ROČENKA 2014 ROČNÍK IV ROzhOVORy Ostravská NEJ 2014 · ROČENKA 2014 ROČNÍK IV Ostravská NEJ...

ROČENKA 2014 ROČNÍK IV

Ostravská NEJ 2014

ROzhOVORy

www.ostravainfo.cz

Tereza Vilišová

3www.ostravainfo.cz

Staré přísloví praví, že v životě máme jednu jedinou jistotu. Dříve nebo později přijde změna.Ostrava těchto dnů je toho živou-cím příkladem. Tam, kde kdysi stála elektrocentrála, se dnes nachází ga-lerie Plato a vedle se hraje badmin-ton. Na místě staré koksovny je teď největší obchodní centrum Karolina. Ve sprchách dolu Hlubina hraje di-vadlo Petra Bezruče Landsmannovu hru Pestré vrstvy. V plynojemu hraje Janáčkova filharmonie a v celé Dolní oblasti Vítkovice probíhá každoroč-ně Colours of Ostrava. VŠB–TU pro změnu v Porubě otevírá Národní su-perpočítačové centrum IT4Innova-tions v celkové hodnotě 2,4 miliardy korun.Než jsme se pustili do přípravy le-tošní ročenky, byl jsem přesvědčen, že oktáva, jak název napovídá, má rozsah osmi tónů. K mému úžasu sice osm tónů má, ovšem díky dvě-ma půltónům se celá vejde do rozsa-hu sedmi tónů. To jsem se dozvěděl z rozhovoru s pianistou Martinem Kasíkem, který studoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a dnes vypro-dává koncertní haly v Americe a Ja-ponsku. O všech dalších, kteří jsou nějakým způsobem s Ostravou spja-ti a šíří slávu našeho města po celém světě, se dočtete na následujících stránkách této ročenky. Každý den najdete OKNO – Ostravské kulturní noviny na webových stránkách OIS: www.ostravainfo.cz.

Pěknou zábavu po celý rok 2015 Vám přeješéfredaktor

Redakce OKNOzměna je život

Obsah

Redakce:Zleva: Táňa Krajčová – zástupce šéfredaktora, Martin Straka – fotograf, Jan Král – redaktor, Jiří Šimon – redaktor, Adriana Kramolišová – redaktorka, Radim Chytka – šéfredaktor Vydal: Ostravský informační servis, Prokešovo náměstí 1803/8, 702 00 Ostrava E-mail: [email protected], tel.: +420 599 443 096Fotografie: Martin Straka, Radovan Šťastný, Jan Král, Vladimír Kiva Novotný (titulní strana), archiv OIS

Jiří Surůvka ...............................................................................................4

Fotografická soutěž ...............................................................................8

OIS Karolina ..............................................................................................9

Trojhalí Karolina: Pleskot, Nohavica, Gebauer a další .............10

Velký svět techniky. Hrajte si a dotýkejte se ................................ 11

David Kotek ................................................................................... 12

Ivanka Lefeuvre ............................................................................ 15

Ostrava město mezi městy... a secese ........................................... 18

Frank Viehweg ...................................................................................... 20

David Kantor .......................................................................................... 22

Martin Kasík ........................................................................................... 24

Jindřich Šimek ...................................................................................... 28

Jaromír Konečný .................................................................................. 32

Co vše se může také dít na věži. Camera obscura ................... 35

Ota Filip .................................................................................................. 36

Zářivé krystaly Bohumila Kubišty v Ostravě ..............................40

Tereza Vilišová ...................................................................................... 42

Jakub Mazůch ........................................................................................ 44

Ostravou s průvodci ............................................................................ 47

ISBN 978-80-905662-3-1ISSN 2336-2065

4 www.ostravainfo.cz

Osm současných českých malířů vystavovalo svá díla od půli úno-ra do půli března v prestižní lon-dýnské Frameles Gallery. Výstava nazvaná Český postmodernismus měla velký úspěch u kritiky i pub-lika. Pro velký zájem dokonce byla o týden prodloužena. Nestává se často, aby české současné umění takto vycestovalo na tak dobrou adresu. Mezi osmi vystavujícími ne-chybělo ani jméno Jiřího Surůvky. Docent Ostravské univerzity a zná-mý ostravský výtvarník se do lon-dýnské Frameles Gallery vypravil i osobně.

Jirko, jak se to vlastně stalo, že vaše práce obdivoval Londýn? Přece je-nom, kdo by se v srdci staré dob-ré Anglie zajímal o nějaké zapadlé Čechy, že…Všechno způsobil profesor etiky na právech University v Cardiffu Jiří Přibáň a jeho kniha Obrazy české postmoderny. Kniha obsahuje

několik esejů, v každém z nich se Pribáň vě-nuje umělci, kterého on považuje za důleži-tého. Letos kniha vyšla v angličtině. Profesor Pribáň chtěl knihou propagovat české umění a vyjednal i naši výstavu v Anglii. Frameles Galerry je poměrně slušná galerie, myslím, že patří mezi třicítku nejvýznamnějších sou-kromých galerií v Londýně. Kritika výstavu hodnotila jako nejvýraz-nější vystoupení českého umění, dokonce nás přirovnávali k České surrealistické skupině. Ne tedy tvorbou, ale tím, že Čes-ká surrealistická skupina byla známá mezi válkami tím, že je druhou nejsilnější hned po francouzské. To bylo od kritiky lichotivé. Výstavy současného českého umění v zá-padní Evropě nebývají každý rok. Vlastně ani ve východní Evropě. Prostě české výsta-vy se ve světě moc nekonají.

Proč tomu tak podle tebe je?Nikoho to nenapadne, což je naprosto ší-lené. Ostatní státy své umění podporují. Dávají do něj peníze a vyvážejí výstavy. Protože umění, to je v dnešním světě také

dost významná komodita. České státní instituce trpí tím, že funkcionáři se rvou o posty ředitelů, ať už v Národní galerii nebo České filharmonii. Ani žádný pořád-ný soukromý altruista se nenašel. Pokud se už najde movitý člověk, který dává peníze do umění, tak do něj dává svůj byznys plán spočívající spíše v tom, aby umělce nějak ošulil, než aby do něj investoval. Což je krátkozraká politika. Takový Charles Saa-tchi – viděl jsem v Londýně jeho galerie – ten právě investuje peníze, koupí umění od mladých umělců, fedruje to, propaguje po světě a pak vlastně i vydělá. To je podstata západního altruismu. Konat dobro a sobě též. To jsme u nás ještě nepochopili. U nás je zásada dělat někomu zlo, ať je mi z toho dobře. To už mě trochu rozčiluje, tenhle východní model.

Pojďme zpátky do Londýna. Jak dlouhá tam ta tvoje mise vlastně byla?V Londýně jsem byl od soboty do soboty, vernisáž se konala ve středu, uprostřed

Jiří SurůvkaNáš člověk v Londýně

VýtVarNé uMěNí

5www.ostravainfo.cz

týdne. Londýn jsem nikdy předtím nena-vštívil, udělal jsem si tedy takový týdenní turistický výlet. Vlastně výtvarně turis-tický. Obešel jsem si galerie i zajímavé londýnské čtvrti. A navštívil jsem české kamarády.

Žije jich v Londýně hodně?Kupodivu v Londýně je značně velká čes-ká klika, soustředěná kolem Red Gallery. To je takový zvláštní prostor, něco jako v Ostravě Cooltour. Myslím tedy co do ve-likosti. Obsada je zcela jiná. Jde o aktivní lidi, kteří propagují české umění. Dokon-ce jsem tam zjistil, že se zde prodávaly na aukci moje věci. Tu aukci organizova-lo České centrum Londýn v době konání Olympiády v roce 2012. Malovali jsme tehdy takové dětské vláčky, které se potom dražily. Vydražilo se nějakých šest tisíc li-ber pro nemocné děti. A v galerii jsem se dokonce setkal s Irkou, která si můj vláček na aukci koupila. Ta se se mnou nadšeně objímala, fotila se se mnou… Jako zdra-votní sestra přesně pochopila, co jsem chtěl bílým vagónkem s červeným kří-žem, poškozeným a znovu opraveným, říci. Metaforu péče a samaritánství.

Učinil sis pro sebe nějaké resumé z celého pobytu, nějaký ucelený lon-dýnský závěr?Mně ten týden tam úplně stačil. Mu-sel jsem pořád chodit. V Londýně vůbec všichni někam pořád chodí. Nejrychlej-ším dopravním prostředkem ve městě jsou totiž nohy. Protože je tam šílený pro-voz a všichni pospíchají. To se mi vůbec nelíbilo. Taky proto nežiji v Praze, ale v centru Ostravy, kde je lidí čím dál méně. Jsem tak zvyklý na velký prostor kolem sebe a pomalou chůzi. V Londýně je na-opak stísněný prostor, spousta lidí, každý běží za svým cílem. Skoro jako v New Yor-ku, kde je to řádově ještě horší. Tam už se po chodnících řítí tisíce lidí. V Londýně to jsou alespoň stovky.

Takže, co jsi všechno viděl?Byl jsem se podívat například i na Down-town. Skleněné a ocelové City. Taková ar-chitektura je vždycky hezká z dálky, ale zblízka je to peklo. Jezdí se tam podzem-ní drahou a rovnou do všech těch bank vcházejí lidé podzemními vchody. Stejně vypadají stavby v Bruselu, Lucemburku, Štrasburku… prostě v západní Evropě má každé větší město stejnou finanční čtvrť. Jinak zbytek Londýna je moc pěkný. Má lidské měřítko. Centrum je obdobně vel-ké jako v Praze, dá se obejít pěšky, po řece plují parníky…Vyzkoušel jsem i místní kuchyni. Začal jsem systematicky – u „fish and chips“. Dál jsem postupoval k pudingům a podobně. Vyloženě špatné to zase není. Hodně je to o tom, že náš příjem je asi tak třikrát nižší než příjem průměrného Angličana. Tak-že cigarety jsou sice v Anglii třikrát lepší

kvality, ale zase třikrát dražší. Všechno je tam třikrát dražší. Za jedna plus jedna tam platí měsíční nájem čtyřicet tisíc korun na naše peníze. Nejnižší plat je 60 tisíc. Nedá se to srovnat.

Během výstavy jsi byl úspěšný i fi-nančně, prodal jsi svůj triptych Hruš-ka, Gilbert a George, Výkřik. Myslíš si, že onen měsíc ve Frameles Galle-ry může tvým věcem pomoci ještě více do světa? Myslím, že ano. Médium, které k tvorbě používám, digitální tisk, je dnes už úplně běžné. A mladší lidi, lidi ze střední třídy, jsou již na tyto věci zvyklí. Tisknu v sé- riích po šesti kusech. To znamená, že cena je šestkrát nižší než u obrazu. Mé věci si

mohou dovolit i mladší lidé, kteří si zařizu-jí byty. Ve Frameles Gallery mi slibovali, že mi uspořádají i nějakou další výstavu. Bylo vidět, že i oni mají zájem prodávat. Doma v Ostravě digitální tisk pomalu nikdo ne-považuje za „opravdové“ umění. Není to ta klasická ruční práce.

Lidé podle tebe v Ostravě prostě tedy chtějí jednoduše klasické obrazy…Zaujalo mne, že Marek Pokorný, ředitel nové Městské galerie Ostrava, se podivo-val nad tím, že v Ostravě se v galeriích vy-stavují jenom obrazy. Na to on není vůbec zvyklý. V Praze se obrazy vystavují možná v deseti procentech galerií. Zbytek jsou in-stalace, videa, nová média… To do Ostravy vůbec nedolehne.

VýtVarNé uMěNí

„Gilbert&George“, 1998, dig.tisk na syntetickém plátně, 150x100 cm


Jestli se při některých instalacích náhodou nenabízí otázka, zda to není dobře…Pro Ostravu je to špatně. Ostrava se chová jako pštros. Kulturní veřejnost není kom-patibilní s podobnou obcí někde v jiném městě.

Ty jsi asi jeden z mála, který si roz-hodně může dovolit srovnávat. Při svých cestách, jak říkáš turistic-ko-výtvarných, jsi už toho projel dost…Chvála bohu. Přes umění se člověk ale-spoň někam podívá. Vždy, když jsem se z nějakého stipendia či dlouhodobějšího pobytu v cizině vrátil, hřímal jsem, aby-chom se tady taky trochu přizpůsobili. Ale marně.

Můžeš říct, jak se docentovi Ostrav-ské univerzity žije mezi studenty?Styk s mladými adepty umění je vždycky úžasný. Člověku alespoň nepřipadne, že je mnohem starší než oni. Někdy se dokonce cítím jejich vrstevníkem. Pomáhá mi to při tvorbě, mám chuť do bláznivějších projek-tů, než kdybych seděl někde zalknut vlastní důstojností. Je dobré, že musím napřed se svými pracemi obstát před mými studenty a pak je až pouštět někam dále.

Jací studenti podle tebe jsou?Na univerzitě učím už deset let, předtím jsem učil na střední škole. Můžu pozorovat, jak se střídají generace, jak se trochu mění. Dnes už nejsou studenti třeba tak sečtělí, ale zase nemají problém s počítači. Jsou jiní. Dříve hodně zakládali kapely, vystu-

povali skupinově, dělali věci podobně jako my. Ale dneska se to hodně individualizuje. Skupinky jsou tak maximálně ze dvou, tří lidí, celou řadu věcí dělají sami, nebo zase s někým úplně jiným. V tom je taková fluk-tuace. Podle mě je to pozitivní. Doba tako-vé vlastnosti tak trochu vyžaduje.Z druhé strany to mají těžší. Už nějakých pět let se tady mluví jenom o krizi. Stu-denti mají obdobné pocity, jaké měli mladí někdy koncem 70. let v Británii, kdy vznikl punk a kdy Tatcherová bourala ocelárny. Taková nedůvěra k budoucnosti.

Čím se nedůvěra k budoucnosti pro-jevuje?Chtějí si užít studium. Protože ví, že pak spadne klec, budou se muset něčím živit a uměním to asi nebude. V tom jsme to měli jiné. Já jsem na začátku 90. let chtěl být slavným a bohatým uměl-cem. Být úspěšný, prosadit se. Dřel jsem, pracoval maniakálně, ve stresu. Mnoho obětoval. Samozřejmě, postupem času jsem slevoval. Ale povedlo se mi alespoň to, že se uměním dnes živím a mohu si dě-lat, co chci. Dnes se většina mladých lidí do nejistých podniků, jako je umění, pouš-tí nerada. Jdou cestou nejmenšího odporu, mnozí opřeni o protekci a konexe svých rodičů. Pro úspěch i obětují charakter. Já bych poslal rodiče k šípku, dnes si to ně-kteří nechtějí dovolit. Ale takoví byli i za nás, jen ne v umění, alespoň v Ostravě ne. Proto zkoumám charakter adeptů i u přijí-macích zkoušek, kromě talentu. Mám na to intuici.

Jaký je běžný den docenta Fakulty umění Ostravské univerzity Jiřího Surůvky?Ranní rituály, ty mi zaberou tak dvě hodi-ny. Chodím spát pozdě, vstávám brzy, ale pak se motám doma. Jdu se psem, pak do školy, kde strávím několik hodin. Koupím něco k jídlu, mířím domů, kde odpoled-ne, nejčastěji tedy v pozdním odpoledni a v noci něco dělám. Více času mám jen o víkendu. Když si vyšetřím čas, že někam jedu, to je něco jiného. Naštěstí teď celkem pořád někam jezdím.

VýtVarNé uMěNí

Doc. Mgr. Jiří Surůvkanarodil se v Ostravě•je vedoucím ateliéru •nových médií na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzitymá psa Emila•letos byl zařazen do •prestižního seznamu, tzv. indexu J&t Banky, a dostal se tak mezi 50 nejzajímavějších českých umělců narozených po roce 1950

„Strůjci války I.“, 2000, dig.tisk na syntetickém plátně, 150 x 100 cm

7www.ostravainfo.cz

Kam?Jako ostravští umělci máme hodně kon-taktů v Polsku nebo na Slovensku. Je s po-divem, že v Rakousku moc ne. Rakušané jsou tradičně trochu odtažití. Byl jsem na stipendiu ve Vídni. Pořád tam cítím ne-důvěru k Čechům. Starší generace nám nedůvěřují a mladší to přebírají. Důvod? S Masarykem jsme jim rozbili Rakousko. Pořád to tam je. To v Německu ne. Němci, ti mají spíše výčitky svědomí za nacismus. Je v nich jakoby pocit viny vůči celé Evro-pě, takže jsou naopak vstřícní. V Německu mám spousty kamarádů, v Drážďanech, v Berlíně, Düsseldorfu. Umělci jsou sku-tečná elita, všude. Nacismus přežívá jen v byrokracii, německé, rakouské i české. A také mám přátele – na život a na smrt, dalo by se říct – na Ukrajině, v Bělorusku nebo ve Slovinsku, Slovensku a Polsku. Tam také jezdím velmi často.

Ale pořád zůstáváme v Evropě. Ně-kam za cizokrajnějším uměním a jeho tvůrci se vypravit nechceš? Dál jsem opravdu nebyl, kromě USA. Tam jsou ovšem byrokrati i v uměleckém životě, už tam nikdy nepojedu. Takové Turecko, nebo Albánie, to už je jiná, balkánská men-talita. To už mi úplně stačí Maďaři. Jednak jim tolik nerozumím, ani oni nám, a jed-nak jsou fakt takoví divocí… Každý rok odkládám pozvání na Pusta symposium do Maďarska. Symposium pořádá skupina šílených umělců z Budapešti, kupříkladu skupina Blok. Jsou ještě starší než já. Celé prázdniny dělají land art a pijí víno, vaří guláš a je to celé jako indiánský tábor. Spí se ve stanech. Až se tam odhodlám jet, mu-sím být přece jenom zdravější. Určitě půjde o zatěžkávací zkoušku. I když to jejich víno je tak dobré, že z něj hlava vůbec nebolí.

No, Tokaj možná vyléčí leccos….Nejde jen o Tokaj. Tam mají i různá jiná vína. Měli jsme společnou výstavu a to víno, co oni přivezli na vernisáž, to bylo excelentní. Fakt. A ty klobásky… To mě láká (smích). Když jedu na Západ, tak kon-takt mezi umělci určitě není tak vřelý, jako

s umělci z postkomunistických zemí. Ne-vím, čím to je.

To bude „nerozborným přátelstvím mezi bratrskými národy“.Ano, my jsme družbu provozovali… a pro-vozujeme dodnes.

Takže, jestli ti komunisti nakonec ne-měli v něčem pravdu…Ano, ano, my jsme se družili. Ale proti ko-munistům. Taková protikomunistická in-

ternacionála, když to tak vezmeš. Proto se mi teď v Londýně líbily placky s nápisem Underground. Pro ně to znamená jenom obyčejné metro (smích). Hned jsem jich několik nakoupil a přivezl domů přátelům. Rozdám jim je jako medaile.

Kde byl během tvé londýnské ex-kurze tvůj věrný pes Emil? Neměl jsi s jeho „ustájením“ problém?Emila mi hlídala jedna naše studentka. Emil si ji velmi oblíbil, nebo spíš ona jeho. Už mi ho hlídala opakovaně. Dokonce i tehdy, když jsem byl dva měsíce ve Švédsku. Ovšem Emil pak už od ní někdy nechce zpátky. Ona je taková sportovní, pořád s ním běhá někde po lese. To se mu líbí. Spolu akorát ležíme oba dva na kanapi a potom jdeme na procházku, nejčastěji do hospody.

Už to tady trochu zaznělo, omlou-vám se předem za poněkud indis-krétní otázku: Co tvoje zdraví?Teď mám právě s hospodou utrum, protože mám něco s jícnem. Jmenuje se to jako člen Pink Floyd – Syd Barrett – Baretův jícen. Musím držet dietu, nekouřit, nepít alkohol, ba ani kafe. Zkoušel jsem to všechno dodržet, ale fakt to nejde. Holt, už to není ono. Ale jak jsem sledoval generace umělců před námi, tak ha-provat se zdravím začali časem všichni.

V Londýně vůbec všichni někam pořád chodí. Nejrychlejším dopravním prostředkem ve městě

jsou totiž nohy. Protože je tam šílený provoz a všichni pospíchají.

VýtVarNé uMěNí

„Dvojčata“, 1998, diptych, dig.tisk na syntetickém plátně, 150x150 cm


Ostravský informační servis přichystal let-ní fotosoutěž, která probíhala od 1. 6. 2014 do 30. 9. 2014.Stačilo zaslat fotografii z dovolené, prázd-nin nebo výletu, na které bylo vidět libovolný ostravský suvenýr. Pět autorů nej-originálnějších nebo nejvtipnějších snímků dostalo jako odměnu dvě funkční trička ze série Ostrava – město sportu 2014. Obdrželi jsme dvacet zajímavých a nápadi-tých snímků pořízených v různých koutech republiky i světa. Porota ve složení redakč-ní rady OKNa měla těžké rozhodování. Na-konec však pět nejlepších zvolila:Petr Ďásek a tým MOST, o.p.s., Martina Olivíková, Jiří Šotek, Kamil Urbánek a Ve-ronika Urbánková. Gratulujeme!!!Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili, všechny zaslané fotografie jsou k vidění na našem Facebooku. Zde si můžete prohléd-nout ty vítězné:

O NáS

Vyhodnocení fotografické soutěže„Ostrava na cestách“

Petr Ďásek, Himaláje Martina Olivíková, Irsko – Cliffs of Moher

Veronika Urbánková, Maďarsko – město Bö Kamil Urbánek, Tachov

Jiří Šotek, Niagárské vodopády

9www.ostravainfo.cz

Když se v loňském roce otevřela nová po-bočka Ostravského informačního servi-su v Gongu, zdálo se, že bude na dlouhou dobu poslední. Letos se však naskytla pří-ležitost otevřít pobočku v obchodním a zá-bavním centru OC Forum Nová Karolina. Je nejmladší, ale už se dostává do povědo-mí občanů. Nese jméno OIS Karolina a byla slavnost-ně otevřena 4. března 2014. Zabydlela se v 1. patře na hlavním schodišti, příhodně hned u výtahů. Pobočka vítá příchozí po nově postavené moderní lávce vedoucí přes Místeckou ulici z Ústředního autobu-sového nádraží, na níž se člověk nemůže nezastavit a nepokochat se úchvatným po-hledem na Dolní oblast Vítkovic.OIS Karolina nabízí téměř všechny obvyk-lé služby. Vstřícní zaměstnanci rádi pora-dí s orientací ve městě, ale i v nákupním

centru. Vyhledají zajímavý koncert nebo divadelní představení a rovnou i prodají vstupenky. Turisté si mohou na památku zakoupit ostravský suvenýr.Otvírací doba je snadno zapamatovatelná, neboť pobočka funguje denně od 10:00 do 19:00 hodin, ve výjimečných případech, např. koná-li se v OC zajímavá kulturní akce, a že jich už ve Fóru proběhla velká spousta, zůstává pobočka otevřena až do 23:00 hodin.Výjimečných akcí se ve Fóru odehrává ne-spočet. Velkým lákadlem jsou výstavy foto-grafií, veteránů, motocyklů, amerických aut, módní přehlídky nebo koncerty. Příkladem může být hudební Festival v ulicích, kdy se přímo ve Fóru Karolina nacházely tři stage, dále třeba projekt Pomáháme hudbou, kte-rého se Karolina zúčastnila instalováním stylového bílého klavíru v přízemí. Díky tomu si mohli návštěvníci během celých dvou měsíců užít hru nejen amatérských hu-debníků. V červenci před Karolinou po dva dny stála Kavárna Potmě, kde si návštěvníci mohli vyzkoušet svět nevidomých. Neméně zajímavá byla i akce s názvem Outdoorová Ostrava, která byla hlavním doprovodným programem Mezinárodního festivalu out-doorových filmů a pro návštěvníky bylo v prostoru Nové Karoliny připraveno mno-ho sportovišť a jiných převážně sportovních aktivit. „Od září je pro návštěvníky nachystáno překvapení, a to foto-plocha s hornickou tématikou, před kterou návštěvníky vy-fotíme a buď jim fotografii zašleme na e-mail, nebo vytiskneme jako pohlednici, tu mohou zaslat své rodině či přátelům jako originální pozdrav z Ostravy,“ dodává ve-doucí nové pobočky Barbora Gulašiová.

O NáS

OIS Karolina – sedmá pobočka otevřena

ANKETA1. Váš největší (kulturní) zážitek?2. Jmenujte významnou osob-

nost Ostravska.

Lucie Ochodková, pedagog1. Strassenfest Borová, opravdu skvělý festival na „Prajzské“, zejména tanec, kroje, ale i pivo.2. Jan Prokeš – muž s vizí, Jan Balabán – muž s invencí.

Martin Klečacký, historik1. V rámci akce: „Noc kostelů“ jsem navštívil kostel Neposkvrněné-ho početí Panny Ma-rie v Radvanicích, kde mají nádherný interi-ér, varhany a vše dopl-nil úžasný výklad. 2. František Sokol

Tůma – mýtická postava.

Daniel Kokeš, grafik, fotograf1. Mým největším kul-turním zážitkem v Os-travě v roce 2014 byl Festival v ulicích, pro-tože jsem viděl plno umělců z různých od-větví umění.2. Grafik a designér Georgi Stojkov je pro

mě významnou osobou v Ostravě. Jeli-kož je to člověk, který má přehled v širo-ké škále umění a rozumný názor na věc.

Marek Stoniš, redaktor1. Setkání s panem architektem Josefem Pleskotem na letoš-ním Colours of Os-trava.2. Eduard Ovčáček, protože mi jeho obraz visí na zdi.

Kristýna Vaňková, studentka1. V roce 2014 jsem navštívila například Deep camp na pro-vozu Hlubina v Dolní oblasti Vítkovic. Bylo to super, chtělo by to více podobných akcí v Ostravě.2. Mezi mé oblíbené

osobnosti z Ostravy patří Jiří Surův-ka. Jeho tvorba je zajímavá a je mi sympatické, jak je obsáhlá, co se týče používání technik a způsobů, jak vyjá-dřit myšlenku.


Píše se jedenáctý červenec a archi-tekt Josef Pleskot provází hrstku hostů a novinářů čerstvě zrekon-struovaným trojhalím. už o pár ho-din později se budovy definitivně otevřou veřejnosti.

„Jsem šťasten,“ říká Pleskot bez obalu a bere si do ruky reprodukci obrazu Hi-eronyma Bosche. „Trojhalí jsme pojali jako formu zastřešeného náměstí. Prostor plný života lidí jako z obrazů Hieronyma Bosche. Úplně normální život,“ vypráví o svých inspiracích architekt.Památkově chráněné objekty před dese-tiletími sloužily jako elektrická ústředna a dvojlodní elektrocentrála. „Stavby při-pomínaly řecké chrámy. Ovšem zasypané výkopy z Karoliny. Museli jsme začít roz-hodnutím, že je znovu vykopeme,“ uvádí Pleskot.Dnes jsou „Pleskotovy chrámy“ přeměně-ny na sportoviště a otevřené náměstí. Mezi budovami vznikla podzemní pasáž s dvě-ma vchody dlouhá 112 metrů. „Je o něko-lik metrů delší než Lucerna,“ říká Pleskot o podzemní pasáži a hned dodává, že by si přál, aby se v jednotlivých kójích pasáže časem prodávalo „něco normálního“. „Tře-ba známky,“ zasní se architekt.

Nohavica. O pár hodin pozdějiV podvečerních hodinách se zrekonstru-ované prostory plní lidmi. Vstupenky na Nohavicův koncert byly zdarma a z po-kladen poboček Ostravského informač-ního servisu zmizely v řádech desítek minut.

„Vítej Ostravo v Trojhalí,“ zdraví se s fa-noušky Nohavica. Doprovodnou kapelou se mu pro toto výjimečné odpoledne sta-la dechovka Karolinka. Hudebníci volí jednoznačný repertoár – písně z Ostravy a o Ostravě. Na řadu tak přicházejí pís-ničky o městu mezi městy nebo o jednym dumku na Zarubku, což Nohavica ozna-čuje za starý ostravský tradicionál.Před osmi lety Nohavica svým koncertem Trojhalí před rekonstrukcí uzavíral, nyní symbolicky stojí u jeho znovuzrození.

Všichni Kurtové, i GebauerV jedné z části Trojhalí vyrostlo sporto-viště. Hraje se zde badminton, košíková nebo házená. „Základními jednotkami sportoviště je šest kurtů. Jmenují se Kurt Gebauer, Kurt Vonnegut, Courtney Love, Courtney Cox, Kurt Russell a Kurt Cobain,“ vysvětluje manažer zájmového sdružení Trojhalí Karolina Jan Rušaj.Jediným ze jmenovaných je v dosahu ro-dák z Hradce nad Moravicí, profesor a aka-demický sochař Kurt Gebauer. Rád přijel nová sportoviště, spojená i s jeho jménem, do Ostravy otevřít. „Badminton? Ten jsem naposledy hrál tak před třiceti lety s dětmi někde na louce,“ svěřuje se Gebauer, když se 1. srpna při slavnostním otevření spor-toviště chopí badmintonové rakety.

Trojhalí Karolina: Pleskot, Nohavica, Gebauer a další

VOlNý ČaS

O TrojhalíZastřešené náměstí odpovídající velikosti centrálního Masarykova náměstí v Ostravě má rozlohu 4500 metrů čtvereč-ních, jeho kapacita je 4800 lidí. Budova s dvěma plochami s dřevěnou palubovkou má rozlohu 1600 metrů čtverečních. Rekonstrukce trvala dva roky a stála 170 miliónů korun bez DPH. Tato částka byla hrazena z 85 procent z evropských fondů, zbylých 15 procent zaplatilo město Ostrava.

11www.ostravainfo.cz

VOlNý ČaS

Pohled do středu zeměkoule. Ba-revná letadýlka poháněná světly. rozložitelné modely lidských těl. Van De Graafův generátor – tedy takový přístroj, který umožní nabí-jet kovovou kouli na vysoké napětí. Model vesmíru. Nadšené děti, pře-mýšlející otcové, zvědavé matky.

Ti, co přicházejí k přístroji, který jim uka-zuje, jak budou vypadat v osmdesáti le-tech, se buď zasmějí, nebo vyděsí. Záleží na povaze. Ve Světě techniky vám změří teplotu nebo také množství tuku v těle. Všude je doporučeno zejména se všeho dotýkat a hrát si. Velký svět techniky, mi-mořádný ostravský projekt, byl slavnost-ně otevřen 26. října.Všechno pečlivě projít a vyzkoušet si je úkol opravdu na dlouhý čas. Rozsáhlá budova opláštěná velkými zrcadly obsa-huje tři stovky exponátů. Když se u kaž-dého zdržíte tři minuty, zabere vám Velký svět techniky 900 minut, neboli patnáct hodin.Čtyři expoziční světy stojí na čtrnácti ti-sících metrech čtverečních. Nazvány jsou Dětský svět, Svět vědy a objevů, Svět ci-vilizace, Svět přírody. A uvnitř je ukryta i lidská duše. „Je celkem holá, vevnitř je potažená jakoby kůží a jdeme závity hlouběji a hlouběji,“ referovala v repor-táži o vstupu do duše jedna z nadšených reportérek. „Tady by měl mít člověk po-

cit, že je opravdu uvnitř své vlastní duše,“ oznámil příhodně ředitel Velkého světa techniky Jakub Švrček.Budovu vyprojektoval, jak už to bývá

v Dolních Vítkovicích zvykem, Ing. arch. Josef Pleskot. A získal tak ocenění Ar-chitekt roku. Za mimořádný přínos ar-chitektuře v posledních pěti letech.

Velký svět techniky. hrajte si a dotýkejte se

Co: Velký svět technikyKde: Dolní Vítkovice, Ostrava-VítkoviceVíce na: www.svet-techniky-ostrava.cz


V letošním roce získalo ostravské Projektstudio hned dvě čestné ceny Grand Prix architektů. Jednu za re-konstrukci objektů v továrním areálu ve Svinově, druhou za novostavbu rodinného domu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Přitom ceny uděluje mezi-národní porota. Spoluzakladatelem a jednatelem Projektstudia je David Kotek, architekt, který na sebe upo-zornil mimo jiné projekty Pyramida nad Ostravou nebo studiemi na re-konstrukci stadiónu Bazaly.

Hned dvě čestné ceny letošního Grand Prix architektů lze jistě označit za velký úspěch pro ostravský tým…To určitě, jsem na ně hrdý. Navíc u Grand Prix architektů je vyhlašováno jen prv-ní místo a k tomu dvě čestné ceny, další ocenění již nejsou. Velkou radost jsem měl především z ocenění výsledků rekon-strukce svinovského areálu. Myslím, že jde zatím nejdál z našich projektů. Jenom je škoda, že nestojí nikde u rušné cesty a té-měř není vidět.

Řekl bych, že spousta Ostraváků o této svinovské rekonstrukci nemá ani ponětí.

Přesně tak. Jiné naše projekty, jako Bex-tra na Místecké ulici ve Vítkovicích nebo Concept House na Opavské v Porubě, mají u veřejnosti mnohem více ohlasů. Prostě stojí u hlavní cesty a jsou tak mnohem více na očích.

Z fotek vypadá původní areál ve Svi-nově dost zdevastovaně. Jak jste se vlastně k rekonstrukci dostali?Zavolal si mě investor, David Pospiech, a ukázal mi celý notně zdevastovaný areál bývalé křupkárny. Investor mi sdělil svůj záměr a když jsme areál procházeli, všiml jsem si zchátralých staveb na způsob uni-mobuněk. Navrhl jsem, že je vyčistíme, opláštíme a uvnitř provedeme nutné úpra-vy. Půjde tak o elegantní a přitom levné řešení. Když jsem přinesl první návrh, Da-vidu Pospiechovi se zpočátku nelíbil. Ale neřekl hned ne, udržel tvář. O pár hodin později mi volal, ať jen pokračuju. Až za rok mi sdělil, že teprve po diskuzi s man-želkou prý uznal, že je to ono. Jeho žena Kateřina, absolventka umělecké školy, mu doporučila, ať do projektu určitě jde.

Všiml jsem si, že autodopravce Da-vid Pospiech je uveden spolu s tebou jako spoluautor projektu…

To je hodně pikantní. Já si nechávám na-tolik od klientů do projektů „kecat“, až mi ostatní architekti vyčítají, že jako studio nemáme rukopis… Na původním projek-tu bylo opláštění co nejlevnější, z plechu. David Pospiech sám přišel se zahraničním časopisem, kde měla budova plášť z chro-mu. Jen jsem se ho v úžasu zeptal, zda si něco takového opravdu můžeme dovolit a hned poté začal pátrat po pochromova-ných panelech. Chrom nakonec perfektně zapadl do celého konceptu – krásně se na opláštěných zdech odráží celý areál. Vše má ekologický charakter, jsem nadšený.

A další architekti evidentně taky. Proto také to čestné uznání Grand Prix architektů. Byl jsi oceněním hodně překvapen?Překvapen je slabé slovo. Způsobil jsem faux pas. V roce 2006 jsem jel do Prahy na vyhlášení cen kvůli projektu Bextra. Byl jsem přesvědčen, že něco musíme dostat, a nakonec jsem odjížděl bez hlavní ceny, zklamaný. S cenou útěchy časopisu Archi-tekt. Letos jsme za studio na předávání do Prahy ani nejeli. Přitom vyhlašování cen se koná ve Veletržním paláci, je s tím spojeno hodně slávy. No a my tam chyběli. Prostě jsem nabyl přesvědčení, že v celé té plejádě

David KotekO cenách, souvisejícím faux pas a zastřešení Kuřího rynku

rOzhOVOr


přihlášených českých špičkových architek-tů nemůžeme nic získat. Galavečer jsme prostě nedali. A to bylo špatně.

Zvláště, když čestná uznání pro Pro-jektstudio byla letos dvě. Jestli svi-novský areál mnoho lidí nevidělo, pak u druhého uznání pro vás to platí možná dvojnásobně.Jde o rodinný dům ve Frýdlantu nad Os-travicí. Dům je zajímavý tím, že ho tvoří jednotlivá křídla, která se vyhýbají stud-ním a vzrostlým stromům. Dům je hodně velký a žije v něm více lidí. Ovšem tím, že je rozdělený do křídel, tak se zdánlivě jeví jako malý domeček. S investorem jsme nad projektem hodně diskutovali, šlo hlavně o brilantní práci architektky Kateřiny Ho-lenkové z našeho týmu…

Kdybys měl jednoduše popsat, co to vlastně Projektstudio je.Projektstudio je huť.

Huť? To myslíš jak?Vše začalo tím, že jsem pracoval v Brně a můj otec architekt měl tady v Ostravě práci, do které se mu už nechtělo, nebyla to jeho parketa. Tak mne přemlouval, ať ji vez-mu a ať to zkusím. Výsledek byl takový, že jsem neustále pendloval mezi Brnem a Os-travou. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro Ostravu, ve které jsem vyrůstal. A protože mne vždycky bavilo pracovat ve více lidech, přibíral jsem k práci nejčastěji bývalé spo-lužáky ze školy. Tak vznikala budova letiště Mošnov, lávka ke Slezskoostravskému hra-du přes Ostravici nebo dostavba krajského úřadu Moravskoslezského kraje.

To je poměrně dost zakázek. Z ta-kového množství musí mít architekti upřímnou radost…Byla to zvláštní doba. Mladí architekti se v Ostravě nerodili, škola žádná nebyla, prak-ticky nikdo, kdo vystudoval, se do Ostravy nevracel. Uměl jsem dělat vizualizace, mo-dely, mnohé jsem podával jinak než místní etablovaní architekti. Po naší práci byl hlad. Bylo ji najednou více a já to nestíhal. Tak vznikl ateliér. Název Projektstudio přitom nebyl nijak nový. Už dříve ho vymyslel táta.

Kolik tvoří Projektstudio lidí?To záleží podle zakázek. Připravovali jsme třeba návrh druhé etapy dostavby Nové Karoliny. Díky doporučení pana architek-ta Josefa Pleskota jsme tak mohli tvořit celé město. Pracovalo zde snad třicet lidí. Studie, modely, neskutečně úžasná práce. Zadání bylo přitom krásně jednoduché: vytvořte město.

Takže Nová Karolina poroste dál podle Vašich návrhů?Mělo by to tak být. Uzemní řízení je schvá-lené a nejenom dle mého názoru se centrum prostě musí rozšiřovat směrem k Vítkovi-cím. Musí se zcelit ta obrovská díra ve městě. Pan Jan Světlík tomu jde naproti. Ale ještě k Projektstudiu. Tvoří ho architekti, stavaři, slečna, která se věnuje inženýrské činnosti i asistentka, bez jejíchž káv bychom všichni zhynuli. Přicházejí stále noví lidé, kteří mají zájem u nás pracovat. A to už i cizinci.

Cizinci?Zavedli jsme něco jako „stipendia“, nabí-zíme zahraničním studentům ubytování zdarma. Minulý rok tak s námi například pracovala Španělka a také jeden maďarský student architektury. Vítěz v mezinárod-ní soutěži na solární dům. Na poradách alespoň mluvíme anglicky a Evropa při-chází sem. Španělská studentka dávala dohromady kresby na školce v Krásném Poli, Maďar zase řešil koncepci parku pro děti. Cizinci nás obohacují svými jiný-mi přístupy. A Projektstudio mají všichni jako základnu. Proto ho označuji jako huť.

Ing. arch. David Koteknarozen v roce 1977 •v Ostravěmimo jiné studoval v le-•tech 2001–2002 na Fakultě architektury Polytechniky v Miláněve vlastní architektonické •kanceláří Projektstudio v Ostravě působí od roku 2004jako horolezec úspěšně •zdolal několik třítisícovek, včetně „lezení v ledu“

Prostě jsem nabyl přesvědčení, že v celé té plejádě přihlášených českých špičkových

architektů nemůžeme nic získat. Galavečer jsme prostě nedali. A to bylo špatně.

rOzhOVOr

Sídlo společnosti Pospiech Ostrava-Svinov. Cena GPA 2014


Lidé přijdou, něco se naučí, a jdou zase pryč. Je to různorodé, musíme se vyvíjet. Brontosauři se nevyvíjeli a umřeli.

Nehovořili jsme ještě vůbec o budo-vě, ve které Projektstudio sídlí. Vloni dokončený Concept House v Porubě získal letos titul hlavní cena Stavba Moravskoslezského kraje a Stavbu roku 2014 města Ostravy.Letos máme úrodný rok v oceněních… Dal jsem dohromady několik klientů, kteří chtěli stavět. Našel jsem pozemek a vznikl Concept House. Jmenuje se tak, protože je konceptuální. Je postaven jako universální dům, kde se může dít prakticky všechno. Jsou v něm dvojité podlahy, aby se sítě daly natáhnout všude podle potřeby. Vznikaly zde i světelné lodžije. Třeba čekárna orto-doncie má denní osvětlení i přístup k ven-kovnímu vzduchu, přestože je vzdálena pět metrů od fasády. Jde vlastně o takové zenové zahrádky.

Na Porubu má dům mimo jiné i dost netypicky tmavou barvu…Když se podíváš z okna, každý dům tady má jinou barvu. Je to jako cirkus, bohužel. Některé domy mají na sobě až deset barev, což je velká škoda. Rozhodl jsem se vyme-zit. Zvolil jsem jednu barvu a ještě k tomu tmavou. V posledních měsících si všímám, že v ulici už začali i další volit stejné postu-py jako my. Mám z toho radost.

Je něco, co by z tvého pohledu Os-trava hodně potřebovala?Kdyby někdo pospojoval trojúhelník mezi Jihem, Porubou a centrem něčím, co by bylo rychlé a lidé by tak mohli začít kolo-vat, korzovat. Ubylo by smogu.

Jinými slovy Ostrava potřebuje metro.Asi jo. Nebo nějakou rychlodráhu. Něco je třeba vymyslet, jinak Ostravu budou tvořit pořád jen silná sídliště, která nelze spojit dohromady. Je a bude polycentrická.

Nemůžu se nezeptat na stále pro-bíranou otázku vylidněného centra. Existuje podle tebe řešení?Lidi, lidi, lidi. Byty, byty, byty. V celé Evropě se vylidňují centra. Osobně hod-notím velmi vysoko projekt Nové Karoli-ny. Za vše, co tam vzniká, jsem rád. Pro mě není centrum města jen Masarykovo náměstí, ale mnohem širší okolí. Nebýt Nové Karoliny, není dneska v centru už vůbec nikdo. Centrum může být rádo, že má Novou Karolinu a že je vůbec důvod pro někoho z Jihu nebo Poruby, proč do centra jet.Zajímavé je, že obchodní domy dnes nabí-zejí lidem to, co jim městské inženýrství vlastně vzalo. Vůbec totiž už nelze napro-jektovat klasickou italskou uličku. A to

kvůli množství předpisů, nejrůznějším sítím a tak dál. Prostě to nejde. V obchod-ních domech tak vznikly ulice, kde na lidi neprší a kde se cítí příjemně. Vůbec se tomu nedivím. Kdyby někdo přišel a za-střešil Kuří rynek, něco by to rozhýbalo… Věřím tomu.

Ale co když Kuří rynek zůstane bez střechy? Neviděl bych to nijak pesimisticky. Už nyní se situace v centru mění. Mám informace, že noví majitelé koupili a opravují domy v centru. Padnou ceny a lidé se do centra opět začnou stěhovat. Jde o ekonomický urbanismus, který má svoji logiku. Stačí se podívat na opravené Trojhalí. Jak tam opět chodí lidé. Vždyť je to úžasné.

rOzhOVOr

O Grand Prix architektůGrand Prix architektů – Národní cena za architekturu je soutěžní přehlídka architektonických prací dokončených v uplynulém roce, pořádaná Obcí ar-chitektů. Soutěžní přehlídka je otevřená, zúčastnit se jí mohou čeští i zahra-niční architekti, projektanti a výtvarníci, podmínkou je, že dílo je realizováno na území České republiky.

Concept House Ostrava-Poruba

Tým Projektstudia


litEratura

Migrace 1982. takový je název knihy ivanky lefeuvre. Psycholožka, která se po propuštění z vazby, kam se dostala kvůli nesouhlasu s prvními normalizačními volbami, si počát-kem osmdesátých let vedla záznamy o tom, jak s rodinou zacházel komu-nistický režim po podpisu Charty 77 a jak museli všichni odejít do Fran-cie. Své záznamy ivanka lefeuvre vydala v edici Paměť nakladatelství academia až nyní, v roce 2014. Číst z nich přijela také do Ostravy.

Své deníkové záznamy jste se roz-hodla zveřejnit až po více než třiceti letech. Lze si to vysvětlovat tak, že už uzrála doba? Nebo jste k tomu měla nějaký jiný důvod?To je dost komplikovaná otázka. Můj úmy-sl zveřejnit deníkové záznamy se vyvíjel v průběhu času. Ptáte se, jestli dozrála doba. Řekla bych, že spíše jsem dozrála já. Vlastní deník je skutečně z roku 1982 a je psán rukou. V roce 2003 jsem vše přepsala na psacím stroji.

Slyším dobře, řekla jste na psacím stroji?Ano, ještě v roce 2003 jsem psala na psa-cím stroji. Jiří Gruntorád z knihovny Libri Prohibiti mi řekl, že na stroji už píšu jenom já a několik důchodců.

Tím Vás určitě potěšil…To určitě, protože v té době jsem zdaleka ještě v důchodu nebyla… A víte, proč jsem začala opisovat v roce 2003? Protože v le-tech 2001 a 2002 jsem se stala babičkou. Jde o důležitou změnu v našich životech. Narodila se další generace. Řekla jsem si, že se moji dva vnuci třeba budou jednou ptát, proč žijeme ve Francii a proč babička mluví česky. Začala jsem uvažovat o tom, že rodinnou historii sepíši pro vnuky. V roce 2010 jsem vše přepsala na počítači.

Kniha ovšem obsahuje také spous-tu fotografií a dokumentů, mnohé z nich vyrobila Státní bezpečnost. Kdy jste se k nim dostala?Bylo to v letech 2009–2010. Tehdy jsem začala chodit do archivu bezpečnostních složek, kde jsem se dozvěděla spoustu nových věcí. Některé informace z archivu jsem do poznámkového aparátu knihy za-řadila. Našli se lidé, kteří říkají, že na kni-ze je nejzajímavější právě ten poznámkový aparát. Určitě je zajímavý tím, že je v něm hodně faktografie.

Setkala jste se při hledání oněch estébáckých materiálů s nějakými obtížemi?Podmínkou pro možnost nahlédnout do materiálů bylo mít české občanství. Mu-sím přiznat, že právě jedním z motivů, proč jsem si v roce 2004 požádala o navrá-cení českého občanství, byl také důvod, že jsem se chtěla seznámit s těmito dokumen-ty. Věděla jsem už od přátel, že se zachova-ly. Myslela jsem si, že nic moc nenajdu. Že jsem přece jenom nebyla tak důležitá.Ale nakonec jsem v archivu našla 300 stran. Ty byly v mém spisu s krycím jmé-nem „Baletka“. Dalších 300 stran jsem našla ve spisu s krycím jménem „Mobile“, který StB vedla na mého tehdejšího man-žela Martina Hyblera. Dále jsem objevila záznamy a fotografie ze sledování. Některé z těch fotografií jsem zařadila do knihy.

Byla jste hodně překvapena tím, co jste si o sobě a svých blízkých v ar-chivech StB přečetla? Vím, že mnozí své nálezy z archivů obrečeli.Bohužel. Před odjezdem do Francie jsem pracovala v psychiatrické ambulanci a tam se našla kolegyně, zdravotní sestra, která se v mém spisu vyskytuje hodně často. Po-dává o mně zprávy, které jsou někdy hod-

ně soukromého charakteru. Moc se mne dotklo, že mi otvírala zásuvky pracovní-ho stolu, kabelku, pravidelně se dívala do mých osobních věcí.

Tak to musela být velmi důkladná spolupracovnice StB.Nikdy jsem ji od té doby neviděla. Někdy si říkám, že by bylo zajímavé se s ní setkat, třeba ke spolupráci měla důvody, o kterých nevím. Pravděpodobně byla pod tlakem. Zatím jsem nenašla odvahu k tomu, abych se ji pokusila kontaktovat. Možná bych byla ráda, aby zkontaktovala ona mne. Jestli si přečte moji knihu, mohla by to udělat.

Možná mají spolupracovníci StB ten-dence svá selhání omlouvat nejrůz-nějšími důvody, jen proto, aby to sami se sebou vydrželi.Potěšilo by mne, kdyby se ti lidé alespoň nějakým způsobem omluvili. To by bylo alespoň zadostiučinění. Ale zatím k tomu nedošlo.

Souboj s režimem jste začala v hod-ně mladém věku. Už začátkem sedm-desátých let, v době Vašich vysoko-školských studií, jste se ocitla na půl roku ve vazbě. Důvodem byl protest

Ivanka LefeuvreDeníková paměť z komunistického Československa


proti normalizačním volbám. Jak jste se do vazby dostala? O této části Va-šeho života v knize moc není…V knize to není, protože mé záznamy jsou až z osmdesátých let. Nikdy jsem se ne-smířila s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vždy jsem měla pocit, že říkám to samé, co také říkají lidé oko-lo mne. Alespoň v roce 1968. Když v roce 1971 přišly první posrpnové normalizační volby, byl to pochopitelně důvod, abychom řekli ne. Vyrobili jsme leták, který se jme-noval Občané a v podstatě citoval Ústavu ČSSR. Bylo v něm uvedeno, že občan má volební právo, nikoli povinnost jít k vol-bám. Zdůraznili jsme, že občan může také nevolit. Radili jsme těm, kteří by už k vol-bám šli, aby kandidáty škrtli a na volební lístky napsali symbolicky Dubček. Letá-ky jsme v Brně házeli do schránek. Pod-le obžaloby jsem se přímo provinila tím, že jsem přenesla tašku s letáky od mého tehdejšího manžela Václava Šabaty k jeho bratrovi Janu Šabatovi. Nejdřív jsem do-stala paragraf pobuřování. Dlouho jsem se s příslušníky StB přela o to, že jsem přece nikoho nepobouřila. Jenom jsem nesla ka-belu. Pak mi ale paragraf překvalifikovali na pomoc k podvracení republiky. Během mé vazby se totiž situace ve státě zhoršila.

Normalizace pokročila…Ano, pokročila. To jsme viděli i ve vazbě. Například nám sebrali propisovací tužky a pera, mohli jsme používat pouze oby-čejné tužky. Také jsme nesměli mít u sebe na cele víc než jeden dopis, zpravidla ten poslední. Ostatní nám byly odebrány a uloženy do osobních věcí. To bylo hodně nehumánní opatření. Každý, kdo se někdy ocitl ve vězení, ví, jak vězněnému psychic-ky pomáhá opětovné pročítání dopisů od nejbližší rodiny a přátel... Po necelých šesti měsících jsem byla propuštěna. Bez sou-du. Propustili nás 3. května 1972 i s mým manželem Václavem Šabatou. On byl od-souzen, dostal podmínku. Jeho dva mladší sourozenci, Anna a Jan, byli odsouzeni do výkonu trestu.

Po propuštění z vazby jste se něja-ký čas živila jako tanečnice. To je jistě zajímá epizoda Vašeho života. Dle toho asi také StB pojmenovala svazek, který si na Vás vedla, jako „Baletka“. Soudruzi měli specifický smysl pro humor.To máte zcela pravdu. Také si to pojmeno-vání svazku tak vysvětluji. Poté, co jsem vyšla z vazby, jsem dostudovat nemoh-la. Na brněnské filozofické fakultě bylo vše velmi ponižující. Musela jsem chodit k takzvaným kárným komisím a mé stu-dium bylo pozastaveno. Stejně jako bylo pozastaveno pro všech dalších osmnáct studentů, kteří participovali na letákové akci. Když mne vzali do vazby, byla jsem na začátku 5. ročníku studia psychologie. Něco jsem ale dělat musela, tak jsem za-

čala pracovat na poště u přepážky. Za tři dny mne vyhodili s tím, že takový případ na poště nechtějí. Celý život jsem se věnovala gymnastice, klasickému i modernímu tanci. S Vác-lavem Šabatou jsme dělali závodně spo-lečenský tanec. Tancovat jsem uměla. A objevil se konkurz do divadla Reduta, což byla brněnská scéna operety. Hledali dvě baletky do souboru, přišlo asi dva-náct uchazeček. Já to místo nedostala, ale Dana Vejchodová, choreografka v Redu-tě, za mnou přišla, že na divadlo to není, ale nabídla mi místo v baletním souboru v kabaretu. Šlo o Kabaret u netopýra, bý-valou Flédu v Brně. Tak jsem se dostala ke kabaretu a tři roky se živila jako tanečni-ce. Na smlouvu o dílo jsem rovněž tančila v kabaretu Evropa. Letos 5. března jsem měla v Brně autorské čtení. A přihodila se mi opravdu velká kuriozita. Knihkupectví Academia je v prostorách bývalé Evropy. Svoji knihu jsem četla v místech, kde jsem před lety tancovala.

Tak to je krásný návrat. Řečeno dneš-ní terminologií, vlastně comeback.Vůbec jsem to netušila. Domnívala jsem se, že Academia je v Brně úplně jinde. Má brněnská přítelkyně mne do Academie zavedla a já jí říkám: „Ale Mileno, vždyť já tady tancovala!“ To mne hodně emo-cionálně zasáhlo, ocitnout se po tolika

letech, ve dvou různých kontextech, na tomtéž místě.

Jedním z nejsilnějších míst Vaší kni-hy je rozhodnutí odejít z Českoslo-venska s třemi velmi malými dětmi. To určitě chtělo velkou odvahu, na druhé straně, velkou odvahu jistě chtělo i v Československu zůstat.Především nešlo o svobodné rozhodnutí. Šlo o velký tlak ze strany StB. Hlavně na mého tehdejšího manžela Martina Hyble-ra. Stal se členem Výboru na obranu ne-spravedlivě stíhaných v červnu 1979, poté, kdy jeho hlavní představitelé byli zatčeni. Václav Havel, Petr Uhl, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Otta Bednářová, Dana Něm-cová a další byli ve vězení. Na jejich mís-to, aby činnost výboru mohla pokračovat, nastoupilo dalších dvanáct lidí. Mezi nimi byl i Martin Hybler. Od tohoto momentu se tlak Státní bezpečnosti zintenzivnil. Včet-ně fyzického násilí a ponižování, pokud jde o mého manžela. Byli jsme zařazeni do

akce „Asanace“, což jsme tenkrát pochopi-telně nevěděli. Jejím cílem bylo nás všemi prostředky, včetně fyzického násilí, donu-tit k opuštění republiky.Původně jsme chtěli odjet někam na stu-dijní pobyt, na rok, na dva, a pak se zase vrátit. Nechtěli jsme ztratit kontakt s rodi-nou a přáteli. To by ovšem bylo možné jen

Návštěvou Ostravy jsem nadšena. Ještě jednou bych ráda všem zúčastněným poděkovala za tak

srdečné přijetí v moravskoslezské metropoli.

litEratura

Z knihy Migrace 1982. StB sleduje Ivanku Lefeuvre


litEratura

v tom případě, že by Martin Hybler dával StB informace. To pochopitelně odmítl. Existuje o tom přesný záznam z 13. 12. 1981: „Spolupracovat s vámi, jak mi opa-kovaně navrhujete, odmítám.“Mimochodem nejde o žádné neutrál-ní datum. Tehdy bylo vyhlášeno stanné právo v Polsku. Na počátku osmdesátých let minulého století StB používala hodně nevybíravé metody. Moje přítelkyně Pet-ruška Šustrová nazývá toto období obdo-bím státního terorismu.

Začátek osmdesátých let byl ze stra-ny Státní bezpečnosti hodně brutál-ní. Ne tedy, že by později byli nějak přehnaně milí. Ale čím si tu jejich tehdejší brutalitu vysvětlujete. Byli si tak jistí, že si mohou opravdu dě-lat, co chtějí?Existují o tom historické analýzy. StB byla velmi nervózní pod vlivem situace v Polsku. Po převzetí moci generálem Jaruzelským se počala uklidňovat. Žádost o vystěhová-ní jsme podali v prosinci 1981, celý proces vyřizování pak trval dalších šest měsíců. Už tehdy jsem si uvědomovala, že situace se během té doby jakoby zklidňuje. Nej-horší to bylo v roce 1980, kdy byla v Polsku založena Solidarita, a pak celý rok 1981.

Myslím, že celé toto období v knize bravurně popisujete, včetně loučení s blízkými na pražském hlavním ná-draží. Teď by mne hodně zajímal Váš příjezd do Francie, musel to být pro Vás přece úplně jiný vesmír.Byly to dva světy. I když… někdy si říkám, že ještě jsou dodnes. Alespoň pokud jde o chování některých lidí. Jak napsal v do-slovu historik Petr Blažek, kniha je jakýmsi svědectvím o dvou světech. Ve Francii jsme se ocitli v zařízeních pro politické uprch-líky. Pro nás to znamenalo seznámení s dalším, třetím světem. Šlo o lidi z Afriky, z Asie. Ve srovnání s tím, jaká oni zažívali utrpení – ve Vietnamu, Kambodži, Laosu, v diktátorských režimech v Africe – bylo to naše přeci jen mírnějšího charakteru.Jinak Francie, to byl pochopitelně pocit svobody. Francie mi dala hodně. Kdybych to měla říci jednou větou, pak mi vráti-la lidskou důstojnost, svobodu. Ty už mi v Československu hodně chyběly.

Pokoušela jste se běžným Francou-zům vykládat své zážitky z komunis-tického Československa? Myslíte si, že je vůbec možné je sdílet?Zajímává otázka. Je o sdělitelnosti či ne-sdělitelnosti těchto zážitků. Je to zvláštní, ale jsou věci, které pochopí i naprosto ne-známý Čech, protože tady žil, nebo tady, v případě mladších, žili jeho rodiče a zná tu dobu z vyprávění. Na druhé straně, i když jsou mí francouzští přátelé hodně blízcí, tak jim stejně nějak uniká smysl. Proč StB dělala domovní prohlídky, při kterých zabavovala psací stroje? Proč se

pídili po každém kousku popsaného papí-ru? Proč nám zakázali odvézt do Francie určité knihy? Proč se české knihy tiskly ve Francii a ve Švýcarsku a do Čech se musely vozit tajně? To vše svědčí o míře kulturní-ho barbarství minulého režimu.

V současnosti se věnujete sociálně právní ochraně ohrožených dětí. Co to konkrétně obnáší?Do Čech jezdím třikrát, čtyřikrát do roka v souvislosti s mojí přednáškovou činností v rámci různých evropských programů. Po-voláním jsem psycholožka, dvacet let jsem působila v Centru departementu Horní Vienna pro dětství a rodinu, ve městě Li-moges, ve střední Francii. Pracovala jsem v několika zařízeních dotyčného centra, především s dětmi kojeneckého a batolecí-ho věku a s jejich rodiči.

To jste ovšem asi nebyla svědkem příliš veselých záležitostí.Asi tak jako všichni, kteří se zabývají touto oblastí. Ale můžu říci, že za posledních pat-náct let se situace ohrožených dětí v Čes-ké republice proměňuje hodně k lepšímu. Doufám, že jsem k tomu alespoň nějakým způsobem přispěla. Jezdím sem pracovně od roku 1998. Na svém pracovišti v Li-moges jsem přijala desítky českých pro-fesionálů, pomáhám organizovat studijní cesty francouzských studentů a pedagogů do Prahy, účastním se stáží, konferencí a vzdělávacích programů zaměřených na výměnu zkušeností mezi českými a fran-couzskými odborníky.

Autorská čtení z Vaší právě vyšlé knihy Migrace 1982 jste během měsí-ce absolvovala v těch největších čes-kých městech, v Praze, Brně i v Os-travě. Jaký z nich máte dojem?Mám dobrý pocit. Vždy jsem byla příjemně překvapena návštěvností. V Praze se mnou byli na čtení historikové Jaroslav Pažout a Petr Blažek, na kytaru zahrál Zbyněk Be-

nýšek. V Brně se mnou byl už jenom pan Blažek. A do Ostravy, do té se mnou nepři-jel nikdo...

Ostravský spisovatel Jan Balabán trefně k této situaci napsal, že do Ostravy jezdí jen ti, kteří musí.Já to takhle neberu. Naopak, jet do Ostra-vy bylo mým vlastním přáním, bylo to svo-bodné rozhodnutí. Jsem tady moc ráda. Již z prvního telefonického kontaktu s paní Annou Swiatkovou z kulturně-literárního centra Academia, které jsem telefonovala ještě z Francie, jsem pocítila velkou vstříc-nost. A také zde mám kolegyně, se kterými téměř deset let spolupracuji, nejsem v Os-travě poprvé.V průběhu literárního večera, autorského čtení a diskuze jsem opravdu ocenila zá-jem, otevřenost a komunikativnost ostrav-ského publika. Návštěvou Ostravy jsem nadšena. Ještě jednou bych ráda všem zúčastněným po-děkovala za tak srdečné přijetí v morav-skoslezské metropoli.

Ivanka Lefeuvrerozená Šimková, narodila •se v roce 1949 v Prazepůsobila jako psycholožka •v České lípěpřed tím se tři roky živila •tancem v kabaretechpodepsala Chartu 77 mezi •prvními v roce 1976do emigrace odešla po •nátlaku StB v roce 1982žije a pracuje ve Francii, •zabývá se sociálně právní ochranou ohrožených dětíjako psycholožka navštěvuje •pracovně Ostravu

Ivanka Lefeuvre na besedě v Alliance française Ostrava


VOlNý ČaS

třikrát navštívil císař František Jo-sef i. na přelomu 19. a 20. století Ostravu. Nyní se díky těmto ná-vštěvám vydal i o 360 kilometrů dál na východ, do slovenských Košic. Symbolicky samozřejmě. Ostrav-ské muzeum uspořádalo ve Výcho-doslovenském muzeu v Košicích výstavu nazvanou Ostrava, město mezi městy… a secese. Císař Fran-tišek je na ní jednou z hlavních po-stav. Vernisáž, za velkého zájmu Ko-šičanů, se uskutečnila 6. května.

Nohavica v reproduktorechKdo se chce do Košic dostat rychle, měl by dle ředitelky Ostravského muzea Jiřiny Kábrtové zvolit vlak. „Autem jsme absol-vovali cestu v poslední době několikrát, ale vždy jsme měli kvůli kolonám na cestě veliké zpoždění,“ říká ředitelka ve vlaku, který jede na Košice z Chebu a v Ostravě přibírá cestující už ve čtvrt na pět ráno. Během pěti a půl hodinové cesty lze spatřit celkem výstižný průřez dnešním Sloven-skem: hory, řeky, moderní akvaparky pro vodomilné turisty, stejně jako chudinské osady místních Romů. Pak přicházejí Ko-šice. Při procházce centrem není nesnad-né pochopit, proč dostaly titul Evropské hlavní město kultury 2013. Evropa je ze zdejších kaváren přeplněných lidmi na pro-sluněných ulicích až bytostně znát.„Samozřejmě, měli jsme z té hodiny trochu obavy, ale vše dobře dopadlo,“ přiznává po vernisáži ředitel Východoslovenského muzea v Košicích Robert Pollák. Vernisáž je načasována už na jedenáct hodin dopo-ledne, na muzeum zcela nezvykle. Ve měs-tě se totiž zrovna koná už 20. ročník Dne města Košic. V roce 1369, 7. května, dosta-ly Košice od krále Ludovíta Velikého erbo-

vou listinu. A slaví se pořádně. Vernisáže se v Košicích střídají jedna za druhou, ve městě koncertují hlavní slovenské hvězdy jako Peter Lipa nebo Jana Kirschner. Přesto je hlavní historická budova muzea 6. května před jedenáctou hodinou dopo-lední zaplněna lidmi. „K názvu výstavy nás inspirovala písnička vám všem jistě dobře známého Jaromíra Nohavici. Bohužel ne-bylo v našich silách ho angažovat na tuto vernisáž, ale my vám písničku pustíme. Jmenuje se Těšínská a hovoří právě o době před sto lety, o době, kdy se ještě konaly zázraky,“ říká ředitel Pollák a z reproduk-torů se line Nohavicova píseň.„Mám všem Košičanům od Jarka vyřídit co nejupřímnější pozdravy,“ přidává se ředitelka Jiřina Kábrtová. „Dnes zpívá v Nymburce v severních Čechách, proto se

nemohl zúčastnit. Ale do Košic jezdí velmi rád a kdyby mohl, určitě by dnes přijel.“Jiřina Kábrtová pak vykládá přítomným o svém vztahu ke Košicím. O tom, jak zde její otec, „hutník tělem i duší“, pomáhal stavět zdejší železárny, o tom, jak zde pět let prožil a studoval její manžel a také vzpo-mene na Dny Ostravy v Košicích, které se zde konaly před deseti lety a jejichž hlav-ním organizátorem bylo Ostravské muze-um. Setkávaly se zde informační centra, archivy knihovny, hrálo ostravské Divadlo loutek, Nohavica měl ve zdejší katedrále dva koncerty s Janáčkovou filharmonií. „Čekali jsme, že Košice udělají v Ostravě to samé, ale plány se nějak bohužel rozply-nuly. Doufám však, že se ještě vše podaří,“ říká ředitelka. „Myslím si, že obě města i jejich obyvatelé k sobě mají velmi blízko. Upřímností, mentalitou i dravostí. Bylo by dobré, kdybychom se setkávali i nadále,“ otevírá výstavu ředitelka Kábrtová.

František Josef i kopřivnická keramikaPoprvé navštívil František Josef I. Ostravu 1. září 1880. Tehdy nechal zastavit svůj vlak na nádraží v Přívoze, aby promluvil k míst-ním. V té době zasáhly Ostravsko katastro-fální povodně. Císař slíbil, že se vrátí, a svůj slib 20. září téhož roku dodržel. V Ostravě se zdržel celé tři hodiny, během kterých toho stihl opravdu hodně. Navštívil kostel svatého Václava coby nejstarší budovu ve městě, místní školy, šachtu a přešel tehdej-ší Řetězový most v místech, kde dnes stojí most Miloše Sýkory. Všude prý tehdy ještě byly vidět následky povodní.Třetí a poslední návštěvu, uskutečnil císař až o dvacet šest let později. A přijel do úpl-ně jiné Ostravy. Zatímco při prvních ná-vštěvách jej zdravilo provinční pohraniční město s šesti tisíci obyvateli, 28. července

Ostrava, město mezi městy… a secese

Ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová zahajuje výstavu v Košicích

Expozice Ostravského muzea v Košicích


1906 svého císaře vítala, a to velmi pečli-vě, třicetitisícová průmyslová metropole. Podle dochovaných dokumentů vyjel Fran-tišek Josef I. vlakem v 6 hodin z Vídně, do Přívozu přijel přesně v 11.09 hodin. Odtud šel spolu s celým průvodem nadšených Os-travanů postavenými slavobránami až na dnešní Masarykovo náměstí, prohlédl si Novou střelnici v dnešních Komenského sa-dech a také Vítkovické železárny. Vše opět muselo probíhat velmi rychle. V 13.55 hodin usedl císař opět do vlaku a v 19.07 hodin již byl zpátky ve Vídni.Výstava však není jenom o císaři. „K císa-řově návštěvě se váže období secese a Ost-ravské muzeum má spoustu předmětů z té doby,“ vysvětluje Jiřina Kábrtová. Zvlášt-ností jsou například výrobky kopřivnic-ké keramiky. „Byl o ní velký zájem, byla hodně zvláštní, přesto po dvou generacích zanikla a dnes už vůbec lidé nevědí, že v Kopřivnici nějaká taková manufaktura existovala,“ uvádí Kábrtová. Na výstavě je také například nábytek a další předměty violisty Jiřího Herolda (1875–1934), který patřil k zakladatelům známého hudebního rodu Heroldů na Ostravsku.Z Ostravy do Košic vše vezla dvě velká auta. Mezi Košicemi a Ostravou pendlují auta s muzejními exponáty poměrně v čas-tých frekvencích. Nedávno košické muze-um vystavovalo v Ostravě jednak svůj zlatý poklad, jednak grafiky středověkých uměl-ců včetně Albrechta Dürera.

Košice, Ostrava, EvropaOstrava a Košice jsou dlouholetými part-nerskými městy. „Hodně lidí sem přichá-

zelo z Ostravy budovat Východoslovenské železárny, vztahy přetrvaly,“ myslí si ná-městek košického primátora Ján Jakubov. S nostalgií vzpomíná, jak i on, coby vyso-koškolský student v roce 1977, trávil čas na brigádě v Ostravě. Ján Jakubov se však vůbec nediví, že na výstavu i přes nezvyklý dopolední čas kráčí zástupy zájemců: „Lidé se naučili na kulturu chodit a my jsme tomu velmi rádi,“ říká. Vypráví s nadšením o loňském roce, kdy Košice měly titul Evropské hlavní město kultury 2013. „Dostali jsme kulturu do ulic, nebylo dne, aby se nekonala nějaká zajímavá kulturní událost. Od té doby lidé

v Košicích chodí na kulturu ve velkém,“ líčí Jakubov. Díky titulu se například zrekon-struovalo muzeum, bývalá kasárna se pře-měnila na „kunst hale“ a podle náměstka Jakubova se proměnily na kulturní pro-story i někdejší výměníkové stanice v pa-nelových sídlištích. „Právě to, že se nám podařilo dostat kulturu i na sídliště, velmi kvitovali v Bruselu,“ uvádí náměstek.Mezi běžnými diváky výstavy byl i Milan Alexy. „Mezi Košicemi a Ostravou jsou vel-mi specifické, nadstandardní vztahy. Velmi se o tyto věci zajímám a fandím tomu,“ vy-světluje svoji účast na výstavě někdejší šéf technolog ve válcovnách VSŽ, který si dnes jako důchodce přivydělává coby průvodce turistů nejen v Košicích, ale také v Praze. „Ostrava a Košice, to byly pilíře českoslo-venského hutnictví,“ vzpomíná s nostalgií. S ostravskou výstavou v Košicích je Milan Alexy nadmíru spokojen. „Jsou tady krás-né věci. Určitě by spolupráce mezi městy měla pokračovat,“ myslí si.

Čekejte bocianyUž příští jaro má obě muzea opět spojit společný projekt a tentokrát je místo his-torie na programu příroda. Konkrétně čáp bílý, slovensky bocian biely. „Ekoprogra-my zaměřené na tento druh ptáka máme v muzeu už dvanáct let. Někdy na začát-ku příštího roku bychom je chtěli ukázat v Ostravě,“ plánuje pracovnice košického muzea Eva Sitášová. Lidé v Ostravě se tak mají o životě bílých čápů dozvědět veškeré podrobnosti. „Materiálů zabývajících se čápy máme opravdu hodně,“ slibuje Eva Sitášová.

VOlNý ČaS

Co: Ostrava, město mezi městy… a secese, výstava Ostravského muzeaKdy: 6. května až 31. srpna, úterý–sobota 9.00–17.00 hodin, neděle 14.00–18.00 hodinKde: Východoslovenské muzeum v Košicích, Košice, Slovenská republikaVstupné: 1 €




Německý textař, písničkář a spi-sovatel se narodil v roce 1960 ve Wolgastu na pobřeží Baltského moře. Celé mládí prožil v realitě NDr, kvůli své tvorbě byl vyloučen z tamní komunistické strany. Svoji první milostnou píseň napsal už ve 14 letech, následovaly další texty, povídky i pohádky. V roce 2000 si náhodou koupil CD Jaromíra Noha-vici, od té doby přeložil do němči-ny několik jeho písní, které úspěšně hraje na koncertech v Německu i Česku. Kromě toho překládá texty latinskoamerických nebo ruských písničkářů a samozřejmě také stále skládá vlastní písně.

V Ostravě jsme Vás mohli vidět před několika lety na koncertu Jaromíra Nohavici v aule Vysoké školy báň-ské. Jak vzpomínáte na koncert před jeho asi nejvěrnějším a nejvděčněj-ším publikem?V listopadu 2009 jsem v Česku spolu s Jarkem a naším polským kolegou Tol-kem Murackim odehrál tři koncerty, a to v Praze, Příbrami a v Ostravě. Na tyto koncerty mám samé dobré vzpomínky, obzvláště na ten v ostravské aule. Přiro-zeně to pro mě bylo něco mimořádného,

vystupovat s mými přebásněnými texty v tomto městě spolu s Jarkem. Byl jsem šťastný, že mě ostravské publikum tak vřele uvítalo a přijalo.

Jak jste se vůbec dozvěděl o Jaro-míru Nohavicovi, bylo to ještě před pádem Zdi nebo až po sjednocení Německa?Mé první setkání s Jarkem Nohavicou bylo v roce 2000. Tehdy jsem během cesty po jižních Čechách vídal na různých místech plakáty s reklamou na nové CD zpěváka, kterého jsem neznal. Poslední den mého pobytu v Českém Krumlově jsem se v ob-chodě s hudebninami ptal na jméno tohoto člověka z plakátu a dostal jsem se tak k CD „Moje smutné srdce“. Po několika letech mi při našem setkání Jarek vysvětlil, že toto CD je pro něj úplně atypické. Ale sa-mozřejmě jsem se mezitím dostal i k jiným jeho CD.

Jaká byla jeho první píseň, kterou jste přeložil do němčiny a zahrál? To už nemůžu s určitostí říci, ale určitě to byly písně z onoho alba z plakátu – napří-klad „Unaven“, „Nebe je tu“ nebo titulní skladba „Moje smutné srdce“. To byly prv-ní pokusy, první kroky k tvorbě Jaromíra Nohavici.

Tvorbu Jaromíra Nohavici výrazně ovlivňují města, ve kterých žije, máte nějaký svůj Těšín nebo Ostravu?To je otázka na domov a prostředí, které inspiruje a odráží se v umělecké tvorbě. Tím může být město nebo třeba krajina. A já musím říci, že takové místo asi ne-mám. Pocházím z Wolgastu, což je malé město u Baltského moře, a má matka je z pomořanského Štětína. Rodina z otco-vy strany pochází zase ze severních Čech. A zajímavé je, že přímo můj otec se naro-dil na počátku 30. let provázených zmatky světové krize v moravském Lískovci, tak-že vlastně kousek od Ostravy. Pokud bych tedy měl něco označit za domov a inspira-ci, byla by to němčina, se kterou pracuji ve svých písních.

Jednou z nejznámějších písní Jaro-míra Nohavici je „Když mě brali za vojáka“, kterou jste přebásnil do němčiny. Pro mnoho umělců, a ne-jen pro ně, byl nástup na vojnu noční můrou, jak jste to prožíval Vy?Z důvodů mé výchovy a mého tehdejšího přesvědčení jsem se zavázal k tříleté služ-bě v NVA (Německá lidová armáda, pozn. red.). Byla to dvakrát tak delší doba, než bylo tenkrát povinné. Už v prvních dnech mi bylo jasné, že to bylo špatné rozhodnutí. Ještě jsem si tenkrát asi nebyl jistý, pro co jsem se narodil, ale v každém případě ne pro to, abych se stal vojákem.

Napadlo Vás vůbec ve svých dvaceti letech, že se budete celý život živit hudbou?To už částečně vyplývá z předchozí otázky. Když jsem byl v mých dvaceti letech na voj-ně, nevěděl jsem, čím bych měl být nebo snad co se ze mě stane. Dnes si říkám, že jsem vlastně po celé ty roky dělal právě to, co mě nakonec dovedlo k mé práci. Na druhou stranu se v našich životech neu-stále objevují okolnosti a nechci tu použít slovo „osud“, které se nedají tak jednoduše ovlivnit.

Frank Viehweg

Jak naučil Němce zpívat Nohavicu

Frank Viehwegnarozen v roce 1960 v NDr•dlouhodobě žije v Berlíně•píše hlavně milostné písně, •ale i skladby reflektující politikutextař, písničkář a spisovatel•vydal několik CD a knih•v Německu popularizuje •písně J. Nohavici

huDBa


V osmdesátých letech Vás kvůli jed-né písní vyloučili z SED (východoně-mecký ekvivalent KSČ, pozn. red.), co to pro Vás v realitě Východního Německa znamenalo?Konkrétně to znamenalo ztrátu možnosti studovat. Přirozeně jsem se také potýkal s nedůvěrou ze strany některých funkcio-nářů, i když třeba v FDJ (východoněmec-ký ekvivalent SSM, pozn. red.) jsem na nic podobného nenarazil. A už dva roky po mém vyloučení jsem obdržel cenu Rein-harda Weisbacha, kterou NDR udělovala mladým umělcům. Já sám jsem se nikdy necítil jako odpůrce režimu v NDR, snad jen jako kriticky uvažující občan. V NDR i v ČSSR byli ale samozřejmě lidé, kteří vě-děli, jaké je to být disidentem.

Často se věnujete politickým téma-tům, z našeho pohledu je ale Ně-mecko velmi stabilní zemí s vysokou politickou kulturou. Čemu tedy dá-váte průchod ve svých písních?

Není to tak, že si řeknu: teď napíšu poli-tickou, kritickou nebo milostnou píseň. Moje tvorba odrážela život v NDR, stejně jako odráží ten v současné společnosti. Ale určitě se z ní dají vybrat skladby, které lze označit jako politické nebo milostné. Když jednou někdo potřeboval popsat mé písně, vymyslel dokonce pojem „politické milost-né písně“. Ztotožňuji se s tím, ale pojmy ve skutečnosti nejsou důležité. Písně je těžké popisovat, musí se jim naslouchat.

Kromě politiky je pro písničkáře ty-pický motiv lásky. Dočetl jsem se, že jste už ve čtrnácti letech napsal první milostnou povídku. Jakou roli ve Vaší tvorbě hraje Vaše žena a rodina?Při vzniku mých písní hráli lidé vždy důle-žitou roli. A byly to ve většině případů sku-tečně ženy. Při tom nebylo rozhodující, zda nakonec složím píseň politickou, milost-nou nebo onu politicko-milostnou. Je to také vidět na tom, komu jsou mé jednotlivé skladby věnovány. Vím, že bez těchto lidí by žádné písně nikdy nevznikly. V podstatě jsou to jejich písně, já je jen napsal.

Na počátku letošního roku zemřel významný písničkář Pete Seeger, který inspiroval celou řadu jeho ná-sledníků. Kdo byl nebo je Vaším nej-větším idolem?Na začátku mé tvorby coby písničkáře a básníka byl skutečně člověk, jehož práce

pro mě byla velmi důležitá a směrodatná. Byl to Bernd Rump z Drážďan. Samozřej-mě jsem se potom stále setkával s autory, a především jejich díly, kteří ovlivňovali také moji vlastní tvorbu. Nicméně bych zde nemluvil o idolech a o vzorech v tom smys-lu, že bych si řekl: chtěl bych dělat přesně to, co oni.

Nepřekládáte a nezpíváte jen Noha-vicovy písně, ale i skladby ruských nebo latinskoamerických autorů. Jak se Vám pracuje s texty ze zcela jiného kulturního prostředí a možná i mentality?V posledních třiceti letech jsem neustále narážel na písně z celého světa, o kterých jsem si říkal, že bych je býval rád sám slo-žil. Často se stává, že lidé z druhého konce zeměkoule žijící ve zcela jiných podmín-kách než já dokáží napsat písně, které mi jsou tak blízké, že je prostě musím přeložit do svého jazyka. A tak se nakonec tak tro-chu stávají mými.

Nohavicovy písně se od těch Vašich trochu liší například melodikou, jak na ně reaguje Vaše německé pub-likum?To už je moje práce, abych je přiblížil ně-meckému posluchači. Přitom je jistě vý-hodou, že já sám cítím velkou blízkost ke slovanské harmonii. A na základě svých zkušeností mohu říct, že reakce německé-ho publika na Jarkovy písně jsou veskrze pozitivní.

Jak moc jsou Nohavicova česká té-mata podle Vás přenositelná do ně-meckého prostředí? Jinými slovy – rozumí Němci Nohavicovi? Vycházím z toho, že existují písně, které lze přeložit do jiného jazyka a pak ty, u kte-rých to ať už z jazykových nebo poetických důvodů není možné. Při mém výběru se omezuji na písně, o kterých si myslím, že bych je mohl sám napsat, a tím je mohu potom jako „mé vlastní“ zpívat na pódiu. Takže nestačí, aby byla píseň dobrá nebo aby se mi líbila. Jarek má i takové písně, které jsou tak pevně zakořeněny v českém nebo v regionálním prostředí, že se nemo-hou stát mými písněmi. A pravděpodob-ně bych je jen stěží mohl svému publiku zprostředkovat.

Čeští písničkáři si často stěžují na ne-zájem rádií o jejich tvorbu. Jak jsou na tom jejich němečtí kolegové?Tak na to bychom si také mohli stěžovat! Situace se navíc v posledních deseti až patnácti letech stále zhoršuje. Mnohé žá-nrové hudební pořady buď z éteru zmizely, a nebo byly přesunuty do nočních hodin. A samozřejmě bez podpory médií je těžké se dostat do povědomí veřejnosti.

Jaká je Vaše nejoblíbenější Nohavi-cova písnička?To je velmi těžká otázka, když uvážím, že jsem od Jarka přeložil do němčiny již ko-lem padesáti písní. A je to navíc skutečně tak, že některé písně jsou člověku v určité době a situaci bližší než jiné. Pokud bych se ale měl rozhodnout, tak by to byla píseň „Mám jizvu na rtu“, jež se v mém podání jmenuje „Leicht verschrammt“.

Hrajete ještě na heligonku?Ne. V dětství jsem se učil hrát na akordeon pouze dva roky a poté jsem se k tomu již nevrátil. Občas jsem toho litoval, ale už je podle mě pozdě s tím něco udělat.

Když jednou někdo potřeboval popsat mé písně, vymyslel dokonce pojem „politické milostné písně“.

Ztotožňuji se s tím, ale pojmy ve skutečnosti nejsou důležité.

huDBa

Společný koncert s Jaromírem Nohavicou


Potečkované obličeje byly nepře-hlédnutelné v celé zemi. Je jedno, jestli jste procházeli ostravskými obchodními domy, čekali v Břeclavi na vlak nebo spěchali Prahou. Byly všude a zvaly na letošní Colours of Ostrava. Vznikly v Ostravě, ve společnosti Kantors Creative Club. uměleckým ředitelem studia a jeho zakladatelem je David Kantor.

Pane Kantore, zkuste si představit, jak popisujete Vaše potečkované obličeje lákající na návštěvu Colours of Ostrava někomu, kdo je ještě vů-bec neviděl. Co byste mu řekl?Po dvanácti letech existence festivalu jsme mu chtěli, pokud jde o vizuální podobu, ve-tknout nějakou novou tvář. Tedy určitě nic konkrétního, spíše jsme hledali prostor, na kterém budeme moci ukázat multikultur-nost, multinárodnost celého projektu. Po diskuzi se Zlatou Holušovou jsme se shodli, že nápad s tvářemi je na tyto účely zcela ideální. Zvolili jsme nekonkrétní tvá-ře bez emocí. Emoce jsme na ně nanesli až grafikou. Multikulturnost symbolizují etno motivy. Celé jsme to spojili s vizuálním sty-

lem nového loga, které je rovněž tvořeno tečkami. Tečky nám umožňují vytvořit ja-kékoli motivy. Vše se nám propojuje – teč-ky, tváře i grafika udělaly kompletní vizuál, který jsme letos využívali. A nejen letos. Vi-zuál bychom chtěli používat tři roky.

Nutno podotknout, že tváře, tečky i barvy se neustále mění.Ano, vše se neustále vyvíjí. A to už od listo-padu loňského roku, kdy jsme vizuál před-

stavili. Pořád se na něm pracuje. A měnit se bude i nadále. Mění se barvy podle ročních období, mění se motivy. S přibý-vajícím létem střídají tváře bělošek tváře černošek. Příští rok připravíme zase něco jiného. Možná přijde i vizuál muže.

Dá se říci, kolik lidí na vizuálu ke Co-lours vlastně pracovalo?Z naší strany denně minimálně tři lidé. Ze strany Colours komunikují s dalšími třemi lidmi. Takže jen vizuál – vše samozřejmě spojeno s inzercí, billboardy a podobně – zaměstnával šest lidí. To je poměrně dost.

Colours of Ostrava není jedinou kul-turní akcí, kterou v Ostravě pomáhá-te propagovat…V našem portfoliu je i festival Janáčkův máj. Pracujeme na něm druhým rokem. Tehdy za námi přijel Jaromír Javůrek, ředitel festivalu. Měl pocit, že festival po vizuální stránce potřebuje změnu. Praco-vali jsme takto letos i pro Irský kulturní festival v Ostravě, naším klientem je rov-něž Janáčkova konzervatoř. Pomáháme jim s vědomím, že jde přece jenom o školu, o příspěvkovou organizaci.

Kultura Vás ovšem neživí…To určitě ne. Kantors Creative Club se zabývá obaly. Pracujeme na složitých a dlouhodobých projektech, které se táh-nou i několik let. Vznikli jsme v roce 1997, děláme klasický grafický design. Našimi klienty jsou velké korporace. Kofola, Mo-ser, Opavia… To je základ naší činnosti. Festivaly a kultura jsou v uvozovkách jen přidruženým produktem.

Výroba obalů a kultura. Je v těchto oborech něco podobného?Tím, že máme bohaté zkušenosti v práci se spotřebiteli, dokážeme tak pracovat i s požadavky velkého množství fanouš-ků. Myslím si, že zkušenosti, které máme

David Kantor

Obličeje a tečky přes celý Colours

rOzhOVOr


hlavně ze zahraničního trhu a práce pro nadnárodní koncerny, nás posouvají do trochu jiné roviny například vůči konku-renci v regionu. Zkušenosti nám otvírají dveře.

Jak se relativně malá firma z Ostravy dokáže probít až daleko za hranice?Každodenní prací. Stále se účastníme ně-jakých tendrů, přesvědčujeme ostatní, že svoji práci děláme dobře. Jsou to dlouho-dobé zkušenosti, určitě v tomto oboru není nic zadarmo.

Kde všude jsou vaše obaly vidět?Prakticky v každém supermarketu. Uvi-díte v něm šťávy Jupí, Zlaté oplatky, Bebe Dobré ráno nebo čokolády Milka. Spousty věcí včetně doplňků stravy.

Řekl byste, že to je vlastně také umění, udělat dobrý obal po grafic-ké stránce?To je podle mne jedna z nejnáročnějších disciplín v grafickém designu vůbec. Proto takových firem, jako je ta naše, moc není.

V republice z těch solidních spočítáme ma-ximálně tři, čtyři. Jde o velmi složitou a těž-kou disciplínu. Na druhou stranu není ani mnoho firem, které nás mohou živit. Potře-bujeme velké korporace, ty jsou dvě, tři.

Kam všude se tedy Vaše práce do-stává?Naše obaly jsou v Americe, Izraeli, nedáv-no jsme dodělávali zakázku pro Dubaj. Ji-nak vlastně v celé Evropě.

Nepřemýšleli jste nikdy o stěhování blíže ke zdrojům do hlavního měs-ta? Není pro Vás obtížné zůstávat v Ostravě?Zůstat obtížné není, obtížné je přesvědčit klienty, že jste profesionální společností, která není z Prahy. Dnes, v době internetu, je vše mnohem jednodušší. Ale ještě vlast-ně docela nedávno jste se museli se zá-kazníky setkávat výhradně „face to face“. Dělali jsme vše proto, abychom přesvěd-čili. Náš servis byl ještě nadsazenější než u konkurenčních společností z Prahy.

Hodláte tedy v Ostravě zůstat?Zkoušeli jsme už zakládat pobočky, ale je to problém. Design je velmi těžko přeno-sitelný. Nejde o manažerský džob. Zkuste někomu říct, ať napíše článek jako Vy. To je velmi těžké. Tým, který máme v Ostravě, se dost dobře jinde vybudovat nedá. Po-bočky se prostě s úspěchem nesetkaly a my v Ostravě zůstáváme.

Kolik vlastně Váš tým obnáší členů?Jde o devět kreativců.

Na Vašich webových stránkách se objevuje i jméno amerického prezi-denta Baracka Obamy. Ano, vytvářeli jsme pro něj knihu. Tedy nejen pro něj, ale i pro další světové politi-

ky, například německou kancléřku Angelu Merkelovou. Došlo k tomu tak, že nás oslovil česko-fran-couzský fotograf František Zvardoň. Nafotil velmi zajímavé záběry starého Štrasburku z helikoptéry a pak hledal někoho, s kým by dal dohromady celou publikaci. Dostal na nás dobré reference, přijel do Ostravy a vznikla tak velmi hezká kniha. Když bylo ve Štrasburku zasedání členských zemí NATO, stala se kniha oficiálním darem města Štrasburk vrcholným politikům. To byl pro nás hodně ojedinělý projekt.

Další už nepřišly?To se takto nedá říct. Jestli mám z něčeho čerstvou radost, tak z toho, že jsme v měsí-ci dubnu získali stříbrnou cenu na světové soutěži designu A Design Award and Com-petition. V srpnu si jí pojedeme přebrat do Milána. Cenu jsme dostali za design pro whisky Jack Daniel s. Vytvořili jsme spe-ciální box – prodejní krabici – pro limi-tovanou edici luxusních lahví. Jsme rádi, že cenu máme, soutěží se jinak prakticky nezúčastňujeme. Navíc bylo přihlášených zhruba osmnáct tisíc prací z celého světa.

Láhev Jack Daniel’s? Tak to jste na té zakázce museli pracovat s láskou…To ano, ale nevypili jsme ani kapku. Láhev zůstala celá.

rOzhOVOr

David Kantornarozen v roce 1974 v Os-•travězakladatel a umělecký ředi-•tel Kantors Creative Clubnáruživý hráč a fanoušek •golfuabsolvent Vyšší odborné •školy grafické a Střední průmyslové školy grafické v Prazepráce jeho společnosti je •vidět téměř všude ve světě

Ano, vše se neustále vyvíjí. A to už od listopadu loňského roku, kdy jsme vizuál představili. Pořád

se na něm pracuje. A měnit se bude i nadále.


Bydlí v Praze, pochází z Frenštátu pod radhoštěm a hru na klavír stu-doval i v Ostravě. hraje po celém světě a občas také v Ostravě. Na-příklad během Dvořákova písňové-ho maratonu, který Národní diva-dlo moravskoslezské připravilo pro fanoušky klasické hudby 1. května. S Martinem Kasíkem jsme si poví-dali o kvalitě klavírů, kvalitě hudby i kvalitě skladatelů.

Pane Kasíku, tato otázka je něco jako povinná. Jak se z kluka ve Frenštátu pod Radhoštěm stane hudebník, na kterého chodí lidé na celém světě?To nevím. Já jsem měl hudbu rád už jako malé dítě. Chtěl jsem ji slyšet. Poslouchal jsem všechno, i Moravanku, kterou pouště-li rodiče. Otec měl doma taky populáry…

Co to podle Vás je populár? Třeba Karel Gott?To zrovna neměl, ale třeba Beatles, Sina-tru a všelijaké country. Doma jsme pořád zpívali, byli jsme hodně muzikální rodina. Hlavně můj děda a jeho dva bratři. U Fren-štátu pod Radhoštěm si postavili tři chaty vedle sebe a dělali obrovské hudební mej-

dany. Už jako čtyřletý kluk jsem se jich účastnil. Naučil jsem se kvůli tomu hrát na harmoniku a později jako samouk i na klavír. Odposlouchával jsem, co se dalo a snažil se to přehrávat tím nejjednoduš-ším způsobem. Samozřejmě, že mi dost vyhovovalo, že mě ve společnosti „starejch chlapů“ jako čtyřletého kluka brali za rov-noprávného člena společnosti. Nemusel jsem chodit tak brzo spát a mohl jsem s nimi drandit do noci.

To zní jako docela nadějný začátek…No, rodiče později usoudili, že talent se má rozvíjet a přihlásili mě do hudební školy, kde se mne ujal pan učitel Vladimír Křenek. Byl to ohromný muzikant a krásný člověk, který své žáky vedl k improvizaci a přiro-zené muzikalitě. Nesešněrovával mě jenom notami. Hráli jsme si. Jenže přece jenom u mě zájem o hudbu postupně ochladl. Mu-ziku jsem zpočátku bral jako hobby, ale jak vše začalo být systematizováno do ponděl-ků a čtvrtků, ztrácelo to kouzlo. Cvičil jsem jenom těsně před hodinou, aby nebyl prů-švih. Hudbou jsem se živit nechtěl.

Čím jste chtěl být? Řidičem kamio-nů, podobně jako většina kluků?

To ani ne. Hrával jsem šachy, zajímalo mě všechno, co souvisí s čísly, s matematikou a fyzikou. Ale nakonec mě okolí přemlu-vilo a já jsem šel do Ostravy studovat Ja-náčkovu konzervatoř. A tam jsem dostal jednu z nejlepších kantorek v republice. Profesorku Moniku Tugendliebovou. Tím pro mě nastal zásadní zlom.

Z Frenštátu pod Radhoštěm do Os-travy? Byla to pro mladého jinocha velká změna?Už dřív jsem do Ostravy jezdil na konzultace, měl jsem tady babičku, takže jsem se vyznal. Pak už jsem v podstatě jenom pracoval. Od čtrnácti let, pokud to jenom trochu šlo, jsem seděl za klavírem. Cvičil jsem, přemýšlel o muzice, poslouchal nahrávky. Byla to tvrdá práce, paní profesorka mi nic neodpustila. Čím víc byl člověk talentovaný, tím víc po něm vyžadovala. Vést talentované lidi je zod-povědnost. Nejenom, že má člověk strach, aby něco nevhodným zásahem nezkazil, ale někteří žáci na mimořádný talent hřeší. Mají pocit, že to člověk vždycky nějak zachrání přirozenou muzikalitou a bude odehráno, tak se jim nesmí zase moc mazat med kolem huby... Zrovna já jsem ale takový nebyl. Byl jsem hodně ctižádostivý, chtěl jsem uspět.

Martin KasíkO Dvořákově maratonu i neobyčejných klavírech v Japonsku

huDBa


Takže jste se rozhodl, že z Vás bude klavírní virtuos.Rozhodně jsem to chtěl zkusit a nasadil jsem na to všechny síly. Někdy kolem dru-hého ročníku jsem začal mít úspěchy na soutěžích. Hraní mě začalo hodně bavit, asi to bylo slyšet.

Objevoval jste na studiích v hudbě nové věci, nové skladatele?Určitě. Úplně nové světy. Paní profesor-ka mi věnovala spoustu času a já jsem byl tím společným objevováním nadšený. Jako správný klavírista jsem se nejdřív zamilo-val do Fryderyka Chopina. Pro pianisty je to asi ten největší skladatel – básník klavíru.

Vaše studia dále pokračovala už v Praze…Na Akademii múzických umění u profesora Ivana Klánského. Tam jsem si uvědomil, že je třeba vyhrát také nějakou velkou mezinárod-ní soutěž, jinak člověk neprorazí. Pokud by se mi to nepodařilo, měl jsem plán B. Totiž, že půjdu studovat něco úplně jiného. V našem oboru je velmi málo lidí, kteří se mohou věno-vat klavíru pouze koncertně. V horším přípa-dě by mi zbývalo učit někde na hudebce, a to se mi nechtělo. Nestačilo mi to. Takže plán B byl matematika nebo jazyky. Prostě obory, kde počty lidí, kteří se mohou své práci věno-vat na vysoké úrovni, jsou vyšší. Zdálo se mi to praktické. Naštěstí se mi podařilo během dvou let vyhrát soutěž Pražského jara a pak v roce 1999 velkou mezinárodní soutěž Young Concert Artists v New Yorku. Tím jsem získal angažmá v USA i Evropě a koncertní dráha se začala pěkně rozjíždět. Víc soutěží jsem už absolvovat nemusel, vše začalo fungovat. Koncerty, natáčení...

Kolik je vlastně v Česku špičkových klavíristů?To asi dost, ale těch, kteří se živí výhradně koncertováním, možná čtyři, pět…

V Ostravě jste 1. května vystoupil na trochu nezvyklé akci, Dvořákově

písňovém maratonu, kde řadu hodin zněla v Divadle Antonína Dvořáka právě Dvořákova hudba. Co myslíte, radoval by se z takového maratonu Antonín Dvořák?Těžko říct. Zvláštnost Dvořákova marato-nu je v tom, že zazněla i díla, která se běžně neprovádějí. Nehrálo se jen „the best of“, ale komplet, chronologicky, tak, jak to Dvo-řák psal. A to posluchač může nahlédnout i do mistrovy skladatelské kuchyně. Jak Dvořák začínal, jak mu to vlastně ještě moc nešlo, až potom u vrcholných písní nachází hluboký obsah dokonale skloubený s for-mou a jde o nádhernou hudbu. Jestli by z takového odhalení měl radost, to nevím, ale určitě by byl šťastný, že se i dneska jeho hudba hraje. Posluchači, doufám, šťastní byli, na maraton byly pěkné ohlasy.

Hrajete po celém světě. Jaké jsou vlastně zvyklosti při výběru reperto-áru? Hrajete stále ono „the best of“, nebo přicházejí změny v tom, co po-sluchači chtějí?Jak kdy. Samozřejmě, že hraju zejména ro-mantismus a klasicismus. Ale dvacáté i je-denadvacáté století hraju taky rád, i když

uplatnění není tak velké a je to větší dřina při čtení textu. Rád propaguji české autory, zvláš-tě třeba Klementa Slavického, který žil v ko-munismu a nebyl poplatný režimu. Prosadit se tak prostě nemohl. Jeho hudba je výborná, velmi rád ji hraji, natočil jsem kompletní dílo a snažím se ho protlačovat do mých recitálo-vých programů. Ne vždy se to daří, pořada-telé jsou opatrní, mají obavy, jak budou lidé na Slavického hudbu reagovat. Ale když hraji

Slavického třeba jako přídavek, který si vybí-rám sám, tak bývají posluchači nadšeni.

Můžete si program také sám volit, nebo je už vše pečlivě nalinkováno dopředu?Je to různé. U recitálů mám asi větší svo-bodu. Jako sólistu s orchestrem mě pozvou většinou už k provedení nějakého konkrét-ního díla. To pořadatelé tvoří dramaturgie jednotlivých koncertů i koncertních cyklů a všechno jim musí do sebe zapadat. Když se musím tu skladbu teprve naučit, potře-buji k přípravě delší dobu a pak se musím dívat do diáře, jestli mám na to dostatek času. Taky je náročné provádět množství různého repertoáru v malém časovém roz-mezí. Ale to se mi bohužel často stává.

Jak je to s oblibou skladatelů? Při-cházejí různé módní vlny?Zejména jsou oblíbení skladatelé z ob-dobí klasicismu a romantismu. Mluvíme o období mezi lety 1770 až 1900. Mezi ně rozhodně patří Beethoven, Mozart, Čaj-kovský, Dvořák, Brahms, Verdi, Wagner… Když dáte tahle jména na program, máte téměř jistotu, že lidé přijdou.

Čím si vysvětlujete oblibu zrovna těch-to lidí? Přemýšlel jste někdy o tom?Jde o velmi složité téma. Kdybychom se chtěli dostat do hloubky, museli bychom mluvit poměrně dlouho. Zjednodušeně se dá říci, že ty směry nevyžadují od poslucha-če nějakou zvláštní výbavu, mimořádně cit-livé vnímání nebo vzdělání. Romantismus staví na citech, klasicismus na základní ge-ometrii, obojí máme ve své výbavě všichni.

Později se už vše začíná jakoby komplikovat, dochází k rozchodu posluchače a skladatele.

Skladatel totiž už prošel dějinami hudby a nemůže skládat jako Chopin.

huDBa

Martin Kasíknarozen 1976 ve Frenštátě •pod radhoštěmstudoval Janáčkovu •konzervatoř v Ostravějako sólista vystupoval •mj. S Chicago Symphony Orchestra, Minneapolis Symphony Orchestra, DSO Berlin, tonhalle-Orchester zürich, Stuttgarter Philharmoniker, rotterdams Philharmonisch, helsingin kaupunginorkesteri.více na stránkách •www.martinkasik.com

M. Kasík na Dvořákově maratonu v Ostravě


Romantismu hudba velmi vyhovuje, proto-že snadno emoci napodobí i v jejím časovém průběhu. Probíhá ve vlnách, v křivkách, ná-valech a náhlých zastaveních. Už jenom tím, jak je postavená hudební myšlenka, jak se zakulacuje, jak graduje, jak ustupuje… Tak to na člověka intenzivně a přímo působí. Připadá mi, že v klasicismu vrcholí raciona-lita a obecnost, v romantismu citovost a in-dividualita. A ten největší skladatel, podle průzkumů veřejného mínění Beethoven, to nějak dokázal ve svém díle skloubit.Posluchači mají mnohem větší problém s hudbou, kde si nejsou jisti klíčem, podle kterého ji mají číst. Například se experi-

mentuje s vědomím posluchače nebo se užívají příliš složité racionální struktury. Taková hudba si žádá člověka, který je tímto směrem více orientován, více vzdělán.Řekl jsem, že emocionalita byla základem romantického cítění. A hudba, jakožto nej-lepší prostředník k emocím, to byla ideální symbióza. Jde o hudbu, která je přístupná, protože není až tak strukturálně složitá. Me-lodicky i harmonicky využívá tradiční pro-středky – zejména durové a mollové akordy. Později se už vše začíná jakoby komplikovat, dochází k rozchodu posluchače a skladate-le. Skladatel totiž už prošel dějinami hudby a nemůže už skládat jako Chopin. Ono by to

sice šlo, ale nebylo by poctivé dělat něco, co už dělal někdo jiný. Seriózní umělec jde dál a snaží se odrážet dobu, ve které žije. A uka-zuje se, že na té cestě dál běžný posluchač už nestačí. Už je na rozpacích. Asi je to už daleko od hudebnosti, kterou posluchač po staletí vnímal jako přirozenou.

Takže podle Vás všichni ti Chopino-vé už došli k zenitu a my jsme jedno-duše za ním?Tak nějak. Budeme muset hledat jiný obzor. Hudební vědci hledali, co je pro všechnu hudbu na světě společné. Nebyl to kupodivu rytmus, protože u nás máme systém násob-ný, opakuje se perioda (např. třídobý val-čík – m-ta-ta m-ta-ta), zatímco v Indii je to systém sčítací – např. třeba 2 doby + 3 doby + 1 doba. Pojítkem nebyla ani harmonie, ani jiné hudební složky. Jedinou věcí, která všechnu hudbu spojuje, je princip oktávy. Oktáva je interval, vzdálenost mezi tóny, která je určena stále vzrůstajícími násobky původní frekvence, což náš mozek přesně vnímá a signalizuje nám to tím, že se nám ty tóny zdají podobnější než jiné, jaksi pří-buzné (když zpívá melodii písně zároveň dítě, matka a otec, bude to vypadat, že zpí-vají stejné tóny, přesto, že mají hlasy různé výšky – zpívají ve vzdálenosti oktávy). Oktá-va se dál vnitřně člení a tady už se jednotli-vé hudby liší. V evropské hudbě využíváme celých tónů a půltónů, což vytváří hudební prostor plný napětí (můžeme si to předsta-vit jako gravitační sílu – věci, které jsou sobě blíže – v našem případě půltóny, se přitahují větší silou než celé tóny). Kdybychom použí-

huDBa

M. Kasík se svojí studentkou

M. Kasík na Dvořákově maratonu v Ostravě


vali stupnici jenom z celých tónů, neměla by žádné napětí, protože všechny tóny by byly rovnocenné. V naší stupnici (ať už dur nebo moll) máme „energetická centra“, právě ta, která následují po půltónech. Navíc mají jed-notlivé tóny svůj hierarchický význam podle alikvotní řady (násobková řada frekvencí od-vozených od základního tónu) a vzdáleností, kterou mají jeden od druhého. Proto je tento prostor přirozený. Tu přirozenost, jak je dob-rým zvykem Evropanů, jsme trochu upravili temperovaným laděním a to umožnilo hud-bě velmi složité kombinace, snadné přecho-dy mezi tóninami. Proto i evropská hudba jakoby zvítězila nad těmi ostatními – proto-že je spjatá se základní fyzikou, ale zároveň ji upravuje ke své potřebě. Ale je to prostě sys-tém a každý jednou vyčerpá své možnosti.

Věděli tyto věci podle Vás všichni ti velcí skladatelé, zabývali se teorií hudby až do takových detailů, nebo to všechno cítili spíše intuitivně?Hudbu sice studovali, ale myslím, že spous-tu věcí vnímali spíše podvědomě. Ostatně i pro nás je zajímavé tyhle věci vědět, ale jak pro skladatele, tak pro interpreta a po-sluchače je důležitější cítit je.

Jsou nějaká místa na světě, která Vám ke koncertování obzvláště vyhovují?Nejlepší podmínky ke koncertování jsou ur-čitě v Japonsku. Vážná hudba tam má prestiž. Nejlepší sály, nejlepší klavíry, nejlépe nala-děné. Všechno funguje, organizace dokonale klape. Klavíry hrají téměř samy, myslím, že jde o mimořádnou údržbu nástroje. Klavíry nejvyšší kvality mají všude na světě. Jenom v Japonsku ale hrají naprosto perfektně. Asi se s nimi technici hodně mazlí.

Jak se vlastně pozná, že klavír není úplně v té nejlepší formě?Když klavír nereaguje, jak bych potřeboval. Mám představu, jak by měla hudba v ideál-ním případě znít, jenže klavír mi to nechce umožnit. Mechanika je třeba těžká, nevy-rovnaná, nebo nereaguje na drobné změny úhozu. Prostě klavír není takzvaně barev-ný, nedokáže udělat jemné zvukové odstí-ny. Anebo je „vybřinkaný“ či tupý, zvuk má ošklivou základní kvalitu. Pak s takovými nástroji musím bojovat, nebo spíše je jem-ně přesvědčovat, skamarádit se. Jak pravil Alexandr Dumas, od každého zámku a kaž-dé ženy (v našem případě klavíru) dostane-me to, co chceme, jdeme-li na ně zlehka.

Jak dlouho míváte již svá vystoupení zamluvená dopředu?Většinou na rok. Ale už dneska například vím, že v lednu 2016 bych měl být někde v Belgii. Samozřejmě v průběhu roku se ještě leccos mění.

Kolik času denně věnujete zkoušení?Je to různé. Když člověk zkouší nový re-pertoár, je to nejnáročnější. Samozřejmě, zkušenosti jsou teď větší, takže mi to za-

bírá méně času než kdysi. Ale ve velkém záběru klidně hraju i osm hodin denně. V uvolněnějším období stačí dvě hodiny. Přes prázdniny se snažím dát si pauzu. To nehraji klidně i celý měsíc.

Poslechnete si kromě vážné hudby i něco jiného?Po pravdě řečeno, moc už si nepouštím ani vážnou hudbu. Po celodenním cvičení a učení si potřebuji spíše oddechnout, mít klid a hudba mě nabuzuje. V autě častěji poslouchám mluvené slovo, třeba rozho-vory Wericha s Horníčkem. Nebo alespoň tedy něco neklavírního, například sym-fonie. Ale když už proniknete do hudby, která je hodně složitá a kód, který musíte objevit, je někde hloub, vrstev je hodně a vás vzrušuje, kolik těch systémů najed-nou vnímáte, pak už jen těžko naleznete pochopení pro něco prvoplánového.

Na začátku své dráhy jste obdivoval Frederika Chopina. Platí to pořád?To rozhodně. Nejenom podle mého názo-ru uměl Chopin skládat pro klavír ze všech nejlépe. Skládal téměř výhradně pro klavír, zasvětil mu celý život. Našel úžasné barvy, harmonie a zvukové kombinace, které tomu nástroji dávají vyniknout v tom nejlepším světle. A i po těch letech platí to stejné.

Někdo jiný by třeba jmenoval Mo-zarta…Mozart je simplifikovaná kvalita, proto-že je dostupná. Jeho hudba je přehledná a často předvídatelná. Když uslyšíte její úryvek, váš mozek si dokáže představit, co bude dál. Jde o strukturu, která je dobře dokomponovatelná, logická. To dělá lidem dobře. A když se vám něco líbí a rozumíte tomu, tak to přijmete za své. Nemůžete při-jmout za své něco, čemu nerozumíte.

Přijdou podle Vás nějací noví Mozar-tové a Chopinové?

Geniální skladatelé jsou pořád. Jenomže, jak už jsem řekl, klasická hudba se tak trochu rozpojila s posluchačem. Abychom mohli pochopit genialitu Beethovena v 21. století, musíme projít celou hudební his-torií, pokud z ní ten skladatel čerpá, a do-stat se až na dost slušnou posluchačskou úroveň.Ale možná je to také otázka toho, jak byl člo-věk veden jako dítě. Na mnoha případech vidíme, že když někdo už od malička poslou-chá nějakou velmi složitou hudbu 21. století, pak se v ní za chvilku velmi dobře orientuje a začne ji vyhledávat. Její jazyk je mu blíz-ký. Když k takové hudbě člověk přijde pozdě, musí jít cestou vzdělání. I u posluchače se projevuje druh talentu. Někdo hudbu výbor-ně tvoří, jiný ji výborně vnímá.

Člověk si při Vašem výkladu vzpo-mene na fyziky, kteří tvrdili, že po

Isaacu Newtonovi už je dokonáno a nic nového v oboru už nenastane. Že je vlastně konec. Pak zjistili, že se mýlili.Hudba rozhodně není u konce. I když matematicky se počty kombinací v rám-ci jednoho systému vyčerpávají. Dejme tomu od 16. století zde stále zní produkce nějaké hudby a kombinací není neomeze-né množství. Pro nalezení nových kombi-nací by bylo potom nutné přejít na nový systém nebo začlenit nové prvky. Třeba nalézání nových zvuků, jak to dělá např. elektronická hudba. Takový John Cage dělal provokace typu Čtyři minuty a tři-cet tři sekund ticha. Což sice vypadá tro-chu absurdně, ale ona to není až tak úplně plochá myšlenka. Cage vybídl posluchače, aby si poslechli ticho. Protože ticho vlast-ně není. Zvláště, když je více lidí v sále. Každou chvíli někdo zakašle, jiný šoupe nohama… Čili poslechněte si to, co nor-málně neposloucháte. Ten šum, který nás stále provází.

huDBa

M. Kasík v Národním divadle moravskoslezském


Mrazík, romeo a Julie, Popelka. zatím tři největší muzikály na ledě producenta, scenáristy a režiséra Jindřicha Šimka navštívily statisí-ce diváků. Šimek byl sólista baletu, ale hrál taky v operetě i v činohře tehdy ještě Státního divadla Os-

trava, teprve před pár lety se od-stěhoval do Prahy. V Ostravě jej lze přesto potkat velmi často, a to se ani nemusí zrovna v ČEz aréně hrát muzikál na ledě Popelka, kte-rý vítkovickou halu vždy spolehlivě zaplní.

Jindřichu, jak se má nyní Popelka? Naposledy jste muzikál hráli v Ostra-vě v dubnu, od té doby nevíme nic.Chystá se na cesty. Už od světové premiéry Popelky v roce 2011 se snažíme, abychom ji mohli představit také divákům v zahra-ničí. Protože je prostě jedinečná. Říkám to natvrdo, s veškerou znalostí konkurenční-ho prostředí. Popelka jako muzikál na ledě je v současné době jedním z nejlepších projektů svého druhu ve světě. Tato insce-nační forma je můj nápad a pokud vím, tak ji zatím nikdo kromě nás ve světě ještě ne-dělá, protože samotná realizace muzikálu na ledě je totiž ve všech směrech nesmírně náročná. Naše snaha hrát Popelku v zahraničí už sla-vila první úspěch. Povedlo se nám v roce 2013 vycestovat na Ukrajinu a hrát Popel-ku v Kyjevě. Přestože to bylo v době, kdy v těchto částech Evropy začínaly nepokoje, byla představení vyprodána a lidé nám po každém představení dlouze tleskali ve sto-je. Byla to fantastická atmosféra. Škoda, že díky těmto událostem se nám tehdy zkom-plikovalo další připravované turné v Rus-ku. V současné době se už situace vrací do původních kolejí a jednání se opět oživují. Letošního Silvestra a Nový rok strávíme pravděpodobně opět v Kyjevě, jednání probíhají také s producentem z Tatarstánu a dalších destinací Ruska. Pochopitelně, že všude budeme hrát opět v ruštině. A pro-tože se říká, že štěstí přeje připraveným, tak máme už verzi anglickou, německou, španělskou a momentálně připravujeme verzi čínskou.

Takže Popelka pravděpodobně opustí Evropu…Pevně v to věřím. Projektovou manažerkou pro zahraniční obchod je totiž v naší spo-lečnosti má manželka Radka Kovaříková, která jako bývalá trojnásobná mistryně světa v krasobruslení má v těchto kruzích ještě pořád velký kredit a renomé. Takže je to právě ona, která vede veškerá jednání po celém světě. Pokud jde o Evropu, původně jsme si mysleli, že prorazíme nejprve na německý trh. Ovšem naše plány nám zhati-la tamní konkurence, která již velmi dobře zná naši kvalitu. Podařilo se jim zablokovat stadiony tak, že se na ně v lukrativních ter-mínech prostě nedostaneme. Jsou totiž na trhu v těchto zemích již spoustu let, a tak dokáží mnohé věci ovlivnit. Je to pro nás hořká, ale zároveň motivující zkušenost. Jsem si jist, že se dříve nebo později na ně-mecký trh dostaneme. Na základě naší dřívější úspěšné práce v Emirátech projevili zájem o Popelku promotéři z Dubaje a Abu Dhabi. Vedou se jednání, probíhá náročná výměna tech-

Jindřich ŠimekO krásné Popelce, nedostatkových krasobruslařích a milované „Lenince“

VOlNý ČaS


nických dat a tak dále. Jsem zvědav, jak to dopadne.Ta největší událost nás ale potkala v těch-to dnech, kdy proběhla velká prezentace Popelky pro delegaci čínských promotérů a zástupců čínského ministerstva kultury, kteří přijeli do Prahy v rámci spolupráce s Česko-čínskou komorou. Jednalo se o nej-větší kulturní delegaci zástupců Číny u nás a nám se dostalo s Radkou té cti, že jsme

jako jediní zástupci české kultury prezento-vali svůj projekt, kouzelný muzikál na ledě Popelka, při slavnostní večeři v Obecním domě v Praze. Všichni byli z Popelky nadše-ní, takže uvidíme, co přinese budoucnost.

Co to vlastně konkrétně obnáší, dvou-hodinový muzikál na ledě Popelka? Především dobrý tvůrčí tým, kreativní a schopný realizační tým, profesionál-

ní produkci a v neposlední řadě spoustu tvrdé práce. Popelka je v mnoha směrech náročnější než mé předchozí muzikály na ledě. První byl pohádkový muzikál na ledě Mrazík, v realizaci možná trochu jedno-dušší, ale ve své době úžasný a nepřeko-natelný. Pak přišel náročnější romantický muzikál na ledě Romeo a Julie, překrásné dílo, ale jak už to v životě bývá, díky cham-tivosti některých mých kolegů záhy zanikl. Nemohl jsem tomu tenkrát zabránit. Ško-da. Jsem přesvědčen, že se dodnes mohl úspěšně hrát. A tak poučen a znechucen celou situací přesunul jsem své umělecké aktivity do Prahy. Začal jsem pracovat na scénáři Popelky, oslovil Petra Maláska a Vaška Koptu, vzni-kl nový tvůrčí tým a za dva roky se zrodil kouzelný muzikál na ledě Popelka. Je pře-krásný a diváci si jej všude nesmírně zami-lovali. Jen pro představu, turné Popelky zahrnuje takřka sto členný mezinárodní tým účinkujících, techniků a členů štábu. Sedm kamionů, tři autobusy a několik do-provodných vozidel. S tím jsou spojené vel-ké náklady na pronájmy stadionů, letenky, dopravu, ubytování… Na dnešní dobu je to opravdu mega projekt.

Přemýšlel jsi někdy o tom, že by se dalo prostě ubrat? Vytvořit „komor-nější“ podání?Dostal jsem už několik podobných nabídek. Ale já je všechny odmítl. Nehodlám z Popel-ky udělat umělecký paskvil jenom proto, aby představení bylo levnější a mohlo snáze vy-dělávat peníze. Toto jsou praktiky některých zahraničních či tuzemských produkcí. Nej-prve přijdou s klamavou reklamou o kvalitě díla anebo hvězdném obsazení a pak obvyk-le následuje turné s velmi průměrnou až podprůměrnou show za nehorázné vstupné.

Jen pro představu, turné Popelky zahrnuje tak-řka stočlenný mezinárodní tým účinkujících,

techniků a členů štábu. Sedm kamionů, tři auto-busy a několik doprovodných vozidel.

VOlNý ČaS

J. Šimek a realizační tým

Muzikál Popelka


VOlNý ČaS

Je to běh na krátkou trať, ale jim je to jed-no. Jedni mají za sebou bohaté partnery, kteří se chtějí hlavně zviditelnit, a těm druhým stačí, že si takto vydělají nějaké peníze. Projedou s turné naší republikou a zmizí. Ti drzejší to zkouší vícekrát, ale naštěstí náš divák je velmi vnímavý a umí dnes už rozeznat kvalitu od šuntu.Já si velmi vážím práce všech mých spolu-pracovníků, kteří se na Popelce podíleli či podílejí, a tak bych chtěl naši Popelku za-chovat v celé její kráse, jako rodinný kou-zelný muzikál na ledě.

Nevěřím, že bys už neřešil období „postpopelkovské“. Vznikne i muzi-kál s pořadovým číslem čtyři? Z kraje letošního roku se mi dostalo ne-smírné pocty. Dostal jsem od jedné reno-mované čínské společnosti nabídku, abych pro ně napsal a pak v Číně zrealizoval mu-zikál na ledě. Takže momentálně pracuji s Petrem Maláskem, Vaškem Koptou a dal-šími kolegy na této zakázce. Je to úžasná příležitost, jak se prosadit v té nejlepší světové konkurenci na asijském trhu. Je to velká výzva a všichni se snažíme tuhle pří-ležitost využít. Jestli vše dopadne dobře, tak strávím pracovně nejspíše podstatnou část roku 2015 v Číně.Jinak už rok píši své nové autorské dílo, tedy muzikál na ledě číslo čtyři. Pokud se nám podaří sehnat na projekt peníze, premiéra by mohla být do dvou let. Už teď se příběh jeví moc hezky, ale více o něm nemůžu a ani nechci hovořit. Protože závistivci jsou všu-de a domácí konkurence, která tady vzniká, je sice úsměvná, nicméně je tady.

Jindřich Šimek scénář, Petr Malá-sek hudba, Václav Kopta texty. Jak vlastně tvoří taková autorská troji-ce? Chodíte často na pivo?Na pivo? Jasně, taky občas zajdeme. Ale co se týče naši společné tvorby, tak ta má své

počátky jinde. Scházíme se pokud možno pravidelně v jisté pražské vinárně, kde veš-kerá témata dostávají křídla (smích).

Takže za všechno může dobré víno…Kdepak, je to samozřejmě především o tvrdé práci. Jenže všichni jsme pracovně velmi vytíženi, a tak o nějakých každoden-ních schůzkách z počátku nemůže být ani řeč. Ale máme své středy, které se snaží-me dodržovat minimálně dvakrát měsíč-ně. Jde o setkání u dobrého vína. Tam vše probíráme, padají různé návrhy a nápady. A když nastane ten správný čas, začne ná-ročná práce. Já se pustím do psaní scéná-ře, Vašek podle něj píše texty písní, Petr pak skládá hudbu. Potom přijde na řadu scéna, kostýmy, choreograf atd. Snažím se držet zásady, že pokud vše klape, lidsky si rozumíme, navzájem se respektujeme a jsou skvělé výsledky, tak není třeba mě-nit tvůrčí tým. Nám se to zatím daří a také proto pracujeme na dalších projektech ve stejné obsadě.

A pak přijdou ti, kteří to celé ode-hrají…To je další náročná kapitola. Samozřejmě vždy se snažím obsadit do hereckých rolí ty nejlepší profesionály a musím říct, že za-tím jsem měl velké štěstí. Výběr krasobrus-lařů nechávám na Radce. Ta vždy nabídne několik variant, z kterých pak společně vybíráme ty nejlepší. Krasobruslaři jsou pochopitelně velmi důležitou uměleckou složkou v mých projektech. Dodávají před-stavení úplně jinou dimenzi – dynamiku, krásu pohybu a vynikající sportovní vý-kony. Muzikál na ledě je velmi náročné představení. Vyprávíme a hrajeme příběh na ploše cca 2000 metrů čtverečních a po-kud mu má divák uvěřit, tak musí všichni účinkující podávat přesvědčivé herecké výkony. V praxi to znamená dokonalou re-žijní přípravu, perfektní součinnost celého

týmu a pak měsíce zkoušení. Udělat z vý-borných krasobruslařů – sportovců dobré herce je mnohdy nadlidský výkon, ale když se to povede, je to nádherná podívaná. Jenže s výbornými krasobruslaři je to dnes poměrně těžké. Získat kvalitní bruslaře do souboru třeba z domácí bruslařské líhně je čím dál těžší. A kvalitní sólisté do show jsou nedostatkové zboží už několik let. Sa-mozřejmě až na těch pár výjimek, které už s námi spolupracují.

Nedostatek domácích krasobrusla-řů? Jaké jsou podle tebe příčiny?Vážně to chceš slyšet? No, některým lidem se to nebude líbit, ale budiž. Tak především nebudu tady analyzovat současný stav kra-sobruslení v České republice. Za prvé mi to nepřísluší a za druhé kdo sleduje naše krasobruslení, tak je v obraze. Já jen řek-nu, co si myslím o současné situaci z mého pohledu producenta a režiséra, který pra-cuje s krasobruslaři již šestnáct let. Je to podobné jako u jiných sportů. Vše začíná už u dětí. Léta jezdíme po klubech, hledá-me talenty, spolupracujeme s trenéry, dě-láme konkurzy, a tak vidíme, že na těchto úrovních je spousta lidí, kteří se opravdu snaží a mnohdy v neuvěřitelných podmín-kách, ale to je dnes málo. Chybí výrazná spolupráce a podpora se shora. Chybí peníze na tento překrásný sport, které by měly najít své příjemce pře-devším u těch, co se starají o krasobrus-lařskou líheň. To se ale neděje. Pokud jsou nějaké peníze, jdou patrně jinam a tak celá tíha vychovat kvalitního sportovce leží mnohdy na jeho rodičích. Často se pak stá-vá, že velmi talentované dítě skončí svou slibnou sportovní kariéru jen díky tomu, že to rodiče již finančně neutáhnou. Pro sport všeobecně je to velká škoda. I to je jeden z důvodů proč se v posledních letech při výběru krasobruslařů zaměřu-jeme čím dál více na zahraničí. V Popelce vystupují bruslaři ze sedmi zemí světa. Ansámbl je opravdu mezinárodní.

Zajímaly by mne v souvislosti s veš-kerou vydanou energií a penězi ty okamžiky pochybností, které určitě musejí přicházet: prodáme vstupen-ky? Budeme mít diváky?

Jindřich Šimeknarozen v roce 1956 v Os-•travědříve tanečník a herec •Státního divadla v Ostravěproducent a režisér muzi-•kálů na ledě Mrazík, romeo a Julie, Popelkav dětství si hrál v porub-•ských ulicích na Vinnetouažije v Praze, často tvoří na •své chalupě na Ostravici

Muzikál Popelka


Pokud jsi v roli producenta a celá tíha vzniku díla a následná realizace turné je na tobě, tak máš samozřejmě hodně těž-kých dnů a bezesných nocí. Všechno to stojí spoustu peněz a když nemáš sponzory anebo vysněného mecenáše projektu, tak pak jsi opravdu rád za každého diváka, kte-rý si koupil lístek. Jenže pokud ti záleží na divácích a jménu tvé společnosti, musíš se chovat na domácím trhu jinak než zahra-niční produkce. My nemáme vstupenky za tisíc a více korun. Snažíme se o nízké vstupné, aby naše představení mohlo vi-dět co nejvíce diváků. Dáváme úlevy pro dětského diváka, například děti do pěti let zdarma. V každém městě zveme zadarmo děti z ústavů pro mentálně postižené děti a dětských domovů, které by se jinak na takové představení nikdy nedostali. No a tato snaha je po zásluze odměněna tím, že jsi jako producent celé turné pod vel-kým tlakem, jak to vše dopadne.

Být producentem muzikálů může být napínavé.Napínavé? Hezky řečeno. Dělám tuto práci od roku 1997 a musím říct, že je to tedy čím dál tím víc „napínavější“. Jestli chceš obstát ve světové konkurenci, musíš hodně ces-tovat, sledovat, co se děje, jakým směrem jde současný světový trend. Když budeš se-dět doma, tak prostě mezi těmi nejlepšími neobstojíš. V tomhle je šoubyznys docela krutý. Peníze, peníze a peníze. Potřebuješ jich čím dál tím více, abys držel krok. Když vidíš, kolik peněz se vynaloží venku na ně-které projekty, tak můžeš jen závidět. O to více mě mrzí, že v naší republice je takřka nemožné sehnat sponzory na kulturní pro-jekty. Přitom máme nádherný, jedinečný projekt, který provází velmi kvalitní a dlou-hodobá mediální reklama. Popelka za dvě sezóny v rámci turné navštívila třicet měst a vyprodala téměř všechna představení. Všude se o ní mluvilo jen v superlativech. Podle mě je to skvělá pozice pro reklamního partnera. Co k tomu dodat?

Téma odjezdů už tady padlo. Myslíš si, že kdybys zůstal, mohl bys dělat v Ostravě to, co děláš?Před léty jsem byl o tom přesvědčen. Byl jsem hrdý, že jsme jako jediní na světě dokázali zrealizovat tak nádherné velké projekty v našem kraji, tak daleko od kul-turního centra. Vždyť oba muzikály na ledě Mrazík i Romeo a Julie jsme nazkoušeli ve Frýdku-Místku a světové premiéry se ode-hrály v Ostravě. Proslavili jsme toto město a s ním i celou republiku ve světě a přesto se nám za celou tu dobu nedostalo žádného uznání a podpory. Myslím, že Češi jsou tím specifičtí. Tady se úspěch neodpouští. Člo-věk něco dokázal a tím se stal úspěšným. Přichází tedy s jistou dávkou sebevědomí s dalším projektem. Jde na patřičná mís-ta, představuje, vysvětluje, nabízí, klepe na různé dveře, slušně žádá, nechápe tu neochotu kolem sebe, pak se naštve, no

a nakonec prostě rezignuje. Zbývá mu tedy to poslední řešení, jít někam jinam. Je to smutné, ale je to tak.

Tvoje slova znějí, řekněme, jako zdravá skepse?Nazvi to, jak chceš. Já už se tomu dnes jen usmívám. Ale na Ostravu jsem nezane-vřel, to samotné město přece za to nemů-že. Mám Ostravu moc rád, narodil jsem se tady a prožil v ní překrásná léta.

V Ostravě jsi k vidění přesto velmi často…Mám tady rodinu, spoustu přátel a kamará-dů, na Ostravici mám chatu. Trávím v Bes-kydech vždycky část léta a moc se na to těším. Prozradím ti, že pokaždé, když jsem v Ostravě, snažím se projít Porubou, kde jsem prožil dětství. Ta místa mají pro mě neuvěřitelné charisma, cítím se tam skvěle a vždy pak odjíždím pozitivně naladěn.

Myslíš „Leninku“ a okolí? Zrov-na nedávno jsem někde s rodilými

„Porubáky“ rozebíral téma, jak se nám všem zdají ty domy na „Lenince“ čím dál menší. Přijde ti to také tak? Myslím tím „Leninku“ a celý první obvod. Hlavně pak „Thälmannku“ kde jsem byd-lel. Všechna ta místa, kde jsem jako ná-čelník Apačů Vinnetou střílel ze stříbrné pušky. A s tím zdáním máš pravdu. Kopec farské zahrady ve staré Porubě, kde jsme sáňko-vali, má tak čtyřicet metrů. Tehdy nám to připadalo, že sjíždíme velehory. Všechno je dnes jaksi menší... Asi proto, že už jsme velcí kluci a vidíme to jinak.Vždy se budu rád vracet, i když jsem doma v Praze. Praha je skutečně nádherné a ma-gické město a nám se tam s mojí novou ro-dinou moc líbí. Máme krásnou práci, která nás oba s Radkou naplňuje a naše čtyřle-tá Klárka nás nabíjí neskutečnou energií. Jsme tam prostě všichni šťastni a to je to nejdůležitější.Ale Ostrava a okolí, to je moje já. Tady mám své kořeny a vždy se k ní budu hrdě hlásit.

VOlNý ČaS

Radka Kovaříková v roli Julie. Foto: Radek Klimeš


Narodil se v Praze, dětství strávil v Brušperku, studoval a žil v Os-travě, kde se živil také jako čistič kanálů v Nové huti Klementa Got-twalda. V roce 1982 emigroval do Německa. tam se z něj za posled-ní dvě desetiletí stal natolik známý spisovatel, že práva na knihu od něj koupil i hollywood. V Česku však Konečnému zatím vyšly pouze dvě knihy a znají ho spíše jenom literár-ní fajnšmekři.

Začněme u Colours of Ostrava 2014. Trmácel ses až z „tvého“ Mnichova do Ostravy, abys na festivalu měl jen krátké vystoupení v sále, kam se pro velký zájem ani nevešli všichni divá-ci. Stálo ti to vůbec za to?Moc dlouho jsem se nerozhodoval. Vždyc-ky jsem rád, když z Ostravy a okolí do-stanu nějakou pozvánku. Pokud to jenom trochu jde, snažím se přijet. A rád... I když vystoupení nemám zaplaceno tak jako v Německu…

V Ostravě vystupuješ i tak velmi zřídka…

Naposledy před Colours to bylo ve Fiducii na večeru undergroundu. Ale to už bude nejméně tři roky. Pravidelně vystupuji v Česku jenom v Ústí nad Labem. Tam mne zvou každý rok. Pravdou ale je, že mne zve Collegium Bohemicum, což je taková po-loněmecká organizace. Jinak Češi na mě kašlou. Samozřejmě, jsem z toho trochu smutný, protože vše souvisí s vydáváním knížek a podobně. V Německu jsem dosti známý spisovatel přinejmenším pro mlá-dež. Jsem známý i v okruhu poetry slamu, ale v Česku to nefunguje. Není tady zkrát-ka můj trh.

Z Ostravy jsi emigroval do Německa v roce 1982, stačíš si během svých návštěv všímat, jak se město mění?Hodně si pamatuji na 90. rok, když jsem z Německa přijel poprvé po osmi letech. To byla obloha ještě fialovo červená a už deset kilometrů od Ostravy člověk cítil všechny ty plyny. Všechno tady bylo roz-bité. To se úplně změnilo, stejně jako se změnila Praha.I když v Praze mnohé změny vidím nega-tivně. Centrum, to je čistá komerce, skoro všechny dobré hospody jsou pryč a všude se

prodávají matrjošky. V Ostravě pocit té šíle-né komercializace nemám. A to se mi líbí.

Stýkáš se ještě s lidmi, o kterých je tvůj román Moravská rapsodie? Má-ničkami, které sedávaly v 70. A 80. letech v ostravských lokálech, z toho nejčastěji Na společenstvu? Na začátku 90. let ještě ano, teď už jen minimálně. Už se stýkám s jinými lidmi.

Jaromír KonečnýPořád nejsem v tom správném bestselerovém formátu

Jaromír Konečnýnarozen v roce 1956 v Pra-•zev Ostravě vystudoval •chemickou průmyslovku, pracoval jako čistič kanálů v NhKGv Německu přednášel na •technické univerzitě v Mni-chově kvantovou chemiicvičí kung-fu•má pověst nemravného •a někde nechtěného autora

litEratura


Ta stará banda na „Spolku“, už neexistuje. Často bývám také s lidmi z Brušperku, kde jsem vyrůstal. Poměrně často tam jezdím.

Zkus prosím pro neznalé vysvětlit tvo-ji pozici na literární mapě Německa.Vydal jsem v Německu 14 knížek, z toho polovinu pro mládež. Snažím se ale psát tak, aby knihy mohli číst i dospělí. Příjem z knih činí polovinu mých příjmů, dalším podstatným příjmem jsou příjmy z vystou-pení. Tedy z jevištní literatury pro dospělé. Za rok mívám zhruba 120 vystoupení.

To znamená v průměru co třetí den nějaké čtení, jestli dobře počítám…Jde o nárazovky. V březnu, dubnu, květnu, to čtu někdy i dvakrát denně. Přes léto pak skoro nic a pak je zase dobrý podzim, sko-ro až do prosince. V lednu a únoru nemí-vám zase nic.

Ty frekvence ovšem znamenají, že v Německu musí být o takovou for-mu literatury značný zájem.Začátek 90. let, to byl přímo big bang je-vištní literatury. A od té doby to jede. Po-etry slamy bývají v každém větším městě, někde i několik. Ze čtení se stal main- stream, který se prosazuje i v televizi. Stále více mívám také vystoupení pro mládež ve školách. Ovšem s potížemi.

Potíže vždycky každého zajímají…Asi před šesti lety mi vyšla kniha Dok-torspiele, česky Hry na doktora. Byl jsem na školách zakazován, stal se z toho velký skandál. Skoro dva až tři roky jsem žádné vystoupení na škole neměl. Učitelé se báli mne pozvat.

Tedy nálepka nemravného autora. To také každého zajímá.Ano. Problémy mám dodnes. Nedávno mi jeden učitel z menšího německého měs-

ta volal, že mne nepozvou, protože pro-stě mají strach. Moc se mi omlouval. Jde o různé školské rady, na kterých se dělají porady, jestli mě zvát, nebo ne. Někdy mi napíší, že mne pozvou, ale ať vynechám některé kapitoly… Někdy se prý během po-rad i pořádně pohádají.

To si tě asi předem pořádně „vygůg-lují“, jak se teď v Česku říká.Možná ani nemusí. Když mi čtení zakázali, knížka Doktorspiele se začala skvěle pro-dávat. O zákazu psaly snad všechny noviny včetně Der Spiegel. Díky zákazu jsem se stal slavným. A prodala se i filmová prá-va ke knize, společnost 20th Century Fox uvedla v srpnu film Doktorspiele do ně-meckých kin.

20th Century Fox? To přece zname-ná Hollywood.Ano. Prý mají s tím filmem veliké plány.

To ti zavolali producenti z Holly-woodu?Tak to úplně nebylo. Práva napřed koupila německá filmová společnost Lieblingsfilm z Mnichova. A pak tak dlouho hledali fi-nancování, až našli Fox.

Jak film hodnotíš? Předpokládám, že jsi ho viděl...Doktorspiele se mi líbí moc, už jsem ho vi-děl asi pětkrát. Byl jsem také ve Frankfur-tu na premiéře.

Má film v Německu diváky? Jak si stojíš jako filmový scénárista?Film přišel do kin 28. srpna a byl hned po prvním víkendu na druhém místě v žebříč-ku filmové návštěvnosti v Německu, hned po americkém superhrdinském akčním fil-mu Strážci Galaxie. Do poloviny října vidělo Doktorspiele asi 750 000 diváků. Nejsem scénáristou, jen jsem napsal knižní předlohu, román, pod-le kterého byl film natočen. Scénář napsali režisér Marco Petry a Jan Ehlert. Divím se, že film ještě není v českých kinech. Jestli to nebude tím, že jsem z Ostravy… (smích).

Vím, že na peníze se nikdy neptá, ale já bych se zeptat chtěl.Klidně to řeknu. Za práva jsem dostal 30 ti-síc euro. Ale já žiju už 30 let v Mnichově, kde se ženou platíme 1 700 euro měsíční nájem-né a máme dvě děti. Takže jsem akorát popr-vé v životě bez dluhů. Udělal jsem si výlet do Tunisu, koupil nový mobil a taky tablet.

O čem vlastně je Doktorspiele?Hry na doktora? Všude je to stejné. Asi v šesti letech si vypravěč se svojí vzdálenou sestřenicí hrají na doktory, ukazují si růz-né části těla, jak vypadají u holek a u kluků. A ona se v jisté chvíli zeptá, jestli jsou všich-ni tak malí. Vypravěč je z té otázky trau-matizován, deset let sestřenici nevidí. Až právě po deseti letech má sestřenice přijet na návštěvu a vypravěč má veliký strach. Protože se mu kdysi vlastně vysmála.

Tady nikoho nezajímám. Sám se někdy divím, že leckterý emigrant je v Česku stále vydáván a já nic. Na druhou stranu, oni se o to snaží,

já se nesnažím.

CD Manifest

litEratura

J. Konečný na Colours of Ostrava 2014


Ovšem on se do ní po jejím příjezdu straš-livě zamiluje a po způsobu profesionál-ních svůdců ji chce ve svých šestnácti letech svést…

Tobě vyšly česky jen dvě knihy. Mo-ravská rapsodie a Hip Hop a smuteč-ní marš. Moravská rapsodie je o ži-votě v Ostravě za normalizace, Hip hop a smuteční marš zase o životě teenagerů v Německu…Moravská rapsodie nyní vychází v Němec-ku opět, ale pod jiným názvem. Měl jsem s knihou úspěch v německém undergroun-du, ale z běžného publika ji nikdo nekupu-je. Každý si totiž myslí, že jde o vzpomínky nějakého sudetského Němce. Tak v Ně-mecku titul Moravská rapsodie působí. Mně ovšem zpočátku přišel ten titul jako výborný, hlubokomyslný název. Jde pře-ci o excesivní vyprávění, rapsodii. Navíc jsem si říkal, když mají Češi svoji Bohe-mian Rhapsody, mohou ji mít Moravané také. V Německu nyní tedy kniha vychází pod názvem Ostbeat – tedy něco jako Beat z východu.

Kniha má také nový, autentický obal.Ano je na ní snímek ze svatby známého hosta restaurace Na společenstvu.

Nechystá se v Česku vydání další knihy, když se o Jaromíra Konečné-ho zajímá už i Hollywood?Nechystá. Tady nikoho nezajímám. Sám se někdy divím, že leckterý emigrant je v Česku stále vydáván a já nic. Na druhou stranu, oni se o to asi snaží, já se nesnažím. V Německu také čekám, až za mnou někdo přijde. Jenže v Německu za mnou chodí, protože mne znají z mých vystoupení. Tady mě nezná nikdo, protože tady nevystupuji.

Jaký je vlastně život v Mnichově?Lidé žijí mnohem zdravěji. Jedí více ze-leniny, nechlastají tolik, vyhýbají se vepřovému, nekouří. To přinesl vysoce roz-

vinutý kapitalismus. Německo je na rozdíl od Česka mnohem více křesťanským stá-tem. Kultura je odlišná, řekl bych, taková zabetonovaná. Je tam i méně humoru. Na druhé straně zase panuje větší politická korektnost. V Německu mají lidi v porov-nání s Českem lepší sociální a zdravotní zabezpečení. I když peněz kvůli sjednocení už tam není tolik, co bývalo.

Myslel jsem tou otázkou více tvůj život.Kromě práce s literaturou provozuji ještě na webu antikvariát. I když, v lednu jsem byl v Praze nakupovat knížky, které mi dodnes leží doma neuspořádané v bed-nách. Jak přišel film, přišla i naděje, že teď konečně to přijde, udělám díru do světa, nebudu muset mít dvě zaměstnání a pra-covat osmnáct hodin denně. Možná už budu moci jenom psát knížky a občas vy-stoupit… Film přišel a nevím, co se stane. Pořád nejsem v Německu v tom správném bestselerovém formátu. Každý říká, že po filmu se to změní, ale nevím…

Asi málokdo ví, že jsi vyučoval v Mni-chově na univerzitě a na wikipedii je u tvého jména kromě údaje spisova-tel také údaj vědec.Všechno začalo tím, jak mne v Německu někdy v roce 1983 pustili z utečeneckého lágru. Dělal jsem pomocníka v kuchyni, čtr-náct hodin denně jsem drhnul hrnce. Šest dní v týdnu, den jsem měl volno. O půlnoci po práci člověk dostal jedno pivo a šel spát. Na jeden malý pokoj s dalšími osmi chlapy z kuchyně. Naštěstí jsem v Mnichově potkal jedny Čechy, kteří mi vysvětlili, kde udělat jazykový kurz, který byl zároveň kurzem pro přijetí na vysokou školu. O sedm let později jsem už v Mnichově, coby asistent profesora, přednášel na Technické univer-zitě cvičení z kvantové chemie.

Zní to trochu neuvěřitelně.Když jsem psal mámě domů do Brušperku, že studuji, tak řvala smíchy.

Přišlo jí to jako hodně povedený vtip?Jasně. Později za mnou poslala strejdu ze Slovenska. Říkala mu: „Jarda mi píše, že studuje. To on musí být určitě zavřený, ji-nak by nepsal takové věci.“ Tehdy jsem bydlel na studentské koleji, je-jímž ředitelem byl slovenský farář Zloch. Měl skoro osmdesát let a vždycky v noci nás pomocí klíčové dírky kontroloval, jestli nemáme na pokoji nějaké ženské. Můj slovenský strýc přijel a se Zlochem, který žádného jiného Slováka minimálně pět let neviděl, se ožrali z flašky slivovi-ce. Můj strýc mne pak vytáhl na chodbu a říká: „Jardo, vím, že nestuduješ, že jste jen na mě vymysleli se slovenským fará-řem komplot. Ale já stejně řeknu mámě, že studuješ…“

Uvěřila matka alespoň strýci?Když jsem přijel po revoluci, máma ještě žila. To už jsem měl za sebou doktorskou práci na téma vznik genetického kódu a mámě jsem chtěl ukázat svůj doktorský titul. Ona se ale vždycky jen smála a říka-la: „Ty jsi falšoval razítka už ze syrových brambor.“ Nikdy mi neuvěřila.

Tvůj univerzitní život bez ohledu na matku ale stejně skončil.Zabýval jsem se molekulární biologií. Ale pak v Česku začala revoluce, při sledování přenosů z Letné do mne vstoupila nostal-gie a já začal zase psát. První povídku jsem totiž napsal už ve dvanácti letech. Byla to taková neslušná kriminálka pro mámu. Dostal jsem za ni dva týdny domácího vězení.Takže po listopadu 1989 jsem začal zase psát. Napřed česky, potom už vždy ně-mecky. Hned moji první povídku v něm-čině mi zveřejnili. Od té doby to jelo.

litEratura


Desítky zvědavých návštěvníků přilákal ve středu 16. července na věž Nové radnice projekt slovenské výtvarnice Lucie Sce-rankové pojmenovaný jako Pohlednice. Sceránková, finalistka Ceny Jindřicha Cha-lupeckého a umělkyně žijící střídavě v Pra-ze a Londýně, si na věž přivezla věci denní potřeby, udělala do nich malé dírky a půjčo-vala příchozím. Kdo chtěl něco vidět, musel se nejen podívat dovnitř, ale ještě si pořád-ně zakrýt hlavu připravenou černou látkou. Tak ve výši 73 metrů na vyhlídce věže začal fungovat princip camery obscury. Vše se dělo v rámci projektu 555, což je doprovodný program Ceny Jindřicha Cha-lupeckého. Lidé koukali do připravených předmětů a také všude okolo. V proslu-něném dni mnozí z nich byli na věži úpl-ně poprvé a viděli, jak může být Ostrava z výšky přinejmenším netradiční, ne-li přímo krásná.Hodně netradiční, ne-li přímo krásný byl i počin mladé umělkyně, která všechny oko-lo neúnavně obdarovávala svým úsměvem.

Lucia Sceránková: Fotka není rámProč jste si pro ukázky své verze ca-mery obscury vybrala zrovna vyhlíd-ku na věži Nové radnice?Do Ostravy jsem kvůli projektu přijela úpl-ně poprvé, v pozici člověka, který v tomto městě nikdy nebyl. Chodila jsem Ostravou jako turistka a radniční věž mne velmi upoutala. Vždyť jde o nejvyšší radniční věž v České republice. Jako objekt se mi hned moc líbila. Původně jsem plánovala vytvořit průhled dovnitř věže, to však ne-šlo z bezpečnostních důvodů. Proto jsem v místě vyhlídky připravila alternativní plán: proměnit čtyři objekty běžného živo-ta na jednoduché optické aparáty.

Lidé tady nahlíželi do speciálně upra-vené holínky, krabice, kyblíku a…A takové roury.

Ano, takové roury… Připravila jsem za pomoci těchto předmě-tů instalaci, kdy lidé mohli vidět klasickou vyhlídku trochu jinak. Fascinuje mne myš-lenka, že camera obscura se může vytvořit kdekoliv na světě. I s nějakými banálními objekty. Souvisí to s myšlenkou, že fotka není rám, nýbrž úkryt. Není důležitý rám okolo, ale samotný obraz.

Pětice finalistů Ceny Jindřicha Cha-lupeckého včetně Vás tvořilo v pěti různých městech. Vy jste si zrovna Ostravu vylosovala?Ostravu jsem jednoduše dostala. Každý z finalistů dostal město, ve kterém měl vy-tvořit doprovodný program. Zadání znělo vytvořit program pro veřejnost v negalerij-ním objektu.

Nic lepšího než radniční věž jste při procházkách Ostravou nenašla?Chodila jsem v Ostravě různými místy a byla jsem také nadšená z Dolní oblasti Vít-kovic. Architektura, velkolepá atmosféra, to se mi moc líbilo. A hlavně také Gong.

Je Vám známo, že mezi Ostravou a Vašimi rodnými Košicemi panují nadstandardní vztahy a že jde dlou-hé desítky let o partnerská města?To tedy ne. To jsem opravdu nevěděla.

Nyní žijete střídavě v Praze a v Lon-dýně. Dokážete specifikovat největší rozdíl mezi těmito metropolemi?V Praze je mnohem pomalejší a příjemněj-ší tempo. Praha je přátelská, vychází vstříc obyvatelům. V Londýně je vše mnohem náročnější, velký stres.

To v podstatě říká i Jiří Surůvka, vý-tvarník a docent Ostravské univerzi-

ty, který letos v Londýně vystavoval. Už se těšil zpátky domů, tedy v jeho případě do Ostravy. Je prý v ní mno-hem klidněji.To je pravda. I já mám v Praze mnohem větší klid.

Jak jste vlastně s dnešní akcí na věži Nové radnice spokojena?Trošku to celé zkomplikoval vítr. Hodně fou-ká a camera obscura se kvůli tomu používá obtížněji. Ale jinak jsem velmi spokojená.

O Projektu 555„Naším cílem je v průběhu celého roku při-nášet kvalitní současné umění k co nejširší veřejnosti. Cítíme, že prestižní umělecká cena s dlouhou a významnou historií, jako je právě Cena Jindřicha Chalupeckého, musí hrát roli propagátora, mluvčího a ob-hájce umění. Jedním z klíčových nástrojů je program 555, který přímo vybízí k interak-ci s veřejností. Lidé v Ostravě tak mohli po-tkat Lucii Scerankovou, seznámit se s jejím dílem, metodou tvorby i jejím významem.“

Ondřej Horák, Společnost Jindřicha Chalupeckého

O Lucii ScerankovéLucia Sceranková vystudovala v ateliéru Vladimíra Skrepla na Akademii výtvar-ných umění v Praze. Její současná tvorba se koncentruje na práci s fotografií. Sce-rankovou zajímá vztah fotografického obrazu k realitě, schopnost naší vizuální reflexe skutečnosti a možnosti ovlivňování jednoho druhým. Fotografuje imaginární scenérie, inscenované nebo nalezené si-tuace. Bez použití digitálních zásahů ruč-ně přetváří realitu. Zajímá ji práce s iluzí a vliv jemných manipulací na další fungo-vání obrazu a jeho asociační potenciál. zdroj: Společnost Jindřicha Chalupeckého

Camera obscuraCamera obscura (z lat. temná ko-mora) je v principu schránka (tře-ba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po průchodu otvorem dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Optické zařízení bylo používané jako pomůcka malířů a předchůdce fotoaparátu.

VOlNý ČaS

Co vše se může také dít na věži. Camera obscura


Není v současné české literatuře autora, který by se v tolika knihách věnoval Ostravě jako pětaosmde-sátiletý Ota Filip. rodák ze Slezské Ostravy, který v roce 1974 odešel do německého exilu, popisuje ve svých dílech Ostravu předválečnou, ve svých pamětech vzpomíná i na své pronásledování v tomto městě, na rok 1968 i postupnou normaliza-ci. Náš rozhovor vznikal v útulném domě manželů Filipových v poklid-ném bavorském městečku Murnau am Staffellsee pod alpami.

Pane Filipe, vzpomenete si tady, ve stínu Alp, ještě vůbec někdy na rod-nou Ostravu?Musím přiznat, že s Ostravou mám pro-blém. Ne, že bych si na Ostravu nevzpo-mněl, ale musíte mne chápat, že po čtyřiceti letech v zahraničí, kde jsem se musel, abych přežil, „zabydlit „ v cizím jazyku, se mi Ostrava časem vzdalovala a možná i odci-zovala. Ovšem Slezská, jak jsem ji poznal v mládí, mě teď fascinuje svou tehdejší, jak dnes říkáme, „multikulturou“, která ve mně zanechala české, polské, německé i židovské stopy. Právě se pokouším o těch stopách,

dnes už opravdu „zavátých“ neúprosným časem a jeho historickými bouřemi, napsat nový román, nejprve v němčině, jak žádá můj mnichovský nakladatel a potom česky. Dá-li Pán Bůh.

Nový román? To mne zajímá. Může se už mluvit o podrobnostech?Zatím má román název, přeloženo do češti-ny, Škaredé středy. Jde o příběhy z četných škaredých střed v Československé republi-ce v třicátých letech, za protektorátu a po-tom do roku 1989, které mě a mou generaci krutě postihovaly dějinnými katastrofami, nacistickou okupací, druhou světovou vál-kou, rokem 1948 a tím, co po něm násle-dovalo, srpnem 1968, jakož tragédiemi, které jsme si – já i mí hříšní vrstevníci po tak zvaném vítězném únoru 1948 a až do Husákovy normalizace – zavinili sami. Vyprávění románu, kdy na sebe škaredé středy tematicky navazují, začíná zase Os-travou. Ostravy se člověk nezbaví.

Máte nějaké nejčastější vzpomínky spojené s Ostravou?Hodně často vzpomínám na to, jak jsme v bývalé dělnické kolonii na Kamenci hrávali jako kluci fotbal. Bydlel jsem teh-

dy s rodiči naproti Nové radnice. A když si na ty naše fotbalové zápasy, nás fajno-vých kluků z levého břehu řeky Ostravice ze čtvrti kolem Nové radnice, proti „bara-bům“ z kolonie Na Kamenci vzpomenu, na rvačky po zápasech, které jsme my, „fajno-ví“ povětšinou prohráli, tak mě zachvátí podivný smutek, že to všechno sebral čas, který už se nikdy nevrátí.

Navštěvujete město ještě někdy?Po roce 1989 jsem byl v Ostravě několikrát, s manželkou Marií i dcerou Hanou, aby-chom nezapomněli, kde jsme v Ostravě byd-leli a kde můj tatínek míval kavárnu. Bylo to na rohu Nové radnice, tam co je dnes vědec-ká knihovna. A naproti přes ulici, v tehdejší Johannyho ulici číslo 41, jsme před válkou v prvním poschodí bydleli. Bezručova ulice ve Slezské Ostravě, kde jsem se narodil, ta už je zbouraná, neexistuje. Moc mě to mrzí a snad ještě více, že ve Slezské Ostravě na Bezruče zapomněli. Petr Bezruč, ve světo-vé literatuře vysoce ceněný básník, dnes na Slezské už ulici nemá.

Váš otec ale míval dříve cukrárnu a malou kavárnu také ve Slezské Os-travě i v ulici Zámostní.Domy, co v ulici Zámostní stávaly, jsou už taky zbourané. Ostrava je pro mne, jak jsem už často napsal a publikoval, z velké části zbouranou vzpomínkou na mládí, ruinou.

Z čeho ten pocit pramení?Možná, že bych se neměl přiznávat k tomu, že bych byl moc rád, kdyby si město na mě po roce 1989, když padl komunistický sys-tém, kdy už bolševici skončili na smetišti dějin, vzpomnělo. Jenomže si nevzpomněl nikdo. V Ostravě mi zůstali už jen dva ka-marádi: spisovatel Miroslav Stoniš, což je jeden z mých nejlepších kamarádů, a dok-tor Lubomír Petr, bývalý redaktor nakla-datelství Profil. Lubošovi vděčím za to, že měl v roce 1967 odvahu prosadit do pro-gramu Profilu můj první ostravský román Cesta ke hřbitovu, román, který prokurá-tor Voda, když mě v Ostravě v březnu 1970 soudili pro podvracení republiky, označil za buržoasně-dekadentní literaturu.

V mládí jste byl fanouškem SK Slez-ská Ostrava, později jste svoji žurna-listickou dráhu začínal jako sportov-ní redaktor Mladé fronty. To byste mohl alespoň mít povědomí o tom, jak si dnes stojí ostravský Baník.Pro Baník, pro mne však vždy jen SK Slez-ská Ostrava, tluče mé fotbalové srdce. Můj otec Bohumil byl v druhé polovině 20. let funkcionářem SK Slezská Ostrava, podí-lel se na stavbě stadionu na Střelnici. Tam jsme s tatínkem nevynechali jediný zápas. Do tatínkovy cukrárny a malé kavárničky na Zámostní chodili po zápase na Střelnici všichni hráči, když vyhráli, tak na mamin-činy pověstné kremrole a na Bzeneckou

Ota FilipOstravy se člověk nezbaví

litEratura


lipku, nevím, proč právě na Bzeneckou lipku, ale utkvěla mi v paměti, a na partii mariáše. Když prohráli, tak si na účet otce Bohumila, aniž by se ptali, dali dva nebo tři panáky kvitu a šli domů.

Znal jste se s hráči SK Slezská dobře?Sahali si na mne před zápasem pro štěs-tí. Na zápas vycházeli fotbalisté na hřiště na Střelnici z dřevěných kabin, u kterých jsem stával. Sáhli mi na hlavu, prohrábli mi vlasy a řekli: „Pro štěstí, Otíku.“ Když SK Slezská pohrála, tak jsem radši hned po zápase utekl domů.

Z toho je asi dostatečně zřejmé, proč má pro vás někdejší název SK Slez-ská Ostrava takový význam… Popravdě řečeno, trochu mne ten dnešní název Baník mrzí. Jakýpak Baník? Ten klub, to je, jak jsem už řekl, SK Slezská Os-trava. Baník je umělé jméno, vždyť žádná šachta už v Ostravě dávno už není a kdo z dnešních hráčů vůbec někdy byl v dole? Určitě ani jeden. Ale jak Baník Ostrava hrál nebo hraje, to na dálku pomocí počí-tače sleduji každou neděli večer. Když ne-dávno prohrál v Liberci 6:0, tak jsem si jen povzdechl: „Ježíšmaria!“

Ale zase předtím Baník vyhrál 0:1 na Spartě. To je přece hodně slavné ví-tězství, které by mohlo mnohé rány kompenzovat?Já vím, já vím, že to mnohé kompenzuje. Ale 6:0 v Liberci? To mne hrozně naštva-lo. Jak může moje SK Slezská, prý Baník, prohrát 6:0? Ten klub, to je přece kus mého bývalého domova!

Jenže teď je Vaším domovem ba-vorské Murnau. Zajedete si někdy alespoň do Mnichova podívat se na vlastní oči, jak hraje slavný Bayern?V Mnichově jsme s manželkou 25 let byd-leli v blízkosti olympijského stadionu, kde FC Bayern hrával. Jednou jsem tam šel s manželkou a Bayern zrovna doma s Rot-Weiss Essen prohrál sedm nula! Tak jsem na milionáře z FC Bayern zanevřel. Na no-vém stadionu Bayernu, říkáme mu „bílá pneumatika“, jsem ještě nebyl. FC Bayern mě nezajímá, když, tak se na zápas podí-vám v televizi.

Možná je to také tím, že jak člověk za-čne jednou fandit SK Slezská Ostrava, tak už pak k žádným jiným klubům nemůže navázat ten správný vztah.To máte pravdu. Vztah k SK Slezská ty dal-ší vztahy překrývá. Žádné jiné vztahy už později tak intenzivní nebyly. SK Slezská Ostrava je součástí mého mládí, to není a nikdy nebyl pomíjející nebo dočasný vztah, to je kus času z mého života.

Když ne návštěvami fotbalu, čím si krátí čas spisovatel na penzi pod Alpami?

Byl jsem nemocný se srdcem, mám potíže s dechem. Dříve jsem tady prolezl a slezl všechny hory v okolí i četné vrcholky v Ra-kousku. Ve švýcarském Engadinu jsem třikrát běžel slavný Engadinský maratón, lyžoval jsem, jezdil hodně na kole. Pokud ale jde o mé povolání, tak to jsem v posled-ních čtyřech letech zanedbal. Nechtělo se mi psát, snad jen dvě nebo tři stránky, drobné věci, které jsem publikoval v jednom praž-ském časopise, protože v mém rodném velkoměstě, v Ostravě, která se ráda chlubí svou světovou kulturností, neexistuje dnes ani jedno opravdu literární nakladatelství a nevychází tam ani jeden poněkud vý-znamnější časopis zabývající se stavem kul-turního života ve městě. A pokud jde o mne: až teď mne zase posedla chuť něco napsat, začal jsem, už jsem se k tomu přiznal, psát román o škaredých středách, které otrávily nejen můj, ale i život mé generace. Jsem na stránce 112. Ještě asi 300 stran mi zbývá.

To máte počty stran při psaní spočí-tané už dopředu?Přibližně… Teď píšu dvě hodiny dopoled-ne a tři hodiny odpoledne. A když nemám chuť, nedělám nic. To se snad dá pochopit, když je člověku jednou pětaosmdesát. To si pak místo psaní raději zajdu k „našemu“ Italovi v létě na zmrzlinu-spaghetti se šle-hačkou, v zimě na capuccino s pořádným kusem tiramisu nebo tartuffa.

Spokojený život německého penzisty…V Německu bývalo velkou výhodou sociál-ní zabezpečení umělců. Když jsem do Ně-mecka v roce 1974 přišel, hlásil jsem se do

důchodové pokladny a do zdravotního po-jištění pro umělce, kde jsem jako spisovatel měl velice výhodné finanční podmínky. Še-třili jsme, takže jsme si mohli dovolit kou-pit v Murnau, jižně od Mnichova v okrese Garmisch-Partenkirchen, řadový domek. Důchod nám stačí a já si občas napsáním knížky ještě něco přivydělám. Kdybychom měli za řadový domek s malou zahrádkou platit v naší krajině pod Alpami nájem, tak by nás dnes stál kolem 1 500 euro měsíčně. Murnau bychom si asi dovolit nemohli.

Jak moc je nyní čten Ota Filip?V Japonsku vyjde můj román z prostředí první světové války v Alpách Děda a dělo. Japonce prý teď první světová válka v Ev-ropě hodně zajímá a Děda a dělo jim, ales-poň mi to psali z Japonska, dává odpovědi na mnohé otázky z nedávných dějin Evropy. Ještě před čtyřmi roky jsem rád jezdil na čte-ní v německých městech, kam mě především zvali knihkupci. Ale cesty už mě unavovaly, tak jsem „předčítací kariéru“ už ukončil.V roce 2010 jsem jako hostující docent na univerzitě v Drážďanech přednesl ně-mecky pět přednášek na téma „Verspätete Abrechnungen“ – „Opožděné účtování“. V přednáškách jsem se pokusil shrnout mé padesátileté zkušenosti spisovatele a tak trochu i novináře. „Opožděné účtování“ vyšlo v němčině knižně. Několik studentů germanistiky o mně napsalo a obhájilo své doktorské práce. Nejvíce si cením doktorské práce Afgánce dr. Hussuma, mám dojem z univerzity v Göttingenu, který rozebral můj román Děda a dělo, a knihy dr. Jana Kubici z univerzity v Olomouci „Spisovatel

litEratura

Teď píšu dvě hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne. A když nemám chuť, nedělám nic.

To se snad dá pochopit, když je člověku jednou pětaosmdesát.

Městečko Murnau am Staffelsee


Ota Filip“. Kniha, Kubicova doktorská prá-ce obhájená na univerzitě v Olomouci, vyšla česky před dvěma roky v Brně v nakladatel-ství Větrné mlýny. Rád bych ji vydal v mém rodném městě, ale v Ostravě je, pokud jde o literární nakladatelství, pustina…

Jako autor musíte být zájmem nejen Japonců potěšen.Pokud jde o náklady a vydávání mých knih, na čtenářský nezájem v Německu nebo v Evropě si nemohu naříkat. Státní stipen-dium jsem dostal v letech 1999 až 2000 na psaní Sedmého i Osmého životopisu. Mohl jsem psát v klidu ve vile Massimo v Římě. Vila patří od 19. století německému státu. Příslušné německé ministerstvo uděluje stipendia umělcům, posílá je do vily Mas-simo a umožňuje jim bez starostí, které přinášejí všední dny, pracovat. Od pobytu ve vile Massimo miluji Řím. Kdybyste se, pane Králi, dočetl, že jsem v loterii vy-hrál, dejme tomu dva miliony eur, tak mi nepište do Murnau, protože bych se hned přestěhoval do Říma, konkrétně do čtvrti Trastevere na levém břehu řeky Tibery.

Co vás na Římu tak přitahuje?Čtvrť Trastevere je pro mě ta pravá Itálie a Římem bez každodenních nájezdů hord moderních barbarů, kteří si říkají turis-té. Atmosféra a způsob života mimo Itálii zaplavenou tak zvanými turisty, jsou pro mne jedinečné. Ten organizovaný zmatek života, který člověk pozná a zažije, když do Říma a do Itálie nevstoupí zatížen infor-macemi z turistických průvodců, je zážitek na celý život. V Římě vlastně nefunguje nic, ale v gruntu nějakým záhadným způ-sobem vlastně všechno.

Stejně je to zvláštní. Žijete v jednom z nejspořádanějších míst už tak spo-řádaného Německa a sníte o rušném Římě.

Paradox to je, to je pravda. Ale těch míst, kdy bych chtěl žít, je víc. Patří k nim kou-zelné městečko Sausalito na severním konci Golden Gate Bridge v San Franciscu, kde na univerzitě v Berkeley studovala a profeso-rovala v oboru sémantiky naše dcera Hana. A taky bych chtěl žít alespoň dva roky v New Yorku na 42. ulici, v tom obrovském zmat-ku, měl bych hned za rohem, na Broadwayi, nejzajímavější divadla na světě, kousek dále, na Páté Avenue, celosvětově proslu-lé galerie a několik málo stanic podzemní drahou dole na East-Side hospodu, kterou v druhé generaci vede madame Ester, půvo-dem ostravská židovka, jejíž rodina stačila město ještě před škaredou středou dne 15. března 1939 opustit. Od roku 1942 vyvařuje madame Ester v New Yorku české švestkové knedlíky a českou svíčkovou.

A co Česká republika? Ta Vám vůbec nepřijde při těchto úvahách na mysl? Můj kamarád z brněnského magistrátu mi před třemi lety nasadil „brouka“ do hlavy, že bych se měl z Murnau přestěhovat do Brna. A že by mi při tom stěhování po-mohl. To mne potěšilo, ale řekl jsem mu: „Milý Mojmíre, ta nabídka přišla o třicet let později. Teď, po čtyřiceti letech v cizi-ně, by návrat do vlasti byl pro mne zase jen novým exilem.

V Mnichově jste členem Bavorské akademie krásných umění. Co tako-vé členství obnáší?Jde o čtyři stovky let starou, velice váženou akademii. Obsahuje čtyři sekce – literatu-ru, divadlo, výtvarné umění a film. Každá z těch sekcí má třicet členů. Do akademie se nelze přihlásit, musíte být zvolen. Noví členové se volí jenom poté, když někdo z původních zemře. Byl jsem členem – ko-respondentem od roku 1979. Tehdy jsem ještě nebyl německým státním občanem, ale „azylantem“. Až když jsem získal ně-

mecké občanství, byl jsem akademií zvo-len za řádného člena.

Předpokládám, že rodákem z Ostra-vy jste v akademii jediný.To ano. Jsem hrdý na to, že mne do akade-mie zvolili za řádného člena, navíc ještě po takovém člověku, jakým byl Peter de Men-delssohn. Tento vymikající literární his-torik prožil dvanáct let v americkém exilu s Thomasem Mannem a vydal v osmdesá-tých letech jeho deníky, které nositel Nobe-lovy ceny za literaturu ve své závěti dovolil publikovat až dvacet let po smrti. Se synem Thomase Manna, s historikem Golo Man-nem, rovněž členem akademie, autorem vy-nikajícího životopisu frýdlanského vévody Valdštejna, jsem měl možnost dopodrobna diskutovat o mém románu Valdštejn a Lu-krecie. V akademii se scházíme pravidelně každý druhý měsíc na přednášky, čteme z našich nových knih a diskutujeme o nich. V Mnichově nám „pokrokoví“ proletáři nadávají, že akademie je veliká snobárna a autoři, kteří píší a publikují v bavorském nářečí, nám zase trpce vyčítají, že ignoru-jeme bavorskou literární kulturu a že v Ba-vorské akademii krásných umění převažují přistěhovalci, což souhlasí…

Je vůbec v Bavorské akademii krás-ných umění ještě někdo, kdo má coko-liv společného s Českou republikou?Na můj návrh přijali jako člena – kore-spondenta Milana Kunderu. Kundera by se ani nemohl stát řádným členem, což mne mrzí, protože není německý státní občan, je Francouz… Jako člena – korespondenta jsem prosadil slovenského básníka Ivana Kadlečíka, který bohužel v září 2014 zemřel a v osmdesátých letech byl jako člen – kore-spondent všemi hlasy přijat Václav Havel.

Jaký je rozdíl mezi korespondentem a řádným členem?Korespondent nemá hlasovací právo. A po-čet členů – korespondentů, vesměs umělců z ciziny, není jako u řádných členů omezen. Dbáme však, aby jako korespondenti byli zvoleni opravdu významní umělci.

Akademie zasedá v Mnichově, před-pokládám…Bavorská akademie krásných umění zasedá v bývalé residenci bavorských králů. Stát přidělil akademii celé čtvrté poschodí palá-ce. Přednáškový sál byl kdysi reprezentační jídelnou, když měl král více hostů a v míst-nosti, kde zasedáme, stojí nádherně vyře-závaný, už více než sto roků nepoužívaný pracovní stůl z bývalé kanceláře bavorské-ho krále Bedřicha II. Chtěl jsem si ten stůl kdysi koupit. Správa residence mi sdělila, že není na prodej a že i kdyby na prodej byl, tak nejméně za 50.000 eur, takže chuť na královský psací stůl mě ihned přešla…

Dá se tedy nyní označit Murnau za Vaš nový domov s velkým D?

litEratura

Autor a jeho dílo


Nejen teď, ale už několik let. Máme v Mur-nau spoustu dobrých přátel. Němci nás při-jali výborně, měl jsem také po příchodu do exilu štěstí, že jsem mohl psát a publikovat německy, češtinou bych se tady neuživil. Drsná pravda exilu je jednoduchá: když přijdete do exilu, nesmíte čekat s brekem, až se někdo nad vámi slituje, ale musíte ukázat, co ve vás je, co umíte a čím de-mokratickou společnost, váš nový domov, obohatíte. Mnozí nadaní se v západních demokraciích jako exulanti neprosadili. To je, bohužel, také osud exilu.

O exilu jistě musíte vědět mnoho jako dlouholetý spolupracovník Rá-dia Svobodná Evropa.Byli jsme za tu stanici financovanou v Mni-chově americkou vládou Američanům vděčni. V mém případě jsem byl rád, že jako externí spolupracovník Radio Free Europe mohu v RFE v češtině odvysílat mé komentáře, úvahy, recenze, satirické poznámky. České texty, které jsem napsal a od roku 1974 do roku 1991 odvysílal na vlnách RFE, obsahují přes tisíc stránek,

všechny jsou uchovány a k dispozici v Ba-vorské státní knihovně.

My „doma“ jsme zase byli moc rádi, že Svobodnou Evropu můžeme sly-šet… Ale pracoval jste ještě i pro běžná německá média, jako ctihod-ný Frankfurter Allgemeine Zeitung.Psal jsem pro Frankfurter Allgemeine Zeitung skoro celé čtvrt století komentá-ře o východoevropské politice, na straně třetí nahoře satirické poznámky a někdy i recenze a celostránkové reportáže. Ale ne vždy se mi všechno v německém tisku, v rozhlase i v televizi podařilo. Pokusím se vylíčit jeden příběh…

Tak zkusme…Když zemřel 7. listopadu 1989 moravský básník Jan Skácel, volala mi moje němec-ká nakladatelka Monika von Schoeller. Prý spolu pojedeme do Brna na pohřeb. Paní von Schoeller nedbala na mé námitky, že mne do ČSSR nepustí. Volala kvůli tomu německému ministrovi zahraničních věcí Hansi – Dietri-chu Genscherovi. Ten na československém velvyslanectví v Bonnu zařídil, abych na hraničním přechodu u Znojma dostal na po-hřeb do Brna vízum na 24 hodin. V té době už padla Berlínská zeď. Pohřeb se konal 15. listopadu. A toho dne občané takzvané NDR jezdili ve svých trabantech do Vídně na fotbalový zápas NDR versus Rakousko a prokazovali svou totožnost na hraničním přechodu u Znojma do Rakouska jen občan-skými průkazy. Já jsem na udělení víza na 24 hodin do Brna musel na československé straně hranice čekat čtyři hodiny.

Revoluce se tehdy asi zdála na tom hraničním přechodu v nedohlednu, něco z říše nevyplnitelných snů.No právě. Po pohřbu se šlo k Janovi Treful-kovi zapíjet mrtvého. Sešlo se tam skoro celé budoucí vedení Občanského fóra. Pili jsme

výbornou slivovici a já jsem se kolegů coby exulant zeptal: Co děláte pro revoluci? Vždyť už se to všude kromě Československa hrou-tí? Ujistili mne, že revoluce přijde v Praze nejdřív po Vánocích, teď se připravují na pečení vánočního cukroví a muži se starají už o vánoční stromky a kde sehnat dárky… S touto informací z těch nejpovolanějších kruhů mě paní von Schoeller ještě před půl-nocí dovezla do Vídně. V hotelu jsem si jen zdřímnul a před snídaní napsal a odeslal hotelovým faxem do redakce Frankfurter Allgemeine Zeitung komentář, v něm jsem na sedmdesáti řádcích sdělil, že v Česko-slovensku je všechno „na kočku“, je to tam umrtvené jako v Albánii. A že jestli v Česko-slovensku vypukne cosi jako převrat či do-konce revoluce, tak až po Vánocích nebo po Novém roce, protože český lid se chystá na pečení vánoček, stará se o vánoční stromky a o dárky. Můj pesimistický komentář vyšel 17. listopadu 1989 a toho dne to v podvečer-ní Praze začalo… Ještě v poledne jsem byl komentář hrdý, ale večer jsem naříkal a utě-šoval se: „Ježíšmarija, to je průšvih!“ Ale za-plať Pán Bůh, že to i v Praze konečně začalo.

O 23 let později jste už z rukou prezi-denta Václava Klause přijímal na praž-ském hradě u příležitosti 28. října Me-daili za zásluhy o stát v oblasti umění.S panem Klausem jsem se osobně neznal. Poprvé mne i s rodinou pozval na Hrad u příležitosti 28. října v roce 2010. Dodnes pamatuji na vynikající moravské víno, které se podávalo. Potěšilo mne, že Václav Klaus četl moje články, které vycházely v němec-kých novinách. O dva roky později přišel z Hradu dopis, že mi prezident Klaus udě-luje vyznamenání. V souvislosti s vyzname-náním si říkám, že jsem v cizině v dobách Husákovy normalizace svou publikační činností snad něco ve prospěch vlasti ovliv-nil a alespoň částečně tak pro postupně po-ztrácenou vlast něco učinil.

litEratura

Ota Filipnarozen v roce 1930 ve •Slezské OstravěOstravu zmiňuje v knihách •jako Nanebevstoupení lojzy lapáčka ze Slezské Ostravy, Cesta ke hřbitovu, Sedmý životopis, Osmý čili nedokončený životopis.Nyní pracuje na románu •Škaredé středy, rovněž spojeném s Ostravou.za Cestu ke hřbitovu získal •Ota Filip v roce 1967 Cenu města Ostravy.V Německu je Ota •Filip nositelem četných literárních cen.V Ostravě působil jako •redaktor zaniklého nakladatelství Profil. Po srpnu 1968 se živil jako pomocný dělník nebo řidič. V Ostravě byl v roce 1970 odsouzen podle § 198 tr. zák. odst. a za hanobení socialistického zřízení k 18 měsícům vězení.Napsal jedenáct románů, •sedm z nich dvakrát – tedy česky a německy. Do němčiny překládal díla českých spisovatelů a básníků Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, ludvíka Vaculíka, lenky Procházkové, ivy Kotrlé a dalších.


„Byl intelektuálně zdatný a to mu komplikovalo život,“ říká o malí-ři Bohumilovi Kubištovi Karel Srp, kurátor, který na tři měsíce zaplnil ostravský Dům umění Kubištovým dílem i dílem jeho následovníků. „Je to fenomenální postava české-ho výtvarného umění,“ nešetří Srp chválou výtvarníka, který zemřel v pouhých čtyřiatřiceti letech na nemoc, která začátkem 20. století kosila Evropu – španělskou chřipku.

Kubišta zemřel mladý, chudý a vlastně v posledních třech letech svého života ani nemaloval. Musel sloužit v armádě, aby měl z čeho žít. Kromě Jana Zrzavého neměl mezi českými výtvarníky mnoho přátel, jeho díla byla spíše vystavována v Němec-ku než v rodných Čechách.Při přípravě ostravské Kubištovy výstavy se historici umění vrhli na archivy. Na otázku, že o tak známé osobnosti, které navíc neži-la příliš dlouho, musí být známo snad vše, krčí Karel Srp rameny a odpovídá: „Dříve se moc nepátralo, jeho dílo nebylo dlouho zpracované, Kubišta byl až opomíjen.“A jedním dechem dodává, že složitý až dra-matický Kubištův život by byl zajisté vynika-jícím námětem na filmový scénář.Kurátoři, průzkumníci Kubištova života, se tak museli vydat například až do Vídně, kde ve válečném archivu (Kriegsarchiv) pátra-li po podrobnostech ojedinělého Kubišova činu. Jako dělostřelec rakousko-uherské ar-mády se v roce 1914 podílel na potopení fran-couzské ponorky Curie v přístavu v Pule. „Kubišta za to dostal vysoký Leopoldův řád, kterého si cenil. Ovšem mylně se domníval, že i jeho kolegové z výtvarných kruhů v Pra-

ze budou nadšeni z toho, že se na potopení francouzské ponorky podílel. Naopak. Ti se snažili vymazat Kubištu z dějin českého vý-tvarného umění. Kubišta byl velice zdatný umělec a oni velice dobře věděli, že nemají na jeho výtvarné kvality. Díky akci s ponor-kou se jim skutečně Kubištu podařilo ve 20. A 30. letech vysunout z výtvarného provozu. A nebýt Jana Zrzavého, tak by Kubištovo jméno zaniklo,“ míní Karel Srp.Nápad uspořádat Kubištovu výstavu se v Ostravě zrodil po výstavě Černá slunce, která představila před dvěma lety v Domě umění práce českých výtvarníků první po-loviny 20. století. A podle Srpa to byl právě Kubišta, který české výtvarné umění 20. století formoval.„Kubišta byl zakladatelem českého moder-ního umění s velkým Z, to je z této výstavy jednoznačné. Jsou zde přítomny všech-ny jeho významné obrazy a v konfrontaci s pracemi jiných malířů, jako jsou práce Emila Fily nebo Vincence Beneše, si divák najednou uvědomí tu jedinečnou sílu Ku-bištových obrazů. Tu jedinečnost. Tu neo-pakovatelnost.“

Životopis Bohumila Kubišty 1884–19181884 (21. 8.) – narozen ve Vlčkovicích, ne-daleko Hradce Králové. Matka Marie, otec neznámý. Později sám uváděl, že je jeho otcem německý šikovatel dělostřelectva, pocházející původně ze Sudet. 1896–1903 – studoval na reálce v Hradci Králové. Jeho o rok starším spolužákem byl budoucí malíř Vincenc Beneš (1883–1979), s nímž v té době sdílel společný podnájem. 1904–1905 – studoval na Akademii vý-tvarných umění v Praze u prof. Vlaha Bu-kovace. Z Akademie odešel, jelikož nepřijal

Bukovacův zastaralý, impresionisticky la-děný způsob malby. Ve své další tvorbě se inspiroval dílem norského expresionisty Edvarda Muncha, jehož výstava se konala v roce 1905 v Praze. Docházel do soukromé školy malíře Karla Reisnera na Vinohra-dech. S grafickými technikami se poprvé se-známil díky rytecké škole Eduarda Karla. 1905 (říjen) – nastoupil jako jednoroční dobrovolník pevnostního dělostřelectva v istrijské Pule. Následně složil talentové zkoušky a začal studovat na Reale Institu-to delle Belle Arti ve Florencii. Z výuky byl ale zklamán a školu předčasně opustil. 1907 (18. 4. – 18. 5.) – první výstava Osmy v Královodvorské ulici č. 16 nedaleko Praš-né brány. Včetně Pittermana, který coby student Akademie prezentoval svá díla odděleně, zde vystavovalo osm umělců – Bohumil Kubišta, Emil Filla, Max Horb, Antonín Procházka, Otokar Kubín, Willi Nowak, Bedřich Feigl. 1907 (28. 9. – 12. 10.) – výstava Bohumila Kubišty společně s Václavem Špálou v No-vém Bydžově. 1907 – měl společný ateliér s Vincencem Benešem v Nerudově ulici č. 36 na Vino-hradech. V pozdější době docházelo k zá-měně autorství u některých jejich obrazů. Často navštěvoval přednášky z optiky prof. Čeňka Strouhala a scházel se s prof. fyziky V. Posejpalem, který pracoval na pokusech s barevnými spektry a rozkladem světla a barev, což Kubištu velice zajímalo. 1908 (22. 6. – konec července) – v Topi-čově salonu se uskutečnila druhá výstava Osmy – té se již zúčastnil i Vincenc Beneš a Linka Procházková. Zastoupili zesnulého Horba a Kubína, který byl v Itálii. (podzim) – Kubišta se účastnil výstavy v bytě manželů Procházkových ve Vlašské ulici na pražské Malé Straně. 1909 (od konce března do konce června) – pobýval v Paříži. Navázal kontakt s Henri Matissem, Pierre-Albert Marquetem, Pier-re Bonnardem, Othon Frieszem, navštívil ateliér Antoine Bourdella a seznámil se s Augustem Rodinem. (červenec) – povolán na vojenské cvičení do Puly. (prosinec) – odjel opět do Paříže, aby se podílel na přípravě XXXI. výstavy Spol-ku výtvarného umění Mánes, která se ná-sledujícího roku uskutečnila v Praze pod názvem Les Indépendants (Nezávislí). Fi-nančně jej podporoval F. X. Šalda a spiso-vatelka Žofie Pohorecká. 1910 (březen) – Kubišta byl přijat do Spol-ku výtvarných umělců Mánes. 1911 (leden – únor) – byl zastoupen na XXXV. výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes.(17. 2.) – vyšel Kubištův článek „Boronali a Topič“, který reagoval na aféru s obrazem, namalovaném oslí oháňkou a následně přijatém na pařížském Saloně nezávislých.

zářivé krystaly Bohumila Kubišty v Ostravě

VýtVarNé uMěNí


Článkem se cítil být dotčen malíř Josef Ullmann, který 22. února 1911 inzultoval Kubištu v kavárně Union. Vše se řešilo soudní cestou, Kubišta spor vyhrál. (20. 2.) – roztržka ve Spolku výtvarných umělců Mánes mezi progresivním jádrem mladých a staršími členy. Mánes opustila vět-šina mladých autorů, Kubišta byl mezi nimi. (květen) – výstava Kubišty v Kouřimi. Vstoupil zpět do Spolku výtvarných uměl-ců Mánes. (červen) – výstava ve výkladu knihkupec-tví Josefa Pelcla v Ječné ulici v Praze. (3. 8.) – Kubištův pražský ateliér navštívil Ernst Ludwig Kirchner a Otto Mueller – Kubišta tak navázal přímé kontakty se skupinou Die Brücke a následně s předsta-viteli berlínské Neue Secession. (říjen) – byl jmenován záložním poručí-kem dělostřeleckého pluku. (podzim) – seznámil se s malířem Janem Zrzavým, dochovala se jejich bohatá kore-spondence z let 1912–1915. (18. 11. – 31. 1.) – Kubišta vystavoval v Ber-líně na IV. výstavě Neue Secession jako spolupracovník skupiny Die Brücke. 1912 – vystavoval na V. výstavě Neue Se-cession a X. výstavě Sturmu v Berlíně. S obrazem Koupání mužů se zúčastnil výstavy v Kolíně nad Rýnem. Podle vzpo-mínek Willy Nowaka pobýval v roce 1912 delší čas v Německu.1913 – vystavoval s Neue Secession v düsseldorfské galerii Leonarda Tietze a v budapešťském Nemzeti szalon. Tato výstava byla následně prezentována ve

Lvově. Vystavoval na XLIII. členské vý-stavě Mánesa. (květen) – na vlastní žádost se nechal aktivo-vat do Puly. Téhož roku povýšil na důstojní-ka a byl převeden na pevnost Punta Christo. 1914 – zúčastnil se mezinárodní XLV. vý-stavy Spolku výtvarných umělců Mánes.

(duben) – na VI. výstavě Neue Secession v Berlíně byl zastoupen třemi obrazy. (20. 12.) – za Kubištova velení byla poto-pena nepřátelská ponorka Curie. Jejím úkolem bylo vniknout do hlavního přísta-vu rakousko-uherského válečného loďstva v Pule. Za daný hrdinský čin byl Kubišta vyznamenán. 1915 – Kubišta povýšil na dělostřeleckého nadporučíka a následně i na setníka. Kro-mě vykonávání vojenských povinností se věnoval i tvorbě.1917 – závěr roku Kubišta trávil v Če-chách, kde se seznámil se Zdenou Jan-derovou. Sílu lásky dával své vyvolené najevo formou bohaté korespondence. 1918 (28. 10.) – účastnil se demonstrací na Václavském a Staroměstském náměstí v Praze. Byl mezi prvními důstojníky, kte-ří přísahali věrnost nově vzniklé republi-ce. Jako setník a velitel obrněného vlaku měl být poslán na Slovensko do boje proti Maďarům. Cestu však překazila Kubišto-va nečekaná nemoc. (27. 11.) – Bohumil Kubišta zemřel o třetí hodině odpolední ve vojenské nemocni-ci na Karlově náměstí v Praze. Jako ofi-ciální příčina úmrtí byl stanoven zápal plic. Krátce po Kubištově smrti se v tis-ku objevily nekrology od Josefa a Karla Čapkových, Vlastislava Hofmana, Jana Konůpka, F. X. Šaldy a Jana Zrzavého.

Co: Zářivý krystal / Bohumil Kubišta a české umění / 1905–2013 / Průniky / Střety / PřesahyKdy: 2. 10. 2014 – 4. 1. 2015, denně kromě pondělí 10.00–18.00 hodinKde: Dům umění, Galerie výtvarného umění Ostrava, Moravská OstravaVstupné: plné 100 Kč, zlevněné 50 Kč, v neděli vstup volný

VýtVarNé uMěNí

Karel Srp, kurátor výstavy


DiVaDlO

hned dvě prestižní ceny – Cenu alfréda radoka a Cenu thálie zís-kala letos herečka tereza Vilišová. letos se také tato ostravská rodač-ka rozhodla po devíti letech opustit angažmá v Divadle Petra Bezruče a odejít na volnou nohu. V roli anny Kareniny je ji možno vidět v brněn-ské redutě nebo v Praze Na zá-bradlí. a také u Bezručů, kde stále hraje dívku amy v komedii Můj ro-mantický příběh.

Končící rok 2014 byl pro Vás evident-ně výjimečným. Dvě prestižní oceně-ní za roli Amy u Bezručů a zároveň odchod z tohoto divadla po devíti letech. Děláte si už pro sebe nějaké hodnocení?Zatím nejsem ve stavu, kdy bych měla ně-jaký výsledek. Ten, myslím si, budu mít, až budu mrtvá... Ale pocit momentální spo-kojenosti mám. Třeba z toho, že jsem se na jaře odhodlala jít na volnou nohu. Co se ocenění týče, pak to byl hodně úspěšný rok. Nikdy jsem o ničem takovém nesnila, že by se urodilo tolik cen… Že by se vůbec nějaká urodila. Sama pro sebe jsem si toto období nazvala jako „Cesta k sobě“. Možná

to souvisí i s tím, že mám letos Kristovy roky. Řekla jsem si, že už jsem dost stará na to, abych začala dělat věci tak, jak je chci a jak je cítím. Jsem tedy momentálně spokojená z toho, že si své směřování vybí-rám sama. Uvidíme, jak to půjde. Změna teprve začíná.

Účinkováním v Praze, Brně i Ostravě se dostáváte do jakéhosi trojúhelní-ku, ve kterém stále cestujete Českou republikou. Jak takové cestování zvládáte?No, někdy je toho hodně. Když mne ale práce baví, tak mi to nijak nevadí. Je to něco za něco. Kdybych se bála cestování, nikdy v Brně nenazkouším Annu Kareninu a v Praze Na Zábradlí Boarding Home – maximálně hořký. Bylo to náročné, ale stá-lo to za to. Dokud nemám děti, je cestování samozřejmě snadnější. Nevidím v tom pro-blém.

Anna Karenina mi přijde zvláštní tím, že se zároveň hraje v Brně i v Praze.Vše vzniklo kvůli tomu, že vedení brněnské Reduty přesídlilo do Prahy Na zábradlí. A vzalo si několik svých představení s se-bou. Hrají se tak nyní ve dvou městech.

Pro vaše fanoušky v Ostravě se tak nabízí nebývalý luxus. Mohou si vybrat směr, kterým na Vaši Annu Kareninu vyjedou. Jestli na jih do Brna, nebo na západ do Prahy. V Ostravě ovšem asi Annu Kareninu neuvidíme…To nevím, kdyby někdo Annu Kareninu do Ostravy pozval, bylo by to milé. A pokud jde o ty fanoušky, už jsem několik přátel-ských „zájezdů“ zorganizovala. Naplníme auto a jedeme s přáteli do Brna společně. A zatímco se chystám na představení, oni například navštíví vilu Tugendhat, nebo prozkoumají brněnské kavárny, či atmo-sféru města. Pak jdou do divadla. A pak zase spolu cestujeme zpět. Je to velmi pří-jemné.

Na Annu Kareninu láká vynikající plakát, jehož autorem je fotograf Vladimír Kiva Novotný (viz titulní strana). Na plakátu jste vyfotografo-vána s cigaretou. Předpokládám, že ta cigareta je jen divadlo.To ano. Ale asi jako většina lidí jsem si pu-bertálním obdobím s cigaretami prošla. Je pravdou, že nekouřím. Ovšem podobné stylizace mi nevadí. Beru je jako práci.

Tereza VilišováVláčení zavazadel nejrůznějšími směry


DiVaDlO

Ten plakát je opravdu hodně dobrý. Považujete ho za Váš nejlepší v ka-riéře, nebo máte ještě i další favority?Moc se mi například líbily fotky k plakátům, které fotil fotograf Petr Hrubeš k předsta-vením Divoká kachna a Evžen Oněgin, ty se opravdu povedly moc. Myslím, že jsem měla u Bezručů štěstí právě na fotografa Pe-tra Hrubeše, libí se mi jeho práce. Vlastně všechno, co nafotil. I když na těch fotkách nejsem... Fotku Anny Kareniny mám moc ráda. Myslím, že přesně vystihuje téma Anny Kareniny. Její skrytou vášeň, která se najednou probudí. Zavřené oči a zažehnutý oheň... Ale jestli je nejlepší? To nevím.

Nyní tedy žijete v Praze?Žiju různě.

Různě?Spíš jsem si to teď zvolila tak, že se sou-středím na hledání práce, která mě za-jímá. A ta se mi teď nabízí na různých místech. Proto žiju různě a mezi městy pendluji. Čas na hledání „hnízda“ teprve přijde. Vlastně se mne teď všichni pořád ptají, kde bydlím a já nevím, proč je to pro všechny tak důležité...

Jde jen o to, jestli jste opustila Os-travu.Já to tak ale vůbec nevnímám. Jen jsem změnila styl fungování. Na jednom místě, v jednom angažmá jsem byla devět let a to je, myslím si, už dost dlouhá doba. Nechtě-la jsem vyhořet. Nechtěla jsem se stát opa-kujícím se automatem. Beru to prostě tak, že jsem změnila styl života.

Projevily se nějak na Vašem rozho-dování Vaše divadelní ceny? Nebo pro Vás byly jen takovým nečeka-ným bonusem?To vůbec ne. Ani v nejmenším. To bych byla asi hodně naivní. Jakože jsem dostala ceny, tak teď začne nový život. To byl spíš takový hezký bonus, jak říkáte. Že se celé období u Bezručů tak neočekávaně završilo.

Nyní natáčíte v ostravském studiu Českého rozhlasu spolu s Norbertem Lichým Adama a Evu Karla Šiktan-ce. Je to pro vás jediná nová práce v Ostravě?Je to momentálně jediná nová práce v Os-travě – rozhlasová. Jinak ale pořád, už sedmým rokem, pracuji na severní Moravě jako zdravotní klaun pro o.p.s. Zdravotní Klaun. To je taková moje druhá milovaná profese. A pak samozřejmě ještě dohrávám u Bezručů.

Sedm let zdravotním klaunem? Baví Vás to?Baví mne to pořád stejně vášnivě. A navíc si stále více uvědomuji, jaký má ta práce vývoj a smysl. Že to není nic, co bych vnitřně opa-kovala, co je jasné a dané. Mám pořád na čem pracovat, nejde o žádnou hotovou věc.

Jak se to pozná, že nejde o hotovou věc?Protože se pořád něčemu novému učíte. A musíte se učit dál. Protože se v nemoc-nicích setkáváte pořád s novými a novými lidmi v nejrůznějších situacích a na to ne-funguje žádné rutinní opakování osvědče-ných dovedností... Nebo naopak potkáváte dlouhá léta stejné děti, které jsou pořád nemocné a jejich prognóza není moc op-timistická. Tak pořád musíte vymýšlet, čím je překvapíte a potěšíte. Klaunování je založeno na improvizaci a maximální em-patii a schopnosti rychlé kreativity v daný moment. A to chce nekončící a poctivý tré-nink. Zrovna teď jsem se vrátila ze tříden-ní dílny ve Vídni. Bylo to perfektní.

Jak často se za klauna měníte?Někdy mám pocit, že denně. Když ráno vstanu a věci tak úplně nevycházejí. Něco rozbiju, do něčeho narazím… Ale za dětmi do nemocnic a za seniory do domovů se dostanu tak osmkrát až desetkrát měsíč-ně. Vždy jde o tři hodiny klaunování plus přípravu a pak také čas na zhodnocení jed-notlivých klauniád. Když je více divadelní práce, stávám se klaunem méně. A naopak. Záleží na mně, jak si vše zkoordinuji.

Ví se o Vás, že máte v oblibě vý-tvarné umění. Už jste si stihla pro-hlédnout výstavu Bohumila Kubišty v Domě umění?Ještě ne, ale už si to plánuji a těším se. Jsem ráda, že takové výstavy v Ostravě jsou. Výtvarné umění je pro mne dobrý relax a baví mě nejenom v galeriích. Právě jsem dočetla knihu o Medě Mládkové. Moc jsem se z ní poradovala.

Kubištova výstava se Vám určitě bude líbit. A myslím, že i jeho pří-běh, který výstavu provází. Bohumil Kubišta je patrně jediným českým výtvarníkem, který kdy dělostřelec-

kou palbou potopil ponorku. Taková story by se určitě hodila i jako námět nějaké divadelní hry.To je pravda. Někdo by to mohl napsat a pak mne do toho obsadit. To bych brala.

Určitě byste mohla dělat Kubištovi múzu.Anebo bych mohla hrát samotného Kubiš-tu. Ivana Hloužková hrála také v předsta-vení Tichý Tarzan v divadle Na provázku roli fotografa Miroslava Tichého. Ale to by se opakovalo...

Ano, byl by z vás dokonalý úspěšný střelec ponorek…Anebo ta potopená ponorka...

Ale pojďme k Vašim začátkům. Na-vštěvovala jste v Ostravě Herecké Studio Mileny Asmanové. Jak takové studio fungovalo?Šlo o normální studium herectví určené lidem, kteří studovali střední nebo vyso-kou školu nebo už pracovali. Bylo to tedy odpolední a večerní studium. Do Stu-dia byly přijímačky jako na konzervatoř. Po dobu mých gymnaziálních studií vše fungovalo tak, že jsem byla dopoledne na gymplu v Porubě a odpoledne jsem měla každý den v Hereckém Studiu výu-ku praktických předmětů jako na konzer-vatoři: zpěv, tanec, step, šerm, hereckou i hlasovou výuku. Bylo to naprosto vyni-kající. Ve Studiu jsme často trávili soboty i neděle. Naprosto famózní. A pro mě veli-ce formativní roky.

Kde studio sídlilo?Ve zkušebnách Národního divadla morav-skoslezského.

Takže jste ráno vyrazila ze Zábře-hu, kde jste bydlela, do Poruby na gymnázium, odtud pak do centra do divadla a večer zpátky do Zábřehu? Nebyl to náhodou tak trochu nácvik na Vaše dnešní cestování?Vidíte to. Jo. To byl nácvik pozdější „mig-race“. Je pravdou, že jsem si nedávno uvě-domila, že celý život sebou vláčím nějaká zavadla. Teď už třeba řídím vozidlo, takže je mnohé jednodušší. Ale uvědomuji si, že zatímco některé kolegyně chodí do divadla jen s kabelkou, tak já většinou něco táhnu. Třeba tašky z nemocnice s klaunským kos-týmem a rekvizitami. Pořád s sebou něco vláčím.

A to nejrůznějšími směry.Ano.

Tereza Vilišovánarodila se v Ostravě •v roce 1981vyrůstala v ostravském •zábřehubyla devět let herečkou •Divadla Petra Bezručezískala Cenu alfréda •radoka i Cenu thálienyní na volné noze•

Výtvarné umění je pro mne dobrý relax a baví mě nejenom v galeriích. Právě jsem dočetla knihu o Medě Mládkové. Moc jsem se z ní poradovala.


Michaela Gatěková a Jakub Ma-zůch. Stále známější ostravské ta-neční duo uspořádalo v Ostravě historicky první taneční festival Ostrava – Dance for People. lidé ve dvou červnových dnech tančili v multižánrovém centru Cooltour stejně jako v martinovském klubu rock & roll Garage. „Chtěli jsme roztančit kohokoliv,“ říká tanečník Mazůch. „Myslím, že se to povedlo.“

První ročník ostravského Dance for People, co to pro Vás znamená?Jde o jediný multižánrový taneční festival pro širokou veřejnost v Ostravě. Vznikl zejména díky projektu Ostrava Evropské město sportu 2014. Byla to velká výzva, ale díky dotaci města Ostrava jsme mohli uspořádat skutečně velkolepý festival na kvalitní úrovni.

Nastal čas dělat v Ostravě velké ta-neční festivaly?

Určitě ano. Každého půl roku pořádáme v ostravském klubu Fabric akci nazvanou Největší taneční karibik párty v Ostravě. Je založena na stylu karibských a jiných latinsko-amerických tanců, které rozhý-bou bez přehánění každého. Vše co s mou taneční partnerkou děláme, se snažíme organizovat na profesionální úrovni, pro-to také kolem nás přibývá spousta dalších schopných a akčních lidí (právě i z oblasti Karibiku) a zároveň chceme lidem ukázat tanec v tom nejlepším světle – jako umění a ne jen jako sport, ale také vhodné rekre-ační a relaxační vyžití či jen kvalitní po-bavení.

A je tedy podle Vás tanec skutečně umění? Mnozí tanec označují jako sport.To je nekonečná debata.

Možná sportovní umění…Možná... Za sport je tanec označován, jeli-kož se v něm soutěží.

Pojďme na červnový Dance for Peo-ple. Zkuste festival popsat někomu, kdo na něm vůbec nebyl.Lidé se zájmem o tanec mohli v rámci Dance for People absolvovat taneční lekce s profesionálními lektory z Kuby, Brazílie, Portugalska. Takzvané taneční workshopy vedl například také pan Jaroslav Kuneš, uznávaný český profesionální lektor, ta-nečník a choreograf společenských tanců a tance všeobecně. Kurzy se konaly v Ta-nečním klubu Akcent Ostrava v Hrabůvce. To je náš domovský klub se třemi krásný-mi sály a vynikajícím zázemím.Dance for People začal v pátek 6. června v multifunkčním centru Cooltour na Vý-stavišti – Černé louce. Večer byl stylizován do společenských tanců a tanga argenti-na, swingu, valčíku nebo polky. Během pestrého programu vystoupili tanečníci nejrůznějších stylů a pro hosty bylo při-praveno nejedno překvapení. Dokonce se během jednoho vstupu nečekaně jeden muž vyznal své snoubence, když pro ni vy-

Jakub MazůchJak se tančí v Ostravě a jak v kolumbijské býčí aréně

VOlNý ČaS

Michaela Gatěková Jakub Mazůch


hrál v amatérské soutěži šperk od Swarov-ského. Moderovat večer přijela Mahulena Bočanová – společně s panem Kunešem večeru dodala neuvěřitelný šmrnc. Lidé byli skutečně nadšení.Završení bylo v sobotu 7. června v marti-novském klubu Rock & Roll Garage a ve-čer byl zaměřen na karibské tance. Hrála vynikající kubánská kapela, s lidmi tan-čili rodilí Kubánci, vystupovali špičkoví umělci, mistři ve svém oboru – například Patrik Ulman – vicemistr světa v electric booggie. Večerem opět provázel Jaroslav Kuneš. Vše jsme chtěli pojmout tak, aby se lidé cítili jako v Karibiku na pláži.

Povedlo se?Povedlo. Lidé byli spokojení, zpěváci z Kari-biku dělali show na pódiu, vystupoval jeden profesionál za druhým. Pointou bylo roz-tancovat a rozhýbat co nejvíce lidí. Karibská hudba je na to ideální – nenechá jediného návštěvníka chladným. Probíhá to spon-tánně – říká se tomu animace – tanečník tancuje jednoduchou a zábavnou choreo-grafii a lidé se přidávají. Rytmus a atmosfé-ra všechny strhne a už kroutí boky, mávají rukama… Tak to jde celý večer.

Připravovali jste se na Dance for Pe-ople nějak speciálně?Na festival jsme vymysleli speciální cho-reografii. Byla na písničku Pharrella Wil-liamse s názvem Happy. Je to známá píseň a choreografie na ni byla úplně jednodu-chá, aby ji zvládl opravdu každý. Během tří měsíců před festivalem jsme sestavu tanči-

li na všelijakých místech a akcích, vždy mi-nimálně se stovkou nových lidí. Uspořádali jsme například takzvané flashmob přímo v obchodním centru Forum Nová Karolina na schodech. Tančili jsme ve školní třídě, několik lidí tančilo dokonce na věži Nové radnice. Vše lze najít již na stránkách festi-valu www.danceforpeople.cz.Na velkých akcích nás tančilo dvě stě i tři sta. Hýbat se může každý, stačí se nebát. My Evropané jsme pořád trochu uzavření. V Karibiku pustíte hudbu a lidé nevydrží sedět. To je právě myšlenka festivalu. Zpří-stupnit tanec všem. Ukázat, že je to umění, krása pohledět a jednoduché začít. Ať lidé odcházejí obohacení o nádherný kulturní zážitek a nabití energií.

Odnášejí si energii?Po festivalu nám přišly stovky vzkazů, že načerpaná energie stačila lidem na celý další měsíc. Co návštěvníkům dáváme, oni nám vrací úsměvy. Začali naši akci přezdí-vat Happy festival. Neviděl jsem během festivalu člověka, který by jen tak seděl a nebavil se. Všichni rozzáření, úsměvy od ucha k uchu.

Bude v roce 2015 ročník číslo dvě?Bylo by to super. Letošní festival se konal jen díky dotaci z projektu Ostrava Evrop-ské město sportu 2014, proto jsme si také mohli dovolit nechat vstupné za symbolic-kou cenu 150 Kč. Náklady na festival jsou vysoké a bez dotace z města bychom jej organizovat nemohli. Druhý ročník by byl

fajn, musíme hledat možnosti. Jsme sice jen malé ryby, ale zato jsme velmi akční. Chtěli bychom využít také myšlenku festi-valu pro charitativní účely.

Michaela Gatěková a Jakub Mazůch, to jsou také pravidelné taneční kurzy.Kurzy vedeme v Ostravě již sedmým ro-kem. Za tu dobu jimi prošlo přes 1 000 ta-nečních nadšenců.

Předpokládám, že Ostravanů.Nejenom. Jezdíme vyučovat i do dalších měst v okolí, nyní nově pořádáme kurzy také v Brně. Učíme vesměs dospělé, páry i jednotlivce. Vedeme také přípravku s dět-mi ve věku od 5 do 11 let. Nabízíme výu-ku společenských tanců, takový plesový balíček. Jde o tance jako waltz, tango, cha cha, polka, k tomu ještě samostatně salsu a další karibské tance. Vedeme kurzy pro začátečníky i pro pokročilé.

Jaké je věkové rozpětí účastníků?Dospělí k nám chodí od osmnácti let, už jsme měli i více než sedmdesátileté účast-níce a účastníky. Vesměs to není omezeno, záleží na každém, jak se cítí.

Za jak dlouho se stihne člověk něco naučit?Taneční kurz má osm lekcí, každá je dlou-há hodinu a čtvrt.

Takže nějakých dvanáct hodin čisté-ho času, jestli dobře počítám, stačí člověku k tomu, aby se uměl po par-ketě alespoň trochu pohybovat?Samozřejmě, je to individuální, ale ano. Víte, nevím, proč tomu tak je, ale často se nám stává, že v jedné skupince jsou buď všichni šikovnější, nebo jsou trochu po-malejší. To teď nemyslím ve zlém. Ale jsme schopni zvolit různou náplň. Nemáme totiž žádné předepsané osnovy, snažíme se k li-dem přistupovat individuálně a jako lidi…

Michaela Gatěková a Jakub Mazůchorganizátoři prvního •tanečního festivalu Ostrava – Dance for Peoplemistři Evropy v salse 2013•2. vicemistři Světa v salse •pro rok 2013stříbrní medailisté ze •Světových her v Kolumbii 2013zlatí medailisté ze •Světových tanečních her na taiwanu 2013organizátoři tanečních •kurzů nejenom v Ostravěvíce na • www.mgdance.cz www.danceforpeople.cz

VOlNý ČaS

Hýbat se může každý, stačí se nebát. My Evropané jsme pořád trochu uzavření.

V Karibiku pustíte hudbu a lidé nevydrží sedět. To je právě myšlenka festivalu.


Chodíme po kurzech společně na drink a pořádáme taneční víkendy a jiné zají-mavé akce.

Jaký je všeobecně zájem?Naštěstí jsme žádný z kurzů nikdy pro nezájem nemuseli rušit. Sály jsou naplněny, kurzy se staly naší hlavní prací. Zřejmě také značně dopomohly různé televizní show.

Lze nějak měřit obliba jednotlivých tanců?Je to zatím stále sezónní záležitost. V zimě lidé více uvítají klasické tance, přes léto zase raději kubánskou salsu.

Vy sám jste chtěl být tanečníkem od-jakživa?To ne, můžou za to moji rodiče. Už v šesti letech mne jednoduše přihlásili do nejbližšího tanečního kroužku od našeho bytu. Tím bylo Studio-Line v DK Akord a lekce vedla paní Martina Pišťáčková. Dodnes jsem jí velmi vděčný, že mě naučila tak milovat tanec.

Takže Vás prostě od šesti let začal bavit tanec…No, to zjistíte později. V šesti letech jsem chtěl být fotbalovým brankářem, taneční partnerky mě musely nahánět po fotba-lovém hřišti. V roce 2001 jsem přestoupil do TK Akcent k panu Jaroslavu Kunešovi, hned prvním rokem jsme se s mou tehdejší partnerkou Sabinou Liberdovou stali vicemistry ČR v juniorské kategorii a v roce 2003 jsme už byli ve finále na mistrovství světa latinskoamerických tanců v Litvě.

S tancem jste toho zřejmě projel hodně.S latinsko-americkými tanci prakticky celou Evropu. V roce 2008 jsme s mou nynější partnerkou Michaelou Gatěkovou přidali do našeho repertoáru i salsu. Ta se na mistrovstvích tančí zvlášť. Loni jsme se dostali nejdál, kam jen to vlastně vůbec šlo. Na 9. ročníku Světových her (olympiá-da neolympij-ských sportů), pořádaných v Kolumbii ve městě Cali, jsme slavili obrovský úspěch. Přímo v centru kolumbi-

jské salsy jsme pro ČR vytančili stříbro. Kolumbijský pár zvítězil. Tančilo se v býčí aréně pod širým nebem, dokonce před finálovým kolem i pršelo, takže hrozilo odsunutí soutěže. Našeho úspěchu byly plné noviny. V býčí aréně nám ve stoje aplau-dovalo osmnáct tisíc místních diváků – to je zážitek, na který se nezapomíná. Stejný pocit jsem měl letos po skončení našeho tanečního festivalu Dance for People. Brečel jsem třicet minut v kuse – štěstím.

VOlNý ČaS

V Trojhalí

M. Gatěková a J. Mazůch na stupních vítězů v Kolumbii


Tematické prohlídky s průvodcem Ostrav-ského informačního servisu si za několik let své existence získaly mezi Ostravany i přes-polními zástup věrných účastníků.Také v roce 2014 jsme uspořádali mnoho zajímavých akcí, vycházek a cykloprohlí-dek, na které si našlo cestu několik stovek návštěvníků. Ti měli mimo jiné příležitost projít se po málo známých hornických ko-loniích v okolí Hranečníku, ostravských kostelech nebo se ocitnout na pódiu jedné z nejlepších scén v Česku – Arény – během prohlídky s názvem Ostravská divadla. Nej-úspěšnější akcí ale byla záříjová procházka po nejvýznamnějších vilách Moravské Os-travy, kterou kromě průvodců provázelo také krásné letní počasí. Díky laskavosti a vstřícnosti majitelů slavné Špačkovy vily měli účastníci prohlídky jedinečnou mož-nost prozkoumat výjimečně zachovalý in-teriér této prvorepublikové stavby. Reakce návštěvníků jasně dokládaly, že to byl velký zážitek. A na další spoustu jedinečných akcí se může-te těšit také v roce 2015. Jako novinku jsme se rozhodli zavést pravidelné sobotní ko-mentované prohlídky Moravskou Ostravou (bližší informace na www.ostravainfo.cz

nebo tel.: 599 443 096), jež budou určeny ne-jen pro turisty ale samozřejmě i pro místní, kteří se chtějí dozvědět více o historii svého města. Kromě toho ale budeme také pokračovat v pořádání tematických akcí. Velmi zají-mavou novinkou bude procházka s názvem „Obchodní domy“. V centru Ostravy se totiž nachází celá řada ať už bývalých nebo stá-le fungujících obchodních domů, z nichž některé jsou skutečnými unikáty. Bude to skvělá příležitost zavzpomínat, jak se naku-povalo dávno před vznikem supermarketů. Další atraktivní akcí bude vycházka po-řádaná ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Ostravě po nejzajímavějších so-chách a jiných uměleckých objektech v cen-tru města, jejíž součástí bude i hodinová prohlídka Domu umění. Neměli byste si ale nechat ujít ani další plá-nované prohlídky. Opět se uskuteční komen-tované procházky socrealistickou Porubou, malebnými Vítkovicemi nebo secesním Pří-vozem. Vrátí se také pikantní bod programu komentovaných prohlídek – oblíbená „Os-trava, město neřestí“. Seznam všech akcí OIS naleznete na zadní straně této ročenky nebo na www.ostravainfo.cz.

O NáS

ANKETA1. Váš největší (kulturní) zážitek?2. Jmenujte významnou osob-

nost Ostravska.

Lucie Schneidrová, živnostník1. Film „Velká nád-hera“ výborně po-pisující dekadenci současného Říma.2. Ilonka Rozehnalo-vá a její okrašlovací spolek.

Jiří Burakowski, OSVČ1. Mým největším zážitkem bylo Mis-trovství světa v la-t insko -amer ick ých tancích v ČEZ Aréně. Ostrava každý rok pa-tří k nejlepším pořada-telům mezinárodních soutěží. Pověstná at-

mosféra publika je známa po celém světě.2. Doc. Mgr. Marek Eliáš, Ph.D. – světo-vě uznávaný vědec v oblasti molekulární biologie, patriot ostravského regionu. Působí na Ostravské univerzitě, kde vede výzkumný tým zahraničních vědců.

Veronika Ježová, úřednice1. Návštěva Landek Parku, i když jsem z Ostravska, tak teprve po ní jsem si uvědomi-la, jak musí být profese horníka náročná.2. Ivan Lendl – skvělý tenista a velký milov-ník umění.

Tomáš Černý, IT specialista1. Frankofonní noc v Minikinokavárně, která do Ostravy při-nesla zajímavé fran-couzské filmy.2. Uvedu celou sku-pinu osobností – ha-vířovské muzikanty z Apatheii.

Mgr. Aneta Kožušková, učitelka1. Letošním největ-ším zážitkem byl jednoznačně festival Colours of Ostrava a z komornější scény úžasný jazzový kon-cert kapely Ostrich Quartet v Parníku.2. Naskakují mi jména

jako Marie Rottrová, Jarek Nohavica, Hana Zagorová...

Ostravou s průvodci

Z prohlídky Vily Moravské Ostravy

Z prohlídky Ostravské kostely

Vyhlídková věž připravuje...8. března Vítkovice22. března Jarní výstup na haldu Emu5. dubna Ostrava – město neřestí6. dubna Velikonoce na věži18. dubna Po schodech na věž26. dubna Přívoz24. května Po městských hradbách30. května Den dětí s ostravskými pověstmi7. června Cykloprohlídka – Starý Zábřeh21. června Obchodní domy27. června Ostrava v barvách noci25. července Ostrava v barvách noci29. srpna Ostrava v barvách noci12. září Po schodech na věž27. září Za dobrým skutkem na ostravské hrady10. října Tajemství ostravských soch25. října Poruba29. a 30. října Podzimní prázdniny na věži17. listopadu Radnice v proměnách času4. prosince Mikuláš na věži24. prosince Vánoční tradice na věži1. ledna 2016 Nový rok na věži

www.ostravainfo.czISBN 978-80-905662-3-1ISSN 2336-2065

Date post:	22-Jun-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	9 times
Download:	0 times

ROČENKA 2014 ROČNÍK IV ROzhOVORy Ostravská NEJ 2014 · ROČENKA 2014 ROČNÍK IV Ostravská NEJ...

Documents