Rod patří v rámci vřesovcovitých do pod-čeledi Ericoideae, tribu Phyllodoceae. Nej-bližšími příbuznými jsou vesměs málo po -četné rody několika dalších dřevitých, nebopřímo keřovitých rostlin (pro dekorativníhodnotu také zahradnicky vyhledávaných,ale obtížně pěstovatelných). Jde o keřovi-té mamoty (Kalmia, 6 hlavně americkýchdruhů), mamotěnky (Kalmiopsis, dva steno -endemické druhy na západě USA), nízkéfylodoce, vzhledově podobné vřesovcům(Phyllodoce, s 9 převážně cirkumpolární -mi druhy) a pěnišníčky (Rhodothamnus,zahrnující dva vzájemně geograficky vzdá-lené druhy ve východních Alpách a vý -chodním Turecku).
České pojmenování pozemník vzniklov podstatě překladem vědeckého názvu
původem z řečtiny – epigaios znamená přizemi. Poléhavost těchto rostlin je v rámcičeledi natolik nápadný znak, že dala názevcelému rodu. Pozemníky vytvářejí velminízké keříky s plazivými kmínky, o průmě -ru několika decimetrů, výjimečně až přes1 m. Rostliny jsou stálezelené, listy mají po -měrně velké, dekorativní, trochu připomí-nající některé pěnišníky (Rhododendron).Jsou střídavé, výrazně řapíkaté, s čepelíeliptickou, podlouhle vejčitou až podlouh-lou, u E. asiatica na vrcholu hrotitou (tedys nasazenou špičkou) a u všech druhů ná -padně drsnou. Listové čepele E. gaulthe -rioides a E. asiatica mají na okrajích tuhéchlupy; u E. repens sice chybějí, ale listybývají zase nejvrásčitější s nápadně vno-řenou žilnatinou. Zvláštností rodu jsou ne -
příliš běžné cyklocytické průduchy, známéhlavně u palem. Sestávají z několika kru-hovitě uspořádaných podpůrných buněkkolem vlastního průduchu. Všechny dru-hy kvetou obvykle na vrcholech mladýchdužnatých větví. Nejvýrazněji u japonské-ho a amerického druhu, kde se květy se -skupují do krátkých hroznovitých květen-ství, buď vrcholových, nebo méně častoúžlabních. Květy jsou pětičetné a u všechdruhů se objevují velmi brzy, počínajekoncem března a hlavně v dubnu (v pří-rodě, na horách samozřejmě později, třebaaž v květnu) a patří k nejranějším rostli-nám v zahradě; nejdříve vykvétá E. gaul -therioides, pak E. asiatica a poslední E. re -pens, ale v těsném sledu. Všechny tři druhymají velký kalich, který zpočátku skrývácelé poupě. U druhu E. repens je zelený,u E. asiatica červený, ale největší a přitomdvoubarevný má E. gaultherioides, světlezelený u báze a sytě červený v horní polo-vině (nejvíce na vrcholu). Druhy se nápad-ně liší tvarem koruny – E. gaultherioidesse vyznačuje širokou kolovitou korunou,zatímco ostatní dva druhy nálevkovitou ažzvonkovitou, pouze v horní části s volný-mi korunními cípy. Epigaea gaultherioidesa E. asiatica mají korunu růžovou, E. re -pens bledě růžovou až téměř bílou. MeziE. gaultherioides a oběma dalšími druhyexistuje zásadní rozdíl v šířce koruny.U amerického a japonského druhu je koru-na zhruba stejně široká (přibližně 1 cmv průměru), zatímco u E. gaultherioidesvýrazně širší. Plod představuje v mládímasitá a chlupatá tobolka otvírající se pětichlopněmi, s drobnými semeny (0,3 až0,4 mm v průměru; obr. 4). Ve Flóře Japon-ska (Ohwi 1965) nechybí ani poznámka,že plody E. asiatica jsou jedlé. To není nicpřekvapivého, protože japonský, stejnějako čínský jídelníček obsahuje vysokýpodíl místních planě rostoucích druhů rost-lin, jak se můžeme přesvědčit i v nabídce
živa 2/2017 61 ziva.avcr.cz
Vlastimil Pilous
Rod pozemník – pozůstatek třetihor
Stálezelené poléhavé až plazivé keříky pozemníků (Epigaea) z čeledi vřesovco -vitých (Ericaceae) patří mezi doposud u nás málo známé rostliny. Představujínepočetný rod složený z pouhých tří druhů, s extrémně disjunktivním rozšířením,tedy nesouvislým areálem. Dva z druhů, japonský E. asiatica a severoamerickýE. repens, jsou si podobnější, zatímco třetí z východopontické oblasti – E. gaul -therioides – se především květy výrazně liší. Proto se v některých pramenech,hlavně západoevropských a spíše alpínkářského charakteru, udržuje jeho oddě-lování do samostatného rodu (Orphanidesia gaultherioides). Novější botanickáliteratura ale toto pojetí neuznává. Ačkoli jde o rostliny s velkým pěstitelskýmpotenciálem, v zahradách bývají málokdy k vidění; u nás se přitom setkámetéměř vždy s jediným, nejsnáze dostupným druhem, který je ale relativně nejmé-ně atraktivní (E. repens).
1 Pozemník Epigaea gaultherioides –stálezelený poléhavý keřík z čeledi vřesovcovitých (Ericaceae). Od ostatníchdruhů rodu se liší především květy.
tamějších tržišť. Konkrétně u E. asiatica,vyskytující se spíše vzácně a většinou po -měrně vysoko v odlehlých horách. Vyvstá-vá však otázka, zda se druh tímto způso-bem skutečně využívá. A pokud místnílidé opravdu plody za tímto účelem sbíra -jí, musí to být v době před plnou zralostítobolek, kdy ještě nejsou zcela suché.
Mimořádně pozoruhodné je geografickérozšíření rodu, protože jednotlivé druhyrostou celé tisíce kilometrů daleko od sebe.Jeden (E. gaultherioides) v Lazistánu naseverovýchodě Turecka a v přilehlé Adžá-rii (součást Gruzie), další (E. asiatica) v Ja -ponsku a poslední (E. repens) na východěSeverní Ameriky. S výjimkou americkéhodruhu jsou jejich areály navíc i plošně malé.Za vysvětlením tak extrémně disjunktiv-ního, nebo ještě přesněji reliktního areálurodu se musíme vypravit do období třeti-hor. Jde o vývojově velmi starý rod, dnesve stadiu ústupu, možno říci až vymírají-cí. V tehdejších dobách teplejšího klimatubyl na severní polokouli pravděpodobněpodstatně rozšířenější (nejspíše i souvislepo celé severní polokouli) a určitě ve vět-ším počtu druhů než dnes. S klimatickýmizměnami ve čtvrtohorách, zvláště s ochla-zením (možná i souběžně s překonánímvývojového optima rodu) však začal vymí-rat a území jeho rozšíření se stále zmen-šovalo, až nakonec zůstala jen poslední třirefugia s relativně nejlepšími klimatický-mi podmínkami.
Epigaea gaultherioidesJiž dříve jsme uvedli, že z pěstitelskéhohlediska je nejpůsobivější E. gaultherioi -des. Všechny její vegetativní části pokrý-vají chlupy dlouhé až 2,5 mm a nápadnézvláště na listech; u některých jedincůjsou i výrazně rezavě zbarvené. Listy máeliptické až vejčité. Květy vyrůstají jed-notlivě nebo po dvou, nejčastěji na 1–2 cm
dlouhých květních stopkách (obr. 3). Špi-čaté kališní lístky mají dolní polovinusvětle zelenou až bělavou, ale v horní, přes1 cm dlouhé přecházejí do výrazné červe-né barvy, nejsytější na okrajích a na vrcho-lu; při celkovém pohledu z vnějšku květproto navozuje dojem dvoubarevnosti.Koruna je velká, kolovitá, 4–6 cm (nejčas-těji 5 cm) v průměru, světle růžová s tmav-šími načervenalými vrcholy korunníchcípů, na povrchu zprohýbaná (připomínákrep) a navíc navoskovaná. Výraznost zvy-šují i tmavěji růžové nitky s okrovými ažnahnědlými prašníky, sestavené do kru-hu. Jak již bylo uvedeno, druh se vyznaču -je raným kvetením, nápadný je však jižhned po roztání sněhu svými sytě červený -mi kališními lístky skrývajícími poupata.V přírodě je stínomilná E. gaultherioideszajímavá značným výškovým rozsahemvýskytu, roste v polohách od 900 m n. m.,hlavně ale až od 1 500 do 2 300 m n. m.Vyhledává místa v listnatých (bukových)i jehličnatých (smrkových) lesích a mezivyššími keři, nad alpínskou hranicí lesapak málo osluněné severní svahy, kde senavíc vyskytuje mezi pěnišníkem kavkaz-ským (R. caucasicum) a dalšími, často při-stiňujícími nízkými keři – jako je pěnišníkSmirnovův (R. smirnowii), borůvka (Vacci -nium myrtillus), vlochyně bahenní (V. uli-ginosum), šicha černá (Empetrum nigrum),lýkovec Daphne glomerata, jeřáb ptačí(Sorbus aucuparia), jalovec obecný (Juni-perus communis), pěnišníček R. sessilifo-lius, vrby (Salix spp.) ad. U potoků všakroste třeba i v sousedství devětsilů (Petasi -tes sp.). Vyhledává především podloží ky -selých vyvřelin. Hlavní oblast výskytu ležína severních svazích východní polovinyPontického pohoří obrácených k Černé-mu moři (Doğu Karadeniz Dağlari, s nej-vyšší skupinou Kaçkar Dağ, obr. 2) v turec-kém Lazistánu. Její zdejší rozšíření je však
velice nerovnoměrné, spíše lze hovořito jednotlivých arelách (dílčích ohraniče-ných částech areálu). Místy tvoří popula-ce s velkým počtem jedinců, ale jinde narozsáhlých plochách chybějí. Okrajemareálu na severovýchodě vybíhá i do gru-zínské Adžárie, kde roste na přímořskémMeschetském hřbetu; vedle zdejších vlh-kých listnatých kolchidských lesů s řadoucharakteristických druhů rostlin a živoči-chů se stala jedním z důvodů vyhlášenínárodního parku Mtirala (o lesích Kolchi-dy blíže také článek na str. 67–69 tohotočísla Živy).
Navzdory značným nadmořským výš-kám, které jsou jí zde domovem, není E.gaultherioides plně mrazuvzdorná. Návětr -né svahy Pontického pohoří a adžárskýchhor však mají mimořádně vysoké srážkovéúhrny (místy i hodně přes 2 000 mm roč-ně), takže rostliny v zimě spolehlivě ochrá-ní před mrazem mocná sněhová pokrýv -ka. V kultuře je zatím tento druh nejméněpěstovaný a rozšířený, nejspíše pro malýpočet často obtížně dostupných lokalit.
4
3
2
ziva.avcr.cz 62 živa 2/2017
2 Přírodní lokalita pozemníku E. gaul-therioides v Pontickém pohoří (Turecko). Foto P. Krystof3 a 4 Květy E. gaultherioides (obr. 3)a mladý plod (4) se zachovalými červenými kališními lístky5 Charakter lesa s přírodními lokalita-mi výskytu druhu E. asiatica. Pohoří Hida, Japonsko6 Pozemník E. asiatica dokáže růsti téměř „epifyticky“ na spodní části kmenů. Na snímku společně s drobnoubylinou Shortia uniflora. Pohoří Hida7 a 8 Květy japonského druhu E. asiati-ca (obr. 7) a severoamerického E. repens(8) lze jasně odlišit podle jejich tvarua velikosti. Snímky V. Pilouse, pokud není uvedeno jinak
Epigaea asiaticaJaponský druh má čepel listů spíše elip-tickou až podlouhlou, na rozdíl od obouostatních hrotitou a nejtmavěji zelenou.Mladé listy i větve jsou načervenalé nebodokonce červenohnědé, v mládí také hně-dě chlupaté, ale jak listy stárnou, přechá-zejí do slabě lesklé a kožovité podobya chlupy zůstávají jen při okrajích nebodokonce pouze na nich. Květy má sesku-pené v krátkých chudých hroznech, nej-častěji v počtu 4–6, výrazně menší nežu předchozího druhu a někdy skrytějšímezi listy (obr. 7). Koruna je nálevkovitá,přibližně 1 cm široká, s 1–1,5 cm dlouhou,u báze bílou, v horní části růžovou trub-kou. Jde rovněž o stínomilnou rostlinuhorských lesů a křovitých porostů střed-ního a severního Honšú a jihozápadníhoHokkaida; např. v Japonských Alpách (HidaSanmyaku) se místy vyskytuje poměrněhojně a můžeme ji zde vídat ve společnostidruhů jako Shortia uniflora nebo Schizoco -don soldanelloides a řady kapradin (vizobr. 5 a 6). Stejně jako předchozí druh po -zemníku obývá hlavně kyselé vyvřeliny.
V Japonských Alpách jsem E. asiatica vi -děl v nadmořských výškách okolo 2 000 m,lze ale předpokládat, že směrem k severusestupuje i do nižších poloh – vedle kli-matických důvodů také proto, že se výškajaponských pohoří k severu jako celeksnižuje. Ani E. asiatica není zatím v kul-tuře příliš běžná – v České republice sedosud nejspíše nepěstovala (takže nemá-me zkušenost, co se týká mrazuvzdornosti;lze však očekávat podobnou situaci jakou E. gaultherioides). Hory západní částiseverní poloviny Honšú i celé Hokkaidópatří s ohledem na specifickou roli zimní -ho monzunu (na asijském kontinentě jesuchý, ale zde, po překonání Japonskéhomoře, získá charakter velmi vlhkých vzduš-ných mas) k územím s nejvyššími sněho -
vými srážkami na světě, kde sněhová po -krývka dosahuje i několikametrové výš-ky. Druh se proto pravděpodobně velkoumrazuvzdorností vyznačovat nebude.
Epigaea repensPoslední, americký pozemník předchozíjaponský druh dosti připomíná. Květy mávonné, seskupené do krátkých svazečků(obr. 8), ale výrazněji vystupujících nadlisty, poněkud kompaktnějších a obvyklei s více květy (4–10). Koruna je tvarempodobná jako u E. asiatica, ale ještě menší(1 cm dlouhá, nanejvýš 0,8 cm v průměru),bledě růžová, na první pohled bílá. Nej-nápadnější rozdíl vykazují listy – u ame-rického druhu mají čepel okrouhlou až
podlouhle vejčitou a ve srovnání s ostat-ními druhy nejméně, jen na okraji, štěti-natě chlupatou, zato ale mnohem drsnější,až vrásčitou. Jsou navíc výrazně nejmenšía nejsvětleji zelené z celého rodu. I tentodruh roste v lesích a křoviskách na humu-sem bohatých až zrašelinělých, někdy aletaké na písčitých půdách. Je však klima-ticky podstatně přizpůsobivější, což uka-zuje i jeho areál, rozsáhlejší než u oboupředchozích druhů, neboť sahá od mrazi-vého Labradoru až po Floridu a na západdo Ontaria (podle jiných zdrojů dokonceSaskatchevanu), kde již panují kontinen-tální mrazivé zimy. Literatura však uvádí,že je i pro něj v zimě lepší sněhová pokrýv-ka a místa krytá před mrazivým větrem.Velmi pravděpodobně při tak rozsáhlémrozšíření budou rostliny ze severní částiareálu zcela jinak odolné proti mrazu nežz jižní, jak jsme zaznamenali u některýchdalších amerických rostlin (např. špirlicenachové – Sarracenia purpurea). Není mivšak konkrétně známo, že by se touto otáz-kou někdo zabýval.
Anglický název druhu je mayflower (po -užívá se i mailing arbutus), převzatý odnázvu lodi, s níž přistáli v Massachusettsangličtí puritánští osadníci. Pro tehdejšímístní hojný výskyt rostlina povýšila na„státní“ květinu jak amerického státu Mas-sachusetts, tak „provinčního“ kanadskéhoNového Skotska. Americký druh patří mezitradiční léčivky, využívané odedávna in -diány pro široké spektrum onemocněnímočových cest a ledvin, včetně zánětůa močových kamenů, ale také na žaludeč-ní bolesti. Z usušených listů se dělal čaj,z čerstvých různé tinktury. Rostlina všakobsahuje toxický arbutin, proto bylo třebapři léčbě dodržovat určitou míru konzu-mace. Léčebné využití dvou ostatních dru-hů se nikde neuvádí, ale může v tom hrátroli i jejich nesrovnatelně menší geografic-ké rozšíření a sporadičtější výskyt na obtíž-něji dostupných lokalitách.
S ohledem na největší rozšíření i tradiceměl tento druh nejsnazší předpoklady sejako první dostat do kultury. Proto byl vyse-lektován např. kultivar ′Rosea′, s výraznějirůžovými květy a křížením s E. asiaticavznikl hybrid E. ×intertexta.
Literatura většinou uvádí, že pozemní-ky lze pěstovat jen obtížně a jejich malérozšíření v zahradách by toto tvrzení pod-porovalo. Podle mých zkušeností se alevšechny druhy dají pěstovat i u nás –v mírně kyselé či neutrální půdě bohaténa humus na zastíněném místě se za ně -kolik let vytvoří trsy o průměru až desí-tek centimetrů a celkem bohatě kvetou.Jsou však poměrně náročné na vzdušnouvlhkost (extrémní dlouhotrvající horké let-ní dny způsobily, že pěstované trsy silněproschly a japonský druh zcela odumřel).Pro malé zkušenosti s jejich mrazuvzdor-ností v našich podmínkách raději doporu-čuji u všech druhů používat zimní kryt(nejlépe netkanou textilií a makrolonem).
Pozemníky jsou z vývojového i fytogeo -grafického hlediska velmi zajímavé rostli -ny, které jsou zatím širší veřejnosti nepřílišznámé a pěstitelsky nezaslouženě opomí-jené. Tímto článkem bychom proto chtělii dát impulz k většímu zájmu o tento rod.
