Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Seznam důležitějších článků z listů odbornýchReview by: F. Čáda, J. Šťastný and J. KrejčíListy filologické / Folia philologica, Roč. 17, Čís. 5 (1890), pp. 395-400Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23436401 .

Accessed: 16/06/2014 05:58

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.101 on Mon, 16 Jun 2014 05:58:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy a zprávy. 395

ralé a sotva správné označování jazyka avestského starobakter

ským; i transskribování avestské zubné sykavky znakem ç je za

staralé a i se stanoviska sanskrtského jenom z části správné. Časem probleskuje i elementární neznalost srovnávaných jazyků ; na př. na str. 18 uvádí U. „umb. osk. tau ta, stadt", ač při nej

povrchnější znalosti těchto jazyků by musel věděti, že difthong au je v obojím z nich nemožný, nehledě k tomu, že got. -iu

(fnuda) na půdě italské se jeviti musí (a také v tomto slově skutečně se jeví) jako -ou- (resp. umbr. -o-, osk. -ου-\ mimo chodem řečeno, nebylo by snad bývalo od místa, ukázati zde i na

něm. deutsch). Také „altbactr. ^aežaeti" (str. 3) dosti divně se vyjímá. Slovo jacht („krieg undjacht" str. 23 i v ob sahu str. VII), což má dle všeho býti asi jagd (také charakter ristické: z obsahu onoho § ani nelze s jistotou poznat, co by mělo znamenat záhadné slovo jeho nadpisu), promineme Ni zozemci.

U. ν předmluvě (str. XI, XII) také doufá, „že tato práce bude pomůckou k bližšímu určení příbuzenských poměrů v kruhu

jazykův indoevropských a že přispěje ku potvrzení věty, že balto slovanština a germanština těsněji k sobě patří než k ostatním

indoevropským jazykům evropským." Kdo by chtěl 11a základě

spisu U-ova hledat odpověď k této záhadě, musel by především

jej upravit s tohoto hlediska, jinými slovy, vrátit jej k onomu zařízení, jaké nalezáme v jeho prazdroji, ve Fickově srovnavacím

slovníce. Myslím ostatně, že k řešení tak velikých záhad nedo

stává se U-ovi ani náležité průpravy vědecké, ani, co daleko více váží, náležité opravdovosti. T „ ,

Jos. Zubatý.

Seznam důležitějších článků z listů odborných.

L. Τ r i e m e 1 : Zum Catonischen Grundungsjahre Roms.

(N. Jahrb. f. Phil. 1888. V. Heft, 373—379). Ani Soltauflv

výpočet, že by založení fiíma připadalo na rok 744, ani Un gerův, jenž je klade na r. 735, není správný.

J. Běloch: Das griechische Heer bei Plataiai (N. Jahrb. f. Phil. 1888. V. Heft, 324—328). Herodotova udání o počtu vojska, bojovavšího u Plataj, jsou subjektivní ; spočívají jednak na

podání více méně spolehlivém, jednak na pořadu jmen národův, jaký se udává na vítězném pomníku delfském. B. odhaduje počet ten na více než 60.000 mužův.

G. V o g r i η z : El und E1KEN mit dern Conjunctiv bei Homer. (Z. f. ô. G. 41, 1890, 97—106.) Přehledná sbírka všech míst. Výsledky : Původně byl konjunktiv futurálný slovem ει, eí xtv subjektivně zbarven, čehož jen skrovné zbytky se zacho

This content downloaded from 195.34.79.101 on Mon, 16 Jun 2014 05:58:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

396 Úvahy a zprávy.

valy (3 případy s εΐ κεν). Ζ toho vyvinuly se věty očekávací, dílem

(65 z 257) ještě parataktické, dílem (15) hypotaktické. Ještě po zdější stupeň jest, je-li věta s si, εί κεν podmínkou, původně prae positivní (88), pak postpositivní (62), nebo připuštěním (31). El bez κεν ve větách podmiňovacích jest antiquitou již u Homera

(jen 3 případy). F. S t o 1 z : Bausteine zu einem sprachwissenschafťlichen

Commentar der homerischen Gedichte. (Wiener Studien XII. 1890, δ—37.) Spisovatel, jenž na konci článku svého vyslovuje správné

mínění, že bez důkladných vědomostí jazykozpyt

nýcli každý výkladbásníhomerskýchzůstávájedno

stranným, podává zde kommentář jazykozpytný k části A až

do v. 83, který ovšem z části jest jen snůškou, ale velmi bohatou

a kritickou názorů jiných. Yýsledky: v. 11. δ — členu ; vyloženy a seřaděny všechny tvary slova κάρη ; Αγαμέμνων dlužno se Saus

surem odvoditi od *μίνμα — skt. mánman = Sinn, Gedanke, Ver

standnis (ne od μένω ačkoliv kmen μεν a složená slova změnila

původní tvar *Άγαμίνμων). Κλνταιμήστρη jest tvar původní, od

vozený od *κλνταιμήστωρ (r= příjmí Tyndarea), a to zkráceno

z *κλνταιομήστωρ. εξ άπίης γαίψ nezdá se η: „ze zámořské země",

ježto Morea (dle výkladu Novořeka Sathasa) nepochází od sl. morê.

F. Vollbreeht: Παιηαλόείς. (Ν. Jahrb. f. Phil. 1889 I. 10—18.) Toto epitheton značí v doslovném překladu „vzhůru a dolů jdoucí, kolísající, houpající se" a stává ve významu aktivném

při jménech ostrovů, v passivném při výrazech : άταρηός, οδός, oçog,

σχοπιή. Co do významu aktivného nevztahuje se na povahu půdy

(nesprávně tudíž překládáno „skalnatý"), nýbrž značí dle Y. cel

kový dojem, který každý ostrov činí na ty, kteří v blízkosti u něho

na moři dlí anebo se plaví, zkrátka epitheton příslušící vlastně

lodi dává se ostrovu. Ve významu passivném značí παιηαλόπ?

místa, na nichž brzy vzhůru brzy dolů se pohybujeme, na kterých

kolísáme, kterých s těží lze dostoupiti. Překládá-li se „nescestný,

neschůdný", přenáší se příčina slovesa namaû.uv na jeho účinek, což ovšem úzce souvisí. Y. jednotlivá místa, kde se nounalósn;

u Homera vyskýtá, na tomto základě vysvětluje. V exkursu podává rozbor přirovnání M 167—172.

A. Ludwich: Wie verstanden die Alten das homerisclie

ήεροφοιτις? (Ν. Jahrb. f. Phil. 1889. X. 657—667.) Vý znamy epitheta toho jsou: 1. vzduchem procházející, táhnoucí; 2. v temnotě, mlze chodící; 3. z temna podsvětí přicházející; 4.

v temnotě se blížící, nenadále se objevující. Všude tu jest ετνμον — άήρ. Jindy bráno za základ εαρ

— γη, tedy 5. po zemi cho

dící. Lze je též odvoditi od ήαρ = αίμα, takže změnou « v s

ψροφοϊτι? značí: 6. v krvi se brodící. Jiní konečně kladli ήερο φοΐτις

— εικροπωτις (είαρ — ηαο), t. j. krev pijící a drželi to

v textu. Je to však glossema.

This content downloaded from 195.34.79.101 on Mon, 16 Jun 2014 05:58:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy a zprávy. 397

Henri Weil: Σύμητνκτοι ανάπαιστοι. (Revue de philologie. XIII, 1889, str. 44—46.) W. opětuje své míněni, vyslovené již při kritice metriky Christovy (v Revue critique 1875. I, 150·), že známé „anapaesty zavité", kterých užil Ferekrates

v parabasi komoedie Korianno, sluší považovati za složené z katal.

dimetrů anapaestických (resp. paroiraiaků) a tudíž měřiti zacho vané verše (u Hephaist.) άνδρες ηρόσσχετε τον νουν | έξενρήματι, καινφ I σνμπτύκτοις άναπαίστοις prý s takovýmto akcentem :

i 1_ w u __ j 1 L_ u yj L_ atd.

J.-B. Du tilleul: Remarques sur les superlatifs formés ■par „per". (Eevue de philologie XIII, 1889, str. 133—136.) Wôlfflin (ve Philolog. XXIV, str. 163) dokazoval, že superlativní tvary předponou per- tvořené náležejí vulgární mluve. D, doplniv

jeho sbírku některými ještě doklady, dovozuje, že to platí sice

u velikého počtu případů, avšak, že jsou přece některá adjektiva,

jež superlativ sper- měla i v prose klassické. I uzavírá z toho, že

pro některá adjektiva v době klassické vytvořily se doublety super

lativu, jež se pak rozeznávaly i v některé nuanci co do smyslu.

O. Riemann: Faesulas inter Arretiumque. (Revue de

philologie XIII, 1889, str. 132.) Praeposice inter jest jediná, jež v klassické prose se někdy takto klade mezi dvě slova souřadná.

Děje se tak (leckdy i nutně) zcela důvodně, dle R-a, má-li se naznačiti skutečně prostředí (inter rr franc, entre); chybně by

bylo však inter klásti tak ve významu pouhého mezi (inter2= fr. parmi), na př. říci turbam inter fremitumque.

0. Ri eman η: Place de Que à coté des adjectives pré cédés de tam. (Revue de philologie XIII, 1889, str. 85.) Proti

Schmalzovi dokazuje, že Cicero, aspoň v řečech, připouští obojí vazbu i „tot tam variisque virtutibus" i „tot tamque variis

virtutibus", docela pak se tu vyškytá jedině „tantus tamque immensus" a „tam insignis tamque atrox" a nikdy que nepři

pojuje se v těchto případech k adjektivu.

F. S t o 1 z : Bemerkungen zu Scheindlers Lateinischer Schul

grammatilc. (Zeitschr. f. ôst. G. 40, 1889, 495—503.) Filï není staženo z *filie, vires nepovstalo z *vis-es, nýbrž jest novotvar

analogický (podle glires), gen. fructns nepovstal z fructu-is nýbrž z *fructeu-s. Původní tvar nom. jest *avei-es ne *avi-es, *frueteues

ne fructu-es (ač není-li tu položen acc. *fructu-ns za nom.),

*forma-i, *horto-i nelze odděliti, issimus nelze vyložiti z ius-simus ani errimus z *ersimus ; sum, sunt, sim nepovstalo z *esum, iubeo

ne z *iuhibeo. Vixi od viv-o vyložiti jest analogií fixi a j., ignosco jest složeno s předl, in, suffix part. pf. pass. *sus neexistuje. Výklad Schmalzův inter meâ est, jest nemožný, vycházeti jest od rě (dat !) fert. Opus

~ gen. od *ops a původní konstr. jest hic

liber mihi opus est — „dieses Buch ist mir vom Nutzen." Ablat.

This content downloaded from 195.34.79.101 on Mon, 16 Jun 2014 05:58:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

398 Úvahy a zprávy.

povstal anal, slova usus. Dum nepovstalo z *dium, nýbrž náleží

ke kmenu pronominalnému dv-a = „in der Weile".

J. M. Stowasser: Die Bildung der verba desiderativa.

(Zeitschrift fur ôst. Gym. 40, 1889, str. 200—201.) Druhou částí sloves těch jest ire, prvou abstraktní substantivum v akk. (*partur

[am] ire), celek jest analogií známého výrazu ultum íre. Týž: Proeerus. (ibd. 392.) Procerus povstalo z pro cera

(„Kerl wie eine Kerze, kerzengrad"); srv. sin-cerus. Týž: Sarclre sarcina, (ib. 598—599.) Sarcire pochází od

σάοξ, znamenajíc „ránu zhoj i ti." Později přeneseno to na jiné

předměty různé. Sarcina = σάρκινος značí původně tlouštku, pak břemeno.

Týž: Die Verha auf. . . urrio ûrio. (Z. í. 'ó. G. 41, 1890.

16—18.) Koncovka ta odvozena od urere (lig-urïre rr „leckbrUn stein")

Týž: Immo. (Wien. Stud. XII, 1890 str. 153—155.) Immo = *inimo rychle vysloveno inmo (od emo)= „ich nehme

an, halť" podle kontextu ano nebo ne, což se dovozuje na ně

kolika příkladech, hlavně Plautových. Týž: Persona. (ibd. str. 156—157.) Etymologie GaviaBassa

(Gell. V. 7.) nemůže býti správná, ježto dle Festa s. v. personata fabula v obyčeji byla dříve než mask užíváno bylo. Persona po

vstalo z personatus (v kterémžto hybridním slově sonatus = zo

natus), =: „přestrojený", týkajíc se původně kostýmu. Α. M i o d o ή s k i : Negotium-jílius. (Z. f. ô. G. 39, 1888

str. 102—105.) Doklady a vývoj významu slova negotium = res ;

výklad o užívání jeho o osobách. Filius, původně = „der Sáug

ling", také o mladých zvířatech se užívá, ač tu výraz jest meta

forický. J. Weisweiler: Zur Etymologie des lateinischen Parti

cipium praesentis activi. (N. Jahrb. f. Phil. 1889 XI. str. 790. až 796.) Za participiální kmen praesentu ire pokládati slušno ient-. Také 3. osoba plur. předpokládá *ient, takže ient : eunt = sent (dialekt.) : sunt. Adiektivum sons nelze odváděti od neobvy klého partie, praes. slovesa esse (sens), nýbrž v tom je týž kmen, jako v něm. sunta (Sunde). — Starolatinské flexuntes nelze po kládati za participium slovesa flexere, nýbrž je to zastaralé de fectivné partie, denominativa flexuo (od flexus), tvořené zcela dle

metuo, tribuo a ρ. Z flexuentes snadno povstalo synaloifou fle

xuntes. — Lucuns pokládal Curtius za particip. slovesa luc-ere.

Tomu W. odporuje. Lucuns jest jméno látkové, značící jemné pečivo, a má původ svůj v řeckém γλυκύς. Že γ před λ odpadlo, toho jsou i jinde případy, jako při lac (lac

— γλαχτ- γαλακτ-).

Původu tomu nasvědčuje i dialektické γλνχίνας (γλνχίνς ?). R. M e η g e : Die Bezeichnung des reciproken Verhàltnîsses

bei Câsar. (N. Jahrb. f. Phil. 1889 IV. str. 265—274.) Pfobrav mluvu Caesarovu Menge stanoví spůsoby, jimiž se vespolnost v la

This content downloaded from 195.34.79.101 on Mon, 16 Jun 2014 05:58:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy a zprávy. 399

tině vůbec vyjadřuje. Jsou to tyto: 1, poměr vespolnosti se ne naznačuje, je-li sám sebou patrný; 2. zdvojí se pronomen: alter,

alius, uterque, omnis, quisque ; 3. zdvojí se substantivum ; 4. zdvojí se substantivum a přidá se uterque; 5. uterque alterum, neuter

alterum; 6. inter se (nos, eos, ipsos); 7. uterque inter se, ipsi inter se ; 8. se, jestliže vespolnost z kontextu jde na jevo a pod mět vespolného konání zájmenem ipse vytčen jest.

Κ. Brandt: Zur Geschichte und Composition der Ilias. VII. Wappnung und Auszug des Achilleus in der alten μ ή ν ι g 'Λχιλήος. (Ν. Jahrb. f. Phil. 1889 ΙΥ. str. 233—246.) Ζ po dobných důvodův, jako v předešlých svých pojednáních*), Brandt dokazuje, že partie Τ 42—356 jest dílem jiného básníka pozděj šího. Z počátku vyvrací námitky, jež činí C. Rothe ve své recensi proti jeho theorii.

AmédéeHauvette: La géographie d'Hérodote. (Revue de philologie XIII, 1889, 1—24.) Sp. hledí vylíčiti, které vě domosti geografické měl Herodotos, jakou methodou si při bá dáních svých vedl a jaké místo mu tedy přísluší v historii geo grafie. Proto nejprve vykládá o názorech Herodotových, pokud se týká umístění země ve všemmíru, pak o určení jeho vnějších mezí země, o rozdělení pevniny na Europu, Asii a Libyi a ko nečně o základních rysech Herodotovy mapy světové, jakož i o po čátcích geometrie fysikální. H. hájí Herodota zejména proti Ber gerovi (Geschichte d. wissenscb. Erdkunde d. Griechen I. Die Geo graphie der Ionier. Lipsko 1887.), ukazuje, že nejen správně obyčejně kritika Herodotova směřuje proti předchůdcům jeho iónským, zvláště Anaximandrovi a Hekataiovi, ale že i tu, kde

s nimi souhlasí, Herodotos se postaral o lepší zdůvodnění svého

mínění. Arci byl prost theorii mathematicko-filosofických o podobě a poloze zeměkoule (opak tvrdí Berger!) a opravoval i doplňoval

předchůdce prostě na základě fakt (odtud H. zove methodu jeho

„une sorte de positivisme géographique"), ale to jest předností spíše, než aby mu bylo vytýkáno. —

(Mimochodem budiž řečeno, že Berger v II. svazku svého díla r. 1889. vyšlém si všiml toho

článku H-ova (str. 25), ale neuznal za potřebno opraviti své

domněnky.) H. M e u s s : Die Vorstellungen von Gotťheit und iSchicksal

bei den attischen Rednern. (N. Jahrb. f. Phil. 1889. VII, str. 445—476.) Ein Beitrag zur Gesekichte der griechischen Volks religion. fiečníky řecké právem možno pokládati za prameny k dějinám řeckého náboženství národního, a to z té příčiny, že vzhledem k čistě praktickému účelu svých řečí volili zajisté jen takové názory, které byly ve shodě s přesvědčením lidu, k němuž

mluvili a že jakožto mužové politiky a práva daleci jsou nábo ženské spekulace. M. pak podává zevrubně názory ty v době

*) Viz L. F. XVII. seš. 3. a 4., str. 315.

This content downloaded from 195.34.79.101 on Mon, 16 Jun 2014 05:58:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

400 Úvahy a zprávy.

425—325 př. Kr. Předem zmiňuje se o představách o božstvu. Víra v bohy byla té doby všeobecná, také pověstem o bozích při kládala se víra. O podstatě bohů samé o sobě zřídka zmínka se

u řečníků děje; spíše pojí se vždy výroky o nich k záležitostem

lidským. Řek nepokládal bohy za původce zákonův, ovšem za

ochránce a strážce jejich. Rouhání se bohům pokládáno za pře

stupek nejvyšší. Bohové trestají spravedlivě. Když trestají bez

prostřednictví státu, činí tak dvojím spůsobem : buďto zbavují člověka dobra anebo sesílají zkázu a zlo. Trest ten nenásleduje

vždy hned a stihá i potomstvo, čímž zhusta i nevinní trpívají. Bohové jsou vládci osudu lidského a odměňují zbožnost. I co

lidé zdárného vykonají, připisuje se v první řadě bohům. Jejich vliv na konání lidské jeví se i ve věštbách. Také o výrazech ■θ-εός a δαίμων M. se zmiňuje dokládaje, že původ zla připisuje se daimonům; také jiná pojmenování bohův uvádí. I jednotlivci mají svého daimona. Y druhé části Meuss mluví o osudu. Pro

bírá různé významy slova τύχη a konstatuje, že víra ve vládnoucí

moc osudu teprve ve 2. polovici 4. století živěji se jeví. Pozoru

hodno, že v dobách těch po bývalé μοίρα v tom významu, jehož

τύχη nabyla, není u řečníků téměř ani stopy. Věrou v osud ne

seslabila se však víra v bohy; obě moci stojí vedle sebe. I je dnotlivé osoby a státy mají svůj speciální osud. Ke konci podává se seznam formulí, jichž užívali řečníci při zapřísáhání a vzývání bohův.

H. M e u s s : Die Vorstellungen vom Dasein nach dem Tode

bei den attischen Eednern. Ein Beitrag zur Gescliichte der

griechischen Volksreligion. (N. Jahrb. f. Phil. 1889. XII. str. 801. až 815.) Dle názoru homerského smrt záleží v oddělení duše od

těla. Duše jest tu životním principem člověka, jest povahy čistě

animální ; veškeren život duševní spočívá v těle. Stopy tohoto ná

zoru se jeví také v attické periodě. Záhy však u řečníků ustálil

se rozdíl mezi σωμα a ~ψνχή, a nastal poměr opáčný, ιρνχή nabyla

povahy čistě duševní. Jak si při tomto poměru představovali

smrt, není zřejmo. Stav po smrti představovali si takto : O fy sické povaze zemřelých neví se ničeho; že však i po smrti exi

stuji, jest jisto. Stav jejich jest vědomý, vidí, co se na zemi děje. Proto jest povinností žijících, aby jim činili to, co jim milo, a vy stříhali se toho, co by jich nelibost mohlo vzbuditi. Řečníci často appellují na city zemřelých, na dojem, jaký na ně činí jednání soudní. Sem také čelí vyplnění závětí a provozování pocty zemře

lým. Eovněž tak jest povinností pozůstalých, aby zemřelého,

jestliže rukou vražednou sešel se světa, pomstili. Ačkoli však ze

snulé, jako vědomé si představují, přece jim nepřikládají žádného pů sobení. Όρύώς λογιζομένφ není smrt hroznou ; má-li se obětovati

život za věc drahou, za svobodu a blaho vlasti, jeví se u hrdin

resignace, která má podporu v přesvědčení, že ho čeká sláva

pohrobní. F. Cáda, J. Šťastný, J. Krejčí. F. Čáda. J. Šťastný, J. Krejčí.

This content downloaded from 195.34.79.101 on Mon, 16 Jun 2014 05:58:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions