Rozvoj občanské společnosti na obecním...

Rozvoj občanské

společnosti na obecním

základě

Cesta k uskutečnění občanské

rovnosti, svobody a prosperity

v samosprávných obcích

Občanské sdružení pro Trojčlennost v sociálním organismu

www.tso.cz

e-mail: [email protected]

http://www.tso.cz/

1

„Tak jako pravidla kruhového objezdu vnáší řád do silničního provozu, tak vnáší principy a metodika TSO řád do společenského života.“ Moravská iniciativa pro TSO

____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Obsah

Vznik, vývoj a poslání TSO ................................................................................................... 4

Svoboda ............................................................................................................................. 8

Právo veta ........................................................................................................................ 11

Občanský soud a náhrada škody ......................................................................................... 14

Základní ţivotní potřeby a základní pracovní povinnost ........................................................... 16

Ekonomika, trh a hospodářství ............................................................................................ 19

Decentralizace a přírodní zdroje .......................................................................................... 21

Finance a stárnoucí peníze .................................................................................................. 22

Rodina – péče a výchova .................................................................................................... 24

Kultura, vzdělávání ............................................................................................................ 26

„Demokracie“, občanství a právo ......................................................................................... 27

Příklad „demokratické“ zvůle - americký radar v ČR (v Brdech) ............................................... 29

Jak a proč zavést TSO ........................................................................................................ 30

TSO v praxi ...................................................................................................................... 32

TOTALITA kontra TROJČLENNÝ SOCIÁLNÍ ORGANISMUS ........................................................ 33

příloha a - ÚSTAVA TSO .................................................................................................... 34

příloha b - OBČANSKÁ SMLOUVA TSO ................................................................................. 36

příloha c - Stanovy HO TSO ............................................................................................... 38

příloha d - AUTORSKÉ PRÁVO TSO ...................................................................................... 40

příloha e - FED ................................................................................................................. 42

Závěr ............................................................................................................................... 45

„Buď tou změnou, kterou hledáš ve světě.“ Mahátma Gándhí

2


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Uskutečnění občanské společnosti na obecním základě

prostřednictvím metodiky

„Trojčlennost v sociálním organismu“ (dále jen TSO)

„Každý vážný problém vyžaduje myšlenku na jeho řešení. Každý, kdo má odpovědnost za

tento problém, svolá skupinu lidí a tuto myšlenku „brousí“ dalšími mozky. Požaduje se

aktivní přístup k řešení a duch spolupráce.“

Významný moravský podnikatel Tomáš Baťa

Moravská iniciativa předkládá v duchu výzvy Tomáše Bati k řešení klíčového problému sociálních

vztahů myšlenku metodiky TSO. Tato metodika vnáší řád do totalitního chaosu, doposud

sanovaného "kosmetickými změnami" politických stran a alternativních seskupení. Je „broušena“

dalšími mozky prostřednictvím diskuse probíhající na http://www.tso.cz, dále pak při besedách

a seminářích. Díky tomu je již metodika TSO kolektivním dílem desítek lidí, jejichž příspěvky či

otázky přispívají k upřesňování. Orientaci v následujícím textu usnadní prostudování čtyř příloh,

které tvoří pilíře TSO: Ústava TSO, Občanská smlouva, Stanovy hospodářské organizace TSO

a Autorské právo.

Kdo může mít z metodiky TSO užitek

Kaţdý, kdo chce určovat kvalitu svého ţivota, komu se jedná o: prosperitu komunity, obce,

regionu, uskutečnění sociální svobody a zabezpečení sociálních jistot. Metodika TSO představuje

naprosto novou kvalitou chodu společnosti. Můţe stát vítaným průvodcem a inspirací, neboť se

vyrovnala s tím, co bylo doposud jen snem či nenaplněným ideálem:

v politické rovnosti práv a povinností;

v kulturní svobodě a

v ekonomickém bratrském spolupodílnictví.

Lidé, odhodlaní k plné osobní odpovědnosti, mohou s metodikou TSO rozvinout občanskou

společnost, v níţ je nejvyšší mírou všech věcí občan disponující mocí uhájit své zájmy proti

případné zvůli většiny.

Takoví lidé (zpočátku jich nebude mnoho) se domluví s obdobně smýšlejícími a vytvoří

samosprávné a míře spolupráce odpovídající soběstačné obce s reálnou ekonomikou podloţenou

místní měnou. Jiné cesty k lepšímu ţivotu není.

Námitky, ţe následující text je rozsáhlý, neobstojí. Co je to délka ţivota proţitá ve vězení totality

a zvůle proti několika hodinám či dnům studia, představující klíč od vězeňských vrat?

To, co se ve společnosti děje není jen morální selhání jednotlivců, ale především selhání

systémové. Nejsou snad společenská pravidla účelově nastavena tak, aby umoţnila zneuţívání

a okrádání člověka legitimní ekonomickou či jinou totalitou a diktaturou, která ke svému ţivotu

potřebuje sociální chaos?

http://www.tso.cz/

3


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Je nanejvýš potřebné upozornit, ţe není třeba stále se točit v bludném kruhu zdevastovaných

sociálních vztahů a přírodního prostředí, zdraţování, státního dluhu, korupce, státních převratů,

referend, demonstrací, stávek, peticí, rezolucí, prohlášení, konspiračních teorií, kdyţ existuje

východisko. Jediné, o kterém zatím víme, je TSO.

Proveditelnost a potřebu občanské společnosti na obecním základě jsme připraveni (pokud to

bude třeba) ve věcné diskusi i nadále obhájit. Stejně tak jsme připraveni prokázat, ţe nyní uţ platí

jen částečně to, co prohlásil ministerský předseda Velké Británie Winston Churchil o demokracii:

„Demokracie je svinstvo. Nic lepšího však nemáme!“.

Demokracie je skutečně svinstvo, ale to, že nic lepšího nemáme, definitivně pozbylo

platnost předložením metodiky TSO. Ta bez kompromisů řeší to,

co zastupitelské „demokracie“ a jiné totality neřeší, či řešit neumějí a nechtějí.

Kdo si je jistý jiným řešením chodu společnosti a má zájem, můţe vstoupit do diskuse, která

je o umění sdělit poznané.

Zde však nejde o vítězství idejí. Jde o to, aby byly řádně předloţeny

a případně osvětleny myšlenky láskyplného ţivota a poznání. Ty svou pravdivostí inspirují takovou

mnohost lidí, kteří je uvedou do praxe ţivota!

„Chce-li někdo proti tomu napsat odpověď, bude mi to nejvýš vítáno. Žádným způsobem se

neotevírá pravda lépe a omyl není lépe odmítnut než v obraně protikladu.“

Tomáš Akvinský

4


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Vznik, vývoj a poslání TSO

Společenský ţivot člověka je stále zapojen do třech sociálních sfér - politikou, kulturou

a ekonomikou. Poznáním a uplatněním zákonitostí těchto sfér se zabývá TSO. Ta nebyla

vymyšlena, ale byla objevena, promyšlena a popsána ve dvou časových obdobích:

1. Do povědomí světové veřejnosti vstoupila TSO na přelomu19. a 20. století objevem

filozofa a badatele Rudolfa Steinera jako zákonitosti a vztahy sociálních sfér - politiky,

kultury a ekonomiky. Ty představují tzv. Horní trojnost (sféru metodickou).

2. Na přelomu 20. a 21. století vnesla moravská iniciativa do TSO zákonitosti reálného

ţivota jeţ zrcadlí - obec, rodina a ţivnost v tzv. Dolní trojnosti (sféra výkonná).

Moravská iniciativa říká: TSO máme za jeden z nejlepších léků na zkaţenost dnešní doby. Jako

Rudolf Steiner i my jdeme s tímto lékem proti „normálnímu“ proudu, a tedy nutně naráţíme na

všech stranách na odpor. Michelangelo Buonaroti však řekl: „Čím větší klade materiál odpor, tím

trvanlivější je dílo!“

Cílem TSO je, aby lépe fungoval mechanismus chodu společnosti –

abychom ţili lidsky důstojnější ţivot a nesli následky svých vlastních rozhodnutí,

nikoliv rozhodnutí druhých, tak jako se to děje doposud.

Skutečnost, ţe samotní politikové nevědí nebo nechtějí vědět, kam vývoj směřuje, ukazuje, ţe

to nejsou oni, kdo v jednotlivých státech světa vládne. Téměř všude dnes vládnou nadnárodní

banky, u nichţ je celý svět zadluţen. Protoţe tyto banky nepatří ţádnému státu, nemohou být jiné

neţ soukromé. To, co se nepodařilo vojenskou mocí Alexandru Velikému, Napoleonovi, Hitlerovi

aj., to se podařilo moci peněz libovolně tisknutých bezejmennými soukromníky. Tito soukromníci

skrytí v pozadí bank drţí opratě tzv. „vlád demokratických států“:

„Dejte mi kontrolu nad penězi a nebude hrát žádnou roli, kdo vytváří zákony‘'. (Rothschild)

Moc peněz ekonomické totality podmanila většinu světa. Něco podobného (v evropském

měřítku) se událo ve starověku vojenskou expanzí antického Říma. Kdyby zůstalo jen u cílů Říma,

byla by tato říše sociálním zlem. Stalo se však něco, o co Řím neusiloval - jednota jeho říše

umoţnila bleskové rozšíření křesťanství. Umoţní-li dnes jednota Evropy rozšíření TSO, můţe být

totalitní zlo opět obráceno ve prospěch člověka.

"Ze všech forem tyranie je nejobscénnější diktatura bohatství a peněz." J.P. Morgan, bankéř

Kdy uţ prohlédneme hru peněz a totalit, jejichţ přímo výkladní skříní je střední Evropa? Poučíme

se z nástroje poznání – z historie? Např. - po rozpadu Rakouska-Uherska se nově vzniklý

Československý stát stal kořistí totalitní liberální ekonomie. Ta byla v roce 1939 nahrazena kulturní

totalitou protektorátu Čech a Moravy, po druhé světové válce pak politickou vládou jedné strany.

Kdyţ jsme v listopadu 1989 zatouţili po změně, zvolili jsme si opět totalitu, tentokrát

ekonomickou. Tím se uzavřel bludný kruh, v němţ budeme nespokojeně bloudit stále dokola,

dokud se neodhodláme vzít odpovědnost za svůj ţivot do vlastních rukou.

Jaký je smysl sociálního vývoje?

Poučit se, a vyvodit z poučení takové důsledky, aby uţ nikdy nemohly vládnout poměry,

s nimiţ nejsme spokojeni.

5


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Člověka je důstojné, aby byl svrchovaným pánem sebe sama. Člověka je nedůstojná

nevědomost, nevolnost (aby byl ovládán cizí vůlí jako nesvéprávný) a zvůle (aby svou vůlí

potlačoval vůli svéprávného).

Chceme-li se mít skutečně lépe a posunout se ve společenském vývoji dále,

musíme se naučit ctít realitu nikoli podle našich egoidních měřítek uţitečnosti, ale pro realitu samu.

To je kritérium věrné (pravdivé) a ţivotodárné (plodné, moudré) lásky.

To, co pravdivě bez subjektivních iluzí poznáme, jsme potom schopni věrně vyjádřit v jasných

představách a logických pojmech. Jedině tak můţeme plně vědomě a správně zasahovat

(bezprostředně konat nebo argumentovat) také do okolní reality. Čím více lidí bude k realitě

přistupovat podle tohoto nového kritéria, tím méně bude ve světě nepravostí, a tím více občanů

bude pro TSO. V rámci TSO pak nebude místa pro páchání nepravostí ani u těch, kteří ještě egoidní

kritérium uţitečnosti neopustili.

Pro zavedení TSO je nutno vyvinout nejen občanskou, ale také politickou aktivitu (např. stranu

pro zavedení TSO), aby byl překonán odpor současných politických stran. Taková politická aktivita

bude tedy ve skutečnosti apolitická a po skutečném zavedení TSO ztratí jakýkoliv další smysl.

V současnosti se TSO zabývají jednotlivci, coţ k její realizaci nestačí. Je zapotřebí dostatečného

mnoţství budoucích občanů TSO v jejích samosprávních obcích.

Národ či občané, kteří pochopí,

že s TSO lze účinně vzdorovat sociálnímu zlu a aktivně se ujmou této výzvy,

mají příležitost stát se nositelem nového evropského, případně světového impulzu

řešícího negativní celospolečenské a globální jevy.

6


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Trojčlennost a trojjedinost

Lidský sociální organismus je ve svém zárodku trojčlenný (ekonomie, kultura, politika). Protoţe

však vţdy podřizuje ostatní články totalitě jednoho (odtud trojí totalita sociálního organismu:

kulturní, politická, ekonomická), nechová se trojčlenně, ale vţdy totálně jednostranně.

Samotná trojnost článků tedy nestačí, neboť je tu přirozený sklon k boji o totální nadvládu

jednoho nad ostatními. Proto je třeba hledat cesty k takovému sjednocení trojnosti, v němţ ţádný

z článků nad ostatními dominovat nemůţe.

V metodice TSO jsou tři na sobě nezávislé články (ekonomika, politika, kultura) spojeny

v trojjedinost subjektem kaţdého člověka, jenţ je zapojen do všech tří článků TSO. V kaţdém

z těchto článků je vybaven takovými právy a povinnostmi, které přirozené sklony k sociální totalitě

účinně neutralizují.

Duchovní náboj sociálního organismu lze rozpoznat v trojici neuskutečněných ideálů francouzské

revoluce: svoboda-rovnost-bratrství. Tyto články se vztahují ke třem přirozeným společenským

systémům sociálního organismu:

1. rovnost ke sféře právní (politika),

2. svoboda ke sféře duchovní (kultura) a

3. bratrství ke sféře výrobní (ekonomika).

Zákonitosti kaţdého ze tří článků sociální trojčlennosti (Horní trojnost) lze demonstrovat na

mechanismu vah:

1. Politiku představují váhy v rovnováze, neboť politika má garantovat všem bez rozdílu

rovnost (rovnováhu) práv a povinností.

2. Kulturu představují váhy vychylované z rovnováhy (porušení rovnováhy), neboť

poznáváním a učením se prohlubují rozdíly mezi lidmi. I kdyby se všem dostalo stejného

vzdělání, přece má kaţdý jiné vlohy a dopracuje se tedy jiných výsledků. Tím je dána

nerovnost v kultuře, která nesmí být potlačována ve jménu politické rovnosti. Tato kulturní

nerovnost se musí rozvíjet svobodně u kaţdého podle jeho vloh a zaměření.

3. Ekonomiku představují váhy uváděné z nerovnováhy zpět do rovnováhy

(úsilí o rovnováhu). Tato tendence ekonomiky je patrná z trţních vztahů, kde se nabídka

snaţí vyrovnat poptávce. Tak jako po nasycení přichází časem zase hlad, poptávka se stále

obnovuje, a proto nemůţe být rovnováhy hospodářským úsilím nikdy dosaţeno.

Rovnováha je moţná pouze v politice. V ekonomice neplatí politická rovnost a to ani

v poptávce - kaţdý má jinou míru nebo druh potřeb, ani ve výrobě - kaţdý je produktivní

podle schopností a zaměření, které si rozvinul v kulturní sféře.

Dosud vstupovala TSO do lidského povědomí jen v podobě Horní trojnosti (politika, kultura,

ekonomika). Připojením Dolní trojnosti (obec, rodina, ţivnost) získává TSO moţnost vypořádat se

také s tím, co se nazývá „národnostní konflikt“, neboť ten je v kompetenci samosprávních obcí,

garantujících všem občanům rovnost práv bez ohledu na jejich národnost. S rovností práv ovšem

neoddělitelně souvisí rovnost povinností, mezi něţ v prvé řadě patří povinnost nepoškozovat, tedy

také neobtěţovat své okolí. Obtěţování můţe načas ţivot obce narušovat, ne jej však zablokovat,

neboť pro takové případy je tu občanský soud, viz kapitola Občanský soud a náhrada škody.

Osamostatněním tří článků Horní trojnosti (politiky, kultury, ekonomiky) chrání TSO samosprávu

také tří niţších sociálních článků Dolní trojnosti (obce, rodiny, ţivnosti).

V obci lze samosprávu realizovat jen právem veta (viz Právo veta),

jímţ je zpětně chráněna také celá TSO.

7


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

"Všichni na jednom jevišti velikého světa

stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče."

J. A. Komenský

Dnes občané doplácejí především na omyly svých „zástupců“, kteří nejenţe na své totalitní

omyly nedoplácejí, ale naopak za ně dostávají bohaté „odškodné“ aniţ by se z pochybení poučili.

V TSO doplatí občané jen na své vlastní omyly, z nichţ se poučit mohou. Kdo odděluje pravomoc

od odpovědnosti, ten rozděluje lidstvo na neodpovědné mocné a na odpovědné ne-mocné, resp.

bez-mocné!

Zaloţit TSO v současném totalitním prostředí nebude snadné, není to však nemoţné.

Je zapotřebí občanů, kteří odmítnou nadále se nechat zotročovat a znásilňovat, a jejichţ počet

bude dostačující k vytvoření alespoň jedné jediné samosprávní obce. Ta se ve svém okolí stane tím

(bude-li úspěšná), čím je kvásek v chlebovém těstě.

Principy TSO, které staví na osobní odpovědnosti jednotlivce, jsou zcela odlišné od historického

i současného vnímání společenského uspořádání a mezilidského chování. Často kladená otázka,

zda TSO není jen pro dokonalé občany je téhoţ rázu, jako otázka, zda šachy nejsou jen pro

velmistry. Jako na pravidlech hry v šachy není nic otázkou výkladu, neboť jsou jednoznačné, není

ani otázkou výkladu nic na TSO. Jako úroveň hráčů určuje úroveň hry v šachy, tak úroveň občanů

určuje úroveň TSO. Ani ta nejniţší úroveň však neohroţuje ani TSO, ani šachy.

TSO by nepřinesla nic nového,

kdyby nedokázala negativní jevy totality bez výjimky neutralizovat.

8


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Svoboda

„Nikdo není beznadějněji zotročen než ten, který falešně věří, že je svobodný.“ J.W. Goethe

Kdy uţ lidé přestanou zaměňovat vnější volnost za svobodu?

Pochopení svobody v pojmovém i významovém smyslu není vůbec jednoduché. Kdo však

vytrvá, svět, který se mu tím otevře, dostane řád a smysl. Je pravděpodobné, ţe se uţ nenechá

odradit od hledání východiska ze současného otroctví.

Vţdy, kdyţ mluvíme o svobodě, je třeba přísně rozlišovat dvojí svobodu - svobodu vnitřní,

jako individuální schopnost svobody (svobodomyslnost) a svobodu vnější jako vnější projev

uskutečněné vnitřní svobody.

Vnitřní svoboda se dá zevně realizovat pouze v podobě takového sociálního uspořádání,

které vnější projev vnitřní svobody skutečně umoţňuje (TSO),

a ne pouze deklaruje (současné totality).

Zjednodušeně lze říci, ţe vnitřně svobodní můţeme být, jen kdyţ nepodléháme a neotročíme

předsudkům, které jsou člověku buď zcela přirozené (antipatie, sympatie, sebeláska…),

nebo uměle vsugerované (víra, přesvědčení, učení…). Vnější svobodu si také nesmíme plést s ničím

neomezovanou libovůlí či zvůlí. To znamená, ţe vnější svobodu nelze pokládat za něco

neomezeného, na druhé straně ji však nelze vymezovat zvenčí např. Engelsovou poznanou

nutností, coţ je definice zvůle, nikoliv svobody.

Vnější svoboda musí být omezována z vlastního svobodného nitra

(ohleduplností, obětí lásky atp.), aby neobtěţovala (neomezovala zvenčí) svobodu jiných.

Lidé se většinou domnívají, ţe být zevně svobodný znamená dělat a mluvit si, co chci,

bez jakéhokoliv omezení. Jenţe, děláme-li si neomezeně, co chceme, dříve či později narazíme na

souseda, který si chce rovněţ dělat neomezeně to, co se mu zlíbí. Takto pojímaná vnější neboli

sociální svoboda je zvůlí a zákonitě vede kolizím nahrávajícím jen soudní moci - k nekonfliktnímu

souţití však těţko kdy dospěje.

Dělat si neomezeně, co chci, je klamnou iluzí vnější svobody.

Rozdíl mezi vnější (sociální) svobodou a zvůlí (resp. libovůlí) je v tom, ţe pravá vnější svoboda

nekonkuruje svobodě jiných, jak tvrdí Jean-Jacques Rousseau: „Svoboda jednoho člověka končí

tam, kde začíná svoboda druhého“. Jean-Jacques Rousseau má pravdu jen v jednom: Vnější

svoboda je omezená! Otázkou ovšem je: Čím můţe být vnější svoboda omezená, ohraničená?

Odpověď spočívá v zákonitosti, ţe nekonečné není reálné. Moţností reálné svobody je tak

jednoznačně vymezená volnost konečného prostoru. V případě vnější (sociální) svobody je tato

konečná prostorová volnost vymezena TSO, konkrétně pravidly její politické sféry (rovnosti)

a občanským právem veta v samosprávní obci. Pravidla TSO však přímo vnější sociální svobodu

nevymezují, ale usilují o to, aby v TSO nebyl nikdo poškozován fyzicky, morálně ani mravně.

Reálnou sociální svobodu nelze uzákonit (přestala by být svobodou),

lze ji pouze umoţnit a chránit nepřímo takovými pravidly, které v případě

poškození zaručí neprodlenou náhradu způsobené škody (viz Občanský soud a náhrada škody).

I přes neprodleně zaručenou náhradu škody by však příliš časté či neustálé poškozování fakticky

vnější svobodu neumoţňovalo. Proto vnější (sociální) svoboda není v TSO přístupná nezpůsobilým

(nedospělým, hulvátům, dravcům, recidivistům atp.). Teprve za těchto podmínek má pro vnější

svobodu neprodlená náhrada škody smysl, ač sama náhrada škody vnější svobodu nepředstavuje,

ani ji nijak nevymezuje.

Nutnost neprodleně nahradit způsobenou škodu podněcuje k ohleduplnosti:

9


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Vnější (sociální) svoboda je pravá pouze tehdy, je-li omezena, ohraničena zevnitř vlastní

svobodnou vůlí (svobodomyslností), projevující se zevně jako vlastní ohleduplnost

a nikoli jako iluze cizí sociální svobody!

Nechtěné poškození v TSO koriguje náhrada škody. Aby k úmyslnému poškozování nedocházelo,

koriguje ho nejen náhrada škody, ale také moţná ztráta občanských práv. A protoţe se svoboda

nemůţe a nesmí vztahovat na moţnost působení škody druhým, nelze svobodně prezentovat ani

názory, které někoho poškozují, uráţejí či pomlouvají.

Je třeba pochopit, ţe vnější svoboda je jen pro vnitřně svobodné, svobodomyslné,

kteří jsou mimo jiné schopni ohleduplnosti! Svoboda není pro škůdce!

Svoboda souvisí se svobodnou volbou. Ke skutečně svobodné volbě můţe člověk dospět

především na základě správné a hlavně láskyplné výchovy, na níţ můţe zdravě rozvíjet své vlastní

poznávání reality a sbírat ţivotní zkušenosti. Proto TSO staví nade vše svobodu lidské individuality,

coţ znamená, ţe TSO mohou zaloţit hlavně lidé, kteří nad individuální svobodu nic jiného nestaví.

Se svobodou souvisí i láska, neboť jen vnitřně svobodný (svobodomyslný) člověk můţe milovat

pravou láskou.

Čím více sociální svobodu uzákoňujeme, tím víc ji omezujeme!

Proto TSO stojí a padá s právem veta plnoprávného občana v samosprávné obci.

Toto právo, které je základním kamenem TSO, musí být nadřazeno veškerým vztahům

(zákonům a smlouvám).

Protoţe kaţdé právo souvisí s nějakou povinností, tak i s právem veta souvisí povinnost

neomezovat svou občanskou svobodou svobodu jiného občana a povinnost nahradit případnou

škodu. V TSO můţe něčí aktivitu vetovat pouze ten, koho tato aktivita prokazatelně poškozuje

nebo obtěţuje. Neprokáţe-li ovšem nijakou škodu, sám se svým neoprávněným vetem stane

škůdcem. Jen tak lze naplnit sociální svobodu, neboť jinak sociální svoboda není moţná! Kdo

nechce být aktivní, nemůţe být svobodný.

Ideje TSO stavíme na hlasu zdravého rozumu a na chronicky špatných zkušenostech

s politickými „odborníky“ a dalšími usurpátory lidskosti!

Lidé se nesmí nechat zastupovat tam, kde svou aktivitou mohou své věci zařizovat sami!

Uvědomme si, ţe i kasař je odborník. Odborník, který nám však není podřízen, je nám pouze ke

škodě!

TSO garantuje svobodu oddělením rovnosti (politiky) od svobody (kultury) a bratrství

(ekonomiky), neboť svoboda v ekonomice je ve skutečnosti pouhou zvůlí dravce na úkor bratrství,

stejně tak, jako je zvůlí svoboda v politice na úkor rovnosti. Údajná ekonomická a politická

svoboda je zvůle, která atakuje nejen zákony bratrské spolupráce a rovnosti práv a povinností, ale

ve svém důsledku také skutečnou lidskou svobodu (kulturu).

V dnešních totalitních reţimech ve skutečnosti nemáme ţádnou svobodu,

ale pouze v různých státech různě omezenou vnější volnost.

Jestliţe TSO nastoluje v ekonomice bratrství a v politice rovnost, pak jen proto, ţe svoboda do

ekonomiky a politiky nepatří.

10


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Svoboda v ekonomice a v politice umoţňuje animální „zákon dţungle“, jenţ dává volnou ruku

dravcům na úkor svobody jejich obětí. Jeví-li se to jako něco obvyklého, pak to jen dokládá

tragedii lidstva, které ve své nevědomosti připustilo, aby zmatení a zvrácenost bylo nejen něčím

obvyklým, ale dokonce zákonným.

Otázkou svobody je i účast na domobraně. Domobrana jako povinnost svobodného občana

sociální svobodě nijak neprotiřečí, neboť není práv (např. práva veta) bez odpovídajících povinností

(např. domobrany). Pacifismus nemá s domobranou nic společného. Kdo se nechce bránit, jako by

otevřel dveře svého domu všelikým škůdcům. Jeho věc. Nechť se však potom nedomáhá pomoci

spoluobčanů (domobrany) na dopadení škůdce, neboť on jim v případě jejich poškození pomoc

odmítá (odmítá účast na domobraně). To není mírumilovnost, to je pokrytecký egoismus, jenţ chce

být chráněn, veškerá rizika obrany však přenechává spoluobčanům. Takový egoista nechť se ani

nedomáhá práva na náhradu škody. Za jeho vypočítavost ho nemusí trestat obec, za to ho

vytrestají nikým neohroţovaní škůdci.

„Jestliže budete společně hájit věc svobody, jež je věnem lidské přirozenosti, kdo vás přemůže?“

J. A. Komenský

NADĚLME SI SVOBODU

11


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Právo veta

V TSO není vyšší moci neţ moci jednotlivých občanů s právem veta.

Právo veta je zde proto, aby se kaţdý snaţil se svým spoluobčanem domluvit a nehledal

cestičky, jak ho podvést. Je to opatření, na které nejsme zvyklí, a proto se obáváme, ţe se občané

s právem veta budou chovat ke svým spoluobčanům stejně bezohledně jako dnešní totalitní moc.

Právě proto, ţe tzv. „demokraciím“ na jednotlivém občanovi vůbec nezáleţí, musí se občané

poohlédnout po moţné změně. TSO jde o jednotlivého občana, který si své zájmy můţe ochránit

pouze a jen právem veta. Světové sociální katastrofy (války, hladomory, pandemie, inflace,

hospodářské krize, státní bankroty, státní terorismus) rozpoutaly vţdy jen vládnoucí elity a ne

jednotlivý občan, který řekl „ne!“ Kdyby jeho „ne!“ mělo takovou platnost (moc), 2pak by

k uvedeným katastrofám nikdy nemohlo dojít.

Je třeba předeslat, ţe právo veta se vztahuje pouze na případné změny uvnitř obce,

představující v TSO politickou organizaci dolní trojnosti. Zde ho mohou pouţít pouze ti občané,

jichţ se případ, který mohou vetovat, bezprostředně týká.

Například změnu, která se týká občanů bydlících v jedné ulici, mohou vetovat pouze oni. Nikdo

jiný. Na co se právo veta nevztahuje, jsou např. volby do tří samostatných zákonodárných sborů

(kulturního, politického, ekonomického), neboť v tomto případě by zabrzdilo veškerý vývoj. Zde

rozhoduje většinové ano.

V TSO neřídí obec „malý parlament“ v podobě obecního zastupitelstva, ale samotní občané.

Proto nemá obec představovat příliš velký územní celek. Tak např. samosprávnou obcí nemůţe být

velké město, ale jeho městská čtvrť, zvaná řecky „démos“ - odtud „demo-kracie“, vláda městských

čtvrtí. Celé město pak představuje „svaz obcí“. To, co dnes známe jako obecní zastupitelstvo,

představují v TSO samotní občané. Ti obecní věci spravují podobně, jako např. advokát spravuje

právní záleţitosti svých klientů, aniţ o nich můţe rozhodovat sám.

To, co tu hlásáme, není anarchie, ani tzv. „demokracie“,

ale samospráva ochraňující sociální svobody jednotlivce proti pletichaření tzv. „většin“.

Pletichář si vţdy hledá cesty, jak pro naplnění svých zájmů získat (např. úplatkářstvím)

potřebnou hlasující většinu. Tomu provţdy zabrání právo veta, jako jediný skutečně účinný

prostředek proti zneuţití moci či korupci. Občanské právo veta nemá za cíl zlepšit korupční

prostředí v rámci tzv. „demokracie“, ale v rámci TSO ho úplně vymýtit.

Pokud má ve skutečné demokracii vládnout většina, pak tuto ideu naplňuje pouze a jen právo

veta. Toto právo totiţ dává vládu všem občanům obce, nikoli jen menšině zkorumpovatelných

zastupitelů, poslanců a ministrů, kteří ve skutečnosti většinu nezastupují.

Z uvedeného vyplývá, ţe právo veta nemůţe existovat mimo TSO, neboť ho totalitní moc

nepřipustí. Také TSO nemůţe bez práva veta existovat, protoţe jen ono dokáţe drţet zákonodárce

na uzdě. TSO je s právem veta samosvorné!

Právo veta zastřešené TSO brání totálnímu rozvratu (obce, rodiny, ţivnosti)

a je jediným moţným mechanismem realizace individuální sociální svobody.

Protoţe však kaţdé právo musí neoddělitelně souviset s odpovídající povinností, souvisí právo

veta s povinností zdůvodnit ho, včetně případné náhrady vetem způsobené škody, pokud nějaká

12


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

vznikla. Tím odpadá zneuţití veta svévolí a kverulantstvím a otevírá cestu k pravé odpovědnosti

a toleranci. Právo veta nalézáme např. v kopném právu slovanských občin, starořeckých

městských státech či Evropském společenství. Avšak skutečným nástrojem sociální svobody se

právo veta stává teprve s povinností zdůvodnit ho a případně nahradit vetem způsobenou škodu.

TSO mohou zaloţit jen lidé, kteří právo veta chtějí a vědí, proč ho chtějí. Ti, co TSO nechtějí, se

občany jeho samosprávné obce nestanou. Takoví lidé zůstanou občany totalitního reţimu.

V případě práva veta je zřejmé, ţe zastupitelstvo v samosprávné obci nebude zasedat,

aby vymýšlelo podvody, které nemají šanci přes právo veta projít! Zasedání tím ubude a přibude

občanské spolupráce. Kdo bude vetovat věc, která je pro něj výhodná?

Občan musí své veto spoluobčanům zdůvodnit, např. tím, ţe by případnou změnou v obci utrpěl

škodu. Jde-li o škodu jednorázovou, lze mu ji nahradit a tím dosáhnout odvolání veta.

Trvalou škodu lze odvrátit např. tím, ţe danému občanu nabídneme výhodnou změnu bydliště.

Neutrpí-li občan ţádnou škodu (hmotnou, morální nebo mravní) a přesto na vetu trvá, způsobuje

tak škodu spoluobčanům. To dále řeší občanský soud, který jeho veto můţe prohlásit za neplatné.

Proti námitkám totalitou zmanipulovaných mozků o moţnosti zneuţití práva veta občanem nebo

zastupitelem lze konstatovat, ţe v zásadě vzato je zneuţitelné všechno!

Jsou tu však jisté rozdíly v zainteresovanosti na předmětu rozhodování:

a/ totalitní zastupitel, vyjma obecního, zpravidla rozhoduje o tom, co se má stát v obci, ve

které neţije, takţe nebude vystaven případným negativním následkům svého

rozhodnutí, či projevům nevole sousedů

b/ občan s právem veta vţdy rozhoduje o tom, co se má stát v obci, ve které ţije, takţe bude

vystaven případným negativním následkům svého rozhodnutí, či projevům nevole sousedů

Jsou tu také rozdíly v motivaci při rozhodování:

a/ důvodem zneuţití pravomoci zastupitelem můţe být kverulantství nebo korupce (zištná,

spiklenecká atp.), která ve většině případů zůstává nepotrestána

b/ důvodem zneuţití práva veta občanem můţe být jen kverulantství, které dojde zaslouţené

odměny např. tím, ţe jsou tomuto občanovi odejmuta občanská práva, coţ je v občanské

společnosti skutečně velmi nepříjemné

Jsou tu také rozdíly v moţnostech prevence, dokazování a trestání zneuţití:

a/ u zastupitele není prevence ani důkazu a případný trest (v nejkřiklavějším případě) je

většinou formální (odvolání z funkce)

b/ projevuje-li se někdo jiţ ve své nezletilosti jako kverulant (či jinak negativně), občané ho

mezi sebe jako plnoprávného občana nepřijmou.

TSO veškerý zločin minimalizuje tím, ţe ponechává výkonnou i zákonodárnou moc plně v rukou

řadových občanů, kteří nejlépe vědí, co potřebují a co jim vyhovuje. Pokud se zmýlí, zaplatí za své

vlastní omyly, nikoli však za omyly cizí. Právo veta také spolehlivě ubrání menšiny a jednotlivce

proti případným spikleneckým většinám.

Kolik duševního úsilí dovedou lidé vynaloţit k vymýšlení těch nejbizarnějších námitek proti právu

veta, zatímco pro právo veta nejsou ochotni vymyslet nic. Alexandr Puškin o tomto pozoruhodném

jevu praví:

„Nestojí stádo o svobodu

- dědictvím jeho z rodu k rodu

je chomout s rolničkou a bič!“

(báseň: „Vyšel jsem dřív než hvězda ranní“)

Námitky proti občanskému právu veta jsou téhoţ raţení jako výrok: Neţ riskovat zneuţití

sociální svobody (práva veta), to ať zůstanou raději všichni sociálně nesvobodní! Nebo: Neţ

13


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

riskovat zánik TSO návratem k totalitě, tak to raději v totalitě zůstaňme! Popřípadě: Ať se

doţivotně uvězněný nepokouší o útěk. Mohli by ho chytit a uvěznit!

Ať na právo veta nahlížíme z jakékoliv strany, je to vůbec nejcennější dar,

jaký může svobodné společenství občanovi nabídnout.

Nejenom, ţe mu umoţňuje utvářet svůj ţivot tak, jak chce a umí on, ţe mu umoţňuje uhájit svá

práva proti většině, ale také ho chrání před sebou samým. Zneuţití veta totiţ s sebou nese

odejmutí občanských práv, takţe si jeho uplatnění občan jistě řádně promyslí. Tomu se říká

skutečná osobní odpovědnost a ne neustálé svalování viny na někoho jiného.

Právo veta je v kvalitě mezilidských vztahů něco tak zásadně nového,

že se na jeho pochopení či nepochopení projeví vyspělost totalitou

vychovávaného a ovládaného myšlení.

14


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Občanský soud a náhrada škody

Úkolem TSO není předepisovat „co je správné a co ne“, ale umoţnit lidem,

aby to správné mohli hledat sami. Aby při tom nikoho nepoškodili a pokud se tak stane,

aby škodu nahradili. Hlavní memento TSO zní: „Nikdo nesmí být poškozen!“

Pokud je někdo poškozen, musí mu být škoda (kterou vyčíslí on, nikoli „nezávislý odborník“) plně

nahrazena. V případě, ţe někdo v obci musí ustoupit „veřejnému zájmu“, musí ho náhrada škody,

např. změnou bydliště, natolik uspokojit, aby na pouţití práva veta netrval. V opačném případě se

na něm dopustíme nespravedlnosti.

TSO řeší náhradu škody občanským soudem, který můţe představovat kaţdý plnoprávný občan.

Tento plnoprávný občan, představující občanského soudce v případě, ţe se na něj poškozený

obrátí, nepotřebuje právnické vzdělání, neboť současné nepřehledné mnoţství zákonů v TSO prostě

neexistuje.

Jediný zákon, který musí platit a jehoţ porušení dokáţe posoudit kaţdý,

kdo má „všech pět pohromadě“, je následující:

Komu byla způsobena škoda, tomu musí být škůdcem nahrazena.

Předmětem soudu nemají být zákony a výklady jejich nejednoznačných formulací, ale skutky.

Poruší-li např. někdo jednostranně smlouvu, posuzuje soudce, zda tím druhé straně vznikla škoda

či nikoliv a zda je někdo vinen či nevinen. K tomu musí např. prostudovat smlouvu a vyslechnout

výpovědi sporných stran i jejich svědků. Obecně platí:

Lze-li nějakou větu či souvětí u občanského soudu vykládat různě,

je třeba příslušné znění upřesnit tak, aby bylo jednoznačné.

V TSO občanský soudce svým rozsudkem podléhá jinému občanskému soudci. Nic víc, pro

spravedlnost soudu udělat nelze! To není pouhá „pojistka“, ale sám předpoklad nezneuţitelnosti.

Napadení, zpochybnění a ověřování soudního rozhodnutí je totéţ jako napadení úsudku, mínění,

názoru či přesvědčení druhé osoby. Jde jen o to, činit tak kultivovaně, nikoli hulvátsky, uráţlivě

atp. Namísto pouţívaného právnického pojmu „napadení“ je proto vhodnější méně útočný pojem

„zpochybnění“.

Bez moţnosti zpochybnit úsudek by se lidé nikdy nevymanili z omylů.

Zpochybňování a obhajování úsudků je podstatou veškerého smysluplného dialogu.

Můţe se stát, ţe dojde ke způsobení škody, aniţ lze škůdce občanským soudem jednoznačně

určit. I tehdy musí být ovšem škoda nahrazena. Ve vztahu občana k obci platí dumasovské heslo

tří mušketýrů: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Převedeno do obecní sféry platí:

„Škoda občana je škodou obce a škoda obce je škodou všech občanů!“

Tzn., ţe tam, kde k náhradě škody škůdcem nedošlo nebo nemůţe dojít, hradí občanovu škodu

obec. Tím vzniká škoda obci, kterou hradí všichni občané. Obec totiţ disponuje prostředky

(zejména nájmy za pozemky), které jí svěřili její občané. Tím vzniká škoda všem občanům,

jejichţ zainteresovanost nespočívá jen na předcházení takovým škodám, ale i na dohledu,

aby škodu způsobenou kterémukoliv občanovi nahradil pokud moţno škůdce.

V TSO není moc v rukou nijakého vyššího celku (státu atp.), ale v rukou občanů.

Občané rozhodují individuálně a kolektivně. Kolektivně (jednohlasně) rozhodují občané TSO

především o tom, kdo v obci získá plnoprávné občanství, popř. kdo ho ztrácí. Rozhodují však také

o tom, jak zabezpečit v obci pořádek (domobranou), pokud to přesahuje pravomoc či moţnosti

jednotlivého občana.

15


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

TSO nebourá to, co dosud stačilo a fungovalo pozitivně (spravedlnost, slušnost, humanita,

solidarita atp.), ale to, co dosud fungovalo zvráceně („zákony dţungle“). V dnešní společnosti se

tyto zvrácenosti i přes rostoucí „vzdělanost“ a „kulturnost“ lidí, nejen neodstraňují a neřeší, ale

naopak se stávají stále rafinovanějšími, záludnějšími, pokrytečtějšími, maskovanějšími... Vývoj

tu nepopiratelně existuje, ale jaký? Protoţe dravci drancují bezohledně nejen své bliţní, ale také

přírodu, spěje tento vývoj neodvratně k sociálním a ekologickým katastrofám. Je uţitečné vědět,

ţe existuje řešení.

Je uţitečné vědět, ţe existuje řešení.

16


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Základní životní potřeby a

základní pracovní povinnost

Nynější sociální nejistoty spočívají ve vydírání občanů základními ţivotními potřebami,

které si na rozdíl od ostatního zboţí koupit či zajistit musejí.

Zdraţování způsobuje nenasytnost globálních korporací a monopolních prodejců, kteří se

zmocnili přírodních zdrojů. K základním ţivotním potřebám (dále jen ZŽP) patří vše, co je nezbytně

nutné k důstojnému ţivotu člověka:

a) základní výţiva (potraviny, voda, čistý vzduch, atp.)

b) základní bydlení (minimální obytná plocha, otop, osvětlení, atp.)

c) základní ošacení a obutí

d) základní zdravotní péče

e) základní vzdělání (školství a řemesla)

f) případně další základní ţivotní poţitky dle ustanovení kulturní sféry Horní trojčlennosti

TSO zabezpečuje ZŽP, na které má člověk právní nárok (všeobecně lidské právo viz

příloha b „Občanská smlouva TSO“) prostřednictvím základní pracovní povinnosti (dále jen ZPP).

Ta představuje takovou míru pracovní povinnosti, která je nezbytně nutná na pokrytí ZŽP.

ZŽP nemohou být předmětem volného trhu, neboť ve svých základních

ţivotních potřebách je kaţdý vydíratelný a nemůţe se tedy volného trhu účastnit nenuceně.

Předmětem volného trhu můţe být jen to, co je vyprodukováno a konzumováno nad míru ZŽP,

např. auta, televize atp., ale i nadměrná produkce a spotřeba toho, co počítáme mezi ZŽP.

Pokud jsou ZŽP předmětem tzv. „volného trhu“, mohou trhovci (překupníci) spotřebitele

libovolnými cenami vydírat. Sami od sebe by však nikoho vydírat nemohli, kdyby jim to

neumoţňovaly zákony, vymýšlené tzv. „zástupci lidu“ (zákonodárci). Ať uţ zákonodárce jedná ze

své vlastní vůle, nebo jako úplatná či vydíraná loutka, tahaná odněkud z pozadí za nitky,

nenacházíme tu jiný motiv, neţ motiv mravní a morální zvrhlosti, nenacházíme tu jiné pohnutky,

neţ pohnutky egoisticky a bezohledně hamiţné. Jaké argumenty vyvrátí tvrzení, ţe svět je v rukou

organizovaného zločinu?

Vzpomeňme např. na vývoj cen následkem jejich liberalizace po tzv. „sametové revoluci“

v České republice. Tehdy občanům premiér Václav Klaus v TV vysvětloval zákony tzv. „volného

trhu“ následovně: „Je-li nabídka niţší neţ poptávka, ceny jdou nahoru, je-li nabídka vyšší neţ

poptávka, ceny jdou dolů.“ Praxe však byla jiná. Např. československé zemědělství tehdy vyrábělo

mnohem víc potravin, neţ mohl domácí trh spotřebovat (po zrušení RVHP tato nadprodukce zůstala

doma). Podle Klausových zákonů trhu by tedy měly jít ceny potravin prudce dolů. Ony však šly

naopak prudce nahoru! To je skutečný „volný trh“!

Zoufalí zemědělci zaorávali úrodu, vylévali mléko do kanálů, nemohli prodat nadbytečný jateční

dobytek atd. Pokud nezkrachovali, dostávají dnes dotace například na to, ţe nechají půdu leţet

ladem atp.

Systematická likvidace zemědělství (a nejen zemědělství a nejen u nás)

pokročila natolik, ţe jsme se stali otroky hyper a super-marketů,

které se s poţehnáním zákonodárců starají o likvidaci i toho, co ještě zbylo.

17


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Jsou to právě překupníci včetně zpracovatelských mezičlánků, kdo na jedné straně likvidují

výrobce nízkými výkupními cenami, na druhé straně odírají spotřebitele cenami, které jsou

nepřiměřeně vysoké. Díky naším zákonodárcům se ovšem mohou úspěšně hájit: „My nic

nezákonného neděláme!“ Je to s podivem, ale z hlediska legislativy je tomu skutečně tak. Zaslouţilí

zákonodárci pak u nich mají garantována výnosná místa, tučné prebendy, utajované informace a

mnohé další výhody.

V TSO jsou nezbytné potraviny součástí ZŽP. Ty však (viz příloha b – Občanská smlouva TSO)

nejsou dostupné za abstraktní protihodnotu v podobě peněz, jeţ si „někdo“ můţe libovolně

tisknout, ale za reálnou protihodnotu v podobě ZPP. Tu si nikdo stanovit libovolně nemůţe.

V daném případě je tomu v TSO jako u zahrádkářů. Pokud nepracují (ZPP), potud nic nesklidí

(ZŽP). Pokud chtějí sklízet (ZŽP), potud musí pracovat (ZPP).

V TSO záleţí jen na realitě samé,

nikoli na libovolném hlasování či libovolném tisku bankovek.

ZPP řeší postrach nezaměstnanosti, tkvící ve zvůli totalitních reţimů (otrocký trh práce), zatímco

ZŽP nahrazují totalitní „důchodové a zdravotní pojištění“. V TSO totiţ existuje právo na ZŽP bez

ZPP u lidí práce neschopných - dětí, nemocných vč. přestárlých atp. Tzn., ţe v TSO má důchodce

i nemocný tutéţ základní ţivotní úroveň (ZŽP) jako kaţdý jiný občan v produktivním věku. Protoţe

se však tato skupina nepodílí na plnění své míry ZPP, musí být navýšena ZPP ostatních

spoluobčanů, rodičů, potomků atp. Nad míru ZPP není povinen nikdo pracovat, pokud nebyl

odsouzen k povinnosti nahradit způsobenou škodu, resp. nebyl zbaven lidských práv. O míře a

skladbě ZŽP rozhodují v příslušné obci výhradně občané. Na nich bude také záleţet, zda bude míra

ZŽP pro všechny spoluobčany v obci či v různých obcích TSO stejná. Kdo chce mít vyšší ţivotní

úroveň, neţ stanovené ZŽP, musí pracovat nad rámec ZPP a zapojit se do tzv. „volného trhu“...

ZPP je financována také základní zdravotní péče, školství, stejně jako financování tří

zákonodárných sfér Horní trojčlennosti. V těchto sférách ovšem nebudou placení profesionální

„zástupci lidu“ jako dnes, ale volení zákonodárci. Ti se budou scházet jen k uzákonění toho, čím

byli svými voliči pověřeni. Za to dostanou jednorázově zaplaceno a zase se rozejdou. I pro ně totiţ

platí ZPP, kterou v ţádném případě nenaplní vysedáváním v parlamentu.

Zákonů a jejich úprav nebude v TSO více neţ nyní, ale naopak nesrovnatelně méně

(viz přílohy a aţ d). Asi jako kdyţ Everest nahradíte hořčičným semínkem.

ZPP se podílí na vzniku produktivní hodnoty, jíţ je podloţena měna! Naproti tomu neproduktivní

zlato či jiné cennosti jsou pouze klamnou hodnotou, která údajně měnu podkládá.

ZPP zajišťuje ZŽP bez ohledu na cenu zlata, které nezajišťuje vůbec nic.

Na realizaci ZŽP dohlíţí v TSO obec, která však není abstraktním mechanismem, ale

společenstvím konkrétních občanů. Ti se sami rozhodují, jak ve svých podmínkách s vyuţitím

základní pracovní povinnosti naplní dané poţadavky. Je to čistě organizační záleţitost, kterou nelze

paušálně předepisovat. Jak to konkrétní obec udělá, musíme nechat na ní a na jejích občanech. Jde

o to, aby všichni měli garantován lidsky důstojný ţivot (ZŽP), aby však těchto garancí nevyuţívali

jedni na úkor druhých. Jinak začne lidské ego zákonitě uvaţovat: „Proč bych já měl pracovat

v pekárně denně „od nevidím do nevidím“, aby měl i můj nezaměstnaný soused garantovaný

chléb? Ať pracuje také! Dnes já, zítra on!“ Vše je dáno způsobem myšlení a sociálními pravidly.

Je třeba rozlišovat, co je a není v kompetenci obce. Do kompetence obce nepatří rozvoj

průmyslu a umění. Obec můţe pouze preferovat produkci ZŽP, a v oblasti kultury podporovat

školství a výchovu. Nad rámec těchto aktivit však je vše v rukou jednotlivých občanů jako

podnikatelů v ekonomice a kultuře.

18


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Ten, kdo se nebude chtít podílet na ZPP, kdo bude chtít ţít jen sám pro sebe, nepotřebuje TSO,

ani totalitu, ale pouze své hospodářství, jako ho měl trosečník Robinson Crusoe. Tak ovšem pravé

svobody dosáhnout nelze. To je jen zaboření pštrosího krku do pomyslné hromady písku. Navíc je

absurdní chtít se osvobodit od ZPP tím, ţe si budu ZŽP zajišťovat v potu tváře na svém políčku

sám. Jaký je rozdíl pracovat pro sebe a ZPP? V principu ţádný! Zajišťování ZŽP společnou prací

(ZPP) je však mnohem snadnější neţ práce pro sebe sama. To je známo kaţdému, kdo ví o

zvyšování produktivity práce pomocí tzv. „dělby práce“, „násobení sil“ atp.

Součástí ZŽP nejsou soudy, které svou dnešní podobu v TSO nemají. Soudcem, ţalobcem

a obhájcem můţe být kaţdý plnoprávný občan, který dostane za svůj výkon jednorázově

zaplaceno. Tím své soudcování ukončí, není-li osloven jiným občanem pro posouzení dalšího

případu.

Egoismus nemůţe být prosperující, pokud nemůţe parazitovat na druhých,

pokud se nemůţe přiţivovat na jejich činnosti bez vlastní, do společenství přinesené protihodnoty.

V současných sociálních poměrech je lidské ego zainteresováno především na parazitním

uvaţování. Egoismus zaměstnavatele (výrobce či překupníka) je interesován na vydírání

zaměstnanců i spotřebitelů a vede k udrţování vydíraných lidí mnohdy aţ na animální ţivotní

úroveň. Extrémní příklad takových poměrů můţeme dnes zaznamenat na Dálném Východě, kde za

nelidských podmínek musejí pracovat i děti.

Zbohatlíci nejsou krátkozrací. Jsou to zpravidla úspěšní dravci, kterým je jedno, jaká totalita

právě vládne. Umí se přizpůsobit kaţdému reţimu, v němţ se vţdy proderou k moci, aby si zajistili

existenci parazitováním na úkor ostatních.

Co za daných okolností poradit vykořisťovaným? Aby neuvaţovali egoidně jako dravci, ale usilovali

o takové uspořádání sociálních vztahů, které zajistí spravedlnost všem.

Takovým řešením, o kterém zatím víme, je TSO.

"Uznat všechny za rovné a nesnažit se ovládat člověka člověkem, to je další rozšíření svobody

individua na bod, jehož žádná jiná forma sdružení ani ve snu nepřipouštěla. Nestane se možným

než tehdá, bude-li učiněn první krok, bude-li mít člověk zaručenou existenci a nebude nucen

prodávat svou sílu."

Petr Alexejevič Kropotkin

19


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Ekonomika, trh a hospodářství

„Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od

sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je

příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že

hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu.

V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací.

Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře,

nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo

z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než

lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními

a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním

hlediskem a osobním příkladem.“


V důsledku světové finanční krize začíná jak u nás, tak i v celé západní Evropě „utahování

šroubů“ zvyšováním cen, prodluţováním pracovní doby a důchodového věku, rušením

zaměstnaneckých výhod, zaváděním nových a nových poplatků atd. Není to však nic jiného, neţ

pravá tvář „všemocné“ volné ruky trhu, představující ve skutečnosti zvůli a zákon dţungle. Jedině

v tomto prostředí mohou akademickým vzděláním dotčené mozky uplatňovat zákonitosti rovnosti

a svobody v ekonomice. Do ekonomiky však rovnost a svoboda nepatří a nikdy patřit nesmí.

Stejně tak do ekonomiky nepatří politická rovnost, a to ani v poptávce, neboť kaţdý má jinou

míru nebo druh potřeb, ani v nabídce, protoţe kaţdý je produktivní podle schopností a zaměření,

jeţ si rozvinul ve sféře svobody – v kultuře.

V nabídce trhu nemůţe platit ani svoboda kulturní sféry, a to prostě proto, ţe úkolem zdravé

ekonomiky je naplňovat poptávku, nikoli vyrábět nezávisle na ní to, co nikdo neţádá, a co je pak

ve své zbytečnosti vnucováno trhu sugestivní reklamou.

Aby ekonomika plnila svou roli, musí v ní platit pouze zákon bratrství –

spolupráce na výrobě zboţí atp., s cílem uspokojovat poptávku.

Na trh patří pouze a jen zboţí (resp. sluţby), které není ZŢP. Jen tak jím nelze spotřebitele

vydírat. Bratrství v ekonomice nespočívá v odměně za práci (na mzdě), ale na spravedlivém podílu

ze společného výnosu. Vzájemné smlouvy pak zajišťují nejen bratrství (ekonomii), ale i rovnost

(politiku).

Tvrdí-li ekonomové, ţe „samoregulační schopnosti trhu jsou prokazatelné“, pak je třeba ptát se,

v čem tu „samoregulaci“ spatřují? V nepřetrţitém růstu cen? V současné potravinové krizi, kvůli níţ

se prý zdvojnásobí počet hladovějících ve světě? To, co se nazývá „samoregulace“ není nic jiného

neţ libovůle těch, kteří příslušné trhy ovládají.

Hospodářství TSO není zaloţeno na dravosti, neboť nikde nesmí být nikdo poškozen. Je zde zcela

vyloučen „trh s otroky“ dnes zvaný „trh práce“ a také „otrocké postavení zaměstnance vůči

zaměstnavateli“, coţ je „pracovní úvazek za sjednanou mzdu“.

Podniká-li podnikatel sám, pak je také sám podílníkem na svém podnikání. Jeho podnikání je

ryze soukromé. Nepodniká-li sám, pak má podnik tolik podílníků, kolik si zakladatel podniku přizve

spolupracovníků. Podnik ovšem není „vlastnictvím všech“ (jako za socialismu), ale kaţdý má

20


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

konkrétní podíl na společném vlastnictví podle míry svého přínosu a společného výnosu. V TSO

tedy neexistují „zaměstnavatelé a zaměstnanci“ (otrokáři a otroci), ale jen a pouze podnikatelé

nebo spolu-podnikatelé, investoři nebo spolu-investoři atp.

Podílníci spolurozhodují ve svém „podniku“ i o pracovních podmínkách v něm,

takţe k ochraně svých práv nepotřebují odbory.

Ve vnitřním chodu podniku má kaţdý takový hlas, jaký má podíl (příslušné zákony vydává horní

sféra ekonomická) o vnější strategii podniku rozhoduje zvolený vedoucí (ředitel atp.).

V TSO soukromé či kolektivní podnikání nezaniká. Kaţdý se můţe svobodně rozhodnout, zda

chce podnikat sám, nebo se společníky, kteří se tak stávají spolu-podnikateli. Pokud přizve

jednotlivec ke spolupráci společníky, nesmí je okrádat jen proto, ţe ke společnému podnikání dal

podnět on. Proto není majitelem společného podniku jeho zakladatel, ale spolu-majitelé, kaţdý

podle svého konkrétního podílu na společném majetku. Podíl na podniku má pak kaţdý jak

z hlediska vkladu, tak z hlediska výnosu. Obdobně je výrobní prostředek, stejně jako cokoli jiného

vlastnictvím toho jednotlivce či společenství, kdo ho nabyl bez poškození ostatních!

Z volného trhu musí být vyloučeno vše, co činí trh nevolným, co jednoho z účastníků

(nabídku, či poptávku) nutí k účasti na trhu a činí ho tím vydíratelným!

Hospodářské organizace a podniky nepodléhají obcím, ale platí odškodné (dnes nájemné)

občanům, tj. obcím, na jejichţ pozemku podnikají. Mimo ZŽP je tvorba cen volná, nabídka

produkce je však stejně jako u ZŽP závislá na poptávce a lidské podnikavosti. Nepřiměřená

nadvýroba a výroba zbytečností je kvalifikována jako škoda způsobená drancováním zdrojů.

Instituce, dohlíţející na oběh peněz volného trhu můţeme nazvat např. „banky“. Ty však v TSO

nebudou fungovat na současných totalitních principech bankéřů-dravců (na principu zisku), ale na

principech uzákoněných samostatnou ekonomickou sférou. Konkrétně nelze za tuto zákonodárnou

sféru rozhodovat předem jiţ dnes. Obecně však lze říci, ţe tato sféra zřídí jen takové instituce

(banky), které budou pracovat na principu udrţování rovnováhy volného trhu, tj. rovnováhy mezi

mnoţstvím nabízeného zboţí (sluţeb aj.) a mnoţstvím poukázek na ně.

Máme-li se dočasně vzdát své svobody ze své vlastní svobodné volby

(např. kvůli pracovnímu výkonu), pak jen za podmínek, které si svobodně vybereme sami!

To znamená, ţe zajistit lidskou důstojnost (čest atp.) je v pracovním (či jiném) procesu moţné.

21


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Decentralizace a přírodní zdroje

Je třeba zabránit vydírání přírodními zdroji, od nichţ se odvíjí ceny všeho ostatního.

Přírodní zdroje nesmí nikomu patřit.

Centralizace zdrojů je základním a účelovým pravidlem politiky všech totalitních států, ať uţ se

nazývají „demokratické“, „absolutistické“ či jakkoliv jinak. Kdo totiţ drţí ruku na „kohoutku“

nutných zdrojů, ten má faktickou moc nejen nad cenami, ale i nad spotřebiteli. Budou-li se proti

němu lidé bouřit, prostě utáhne kohoutky a „vyhladoví“ je.

V TSO se decentralizace (všude tam, kde má opodstatnění a přínos) stane ústředním zájmem

všech občanů, kteří strhnou doslova lavinu decentralizačních změn. Veškerá vynalézavost

a podnikavost vedoucí k soběstačnosti a nezávislosti dostane zelenou, neboť bude s definitivní

platností odstraněna centralistická totalita, jako ona pověstná „ţába na prameni“, viz lidová

pohádka „Tři zlaté vlasy děda Vševěda“ = vize TSO.

Decentralizace postupně vymýtí centralizované energetické zdroje ve prospěch

decentralizovaných zdrojů. Jak bude centralismus ztrácet vliv, bude mizet jeho odpor proti

decentralizaci, umlčování objevitelů decentrálních zdrojů a likvidování jejich objevů (Teslových

a mnohých jiných).

Centralizace výroby elektrické energie se zdůvodňuje niţšími náklady a vyšší účinností při

spalování fosilních, jaderných aj. paliv. Tak např. topíme-li uhlím doma, je účinnost spalování sotva

50%, dá se však ještě zvyšovat, zatímco v elektrárně je účinnost spalování kolem 95% a zvyšovat

se jiţ nedá. Před tak pádným argumentem veřejné mínění srazí paty a o decentralizaci zdrojů se jiţ

neodváţí ani pípnout. Jenţe, dálkové rozvody elektrické energie - dálkové vedení vysokého napětí,

transformátory, místní rozvody atd. - představují cca. 80% ztrát. Protoţe tato skutečnost vychyluje

jazýčky vah jednoznačně ve prospěch decentralizace, potměšile se o ní mlčí. Namísto miliardových

investic do vývoje a instalace firemních, obecních a rodinných zdrojů elektrické energie, investují

státy neskutečné biliony do centrálních zdrojů. Stát chce, aby i solární el. energie byla vyráběna

centrálně. Obdobně je tomu i s ostatními druhy energií. Je pravděpodobné, ţe i výroba potravin

směřuje k celosvětové centralizaci, bez ohledu na neúměrné náklady s dopravou (vč. dopravní

ekologické zátěţe), zatímco místní zdroje mají být likvidovány.

S decentralizací neoddělitelně souvisí přírodní zdroje - pozemky, suroviny, voda, vzduch, teplo

a světlo. Přírodní zdroje nesmí nikdo vlastnit, protoţe:

a) vlastnictví pozemků umoţňuje vytlačovat nevlastníky z povrchu Země = sociální konflikt.

b) vlastnictví ostatních přírodních zdrojů umoţňuje vydírání nevlastníků = sociální konflikt.

Např. národy pokládají přírodní zdroje na svém území za své, jejich však ve skutečnosti nikdy

nebyly. Tady vládne jen a jen egoidní přístup zákona dţungle, podle nějţ má na ně právo ten

silnější a bezohlednější. Na tomto právu zvůle je postaven celý „civilizovaný“ svět. Národy či

jednotlivci, kteří se zmocnili přírodních zdrojů, se vystavují nebezpečí poroby, protoţe tyto zdroje

potřebují také ti, kteří je nevlastní. Pokud ti, co zdroje nevlastní jsou mocnější, většinou si zdroje

toho druhého později přivlastní. Toto byla, je a bude příčina většiny válek.

Příčinou trvalých nebezpečí válečných konfliktů je vlastnický vztah k přírodním zdrojům.

Pokud si lidstvo tuto příčinu sociálních konfliktů uvědomí a dospěje k dohodě, ţe přírodní zdroje

nikdo vlastnit nesmí, potud jednou provţdy zaţehná nejčastější příčinu sociálních (válečných)

konfliktů. Potom ten, kdo získá právo těţby, nezíská těţenou surovinu, ale pouze povolání horníka

(těţaře), kterému přísluší „pouze“ odměna za vykonanou práci, nikoli za vytěţenou surovinu.

Jinými slovy: neprodává se surovina, ale pouze náklady spojené s její těţbou a dopravou.

22


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Finance a stárnoucí peníze

„Moc peněz se v době míru přiživuje na národu a v dobách protivenství proti němu

strojí spiknutí. Je despotičtější než monarchie, nestoudnější než samovláda,

sobečtější než byrokracie. V blízké budoucnosti vidím příchod krize, která mě

znervózňuje a vyvolává u mě obavy o bezpečnost mé vlasti. Na trůn byly posazeny

korporace, bude následovat éra korupce na vysokých místech a moc peněz v zemi

se bude snažit rozšířit svou vládu tím, že bude pracovat na předsudcích lidu,

dokud nebude bohatství této země soustředěno v rukou několika

lidí a Republika nebude zničena… V této chvíli se bojím o osud své vlasti víc než

kdykoli předtím, dokonce víc než v dobách války.“

Abraham Lincoln

TSO je pozitivní odpovědí na Lincolnovy obavy, neboť představuje společenský nástroj naprosto

vylučující dosavadní nadvládu korporací, korupce a moc „vyvolených“.

Chceme-li, aby v sociálních vztazích vládla tolerance, pak k tomu pouhá idea nestačí.

K tomu je třeba zavést taková sociální pravidla hry, která intoleranci oproti toleranci znevýhodní.

Třetí prezident USA Thomas Jefferson v lednu 1815 napsal pozdějšímu 5. prezidentovi USA

Jamesi Monroeovi: „Nadvláda, kterou bankovní instituce získaly nad našimi občany, musí být

zlomena, nebo ona zlomí nás.“

Tou nejjednodušší otázkou, na jejímţ zkomplikování a znepřehlednění pracují celosvětově tzv.

„nejlepší mozky“ za nejlepší odměny, je otázka peněz. Výsledné dezinformace se pak stávají

předmětem vysoce prestiţního akademického učení v oboru ekonomie. Kdo jednou do tohoto oboru

zabloudí po akademické cestě, ten se z jejího bludného kruhu vymotává velmi těţko.

Víme, ţe zboţí časem podléhá zkáze (opotřebení, eroze atp.), takţe ho nelze beze ztrát

hromadit. Naproti tomu peníze lze hromadit nejen beze ztrát, ale dokonce se ziskem.

Odtud pochází zavádějící rčení, ţe „peníze dělají peníze“. Tomuto nešvaru lze zabránit pouze tím,

ţe necháme peníze podléhat téţe zkáze znehodnocování, jak je tomu u zboţí. Z toho vychází idea

„stárnoucích peněz“. Nemá-li smysl naříkat nad stárnoucím zboţím, tím méně má smysl naříkat

nad stárnutím peněz určených k jeho pořízení!

Nestárnoucí peníze vedou pouze k sociálním katastrofám.

Jako se příroda brání proti stárnutí obnovováním, tak se ekonomika brání proti stárnutí zboţí

obnovováním jeho výroby. Tomu musí odpovídat také stárnutí a obnovování peněz!

Ve zdravém společenství by neměl nikdo pracovat kvůli hromadění peněz,

ale pouze kvůli zabezpečení svých potřeb, uspokojovaných ne penězi, ale pouze zboţím.

Je přirozené, ţe stárnoucí peníze nevyhovují dravcům, v jejichţ rukou jsou nahromaděné peníze

účinným nástrojem moci, vyvolávající sociální katastrofy stejně účinně, jako je vyvolává

organizované násilí válečné mašinérie atp.

TSO můţe těmto excesům zabránit přijetím stárnoucích peněz a hlídáním rovnováhy mezi

zboţím a poukázkami na toto zboţí vystavenými. Vykupování ZŽP penězi volného trhu zabráníme

např. tím, ţe na ZŽP budeme mít jiný druh poukázek, jakým jsou dnes např. tzv. „stravenky“. Zde

je stárnutí poukázek relativně rychlé, neboť se nepředpokládá, ţe by někdo ZŽP nepotřeboval

a tedy ani nespotřeboval. Pokud se tak přesto stane, nechť přebytečné poukázky nebo jiţ

23


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

nakoupené ZŽP rozdá potřebnějším, nebo nechť popřípadě hledá řešení, jak trvanlivost

přebytečných ZŽP prodlouţit (poukázky na ně prodlouţit nelze). Také lze těţko předpokládat, ţe by

někdo kvůli ZŽP pracoval nad základní pracovní povinnost. Ledaţe by chtěl pracovat za jiné...

Peníze, jimţ končí nebo jiţ skončila doba platnosti, nebude na volném trhu nikdo chtít. Tyto

peníze však bude moţné vyměnit v příslušném finančním úřadě, ovšem s několikaprocentní

ztrátou. Někde zapomenutá bankovka časem ztratí veškerou cenu. S uvedenými problémy jsou jiţ

letité a úspěšné zkušenosti v tzv. LETS-systémech, které ale v ostatním napodobují současnou

velkou ekonomiku v malém lokálním měřítku, neboť od volného trhu neoddělují ZŽP.

Práce nad základní pracovní povinnost se bude uskutečňovat na volném trhu, kde se obchoduje

se zboţím, majícím zpravidla delší trvanlivost neţ ZŽP (např. auto stárne déle neţ chleba).

Ani na volném trhu nemá smysl pracovat kvůli hromadění stárnoucích peněz,

coţ jaksi „druhotně“ osvobodí člověka od otročení penězům.

Pokud tedy v TSO stárnoucí peníze nerozumně nehromadíme, nejsme ani nuceni kupovat to,

co nepotřebujeme. Z věci je zřejmé, ţe oběh financí volného trhu se bude podobat dnešnímu

stavu, pouze s tím rozdílem, ţe i zde budou peníze stárnout a ţe i zde bude peníze vytvářet

produktivní práce. V ţádném případě zde však nesmí „peníze dělat peníze“.

V TSO bude mít bankovnictví zcela jinou podobu. Banky zde nebudou mít moţnost jakkoliv

ovlivňovat tzv. inflaci či kurz měny, neboť TSO nic takového neumoţňuje. V TSO je kurz měny dán

hodnotou ZŽP, nikoli bankovním zlatem atp. Svévolná inflace a libovolné kurzy měny atp. jsou

pouze nástroje pro uzavírání zlodějských bludných kruhů prohnanými otrokáři.

„Až vy, podnikatelé, dopracujete se ve svém podnikání k bohatství a moci, pamatujte na slova

Kristova: „Ten, kdo nejmocnější chce z vás býti, ať jesť služebníkem vaším.“ Pamatujte, že vaše

síly, vaše schopnosti patří veřejnosti. Pamatujte, že majetek, obíhající peníze ve vašem závodě

mají pro vaše spolupracovníky tutéž důležitost, jako asi vaše krev ve vašem těle pro vás.“


24


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Rodina – péče a výchova

Rodinné hodnoty lze povaţovat za jednu z nejnáročnějších a nejpotřebnějších oblastí

pro zásadní proměnu společnosti. Jde o vytvoření plnohodnotných podmínek pro přirozený ţivot

a rozvoj schopností a vlastností muţů a ţen.

Stejně tak, jako cílevědomá likvidace decentrálního sedláka světovou hospodářskou krizí na

Západě, či bolševismem na Východě, tak se stal světový feminismus nástrojem likvidace rodiny.

Ve jménu emancipace ţeny od muţe je v konečném důsledku emancipováno od výchovy samo

dítě.

Nepředpojatě pozorovaný ţivot nás můţe poučit,

ţe ţenská přirozenost má sklon k péči a muţská k výchově.

Coţ muţi nejsou doslova „hračičkové“? Coţ jim „puberta“ nekončí aţ na smrtelné posteli? Kolik

ţen (v porovnání s muţi) si skutečně hraje s dětmi a kolik z nich (co si hrají) to skutečně baví tak,

jako děti? A kolik ţen svým muţům nevyčítá, ţe si pořád jen hrají a s prací v domácnosti jim

nepomohou? Kdy uţ konečně ţeny spravedlivě ocení tuto ničím nenahraditelnou vlastnost muţů?

Coţ samy děti neprojevují větší náklonnost k tomu, kdo si s nimi hraje, neţ k tomu, kdo o ně byť

vzorně pečuje?

Dnes je muţ spíše zapojen do péče, takţe děti jsou sice vzorně opečované, avšak nevychované,

nezodpovědné, neposlušné, vychytralé, umíněné, zdrogované, agresivní, ba i vraţedné.

Uplatnění mateřské péče a otcovské výchovy v rodině je nejjednodušší a současně nejtěţší.

Nejjednodušší proto, ţe postačí, aby manţelky zvýšily otcům sebevědomí, uznáním výchovné

uţitečnosti jejich hravosti. Nejtěţší proto, ţe to u matek předpokládá nepodléhat masové

jednostrannosti v nadhodnocování péče a v pokládání pouhé péče za výchovu samu.

O těchto věcech se nemluví snadno, neboť můţe vzniknout dojem, ţe v opozici k feminismu

protěţujeme muţe na úkor ţen. Proto je třeba zdůraznit, ţe pečující muţi se musí učit u ţen a

vychovávající ţeny u muţů. Zde nemáme na mysli konkrétní ţeny a muţe, ale obecné ţenské a

muţské principy.

Je třeba mít na paměti, ţe lidskou přirozenost překonáváme umělou výchovou.

Uvaţme jen, jaké následky má pro rodinu fakt, ţe otcové zpravidla milují své děti

prostřednictvím manţelky (aţ po ní), zatímco matky milují své manţely zpravidla aţ po dětech.

Zde je vlastní jádro podceňování výchovy (hravosti) a přeceňování péče. Zde je také příčina časté

ţárlivosti matek na otce, kteří mají u svých dětí větší respekt neţ matky. O tom je třeba veřejně

mluvit, to je třeba učinit jádrem osvěty. Jinak budou nespokojení muţi utíkat z rodin do hospod či

k milenkám a výchova v rodině bude jen na matkách, majících dost starostí s péčí.

Období dospívání (puberty) dětí je pro většinu rodin velmi náročné. Děti, nemající v rodině

a společnosti příkladné vzory, způsobují rodičům nemalé starosti. V tomto období, kdy se děti

pokládají za dospělé, ač jimi ve skutečnosti ani zdaleka ještě nejsou, potřebují nejvíce citlivý

přístup a nejméně autoritu pečovatele. Potřebují především hřejivé lidské slovo, které je slovem

vychovatele, nikoli slovem pečovatele.

Ve velemoudré starohebrejské legendě apeluje Adam na Evu, aby pustila dítě z náruče

a postavila ho na vlastní nohy. Pokud by k tomu nedošlo, dítě by se nemohlo vyvíjet k pravdivému

poznání světa - Evina péče by mu bránila získávat tolik potřebné zkušenosti.

Je třeba si uvědomit, ţe úroveň výchovy se projevuje také při řešení tak citlivých otázek jako jsou

např. potraty a eutanazie – zde je zásadní úroveň lidského poznání, morálky a mravnosti,

kterou si člověk osvojuje především v rodině a ve škole.

25


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

A obojí, rodina i škola, je dnes terčem fyzického i duševního rozvratu, takţe se dluh duševních

a sociálních hodnot stále navyšuje.

V minulém reţimu nebyly děti tolik odvázané, vulgární a agresivní. To však není dáno tím, ţe by

se v současnosti změnily ţenské a muţské principy a jejich nedobrý vzájemný vztah, ale tím,

ţe v minulém reţimu byli všichni drţeni na uzdě. Povolení uzdy dnešní „demokracií“ umoţňuje

uvolnit a rozpoutat téměř veškeré ţádosti, pudy a vášně, včetně těch nejniţších, coţ vyvolává pocit

svobody.

„Civilizace začne až tehdy, až blaho novorozených dětí převáží nad jakýmikoli důležitými věcmi.“

Wilhelm Reich

26


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Kultura, vzdělávání

„Existuje jen jedno dobro a to je vědění. Existuje jen jedno zlo a to je nevědomost.“

Sókratés

Jen v kultuře má panovat svoboda a to ve všem, co není horní kulturní sférou výslovně

zakázáno a co nikoho v obci neobtěţuje.

Školy, školky aj. obecní zařízení jsou v TSO financovány ZPP a nejsou tedy závislé na

ekonomických ukazatelích (počtu ţáků atp.).

Kulturu by měly podněcovat obce a svazy obcí. Ty by měly financovat přirozenou mimoškolní

a mimorodinnou soutěţivost dětí ve všech druzích umění tak, aby z této soutěţivosti mohly vzejít

neprotekční kulturní špičky. Z tohoto kulturního podhoubí by měly kulturní špičky vyrůstat, nikoli

ze „zlatokopeckých klanů“.

Pokud se přírodní věda prostřednictvím kulturní sféry TSO vymaní ze současného

centralistického financování, kolik nereálné, spekulativní a tendenční pavědy vypadne z učebních

osnov základních, středních a vysokých škol?! Kolik vědomých lţí a kolik ohlupujícího

demagogického balastu přestane „vyplachovat mozky“ důvěřivým studentům? Kdo po absolvování

středních či vysokých škol nezaţil rozčarování z toho, jak málo (ba vůbec nic) v praktickém ţivotě

(v zaměstnání či soukromě) mohl vyuţít z toho, co se v těchto školách naučil?! Naproti tomu

existují lidé, kteří si samostudiem osvojili potřebné znalosti toho nejvyššího řádu, aniţ za ně dostali

nějaký diplom. Kde je vzali? Je tu přece tzv. „odborná literatura“, je tu internet, jsou tu praktické

zkušenosti, experimenty... Pravdou je, ţe tito lidé jsou z pozice „síly“ většinou akademického

„průmyslu“ ignorováni a hanobeni bez vůle hledat zrno pravdy, které můţe vyklíčit kdekoliv…

Posláním základního školství TSO, je: „rozvíjet schopnosti“, nikoli hromadit

„vědomosti“, jak je tomu dnes. Jeho úkolem je všestranné rozvíjení skutečných talentů

a ne stavění na formální kvalifikaci „učené nevědomosti“. Nechceme-li produkovat

naprogramované roboty, musíme zcela přebudovat veškeré školství, které musí rozvíjet

individuální schopnosti, nikoli pouze předepsané vědomosti!

Rozvíjenými schopnostmi bude moţno kdykoliv změnit svobodně profesi (dle vlastního zájmu,

společenské potřeby atp.) a rychlé zapracování do profese nové.

Potřebujeme-li k něčemu „odborníka“ (specialistu), pak se musíme zajímat o jeho praktické

výsledky, nikoli o jeho „diplom“. Vědomosti, jeţ překračují program „základního školství“ musí TSO

zpřístupnit kaţdému, kdo o ně projeví zájem, např. na internetu, odkud je kaţdý můţe získat

„zdarma“. Osvojit si je můţe sám, podle svých schopností. Kdo je schopný a chce, ten si potřebné

informace (vědomosti) vţdy najde. Kdo je neschopný, tomu ţádné informace (vědomosti) k ničemu

nejsou, ani kdyby se prošprtal ke všem diplomům, co jich akademická půda nabízí.

Bude-li třeba přezkušování či praktických seminářů, nechť je TSO zorganizuje. Vysedávání

v provozně nákladných učebnách snad nebude v TSO zapotřebí.

Přirozeně, ţe zde uvedená vize není pro TSO závazná a je uvedena jako inspirace. Aţ přijde čas,

rozhodnou o těchto věcech sami občané, kteří se podílí na úrovni sociální kvality.

* * *

„Kdo chce správně poznávat, musí nejprve správným způsobem pochybovat.“

Aristoteles

27


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

„Demokracie“, občanství a právo

„Je nejvyšší čas ukončit vaše zasedání, jež jste zostudili opovrhováním vším dobrým

a poskvrnili všemi neřestmi. Nejste než sebranka a odpůrci blahodárné správy. Nejste než nájemní

ničemové. Svou zemi byste prodali za kus bídného žvance jako Ezau, svého Boha zradili pro pár

drobných jako Jidáš. Je ve vás vůbec něco dobrého? Existuje nějaká hanebnost, jež by vám nebyla

vlastní? Věřící nejste o nic víc, než můj kůň. Zlato je vaším Bohem. Kdo z vás neumlčel své

svědomí za úplatek? Je mezi vámi alespoň jeden, jenž by sebenepatrněji hájil zájmy

Commonwealthu?

Vy mrzké děvky! Což jste svým nestoudným pletichařením a podlostmi neznesvětili toto

posvátné místo a z Božího stánku neučinili doupě lotrovské? Jak hnusně odporní jste celému

národu, jenž vás pověřil k napravování křivd!

Tak tedy! Seberte si své saky paky, zamkněte za sebou a ve jménu Boha, jděte!“

Řeč Olivera Cromwella pronesená 20.4. 1653 ve Sněmovně reprezentantů

při rozehnání Dlouhého parlamentu.

Od dob Olivera Cromwella se mnoho nezměnilo. Osobní prospěch „zákonodárců“ je stále na

prvním místě. Kdo si z jakýchkoliv důvodů nebude chtít připustit, ţe ho zastupitelská „demokracie“

zotročuje a kdo nepodpoří systémové změny, není mu pomoci. Jeho svět zůstane světem krizí,

válek, referend, stávek, demonstrací, peticí, rezolucí, prohlášení, zdraţování, konspiračních teorií,

korupčního prostředí, zdevastovaných rodinných hodnot i přírodního prostředí...

Filosof Platón svého času učil: „Bůh je mírou všech věcí!“ Sofista Protagoras mu oponoval:

„Člověk je mírou všech věcí!“ TSO praví: „Občan je mírou všech věcí!“ Je to láskyplná úcta

k člověku, jiţ se musíme všichni učit. Tu ţádný tzv. „pokrok“ ani „veřejný zájem“ nemůţe a nesmí

převáţit. Což láska sama není tím nejvyšším „veřejným zájmem“?!

Starověkým Athénám dal svého času zákony (na ţádost Athéňanů) jeden ze sedmi mudrců

světa, Solón, jenţ o svých zákonech řekl: „Nedal jsem Athéňanům nejlepší zákony, ale takové,

jaké byli schopni snést.“ Na mudrci Solónovi se lze mimo jiné poučit, ţe pravdu nikdy nemůţe mít

většina ani menšina, ale pokud ji někdo má, pak jen jednotlivec, neboť to, co je většinou

povaţováno za „normální“, není kritériem správnosti ani pravdivosti.

Výhradní právo na formování trojí „legislativy“ TSO (politické, kulturní a ekonomické) mají

pouze a jen plnoprávní občané, kteří jsou reálně činní ve všech třech sférách TSO.

Se zákonodárstvím TSO se to má jako se hrou v šachy. Zde přeci nemá nijaký smysl

předepisovat všechny tahy, které hra v šachy umoţňuje, a zakazovat tahy, které neumoţňuje.

Takové zmatené úsilí vyvíjí pouze současné legislativy totalitních reţimů. Zde má smysl dát co

nejjednodušší pravidla hry, která hráčům umoţní svobodnou volbu. Zda této moţnosti hráči vyuţijí,

ţádná sebelepší pravidla hry nezaručí.

Ani TSO nemůţe svobodu zaručit, TSO svobodu umoţňuje.

Reálnou svobodu musí do TSO vnést svobodomyslní lidé.

Člověka je nedůstojné, nemůţe-li svou vůli uplatnit jinak, neţ jen v davu, nemůţe-li rozhodovat

individuálně právem veta, jak se na skutečně svobodného člověka sluší.

Lidé jsou však svéprávní nebo nesvéprávní. Nesvéprávní jsou v podstatě ti, kteří nejsou schopni

domáhat se svých lidských práv (nezletilí, mentálně postiţení, atp.). Svéprávní pak mají nebo

28


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

nemají občanská práva, která jsou oproti lidským právům navíc, jako je navíc např. povýšení do

šlechtického stavu. Ti, co občanská práva nemají, je buď vůbec nenabyli, protoţe je občané

z různých důvodů mezi sebe nepřijali, nebo jim občanská práva byla odejmuta (zločinci, sociálně

nesnášenliví, atp.). Dá se předpokládat, ţe občané nesvěří občanská práva těm, kteří v obci neţijí,

jsou sociálně nepřizpůsobiví, nesvéprávní, recidivisté atp.

Je třeba odlišovat práva občanská a práva všeobecně lidská. K všeobecně lidským právům patří

právo na ZŽP a náhrada škody. K občanským právům patří právo veta, občanský soud, právo nosit

zbraň aj. Lidé, kteří nemají občanská práva, jsou v TSO svěřeni poručníkům. Poručníkem je např.

rodič nezletilého dítěte, či ten, komu byla svěřena starost o nesvéprávného člověka. Pravomoc

poručníka je v takovém případě omezena „všeobecně lidským právem“ svěřence.

O veškerá občanská (nikoli však lidská) práva můţe v TSO jednou provţdy přijít škůdce, a to

v případě velké závaţnosti svého činu.

V případě ztráty občanských práv je případné zneuţívání práva veta vyřešeno jednou provţdy a

moţná recidiva díky přidělenému poručníkovi sníţena na minimum.

Projevuje-li se kdo jiţ v mládí asociálně, občané ho mezi sebe jako plnoprávného spoluobčana

nepřijmou.

„Kdo u jiných právo nerespektuje, ten ho sám není hoden“.

Tak to navrhoval jiţ „jeden z největší z Čechů“ Karel IV. ve svých „Majestas Karolina“.

Italské přísloví praví: „Moudrý se mýlí sedmkrát denně…“ a přísloví francouzské „Z moudrého

udělat hlupáka lze různým způsobem, na ţádný způsob však naopak.“

Připusťme tedy (a taková je realita), ţe i moudří zastupitelé se zmýlí. Kdo na jejich omyl

doplatí? Oni, nebo občané? Ani TSO nevylučuje omyl. Vylučuje však, aby kdokoli doplácel na jiné

omyly, neţ na své vlastní.

„Je obtížné najít hloupější a nebezpečnější způsob rozhodování

než dát tato rozhodnutí do rukou lidem, kteří nic neplatí za to, že se zmýlí.“

Thomas Sowell

29


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Příklad „demokratické“ zvůle - americký radar v ČR (v Brdech)

Je mnoho příkladů ze ţivota, které jsou výmluvné samy o sobě. Jedním z takových příkladů je

zvůle tzv. „demokracie“, která se nedávno plně projevila v České republice v souvislosti

s plánovanou výstavbou amerického radaru v Brdech.

Úkolem radaru v Brdech v ţádném případě nemůţe být ochrana Brd. Mají snad američtí

odborníci větší zájem na ochraně Brd neţ pár vesničanů z Brd na ochraně Pentagonu? Mají snad

brdští rozhodovat o pentagonských a pentagonští o brdských? Přesně do takových absurdit vedou

ideje totalitních hlav, pokud je jen důsledně domyslíme! Nechtějí-li občané v Brdech na svém

území radar, nechť se u politiků domáhají jejich povinnosti zastupovat své brdské voliče, nikoli

pentagonské odborníky či celosvětové zájmy!

Co je tzv. vyšším zájmem? Zájem státu? Kdo je to stát? 20 lidí ve vládě, 200 lidí v parlamentu

nebo 10 milionů občanů ČR? Jakým právem 20 lidí ve vládě, 200 lidí v parlamentu či 10 milionů

občanů v ČR vnucuje radar občanům v Brdech?

V tomto ohledu existuje průlomový výrok bývalého českého prezidenta Václava Havla:

„Občan je víc neţ stát!“ To je také zásada TSO.

Má-li radar stát v Brdech, je výhradně věcí místních, zda radar chtějí či ne! Nad tento jejich

zájem nesmí být vyššího zájmu, nemají-li být občané Brd utlačováni (terorizováni) 20 lidmi ve

vládě, 200 lidmi v parlamentu či 10 miliony občanů v ČR.

V daném případě nesmí o umístění radaru rozhodnout stát ani celonárodní referendum, ale jen

a pouze referendum místních občanů. Jinak se na nich dopouštíme sociální křivdy.

„Proč se mám cizím peřím odívati, maje své? Proč cizím zrakem hleděti, maje svůj?

Proč cizím rozumem rozuměti, maje vlastní svůj?“

J. A. Komenský

30


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Jak a proč zavést TSO

"Historicky vzato se průměrná délka civilizací pohybovala kolem 200 let a jejich průběh byl tento:

despotismus -> víra v lepší -> kuráž ke změně -> demokracie -> svoboda -> bohatství ->

sobectví -> pýcha -> deprese -> beznaděj -> závislost -> kolaps.. A to vše se opakovalo znovu

a znovu..."

Alexander Tyler, cca 1770

Kolik jsme jen vyslechli námitek proti TSO (totalita, anarchie, diktatura, komunizmus, levice,

pravice, utopie, šílenství, nesmysl atp.), které byly vším (strachem, arogancí, sprostotou, hrubostí,

učenou nevědomostí, atp.), jen ne věcnými a argumenty podloţenými fakty.

Předně je tedy třeba ujasnit si, co TSO je, na jakých základech staví a z jakého prostředí

vyrůstá. TSO:

Staví na zdravém rozumu a osobní zkušenosti. Neomylnost a vševědoucnost přenechává

usurpátorům vědění, „prorokům“ a manipulátorům všeho druhu.

Nenese prapor vše-spasitelnosti, ale prapor osobní odpovědnosti, která není přenositelná,

nedědí se, ani se nedá koupit. Dospět k ní musí kaţdý ze svého svobodného vnitřního

rozhodnutí. Jedině potom můţe vstoupit TSO z ideové roviny do světa praxe a jako ušlechtilý

roub přinést ovoce občanské společnosti.

Umoţňuje občanovi stanout před branou svobody, kterou však musí projít sám. Veškerá

nesvoboda se totiţ nedá odstranit jednoduchým způsobem, jaký představuje TSO, ta

odstraňuje pouze vnější (sociální) nesvobodu. Vnitřní svobodu (svobodomyslnost) si musí

kaţdý vydobýt sám, svým vlastním úsilím na cestě poznání pravdy.

Vyrůstá z totality a tak, jako sluneční paprsky prostupují mlhu, aby osvětlily Zemi, tak bude

idea TSO prostupovat mlhou nevědomosti a egoismu k lidským srdcím. Zda to bude zítra, za

týden, rok či staletí záleţí na mnohosti lidí, které idea a metodika TSO osloví. To jsou

jednoduché počty… Nebude-li dostatečné mnoţství lidí, které idea a metodika TSO osloví,

nebude ani TSO, ale stále důmyslnější a rafinovanější totalita.

Je nadstranická. Pokud by se přikláněla k té či oné straně, nemohla by zaujmout správný

názor, neboť jakékoliv přiklonění není nic jiného neţ jednostrannost (tendenčnost,

stranickost, předpojatost, zaujatost atp.). Ideologie pravice a levice se pře o svůj směr a

tendenční pravdu, ke které však jako k předmětu poznávání (občanu) přistupuje

jednostranně a nemůţe ji tak poznat všestranně (pravdivě)... Šanci by mohli mít ti, kteří (jak

tvrdí) zaujímají střed. Oni si však střed mezi stranami představují nikoliv jako samostatnou

realitu, ale jako jakýsi kompromis (chaos) mezi levou a pravou, coţ je vlastně idea samého

politického pluralismu (soupeření stran). Čím více lidí tyto skutečnosti prohlédne, tím méně

jich bude uvaţovat tendenčně (stranicky)…

Hovoříme-li o zavedení TSO v současných podmínkách, je třeba si uvědomit, ţe Dolní

trojčlennost (obec, rodina, ţivnost) jiţ zcela přirozeně ve všech totalitních systémech existuje.

Problém je v tom, ţe jsou jí vnucovány zmatené zákony a kompromisy totality. To, co se musí

zavádět, je tedy pouze Horní trojčlennost (přísně od sebe oddělené sféry politiky, kultury

a ekonomiky). Jakmile tato bude zavedena, promění se jejím vlivem i Dolní trojčlennost. Dokud se

tak nestane, můţe TSO existovat v mnoha podobách na místní (komunální) a regionální úrovni, ve

firmách, podnicích, neziskových organizacích, komunitách, zkrátka všude, kde se navazuje vztah

mezi lidmi, kteří svobodně přijali metodiku TSO do svého ţivota.

Například:

na místní úrovni lze realizovat TSO v podobě samosprávné obce, spravované a řízené

decentrální metodikou a principy TSO. Úspěšná realizace samosprávné obce, případně

31


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

ekonomické či kulturní organizace, bude působit jako kvásek v těstě… Samosprávnou obec

TSO lze pojmout také jako krizovou variantu pro případ, ţe vyvstane naléhavá společenská

potřeba změnit dosavadní sociální uspořádání. V případě TSO se jedná o skutečnou

systémovou změnu a ne o mezikrok či záměnu jednoho druhu totality za druhý.

Na národní úrovni lze definitivně umoţnit pád totality politickým rozhodnutím na základě

pověření občanů a to změnou ÚSTAVY s uzákoněným PRÁVA VETA a náhradou škody, či

referendem..

Těm, kdo se nás ptají, co mohou pro TSO udělat, odpovídáme:

Pokud se nevymaníme z finanční nadvlády Federálního rezervního systému

(viz příloha e - FED), který zotročuje a znásilňuje celý svět, budou jakékoliv pokusy

o změnu jen naivním bojem don Quichottů s větrnými mlýny.

Bez osvojení si sociálního myšlení, neboli posílení zájmu o společné věci vyzní naprázdno i ta

nejušlechtilejší snaha pomáhat bliţním a ţít s nimi v souladu. Sociální myšlení v ekonomické sféře

se projevuje principem bratrské spolupráce a spolupodílnictvím. Pokud tento princip začneme

uplatňovat, ţivot, který se nám tím otevře, dostane úplně novou kvalitu. Je to cesta z globální pasti

– nelehká, ale reálná a účinná. V současnosti se jeví jako nejperspektivnější.

Abychom skutečně uspěli, je nezbytné postavit proti zničující síle finanční totality FED reálnou

ekonomiku. Tu lze vytvořit místní sítí spolupracujících subjektů (firem, druţstev a jiných

organizací) za účelem realizace bezhotovostního trhu podloţeného skutečným zboţím. Cílem je

podpora rozvoje daného místa, solidarita a nahrazení konkurence spoluprací či kooperací. Výsledný

prospěch jednotlivců i celku zaloţený na spravedlivém (bratrském) podílu za odvedenou práci bude

mít velký vliv i na formování ostatních společenských oblastí.

* * *

„Buď tou změnou, kterou hledáš ve světě.“ Mahátma Gándhí

32


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

TSO v praxi

„Regulovat distribuci zisků z průmyslové výroby tak, aby nebrzdila individuální iniciativu, zůstává

dodnes těžkým oříškem pro národní vlády a svět denně trpí důsledky rozpoutané třídní nenávisti.

Ale myšlenka družstevních organizací, založených na vzájemné solidaritě, práci a soběstačnosti,

pomohla lidem, aby pomohli sami sobě. Družstevní idea staví lidskou bytost výše než zisk. Chrání

svobodu a iniciativu člověka, zvyšuje jeho materiální blahobyt a posiluje jeho důstojnost.“

Ladislav Feierabend, vrchní ředitel Kooperativy a místopředseda Exportního ústavu

Činnost naší moravské iniciativy má dvě roviny:

Tou první je informovat o TSO jako o reálné moţnosti proměnit pradávný sen lidstva o lidské

důstojnosti a svobodě ve skutečnost. Přesvědčováním a horlivým agitováním bychom zcela jistě

dosáhli společenského úspěchu. To by však bylo ovlivňování a úspěch by nevzešel z procesu

osobního poznání. To není naše cesta, neboť rozhodnutí ke změně a poznání musí vzejít

ze svobodného nitra člověka.

Druhou rovinou je uplatňovat principy a metodiku TSO v praxi. Zvolili jsme ekonomickou cestu

a zaloţili „Obchodně výrobní a stavební družstvo TROJČLENNOST“, organizované na základě

pravdy o spravedlivém podílu a bratrství v ekonomické sféře. Druţstvo orientujeme na zajištění

a výrobu ZŽP pro své členy a vytváření sítě spolupracujících subjektů, kde slovo důvěra, solidarita

a vzájemná podpora nejsou prázdnými pojmy.

Druţstevní forma podnikání má bohatou tradici a historii a můţe být inspirací pro mnohé.

Například Ladislav Feierabend, předválečný národohospodář, vrchní ředitel Kooperativy, pozdější

ministr zemědělství a exilový ministr financí vypracoval ojedinělou studii překvapivě rozsáhlého,

rozmanitého a fungujícího druţstevnictví v Československu za první republiky, které bylo základem

národního hospodářství. Dnes můţe být toto druţstevnictví inspirací pro ty, kteří hledají alternativy

k ekonomickému modelu současné společnosti... Ze studie Ladislava Feierabenda, kterou sestavila

do knihy „Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952“ RNDr. Naďa Johanisová,

uvádíme:

V roce 1933 studovali situaci v československém zemědělství dva Francouzi, Polin a Charon,

a takto charakterizovali tajemství úspěchu družstevního hnutí:

„Československo můžeme považovat za snad vůbec nejlepší příklad rozvinutého venkovského

družstevnictví. Ačkoliv jiné země ho mohou převyšovat v některých speciálních oblastech - Dánsko se svými

mlékařskými družstvy, Kanada s odbytovými družstvy na prodej pšenice, Itálie se zemědělskými výrobními

družstvy - žádná se nevyrovná solidnosti jeho organizace a účinnosti jeho kombinovaného úsilí."

* * *

Regulovat distribuci zisků z průmyslové výroby tak, aby nebrzdila individuální iniciativu, zůstává dodnes

těžkým oříškem pro národní vlády a svět denně trpí důsledky rozpoutané třídní nenávisti. Ale myšlenka

družstevních organizací, založených na vzájemné solidaritě, práci a soběstačnosti, pomohla lidem, aby

pomohli sami sobě. Družstevní idea staví lidskou bytost výše než zisk. Chrání svobodu a iniciativu člověka,

zvyšuje jeho materiální blahobyt a posiluje jeho důstojnost.

Potenciál skutečné kooperativní ekonomiky působivě dokládá historie Československé republiky. Češi

a další skupiny obyvatel, kteří zde žili, byli po staletí v roli utlačovaných menšin, většina z nich žila v chudobě.

Když se tito lidé začali ekonomicky sdružovat s cílem zvýšit svůj životní standard, získali současně i svobodu

a určitou úroveň národní zralosti, která jim dopomohla k politické nezávislosti.

33


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

TOTALITA kontra TROJČLENNÝ SOCIÁLNÍ ORGANISMUS

Veškerá metodika TSO je koncentrována a popsána ve čtyřech dokumentech:

Ústava TSO;

Občanská smlouva TSO (součást Ústavy TSO);

Stanovy hospodářské organizace TSO (součást Ústavy TSO);

Autorské právo (součást Ústavy TSO).

Tyto dokumenty:

jsou součástí většího a po mnoha stranách výjimečného díla „Totalita kontra

Trojčlenný sociální organismus“, (zveřejněného na www.tso.cz); další z kapitol tohoto

díla je uvedena v příloze e - FED (Federální rezerva USA);

vychází ze zákonitostí sociálního ţivota, který z prostředí právní nejistoty a zvůle

současnosti uvádí do řádu;

nahrazují tisíce stran totalitních zákonů, novel, dodatků, zkrátka všeho, co jen dokáţe

totalita v nejrůznějších a rafinovaných podobách do nekonečna produkovat.

Snadněji se lze vyznat v řádu (byť to chvíli trvá) neţ v chaosu (v němţ se nelze orientovat nikdy).

Kdo si myslíš, že tě odstřihne, když to neuděláš sám?

http://www.tso.cz/

34


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

příloha a -

ÚSTAVA TSO

Základními stavebními kameny TSO je dvojí trojnost:

- horní trojnost metodických orgánů (kultura, politika, ekonomie)

- dolní trojnost výkonných organizací (rodina, obec, ţivnost)

Ústava TSO se bezprostředně týká vnějších vztahů mezi obojí trojností a vnitřního chodu orgánů

horní trojnosti, jejichţ metodika se promítá do vnitřních poměrů organizací dolní trojnosti.

Provoz dolních organizací je upraven samostatnými pravidly, která jsou přílohami Ústavy TSO:

Občanská smlouva, Stanovy HO TSO a Autorské právo. Ostatní vztahy (vnější či vnitřní) je třeba

řešit specifickými smlouvami...

Horní trojnost (metodická):

1. orgán sféry politické (rovnosti) = metodika morálně-duševních moţností rovnosti práv

a povinností

2. orgán sféry ekonomické (bratrství) = metodika tělesně-fyzických moţností podílu na

příjmech a výdajích

3. orgán sféry kulturní (volnosti) = metodika mravně-duchovních moţností vnitřní a vnější

svobody

Správní orgány horní trojnosti se scházejí operativně k odhlasování konkrétních ustanovení

pověřenými zástupci, volenými v dolních sférách s konkrétním úkolem (návrhem, hlasem atp.). Po

naplnění daného úkolu jejich mandát končí.

Dolní trojnost (výkonná):

1. organizace politická = obec (svaz obcí atp.)

2. organizace hospodářská = ţivnost (výroba, sluţby, trh atp.)

3. organizace kulturní = rodina (škola aj. kulturní organizace, věda a výzkum atp.)

Zatímco orgány horní trojnosti jsou vnitřně jednoznačné (pouze politický, ekonomický či

kulturní), organizace dolní trojnosti vykazují vnitřní trojnost (vnitřní politiku, ekonomii a kulturu),

realizovanou podle metodiky příslušného horního orgánu. Jedna z poloţek je však vţdy dominantní

a dává dané organizaci také vnější charakter:

1/ vnitřní trojnost zevně politické organizace (realizující občanskou politiku):

a/ politika = rovnost občanů (práv a povinností, občanský soud, domobrana aj.)

b/ ekonomika = bratrství občanů (škoda občana je škodou obce, škoda obce je škodou všech

občanů aj.)

c/ kultura = volnost občanů (sociální svoboda realizovaná právem veta + povinnost nahradit

případnou škodu)

2/ vnitřní trojnost zevně hospodářské organizace (realizující hospodářskou produkci a trh):

a/ ekonomika = bratrství podílníků (spolupráce, dělba práce atp.)

b/ politika = rovnost podílníků (práv a povinností = příslušný podíl na trţbě, nákladech a

majetku HO)

c/ kultura = volnost podílníka (svobodné uzavírání a ukončování smlouvy s HO + povinnost

nahradit případnou škodu)

3/ vnitřní trojnost zevně kulturní organizace (realizující kulturní produkci) např. rodiny:

a/ kultura = volnost rodičovské péče a výchovy (dětí, či jiných nesvéprávných členů rodiny)

35


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

b/ politika = rovnost manţelů (práv a povinností - dohoda namísto boje o moc)

c/ ekonomie = bratrství muţe, ţeny a dětí (příslušný podíl na společném hospodaření)

Poznámka k ekonomickému orgánu a hospodářské organizaci:

a/ předmětem směny můţe být jen trţní zboţí (sluţba, právo disposiční, autorské atp.)

b/ trţním zboţím nesmí být člověk, občanská a lidská práva, pracovní síla či schopnosti,

suroviny, pozemky atp.

Surovina a pozemek nikomu nepatří a proto se nesmí stát předmětem trţního ocenění, jako

zboţí. Předmětem ocenění tu můţe být jen disposiční právo, jeţ smí poskytnout pouze lidé (obce),

kteří se tím z uţivatelského práva vylučují. Jim, po celou dobu disposice, přísluší přiměřená

náhrada škody (= ocenění disposičního práva). Surovina, získaná na základě disposičního práva,

můţe být uplatněna na trhu pouze v ceně tzv. „přidané hodnoty“ (hodna nákladů vynaloţených na

disposiční právo, těţbu, zpracování a přepravu suroviny).

Pokud TSO o správnosti těchto zásad nepřesvědčí ostatní svět, potud je bude moţné respektovat

jen v rámci TSO...

36


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

příloha b -

OBČANSKÁ SMLOUVA TSO

(Občanská smlouva je součástí Ústavy TSO)

Občanství se vztahuje pouze k samosprávní obci TSO a není soudně vymahatelné.

Ţádat o občanství (popř. o obnovení občanství) můţe kaţdý (pokud nepozbyl lidských práv),

prostřednictvím kteréhokoliv občana. Ţadatel se můţe stát občanem jen na základě přiznání

občanství svobodnou vůlí všech spoluobčanů v obci (není-li ţádost nikým vetována)! Občanství se

stvrzuje podpisem Občanské smlouvy mezi spoluobčany (resp. zástupci obce) a novým občanem.

Občanská smlouva uvádí práva, jichţ můţe občan plně vyuţívat a odpovídající povinnosti, jeţ se

zavazuje naplňovat…

OBČANSKÁ PRÁVA a POVINNOSTI

1. právo občanského veta a povinnost jeho zdůvodnění:

Veto realizuje sociální svobodu a je aktem preventivní obrany, vztahující se pouze na případy,

jeţ se vetujícího občana bezprostředně týkají (mohou nějak poškodit jeho oprávněné zájmy).

Prokazatelně neoprávněné veto řeší (ruší s povinností nahradit případnou škodu) občanský

soud. Aby jednotlivé veto nebylo moţné přehlédnout či ignorovat, musí být návrh nikým

nevetované změny prokazatelně schválen všemi, jichţ se týká…

2. právo a povinnost občanského soudu:

Soud umoţňuje odstranění sociální nespravedlnosti. Občanským soudcem se v konkrétním

sporu stává občan, na něhoţ se obrátí ţalující strana (disponující občanskými právy), s níţ

uzavře dvoustrannou smlouvu o poskytnutí ţádané sluţby. Poţádaný občan je oprávněn roli

soudce odmítnout jen z váţného důvodu (poškození, zdravotního, je-li na sporu nějak

zainteresován aj.) a pokud sjednal ţadateli jiného soudce. Prokazatelně neoprávněné

odmítnutí i případný spravedlivý soud řeší (ruší s povinností nahradit způsobenou škodu) jiný

občanský soud. Občanský soud rozhoduje, zda byl ţalobce poškozen a kdo je škůdce (bez

ohledu na jeho úmysly). O míře škody, způsobu její náhrady, či o odpuštění škůdci rozhoduje

poškozený (popř. jeho občanský poručník). V případě, ţe škodu hradí za škůdce obec,

rozhoduje o způsobu a míře náhrady obec. Nepřiměřenost míry škody je ţalovatelná

(občanským poručníkem škůdce) u jiného občanského soudce. Pokud obec nerozhodla o

zrušení tzv. „trestu smrti“ (náhrady: ţivot za ţivot), nechť je exekuce na určitou dobu

soudem odloţena (kvůli vychladnutí emocí atp.) a škůdce po tu dobu hradí škodu prací…

3. právo a povinnost občanské moci výkonné, tj. poručnictví či domobrany (policejní

a vojenské sluţby veřejnosti):

Domobrana realizuje sociální spravedlnost organizovaně (rozpis sluţeb v obci) nebo

operativně (zásah mimo sluţbu)…

LIDSKÁ PRÁVA a POVINNOSTI

Protoţe občanem můţe být jen člověk, spadají do občanských práv také všeobecně lidská práva

a povinnosti.

4. právo na základní ţivotní potřeby (ZŢP), spojené s povinností základní pracovní povinnosti

(ZPP)

5. právo nebýt nikým poškozen a povinnost nezpůsobit nikomu škodu (popř. nahradit

způsobenou škodu)

6. právo obrátit se na občanský soud prostřednictvím občanského poručníka a povinnost

podrobit se občanskému soudu

37


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

ZTRÁTA OBČANSKÝCH a LIDSKÝCH PRÁV

Kdo poškodí (omezí) občanská či lidská práva jiného, sám příslušná práva (občanská či lidská)

ztrácí a dál můţe ţít v obci jen pod pravomocí občanského poručníka. O ztrátě občanských

a lidských práv rozhoduje občanský soud! Lze ţádat o obnovení občanských práv (po nahrazení

škody, pokud ţadatel nepozbyl také práva lidská). Taková ţádost se vyřizuje jako ţádost o

občanství vůbec (obnovení občanských práv = odpuštění viny spoluobčany)…

38


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Hospodářská organizace TSO (HO TSO) není založena v hierarchickém duchu na vztazích nadřízenosti

a podřízenosti, ale v duchu bratrství na smluvních vztazích

Smluvní vztahy (smlouvy) jsou pak dvojí (vnitřní a vnější):

A/ vnitřní vztahy jsou předmětem Stanov HO TSO, jako obecná pravidla pro uzavírání konkrétní podílnické

smlouvy

B/ vnější vztahy nejsou předmětem Stanov HO TSO, ale jsou HO navazovány uzavíráním konkrétní smlouvy:

a/ smlouvy dodavatelsko-odběratelské (tržní)

b/ smlouvy o vnějších podílech (akcionářských aj.). Vnější podíly se promítají do výrobních nákladů HO TSO...

příloha c -

Stanovy HO TSO

(Stanovy hospodářské organizace TSO jsou součástí Ústavy TSO)

Čl. 01 - HO-TSO je právnickou osobou:

a/ vnější i vnitřní vztahy navazuje (smluvně) svým jménem, prostřednictvím pověřených

osob

b/ závazky HO garantují všichni členové, dle míry podílu na majetku a výnosech HO,

v duchu náhrady způsobené škody

Čl. 02 - Zaloţení:

a/ ústním nebo písemným uzavřením smlouvy (smluv) o vnějších vztazích

b/ ústním nebo písemným uzavřením smlouvy (smluv) o vnitřních vztazích - pokud v HO

pracuje víc neţ jedna osoba

Čl. 03 - Název a sídlo: ............................................

Čl. 04 - Trvání: HO je zaloţena na dobu neurčitou.

Čl. 05 - Předmět činnosti: .......................................

Čl. 06 - Kapitál:

a/ dar poskytnutý HO

b/ úvěr (vč. akciových podílů)

c/ majetek (movitý i nemovitý) vyjádřitelný souhrnem členských podílů na jeho trţní

hodnotě

d/ hotovost = souhrn členských podílů, vyčleněných na náklady a investice

e/ kapitálem disponuje podnikatel (ředitel, manager atp.), tj. zakladatel HO, nebo osoba

zvolená podílníky

Čl. 07 - Jednání: Statutárním orgánem (představitelem) HO je podnikatel (ředitel, manager atp.)

Čl. 08 - Členství v HO-TSO: Členem HO můţe být plnoprávný občan, nebo fyzická osoba právně

zastoupená poručníkem

Čl. 09 - Vznik členství (podílnictví): uzavřením smlouvy (ústně či písemně) s představitelem HO,

či jím pověřenou osobou

39


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Čl. 10 - Práva člena:

a/ volit a být volen do orgánů HO

b/ mít podíl z výnosů HO (určuje se smluvně procentem)

c/ mít podíl na majetku HO (vyčleněného z podílu na výnosu)

Čl. 11 - Povinnosti člena HO:

a/ dodrţovat uzavřenou smlouvu

b/ podílet se na výrobních nákladech (hotovostí vyčleněnou z podílu na výnosu)

c/ podílet se na investicích (hotovostí vyčleněnou z podílu na výnosu)

Aby noví pracovníci (podílníci) netěţili z cizího majetku, musí se podílet nejen na nových

investicích, ale také na trţní hodnotě vyuţívaného starého majetku (pořízeného před jejich

příchodem). Všichni pracovníci mají mít podíl na veškerém majetku HO, odpovídající (nápočtem)

jejich procentnímu podílu na výnosech. Splátky nových podílníků (podílů na starém majetku) pak

náleţí starým podílníkům (vzrůst nových podílů = pokles starých podílů). Jakoby staří pracovníci

prodali část svého podílu novým pracovníkům.

Čl. 12 - Zánik členství (s právem na vypořádání pohledávek a povinností nahradit škodu

zánikem způsobenou):

a/ zánikem HO (v tomto případě se dle podílů rozdělují nejen pohledávky HO a závazky HO, ale

také dary, na nichţ se jinak nikomu nijaký podíl nepřiznává)

b/ smrtí člena HO (právo na vypořádání a povinnost nahradit škodu přechází na dědice)

c/ rozvázáním členské smlouvy (výpovědí, ukončením) - členem či organizací

Čl. 13 - Vypořádání vzájemných pohledávek (vč. náhrady škody) se řídí podle jejich průběţné

evidence a musí být realizováno tak, aby neohrozilo chod HO

Článek 14 - evidence HO:

HO vede průběţnou, přesnou a přehlednou evidenci (přístupnou všem podílníkům):

a/ závazků

b/ darů

c/ členů a jejich podílů9

40


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

příloha d -

AUTORSKÉ PRÁVO TSO

(Autorské právo je součástí Ústavy TSO)

Ústava TSO, která se týká tří orgánů horní trojnosti (politika, ekonomie, kultura) i tří organizací

dolní trojnosti (obec, ţivnost, rodina), má tři přílohy (Občanskou smlouvu TSO, Stanovy HO TSO

a Autorské právo TSO), týkající se vţdy výhradně jedné ze tří organizací dolní trojnosti.

Protoţe kultura je sférou svobody, nelze v ní téměř nic předepisovat. To, co v kulturní organizaci

(rodině, škole atp.) souvisí s politikou, se můţe řídit Občanskou smlouvou TSO, co se v ní týká

ekonomiky, se můţe řídit Stanovami HO TSO. Avšak to, co se v ní týká kultury, se můţe řídit jen

vlastní svobodnou vůlí. Ani autorské právo do toho nezasahuje. Autorské právo proto nijak

neusměrňuje svobodnou volbu, svobodné poznávání, či svobodnou tvorbu, ale chrání svobodnou

volbu autora, ve vztahu k jeho autorskému dílu, proti zvůli okolního světa...

Autorské právo opravňuje k pronájmu disposičního práva k autorskému dílu. Disposiční právo

k autorskému dílu je pak poněkud odlišné od disposičního práva k pozemkům a přírodním zdrojům

(viz příloha č. 03o):

a/ disposiční právo k pozemkům a přírodním zdrojům pronajímá, propůjčuje (avšak neprodává,

nedaruje) obec

b/ disposiční právo k autorskému dílu pronajímá, propůjčuje, prodává či daruje samotný autor

(popř. jeho dědic)

Ten, komu lze disposiční právo k autorskému dílu pronajmout, propůjčit, prodat či darovat, je

hospodářská organizace, popř. jiný autor (např. námět hry „Revizor“ koupil Gogol od Puškina):

A/ autorské dílo = předmět autorského práva objevitele, vynálezce, filosofa, umělce aj.

B/ autorské dílo = předmět disposičního práva, jako trţní zboţí produkované hospodářskou

organizací (HO)

Autorské i disposiční právo je dědičné. Disposiční právo dle uzavřené smlouvy, autorské právo

dle ustanovení kulturního orgánu horní trojnosti (osvědčilo se jeho trvání cca 50 let po smrti

autora). Porušení autorského (i disposičního) práva spadá v TSO pod občanský soud

(příloha č. 03h), jako způsobená škoda (příloha č. 03i). K tomu je ovšem zapotřebí prokázat

autorství, nejlépe podle společenské evidence autorských práv. Takovou evidenci vede v TSO

hospodářská organizace (v totalitách tzv. „Patentní úřad“ atp.), jejímţ zřizovatelem je kulturní

orgán horní trojnosti. Tato HO je financována z trţeb za poskytované sluţby (pokud jsou autory

vyuţívány), tj. za:

1/ evidenci autorského práva

2/ zprostředkování převodu disposičního práva smlouvou

3/ výběr (popř. vymáhání), evidenci a převod výnosů z pronájmu disposičního práva

Zde by mohla ustanovení Autorského práva končit, kdyby lidem nečinila potíţe:

PŘIMĚŘENOST AUTORSKÉHO a DISPOSIČNÍHO PRÁVA

Jediné zaevidování (na jednom místě) autorského práva by mělo stačit k jeho respektování na

celé Zeměkouli. Protoţe tomu tak dosud není, bude taková ochrana autorských práv moţná jen

v rámci TSO. Snad dobrý příklad TSO a jeho osvěta přivede časem k napodobení také okolní

totalitní svět. Historie nás můţe poučit, ţe objevitelé a vynálezci umírali zpravidla v chudobě,

zatímco podnikatelé na jejich objevech a vynálezech zbohatli i bez disposičního práva.

I v současnosti jsou nastaveny totalitní zákony výhodněji pro podnikatele, např. tím, ţe patentní

ochrana platí jen v tom státě, v němţ jsme patent přihlásili…

41


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Také nepanuje shoda v posuzování rozdílu mezi poškozováním práva autorského a disposičního:

X/ poškození autorského práva = trţní kopírování (produkce) autorského díla bez disposičního

práva

Y/ poškození disposičního práva = kopírování trţního zboţí - např. si sami uděláme Rubikovu

kostku, okopírujeme CD atp.

Rozdíl mezi obojím poškozováním (X,Y) je natolik sporný, ţe kopírování Rubikovy kostky máme

za kutilství, zatímco kopírovaní CD máme za krádeţ (výrobce kopírovací techniky bychom tedy měli

pokládat za spolupachatele). Je věcí veřejného mínění (v daném případě občanů TSO), zda chce

či nechce pokládat kutilství za poškozování autorských či disposičních práv. Zdravý rozum však

praví: V sériové či hromadné výrobě jsou výrobní náklady na jednotlivý výrobek podstatně niţší,

neţ v kusové výrobě. Projeví-li se to také na ceně zboţí, nevyplatí se ho kutilům kopírovat.

Vyplatí-li se kutilům kopírovat, je evidentně cena přemrštěná, coţ evokuje akademickou otázku:

Kdo je tu vlastně chamtivý (resp. zloděj)? Autor (ţádá přemrštěný nájem), výrobce (nadsazuje

cenu) nebo kutil (udělá si sám, co si nemůţe koupit)?…

Také není shody v otázce, kde vlastně autorská a disposiční práva končí. Tak např. si pořídíme

Rubikovu kostku. Stačí, ţe jsme si ji koupili (zaplatili trţní cenu), nebo bychom měli odvádět

poplatek za kaţdé její pouţití (doma, či na veřejnosti)? U Rubikovy kostky se tato otázka zdá být

směšná, u CD (aj.) nikoliv. Budeme také architektovi odvádět autorské poplatky za kaţdý vstup do

svého (ale jím navrţeného) domu?...

42


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

příloha e -

FED

„Moc peněz se v době míru přiživuje na národu a v dobách protivenství proti němu strojí spiknutí!“

Abraham Lincoln

Ač měl Lincoln na mysli finančnictví v rukou bankéřů, přece se jeho výrok vztahuje také finance

v rukou státníků...

Jiţ od počátků USA byla emise měny dle evropského modelu svěřována soukromým centrálním

bankám, na základě kontraktů uzavíraných s americkými prezidenty na 20 let, ač funkční období

prezidenta trvalo jen 4 roky. Takový kontrakt uzavřel 25. února 1791 jiţ 1. prezident USA

(1789-1797) George Washington. Tzn., ţe Thomas Jefferson, který proti tomu od počátku

protestoval, s tím jako 3. prezident (1801-1809) nemohl ještě nic udělat. Teprve 4. prezident

(1809-1817) James Madison mohl prodlouţení kontraktu v roce 1811 odmítnout. A tu se ukázalo,

odkud vítr vane.

Hlava Bank of England Nathan Rothschild pohrozil: „Buď bude pověřovací listina obnovena, nebo

se Spojené státy ocitnou v nejničivější válce!“ Vzápětí roku 1812 skutečně došlo k druhé válce

s Anglií, vedené ze strany britských vojsk

v duchu: „dát drzým Američanům lekci a udělit jim opět statut kolonie“. Madison tlaku neodolal

a kontrakt tak byl obnoven...

Jefferson v lednu 1815 napsal pozdějšímu 5. prezidentovi USA (1817-1825) Jamesi Monroeovi:

„Nadvláda, kterou bankovní instituce získaly nad našimi občany, musí být zlomena, nebo ona zlomí

nás.“

V roce 1816 psal Jefferson pozdějšímu 10. prezidentovi USA (1841-45) Johnu Tylerovi:

„Pokud americký lid dovolí soukromým bankám řídit vydávání měny... banky a korporace...

připraví lid o všechen majetek a jejich děti se probudí jako bezdomovci... Moc by měla být odňata

bankám a vrácena vládě, jíž po právu náleží“...

Se závěrečným Jeffersonovým výrokem ovšem nelze souhlasit. Tisk peněz náleţí jen

produktivním hospodářům ekonomické sféry, jinak budou produktivní lidé okrádáni bez ohledu na

to, zda je bankéřem soukromník či státník...

Bojištěm soukromníků se státníky o právo emitovat měnu se tehdy stalo především USA, neboť

tu nebylo dědičných monarchií, jimţ takové právo nelze vzít trvale. A protoţe v USA měl v moci

zákonodárné poslední slovo prezident, soustředili se finančníci především na něj. Jeho nejvyšší

výkonné moci mohli ovšem čelit jen svými penězi, tj. korupcí a terorem. Přesto, ţe jim finanční

nákladnost volebních kampaní umoţňovala dosazovat na post prezidenta své lidi, našli se také

prezidenti, kteří jim vzdorovali: T. Jefferson, J. Madison, A. Jackson, J. Tyler, J.A. Garfield,

A. Lincoln, W.H. Taft, J.F. Kennedy. V jejich případě bylo nutno sáhnout k teroru v podobě finanční

krize a války, ohroţujících samu existenci USA (J. Madison, A. Lincoln), atentátu aj. Zatímco

atentáty na A. Jacksona a J.A. Garfielda byly neúspěšné, A. Lincoln a J.F. Kennedy atentátu

podlehli. Politické vraţdy se ovšem nevyhýbaly ani ostatním politikům a jinak vlivným

osobnostem...

Nejúspěšnějším státním finančníkem byl Andrew Jackson, který uţ během své prezidentské

kampaně v roce 1828 bankéřům vzkázal: „Jste doupě zmijí. Mám v úmyslu vaše hnízdo vypálit

a s pomocí Boží ho také vypálím!“ Kdyţ se stal 7. prezidentem USA (1829-37), vetoval rozhodnutí

Kongresu a tzv. Centrální banku v roce 1832 zrušil a vládní vklady převedl do státních bank

jednotlivých států Unie. Kdyţ 8. ledna 1835 odvedl poslední splátku, byly USA poprvé a také

naposledy ve svých dějinách bez dluhů. Unie dokonce vykázala přebytek 35 milionů dolarů, které

byly rozděleny opět do státních bank Unie.

Boston Post tehdy přirovnal Jacksona k Jeţíši, jenţ vyhnal penězoměnce z chrámu...

43


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Čas ovšem ukázal, ţe Jackson vyhrál jen bitvu. Válku nakonec vyhráli bankéři a v roce 1998 uţ

činil dluh USA 4,8 triliónu dolarů a jeho růst dále pokračuje. Dokáţe nyní nějaký novodobý Jackson

tak obrovský dluh vynulovat? A jak k tomu vlastně mohlo dojít? Federální rozpočet schvaluje

Kongres, který kaţdoročně poţadoval tisk většího a většího objemu peněz. Proč? Aby mohl splácet

úroky atp. narůstajícího federálního dluhu!...

Vítězící mezinárodní bankéři se ovšem činili i jinak. Jiţ v r. 1792 vyvolali finanční krizi, která

zničila 177 státních a soukromých bank, 47 záloţen, 13 úvěrových společností, 16 zastaváren,

způsobila řadu bankrotů, zhroucení cen a nezaměstnanost. Další daleko významnější krize pak

následovaly roku 1836, 1873, 1884, 1893, 1907, 1920 a 2009...

Vyvolá-li něco podobného bankéř státník, pak se tomu neříká „finanční krize“, ale „státní

bankrot“ atp...

K dalšímu válečnému ohroţení samotné existence USA došlo za 16. prezidenta (1861-65)

Abrahama Lincolna. Tehdy rozezlení evropští bankéři rozdmýchali občanskou válku Severu proti

Jihu, která ovšem vykazovala znaky války světové. Sever USA se po anexi Kanadou měl tehdy stát

britskou kolonií, kontrolovanou Lionelem Rothschildem. Pokud by proti Severu zasáhl také císař

Napoleon III., měly být Louisiane a Texas francouzskou kolonií kontrolovanou Jamesem

Rothschildem. Jih USA se měl stát Konfederací nezávislých amerických států.

Koncem roku 1861 poslala Velká Británie do Kanady 8 000 vojáků a v roce 1862 přistála britská,

francouzská a španělská vojska v mexickém Vera Cruz. 10. června 1863 francouzský generál Elie-

Frederic Forey dobyl s pomocí 30 000 francouzských vojáků Mexico City a dostal pod kontrolu

většinu země.

1. ledna 1863 vydal Lincoln Deklaraci o zrovnoprávnění, mající osvobodit americké otroky,

stejně jako car Alexandr II. osvobodil v roce 1861 ruské nevolníky. 8. září 1863 vyslal ruský car

silnou námořní flotilu s nařízením: „...být připraveni bojovat proti každé mocnosti a přijímat

rozkazy pouze od Abrahama Lincolna!“

V únoru a březnu 1862 a v březnu 1863 schválil Kongres Lincolnovi emisi státních obligací (tzv.

„zelených bankovek“), jejichţ prodejem získal stát od svých vlastních občanů půjčku 450 milionů

dolarů. To umoţnilo financovat válku a vyřešit finanční krizi vyvolanou mezinárodními bankéři.

London Times o těchto Lincolnových zelených bankovkách později zcela bez skrupulí napsal:

„Pokud by zlomyslná finanční politika, původem v Severní Americe během poslední války, měla

zakořenit, pak by vláda mohla vydávat vlastní peníze bez nákladů (bez úroků). Pak by mohla

splatit dluhy a prosperovat způsobem, který nemá v historii vlád civilizovaného světa obdoby.

Mozky a bohatství všech zemí pak půjdou do Severní Ameriky. Taková vláda musí být zničena,

neboť jinak zničí všechny monarchie světa!“

Ţe tím Lincoln neohroţoval monarchie, ale soukromé bankéře, potvrdil i německý kancléř

Bismarck, který roku 1876 řekl: „Lincoln získal od Kongresu právo půjčit si peníze od lidí prodejem

obligací... vláda i národ tím unikli komplotu zahraničních finančníků, kteří okamžitě pochopili, že

USA uniknou jejich sevření. To vysvětluje Lincolnovu smrt.“

14. dubna 1865 byl Lincoln zastřelen hercem J.W. Boothem, vášnivým přívrţencem

Konfederace, a ještě týţ večer byl podniknut neúspěšný atentát na ministra zahraničí Sewarda.

Následujícího roku 1866 došlo k neúspěšnému atentátu na ruského cara Alexandra II. (jedním

z atentátníků byl bratr V.I. Lenina). Druhý atentát v roce 1881 byl jiţ úspěšný...

Náklady na podporu Severu ruskou flotilou byly účtovány ve výši 7,2 milionu dolarů, avšak

17. prezident Johnson, bývalý Lincolnův viceprezident, neměl ústavní pravomoc k vyplacení

státních peněz cizí vládě. Proto ministr zahraničí Seward připravil v dubnu 1867 s Ruskem dohodu

o odkoupení Aljašky, pokládané tehdy za bezcenný kus země...

Vítězství koalice Severu USA a carského Ruska ve válce Severu proti Jihu zmařilo naděje

mezinárodních bankéřů na kontrolu financí USA i Ruska, coţ se jim podařilo ve většině evropských

zemí. Plán na finanční převrat shora tak musel být opuštěn a nastalo systematické podkopávání

peněţního systému USA i Ruska zdola. Akce vyvrcholila jiţ zmíněnou finanční krizí r. 1907, mající

ve veřejném mínění zpochybnit finanční systém USA (mnohost státních bank Unie). Tehdy byl

Kongresu předloţen návrh zákona o federální bance, který 26. prezident (1901-09) Theodore

44


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Roosevelt podpořil slovy: „Proč tuto práci nedat panu Warburgovi? On by byl finanční boss, já

politický boss a mohli bychom řídit zemi společně.“

Věc se však protáhla, a protoţe s 27. prezidentem (1909-13) Wiliamem Howardem Taftem

nebylo moţné počítat, musela věc počkat na dalšího prezidenta. Vlna antisemitských nálad v

Polsku, Rumunsku a Bulharsku a pogromy v Rusku vyvolaly v devadesátých letech 19. st. vlnu

ţidovských přistěhovalců do USA. Počátkem 20. st. bylo naturalizováno přes půl milionu nových

občanů USA, registrovaných jako voliči Demokratické strany, kteří byli v rámci rozsáhlého

sociálního programu rozmístěni v Chicagu, Philadelphii, Detroitu a Los Angeles. Tato masa nových

voličů umoţnila, aby v Demokratické straně vznikla frakce, která umoţnila v prezidentských

volbách vítězství Woodrowa Wilsona. Tím zajistila demokratům většinu v obou komorách Kongresu

(v Senátu i ve Sněmovně). Pozdější Wilsonův prezidentský poradce rabín Stephen Wise tak o něm

mohl jiţ r. 1910 pronést tato „prorocká“ slova:

„V úterý bude prezident Princetonské univerzity zvolen guvernérem tohoto státu. Funkční období

guvernéra však nedokončí, neboť se v listopadu 1912 stane prezidentem USA. V březnu 1917 bude

uveden do úřadu prezidenta podruhé...“

A skutečně, 28. prezidentem USA se stal, na dvě funkční období (1913-21), Woodrow Wilson,

známý mj. tím, ţe na konci První světové války vyhlásil 14 bodů „Práva na sebeurčení národů“, jeţ

mj. zapříčinily pád rakousko-uherské monarchie.

Ve snaze vyhnout se tehdy nepopulárnímu pojmu „centralizované bankovnictví“, byly Kongresu

USA předloţeny dva návrhy zákona o „Federální rezervě“ (FED). 23. června 1913 o nich mluvil

v Kongresu také Wilson, hrozící, ţe zasedání Kongresu nerozpustí, dokud zákon nebude přijat...

Senát a Sněmovna tehdy schválily dvě různé verze zákona. Byl ustaven Konferenční výbor

(6 demokratů a 2 republikáni), jenţ z obou verzí udělal jednu. Ta pak prošla Kongresem

23. prosince, kdy uţ mnoho kongresmanů (těch co slavili Vánoce) bylo mimo Washington. Do

hodiny podepsal zákon také prezident Wilson. Tím FED dostal vánoční dárek, neboť do jeho

vlastnictví přešlo zlato a stříbro z trezorů bank Unie a světoví bankéři získali kontrolu nad měnou

a tedy i ekonomikou USA ze zákona, nikoliv jen dočasným kontraktem...

Plk. House, nejbliţší přítel a nejdůvěrnější poradce, kterého W. Wilson nazýval svým „druhým

já“, ve své anonymní novele „Philip Dru: Administrator“, napsal: „Je podivuhodnou náhodou, že

inflační měna a odstupňovaná daň z příjmu, požadovaná Centrální bankou (FED), tvoří také dva

důležité body Komunistického manifestu...“

J.M. Keynes, pozdější poradce Franklina D. Roosevelta, v roce 1919 napsal v knize „The

Economic Consequences of Peace“: „Lenin prohlásil, že nejlepší způsob jak zničit kapitalismus, je

zničit jeho finanční systém... díky kterému mohou vlády (tedy nejen bankéři) postupnou inflací

tajně a nepozorovaně konfiskovat významnou část bohatství občanů...“

A skutečně, r. 1917 zahájil V.I. Lenin krvavým terorem Bolševiků systematický rozvrat

finančního systému i ekonomiky Ruska, aby r. 1921 zavedl NEP (novou ekonomickou politiku).

NEP, jako ruskou variantu amerického FED, zrušil r. 1929 J.V. Stalin, který tak vrátil finance do

státnických rukou...

Tři roky po zavedení Federální rezervy prezident Woodrow Wilson prohlásil:

„Rozvoj národa a všechny naše aktivity jsou v rukou několika mužů... Naše vláda se stává jednou

z nejhorších, jednou z nejúplněji kontrolovaných a ovládaných vlád v civilizovaném světě... to není

vláda svobodného úsudku, to není vláda většiny, to je vláda názoru a nezákonného nátlaku malé

skupiny nejvlivnějších mužů.“

Takový obrat ve výrocích zaslouţilých příznivců FED není zdaleka ojedinělý. Také o bankéřích

(soukromých i státních) se ví, ţe inklinují k financování obou konfliktních stran a ţe tak mají své

lidi na obou stranách...

45


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Závěr

„Kdo chce správně poznávat, musí nejprve správným způsobem pochybovat.“

Aristoteles

Naše moravská iniciativa říká - předloţí-li někdo lepší řešení chodu společnosti, rádi se přidáme.

Protoţe se tak doposud nestalo a všechny námitky proti metodice TSO jsme ve veřejné diskusi

obhájili, budeme o ní nadále informovat jako o nejlepší moţné a tolik potřebné cestě z bludných

kruhů totalit ke skutečné svobodě.

Metodika TSO je nabídkou ke změně stavu společnosti, nemůţe a nesmí však nikomu nic

předepisovat. Tato metodika ukazuje, ţe je moţná jiná forma společenského souţití neţ jen

otrokářská totalita a ţe je moţná sociální svoboda. Ovoce přinese aţ tehdy, přijme-li ji člověk

vědomě ze svého svobodného nitra, stejně tak jako člověka vědomě přijme společenství do svého

kruhu přidělením občanských práv.

V současnosti je jiţ metodika TSO kolektivním dílem desítek lidí, jejichţ příspěvky či otázky

přispívají k upřesňování ideje a metodiky TSO. Nic, co z uvedeného předkládáme, není

spekulativním „předpisem“ (svobodní občané o těchto věcech mohou rozhodnout i jinak), ale

vyplývá to z logiky věci. Pokud vás zcela neuspokojí, nedejte se odradit, ale konkretizujte své

otázky (popř. námitky) do jednotlivostí v diskusním fóru na http://www.tso.cz. Získat tím můţeme

všichni.

Tak jako reálnou sociální svobodu a individuální svobodomyslnost (vč. výchovy ke svobodě)

můţe vnést do TSO jen plnoprávný občan, tak můţe být do TSO vnesena i láska.

Skutečně milovat můţe jen ţivý člověk, nikoli sociální organismus,

byť sebespravedlivější a sebedokonalejší.

„Odpovědnost všech za všechno je odpovědností nikoho za nic.

Je třeba nastolit osobní odpovědnost.“

Tomáš Baťa

http://www.tso.cz/

46


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

„NEDEJME SE NIKÝM A NIČÍM

NA SVĚTĚ ODRADIT OD HLEDÁNÍ ZPŮSOBU,

JAK SE O SVÉ ŠTĚSTÍ POSTARAT SAMI.

NADĚLME SI SVOBODU.“

Z lásky k cestě, pravdě a životu moravská iniciativa pro TSO

47


____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

„Musíme směřovat bez výhrady k tomu,

aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda

náboženská a svoboda občanská.

Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší statek,

stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný...

Uveďme tedy člověka, pokud možno, na svobodu! –

Osvoboďme jej od všech nařizovacích dogmat,

kultů a poslušností.“

Jan Amos Komenský, Obecná porada - Všenáprava

Občanské sdružení pro Trojčlennost v sociálním organismu

Morava, Česká republika, 2011

Date post:	14-Feb-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

Rozvoj občanské společnosti na obecním...

Documents