František Skřivánek

TEMPLÁ ŘI V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ VE SVĚTLE NAŠICH ARCHIVNÍCH PRAMENŮ Praha 2003 Úvod Společenství zasvěceného života, jejichž příslušníci se rekrutovali především z vojáků-rytířů křížových výprav, měla svůj společný původ z řeholních osazení tzv. jerusalemských špitálů. To byla křesťanská zařízení, fungujících na sklonku jedenáctého století v Jerusalémě. Setkali se s nimi právě roku 1099 západní dobyva-telé vítězné první křížové výpravy. Oběťmi krvavé války byli nejen poražení muslimové egyptské posádky, arabští, křesťanští a židovští civilisté, ale i západoevropští křižáci, kde převládal původ z franckých, italských nebo anglosaských zemí. Zranění i váleční mrzáci a postižení na západě neobvyklými chorobami, nalézali přijetí ve špitálech a útulcích mnichů - křesťanů stejného nebo příbuzného etnika, hovořících některým ze srozumitelných románských jazyků. Tito "vítězové" nebyli z důvodu svého tělesného hendikepu schopni získat a udržet si materiální kořist, kterou jejich nemnozí, ve zdraví přeživší druzi získali z drancování. Po relativním vyléčení byli chudí a fakticky bez perspek-tivy. Ani založení rodiny nepřipadalo v úvahu, křesťanských žen byl nedostatek nebo ne byly vůbec a jakékoliv spojení s muslimskou nebo židovskou ženou napros-to nepřipadalo v úvahu. Důsledkem a východiskem z této situace byl vstup do řehole těch, kteří je vrátili životu a vznik nového typu mnicha - vojáka - řádového rytíře. Nejrozšířenějším z těchto jerusalémských špitálů byl dům pro poutníky založený již koncem 6. století papežem Řehořem 1. Velikým u kostela Panny Marie. V době dobytí Jerusaléma křižáky zde byli usazeni italští kupci a námořníci od města Amal-fi, tvořící bratrstvo řídící se řeholí benediktýnskou. Později se nazvali johanité. Při Božím hrobu vzniklo v témže roce jiné bratrstvo se špitálem a navíc určené k hájení tohoto nejposvátnějšího místa nazvané Křížovníci s červeným křížem neboli Strážci Božího hrobu jerusalemského, řídící se řeholí sv. Augustína. Arménští basiliáni za hradbami města měli špitál sv.Lazara, určený zejména pro postižené leprou a to již po několik století. Jeví se zcela pochopitelným, že vojáci-rytíři postupně v těchto původně ryze mnišských řádech nabývali vrchu, což vedlo k militarizaci těchto řeholních společenství. Nicméně však jejich špitální aktivity zůstaly zachovány a nejenže je zachovávali jejich následovníci, ale často je rozšiřovali a prohlubovali. Dá se konstatovat, že neoddělitelnost lazaretní náplně budoucích vojsk a armád, vzala základ právě rokem 1099, poznamenaným

dobytím Jerusaléma. Naproti tomu muslimské armády, toto špitálnictví, charitu a s tím spojené aktivity vůbec nepozna-ly a dopracovaly se k nim až po mnoha set letech. V návaznosti na špitální a bojové rytíře vznikl v r.1119, již v nově ustaveném la-tinském Jerusalémském království řád, zprvu ryze vojenský, který se k charitě dopracoval až mnohem později, a která zůstávala vždy na okraji jeho aktivit. Byli to templáři. Dvacet let tehdá již uplynulo od převzetí moci. Na křesťanském trůně jerusalemského krále seděl již třetí vládce Balduin II. maje po boku proslulou královnu Melisendu, dceru jeho předchůdce. V Antiochii vzniklo údělné křesťanské knížectví, v Edesse a Tripolisu hrabství. Až po Gazu tak bylo pokryto celé východní pobřeží Středozemního moře, západoevropskými křesťanskými režimy. Nicméně nájezdy muslimských sousedů na poutnické karavany a stálá válečná střetnutí podnítila osm urozených rytířů pocházejících z Champagne 1), aby složili do rukou patriarchy sliby obvyklé v mnišských společenstvích a pod jménem Chudých vojáků Ježíše Krista rozvinuli militární aktivity. Templáři byli pak označováni podle "templum", součásti královského sídla sousedícího ze Šalamounovým chrámem na jižním okraji tzv. Chrámové hory, kde jim byl vyhrazen pobyt králem Balduinem II. Templáři nejenže svazh.j ze svou vlastí nezpřetrhali, ale naopak rozvinuli aktivity a to zejména ekonomické, nejdříve v Picardii, Champagni a Burgundsku, odkud pocházeli, následně pak ve Španělsku, Britských ostrovech, Lombardii, Obou Sicíliích a německých teritorií včetně Čech, Moravy, Slezska a Polska. Celkem si křes-ťanský svět rozdělili na 5 provincií v Orientě a 12 na křesťanském západě. Zatímco podobně jako li johanitů v čele stál velmistr, v provinciích pak vel-kopreceptoři (velkopřevorové) nebo magistři (mistři) u menších provincií. V čele základních místních osazení (komend a domů) byli komtuři 2). 1) Hugues de Payns, Godefroy de Saint Olmer, Payen de Montdidier, Archambaud de Saint Amand, Go-defroy de Bisol, André de Montbard, Hugues VII. hrabě de Champagne a rytíři Gudemar a Rosal 2) Kroniky a z nich vycházející literatura čerpající z období urputných snah o ovládnutí území Svaté země a celého východního pobřeží Středozemního moře, ztraceného pod náporem muslimů je žánrem písem-nictví, který ve více než tisícovce titulů se uplatňuje v literatuře od ranného středověku až podnes. Z po-sledních u nás vydaných lze citovat zejména A. Duggan: Křižácké výpravy, Praha 1973, V. Hrochová: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, Praha 1982, E.Bradford: Řádoví rytíři, Praha 1996. Činnost templářů mimo Orient lze charakterizovat jako výhradně hospodářskou a ve francouzských provinciích hlavně finanční. Zisky z těchto aktivit byly určeny na vydržování vojenské moci proti muslimům a také byly po odečtení investic a vkladů do dalšího podnikání na tyto účely vynakládány. V centrech svého působení se nikterak nevyhýbali politickému životu a to jak ve světských kruzích, tak i v církvi. Dokonce podobně jako johanité a později se od nich oddělivší němečtí rytíři dění značně ovlivňovali. Rozkvět templářů, kteří do jisté míry představovali suverénní organizaci "státu ve státě", neohrozily ani fatální neúspěchy ve Svaté zemi, jejich prosperita spojená s prosazováním hospodářské a politické moci stále narůstala 3). Pokud existovala v Evropě pestrá sít' rozdrobených zemiček vedle ve1kých zemí, nadaných různým stupněm feudální závislosti více méně formálně zastřešených středověkou Říší římskou, představovala církev jediný universální politickomocenský subjekt. Vedle ní pak ony dva

nejdůležitější rytířské řády johani-té a templáři. Jako první centralizovanou zem se všemi atributy státní moci vybudo-val na přelomu l3. a l4.století z jednotlivých aristokracií Filip IV. Sličný ve Francii 4). Do tohoto moderního schématu státního zřízení se mu nehodila nezávislá církev a tím méně finančně a mocensky nadané, na něm nezávislé společenství, jakým byli templáři. Král se svými rádci si nemohl vybrat vhodnější příležitost jak se této pře-kážky své absolutní vlády zbavit. Šlo o nesmírně bohatou celosvětovou organizaci v zemi a on vladař byl u ní zadlužen, přičemž nedostatek finančních zdrojů vylučoval aby se vyrovnal 5). Hlava katolické církve, papež Klement V. byl trvale vázán v Lyonu, tedy prakticky v králově moci. Po zničení Tripolisu a pádu Akkonu v r. 1298 bylo zbaveno pobřeží Levanty posledních mocenských posic křižáků 6). Zůstal jen ostrov Kypr, kam se stáhli všichni pozůstalí po Jerusalémském království a křesťanských knížectví a hrabství 7). 3) r.1144 pád Edessy, 1147 porážka u Dorylea, 1187 porážka u Hatímu a následné obsazení Jerusaléma Saladinem, odchod rytířských řádů včetně dvora jerusalémského krále do Akkonu a nakonec na Kypr. 4) J.Šedivý: Tajemství a hříchy templářského řádu 111, Praha 1999 5) Studie detailně rozebírající problematiku templářské finanční praxe byly vypracovány v roce 1939 na Pařížské universitě: H. du Curzon: La Maison du Temple de Paris, Jules Piquet L'Orden du Temple, L'O-peration financieles. 6) Nejpevnější město na pobřeží Tyros vzápětí kapituloval, V Sidonu vzdorovali templáři jen několik týdnů, Bejrůtská posádka město vyklidila, bez boje byla obsazena Haifa a nakonec vyklidili templáři Tortosu a Aslís. 7) V. a M. Hrochovi: Křižáci v Levantě Praha 1975, Křižáci ve Svaté zemi, Praha 1996, kde jsou uvedena základní literatura a prameny k této době. Na jedné straně hrozil odliv kapitálu na vojenské operace na východě a na druhé straně se jevila reálná možnost se jej zmocnit a při tom si vypořádat mocenské spory o hegemonii s církví. Nejstarší heraldickou figurou ve znaku templářů je tlapatý kříž, který se objevuje na pečetích prvních listin již v Jerusalémě. Svéráznou figurou příznačnou výhradně pro templáře jsou dva ozbrojenci na jediném koni. Signifikují jejich chudobu jako jeden ze tří řeholních slibů. Na štítech se objevuje opět kříž nebo písmeno 1 (lesus) nebo T (Templum). (H.D.Curson: La Maison du Temple. Paris 1935) Naskytla se zde možnost nařknout templáře a jejich řád z kacířství, přičemž pro-kázání tohoto nebyl pro středověké metody za použití nejkrutějších způsobů vyšetřování neřešitelný problém. Situaci ještě přihrávala naivita velmistra Jaquese Molaye, který opustil Kypr a odebral se do Francie, aby řád před papežem a králem hájil. Již roku 1307 byl uvězněn, přičemž přeci jenom problém nebyl tak snadný, protože trvalo ještě dalších sedm let, než skončil společně se svými spolubratry upálením na hranici. Tak dlouho trvalo než král dosáhl usvědčení a přesvědčil i papeže aby vyslovil souhlas s jeho postupem a zrušením řádu, které definitivně otevřelo cestu k rozsáhlému bohatství a finančním zdrojům. Ironií osudu neuplynul ani rok a král Filip Sličný se odebral také na věčnost a to následkem úrazu, který si svou neopatrností sám způsobil. Podobně i papež Klement V., který velmistra přežil jen velmi krátce.

Vladařem velmistrem johanitů, druhého do značné míry konkurenčního rytířského řádu, byl v té době frá Guillaume de Villaret (1296-1305). Octnul se také po pádu Akkonu na Kypru. Rodem francouz, stejně jako Jaques Molay, ale jeho první starostí bylo získání vlastní země. Ponechal tedy stranou starost o materiálové zdroje na evropské pevnině a tím méně ve Francích a zakoupil od benátského kupce ostrov Rhodos. Ten sice po právu spíše náležel byzantskému císaři, s tím si ale nedělal příliš starostí a prostě se jej po protestech z Konstantinopole zmocnil vojensky. Ani ho nenapadlo navštívit Francii a vydat se nebezpečí padnout do sítě Filipa Sličného. Neučinil to ani jeho nástupce zvolený kapitulou na Rhodu, vlastní bratranec frá Folques de Villaret. Toto opatření se ukázalo společně s dalším diplomatickým jednáním jako velmi prospěšné. Templářský rytíř v boji, freska z 12. století na stěně řádového kostela v Créssacssur Charante. V Akvitánii. Aby zrušení templářů nebylo vysvětlováno pouze zájmy materiálními, umlčelo se špatné svědomí presentací pověstí, které kolem konce templářů kolovaly a papež se ospravedlnil verdiktem, že majetek zrušené heretické řehole připadne právě joha-nitům jako rovnocennému rytířskému řádu. Filip Sličný se tak zbavil dluhů a díky vynucené velkorysosti johanitů získal nejen další finance, ale i materiální statky. To ovšem bylo omezeno pouze na Franky. V ostatních zemích křesťanské Evropy, kde templáři sídlili, tak až na malé výstřelky, prakticky ryze administrativními opatření-mi všechny komendy, domy, pohledávky, platy a renty připadly johanitům. Ve Španělsku a Potugalsku řád dokonce pokračoval jen s jiným jménem 8). 8) Ordem da Calatrava (podlé vévody z Calatravy ve Španělsku) a Orden de Cristo (založený portugalským králem)

Příchod templářů do našeho teritoria Po nezbytném úvodu, který nás uvádí do dějů probíhajících po dobu prvních dvou století snahy po upevnění západokřesťanského režimu v zemích tvořících východní břehy Středozemního moře a souvisejících s Palestinou, se pokusíme zodpovědět otázku, kdy se poprvé dostává do povědomí v Českých zemích existence rytířských řádů, potažmo templářů. Po smrti prvého českého korunovaného krále Vratislava nastalo období poznamenané značnými vnitřními rozbroji. Kontakt s okolním světem slábl a politika stále se svářících Přemyslovců se stahovala do lokálních měřítek. Po Konrádovi Brněnském dosedl na knížecí stolec Břetislav II. (1092-1095). Kdyby druhá vlna zástupů poutníků i drancujících tlup směřujících do Svaté země z popudu Petra Poustev-níka se nezapsala svými výtržnostmi do života Prahy, asi by kruciáty vůbec neupou-taly pozornost ani našich kronik ani administrativy. Pouze Kosmovi událost stála za to, že napsal, že tudy prošel (1096) jeden z křižáckých houfů, protože způsobil židovské pogromy i obecné plenění. Pozornosti pak zcela ušla na danou dobu, když nikoliv spořádaná, tak alespoň oficiální první křížová výprava, již složená z přísluš-níků panských a rytířských vrstev. Výprava byla po mnoha peripetiích zakončena úspěšným dobytím Jerusaléma a vybudováním křesťanské moci na pobřeží, jak jsme se o tom již zmínili. Břetislav urputně válčil, dobýval Slezsko a Polsko, pak vojen-sky řešil své spory s moravskými bratranci. Lépe na tom nebyl ani císař Jindřich IV., který se vracel z vyhnanství aby sesadil svého syna Konráda. Břetislav se onoho památného roku 1099 ocitl v Řezně aby si od císaře vyprosil investituru. Dění na východě bylo natolik vzdálené problematice komplikovaných vztahů mezi Přemys-lovci navzájem a ke svým sousedům, že události, kterými se zabýval prakticky každý z tehdejších kronikářů jižní a západní Evropy, nás jaksi míjely. V době, kdy již kvetla francká a lombardská heraldika, tak ikonografie Přemyslovců stále opako-vala staré přežívající formy. Máme-li věřit, že malby v kapli sv. Kateřiny ve Znojmě se vážou k roku 1134, pak musíme konstatovat, že štíty tam zobrazených Přemys-lovců nemají ani náznak heraldických figur, jinde na západě již rozšířených. Bez nadsázky lze konstatovat, že oficiální První křížová výprava byla sice záležitostí celého křesťanského světa - Byzance i značně nepřehledné Svaté říše řím-ské, ale pod vedením a hlavně za účasti panstva z Lombardie, Lotrinska, Provence, toskánské i normanské Itálie i severní Francie a Flander, tedy západu a jihu Říše. Její účastníci se honosili úctyhodnými rodokmeny ať to již bylo od Viléma Dobyva-tele nebo Karla Velikého 9) a zaštiťovali se papežskýimi bulami a podporou celé církevní hierarchie. 9) Ke Karlu Velikému se hlásil první křižácký vladař Jerusaléma Gofrey z Bouillonu, který odmítnul titul krále aby se označoval pouze za "strážce Božího hrobu" Z uvedeného vyplývá, že naše země, ze kterých se přemyslovští reprezentanti počínaje Břetislavem a konče Soběslavem I. dostali na západ nejdále do Řezna a na severovýchod do Polska, neměli žádné příležitosti zasahovat do dění tehdejšího světa a o přijetí ideí křesťanských rytířů, také nikoliv.

Rytina z počátku 19.stol. znázorňující skupinu řeholníků rytířských řádů: zleva dva kněží - templář a johanita, uprostřed templář (červený hrotitý křiž) mezi dvěma rytíři Řádu strážců Božího hrobu (červený patriarši křiž). Vytvoření základen templářů v zemích Evropy bylo možné teprve po roce 1128, kdy na popud arcibiskupů z Remeše a Sens papež Honorius II. uznal řádová statuta. Představený Hugo (Hugues) dé Payns se vydal na cestu po Picardii, Champagne, Burgundsku, přeplavil se do Londýna a prošel i Španělsko a Portugalsko. Všude se mu podařilo založit komendy, i když k jejich oficielnímu ustavení docházelo až o několik let později, díky času nezbytnému k místním nábožensko-politickým jednáním a k zlistinění. Tak v Paříži to bylo již 1129, v Londýně se tak stalo k roku 1138, v Miláně 1134. V roce 1134 dokonce na základě závěti krále Alfonse I. Bo-jovného byly ustaveny přímo rytířské země Aragon a Navara. Země ovládané trvale Přemyslovci - Čechy s Moravou a střídavě Slezsko, Velkopolsko, Žitavsko a další, stály v té době stranou osazování rytířskými řády. Žádný ze znepřátelených knížat usilujících o pražský stolec se o dění na Východě nezají-mal. Biskup Jindřich Zdík sice v letech 1134 až 1137 dvakrát navštívil Jerusalém, ale na cestách však zřejmě militární řády míjel. Zato ho zaujala řehole sv. Augustína, která znamenala nástup refoll11ovaných kanovníků - premonstrátů (nejdříve r. 1140 na Strahově u Prahy) a po nich cisterciáků (1143 Sedlec). Teprve, když po urputných bojích nastoupil na pražský knížecí stolec Vladislav II. se dostá-valy české země do širší sféry říšské politiky. Vliv na to měl nejen příbuzenský vztah ke Konrádovi III. 10), ale i vzájemná osobní náklonnost. Bernard z Clairvaux (sv. Bernard) ve své výzvě k tažení do Svatých míst se obrátil nejen na Konráda III., ale přímo listem na knížete Čechů Vladislava 11). Z letopisů kronikáře Vincecia, Jarlocha, Jana Kinnamose a dalších 12) se dozvídáme, že výprava vyrazila vedena osobně knížetem Vladislavem II. v roce 1147 samostatně z Čech, ale v návaznosti na výpravu Konráda III. V bitvě u Dorylea se nepochybně dostala do střetu s Turky, který nebyl pro naše křižáky úspěšný. Ani Konrádovy voje zde nedosahovaly předpokládaných vítězství. Zaznamenáno je, že byzantský císař Manuel oba přijal v Konstantinopoli. Jejich bojové úsilí ale ocenil a od našeho knížete přijal lenní slib. Vladislav se tam setkal s velmistrem rytířského řádu johanitů, od kterého údajně přijal klíče od největšího tehdejšího křižáckého hradu na cestě pobřežím do Jerusaléma. Z pohledu dlouhodobé strategie a následujícího vývoje událostí, i když střetnutí nevedlo k vytouženým vítězstvím, nepochybně positivně přispělo k tomu, že Konrád nakonec po spojení s francouzskou výpravou vedenou králem Ludvíkem VII. do Jerusaléma dorazil a určitě posílil postavení jak jerusalemského krále, tak vladařů tří velmi ohrožených křesťanských držav na pobřeží. Výprava však byla poznamenána mnoha rozpory jak mezi Konrádovými a Ludvíkovými křižáky, tak i místními byzantskými posádkami. Nakonec nedosáhla ani zno-vuzískání Edessy, což bylo jedním z cílů Druhé křížové výpravy a vlastní nesvor-ností neobsadili ani Damašek, který se již blížil k dobytí. Během bojových akcí se uplatňovaly oba rytířské řády. Zaznamenáni jsou ovšem především templáři, kteří dokonce díky své ukázněnosti většinou vedli válečná střetnutí. Byli však vždy vý-hradně vázání na francké bojovníky krále Ludvíka, takže v německé výpravě Konrádově se nevyskytovali. Lze se tedy přiklonit k názoru, že kníže Vladislav II. se z rytířsk1ch řádů seznámil pouze s johanity, templáře asi nepoznal. Nejsou sice listinné doklady o tom, že by některý z navrátilců 13) přijal řeholi sv. Jana Jerusalemského a stal se špitálníkem, ale následující vývoj událostí v Praze, poznamenaný výstavbou chrámu Panny Marie pod řetězem na předmostí právě budovaného Juditina mostu přes Vltavu s opevněno u rytířskou komendou a špitá lem dokazuje, že se tak stalo právě v dů-sledku účasti na Druhé křížové výpravě 14).

10) Judita Babenberská byla jeho nevlastní sestra a i když Konrád III. za svého života neabsolvoval římskou korunovační cestu, byl chápán jako císař tehdejší římskogermánské říše. 11) G.Friedrich: CDB I.: 150…… ó Čechové... proč meškáte synové kříže... chopte se meče... 12) Věra Hrochová: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, 106-109, Praha 1982 13) Výprava se vrátila do Čech oklikou přes Rus v červenci 1148 14) Ke zlistinění došlo až r.1169, viz M.Skopal: Založení komendy Johanitů na Malé Straně, Pražský sborník historický XXVI: 7.37, Praha 1993 Následně se v několika následujících desítiletích rozšířila početná síť komend po všech přemyslovských zemích a mimo ně v Rakousku, Uhrách a Slavonii, čímž vznikl samostatný preceptorát, později velkopřevorství, které trvá dodnes. Nejstarší heraldické figury johanitů z počátku 13. stol. se dochovávaly pouze na pečetích. 1. patriarší kříž pro pražský konvent (1238), 2. Holubice Ducha Svatého, kterou používal komtur Mladota (1238), 3. Frá Hugo, převor českých, moravských a slezských konventů měl na aversu Beránka Božího a na reversu tlapatý kříž. Účast z České strany na dalších událostech ve Svaté zemi byla nulová zejména po bitvě u Hatímu spojené s pádem Jerusaléma. Styky udržovali především johanité l5), kteří se stávali v Čechách i sousedních územích, ovládaných Přemyslovci, významnou ekonomickou i politickou silou. Dále to byli Křižovníci s červeným křížem neboli Strážci Božího hrobu Jerusalémského, kteří založili klášter již mimo tehdejší pražskou aglomeraci při kostele sv. Patra a Pavla r. 1190 16). Poslední

rytířský řád svázaný se Svatou zemí lazarité - rytířský a špitální řád sv. Lazara Jerusalemského - nezanechal po sobě žádné písemné doklady, nicméně se jeví jistým, že provozovali svou činnost ve špitálním domě při kostele sv. Lazara na okraji Starého města praž-ského a to již od počátku druhé poloviny l2. století 17). 15) F. Skřivánek: Rytíři sv. Jana Jerusalémského u nás, Praha 1955, kde jsou další odkazy na prameny 16) M. M. Buben: Encyklopedie řádů etc. 109-121, Praha 2002, kde jsou uvedeny další prameny 17) M. M. Buben, lit. cit. Str: l72 Němečtí rytíři - Řád bratří německého domu Panny Marie Jerusalemské, jehož nástup se u nás klade na přelom 12. a 13. století, svojím výhradním zaměřením na Livonsko a pohanské teritorium v Pobaltí již ve Svaté zemí neměli žádné zájmy 18). Dostáváme se k roku 1232, do kterého se klade příchod templářů l9). Usadili se prakticky naproti johanitům na opačném břehu Vltavy u již existujícího románského kostela sv. Vavřince. Domníváme se, že komenda, která se záhy stala preceptorátem měla obdobnou architekturu jako u johanitů. Tedy opevněný dvorec, čemuž napovídají těžko rozpoznatelné fragmenty románského zdiva v dnešních sklepích domů lemujících Annenské náměstí. Odpovídá to jednak tradičnímu pravidlu osazování rytířských řádů, tedy na okraji městských aglomerací, při strategických místech, jako jsou např. brody a mosty (u moře přístavy), tam kde vedou obchodní a poutnické cesty a jednak hospodářskému účelu, tedy získávání prostředků (responsií) pro řádové centrum operující ve Svaté zemi. Románský kostel, či spíše kostelík, který získali templáři dnes nedoložitelným způsobem, byl jednoduchou rotundou vystavěnou někdy ke konci 11. století. Archeologický výzkum prováděný v letech 1955-57 zachytil pod podlahou později vystavěného kostela sv. Anny část severního a jižního oblouku rotundy, která dovoluje určit její původní vnitřní rozměry, tedy o délce 8,90 a šířce 6,74 m. Tloušťka zdiva činila od 2,85 m do 3 m což nasvědčuje, že při pozdější přestavbě a dostavbě mohla být na ní vztyčena dosti vysoká stylová kupole, aniž by to ohrozilo statiku původní stavby. Ve druhé polovině 12. století v souladu s postupným nabýváním dalších nemovitostí a zakládáním několika komend, zřejmě se rozšiřoval pražský dvorec, který byl povýšen na preceptorát. Rotunda již nestačila a tak templáři přistoupili k výstav-bě dostatečně prostorné svatyně. Neobvyklý půdorys, který odhalil archeologický průzkum 20), dovoluje učinit závěr, že nový kostel byl podřízen zvláštnostem archi-tektury, jakou se vyznačují ty nejdůležitější stavby tohoto řádu v Evropě. Je to pře-devším motiv centrály spočívající ve sbíhavosti stěn v půdorysu stavby navozující perspektivou jeruzalémskou "Anastasi", zdvíhající se nad Kristovým hrobem. Ob-dobu lze nalézt u zbořeného Templu v Paříži, Laonu v Métách a i Templu v Lon-dýně 21). Templářští stavitelé postupovali tak, že apsidu rotundy odbourali a k ní přistavěli loď ze šikmo se sbíhajících dlouhých zdí. Loď byla zakončena zaoblenou apsidou podkovovitého půdorysu. Zde byly nalezeny i zbytky původního základu templářského oltáře, nad kterým byl umístěn gotický oltář do kněžiště následného kostela sv. Anny, postaveného řádem dominikánek. Templářský kostel touto přístavbou dosáhl délky 20,45 m (vnitřní 18,10 m). Nástavba na rotundu je již spekulativní, nicméně asi jediný možný způsob řešení, aby byla zachována vyváženost stavby a splněny zvyklosti řádové architektury, spočívající v umístění kupole připomínající chrám nad Svatým hrobem v Jerusalémě.

18) L. Jan - F. Skřivánek: Němečtí rytíři v Českých zemích, Praha 1997 19) F. M. Pelzel: Beitrage zur Geschichte des Tempelordens, Neue Abhandlungrn d.k.k.Geschelschaft d Wissenschaft II,2,216, Praha 1798. 20) I. Borkovský: Objev templářského kostela v Praze, Archeologické rozhledy. IX.: 500-507, Praha 1957 21) V. Denkstein: K archeologickému výzkumu kláštera sv. Anny na Starém městě pražském, Kniha o Praze, 47-53, Praha 1959. I. Borkovský: Kostel řádu templářů v Praze na Starém městě, Kniha o Praze: 35-45, Praha 1959 Tomu napovídá i objev základů přistavěného vnitřního pilíře, který s nedocho-vaným pandánem na druhé straně by podpíral kruchtu nezbytnou pro účast řádových rytířů při pobožnostech, protože jejich privilegované postavení takovéto opatření vyžadovalo. Mapa zemí pod vládou Václava II. a Václava III. na počátku 14. století A. Braunschweig, sídlo templářské kurie preceptorátu alemansko-slovanského, s komendou Süpplingenburg 1. Pražská komenda, sídlo preceptorátu pro Čechy, Moravu a Slezsko, se sufragánní komendou v Uhříněvsi se dvorem a kostelem ve Stodůlkách 2. Komenda Jamolice-Templštejn se dvory a inkorpovanými kostely: Bohuslavice, Dobřínsko, Dukovany, Horní Dubňany, Petrovice, Popovice 3. Komenda Čejkovice s dvorem Šakvice 4. Město Vsetín s hradem Freundsberkem 5. Komenda Olešnice Malá s vesnicemi a dvory Kalinowa-Kallen, Brožec-Brosewitz, Jawor-Jaworów, Male Jankowice-Jenkwitz, Tempelfeld-Owczany, FrauenheinChwalibožice, Rose-nhein-Godzikowice, Hennensdor-Osiek, Psary-Hünern, Bakow-Bankau, Hennansdorf-Kowalów , Güntersdorf-Czestoczice. Odkazuje se na pozn. pod. čarou č.43. Nedoloženým osazením templářů je druhá pražská lokace a to mezi kostelem sv. Jakuba a Celetnou ulicí, konkrétně pod dnešním domem čp. 589. Templářům se to místo přisuzuje pouze dle názvu "V Templu" - označení mnohem pozdějšího. Ve sklepích tohoto domu bývají uváděny zbytky románského zdiva, nicméně moderní archeologický průzkum zde neproběhl. Odkud přišli templáři k nám, či spíše, kde přijal na sebe kříž některý český pán nebo rytíř se nenalezli žádné věrohodné záznamy. Nejeví se reálným, že by se tak stalo přímo ze Svaté země, která v té době byla poznamenána aktivitou římskoněmeckého císaře Fridricha II. Ten již byl v té době po návratu z míst zmítaných nejen boji se Seldžuky a Ajúbovci, ale i s křesťanskými vládci křižáckých zemí. Sám císař byl v klatbě, které byl zbaven až roku 1230. Byl sice ověnčen aureolou osvoboditele Jerusaléma, i když toho nedosáhl bojem, ale obratnou diplomacií, ale nenáviděn francouzskými králi a palestinskými barony. V jeho vojsku se angažoval Řád ně-meckých rytířů, jehož velmistrem byl landkrabě Konrád Durynský, který vyslal jako prvního zemského komtura do Čech řádového rytíře Rudegara. Jedině němečtí rytíři totiž tolerovali papežskou klatbu nad Fridrichem. Templáři ti táhli s francouzským králem, kterého v té době byli oporou ve snahách o upevnění královské moci a cent-ralizace ve Francii. Ostatně velmistr Pierre de Montaigu (1219-1232), stejně tak jako jeho předchůdce a následovník patřili k palestinským baronům.

Roku 1232 byl Václav I. teprve dva roky vladařem. Jeho království zaujímalo především Čechy s mohutným výběžkem k severu Horní a Dolní Lužice. Druhá poddaná historická zem Morava, ochuzená o svou jižní část, byla v držení bratra Přemysla, se kterým byl ve stálých sporech. Slezsko s Vratislaví bylo pod vládou Piastovců. Říše byla zmítána sporem císařství s papežstvím. V neustálém přelévání a opět odpadání od jedné strany ke druhé, zpřísahání, vzápětí zrazení, provázelo vládu císaře Fridricha II. Václav sešvagřený, či jinak zpřízněný takřka se všemi sousedními knížaty, si vedl obezřetně a snad byl jediný, který se vyhnul klatbám papeže Řehoře IX. Nepočítáme li Druhé pokračování Kosmovy kroniky, tak podle Libora Jana je prvním písemným potvrzením existence templářů u nás zpráva v listu templářského rytíře Ponce ď Albon z r.1241 Ludvíkovi IX. o vpádu Mongolů do Polska a Slez-ska 22). Je tam zmíněn nepojmenovaný mistr pro Čechy, Uhry, Polsko, Německo a Moravu. Hlavní centrum Slezska Vratislav padla do rukou těchto nájezdníků. České vojsko se připojilo k Vratislavskému knížeti Jindřichovi II. Pobožnému. Následné bitvy u Lehnice se aktivně účastnili templáři zmiňovaní v listu francouz-ského komtura. 22) Libor Jan: Pečeti rytířských duchovních řádů v Čechách a na Moravě 1189-1310, Zprávy Krajského vlast. muzea v Olomouci 246/1987:13., citace listu: Monumenta Germaniae his-torica SS 29, s. 578 V roce 1251 se již objevuje jménem rytíř Jan, jako preceptor pro Německo, Če-chy, Moravu a Polsko 23). Osazení na Moravě dokládá další zmínka, která jmenuje k roku 1244 bratra Fridricha jako komtura rytíře domu templářského na Moravě 24). V roce 1253 až 1279 je dále uváděn jako velkopreceptor pro Německo a Slovansko bratr Widekind, pak od roku 1287 až 1292 Friedrich Sylvestr. I když Přemysl Otakar II., zejména svými výboji proti pobaltským pohanům si vysloužil titul křižáckého krále, tak vysloveně mu byli blízcí Němečtí rytíři. Zato Václav II. měl mezi svými nejvlivnějšími rádci templáře Bertolda z Gepzensteina 25). Vliv a s tím spojená politická moc templářů v Království českém postupně nabývala na významu. Řeholními rytíři se stávali i příslušníci těch nejvýznamnějších českých, moravských a slezských rodů, jak to dosvědčuje i osoba Petra Berky z Dubé 26). V Zrcadle slavného Markrabství moravského od Bartoloměje Paprockého z roku 1593 je uveden k roku 1252 jako člen řádu templářů Petr Berka z Dubé. (List: LXXllll). V letech 1294 až 1297 byl velkopreceptorem Bertram z Esbeku. Od něho opět pochází listina vydaná v Praze 25.května 1295 citovaná v regestech 27). Od předcházejících představených se žádná listina, která by byla vydána v Čechách nedochova-la, takže jejich trvalejší pobyt u nás není prokázán. V roce 1294 se poprvé objevuje osobnost rytíře jmenovaného pouze jako bratr Ekko, (Ecko, Echko), nejdříve ve spojitosti s komendou v Čejkovicích, kde byl komturem 28). Později také jako komtur v Uhříněvsi a i v Praze. V roce 1297 jako mistr pro Čechy a Moravu a od r.1302 jako komtur pro provincie Čech, Moravy a poprvé i Rakouska.

23) Codex Diplomaticus Bohemiae (dále CDM) IV-I, č. 412 24) CDB IV-1 č. 333 25) FRB IV. S. 44 26) Bart.Paprocký: Zrcadlo slawného markrabství Moravského, list LXXIIII, Olomouc 1593 27) Regesta Bohemia at Moravia (dále RBM) II. č.l688 28) RBM II. č. 1570 Politický význam templářů v zemích České koruny neustále rostl, zejména při dynastické změně vyvolané vymřením Přemyslovců po zavraždění Václava III. V Olomouci, jak dokládá Libor Jan (lit.cit pod.č.19, 24). Templáři se stali podporo-vateli nejdříve nároku na český trůn pro Jindřicha Korutanského, který v témže roce co byl zavražděn Václav III., si vzal jeho nejstarší žijící sestru Annu. Vystupovali tak proti českým stavům, kteří povolali na trůn Rudolfa Habsburského, syna římské-ho krále Albrechta. Jindřich před vojenským vpádem uprchl a tak byl Rudolf přijat za českého krále. Nástup byl legalizován sňatkem s královnou vdovou Eliškou Rejč-kou. Nicméně nový král Rudolf I. po roce zemřel. Následující rok byl také zavraž-děn jeho otec římský král Abrecht a tak se vrátil opět Jindřich Korutanský. S nástu-pem na římsko-německý trůn jiného Jindřicha, ale Lucemburského, se však zásadně změnila politická orientace templářů. Císař vzešel z okruhu francouzského. K řeholním církevním kruhům v čele s mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu, který byl bývalým českým kancléřem, patřili také templáři. Bylo proto nasnadě, že prosazovali také za českého krále Jana, mladičkého syna nového císaře - Jindřicha Lucemburského. Dokonce ještě dva roky po uvěznění velmistra Molaye (1309) se uplatňuje preceptor bratr Ekko v politickém dění ve společnosti s dalšími česko-moravsko-polsko-rakouskými preceptory Friedrichem Sylvestrem a Friedrichem z Alvensleben 29). V rámci velkopreceptorátu templářů na přelomu 13. a 14.století byla ustanovena pro německá teritoria tři zemská komturství. Jedno pro Porýní, další pro Polsko, Pomořany a Branibory a třetí označované většinou již jako preceptorát pro Čechy, Moravu (Slezsko) a Rakousko. Postavení templářů té doby dokresluje i skutečnost, že uvěznění velmistra v r. 1307 a násilí páchaná ve Francii nebyla v Římskoněmec-ké říši brána příliš vážně a až teprve zrušení řádu templářů v r. 1312 (k upálení velmistra došlo až 1314), bylo vyřešeno přesně podle výnosu papeže tak, že materi-ální statky s určitými komplikacemi převzali johanité. Preceptor Ekko vysloveně buď tuzemského původu, nebo úzce svázaného s českým prostředím, stejně tak jako Friedrich-Sylvestr a další, zcela mizí z církevní i politické scény. 29) Libor Jan: Lit . it. č. 19, s.13, účastí templářů na politických událostech spojených s počát-kem 14 sto1. se zabýval již F. M. Pelzel , lit cit. 18., František Palacký: Dějiny národu čes-kého, lI/1:301 a d., Emanuel Lešehrad: Tajné společnosti v Čechách, 32-33, Praha 1922, Z. Fiala: Přemyslovské Čechy, 236 ad., seznam vydaných pramenů, Praha 1975, J. Žemlička: Čechy v době knížecí, kap. 24, 26, Praha 1997, Kolektiv autorů: Dějiny zemí Koruny české, 55-88, Praha 1996 Archiválie z činnosti templářů v našich zemích

Pro objektivní zachycení historie templářů u nás nikdo ze starších badatelů zcela neexploatoval existující archivní prameny. Také se nepokusil nalézt listiny, které by svědčily, že i templáři museli mít k ochraně svých hospodářských zájmů vlastní archiv. Teprve když archiv johanitů, včleněný do archivu českého velkopřevorství maltézského řádu, přešel v roce 1950 do fondů Státního ústředního archivu, tak díky vynikající práci Dr. Karla Beránka a Dr. Věry Uhlířové byl moderně odborně utří-děn a sestaven inventář 30). Ten obsahuje 15 listin z let 1248 až 1318, které se týkají templářů. Podle obsahu je lze rozdělit na hesla: l.templáři obecně 2.mistři a preceptoří 3.členové 4.komendy S.kostely 6.lesy, mlýny, pastviny, pole, statky, vinice a vsi 7.zrušení řádu templářů Z dochovaných listin lze dovodit, že komendami v pravém slova smyslu byla pražská, fungující jako preceptorát a v Čechách ještě nedaleký Uhříněves. Na Mora-vě pak Jamolice s řádovým hradem Templštejnem, dále Čejkovice a Šakvice, které jsou označovány také jako komenda, ve Slezsku pak především Olešnice a Glubčice. Ostatní lokace, které se objevují v listinách, zejména v souvislosti s podacími právy u kostelů byly nejspíše pouze řádové domy, případně statky, či z pozemků a dvorců plynuly renty. Zvláštní postavení asi mělo vzhledem k templářům město Vsetín, kterého se týká jen jediná listina,nicméně prokazující vrchnostenské postavení templá-řů. Nejstarší listinou dochovanou v johanitském archivu, která přisuzuje Šakvicím povahu komendy je z 15.listopadu roku 1248: Oldřich syn knížete Korntanského daruje templářům v Šakvicích (Schaeckwitcz) čtyři statky v Rakvicích (Raekwitcz) 31). Komendy v Uhříněvsi se týká listina: 1292, 29. prosinec Praha. Tobiáš biskup pražský potvrzuje že Maríe hr. z Hardeku, vdova po Oldřichovi z Hradce a její syn Oldřich v jeho přítomnosti postoupili podací kostela ve Stodůlkách (Stodolok) templářům v Uhříněvsi (Hungari villa). Spolu s desátky ze dvora s třemi poplužími ve Stodůlkách, které mají být kostelu vypláceny i při vysazení dvora jinému a povoluje templářům kostel spravovat, užívat pro sebe důchodů z něho, ale vydržovat z nich vikáře 32) . 30) K. Beránek - V. Uhlířová: Archiv českého velkopřevorství maltského řádu s, I: 1-8, II: 1-2, SÚA Praha 1966 31) SUA: Johanité (dále jen Jo): 3085, latinsky, perg. 1 pečeť 32) Jo: 2691, perg. lat. 3 pečeti Pečeť z roku 1295, kterou použil Frá Ekko ve funkci uhříněvského a čejkovického komtura. Je na ní v gotickém štítu jeho rodový znak: třikráte ostře zalomený směrem vzhůru se rozšiřující kůl. Nápis: S. FRATRIS EKKONIS

Pečeť z roku 1303, opět náležející Frá Ekko již ve funkci zemského preceptora pro Čechy, Moravu a Slezsko. Jeho rodový znak ve štítu je podložen templářským křížem, což se stalo pravidlem pro znak) řeholních rytířů všech rytířských řádů, kteří skládali věčné řeholní sliby. Nápis: S. FRATRIS. HECCONIS Pečeť kněžského konventu Čejkovické komendy z roku 1303. V gotickém štítu je pouze břevnový kříž. Nápis: SIGILIDM DOMU S DE SCHEIKNIWITZ. Všechny tři pečetě popsal L .Jan, cit. viz pozn. p .č. :21. Ves Uhříněves se objevuje již jako majetek kláštera sv. Jiří na Pražském hradě v r. l227. Do majetku templářů se dostává asi až ke konci 13. století. Roku 1292 zde byl vysvěcen kostel. Výstavbě tvrze nebo opevněného dvorce v té době nasvědčuje pouze, že lokalita je označována komendou. Teprve johanité, jsou zde však uváděni jako stavitelé tvrze a to v roce 1436. Její pozůstatky, případně řádového kostela se nedochovaly. S řádem templářů, případně johanitů, je spojováno jádro budovy tzv. Starého mlýna. Nicméně obec, dnes součást hl. m. Prahy si tradic rytířských řádů váží, což dokládá městský znak, kde vedle figury bojujícího sv. Jiří jsou ve štítcích na dvou věžích symboly templářů a rodu Smiřických. Z jiného zboží v Čechách se v listinách templářů včleněných do johanitského archivu vy-skytuje ještě donace Oldřicha z Hradce, tedy syna vdovy Marie z minulé listiny, daná na Jin-dřichově Hradci dne 7. září 1297: Oldřich z Hradce dává řádu templářů se souhlasem krále Václava dvůr u své vsi Hratkov (Rudgerschlag), nazvaný Nový Dvůr, se vším příslušenstvím v hranicích, které byly vyznačeny v přítomnosti mistra řádu v Čechách a na Moravě - bratra Ecka, do plného vlastnictví k obdě-lání, vymýcení lesů etc. 33). S přihlédnutím k předcházející donaci půjde asi o některý z Nových Dvoru jihovýchodně od Prahy, ne-li přímo nedaleko Stodůlek. Templáři se však neomezují pouze na Prahu, osazují záhy i Moravu druhé pře-myslovské teritorium, doménu často odbojných příslušníků tohoto rodu. Rozšiřuje se tak nejstarší jejich mimopražský majetek o Čejkovice u Hodonína, který získali již roku 1248. Založení bylo zprvu skromné, pouze čtyři grunty v Rakvicích darova-né rytířem Oldřichem ze Sponheimu. Rytíři zde vybudovali tvrz, která byla ustavena komendou v roce 1269 34). Templářská tvrz tvoří jádro pozdějšího zámku. Hranolová věž je nejzachovalejším pozůstatkem dochované templářské

architektury z poloviny l3. století. Ze stejného období pocházel i řádový a zároveň farní kostel. Tato románská stavba se nedochovala, dnešní kostel je z konce 18. století. V osmdesátých a devadesátých letech l3. století se stávají templáři výraznou oporou vlády krále Václava II. Komtur Bertold z Gempzensteina, jeho přední rádce se dostává do nejužšího okruhu královského dvora. Nepochybně další Václavovy konflikty s moravskými Přemyslovci vedou k tomu, že král rozšiřuje templářské osazení na jižní Moravě a to směrem od Čejkovic k Třebíčí. Vzniká osazení značně převyšující pražské centrum, kde zůstává pouze nevelký pražský dvorec a při vyús-tění zemské stezky do Prahy pobočná komenda v Uhříněvsi. Jádrem jsou Jamolice. Templáři je získávají před rokem 1279 a usazují se na tvrzi s románským kostelem z druhé poloviny 13. století, což dosvědčuje zachované románské zdivo lodi a kněžiště současného kostela. Hospodářské zázemí získávají vlastnictvím vsí Dubňany, Dukovany a Bohuslavice, zároveň si zajišťují i podací práva ve všech třech kostelích nalézajících se v těchto obcích. Ze staveb budovaných za pobytu templářů je to pouze kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ve stavbě je zachováno románské zdivo lodi a kněžiště, věž byla přistavena až v 15. století, další přestavby pak v 17. a 19. století. V Jamolicích nebyla templáři stavěna žádná tvrz, zato však v letech 1282-1297 vybudovali nad pravým břehem říčky Jihlavy pevný hrad, který nepostrádá parametry křižáckého Kraku. Ze zřícenin je patrná pevná hradba ve tvaru pětiúhelníku přizpůsobeného terénu s krátkou severozápadní stranou, kde byla vstupní brána. Z vnitřní zástavby jsou zachované zdi obytného paláce a hospodářských budov. Na jádro hradu navazuje ještě parkán. Nad řekou jsou ještě zříceniny obdélníkové budovy, která je asi mladší než templářská stavba. 33 ) Jo: 2692, perg. lat. I pečeť 34) B. Samek: Umělecké památky Moravy a Slezska I: 346, Praha 1994 Hrad patří k nejmohutnějším na Moravě zaujímá 5.000 m2 a je řazen k typu ran-né anglické gotiky Sheelkeep 35). Podle veduty, která zachycuje stav zříceniny z roku kolem 1750 snese však srovnání s podobnými křižáckými hrady ve Svaté zemi, ze kterých vycházely templářské hrady ve Francii i Británii. Komenda Templštejn zřejmě navazovala na Čejkovickou, která ve světle dochovaných listin se jeví jako k němu připojená a tvořící jeden řádový celek. Zřícenina Templštejna s městečkem Mohelnem na vedutě zachycující stav po r. 1750 signované F.B. Wernerem (Slezský státní archiv, fond Olešnice, Vratislav) První listinou v maltézském archivu vztahující se již k hospodaření templářů komendy Jamolice-Templštejn je z 31. srpna 1279, daná v Modřicích: Bruno biskup olomoucký vysvědčuje a potvrzuje, že řádu templářů náleží dědina v Horních Dubňanech a podací právo tamnímu kostelu s filiálními kostely v Dukovanech a Bohuslavi-cích 36). Následující listina z l.prosince. 1281 po nástupu nového biskupa konfirmuje to-též: Dětřich, biskup olomoucký, na žádost templářů v Jamolicích potvrzuje inserované listiny z 31.8.1279, jíž biskup Bruno potvrdil templářům podací právo v Horních Dubňanech, Duko-

vanech a Bohuslavicích, již Jindřich biskup warmijský, zástupce biskupa olomouckého Bruna dosvědčuje, že na žádost plebána v Dubňanech vysvětil oba kostely jako filiální kostela dub-ňanského 37). 35) D. Antošová: Templštejn 12.s., Brno 1968, Tato brožurka je připojena Plaček: Ilustrovaná encyklopedie Moravských hradů etc. s.638, Praha 2001. 36) 10.:2689, perg. lat. 1 pečeť 37) 10: 2690, perg. lat. 1 pečeť Z těchto tří vsí se zachoval v jádře románský kostel sv. Václava jen v Dubňanech. Jeví se pravděpodobné, že v těchto obcích měly templáři některé další hospodářské požitky. Terénní plán Templštejna situovaného na severní ploché části vyvýšeniny nad pravým břehem Jihlavy. Orientace je souhlasná s vedu tou, na které je zachycena zřícenina z l8.století, (podle Plačka a D. Antošové) Listina ze 7.dubna 1292 dokládá prodej vsi Senorady, která i když je nedaleko Jamolic je připisována komendě v Čejkovicích, přičemž zde figuruje jako komtur opět Ekko, který byl také veden jako komtur jamolický, zároveň jako precepror pro zemskou provincii Čech, Moravy a Slezska: Dáno 7. dubna 1292 v Brně. Budiše (Budsca) se svým synem Vítkem z Loučky (Luscha) prodávají za 155 hřiven stříbra Ekchovi komturu a křížovníkům (templářům) v Čejkovicích ves Senorady (Senonstranze). Nebudou-li moci zajistit křížovníkům všechnu svobodu, zastavují jim ves Hrušky 38). Listina z 30.září 1297 určuje část blíže neznámé dědiny na obou březích Bečvy, dle příslušnosti prodávajícího a svědků zřejmě leží někde na dolní Bečvě, nejspíše blízko Kroměříže: 38) 10: 1292, perg. lat. 9 pečetí Protiva (Protheba) řečený z Doubravice (u Blanska) svědčí před úředníky provinciálního soudu, že menší část své dědiny, ležící na obou březích Bečvy (Beyx), koupené kdysi od Šebora z Úherčic (Aunnerschiz), Drslavu, syna Vynlandova, Herborda z Nezamyslic, Matouše z Žeranovic (Geranowyz) a Mikuláše z Veselí (Wez-zel), se souhlasem krále Václava prodal za 250 hř. Stříbra a zbývající část pro spásu své duše odkázal Eckovi, mistru templářského řádu v Čechách a na Moravě a jeho řádu 39). 16.července 1298 byla ve Znojmě sepsána další smlouva, která vedle prodeje dokládá, jak dva bratři Abel a Vícemil vstupují do řádu a v souladu s požadavkem slibu chudoby darují svůj majetek řádu: Mikuláš řečený z Dobřínska (Villa Dobrenz) svědčí před úředníky provinciálního soudu, že jeho švagr Eberhard řečený ze Stendorfu se svou ženou prodali brat-ru Th., členu řádu templářů na

Templštejně 4,5 lánu v Dobřínsku, jeho bratr Ingram 9 vinic v Petrovicích a dva jeho bratři Abel a Vícemil (Wyzemilius), vstupující do řádu mu darovali svůj podíl 10,5 lánu, 6 dvorů, 1/2lesa a pastviny v Dobřínsku a 9 vinic v Petrovicích a že řádu náleží i ves Popovice (Popiz), kterou jeho otec kdysi odkázal klášteru oslavanskému a zříká se ve prospěch řádu všech svých práv na tyto statky a postupuje mu kostelní podací 40). Šlo nepochybně o dosti značný majetek, přičemž smlouva dokládá, že v Popovicích u Brna byl románský kostel již před rokem 1298. Dobřínsko bylo u Zlína a Petrovice u Znojma. Poslední listinou, v maltézském archivu, která se týká komendy JamoliceTemplštejn byla dána v Brně l8. října 1301: Alšík (Alschico), syn Alberta z Merlen vyslovuje jménem svým a svých dědiců souhlas se smlouvou mezi svým otcem a řádem templářů na Templštejně a zavazuje se proti ní nejednat. K Alšíkovi se připojují Jenes z Našiměřic (Gentzo de Nascha-meritz) a Drslav, sudí ve Znojmě 41). Velice významná listina v archivu je z roku 1308, tedy pocházející již doby kdy velmistr templářů Jaques de Molay byl uvězněn Filipem IV. Sličným a štvanice na rytíře téměř ve všech francouzských komendách byla v plném proudu. Byla sepsána 3. března tedy téměř půl roku po zatčení velmistra a jeho uvěznění společně prakticky se všemi preceptory, komtury, baillivy a dalšími patnácti tisíci jak řeholníky, tak i služebnými bratry a to během jediného dne, což je na ranný středověk obdivuhodný organizační čin, který by se snad nepodařil ani dnes. 39) 10: 2693, perg. lat. 19 pečetí 40) 10: 2694, perg, lat. 17 pečetí 41) 10: 2695, perg lat. 3 pečetě Svrchu uvedená listina nám především dokládá, že nejméně již deset let drželi templáři město Vsetín a vystavěli buď přímo v něm nebo v nejbližším okolí hrad Freundsberg. Pravděpodobně stál na místě dnešního zámku ve městě. Jiný hrad na vrcholu Klenov u Bystřičky vystavěli také. Nicméně se jednalo pouze o dřevěný hrádek, který by určitě nebyl důstojným sídlem řeholních rytířů při držení města, které v té době mělo na Moravě značný politický i strategický význam. Pozoruhodné je, že nejčastěji se v té době vyskytující preceptor Ekko "se souhlasem velmistra (již uvězněného)" město s hradem dává do dlouhodobého, ale limitovaného nájmu před-nímu moravskému pánu. Je více než pravděpodobné, že v předvídání dalších událos-tí byl veden záměrem zajistit řádu majetek, který po přežití kritického období, by se vrátil k záchraně řádu a užitku rytířů. Zdali takovýmto způsobem se snažili rytíři ukrýt ještě jiný majetek, si vyžaduje další hluboké studium dochovaných pramenů. 1309, březen 3.: Vok z Kravař (Boko de Chrawar) se souhlasem velmistra templářského řádu a rakouského a štýrského knížete Fridricha přijímá od Ecka, mistra řádu v Čechách a na Moravě, na 31 let město Vsetín (Setteinz) s hradem Freundsbergem (Vreunt-sperge) emfyteutickým právem bez porušení podacího práva tamních kostelů, z nichž každému zůstává 1 svobodný lán a po 1 měřici žita a

ovsa z každého lánu, vedle toho zůstává řádu mlýn ve Vsetíně a polovina výtěžku z nalezených kovů. Po jednatřiceti letech bude uzavřena smlouva nová, přičemž Vokovi a jeho dědicům zůstane jen to co zařídili vlastním nákladem ve svobodném vlastnictví. Říčka Rokytnice (Roknitz) a půda kolem ní až k Bečvě (Bersch) zůstane řádu, kterému připadne zpět i les, který se Vokovi a jeho dědicům nepodaří za 31 let vyklučit, ponechají si zde jen právo lovu a kácení dříví., Rovněž jim náleží právo na statky se souhlasem řádu dále pro-dat 42). Samostatné postavení v rámci preceptorátu měla komenda ve slezské Olešnici. Byla vázána přímo na centrum alemansko-slovanské preceptury v Braunschweigu, kde tamnější komenda byla označovaná jako mateřská. Z ní také pocházelo osazení spojené s německou kolonizací, na které se podílela také dceřinná komenda ležící ještě východněji v Supplingenburgu. Listina vratislavského biskupa Lorence týkající se banálních osvobození od plateb dokládá, že templáři byli ve vodním hradu v Olešnici již před rokem 1227. V širokém okolí nejen pokrytém nedotčenými lesy, ale i osídlením slovanským obyvatelstvem, do značné míry spjatém s kulturním a politickým vlivem českým, zakládali templáři vesnice a farnosti nejen obsazené kolonisty z Německa, ale i místními Slovany, které organizovali podle v té době moderním německým právem 43). Český vliv zde dokládá přijímání vyhnaných přemyslovských knížat Piastovci. 42) 10.: 2696, perg., lat. 7 pečetí, znění v RBM II, s. 935-6, č. 2170. 43) K. Eistert: Der Ritterorden der Tempelherren in Schlesien, Archiv für Schlesische Kir-chengeschichte T 14, 1-23, 1956 Sestra Václava I. Anna byla provdána za Jindřicha II. Pobožného, jejím přičině-ním sem byl uveden český rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou, jehož špitály byly vysoko ceněné. Jindřich III. byl pak ve velmi úzkých stycích s českým dvorem. Jeho syn, pozdější Jindřich IV. byl vychováván v Praze. Velice se angažoval Přemy-sl Otakar II. a to nejen svým tažením do Pomořan, ale i kontakty s Piastovci což dokládá i jeho osobní účast na kanonizaci polské světice sv. Hedviky 44). Existenci komendy značně ohrozil vpád Mongolů v roce 1241, kteří Olešnici plenili v návaznosti na dobytí Vratislavi. K druhému obnovení defakto dochází po bitvě u Wahlstattu (1243), kde k vítězství Boleslava Pobožného nemalou měrou přispěli templáři z Braunschweigenu a Supplingenburgu. S vyčleněním preceptorátu pro Čechy, Moravu a Slezsko se vliv "české" templářské kurie působící v Čechách a na Moravě a podílící se na politice přemyslov-ského dvora, výrazně uplatňuje až v osmdesátých a devadesátých letech 13. století. Činnost templářů v Olešnici a zakládání řádových hospodářství, obcí a kostelů ve Slezsku až do převzetí komendy johanity v roce 1314, je podchycena listinami uloženými ve Vratislavském diecésním archivu a Vratislavském státním archivu. V přepisech pak přístupná ve vydaném slezském diplomatickém kodexu a regestech v něm obsažených 45). V maltézském archivu jsou pak tři listiny bezprostředně se dotýkajících Olešnické komendy: 1288, červen. 30 Olešnice: Frá Fredericus Silvestr preceptror řádu templářů v němcích a slovanských zemích, ustanovuje, že z každého lánu ve vsi Brožec (Brizitz) mají poddaní odvádět komendě v Olešnici vždy na sv. Martina dávku obilí a na svátek Očišťování Panny Marie 8 scudů a to s výjimkou dvou lánů, z nichž mají platit pouze peněžní dávku a jednoho lánu, z něhož se má odvádět vždy první dva

roky ve tříletém období dávka v obilí kanovníku ve Vratislavi. Rychtáři pak náležejí svobodné lány a hospoda 46). Ještě rok po uvěznění velmistra a templářů ve francouzském centru v Paříži fun-govala v Olešnici administrativa a byly vydávány listiny: 1308, září. 9, Olešnice: Janusius, preceptor řádu templářů a hofnistr v Olešnici prodává desátek s platem ze tří lánů ve vsi Goczalkov (Gotschalsdorf) u Střihomi (Strigenie), tři fertony stříbra a 3 míry obilí ročně, který Heřman odkázal komendě templářů v Olešnici, vdově po Heřmanovi a jeho dětem z 12 hřiven 47). 44) L.Peřich: Slezsko s.88 a d., Praha 1945 45) Codex diplomaticus Silesiae CDS a Regesten Silesiae RS v tomto kodexu: RS.: I: 73, 134, 243, 278,316,345,564,719,2269,2037,2240,2546,3011,3439 46) Jo: 724, perg. lat. 1 pečeť 47) Jo: 744, perg. lat. 1 pečeť Ještě pět let po převzetí majetku johanity se uvádí templáři v jejich administrativě: 1319, červenec, 30 Břeh (Brzeg): Boleslav kníže slezský, lehnický vysvědčuje a potvrzuje, že Konrád, řečený číšník (pincerne) postoupil Michalovi, komturovi johanitské komendy v Týnci (Tynzya) dva lány polí a lesů mezi lesem, náležejícím komendě v Olešnici, vsi Kalinova (Calnow), které Konrád kdysi daroval řádu templářů v Olešnici a která se potom vrátily zásta-vou do jeho držení 48) . Poslední dvě listiny týkající se templářů a uložené v maltézském archivu jsou již epilogem tohoto slavného řádu. Jedna je originálem určeným administrativě Českého království a druhá kopie z Vídně určená církevní administrativě braniborské a marlborkské diecése, do kterých dle kanonického práva náležely braunschweigská templářská kurie pro německé a slovanské země: 1312, květen 16, Liboume, (Liberoni Valentiensis): Papež etc. Kliment V. oznamuje aristokracii Českého království, že koncil ve Vienne dne 2. května rozhodl, aby řádu sv. Jana Jelusalemského byly dány všechny statky řádu templářů s výjimkou statků v Kastilii, Aragonii, Portugalsku, Mallorce, jež si papežská stolice vyhrazuje k další disposici, a žádá šlechtu v Čechách o pomoc pro mistra, převory etc. johanitů a jejich prokurátory při přebírání těchto statků 49). 1312, květen 2, Vienne: Papež Kliment V. etc. oznamuje arcibiskupu magdeburskému a biskupůmbran-denburskému a marlborkskému, že po zrušení templářského řádu z rozhodnutí pape-že při jednání na koncilu ve Vienne bylo potvrzeno předat komendy, kostely, hrady, města a jiné statky, důchody a práva templářů ve všech částech světa (podle stavu k říjnu 1308), řádu sv. Jana Jerusalemského, kromě statků v Kastilii, Aragonii, Portugalsku a Mallorce, vyhrazené papežské stolici. Nařizuje se adresátům uvést představitele řádu, nebo jejich prokurátory do správy těchto statků, uvalit církevní tresty na ty, kdo by statky zadržovali a nevydali do měsíce po vyzvání, kdo by těmto osobám pomáhali nebo je ukrývali a uděluje jim pravomoce tyto osoby soudně stíhat 50).

Vedle archivně doložených osazení setkáváme se u nás i s templářskými toponymy, které nemají oporu v žádných záznamech souvisejících s tímto řádem. Za příklad nám může posloužit známý Templ v Mladé Boleslavi, jehož stavba prokazatel-ně pochází z osmdesátých let l5. století. 48) Jo.: 746, perg. lat. 1 pečeť 49) Jo.:_2697, perg. lat. 1 bula 50) Jo.: 2698, lat. opis na papíře, 9 listů K názvu Templ zřejmě byl inspirován tesaným erbem nad vstupním portálem vysloveně pevnostního paláce stavebníkem Janem Císařovským z Hliníku, kde ve štítu je figura templářského kříže v podkově 51). Podobným toponymem je Templ-štejn u Dolních Heřmanic u Žďáru nad Sázavou. Tam jde o torzo hranolové věže na skále na levém břehu Oslavy. Jde o středověký strážní hrádek neznámého původu. 51) J.Žižka: Ke stavebnímu vývoji tzv. Templu v Mladé Boleslavi, Památky středních Čech 8/1:1-22. Praha 1994 Závěr Smyslem tohoto příspěvku bylo upozornit na hlavní nemovité a archivní památky po templářském řádu v našich historických zemích. Historiografická i popularizující a hlavně fabulující literatura, líčící jejich působení při dobývání a intervencích do islámem, ale také Mongoly získaných teritorií, je nespočetná. Stovky a snad i tisíce titulů počínaje kronikami a konče současnými fantasmagorickými romány věnují pozornost téměř výhradně jejich aktivitám ve Svaté zemi a hlavně jejich tragickému konci, který ostudně poznamenal s nástupem l4. století křesťanské země Evropy a hlavně Francii. Seriozní historici i popularizující spisovatelé se dosti dů-stojně a hojně vypořádali s průběhem a následky zrušení tohoto řádu, spojenému s vyvražděním jeho prelátů i prostých příslušníků ve Francii. Zejména v zemích, kde byly zřízeny jejich preceptoráty, komendy a další organizační jednotky, jako ve Španělsku, Portugalsku, Itálii, Británii i německých zemích nalezneme dosti titulů, ze kterých můžeme čerpat seriozní historické informace i odkazy na materiální i listinné památky. Pomineme-li Itálii, tak snad nejpoučnější je jejich historie a zejména konec v druhé nejkatoličtější zemi tehdejšího křesťanského světa ve Španělsku. Zatímco francouzští templáři se nechali pozatýkat a pozavírat a obrat o všechno, včetně života, tak likvidačnímu tažení se španělští templáři postavili na odpor. V Aragon-ském království drželi mocí opevněné komendy s hrady, máme-li vyjmenovat ty nejvýznamnější, Asco, Cantaviéja, Villel, Castellte, Chalamare a Manzon. Pouze hrad komendy Pensicola byl vojsky Jakuba II. dobyt, ostatní se držely až do vyhla-dovění a rytíři kapitulovali za přislíbení spravedlivého procesu a možnosti obhajoby. Ve Španělsku útrpné právo nebylo přípustné a když z Francie dorazivší inkvisitoři i tohoto v menší míře docílili, prakticky žádného přiznání nedosáhli. Církevní soud v Taragoně rozhodl, že templáři jsou neviní. Po několika letech jednání vyrostl z nich dokonce nový řád s centrem ve valencijské Montese. Podle prvního velmistra byl nazván calatravským. V Portugalsku jim

nadržoval král Diniz a dal podnět k založení rytířského řádu Kristova s centrem v Tomaru. Uvolněné majetky, které si vyhražoval ve svých breve papež, celkem spořádaně přebírali johanité, případně oba nástupnické rytířské řády. Na Britských ostrovech, tedy Anglii, Irsku a Skotsku aktivita Filipa Sličného a postoje francouzského papeže Klementa V., který ostatně nikdy ani Řím ani Britá-nii nenavštívil, žádné nadšení nezpůsobilo. Ba ani touha po zmocnění se jejich mate-riálních statků nezapříčinila divoké pronásledování, zejména po překvapivém zjiště-ní, že komendy nejenže neoplývaly žádným mimořádným bohatstvím, ale naopak se vyznačovaly relativní chudobou. V Anglii také nebylo přípustné vyslýchat právem útrpným a navíc soudní řád se opíral o nezbytnou porotu, bez jejíhož verdiktu neby-lo možno přistoupit k exekutivě. Inkvisitoři přijatí z Francie sice nakonec docílili omezeného použití tortury u mnoha vyslýchaných představitelů templářů. Nicméně většina jich vydržela, "přiznání" nebylo vynuceno a tak i v Anglii se dospívalo k verdiktu, že vyslýchaní jsou nevinní. Nicméně vedle členů řádu, kteří vyvázli tím, že se uklidili do jiných klášterů, nebo těch, kteří měli to štěstí, že je johanité, kteří přebírali komendy ponechali na svých místech, řada jich nepřežila tuhé věznění v londýnském Templu. Papežské nařízení vyplývající z koncilu ve Vienne z roku 1312 bylo ale naplněno a opět v jeho realizaci sehrávali klíčovou roli johanité. Rozšíření templářů na Britských ostrovech bylo obzvlášť početné. Spontánně se začalo šířit již ve čtyřicátých letech 12. století. Maximálního rozmachu dosahovalo v osmdesátých a devadesátých letech toho století. V samotné Anglii bylo nejméně 100 komend organizovaných v patnácti baillivách. Preceptorát byl v Londýně, první představený mistr Hugh of Argentain byl ustanoven v r. 1140, poslední Wiliam More skonal na následky věznění po roce 1312. Ve Skotsku byly dvě komendy a v Irsku pět. Památky stavební i archivní jsou po britských templářích velice hojné a jejich zpracování na vysoké úrovni 52). Pro naše země měl největší význam preceptorát alemansko-slovanský se sídlem v Braunschweigu. Byl to v druhé polovině 13. století jeden z mnoha, které pokrývaly německé země spadající do římsko-německé říše (Vídeň, Hildesheim, Štrasburg, Esllingen, Worms, Grumbach a další). Poslední preceptor Fridrich z Alvenslebenu, který několikrát navštívil naše komendy, byl také společně s dalšími templáři zatčen. Vykonavatelem soudu byl magdeburský arcibiskup Burchard. Koncily, které soudily templáře se uskutečnily v Trevíru a Mohuči. Mohučskému předsedal arcibiskup Petr z Aspeltu, osoba dobře známá z našich dějin. Na koncil dokonce vtrhla ozbrojená skupina rytířů vedená pereceeptorem z Grumbachu Hugonem ze Salmu a jeho bratrem Fridrichem 53). Rytíři si vynutili vyslechnutí obhajoby, ze které je nejčastěji citován "důkaz", který předložil právě Hugo Salm, totiž bílé řádové hábity, které zůstaly nedotčené po upálení rytířů ve francouzském Avonu. Fridrich Salm, komtur, který se účastnil bitvy o Akkon a sloužil pod Jaquesem Molayem svědčil o něm jako o obětavém hrdinovi za věc "našeho Spasitele" 54). Osvobození a dočasné propuštění arestovaných templářů, ke kterému dospěly tyto soudy, však nic nezměnily na důsledcích vyplývajících z papežovy buly a usnesení koncilu ve Vienne z roku 1312 o zrušení řádu. Ty komendy a majetky, které nepodlehly roz-chvácení, dnes bychom to klasifikovali jako příležitostné tunelování, přešly také do majetku johanitů. 52) Evelyn Lord: The Kllights Templar in Briatain, s. 270, london 2002, kde jsou kompletně uvedeny prameny

53) Z rodu Salmů, který se o několik století později výrazně zapsal do naší historie 54) Barber M.: Trial ofthe Templars, Cambridge 1978, The Military Orders, Cambridge 1978 Pohříchu o průběhu likvidace komend a především průběhu a osudu představených komturů, rytířů a duchovních, nenalézáme v našich archivních pramenech žádné použitelné údaje. Můžeme se jen domnívat, že vše probíhalo spořádaně, aniž to vzbudilo pozornost kronikářskou nebo administrativní. Z následných listin archi-vovaných u jednotlivých nástupnických templářských komend v maltézském archi-vu vyplývá, že se staly majetkem johanitů a tam zůstaly nebo přešly přes jejich administrativu. U statků, jiných nemovitostí, rent a důchodů to již není tak jedno-značné a rozborem jednotlivých případů bychom dospěli k závěru, že docházelo k rozchvacování nebo alespoň k podezřelému nabývání vlastnictví, zástav a podob-ně. Prostě "Nihil nuovum sub sole!" Templářská komenda v Malé Olešnici přebudovaná johanity. Veduta z r. 1733 podle vyobraze-ní v konventním kostele (Státní archiv ve Vratislavi) Templáři v řádové ústroji: l, 2. rytíři, 3. duchovní, 4. seržanti (Ilustrovaný rukopis z 13.stol.) Novodobé znaky obcí inspirované templáři jako jejich zakladateli: Uhříněves, městská část Prahy Modrý štít, na hnědé patě štítu stojí stříbrná hradební zeď z kvádrů, se dvěma věže-mi a otevřenou bránou opatřená stínkami. Brána má do půle spuštěnou zlatou mříž, Věže mají červené valbové střechy s makovičkami, po jednom oknu a pod nimi dva štíty. Pravý pokosem dělený černě a stříbrně (erb Smiřických). Levý stříbrný s čer-veným templářským křížem. Před branou Figura sv. Jiří na koni bojujícího s drakem. Štít celého znaku opatřen hradební korunou. Čejkovice, okres Hodonín Stříbrný štít, na něm vzlétající čejka přirozené barvy se zlatou zbrojí. Čejka je pod-ložena červeným, templářským tlapatým křížem. Dukovany, okres Třebíč Štít po1cený, pravá polovina stříbrná s červeným tlapatým templářským křížem, levá polovina dělená: nahoře na červeném poli stříbrná radlice, dole na modrém poli vykořeněná lípa s hnědým kmenem a zelenými lístky. Jamolice, okres Znojmo Bemartice, okres Jeseník

Štít stříbrný s položeným červeným tlapatým křížem. Vztah k templářům nedoložen, vychází z pověstí.