RUMUNSKO

ZÁKLADNÍ ÚDAJE Oficiální název: Rumunská republika Členění: 41 žup Počet obyvatel: 22 400 000 Hlavní město: Bukurešť (2 063 500 obyvatel) Rozloha (v km2): 238391 Hustota obyvatel (na km2): 94 Úřední jazyk: rumunština Měna: 1 rumunský leu (ROL) = 100 bani Časový posun (český čas): 0 Nejvyšší hora: Moldoveanu (2 543 m) Nezávislost od roku: roku 1947 vznik republiky Víza: Od ledna 2007 je Rumunsko členem Evropské unie.

Znamená to, že k jeho návštěvě nepotřebujeme víza, stačí platný cestovní pas nebo průkaz totožnosti.

HISTORIE Ve starověku bylo území dnešní Rumunské republiky doménou

dáckých kmenů, které si však kolem roku 106 po Kr. podrobila Římská říše. Římští císařové si do mapy ovládnutých území zapsali území Rumunska pod názvem Dácie. Původní thrácké (dácké) obyvatelstvo se rychle romanizovalo a jeho kultura přečkala postupně vpády germánských kmenů, Hunů, Langobardů, Avarů, Slovanů a nakonec v 10. století Maďarů. Po rozpadu Římské říše se provincii Dácie zmocnili Byzantinci a zálusk na území si dělali i Bulhaři. V severní části dnešního Rumunska vzniklo tzv. Sedmihradsko, které si uchovalo faktickou nezávislost, a to i přesto, že Rumunsko patřilo od 11. století Uherskému království. Další oblasti dnešního Rumunska - Podunajská knížectví Valašsko a Moldavsko - se ve 14. století stala součástí rozsáhlého turecké říše. Po rusko-turecké válce se Rumunsko v roce 1828 stalo součástí Ruska. Po Krymské válce v roce 1856 se opět osamostatnilo, aby se o tři roky později sjednotilo pod názvem Rumunsko, což mělo evokovat návaznost na Římskou říši. Přes zdánlivou samostatnost však Rumunsko stále ovládal turecký sultán.

Během první světové války stálo Rumunsko na straně Dohody. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se rozšířilo o nově získaná území, Sedmihradsko, Besarábii a další. V roce 1940 si část Rumunska připojilo Rusko a část Maďarsko. V krušných časech druhé světové války bylo Rumunsko spojencem nacistického Německa.

V roce 1945 se dostal k moci komunistický režim, který tu vytrval až do roku 1989. Na rozdíl od mnoha jiných komunistických zemí neproběhl převrat "sametovou" formou, ale vyžádal si stovky zraněných. Teprve po dobytí prezidentského paláce se země vydala na cestu demokracie. Nejdříve však Rumuni postavili před stanný soud diktátora Ceauçesca s jeho manželkou a pak diktátorský pár popravili. Národní fronta osvobození (FSN) převzala okamžitou kontrolu nad územím.

V květnu 1990 vyhrála první demokratické volby v zemi a jmenovala Iona Llieska jako prezidenta a Petre Romana jako premiéra. V září roku 1991 však Petre Romano musel odstoupit, neboť, jak se všeobecně soudí, jeho ekonomické reformy vedly ke zhoršení životní úrovně. Celý reformní proces se ještě ani nestačil pořádně rozběhnout, když byl Lliesku v prezidentských volbách v roce 1996 sesazen z úřadu ještě chudším, zoufalejším a rozhořčenějším obyvatelstvem. Tyto volby byly vítězstvím pro Emila Constantineska, předsedu proreformního Demokratického sdružení Rumunska (CDR), který se stal novým prezidentem. V roce 1993 se Rumunsko přidalo k Radě Evropy. V roce 1996 zažádalo také o členství v NATO, EU začala s Rumunskem vstupní rozhovory v březnu 2000.

Vlad III. Dracula Vlad III. Dracula (1431— 1476) řečený též Naražeč

na kůl resp. Napichovač (rumunsky Ţepeş) byl valašským knížetem. Jako panovník vedl vůči Osmanské říši nezávislou politiku namířenou proti osmanské expansi. Je považován za spravedlivého vládce a ochránce valašské nezávislosti, proslul však zejména svou krutostí v bojích s Turky (jeho přezdívka je založena na oblíbeném způsobu popravy, který užíval k vyvolání strachu a hrůzy ve svých nepřátelích; Dracula (Drăculea) je pak zdrobnělinou přezdívky jeho otce — Drak (Dracul) — jíž byl označován jako člen tzv. Dračího řádu císaře Zikmunda).

Vlad je znám především díky románu Drákula Brama Stokera, kde je popisován jako upír. Podle moderních výzkumů Stoker o skutečném knížeti Vladovi mnoho nevěděl a svůj příběh sestavil z jiných legend nemající s Vladem nic společného. V Rumunsku spojení knížete s upírskými legendami nechápou — když už, považovali by ho naopak za bojovníka proti upírům.

Nesmrtelnost, kterou mu Stoker připisoval, ovšem nakonec získal: mluví se o něm dodnes. Ještě v této době si na Vlada Drákulu vzpomene spousta lidí a každý si o něm myslí něco jiného. Pravdou je, že Drákula byl spravedlivým, sadistickým a krutým vládcem. Jeho činy a rozhodnutí dnes někteří lidé prostě nemohou pochopit a mluví o něm jako o sadistickém šílenci. On byl na druhou stranu velice inteligentním a dobrým vládcem a skvělým válečníkem.

ZAJÍMÁVÁ MÍSTA

ŽELEZNÁ VRATA Rumunsko má bohatou říční síť. Všechny

řeky pramení v Karpatech. Největší řekou je Dunarea ( Dunaj ), tvořící jižní část hranice státu. Z celkové délky 2 850 km patří 1 075 Rumunsku. Asi 100 km od toku na uzemí Rumunska teče úzkou soutěskou zvanou Železná vrata, kde byl dříve tok prudký a nesnadný pro plavbu. Společně s bývalou Jugoslavii zde byla vybudována velká přehrada, která zlepšuje splavnost a navíc je zdrojem elektricke energie.

DUNAJSKÁ DELTA  Asi před 16 000 let se na jihovýchodě Rumunska u ústí druhého nejdelšího

evropského veletoku začala tvořit Dunajská delta. Její divoká krása a bohatství fauny i flóry jsou důvody, pro které je čím dál tím více vyhledávána. Svoji atraktivností se může Dunajská delta rovnat s lokalitami vzdálených tisíce kilometrů, jako je Amazónie, rovníková Afrika a další. V kraji Dunajské delty můžete obdivovat více než 1 200 druhů rostlin a více než 3 400 druhů živočichů, z nichž mnozí (jako např. pelikáni, volavky bílé, kormoráni, labutě) jsou chráněny zákonem. U slaných jezer a vedle močálů s rákosím, kolem jezer Razim, Zatoane, Rosca nebo Merhei, v lesích Letea, Caraorman, Erenciuc či na plovoucích ostrovech z rákosí žije dodnes velké množství zvěře jako např. kanec, liška, vlk, medvěd, zajíc, tchoř či divoká liška. "Hlavní vrata" do tohoto vodního ráje představuje město Tulcea, ze které se můžete na lodi vydat některým ze třech hlavních ramen delty (Chilia, Sulina a Sfingu Gheorghe) do její hloubi. Pravidelná lodní doprava spojuje Tulceu se Sulinou a Sv. Jiřím (Sf. Gheorghe). K poznání delty si lze však pronajmout i soukromé loďky a čluny a vydat se tak i do těch nejmenších kanálů delty kam se velké lodě nedostanou. V srpnu 1990 byla Dunajská delta za pomoci UNESCA a známého francouzského vědce Jaques Yves Cousteau vyhlášena za památku světového dědictví. V rámci tohoto kroku bylo striktně ohraničeno osmnáct zón, které jsou pod ochranou zákona a do kterých je možný vstup pouze na povolení "Správy rezervace biosféry v Dunajské deltě".

ČESKÝ BANÁT

HISTORIE ČESKÉHO OSÍDLOVÁNÍ BANÁTU Impuls k první vlně českého osídlení v rumunském

Banátu dal jistý Magyarly, podnikatel se dřevem, pocházející z Oravice. Ten do této oblasti svými sliby nalákal několik desítek českých rodin. Roku 1823 tak byla založena první česká vesnice Sv. Alžběta (Elisabethfeld), která později kvůli nedostatku vody zanikla. Další vesnice, Sv. Helena, byla s největší pravděpodobností založena v letech 1824-1825. Obě vesnice údajně dostaly svá jména podle Magyarlyho dcer. Magyarly však své sliby nesplnil a čeští osadníci v nouzi požádali o přijetí do svazku vojenských pohraničníků.

Druhá vlna českých kolonistů, přicházející v letech 1827 - 1828, již byla organizována vojenskými úřady, které si tímto způsobem zajišťovaly pohraničníky do neobydleného území. V této době byly založeny, již podle vojenských strategických plánů, další české vesnice: Bigăr (Bígr), Eibenthal, Ravensca (Rovensko), Şumiţa (Šumice) a největší česká vesnice Gârnic (Gernik) a také vesnice Frauenwiese (Frauvízn, Poiana Muierii), která v 60. letech 19. století zanikla. Čeští kolonisté pocházeli z různých oblastí Čech: Pardubicka, Královéhradecka, Chrudimska, Jaroměřska, Domažlicka, Plzeňska, Klatovska, dále z okolí Prahy, Berounska, Hořovicka, Slánska, Českobrodska, Kouřimska a Příbramska, ale také z Kolínska, Kutnohorska a dalších oblastí Čech. Kromě uvedených vesnic v jižním Banátu se menší české komunity usadily, většinou ve druhé polovině 19.století, i v několika dalších obcích na západě Rumunska a další vznikly sekundární migrací v některých menších městech jako je Orşova nebo Moldova Nouă, ale i např. v Aradu nebo Timišoaře. Při posledním sčítání lidu (v r.1992) se k české národnosti v celém Rumunsku přihlásilo 5800 osob.

Tradice Do dnešních dnů si krajané v Banátu

uchovali zvyky a tradice, které si přivezli z domova. Ve vesnicích se proto domluvíte čistou češtinou, hospodyňky vám nabídnou české koláče a řízky a večer spočinete v babičkovských duchnách. Během pobytu můžete hospodáři pomoci hrabat seno, kosit a mlátit obilí, péct chleba nebo mlít na kamenných mlýncích.

Turistika Nádherně členitý karpatský masiv

rozkládající se nad Dunajem nabízí ideální podmínky pro pěší turistiku i pro cykloturistiku. České vesnice jsou propojeny značenými turistickými cestami, které vedou kolem nejatraktivnějších míst, kolem jeskyní, vodních mlýnků a krasových kaňonů. Dunajská soutěska nabízí nejenom úchvatné výlety, ale i možnost rybářských pobytů u krajanů.

POBŘEŽÍ ČERNÉHO MOŘE Pobřeží Černého moře bylo ve starověku známé pod jménem

Pontus Euxinus. Táhne se v délce 224 km od severu od dunajského ramene Chilie k jihu až k obci Vama Veche. Pobřeží se dělí na severní úsek s Dunajskou deltou a lagunami a na jižní úsek s vysokým břehem, zátokami a výběžky. Rumunské pobřeží je proslulé svým jemným pískem, pláže mají v některých místech šířku 100 – 200 m a hloubku vody 1 – 1,5 m. Hlavním městem pobřeží je Konstanta, která kromě dlouhých písčitých pláží nabízí i jedinečné kulturní zážitky. Můžete zde navštívit Historicko-archeologické muzeum, Muzeum rumunského námořnictví, Etnografické muzeum či večer zajít do místního Hudebního divadla. Etnickou rozmanitost města zdůrazňují tři církevní památky: pravoslavná katedrála z roku 1898, o deset let starší katolický kostel a mešita z roku 1910. Mezi oblíbená rekreační střediska patří Magnalia či Mamaia. Nejen pro dlouhé pláže s jemným pískem je na pobřeží vyhledávaným střediskem i Eforie, v jehož blízkosti se nachází sladkovodní jezero Terchirgiol, které se svojí slanou vodou blíží vodě z Mrtvého moře.

BUKUREŠŤ  Jméno hlavního a největšího města Rumunska má původ

v legendě o pastevci "Bucurovi", který si údajně místo dnešní Bukurešti vybral k založení salaše. První písemná zmínka pochází z 20. září 1459. V roce 1862, tři roky po sjednocení rumunských knížectví, připadla Bukurešti významná úloha hlavního města Rumunska a nastalo období největšího rozkvětu. Byla otevřena univerzita a akademie věd a Bukureští procházela i první železnice. Vyrostly monumentální veřejné stavby jako Atheneum, Univerzitní knihovna, Justiční palác aj. Bukurešť postupně získávala vzhled velkoměsta, rozloženého v zeleni bulvárů a rozsáhlých parků. Po velkém sjednocení země roku 1918 město vyniklo jako významné kulturní středisko a v době mezi světovými válkami bylo často nazýváno též "Malá Paříž východní Evropy".

Zemětřesení z roku 1977 poskytlo Nikolaji Ceaušeskovi záminku ke zbourání čtvrtě Dealul Spirii, na jejímž místě byl následně postaven monumentální Dům národů (Casa Poporului). Dnes je tato druhá největší budova světa (hned po Pentagonu) známa po celém světě jako Ceaušeskův dům i přesto, že sám diktátor zde nikdy nežil, neboť ztratil politický vliv dříve, než byla stavba dokončena. Dnes zde sídlí rumunský parlament spolu s moderním centrem kongresové turistiky a v turistických průvodcích je tato stavba označována jako Palác Parlamentu. V současné době je Palác parlamentu největší administrativní budovou v Evropě. Jeho vnitřní rozloha je 265 000 m2. Podle objemu je třetí největší stavbou na světě po hale, ve které se na Cape Canaveral ve státě Florida montují rakety a po pyramidě Quetzalcoatl v mexické Cholule. Komplex paláce spolu s přilehlými stavbami zaujímá rozlohu 508 000 m2, přičemž jen park za palácem má rozlohu cca. 300 000 m2. Palác má 21 křídel, dvanáct nadzemních a čtyři podzemní patra, v nichž je celkem 6 000 místností, včetně stovek kanceláří, desítek přijímacích salonků a konferenčních sálů určených pro konání vědeckých, politických a kulturních setkání.

RUMUNSKÁ KUCHYNĚ Rumunská kuchyně je velmi pestrá, pikantní a vydatná. Navíc je

plná zeleniny, které je tu dostatek. Nejoblíbenější potravinou je pórek, následuje dobré hovězí, telecí a kuřecí maso, které se většinou podává grilované. Mezi typická rumunská jídla patří řada polévek, například ciorba, což je polévka uvařená ze zkvašených otrub, uzeniny, brambor a hovězího nebo kuřecího masa. Další specialitou místní kuchyně je dušené maso tachitura moldoveneasca nebo mititei, maso zalité ostře kořeněnou omáčkou. Specialitou z oblasti delty Dunaje je kapr na grilu. Bezmasá jídla jsou cascaval pane, neboli obalovaný smažený sýr, a castraveti, salát z rajčat a kukuřice. Mezi typické dezerty patří placinta pirožky a papanasi tvarohové dortíky. Národním nápojem je tzuica (švestková brandy). Má několik druhů, které se rozlišují podle síly, chuti a lokality, ze které pocházejí. Nejsilnější je tzuica de Bihor, známá také jako palinca. Velmi proslulá a chutná jsou rumunská vína, která obdržela několik mezinárodních ocenění. Uznání získala zejména vína pinot noir, cabernet sauvignon, ryzlink, pinot gris a chardonnay. Většina vín se podává se sodovkou a oblíbené je i svařené víno. Populární je také pivo. Rumunské pivo není vůbec špatné a navíc je velice levné.

SMLOUVY ČR A RUMUNSKA Na ČR se Evropská dohoda s Rumunskem začala vztahovat od

okamžiku nabytí jejího členství v EU od 1. května 2004. Od téhož dne přestala mezi ČR a Rumunskem platit řada dvoustranných smluv, zejména pak Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA), dnes, po vstupu Rumunska do EU, platí pravidla vnitřního trhu EU.

Mezi další důležité smluvní dokumenty, jež upravují hospodářské vztahy patří:

Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci mezi ČR a Rumunskem,Bukurešť, 22. 6. 1994 – č. 37/1997 Sb.,

Dohoda mezi vládou ČSFR a vládou Rumunska o vzájemném obchodu a platbách, Brno, 11.9. 1991 – č. 623/1992 Sb. ,

Dohoda mezi vládou ČR a vládou Rumunska o podpoře a vzájemné ochraně investic,

TRANSYLVÁNSKÉ KROJE