S/krze postmoderní teorie · 2018. 5. 29. · stane, když poezii, román či výtvarné umění...

S/krze postmoderní teorie

Mgr.Tomáš Hauer, Dr.

Recenzovaliprof PhDr Václav Bělohradský prof.PhDr Mwoslav Marcelll doc M1roslav Petříček, Dr

•Redakce Lenka Sčerban čováGrafická úprava

Kam1la SchOllerová Sazba DTP Nakladatelství Karol1num Vydání první

© Un1verzita Karlova v Praze, 2002©Tomáš Hauer, 2002

ISBN 80-246-0545-7ISBN 978-80-246-2592-8 (online: pdf)

Obsah

1. Postmoderní kulturní obrat 71.1 Postmodernismus jako metafora 71.2 Genealogie pojmu II

1.3 Od strukturalismu k postmodernismu 17

1.4 Postmodernisté říkají, že... 33r.s Postmoderní veřejný prostor 66

2. Konec moderny? G. Vattimoversusj.

BaudriJJard

8s2.1 Inspirace Nietzschem a Heideggerem: Přestaňme

s překonáváním metafyziky

8s

2.2 Vymezení nihilismu2.3 Postmodernismus a estetický charakter pravdy -- -2.4 Konec moderny? Vymanění či překonání2.5 Baudrillardův svět hyper -reality, simulakrů a implozí

3· G. Deleuze, F. Guattari a postmoderní galaxie bez centra3.1 Deleuzeho Nietzsche: Pluralita a nové pojetí diference3.2 Pokus o velkou syntézu: Rozdíl a opakování, Logika smyslu--- 1483·3 Netělesné, struktura a paradoxní prvek "x"3·4 Anti-Oidipus: kapitalismus a schizofrenie3·5 Felix Guattari před Anti-Oidipem3.6 Touha, modernost a schizo-analýza3·7 Tisíce plošin: rizom a nomádská distribuce

4·1· F. Lyotard a postmoderní hraní4.1 Diskurz, figura4.2 Libidinální ekonomie a politika touhy 4·3 Pohanství apostmoderní obrat4·4 Postmoderní situace4·5 Mezi Kantem a postmodernismem: Rozepře

187r871

93

- - - 203- - -211

- - - 222

Cs)

Věnováno mimu synovi Tomášovi

1. Postmoderní kulturní obrat

1.1

Postmodernismusjakometafora

Kdysi dávno bývaly doby, kdy člověknebyl subjekt, svět rozpro stírající se donekonečných dálav nebyl vesmír, řekyneměly kory ta, život nebyl drama,člověk nebyl výsledkem sobeckého bojegenů a stát nebylstnij. I ta dnesnejbanálnější slova byla kdysi originálními, jiskřivými metaforami, kteréčasem zevšedněly a staly se přirozenousoučástí našich slovníků. Každý pojemje tako vouto vyhaslou metaforou, kteráse kdysi zdála většině lidí ja ko větší čimenší nesmysl, neboť byla ve skandálním rozporu s tím, jak si navykli mluvit o

sobě, světě či druhých. Některé metaforyale působily natolik přesvědčivě, že selidé rozhodli převyprávět svou zkušenost tak, aby s nimi byla ve shodě.Metafora nás vždy vytrhuje z navykléhorežimu řeči a přenáší nás do "možných"světů, které buď jako přitažlivépřijmeme, či naopak odmítneme jakonepřesvědč ivé.

Oněmi přesvědčivými metaforamievropské kulturní tradice byly například- stát stroj, neviditelná ruka trhu činarcistický původ slitován í. Ten , kdopoprvé slyšel tyto metafory, byl dozajista pobouřen či ohromen . Představa, že stát je cosi jako stroj a že není nijakspja t s kteroukoli konfesí, myšlenka , žeekono mická činnost není vedenaaltruismem či sobectvím, ale chlad noulogikou nabídky a poptávky či názor, ženáš pocit viny má svůj původ vpotlačených sexuálních impulzechdětství, byly ve skandáln ím rozporu sezpůsobem, jakým si západní tradicenavykla nahlížet na stát, ekonomii čisvědomí.

Jednou z působivých metafor, kterázačala pronikat do zá padního myšlenítakřka před dvěmi sty lety, je vytvářeníprav dy /Rorty IQ8q: -1)/. Francouzskárevoluce nám přesvědčivě

(8)

ukázala, že celý slovník společenskýchvztahů a celé spektrum společenskýchinstitucí může být nahrazeno téměřběhem jedné jediné noci. Utopickápolitika odsouvá stranou otázky ohledně vůle Boží, přirozenosti člověka čicharakteru pravdy a zabý vá sevytvářením dosud neznámé formyspolečnosti. Od dob Francouzskérevoluce začali intelektuálové považovatmyšlenku vytváření pravdy spíše zapravidlo než za výjimku.

Podobně nám básníci (jako Apollinaire, Prévert),literáti

(jako Nabokov,Joyce, Kundera, Proust)a malíři (Dalí, Picasso) ukázali, co sestane, když poezii, román či výtvarnéumění pře staneme považovat za"znázornění skutečnosti" a začneme sena ně dívat jako na prostředek kdosažení soukromé autonomie . Titoautoři připisovali umění a literatuřetakové místo v celku kultury, kterétradičně zaujímala filosofie čináboženství, místo, na které osvícenství

(8)

postavilo vědu.V současné době tyto tendence

zesílily a vzájemně se pro

stoupily natolik, že dosáhly jistéhokulturního vlivu nazývaného (s věd

,omím

problematičnosti názvu samotného)-postmodernismus. Uspěch tendencí vumění, politice a literatuře, zformovanýchkolem metafory vytváření pravdy, vedl krozkolu uvnitř tábora fi losofie. Částfilosofů zůstala věrna modernímuprojektu a pokra čuje ve svémsebeztotožnění se s věcí vědy. Zastávápřesvědčení, že odvěký zápas mezilogikou a chaosem stále pokračuje a vsoučasné době nabyl podoby zápasu mezizdravým rozumem a všemi těmi vlivy vsoučasné kultuře, které zastávají názor, žepravda byla spí še vytvořena nežnalezena. Metaforu vytváření pravdypovažují tito autoři za nebezpečnou askrz naskrz zavádějící frázi, jejíž použitíve vědecké a filosofické teorii není namístě.

(8)

Někteří z těchto filosofů upozorňujínapř. na to, že speci fický zájemintelektuálů o zkoumání postmoderníhodiskurzu těmto lidem přináší kulturníkapitál, znovu obnovuje jejich váhu aroli ve společnosti, kterou by jinakztratili /Britton 1988: 3-17/ Dalšífilosofové barvitě líčí katastrofickéscénáře a hovo ří o postmodernismujako o kulturním Černobylu jNola1995: 172-191/ A konečně vlivnýodpůrce vidí postmoderní kulturní obratjako devalvaci emancipačníhopotenciálu moderny, který se doposudnevyčerpal /Habermas IQ8r: -14/.

Jiní filosofové - kteří dospěli knázoru, že se obejdou bez myšleníreprezentace, bez tradičních dichotomiínapř. podstata-jev, subjektivní-objektivní,pevné předměty-ohebné texty, povrch-hloubka, pravda-mínění, postavených narozdílu mezi tím, jak jsou věci veskutečnosti a tím, jak je popisujemevzhledem k ně jakému účelu- se postavilipo pravici utopistů, literátů a uměl ců.Zatímco filosofprvního typu staví protisobě např. "tvrdý fakt" a metaforu (to, coje dle jeho názoru pouze subjektivní),filosof druMho typu odmítá samotnoumyšlenku, že nějaká teorie může býtzobrazením toho, jak jsou věci veskutečnosti. Filosof dru hého typupovažuje samotnou myšlenkureprezentace skutečnos ti -zabezpředmětnou jRorty rg8g: 4/

Pokusme se na příkladu dichotomie zebra versus politologieukázat,jakým způsobem postmodernífilosofové zpochybňují myšle ní

reprezentace jRorty 1999: xxv-xxvij.

Běžně mluvíme o tom, že politologie jeznačně problematickým a kontroverzním

společen ským konstruktem,kdežto zebra je

objektem přírodníhosvěta. Síla a přesvědčivosttohoto postoje je jednoduše

založena v kon statování, že v případě,kdyby neexistoval člověk, zebry by zde

byly stále, zatímco politologie by tunebyla. Ovšem ona kauzální nezávislost

zebry na člověku neznamená,že zebra je tím, čím je, nezávisle na

přesvědčeních, cílech a režimech řeči,kterými ji po pisujeme. Ba právě naopak.Zebry popisujeme tak, jak je popisu jeme,

totižjakozebry, a nikoliv jako kuličkováložiska, magnetofon či vápenec, právě v

důsledku zájmů a přesvědčení, kterásleduje me. Mluvíme prostě režimem řeči,

který obsahuje slovozebra, pro tože tovelice dobře a efektivně slouží našim

cílům, například má me-li v buši hlad ahodláme-li si obstarat maso, abychom

přežili.Totéž platí i o slovech buňka, DNK,

molekula, atd., tj. ojménech částí, ze kterých se zebra takříkajíc "skládá". Jste-li man govníkem,mluvícím láčkovcem či obyvatelemJupiteru, který nás z kosmu pozoruje,potom hranice mezi zebrou a politologiíjiž není tak zřejmá a již vůbec nenízřejmé, zda vůbec máte nebo budetepotřebovat ve svém slovníku slovozebra . V takovémto případě není totižvůbec jasné, zda některý z milionůpopisů,jejž zachycuje úsek časoprostoru,který my nazýváme zebra, má blíže ktomu, jak je to ve skutečnosti, nežkterýkoliv jiný.

(g)

( 10)

Právě z tohoto důvodu nemá smyslklást si otázky, zda ze bra je ve

skutečnosti souborem atomů a molekul,nebo je ve sku tečnosti souborem

aktuálních či potenciálních smyslovýchre prezentací v lidském organismu či zda

je ve skutečnosti něčím jiným.Relativnost popisů vzhledem ke

sledovaným cílům je pro postmodernífilosofy základním argumentempro jejich pohled na poznání,

podle kterého je cílemzkoumání užitečnost pro nás, a nikoli

adekvátní reprezentace toho,jak jsou věcive skutečnosti.

Dokud si budeme myslet, že existujívztahy, jako napří

klad- vyjádření skutečného charakterusvěta či našeho já, onto logické základy"x", svět sám o sobě atd., které mohou vnašich slovnících býtpřítomnyčichybět,dotud budeme pokračovat v tra dičnífilosofické honbě za kritérii,jež byzřetelně rozlišila, které teorie a režimyřeči tento rys splňují a které ne.Postmoderní fi losofové chtějí všechny

( 10)

tyto teoretické otázky nahradit otázkoupraktickou. Totiž otázkou, zda si mámezachovat současný re žim řeči, ve kterémjsme si navykli vyprávět příběh našehoživota a který se stal z velké částizastaralým, či zda máme přijmout nový,doposud ne zcela zformovaný režimřeči, jenž je však pří slibem velkých věcí.

Nicméně za zásadní lze považovatto, že neexistuje nějaká jednotnápostmoderní teorie, nějaká koherentnípozice, jaká si esence postmodernosti.Termín postmodernismus, obdobně jakojakýkoli jiný široce užívaný slogan,bývá používán a chá pán zcela rozdílněv odlišných sférách společenskéhoživota. Bylo by tedy naprosto chybnéhledat nějaký esenciální význam tohotopojmu aplikovatelný na všechny jedince,směry a hnutí, jež postmodernu popisují,hájí, polemizují s ní či ji kritizují. Patrněnejužitečnější je nahlížetpostmodernismus prizmatem rodinnépodobnosti. Dva členové téže velké arozvětvené rodiny mají sice stejnoubarvu očí, alejeden z nich má obdobnou

( 10)

barvu vlasů jako tetička "x", zatímcodruhý vlasy nezdědil, ale má vel mipodobný obličej jako dědeček "z", kterýale... atd.V této první kapitole se nejprve pokusím

alespoň v letmémnáznaku sledovat genealogii samotnéhopojmu postmodernis mus. Za další sezaměřím na vývoj na francouzskéintelektuální scéně (od strukturalismupřes post-strukturalismus k postmo-

(u)

dernismu). Ve čtvrté části nabídnu svénarativ n í vymezení postmoderníhokulturního obratu a konečně závěr tétokapitoly bude patřit zamyšlení nad rolíveřejného prostoru v postmoder níspolečnosti.

Moje práce S/krze postmoderní teorie je

tedy pokusem o alespoň

letmé zmapová n í postmoderního diskurzuv jeho rostoucí etické a politickénaléhavosti. Filosoficky rekonstruujeněkteré ze zá kladních článků dlouhéhořetězce textů (Vattimo, Deleuze, Baudrillard, Lyotard), které tuto myšlenkovoupozici utvářely. Skicuje východiska,odlišnosti a napětí mezi různými přístupy kpostmo dernímu kulturnímu obratu,upozorňuje na produ ktivnost tohotofLlosofického přístupu v kontextu euro-americké ku lturní tradice, a současněvyvrací zjednodušené a ideologizovanéstereotypy, kte ré prezentují postmodernídiskurz jako odmítání odpovědnosti zavlastní jednání a relativizaci hodnot. Práce

(u)

se snaží představit postmoderní filosofickýdiskurzjako pokus -j ak v epoše ekologické krize, planetární komunikační sítě atelematických finančních trhů vrátit smyslpojmům jako "odpovědnost a tolerance" .Na zá kladě analýzy a rekonstrukcevýchozích předpokladů postmoder nífilosofie ukazuje, že "odpovědnost", a tojak mravní, ekologická či politická, můžebýt obnovena pouze za moderností, tj. zaobec ně přijímaným přesvědčením, žeexistuje objektivní poznání, ne utrálnísoudci a univerzální pravidla, na něž semůžeme odvolat a tak se zbavit osobníodpovědnosti za dopadnafehojednání naživot ní světy jiných lidí, na po staletíbudované historické světy, na pro nás cizíverze světa či hodnotové postoj e.

1.2

Gen

(u)

ealogie pojmu

Snad poprvé se výraz postmoderníobjevuje před více než sto lety. Anglickýmalíř John Watkins Chapman hovoří vroce 1870 o tom, že on a j eho přáteléchtějí pokročit k postmodernímumalířství /Higgins 1978: 7/Postmoderním přitom rozumí modernější než v té době nejrozvinutějšímalířství, než avantgardní francouzský impresionismus. Podruhése výraz postmoderní obj evuje v roce IQ

I7 u Ru dolfa Pannwitze, který ve svém

(u)

díle

Die Krisis der europaischen Kulturpopisuje nihilismus a kolaps hod not vsoudobé Evropě. Pannwitz, následujeNietzscheho, mluví o postmodernímčlověku, jemuž připisuje všelicos.Postmoderní člověk je "sportovnězocelený, národně uvědomělý, vojenskyvychovaný, nábožensky probuzený atd."jPannwitz 1917: 64/. Pannwitzůvpostmoderní člověk je pouze slovněobnovené opakování Nietzschovanadčlověka. Tak jako je Nietzschovadiagnóza patologií moderny, jePannwitzovo pojetí postmoder ního třebachápat jako deklaraci přicházejícíhovzedmutí, které následuje po odlivumoderny. Proti snahám o laciné léčenívše obecné krize člověka, které tuto krizipouze zakrývají, tak staví Pannwitzperspektivu člověka postmoderní ho.

Po druhé světové válce se představa postmoderního

zlomu, radikálního rozcho du s moderností,objevuje v roce 1947 v díle anglickéhohistorika Arnolda ToynbeehoA Study

oJHistory. Toynbee předkládá svoukoncepci postmoderního věku, počínajícího rokem 1875· Toynbeehoperiodizace západních dějin vymezuječtyři období. Po době temna (675-1075)následuje údobí středověku (1075-1475) amoderní věk (1475-1875). Takto vstoupilazápadní civilizace do nové periody, kterouToynbee nazývá postmoderní věk, v roce1875· Periodu charakterizují vál ky,sociální nepokoje a revoluce. Toynbeepopisuje tuto etapu jako věk anarchie atotálního relativismu. Předcházející,moderní dobu, charakterizuje jako obdobívyznačující se společenskou stabilitou,racionalismem a pokrokem. Postmodernívěk naopak označuje jako- údobí velkýchproblémů jf oynbee 194t 39/.

V roce 1950 se představa postmoderního věku objevuje ve vel

kém počtu historicko-sociologickýchstudií ve Spojených státech. V úvodu

velmi populární antologie Mass Culturepoužívá kulturní historik Bernard

Rosenberg termín postmoderní k popisunových podmínek života v tzv. masových

společnostech . Rosenberg ho voří ouniverzální masové kultuře, která

unifikuje architekturu, životní styly,myšlení, ekonomické statky atd.

"Postmoderní svět nutí člověka žít podvládou sloganu všechno nebo nic"

/Rosenberg, White 1957: s/ V tomtéž rocepublikuje ekonom PeterDrucker knihu The Landmarks oJTomorrows podtitulem A report on the new /Jost-modern world. Pro Druckera je výrazpostmoderní spo-

( 12)

lečnost ekvivalentem pozdějipoužívaného termínu postindustri álníspolečnost . Drucker se identifikuje stímto pojmem a píše: "Vjistém, bliženespecifikovaném momentu uplynulýchdvaceti let jsme opustili moderní věk apřenesli se do nové, dosud nepojmenované epochy" jDrucker 1957: ixj. Voptimistickém pohledu teoretikapostindustriální společnosti jepostmoderní svět nahlí žen jako údobíkonce násilí a ignorance, úpadkunárodních států a konce ideologií,procesem celosvětové modernizace.

Mnohem negativnější pohled na postmoderní věk nabízí

C. Wright Mills v práci The SociologicalImagination (1959). Mills píše:"Nacházíme se na konci údobínazývaného moderní doba. Stejně takjako po antice následovala staletíorientálního despo tismu, která západníhistorie označuje jako údobí temna, je obdobně moderní věk nyní střídánpostmoderní periodou" jMills 1959: 165-166/ Mills je přesvědčen o tom, že "naše

základní defi nice společnosti i lidského jábudou nahrazeny díky nové realitě a že jenezbytně nutné pokusit sekonceptualizovat změny, jež proměňují anarušují stávající řád" jMills 1959: 166/Proměna,jíž postupně prochází ustálenýřád, pak dle Millse vede k tomu, žestandardní kategorie myšlení a cítění jsounadále nepoužitelné. Konkrétně je Millspřesvědčen například o tom, žemarxismus a liberalismus jako teoriespolečnosti či ideologie jsou nadá lenepoužitelné, jelikož obě tytospolečenské teorie jsou svými základyukotveny v osvícenství. Obě hájí vnitřnívztah mezi ro zumem a svobodou, kterýmá zaručit to, že správné užití rozu mupřinese onu kýženou svobodu . Období,které nazývá Mills postmoderním, něcotakového znemožňuje .

V eseji z roku 1961,TheRevolutionin Western Thought/Smith1982/,

charakterizuje Hu ston Smithpostmoderní konceptuální skok vumění, filosofii vědě a teologii. ProSmithe ve dvacátém století došlo k

mutaci v západním myšlení, kteráustavila postmoderní mysl. Smithpopisuje transformaci z moderníhosvěta, ve kte rém je realita uspořádánadle zákonů, jež lidská inteligence můžepoznat, směrem k světu postmodernímu,v němž je realita neuspořádaná anepostižitelná. Postmoderní skepticismusa ne jistotu je dle Smithe nutnotransformovat do jiné intelektuálníperspektivy , takové, která bude víceholistická a duchovní.

Anglický historik GeoffreyBarraclough prezentuje mno hemsystematičtější pohled na postmodernívěk v práci An lntroduction toContemporary History (1964).Barraclough oteví rá své vysvětlenípovahy současných dějin tvrzením, že"svět, ve kterém žijeme dnes, je odlišnýve všech základních před pokladech avýchodiscích od světa, ve kterém žil azemřel Bismarck" jBarraclough 1964: 9/Barraclough analyzuje struk turálnízměnu mezi "starým" a "novým"světem. Současnou dobu je třeba chápatjako naprosto svébytnou periodu vtoku času, která jednak nesnesesrovnání s něčím jiným a jednak chcebýt popisována vlastními prostředky,které zvýrazňu jí její svébytnost aukazují (obdobně jako název středověkje uplatněním kategoriální výbavymoderní historiografie) její neuchopitelnost tradičními pojmovýmischématy. Na rozdíl od těch teoretikůa historiků, kteří upřednostňujíkontinui tu při zkoumání dějin,

Barraclough píše: "To, co dnes musí mepovažovat za významné, jsou rozdíly,nikoli podobnosti, prvky diskontinuityspíše než elementy potvrzujícíkontinuitu . Postmoderní zde znamenárevoluční rozmach ve vědě a technologii, nový imperialismus střetávající se srezistencí revolučních hnutí ve třetímsvětě, proměnu individualismu vmasovou spo lečnost" jBarraclough1964: 23/

Zatímco ve čtyřicátých a padesátých letech byl pojem postmo

dernismus pouze příležitostně používánk popisunovýchforem architektury čipoezie, v šedesátých letech se stává

běžným jeho použití jak v umění,tak v kulturní a společenské teorii.

Irving Howe v práci M ass Society andPostmodern Fiction /Howe 1970/ a Harry

Levin v práciWhatwasModernism/Levinrg66/zaujímají

shodně vel mi negativní postoj kpostmoderní kultuře, kterou popisují vter minologii rozkladu osvícenského

racionalismu, anti-intelektua lismu

a zániku modernistické naděje, žekultura je schopna být zdrojem

společenské změny. Naopak pro SusanSontag /Sontag 1966/, Ihaba Hassana/Hassan 1971/ a Leslie Fiedler

/Fiedler 1971/ je postmoderníkultura pozitivním vývojem,

který stojí v opozici vůčipotlačovatelským a

donucujícím aspektům modernismu a moderny. Ve svých známých

a vlivnýchesejích ze šedesátých letSusan Sonta_g obhajuje novou senzibilitu,

kterou

přináší postmoderní kultura.Modernistickou orientaci na obsah,význam a řád nahrazuje nová senzibilitaorientující se na potě šení ze stylu aformy, privilegující erotičnost umění nadherme neutikou významu .Tato novápostmoderní senzibilitajevíce plura listickáa méně "tzv.seri6zní a moralistická" nežsenzibilita moderní.

V eseji The New Mutants (1964) popisuje Leslie Fiedler zdroje

a původ kultury, kterou nazývápostmoderní. Typické pro tuto kulturu jeodmítání tradičních protestantskýchhodnot, racio nalismu, viktoriánství ahumanismu. Zatímco v tomto eseji jepostmoderní umění charakterizovánojako nihilistický post-modernismus /Fiedler 1971: 379-400/,v pozdějším období je patrná změnaúhlu pohledu a postmodernismus jevnímán jako pozitivní hodnota jak vumělecké, tak v kulturní tradici . Fiedl erproklamuje smrt avantgard a moderníliteratury, příchod no výchpostmoderních uměleckých forem

vyjádření, které boří tradiční bariérymezi např. herci a publikem, tvůrci akritiky atd. /Fiedler 1971: 461-485/Postmoderní kultura problemati zujerozdíl mezi tzv. vyšším a nižšímuměním, opouští moderní elitářství,formalismus a upřednostňujesubjektivní výpovědi v jejichpsychologickém, společenském ahistorickém kontextu.

Největší měrou se o popularizacipostmodernismu v litera tuře zasloužilIhab Hassan, který publikoval množstvístudií o postmoderní literatuře apostmoderním myšlení vůbec jHa ssan1971,1979/ Hassan se sice staví velmizdrženlivě k samotnému poj mupostmodernismus, kterýje dlejeho názoruneadekvátní popi su současnéhosvěta,jelikož sejiž nacházíme v údobínásledujícímza postmoderním věkem jH assan 1987=xi-xviij. Hassan charakterizuje postmodemismus jako rozhodujícíhistorickou změnu odpoutávající se od průmyslového

kapitalismu, západních hodnot akategorií myšlení. Postmoderníliteratura, tj. anti-literatura, literaturadříve mlčících či umlčených, jesymptomem této roz hodující změny,která směřuje k rozpouštění tradičnízápadní představy lidského já ivýchodisek západní civilizace obecně /Hassan 1987: s/

Kulturní teoretik George Steiner v práci In Bluebearďs Castle

/Steiner 1971/kritizuje novou "post-kulturu", která dle jeho ná zoru odmítáa boří základní hodnoty a přesvědčenízápadní

společnosti, jimiž dle Steinera jsou: vícegeografického a socio logického

centralismu, v němž západní svět, aSpojené státy konkrétně, vykonává

dohled nad morálkou a právydoposud necivilizovaných jedinců,

nezastavitelný postup směrem kstále většímu pokroku jako

základnímu cíli lidských dějin,vnitřní vztah mezi liberálními

principy a morálníodpovědností atd. Pro Steinera

ona post- (po-osvícenská, humanist ická,moderní) kultura nemůže být nadále

humanizující silou, jelikož rezignu je naetické absolutno a gnozeologickou

jistotu . Jako politicky konzervativníautor vidí Steiner jisté sepětí mezi

vznikající post·kulturou a radikálními hnutími šedesátých let.

Poněkud smířlivější postoj k novéhistorické situaci nabízí sociolog AmitaiEtzioni v práci The Active Society/Etzioni rg68/. Etzioni popisuje situaci vesvětě po druhé světové válce jako bod

zlomu. Argumentuje tím, že rozvojnových způsobů ko munikace,informatika a pokrok v technologiíchpřipravily pod mínky pro postmodernívěk. Etzioni vyslovuje hypotézu o tom,že samotný technologický rozvoj nutněboří předcházející hod noty, respektiveže použití technologií činí lidský životlepším a přispívá k řešení všechspolečenských problémů. Etzionihoupřednostňování "aktivní společnosti"spočívá v přesvědčení, že normativníhodnoty jsou schopny orientovatuplatnění no vých technologií směrem kzlepšení kvality života. Etzioniho aktivnínormativní ideál tak představuje jednu zpozitivních vizí postmoderní budoucnosti,která však skrývá i mnohá nebezpečí.

V sedmdesátých letech se veSpojených státech užívá pojempostmodernismus jako označení novéhistorické epochy. Teolog Frederic Ferre vpráci Shaping the Future. Resources ojthePost-M odern World /F'erre rg76/ skicujealternativní síť hodnot a přesvědčení,vymezující se vůči postmodernímu

vědomí. Základní intencí prá ce je snahaprosadit jako výchozí bod alternativyvůči postmo derně znovu obnovenénáboženské hodnoty. V práci nazvanéThe Cultural Contradiction oJCapitalismpopisuje sociolog Daniel Bell konecmodernosti a nutnost vyrovnat se sfundamentálními pro měnami, které nás vbudoucnosti čekají. Bell píše : "Přicházíob dobí změny uvnitř západníspolečnosti. Nacházíme se na konciepochy, které vládla po více než dvě stělet buržoazní idea, že

( r6)

vše - lidské jednání i společenskévztahy -je ovládáno záko nitostmiekonomické směny" /Bell 1976: 7/Bell interpretuje postmoderní věkobdobně jako Toynbee. Postmoderníepocha je výrazem rebelství,antiburžoazním, antinomickým ahédonis tickým impulzem, který jedůsledkem uplatnění moderních hnu tívzniknuvších v umění a bohémskésubkultuře na každodenní život jBell1976: 56/

Tuto krátkou archeologii samotnéhopojmu

postmodernismus, která neměla být v žádném případě

vyčerpávajícím výčtem rozdílnýchnáhledů na tento fenomén, tedy

zakončíme odkazem na další pramennouliteraturu, ve které

lze nalézt mnohem po drobnějšíinformace o genealogii tohoto pojmu

/Antology 1996/

•·3 Od

strukturalismu kpostmodernismu

Postmoderní diskurz v podáníautorů jako Foucault, Lyotard,

Derrida, Deleuze atd. obsahujevýchodiska, která jsou výsledkem

vývoj e jedné myšlenkové linie, kterápostupo vala od lingvisticky

orientovaného diskurzustrukturalismu přes post-

strukturalismus až k postmodernismu.Teze, že spo lečenské vztahy a vazby

jsou vytvářeny diskurzem, tvoří základnípředpoklad pro porozumění způsobu,jímž tito autoři analyzu jí společnost.

Pokusím se tedy nyní naznačitsouvislosti, jimiž způsob myšlení

postmoderních filosofů na stranějednénava zuje a na straně druhé

překonává strukturalistický přístup . Ve svéinterpretaci východisekstruktural ismu

se budu opírat hlavně o výkladpředkládaný V. Descombesem. Tato

sémiologická verze strukturalismu jepatrně nejrozšířenějším výkladem

vzni ku strukturalismu, i kdyždozajista nikoliv jedinýmmožným.

Nabízí je den z významů, jak chápatstrukturalismus, přičemž autor této

práce vědomě abstrahuje odreflexe jiných verzí strukturalistické

metody, jako např. jejího uplatnění vmate matických pracích skupiny

Bourbaki či použití strukturalismu vPiagetov ě genetické epistemiologii.

Smyslem této části první kapitoly tedynení detailní deskripce vzájemné

provázanosti linie strukturalismus, post-strukturalismus, postmodernismus, která

by si dozajista vyžádala samostatnoumonografii, leč pouze a jen naznačeníuzlových bodů, styčných ploch, jakož ikřižovatek, jimiž tato linie procházela,oddělovala se a opětovně se provazo vala.Vzhledem k hlavní intenci práce považujiproto za dostaču jící volně sledovatsémiologickou verzi Descombese anačrtnout pouze její základní východiska .

Dominantami poválečné intelektuálníscény ve Francii byly existencialismus,fenomenologie a marxismus, jakož i snahyoje jich syntézu. V šedesátých letech semusely tyto teoretické proudy vyrovnat snovými hledisky a podněty, které do světateorie při nesl lingvisticky orientovanýdiskurz strukturalismu a lacanovské psychoanalýzy . Strukturalisté sepokoušeli oaplikaci strukturálně-lin gvistickéhomodelu na humanitní vědy a koncipovalinové pojetí jazyka, subjektivity aspolečnosti. Lévi-Strauss aplikoval strukturálně-lingvistickou analýzu na studiummýtů a příbuzenských vztahů, Lacanrozvíjel na strukturalismu založenoupsychoana lýzu, Althusser přichází se

strukturalistickou interpretací Marxe.Strukturalisté se pokoušeli analyzovatnevědomé kódy, pra

vid la a binární opozice, které vytvářejívýznam a organizují tak sociálnísystémy jako sexuální chování, móda,kulinářství, mýty atd. Struktury jsounevědomé, protože je vždy překrývajíjejich produkty a účinky. Napříkladekonomická struktura není ni kdy čirá,neboť ji vždy překrývají právní, politickéa ideologické vztahy, ve kterých se onasama ztělesňuje . Strukturalismus tedynestuduje jedno tlivé izolovanéfenomény, ale přechází od ana lýzyfenoménů, které jsou vědomě pochopenéči známé účastní kům daného diskurzu,k jejich "nevědomým infrastrukturám" .

Vysvětlit sociální fenomén tedy neznamená objevit dočasné

příčiny a spojit je do kauzálního řetězce,ale spíše určit a speci fikovat místo,úlohu a funkci fenoménu v systému.Analyzovat v tomto smyslu množící sepřípady sebevražd pak znamená ni kolivysvětlovat, proč konkrétní jednotlivci

spáchali sebevraždu v určitém momentu,nýbrž analyzovat je jako projev oslabeníso ciálních vazeb, které jsou výsledkemkonkrétní konfigurace so ciálních norem.

Strukturalisté zdůrazňovali vždyrigorózně vědecký status svých teorií,přičemž aplikace struktu rálně-lingvistických kon-

( r8)

ceptů na humanitní vědy měla přispět kjejich opětovnému zvě dečtění.Strukturalisté kritizovali pojetí subjektu,které bylo ve fi losofické tradicitraktováno od Descartesa po Sartra.Subjekt v jejich pojetí byl radikálněrozdrobován, rozdělován, dekonstruován, rozptylován . Permanentně jezpochybňována identita subjektu.Tradiční pojetí chápe "subjekt" jako"já", které myslí, mluví, jedná, pociťujeatd. Subjekt má tedy rozhodující rolispo čívající v tom, že skutečnost, kterouse někdo pokouší vyložit, pochází z"jeho" úsudku či "jeho" intuice.

Dekonstrukce subjektu pak znamená,že vyložení dané sku

tečnosti se odehrává na základě systémukonvencí, které unikají vědomémupochopení zkoumajícího . Mluvčíkonkrétního jazy ka si není např. vědomfonologického a gramatického systému,z jehož hlediska budou jeho názory,argumenty a vnímání vy světleny.Subjekt si nemusí být nevyhnutelněvědom ani vlast ního psychického

uspořádání, ani systému sociálníchnorem, které ovládají jeho chování.

Dekonstrukce subjektu tedy spočívá v jeho rozložení do zá

kladních složek, kterými se stávajíinterpersonální systémy kon vencí.Subjekt je rozdroben, rozpuštěn tehdy,když se "jeho" funkce připisují různýmsystémům, které operují skrze něj. Výzkumy v lingvistice, psychoanalýze,antropologii atd. decen tralizovalysubjekt ve vztahu k zákonitostemtouhy, formám jazyka či ve vztahu kmytickému. V průběhu dekonstrukcesub jektu do komponent systémů, kteréjsou však transsubjektivní, se "subjekt"stále více ukazuje jako sociálníkonstrukt, jako vý sledek systémukonvencí.

Z tohoto hlediska tedy když člověk mluví, šikovně se "podři

zuje jazyku", který hovoří skrze něj,stejně tak jako skrze něj pro mlouváspolečnost či touhy. I myšlenka osobníidentity se vyno řuje pouze skrze diskurzkultury . ,Já" není nic předem daného,

začíná existovat na nižším stupni, kterýmá svůj počátek v dět ství jako to, covidí jiní a co jejimi určeno.Strukturalismus tedy proměňuje dřívějšíhledisko, které činí ze společnostivýsledek jednání jednotlivce a trvá natom, že lidské jednání je umožněnokolektivními sociálními systémy, kterési jednotlivec osvojuje vědomě činevědomě.

( 19)

Někteří představitelé strukturalismu,jako například Michel Serres, používajívýrazy jako struktura, strukturální aakceptují defi nici struktury tak,jak jivymezil matematik Nicolas Bourbaki(jde o kolektivní pseudonym skupinyfrancouzských matematiků z ro ku1939). Jiní, jako například Lévi-Strauss,upřednostňují sau ssurovský termín-systém . Přestože jde o autory pracujícív od lišných oblastech zkoumání ataktéž různých generací, všichninacházejí analogické problémy, metodya řešení. Lingvistika v interpretaciFerdinanda de Saussure se odůvodněněpova žuje za východisko strukturalismu. Podívejme se tedy blíže naSaussurovu teorii jazyka.

Saussure nebyl spokojen se stavemlingvistiky, která se podle jeho názoru"nikdy nesnažila určit povahupředmětu, jej ž stu dovala, a bez tohotozákladního kroku nemůže vědavypracovat přiměřenou metodu"jSaussure 1960: r6j. Vzhledem k tomu,že lidská řeč je velice složitý a

komplexní fenomén, který zahrnujecelou škálu heterogenních faktorů, lze kjejímu studiu přistupo vat z mnoha častoprotichůdných hledisek. Můžemenapříklad studovat způsob, jímžvyslovujeme daný zvuk ústy, hlasivkamia jazykem . Nebo zkoumat zvukovouvlnu a způsob, jakým pů sobí nasluchový mechanismus, či analyzovatgramatická a sé mantická pravidla, kterási musíme osvojit, chceme-li komunikovat s ostatními mluvčími našehorodného jazyka. Lingvista je tedy nucenpoložit si otázku, co je vlastněpředmětem jeho zkoumání, čijinakřečeno, co je -jazyk?

Saussurova odpověď na tuto otázkuzní, žejazykjesystémznaků. Zvuky lzepovažovat za jazyk pouze tehdy, slouží-lik vyjádření či komunikaci znaků . Vopačném případě nejde ojazyk . Abychommohli komunikovat, musí být myšlenkysoučástí systému kon vencí, systémuznaků. Znak je sjednocením formy, kteráoznačuje a kterou Saussure nazývásignjjiant, a označované myšlenky signjjié,

tedy označovaného. Označujícíaoznačouanéneexistují samostatně, ale pouzejakokomponenty znaku. Znakyjsou tedyhlavním faktorem jazyka, proto musímedále zkoumat povahu znaku samotného .

Základní kvalitou lingvistického

znaku je to, že je arbitrérní.

Konkrétní kombinace označujícího aoznačovaného je zcela arbi

trérní entitou /Saussure rq6o: 68/. To, comá Saussure na mysli

( 20)

pod arbitrérní povahou znaku, je, ženeexistuje žádné přirozené či nevyhnutnéspojení mezi označujícím a označovaným.Jestliže mluvíme česky, můžeme použítoznačující žirafa} mluvíme-li o zvířetijistého druhu. Nicméně pořadí zvuků,které jsme pou žili, nevyhovuje k tomutoúčelu o nic více než jiná pořadí zvuků.Označující léés} moor či voch by danémuúčelu posloužily stejně dob ře,jestliže byjeakceptovali další členové naší řečovékomunity. Ne existuje žádná skutečnápříčina, proč by jedno z těchto označujících mělo být spojeno s představou"žirafy" více než jiné . Všechny jazykymají tedy jako své základní prvkyarbitrérní znaky . Různé způsobykombinace znaků různými jazyky nicnemění na základ ní povaze jazyka acharakteristice jeho elementárních složek.

Předpokládejme, že chceme naučitcizince barvy v

češtiněa že tento cizinec je trochu pomalýmžákem, přicházejícím z ně jakéneevropské kultury, neovládá náš jazyk,

takže musíme při pravit neotřelou strategiivýuky. Mohlo by nás napadnout, ženejlepší způsob spočívá v tom, ževybereme jednu z barev, např. hnědou .Kvůli důkladnosti shromáždíme stovkupředmětů hně dé barvy různého druhu.Poté cojsme několik hodin trápili jehoi sebe učením, zavřeme se s žákem domístnosti. Abychom vyzkoušeli jeho znalosti hnědé barvy,požádáme ho, aby vybral

v

všechny předměty v místnosti, které jsouhnědé. Zák začne pra-covat, ale zdá se, že má veliké potížerozhodnout se, co vybrat. Považujemetento první neúspěch za důsledekvlastní špatné strategie výuky anavrhneme, abychom zítra začali pouzes pěti hnědými předměty. Problémem jezde však něco jiného. Jakékoli množstvíhnědých předmětů bychom žáku ukázali,stejně by ne porozuměl významu znaku"hnědý" a nebyl by schopen projítnaším testem, pokud bychom honenaučili rozlišovat mezi hně dou ačervenou, hnědou a zelenou, hnědou a

modrou atd.Pouze tehdy, když by pochopil

vztah mezi hnědou a ostat ními barvami,začal by chápat, "coje hnědé". Důvodemje to, že hnědá není nezávis loupředstavou, definovanou nějakým nutným jádrem, alejde pouze ojeden názevv systému názvů barev, definovaný vztahyk ostatním termínům. Tato trapnáučitelská zkušenost nás tedy přivádí kpochopení: protože znaky jsou arbi trérní,protože jsou výsledkem rozdělenívýznamového kontinua

( 21)

způsobem typickým pro jazyk, kekterému patříme, nemůžeme se znakyzacházet jako s autonomními en titami,ale musíme je vidět vždy jako součástcelého systému konkrétního jazyka.

Existuje obrovské množství příkladůukazujících, že předsta va či označovanéjednoho jazyka se radikálně liší odpředstavy či označovaného jiného jazyka .Historie jazyka je také plná pří kladů opojmech, které posouvají a mění svéhranice. Anglické slovo cattle znamenalovjednom období majetek obecně, poslézese postupně omezilo na čtyřnohýmajetek a nakonec dospělo ke svémusoučasnému smyslu - zdomácnělý hovězídobytek.

Vzhledem k tomu, že vztah mezi označujícíma označova

ným je arbitrérní, neexistuje žádnýnevyhnutelný důvod, proč by jednapředstava měla být spojena s danýmoznačujícím spíše než jiná. Neexistujeani žádná fundamentální vlastnost, jakési jádro, které by představa musela mít,

aby byla považována za pravéoznačované pro označující. Jazyk tedynejen přidě luje arbitrérní názvy skupiněnezávisle existujících představ . Zakládátaktéž arbitrérní vztah mezioznačovanými, které si sám vybral, nastraně jedné a označujícími, které si sámvybral, na straně druhé. Každý jazykvytváří jiný soubor označujících,rozděluje kontinuitu zvuků různýmzpůsobem, a taktéž jinou skupinuoznačovaných. Každý jazyk má tedycharakteristický, proto arbitrérní způsoborganizace světa do představ či kategorií.

Právě vzhledem k tomu, že znak je arbitrérní, tj ., je výsled

kem rozdělení kontinua způsobemtypickým pro jazyk, ke kte rému patří,nemůžeme s ním zacházet jako sesamostatnou en titou, ale musíme jejvždy vidět jako součást systému .Identita znaku je čistě funkcí diferencí vsystému. Vjazyce existují pouzediference. N ejpřesnější charakteristikouznaku tedy je, že je tím, čím jiné znakynejsou jSaussure 1960: n7/ Modré je

pak to, co není červené, šedé, žluté,černé atd. Tento princip platí pro kaž déoznačující stejně jako označované.

Saussure uvádí příklady, kterýmidokumentuje svůj pos-

v

tulát . Vlak Zeneva-Paříž odjíždějící v8.25 bude tímto vlakemi v případě, že se změní lokomotiva,systém zapojení vagonů či bude-li mítvlak značné zpoždění. Jeho identita(význam zna ku) je totiž definovánamístem, úlohou a funkcí v celém svs-

( 22)

tému konkrétního jazyka, kterým je vtomto případě- jízdní řád. Analogický jepříklad s figurou šachového krále/Saussure rg6o: uoj,jejíž identita jetaktéž vztahová, diferenční. Nezáleží namateriálu, vzhledu, barvě, velikostifigury- pokud se dá svou funkcí všachové hře rozpoznat od pěšce, koně čivěže . Králem může být např. knofl ík,tkanička či dvacetikoruna, poku d jesvým místem, úlohou a funkcírozpoznatelná od dalších figur šachovéhry. V systému jazyka tedy existujípouze diference, bez jakýchkolipozitivních vymezení. Říci, že znakyjsou vymezeny diferencemi, znamenáříci, že jsou tím, čím jiné znaky nejsou.

Znak tedy nese vjistém smyslu"stopy" všech ostatních znaků. To, co

tradičně považujeme za "obrazskutečnosti" ,je Saussurem převyprávěnojako síť diferencí. Podat význam slova čivěty zna mená vyplnit prostor ostatními

znaky a definovat rozdíly, kterécharakterizují tento prostor. Síť diferencí

je tedy již vždy na mís tě, když se

pokoušíme o vymezení významůči jejich interpre taci. Studovat

člověka a společnost pak prizmatemSaussurovy teorie jazyka znamená

studovat různéznakové systémy,který mi člověk a jeho kultura

organizují svět a dávají muvýznam.

Ptejme se nyní dále na to,jaká je povahalingvistické jednot

ky a v čem spočívá její identita? Vyjděmez následujícího příkla du.

Předpokládejme, že mně někdo sděluje,že "včera viděl skvě lý film" a já se táži

"na děj tohoto filmu". Otázkou je, nazákladě čeho můžeme tvrdit, že se v naší

konverzaci objevily dva případy téželingvistické jednotky. Co myslíme tím, že

v naší krátké kon verzaci byl použittentýž znak? Zcela určitě se při řešení

problé mu identity lingvistickéjednotky nebudeme zabývatpopisem zvuků, které každý z nás

vyslovil jako -film. N ámi vyslovenézvuky budou dozajista odlišné jak zfyziologického, tak akus tického

hlediska. Vydáváme tedy různézvuky, nicméně i na dále trváme natom, že jsme použili totéž označující,

tentýž znak. Označující potom alenení toutéž věcí jako zvuky,

které jsme vydali. Jde o abstraktníjednotku jiného druhu, která není totož

ná se sledem zvuků . Ojaký druhjednotky jde a z čeho se skládá Odpovědi

se můžeme přiblížit otázkou, do jakémíry se vydané zvuky mohou měnit a

přitom stále zůstat verzí daného označuiícího. Obdobný postup lze uplatnit i v

případě označovaného.

Vydané zvuky se mohou měnit takdlouho, dokud se nepomí chají sezvuky protikladných označujících (jilm,vyl, fin, Phil, myl, slil, byl, atd.) .Obdobně je to s otázkou, do jaké míryse může měnit barva a přitom být stálepovažována za modrou.

Dospěli jsme tedy k názoru, žejakoznačující, tak označované musí být

definováno z hlediska svého vztahu kostatnim označují cím a označovaným.

Máme-li definovat jednotky jazyka,musíme rozlišovat mezi oněmi čistě

vztahovými a abstraktními jednotka mi ajejich fyziologickou realizací. Zvuky,

které při hovoru vydá váme, nejsou samyjednotkami lingvistického systému stejně

jako barva, kterou jsme určilinazývajíce oblohu modrou, není

tatáž věc jako lingvistická jednotka"modrá". Lingvistická jednotka je

forma, definovaná vztahy, jež ji oddělujíod ostatních jednotek.

Tímto postupem jsme dospěli krozhodující saussurovské opozici mezilangue a parole. La langue je systém

jazyka, jazyka jako systému forem,zatímco parole je mluva, která seuskuteč ňuje jazykem. La langue je tedysoubor forem, které si jednotli vecosvojuje, když se učí jazyku. Jde osociální produkt, jehož existenceumožňuje jednotlivci uplatnit jazykovévlohy. Parole je výkonnou stránkoujazyka a zahrnuje jak kombinace, kterými mluvčí používá kód lingvistickéhosystému, aby vyjádřil své vlastnímyšlenky, tak i psychofyziologickýmechanismus, který mu dovoluje tytokombinace projevit.

Opozice langue aparole poskytujelingvistům důležitý princip .

Odděluje to, co je sociální, od toho, co jeindividuální a vede taktéž k vznikudvou rozdílných disciplín studujícíchzvuk a jeho lingvistické funkce. Fonetiky,jež studuje zvuk v mluveném projevu zfyziologického hlediska ajonologie,kterou nezajímají fyziologické projevy,ale diference mezi abstraktními jednotkami označujícího, fungujícími vlingvistickém systému. Opozice

mezilangue aparole má významnédůsledky ipro ostatní disciplí ny, protožeohraničuje rozdíl mezi institucí,základním systé mem, který umožňujerůzné typy chování a skutečnýmipřípady takovéhoto chování. Oddělenímlangue od parole dal Saussure lingvisticepřiměřený předmět.N a závěr naší krátké analýzy technických

aspektů Saussurovyteorie jazyka zdůrazněme ještě jedendůležitý princip, na který

Saussure kladl značný důraz. Analýzoujazyka analyzujeme so ciální fakta. To,co je skutečně důležité, jsou rozdíly avztahy, které společnost obdařilavýznamem. Otázka, již si analytik klade, tedy zní, jaké diference mají význampro členy daného jazy kovéhospolečenství? Nestudujeme zvuky, alesystémy sociál ních konvencí a pravidlakombinace, která utvářejí daný systém aumožňují komunikaci mezi členyspolečnosti.

Základní význam Saussura tedy nespočívá vjeho přínosu pro lingvistiku,

ale v tom, že z něčeho, co se na první pohledzdájako značně nepřístupná a vy soce specializovanádisciplína, učinil model pro humanitnívědy. Právě před poklad, že do té míry,dojaké lidské činy nebo výtvory vyjadřujívýznam a fungují jako znaky, musíexistovat základní systém konvencí adiferencí, který významy umožňuje, je tím,co činí Saussura inspirativním. Tam, kdejsou znaky, tam musí být i systémkonstituujících rozdílů.

Lingvistika může tedy sloužitjako model pro analýzu v ostat

ních disciplínách, protože v případě jazykaje arbitrérní povaha znaku mimořádnězřejmá. Chápat lingvistiku jako modelpro ostatní humanitní obory znamenávěnovat pozornost konvenční mu základunelingvistických znaků. Znamená to vždyrozlišovat langue od parole, snažit se jítvždy za čin, objekt či předmět samotnýk systému pravidel a vztahů, které jimumožňují mít význam.

K jakékoli oblasti lidské aktivity, k hudbě, astrologii, me

dicíně, reklamě či mýtu, lze přistupovatze strukturalistického hlediska. Objekty,které různé disciplíny studují, nejsousamy znaky, nicméně disciplíny mohoubýt chápány jako ,Jazyky" či systémyartikulace a studovány jako předmětstrukturalistické analýzy. Konvenčnípovahu nelingvistických znaků jesnadné přijmout například v případěastrologie. Nevěříte-li v kauzální vztahy,které astrolog stanovil mezi pohybyplanet a životními situacemi, je snadné

považovat astrologii za systémkonvencí. Otázka tedy zn í, jaké jsoukonvence, které musíme přijmout,abychom mohli být astrology.Strukturální analýzu by nijak neovlivnilo, kdyby se ukázalo, že vše, coastrologie tvrdí, je pravda.

Pravdivost či nepravdivost problémunení pro

naši analýzurelevantní. Astrologie není sumoupravdivých výroků o vztahu planet alidského života, ale systém diskurzu. I vpřípadě, že by vše,

co astrologie tvrdí, bylo vyvráceno,neovlivnilo by to nijak mož noststudovat astrologii jako systém znaků .Nehledě na to, že se některé disciplínymohou zdát snáze přístupné strukturálníana lýze, protože se samy pokoušejí ointerpretaci znaků (např. me teorologieči medicína), lze v principu říci, žejakýkoli diskurz se může stát předmětemzájmu strukturalistů .

Ve své obecné koncepci vycházístrukturální analýza z před pokladu, žesouhrn společenských jevů lze stanovitna základě studiajejich vzájemnékomunikace, přičemž komunikacírozumí jakýkoli proces vzájemnévýměny hodnot, který probíhá ve společnosti. Pokusme se nynícharakterizovat základní východiskastrukturalismu jDescombes rg8o: gs-g8j:

1. Označující má určujícíroli ve vztahu koznačovanému

Jazyk není v žádném případěneutrální médium komunika ce čisebevyjádření. Není anizprostředkujícím článkem mezivnitřním a vnějším. Neexistuje tu tedynapřed prožívaná situace a naléhavápotřeba vyjádřit ji, které odpovídánějaká expresivní forma vyjádření.Sdělení není vyjádřením bezprostřednízkuše nosti. Spíše je výsledkemmožností a omezení při konfrontacizkušenosti na stranějedné a kódu nastraně druhé. Básník píšící o tom, jak jespalován bolestí ve svém srdci,nenaslouchá hlasu svého srdce o nic vícenež zákonitostem a omezením svéhorod ného jazyka, ve kterém své tklivédílko píše.

2. Smysl vtdy vyplýváz kombinace prvků,kterésamy nicneo;:načují. Vzákladě smyslujetedyjistý non-smysl

To, co je obecně myšleno o významuči smyslu, je odvoze no z logiky(racionální význam logických výroků),tedy cosi jako lo gický smysl či význam.Připomeňme např. Fregeho rozlišení mezivýrazy, které mají stejný význam, ale liší seve způsobu danosti tohoto významu, tedymaji jiný smysl. Výrazy Jitřenka aVečernice mají oba stejný význam (planetuVenuši), liší se však v tom, jak tutoplanetu podávají. Jitřenka jako nejjasnějšíhvězda na ranním nebi, Večernice jakonejjasnější hvězda na večerním nebi.

N aopak to, co bývá tradičně logikou

označováno jako non-sens(ne-smysl), paradoxní a protikladný světvytvářený autory jako

Lewis Carroll, Kafka , Joyce, Prou statd., je pro strukturalismus ona dokonalá aneomezená dimenze významu či smyslu .Na pří kladu Lewise Carrolla, kterývynašel ezoterickáslova-ktýry (např.kmochám tě, vítáčku, uchlebte si našehokroja), na zabezpečení shody verbálníchzvukových sérií a simultánnostiasociovaných představ, ukazuje GillesDeleuze jDeleuze 1989: 66/, že by nebylo správné říci o těchto slovech(konotují nejméně ve dvou sé riích), žemají dva smysly. Ve skutečnosti,argumentuje Deleuze, patří tato slova-kufry k jinému řádu slov než k těm, kterámají ně jaký smysl. Slova-kufry nejsounesmysly, leč non-smysly,jež oživují různésérie a přemisťováním v nich smyslprodukují. Jako příklad slov-kufrůuveďme úvodní sloku Carrollovy básněTlachapoud z knihy Alenka v kraji divů a zazrcadlem.

Je svačvečer. Lysperzníjezelení se vírně vrtáčejív mokřavě.

Vetchaříhadroušcijsou roztruchlenia selvy syští tesknoskuhravě /Carrotl 1988: 85/.Co je tedy non-smysl, nejde-li o nesmysl či přítomnostab

surdna? Při snaze charakterizovat non-smysl vychází struktu ralismus zpředpokladu, že je nutno rozlišit oblastsymbolic kého od reálného aimaginárního. Jako příklad můžesloužit právě lingvistickýstrukturalismus, který mimo říšereálného (zvuková část slova) aimaginárního (obrazy a pojmy asociované se slovy) rozlišuje třetí prvek-strukturální objekt. Symbolickástruktura nesouvisí s vnímatelnýmiformami ani s figurami imaginace čirozumovými podstatami . Symbolickoustrukturu tedy charakterizuje povahajejich atomických prvků,kombinatorika prvků, které nemajíformu, význam, obsah, re prezentaci,empirickou realitu atd. Jelikož je prveksymbolické struktury odlišný jak od reá

lného, tak od imaginárního, zbývá jakojeho základní charakteristika jehosmysl, daný výlučně po stavením vestruktuře. Nejde o umístění v nějakéreálné rozloze ani o místo v imaginárnídimenzi, ale o umístění v samotnémstrukturálním prostoru.

Z tohoto pozičního či lokálního kritéria (symbolické prvky

nemají ani vnější určení, ani vnitřnívýznam, ale pouze pozičnísmysl) vyplývá, že smvsl povstává zkombinatoriky prvků, které

You have either reached a page that is unavailable for viewing or reached your viewing limit for thisbook.



Je to tedy struktura samotná, kterározhoduje o tom, co může či jindy právěmusí býti řečeno při různýchpříležitostech a v růz ných situacích .Nikoli subjekt, konkrétníjedinec, nýbržstruktura rozhoduje. Jednotlivec nicneznamená. Tak zní skandální posel stvístrukturální antropologie, její "novýhumanismus", který si z něj veřejnémínění vyextrahovalo.

Jedním z důsledků, který dále zevšech výše uvedených prin cipůstrukturalismu vyplývá, je přesvědčení, žespolečenské vztahy a vazbyjsou vytvářenydiskurzem. Tato formulace je nepochybnětou nejvýstižnější charakteristikou všechstrukturalistických debat. Strukturalismusnám tedy ukazuje, že moc institucí nadjednot livcem má svůj původ v dominanciurčitého režimu řeči. Vládnoucí diskurznevnucuje ani tolik nějaké pravdy(dogmata - signifi káty), ale spíše určitýrežim řeči (formule- signifikanty), kterémusí mluvčí používat, chce-li mluvit osvé pozici.

Obdobnějako strukturalismus

razantně kritizuje fenomeno logii,existencialismus a tradiční humanismus,post-strukturalisté kritizují předpokladya východiska strukturalistickéhomyšlení. Především zpochybňujívědeckou ambici strukturalismu, kteráse pokouší vytvořit vědeckou bázi prostudium kultury a která má současnětvořit fundament pro ukotvení poznání,pravdy, objek tivity ,jistoty asystémovosti. Post-strukturalistéargumentují tím, že strukturalistickáteorie se nerozešla s tradiční podobouhuma nismu,jelikož ve své koncepcineustále pracuje s představou ne měnné,invariantní lidské přirozenosti. Post-strukturalisté ostře vystupují protitvrzení, že lidská mysl obsahuje vnitř ní, univer zální strukturu a že analýzoumýtu a jiných symbolických forem lzevysledovat invarian tní vztah mezikulturou a přírodou. Post-strukturalisté zastávají důsledněhistorický pohled, který vnímá rozdílnéformy vědomí, významu a identity jakohistorický pro dukt konkrétní epochy.

Kritikové strukturalismu jakoDerrida, Foucault , Kristeva, Bartes,Lyotard atd. předkládali své argumenty vmnožství textů a studií, které pomohlyvytvořit atmosféru intenzivního teoretického kvasu, jenž bezpochyby přispěl kformování postmoderní teorie. Na rozdílod strukturalistů, kteří hájí konceptuzavřené ja zykové struktury, uvnitř nížprobíhá hra opozicí, hájí post-struk-

( 31)

turalisté myšlenku, že označující je vprivilegovaném postavení vůčioznačovanému, myšlenku nestabilityvýznamů a odmítají jakékoli schémareprezentace skutečnosti. Pro post-strukturalis ty je označované pouzemomentem v nikdy nekončícím procesuoznačování, ve kterém význam neníprodukován stabilním refe renčnímvztahem mezi myslí a objektem, ale uvnitřnikdy nekon čící intertextuální hryoznačujících jDerrida 1973: s8f.

Nově vznikající teorie jazyka a diskurzu obsahují radikální

kritiku moderní filosofie a jejichvýchodisek. Moderní filosofie snilasvůj sen o nezpochybnitelném základupoznání, který by se stal východiskemgarantujícím pravdu a jistotu .Filosofové jako R. Rorty jRorty 1979:136/ aJ. Derrida jDerrida 1974: 6-26/charakterizují ve svých textech tutosnahu moderní filosofie pojmem -metafyzika přítomnosti. Mají tím namysli, že touha moderní filosofie pozákladu, pravdě a jistotě v sobě

zahrnuje předpoklad, že subjekt mábezprostřední přístup ke skutečnos ti.Základní opozice ovládající západnífilosofii a kulturu (sub jekt-objekt,podstata-jev, mluvení-psaní, fakt-hodnota, atd.) tak vytvářejí nejenhierarchii hodnot, které jsou garantempravdivé ho poznání, ale současnědevalvují či znehodnocují onu druhou zkategorií či opozicí.

Mnoho post-strukturalistů a postmoderních teoretikůpak

následuje]. Derridu v jeho snaze odekonstrukci tradičních di chotomiímoderní filosofie . Za předchůdce neboinspirační zdro je postmoderní teorie lzeoznačit filosofy jako F. Nietzscheho,M. Heideggera, L. Wittgensteina,].Deweyho či spisovatele jako de Sada,Batailleho, Artauda atd. KonkrétněNietzscheho kritika západní filosofie,kombinovaná s Heideggerovou kriti koumetafyziky, přiměla mnoho teoretikůnově promýšlet vý chodiska modernífilosofie a společenské teorie.

Právě Nietzscheho kritika základních kategorií

západníhomyšlení připravila půdu, na nížprobíhaly mnohé z post-strukturalistických diskuzí. Nietzschekritizoval filosofické koncepce subjektu,faktu, reprezentace, kauzality, pravdy,hodnoty atd. a pokoušel se obhájitmyšlenku - žádná fakta, pouzeinterpreta ce, myšlenku velmiinspirativní pro postmoderní teorii.Současně s tím Nietzsche upozorňovalna metaforickou povahu jazyka

a trval na tom, že subjekt je produktemjazyka a myšlení. Nie tzsche vnímámodernost jako stav dekadence, v němžje instinkt potlačen rozumem a onenvyšší typ člověka z dichotomie (pánversus rab) je přesvědčován o svémprovinění. Pro Heideggera je pak tr iumfhumanismu a raciona lity v modernídobě výsled kem dlouhodobého procesuzapomínání na bytí, procesu, jenž másvůj původ u Sokrata a Platona.

Navazujíce na dědictvíNietzscheho aHeideggera post

-stru kturalisté upřednostňuj í roz díl,diference nad jednotou a identitou,rozptýlenost významu vůči schématůmreprezen tace a konečně otevřenost teorienad systémem a uzavřenou strukturou .Velkou pozornost věnují také doposudmargina li zovaným, přehlíže ným čiodmítaným aspektům kultury i každo denního života. Mnoho diskuzí se vedekolem otázky způsobů, jimiž je subjektformován mocí a jazykem.

Post-struktu ralismus se tedy podílí

na formování části z východisekpostmoderníteorie .

Jako post-strukturalismus zdeoznačují kritiku moderních teorií aprodukci nových způsobů myšlení,psaní a subjektivity, které analyzujíspolečnost a kulturu terminologií teorieznaků a teorie diskurzu. Diskurzivníteorie pohlíží na společenské feno ményprizmatem sémiologického rozborukódu, pravidel a opo zicí organizujícíchdaný diskurz. Význam pro ni není daný,ale je konstruován okolo sítě diferencí,institucí a konkrétních spo lečenskýchpraktik . Diskurzivní teorie analyzujediskurz jako předmět mocenskéhozápasu, ve kterém chtějí různé skupinyzískat hegemonii na produkci významu .Postmoderní teorie ra dikalizuje post-struktural istickou kritiku moderny arozšiřuje ji do nových teoretických

oblastí.

1.4Postmodernistéříkají ,že ...

J. Derrida, J. F. Lyotard, G. Vattimo (filosofie), M . Foucau lt,

H. White (historie), ]. Lacan, G.Deleuze, R . D. Laing, NormanO. Brown (psychoanalýza), H .Marcuse, J . Baudrillard, J. Ha bermas(politická filosofie), T. Kuhn, P.Feyerabend (filosofie

vědy), R. Barthes,J. Kristeva, W. Iser(literární teorie), M. Cun

ningham,A .Nikolais, M. Monk

(tanec),J. Cage, K.Stockhausen,

P. Boulez (hudba), R. Rauschenberg,].Tinguely, ]. Beuys (umění), R. Venturi,Ch.Jencks, B. Bolin (architektura) amnož ství dalších autorů jako např. S.Beckett, V. Nabokov,J. L. Bor ges, M.Bense, H . Pinter, P. Handke,].Cortázar, P. Sollers,W. Abish, S. Shepard, R. Wilsonatd.... Všechna tato jménaa mnohá další označují heterogenní směry,disciplíny a hnutí. Nicméně všechnasoučasně evokují jisté tendence, prvky,posto je, předpoklady, hodnoty a procedury,které bývají charakteri zovány jako -postmoderní.

Již odmalička se ve školách učímezvládnout tuto rozmani tost pomocísjednocujících sloganů typu: romantičtíbásníci říka jí, že ..., surrealisté simysleli, že ..., pop-art tvrdí, že...,anglická politická ekonomie říká, že..., či

v našem případě postmodernisté říkají,že... Naučit se odolávat této tendenci,které občas podlé háme všichni, o topůjde v této kapitole. Jedním zrozšířených a přijímaných sloganůtýkajících se postmodernismuje charakteristika W. Welsche, žejde o stav radikálníplurality jW elsch 1994: 12j, který násnutí k tomu, abychom zaměnili strategiijednoty za strategii mnohosti. Tatocharakteristika je banální a do znač némíry nepravdivá. Mnohem více nežradikální pluralita, jak se začasté tvrdí,vyznačuje dle mého názoru postmoderníkulturní obrat nové pojetí veřejnéhoprostoru. Adaptace na to, že jsmeschopní vyvodit všechny gnozeologické,politické a etické dů sledky z poznání, ženaše snaha neutrálně popsat tytéžproblémy či situace produkuje různémnožiny stejně relevantních vět.

Za východisko své definicepostmoderního kulturního obratu jsem

zvolil Lyotardovy úvahy z práceDiscours,figure. Lyotard ukazu je, že ke

každému vnímání nejenže patřínevnímané, nýbrž že právě totovylučování, tato selekce je naprostozásadní pro naši schopnost vnímat .Něco například vidíme nikoli proto, žene jsme slepí, ale proto, že pro většin ujiného jsme slepí. Cosi zvidi telnitznamená současně učinit něco jiného-pozadí, vně, okolí, před, dříve- v jistémsmyslu neviditelným, vytlačit jinoustruk turu do ofsajdu, do stavu latence,často do stavu úplného zapo menutí. Vdůsledku tohoto patosu uylučování semohou teorie,

abstrakce a pojmy chovat naprostoimunně vůči sobě navzájem

i tomu, cosvětusamyzpůsobují.

Každý pojem, teorie či událost, kterási vynucuje naši pozor nost, cosi námnabízí či otevírá pole nových možností,je viditelnou.figurou díky moci vylučování. 1eviditelná díky tomu, že ponechává ve "tmě" vše, cojí klade odpor.Posléze ale pozadí - "tma"nad viditelným zvítězí, promění je vněco zcela jiného, než čím se zdálopůvodně být tím, že mu vnutí soužití sezbytkem světa a naší předcházejícízkušeností. Lyotardova koncepceukazuje, že rozumět nějakému pojmu,artefaktu, teorii, životnímu stylu, uměleckému či filosofickému směru atd.předpokládá vnímat jak vi ditelné, tak

pozadí-tmu, vidět, jak viditelná mocfigury probouzí k životu neviditelnoumoc pozadí .

Moje vymezení postmoderníhokulturního obratu bude tedy narativní.Vypráví příběhy několika.figur aněkolika pozadí, jejich vzájemnýc hzápletek, střetu, míjení a možná irozuzlení.

Figura pnm í aneb o radikálnímrozchodu demokracie od modernosti

Mluvím-li zde a v této souvislosti omodernosti, pak nemám na mysli určitouepochu, nýbrž konkrétní způsob myšlení,vypo vídání a senzibility, vedený jistouideou. Touto ideou je idea eman cipace.Myšlení i jakákoli aktivita modernosti jeovládána ideou emancipace lidstva. Tatoidea je dozajista formulována zcela odlišně v různých velkých příbězích, jimižse lidé pokoušeli organi zovat a uspořádatono velké množství událostí světovéhistorie.

Tak koluje ve veřejném prostoru

křest'anský příběh o vykoupení Adamovy viny l áskou 1ežíše,spekulativní příběh o realizaci uni verzálníIdeje (svobody, pravdy, ekonomickéhorůstu), osvícenskýpříběh o osvobození z nevědomost i aotroctví pomocí vědění a rovnosti,marxistický příběh o osvobození odvykořisťování a od cizení skrzezespolečenštění práce, kapitalistickýpříběh o osvo bození z chudoby díkytechnickému a průmyslovému pokrokujL yotard 1993: 34/

Mezi těmito příběhy dochází k drobným půtkám i zničujícím

válkám. Otázka, kdoje oním"subjektem", kterýje obětí nedostatečného rozvoje, zda ie iím chudý člověknebo dělník či analfabet,






větám závislým na např. historickýchokolnostech, vkusu, pro středí čijazyku.

Díky oné esenci uvnitř člověka jemožno formulovat jistá pra vidla , kterájasně rozliší ty věty, které jsou vyvozenyz kontaktu s esencí a ty, které z nívyvozeny nejsou. Snaha zavést do všechžánrů takováto pravidla, jež by učinilavšechny věty souměřitelný mi, je pakcílem lidských dějin, nejvýše ceněnoulidskou činností.

Pro pochopení Rortyho názoru jepotřeba připomenout

jeho základní východiska. Rortyvychází z kritiky celé tradice analytickéfilosofie. Přijímá myšlenku, žefilosofické problémy jsou neoddělitelněspjaty s jazykem, který k filosofovánípou žíváme, přičemž se často ukazujíjako problémy konkrétního způsobupou ži tí jazyka. Současně však odmítározšířené pře svědčení analytickéfilosofie, že filosofie je de factosémantika. Srovnáme-li ovšem názoryRortyho jednak s oponenty postmoderny (Habermas, Honneth, Appel), ale i

s autory, kteří jsou po važováni zapostmoderní např. v pohledu na vědu(Feyerabend, Kuhn), zjistíme, že Rortyjde v problematice vztahu nesouměřitelnosti, diference a heterogenitymnohem dál.

Výše uvedení autoři sice akceptují názor o nesouměřitelnosti

diskurzů, slovníků či teorií, přesto všakzastávají přesvědčení, že se tyto odlišnéteorie týkají objektivní reality, která je

struk turována a tímpostižitelná příslušným

pojmovýmschématem. Zachovávají tedy

předpoklad, že existujeněco n závislého na síti, struktuře vět

určité teorie, slovníku nebo kultury, kčemu lze od kazovat (torifer). Možnost

odkazování k věcem, předmětům objektivní reality, přírodě, zkušenosti,

počitkům jakožto něčemu, co přetrvávázměny v pojmových schématech,

je Rortym odmítána.Tyto teorie tedy sice uznávají

diferentníjazykové hry, jsou však ve své

podstatě založeny na korespondenčníteorii jazyka, kterou Rortyho myšleníopouští. Při zkoumání máme, oponujeRorty, co do činění nikoliv s pevnýmipředměty a ohebnými texty, ale skontexty skrz naskrz. Zkoumat "věc"můžeme totiž pouze pro střednictv ímpopisů, popisovat pak znamená uvádětdo vztahu k jiným popisům. Přepřádatsítě našich přesvědčení je tedy vše, comůžeme udělat. Veškeré zkoumání,veškeré myšlení spočívá vrekontextualizaci. Nikdy isme nedělalinic jiného.


Sjistou dávkou zjednodušení lze říci, žev tomto pojetí je funkcí a smyslemfungování veřejného prostoru vytvářetmasovou loa jálnost.

Ve druhém pojetí, které pregnantněformuloval]. Habermas , je veřejnýprostor chápán jako pojítko mezi státema společnos tí a přímo tak souvisí spojmy občanství , občanská společnost.V tomto druhém pojetí jde o podmínkya rámec svobodného a pluralitníhošíření informací, názorů a režimů řečive veřejné diskuzi jako nezbytnéhoprocesu pro racionální dohodu mezivzájemně si konkurujícími zájmy,hledisky a verzemi světa. V tomtosmyslu se veřejný prostor stává jakmístem pro formulo vání veřejnéhozájmu, tak zdrojem legitimity politickémoci.

Nejde tedy pouze o užší a širší pojetí veřejného prostoru, ale

hlavně a podstatně o to, zda chápeme veřejný prostor jako nástroj provytvářenímasovéloajality(veřejnýprostormápřispívatkefek tivnějšímu

fungování společenského systému, sporyse řeší dal ším růstem odborné kompetence a specializovaného vědění) či prostor střetu nesouměřitelných a často vzájemně se vylučují cích hledisek a verzí světa, z něhož pak odvozuje svoji legitimitu politická moc.

Následuje ono druhé,habermasovské pojetí, veřejným prostorem zde nazývám tu sféru našehoživota, ve které se prostřed nictvímnašich definitivních slovníků snažíjednotlivci, elity, po litické strany čirůzné profesní skupiny prosaditsvéz4jmy,jejichž externality zasahujívětší část společnosti. Intelektuálovénazýva jí své zájmy duchovnímihodnotami, filosofové základními otázkami lidské existence, ekonomovéefektivní soutěží tržních sil a obhajujítuto svou soukromou posedlost jakodůležitější, základ nější a posvátnější nežposedlosti lidí jiných žánrů, kultur a prostředí.

Východiskem tohoto přístupu je metafyzické pojetí rozumu,

jež předpokládá, že existuje možnostzdůvodnit definitivně své názory tím, že je založíme na nějaké nepochybné jistotě,způsobu vy plývání, univerzálním systémupravidel či masově uznávané konvenci, kterou každý rozumný člověk musí uznatjako takovou .

Metafyzický rozum tedy hledá"absolutně zdůvodněné hle disko", vněmž již naše verze světa není ničímpodmíněna, takže

uvidíme pravdu či skutečnost samu.Společnost, kterou jsem výšecharakterizoval jako multikulturální, všakjiž nelze uspořádat hierarchicky kolemnějakého středu, což platí i o našíidentitě. Již dávno nevíme, co je v násstředem a co periferii.

V knize The Structural Traniformation ojthePublic Sphere /Habermas

1989 publikované Habermasem voriginále v roce 1962,jepopi sována kapitalistická modernost v rané

podobě. Habermas analy zuje to, conazývá jako buržoazní veřejnost, jež

zprostředkovává kontakt mezi státem asoukromou sférou. Pod tímto pojmem

má Habermas na mysli literární kluby asalony, noviny a politické žurnály, jakož

i instituce, v nichž se odehrávalypolitické debaty v osmnáctém století.Habermas předkládá pozitivní obraz

rané modernosti jako epochy, ve které seustálila jistá úroveň rozumu a racionální

debata probíhala v liberálním ademokratickém ve řejném prostoru, v

němž jednotlivci diskutují oobecném zájmu i o uplatňování politickémoci. Sociální racionalita zde, na rozdíl

od předobčanských společností,nespočívá na jediném správ

ném projektu či vizi, nýbrž tkví vesvobodné veřejné diskuzi. V

protikladu k poměrům předobčanskéspolečnosti se diskutéři nepodřizujížádnému vedení, autoritativnímu

dohledu či souru čenství. Každý máprávo a povinnost prosazovat své

usuzování argumenty. Společenskáracionalita tak vyrůstá z konsenzuálně

zaměřeného vyjednávání mezisoukromými, tj. suverénními oso bami.Jestliže kterákoli ze základních hodnot

přestane fungovat, má se opět státpředmětem občanské diskuze.

Tradiční občan ské projekty vyrůstaly zmyšlenky veřejnosti soukromých osob.Nového významu tím nabývá pojem-

societas. Nikolijiž spolek, nýbržspolečnost soukromých a svobodn ých

osob. Soukromých ve smyslunezatížených vazalstvím,

poručnictvím nadřízených, místem vespolečenské hierarchii, původem atd.

Soukromé v této chvíli neníještě ztotožněno s lhostejností vůči osudůmdruhých, sobectvím atd., nýbrž s

otevřeností vůči sociální solidaritě a lidskosti. Státní je pak chápáno jako opaksoukromého . Státní zna mená doménu

rozkazů a úřednictva, státní příslušník jeadresá tem nařízení, popřípadě

stěžovatelem ,jehož nároky a možnostij sou striktně vymezeny tímto rámcem.Veřejnosti soukromých osob vděčíme zarůznorodost a přepestrost kultury, zarozmani-

tost odstínů svobodně prožité soukromosti i za otevřený veřejný prostor, který všichni potřebujeme.

Druhá část knihy zachycuje popisúpadku a proměnu veřej ného prostoru vpozdní modernosti. Habermas tvrdí, ževývoj kapitalistické společnosti vedl ktomu, že jak stát, tak soukroméspolečnosti získávaly kontrolu nadživotními funkcemi veřejné ho prostoru,který degeneroval na sféru ovládání amanipulace. Diskutovány jsouprocesy,jimiž stát i veřejná byrokraciezasahují do ekonomické i privátní sféry.V druhé polovině devatenáctého století sepostupně moc institucí ať hospodářskýchči státních začí ná vzdalovat dosahusoukromého rozvažovánísvobodnýchjedno tlivců žijícíchvjednoduchých horizontálních a regionálních směn ných a politickýchstrukturách. Společnost se začínápostátňovat a stát zespolečenšťovat. Udržet veřejnost soukromých osob se takstává čím dále obtížnější. Roste rolepolitických stran. Jejich uži tečnost

spočívá v tom, že zpřehledňujírůznorodost a rozmanitost zájmů,představ a možností. Nicméně stranynemohou a nesmějí nahradit svobodusoukromých osob, svobodu občanskou.Jejich legitimita je odvozena od tétosvobody a v žádném, jakkoliv na pohledbezvýznamném případě tomu nesmí býtnaopak. Ono pokušení zaměnitsuverenitu soukromosti solidaritoustranickos ti prozrazuje jednu zezákladních strukturálních proměn veřejnosti, jak je popisuje Habermas. Již znáčrtu problému je vidět, k čemupotřebujeme veřejný prostor. Nebude-lito prostor sou kromý, nebude aniobčanský . Takovéto strukturálníproměny tedy posilovaly ve veřejnémprostoru roli stran a expertů a osla bovalyracionalitu sociální, racionalitu, která seutváří na základě občanské, a nikolikorporativní či mezistranické diskuze.

Ve stejné době soukromé nadnárodníspolečnosti vstupují do veřejnéhoprostoru a proměňují jednotlivce zobčanů a dis kutérů o politických a

kulturních problémech v "konzumen ty-diváky" politického a mediálníhodivadla. Habermas vidí ve vznikunových médií, v public relation atd.způsob, jímž soukromé společnostiuplatňují moc nad veřejným prostorem.Habermasova diagn6za, tak typická prorané stadium Kritické teorie, ukazuje, jakkapitalistický stát, média a nadnárodníspo lečnosti kontrolují většinu oblastíspolečenského života.

( 45)

Na rozdíl od postmoderních autorůchápe Habermas moder nostjakonedokončený projekt. To, coje potřebaudělat, je rozvi nout neuskutečněnýpotenciál rané modernosti, kteroucharak terizuje jako snahu o rozvojobjektivní vědy, univerzální morálky apráva, autonomního umění, přičemžkaždá z oblastí sleduje svou vlastnívnitřní logiku jHabermas rg8r : g/

Postmoderní pojetí veřejného prostoruje pak založeno v přesvěd čení, že nic senedá definitivně zdůvodnit, ale všekritizovat, tedy že žádné hledisko,hodnota či zájem není samotnou svoupodsta tou lidštější, důležitější aprivilegovanější než jiný. Rozum nenízaložen v nějakém absolutním hledisku,které již je v nás a které musímeosvobodit ze závislosti na prostředí čiautoritě a tak se dopracovat pravdy.Naopak rozumná je ta verze světa, kterávstoupila do takovéhoto veřejnéhoprostoru, vystavila se nepřed vidatelnékritice, riskovala, že bude vyvrácena čizesměšněna, a přece obstála. Nejlepšíje

takováto verze nikoli v metafyzickémsmyslu slova, ale v čistě praktickém .Obstojí pouze ta verze, která řešízpůsobem, jenž sejiným lidem zdánejlepší, otázky, jež oni sami považují zanejdůležitější. Takováto verze světanemusí být v metafyzickém smyslu slovaani "pravdivá, ani objektivní", na čemžvšak nezáleží, protože si ji lidé zvolilijako příslib nej lepšího řešení jejichproblému.

Intelektuálové nenabízejí "pravdu", ale nové originální hle

disko, které vytváří odstup od toho, copovažujeme za samo zřejmé, hledisko,které jistě čemusi straní, díky čemuž alenenudí a jeho "ozvěna" tak doléhá i doposlední chalupy. V postmo dernímveřejném prostoru bychom pak zapravdu považovali "cokoli", co zvítězí vsvobodném a otevřeném střetnutí. Vůlik pravdě tak střídá v postmoderní situacipéče o charakter tako véhoto veřejnéhoprostoru.

Chci se nyní věnovat oněm avizovaným pozadím. Možná že

se shodneme na tom, že to byl profesor zKrálovce, autor oněch velmi známých tří"Kritik" - Immanuel Kant, který spojilosud člověka se slovem antinomie, tj. sotázkami, na něž nelze nikdy od povědětjednoznačně a definitivně. Podle Kanta

vede pokus ro zumu teoretickyodpovědět na otázku, co je svět, krozporným odpovědím. T ako

nezvratné lze dokázat, že svět nemápočátek

v čase, že nemá hranice v prostoru, alerovněž lze nezvratně do kázat, že světzačal existovat v určitém časovémokamžiku a žeje prostorově omezen.Můžeme dokázat, že každá událost vesvětě nastává jen za nutných podmínek,ale lze také dokázat, že jsou možné činyajednání,jež se uskutečňují svobodně.Tyto rozpory, zdůrazňoval Kant, vznikajínevyhnutelně a plynou z toho, že ro zumje ve své podstatě rozporný.

Autor sci-fi románů Dougles Adamsnám plastičtějia pro

mnohé z nás patrně srozumitelněji nežKant vykresluje problém antinomií nasituaci lidí, kteří odpověď na otázkupo smyslu lidského života hledají vesvětě počítačů. Ve svých románech

v

Průvodce stopaře po galaxii, Restaurace na koncisvěta, Zivot, svět a to ostatní

a Tak ahoj a d{k za všechny ryby vyprávíAdams příběh světa z hlediska čtyřcestovatelů, kteří brázdí stopem sem atam mezihvězdným prostorem a časem

od Velkého třesku po konec světa. Vpříbě hu staví rasa hyperinteligentníchvšerozměrných bytostí obrov ský počítač(o velikosti města), aby získala odpověďna Nejvyšší otázku o životě, světě a všemostatním . Tento počítač, jemuž dali jménoHluboká myšlenka, stráví výpočty sedm apůl milionu let.

"Sedm a pů l milionu let Hlubokámyšlenkapočítala a po

čítala a nakonec ohlásila, že výsledek jeve skutečnosti Čtyřicet dva - takže jepotřeba postavit další, ještě výkonnějšípočítač, aby se zjistilo, jak že vlastnězněla otázka. Tento počítač, nazva nýZemě, byl ale tak veliký, že si hozejména cizí, opicím podob né bytosti,které bloumaly po jeho povrchu a vůbecnetušily, že jsou součástí gigantickéhopočítačového programu, často pletly splanetou. Je ovšem smutné, že těsně předkritickým okamžikem ohlášení výsledkuZemi nečekaně zničili Vogoni, takževšechny naděje na objevení smysluživota byly nadobro ztraceny."

Do konce druhého dílu románu cestovatelé zjistí, že "sama

otázka" (Nejvyšší otázka o životě, světěa všem ostatním) zní: Kolik je šestkrátdevět? A tak poznávají, že jak otázka, takodpo věď jsou naprosto nejapné. Nejen žečtyřicet dva je dle lidských měříteknesmyslná odpověď, aleje to i špatnámatematika. Před koncem třetího románuse nám dostává vysvětlení, proč se otázka a odpověď k sobě nehodí. Prak(postava, která má vědět to nejzákladně jší) říká: Te mi to líto, ale Otázka aOdpověď se

navzájem vyluč ují. Poznání jednohologicky znemožňuje po znání druhého(ti inteligentnější z vás dozajistapochopili na rážku na Heinsenbergůvprincip neurčitosti, kdy sice můžemeznát postavení a pohybovou energiielektronu, avšak nikdy ne ve stejnoudobu obojí zároveň) .

Abych to tedy shrnul. Můžeme mít odpovědijako třeba čty

řicet dva, které bez otázek nicneznamenají. Nebo můžeme mít otázky,které našemu pátrání dávají směr. Obojísoučasně však mít nemůžeme. Toznamená, a nyní přichází poučení, žesvoji touhu po základním významuuspokojit nemůžeme. A jsme opětzpátky u figur a pozadí.

Zde jsou čtyři pozadí, která si postupně vynucují naši po

zorno

st:

1.

Distorzeveřqnéhoprostoru

v

Rekněme, že oním "minimálním" smyslem fungování veřej-

ného prostoru je vracet do našich verzísvěta představu o celkuspolečnosti, kterou jako jednotlivecnemá nikdo z nás. Každá otevřenáspolečnost musí být důsledně budovánana předpokla du omylnosti všech lidí.Omylnost v politickém, ekonomickém čisoukromém rozhodování znamená, žekaždé úmyslné a cíle vědomé jednánímá předem nezamýšlené důsledky.Rozumnost našeho jednání tedy nenízaručena dokonalostí našeho teoretického východiska, to je vždy nedokonalé,ale logikou fungování institucí, jako jsousvobodný trh, humanitní vědy,investigativní žurnalistika a nezávisléveřejné mínění, které nás nutí ke změně,k rychlému rozpoznání a napraveníoněch nezamýšlených důsled ků našichrozhodnutí. Míru naší rozumnosti tedyurčuje nejen ob jevení odpovídajícíhořešení, ale i rychlost, s jakou jsmeschopni reagovat na krizi našehopočátečního východiska, která je způsobena tím, že společnost ve svém celkunikdy nereaguje tak, jak teoretické

východisko předpokládá .Distorze veřejného prostoru tedy

spočívá v tom, že veřejný prostornevrací do našich verzí světa představuo celku společ nosti. Uveďme alespoňtři z mnoha důvodů tohoto stavu.

Převaha racionality nad rozumností. Kvalita života dánských vep

řů, přinejmenším těch nad 20 kilogramůváhy, se v blízké době


Coje to rozum? Jen velice obtížněnajdeme nějakou přesvěd čivou odpověď natakto obecnou otázku . Nicméně zdá se mi,že dnes, v epoše telematickýc h finančníchtrhů, racionálního ma nagementu, počítačů aexpertů na cokoli, zaznívá v této otázcezcela oprávněný nepokoj. Co je rozum,ptáme se, když se díváme na stojící kolonuaut na zatarasené dálnici, na smogovýpoplach vnašich městech, na sexgate prezidenta Clintona,na ničení nenahraditelných zdrojů pro výrobuzbytečností, na změny klimatu v důsledkuskleníkového eflktu, na zklamané kan didáty nazbohatnutí rabující obchody v malajských městech,na šedesátiprocent níanalfabetismus na Timoru,na dlouhéjronty před směnárnami v Moskvě atd.

Nazvěme rozumem schopnost vidětrozpory způsobené po kusem o realizacinašich idejí a hodnot ve světě, který jimklade odpor. Jednáme vždy na základě

historicky omezeného vědění apředstavivosti. Naše ideje ,

přesvědčení a hodnotymají vždy nezamýšlené důsledky a ty

vedou k rozporům. Slovem rozumoznačme odvahu a schopnost lidí vidět

rozpory je dnání, vlastní ho či druhých, avyslovovat je. Převaha racionality nad

rozum ností spočívá v tom, že stáleracionálnější prostředky k dosaho vánínašich cílů archaizují cíle, kterým mělysloužit . Nejsou naše dnešní cíle již jen

prostředky sloužící dalšímu růstuprostředků?

Jazyk expertů. Kanadský filosofHerbert Marshall MacLuhan rozděluje vesvé knize Understanding Media. TheExtension qfMan / McLuhaniggi/všechna média na "studená ahorká". Studené je médium, které musíme"ohřát" svou fantazií, jež nechává pro storpro naši imaginaci, např. kresba, románnebo ústní vyprávě ní. Horké médiumjenaopak to (fotografie či film), kterédovádí k dokonalosti význam, který námsděluje tím, že vylučuje naše nejasnépředstavy jako rušivé el ementy.

MacLuhan ilustruje své rozděleníhistorkou. Vypráví ojak ém si australskémkmeni, jehož sociální organizace se odvíjíod vlast nictví kamenné sekery. Každýmuž si musel vyrobit kamennou sekeru,

aby byl plnoprávným členem kmene.Clověk se z dítěte stával mužem tím, žeabsolvoval tři dny cesty k posvátné hoře,tam nalezl vhodný kámen, musel hoobrousit a opracovat. Když překonalzkoušku a vrátil se zpět, stal se mužem-lovcem. Když přijeli z Evropy misionáři,rozhodli se usnadnit lidem život tím, žejim rozdali ocelové sekery. I žena nyníměla sekeru a dokonce

Cso)

lepší, než byly ony kamenné. Staříkmene spáchali sebevraždu a celý kmense po několika letech rozpadl a zmizel zpovrchu země. Tato historka ilustrujeničivost toho, čemu jsme přítomní, alenikoli současní. Muži kmene bylisoučasníky kamenných seker. Ocelovésekery jim byly k dispozici, ale nic pro něneznamenaly.

Pojměme tuto historku jakometaforu,

črtající jeden z krajních bodů naší situace. Všude kolem nás

ve veřejném prostoru se množí ocelovésekery, kteréjsou nám k dispozici, alenerozumíme jim, protože nám chybí

zkušenost tří dnů cesty k posvátné hoře.Veřejný prostor tedy nevrací představu o

celku společnosti, proto že je prolezlýrétorikou tzv . expertů, lidí, kteří se tváří

tak, že skr ze ně hovoří samotnýjazykskutečnosti . Role expertů spočívá právě v

tom, že nám často místo analýzy"pozadí", zakrytého jasem vi ditelné,jig;ury" (v diskuzi o Temelínu, legalizaci

homosexuálních svazků, ekologii,

komunismu, nesmyslnosti neomezenéhoekono mického růstu či vstupu do EU),

nabízejí pouze náhražku oněch tří dnůcesty k posvátné hoře . Experti se námdnes vloudili takřka všude a organizují

proměny matky v odbornika na výchovudětí, učitele v odborného pedagoga,

přítele,kterýumí

naslouchat v psychologa atd. Experti sesice neustále mýlí a pletou, ale přesto

vládnou pevnou rukou ve světě pouhépřítomnosti. Vytvářejí pro nás totiž jazykya slovníky, které nám umožňují zasvěceněmluvit o obrovské mase zpráv , obrazů audálostí, jež se na nás z plane tární agory

světa pouhé přítomnosti valí, anižbychom jim rozuměli.V průběhu aféry Clinton-Lewinskájsme

se setkali s právní de

finicí sexu, která říká: Někdo má sexuálnívztahy, kdybe oddává kontaktu sgenitáliemi,konečníkem, slabinami, prsy, vnitřní stranoustehen nebo hýždě mi nebojej podněcuje s cílemvyvolat čizvýšit sexuální touhu.

Současně s touto definicí se objevilnázor, že je potřeba správ ně zakotvit

hranici mezi soukromým aveřejným. Evropa, kte-

v

rá shledává počátek demokracie vRecku, trvá na neprostupnéhranici mezi veřejným a soukromým.Jedním z nejvarovnějších rysů celé aféryje právě ono pronikání právní řeči, jazykaexpertů, do lidské intimity. Jde o pokusvtáhnout do veřejné sféry a podro bitzákonům to, co v nás má být jensoukromé a nezávislé .Je pří kladempokusu podrobit pastýřské moci státu to,co nelze popsat řečí expertů, ale jenzachytit v náznaku ve svobodnémdialogu

(51)












lidského života jako únik z existencezávislé na přírodě do exis tence opřené ovědecké předvídání a plánování.Kapitalismus je součástí této tradice, vekteré hodnotu má pouze to, co přispívá kvysvobození lidstva ze závislosti napřírodě. Nikoliv manipu lace shodnotami západní tradice, nýbrž tytohodno ty samyjsou příčinou lhostejnostik ekologickým mezím ekonomického růs tu. Problémem tedy není manipulace shodnotami, alejak a kam uniknout zezápadních dějin.

4·Rostepoptávka po kolektivní akci, alenerostou zdroje kjejí realizaci

Jedna z možností, jak vyprávětdějiny minulých tří století, je vyprávět jejako příběh bojů za více práv pročlověka. Století osmnácté bylo stoletímboje za práva občanská, století devatenácté bylo stoletím boje za právapolitická. Středem století dva cátého bylboj za práva sociální. Občanská právaomezují abso lutní moc panovníka apodřizují ji ústavě. Práva politická jdou

dále. Dávají lidem možnost podílet se navýkonu politické moci, která je legitimnípouze v té míře, v níž zastupuje vůliobčanů a je nástrojem prosazování jejichzájmů. Práva sociální pak dá vajíkaždému člověku jistotu, že je členemspolečnostiji ž z titulu svého občanstvíbez ohledu na svůj ekonomický úspěch.Být ob čanem znamená mít podíl nacelkovém bohatství státu. Bez sociálních práv j e svoboda zaručenázákonem pouze formální svobodou, alenedává nám možnost svobodu k něčemuvyužít. Právě sociální práva řeší rozpormezi svobodou formální a reál nou,dávají nám možnost realizovat našeplány a jsou přiroze ným vyústě nímdemokracie.

Myšlenka , že veřejné blaho je n eúmyslným

důsledkem jednání, které je inspirováno vlastnímprospěchem, je součástí doktríny zvanéliberalismus. Jeho předzvěstí jeMandevillova Bajka o včelách (1]05),

která popisuje poměry a dobu, v níž seroz pouštějí tradiční svazky posvěcenénáboženstvím či světskou mocí, období,kdy se strnulost uvolňuje a kdy novotynarušují navyklou zaběhanost. To, co sedříve odmíta lo jako provinění a hřích,uplatňuje se nyní jako jedna z vítanýchmožností roz voje. Ony domnělé "neřesti"doby předchozí se nyní jeví jakonevyčerpatelný zdroi společenské energiea pokroku. Ze zištnos-

ti, hrabivosti, ješitnosti či rozmařilosti vzniká jakýmsi zvláštním řízením osudu

obecný prospěch. Takto "emancipovaného" je dince, který se stávástrůjcem svého vlastního štěstí a tím i veřej ného blaha, shrnuje Mandeville donásledujícího konstatování: Private vices- public benefits (soukromé neřesti vytvářejí veřejný prospěch, stávají se veřejnými ctnostmi). Mandevillovo varování před

"ukva peným moralizováním",které by nás mohlo eventuálně

napad nout při promýšlení jehosloganu, dozajista

předznamenává pohled na kapitalismus jako velkolepou dílnu, ve které lze vše proměnit na zboží. Pro Mandevilla zloděj, který ukradne pení ze a nezamkne je do truhly , ale utratí je

za kořalku či luxusní zboží, by neměl být trestán. Také j eho zásluhou setotiž udržuje hospodářství v chodu, peníze nezahá lejí, oběh zboží může ne rušeně pokračovat. V současné době je za obecně akceptovanou skutečnost pokládáno to, že myšlenku

"neviditelné ruky trhu" převzal A. Smith od Mandevilla. Neviditelná ruka j e metaforic ké označení mechanismu, který transformuje egoistické konání na veřejné blaho.

Mandevillovo heslo "private vices- public benefits" jistě mnohé z náspobuřuje, protože jsme si zvyklivycházet z toho, že veřejné blaho j e"něco", co je generováno úmyslnýmjednáním mravných a výjimečných lidí.Liberalismus naopak předpoklá dá, žekaždý jedinec rozhoduje o tom, copovažuje za své dobro a veřejné blaho čidobro všech existuje pouze v tomsmyslu, že jisté soukromé cíle nelzerealizovat jinak než společnou - kolektivní akcí všech občanů . Ekonom ickéstatky- a za ekonomický statek lzepovažovat vše, co je vzácn é a co mátudíž n enulovou cenu - se podle jedné zmnoha klasifikací dělí n a soukromé ave řejné. Ty první jsou doménou trhu,jsou prodávány a kupovány, ty druhéjsou doménou státu, který je distribuujemnoha způso by. Klasifikace je jasná,

méně jasné jsou však odpovědi na otázky: co konkrétně patří mezi statkyveřejné, kým, jak a komu mají býtposkytovány.

Jedním z definičních znaků veřejných statků j e nemožnost

kohokoli vylouč i t z jejich spotřeby, jsou poskytnuty všem, j sou

-li poskytnuty někomu. Nikoho nelze vyloučit z podílu na nich.Dobrým příkladem ie vedle např. majáku i dopravní značení.

Všichni řidiči je samozřejmě potřebují,ale přesto by se nenašla žádná soukromáfirma, která by zabezpečování tohotoznačení prováděla na tržním principu.Jinými klasickými příklady veřej nýchstatků jsou služby poskytované armádou,policií, městskou památkovou rezervací,v přírodních parcích atd. V obecnémpovědomí veřejnosti jsou však i veřejnéstatky, které uvedený definiční rysnesplňují- např. školství, zdravotnictví,knihovny, veřejná doprava, galerie atd.

Poptávka po kolektivní akci tedy vzniká, protože některé ze

svých soukromých cílů nemohou občanévýhodně dosáhnout jinak než společnýmúsilím, kolektivní akcí. V roce 1965 vydalMancur Olson knihuTheLogicoJCollectiveAction. Rozvinul v nítezi, podle níž ve velkých skupináchracionální jedinci sledující svůj prospěchnebudou spolupracovat na veřejněprospěšných akcích, pokud k tomu nebudoudonuceni nebo motivováni hodnotově.Problém kolektivní akce tedy vznikátehdy, když je pro všech ny výhodné, aby

někteří něco udělali, ale pro každého zvlášťje výhodnější to neudělat. N apříkladdobrovolná nedělní brigáda za účelemodstranění následků povodní. Chci-limaximalizovat svůj prospěch, jak se sluší naracionálního egoistu, brigády se nezúčastním, protože z konzumování"veřejného statku" - lepšího životníhoprostředí - mne stejně nelze vyloučit.

Kde však leží hranice mezi soukromým a veřejným statkem?

Existuje vůbec? A pokud ano,jenesporná ajednou provždy daná jejichdefinicí, nebo sejedná o hraniciposunovatelnou např.politickými rozhodnutími nebo rozhodnutímúředníků, zákonodár-

v

ců atd. Rekn ěme, že existují dva druhyveřejných statků . V prvnískupin ějsou ty, pro které platí výšeuvedený ekonomický teorém onemožnosti vyloučení z jejich spotřeby.Ve druhé skupinějsou pak ty statky, kterése staly veřejnými rozhodnutímspolečnosti. Hranice mezi nimi asoukromými statky je pak dána

politickou vůlí a je pohyblivá .Problémem naší doby je to, že rostesnaha posouvat hranici mezi soukromýma veřejným z vůle společnos ti, že rostespolečenská poptávka po kolektivní akci,alejak plyne z Olsonovy definice racionálního egoisty, nerostou zdroje lidské anifinanční k její realizaci.

( 65)





raba, jeho negace není protikladem kafirmaci druhého, nýbrž je výsledkemjeho vlastní afirmace, jež je jiná odafirmace druhého. V tomto případě jdeostvrzující negaci, která není ničím jinýmnež afirmací rozdílu mezi dvěmadiferencemi . Pán tedy nevidí v negacirabaprotiklad ke své afirmaci. Naopak zhlediska raba, z hlediska negace, jeafirmace protikladem negace. Rabnechápe to, co z ak tivní negace činí jinouafirmaci. Vnímá ji pou ze jako cosi, čemumusí ze všech sil vzdorovat, má-li být.Rab tedy vychází z toho, že jeho vlastnípopírání pána je důsledkem negace jehosamého ze strany pána, a nikoliuplatněním principu tvorby jeho (rabských) afirmací.

Opusťme nyní tuto Deleuzehoinspirativní, nicméně pro mnohé značněabstraktní analýzu a pokusme se nadvou jed noduchých příkladech ukázatpostmoderní postoj k diferenci.Postmoderní v tomto případě znamená,že nechápeme to, co je rozdílné(diferentní), jako varianty téhož, ale

kalkulujeme se zásadním disenzem, snesjednotitelností, se sporem.Postmoderní pojetí diference archaizujepředstavu, že cílem komunikace veveřejném prostoru je - konsenzus,asimilace, j ednota, sho da atd., nějakásjednocující interpretace chaotickyobíhajících sdělení. Konsenzus není anižádoucí, ani realistickou perspek tivoupro společnost, ve které lidé sicevzájemně spolupracují, ale nesouhlasíspolu. Považovat konsenzus zastrategický cíl komunikace znamenávycházet z nebezpečného předpokladu,že diference (rozdíly) jsou plodemnedorozumění či chyb a že přirozenýmstavem společnosti není mnohoznačnosta rozpor nost, ale jednoznačnost ashoda.

Příklad první neboli Děkuji, postojím.

kvédsko, které má ve dvacetičlenné vládě jedenáct žen a řadí se takmezi průkopníky rovno právnosti obou

pohlaví, se nyní zasazuje za svolánícelosvětové konference v zájmu posílení

úlohy mužů ve světě. Snaha o rovnoprávnost obou pohlaví se nedostatečně

soustřeďuje na mužskou roli, prohlásilašvédská ministryně

sociálních věcíMargareta Winbergová,

do jejíhož rezortu patří toto téma.Mnozí Středo evropa né, kteří se

dovídají o životě mužů ve kvédsku zesdělo vacích prostředků, si patrně

podržují idylickou představu života vtéto skandinávské zemi. Užívají si saunu

, popíjejí vodku a vě-

nují se krásným ženám, které sdílejí smuži zcela volný přístup k sexu.

Asi bychom se nestačili divit, jakoslabená je role muže v této zemi. Mladékvédky požadují, aby jejich mužipoužívali záchod výhradně vsedě.Částečně z hygienických důvodů, alepředevším proto, že muž, který přimočení stojí, dává najevo převahu svéhomužství, čímž jen zvyšuje mírudegradace žen. Na močení vstojenahlížejí pokrokovější kvédky jako naprojev největšího spros ťáctví, dokoncejako na něco, co může vyvolávat dojemnásilí. Jessikaz Uppsalypožaduje, aby sipartneři, se kterými žije, při po užitízáchodu sedali. Projevují tím prý úctu kženám. "Buď mne chtějí a budou dělat,co jim řeknu," prohlašuje Jessika, "nebomohou jít." Ve kvédku dnes převládámezi mladými levicově smýšlejícímilidmi názor, že stát při použití záchoduje odporný chlapský zvyk.

Skupina feministek na stockholmskéuniverzitěvede kam

paň za vyřazení záchodových mušlí zprovozu, jelikož jejich účel je ryzesexistický , když je může používat jenmužské pohlaví. Pětadvacetiletástudentka psychologie Yola říká, že seu mla dých mužů nesetkala v této věcis žádným odporem. Nejedna švédskáškola již vyrobila na stěně pevněumístěný žlábek z por celánu, aby sekvédové mužského pohlaví mohlikulturně asi milovat do novéhokulturního řádu. Z pohledu muže, kterýsi jako já odmítá sednout, si však tentonapohled exotický příklad přece jenzasluhuje pozornost. Je typickouukázkou distribuce hodnot, které majísvůj původ v negaci .

Emancipované kvédky nám na tomtopříkladunázorně ilu

strují, že jejich popírání mužské afirmace(močení vstoje) je proně důsledkem negace jich samotných zestrany mužů, a nikoli uplatněním jejichodlišných afirmací. Negace negace je proně rovna afirmaci. Vnímají tuto mužskou

afirmaci jako cosi, čemu musí modernížena čelit, má-li být sebevědomou aemancipova nou ženou v převážně"mužském světě". Nejde o podezíravostžen vůči mužům, jako spíše ojejich touhupo absolutní rovnosti. Aby jí dosáhly ,přesvědčily kvédky muže o jejichprovinilosti. kvédové mužského pohlavínyní pociťují, že něco není v po řádku,aby pouze oni měli výhodu použitízáchodu vstoje. Te-li

však tento mužský postoj, tato diference,projevem sexismu, co si potom počít sesamotným sexem heterosexuálů, kterýtaktéž předpokládá výlučně ženskou amužskou roli? Co si počít s tou todiferencí? Přestaneme milovat milování?

PříkladdruhýanebOprávunabludy.Patrně si mnozí vzpomenete na filmMiloše Formana Lid versus Larry Flynt>který získal v roce 1996 Zlatého medvědana festivalu v Berlíně. Hlavním mottemfilmu je svoboda pro nepříjemnémyšlenky. Snímek vypráví strhujícíživotní příběh krále pornografie,zakladatele časopisu Hustler LarryhoFlynta. Tento časopis (a mnohé další),který je dle mínění mnoha Američanůplný sexuální obscénnosti, je pro Flyntanaopak prostředkem boje proti cenzuře apředsudkům, uplatňovaným jak vládou, takcírkvemi, jež se snaží vnucovat lidemsvou morálku. Flynt, který je po atentátuv roce 1978 ochr nutý a pohybuje se napozlaceném invalidním vozíku, v jedné zklíčových scén filmu říká: Ochráníte-linyní moji svobodu vy slovovat veřejně

nepříjemné myšlenky a názory, ochránítetím sami sebe. N eboť já jsem nyní tennejhorší. Svobodu potřebuji právě onynepříjemné názory, ty konformní ji přecenepotře bují, tak nějak by mohlo znít promnohé dozajista skandální poselstvíFormanova filmu.

Jaká je tedy situace s oním právem nabludy- na nepříjemné,

pobuřující, provokující, nekonformní, zletargie nás probouzející a stávající řádproblematizující myšlenky, hlediska averze světa, které chaoticky obíhají veveřejném prostoru? Dotkněme se alespoň letmo dvou "bludů" a pokusů ojejich vyobcování z ve řejnéhoprostoru, za nimiž se skrývá právě onaneschopnost vnímat rozdíly jinak nežjako protiklady.

V současné době se ve veřejnémprostoru otevřela diskuze o případumladíka ze kumperka, který na internetu,ve svém časopise Pochodeň> šířil třídnízášť (jak se vyjádřila tisková mluvčíseveromoravské policie) a myšlenkysměřující k podpoře sociali smu a

komunismu. V záplavějiných "aktualit"sejeví být tato in formace fádní banalitou,nad kterou se mnozí pousmějí. Logikatéto kauzy však mne, vysokoškolskéhoučitele filosofie, rozhodně nenecháváchladným. Patřím i já do ohroženéskupiny potenci álních šiřitelů třídnízášti, iestliže na svých přednáškáchcituii












HA SSAN, I., 1987: Tlu Postmodern Turn: Essays in Postmodern Theory and Culture. Columbus

HIGGI NS , D., 1978:A DialecticojCenturies. NotesTowardsa 7Jzeory ojtheNew

Art.r.New YorkHOWE , 1., 1970: M ass Society and PostmodernFiction. Decline of the New

York , New YorkHRABAL , B., 1989: Tři novely. PrahaLEVIN, H., 1966: WhatwasModernism. ln: Refraction, New York: Oxford

U niversi ty PressLYOTARD, J. F., 1971:Discours,jig;ure. Paris, KlincksieckLYOTARD,J. F., 1984: Driflworks . Semiotext(e)LYOTARD,J. F., 1993: Opostmodernismu. Filosofický ústav AV ČR MCLUHAN, M., 199r:]akrozumětmédiím. PrahaMILLS, C. W., 1959: The Sociolor;ical

Imag;ination. New York: Oxford U niversi ty Press

N OLA , R., 1995: Postmodernizmus ako Jrancťtzsky

kultúmyČemobyl. ln: Filozófia č. 3,

BratislavaPANNWITZ , R., 1917: Die Krisis der europiiiscflen Kultur. Werke, sv. 2,

Ni.irnbergRORTY, R., 1982:Philosoplly andthe MirroroJNature. PrincetonRORTY, R., 1989: Conting;ency, ironyandsolidarity. Cam bridge University

PressRORTY , R., 1999: PhilosophyandSocialHope. Penguin BooksROSENBERG , B., White , D . 1957: M ass Culture. Glencoe II: The Free

PressSAUSSURE, F., 1960: CoursinGeneralLing;uistics. LondonSMITH, A., 1958:Pojednání o podstat! a původu bohatstv{ národů. Svazek 2,

PrahaSMITH, H., 1982 :Beyondtfle Post-Mod ern M ind. New York: Crossroad SONTAG, S., 1966:Againstlnterpretation. New York: DeliSORENSEN, V., 1993:Neškodnépřfbe"hy.PrahaSTEINER, G., 1971= In Bluebear·d s Castle.

New Raven: Yale University PressTOYNBEE, A., 1947:A StudyojHistory .Ed. D.C. Somervell, N ew York:

Oxford U njversity PressWELSCH , W., 1994: Našepostmodernímoderna. Praha



v případě Martina Heideggera sedozajista mnohé pochyby vy noří.PráceKonecmoderny ukazuje, a Vattimona tom ve své argu mentaci důslednětrvá, že Heidegger má své nihilistickéstránky, které si nechce přiznat a kteréVattimo pečlivě analyzuje a rozvijí.Vattimovo čtení Heideggera ústí do teze,že bytí, které nelze zto tožnit se jsoucím,je nu tno chápat jako rozkládající se.Vattimo tedy chápe dějiny bytí jakodějiny jeho rozkladu. Vattimo, který sedlouze zabýval myšlením Nietzscheho aHeideggera, se tak postupně stávájednou z klíčových postav italskéfilosofie.

Naprosto zásadním rysem Vattimovykoncepce postmoder

nismu je jeho trvání na tom, žefilosofický nihilismus je potřeba vzítvážně a podrobit ho seri6zní diskuzi.Pojem evropský nihilismus, který se poprvéobjevuje v Nietzsche ho práci Vůlekmoci ao kterém Nietzsche prohlašuje, žeji ž čekápřede dveřmi, je středem, kolem něhožVattimova analýza v různých vrstvách

krouží. Co znamená teze, že nihilismus jižčeká za dveřmi, pro myšlení na konci modernosti? Vattimo chápe nihilismus vNietzscheho smyslu. Nie tzsche hovoří onihilismu, přičemž ze smrti Boha učinilsmysl dě jin západní tradice . Nihilismusse tedy koncentruje na rozpouštění arozložení pravdy do hodnoty, jež mápodobu přesvědčení, či jak tvrdíNietzsche, podobu vůle k moci.Nihilismus je tedy defi nován tím, ženejvyšší hodnoty se znehodnocují, jakákoliz pravd metafyziky je nyní nahlížena jakovyjádření subjektivních hod not, ať jižjednotlivce či společenské skupiny .Cílem projektu evropského nihilismu jedemaskovat jakýkoli systém postavený napravdě a rozumu jako systémpřesvědčování a přem louvání a ukázat,že logika - ona výchoz í báze racionálněmetafyzického myšlení- není nic jinéhonež druh rétoriky. Jakékoli myšlení, ježpřichází s ambicí odhalit pravdu, je taknemilosrdně demasko váno jako výrazvůle k moci. Viděno z perspektivyevropského nihilismu je diference mezi

pravdou a omylem sama iluzorní.Vattimo chápe nihilismus (v jeho pojetí tzv. aktivní nihilis

mus) jako schopnost žít ve světě, vekterém již neexistují žádné základy, aťjižv rovině metafyzické či v rovině morálníchči politic kých autorit . Problém nihilismu

tedy spočívá v zavedení takové hofilosofického postoje, který bude rozvíjetne-fundující podo bu racionality. Vattimose snaží vyprávět poutavý příběh o tom,















































































































Date post:	26-Mar-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

S/krze postmoderní teorie · 2018. 5. 29. · stane, když poezii, román či výtvarné umění...

Documents