Západočeská univerzita v Plzni

Fakulta filozofická

Bakalá řská práce

RUSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA A ÚLOHA

ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ

Jan Šleis

Plzeň 2012

Západočeská univerzita v Plzni

Fakulta filozofická

Katedra historických věd

Studijní program Historické v ědy

Studijní obor Obecné d ějiny

Bakalá řská práce

Ruská ob čanská válka a úloha československých

legií

Jan Šleis

Vedoucí práce:

PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D.

Katedra historických věd

Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni

Plzeň 2012

Prohlašuji, že jsem práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.

Plzeň, duben 2012 ………………………

Tímto bych chtěl poděkovat panu PhDr. Lukáši Novotnému, Ph.D. za

odborné a cenné rady, ochotu a trpělivost při vedení své bakalářské

práce.

Obsah

1. Úvod ............................................ ....................................7

2. První sv ětová válka na ruském území ......................... 9

2.1 Rok 1914 ....................................... .......................................10

2.2 Rok 1915 ....................................... .......................................10

2.3 Rok 1916 - Brusilovova ofenzíva ................ .......................12

3. Revoluce roku 1917 .............................. .......................13

3.1 Únorová revoluce............................... .................................13

3.2 Prozatímní vláda ............................... ..................................15

3.3 Vladimir Ilji č Lenin Uljanov – hlavní postava revoluce.....16

3.4 Říjnová revoluce .................................... .............................17

4. Ruská ob čanská válka........................................ .........21

4.1 Bělogvard ějci ................................................ ......................21

4.2 Rudoarm ějci ................................................ ........................26

4.3 Fronty a porážka bílých ........................ ..............................28

4.3.1 Sibiřská fronta – admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak .......28

4.3.2 Ukrajina a jižní Rusko – generál Anton Ivanovič Děnikin.31

5. Československé legie v Rusku........................ ...........34

5.1 Formování legií ................................ ...................................35

5.2 Československé vojsko v boji ........................ ...................41

5.3 Postavení Armádního sboru ...................... ........................44

5.4 Cesta do Vladivostoku.......................... ..............................47

5.5 Pokus o odzbrojení ............................. ................................48

5.6 Cesta ke vzpou ře a příprava k boji ....................................54

5.7 Sovětská vláda chce rozpustit Československý armádní

sbor na Rusi ....................................... .......................................58

5.8 Sověti zahajují útok................................... ..........................63

5.8.1 Omsk ..............................................................................64

5.8.2 Penza..............................................................................67

5.8.3 Mariinsk a Novonikolajevsk .............................................69

5.8.4 Irkutsk .............................................................................71

5.8.5 Čeljabinsk .......................................................................72

5.8.6 Pád Sibiře a odjezd z Ruska ...........................................73

6. Závěr..............................................................................84

7. Seznam literatury ............................... ..........................86

8. Resumé .......................................... ...............................88

7

1. Úvod

Rok 1917 přinesl v Rusku pád carské vlády a uvrhl zemi

do několikaletého chaosu občanské války a posléze do komunistické

diktatury. Tato kapitola ruských dějiny je jednou z nejdiskutovanějších

nejen v samotném Rusku.

Ve své bakalářské práci jsem se konkrétně zaměřil na revoluce,

občanskou válku, rozložení sil bělogvardějců a bolševiků, důležité bitvy

z občanské války, spojeneckou pomoc bílým, důvody proč vyhráli

bolševici. Zde bylo důležité zachytit bod zlomu v občanské válce, protože

ze začátku bělogvardějci měli převahu a zdálo se, že válka brzy skončí

porážkou bolševických sil. Dále úlohu, jakou sehrály československé

jednotky v tomto konfliktu, protože ty činily nejpočetnější zahraniční

kontingent na území Ruska. Na závěr jsem se pokusil zhodnotit příčiny

vítězství bolševiků i váhu spojenecké pomoci Spojenců.

Na toto téma byla napsána celá řada publikací nejen u nás, ale i

v samotném Sovětském svazu. Zde je však nutné podotknout, že

publikace byly značně ideologicky ovlivněné, takže opravdu kvalitních

prací je málo. Hlavně kvalitních prácí o československých legiích je

poskrovnu. Téma bylo hojně zpracováváno za první republiky, kdy byly

vzpomínky ještě čerstvé. Za druhé světové války byla tato literatura dána

na seznam zakázaných děl, archivy uzavřeny a bádání zastaveno. Po

válce a zejména po roce 1948 byla nekomunistickým historikům

znemožněna činnost. Oficiální ideologie se pokusila vymazat boje

legionářů proti bolševikům.

Práce obsahuje pět základních kapitol. První se zabývá důvody

vstupu Ruska do první světové války, cíly, jež si kladlo, a průběhem bojů

od roku 1914 do Brusilovovy ofenzívy v roce 1916. Druhá kapitola se

zaměřuje na příčiny únorové revoluce, vzniku Prozatímní vlády a jejího

pádu při bolševickém převratu v revoluci říjnové. Interpretace vychází

především z knihy Dějiny ruské revoluce vydané v roce 1998 od

8

amerického historika polského původu Richarda Pipese, který se

specializuje na ruskou historii. Autor v knize shrnul svou práci

z předchozích knih o ruských a sovětských dějinách konce 19. století a

první poloviny 20. století. Ukazuje rozdělení ruské společnosti na počátku

20. století a kořeny revolucí. Část kapitoly je věnována životu

nejvýraznějšího revolucionáře Vladimira Iljiče Uljanova vycházející

z publikace Běsové ruské revoluce z roku 2002 od českého historika

Vladislava Moulise, která analyzuje počátky vzestupu bolševiků

v medailoncích prominentů sovětského režimu. Třetí kapitola se

věnuje samotnému problému ruské občanské války, nastínění sociálních

skupin, které bojovaly za bělogvardějce a bolševiky, do jaké míry byli

Spojenci ochotni poskytnout pomoc bělogvardějcům, jak byla tato pomoc

účinná a v neposlední řadě rozhodujícím bitvám. Kapitola vychází

především z knihy Lidská tragédie: ruská revoluce 1891–1924 z roku

1996 od britského historika Orlanda Figese. Kniha přináší pohled na

ruskou revoluci a občanskou válku v širším časovém záběru od počátků

společenských problémů až po upevňování revoluční moci. Poslední

kapitola přináší pohled na československé jednotky v Rusku. Konkrétně

jejich formování, vztahů s carem, Prozatímní vládou, bolševiky a

bělogvardějci, zapojení do první světové války a příčin vystoupení

v občanské válce, i přes několikrát proklamovanou neutralitu. Touto

problematikou se zabývá historik profesor Victor Miroslav Fic a jeho,

v České republice třísvazková a ve světě čtyřsvazková, kniha

Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–

1918 vydána v letech 2006–2008. Publikace je založena na jeho

mnohaletém bádání značného počtu archiválií v amerických i evropských

archivech, tudíž přináší objektivní argumenty k tématu, kterým se za

komunismu z ideologických důvodů nedostávalo.

9

2. První sv ětová válka na ruském území

Rusko nebylo na válku příliš připraveno a generální štáb později

rozmlouval carovi vstup do války. Důvodem se staly jednak zastaralé

zbraně, nemoderní námořnictvo v neposlední řadě i špatné velení

důstojníků. Dalším důvodem bylo to, že i přes velký počet obyvatel mělo

však málo mužů do zbraně. Pokud by Rusko však již do války vstoupilo,

tak mělo jednoznačný cíl. V rámci Východní otázky požadovalo úžiny

Bospor a Dardanely, území na Kavkaze a Istanbul. Tím by získalo

důležité zásoby ropy na Kavkaze a kontrolovalo by přístup do Černého

moře.

Po sarajevském atentátu 28. června 1914 na následníka

rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este se Rusko snažilo donutit

Srbsko k ústupkům. S válkou počítalo mnohem později, ne v roce 1914.

Rakousko-Uhersko ústupky nepřijalo a 29. července 1914 bombardovalo

Bělehrad, hlavní město Srbska. Rusové ihned vyhlásili mobilizaci.

Německo předložilo Rusku ultimátum o rychlé demobilizaci a stažení

vojsk ze společné hranice. Petrohrad odmítl a 1. srpna 1914 vyhlásil

Berlín Rusku válku.

Jako všichni státníci, tak se i car Mikuláš II. se svými ministry

domníval, že válka bude trvat pouze krátkou dobu. Na delší střetnutí

nebylo Rusko připraveno jak z ekonomického, tak i z infratrukturálního

hlediska. Neefektivní výběr daní a hlavně nedostatečná infrastruktura

zpomalovaly přesun vojsk a zásob na frontové linie. Střelivo a zbraně se

vyráběly ve státem kontrolovaných továrnách, které nebyly schopny držet

krok s továrnami ostatních velmocí co se kapacity a modernity týče.

Rusko bylo rozlohou největším státem světa, ale v této době, zhlediska

železnice, mezi velmocemi poslední. Hlavní páteřní sítí byla jednokolejná

Transsibiřská magistrála.

10

2.1 Rok 1914

Car se po vyhlášení bojů setkal s odhodláním lidí jít do války. Ti se

sešli na shromáždění za plnou podporu války 2. srpna 1914 na půdě

Zimního paláce v Petrohradu v počtu přesahujícím sto tisíc lidí.1

Již od začátku války Francie prosila Rusko, aby otevřelo východní

frontu a zaútočilo proti Německu. To postupovalo přes Belgii směrem

k Francii. Francouzské protiútoky neměly skoro žádný úspěch. Rusko

vyslalo do Východního Pruska své dvě armády, které měly porazit

německou armádu a zahájit přesun na Berlín. V první fázi si počínaly

dobře. Ovšem postupem času se prokázala ruská zaostalost. V druhé

polovině roku přišla první velká porážka v bitvě u Tannenbergu. Zde se

naplno ukázala německá taktika pod vedením skvělého stratéga Paula

von Hindenburga, jenž během jednoho dne, 26. srpna 1914, obklíčil první

ruskou armádu a donutil ji zahájit ústup zpět do Ruska. 30. srpna zahájil

útok na druhou ruskou armádu o třech sborech a zvítězil.2 Ruské porážky

přišly vinou nedostatečné výzbroje a špatně fungujícím velitelským

sborem, kde působili mladí a nezkušení důstojníci.3

Neúspěch ve Východním Prusku byl částečně vynahrazen

vojenskými akcemi vůči Rakousku-Uhersku. Rusové postupně obsadili

většinu území Haliče a Přemyšl byl nucen vzdát se Rusům. Tím vyřadili

z boje téměř třetinu rakousko-uherské armády a otevřeli cestu do

Uherska a Slezska.4 Po zbytek roku 1914 probíhaly na tomto území jen

bezvýznamné boje.

2.2 Rok 1915

Německo muselo vyřadit Rusko z války, protože si nemohlo dovolit

válčit na dvou frontách. Od počátku příprav plánů se začaly projevovat

1 ŠVANKMAJER, M., Dějiny Ruska. Praha 2004, s. 314. 2 ASTORRI, A., První světová válka. Praha 2010, s. 54–55. 3 FIGES, O., Lidská tragédie: ruská revoluce 1891–1924, Praha 1996, s. 257–258. 4 ASTORRI, První světová válka, s. 69.

11

rozpory mezi německým a rakousko-uherským generálním štábem o

způsobu vedení bojů. Byl vypracován plán na ofenzívu v roce 1915.

Ofenzíva byla zahájena v polovině dubna tohoto roku. Rusové byli

díky dělostřelecké kanonádě vyhnáni ze zákopů a zahájili opět ústupové

operace. Stáhli se z Polska, protože jinak by riskovali celkové obklíčení a

zničení. Během ústupu měli již sto padesát tisíc mrtvých a milion

raněných. Němci zabrali Varšavu, Vilnius a Brest-Litovsk. Přesto se však

konec války na východě neočekával. Ruská vláda nekapitulovala a

odmítala mírová jednání.5

Na domácí frontě bylo nutné veřejnost zapojit do válečné výroby

ještě více. Car Mikuláš souhlasil se zapojením podnikatelů a členů dumy

do opatření, která zvýší nadšení a hlavně válečnou výrobu. Zakládaly se

různé organizace a rady na pomoc s organizováním výroby zbraní a jejich

dopravováním na frontu. Rady měly intervenovat v nestátních podnicích,

aby se také zapojily do výroby. To se ukázalo jako dobrým krokem

kupředu. Oproti roku 1914, kdy se vyrábělo pouze sto tisíc nábojů ročně,

tak v tomto roce již byl rovný milion nábojů. Rusko tím překonalo

nedostatek zbraní pro vedení dlouhé války.6

Začaly se objevovat jiné potíže, a to konkrétně v ekonomické sféře.

Hlavním z problémů byla velká inflace. Před válkou se ceny v Rusku

téměř nepohnuly a byly nejstabilnější na celém světě. Po vypuknutí šly

ceny prudce vzhůru, téměř o čtvrtinu. Vláda navíc zakázala alkohol a

obyvatelstvo se uchýlilo k černému obchodu. Státní pokladna tím

přicházela o další příjmy. Jedině venkovskému obyvatelstvu inflace

neublížila. Díky stoupajícím cenám zemědělských produktů se jim jako

jediným v Rusku zvyšovaly příjmy.7

5 PIPES R., Dějiny ruské revoluce. Praha 1998, s. 73. 6 Tamtéž, s. 76. 7 Tamtéž, s. 77.

12

2.3 Rok 1916 - Brusilovova ofenzíva

V létě 1916 se ruská armáda naposledy pokusila zvrátit nepřízeň

války. Generální štáb naplánoval ofenzívu v podobném stylu jako na

začátku války v roce 1914. Útok měl být veden ve velkém počtu na slabé

Rakousko-Uhersko směrem do Čech. Cílem mělo být oddělení Německa

od Rakouska, což by po vítězství v pozdějších letech umožnilo pochod na

Berlín, který v roce 1914 ztroskotal. Velením nad ofenzívou se ujal

generál Alexej Alexejevič Brusilov. Na počátku června ruská armáda

zaútočila čtyřmi armádami v Haliči a Bukovině. V srpnu díky sedmi

menším ofenzívám dosáhl Brusilov až úpatí Karpat. Rakousko ztratilo půl

milionu vojáků, přes tisíc děl a hlavně bylo obsazeno 250 000 km2 území.

Německo, které se obávalo totálního prolomení a kolapsu fronty, sem

přesunulo 18 divizí ze západní fronty. V polovině měsíce srpna se opět

prokázala zaostalost a neorganizovanost ruské armády. Rychlému

postupu se nedostávalo zásob jídla a především střeliva. Na tři ozbrojené

vojáky připadal jeden neozbrojený, který musel čekat, až jeho druh

padne. Brusilov musel nařídit všeobecný ústup. Obsazené území přešlo

opět do rakousko-uherských a německých rukou. V tuto chvíli došlo

k zásadnímu rozkladu ruské armády, který se již do konce války

nezastavil. Rozpolcenost vrcholila tím, že po revoluci v říjnu 1917 byla

armáda naprosto nepoužitelná v boji. Na druhé straně však díky ofenzívě

klesl počet německých útoků na západní frontě a rakousko-uherských

v Itálii. Dalším úspěchem bylo donucení Rumunska ke vstupu do války na

straně Dohody, protože se obávalo o svoji svrchovanost.8

8 ŠVANKMAJER, s. 318–319.

13

3. Revoluce roku 1917

3.1 Únorová revoluce

Zima přelomu let 1916 a 1917 byla neobyčejně krutá. Teploty

klesaly pod -30°C. Velké sněhové bouře vyřadily dokonce i ruské odolné

lokomotivy z provozu. Vesničané byli nuceni dodávat jídlo do měst pěšky.

Zamrzaly též stroje různých provozoven na zpracování a výrobu jídla,

například v pekařství či řeznictvích. Průmyslová výroba továren vyrábějící

střelivo, pušky či děla fungovala, ale jen v nouzových podmínkách.

V drsných podmínkách továren se začaly objevovat první bouře a stávky.

Důvodem byl nedostatek jídla, tepla a pitné vody. Kromě toho se ozývaly i

hlasy na odstranění cara a změnu politického uspořádání.9

Na Mezinárodní den žen 8. března 1917 (23. února podle

juliánského kalendáře) vyšlo do ulic Petrohradu sto tisíc žen. Policie,

tajná služba ani duma nedokázali zareagovat a podniknout kroky

k rozpuštění demonstrace.10 Důvodem bylo i to, že kozáci, kteří

zajišťovali bezpečnost, často sympatizovali se ženami, které chtěly chléb

na nejnutnější obživu.11 V pátek, 9. března, se situace ještě více zostřila.

Demonstrace se zvětšily a v Petrohradu bylo již na čtvrt milionu převážně

dělníků, kteří byli dočasně bez práce kvůli zavření továren nebo stávkám.

Dav se domáhal okamžitého konce války a zemského zřízení. Car nařídil

obsadit mosty přes Něvu, aby se dav nedostal více do středu města.12

Lidé však zátarasy obcházeli po zamrzlé řece. Následujícího dne, tj. 10.

března, se agitací ujali studenti. Jako první šli agitovat do kasáren

petrohradské posádky. Zprvu se jim dařilo na svoji stranu dostat řadové

vojáky. Zástupci menševiků13 mezitím v dumě projednávali možnost

9 FIGES, s. 297. 10 ŠVANKMAJER, s. 324. 11 FIGES, s. 306. 12 ŠVANKMAJER, s. 324. 13 Umírnění členové frakce ruské sociální demokracie. Jejich oponenty byli bolševici. Zprvu měli mnohem více přívrženců než právě bolševici. Avšak v říjnové revoluci se situace naprosto obrátila.

14

vytvoření vlády dělníků. Ten samý večer dostal velitel petrohradské

posádky rozkaz k násilnému uklidnění situace. To však pomohlo jen na

chvíli, protože situace byla již velice vyhrocena. Posádka vyšla 11. března

do ulic a zdálo se, že bude klid.14

Právě v tento den se však přihodil závažný incident, který obrátil

situaci. Na náměstí Znamenského se opět shromáždil dav. Jednotky

pavlovského strážního pluku vyzvaly dav k rozchodu. Ten neuposlechl a

vojáci začali do davu pálit. Výsledkem bylo čtyřicet raněných civilistů.

Svědci krveprolití se vydali ke kasárnám. Vojáci se dozvěděli o incidentu

a ihned začali jednat. Šli na místo incidentu, kde narazili na jízdní policii,

výsledkem byla oboustranná střelba. V kasárnách si poté odhlasovali

odmítnutí rozkazů týkajících se střelby do civilního obyvatelstva a

povstalců. Následující ráno 12. března se povstání rychle šířilo. Připojila

se celá petrohradská posádka včetně kozáků.15 U některých jednotek byli

odzbrojeni důstojníci, kteří odmítli přidání se na stranu povstalců. Ti

v tento den obsadili ministerstvo vnitra a nad Zimním palácem vztyčili

rudý prapor, symbol povstalců. Do večera byl celý Petrohrad v rukou

povstalců. K poslancům dumy se donesla informace o jejím rozpuštění.

Zástupci poslanců svolali na další den ráno tajnou soukromou poradu o

dalších postupech. Byl vytvořen výkonný orgán z dvanácti členů dumy.

Ten nesl název: „Prozatímní výbor členů dumy ke znovunastolení

pořádku v hlavním městě a k ustanovení vztahů s jednotlivci a

institucemi.“ 16 V čele stál předseda dumy Michail Vladimirovič Rodzjanko.

Z výboru vzešla Prozatímní vláda a Sovět petrohradských vojenských a

dělnických zástupců. Brzy byl vytvořen tzv. Ispolkom. Členy se stali

zástupci socialistických stran působících v Rusku. Ten se tedy stal

řídícím orgánem zastupujících socialistických stran a jednal ve jménu

sovětu. V Rusku nastal systém dvojvládí, který trval až do říjnové

14 PIPES, s. 85. 15 ŠVANKMAJER, s. 324. 16 FIGES, s. 320–321.

15

revoluce. Prozatímní vláda prosazovala doktrínu celkové buržoazní

revoluce, která byla pro Rusko potřebná.17

Car Mikuláš II. nemohl se vzniklou situací již nic dělat. Od 10.

března vedl předseda, v té chvíli ještě staré „carovské“ dumy, Rodzjanko

s carem Mikulášem II. a jeho rádci jednání o okamžité abdikaci. Panovník

nechtěl v tuto chvíli o abdikaci nic slyšet, domníval se, že situaci ještě

zvládne a zůstane u moci celá dynastie Romanovců. Mikuláš II. svolil

k abdikaci až po naléhání generálního štábu. Generálové naléhali na

cara, aby odstoupil, pokud mu záleží na pokračování války až do

samotného vítězství.18 Car nakonec pod nátlakem 15. března 1917

abdikoval. Dalšího dne se vzdal následnictví i Mikulášův nástupce

velkokníže Michail. Ustanovila se Prozatímní vláda v čele s knížetem

Georgijem Jevgenjevičem Lvovem, jež koncem léta vyhlásila první ruskou

demokratickou republiku.19

3.2 Prozatímní vláda

Rusko sice mělo Prozatímní vládu, ta však v pravém slova smyslu

nevládla. Moc a právo rozhodovat si držel Sovět petrohradských

vojenských dělnických zástupců. V čele sovětu stáli již od prvních dní

únorové revoluce menševici. Vládě nikdy nedůvěřovali a stále více

uzurpovali vládu do svých rukou. Hlavní slovo měli dále ještě v armádě,

v níž se zřizovaly sověty vojáků, které měly kontrolovat samotné velitele a

případně je sankcionovat za špatná rozhodnutí. Co bylo špatným

rozhodnutím, opět rozhodoval sovět.

Největším problém nové „demokratické“ mocnosti byla probíhající

první světová válka. Vláda zarputile prosazovala pokračovat ve válce.

Tehdejší ministr spravedlnosti Alexandr Fjodorovič Kerenskij válku

označil následovně: „Revoluční válka proti německému militarismu.“20

17 PIPES, 88–89. 18 Tamtéž, s. 93. 19 FIGES, s. 325. 20 Tamtéž, s. 348.

16

Ministři se domnívali, že pokud by ve válce nepokračovali, tak by to

mohlo znamenat konec demokracie v Rusku. Pokračování bojů však

nenahrával jak fakt stálé zaostalosti armády, tak i malá podpora v řadách

vojáků, kteří se vzdávali 10krát častěji než jejich protivníci v řadách

armády Německa.21

Rolníci chtěli v době probíhající revoluce přerozdělení půdy. Vláda

bez moci nemohla v tomto kroku nic udělat. Rolníci vzali situaci do svých

rukou a zabírali si půdu sami pomocí zbraní, loupení a zabíjení. Vláda

v reakci navrhovala pozemkovou reformu. Tu měl odhlasovat nový

parlament vzniklý z nadcházejících voleb. Sovět byl proti, protože se bál o

své postavení. Politická situace v Rusku byla v jakémsi vakuu, ze kterého

nevedlo východisko. Tím se připravila půda pro nadcházející říjnovou

bolševickou revoluci.22

3.3 Vladimir Ilji č Lenin Uljanov – hlavní postava revoluce

Nejviditelnější a hlavní postavou říjnové revoluce 1917 byl Vladimir

Iljič Uljanov, který později přijal pseudonym Lenin. Narodil se do rodiny

školního inspektora roku 1870 v Simbirsku. Zpočátku života byl

příznivcem carské rodiny a šlechty obecně. Avšak roku 1887 byl

popraven jeho mladší bratr za pokus o atentát na budoucího cara. To

mladým Uljanovem velice otřáslo a začal carskou rodinu nenávidět. Na

podzim tohoto roku se stal posluchačem univerzity v Kazani. V prvním

semestru se zúčastnil demonstrace na půdě univerzity a byl vyloučen.

Další léta strávil na statku intenzivním studováním revolučních autorů a

příprav na studium na univerzitě v Petrohradě. Zde se stal právníkem.

Toto řemeslo však dlouho nedělal.23

Lenin celý svůj život zasvětil přípravě revoluce v Rusku, cest k ní a

také potírání svých odpůrců. V roce 1901 vyjel po návratu z vyhnanství

do zahraničí, kde učinil zásadní rozhodnutí. Za prvé založil politický list

21 ŠVANKMAJER, s. 327. 22 Tamtéž, s. 330. 23 MOULIS, V., Běsové ruské revoluce. Praha 2002, s. 33–34.

17

Jiskra. Počítal s tím, že tento list bude mít agenty a agitátory po celém

Rusku. List byl ústřední periodikum Sociálně demokratické dělnické

strany Ruska a byl vydáván v Německu, Švýcarsku a Velké Británii.24

Přípravě II. sjezdu strany se začal Lenin projevovat jako velmi tvrdý

diktátor a diskutér. Tvrdě se opřel do předsedy strany a prosadil do

doktríny strany boj proti kapitalismu a carskému samoděržaví. Boj o

členství ve straně se přiostřil na samotném sjezdu v červenci 1903. Lenin

prosazoval, že se jím může stát člověk, který přijme její kompletní

program a zároveň je členem jedné z jejich organizací. V důsledku sporu

se Sociální demokracie vnitřně rozštěpila. Leninova skupina byla

původně v menšině. Při projednávání a diskuzích si však naklonil velké

množství delegátů. Z redakce Jiskry také vyřadil své odpůrce.

Rozštěpené frakce sám Lenin i typicky pojmenoval. Své křídlo označil za

bolševiky (většina) a odpůrce za menševiky (menšina). Bolševici ihned

začali myslet na revoluci v Rusku. K tomu bylo zapotřebí velké množství

peněz, které přicházely od mecenášů a hlavně z četných loupeží, jež

však narážely na odpor nejen v menševickém křídle, ale i u části

umírněných bolševiků. Samotný vnitřní rozkol ve straně však znemožnil

jakékoliv zasáhnutí bolševiků do revoluce již v roce 1905, která tak

proběhla bez jejich účasti. Lenin koncem roku 1907 odjel ze země do

Švýcarska. Zde trávil čas i během války. V březnu 1917, když se

dozvěděl o svržení samoděržaví, se přesvědčil, že nastal čas na další

stadium revoluce – od povstání proti carismu k povstání proti buržoazii.

Výsledkem měla být pouze občanská válka a nic jiného. V ní se bolševici

měli definitivně zbavit svých odpůrců.25

3.4 Říjnová revoluce

Bolševická frakce Sociálně demokratické dělnické strany Ruska až

do dubna 1917 nebyla v Rusku. Díky penězům z Německa mohla strana

24 Tamtéž, s. 35–36 25 Tamtéž, s. 38–40.

18

mnohem více agitovat než její odpůrci. Historik Richard Pipes uvádí, že

jen v roce 1917 přišlo od německé vlády celkem 50 milionů zlatých

marek. Právě německé vláda byla jedním z největších podporovatelů

Lenina a bolševiků, která v nich viděla sílu, jež by mohla po revoluci vést

k zastavení válečného konfliktu mezi Německem a Ruskem. Německo by

se tak mohlo v plné síle upnout na západní frontu, kde v té době platil již

dlouho patový stav.26

První pokus o převrat, po Leninově návratu do Ruska, přišel mezi

16. a 17. červencem 1917. Živelnost a nezformovanost bolševiků přinesla

ještě nezdar. Lenin byl spolu s devíti blízkými soudruhy obviněn

z velezrady. Sám však se vzepřel osudu a rozhodl se k útěku do Finska.

Dopisy stále podněcoval vedení strany k novému plánu na konečnou

revoluci. Příprav a agitace se ujal schopný organizátor Lev Davidovič

Trockij, který naléhal na vedoucí činitele bolševické strany Grigorije

Jevsejeviče Zinovjeva a Lva Borisoviče Kameněva. Svou inteligencí a

schopností organizace byl Trockij nepostradatelným v revoluci. Svými

vlastnostmi se skvěle doplňoval se samotným Leninem.27

Dne 23. října 1917 se uskutečnilo zasedání ústředního výboru

bolševické frakce Sociální demokracie. Rozhodlo se, že se zorganizuje

puč, tak jak ho připravoval a sepsal sám Lenin. V něm zachytil celý plán

převratu, vytvoření štábu ozbrojené sekce strany, seznam spolehlivých

pluků, které by pomohly při obsazování důležitých osob a seznam

nespolehlivých osob. Organizaci nad pučem měl převzít Lev Trockij.

Samotné přípravy nezůstaly utajeny, protože je 1. listopadu nepřímo

vyzradil v tisku Kameněv.28

Prozatímní vláda však nedávala informacím o chystaném puči

přílišnou hodnotu. Nikdo z představitelů ozbrojených sil nevěřil v jeho

úspěch. Policie jen přistoupila k zavření některých novin řízených

bolševiky, ale již nezatkla jejich šéfredaktory. Ministr spravedlnosti však 26 FIGES, s. 389–390. 27 Tamtéž, s. 411. 28 Tamtéž, s. 452–453.

19

upozorňoval, že by bylo dobré mobilizovat důstojníky v odlehlých

městech. Tato síla představovala zhruba 15 000 důstojníků věrných vládě

a připravených kdykoliv zasáhnout.29

Dne 4. listopadu 1917 začalo organizované povstání. Na sjezdu

bolševiků v Petrohradu se ozbrojuje dělnická garda, která byla založena

při předchozím pokusu z července. Garda měla tvrdě bránit revoluci a

zahubit jakékoliv prvky kontrarevoluce. Následujícího dne, tj. 5. listopadu,

se vojenský revoluční výbor bolševiků zaměřil na získání vojáků

z posádek umístěných v Petrohradu. Trockij na zasedání vojenské frakce

petrohradského sovětu přemlouval váhající bolševiky, aby se přidaly na

stranu revoluce.30

Dne 6. listopadu v reakci na Trockého proslov převzali stráž

důležitých pozic a objektů v Petrohradu vojenští kadeti, tzv. junkeři. Ve

stižení pozice bolševiků se měly zvednout i všechny mosty ve městě. To

však přililo ještě více olej do ohně. Po skončení pracovní doby se dělníci

odebrali na shromaždiště a agitační střediska bolševiků. Sám Lenin, který

v této době byl již v Petrohradu, měl starosti o povstání a neustále

burcoval souputníky v boji a vyžadoval důslednější plnění plánu. V noci z

6. na 7. listopadu bolševické jednotky systematicky začaly přebírat velení

nad klíčovými pozicemi ve městě. Využily k tomu předsunutých hlídek.

Hlídkám junkerů bylo přikázáno opustit strážní místa. Mnozí uposlechli

dobrovolně, na ostatní bylo použito násilí. S rozedněním 7. listopadu

bolševici ovládali ve městě nádraží, pošty, telegrafní a telefonní ústředny,

banky a mosty. Během obsazování vojenského velitelství nepadl jediný

výstřel.31

Ministr spravedlnosti Kerenskij se pokoušel žádat o vojenskou

pomoc. Ta však nepřicházela, neboť ústředna byla již plně v rukou

bolševiků. V přestrojení za srbského důstojníka odjel nepozorovaně na

frontu v domnění, že přiveze vojenskou pomoc. Zimní palác byl jediným 29 PIPES, s. 142–143. 30 ŠVANKMAJER, s. 333. 31 PIPES, s. 143–144.

20

úřadem v rukou vlády. Za svítání přišel od Lenina rozkaz k útoku na

palác. Útočníci se však s prvními výstřely rozprchli.32

Dopoledne 8. listopadu se uveřejnilo Leninovo prohlášení

Občanům Ruska. V prohlášení oznamuje: „Prozatímní vláda je sesazena,

moc přešla do rukou vojenského revolučního výboru… Okamžité

nabídnutí demokratického míru, zrušení velkostatků, dělnická kontrola

výroby, vytvoření sovětské vlády…“33 V tento den večer v návaznosti na

Leninovo prohlášení zahájil křižník Aurora palbu na Zimní palác. Vyšla

jen jedna salva. Avšak i to stačilo jako impuls útočníků k definitivnímu

útoku. Obránci, kteří se nedočkali posil, se začali rozcházet. Jediní junkeři

byli ochotni bojovat až do konce, ale ministři prozatímní vlády jim to

zakázali, protože nechtěli další krveprolití. V noci byli všichni členové

vlády zatčeni a intervenováni do Petropavlovské pevnosti. 34

Odpoledne 8. listopadu byl zahájen II. všeruský sjezd sovětů.

Prvních pár hodin se hojně diskutovalo a čekalo se na zprávu o dobití

Zimního paláce. Vše vypadalo, že se delegáti na ničem nedohodnou.

Lenin se odebral do bytu přítele a jednání bylo přerušeno. Vypracoval

dekrety, které měl sjezd schválit. Nejdůležitějšími z nich byly Dekrety o

míru a půdě. Těmi si chtěl získat hlavní masu společnosti – vojáky a

rolníky. V dekretu o míru stálo, že se má poslat žádost válčícím

mocnostem o zahájení jednání o míru. Ve sféře zemědělství se měla

vyvlastnit veškerá půda s výjimkou rolníků. Veškeré dekrety byly přijaty.

Poté se přešlo k hlasování o složení nové vlády, která by vládla do

ustanovení ústavodárného shromáždění. Lenin nestál o žádné funkce v

nové vládě a chtěl stát v pozadí jako předseda ústředního výboru

bolševické strany. Jeho blízcí kolegové ho však přemluvili, aby se postavil

do čela revoluce, kterou fakticky sám vymyslel.35

32 Tamtéž, s. 145. 33 FIGES, s. 418. 34 ŠVANKMAJER, s. 333 35 PIPES, s. 146–148.

21

4. Ruská ob čanská válka

4.1 Bělogvard ějci

Tváří v tvář rostoucí síle a krutosti bolševiků se začala formovat

opozice v podobě bývalých carských důstojníků, kteří založili 2. listopadu

1917 Dobrovolnickou armádu v Novočerkassku vedenou Michailem

Vasiljeviče Alexejevem a Lavrem Georgijevičem Kornilovem. V tomto

městě také donští kozáci, které bělogvardějci považovali za opory starého

režimu, zvolili za svého atamana generála Alexeje Maximoviče Kaledina.

Donští kozáci vyhlásili 20. listopadu 1917 nezávislost na Ukrajinské

republice a za hlavní úkol si stanovili ji udržet, ale Dobrovolníci je

přesvědčili, že toho mohou docílit jen společným spojením sil v boji proti

bolševikům, kteří se připravovali na útok proti Rostovu na Donu. Místní

kozáci se zpočátku báli přítomností Dobrovolníků, protože by to mohlo

z Novočerkasska udělat cíl bolševiků a důstojníci by se museli skrývat

v nemocnici. Postupem rudých na Rostov bylo jasné, že se neubrání, a

tak dal Kaledin pokyn, aby se neskrývali. Ani pomoc od Dobrovolníků

nezabránila porážce počátkem prosince 1917, kdy bolševici město dobili.

Kaledin vyhlásil stanné právo a vyzval Dobrovolníky, aby dobili město

zpět, protože kozáci odmítli bojovat. Alexejevova armáda se mezitím

rozrostla na 500 důstojníků, byla schopná sama překonat početnější, ale

naprosto nedisciplinovanou Rudou gardu v bitvě, která probíhala od 9.

do 14. prosince 1917 a jež se stala první velkou bitvou občanské války a

také typickou pro první rok bojů, kdy ani jedna strana neměla dostatečný

počet mužů pro vytvoření frontové linie, která byla velmi pohyblivou a

špatně čitelnou. Vojska se přemisťovala především po železnici a

bojovala o každou zastávku.36

Dobrovolnická armáda byla armádou důstojníků, proto se jí nikdy

nepodařilo získat podporu řadového obyvatelstva a vojáků. Když poprvé

Kornilovovi předložili seznam Dobrovolníků, tak se zděsil, že to jsou samí 36 FIGES, s. 522–523.

22

důstojníci a žádní vojáci. Z prvních 3 000 vstoupivších nebylo vojáků více

než dvanáct. Kapitáni a plukovníci museli sloužit v hodnosti vojínů,

generálmajorové veleli jen družstvům, vyšší generálové odmítali sloužit

pod nižšími důstojníky atd. Soupeření se nevyhnulo ani Kornilovovi a

Alexejevovi, kdy Kornilov velel Dobrovolníkům a Alexejev měl mít na

starosti politické a finanční otázky. Oba muži spolu téměř nekomunikovali.

Alexejev a hodnostně vyšší generálové na Kornilova pohlíželi jako na

demagoga, protože byl ochoten jít za vítězstvím i prostřednictvím praktik

terorismu.37

Stále více místních kozáků považovalo konflikt za něco pro ně

cizího. Myšlenku ukončení spolupráce s bílými prosazovali především

mladí, kteří se vrátili z fronty a boj s bílými považovali za nepřijatelný.

Obrana Donu zůstala na Dobrovolnících a starších Kaledinových

kozácích. Z nedostatku financí se Dobrovolníci stáhli z Rostova na

Kubáň, kde doufali, že se k nim připojí kozáci nespokojení s postupem

rudých. Alexej Maximovič Kaledin se po porážce u Rostova 13. února

1918 zastřelil. Dobrovolníci mezitím pochodovali promrzlou donskou stepí

a za sebou nechávali krvavé stopy, protože potřebovali zásoby a

vesničané jim je nechtěli dát. Po měsíčním pochodu se spojili 23. března

1918 s Kubáňskou armádou čítající 3 000 kozáků a měli v úmyslu

zaútočit na Jekatěrinodar, dnešní Krasnodar, hlavní město nově vzniklé

Severokavkazské sovětské republiky. Po společné schůzce 10. dubna,

kdy se Lavr Georgijevič Kornilov stal vrchním velitelem sil, nařídil

spojeným silám 7 000 mužů zahájit útok na město. Když zde narazil na

odpor 18 000 bolševiků, uvědomil si, že nemá dostatek sil na obléhání a

13. dubna chtěl zahájit nový útok na město. Než stihl vydat rozkaz, tak

ráno 13. dubna dopadl na jeho chalupu granát a on zahynul. Velení

převzal generál Anton Ivanovič Děnikin, který se snažil zprávu o úmrtí

velitele umlčet. Kornilovova smrt znamenala záchranu bílých, protože

37 KENEZ, P., Civil War in South Russia, 1918: The First Year of the Volunteer Army, Berkeley 1971, s. 100–101.

23

útok na město by znamenal jejich porážku. Děnikin nařídil okamžitý ústup

zpět na Don odkud jejich pochod započal.38

Na Donu se začalo formovat kozácké protibolševické hnutí.

Důvodem byla bolševická krutost praktikována při rekvírování majetku a

nájezdy rudých band na bohaté vesnice. Nová kozácká armáda měla do

konce dubna 1918 10 000 příslušníků a velitelem byl zvolen generál Pjotr

Nikolajevič Krasnov. Do konce června čítala již 40 000 vojáků, které

výměnou za pšenici vyzbrojovala německá armáda. Dobrovolníci za tu

dobu posílili o 2 000 vojáků z rumunské fronty. Krasnov naléhal na

Děnikina, aby vyrazil na sever směrem k Caricynu (dnešní Volgograd),

kde se měl setkat s Čechy a Slováky. Kozáci měli Don zbavit rudých sil,

spojit se s Dobrovolníky, společně táhnout na Moskvu a vyhrát

občanskou válku. Děnikin navržený plán odmítl, odešel s vojáky od

kubáňské stepi, kde chtěl vybudováním armády z místních kozáků

vyztužit vlastní týl. Krasnovovi kozáci zaútočili na Caricyn sami na podzim

1918, ale nikdy ho nedobyli, a šance na společné spojení sil tak byla

ztracena.39

V červnu 1918 začalo druhé kubáňské tažení Dobrovolníků. Zdálo

se, že nemají šanci na vítězství, protože jich bylo jen 9 000 a stáli proti

80 000 bolševiků. Jejich výhoda byla ve skvělé morálce, zatímco Rudá

armáda byla obklopena cizím územím a zároveň hluboce

demoralizována. 18. srpna 1918 padl po několikatýdenních bojích

Jekatěrinodar a rudí utekli na jih do Pjatigorska, nadto Dobrovolníci navíc

kontrolovali i severní a západní Kubáň a do listopadu 1918 Stavropol.

Bílá armáda čítala již 40 000 mužů s vysokou morálkou kontrolující

bohatou základnu velikosti Belgie, jejímž jediným velitelem byl po říjnové

smrti Alexejeva Děnikin. Po okupaci Jekatěrinodaru nechal Děnikin vydat

Ústavu, která slibovala rovnost občanů před zákonem. Ve státě vládlo

38 Tamtéž, s. 108–110. 39 MAWDSLEY, E., The Russian Civil War, Edinburgh 2000, s. 89–91.

24

právo, ale Děnikin byl faktickým diktátorem, proto se mu tako přezdívalo

„car Anton“.40

Vzhledem k tomu, že Děnikin byl voják tělem i duší, tak se na první

místo stavěly problémy vojenské; politické stály logicky stranou. Během

prvních dnů se zdálo, že přehlížení politiky není na škodu, ale po

vytlačení rudých se tento postoj stal katastrofálním. Vůdcové bílých jak na

Sibiři, tak i na jihu nedokázali vytvořit takovou politiku, která by byla

příznivá pro všechny vrstvy společnosti a jež by přinesla masovou

mobilizaci lidských zdrojů potřebných pro vítězství v jakékoliv válce.

Hlavním cílem bylo získat podporu Spojenců, nikoliv ruského lidu a jen

malá část zásob pocházela z ruských továren. Všechny právní reformy se

odkládaly až do doby obnovení ústavodárného shromáždění, které se

pod nátlakem pravicových politických skupin zrušilo. Tímto krokem

popudil Děnikin rolnické obyvatelstvo, které nebylo na jeho straně již

dříve, protože většinu armády tvořili bývalí panští statkáři, a tak ztratil

významnou podporu pro další vojenské akce.41

V listopadu 1918 po skončení války v Evropě vstoupila občanská

válka do nové fáze. Ústup německé armády z Ukrajiny, Pobaltí a Krymu

poskytlo možnost armádám občanské války obsadit tato území.

Dobrovolníci očekávali, že jim Spojenci, kteří zatím měli hlavní zájmy na

severu a na Sibiři, kde chtěli vzkřísit ruskou armádu pro další boj

s Ústředními mocnostmi, poskytnou pomoc i na jihu. Po obsazení

Ukrajiny Spojenci uznali Děnikina jako vrchního vůdce bílých na jihu a

zavázali se poskytnout mu materiální pomoc, kterou zanechala ruská

armáda na rumunské frontě. Nakonec se ukázalo, že tyto sliby jsou

plané. Západní mocnosti nikdy neposkytly slíbenou pomoc, protože

chyběl jasný směr, kam má směřovat, v jaké výši se má pohybovat atd.42

Oproti severu a jihu měla města v Povolží silnou sovětskou vládu.

Bývalí vůdcové Strany socialistů-revolucionářů, kteří uprchli z Moskvy a 40 FIGES, s. 531–533. 41 KENEZ, s. 141–142. 42 LEHOVICH, D. V., White againts Red. The Life of Denikin, New York 1974, s. 331–332.

25

Petrohradu, viděli zdejší situaci tak, že pokud by nedošlo v budoucnosti

k vnější iniciativě, tak je nepravděpodobné, že by sovětská vláda zde

padla. K této iniciativě došlo koncem května 1918, kdy československé

legie na základě čeljabinského incidentu a následujících událostí zahájily

ozbrojený boj proti bolševikům a po řadě hladkých vítězství obsadily

rozsáhlá území podél transsibiřské magistrály. Spojenci chtěli legie po

vítězstvích využít k dalším bojům proti bolševikům i přesto, že jejich

hlavním cílem byl odjezd přes Vladivostok na západní frontu.43

V obsazených městech se vytvářely místní vlády, které se

odvolávaly na ústavodárné shromáždění. Členové vlád tvořili Výbor členů

ústavodárného shromáždění tzv. Komuč a pohlíželi na sebe jako na

všeruský provinční parlament. Komuč byl původně eserskou44 vládou

s podporou národních menšin. Hlavním úkolem výboru bylo obnovení

demokracie a vládnout měl až do obnovení právní moci. V ekonomické

rovině se snažil udržet mezi pracovní silou a kapitálem, takže nevyhověl

nikomu a postupně ztratil podporu všech vrstev obyvatel. Největší odpor

vyvolával povolávací rozkaz pro obyvatele do Lidové armády Komuče.

V létě 1918 byl schopen Komuč dobývat území s malým počtem vojáků

díky aktivní pomoci československých legií. Ty ale v Rusku nechtěly být

do nekonečna. Do září 1918 bolševici shromáždili v Povolžské oblasti

70 000 vojáků a proti Komuči měli převahu 2:1. Toto byl skutečný počátek

bojů občanské války, protože proti sobě bojovala velká uskupení a ne jen

malé ozbrojené skupiny jako dosud. 10. září 1918 padla Kazaň, 12. září

se První Rudá armáda pod vedením Michaila Nikolajeviče

Tuchačevského probila do Simbirska a od té chvíle byl odpor Lidové

armády zlomen.45

Druhým důležitým centrem bílých byl Omsk. Zdejší vláda ovládaná

pravicovými a monarchistickými důstojníky Sibiřské armády také

43 KENEZ, s. 149. 44 Strana socialistů revolucionářů. Nejvlivnější politická levicová demokratická strana Ruska existující v letech 1901–1918. 45 MAWDSLEY, s. 168–171.

26

spoléhala na pomoc legionářů. Mezi Omskem a Samarou vznikl spor o to,

kdo má být vůdcem sibiřského odporu. Na základě toho vzniklo v Omsku

pětičlenné direktorium, které bylo však tak slabé, že 17. listopadu 1918

bylo svrženo a post vůdce nabídnuto admirálu Alexandru Vasiljeviču

Kolčakovi. Ten se stal spolu s generálem Antonem Ivanovičem

Děnikinem nejvyšším vůdcem bělogvardějců. Jmenování Kolčaka

znamenalo konec nadějí na demokratický průběh revoluce tak, jak si ho

představovali eseři; nastala čistě vojenská diktatura.46

4.2 Rudoarm ějci

Jádro Rudé armády vzniklé 28. ledna 1918 tvořily Rudé gardy.

Rudí branci se verbovali především z řad nezaměstnaných bývalých

vojáků, tuláků a dalších nespolehlivých živlů. Taková armáda byla v poli

de facto k ničemu a zobrazení gardy jako disciplinované elitní jednotky

bylo výplodem rudé propagandy. Útoky se vedly bez řádného průzkumu,

nedisciplinovaně a jejich výsledky byly katastrofální. Zdrcující porážky od

Němců v únoru a březnu 1918 a od Čechů a Slováků v květnu a červnu

ukázaly Trockému, že musí přijít reforma v duchu staré imperiální armády

s pravidelnými jednotkami, řádnou disciplínou, profesionálními důstojníky

a centralizovanou hierarchií. Jedním z prvních opatření bylo povolání

starých carských důstojníků zpět do služby; říkalo se jim „vojenští

specialisté“ kvůli odlišení od starého režimu. Do konce roku 1918 jich bylo

naverbováno 22 000 a do konce občanské války počet vzrostl na 75 000.

Druhou Trockého zásadní reformou byla masová branná povinnost,

protože špatně vycvičení dobrovolníci nemohli čelit náporům Němců na

Ukrajině, Britům na severu, Čechům a Slovákům na Volze, Japoncům na

Dálném východě a bílým na Donu.47

Dalším problémem byla masová branná povinnost rolníků. Těm se

do armády přirozeně nechtělo, protože v té době probíhali žně. Od žní se

46 VARNECK E., FISHER H. H., The Testimony of Kolchak and Others Siberian Materials, Stanford 1935, s. 172–173. 47 FIGES, s. 553–557.

27

odvíjela ochota rolníků bojovat ve všech armádách občanské války.

Rolníci se nechali v zimě naverbovat, ale již příští léto dezertovali a šli

sklízet úrodu. Během první měsíců 1919 se počet branců z vesnice

výrazně zvýšil díky konci agrární sezony, ale také kvůli postupu bílých od

Donu a Volhy, kteří znamenali ztrátu půdy získané za revoluce. V lednu

počet branců činil 800 000 a v dubnu, v době vrcholu Kolčakovy ofenzívy,

se jejich počet zdvojnásobil. Takto velká armáda byla pro režim

obrovským problémem, protože zdevastovaná ekonomika nedokázala

držet krok ve válečných dodávkách materiálu, zbraní šatů a dalších

potřebných věcí. Nejjednodušším řešením pro vojáky byla samozřejmě

dezerce. V roce 1918 dezertovalo z Rudé armády přes milion mužů,

v roce 1920 to byli již miliony čtyři. Za ukrývání dezertérů bolševičtí

komisaři trestali rodiny zvláštními daněmi, konfiskací zbylého obilí či

dobytka, nebo v krajním případě vypalovali celé vesnice, aby přiměli

dezertéry k návratu.48

Odpovědí na zdevastovanou ekonomiku se stal válečný

komunismus. Ten byl politickou odpovědí na městskou krizi z roku 1918,

kdy města měla zoufalý nedostatek jídla a bolševici se obávali, že pokud

neovládnou vesnici a neporazí soukromé rolníky, kteří shromažďovali

přebytky obilí, revoluce bude poražena hladem. 22. května 1918 bolševici

vyhlásili, že veškeré obilné přebytky jsou od nynějška majetkem státu.

Započala tzv. bitva o zrno neboli bolševická občanská válka proti

venkovu. Potravinová armáda skládající se z nezaměstnaných byla

určena k rekvírování přebytků vesnických boháčů, tzv. kulaků. Tato

taktika se neukázala jako dobrá, protože na vymáhání dávek chyběla

organizace a vše probíhalo chaoticky. V lednu 1919 byla zrekvírována

pouze pětina celkových výnosů z roku 1918. Bolševici to svalovali na

kulaky, zvyšovali jim dodávky a postupně proti potravinové armádě

povstávalo stále více vesnic.49

48 BENVENUTI, F., The Bolshevik and the Red Army, 1918–1922. Cambridge 1988, s. 66–68. 49 Tamtéž, s. 89–90.

28

Prostředkem pro podřízení si společnosti a umlčení politických

kritiků se stal rudý teror. Vladimir Iljič Uljanov (Lenin) v něm viděl

prostředek třídního boje proti buržoazii a od samého počátku podněcoval

nižší třídy k masovému teroru proti bohatým a privilegovaným občanům.

Nástrojem vykonávání teroru byla Čeka – Všeruská mimořádná komise

pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů Ruské

sovětské federativní socialistické republiky – založená v listopadu 1917.

Od počátku pracovala mimo zákon a komisariát spravedlnosti se ji marně

snažil podřídit soudům. Pro svoji loajalitu režimu byla Čeka vybrána jako

orgán, který měl zajistit hladké zmizení cara Mikuláše II. s celou rodinou.

Ten po své abdikaci byl nejprve držen v domácím vězení, v polovině

srpna byl i s rodinou odvezen do sibiřského Tobolska. Po říjnové revoluci

byla rodina v dubnu 1918 odvezena do Jekatěrinburgu, kde byla hlídána

místním šéfem Čeky Jakovem Michajloviče Jurovským. 17. července

1918 byla rodina odvedena do suterénu domu a popravčí četou

zastřelena. Tento čin odstartoval nový teror a nikdo si nemohl být jistý

tím, že zrovna o něho se Čeka nebude zajímat.50

4.3 Fronty a porážka bílých

4.3.1 Sibiřská fronta – admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak

Spojenecká intervence byla značně nekoordinovaná a chaotická.

Žádná západní mocnost nevěděla, co jí na Sibiři čeká. Všechny státy

zároveň se chtěly angažovat, aby nestály stranou. Záminkou pro vylodění

ve Vladivostoku byla průjezdnost transsibiřské magistrály a ostraha

spojeneckých skladů. Na začátku července se jako první vylodili Britové

s jedním praporem. Západní mocnosti si přály udržení stabilní vlády na

Sibiři podporující obnovení ruské armády a východní fronty proti

Ústředním mocnostem. Problém způsobovali Japonci, kteří chtěli Dálný

východ anektovat, a proto pro ně byla lepší sibiřská nestabilita a

50 FIGES, s. 589–598.

29

nepouštěli se do vnitrozemí. S příchodem admirála Alexandra Vasiljeviče

Kolčaka Spojenci našli důvěryhodného vůdce, kterého podporovali více,

než ostatní bílé vůdce. První předseda Prozatímní vlády kníže Lvov na

versailleské mírové konferenci žádal pro Kolčaka výraznější spojeneckou

pomoc a diplomatické uznání, kterého se mu však nedostalo, protože

Spojenci zachovávali vůči ruské občanské válce přísnou neutralitu.

Přesto poslali Kolčakovi velkou materiální pomoc čítající v prvním pololetí

roku 1919 milion pušek, 15 000 kulometů, 700 polních děl, 800 000

nábojů a ošacení pro půlmilionu mužů. Nadto 30 000 mužů, zejména

Čechů a Slováků, bránilo Kolčakův týl v obrovské délce 6 500 kilometrů.51

Admirál pod spojeneckou ochranou zahájil na jaře 1919 ofenzívu

proti rudým ve třech frontách. Hlavní vlnu vedla Západní armáda generála

Michaila Vasiljeviče Chanžina, která v polovině března 1919 směřovala

k Ufě. Na pravém křídle operoval Radola Gajda se Sibiřskou armádou, na

levém křídle orenburští a sibiřští kozáci, jejichž cílem bylo dobytí

Orenburgu, spojení s bílými v jihovýchodní stepi a odříznutí rudých ve

střední Asii. Celkový počet mužů pro ofenzívu byl 100 000. do poloviny

duba 1919 postoupily jednotky admirála Kolčaka o 350 kilometrů a

kontrolovaly rozsáhlou oblast větší než Velká Británie. Bílí sebevědomě

hovořili o dobytí Moskvy, v Paříži kníže Lvov sledoval postupný vzestup

mezinárodní prestiže admirála Kolčaka a zdálo se, že uznání je jen

otázkou času.52

Rudí však 28. dubna 1919 zahájili protiofenzívu. Vedl ji do té doby

neznámý Michail Vasiljevič Frunze, který zatím velel jen rudé brigádě

v boji o moc v Moskvě. Do operace byli povoláni straničtí členové a

komunistický svaz mládeže vyslal 3 000 svých členů. Sověty dostaly

rozkaz z každé vesnice odvést deset až dvacet mužů, ale ve skutečnosti

odvedli pouze něco málo přes 13 000 vesničanů, což bylo jeden až dva

muži na vesnici. Nicméně i tento počet stačil pro vyrovnání sil s bílými.

51 VARNECK, FISHER, s. 241–243. 52 Tamtéž, s. 246.

30

K rudým se také přidali Baškirové, kteří se v květnu odvrátili od Kolčaka.

Do poloviny června Frunze zatlačil bílé zpět k Ufě. Bílí v panice utíkali a

uralská města snadno padla do rudých rukou. Do poloviny srpna padl

Orenburg, Jekatěrinburg a důležitá zásobovací stanice Čeljabinsk. Rudé

již téměř nic nezastavovalo v pochodu na Omsk, protože Kolčak měl

k dispozici necelých 15 000 vojáků, tedy méně než osminu sil v době

zahájení ofenzívy. Jeho největším problémem bylo zásobování, kdy jeho

armáda trpěla ještě více, než jeho rudí protivníci.53

Obě armády se uchylovaly k praktikám teroru. Zatímco rudí kvůli

třídnímu boji a rekvírování majetku, bílí kvůli nutnosti obstarat jídlo a

hlavně k verbování branců. Neschopnost mobilizovat obyvatelstvo

pramenil ze špatné pověsti Kolčakovy armády, protože byl znám jako

obhájce starého carského režimu, což se nelíbilo místnímu obyvatelstvu.

Čím více byli bílí blíže centrálnímu Rusku, tím více tento problém

narůstal, jelikož v povolžské oblasti získali rolníci za revoluce nejvíce

půdy. Takže od počátku tažení se Kolčak musel vypořádávat s celou

řadou selských povstání v týlu a ve chvíli, kdy ofenzíva vrcholila, byly celé

omské oblasti zachváceny rolnickými bouřemi. Jak postupně bílá armáda

ustupovala na východ, byla stále více obklopena nepřátelskými rolnickými

vzbouřenci, ke kterým se připojili i kozáci. Do listopadu 1919 se

Kolčakovy ofenzívní síly rozpadly.54

Dne 14. listopadu 1919 bílí vyklidili Omsk před postupem rudých,

kteří měli převahu 2:1. Důvodem byla neschopnost generálů dohodnout

se, zda město bránit nebo opustit. Rudí město dostali bez boje, kromě

30 000 zajatců dostali navíc ještě rozsáhlé muniční sklady, které bílí při

uspěchaném ústupu zapomněli zneškodnit či vzít zásoby s sebou.

Samotný Kolčak mířil do Irkutska, ze kterého chtěl učinit své nové hlavní

město. Jeho vlak i s rozsáhlými carskými zlatými rezervami padl do rukou

Čechů a Slováků a po celý prosinec se Kolčak ocitl v zajetí. V Irkutsku

53 FIGES, s. 610–611. 54 Tamtéž, s. 612–613.

31

zatím Politické centrum koalice odborových svazů, zemstev a levicových

stran převzalo vládu nad městem a prohlásilo se za novou sibiřskou

vládu. Kolčaka označili za nepřítele lidu a chtěli ho soudit. Ten však 4.

ledna 1920 rezignoval a odcestoval s Čechy a Slováky do Irkutsku, kde

čekal, že bude předán Spojencům. Češi a Slováci však podlehli nátlaku a

vydali ho bolševikům. 6. února 1920 byl odsouzen k trestu smrti,

následujícího dne zastřelen a pohřben do řeky Ušanovky.55

4.3.2 Ukrajina a jižní Rusko – generál Anton Ivanovič Děnikin

Na vrcholu Kolčakovy ofenzívy v březnu a dubnu 1919 táhl Děnikin

s jednotkami od Rostova a obsadil donbaskou uhelnou pánev a

jihovýchodní Ukrajinu. Původní plán útoku počítal s bleskovým postupem

proti Caricynu a spojení se se silami admirála Alexandra Vasiljeviče

Kolčaka. Děnikin tento plán změnil koncem března, kdy bolševici

z důvodu urgentního nedostatku uhlí pronikli na uhelnou pánev na

severním Donu, a rozhodl se zachránit Don místo spojení s Kolčakem.

Admirál se s jednotkami v březnu nacházel 350 kilometrů od Caricynu a

rudí si byli jisti tím, že pokud by došlo ke spojení obou skupin, neměli by

šanci a byli by poraženi. Děnikin ovšem reagoval na aktuální problém

rudé vyhlazovací války proti kozákům na severním Donu. Cílem bolševiků

bylo v této oblasti vyvolat masový teror, vyhladit kozáky spolu s bohatými

a jejich půdu dát chudým rolníkům. Na toto kozáci reagovali spontánním

povstáním, díky kterému se k Děnikinovým jednotkám přidávaly tisíce

místních kozáků. Bílou armádu v Donbasu vedl generál Vladimir Zenovič

Maj-Majevskij, pod jehož vedením armáda porazila místní rudé partyzány,

13. června bez nejmenších problémů obsadila Charkov a 20. června

Jekatěrinoslav (dnešní Dněpropetrovsk), protože místní rudé obránci

jakmile zahlédli bílé, tak utekli. Mezitím kavkazská armáda generála

Pjotra Nikolajeviče Wrangela postupovala jihovýchodní stepí a 19. června

dobyla Caricyn i proti bolševické přesile, protože když bolševici uviděli

55 Tamtéž, s. 615–616.

32

přijíždějící tanky, tak se opět rozutekli. Bylo zajato 40 000 bolševiků a

získáno velké množství munice.56

Děnikin vydal 3. července 1919 rozkaz, v němž se rozhodl se třemi

armádami –- kavkazskou, donskou a Dobrovolnickou – táhnout na

Moskvu, kterou by odřízli od železničního spojení, po níž se do města

dopravovaly zásoby. Generál Wrangel proti tomuto plánu protestoval,

protože věděl, že na tak široké frontě mají bílí nedostatek vojáků a může

je to stát celou občanskou válku. Ofenzíva však začala poměrně dobře,

když 31. července byla obsazena Poltava a v srpnu s rozpadem sovětské

moci na Ukrajině Oděsa a Kyjev. Během srpna a září postupoval generál

Maj-Majevskij centrálním Ruskem k Moskvě, 14. října po pádu města Orel

se ocitl necelých 400 kilometrů od hlavního města sovětského Ruska.

Bolševici se připravovali na nejhorší, násilně bylo naverbováno 120 000

dělníků a rolníků pro vybudování zákopů na přístupových cestách. Brzy

začalo docházet na Wrangelova slova, protože pro frontu dlouho několik

tisíc kilometrů měli bílí jen něco málo přes 150 000 vojáků. V týlu navíc

neměli dostatek záloh, aby mohli čelit rolnickým bouřím. Hlavním

důvodem neúspěchu ofenzívy byla neschopnost mobilizovat na

obsazených územích dostatek nových vojáků.57

Zatímco do bílé armády se nehlásil skoro žádný nový voják, tak do

rudé armády se díky nové politice vraceli rolničtí dezertéři. Bolševici

z nedostatku vojáků opustili od represí a vůči dezertérům zahájili

přesvědčovací kampaň, na základě které se, během bílých příprav útoku

na Moskvu, navrátilo mezi rudou armádu jen v moskevském a orelském

okresu téměř milion rolníků. Mezi rolníky byla ještě obava z vítězství

bílých, kteří by jim sebrali nově nabyté pozemky z revoluce roku 1917.58

Děnikinova vojska, ustupující k jihu, začala v panice prchat při

prvních výstřelech stejně jako rudí jako rudí. Paniku v jejich řadách

způsobovali nejen rudí, ale i partyzáni a ukrajinští nacionalisté. Bílí se 56 MAWDSLEY, s. 249–252, 57 Tamtéž, s. 267–269. 58 BENVENUTI, s. 141–143.

33

ocitli v nepřátelském sevření. Koncem listopadu 1919 navíc přišla šokující

zpráva, že Britové ukončili svoji pomoc bílým, která spolu s porážkou

admirála Kolčaka znamenala devastující morální úpadek bílých vojáků.

Donští kozáci odmítli bojovat, pokud jim Děnikin nezaručí separátní stát,

což se nikdy nestalo. U samotného počátku porážky bílých stojí jejich

politický neúspěch, protože si nedokázali naklonit tolik důležitý prostý lid,

z jehož řad by se rekrutovali noví vojáci. S porážkou bílých padlo i staré

Rusko, které si představoval kníže Lvov, který v roce 1918 trval na tom,

že s rudými je nutné bojovat vojensky, ale po prohře bílých uznal, že to

byl velký omyl.59

59 FIGES, s. 629–635.

34

5. Československé legie v Rusku

Po roce 1870 přicházela do Ruska celá řada emigrantů

z Rakouska-Uherska, a to především Češi a Slováci, kteří se usadili

v kyjevské gubernii, jižním Rusku a západních oblastech Sibiře.

Nejpočetnější kolonie byla v okolí Volyně, kde žilo na 35 000 Čechů a

Slováků. Z těchto skupin po vypuknutí první světové války vycházela

snaha vytvořit armádu Čechů a Slováků, která by bojovala proti

Ústředním mocnostem za nezávislost vlasti.60

Ve velkých městech se přistěhovalci sdružovali v mnoha klubech a

sdruženích. Mezi ty vůbec nejvýznamnější patřily Český výpomocný

spolek v Petrohradu, Český kroužek v Moskvě, Dobročinný a vzdělávací

spolek Jana Amose Komenského v Kyjevě a Českoslovanská beseda ve

Varšavě. Před válkou se tyto spolky většinou věnovaly různým sociálním,

vzdělávacím a kulturním činnostem. Vyhlášení války Vídni ze strany

Petrohradu znamenalo obrat v činnostech klubů, protože mnozí členové

přišli do Ruska právě v důsledku politického útisku v Rakousku-Uhersku.

Při těchto spolcích začaly vznikat výbory, které sídlily mimo jiné

v Moskvě, Petrohradu, Oděse, Charkově a jež pomáhaly vojákům

českého původu sloužícím v carské armádě a jejich příbuzným. Výbory

dále také intervenovaly u ruských úřadů ve prospěch svých členů, kteří

byli označeni jakožto občané nepřátelského státu. Delegace z Českého

výpomocného spolku po vypuknutí války vypracovala pro audienci u

ministra vnitra Nikolaje Alexejeviče Maklakova prohlášení, v němž

konstatovala, že Češi a Slováci v Rusku deklarují svou věrnost ruské

vládě. Po této schůzce ministr Maklakov přislíbil zajištění veškeré možné

pomoci od vlády. Během audience u ministra zahraničí Sergeje

Dmitrijeviče Sazonova delegace požadovala po pádu rakousko-uherské

monarchie vytvoření suverénního státu s pomocí Ruska. Na ministrovo

60 ZUMAN, F., Osvobozenská legenda: vzpomínky a úvahy o československém odboji v Rusku, Díl 1, Praha 1922, s. 24.

35

požádání delegace vytvořila prohlášení, které obsahovalo první

osvobozovací program jedné ze spojeneckých mocností a podle něhož

mělo vzniknout české království s panovníkem z dynastie Romanovců.

Český kroužek v Moskvě inicioval schůzi čtyř nejvlivnějších národních

organizací z Kyjeva, Petrohradu, Varšavy a Moskvy, která se konala od

10. do 18. září 1914. Byly vypracovány dva dokumenty: 1) memorandum,

navrhující vytvoření království Čechů a Slováků skládající se z Čech,

Moravy, Slezska a federativní Lužice; 2) žádost o audienci u cara

Mikuláše II. Alexandroviče. Ministr Sazonov 15. září 1914 přijal znovu

delegaci z Českého výpomocného spolku, kde v případě vítězství přislíbil

pomoc při budování nového státu. Konference také rozhodla o nutnosti

vytvoření ústředního vedení, proto byl zvolen přípravný výbor za účelem

svolání ustanovujícího sjezdu, kde by vzniklo Ústředí československých

spolků na Rusi. 61

5.1 Formování legií

Krátce po vypuknutí války požadovala petrohradská skupina

utvoření Československého husitského dobrovolnického sboru. K dalšímu

pokusu o výstavbu armády došlo v Moskvě se souhlasem carské vlády

20. srpna 1914. První jednotky byly přijaty do armády o osm dní později.

Na počátku září počet dosahoval již tří rot, uskupení neslo jméno Česká

družina, a po přísaze vojáci odjeli 22. října na frontu. Tyto jednotky nebyly

využívány k přímému boji, ale byly nasazovány ke zpravodajským účelům

a rozvratné činnosti v týlu nepřítele. Hlavní sbor dostal rozkaz připojit se

ke třetí armádě na Ukrajině, jíž velel generál Radko Dimitrijev, a jednotky

staly se jádrem zpravodajským sborů. V lednu 1915 přišlo povolení

vrchního velitele rozšířit řady České družiny o zajatce, kteří bojovali s třetí

armádou a jež požádali o ruské občanství tak, jak to vyžadovaly zákony.

Byrokratický ruský aparát byl však velmi pomalý, a tak vojáci bojovali

61 FIC, V. M., Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. I. díl, Vznik Československých legií v Rusku 1914–1918, Ruská otázka a boj za samostatný stát, Praha 2006, s. 28–30.

36

v cizí armádě ještě jako příslušníci Rakouska-Uherska. S tím se

k zajatcům chovaly i armády Ústředních mocností, jejíž velitelé neváhali

zajatce střílet pro vlastizradu.62

Po souhlasu s vytvořením Ústředí československých spolků na

Rusi, svolal přípravný výbor sjezd do Moskvy, který se konal 7. března

1915. Jméno organizace bylo změněno na Svaz československých

spolků na Rusi a jako sídlo byl vybrán Petrohrad. V Kyjevě byla zřízena

vojenská komise, která to tak měla blíže na frontu, kde působila Česká

družina. Výsledkem sjezdu bylo prohlášení, že vytvoření samostatného

státu v čele s králem je možné jen tehdy, budou-li vytvořeny vlastní

ozbrojené síly. Právě v tomto bodě byly největší rozpory, protože se řešily

tři možné projekty: 1) ruský generál Jaroslav Červinka chtěl zřídit armádu

ze zajatců po vzoru ruské armády, které by sám velel; 2) Svaz

československých spolku na Rusi by dostal mezinárodní půjčku na

vytvoření samostatné armády v národním duchu, kde by se veškeré

povely dávaly v češtině a slovenštině; 3) výkonný výbor vojenské komise

Svazu československých spolku na Rusi sídlící Kyjevě se zasazoval o

zřízení armády z vojenských zajatců.63

Ke všem třem projektům se ruské úřady postavily zdrženlivě. Svaz

se nakonec soustředil na již existující Družinu, do které získával

dobrovolníky z řad ruských občanů českého a slovenského původu. Car

dal tomuto projektu svolení v červnu 1915, tím se Družina rozrostla o

druhý prapor. Dne 2. února 1916 jednotka přijala název První

československý střelecký pluk a dostala se na stejnou úroveň jako ostatní

ruské pluky, ikdyž byla početně menší a měla jen dvě roty.64

V srpnu 1915 ovšem přišlo od ruských úřadů očekávané povolení

přijímat do svých řad zajatce z táborů, pokud si to budou sami přát. Do

zajateckých táborů byli vysíláni náboroví emisaři, kteří měli za úkol

62 MAŠÍN, E. Česká družina: k dějinám národního osvobození, Praha 1922, s. 87–88. 63 ČERVINKA, J., Cestou našeho odboje, Praha 1920. s. 43–44. 64 KUDELA, J., Přehled československého revolučního hnutí na Rusi do odchodu československého armádního sboru z Ukrajiny, Praha 1923, s. 23–26.

37

zajatce kontaktovat a informovat je o příčinách vzniku armády i o

podmínkách, za nichž mohou nastoupit do služby. Zde nastala vážná

překážka, protože část krajanských spolků chtěla sestavit armádu až

poté, co ruská armáda vstoupí na české území a dohodové mocnosti

podpoří vznik československého státu.65

Spory mezi Kyjevem a Petrohradem vyvrcholily na druhém

kyjevském sjezdu Svazu československých spolků na Rusi zahájeném

25. dubna 1916, který trval celý následující týden. Silné postavení zde

měla kyjevská skupina, která měla zjevné zásluhy při výstavbě armády a

úspěšné práci mezi zajatci. Navíc dokázala zajistit spoluprací

s Kyjevským vojenským okruhem lepší podmínky pro samotné zajatce.

To vše působilo na delegáty jako důkaz, že kyjevská skupina má nejlepší

postavení pro další prosazování zájmů Svazu československých spolků.

Sjezd uložil nově zvolenému vedení ovládanému kyjevskými Čechy

v čele s J. Wolfem vytvořit československé vojsko a: „provádět

osvobozováni zajatců na zužitkování jich v okamžiku, kdy

československá věc bude toho vyžadovat.“66 Delegáti také rozhodli o

zavedení daní pro Čechy a Slováky v Rusku: 1) válečná daň - 0,1–0,6%

z příjmu občanů i vojáků Družiny; 2) všeobecná národní daň – 2–6%

z příjmu všech civilistů.67

Nově složený výbor se ihned pustil do práce a za krátkou dobu

dosáhl prvních úspěchů. Na počátku května 1916 přišlo od ruských úřadů

povolení o rozšíření pluku na Československou střeleckou brigádu, která

byla stále součástí ruské armády. S tím výkonný výbor kyjevské vojenské

komise nesouhlasil a 17. června 1916 podal projekt na vytvoření

skutečné československé revoluční armády, kde by působili hlavně

zajatci, jež měli být co nejdříve propuštěni ze zajateckých táborů. Vrchní

velitelství ruské armády a samotný car s tím kvůli okolnostem na frontě

souhlasili, ovšem jen do června 1916, kdy se ministr zahraničí Sazonov 65 PICHLÍK, Karel a kol., Českoslovenští legionáři (1914–1920). Praha 1996, s. 54. 66 Tamtéž, s. 55. 67 MAŠÍN, s. 92.

38

postavil proti tomuto projektu. Navíc zde byl ještě návrh generála

Červinky, který předpokládal rozšíření stávajících jednotek a zlepšení

výcviku. Ani tento návrh se však nerealizoval.68

Svaz československých spolků na Rusi svolal na 28. srpna 1916 do

pedagogického muzea v Kyjevě schůzi, kam byli pozváni zástupci

pařížské Národní rady Milan Rastislav Štefánik a Josef Dürich. Dorazilo

sem i mnoho zajatců, kteří byli nespokojeni s průběhem vytváření armády

a jež zaútočili na závěry sjezdu z dubna 1916. Toho chtěl Dürich využít

ve svůj prospěch, dostat Štefánika mimo dění a prosadit všechny své

plány. Štefánik se proti tomu rázně postavil a 29. srpna 1916 byl

podepsán mezi Svazem a Národní radou Protokol o základních

pravidlech činnosti Čechů a Slováků, kde bylo mimo uvedeno:

„Organizace krajanů ustavily a uznaly Československou národní radu,

která je jedině zodpovědná a kompetentní, a proto se jí předávají věci

vojenské a zajatecké jako neodlučitelné části akce diplomaticko-

politické.“69 Zástupcem Národní rady v Rusku byl zvolen Josef Dürich,

který sestavil skupinu spolupracovníků odsouhlasených radou.70

Štefánik díky protokolu vyjednal s generálem Jevgenijem

Ivanovičem Alexejevem dohodu, že při formování československých

jednotek v Rusku bude zřízena speciální komise pod vedením Düricha.

Tím ztratil podporu Svazu spolků a důstojníků Československé brigády,

protože v komisi měla mít převahu opoziční petrohradská skupina.

Správa Svazu po celý podzim 1916 vyjednávala s Dürichem a snažila se

ho přesvědčit, aby se stal představitelem Čechů v Rusku z titulu funkce

místopředsedy Národní rady v Paříži. Dürich to však rezolutně odmítl

s tím, že by to nedopustily ruské úřady, protože nedovolí, „aby s Rusku

působila organizace řízena ze zahraničí“.71 Jednání o výstavbě

68 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. I. díl, s. 47–48. 69 PICHLÍK, s. 80. 70 Tamtéž, s. 80. 71 ČERVINKA, s. 96.

39

samostatných jednotek zůstala kvůli Dürichovu odmítnutí na mrtvém bodě

a proti němu se začal šířit odpor v celém Svazu.72

Se svolením ruské vlády vytvořil Dürich 21. prosince 1916

Československou národní radu na Rusi. Ministerstvo vnitra jmenovalo

předsedu, kterým se stal Dürich, a šest členů rady. Svaz proti této radě

protestoval, ale zároveň nominoval dalších šest radních. Veškeré aktivity

československých spolků v Rusku přešly do rukou nově vzniklé

organizace. Vláda mu poskytla dotace na vytvoření administrativního

aparátu a Klubu spolupracovníků, který 2. února 1917 zahájil tiskovou

kampaň proti Masarykovi a jeho Národní radě, jež trvala jen chvíli,

protože se již schylovalo k únorové revoluci. Štefánik navíc 7. února 1917

přijel do Kyjeva na tajné jednání výkonného výboru Svazu, kde předložil

důkazy proti Dürichovi a jeho napojení na ruské úřady. Předseda Dr.

Vondrák prohlásil, že s okamžitou plaností Svaz přerušuje podporu

Dürichově radě. S tím seznámil i ruského ministra zahraničí Nikolaje

Nikolajeviče Pokrovského, který do dalšího sjezdu Svazu nechtěl o

výměně slyšet.73

Po svržení carského režimu během únorové revoluce se zvedla

opozice proti Dürichovi naplno. Štefánik 17. března 1917 předal ministru

zahraničí Prozatímní vlády Pavlu Nikolajeviču Miljukovovi plán na

vytvoření odbočky Československé národní rady v Rusku, zároveň

požádal, aby vláda tuto organizaci uznala jako jediného mluvčího všech

Čechů a Slováků v Rusku a požadoval i rozpuštění Dürichovi

Československé národní rady na Rusi. Svaz československých spolků se

na své schůzi konané 17. března 1917 otevřeně postavil za Masaryka.

Ministru Miljukovovi odeslal telegram, že pevně stojí za Masarykem a

končí spolupráci s Dürichem. Výkonný výbor zrušil 21. března 1917

72 PAPOUŠEK, J., Carské Rusko a naše osvobození, Praha 1927, s. 48–49. 73 PICHLÍK, s. 82–84.

40

jmenování šesti radních, které doporučil Dürich, a ten byl donucen

rezignovat, nebo by byl zatčen.74

Následoval sjezd všech československých spolků v Kyjevě 6.–14.

května 1917. Proti sobě se postavily dvě skupiny: 1) Klub

spolupracovníků a vojenské síly – ti měli celkem 224 hlasů; 2) Svaz

československých spolků – ten měl 113. Ministr Miljukovovi zaslal sjezdu

dopis, ve kterém se postavil za Masaryka a dal podporu

československému národu v boji za sebeurčení. Na začátku sjezdu byla

Národní rada v Paříži uznána jako hlavní orgán revolučního boje. Dne 7.

května v prohlášení Sjezd proklamoval vyhlášení války Vídni a volal po

boji i doma v Československu. Během jednání přišel telegram od velitele

ruského generálního štábu, v němž povolil výkonnému výboru odbočky

Československé národní rady v Rusku vytvořit vlastní armádu, takže se

hlavně probíraly vojenské otázky. Organizaci armády měly převzít

odvodní a organizační komise. Odvodní se měla starat o rekrutování

zajatců, jejich prověřování a přípravu na samotný vstup do armády.

Organizační se starala o výzbroj, výstroj, výběr velících důstojníků a

ubytování. V čele měl stát ruský generál Červinka. Mimo to se hovořilo i o

vedení odbočky, kde předsedou byl vždy člen pařížské Národní rady,

který byl zrovna přítomen v Rusku, místopředsedou se stal Bohumil

Čermák a tajemníky Jiří Klecanda a Ivan Markovič, všichni představitelé

opozice sídlící v Petrohradě. Posledním bodem bylo určení pevné

národní daně pro zabezpečení vojenských akcí (krajané odváděli 1%–

6%, zajatci 2%–15%).75

Situace v Rusku však byla na jaře 1917 složitější, než se

československým představitelům zdálo. V městech a i v jednotkách

armády byly vytvořeny tzv. sověty (rady) dělníků, vojáků a rolníků. Tyto

rady šly svým programem tvrdě proti Prozatímní vládě, která chtěla

74 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914-1918. I. díl, s. 83–84. 75 PICHLÍK, K., Červenobílá a rudá: vojáci ve válce a revoluci 1914–1918, Praha 1967, s. 83–84.

41

bojovat až do úplného konce, rady chtěly: „mír bez anexí a kontribucí a

právo národů na sebeurčení.“76

V této situaci přijel do Petrohradu v noci 15. května 1917 T. G.

Masaryk, v den, kdy ministr zahraničí Pavel Nikolajevič Miljukov podal

demisi. Novým ministrem války se stal eser Alexandr Fjodorovič

Kerenskij. Na řadě veřejných vystoupení deklaroval Masaryk program

Čechů a Slováků v Rusku. Zasazoval se hlavně o vytvoření revoluční

armády a nezávislosti Čechů a Slováků jako každý jiný národ.

Nejdůležitější zásadou, kterou prosazoval, bylo nevměšování se do

ruských vnitřních záležitostí. Co se týká armády, tak zde chtěl co největší

početnou armádu složenou i ze zajatců, která by směřovala na západní

frontu, protože porevoluční Prozatímní vláda opět odmítala výstavbu

československých jednotek. Proto také byla podepsána smlouva

s francouzským ministrem války Albertem Thomasem o přesunu 30 000

zajatců na západní frontu, přesun vojáků musela totiž ještě schválit

francouzská vláda.77

5.2 Československé vojsko v boji

Ústřední mocnosti odmítly návrh Prozatímní vlády na mír bez anexí

a kontribucí, protože kontrolovaly značnou část ruského území a nebyly

ochotny se této kořisti vzdát. Prozatímní vláda musela své válečné plány

přehodnotit a ministr války Alexandr F. Kerenskij přišel s plánem, který

vstoupil do podvědomí jako Kerenského ofenzíva. Do čela bojů měly jít

elitní ruské gardové pluky a spolu s nimi dobrovolnické oddíly složené

z nově přijatých proválečně smýšlejících občanů. Na konferenci

Severozápadního frontu konané 30. května 1917 v Kamenci Podolském

(jihozápadní Ukrajina) se do boje přihlásily i všechny tři pluky

Československé brigády pod vedením Vjačeslava Platonoviče Trojanova.

Hlavní útok ofenzívy začal 2. července 1917 v 8:45, kdy zaútočila 4.

76 PAPOUŠEK, s. 60–61. 77 KUDELA, J., Profesor Masaryk a Československé vojsko na Rusi, Praha 1923, s. 79–81.

42

finská divize. Přesně v 9:00 nastal čas pro Čechy a Slováky, pro něž to

byla první bojová zkušenost v rámci samostatné armády. Byly vytvořeny

skupinky po šesti až dvanácti mužích, které prolamovaly nepřátelské linie

složené z tří řad ostnatých drátů 15 až 20 metrů širokých. Po šesti

hodinách tvrdé bitvy se podařilo proniknout až do hloubky 3–5 kilometrů

za rakousko-uherské linie. Během bitvy padlo 185 mužů a 800 jich bylo

raněno. Mezi raněnými byli například Jan Syrový, pozdější premiér za

druhé republiky. Kerenskij tento hrdinský kousek několikrát zmínil ve

svých hlášeních, řadu důstojníků dekoroval nejvyššími vojenskými

vyznamenáními a 17. července 1917 v rozkaze povolil obnovit nábor

dobrovolníků do československého vojska, které mohlo vytvořit svou

druhou divizi. 78

Kerenského ofenzíva však selhala a 19. července 1917 přešla

nepřátelská armáda do protiútoku. Při ústupu na Tarnopol ztratila

Československá brigáda více mužů, než při vítězství u Zborova. I přes

tuto nešťastnou událost si jako jediná jednotka na frontě zachovala při

ústupu disciplínu. Nejvíce byl 20. července postižen druhý

československý pluk, kdy se mu podařilo dostat se z nepřátelského

obklíčení jen za cenu těžkých ztrát 320 mužů a řada těžce raněných se

radši zastřelila, protože v zajetí by je čekal vojenský soud a zastřelení či

oprátka za velezradu a službu v cizí armádě.79

Výše zmíněná druhá československá divize se zrodila již v červenci

1917. V Borispolu byl 21. července 1917 stanoven z 1. záložního praporu

5. střelecký pluk Pražský, později pluk T. G. Masaryka. V ten samý den

vznikl v Baryšovce ze 4. náhradního praporu 8. střelecký pluk Slezský,

25. července pak z 2. a 3. záložního praporu v Pirjatině 6. střelecký pluk

Hanácký a v Berezani 7. střelecký pluk Tatranský. Takto rychlý průběh

byl možný jen díky dobře zvládnuté jarní náborové kampani a bývalí

zajatci se v roce 1917 stali rozhodující silou československého vojska.

78 ČERVINKA, s. 109. 79 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 100–104.

43

Do února 1915 bylo mezi 1433 dobrovolníky jen 278 zajatců. V období od

března 1916 do května 1917 bylo mezi cca 7 000 dobrovolníky jen 17

krajanů. Vítězství u Zborova přineslo dalších 27 000 přihlášek od

zajatců.80

Na schůzi prezidiální komise odbočky Československé národní

rady 21. září bylo projednáno memorandum o vytvoření samostatného

československého armádního sboru a počátkem října jej Jiří Klecanda

předal hlavnímu stanu. T. G. Masaryk v něm žádal vytvoření sboru,

kterému by velel generál Vladimir Nikolajevič Šokorov, který se mezitím

vzdal hodnosti v ruské armádě, generálmajor Červinka se měl stát

náčelníkem československých náhradních útvarů. V memorandu bylo

opět zdůrazněno, že sbor má být nasazen jen proti vnějším nepřátelům

Ruska, tedy Rakousko-Uhersku a Německu, nikoli proti vnitřní opozici.

Náčelník ruského generálního štábu Nikolaj Nikolajevič Duchonin

rozkazem 613 z 9. října 1917 všechny požadavky splnil. Zároveň začala

další náborová kampaň, která přinesla do listopadu 1917 dalších 9 780

nových rekrutů z řad zajatců.81

Podle dohody mezi Masarykem a francouzským ministrem

Thomasem se uskutečnily celkem čtyři transporty československých

vojáků do Francie. Dne 7. července 1917 opustilo 380 mužů Kišiněv a

vydalo se do Archangelska. Odtud je přes Island přeplavil ruský parník

Dvinsk. Druhý transport čítající zhruba 400 mužů se kvůli malé tonáži

parníku zdržel v témže přístavu a připojil se ke třetímu, který se skládal

z 1100 mužů. Třetí transport tedy vyplul z přístavu 16. října 1917. Čtvrtý a

zároveň i poslední transport měl značné problémy a místo v lednu 1918

odplul až 21. března 1918.82

80 Tamtéž, s. 105–106. 81 PICHLÍK, Červenobílá a rudá, s. 121–123. 82 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. I. díl, s. 106–111.

44

5.3 Postavení Armádního sboru

Do únorové revoluce 1917 působily československé jednotky jako

součást ruské armády. Nábor řídil Svaz československých spolků na

Rusi, který se dostal do konfliktu s carskou vládou, a ta nechtěla, aby se

jednotky dostaly pod jeho správu. Po revoluci daly úřady souhlas

s výstavbou brigády hlásící se k Masarykovým ideálům. Stále byla

podřízena ruskému vrchnímu velení, ale politické a diplomatické

záležitosti se přesunuly na Národní radu. Tím se brigádě dostalo

mezinárodního uznání a statusu bojující revoluční armády, která se

ovšem neměla vměšovat do ruských vnitřních záležitostí. Po bolševickém

převratu v listopadu 1917 okrajové oblasti původní Ruské říše zachvátila

vlna emancipačního hnutí. Armádní sbor se nacházel na nezávislé

Ukrajině. Tím přestala platit smlouva mezi Národní radou a vrchním

velením ruských ozbrojených sil. Tato situace skončila 20. listopadu

1917, kdy bolševická vláda začala jednat s Ústředními mocnostmi o

příměří a 3. prosince zahájila jednání o separátním míru. Předsednictvo

Národní rady se rozhodlo ukončit všechny závazky, které měla

Československá národní rada a Armádní sbor vůči Rusku, protože Češi a

Slováci stále zůstávali ve válečném stavu s Ústředními mocnostmi. Rada

připravila nový text přísahy pro vojáky, kteří by přísahali věrnost přímo ji a

zavázali se bojovat proti Rakousku-Uhersku až do vítězného konce, kdy

vznikne nový československý stát. Kvůli obtížím a neustálým přesunům

se první přísahy uskutečnily až 30. června 1918 v době, kdy již vypukl boj

mezi Československým armádním sborem a bolševiky. 83

Československý armádní sbor stál v centru zájmů čtyř stran, kde

každá z nich s ním chtěla spolupracovat. Prvními byli přidělenci

spojeneckých států v Kyjevě a v Jassech mající za úkol stabilizovat jižní

frontu. Pomoc také vyžadovala vláda nezávislé Ukrajiny, která se tak

chtěla udržet u moci pod záštitou uklidnění veřejného pořádku. Dalšími

83 KUDELA, Profesor Masaryk a Československé vojsko na Rusi, s. 107–110.

45

byli nepřátelé bolševiků v čele s generály Alexejevem, Kornilovem a

Kaledinem snažící se rozprášit bolševickou moc v Petrohradu.

Posledními byli právě i bolševici, kteří chtěli sbor využít k definitivnímu

prosazení nového režimu. Příčinou toho všeho byl značný nedostatek

vlastních ozbrojených sil v této oblasti a Sbor byl jedinou vojenskou

formací mající nějaký význam na jihovýchodní frontě.84

Francouzská vláda chtěla stabilizaci poměrů na východní frontě a

československé vojsko hrálo v jejích plánech významnou roli. Na základě

deklarace prezidenta Raymonda Poincarého z 16. prosince 1917 byl

udělen československým jednotkám ve Francii status spolubojovníka

Spojenců. Vedoucí francouzské mise v Kyjevě generál Tabouis oznámil

Masarykovi, že jeho vláda nebude mít nic proti připojení jednotek v Rusku

k těm ve Francii. V tom případě by se postaral o finanční i materiální

potřeby Sboru. Masaryk s tím souhlasil, ale celá skutečnost musela být

dlouho zamlčována s ohledem na ukrajinskou vládu, jež nebyla ochotná

trpět na svém území jednotky cizího státu a intenzivně by vyjednávala

s Německem o míru. Následovala zdlouhavá jednání Národní rady a

vlády Ukrajiny ukončená 15. ledna 1918, kdy rada uznávala Republiku

Ukrajina a v případě jejího boje proti Ústředním mocnostem měly

československé jednotky okamžitě odjet na frontu. Národní rada naopak

od vlády požadovala její uznání a volný průchod, pokud by nechtěla dál

válčit. Možnost dále válčit nebyla pravděpodobná, protože vláda se

připravovala na uzavření separátního míru s Ústředními mocnostmi.85

V této době procházely územím, kde působila 2. československá

divize, ruské bolševické jednotky a s jejich velením byla 31. ledna 1918

uzavřena dohoda o neutralitě a nevměšování se do vnitřních záležitostí

Ruska. Vrchní velitel bolševických sil Michail Artěměvič Muravjov tuto

dohodu 1. února rozšířil na celý Sbor. Na základě jednání Rady,

představitelů spojenecké mise v Kyjevě a Muravjova dne 10. února 1918 84 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. I. díl, s. 202–203. 85 PAPOUŠEK, s. 121–124.

46

byl vydán generálem Šokorovem rozkaz o nejpřísnější neutralitě

československých vojsk a jejich úkolu strážit pouze budovy s vojenskou

posádkou. Za neutralitu Masaryk požadoval od Muravjova zásoby a

finanční pomoc, protože bolševici kontrolovali vše v oblasti. Rada také

požadovala volný průchod jednotek z Ukrajiny do Vladivostoku, odkud

měly odplout do Francie.86

Masaryk chtěl jednat s nejvyššími představiteli bolševiků

v Petrohradu, pod záminkou jejich případné pomoci Spojencům, aby mohl

odhalit, co chystají. Za tohoto předpokladu by mohl přimět Dohodové

státy k otevřené intervenci proti bolševikům již v průběhu února či března

1918. V těchto plánech by hrály významnou roly právě československé

jednotky, které by ovládly jihovýchodní frontu. K setkání nikdy nedošlo a

naopak bolševická vláda vydala 16. února 1918 povolení o průchodu

československých jednotek Ruskem, protože chtěla přijmout mírové

podmínky s Ústředními mocnostmi a přítomnost cizí armády by jednání

značně komplikovalo.87

Nastal 18. únor 1918, kdy Německo a Rakousko-Uhersko obnovily

vojenské akce, protože bolševická vláda nepřijala ultimátum o mírových

podmínkách. Vojenští komisaři přišli do Národní rady a žádali o

okamžitou pomoc proti ofenzívě s tím, že pokud Češi a Slováci chtějí

bojovat proti nepříteli, tak mohou i v Rusku. Příští den zástupci bolševiků

a Čechů a Slováků odjeli do Hlavního stanu ukrajinské armády a jednali o

možnostech vojenské pomoci. Výsledkem bylo to, že bolševici vybudují

armádu o síle 150 000 mužů a Češi a Slováci zůstanou v týle pro

případnou pomoc. Fronta měla vést od jihu v Bukovině přes Kamenec

Podolský do Žmerinky a k Dněpru.88

Národní rada věděla, že by případná obrana proti ofenzívě nebyla

k ničemu a 21. února 1918 vydala rozkaz k okamžitému stažení vojáků

z fronty. Během několika dní také bolševický odpor padl a Češi a Slováci 86 PICHLÍK, Červenobílá a rudá, s. 287–290. 87 ČERVINKA, s. 148–150. 88 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 140–142.

47

nebyli vázáni žádnými závazky vůči rudým. 23. února Národní rada

vydala rozkaz k okamžitému ústupu na levý břeh Dněpru, kde by se

zorganizoval odpor pro hladký ústup. První divize na linii Berdičev -

Žitomir - Kazatin byla vystavena největšímu německo-ukrajinskému

náporu. Druhá divize se nacházela v Brispoli směrem k Poltavě. Celá

ústupová akce probíhala celkem bez problémů a první divize se 1. března

nacházela východně od Kyjeva, kdy následoval přechod přes řeku. Druhá

divize se mezitím starala o zajištění vlaků, zásob a munice pro celou

ústupovou cestu. Po zajištění všech důležitých věcí pro ústup bylo nutno

provést několik rozhodných akcí pro jeho úspěšné splnění, proto byl včas

obsazen 5. března šestým plukem důležitý železniční uzel v Bachmači.

Dne 10. března Němci zahájili nový rozsáhlý útok proti tomuto uzlu.

Obránci, tedy šestý a sedmý pluk, dostali včasnou pomoc od ukrajinských

bolševiků a spolu v první a zároveň i poslední operaci nepřítele zastavili.

Poté bylo zajištěno příměří na severním křídle do 13. března, které

umožnilo včasnou evakuaci československých jednotek z fronty. Na

jižním křídle byl nepřítel zastaven 11. března a celý Československý

armádní sbor mohl být evakuován a odjel směrem k Penze.89

5.4 Cesta do Vladivostoku

První československé oddíly překročily ukrajinsko-ruskou hranici u

Kurska 15. března 1918. Místní velitel bolševiků Vladimír Alexandrovič

Antonov-Ovsejenko měl obavy z dobře vyzbrojených a početně silných

jednotek, proto velitelé Armádního sboru vydali 16. března 1918 rozkaz

k dobrovolnému odevzdání podstatné části těžké výzbroje, včetně

kompletního dělostřelectva a několika rozložených letadel. Antonov-

Ovsejenko to přivítal s potěšením a k rozkazu dodal svůj vlastní přípis:

„Naši druhové z československého armádního sboru, kteří slavně a

chrabře bojovali u Žitomiru, kryjíce Kyjev, a pod Grebjonkou i

89 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. I. díl, s. 263–265.

48

Bachmačem, hájíce cestu k Poltavě a Charkovu, nyní odcházejí z území

Ukrajiny a odevzdávají nám část výzbroje… Výzbroj odevzdávanou

Čechoslováky, přijímají revoluční vojska jako bratrský dar.“90 V tu samou

dobu v Moskvě probíhala jednání mezi zástupci Národní rady, kterou

zastupoval Jiří Klecanda, a sovětské vlády zastoupené A. Arlovem, M.

Mandelštanem a J. V. Stalinem. Prvním bodem se stal odjezd Armádního

sboru přes Vladivostok do Francie. Předseda Rady lidových komisařů V.

I. Lenin požadoval co nejrychlejší odjezd všech jednotek, což bylo

v rozporu s Radou, která požadovala etapy s postupným soustředěním

jednotek v oblastech Jelec-Orel, Samaře, Čeljabinsku, Omsku a Irkutsku

s tím, že to bude bezpečnější s ohledem na počet vojáků a výzbroje

soustředěných na jednom místě. K dohodě došlo 16. března 1918 a

Lenin ihned odeslal všem místním sovětským velitelům telegram s tím,

aby pomohli zajistit nejrychlejší možný odsun československých jednotek

do Vladivostoku. Místní úřady rozkazu vyhověly a 19. března dorazily

první vlaky do stanice Penza, kudy musely projet na trase do

Vladivostoku.91

Druhým bodem jednání zástupců Národní rady a sovětské vlády byl

vznik Druhého armádního sboru v Omsku. Na základě dohody z 16.

března bylo povoleno v Omsku využít 50 000 československých

válečných zajatců, kteří dosud do Sboru nevstoupili. Plán na zformování

Druhého sboru byl přijat. Masaryk navrhoval, aby tato formace zůstala

v Rusku a pomáhala té ruské vládě, která bude ochotna znovu zahájit

válku s Ústředními mocnostmi. Vše se zdálo být na dobré cestě.92

5.5 Pokus o odzbrojení

Do věcí nečekaně zasáhl komisař vojenství Lev Davidovič Trockij,

který začal jednat se Spojenci o možné pomoci při reorganizování a

budování sovětské armády. 20. března 1918 přijal francouzského a

90 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 142. 91 KRATOCHVÍL, J., Cesta revoluce, Praha 1922, s. 40–41. 92 PATEJDL, J., Sibiřská anabase, Praha 1923, s. 17–18.

49

zástupce amerického vojenského atašé Jacques Sadoula a kapitána E.

F. Riggese a dohodli se na vzájemné spolupráci při vybudování Rudé

armády. Navíc oba vznesli požadavek, aby se zastavil odjezd Čechů a

Slováků do Francie a stali se jádrem, kolem něhož bude budována nová

armáda. Následně došlo k roztržce mezi Trockým a Leninem právě

v otázce odjezdů jednotek ze země. Trockij se snažil přesvědčit Lenina

tím, že kvůli budování nové armády by měly být transporty okamžitě

zastaveny použity pro boj s kontrarevolucionáři. Výsledkem bylo: 1)

propuštění vládní úředníci, kteří povolili dvěma členům Rady odjezd do

Omsku za účelem náboru zajatců do Druhého armádního sboru; 2) do

místních sovětů byl poslán telegram s rozkazem o zastavení všech vlaků

s Čechy a Slováky a jejich bezpodmínečné odzbrojení. Nadto jim sověty

nesměly prodávat potraviny, zásoby a dovolit spojení s velením

v Moskvě.93

Žádost o zastavení vlaků a využití jednotek v Rusku telegrafoval

francouzský vojenský atašé Lavergne do Paříže. 21. března 1918 dostal

odpověď od generála Foche, který souhlasil s jejich využitím za

předpokladu, že s tím bude souhlasit vedení Národní rady. Druhý den si

Lavergne pozval místopředsedu Čermáka na jednání, jenž s návrhem

hrubě nesouhlasil, protože bylo dohodnuto, že v Rusku zůstane Druhý

sbor a První se přesune do Francie na západní frontu.94

Sovětští komisaři zpočátku nechtěli vlaky zastavit a jednotky

odzbrojit. To se změnilo až s nový rozkazem tentokrát přímo od Stalina

dne 23. března 1918 a komisaři v Penze informovali československé

velení o bezpodmínečném odzbrojení. Velitelé rozkaz odmítli,

argumentovali Leninovým povolením z 16. března 1918 o svobodném

odjezdu z Ruska včetně zbraní a dodali, že se již vzdali nadpočetné

výzbroje při překročení hranic s Ukrajinou v Kursku. V ten samý den

93 FIC, V., M., Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, Bolševici a československé legie, počátek jejich ozbrojeného konfliktu, březen–květen 1918. Brno 2007, s. 30–34. 94 Tamtéž, s. 35.

50

začala v přímo v Penze a v Moskvě jednání o vzniklé situaci.

Československá strana jako první ukázala vstřícný krok, nastoupila cestu

k dohodě a českoslovenští důstojníci v Penze 25. března 1918 dospěli

k názoru, že bez dohody nebude možný přesun takto rozsáhlé formace

až do Vladivostoku. Představitelé zdejšího sovětu navrhovali úplné

odzbrojení s argumentací, že pokud Češi a Slováci chtějí odjet z Ruska

bez vměšování se do vnitřních záležitostí, tak k tomu potřebují jen

omezený počet zbraní určený k osobní ochraně a obraně vlaků. Národní

rada s návrhem souhlasila a pro každý vlak mělo být ponecháno 168

pušek a kulomet, což znamenalo odevzdání čtyř pětin celkové výzbroje.

Sovětská vláda rozhodnutí přijala a sám Stalin 26. března 1918

telegrafoval Radě potvrzení s tím, že musí být propuštěni ruští důstojníci.

Vojáci navíc museli být přepravováni jako svobodní občané, protože jinak

by to bylo v rozporu s brestlitevskou mírovou smlouvou o vzájemné

výměně zajatců.95

Dne 27. března v poledne začala komise pro odzbrojení pracovat.

Pro rovnovážné zastoupení každá strana jmenovala tři své zástupce.

Československé velení vydalo rozkaz číslo 35, na základě kterého se

měly dohodnuté zbraně zapečetit do zvláštního přistaveného vlaku pro

rychlejší průběh odzbrojení. Jako doprovod byl určen sovětskou vládou

komisař Lukjanov, který měl zajistit hladký průběh transportu a rozptýlit

obavy komisařů působících kolem trati z toho, že vojáci nejedou pomáhat

nepříteli na Sibiři a Dálném východě. Posledním problémem se stala

nutnost odvolat ruské důstojníky z velení Sboru. Stalo se tak z rozkazu

číslo 37 z 30. března 1918, na jehož základě většina Rusů rezignovala na

své pozice a celé velení bylo v rukou československých důstojníků.96

S povolením cesty na Sibiř nastal problém se zásobováním celého

transportu. Masaryk již 22. února 1918 společně s předsedou finanční

komise Národní rady Františkem Šípem navštívil francouzské velení, aby

95 KUDELA, Profesor Masaryk a Československé vojsko na Rusi, s. 158–160. 96 PATEJDL, s. 27–29.

51

projednali financování přepravy a uzavřeli se sovětskou vládou dohodu o

odkupu zásob. Francouzská vláda uzavřela se sovětskou dohodu o

financování Čechů a Slováků, kdy sověti zplnomocnili ruské banky

k vyplacení financí ze zmrazených francouzských účtů a ty následně měly

být poskytnuty Sboru. Francouzi celkem vyplatili 10 188 000 rublů a

britská vláda nadto poskytla ještě 80 000 liber. 18. března 1918 byla

zahájena jednání s řediteli sibiřských družstev o nákupu zásob na

železničních stanicích, které si určí velení Sboru. Za zastávky byly určeny

Čeljabinsk, Omsk, Irkutsk a Čita. Nákup měl být proveden formou úvěru

od Moskevské lidové banky a splacení po příjezdu do Vladivostoku

z peněz od Francouzů a Britů. 27. března se tedy začalo s odzbrojováním

prvního vlaku a během pár hodin byl připraven k odjezdu a kontrole

zásobovacích skladišť kolem trati.97

Po podpisu penzenské dohody se proti ihned postavily sibiřské

sověty v čele s irkutským kontrolující celou střední Sibiř. Ten 28. března

1918 telegraficky rozeslal všem sovětům na západ od Irkutska až

k Omsku a také vládě do Moskvy zprávu, že všechny vlaky

s československými jednotkami musí být bezodkladně zastaveny, vojáci

úplně odzbrojeni a zadrženi na nádražích, dokud se nevyjasní další směr

jejich cesty. Komisaři sovětu v Omsku žádali odklon vlaků směrem na

Archangelsk. Trockij na nátlak irkutského sovětu změnil rozkaz a 2.

dubna 1918 vyžadoval úplné odzbrojení. Komisaři Jermalajev a Melnikov

následující den telegrafovali do Penzy Trockého rozkaz s tím, že žádný

vlak nesmí být vpuštěn na trať s jedinou zbraní. V tu samou dobu byl již

první vlak na cestě do Samary a nikdo uvnitř neměl o změně situace ani

ponětí. 2. dubna bylo veliteli vlaku ve stanici Syzran nařízeno vydání

všech zbraní podle nových pokynů. Díky přesile legionářů se podařilo

vlaku odjet směrem k Samaře, ale zde již byla zmobilizována jednotka

bolševiků, která vlak zastavila. Po telegrafické poradě se zástupci

97 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, s. 56–59.

52

Národní rady v Penze velitel rozhodl vydat všechny zbraně s výjimkou

třiceti pušek pro osobní ochranu. To nebylo všechno a v Omsku musely

být odevzdány další zbraně a v Irkutsku poslední zbývající včetně

veškeré výstroje náležející k ochraně vlaku směřující do Čity .98

Do Národní rady v Penze přicházely znepokojující zprávy zejména

o mobilizaci bolševiků na trati transportu. Bolševici tím chtěli další ústupky

v oblasti odzbrojení Sboru a veřejně proklamovali, že penzenské dohoda

pro ně de facto neznamená nic víc než pouhý papír. Rada na své schůzi

5. dubna 1918 odstoupila od linie ústupků a přijala jasné stanovisko,

v němž protestovala proti porušování dohody a konstatovala, že slib o

nevměšování se do vnitřních problémů Ruska nadále platí a že je

ochotna ho stvrdit zárukami. Naproti tomu od sovětské vlády požadovala

volný a bezpečný odjezd transportu, a dokud se tomu tak nestane, tak se

přeruší odzbrojování s okamžitou platností. S tímto memorandem Rada

šla za místním komisařem Vasilijem Vladimirovičem Kurajevem, na

kterého udělalo velký dojem díky odhodlání bránit původní dohodu. Ten o

tom informoval Trockého, který změnil svůj názor a 7. dubna vydal

rozkaz, na jehož základě se povolovala cesta transportu na východ a to

takovým způsobem, aby nepřekážel běžnému provozu na trati. Zároveň

Češi a Slováci se nesměli chovat násilně k místním úřadům a

obyvatelstvu, jinak mohl být vlak okamžitě zastaven, úplně odzbrojen a

velitel místními sovětskými úřady zatčen. Situace se značně zlepšila a

Rada mohla zrušit memorandum proti odzbrojování a 7. dubna mohly

přípravy na odjezd pokračovat. Během několika hodin se vlaky rozjely

směrem k Samaře, kde bylo obnoveno odbavování zadržovaných vlaků.99

Naděje na hladký průběh akce trvaly jen krátce. V noci z 9. na 10.

dubna 1918 omský sovět prostřednictvím svého předsedy Oslopova

telegrafoval všem okolním sovětům a ústřední vládě v Moskvě zprávu:

„Přeprava československých vlaků na Sibiř musí být okamžitě zastavena. 98 KRATOCHVÍL, s. 56–57. 99 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, s. 63–66.

53

Je nutné dodržet vzdálenosti mezi jednotlivými vlaky, aby nedošlo k jejich

soustřeďování na důležitých železničních křižovatkách. Je třeba odpojit

lokomotivy, aby se zabránilo odjezdů ešelonů bez povolení. K jejich

zastavení je možno použít všech prostředků.“100 Telegram způsobil další

nečekané komplikace v dopravě a to jen dva dny po Trockého povolení.

Národní rada sestavila dvě skupiny pro zjištění situace a intervenci

v Samaře a Moskvě. První se skládala z Maxy, Markoviče a Janíka.

Druhá, která se skládala z Bohdana Pavlů, Klecandy a dvou členů

francouzské vojenské mise, velitele Vergého a majora Parise, měla za

úkol u ústřední sovětské vlády v Moskvě co nejdůrazněji protestovat proti

neustálému přerušování transportů a porušování penzenské dohody.

Dále měla zajistit podporu Francouzů pro Národní radu a její další

eventuelní postupy.101

Jednání v Samaře byla úspěšná a delegáti se dozvěděli, že

telegram byl nedorozuměním, protože Omsk obdržel ještě starý rozkaz

z 20. března 1918, který ještě obsahoval okamžité zastavení vlaků a

odzbrojení Sboru. Zástupci Rady trvali na zrušení telegramu, 12. dubna

1918 byl rozkaz zrušen a samarský sovět deklaroval přijetí čtyř vlaků

směřující z Penzy a jejich rychlé vypravení do Omska. Omské úřady ještě

zařídily, aby byly vlaky přijaty v Irkutsku, největším odpůrci příjezdů

Čechů a Slováků na Sibiř. Skvělá diplomacie členů Rad otevřela nyní

celou transsibiřskou magistrálu, ale za cenu odevzdání podstatné části

výzbroje, kdy v jednom vlaku smělo zůstat pouze třicet pušek. Sověty ve

středním Rusku krátce na to změnily názor a požadovaly ještě větší

odzbrojení a to takové, aby v jednom vlaku zůstalo jen dvacet pušek.

Vojáci z této nastalé situace nebyli nadšeni a viděli v jednání sovětů past

a nemožnost se bránit případnému útoku kvůli omezenému množství

výstroje.102

100 VANĚK, O., Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. Kniha třetí: Anabase 1918–1920, Praha 1926, s. 53. 101 Tamtéž, s. 73. 102 PATEJDL, s. 33–35.

54

Netrvalo to dlouho a přišel další zvrat, když 21. dubna 1918

komisař zahraničních věcí Georgij Vasiljevič Čičerin nařídil sovětu

v Krasnojarsku, aby zastavil všechny vlaky v oblasti, evakuoval německé

zajatce a zajistil jejich neprodlený odjezd do středního Ruska, protože

Berlín se obával japonského vylodění ve Vladivostoku a následného

útoku na Sibiř. Sovětská vláda tak přestala brát jako konečnou stanici pro

Čechy a Slováky Vladivostok, ale sama od sebe rozhodla o cílové stanici

Murmansk a Archangelsk. Ve snaze pokračovat dále na východ se

členové rady uchýlili i k úplatkům místních sovětských velitelů. Ani to však

nepomohlo a komisaři v Omsku a Irkutsku nepovolili cestu na Sibiř,

protože se mimo jiné také obávali, aby se Češi a Slováci nepřipojili

k protibolševickým silám. Rada toto rázně odmítla v prohlášení vydaném

30. dubna 1918, kde konstatovala, že pokud by se Sbor chtěl přidat na

stranu nepřítele, tak to mohl učinit na místech mnohem důležitějších, než

je Sibiř. Ani to nepomohlo a vlaky se na Sibiř nedostaly.103

5.6 Cesta ke vzpou ře a příprava k boji

Na začátku května 1918 se prohlubovaly roztržky mezi vojáky

Armádního sboru. Na jedné straně stáli političtí vůdcové, uplatňující

neustálé ústupky při jednáních se sovětskou vládou, kteří vypracovali

plán nazývající se Archangelský projekt, podle kterého mohla v Rusku

zůstat celá první divize Sboru, pokud by to urychlilo cestu vlaků do

Francie. Na druhé straně stáli samotní vojáci a důstojníci, kteří v politiku

svých vůdců nevěřili a při jednáních se sovětskou vládou požadovali

tvrdou neústupnost. Ozbrojený konflikt s bolševiky brali jako nevyhnutelný

a při čekání na odvoz prováděli bojový výcvik. Po přijetí projektu nastala

krize vedoucí ke vzpouře vojáků, která odstranila ústupné vedení a

všechna moc šla do rukou Prozatímního výkonného výboru, který chtěl

obnovit dopravu do Vladivostoku i za pomocí otevřeného boje

103 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 170–172.

55

s bolševiky. Proti otevřenému boji se postavilo levicové křídlo Sboru

vedené Václavem Vaníčkem.104

V této atmosféře se v Penze od 27. dubna do 1. května 1918

konala předsjezdová konference první divize, která měla delegovat své

členy na sjezd Sboru v Čeljabinsku konaného 20. května 1918.

Konferenci chtěli využít levicoví radikálové k rozhodujícímu měření sil

s ostatními delegáty. Předseda konference Rudolf Medek v zahajovací

řeči prohlásil, že duchovní a etické hodnoty československé armády musí

být zachovány, hlavním cílem je cesta do Francie a boj s Ústředními

mocnostmi a nakonec řekl, že Sbor se nesmí účastnit vnitřních sporů

Ruska. Po Medkovi hovořil člen Národní rady F. Einsenberger, který

zdůraznil, že odjezd do Francie je hotová věc a další diskuze na toto

téma ne bezpředmětná. To si však nemysleli levicoví radikálové, kteří byli

na konferenci ve velkém počtu. Po masivní agitační kampani byl zástupce

Josef Mottl přesvědčen, že při veřejném hlasování bude odmítnut přesun

do Francie a následně a následně levice ovládne celý Sbor. Tomu se tak

nestalo a díky společnému hlasování prvního a čtvrtého pluku bylo

levicové křídlo poraženo. Následujícího dne se řešila otázka přepravy

jednotek do Francie. Poručík Stanislav Čeček vystoupil proti Radě

v Penze, požadoval nenásilné odstranění civilního vedení Sboru a jejich

kompetence přesunout na nově vytvořenou Československou revoluční

vojenskou radu. Členové Národní rady neměli dostatečný počet hlasů pro

jeho zamítnutí a plán byl přijat. Následně vojenští radikálové vznesli další

požadavky, mezi nimiž byl i návrh na okamžité svolání sjezdu Sboru do

Irkutska, který se však těsnou většinou nepodařilo prosadit a Rada

proklamovala, že je jen na ní, kdy a kam se sjezd svolá.105

Předsednictvo konference po jejím skončení zorganizovalo

prvomájovou přehlídku první divize na nádraží v Penze, jejímž hlavním

cílem byla manifestace loajality Národní radě. Socialisté František Polák 104 ZUMAN, F., Osvobozenská legenda: vzpomínky a úvahy o československém odboji v Rusku, Díl 2. Praha 1922, s. 43–45. 105 POLÁK, F., Masarykovy legie v boji proti Sovětům, New York 1957, s. 47–49.

56

a Josef David apelovali na levicové vojáky divize, aby Radu také

podpořili. Tím byla zasazena poslední rána levicovým radikálům a

komunistům, kteří na 2. května 1918 svolali taktéž na nádraží veřejnou

schůzi, na které prohlásili, že sovětská vláda nedala k odjezdu souhlas a

nabádali vojáky k dezerci. Zástupce předsednictva osmého pluku Dr.

Svoboda se tvrdě postavil na obranu Rady, celý plán komunistů pohřbili a

nikdo z vojáků nechtěl dezertovat.106

Sovětská vláda i přes veškeré ústupky vznesené Národní radou

kladla další a další požadavky, na jejichž základě mělo být vydáno

povolení pro odjezd transportu. Na základě těchto zkušeností se vojenští

velitelé rozhodli mužstvo cvičit pro případný boj s bolševiky, protože také

viděli, že při každodenním nakupování zásob od místních sovětských

komisařů se uplatnila vždy jen ta skupina, která měla u sebe ozbrojenou

stráž, které se komisaři báli, jelikož neměli dostatek svých vlastních sil

pro boj s početnějšími československými jednotkami. Vojákům se cvičení

při neustálém čekání na odjezd stalo zábavou. Velení připravilo počátkem

května 1918 plán, podle něhož by se druhá a pátá rota zmocnily

Serdobsku a odzbrojily místní Rudou armádu. Do Penzy a Rtiščeva byly

vyslány průzkumné oddíly s úkolem předání zprávy o počtu, postavení a

pohybu jednotek bolševiků. Velitel první divize vyslal 12. května 1918 do

Samary skupinu čtyř důstojníků a čtyřiceti vojáků s úkolem prozkoumat

železniční trať mezi Samarou a Syzraní, zjistit stav bolševiků chránící

alexandrovký most přes Volhu. Důstojníci poté měli vypracovat plán na

jeho bezpečné převzetí v případě, že se Národní rada rozhodne pro

ozbrojené řešení současného stavu. Do 18. května 1918 se agresivní

politika komisařů v Penze vůči Čechům a Slovákům dostala za únosnou

mez, jednotky dislokované v Serdobsku zorganizovaly ozbrojenou

demonstraci čtvrtého pluku ulicemi města. Jednotky nyní otevřeně

106 ZMRHAL, K., O samosprávu a demokracii v sibiřské armádě, Praha 1923, s. 150–151.

57

kritizovaly Národní radu za politiku ústupků, která nikam nevedla a

požadovaly zajištění transportu silou.107

Dne 15. května 1918 se sešli zástupci Národní rady v čele s

Prokopem Maxou s Trockým, aby dojednali konečnou podobu odjezdu

transportu, kdy první divize měla být na základě archangelského projektu

poslána právě do tohoto přístavu. Na shromáždění v Čeljabinsku téhož

dne delegáti první divize postavili proti plánu. Hlasování bylo důsledkem

vzpoury, která začala již po podpisu penzenské dohody a způsobila

nepřekonatelný rozkol mezi Radou a mužstvem. Po odmítnutí cesty do

Archangelska se delegáti první divize shodli na tom, že vyšlou své dva

zástupce do Omska, kteří budou o rozhodnutí informovat Národní radu,

žádali upuštění od vydání rozkazů o změně trasy. Místo toho měla Rada

přijmout opatření o zajištění původní trasy cesty do Vladivostoku.108

Mezitím do Čeljabinska přijeli delegáti druhé divize a 18. května

1918 v železniční jídelně začala jednání předcházející samotnému sjezd

Armádního sboru. Hlavním bodem byl Archangelský projekt, který po

prozkoumání všech argumentů stavících se kladně k severní cestě, obě

divize odmítly s tím, že Armádní sbor tvoří jeden útvar a jako takový bude

pokračovat do Vladivostoku. Všechny jednotky se postavily na odpor a

nebylo možné je přemluvit. Druhá divize se rozhodla na základě toho, že

pokud by pokračovala sama do Vladivostoku, tak první divize by zůstala

v Rusku sama bez jakékoliv pomoci. Hlavní konference začala 20. května

1918 a bylo jasné, že přijde odmítnutí projektu. Rozhodnutí znamenalo

konečné rozšíření propasti mezi Sborem na jedné straně a Národní

radou, sovětskou vládou a Spojenci na straně druhé.109

107 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, s. 240–244. 108 ZMRHAL, s. 179–181. 109 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, s. 251–253.

58

5.7 Sovětská vláda chce rozpustit Československý armádní

sbor na Rusi

Porážka levicových radikálů v Penze 27. dubna 1918 a následné

veřejné fiasko znamenaly obrat názorů sovětské vlády na Čechy a

Slováky. Nyní bylo nepřípustné nechat odjet část Armádního sboru, který

bolševici chtěli využít při budování nové Rudé armády, a proto vláda

podnikla kroky k zadržení první divize, jež byla obklíčena na železnici

v okolí Penzy a Čeljabinska. Jednotky umístěné u Omska a ty, co již

dojely do Vladivostoku, byly podle vlády pro účely zastavení ztracené.

Stalin a českoslovenští komunisté působící při kanceláři jeho komisariátu

řídili akce proti Armádnímu sboru až do fiaska na veřejné schůzi 2.

května. Poté iniciativu převzal Trockij, který s operačním štábem v době

mezi 5. a 12. květnem 1918 požádal místní sověty, aby podaly informace

o počtu, postavení a pohybu československých sil, jelikož chtěl tuto

otázku jednou pro vždy vyřešit. Prvním opatřením byl pokus vyhladovět

jednotky rozmístěné v Penze a jejím okolí výrazným zredukováním zásob

přislíbených sovětskými družstvy v březnu 1918, kdy z téměř 115 tisíc

kilogramů mouky dodaly pouze 16 tisíc kilogramů. Při návštěvě

zásobovacího důstojníka první divize Josefa Petrase 8. května 1918 u

místního sovětu, mu komisaři vyhrožovali, že pokud se jednotky nevzdají,

tak bude zabaveno i toto množství. Petras ihned varoval Radu před blížící

se zásobovací krizí a za stávajících okolností rezignoval na svůj post.110

Dalším krokem sovětské vlády bylo nařízení, aby sověty braly

rukojmí z vlaků umístěných východně od Omska. Na rozdíl od Penzy, kde

stálo několik vlaků s početnými československými silami, zde byly vlaky

oddělené a proti nim výrazná bolševická přesila. Omský sovět si toho byl

vědom, a proto také dostal rozkaz zadržet kapitána Voronova a jeho

zástupce poručíka Ing. Bohuslava Všetičku a dr. Sixta. Plán žádal

pozdější zatčení ostatních důstojníků a rozpuštění jednotek, přičemž

110 KRATOCHVÍL, s. 67–69.

59

vojáci měli být internováni v místním zajateckém táboře a dobrovolníci

verbováni do Rudé armády. Národní rada v Omsku obdržela 12. května

1918 zprávu od kapitána Voronova z Tajgy týkající se posilování jednotek

sovětu, možného vydírání jeho skupiny a 15. května vydala pokyn, že za

žádných okolností se nesmějí vydávat jakékoliv zbraně ani rukojmí, kteří

by byli použiti jako nátlak na vojáky.111

V této době došlo zatím k nejvážnějšímu konfliktu celého transportu

známému jako čeljabinský incident. Vlak s ruskými uprchlíky, jehož

poslední tři vagony byly obsazeny maďarskými, německými a

rumunskými zajatci, projížděl 14. května železniční stanicí kolem

československých jednotek a na jednoho příslušníka hodil některý z

maďarských zajatců kus železa. Voják byl těžce raněn, upadl do

bezvědomí a téměř ho přejel právě tento vlak. Vojáci vlak zastavili,

zajatce vyhnali na trať a údajného viníka lynčovali. Rozpoutala se

hromadná bitka trvající do příchodu československé stráže, která

obnovila pořádek, protože bolševická stráž stála kolem a nezakročila.

Maďaři poté nastoupili zpět do vlaku a odjeli. Zástupce maďarských

internacionalistů v čeljabinském sovětu požadoval vyšetření a

bezpodmínečné potrestání viníků incidentu z řad Čechů a Slováků. Sovět

jmenoval tříčlennou vyšetřovací komisi, která vyzvala československé

strážné, aby se 17. května dostavili před komisi. Po jejich vstupu do

budovy byli okamžitě zadrženi a uvězněni. Armádní sbor vyslal dva

delegáty, aby se pokusili intervenovat ve prospěch zadržených, ale

nepomohlo to a jeden delegát byl zadržen. Ve vězení bylo nyní 11 Čechů

a Slováků. Na základě svědectví propuštěného delegáta 3 tisíce vojáků

z československých jednotek vpadlo ten samý den v šest hodin večer od

města, odzbrojilo bolševiky a na vojenském komisariátu se zmocnilo

zhruba 800 pušek. Sovětské úřady mohly pracovat dále, protože jim

vojáci vysvětlili, že akce není mířena proti vládě, ale má zajistit propuštění

vězněných vojáků. Když vrchní komisař viděl, že jednotky mají pod 111 Tamtéž, s. 79.

60

kontrolou celé město, tak vězně propustil, vojáci začali oslavovat a

vyklidili město.112

Moskva si vyžádala o incidentu podrobnou zprávu, kterou dostala

mezi 18. a 20. květnem 1918, Trockij připravil plán na konečné odzbrojení

Čechů a Slováků bez boje. Ten byl zahájen v noci z 20. na 21. května

1918, kdy byli českoslovenští vůdcové v Moskvě, úředníci kanceláře

Národní rady a kurýři zatčeni a uvězněni ve vězení moskevského

vojenského okruhu. Dvěma členům předsednictva Rady Maxovi a

Čermákovi úřady oznámily, že jsou zatčeni na základě vzbouření jejich

jednotek v Čeljabinsku, nebudou propuštěni dříve, než se incident vyšetří

a jednotky nebudou úplně odzbrojeny. Maxa si vynutil telefonát

s Trockým, ale komisař ho napadl s tím, že Rada je zodpovědná za celý

incident, který jednotky vyvolaly. Dále mu řekl, že je vyvoláno

protibolševické povstání a pokud jednotky nebudou odzbrojeny, tak on

samotný bude postaven před soud a hrozí mu trest smrti zastřelením.

Maxa nakonec podlehl a podepsal rozkaz o odzbrojení, ale ubezpečil

komisaře, že Armádní sbor toto nikdy nesplní a radši bude bojovat se

zbraní v ruce.113

Češi a Slováci i bolševici se nehodlali vzdát svých cílů a za důležité

datum zahájení svých operací stanovili 15. květen 1918. První divize se

rozhodla odjet za jakýchkoliv okolností do Vladivostoku a bolševici se

dohodli na definitivní likvidaci Armádního sboru. Plány obou stran byly

pozměněny a poslední detaily dopracovány 20. května 1918. V tento den

se vojenské velení bolševiků v Moskvě zabývalo otázkou, jak oklamat

Čechy a Slováky; naopak ti na shromáždění v Čeljabinsku projednávali

plán, jak zmást sovětskou vládu a bez boje se vydat na cestu do

Vladivostoku. Jakmile zde začala první schůze, tak bylo jasné, že rozepře

mezi Radou a vojáky je nenapravitelná. Mluvčí vojáků dali jasně najevo

svůj nesouhlas s Archangelským projektem a politikou ústupků vůči 112 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, s. 261–262. 113 Tamtéž, s. 271–273.

61

sovětům. Následujícího dne prohlásili, že neplodná jednání se sovětskou

vládou budou okamžitě zastavena a bude se jednat jen s místními sověty.

Přednosta každého nádraží měl být požádán o vypravení vlaků s Čechy a

Slováky, a pokud by odmítl, tak se vojáci měli zmocnit lokomotiv a

s pomocí vlastního personálu zajistit odjezd. Podle důstojníků mělo

rozhodnutí pokračovat v cestě přesvědčit bolševiky o nebezpečí, které by

představoval zákaz odjezdu a odzbrojení, jelikož v tom okamžiku by došlo

k nevyhnutelnému střetnutí. 114

Národní radu pohřbila poklidná revoluce vojáků. Účastníci schůze

rozhodli, že téhož dne odpoledne bude zahájeno první plenární zasedání

sjezdu Armádního sboru. Přítomno bylo 123 delegátů a z toho 119

s plným volebním právem, kdy nejstarší přítomný delegát V. Pleský

předsedal volbám do předsednictva sjezdu. Předsedou sjezdu byl zvolen

F. Maisner, místopředsedou A. Pyšvejc a tajemníky A. Vančura a J.

Hrbek. Jakmile se nové předsednictvo ujalo schůze, V. Pleský podal

návrh, aby se hlavním bodem prvního jednání stal odjezd jednotek do

Francie a požádal všechny přítomné o podřízení se tomuto programu.

Zároveň prohlásil, že sjezd je nejvyšší autoritou, které podléhají a

zodpovídají se jí všichni Češi a Slováci v Rusku. Zmocněnec Rady B.

Pavlů navrhl vytvoření Prozatímního výkonného výboru, se kterým

souhlasili na shromáždění vojáci, ovšem návrh byl upraven tak, že

členové Rady se chůzí mohou účastnit, ale bez volebního práva. Do

Výboru byli zvoleni za Radu J. David, B. Pavlů, F. Richter a B. Závada.

Vojenské velení zastupovali poručík Stanislav Čeček, kapitán Radola

Gajda a plukovník Sergej Nikolajevič Vojcechovský. Zástupci první divize

byli V. Roček a J. Bém, druhé divize V. Pleský a J. Šotolář.115

Českoslovenští zpravodajci během tohoto zasedání předali vedení

informace o mobilizaci sovětských sil a jejich soustředění na nádražích,

kde stály vlaky s vojáky. Ačkoli akce bolševiků proti vlakům začaly již

114 KRATOCHVÍL, s. 104–107. 115 ZMRHAL, s. 203–205.

62

začátkem května, tak nyní bylo jasné, že moskevská vláda připravuje

společnou rozsáhlou akci. Prozatímní výkonný výbor začal okamžitě

jednat o odvetných opatřeních, souhlasil, aby byl Národní radě v Paříži

prostřednictvím francouzského velvyslanectví ve Vologdě odeslán

telegram, v němž se mělo požádat o možnost podniknout kroky společně

s vládou ve Francii. Vojenští velitelé dále ujišťovali pařížskou Radu o své

loajalitě vůči ní a informovali, že sjezd jednomyslně odmítl Archangelský

projekt. Dalším důležitým bodem byla bezpečnost čeljabinského sjezdu

proti jeho možnému rozehnání ze strany vlády, protože s ním

nesouhlasila a dalo se předpokládat, že se pokusí zabránit Čechům a

Slovákům vytvořit jednotnou frontu postupu.116

Druhé plenární zasedání 22. května 1918 řešilo administrativní

záležitosti a řadu procedurálních pravidel řízení Výboru. V odpolední části

přišla do sálu delegace čeljabinského sovětu se záměrem zmírnit napětí.

Vojenský komisař Sadluckij pozdravil přítomné, vysvětlil jim, proč sovět

byl nucen vyhlásit stanné právo 17. května po obsazení města Čechy a

Slováky a požádal o navrácení zabavených pušek. Delegát František

Polák zdůvodnil pochod městem jako gesto, které mělo napomoci

rychlejšímu odjezdu vlaků do Vladivostoku a nebylo v žádném případě

namířeno proti místním bolševikům. Dále poděkoval železničním

zaměstnancům za dosavadní vstřícnost. Toto prohlášení bylo oběma

stranami přijato s povděkem. Sadluckij oznámil, že výsledek jednání

ihned zatelegrafuje do Moskvy a navrhne kroky, jak napjaté vztahy řešit.

Druhý den byl ukončen vysláním kurýrů k jednotlivým vlakům se zprávou

o výsledcích jednání a měli vojákům oznámit, že a) sjezd zamítl cestu

přes Archangelsk, b) nové vedení dostalo za úkol zajistit dopravu do

Vladivostoku a za c) Češi a Slováci si budou řídit počáteční stadium

116 MAŠÍN, s. 106.

63

odjezdu. V tuto chvíli bylo vojenské vedení přesvědčeno, že odjezd

proběhne bez nutnosti bojů s bolševiky.117

Během třetího dne plenárního zasedání 23. května 1918 se měla

odsouhlasit procedurální pravidla, vyslechnout zpráva Prozatímního

výkonného výboru a zvolit pracovní výbory. Při čtení zprávy byla schůze

přerušena, slovo si vzal Pavlů, oznámil, že dostal z Moskvy podezřelý

telegram od Maxy a Čermáka, který obsahoval i podpis Arlova a

požadoval okamžité odzbrojení všech vojáků a jejich podrobení se

sovětským úřadům. Při následné diskuzi se delegáti shodli, že místní

sověty stojí na straně Čechů a Slováků, zatímco Maxa a Čermák byli na

straně moskevské ústřední vlády, takže je zde podezření, že byli zatčeni

a k podpisu donuceni násilím. Václav Holeček navrhl, aby veškerá

agenda týkající se odjezdu do Vladivostoku přešla do rukou Výboru a

Národní rada byla veřejně zbavena této otázky, díky čemuž by bolševici

ztratili jakoukoliv výhodu. Přijatá rezoluce zněla následovně: „Sjezd

Československého armádního sboru zbavuje Odbočku Československé

národní rady v Rusku všech pravomocí týkajících se přepravy armády do

Vladivostoku. Sjezd převádí všechnu moc potřebnou pro uskutečnění

tohoto úkolu na Prozatímní výkonný výbor. Jen tento orgán je oprávněn

vydávat příslušné rozkazy. Všechny pokyny vydané Odbočkou

Československé národní rady v Rusku jsou neplatné.“118 Vojenské

kolegium se ihned začalo zabývat plány na násilný odjezd, protože

jakmile do Moskvy dorazí informace o neuposlechnutí rozkazu, přinutí

místní sověty, aby zasáhli proti Čechům a Slovákům, domnívali se.119

5.8 Sověti zahajují útok

Telegram odsouhlasený sjezdem a odeslaný sovětské vládě

znamenal obrat ve strategii bolševiků vůči Čechům a Slovákům.

117 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, s. 286–288. 118 Tamtéž, s. 291–292. 119 POLÁK, s. 81–83.

64

Odmítnutí odzbrojení a svržení Národní rady zmařilo naděje sovětů, že se

jednotky podaří odzbrojit s její pomocí bez krveprolití. Trockého

komisariát začal ihned jednat a 23. května 1918 Aralov v telegramu

určeném všem velitelům sovětů rozkázal zastavit, násilím odzbrojit a

rozpustit československé jednotky jakožto pozůstatek staré carské

pravidelné armády. Tento telegram uzavřel období úsilí o ovládnutí

Armádního sboru demokratickou cestou a přinesl vojenské akce proti

Čechům a Slovákům. Následující dva dny byly ještě ve znamení klidu,

kdy vojenští velitelé přesvědčili komisaře čeljabinského sovětu, aby jim

umožnili odjezd na východ do Vladivostoku. Ti uposlechli, protože neměli

dostatek sil k odzbrojení.120

5.8.1 Omsk

K prvnímu otevřenému střetnutí došlo 25. května 1918 u Omska.

Místní sovětské velení se 24. května 1918 dozvědělo, že předcházejícího

dne byly z Čeljabinska vypraveny dva vlaky šestého pluku a rozhodlo se

vyslat ozbrojený sbor pod vedením Alexandra Ivanoviče Uspenského

skládající se z 290 mužů na stanici Kulomsino, aby násilím zastavili

projíždějící vlaky a požádali o vydání zbraní a munice. Zde bylo

nejvýhodnější místo před Omskem, protože stanice ležela na západním

předměstí města a chránila most přes řeku Irtyš. Prvořadým úkolem

sovětů bylo vojákům odebrat zbraně, nechat vlaky odjet do Omska na

nádraží, zde vlaky vykolejit a všechny chladnokrevně postřílet z nádražní

budovy, kde již v noci z 24. na 25. května začaly přípravy na celou

akci.121

Vlaky šestého pluku přijely 24. května 1918 do Petropavlovska, kde

po připojení nových lokomotiv pokračovaly v cestě. V noci na 25. května

1918 dojely do stanice Izil-Kulu ležící na půl cesty mezi Petropavlovskem

a Omskem a místní komisař je překvapil tím, když prohlásil, že nemá

120 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 175. 121 KRATOCHVÍL, s. 159–162.

65

námitek na pokračování v cestě, protože je v Omsku již místní sovět

netrpělivě očekává. Během odpoledne 25. května 1918 se štábní vlak

s kapitánem Otakarem Hanušem setkal se štábním vlakem Armádního

sboru s generálem Šokorovem. Oba si vysvětlovali své pozice, Šokorov

neměl nic proti vzpouře a na její adresu prohlásil, že k tomu nemůže nic

říct, když není o situaci obeznámen. Jelikož viděl před odjezdem z

Omsku o přípravách místního sovětu, tak varoval Hanuše, že zřejmě

proběhne pokus o jejich úplné odzbrojení. Ten se přes malý počet pušek,

kterých měl jen 120, rozhodl pokračovat v cestě a do Kulomsina přijel

v poledne. Po zastavení vlaku komisař Uspenskij rozkázal ruskému

personálu vlaku opustit vlak, poté požádal kapitána Hanuše, aby

bolševikům umožnil prohlídku vagonů kvůli zajištění zbraní. Ten se

domníval, že přijdou potíže a nařídil vojákům v civilu, aby nahradili

odvolané ruské pracovníky a udržovali vlaky pod parou připravené pro

případ útěku.122

Jednání s Uspenským byla zdlouhavá a nic nepřinesla. Hanuš se

zpočátku dovolával penzenské dohody a odmítl vydat jen jedinou pušku,

ale nakonec souhlasil s vydáním dvaceti pušek v Omsku. Uspenskij to

odmítl, trval na všech puškách vydaných na místě a nařídil svým mužům,

aby obklíčili vlak a poslal do Omska žádost o posily včetně kulometů.

Hanuš mezitím vydal signál k ústupu a vlaky bez incidentu odjely do

stanice Alonskij Rozjezd, kde se setkaly s vlakem druhého praporu. Po

vzájemné poradě velitelů obou vlaků byl odeslán telegram omskému

sovětu, v němž Hanuš s velitelem druhého vlaku protestovali proti pokusu

o odzbrojení na stanici Kulomsino a vyžadovali uvolnění tratě do

Vladivostoku. Dále rozhodli, že se vlaky vrátí do stanice Marianovka,

vzdálené necelých deset kilometrů na západ od této stanice a počkají na

příjezd celého šestého pluku z Čeljabinska. Štábní vlak kapitána Hanuše

odjel ihned po společné poradě. Vlak druhého praporu se kvůli opravě

122 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, s. 311–312.

66

zpozdil a při odjezdu ze stanice se objevily dva vlaky ozbrojených

bolševiků jedoucích od Omska. Velitel vlaku dal rozkaz k co

nejrychlejšímu odjezdu do Marianovky, protože věděl, že přesile

bolševiků nemůže bez pomoci kapitána Hanuše čelit a rozkázal, aby

vojáci na bolševiky nestříleli. Ve chvíli, kdy dojeli do stanice, ihned zaujali

své pozice společně s překvapenými vojáky ze štábního vlaku a čekali na

příjezd bolševiků. Ti ještě z jedoucího vlaku stříleli z několika kulometů,

po zastavení vyskákali a snažili se probít k nádražní budově. Češi a

Slováci palbu opětovali a zahájili postup na vlaky, takže bolševici nemohli

zaujmout útočnou formaci. Přestřelka trvala čtyřicet minut, po ní zůstalo

250 padlých bolševiků, 128 raněných a zbytek se rozprchl do lesa. Z řad

Čechů a Slováků padlo 28 vojáků a 15 jich bylo raněno.123

Následujícího dne, 25. května 1918, velitelé obou vlaků rozhodli, že

ustoupí více na západ na stanici Moskalenky, kde se připojí ke dvěma

dalším vlakům šestého pluku. Toho dne také bylo upuštěno od myšlenky

vynutit si cestu do Vladivostoku silou. Omští bolševici zahájili s Čechy a

Slováky vleklá jednání, ti se vzdali všech výhod, které mohly mít při

okamžité cestě do Omska, který by z nedostatku sil padl bez velkého

odporu, a vojáci by měli otevřenou cestu na východ. Celá Sibiř pod

vedením tohoto sovětu mobilizovala veškeré síly a připravovala se na

střetnutí s Čechy a Slováky. Trockij doufal v to, že sověty v Penze a

Čeljabinsku splní jeho rozkaz o okamžitém odzbrojení Čechů a Slováků a

případné jejich zastřelení, pokud tak neučiní. Pokud by se skupiny

z těchto měst připojily k 6. pluku, tak by to představovalo sílu o 8 tisících

mužích, které by Omsk nemohl v žádném případě čelit. Naproti tomu

Omský sovět měl slíbit vlakům stojícím ve stanici Moskalenky volný

průjezd městem, když na něj nezaútočí. 26. května 1918 byla uzavřena

vzájemná dohoda, kde bolševici slíbili: 1) incident v Marianovce vyšetří

společná komise, 2) omský sovět přesvědčí Moskvu k odjezdu

Armádního sboru do Vladivostoku, 3) Češi a Slováci si ponechají zbraně 123 Tamtéž, s.. 312–313.

67

pro osobní ochranu. Češi a Slováci slíbili: 1) propuštění vojáků zajatých

v Marianovce, 2) vrátit ukořistěné zbraně z tohoto střetnutí, 3) zachování

státu quo v Moskalenkách, kam nesměly přijíždět další vlaky k posílení

zdejší skupiny. Nadto bylo uzavřeno příměří na následujících čtyřiadvacet

hodin. Tím byl Omsk zachráněn a mohl se opevnit proti případným

československým útokům.124

5.8.2 Penza

Zde se ukázal nepříznivý poměr sil bolševiků proti Čechům a

Slovákům. Když 25. května 1918 Trockij rozkázal zastřelit každého

ozbrojeného Čecha nebo Slováka, penzenský sovět mohl do zbraně

postavit jen 700 mužů proti 2300 vojákům Armádního sboru, kteří navíc

měli mnohem lepší morálku a výcvik.125 Penzenský sovět chtěl tuto

nepříznivou situaci vyřešit bez jediného boje a 26. května 1918 pozval

delegaci Sboru a Národní rady na jednání. Radu zastupovali Medek a

Lenfeld a František Barták zastupoval vojáky. Komisař Kurajev byl

neúprosný a trval na odzbrojení. Barták odpověděl, že nebude dělat nic

za zády vojáků a že jen oni mohou rozhodnout, zda se odzbrojí či nikoliv.

Jednání skončilo ráno 27. května neúspěšně, oběma stranám bylo jasné,

že se nevyhnou otevřenému boji a tudíž se na něj připravovaly k boji.

Kurajev zatelegrafoval do Moskvy, aby požádal o posily pro nadcházející

střetnutí, ale Trockij mu odpověděl, že mu může poskytnout jen 3 000

vojáků. Kurajev poslal ten samý den večer kurýra ke Sboru a žádal další

jednání, ale všem bylo jasné, že jde jen o získání času pro bolševiky.

Komisař žádal vyjednávání za předpokladu, že Češi a Slováci

neprovedou ukvapenou akci proti sovětu. Vojáci naopak trvali na

svobodném odjezdu z Ruska na základě dřívější penzenské dohody o

odzbrojení. Navíc chtěli zachovat stejný poměr sil, aby po odzbrojení

124 Tamtéž, s. 315–321. 125 KŘÍŽEK, J., Penza – slavná bojová tradice čs. rudoarmějců, Praha 1956, s. 156.

68

nepřišla ze strany bolševiků rázná akce. Kurajev jim přislíbil, že se tak

stane.126

Status quo dohodnutý 27. května 1918 večer byl porušen hned po

několika hodinách. Následujícího rána 28. května kolem 7 hodiny ráno

vjel na nádraží v Penze ozbrojený vlak s bolševickými útočníky, který s

sebou přivezl mimo jiné i tři obrněná vozidla a několik těžkých děl a

zastavil těsně před vlakem druhé roty prvního pluku Armádního sboru.

Poručík Josef Jiří Švec vydal rozkaz k okamžitému zmocnění se vlaku,

protože akce bolševiků znamenaly jednoznačné porušení statu quo. Vlak

padl do československých rukou bez jediného výstřelu jen za použití

bajonetů proti čínské posádce na lokomotivě, zbytek vojáků se rozutekl.

Vedení sovětu vyhlásilo po této akci ve městě válečný stav, v továrnách

se utvářely ozbrojené dělnické milice umístěné v důležitých částech

města. Odpoledne 28. května byli dva muži z průzkumné hlídky napadeni

střelbou, poručík Švec usoudil, že se jedná o zahájení útoku a rozkázal

obsadit nádraží pomocí obrněných vozidel. Nádraží bylo bez velkého

odporu obsazeno.127

V noci obě strany přeskupovaly své síly. Poručík Čeček přijel před

čtvrtou hodinou ranní ve štábním vlaku 4. pluku Armádního sboru.

Poručík Švec vydal pokyn k útoku přesně ve čtyři hodiny ráno v době, kdy

Kurajev zhodnotil situaci jako vážnou a vládě v Moskvě zaslal telegram:

„Penza 29. května 1918 4 hodiny ráno. Ústřednímu sovětu v Moskvě.

Situace vážná. Češi obklíčili celou Penzu. Sovět pravděpodobně padne.

Neprodleně vyšlete posily. Kurajev.“128 Boj trval celých osm hodin a Češi

a Slováci dobyli střed města přesně v poledne. Posily z Moskvy k městu

přijely ve dvě hodiny odpoledne, a když viděly, že je město ztraceno, tak

ihned opět odjely. Češi a Slováci ztratili třicet mužů a stovka jich byla

zraněna. Bolševici přišli o 200 mužů a více než 2 000 bylo zajato.

126 ZMRHAL, K., Armáda ducha druhé míle, Chicago 1918, s. 68. 127 VANĚK, s. 224. 128 KŘÍŽEK, s. 155.

69

Vítězství znamenalo otevřenou cestu na východ a bylo umocněno faktem,

že došlo k zabavení velkého množství zbraní a munice.129

5.8.3 Mariinsk a Novonikolajevsk

Dne 25. května 1918; tedy ve stejné době, kdy bolševici zahájili

útok na Marianovku, začala útočit na jiných místech i československá

strana. Kapitán Radola Gajda, velící jednotkám východně od Omska,

začal toho dne uvolňovat železniční trať mezi Omskem a Irkutskem. Ve

dvě hodiny odpoledne železniční telegrafista ve stanici Novonikolajevsk

poslal do Mariinska veliteli Eduardu Kadlecovi zprávu: „Na mariinském

nádraží předej komisaři 20/m dopis. Gajda.“130 Zpráva znamenala

okamžitě se zmocnit nádraží, což také Kadlec za patnáct minut učinil.

Jediný odpor byl ze strany bolševiků veden z ozbrojeného vlaku, kde bylo

kolem 250 mužů a bohatá výstroj. Z telegrafního úřadu byla Gajdovi

odeslána zpráva o splnění úkolu a záleželo jen na něm, aby to samé

učinil v Novonikolajevsku, kde zdejší sovět zasedal celé odpoledne a měl

zaútočit na Čechy a Slováky v noci z 25. na 26. května. Kapitán zatím

odpoledne navštívil ve městě stan tajné protibolševické organizace

ruských důstojníků, kteří mu navrhli, aby s útokem počkal šest měsíců,

než se připraví definitivní plán na boj s bolševiky. Gajda s tím nakonec

nesouhlasil a dál připravoval mužstvo na boj.131

Během noci se město připravovalo na střetnutí. Městský sovět

zasedal až do jedné hodiny do rána a dopracovával poslední detaily své

ofenzívy. Protibolševické skupiny také nezahálely, při večerních a

nočních jednáních mezi vedoucími členy docházelo k diskuzi, kdo by měl

po vítězství Čechů a Slováků převzít nad městem kontrolu. Generálmajor

Alexej Nikolajevič Grišin-Almazov a další důstojníci vyzbrojovali muže a

zároveň přišívali na rukávy zelenobílé stuhy, znak pozdějšího Prvního

129 VANĚK, s. 239–243. 130 Tamtéž, s. 247. 131 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. II. díl, s. 346–349.

70

novonikolajevského dobrovolnického pluku. Tento večer se považuje za

okamžik, kdy byla založena sibiřská dobrovolnická armáda a kdy vypukla

téměř tříletá občanská válka na Sibiři. Jedinou klidnou skupinou se zdáli

být Češi a Slováci, kteří pořádali na náměstí koncert své vojenské

kapely.132

Přesně v 1:30 ráno rozzářila noční nebe rudá raketa, která dala

pokyn k zahájení boje. Operace trvala čtyřicet minut, Češi a Slováci se při

ní zmocnili nádraží, vojenských úřadů, odzbrojili bojující vojáky Rudé

armády a převzali nad Novonikolajevskem vojenskou kontrolu. Než se

vojáci stačili probojovat ke kancelářím sovětu, jeho členové stačili utéci a

převzetí moci se pro nový režim stalo snadnou záležitostí. Politická

kontrola města přešla do rukou městské dumy. Alexej Nikolajevič Grišin-

Almazov se začal zabývat vytvořením Prozatímní sibiřské vlády, protože

se dalo předpokládat, že bolševická moc na Sibiři nebude mít dlouhého

trvání. V ranních hodinách 26. května 1918 vydal Gajda prohlášení

místnímu obyvatelstvu, v němž znovu zdůraznil, že jediným cílem Čechů

a Slováků je cesta do Vladivostoku a odplutí do Francie a že se nechtějí

vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska. To samé zopakoval o den

později 27. května před železničními zaměstnanci, kteří projev přijali

s potleskem, dali k dispozici lokomotivy a vlaky, jež brzy odjely

z Novonikolajevska.133

Zprávy o svržení sovětů se ihned rozšířily po celé Sibiři. Místní

obyvatelstvo na mnoha místech bez větších potíží svrhlo sovět a bez cizí

pomoci dosadilo novou vládu, když slyšelo, že se k městu blíží Češi a

Slováci. Tak se tomu stalo například v Čulymi v Novosibirské oblasti.

Prozatímní výkonný výbor zpočátku odmítal spojení s protibolševickými

silami, ale když Trockij odmítl poslední nabídku mírového řešení situace

předložené 29. května 1918, rozhodl o plné podpoře protibolševických

132 Tamtéž, s. 353–354. 133 Tamtéž, s. 354–356.

71

složek a Prozatímní sibiřské vlády. Konflikt mezi bolševiky a Čechy a

Slováky přerostl v otevřenou válku.134

5.8.4 Irkutsk

Irkutský sovět nebyl nikdy příznivě nakloněn Čechům a Slovákům a

od uzavření penzenské dohody 26. března 1918 odmítal vpuštění vlaků

na své území. Postavení tohoto sovětu bylo mnohem lepší než ostatních,

protože mezi Omskem a Irkutskem stálo jen 3800 vojáků a vzdálenost

mezi nimi činila více než 1700 kilometrů. Navíc s výjimkou

Novonikolajevska nestály vlaky pohromadě, což umožnilo snadnější

vyjednávání s jejich veliteli. Proto byl vypracován plán, v němž bylo nutno

zabránit Čechům a Slovákům, aby sami rozhodli o pokračování cesty,

tudíž jejich vlaky měly být koncentrovány po celé trati. V druhém kroku

měly být jednotlivě vpuštěny do Irkutska, zde násilně odzbrojeny a

jednotky rozpuštěny. V tomto znění odeslal 26. května 1918 člen

revolučního štábu komisař Dmitrij Alexejevič Prokofjev telegram

vojenským velitelům sibiřských sovětů. Po doručení byl sovět na stanici

Innokentěvská vyzván ke vpuštění vlaku druhé dělostřelecké brigády

první divize do Irkutska. Odpoledne 26. května 1918 vjel vlak na nádraží

v Irkutsku a byl naveden před nádražní budovu. Místní komisař požádal

velitele o odzbrojení, který to odmítl. Komisař odešel do budovy, kde

v oknech již byli připraveni bolševici s kulomety a začali pálit na vlak, ve

kterém se nacházelo jen šestnáct pušek. Českoslovenští vojáci nemohli

s tak málo puškami palbu opětovat, a proto se rozeběhli do budovy,

přemohli všechny kulometčíky, celou budovu obsadili a přitom ztratili

patnáct mužů; třicet jich bylo raněno. Bolševici ztratili deset mužů a

zbytek nádražní posádky skládající se převážně z maďarských a

německých internacionalistů se vzdal.135

134 VANĚK, s. 199–200. 135 Tamtéž, s. 210–213.

72

Po akci chtěl velitel obsadit i celé město. Uvědomil si však, že k

tomu nemá dostatek sil, a tak poslal kurýra do stanice Batarejná vzdálené

jedenáct kilometrů západně od Irkutska s pokynem, aby tam stojící vlaky

pokračovaly do Irkutska a obsadily město. V jednom se nacházela

pěchota kapitána Hoblíka, ve druhém jednotka letců s vybavením. Po

doručení zprávy kapitán s vojáky obsadil nádraží v Batarejné, odzbrojil

posádku a pokračoval na Irkutsk. Noc z 26. na 27. května vlaky přečkaly

v Innokentěvské, kam se mezitím na ně chystali bolševici z Irkutska, jež

zahájili útok po půlnoci 27. května. Českoslovenští vojáci byli sice

zaskočeni, ale bolševiky porazili. Když se o porážce dozvěděl irkutský

sovět, tak vyslal k vítězům delegaci žádající dohodu. Ta se skládala

z členů vlády střední Sibiře, amerického konzula v Irkutsku Harrise a

francouzského důstojníka Vergéa. Harris přesvědčil Hoblíka, aby upustil

od útoku na město, a slíbil, že pomůže vyšetřit incident z předcházejícího

večera. Uzavřené příměří umožnilo vlakům průjezd Irkutskem pod

záminkou, že si každý vlak ponechá třicet pušek. Jakmile Češi a Slováci

opustili město, rozběhla se náborová kampaň mezi zajatci a město mělo

být přestavěno v pevnost čekající na další vlaky.136

5.8.5 Čeljabinsk

Čeljabinský sovět vycházel oproti ostatním s československými

veliteli a vojáky dobře. Z toho také plynula snaha velitelů přesvědčit zdejší

bolševiky, aby intervenovali u ostatních sovětů v jejich prospěch a v co

nejrychlejší odjezd do Vladivostoku. Představitel jekatěrinburského

sovětu to odmítl s tím, že Češi a Slováci za vzniklou situaci mohou sami.

Velení Armádního sboru se sešlo na poradě 26. května a rozhodlo o

rychlém obsazení města, protože se ze severu do Jekatěrinburgu a ze

západu od Ufy se blížily posily. Třetí rota druhého pluku pod vedením

poručíka Čeňka Hajdy obklíčila město ze severu a v 1 hodinu 30 minut po

půlnoci 27. května 1918 zaútočila na vojenské kasárny, které se bez

136 KRATOCHVÍL, s. 190–192.

73

velkého odporu vzdaly. Byla zajištěna velká výzbroj, mnoho munice a

také přibližně 4 000 německých a maďarských internacionalistů. Po akci

byl vyslán kurýr do Jekatěrinburgu k místnímu sovětu, aby opakoval

žádost o volný průjezd vlaků. Bolševický velitel to opět odmítl s tím, že se

na jeho dřívějším vyjádření nic nezměnilo a nezmění. Po odmítnutí se

začaly zhoršovat vztahy i s čeljabinským sovětem. Ten pod náporem

ostatních začal praktikovat podvratnou činnost vůči Čechům a Slovákům

a situace začala být neudržitelná. Prozatímní výkonný výbor a velení

rozhodly během noci z 31. května na 1. června 1918 sesadit bolševiky a

převzít kontrolu nad městem.137

5.8.6 Pád Sibiře a odjezd z Ruska

Po bitvě v Penze Čečkova skupina opustila 3. července 1918

město a směřovala na Samaru, kde ve stanici Lipjagi bolševici vybudovali

síť zákopů obsazených 4 000 muži lotyšských praporů, maďarských

internacionalistů, námořníků, jejichž velitelem byl komisař Samuil

Jevgeněvič Kadomcev. Ten se snažil Čechy a Slováky přesvědčit

k jednání a poslal letadlo shazující letáky s výzvou k zastavení veškeré

bojové činnosti. Poručík Čeček jednání odmítl, krátce po půlnoci 4.

června jeden prapor čtvrtého pluku obešel bolševiky z jihu a ráno, kdy

začal útok, na sebe navázal většinu palby. Útok byl veden z jihu a západu

a i přes početní nevýhodu (Čeček měl k dispozici 1600 mužů a

Kadomcev téměř 4 000 mužů) dokázal do poledne zvítězit. Ztráty na

obou stranách byly neporovnatelné, kdy Češi a Slováci ztratili 30 vojáků a

89 jich bylo raněno, zatímco bolševiků padlo 1500 a dalších 300 se

utopilo při nekoordinovaném útěku na severu v bažinách řeky Taťjanky;

navíc 2 000 z nich bylo zajato. V době vrcholení bitvy u Lipjag se

k Čečkovu pluku blížil vlak se sovětskými parlamentáři, kteří přijeli

s návrhem na jednání se zástupci sovětské vlády, francouzské mise a

Prokopem Maxou v Syzrani s návrhem na jednání o zastavení bojů a

137 Tamtéž, s. 203–205.

74

odzbrojení československých jednotek. Odpoledne se jim dostalo

odpovědi v tom smyslu, že jednání je možné na stanici Ivaščenkovo

obsazené Čechy a Slováky. Sovětský velitel po konzultaci s moskevskou

vládou podmínky odmítl a ráno 5. června 1918 zahájil útok. Opět ani přes

velkou převahu se mu nepodařilo československou obranu prolomit a

musel s vojáky ustoupit na západní břeh Volhy.138

Snadný postup československých vojsk znamenal obrat v nahlížení

západních mocností. Iniciativa v tomto směru vycházela od amerického

velvyslance v Rusku Francise, který 3. června 1918 telegrafoval do

Washingtonu: „Podle mého soudu by Čechoslováci neměli být odzbrojeni.

V této souvislosti jsem dal generálnímu konzulovi pokyn, aby informoval

sovětskou vládu, že Spojenci by odzbrojení považovali za tvrdé

zacházení iniciované Německem nebo inspirované nepřátelským

vztahem ke spojencům.“139 V průběhu 4. června 1918 obdržely zástupci

spojenecké mise Velké Británie, Francie a Itálie v Rusku od svých

ruských velvyslanců pokyny, na jejichž základě toho dne navštívili

komisaře pro zahraniční věci Georgije Vasiljeviče Čičerina a protestovali

proti zacházení, jakého se dostává legiím ze strany bolševiků, a podpořili

Francisův postoj. Čičerin vyjednávání odmítl s tím, že musí být zastaveny

boje a Češi a Slováci odzbrojeni.140

Československý šestý pluk prorazil 6. června 1918 bolševickou

obranu u Marianovky a již podruhé se přiblížil k Omsku. O den později

povstali ve městě internovaní dobrovolníci, kteří se dříve přihlásili do

Československého armádního sboru, a spolu s kozáky město ovládli. V té

samé době dojely Čečkovy jednotky k Samaře, po krátkém boji ji 8.

června 1918 dobyly; lidé ve městě vítali jednotky s nadšením, že

se zbavili sovětského teroru. Nedlouho po skončení bojů se zde utvořilo

Ústavodárné shromáždění pod vedením předsedy Viktora Michajloviče 138 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 177–178. 139 FIC, V., M., Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. III. díl, Selhání americké politiky v Rusku a na Sibiři, Wilsonovo rozhodnutí neintervenovat: březen–říjen 1918, Brno 2008, s. 77. 140 Tamtéž, s. 77–78.

75

Černova. Další postup jednotek směřoval k jejich spojení a současně

k rozšiřování dobytého území na jih a sever od transsibiřské magistrály,

kdy Čečkova skupina postupovala ze Samary na východ na Bugurslan a

Ufu. Dne 26. června dobyla Buzuluk a začátkem července se

v Orenburgu spojila s Dutovovými kozáky. Vojcechovský své jednotky

poslal na západ na Miass, Zlatoust a Berďauš směrem k Čečkovým

jednotkám a dále na jih a sever od magistrály. Na trati z Čeljabinska na

jih dobyly jeho jednotky Trojick, který byl hlavní základnou sovětské vlády

pro boj s Alexandrem Iljičem Dutovem.141

Rozhodujícím dnem obratu operací se stal 6. červenec 1918.

V tento významný den se východně od Ufy ve stanici Minjary setkaly

jednotky poručíka Čečka a plukovníka Vojcechovského. Poručík Čeček

po setkání pokračoval s neúplnou první divizí k Volze zpět do Samary,

přes Alexandrovský most na Syzran a Kuzněck, a poté na jih, kde 22.

července 1918 padl Simbirsk. Fronta na Volze nyní odřízla evropské

Rusko ovládané sověty od povstalecké Sibiře a znemožnila transporty

německých a rakousko-uherských zajatců na západní frontu. Povolžská

fronta byla nedostatečně posilována jednotkami samarské vlády, ale její

zájmy se prosadily po tažení na Kazaň, která padla 6. července 1918 díky

pomoci prvního československého pluku pod vedením ruského kapitána

Stěpanova. Do rukou útočníků se dostal ruský zlatý poklad předaný

samarské vládě. V té samé době se vytvářela protibolševická fronta na

severním Urale, kde druhý a šestý pluk vedené plukovníkem Janem

Syrovým provedly přechod řeky Pyšmy a 20. července obsadily město

Tjumeň. Jednotky vedené praporčíkem Čílou vstoupily 25. července do

Jekatěrinburgu, Na východě kapitán Gajda obsadil bez většího boje 11.

července Irkutsk a další těžké boje svedl o oblast kolem jezera Bajkal,

které dobyl v týdnu od 14. do 20. srpna 1918.142

141 VANĚK, s. 390–392. 142 Tamtéž, s. 395–396.

76

Vítězné boje Československého armádního sboru dopomohly

k americko-japonské dohodě. Americký státní tajemník Robert Lansing

17. července 1918 prohlásil, že vojenské akce Dohody v Rusku budou

vedeny tak, aby pomohly konsolidovat postavení Čechů a Slováků.

Tokijská vláda k dohodě vydala 2. srpna 1918 deklaraci, v níž přislíbila,

že japonská vojska přijdou se souhlasem spojenců napomoc

československým jednotkám. S touto pomocí se Armádní sbor mohl lépe

přesunovat po transsibiřské magistrále na západ, kde posílil bojující

protibolševické jednotky na Volze a Urale. Zároveň s tím byl Sbor i nově

organizován, velitelem se stal plukovník Jan Syrový povýšený na

generálmajora, veliteli divizí a generálmajory jmenováni Stanislav Čeček

a Radola Gajda.143

Na dlouho připravovaném sjezdu Československého armádního

sboru v Omsku ve dnech 23. července 1918 až 4. srpna 1918 byl

prozatímní výkonný výbor byl rozpuštěn. Byla zvolena nová Národní rada

v Rusku, jejímiž místopředsedy se stali Bohdan Pavlů, Ján Jesenský a

JUDr. Josef Patejdl. Sjezd vydal prohlášení adresované ruskému lidu,

v němž proklamoval, že nemůže podporovat nastolení diktatury či

monarchie a že si přeje si Rusko demokratické. Dále souhlasil

s dočasným nasazením Sboru v Rusku proti bolševikům, dokud nebude

zaručena bezpečná přeprava na západní frontu.144

Politické síly Omsku a Samary utvořily v červnu 1918 z iniciativy

Bohdana Pavlů společnou koaliční vládu, která však až do konce srpna

nedokázala o ničem rozhodnout. Až jednání v Ufě vyústila 24. září 1918

v ustanovení Všeruské vlády pětičlenného direktoria v Omsku. Generál

Vasilij Georgijevič Boldyrev se stal vrchním velitelem ozbrojené moci

Ruska, ale hlavní vojenskou silou zůstávaly na volžské a uralské frontě

československé divize. Na tuto skutečnost si také v memorandu z 29.

srpna 1918 Národní rada v Rusku stěžovala:“…v naději, že ruská

143 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 182–183. 144 MAŠÍN, s. 123.

77

veřejnost přistoupí k práci na obnovení své vojenské a státní organizace,

československé vojsko rozhodlo přinést velkou oběť, ale místo pouhé

pomoci ruským vojskům, leží veškerá tíha pouze a jen na něm.“145 Na

spojeneckou pomoc se také nedalo spolehnout, protože ta zde byla jen

málo početně zastoupená a Japonsko se soustředilo na oblast

mandžuské a amurské dráhy a dále nepostupovalo. V evropském Rusku

se sovětská moc stabilizovala a Lenin vydal počátkem srpna 1918

směrnici, že osud revoluce závisí na rychlém vítězství nad Čechy a

Slováky. Během srpna bolševici soustředili v Povolží a na Urale pět

armád, kdy tyto síly dvojnásobně převyšovaly počet Čechů a Slováků a

jejich ruských spojenců. Zatímco na Urale se i za těchto podmínek dařilo

útokům čelit, fronta na Volze se začala počátkem září rozkládat. Češi a

Slováci byli donuceni postupně ustoupit 10. září z Kazaně, 12. září ze

Simbirska a 13. září z Volska. S vyčerpáním z bojů a ústupy přicházela i

pochybnost, zda boj za samostatnost a národní identitu má stále ještě

smysl. V říjnu Sbor ustoupil ze Syzraně, Stavropolu, Samary. Hlavní bod

obrany nyní tvořila Ufa a v polovině října převzal velení volžské fronty

plukovník Vojcechovský.146

T. G. Masaryk jednal Během bojů především v USA o uznání

Národní rady jako legitimní vlády budoucího československého státu a

Československého armádního sboru na Rusi jako její právoplatné

armády. Jednání s Robertem Lansingem a prezidentem USA

Woodrowem Wilsonem přinesla deklaraci z 2. září 1918, v níž vláda

Spojených států konstatovala, že Češi a Slováci postavili do pole

organizované armády bojující proti Německému císařství a Rakousko-

Uhersku a že tudíž existuje válečný stav mezi Čechy a Slováky a těmito

státy. Uznání za válčící stranu a všech divizí bojujících v Rusku, Francii a

Itálii za jednotnou armádu bylo velkým diplomatickým vítězstvím Národní

145 VANĚK, s. 397. 146 Tamtéž, s. 397–399.

78

rady. Pro vojáky to však neznamenalo konec bojů, jelikož válka stále

ještě pokračovala.147

V září 1918 nikdo nepředpokládal, že válka skončí dříve, než na

jaře 1919, kdy byla naplánována ofenzíva proti Ústředním mocnostem.

Na Balkáně provedl velitel dohodových sil Franchet d’Espérey 15. září

1918 útok vedoucí k uzavření příměří a porážce Bulharska, při kterém

německé a rakousko-uherské jednotky ustoupily ze Srbska a Bosny. Po

této události Německo a Rakousko-Uhersko nabídly Dohodě

prostřednictvím Spojených států příměří na všech frontách a neprodlené

zahájení mírových jednání. V této situaci Edvard Beneš večer 14. října

1918 oznámil francouzskému ministru zahraničí Stéphenu Pichonovi a

pařížským vyslancům Dohody, že byla ustanovena prozatímní

československá vláda, jejímž předsedou se stal Tomáš Garrigue

Masaryk, ministrem války Milan Rastislav Štefánik a ministrem zahraničí

on sám. Vláda jmenovala své diplomaty v Londýně, Paříži, Římě,

Washingtonu a v Rusku.148

Československý deník, základní zdroj informací v Rusku, přinesl 2.

listopadu 1918 první informace o nově vzniklé Československé republice.

Ty se dostaly k vojákům v době, kdy každodenně od července 1918

bojovaly s bolševiky, a proklamovaná pomoc od nově reorganizované

ruské armády nebo od dohodových spojenců nikdy nepřišla. Bojový duch

armády začala upadat, vršilo se odmítání rozkazů, které zatím nebylo

masové, a podařilo se přesvědčit československé divize, aby zasáhly do

bojů o Perm pod podmínkou, že poté budou odveleny do zázemí. I

v těchto bojích se ukázalo to, že ruská vláda není schopná jakkoli pomoci

Čechům a Slovákům, kteří opět zůstali sami. Pocit zklamání byl dovršen

18. listopadu 1918 v Omsku, kdy tamní Direktorium bylo svrženo

skupinou vyšších ruských důstojníků a nastolena vláda admirála

Alexandra Vasiljeviče Kolčaka. Převrat byl pro naprostou většinu 147 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 192. 148 FIC, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914–1918. III. díl, s. 277–278.

79

legionářů nepřijatelný, prohloubily se pochybnosti o dalším smyslu boje a

hlavním úkolem se stala cesta domů.149

V době zvýšené neposlušnosti přijel do Ruska ministr války a

vojenství Milan Rastislav Štefánik, který se domníval, že situace není

příliš vážná. Ovšem případy dezerce se množily a sedmý střelecký pluk

musel být dokonce dopraven na frontu pod hrozbou střílení do vlastních

řad. V prosinci 1918 navíc padla Ufa a jeden z nejschopnějších

československých velitelů generál Radola Gajda opustil velení druhé

divize a přešel do Kolčakových řad, kde velel jedné ze tří armád.

V prosinci 1918 Štefánik přistoupil k reorganizaci československého

vojska v Rusku, které se z dobrovolnického tělesa stalo pravidelnou

armádou. 14. prosince zrušil Československou národní radu v Rusku,

místo ní ustanovil pět úřadů podléhající přímo jeho ministerstvu války a

vojenství: a) oddělení politické (Bohdan Pavlů), b) vojenská správa

(podplukovník Rudolf Medek), c) finanční správa (poručík František Šíp),

d) vojenský inspektorát (generál Vladimir Nikolajevič Šokorov), e) vrchní

kontrolní oddělení (JUDr. Václav Suchý). Bohdan Pavlů byl Štefánkem

17. ledna zplnomocněn zastupovat Československou republiku v Rusku a

ve stejný den Pavlů zřídil Zvláštní sbor pro Rusko řešící všechny otázky

armády a spadající přímo pod Štefánkovo ministerstvo. Na jednání mezi

ministrem a spojeneckými vojenskými činiteli bylo rozhodnuto, že na

základě tragického postavení Armádního sboru předají československé

pluky protibolševickou frontu ruské sibiřské armádě a soustředí se na

ochranu transsibiřské magistrály.150

V lednu 1919 se pluky stahovaly z fronty a obranu předaly ruské

armádě. Zezačátku se soustřeďovaly v týlu a po doplnění nezbytných

zásob se přemisťovaly k magistrále. Během následujících čtyř měsíců

odjelo celkem 259 vlakových transportů z Uralu na východ k Bajkalu.

V době přesunů došlo ke změně oficiálního názvu z Československého

149 PATEJLDL, s. 47–48. 150 Tamtéž, s. 56–57.

80

armádního sboru na Československé vojsko na Rusi s výhradně

československým velením, protože zbývající ruští velitelé odešli koncem

roku 1918 do tvořící se ruské armády. Velitelem vojska byl jmenován

generál Jan Syrový, náčelníkem štábu podplukovník Bohuslav Všetička a

velitelem jednotek na Dálném východě generál Stanislav Čeček.

Rozkazem generála Syrového z 27. ledna 1919 byl stanoven operační

úsek vojska na trati mezi Novonikolajevskem a Irkutskem při Bajkalském

jezeře.151

Celkový rozvrat Ruska zapříčiněný nejdříve válkou s Německem,

poté revolucemi a občanskou válkou, zanechával stopy především na

železniční dopravě. Velení československého vojska se po neustálých

slibech spojenců o pomoci, se rozhodlo založit v lednu 1919 při štábu

v Čeljabinsku zvláštní dopravní oddělení při již existujícím technickém

oddělení, jehož hlavním úkolem bylo zabezpečení oprav tratí a dalších

strojírenských prací. Zmíněné technické oddělení se na obsazených

územích staralo o reorganizaci výroby všech 105 podniků, které se navíc,

díky ekonomickým expertům, rozšiřovaly například o výrobny telefonů,

kotlů, akumulátorů, ale i doutníků či textilních výrobků a díky ziskům se

financovala ortopedická dílna v Jekatěrinburgu pro zraněné

československé a ruské vojáky. O funkčnosti těchto zařízení svědčí to, že

dokázala zásobovat nejen Čechy a Slováky, ale i rodící se ruskou

armádu, kdy například továrna v Jekatěrinburgu byla schopna produkovat

měsíčně 15 000 párů holinek.152

Nasazení Československého vojska podél transsibiřské magistrály

přineslo oproti roku 1918 uklidnění válečné situace. Tento fakt umožnil

rozvoj kulturní činnosti, jejímž centrem se stal Informačně osvětový odbor

Ministerstva války a vojenství vedený Dr. Josefem Kudelou, který se

mimo jiné staral o divadelní činnost, koncerty, výstavy, vydávání několika

periodik v češtině, slovenštině, němčině a maďarštině. Legie rovněž

151 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 240–242. 152 KRATOCHVÍL, s. 221–223.

81

zorganizovaly vlastní poštu sloužící i Spojencům a Rusům jako jediné

spolehlivé spojení mezi Ruskem a Dálným východem. Neméně důležitou

činností bylo i zřízení a provozování sedmi vlastních nemocnic na Sibiři.

Toto všechno se podařilo jen za pomoci obrovského nasazení, vůle,

nápaditosti, sklonu k improvizaci, tedy všeho, co v ruské společnosti kvůli

občanské válce chybělo.153

Boje občanské války pokračovaly a Češi a Slováci byli využíváni

hlavně k výzvědné činnosti, která připomněla slavné okamžiky České

družiny během nedávno skončené války. Během března a dubna 1919

převládaly boje proti různým bandám poškozujícím trať a odstřelujícím

projíždějící vlaky. V květnu třetí divize podplukovníka Lva Prchaly

v součinnosti s ruskou a rumunskou jednotkou a oddílem italského

expedičního sboru provedla útok na jih a na sever od magistrály k řece

Manu a u Nižněudinska, který skončil porážkou bolševických jednotek, a

tak byl zajištěn na delší dobu klidný průjezd tratí v tomto úseku. S boji

pokračoval i spor uvnitř vojska, kdy vojáci odmítali bojovat s tím, že de

facto svými činy podporují diktaturu admirála Alexandra Vasiljeviče

Kolčaka, Odmítání rozkazů se objevovalo téměř každý den a u každé

divize takže se prosazoval názor na svolání mimořádného sjezdu

Československého vojska na Rusi, který byl zrušen rozkazem ministra

Štefánika.154

Přes zákaz se delegáti mimořádného sjezdu sešli na předporadách

24. března 1919 v Jekatěrinburgu. Na svém dalším zasedání 16. dubna

odmítli rozkaz o zákazu sjezdu, reorganizaci vojska a prohlásili, že nadále

nebudou chránit týl armád admirála Kolčaka. Řádný sjezd zahájený 20.

května 1919 v Tomsku žádal okamžité zastavení všech bojových akcí

napomáhajících Kolčakovi a urychlený odjezd do vlasti. Vrchní velitel

spojeneckých armád v Rusku generál Maurice Janin, obávající se ještě

většího rozkolu mezi legionáři a velením, informoval o celé situaci

153 Tamtéž, s. 234–235. 154 Tamtéž, s. 278–279.

82

pražskou vládu, která reagovala prostřednictvím ministra zahraničí

Edvarda Beneše telegramem: „Vlast nežádá od vás již žádných obětí.

Dost jste vykonali pro její osvobození.“155 Navíc byla vyslána vládní

delegace pokoušející se zklidnit napětí uvnitř jednotek, která přijela do

Vladivostoku 12. srpna 1919. Toho se podařilo dosáhnout listopadovým

odvoláním zmocněnce Československé republiky v Rusku Bohdana

Pavlů a nahrazením MUDr. Václavem Girsou, který v dopise spojencům

odmítl další ochranu Kolčakovy vlády, která se však během léta a

podzimu 1919 rozpadala díky zesílené ofenzívě Rudé armády a útokům

partyzánů v jejím týlu. Tím byli kromě ruské armády ohroženi i Češi a

Slováci, jejichž přesun na východ pokračoval i přes naléhání Kolčaka,

kozáků, Děnikina, Spojenců a dalších. Rudá Armáda v červenci 1919

dobyla Zlatoust, Čeljabinsk, Jekatěrinburg a mnoho dalších měst.

V polovině listopadu 1919 se schylovalo k všeobecné vzpouře v Omsku

proti zdejší vládě, a proto československé vojsko raději město opustilo.156

Na konci prosince 1919 zvítězilo protikolčakovské povstání

v Irkutsku, zatímco západně od města se přesunovaly vlaky s legionáři,

Kolčakem a ruským zlatým pokladem. Kolčak požádal generála Janina

kvůli špatné situaci na trati 4. ledna 1920 o ochranu své osoby a pokladu.

Při vjezdu do města delegace bolševiků jednala o vydání admirála,

v případě neúspěchu měli být českoslovenští vojáci v Irkutsku odzbrojeni

a mělo jim být zakázáno pokračovat v cestě na východ. Na rozkaz

generála Janina byl Kolčak vydán bolševikům. Generál Syrový to

vysvětloval tím, že vojáci na admirála pohlíželi jako na nepřítele a dále se

již nechtěli podílet na jeho ochraně. Zlatý poklad zůstal až do odjezdu 1.

března 1920 ve vagónech pod československou a ruskou ochranou.

Samotné předání zlatého pokladu znamenalo konec bojů

československého vojska v Rusku. Během dlouhé cesty do Vladivostoku

se museli ještě vojáci vypořádat s nájezdnými akcemi atamana

155 PICHLÍK, Českoslovenští legionáři (1914–1920), s. 246. 156 Tamtéž, s. 246–248.

83

Semanova a jeho kozáků, kteří útočili na vlaky a ničili železniční tratě.

Rozkazem generála Janina z 8. ledna 1920 bylo povoleno útočit na

všechna vojska na magistrále východně od Irkutska.157

Největší počet legionářů byl z vladivostockého přístavu

transportován mezi prosincem 1919 a zářím 1920, protože poslední vlaky

se přístavu dostaly až počátkem června 1920. Celkem bylo vypraveno 42

lodních transportů, které odvezly 72644 osob. V Rusku padlo 3652 vojáků

a 739 jich bylo nezvěstných. Transporty směřovaly přes USA a Kanadu,

pak Atlantikem do Evropy, nebo kolem Číny a Indickým oceánem, Rudým

a Středozemním mořem do italského Terstu. Dne 21. prosince 1920

překročil poslední vlak s legionáři československou hranici a skončilo

několikaleté období válčení.158

157 Tamtéž, s. 248–251. 158 Tamtéž, s. 251–252.

84

6. Závěr

Ve své bakalářské práci jsem chtěl dosáhnout několika cílů. Jedním

z cílů bylo poukázat na skutečnost, že carská armáda se potýkala s celou

řadou problémů od zásobování, dezerci až po špatné velení. Spolu

s velkými rozdíly mezi aristokracií a „obyčejnými“ občany tyto problémy

vedly k revoluci v únoru 1917, kdy abdikoval car Mikuláš II. i jeho

nástupce velkokníže Michail a byla vytvořena Prozatímní vláda.

Největším problémem byla probíhající válka, ve které vláda chtěla

pokračovat. Ve společnosti rostlo napětí a lidé se přikláněli k bolševikům,

kteří v říjnu 1917 provedli převrat a svrhli Prozatímní vládu.

Jedním z dalších cílů bylo zdůraznění faktu, že s postupnou

rostoucí krutostí bolševiků se začala na Ukrajině a na Sibiři formovat

opozice z bývalých carských důstojníků. Největší chybou bělogvardějců

bylo právě to, že měli převahu důstojníci nad řadovými vojáky. Tím rostla

nespokojenost v řadách bývalých vysokých důstojníků, kteří dostali v této

chvíli na starosti velení třeba jen praporu a často jim veleli hodnostně

níže postavení důstojníci. Kvůli upřednostnění vojenských záležitostí nad

politickými jim rostla opozice mezi rolníky, kteří věděli, že po případném

vítězství bílých přijdou o půdu nabytou za říjnové revoluce.

Dalším problémem byla zahraniční pomoc od Spojenců, na kterou

se bílí až příliš spoléhali. Spojenci jim sice přislíbili materiální a vojenskou

pomoc v rámci intervenčních vojsk, ale to se nakonec neuskutečnilo,

protože vnitřní situace v zemích Dohodových mocností nebyla nasazení

vlastních vojáků příliš nakloněná. Přesto poslali admirálu Alexandru

Vasiljeviču Kolčakovi materiální pomoc, která však skončila v době, kdy

bylo jasné, že bílí prohrají.

Vlastně jedinou intervenční silou bojující proti bolševikům po boku

bílých byli Češi a Slováci. Československému vojsku v Rusku jsem

věnoval podstatnou část práce, protože události vedoucí k samotnému

boji jsou až příliš složité. Zjednodušeně by se dalo říci, že po odchodu

85

československých jednotek z Ukrajiny záleželo na každém městě, jak se

postaví k jejich průjezdu směrem do Vladivostoku, kde se měly nalodit a

odjet na západní frontu první světové války. Do čeljabinského incidentu

byla Národní rada v Paříži ochotna vyjednávat a odzbrojit jednotky za

účelem rychlého transportu. Po něm převzali iniciativu vojáci a byli

ochotni si cestu probojovat. Ačkoli stáli proti výrazné bolševické přesile,

tak díky své morálce a bojovým zkušenostem vítězili často bez jediného

výstřelu. Československé jednotky byly využívány především

k výzvědným činnostem, kterými se proslavily již za první světové války

na ruské frontě. Jejich ochota bojovat však ustala v dubnu 1919, kdy po

sjezdu vojska odmítly již nadále chránit týl admirála Kolčaka a rozhodly

se pro odjezd do Vladivostoku, protože se schylovalo k sibiřskému

povstání proti Kolčakovi. První loď odplula z tohoto přístavu v lednu 1919

a poslední v září 1920 čímž se uzavřela sibiřská anabáze našich

legionářů.

86

7. Seznam literatury

ASTORRI, A., První světová válka, Praha 2010.

BENVENUTI, F., The Bolshevik and the Red Army, 1918–1922,

Cambridge 1988.

ČERVINKA, J., Cestou našeho odboje, Praha 1920.

FIC, V. M., Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa

1914–1918. I. díl, Vznik Československých legií v Rusku 1914–1918,

Ruská otázka a boj za samostatný stát, Praha 2006.

FIC, V. M., Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa

1914–1918. II. díl, Bolševici a československé legie, počátek jejich

ozbrojeného konfliktu, březen–květen 1918, Brno 2007.

FIC, V. M., Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa

1914–1918. III. díl, Selhání americké politiky v Rusku a na Sibiři,

Wilsonovo rozhodnutí neintervenovat: březen–říjen 1918, Brno 2008.

FIGES, O., Lidská tragédie: ruská revoluce 1891–1924, Praha 1996.

KENEZ, P., Civil War in South Russia, 1918: The First Year of the

Volunteer Army, Berkeley 1971.

KRATOCHVÍL, J., Cesta revoluce, Praha 1922.

KŘÍŽEK, J., Penza – slavná bojová tradice čs. rudoarmějců, Praha 1956.

KUDELA, J., Profesor Masaryk a Československé vojsko na Rusi, Praha

1923.

KUDELA, J., Přehled československého revolučního hnutí na Rusi do

odchodu československého armádního sboru z Ukrajiny, Praha 1923.

LEHOVICH, D. V., White againts Red. The Life of Denikin, New York

1974.

MAŠÍN, E. Česká družina: k dějinám národního osvobození, Praha 1922.

MAWDSLEY, E., The Russian Civil War, Edinburgh 2000.

MOULIS, V. Běsové ruské revoluce, Praha 2002.

PAPOUŠEK, J., Carské Rusko a naše osvobození, Praha 1927.

87

PATEJDL, J. Sibiřská anabase, Praha 1923.

PICHLÍK, K. Červenobílá a rudá: vojáci ve válce a revoluci 1914–1918,

Praha 1967.

PICHLÍK, K. a kol. Českoslovenští legionáři (1914–1920), Praha 1996.

PIPES, R., Dějiny ruské revoluce, Praha 1998.

POLÁK, F. Masarykovy legie v boji proti Sovětům, New York 1957.

ŠVANKMAJER, M. Dějiny Ruska, Praha 2004.

VANĚK, O. Za svobodu: obrázková kronika československého

revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. Kniha třetí: Anabase 1918–1920,

Praha 1926.

VARNECK E., FISHER H. H., The Testimony of Kolchak and Others

Siberian Materials, Stanford University 1935.

ZMRHAL, K., O samosprávu a demokracii v sibiřské armádě, Praha

1923.

ZUMAN, F., Osvobozenská legenda: vzpomínky a úvahy o

československém odboji v Rusku, díl 1, Praha 1922.

ZUMAN, F., Osvobozenská legenda: vzpomínky a úvahy o

československém odboji v Rusku, díl 2, Praha 1922.

88

8. Resumé

This bachelor thesis describes issue of Russian civil war - the

fighting between the White movement (also referred as a White Army, White

Guard or simply Whites) and the Bolsheviks (‘Reds’), which threw Russia into a

chaos in the years 1918-1920. To properly understand this issue it has to start

with events of World War I, which was the main reason of 1917 February

Revolution, when Tsar Nicholas II of Russia abdicated and Georgy

Yevgenyevich Lvov’s Provisional Government took the power. But this

government was not able to solve the main issue to end the war and another

revolution, the Bolshevik revolution, led by Vladimir Ilyich Uljanov (Lenin) broke

out in the October. But tsarist officers rise against this situation and formed

opposition in form of so called White movement.

This thesis is also focusing on a topic of which social classes fought on

the side of Whites and on the side of Reds. On the one hand, Whites had many

officers, but fewer soldiers, Reds faced the exact opposite - plenty of soldiers,

but not enough officers. Important topic is also the foreign help from Triple

Entente and Central power to Whites, which heavily relied on it, especially in

form of foreign intervention, which did not happen because of public opinion in

allied countries.

The last issue in the thesis is the issue of Czechoslovak Legions, which

were the only intervention forces fighting against the Bolsheviks. Czechoslovak

Legions were established during the World War I, initially as a volunteer army

fighting on the side of Russia against the Central powers for liberation of

Czechoslovakia. After the October Revolution the situation has changed with

Treaty of Brest-Litovsk from 3rd March 1918, and Legions should have been

transported by ships to Western front from port of Vladivostok. But on their way

to Vladivostok some local Soviet governments demanded disarmament as a

condition for continuation of Legion’s train transports, which resulted in open

conflict, where Legions aligned to Whites. Assistance of Czechoslovak forces to

Whites ended in the end of December 1919 with successful rebellion against

Whites at the Siberia. Last ship with Czechoslovak legionaries left port of

Vladivostok in September 1920.