Románský sloh v Evropě

Románská architektura, sochařství, malířství

Tento nový sloh, zahrnující umění především 11. a 12. století v západní Evropě, vznikl bezprostředně po skončení karolinské doby. Název směru, odvozený od jména Říma - Roma, označoval umění v zemích, kde se hovořilo románskými jazyky.

V církevních školách se začíná rozpracovávat nová učenost vycházející z Platona a Aristotela, metoda scholastického myšlení. Vedle racionalisticky pojaté filozofie Abelardovy (obecné pojmy jsou obsazeny v jevech, které samy jsou jejich jednotlivinou) nalézáme ve středověkém myšlení i pojetí mystické založené na citu a intuici (Bernard z Clarvaux, zakladatel cisterciáckého řádu). Na rozdíl od východního césaropapismu (spojení moci světské a duchovní u jednoho panovníka) západoevropské křesťanství bylo doplněním dvou vlivu: císaře jako představitele světské moci a římského papeze, představitele moci duchovní. Pod těmito vlivy se pak rozvíjí i veškeré středověké umění.Kolem r. 1000 začíná v Evropě stavební nadšení a brzy jsou země bývalého římského imperia posety novostavbami. Románská architektura se projevila uplatněním kleneb a jejich křížením. Rozkládala rovnoměrně tlak a současně členila plochu opticky.

Náčrtek sdruženého okna

Půlkruhový oblouk se stal znakem celého slohu, uplatňuje se rovněž v portálech i oknech. Okenní otvory bývaly sdružovány a členěny pomocí sloupku nesoucích okenní oblouky.

Půdorys kostela v Ste. Foy v Conqes

Bazilika Saint_Sernin v Toulouse

Příklad podobného typu poutních kostelůJako např Santiago de Compostela

Románské sloupy s hlavicemi ruzných tvaru a dekoru bývaly odvozené z korintského slohu pretvoreného krestanským

umením. Stavby se staly dokonalou souhrou pusobení stavebního, plastického i malírského, a to jak ve stavbách

církevních (kostely, kláštery), tak i svetských (obytné domy, paláce, hrady, uzitkové stavby).

Základním typem kostelu se stala bazilika, casto vícelodní s prícnou lodí, vezí nad krízením a apsidou (napr. Notre-Dame-

du-Port v Clermont-Ferrand). Podélné lode j sou nekdy prodlouzeny za krízení a tvorí ochoz kolem apsidy. Svetlo do

staveb prinášejí malá okna v horní cásti steny ci rozeta nad prucelím. Bohatá dekorativnost staveb je patrna zejména ve francouzské architekture (Notre-Dame-la-Grande v Poitiers,

kolem r. 1143, S. Sernin v Toulouse, dnes zborená bazilika v Cluny z r. 1131, chrámy v Arles, Avignonu, Angoulemu ci

Perigueux).,

Notre-Dame –la-Grande v Poitiers-bohatá výzdoba západního průčelí

26. Hlavní loď La Trinité, Caen. Druhá polovina 11.století

Rekonstrukce třetího chrámu v Cluny, který byl zbudován v letech 1088- 1 131 a zbořen koncem 18. století. Dosti přesnou představu o jeho celkovém vzhledu dává chrám Notre-Dame v Paray-le-Monial, jehož stavba byla zahájena roku 1109 pod vedením sv. Huga, tehdejšího clunyjského opata.

Bazilika Sainte-Madeleine, zbudovaná ve Vézelay kolem roku 1120, patří k stavbám burgundské románské školy. V západním průčelí umožňuje vstup do nartexu portál, jehož sochařská výzdoba kostel proslavila. Velmi protáhlou loď kryjí křížové klenby, které jsou zvenku vzepřeny soustavou opěrných oblouků, svedených nad bočními loděmi do opěrných pilířů podle principu, jehož později používali gotičtí architekti.

Saint-Étienne neboli Mužský klášter (vlevo) a Sv. Trojice neboli Ženský klášter (vpravo) jsou charakteristickými ukázkami normanské románské architektury. Četné okenní otvory umožňují co největší prosvětlení rozlehlých lodí, uzavřených často poměrně vysokými klenbami. Skulpturální výzdoba není příliš bohatá a většinou vyplňuje pouze tympanony průčelí, jejichž trojdílné uspořádání předjímá pozdější typické řešení gotických chrámů.

Rekonstrukce opatství v Monte-Cassinu

Kostel S. Ambrogio v Miláně je zbudován napůdorysu trojlodní baziliky ukončené třemi půlkruhovými apsidami. Dnešní stavba vznikla asi roku 1080, klenby pocházejí z konce 12. století. Věž zvaná Torre dei Canonici, přiléhající k severní boční lodi, se začala budovat zároveň s lodí, tj. kolem roku 1 128. Atrium s portiky po obvodě, umístěné před průčelím kostela, bylo postaveno roku 114 0.

Stavební typ, jemuž dal vznik kostel S. Ambrogio v Miláně, poznamenal natrvalo lombardskou architekturu, a to zvláště svou kompoziční střídmosti. Této tendenci se vymyká průčelí dómu v Parmě (konec 12. století), jehož tvůrce vylehčil horní část stěny galeriemi se štíhlými sloupky, a dospěl tak k řešení působícímu rafinovaněji a veseleji, aniž tím porušil monumentalitu celku.

Průčelí staveb v Pise se vyznačují charakteristyckými pásy sloupkových galerií. Dóm (vpravo) i proslulá šikmá věž stojící u jeho závěru

Itálie, poznamenaná římskou antikou víc než jiné evropské země, potřebovala určitý čas k vypracování ryze středověkého slohu a románská doba představovala v tomto vývoji jakousi přechodnou etapu. Přesto však vznikla v tomto období díla, jež si pro svůj originální charakter zaslouží důkladnější studium: především je třeba zdůraznit existenci několika souběžných tendencí, mezi nimiž se znovu uplatnily místní lidové tradice, které nezasáhl vliv římské antiky: je třeba vyzdvihnout metody a styly převzaté z Byzance, v nichž zůstávalo stále živé umění východního původu (jak dokládá chrám sv. Marka v Benátkách) obou stoletích, v nichž v záalpských zemích postupně vyrůstalo z předrománské tvorby skutečné románské umění, byl život v Itálii chmurný a nepokojný. Papežský dvůr přestal být kulturním střediskem. Jižní Itálie byla pod nadvládou sicilských Arabů, jejichž nájezdy ohrožovaly Řím, a nesdílela víru a naděje ostatního křesťanstva. statě původní skladbu i výzdobu. Hlavním italským dílem 11. století - významným spíše pro svůj pozdější vliv než pro svou krásu - byla však obnova opatství v Monte Cassinu v letech 1066-1071. Tamější mniši - ze strachu před Araby, kteří pronikli do jejich blízkostí - přenesli v předchozím století klášterní relikvie, zvláště ostatky zakladatele řádu sv. Benedikta, do jiného opatství, do francouzského kláštera Saint-Benoit-sur-Loire. Po navrácení relikvií do italského opatství opravovali stavby dělníci ze severní Itálie a byzantští umělci. Až do zničení v roce 1944 si Monte Cassino uchovalo mnoho památek na

Začátkem 11. století se objevily první příznaky obrody všech druhů umění a hlavně architektury v Pise. Toto město bylo kdysi tak jako Siena římskou obcí. Uvnitř jeho hradeb se našlo mnoho antických soch; po vzoru Benátek začala Pisa velmi brzy shromažďovat umělecká díla, a to i ze vzdálených zemí.v Itálii v tomto období vzniklo. Velké pisánské budovy jsou starší než florentské a sienské a stavba dómu v Pise v letech 1063-1070 představovala v podstatě zrod ryze italské románské architektury. V době plného rozkvětu románského umění, kdy ostatní západní architekti řešili obtížný problém křížové klenby, byl v městě Pise zbudován impozantní mramorový dóm s jediným záměrem - vytvořit dílo dokonalých proporcí.

Pisánské umění se rozvinulo rovněž na Sardinii, která byla pisánskou kolonií, a jeho vliv se uplatňoval dokonce i ve velkých toskánských městech jako ve Florencii a Sieně. V kopcích u Florencie na levém břehu Arna stojí kostel S. Miniato al Monte, rovněž přední dílo tohoto přechodného období, vykládané mramorem jako stavby v Pise. Budova členěná na tři lodě sloupy klasických proporcí připomíná dřevěným stropem a bohatou vnitřní výzdobou raně křesťanské baziliky.

Vnitřek kostela S. Miniato al Monte, který patří k nejcennějším a nejpůsobivějším církevním stavbám florentského kraje, zaujme zejména bohatou výzdobou; nádherné sloupy z žíhaného mramoru s hlavicemi zdobenými listy, geometrické ornamenty ze světlého a tmavého mramoru v horních částech lodí a na dlažbách, malované desky se zlatým pozadím na stěnách, krov z polychromovaného dřeva - to vše přispívá k bohatosti celku.

Charakteristický baldachýn na sloupech nesených figurami lvů, který tvoří přístřešek nad portálem, je u baziliky S .Zeno ve Veroně doplněn bohatou skulpturální výzdobou po obou stranách dveří; reliéfy s náboženskými nebo světskými výjevy oddělují od sebe ornamentálni lemy, na nichž je použito motivů rostlinných pletenců. Jeden z těchto reliéfů (na protější straně vlevo) znázorňuje krále Theodoricha na koni. Vytvořil jej Niccolo, který prováděl spolu s Guglielmem skulpturální výzdobu baziliky.

Po celé románské období se mezi evropskými národy významně uplatňovala Germánie. Germánští císařové jako následníci Karla Velikého stále doufali. že obnoví karolínskou říši v její celistvosti. V románském stavitelství v Německu se nadále uplatňovaly architektonické formy i cítění karolínské doby. V románské Germánii se tak vyskytují všechny druhy staveb, které byly oblíbené již v předcházejících staletích, a to jak centrální typy - jejichž nejslavnějším příkladem je cášský chrám -, tak i bazilikální se sloupy inspirovanými antikou. Bazilika v německé románské tvorbě převládá. Lodě s plochými stropy z malovaného dřeva jsou odděleny řadami sloupů, jejichž hlavice důsledně napodobují antické vzory. Dřík je tak jako ve starověku z jednoho kusu. Ale protože se stavitelé neodvažovali podpírat oblouky dělících stěn pouze těmitosloupy, vkládali mezi ně v pravidelných intervalech čtyřhranné pilíře, jimž přisuzovali větší nosnost než podporám s válcovými dříky. Tohoto řešení - s jedním čtyřhranným pilířem ob dva válcové sloupy - bylo poprvé použito v roce 961 v kostele sv. Cyriaka v Gernrode, ovšem jen k vytvoření určitého optického rytmu. Ve funkční úloze se uplatnilo brzy nato v chrámu sv. Michala v Hildesheimu.

Chrám sv. Apoštolů v Kolíně nad Rýnem (dole), postavený roku 1020 a přestavěný kolem roku 1192; použitím trojlistého závěru vznikla originální skladba z oblých hmot - značně vysunuté hlavní apsidy a úměrně vyčnívajících, rovněž půlkruhových apsid na obou koncích transeptu. Věže tu ztratily na významu a jsou jaksi vtěsnány mezi apsidy. Téhož principu bylo použito u chrámu P. Marie na Kapitolu z první poloviny 11. století (kresba půdorysu nahoře).

Už v prvních letech 11. století začal však anglický dvůr nadšeně obdivovat francouzskou architekturu v Normandii. Podporoval přistěhovalectví biskupů a šlechty z pevniny, což se později ukázalo osudným pro svrchovanost staré saské rasy. Toto frankofilské nadšení ilustruje nejlépe skutečnost, že poslední saský král, Eduard Vyznavač, svěřil stavbu Westminsterského opatství francouzským architektům, dal se v něm pohřbít a v poslední vůli odkázal trůn Vilému z Normandie. Proto se anglický románský sloh nazývá normanský nebo anglo-normanský, i když se přece jen trochu liší od ryze normanského stylu rozšířeného na pevnině.S vojskem dobyvatelů přišli do Anglie příznivci architektury z řad šlechty i stavitelé. Přijali, zdá se, značnou část architektonických norem platných tehdy v dobyté zemi. Například kaple londýnského Toweru, postavená za vlády prvního normanského krále Viléma, má tři lodě s valenou klenbou a nízké hlavice jejích sloupů jsou zdobeny pouze jemným cizelováním germánské inspirace, velmi odlišným od tradiční románské ornamentiky, tehdy užívané v Normandii.První anglické románské kostely mají rozlehlé lodě. Apsidy jsou často čtvercové, ve shodě s původním saským stylem. Krypty jsou umístěny tak jako v Německu pod křížením a apsidou a masívní pilíře jim dávají neobyčejně strohý vzhled. Boční lodě jsou odděleny od střední lodě čtvercovými pilíři, k nimž se přimykají půlkruhové dříky polosloupů, které mají, zdá se, podpírat oblouky klenebních pasů, vložených mezi křížové klenby.

V kapli londýnského Toweru, zbudované v 11. století staviteli z Francie, vyvolává přehnaná tloušťka zdiva dojem, že byl vnitřní prostor vyhlouben v celistvé hmotě.