisáhl a odvolal veškeré kacířství a bludy obzvláště Jana Viklefa, přijímá ho jako marnotrat­ného syna dobrovolně vyznávajícího hříchy a kají­cího, a pokorně prosícího rozhřešuje od klatby, kterou byl stižen. Avšak poněvadž učením jmeno­vaného Jana Husa méně správným, od víry od­chylným a bludným dána byla pohoršení nesčíslná, a roznícené bouře v církvi Boží a v lidu, a zleh­čováním moci klíčů a nešetřením censur těžce u- ražen byl Bůh a c írkev : svátý Sněm tímto ustano­vuje, aby týž Jan Hus, jako člověk církvi Boží škodlivý, pohoršlivý a proti ní odbojný svěcení kněžského a jiných úřadů byl zbaven a z nich se­sazen. Svěřujíce, aby toto sesazení arcibiskupové Milánský a Feltrenský a biskupové Astenský, Ale­xandrinský a Bachorský dle řádu práva před sv. Sněmem provedli, ustanovujeme, že »ipsum Jo a n - nem Hus, tanquam hominem periculosum fidei chri- stianae, propter praemissa immurandum et inclu- dendum in carcerem, inimurari et includi debere, et ibidem perpetue remanere«, t. j . : »má býti týž Jan Hus jako člověk víře křesťanské nebezpečný, z předeslaných důvodů uvězněn a uzavřen a proto ať jest uvězněn a uzavřen, a ať tam zůstane na­vždy^ Hermannus von der Hardt: Rerum Concilii Constantiensis, Francofurti et Lipsiae 1699, díl IV., str. 431.— 34. Tak bylo navrženo dle tehdáž platné­ho práva pro případ, jestli Hus odvolá. To právo znal také Hus. Proto věděl, že svobody dojde jen tu, dokáže-li, že učení jeho není bludné; proto je stále různými způsobj^ vykládá, proto chce důka­zy, že bloudí, a když je slyší, uznati jich nechce.

— 73 —

a znova a znova míní dokazovati, že svým slovům jinak rozuměl, nebo že, jak učí on, učili jiní, kteří z bludu viněni nebyli, zejména sv. Augustin a jiní svati Otcové.

Když se mu nepodařilo dokázati, že bludům neučil, věděl, že když po procesu blud svůj uzná a odvolá, čeká ho doživotní vězení.

Mohl tudíž voliti: buď bludů neuznati a smrt, nebo bludy uznati a odvolati a doživotní žalář. A to po našem náhledu byla nejdůležitější příčina, že bludů svých uznati a odvolati nechtěl. Čeho by tím byl dosáhl?

B yla tímto vším vinna c írk ev? Či snad sněm? Nikoliv; tehdejší zákony, které Hus znal, a hlavně Hus sám.

5. Poněvadž Hus nejevil ani v Kostnici ka jíc­nost a povolnost, nýbrž naopak neústupnost, neboť, ač byl suspendován, mši svátou sloužil a při mši svaté i kázával, na kteráž kázání přicházeli poslu­chači mnozí; byl uvězněn. S počátku byl v Kost­nici přijat vlídně, jak píše sám; ale když bylo pa­trno, že by tato vlídnost k ničemu nevedla, musil sněm sáhnouti ku prostředkům přísnějším. Biskup Kostnický Husa zřejmě upozornil, že mši svátou sloužiti nemá; ale Hus toho nedbal a sloužil dále. Co s ním měli činiti? Uvěznili ho, nic jiného ne­zbývalo.

6. Zikmund dal Husovi průvodní list, tak zva­ný svobodný glejt; často se tvrdi, že když dovolil Husa upáliti, porušil dané slovo. Náhled ten jest ne­správný. Průvodní list zaručoval jen- bezpečnost na cestě, nemohl ale chrániti před vinou a proto ani před trestem zaviněným. Kdyby byl měl glejt ten smysl, že nebude směti býti Hus potrestán,

— 74 —

bude-Ii shledán vinným, nebylo by bývalo potřebí, aby Hus do Kostnice vůbec šel. Císař Zikmund Husovi glejtem jen slíbil bezpečnost na cestě, vol­ný pobyt v Kostnici, veřejné slyšení a bezpečný návrat do vlasti, nebude-Ii usvědčen z kacířství. Na cestě se mu nestalo nic a byl by se zajisté také bezpečně domů vrátil, kdyby nebyl býval usvěd­čen z kacířství. Volného pohybování se mu v Kost­nici dostalo také, sám si to s počátku liboval. In­terdikt s něho byl sňat, jinak by nemohly býti ko­nány v Kostnici služby Boží, ale kletba s něho sňa­ta nebyla, proto mši sv. sloužiti neměl, on to do­bře věděl, ale jak velmi zpupně a bezohledně jednal v Praze, tak chtěl také jednati v Kostnici. Toho si sněm nemohl nechati líbiti. Když byl Hus uvězněn, vytýkali to páni čeští Zikmundovi a Zikmund sně­mu. Naprostá lež jest, že se sněm omlouval Zik­mundovi, že kacíři není třeba dodržeti slova; tohle prohlášení se nikdy nestalo; nýbrž sněm vyložil Zik­mundovi, že svobodný glejt, daný kacíři nebo člo­věku z kacířství podezřelému, nemůže obmeziti právomoc církevní, aniž zameziti tómu, aby se s obviněným jednalo dle pořadu práva. V tom sm y­slu sněm koncem prosince 1414 žádal Zikmunda, aby dbal svobody církve a nebránil jí, aby prove­dla proces proti Husovi dle práva. Jestli císař Zikmund Husovi slíbil něco více, chybil, ač se zdá, že tak neučinil, poněvadž zákony církevní znal také. Nelze tudíž z glejtu právem činiti proti pro­cesu Husovu námitky žádné.

Také někteří tvrdí, že Zikmund po rozsudku měl vydati Husa českému králi Václavovi. I tento náhled jest mylný. Císař římský byl obráncem církve v celé církvi, proto i v Kostnici; a mimo

— 75 —

to, každý jest trestán tam, kde byl shledán vinným a kde byl odsouzen. A kdyby byl král Zikmund skutečně vydál Husa králi Václavovi, co by se bylo stalo? Král Václav by byl buď dal dle stá­vajících zákonů Husa upáliti, a pak by byla bez­pochyby povstala válka domácí, anebo by byl Hu­sa hájil, a pak by byla povstala válka s cizinou. Tedy, kdyby se i byla stala věc pro tehdejší právní poměry nemožná, nic dobrého by z ní bylo ne­vzešlo.

7. Častěji možno slyšeti, že Hus byl muž cnost- ný; sněm tedy odsoudil a úřad světský spálil člo­věka cnostného. — K tomu připomínáme: Eneáš Sylvius, později papež Pius II., jenž napsal jazykem latinským Českou kroniku, praví o Husovi, že byl muž mocný slovem a slavný pověstí čistšího ži­vota (lingua potens et mundioris vitae opinione clarus); ale o jeho stoupencích duchovních praví, že to byli lidé prodlužení, zločiny a vzpourami znamenití, kteří se domnívali, že novotou věcí u- jdou trestám — aere alieno gravati, sceleribus ac seditionibus insignes, qui rerum novitate evadere poenas arbitrabantur. Aeneae Sylvii: Historia Bo- hemica ve sb írce : Rerum Bohemicarum antiqui scriptores, Hanoviae, 1602, str. 141. Ale z toho ne­plyne, že byl Hus vzorem cnosti. Někteří chtějí rozeznávati víru a m ravy a praví, že něco jiného jest chybovati proti zákonu mravnímu, a něco ji­ného poblouditi v učení víry, a že může i člověk cnostný pochybiti v učení víry. — K tomuto v ý ­kladu odpovídáme, že jest to ovšem možno, ale ihned dokládáme, že když cnostný počne učiti a hájiti blud, přestává býti cnostným. Je-li zejména člověk cnostný příslušnými úřady duchovními u­

- 76 —

pozorňován, že chybuje v učení víry, když jest pro tuto chybu kárán a trestán, když konečně jest docela i vybízen, aby blud svůj odvolal, a on v něm přece nejen sám zůstává, nýbrž docela svádí jiné a proti svým odpůrcům a úřadům bezohledně, nespravedlivě a směle vystupuje: takový člověk cnostným nazván býti nemůže. A tak si počínal Hus. Proto dokud nebude změněn katechismus, a to se nestane nikdy, a budeme v něm čisti, že proti prvnímu Božímu přikázání člověk hřeší také kacíř­stvím, tak dlouho nemůže katolický křesťan právem tvrditi: Hus byl člověk cnostný. Kacířství jest hřích smrtelný, sváděti ke kacířství jest rovněž hřích smrtelný; a kdo zůstává zatvrzele v hříchu smrtelném a páchá hříchy smrtelné, právem člo­věkem cnostným nazván býti nemůže.

Sněm Kostnický nazývá Husa »hominem E c ­ciesiae sanctae Dei pernitiosum, scandalosum, sedi- tiosum, periculosum fidei Christianae«, t. j . : č lově­kem svaté církvi Boží škodlivým, pohoršlivým, pobouřlivým, víře křesťanské nebezpečným; o u- čení jeho praví, že z něho povstala nesčíslná po­horšení a vzpoury proti církvi Boží. A dojista žád­ný katolický křesťan, ba žádný rozumný a pováž­livý člověk, který dějiny husitismu jen poněkud zná, nemůže právem tvrditi, že sněm mluvil do větru.

Jestli však sněm nemluvil do větru, nýbrž mim vil vážně, Husa cnostným nazvat! nemožno.

Jsou však veškerého uvážení hodny ještě věci následující: Hus sám psal arcibiskupu Zbyňkovi v červenci 1408, že mu na počátku své vlády naří­dil, aby, kdykoliv by zpozoroval nějakou chybu pro­ti správě diecése, ihned mu to oznámil bud’ osobně,

— 77 —

ústně, nebo kdyby byl vzdálen, písemně. (Palackýr. Documenta str. 3.) T ý ž arcibiskup zval také Husa na synody jako řečníka. Z toho patrno, že ho chtěl užiti jako m ravokárce duchovenstva.

Avšak Hus nechtěl býti mravokárcem jen du­chovenstvu, nýbrž naprostým, neobmezeným, nej­rozumnějším zákonodárcem pro všecky. Vždyť ke konci roku 1408 napsal témuž arcibiskupu: »Quid- quid ergo Romanus pontifex Gregorius XII. vel sancta mater ecclesia, imo Paternitas V estra licite mandaverit, volo humiliter obedire«, t. j . : »Cokoliv tedy římský papež Řehoř XII. nebo svátá matka církev, ano Vy Otče, dovoleně nařídíte, toho chci býti pokorně poslušen.« (Str. 6.) Tím vyjádřil, že jak papež, tak církev, tak arcibiskup mohou naříditi věci nedovolené, a on, Hus, jako soudce vše uváží, a pozná-Ii, že jest to dovolené, pokorně poslechne. Ja k á pýcha je skryta v té Husově pokoře! A jakou poklonu učinil arcibiskupovi! P ra v í : Nejsem ocho­ten pokorně poslechnouti, když něco dovoleného nařídí římský papež nebo církev, nýbrž i když Vy, Otče arcibiskupe, tak učiníte. J á jsem nejvyšší soudce nad Vámi nade všemi, já budu zkoumati, jsou-li Vaše nařízení dovolená! A Hus dle toho také jednal. Vždyť v prosinci 1411 napsal Uroze­ným pánům i úředníkům království Českého i ji­ným pánům, jenž byli tehdáž v P ra z e : »A já to znám, že ani papeže, ani arcibiskupa chci poslou- chati v tom, abych nekázal; neb to jest proti Bohu a proti mému spasení.« (Str. 23.)

Hus v odpovědi na prvou žalobu, podanou od duchovenstva pražského arcibiskupovi r. 1408, na­psal: »Nosco multos plebanos, quorum non sum dignus calceamenta deducere, et quorum plantas

— 78 —

propter eorum sanctam conversationem vellem li- bentissime osculark, t. j . : »Znám mnoho farářů, jichž nejsem hoden zouti střevíce, a jejichž paty bych pro jejich život s největší radosti políbil.« (Str. 158.) A přes to veškerý klérus, zejména pražský haněl a tupil bez výjimky, a to nejen na kázáních v kapli betlémské, nýbrž i ve spisech, určených pro lid, takže lid křesťanský bude tyto z veliké části ne­spravedlivé potupy čisti tak dlouho, dokud bude míti tyto spisy Husovy v rukou.

Tak ve Výkladu víry, kap. 11., Erben díl I., str. 27, vytýká kněžím, že tvrdí, že mohou odpustiti hříchy, komu chtí, »a tak že pošlí koho chtí do nebes a koho chtí pošlí do pekla, jakožto klíč- níci mocní nebe i pekla« — čehož dojista žádný kněz rozumně netvrdil; str. 67. praví: »Někteří mají jestřáby, rarohy, sokoly, krahujce, psy, ko­ně za bohy, jako lovci; někteří voly, krávy, ovce, svině jako měštěné a sedláci; někteří zlato, stříbro, jako všichni lakomci; někteří ženy bídné, jako všichni smilníci a zvláště kněží smilní, jež krásně­ji odívají své ženy kuběny, než Kristovy živé a svaté obrazy«; na str. 74. vytýká kněžím a žá­kům, že klekají před papeži, biskupy a před pá­ny a biskupům a papežům, že před sebou klekati dávají; na str. 77. vytýká kněžím, kterak nená- božně se modlí, chodíce, mluvíce a smějíce se v kostele; str. 79., že kněží, vystavujíce ostatky svá­tých, kteří za živa zavrhli všecko zboží, nutí jich, aby žebrali m rtví; str. 80., že když vybízejí, aby lidé k svátostem otevřeli srdce, rozumějí srdci m ěšce; str. 123. »Kněží nynější jsou obžerní a ne- střízliví, s ženami neřku tajně, ale zjevně Bohu danou almužnu žerou«; str. 130. »břicha pilnější

— 79 —

jsou než Boha, světí hovnám, majíce břicho za B o ­háče; 149. »váží své nálezky více než Boží přiká- zání«; 156. »kněží dobří Engliši jsou mi milejší, než nestateční knčží čeští, a Němec dobrý milejší než bratr zlý«; 184. »prodávají Spasitele svého laciněji než Jidáš«; 212—213. »jsou zlodějové a lotři, neb není mnoho těch, jenž by pro spasení ovcí, pro chválu Boží, pro své spasení a pro práci vešli«; str. 220. »zloději jsou a lotrové. A velmi chytř í; neb což ani pán násilím, ani lapka, ani zloděj noční nevezme, toť svatoprodavač vyloudí; ono za zpověď, ono za mše, ono od svátosti, ono za od- pustky, ono za úvod, ono za požehnání, ono za pohřeb, ono za pokropení, ono za modlitby. Né ha- léřek poslední, je jž jest babička v šlojířku zavá­zala, aby ani lapka, ani zloděj jí ho nevzal, ten ha- leřík ludař a zloděj na ní vyloudí; i kterakž není chytřejší a ukrutnější než zloděj?« T ak a podobně píše Hus velmi často ve spisech, určených pro lid.

V postille není ani jediného kázání, ve kte- • rém by duchovenstvo nebylo hrubě a nesprave­dlivě napadáno. T ak na př. na druhou neděli ad­ventní mluví o znameních, která budou předchá- zeti před posledním soudem, o nepravých zázra­cích a falešných prorocích, kterými by uvedeni byli v blud, kdyby možno bylo, i vyvolení, a po­kračuje : »A to se nyní velmi plní, neb již Kristova pravda a Kristus málo v lidech svítí, ani již chtí, aby čtení nekázali a Krista nejmenovali; a kohož chopí, an Kristovu pravdu upřímo vyzná, toho klnou, pohánějí k soudu, vypovídají, hrdlují i mu­čí i žalařují a usmrcují. Jakož jsou nyní v Moravě official a jiní věrného člověka hladem umořili, a knězi Martinovi, kazateli nohy uhnojili; a co se

— 80 —

stalo loni v Praze i nyní se děje nad těmi, kteříž Kristovu pravdu vedou, jest známo mnohým li­dem. A to vše přichází od Antikristových poslů,, falešných kazatelů, jenž peníze honíce na lidu k svému lakomství, pýše, rozkoši a smilství, dávají za peníze hříchův odpuštění, pravíce, že papež jest zemský Bůh, jenž má moc dávati komuž chce od­puštění hříchů.« A když tak a podobně si poláteřil, praví: »Divná v ěc ; sami nemohou sebe zbaviti blech a much, a pak chtí jiné zbaviti pekelných muk!« V kázání na neděli třetí adventní mluvě o slovech P án ě : ^Blahoslavený ten, kterýž se nepo­horší nade mnou« vypočítává rozličné druhy lidí, kteří se nad Kristem horší, a praví: s>Někteří se horší nad jeho chudobou, jako obecně kněží, jenž nechtí býti dobrovolně chudí.« — T ak hanobil kněžstvo vůbec a neuvážil, že právě on byl mezi těmi, kteří nechtěli býti dobrovolně chudými, asi na místě prvém. A mluvě v témže kázání o po- chlebnících, praví: » 0 , co těch pochlebníkův jest, a zvláště u dvora papežova, k němuž největší po- chlebníci lezou, a modlí se a klanějí se v íce než Pánu Bohu.« A v kázání na neděli čtvrtou napsal: » 0 , co zlosti té mají nynější kněží, jenž jiné, kteří jsou dobře živi, nazývají ďábelníky! neb když je kacíře nazývají a bludné, tehdy v tom je za ďá­belníky mají.« Na druhou neděli po narození P á n ě : »Ale po hříchu! nynější biskupové a kněží, a zvlá­ště kanovníci a prázdní oltářníci, nemohou se do- čkati, aby brzo služba Boží se dokonala, aby do krčmy a druzí leckam v nehodné kněžím obyče je se obrátili, nebo po hříchu k tan č ík A dále v témže vypravoval báchorku o Janě papežici, řk a : »A tak jsou zavedli bludně poslušenství lid kněží.

— 81 —

že mnozí praví a káží, že cokolivěk přikáže pa­pež, to mají lidé učiniti neb držeti, jakoby papež nemohl poblouditi; a nechtí pomněti, že mnozí pa­pežové byli jsou kacíři, a že jedna žena byla jest papežem dvé léta a tři měsíce, jenž jest byla ro­dem z Mohuče a slula Agnes, a když papežila, teh­dy sloula Johannes; a pak jedouc od svátého P etra do Lateránu i porodila dítě. Čert ji na papežovo místo a její frejíř vsadil, že byla učená, a pán Bůh připustil pro náš užitek, abychom ne ihned za svá­tého měli, kterýž bude držeti. biskupství neb pa­pežstvím

Z těchto a podobných míst, kterých jest po­stihá plna, patrno, že Husovi se nejednalo o nápra­vu duchovenstva, nýbrž o to, aby duchovenstvo před lidem pokud možno nejvíce potupil a zha­nobil a sebe nade všecky povznesl. V řečích syno­dálních napadá duchovenstvo způsobem tak hru­bým a bezohledným, že je opravdu s podivením, že ty hrubé urážky duchovenstvo vyslechlo. T ak na př. vytý ká jim hrubou nevědomost a tvrdí, že biskupové světí o suchých dnech kleriky, kteří jsou multi scientiis nulli, t. j. v příčině vědy ne­stojí za nic, a sám k nim měl rozsáhlé učené pro­mluvy latinské; kdyby byli bývali všichni takoví ignoranti, pak by byli Husovi ani nerozuměli, a toho snad Hus nechtěl. V synodální řeči na sv. Lu­káše 1407 pronesl o knězi špatném 30 rozličných titulů, z nichž jest jeden horší než druhý, a mluvě o výroku, že za hříchy poddaných odpovídati bu­dou také páni, napsal: »Kéž by toho uvážili pape­žové, kardinálové, patriarchové, primasové, arci­biskupové, biskupové, opati, probošti, arcijáhno- vé, převorové, děkanové, faráři, kněží, kvardiáni,

6

— 82 —

bratři a mniši, kteří smilstvo nejen netrestají, ný­brž činí, jako by ho neviděli, an smilní sami. T a ­koví klerikálové jsou vituli et tauri pinques, vaccae pinques, t. j. telata a býkové tuční, krávy tučné, kterým hrozí Hospodin hroznými tresty.

Vše to prozrazuje hroznou pýchu a zlobu; a nevíme, smí-li býti takový člověk nazván cnost­ným.

Co bylo pravda? Bylo v Praze mnoho farářů, kteří byli hodni, aby jim paty líbal, jak psal Hus arcibiskupovi, nebo byl veškerý klérus tak zpustlý, jak napsal v knihách, určených pro lid a také kázal?

8. V novější době někteří jdou ještě dále a praví: Vždyť panna Orleánská byla také upálena, a ejhle! (dle Ottova Slovníku naučného díl XVIII. str. 876.) papež Lev XIII. prohlásil ji r. 1894 za blahoslavenou. Tak se může státi také s Husem.

Odpovídáme: Nesmírný jest rozdíl mezi Hu­sem a Johanou ď Are, pannou Orleánskou. Tato dívka 171etá po častějším vyzvání svátým Mi­chalem archandělem, svátou Kateřinou a svátou Markétou, ač pocházela z rodiny rolnické, šla ke králi francouzskému Karlu VIL, převzala od něho vojsko, vedla je proti nepřátelům Angličanům, kteří opanovali polovici Francie, ano chtěli si ji podro- biti celou, a dokázala to, že Angličané byl pora­ženi a daleko zahnáni, a Karel VII. 18. června 1429 v Remeši na krále korunován; toho zajisté bez zřejmého přispění Božího by byla nedokázala.

B rzy nato byla od lidu svého opuštěna, 1430 v květnu vojskem burgundským zajata, po čtyři měsíce vězněna a pak Angličanům za 10.000 franků prodána. Angličany byla v prosinci 1430 uvězněna v Rouenu.

Tehdáž byl arcibiskupem rouenským Petr Cauchon, člověk velice nesvědomitý, úplná stvůra Angličanů. Soudu muže takového byla vydána u- bohá dívka, obviněná z čarodě.iství a kacířství. Mimo to jí bylo vytýkáno, že proti zákonu Písma svátého nosí mužský šat, a že, ač jest dcerou a společnicí ďáblovou, dává se lidmi zbožňovati.

Ačkoliv ke všem obviněním odpověděla tak, že byla její nevina patrná, byla po čtyřměsíčním procesu dle tehdejšího zákona odsouzena k smrti upálením.

Když dne 24. května 1431 spatřila připravenou hranici, na které měla zemříti, ulekla se ; a poně­vadž ji někteří přátelé chtěli zachovat! aspoň na živu, domlouvali jí, aby odvolala bludy své. Slabá dívka dala se přemluviti. Proto jí bylo předloženo kratičké odvolání, zdaž s ním souhlasí. Avšak pak jí bylo podstrčeno úskočné jiné, ve kterém nejen odvolávala, nýbrž k různým zločinům se přizná­vala. To prý podepsala.

Následkem toho by rozsudek smrti změněn v trest doživotního žaláře. Johana nastoupila trest. a to obléknutá v šat ženský. Avšak sotva vstou­pila do vězení, ihned litovala toho, že odvolala; tvrdila, že tak učinila ze strachu, dokládala, že kdyby o sobě prohlásila nebo připustila, že nebyla k dílu svému opravdu poslána Bohem, sama by se zatracovala, a dovolávala se svědectví mnohých, že se nikdy neprohřešila ani proti Bohu, ani proti víře.

Angličanům nestačilo, že byla uvězněna, nýbrž těm běželo o to, aby byla odstraněna úplně. Uči­nili ji tudíž nástrahy, do kterých klesla a tak smrt svou urychlila. B y la totiž uvězněna se suro­

— 84 —

vými vojíny. Každý snadno se domyslí, co jí bylo v takové společnosti vytrpěti, Poněvadž se domní­vala, že se hanebnému jednání vojínů spíše ubrání, když bude v šatech mužských, oblékla je. To jí bylo vykládáno za návrat ke všem starým domně­lým hříchům.

Johana byla odsouzena k smrti ohněm po druhé, a tento rozsudek byl na ní 30. května 1431 na náměstí rouenském proveden skutečně. Před smrtí mimo jiné žádala, aby před ní držán byl kříž, aby, dokud žiti bude, patřila na to znamení, na němž zemřel Bůh. Je jí slovo poslední by lo : Ježíš. Když se soud vracel po vykonaném rozsudku, řekl Jan Tressart, tajný písař krále anglického: » Jsm e ztraceni, neboť jsme upálili světici, jejíž duše jest u Boha.«

Poněvadž Rouen zůstal na to ještě po delší dobu v moci Angličanů, nebylo na ochranu cti ne­vinně upálené dívky po několik roků podniknuto nic. Teprve 7. listopadu 1455, tedy za 24 roků, bylo na žádost pozůstalé rodiny ď Are se svolením pa­peže Kalixta III. započato s formální revisí pro­cesu z r. 1431. Bylo předvoláno 144 svědků růz­ných stavů a povolání, a ti jednomyslně přísežně dosvědčili, že byla Johana odsouzená a upálena nevinně.

Proto byl 7. července 1456, tedy za dvacet pět let po rozsudku prvém, v arcibiskupském pa­láci v Rouenu pronesen rozsudek druhý, kterýž o- nen prvý jako podvodný a hanebný zavrhuje, do­svědčuje zbožnost, vlídnost a hrdinské cnosti P an­ny Orleánské, a tím také dokazuje její nevinu. Otec

-Johanin byl již mrtev, ale matka a dva bratří Jan a Petr, ještě žili, a tak byli očitými svědky slavné

— 85 —

a veřejné úplné očisty své nevinně upálené sestry.Na místě, kde byla upálena, byl postaven kříž,

pomníky zřizovány byly i v jiných městech fran­couzských, a lid počal ctíti Johanu jako světici.

Z toho vidíme, že jest nesmírný rozdíl mezi Johanou ď Are a Janem Husem. Johana byla sou­zena nespravedlivě soudcem nesvědomitým, Hus byl souzen zcela spravedlivě a to soudci takovými, o kterýchž sami nestranní protestanté tvrdí, že ji­nak jednati nemohli; Panna Orleanská dokázala svými činy, kterých silou lidskou žádným způso­bem provésti nemohla, že s ní a jí působil Bůh, čili že byla Bohem poslána opravdu, Hus takové­ho posláni nedokázal ničím. Jean ď Are byla po revisi soudu na základě výpovědi 144 svědků pro­hlášena za nevinnou, s Husem se tak nestalo.

Proto také biskup orleánský Dupanloup zapo­čal proces za příčinou jejího blahořečeni, který proces poslal již r. 1875 k dalšímu jednání do í^íma.

V í^ímě Panna Orleánská r. 1894 za blahosla­venou prohlášena nebyla, nýbrž papež L e v XIII. přikázal jí název ctihodná čili Venerabilis. V tom smyslu jest potřebí udání Ottova slovníku opraviti.

Ale dne 6. ledna 1904 vydal sv. Otec nynější Pius X. dekret, kterým se prohlašuje, že Panna Orleánská vynikala cnostmi hrdinskými. Potom vyšetřovala kongregace Svatých Obřadů, zdaž Bůh na přímluvu Panny Orleánské vykonal pravé zázraky.

Tento posvátný sbor totiž žádá, aby ti, kteří se o prohlášení za blahoslaveného zasazují, udali čtyři zázračné události, ze kterých pak tři podro­bují přísné zkoušce. Dokáže-li se, že tyto tři udá-

— 86 —

iosti byly opravdu zázračné, pak se teprve při- kročuje ku prohlášení za blahoslaveného.

Na to byla Panna Orleánská 1912 prohlášena za blahoslavenou, a nyní právě se jedná v Římě0 její svatořečení.

9. Avšak snad by měl býti proces Husův také zrevidován; někteří si toho snad přejí, a jeden ka­tolický list k tomu vybízel. — Odpovídáme: R e ­vise procesu Husova v tom smyslu, aby byl Hus prohlášen za nevinna, jest nemožná; neboť kdyby1 někdo popíral legitimitu, t. j. ekumeničnost sněmu kostnického, třeba míti na paměti, že papež Mar­tin V. 1418 odsouzení článků Husových sněmem kostnickým potvrdil, čili články ty znova odsou­dil; proto, kdybychom i připustili některou záva­du při soudu sněmem kostnickým, byla závada ta bullami papežovými opravena.

Otázka pak o oprávněnosti nebo legitimitě sněmu kostnického souvisí s otázkou ■ o legitimitě papeže Jana XXIII., který tento sněm svolal. Ne- byl-li legitimním tento papež, nebyl legitimním, e- kumenickým ani kostnický sněm.

Ku vyšetření otázky o legitimitě papeže Jana XXIII. jest třeba aspoň nastíniti dějiny velikého rozkolu západního.

Zmíníme se tedy o tom; a poněvadž veliký rozkol západní byl vlastně zaviněn tak zvaným zajetím babylonským papežů, zmiňujeme se také aspoň několika slovy o zajetí babylonském pa­pežů.

Papež Boniřacius VIII. (1294— 1303) měl mnohé spory s Filipem Krásným, králem francouzským. Ačkoliv nečinil nic jiného, než že hájil právo a spravedlnost, zdál se některým příliš neústupným.

— 87 —

Jeho nástupce Benedikt XI. (22. října 1303 —7. července 1304) zdál se příliš mírným. Proto když měli kardinálové voliti nástupce Benedikto­va, měli za to, že bude nejlépe, když to bude muž takový, který bude šetřiti zásad Bonifacia VIII., ale nebude také králi francouzskému nemilým. Dlouho nemohli takového vyhlédnouti a proto byli v konklave po devět měsíců bezvýsledně. Konečně uznali, že bude nejlépe, když bude zvolen za pape­že" duchovní takový, který kardinálem dosud ani nebyl. Nato byl 5. června 1305 zvolen Bertrand de Got, arcibiskup bordeauxský, který přijal jméno Klement V.

Poněvadž byl rodilý Francouz a mnoho spolé­hal na podporu krále Filipa, a ježto mimo to dobře věděl, že posledních 15 papežů počínaje Innocen- cem IV. v Římě málo sídlilo, zvolil za své sídlo francouzské město Avinion.

Jeho nástupcové: Jan XXII., Benedikt XII., Klement VI., Innocenc VI., Urban V., Řehoř XI. sídlili v Avinioně; až Řehoř XI. na sklonku svého života od 17. ledna 1377 a jeho nástupce UrbanVI. hned po volbě 3. dubna 1378, tedy asi po 70 letech, počali opět sídliti v Římě.

Poněvadž tato doba pobytu Římských papežů v Avinioně trvala téměř tak dlouho, jak dlouho byli Židé v zajetí babylonském, nazývá se také za je­tím babylonským.

Papeži tam nebyli zajatci,' zdržovali se v Avi­nioně dobrovolně; avšak byli přece úplně pod vli­vem francouzským, což ostatní národové nesli velmi těžce. Proto zasazovali se mnozí lidé zna­menití o to, aby se papežové navrátili opět do Ří­ma. Byl to zejména také císař Karel IV. a sv. Ka«

— 88 —

teřina Sienská, Dotninikánka, která za tím účelem podnikla cestu do Avinionu k papeži Řehoři XI., a předpověděla mnohé věci žalostné, které z poby­tu papežů v Avinioně církvi Boží vyplynou.

Poněvadž ze zajetí babylonského hrozila ve­liká škoda církvi celé, a Itálii a Římu vzešla již skutečně, žádali Římané před volbou nástupce Ř e ­hoře XI. kardinálů, aby zvolili za papeže buď Ř í­mana nebo aspoň Vlacha, aby se opět usídlil v ^í- mě. V době volby obléhal lid dnem i nocí konklave volaje, aby zvolen byl buď Říman nebo aspoň Vlach, a vyhrožuje smrtí kardinálům (bylo jich celkem v Římě 16), jestli se tak nestane. JVlimo to úředníci římští vstoupili docela do konklave v do­bě volby, přednášejíce tutéž prosbu.

Byl zvolen papež Urban VI., který byl rodem Vlach, ale dlouho působil na dvoře papeže Řehoře XI. v Avinioně. Římané byli s touto volbou spo­kojeni. Kardinálové mu slíbili všechnu poslušnost; papež byl řádně korunován, a volba byla ohlášena císaři i celému křesťanskému světu. Nikdo proti ní nenamítal ničeho, ačkoliv ze zmíněných 16 kar­dinálů bylo jedenáct Francouzů, jeden Španěl a jen čtyři Vlaši.

Ale papež Urban VI. počal vládnouti přísně, což se některým kardinálům nelíbilo. Ti odešli po čtyřech měsících z Říma do města Fondi, prohlá­sili, že byli k volbě papeže Urbana VI. donuceni strachem, že tudíž tato volba nebyla svobodná a proto není platná, a zvolili nového papeže Klemen­ta VII., k terý se usídlil v Avinioně. Poněvadž se Urban VI. své důstojnosti nevzdal, byli nyní ku pohoršení všeho křesťanstva papežové dva.

A tento neblahý stav, čili veliký rozkol zá-

— 89 —

padni nepřestal smrtí těchto papežů, nýbrž trva! dále. Neboť po smrti Urbana VI. 1389 zvolen byl v Římě Bonifacius IX., po jeho smrti 1404 InnocencVII., a po smrti tohoto 1406 Řehoř XII.; v Avinioně pak p o , smrti Klementa VII. 1394 zvolen byl B e ­nedikt XIII.

K odstranění rozkolu činěny byly různé ná­vrhy a pokusy; za nejlepší uznán byl návrh někte­rých kardinálů, aby se sešel obecný sněm a ten záležitost tuto urovnal.

Svolali tedy kardinálové sněm do Pisy, k terý se r. 1409 opravdu sešel. Sněm vyzval oba papeže, aby se úřadu svého vzdali, a kardinálové počtem 24 zvolili nového papeže Alexandra V. Ale po jeho volbě počínali si jak Řehoř XII., tak Benedikt XIII. jako papežové a měli své strany, takže byli docela tři. A když papež Alexander V. 3. května 1410 ze­mřel, byl 17. května téhož roku v konklave v Bo- logni zvolen za nového papeže kardinál Baltazar Cossa, kterýž přijal jméno Jan XXIII.

Jak o se jednalo dlouho o odstranění dvojice papežů, a byl za tím účelem kardinály svolán c ír­kevní sněm do Pisy, tak se jednalo tím více o od­stranění trojice papežů, a byl za tím účelem Janem XX III . svolán církevní sněm do Kostnice na den 1. listopadu 1414. Sněm ten navrhoval také jako prostředek k zavedení jednoty, aby se všichni tři papežové úřadu svého vzdali, a když tak učiniti nechtěli, prohlásil je všecky za sesazeny. T ak ze­jména učinil také s Janem XXIII., a to pro těžké obžaloby proti němu přednesené v sezení 12., dne 29. května 1415, a Jan XXIII ., uvažuje o všem, 31. května 1415 se přísežně svého úřadu vzdal. — Hus pak byl odsouzen v 15. sezení sněmu, dne 6.

— 90 —

července 1415, tedy v té době, když Jan XX III . již přes měsíc papežem nebyl.

Byl sněm kostnický, když Husa soudil a od­soudil, legitimně čili řádně ekumenickým? Otázka nejdůležitější jest o legitimitě papežství Jana XXIII. Papež tento považoval se za papeže úplně správ­ného, a za takového jej také měla velká část kře­sťanstva. Vždyť byl řádně zvoleným nástupcem Alexandra V., a ten byl zvolen k odstranění dvo­jice papežů. — Avšak hledíme-li nyní na ony udá­losti neblahé nestranně, jest nám vyznati, že Jan X X III . nebyl papežem legitimním, řádným, nýbrž že takovým byl Řehoř XII.

J e s t pravda, že r. 1378 tvrdili někteří kardi­nálové, že volba Urbana VI. jest neplatna, a že proto zvolili jiného papeže, Klementa VII. Avšak když vše uvážíme nestranně, třeba říci, že volba Urbana VI. byla úplně platna, a že kardinálové platnost její popírali proto, že jim byla vláda tohoto papeže nesnesitelnou, a že ve Francouzsku to těž­ce nesli, že papež sídlí v Římě. Kdyby byli bývali kardinálové v konklave volby Urbana VI. tak o- pravdu zastrašeni, že by nebyli měli ani svobodné vůle, proč to neřekli hned? P roč slibovali Urbanu VI. poslušnost? P roč ho korunovali? Proč volbu jeho celému světu oznamovali? Proč zejména se svým strachem čekali po čtyři měsíce, dříve niče­ho nepodnikajíce, aby čin svůj, dle vlastního tvrze­ní nesprávný, opravili? Byl tudíž strach ten jen předstíraný, a tvrzení, že volba Urbana VI. byla neplatna, bylo lživé. Papež Urban VI. byl papežem řádně zvoleným, a volba Klementa VII. byla ne­platna. Proto i tento papež i jeho nástupce B ene­dikt XIII. nebyli papeži řádnými, nýbrž byli vzdo­

— 91 —

ropapeži, a papeži řádnými byli papežové ř ím ští : Bonifác IX., Innocenc VIL a v době vystoupení Husova Řehoř XII. Poněvadž pak Řehoř XII. úřa­du svého se dobrovolně nevzdal, a papeže řádně zvoleného nemůže právem sesaditi nikdo\ ani sněm církevní, nebyl Alexander V., zvolený v době sněmu v Pise, řádným papežem, a proto nebyl ta­kovým ani jeho nástupce Jan XXIII.

Chce-li tedy někdo namítati proti procesu Hu­sovu, že sněm kostnický nebyl v té době, když Husa soudil a odsoudil, sněmem ekumenickým, má k tomu právo. Sněm tento nebyl svolán řádným papežem, a mimo to v době, kdy byl Hus odsou­zen, Jan X X III . již papežem ani nebyl, poněvadž se 31. května 1415 úřadu svého vzdal. Proto v té době sněm kostnický ekumenickým ani býti ne­mohl. Ovšem, že tato námitka na oprávněnosti procesu a rozsudku Husova nic nemění.

Od otázky, byl-li sněm kostnický již v prvých sezeních, od počátku až do nastoupení vlády pape­že Martina V., řádným sněmem ekumenickým, tře­ba totiž rozeznávati jinou otázku, byl-li sněm již tu, přes to, že nebyl ekumenickým, nýbrž byl je ­nom generálním, legitimním, příslušným a opráv­něným soudcem ve věcech víry a mravů a jiných záležitostí církevních vůbec, a proto vzhledem na učení Husovo, jeho spisy a jeho osobu zvlášť.

K této druhé otázce třeba odpověděti kladně. Je-li biskup ve své diecési sám nebo se synodou diecésní soudcem příslušným a oprávněným, je-li takovým soudcem synoda provinciální pro celou církevní provincii a sněm národní (concilium na- tionale) pro celý národ: jest zajisté takovým soud­cem sněm generální pro celou církev. O sněmu

— 92 -

kostnickém nelze popříti, že byl již od počátku až do vlády papeže Martina V. legitimním sněmem generálním, proto byl již tu příslušným a oprávně­ným soudcem pro celou církev vůbec a tudíž i vzhledem na Husa zvlášť. Z té příčiny nelze sněmu

_právem vytýkati nic. Ovšem, že definice sněmu, pokud nebyl ekumenickým, ve věcech víry a mra­vů neomylné nebyly.

Ostatně o oprávněnosti sněmu kostnického v této příčině nebylo pochybnosti; a uvážíme-li smut­ný stav, ve kterémž se tehdá záležitosti církevní pro dlouhý rozkol nacházely, třeba uznati, že k odstranění zla jiného vhodného prostředku, než sněmu generálního nebylo.

Hus ovšem celým svým počínáním dokazoval, že sněmu vlastně neuznával za soudce, nýbrž že měl sněm za stranu, jakou byl sám. Proto se ne­chtěl sněmu podrobiti, nýbrž stále žádá od sněmu mocnějšího důkazu z Písma než pro své náhledy měl sám, a dokládá, že se takovým důkazům po­drobí, kdyby mu podány byly i nejnižším a nejpo­slednějším členem sněmu. Hus nepovažoval jednání sněmu za soudní šetření, za proces, nýbrž za v ě ­deckou hádku (disputaci), o které se domníval, že v ní zvítězí. Toto počínání Husovo neplynulo však snad odtud, že nepovažoval sněm kostnický za řádný sněm ekumenický, nýbrž plynulo z bludného náhledu Husova o moci církevní vůbec. Jak o dle Husova bludného náhledu Kristus jest jedinou hla­vou své církve, tak jest Kristus v této církvi také jediným soudcem.

Pozn ám k a. S něm y církevní isou rozličného druhu: -Obecné a částe čn é , dle toho jestli představují c írk ev

— 93 —

Avšak jděme dále. Ačkoliv sněm kostnický nebyl ve svém počátku ekumenický, vykonal přes veškeré obtíže dílo velmi veliké. Nedal se ničím zastrašiti, až dosáhl úkolu hlavního, odstranil totiž trojici papežů. B y la to práce těžká, a často se zdálo, že se vše zvrátí, že se sněm docela rozejde s nepořízenou; ale sněm provedl úkol svůj hlavní s obdivuhodnou vytrvalostí a obezřetností oprav­du.

Ja k bylo připomenuto, jeden ze tří papežů, Jan XX III . se 31. května 1415 úřadu svého opravdu a přísežně vzdal. Kdyby tedy i dříve býval papé-

celou nebo jenom čá s t. Sněm y obecné jsou opět dvojího druhu: Ekum enické a generální.

Ekum enický jest ten, na k terém jest přítom no tolik biskupů, že p rávem m ožno říci, že zastupují m ravn ě ce ­lou círk ev , a k terý jest papežem buď svolán nebo aspoň potvrzen , na k terém p ředsedá buď papež sám , nebo s v ý ­mi zástupci, k terý jest v e spojení s hlavou c írk v e ; je­nom takový sněm představuje c írk ev učící celou, a jest v definicích v íry a m ravů neom ylný.

Sněm , na k terém ž jest sice tolik biskupů, že by m o­hli p řed stav o v ati m ravně celou círk ev učící, k terý však není v e spojení s řím ským papežem , není sněm em eku­m enickým , n ýb rž jen generálním ; a poněvadž nepřed­stavuje celou círk ev učící, není n eom yln ý ; tak o v ý m byl sněm K ostnický a ž do sezení 41., dne 8. listopadu 1417.

Sněm y čá ste čn é jso u : N acionální (národní), schůze všech biskupů n ěkteréh o n ároda k uspořádání v ě c í c ír ­k evn ích ; provinciální, schůze všech biskupů a ducho­v en stv a n ěkteré círk evní p ro v in cie ; a sy n od y diecesní, sch ůze biskupa s duchovenstvem diecése. T y to sn ě m y neom ylné nejsou.

— 94 —

žem řádným, od té doby jím již nebyl. Zbývali tudíž jen dva: Řehoř XII. a Benedikt XIII.

Ale Řehoř XII. hledě opravdu na prospěch církve a ne na prospěch svůj, vzdal se úřadu svého také opravdu a dobrovolně 14. července 1415. Tím byla vlastně stolice papežská uprázdněna, a mohl býti zvolen papež nový.

Ale sněm dobře věděl, že kdyby byl hned zvolen papež nový, Benedikt XIII. by proti němu hájil domnělé právo dále. Proto vyjednával sněm s Benediktem XIII. dále, povzbuzuje ho, aby se také dobrovolně vzdal. Ten však byl ze všech nej­neústupnějším a resignovati nechtěl. Proto ho sněm v sezení 37. dne '26. července 1417 prohlásil za se­sazena. Od té doby opouštěly ho jedna země po druhé, tak že se ho přidržel jediný Alfons, král arragonský. Arragonie však netvoří církev obec­nou ani ve smyslu mravném. Viděl tudíž Benedikt, že nemá církve, a že proto viditelnou hlavou církve ani býti nemůže. Avšak ani on ani král Alfons nechtěli toho uznati. S těmi však sněm již počítati nemusel, nýbrž zcela správně považoval stolici pa­pežskou za uprázdněnou; proto činil přípravy k volbě nového papeže.

V sezení 41., dne 8. listopadu 1417, bylo přečte­no nařízení o volbě papeže, vydané Klementem VI. dne 6. prosince 1331, a téhož dne odpoledne vstou­pilo 53 voličů do konklave, aby zvolili papeže. Z těchto 53 bylo 23 kardinálů, kterým výminečně po usnesení sněmu přidáno bylo 30 prelátů jiných. Třetího dne, 11. listopadu 1417, byl zvolen všemi hlasy za papeže kardinál Odo Colonna, jenž přijal jméno Martin V.

— 95 —

Tak byl šťastně ukončen veliký rozkol zá­padní, za něhož od 1378 do 1409, tedy po 31 roku, byli dva papežové a od r. 1409 do 1417, tedy 8 ro­ku, docela tři. Nově zvolený papež poslal legáta k Benediktu XIII. do Španěl, aby ho Benedikt jako papeže uznal; on však tak neučinil. Podobně se zachoval král Alfons, ale ne z přesvědčení, nýbrž z hněvu, že mu papež Martin V. nedovolil vybírati poplatky a desátky, kterými si chtěl hraditi náklad, jaký ho stála práce, vykonaná ku odstranění roz­kolu. Ano král Alfons šel tak daleko, že když papež Benedikt XIII. či vlastně Petr de Luna 1423 zemřel, dal zvoliti za papeže Egidia Munoza, kanovníka v Barceloně, kterýž přijal jméno Klement VIII. Ten však byl již úplně bez církve, a proto také bez nástupce.

Nově zvolený papež v Kostnici Martin V. na­stoupil ihned svůj úřad; o vánocích konal posvátné úkony a dne 28. prosince r. 1417 předsedal 42. se ­zení sněmu. Od té doby také byl sněm kostnický řádným sněmem ekumenickým až do konce. Byla to sezení 43. dne 20. března 1418, 44. dne 19. dubna 1418 a 45. poslední 22. dubna 1418.

V této době, 24. února r. 1418, vydal papež Martin V. rozsáhlou bullu, začínající slovy »Inter cunctas«, kterou rozsudek sněmu nad Viklefem, Husem a Jeroným em Pražským, jako nad náčelní­ky bludařstva, potvrzuje a nařizuje, a to za souhla­su sněmu (sacro approbante concilio), aby arcibi­skupové a biskupové všecky, kdo by zmíněných tř í: Viklefa, Husa, Jeroným a učení nesprávné o Velebné Svátosti Oltářní, o křtu, o pokání nebo jiné hájili, spisy jejich měli, nebo jejich smrt veřejně nebo soukromí jakkoliv chválili, soudili jako kací­

— 9 6 —

ře, a vydali je moci světské. Žádá, aby všichni ka­tolíci, ať jsou kteréhokoliv stavu a moci, císařové, králové, knížata a jiní těchto bludařů ve svých zemích netrpěli, a vyhrožuje arcibiskupům a bisku­pům, že nebudou-li svědomitě pracovati o vym ý- tění tohoto kacířství, zakročí proti nim i trestem sesazení a ustanoví místo nich jiné. (Nos contra omneš et singulos Archiepiscopos, Episcopos et e - lectos et inquisitores, qui super extirpando haere- ticae pravitatis fermento negligentes fuerint, seu remisse egerint, usque ad privationem seu depo- sitionem Pontificalis dignitatis procedere intendi- mus et procedemus ac procedi faciemus, aliosque loco illorum substituemus.) Aby pak nikdo se ne­mohl právem vymlouvati, že článků zavržených nezná, 45 Viklefových a 30 Husových výslovně v y ­počítává.

Nato výslovně udává 37 otázek, které měli arcibiskupové a biskupové předkládati těm, kdo byli podezřelí z kacířství Vikleíova a Husova; na př. čl. 5. Zdaž věří, hájí a tvrdí, že každý sněm obecný představuje obecnou církev, a proto že tu­to církev představuje také sněm kostnický? 7. Zdaž věří, že Viklef, Jan Hus a Jeroným Pražský, jejich spisy a učení byly správně a spravedlivě od­souzeny svátým obecným sněmem kostnickým a zdaž věří, že tak má každý katolík tvrditi a pevně věřiti? 11. Obzvláště vzdělanějších se měli tázati, zdaž věří, že rozsudek svátého sněmu kostnického nad 45 články Jana Viklefa, a nad 30 Jana Husa, dříve připomenutými, jest pravdivý a katolický, že totiž udané články, 45 Viklefových a 30 Huso­vých, nejsou katolické, nýbrž že některé z nich jsou zřejmě kacířské, některé bludné, některé po­

— 97 —

šetilé, a pobouřlivé nebo zbožný cit urážející. Tato bulla měla býti, kromě 37 otázek, všude prohlášena. Viz tuto bullu: v Magnum Bullarium Romanům, Luxenburgi 1727, díl I. str. 288—294.

Z této bully jest patrno, že rozsudek nad Hu­sem, jeho učením a jeho spisy tak jest potvrzen, že změněn býti nemůže.

10. Nezřídka možno slýšeti a čisti námitku, že ti lidé, kteří v Kostnici Husa odsoudili, byli horší než Hus; zejména se často vykřikuje Jan X X III ! Odpovídáme: I nyní jest možno, že soudce jest třeba mravně horší než vinník, kterého odsuzuje; ale z toho neplyne, že rozsudek je nespravedlivý. Soudce neodsuzuje a nepropouští obžalovaného dle svých názorů, nýbrž má tak činiti dle zákona; pro­to nemůže býti soudcem kdokoliv, nýbrž musí do- kázati, že zákony zná, a zejména jest mu potřebí, aby mocí vyšší byl jako soudce pro určitý obvod ustanoven, čili je mu potřebí pravomoci. O prvém ani o druhém nelze pochybovati vzhledem na sněm kostnický, obzvláště v té době, když byl již zvolen papež Martin V.

Ale podívejme se na ty lidi, kteří Husa soudi­li, podívejme se zejména na papeže Jana X X III !

Muž tento náleží k lidem nejpověstnějším v c e ­lých dějinách; ze všech 258 římských papežů řád­ně ustanovených a 39 rozkolnických, jest on jed­ním ze tří papežů, o kterých se píšou a mluví věci nejhorší; byli to Sixtus IV. 1471— 1484 a Alexander VI. 1492—1503, oba řádně zvolení, a on, papež roz- kolnický 1410— 1415. Jménem rodinným se jmeno­val Baltasar Cossa a pocházel ze staré šlechtické rodiny Neapolské. V Bologni vyštudoval obojí, c ír­kevní a světské právo a odebral se do Říma. P a-

7

— 98 —

pež Bonifác IX. jej jmenoval kardinálem jáhnem a legátem čili místodržitelem v provincii Flaminii. V té dobyl na Janu Galeazzovi, pánu Milánu, Bo- logni, kterou učinil svým sídlem a vládl nad celým okolím kruté.

Aby byl odstraněn rozkol západní, který trval již od r. 1378, 9pojilo se 15 kardinálů, kteří poslou­chali papeže Řehoře XII., mezi nimi on, s 10 kar­dinály, kteří poslouchali Benedikta XIII., a svolali na 25. března 1409 církevní sněm do Pisy.

Na sněmu tom se prohlásilo jmenovaných 25 kardinálů za nejvyšší soudní dvůr, vyzvali oba papeže, aby se papežství vzdali, a zvolili 26. če rv ­na za papeže kardinála P etra Filargiho, který přijal jméno Alexander V.

Tento papež byl muž velice učený a pobožný, ale také veliký slaboch. Kardinál Baltazar Cossa ho odvezl do Bologně, tam papež residoval, a když3. května 1410 zemřel, byl již 17. května 1410 v Bologni zvolen za papeže Baltazar C ossa ; poně­vadž byl dosud jen jáhnem, dal se 24. května vy- světiti na kněze, 25. na biskupa a přijal jméno Jan X X III . Poněvadž po volbě Alexandra V. neod­stoupil ani Řehoř XII. ani Benedikt XIII., byli nyní papežové tři.

V slavné listině, kterou oznámil světu kře­sťanskému své nastoupení vlády jako papež, pro­hlásil všecka ustanovení svých soupeřů ŘehořeXII. a Benedikta XIII. za neplatná a ustanovení sněmu v Pise a papeže Alexandra V. potvrdil.

Poněvadž jeho předchůdce Alexander V. byl příliš dobročinný, byly pokladny papežské prázd­né. Proto poslal Jan XXIII. biskupa piského do Francouzska, aby tam vybral desátky ze všech

— 99 —

duchovních statků, sebral příjmy všech uprázdně­ných beneficií a pozůstalosti všech zemřelých kně- ží. Tomu se však postavily parlament a universita na odpor a dovolily toliko, že duchovenstvo může dáti, co chce dáti dobrovolně. Jan XX III . totiž po­třeboval peněz na válku proti Ladislavovi, králi neapolskému, který bojoval za Řehoře XII.

Provázen jsa Ludvíkem z Anjou vjel slavnost­ně do Říma, kde byl přijat velice čestně. Avšak sněm, který tam svolal na 1. dubna 1412, byl tak slabě obeslán, že jej musil neustále odkládati, až konečně k němu ani nedošlo. Na sněmu tom se mělo dle přání papežova jednati o reformu církve.

>Tu náhle vrazil Ladislav s vojskem do území římského; papež byl nucen s kardinály utéci do Florencie, odkudž poslal posly ke králi Zikmun­dovi, žádaje za ochranu. Zároveň mu oznámil, že se dohodnou o tom, kde bude konán nový církevní sněm. který všichni stále odporučovali jako jediný prostředek k odstranění rozkolu.

Papež a král se sešli v Piacenze. Zikmund na­vrhl jako místo budoucího sněmu Kostnici. Papeži se to nelíbilo, poněvadž citil, že tam bude úplně v jeho moci, ale poněvadž pomoci jeho okamžitě potřeboval, svolil.

Když pak Ladislav náhle zemřel, a papež viděl, že nebezpečenství nehrozí, váhal neustále se svo­láním sněmu, a když již tak učinil, musili mu kar­dinálové mnoho přimlouvati, aby se dostavil na sněm osobně.

Konečně přece nastoupil cestu do Kostnice a sněm zahájil.

Poněvadž papežové Řehoř XII. a BenediktXIII. rozhodnutí sněmu v Pise, že jsou papežství

— 100 —

zbaveni, neuznali, bylo prvou úlohou sněmu kost­nického, vyzvati je, aby resignovali. Od výzvy této bylo možno očekávati příznivý výsledek jenom pod tou podmínkou, když Jan XX III . projeví také ochotu, že bude resignovati.

Když přijel do Kostnice, doufal, že, dojde-li k nové volbě, bude zase zvolen on; ale v Kostnici se přesvědčil o opaku; proto když byl vyzýván, aby resignoval na papežství aspoň podmínečně, neučinil toho, nýbrž pod ochranou Bedřicha, vé­vody rakouského, přestrojen do světských šatů ve středu po květné neděli, dne 20. března 1415 ve 3 hod. v noci utekl do Schafhausu. Poněvadž tam při­jeli někteří preláti za ním, domníval se, že má dosti síly, aby sněm kostnický rozpustil.

Ale sněm vystoupil energicky proti němu. P o ­něvadž tušili členové sněmu, co se bude díti, již ve 4. sezení prohlásili, že sněm jest ve jménu Ducha sv. řádně shromážděný, že představuje c e ­lou katolickou církev bojující, a že sněm má bez­prostředně od Krista moc, které mají býti všichni lidé, ať jsou kteréhokoliv stavu a hodnosti, ano i papež ve věcech víry, odstranění rozkolu a o- pravy církve v hlavě i v údech poslušní. V sezení 6. dne 17. dubna prohlásil sněm, že jest nad papeže a vyzval Jana XXIII., aby se dostavil před sněm. Poněvadž se nedostavil, byl v 10. sezení dne 14. května suspendován, a v sezení 12. dne 29. května byl sesazen. Nato se sám dne 31. května dobro­volně úřadu svého vzdal a přijal své původní jmé­no Baltazar Cossa.

Nato byl převezen do Qottliebenu, pak do Hei­delbergu a konečně do Mannheimu. Častěji opa­

i

koval, že od korunovace neměl téměř ani jednoho dne dobrého. Teprve r. 1419 přišel na svobodu a to přičiněním hlavně papeže Martina V., který ho přijal v červnu 1419 ve Florencii na milost, jme­noval ho kardinálem tuskulským a děkanem sv. kollegia. Avšak Baltazar Cossa zemřel již v pro­sinci 1419, dle jedněch ze zármutku, dle jiných o- trávením.

To jsou úřední data z jeho života. Ale nyní pohlédněme na věci neúřední.

Když bylo patrno v Kostnici, že resignovati nechce, ano když tušili někteří, že uteče, byla na něho sněmu zadána hrozná žaloba, a oznámením ze dne 16. května 1415 přibitým na dveřích chrámo­vých byl vyzván zástupci sněmu, aby se do osmi dnů dostavil k zodpovídání.

Žaloba ta se nachází v díle již připomenutém: Hermann von der Hardt: Rerum Concilii Constan- tiensis díl IV. str. 196 až 208 a opět str. 230 až 235, a ještě jednou str. 237 až 248; mimo to na str. str. 248 až 253 jest 20 článků, o kterých se praví, že byly z úcty k svaté stolici vypuštěny, ač jsou dokázány. Na místě prvém je rozdělena žaloba na 70 článků, na druhém a třetím na 54 články.

- 101 —

Pozn . H erm ann von der H ardt, theolog p ro testan t­sk ý , profesor sem itických n ářečí v H elm stadtu. N ar. 1660, zem ř. 1746. Napsal asi 300 spisů, z nich nejdůleži­tější o sněmu kostnickém 7 svazk ů. Ve druhém s tr . 336. až 410. jest životopis Ja n a X X III., k terý sepsal latinsky D ětřich z N iem u; ten líčí Ja n a X X III. hrozně, a le o o trá ­vení A lexand ra V. nem luví; že byl nám ořním loupežní­kem , to tvrdí.

— 102 —

B yl obviněn, že již jako chlapec byl člověk špatný, neuctivý, nestydatý, prolhaný, rodičů ne­poslušný a vzdorovitý a mnohým chybám oddaný. Tak byl prý znám veřejně. Za papeže Bonifacia IX. prostředky nedovolenými docílil toho, že se stal jeho komořím. Pak prý dělal prostředníka, kte­rý úřady církevní prodával. To prý bylo také o- becně známo. Tímto hříšným jednáním (simonií) opatřil si značné bohatství. Za tyto peníze opět simonií docílil toho, že se stal kardinálem sv. Éu- stacha. Jako legát v Bologni vládl krůtě, vydíral daně a poplatky všeho druhu, lidi věznil, posílal do vyhnanství, týral tak, že mnozí zemřeli. Poně­vadž dychtil po papežství, působil k tomu, že spolu s lékařem Mistrem Danielem blahé paměti Ale­xandra V. otrávili. Pak skutečně docílil toho, že byl zvolen za papeže a dal si jméno Jan XXIII., ale způsob života nezměnil; jako pohan službami Božími pohrdal, na mše svaté, na nešpory necho­dil, hodinky se nemodlil, postů nezachovával, a jestli někdy mši sv. sloužil, činil to velmi rychle jako lovci. S e ženou svého bratra a s řeholnicemi se dopouštěl krvesmilství, s pannami násilí, s man­želkami cizoložství; úřady církevní prodával, ně­kdy týž úřad nebo totéž beneficium prodal najed­nou více osobám; nedával jich hodným, nýbrž těm, kteří více podali a dáti mohli. Nejvyšším představeným řádu Johanitů na Cypru ustanovil A- loise, pětiletého levobočka krále cyperského. Když ho kardinálové a král Zikmund pro tyto nepravosti prvého roku papežství napomínali, nic toho ne­dbal. T ak a podobně to jde dále.

Co o tom souditi?1. Upozorňujeme, že, ač jsou tyto žaloby tak

— 103 —

dlouhé a začínají již s mládím Baltazara Cossy, ani v jedné ani v druhé ani ve třetí ani ve čtvrté není oodotknuto, že byl také námořským loupežní­kem, pirátem, což se o něm často tvrdí a které u- dání jest dojista lživé; také jest lež, že ve dne spal a v noci bděl, jak činí piráti.

2. Kromě těch udání v žalobách, šířila se o něm také pověst o způsobu, jak se stal papežem. Když se nemohli kardinálové dohodnouti o osobě budoucího papeže, tázali se prý jeho, koho mají vo- liti. On jim prý odpověděl: »Dejte mi plášť sv. Petra, a koho do něho obléknu, toho zvolte.« Nato oblékl si plášť sám a zvolal: » Já jsem p apežk Každý vidí na první pohled, že tohle je báchorka.

3. Naprostá jest lež, že svého předchůdce A- lexandra V. otrávil, jak se tvrdí, tím, že mu s jmenovaným lékařem dali jedovatý klistýr. Kdyby se tak bylo stalo, nebyli by dojista kardinálové vo­lili za papeže vraha, a Jan XXIII. byl zvolen za papeže jednohlasně.

4. Vzhledem na udané v žalobě skutky neči­sté třeba říci, že byly asi hodně přehnané. U- zavíráme tak z toho, že, ač se v prvém vydání ža­loby, která čítá 70 článků, nacházejí v článku 9., ve druhém a třetím vydání, ve kterém je žaloba rozdělena na 54 články, nepřicházejí, jsou ovšem mezi těmi, které prý byly z úcty k svaté stolici vypuštěny.

5. Konečně jak vzhledem na tyto nemravnosti, tak v příčině vraždy a nenasytné lakoty třeba při- pomenouti, že papež Řehoř XII. poslal kardinálům, kteří od něho odpadli a volili v Pise Alexandra V., mezi kterými kardinály byl i Baltazar Cossa na místě prvém, dne 14. prosince 1408 list, ve kte­

rém jim domlouvá, ale nabízí také milost a odpu­štění, aby se jen zase vrátili k němu. V listu tom líčí zejména Cossu, a nazývá jej vychovancem bezbožnosti a synem zahynutí, který zneužívaje svého postavení jako legát v Bologni již dávno před odpadem ostatních kardinálů křivopřísežnic- ky a rozkolnicky papeže potupil, rozšiřoval o něm špatné pověsti a ostatní kardinály, jakož mnohé preláty, města a soukromé osoby svedl. Zejména zí­skal lžemi, dary a sliby kardinála Petra Filagra a naháněním strachu kardinála sv. Kříže, štíty pa­pežské .všude odstranil, posly papežské věznil a zásilky peněžní zadržoval.

V tomto listě se papež Řehoř XII. nezmiňuje ani slovem o nemravnostech a nenasytné lakotě Baltazara Cossy, ač by se mu to bylo hodilo nej­lépe.

Mimo to; von der Hardt na str. 250 až 253 u- dává průkazy o 54 článcích, jak je opatřil sněm při vyšetřování; jsou ovšem po tehdejším způsobu udány jen obecně; na př. čl. prvý, že se stal pod­vodem komořím papeže Bonifacia IX., prokázán byl svědectvím dvou kardinálů, jednoho protono- táře, dvou auditorů, jedním komořím, jedním li­cenciátem, jedním skriptorem, jedním prokuráto­rem velkého řádu, jedním kanovníkem velikého metropolitního kostela, jedním biskupem a jinými vynikajícími svědky; jmen tehdáž neudávali. O dvaceti článcích, mezi nimiž jsou také tyto dva, o nemravnostech a o otrávení papeže Alexandra V., se sice také praví, že byly dokázány, ale není udáno, kým byly dokázány.

Konečně i to jest uvážení hodno, že v dekretu kterým ho sněm sesadil, udávají se jako příčiny,

že z Kostnice utekl, že se dopouštěl simonie, že statky církevní a zbožných nadání utrácel a roz­hazoval, že dával pohoršení, že si napomenutí ne­všímal, a že tudíž jest papežství nehoden. Kdyby bylo bývalo pravda, že papeže Alexandra V. o- trávil, byl by to sněm dojista udal v odůvodnění rozsudku.

Je s t tedy soud o tomto nehodném papeži spra­vedlivý tento: Z otrávení papeže Alexandra V. jest viněn nespravedlivě; že působil k tomu, aby byl Alexander zvolen a on vlastně vládl a pak se stal jeho nástupcem, jest asi pravda. Udání o nemrav­nostech jsou velice přehnána; vláda krutá v Bo- logni jest pravdiva, ale tu pozoroval jako panov­ník světsk ý ; že vydíral peníze a provozoval ha­nebné svatokupectví, jest také pravda. — Ale jed­no mu přece ke cti třeba připomenouti, že ze všech papežů, kteří byli v době západního rozkolu, on je jediný, k terý první a opravdu na papežství resig- noval a tak k odstranění rozkolu přispěl. Nelze proti tomu namítati právem, že tak učinil proto, že byl z mnohých nepravostí usvědčen a držán ve vazbě, čili že učinil z nouze ctnost. Prohnaný ch y ­trák byl, toho mu nikdo neupře; proto kdvhv byl chtěl utéci, byl by dokázal i to. — Na jeho obranu také třeba připomenouti, že byl po Alexandru V. zvolen za papeže jednohlasně. Že by ho byli kar­dinálové, ač byl jen jáhnem, volili proto, aby měli papežem chytráka a statečného vojína, ale morál­ního.ničemu, nezdá se pravděpodobno.

P ro nás jest velice důležitá otázka, co o tomto papeži soudili v Čechách.

Jisto jest, že Češi docela správně se z po­čátku drželi papeže Řehoře XII. Teprve později a

— 105 —

— 106 —

to působením university a vlivem královým sou­hlasili s Alexandrem V., zvoleným na sněmu v Pise. Ano, když i tento papež byl již zvolen, zůstal ar­cibiskup Zbyněk asi po dva měsíce při Řehoři XII. a teprve 2. září 1409 prohlásil s veškerým klérem pražským, že pro jednotu církevní přijímá Ale­xandra V. a žádá a nařizuje, aby ho přijali jak veš­keré duchovenstvo, tak věřící.

Když tedy přijali a za pravého papeže uznali Alexandra V., přijali tím také a uznali jeho ná­stupce Jana XXIII.

V tom smyslu rádcové krále Václava IV. v listu, který měl poslati arcibiskup Zbyněk Janu XXIII . a dosvědčiti, že ani v království Českém ani v městě Praze ani markrabství moravském není kacířů, a aby tudíž sprostil Husa povinnosti, do­staviti se před soud do Říma, nazývají téhož pa­peže Jana XXIII. »Nejblaženějším svatým« a čty ­řikrát opakují titul »Vaše S v a to s tk (Pa lack ý: Do- cumenta str. 441), ač Hus učil a psal, že papež svá­tým se nazývati nemá; rovněž když král Václav IV., královna Žofie, zastupitelstvo měst Pražských a páni čeští písemně žádali, aby papež Jan XXIII. odvolal rozkazy, že mají býti knihy Viklefovy spáleny a že se nemají v kapli betlémské konati kázání, v listech svých nazývají Jana XX III . »sva- tým otcem«, dávají mu titul »Svatosti«, str. 409— 416; a když prosili, aby Hus byl zbaven povin­nosti dostaviti se do Říma, činí podobně. 422— 423. Delegáti krále Zikmunda a papeže Jana XXIII . oznamujíce, že se dohodli o tom, aby od 1. listo­padu 1414 byl konán v Kostnici církevní sněm, v listině z 31. října 1413 nazývají téhož papeže »sva­

— 107 —

tým v Kristu, otcem a pánem z prozřetelnosti B o - ží«, str. 515.

Hus sám mu napsal 1. září 1411 velmi uctivý list, ve kterém ho nazývá »nejvyšším náměstkem Kristovýma, dává mu titul »Svatosti«, vyznává mu povinnou poslušnost; 18— 20. — Když v sobotu po Všech Svatých, 3. listopadu 1414 Hus se svým průvodem přijel do Kostnice a ubytoval se v domě vdovy Fidy, došli následujícího dne páni Jan z Chlumu a Jindřich Lacembok k tomuto papeži, aby mu podal zprávu. Řekli, že přivedli Husa pod svo­bodným glejtem krále římského a uherského na sněm a žádali, aby papež z ohledu na krále nedo­volil, aby bylo Husovi ukřivděno; papež odpově­děl, že mu nebude křivditi sám a že nedovolí, aby mu křivdil někdo jiný, a doložil, že kdyby byl Hus zavraždil i jeho vlastního bratra, musí býti jeho pobyt v Kostnici bezpečný; »etiam si fratrem ejus germanum occidisset, quod debet esse securus ma- nendi in Constantia«, 246. Když byl Hus zatčen a uvězněn, došel Jan z Chlumu k papeži Janu XXIII. a připomenul mu slib ze 4. listopadu. Papež mu odpověděl: »Víte, jak s nimi (kardinály) jsem, v y ­dali mně ho, proto jsem ho nechal ve vazbě; chy­bil v mnohých článcích; bylo řečeno, že mám ka­cíře, kterého chce hájiti ten král — Zikmund«, str. 251. — Že Hus byl zatčen proto, že nedbal su- spense, která s něho sňata nebyla a konal po­svátné úkony, zejména sloužil mši svátou, patrno z toho, že když ho 28. listopadu r. 1414 odváděli z domu Fidy, která plakala, řekli biskupové, kteří ho odváděli: »Jam amplius non officiabis vel mis- sabis«, t. j. »Nebudeš již konati posvátných úkonů ani mši sv. sloužiti.« — Když pak se Hus ve v ě ­

— 108 —

zení v klášteře Dominikánském těžce roznemohl, poslal k němu Jan XXIII . své lékaře, aby ho léčili.

Z toho patrno, že v Čechách vůbec a Hus zvláště považovali Jana XXIII . za řádného papeže a jako k takovému se obraceli; Jan XX III . se pak zachoval k Husovi tak, jak to v okolnostech, které zavinil Hus, možno bylo.

V Kostnici napsal Hus ovšem o Janu XX III . věci velice ošklivé. Tak svým přátelům v Kostnici napsal list latinský, ve kterém praví, že celý sněm hrubě chybuje, neboť, ač se nazývá svátou církví, svátým sněmem, který nemůže chybiti, »klekají- ce, klaněli se Janu XXIII., líbali mu nohy a říkali mu svátý, ač dobře vědí, že jest hanebný vrah, S o ­domita, svatokupec a kacíř, jak dokázali sami tím, že ho později odsoudili.« »Vocantes se sanctam ecclesiam et sanctissimum conciliuin, quod non pot- est errare : cum tamen erraverit Joannem XX III . prius adorando flexis genibus, osculando pedes et sanctissimum vocando, sciendo quod sit turpis ho- rnicida, Sodomita, Simoniacus et haereticus, prouti postea in damnatione ipsius expresserunt«, str. 125. A věrným Čechům psal do Čech 24. 6. 1415 o celém sněmu vůbec a o papeži Janu XX III . zvlášť násle­dující: »V Konstanci jest biskup, jenž jest kupil a druhý, jenž jest prodal, a papež od svolení peníze vzal. T é ž jest i v Čechách (i v Moravě), jakož vám jest svědomo. O by Jež íš byl řekl v sboru: Kdo z vás jest bez hříchu svatokupeckého, ten potup Jan a papeže. Zdá se mi, že by jeden po druhém byl vyběhl. I otcem jeho nazývali, vědúce, že jest kacíř, mordéř a němý hříšník (sodomista), jakož sú naň ty hříchy vynesli? Proč sú ho kardinálové ku papežství volili, vědúce. že jest tak zlý mordéř,

- 109 —

že zabil jest nejsvětějšího otce? P ro č sú připustili mu svatokupčiti, když jest byl papežem, jsouce rádce proto ustanoveni, aby dobře radili? I zdali ti nejsú vini, jenž sú i sami s nim svatokupčili?« Str . 133.

I tato slova jsou dokladem obzvláštní pýchy Husovy; dle nich nestál celý kostnický sněm za nic a jediným poctivým člověkem v Kostnici byl by býval Hus. Jako však přeháněl Hus píše o sně­mu celém, tak dojista přeháněl také, když nazval Ja n a X X III . vrahem a sodomitou. Tento hřích do nebe volající není v žádné recensi žaloby zadané proti tomuto papeži a vyšetřené sněmem.

Někteří vytýkají také, že účastníci sněmu mravní asi nebyli, poněvadž se připomíná, že v době sněmu byla v Kostnici spousta nevěstek. — K tomu odpovídáme: J iž připomenutý von der Hardt v rozsáhlém spise: R es concilii Constantien- sis, v dílu V., číslo 2., také uveřejnil popis tohoto sněmu: De apparatu magni hujus concilii. V tom na str. 12. až 52. vypočítává účastníky sněmu. Byli to 3 patriarchové: Cařihradský, Benátský a Anti- ošský; 22 kardinálové, 19 arcibiskupů, 100 biskupů, 124 opati, 18 papežských sekretářů, 256 doktorů, licenciátů a bakalářů z rozličných universit, 115 proboštů a prelátů, což jest dohromady 657; tito hodnostáři přivedli s sebou své sekretáře a sluhy, tak na př. celý průvod arcibiskupa mohučského čítal 500 osob; proto počet duchovenstva vůbec i všech lidí, kteří s nimi přišli, udáván asi 18.000 osob. Kromě nich však přišlo do Kostnice ohromné množství laiků. Von der Hardt udává 23 vévody, 86 markrabí, knížat a hrabat, na tisíce rytířů a vo­jínů; takže počet cizincův v Kostnici v době sněmu

— 110 —

se udává na 100.00U lidí a 30.000 koní. — T ý ž spi­sovatel ke konci praví, že bylo tehdáž v Kostnici 45 zlatníků, 330 kupců, 242 veřejných posluhů, 92 kovářů, 75 pekařů, kromě 250, které si přivedli ú- častníci sami, 228 obuvníků, 346 různých herců, 306 holičů a 700 veřejných žen. Na str. 52. udává celkové číslice a praví, že bylo v Kostnici 24.000 vojínů, 18.000 duchovních, 80.000 laiků, 1500 nevě­stek. J e s t tedy patrno, že sám spisovatel jednou praví, že jich bylo 700, podruhé 1500. Avšak třeba uvážiti, co se tehdáž v Kostnici dálo. Nescházeli se jen duchovní na sněm do chrámu, nýbrž pořádány byly rozličné velikolepé zábavy a turnaje; vždyť právě takového turnaje, pořádaného Bedřichem ra­kouským, zneužil papež Jan XX11I. a dne 20. března 1415 v noci odejel, přestrojen jsa jako kočí, v prů­vodu panoše docela bez překážky z brány města a jel až do Ermating 2 hodiny vzdálených od Kost­nice, tam vsedl na loď a plul do Schaffhausenu.

Na takové turnaje a zábavy přicházejí lidé vše­ho druhu, proto přišly i zpěvačky, tanečnice, he­rečky, které společným jménem nazvány jsou žen­štinami veřejnými, z nichž přemnohé byly v eře j­nými nevěstkami. Vytloukati z toho kapitál proti mravnosti členů sněmu kostnického jest velice ne­spravedlivé.

Než tohle vše jest v naší otázce vlastně věcí vedlejší; věcí hlavní jest, zdali se dostalo Husovi toho, co chtěl a co mu také král Zikmund slíbil, totiž řádného slyšení, kde by mohl své názory vy- ložiti. po případě obhájiti.

A k této otázce jest nám dle spravedlnosti od- pověděti, že se toho všeho dostalo Husovi více, než dle spravedlnosti bylo nutno. Abychom to do­

— 111 —

kázali, připomínáme aspoň v krátkosti, co se dálo s Husem v Kostnici.

Když král Zikmund vymohl na papeži Janu XXIII., že svolán byl do Kostnice obecný církevní sněm, vyzval českými pány Václavem z Dubu a Janem z Chlumu Husa, aby se tam ode­bral takc a to za tím účelem, aby očistil pověst svou i celého království. — Slíbil mu k tomu účelu průvodní list čili svobodný glejt a svou ochranu. Hus slíbil, že do Kostnice půjde. B y l k tomu mravně vázán; vždyť se z rozhodnutí papežova odvolal k obecnému sněmu (P alack ý : Documenta, str. 192), když sněm byl, měl tam Hus jiti. Že ho Zikmund nenutil ani nedonutil, tím méně nějak podvedl, patrno z toho, že Hus hned při prvém výslechu dne 28. listopadu 1414 řekl kardi­nálům: »Ecce, l i b e r e veni ad istud sacrum con- cilium«, t. j . : »Ejhle, přišel jsem d o b r o v o l n ě na tento svátý sněm«; také páni čeští a polští 13. května 1415 sněmu píší: libere pervenisset, t. j. přišel dobrovolně, str. 257, a biskup Karatovský odpovídaje na stížnost týchž pánů 18. května 1415 pravil: «. . . sponte venit«, t. j. dobrovolně přišel.

Dříve než odešel z Prahy, dal si od papež­ského inkvisitora Mikuláše, biskupa Nazaretského, pro pražskou diecési od apoštolské stolice ustano­veného, potvrditi zvláštním vysvědčením 30. srpna 1414, že s Husem častěji mluvil a že na něm žád­ných bludů nepoznal, ano že týž Hus veřejnými listinami, přibitými na dveřích mnohých chrámů pražských prohlásil, že se chce ze svého učení před arcibiskupem pražským Konrádem, přede v še ­mi preláty a před duchovenstvem království Č e­ského zodpovídati. Mimo to poslal do shromáždění

— 112 —

pánů království Českého v klášteře sv. Jakuba, kdež byl také arcibiskup, list, žádaje, aby se otá­zalo arcibiskupa veřejně, ví-li o nějakém bludu M. Jana Husa; pak-li neví, aby to dosvědčil. Arcibi­skup vyznal veřejně, že o bludu neví, ale že ho pa­pež z církve vyloučil a že se má od tohoto trestu, pokud možno, očistiti. Mimo to poslal M. Jana z J e ­senice do synody duchovenstva v paláci arcibisku­pově s listinou, ve které oznamoval, že chce před touto synodou vydati počet ze své víry. M. Jan z Jesenice do synody připuštěn nebyl, ale bylo o tomto kroku Husovi vydáno veřejným notářem J a ­kubem Molesiern vysvědčení. P a lack ý : Documenta sír. 238.— 244. S těmito listinami, nečekaje na slí­bený glejt, vydal se Hus v průvodu Jana z Chlumu a Václava z Dubu 11. října 1414 na cestu do Kost­nice.

V Norimberce ho navštívil íarář Sebald se svým duchovenstvem a seznal, že jest úplně pra- vověrný. Hus tam veřejně vyzval všech, kdo by na něho věděl nějaký blud, ať se dostaví do Kost­nice, tam že mu odpoví: »si vult sibi aliquis errorem vel aliquam haeresim imponere, quod se ad con- cilum praeparet, quia ipse M. Joannes cuilibet oppo- nenti in ipso concilio de sua Ude paratus est redere rationem.« Str. 245.

Dne 3. listopadu 1414 přišli do Kostnice. Dru­hého dne šli Chlum a Lacembok k papeži Janu XXIII . a odporučili mu Husa ve jménu krále Zik­munda. Papež s něho sňal klatbu, poněvadž, kdyby tak byl neučinil, nebyly by se směly v Kostnici konati služby B ož í; ale suspense, zákazu vykoná- vati posvátné úkony, ho nezbavil.

— 1 1 3 —

Téže doby přišel do Kostnice Štěpán Páleč, který se tam spojil s Michalem de Causis a sepsali proti Husovi obžalobu ze spisu »De Ecclesia«; S tou prý běhal ke kardinálům, arcibiskupům, bisku­pům a prelátům, poukazuje na kacířské články, a žádal, aby Husa zatkli. K němu se přidružili také Dominikáni a jiní řeholníci.

Když pobyl v Kostnici tři a půl týdne, roznesla se zpráva, že ujel z města na voze se senem; ne­byla to pravda.

Ale nato po svaté Kateřině 28. listopadu po­slali k němu kardinálové dva biskupy: Augsbur­ského a Tridentského, starostu kostnického a vojí­na Hanuše z Podenu a ti oznámili Janu Chlumovi, že si kardinálové přejí a papež nařizuje, aby přišel M. Jan Hus, jak si přál, k rozmluvě do paláce pa­pežova, kdež ho očekávají. Mezi tím počali obydlí Husovo a domy sousední obkličovati vojíni.

Poněvadž Chlum viděl, že se vlastně jedná o to, aby Hus byl zatčen, protestoval proti tomu a dovolával se glejtu Zikmundova; starostovi řekl německy, že kdyby přišel ďábel projednat své zá­ležitosti, musí býti napřed opravdu vyslechnut. Nato vstal Hus, kteréhož biskupové dosud neznali, a řekl: »Já jsem nepřišel jen ke kardinálům a nepřál

Pozn . M ichal de C ausis byl farářem u sv . V ojtěcha v P ra z e pod Z d erazem ; p ocházel z Něm. B rodu, rodem byl N ěm ec. Vybídl k rále V ácla v a IV., že uvede v lepši sta v zlaté doly jílovské. Ale ničeho nepořídil a s penězi p rý utekl do Řím a. C ož asi p ravda není. V Ř ím ě byl ustanoven papežem Jan em X X III. za p rok u rátora v ěcí, k teré se týkají v íry . de cau sis řidei; p roto n azýván p ro ­stě de C ausis Č eši ho n azývali Súdným .

<2

— 114 —

jsem si mluviti v soukromí, nýbrž přišel jsem na celý sněm, abych také odpovídal veřejně. Ale když si páni kardinálové přejí, jdu k nim ochotně hned.« P ak se rozloučil s plačící Fidou, a biskupové mu řekli: »Nebudeš již konati posvátných úkonů, ani mše sloužiti.« Str. 2 4 5 .-2 4 8 .

Z toho patrno, že zatčení Husovo bylo odůvod­něno. J e s t sice pravda, že Mladenovic poznamenal, že nebylo pravda, že Hus z Kostnice na voze v seně ujel, ale jest pravda, že ta pověst byla. Mimo to ze slov biskupů je patrno, proč byl zatčen. Ač byl suspendován, sloužil mši svátou a konal po­svátné úkony, kázal, jako by bylo vše v pořádku. Proto řekli: »Nebudeš již konati posvátných ú- konů aniž mše sloužiti.« Jak jsme připomenuli, bi­skup kostnický ho upozorňoval, že nesmí mši sv. sloužiti; Hus toho nedbal. V Kostnici bylo na sta, ba na tisíce kněží, ti věděli, kdo jest Hus a že jest suspendován. Nebylo by bývalo pro všecky nej- větším pohoršením, kdyby byl sněm Husovo ne­ústupné počínání trpěl? Hus ovšem myslil, že jako mu vše prošlo v Praze, tak mu také projde v Kostnici.

Když byl Hus, jeda na malém koni a provázen jsa Chlumem, přiveden do paláce papežova, pravili mu kardinálové: »Mistře Jen e ! mnohé podivné

věci se o V ás vypravují, že učíte mnohým bludům a že jste je rozšířil po království českém ; proto jsme Vás zavolali, abychom s Vámi promluvili, je-li tomu tak.« Hus odpověděl: »Nejdůstojnější O tcové! věztež, že bych raději zemřel, než bych jedinému bludu učil. A hle, přišel jsem na tento sněm dobro­volně, a budu-Ii poučen, že jsem někde chybil, jsem ochoten pokorně se opraviti a polepšiti.« Nato kar­

— 115 —

dinálové: »Opravdu, to dobře mluvíte.« P ak odešlú zanechavše Husa pod stráží vojínů a Chlum zůstal s ním.

P ak byl první soukromý výslech. K Husovi přišel frater minorita Dydák, profesor bohosloví. Pravil k Husovi: ^Ctihodný mistře! já jsem prostý idiota (člověk nevědomý), mnich; slyšel jsem, že jste napsal mnohé chybné věci, proto jsem přišel, abych se informoval, je-li to pravda, co se o Vás tvrdí. P raví se předně, že myslíte a tvrdíte, že po konsekraci zůstává ve Svátosti Oltářní hmotný chléb.« Hus odpověděl: »Nemyslím.« A když svou otázku opakoval třikráte, rozhněval se Chlum a řekl mu: x Jak ý jste to č lověk? Když mně někdo něco potvrdí nebo popře jednou, věřím mu; a Vám řekl již třikráte: »Nemyslím«, a Vy se stále ptáte.« Ale on ře k l : »Výtečný vojíne, nemějte mně idiotovi a prostému bratru za zlé, chci se informovati.« Na­to hovořil s mistrem o hypostatickém spojení čili jaké jest spojení božství s člověčenstvím v Kristu. A Hus řekl k Chlumovi: »Na mou věru, ten mnich tvrdí, že je prostý idiota, ale není to pravda, po­něvadž dává otázku tak subtilní.« Nato k mnichu: »Pravíte, že jste jednoduchý (simplex), ale já Vám pravím, že jste dvojaký (duplex).« Mnich se hájil, že není dvojaký. Nato rozmlouvali o hypostatic­kém spojení a mnich děkoval Husovi za informaci. Tuto informaci Mladenovic nepoznamenal a to z toho důvodu, »quia D. Joannes (Chlum) non potuit eam cogitare«, »poněvadž jí Chlum nerozum ěU Mnich odešel.

Nato vojíni Jana XXIII. Husovi vysvětlili, že ten mnich jest nrofesor Dydacus. nejdůkladnější ho- hoslovec v celé Lombardii. A Hus řekl: »Ó kdy­

— 116 —

bych to byl věděl, to bych ho byl jinak Písmem porážel! O kéž by byli všichni takoví! S pomocí Boží a s připuštěním Písma bych se jich nebál.«

T ěžko jest říci, jestli Hus Dydaka opravdu po­razil; možná, že si tak jen myslil, poněvadž žil v přesvědčení, že až dosud porážel všecky.

Nato ve 4 hodiny byla v paláci papežově po­rada, co s Husem. Paleč, Michal de Causis a jiní prý naléhali, aby nebyl propuštěn. Máme za to, že toho nebylo potřebí, poněvadž zatčení bylo odů­vodněno. — Rozhodnuto, aby zůstal.

Když oznámili Chlumovi na večer, že může odejiti a Hus že zůstane ve vazbě, Chlum se velice rozlobil a spěchal k papeži. Připomenul mu slib ze 4. listopadu, ale papež se omluvil, že si nemůže pomoci.

Večer v 9 hodin byl Hus odveden do domu jednoho kostnického kanovníka, kde byl držán 8 dní. Pak na sv. Mikuláše, 6. prosince byl převezen do kláštera Dominikánského na Rýně, řečeného v louži, a zavřen do tmavého vězení v sousedství stoky, kde zůstal až do květné neděle 24. března 1415. Tam se těžce rozstonal, měl silnou horečku, takže myslili, že zemře; papež Jan XXIII. k němu poslal své lékaře.

Hned po zatčení Husa zadal proti němu první žalobu v Kostnici Michal de Causis; obsahuje jen osm článků, ale žalobník žádá, aby papež a sněm ustanovili komisi, která by vyslechla Husa nejen o těch, nýbrž také .o 45 Viklefových a aby pro­zkoumala jeho spisy: De Ecclesia a Contra Paleč. Dále připomíná, že Hus jest vinen tím, že Němci odešli z pražské university, čímž toto učení utrpě­lo velikou pohromu, že hájil Viklefa, a když mu

— 117 —

arcibiskup zapověděl kázati, kázal dále, a Když ho duchovenstvo obžalovalo z kacířství, řekl, že tak učinilo z nenávisti a ze zloby. Žádá tedy, aby byl odsouzen, poněvadž, jestliže vyvázne jakýmkoli způsobem ze sněmu, řekne sám i jeho přátelé, že sněm jeho učení schválil, a že jeho odpůrci jsou lidé bezbožní a zlí.

Papež Jan XX III . ustanovil tedy komisi pro záležitost Husovu. Komisaři byli tři: Jan, patriar­cha cařihradský, Bernard, biskup kastelský a Jan, biskup Lubecký. Jako svědci byli vyslýcháni: Mon- sterberg, doktor bohosloví a Petr Storch, oba dříve v Praze Husovi kolegové, tehdáž v Lipsku; Paleč, Celsmeister, dříve oficiál pražské diecése. Beru- nee, člen koleje Karlovy, Petr, mnich od sv. Kle­menta, Adam, licenciát práva kanonického, Petr. mnich, dříve opat u sv. Ambrože na Novém Městě a jiní.

Všichni svědkové dle tehdejšího právního řádu musili přísahati před obžalovaným; proto byli vo­děni k Husovi do vězení; Hus činil při jednotlivých své poznámky, zejména, že jsou jeho úhlavní ne­přátelé.

Obhájce Hus neměl, poněvadž dle tehdejšího zákona obviněný z kacířství se mohl hájiti jenom sám a nebylo dovoleno hájiti ho jinému.

Když Chlum v příčině zatčení Husova nic ne­pořídil u papeže, obrátil se k celé veřejnosti; na­lepil totiž o vigilii Narození Páně, dne 24. prosin­ce 1414 na dveře katedrálního chrámu v Kostnici veřejnou stížnost na papeže a na kardinály, že přes to, že Hus přišel pod ochranou krále římského a uherského a má jeho průvodní list a přes to. že on žádal, aby ho propustili, Hasa vězní, což jest

— 118 —

urážkou jak krále, tak celé říše, a jakmile král do Kostnice přijde, bude jistě žádati dostiučinění. A- však ničeho nedocílil. Král Zikmund si také stěžo­val sněmu na toto jednání a pravil, že, kdyby byl Hus počkal na něho a přijel do Kostnice s ním, bylo by se to nestalo.

Brzo po zatčení Husovu podal na něho žalobu Štěpán P á leč ; byla velice rozsáhlá, skládala se ze 42 článků, z nichž 38 jest ve spisu »de Ecclesia«. Poněvadž byl Hus nemocen, nebylo možno nutiti ho k jednání; počkali tedy komisaři, až se pozdravil, a pak mu je předložili. Hus k nim napsal poznámky a odůvodnění svých názorů. Str. 204.—224.

Ze spisu Husova »de Ecclesia« vypsal již 24. září 1414 20 bludných článků Gerson, kancléř pa­řížské university; ty byly nyní předloženy komi­sařům také. Hus si stěžuje do kancléře pařížského, že se nestyděl před takovým množstvím bližniho obviniti z bludu, a doložil, že kdyby měl času, uká­zal by mu, jak pošetile a nespravedlivě jednal: ale Gersonovi nikde neodpověděl.

Když papež Jan X X III . 20. března 1415 z Kost­nice uprchl, odevzdali strážci vězení Husova klíče králi a sněmu; ti pak odevzdali klíče biskupu kost­nickému, aby přijal Husa do své moci. — K tomu poznamenal Mladenovic: »Ecce hic jam poterat cum honoře eum liberare de carcere et suo salvo conductui satis facere, si juste in hoc egisset!«, t. j. s>Ejhle, mohl ho již tu vysvoboditi z vězení a dle glejtu dosti učinili, kdyby v tom byl jednal spra­vedlivě!« Činí tedy výčitku králi Zikmundovi, že Husa nepropustil. Z toho je patrno, že nemohly býti příčinou uvěznění Husova jen k roky žalobců,

nýbrž že byl Hus zatčen a ve vyšetřovací vazbě ponechán z příčin mnohem vážnějších.

Biskup kostnický poslal zbrojnoše a ti převe­zli na lodi Husa do zámku Qottlieben. Tam bylo s Husem hůře než u Dominikánů. U Dominikánů strážci vězení byli lidé povolní, dovolovali Husovi psáti a návštěvy přijímati. V Qottliebenu byl vsa­zen do vzdušné místnosti vysoko ve věži, byly mu dány okovy; ve dne sice chodil, ale v noci byl železnou sponou i s lůžkem připoután ke zdi. A v těchto okovech zůstal až do návratu do Kostnice k minoritům. V Qottliebenu mu nebylo dovoleno přijímati návštěvy.

T oto opatření bylo velice kruté; avšak jest nám uvážiti krutost tehdejšího celého trestního řá­du, a mimo to útěk papeže Jana XXIII. způsobil zmatky a roznítil obavy veliké. Vždyť chátra městská počala drancovati by ty uprchlíků, kupci zavřeli krámy, kramáři zboží, penězoměnci sklepy, starosta kostnický volal do zbraně občany a král Zikmund musil sám na koni s trubači projížděti město, aby lid uklidnil. Nemenší zděšení zavládlo mezi účastníky sněmu. Zdálo se, že jest sněmu konec. Odtud také obavy, aby neutekl Hus.

P o útěku papeže Jana XX III . byli také dne 8. dubna 1415 ustanoveni jiní komisaři v záležitosti Husově; byli to : P e tr z Alliaka, Vilém Kordianský, biskup Dolský a opat Cisterský.

Ti vyslýchali Husa častěji.Svědky proti Husovi kromě již připomenutých

byli : Jan Protiva, farář u sv. Klementa na P oř íč í ; Jan Peklo, kazatel u sv. Jiljí v Praze, Beneš, ka­zatel na hradě Pražském, Pavel, kazatel u sv. Haštala, Ondřej z Brodu, kanovník kostela P ra ž ­

— 119 —

— .120 —

ského, Mikuláš z Podvína, Mikuláš, farář ze Všetat, Václav z Voděrad, veřejný notář. Svědectví jejich byla předložena Husovi, a on k nim napsal své poznámky. Žalovali na něho mnoho, a Hus k mno­hým žalobám poznamenal: Mentitur, lže. — Ty to výslechy byly soukromé.

J iž první komisaři, ustanovení papežem Janem XXIII., chtěli, jak Hus psal Chlumovi, P a lack ý : Documenta str. 86, a naléhali na Husa po více dní, aby svěřil svou záležitost 12 nebo 13 doktorům. Ale Hus na to nepřistoupil, žádaje výslech před celým sněmem. V tom psaní také praví: »Omnes clerici camerae Domini Papae et omneš custodes valde pie me tractant«, t. j. »všichni duchovní pa­pežova dvora a všichni strážci zacházejí se mnou velmi vlídně«.

Ale tohoto veřejného slyšení se Husovi dlouho nedostávalo, ano týž byl ve vězení velmi krutém.

Proto zadali páni čeští : Václav z Dubé, Jan z Chlumu, Jindřich Lacembok, Puta z Ilbufgu, Vá­clav Myška z Hrádku, Bohuslav z Doupova, S k á ­la z Lilce nebo Libce a jiní rytíři, a polští: Hanuš Kališský, Záviš Černý, oba poslové krále polského Vladislava, Boruta, Donin. Balický a j. v úterý dne 13. května 1415 sněmu nebo aspoň deputovaným čtyř národů, na které byl sněm rozdělen (Němci, Angličané, Francouzové, Italové), stížnost, sepsanou M. Petrem z Mladenovic.

Ke kroku tomuto byli povzbuzeni nejen trud­ným stavem, ve kterém se nacházel Hus, nýbrž také tím, že v osmém sezeni, dne 4. května 1415 bylo 45 vět Viklefových odsouzeno, jeho spisy Dia- Iogus a Trialogus a jiná pojednání byla odsouzena k ohni a Viklef prohlášen za notorického kacíře, i * .

— 12.1 —

který v zatvrzelosti zemřel, jehož mrtvola, mož- no-li, měla býti z posvěcené země odstraněna.

Sněm v dekretu tom vypočítává 45 vět a pra­v í : T ý ž Viklef sepsal také Dialogus a Trialogus a jiné traktáty, a v nich mnohé bludy, čimž způ­sobil mnohou duševní škodu a dal pohoršení ze­jména v Anglicku a v Čechách; proto bylo zmíně­ných 45 článků v Oxfordě a v Praze universitami (scholastice) odsouzeno. Mimo to arcibiskup Kan- terburský, Yorský a Pražský jako apoštolští legáti tyto články odsoudili a arcibiskup P ražský odsoudil knihy Viklefovy ke spálení. Tento sněm dal 45 článků prozkoumati kardinály, biskupy, opa­ty, profesory bohosloví, doktory obojího práva, a ti shledali, že jsou mnohé z článků těch zřejmě ka­cířské, jiné'bludné, jiné pohoršlivě, rouhavé, zbož­ný sluch urážející a nesprávné. Kromě 45 vět bylo odsouzeno z Viklefa ještě 260 jiných, které byly odsouzeny již v Oxfordě.

Po tomhle rozsudku dobře věděl Hus i jeho přátelé, co asi čeká Husa, jeho učení a jeho knihy.

Ve stížnosti z 13. května sí páni čeští a polští stěžují, že Hus přišel pod glejtem krále Zikmunda do Kostnice dobrovolně, poněvadž ho k tomu král, chtěje jako dědic království českého, toto králov­ství očistiti od špatné pověsti, pány Václavem z Dubé a Janem z Chlumu vybídl. Avšak ač přišel dobrovolně a pod glejtem, byl bez veškerého v ý ­slechu zatčen a uvězněn a dosud je v okovech a trpí hlad i žízeň. Ač lidé, kteří byli na sněmu v Pise odsouzeni jako kacíři, zde volně se procházeli a konečně odešli, Huš bez výslechu a soudu jest vězněn. A ač král s pány zde přítomnými žádal za veřejný výslech Husůvt nedostalo se mu ho dosud,

— 122 —

naopak Hus jest držán v tak krutém vězení a do­stává se mu tak málo pokrmu, že jest obava, že přijde o rozum. Ač páni přítomní zde žádali krále, aby ve smyslu glejtu zakročil, a nic se nestalo, trpělivě snesli i to nechtějíce činiti zmatky na sně­mu. Avšak nyní prosí, aby jednání bylo urychleno. Nato připomínají pomluvy, které se o Čechách v Kostnici šířily, že totiž v Čechách roznášejí krev Páně v lahvičkách, že ševci zpovídají a tělo Páně podávají. Stěžovatelé prosí, aby sněm těmto po­mluvám nevěřil, pomlouvače jmenoval a záležitost tu vyšetřil. — Listina tato byla přečtěna ve schůzi deputovaných čtyř národů v klášteře Minoritů.

Na tuto stížnost odpověděl dne 16. května bi­skup Litomyšlský a dne 18. května biskup Karka- sonský.

Biskup Litomyšlský pravil, že se snažili v Čechách odstraniti sektu Viklefitů, ale marně; jest rozšířena v městech i vesnicích. T i učí, že je ke spasení potřebí přijímati pod obojí; proto jako nosí tělo Kristovo v pyxidě, tak nosí krev v lahvičkách, zejména k nemocným. Pravil, že slyšel, že jedna žena vytrhla tělo Páně z ruky kněze a sama si je podala s doložením, že tak mají činiti všichni, když jim kněz přijímání odepře; táž žena pravila, že dobrý laik a dobrá žena lépe obětuje a rozhřešuje, než špatný kněz, ano že špatný kněz ani nekonse- kruje ani nerozhřešuje. — Žádal, aby Otcové vzali na vědomí toto vysvětlení a proti bludům Vikle- fickým zakročili. 259. a 260.

Biskup K arkasonský odpověděl pánům českým a polským jménem sboru ústně, že zatčením Huso­vým nebyl porušen glejt, poněvadž ho Hus obdržel teprve dvě neděla do uvěznění; že se páni m ýlí tv r­

— 123 —

díce, že byl uvězněn bez vyšetřování, an byl již papežem Alexandrem volán, aby se osobně dosta­vil k soudu a když tak neučinil, byl odsouzen in contumaciam; mimo to svým jednáním svedl mno­hé, proto není kacířem obyčejným, nýbrž jest vůd­cem kacířů, heresiarchou; a konečně, ač je suspen­dován, odvážil se v Kostnici kázati.

Nato 18. května páni čeští odpověděli p ísem ně: Nejdůstojnější Pánové nejsou dobře informováni o glejtu. Zejména Jan z Chlumu zde přítomný do­svědčuje, že Hus glejt skutečně měl, když byl za­tčen; proto se naň Jan z Chlumu odvolával u pape­že Jana XX III . T ý ž také tehdáž glejt ukázal mno­hým knížatům, biskupům, rytířům, šlechticům a měšťanům Kostnickým. Kdo tvrdí, že Hus tehdáž glejtu neměl, uráží krále i jeho úřednictvo, že Hu­sovi nedalo glejt včas.

Nedostavil se osobně k soudu, poněvadž mu hrozilo, nebezpečenství smrti, mimo to poslal své zástupce a konečně odvolal se, proto nemohl býti odsouzen in contumaciam.

Od té doby, co přišel do Kostnice, až do té, kdy byl zatčen, nevyšel ani na krok z domu; což Jan z Chlumu dosvědčí pod jakoukoli pokutou buď peněžitou nebo jinou; proto prý není pravda, že k lidu veřejně kázal.

Páni čeští pak replikovali na vysvětlení bi­skupa Litomyšlského. Ohražovali se proti tomu, že se donáší v Čechách k nemocným krev Páně v lah­vičkách; kacířství zejména Viklefovo prý v Č e­chách tak rozšířeno není; a jestli je, má proti němu biskup litomyšlský pracovati sám a nežádati za to teprve sněmu. Ná důkaz, že v Čechách a na Mora­vě kacířství není, předložili vysvědčení Mikuláše,

— 124 —

biskupa Nazaretského, vydané Husovi, a pražské university, a páni m oravští vydali prohlášení zvláštní.

Všecko to bylo veřejně čiěno ve velkém re­fektáři minoritském deputovaným všech čtyř ná­rodů.

Když to nevedlo k cílí, podali páni čeští a pol­ští žádost jinou. Tak é v té si stěžují, že ač Hus přišel do Kostnice pod glejtem královským dobro­volně, jest vězněn, a ač je pravověrný, šíří o něm pomlouvači, že je kacíř. Žádají tedy páni, aby byl Hus muži učenými v Písmě o všech žalobách v y ­slyšen, poněvadž tyto žaloby pocházejí od jeho úhlavních nepřátel. Poněvadž pak je vězněn, aniž by byl býval dříve vyslyšen, usvědčen a odsou­zen, žádají, aby byl z vězení propuštěn a odevzdán některému biskupu nebo komisaři, a nabízeli za něho rukojmí. Toto zadání zaslali také králi Zik­mundovi s prosbou, aby naléhal na to, aby je sněm provedl.

Na zadání pánův odpověděl patriarcha an- tiošský jménem deputo váných takto: O tom, bylo- li prohlášení Husovo, že nedrží žádného kacířství, pravdivé, přesvědčíme se jednáním při procesu; jsou-li žaloby křivé nebo pravdivé, o tom rozhod­ne rozsudek; ale vydati ho nemůžeme, kdyby dali i tisíc rukojmí. Žádosti se však vyhovuje v tom smyslu, že bude Hus vyslechnut veřejně a to ve středu po sv. Marcellu dne 5. června.

Ačkoliv byl Hus vyslýchán velmi často sou­kromě, ač mu byly předloženy žaloby, aby na ně odpověděl písemně, byl slyšen, jak si přál on i král Zikmund i páni čeští a polští, také veřejně.

— 125 —

Ve středu, dne 5. června, tak vypravuje M. Petr z Mladenovic, důvěrný přítel a stoupenec Hu­sův, sešli se v refektáři minoritú někteří kardinálo­vé, arcibiskupové, biskupové a téměř všichni pre­láti, kteří tehdáž byli v Kostnici, a profesoři, mi­stři a bakaláři Písma a mnozí jiní nižší duchovní, žádajíce, aby ještě za nepřítomnosti Husovy pře­čteny byly všecky články a svědectví, z kterých článků mu mnohé přičítali lživě, jakož i články, jak pravili, z jeho spisů, z nichž však mnohé na­prosto nesprávně vypsány, a změněny buď na po­čátku nebo na konci nebo uprostřed, některé byly zcela nesprávně vykládány, jiné konečně docela podvodně utvořeny, které se v knihách Husových nikdy nenacházely a nenacházejí; a snažili se vše­cky, než přijde Hus, odsouditi. Když to uslyšel V (Ulricus, t. j. Oldřich), který stál nedaleko před­čítajícího články, odběhl a řekl to P. (Petru z Mladenovic), a ten doběhl k panu W . (Václavu z D ib é ) a Joan. (Janu z Chlumu), aby to oznámili králi Zikmundovi, kteří tak učinili. Když to zvě­stovali králi, poslal týž Ludvíka, kníže palatina z Heidelberka a Bedřicha, purkrabí Norimberské­ho, s rozkazem (mandans per eosdem), že nemají nic odsuzovati a rozhodovati, nýbrž že mají M. Jana trpělivě vyslechnouti, a že mají články, ve kterých se budou rozcházeti, písemně předložití jemu, a že on je dá k prozkoumání doktorům jiným. Aby pak ukázal, že udané články ze spisů Huso­vých, totiž de Ecclesia (o církvi) a pojednání pro­ti Stanislavovi a Pálčovi jsou falešně vypsány po­slal jim tyto tři spisy. Ludvík palatin a Bedřich purkrabí vyřídili vše otcům již u přítomnosti Hu­sově a odevzdavše jim knihy, odešli.

— 126 —

Hus vzal tyto knihy, pozorně je prohlédl a po­zdvihnuv jich rukou vyznal veřejně, že jsou jeho, a bude-li poučen, že v nich napsal něco nesprávné­ho nebo bludného, jest a byl ochoten pokorně o- praviti.

Nato byly probírány články jednotlivé. Hus chtěl k jednotlivým připojovati důkaz a výklad; toho soudcové nesnesli, nýbrž žádali, aby odpoví­dal k rátce : »Ano, ne«. Když pak uváděl výroky některých svátých Otců, vytýkali mu, že buď nic nedokazují nebo že sem výroky ty nepatří. (Cum vero auctoritates sanctorum doctorum pro certis punctis in articulis allegaret, continuo multi simul succlamabant dicentes, illos non facere, nec esse ad propositum). Z toho povstala bouře, a poněvadž jednání nevedlo k cíli, bylo odloženo na následují­cí pátek, dne 7. června.

Dne 7. června asi za hodinu po zatmění slunce téměř úplném předvedli Husa opět do téhož refek­táře. Do této schůze přišel také král Zikmund a s nim Václav z Dubé, Jan z Chlumu a Petr z Mla- denovic. Tato schůze byla klidnější proto, že bylo usneseno, že kdo bude křičeti, bude vyloučen.

Tu provedeno šetření o článcích, ze kterých byl Hus obviněn již před vikářem arcibiskupa Praž­ského a opět v Kostnici. Hus odpovídal k některým jednotlivě.

Nejprve jednáno o udání, že učil a kázal v kapli betlémské v červnu 1411 mnohým bludům Vi- kiefovým, zejména, že zůstává po konsekraci na oltáři hmotný chléb (quod post consecrationem ho- stiae in altari maneat panis materialis). Ač byl člá­nek ten osvědčen šesti svědky, Hus dovolávaje se Boha a svého svědomí, prohlásil, že tak neučil,

— 127 —

(respondit se non dixisse nec posuisse). Ale hned do­dal: Avšak poněvadž v P raze nařídil arcibiskup, že se nemá pronášeti slovo chléb (quod non nomi- netur ille terminus p a n i s ) , proti tomu se posta­vil, poněvadž v kap. 6. Jan. sám Kristus užívá je­denáctkrát slova »chléb andělský«; nechtěl tedy jednati proti evangeliu, ale o chlebě hmotném ni­kdy nemluvil. — Patrna zde Husova sofistika a domýšlivost; mluvil o chlebě andělském a nemlu­vil o chlebě hmotném a činil tak z té příčiny, po­něvadž slovům Kristovým lépe rozuměl než arci­biskup. Nato kardinál kambrejský Petr Alliacký se ho tázal podrobně, čemu učí o eucharistii? Hus v y ­ložil správně, že v eucharistii nezůstává chléb, nýbrž že se přepodstatňuje v tělo Kristovo. (R e s­pondit (Hus), quod desinit esse in hoc singu- lari pane materiali (substantia panis materialis), cum ille tunc mutatur vel transit in corpus Christi vel transsubstantiatur.) Nato se ho vyptávali tři Angličané o Velebné Svátosti, a když vyznal, že v Ní jest vpravdě a skutečně totéž a celé tělo, které se narodilo z Marie Panny, trpělo, zemřelo, z mrtvých vstalo a sedí na pravici Boha Otce, řekl jeden z nich: »Proč se sem zatahují věci, které nemají s vírou co dělati? Dobře smýšlí o Svátosti Oltářni, jak zde vyznal.« Nato ještě Angličan Sto- k es : » Já jsem viděl v Praze pojednání, které se připisovalo tomuto Husovi, a tam učil výslovně, že zůstává po konsekraci hmotný chléb.« A Mistr od­větil: »S dovolením, to není pravda.« Nato opět čtena byla svědectví svědků, profesorů, doktorů, farářů pražských, že učil, že zůstává hmotný chléb, ano když se proti němu jeden farář dovolával svě­dectví sv. Řehoře Vel., že ho Hus odbyl slovy : R e-

— 128 —

hoř byl prlenec (veršotepec). A Mistr odpověděl: » Já ho mám za nejslavnějšího učitele církevního.«

Když se takto hádali, řekl mu kardinál Florent­sk ý : »Mistře Jene, víte, že dle písma platí každé slovo, které dosvědčí dva nebo tři svědci. A hle, proti Vám je svědků dvacet. Co tomu říkáte?« Hus odpověděl: »Vydává-li mně svědectví Bůh a nič svědomí, že jsem toho, co proti mně svědčí, nekázal ani tomu neučil, ano že to nevstoupilo ani na srdce mé, co mám činiti, kdyby proti mně v y ­stoupili jako svědkové všichni? — Tak é mně to nic neuškodí.«

Nato byly probírány články Viklefovy, kterým Hus učil, zejména: »Silvester papež a Konstantin císař chybili, když dali církvi statky.« Dále: »Je-li papež nebo kněz v hříchu smrtelném, neobětuje, nekonsekruje, nekřtí.« Hus obmezil tento článek řka : »Nečiní tak hodně, poněvadž je nehodným při- sluhovačem svátosti.« Soudcové: »V knize tvé je onen článek prostě.« A Hus: »Chci se dáti spáliti, není-li tak obmezen, jak jsem řekl.« A pak nalezli článek ten s takovým obmezením, jak pravil Hus, a to v 2. kap. contra Palecz na počátku. — Dále řekl Hus, že nemůže souhlasiti s odsouzením věty, že desátky jsou pouhou almužnou. A kardinál kam- brejský mu vysvětlil, že dávati desátky jest po­vinností spravedlnosti, almužnu dávati jest povin­ností lásky. Nato namítl Hus, že kdyby to bylo pravda, byli by boháči vázáni k šesti skutkům mi­losrdenství : Lačné krmiti, žíznivé napájeti a ost. pod trestem věčného zatracení, Mat. 25, a přece každý považuje tyto skutky za almužnu. Nato mu odpověděl arcibiskup Angličan: »Kdyby byly skut­ky milosrdenství povinností vš^ch lidí, došli ^v za-í i ;

— 129 —

tracetíí chudí, kteří jich konati nemohou,* Nato Hus: » Já jsem Gbmezii: Když mají a nechtějí dáti.« Nato začal vykládali, jak byly desátky z počátku dary dobrovolnými a časem proměněny v povin­nosti. Otcové mu řekli, aby toiio výkladu nechal. — Dále projednáno udání, že Hus, aby svedl lid prostý, pošetile řekl, že se v Anglicku sešli mnozí mniši a jiní učitelé do kostela sv. Pavla, ahy odsoudili Viklefa, že ho však nemohli odsouditi, nýbrž když začali jednati, ihned se strhla taková bouře a tako­vé blýskání, že se dvéře chrámu otevřely, a shro­máždění mniši a učitelé stěží se mohli vrátili do Londýna. T o řekl, aby získal Vildeíovi větší váž­nost. Proto doložil: »Kéž by byla duše má tam, kde jest duše Jana Vik!eía.« K tomu odpověděl: » Jest pravda, že jsem před 12 roky, když byly spisy Vikiefovy theologické v Čechách ještě neznámé a spisy filosofické, se mně velmi líbily, a o životě V;klefově jsem nic jiného nevěděl, než věci dobré, řekl: Nevím, kde je duše Jan a Viklefa.; doufám, že došel spasení, a bojím se, aby nebyl zatracen; přál bych si však v naději, aby jednou byla duše má tam, kde je duše Vikleíova.« — Když takto mlu­vil. smáli se mu kývajíce hlavami. Opět mu opa­kovali, že jak sám, tak jeho stoupenci hájili bludy a knihy Vikiefovy. Odpověděl, že sám nehájil žád­ného bludu Viklefova, a že neví, že by tak činil některý Čech a doložil: ^Vyznávám, že nevím a že isem nevěděl, že některý Čech byl nebo jest ka­cířem; tím však nepopírám. že by někteří Češi mohli býti kacíři.«

Nato mu vytýkali, že odporoval odsouzení knih Viklefových pražským arcibiskupem a že se odvo­lal ke Kristu. — Odpověděl, že se odvolal z rozhod-

9

— 130 —

nutí arcibiskupa k papeži Alexandru V., a když týž zemřel, k Janu XX III . A poněvadž se jeho zástup­cům po dvě léta nedostalo slyšení, odvolal se ke Kristu. Když mu vytýkali, že nedosáhl rozhřešení z klatby od Jana XXIII. a odvolal se ke Kristu, řekl: »Veřejně zde vyznávám, že není spravedli­vějšího a účinnějšího odvoláni nad odvolání ke Kristu.«

Vytýkali mu dále, že svých stoupenců vybízel, aby si za příkladem Mojžíšovým pomohli mečem. Hus pravil, že radil meč slova Božího; avšak ža­lobci odpověděli, že se lid chopil meče hmotného. Hus: > 0 tom nic nevím.«

Pak jednáno o hlasech na universitě, o bouřích, vraždách a loupežích v Praze, pro které arcibiskup Zbyněk utekl do Roudnice vzav s sebou poklady z hrobu sv. Václava, a mnozí duchovní utekli tak­též. jejichž jmění bylo zabaveno. — Hus odpověděl, že se to nestalo k vůli němu, nýbrž pro interdikt, k terý pronesl arcibiskup Zbyněk nad Prahou pro­to, že král a universita odstoupili od papeže Řehoře XII. — Nato Nasus výslovně dosvědčil, že interdikt nebyi pronesen pro odstoupení od Řehoře XII., nýbrž pro svatokrádeže a loupeže, které byly spá­chány dříve. To dosvědčil také kardinál Kambrej- ský, poněvadž to slyšel od prelátů, kteří přišli z Čecii do Rima, jichž se tázal, co v Čechách no­vého.

Nato pravil k Husovi: »Mistře Jen e ! Když jsi byl přiveden do paláce, ptali jsme se tě, jak jsi sem přišel, a ty jsi řekl, že jsi přišel dobrovolně, a že kdybys byl nechtěl sem jiti. že by tě nebyl mohl donutiti ani král český ani král nmský.« Nato Hus: »Ano, řekl jsem, že jsem sem přišel dobro­

— 131 —

volně, a kdybych byl nechtěl sem jiti, jest v krá­lovství českém tolik a tak mocných pánu, kteří mne milují, v jichž tvrzích bych byl mohl dlíti a se skrývati, takže by mně nebyl ani onen ani tento král nedonutil, abych sem šel.« Nato kardinál: »Hle, jaká to pošetilost!«

A když ostatní proti Husovi reptali, řekl Jan z Chlumu: ^Pravdu dí a pravda jest to; já jsem chudý rytiř v našem království, ale bránil bych ho celý rok, ať se to komu líbí nebo nelíbí. A jsou mnozí a velicí páni, kteří ho milují, kteří mají hra­dy velmi pevné, a kteří by ho ubránili jak dlouho by chtěli i proti oběma králům.« — Nato řekl kar­dinál Husovi: »Mistře Jen e ! T y jsi řekl včera ve věži, že se chceš pokorně podvoliti rozsudku sně­mu; proto ti radím, nezaplétej se do bludu čím dá­le tím hůře, nýbrž podrob se pokárání a poučení sněmu, sněm s tebou naloží milosrdně.«

A tu zasáhl do jednání také král a pravil: »SIyš, Jene Huse! Někteří pravili, že jsem ti dal průvodní list teprve tu, když jsi již byl patnáct dnů uvězněn; já však ti pravím, že to není pravda, a chci dokázati s knížaty a s přemnohými jinými, že jsem ti dal průvodní list dříve, nežli jsi vyšel z Prahy a že jsem také nařídil pánům Václavu (z Dubě) a Janu (z Chlumu), aby tě doprovodili a chránili, aby tě, jenž jsi přišel do Kostnice dobro­volně, neutiskovali, nýbrž aby ti popřáli veřejného výslechu, abys se mohl ze své víry zodpovídati. To také učinili, a dali ti slyšení veřejné, pokojné a počestné, a já jim za to činím díky přes to, že jiní tvrdí, že jsem neměl dáti průvodní list kacíři nebo člověku podezřelému z kacířství. A proto, jak ti radil zde pan kardinál, tak ti radím také já, abys

- 1 3 2 —

ničeho nedržel zatvrzele, nýbrž v těch věcech, kte­ré jsou proti tobě zde dokázány a ku kterým jsi se přiznal, dal se cele na milost svátého sněmu, a oni ti pro nás a naši čest a pro našeho bratra a k-úlovství české prokáží nějakou milost, a uloži ti za to pokání. Pakli však chceš zatvrzele ony články držeti. zajisté dobře vědí. co s tebou .mají činiti. J á jsem jim řekl, že nechci hájiti kacíře žád­ného, ano kdyby chtěl ve své heresi zňstati za­tvrzelým jen jediný, já sám bych byl ochoten .Pranici zapáliti a spáliti ho; tobě bych však radil, abys se vydal úplně na milost sněmu, a čím dříve, tím lépe, abys se nezapletl do horších bludů.«

A on (Hus) odpověděl: »Díky činím Vaší J a s ­nosti za průvodní list, že mně ho Vaše Jasnost do­brotivě udělila.« Tu mu vskočili qo řeči jiní, a Hus zapomněl ubezpečit, že nebude zatvrzelým. Proto Jan z Chlumu, stoje u něho,řekl: »Mistře Jene. odpo­vězte králi k druhému bodu.« A on řekl: »Nejias- nější kníže! včztež, že jsem sem přišel dobrovolně ne proto, abych něco zatvrzele hájil, nýbrž, abych budu-li poučen, že jsem chybil, pokorně chybu na­pravil.*

Nato byl v poutech odveden k biskupu R yžské- mu, kterému byl od sněmu svěřen, jakož i Jero -

' riým. 273.—285.Připomínáme vypravování Petra z Mladenovic

aspoň z části podrobně, aby bylo patrno, jak se s Husem na sněmu zacházelo. Články mu byly předneseny, byl o nich vyslechnut, pokud, to bylo možno, vyložil smysl jejich sám. O králi Zikmun­dovi napsal Mladenovic, že řekl, že dal Husovi svobodný glejt dříve, než odešel z Prahy. T o o- všem pravda není; Hus odešel z Prahy bez glejtu,

— 133 -

král Zikmund to jistě vědě!; toiadenovic tvrdil tuto nepravdu již z té příčiny, aby odůvodni! své tvrzení, že h u s měl glejt j i ž tu, když byl zatčen v <ostnici; a že mu nebyl podstrčen teprve 15. den po zatčení, jak dopsali čeští a polští páni sněmu a dopis ten v opise poslali také králi. Král Zikmund také výslovně konstatoval, že se Husovi dostalo v e ř e j n é h o s l y š e n í p o k o j n é h o a p o ­č e s t n é h o . a král sněmu za to docela děkoval.

T ře li veřejný výslech byl v sobotu po sv Marcellu, dne 8. června. Byl opět v jmenovaném reíekřáři a král předsedal s ostatními kardinály, arcibiskupy, biskupy a jinými preláty. Vaciav z Dube. Jan z Chlumu a P etr z Mladěnovic byli opět přítomni. Probírali 39 článků ze spisů Huso­vý ch ; ty, které, se nacházejí v knihách v té formě, jak byly čtený, uznal Hus za. své; které byly po­n ě k u d změněny, četl jakýsi Angličan; když počala o nich hádka, častěji řekl Petr Ailiacký ke králi: » ttjiiie. v knize jest ještě hůře a nebezpečněji, nežli jest proneseno... Z těchto 39 článků byio 26 ze spi­su de D.cclesia, 7 ze spisu contra M. Stephanum Pclecz a 6 ze spisu contra M. Stanislaum de Znojmo

Jednotlivé články byly formulovány krátkými větami, a k těm je připojeno doslovné Odůvodnění ze spisu Husových. Když byl přečten článek prvý ze spisu contra P a lecz : »Je-li papež, biskup nebo prelát v hříchu smrtelném, není papežem, bisku­pem nebo prelátem^ a odůvodnění z kap. 2. jmeno­vaného spisu, řekl Hus: »Ano. kde jest ve hříchu smrtelném není před Bohem ani hodným králem, jak patrno ze 4. kn. Královské, kap. 16, kde řekl

— 134 —

Hospodin prorokem Samuelem Saulovi, který měl pobiti Amalecha a neučinil tak: »Za to, že jsi zavrhl řeč svou a nezabil jsi Amalecha, zavrhnu já tebe, abys nebyl králem.« (Není to 4. kn. král. kap. 16., nýbrž 1. kn., kap. 15., verš 23. a zní poněkud ji­nak.) Mezi tím král Zikmund rozmlouval s pala- tinem rýnským a purkrabím norimberským a pra­vil, že v celém křesťanství nebylo horšího kacíře nad tohoto, naznačuje M. Jana Husa. Když tedy mluvil Hus o Saulovi, řekli preláti: Zavolejte krá­le! Když pak král neslyšel, co Hus řekl, volali: Přiveďte krále, ať slyší, jak tento napadá jeho. Žá­dali, aby Hus slova svá opakoval. A když dokončil a obmezil výrok svůj, řekl král Zikmund: »Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu.« A kardinál Kam- brejský dodal: »Nestačilo ti, že jsi se snažil po- tupiti stav duchovní svými spisy a svým učením, nyní chceš svrhnouti i stav královský a krále s jejich stavu.« A Paleč povstal a dokazoval, že Saul, ač byl v hříchu, byl pravým králem, proto hc zakázal David zabiti. A když Hus namítl slova sv. Cypriana: »Marně nosí jméno křesťana, kdo Krista mravy nenásleduje«, Paleč zvolal: » Jaká to pošetilost! To sem nepatří! Neboť křesťan jest jméno zásluhy, papež, král, biskup naznačují jmé­no úřadů; proto může býti někdo pravým pape­žem, králem, biskupem, ač není pravým křesťa- nem.« Když pak se Hus odvolával na to, že papeže Jana XXIII., nyní Baltazara Coxu jinak Cossu se­sadili, což by neučinili, kdyby byl pravým pape­žem, odpověděl král, že i Baltazar byl pravým pa­pežem a byl sesazen jen proto, že jsou známé je­ho hříchy, kterými dal v církvi pohoršení a roz­mrhal církevní statky.

— 135 —

Když byl přečten 6. článek ze spisu contra Stanislaum: »Apoštolé a věrní kněží Páně spravo­vali slavně církev ve věcech nutných ku spasení, dříve než byl zaveden úřad papežský, a činili by tak, kdyby papeže nebylo, což jest úplně možno, až do soudného dne«, pravili přítomní: Ejhle pro­rokuje. A Hus řekl: »Apoštolé spravovali církev lépe než nyní, a jejich věrní následovníci by tak mohli také činiti. Ejhle nyní nemáme papeže, a může tak ziistati po dva roky, a kdo ví, jak dlouho.« A Paleě řekl: » Je to rnožno?« Hus: »Úplně možno.« A Sto- kes Angličan k Husovi: »Proč se chlubíš těmi spi­sy a učením, přičítaje je pošetile sobě? Když toto učení a tyto myšlenky nejsou tvé, nýbrž spíše Vi- klefovy, jehož následuješ.«

Doufáme, že jsme těmito ukázkami z Petra z Mladenovic jasně dokázali, že bylo Husovi po­přána úplně možnost, aby své učení vyložil; také mu bylo úplně jasně dokázáno, že toto jeho učení je bludné. Když ho odvolati nechtěl, nezbylo nic jiného, než že jest kacíř a to zatvrzelý. Soud ten o něm nepronesli soudcové Češi, nýbrž cizinci ú- plně nestranní a schopní.

Když Palacký, díl 111., str. 110. vytýká Petru Alliackému při druhém výslechu dne 7. června náruživost, ano když Lenz o tomže tnuži napsal, že nemůže chváliti způsob, kterým se jal Husa zkoumati jestliže přece nevězel v bludu Viklefovu o Nejsvětější Svátosti Oltářní, činí dojista oba to­muto kardinálovi křivdu. Petr Alliacký nekonal nic jiného, než co jako soudce konati měl.

Srovnáme-Ii pak třicet vět Husových odsou­zených a prohlédneme-li jen povrchně tu spoustu žalob, které proti němu v jiných dobách byly za-

— 136 —

dány: jest nám nevyhnutelně po právu a sprave­dlnosti vyznali, že sněm kostnický odsoudil na Husovi jenom to, co bylo jasně a zřetelně dokázá­no. Byl obžalován, že učí remanenci, že ve Veleb­né Svátosti zůstává hmotný chléb, jak učil Viklef; ale poněvadž dodatečně vysvětlil, že tak neučil, nýbrž že naopak učil přepodstatnění, článek tento mezi odsouzenými není.

Vytýkají dále, že trest upálení byl trest hroz­n ý . — Odpovídáme: Nám se zdá; ale tehdáž byli lidé mnohem hrubší, tvrdší; na přečiny dosti ne­patrné stanoven trest smrti upálením.

Hus sám poznamenal ke článku, který na něho udal a dosvědčil Protiva, že totiž jsa nemocen řekl, že všech 45 článků je pravdivo kromě jednoho o tělu Kristovu: Není pravda, poněvadž ťy všecky články nejsou Viklefovy, kterým on učil, nýbrž jsou zrobeny M. Janem Můbnerem, jemuž blaiie paměti na schůzi university řeki M, Mikuláš z L i­tomyšle: :>Vypsa! jsi články z knih falešně, ne­spravedlivě a lživě, -v knihách tak nejsou,« A iá jsem řekl, že ti, »ktgří falšují knihy, měli by býti zaslouženěji spáleni, než ti tam spáleni byli«, a m y­slil jsem dobré paměti Berlina a Vláška kteří byli té doby upáleni proto, že falšovali šafrán,

Hus zde myslí universitní' schůzi 28. května 1403, na které byly články Viklefovy universitou pražskou odsouzeny poprvé. Patrnp tedy, že trest smrti upálením proveden byl na jmenovaných dvou, snad kupcich, proto, že falšovali šafrán

Naniitaií dále, že Hus umřel za své přesvěd­čeni — to bylo charakteru! — Odpovídáme: Sotva byl o tom, čemu učil a co hájil přesvědčen oprav­du často tak řikal z. pouhé neústupnosti a svchla-

— 137 —

vosti. Do Kostnice přišel v domnění, že tam svou scíistikou všecky porazí; aie nepodařilo se mu to. T a k t jest jisto, že nemluvil a nepsal vždy stejně, nýbrž dle potřeby. Jinak psa! o papežích a kardiná­lech a jinak psal jím, jak jsme ukázali.

A mimo to jest veškerého uvážení hodna prav­da následující: iius, snad ani. nevěda, dat počátek válkám Husitským, které po 15 let hubily nejen Cechy, nýbrž i krajiny okolní. V iSchio váikáea byiy rozbity a spáleny všecky kláštery v Čechách kromě dvou: Tepelského a Vyšehradského. Klášteru těch bylo přes 190 a po 65 z nich není ani památ­ky ostatní se opět zotavily, aie veiikou většinou slabě. Koitk drahocenných památek českého umění bylo v těchto klášteřích husitskou surovostí zni­čeno! Koiik ob-ážů rozbilo a spáleno kolik soch zkomoleno, kolik knih i českých zničeno, k . ;:k ži­votu lidských utraceno* Koniáše vyčítají Husity chválí! A kdo byli tito lidé. jichž v písmenech : ssu- linách klášterů zhynulo na sín i na tisíce? Byli to řelioíhíci a řeholnice, kterých Husité ani neznali. Hus by! upálen, poněvadž b y 1 vysiectmut. souzen a odsouzen jako zatvrzelý kacíř:, ale tato sta také lidí, a to přemnohých nevinných, bylo cd Husitu spáleno, aniž by jich kdo vyslýchal, soudil a soudil; Hus byl upálen, jak se praví, pro své pře­svědčení; tito zástupové byli Husity spáleni také pro své přesvědčení; Husovi sc staví pomníky a na oběti husitských ukrutností nevzpomíná nikdo.-

Přirovnání Husa s protestanty

Protestante- Se pravidelně prohlašují za po­tomky Husovy. J e s t pravda, že se u nás Husiťišmus

— 1 3 8 —

v době poměrně krátké zvrhl úplně v protestantis­mus. J iž tak zvaná česká konfese z r. 1575 není česká, nýbrž obsahuje učení zavlečené k nám z Německa, protestantismus. Přirovnejme aspoň hlavní poučky učeni Husova protestantismu a suď­me, zdaž možno říci právem, že protestantismus jest učení Husovo.

1. Hus učil, že církev jest sbor iidí vyvole­ných čili předurčených; Lutheráné, že církví třeba rozuměti všecky lidi, kteříž v Krista Jež íše právě věří, reformovaní čili Kalvinisté, že církev je shro­máždění věřících z světa vyvolené či sebrané. — O předurčení není zmínka ani u Lutheránu ani u Kalvinistu.

2. Hus častěji opakoval, že jest knězem, v na­ději od Boha poslaným, ano jeho zvláštním učením, kterým se rozcházel od učení správného, byl ná­hled, že kněz nabývá svěcením moci a práva ká- zati a že si v tom nemá dáti překážeti ani bisku­pem ani papežem, kteří by ho snad stihli klatbou, a dle toho také jednal Hus, tedy opravdu činí roz­díl mezi křesťanem na kněžství vysvěceným, kle­rikem a laikem. — Protestantů toho rozdílu nečiní. Jim jsou všichni křesťané kněžími. Odvolávají se na výrok sv. Petra, 1., 2, 9 : »Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo.«

3. Hus vykládaje, co jest věřiti, praví: »Věřiti v Boha jest, věře milovati, věře v něho žiti, věře jeho se držeti a jeho údům se vtěliti; touto věrou spravedliv se činí nevěřící.« Chce tedy víru živou, která má za pravé, co Bůh zjevil a také to plní. — Luther se táže, co jest pravá víra a odpovídá: »Když já bídný hříšník podle Evangelia pevně vě­řím, že Bůh pro Krista mně milostiv býti ráčil.«

— 139 —

A takovou věrou bývá dle Luthera člověk posvě­cen. Kalvinisté: »Víra, totiž křesťanská, není do­mnění a lidské přesvědčení, ale nejpevnější důvěra a patrné i stálé přesvědčení, potom pravdy Boží, v písmích a ve vyznáni apoštolském obsažených a tak samého Boha, jakožto svrchovaného dobrého a obzvláště slibů Božích, a Krista, kterýž jest všech zaslíbení a dokonání, nejjistší přijetí.«

4. Hus učil, že svátostí novozákonných jest sedm; protestantů všichni, jako učili již Čeští bra­tři, že jsou svátosti jen dvě.

5. Hus učil, že zpověď, které jest potřebí k dosažení odpuštění hříchů, »jest vyznání z hříchů před Bohem a před knězem, jež má býti jasná a úplná.« Lutheráni: »Ve zpovědi vyznám, že v hříších počat a zrozen jsem a že jsem také desatero přiká­zání Boha svého mnohonásobně přestupoval.« Kal­vinisté: »Věříme však, že na tomto upřímném v y ­znání, kteréž samému Bohu se děje, buď soukromně mezi Bohem a hříšníkem, buď zjevně v chrámu, kdež ono obecné vyznání hříchů se říká, dosti jest, aniž k dosažení odpuštění hříchů potřebí, aby kdo hříchy své knězi zpovídal, do uší jemu šeptaje a zase od něho se vzkládáním rukou rozhřešení při­j ím ala — Hus žádá zpověď podrobnou, protestan­tům stačí obecná.

6. Dle Husa je Kristus ve Velebné Svátosti Oltářní v pravdě a skutečně, stává se přítomným přepodstatněním a zůstává v Ní trvale. — Dle Lu­thera nepřijímá křesťan tělo a krev Ježíše Krista bezprostředně, nýbrž přijímá tělo Kristovo v chle­bě, s chlebem a pod chlebem; krev pak ve víně, s vínem a pod vínem. Dle Kalvína Kristus je ve Ve-

— 140 -

iebné Svátosti přítomen jen svou mocí, jako slunce je od nás vzdáiené na nebi a přece mocně nám přítomno jest. lak mnohem více slunce spravedl­nosti Kristus, ač tělem v nebesích vzdálený jsa od nás, přítomen jest náin, ovšem ne tělesně, ale du­chovně, sk ize dílo obživující; proto požívají kře­sťané' tělo Páně jen duchovně skrze víru.

7 Hus slouží! mši svátou a uznával, že jest to pravá oběť nového zákona cd Krista Pána ustano­vená. Protestanté všichni mži svátou jako oběť zavrhují a mají večeři Páně jen za svátost, a učí. že působí odpuštění hříchů.

8 Bus učil, že se při ospravedlněn: hříšníka hříchy opravdu odpouštějí; protestanté "mluví však také o odpuštění hříchů, ale rozumějí tím jen tolik, že jich Bůh člověku buď nepřičítá, nebo že je přikrývá spravedlností Kristovou

9 Hus učil, že je-li biskup kněz, pán světský v hříchu smrtelném, není biskupem, knězem, pá­nem světským ; obmezoval to ovšem tím. že.dodá­val : hodným; ale nepodařilá se mu dokázaíi že tak jeho slovům třeba rozumět! Puther k otázce: ;-Co ale. kdyby byl kazatel pokrytec a' člověk bez­božný?^ odpovídá: >Prot© netratí, úřad jeho něco z moci své o Řím. 3 3. 2 Tón. 2, 13

<0 Hus cti! svaté anděly Marii Pannu, svaté ostatky, sochy, obrazy; věřil že je očistec a že se máme a můžeme za zemřelé modlíti Pro těsta mé se tomuhle všemu posmívají, a úctu svatých. soch a obrazů prohlašují za modloslužbu.

i ! fítis hájil celibát knězi a řebolníkú a řeho'- n ic : protestanté vše zamítají

Luther nazval Husa v předmluvě k jeho spi­

— 141 —

sům mužem svátým ; Hus by dojista svátým nena­zval ani Luthera, ani Kalvína. •

Hlásí se tedy proiestanté k Husovi neprávem.Hus se také zachoval k církvi katolické zcela

jinak než Lutlier, Hus k výslechu šel, ovšem v tom domnění, že překoná i církevní sněm; Luther vším pohrdal.

Tém ěř obecně se tvrdí, že Husité pohrdali Ř í­mem a toužili po odloučení od Říma. A není horší ne­pravdy nad tuto. Vždyť, když docíleno bylo v Jih la­vě r. 1436 dohody s papežskými legáty v příčině t. zv. kompaktát, a Čechové uznáni za pravé a věrné křesťany, ač přijímali pod obojí způsobou: 6. če r­vence zpívajíce s>Svatý Václave« a jiné písně své, ubírali se do toho domu, kdež obyčej měli konati své cbřady. Celý ten den a celou noc potom ne­přestalo v Jihlavě zvonění všemi zvony, pálení ohňíiv a jiné radovánky. Radost nad ukončením různic a bouří mnoholetých, nad smířením národů a stran tak dlouho proti sobě zuřících, pronikla v šeck j' přítomné podivným zápalem; i samého cí­saře viděíi bylo, an plesal radostí a chodil, jako by omládl, pěšky s dvořany svými po městě, což prý aspoň od desíti let se nestalo; v lidu pak veselí nemělo míry ani konce. Legátové ještě té­hož dne vypravili poselství do Basileje s psaním, jehožto slova nadšená líčila city jejich plnou v ře ­lostí. »Plesej a jásej, sbore svatosvatý, vzdávej dí­ky a chvály Bohu, stvořiteli svému! Zvěstuj všem končinám země den slavný a radostný! Povzbuď syny církve k veselí a ke blahoslavení!« Palacký, III., str. 554. Události jen poněkud této podobné neshledáváme v protestantismu nikde.

— 142 —

Hus a volnomyšlenkáři.

O oslavu r. 1915 k uctění památky M. Jana Husa nejvíce se příčinu jí v Čechách volnomyšlen­káři. Není ani jediného čísla jejich různých časo­pisů, ve kterém by- celé Čechy, ano celý svět ne- vybízeli k této oslavě. A není většího humbuku pod sluncem nad toto zuření o oslavy Husovy vol­nomyšlenkáři. Hus by se opravdu zhrozil, jací lidé se prohlašují za jeho odchovance, kdo vybízí k je ­ho oslavě. Nečiníme dojista ani v nejmenším vol- nomyšlenkářům křivdy, když pravíme, že si Hus takových oslavovatelů nejen nepřeje, nýbrž že by jich docela s opovržením odkopl. Ostatně volno­myšlenkáři dobře vědí sami a jsou o tom přesvěd­čeni, že se jim nejedná o oslavy Husovy, nýbrž že jim je Hus pouhou zástěrou, aby co nejvíce po­tupili církev Kristovu a zdivočili proti ní nevědomý a nemyslící lid.

Učení Husovo a učení volnomyšlenkářů se tak shoduje, jako se shoduje den a noc, voda a oheň a pod.

1. Volná Myšlenka je ^promyšlený, uvědomě- ný a usoustavněný boj proti náboženství vůbec.« — A Hus náboženství hájil, za jeho čistotu, ovšem způsobem nesprávným, bojoval.

2. Volná Myšlenka nechce odstraniti jen nábo­ženství, nýbrž i jeho základ, samého Boha; dle ní jest nejlepší morálka bez Boha. — Hus soudil doce­la jinak. Vždyť na začátku Výkladu víry napsal; »Protož že jsem knězem, v naději od Boha posla­ným, abych učil lid věřiti, přikázání Boží plniti, a k Bohu se právě modliti, chci krátce tyto tři věci

— 143 —

(apoštolské vyznání víry, modlitbu Páně a desatero Božích přikázání) sprostým lidičkám vyložiti.«

3. Poněvadž volnomyšlenkáři neuznávají Boha vůbec, neuznávají také, že Kristus je pravý Búh. — Hus napsal: »Má věřiti každý v Ježíše Krista, mi­luje jeho nade všecky věci jako Boha a věře pevně, že on jest pravý Bůh a pravý člověk, věřiti má Jemu, že všechno, co jest pravil, to jest pravda.«

4. Volnomyšlenkáři jsou naprostí materialisté, proto učí, že kromě látky nic jiného není, že tato látka je věčná a že se z ní časem vyvinul přítomný sv ě t ; stvoření světa neuznávají. — Hus vykládaje prvý článek víry praví: »Věz, že skrze nebe a zemi rozumí se všechno stvoření, jenž jest všechen svět stvořený . . . A také dále máš, že jedině sám Búh může stvořiti.«

5. Dle volnomyšlenkářů člověk se neskládá z těla hmotného a duše nehmotné, nýbrž tělo a duše člověka jest totéž, jen z různých stanovisek pozo­rované; pokud jest, jest to tělo, pokud žije nebo život sám, jest to duše. — Hus v člověku rozezná­vá vedle těla, kterým pochází od rodičů, duši, kte­rou má každý bezprostředně stvořenou od Boha.

6. Volnomyšlenkářúm jest život posmrtný, věčný pouhou báchorkou. Hus věří, že po životu pozemském následuje jiný věčný, a to buď šťastný nebo nešťastný.

7. Volnomyšlenkáři rozesílají listiny a pouče­ní, co mají rodiče činit, aby nemusili dáti své dít­ky pokřtí ti. — Hus výslovně učil, že bez křtu ne­lze člověku býti spasenu.

8. Volnomyšlenkáři prohlašují manželství za pouhou smlouvu, proto má býti dle nich rozlučitel-

— 144 —

né. — Hus hájí manželství jak ráz svátostný, ti nerozlučitelnost. praví, že má býti uzavíráno d zákona přirozeného, daného Božího a vedle zákoi církve, a aniž kdy má rozloučeno býti. Když je řádné vedle zákona Božího.

9. Volnomyšlenkáři nemají pro Velebnou Sv tost Oltářni a pro mši svátou ani smyslu. — Hi mši sv. sloužil a o sv. přijímání praví, že »velmi je dobré, kdož přijímá, čím může častěji, buďto ob d< neb každý den.«

10. Svátosti pokání a jeho části svaté zpově se každý volnomyšlenkář buď potupně nebo útr ně vysměje. — Hus praví, že se máme často zp vídati, a že druhou částí svátosti pokání je zp věď, jež jest vyznání z hříchů před Bohem a př< knězem, jež má býti jasná a úplná.

J iž z těchto nepatrných ukázek je patrno, j: veliký jest rozdíl mezi Husem a volnomyšienká Hus chybil, ale materialistou, atheistou a člověke rak zpustlým který po Bohu nejen plil sám, nýb k podobnému hroznému životu sváděl docela ných, nebyl.

Hus ovšem znal snad aspoň-poněkud dějin; ty ho učily, že ovoce starých kacířů: Aria, Nest ria, Pelagia a j. bylo hrozné; proto mohl také pr vem uzavíraíi, že nepřinese ovoce dobrého ani v stoupení jeho. Že by mohlo vésti až k Volné M šlence a že ho budou jednou oslavovati jako svél průkopníka bezvěrci, toho se snad ani imuadál.