2

Evangelický měsíčník | ročník 85/2009 | cena 25 Kč | roční předpatné 290 Kč

2

Evangelický měsíčník | ročník 87/2011 | cena 25 Kč | roční předplatné 290 Kč

Rozhovor s Kateřinou Roskovcovou

o klubu maminek

Nesplnitelná misie?

Odsouzených se dotkla milost

Diakonie: Michalka a Rolnička

| 8

| 23

| 29

| 31

Dítě v kosteleJe potřeba ustát situace, kdy někdo spadne z lavice. Batole vám zabaví figurku či skrytý tahák. Někdo dostane záchvat vzteku a jiný se do chvíle ticha bezelstně zeptá, kdy už konečně bude konec.

Dětí jako smetí, Marta Židková | 11

1

Z instalace seniora Západočeského seniorátu Miroslava Hamariho

(uprostřed) 16. 1. 2011 v Korandově sboru v Plzni

Foto: Jan Zeman

3

Po roce

Bilancovat je takové škaredé slovo. Snad zvažovat všechna pro a proti? Co když na něco zapome-

neme a z bilancování se stane balancování, začne se to převažovat na jednu stranu? V prosinci může-me bilancovat církevní rok, adventem vstupujeme do nového. V lednu se můžeme ohlížet za rokem občanským. A já mohu soukromě bilancovat i v únoru – právě před rokem jsem usedla k šéfre-daktorskému počítači v redakci Českého bratra.

Rok je dobrá, přiměřená doba. Když zažijete v ja-kémkoli povolání jaro, léto, podzim a zimu, víte, co to obnáší. Při výrobě jogurtů například zjistíte, že v době zrání švestek se jogurt špatně sráží. To se člověk ani na přednáškách z technologie mléka nedozví, to při-nese až praxe. Přijdete ráno do práce a místo lahodné krémové sraženiny vás čekají dva tisíce litrů odporné břečky. Prý to má na svědomí určitý druh kvasinek, v tomto období všudypřítomných. Ve škole se čas měří na školní roky, ale roční období prožívají všichni intenzivně: v zimě maturitní ples, na jaře zkouška do-spělosti a rozloučení s milými, rozumnými čtvrťáky. V létě – hurá – prázdniny! A na podzim přijdou zase noví neposední a rozjívení prváci. Když se rok s rokem sejde, už víte, na čem jste.

Čas mlékárenský i čas školní byly v mém profesním životě dlouhými životními etapami. Proti tomu je jeden rok v Českém bratru košilaté batole potrefené sem tam některou z dětských nemocí. Ale i po roce lze již bilan-covat: podařilo se rekonstruovat redakční radu, všech dvanáct čísel vyšlo včas, podařilo se připravit do vá-nočního čísla dárkové cédéčko. Prožila jsem v redakci jaro, léto, podzim i zimu. Potkala mnoho vzácných lidí, poprala se s redakčním programem i kompatibilitou databází předplatitelů, získala mnoho cenných zku-šeností od svých předchůdců i kolegů v redakční radě. A těšila se ze čtenářských ohlasů – přátelské a přejné převažovaly.

Po ohlédnutí za uplynulým rokem obracím pozor-nost do reality budoucnosti. Takže – milí čtenáři:

K tomuto číslu přikládáme fakturu/složenku na uhrazení předplatného pro rok 2011.

Začtení do časopisu přeje Daniela Ženatá

ÚVODNÍKÚVODNÍK3 Po roce – D. Ženatá

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE4 Kostel a škola na kopci – M. Čejková

BIBLICKÁ ÚVAHA5 Nechte děti přicházet ke mně – J. Vetter

TÉMA7 Raději v kostele než v nedělní škole – J. Trusina 8 Vzácný čas spoutané volnosti.

Rozhovor s K. Roskovcovou – D. Ženatá10 Dětí jako smetí – M. ŽidkováOTÁZKA NA TĚLO12 Co s pochodujícím a výskajícím

batoletem při modlitbě?NÁSTĚNKA14 Sčítání lidu, domů a bytů 201114 Joel Ruml k případnému snížení

platu duchovníchCÍRKEV ŽIJE21 Potřebujete ošetřit? Střední zdravotnická

škola EA v Brně – R. Špačková22 Dlouhá cesta na východ a zase zpátky

– František23 Nesplnitelná misie? – R. Mazur24 Restaurování olešnických varhan – O. Smrčková25 Brno pro Kubu – J. Klubalová26 Vzpomínka na faráře Jaroslava Batlu

– P. Lukášová27 Když kazatelé odcházejí – L. KlobásaEKUMENA ŽIJE28 Před 105 lety založena Bohemka – P. Brodský29 Čas po daru nebude nikdy stejný

jako čas před darem – D. ŽenatýDIAKONIE PRO ŽIVOT31 Michalka a Rolnička – E. JanatováPROKŘIKNI A ZPÍVEJ34 Už na lože lihamy – L. MoravetzSTOPY CÍRKEVNÍHO ROKU36 MasopustSLOVO37 Dilema nad tím, co křesťanství vůbec je

– J. Hoblík38 Baptisteria patří do našich kostelů – J. Kirschner40 Svět jako truhla plná pokladů – L. Ridzoňová41 Je populární hudba jen hudbou čertovou?

– J. Šulc42 Hudba Bohu milá – M. Koutecký43 Pithart nejen o sobě – J. Kašper

3

Křížlice patří mezi typické krkonošské horské obce. Ať se tam vypravíte z Jilemnice nebo

přes Poniklou, vždycky musíte hodně do kopce. Pro svou krásnou polohu jsou Křížlice vyhledá-vaným místem pro letní i zimní zotavenou.

Historie českobratrského sboru v Křížlicích sahá hluboko do minulosti. V předbělohorské době zde žili většinou evangelíci. Těžké období po bitvě na Bílé hoře se nevyhnulo ani Krkono-šům; v pusté a nepřístupné krajině však nepro-bíhala rekatolizace s takovou silou jako dole v kraji.

Po vyhlášení tolerančního patentu v roce 1781 se místní evangelíci přihlásili k augsburskému vyznání a již v roce 1782 vznikl v horských Kříž-licích sbor. První bohoslužby se konaly ve sto-dole Matěje Zelinky v lednu 1783. Přestože byl sbor chudý, brzy se začaly scházet prostředky na stavbu kostela. Matěj Zelinka přenechal sboru pozemek, kde byl založen hřbitov a po-stavena modlitebna. Za svou překrásnou polohu mezi loukami a zalesněnými kopci, s výhledem na Žalý a Benecko vděčí vlastně křížlický evan-gelický kostel přísným tolerančním předpisům: modlitebna musela stát za vesnicí, bez věže, bez zvonů.

1. ledna 1786 se v nové modlitebně poprvé ko-naly slavnostní bohoslužby. A když byla v roce 1878 přistavěna štíhlá čtyřboká věž, vyniklo te-prve citlivé umístění křížlického kostela do kra-jiny. Ke stému výročí tolerančního patentu se ve věži kostela poprvé rozezněly tři zvony – Víra, Naděje a Láska; jejich hlas se nese horskými údolími dodnes.

Vzácně zachovány zůstaly vnitřní prostory, kde se členové sboru scházejí k bohoslužbám. Původní jsou lavice i galerie, luterská „zahrádka“ i zdobně vyřezávaná kazatelna. Na kruchtě jsou dnes nové varhany. Hřbitov je v letním čase vždy plný květin; dosud se zde pochovává. Přízemní

ZACHOVÁNÍ ODKAZU PAMÁTEK REFORMACE

budova fary s mansardovou střechou slouží s nezbytnými opravami od roku 1871. Dnes je využívána pro rekreaci, stejně jako stará evan-gelická škola přestavěná na sborový dům.

Ve třicátých letech minulého století byla fara domovem mladé farářské rodiny Karla Čejky. Vzpomínky na dětství v Křížlicích patří pro jeho tři syny dodnes k těm nejvzácnějším.

Mahulena Čejková

Kostel a škola na kopciFarní sbor v Křížlicích

4 5

První tři evangelia uvádějí příběh: Učedníci zakazovali vodit k Ježíši děti. Ten však zákaz

odmítl, děti bral do náruče a žehnal jim.Ačkoli je příběh tak krátký, skoro každý ho

zná. Možná je to tím, že člověka vždycky osobně oslovuje. Nebo soudím jenom podle sebe? Oslovo-val mě, když jsem byl dítě, průběžně dál, jak jsem dospíval, a ve stáří opět a s plnou silou. Uvědomuji si, že jsem při tom v každém věku vnímal jinou stránku toho oslovení.

Snad už ve skupince předškoláků nám ten pří-běh vyprávěli v nedělní škole a snad jsme tam dostali i malý obrázek Ježíše sedícího na louce s hloučkem dětí. Rozhodně si pamatuji svou dět-skou jistotu, že k Ježíši bez jakýchkoli problémů smím. On to sám řekl; proto to platí. Dnes se mi zdá, že to ovlivnilo i mé modlení. Učil jsem se a od-říkával různé modlitby. Ale nepletu-li se, k Ježíši jsem se modlil jinak; jaksi volně, jako ke svému. Ten pocit, že je Ježíš nám dětem blízký – že je náš a my jeho, že jsme svoji – ten mi kupodivu zůstal, i když jsem se ještě před pubertou přestal modlit a věřit. Ježíšovo slovo ze 14. verše nás může tak hluboce a zásadně ovlivnit už ve věku dítěte.

Když jsem konfirmací vstoupil do věku doros-tence, oslovilo mě kázání, které z 15. verše nabí-zelo dětskou víru. Ježíš vedl svými slovy k důvěře Otci: Boží království lze přijmout jako dítě. Ten-krát to pro mne byla osvobozující alternativa víry v něco a měl jsem z ní radost. Že patřím k Ježíši, už nebylo samozřejmé, už to záleželo na mně, ale víra dítěte spoléhajícího se na otce byla dostup-ným vzorem pro mou důvěru Ježíšovu Otci.

Marek si podle mého názoru představoval v tomto příběhu děti celého předškolního věku. Jako dospělý jsem vnímal jejich bezmeznou důvěru k rodičům, krásné naivní přesvědčení, že tatínek všechno ví, umí i může. A zároveň takřka neomeze-nou schopnost těchto líbezných děťátek lhát, krást, podvádět, ničit, ubližovat, trucovat a neposlouchat,

otravně se rodičů držet jako klíště, ale také slíbit, že zůstanou na místě, a při první příležitosti utéct. Jsem přesvědčen, že takové byly děti vždycky a Ježíš to věděl. Když řekl „jako děti“, samozřejmě počítal s tím, že každé přirovnání kulhá. A přece ty dareby ani náznakem nevyloučil.

Vylučovali je mnozí, různě a nejen dareby. Ne-myslím jen na školu „vědeckého světového názoru“. Tehdy se dost rodičů vymlouvalo, že dají svým dětem možnost, aby se o víře rozhodly, „až z toho budou mít rozum“. Někteří jim tak brání i dnes. Většina možná bez zdůvodňování, ale účinně, zaplněním jejich rozvrhu, takže na „víru“ nezbude čas. Před lety (někde možná dosud) bránili dětem i dnešní Ježíšovi učedníci, že prý děti v kostele ruší. Co všechno my znalí a rozvážní dobře myslíme, ale zasloužíme si za to rozhněvání a příkaz: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim!“

Přišla doba, kdy mi vadilo a nedovedl jsem po-chopit, proč Ježíš tak zásadně, jednoznačně vyloučil toho, „kdo nepřijme Boží království jako dítě“. Nadto jsem se dočetl, že právě tato vylučující věta byla snad původně samostatná. Jsem rád, že v evangeliích pa-tří do příběhu, který – myslím si – mi to vysvětluje.

Uprostřed je Ježíš a na něm záleží. Přicházet, chodit k němu, je ve výroku toho příběhu bezpro-středně spojeno s prohlášením, že království Boží je takových přicházejících k Ježíši. Do této souvislosti je zařazeno slovo o přijetí Božího království jako dítě. Marek nenapsal, kdo děti k Ježíši přiváděl, ale poznamenal, že Ježíš bral děti do náruče a žehnal jim. Ti darebové od něj neutekli zpátky ke svým, ale přijali Ježíše s důvěrou jako svého.

Ve stáří se mi to všechno propojuje a myslím si, že nerozhoduje, jací jsme, jaké máme představy, čemu a nakolik rozumíme nebo nerozumíme, co známe, nebo neznáme, umíme nebo neumíme. Věřím, že záleží jenom na tom, jestli jako svého přijímáme našeho láskyplného, blízkého, živého Pána.

Jaroslav Vetter

Nechte děti přicházet ke mněObjímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,13–16)

BIBLICKÁ ÚVAHA

5

TÉMA

foto: Jindřich Štreit, Paseka 2000

Kde jsou...

Táto, kde jsou?Synku, za námi.

A my?

Na kolechpod všemi hvězdami.

Kde jsou, táto?Zpět.

Zmeškají náš svět!Budou závidět.

Miloš Vavrečka

7

k dítěti, aby je konejšily, případně aby šeptaly ne-zkušené mamince potřebné rady, jak by měla dítě uklidnit.

Někdy matka s dítětem skutečně musí ode-jít, k tomu účelu v našem kostele slouží nepříliš útulná místnost, kde je několik nezbytných věcí a také zařízení, kterým se sem vše z chrámového prostoru přenáší. Nedokážu posoudit, do jaké míry jsou i odtamtud bohoslužeb skutečně účastni, ale aspoň nějakou funkci to plní: ti, co se tam uchýlí, zůstávají v kostele a po bohoslužbách se k ostatním zase připojí.

V každém případě: když už se rodiče odhodla-jí vzít i tak malou ratolest s sebou, neměli by se setkávat s pohoršlivými pohledy nás, kteří se už v kostele umíme chovat, ale zasloužili by si spíše naši podporu. Ta podpora nebude spočívat v tom, že budeme při shromáždění vysílat na dotyčnou ro-dinu povzbudivé pohledy nebo že budeme na toho malého spratka mávat, ale že vše vezmeme jako přirozenou, normální věc. Stejné chování bych očekával, když několikaleté dítě občas po koste-le pochoduje, třeba se jde zblízka podívat, co se vpředu děje. Nemá smysl za každou cenu držet dítě v lavici, ale právě tak je ostatní nebudou povzbuzo-vat, např. pohledy, úsměvy apod. Ale to už je snad u nás běžné.

Maličké děti tedy v kostele vítám. Ty tříleté a snad i čtyřleté vidím skoro radši tady než v ne-dělní škole – pokud tam ovšem pro tento věk nemají samostatnou skupinku. Není-li tomu tak, mohou zde tyto dětičky působit rušivěji než v kostele. Jsou--li v NŠ děti v jedné nebo ve dvou skupinách, už tak je náročné všechny zaujmout. Ti nejmenší navíc zpravidla vyžadují samostatnou pozornost. Od pěti let už v nedělní škole mají své místo.

Mám za to, že maličké děti do kostela patří. Tady jsme a máme být všichni společně. Prostě si myslím, že nás tu Pán Bůh rád vidí všecky. Před ním jsme všichni v jedné řadě, na jedné rovině. Velcí i malí. A pro děti je dobré, když se setkají s něčím, co přesahuje jejich každodenní zkušenost a co rodi-če a prarodiče nebo jiní dospělí berou vážně. Nebo když přijdou někam, kde ony samy nejsou středem pozornosti. To jim taky není ke škodě.

Jan Trusina

Když jsem měl nedávno napsat charakteristi-ku našeho sboru, končil jsem větou, že i když

třebíčské bohoslužby začínají v nekřesťanskou hodinu (v půl deváté), často tu bývá několik ma-minek i s miminky v kočárku. V kostele zůstávají spíše vzadu a po shromáždění pak obvykle ještě nějakou chvíli pobudou na faře. Při samotných bohoslužbách tihle mrňousové kupodivu skoro neruší, matky zřejmě vědí, co kdy jejich ratolesti potřebují, a nějak to časově zkoordinují. Občas se nějaká už maličko větší ratolest v matčině náručí objeví v kruhu při večeři Páně.

Ti už několikaletí bývají spolu s ostatními dětmi pozváni dopředu, když je křest, aby mohli zblízka sledovat, co se to děje. Zavedl to můj nástupce, že při některých křestních shromážděních není samostatná nedělní škola, ale děti jsou v kostele, právě proto, aby se s touto svátostí setkaly zcela bezprostředně. A docela se mi zamlouvalo, to bylo zase z podnětu nástupkyně, že když jednou končil vlastní křest, bylo to dítě podrženo čelem ke shro-máždění a takto „představeno“ ostatním, jako úd patřící spolu s nimi do Kristova těla.

Kam s těmi několikaletými? Do kostela? Do ne-dělní školy? Nebo zatím raději nikam? Námitky proti kostelu známe. Proč je tam brát, když často ruší, kopou nebo buší do lavice, nahlas se něčeho dožadují, občas se i vztekají. A že to pro ně není, stejně tomu nerozumějí, sami z toho nic nemají, jenom ruší ostatní, a jak při tom má chudák farář kázat. No, faráře bych nelitoval. Je-li řádně připra-ven, tak ho z konceptu nějaké to mládě nevyvede. Největší trápení s tím mívají samotni rodiče, kteří se cítí za to vyrušování odpovědni, zejména mat-ka; otec se zpravidla tváří, že poslouchá kázání, uklidňování dítěte ponechává většinou manželce. A ti ostatní přítomní? To záleží na nich samotných. Říkáme: Já se pak nedovedu soustředit. Z vlastní zkušenosti vím, že když se nesoustřeďuji, je za tím zpravidla nějaký můj vlastní problém. A chvilková nepozornost snad tak velkou duchovní újmu nepři-nese. Ostatně, dokážeme vždycky pozorně sledovat kázání, i když tam žádné dítě není a neruší?

Kromě toho, působí-li něco rušivě, např. při křestní promluvě, není to křik dítěte, ale chování dospělých, příbuzných, tetiček, které se natahují

Raději v kostele než v nedělní školePředškoláci mezi námi

7

Kateřina Roskovcová (1963) je farářkou v Nymburce. Před pěti lety se po roční mateřské dovolené vrátila naplno do práce. Její zkušenost se znovuprožíváním mateřských povinností po narození třetího syna s dvanáctiletým odstupem od starších sourozenců byla impulzem pro nový typ sborové práce.

Jak vznikla skupina maminek a dětí při nymburském sboru?Stalo se, že nás bylo ve sboru a jeho okolí najednou několik „starších“ matek. Vedle těch mladých nás bylo pár, co jsme měly už starší děti a pak ještě jedno malé. Zvlášť s jednou maminkou, která byla už delší dobu doma, měla asi devítiletou dcerku a pak ma-lého chlapečka, jsme měly chuť něco nového začít dělat. Napodruhé jsme chtěly toto období prožít trochu jinak. Náš původní plán založit křesťanskou školku se ukázal být nad naše síly. Skončil však docela vítaným hlídáním dětí, které nahrazovalo nedostatková místa ve školkách, a k naší radosti se prosadilo ve zcela ekumenickém duchu. Později toto hlídání jedna z maminek dokázala přetvořit v oficiální mateřské centrum. Další program však již se neměl tolik točit kolem dětí, ale zaměřit se především na jejich maminky. Všechny jsme měly vzpomínku, že když je žena dlouho doma, tak ji leccos ubíjí. Kolotoč kolem dětí a kuchyně, čekání na manžela, výčitky, že bychom se dětem měly víc věnovat... K tomu přistoupily maminky, které byly v církvi nově a měly spoustu otázek, měly pocit, že když se staly křesťankami, že to nejde bez aktivního zapojení ve sboru. A tak vznikly nejprve neformální schůzky, spíš návštěvy. A pak vzešlo od maminek přání, že bychom mohly probírat nějaká témata, ke kterým se jinak nedostanou, protože třeba na biblickou hodinu nemohou chodit, do kostela chodí nepravidelně a ještě je ruší děti. A tak vlastně vznikla úterní skupina maminek.

Kdo ji navštěvuje?Teď po šesti letech se už skupina dvakrát obměni-la. Některým děti odrostly, šly do školy a mamin-

ky znovu do práce, jiné přišly. V současné době tři čtyři maminky považuji za kmenové, ty přijdou vždycky, a pak je několik dalších, které přijdou občas. Některé se taky odstěhovaly, většinou kvůli zaměstnání manžela, nebo že si opravují v některé z okolních vesnic domek, ale někdy přijedou. Scházíme se každé úterý dopoledne, kromě úterka, kdy je pastorálka.

Chodí na setkání také členky jiných církví?Pravidelně se účastní jedna maminka z Křesťan-ských společenství, původně jich bylo víc, ale už jim děti odrostly. U katolíků otevřeli klub Serafí-nek, ale dřív chodilo pár žen k nám. Velkou část tvoří maminky nově přišlé do církve. Celkově je okruh maminek, které jsou s námi v kontaktu, do-cela velký. Víme o sobě, všem posílám pozvánky.

Jak schůzky vypadají?Scházíme se u nás na faře v obýváku. Zašpuntu-jeme zásuvky, vytáhneme hračky. Miminka leží na gauči, ostatní jsou na zemi na dece nebo lezou kolem. Když zpíváme a modlíme se, snažíme se mít děti na klíně, ale někdy to nejde. Nejednou si s maminkami říkáme, že kdyby u toho byli naši manželé, asi by se zbláznili, protože během pro-gramu děti mluví, chodí čůrat, něco chtějí. Já jsem v tomto asi odolná, zvyklá od vlastních dětí. Takže mluvím i přes ruch kolem. Na začátku schůzek si většinou popovídáme, co nového se za uplynulý týden událo, dáme si kafe. Taky se učíme nějakou písničku. Jedna z maminek je klavíristka a učí se na varhany, jiná začala vést pěvecký kroužek. Takže se to točí kolem nacvičování, vybírání, co zpívat se staršími dětmi a podobně. Potom je hlav-ní program, ten připravuju já. Nyní na žádost jed-né z maminek vykládáme večeři Páně. Připravuji se podle knížky Pavla Filipiho Hostina chudých. Postupujeme po malých kouscích, maminky to hodně baví a je výborné, že se průběžně mohou stále ptát. I ty, co v církvi vyrostly a prošly nábo-ženstvím a konfirmačním cvičením říkají, že nyní mají jiný pohled, dřív je třeba vůbec nenapadlo některé otázky klást.

ROZHOVOR s Kateřinou Roskovcovou

Vzácný čas spoutané volnostiKlub maminek a pobyty s dětmi

8 9

Pak se snažíme utrhnout chvilku, kdy se modlí-me. Převažují maminky nově přišlé a ty se nestydí modlit. To je velmi občerstvující. Do jednotlivých přímluv samozřejmě pokřikují děti a maminky je uklidňují, to je prostě jiné než při tradiční biblické hodině. Je to velice pestré.

Na schůzkách také ledacos společně vyrábíme, třeba letos adventní věnec do kostela, domlou-váme se, co dát dětem jako dárek při vánoční slavnosti, plánujeme co dál. Tím se nově přišlé maminky seznamují s životem sboru a celé círk-ve. Zjistím třeba, že musím vysvětlit, co znamená slovo seniorát nebo diakonie.

Co je na schůzkách vzácné?Je to zvláštní darovaný čas, který není předtím ani potom. To pozoruji na maminkách, které už díky dětem odrostly. Když začnou chodit znovu do práce, je všechno jinak. I když mají chuť chodit na biblické hodiny, přijdou jednou dvakrát a pak už to nejde. Na nějaké vzdělávání není už čas. Doba s dětmi doma je výjimečné období, proto mi připadalo tak důležité něco pro maminky dělat. Takto jsme již probrali výklad modlitby Páně, desatera, apoštolského vyznání víry.

Kdy a jak vznikl nápad pořádat pobyty v Janských Lázních?Ten vyrostl právě z úterních schůzek. Říkaly jsme si s maminkami, že by bylo hezké jet spolu někam, kde bychom si odpočaly a kde bychom hlavně nemusely vařit. Některé jsme měly zkušenost z podobného pobytu v Janských lázních před lety se staršími dětmi, kde se nám tehdy líbilo. Tak jsme si řekly: co zkusit takový pobyt obnovit? Bratr Cejnar, vedoucí střediska v Janských Láz-ních, měl pro to obrovské pochopení a vybral nám listopadový termín, kdy ve středisku nikdo není. Nám bylo jedno, že není ani sníh, ani babí léto. Daly jsme vědět svým známým a jely jsme. Bylo nás asi dvanáct matek s dětmi.

Jak vypadal program?Moc hezké bylo, že se k nám přidali lidé, kteří tam byli na rekreaci. Tehdy poprvé to byli třeba manže-lé Chroustovi, farmáři z Vysočiny, kteří nemohou odjet od své práce jindy než takto na podzim, až je vše hotovo. Pak tam bylo ještě pár starších lidí. Já jsem měla večer vždy program, tehdy myslím o dětské a rodinné zbožnosti, a oni se všichni účastnili. To byl moc hezký zážitek. Naše ma-

minky, které byly v církvi čerstvě a některé byly i z jiných církví, se svými otázkami, Chroustovi – ekumenické manželství a ostatní. Vedli jsme velice zajímavé a otevřené rozhovory, moc se mi to líbilo.

Opakovaly se pobyty?Už další rok jsme dali nabídku do celocírkevního tisku a jelo se zase. Jak děti rostly, sestava mami-nek se obměňovala, ale byli jsme v Sola fide každý rok a dům se pokaždé naplnil. Tyto pobyty nebyly vedené jako celocírkevní, ale bratr Cejnar tomu fandil a vycházel nám všemožně vstříc. Cena byla nižší, navíc zařídil vždycky autobusový zájezd do zoologické zahrady. Mohly s námi jezdit i rodiny se čtyřmi pěti dětmi, které by se jinak nedostaly. Často jezdily ekumenické rodiny a večerní progra-my pro dospělé a rozhovory kolem nich byly velmi zajímavé.

Co v létě?Později jsme rozšířili pobyty i na letní. Byli jsme v Bělči a teď nově v Chotěboři. O prázdninách jezdí i rodiny se školními dětmi. Potkaly a seznámily se tam maminky z různých etap našeho úterního scházení, které se doposud tak dobře neznaly. To bylo dobré.

Nedávno jste byla zvolena předsedkyní seniorátního odboru pro práci s dětmi. Jaké máte plány?Ráda bych obnovila skupinu laických spolupracov-níků, kteří by na tomto poli pomáhali. Kdysi v seni-orátě taková skupina pracovala, nyní bude potřeba najít nové lidi s malými dětmi. Mojí zkušeností ¥

9

je, že je dobré, když se angažují muži. Tak bych ráda pár ochotných lidí našla. Pro děti připravu-jeme vždycky biblický program, od kterého se pak odvíjejí hry. Zároveň je třeba nachystat něco pro rodiče. Bude to hodně práce a mám trochu obavy, jak to všechno sladím spolu s další sborovou prací a rodinou.

V nymburském sboru bylo před časem velmi diskutovaným tématem vysluhování večeře Páně dětem. Jakou praxi tady máte?Debata o vysluhování večeře Páně dětem vyšla právě od lidí nově přišlých do církve. Děti byly sa-mozřejmě v kruhu také a docházelo k tomu, že se rodiče začali s dětmi dělit o chléb. Kdysi jsem psala na toto téma farářskou práci. Měla jsem vybádat, nakolik je takové chování oprávněné. A zjistila jsem, že podle biblického svědectví nic nebrání tomu, aby pokřtěné děti přijímaly od nejútlejší-ho věku. Že intelektuální složka je jenom jedna z několika a nehraje rozhodující roli. Na druhou stranu je pravda, že církev má nějakou tradici a že se tato tradice v lecčems osvědčuje. Takže jsme hledali nějakou střední cestu. Došli jsme k tomu, podobně jako všude ve světě, že je to na rodičích.

Tak to také odsouhlasilo sborové shromáždění. Praxe je teď taková, že při večeři Páně jsou děti v kruhu spolu s dospělými a rodič dostane větší kousek chleba, aby se mohl rozdělit se svými dět-mi. O víno se ale nedělí. Je to takové na půl cesty, tady se teorie s praxí trochu rozchází. Jsou také rodiče, kteří se s dětmi o chléb nedělí a čekají až ke konfirmaci, kdy pak děti budou přijímat plně. Způsob přijímání je tedy různý. Myslím, že tento posun je patrný v celé církvi, nejen v našem sboru. Je to už něco úplně jiného, než pamatuju ze svého dětství, kdy jsme koukali z lavic škvírkami v kru-hu, co se vpředu děje, a zlobili při tom, protože to bylo dlouhé.

Co na závěr?Myslím si, že děti do sboru a do bohoslužeb patří. Nejsem zastáncem nedělní školy přes celé boho-služby. Stačí, když odejdou na kázání. Děti by měly být i při večeři Páně a ne se o ní dozvědět až při konfirmaci. A jednou za měsíc je dobré, když zůsta-nou společně s dospělými po celé bohoslužby. Pova-žuji za velice důležité, když jsou děti u přímluvných modliteb. Ptala se Daniela Ženatá

Těžiště práce je v ranních a večerních pobož-nostech. Pobožnost by měla obsahovat vše, co pokládáme za důležité: zpěv, výklad příběhu, modlitbu. S dětmi zpíváme „co nejjednodušeji“. Bez doprovodu nebo jen s kytarou. Aby se děti slyšely navzájem. Aby vůbec vnímaly, že něco zpívají a co vlastně mají zpívat. Takže opakujeme a předzpíváváme. Za týden zvládnou písní něko-lik. Čas od času děti potřebují vlastní prostor. Ať si mlátí a štěrchají, s čím chtějí. Hospodin se dá oslavovat různými způsoby...

Základ pobožností je výklad, povídání, při-blížení biblického příběhu. Vyprávění musí mít děj. Konkrétnost. Něco, čeho se malé děti mohou držet, co si dokážou představit. Ptát se, měnit tem-po. Nemyslím si, že je nutné složitě modernizovat a zjednodušovat. Děti chápou víc, než očekáváme.

V půlce června přede mnou ležel seznam účastníků pobytu pro rodiny s malými dětmi

v Chotěboři a mně se hlavou honily bezradné my-šlenky. Čtyřicet dětí? A z toho pětadvacet od tří do pěti let? Co s nimi budeme celý týden dělat?

Dá se s tolika malými dětmi nějak systema-tičtěji pracovat? Jak na to, aby místo ranních a večerních pobožností nebyl jen chaos, křik a vztekání? Co od takto malých dětí nemůže-me očekávat? Neumějí číst, psát, dlouho sedět, vydržet v klidu dobu, která dospělému připadá přiměřená, tvářit se, že je baví a zajímá něco, co je vůbec nebaví a nezajímá... A co umějí? Umějí všelijak zpívat, tleskat, celkem jasně vyjadřit své emoce a náladu, malovat, křičet, lepit, mluvit, stříhat, odpovídat...

S tím se pracovat dá.

PRO RODINY S MALÝMI DĚTMI

Dětí jako smetív Chotěboři

10 11

Je potřeba ustát situace, kdy někdo spadne z la-vice. Batole vám zabaví figurku či skrytý tahák. Někdo dostane záchvat vzteku a jiný se do chvíle ticha bezelstně zeptá, kdy už konečně bude konec.

Že se povídání leckdy zvrtne jiným směrem, než má vykládající v úmyslu? S tím je nutné počítat. Každý, kdo někdy pracuje s malými dětmi, zná momenty, kdy mu nepředvídaná věc zboří pracně promyšlený výklad. Blíží se pomalu pointa příběhu,

děti vás napjatě poslouchají a vaše vlastní tříleté dítě se začně hrabat v kamnech. Vykládaný příběh pak může dostat nečekané vyústění. Jeden tatínek si prý už napořád bude pamatovat, co Hospodin přes Elijáše vzkázal králi Achabovi: „Toto praví Hospodin, Achabe! Nech ty kamna!“ Pobožnost končíme modlitbou. Krátkou, srozumitelnou, výstižnou.

Každý den se snažíme vymyslet výtvarné tvo-ření s návazností na vykládané biblické téma. A tak se přes týden různě lepí, stříhá, modeluje, maluje na kameny, pracuje s ovčí vlnou, tkani-nou... Je milé, když se k vám pak donese, že si děti na louce pasou vlastní beránky nebo že si malé holčičky hrají na faraonské princezny a pořád znova zachraňují z imaginárního Nilu Mojžíšky z papírové ruličky.

Na začátku týdne je před námi očekávání a trošku i bázeň, jak to všechno dopadne. Hod-ně ovlivní počasí, úrazy, přístup a spolupráce rodičů, střevní virózy...

A na konci? Je to únavné, ne že ne. Ale vidím v takové práci smysl. A baví mě to. Marta Židková

foto: Simona Jirků foto: Eva Smolíková

Kostel je plný, v první lavici sedí rodina se dvěma malými dětmi, které čeká křest. Holčičce je několik měsíců, jejímu bratrovi dva roky. Rodiče s dětmi a kmotři přicházejí ke křtitelnici, ostatní děti ze sbo-ru se jako obvykle jdou dopředu podívat, jak bude vypadat křest zblízka. Farář klade rodičům i kmotrům otázky, ale do odpovědí rodičů se mísí i hlas samot-ného křtěnce: „Ne, ne, ne!“

Vlastně – už před křtem, když rodiče a farář chlap-ci ukazovali křtitelnici a říkali mu, co ho čeká, se tvářil dost odmítavě.

Dvouletý chlapeček má jasno. Jeho křestní den dnes (ještě?) nenastal. Co dál?

Byla pokřtěna jen mladší holčička, shromáždění je rozpačité. Chlapec se vyjádřil dost jasně. I když asi moc nerozuměl, k čemu.

My velcí taky hodně věcem nerozumíme, oči se nám otvírají postupně. Věřím, že Pán Bůh má trpě-livost. A nechybí mu, myslím, ani smysl pro humor. Lenka Ridzoňová

Pokřtít, či nepokřtít? Stalo se jednou v neděli...

11

Michal KittaPokud se modlí to batole, tak nic. Pokud se modlím já, učinit významnou pauzu a dát tak rodičům příležitost k odchytu. Nestane-li se, musím při modlitbě sám výskat ještě hlasitěji.

Jiří GruberPokud bych byl v tu chvíli dostatečně pohoto-vý, změnil bych obsah modlitby a poděkoval Pánu Bohu za výskající a pochodující batolata. Většinou mě to však rozhodí, nedokážu se již soustředit a modlitbu rychle ukončím.

Petr Brodský„Nebudete-li jako pacholátka – nevejdete do krá-lovství nebeského!“ To je ovšem velmi tolerantní odpověď. V praxi to vypadá tak, že spíš povzdech-nu: „Co naděláš – za rodiče nemůže! Sbore, raduj se, trp!“ Na druhou stranu je to ovšem radostné trpění!

Lenka FreitingerováMyslím, že dítě se nerozvýská z ničeho nic, po-kud ho nikdo nepošťuchuje. Možná s ním může dospělý zůstat sedět, taky mu sepnout ručky, učí se už odmalinka. Chodící děti při bohoslužbách mi nijak nevadily – pokud se ovšem neproháněly přímo kolem stolu Páně nebo nelezly na kazatel-nu. Tam ale myslím taky začali „konat“ dospělí moc pozdě. A protože vím, že nejlíp se vychová-vají cizí děti, popsala jsem tu, jak jsem to dělala já s dětmi vlastními. Ale možná, že jsem moc přísná maminka.

Miloš HübnerJe-li batole rozdováděné už před modlitbou, dám místo ní píseň a během ní s rodiči nebo s babičkou uvedeme věci do stavu, kdy se dá po-kračovat. Když to je nečekaný výstup, zkrátím modlitbu a vynechám chvíli pro tiché prosby. Tu vynechávám stejně, když kolem kostela pro-jíždí vlak. Hlavně nesmím začít „řešit problém“. Do příště se něco vymyslí, třeba se vezme hračka nebo bonbon.

DaZ

OTÁZKA NA TĚLO

FARÁŘEK A FARÁŘŮ JSME SE ZEPTALI

Co s pochodujícím a výskajícím batoletem při modlitbě?

12 13

 

NÁSTĚNKA

SYNODNÍ RADA

Na zasedání 11. ledna 2011 projednala synodní rada 63 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníciVolba Filipa Susy za faráře FS ČCE v Liberci byla SR potvrzena s platností od 1. února 2011 na plný pra-covní úvazek.

Synodní rada souhlasí se záměrem využití druhé části tříměsíčního studijního volna Josefa Bartoš-ka a uděluje mu studijní volno na seminář v Jaipuru od 12. 2. 2011 do 8. 3. 2011. Seminář navazuje na po-byt v Indii a bratr Bartošek na něm hodlá přiblížit osobnosti Petra Chelčického a Přemysla Pittera. Na  vědomí vzala SR snížení pracovního úvazku seniorátního faráře Pražského seniorátu ČCE Petra Špirka na 33%.

Na místo čtvrtého člena správní rady Nadačního fondu Třebické-Řivnáčové navrhuje SR Liu Valkovou.

Fakulta a bohoslovciSynodní rada schválila udělení stipendia Michaelu Pfannovi, studentu bohosloví zapsanému v sezna-mu kandidátů služby v církvi. Kandidátka služby v církvi Jana Hofmanová předlo-žila zprávu o své účasti na sborovém životě ve far-ním sboru v Nymburce. Synodní rada vzala zprávu na vědomí.

Správa církveZ vizitací ve farních sborech přijala synodní rada na vědomí zprávy seniorátních výborů:– Východomoravského seniorátu ve  FS Valašské Meziříčí ze dne 24. 10. 2010– Pražského seniorátu ve FS Praha 1- Staré Město ze dne 11. 11. 2010– Východomoravského seniorátu ve FS Jablůnka ze dne 14. 11. 2010

Ze zasedání seniorátních výborů vzala SR na vědomí zprávy:– Pražského seniorátu ze dne 19. 10. 2010 a 16. 11. 2010– Chrudimského seniorátu ze dne 6. 12. 2010– Východomoravského seniorátu ze dne 13. 12. 2010– Poděbradského seniorátu ze dne 13. 12. 2010. SR vzala na vědomí zprávy z proběhlých konventů:– Chrudimského seniorátu 20. 11. 2010– Poděbradského seniorátu 13. 11. 2010. Byl to kon-vent volební. Seniorátním kurátorem byl zvolen Pavel Pistor, 1. náhradníkem z řad kazatelů Martin Zikmund. Do předsednictva byli zvoleni: předseda Blahoslav Matějka, ostatní členové předsednictva – Kateřina Roskovcová, Helena Exnerová, Hynek Bry-nych, náhradníci předsednictva – Jaroslav Fér, Marek Lukášek, Jana Jahodová, Vlastimil Plch.– Pražského seniorátu 13. 11. 2010. Josef Bartošek byl zvolen seniorátním farářem na poloviční úvazek do 31. 12. 2011.

HospodařeníSynodní rada schvaluje hospodářský dotazník za rok 2010 a ukládá ÚCK rozeslat jej do sborů. Byla přijata navrhovaná změna koncepce práce s dotazníky. EkumenaMartin Řeháček byl delegován jako zástupce ČCE v o.s. Servitus na další období, tj. do 31. 12. 2012. Jaromír Strádal ml. byl pověřen, aby se stal zástupcem ČCE v přípravném týmu ERC pro Modlitbu za domov 2011. Na synod ČCE jsou každoročně zváni zahraniční hos-té, střídavě německy a anglicky mluvící. V roce 2011 jsou na řadě hosté z německy mluvících oblastí. SR souhlasí s pozváním zahraničních hostů a počítá se společným setkáním.

Partnerská Evangelická církev v Berlíně–Branden-burgu–slezské Horní Lužici se loučí s regionálním biskupem Dr. Hans-Wilhelmem Pietzem. SR delego-vala na slavnostní rozloučení a instalaci nástupce M.  Hercheho ve Zhořelci 22. 1. 2011 Daniela Ženatého.

13

 Vedoucí střediska v Bad Alexandersbadu (Německo) Michael Kuch po dvanácti letech odchází. Vzhledem k dlouholeté výborné spolupráci s tímto střediskem poděkovali jménem ČCE za spolupráci a 9. ledna se zúčastnili rozloučení Joel Ruml a Gerhard Frey-Rei-ninghaus.

Evangelická akademieSynodní rada plánuje během svého funkčního období jedenkrát navštívit každou školu Evangelické akade-mie. Během těchto návštěv (výjezdních zasedání) se SR setká s pedagogickým sborem, se studenty, vede-ním školy, případně spirituály. Synodní rada ukládá ÚCK připravit do příštího zasedání harmonogram výjezdních zasedání ve školách EA během roku 2011. DaZ

SČÍTÁNÍ LIDU, DOMŮ A BYTŮ 2011

Milé sestry, milí bratři,blíží se Sčítání lidu, domů a bytů 2011, které se

provádí v naší zemi a v zemích EU jednou za deset let. Také letos bude součástí sčítacího listu osoby kolon-ka „Náboženská víra“. Údaj, který z letošního sčítání vzejde, se stane podkladem pro rozhodování státních a veřejných institucí na dalších deset let.

Tento dopis píšeme na základě zkušeností roku 2001. Mnohé tehdy ovlivnila informace sčítacího archu, že údaj „Náboženská víra“ je nepovinný a dob-rovolný. Prosíme vás, nedejte se tím zmást! Ač nepo-vinný a dobrovolný, přesto se stane podkladem mnoha dalších rozhodnutí. Proto jej, prosíme, řádně vyplňte!

Nenechte se odradit ani jistou komplikací. Do pří-slušných rámečků je totiž třeba vyplnit celý a přesný název naší církve, tedy – Českobratrská církev evan-gelická. Jiný název – např. Evangelická církev – je neplatný.

Proto prosíme, vezměte Sčítání lidu, domů a bytů 2011 vážně. Případná liknavost nebo přezíravost toho-to sčítání je v neprospěch křesťanů naší země. Domní-váme se také, že i pro život naší společnosti je dobré, aby pomocí věrohodného údaje věděla o těch, pro které je evangelická, resp. křesťanská víra důležitá.

Obracíme se i na vás, kteří nejste evidováni v karto-téce žádného našeho sboru. A přesto se k naší církvi hlásíte, sympatizujete s ní, účastníte se některých akcí, máte v ní své přátele. Pokud je to v souladu s va-ším přesvědčením, vyplňte také, prosíme, „Českobra-trská církev evangelická“ v kolonce „Náboženská víra“.

Sčítání proběhne koncem března 2011. Sčítací for-muláře dostanete v předstihu.

Sčítací archy bude možno vyplnit i elektronicky, ovšem až poté, co osobně převezmete sčítací formu-láře od sčítacího komisaře. Další informace k elektro-nickému sčítání naleznete na:

http://www.czso.cz/sldb2011/redakce.nsf/i/jak_vyplnit_elektronicky_formular.

Prosíme, seznamte s touto naší výzvou co nejširší okruh lidí při sborových ohlášeních, na internetových stránkách, ve sborových dopisech i při neformálních rozhovorech.

Děkujeme za porozumění a zdravíme,synodní rada 12. ledna 2011

SYNODNÍ SENIOR

Joel Ruml k případnému snížení platu duchovníchNa základě rozhovorů, které spolu vedou představitelé většiny církví v České republice, mohu říci, že církve si velice dobře uvědomují svízele dopadů hospodářské krize na každého člověka.

Krize je věc časově omezená, a pokud je nutné šetřit, pak jistě každý dočasné zmrazení, případně i snížení platů přijme a unese. Můj dojem ale je, že se stát stále ještě nejvíce hojí na malých a velké nechává proplou-vat.

Záležitost financování církví však souvisí s jedním docela pikantním bodem. Stojí na faktu zabrání církev-ního majetku státem v roce 1948. Šlo o majetek, který stát dodnes ani nevrátil, ani neproplatil a vlastně ani ni-jak zásadně neposunul k řešení. Jsou snadno dostupné dokumenty, zpracované nezávislými ekonomy, které říkají, že kdysi zabavený majetek církví za dobu, kdy jej stát drží, vynesl státu o 168,8 miliard Kč více, než kolik stát na církve vydal. Hrubým přepočtem pak z toho vy-plývá, že státem zabavený majetek církví každoročně přispívá do státního rozpočtu o cca 2,5 miliard Kč více, než kolik stát církvím vyplatí. Pokud se tedy dnes jedná o to, aby platy duchovních byly o 5 až 10 % sníženy, pak to znamená, že církve dostanou o 80 až 160 milionů Kč méně než jindy a o to se pak navýší výnos pro státní rozpočet ze strany někdejšího církevního majetku církví a církví samotných. Pokud společnost a vládní představitelé uznají, že je třeba, aby církve dotovaly stát, pak se taková vynucená dobročinnost ze strany církví již musí dít na úkor jednotlivých zaměstnanců

14 15

 církví. A kvůli tomu pak průměrný měsíční plat duchov-ních půjde níže ze současných cca 16 tisíc korun.

Výše uvedená skutečnost se stále spíše zamlčuje než zveřejňuje, ona totiž vše pak staví do jiného světla. Podle ní to vůbec nejsou daňoví poplatníci (a už vůbec ne nevěřící a ti, kdo do církví nepatří), kdo platí ze svých daní církve, ale naopak církve prostřednictvím jim zabaveného majetku dotují státní rozpočet, což pak dovoluje krýt i takové náklady, jako jsou předražené zakázky, nesmyslné benefity a rozmařilost podle zá-sady z cizího krev neteče.

Církve a duchovní nebudou těmi, kdo budou stávko-vat kvůli platům. Ocení však a uvítají, když žurnalisté, těšící se obrovské důvěře ze strany společnosti, budou informovat přesně a komplexně. Problematika majet-kového narovnání mezi státem a církvemi a její populi-stické zneužívání jsou půdou, kde mohou směřováním za pravdivostí vykonat velice mnoho.

Joel Ruml, synodní senior ČCE

Zástupci vlády podepsali 12. ledna s církvemi dohodu, podle které zmrazil stát platy duchovním až do roku 2014. Jiným státním zaměstnancům se ubírá 10 %. Je to jeden z kroků, kterými se má posunout jednání o ma-jetkovém vyrovnání. Duchovní dnes berou v průměru 16 800 korun měsíčně, zatímco celostátní průměrná mzda je 23 665 korun. Podle tabulkových tříd bere začínající farář 10 630 korun, po patnácti letech praxe 13 410 korun a s praxí nad 32 let 16 260 korun. Konkrét-ní výše platu závisí dále na platovém stupni a různých příplatcích, jako jsou administrace jiného sboru, funkce mentora, seniora či práce v celocírkevních strukturách. (čtk/DaZ)

JUBILANTI

Koncem ledna a v únoru slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi:

Jitka Tučková 60Daniel Henych 80Zvonimír Šorm 50Tomáš Molnár 50Jan Kašper 60Josef Valenta 80Pavel Janás 55Michal Šimek 50Anna Lavická 50

ÚMRTÍ

Ve věku 95 let zemřela 17. ledna paní Hana Svatoňová,

rozená Satranová, vdova po faráři ČCE a tajemníku synodní rady Josefu Svatoňovi.

Jitka Tučková 60 letMEDAILE VDĚČNOSTI

Dobrovolným pracovníkům Českobratrské círk-ve evangelické Medaile vděčnosti se udílí jako výraz uznání za dlou-holetou službu v církvi. Církev tím dává najevo, že si služby dobrovolníků velmi váží. Cílem ocenění je také upozornit na potřebnost a užitečnost dobrovolné prá-ce laiků v církvi. Oceněný obdrží současně s medailí také pamětní list.

Na ocenění medailí vděčnosti mohou být navrženi dobrovolní pracovníci v některé z církevních oblastí: učitelé nedělní školy, varhaníci, kostelníci, spolupra-covníci křesťanské služby, presbyteři, členové správ-ních orgánů, delegáti v církevních shromážděních apod. Návrh na udělení medaile pro člena svého sboru může předložit ke schválení synodní radě kterékoliv staršovstvo farního sboru ČCE .

Podrobná pravidla a formulář najdete na www.e--cirkev.cz v sekci sbory/sborové zásilky/2010/říjnová sborová zásilka.

Doposud byli oceněni medailí vděčnosti odstupující členové synodní rady v roce 2003 (P. Smetana, L. Ros-kovcová, J. Čapek, J. Pokorný, P. Pistor, D. Ženatý) a 2009 (J. Ruml, M. Čejková, P. Klinecký, M. Rejchrt, P. Prosek, P. Stolař) a patnáct dlouholetých spolupracovníků z partnerských církví v zahraničí (G. Hirschburgerová, L. Fischerová, K. Ch. Epting, D. Tenberg, K. Wollenwe-ber, H. van der Horst, J. Jančík, F. Borggrefe, A. Hess, H. Sturm, P. Steinacker, E. Cherdron, W. Beyhl, A. Noack, H. Schmidt). DaZ

15

 

NOC KOSTELŮ

Již nyní začínají přípravy na další ročník ekumenické Noci kostelů, kterou loni v květnu pořádala i řada sborů naší církve ve svých kostelích a modlitebnách. Synodní rada tuto akci na svém zasedání 14. prosince 2010 jednomyslně podpořila a povzbuzuje sbory ČCE, aby se k Noci kostelů připojily. Na webových stránkách http://www.nockostelu.cz najdete příslušné kontakty v jednotlivých krajích, kam můžete svůj zájem o spolu-práci ohlásit. Podle našich informací je možno se hlásit průběžně. Je však dobré zajistit, aby byla vaše pláno-vaná akce zveřejněna v informační brožuře, kterou jednotlivé kraje k Noci kostelů vydávají. Tím se mohou dozvědět o vašem otevřeném kostele či modlitebně i ostatní. Vaši krajští koordinátoři budou určitě znát termín uzávěrky příslušné brožurky k tisku, buďte proto s nimi v kontaktu a pošlete jim informace včas.

Zároveň vás prosíme, abyste o záměru uspořádat u vás Noc kostelů dali zprávu také ekumenickému od-dělení, abychom mohli o vašich aktivitách informovat dál nebo abychom naopak zase mohli případné infor-mace předat my vám. Daniela Hamrová

ekumenické oddělení: ekumena@e-cirkev.cz

telefon 224 999 215

KIRCHENTAG

Drážďany 1. až 5. června 2011 … tam bude i tvé srdce (Mt 6,21)Kirchentag 2011 v Drážďanech spojuje dvě tradice: v rámci německého Kirchentagu se uskuteční Setkání středoevropských křesťanů.

Německý evangelický Kirchentag se koná každý druhý rok v jednom z německých měst a je velkou slavností církevního života – bohoslužeb, hudby a umění, společenských a politických debat. Naposledy se konal v roce 2007 v Kolíně nad Rýnem a 2009 v Brémách.

V roce 2003 se konal v Berlíně poprvé společný eku-menický Kirchentag římskokatolické a evangelické církve. Druhý ekumenický (včetně pravoslavné církve) Kirchentag byl v květnu 2010 v Mnichově.

Setkání křesťanů se ze začátku konala v příhraničním regionu. Postup-ně některé evangelické církve organizovaly Setkání

jako pestrou mnohojazyčnou a ekumenickou pre-zentaci křesťanů celé střední Evropy. Důraz byl vždy na setkávání sborů, skupin a jednotlivců. 1991 Görlitz (D), 1994 Niesky (D), 1996 Wisła (PL), 1999 Český Těšín (CZ), 2002 Görlitz (D), 2005 Praha (CZ), 2008 Bratislava (SK). Pořadatelem pro rok 2011 bude Evangelická luter-ská zemská církev Saska.

Pojeďte s námi Chcete-li zažít společenství evangelíků z různých zemí, jeďte s  námi ve  dnech 1. až 5. června 2011 do  Drážďan na  33. Kirchentag. Protože Drážďany leží blízko hranice s Českou republikou a s Polskem, připravuje se program se zaměřením na návštěvníky ze středoevropských a  východoevropských zemí. Za ČCE spolupracuje na programu Oliver Engelhardt z ekumenického oddělení.

Účast v Drážďanech Účastnický poplatek v Drážďanech bude české účast-níky stát pouhých 24 € a pokryje vstupenku na všechny akce Kirchentagu, ubytování (většinou společné v tě-locvičně) se snídaní, jedno teplé jídlo denně a dopravu po městě.

ERC bude organizovat společnou dopravu do Dráž-ďan. Sledujte prosím průběžně stránky Ekumenické rady církví http://www.ekumenickarada.cz/, tam bu-dou postupně k dispozici všechny důležité informace včetně přihlášky.

Pět dní plných programu a setkávání a téměř 3000 nejrůznějších setkání – takový je čas mezi zahájením ve středu a závěrečnou bohoslužbou v neděli. Neza-pomenutelný zážitek pro ty, kteří na Kirchentagu byli a zase se vracejí. Těšíme se na vaši účast!

ERC/DaZ

16 17

 Z DOMOVA

Autor Broučků by měl sto šedesát pět rokůEvangelický farář Jan Karafiát, který se narodil 4. ledna 1846 v Jimramově na Českomoravské vysočině, vydával články o biblických studiích, kázání, publikoval i teolo-gické spisy a pustil se také do revize textů Bible kralické. Jeho jméno je však nesmrtelně spjato především s jeho knihou Broučci.

Od roku 1876, kdy tato poetická dětská knížka vyšla poprvé, se dočkala zhruba stovky vydání, a to i přes to, že byla po čtyřicet let na indexu. Příběh ze světa broučků a světlušek byl mnohokrát zpracován pro činohru, loutkové divadlo, film, televizi, byl zhu-debněn jako balet a stal se námětem pro operu.

Karafiát pocházel ze vzdělané, ale chudé rodiny. Měl devět sourozenců. Studoval gymnázium a potom teologii v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Byl soukromým učitelem v Kolíně nad Rýnem a skotském Edinburghu, tam se také seznámil se svou mecenáškou, lady Jane Beaukenenovou, která mu byla nápomocna s prvním vydáním Broučků. Od roku 1872 byl učitelem evan-gelického semináře v Čáslavi a od roku 1875 působil dvacet let jako evangelický farář v Hrubé Lhotě na Va-lašsku. Ke konci života žil v Praze, kde také 31. ledna 1929 zemřel. čtk/DaZ

ZE SVĚTA

Papeži Janu Pavlovi II. byl přičten zázrakZesnulý papež se tak znovu přiblížil svému blahoře-čení. Lékařská komise potvrdila, že Jan Pavel II. zá-zračně uzdravil řádovou sestru trpící Parkinsonovou chorobou. Lidový tlak na prohlášení populárního papeže za svatého byl a je tak intenzivní, že už krát-ce po jeho smrti začal proces blahořečení, které je předstupněm svatořečení. ČRo/Karel Pěška

Křesťanka odsouzená za  rouhání musí být chráněna před teroristy i ve vězeníPákistán. Po vraždě paňdžábského guvernéra Sal-mana Tasíra a po výhrůžkách teroristických skupin na adresu Asiq Bibiové, obviněné za domnělé urážky proroka Mohameda, musely být v samotném vězení zpřísněny bezpečnostní podmínky. Podle pákistán-ských zpravodajských služeb není v bezpečí ani tam. Návštěvy jsou povoleny pouze manželovi. Podle

zdrojů agentury Fides panuje nyní v celé zemi ex-trémní polarizace. Po manifestaci islámských fanati-ků, kteří minulou neděli oslavovali pachatele vraždy pákistánského politika, jsou v nebezpečí všichni, kdo si přejí zrušení nespravedlivého zákona, jako např. pákistánský ministr pro menšiny, Shabaz Bhatti.

Křesťanka Asia Bibiová, matka čtyř dětí, čeká už rok ve vězení na definitivní rozhodnutí Nejvyššího pákistánského soudu. Agentura Fides s odvoláním na rodinné příslušníky uvádí, že paní Bibiová pro-

ilustrace Ladislavy Pechové ke Karafiátovým Broučkům

17

 chází těžkou krizí, je ve špatném psychickém stavu, často pláče a chtěla by spatřit své děti. Prosí však o Boží pomoc a svěřuje se do Boží prozřetelnosti. Před několika dny ji směl ve vězení navštívit manžel Ashiq Bibi, který ji našel „ve velmi špatném stavu, na pokraji zoufalství“. christnet/ (MiH)

Benedikt XVI. se setkal s finskouekumenickou delegací Vatikán. „Ekumenismus je vždycky plodem Božího pů-sobení,“ uvedl Benedikt XVI. při setkání s ekumenickou delegací z Finska, která se už tradičně sešla v Římě, aby oslavila patrona této skandinávské země svatého Jin-dřicha. Jen několik dnů před začátkem Týdne modliteb za jednotu křesťanů připomněl Benedikt XVI. nutnost pokračovat na cestě ekumenismu a posílit spolupráci mezi luterány a katolíky, aby se dosáhlo společného pohledu na církev.

Konkrétní znamení naděje, viditelné úsilí o dialog a především přání splnit Kristovu vůli, aby všichni byli jedno v něm. Tak popsal papež ve svém pozdravu tuto pouť finských křesťanů do Říma. Vaše návštěva svěd-čí o tom, že vztahy mezi luterány a katolíky a obecně mezi křesťany ve vaší zemi jsou otevřené, přátelské a  že se lidé různých vyznání snaží o spolupráci. Na dosažení plné jednoty je třeba pracovat společně, dodal Benedikt XVI.

Papež také zdůraznil význam závěrečné zprávy na téma ospravedlnění v životě církve, kterou zveřejnila Skupina pro luteránsko-katolický dialog na severu Ev-ropy a označil ji za pozitivní krok na ekumenické cestě. christnet/(MiH)

Na katolické kněze byli poprvé v historii vysvěceni ženatí anglikánští biskupovéLondýn. Poprvé v dějinách byli 15. ledna 2011 někdejší anglikánští duchovní v hodnosti biskupa vysvěceni na katolické kněze. Týká se to tří duchovních, kteří patřili ke konzervativnímu křídlu anglikánské církve, jsou ženatí a každý z nich má několik dětí.

Trojici vysvětila podle agentury DPA ve Westmin-sterské katedrále v Londýně hlava katolíků v Anglii a Walesu Vincent Nichols. Nově vysvěcenými jsou Andrew Burnham, Keith Newton a John Broadhurst.

Noví kněží mohou i po přechodu ke katolické církvi zůstat ženatí. V anglikánské církvi, v jejímž čele stojí britská královna, přitom měli problém hlavně s usta-novením, že ženy mohou být vysvěcovány nejen na kněží, ale nově také na biskupky.

Papež Benedikt XVI. přestup anglikánů na katolic-kou víru umožnil vydáním zvláštní apoštolské konsti-tuce Anglicanorum Coetibus. Možnost změny vyznání uznalo i vedení anglikánské církve. Podle papežského ustanovení mohou kromě jednotlivců mezi církvemi přestupovat i celé skupiny věřících, například nábo-ženské řády. Umožňuje jim přitom ponechat si část jejich anglikánských obřadů. Před biskupy využilo možnosti přestoupení k druhé církvi několik stovek běžných věřících a zhruba 50 kněží.

ČTK/christnet

ZELENÉ OKÉNKO

Člověk a ostatní stvořeníDokázali byste si vybavit, jaké rostliny rostou kolem vašeho domu, na zahrádce, u kostela, na farské za-hradě, podél cesty do práce? Vnímáte je jednotlivě, dokážete říct, jak se během roku mění, znáte třeba jejich jména? Je to pro vás důležité?

Kdy jste se naposledy setkali s volně žijícím živo-čichem? Co to bylo? Jak byl od vás daleko? Bylo vám to příjemné? Nebo vám spíš nahánějí strach? Mohou přece štípat, přenášet nemoci, znečišťovat okolí...

V  rámci tvůrčí dílny zaměřené na  rozmanitost Božího stvoření jsem několikrát účastníky vyzvala, aby nakreslili obrázek lesa, který se jim líbí, kde by se cítili dobře a který podle jejich mínění dobře funguje. Kreslili jsme obyčejnými křídami na papír. Ať už byli v dílně malé děti nebo dospělí, vždycky se posléze

18 19

 kresby daly rozdělit do dvou skupin. V  jedné byly obrázky uspořádaného lesního porostu se stromy v pravidelných řadách, takřka žádné keře, sem tam trs trávy nebo pár borůvek, za stromem laškovně vy-kukující zajíc, žádný nepořádek, všechno přehledné. Takových obrázků bylo vždycky víc.

Na menší hromádce se ocitly obrázky divokých lesních končin – kamení, voda, bujné porosty, nepře-hledné a překypující scenérie.

Při povídání nad obrázky jsme se často dost na-smáli. Jeden osmiletý autor „přehledné varianty“ mě přesvědčoval, že stromy v řadách jsou tu proto, aby malí zajíčci bezpečně trefili domů. „Divoké“ obrázky se většinou moc líbily všem, „spořádanější“ kreslíři si je často prohlíželi s nostalgickým úsměvem, jako by se jim něco zasutého připomínalo.

Při těchto setkáních jsem si uvědomila, jak silně se v člověku pere snaha o uspořádanost a přehlednost s touhou po volnosti a rozmanitosti.

Skoro každý rodič se s dětmi rád dívá na motýly nebo ptáky na krmítku, celí rozrušení ukazujeme při procházce nebo z okénka auta potomkům srny nebo

volavky. Na druhou stranu je v nás stoletími vypěs-tovaná opatrnost a snaha uchránit své teritorium a svůj život a zdraví před ostatními živočichy. Naši zemědělští předkové museli vynaložit hodně sil, aby uhájili svoje přežití v drsné přírodě.

Jakkoli jsou oba přístupy pochopitelné a přiroze-né, neměli bychom snad přehlédnout, že poměr sil se dávno obrátil. Uspořádanost je obecně podpo-rovaná, rozhodně se nemusíme bát, že se náš svět změní v džungli, když budeme trochu pomáhat té druhé straně. Kolem domu nebo před kostelem třeba můžeme mít pravidelně sekaný „travní koberec“, kde roste prostě jen „tráva“, ale můžeme si také s radostí pěstovat klasický trávník se spoustou květin a bylin, na kterých se živí včely a motýli a můžeme se spolu s nimi cítit aspoň na chvilku volně.

Ilona Mužátková

Pokud byste rozmanitosti života na svém nebo církevním po-

zemku rádi pomohli a nevíte, jak na to, můžete se třeba obrátit

na poradní odbor pro otázky životního prostředí při SR ČCE,

pozp@evangnet.cz. Můžete také napsat přímo autorce tohoto

článku, imuko@tiscali.cz, určitě něco vymyslíme!

„Jděte ke všem národům a získávejte mi učed-níky!“ Tento příkaz zanechal náš Pán Ježíš

Kristus všem svým následovníkům, tedy i nám. V době komunismu bylo prakticky nemožné, aby z Československa byl někdo vyslán jako misionář k pohanským národům. Mám velikou radost, když smím číst nebo slyšet o Morava-nech, kteří v 18. století vyslali z jednoho sboru v Ochranově víc než 200 misionářů na všechny strany světa. Již jednadvacet let máme svobo-du a neomezené možnosti plnit program svého Mistra při nesení evangelia.

Po dlouhých modlitbách jsme se dožili vzácné chvíle, kdy v neděli 14. listopadu 2010 byl na služ-bách Božích vyslán z Evangelického a. v. sboru ČCE v Českém Těšíně bratr Martin Stařičný do misijní práce v Africe. Byl vyslán přes Wycliffovu misii, aby se jako počítačový odborník podílel na pod-poře překladu Bible do afrických jazyků. Místem jeho půlroční misijní služby se stala Nigérie, kde spolupracuje s bratrem Janem Vaňáčkem z Brna.

Jsme velmi vděční Pánu, že oběma bratřím vložil do srdce touhu podílet se na plnění Kristova pří-kazu a dal jim rovněž dostatek odvahy jít do cizího světa, kde křesťanům hrozí mnohá nebezpečí. Jsme velmi vděčni všem bratrům a sestrám, kteří se za ně pravidelně modlí a pravidelnou finanční podporou se podílejí na plnění Kristova příkazu. Je to pro nás důvod k veliké radosti, že i my evangelíci se podílíme na nesení Kristova evangelia náro-dům, které na ně s velikou touhou očekávají. Kéž by se naše radost rozmnožila, aby i z naší církve vyšli další stateční pracovníci do Božího díla.

Stanislav Kaczmarczyk, farář v důchodu

Více o misionářích z Česka se dozvíte

na stránkách www.wycliffe.cz

MISIE DO AFRIKY

Plnit Kristův příkazNaše jedinečné poslání

19

CÍRKEV ŽIJE

Kubánští školáci

foto: Jaroslav Jiřička

21

V dějinách křesťanství nalezneme mnoho jed-notlivců, ale i celých skupin, mnoho známých

osobností, ale i řadu neznámých lidí, kteří svůj život zasvětili službě nemocným a trpícím. Pojmy jako úcta a důstojnost k nemocnému, se kterými se dnes běžně studenti setkávají při hodinách ošetřovatelství na zdravotnických školách, vy-cházejí z křesťanských kořenů. Je smysluplné, že některé zdravotní školy jsou zřizovány křesťan-skými církvemi.

Střední zdravotnická škola Evangelické aka-demie v Brně už patnáct let vzdělává a vychovává zdravotní sestry a ošetřovatelky. V současné době lze studovat na škole dva obory: zdravotnický asistent (dříve všeobecná sestra), zakončený maturitní zkouškou a obor ošetřovatel, zakon-čený výučním listem. V září se bude otevírat nový nástavbový obor, zdravotnický asistent. Je určen pro ošetřovatele, kteří si po dvou letech denního studia mohou dodělat maturitní zkoušku.

Většina absolventů míří po škole za prací do nemocnic, ambulantních zdravotnických za-řízení nebo domovů důchodců. Je milé, když se s nimi můžete na těchto pracovištích setkat a po-hovořit. Některé studentky pokračují ve studiu na vyšších odborných školách, kde studují obory jako všeobecná sestra nebo porodní asistentka. Jiné studují na vysoké škole, nejčastěji pedagogic-ké a sociální obory. Část absolventů si hledá práci mimo zdravotnictví a někteří odvážní vyjedou na zkušenou do zahraničí. Najdou se i studentky, které se po ukončení školy vdají a založí rodinu.

Jako vyučující a školní kaplanka už několik let nasávám atmosféru školy a mohu říci, že je přá-

telská a vstřícná. Dokládá to i zájem některých absolventů neztratit se školou kontakt.

Rodinná atmosféra je dána menším počtem studentů. V současné době ve škole studuje okolo sto dvaceti studentů, které vyučuje sedmnáct učitelů. Ve škole se všichni navzájem známe. Chodby se o přestávkách zaplní studenty, je sly-šet smích, hlučné hovory. Milé ovzduší dotváří i neformální popovídání s vyučujícími a paní hospodářkou. Myslím si, že někteří mladí lidé, zejména ti, kteří přicházejí z neutěšených a ne-šťastných rodinných poměrů, mohou ve škole prožít přijetí a společenství studentů a učitelů například při slavení svátků v kostele.

Problémy různého druhu se nevyhýbají ani naší škole. Některé jsou vážné a my se stále učí-me je s pokorou řešit, což vyžaduje vzájemnou spolupráci a dobrou komunikaci.

A co čeká školu v nejbližší době? V únoru se sejdeme už na čtvrtém školním plese. Ve spolu-práci s naší konzervatoří chystáme pro studenty výchovný koncert. Rádi bychom mladým lidem přijatelným způsobem přiblížili vážnou hudbu. Na duben připravujeme druhý ročník projekto-vého dne – tzv. Polévkový den, který letos bude zaměřen na problematiku chudoby ve světě. A než se v červnu rozjedeme na prázdniny, uspořádáme pro celou školu zahradní slavnost. V příštím školním roce očekáváme návštěvu skupiny studentů a učitelů ze zdravotnické školy v Sarajevu. A v září budeme slavit s některými školami Evangelické akademie dvacáté výročí existence.

Romana Špačková

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Potřebujete ošetřit?Střední zdravotnická škola Evangelické akademie v Brně

21

Východní stopaNarodil jsem se v době druhé světové války. Rodiče byli křtění katolíci, ale nepamatuji se, že bychom spolu chodili do kostela. Já jsem ovšem byl pokřtěn v krásném barokním kostele a v prvních školních letech navštěvoval náboženství. Razítek andělíčků, která katecheta dával do sešitu, jsem však příliš nenastřádal.

Brzy poté přišla doba marxismu-leninismu--stalinismu a mého dospívání. Ta se stala dobou intenzivního duchovního hledání. Pustil jsem se do tehdy moderní jógy a byl velmi překvapen, když jsem na výstavě zahraničních knih našel učebnici tohoto cvičení mezi „náboženskou literaturou“. Tato zkušenost mne vedla k další cestě na Východ. Začal jsem nejen s asánami (tělesnými pozicemi – pozn. red.) hathajógy, ale pustil se rovněž do četby pitak a upanišád. Můj zájem mne pak hnal dále přes hin-duismus k lámaismu, zen buddhismu a šintoismu. Pak ovšem také k islámu, a ještě později jsem se přes pravoslaví vrátil zpět do Evropy. Studoval jsem tehdy historii a začal se na věci dívat zase trochu z jiného úhlu.

Objevení Boha BibleV té době jsem také „zjistil“, že existuje Bible, ale když jsem si ji šel koupit na faru (žil jsem na ma-lém městě), tamějšího pana faráře jsem překvapil. Nevěděl jsem, že katolíci s Biblí tehdy prakticky nepracovali. Ovšem otec mi od jednoho pastora přinesl Bibli kralickou. Přiznám se, že jsem ji vní-mal podobně jako předtím Bhagavadgítu či Korán. Pak mi ale jeden spolužák půjčil knihu – dnes tomu říkáme samizdat – o Bibli a Bohu a pozval mne k se-

tkání se svými souputníky. Byli milí a příjemní, ale nakonec jsem je opustil. Nudilo mne totiž přesné odříkávání přečteného textu podle připravených otázek a příliš pomalé dávkování dalších infor-mací. Nakonec jsem je svými stálými rýpavými dotazy asi i já znepokojoval. Ale Bůh Bible mne zaujal. Začal jsem shánět teologickou literaturu, ale socialistická knihovna na malém městě příliš možností nenabízela. A do toho přišlo ukončení studia, nástup do práce, vojenská služba, svatba, děti … Čas letěl bleskurychle!

Nalezení evangelíkůPak přišel listopadový převrat, a najednou zde byla spousta nabídek. Ty z Východu jsem již ignoroval, ale ty euroamerické mě zajímaly: adventisté, mormoni, jehovisté, moonisté, starokatolíci... U některých jsem i chvíli postál, okolo některých jen prošel, ale málokde mě to více přitáhlo. A po-kud mne i zaujaly, členové těchto skupin se mnou odmítali diskutovat a trpělivě odpovídat na mé všetečné otázky.

Bylo to jednou kolem vánoc, když jsem šel kolem jedné budovy a četl pozvání na večeři. Považoval jsem za neslušné přijít hned k prostřenému stolu. Den poté to ovšem bylo už bez večeře, tak jsem vy-razil. Byla to církev, se kterou jsem se dříve blíže nesetkal: Normální sál s lavicemi jako mají v kos-tele. Výzdoba nebyla plná andělíčků, jak jsem byl zvyklý vídat. U vchodu mne osobně uvítali s malým programem bohoslužeb, po bohoslužbě se pan farář se všemi loučil a zaznělo pozvání na kávu, při které se přátelsky povídalo... A tak jsem se tam začal vra-cet a pan farář mi vždy znovu odpovídal na rýpavé otázky, aniž mi dával najevo, že bych ho obtěžoval.

Dnes se již hrdě hlásím k tomu, že jsem evange-lík. K Českobratrské církvi evangelické mě přitáhla svoboda, která v ní panuje, aniž by v ní zradila věr-nost k Ježíši Kristu i Hospodinu. Když se ohlížím na svou cestu k Bohu, říkám si, že Pán to asi tak chtěl, aby moje cesta nebyla žádným náhlým „pav-lovským“ osvícením. A při četbě prvních kapitol Zjevení někdy vzpomenu na své poznávání různých církví a vidím v nich upozornění: Žádná z církví není bez kazu, žádná nemá glejt jedinečnosti, ale každá se bude Pánu zodpovídat. František (66)

MISIJNÍ INSPIRACE

Dlouhá cesta na východ a zase zpátky

22 23

V této rubrice budeme letos hovořit výhradně o misijním poslání našich sborů v jejich bez-

prostředním okolí. Křesťanskou práci v dalekých exotických krajích necháme prozatím stranou. A tváří v tvář realitě současného českobratrského evangelictví si nejeden může položit otázku, zda při hledání vhodných misijních modelů nestojíme před nesplnitelnou misí. Také proto, že jsme jako sbory a církev prozatím v postkomunistické histo-rii vhodnou misijní koncepci nenašli, nepřekvapí nás trend stagnace, nebo dokonce úbytku aktivní-ho členstva. Průměrná účast na českobratrských bohoslužbách od roku 1991 pomalu klesala ze zhruba 15 500 na současných přibližně 12 800.

Vnější překážky Základní důvody, proč není snadné misijně oslovit český národ, dobře známe: Nejprve ten, že české obyvatelstvo se v posledních stoletích od křesťan-ství, zvláště od toho organizovaného v tradičních církvích, výrazně odklonilo. Tento odklon byl způsoben souběhem celoevropských i specificky českých trendů, které v jejich složitosti a kom-plexnosti nemůžeme na tomto malém prostoru popisovat ani analyzovat. Alespoň zmínit můžeme to, že i někteří římští katolíci dnes přiznávají, jak fatální důsledky mělo brutální mocenské vytlače-ní protestantů i jejich idejí z českých zemí po bi-tvě na Bílé hoře. Připomeňme i to, že obě totality českých dějin 20. století – nacismus a komunis-mus – považovaly církve za své důležité nepřátele a nasadily proti nim své mocenské aparáty.

Dalším důvodem, proč se nám vhodné misijní modely nehledají vůbec snadno, je také to, že před úkolem tohoto typu jsme jako evangelíci nikdy ne-stáli. V našich končinách protestantská církev ni-

kdy ve své historii nepůsobila v tak „pohanském“ prostředí. Tradiční a v zásadě funkční model předávání víry napříč generacemi potřebujeme nově doplnit misijním předáváním víry napříč společností. Teprve od roku 1989 přece stojíme v nábožensky svobodné společnosti před úplně novou výzvou: Jako protestanté jsme menšinou ve-dle většinové římskokatolické církve. S katolickou církví jsme pak menšinou v naší sekularizované zemi. V této pozici je poměrně snadné nechat se zatlačit do nezdravě defenzivního postoje. Když je kolem nás tolik nekřesťanů, máme jim vůbec jako evangelická menšina co nabídnout?

Pozapomenuté šancePodle přesvědčení autora těchto řádků je ovšem šancí na misijním poli mnohem více než nebez-pečí.

Nejprve: lidé našich časů rozhodně nejsou spi-rituálně hluší a slepí. Osobní příběhy, které tvoří vždy první část této rubriky, mají mj. doložit, jak různorodá je duchovní nouze mnoha našich sou-časníků, a to i těch, kteří vypadají na první pohled církvi velmi vzdáleni. Stejně tak mají ukázat, jak kvalitní odpovědi nabízí těmto hledačům duchov-ních pokladů naše víra.

Také platí, že v hledání způsobů, jak oslovit moderního člověka, máme v našich sborech ohromné rezervy. Naše základní misijní úkoly nejsou vůbec nesplnitelné: Společným nadšením pro Boží věc rozdmýchávat ohně našich společen-ství, aby vyzařovaly teplo křesťanské víry, naděje a lásky. Otevřít oči pro potřeby našich současníků. A poté jim vhodným a kreativním uspořádáním sborových a misijních aktivit vyjít otevřeně vstříc. Dokážeme-li to, jsem si jist, že se na mnoha stra-nách setkáme s překvapivě velkým zájmem.

A nakonec to nejdůležitější: Právě pro oblast misijní práce zazněla církvi ta největší Kristova zaslíbení. Citujme např. ze závěru Matoušova evangelia: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Církev, která upřímně a usilovně hledá vhodné způsoby své misijní práce, může spoléhat na Boží pomoc. Vydáme-li se s naším Pánem na cesty naproti hledačům našich časů, on při tom bude působit svou mocí a dotkne se při naší službě jejich srdcí. Roman Mazur

Nesplnitelná misie?

23

Zhotovení olešnických varhan bylo zadáno varhanáři Františku Svítilovi mladšímu z No-

vého Města na Moravě 5. července 1867, jejich výroba trvala jeden rok a stály 1 200 zlatých rýn-ských. Poprvé zazněly 13. září 1868 při slavnosti posvěcení kostela. V kronice sboru o tom čteme: „Po té zapěl sbor spievacky již v průvodu varhan piseň Prospívej, prospívej, Sion, v světle prospí-vej. Utěšený souzvůk varhan, kteréž co vskůtku mistrovské dílo varhanáře p. Svítila z Nového Města u znalců prohlášené byly, unášela důcha zbožnýma city rozechvěného k nebesům.“

Ovšem za 142 let své existence došlo nejen k opotřebení nástroje, ale také k několika zása-hům, které kvalitu a krásu nástroje významně ovlivnily. Roku 1918 byly pro válečné účely zrekví-rovány původní cínové píšťaly hlavního Prospek-tu (konkrétně 33 píšťal Principálu 8, což jsou největší píšťaly v čelní stěně nástroje) a později byly nahrazeny již jen píšťalami zinkovými, které ve varhanách zůstaly až do roku 2008. I o tom najdeme zmínku ve sborové kronice, kde se píše: „V době, kdy centrální mocnosti ocitly se

v povážlivé situaci, kdy jednalo se o jich bytí či nebytí, sáhnuto k prostředkům ohavným – ku rekvisici metalových předmětů chrámových. Ne-lze bez lítosti vzpomenouti, že jménem zákona oloupeny naše varhany o ty nejzvůčnější akordy (jimiž slaven býti měl Hospodin) a před zraky nás některých přítomných komisařem zničeny a do bedny vloženy. Byl to bolestný okamžik. Stalo se to 24. dubna 1918.“

V roce 1935 byly varhany poprvé opravovány varhanářem Karlem Čápkem z Poličky, který

hrubě narušil původní tónovou dispozici nástro-je. Druhou opravu varhan, rovněž nešetrnou vůči varhanám, provedl v roce 1978 varhanář Kmošek z Poličky. K těmto zásahům se pak přidal ještě červotoč, který v nástroji aktivně pracoval, až hrozilo zničení varhan.

Oprava nástroje se z výše zmíněných důvodů stala nevyhnutelnou. A když se podařilo v roce 2007 opravit střechu a věž kostela a v soutěži o nejlépe opravenou památku Jihomoravského kraje jsme za ni získali odměnu 150 000 Kč, rozhodli jsme se opravu varhan dále neodkládat a pustit se do ní, i když nám chyběly prostředky a všude, kde bylo lze žádat o dotaci, nás odmítali se slovy: „Je hospodářská krize. Oprava varhan nadstandard.“

Restaurování varhan začalo v roce 2008 a byl to běh na dlouhou trať. Od jedné mety k dru-hé. Po počáteční konzultaci s celocírkevním kantorem Ladislavem Moravetzem o hodnotě a kvalitě nástroje následovala prohlídka varhan organologem Petrem Koukalem, který ve svém posudku napsal: „olešnické varhany lze zařadit k nejhodnotnějším Svítilovým nástrojům z šede-sátých let 19. století. Jejich koncepce ještě stále vychází z nejlepších tradic domácího barokního varhanářství a v kontextu evangelické hudeb-ní kultury patří k nejstarším, nejpůvodnějším a nejkvalitnějším varhanním nástrojům v evan-gelických kostelech celého moravského terito-ria.“ Na základě tohoto posudku byly varhany v srpnu 2008 ministerstvem kultury prohlášeny za samostatnou kulturní památku. A jako takové byly svěřeny do rukou mistra ve svém oboru –

ZE SBORŮ

Restaurování olešnických varhan

24 25

svůj sólový part i souzvuk v celku a nám nezbyla než vděčnost, že se restaurování varhan poved-lo dovést do konce, a radost ze „znovuzrození“ nástroje.

Naši vděčnost varhanářovi Michkovi za mis-trovskou práci a záchranu nástroje jsme se roz-hodli projevit starým zvykem, který je ve varha-nářském řemesle znám pod zkratkou „hrubé C“. Jedná se o jakýsi „trinkgeld pro varhanáře“ a v praxi to znamená, že zadavatel, pokud je s pra-cí varhanáře spokojen, naplní píšťalu „hrubé C“ dobrým vínem. Hrubé C je vždy ta největší píšťala z varhan. Největší píšťala olešnických varhan je dlouhá 2,5 metru a má rozměry: 17,5x20 cm, čemuž odpovídá zhruba 90 litrů vína. Pro ostat-ní, kterým za realizaci opravy varhan vděčíme, máme jen slova díků.

Olga Smrčková

varhanáři s restaurátorskou licencí – Daliboru Michkovi ze Studének u Jihlavy, který má též velkou zkušenost s nástroji z varhanářské dílny Svítilů.

Jak ukázal inaugurační koncert, který se na opravených varhanách konal při slavnosti k dokončení oprav v neděli 21. listopadu, byla to volba nanejvýš moudrá a šťastná. Varhanáři Michkovi a jeho spolupracovníkům se podařilo varhany nejen zachránit, ale vrátit jim též pů-vodní historickou tvář, zvuk i sílu hlasu. Mož-nosti nástroje, barvu a rozsah tónů předvedl při inauguračním koncertu varhaník a profesor varhanní hry na konzervatoři Evangelické aka-demie v Olomouci Petr Rajnoha spolu se svým žákem, Ondřejem Horňasem z Nového Města na Moravě. Mohutné vstupy nástroje střídalo tichounké preludování, každá píšťala předvedla

Časté lákavé nabídky Last minute rekreace na Kubě, romantické fotky zákoutí staré

Havany jen umocňují zkreslený dojem spousty Čechů, že je to vyrovnaná a harmonická země. Situace na Kubě je ovšem ve skutečnosti jiná. Je velice podobná té, v níž jsme byli my, tehdej-ší Čechoslováci, tak před třiceti lety. Ba ještě horší o to, že běžný Kubánec žijící v občanském bezpráví má dnes rovněž nedostatek základ-ních prostředků k životu. Realitou je, že Kuba je s nadsázkou jeden veliký internační tábor pro miliony lidí, což žel spousta dobře zaopat-řených Evropanů – Čechy nevyjímaje – nerada slyší. Abychom však i v naší poměrně svobodné realitě nadále (s Janem Husem) hledali pravdu, slyšeli pravdu, učili se pravdě, pořádá komise pro Kubu při Synodní radě Českobratrské církve evangelické a Farní sbor ČCE Brno-Židenice pu-tovní výstavu Brno pro Kubu. Vernisáž výstavy, která na fotografiích zachycuje život na Kubě, jaký je ve skutečnosti, se konala 24. ledna 2011 v prostorách židenického sboru Konečného 6/8 v Brně-Židenicích. Naléhavost problémů pak podtrhla beseda s těmi, kteří již v minulosti cestu na Kubu podnikli nikoli jen v touze krásně lelkovat na plážích Varadera.

Jitka Klubalová,

předsedkyně komise pro Kubu Synodní rady ČCE

Výstava má putovní charakter a může doputovat i k vám.

Další informace na www.brnoprokubu.cz,

e-mailu letuska2@volny.cz nebo telefonu 777 219 031

Brno pro KubuVernisáž a debata o Kubě

25

„Tvůj, Pane, jsem, ó přijď a tam mě vem, až umru, kde již s anděly se lid tvůj věčně ve-

selí! Tvůj, Pane, jsem; tvůj, Pane, jsem!“ Tak zněla slova poslední písně č. 572 z Evan-

gelického zpěvníku při smutečním rozloučení s bratrem farářem Jaroslavem Batlou 13. pro-since 2010 v hranickém evangelickém kostele. Zemřel v utěšeném stáří – stár a sytý dnů (jak to popisuje kniha Genesis) – 7. prosince 2010, ve věku nedožitých 91 let.

Narodil se 3. ledna 1920 v Přerově, kde také vyrůstal až do gymnazijních let. Léta 1943 až 1945 prožil na nucených pracích v Drážďanech. Po návratu vystudoval Husovu československou evangelickou fakultu bohosloveckou v Praze. V rámci teologického studia strávil třičtvrtě roku na studijním pobytu na Knox College v Torontu v Kanadě. Ordinován byl v Přerově 5. března roku 1950 synodním seniorem Vikto-rem Hájkem. Poté téměř pět let pracoval jako vikář ve Vítkově. A od 1. srpna roku 1954 působil jako farář zde v Hranicích na Moravě, a to až do roku 1995, kdy byl dávno v důchodovém věku. Ve svých vzpomínkách píše: „po celou jmeno-vanou dobu jsem neděli co neděli a o svátcích vystupoval v Hranicích s bázní a třesením na ka-zatelnu, abych shromážděnému sboru zvěstoval osvobozující moc evangelia.“

Během svého působení na sboru v Hranicích zažíval Jaroslav Batla nejen radosti, ale i strasti. Téměř po celou dobu jeho působení se hranický sbor potýkal s tím, že neměl pro faráře bydlení. Domnívám se, že to byla pro Jaroslava Batlu vý-zva, aby pro svého nástupce odpovídající bydlení vybudoval. Musím tedy na tomto místě připo-menout a zároveň poděkovat, že díky velkému přičinění Jaroslava Batly, a samozřejmě lidí ze sboru, stojí dnes v Hranicích farní dům, ve kte-rém mohu již deset let se svou rodinou bydlet a pracovat.

Ve svých vzpomínkách, které sepsal před de-seti lety, Jaroslav Batla uvádí: „Práce kazatele je těžká a bývá provázena radostí, ale i zklamáním a nejednou bezesnou nocí. Bez jistoty, že za ním stojí sám náš Pán, ji nikdo nezvládne.“ Společ-ně se svou manželkou Milenou (zemřela v roce 2004) vychovali tři děti – Lydii, Šimona a Ben-jamina. Poslední čtyři roky svého života strávil

Jaroslav Batla upoután na lůžko v hranickém Domově seniorů, tam jej obětavě a pravidelně navštěvovali jeho nejbližší, rovněž členové hra-nického sboru a přátelé.

V závěru svých vzpomínek Jaroslav Batla píše o neobvyklých příhodách, které se mu během působení v Hranicích přihodily. „Jednou jsem se vracel na kole z Milenova, kam jsem jezdil učit dvě dcery rodičů Švarcových. Na hlavě jsem měl zimní beranici. Když jsem už v Hranicích jel kolem kasáren, někdo mně beranici shodil z hlavy. To jsou hloupé vtipy, zaláteřil jsem. Ale nešlo o vtip. To kolem mne jelo nákladní auto, které vezlo dlouhé klády. Když mne míjelo, klády se vychýlily a jedna z nich mně beranici z temene hlavy smetla. Kdyby zasáhla níže, patrně by to se mnou dopadlo všelijak. Ale Pán Bůh zřejmě chtěl, abych ještě jeho vinici neopouštěl.“

Pavlína Lukášová, farářka sboru v Hranicích

Vzpomínka na faráře Jaroslava Batlu

26 27

Když kazatelé odcházejí

Advent v životě jednotlivce může vyústit do skutečnosti, kterou známe jen z nápovědí

Božího slova. Pokud by mohl, pověděl by nám o ní víc bratr farář Severin Tůn. Ale protože právě taková podmínka je nesplnitelná, jsme odkázáni jen na jeho curriculum vitae.

Narodil se 23. 2. 1914 v Leštině u Zábřeha jako selský syn. V souvislosti s první světovou válkou ztratila rodina otce a Severin spolu s mladším bratrem vyrůstal v péči zbožné matky. V dětství býval často nemocen. Už za středoškolského stu-dia byl přitahován k radiotechnice. Příležitost blíže se s ní seznámit dostal jako mladý muž po-volávacím rozkazem k letectvu ČSR v předvečer světového konfliktu, který vyvolalo Hitlerovo Německo. Válka v Severinově životoběhu rušila, ale také ovlivňovala osobní představy a plány. V její atmosféře se uchytila myšlenka stát se kazatelem slova Božího; svůj podíl na ní měl pr-vorepublikánský apoštol severní Moravy Rudolf Šedý.

Ještě jednou – už po roce 1945 – se náš bratr nakrátko uchytil jako radista na pražském letišti, ale pak se vrátil a ve zkrácených termínech dokon-čil evangelickou teologii. Po studiu byl synodní radou dán k dispozici senioru Miloši Šourkovi do Šumperka a ten jej po roce vikářování poslal na Ostravici. Že netušíte, kde to je? Jen si roz-ložte mapu, a dostanete se do Beskyd na úpatí Lysé Hory. I samo úpatí je pěkně obtížné. Zde byl koncem 19. století postaven luterský kostelík a fara, která se však v čase nástupu mladého teologa ukázala jako neobyvatelná. Jeho prvním úkolem bylo farní bydlení zrekonstruovat! A on se do něj – už se svou paní Alicí a za plného

sborového provozu – odvážně pustil a dokončil jej. Členové sboru jsou rozptýleni v podhorské krajině, dosažitelní pouze zdravou pěší chůzí. Životní prostředí krásné, ale podnebí tvrdé. Po-

kud si během krátkého léta neobstaráte topení, nezatopíte si, neboť po napadení prvního sněhu se do té výšky žádné auto nedostane. A uzavřené horalské nátury budete muset trpělivě dobývat. A děti k vyučování pracně vyhledávat, a přidáte další kilometry toho nejjednoduššího cestování. Vůbec to nebyl špatný nápad testovat v těchto podmínkách mladé zájemce o práci v církvi. Jeden rok v těchto podmínkách by hodně ukázal.

Bratr farář Severin Tůn prožil na Ostravici (počítáme-li dobře) dvacet devět let. V roce 1983 odešel na odpočinek. I jako důchodce rád kázal. Zemřel 8. prosince 2010 – v nedožitých sedmade-vadesáti – ve své rodné Leštině. „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží“ (Žd 13,7). „A protož potěšujte jedni druhých“ (1 Tes 4, 18). Ludvík Klobása

dále pokračovat. Bratr Chlubna měl jednoho velké-ho koníčka – malování. Maloval Vysočinu, kterou měl rád, a po příchodu do Vítkova také náš kraj, Vysočině velmi podobný. Podle slov jeho manželky Marie se stal Vítkov jeho velkou láskou. Musím říci, že my všichni z Vítkova jsme si bratra faráře také velice zamilovali a s láskou na něho vzpomínáme.

Zdeňka Formánková, kurátorka sboru ve Vítkově

Letos 3. února uplyne deset let ode dne, kdy si náš Pán k sobě povolal Rostislava Chlubnu.

Bratr farář u nás ve Vítkově působil sice jen krát-ce, ale i po deseti letech je stopa, kterou v našem sboru ve Vítkově zanechal, stále hluboká. Byl to neobyčejný člověk, farář, kterého jsme si během krátké doby všichni zamilovali a na jehož práci jsme po jeho odchodu navázali a snažíme se v ní

Vzpomínka na faráře Rostislava Chlubnu

27

„Mocné je naše město! Jako hradby a val mu Bůh dal spásu.“ Otevřete brány, ať vejde

spravedlivý národ, který zachovává věrnost. Stvo-ření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá. Doufejte v Hospodina věčně, neboť je Hospodin, jen Hospodin je skála věků. (Izajáš 26,1–4)

Bohemka na Ukrajině slavila 105. výročí zalo-žení vesnice. V srpnu 1905 v dolině bezejmenného přítoku řeky Čičiklea v Ananěvském újezdu Cher-sonské gubernie ruského císařství (nyní Vradijiv-ský okres – Mykolajivska oblast – Ukrajina) založili potomci pobělohorských evangelických exulantů vesničku nazvanou Bohemka. Farář František Prudký (1872–1939) v roce 1909 ve spisku Návštěva českých exulantských reformovaných osad na Rusi o Bohemce napsal: „Bohemka je jedno z nejzajíma-vějších míst, která jsem za svého pobytu v Rusku viděl... Bez stavitelské a zednické pomoci postavili

si vesnici, která svou pravidelností a výstavností všeobecný obdiv vzbuditi musí. Každá chaloupka nizoučká sice, ale jako z perníku hezounká... při svých starostech o své vedlejší potřeby nezapo-mněli na duchovní. Uprostřed vesnice se tu vy-píná škola, ve které se každé neděle shromažďují k službám Božím. Aby věděli, kdy se mají scházeti, stojí v nedostatku zvonu pěkný červenomodrobílý prapor před modlitebnou. Jak ten je vztyčen, je čas k službám Božím…“

Druhého října 2010 se v Bohemce vzpomína-lo. Přípravami žila celá vesnice. Vzpomínkový program byl velmi pečlivě připraven, aktivně se do něho zapojili všichni členové spolku Bo-hemka v čele s předsedkyní Olgou Andršovou. Výčet slavnostního programu, pozdravy hostů a vystoupení různých folklórních skupin z okolí, závěrečný společný oběd pro všechny účastníky v místním klubu – to by zabralo mnoho místa. O co

EKUMENA ŽIJE

OKÉNKO POTULNÉHO

Před 105 lety založena BohemkaPotomci českých exulantů na Ukrajině

Pomník prvním obyvatelům-přistěhovalcům-budovatelům

Bohemské frajerky

28 29

Čas po daru nebude nikdy stejný jako čas před daremOdsouzených se dotkla láska a milost

se chci ovšem se čtenáři podělit, je skutečnost, že vzpomínková slavnost byla zahájena pobožností ve „shromáždění“, při které kázala sestra Lia Val-ková, synodní kurátorka, přímluvnou modlitbu měl Daniel Ženatý, první náměstek synodního se-niora. Úvodní modlitbu měla Marie Provazníková, ordinovaná presbyterka Nezávislého evangelické-ho bratrského sboru ve Veselynivce.

„Panovníku náš, jsi dárce našeho spasení v Pánu Ježíši Kristu. Děkujeme ti i dnes, že tak dob-rotivě spravuješ i náš vezdejší život. V tom vidíme tvé milostivé řízení, že jsi nás postavil do úzkého

společenství přátel, sousedů a spoluobyvatelů naší vesnice, abychom si navzájem sloužili, jako jedna rodina. Prosíme, abys podle své vůle řídil myšle-ní, činy, naše cesty, našich správců, spoluobčanů k prospěchu a užitku našej vesničky a také k tvé slávě. Prosíme tě o dar moudrosti, trpělivosti pro nás všechny, abychom svou křesťanskou láskou sloužili všem bez rozdílu a žádnému neodpláceli zlem za zlé, ale hledali jen dobro a pokoj se vše-mi. Děkujeme našim předkům za tak krásnou vesničku. Buď přítomen, Pane, i dnes uprostřed nás a práci našich ruk žehnej a chraň. A tvé jméno ať je chváleno a vyvýšeno mezi všemi křesťany na věky věků. Amen.“

Byl to bohatý den. Duchovně i kulinářsky. Na tom se shodli i ostatní účastníci delegace.

V neděli 3. 10. při slavnostních bohoslužbách kázal předseda synodu Vladimír Kopecký, čtení z Bible měly sestry Eva Benešová a Jitka Čechová z ÚCK, o dokumentaci průběhu oslav se postaral Alexander Drbal, který po letech zase navštívil Bohemku, a o bezpečnost přepravy a řízení dbal střídavě „potulný“ Petr Brodský s řidičem Jindři-chem Lukešem.

Důstojnou tečkou byly odpolední nedělní dě-kovné bohoslužby s vysluhováním večeře Páně ve Veselynivce. Kázal Daniel Ženatý, vzpomenuli jsme 11. výročí otevření „shromáždění“ a podě-kovali za hojné milosrdenství, které skrze úrodu a vše ostatní smíme i nadále přijímat ze štědré ruky Hospodinovy.

Petr Brodský, potulný kazatel

Bohoslužby v Bohemce

pěkně to zabalili, přidali ručně psané přání a do-nesli na svou faru.

A poděkování patří i vedení pardubické věznice, které celou akci přejně podporovalo.

Poděkování jsme dostali od mnoha odsouze-ných. O jedno, které přišlo písemně, se s vámi podělíme.

Věznice Pardubice„Hle, činím něco docela nového, a už to raší. Neví-te o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.“ (Iz 43,19)

V adventu 2010 přichystaly církve z Pardubicka balíčky pro odsouzené pardubické věznice. Ba-

líčků se z různých sborů a farností ekumeny sešlo 365. Tak jsme mohli dát dárek polovině těch, kteří trávili vánoce v pardubické věznici. Dostali je ti, kdo mají mizivé nebo nemají žádné kontakty s ro-dinou nebo přáteli. Balíčky spolu s podáním ruky a přáním předali vězňům osobně zástupci sborů a farností 23. prosince odpoledne ve věznici. Akce se konala počtvrté.

Poděkování patří těm, kdo podle určeného seznamu nakoupili čaj, kávu, oplatky a bonbony,

29

Dobrý den, velkou inspirací je Písmo a velkou milostí je váš dar. Toto všem vyřiďte! Děkujeme vám za vše, co pro nás děláte, děkujeme za to, že na nás myslíte, děkujeme za šanci prožít něco hezkého!

Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale ne-mocní. Jděte a učte se, co to je: milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,12–13)

Bylo zajímavé vnímat, co se dělo v době, která po obdržení vašeho daru nastala. Rozešli jsme se z tělocvičny na své cely, každý vychutnával dárek plný dobrot pohledem. Ti podnikavější začali smě-ňovat. Černý čaj za zelený a naopak, kávu za čoko-ládu. Zvláštností bylo, že úmysl nebyl někoho obrat nebo něco vydělat. Někdo zabalil čokoládu do sta-rých novin a dal dárek kamarádovi k vánocům. Někteří nemají žádné prostředky, a tak to pro ně byla jediná možnost darovat něco bližnímu svému.

Vaše obdarování inspirovalo mnohé, aby se také rozdělili. Ve většině pokojů jsme snesli něco z toho, co jsme dostali, a tak jsme měli bohatě prostřený štědrovečerní stůl. Ta lavina strhla spoustu vězňů k tomu, aby byli lidmi. Jen opravdu málokdo si ne-chal vše pro sebe.

Mohu říci, že rok co rok, co smíme přijímat vaši křesťanskou pomoc, je to patrnější. Svou láskou nám pomáháte rozpouštět zlo a lež, které jsme kdysi přijali do svých srdcí. Smíme za zdmi věznice poznávat, že všichni lidé nejsou zlí. To je ve věznici velký zázrak.

Ale tím to nekončí! Dar od vás má vliv na naši rovnováhu. Jsou tu lidé, kteří za celý rok nedosta-nou jediný pohled nebo dopis. Jejich čas je naplněn smutkem, výčitkami a rezignací, mnozí jsou ve vě-zení na dlouhou dobu za zlý čin, který spáchali.

Pozoroval jsem je po očku a viděl ten zpomalený pohyb třesoucích se rukou při rozbalování balíčku a čtení vánočního přání od křesťanů z Pardubicka. Vsedě, na klíně balíček přitisklý lokty pevně k tělu, aby bylo jasné, že to je skutečnost. A v očích úžas. Ti lidé nás neznají, a přece na nás myslí.

Seděli jsme na pokojích, navštěvovali se navzá-jem. Svit propašované svíčky spolu s koledami v rá-diu nás milosrdně katapultoval do krajin blízkých, k rodinám, k lidem doma. Cítili jsme přítomnost Boha. Také bylo přítomné pokání, odpuštění, pocit přijímané lásky. Cítili to všichni, i ti největší raubí-ři, holomkové a darebáci. Naplnilo se slovo apoštola Pavla: „Ti, jimž nebylo o něm zvěstováno, uvidí, a ti, kteří neslyšeli, pochopí.“ (Ř 15,21)

Cítili jsme zvláštní moc ve společném rozhovoru, při jezení a pití dobrot od vás. Lidé se k sobě ten večer chovali pěkně, cely – pokoje byly otevřené, šel jsem kolem, všude mne zvali, nabízeli dobroty u prostřené tabule a ptali se na vás. Kdo jsou ti, kdo nám ty dary dali? Říkal jsem, že jste normální lidé, věřící v Boha, lidé, kteří nás nesoudí.

Děkujeme, bořili jste zdi v lidských srdcích, dáváte nám příklad. A my jsme prožili něco, co ob-vykle ve věznici není. Dotkla se nás láska a milost. Díky Bohu a díky vám.

Darovali jste nám balíčky a s nimi i něco jiného. Naději, Boží lásku, dobrou mysl.

Protože čas po daru nebude nikdy stejný jako čas před darem.

„Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (Ž 127,1)

Hospodin tu byl přítomen a my za ten zázrak děkujeme. LB a lidé z vězení

Daniel Ženatý, kaplan pardubické věznice

30 31

DIAKONIE PRO ŽIVOT

Letošní tematická řada ČB se postupně poohlíží po lidském životě, tak jak plyne od narození přes dětství, dospívání, dospělost, stárnutí až po odchod z tohoto světa. Druhý díl seriálu Diakonie pro život nás zavede na jedno z míst, kde Diakonie pomáhá předškolním dětem s postižením.

MichalkaMichalka je milá, okatá, černovlasá holčička. Loni v listopadu oslavila šesté narozeniny. Má dvě sestřičky, jednu starší školačku a druhou své dvojče. Do svých pěti let byla s maminkou a rodinou převážně doma. Všichni se Michalce snažili maximálně pomáhat, rozvíjet ji. Michalka má dětskou mozkovou obrnu – kvadruparetickou formu, epilepsii a zrakovou vadu, je upoutána na vozík.

I já se chci učit a být doma s mámou a tátouMichalka je jedním z mnoha dětí, které z důvodu zdravotního postižení potřebují speciální přístup. Pokud rodina nemá štěstí, že by odborné zařízení bylo v blízkosti bydliště, stojí před zásadní volbou. Přestěhovat se a zpřetrhat vazby s okolím? Každo-denně své dítě dovážet mnoho kilometrů? Nebo ho umístit do zařízení týdenního či celoročního typu? Tím by však přišla o každodenní kontakt, který je mezi rodinou a dítětem bezesporu nena-hraditelný. Novou šancí je najít zařízení, které nabízí každodenní dopravu.

Michalka v RolničceMichalka byla přijata do centra denních služeb Rolničky v loňském roce, rodině pomohla právě možnost svozu, který Rolnička nabízí od roku 1995. Zároveň byla zařazena do speciální třídy mateřské školy, odkud bude moci dále pokračovat v základní škole speciální. A tak může Michalka jezdit každý den za svými kamarády do školky,

užívat potřebné služby, a přitom se odpoledne zas vrací domů ke svým rodičům a sestřičkám.

Na počátky před příchodem do Rolničky vzpo-míná její maminka Dana Bednářová: „S Michal-kou jsem byla doma skoro šest let. Co jsme mohli, jsme jí ze srdce dali.“ Postupem času přicházela otázka, co s Michalkou dále. Nastal zvrat. „Mi-chalka potřebovala být mezi dětmi, a tak jsme začali hledat,“ pokračuje paní Bednářová, „o Rol-ničce jsme přemýšleli několik měsíců. Ale byla pro nás daleko. Bydlíme v malé vesnici Bzová, do Tábora to máme 25 kilometrů. A blíž podobné zařízení na dojíždění není. Měla jsem možnost dát Michalku do týdenního stacionáře. To jsem zavrhla jako první, protože Michalku milujeme takovou, jaká je. Kdybych ji, jak mi někteří v okolí radí, odložila do ústavu, bylo by pro celou naši rodinu hrozné nevidět to naše sluníčko každý den. Michalka je hodně postižená, jsou s ní sta-rosti, ale láska, kterou nám naše Míša vrací, to je mnohem více, než jí dáváme my. Proto pro nás tolik znamená, že jsme mohli Michalku zařadit do Rolničky. Je mezi dětmi, a zároveň muže být odpoledne s námi doma.“

Michalce se v Rolničce věnují učitelky, asisten-ti pedagoga a osobní asistenti, čtyřikrát týdně dochází Michalka na fyzioterapii a rehabilitaci, která je při jejím postižení naprosto nezbytná, a také na logopedii.

„Když se řekne Michalka, napadne mě okamži-tě slovo usměvavá,“ vypráví Martina Švejdová, vedoucí učitelka mateřské školy Rolničky. „Když k nám přišla, měla samozřejmě jako řada jiných dětí potíže s adaptací, pozornost si vynucovala pláčem. Ale brzy zjistila, že s úsměvem dosáhne více.“

Přes zdravotní omezení se Michalka snaží vyrovnat ostatním dětem ve školce, ve větším kolektivu se stydí, ale když získá důvěru, je hod-ně upovídaná a veselá. Ráda si hraje, hlavně se zdravým kamarádem Robinem. Staví kostky,

Michalka a Rolnička

¥

31

hrají si s plyšáky na rodinu, vaří. Robin jí při hře pomáhá. Co nedokážou ruce Michalčiny, nahradí ruce Robinovy.

IntegraceMateřská školka Rolničky je místem, které si nese prvotní myšlenku zakladatelů Rolničky o přirozené integraci. Společně s dětmi s po-stižením sem mohou docházet i děti zdravé, vzájemně se od sebe učí, hrají si spolu, prožívají každodenní starosti i radosti. Že je kamarád na vozíku, nemůže mluvit, neumí se sám na-jíst? To mezi dětmi přestává být důležité. Řada rodičů zdravých dětí navíc vítá menší kolektiv, než je obvyklý v běžných mateřských školách, individuálnější až rodinný přístup. Každodenní režim je jinak obdobný jako v každé jiné školce. Jen většina dětí potřebuje i v běžných činnostech pomoc asistentů.

S pomocí darů„Zavedením dopravy v roce 1995 jsme otevřeli dveře Rolničky všem dětem z Táborska. Přes ne-ochotu podporovat provoz dopravy ze státních do-tací či jiných veřejných zdrojů v ní vidím naprosto stěžejní službu. Každoročně vyvíjíme maximální snahu, abychom dopravu udrželi i nadále,“ uvedl Karel Novák, ředitel Rolničky. „Nebýt mnoha dár-ců, kteří jsou ochotni zaslat na dopravu finanční dar či nás podpoří při benefiční akci, byla by tato služba ohrožena.“

Co by bylo dále s dětmi, které rodiče nemohou každodenně dovážet, je bohužel snadné předví-dat.

O RolničceDiakonie ČCE – středisko Rolnička vzniklo v roce 1993 z podnětu členů sboru ČCE a rodin s dětmi s postižením jako denní centrum pro dvanáct dětí ze Soběslavska. Postupem let se rozšiřovala nabídka služeb, vzrůstal i počet klientů. Dnes Rolničku navštěvuje více než šedesát dětí a do-spělých z celého Táborska. Rolnička má regis-trované čtyři sociální služby (centrum denních služeb pro děti a mladistvé, centrum denních služeb pro dospělé, chráněné bydlení a osobní asistenci), akreditovaný dobrovolnický projekt. Vedle toho nabízí možnost zaměstnání v chráně-né dílně a čajovně. Úzce spolupracuje s mateřskou školou, základní školou speciální a praktickou školou Diakonie ČCE Rolnička Soběslav, která

sídlí ve stejné budově. Sociální služby jsou tak optimálně provázány i s výchovou a vzděláváním. Děti v Rolničce tak nejen užívají nezbytné služby, ale zároveň si zde mohou splnit povinnou školní docházku.

Financování Rolničky, stejně jako ostatních neziskových organizací, musí být vícezdrojové. Rolnička žádá o státní dotace, oslovuje firemní i individuální dárce. Časem vytvořila Kruh přátel Rolničky složený z pravidelných dárců, pořádá benefiční kampaně a veřejné sbírky, jako třeba Rolničkové dny, po něž zakoupením symbolické

rolničky veřejnost přispívá na činnost. Prostřed-nictvím chráněné dílny nabízí náhradní plnění. Významná je i podpora členů sborů Českobratr-ské církve evangelické, kteří Rolničku finančně podporují osobně nebo prostřednictvím adventní

32 33

OSA a Diakonie ČCE: nová partnerská smlouvaPro rok 2011 byla podepsána partnerská smlouva mezi Diakonií ČCE a Ochranným svazem autor-ským (OSA). Udělením generální licence k veřej-nému nekomerčnímu provozování hudebních děl OSA podpoří benefiční akce diakonických středisek a škol a umožní tak, že výtěžky z umělecké pro-dukce půjdou v plné výši na pomoc diakonickým klientům. Děkujeme!

Tříkrálová sbírka Charity ČR pomohla i DiakoniiKoledníky Tříkrálové sbírky, kterou pořádá Cha-rita ČR, jste mohli letos potkat také v Dobřanech na  Plzeňsku. Výtěžek z  místní sbírky poputuje k těžce postiženým dětem z Diakonie ČCE v Mer-klíně. Tříkrálová sbírka probíhá každoročně v první polovině ledna a je určena především na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, matkám s dětmi v tísni a dalším, jinak sociálně potřebným skupinám lidí, a to zejména v regionech, kde se sbírka koná. Nejméně desetina výnosu sbírky je každoročně určena také na humanitární pomoc do zahraničí.

Čechomor a CM Martina Hrbáče zahráli pro Diakonii v Uherském HradištiJiž potřetí za poslední rok vystoupila populární ka-pela Čechomor v Uherském Hradišti, aby benefič-ním koncertem podpořila Diakonii ČCE – středisko Cesta. Koncert se konal 26. ledna v hradišťském Klubu kultury. Jako předkapela vystoupila Hudec-ká cimbálová muzika Martina Hrbáče, se kterou Čechomor společně odehrál už nejedno vystou-pení. Výtěžek koncertu pomůže středisku, které v regionu už dvanáct let provozuje denní stacionář pro děti s hlubším mentálním a kombinovaným postižením a také poradnu rané péče.

Středisko v Jaroměři získalo dotaci z projektu Pomozte dětemDiakonie ČCE – středisko Milíčův dům v Jaroměři získalo v rámci 12. ročníku sbírkového projektu „Pomozte dětem!“ částku 178 439 korun. Prostřed-ky budou použity na podporu rovných příležitostí v oblasti vzdělávání a trávení volného času sociál-ně znevýhodněných dětí ve věku od šesti do čtr-nácti let z Jaroměře a okolí.

ph

AKTUALITYkampaně zaměřené na prodej vánočních výrobků s názvem ČCErolniČCE.

„Podpora dárců je pro nás důležitá, jejich pe-níze jsou podstatné nejen pro provoz každodenní dopravy, ale i pro zajištění dalších služeb. Každé-mu dárci nabízíme individuální péči, vystavíme darovací smlouvu, pravidelně komunikujeme o dění v Rolničce. K tomu účelu máme v Rolničce téměř deset let zřízeno oddělení fundraisingu a public relations, které má dárce a další bene-fiční aktivity na starosti. Pokud by čtenáři chtěli Rolničce pomoci, je možné je odkázat právě na oddělení fundraisingu a probrat konkrétní způsoby podpory (tel: 381 522 054, 733 127 041, e-mail: fundraising@rolnicka.cz). Předem bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří vyslyší naší prosbu,“ dodává Karel Novák.

Slovo závěremPřed Michalkou a její rodinou se otevírá nová budoucnost, společně s rodinou a Rolničkou se Michalka může dostat až na hranice svého ma-xima, o čemž je přesvědčena i paní Bednářová: „Od té doby, co Michalka chodí do Rolničky, není už tak plachá, nebojí se tolik ostatních lidí, dělá nové pokroky. Je moc šťastná. Pro mne Rolnička znamená velmi mnoho. Po několika letech mám na sebe zase čas. Michalka má konečně své ka-marády. Když přijede domů ze školky, tak nám celá nadšená povídá, co dělala, co prožila, jak se měla. Proto chci všem, kteří se podílejí na chodu Rolničky, velice poděkovat a stejně tak všem, kteří se rozhodnout takovou organizaci finančně podpořit.“ Paní Bednářová je sama od loňského roku členkou Kruhu přátel Rolničky, což je spole-čenství laskavých lidí, kteří se zavážou ke každo-roční podpoře Rolničky částkou od 1000 Kč ročně.

Na závěr dodejme část poslání Rolničky: „Jsme různí, ale patříme k sobě, každý člověk je jedi-nečný a zasluhuje respekt. Potřebujeme k tomu vaši podporu.“

Eva Janatová

užitečné kontakty:

Diakonie ČCE – středisko Rolnička Soběslav

Mrázkova 700/III

Č.ú.darů: 4200192658/6800

www.rolnicka.cz

Kontakty na všechna střediska i speciální školy Diakonie ČCE

najdete na nových diakonických webových

stránkách www.diakonie.cz

33

Lašské nářečí je dnes slyšet jen zřídka u někte-rých starších obyvatel v okolí měst Kopřivnice, Příbor, Frýdek-Místek, Frýdlant nad Ostravicí. Místní folklórní soubory jej ovšem stále pěstují. Jde o dialekt, jehož intonace má nádech polštiny, zní zvučně, má vzácný rytmický spád. Základ-ním znakem je důraz na předposlední slabice a úsečnost, která značí úplný zánik délky (např. naš, nas, zlemu atd.). Píseň tohoto regionu je charakteristická svou zádumčivostí, melodic-kou krásou a bohatostí. Vedle písní milostných, svatebních, pasteveckých, žňových, halekaček vznikaly zde také písně nábožné. Jejich nemalý počet dokazuje, že hudba hrála významnou úlo-hu v duchovním životě.

Sběratelé písní a jejich obavyV 19. století se začíná projevovat výrazný zájem o lidové umění a lidovou píseň. První ucelená sbírka písní, tzv. Guberniální sbírka z této doby (1819) vznikla nikoliv z „buditelského“ zájmu, ale v rámci mapování lidových písní na území tehdejší habsburské monarchie z moci úřední. Není proto zatížena romantickými představami a zápisy spíše vypovídají o těch, kteří je dostali v určité oblasti za úkol (J. Pavlica). Karel Jaromír Erben, František Sušil, František Bartoš a mnozí další se o prázdninách vydávali za lidovými zpě-váky na venkov, aby objevovali bohatství lidové písně a poezie. František Sušil se držel zásady, „aby při textu rovně při jeho nápěvích především věrnosti šetřeno, aby nic nepřimudrováno, nic proměněno, nic vynecháno nebylo“. Sběratelství získalo institucionální zázemí v podobě pracov-ních výborů. L. Janáček zastával funkci předsedy takového výboru na Moravě. Kdyby tato činnost sběratelů nastoupila o několik let později, mnohé písně by vešly v zapomnění, neboť sami sběratelé již na konci 19. století sdíleli obavu, že tradice lidového zpěvu bude pozvolna vymírat. „Písně národní s touto nebo nejdéle s příští generací

vymizejí načisto z lidu“ (František Bartoš, 1881). „Lid náš selský méně zpívá, pole i luka ozývala se dříve zpěvem, pracují nyní mlčky, jen ledabylé žerty provozujíce“ (Karel Jaromír Erben, 1863). „Vymírají hudci, utichají cimbály. Písně se na nás dívají jen ze sbírek“ (Karel Plicka, 1948). Dokon-ce i Leoš Janáček tvrdil, že lidová píseň vyhyne, jakmile většina národa bude znát noty.

Stále živá tradiceDnešní velký počet lidových souborů, cimbálo-vých a dudáckých muzik je důkazem toho, že lidová tradice je stále živá. Důležitou roli v tom sehrávají především umělecké školy a kulturní instituce, jež napomáhají dotvářet charakter kultury v různých regionech. Církve také mohou tomuto procesu dotváření kultury napomáhat třeba tím, že přijmou do svých zpěvníků a kan-cionálů alespoň část lidových písní s duchovní tematikou. To ale nestačí. Píseň, aby ožila, potřebuje lidský hlas, který ji zpívá. Bez živého projevu pěstování a předávání zpěvu nefunguje. „Snad proto, že lidová píseň (jistěže ne každá) má v sobě život sám, je „ze života“ a o životě, o zro-zení, lásce a smrti. Těmito základními uzlovými body projde každá lidská bytost, jiné cesty není“ (Jiří Pavlica).

Rodinná večerní píseň „Čtěte dětem, stačí 20 minut denně,“ vyzývá rodiče hlas Viktora Preisse v televizní reklamě. Podle sociálních průzkumů pohádku slyší dnes jen třetina dětí. Tím rodiče zanedbávají něco důležitého, co má pozitivní vliv na vývoj dítěte. Při poslechu pohádky si dítě příběh dotváří a tak rozvíjí svou fantazii. Podobně by se dalo říci: „zpívejte dětem a zpívejte s dětmi.“ Tato činnost se také mnohde zanedbává. Je to škoda, vždyť zpěv je prospěšný duši i tělu, má v sobě něco vzdělávacího, a dokonce i něco preventivního. Zpěv v různých nářečích není dětem škodlivý,

PROKŘIKNI A ZPÍVEJ

Už na lože lihamy

34 35

vnímají jej jako zabarvení mluvy. Nejprve jim může znít zábavně, pak si na ně zvyknou. Písně, ve kterých se zpívá o spravedlnosti, svobodě, ra-dosti z přírody, toleranci, o Boží lásce, formují osobnost člověka a jeho vztah k druhým lidem a ke světu, ve kterém žijeme. V aktivním zpěvu je cosi osobního a zároveň léčivého. „Kdo zpí-vá, odhání své neštěstí,“ říká jedno španělské přísloví. A naše píseň to originálně potvrzuje: „Ovrať od nas všecko zle, myšlenky něpoctive,

Bože naš…“ S touto písní na rtech (či v paměti) se krásně usíná. Zvukomalebný dialekt ji krásně „pocukrovává“ (J. Pejla). Když ji zpíváme bez do-provodu, zní autenticky. Tak ji možná slýchával příborský rodák Sigmund Freud od své chůvy (J. Rokyta). Klavírní doprovod v klidném tempu pouze domalovává scenérii klidného večera. A večer je čas pro ztišení a modlitbu. Mezihra následuje po každé sloce. Je jemná a končí sladce. Dobrou noc! Ladislav Moravetz

35

Masopust neboli karnevalové období sahá od Tří králů do Popeleční středy. Maškarní zábava,

která probíhala zpravidla na masopustní úterý, tedy v úterý před Popeleční středou, byla vyvr-cholením masopustu. Karneval znamená vlastně masopust: samo slovo pochází z italského slova carnevale, jehož základem bylo latinské spojení carnem levare, tj. odstranit maso. (Jiný výklad, který bývá obvykle považován za lidový, vidí původ slova ve spojení carne vale, „dát vale masu“, „rozloučit se s masem“.)

Lidové tradice a obřadní zvyky, které se vztahují k době před začátkem postní doby, jsou prastaré. O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou do-chovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středově-ku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, a bylo by jistě zajímavou studií, jak se k této spíše katolické tradici stavěli reformátoři a jejich následovníci (máte-li, čtenáři, více informací, prosím napište nám). Masopust je nerozlučně spojen s divadelními prvky, nejrozšíře-nější formou byly masopustní frašky v barokním lidovém divadle. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty, a dnes v období masopustu vrcholí plesová sezona.

Vstup do postní doby před Popeleční středou zvýrazňuje v dramatické formě odložení masek a převleků, symbolické zřeknutí se dosavadního způsobu života a odevzdání se kající praxi. Dovrše-ním masopustních her jsou pak v lidovém divadle dramaticky rozvinuté obrazy o utrpení a vzkříšení Krista, které začínaly na Květnou neděli.

V přiblížení obsahu náboženských svátků a ob-dobí liturgického roku prostým věřícím sehrálo divadlo velmi významnou úlohu. Navíc se v něm mohla uplatnit vedle latiny také lidová řeč. V dru-hé polovině 17. a v průběhu 18. století bylo divadlo velice účinným způsobem využito v činnosti jezu-itského řádu u nás.

V dnešní době touhu po slavení často nahrazují zábavné televizní programy nevalné úrovně. A co

zůstalo z divadelních lidových tradic, je zbaveno obsahu. Také masopust si ještě udržuje v povědomí lidí jakousi matnou představu o nevázaném veselí, v níž se mísí folklór s pověrami, na velikonoce se pak v tisku každoročně můžeme setkat se snahou nějak si od nich odmyslet křesťanský rozměr. V době komunistického režimu si pak prostý občan spojoval masopust snad jen se slavným fotbalistou Josefem Masopustem.

Jednou z velmi pozoruhodných divadelních her, které v Česku vznikly v druhé polovině 20. století, je hra Josefa Topola Konec masopustu. Je situována do české vesnice v době kolektivizace v 50. letech. Slavení masopustu zde symbolicky zvýrazňuje všeobecnou degradaci hodnot a lidských vztahů, kdy se vyřizují hlavně osobní účty. V atmosféře maškarního reje je zabit syn posledního sedláka Krále v obci. Maškary nesnímají masky, ale ujímají se vlády. V podobném duchu to popisuje v jedné písni také Karel Kryl.

Naše naděje je ovšem v tom, že masopust by nemohl dramaticky existovat, kdyby po něm ne-následovala čtyřicetidenní cesta k pašijovým hrám a k mystériu Vzkříšení.

ChristNet.cz, wikipedie, pc, kir

STOPY CÍRKEVNÍHO ROKU

Masopust

Masopust v Rovensku pod Troskami, Trutnovskokovaci.cz

36 37

SLOVO

Když se stane, že křesťan a nekřesťan začnou mluvit o křesťanství (pokud tedy vůbec

začnou...), snadno oba začnou mluvit o něčem jiném, a navíc v přesvědčení, že jsou o své před-stavě správně přesvědčeni. Je ale zaručeno, že alespoň jeden z obou je v právu? Anebo co když je něco správného u jednoho i u druhého, ale pořádně nic neví ani jeden a nedomluví se kvůli odlišnosti svých životních perspektiv a postojů?

To jsou jen příklady nesnází v rozhovoru o křesťanství (ač nejen o něm). Představme si ale také překážku obsahovou. Jedna mýlka spočívá totiž v domnění, že křesťanství bylo kdysi orga-nizačně jednotné. Křesťanská církev, a to dnes například zdůrazňuje religionistika jako věda o náboženství, byla ovšem od samého počátku rozmanitá, vnějškově nejednotná. A naznačuje to už novozákonní kniha Skutky.

Je ale vnitřní jednota křesťanství, jež spočívá v něčem, co křesťané sami nemohou způsobit a co je přitom s křesťanstvím bytostně spjato. Proto existuje vyznání víry, které formuluje základní obsahovou shodu. Neusiluje přitom o shodu totální, která by popírala rozmanitost mezi lidmi. Zmíněná základní shoda není vnějš-ková a nemá ji ten či onen člověk ve své moci oproti jiným. Navenek to vypadá například tak, že kolektiv křesťanů artikuluje společně vy-znání anebo se nachází v rozbrojích, aniž by to princip shody zničilo. Vždyť Boha nebo Krista nenajdeme přímo jako projevy, které ukazují své vlastní „navenek“. S vnějšími stránkami si tím spíš nevystačíme. Ale můžeme si uvědomit, že to, o čem vyznání mluví, v naší perspektivě zaruču-je vnitřní jednotu, která je něčím prapůvodním a nezávislým na libovůli.

Na to můžeme sami přijít tak, když si důklad-ně přemítáme, co vlastně říkáme. Jen si povšim-něme, že vyznání víry neobsahuje větu „vím, že existuje Bůh“ (jako by byl nějakou odtažitou

věcí), nýbrž „věřím v Boha“. Takže víra se sice neobejde bez vědomí Boha, bez něhož bychom o něm nemohli vydat ani hlásku. Ale víra nestojí a nepadá s dohady o tom, čemu se poněkud ne-přesně říká „Boží existence“.

Víra jako „dar“ má své místo v osobní zku-šenosti, v níž se odráží, na čem život bytostně závisí a kam směřuje. A to zase není zkušenost s tou anebo onou věcí, nýbrž zkušenost, jež vy-bředla ze zmatení, poté co se člověk dozvěděl ono ODKUD a KAM. Ze slova zkušenost tu nevyplývá třeba to, jak se cítíme. Nýbrž že prvotní je, co zakoušíme, a teprve nato přichází naše zakou-šení, jehož obsah si pak uvědomujeme. Nejprve je Kristus – a pak teprve já. Já jej nevytvářím, ale on určuje, co zakouším. Zda a jak si to připustím, je otázka sama pro sebe. A pokud jméno Krista a myšlenka zkušenosti spolu neladí, je u křesťa-nů něco v nepořádku.

Samozřejmě je ošemetné ohánět se Kristem při kdejaké příležitosti. Tehdy je na místě se ptát, zda to pak není věcí libovůle, místo aby to bylo jeho věcí. A také je příznačné, že se mnoho lidí plete v otázce, z čeho je odvozeno slovo křesťan-ství, že nevychází od „křtu“, nýbrž od „Krista“. Křesťan je per definitionem ten, kdo se hlásí ke Kristu. (S Božím božstvím tato definice už předem počítá.) Kristus zosobnil mezi lidmi Boží jednotu. A orientací na něho vyvstává ona základní jednota křesťanství. Sami se pak mů-žeme každý za sebe ptát, jak Kristus určuje naši zkušenost a jak si ji necháme Kristem určovat.

Takové ptaní ukazuje rovněž zmíněnou roz-manitost křesťanství. I jeho historickou kompli-kovanost. Vymyká se jednoznačnému posouzení. Ale nějak se o něm přece mluvit musí. Ovšem s vědomím, že o něm neříkáme zdaleka vše. Na-příklad pomocí symbolů.

Málokterý symbol je přitom výstižný tak jako symbol ryby (k němu viz též J 6,1–15).

Dilema nad tím, co křesťanství vůbec jeMezi věrci a bezvěrci (2)

¥

37

V evangelické církvi se pro křest používají vět-šinou jen malé konvičky, baptisteria – křti-

telnice – nalezneme povětšinou jen ve starších kostelích, často spíše původně luterských. Sou-visí to i s technickým způsobem provedení křtu, který je většinově prováděn pokropením. Není to ale jen evangelická záležitost, jeden katolický kněz mi nedávno přiznal, že jinak než pokrope-ním ještě nekřtil. Současná křestní praxe není tedy jen otázkou evangelického minimalismu, ale i otázkou společenskou a kulturní. Ještě nedávno byly křty na denním pořádku, křtěno bylo téměř každé dítě. To již ale neplatí a rodi-če přinášejí své děti spíše na radnice na vítání občánků. Pokud se křty konají, často se nesou v podobném duchu jako setkání na radnicích. Křestní slavnosti jsou pak spíše otázkou sejití rodiny než začleněním křtěnce do křesťanské obce. Vlastní akt je méně důležitý než násled-ná oslava s pohoštěním. U dospělých svoji roli hraje určitá ostýchavost a tlak individualistické a průměrné společnosti, který potlačuje bohatší „scénář“ křestní slavnosti. Málokterý katechu-men chce na sebe poutat pozornost jako hvězda ze StarDance.

Křest – sváteční a radostná událostNechci zde orodovat za nějakou křestní show, ostatně křest může být i velice prostý a v nebez-pečí smrti může křtít každý pokřtěný, nikoliv jen duchovní. Nicméně se domnívám, že v dnešní době, kdy ve sborech křtíme třeba jen jednoho člověka do roka, nám nic nebrání dodat boho-službě charakter výjimečné události. Formy křtu byly od prvopočátku velmi bohaté. To potvrzuje i nejstarší raně křesťanský spis Didaché: „Co se týče křtu, křtěte takto: Po výše uvedeném pouče-ní křtěte ponořením do pramenité vody ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. 2. Nemáš-li prame-nitou, pokřti jinou. Nemohl-li bys studenou, užij

teplé. 3. Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Ducha svatého.“ Didaché tak nabízí rozmanité spektrum způsobů prove-dení křtu, které jsou teologicky rovnocenné, a je škoda, že dnes křtíme prakticky jen způsobem uvedeným až na posledním místě.

Baptisteria mají tradici již v domácích církvíchTrvalý význam křtu mohou podtrhnout i křtitel-nice, které mají mít v kostele své pevné místo. Baptisteria byla součástí prostor, kde se křes-ťané scházeli, již velmi brzo a nepatří až do vy-bavení předreformačních středověkých kostelů. Nalezneme je i v tzv. domácích církvích (tituli). V prvních dvou staletích se křest odehrával převážně na místech s přírodní vodou. První ar-cheologické nálezy dokládají vlastní prostory pro křest od 3. století. Nejstarší příklad baptisteria se zachoval v římském posádkovém městě Dura Europos na území dnešní Sýrie (obr. 2).

Symbolická ryba jistě neznamená, že má člověk strnule či tupě držet ústa. To spíš má za urči-tých okolností umět zachovávat tajemství. Ale především řecký výraz pro rybu ICHTHYS, jak je dobře známo, je zkratkou hesla: Ježíš Kristus,

Boží syn, spasitel. A z toho pak si můžeme odvo-dit (pokud správně určíme, kdo je hlavou církve), že křesťanství je jedinou rybou na světě, která nesmrdí od hlavy.

Jiří Hoblík

Baptisteria patří do našich kostelů

Obr. 1

38 39

Jeho návrh byl inspirován římskými lázněmi a uplatnilo se i novozákonní chápání křtu jako spojení s Kristem v jeho smrti a vzkříšení (Ř 6,4). Proto byla snaha připodobnit tvar hrobce. To po-tvrzuje i časté zapuštění bazénku pod úroveň podlahy, do něhož se zpravidla po třech stupních sestupovalo a na druhé straně opět vystupovalo. Bazének v Dura Europos měl rozměry 2,5 x 1 m a hloubku cca tři čtvrtě metru, takže zřejmě sloužil jen k částečnému ponoření a současnému polévání vodou. Veškeré známé archeologické nálezy to též dokládají (např. mozaika křtu Kris-ta v Ravenně 6. stol. (obr. 1).

Inspirativní tvar hrobuTato starokřesťanská tradice je cennou inspirací i dnes. Myšlenka hrobu – malého bazénu je ak-tuální při návrzích nových kostelů, a to zejména na Západě. Mnohá baptisteria jsou rozdělena na menší horní nádržku, z níž voda plynule odtéká do větší spodní nádrže, ve které se křtí. Horní nádržka se pak využívá pro křest malých dětí či jako kropenka při vstupu do kostela.

Česká tradice a umístění baptisteriaV české evangelické církvi tento typ křtitelnice, pokud vím, zatím nemáme. Ojediněle se objevují

nové (Benešov, Nový Bor) nebo rekonstruova-né (Šonov, obr. 3) tradiční křtitelnice s menší nádržkou, které jsou většinou umístěny v blíz-kosti stolu Páně. Toto umístění ale není ideální, protože může vyvolat dojem, že shromáždění je odděleným a pouhým pasivním divákem. Tra-dičně se baptisteria umísťovala u vchodu, což může naznačovat, že křest je iniciační svátostí. Důležitý je ale volný prostor kolem, aby shro-máždění mohlo baptisterium obstoupit. Proto se nabízí umístění uprostřed věřících nebo ope-rativní centrální přestavba prostoru pouze pro příležitost křestní bohoslužby. Křest tak může být lépe vnímán jako záležitost celé obce a věřící si mohou připomenout i křest vlastní. Možná, že tyto důrazy by mohly být i prevencí bolestných rozdělení sborů kvůli otázce opakování křtů, ke kterým v minulosti docházelo. Forma i ob-sah neopakovatelné křestní slavnosti tak může prohloubit naše společenství v Kristu a obohatit náš duchovní život.

Jan Kirschner

Použitá literatura: Špaček, M. Místo pro křest

– baptisterium/(www.getsemany 3/2006)

Ilustrace: autor , http://campus.belmont.edu

/honors/ECArchOne/ECArchOne.html.

Obr. 2

Obr.3

39

„Ty sis prostě nevybral. Neumíš se k ostat-ním chovat jinak, než se chováš, postrádáš

schopnost předstírat a nechápeš, že může exi-stovat ještě jiná cesta. Činí tě to zranitelným do takové míry, že si to lidé nedokážou předsta-vit.“ (s. 33)

Gabriel je jiný než většina ostatních dětí. Jeho diagnóza se jmenuje autismus. Knihu Milý Gabrieli tvoří dopisy, které jemu a o něm píše jeho otec. Jsou plné něhy, lásky, radosti i smutku, udiví nás nekonečná trpělivost, s jakou se snaží pocho-pit synovu jinakost a stavět pro něj přijatelný a srozumitelný svět. V první části knihy jsem si říkala, že takto se dávat dítěti, žít život pro ně, být stále bdělý a plný energie, stále znovu odpovídat na otázky, každý den vymýšlet dobrodružství, stále znovu jezdit na ostrov hledat poklad... tohle může snad zvládnout jen bytost andělská. Ale pak jsem došla ke stránkám, kde se otec vyzná, že je to strašně těžké, že energie dochází a v rodině jsou konflikty.

Třeba ten večírek. Gabriel se rozhodl, že by rád uspořádal večírek. Pro celou širokou rodinu. Plánuje velkolepou hostinu, je pozváno třiadva-cet lidí včetně příbuzných z blízké a vzdálené ciziny.

„Těšíš se. Těšíš se s ohromnou a s neskrý-vanou upřímností a je vždycky velké potěšení být toho svědkem. Ale nevidíš. Nemáš tušení, nemáš nejmenší podezření, že my se na tenhle večírek, který jsme ti slíbili a uskutečníme ho, vůbec netěšíme. Protože někdy jsme tak strašně unavení, Gabrieli. Někdy vůbec nevíme, jestli to zvládneme... Vyplňuješ každou hodinu našeho dne, kdy jsme vzhůru – a často i noci – požadav-ky a očekáváními..., a když se něco nepovede, začneš křičet a tlouct kolem sebe... V takových chvílích, Gabrieli, jsme tak unavení a zoufalí, že ani nemůžeme usnout. A tak to své neštěstí házíme na toho druhého, hádáme se a vyčítáme a pak spolu nemluvíme a otočíme se k sobě zády, vrháme po sobě ošklivá a zraňující slova, která nemyslíme vážně, ale rádi bychom je vážně my-sleli...“ (s. 95–96)

Hosté dorazili, večírek začíná. Při jídle hos-

té vyprávějí zážitky z dětství a mládí, smějí se tomu, jak dělali věci zakázané nebo špatné, jak jim to prošlo. Celkem běžná komunikace, his-torky jsou střídány salvami smíchu. Gabriel je zmaten. „Překračuje se tu několik hranic záro-veň – ruší se propast mezi tím, co je správné a co špatné, jakož i rozdíl mezi tím, o čem víš, že se smí, a tím, za co, jak ti říkáme, by ses měl stydět a omluvit, boří se hranice mezi dospělými, kteří vědí, a dětmi, které se ještě musí učit... Žádný z těch početních příkladů ti nevychází. Nic, jak se zdá, není tak, jak ses to naučil a jak to obvykle bývá... Proto jsi vyskočil a začal křičet?“ (s. 104)

„Nakonec zůstanu sedět u stolu jen já s má-mou. Díváme se na sebe a víme, že s tímhle my dva musíme žít, nikdo jiný to nepochopí ani nám s tím nepomůže a ta jistota je tak silná a tak naléhavá, že musíme vstát a dlouze a pevně se obejmout. Pak jdeme, máma k babičkám do ku-chyně a já do noci za tebou.“ (s. 106)

Gabriel žije naplno. Radost se projeví jako ra-dost, nadšení jako nadšení. Vztek pozná člověk podle vzteklého chování, když chlapec něčemu nerozumí, tak se zeptá. Svět abstraktního myšle-ní je nedostupný, věci musí být srozumitelné, lo-gické. Na otázky je třeba odpovědět jasně. Život musí mít spád, den musí mít od rána do večera řád.

Gabrielovi rodiče se snaží pochopit co nejvíc. Vytvářejí synovi domov, místo lásky a bezpečí. Mají starosti, co bude dál, kdo se o Gabriela po-stará, až oni nebudou moci.

„Až umřu a přijdu do nebe, budeme se pak moct trochu víc mazlit?

Neřekneme nic, ale s úsměvem ti položíme ruku na hlavu. To je úžasný chlapec, sdělují si naše oči navzájem. Ve chvílích před spaním, v okamžicích milosti, jako je tato, je vše vyhráno a všechno pochopeno. Všechno je zázrak. Ty jsi Gabriel a celý svět je tvoje truhla plná pokladů.

Spi sladce, synku. Zítra budeme žít dál.“ (s. 136)

Lenka Ridzoňová

Freihow, Halfdan W. Milý Gabrieli,

Praha: Kalich 2010, přeložila Jarka Vrbová, 144 stran

RECENZE

Svět jako truhla plná pokladůSpi sladce, synku. Zítra budeme žít dál

40 41

V článku „Ďáblova hudba (Nechme populární hudbě její důležité místo)“ ve 12. čísle Českého

bratra přiznává Tomáš Pavelka populární hudbě její důležitý význam jakožto místa, na něž si mů-žeme zajít „odpočinout od Božích věcí“. Populární hudba, jak ji má rád, by měla být „chlupatá a smr-dutá – zkrátka tělesná“, křesťanská populární hudba pak podle něj „zaměňuje čistě lidské zájmy za zájmy Boží“. Vzhledem k tomu, že mám s po-pulární hudbou diametrálně odlišnou zkušenost, rád bych upozornil na několik věcí s ní spojených, které ji mohou nasvítit z jiného úhlu.

Především: Co to přesně je „křesťanská popu-lární hudba“? Tomáš Pavelka má na mysli zejmé-na „letniční, evangelikální a katolický pop“, to je ovšem jen zlomek křesťanské populární hudby. Tu tvoří stejně tak gospely Mahalie Jacksono-vé, tvorba Boba Dylana, rockoví U2, až po naše Berany, Sváťu Karáska, Oboroh, Karla Vepřeka či Traband. A to jsou tvůrci, jejichž křesťanské písně věru nebylo možno napsat tak, že by „sta-čilo vzít jakýkoliv popový popěvek a jen místo ‚bejby‘ napsat ‚Ježíši‘“.

Populární hudba je jev mnohem složitější, než jak ho ukazuje Pavelkův článek. Zjednodušeně by se dalo říci, že s výjimkami (jednou z nich byly u nás již před válkou písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha) až zhruba do poloviny 60. let byla po-pulární hudba „jen“ zábavou. Právě v polovině 60. let se však něco velmi podstatného změnilo: především pod vlivem Boba Dylana, který zásad-ním způsobem ovlivnil druhou polovinu tvorby Beatles, se populární hudba (rocková, folková, folk-rocková, jazz-rocková) stala uměleckým jazykem s mnohem vyššími ambicemi než být „jen“ zábavou. Hovořilo se dokonce vážně o tom, že rockoví muzikanti převzali dřívější roli básní-ků a výtvarných umělců při utváření obecného vkusu, vznikl široký proud art-rocku (umělec-kého rocku) a dokladů o posluchačské i kritické vážnosti přikládané této tvorbě je nespočet.

Stala-li se tedy populární hudba v celosvěto-vém měřítku mimo jiné (i v ní samozřejmě vždy – ze sociologického hlediska logicky – převažo-val a převažuje pop a kýč) jazykem k vyjádření velmi závažných a posluchačsky náročných sdělení (připomeňme třeba jen tvorbu našeho

C&K Vocalu či polských zpěváků Marka Grechu-ty a Czes³awa Niemena), proč by ho ke sdělení svého pohledu na svět a život neměli užívat křes-ťané? Je to jazyk, kterému dobře rozumí a umí mu naslouchat již několik generací (rockovým veteránům ze 60. let je dnes sedmdesát i více let) a podařilo se v něm vytvořit i pravá duchovní veledíla – u nás například Pašijové hry velikonoční skupiny Plastic People, dnes dostupné i na nové vynikající nahrávce s orchestrem Agon.

„Folkově-bluesový charakter našich písní ‚pro mladé‘ (ze 70. a 80. let)“ pak podle mne nepro-zrazuje to, „že bychom někdy možná raději než v kostele seděli u táboráku nebo nad skleničkou“, ale daleko spíše to, že jazyk populární hudby je pro sdělování a sdílení evangelia nosný, že dokáže radostnou zvěst předávat i mladým lidem – a často s mnohem větším úspěchem než jiné, tradičnější způsoby a formy jejího sdělování.

Jako velice problematická se mi zdá i myšlenka, že si člověk může od „Božích věcí“ odskočit odpo-činout někam jinam, třeba k čertově populární hudbě, a pak se zase vrátit zpátky a všechny po-tíže a problémy života řešit jako křesťan. Myslím si, že čertu bychom neměli přenechávat nic ze svého života, žádnou jeho chvíli. A populární hudbu také ne – je přece zásadní rozdíl mezi tím, když skupina Traband zpívá, že „člověk je sám, zoufale sám... chybí mu kapitán“, a tím, když Aleš Brichta volá po „deratizérovi“, který by měl českou společnost konečně vyčistit. Nebo i k takovéto populární hudbě bychom si jako křesťané měli chodit odpočinout od „Božích věcí“? Jan Šulc

foto: Benjamin Skála

POLEMIKA

Je populární hudba opravdu jen hudbou čertovou?

41

V prosincovém čísle Českého bratra vyšel článek Tomáše Pavelky „Ďáblova hudba“ a snad nejsem

sám, koho nenechal zcela chladným.Autor píše o tom, že Kristův nárok na náš život

není totalita, od „Božích věcí“ bychom si měli moci odpočinout a že není správné, hledáme-li si pro každou činnost záminku „aktivity pro Ježíše“. Jako křesťan, tedy člověk, který vyznává svou bezmoc v boji s hříchem a touží po vysvobození v Kristu, nerozumím tomuto rozdělení na „věci Boží“ a ty ostatní. Zní to totiž, jako bych si chtěl v životě něco nechat pro sebe. C. S. Lewis přesně tuto všeobecně lidskou tendenci přirovnává k doufání poctivého muže, kterému po splacení daní ještě zbude dost na pokojné živobytí. Jenže tak to nefunguje – aby Kristus provedl tu proměnu, po které toužíme, musí být „starý člověk v nás spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili“. (Ř 6,6).

Na co autor ve skutečnosti naráží, totiž snaha dát vlastním zájmům „křesťanský punc“ naleze-ním vhodné záminky, je ale jiná věc. Nebo vlastně není – pokud si stále ještě chci něco nechat pro sebe, ale zároveň bych u toho rád vypadal dobře, prostě ty „své“ věci označím jako „pro Ježíše“. A to je samozřejmě špatně – jenže ne proto, že Kristu nemáme odevzdat vše, nýbrž proto, že se tak nemá stát se zatnutými zuby, nýbrž s vděčností za dar

milosti a svobody. Dokud jsem znal jen to první, nebylo divu, že ve mně fráze „pro Ježíše“ evokovala pouze představu záminky – to ale nevypovídalo ani tak o jejím skutečném obsahu, jako spíše o mém nepochopení.

Bůh stvořil člověka jako celou bytost. Nemáme a nemůžeme poznávat Boha jen rozumem, stejně jako nás na scestí může svést přílišné spoléhání na smysly nebo pocity. Autor článku píše, že pou-žití tzv. tělesné hudby v křesťanském kontextu se může nějak zvrhnout a je to kvůli záměně lásky k Bohu za lásku erotickou. Tělesná hudba, to je ale samo o sobě nepochopitelný pojem; která hudba si neklade za cíl vyvolat v posluchači silný prožitek, v důsledku tělesný? Zpěváci se přece odjakživa učí, že mají zpívat celým tělem. Pěvecký sbor zní plně a mohutně, když se do toho zpěváci „pořádně opřou“. Když na konci bohoslužeb o Velikonoční ne-děli všichni vestoje zpívají píseň „Buď tobě sláva“, je to už i tělesný prožitek, to roztřese celé tělo. Vůbec, když si po práci zpívám o tom, co mě celý den štve, proč bych to nemohl zpívat i Bohu? A když neumím zpívat, tak mu to zahraju třeba na elektrickou ky-taru, však on to taky pochopí!

Navíc zvrhnout se může všechno dobré a his-torie je toho důkazem; někteří křesťané si neko-nečnou milost vyložili jako nekonečnou příležitost k hříchu, další svou touhu po mystických zkuše-nostech skryli za „bohulibé“ umrtvování těla a jiní na to reagovali odsouzením všech emocí ve víře. Není nic nového na tom, že v prožívání víry nás ovlivňují touhy těla, duše i ducha a nám nezbývá než hledat rovnováhu. A to i mezi láskou duchovní a erotickou – koneckonců není on snad „Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující“ (Ex 20,5)?

Nakonec zde jde o toleranci. Je snazší odmítnout jiný způsob vyjádření našeho vztahu k Bohu než prostě přiznat, že to třeba není můj šálek čaje, ale jinak na tom nic špatného není. U rockové hudby v křesťanství nejde o násilnou snahu nabídnout vše, co svět nabízí, s nálepkou verze pro křesťany. Chceme-li to ale vidět, musíme se přenést přes vlastní předsudky, uvědomit si rizika extrémů a být opatrní (ale ne paranoidní), abychom mohli poznat rozdíl mezi formou (která je nepodstatná, služebná) a obsahem. „Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ (1 K 9,22b) Martin Koutecký

foto: Benjamin Skála

Hudba Bohu milá

42 43

Na samém sklonku uplynulého roku vyšla kniha rozhovorů Martina T. Zikmunda se

senátorem Petrem Pithartem. Kniha daným časovým rozpětím i tematicky velice obsáhlá. V pravý čas kladené otázky přispívají k tomu, že kniha není pouhým monologem, byť zpovídaný je do svých odpovědí řádně zaťatý. Znepokojuje jej přirozeně minulost, na níž se podílel. A také byl svědkem mnohého. Sledujeme jeho vzestupy i pády a opětné vzestupy; vždy se tříbí charakter. Od rozběhu dětství, přes léta šedesátá („Dubče-kovi jsem nikdy nevěřil, věděl jsem, že na své úkoly nestačí, a všeobecné nadšení kolem něho mne vysloveně dráždilo.“) a další osudová dese-

tiletí, v podstatě po přelom století. Ovšem nejed-nou s překmitem k dnešku (např. lidská práva od Charty 77 k 08 aj.). Čeho se zvlášť pisatel vy-varoval, jsou prognózy. Odmítá být futurologem a rovněž „žhavé současnosti“ se vyhýbá.

Pokusme se stručně do knihy nahlédnout „vý-sečí“, která by mohla být právě pro naše čtenáře zajímavá. A to jsou křesťanské vlivy, hledání osobní orientace, vztah k evangelíkům. Pithart zmiňuje, že již v mládí jej ovlivnil Milan Machovec, jenž jej „nasměroval k Masarykovi“, který „proslul skvě-lostí spíše svých otázek, méně odpovědí“. Při jeho

zápasech a jeho pevnosti vidí výrazný vliv manžel-ky Charlotty, „která byla pevnější ve víře a vůbec ve všem než Masaryk“. Za svůj nedostižný vzor pak považuje Karla Havlíčka Borovského: „Dovedl brzdit euforii a radikály vést k odpovědnosti, ale když přišla porážka, tak zdvihal prapor a držel jej do poslední chvíle. V tom je Havlíček klíčová, bohužel však ojedinělá postava našich dějin.“ Sám Pithart se po čtyři roky oddal vyčerpávající službě při pašování literatury a zpráv ze zahraničí. Štafetu pak předal Jiřině Šiklové, o níž věděl, „že se nebojí ani čerta, že její práh strachu je posunut hodně hluboko nebo daleko“. V té době byl jistě i pod vlivem Jana Patočky, kdy jej snad nejvíce zaujala česká otázka, studie k Jungmannovi a Bolzanovi. Dále si váží Emanuela Rádla. Oproti TGM mu byl tím, který nevítězil a nebyl uznán, zato měl více charakter prorocký. Rádl „vlastně byl tím, kdo prohrával a prohrál. Vedl skoro samé předem pro-hrané boje a šarvátky“. Na Zikmundovu otázku, co pro něj znamená českobratrská tradice, Pithart odpoví: „Nevím, jestli to tak je, ale já to tak cítím, že ke katolictví se můžete přibližovat s větší od-vahou, když se chcete přibližovat k víře. Je jaksi shovívavější, můžete si z katolíků dělat i legraci. Jejich chápání hříchu a odpuštění je snadnější. K českobratrství se člověk, tedy alespoň já, blíží pomalu, po špičkách, ptá se, zda má vůbec právo... Příběhy vašich osobností ve mně vzbuzují velikou úctu. A ostych, jako bych neměl právo. A když vejdu do vašich modliteben a kostelů a cítím tu strohost, tu přísnost a vážnost, tak to na mne taky působí. Ne, že byste odpuzovali, to vůbec ne. ... Váš nárok je jaksi přísnější, aspoň pro mne. Ačkoli zároveň jaksi civilnější.“

Vlídný, takový je Petr Pithart. Rozhodný, přec laskavý. A kouzelný je v řadě peripetií, zejména v té „castrovské“, když od Fidela dostal faxem pozvání na šumavskou Kvildu, kde byl s rodinou na dovole-né. A lesníci mu je celí zkoprnělí přinesli. Byl pře-svědčen, že „je Castrovi potřeba podat pomocnou ruku a že na ni dokonce čeká...“ Stačí jen neváhat a číst.

Jan Kašper

Pithart, Petr; Zikmund, Martin T. :

Ptám se, tedy jsem, Praha: Portál 2010, 278 stran

RECENZE

Pithart nejen o sobě

43

Tématem ročníku 2011 je lidský

život od narození do smrti

Chystáme: Školní léta

REDAKČNÍ RADA

šéfredaktorka: Daniela Ženatá

redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová

členové: Šárka Grauová, Pavel Hanych,

Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Jan Mamula,

Tomáš Pavelka, Jana Plíšková,

Lenka Ridzoňová, Romana Špačková

NA OBÁLCE

foto: Pavel Capoušek

REDAKČNÍ UZÁVĚRKA

Redakční uzávěrka

březnového čísla je 20. 2. 2011

Vyhrazujeme si právo

nevyžádané příspěvky krátit.

TISKNE

M.I.B. production service s.r.o.,

Papírenská 1, 166 11 Praha, 6

(ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně,

jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč,

do zahraničí 790 Kč.

Informace o předplatném

podá, objednávky rozšiřuje

(i do zahraničí) redakce

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE

Jungmannova 9, p. p. 466,

111 21 Praha 1,

tel.: 224 999 236,

e-mail: ceskybratr@e-cirkev.cz,

http://www.e-cirkev.cz, Český bratr

Evangelický měsíčník

ISSN

121

1-67

93

vydává synodní rada Českobratrské církve evangelické

Složenky/faktury 2011Milí předplatitelé,v tomto čísle najdete složenku/fakturu na úhradu předplatného pro rok 2011. Všechny potřebné údaje jsou již na faktuře i na složence vytištěny. Vybrat si můžete ze dvou možností, jak zaplatit: bezhotovostně převodem z účtu nebo hotově složenkou na poště. Výše předplatného je stejná jako v minulých letech – 290 korun (do zahraničí 790 Kč).Děkujeme za vaši přízeň,

redakce

Sbor ČCE v Dvakačovicích hledá faráře či farářkuVýhody jsou v příjemném vesnickém prostředí a ve skvostně opraveném kostele. Je možno nastoupit buď na poloviční úvazek, nebo i na plný. Kontakty: kurátor Jaromír Vyskočil 606 456 301, administrátor sboru Ladislav Havelka 464 609 016.

Sbor ČCE v Suchdole nad Odrou Nabízí k pronájmu zrekonstruovaný byt 1+1 na faře aktivnímu křesťanovi. Kontakt: D. Říčan 556 736 855.

Ekologická sekce České křesťanské akademie zvena besedu s českobratrským evangelickým studentským farářem Josefem Bartoškem o jeho zkušenostech ze studijního pobytu v Indii. Beseda bude v úterý 8. února od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49. JNe

OZNÁMENÍ

44