Sborník – Výstavba v souladu s krajinou

Sborník příspěvků z konference

VÝSTAVBA V SOULADU S KRAJINOU


BRNO 2014

Sborník konference

Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební

Brno University of Technology, Faculty of Civil Engineering

3. 4. 2014

Organizační výbor

Doc. Ing. Helena Králová, CSc.

Ing. Pavel Menšík, Ph.D.

ISBN 978-80-214-4884-1

Fakulta stavební Vysokého učení technického v Brně zahájila 1. 6. 2012 řešení projektu „OKTAEDR –

partnerství a sítě stavebnictví“. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním

rozpočtem České republiky a je zaměřen na tvorbu a udržování partnerské sítě. Tato síť bude

vzájemně propojovat Fakultu stavební Vysokého učení technického v Brně, významná výzkumná a

vývojová pracoviště, partnery z oblasti podnikatelského sektoru i oborová sdružení. Cílem sítě je

umožnit rozšíření vzájemné spolupráce, vytvoření nových podmínek pro přenos teoretických i

praktických znalostí a zkušeností mezi výzkumem a stavební praxí.

Partnery projektu „OKTAEDR – partnerství a sítě stavebnictví“ jsou:

MOTRAN Research, s. r. o.,

Českomoravský cement, a.s.

Centrum dopravního výzkumu, v. v. i.,

OHL ŽS, a.s.,

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava,

ESOX, spol. s r.o.,

Svaz vodního hospodářství ČR.

Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.4.00/31.0012

Název projektu: OKTAEDR – partnerství a sítě stavebnictví

Realizace: 1. 6. 2012 – 31. 5. 2014

Řešitel: Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební

OBSAH

UKÁZKY REALIZACÍ ZPŘÍSTUPNĚNÍ KRAJINY…………………………………… 1 Eva Blahoňovská

PŘÍRODNÍ INFRASTRUKTURA KULTURNÍ KRAJINY…………………………….. 11 Antonín Buček

IDENTITA KRAJINY: VÝCHODISKO PRO HLEDÁNÍ SOULADU VÝSTAVBY S KRAJINOU……………………………………………………………………………… 18

Josef Fanta

VODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ VE VZTAHU K OSTATNÍM HODNOTÁM A ZÁJMŮM V KRAJINĚ………………………………………………………………………………… 24

Tomáš Havlíček

PASIVNÍ DŮM Z PŘÍRODNÍCH MATERIÁLŮ………………………………………… 28 Ing. Juraj Hazucha

KULTURNÍ HODNOTY KRAJINY……………………………………………………… 35

Jiří Kupka

HODNOCENÍ ZMĚN V KRAJINĚ POMOCÍ KRAJINOMALBY……………………... 50

Jan Lacina

ÚLOHA GEORELIÉFU VE VÝVOJI A OBRAZE MĚSTA NA PŘÍKLADECH MĚST PRAHA, BRNO A JIHLAVA…………………………………………………….. 56

Jiří Löw

OCHRANA KRAJINNÉHO RÁZU KONZERVACE NEBO TVORBA KRAJINNÉHO PROSTORU?................................................................................... 71 Alena Salašová

ROZPAD TRADIC A SUBURBÁNNÍ BUDOUCNOST KRAJINY: VÝHODY A NEVÝHODY, RIZIKA A MOŽNOSTI…………………………………………………… 77 Jiří Sádlo


1

UKÁZKY REALIZACÍ ZPŘÍSTUPNĚNÍ KRAJINY

Ing. Eva Blahoňovská

Magistrát města Brna, [email protected]

1 ZPŘÍSTUPNĚNÍ KRAJINY

Cesty, silnice, pěšiny, stezky – těmi všemi se můžeme dostat z města do volné krajiny. Když jsou tyto cesty ještě lemované stromy je zážitek vstupu do přírody umocněn. Stromy k cestám v české, moravské a slezské krajině patří už několik století.

1.1 Stromy podél cest

Aleje (výsadby po obou stranách cesty) a stromořadí (výsadby po jedné straně cesty) jsou dominantním krajinným prvkem. K největšímu rozmachu výsadeb alejí došlo v době baroka při budování tzv. císařských silnic. Často byly také vysazovány na přání majitelů panství jako estetický prvek v krajině lemující např. významnou vycházkovou nebo přístupovou trasu (obr.1). Většina takto dochovaných alejí a stromořadí je nyní chráněna zákonem č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, jako památné stromy nebo stromořadí.

Obr. 1 Valdštejnova alej v Jičíně, téměř 1000 lip, spojnice mezi centrem Jičína a letohrádkem

foto: wikimedia.com

Obr. 2 Lipová alej v Radkově - hranice vozovky je těsně u stromů a vozidla je poškozují

foto: Bc.K.Skalíková

Obr. 3 Třešňová alej v okrese Opava lemuje polní cestu, v roce 2007 byla provedena dosadba 350

stromů, foto: obec Rohov

mailto:[email protected]


2

Aleje vysazované dříve podél hlavních komunikací, které jsou nyní významnými dopravními tepnami, se téměř nedochovaly. Při rozšiřování vozovek dochází k zasahování do kořenového systému stromů a tím k jejich poškození a odumírání (obr.2).

V posledních letech se zájem obyvatel a přátel přírody o aleje začal zvyšovat. Jsou vyhlašovány např. soutěže o nejkrásnější aleje a památné stromy a provádí se ošetřování starých stromů. S pomocí nadačních programů a zájmu zastupitelstev obcí se výsadby stromů podél cest opět vrací (obr.3).

1.2 Kde můžeme sázet stromy podél cest?

Sázení stromů podél cest podléhá přísných požadavkům a normám. Podél hlavních komunikací je téměř nemožné strom vysadit – upravuje to norma ČSN 7306101 Projektování silnic a dálnic. Podél dálnic, silnic 1. třídy a dopravně významných silnic 2. třídy se výsadby nedovolují vůbec. U ostatních silnic 2. třídy a u dopravně významných silnic 3. třídy je stanovena vzdálenost výsadeb o vozovky. I tam jsou podmínky velmi přísné a často nesplnitelné. Pokud tedy budeme mít zájem ve svém okolí vysázet stromořadí musíme se zajímat ještě o nižší třídu komunikací a to tzv. místní komunikace a o polní cesty (účelová komunikace podle ČSN 73 61 09).

Místní a účelové komunikace jsou obvykle ty nejdůležitější cesty, které turistům a cyklistům zajistí opravdový přístup do krajiny. Teprve na polní cestě jsme v přímém kontaktů s krajinou – se stromy, keři, ptactvem, hmyzem…

1.3 Zemědělská krajina

V době před kolektivizací zemědělství byla přístupnost krajiny větší. Každý hospodář se potřeboval ke svému poli dostat a z obce vedlo mnoho cest do polí (obr.4).

V současnosti jsou pole obhospodařována jako velké celky o rozloze i několik desítek hektarů. Průchodnost takovým územím je velmi omezená (obr.5,6).

Obr. 4 Indikační skica katastru Brno-Žebětín z roku 1850, zdroj: Moravský zemský archiv


3

Obr. 5 Rozdělení půdních bloků na území jihu Brna, zdroj: LPIS

Obr. 6 Pohled na zemědělskou krajinu s velkými půdními bloky na jihu Brna, foto: E.Blahoňovská

1.4 Pozemkové úpravy jako pomocník při výsadbě stromů podél cest

Důležitým nástrojem pro zpřístupnění a zprůchodnění krajiny jsou tzv. pozemkové úpravy (zákon č. 139/2002 Sb.). Při provádění pozemkové úpravy se navrhuje rozmístění pozemků, cestní síť (obr.7) a zajišťují se jimi podmínky pro zlepšení životního prostředí. Právě při procesu pozemkové úpravy mají projektanti největší možnost zajistit místo v krajině pro cesty a zejména zajistit místo pro výsadby stromořadí nebo alejí, které k polním cestám patří.

Obr. 7 Návrh cestní sítě v pozemkové úpravě zdroj: GIS Brno

Obr. 8 Skutečná realizace cest po pozemkové úpravě, zdroj: GIS Brno

Po úspěšné „teoretické“ pozemkové úpravě se přistupuje k realizaci navržených opatření a to zejména cestní sítě s doprovodnou zelení. Pro hospodařící zemědělce je realizace polních cest bohužel komplikací, protože jim cesty zmenší půdní celky a znesnadní obdělávání velkými stroji. Často tedy dochází k realizaci pouze jedné či dvou polních cest (obr.8).


4

Pokud je cesta navržena i se stromořadím a realizace proběhne správně vypadá po několika letech polní cesta se stromořadím různých ovocných stromů velmi hezky. Např. cesta v Holáskách je nyní součástí velmi využívané cyklostezky a ve všech ročních obdobích je krásným krajinným prvkem (obr.9).

Obr. 9 Polní cesta se stromořadím ovocných stromů na podzim k.ú. Holásky, foto: E. Blahoňovská

Obr. 10 Polní cesta se stromořadím k.ú. Obřany foto: E. Blahoňovská

Obr. 11 Obnova třešňového stromořadí podél místní komunikace k.ú.Žebětín, foto: E. Blahoňovská

Některé realizace ale tak dobře nevypadají. V případech, kdy nebylo z různých důvodů možné výsadby stromů provést, je na cestu neutěšený pohled.

Při pozemkové úpravě v Žebětíně nebyl dostatek obecních pozemků na výsadby stromů. Soukromí vlastníci okolních pozemků nesouhlasili s věnováním pár čtverečních metrů svého pozemku na ozelenění. Tento stav je bohužel téměř nereálné napravit a stromy vysadit (obr.12).

Obr. 12 Nová polní cesta bez stromů k.ú.Žebětín foto: E. Blahoňovská

Obr. 13 Polní cesta se stromořadím kaštanů k.ú.Tuřany 3 roky po realizaci

foto: E. Blahoňovská

Dalším případem, kdy nemusí realizace dopadnout dobře, je nekvalitní výsadba zeleně. Chyba se může stát výběrem nekvalitních sazenic, špatnou výsadbou nebo následnou péčí, ale i následným vandalstvím (o.13).

Stromořadí lip a javorů v městské části Brno - Bosonohy podél realizované travnaté polní cesty bylo vysázeno v roce 2007 (obr. 14). Péče o výsadby asi nebyla dostatečná, protože z 26 stromů do dnešního


5

dne přežila polovina. Ale v tomto případě je snadné na prázdná místa stromy opět dosadit. Důležitá bude následná péče v nejbližších pěti letech. Je obvyklé, aby firma, která výsadby realizuje, měla za stromy po pět let zodpovědnost. Patří tam zálivka stromů, kontrola a oprava kotvení, mulčování a případná výměna stromu pokud poškozený nebo uschne. U ovocných plodících stromů je nutné také zajistit odborníka na pravidelné pěstební řezy.

Obr. 14 Travnatá polní cesta se stromořadím lip a javorů k.ú.Bosonohy, foto: E. Blahoňovská

2 PŘÍSTUP K VODĚ

Každé město i vesnice mají ve své blízkosti vodní tok. Je to logické, dříve bez přímé dostupnosti vody nebylo možné existovat. Dnes to už vypadá jinak. Zásobování vodou je zajištěno otočením kohoutku v umyvadle a tekoucí voda ve městech je mnohdy přítěží. V posledních desetiletích byly řeky a potoky regulovány. Meandry byly zasypány a voda byla usměrněna do rovných opevněných a zahloubených koryt (obr.15).

Vyřešili jsme tím sice omezení rozlivů vody do okolí při menších povodních, ale degradovali jsme řeku jen na místo, kudy rychle proteče voda. Žádné jiné funkce (estetické, ekologické, hygienické, rekreační…) tato stavba neplní. Není tu příjemné posedět a kochat se okolím.

Řeka Svratka je v Brně takto významně regulována pouze v samém centru Brna. V severní části Brna – pod brněnskou přehradou a v jižní části Brna – před soutokem se Svratkou je koryto sice napřímené, ale břehy jsou přírodě blízké (obr.16,17)).

Obr. 15 Opevněné koryto Svratky v centru Brna na ul. Poříčí, zdroj: wikimedia.com

Obr. 16 Přírodě blízké břehy Svratky v jižní části Brna, foto: E.Blahoňovská

Obr. 18 Cyklostezka podél Svitavy v Brně-


6

Obr. 17 Cyklostezka podél Svratky v Brně-Pisárkách, foto: E. Blahoňovská

Holáskách, foto: E. Blahoňovská

Řeka Svitava je v Brně napřímena a zahloubena již od konce 19. století. Nově vybudovaná cyklostezka s několika stromy řeku do krajiny nezahrne. Je pod úrovní očí, když na kole jen rychle projedete kolem. Po levé straně jsou rozsáhlé plochy zemědělské půdy. Z estetického i ekologického pohledu by bylo vhodné levý břeh řeky snížit a zpozvolnit. Cyklostezka by mohla vést těsně kolem vody, vzniklé plochy mohou být kvetoucí loukou, které se jednou za čas zaplaví. Nyní to vypadá, že přístup k vodě ani není žádoucí. Bohužel revitalizace Svitavy už asi nikdy nebude možná a to z majetkových důvodů (obr.18).

Ukázky čistě technických úprav vodních koryt jsou vidět i na následujících obrázcích (obr. 19,20) převzatých z publikace „Přírodě blízké úpravy vodních toků v intravilánech a jejich význam v ochraně před povodněmi“ od Tomáše Justa [1].

Obr. 19 Zahloubení a opevnění potoka v obci Bělá pod Bezdězem, zdroj: Tomáš Just

Obr. 20 Nepřiměřeně hluboká koryta je nutné stabilizovat technickými prostředky. Přínos této

úpravy pro pobytovou hodnotu prostředí je problematický. zdroj: Tomáš Just

2.1 Revitalizace toků

Krásné příklady revitalizací řek a zajištění přístupů k vodě jsou k vidění v Německu (obr.21,22).

Obr. 21 Řeka Isara uprostřed Mnichova prodělává po úsecích protipovodňovou a revitalizační

přestavbu od roku 2000. Do roku 2011 mělo být revitalizováno téměř 9 kilometrů řeky. Město tím posiluje svoji ochranu před povodněmi a získává velmi přitažlivé rekreační území. Obnovuje se tím příznivý ekologický stav řeky. zdroj: Tomáš Just

Obr. 22 Schwarzenberg v Sasku: Povodňové rozvolnění říčky Schwarzwasser ve městě. Oproti

dřívějšímu stavu, kdy koryto z obou stran svíraly zdi, byla povodňová průtočná kapacita koryta zvětšena jeho rozšířením a rozvolněním do přírodě bližších

tvarů. zdroj: Tomáš Just

I v České republice se blýská na lepší časy. Příklady úspěšných revitalizací jsou k vidění například v Praze. Odbor městské zeleně Magistrátu města Prahy, jako správce pražských drobných vodních toků, zlepšuje stav potoků již několik let se skvělými výsledky (obr. 23-26).


7

Obr. 23 Otevírání zaklenutého Litovicko-šáreckého potoka v roce 2009. foto: E.Blahoňovská

Obr. 24 Stav Litovicko-šáreckého potoka v roce 2012, foto: E.Blahoňovská

Obr. 25 Stav potoka před úpravou. Litovicko-šárecký potok v Ruzyni, foto: E. Blahoňovská

Obr. 26 Stav potoka po úpravě. Litovicko-šárecký potok v Ruzyni, foto: E.Blahoňovská

2.2 Město Brno je na začátku

Město Brno má od roku 2010 zpracovanou komplexní revitalizační studii na zpřístupnění „Staré Ponávky“ obyvatelům města. „Stará Ponávka“ je svitavský vodní náhon, který prochází téměř centrem města a ústí do řeky Svratky. Dříve zásoboval vodou všechny prvorepublikové továrny umístěné v jihovýchodním Brně (Vlněna, Mosilana, Škrobárny…). Nyní málokdo ví, kudy vlastně náhon protéká, i když třeba denně chodí okolo.

Revitalizační studie zmapovala celé okolí toku, navrhla úpravy a otevření koryta a umístění cyklo a pěších stezek. Pokud k postupné realizaci dojde, bude vytvořen park podél vody v délce 2 kilometrů. Dříve průmyslové, nyní obtížně přístupné, části Brna by získali novou hodnotu v území. Z jiných světových měst je známo, že obnova zelených a vodních ploch zvýší přitažlivost celého navazujícího území pro rozvoj bydlení a služeb.


8

Obr. 27 Ukázka ze studie Revitalizace Staré Ponávky, zdroj: Magistrát m. Brna


9

Obr. 28 Ukázka ze studie Revitalizace Staré Ponávky, zdroj: Magistrát m. Brna


10

Obr. 29 Současný stav Staré Ponávky v části Brno-Komárov, foto: E.Blahoňovská

Obr. 30 Současný stav Staré Ponávky v části Brno-Komárov, foto: E.Blahoňovská

3 ZÁVĚR

Výstavba polních cest a stezek jistě v souladu s krajinou může být. Při návrhu nové cesty je ovšem potřeba přemýšlet komplexněji než jen spojit bod A s bodem B a nakreslit cestu. Je nutná znalost místní krajiny např. historické vedení cest, dále přírodních poměrů, krajinný ráz, odtokové poměry a další. Následná realizace takové cesty bude trvalou připomínkou, že projektant nad svým dílem skutečně přemýšlel a odvedl kvalitní práci.

Zajistit přístup k vodě v řekách a potocích, které kolem nás protékají, bude ještě složitější. Řeky a potoky máme spojené převážně s povodněmi, kdy je voda v krajině vnímána jen negativně. Proto asi uzavíráme řeky do betonových koryt a děláme, že tam vlastně nejsou. Přitom nejvyužívanější cyklostezky a turistické trasy často vedou po břehu řeky. Získat důvěru lidí v potřebu revitalizace potoků můžeme jen na ukázkách již provedených zpřírodněných úseků. Až si sami vyzkouší jaké to je uprostřed města sedět na louce u vody, mohou požadovat po svých zastupitelích pokračování na dalších částek potoka. Jen je důležité někde začít…

LITERATURA

{1] Just Tomáš: Přírodě blízké úpravy vodních toků v intravilánech a jejich význam v ochraně před

povodněmi. Revitalizace sídelního prostředí vodními prvky. 1. vydání. Praha. Agentura ochrany přírody a

krajiny ČR, 2010. 213 s. ISBN 978-80-87457-03-0


11

PŘÍRODNÍ INFRASTRUKTURA KULTURNÍ KRAJINY

doc. Ing. Antonín Buček, CSc.

Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, Mendelova univerzita v Brně, [email protected]

1 ÚVOD

Významné filosofické zdůvodnění tvorby přírodní infrastruktury poskytuje podrobná analýza vztahů mezi lidskou kulturou a přírodou. Na základě evolučně ontologického přístupu filosof Josef Šmajs podrobně zdůvodnil, že v současné době globalizovaná a protipřírodně orientovaná kultura je existenčně ohrožena tím, že likviduje přírodu, komplexní mateřský systém, na jehož fungování závisí. „Neponechá-li kultura přirozené evoluci záměrně jistou část planety, lidé nebudou moci využít rámcově biologicky stanovený čas své druhové existence“ varuje v závěru „Nájemní smlouvy se zemí“, vyzývající k zastavení expanze protipřírodní kultury (Šmajs 2011). Tvorba ekologické sítě jako základu přírodní infrastruktury, vyhrazené v kulturní krajině především přirozeným procesům, je významným příspěvkem k postupnému naplňování zásad dlouhodobě možné „spolupráce se Zemí“ (Buček 2013).

2 HARMONICKÁ KULTURNÍ KRAJINA

Harmonická je taková kulturní krajina, v níž jsou v souladu přírodní krajinotvorné prvky s prvky do různé míry změněnými, resp. vytvořenými člověkem. Takováto krajina je dobrým domovem nejen lidí, ale i planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, tvořících rozmanitá společenstva, propojená složitou sítí vzájemných vazeb a vztahů. Antropogenní vlivy v harmonické kulturní krajině nesmí překročit únosnou mez, jinak by přestala být nejen trvale úživnou, ale i psychicky libou. Svéráz harmonické kulturní krajiny je určován plošným zastoupením a rozložením přírodních a antropogenně podmíněných stabilizačních prvků, které příznivě ovlivňují jak biodiverzitu, tak i krajinný ráz, který v nás vzbuzuje pocity libosti, pohody a krásy. Určité zastoupení a rozložení právě těchto krajinných prvků odlišuje jednotlivé krajiny a činí z nich svérázné „krajiny domova“ (Buček, Lacina 1994b).

Kulturní krajina nemůže být harmonická bez trvalého zajištění biodiverzity, geodiverzity a ekologické stability. V kulturní krajině přitom plošně převažovaly, převažují a budou převažovat z ekologického hlediska méně stabilní a nestabilní ekosystémy, jako jsou zastavěná území či polní kultury nebo lesní lignikultury, které se vyznačují vyšší produkcí, ale sníženou ekologickou stabilitou a omezenou biodiverzitou. Plochy těchto člověkem záměrně destabilizovaných ekosystémů je třeba vyvážit a rozčlenit vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů, jejichž soustava tvoří v krajině ekologickou síť.

3 EKOLOGICKÁ SÍŤ

Na počátku 21. století se v Evropě vyskytovalo nejméně 42 různých aktivních iniciativ, směřujících k vytváření ekologické sítě, 7 z nich na národní úrovni (Boitani et al. 2007). Československá koncepce tvorby územních systémů ekologické stability krajiny – ÚSES (viz např. Buček, Lacina, Löw 1986, Buček, Lacina 1993, Miklos 2010) patří k nejdéle uplatňovaným metodikám tvorby ekologické sítě. Koncepce ÚSES je specifická tím, že směřuje k vytváření ucelené funkční soustavy biocenter, biokoridorů a interakčních prvků. Doplnění stávajících prvků ekologické sítě o skladebné prvky nově navržené a vytvořené na základě prostorových a funkčních parametrů a kritérií umožňuje zajistit nezbytně potřebnou přírodní infrastrukturu ve všech typech kulturní krajiny, tedy i v intenzivně využívané zemědělské, lesní a sídelní krajině.

V souladu s koncepcí tvorby územních systémů ekologické stability tvoří ekologickou síť existující nebo navrhované ekologicky významné segmenty krajiny v určitém území. Jsou to jednoznačně vymezené a ohraničené krajinné prostory různé velikosti, významné z hlediska zachování biodiverzity, geodiverzity a ekologické stability krajiny. Převažují v nich přírodní nebo člověkem podmíněná přirozená společenstva. Přírodní společenstva se dlouhodobě vyvíjela v závislosti na přírodních podmínkách bez podstatného vlivu



12

lidské činnosti. V naší krajině mezi ně patří především vzácně zachované zbytky pralesních, skalních a rašeliništních společenstev. Člověkem podmíněná přirozená společenstva buď vznikla, nebo jsou udržována lidskými zásahy. Patří k nim např. louky, pastviny, staré vysokokmenné sady, stepní lada, starobylé výmladkové lesy, rybníky a některé mokřady, vyznačující se vysokou druhovou rozmanitostí planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a tedy i vysokou ekologickou stabilitou. Člověkem podmíněná přirozená společenstva jsou výslednicí staletého harmonického využívání krajiny.

Ekologicky významné segmenty krajiny členíme podle prostorově strukturních kritérií na ekologicky významné krajinné prvky, celky, oblasti a liniová společenstva. Podle funkce v územních systémech ekologické stability krajiny rozlišujeme biocentra, biokoridory a interakční prvky. Podle biogeografického významu členíme ekologické sítě a jejich skladebné prvky na lokální, regionální, nadregionální, provinciální a biosférické (Buček, Lacina 1993).

Ekologickou síť chápeme jako soustavu existujících ekologicky významných segmentů krajiny, označovanou též jako kostra ekologické stability. Nově vytvořené skladebné součásti územních systémů ekologické stability krajiny (biocentra, biokoridory a interakční prvky) se stávají součástí ekologické sítě bezprostředně po jejich založení. Všechny součásti ekologické sítě vyžadují soustavnou správu, zajišťující adekvátní ochranu a péči. Proto je účelné vymezovat a periodicky hodnotit lokální ekologickou síť v katastrech obcí a regionální ekologickou síť v rozlehlejších územích, především ve správním obvodu obcí s rozšířenou působností a statutárních měst. Hodnocení dynamiky vývoje ekologicky významných segmentů krajiny v různých regionech ČR prozatím potvrzuje trend mírného zhoršení stavu ekologické sítě (Buček, Drobilová, Friedl 2013). Péče o ekologickou síť přitom nesporně naplňuje požadavky Evropské úmluvy o krajině, směřující k zachování krajinného dědictví a svébytné identity každé kulturní krajiny.

4 POSTUP VYMEZOVÁNÍ EKOLOGICKÉ SÍTĚ

Ucelený soubor podkladů pro vymezování ekologické sítě vytváří biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí jako metodický postup, shrnující a sjednocující moderní koncepční přístupy biogeografie, ekologie krajiny a geobiocenologie (Buček, Lacina 1979; 2006). Metodický postup biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí sestává z několika na sebe navazujících částí, vycházejících ze srovnání přírodního a aktuálního stavu geobiocenóz v krajině:

- biogeografická regionalizace (Culek 1996), - vymezení typů biochor (Culek 2005), - diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz – geobiocenologická typologie krajiny

(tvorba geobiocenologické mapy), - diferenciace aktuálního stavu geobiocenóz (mapování biotopů), - hodnocení stupně antropického ovlivnění a ekologické stability geobiocenóz, - hodnocení funkčního potenciálu a významu geobiocenóz, - návrh ekologické sítě:

- vymezení kostry ekologické stability krajiny, - návrh územního systému ekologické stability krajiny, - stanovení diferencovaných zásad péče o segmenty geobiocenóz v krajině a prognóza jejich vývoje, - diferenciace území na typy současné krajiny a jejich hodnocení.

Prvním a nejdůležitějším krokem tohoto postupu je diferenciace přírodního stavu geobiocenóz v krajině, což je úkolem geobiocenologické typologie (Buček, Lacina 2007). Výsledky geobiocenologické typologie krajiny umožňují vytvoření prostorového modelu přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině. Pro krajinné plánování tak vzniká objektivní přírodovědný podklad pro hodnocení potenciálu krajiny, pro hodnocení změn způsobených antropickými aktivitami a také pro prognózu dalšího vývoje krajiny.

Ekologicky významné segmenty krajiny, tvořící ekologickou síť jsou vymezovány na základě srovnání geobiocenologické mapy a mapy současného stavu geobiocenóz v krajině. Současný stav geobiocenóz v krajině posuzujeme podle jejich vegetační složky. Při diferenciaci současného stavu geobiocenóz v krajině je používán formačně-fyziognomický přístup. Přitom bereme v úvahu rozdíly ve struktuře a druhovém složení, v základních funkčních a ekologických vlastnostech daných jak přírodními podmínkami, tak i druhem a intenzitou antropických vlivů (Buček, Lacina 1981b, Buček, Černušáková 2013).

Pro vymezené ekologicky významné segmenty krajiny je třeba zpracovat jejich charakteristiku obsahující název, plochu, lokalizaci, širší územní vztahy (biogeografický region, typ biochory), výskyt jednotek


13

důležitých klasifikačních systémů (skupiny typů geobiocénů, asociace či svazy, typy biotopů, lesní typy či soubory lesních typů), specifikaci hlavních rysů ekotopu (reliéf, geologické podloží, klima, půdy) a bioty (typy společenstev, významné druhy), přehled negativních vlivů, hodnocení biogeografického významu a významu z hlediska biodiverzity, geodiverzity a ekologické stability a rámcový návrh opatření, nutných pro zachování resp. zlepšení stavu významného území (Buček, Lacina 1994a). Důležité je závěrečné souhrnné hodnocení současného stavu jednotlivých ekologicky významných segmentů krajiny tvořících ekologickou síť. Expertní metodou je rozlišován stav optimální, vyhovující a nevyhovující. Při opakovaném šetření umožňuje i toto jednoduché hodnocení posoudit dynamiku vývoje ekologické sítě.

5 PŘEHLED HISTORIE VYMEZOVÁNÍ EKOLOGICKÝCH SÍTÍ

První návrh vymezení ucelené soustavy ekologicky významných segmentů krajiny, odpovídající současnému pojetí lokální a regionální ekologické sítě, vznikl díky prozíravosti a erudici Igora Míchala na jižní Moravě (Buček, Lacina 1993). Generel péče o krajinu v oblasti vodohospodářských úprav jižní Moravy (TERPLAN 1974), který byl zpracován pro větší část okresu Břeclav a jihozápadní část okresu Hodonín, obsahuje I. Míchalem zpracované vymezení chráněných území, evidovaných lokalit a vybraných krajinných celků, členěných na celky přírodní, přírodní a hospodářské a hospodářské. Charakteristiky vybraných území se zásadami péče byly sestaveny podle katastrálních území obcí. Výsledky této studie nebyly bohužel využity při řízení změn využití krajiny, mohou ovšem dodnes sloužit jako podklad pro hodnocení dynamiky ekologické sítě v krajině analyzovaného území, ovlivněného vodohospodářskými úpravami řek Dyje a Moravy.

Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí byla poprvé při vymezování ekologické sítě uplatněna v oblasti energetické soustavy Dukovany-Dalešice. Na základě terénního průzkumu (1974–1978) bylo vymezeno a charakterizováno 61 ekologicky významných segmentů krajiny (Buček, Lacina 1981a). Po dvaceti letech (1993–1996) byl průzkum této oblasti opakován a doplněn o nový průzkum rozsáhlejšího území. V širší oblasti energetické soustavy Dukovany-Dalešice bylo vymezeno a charakterizováno celkem 192 ekologicky významných segmentů krajiny, tvořících kostru ekologické stability (Buček, Lacina 1997).

Biogeografická diferenciace krajiny byla dále využita při vymezení ekologické sítě CHKO Žďárské vrchy, tvořené 141 významnými segmenty krajiny (Buček, Lacina, Kirchner 1982), ekologické sítě krajiny Svratecké hornatiny s 61 ekologicky významnými segmenty (Buček, Lacina 1980) a ekologické sítě okresu Blansko, tvořené 171 ekologicky významnými segmenty krajiny (Buček, Lacina 1986). Díky spolupráci geobiocenologa Jana Laciny s okresním úředníkem Františkem Mlatečkem se podařilo pro nejhodnotnější části ekologické sítě na okrese Blansko zajistit legislativní ochranu (Buček 2010).

Dlouhodobou tradici má vymezování ekologické sítě ve správním obvodu města Brna (230 km2), zahrnujícím

nejen městskou, ale i venkovskou krajinu (Buček, Holcnerová 2010). První přehled území vyžadujících zvýšenou péči a ochranu zde vznikl jako územně technický podklad pro územní plánování koncem 70. let minulého století. Na základě terénního průzkumu a s využitím dostupných podkladů bylo v oblasti brněnské aglomerace vybráno 95 významných částí krajiny, 52 z nich leželo na území města Brna. V jednotlivých územích byl definován hlavní předmět ochrany, zhodnocen funkční význam, navržena kategorie ochrany a způsob péče. Další studie s přehledem 105 ekologicky významných segmentů krajiny v brněnské aglomeraci obsahovala již charakteristiku a hodnocení jednotlivých vymezených segmentů z hlediska postavení v kostře ekologické stability, funkčního významu v ÚSES, biogeografického významu, geobiocenologické typologie, stavu společenstev, diverzity flóry a fauny a návrh způsobu péče. V roce 1998 zahrnovala ekologická síť na území města Brna 217 ekologicky významných segmentů krajiny s plochou 1893 ha, tedy 8,2 % rozlohy správního obvodu. O deset let později, v roce 2009, zahrnovala ekologická síť na území města Brna 249 ekologicky významných segmentů krajiny s plochou 1950 ha, tj. 8,5 % rozlohy.

Svébytný přístup k tvorbě ekologické sítě v intenzivně využívané venkovské krajině představuje mapování a dokumentace významných krajinných prvků v nejširším pojetí včetně kulturně-historických prvků (Lipský, Míchalová 2010). V řešeném území Novodvorska (20,86 km

2) zaujímaly významné krajinné prvky (122

prvků, z toho 10 kulturně-historických) 21,5 % plochy. Autoři zdůrazňují, že podchycení a ochrana významných krajinných prvků zásadně přispívá k realizaci požadavků Evropské úmluvy o krajině, která klade důraz na identitu každé krajiny.

6 ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY KRAJINY

Ve středoevropské kulturní krajině je jen málo oblastí, kde stávající ekologická síť funguje jako optimálně propojený územní systém. Ekologicky významné segmenty krajiny zůstaly zachovány zpravidla na místech


14

pro výstavbu, zemědělství a lesnictví obtížněji využitelných, jsou obvykle prostorově izolovány, nepravidelně rozloženy a velmi často mají nedostatečnou rozlohu. Proto je třeba kostru ekologické stability doplnit nově navrhovanými skladebnými prvky, účelně rozmístěnými na základě prostorových a funkčních kritérií tak, aby vznikl optimálně fungující územní systém ekologické stability krajiny.

ÚSES tvoří soustava biocenter, biokoridorů a interakčních prvků, účelně rozmístěných v kulturní krajině na základě prostorových a funkčních kritérií. Cílem tvorby ÚSES je zachování přirozeného genofondu krajiny, příznivé působení na okolní méně stabilní ekosystémy, podpora možnosti polyfunkčního využití krajiny a zachování významných krajinných fenoménů. Prvním krokem tvorby ÚSES je vymezení alespoň minimálního prostoru pro zajištění těchto cílů a respektování vymezených segmentů krajiny v územně plánovací dokumentaci a v dalších dokumentech, regulujících využití krajiny (např. projekty pozemkových úprav zemědělských pozemků, díla hospodářské úpravy lesů). Při projektování územních systémů ekologické stability krajiny v ČR je používán metodický postup, založený na uplatnění pěti základních kritérií: rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů, prostorové vztahy ekosystémů v krajině, aktuální stav krajiny, prostorové parametry biocenter a biokoridorů, společenské limity a záměry (Löw et al. 1995).

Podkladem pro první tři kritéria jsou výsledky biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, tj. vymezení biogeografických regionů, typů biochor a skupin typů geobiocénů. Vytváření podmínek pro zachování rozmanitosti genofondu je při projektování ÚSES zajištěno tím, že v každém bioregionu je umístěno nejméně jedno nadregionální biocentrum, v každém segmentu typu biochory regionální biocentrum, v síti lokálních biocenter by měly být zastoupeny všechny hlavní skupiny typů geobiocénů v určité biochoře. Reprezentativní biocentra všech hierarchických úrovní je třeba propojit biokoridory.

K šablonovitosti může při navrhování ÚSES docházet při mechanickém uplatňování prostorových parametrů lokálních a regionálních biocenter a biokoridorů bez přihlédnutí ke specifickému charakteru biodiverzity různých krajinných typů. Tvořivou invenci vyžaduje zvláště navrhování biokoridorů, které propojují biocentra a mají umožňovat migraci, kontakty a šíření organismů. Navrhovat lze též biokoridory nespojité, typu „nášlapných kamenů“.

Jen ty skladebné součásti ÚSES, které vyhovují alespoň minimálním prostorovým parametrům, mohou plnit své poslání. Prostorové parametry biocenter a biokoridorů vznikly na základě opakovaného expertního posouzení týmem československých specialistů, využívajících disponibilních informací o prostorových nárocích různých druhů organismů, populací a společenstev. Výsledků jednoznačně zaměřených výzkumů, které by přinesly exaktní poznatky o fungování biocenter a biokoridorů je dosud u nás i v zahraničí dosti málo. Některé výsledky ovšem až překvapivě potvrzují správnost navržených parametrů. Další poznatky lze očekávat od aplikace teorie metapopulací a zpřesňování prostorových nároků bioindikačně významných a klíčových druhů. Prostorové parametry ani v budoucnu nebude zřejmě nutno radikálně měnit, může docházet k jejich zpřesňování tak, jak bude postupně narůstat fond disponibilních poznatků o fungování biocenter a biokoridorů (Buček 2012).

7 TVORBA ÚSES

Současným stavem a perspektivami tvorby ÚSES v ČR a SR se v poslední době zabývala řada autorů (v ČR např. Maděra 2010, Buček 2012, Buček, Maděra, Úradníček 2012, v SR např. Miklós 2010, Ružičková 2010). V obou státech je tvorba ÚSES legislativně zajištěna, návrhy územních systémů se stávají povinnou součástí územních plánů a plánů pozemkových úprav, v obou státech jsou již zkušenosti s tvorbou nových skladebných prvků.

Pro ekologickou stabilizaci krajiny mají největší význam místní (lokální) územní systémy, neboť tvoří v krajině nejhustší síť a zahrnují i skladebné prvky vyšších hierarchických úrovní. Lokální biocentra, biokoridory a interakční prvky v místních územních systémech mají obvykle více funkcí. Nejedná se tedy o území, která by sloužila výhradně ochraně biodiverzity. Lokálním biocentrem může tedy být i hospodářsky využívaný les s přirozenou dřevinnou skladbou a lokální biokoridory mohou být zakládány tak, aby současně fungovaly jako protierozní ochranné lesní pásy. Jiné funkční využití součástí místního ÚSES ovšem nesmí být v rozporu s jejich hlavním posláním, kterým je ochrana biologické rozmanitosti a nesmí narušovat jejich ekologickou stabilitu.

Nové skladebné prvky ÚSES jsou zakládány především na zemědělské půdě v intenzivně využívané agrární krajině. První biokoridory, vytvářené podle plánů ÚSES vznikly v ČR již počátkem 90. let 20. století v zemědělské krajině východní Moravy. Jednalo se experimentální výsadby lesních pásů, které měly ověřit nejvhodnější způsoby zakládání biokoridorů a péče o vysázené porosty. Dosavadní poznatky o růstu dřevin v nově vzniklých biokoridorech jsou povzbudivé (Úradníček 2004, Jelínek Úradníček 2012). Biogeografický


15

výzkum a monitoring těchto biokoridorů přinesl cenné poznatky o jejich fungování a o závislosti jejich vývoje na způsobu zakládání a vlivech okolní krajiny (Culek, Večeřa, Slach 2012).

Souhrnné údaje o současném stavu tvorby nových skladebných součástí ÚSES v ČR chybí. Průzkum, provedený na území Jihomoravského kraje ukázal, že zde bylo v letech 1997-2007 nově založeno 62 lokálních biocenter, 38 biokoridorů a 29 interakčních prvků. Výjimečným příkladem úspěšné realizace všech projektovaných skladebných prvků ÚSES v katastru obce je např. regionální územní systém ekologické stability v katastrálním území Čehovice na okrese Prostějov. Díky dlouhodobé spolupráci okresního pozemkového úřadu, starosty obce, projektanta a realizátora se na ploše 23 ha podařilo vybudovat regionální biocentrum a navazující regionální biokoridory. V roce 2010 získal Pozemkový úřad Prostějov za projekt „Regionální územní systém ekologické stability v katastrálním území Čehovice“ Cenu české krajiny a byl nominován na Cenu Rady Evropy za krajinu (Buček 2012). V intenzivně využívané polní krajině Hané vznikla funkční přírodní infrastruktura. Její fungování potvrzuje například to, že po patnácti letech od založení nového regionálního biocentra sem doputoval bobr evropský, který zde nalezl vhodné podmínky k založení populace.

Nelze očekávat, že všechny návrhy nových biocenter, biokoridorů a interakčních prvků budou v intenzivně využívané středoevropské kulturní krajině bezprostředně realizovány. Tvorba optimálně vyvážené ekologické sítě, zahrnující stávající i nově zakládané části od lokálních biocenter až po evropsky významné biokoridory je dlouhodobé poslání a bude nesporně trvat několik desetiletí. Hlavním cílem v současné době zpracovávaných a schvalovaných návrhů ÚSES je dlouhodobě zabezpečit pro tuto tvorbu v krajině potřebný prostor.

8 PŘÍRODNÍ A TECHNICKÁ INFRASTRUKTURA

Inspirací pro vznik koncepce ÚSES byly různé odvětvové plány technické infrastruktury (dopravní, vodohospodářské, sídelní, energetické), obsahující vždy nejen stávající fungující prvky, ale i prvky navrhované. V územních plánech, jejichž základním posláním je optimalizovat využití území z hlediska mnohostranných potřeb společnosti, nebyl žádný nástroj, jak prvky technické infrastruktury uvést do souladu se „zájmy přírody“. Přitom je zřejmé, že trvale zajistit v naší kulturní krajině prostor pro přirozenou evoluci není možné pouze pasivní konzervační ochranou přírody, jejímž výsledkem je nespojitá síť izolovaných chráněných území. Tvorba ÚSES směřuje k zajištění alespoň minimálního prostoru pro přírodu v kulturní krajině a to i v krajině intenzivně využívané, kde je třeba přírodní prvky postupně doplňovat nově zakládanými biocentry, biokoridory a interakčními prvky.

Vytváření technické infrastruktury v kulturní krajině má dlouhou tradici. Po tisíciletí se vyvíjela například cestní síť, od starých neolitických stezek až po současné dálniční soustavy. Dlouhodobě se plánují a realizují víceúčelové vodohospodářské soustavy směřující k akumulaci vody v umělých vodních nádržích a zajištění jejího neškodného odtoku kapacitně přizpůsobenými koryty regulovaných řek. Projektování, tvorba a údržba technické infrastruktury je institucionálně zajištěna, jsou na ni věnovány velké finanční prostředky, velmi často z veřejných zdrojů.

Teprve v současné době se začíná diskutovat o potřebě tvorby přírodní (zelené) infrastruktury a o tom, jak její tvorbu sladit s ekonomickými zájmy (Miko 2012). Přírodní infrastruktura je v Evropské unii pojímána jako síť přírodních a přírodě blízkých území, významných prvků a zelených prostorů ve venkovských a městských oblastech, které společně zvyšují zdraví a stabilitu ekosystémů, přispívají k zachování biodiverzity a prospívají lidské populaci udržením a posílením ekosystémových služeb. Přírodní infrastruktura může být posílena strategickými a koordinovanými iniciativami, které jsou zaměřeny na udržení, obnovu, zlepšení a spojení existujících území a prvků a také na vytváření nových území a prvků (Naumann et al. 2011).

Existence ekologické sítě jako základu přírodní infrastruktury v krajině nesporně představuje veřejný zájem. Tvorba přírodní infrastruktury je do značné míry závislá na tom, jak budou stát a obce či vlastníci a správci pozemků tvorbu ekologické sítě a péči o její skladebné prvky podporovat. Významný krok k tvorbě přírodní infrastruktury učinilo například statutární město Brno tím, že v roce 2010 zřídilo Správu ÚSES. Péče o území, tvořící ekologickou síť, byla ve správním obvodu města Brna zajištěna v 29 maloplošných zvláště chráněných územích, v 70 registrovaných významných krajinných prvcích a do určité míry i na území 2 vyhlášených přírodních parků. V územně plánovacích dokumentech je vyhrazen prostor pro vytvoření uceleného ÚSES na území města. Nedařilo se ovšem vytvářet nově navržená biocentra a biokoridory, přes to, že pro jejich tvorbu jsou ve správním obvodu města vhodné podmínky. Správa ÚSES vznikla v rámci samosprávné působnosti města Brna jako součást magistrátu a jejím hlavním posláním je zajišťování tvorby nových biocenter a biokoridorů. Díky vzniku Správy ÚSES v krátké době započala realizace 6 nových skladebných prvků ÚSES na ploše 25 ha (Blahoňovská, Mikšíková 2012). Vznikem Správy ÚSES učinilo


16

statutární město Brno významný krok na dlouhodobé cestě k harmonizaci využití krajiny, k zajištění dostatku přírodních prvků v životním prostředí svých občanů.

Orientačně vyčíslené investiční náklady na tvorbu všech nových skladebných prvků ÚSES ve městě Brně jsou zdánlivě vysoké, ale lze konstatovat, že jsou úměrné významu přírodní infrastruktury ve správním obvodu města. Střední varianta celkových investičních nákladů potřebných na vybudování celého brněnského ÚSES do dvaceti let (Havlíček et al. 2009) je stejně vysoká jako investiční náklady na vybudování jediné stavby dopravní infrastruktury – křižovatky Hlinky (1, 5 miliardy Kč).

9 ZÁVĚR

Další osud ekologické sítě bude závislý na tom, podaří-li se zajistit cílevědomou správu, ochranu a adekvátní prostředky na tvorbu nových biocenter a biokoridorů a také na dlouhodobou soustavnou péči o všechny ekologicky významné segmenty krajiny. Skladebné prvky ekologické sítě tvoří významnou přírodní infrastrukturu kulturní krajiny a měla by jim být věnována nejméně stejná pozornost jako prvkům infrastruktury technické.

LITERATURA

BLAHOŃOVSKÁ, E., MIKŠÍKOVÁ, B. (2012): Správa ÚSES na území města Brna 2011/2012. In: Petrová, A., Machar, I. (eds).: Sborník ze semináře ÚSES – zelená páteř krajiny a Ekologické sítě v krajině. Univerzita Palackého, Olomouc. s. 5–10 BOITANI L., FALCUCCI A., MAIORANO L., RONDININI C. (2007): Ecological networks as conceptual frameworks or operational tools in conservation. Conservation Biology, 21:6:1414–1422 BUČEK A. (2010): Vývoj sítě lesních rezervací v ČR. In: Simon J. et al.: Strategie managementu lesních území se zvláštním statutem ochrany. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy. s. 60–66 BUČEK A. (2012): Ekologické sítě v krajině České republiky. In: Machar, I., Drobilová L. (eds.): Ochrana přírody a krajiny v České republice I. Univerzita Palackého Olomouc. s. 173–180 BUČEK, A. (2013): Ekologická síť jako přírodní infrastruktura kulturní krajiny. Životné prostredie, 47:2:82–85 BUČEK, A., ČERNUŠÁKOVÁ, L. (2013): Mapování biotopů jako součást biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí. In: Drobilová, L. (ed.): Venkovská krajina 2013. Sborník z 11. ročníku konference. CZ-IALE a Lesnická práce. Hostětín, s. 18–24 BUČEK, A., DROBILOVÁ, L., FRIEDL, M. (2013): Osud ekologické sítě v kulturní krajině. In: Zahrada a krajina poprvé. Ústav zahradní a krajinářské architektury ZF MENDELU v Brně. (V tisku). BUČEK, A., HOLCNEROVÁ E. (2011): Současný stav a vývoj ekologické sítě na území města Brna. Fyzickogeografický sborník 9. Masarykova univerzita, Brno. s. 40–45 BUČEK A., LACINA J. (1979): Biogeografická diferenciace krajiny jako jeden z ekologických podkladů pro územní plánování. Územní plánování a urbanismus, 6:6:382–387 BUČEK A., LACINA J. (1980): Biogeografická diferenciace krajiny Svratecké hornatiny. Zprávy Geografického ústavu ČSAV Brno. 17:4:196–224 BUČEK A., LACINA J. (1981a): Krajina a její ochrana. In: Buček, A., Lacina J. (eds.): Studie vlivu energetické soustavy Dukovany-Dalešice na okolní prostředí. Západomoravské muzeum Třebíč. s. 106–118 BUČEK A., LACINA J. (1981b): Využití biogeografické diferenciace při ochraně a tvorbě krajiny. Sborník Československé geografické společnosti, 86:1:44–50 BUČEK A., LACINA J. (1986): Územní zajištění ekologické stability krajiny. In: Lacina J., Quitt E. (eds.): Geografická diferenciace okresu Blansko. Geografie, teorie výzkum-praxe. sv. 3, Geografický ústav ČSAV Brno. s. 160–184 BUČEK A., LACINA J. (1993): Územní systémy ekologické stability. Veronica, Brno, 1. zvláštní vydání. 48 s. BUČEK A., LACINA J. (1994a): Ekologická síť v krajině. In: Míchal, I.: Ekologická stabilita. Veronica, Brno. s. 227–258 BUČEK A., LACINA J. (1994b): Harmonická kulturní krajina venkova. In: Obnova venkovské krajiny. Veronica, 4. zvláštní vydání. s. 5–15 BUČEK A., LACINA J. (1997): Kostra ekologické stability širší oblasti energetické soustavy Dukovany – Dalešice. Přírodovědecký sborník Západomoravského muzea v Třebíči, 29:1–146 BUČEK A., LACINA J. (2006): Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí a její využití v krajinném plánování. Sborník ekologie krajiny 2. Česká společnost pro krajinnou ekologii CZ IALE. s. 18–29 BUČEK, A., LACINA, J. (2007): Geobiocenologie II. Geobiocenologická typologie krajiny České republiky. 2. vydání. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita Brno, 249 s. BUČEK A., LACINA J., KIRCHNER K. (1982): Významné segmenty krajiny, vyžadující zvýšenou péči a ochranu na území chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Geografický ústav ČSAV Brno. 154 s.


17

BUČEK A., LACINA J., LÖW, J. (1986): Územní systémy ekologické stability krajiny. Životné prostredie,

20:2:82–86

BUČEK, A., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. (2012): Czech approach to implementation of Ecological network. Journal of Landscape Ecology, 5:1:14 –28 CULEK M. et al. (1996): Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha. 348 s.

CULEK M. et al. (2005): Biogeografické členění České republiky, II. díl. AOPK ČR Praha. 590 s.

CULEK, M., VEČEŘA, M., SLACH, T. (2012): Vybrané poznatky z výzkumu biokoridorů na jižní Moravě. In: Petrová, A., Machar, I. (eds).: Sborník ze semináře ÚSES – zelená páteř krajiny a Ekologické sítě v krajině. Univerzita Palackého, Olomouc. s. 17–33 HAVLÍČEK, T., GLOS, J., ŘIHÁČEK, V., KOCIÁN, J. (2009): Návrh zajištění ÚSES na území statutárního města Brna. In: Petrová A. (ed.): Sborník z 8. ročníku semináře ÚSES – zelená páteř krajiny. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy. s. 34–38 JELÍNEK, B., ÚRADNÍČEK, L. (2012): Zkušenosti a poučení z dosavadní realizace ÚSES. In: Petrová, A., Machar, I. (eds).: Sborník ze semináře ÚSES – zelená páteř krajiny a Ekologické sítě v krajině. Univerzita Palackého, Olomouc. s. 42–52 LIPSKÝ Z., MICHALOVÁ E. (2010): Významné krajinné prvky v kulturní krajině Novodvorska. In: Daňková E., Friedl, M.: Krajina a kultura. Sb. ref. konf. CZ-IALE, Brno. CD, s. 89–125 LÖW J., BUČEK A., LACINA J., MÍCHAL I., PLOS J., PETŘÍČEK V. (1995): Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Doplněk, Brno. 122 s. MADĚRA, P. (2010): Ekologické sítě v České republice – současný stav a perspektivy. Životné prostredie, 44: 3:121–123 MIKLOS, L. (2010): Siete v krajine – územný systém ekologickej stability. Životné prostredie, 44:3:115–120 MIKO, L. (2012): Ekologické sítě, zelená infrastruktura a ekonomické zájmy – jak to sladit? Ochrana přírody, 67, zvláštní číslo, s. 61 NAUMANN, S., McKENNA D., KAPHENGST, T., PIETERSE, M., RAYMENT, M. (2011): Design, implementation and cost elements of Green Infrastructure projects. Final report to the European Commission, DG Environment, Contract no. 070307/2010/577182/ETU/F.1, Ecologic institute and GHK Consulting. RUŽIČKOVÁ, J. (2010): Prírodné biotopy v ekologickej sieti a príklady ich riešenia v krajine. Životné prostredie, 44:3:138 –142 ŠMAJS, J. (2011): Ohrožená kultura. Host a Masarykova univerzita, Brno. 272 s. TERPLAN (1974): Generel péče o krajinu v oblasti vodohospodářských úprav Jižní Moravy. Terplan – státní ústav pro územní plánování Praha. 126 s., 14 map 1:25 000 ÚRADNÍČEK, L. (2004): Evaluation of the woody component development of the model biocorridor. Ekológia, 23, Supplement 1, p. 351–361


18

IDENTITA KRAJINY: VÝCHODISKO PRO HLEDÁNÍ SOULADU VÝSTAVBY S

KRAJINOU

prof. Ing. Josef Fanta, CSc.

Katedra ekologie PřF JčU České Budějovice (Ke Králům 1109; 25229 Dobřichovice; [email protected])

1 ÚVOD

V poslední době se v českém veřejném prostoru a v něm probíhajících diskusích začíná stále častěji ozývat

slovo “krajina.” Souvislosti jeho výskytu jsou různé. Konotace jako “výprodej krajiny” nebo “krajina po

povodni” nesvědčí o ničem dobrém.

Téma tohoto semináře “Výstavba v souladu s krajinou” naopak ukazuje jiným směrem. Je na čase. Výstavba

ČR v posledních několika desetiletích byla totiž v souladu s krajinou spíše ve výjimečných případech. Až na

výjimky se na krajině podepisovala spíše negativním způsobem. A byla tak jedním z faktorů, který vedl v ČR

ke vzniku zcela nové kategorie krajiny: vedle krajiny přírodní a kulturní zde na rozsáhlých plochách vznikla

krajina nekulturní. Krajina bez obsahu a identity, krajina bez charakteru a bez jakékoliv kulturní dimenze.

2 STRUČNÁ HISTORIE

Přírodní krajina českých zemí má za sebou od poslední doby ledové nějakých 15.000 let vývoje. S

postupnou změnou klimatu docházelo v průběhu kvartéru ke stále výraznější maloplošné diferenciaci

zdejšího geografického prostoru v závislosti na lokálně rozdílných přírodních podmínkách (Ložek, 2007;

Fanta, 2011). Ty byly vázané na geologický substrát a jeho chemické a fyzikální vlastnosti jako základu pro

tvorbu půd, dále na nadmořskou výšku a morfologii terénu, regionálně rozdílné teplotní a srážkové poměry.

Tato maloplošnost vytvářela také více nebo méně příznivé podmínky pro kolonizaci českých a moravských

krajin člověkem po vzniku sedentárního osídlení a zavedení zemědělského využívání krajiny. Byly to zcela

odlišné podmínky než v západní, severní a východní části evropského kontinentu s rozsáhlými rovinatými,

uniformními krajinami jejich nížin. Diferenciace přírodních podmínek a její vyústění do jednotlivých typů krajin

je charakteristickým rysem českého národního prostoru (Löw a Míchal, 2003; Culek (ed.), 1996, 2003) a

bude jím i v budoucnosti.

Vznik zemědělství a s ním spojené sedentární osídlení bylo důležitým zlomovým bodem ve vývoji české

krajiny. Od tohoto okamžiku se lidská činnost stává spoluutvářecí silou vývoje krajiny. Provozování

zemědělství a výstavba sídel, úzce vázané na různé typy přírodních podmínek, stály tak u počátku pojmu

“kulturní krajina” - krajina vytvářená na přírodním základě kulturní činností člověka. Stopy tohoto vývoje

můžeme dnes na našem území sledovat od dob vzniku keltských hradišť přes období stěhování národů až

do období stabilizace českého etnika na našem území a jeho zapojení do vývoje (středo)evropského

středověku a jeho rozmachu zaměřeného na cílenou kolonizaci dosud nevyužitých, převážně přírodních

krajin našich pahorkatin a horských poloh. Celé toto období je v české paměti obdobím vzniku mimořádně

aktivního vztahu člověka a krajiny. Vztahu, který našel výraz v krajinou inspirovaném lidovém umění. Vztahu,

který dal vznik národní kultuře a povědomí sounáležitosti zdejšího člověka s jeho životním prostorem a

zodpovědnosti za něj – za jeho minulost i jeho budoucnost. V průběhu tohoto období ale lidská činnost v

krajině také poprvé v historii střední Evropy překročila meze únosnosti přírodních podmínek: klučení a

žďáření lesů na horských svazích a jejich přeměna na ornou půdu vedlo ke vzniku erozních procesů

mimořádného rozsahu, které nakonec zemědělské využívání takto vzniklých ploch v řadě případů

znemožnily. 14. století je proto známo jako období největších přesunů zemních hmot v historii

středoevropského kvartéru (Bork et al.,1998). Erodované části krajiny byly po opuštění v průběhu



19

následujícího vývoje opět z převážné části zaujaty lesem. K likvidaci původního osídlení docházelo i za

častých válečných konfliktů a morových ran.

Hlavní kultivační silou středověké krajiny bylo rozsáhlé odlesňování. V podstatě vymezilo hranici mezi lesem

jako přírodní divočinou a zemědělsky využívanou/osídlenou částí krajiny. Přitom pod pojmem “přírodní

divočina” si v této době nemůžeme představovat krajinu podléhající výhradně přírodním faktorům. I lesy se v

této době v různém rozsahu využívaly pro těžbu dřeva či pastvu dobytka. Dřevo bylo v této době

nejdůležitější energetickou surovinou, hlavním materiálem pro otop a výstavbu. Jeho nedostatek byl hlavní

příčinou první energetické krize v Evropě. Ta se v průběhu středověku postupně přesouvala ze západní do

střední Evropy. U nás vyvrcholila ve druhé polovině 18. století, kdy měly naše země nejnižší lesnatost – jen

asi 25 % (dnes 34, 4 %). Nedostatek dřeva jako energetické suroviny stál také u vzniku organizovaného

lesního hospodářství na počátku 18. století (Von Carlowitz, 1713; Fanta, 2007).

V období renesance se uplatnila řada pokusů o vytvoření cíleně komponované krajiny jako příkladu

integrace přírodních podmínek, kulturně-historické a estetické dimenze krajiny s racionálními způsoby jejího

ekonomického využívání. Panství Kuks, Lysá nad Labem a další více nebo méně zachované pozůstatky

těchto krajin jsou příklady kulturního nakládání s krajinou par excellence. V průběhu dalšího vývoje se

maloplošná a na přírodní prvky, lidovou a sakrální architekturu bohatá česká barokní krajina stala pojmem

známým v širokých evropských souvislostech.

Nástup průmyslového období s sebou přinesl poměrnou stabilizaci situace české venkovské krajiny, ale

naopak zcela mimořádné změny krajiny vznikajících průmyslových oblastí a okolí měst, kde se otvíraly

těžební prostory a probíhala výstavba průmyslových objektů a sídelních struktur. Pro výstavbu v souladu s

krajinou nebyl v těchto územích většinou čas ani místo. Ekonomická a technická hlediska ovládla prostor,

mnohdy za cenu naprosté destrukce krajiny (srv. Blažíček, 1939-1940) a škod na životním prostředí. Není

pochyby o tom, že právě tento protiklad existence pestré a tradiční venkovské krajiny a narušené krajiny

průmyslové byl zdrojem zcela mimořádné umělecké inspirace české kultury a umění zdejší venkovskou

krajinou v průběhu 19. a na začátku 20. století . Tato inspirace krajinou stála u zrodu a následujícího vývoje

moderního českého výtvarného umění (Mánes, Mařák, Aleš, Chitussi, Slavíček, aj.), literární a hudební

tvorby (Baar, Němcová, Mácha, Smetana, Dvořák, Janáček a mnozí další) a u počátků moderní české

kultury. Na tomto vývoji se do určité míry podílela i výstavba v souladu s krajinou (Jurkevič, Fanta, Gočár a

mnozí jiní).

Od poloviny minulého století je v chodu vývoj, který se na krajině, výstavbě a jejich souladu podepisuje

specifickým způsobem. Stavební objekty totalitní kolektivizace zemědělství jsou rozseté po celé zemi. K nim

se druží panelová sídliště, objekty vázané na rozšiřování různých průmyslových aktivit a těžeb spolu s

chátrajícími objekty po ukončení těchto činností. Naprostá destrukce krajin v těžebních oblastech. Příklady

obnovy těchto degradovaných krajin, na nichž se podílí kvalitní výstavba, jsou v českých podmínkách

vzácným jevem. Na tuto situaci navázal bez velkých problémů i vývoj po listopadu 1989. Trh, jak známo,

vyřeší vše. A jeho neviditelná ruka se dokáže vypořádat i s tak zbytečným požadavkem jako je soulad

výstavby s krajinou. Příkladů je bezpočet: výstavba rozsáhlých logistických objektů na nejlepších

zemědělských půdách ve volné krajině; chaotická výstavba příměstských sídlišť bez jakékoliv občanské

vybavenosti; překotné budování průmyslových zón; solární elektrárny uprostřed zemědělské krajiny;

opuštěné průmyslové areály v sídelních oblastech; atd., atd., - to všechno jsou příklady naprosto

bezohledného a nekulturního nakládání s krajinou. Na mnoha místech se nám takto česká - kdysi kulturní -

krajina změnila a dosud mění v krajinu vysloveně nekulturní. Konzumní způsob života zdejší společnosti se

nezastavil ani před konzumací krajiny. A výstavba se v mnoha případech stala doslova výkonným nástrojem

tohoto nekulturního nakládání s krajinou. Opačné případy jsou vzácnou výjimkou. Chvála těm, kdo se jako

autoři projektů mohou pod tyto výjimky podepsat.

3 POTŘEBA ZMĚNY: CO DĚLAT A JAK?

Je zřejmé, že potřebu změny v nakládání s krajinou si dnes uvědomuje stále více lidí, jak odborníků tak i

laiků. Svědčí o tom celá řada iniciativ v občanské i odborné a vědecké společnosti – m.j. i tento seminář.

Během něj se chceme zamyslit nad tím, jak obnovit soulad výstavby s krajinou. Je opravdu nejvyšší čas. Po

dlouhé době ideologických a ekonomických manipulací si zdejší komunita odborných a vědeckých


20

pracovníků klade otázku jak změnit dosavadní praktiky a jak a co dělat jinak. Je to velká výzva. V prostředí

ovládaném převahou lobbystických a korupčních praktik nad slabou státní správou to nebude jednoduché.

Totalitní režim předcházejícího období zlikvidoval nejen selský stav jako přímého nositele bezprostředního

vztahu společnosti a krajiny. S úspěchem jemu vlastním se mu také podařilo vymýtit krajinu z povědomí

společnosti. Ani v překotném vývoji po politickém převratu v listopadu 1989 se na krajinu nedostalo. Naopak:

ideologickou manipulaci totalitního režimu nahradila manipulace tržně ekonomická. Krajina byla

degradována na zboží určené pro trh, se kterým je možné jakkoliv manipulovat za účelem zisku. Brát ohled

na přírodní podmínky není třeba - ekologie není přece věda, ale ideologie (Klaus)! Pojetí krajiny jako důležité

oblasti veřejného zájmu, v jehož rámci je třeba uvažovat s dlouhodobou perspektivou, nenašlo u

popřevratových vlád pochopení. Po více než 60 letech ideologické a tržně ekonomické manipulace je vztah

občanské společnosti ke krajině v troskách. Jak tuto situaci změnit? Je taková změna vůbec možná? V

záplavě všemožných předpisů chybí totiž v ČR to nejdůležitější: nástroje řízení, s jejichž pomocí by se výše

uvedená změna mohla a měla organizovat a řídit. Předpokládejme, že to jednou možné bude. Předem je ale

třeba odpovědět na řadu koncepčních otázek. První z nich jsou zaměřeny do budoucnosti: Jaká by vůbec

měla být budoucí česká krajina? Čeho chceme vůbec v krajině docílit, k čemu dospět? Vize krajiny jako

veřejného prostoru chybí.

4 IDENTITA KRAJINY

Česká zkušenost nakládání s krajinou v uplynulých více než 60. letech - její vydání na pospas ideologickým

nebo výhradně tržním ekonomickým zájmům – je cestou do slepé uličky se špatným koncem. Přístupy

sousedních zemí a dokument Evropská úmluva o krajině (Florencie, 2000) ukazují jiným směrem – k

veřejnému zájmu a trvalé udržitelnosti krajiny jako přírodnímu a kulturnímu kapitálu. Při úvaze o krajině jako

prostoru veřejného zájmu a její budoucnosti je v ČR možné vycházet ze tří scénářů dalšího vývoje:

(i) Pokračovat v současných, výhradně tržně motivovaných zájmech o využívání krajiny není v podstatě

možné. Jednoúčelové velkoplošné zemědělské a průmyslové využívání krajiny vede k její degradaci. Např.

okamžitým ziskem motivované rozhodování o provozování zemědělství se tak nakonec obrací samo proti

sobě v podobě poklesu úrodnosti půd, nadměrných škod v důsledků povodní a sucha, neúnosné míry eroze.

Podobně je tomu i v jiných oborech, které v krajině realizují své aktivity.

(ii) Nerealistická je i úvaha o návratu k maloplošné krajině první poloviny minulého století. Soudobá

společnost je dnes v jiné situaci než před 100 lety. Této situaci se musí přizpůsobit i využívání krajiny.

Dřívější maloplošné zemědělství by sotva mohlo této nové situaci vyhovět. Stejně je tomu i s výstavbou.

Soudobá společnost nemá jiné volby než souběžně a s maximální mírou zodpovědnosti využívat krajinu

nejen jako součást svého životního prostředí, ale i jako prostoru pro produkci nezbytných komodit a surovin,

a jako prostoru sídelního. Musí se tak ale dít s rozvahou. A pokud se zbytky někdejších maloplošných krajin

zachovaly, měly by být chráněny jako doklady kulturního a přírodního vývoje této země.

(iii) Převážnou část české krajiny bude třeba nově uspořádat. Krajinu zorganizovat a zařídit tak, aby se

zastavila její postupující degradace, obnovila její ekologická infrastruktura a posílily procesy směřující k

trvalé udržitelnosti jako základu pro trvalé poskytování nezbytných služeb pro společnost. Tomuto principu

bude třeba přizpůsobit i uživatelskou infrastrukturu krajiny: využívání krajiny se musí stát nástrojem jejího

udržování. Jedině na této bázi bude možné budovat aktivní a kulturní přístup společnosti ke krajině. Že

takový přístup je možný a pro společnost i krajinu výhodný ukazuje praxe využívání krajiny v řadě

evropských zemí. Z jejich zkušeností je třeba čerpat. Ostatně i u nás se kdysi vědělo, jak by např. měla

vypadat zdravá a pěkná obytná krajina (Žák, 1947). Dobrým návodem pro volbu vhodných přístupů je i

Evropská úmluva o krajině.

Východiskem pro rozhodování v tomto směru je pojetí krajiny jako prostoru veřejného zájmu. Kulturní krajina

není majetkem vlastníků a uživatelů pozemků. Je na prvém místě věcí veřejného zájmu, jehož respektování

má přednost před zájmem uživatele či vlastníka pozemku. Zachování kvality krajiny a zajištění trvalého

poskytování ekologických, ekonomických a kulturních služeb pro potřebu společnosti je základním principem

volby metod pro způsoby využívání krajiny. Identitu krajiny chápeme v těchto souvislostech jako její

specifický hodnotový obsah, výraz její stability a kontinuity v čase (Veverka, 2013).

Kulturní krajina je víceúčelový prostor; jeho obsah/identitu určuje vzájemný vztah jeho tří dimenzí – viz obr.1.


21

Obr. 1. Rovnovážný stav tří dimenzí

(i) dimenze ekologická/přírodní

(ii) dimenze sociální a kulturně-historická

(iii) dimenze ekonomická/uživatelská

Pro každý typ krajiny je vzájemný poměr těchto tří dimenzí jiný, regionálně či lokálně specifický. Zachování

této specifičnosti v jednotlivých typech krajiny je zdrojem její stability v čase a zároveň zdrojem uchování

diverzity krajinného prostoru. Opakem je uniformita a bezobsažnost krajiny, typická pro současné

velkoplošné zemědělské a průmyslové krajiny bez jakékoliv identity. Nadměrné a ostatním podmínkám

nepřiměřené ekonomické nároky na krajinu vedou k porušení rovnováhy těchto tří dimenzí a k narušení

principu trvalé udržitelnosti krajiny (obr. 2). Toto je bohužel dnešní situace mnohých českých krajin.

Obr. 2. Narušený stav tří dimenzí


22

5 POLITIKA KRAJINY

Vzniklý stav je výsledkem plných šesti desetiletí trvající absence smysluplné politiky krajiny. Je v nejvyšším

zájmu země tuto situaci ukončit. Obnova identity krajiny se ovšem nedostaví sama od sebe. Půjde o

dlouhodobý proces, který musí být systémovým způsobem iniciován a řízen. Hlavními nástroji procesu řízení

vývoje a využívání krajiny jsou proto dnes vhodná legislativa a integrované krajinné plánování. Obojí je věcí

politické exekutivy, která by měla při svém rozhodování vycházet z vědeckých a odborných podkladů. Těch

je v současné době dostatek, je třeba jich jen smysluplně využít. Za současné absence krajinné politiky je

ale krajina ponechána na pospas uživatelům, kterým nejde o kvalitu krajiny jako součásti životního prostředí

a její trvalou udržitelnost, ale o okamžitý finanční profit. Na krajinu jako prostor veřejného zájmu se nebere

ohled. Krajinné plánování se stále ještě chápe jako bezduchý předpis totalitního režimu, nikoliv jako nástroj

řízení vývoje a využívání krajiny jako prostoru veřejného zájmu. S tímto politickým zadáním by se logicky

mělo vypořádat územní plánování. V dnešním pojetí jde ale o nástroj, který ve vztahu ke krajině neplní svou

funkci. Je zaměřeno především na intravilán obcí, krajině věnuje jen okrajovou pozornost. Jen částečnou

omluvou je skutečnost, že něco takového od pracovníků územního plánování nikdo nepožaduje.

Principy EIA (Environmental Impact Assessment) a Evropská úmluva o krajině

Neochota či neschopnost politiky věnovat pozornost těmto zásadám realizace projektů výstavby v souladu s

krajinou není samozřejmě jen specifikou českého přístupu ke krajině. V lepším nebo horším provedení se s

tímto jevem setkáváme i v jiných zemích. V rámci Evropské unie má tedy tento jev i nadnárodní – evropský

rozměr. To bylo pro EU důvodem k tomu, aby v rámci programu ochrany životního prostředí zformulovala

řadu principů, kterými by se její členské země měly při realizaci projektů výstavby v krajině řídit –

přinejmenším pokud projevují zájem o finanční podporu těchto projektů se strany EU. Jejich přehled je

uveden v tab. 1.

Tab. 1 Přehled principů pro posuzování projektů výstavby v rámci EIA (Enviromental Impact Assessment).

princip pečlivého uvážení

princip odmítnutí v případě vážných následků pro krajinu

princip preventivních opatření

princip přemístění

princip ekologické kompenzace

princip ekologické integrity

princip restaurace a obnovy

princip využití nejlepší technologie

princip „původce platí náklady“

princip účasti veřejnosti a přístupu k informacím

O dodržování principů EIA v české praxi je lépe pomlčet.

Z podobných zásad vychází na evropské úrovni i Evropská úmluva o krajině, přijatá Radou Evropy v roce

2000. Tato úmluva není dokumentem EU, na jejím zpracování se podílely i země, které nejsou členy EU.

Úmluva obsahuje doporučení jak nakládat s krajinou jako veřejným prostorem. Základními stavebními

kameny této úmluvy jsou pojmy „identita krajiny“ a „identita člověka.“ ČR je od roku 2004 členskou zemí EU,

při vstupu do EU se podpisem svých politických zástupců zavázala tuto úmluvu implementovat. Dosavadní

přístupy českých politických exekutiv, které se v uplynulém desetiletí na české politické scéně vystřídaly,

nesvědčí o tom, že by některá z nich byla ochotna tento závazek naplnit.


23

6 VÝSTAVBA V SOULADU S KRAJINOU

Standardním obsahem zpracování územního plánu a projektů výstavby je technické řešení zadání projektů.

Řešení, která berou ohled na ekologii a kulturní obsah krajiny jsou výjimkou. Příčin tohoto stavu je několik,

mnohdy jsou navzájem úzce propojené:

(i) ohled na krajinu není obsahem zadání

(ii) projektant nemá dostatečné ekologické a kulturně-historické informace o krajině,

které by mohl při zpracování projektu uplatnit na stejné úrovni jako v případě

technických, ekonomických a estetických hledisek

(iii) obsahem zadání je technické řešení ekologických problémů vzniklých v krajině

v důsledku zanedbání ekologických hledisek při jejím dosavadním využívání.

Při zpracování územních projektových zadání platí bez výjimky, že jednoduchá technická řešení složitých

ekologických problémů v krajině jsou vždy kontraproduktivní. Příkladem nad jiné výmluvným jsou tzv. staré

ekologické zátěže, ponechané po desetiletí svému osudu. Podobně tomu bývá i s megalomansky pojatou

sídlištní výstavbou nebo s technicky pojatou „meliorací“ krajiny. Východiskem z tohoto stavu nemohou být

megazakázky na straně jedné nebo další a další předpisy a mnohdy nedomyšlená politická usnesení na

straně druhé, ale lokální řešení konkrétních situací zpracované - za spoluúčasti veřejnosti - kvalifikovanými

projektanty, architekty a pracovníky státní správy, vzdělanými v oblasti ekologie krajiny, v oblasti sociálních a

ekonomických aspektů jejího využívání, znalými její kulturní historie. Studentům (a bohužel mnohdy i

učitelům) technických a projektových oborů je třeba vštípit povědomí, že technická řešení výstavby nejsou

cílem sama o sobě, ale jsou nástrojem pro integrované řešení územních vztahů a problémů v krajině. Jsou

nástrojem pro řešení, které dává krajině obsah, podporuje a vytváří její identitu. Jen takový přístup se dá

nazvat kulturním přístupem ke krajině, na jehož základě je možné postavit soulad výstavby s krajinou.

LITERATURA

Anonymus, 2000. Evropská úmluva o krajině. Rada Evropy, Florencie.

Blažíček O. J., 1939-1940. Krajina – fenomén úpadku. Duo 1939-1940. Praha, s. 215-222.

Bork H.-J. et al., 1998. Landschaftsentwicklung in Mitteleuropa. Klett/Perthes, Rotha-Stuttgart.

Culek M. (ed.), 1996. Biogeografické členění České republiky I. Enigma, Praha.

Culek M. (ed.), 2003. Biogeografické členění České republiky II. AOPK, Praha.

Fanta J., 1995. Dealing with landscapes and nature as a touchstone of culture. In J. Dlouhý: Perspectives of

Sustainable Living in Europe, Japan and North America. Workshop proceedings, Society for Sust. Living,

Prague, pp. 171-175.

Fanta J., 2001. Česká krajina v evropských souvislostech. Veronica 15, 4: 14-16; 5: 18-19.

Fanta J., 2007. Lesy a lesnictví ve střední Evropě. Živa LV (XCIII), 1: 18-21; 2: 65-68; 3: 112-115; 4: 161-

164; : 209-212; 6: 257-260.

Fanta J., 2011. Krajina. Živa LIX (XCVII), 1: 23-26; 2: 74-76; 3: 119-123; 4: 169-172; 5: 224-226; 6: 277-280.

Ložek, V., 2007. Zrcadlo minulosti. Česká a slovenská krajina v kvartéru. Dokořán, Praha.

Löw J. a Míchal I., 2003. Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec n. Č. lesy.

Veverka M., 2013. Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci. Prostor, Praha.

Von Carlowitz, H. C., 1713. Sylvicultura Oeconomica. Braun, Leipzig.

Žák L., 1947. Obytná krajina. SVU Mánes-Svoboda, Praha.


24

VODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ VE VZTAHU K OSTATNÍM HODNOTÁM A ZÁJMŮM V KRAJINĚ

Ing. Tomáš Havlíček

ATELIER FONTES, s.r.o., [email protected]

1 ÚVOD

Tento příspěvek si klade za cíl mimo jiné pomoci definovat zadání nám, kdo se zabývá vodním hospodářstvím, zejména ve vztahu ke krajině. Z toho také vyplývá řada souvislostí, které dělají z našeho oboru velmi komplexní a složité téma. Chci tedy formulovat společenskou objednávku vodohospodářům a všem, kdo ovlivňují vodní hospodářství krajiny. To je důležité téma, protože společenská objednávka – její vznik, výklad i naplnění - ovlivňuje řadu důležitých faktorů. Jak je to tedy se společenskou objednávkou do současnosti? Kdo a jak ji vytváří a jak vlastně vypadá? Jak je jednoznačná? Kdo to platí? A kdo a jak ji plní? Jak se bude měnit do budoucna? Co musíme udělat, aby byla naplňována v míře co největší?

Svými zásahy do krajiny jsme (my – společnost) v posledních zhruba 100 letech přetáhli strunu. Míra upravenosti toků, zjednodušení krajiny, zcelení pozemků, zhutnění půd a dalších zásahů přesáhla mez, se kterou se ještě krajina umí vypořádat. Povodně v posledních letech a jejich ničivý účinek nás vedou k přesvědčení, že se něco musí změnit.

Proto naše profese nemůže věnovat pozornost jen tématům úzce vodohospodářským, ale musíme se vypořádat s řadou témat souvisejících.

2 SPOLEČENSKÁ OBJEDNÁVKA VODNÍMU HOSPODÁŘSTVÍ

2.1 Základní přehled – primární požadavky (až do nedávna)

Vodohospodářské potřeby společnosti jsou postupně naplňovány již řadu let a až do nedávna se žádné nové požadavky neobjevily. Tyto služby přinesly nové možnosti využití krajiny, ale také její částečnou devastaci. V obecné a zjednodušené podobě můžeme dnešní primární společenskou objednávku vodnímu hospodářství současnosti definovat asi v těchto bodech:

1. Chceme mít trvalý dostatek kvalitní vody ve svých domácnostech (vodárenství).

2. Chceme vodu pro zemědělství, lesnictví a průmysl včetně chlazení (odběry vod).

3. Chceme, aby voda neškodila svými rozlivy či erozně-akumulační činností (protipovodňová ochrana).

4. Chceme provozovat vodní elektrárny (energetika).

5. Chceme mít kde chovat ryby ve velkém i kam chodit na ryby sportovně (rybářství).

6. Chceme po vodě dopravovat zboží i lidi (vodní doprava).

7. Chceme se mít kde koupat a kde provozovat vodní sporty na tekoucích a stojatých vodách (rekreace).

2.2 Formy a způsoby formulace společenské objednávky

Kdo a jak vytváří primární společenskou objednávku? A kdo ji plní?

1. Ve vodárenství: obyvatelstvo odběrem vody – zprostředkovávají vodárenské společnosti.

2. Pro ostatní odběry vod (zemědělství, lesnictví a průmysl včetně chlazení odběry vod): vesměs hospodářské subjekty – plní správci toků, zejména podniky Povodí.

3. V protipovodňové ochraně: směs subjektů od fyzických osob, přes samosprávy, hospodářské organizace až po státní orgány a organizace – plni ji převážně správci toků (podniky Povodí, LČR, okrajově ostatní).



25

4. V energetice: spotřebitelé – zprostředkovávají nejvíce energetické společnosti, pak podniky Povodí a dále drobní výrobci elektrické energie.

5. V rybářství: rybáři (pozn.: nejde jen o konzum ryb, ale především o činnost – rybaření) a spotřebitelé ryb – zprostředkovávají převážně rybářské firmy, ale i nezanedbatelné množství sportovních rybářů (nejen jako spotřebitelů).

6. Ve vodní dopravě: specifická poptávka – plněná specializovanými dopravci.

7. V rekreaci: obyvatelstvo – v některých případech ji zprostředkovávají např. správci vodních děl.

2.3 Novinky?

Trocha provokace:

Mezi těmito primárními požadavky určitě nejsou zastoupeny takové hodnoty jako biodiverzita a lze se obávat, že kdyby bylo možno například rybářství nebo rekreaci provozovat ve špinavé vodě, tak by mezi požadavky nebyla ani jakost vody. Lidem by to dnes asi bylo převážně jedno.

Požadavky na přírodní hodnoty nebo čistotu vod můžeme tedy z tohoto hlediska považovat za sekundární, i když se nám toto konstatování asi těžko přijímá. To ale nutně nemusí znamenat, že jsou méně významné. Většina lidí si uvědomuje, že je voda jako základní složka životního prostředí v krajině nenahraditelná a alespoň někdo by uměl vyjmenovat alespoň některé mimoprodukční služby či funkce vody v krajině.

V sekundární oblasti a u mimoprodukčních funkcí objednávku formuluje obvykle stát nebo dokonce nadnárodní instituce. Příkladem jsou třeba požadavky evropské rámcové směrnice o vodách či protipovodňové ochraně, na úrovni ČR například nařízení vlády 61/2003 Sb. o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod. Požadavky a cíle se promítají i do finančních nástrojů: Operační program životní prostředí, Program obnovy přirozených funkcí krajiny nebo Plány povodí. Nositelem společenské objednávky jsou například MŽP, Agentura ochrany přírody a krajiny nebo některé nevládní organizace, například Unie pro řeku Moravu. Převažují ale státní instituce, tato společenská objednávka (sekundární požadavky) je artikulována převážně „shora“.

Státní instituce, které tuto společenskou objednávku zadávají nebo ji mají plnit, nevytváří dostatečné podmínky pro její plnění nebo jim tyto podmínky nejsou vytvářeny. Společenská objednávka na ekologické mimoprodukční a obdobné funkce se tak stává spíše proklamativní či ignorovanou, nikoliv skutečnou a akceptovanou. Například:

Občas slyšíme od vodohospodářů tvrzení typu: „Revitalizace jsou věcí MŽP, když je chtějí, tak ať je dělají. Ale nás to nezajímá, my z toho nic nemáme.“ Nebo: „My MŽP nemluvíme do Natury, tak ať ono nám nemluví do přehrad!“

Stát se zbavuje pozemků všude, tedy i tam, kde ji bude potřebovat na realizaci pozemkových úprav, tedy i (zejména) vodohospodářských opatření.

Je prakticky nemožné realizovat skutečnou revitalizaci upraveného předimenzovaného koryta vodního toku ve volné (nezastavěné) krajině, protože z toho plynoucí změna režimu rozlivů povodní je neprojednatelná – musí se dosáhnout souhlasu všech dotčených vlastníků pozemků.

Správci toků nechtějí do své správy přebírat vodní díla revitalizací koryt toků.

Správní proces revitalizací (obnovy přirozených koryt vodních toků) zatím nestačil vykrystalizovat. Vodoprávní úřady s ním mají potíže. Je to nová stavba? A jak moc „natvrdo“ musí být definovaná. Je to odstranění vodního díla bez náhrady?

2.4 Rozšířená primární společenská objednávka

Primární společenská objednávka se tedy rozšiřuje. Dosavadní požadavky zůstávají v platnosti (s drobnými odchylkami). Přibývá ale jeden (různě formulovatelný) požadavek – nazvěme jej přírodě blízké vodní hospodářství (PBVH). Chceme, aby:

přírodní hodnoty byly respektovány jako veřejný zájem a jeden ze základních atributů kultury,

(nejen vodohospodářské) problémy byly chápány a řešeny v širších krajinných souvislostech (klimatická změna, vázání CO2 v přírodě blízkých říčních nivách s rozlivy, stav zemědělských a lesních půd a jejich schopnost jímat vodu, …),

vodní toky a jejich nivy měly alespoň v nezastavěných úsecích (polo)přírodní charakter (ekologizaci vodních toků).


26

Takto definovaný bod společenské objednávky má charakter odlišný od většiny těch předchozích. Mnohem obtížněji se kvantifikuje i stanovuje její nositel i plnitel. Mezi původními primárními požadavky má asi nejblíže k rekreaci.

Promítá se do ní i požadavek na způsoby plnění ostatních požadavků. Je zapotřebí začít více využívat přírodních procesů k plnění společenských potřeb. V některých ohledech přírodě blízké vodní hospodářství může být efektivnější a levnější, než dosavadní přístupy. Klasickou údržbu toků, která stojí každoročně peníze, lze často řešit revitalitazacemi toků, které jednak v důsledku přijdou z hlediska správy toku levněji (počáteční investice na revitalizaci se vrátí ve snížených nákladech na údržbu toku). A také odstraňují nepříznivé vlivy upravených toků v krajině (zvýšený odtok vody z povodí a snížení jeho ekologické stability) a naopak obnovují společensky přínosné funkce přírodě blízkých vodních toků a jejich niv (zadržování vody, půdy, živin a CO2, ovlivnění místního klimatu). Přirozený či přírodě blízký ekosystém (řeky, nivy) dělá práci, zajišťuje funkce a je ekonomický (efektivní), neboť přináší užitek. V důsledku také tento přístup znamená, že potřebujeme větší prostor v nezastavěných územích pro vodní toky (ekosystémy) ať už přímo (území pro revitalizace) nebo nepřímo (umožnění dříve odstraněných rozlivů do nivy. V zástavbě nejsou vyloučena „tvrdá“ opatření, stav toků by však i zde měl mít i tak stanovenou nějakou minimální nepodkročitelnou hodnotu přírodních podmínek (morfologie, jakost vody, …).

Přírodě blízké vodní hospodářství se promítá zejména do těchto dílčích cílů:

1. Zvýšení retence vody v krajině a zpomalení jejího odtoku (především za pomoci přírodě blízkých opatření) mající význam pro období sucha i povodní.

2. Dosažení přirozené morfologie vodních toků (za pomoci vodohospodářských i samovolných revitalizací), jež je podmíněno obnovením přirozených fluviálních procesů v nivách (mimo zastavěná území).

3. Zpřírodnění krajiny údolních niv (zvýšení podílu lužních lesů a aluviálních luk), obnova poničeného hydrologického režimu povodí.

4. Umožnění migrace ryb (a ostatních organismů) ve vodních tocích.

5. Udržení dosavadního trendu zlepšování jakosti povrchových (a zprostředkovaně i podzemních) vod – omezení přísunu umělého znečištění.

2.5 Překážky výraznější akceptace

Důležitá je otázka, proč se výše uvedený požadavek na prosazení přírodě blízkého vodního hospodářství dosud nestal většinově akceptovanou součástí primární společenské objednávky a jaké překážky brání jeho realizaci. Příčiny můžeme vidět v (bez nároku na pořadí podle významu i úplnost):

1. Společnost jako celek dosud většinově nepřijala ekologické hodnoty za své, často ani nerozumí ekologickým principům.

2. Příslušníci střední (tedy včetně autora tohoto příspěvku) a starší generace vodohospodářů jen výjimečně prošli ekologickým vzděláním v rámci školní výuky.

3. V důsledku ani vodohospodáři ekologický rozměr nevnímají jako přirozenou součást své profese. Nikdo to po nich po desetiletí nechtěl. Konzervativně se brání změně a komplikacím, které akceptace nových požadavků nutně znamená.

4. Mladí vodohospodáři se nemají moc kde učit, komplexní holistický přístup je v menšině až vzácností u správců toků a další odborné veřejnosti. Ne zcela dostatečný je i ve školách.

5. Historické procesy způsobily, že možnosti řešení problémů jsou složité, a svým způsobem bolestivé: nivy a břehy byly zastavěny infrastrukturou, pozemky jsou využívány k hospodářským činnostem, na změny hydrologického režimu (omezení rozlivů v nivách) si už většina zvykla, atd.

6. Systémové důsledné řešení by se dotklo řady lidí (obecné i odborné veřejnosti), a to způsobem, který jim většinou není příjemný. Je to politicky nepopulární.

7. Nastavení systému veřejné správy ve vodním hospodářství není zcela uzpůsobeno potřebě plnění ekologických požadavků a dokonce ani potřebě efektivní správy a využití prostředků.

8. Z kvality vody ani ekologických (přírodních) hodnot podniky povodí „nic nemají“, výkony pro tuto oblast činností jsou pro podniky povodí „charitou“.

9. Realizace protipovodňové ochrany většinou není zpoplatněna.

10. Revitalizace velkých vodních toků a niv nemá na „společném poli“ vodního hospodářství a ochrany přírody jasného nositele, který by ji připravoval a realizoval. Přesto v rámci stávajícího systémů mají k této činnosti přirozeně nejblíže podniky Povodí.

11. Obdobně neexistuje nikdo, kdy by měl (s)plnění některých potřeb či úkolů v „popisu práce“. Víme například, že odvodnění zemědělských pozemků a vysoká míra jejich zhutnění velmi zhoršuje odtokové poměry, ale není nikdo, kdo by to soustavně řešil. Správa povodí (plochy) je nedostatečná/formální.


27

12. Kompetence ve vodním hospodářství jsou roztříštěné mezi MŽP a MZe a neumožňují efektivní výkon státní správy.

13. Cena pozemků v nivách neodráží jejich rizikové umístění.

14. Nefunguje ani institut náhrady za omezení užívání pozemků a staveb v územích určených k rozlivům povodní.

15. Nastavení právních předpisů v některých ohledech nepodporuje nebo dokonce brání PBVH.

3 ZÁVĚR

K (na)plnění společenské objednávky budoucnosti je tedy zapotřebí dosáhnout její většinové akceptace a odstranit výše uvedené překážky bránící realizaci. To je komplexní zadání, část jeho plnění patří i do škol.

Vodohospodářům nelze většinou upřít vysokou profesní kvalitu, ale prozatím jen v užším pojetí profese. Nyní (po desetiletích) je před ně stavěn nový požadavek na rozšíření jejich odborného záběru a změnu hodnot, přístupů i způsobů práce. Tento požadavek je zároveň šance i na efektivnější plnění některých dosavadních a přetrvávajících úkolů. Čeká nás tedy složitý proces změn.

Nemůžu nevyslovit obavy z budoucího vývoje. Z jedné strany je zcela zjevný a alarmující trend snižování kvality absolventů mé alma mater (a zřejmě vysokého školství obecně), z druhé strany zde je zcela zřejmé zvyšování společenských nároků a požadavků při výrazné složitosti a komplikovanosti jejich plnění.

Nezbývá, než doufat, že se nám podaří výše popsané požadavky naplnit. Pro to ale musíme ještě hodně učinit.


28

PASIVNÍ DŮM Z PŘÍRODNÍCH MATERIÁLŮ

Ing. Juraj Hazucha

Centrum pasivního domu, [email protected]

1 ÚVOD Prvním krokem k trvalé udržitelnosti stavebnictví je snížení energetické náročnosti staveb při současném dodržení vysoké kvality vnitřního prostředí. Pasivní standard umožňuje snížit potřebu tepla na vytápění až o 80% a tím dlouhodobě snížit provozní energii. Zde jsou možnosti úspor nejvýraznější. Po radikálním snížení provozní energie se však srovnává podíl zabudované energie. Ideální kombinací je pasivní dům s použitím přírodě šetrných a recyklovaných materiálů, ideálně lokálně produkovaných. V době, kdy produkujeme obrovské množství odpadu, má tento přístup skutečně velký potenciál.

Aby budovy měly životnost, s kterou při posuzování zabudované energie počítáme, je nezbytné jejich správné zabudování a použití na správném místě. Musíme mít na vědomí i fakt, že pasivní dům je o precizně vyřešených detailech, vzduchotěsnosti a kvalitě provedení. Chyby mohou způsobit nejen větší spotřebu energie na vytápění, ale i riziko poškození konstrukce a narušení hygieny vnitřního prostředí. Na ukázce konkrétního domu v Habrovanech poukazuji na některé zásady a zkušenosti práce (dobré i špatné) s přírodními materiály ve vztahu k pasivnímu domu.

2 KONCEPT STAVBY

Základní údaje o stavbě:

Architekt: Ing arch. Mojmír Hudec, Ing. Juraj Hazucha

Rok výstavby: 2008 – 2012

Čistá užitná plocha: 128 m2

Roční potřeba tepla pro vytápění: 13,3 kWh/(m2a) dle PHPP (Passive House Planning Package)

Zásobování teplem / TZB:

Zdroj tepla: kotel dřevo/pelety výkon 18 kW, samotížné zapojení do akumulační nádrže 2000 l

Doplňkový zdroj tepla: 4 ks vakuové trubicové kolektory

Vytápění: stěnové topení v hliněných omítkách

Větrání: větrací jednotka s rekuperací tepla Paul NOVUS, účinnost 93%

Další systémy: nádrž na dešťovou vodu 9 m3, využívání na WC a praní

Pozemek je umístěn v polořadové zástavbě s výrazným stíněním sousedním domem z jihovýchodní strany

ve vzdálenosti pouze 5,5m. Díky orientaci pozemku 45°od jihu bylo využití solárních zisků ještě ztíženo a

dosažení pasivního standardu vyžadovalo precizní optimalizaci oken a jednotlivých konstrukcí a jejich

napojení. Je však vidět, že i v takhle komplikovaných podmínkách není pasivní dům nereálním cílem.

Výsledkem optimalizace je kompaktní hmota domu ve dvou patrech s většinou oken orientovaných na

jihovýchod a jihozápad. Stavba byla realizována svépomocí a subdodavatelsky, na izolování slaměnými

balíky a aplikaci hliněných omítek proběhlo několik workshopů.



29

Obr. 1 Pasivní dům v Habrovanech JZ štítová stěna (vlevo) a JV fasáda (vpravo).

3 KONSTRUKČNÍ ŘEŠENÍ

Původní záměr byl postavit pasivní dům jako dřevostavbu založenou nad terénem pouze s použitím slaměné izolace a dalších přírodních materiálů. Při optimalizaci v programu PHPP (Passive House Planning Package) se dosažení pasivního standardu pouze s použitím slaměných balíků ukázalo jako nereálné. Sláma nakonec zůstala pouze ve stěnách, ostatní konstrukce byly vyplněny foukanou celulózou, dřevovláknitou a konopnou izolací. Sláma je jako izolační materiál velice zajímavá, je však nutné zohlednit její horší tepelnou vodivost, horší opracovatelnost a nemožnost variability tloušťky, což ovlivnilo i její využití na této stavbě.

3.1 Založení domu Kvůli snížení podílu betonu v základech a ceně byla stavba založená na patkách ze ztraceného bednění v

rastru asi 2,2 m. Také odstranění základů bude po dožití stavby jednodušší (bylo použito pouze 8 m3

betonu). Konstrukce domu není ve styku s terénem, proto se obejde bez hydroizolace. Na patkách je nosný

rám z modřínových trámů, který roznáší zatížení.

V podlaze jsou použity I nosníky v rozteči 70 cm pro použití balíků slámy. Nakonec byly dutiny vyfoukány

celulózou, jelikož tepelně izolační parametry slaměných balíků byli pro tento dům nedostačující. Dalším

důvodem byla logistika stavby, což bývá častým problémem na slámou izolovaných domech. Pokud se

začne z jara, na začátku léta stojí hrubá konstrukce a podlaha je již dávno zaklopená. Provizorní záklopy

podlah jsou zase pracnější a v konečném důsledku obě varianty vychází ekonomicky podobně. Ze spodní

strany průlezného prostoru byla použita difuzně otevřená deska DHF.

Zkušenosti:

Slaměné balíky v podlaze - pokud chceme použít slaměné balíky, je nutné mít je připravené již rok dopředu. Problémem často bývá, jak je správně uskladnit. Z mnoha zkušeností pouhé zakrytí plachtami, ať jsou sebelepší, nestačí a je nutné je mít pod střechou. Pro všechny případy by měla být konstrukce nastavena i na variantu použití jiné izolace např. foukané celulózy, která je druhá nejekologičtější po slámě.

Patky – pokud jsou v rozteči pod 2m je vhodnější použít vrtané patky, protože výkopy se pak slévají. Další alternativou jsou úsporné pasové základy např. v tloušťce 20 cm. Musí pak obsahovat dostatečné větrací otvory.

Přípojky – přípojky je nutné perfektně tepelně izolovat v prostoru pod podlahou, kde jsou teploty podobné exteriéru. Nejvhodnější je vytvoření izolované šachty. V tomto případě byly vedeny přes dílnu (kotelnu), která přiléhá k domu.

Odvětrání zvýšené podlahy – ve všech případech je nutné zabezpečit příčné provětrání prostoru pod podlahou a vyspádovat terén, aby nevznikala vana. Jinak hrozí reálné riziko nasycení prostoru


30

vlhkostí, kde při povrchové kondenzaci na záklopu může dojít k poškození konstrukce houby a růstu plísní.

Obr. 2 Základové patky jsou úspornější variantou pasových základů a betonové

desky.

Obr. 3 Na nich stojí roznášecí modřínový práh a dřevěné I-nosníky zavětřené proti klopení, které tvoří

rošt pro izolaci.

3.2 Konstrukční systém stěn

Konstrukční systém procházel vývojem v průběhu výstavby, zejména podle dostupnosti slaměných balíků a

rozměru, který byl k dispozici. Plánována byla izolace slaměnými balíky rozměru 40 x 50 x 70 cm

umísťovanými do dřevěného roštu ze sloupků a OSB příložek. Bohužel pole, z kterého vyráběli balíky, těsně

před balíkováním vyhořelo a podařilo se sehnat náhradu z větší dálky a netypického rozměru 28 x 45 x 70

cm. Při návrhu je potřeba brát do úvahy rozdílnou tepelnou vodivost slaměných balíků podle směru stébel a

proudění tepla. Dle uváděných hodnot z DiBT (Německý ústav zkušební – zdroj [1]) je to 0,052 W/(m.K) ve

směru kolmo na stébla a 0,080 W/(m.K) podélně se stébly.

Bylo proto nutné vyvinout nový systém s přivazovanou fasádou balíků slámy tloušťky 28 cm (kolmo na

stébla) na sloupkovou konstrukci, s venkovní hliněnou omítkou přímo na slaměných balících. Prostor mezi

sloupky (16 cm) a balíky je vyplněn foukanou celulózou. Z vnitřní strany tvoří vzduchotěsnou a parobrzdnou

rovinu deska OSB tl. 15 mm. Při použití slaměné izolace je zásadní precizní řešení detailů a vycpání mezer

mezi balíky izolací. Samotný materiál je levný, ale díky zvýšené pracnosti už není rozdíl oproti běžným

systémům velký. Pokud by šlo jenom o dosažení pasivního standardu, je na zvážení, jestli nepoužít pouze

systém s foukanou celulózou, případně směsí foukané slámy a celulózy. Výhodou je zajištění kvality, nízká

cena a také malé množství zabudované energie.


31

Obr. 4 Slaměné balíky jsou přivazovány k dřevěné konstrukci, prostor za nimi je vyfoukán celulózou.

Obr. 5 Fasáda připravená k omítání.

Zkušenosti:

Celou stěnu balíků je nutné následně stáhnout napínáky, aby nedocházelo k sedání fasády po aplikaci omítky.

Pro vycpávky mezi balíky se nejlépe osvědčila konopná izolace, která má pevné vlákno a dá se následně omítat. Určitě nevycpávat směsí slámy a hlíny, dochází k oslabení izolace.

Detaily kolem ostění oken nelze řešit pouze ze slaměných balíků, které nelze tvarovat. Okna je proto vhodné osazovat do kastlíků z OSB nebo fošen a kolem kastlíku a přes rám okna použít deskové izolace např. dřevovláknité desky nebo tvrzený polystyren. Důležité je také ochrana detailu parapetu proti zatékání např. komprimační páskou.

Sokl fasády je potřeba řešit nenasákavou izolací nebo dřevěným obkladem. Spodní zakončení slaměné izolace se osvědčilo řešit pomocí standardního fasádního profilu s okapničkou, který zabezpečí stékání vody bez degradace omítky.

3.3 Konstrukce střechy

Konstrukci střechy tvoří 50 cm vysoké skříňové dřevěné vazníky, vyráběné místním stolařem. Prostor mezi

vazníky byl vyfoukán celulózou z důvodu logistiky, pracnosti a lepších izolačních parametrů. Vzduchotěsnou

rovinu tvoří desky s recyklovaného tetrapaku s přelepenými spoji. Desky mají menší tuhost než

dřevoštěpkové a zároveň větší objemovou hmotnost, takže na záklopy stropu při váze jedné desky asi 50 kg

se nejednalo o úplně jednoduché řešení.

3.4 Vzduchotěsnost

Vzduchotěsnost není jen zbytečným výmyslem pasivních domů. Kromě snížení tepelných ztrát má i zásadní

vliv na životnost konstrukce. Teplý vzduch proudící netěsnostmi se sebou nese i vlhkost, která v konstrukci

díky lokálnímu ochlazování kondenzuje. Při použití přírodních materiálů je nutné zabezpečit vzduchotěsnost

dlouhodobě, ne jenom na dobu těsně po dokončení stavby. Zde byly pro bezpečné splnění testu těsnosti

desky OSB nebo tetrapakové desky s přelepením všech spojů. Všechny vedení instalací byly v instalační

rovině, nutné prostupy byly řešeny pomocí gumových manžet.

Vzduchotěsnost může kromě deskových materiálů zabezpečovat i vnitřní omítka. V případě hliněné omítky,

lze považovat plochu omítek za vzduchotěsnou, pokud neobsahuje praskliny. Problematická jsou však

veškerá napojení a procházející dřevěné prvky, kde často nelze trvale zabezpečit vzduchotěsnost, nebo jen

s perfektně promyšlenými detaily. Hliněné omítky mají větší smrštivost a v napojeních se vždy časem trhnou

a vytvoří malou spáru. S tím je nutné počítat, proto je potřeba napojení řešit pomocí omítatelných flexibilních

pásek a fólií s možností dilatace omítky.


32

Obr. 6 Osazení okna do konstrukce stěny v OSB kastlíku se zaobleným ostěním z tvarovek EPS.

Obr. 7 Vzduchotěsné napojení je u přírodních staveb naprosto zásadní.

3.5 Akumulace tepla a vlhkosti - hliněné omítky/nepálené cihly

Hliněné omítky nemají přímý souvis s pasivními domy, ale díky svým vlastnostem je můžeme s výhodou

použít. Zejména u dřevostaveb, jakou je i dům v Habrovanech, mohou pomoci k vyrovnávání teplotních

špiček v létě a k lepšímu využívání solárních a vnitřních zisků v zimě. Pokud chceme využít správně i

akumulaci vlhkosti je vhodnější využít nepálených cihel nebo omítek s vysokým obsahem jílu. Nejvhodnější a

nejlevnější jsou proto směsi míchané přímo na stavbě. Nemusí jít zákonitě o přímo vykopaný materiál. Jako

surovinu lze s úspěchem využít i recyklované kotovice, které po rozmočení tvoří kvalitní základ směsí. Další

možností je dovezení základní suroviny z nejbližší cihelny, např. ve formě nepálených cihel, které jsou o

mnoho levnější variantou namíchaných směsí. Před aplikací hliněných omítek je nutné si otestovat směsi

zejména na soudržnost a smrštivost.

Na venkovní omítky byla použita tradiční směs jíl / písek / kravince v poměru 1:1:1. Jíl jsme získali

z vlastních kotovic a kravince byli nahrazeny kravským hnojem, který ve směsi zvyšuje soudržnost omítky a

odolnost vůči působení vody. Jako podklad byla použita jílová směs v konzistenci hustšího jogurtu

zapracována přímo do slaměných balíků. Omítka v tloušťce asi 5 cm srovnala povrch balíků a byla doplněna

vnější centimetrovou vrstvou směsi s přidáním 10 % vápna. Fasáda zůstala prozatím bez venkovní úpravy

zejména kvůli příjemnému vzhledu. Omítka je odolná vůči dešti, v některých místech se však objevili vady –

trhliny a splavování. Jako možné příčiny jsou chyby při aplikaci, nedostatečné vlhčení zahřáté fasády a

samozřejmě mechanické spojení vrstev. Další chyby jsou dány postupným doplňováním jinou směsí, která

nemá potřebnou odolnost. Nevýhodou fasády je častější znečištění oken prachem z omítek.

Vnitřní omítky byly také míchány z vlastních zdrojů do směsi jíl/písek/slaměná řezanka v poměru 2:1:1.

Podklad tvořil horizontální laťkový rošt nebo v detailech kolem oken rákosové rohože. Omítka byla nanášena

v jedné vrstvě cca 3 cm a vyztužena sklotextilní tkaninou s oky 10 x 10 mm zapracovanou do čerstvé omítky.

Vrchní vrstvu 5 – 7 mm tvoří pytlovaná směs. Do hliněných omítek lze s výhodou využít systém stěnového

topení, který při ztrátách pasivního domu kolem 2 kW, tvoří jednoduché a komfortní řešení vytápění.

Z důvodu akumulace tepla a vlhkosti jsou kromě hliněných omítek použity také vyzdívky z nepálených cihel a

podlahy s vyskládanými nepálenými cihlami. Podlahy zatížené vyskládanými cihlami mají vyšší akustický

útlum, dřevěné stropy se nerozkmitávají. Dohromady bylo v interiéru použito asi 15 tun nepálených cihel, 10

tun omítek, na venkovní fasádě asi 15 tun vnější omítky. Takovou konstrukci už určitě nelze považovat za

lehkou a je nezbytné na tyto hmotnosti přiměřeně dimenzovat základy a nosnou konstrukci. Celkově je

potřeba počítat u hliněných omítek i s vyšší cenou oproti běžným omítkám, zejména díky vyšší pracnosti a

množství použitého materiálu.


33

3.6 Ochrana proti vlhkosti/vodě

Pokud mají mít přírodní stavby životnost podobnou konvenčním stavbám, je zásadní ochrana stavby proti

vodě ve všech podobách. Organický materiál je mnohdy vysoce nasákavý a při styku s vodou rychle podléhá

destrukci. Ze zkušeností, kdy jsme byli během stavby několikrát vytopeni chybně připojeným radiátorem

nebo kapající vodou, ochranu proti vodě považuji za velice důležitou. Voda se zde dostala do konstrukce

podlahy a bylo nutné ji rozebrat. Obdobné jsou zkušenosti z dalších staveb, kde v instalační rovině praskla

trubka vody, a na nasáklé dřevovláknité izolaci začali růst po několika týdnech houby. Proto je zásadní u

přírodních staveb:

Podlahy v místnostech procházejících instalací řešit jako těsné s pojistnou vpustí.

Instalace mít co nejkratší, vést je sdruženě s možností jednoduché revize nebo opravy.

Instalační rovinu v místě instalací nevyplňovat vláknitou nasákavou izolací, která zhoršuje detekci poruch.

Nepoužívat přírodní materiály pod terén ani do oblasti soklu. Hydroizolaci lze v případech podlahy nad terénem vypustit.

Z vnější strany používat ve všech případech vrstvy s nízkým difúzním odporem

4 VNITŘNÍ PROSTŘEDÍ

Zdravější alternativou k běžným povrchovým materiálům může být např. masivní dřevo s povrchovou

úpravou olejem, korek, kaučuková krytina, kámen, nátěry vápnem, kaseínem nebo kaolínem. Ani přírodní a

nezávadné materiály však nezabezpečí u domu kvalitní vnitřní prostředí, dokud nebude dostatečně větrán.

Okny, jak jsme si to i sami odzkoušeli, nelze zabezpečit potřebnou výměnu vzduchu. V zimě při větrání okny

byla koncentrace CO2 přes 2500 ppm, následně po zapojení jednotky klesla na konstantní hodnotu kolem

800 ppm. Kromě toho ztráty větráním okny zvednou roční spotřebu tepla na vytápění na více než

dvojnásobek. Bez zpětného zisku tepla (rekuperace), jak je patrné, nelze dosáhnout pasivní dům.

Obr. 8 Větrací jednotka s rekuperací tepla včetně zemního výměníku.

Obr. 9 Alternativy ke kovovým rozvodům mohou být textilní nebo dřevěné rozvody.

5 ZÁVĚR

Přírodní materiály a pasivní dům tvoří ideální kombinaci trvale udržitelného stavitelství. Je však nutné

zdůraznit, že dosažení pasivního standardu u domů z přírodních materiálů klade zvýšené nároky na precizní


34

a promyšlený návrh založený na zkušenostech a znalosti vlastností materiálů. Při realizaci je důležité

zohlednit i vyšší pracnost, která v kombinaci s dražšími přírodními materiály zvyšuje celkovou finanční

náročnost stavby. Z hlediska ochrany přírodních zdrojů se však tato investice vyplatí. Současně lze v

budoucnu očekávat rozvoj trhu přírodních materiálů, což spolu se zjednodušením konstrukcí povede ke

srovnání cen s konvenčními stavbami.

Fotografie použité v příspěvku jsou z archivu autora.


35

KULTURNÍ HODNOTY KRAJINY

doc. Ing. arch. Jiří Kupka, Ph.D.

ČVUT v Praze, Fakulta stavební, [email protected]

1 KRAJINA JAKO KULTURNÍ DĚDICTVÍ

Výbor pro světové kulturní dědictví definuje kulturní krajiny jako kombinovaná díla přírody a člověka, která

jsou dokladem vývoje lidské společnosti a sídel v průběhu historie, pod vlivem fyzikálních omezení anebo

příležitostí daných jejich přírodním prostředím a vlivem postupných společenských, ekonomických a

kulturních vlivů, jak vnitřních, tak vnějších (Report 1992). Tím se jasně přihlašuje k myšlence, že kulturní

krajina je stejnou součástí světového kulturního bohatství jako jiná lidská díla. Kovář přirovnává

krajinu, která bývá vnímána jako vizuálně lákavá a zároveň prosperující, k „manželství“ přírody a kultury

(Kovář 2000). K tomuto základnímu rámci přistupuje Evropská úmluva o krajině (European Landscape

Convention), která směřuje zejména k zachování a udržení význačných nebo charakteristických rysů krajiny,

odůvodněných její dědičnou hodnotou, vyplývající z její přírodní konfigurace nebo z lidské činnosti. Ve své

preambuli výslovně hovoří o krajině jako základní součásti evropského přírodního a kulturního dědictví

přispívajícího k upevnění evropské identity. Na úrovni evropských orgánů a institucí se tedy již řadu let

prosazuje tendence spojovat vztah ke kulturnímu dědictví se vztahem k dědictví přírodnímu a právě téma

kulturní krajiny se mnohdy stalo výmluvným spojníkem ve dříve oddělených sférách památkové péče a

ochrany přírody (Matoušková 2000).

Obr. 1: KPZ Osovsko: harmonická kulturní krajina se stopami historické kultivace (Foto: autor, 2013)

1.1 Stopy kulturního a historického vývoje v krajině

Zásahy člověka do krajiny, její „zabydlování“ a její následná záměrná kultivace jsou spojeny s přítomností

člověka na našem území již od pravěku, zejména od neolitu, kdy na místo sběračů a lovců nastupují

zemědělci, neboť právě zemědělství se stalo až do konce 18. století rozhodující krajinotvornou činností

(Löw–Míchal 2003). Harmonická kulturní krajina je ve své podstatě z větší části nezáměrným produktem



36

života agrární společnosti, spojeným s technologickou zkušeností tradičního zemědělství (Dejmal 2000). Je

nutné zdůraznit, že i to, co dnes vnímáme jako „přírodu“, není již po staletí původní krajinou, přičemž

nejvýraznější antropogenní změnou v plošném měřítku je přeměna vegetačního pokryvu krajiny (Kmínek

2000).

Dodnes jsou v krajině patrné výsledky jejího vědomého a cíleného organizování. Rozdílné přírodní

podmínky, různé archeologické kultury, které se na našem území střídaly, odlišné vnější vlivy i postupnost a

nerovnoměrnost osidlování našeho území začaly již v nejstarším období lidských dějin vytvářet rozdíly mezi

jednotlivými regiony. Další tisíciletý vývoj našich zemí zanechal v souvislosti s dobovou kulturou v krajině

množství stop, dochovaných krajinných struktur, které dodnes dotváří kulturní a historickou charakteristiku

krajiny a jedinečnost jednotlivých regionů našeho území odlišných rozdílnou ekonomickou orientací a

dynamikou, sociální strukturou, lidnatostí a tempem růstu obyvatelstva. Jsou to stopy kulturního a

historického vývoje, které hovoří o stavu a vyspělosti společnosti, kulturních tradicích, úrovni vzdělání, vývoji

umění, filozofie a celkového pohledu na svět, o hospodářském a technologickém pokroku, v neposlední řadě

pak o emocionálním vztahu ke krajině a vnímání její krásy (více Stibral 2005). Nezanedbatelný je i vliv

významných osobností a jednorázových politických událostí a rozhodnutí (Kupka 2006). Všechny tyto jevy,

stopy kulturního vývoje a kultivace krajiny, můžeme nazvat znaky kulturní a historické charakteristiky krajiny,

které je možno klasifikovat a třídit (Vorel et al. 2006). Kulturní krajina představuje jakýsi „otisk“ či „soubor

otisků“ kultury, která jí obývá, které se vzájemně doplňují, překrývají, stírají či podporují (Hájek 2003).

V dnešním obraze krajiny, v rozložení a umístění sídel, ve stopách prehistorického osídlení, ve struktuře

zemědělské půdy, lesních porostů a vodohospodářských soustav můžeme vidět doklad postupné kultivace

krajiny, která v sobě skrývá i odhaluje stopy kulturního a historického vývoje. (Vorel–Kupka 2011).

Obr. 2: Kuks: barokní komponovaná krajina (Foto: autor, 2010)

1.2 Dochované objekty, soubory a struktury

Při analýzách se v rámci kulturní a historické charakteristiky můžeme setkat s několika skupinami znaků.

První skupinu tvoří dochované prvky, objekty a jejich soubory. Jedná se asi o nejtypičtější znaky kulturní a

historické charakteristiky krajiny. Může jít o objekty chráněné jako kulturní či národní kulturní památky, ale i o

objekty památkově nechráněné, přesto s výrazně dochovanými formami, detaily, tradičními materiály a

regionálními znaky, o objekty lidové architektury i o stavby tzv. velké (vysoké, oficiální) architektury. Tyto

dochované architektonické prvky a soubory – od prehistorických po současné – dokládají vývoj území a jsou

odrazem místních přírodních, sociálních a kulturních podmínek (klimatické vlivy, úrodnost kraje, snadná

dostupnost materiálu, vliv vyspělejšího prostředí), které dodaly stavbám jednotlivých regionů jejich osobitý

výraz a zároveň je jasně odlišily a vymezily ve vztahu k regionům ostatním (Kupka 2010).

Dalším významným jevem, opět výrazně regionálně podmíněným, je vedle samotných objektů a jejich

souborů i struktura osídlení a dochovaná urbanistická struktura sídel. Každé sídlo má svou

charakteristickou urbanistickou (prostorovou) strukturu, která zahrnuje kompozici prostorů, jejich orientaci,

tvar, artikulaci a gradaci, hierarchizaci a dimenze. Jejím základem je půdorysná struktura sídla, tj. půdorysné


37

linie náměstí, návsí, ulic a dalších komunikací, parcelace a půdorysná a hmotová skladba zástavby. Právě

urbanistická struktura, která vykazuje výrazně větší stabilitu a setrvačnost než vlastní architektura, je

mnohdy vůbec nejstarším hmotným dokladem existence sídla (Kuča–Kučová 2000).

Všeobecné povědomí o ochraně historických děl v krajině a v sídlech, formované přibližně na přelomu 19. a

20. století, se postupně posunuje od jednotlivých stavebních památek přes památkové soubory až ke

kulturní krajině a historickým objektům, které stavební památky doprovázejí, tj. zahradám, parkům, případně

celým krajinným segmentům (Bouček–Šubr 2000). Sama krajina totiž obsahuje velké množství

historických struktur, od dochované cestní sítě přes historické hospodářské úpravy, dochované struktury

zeleně, významné artefakty technické činnosti člověka a exploatace krajiny, dochovanou strukturu plužiny

různých typů, humna až po stopy tradičních a regionálně podmíněných způsobů hospodaření (Kupka 2010).

Především pozemková struktura spolu s polními cestami vytváří systém krajinných linií utvářejících dynamiku

a vzájemné estetické souvislosti v krajinné kompozici, počet a prostorové rozmístění pěstovaných plodin

podmiňuje barevnost, tvarovost, měřítko a časovou proměnlivost krajinné skladby (Mareček 2001, obr. 1,

obr. 3). K nejvýznamnějším krajinným strukturám pak patří dochované krajinářské kompozice

(komponovaná krajina záměrně navržená a vytvořená člověkem) a hospodářské feudální celky. Jedná se o

osobité typy kulturních krajin, jejichž celkové uspořádání či upořádání jednotlivých částí bylo dáno na

základě předem daného kompozičního (estetického) záměru, (obr. 2) demonstrujícího postavení majitele ve

společnosti, reprezentujícího jeho majetek nebo duchovní přesvědčení či filosofický postoj, stejně tak jako

jeho estetický názor (touha panství logicky uspořádat), potřebu krásna či snahu o usměrnění okolní divoké

přírody (Kubeša–Kulišťáková 2010). Cílevědomou činností člověka tak vznikají sakrální, profánní či

kombinované kompozice, které se v krajině dodnes výrazně uplatňují a podílejí se na jejím charakteru

(Kulišťáková 2010), přičemž na tuto „oficiální“ mocenskou estetiku v krajině reagovalo i lidové krajinářství

(aleje ovocných dřevin vedoucí k mlýnům, kovárnám, bělidlům a podobně) (Velička 2010). Těžiště většiny

krajinných kompozic leží v období baroka, dokonce můžeme hovořit o barokní komponované krajině.

Pozdější romantické krajinářské úpravy konce 18. a 19. století jsou pak spojeny především s přírodně

krajinářským principem (lovecké a bukolické krajiny) (Kupka 2012). Krajinářské úpravy 17. a 18. století však

mají svou slavnou předehru (především co do rozsahu) již v 16. století, kdy vrcholí velkorysé zakládání

rybničních soustav s řadou kanálů a stok (Valtr 1986). Komponované kulturní krajiny patří k vrcholným

projevům minulosti v krajině, jsou oceňované a zhusta chráněné (na národní i mezinárodní úrovni). Většina

dochovaných struktur a prvků však souvisí s běžným životem a hospodařením v daném regionu.

Zemědělské využívání krajiny, struktura orné půdy, vinic, sadů, luk a pastvin, lesů a ladem ležících půd je

místně ovlivněno klimatem, úrodností, dostupností a obdělatelností půdy, nadmořskou výškou a morfologií

terénu, podmínkami demografickými a sociálními, lidnatostí, intenzitou využívání pozemků, vlastnickými

poměry, velikostí a tvarem pozemků, ale i tradicemi a vnějšími vlivy. Některé regiony jsou proto historickými

krajinářskými úpravami naprosto typické (Kupka 2010).


38

Obr. 3: Slavíkovice: harmonická krajina Branžovského hvozdu (Foto: autor, 2010)

1.3 Duchovní a kulturní hodnoty

Je evidentní, že vedle hmotných památek a dochovaných struktur existuje něco jako duchovní, nehmotná hodnota krajiny, paměť krajiny, význam místa. Jsou to místa s pozůstatky uzavřených částí dějin, představující nezaměnitelnou hodnotu, nesmazatelné znamení a pečeť historicky těmto místům vtisknutou. Velice často jsou tato místa doprovázena dalšími hodnotami hmotnými, památkovými, přírodními či estetickými. Podstata jejich cennosti a významu však tkví hlouběji než v těchto hmotných artefaktech (Kupka 2010). Jsou to nejčastěji místa spojená s mytologií a pověstmi, místa spojená s legendami, místa s duchovním významem, poutní místa, „léčivé“ a zázračné prameny, místa spojená s historickými osobnostmi, místa spojená s literárními a uměleckými díly, s důležitými událostmi, místa mystická, památné kameny, místa spojená s místní historií, pověstmi či příběhy (Vorel–Kupka 2011).

2 ŘÍMOVSKO – KULTURNÍ KRAJINA PAR EXCELLENCE

Všechny uvedené prvky, soubory a struktury se v krajinné scéně, na pozadí a ve vazbě na přírodní danosti

území, nějak projevují a spoluvytvářejí charakteristické obrazy krajiny, jež jsou s nimi úzce spojeny.

Příkladem kulturní krajiny par excellence je území krajinné památkové zóny Římovsko, představující vrchol

barokní kultivace a sakralizace naší krajiny.

2.1 Poloha a význam

Krajinná památková zóna Římovsko ležící asi 12 km jižně od Českých Budějovic a 13 km severovýchodně

od Českého Krumlova byla vyhlášena na území Jihočeského kraje, okresu České Budějovice, v roce 1996

Vyhláškou Ministerstva kultury České republiky č. 208/1996 Sb., o prohlášení území vybraných částí

krajinných celků za památkové zóny. Podstatou cennosti zdejší kulturní krajiny je zejména rozsáhlý poutní

areál představující jeden z nejkrásnějších příkladů barokní krajiny pramenící z katolické mystiky, vytvořené

spojením krajiny, architektury a umění.

Nejpozoruhodnější částí areálu je unikátní křížová (pašijová) cesta nacházející se ve volné krajině – ve vsi,

v polích, v lese i při řece Malši – přenášející sem ze Svaté země mystérium utrpení Ježíše Krista (Buben

2012). Mezi pašijovými cestami v Čechách jde o naprostý unikát – topografickou „kopii“ jeruzalémského

originálu, kde na jedné straně je Olivetská (Olivová) hora a na druhé Kalvárie (Golgota) s Božím hrobem

(Šámal 1941). Barokní umělci chápou krajinu v jejím duchovním významu jako součást posvátného děje

(sakralizace krajiny) (Royt 1995), důmyslně ji zapojují do náboženského dramatu a využívají přitom její

různorodosti ve střídání dojmů tak, jak jezuité činili s nevídanou nádherou v divadelních hrách – mezi kterými

nechyběly hry pašijové – plných zbožné poezie, s nimiž hned po svém příchodu do Prahy sklízeli nebývalý

úspěch (Šámal 1941).

Římovsko reprezentuje unikátní barokní areál s výraznou duchovní a ideovou náplní. Je teologickou

výpovědí vepsanou do kamene a do krajiny, která akcentuje tři zásadní momenty dějin spásy. Loretánská

kaple uprostřed ambitů doplněná mariánským cyklem nástěnných maleb odkazuje na přípravu spásy

zosobněnou Pannou Marií, Matkou Ježíšovou a Matkou Církve, jež v Nazaretu přijala archandělovo

zvěstování, že počne a porodí Syna Božího. Druhý moment zhmotněný v pětadvaceti zastaveních křížové

(pašijové) cesty rozjímá dostiučinění za lidské hříchy, které Kristus svým utrpením podstoupil a tím dal

člověku naději na spásu, která se uskutečňuje v Církvi vytvořené sesláním Ducha svatého, což je moment

akcentovaný kostelem sv. Ducha (Buben 2012; Royt 1995).

O slávě poutního místa svědčí Bohuslav Balbín poznámkou v knize Diva Montis Sanctis (1665), když

odhaduje roční návštěvnost Římova na 80.000 poutníků (Royt 1995; Šámal 1941).


39

Obr. 4: Římovsko: kaple Poslední večeře Páně na mírném hřbetu (Foto: autor, 2013)

2.2 Přírodní podmínky

Římovsko leží ve Velešínské pahorkatině, na východním okraji Kaplické brázdy, která je součástí

Novohradského podhůří. Území je na západě ohraničené tokem řeky Malše, z jihu k němu přiléhá vodní

nádrž Římov vybudovaná v letech 1974 až 1978, na severovýchodě protéká územím Římovský potok, který

v severní části území přitéká do Malše. Půdním substrátem jsou kambizemě, klima je mírně teplé,

charakteristické dlouhým, teplým a suchým létem a krátkou, mírně teplou, velmi suchou zimou s krátkým

trváním sněhové pokrývky.

Krajina v povodí středního toku řeky Malše je typickou pahorkatinou s nadmořskou výškou 400 až 450 m n.

m. Modelují ji měkké tvary hřbetů a návrší vrcholící kótou Na Vrchu (574 m n. m.) nad Krasejovkou západně

od Římova. Jeden z hřbetů směřující odtud na východ se nad řekou stáčí k severu a právě v těchto místech,

na východní straně hřbetu, byl na hraně údolí Malše založen Římov. Mírný hřbet pak pokračuje severním

směrem a je ukončen oválným kopcem nazvaným Olivetská (Olivová) hora (453 m n. m.). Zatímco většinu

území Římovska tvoří erozně-denudační svahy se sklonem 2–5°, východní okraj krajinné památkové zóny

formuje údolní niva meandrující řeky Malše, doprovázená výraznými zalesněnými svahy protilehlých pravých

břehů. Konkávní tvary terénu umožňují panoramatické pohledy a výhledy na Střížkov, Doudleby či Sv. Jan

nad Malší. Do této malebné krajiny, která se svým profilem podobá Jeruzalému, bylo v průběhu 17. a 18.

století zasazeno 25 zastavení křížové (pašijové) cesty. Asi šestikilometrová trasa vede na svém začátku ve

hřbetní poloze a vytváří horizont v táhle zvlněné krajině, dále pokračuje v hluboce zaříznutém úvozu až pod

Olivetskou horu, kde stoupá skalnatým ostrohem nad Římovským potokem až na vrchol. Zde se stáčí a

směřuje dolů, přechází drobný a v létě vysýchavý potok Cedron a pokračuje v meandru údolí Malše až

k místu, kde se tok Malše prudkým záhybem vrací do svého původního směru. Odtud začíná stoupat po

konkávním útvaru strmé terasy nad řekou zpátky do centra Římova, kde jsou ve svahu nad Malší situována

její poslední zastavení. Lze předpokládat, že původní koncepce počítala s výrazným situováním některých

objektů cesty na horizontu a s jejich dominantním působením v původně méně zalesněné a méně

urbanizované krajině. Území zóny působí vyváženým dojmem, k čemuž přispívá poměrně značný podíl luk,

jejichž nejhodnotnější porosty jsou zejména v nivě řeky Malše. Ačkoli samotné území zóny vesměs není

zalesněné, uplatňuje se zde výrazně přírodní rámec hřbetů a protilehlých břehů pokrytých jehličnatými a

smíšenými lesy (Storm 1998).


40

Obr. 5: Římovsko: kaple Malý Pilát v údolí Malše (Foto: autor, 2013)

2.3 Vývoj a proměny území

Na konci 8. století se stalo Pomalší oblastí slovanského osídlení. V místech, kde řeka Malše postupně

opouští strmé koryto a kde jí bylo možné přebrodit, vzniklo v té době ve strategické poloze na ostrožině nad

pravým břehem řeky, přímo naproti Římovu, slovanské hradiště Branišovice, jež se stalo významným

opěrným a strážním bodem slovanského obyvatelstva v dosud poměrně řídce a málo osídleném kraji (Storm

1998; Kovář 1998). Sám Římov – původně Dolní a Horní Římov – se objevuje v písemných pramenech

poprvé až v roce 1395 (ČSÚ 2006), kdy dvůr – možná i tvrz – patřil Mikšíkovi z Římova (z Hřímova), ovšem

vesnice na nynějším místě pravděpodobně existovala již ve 13. století (Kovář 1998). Od roku 1541 drželi

římovské zboží Ojířové z Protivce. V té době zde byl založen pivovar. V roce 1622 bylo panství pro účast na

stavovském povstání dědicům Ctibora Ojíře z Protivce, který zemřel o rok dříve, zabráno královskou

komorou a o čtyři roky později jako konfiskát prodáno Janu Oldřichovi knížeti z Eggenbergu (1568–1634).

Ten je ještě téhož roku daroval jezuitské koleji v Krumlově na vydržování chovanců chlapeckého semináře.

Jezuité drželi panství až zrušení řádu v roce 1773, kdy bylo římovské jmění vyčísleno na 11.800 zlatých a

převedeno na Studijní a náboženský fond. Od něj je v roce 1802 koupil Josef kníže Schwarzenberg, který je

však zakrátko prodal v roce 1814 netolickému měšťanovi Františku Langovi. Po něm panství vlastnil Josef

Spatzierer (1821–1844) a následně Václav Lorenz, který byl poslední římovskou vrchností. V roce 1850 se

stal Dolní Římov samostatnou politickou obcí. Alodiální statek se zámkem a cihelnou pak držel Václavův syn

Emil (1869–1879) a jeho vdova Josefína (1879–1917), poté Rudolf Jílek (1917–1937) a bratři Dykovi (1938–

1948), jejichž dědicům byl zámek s pozemky někdejšího statku v roce 1992 restituován.


41

Obr. 6: Římovsko: Vodní brána a kaple Kamenování Krista (Foto: autor, 2013)

Jádrem pozdějšího poutního místa se vedle křížové (pašijové) cesty stal poutní kostel v Římově s loretou a

nedalekým Božím hrobem. Lorety se u nás, stejně jako v celé katolické Evropě, stavějí od 16. století a jsou

typickým projevem baroka. Tvoří typologicky specifickou skupinu staveb provázaných dobou vzniku, účelem

a řadou znaků, vyplývajících ze závislosti na Sancta Casa v Loretu. U jejich založení často stáli právě

jezuité, kteří v té době sloužili v Loretu jako zpovědníci. V roce 1584 byla první sancta casa (Svatá chýše),

replika rodného domu Panny Marie, k jehož přenesení z Nazareta do italského Loreta došlo někdy koncem

13. století a jemuž konečnou úpravu dal Bramante, postavena v Horšovském Týně (Syrový 1987; Bukovský

2000). Povolení k výstavbě lorety v Římově udělil pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch kardinál Harrach 20.

července 1648. Alespoň z části byla dokončena v roce 1650 a vysvěcena pravděpodobně po dostavbě

ambitů v roce 1658. V kapli je uctívána socha Panny Marie Loretánské z roku 1679. V letech 1652 až 1658

byl kolem loretánské kaple postaven – což je typické pro většinu našich loretánských poutních míst –

čtvercový ambit s bohatou výzdobou z let 1686 až 1698 (obr. 8). Poté bylo přistoupeno k budování křížové

(pašijové) cesty, původně snad v podobě sloupů s upevněnými pašijovými obrazy, jež se protáhlo až do

první čtvrtiny 18. století. Úpravy a opravy jednotlivých zastavení pak probíhaly prakticky nepřetržitě i v 19. a

20. století. Takováto kombinace kaplového a ambitového loretánského poutního místa se objevuje jen

v Římově a ve Starém Hrozňatově, který má se Římovem mnoho společného (Bukovský 2000). Poutní místo

s křížovou cestou zde bylo založeno chebskými jezuity nedlouho po Římově v roce 1664. Stejně jako

v Římově začínala křížová cesta svatou chýší a kaplí loučení a měla dokonce 29 zastavení (Buben 2012).

O vybudování římovské pašijové cesty a poutního místa se zasloužil jezuitský laický bratr a lékárník Jan

Gurre (1610–1680), který k tomu dle legendy dostal pokyn ve snu, ve kterém k němu promluvil Kristus

doprovázený Pannou Marií a pověřil jej vybudováním lorety a křížové cesty. V barokním období se běžně

posvátnost věhlasných poutních míst šířila dokonalými či rustikálními kopiemi milostných obrazů, soch a

celých staveb, pro které dokonce bývala vybírána krajina s podobnou konfigurací terénu, v níž „originál“ stál.

To mělo akcentovat jejich autenticitu, kterou často dosvědčovala i legenda o cestě zakladatele či jím

pověřené osoby do svatých míst ke zjištění správných rozměrů (Royt 1993). V některých případech hrála pro

postavení poutního kostela podobnost krajiny rozhodující roli (Royt 2001). V případě Římova mělo pravost

místa dosvědčit vyslání kapucína P. Alexia do Jeruzaléma – který byl místem posvátné úcty zbožných

křesťanů a kam se již od raného středověku putovalo – k proměření míst, aby vzdálenosti mezi jednotlivými

zastaveními měřily tolik mužských kroků kolik v Jeruzalémě a aby pokud možno každé zachovalo polohu

buď k jihu, nebo k západu. O tom informuje zápis v pamětní knize, ovšem až z konce 18. století. Je


42

pravděpodobné, že cesta tajemného kapucína je spíše součástí barokní zakladatelské legendy. Od raného

středověku byly popisy, rozměry a vzdálenosti jednotlivých zastavení křížové cesty známy z literatury,

přičemž zejména od 16. století neutuchá zájmem o podrobné popisy míst spjatých s Kristovým životem. Sice

se pro Římov nedochoval písemný doklad takového zdroje, ovšem zápis ze Starého Hrozňatova, který byl

Římovem přímo inspirován, se hlásí ke knize Christiana van Adrichema (1533–1585) Theatrum Terrae

Sanctae et Biblicarum Historiarum, v Čechách dobře známé a dokonce vydané Danielem Adamem

z Veleslavína v češtině (1592).

Obr. 7: Římovsko: Popravní brána vytvářející zároveň přechod přes strž (Foto: autor, 2013)

Pašijové cesty a pašijové hry, častý motiv protireformačního baroka, se staly součástí ideje Bohemia Sacra

(Storm 1998). Právě jezuité, kteří přišli do Čech v roce 1556, uplatňovali hojně ve své pastorační praxi prvky

„svatého divadla“, názorně předvádějícího události z Kristova života (Royt 1995). Ideovým vzorem našich

pašijových cest – ač otázka předlohy pro římovskou křížovou (pašijovou) cestu zůstává otevřena (Royt 1995)

– mohly být vedle pašijových her tematicky podobné křížové cesty ve Štýrsku a také svaté hory v Piemontu

(Sacri Monti) s individuální architekturou jednotlivých zastavení a iluzivním převážně plastickým ztvárněním

scén. O dokonalosti iluze svědčí příběh popisovaný Bohuslavem Balbínem ve spisu Miscellanea historica

Regni Bohemie (1681), který vypráví příhodu myslivce, který před zpodobněním vojáka políčkujícího Krista

zachvácen vzplanutím jakéhosi zbožného hněvu prostřelil rouhače kulí se slovy: „Ty zločinný ničemo,

odvažuješ se vztáhnouti násilně ruku na našeho Spasitele Krista? Tu máš!“ (Šámal 1941)

Teprve v letech 1672 až 1697 byl k východnímu křídlu ambitu přistavěn kostel sv. Ducha, který ukončil

velkou osu areálu lorety. Zároveň byla v roce 1686 dokončena přestavba rezidence, opatřené o pět let

později ještě věží s hodinami nad průčelním štítem, hospodářských budov a pivovaru. Celý komplex pak byl

spojen společnou ohradní zdí. Na konci 18. století byla ke kostelu přistavěna sakristie a stavební vývoj

celého areálu byl završen v roce 1891 výstavbou nové vstupní brány se zvonicí v severním křídle ambitů

směrem k návsi.

2.4 Dochované hodnoty kulturní krajiny

Jádro zóny a podstatu její cennosti tvoří především zmiňovaná křížová (pašijová) cesta v krajině okolo

Římova. Tvoří ji malé kapličky, rozměrné stavby i tři brány. Řada kaplí je zdobena nástěnnými malbami,

tabulovými obrazy, sochami i malovanými dřevěnými kulisami. Vesměs polychromované sochy jsou dřevěné


43

(50), kamenné (8) a ze štuku (8) – (tak tomu bylo v minulosti a snad tomu tak bude i v budoucnosti, dnes

jsou kaple prázdné a sochy deponovány mimo areál).

Nejstarší je socha Krista v kapli Božího hrobu, která byla postavena již v roce 1658 (Poche 1977). Poslední

změny v trase křížové (pašijové) cesty pak představuje nové postavení Pusté vsi (1810), posunutí Annáše

k řece (po roce 1827) a přemístění osmnáctého zastavení (1835). Ačkoli časové zařazení pašijové cesty

patří do raného baroka, jednotlivé části areálu nesou ještě prvky a detaily renesanční. Jejich autory byli

zřejmě italští stavitelé. Od roku 1650 stavěli pro krumlovské jezuity budovu semináře Giovanni Battista a

Antonio Perti, kteří pocházeli z jihošvýcarského Muggia, obce ležící necelých sto kilometrů východně od

svaté hory ve Varallo (Nuova Gerusalemme), kterou pro její proslulost museli znát. Antoniův syn Stefan pak

stavěl jezuitský kostel v Telči. Je tedy možné, že právě některý z nich vtiskl římovským zastavením ještě

pozdně renesanční pojetí (Storm 1998).

Obr. 8: Římovsko: ambit vybudovaný kolem loretánské kaple (Foto: autor, 2008)

Jednotlivá zastavení (Stationes Řimovienses, Agoniae Rzimoviensis) popisují poslední okamžiky života

Ježíše Krista (Buben 2012; Kovář 1998; Royt 1995; Šámal 1942; Storm 1998; Kol. 1991). První poměrně

velkou ortogonální kaplí s lucernou zachycující loučení Krista s Pannou Marií v Betánii po vzkříšení Lazara

na severním okraji obce cesta začíná. Scéna sice nemá biblický podklad, bývá však častým tématem

pašijových her a cyklů. Cesta pokračuje po hřbetnici oblého hřbetu k severu, k druhému zastavení

zachycujícímu Poslední večeři Páně. Obdélníková kaple se sedlovou střechou tvoří zdaleka viditelnou

dominantu okolí (obr. 4). Trasa cesty vede dál ke Stádní bráně u dvora Getsemanského, průchozí kapli

připomínající bránu umístěnou nad hlubokým úvozem cesty. Kristus a učedníci tudy vstupují do

Getsemanské zahrady. Úvozovou cestou se pak pokračuje k nižší rozložité obdélníkové kapli zvané Pustá

ves (Getsemanský dvůr, Spící apoštolové, obr. 9) v interiéru se stojícími sochami Krista a tří apoštolů, Petra,

Jakuba a Jana, a ležícími plastikami ostatních apoštolů na zemi (obr. 11). Cesta pokračuje dále úvozem

k jednoduché výklenkové kapličce U smutné duše (U Malchusa), odkazující na Kristův výrok: „Má duše je

smutná až k smrti“(Mt 26,38; Mk 14,34). Poté vchází do řídkého lesa a začíná klesat k Římovskému potoku

a následně vystupovat skalnatým ostrohem na Olivetskou (Olivovou) horu (Na horačce, U anděla) s


44

kapličkou se sochou anděla na držícího kalich a kříž (kaple smrtelných úzkostí Páně, obr. 10), pod nímž se

nachází kamenná socha klečícího Krista, s rukama sepjatýma a hledícího směrem vzhůru, ke kapličce.

Opodál, o něco níže za Kristovou sochou, leží tři kamenné plastiky spících apoštolů (obr. 12). Toto šesté

zastavení z roku 1660 představuje velmi efektní ukázku propojení architektury a sochařství s působivým

krajinným rámcem. Kolem jednoduché kapličky podobné pátému zastavení s obrazem Jidášovy zrady vede

cesta pod strání nad břehem potoka na vrchol Olivetské (Olivové) hory k jednoduché výklenkové kapličce

s obrazem zatčení, spoutání a vyvedení Krista z Getsemanské zahrady. Deváté zastavení U chromého Žida

je osazeno v místě, kde cesta vychází z lesa a začíná klesat do údolí Malše. Větší kaple s klenutou nikou, ve

které jsou umístěny plastiky vojáka nad ležícím Kristem, představuje výrazný krajinný akcent. Cesta dále

klesá k podobně ztvárněné desáté kapli sklenuté přes drobný potůček, který představuje přechod potoka

Cedron. V nice kaple jsou umístěny tři plastiky, Krista, vojáka a biřice.

Obr. 9: Římovsko: kaple Pustá ves (Foto: autor, 2013)

Cesta dál pokračuje údolím Malše přes jednoduché zastavení Kamenování Krista, který je u Vodní brány

haněn, tupen a poházen blátem a kamením, k Vodní bráně (obr. 6), jedné z jeruzalémských bran kudy

svázaný Kristus vstupuje zpět do města. Jedná se podobně jako u Stádní brány o průchozí vysokou kapli

s freskami. Třinácté zastavení U Annáše v podobě drobné výklenkové kaple bylo do své dnešní polohy

přesunuto po roce 1827. Větší zastavení U Kaifáše (U děvečky) tvoří domek s vysokým štítem sedlové

střechy nad dvojicí oblouků, kde je na pravé straně zachycena scéna Petrova zapření a na levé straně

Kristus před veleknězem. Za patnáctým zastavením Malý Pilát (obr. 5) trasa opouští údolí Malše a šestnácté

zastavení Herodes, které má opět podobu kaple se třemi plastikami a freskou v klenuté nice, již stojí na

počátku poslední části cesty stoupající po konkávním hřebeni z údolí Malše zpět do zastavěné části vsi.

Zastavení Velký Pilát, postavené na zděné terase ve vysloveně vizuálně exponované poloze s malým

předprostorem obehnaným zdí, je největší a možná nejzajímavější kaplí celé křížové (pašijové) cesty, která

zejména v minulosti vytvářela výraznou krajinnou dominantu. Čelní stěna vysoké stavby je třemi oblouky

prolomená do křížově zaklenutého prostoru s plastikami. Vlevo dole je zachycena scéna korunování Krista

trnovou korunou, vpravo bičování Krista a nahoře na balkoně scéna Ecce Homo, která připomíná mnohem

bohatší scénu v piemontském Varallu. Touto sedmnáctou kaplí tématiky začíná „klasická“ křížová cesta,

která se v 18. století ustálila na čtrnácti zastaveních. V samotném Jeruzalémě měla ovšem Via Dolorosa

zastavení pouze osm a na dnešních čtrnáct byla doplněna až v 19. století (Buben 2006). Osmnácté


45

zastavení po pravé straně silnice, které do současné polohy bylo posunuto až v roce 1835, je tvořeno opět

jednoduchou výklenkovou kapličkou se znázorněním Krista nesoucího svůj kříž, zatímco devatenácté

zastavení zachycující setkání Krista s matkou je ztvárněno jako atypická kaple s pultovou střechou

zdobenou volutami. Valeně klenutý prostor s lunetou byl původně na způsob grotty posázen lasturami

rybničních škeblí. Zastavení zobrazující scénu setkání s Veronikou je opět vytvořeno v podobě jednoduché

výklenkové kapličky postavené vedle silnice pod hřbitovní zdí.

Soudní (Popravní) branou (obr. 7), což je průchozí podélně situovaný objekt s valbovou střechou postavený

na přemostění strže, se opět vystupuje z Jeruzaléma a nastupuje k poslední etapě cesty na Kalvárii

(Golgotu). Stezka vede nad strmým svahem k Malši pod zadním křídlem zámku k dvaadvacátému zastavení

U Šimona. Průchozí příčně situovaný objekt s valbovou střechou a dvěma plastikami je obloukem otevřený

do údolí Malše. Tato dvě zastavení výrazně připomínají příklady bočně průchozích kaplí známých ze svatých

hor Piemontu. Celé drama vrcholí malým strmým pahorkem pod zámeckou zahradou, Kalvárií, kde jsou tři

kříže s postavami malovanými na plechu (Kristus, Dismas a Gesmas) a pod nimi plastiky Panny Marie, sv.

Máří Magdalény a sv. Jana Evangelisty datované rokem 1705. Scéna je obrácena zády do údolí a kolem ní

je vytvořen intimní zdí vymezený předprostor podobně jako u Velkého Piláta. Předposlední scéna několik

metrů odtud, Pieta, je půlválcová stavba s vloženou konchou a plastikou z roku 1686. K poslednímu

pětadvacátému zastavení, Božímu hrobu, vede cesta lesem ze svahu dolů až téměř k řece, kde se nachází

obdélná stavba s polygonálním závěrem na osnově dvanáctiúhelníka datovaná rokem 1658. Jedná se o

nejstarší část římovské cesty. Předobrazem pro podobné kaple Božího hrobu stavěné v období baroka u nás

i v Evropě byla podoba jeruzalémské kaple nad Božím hrobem přestavěné v roce 1555, která byla ovšem

v roce 1808 zničena požárem a znovu vystavěna (Řepa 2000). Po stranách této kaple se tyčí dva kamenné

sloupy, na nichž jsou připevněny plechy s namalovanými nástroji umučení.

Prostředí Římova dotváří další boží muka v obci, snad z 19. století, pomník padlým se sochou Madony

z roku 1919 či sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 (Poche 1977), dnes umístěný na náves.

Před vstupem do ambitů upoutají i mohutné lípy, dle tradice vlastnoručně zasazené zakladatelem lorety

Janem Gurrem.

Obr. 10: Římovsko: kaple smrtelných úzkostí Páně na Olivetské hoře (Foto: autor, 2013)


46

2.5 Problémy a rizika

Bohužel ani takový skvost, kterým Římovsko bezesporu je, neušel pozornosti vandalů a zlodějů. První

krádeže v Římově byly zaznamenány již v roce 1918 v souvislosti s protikatolickým zaměřením nové

republiky, ovšem až doba po roce 1989 znamenala pro areál téměř katastrofu. K první loupeži došlo v roce

1993, o rok později bylo ukradeno sedm soch apoštolů ze skupiny Poslední večeře Páně. V roce 2000

zloději dokonce poničili sochu Krista, aby ji patrně pozměnili a pak výhodně prodali. Roku 2009 pak došlo ke

krádeži dalších sedmi dřevěných soch. Radnice, památkáři a farnost se proto rozhodli kapličky úplně

vyprázdnit a zbytek soch převézt na bezpečné místo. Do kaplí, které přežily staletí, byly umístěny pouze

fotografie původního zařízení (Buben 2012). Poutní ruch v Římově je sice stále živý, každoročně se konají

všechny obvyklé poutě, ale s devastací a degradací křížové (pašijové) cesty dochází ke značnému

rozčarování a zklamání českých i rakouských poutníků a turistů (Černý 2011).

Kromě těchto problémů, jejichž řešením bude pravděpodobně vytvoření kopií původních soch a jejich lepší

zabezpečení, se však zóna potýká i s dalšími nedostatky, které snižují krajinářskou hodnotu pašijové

(křížové) cesty a jejichž řešení je velmi problematické až nemožné. Pochybná je především nová zástavba

rozšiřujícího se Římova, která se dostává do kontaktu s historickými kaplemi, ale i původní zástavba vsi

s různými rekonstrukce, přístavbami, kolnami, garážemi a nevhodnými architektonickými detaily, tolik

typickými pro většinu našich vesnic. Podobně problematicky působí chatové kolonie na Olivetské (Olivové)

hoře a v údolí Malše, které se svojí zcela různorodou a vesměs bezcennou architekturou dostávají do

bezprostředního kontaktu s některými zastaveními. K tomu přistupují objekty technické infrastruktury,

elektrické vedení a podobně. Některé části cesty byly umístěny na hřbetnicích a počítalo se s jejich

vizuálním uplatněním na nízkých horizontech, což je dnes z velké části znemožněno přerostlou vegetací,

která na archivních fotografiích areálu nebývala. Působivost poutního areálu v krajině je také tímto částečně

degradována.

Obr. 11: Římovsko: interiér Pusté vsi ještě před odstraněním soch (Foto: autor, 2008)

3 ZÁVĚR

Otázka kulturní krajiny představuje komplexní problematiku, kterou se teoreticky i prakticky zabývají různé obory. Je to způsobeno mj. tím, že krajina a její charakter nejsou statickou záležitostí, nýbrž fenoménem, který se vyznačuje proměnlivostí a neopakovatelností, vycházející z neobyčejné rozmanitosti přírodních a kulturních podmínek. Žádný pohled na krajinu, která je kombinovaným dílem přírody a člověka, proto


47

nemůže být vyčerpávající a konečný. Tento příspěvek přináší několik postřehů do pestré mozaiky názorů a pohledů na naší kulturní krajinu jako nedílnou součást kulturního dědictví, tj. krajinu přetvořenou činností člověka, reflektující a uchovávající prvky a struktury vzniklé během staletého procesu jejího osidlování a kultivace. Příklad Římovska pak dokumentuje nezměrné bohatství ukryté v naší kulturní krajině a čekající na znovuobjevení a ocenění.

LITERATURA

[1] Atlas krajiny České republiky. Praha: MŽP ČR, Průhonice: VÚKOZ, v.v.i., 2009.

[2] BOUČEK, Zbyněk – ŠUBR, Jaroslav. Historická kulturní krajina jako současné velké téma. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha : MŽP. 2000. s. 157-164. ISBN 80-7212-134-0.

[3] BUBEN, Milan M. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. III. díl/1. svazek. Žebravé řády. Praha : Libri. 2006. 472 s. ISBN 80-7277-088-8.

[4] BUBEN, Milan M. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. III. díl/4. svazek. Řeholní klerikové (jezuité). Praha : Libri. 2012. 536 s. ISBN 978-80-7277-443-2.

[5] BUKOVSKÝ, Jan. Loretánské kaple v Čechách a na Moravě. Praha : Libri. 2000. 164 s. ISBN 80-7277-015-2.

[6] ČERNÝ, Jiří. Poutní místa českobudějovické diecéze a jejich proměny ve 20. století. Te Deum, 2011, č. 2, s. 62-68.

[7] ČSÚ. Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005. Praha : ČSÚ. 2006. ISBN 80-250-1310-3.

[8] DEJMAL, Ivan. Co s evropskou kulturní krajinou na konci dvacátého století? In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha : MŽP ČR. 2000, s. 13-16. ISBN 80-7212-134-0.

[9] DEMEK, Jaromír – MACKOVČIN, Peter, a kol. Zeměpisný lexikon ČR: Hory a nížiny. Brno : AOPK ČR. 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9.

[10] HÁJEK, Pavel. Česká krajina a baroko. Praha : Malá Skála. 2003. 68 s. ISBN 80-902777-6-4.

[11] KMÍNEK, Petr, Člověk v krajině – krajina v člověku. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha : MŽP. 2000, s. 79-84. ISBN 80-7212-134-0.

[12] Kol., Poutní místo Římov. Římov : Obecní úřad Římov. 1991. 16 s.

[13] KOVÁŘ, Daniel. Římov. Historie obce a poutního místa. Římov : Obecní úřad Římov. 1998. 124 s. ISBN 80-238-2330-2.

[14] KOVÁŘ, Pavel. Přirozená obnova nepřirozených krajin. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha : MŽP. 2000, s. 134-141, ISBN 80-7212-134-0.

[15] KUBEŠA, Petr – KULIŠŤÁKOVÁ, Lenka. Krajinné úpravy okolo bývalého loveckého zámku v Nových Zámcích u Litovle provedené za Jana Josefa Liechtensteina po roce 1805 a jejich obnova. In: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování. Olomouc : NPÚ ÚOP Olomouc. 2010. s. 16-29. ISBN 978-80-86570-17-4.

[16] KUČA, Karel – KUČOVÁ, Věra. Principy památkového urbanismu. Praha : Státní ústav památkové péče. 2000. 104 s., ISBN 80-86234-15-0.

[17] KULIŠŤÁKOVÁ, Lenka. Pozdně renesanční a raně barokní komponovaná krajina Mikulovsko-Falkensteinsko. In: Komponovaná kulturní krajina a možnost její obnovy a zachování. Olomouc : NPÚ, ÚOP Olomouc. 2010. s. 45-55. ISBN 978-80-86570-17-4.

[18] KUPKA, Jiří. Vliv jednotlivců a jejich rozhodnutí na podobu krajiny. In: VOREL, Ivan – SKLENIČKA, Petr [eds.]. Ochrana krajinného rázu. Třináct let zkušeností, úspěchů i omylů…Praha : Naděžda Skleničková. 2006, s. 181. ISBN 80-903206-7-8.

[19] KUPKA, Jiří. Krajiny kulturní a historické. Praha : ČVUT. 2010. 180 s. ISBN 978-80-01-04653-1.

[20] LÖW, Jiří – MÍCHAL, Igor. Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy : Lesnická práce. 2003. 552 s. ISBN 80-86386-27-9.

[21] MAREČEK, Jiří. Lidové krajinářství v obrazu naší země. In: Tvář naší země – krajina domova. Krajina jako kulturní prostor. Lomnice n. P. : Studio JB. 2001. s. 21-28. ISBN 80-86512-03-7.

[22] MATOUŠKOVÁ, Anna. Historická zeleň a rozhledny – součást kulturního dědictví města Berouna. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha : MŽP. 2000. s. 52-62. ISBN 80-7212-134-0.

[23] Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. sv. 21, Praha : Jan Otto. 1904.

[24] POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech 1 (A – J). Praha : Academia. 630 s. 1977.


48

[25] Report of the Expert Group on Cultural Landscapes, La Petite Pierre (France) 24-26. October 1992, http://whc.unesco.org/archive/pierre92.htm.

[26] ROYT, Jan. Proč stojí poutní místa tam, kde stojí? In: HELLER et al., O posvátnu. Praha : Křesťanská akademie. 1993. s. 109–113, ISBN 80-85795-01-9.

[27] ROYT, Jan. Římov. Poutní areál s loretou a kalvárií. Velehrad : Historická společnost Starý Velehrad. 1995. 20 s. ISBN 80-901836-6-2

[28] ROYT, Jan. Zahrada mariánská. Mariánská úcta ve výtvarném umění od středověku do 20. století. Sušice : Muzeum Šumavy. 2000. 62 s.

[29] ROYT, Jan. Posvátná krajina Čech. In: Tvář naší země – krajina domova. Umělecká reflexe krajiny. Lomnice n. Popelkou : Studio JB. 2001. s. 41–45, ISBN 80-86512-05-3.

[30] ŘEPA, Tomáš. Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka. (diplomová práce FF UP v Olomouci), Olomouc, 2010.

[31] STIBRAL, Karel. Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. Praha : Dokořán. 2005. 202 s. ISBN 80-7363-008-7.

[32] STORM, Vojtěch. Římovsko. Krajinná památková zóna. Historicko-krajinářský průzkum a návrh regulačních zásad. (rukopis) České Budějovice, 1998.

[33] SYROVÝ, Bohuslav a kol. Architektura svědectví dob. Praha : SNTL. 1987. 456 s.

[34] ŠÁMAL, Jindřich. Římov. Praha : Vyšehrad. 1942. nečísl.

[35] VALTR, Václav. Krajinářské úpravy v 17. a 18. století. In: Zelené systémy a jejich význam v krajinném obraze. Praha : Dům technicky ČVTS, 1986.

[36] VELIČKA, Petr. Jak jsme k alejím přišli a jak o ně dnes přicházíme. In: ESTERKA, Jakub (ed). Zachování alejí jako typického prvku české krajiny. Praha : Arnika, 2010. s. 16-33. ISBN 978-80-904409-7-5.

[37] VOREL, Ivan et al. Metodický postup. Posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha : Naděžda Skleničková. 2006. 24 s. ISBN 80-903206-3-5.

[38] VOREL, Ivan – KUPKA, Jiří. Krajinný ráz. Identifikace a hodnocení. Praha : ČVUT, 2011. 148 s. ISBN 978-80-01-04766-8.

Příspěvek byl vytvořen za podpory projektu výzkumu a vývoje NAKI DF12P01OVV001 Ochrana a péče o historickou kulturní krajinu prostřednictvím institutu krajinných památkových zón.


49

Obr. 12: Římovsko: jeden ze spících apoštolů na Olivetské hoře (Foto: autor, 2008)


50

HODNOCENÍ ZMĚN V KRAJINĚ POMOCÍ KRAJINOMALBY

doc. Ing. Jan Lacina, CSc.

1 ÚVOD

Krajina, která je společným životním prostředím rostlin, živočichů a lidí, se díky posledně jmenovaným

neustále mění. Jak a jak rychle? Vhodně či nevhodně? Nerozpíná se člověk až příliš na úkor ostatních

spoluobyvatel? Na tyto znepokojivé otázky hledá krajinný ekolog odpověď mimo jiné na základě srovnání

využití země v různých časových horizontech. Od konce 18.století začínají být k dispozici dostatečně

podrobné mapy, od 19.století fotografie, od 20.století letecké a družicové snímky.

Do určité míry se však dají k účelu hodnocení krajinných změn použít i díla krajinomalby – pokud jsou

dostatečně realistická. Česká krajinomalba má dlouhou a bohatou tradici. Na pražské Akademii výtvarných

umění se v průběhu 19.století s přestávkami vystřídaly krajinářské školy Karla Postla, Antonína Mánesa,

Maxe Haushofera a Julia Mařáka. I v české krajinomalbě se dlouho prolínaly romantismus s realismem, až

zvítězila plenérová realistická malba. Ta ve svých kvalitních dílech vystihuje nejen konkrétní krajinný záběr,

ale i malířův dojem a prožitek.

Romantici vyhledávali především divokou horskou přírodu. V průběhu 19.století s pokračováním do století

20. však vítězil malířský zájem o krajiny "normální". Kdybychom vytvořili mapu, zachycující místa malování,

zjistili bychom, že různé části naší vlasti byly a jsou malířsky různě frekventovány. Ty nejfrekventovanější

mají společného jmenovatele – dílo a činnost člověka jsou v nich souladná s přírodou. Takové krajiny

označujeme jako harmonické kulturní, jejich hodnoty ekologické podmiňují hodnoty estetické, malebnost a

útulnost. Proto tolik přitahují i malíře.

K odbornému nástinu a rozboru kunsthistoriků, pitvajících zobrazení krajiny po stránce obsahu, formy, příčin

vzniku a vývoje, je vhodné přidat – alespoň poznámkovitě – i méně odborný pohled krajinného ekologa a

geografa, nazírajícího reflexe krajiny a přírody ve výtvarném umění z dalších hledisek. Inspiraci k takovému

rozjímání dává například monografie „Má vlast“, která poprvé vyšla roku 1940, tedy v době německé

okupace, s podtitulem „Česká krajina v díle našich malířů“. Editor Jan Květ v ní shromáždil ukázky děl téměř

stovky výtvarníků v historickém sledu od Antonína Mánesa až po tehdy nejmladšího Jana Slavíčka.

Krajinářský záběr je přitom v rámci možností rozložen po celé tehdy okleštěné vlasti, dokonce se podařilo

pod jinými názvy před cenzurou skrýt a v souboru umístit i obrazy území, která r.1938 připadla k tzv.

německé říši. Třebaže se jednalo především o výjimečný vlastenecký počin, podařilo se v tomto výběru

naznačit i rozmanitost krajinného rázu a přírody. Básník Jan Hora v předmluvě mimo jiné napsal: „Mýtus a

dějiny poznamenaly naši vlast a daly jí ráz, jejž cítí každý Čech. Žijeme krajinou, přizpůsobujeme se jí, ale

také ona žije námi, je poznamenána námi. Díváme se na ni mimoděk očima našich umělců, každý k ní

přičinil nějaký zvláštní rys a znak, podle něhož ji poznáváme a rozeznáváme od krajin cizích….“ Básník

bezesporu vystihl podstatné – totiž, že se (přírodní) krajina mění rozmanitými lidskými aktivitami, což je

samozřejmě patrné i v dílech malířů krajinářů, ovšem diferencovaně podle toho, kdy a jaký krajinný výsek si

k zobrazení vybrali.

Právě v těchto časových a územních souvislostech si můžeme klást i krajinně ekologické otázky. – Může být

výtvarné dílo (malířské, kreslířské, grafické) dostatečnou výpovědí o geodiverzitě i biodiverzitě zobrazované

krajiny? Umožňují taková výtvarná díla srovnání stavu krajiny a přírody v různých časových horizontech

obdobně jako fotografie? Nevznikají při zobrazování krajiny mimoděk i svědectví o jevech a souvislostech,

jejichž zachycení neměl umělec vlastně v plánu? A lze najít rysy určité krajiny i v obrazech výtvarníků, kteří ji

transformují jako svůj prožitek formou téměř abstraktní? A konečně – proč jsou některé krajiny ztvárňovány

častěji a více umělci než jiné? Ze stovek jmen tvůrců a tisíců jejich děl vyberme alespoň několik příkladů.


51

2 PŘÍKLADY SROVNÁNÍ KRAJINOMALBY A SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY Velký význam mají především ta zobrazení, která vznikala dlouho před vynálezem fotografie i před prvním

vojenským mapováním. Jedná se především o veduty, široké záběry především městských krajin, které jsou

často jediným a topograficky poměrně přesným dokumentem o stavu krajiny před několika staletími. Tak

např. evropsky významný rytec Václav Hollar (1607-1677) ve své vedutě Prahy z r. 1635 zachytil dnes již

dávno vesměs zastavěné pražské kopce jako rozsáhlé vinohrady. Obdobně je tomu i ve vedutách Brna,

např. od Jana Willenberga z r. 1593 – i tady patřily k dominantním vegetačním útvarům bezprostředního

okolí hradbami obehnaného města vinice.

Cenným dokumentem o stavu krajiny v první polovině 19.století jsou četné kolorované kresby Františka

Richtra (1777-1860), působícího v Brně a jeho širším okolí. Ačkoliv se vyučil ranhojičem a chirurgem a jako

výtvarník byl autodidakt, velmi přesně dokázal zachytit rozmanitý reliéf a vegetační kryt, často s figurální

stafáží dobově oblečených dam a pánů. Tak např. r.1830 zachytil krajinu nivy Svratky v těsné blízkosti Brna

na místě dnešních Žabovřesk a Jundrova v podobě, jaké si ji dovedeme jen sotva představit – zalučněnou,

s četnými liniemi a skupinami listnatých dřevin včetně hlavatých vrb kolem náhonu. Celkový pohled na

Adamov (1828) pak věrně zachycuje idylické údolní městečko na soutoku Křtinského potoka se Svitavou,

tedy v romantické krajině při okraji Moravského krasu, která už tehdy byla vyhledávána k rekreaci - viz

vyhlídkový altánek nad údolím.

Sepětí lidského života s krajinou a přírodou na rozhraní romantismu a realismu velkolepě zachycoval Adolf

Kosárek (1830-1859). Je až překvapivé, jaké bohaté scenérie dokázal umístit do ploché a odlesněné krajiny

Pardubicka – viz např. Motiv od Pardubic (1854) a Česká krajina (1858). V obou obrazech v pozadí

vystupuje neovulkanický suk Kunětické hory nad štěrkopískové terasy, které jsou místy nápadně obnaženy a

zbaveny vegetačního krytu jednak následkem pastvy dobytka, jednak jejich těžbou. „Rybník“ v pravém

popředí Motivu od Pardubic není nic jiného než zatopená jáma po těžbě štěrkopísků, jakých je v tomto kraji

dodnes plno. Typickým rysem nejen těchto, ale i dalších Kosárkových obrazů, je jakési zútulnění krajiny

košatými starými stromy, nejspíše duby.

Zvláštní pozornost z krajinně ekologických hledisek si zasluhuje Bedřich Havránek (1821-1899). Třebaže

byl na pražské akademii odchovancem spíše romanticky zaměřených učitelů (A. Mánes, Ch. Ruben a M.

Haushofer), vynikl jako neobyčejně vnímavý pozorovatel a zobrazitel reálné krajiny, často včetně jejích

nejjemnějších detailů. Dramatickou, ale pravdivou atmosféru má Plešné jezero na Šumavě (1848) – jezero

obklopené přirozenými horskými smrčinami, jejichž schnoucí vývraty se jako skelet bělají v popředí. Naopak

pohodová Krajina u Mělníka (1868) je cenným dokumentem přírodě blízkého vegetačního krytu širokých

říčních niv, tedy květnatých nivních luk (na obraze je zachycena senoseč) s košatými soliterami nádherných

dubů letních. Až na úrovni vědecké ilustrace určitého krajinného typu je akvarel Řeka pod kamennou zdí (90.

léta 19. století). Tou „zdí“ jsou svislé, zřejmě opukové skály, těsně nad řekou se zřetelnými povlaky

mechorostů. Na opačném pozvolném břehu lze poznat jednotlivé druhy říčních lemů – např. chrastici

rákosovitou, devětsil lékařský a rukev. Nad řeku se sklánějí stromy listnatého lesa – pravděpodobně habry a

duby. Celkově se jedná o reálnou krajinu, asi kolem řeky Orlice ve východních Čechách.

Antonín Chittussi (1847–1891), rodák z Ronova nad Doubravou, poučen francouzskými barbizonskými

krajináři, maloval v plenéru ve Francii i v krajině rodné. K jeho vrcholným dílům patří olejomalba „Z údolí

Doubravy“ (1886). Jedná se o segment pastevní krajiny ve skalnatém údolí řeky s osamělými stromy.

Architekt Ladislav Žák ve své dodnes inspirativní knize „Obytná krajina“ (1947) využil Chittussiho obraz

k varovné demonstraci toho, jak bude krajina vypadat při další rozpínavosti lidské civilizace. K takové

drastické změně zde naštěstí nedošlo. Přesto zde hledáme Chittussiho záběr marně. Svahy údolního zářezu

řeky Doubravy (tzv. Chittussiho údolí v přírodním parku Doubrava) jsou totiž téměř souvisle zalesněné.

Navíc je pravděpodobné, že malíř svoje obrazy údolí Doubravy komponoval z více záběrů.

Pravou pastvou pro ekologicky zaměřeného vnímatele je dílo Julia Mařáka (1832-1899). Nikoliv však jeho

monumentální obrazy vybraných českých i moravských lokalit pro Národní divadlo a Národní muzeum,

v nichž zobrazované objekty záměrně idealizoval a dramatizoval, ale jeho zobrazení lesních interiérů i

jednotlivých druhů dřevin. Jedinečný je cyklus 13 kreseb uhlem, nazvaný Rakouské lesní charaktery (1878),

v němž vlastně zachytil lesní vegetační stupňovitost tehdejšího mocnářství od dubů a habrů v nejnižších

teplých polohách až po limbu na horní hranici lesa. K vrcholům Mařákovy tvorby patří související dvojice

rozměrných pláten Šumavský prales ve slunci (1892-1897) a Šumavský prales za bouře (1891-1892),


52

z nichž přímo čiší dynamika přirozeného vývoje horského přírodního lesa na styku jedlových bučin a

klimaxových smrčin.

Velkou zásluhou Mařákovou je, že v letech 1887 až 1899 vychoval ve své krajinářské škole na pražské

akademii řadu vynikajících tvůrců, kteří se snažili zachytit pravdu rozmanitých českých krajin přímo

v plenéru. Patří k nim František Kaván (1866-1941), z jehož velmi obsáhlého díla vyberme alespoň obraz

Železné hory od Zlatého potoka v Třemošnici (1895). Tato olejomalba bývá často reprodukována jako

typická ukázka klasické české krajiny plné pohody. Podíváme-li se však na popředí obrazu s říčkou

pozorněji, zjistíme, že zde umělec zřejmě mimoděk zachytil široké povodňové koryto, vzniklé při

katastrofálních povodních v Čechách roku 1890. Pět let po katastrofické disturbanci jsou dosud dobře patrné

nátržové břehy. Ve vegetaci spontánně vzniklých povodňových lad převládají bodláky a zcela chybí mladé

dřeviny, pravděpodobně proto, že zde působila selekce pastvou dobytka. Tuto domněnku potvrzuje svým

ještě detailnějším pojetím téhož krajinného výseku a v téže době Kavánův spolužák a přítel Bohuslav

Dvořák (1867-1951) v obraze Železné hory (1895).

Mimořádným zjevem české krajinomalby je Antonín Slavíček (1870-1910), rovněž absolvent Mařákovy

krajinářské školy, ale inspirovaný spíše dílem A. Chittussiho a přibližující se po svém k impresionismu. Jeho

krajinářské dílo vyvrcholilo v letech 1903-1905 v Kameničkách na pomezí Českomoravské vrchoviny

(Žďárských vrchů) a Železných hor. Třebaže se r. 1905 v dopisu příteli prof.J.Gollovi umělec vyznává, že ze

zamýšleného malířského ponoru „do vnitřka života těch lidí i toho kraje“ nezmohl „ani tisící díl“, podařilo se

mu nad jiné zobrazit nejen veškeré složky krajiny, ale i jejich souvztažnost. Tak třeba populární obraz U nás

v Kameničkách (1904) můžeme dokonce považovat za jakousi imaginární ilustraci vědecké definice krajinné

sféry jakožto styku a prolnutí zemské kůry s reliéfem, hydrosféry, dolní části atmosféry, pedosféry, biosféry a

socio-ekonomické sféry.6 Právě takovouto složitou a přitom malebnou jednotu předvádí zmíněný Slavíčkův

obraz, zachycující segment prosté, převážně zemědělské luční krajiny se stromořadím, stafáží ženy

s krávami a úžasnou „slavíčkovskou“ oblohou, zrcadlící se spolu se stromy v rybníčku. Je potěšující, že

téměř totožný krajinný výsek můžeme na okraji Kameniček vnímat dodnes, a to včetně druhové bohatosti luk

pod Volákovým kopcem, kde dlouhodobě probíhal lukařský výzkum Botanického ústavu AV ČR. Jen ta

prašná silnička se změnila ve velmi frekventovanou asfaltku, rybníček ztratil oblost a přirozenost kamenným

obezděním, krávy tu už z pastvy nikdo nevodí a na doraz pomyslného rámu slavného obrazu se rozrostla

zástavba podstatně honosnější, než byla ta začátkem 20. století. Zobrazování venkovské krajiny však

přestalo Slavíčka malířsky uspokojovat a „více života, více barev z toho, co hledám“ začal nalézat

v krajinách městských a průmyslových – viz např. Praha z Letné (1908) či dokonce Hutě (1908).

Malířský bard Moravského Slovácka Joža Uprka (1861-1940) byl především figuralista. Ale podíváme-li se

pozorně na jeho obrazy plné pestrobarevných krojů – typická je např. Pouť u svatého Antoníčka (1894) –

zjistíme, že krojované postavy jsou zasazeny do krajiny květnatých bělokarpatských luk, jejichž vysokou

diverzitu umělec vyjádřil až pointilisticky množstvím jasných skvrnek všech barev spektra. Zdá se nám

dokonce, jakoby chtěl v těchto svých obrazech naznačit, že na zpěvném moravsko-slovenském pomezí jsou

pojmy folklór a flóra souznačné. K velkým zásluhám J. Uprky patří, že malířsky zdokumentoval veškeré

zemědělské práce v průběhu roku – orání, setí, vláčení, sázení brambor, sklizeň kukuřice, senoseče,

vinobraní apod. a vytvořil tak podrobnou malířskou kroniku tradičního zemědělství, používajícího pouze

lidskou a dobytčí sílu.

Důkazem toho, že poutavou krajinou může být i území převážně polní v nepříliš členité pahorkatině, je

malířské dílo Václava Rabase (1885-1954). V desítkách jeho obrazů je doslova cítit vůně načervenalé hlíny

na permském podloží v okolí rodných Krušovic, na pruhovitě rozdělených polích (z ekologického hlediska

ovšem zcela nevhodně po spádu svahů), jak je tomu v Krušovické kopanině (1925) s dominantní stafáží

ženy s motykou. V mozaice polí v bezlesé krajině příjemně působí listnatému háji podobná chmelnice – viz

Krajina v červenci (1930). Karel Čapek roku 1935 napsal, že „málokdo oslavil půdu tak čistě a vážně jako

malíř a hospodář Václav Rabas.“ Tu optimální jednotu malíře–hospodáře, tedy umělce, který je opravdovou

součástí své krajiny, mimo jiné dokládá i řada Rabasových obrazů nově vysazeného vysokokmenného sadu.

Krajinný ráz a dokonce půvab území na první pohled zcela fádního, totiž převážně zorněné Východolabské

tabule, malířsky objevil Vojtěch Sedláček (1892-1973). Dříve, než se přemístil do Javornice pod Orlickými

horami, maloval v okolí rodných Libčan u Hradce Králové a v okolí Pardubic. Obdobně jako Joža Uprka na

Moravském Slovácku, zachytil V. Sedláček ve východních Čechách dynamickou zkratkou celou škálu


53

zemědělských prací (včetně vyvážení hnoje), velmi často s dominantní stafáží koňského spřežení. Koně jako

hlavní zdroj energie při obhospodařování pozemků maloval Sedláček překvapivě až do konce svého života,

tedy i v době, kdy už dlouho musely na družstevních lánech převládat traktory.

O pár let dříve než V. Sedláček objevil krajinu pod Orlickými horami Jan Trampota (1889-1942), který se

usadil v Pěčíně, tedy jen pár kilometrů od Javornice. Trampota, poučený kubismem, se soustředil na syntézu

podstatných rysů této zemědělsko-lesní krajiny, jak je dobře patrné na obraze Údolí Zdobnice s lokálkou

(1923). Temné, převážně smrkové lesy s členitými okraji střídají jakoby plynule do sebe přecházející

pastviny, louky a pole s pozadím hlavního hřbetu Orlických hor na obzoru. Jako subdominantní prvek je do

této členité krajiny harmonicky vsazena parní lokomotiva na údolní jednokolejce, nikoliv jako rušivý element,

ale součást této krajiny – jak to již o půlstoletí dříve vícekrát v jiných krajinách vyjádřil A. Chittussi.

Zakládáním rybníků byl změněn (vylepšen a atraktivizován) ráz plochých jihočeských pánví, byla změněna

(zvýšena) jejich biodiverzita. Není divu, že právě tato krajina souladu přírody a lidského díla měla řadu

krajinářů. Zdejším rodákem (od Třeboně) byl Jan Kojan (1886-1951). Nezapomněl na svoji krajinu ani po

dlouhém ruském zajetí a pobytech v Paříži. Zemitě ba doslova bahnitě dokázal nad jiné vyjádřit rybníky a

s nimi úzce sepjaté (v umělcově vyjádření neoddělitelné) rybáře při jejich úkonech s vyvrcholením pozdně

podzimních výlovů. Naproti tomu Václav Vojtěch Novák (1901-1969) byl rodák odjinud (ze Semil) a krajinu

s rybníky a bílými dvorci si objevil až ve zralém věku koncem 30. let. Dokázal však zkratkovitě vyhmátnout

její podstatu, mimo jiné i tím, že svoje obrazy roztáhl do širokého panoráma. V polovině minulého století V.

V. Novák malířsky zdokumentoval přírodovědně cenné skalnaté údolí Vltavy – např. Vltava u Županovic

(1953) – které bylo o několik let později zaplaveno vodami vltavské přehradní kaskády.

Z krajinoekologického pohledu je významná dvojice krajinářských vrstevníků a rodáků z Vysočiny – Oldřich

Blažíček (1887-1953) a Josef Jambor (1887-1964). Blažíčkův malířský rukopis byl uvolněnější a dokázal

vyjádřit dynamické souvztažnosti krajinných složek, jak je tomu např. v Tání u Štramberku (1913). Blažíček

však byl především malířem rodné Českomoravské vrchoviny, jejích nálad ve všech ročních obdobích, a to

zejména kolem Rožné, obce svého chudého, ale blaženého dětství. Dnes zde – v území těžby a úpravy

uranových rud – nacházíme jen malé fragmenty ba spíše relikty té krajiny, kterou dokázal zevšeobecnit na

obraz typické české krajiny vůbec. Josef Jambor zůstal po celý život důslednější v realistickém podání

optického vjemu, na rozdíl od dokumentační fotografie však dokázal syntetizovat dlouhodobé poznání a

prožitek v ucelenou výpověď o trvalejších vlastnostech a rysech zobrazovaného krajinného segmentu. Ve

stovkách krajinomaleb tak zachytil – jak sám toužil – „..mnohé, co mizí, co ztrácí svůj půvab a krásu novými

vymoženostmi hospodářskými“. Podařilo se mu to především v rázovité krajině Žďárských vrchů, ale i v té

„obyčejnější“ při jihovýchodním okraji Českomoravské vrchoviny na Tišnovsku. Jamborovy obrazy jsou

zřetelným dokumentem stavu krajiny 20. až začátku 60. let 20. století a vybízejí vejít a srovnávat. Tak např.

v záběru Tání na Blatinách (1956) vnímáme s odstupem více jak půl století při pohledu zdálky zdánlivě tutéž

krajinnou scenérii, rámcově určenou určitým rozložením luk, polí, lesíků a roztroušených chalup. Při pohledu

zblízka však zjistíme, že této krajině již téměř chybí její typická mokrost – její vlhké, Jamborem často

malované louky byly zmeliorovány a odvodněny, místy se změnily v suchopár a tím pádem zmizela celá řada

vlhkomilných rostlin včetně tolije bahenní a prstnatce májového. Kamenice s vřesem, borůvčím, zmijemi a

jen jednotlivými stromy zarostly díky hnojení blízkých polí a luk kopřivami a dalšími vysokými bylinami. I

vřesoviště s velmi mělkými a kyselými půdami – např. Jamborův Vřes u Sněžného (1951) – byla nesmyslně

při pozemkových úpravách rozorána a včleněna do souvislejších agrocenóz. V ruderální linie s dominancí

kopřiv se často změnily ekotony lesních okrajů, do nichž se v časech Jamborových chodívalo do mechů a

trsů metličky křivolaké na hříbky. Tedy jen prvoplánově, při pohledu vzdáleném, se Jamborem zobrazená

krajina nezměnila, ve srovnání s detaily zobrazení (pohled zblízka) je zřejmé, že se výrazně změnily biotopy

a tím i biodiverzita.

Malířská osobnost Otakara Kubína (1883-1969) se jen krátce formovala na rodném Boskovicku. Od r. 1912

žil umělec ve Francii, domovem a hlavním malířským objektem se mu stala Provence s levandulovými poli a

olivovými sady. Jeho tvorba při návratech do vlasti nebyla vždy stejně kvalitní, určitě však zaujme Kopcovitá

krajina s pruhy polí (1935), dokumentující zvláště zřetelně malebné (nikoliv však vždy protierozně správné)

členění zemědělských půd na pomezí Českomoravské a Drahanské vrchoviny. Při svém posledním návratu

(1950-1964) do Československa, tedy již v době probíhající kolektivizace zemědělství, maloval Kubín v okolí

Boskovic prosté motivy zemědělské krajiny. Mimo jiné i Cestu k Otylce (1952), žňovou krajinu Malé Hané


54

s dosud tradičními „panáky“ a s izolovanou ekologicky cennější strukturou dřevinných skupin u kapličky

s pramenem, která je dodnes zachovaná a registrovaná jako významný krajinný prvek.

Specifické postavení v české krajinomalbě patří malířům Skupiny 42, kteří se soustředili na ztvárnění

urbánní a průmyslové krajiny, často s důrazem na její periférie. Dominantami jejich obrazů jsou rozmanité

technické objekty – např. libeňský plynojem v obrazech Františka Grosse (1909-1985), nebo „stroj pouště“

a samozřejmě i četné balony u Kamila Lhotáka (1912-1990). František Hudeček (1909-1990) jako jeden

z prvních dokonce ztvárnil, že civilizace má i své odpady – viz Skládka v opuštěné cihelně (40. léta 20.

století).

I ze stručného nástinu vyplývá, že krajinomalba dávala v průběhu staletí rozmanitou výpověď o skutečné

tvářnosti české krajiny, její zřetelnost byla a je určována též rozmanitými malířskými směry. Rovněž je

nápadné, že zdaleka ne všechny krajiny se těšily stejnému zájmu krajinářů. I čeští malíři putovávali za

romantickými náměty hlavně do Alp, poněkud méně na Šumavu a na české hradní vrchy. Rozptyl do mnoha

dalších – i „obyčejných“ – částí vlasti podnikli zejména žáci Mařákovy krajinářské školy (bylo jich přes

čtyřicet!). Přesto lze vymezit oblasti, které byly a dodnes jsou malířsky nápadně více frekventovány:

Českomoravská vrchovina (zvláště její centrální část) a přiléhající Železné hory, okolí Okoře, rybniční jižní

Čechy, Pošumaví a Šumava, Podorlicko a Orlické hory, České středohoří, Moravské Slovácko a Valašsko.

Uvažujeme-li proč, zjistíme, že se vesměs jedná nikoliv o divočinu, ale harmonickou kulturní krajinu, v níž

jsou přírodě blízké objekty v souladu s těmi antropogenními, tedy o krajinu útulnou. Jde vesměs o území,

která byla od poloviny minulého století postupně vyhlašována za národní parky, chráněné krajinné oblasti či

přírodní parky. Nejen určité krajinné typy, ale i jednotlivé lokality se těšily a těší nápadně vyšší oblibě malířů

více generací – např. Prokopské údolí a hlubočepské skály v Praze, dominantní Říp, propast Macocha

v Moravském krasu. Místy umělecké inspirace však bývají nejen krajiny harmonické, ale – i když méně – i

krajiny antropogenně silně narušené až devastované – např. Ostravsko (zde malovali např. Jan Zrzavý a

Vladimír Kristin) a Severočeský hnědouhelný revír (např. Bohdan Kopecký). Objektem velmi oblíbeným

malíři napříč generacemi, tedy od romantiků přes realisty až po malíře abstraktní, jsou kamenolomy, které

sice z pohledu krajinného ekologa většinou znamenají narušení krajinného rázu, výtvarníky však lákají svou

strukturou a často dominantním postavením. Lákají zřejmě i proto, že odhalují jakousi pratvář a prapodstatu

naší Země.

3 PŘEDBĚŽNÉ VÝSLEDKY KRAJINNĚEKOLOGICKÉ INTERPRETACE: Je zřejmé, že z hlediska potřeb krajinné ekologie se budeme i nadále vracet především k těm realističtějším

krajinomalbám, které sice někdy znamenaly z pohledu kunsthistorického spíše stagnaci ba dokonce krok

zpátky ve složitém vývoji výtvarného umění, obsahují však významnou výpověď o stavu krajiny a jsou tedy

jednou z důležitých srovnávacích bází pro hodnocení krajiny současné.

Zatím se podařilo v reálu identifikovat cca 60 krajinomaleb především ve vrchovinných a pánevních krajinách

ČR.

Na základě srovnání obrazů se současným stavem krajinného záběru lze konstatovat, že žádný záběr není v

současnosti zcela stejný. Změny se týkají většinou vegetačního krytu a zástavby. Často zmizela

charakteristická „mateřská znaménka“ krajiny – např. drobná vřesoviště, mateřídouškové meze,

neruderalizované mokřady. Všeobecně přibylo břehových porostů, ovšem kolem většinou regulovaných toků.

Třebaže v podhorských oblastech přibylo trvalých travních porostů a pole téměř chybějí, zmizela

(zalesněním) typická pastevní krajina na neúrodných skalnatých a kamenitých stráních říčních údolí. Dříve

zatravněné nivy byly naopak zorněny. Přibylo ruderálních lad i linií.

Z libých – esteticky i ekologicky vyvážených malířských krajin – se mnohde staly krajiny nelibé, druhově

ochuzené.

LITERATURA: KVĚT, J.,ed. Má vlast. Česká krajina v díle našich malířů. Praha: Orbis, 1940, 35 s. +227 příloh.

KOTALÍK, J. a kol. Antonín Slavíček 1870-1910. Praha: SNKLU 1965, s.134.

DEMEK,J. Systémová teorie a studium krajiny. Studia geographica 40. Brno: Geografický ústav ČSAV,

1974, 198 s.


55

ČAPEK, K. Pole a cesty. – Viz ŠOUREK, K., ed. Dílo Václava Rabasa 1908-1941. Praha: Družstevní práce,

1942, s.12-13.

KAFKA, B. Josef Jambor. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1956, s.14.

LACINA, J. Reflexe české krajiny ve výtvarném umění v pohledu krajinného ekologa. – Atlas krajiny České

republiky. MŽP ČR Praha a Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i.,

Průhonice, 2009, 8. oddíl Krajina v umění.

ŽÁK, L.: Obytná krajina. S.V.U.MÁNES – SVOBODA, 1947, 136 s.


56

ÚLOHA GEORELIÉFU VE VÝVOJI A OBRAZE MĚSTA NA PŘÍKLADECH MĚST PRAHA, BRNO A JIHLAVA

doc. Ing. arch. Jiří Löw

LÖW & spol., s.r.o., [email protected]

1 ÚVOD

Příspěvek vychází ze stejnojmenné případové studie (Löw, 2013), jež byla zpracována jako součást výstupu projektu Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) financovaného MK ČR pod identifikačním kódem DF11P01OVV019 „Metody a nástroje krajinářské architektury pro rozvoj území“ (2011-2015). Cílem studie bylo poukázat na zásadní význam georeliéfu pro formování městských organismů a to jak v minulosti tak i dnes. Zároveň má upozornit na specifické metody hodnocení krajinného rázu jako jednoho ze zdrojů fenomenologických studií městského prostředí.

2 METODICKÁ VÝCHODISKA

Ve studii byla použita metodika hodnocení krajinného rázu, zpracovaná a po léta již používaná autory. Ta

svým pojetím krajinného rázu jako obrazu reálné krajiny velmi silně koresponduje s fenomenologickým

přístupem k hodnocení.

Krajinný ráz je dle zákona č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů tvořen přírodními, kulturními a

historickými charakteristikami určitého místa či oblasti.

Přírodní, kulturní a historické charakteristiky krajinného rázu však vnímáme zprostředkovaně, jako v našem

vědomí sjednocený hodnotový obraz krajiny. Toto hodnocení se děje pomocí typických znaků krajiny.

Typické znaky krajiny jsou jednotlivé, člověkem v krajině smyslově přímo i zprostředkovaně vnímané

charakteristiky krajiny, které spoluvytvářejí její obraz a určitý prostor pro člověka identifikují, a vytváří tak její

rázovitost. Typické skladby těchto typických znaků z nich vytváří vzájemně podobné textury (protože pouze

pohledově rozpoznatelné) krajinných matric. Vzhledem k tomu, že po celou historii lidstva textura odpovídala

struktuře (v architektuře forma funkci), byly textury spolehlivým vodítkem lidského mozku při odhadování

funkce plochy podle formy.

Jednotlivých typických znaků krajinných textur je velké množství. Typické znaky vytváří ve vnímání krajiny

jednotlivá „slova“ popisu, jejich smysl se však projeví až v celé „větě“ či „odstavci“, tedy v individuálním

pospojováním jednotlivých slov. Jako „věty a odstavce“ v krajině slouží jedinečné kompoziční sestavy znaků

v individuálních konvizuálních a supervizuálních krajinných celcích.

Krajinu lze na základě prostorových, především georeliéfních souvislostí na individuální úrovni, kompozičně

rozčlenit na konvizuální a supervizuální celky. Ty tvoří individuální a autonomní kompoziční prostory.

V těchto prostorech je krajina a její rázovitost vnímána celostně („věty a odstavce“ popisu - obrazu).

Konvizuální krajinný celek je individuální krajinný prostor, vymezený pohledovými ohraničeními, který je

uvnitř sebe pohledově spojitý z většiny pozorovacích stanovišť. Ani otevřené části by však neměly

přesahovat délku 5 km (2 - 5 km). Konvizuální celek je elementárním kompozičním prostorem krajiny.

Supervizuální krajinný celek je individuální část krajinného prostoru, vymezená krajinnými ohraničeními,

který je uvnitř sebe v nadhledech pohledově spojitý. Jeho největší vnitřní vzdálenost se řídí viditelností za

průměrných atmosférických podmínek a činí i 40 km. Supervizuální krajinný celek je tedy největším, vnitřně

členěným a ze země vnímaným, kompozičním krajinným celkem.

Krajinné celky mohou být pohledově uzavřené, polootevřené i zcela otevřené. Tyto celky tvoří základní

autonomní prostory. Za elementární individuální prvky krajinné kompozice v celcích lze považovat: krajinné

ohraničení (krajinné veduty a horizonty, hranice dohledu), krajinné matrice a krajinné singularity (póly, osy).

jsou místa v krajině s výjimečným, neopakovaným účinkem. Tvoří tedy výjimky oproti dané krajinné matrici a



57

je jich v daném krajinném celku vždy málo. Krajinné singularity se v tomto měřítku kompozičně člení pouze

na krajinné póly, osy a komponované pohledy.

Právě individuální popis členění konkrétních krajinných celků (v tomto případě městských), samostatně

vymezuje základní fenomény, které je formují a identifikují. Proto byly ve studii provedeny rozbory rázovitosti

krajin vybraných měst, se zvláštním zřetelem k vnímání geomorfologických tvarů. Vliv tvarů georeliéfu na

tato města je tak doložen v jejich jednotlivých, celostně vnímaných prostorech.

Význam konkrétních tvarů pro formování města se ovšem mění podle jejich technologických nároků

v různých historických obdobích a je proto nutno tato technologicky uzavřená období identifikovat a zkoumat

vliv georeliéfu na ně rovněž individuálně.

Spjatost georeliéfu s ostatními přírodními a civilizačními vlivy ve městě ovšem neumožňuje jeho zcela

izolované zkoumání. Pro tři příkladová města jsou proto závěry jednotlivých šetření kombinovaná a až v kap.

Výsledky jsou představeny samy o sobě.

Pro města Prahu a Brno přitom vycházíme z již dříve námi zpracovaných analýz rázovitosti jejich krajin

(v rámci Územně analytických podkladů pro obě města). Nově byla pro účely studie zpracována analýza

krajského města Jihlava, jako reprezentanta založených měst v hercynských vrchovinách.

3 ANALÝZA FENOMÉNŮ VYBRANÝCH MĚST

Studie pracovala se třemi vybranými městy. Pro města Prahu a Brno se vycházelo z již dříve zpracovaných

analýz rázovitosti jejich krajin (v rámci Územně analytických podkladů pro obě města, námi zpracovaných

v minulých letech). Nově bylo pro účely studie zpracována analýza krajského města Jihlava, jako

reprezentanta založených měst v hercynských vrchovinách.

3.1 Analýza fenoménů hl. města Prahy

3.1.1 Geomorfologické danosti

Převážná část území Prahy (více než 4/5) se nachází v plochém až mírně zvlněném reliéfu Pražské plošiny. Typické jsou zde rozsáhlé plochy zarovnaných povrchů plošinného až velmi mírně ukloněného reliéfu, do něhož se zařezává výrazné údolí řeky Vltavy a jejich přítoků. Plochý zarovnaný reliéf s malými výškovými rozdíly dodává většině území celkově plošinný ráz. Naopak silně rozčleněné území zahloubených údolí, často se skalními stěnami na strmých svazích, výrazně zvyšuje členitost území (ráz vrchoviny až hornatiny). Pro reliéf na území Prahy je tedy typický nápadný rozdíl mezi dvěma základními soubory povrchových tvarů - vysoko položenými plošinami (zarovnanými povrchy) a poměrně hluboce zaříznutými údolími vodních toků.

Mimo plošiny zarovnaných povrchů a hluboce zaříznutá údolí vodních toků, jsou významnými prvky reliéfu na území Prahy tvary podmíněné geologickou stavbou podloží. Jsou to suky a strukturní hřbítky na odolnějších partiích proterozoických a staropaleozoických hornin. Jejich tvar a velikost jsou závislé na strukturně tektonických poměrech a stupni denudace reliéfu. Tyto vyvýšeniny jsou vázány zejména na silicity (buližníky), bazalty (spility), křemence, diabasy (žilné bazalty) a vápence. Morfologicky se zřetelně projevují především v silněji denudovaných územích a údolích v tektonicky členitém území podél pražského zlomu. Sledují zpravidla barrandienský směr (JZ-SV) a souvisí se strukturními a tektonickými poměry. Místy výrazně ovlivnily vývoj, tvary a směry údolí - Vltavy, Radotínského potoka, Šáreckého potoka, Rokytky, Botiče:

Vltava je hydrografickou osou území a tvoří erozní bázi území. Její výrazné a hluboce zaříznuté údolí směru J-S přetíná napříč struktury barrandienských hornin. Proto jsou na údolních svazích časté skalní výchozy i rozsáhlá skalní defilé, mnohde zvýrazněná kamenolomy. V Pražské kotlině má vltavské údolí nesouměrný příčný profil s příkrým a vyšším levým svahem a mírnějšími a nižšími pravými svahy, kde jsou vyvinuty kvartérní říční terasy. Přítoky Vltavy a Berounky se zařezávají do podložních hornin a vytvářejí hluboká až kaňonovitá údolí se zvětšeným sklonem dna.

Na území Prahy bylo vymezeno 50 oblastí a v nich 1961 míst krajinného rázu. Tyto celky krajinného rázu jsou tvořeny supervizuálními (oblasti) a konvizuálními celky (místa).

Převážná většina území Pražska je tvořena mělkým, nevýrazným georeliéfem, kde zásadní roli v rázovitosti těchto oblastí hrají stavby a vegetační pokryv. Dramatické tvary georeliéfu jsou, mimo pražský zlom, vytvářeny pouze denudačními tvary zaříznutých údolí, kde rozhodující roli hrají jejich čelní, pohledově exponované veduty. Rozhodující roli tak hraje složení matric těchto svahů a ostrohů.

Výjimečný typ krajiny Pražského zlomu je jediným významným územím, kde vystupují nad plošiny hřebeny kopců, oddělených mezi sebou prolomy.


58

Obr. 1 Schematické znázornění prostorových souvislostí v Praze: hřbety (žlutě), pražský zlom (černě orámován), kotliny Vltavy (modře), zaříznutá údolí (fialově), historické město (červeně), zástavba do konce

19. století – město v údolí (červená křížová šrafura), zástavba 20. století – město na plošině (oranžová šrafura), katastrální území Prahy (modrá linie).

3.1.2 Poučení

Z hlediska vlivu georeliéfu na město je nutno vyzvednout:

Z hlediska prostorového je Pražsko tvořeno zarovnanými povrchy Pražské plošiny, denundací proříznutých úzkým údolím Vltavy s přítoky, s erozní bází cca o 200m nižší. Ta je příčně přerušena tektonickým Pražským zlomem, od nějž se odvinul vznik Pražských kotlin s říčními prahy a soustavou protáhlých hřebenů a prolomů Žižkova, Olšan, Kyjí, ale i na druhém břehu Hradčan. Toto křížení tektonické poruchy s denudačním reliéfem tvoří základ Pražska.

Reliéfy Prahy můžeme z hlediska sídelního rozdělit na tyto fenomény:

- vlastní Pražská kotlina,

- kotliny Holešovického meandru,

- hluboce zaříznutá údolí,

- mělká horní zakončení zaříznutých údolí,

- zarovnané povrchy Pražské plošiny,

- prolomy a hřebeny Pražského zlomu.

Každý tento typ byl jinak využíván a hrál i jinou roli ve vývoji Pražska:

- městské osídlení využívalo výhradně Pražskou kotlinu s komfortním brodem přes Vltavu,

- zemědělské osídlení s plužinami tvořilo horní pláně Pražské plošiny,

- obranné osídlení využívalo ostrohy nad údolími,

- zaříznutá hluboká údolí osídlena nebyla a typické pro ně byly pouze samoty mlýnů.

Z hlediska geologického je nutno vyzvednout:

Zaříznutá údolí odkrývají skalní podloží Pražské plošiny a u nás, v málo vídané podobě, tak dávají vyniknout kráse skalních stěn, vytvářejících exkurz do geologické minulosti – na jihu vápenců, na severu buližníků, pískovců a břidlic s fenomenálně strukturovanými vrásy miliónů let zkamenělého života. Fenomén skalních stěn musí být udržován a chráněn jak před zástavbou, tak i před úplnými nálety dřevin, potlačujících společenstva skalních stepí. Zeleň by měla tyto tvary pouze rámovat u paty svahu a v úpadech.


59

Opuka, jako stavební kámen, zásadním způsobem formovala raně středověkou Prahu i vesnická sídla a umožňovala masivní využívání kvádříkového zdiva, v jiných materiálech náročného na opracování (již Ibrahim ibn Jakúb vzpomíná bílé město). Využívání opuky bylo v Praze zbytečně nahrazeno jinými materiály a jejich typy zdiva. I sama přírodní památka Opukový lom u Přední Kopaniny tak má zásadní kulturní rozměr.

Z hlediska hydrologického je třeba vyzvednout:

Pražsko leží na přechodu denudačního středního a akumulačního dolního toku Vltavy s rozsáhlým povodím (prakticky 2/3 celých Čech). Velikost průtoků je proto velká a jejich rozkolísanost vždy zvlášť nebezpečná. Klimatické posuny, stejně jako často se zhoršující vlastnosti povodí, zvyšují váhu protipovodňové ochrany města.

V údolí Vltavy je nutno přísně respektovat rozsah a přirozenou strukturu říčních niv, zejména v prostoru Holešovicko-Trojské kotliny. Tato možnost rozlivu pod Pražskými prahy zlepšovala konsumpční křivku povodňových hladin a zvyšovala tak bezpečnost historického jádra na subrecentních terasách. Zúžení aktivní nivy regulacemi a zástavbou je nešťastné a trend by se měl obrátit. Město se proto v této kotlině musí k Vltavě obracet zády (tak jak to dělají všechna města na širokých nivách) a představa pokračování městských nábřeží je přírodně nesmyslná a i pro vlastní zástavbu nebezpečná.

Hydrologickým vlastnostem by měla odpovídat i struktura a typ vodních ploch a nádrží. Pro nivy Vltavy a Berounky jsou typické tvary poříčních jezer (slepých ramen), při povodích přeplavovaných, se štěrkovými a písečnými prahy. Pro horní plošiny, typické malými toky s malými povodími, jsou typické soustavy menších a drobných rybníků, tvořící neoddělitelnou součást obrazu Pražských (i okolních) rurálních krajin. Hluboké vodní nádrže jsou v daných krajinách nepřirozené.

Z hlediska pedologického je nutno vyzvednout:

Půdy i klimatické podmínky Pražské tabule jsou abnormálně úrodné a dobře obdělávatelné. Proto je celá krajina horních plošin nepřetržitě osídlena od pravěku a tvořila jádro starosídelní krajiny Čech. Úrodnost půd i příhodnost klimatických podmínek se zvolna snižuje od S k J, do Benešovské pahorkatiny. Přestože ochrana kvalitních zemědělských půd v poslední době ustupuje při urbanizaci Pražska do pozadí, velkoplošné zábory rovných, hlubokých a úrodných půd vzbuzují obavy. Velkoplošný růst (je-li potřebný) je nutno směřovat na jih.

Rurální krajina v okolí Prahy od starověku nebyla, díky zmíněné úrodnosti (mimo polní kazy) výrazněji zalesněna a její přirozenou podobou po staletí je harmonická, otevřená zemědělská krajina s venkovskými sídly „ladovského“ vzhledu, oproti současnému stavu, ovšem v mnohem intimnějším měřítku polí a pestré směsi zemědělských kultur a plodin.

Z hlediska biologického je nutno vyzvednout:

Zásadní preferované trasy pohybu bioty jsou vázány na údolní katény Berounky a Vltavy. Ta jsou dnes územně chráněna v minimálních parametrech v rámci nadregionálních a regionálních ÚSES. Pro osy těchto biokoridorů, přirozeně vedoucích v paralelních svazcích na severní - chladnější a na jižní - teplejší stráni a na dně údolí (včetně říčního kontinua), představuje Praha v kotlině zásadní bariéru, jejíž překonání je svízelné a vyžaduje velkou územní kázeň. Ze tří jmenovaných typů biokoridorů musí bariéru překonat pouze poslední – říční kontinuum s doprovodnými stanovišti. V zaříznutém údolí je tento biokoridor naštěstí relativně nenáročný a vyžaduje pouze vlastní kontinuální vhodné vodní prostředí a litorální stanoviště, která v Praze mohou poskytovat náplavky a ostrovy. Celé prostředí se odehrává při vodní hladině a neomezuje tak město na nábřežích. V širokých říčních nivách se biokoridor mění v sled ploch dynamické sukcesní série nivních biotopů, vyžadujících větší plochu, nikoliv však zcela bez lidských zásahů. Svahové biokoridory jsou v Praze dosud uchovány řetězcem chráněných stanovišť čelních svahů údolí a při jejich dostatečné ochraně je jejich stav vyhovující.

Trasy biokoridorů sušších stanovišť jsou na plošinách relativně prostorově volné a jejich hlavní biokoridory obkružují Prahu, prakticky podobně jako velký městský okruh silnic. Tyto biokoridory, vyznačující se zřetelně vysokým zastoupením lesních ploch, tak mohou vytvářet na monotónní tabuli výraznou vegetační hranu, vymezující dnešní město vůči okolí. Biokoridory přitom svým hlavním určením neumožňují intenzivní rekreační využívání a jejich charakter je tak vůči městu izolační, ochranný.

Terénní uspořádání, a na něj navazující způsoby využívání, postupně v Praze vytvořily síť více či méně souvislých linií zeleně. Jejich osnova se logicky odvíjí od terénních hran – údolí přítoků Vltavy, čelních svahů Vltavského a Berounského údolí a vzácných lesních celků. Zelené linie se tedy odvíjely od konkrétních morfologických jevů a je vhodné podle těchto důvodů rozlišovat. Spojení např. zalesněného Žižkovského hřebene s břehovými porosty Rokytky je biologicky, ale i městotvorně nesmyslné. Zelené linie by se měly formovat podle jednotlivých fenoménů, které je podmiňují. Na levobřeží Vltavy to tak


60

jsou zelené osy zaříznutých údolí Únětického potoka s přítoky, Šárky, Motolského potoka, Dalejského a Radotínského potoka, nad jejich ústími lze formovat osu čelních svahů a ostrohů Vltavy a Berounky (i když je tato linie přirozeně přerušovaná ústími potoků). Na pravobřeží jsou to opět osy zaříznutých potoků Břežanského, Libušského, Kunratického, Říčanského, Pitkovického, Botiče, Rokytky, Bohnického a Dranaňského a osy čelních svahů Vltavy a Rokytky. Navíc zde přistupují soustavy tří linií hřebenů Pražského zlomu Žižkovský, Olšanský, Vinohradský atd.).

Zásadním typem potenciálních zelených os jsou okružní regionální a vyšší biokoridory a vlastní tok Vltavy s břehovými porosty.

Z hlediska historického vývoje je třeba vyzvednout:

Osídlení mělo vždy zásadní vazby na přírodní podmínky. První stopy stabilizovaných a velkých sídel útočištného typu od pravěku do ranného středověku (hradišť), jsou zásadně lokalizovány na ostrohy plošin nad zaříznutými údolími. Od té doby se osídlení (od středověku po 19. století) rozvíjelo ve dvou funkcích a geomorfologických úrovních:

- na plošinách se stabilizovala síť plužin s venkovskými sídly, typicky se odvíjející od mělkých ukončení bočních údolí,

- v Pražské kotlině, s unikátním brodem přes Vltavu, pro dálkové cesty V-Z, využívající prolomů, mírných svahů a širších a pozvolných údolí pražského zlomu k překonání převýšení přes 200m.

Započal tak dvojkolejný vývoj osídlení Pražska. Vlastní středověké souměstí vyplnilo povodňově bezpečné terasy při řece Vltavě, zatímco rurální krajina plošin žila paralelně vlastním životem.

Středověké jádro Prahy bylo omezeno Pražskou kotlinou a bylo v ní skryto včetně svých dominant Hradčan a Vyšehradu. Ani příměstská hospodářství dvorů, vinic a sadů nevystupovala nad horizont údolí a prakticky až do konce 18. století nepřekročilo oblast dnešního kompaktního vnitřního města. Hluboce zaříznutá údolí naopak nebyla osídlena (absence plužin) a typické pro ně byly samoty mlýnů, lomů, vápenic apod.

Rurální krajina Pražské tabule byla uspořádá ve velikostním modulu plužin se sídly ve svých centrech. Sídla vyhledávala většinou mírná a mělká údolí s vodním zdrojem (potoky, malé rybníčky). Uplatňovalo se zde uspořádání krajiny typické pro celý Český masiv – polní plošiny nahoře s drobnými remízky na polních „kazech“ nad zaříznutými údolími se zalesněnými příkrými stráněmi (mírnější byly pastvinami) a loukami na dnech. Osídlení bylo sporadicky doplňováno hrady, využívajících obdobně jako dřívější hradiště, ostrohy plošiny nad údolími.

Město se začalo rozrůstat až ve Verneovské době 19. a počátku 20. století a to formou navazujících předměstí, zaplňujících postupně i kotlinu Vysočanskou a Holešovicko-Trójskou a jejich mírné svahy (Vinohrady, Bubeneč apod.) a dále i prolomy Pražského zlomu (Žižkov). Vstupem železnice do krajiny započal nový způsob rozvoje, využívající úzkých, zaříznutých údolí pro překonání výškového rozdílu kotlin. Procházejíc rurální krajinou Pražské tabule železnice vytvářela po svých osách u nádraží rozvojové industriální zóny transformující dosud ryze zemědělské osídlení na kovozemědělské. Začal tak druhotný rozvoj sítě vesnic, stále však v jejich historických krajinných osnovách a s tradičními, nepražskými centry. Až zhruba do I. světové války tak město Praha žije ve svých kotlinách a i blízko hradeb je běžná rurální krajina.

Až další industrializace a rozvoj v 20. století, spojený i s rozvojem automobilismu znamenal rozvinutí aglomeračních vztahů. V polovině století vystupuje městská zástavba Prahy z Vltavského údolí a postupně masivně obsazuje do té doby venkovskou krajinu otevřené Pražské plošiny. Praha se tak poprvé začíná v široké krajinné oblasti plošin projevovat jako stavební krajinná dominanta. Původní dominanty a zažitý obraz města však zůstává skryt v historické kotlině a nově konstituované město paradoxně roste bez dominant a pólů jako nepřetržitý pás periférií, ve které přeměňuje i dříve samostatná, ale nízkopodlažní sídla. Paradoxními dnešními městskými dominantami jsou tak, vedle slumů amorfních ocelovo-skleněných hal, od jihu panelové věžáky Jižního města a od severu skládka nad Ďáblicemi.

3.1.3 Doporučení

Historické osídlení Pražské kotliny chápat jako oddělené od nového osídlení horních plošin Pražska.

Vlastní vnitřní město v kotlině je dnes naplněno jak centrálními funkcemi, tak i výrobou a bydlením. Jakákoliv další intenzifikace přináší neřešitelné infrastrukturní problémy. Historické jádro by mělo být osvobozeno od nadměstských správních a administrativních funkcí (mimo reprezentačních) a od dalších infrastrukturních, především dopravních staveb.

V souvislosti s výstavbou velkého městského okruhu se nabízí možnost vytvořit na Pražské plošině, mimo pohledový kontakt se sníženou kotlinou vnitřního města, nová centra Středočeské krajské, státní i


61

Evropské správy (a doprovodných zařízení kulturních, školských a dalších), jako nová celoměstská jádra a hlavní kompoziční ohniska.

Dochovaná předindustriální historická vesnická jádra je třeba přísně chránit, nejlépe jako památkové zóny a využít pro centra místních částí, dochované půdorysy jako místní centra alespoň kompozičně připomenout.

Okruh regionálních a vyšších biokoridorů využít pro oddělení urbanizované, vysokopodlažní či velkoobjemové zástavby města od okolní venkovské krajiny ve všech směrech.

Okraje Prahy na severovýchodě směrem k Labské nivě by měly být za zeleným okruhem regionálního biokoridoru tvořeny obytnou a harmonickou, celkově otevřenou venkovskou krajinou s významným podílem liniové zeleně, především neovocnými alejemi a v místech písků subrecentních niv i většími lesními celky charakteru Klánovického lesa.

Okraje Prahy na severozápadě otevřené za nadregionálním biokoridorem na nejúrodnější planiny nejstaršího osídlení Čechů, by měly být tvořeny obytnou a harmonickou, celkově otevřenou venkovskou krajinou s významným podílem liniové zeleně s lesními a skalními remízy kamýků.

Okraje Prahy na jihozápadě by měly být za zeleným okruhem nadregionálního biokoridoru formovány obytnou a harmonickou, celkově otevřenou venkovskou krajinou s typickými atributy krasových krajin.

Okraje Prahy na jihu by měly být za zeleným okruhem regionálního biokoridoru tvořeny obytnou, harmonickou, celkově polootevřenou venkovskou krajinou s významným podílem liniové zeleně agrárních teras, se zalesněnými polními kazy a svahy údolí a lučními nivami na dně.

Okraje Prahy na jihovýchodě by měly být za zeleným okruhem regionálního biokoridoru stejného charakteru s předchozími, ovšem s podstatně vyšším podílem malých vodních nádrží na horních polních plošinách.

Ve venkovských krajinách Prahy udržovat její atributy vesnic - s humny, se sedlovými střechami apod.

Pro rozšířenou ochranu pražského venkova, jako zásadního kulturního, rekreačního a obytného zázemí hlavního města, kooperovat záchranná opatření s okolními obcemi.

Podporovat, a před zástavbou chránit, zelené osy (lépe asi klíny) bočních zaříznutých potoků a soustavy hřebenů Strahovský, Žižkovský a Vinohradský.

Je třeba chránit před zástavbou všechna zaříznutá údolí, na dně připustit pouze pohledové samoty (z žádného místa nejsou vidět dvě naráz), které jsou funkčně nezbytné pro jejich turistické využívání.

Chránit skalnaté svahy všech údolí a nepřipustit jejich pohledové odclonění.

Přísně chránit říční a litorální kontinuum Vltavy, jak uvnitř nábřeží, tak v nivních plochách. Pásy svažitých stanovišť na sklaních substrátech chránit v současném rozsahu, dbát však na přirozenost jejich vegetace.

Při úpravách veřejných prostranství historických pólů využívat více motivů stavebních struktur vázaných na opuku.

V Holešovicko – Trójské oblasti respektovat záplavové území Vltavy v celém rozsahu recentní nivy, nezužovat aktivní zónu záplavového území v oblastech po proudu.

V oblasti Radotínského údolí Berounky uvolnit celou recentní nivu řeky, zabránit vyhrázování byť jen jejích částí. Do prostoru situovat jen funkce neomezující retenci a nevyžadující protipovodňovou ochranu.

V krajinářských úpravách niv více využívat přírodních fenoménů písečných, štěrkových i balvanitých lavic a poříčních jezírek.

Na horních pláních Pražska preferovat ochranu a vznik nových malých vodních nádrží.

Využívat návrhů na zlepšení současného stavu jednotlivých oblastí krajinného rázu Pražska tak, jak jsou uvedeny v dokumentaci k ÚAP.

3.2 Analýza fenoménů města Brna


Centrální a jižní část území Brna (více než 1/4) se nachází v plochém až mírně zvlněném reliéfu Dyjsko – svrateckého úvalu, tedy Panonika. Typické jsou zde rozsáhlé plochy zarovnaných povrchů Rajhradské a Šlapanické ploché pahorkatiny, s rovinou Tuřanské plošiny a Dyjsko - svrateckou nivou uprostřed. Plochý zarovnaný reliéf s malými výškovými rozdíly dodává většině území celkově ráz roviny s mírně vyzvednutými subrecentními terasami a zvlněnou krajinou na okrajích. Tato část se zužujícími údolími s nivami vkliňuje do severní části území – do Brněnské vrchoviny.


62

Brněnská vrchovina má sice ve své základní výškové platformě členitost pahorkatiny, tu však zvyšují zahloubená údolí, často se skalními výchozy na strmých svazích. Jde o krajinu Hercynika. Brněnská vrchovina je Řečkovickým prolomem rozdělena na západní (Bobravskou) a východní (Adamovskou) část. Podobný prolom - Jinačovický a Žebětínský rozděluje Bobravskou pahorkatinu na Kohoutovickou a Omickou část. V souběhu s Řečkovickým prolomem se táhne pás výjimečných reliéfních útvarů – Babí hřbet – Medlánecká sníženina – Palackého hřbet – Žabovřeská kotlina – Špilberk – Pisárecká kotlina.

Pro reliéf na území Brna je tedy typický nápadný rozdíl mezi dvěma základními soubory povrchových tvarů:

- vysoko položené pahorkatiny s hluboce zaříznutými údolími;

- plošiny říčních niv se subrecentními terasami, které se ve městě do předchozího více či méně zařezávají.

Pahorkatinné až vrchovinné povrchy Hercynika se nacházejí v několika souběžných hřbetech různých výškových úrovních, mezi kterými jsou sníženiny prolomů a brázd. Ty jdou za sebou od západu k východu:

Boskovická brázda - Hvozdecká plochá pahorkatina, převážně 250 – 300 m n. m. Je tvořena permokarbonskými usazeninami, překrytými sprašemi.

Hřbet Podkomorské lesy Omické vrchoviny (Kopeček – Lipový vrch – Chochola – Trnůvka – Knínický Sychrov), ve výškách 400 - 480 m n.m. Je tvořen žulou, granodioritem a dioritem brněnského plutonu s miocénními usazeninami a sprašemi.

Žebětínsko-jinačovický prolom, ve výškách 210 – 300 m n. m. Je tvořen rovněž žulou, granodioritem a dioritem brněnského plutonu s miocénními usazeninami a sprašemi.

Paralelní hřbet Kohoutovické vrchoviny (Kohoutovická Baba – Hobrtenky – Holedná – Mniší hora) ve výškové úrovni 340 - 415 m n.m. Je tvořen opět horninami brněnského plutonu s miocénními usazeninami a sprašemi, formovanými i kryoplanačními terasami.

Medlánecko – žabovřeská údolí, ve výškách 210 – 280 m n. m. Na Brněnském plutonu jsou neogenní a kvartérní usazeniny, hlavně spraše a nivní půdy.

Paralelní členité pásmo kopců Baba – Medlánecké kopce – Palackého vrch – Žlutý kopec - Špilberk, převážně ve výškách 330 - 400 m n.m. Je tvořeno diabasy brněnského plutonu s neogenními usazeninami a sprašemi, na jihu přecházejícího ve zbytky spodnodevonských pískovců a slepenců.

Řečkovický prolom mezi 250 - 280 m n.m. zaujímají rozsáhlejší plochy a je tvořen okrajovým zlomem Drahanské vrchoviny. Tvořen je opět horninami brněnského plutonu s miocénními usazeninami a sprašemi.

Hřbet Soběšické vrchoviny (Strom) převážně mezi 300 – 500 m n. m., patřící již do Drahanské vrchoviny. Tektonicky vyklenutá klenba se zarovnaným povrchem, na okraji rozlámaná a rozřezaná, nad plošinou jsou nízké ostrovní hory s formami mrazového zvětrávání. Tvořen je granodioritem brněnského masívu a devonskými slepenci a křemenci.

Údolí Svitavy (Obřanská kotlina), - pahorkatinné dno tektonického původu, proříznuté tokem Svitavy, ve výškách 200 – 220 m n. m. Je tvořeno granodioritem brněnského masivu s miocénními písky a sprašemi.

Ochozská plošina jako součást Moravského krasu, s krasovými tvary reliéfu Hád s lomovými stěnami, převážně okolo 400 m n. m. Krasová plošina devonských vápenců s krasovými jevy a ostrůvky jurských vápenců a s neogénními a čtvrtohorními usazeninami.

Zaříznuté údolí Říčky převážně ve výškách 220 – 300 m n. m. Je tvořena profily devonských vápenců s krasovými jevy a neogénními a čtvrtohorními usazeninami.

Na jih otevřený dyjsko-svratecký úval Panonika, tvořený širokou recentní nivou uprostřed a subrecentními terasami na okrajích:

Levobřežní Šlapanická, nížinná pahorkatina ve výškách 240 – 330 m n. m. Je tvořena neogénními usazeninami a výstupy brněnského plutonu, kulmu a ostrůvky jury, překrytými sprašemi.

Levobřežní Tuřanská plošina ve výškách 200 – 250 m n. m. Je tvořena neogenními terasami Svitavy, částečně i sprašemi.

Dyjskosvratecká niva ve výškách 190 – 210 m n. m. Je tvořena kvartérními sedimenty s ostrůvky vátých písků.

Pravobřežní Modřická pahorkatina ve výškách 210 – 350 m n. m. Je tvořena neogénními a čtvrtohorními usazeninami, místy sprašemi.

Od těchto geomorfologických daností se odráží i prostorové uspořádání supervizuálních celků a tedy i oblastí krajinného rázu Brněnska.


63

Obr. 2 Schematické znázornění prostorových souvislostí města Brna: hercynská Brněnská vrchovina (hnědě), panonské ploché pahorkatiny a roviny (bíle), široké říční nivy (modře), zaříznutá údolí (fialově),

hřbety (žlutě), historické město (červeně), zástavba do konce 19. století (červená křížová šrafura), sídliště 20. století (oranžová šrafura), katastrální území Brna (modrá linie).

3.2.2 Historické souvislosti

Pravěké a ranně středověké Brno – slovanská historie

Mimo pravěké památky okrajového zasahování pravěké ekumeny (v Panoniku) do brněnského prostoru (pravěká, paleolitická osada na Stránské skále, eneolitické a halštatské hradiště u Bosonoh, pozdně bronzové hradiště u Obřan), se jeví jako nejpevnější starověký a ranně středověký sídelní bod celého Brněnska hradiště v Líšni, s prakticky nepřerušeným osídlením od neolitu až do Velké Moravy (zaniklo koncem 10. století).

Vedle něj se ve slovanském období v nivě Svratky začíná konstituovat raně středověká osada ve Starém Brně, postupně vyrůstající v rozhodující tržiště celé oblasti. K těmto prvním sídelním bodům později typicky přibyly zeměpanskými nadacemi založené kolonizační klášterní komunity v Komárově (Luhu) a Zábrdovicích.

Později se začaly rozvíjet sídelní jednotky okolo Petrova, ve stopě budoucího středověkého města. Zatímco první tři lokality v nivách řek signalizují nejstarší typy slovanského osídlení, poloha sídleních jednotek na plošině nad nivou, v historickém centru Brna, již signalizuje pozdější období opouštění niv na celé jižní Moravě. Ze tří lužních jader Brna se dochovala dvě – Staré Brno (na křížení dnešních ulic Křížová, Křídlovická a Hybešova) a Zábrdovický klášter.

Středověká Brněnská krajina – mezinárodní svět mezi vesnicemi

Založení města se čtyřmi čtvrtěmi různých národů v pravěké polní krajině, bezpečné před záplavami, přitom však bažiny nivy využívající (od jihu Svratecký náhon, od východu Ponávka), stejně jako klasická středověká kolonizace ostatní brněnské krajiny, postavilo vedle sebe dva sídelní světy – mezinárodní svět opevněného sídla s exkluzivními městskými právy, doplněné suburbanizací o předměstí a česká venkovská sídla.

Město korunované Petrovem, s půdorysem vidlicových ulic od městských bran a důmyslným systémem využívání vodních toků nivy pro obranu, bylo doplněno prvním, okružním prstencem předměstí. Mezinárodní (ne jen německý) život města z něj dělal významné zemské město, často dokonce město sídelní. Začal růst předměstí, především však klíčové „mezisídelní“ ulice Pekařské, propojující město se Starým Brnem.


64

Mnohem později byla základní skladba města doplněna o Špilberk (1250) a o, svou podstatou kolonizační, starobrněnský klášter (1323). Ten byl proto ve své době lokalizován na periférii Starého Brna a za centrum tohoto nejstaršího sídla je tak považován omylem!

Potřeba vody pro některé výroby vedla k jejímu přivedení z řek k městu, na okraje zaplavovaných niv upraveným Svrateckým a Svitavským náhonem

Venkovská krajina v okolí žila svým vlastním životem. Venkovská sídla v starosídelní krajině vznikala reorganizací stávajících úsekových plužin s hromadnými vesmi na vsi ulicové s nepravými traťovými plužinami a trvale opustila nivu. V krajině nově kolonizované (Hercynikum) vznikaly nově návesní vsi či návesní ulicovky s pravou traťovou plužinou, v typické venkovské krajině.

Barokní brněnská krajina – pevnostní město

Třicetiletá válka určila městu Brnu novou funkci, která jej na 100 let výrazně poznamenala – Brno se stalo pevnostním městem. Nový typ opevnění, který má charakter spíše zemních prací, než kamenných hradeb, radikálně mění reliéf okraje města. Také to znamená zrušení 1. středověké suburbanizace – okružních předměstí před hradbami. Zbyly pouze jejich okraje směrem do krajiny. Tak se směr komunikací okolo jádra změnil na radiální. Přes malý plošný růst prožívalo město Brno relativní ekonomický rozvoj, projevující se rozsáhlými barokními přestavbami prakticky celého města.

Brněnský venkov sice dále žil uzavřeným venkovským životem, existence významného odbytiště vojenského i civilního pro venkovské produkty se však významněji podílela na skladbě venkovských hospodářství (zejména těch, která nepodléhala monopolu cechů).

V této době proto vznikly téměř všechny drobné sakrální stavby, stejně jako výpravné poutní areály ve Vranově, Křtinách, Tuřanech a Zábrdovicích.

Je to poslední období se základní energetickou hladinou ekumeny (tvořenou pouze obnovitelnými zdroji energie) a plně a maximálně trvale udržitelným využíváním území.

Brněnská krajina za průmyslové revoluce – Brno Verneovské

Další vývoj je založen na dodatkové (neobnovitelné) energetické hladině fosilních paliv (a je tedy trvale neudržitelný).

Období je typické plošným rozvojem, který jednak asanuje okraje centra, jednak rozvíjí novou, typicky blokovou městskou zástavbu radiálním způsobem od města. Tehdy vzniká typická výšková hladina centra i nových čtvrtí i utváření drtivé většiny fasád domů. Měšťácké období směsice romantismu, historických slohů, neoklasicismu a secese překrylo drtivou většinu barokních staveb a vytvořilo hlavní typ zástavby vlastního města Brna dodnes. Barokní (i vzácné starší) architektonické typy se staly výjimečnými akcenty verneovského, později i modernistického obrazu města. Bloková výstavba s vnitřními dvory, využívanými typicky i pro pavlače ovládla dodnes historické centrum i novou městkou zástavbu a stala se přes individualitu fasád typicky běžným stavebním typem, splývajícím do jednolité vrstvy kompozičního pozadí – krajinné matrice.

Průmyslový růst znamenal masivní rozvoj nového typu ploch – továrních a nádražních komplexů. Tyto industriální plochy se částečně vmísily do blokové zástavby nového města, typicky se však rozvíjely na jediných volných a rovinatých plochách v brněnském prostoru - v nivách řek (Posvitavská průmyslová zóna atd.). Byly proto provedeny nákladné regulace řek, které částečně chránily a chrání zástavbu před záplavami, především však vzbuzovaly a vzbuzují pocit bezpečí. Industriální zástavba se odvíjela rovněž v měšťanských stavebních slozích.

Ke konci verneovské doby dochází k oddělení funkcí výroby od bydlení managamentu a vzniká typická suburbanizační zástavba vilových čtvrtí v Pisárkách, Masarykově čtvrti a Černých Polí (ale i jinde).

Růst pracovních příležitostí, ale i místní využití železniční dopravy, umožnilo rozvoj dalšího typu zástavby – v podstatě venkovských domků kovozemědělců - a tento typ zástavby postupně masivně vyplňuje okolí starých vesnických sídel. Místy dosahuje hustoty stavebních kolonií a tehdy k nám pronikajícího ideálu – kobercové zástavby dělnických čtvrtí Anglie. Až nyní dochází k propojení brněnského venkova s městem. K urbanizaci středověké krajiny Hercynika však stále dochází spíše výjimečně. Stavební sloh této zástavby zůstává dlouho v osnovách lidového neprofesionálního slohu i s jeho typickou skladbou objektů a nízkou podlažností a jen pozvolna se v něm prosazují profesionální prvky měšťanských slohů. Historická jádra vesnic jsou však touto zástavbou dotčena minimálně a zůstává v nich dominantní uspořádání vesnických sídel.

Je to i období dnešní podoby městských parků.

Brněnsko za socialismu – Brno sídlištní

Období je typické dalším plošným rozvojem, který jednak doplňuje okraje starší zástavby a její vnitřní proluky, především však osazuje typicky rozvolněnou sídlištní zástavbou panelových domů satelitní oblasti Brněnské krajiny vyšších, pahorkatinných poloh Hercynika. Vzniká věnec satelitních sídlišť s novou


65

výškovou hladinou, v půdorysu ornamentálním uspořádáním a uniformním urbanistickým členěním, které zásadním způsobem mění obraz celé sídelní krajiny.

Krátké období socialistického realizmu je nahrazeno skladebným stavebním slohem panelového, nedostatkového typologismu, které uniformní zástavbou vnáší do krajinného obrazu celkovou fádnost a působí jako pouhá matrice.

Průmyslová přestavba a uplatňování urbanistické zonace ve velkých měřítcích vedly ke vzniku výrobních zón, soustředěných prakticky pouze do oblasti jižního a východního Brna a na sever od Králova Pole. Nový typ industriálních slohů – kombinace panelové a individuální technologie (ovšem v „nedostatkovém“ období socialismu silně zúžené) vedl ke vzniku nevzhledných industriálních komplexů.

Nedostatek prostoru pro individuální život vedl k velkému tlaku na vznik zahrádkářských kolonií, které sice existovaly již dříve, jejich rozvoj však nyní byl masivní a obsazoval z pohledu socialismu zbytkové, z pohledu ochrany přírody však často klíčové plochy pestrých přírodních stanovišť.

Složitý, nesmyslně zónovaný mechanismus města, vyžadoval složitou a náročnou silniční dopravu, která pohltila velké prostory pro mimoúrovňové křižovatky a okružní komunikace a společně s kolejišti nákladového nádraží vytvořila krajinu slamů.

3.2.3 Doporučení

Jednotlivé etapy vývoje městského prostoru v daných krajinách zanechávaly různě silné, ale vždy znatelné stopy v organismu města a dodnes pod nánosem nových funkcí prosvítají a dávají Brnu a jeho jednotlivým součástím jedinečnost a ducha. Uchování či alespoň připomenutí těchto stop je proto zásadním úkolem.

Další vývoj města musí respektovat základní přírodní danosti a musí být jiný v Hercyniku a v Panoniku. Typický je zelený hercynský sever Brna a otevřený a prosluněný panonský jih Brna s přirozeně parkovou krajinou širokých niv.

Další plošný rozvoj, zejména plošně náročného nízkopodlažního bydlení, je dále možný pouze v Panoniku, na jih, po hranách Svitavsko – Svratecké nivy. Nabízí se tak zde model pásového města.

V Hercyniku je plošný rozvoj limitován a možné rezervy jsou jen v enklávách, na dnech sníženin, obklopených lesem.

Čelní svahy, stejně jako stráně zaříznutých údolí, jsou zalesněné včetně temen a vytvářejí pro Brno typické zelené veduty nad říčními údolími. Tento fenomén musí být respektován a v případě minulého narušení doplňován (např. univerzitní nemocnice v Bohunicích).

Panelová sídliště se bohužel stala součástí vedut, je však třeba dbát na zalesnění alespoň hlavních horizontů nad vedutami. Velká sídliště (Vinohrady, Nová Líšeň, Lesná, Bohunice - St. Lískovec, Kamenný vrch, Kohoutovice, Bystrc), tvořící hrubou a monotónní matrici okolí centra by měla být obalena širokými zelenými pásy, izolujícími je do samostatných bloků.

Klíčovými celoměstskými póly kulturními je historické jádro, Staré Brno a Královo Pole, nově by měla být ve vnějším prstenci doplněna centry - „novými bránami města“ – Jihlavskou, Vídeňskou, Bratislavskou, Olomouckou a Svitavskou.

Stejně důležitými jsou i celoměstské póly přírodní – krajinné singularity, jejichž odlišnost od okolní matrice musí být podporována.

3.3 Analýza fenoménů města Jihlavy


Dle geomorfologického členění lze Jihlavsko charakterizovat těmito jednotkami:

Jihlavsko-sázavská brázda (II-C-2D) - členitá pahorkatina budovaná rulami a migmatity, na J syenitem. Sníženina tektonického původu, zarovnané povrchy s pozůstatky neogenních písků a jílů, skalní podloží hluboce zvětralé, na povrchu sprašové hlíny, těžba stříbra = součást Přibyslavského hlubinného zlomu. V řešeném území se nacházejí tyto její nižší geomorfologické jednotky – okrsky: Beranovský práh, Jihlavská kotlina, Dobronínská pánev, Štocký stupeň.

Brtnická vrchovina (II-C-5B) - plochá vrchovina tvořená krystalickými břidlicemi (hlavně rulami) s hlubinnými vyvřelinami, příznačný povrch dlouhých hřbetů (S-J) v příčném profilu výrazně nesouměrné, nad plochý povrch se zvedají suky s kryogenními jevy (kryoplanační terasy), mřížovitá říční síť, údolí v pramenných oblastech plochá, dole hluboko zaříznutá, zbytky neogenních sedimentů. V řešeném území se nacházejí tyto její nižší geomorfologické jednotky – okrsky: Kosovská pahorkatina, Puklická pahorkatina.


66

Humpolecká vrchovina (II-C-1D) – plochá vrchovina tvořená žulami a jejich pláštěm, tvoří dva hřbety – hrásti, mezi nimi kotlina s pahorkatinným reliéfem = součást Sázavského hlubinného zlomu. V řešeném území jí reprezentuje její geomorfologický okrsek Jeníkovská vrchovina.

Hlubinné zlomy - georeliéf Jihlavska je díky stáří svých pohoří zarovnaný a mírný. O to větší roli v něm hraje povrchový projev hlubinných zlomů. Právě v zkoumaném území dochází ke křížení dvou celostátně významných svazků hlubinných lomů:

- Sázavský hlubinný zlom ve směru SZ-JV (svazek zlomů od Míšeňska po Brno).

- Přibyslavský hlubinný zlom ve směru SSV-JJZ (svazek zlomů od Kladska po Kreims).

Tyto zlomy při podrobnějším pohledu formují uspořádání linií – téměř všech krajinných os a navíc jsou s nimi spojeny kdysi tak významné stříbronosné žíly.

3.3.2 Historické souvislosti

Takzv. Haberská cesta, spojující starosídelní území Čech se starosídelním územím Znojemského údělného knížectví (kam Jihlavsko v raném středověku patřilo), patrně původně (do 13. stol.) vedla údolím Jihlavky až k jejímu soutoku s Jihlavou, kde vedla přes brod – s osadou Stará Jihlava. V té době byla oblast Jihlavska stále neosídlena a pronikaly přes její pralesy pouze spojovací stezky. I druhá předpokládaná stezka od Brna vedla od Henčovského údolí (kterým sestupovala z Beranovských plání) okolo řeky Jihlavy až k Starojihlavskému brodu.

Problém vedení stezek do 12. století v neosídlených krajinách se výrazně odvíjel od reliéfu. Českomoravská vrchovina, typická svými parovinami s hluboce zaříznutými a rozvětvenými údolími (erozní báze toků jsou na úrovni cca 200 m n.m. a byla nižší o cca 300 m oproti niveau vrchoviny), byla pro pochod pralesem zvlášť nevhodná. Planiny nad údolími však byly přerušovány bočními zaříznutými údolími, která znemožňovala sledování toků na horní hraně údolí. Cesty pralesy proto vedly většinou na dně říčních údolí a do okolí vystupovaly údolími bočními, jen mírně ukloněnými. Vzácné osady na těchto stezkách v pralesích sloužily jako servisní stanice pro kupecké karavany (kováři, koláři, hostinští, přepřah atd.). I kolem těchto stanic ovšem postupně vznikaly plužiny, významné svým průkazem obdělávatelností těchto pro zemědělství nepříznivých poloh.

V první fázi vývoje si proto Jihlavsko nelze představit jinak, než jako osamělou osadu na brodu přes řeku Jihlavu, obklopenou neprostupnými pralesy Hercynika.

Tento stav významněji neovlivnila ani velká středověká kolonizace v 13. století, která nedosahovala až po hraniční pás hvozdů se starou Jihlavou. Až po nálezu stříbra (před r. 1227) se zaplnila stará Jihlavská osada a rozrůstala novými německými horníky a ti při prospekci zakládali hornické osady. První osady na Jihlavsku v 13. století tak byly především havířské s německým obyvatelstvem (tak byl založen Jihlavský německý ostrov, trvající až do konce II. světové války).

Až v letech 1240-43 byla založena nová osada – město, jako samostatná, nová obec Jihlava. Opevněné sídlo se stalo nutností jednak jako obchodní a zpracovatelské zázemí dolů, jednak jako bezpečné místo pro ochranu výnosů. Lokace hornického města musela řešit několik problémů. První problém byl obranný. Bylo třeba zajistit co největší přirozenou ochranu města srázy. Takové místo bylo prakticky jediné – ostroh nad soutoky Jihlávky s Jihlavou a Koželužským potokem. Od temene se na sever a na jih táhnou mírné svahy – na severu až do údolí Jihlavy, na jihu k hraně svahu zaříznutého údolí Koželužského potoka. Ostroh je tak příkrými svahy chráněn jen od jihu a východu, na západ se dále mírně zvedá, na sever mírně spadá a je tedy nechráněn. Proto bylo zvoleno temeno ostrohu s jižním úklonem nad srázy Jihlávky a Koželužského potoka. Město tak muselo být zvlášť dobře opevněno od severu a hlavně západu (zde proto byly později hradby ztrojnásobeny).

Druhý problém byl dopravní. Poloha města si vyžádala i změny v trasách hlavní cesty Znojmo-Jihlava, která se musela napojit na městské brány na ostrohu (Brtnickou a Špitálskou). Patrně v prostoru Ráje vystoupila z mělkého údolí Jihlávky a pokračovala v dnešní trase znojemské silnice na Brtnickou bránu. Před ní ovšem musela serpentinou překonat zaříznuté údolí Koželužského potoka. Na severu z města vystupovala Špitálskou branou a mírným svahem se napojila na brod u staré Jihlavy. I cesta na Brno musela vystoupat na Helenínskou pláň a znovu sestoupit do údolí Jihlávky a znovu vyšplhat nahoru k městu.

Nová Jihlava byla r. 1249 nadána městskými právy a obnoveným právem horním. Oba řády je třeba rozlišovat. První, horní právo navazovalo na již dřívější funkci (před rokem 1227) Horního soudu a ustanovovalo organizaci hornické a hutnické činnosti, včetně pomocných provozů a činností. Nebyla tedy právem města Jihlava, ale horníků jihlavské oblasti. Až městské právo upravovalo vnitřní i vnější vztahy města. Půdorys nového města byl od začátku až nepotřebně velký (díky nutnosti pojmout do hradeb i celé temeno ostrohu na severu). Proto bylo ponecháno mimo stavby rozsáhlé náměstí, dodnes obdivované. R. 1258 byl založen nový špitál a v návaznosti na cestu do staré Jihlavy vzniklo Špitálské předměstí,


67

charakteru návesní vsi. Druhá zástavba za hradbami byla v údolí Koželužského potoka, kde se v Brtnickém předměstí koncentrovala řemesla s vysokou potřebou vody.

Až ke konci 13. století (a po celé 14. století) nastává poslední etapa velké středověké kolonizace i na Jihlavsku – osídlení českomoravských hraničních hvozdů a podhůří pohraničních hor klasickými zemědělskými sídly.

Na počátku 15. století skončila v husitských válkách první a nejslavnější hornická doba Jihlavy. V 16. století se poluteránštěná Jihlava (po r. 1522) pokusila o obnovu těžby stříbra na Rančířovském couku, ale bez větších úspěchů. Město s bohatým nemovitým majetkem (2 městečka a 50 vesnic) se stále více orientovalo na soukenictví a obchod. V r. 1566 byl postaven kamenný most přes Jihlavu – logicky na starém brodě ve staré Jihlavě. V r. 1645 bylo město oblehnuto a dobyto protestanty. Nový způsob boje (polní dělostřelectvo) paradoxně znevýhodnil jihovýchodní úsek hradeb nad údolím Jihlávky, takže odkryté hradby znamenaly pro dělostřelectvo na druhé straně nad údolím snadný cíl a byly silně poškozeny. Švédové zničili všechna předměstí a začali Jihlavu moderně opevňovat systémem bastionů s dostřelným pásmem bez staveb. Bezpečnost Koželužského údolí byla posílena výstavbou kaskády rybníků na dně. Přesto byla Jihlava r. 1647 dobyta císařskými zpět (v Jihlavě zbylo po Švédech 1.200 obyvatel!).

Od poloviny 18. století jsou rány třicetileté války zaceleny a dochází k velkým rozvojovým změnám. V r. 1740 je přes Jihlavu zahájena stavba císařské silnice Vídeň – Praha, r. 1752 je zavedeno pravidelné poštovní spojení do zemského hlavního města Brna. Do Jihlavy se stěhuje komunita nizozemských soukeníků (1745), která sem přináší vyspělejší techniku a v r. 1774 jsou založeny přádelny v Malém Beranově. V r. 1755 je zrušen pevnostní statut Jihlavy a je uvolněno dostřelné pásmo pro další využití. V r. 1785 jsou již rybníky na Koželužském potoce většinou zrušeny, stejně jako barokní bastiony a jsou obnovena stará předměstí, až na Brtnické, které již nedosahují bývalé velikosti a hustoty zástavby. Rovněž je stavěna císařská silnice do Brna. Jihlava, stejně jako v následném století, je druhý největší producent sukna v monarchii.

V letech 1833-49 jsou zbořeny všechny brány mimo Matky Boží, kterou zachránilo prolomení hradeb o ulici výše – Benešovy.

Obr. 3 Historický vývoj města Jihlavy.


68

V letech 1869-71 je postavena Severozápadní Ferdinandova železnice z Brna do Prahy. Pro železniční tratě znamenal reliéf vrchoviny specifický problém – hledání přirozeného pozvolného spádu s minimem mostů a tunelů. Parovina vrchoviny, prořezaná hlubokými údolími, byla pro tyto potřeby krajně nevhodná. Z moravských úvalů, s nadmořskou výškou cca 200 m n.m. se na horní úroveň ve výšce cca 500 m n.m. nedalo nutnými mírnými sklony železnice vystoupat jinak, než po bočních svazích zaříznutých údolí. Železnice proto striktně sledují údolí větších řek, po jejichž svazích postupně stoupají. Zde proto vznikají i nádraží a tedy preferovaná místa pro hromadnou výrobu. Do té doby neosídlená hluboká údolí se tak zaplňují stísněnými areály malých továren, částečně i s bydlením (Helenín, Malý Beranov, Petrovice, Luka nad Jihlavou atd.). Železnice s nádražím je proto vedena až údolím řeky, ve vzdálenosti 2 km od města. Jihlava tak dostala zásadní rozvojovou osu po dnešní ulici Havlíčkově. Proto zde také byla r. 1909 zavedena první tramvaj.

V 20. století byla založena celá řada dalších nových podniků, koncentrovaných zejm. v plochém reliéfu severozápadně od města využívajíce možnosti zavlečkování z nádraží.

3.3.3 Krajinný ráz města

Vzhledem k účelům studie bylo hodnocení rázovitosti města omezeno na nadřazené – supervizuální celky, nejlépe postihující geomorfologické fenomény města v kompozičních souvislostech.

Celkem lze v Jihlavě a souvisejícím území vymezit 8 supervizuálních celků různé velikosti (A-H). Následně bylo nutné, vzhledem k tomu, že dosud nikdy vymezeny nebyly, tyto celky charakterizovat a popsat.

Obr. 4 Oblasti krajinného rázu města Jihlavy.


69

3.3.4 Poučení a doporučení

orientace směrových os dokonale koresponduje s geologickými hlubinnými zlomy, včetně pravoúhlého odbočování (např. vodní toky, asymetrické svahy, cesty atd.),

vlastní město Jihlava leží na křížení dvou hlavních svazků hlubinných zlomů (Přibyslavským a Sázavským). To způsobuje výrazné nepravidelnosti v uspořádání území oproti okolí, kde je pravoúhlá osnova tvořená krami zjevná. Křížení zlomů je i důvodem poklesu Jihlavské kotliny a jejího vnějšího prohnutí,

z rozboru supervizuálních celků vyplývá, že se městu až neuvěřitelně dařilo od 20.století dodnes, na nejcitlivější místa horizontů situovat nejškaredší a nejspornější stavby (Prior na horizontu náměstí, areál Tesly a Moravských kováren u Hruškových dvorů, kobercové zástavby katalogových rodinných domků u Handlových dvorů, Hosova i jinde). Z toho vyplývá základní pocit cizince ve městě – město je plné památek a krásných zákoutí, celkově je však nevzhledné,

- je proto nutné alespoň „nepřelévat“ rušivou zástavbu přes ohraničení do dalších supervizuálních celků a využívat pro ni již narušené celky (D., F. a G.). Naopak zvlášť přísně posuzovat a chránit ohraničení a singularity v oblastech B. a C., zejména historickou vedutu města a krajinné horizonty mimo město,

- oblast A. je přes značné narušení vhodná ke kvalitní přestavbě, využívající zejména kulturně-historických hodnot území mimo středověké město (Starohorská žíla, českomoravská hranice, Královský vršek, Stará Jihlava u Jánského vršku atd.),

- příměstská krajina Jihlavy je místy dodnes dobře dochována. Ještě stále stojí za ochranu okrouhlé návesní vsi Kosov a Vysoká, ochranu zaslouží i dochované zbytky typických paprsčitých záhumenicových plužin.

Z dalších inspirací je třeba uvést:

rekonstrukce historického jádra s cílem potlačit socialistické novostavby a uvolnění koliště před hradbami,

v historickém jádru zjevně chybí prostory pro krajské a vyšší úřady (v době rozvoje centra zde totiž nebyly). Je proto šancí vytvořit právě v celku A nové centrum krajského a universitního města, kterým by Jihlava jistě chtěla být,

Koželužské údolí je zčásti zaplněné stavbou Cityparku a stálo by za to tento čin vyvážit obnovou části historických rybníčků na potoce,

pro nové záměry a formování prostorů na severu Jihlavy využít již zmíněné kulturně symbolické danosti, jako je Jánský vršek s upomínkou na nejstarší osadu s brodem, revitalizace zničeného centra Starých Hor s reminiscencí na nejvýznamnější stříbrný důl v okolí Jihlavy,

pro formování nového centra nového významu města patrně není vhodnější symbolika než změna z historického města „při českomoravské hranici“ na nové město „přes českomoravskou hranici“. I Liechtensteinové na jižní Moravě si postavili Hraniční zámeček.

4 VÝSLEDKY

Utváření georeliéfu hraje rozhodující roli při lokaci města i jeho dalším vývoji hlavními fenomény u našich převážně starších pohoří není horotvorná činnost, ale eroze.

Zvlášť významná města provází většinou zvlášť výrazné geomorfologické fenomény: u Prahy je to křížení Pražského zlomu, doprovázeného soustavou úzkých ostrohů (jeden z nich jsou Hradčany), se zaříznutým tokem Vltavy s komfortním brodem přes říční prahy, u Brna poloha v ukončení širokých říčních niv, postupně se zařezávajících do údolí vrchoviny. U Jihlavy tak výrazné fenomény nenacházíme. Praha a Brno tyto jedinečné fenomény využívaly a vyrostly i proto v nadregionálně významná sídla, zatímco Jihlavská situace je celkem běžná od chvíle, kdy skončila těžba v okolí a Jihlava přes veškerou snahu zůstala a zůstává centrem regionálním.

V oblastech, kde reliéf není dramatický, převažuje vliv tektonických daností – zlomy se projevují v krajině jako snáze erodovatelné linie mělkých i zaříznutých údolí a osy hlavních cest. To je dobře vidět na Jihlavsku,

Reliéf se stává fenoménem i jako vnitřní kompoziční singularita měst, je jich však málo (Žižkovské ostrohy v Praze, čelní svahy okolo Brna) a většinou musí být zdůrazněny změnou textury buď přírodní (odkryté skalní vrásy Barrandienu v Praze, lom na Hádech v Brně), nebo kulturní (Hradčany, Špilberk, městský ostroh se Sv. Jakubem v Jihlavě apod.),


70

Významnými fenomény se stávají různé typy ohraničení obzorů – od typicky ozeleněných horizontů Brna přes zelené skalnaté stráně Vltavského údolí Prahy až po fenomén Heulosu v Jihlavě a táhlých polních horizontů v okolí,

Krajinné suterény jsou stísněné a nikdy nebyly osídleny, neboť se do nich nevešla plužina. Proto se osídlení typicky usazovalo v horním zakončení bočních údolí. To se změnilo s výstavbou železnic a dnes stále více chybí fenomén nezastavěného, zatravněného dna údolí s lesními stráněmi,

Vodní toky samy vytváří zásadně významné fenomény, úzce související s reliéfem. V periodicky zaplavované široké říční nivě, jako je to v případě Brna, se město nemohlo přisunout až k pohyblivému toku a obracelo se proto k němu zády (zahradami). Voda byla přiváděna z nivy po okrajích náhony, které vytvářely až benátský charakter předměstí. Naopak Praha na subrecentních terasách s širokým, pevně fixovaným tokem se k Vltavě obracela čelem – nábřežími. Jihlava ležela mimo, nad zaříznutými údolími.

Máme tedy za prokázané, že geomorfologické fenomény ve městech jsou nejen přirozenou součástí jejich obrazu, ale v značné míře předurčují jejich tvar, funkci, význam i krásu.

LITERATURA

[1] HEXNER, Michal; NOVÁK, Jaroslav. Urbanistická kompozice. Praha: ČVUT, 2.vyd. 1996. 202 s. ISBN 80-01-01451-7.

[2] LÖW, Jiří. Aplikovaná ekologie: krajina, krajinná a sídelní kompozice, krajinný ráz. Inovace karty předmětu v rámci projektu Udržitelná sídla CZ.1.07/2.2.00/15.0485. Brno: VUT, Fakulta architektury. 2011. ISBN 978-80-214-4381-5.

[3] LÖW Jiří a kol. Dílčí úkol VÚKOZ Zajištění realizace Evropské úmluvy o krajině v další činnosti MŽP. VaV /640/6/02. Praha: MŽP ČR. 2003-2004.

[4] LÖW, Jiří - MÍCHAL Igor. Krajinný ráz. Kostelec n.Č.L.: Nakladatelství Lesnická práce. 2003. ISBN 80-86386-27-9.

[5] LÖW, Jiří a kol. MŽP ČR VaV/640/1/03 „Typologie české krajiny“. Brno: LÖW & spol. s r.o. 2003–2005.

[6] LÖW, Jiří a kol. MŠMT ČR 2B 06126 "Ochrana krajinného rázu jako podstatného rysu české krajiny"- „Katalogu typických znaků krajinného rázu ČR“. Brno: LÖW & spol., s.r.o. 2007–2010. (dostupné na www.lowaspol.cz).

[7] LÖW, Jiří a kol. Územně analytické podklady hl.m. Prahy, JEV 17 Oblast krajinného rázu a její charakteristika, JEV 18 Místo krajinného rázu a jeho charakteristika. Brno: LÖW & spol. s r.o. 2008.

[8] LÖW, Jiří a kol. Územně analytické podklady města Brna, JEV 17 Oblast krajinného rázu a její charakteristika, JEV 18 Místo krajinného rázu a jeho charakteristika. Brno: LÖW & spol. s r.o. 2009.

[9] WITTMANN, Maxmilian – SKLENÁŘ, Vavřín. Tvorba urbánního a krajinného prostředí. Pracovní text. Brno: VUT, Fakulta architektury. 2004.


71

OCHRANA KRAJINNÉHO RÁZU KONZERVACE NEBO TVORBA KRAJINNÉHO PROSTORU?

doc. Dr. Ing. Alena Salašová

Mendelova univerzita v Brně, [email protected]

1 ÚVOD

Dříve, než začneme aplikovat posuzování krajinného rázu do plánovací praxe, je nutné si uvědomit, proč

institut krajinného rázu vlastně vznikl a k čemu má zejména sloužit. Ochranu charakteru, respektive identity

krajiny, společnost uplatňuje v okamžiku, kdy začíná pociťovat její ztrátu – v dnešní době zejména díky

globalizaci a celkové unifikaci nově vznikajících objektů a krajinných struktur a masivnímu, ne vždy dobře

promýšlenému stavebnímu rozvoji. Na ztrátě identity krajinného prostoru se v posledních dvou desetiletích

podepsala i velmi agresivní reklama. Z uvedených důvodů by se institut krajinného rázu měl uplatňovat tedy

zejména tam, kde hrozí důsledky globalizačních trendů a masivnější stavební rozvoj.

Ochrana krajinného rázu směřuje obecně k ochraně charakteristických prvků kulturní krajiny. Jako taková je vyjádřením konzervativního přístupu ke krajině, což není myšleno pejorativně. Její zájem se soustřeďuje na to, co je v krajině tradiční, trvalé, co určuje její charakter. Základní otázkou pak je: k jaké časové rovině vztahujeme ono typično či specifično daného krajinného prostoru. Krajina se pod vlivem civilizace neustále mění, jak je známo je nesčetněkrát přepisovaným palimpsestem a je velmi těžké posoudit, které znaky – historické, současné nebo budoucí – mají pro současnou a příští generace tu větší, skutečnou hodnotu. Významným přínosem posuzování charakteru krajiny, krajinného rázu, je hloubkové studium vývoje krajinného prostoru, a to jak přírodních, tak socioekonomických (kulturních) procesů. Pokud začneme vnímat poznatky přinášené studiem vývoje krajinného prostoru, jeho fenoménů a kulturních souvislostí, zjistíme, že mohou díky determinaci všech historických krajinných prvků a vztahů sloužit nejenom jako podklad pro konzervativní památkovou péči, ale jako inspirace k dalšímu utváření a přetváření prostoru, jeho designu, programového a myšlenkového obsahu. V další části se bude příspěvek věnovat možným scénářům plánování krajiny ve vztahu k uplatňování institutu krajinného rázu – konzervaci, rekonstrukci a tvorbě.

2 KONZERVACE KRAJINNÉHO PROSTORU

První polohou uplatnění posouzení krajinného rázu je snaha o konzervaci krajinného prostoru, t.j. zachování

tradičních forem hospodaření, sídelní struktury, architektonických znaků nebo stavebních technologií. Jedná

se o nejčastější formu aplikace institutu krajinného rázu. Konzervace má smysl tam, kde tyto tradiční formy

zůstaly do dnešní doby zachovány ve výrazně vysoké koncentraci nebo v mimořádně čisté autentické

podobě. Na území ČR se jedná zejména o chráněné krajinné oblasti. V takovýchto případech je nutný velmi

obezřetný a citlivý přístup ke změnám charakteristik krajiny a to přesto, že je území osídleno a obyvatelé

mají zájem o inovace právě tak, jako v jiných regionech, které nejsou „postiženy“ zvýšenou přírodní a/nebo

kulturně historickou hodnotou. Typickým příkladem takových území jsou velkoplošná zvláště chráněná

území, zejména chráněné krajinné oblasti. Pokud totiž dojde k zániku historických forem kulturní krajiny i na

území CHKO, ztrácí česká společnost významné kulturní hodnoty in situ a už provždy bude odkázána pouze

ke studiu materiálů z historické fotodokumentace nebo muzeí lidové kultury. Současně zanikne i významný a

jinde neopakovatelný rekreační potenciál území.

3 REKONSTRUKCE HISTORICKÉ KRAJINY

Ve zvláštních, specifických případech lze přistoupit i k rekonstrukci historických znaků krajiny. S ohledem na

to, že se jedná o zjevnou „nelogičnost“ ve snaze vracet vývoj krajiny zpět a za velmi vysokých nákladů jej

v tomto stavu udržet, měla by se rekonstrukce tradičních znaků krajiny uplatňovat pouze ve zvláštních

případech. K nim řadíme například cenné a pro ČR charakteristické krajinné kompozice.



72

Příkladem posuzování krajinného rázu komponované krajiny s cílem vytvořit podklad pro územní plán a

komplexní pozemkovou úpravu, který by identifikoval významné historické prvky krajinné kompozice a navrhl

způsob jejich obnovy, byl např. Krajinný plán Mikulova, zpracovávaný v letech 2005 a 2006. (Kučera et al.

2006) Posuzování bylo založené na důsledném studiu vývoje sekundární krajinné struktury (způsob využití

pozemků) a jejího vizuálního projevu. Kromě kartografických podkladů byla využita aplikace GIS a výpočty

nad 3D modely terénu, podrobné terénní šetření, analýza panoramat, studium obrazových archivních

podkladů a využití srovnávací fotografie. Bylo navrženo nové uspořádání krajinného prostoru s doplněním

těch signifikantních historických prvků, které najdou uplatnění i v současné krajině (zejména alejí). Součástí

návrhu byla další doporučení k usměrnění rozvoje zástavby.

Posuzování krajinného rázu na příkladu studia komponované krajiny Mikulova, Lednicko – valtického areálu

a Novodvorska ukázalo svůj význam a možnosti využití pro památkovou péči, a to zejména v případě

městských a vesnických památkových zón a rezervací a krajinných památkových zón. Je smutnou

skutečností, že orgány památkové péče dosud význam a možnosti institutu krajinného rázu pro svou praxi

neobjevily.

4 TVORBA KRAJINNÉHO PROSTORU

4.1 Sídlo

Člověk nepřetržitě přetváří, organizuje krajinný prostor, ve kterém žije nebo pobývá podle svých potřeb a

představ. Někdy se tak děje spíše intuitivně, někdy o organizaci prostoru a jeho podobě přemýšlí

programově. Výsledkem jsou pak zpravidla harmonicky působící krajinné scény. V minulosti byly vnější

znaky sídel pečlivě promýšleny a komponovány. Vnější obraz středověkého města – jeho veduta - byla

komponovanou hrou dominant a subdominant pro zvýraznění majestátnosti města a jeho jasné identifikaci.

Vnější obraz sídla nebyl výsledkem spontánní stavební činnosti, ale byl promýšlen a propracováván

nejlepšími architekty a stavebními mistry, kontrolován a hodnocen pak panovníky a vlastníky panství. Veduta

města tak byla současně vizitkou místa, jeho identifikačním průkazem právě tak, jako prezentací příslušného

šlechtického rodu.

Obr. 1 Veduta města Mikulova z počátku 18. století. Regionální muzeum Mikulov. (Svoboda et al. 2013)


73

Veduta sídla nemá význam pouze estetický nebo mocenský a není pouze historickým přežitkem. Podílí se

současně na utváření mentální mapy obyvatel a návštěvníků území. Sehrává tak významnou roli v procesu

identifikace člověka s konkrétním místem, jeho domovem nebo místem odpočinku. Typický obraz sídla, jeho

charakteristické znaky, dominanty a silueta se vyvíjely po staletí. Staly se tak významnou součástí sociální

paměti a kulturního dědictví. První, co vítá návštěvníka nebo vracejícího se obyvatele domů, je právě silueta

města a jeho charakteristický vnější obraz. Právě z tohoto důvodu má kvalita veduty města či krajiny stále

větší význam v regionálním rozvoji a ekonomice cestovního ruchu. Je proto poněkud zarážející, jak malou

pozornost věnují současní urbanisti a zastupitelé kvalitě krajinné scenerie a urbánnímu designu.

Typickým znakem vnějšího obrazu sídla nebo krajiny je jejich silueta. Bývá nejčastěji popisovaná vizuální

linie přechodu zemského povrchu a oblohy. V případě krajiny je tvořena posledním vizuálním horizontem, v

případě sídla je pak utvářena uměle charakterem zástavby, zejména pak střechami staveb. Silueta je pro

každý sídelní prostor charakteristická – je jako otisk prstu, který se jinde neopakuje. Tedy alespoň v ideálním

případě, kdy není sídlo příliš zasaženo globalizačními trendy ve výstavbě. Není náhodou, že mnohé

zpravodajské a sportovní stanice, televizní show, nebo celé regiony používají siluetu sídla (krajiny) jako svůj

grafický identifikátor. Obecně lze říci, že nás veduta města a jeho silueta daná určitou výškovou hladinou

zástavby a charakterem dominant neustále informují o charakteru a významu sídla a jeho velikosti. Silueta

sídla tak má do značné míry symbolický význam determinující vliv sídla a jeho prosperitu.

Součástí posuzování krajinného rázu je obvykle hodnocení vnějšího obrazu sídla a jeho vztahu k okolní

volné krajině. Pokud má být hodnocení krajinného rázu využito v přípravě územně analytických podkladů a

následně k tvorbě územního plánu, mělo by ve - vztahu k posouzení projevu sídla obsahovat vyhodnocení:

rozsahu viditelnosti a stanovení vizuální citlivosti zastavěného prostoru a jeho částí

historické a současné veduty viditelné z významných stanovišť pohledů (například tzv. „brán“ – t.j. vstupu do území, ve kterém se sídlo projevuje)

postavení sídla v krajinné scenerii (např. umístění v terénu)

architektonické znaky sídla (například tvar stavebních objektů, velikost, objem, barva, výšková hladina zástavby, charakter vizuálně významných prvků staveb, např. střech)

vztahů mezi sídlem a okolní nezastavěnou krajinou (např. provázanost alejemi)

určující prvky (znaky) siluety sídla (např. dominanty)

celková kompozice sídelní scenerie (rytmus, barva, geometrie, textura, pohyb)

historická a estetická hodnota městské scenerie a jejích prvků.

Práce s vnějším obrazem sídla je vnějším projevem a výsledkem práce s prostorovým uspořádáním sídla,

jeho sídelní strukturou. Škoda, že urbanisti dnes někdy víc přemýšlí nad dvourozměrným výkresem a

uspořádáním funkcí než nad prostorovým útvarem, který mapa reprezentuje. Ještě tragičtější důsledky

v současné praxi má absence urbanismu jako prostoro- tvorné profese, kdy je územní plánování redukované

pouze na umisťování individuálních developerských záměrů bez vazby na strukturu sídla a jeho kompozici.

Návrh stavby má být vytvářený pro dané místo a v kontextu daného místa. Největší chybou dnešní

architektonické a urbanistické tvorby je projekce stavby jako solitéru bez jakéhokoli vztahu k okolnímu

prostředí. Posuzování krajinného rázu právě tyto vazby identifikuje a může sloužit jako významný podklad

pro koncipování zástavby.

4.2 Suburbánní zóny

Suburbanizace (urban sprawl, sídelní kaše) je všude ve světě včetně České republiky považovaná za hlavní

důvod poškozování životního prostředí a snižování kvality a hodnoty kulturní krajiny. České Ministerstvo

životního prostředí začalo tento problém monitorovat relativně nedávno, asi před dvěmi lety. Správa o stavu

přírody a krajiny ČR (Miko, Hošek 2009) konstatuje:

suburbanizace vykazuje dramaticky rostoucí tendenci. Zatímco zastavěné území se v období 1990 – 1999 zvýšilo o 50 km

2 (ve srovnání s předešlým obdobím o 1 %), v letech 2000–2006 se jednalo už

o čtyřnásobek – více než 195 km2 celkem.

průměrná roční ztráta zemědělské půdy byla v letech 2000–2008 3902 ha, co znamená denní ztrátu asi 10,7 ha (více než 5000 ha ročně v letech 2007 a 2008).


74

Sídelní struktura měst a vesnic je integrální součástí krajiny a krajinné scény. Suburbanizace s typickými

komerčními, logistickými nebo satelitními zónami více-méně unifikovaného charakteru významně ovlivňuje

charakter krajiny a její vizuální kvalitu. Stále více obyvatel vnímá tyto změny negativně. Posuzování

krajinného rázu by se mělo věnovat kvantitativním (rozsah) a kvalitativním (charakter) aspektům

suburbanizace. Dynamiku rozvoje sídle lze vyhodnotit na základě dostupných dat a srovnat ji s celkovým

demografickým nárůstem nebo ekonomikou sídla. Pokud nebude rozsah a kvalita suburbanizace odpovídat

skutečným sociálním potřebám a ekonomické efektivitě, potom by měla být jasně definovaná regulativa a

omezení dalšího rozšiřování sídla.

4.3 Krajina

Identifikace znaků a hodnot území má své významné uplatnění zejména jako územně plánovací podklad.

Současný Stavební zákon (zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu a navazujících

prováděcích předpisech) zakotvil ochranu krajinného rázu hned v několika plánovacích nástrojích. Jedná se

o územně analytické podklady, zásady územního rozvoje a nepřímo i územní plán (v části koncepce

uspořádání sídla a krajiny). Každý z uvedených nástrojů problematiku posuzování a následné ochrany

krajinného rázu řeší pouze parciálně (např. vymezením pouze oblastí a míst krajinného rázu nebo

stanovením cílových charakteristik území). V praxi je pociťována absence metodických pokynů ke jejich

zpracování a zakomponování posouzení krajinného rázu celého dotčeného území. Takové hodnocení by

pak umožnilo důsledné mapování hodnot krajiny a otevřelo následnou diskusi o rozvoji sídelní i mimosídelní

krajiny s větším porozuměním prostorového a časového krajinného kontextu. V současnosti jsou již známé

potřebné metodické přístupy a technická řešení. Vydání jednotné metodiky pro preventivní posuzování

krajinného rázu za tímto účelem je dnes spíše jen otázkou času.

V obecné rovině lze říci, že hodnocení krajinného rázu vycházející z poznání vývoje daného krajinného

prostoru dokáže identifikovat stopy historického uspořádání krajiny, které:

a) jsou inspirací pro její novou podobu a rozvoj nebo

b) se neosvědčily, jsou překonány a jejich hodnocení zůstane pouze pro potřeby poznání regionální historie. Takových příkladů potkáváme v praxi často. Současná společnost jistě nechce vracet zpátky kvalitu některých historických podob krajiny, jako byly např. hygienicky problematická podoba měst z období průmyslové revoluce, malebné leč z hlediska půdní eroze problematické vedení pozemků delší hranicí po spádnicí svahů, či území sice drobné držby, ale s výraznou absencí lesa nebo jakýchkoli prvků rozptýlené zeleně. Ne každá historická podoba krajiny je zárukou kvalitního uspořádání krajinného prostoru. Od toho ostatně posuzování krajinného rázu je, aby vyhodnotilo vývoj území i po stránce změn kvality krajinné struktury. Nostalgie, přestože je pro současného člověka lákavá, je kontraproduktivní a není na místě.

Posuzování krajinného rázu je postup, kterým lze v území vymezit charakteristické a jedinečné znaky

krajinného prostoru, identifikovat přírodní, kulturní a estetické hodnoty, stanovit pohledovou citlivost ke

změnám. Je to nástroj, kterým lze preventivně stanovit, které částí území je možné rozvíjet bez většího rizika

negativně pociťovaných změn a které naopak budou vyžadovat usměrnění a/nebo regulaci. Právě

v demokratické společností, kde je obecně vyšší míra svobody lidské činnosti a podnikání a tedy i hrozba

jejího zneužití, je nutná specifikace a transparentnost pravidel pro práci s prostorem. Nutnost vymezování

zpřísněných regulativů lze očekávat v místech:

se zvýšenou hodnotou krajinné scény nebo jejích prvků nebo

vizuální exponovaností prostoru.

Součástí hodnocení je pak identifikace „poruch“ uspořádání krajiny a návrh jejich odstranění, změn nebo

vhodného maskování (tzv. pohledová kamufláž).


75

Obr. 2 Ukázka vyhodnocení vizuální citlivosti území - tmavá barva odkazuje na její zvýšení. Krajinný plán Mikulova. (Kučera et al. 2006)

Posuzování krajinného rázu pro potřeby územního plánování musí být jednoznačně týmovou spolupráci. Je

založeno na dialogu mezi urbanistou, krajinářem, ekologem, zemědělcem, ekonomem... na dialogu mezi

státní správou, obecnou samosprávou a občany...

5 ZÁVĚR

Na závěr lze konstatovat shodně se směrnicí posuzování krajinného rázu Anglie a Skotska: „Současný

(rovněž minulý, pozn. autorka) charakter krajiny by neměl být bariérou tvorby nové krajiny. Posuzování

krajinného rázu predikuje, jestli se má uplatnit strategie rozvoje nebo regenerace území, signalizuje rozsah

signifikantních změn krajiny, velmi často ve vztahu k rekreaci a nové koncepci uspořádání krajiny.

Posuzování krajinného rázu tak dokáže hrát významnou roli v identifikaci území a nabízí potenciál pro

kreativní přístupy k obnově krajiny. Doporučuje obnovu hodnot tam, kde zmizely a investování do tvorby

nových prostorových řešení. Mnoho z významných příležitostí pro obnovu a tvorbu krajiny se objevuje

v blízkosti urbanizovaných území. Jsou to často ty krajiny, které jsou pod největším tlakem rozvoje a jsou

objektem největšího rozsahu změn. Pochopit podstatu charakteru takových území je velmi obtížné, protože

jsou nesmírně variabilní“. (Swanwick et Land Use Consultants 2002)

Současný stav


76

Navržený stav

Obr. 3 Identifikace znaků krajinného rázu jako inspirace pro tvorbu krajinného prostoru. Krajinný plán části Kloboucka. (Huková 2008)

LITERATURA

[1] HUKOVÁ, Veronika. Krajinný plán Kloboucka. Diplomová práce. Lednice : ZF MENDELU. 2008.

[2] KUČERA, Petr et al. Krajinný plán Mikulova. Územně plánovací podklad. Lednice : ZF MENDELU. 2006.

[3] MIKO, Ladislav, HOŠEK, Michael (eds.). Příroda a krajina České republiky. Správa o stavu 2009. 1. vydání. Praha : AOPK ČR. 2009. 102 s. ISBN 978-80-87051-70-2.

[4] SALAŠOVÁ, Alena. Ochrana krajinného rázu - konzervace versus tvorba krajinného prostoru. In: VOREL, I. -- KUPKA, J. Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. 1. vyd. Praha: ČVUT Praha. 2010. s. 75 - 83. ISBN 978-80-01-04537-4.

[5] SVOBODA, Miroslav et al. Mikulov. Dějiny moravských měst. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny. 2013. 450 s. ISBN 978-80-7422-262-7.

[6] SWANWICK, Carys et Land Use Consultants. Landscape Character Assessment – Guidance for England and Scotland. Edinburgh : Scottish Natural Heritage. 2002. 84 s.


77

ROZPAD TRADIC A SUBURBÁNNÍ BUDOUCNOST KRAJINY: VÝHODY A

NEVÝHODY, RIZIKA A MOŽNOSTI

RNDr. Jiří Sádlo

Botanický ústav AVČR, [email protected]

1 ÚVOD

Tato esej pojednává o moderní krajině; o její současné skladbě, struktuře a dynamice. Je rovněž o lidech a

celé kulturní složce krajiny, ale i o přírodě. Máme-li totiž o krajině něco podstatnějšího říci, nelze na jedné

straně přírodní složku degradovat do role pasivní kulisy či rekvizity lidských aktivit, jak by občas chtěli

humanitně a technicky orientovaní lidé. A na straně druhé nelze složku kulturní omezit na nějaké

antropogenní, dokonce takzvaně druhotné ovlivnění přírody, jak bývá časté v pojetí přírodovědném.

Prezentované pojetí možná není vzdálené architektonickým východiskům, nicméně odpovídá hlavně

specializaci autora, kterou je vývoj krajiny v posledních 11 000 letech.

Text vznikl na základě remixu několika již publikovaných studií (čas. Zlatý řez 31:64-75, sborník Budeč 1100

let, II, Příroda – krajina – člověk, 184-203).

2 CO SE DĚJE V NAŠÍ KRAJINĚ?

Krajina se v současnosti stala tématem úměrně k tomu, jak se během několika desetiletí nápadně změnila. Při porovnání se zkušeností podpořenou např. staršími biologickými či kulturně-antropologickými daty, fotografiemi apod. (zde již sama mapa nestačí) vidíme zejména degradaci kdysi vůdčího typu krajiny, což je venkovská kulturní krajina. A při porovnání se staršími mapami vidíme zajména nárůst krajinného typu, který nelze jednoduše definovat, a který se často označuje jako suburbánní krajina. Synonymně se dá použít i módní označení suburbie (pokud se jí nemyslí jen nová satelitní zástavba), případně označení suburbium (to ale znamená předměstí, což daleko od měst nedává dobrý smysl).

Představme si teď typický úsek této nové krajiny. Vidíme jej například v Podkušnohoří od Kadaně po Ústí,

pak v širém okolí Prahy od Slánska po dolní Posázaví, na Moravě obdobně kolem Brna (Tišnov / Rajhrad) a

ve velké části Slezska.

Střídají se v ní úseky zástavby, často velmi různorodé a v pestrých kombinacích ( rodinné domky, satelitní

novostaby, průmyslové objekty, sklady, panelové domy, bezdomovecká obydlí, chaty...). Tato zástavba

kolísá mezi extrémem přísné agregace do pravoúhlých struktur a extrémem struktur rozvolněných, jakoby

náhodně kladených. Jejich rámcem jsou někde zlomky tradiční zemědělské krajiny v různém stupni

degradace, jinde polní krajina s moderním intenzifikovaným zemědělstvím. Opět jinde je tato zástavba

obklopena nebo přerušována plochami horninové těžby nebo plochami po horninové těžbě (velkolomy,

výsypky rekultivované nebo zdánlivě rekultivované a opět zpustlé). Místy do sebe včleňuje i plochy sloužící

k zábavě (golfová hřiště aj.) i oblasti se úmyslně zachovalou přírodou, legitimizovaných nějakým druhem

územní ochrany. Typickým znakem je síť komunikací výhodná pro dopravní prostředky, ale téměř

kontraprudukticvní pro pěší. Biologicky je významné kolísání mezi velkoplošnými disturbancemi (bagr /

herbicid), údržbou degradující přírodu do materiálu (anglické trávníky, parková zeleň) a léta až desítky let

trvajícím pustnutím provázeným rozvojem konkurenčně silných invazivních či expanzivních druhů.

Říkejme tomu tedy suburbánní krajina, ale důležité je, že vlastně nemá jméno. Dobře, kdysi tady byla všude

kolem pole, louky, vesnice a lesy, tomu se říká tradiční kulturní krajina. Pak ta tradice a kultura zmizely a je

tu, jak se zdá, něco nového. Co to je, jaké to má vlastnosti? Brzo se ukáže, že to vůbec není jasné.

Můžeme tomu vůbec říkat krajina? Dokonce bez ironie „kulturní krajina“? Nebo naopak třeba tam není

žádný problém, takže ani nemá smysl odlišovat tuto moderní krajinu od tradiční, kultura zůstává kulturou a

rozdíly jsou jenom v kvantitě? Anebo se naposled rozhodneme, že pokud to není kvalitní, bude se tomu říkat

suburbie, zatímco v opačném případě je ta samá škatule moderní architektura a urbanistika?



78

Symptomatické je, že celá moderní přeměna krajiny zatím nebyla plně reflektována, resp. Nebyla pochopena

jinak, než jako úpadek starého stavu bez náhrady. Právě suburbánní krajina se často ani nebere jako

krajinný typ nebo ani jako samosttný krajinný jev, ale jen jako „suburbánní zóna měst“ – čili snad ještě méně,

než „předměstí“. Nová krajna nemá jméno, místo něj se používají spíš nadávky, třeba sídelní kaše (urban

sprawl), anebo jsou to označení, s nimiž se jako s nadávkami zachází (už sama suburbie). I politicky

korektní opisy mají dávkou netajené ironie nebo snad pokrytectví, jen aby se nemuselo nadávat přímo.

Brownfields, to přece vzniklo od jedné mapovací barvy, docela smluvně přiřazené, to nemá nic společného

s barvou pleti, nacismu a exkrementů; všecko pouhá náhoda. Nebo krajina postižená (třeba těžbou hornin

nebo rekultivacemi), krajina „po horninové těžbě“ (jak ji nazvat přímo?). A dokonce často nemá ani

svébytnou existenci. Nemluví se o ní totiž jako o krajině, ale jen jako o krajinném odpadu, o poruše krajiny,

spočívající jen v absencích toho, co tu původně bývalo, a v náhradě hodnot chaosem, hloubky povrchností,

stálosti a trvanlivosti labilitou a dočasností.

Je vidět, že se k celé moderní krajině a modernosti v krajině jaksi neznáme a pokud ano, vidíme na ní

v první řadě negativa. Skutečně takéje co kritizovat, zejména v případě suburbánní krajiny, protože ta je

historicky nejmladší a ukazuje se jako nejagresivnější, nejvíc rozpínavá. Vůbec suburbie je mimo to i

nejzřetelnější z dílčích forem moderní krajiny, a tak se budu v dalším textu vztahovat převážně k ní s tím, že

ostatní typy moderní krajiny jsou v jednotlivých případech více či méně její součástí.

3 JAKÉ JSOU PŘÍČINY TÉTO ZMĚNY?

Že se dnes evropská krajina tak rychle a radikálně mění, a že ty změny berou takové konce, to není jen tak

nějakým obecným působením plynule a stále rychleji přirůstajícího pokroku, ale především zcela konkrétně

zhroucením tradičního pojetí zemědělství, jaké tady existovalo kontinuálně už 7500 let. Dříve se krajina

měnila také, ale nenápadně a pomalu, nikdo si nevšiml. Obecně krajina se měnila vždycky, a u nás za

posledních deset tisíc let dramaticky asi pětkrát. Vždycky to dobře dopadlo, ale ne objektivně, nýbrž

subjektivně – prostě zvykli jsme si. To, co dnes mizí, je tzv. tradiční zemědělská krajina a to, co ji utvářelo,

zemědělská kultura, sedláctví ve smyslu hybné síly formující ekonomiku, kulturu i přírodu. Ve smyslu

specifického způsobu každodenního vzájemného vztahování člověka a přírody.

Tomu je potřeba rozumět tak, že pole a louky samosebou zůstávají, ale mění se kvalitativně. Mění se

v polorumištní prostory pro zvláštní druh vysoce technizované chemické výroby, jejímž produktem je mouka,

mléko a vejce. Zmizeli nebo mizí ženci, husopasky, koukoly a chrpy, vypalování mezí, čmeláci na mezích,

meze, trakaře, vidle, vysílání pro zemědělce a agrární strana. Že je to pryč, není třeba věc vývoje politických

režimů, ale vývoje civilizace a krajiny. Že změna nejde ráz na ráz a skoro nic nemizí úplně, je dobře; při

rychlých procesech jsou větší ztráty na životech (třeba na životech celých druhů rostlin a živočichů) i na

kulturních hodnotách. A jako vždy: staré je dobré a osvědčené, nové je zlé a riskantní. A zároveň staré je

zaostalé a neperspektivní, nové je pokrokové a úspěšné. V dialektice této dvojice hodnocení běží celý vývoj

krajiny, souboj mezi názory a mezi praktickými řešeními.

Není divu, že si tato změna vyžádala i novou krajinu. Pokusme se z toho vyvodit důsledky.

Teď už jsme za přelomem, kolem nás se vyvíjí a diferencuje něco nového. Jsme v situaci, v jaké se octla

italština v 9. století: pořád se tomu v nejlepší víře ještě říkalo latina, jenže gramatika, výslovnost i slovní

zásoba už byly italské, ač spousta jednotlivých slov stále z latiny přetrvávala. A tento přechodný stav trval;

čekalo se ještě pět set let do Alighieriho, který italštinu konečně formalizoval.

Jak se zdá, budeme časem musit úplně přehodnotit běžné členění krajiny na město a venkov, přírodu a

civilizaci, les a bezlesí nebo na krajinu a její poškozené části. Svět už je dnes jinak. Tradiční dělení krajiny

založené na podobných opozicích pomalu ztrácí smysl a objevuje se členění jiné, které jde napříč všemu

dosavadnímu. Co se změnilo, není město a jeho periferie uprostřed normální zemědělské krajiny. Je to celá

dnešní krajina, včetně svých konzervativních částí.

4 JAKÉ RYSY MÁ NOVÁ KRAJINA?

Zkusme tedy celý náš řístup ke krajině českých zemí (nebo celé střední Evropy) reformulovat, klasifikovat

krajinu jinak, a charakterizovat nové krajinné typy aktuálně vznikající po jejich moderní přeměně, s odlišnou

genezí i dílčími projevy.


79

4.1 Zbytky tradiční kulturní krajiny I: ritualizace reliktů.

Tam, kde se podařilo přežít něčemu, co nejvíc připomíná tradiční zemědělskou krajinu (ale už to není ona),

stalo se tak díky ritualizaci, která je strategií přežití i cenou, kterou se za přežití platí. Tradiční zemědělská

krajina funguje dnes pomocí soustavy náhrad a přeznačení: pomocí agroenvironmentálních programů,

ekoturistiky, ochrany přírody v chráněných územích apod. Rozdíl je asi jako mezi trakařem v dobách pantáty

a dnes (natřeli ho balakrylem a jsou v něm vysázené kytičky). Cílem už není produkce, ale zachování aspoň

náznaku její původní tváře, v horším případě toho, jak jsme si tu původní tvář zpětně vybásnili, aby nám

vyhovovala. Tato ritualizace ovšem není něco zásadně špatného, protože to zachraňuje hodnoty, jako je

třeba koniklec nebo umění podojit kozu nebo ten trakař, pokud ho natřeli pořádně a neshnije jim, ale je to

zkrátka krajní způsobem, jak něco podobného zachovat.

Riziko je právě ten shnilý trakař, který prostě zalévání petunií dlouho nesnese. Do této kategorie patří

všechny ochranářské a environmentalistické omyly a hříchy, vylévající s vaničkou dítě. Třeba bezzásahovost

rezervací plošně aplikovaná i na lesy, fungující od pravěku pod stálým dohledem sekery, nebo současná

verze agroenroenvironmentálních programů, které nekvalitním loukám nepomohou a ty kvalitní mohou zcela

zničit, a do třetice rekultivační devastace krajiny – zcela nesmyslné výsadby dřevin všude, kam oko

úředníka, ekopodnikatele nebo lidového myslivce dohlédne. Na druhé straně se to často podaří a funguje

to, příkladem může být už proslulá skoro ze země vydupaná záchrana bělokarpatských luk a vlastně celé

místní zemědělské a lesní krajiny. Zvláštním případem je podobná ritualizace sídel, např. ve formě

památkových rezervací, opět s dosti různými výsledky případ od případu.

Když se tento krajinný typ potká se suburbií nebo s těžbou, vznikají zajímavé efekty, někdy strašné, někdy

okouzlující, jak kde. Na Kralupsku byla pozorována milionářská dcerka pasoucí bílou kozu na skalním

vřesovišti nad vilou. Poslední kozopaska a poslední pastva na vřesovišti, což je totiž přesně to, co vřes

potřebuje k životu. Vila s chlívkem. Z důvodu romantiky a ekologie, a tak se mi zdá, že už to nebyl žádný

zbohatlický výstřelek, ale prostě styl. Kus dál rekonstruovali můstek přes potok, i když by betonová lávka

byla lacinější, ale dřevo je dřevo. A cestu nechali bez asfaltu, protože je pro koně, a ne pro auta, to tak, aby

nám sem jezdili Pražáci. V Českém krase se zase podařilo péčí ochranářů i těžařů zachránit podivuhodný

pozůstatek středověkého lesa, který čekal na okraji lomu, až ho odtěží – jenže ten les už dávno před tím

chránila sama těžba, díky níž dlouho unikal nežádoucí pozornosti lesáků (pozornost moderně uvažujících

lesáků ovšem nyní žádoucí je).

4.2 Zbytky tradiční kulturní krajiny II: tiché odumírání.

Mnohem častější je však případ, že podpory na obnovu dosavadního stavu nestačí. Výsledkem jsou lokální

kolapsy, vymření populací, krachy firem, ve větším měřítku však jen pozvolný rozpad, odliv lidí z venkova,

pomalý úpadek venkovské krajiny. Trouchnivění. A také návrat divočiny. Proces má několik podob,

historicky z nich nejstarší jsou části pohraničí, „Sudet“, které se vlastně od vyhnání původnějších obyvatel

nepodařilo pořádně rekolonizovat. Kupodivu je vidět, že tento stav je dosti stabilní, tj. rozpad může trvat

pořádně dlouho.

Podívejte se třeba na Podbořansko, místy budete mít ve vsích dojem stavu ne pět let po válce, ale pět let po

třicetileté válce. Statek v hnojišti za sesutou zdí, už porostlou mechem, v rohové místnosti se bydlí, ostatní

je zřícenina. Místo branky kolečko plné drceného skla. „Zkoušeli tu otevřít hospodu, ale nikdo do ní

nechodil. Víte, tady se lidi nemají moc rádi“.

Tohle všechno by se dalo svést na režim, na některý z bývalých režimů, jenže Sudety se dnes šíří i uvnitř

Čech, kapličky jsou vykradeny a rituálně zpustošeny, polní cesty zarostly, prázdné vsi straší dušemi

venkovanů, kteří se odstěhovali do města, a virtuální přítomností lufťáků, kteří přijedou až v pátek, otevřou si

i hospodu a všechno tu bude jako dřív, až do neděle. „No my jim pomáhali, radili jsme jim, kudy tam mají jet,

vodu jsme dávali a oni byli rádi, to bylo veselý, skoro celý týden tu byli. Takových mladých lidí! Jak jim to

slušelo! Tady jinak nikdo není, jenom tři rodiny jsme, to až přes víkend, když je hezky. No, byl tady loni za

kopcem kravál, to byl“, vzpomínaly na technoparty dvě starší paní v jedné vsi na Tachovsku. Senzorická

deprivace časem nese moudrou vděčnost za každou změnu. Je to moudrost vězňů a trosečníků.

A úměrně tomu vylidnění vsí trpí extravilán, a dokonce ještě víc, protože je citlivější, méně schopný se vrátit

do bývalého stavu, a navíc není problém přírodu ještě přiskřípnout nějakým jednoduchým paušálním

opatřením, původně směřovaným k její záchraně. V archeologické perspektivě je to, co zažíváme, prostě


80

opad kolonizační vlny, regrese, opouštění okrajových zón a stahování do měst a do nížin, spojený s kulturní

a částečně etnickou proměnou. Ve vlnovitém střídání kolonizačních vzmachů a regresí záleží celý vývoj

kulturní krajiny v Česku, vcelku tedy nic mimořádného, jen dobové projevy a kontext se liší.

4.3 Postagrární krajina

Jiná tvář moderní krajiny je dnes občas označována jako postagrární, to jsou ta novodobá pole bez skřivanů

a bez cest. I to jsou tak trochu zbytky tradiční kulturní krajiny v podmínkách kolonizačního ústupu, ale

hlavně je to její úplná proměna. Budiž, na fádnost české zemědělské nížiny, kde je vše podřízeno

obilnářství, poukazovali už cestovatelé na přelomu XVIII a XIX století, ale dnešníma očima si neměli nač

stěžovat. Jeden z takových úseků jde od Prahy k Brandýsu. Ještě v sedmdesátých letech tu byly běžné

úvozy, aleje, široké meze, menší louky, stepní lada a vřesoviště na polních kazech, komunikace od silnic po

pěšinky. Zásadní změna a spíš ztráta druhového bohatství i pestrosti krajinné mozaiky je až pozdější a už

třicet let stále sílí. Prostě je tu jen kukuřice, asfalt a kopřivy. Polní cesty byly buď předělány v malé silnice,

anebo zmizely, jezdí se rovnou po polích. Na jaře ve vsích, na polích i na železnici hučí potoky herbicidů na

obranu proti plevelům, takže místo vlčích máků rostou ty příslušné plevele, odolné vůči herbicidům, tedy

aspoň nějaká diverzita. Zmizeli ale zajíci a motýli. Z vřesových a stepních stráněk jsou hromady hnoje,

obyčejné luční kytky jako je kopretina nenajdete, jen pár je jich někde na psích trávníčcích přímo ve vsi,

dokud si tam nedají zámkovou dlažbu. A když trávník, tak anglický. Vtírají se nové dálnice, ve vsích se staví

nové čtvrti Prahy, rostou velkosklady, začíná suburbizace. Přitom krajina už těsně za obcemi pustne,

masivně ruderalizuje, zarůstá, což ovšem má i svoje kouzlo: málokde je pěší člověk tak zřetelně sám.

Rostou tu nové polní plevele – bolehlav, durman a blín, dřív druhy vesnických smetišť, teď kolonizující polní

kultury. To tady máme místo koukole a chrp. V řepkových polích se vznášejí stáda zdrogovaných srn,

protože řepka je jedovatá, ale dobrá, kdežto v lese rostou jenom kopřivy. Nikde ani človíčka, nejvýš auta,

občas na obzoru billboard.

4.4 Krajina průmyslová a urbánní

To je sféra civilizace ve vypjaté podobě jejích produktů: krajiny vzniklé na základě těžby hornin, průmyslové

výroby, dopravy a bydlení. Rozdíly mezi třeba velkolomem a velkoměstem jsou zřejmé, ale důležitější je, co

je spojuje. Jsou to struktury s intenzivním působením člověka, s velkou energetickou náročností a s určující

funkcí anorganické hmoty. Tyto struktury jsou vývojově nejstarší a plynule navázaly na své předchůdce

v období tradiční kulturní krajiny.

První jejich podobou z hlediska stanovištních podmínek jsou plochy s převahou otevřených obtížně

kolonizovatelných terénů: povrch budov, čerstvé lomové jámy a výsypky, asfalt na dálnici… Občas se to

označuje jako „antropogenní poušť“. Většinou to říkají ekologisti s krajně neekologickou pověrou, že poušť

je ošklivá a nic pořádného tam nežije, což je ovšem nesmysl. Mě se ten pojem naopak líbí, protože poušť je

sice anorganická, leč krásná, a má bohatství skromných svérázných organismů, adaptovaných pro tento

drsný život. Podobně je tomu i na těchto pustých plochách, které skutečně některé druhy sdílejí s jižními

pustinami, třeba chruplavník, mrvku, bělořita a babočku bodlákovou. Ale spíš jsou to takové analogie,

v měsíčné noci na Lut al Kábir zpívá šakal pátrající v rozvalinách karavanseraje, kam by se teď nikdo jiný

neodvážil, před vchodem leží obratle z velblouda. V měsíčné noci u Litvínova zpívá osamělé rádio kohosi,

kdo pátrá v rozvalinách fabriky, kam by se teď nikdo jiný neodvážil, před vchodem leží hromádky vyřezaných

kabelů.

Druhým pólem variability je nápodoba přírody její syntézou: zahrady a parky, stromořadí, různé výsadby,

městská zeleň vůbec. Odpovídající duševní hnutí je, že když je něco zelené, tak je to ekologie. I tady jsme

v říši umělosti. Je to příroda, ale civilizovaná, ba důkladně denaturovaná, ponížená do nesvéprávné role

poslušného materiálu, typicky třeba křoviny v živém plotě, sestříhané do geometrického tělesa.

Pro třetí extrém byl před časem shodou aktivit několika autorů zaveden pojem nová divočina. Mezi civilizací

a novou divočinou je stálé napětí; pustota lomů, čistota měst a úpravnost zahrad jsou dočasné. Jakmile jen

vliv lidí a energetická investice pominou, třeba i lokálně, na kousku půdy, emancipuje se nad lidský vliv

příroda, často v drsné a divoké podobě. Lom ponechaný sám sobě se do třiceti let čistě spontánními procesy

změní v háj nebo lesostep z níž čnějí skalní stěny. Stane se romantickou pustinou pro trampy a tuláky.

Město ponechané samo sobě by to stihlo stejně rychle, počkejte si, a uvidíte, jak přímo z dlažby vyrůstá


81

prales akátů a pajasanů, nad nějž čnějí kostry budov korunované březovými hájky na bortících se

střechách.

5 V ČEM JSOU RIZIKA A NEVÝHODY?

Je mnoho dobrých důvodů, proč suburbánní krajinu zavrhovat. Rychle se šíří, je (z dosud běžných

estetických hledisek) nevzhledná a nemáme mnoho naděje, že by kdy mohla zkrásnět: je to fenomén

ošklivého káčete. Suburbie je jméno pro krajinný zlořád současnosti. Těžbu jsme zdůvodnili ekonomicky,

kompaktní město kulturně, se suburbizací to nesvedeme. Co máme před sebou, není ani město ani venkov.

Město je hladový organismus, který vysává okolní krajinu a tam roste. V tradiční podobě bylo pevně

ohraničené, rostlo systematicky, krok za krokem, jeho tlamou byla městská brána nebo akcíz, žaludkem trh,

játry byly budovy, kdežto dnes se to mění. Suburbánní krajina si vyšla za svou venkovskou potravou jako

vychlípitelný žaludek ostnokožců. Dediferencovala, ztratila své jasně směrované energetické toky, ač

energetická náročnost je větší. Suburbie metastázuje, difuzně prolíná, šíří se prorůstáním do různých

orgánů, bere je napříč, je všude a nikde, nedá se chirurgicky lokalizovat. Je to strašně nešetrné: vůči

prostoru, vůči tradici, vůči dalším možnostem, to je asi hlavní výtka. A je to úplně nové, nebývalé, a tím

nepřirozené, druhá výtka. A také se tvrdí, že je to trvale neudržitelné, že to časem nutně vede ke katastrofě.

6 V ČEM JSOU VÝHODY A DALŠÍ MOŽNOSTI ROZVOJE?

Zkusím však této skepsi částečně oponovat. Nebudu obhajovat chyby příměstí, ale oponovat chci tomu

zjednodušenému plošnému odmítnutí, které je ve výsledku kontraproduktivní. Vůči odmítnutí skoro

xenofobnímu. Jakoby nám ta krajina byla cizí a ne naše, jako bychom si za ni nemohli! Xenofobie je vždycky

špatná, i vůči špatné věci. Vlastně vůči věci, která je jen z části špatná, protože kompletně špatného není

nic. Je to prostě fobie, psychická porucha tedy, nouzové řešení něčeho, co nedokážeme zvládnout

rozumem nebo smíchem nebo nakonec i smířlivým zapomínáním na všechny křivdy. A hlavně, co ta

xenofobie vůči moderní krajině znamená? Pokud je nám tato krajina cizí, je zle, protože ona je naše a jsme

za ni od počátku odpovědní. My, a ne nějaký politický režim, strany nebo firmy.

Potíž tedy možná není ani tak dalece s krajinou, jako s jejím hodnocením. Dosavadní negativismus

v přijímání nové krajiny je krajní neúctou k dějinám (dějiny měly být jinak) a k současnosti a k sobě. Moderní

krajina jako porucha krajiny tradiční? To je ovšem stejně trapné zjednodušení, jako že jablko je nepovedená

hruška a graffiti jsou špína na památkách. Je patrno, že suburbie má své vlastní kvality, ať už jim dáme

hodnotící znaménko, jaké chceme.

Co pokládáte, ptali se mě jednou, za největší hrozbu pro českou krajinu. Odpovídám: To, že jsme ji přestali

mít rádi takovou, jaká je. Řekni krajina, a ozve se: hrozba, vina, trest. Právě tohle pokládám za největší

hrozbu. Vždyť je to přímo úchylnost! Jak to dopadne, budeme-li takto automaticky asociovat podobné hrůzy

třeba s rodinou, společností, světem, bohem, prací, se vším, co se nám samo nabízí a co čeká, jak to

dokážeme přijmout? Kdo v krajině přítomnosti vidí jen devastaci a hledá v ní jen její ztracené mládí, je jako

zlá a hloupá stařena před zrcadlem.

6.1 Hledisko estetiky

Dobře, je to krajinný zlořád. Ale nelze přehlédnout, že příměstí a vůbec moderní krajina je krom zlořádu také

krajinným řádem současnosti, v Česku sice ne dosud všude, ale leckdes už ano. Není pouhou destrukcí

stávající krajiny, ale jejím pokračováním novými prostředky. Je řádem, tj. dává krajině svou strukturu, obsah,

dynamiku, sémiotiku, topologii, toponymii. Svou. Novou, totální, svébytnou, svéprávnou, a tedy nejspíše...

nejspíše i krásnou. Nebo ne?

Všiml jsem si, že když lidé poprvé stanou nad dolem Čs. armády (u Horního Jiřetína), každý vydechne

jakoby se před ním objevil vodopád nebo polární záře. Nebo propast. Krása propasti, čirá romantika. druhý

zajímavý úkaz je, že těsně poté přikvačí autocenzura a začne se to racionalizovat a ideologizovat, že to ale

přece nejde, to se nám líbit nesmí, je to nepatřičné, strašné, ošklivé. Na druhé straně žádné slabomyslnosti

o obdivu k lidskému umu jsem nikdy nezaznamenal, ale třeba tam nechodím se správnými lidmi.

Možná to všechno chce čas. Možná, že podstatným motivem odsuzování moderní krajiny je to, že co je

mladé, to se nepozná. Chybí odstup. Co by řekl soudobý muzikolog, etnolog kultuře o Nového Orleansu

v době zrodu jazzu? Asi, že je to naprosté překroucení všech starších a původnějších kuturních základů.


82

Jazz se bude jevit jen co zrůdný pohrobek sodomského hříchu někdejších čistých kultur. Ale běda, právě tak

i my vše nové vidíme vždy jen v zrcadle minulosti. Rozpoznat znaky budoucí autonomie u čehosi, co se

zatím nestihlo diferencovat, to je jako hledat budoucí talent mezi miminy a budoucí dubisko v tašce žaludů.

Ale měnící se estetický názor postupně zachranuje v krajině jevy, které do své doby byly mimo pozornost, ba

byly hodnoceny jako ohavné. Doby převažujícího zájmu o idylu v krajině vystřídala estetika romantické

divokosti, z ní pocházejí dnešní národní parky. Pak estetika starobylosti, všeho, co je de mode, třeba

prostřednictvím dekadence. Pak byla v první půli 20. století objevena estetika městské periferie – a na

poslední generaci spíš teprve čekáme. Možná jsme už ji našli ve folklóru sprejerů a příměstských skupin

různých směrů. Skutečně podivně roste počet lidí okouzlených troskami, smetišti, novou divočinou z kopřiv,

konopí a akátu, lidí nadšených duhou vznikající na fázovém rozhraní domácí přírodní špíny a syntetického

europóvlu. Najednou je tu něco nového, co má svébytnou poezii, s novou krajinou přišla nová romantika.

6.2 Nová diferenciace

Suburbánní krajina, tato původem městská periferie, která však daleko přerostla svůj periferní statut, se nyní

stává samostatným a velmi zásadním jevem. V dynamice krajiny suburbie vyhrává díky své schopnosti vše

ostatní vstřebat, rozmělnit a amalgamovat. Všechno prostupuje a tím tomu zjednává nový rámec. Jak se

začíná ukazovat, právě ona je úběžníkem všech těchto krajinných forem. Říkat jí sídelní kaše je možná

málo. Pokud bychom měli zůstat u kulinárních metafor, je suburbie spíše taková hyperpomazánka,

obsahující v ne zcela homogenizované podobě téměř cokoli. Kritika suburbie často zdůrazňuje její fádnost,

ale to bychom pak mohli říci i o tradičním venkově s pravidelným střídáním vsí, polí, luk a lesů. Je to spíše

naopak - suburbie je právě díky své nevyhraněnosti a bezbřehosti krajinou o tisíci tvářích.

Celkem triviální je přítomnost suburbie v těžební a průmyslové krajině, kde její vznik a zahušťování může být

spíše očistným procesem. Navíc v těžební krajině historicky poprvé cosi jako suburbie vzniklo. Nejčastější

případ však je, že suburbie vzniká v prostředí krajiny postagrární. Tím, že ji kolonizuje, s ní vytváří

přechodné, hybridní formy. Půda pozbyla ceny, jako vždy v kolonizační regresi, a není divu, když se na

strništích do rána objeví podivné krychle. Jindy suburbie hybridizuje s odumírající tradiční kulturní krajinou, to

je nejsmutnější případ, protože bývá drastický. Teď se něco začíná dít v Podještědí, do lesa lezou

parkoviště, sjezdovky a hotely, z lesa dolů se vyplázlo golfové hřiště, hospodu tu prý nemají, ale vlastně si

snad můžete koupit pivo dole v kempu, to víte, tam nikdo není, tam jsou Holanďani. Roubenky se zčásti daří

zachovat skrze památkovou ritualizaci jejich hodnoty, zahrádky jsou dosud venkovské, ale začátkem zimy

jsou plné jablek hnijících na stromech. Z obchodu jsou sladší. Nová krajina působí destruktivně i na dálku,

nasává hmotu, energii a informace z okolí, je to opět analogie onkologických případů. Když se stavěla

pražská sídliště, první předzvěst změny byla, že v okolních vesnicích se zavíraly hospody a obchody;

vždycky k tomu byl v jednotlivých případech rozumný a obhájitelný důvod, ale dohromady bylo výsledkem

absurdní pustnutí.

Stejně tak suburbie dokáže hybridizovat s oblastmi ritualizovaných izolátů. Typickým příkladem jsou

rekreační suburbie v různém stupni poměstštění. Rozsáhlá a velmi komplexní je posázavská část pražské

suburbie ležící zhruba tak mezi Pyšely a Davlí. Obsahuje vše od rezervací po nevěstince. Ještě tudy jezdí

výletnický vláček, ale taky už pražské autobusy, některé trampské osady mají cesty z asfaltu a veřejné

osvětlení, ač se jinak snaží příliš brzo nepřerůst v zahradní město. My máme vztah k přírodě, pane, dokonce

jsem si ještě nechali vedle chaty tu starou dřevěnou na nářadí, a plot jsme udělali přírodně z tůjí a každý

víkend grilujeme. Ale teď nám chtějí to naše údolí přemostit dálnicí, no to se tak nesmí nechat, to by byl

výsměch. Ano, most by jim to vážně zkazil, ale ne funkčně a ne esteticky, leč semiologicky. Posázaví totiž

už dávno funguje jako suburbie, jenže si to dost nerado přiznává, protože je živo mýtem drsné samoty

uprostřed přírody. Je to kraj přeznačených kontextů. Vypadá to jako mlýn, ale je to vodácká hospůdka, ale

ona to není hospůdka, ale drahý restaurant s vodáckým koloritem.

Podobně se to má s krkonošskými obcemi a jejich okolím, vlastně s celými Krkonošemi. Podle běžného

chápání tohoto území jde o zachovalou přírodu s úseky horské kulturní krajiny, která ovšem postupně

podléhá modernizaci (bohužel nebo bohudík, podle názoru). Na tomto chápání, tedy na víře v tradici a

přírodu, je založen statut národního parku, ale ještě víc z toho tyje modernizační trend, který z toho

přírodního a tradičního ukrajuje. Postup tohoto ukrajování a ústupu přírody příliš nezávisí na skutečných

kvalitách území, ale právě na dojmu, že v Krkonoše jsou pořád ještě přírodní krajina. Prostě je potřeba, aby


83

si rekreanti mysleli, že jsou v přírodě. Dokud se to daří, dejme tomu pomocí zelené barvy hotelových

koberců, je všechno v pořádku. Zlom přijde se zjištěním, že příroda zbyla v pár posledních a lidem logicky

téměř nedostupných rezervacích, a okolo je něco jako Praha, jenže ošklivější a k ničemu, pořád do kopce,

dálnice na Sněžce se pořád ještě staví, protože ekologisti protestují, trolejbusy to v ulicích špatně zvládají a

bývá v nich zima.

Myslím si, že zrovna v případě Krkonoš je načase změnit perspektivu. Od chaty k chatě je pár desítek metrů,

co chata, to restaurant, okolo je něco jako lunapark. Už dávno je to suburbie se zapouzdřenými přírodní

celky udržovanými krajní ritualizací jejich funkce. Proto se už nemá smysl bojovat za udržení dosavadní

tradice a přírody oproti drzým vetřelcům moderního ničení krajiny. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že toto

kolo nám již odpískali. Na druhé straně je zjevné, že přírody už je v Krkonoších méně, než by se zdálo a než

by se rádo vidělo, a úměrně k tomu se stává cenným kapitálem. Co je teď potřeba, je kultivovat místní

projevy ritualizace přírody a vztahu rekreanta k přírodě. Například tím, že se důkladně rozmyslíme, zda

opravdu bude mít smysl hrát si na zimní lyžování na umělém povrchu mimo sezónu, když jediné, co by

připomínalo skutečné zimní hory, by byl kiosek s grogem.

6.3 Struktura suburbánní krajiny

Hlavním strukturním rysem suburbánní krajiny je její hybridní, komplexní povaha, která zároveň zachovává

ostrý kontrast jejích složek. Můžeme tu často mluvit o jakési krajinné koláži, kdy na základní matrici jsou

lepeny jednotlivé a vzájemně velmi rozmanité objekty. Tento kolážový ráz je něco nového, spojování

protikladů znala i tradiční kulturní krajina, ale tam bylo vše jemnější a složitější. Hrany protichůdných extrémů

obrušovalo jejich vzájemné prorůstání. Prolnulo se tak staré a nové, kulturní a přírodní, záměrné a

mimoděčné, a vznikla jednolitá tkáň. Dobrý příkladem tohoto prolínání je louka s přírodním základem

planých druhů, ale vyžadující lidskou údržbu: obojí k sobě neoddělitelně patří a těžko už rozeznat, co z louky

je vlastně lidským dílem a co náleží přírodě.

V moderní krajině jsou tyto složky přítomny také, ale patří k sobě jinak. Byly svařeny jednoduchým

způsobem, silou roztrženy na kusy a opět naroubovány. Výsledek je podivnost, jako zrůdné hračky

remontované zlým hošíkem Sidem Phillipsem ve filmu Příběh hraček. S čím se setkáváme, je koláž a

všechny kolářovské techniky užívající nůžky a lepidlo, roztínání a svařování, brikoláže a improvizace,

roubování, srůstání, přežívání legitimované novým řádem. Relikty trvají a prospívají naroubovány na nový

substrát, objevují se nové hybridní a synkretické persony a jevy. Přitom jsou stále znát stopy původnějších

konzervativních struktur; málokdy se staví zcela de novo z výchozích složky rozložených na prvočinitele.

Mnohem častěji se pracuje se s konzervativními moduly, které jsou tvrdé a křehké, přitom neomezeně lepivé

i pukavé. Podobnou strukturu má led o povodni na řece, kdy se kry lámou, plavou po vodě, opět dočasně

tuhnou a lámou se podle nových pravidel.

Není to nic divného; jak konstatuje Václav Cílek, je takový celý moderní svět: „…a přesto drží

pohromadě“.

6.4 Dynamika a udržitelnost

Moderní krajina má při ve svém současném rozvoji plochy i intenzity a pestrosti lidského vlivu velkou

dynamiku. Suburbánního prostoru a postagrární krajiny je všude čím dál víc, i rekreačně či ochranářsky

ritualizované celky jsou čím dál větší a intenzivnější. To posiluje dojem ztráty bez náhrady. Nic by nešlo

namítat, pokud by se potvrdilo, co si spousta lidí na základě extrapolace myslí: že je suburbie trvale

neudržitelná. Že podmínkou suburbizace je trvalé zahušťování a rozlézání. Že příměstí není s to vládnout a

udržovat se, ale pouze dobývat. Že vývojovým úběžníkem příměstí není nová krajina, ale v lepším případě

velkoměsto, v horším poušť.

Dnešní krajina mutuje a nikdy nevíme, kdo nebo co z ní pocházející se stane úspěšnou zrůdou - novým a

laskavým krajinným řádem. To je důvod, proč jsou zajímavé kraje, kde suburbizace proběhla (budiž –

důležité je, že v jiné podobě) už před stem či sto padesáti lety. Od Kladna po Kralupy, no future. Kdyby byl

proces suburbizace tak zhoubný, jak nás to svádí soudit podle území, kam tato kulturní vlna právě dorazila,

dávno by se tam prostírala jen poušť z odpadků, nad níž by suše štěkaly výstřely.

Kladensko: Substrátem je stará sídelní oblast, zemědělský základ s lesy, stepními pastvinami, slatinami,

slanisky a skalami, a s tradicí selského života. A zároveň zasahuje porušení tohoto řádu, evidentně trvalé


84

přinejmenším od počátku uhelné těžby, tedy bezmála už dvěstě let. Polaritu tvoří na jedné straně jevy

tradiční, tedy venkovské a zemědělské a na druhé jevy moderní, tedy městské a průmyslové. Výsledkem

jsou nápadně časté a vyhraněné kontrasty neslučitelných jevů, a to zejména jevů z různých historických

vrstev. Nebezpečné známosti a nebezpečné blízkosti, které proti běžnému očekávání trvají po mnoho

desetiletí, volně se přeskupují. Kladensko vydrželo uhelnou těžbu – ale vydrželo i její konec, který krajinu

nevrátil do normálu, ale otevřel její vývoj jiným směrem.

Frýdlantsko a Liberecko jsou jiným příkladem: kraj dávno po suburbizačním vzmachu , který proběhl už

někdy počátkem minulého století a později opadl. Dnes je to oblast velkých secesní vil, malých továrniček a

přírody mezi rozptýlenou zástavbou. A do třetice třeba velké přípražské vesnice, většinou velmi staré, často

vzniklé srůstem více obcí, s mnoha etapami vývoje. Tyto vsi byly vždy tak trochu suburbií, a nyní okamžitě

podléhají suburbizaci, a přitom jsou vůči jejímu působení dobře odolné díky své schopnosti přizpůsobit se

každému tlaku. Přátele si člověk nevybírá a právě labilní konstrukce mohou být ty nejstabilnější.

6.5 Tradice a její dědictví

Na tradiční zemědělské krajině jsme si cenili právě oné tradice, která umožňovala setrvalost, odolnost vůči

změně. Tradici nová krajina nemá, a naopak vykazuje o to větší pružnou přizpůsobivost momentálním

vlivům. Rubem odolnosti je křehkost. Rubem pružnosti je entropie, tíhnutí k chaosu. To je trade off, musíme

si vybrat. Dřív tu byla, jak jsem si kdesi přečetl, „tisíciletá zkušenost, díky níž se rolník dokáže orientovat ve

své zemědělské krajině a dělat v ní moudrá rozhodnutí“. Teď je tu třicetiletá zkušenost, díky níž se našinec

dokáže orientovat v tom maglajzu okolo a činit v něm moudrá rozhodnutí, např. aby se dostal do hospody,

tak musí přelézt svodidla, pak přes dálnici, dolů po náspu, ale tam, když to znáte, je už v jednom místě

pěšinka a prkno přes příkop, a po ní kousek křovím a zadem okolo hangáru, pak tam byla díra v plotě, ale

oni ji občas zase zadrátují, tak se to někdy musí přelézt vedle po starém tisu, on tam byl totiž kdysi hřbitov,

a za ohradou je už asfalt a začínají domky a cedule Lahůdky, ale to je právě ta hospoda a tu ceduli si tam

nechali, protože pivo a rum, to jsou pravé lahůdky.

6.6 Příroda a její ochrana

Vzhledem ke zvláštním rysům suburbánní krajiny je zřejmé, že specifická musí být i zdejší koncepce ochrany

přírody. Je to podobné jako ochrana přírody uvnitř měst, a naopak od tradiční zemědělské krajiny se to liší

tak mnoho, jako se liší ochrana přírody v zemědělské krajině od ochrany málo ovlivněných částí přírody

vysokohorské. Věc by zasluhovala podrobnou analýzu podloženou velkým počtem pozorování, to však

přesahuje zvolený rámec tohoto textu. Tedy aspoň ve zkratce.

Ochrana suburbánní přírody není ohrožena jen samotnou „developerskou“ suburbizací, ale i komunálně-

ekosystémovým pojetím ekologie, které nad ochranu biodiverzity vysoko staví hygienu, úrazovost, zdraví

apod. Stejně tak musí zdejší ochrana přírody překonat své tíhnutí k tradičnímu východisku konzervace

minulého stavu a resuscitace starých struktur; s pojetím ochrany přírody jako konzervy na křišťálovou

studánku rozhodně v příměstí nevystačíme. Historicita krajinných jevů v suburbánní zóně je z velké části

mnohoúrovňová a spletitá (vzácné reliktní výskyty přežily jen na mladých haldách apod.) a tak přinejmenším

zde je třeba rozloučit se s mýtem původnosti, který podobné tendence podkládá, tedy s drzým pomyšlením,

že umíme šmahem odseknout to staré a tedy dobré od oné zhoubné náplavy, kterou vymýtíme, aby se staré

časy rovnováhy vrátily.

Naopak jsou v příměstí perspektivní různá netradiční východiska. Převaha spíše podřadných biotopů

s neodhadnutelnou budoucností rozvazuje při rozhodování ruce a dává možnost ponechávat věci, jak samy

běží, a netlačit na pilu (Gelassenheit u Mistra Eckharta a u Heideggera). Dokážu si představit, že třeba

kladenské haldy někdy vyhlásíme za bezzásahovou zónu – ale s tím, že součástí bezzásahovosti tentokrát

(a konečně!) nebude vyhnat lidi, ale nemotat se příliš ani do přírody, ani do individuálních či skupinových

aktivit lidí. Velkomejdan na haldách korunovaný menším požárem? Proč ne, jednou za čas i oheň prospěje.

Princip lokální ochrany diverzity (praktikovaný už dlouho např. v Británii) znamená zdánlivý paradox, že

v suburbánních zónách budeme chránit i lokality nižší kvality, zatímco v oblastech přírodovědecky kvalitních

není příliš divu, zůstávají-li hodnotné lokality mimo pozornost. Řešením je vhodný tj. nižší ochranářský

statut zájmových lokalit v suburbiích. Nebezpečná a rozšířená je však pověra o zcela zničené krajině

suburbií, kde už není co chránit a lépe je tedy zaměřit se na lokality ve skutečné přírodě. Každý katastr


85

obce má určitý svůj relativně nejpřírodnější biotop, i kdyby jím měl být jen zarostlý hřbitov nebo akátina na

uhelné haldě. Nutnost zachovat přírodní refugia a podporovat jejich fungování s tím úzce souvisí. Tady je

právě příležitost pro netradiční koalice, především právě opět koalice starého a nového (např. stepních

reliktů a paintballu, vymírajících druhů plevelů a motokrosu).

Zatímco v zemědělské krajině převažovala stadia s dlouhodobě kulturně blokovanou sukcesí (louky stepní

pastviny, stepi, pařeziny), suburbánní krajina je založena na velkoplošných disturbancích a dosti dlouhých

sukcesních řadách končících novou totální disturbancích. Tento disturbanční ráz dynamiky lze opět lokálně

blokovat, ale obecně nezbývá než jej akceptovat. Nejméně hodnotné a ekologicky nejriskantnější jsou

ovšem čerstvé disturbance a jejich přemíra v krajině škodí. Znamená to v územních plánech dirigovat

souslednost v mozaikách lokálních dynamik tak, aby na sebe disturbance v prostoru nenavazovaly a

nedocházelo tím k masivnímu šíření invadérů.

7 ZÁVĚR: LOKÁLNĚ A GLOBÁLNĚ

En gross je potřeba moderní krajinu přijmout. Není vyhnutí. Suburbie je často zlý pán, ale často se stává, že

ten může být dobrý sluha. Co nejde zničit, je třeba kultivovat. Dokonce je to zpravidla i snazší i účinnější

naučit se to přijmout a žít v tom. Ochočte si svoji suburbii!

To vše, co jsem tu zkusil ukázat, není argument, proč by se mělo vše nechat výlučně svému neřízenému

vývoji včetně developerů, těžebních společností, kriminality nízkých vrstev, masivní infiltrace přistěhovalců

apod. Vanička suburbie chová dítě spontánní stability, avšak stability založené na jiných principech, než

jaké známe z tundry či ze Starého Bělidla. To dítě ještě nemá jméno. Vůbec nejúchylnější by bylo ho napřed

vylít i s vaničkou, a pak ho s křížkem po funuse křtít a volat jménem jeho ztichlou vycpaninu. To samosebou

hrozí. Můj opatrný optimismus vychází ze zkušenosti, že fysis se nenechá komandovat nejen od

developerů, ale ani od (mnohem a mnohem mi sympatičtějších) staromilských krasoduchů.

Riskuji nařčení, že obhajuji neobhajitelné, chci-li ukázat krajinu suburbánní, a přece krásnou, stabilní,

vývojově perspektivní a dokonce s některými pozitivními rysy, jaké krajina tradiční nemívá. Bez rizika by

naopak bylo po sté prvé velebit krásu a stabilitu tradiční zemědělské krajiny a proklínat vše, co se

konvenčním představám o tradiční krajině vymyká. Naprosto netvrdím, že by udržovaný názor o dnešní

krajině jako kolbišti stabilní tradice s ničivou moderností byl od základu mylný. Spíš je triviální: v teorii jsme

se s nutností chránit tradici kultury a přírody vypořádali už více než před stoletím, takže teď už povídáním

praxi nepomůžeme. Nekonečné papouškování stále týchž ochranářsko-vlasteneckých proklamací tedy

zavání ideologickým pokrytectvím, myšlenkovou leností a citovou vyprahlostí. Zároveň modernost krajiny

neznamená, že by měl každý vždycky jen poslušně kývat všemožným investorům. Nemůže obstát poťouchlý

argument, že architekti nemohou být nic než slouhové odsouzení plnit vůli toho, kdo si je zrovna zaplatil.

Přístup, který jsem zkusil tématizovat, nechce pohled klasický vyvracet, ale doplnit jej znepokojivým

zjištěním, že nejde o absolutně platné pravdy. Doplnit jej tak, aby jeho výsledkem byla neideologická,

rozporuplná, dialektická a vnitřně diferencovaná ambivalence našeho vztahu k české krajině.

SBORNÍK KONFERENCE – VÝSTAVBA V SOULADU S KRAJINOU

ÚSTAV VODNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ KRAJINY – BRNO 2014

Kolektiv autorů

Text neprošel odbornou ani jazykovou úpravou. Kvalita obrázků, grafů a schémat je závislá na

kvalitě dodaných materiálů.

Za původnost a správnost příspěvků odpovídají autoři.

Vydavatel: Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Veveří 331/95, 602 00 Brno

Vytiskl: Leopold VYŠENKA L. V. Print, Tupesy 391, Tupesy 687 07, IČ: 10091939

Náklad: 30 výtisků

Vydání první

Vyšlo v dubnu 2014

ISBN 978-80-214-4884-1

Ústav vodního hospodářství krajinykolektiv autorůDuben 2014ISBN 978-80-214-4884-1

Date post:	01-Apr-2016
Category:	Documents
Upload:	oktaedr
View:	242 times
Download:	8 times

Sborník – Výstavba v souladu s krajinou

Documents