Zpracovatel: Moravskoslezský kraj (odbor školství, mládeže a sportu)Název projektu: Vytváření pozitivního sociálního prostředí ve školách

Registrační číslo: CZ.1.07/1.2.00/14.0028

RODINA A RODIČE V PEDAGOGICKÉ PRAXI

8_u.indd 18_u.indd 1 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

2

OBSAH 1 RODINA – RODIČE .................................................................................................................... 3

1.1 Vymezení pojmu rodina, funkce rodiny, dysfunkce rodinného soužití, charakteristické znaky současné rodiny .......................................................................................................... 3 1.2 Funkce rodiny: ............................................................................................................ 3 1.3 Porucha funkcí (dysfunkce rodiny): ............................................................................... 4 1.4 Charakteristické znaky současné rodiny: ........................................................................ 4 1.5 Typologie rodin, styly rodinné výchovy .......................................................................... 5

1.5.1 Typologie rodin: ...................................................................................................... 5 1.5.2 Rodinná výchova a její styly: ..................................................................................... 6 1.5.3 Vybrané problémy výchovy v současné rodině ............................................................. 8

1.6 Komunikace rodiny se školou ........................................................................................ 8 1.6.1 Možnosti spolupráce rodičů se školu v pedagogickém procesu: .................................... 8 1.6.2 Komunikace s rodinou jako základní prvek spolupráce (fáze vedení rozhovoru): ............ 10 1.6.3 Fáze rozhovoru ...................................................................................................... 10 1.6.4 Typologie vhodných otázek při jednání ..................................................................... 11 1.6.5 Techniky užívané v jednání ..................................................................................... 12 1.6.6 Obtíže v komunikaci ............................................................................................... 12

PhDr. Květa Hurníková, psycholog FOD Ostrava, 25 let v oboru, pedagog

8_u.indd 28_u.indd 2 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

3

1 RODINA – RODIČE

1.1 Vymezení pojmu rodina, funkce rodiny, dysfunkce rodinného soužití, charakteristické znaky současné rodiny

Definice rodiny – není přesně jednoznačné vymezení pojmu rodina:

Rodina je definována z hlediska různých vědních disciplín (sociologie, demografie, právo, psychologie)

Rodina je definována z hlediska různých oblastí téže vědy (klinická psychologie, sociální psychologie, pedagogická psychologie apod.

Rodina je vymezována z hlediska různých systémových přístupů (psychoanalýza, behaviorismus apod.)

Rodina je definována na základě různých aspektů (funkčnost rodiny, vztahů v rodině, komunikace, procesu socializace apod.)

Rodina (definice) – je institucionalizovaná bio-sociální skupina, vytvořena přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiž neexistují pokrevní pouta, a z jejich dětí (Langmaier, Kňourková, 1984). Rodina (definice) – je jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chování pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu i praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny, pod vlivem rodinného působení se vytváří postoje k personálnímu okolí, sobě samému i společnosti obecně (Janoušek, 1984). Rodina může mít mnoho podob:

podle počtu společně žijících generací může být rodina základní a širší podle kritérií podílu rodičů na výchově dětí úplná a neúplná rodina podle společenské adekvátnosti výchovného působení může být rodina funkční a dysfunkční podle vyváženosti, provázanosti a komplexnosti naplňování funkcí může být integrovaná

a dezintegrovaná podle trvalosti příznaků fungování rodiny může být rodina stabilní a nestabilní podle toho, zda se do ní člověk narodil, nebo ji založil může být rodina orientační nebo

prokreační Malach, 2007)

1.2 Funkce rodiny: Mezi základní patří:

funkce reprodukční – má svůj význam pro partnery jako rodiče (tj. uvědomělé rodičovství, estetické cítění) i společnost jako celek

ekonomická funkce – zabezpečení rodiny (financování rodiny, bydlení, vlastnictví nemovitosti, každodenní péče o rodinu a její členy)

výchovná funkce – proces usměrňování, vedení dětí, dobré vztahy v rodině, regulace vhodných výchovných metod apod.

ochranná funkce – ochrana všech členů rodiny, od malého dítěte po seniora v rodině, dnes výrazné oslabení funkce – náhrada institucemi (MŠ,DD)

duševně hygienická – důležité je fungování vhodných zásad duševní hygieny, působí na zlepšování vztahů v rodině, dobré klima v rodině

funkce citová – rozvoj a uspokojování základních citových potřev svých členů v rodině, potřeby partnerů, potřeby dětí

funkce kulturní, společenská – rodina je zdrojem morálních hodnot, člověk je vřazován do kulturních prostředí, je usměrňován jeho společenská hodnota – chování k druhým, zájem o druhé lidi, chování k nim, znalost společenského chování apod.

8_u.indd 38_u.indd 3 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

4

V rodině je důležité, aby byly uspokojovány základní potřeby dítěte, dle Matějčka (1996) k základním potřebám patří:

Dostatečný přísun smyslových podnětů zvenku od nejútlejšího věku jedince až po stáří Každodenní tělesný, zrakový a řečový kontakt rodiče s dítětem – podněty musí být pravidelné,

pro dítě srozumitelné Potřeba porozumět světu dítětem, rodič pomáhá dítěti v procesu socializace, dítě vede,

usměrňuje, provází, aby se vhodně včlenilo do života Potřeba bezpečí, jistoty, zázemí, osobního vztahu s rodiči – budování vzájemné důvěry mezi členy rodiny

Potřeba vztahu založeného na lásce v rodině, dítě ví, že ho mají rodiče rádi, lásku rodičům umí opětovat, v rodině má své místo, ví, že zde patří – je tady doma.

Potřeba otevřené budoucnosti v rodině – členové rodiny se připravují na odchod dětí v rodině, změny v rodině.

1.3 Porucha funkcí (dysfunkce rodiny): Poruchy rodiny - lze chápat jako situace, kdy rodina z nějakého důvodu a v různé míře neplní základní požadavky a úkoly dané společenskou normou na rodinu, objevuje se selhání některého nebo některých členů rodiny, může být porucha jedné i více funkcí dohromady. Významný představitel dětské psychologie dr. Dunovský ( 1986) dělí dysfunkce rodiny:

biologicko-reprodukční porucha – o poruše mluvíme tehdy, pokud se v rodině z nejrůznějších důvodů děti nerodí nebo se rodí děti nějak poškození, je to oblast různých speciálních věd (speciální pedagogika, psychopatologie, genetika apod.)

ekonomicko-zabezpečovací porucha – rodiče nemohou nebo nechtějí se zapojit do výrobního procesu společnosti a tak zabezpečit sebe a svoji rodinu, v rodině jsou patologické rysy osobnosti – mentální retardace rodičů, alkoholismus, asociální chování, agrese, nízký příjem v rodině, dále – nemoc v rodině, invalidita rodičů, stáří apod.

emocionální dysfunkce – je velmi významná, její porucha zasahuje všechny ostatní sféry života uvnitř rodiny i její vztah ke společnosti, patří zde rozvrat v rodině, rozchody rodičů, nedostatečný zájem rodičů o dítě, ztráta citového zázemí v rodině, DN v rodině, CAN apod.

Socializačně-výchovná dysfunkce – je stejně tak významná, zasahuje do celé struktury rodinného soužití,

rodiče se nemohou o dítě starat – důvody mohou být v přírodních podmínkách, situacích (války, povodně, nezaměstnanost, nemoci členů rodiny, apod.,

rodiče se nedovedou starat o děti – chyba je v rodinných systémech i v nich samotných (nezralost rodičů, dítě mimo manželské, handicapované, rozvod v rodině a probíhající hádky, přijetí dítěte do systému NRP apod.

rodiče se nechtějí o dítě starat – lze uvést poruchy osobnosti samotných rodičů, které jim zabraňují plnou právní odpovědnost vůči dětem, nezájem rodiče o dítě (dítě žije jen s matkou, s prarodiči apod.)

1.4 Charakteristické znaky současné rodiny:

v současných rodinách se projevuje větší zaměřenost na zájmy jednotlivce v rodině –pocit štěstí, hledání smysluplnosti života, upřednostňování vlastních potřeb před zájmy druhých apod.

chybí očekávání trvalosti vztahu – současný jedinec si nechává větší prostor pro změnu na základě svého svobodného rozhodnutí, různé alternativy partnerského soužití, partnerství bez dětí apod.

odsouvání rodičovství na pozdější dobu – odsouvání hodnoty rodičovství z důvodů studia, kariéry, zdravotní komplikace, neochota měnit přijatý životní styl bez dětí apod.

8_u.indd 48_u.indd 4 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

5

partnerství bez vazby na jeho přirozené, možné důsledky – graviditu, soužití více volné, bez očekávání příchodu dítěte

předmanželská zkušenost v oblasti sexu – bývá chápána jako významná zkušenost pro další kvalitu partnerského soužití

specifičnost mužské a ženské role postupně více klesá – výrazná zastupitelnost rolí, dopad na dítě

omezování bezprostředních kontaktů mezi partnery, rodiči – dětmi, následkem životního stylu, pracovního tempa, hodnot rodiny apod.

přímé výchovné působení rodiči je více nahrazování institucemi (MŠ) a dalšími socializačními vlivy

přibývá dvoukariérových partnerských vztahů – dítě je sice zplozeno, péčí o ně zajišťuje prarodič, profesionální pěstounky, posléze výchovné instituce, internáty, dítě tak ztrácí prostor a čas strávený s rodiči (vidí pracovně úspěšné rodiče, méně tráví čas s rodičem)

činnosti, které dříve zajišťovala výhradně rodina, zajišťují instituce – stravování, družiny, donášení jídla pro starší členy rodiny apod.

kontinuálně se více udržují mezigenerační vztahy většinou jen mezi dvěma generacemi (dětmi a rodiči), prarodiče často žijí odděleně, kontakty s dalšími členy rodin se vytrácejí, žijí mimo město apod.

dochází k proměnám v organizaci rodinného cyklu – rodiči se stávají osoby ve vyšším věku a děti se začínají rodit teprve po určité době trvání manželství, prarodiči se stávají starší osoby, které jsou většinou ještě zapojeny do pracovního procesu

dochází k odklonu dříve typické rodinné koalice (dominantní, hostilnější otec - laskavá, submisivní matka), pestřejší škála možností.

četnější rozvodovost – páry četněji neshody řeší akutním rozchodem, méně pracují na zlepšení vztahů v rodině v zájmů dětí

posun průměrného věku k uzavírání manželství vzhůru – potřeba vlastního zabezpečení, kariéra apod.

význam růstu antikoncepce pro plánování rodiny – partneři mají širší možnosti jak regulovat rodičovství, jsou více k tématu informování, ubývá nechtěných těhotenství, snižuje se četnost interrupcí

patologie současných rodin (DN, CAN) zvyšují se nároky na čas rodičů strávený v pracovním procesu – v důsledku toho klesá čas

strávený s dětmi a ostatními členy rodiny změny volnočasu v rodině – existují rodiny, které věnují prostor pro společné aktivity členů

rodiny, přibývá četnost odlišností v trávení VČ v rodinách, nedostatek času rodičů pro chvíle dětmi, zde souvisí i otázky kvality VČ dětí – vliv médií, PC apod.

1.5 Typologie rodin, styly rodinné výchovy

1.5.1 Typologie rodin: Existuje celá řada typologií rodin dle dodržování funkcí v rodině a výchovných postavení rodičů směrem k dětem, pomáhá nám v lepší orientaci v rodině a v jejich vztazích, k základním patří:

Funkční rodina – všichni členové rodiny se vzájemně tolerují, podporují, respektují, rodina je chápána jako uzavřený celek, ve které členové rodiny najdou vždy pomoc, útěchu, bezpečí před vnějšími nepříznivými vlivy okolí, v rodině jsou stanovená určitá pravidla, ta se dodržují všemi členy rodiny, řád a kooperace všech členů.

Dysfunkční rodina – rodina funkčně narušena, narušení se týká jak ve vztazích mezi členy rodiny, tak v zabezpečování rodiny, uspokojování potřeb apod.

Neintegrovaná rodina – vyznačuje se nízkou soudržností mezi členy rodiny a vysokou hostilitou mezi jejími členy, rodina je značně chaotická, mnohoproblémová, rozpadlá, nemá pevně určená pravidla soužití.

Rodina rozštěpená – pro tuto rodinu jsou typické různé varianty koalic jejich členů, které se navíc mění dle situace v rodině (koalice rodič-rodič, rodič-dítě, četné příčiny při rozchodech partnerů, násilí v rodině apod.)

8_u.indd 58_u.indd 5 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

6

Nepřiměřené rodiny – (rodiny nezralé, neadekvátní roli rodiče), jeden nebo oba dospělí v rodině spoléhají při řešení problému v rodině na pomoc z vnější strany ( širší rodina, OSPOD, komunita – finanční potíže, hospodaření v rodině, výchova dětí apod.).

Asociální rodiny – rodiny s nedostatkem hodnotového a sociálního napojení se na běžnou společnost, uspokojování svých potřeb se v rodině řeší bez ohledu na platné právní normy, vztahy v rodině jsou mělké, neodpovědné, v rodinách se objevuje zanedbávání, nepéče, sociálně patologické jevy.

Rodiny menšinové (etnické rodiny) – rodina nemá pevnou strukturu, má volný vztah k času i povinnostem členů rodiny, poskytuje jednotlivci zázemí, ochranu, bezpečí, v úctě jsou staří v rodině, děti nejsou vedeny k systematickému vzdělávání, úspěch romského jedince spočívá v tom, co přináší skupině, jak uspokojuje její potřeby.

Rodiny s CAN – pro tuto rodinu je typické, že v rodině se objevuje v různé míře násilí na dítěti ( tělesné, psychické, sexuální, zanedbávání dítěte) – uvedené formy působí negativně na vývoj dítěte, projevuje se často deprivace.

Rodina s jedním rodičem (rodina svobodné matky, samoživitelky, rodina jen s otcem) – v takovéto rodině chybí druhý partner ve své roli, děti často jeho roli suplují, rodina se někdy potýká s nižší finanční úrovní, děti si vzájemně musejí více pomáhat, pečovat o sebe.

Rodina v rozvodu – přibývá v současnu uvedených rodin, stav v rodině se brzy zviditelní i na chování dítěte ve škole, ve vzdělávacím procesu, pronikne do jeho klasifikačních výsledků (dítě ztrácí zájem o vyučování, horší se v prospěchu, je nepozorné, zapomíná, netěší se domů apod.).

Rodina s problémovým dítětem ( dítě s poruchami chování, ADHD, dítě s výukovými obtížemi, dítě v partě apod.) – rodina obvykle neví jak komunikovat s dítětem, kde hledat pomoc, za chování se stydí, neradi k tématu hovoří.

Rekonstruovaná rodina – je rodina, kde jeden z rodičů si do rodiny přivádí nového partnera, děti na jeho příchod reagují různě, někdy opět změny v jednání a chování dítěte (často je-li dítě v pubescentním věku).

Domácí násilí v rodině – poměrně časté téma v dnešních rodinách, jedná se o projevy násilí vůči jiné osobě, nejčastěji na ženě v rodině, dítě se projevů mnohdy nepřímo účastní, ví, že je matce ubližováno, své chování dává najevo i okolí (vhodné sledovat projevy dětí).

1.5.2 Rodinná výchova a její styly: Rodiče jsou přirozenými vychovateli svých dětí, své děti vychovávají nejčastěji tak, jak byli sami vedeni, usměrňováni, jaké výchovné metody volili jejich rodiče. „Rodičem se člověk nestane zplozením a porozením dítěte, ale všestrannou péči o ně a jeho výchovu“ (Prchal, 1986). Rodinná výchova znamená – rozvíjení všech složek výchovy, užívání vhodných výchovných prostředků a vhodných metod k usměrnění osobnostního vývoje dítěte. Pro fungování rodinné výchovy jsou dle Matějčka (1996) důležité principy rodinné výchovy, patří k nim:

vzájemné uspokojování potřeb dětí a jejich vychovatelů v rodině (jistota, bezpečí, porozumění, zázemí)

trvalost a hloubka citových vztahů mezi rodičem – dítětem v rodině společná současnost i budoucnost společenství prostoru, času a prožitých okamžiků Vzájemná výchovná interakce (rodiče – děti) Vzájemné soužití a sdílení všech členů rodiny (žijeme spolu v dobrém i zlém)

8_u.indd 68_u.indd 6 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

7

Ke stylům rodinné výchovy řadíme:

Výchova zavrhující – rodiče zaujímají ke svému dítěti nevraživé postoje, dítě dle rodiče svoji existenci mu připomíná vlastní životní nezdar, otřes, zklamání (někdy se jedná i o nechtěné dítě, dítě neprovdané matky), postoj k dítěti je chladný, odmítavý, s nedostatkem lásky, porozumění.

Výchova rozmazlující – rodiči dítě nepřiměřeně sytí v jeho potřebách, často hmotných, dítě zbožňují, obdivují, často ve strachu, aby je neopustilo, mu brání v seberozvoji, osamostatňování, podřizují se jeho přáním, chování, náladám, dítě ztrácí autoritu k rodičům, je vychováváno na principu „veličenstvo dítě“.

Výchova úzkostná – ze strany rodičů je velký strach o jeho rozvoj, zdraví, bojí se, aby si neublížilo, někdo mu neublížil, stálá péče ho ochraňovat, hlídat, pečovat o něho, dítě bývá následně málo soběstačné, jindy agresivní k druhým.

Výchova protektivní – rodiče v jednání své dítě ochraňují, omlouvání, ospravedlňují, že je malé, situaci nerozumí, nechtělo se tak chovat, ublížit ap. zamezují ho tak v přirozeném sociálním vývoji a zodpovědnosti za své chování, činy a skutky ( příklady děti starších rodičů, děti velmi chtěné apod.)

Výchova perfekcionistická – dítě je rodiči vedeno k tomu, že musí být dokonalé, vše vykonat nejlépe, ve škole, v životě (četný transfer ze strany rodičů), někdy je dítě jen nástrojem rodičovské kompenzace co sám nezvládl, přenáší do dítěte, dítě je přetěžováno, samo nezvládá uvedenou roli, utváří si obranné mechanismy (výmluvy, ospravedlňování, unik do nemoci apod.)

Výchova zanedbávající - jedná se většinou o rodiny s nízkou socioekonomickou úrovní, dítě není uspokojováno v základních potřebách svého rozvoje (citová potřeba, potřeba kognitivního rozvoje, sociálního rozvoje apod.)

Výchova protekční (protekcionistická) – dítě dle rodičů se má řídit a dosáhnout těch hodnot, co oni sami, dítě je chováním rodičů vedeno k dominanci, někdy i amorálnímu chování (někdo zajistí, rodič domluví…), vidí nečistotu v jednání, často napodobuje v chování, směřuje k hrubosti dítěte v jednání, odvolávání se na rodiče a jeho moc apod.

Výchova ambiciózní – nadměrná snaha rodičů o výchovu dítěte dle vlastních sil a aktivit, „musí být takový jako já“, v dítěti je zabrzděn proces vlastní seberealizace, často selhává v představách rodičů, své negace dává najevo opozičním chováním, negací apod.

Výchova autoritativní (tvrdá, dominantní) - ve výchovném vedení dítěte je přísný řád, pravidla, silný respekt rodiče, výchovu realizuje buď jeden nebo i oba rodiče, v rodině chybí porozumění, citlivost v jednání, četné i tělesné tresty.

Výchova demokratická – rodinný model, kde všichni členové mají svá práva i povinnosti, dítě má k rodičům přirozený respekt, dobré vztahy s rodiči, porozumění,pochopení a citové zázemí.

Výchova liberální – často podkladem je neuspořádané soužití rodičů (tč. rozchod rodičů), v rodině nejsou vymezená pravidla, přemíra volnosti, nedostatek zájmu o dítě, sám si určuje řád a pravidla chování (vede k nedodržování pravidel ve škole, k učitelům, záškoláctví apod.).

Výchova odkládající – snaha rodičů pod vlivem svého pracovního tlaku ,zátěže, nedostatku času na děti, směřovat děti prarodičům, příbuzným, známým, vede ke ztrátě blízkosti mezi rodičem a dítětem, narušení psychosociálního vývoje dítěte (respektuje, výchovně se obrací spíše na druhé vychovatele, nikoliv na rodiče).

Výchova nejednotná – na dítě není ze strany rodičů kladen jednotný systém v jednání s druhými lidmi, požadavků a pravidel (jeden přikazuje – druhý, mění, povoluje), dítě si v systému utváří svůj řád, často ho přenáší chybně i do svého života, systému mezi lidmi.

Výchova přetížená – charakteristické pro tuto rodinu mohou být současné konflikty v rodině, mezi rodiči, v zaměstnání, narození dalšího dítěte, úmrtí v rodině, náhlé ekonomické a sociální potíže, rodina je v akutní fázi nedokáže zvládnout, nadměrná zátěž může mít negativní dopad na všechny složky soužití v rodině.

Výchova pedocentrická – rodinný model, který je výrazně zaměřen na rozvoj a uspokojování potřeb dítěte v každé situaci, sycení potřeb bez ohledu na vhodnost a ohled na dítě, dítě se může následně projevovat jako panovačné, neústupné, sebeprosazující v každé situaci.

8_u.indd 78_u.indd 7 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

8

Rodina výchovně nezralá – rodiče dostatečně nezralí do rodičovských funkcí (mladí rodiče, nezralé matky, partnerství vynucené těhotenstvím apod.), zde bývá navíc i nedostatečná péče o zdravý vývoj dětí, nízká ekonomická úroveň matek (žijí v azylových domech apod.).

Výchova disociovaná - rodina s narušenými vnitřnímu vztahy v rodině, vztahy mezi rodiči jsou v dlouhodobé krizi, asociálním rodiče – alkoholismus, gamblérství apod.

1.5.3 Vybrané problémy výchovy v současné rodině Rodiče mají dle Zákona o rodině přímou povinnost zabezpečit kvalitní zázemí svému dítěti. Správně, výchovně usměrnit jeho osobnostní vývoj, usilovat o rozvoj jeho osobnosti, k četným chybám v rodinách patří: Nadměrná výchovně stimulace dítěte ze strany rodičů – dítě nedokáže vyhovět požadavkům a přáním rodičů, je rodiči frustrování, není schopno dostat požadavkům a očekávání rodičů ve výsledcích ve škole, na chování, vzhledem apod. Nedostatečná výchovná stimulace dítěte ze strany rodičů - rodiče nekladou na dítě žádné nebo téměř žádné nároky, ani nepodporují jeho zájmy, koníčky. Rodiče často na svoji roli rezignují, zanedbanost se projevuje v citové prázdnotě, v sociální deprivaci, mravních kvalitách při výchově Vadná stimulace – dítě je rodiči vadně směnováno ve vývoji, jsou to děti zhýčkané, primadonizované, protekční, hypochondrické, naopak děti – vystavené tvrdé výchově, drezírované, tvrdě trestané, projevující se agresivitou, zatrpklostí, mstivostí, lstivostí ap. Nejednotnost rodičovského působení – nesoulad výchovných požadavků mezi rodiči, rodiči a prarodiči, nesoulad mezi požadavky na jednotlivé děti v rodině. Nesoulad rodinné a veřejné výchovy - značně odlišné požadavky na děti ze strany rodiny, školy, společnosti (skleníková výchova) Výchovná jednotvárnost – malá škála používaných metod a forem výchovy v rodině, včetně odměn - vede k nudě, nezájmu o kontakt s rodiči, ignoraci jejich názorů, k vyhýbání se společným aktivitám, k odcizení. Násilí na dětech v rodinách – nárůst dalšího patologického jevu v současných rodinách (četné neúměrné tělesné tresty, psychické ponižování dítěte, sexuální obtěžování apod.)

1.6 Komunikace rodiny se školou K tomu, aby rodina rozvíjela osobnosti svého dítěte je pro ni nezbytné, aby rodiče v každé periodě věku svého dítěte, kooperovali se školou, učiteli a spolupracovali tak na kognitivním, sociálním i citovém vývoji svého dítěte. Komunikace - je zde základním prvkem dobrých vztahů obou institucí. Je důležité, aby hlavně rodiče v učitelích viděli činitelé, kteří formují vědomostní základ jejich dětí, podporují jejich poznávání i celkový společenský rozhled o životě, o světe. Je nutné, aby rodiče ve vědomostním základu pokračovali, dále vštěpovali svým dětem morální vlastnosti, charakterové jednání a byli dětem příkladem pozitivního jednání v činech a skutcích.

1.6.1 Možnosti spolupráce rodičů se školu v pedagogickém procesu:

spolupráce s třídním učitelem svého dítěte - individuální konzultace, účast na třídních schůzkách

spoluúčast rodiče na mimoškolních aktivitách třídy svého dítěte spolupráce s VP, MSPJ

8_u.indd 88_u.indd 8 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

9

spolupráce s vedením školy – SRPŠ, rady školy, plesy školy apod. účast rodičů (jednotlivců) na lyžařských výcvicích tříd (nejčastěji jako zdravotnický pracovník) dobrovolnická činnost rodičů v prospěch školy - vedení zájmových aktivit žáků mimo-

vyučování - kroužky, sportovní činnosti, Skaut apod. Podmínky pro efektivní komunikaci obou stran:

Sebepřijetí – (tj.rozumět sobě), aby nám ostatní rozuměli, naše sdělení, výroky, pocity, je nutné, abychom rozuměli, sladili svůj názor, postoj, pocit – prezentovali se jako celek (sladit tělo – hlas-obsah sdělovaného). Schopnost vnímat, přijímat, pojmenovat vlastní emoce je základem pro vyjádření harmonických sdělení, harmonie sdělení je známkou naší integrity a ta je zásadní složkou naší celkové důvěryhodnosti.

Opravdovost (tj. schopnost mluvit pravdu) – říkat to, co si myslíme, i cítíme, co vnitřně prožíváme jako pravdivé a správně, pak nevznikají rozpory mezi složkami sdělení pro druhé.

Porozumění (schopnost rozumět ostatním) – schopnost umět něco vyjádřit je stejně důležité jako schopnost umět přijmout sdělení druhé strany, chceme-li mít schopnost efektivního sdělování – musíme mít i schopnost efektivního naslouchání, klíčovým požadavkem je -empatie, tj. schopnost vnímat sdělení druhých jako celek, včetně pocitů a stavů člověka, který jej přináší, vysílá na nás.

Respekt – chceme-li úspěšně komunikovat s druhými, měli bychom mít dále i schopnost emfaticky jim naslouchat a spojit naslouchání s ochotou a schopností respektovat komunikačního partnera,tj. jeho pohled na situaci, jeho právo na vlastní myšlenky, názory, respektovat existenci a uznat legitimitu případných odlišností v pohledech na problém

Nadhled – je vhodné naučit se odstoupit z dané situace a vnímat situaci jako nezávislý pozorovatel, který se dívá na problém „ z pozice letce“,tj. není ovlivněn dílčím faktem, pomáhá nám to získat vnější vhled do situace.

Nestrannost – je velmi křehká záležitost, nestačí být objektivně neutrální, je nezbytné, aby účastník v komunikaci (rodič) nás za neutrálního subjektivně považoval. Nestrannost se týká – jak věci, tak lidi.

Zdvořilost v jednání – v komunikace dbáme na dodržování pravidel slušného chování, úctu k osobnosti druhých, toleranci emocí apod.

Citlivost sdělení – v komunikaci respektujeme osobnostní zvláštností jednajících stran, také dbáme pozornost kvalitě obsahu sdělených informací, sdělování tak, aby byly přijatelné racionálnímu pohledu i emocím druhé strany.

S kým vede škola rozhovor:

učitel vede rozhovor s jedním, popř. s oběma rodiči učitel, VP, MSPJ - jednají s rodiči jednání vedení školy s rodiči

Kvalita dobré komunikace závisí:

na osobnosti rodiče jeho schopnost racionálního myšlení, ovládání svých emocí, úroveň rozumových schopností, projevy chování, tempo řeči, schopnost úsudku apod.

na osobnosti učitele: jeho erudice v jednání s rodiči, schopnost umět naslouchat i klást otázky, respekt rodiče apod.

na věcnosti tématu :náročnost tématu mezi rodičem a učitelem (jednání ve věci chování dítěte, přestupek proti školnímu řádu, krádež, šikan apod.

8_u.indd 98_u.indd 9 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

10

Důležité předem pro učitele:

volba vhodného prostředí ke komunikaci ( jednání probíhá na chodbě školy, v kabinetě učitele – před učiteli, popř. osamoceně, v kabinetě VP, na úrovni vedení školy)

úprava prostředí k jednání s rodiči ( kdo přítomen, jak se usadíme, rodiče se mnohdy ve školním prostředí necítí dobře –souvisí to s osobními pocity z minulosti, jsou napjatí, nejistí apod.)

studium informací (promyslet si, co chceme projednat, sběr informací k problému, kdo rozhovor zahájí apod.)

promyslet strukturu vhodných otázek i strategie jednání promyslet čas, délku jednání

1.6.2 Komunikace s rodinou jako základní prvek spolupráce (fáze vedení rozhovoru): Rozhovor patří mezi základní nástroje v činnosti učitele,VP,MSPJ, vedení školy v jednání s rodinou, je nutné rozlišit s kým učitel hovoří (žák-ZŠ,SŠ, jeho úroveň, rodiče – různého vzdělání, kolegové, veřejnost, orgány státní správy). Rozhovor slouží k:

diagnostickým účelům intervence usměrnění chování, sjednání pravidel

Časové limity – rozhovor vyžaduje dostatek času, klid, porozumění v jednání. Faktické informace – lze zjistit rychle, chceme-li porozumět problému – proniknout do podstaty problému, pochopit souvislosti, dospět k závěru -potřebujeme čas pro obě strany. (rozhovor s dítětem na prvním stupni je vhodné do 30min, starší žák do 60min, dospělý – maximálně 90min). Cíl rozhovoru:

Rozhovor má zpravidla jasně daný cíl, určuje ho škola, učitel, ŠMP, VP – nebo vychází z objednávky klienta (rodiče).

Měl by být vysloven při pozvání, nebo sdělen nejpozději na začátku rozhovoru, hrozí jinak nebezpečí, že se obě strany v jednání mohou míjet, následně budou neuspokojeny a rozhovor nesplní jejich očekávání a nijak nepřispěje k řešení problémů.

Někdy rodiče přicházejí s jasně deklarovaným problémem, v průběhu rozhovoru se ukáže,

že ve skutečnosti jejich problém tkví v něčem úplně jiném. Je nutné věnovat pozornost jak deklarované, tak nevyřčené „skryté“ části hovoru. Je také možné, že rodiče o některé části, některém problému rodiče nebudou chtít mluvit –

je vhodné respektovat jejich vůli. Je nutné je upozornit, že podle našeho přesvědčení deklarovaný problém souvisí s okolnostmi,

o kterých rodiče nechtějí mluvit, tímto naše doporučení mohou mít jen – obecnou rovinu.

1.6.3 Fáze rozhovoru Úvod jednání – oslovení, usazení, představení zúčastněných, úvod probíhá nejčastěji ve společenské rovině, dochází ke zklidnění stran v jednání, nastínění cíle jednání, Vlastní jednání – význam spočívá ve vtažení jednajících stran do procesu jednání, sběr informací od rodičů – učitele, školy, strukturace jednání:

pokládání vhodných otázek – k tématu, dle situace, dle chování rodičů v jednání je důležité dát dostatek prostoru k vyjádření se pro obě strany, někdy rodič

potřebuje více času – problém přijmou, pochopit, vyjádřit se k němu. je vhodné zabývat se obsahem jednání, nehodnotit výroky, odpovědi na problém

8_u.indd 108_u.indd 10 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

11

vhodné je přizpůsobit slovník komunikaci (pozor na odborné výrazy, složitost hovoru, právní obraty,

v jednání pozor na neverbální projevy (gesta, chování se, poslech telefonu, procházení se po místnosti apod.)

v jednání je nutné si uvědomit, že rodiče nám – neříkají pravdu (často záměr – absence žáka nebo zlehčují situaci, zjednodušují pohled na věc, přehánějí v pozitivním smyslu slova apod.) – vhodné upozornit na skutky, informace objektivní, prokázané.

s rodičem v jednání nesoutěžíme, nedokazujeme mu odbornou převahu, lidskou převahu – s rodičem se musíme v jednání vyladit.

směřujeme k odkrytí problému, k závěru, promýšlíme, co dál… Závěr jednání – sjednocujeme obsah jednání, pohledy stran na problém, směřujeme hovor k ukončení:

vhodné zde je zrekapitulovat rámcově podstatné body rozhovoru ( k čemu jsme se dobrali, body shrnout) vhodné je vynesení závěru z jednání, písemný zápis z jednání – dle situace (jeho vyhotovení, podpis) doporučení z jednání: doporučení správných opatření v situaci (návštěva SVP,PPP,

odborného lékaře apod. pozor je nutné dávat na odlišnou interpretaci závěrů z jednání není vhodné jen akceptovat sliby rodičů, žáka, většinou nemají dlouhé trvání, obtíž brzy

pokračuje. Jak sdělovat (tzv. pravdu – špatnou zprávu pro rodiče):

není vhodné lhát, prodlužovat délku hovoru, než informaci sdělíme obsah je vhodné sdělovat pozvolna, dát rodiči čas, aby informaci přijal (není vhodné říci vše

najednou – sýrovým způsobem) být citlivý, nutné je reagovat na chování rodičů volit i slova útěchy, vyjádřit pochopení, dát prostor ke smíření se se sděleným textem,

ponechat i prostor k vyjádření emocí.

1.6.4 Typologie vhodných otázek při jednání

Otevřené otázky – umožňují rozvoj rozhovoru, prostor pro sebevyjádření názorů, pocitů, informací.

Uzavřené otázky – spíše jednoslovné konstatování, sdělení, rozhovor nerozvádějí, spíše omezují. Škálové otázky – otázky které pokládáme tak, abychom se dozvěděli něco více k pohledu rodiče

na problém, situaci. Kontrolní otázky – pomáhají nám k pochopení tématu, realizujeme tak, že se ptáme na to samé

jinak položenou otázkou. Projekční otázky – zjišťujeme názor, pohled rodiče na situaci, na člověka obecně. Testovací otázky – testujeme sílu vztahu, pocitu, emocí apod. Zdvořilostní otázky – zařazujeme na úvod jednání, patří zde oslovení rodiče, požádání o sdělení,

vyjádření se k termínu apod. Filtrující otázky – pokládáme v průběhu rozhovoru, pomáhají nám se více zaměřit k tématu,

k problému nejasností. Závěrečné otázky – vedou ke shrnutí tématu, k pochopení, ujasnění si co bylo předmětem

jednání, co je závěrem apod. Konstatování – užívá se na vyplnění hluchých míst v komunikaci (ano, rozumím, máte to těžké

často při emocích rodičů).

8_u.indd 118_u.indd 11 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

12

1.6.5 Techniky užívané v jednání

Dotazování se – směřuje k přiblížení problému, ptáme se více na problém, žádáme o jeho vysvětlení, abychom tématu porozuměli, pokládáme spíše otevřené otázky.

Povzbuzování - cílem je projevit zájem o rozsáhlejší komunikace, povzbudit mluvčího k tomu, aby vyjádřil své myšlenky, byl ochoten s námi mluvit, sdělit důležité informace.

Podpora – důležité sdělení, že vnímáme co klient sděluje, že vnímáme, že je to pro něho složité apod.

Objasňování – objasňujeme si, to co nám druhý říká, zda rozumíme, pokládáme otázky, druhý odpovídá.

Parafráze – cílem je ukázat mluvčímu, že nasloucháme tomu, co nám sděluje a hlavně tomu rozumíme, důležité je, ověřit si svými slovy k mluvčímu, zda rozumíme tomu tak, jak říká.

Zrcadlení pocitu – důležité je projevit pochopení a porozumění pocitům mluvčího, snaha vžít se do jeho emocí ( jak se cítil, jak mu bylo).

Shrnutí – technika užívají se většinou ke konci hovoru, hodnotíme dosažený pokrok, shrnujeme důležité myšlenky, fakta, emoce.

Ocenění v jednání – důležité je dát v jednání najevo respekt a uznání druhé strany (v ochotě jednat, sdělit své informace, mluvit o tématu, že přišel apod.).

Aktivní naslouchání – v rozhovoru dáváme najevo porozumění s rodičem, necháváme ho volně sdělovat své myšlenky, jen je utřiďujeme k lepší orientaci.

Pravidla aktivního naslouchání:

ověřujeme si v rozhovoru, zda jsem správně porozuměli tomu, co mluvčí přesně říká, cítí, chce se vyjádřit

zaměřujeme se na to co druhý říká, nepřerušujeme ho, neradíme mu, neskáčeme do řeči vyjadřujeme o hovor zájem neverbálně i tonem hlasu nevysvětlujeme co sdělení znamená nehodnotíme před diskutujícím co je správně, co není respektujeme jeho názory, vnímáme ho i jeho pocity a emoce

1.6.6 Obtíže v komunikaci Podsouvání argumentů – je situace, kdy mluvčí vyvrací názory a argumenty, které si sám vymyslel nebo které byly vyneseny v jiném kontextu, či jinou osobou a pracuje s nimi jako v vlastními výroky (často rodič, cituje své dítě, obhajuje ho, nechce ustoupit, přiznat pochybení na jeho straně). Vyhrožování (zastrašování) – patří k manipulativním postupům, které uplatňujeme v situacích nepříznivých jednání (rodič – zastrašuje jednáním s vedením školy, podáním stížností na vyšší složky apod. Někdy je vyhrožování na počátku zastřenější, má podobu „láskyplného jednání“, může mít i podobu ústupku, pochopení – náhle v jednání dochází ke zvratu – druhá strana výrazně zaútočí, jsme jednáním zaskočeni. Nálepkování – v jednání s komunikačního partnera zpravidla zařazujeme do určité nežádoucí skupiny s odůvodněním – že jedinci přisuzujeme vlastnosti, charakteristiku, která snižuje jeho hodnotu. Zesměšňování – častý negativní postup proti druhému, zaměřujeme se na vzhled (typické u dětí), jeho profesní kredit (kvalita učitelské profese), osobnostní vlastnosti apod. Falešné apely – jedná se o krátkodobé změny jednání, chování druhé strany proti nám, apeluje na – slušnost člověka, dobrou výchovu, jsme přece rozumní lidé! apod. Slibování – přísliby, často nesplněných výhod se často objevují, kdy chce situaci rychle ukončit, nechceme dále pokračovat, nevidíme smysl jednání.

8_u.indd 128_u.indd 12 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

13

Zavádějící srovnání – odvádí nás často vědomě od tématu jednání, častá strategie manipulace mezi lidmi, manipulátor zde nepotřebuje, abychom mysleli – potřebuje abychom si mysleli to, co chce on! Z hlediska míry a typu spolupráce se školou rozlišujeme několik skupin rodičů:

Aktivní rodiče – se školou sami aktivně spolupracují (např. jako členové rady školy, nebo aktivní jednotlivci), prioritně spolupracují se třídou, třídním učitelem. Formy spolupráce: zajištění exkurze, výpomoc při organizování třídních akcí, mimoškolní akce. podílejí se na neformálních vztazích třída, rodiče – škola, dobré atmosféře, otevřené vztahy mezi školou – rodinou. Rodiče jsou ochotní většinou hledat řešení, podílet se na odstranění nejasností, nepochopení, aktivní v hledání řešení. Rodiče se zájmem o školní (výukové) výsledky:

jejich aktivita se většinou omezuje pouze na rovinu třídy, případně na individuální kontakty s danými učiteli.

docházejí zpravidla na třídní schůzky nebo konzultace většinou se jedná o rodiče, jejichž děti jsou ve škole relativně úspěšné, jejich děti většinou ve

škole nemají větší obtíže, spíše si do školy docházejí pro pochvalu – nikoliv pro záporné informacetito rodiče většinou na výzvu školy reagují okamžitě, mají zájem o jednání, těžce snášejí – přechod z kategorie „bezproblémový na problémový žák“

situaci mohou vnímat jako své selhání, popírat ji, bagatelizovat problém komunikace o problému se navazuje těžko, nevěří, že je to možné, nutné vtáhnout

do jednání, oceňovat, respektovat emoce.

Rodiče, kteří svůj zájem neprojevují

představují v současné době často početně nejvíce zastoupenou skupinu rodičů vůči výsledkům svého dítěte ve škole i vůči škole jako celku se výrazněji neprojevují ve škole se objevují spíše sporadicky, nebo do školy vůbec nechodí nejčastější příčiny neúčasti chodit do školy je nedostatek času, nadměrné vytížení v práci, negativní zkušenost s vlastním vzděláváním, snaha vyhnout se negativním informacím o dítěti

komunikace s rodiči je velmi svízelná návštěva ve škole je většinou spojená s výchovnými problémy jejich dítěte, neprospěchem

často musí vyslechnout opakující kritiku na adresu dítěte, jejich chování při opakujících informacích je různá

výtky na adresu školy, negace, zklamání z dítěte, dotazy – co dělat? rodiče často potřebují pomoc – podporu v situaci, návrhy k hledání řešení, doporučení s kým

jednat vhodné je i rodiče v jednání pochválit za případný pozitivní posun situace.

Příklady komunikace s konfliktním rodičem: Rodič nepřátelský – patří do nejobtížnější situace v jednání s rodiči, rodič většinou zaujímá značně hostilní postoj k jednání, nepřátelský postoj může být také dán okolnostmi, zkušenostmi rodiče s jednáním, stresem:

je vhodné nechat rodiče v úvodu ventilovat svoji stížnost, neobhajovat své kroky, ani instituci, kterou zastupujeme

ponechat i prostor k uvolnění emocí ( někdy pláče, lituje se) když hlavní nával stížnosti pomine, je vhodné ho ujistit o právu rozhodovat se tímto

způsobem, je vhodné ho vyzvat k vysvětlení své představy, sdělení svého stanoviska.

8_u.indd 138_u.indd 13 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

14

pokud začne formulovat své představy, většinou se zklidní tážeme se, v čem mu můžeme pomoci, není vhodné se vracet k původním stížnostem – jdeme

v komunikaci dál komunikaci vedeme klidným hlasem, věcným, racionálním tónem, nutné sladit verbální –

neverbální složky (mimiku, výraz tváře apod.) udržujeme si v komunikaci odstup od cíle hněvu, v chování se s nim neztotožňujeme pokud lze, jsme v místnosti s druhým učitelem je vhodné mít snadný přístup ke dveřím

Rodič v odporu - odpor chrání ego před přijetím nežádoucích nebo nebezpečných impulzů. máme různé typy odporu – odpor, kdy si rodič, daný problém nepřipouští, rodič chápe problém – nechce nic měnit před námi na svém postoji:

cílem není klást důraz na změnu postoje rodiče v dané situaci, důležité je, vést rodiče k uvědomění si potřeby hledat řešení dané situace

je někdy dle situace i možné přímo hovořit s rodičem o síle odporu, pojmenovat ho, hledat řešení úniku, volíme pozvolné kroky k odstranění odporu, někdy požijeme příklad apod.

je vhodné postupně rodiče namotivovávat ke spolupráci, nabídnout služby, informace k rozšíření pohledů rodiče

v jednání být tolerantní, trpělivý, laskavý. Rodič v komunikaci velmi mlčenlivý – mlčenlivost často může stimulovat nejistotu, nedůvěru , neklid, na druhou stranu – výbojnost i odpor.

je vhodné nechat rodiči v jednání prosto pro mlčení (potřebuje si utřídit myšlenky, přemýšlí) někdy mlčení – je i projev potřeby adaptovat se, vyrovnat se s informací, kterou právě slyšel nemělo by být zbytečně dlouhé, stimuluje – nejistotu v jednání, nepochopení, zhoršuje průběh

dalšího jednání mlčenlivost může být i problémem – schopnosti mluvit o sobě, o svých pocitech, těžkostech –

raději mlčíme není vhodné okamžitě skočit do problémů, je vhodné postupně navazovat, rozplétat rozhovor v hovoru je vhodné dát různou škálu otázek, rodič se více otevře, začne komunikovat v rozhovoru s dětmi – je vhodné zde uvést různé projektivní techniky (kresbu, modelování

apod.) Rodič depresivní – je rodič přicházející se skleslou náladou, v zármutku, zklamání, má narušenou schopnost plnohodnotně vnímat informace a adekvátně se chovat, v jeho chování je patrná beznaděj, bezmoc, pesimismus, strach, plačtivost, prázdnota, celkově negativně hodnotí sebe, svoji situaci, budoucnost apod.

je vhodné si i vyslechnout dané pocity, zformulovat základní informace k problému pozvolna rozebírat ( krok za krokem), rodiče vtahovat do problému starostlivě sledovat reakce rodiče, je předpoklad, že se zklidní, v jednání je schopen

pokračovat nutné povzbuzovat, oceňovat v jednání podporovat v samostatnosti, být nápomocen i dále v případě potřeby v jednání.

Rodič zvýšeně vztahovačný – je rodič, který v jednání je velmi citlivý na jednání ke své osobě, jestliže lze jednání posoudit z různých stran, úhlů pohledů a souvislostí, vybere si takovou, kdy interpretuje vnímání útoku proti sobě. Rodič je schopen krkolomných konstrukcí, aby sobě a druhým vysvětlil, jak cítí, že jeho prostředek je silně zaměřen proti němu, bývá silně přesvědčen, že to co říká je pravda, stojí si za svým, silně sleduje, jak je s ním v jednání zacházeno, zda je respektován, jeho názory vnímáme

důraz klademe na volbu slov, přímou komunikaci, sledujeme chování, jednání rodiče (hodně nám napoví).

8_u.indd 148_u.indd 14 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

15

Manipulativní rodič – manipulativní jednání je jednání, které směřuje k dosažení určité výhody v jednání (lze užít: klam, přesvědčení, obviňování, podplácení, zaplavování řečí, argumentování, působení na dobrou pověst apod.). Rodič manipulaci často skrývá přirozené jednání, zakrývá emoce, tlačí nás do situace, kdy není východisko, může to být dnes i běžný životní postoj člověka

v jednání s manipulátorem je vhodné se zamyslet nad otázkou – čeho se rodič obává, z čeho má strach, proč tak postupuje?

nutné je hlídat si a utvořit – pevné hranice pro jednání, setrvat v nic, mít strukturu jednání, dát najevo možnost spolupráce v jednání

vhodné je i stanovení časového limitu hlídat si verbální – neverbální projevy v jednání.

Rodič vyhrožující, agresivní (protektivní) – je rodič verbálně většinou velmi dobře pohotový, argumentující, odmítá ponechat nám prostor k sebevyjádření, sdělení pohledu na situaci. vhodné ponechat sdělit svoji představu, vizi,

nepřerušovat, naopak pozorně poslouchat co sděluje, co mu vadí kde si půjde stěžovat, koho za inspekci pošle.. pozvolna vtahovat do tématu problému, v komunikaci zachovat klid, věcnost, strukturovanost děje hlídat si emoce, nevybuchovat, neoponovat stejným čekat na „vychladnutí“ vést k dílčím racionálním pohledům na situaci často volit projektivní otázky – k tématu

Rodič emočně nestabilní – je rodič, kterému chybí elementární míra vyrovnanosti, stability, tolerance snášenlivosti v jednání. typické jsou pro něho poruchy nálad, je často podrážděný, jindy depresivní, snadno se rozčílí, chybu vidí vždy na druhém – učiteli, svoji si nepřizná výrazná bývá i kritičnost druhých, sebe nikoliv

v jednání nutné si zachovat odstup, být přímý, citlivý, respektovat pravidla komunikace, hlídat si své chování, nenechat se vyprovokovat.

Shrnutí – základní pravidla pro jednání s rodiči: v jednání s různými typy rodičů bychom měli být vstřícní, respektovat pravidla společenského chování (slušnost, zdvořilost, laskavost, otevřenost k jednání)

je vhodné si být vědom svého služebního postavení – tč. nejsem soukromou osobou, nevynášet soukromé soudy, nekritizovat ap.

zachovat profesionální přístup k rodiči, ke klientovi, ponechat mu prostor pro názor, neovlivňovat ho, nemanipulovat s ním

navodit pocit bezpečí, rodič má mít pocit, že je mu nasloucháno, že může sdělit své pocity, starosti

umět reagovat na odmítnutí – nechat prostor k rozhodnutí se na rodiči umět reagovat na dotazy, zápornou kritiku, změny chování rodiče.

8_u.indd 158_u.indd 15 13.2.13 9:1313.2.13 9:13

Tento projekt je fi nancován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a ze státního rozpočtu ČR

8_u.indd 168_u.indd 16 13.2.13 9:1313.2.13 9:13