Soudni rozhledy c.3/2013

3/201319. ROČNÍK / 22. BŘEZNA

měsíčník české a evropské komentované judikatury

soudní rozhledyRedakční rada

JUDr. František Balák

Michal Bobek

JUDr. Milan Bořek

JUDr. Josef Holejšovský

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

JUDr. Pavel Molek

JUDr. František Púry

JUDr. Jiří Spáčil

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

prof. JUDr. Pavel Šámal

JUDr. Petr Vojtek

JUDr. Pavel Vrcha

Z obsahu

L. Bahýľová

Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení 82

M. Pfeiffer

Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu 87

Ústavní soud České republiky

Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby 89

Nejvyšší soud České republiky

Správní orgán jako účastník řízení podle části páté OSŘ 94

Nejvyšší soud České republiky

Žaloba na zdržení se provozu pohostinství 99

Vrchní soud v Praze

Vyplnění směnky 99

Krajský soud v Ústí nad Labem

Stavění prekluzivní lhůty u daně z převodu nemovitostí u vkladů do obchodních společností 109

strany 81–120

OBSAH22. 3. 2013 – 19. ročník

Redakce Jungmannova 34, 110 00 Praha 1

tel.: 273 139 210

fax: 273 139 245

e-mail: [email protected], www.beck.cz

Vedoucí redaktorJUDr. Tomáš Kindl

Příjem inzerce Ing. Jana Šobrová

Redakční rada JUDr. František Balák

Michal Bobek

JUDr. Milan Bořek

JUDr. Josef Holejšovský

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

JUDr. Pavel Molek

JUDr. František Púry

JUDr. Jiří Spáčil

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

prof. JUDr. Pavel Šámal

JUDr. Petr Vojtek

JUDr. Pavel Vrcha

Předplatné 2013SR včetně rejstříku 2 790 Kč

kvartální předplatné 730 Kč

jednotlivá čísla 250 Kč, dvojčísla 360 Kč

SR včetně el. archivu 4 060 Kč

zvýhodněné předplatné PR a SR 6 560 Kč

PR a SR včetně el. archivu 8 200 Kč

Objednávkyzajišťuje SEND Předplatné, spol. s r. o.

Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3, 193 00 Praha 9

tel.: 225 985 225, mob.: 777 333 370

fax: 225 341 425, sms: 605 202 115

e-mail: [email protected], www.send.cz

SlovenskoMagnet-Press Slovakia, spol. s r. o.

Šustekova 10, 851 04 Bratislava

P. O. Box 169, 830 00 Bratislava

tel.: 02/67 20 19 31–33

fax: 02/67 20 19 10, 20, 30

e-mail: [email protected]

Časopis vychází jednou měsíčně,v červenci a listopadu dvojčíslo.

Ev. č. MK ČR E 15130, ISSN 1211-4405Vydává Nakladatelství C. H. BECK, s. r. o.

Jungmannova 34, 110 00 Praha 1

IČ: 241 46 978

Sazba SV, spol. s r. o., Praha

TiskTISKÁRNA PROTISK, s. r. o.

Podmínky přijetí rukopisů k uveřejnění: Přijímáme výhradně původní, v jiném periodiku nepublikované pří-

spěvky. Rukopisy je třeba zasílat nakladateli v elek tronické podobě. Rukopis je přijat k uveřejnění v okamžiku, kdy

je autorovi zaslána sloupcová korektura jeho příspěvku. Tímto okamžikem nabývá nakladatel výhradní licenci k roz-

množování a rozšiřování díla v jím vydávaných časopisech nebo na nosičích CD nebo prostřednictvím internetu.

Odměna za udělení licence je poskytnuta jednorázově do dvou týdnů po uveřejnění příspěvku v příslušném čísle ča-

sopisu a její výše je určena redakčním sazebníkem, který stanoví nakladatel.

Upozornění: Všechna práva vyhrazena. Přetisk a jiná užití díla nebo jeho části, včetně zařazení díla do elektronické

databáze, jsou zakázány. Ochrana autorského práva k dílu platí i pro jeho části, jakož i pro právní věty odvozené ze

soudních rozhodnutí a pro autorsky upravená soudní rozhodnutí. Autorské právo k tomuto časopisu jako dílu soubor-

nému a k dílům do něj zařazeným vykonává nakladatel. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.

Aktuality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Rozbory judikatury

L. Bahýľová, Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení . . . . . . . . . 82

M. Pfeiffer, Obvyklý pobyt v evropském rodinném právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Ústavní právo

26. Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

27. Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení

opatrovníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

Civilní právo procesní

28. Správní orgán jako účastník řízení podle části páté OSŘ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

29. Odstraňování rozporů v rozhodovací činnosti NS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

30. „Obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 . . . . . . . . . . . . 96

Občanské právo

31. Námitka relativní neplatnosti a dobré mravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

32. Žaloba na zdržení se provozu pohostinství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

Obchodní právo

33. Vyplnění směnky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

34. Povaha řízení a účastenství v řízení dle § 183k ObchZ (squeeze-out).

Podstatná doba pro zhodnocení přiměřenosti protiplnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

Výběr rozhodnutí v oblasti civilněprávní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

Správní právo

35. Stavění prekluzivní lhůty u daně z převodu nemovitostí u vkladů

do obchodních společností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

36. Nepředložení dokladu o registraci vozidla, zelené karty nebo dokladu

o hraničním pojištění řidičem vozidla při silniční kontrole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

Evropské právo

Soudní dvůr EU – leden 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Evropský soud pro lidská práva – leden 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

K novému občanskému zákoníku ze soudní praxe

Legitimace podílového spoluvlastníka k podání návrhu na prodej věci

veřejnou dražbou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

m ě s í č n í k č e s k é a e v r o p s k é k o m e n t o v a n é j u d i k a t u r y

SOUDNÍ ROZHLEDY

3/2013

Zákon o obětech

Konce legislativního procesu se dočkal zákon o obětech

trestných činů. Nová komplexní úprava, která byla ve

Sbírce zákonů vyhlášena pod číslem 45/2013 Sb. a nabude

účinnosti dne 1. 8. 2013, si klade za cíl rozšířit práva obětí

trestných činů. Zákon upravuje podmínky pro činnost po-

skytovatelů pomoci obětem, informace, které mají být obě-

tem poskytnuty, rozšiřuje práva obětí v trestním řízení

a okruh jim poskytované pomoci, lépe chrání soukromí

obětí či uzákoňuje právo na doprovod důvěrníkem při pro-

cesních úkonech. Zákon též novelizuje procesní předpisy:

z pohledu soudů je podstatné především zavedení před -

běžných opatření do TrŘ, jako například předběžné opa-

tření spočívající v zákazu vstupu do určitého obydlí, záka -

zu styku s určitými osobami či zákazu zdržovat se na

konkrétně vymezeném místě.

Velmi významné jsou změny spočívající ve zlepšení ma-

jetkoprávního postavení poškozeného. V TrŘ byla pro-

dloužena lhůta, po kterou trvá zajištění majetku na nároky

poškozeného a byla zakotvena povinnost soudu poučit po-

škozeného o právu přihlásit svůj nárok na náhradu škody.

K posílení nároků poškozeného došlo i v netrestních říze-

ních, konkrétně v OSŘ, EŘ a InsZ. Zejména se zlepšuje

pořadí pro uspokojení pohledávky poškozeného v rámci

rozvrhu v řízení o výkonu rozhodnutí i v exekučním řízení.

Pořadí pohledávky poškozeného se stanoví zpětně ke dni

právní moci rozhodnutí o zajištění majetku podle TrŘ a po-

hledávkám náhrady škody na zdraví způsobeným trestným

činem se přiznává výhodnější pořadí. V InsZ se posiluje

zvýhodnění pohledávky na náhradu škody na zdraví v pří-

padě nedostatku peněžních prostředků v majetkové pod-

statě. Vykonatelná pohledávka poškozeného bude moci být

přihlášena do insolvenčního řízení kdykoli v době trvání

zajištění podle TrŘ (tj. i po lhůtě stanovené InsZ) a bude

uspokojena odděleně z majetku zajištěného v trestním ří-

zení. Tyto změny reálně zvýší šance obětí trestných činů,

aby se domohly náhrady škody, která jim byla způsobena

trestným činem, a budou platit i zpětně na zajištěný maje-

tek před účinností zákona.

Směnečný platební rozkaz

Doprovodná novela OSŘ v zákoně o obětech rovněž vyře-

šila s účinností od 1. 5. 2013 lhůtu pro zaplacení částky,

resp. uplatnění námitek proti vydanému směnečnému (še-

kovému) platebnímu rozkazu. Dosavadní třídenní lhůta

byla zrušena nálezem ÚS č. 369/2012 Sb. Zákonodárce rea-

guje na odůvodnění nálezu, které doporučilo maximálně

sjednotit procesní lhůty v OSŘ, a tuto lhůtu nově stanoví

jako patnáctidenní.

Zrušení anonymních akcií

Poslanecká sněmovna schválila ve třetím čtení návrh zá-

kona o transparentnosti akciových společností, který má za

cíl ústavně konformním způsobem omezit anonymní vlast-

nictví obchodních společností. Navrhovaná úprava nabízí

akciovým společnostem tři možnosti řešení. Akciová spo-

lečnost bude muset provést buď zaknihování akcií u Cen-

trálního depozitáře, nebo jejich imobilizaci, tedy fyzické

uložení, u banky s uvedením vlastníka. Jestliže si akciová

společnost žádnou z uvedených variant nevybere, budou se

její listinné akcie na majitele, v souladu se zákonem kon-

struovanou fikcí, považovat od 1. 1. 2014 za listinné akcie

na jméno. Akcionář si je bude muset vyměnit, a dokud tak

neučiní, nebude moci vykonávat práva akcionáře. Návrh

dále upravuje proces, jakým způsobem mají akciové spo-

lečnosti transformaci listinných akcií na majitele provádět.

Návrh zákona navazuje na již platnou rekodifikaci soukro-

mého práva, zejména na ZOK, který již žádné anonymní

akcie nezná. ZOK předpokládá, že nově vzniklé akciové

společnosti budou moci vydávat akcie na majitele pouze

jako zaknihovaný cenný papír nebo jako imobilizovaný

cenný papír.

Nová pravidla pro mezinárodní trestní pomoc

Poslanecká sněmovna schválila ve třetím čtení též návrh

zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trest-

ních a doprovodnou legislativu k němu. Tato nová norma

nahrazuje dosavadní hlavu XXV TrŘ upravující právní

styk s cizinou. Předmětný návrh zákona komplexně upra-

vuje spolupráci justičních orgánů České republiky s cizo-

zemskými orgány s ohledem na vzrůstající četnost případů,

v nichž je tato spolupráce nezbytná, jakož i na rozšiřující

se okruh typů a možností této spolupráce. Změny, ke kte-

rým dochází v porovnání se současnou právní úpravou,

spočívají například v zakotvení úlohy a postavení Evrop -

ské jednot ky pro justiční spolupráci (Eurojustu) jako vý-

znamné instituce Evropské unie, ve změně úpravy vyžá-

dání (extradice) osob z ciziny, ve změně mechanismu

uznávání a výkonu cizozemských rozhodnutí či v úpravě

právní pomoci, kde dochází k řadě dílčích modifikací,

zpřesnění a změn.

Doprovodná legislativa k NObčZ schválena vládou

Již minule zde byla řeč o doprovodné legislativě k NObčZ,

proto nyní stojí za zmínku pouze fakt, že dne 27. 2. 2013

vláda schválila tento balík připravovaný Ministerstvem

spravedlnosti a návrhy putují k dalšímu projednávání do

Parlamentu. Ten by se návrhy měl zabývat již na březnové

schůzi Poslanecké sněmovny s cílem schválení ve třetím

čtení do letních prázdnin. Poslanecká sněmovna i vláda zá-

roveň zamítly návrhy na možný odklad účinnosti NObčZ,

a proto vše směřuje k tomu, že největší revoluce v soukro-

mém právu za posledních 20 let nastane skutečně v očeká-

vaný termín 1. 1. 2014. Justiční akademie plánuje v tomto

roce 120 seminářů k novému soukromému právu, tak ne-

váhejme.

Personální záležitosti justice

Soudce NS Robert Fremr, známý svým působením u mezi-

národního tribunálu ve Rwandě, odchází 1. 3. 2013 k Mezi-

národnímu soudnímu dvoru v Haagu.

Mgr. František Korbel, Ph.D.

Aktuality 81SR 3/2013

AKTUALITY

SR 3/201382 Rozbory judikatury

Judikatura NSS: Účast veřejnosti ve správním a soudním řízení

Mgr. Lenka Bahýľová, Ph.D.*

I. ÚvodVeřejnost – jakožto adresát výkonu veřejné správy – před-

stavuje významný subjekt zejména těch typů správních ří-

zení,1 v nichž se řeší (vlivy na) využívání území a jeho

změny (nejčastěji pořízení územně plánovací dokumen-

tace, územní a stavební řízení) s dopady na veřejné zájmy

(nejčastěji zájem na příznivém životním prostředí, potaž-

mo zájem na ochraně veřejného zdraví). Otázky účasti ve-

řejnosti ve správních řízeních a návazně též otázky týkající

se zastupování jejích zájmů v řízení před správními soudy

se pak poměrně často dostávají na stoly soudců, a byť je ju-

dikatura v této oblasti v zásadních bodech již poměrně ustá -

lená, i nadále se řešením aktuálních problémů rozvíjí. Před-

kládaný výběr z judikatury NSS zahrnuje jak problematiku

účasti veřejnosti v postupech před správními orgány, tak

otázky týkající se institutu účasti veřejnosti a hájení jejích

zájmů před správními soudy, a to typicky těch řízení (resp.

výsledných rozhodnutí), jež mají či mohou mít územně

environmentální dopady.

Účast (zastoupení) veřejnosti ve správních a soudních říze-

ních má několik podob, pro účely tohoto článku lze s jistým

zjednodušením, v rámci správního i soudního řízení, rozli-

šovat tři kategorie: veřejnost jakožto „každý“, veřejnost

v podobě formalizovaných uskupení s právní subjektivitou

(občanská sdružení) a veřejnost jinak zastoupená (institut

zástupce veřejnosti ve smyslu § 23 zákona č. 183/2006 Sb.,

o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších

předpisů – „StavZ“).2 Zatímco prvně uvedená kategorie ve-

řejnosti má relativně slabé postavení v rámci postupů před

správními orgány a prakticky nulové postavení v řízení před

soudy dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve

znění pozdějších předpisů („SŘS“), občanská sdružení há-

jící veřejné zájmy mohou za splnění podmínek stanovených

zákonem do správních řízení vstupovat v pozici účastníka,

eventuálně hájit toto své postavení a z něho plynoucí práva

v řízení soudním. Zástupce veřejnosti pak má jako speci-

fický subjekt u postupů dle StavZ, jejichž výstupem je vy-

dání opatření obecné povahy (územně plánovací dokumen-

tace, územní opatření), díky možnosti uplatnění námitek

zvláštní, silnější postavení než „prostá“ veřejnost, toto po -

stavení však v řízení před soudy nedosahuje postavení ostat -

ních subjektů rovněž oprávněných k podání námitek (viz

níže).3

II. Účast veřejnosti ve správním řízeníPrávní základ účasti veřejnosti (výše vymezené druhé ka-

tegorie) ve správních řízeních s možným dotčením zájmu

na ochraně přírody a krajiny představuje § 70 zákona

č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění poz-

dějších předpisů („OchPřKr“),4 a ve srovnání s dalšími

právními předpisy práva životního prostředí, jež umožňu-

jí formalizovaným uskupením veřejnosti za stanovených

podmínek účastnit se správních řízení [§ 115 odst. 7 zákona

č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, § 7

odst. 1 písm. d) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované pre-

venci a omezování znečištění, o integrovaném registru zne-

čišťování a o změně některých zákonů, § 23 odst. 9 zákona

č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí

a o změně některých souvisejících zákonů], je zřejmě nej-

užívanější, což se odráží též do judikatury. Podle § 70 odst. 2

a 3 OchPřKr je občanské sdružení oprávněno – za předpo-

kladu, že u příslušného orgánu státní správy podá (věcně

a místně specifikovanou) žádost o to, aby bylo předem in-

formováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných

správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy

ochrany přírody a krajiny chráněné OchPřKr – účastnit se

správního řízení (v postavení účastníka řízení), pokud

oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu

bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení ozná-

meno. K účastenství ve správních řízeních na základě § 70

OchPřKr se NSS vyjádřil v několika případech.

Limitace účastenství je spatřována především v možném

dotčení zájmů právě na ochraně přírody a krajiny5 (nikoli

např. na životním prostředí jakožto celku nebo jiných jeho

složkách). Jak soud uvedl v rozsudku z 7. 12. 2005, č. j.

3 As 8/2005-118 (825/2006 Sb. NSS), účast občanskýchsdružení podle § 70 OchPřKr nelze vykládat natolik širo -ce, že by se vztahovala na jakoukoliv složku životního pro-středí, nýbrž toliko na složky životního prostředí chráněnéOchPřKr. Ačkoli OchPřKr vymezuje dotčené zájmy velmi

široce a souvislost argumentace takového občanského sdru-

žení je třeba interpretovat extenzivně, jím uplatněné ná-

mitky je vždy nutno posuzovat právě s přihlédnutím k zá-jmům, které toto sdružení ve správním řízení hájí. Je-lisdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochranapřírody a krajiny, oprávněno být účastníkem správního ří-zení, nelze dovodit, že má možnost hájit v tomto řízení i zá-jmy jiné, s ochranou přírody a krajiny nesouvisející. Takovéobčanské sdružení by se totiž z pozice ochránce přírodya krajiny dostávalo do pozice univerzálního dohlížitele nadzákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů v pod-statě v neomezeném rozsahu, což podle NSS není smyslema účelem účastenství ekologických občanských sdružení ve

ROZBORY JUDIKATURY

* Autorka je asistentkou soudce NSS.1 Správní řízení je zde vnímáno v nejširším slova smyslu, tj. jako „řízení“

před správními orgány; zahrnuje tak nejen „klasické“ správní řízení, ale

též další postupy před orgány veřejné správy.2 Pod pojem „veřejnost“ je samozřejmě možné podřadit i vlastníky nemo-

vitostí, ti však ve správních řízeních mají zpravidla specifické postavení

a tento příspěvek jim primárně není určen.3 Pojem „veřejnost“ bývá obvykle jinak kategorizován dle Úmluvy o pří -

stupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní

ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“,

publ. pod č. 124/2004 Sb. m. s., pro ČR účinná od roku 2004), a to na

širokou veřejnost, kam spadají fyzické nebo právnické osoby, jednotlivci

a jejich sdružení, organizace a jejich skupiny (čl. 2 odst. 4), a tzv. dotče-

nou veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním roz-

hodováním nebo která může mít na tomto rozhodování určitý zájem (čl. 2

odst. 5).4 Jedná se zároveň o první právní úpravu zakotvující možnost veřejnosti

vstupovat do správních řízení s environmentálními dopady, jež zůstala

od svého zakotvení v OchPřKr v roce 1992 fakticky bez výraznějších

změn.5 Podle § 2 odst. 1 OchPřKr se ochranou přírody a krajiny podle tohoto

zákona rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob

o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva,

o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče

o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost

krajiny.

Rozbory judikatury 83SR 3/2013

správních řízeních (rozsudek NSS z 4. 2. 2012, č. j. 7 As

2/2009-80).

V řízeních vedených v režimu StavZ má veřejnost v podobě

environmentálních občanských sdružení, za podmínek sta-

novených zvláštními právními předpisy, resp. na jejich zá-

kladě (typicky právě § 70 OchPřKr), postavení účastníka

v územním řízení a (nově de lege lata) též v řízení staveb-

ním.6 Před přijetím novely StavZ č. 350/2012 Sb., účinné

od 1. 1. 2013, však taxativní výčet účastníků stavebního ří-

zení, na rozdíl od územního řízení, tyto subjekty nezahrno-

val. Otázkou, zda je možné účastenství těchto osob ve sta-

vebním řízení založit i při absenci výslovného umožnění

jejich účasti v ustanovení StavZ vymezujícím účastníky to-

hoto řízení (§ 109 odst. 1 StavZ), se zabýval NSS poprvé

v rozsudku z 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009-91 (2127/2010

Sb. NSS), detailně pak v rozsudku z 1. 6. 2011, č. j. 1 As

6/2011-347.7 Jak uvedl v prvním z uvedených judikátů, zá-konné ustanovení, které doplňuje okruh účastníků řízenío osoby, jimž takové právo zakládá zvláštní zákon, není totižničím jiným než explicitním odkazem na zvláštní právníúpravu, již je však třeba v každém případě použít předprávní úpravou obecnou. Zákonodárce může takový odkazdo zákonné definice okruhu účastníků řízení zařadit vesnaze vymezit okruh účastníků co nejúplněji a nejpřesněji,s cílem poskytnout vodítko pro budoucí aplikaci takovéhoustanovení. Absence výslovného odkazu však nemůže niczměnit na skutečnosti, že pokud existuje zvláštní právnínorma, která má užší vymezení, ať už věcné, či osobní, budemuset být podle pravidla lex specialis derogat generali apli-kována před úpravou obecnou, tzn. že ji buď zcela nahradí,nebo ji alespoň dílčím způsobem modifikuje. Ustanovení§ 70 OchPřKr se vztahuje na všechna správní řízení podleStavZ, pokud při nich mohou být dotčeny zákonem chráněnézájmy ochrany přírody a krajiny. Argumentaci později do-

plnil mj. tím, že tato norma je věcně obecnější než § 109StavZ, který se týká toliko stavebního řízení. Její osobní roz-sah je ovšem vymezen velice úzce, vztahuje se pouze na ob-čanská sdružení a jejich organizační jednotky, jejichž hlav-ním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny.Ustanovení § 109 StavZ má naproti tomu šířeji koncipova-nou osobní působnost. V případě souběžné aplikace, resp.střetu takových dvou norem, nelze proto jednoduše určit,která z nich je obecná a musí „ustoupit“ normě speciální.V daném případě jsou naplněny hypotézy jak § 70 OchPřKr,tak § 109 StavZ, jejich dispozice však nevedou ke stejnémuvýsledku. Na druhou stranu se ovšem nedostávají ani dozřejmého střetu. Jejich souběžná aplikace je proto možná.8

Ve stavebním řízení přitom v zásadě vždy budou dotčeny

zájmy přírody a krajiny, pokud při realizaci stavby připadá

v úvahu kácení dřevin (rozsudek NSS z 4. 5. 2011, č. j. 7 As

2/2011-52, 2393/2011 Sb. NSS).9

Postavení lex specialis však nemá § 70 OchPřKr za situa -

ce, kdy je jeho aplikace vyloučena úpravou účastenství ve

zvlášt ním právním předpisu, jímž je např. § 14 odst. 1 zá-

kona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie

a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění

některých zákonů, který výslovně určuje, kdo je jediným

účastníkem řízení, a a contrario tak vylučuje kohokoli ji-

ného, aby takové postavení měl (viz usnesení NSS z 2. 12.

2003, č. j. 7 A 56/2002-54, 162/2004 Sb. NSS).10 Jak ko-

nečně shrnul NSS v rozsudku z 4. 5. 2011, č. j. 7 As 2/2011-

-52, zákon při splnění podmínek v § 70 OchPřKr přiznávápostavení účastníka občanským sdružením ve smysluobecné definice účastníka řízení dle § 14 odst. 2 SpŘ 1967.

Toto postavení jim však přísluší (za podmínek § 70OchPřKr) toliko ve správních řízeních, kde není okruhúčast níků zvláštním předpisem stanoven vůbec, a platí tam§ 14 odst. 1 SpŘ 1967 anebo je vymezen speciálně oproti§ 14 odst. 1 SpŘ 1967. Pouze právní normy konstruovanéjako restriktivní, výslovně uzavřené dopadu jiných noremstejné síly a speciality, tedy vylučují užití zvláštních noremOchPřKr. Smyslem a účelem účasti občanských sdružení

podle § 70 odst. 2 OchPřKr přitom není blokace, zdržovánía protahování realizace stavebního záměru procesními ob-strukcemi, nýbrž to, aby kvalifikovaně, tj. odbornými argu-menty z oblasti ochrany životního prostředí, urbanismuapod., hájila dotčené (veřejné) zájmy ochrany přírodya krajiny v konkurenci jiných veřejných zájmů a zájmů sou-kromých.

Právo občanského sdružení účastnit se správního řízení je

podmíněno jednak jeho existencí („pokud má právní sub-

jektivitu“) a jednak podáním žádosti o informování o zaha-

jovaných správních řízeních. Podle rozsudku NSS z 18. 8.

2011, č. j. 9 As 40/2011-51, je oprávněním, nikoli povin-

ností občanského sdružení požadovat, aby bylo o těchto

správních řízeních předem informováno; při výkladu § 70OchPřKr je třeba posuzovat celé ustanovení jako jeden vý-znamový celek, který od úvodní proklamace v odstavci 1o účasti občanů (veřejnosti) přechází dále ke konkrétnímpodmínkám této účasti v odstavci 2 a 3, při jejichž splněnímá občanské sdružení ex lege postavení účastníka řízení.V souladu s mezinárodními závazky není účast veřejnosti

ve správních řízeních s dotčeným zájmem na ochraně pří-

rody a krajiny ničím neomezená, resp. nepodmíněná. Po-

žadavek na jistou aktivitu ze strany občanských sdružení

(podání žádosti podle § 70 OchPřKr) – za předpokladu, že

je pro tyto subjekty zpravidla bez obtíží splnitelný, a nebrá -

ní jim tak v přístupu do správních řízení – tak není nadby-

tečný.11

6 Podle § 109 StavZ ve znění účinném od 1. 1. 2013 je účastníkem sta-

vebního řízení též osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis,

pokud mohou být stavebním povolením dotčeny veřejné zájmy chrá-

něné podle zvláštních právních předpisů a o těchto věcech nebylo roz-

hodnuto v územním rozhodnutí.7 Stejně též rozsudek NSS z 1. 6. 2011, č. j. 1 As 18/2011-145.8 Ke vztahu § 70 OchPřKr k § 109 StavZ jakožto normy zvláštní k normě

obecné i pro účely tzv. zkráceného stavebního řízení viz též rozsudek

NSS z 4. 8. 2010, č. j. 9 As 63/2010-111.9 Skutečnost, že o povolení ke kácení dřevin rozhoduje orgán ochrany

přírody a krajiny v samostatném řízení, ještě neznamená, že zájmyochrany přírody a krajiny spočívající v zájmu na ochraně dřevin ros-toucích mimo les před poškozením nebo ničením nemohou být dotčenyve stavebním řízení. Již v tomto řízení se totiž v podstatné míře předurčípřípadný budoucí osud dřevin, neboť se určí (s ohledem zejména natechnické, funkční a případně i estetické či architektonické požadavkyna řádné provedení stavby), v jakém rozsahu a na jakých konkrétníchmístech bude třeba k realizaci stavby pokácet určité dřeviny.

10 Tato úprava je přitom podle rozsudku NSS z 29. 3. 2007, č. j. 2 As

12/2006-111 (stejně též rozsudek NSS z 9. 10. 2007, č. j. 2 As 13/2006-

-100) v souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky, jme-

novitě s Aarhuskou úmluvou, což potvrdil i ÚS ve svém usnesení

z 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1791/2007. Stejný závěr pak platí i pro

řízení o prodloužení provozu jaderného zařízení (rozsudek NSS z 19. 5.

2011, č. j. 2 As 9/2011-154, 2399/2011 Sb. NSS).11 Viz též rozsudek NSS z 19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006-59 (1483/2008

Sb. NSS), podle něhož česká vnitrostátní úprava umožňuje prostřed -nictvím § 70 OchPřKr přístup dotčené veřejnosti k informacím a do pří-slušných správních řízení velmi široce a stanoví pouhou minimalistic -kou podmínku o tyto informace jednoduchým způsobem požádat a dopředmětných řízení se po obdržení informace o jejich vedení přihlásit.V obdobném duchu viz např. usnesení ÚS z 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS

603/04.


Judikatorní interpretaci si vyžádal i zákonem stanovený po-

stup podání žádosti o informování o zahajovaných správ-

ních řízeních podle § 70 odst. 2 OchPřKr, konkrétně, zda

je tuto žádost nutné podat vždy před zahájením správního

řízení, či zda ji postačuje podat i poté. Podle rozsudku NSS

z 16. 11. 2011, č. j. 6 As 19/2011-728 (2546/2012 Sb. NSS),

ze zákona nevyplývá, že žádost o informace o zahajovanýchsprávních řízeních by musela být nutně podána ještě předzahájením řízení. Dikci „... aby byla předem informo-vána...“ je třeba vykládat v souladu s účelem OchPřKr.Smyslem toho, že mají být občanská sdružení informovánao zahajovaných řízeních předem, není omezení účasti ob-čanských sdružení v přístupu do správních řízení, při nichžmohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, ale za-jištění možnosti efektivní účasti těchto občanských sdruženína celém správním řízení již od jeho počátku. Ostatně ku-příkladu u řízení zahajovaných na žádost není z povahy věciani reálné, aby informace o zahájení řízení byla dána ob-čanskému řízení předem, tj. ještě před zahájením řízení.Hlavním smyslem žádostí o informace o zahajovanýchsprávních řízeních ve smyslu § 70 odst. 2 OchPřKr je za-jistit, aby občanská sdružení byla nejprve za stanovenýchpodmínek stanovených zákonem informována správnímiorgány o řízeních, ve kterých mohou hájit zájmy ochranypřírody a krajiny, a pak se mohla na základě obdržení tétoinformace přihlásit písemným oznámením své účasti podle§ 70 odst. 3 OchPřKr, což teprve založí jejich případnéúčastenství v uvedených správních řízeních. Bylo by tedyv rozporu s účelem právní úpravy, kdyby bylo předmětnéustanovení vykládáno tak, že podmínky pro účast občan-ského sdružení ve správním řízení mohou být splněny pouzetehdy, když žádost o informace předchází zahájení správ-ního řízení, ve kterém mohou být dotčeny zájmy ochranypřírody a krajiny.

Stejný závěr potvrdil NSS v rozsudku z 27. 4. 2012, č. j.

7 As 25/2012-26, kde se též vyjádřil k typologii občan -

ských sdružení podle § 70 OchPřKr. Mezi občanskýmisdruženími ve smyslu § 70 odst. 2 OchPřKr lze nepochybněrozlišit dvě základní skupiny. První skupinu představují ob-čanská sdružení trvalejšího charakteru, jejichž aktivita jezaměřena proti více zásahům určitého typu nebo v rozsáh -lejším území. V krajní podobě se jedná o občanská sdružení„profesionální“ povahy s celostátní působností. Vedle tohoexistují občanská sdružení založená s cílem obrany protizamýšlenému zásahu nebo kvůli účasti v jediném konkrét-ním správním řízení, případně v úzké skupině řízení vzá-jemně souvisejících. Tato občanská sdružení vznikají adhoc teprve tehdy, je-li zamýšlený zásah oznámen, případněje-li správní řízení zahájeno. Pokud je ochrana životníhoprostředí přiznaným cílem právní normy, resp. životní pro-středí je zájmem, k jehož zachování, ochraně či podpořeprávo směřuje, pak není logický důvod, aby se užití ochran-ných právních norem lišilo při shodném zásahu do životníhoprostředí. V praxi ovšem dochází k zásadní diverzifikacikvality právní ochrany, a to v závislosti na mnoha aspek-tech. Tím hlavním je omezení účasti ve správních řízenícha svěření žalobní legitimace osobám, jejichž práva bylazkrácena nebo porušena. Účast občanských sdružení vesprávních řízeních, při nichž mohou být zájmy přírodya krajiny dotčeny, umožňuje tento nedostatek v určité mířekompenzovat a chránit přírodu a krajinu ve smyslu § 1 a 2OchPřKr bez rozlišování toho, zda dochází k ohrožení zá-jmů nějakých (dalších) osob, tedy možných účastníků správ-ních řízení. Proto je třeba se klonit k široké a efektivní účasti

veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v zá-ležitostech životního prostředí.

K tzv. ad hoc občanským sdružením pak směřuje závěr NSS

v tomto rozhodnutí, že z teleologického výkladu citovanéhoustanovení nelze dovozovat, že by podmínkou účasti občan-ského sdružení ve správním řízení musela být jeho existenceještě před zahájením tohoto řízení, potažmo že by takovésdružení muselo mít podanou žádost ve smyslu § 70 odst. 2OchPřKr. Procesní jistota, které se stěžovatel dovolává,spočívá v tom, že v době zahájení řízení je znám okruhúčast níků správního řízení z řad občanských sdružení, kteřípředem podali žádost o informace. Tato jistota je však re-lativní. Úplnou jistotu v tomto ohledu bude mít správní or-gán teprve v okamžiku, kdy se informovaná občanská sdru-žení k účastenství ve stanovené lhůtě přihlásí. Taková jistotamá svoji nepochybnou hodnotu, ovšem je nutno ji poměřo-vat i s jinými protichůdnými důležitými zájmy, jimž by mělaustoupit, jsou-li dostatečně významné. A takovým je zájemna co možná nejširší účasti na řízení takových částí veřej-nosti, které na předmětu řízení mají, posuzováno hlediskyochrany přírody a krajiny, skutečný a intenzivní zájem.Proto je namístě určitou část právní jistoty obětovat jinémuobdobně důležitému zájmu, který je s ní v rozporu. Míranarušení právní jistoty bude za normálních okolností, tedypři věcném a nešikanózním chování občanských sdružení,resp. subjektů, jež taková sdružení budou zakládat, únosnáa proporcionální. Je-li občanské sdružení založeno teprvepo zahájení správního řízení a podá-li žádost podle § 70odst. 2 OchPřKr, pak je třeba jej informovat o již zahájenýchřízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany pří-rody a krajiny, a umožnit mu účast v nich, lze-li toho ještědosáhnout bez neúnosného prodloužení řízení. Na druhou

stranu občanské sdružení, které existuje v době, kdy je ozná-meno nařízení veřejného ústního jednání, se již nemůže pokonání tohoto jednání stát účastníkem řízení, a tedy aniuplatňovat námitky, neboť mu postupem správního orgánubylo svým způsobem oznámeno, že řízení probíhá. Vyhlá-šení veřejného ústního jednání na úřední desce lze totiž po-važovat za úkon v tomto ohledu svým účelem rovnocennýoznámení správního řízení podle § 70 odst. 3 OchPřKr.

III. Účast veřejnosti při pořízení opatření obecnépovahy

Při pořízení opatření obecné povahy se dle obecného po-

stupu vymezeného SpŘ účast veřejnosti předpokládá, když

dle § 172 odst. 4 SpŘ může k návrhu opatření obecné po-

vahy kdokoli, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou

být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, uplatnit

u správního orgánu písemné připomínky nebo na veřejném

projednání ústní připomínky – těmi je pak správní orgán

povinen se zabývat a vypořádat se s nimi v odůvodnění opa-

tření obecné povahy. Subjekty s oprávněním uplatnit při-

pomínky mají ovšem slabší postavení než subjekty s opráv-

něním uplatnit námitky, o nichž musí správní orgán

rozhodnout (§ 172 odst. 5 SpŘ). Vedle dotčených vlastníků

nemovitostí nicméně mohou do kategorie „námitkářů“

spadnout – pokud tak určí správní orgán – i jiné osoby, je-

jichž oprávněné zájmy mohou být opatřením obecné po-

vahy přímo dotčeny; zde by se pak nabízel prostor pro ob-

čanská sdružení. Pro opatření obecné povahy podle StavZ

platí z hlediska dotčených subjektů právní úprava, která pro

účastenství veřejnosti první a druhé kategorie (každý, ob-

čanská sdružení) znamená pozici „připomínkářů“. Opráv-


něným k podání námitek je zde – při pořízení zásad územ-

ního rozvoje, územního plánu a územních opatření – zá-

stupce veřejnosti.12 V případě územních opatření (o sta-

vební uzávěře, o asanaci území) mají oprávnění k podání

námitek též osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní

předpis (tj. zejména občanská sdružení podle § 70

OchPřKr).

V praxi se zpravidla nevyskytují problémy s tím, že by ve-

řejnost byla vylučována z procesu pořízení opatření obecné

povahy; vedle kvality vypořádání jí uplatněných připomí-

nek, resp. námitek13 se judikatura vyjádřila k přístupu pří-

slušných správních orgánů k veřejnosti v rámci procesu

pořízení tohoto typu správního aktu, který je – v případě

územně plánovací dokumentace – značně specifický a je

podrobně upraven v příslušných ustanoveních StavZ (za

subsidiárního použití SpŘ). Tento postup je pro pořizova-

tele nové územně plánovací dokumentace velice náročný,a to právě proto, aby bylo zajištěno, že zamýšlený záměrúpravy poměrů v území bude prověřen dotčenými orgánystátní správy a dále veřejností, která jej může modifikovatsvými námitkami a připomínkami. Výsledek tohoto proce-su vyjadřuje kompromis mezi různými zájmy, přičemž jed-

notlivé fáze tvorby a schvalování územně plánovací do -

kumentace jsou StavZ upraveny tak, aby bylo dosaženoobecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zá-jmů na rozvoji území (citováno z rozsudku NSS z 18. 11.

2009, č. j. 9 Ao 2/2009-54, 2008/2010 Sb. NSS). Obšírněji

se pak NSS vyjádřil k problematice veřejného projednání

při pořizování územně plánovací dokumentace v rozsudku

z 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011-526, kde mj. uvedl: Ačkolivje tedy řízení námitkové a připomínkové především písem -né, samotné veřejné projednání by mělo sloužit k racionál-nímu diskurzu a slyšení jak pořizovatele (resp. zpracovatelea dotčených orgánů), tak veřejnosti. Veřejné projednání bymělo pod pořit otevřenou diskuzi mezi zastánci konkurenč-ních názorů, včetně názorů ojedinělých či sporných, dopl -něnou možností aktivní participace účastníků v jeho prů-běhu. V tomto ohledu nabývají na významu základní zásadyčinnosti orgánů veřejné správy, především zásada veřejnésprávy jako služby zakotvená v § 4 SpŘ a z ní vyplývajícípožadavek na zdvořilé, slušné a uctivé chování osob vyko-návajících veřejnou správu.

IV. Účast veřejnosti v řízení před správnímisoudy

Dle ustálené judikatury není občanské sdružení nositelem

hmotných práv, před soudem může účinně namítat pouze

porušení svých procesních práv (viz např. rozhodnutí NSS

z 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005-118, 825/2006 Sb. NSS,

z 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009-251, z 4. 2. 2010, č. j. 7 As

2/2009-80, 2061/2010 Sb. NSS, či z 3. 3. 2011, č. j. 1 As

7/2011-397, 2545/2012 Sb. NSS).14 Jako takové je opráv-

něno podat proti správnímu rozhodnutí žalobní návrh na

základě § 65 odst. 2 SŘS;15 aktivní žalobní legitimace je

založena jednak skutečností, že občanské sdružení bylo (či

mělo být) účastníkem správního řízení, proti jehož výsledku

brojí, a jednak tvrzením o zkrácení na svých (procesních)

právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek

nezákonné rozhodnutí. Takové zkrácení na procesních prá-

vech může být dáno (vedle skutečnosti, že občanskému

sdružení nebylo nesprávně přiznáno postavení účastníka ří-

zení) upíráním subjektivních práv sdružení, jež podmiňují

aktivní účast na řízení (viz rozsudek NSS z 22. 7. 2010, č. j.

8 As 2/2010-72), ale též upřením práva na řádné vypořádá -

ní uplatněných námitek, bez něhož by právo účasti v řízeníbylo zcela „holé“ a čistě formální, a bylo by tak okleštěnodo té míry, že by se stalo vyprázdněným pojmem.16

Při uplatňování žalobních námitek je občanské sdružení li-

mitováno předmětem činnosti, který vyplývá z jeho stanov,

tj. jím chráněných zájmů, ale též zákonným ustanovením,

které tomuto subjektu účastenství ve správním a navazují-

cím soudním řízení založilo. V naposled uvedeném roz-

sudku tak NSS označil námitky občanského sdružení

v rámci stavebního řízení v oblasti ochrany před hlukem na

základě § 70 OchPřKr – s ohledem na předmět regulace

tohoto zákona – za neoprávněné, nicméně tento subjekt byl

zároveň aktivně legitimován v intencích zákona o posuzo-

vání vlivů na životní prostředí, který má záběr širší; námitky

spadající do oblasti ochrany veřejného zdraví, resp. život-

ního prostředí v širším slova smyslu, tak musely být vypo-

řádány (srov. rozhodnutí NSS z 6. 8. 2009, č. j. 9 As

88/2008-316). Procesní práva přitom nejsou samoúčelná,

slouží k ochraně práv hmotných. V případě občanského

sdružení, jehož hlavním předmětem činnosti je ochrana

přírody a krajiny, pak procesní práva slouží k prosazování

veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny (srov. rozsu-

dek NSS z 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009-80, 2061/2010 Sb.

NSS).

Podle NSS nicméně na druhou stranu nelze dovozovat, žeobčanské sdružení hájící veřejný zájem v podobě ochranyživotního prostředí má odlišná procesní práva než ostatníúčastníci. Soud proto s ohledem na to, co je občanskýmisdruženími jako účastníky v řízení přípustně uplatňováno,přezkoumává i hmotněprávní podmínky správního úkonua rozpor s hmotněprávní úpravou (viz rozsudek NSS

z 29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012-53). K tomu je nutno

12 Při pořízení regulačního plánu StavZ s možností podání námitek ze

strany zástupce veřejnosti nepočítá, zde tedy bude zřejmě moci uplatnit

pouze věcně shodnou připomínku (srov. § 23 odst. 1 StavZ).13 K tomu viz Bahýľová, L. Judikatura Nejvyššího správního soudu: Opa-

tření obecné povahy (podruhé). Soudní rozhledy, 2011, č. 7, s. 239.14 Na druhou stranu, z rozsudku NSS z 29. 3. 2007, č. j. 2 As 12/2006-

-111, je patrný jiný právní názor, když zde soud vyjádřil, že nositeli

(hmotného) ústavního práva na příznivé životní prostředí jsou totiž sicezásadně fyzické osoby, jež jediné mohou být poškozením životního pro-středí přímo dotčeny např. na souvisejícím právu na život, kromě nichovšem také ty z právnických osob, typicky právě občanská sdružení, proněž je ochrana zájmů životního prostředí hlavní nebo podstatnou náplníjejich činnosti, a které je tak možno vnímat nejen jako uskupení fyzickýchosob, pro něž taková právnická osoba představuje jakési médium, jehožprostřednictvím hájí tyto fyzické osoby své vlastní právo na příznivé ži-votní prostředí, ale také jako obhájce tohoto práva ve prospěch ostatníchlidí. Z citovaného rozsudku je zjevná snaha o vyjádření, že občanská

sdružení mohou zásah do práva na příznivé životní prostředí namítat,

a to z titulu své úlohy jakéhosi „prostředníka“ mezi fyzickými osobami

a správní orgány. 15 K tomu, proč občanská sdružení nejsou oprávněna žalovat dle § 65

odst. 1 SŘS, se vyjádřil rozšířený senát NSS ve svém usnesení z 23. 3.

2005, č. j. 6 A 25/2002-42 (291/2004 Sb. NSS), tak, že tento typ subjektů

– tzv. zájemníci – nemohou být ve správním řízení dotčeni na své vlastní

právní sféře. Správního řízení se účastní z toho důvodu, že v něm uplat-

ňují určitý zájem, např. zájem na ochraně přírody; nejčastějšími zájem-

níky jsou právě ekologické spolky. Jejich žalobní legitimaci zakládá

tvrzení o zkrácení na procesních právech.16 Citováno z rozsudku NSS z 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008-301. K tomu

lze dodat, že pokud se stěžovatelem bylo jednáno jako s účastníkem, ačmu ze zákona takové postavení nenáleželo, nemůže jen z toho stěžovateldovozovat, že de iure účastníkem správního řízení byl, a že mu tedy pří-slušela i všechna odpovídající procesní práva, jejichž ochrany by semohl dovolávat před správním soudem (viz rozsudky NSS z 14. 1. 2013,

č. j. 2 As 7/2011-274, a z 7. 12. 2008, č. j. 3 As 8/2005-118).


dodat, že NSS v rozsudku z 22. 7. 2011, č. j. 7 As 26/2011-

-175, připustil – v návaznosti na § 23 odst. 10 zákona o po-

suzování vlivů na životní prostředí17 – možnost domáhat se

přezkumu rozhodnutí těchto subjektů i v ryze hmotněprávní

rovině v případě, že by žalobní legitimace byla odvozena

od tohoto ustanovení, případně od přímo aplikovatelného

čl. 10a směrnice Rady 85/337/EHS z 27. 6. 1985 o posu-

zování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na

životní prostředí ve znění pozdějších změn (viz např. roz-

sudek NSS z 13. 10. 2010, č. j. 6 Ao 5/2010-43, a rozsudek

SDEU z 12. 5. 2011, C-115/09, Trianel KohlekraftwerkLünen).

Ustálený právní názor panuje i ve vztahu k aplikaci Aar-

huské úmluvy, kterou je ze strany občanských sdružení

v žalobních návrzích (na podporu přiznání aktivní legiti-

mace) často argumentováno. Dle rozhodovací praxe NSS

(např. rozsudky NSS z 9. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006-59,

z 29. 3. 2007, č. j. 2 As 12/2006-111, z 6. 8. 2009, č. j. 9 As

88/2008-316, či z 16. 12. 2010, č. j. 1 As 61/2010-98) tato

mezinárodní úmluva nemá povahu smlouvy „self-execu-

ting“, tj. smlouvy samovykonatelné, a proto – byť je sou-

částí českého právního řádu na základě čl. 10 Ústavy – po-

kud by stanovila něco jiného než zákon, nebylo by možné

uplatnit pravidlo o aplikační přednosti této úmluvy před zá-

konem. Aktivní legitimaci občanského sdružení tedy nelze

dovozovat přímo z Aarhuské úmluvy, pro přiznání posta-

vení tzv. dotčené veřejnosti18 ve smyslu této úmluvy musejí

nevládní organizace založené za účelem ochrany přírody

splnit požadavky vnitrostátních předpisů. Aarhuská úmlu -

va poskytuje jen obecné zásady a povinnosti ukládá skrzvnitrostátní legislativu. Má pouze povšechný ráz a otevíráprostor pro politické uvážení zákonodárce strany úmluvypři vytváření příslušné legislativy.19

Aktivní legitimace veřejnosti, resp. dotčené veřejnosti, byla

předmětem úvah NSS též v případě řízení o návrhu na zru-

šení opatření obecné povahy nebo jeho části dle § 101a

a násl. SŘS.20 Rozšířený senát NSS poukázal v rozsudku

z 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120 (1910/2009 Sb. NSS),

na závazky vyplývající pro ČR z mezinárodního práva

a práva EU, jež vyžadují poskytnout dotčené veřejnosti „ši-roký přístup k právní ochraně“ (čl. 9 Aarhuské úmluvy),což je cíl, který je třeba mít na zřeteli při výkladu a aplikacivnitrostátních norem stanovících podmínky aktivní legiti-mace (porušení práv nebo dostatečný zájem) pro podánížaloby ve věcech týkajících se působnosti úmluvy. To se týkái soudního přezkumu územních plánů. Rozšířený senát

přitom uvedl, že v tomto typu řízení nelze a priori vyloučitaktivní procesní legitimaci k podání návrhu podle § 101aa násl. SŘS i pro osoby z řad tzv. „dotčené veřejnosti“ vesmyslu čl. 9 odst. 2 a 3 Aarhuské úmluvy. I přes tento závěr

dosavadní judikatura NSS v tomto typu řízení v zásadě od-

mítá žalobní legitimaci obdobnou či analogickou § 65

odst. 2 SŘS, tj. přípustnost takového návrhu typicky ze

strany občanských sdružení (za všechny viz např. rozsudky

z 31. 1. 2012, č. j. 2 Ao 9/2011-71, či z 27. 1. 2011, č. j.

7 Ao 7/2010-133), a to i s odkazem na čl. 9 odst. 3 Aarhus -

ké úmluvy, který přístup k soudu výslovně váže na kritéria

stanovená vnitrostátním právem.21 Je však zřejmé, že s ohle-

dem na právo EU (zejména čl. 10a směrnice č. 85/337/EHS

a související judikaturu SDEU) není možné procesní ak-

tivní legitimaci tzv. dotčené veřejnosti v tomto typu řízení

paušálně odmítat. Vždy je třeba v každém konkrétním pří-

padě zkoumat, zda v souladu mezinárodními závazky, resp.

závazky plynoucími ČR z členství v EU, nemá mít (kvali-

fikovaná) veřejnost přístup k soudu zajištěn. Tak tomu bylo

i v případě návrhu na zrušení části národního parku Šuma -

va, kdy NSS přiznal aktivní procesní legitimaci nevládní

organizaci na základě aplikace přímo účinného čl. 10a

směrnice o posuzování vlivů, který je promítnutím ustano-

vení Aarhuské úmluvy do práva EU (rozsudek z 13. 10.

2010, č. j. 6 Ao 5/2010-43, 2185/2011 Sb. NSS).

Podle usnesení NSS z 25. 6. 2008, č. j. 5 Ao 3/2008-27, zá-

stupce veřejnosti není procesně legitimován k podání ná-

vrhu podle § 101a SŘS. Uvedl, že institut zástupce veřej-nosti byl totiž začleněn do nového StavZ právě z tohodůvodu, aby poskytl možnost zapojit se do řízení o vydáníúzemně plánovací dokumentace a vyjádřit své připomínkyi těm, kteří příslušným návrhem územně plánovací doku-mentace na svých právech přímo dotčeni nejsou. Na zá-

kladě § 52 odst. 2 a 3 StavZ nicméně dovodil, že zákon dů-sledně rozlišuje osoby, jejichž práva a povinnosti jsounávrhem územního plánu přímo dotčeny, a ostatní, přičemžprvní skupině osob přiznává v řízení o územním plánu pri-vilegované procesní postavení. Aktivní legitimaci v tomto

typu řízení NSS ustáleně nepřiznává též na základě argu-

mentace, že institut zástupce veřejnosti nebyl promítnut doprávní úpravy soudního přezkoumání opatření obecné po-vahy. Přístup k soudu tohoto subjektu byl nicméně nakonec

nastaven jiným způsobem, a to v rámci soudního přezkumu

rozhodnutí o námitkách (k jejichž podání je zástupce ve-

řejnosti oprávněn) uplatněných v procesu pořízení opatření

obecné povahy, pokud rozhodnutí o námitce splňuje mate-

riální kritéria rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS (viz

usnesení NSS z 27. 10. 2010, č. j. 2 Ao 5/2010-24,

2244/2011 Sb. NSS). Z naposled uvedeného usnesení se

podává, že při absenci aktivní legitimace zástupce veřej-

nosti k podání žaloby ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS i k podání

návrhu podle § 101a a násl. SŘS by odepření soudní kon-troly způsobu, jakým byly vypořádány námitky zástupce ve-řejnosti uplatněné v rámci projednávání návrhu změnyúzemního plánu, by ve svých důsledcích vedlo k degradacitohoto procesního institutu, který byl do StavZ zaveden

17 Podle tohoto ustanovení se občanské sdružení nebo obecně prospěšná

společnost, jejichž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí,

veřejného zdraví nebo kulturních památek, nebo obec dotčená záměrem,

pokud podaly ve lhůtách stanovených tímto zákonem písemné vyjádření

k dokumentaci nebo posudku, mohou žalobou z důvodu porušení tohoto

zákona domáhat zrušení navazujícího rozhodnutí vydaného v řízení po-

dle zvláštních právních předpisů postupem podle SŘS.18 Podle čl. 2 bodu 5 Aarhuské úmluvy se za „dotčenou veřejnost“ považuje

veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním rozho-

dováním, anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem, přičemž

pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu

životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních

předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zá-

jem.19 V souladu s čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy judikatura nicméně požaduje,

aby stěžovatelům z řad dotčené veřejnosti bylo vyhovováno k jejich ná-

vrhům na přiznání odkladného účinku správní žaloby tak, aby nemohlo

docházet k situacím, kdy v době rozhodování o správní žalobě již byl

povolený záměr nevratně realizován (typicky provedení stavby); jinak

by soudní ochrana nebyla včasná a spravedlivá (rozsudek NSS z 29. 8.

2007, č. j. 1 As 13/2007-67, 1461/2008 Sb. NSS).20 Podle § 101a odst. 1 SŘS je aktivní legitimace založena tvrzením na-

vrhovatele, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné

povahy. K tomu viz Bahýľová, L. Judikatura Nejvyššího správního

soudu: Opatření obecné povahy (podruhé). Soudní rozhledy, 2011, č. 7,

s. 238.21 Rovněž dle SDEU (rozsudek velkého senátu z 8. 3. 2011 ve věci

C-240/09, Lesoochranárske zoskupenie VLK, bod 45) neobsahuje čl. 9

odst. 3 Aarhuské úmluvy žádnou jasnou a přesnou povinnost, která by

mohla přímo upravovat právní situaci jednotlivců.


k prosazování veřejných zájmů v procesu územního pláno-vání. Z toho pak lze vyvozovat závěr, že zástupce veřejnosti

je oprávněn podat žalobu proti rozhodnutí o námitkách ve

smyslu § 65 odst. 2 SŘS.

V. ZávěremJudikatura NSS týkající se otázek účasti veřejnosti ve správ-

ním a soudním řízení je dílem poměrně ustálená, dílem je

však stále aktualizována. Pro posuzování sporných otázek

je přitom zpravidla vždy nutné vypořádat se – vedle sa-

motné interpretace národní právní úpravy – s požadavky

práva Evropské unie i práva mezinárodního, obecně veřej-

nosti zaručujícími široký přístup do správních řízení

a k soudní ochraně. Nutno dodat, že zájmy veřejnosti v ří-

zení před soudy je s účinností novely SŘS č. 303/2011 Sb.

oprávněn zastupovat – podáním žaloby ve veřejném zájmu

– též veřejný ochránce práv. Jelikož ochránce oficiálně avi-

zuje (byť střídmou) aktivitu v této oblasti, v blízké budouc-

nosti lze v této oblasti očekávat minimálně judikatorní in-

terpretaci § 66 odst. 3 SŘS, který podmiňuje aktivní

legitimaci ochránce k tomuto typu žaloby prokázáním zá-važného veřejného zájmu.

Obvyklý pobyt v evropskémrodinném právu

JUDr. Mgr. Magdalena Pfeiffer*

I. Pojem obvyklý pobytO pojmu obvyklý pobyt nelze v současnosti již hovořit ji-

nak než jako o jednom z významných pojmů mezinárod-

ního práva soukromého. Jedná se nejen o jeden z hranič-

ních určovatelů v oblasti kolizního práva, ale zároveň

i o jedno ze základních kritérií jurisdikčních pravidel v ob-

lasti mezinárodního procesního práva. Kritérium obvy-

klého pobytu je vnímáno jako určitý kompromis mezi

dvěma tradičními hraničními určovateli – domicilem z ob-

lasti common law a státní příslušností, která je historicky

úzce spjata s kontinentální Evropou. Je vnímáno jako mo-

derní koncept a postupně se stává nejčastěji aplikovaným

kritériem jak v kolizní, tak i procesní úpravě mezinárod-

ního práva soukromého.

V souvislosti se zkoumaným pojmem je třeba upozornit

na terminologickou dualitu v českém právním prostředí,

která je zřejmě důsledkem nejednotného překladu anglic-

kého habitual residence. V češtině se promiskue objevují

termíny obvyklý pobyt a obvyklé bydliště. V žádném jiném

jazykovém znění unijních předpisů mezinárodního práva

soukromého z rodinněprávní oblasti jsem obdobnou ter -

minologickou dualitu nezjistila. I ve slovenštině, kde sice

také existuje pojem obvyklé bydlisko,1 je ve zkoumaných

nařízeních habitual residence jednotně překládáno jako

obvyklý pobyt. Srovnáme-li české jazykové verze těchto

nařízení, zjistíme, že v nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o pří-

slušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí

a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen

„nařízení o výživném“) je habitual residence překládáno

jako obvyklý pobyt, ale v nařízení Rady (ES) č. 2201/2003

o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech

manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zru-

šení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II

bis“), v nařízení Rady (EU) č. 1259/2010, kterým se zavádí

posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech

rozvodu a rozluky (dále jen „nařízení Řím III“), a v návrhu

nařízení Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání

a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových (dále jen „ná-

vrh nařízení Řím IV“)2 jako obvyklé bydliště. Který z obou

českých termínů je k vystižení koncepce pojmu habitualresidence termínem vhodnějším, o tom je vedena občasná

akademická diskuze. Já se ve svém příspěvku přikláním

k termínu obvyklý pobyt, a to vzhledem ke skutečnosti, že

tento termín používá nový zákon o mezinárodním právu

soukromém,3 který byl přijat v rámci rekodifikace a který

by měl nabýt účinnosti 1. 1. 2014 a nahradit stávající vnit-

rostátní úpravu mezinárodního práva soukromého.4 Dů -

vodová zpráva k vládnímu návrhu nového zákona5 volbu

českého termínu obvyklý pobyt na úkor termínu obvyklé

bydliště nekomentuje.

Zásluhy na prosazení obvyklého pobytu v mezinárodním

právu soukromém patří Haagské konferenci mezinárodního

práva soukromého.6 Poprvé se tento pojem v haagských

úmluvách objevil již na počátku minulého století7 a od té

doby bylo kritérium obvyklého pobytu využito v kolizních

normách i jurisdikčních pravidlech v řadě dalších haag-

ských úmluv, zejména právě v oblasti mezinárodního ro-

dinného práva. Díky dlouholeté systematické aplikaci to-

hoto hraničního určovatele v rámci unifikační činnosti

Haagské konference mezinárodního práva soukromého tak

obvyklý pobyt získal v mezinárodním právu soukromém

své trvalé místo. Navzdory této skutečnosti a přes opako-

vané iniciativy některých smluvních států v rámci projed-

návání jednotlivých úmluv8 pojem obvyklý pobyt Haagská

konference mezinárodního práva soukromého nedefino-

vala.9

Kritérium obvyklého pobytu se následně začalo objevovat

v unijním právu, mj. i jako důsledek zcela jasně patrného

trendu odklonu od klasického navazování kontinentálních

právních řádů na hraničního určovatele státní příslušnosti.10

V souvislosti se vzrůstající mobilitou osob v rámci expan-

dující Evropské unie začal být pojem obvyklého pobytu

vnímán jako lépe vyhovující a lépe odpovídající postupu-

jícímu procesu evropské integrace a postupnému odstraňo-

vání bariér v rámci jednotného vnitřního trhu. Odklon od

kritéria státní příslušnosti v rámci unijního práva souvisí

* Autorka je interní doktorandkou na katedře obchodního práva Práv-

nické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tento příspěvek vznikl

v rámci programu Specifický vysokoškolský výzkum č. 264 401 „Mezi-

národní právo soukromé a obchodní právo v době rekodifikace“, pod-

porovaného Univerzitou Karlovou.1 Nově např. ve slovenské jazykové verzi rozsudku SDEU z 26. 4. 2012,

C-419/10.2 KOM(2011) 126 v konečném znění.3 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.4 Zákon č. 67/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.5 Viz http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-mezinarodnim-pravu-

soukromem/navrh-zakona.html.6 Haťapka, M. Ešte raz k pojmu „obvyklý pobyt“ v medzinárodnom prá -

ve súkromnom a procesnom. Justičná revue, 2011, s. 505–513.7 V Haagské úmluvě upravující otázky opatrovnictví nezletilých Con-

vention du 12 juin 1902 pour régler la tutelle des mineurs (http://www.

hcch.net/index_en.php?act=text.display&tid=15).8 Cavers, D. F. „Habitual residence“: A useful concept? American Uni-

versity Law Review, 1971–1972, s. 475–493. 9 Haťapka, M. K pojmu „obvyklý pobyt“ v medzinárodnom práve sú-

kromnom a procesním. Justičná revue, 2001, č. 2, s. 184–185.10 Pauknerová, M. Kodifikace mezinárodního práva soukromého v EU:

Má ještě smysl rekodifikace českého mezinárodního práva soukromého?

in Pauknerová, M., Tomášek, M. a kol. Nové jevy v právu na počátku

21. století. IV. Proměny soukromého práva. Karolinum, 2009, s. 185.


rovněž s otazníky, které se objevují nad přípustností určo-

vání rozhodného práva dle tohoto tradičního hraničního ur-

čovatele ve světle striktního zákazu diskriminace na zá-

kladě státní příslušnosti zakotveném v primárním právu,

v čl. 18 SFEU (dříve v čl. 12 SES).11 Dominance obvyklého

pobytu je velmi zřetelná právě v instrumentech unijního ro-

dinného práva, v právní oblasti, do které se unifikační úsilí

Evropské unie v poslední době soustřeďuje. Tento pojem

se objevuje ve všech dosud přijatých či navrhovaných unij-

ních nařízeních z oblasti mezinárodního rodinného práva

(v nařízení Brusel II bis, v nařízení o výživném, v nařízení

Řím III i v návrhu nařízení Řím IV). Ani v těchto nařízeních

však obvyklý pobyt není definován.

II. Výklad pojmu obvyklý pobytObvyklý pobyt je považován za pojem nikoliv právní, ale

pojem skutkový, faktický, který není vnímán ani interpre-

tován jednotně. Výklad tohoto pojmu závisí samozřejmě

také na typu instrumentu, jehož je součástí. V rámci unij-

ních právních předpisů je obvyklý pobyt třeba interpretovat

autonomně, tedy nezávisle na vnitrostátním právu jednot-

livých členských států EU. V evropském rodinném právu

nenajdeme ustanovení, které by odkazovalo na definici či

výklad pojmu ve vnitrostátní právní úpravě jednotlivých

členských států, a bylo tedy konstruováno obdobně jako

čl. 59 nařízení Brusel I pro účely určení bydliště (resp. do-

micilu) fyzických osob. V případě obvyklého pobytu vy-

cházíme ze závazného jednotného unijního výkladu SDEU.

Jinak je tomu s pojmem obvyklý pobyt v haagských úmlu-

vách, kdy výklad pojmu provádí jednotlivé smluvní státy

na základě interpretačních pravidel mezinárodních smluv

zakotvených ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z ro -

ku 1969.12 Ne zcela jasná je, dle mého názoru, otázka vý-

kladu hraničního určovatele obvyklého pobytu v kolizních

normách Haagského protokolu z roku 2007 o právu roz-

hodném pro vyživovací povinnosti.13 Jeho kolizní normy se

na území členských států EU aplikují na základě přímého

odkazu v čl. 15 nařízení o výživném.14 Je proto otázkou,

zda pojem obvyklého pobytu v uvedeném Haagském Pro-

tokole z roku 2007 interpretovat v souladu s výkladovými

pravidly mezinárodních smluv nebo zda tento pojem, je-li

aplikován prostřednictvím nařízení o výživném, podléhá

jednotnému výkladu SDEU.

V rámci koncepce obvyklého pobytu v oblasti rodinně-

právní je dle mého názoru dále třeba rozlišovat mezi pojmy

obvyklý pobyt dítěte a obvyklý pobyt dospělého. Tento ná-

zor se opírá i o dále analyzovanou judikaturu SDEU, která

toto rozlišování potvrzuje.15 SDEU se výkladem pojmu ob-

vyklý pobyt v evropském mezinárodním právu soukromém

zabýval dosud pouze dvakrát a v obou případech se jednalo

právě o interpretaci obvyklého pobytu dítěte v rámci rodin-

něprávního sporu. V obou případech to bylo v souvislosti

s čl. 8 odst. 2 nařízení Brusel II bis, který obsahuje pravidlo

obecné mezinárodní příslušnosti soudů ve věcech rodičov-

ské zodpovědnosti a který vychází z jediného kritéria pro

založení pravomoci soudů – z kritéria obvyklého pobytu

dítěte. Klíčovým bylo první rozhodnutí v roce 2009 – velmi

očekávaný rozsudek ve věci A (C-523/07).16 Jedna z před-

běžných otázek, se kterými se na tehdejší Evropský soudní

dvůr („ESD“) obrátil finský soud, se týkala výkladu pojmu

obvyklý pobyt dítěte v případě, kdy dítě má trvalé bydliště

v jednom členském státě, ale pobývá v jiném členském státě

a pobyt často mění. ESD označil obvyklý pobyt dítěte za

místo, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci so -

ciálního prostředí, a uvedl devět pojmových znaků, ke kte-

rým by při zjišťování obvyklého pobytu dítěte mělo být při-

hlédnuto: trvání pobytu, jeho pravidelnost, podmínky po-

bytu, důvody pobytu dítěte na území členského státu, ale

i státní příslušnost dítěte, místo školní docházky, jazykové

znalosti, rodinné a sociální vazby. Tyto pojmové znaky nej-

sou v rozhodnutí ESD řazeny hierarchicky, je tedy zřejmě

třeba vycházet ze skutečnosti, že jednotlivé parametry mají

stejnou relevanci. ESD dále zdůraznil, že je třeba vždy při-

hlédnout ke všem konkrétním skutkovým okolnostem

v každém jednotlivém případě. Domnívám se, že i přesto,

že výklad podaný v tomto rozhodnutí je jasně označen za

výklad pro účely určení obvyklého pobytu dítěte v rámci

aplikace nařízení Brusel II bis, lze v tomto rozsudku uve-

dená kritéria aplikovat také při určování obvyklého pobytu

dítěte jako jurisdikčního kritéria v čl. 3 od července tohoto

roku použitelného nařízení o výživném. Druhým rozhod-

nutím SDEU byl rozsudek z roku 2010 ve věci Mercrediv. Chaffe (C-497/10 PPU).17 Na SDEU se s žádostí o spe-

cifikaci kritérií vhodných pro určení obvyklého pobytu dí-

těte pro účely určení mezinárodní příslušnosti tentokrát ob-

rátil britský odvolací soud. V tomto případě hrál rozhodující

úlohu věk dítěte, konkrétně se jednalo o kojence. SDEU

mimo jiné uvedl, že prostředím dítěte nízkého věku je zpra-

vidla především rodinné prostředí tvořené osobou či oso-

bami, s nimiž dítě žije a které o ně pečují.

Z výkladu SDEU je patrné, že koncepce pojmu obvyklého

pobytu dítěte je velmi široká. Uváděné pojmové znaky lze

vnímat pouze jako vodítko při hodnocení konkrétního skut-

kového stavu. Pojem je interpretován až příliš široce, nejsou

dány jasné mantinely vymezení pojmu obvyklého pobytu,

což v řadě případů vede k nežádoucí právní nejistotě úča-

stníků právních vztahů, k průtahům v soudním řízení z dů-

vodů zdlouhavého dokazování a k nežádoucí nepředvída-

telnosti soudních rozhodnutí – tedy k situacím, kterým se

právě unifikace evropského mezinárodního práva soukro-

mého snaží předejít.

III. Určování obvyklého pobytu při zjišťovánímezinárodní příslušnosti soudů

OS v Chebu se nedávno zabýval případem,18 který zrcadlí

nastíněné problémy. Jednalo se o zcela běžný návrh na

úpravu styku s nezletilým synem, který podal otec nezle -

tilého. Syn i rodiče jsou českými státními příslušníky, ale

vzhledem ke skutečnosti, že se matka po rozvodu odstěho-

vala se synem do Německa, musel český soud nejprve vy-

řešit otázku své mezinárodní příslušnosti, resp. tedy otázku

obvyklého pobytu dítěte jako relevantního jurisdikčního

kritéria. Bylo zjištěno, že dítě i matka bydlí v Německu

u matčina německého přítele, kde je chlapec přihlášen u or-

gánů státní sociální péče, dostává zde státní doplatek vý-

11 Pauknerová, M. Evropské právo a některé nové trendy v mezinárodním

právu soukromém. Právník, 2009, č. 2, s. 121–138, Basedow, J. Das

Staatsangehörigkeitprinzip in der Eruopäischen Union. IPRax, 2011,

č. 4, s. 109–220.12 Vyhláška č. 15/1988 Sb.13 Viz http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=133.14 Sehnálek, D.,Turoňová, J. Nařízení o výživném a postavení mezinárod-

ních smluv v Evropské unii. Právník, 2010, č. 3, s. 233–250.15 Bod (44) rozsudku ESD C-523/07 ve věci A.16 Úř. věst. C 141/14, 20. 6. 2009, http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/Lex

UriServ.do?uri=OJ:C:2009:141:0014:0015:CS:PDF.17 Úř. věst. C 328, 4. 12. 2010.18 Usnesení OS v Chebu z 6. 4. 2012, č. j. 17 P 1/2006-277.

Ústavní právo 89SR 3/2013

živného, má zde i volnočasové aktivity (hraje za místní

sportovní oddíl kopanou). Školní docházku ale nezletilý vy-

konává na území ČR, kde bydlí otec, prarodiče i jeho ka-

marádi a kde má také svého dětského lékaře. Na území Ně-

mecka odjíždí s matkou, která do ČR dojíždí za prací, vždy

až navečer. Zvážíme-li jednotlivá kritéria uvedená v roz-

hodnutí tehdejšího ESD ve věci A, lze dle mého názoru na

základě těchto skutkových zjištění dojít jak k závěru, že

nezletilý má obvyklý pobyt na území České republiky, tak

i k závěru, že jeho obvyklý pobyt je na území Německa.

OS v Chebu dovodil, že dítě má obvyklý pobyt na území

Německa, prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení

zastavil. Rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Bylo konsta-

továno, že nezletilý bydlí více než 2 roky na adrese v Ně-

mecku, což je dostatečně dlouhá doba pro závěr o stabilitě

a trvalosti bydliště. Případ se následně dostal až k NS,19

který rozhodnutí OS i KS zrušil. Soudům nižšího stupně

vytkl, že pominuly hodnotit poměr nezletilého k místu

školní docházky, jazykovým znalostem a rodinným a so -

ciálním vazbám. Uvedl, že školní docházka vykazuje rov-

něž určitý znak pravidelnosti a začlenění do společenského

prostředí a že ve spojení s dalšími vazbami na území ČR

může tato skutečnost zeslabovat závěr o jednoznačném za-

členění nezletilého do německého prostředí. NS na závěr

ale konstatoval, že poměr jednotlivých kritérií uvedených

v judikatuře SDEU lze určit až s přihlédnutím ke všem

okolnostem případu. Jinými slovy konstatoval, že hodno-

cení může po opětovném přezkumu vyznít ve prospěch

příslušnosti soudů jak jednoho, tak i druhého v úvahu při-

cházejícího členského státu (tedy České republiky či Ně-

mecka). OS v Chebu provedl další rozsáhlé dokazování

a znovu zhodnotil relevanci jednotlivých klíčových para-

metrů uváděných unijní judikaturou. Dodatečně si vyžádal

informace od několika německých správních úřadů, vy-

slechl tři další svědky. Nicméně došel ke stejnému závěru

a znovu konstatoval svou mezinárodní nepříslušnost. Zjiš-

ťování jedné podmínky řízení – mezinárodní příslušnosti –

tak trvalo celkem téměř dva roky.

Teoreticky by bylo možné výše nastíněné situaci předejít

uzavřením prorogační dohody, ve které by strany předem

určily členský stát, jehož soud bude pro řešení sporu mezi-

národně příslušný. Smluvní autonomie stran se v meziná-

rodním právu soukromém projevuje (vedle volby rozhod-

ného práva) právě prorogací, která postupně opatrně

proniká i do mezinárodního rodinného práva. Na výše uve-

dený případ aplikovatelné nařízení Brusel II bis, které bylo

přijato v roce 2003, však uzavření prorogační dohody stra-

nám neumožňuje (s výjimkou určité možnosti omezené

prorogace v rámci čl. 12 nařízení Brusel II bis). Nařízení

o výživném, které bylo přijato o pět let později, je již v tomto

ohledu koncipováno moderněji a nabízí omezenou proro-

gaci ve věcech vyživovacích povinností v čl. 4 odst. 1, nic-

méně s ohledem na ochranu nezletilých ani toto nařízení

neumožňuje volbu fóra v případě sporu, který se týká vy-

živovací povinnosti k dítěti mladšímu osmnácti let (čl. 4

odst. 3 nařízení o výživném).

IV. ZávěrJe evidentní, že obvyklý pobyt je živým a otevřeným po-

jmem, který není svázán žádnými předem stanovenými

pevnými pravidly.20 Dle mého názoru ale výše uvedený pří-

klad jasně ukazuje, že takové vnímání pojmu obvyklého

pobytu se může v praxi jevit jako přinejmenším problema-

tické až kontraproduktivní. Nejde totiž v žádném případě

o výjimečný případ. Jak podotýká sám soudce OS v Chebu

v odůvodnění svého rozhodnutí, v příhraničních regionech

tvoří obdobné případy nezanedbatelné procento nápadu.

Uvádí, že nelze připustit situaci, kdy se soudy v rámci své

běžné agendy nejprve zabývají obsáhlým dokazováním

k naplnění podmínek řízení, neboť smysl soudního řízení

spočívá v praktickém rozhodování jednotlivých sporů a ji-

ných právních věcí, nikoliv v akademickém cizelování

právních pouček. Vyjadřuje obavu, že vedení dokazování

v otázce naplnění této podmínky řízení by naprosto para-

lyzovalo činnost senátů vyřizujících agendu s mezinárod-

ním prvkem. I za takovýchto skutkových okolností by dle

názoru soudu mělo být automaticky, bez rozsáhlého a ná-

kladného dokazování určitelné, které soudy jsou k projed-

nání konkrétní věci příslušné a které právo se v dané věci

užije jako právo rozhodné. I já se na základě výše uvede-

ného domnívám, že v budoucnu bude třeba uvažovat o při-

jetí určité unifikující definice obvyklého pobytu fyzických

osob, jinak nevylučuji, že dnes moderní hraniční určovatel

upadne v nemilost, protože v aplikační praxi při současné

složitosti rodinných a mezilidských vztahů vůbec nebude

schopen obstát.

19 Usnesení NS z 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011 (publikováno

v tomto čísle SR 3/2012 s. 96).20 Zavadilová M., Turoňová J. Pravidla určování mezinárodní soudní pří-

slušnosti dle nařízení Brusel II bis ve světle nejnovější judikatury Ev-

ropského soudního dvora. Právní rozhledy, 2010, č. 7, s. 246–252.

26.Domovní prohlídka v obydlí třetí osoby

čl. 12 LPSčl. 8 EÚLP, čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP§ 83, 83a a 84 TrŘ

Domovní prohlídka může být zákonně provedena jenv obydlí toho subjektu, který je v příkazu k ní řádněoznačen. Provedení domovní prohlídky v obydlí jinéhosubjektu než označeného v příkazu k domovní prohlídceje porušením základních práv chráněných čl. 12 LPSa čl. 8 EÚLP.

Potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou pro trestní ří-zení může vynutit nařízení a provedení domovní pro-hlídky u třetí osoby, jež není podezřelá ani obviněná zespáchání trestného činu, to ovšem za předpokladu, žeexistují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že hledanáosoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se v těchtoprostorách skutečně nachází. V takových případech jesamozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a její obydlíbyly v příkazu k domovní prohlídce dostatečně specifi-kovány.

Nález ÚS z 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2227/12

ÚSTAVNÍ PRÁVO

SR 3/201390 Ústavní právo

K věci: Policie České republiky zahájila trestní stíhání

P. H. ml. (obviněného), trvale bytem v domě na adrese to-

tožné s adresou stěžovatele S. L. Stěžovatel byl přitom s ob-

viněným v příbuzenském vztahu, stejně jako s dalšími oso-

bami žijícími v daném domě, přičemž v domě je několik

samostatných domácností. Obviněný v domě užíval dva po-

koje s příslušenstvím a společně s P. H. st. též kuchyni

v 1. podlaží. Stěžovatel pak s manželkou a synem užívá sa-

mostatnou uzamykatelnou bytovou jednotku sestávající ze

tří pokojů, kuchyně a koupelny se sociálním zařízením

v 1. nadzemním podlaží předmětného domu. Dne 28. 5.

2012 soudce OS pro Prahu 5 na návrh státního zástupce na-

řídil domovní prohlídku domu, který obýval obviněný. Do-

movní prohlídka byla následně provedena v celém domě.

Při prohlídce stěžovatel upozornil na to, že některé vydané

věci jsou v jeho vlastnictví a byly umístěny v oddělené by-

tové jednotce, kterou obviněný neužívá a nikdy neužíval.

Stěžovatel se domníval, že takto provedenou domovní pro-

hlídkou byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

ÚS shledal předmětnou ústavní stížnost důvodnou a ve

svém nálezu uvedl, že danou domovní prohlídkou v obydlí

stěžovatele a odnětím specifikovaných věcí Policie České

republiky porušila čl. 11 a čl. 12 LPS, čl. 8 EÚLP a čl. 1

Dodatkového protokolu k EÚLP, zaručujících základní

právo na nedotknutelnost a respektování obydlí a základní

právo na ochranu a pokojné užívání majetku.

Z odůvodnění: ÚS v nálezu uvedl, že pojem obydlí, kte-

rého se domovní prohlídka týká, je v trestním právu defi-

nován mj. § 133 TrZ, dle něhož se obydlím rozumí dům,

byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství

k nim náležející. Podle doktríny jde o široký pojem, který

klade důraz na faktický stav bydlení z jakéhokoliv titulu,

např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah,

bydlení na základě rodinných vztahů atd. Za obydlí se po-

važuje vše, co slouží člověku k bydlení, pro něž mu posky-

tuje zejména soukromí, ve kterém nemá být rušen, a zajiš-

ťuje ochranu nejen jeho osoby, ale i jeho osobních věcí atd.

Nezáleží na tom, zda osoba, o jejíž byt jde, je jeho vlastní-

kem, nájemníkem, držitelem, uživatelem apod.

Základní právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1

LPS, resp. právo na respektování obydlí dle čl. 8 odst. 1

EÚLP není absolutní a lze do něj zasáhnout za podmínek

definovaných v čl. 12 odst. 2 a 3 LPS, resp. čl. 8 odst. 2

EÚLP. Těmito podmínkami jsou obecně „zákonnost“, po-

tažmo „soulad se zákonem“, sledování legitimního cíle

a „nezbytnost v demokratické společnosti“. Výjimky však

musejí být interpretovány a aplikovány v každém jednotli-

vém případě restriktivně.

Důvody uvedené k ospravedlnění domovní prohlídky mu-

sejí být relevantní a dostatečné a musí být dodržen princip

proporcionality. Je nutno posoudit zvláštní okolnosti pří-

padu z hlediska přiměřenosti daného zásahu ke sledova-

nému účelu; hodnotící kritéria zahrnují např. závažnost

trestného činu, v souvislosti s jehož objasňováním byla pro-

vedena prohlídka prostor a zajištěny věci, okolnosti, za

nichž byl příkaz k prohlídce vydán, dostupnost jiných dů-

kazů, obsah a rozsah příkazu, povaha prohledávaných pro-

stor a rozsah možných dopadů na pověst osoby dotčené pří-

kazem k prohlídce.

Na rozdíl od výše zmíněné zákonné úpravy LPS ani EÚLP

blíže nespecifikují obsah pojmu „obydlí“. Ten má dle čl. 12

odst. 1 LPS a čl. 8 odst. 1 EÚLP autonomní obsah a vždy

je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Nelze

však tento pojem zužovat jen na pojem „byt“, jak je defi-

nován v § 2 písm. b) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví

bytů (jako místnost nebo soubor místností, které jsou podle

rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení), a na který

odkazuje § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ka-

tastrální zákon. Ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí

nejsou ve vztahu k domu zapsány žádné samostatné jed-

notky určené k bydlení, nelze bez dalšího dovozovat, že se

v něm nenachází více obydlí.

Domovní prohlídka přitom může být zákonně provedena

jen v obydlí toho subjektu, který je v příkazu k ní řádně

označen. Provedení domovní prohlídky v obydlí jiného sub-

jektu než označeného v příkazu k domovní prohlídce je po-

rušením základních práv chráněných výše uvedenými us-

tanoveními LPS a EÚLP.

ÚS připouští, že potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou

pro trestní řízení může vynutit nařízení a provedení do-

movní prohlídky u třetí osoby, jež není podezřelá ani ob-

viněná ze spáchání trestného činu, to ovšem za předpo-

kladu, že existují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že

hledaná osoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se

v těchto prostorách skutečně nachází. V takových přípa-

dech je samozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a její

obydlí byly v příkazu k domovní prohlídce dostatečně spe-

cifikovány.

V posuzovaném případě vše nasvědčuje tomu, že prostory

stěžovatelem popsané byly jeho „obydlím“. ÚS proto ak-

ceptoval tvrzení stěžovatele, že vstup policie do jeho obydlí

zasáhl jeho právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 LPS,

potažmo na respektování obydlí dle čl. 8 EÚLP. Primární

otázkou k posouzení tak bylo, zda příkaz k domovní pro-

hlídce zmocňoval Policii ČR též k domovní prohlídce

obydlí stěžovatele.

ÚS připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k domovní

prohlídce vydán, existuje zpravidla málo procesně fixova-

ných informačních zdrojů a soudce je mnohdy odkázán na

stručné a fragmentární informace poskytnuté policejními

orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku

těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek

času a prostředků. Přesto však lze příkaz k domovní pro-

hlídce vydaný soudcem OS pro Prahu 5 akceptovat jako ús-

tavně relevantní, neboť z něj lze bez výkladových obtíží do-

vodit, že z konkrétních a dostatečných důvodů povoluje

domovní prohlídku obydlí obviněného nacházejícího se ve

specifikovaném domě. Z tohoto příkazu ale v žádném

ohledu neplyne, že zmocňuje i k domovní prohlídce obydlí

třetích osob v tomto domě se případně nacházejících.

Jak již ÚS uvedl, potřeba nalézt věc důležitou pro trestní

řízení může vynutit nařízení a provedení domovní pro-

hlídky v obydlí třetí osoby. Pokud tedy policie měla za to,

že existovalo důvodné podezření, že v obydlí stěžovatele

se nacházela věc důležitá pro trestní řízení, měla svá zjištění

promítnout do návrhu státního zástupce na vydání příkazu

k domovní prohlídce. Z uvedeného je možné uzavřít, že do-

movní prohlídka v obydlí stěžovatele byla nepovolená, ne-

zákonná, a tudíž i neústavní.

Policie přitom při vyhotovení návrhu na vydání příkazu

k domovní prohlídce v katastru nemovitostí ověřila, že

v předmětném domě se nenacházejí žádné samostatné by-

tové jednotky. ÚS je toho názoru, že z uvedeného zjištění

nebylo možné bez dalšího dovozovat, že v domě se nachází


pouze jedno „obydlí“, tj. obydlí obviněného, navíc když

bylo zcela zřejmé, že obviněný není vlastníkem nemovi-

tosti, v níž má trvalé bydliště. Bylo tudíž věcí policie, aby

před zahájením domovní prohlídky v souladu s § 84 TrŘ

předchozím výslechem obviněného či jiným dovoleným

způsobem zjistila všechny relevantní skutečnosti vztahující

se k vymezení předmětu domovní prohlídky.

Jelikož předchozí výslech obviněného nebyl proveden, ne-

byly zjištěny všechny relevantní skutečnosti ohledně obydlí

a jejich uživatelů v domě se nacházejících. Přesto byly stě-

žovateli v jeho obydlí odňaty specifikované věci, aniž mu

bylo vydáno písemné potvrzení o převzetí věcí, resp. opis

protokolu o domovní prohlídce.

ÚS tak uzavřel, že domovní prohlídka neměla zákonný

podklad, neboť nebyla ve vztahu k obydlí stěžovatele vůbec

nařízena. Z tohoto důvodu nebylo nutné a možné dále po-

suzovat, zda sledovala legitimní cíl a byla nezbytná v de-

mokratické společnosti. K porušení čl. 12 EÚLP a čl. 8 LPS

tudíž došlo. Ze závěru o nezákonnosti a protiústavnosti do-

movní prohlídky bylo nutno dovodit, že též odnětí movitých

věcí stěžovateli policií postrádalo zákonný podklad a poru-

šilo čl. 11 LPS i čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP.

Komentář: V prezentovaném nálezu ÚS navazuje na svá

dřívější rozhodnutí týkající se problematiky domovních

prohlídek (resp. v širším smyslu i prohlídek jiných prostor).

Oproti starším judikátům pak upřesňuje adekvátní postupy

orgánů činných v trestním řízení pro případ, že v budově

určené k domovní prohlídce se nachází více „obydlí“, aniž

tato skutečnost vyplývá např. z katastru nemovitostí (ne-

existence zápisu samostatných jednotek určených k byd-

lení). Analogicky jako v nynější věci (provedení prohlídky

u subjektu, který není v příslušném příkazu uveden) judi-

koval ÚS v případě jiných prostor ve svých nálezech

z 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 (147/2001 USn.),

a z 13. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 424/2000 (29/2002 USn.).

Pozitivem je pak to, že se ÚS vyhnul poměrně rozšířenému

nadužívání čl. 36 LPS garantujícího právo na spravedlivý

proces (v případě domovních prohlídek a prohlídek jiných

prostor např. v nálezu z 28. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2894/08,

191/2009 USn.) a konstatoval přímo porušení hmotných zá-

kladních práv stěžovatele (srov. Wagnerová, E. in Wagne-rová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina

základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Klu-

wer ČR, 2012, s. 334).

ÚS i v nynějším případě vychází ze svých tradičních závěrů

o zásadní důležitosti domovní svobody, kterou prvně kom-

plexním způsobem rozvinul ve svém nálezu z 22. 5. 1997,

sp. zn. III. ÚS 287/96 (62/1997 USn., SR 3/1998 s. 70).

V něm uvedl, že domovní svoboda jako ústavně zaručené

právo plynoucí z čl. 12 LPS spolu se svobodou osobní a dal-

šími ústavně zaručenými základními právy dotváří osob-

nostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela

nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje

lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chrá-

nit. Průlom této ochrany (toliko a výlučně v zájmu ochrany

demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ús-

tavně zaručených základních práv a svobod jiných) a pří-

pustnost domovní prohlídky v obydlí (prohlídky jiných pro-

stor) pachatele nebo důvodně podezřelého je však dle

citovaného nálezu třeba chápat jako výjimku, která nadto

vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených

podmínek své přípustnosti (tento restriktivní přístup k mož-

nosti provedení prohlídek dle § 82 a násl. TrŘ ÚS v nedávné

době zdůraznil např. v nálezu z 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS

1375/11 – prohlídka na půdě České televize).

Jiným zásadním nálezem, který je v daném kontextu možné

připomenout, je pak nález z 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09

(121/2010 USn.), kterým ÚS zrušil část § 83a odst. 1 TrŘ.

V něm dospěl k závěru, že stejně jako v případě výkonu

domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných

prostor, včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků,

nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce

prostorově vymezené, a proto je pro takový zásah třeba

předchozí povolení soudu. „Ochrana“ těchto prostor byla

i na základě odůvodnění tohoto nálezu posílena na obdob-

nou úroveň jako v případě obydlí.

V nyní publikovaném nálezu se ÚS, jak sám uvádí, neod-

chyluje od širokého chápání pojmu obydlí traktovaného

v odborné literatuře i vyplývajícího z EÚLP; je však možno

doplnit, že ani v tomto širokém smyslu se práva na nedotk-

nutelnost obydlí nemůže domáhat ten, kdo v něm bydlí ne-

oprávněně (viz odstavec 18 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09).

S tím souvisí i to, že ochrany před ÚS se v případě prohlíd -

ky jiných prostor a pozemků nemůže dovolávat osoba, která

tyto prostory nemá náležitě označeny a ani z jiných skuteč-

ností není možno dovodit, že se nejednalo o prostory uží-

vané (jinou) osobou, u níž směla být provedena prohlídka

jiných prostor a pozemků (viz nález z 15. 3. 2011, sp. zn.

IV. ÚS 2228/09, 43/2011 USn.).

V prezentovaném nálezu ÚS klade požadavky na kvalitu

odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Činil tak i dříve

mj. v nálezech sp. zn. II. ÚS 362/06 (200/2006 USn.)

a sp. zn. I. ÚS 536/06 (100/2009 USn.), přičemž tyto po-

žadavky odpovídají nárokům odborné literatury (podrobně

viz Šámal, P. in Šámal, P. a kol. Trestní řád. 6. vydání. Pra -

ha : C. H. Beck, 2008, s. 679).

Pouze ve stručnosti pak můžeme na tomto místě ještě zmínit

některé okruhy otázek (kromě již výše uvedených), ke kte-

rým se ÚS v minulosti vyjadřoval:

a) v případě, že je domovní prohlídka či prohlídka jiných

prostor uskutečňována před zahájením trestního stíhání,

je třeba příslušný příkaz vydat s odůvodněním, že se

jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon (např. ná-

lezy sp. zn. III. ÚS 287/96, sp. zn. IV. ÚS 1780/07, sp. zn.

II. ÚS 1940/10, sp. zn. II. ÚS 3073/10, sp. zn. I. ÚS

3369/10, sp. zn. IV. ÚS 3370/10, sp. zn. II. ÚS 2979/10

a sp. zn. I. ÚS 515/12);

b) provedení prohlídky u advokáta a vztah prohlídky ke stá-

tem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti (např.

nálezy sp. zn. III. ÚS 486/98, sp. zn. II. ÚS 2894/08

a sp. zn. II. ÚS 889/10);

c) zajištění nosičů informací, na kterých mohou být údaje

podléhající mlčenlivosti (viz např. usnesení sp. zn.

IV. ÚS 2/02);

d) vymezení situací, kdy „věc nesnese odkladu“ a nepro-

vede se předchozí výslech toho, u koho nebo na kom se

má prohlídka vykonat dle § 84 TrŘ (např. nález sp. zn.

III. ÚS 464/2000);

e) stanovení, že k prohlídce má zásadně dojít pouze v pří-

padě, že osoba, jíž se prohlídka týká, přes předchozí po -

učení o účelu prohlídky nesouhlasí s vydáním věcí dů-

ležitých pro trestní řízení (např. nález sp. zn. II. ÚS

474/07).

JUDr. Faisal Husseini, Brno

SR 3/201392 Ústavní právo

27.Omezení nebo zbavení způsobilosti k právnímúkonům a ustanovení opatrovníka

čl. 5, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 LPS§ 10 ObčZ§ 186 OSŘ

Zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závaž -ným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýkáse totiž mj. způsobilosti mít práva garantovaného čl. 5LPS a práva na soukromý a rodinný život garantova-ného v čl. 10 odst. 2 LPS. Právě proto při aplikaci zá-konných ustanovení umožňujících rozhodnout o zba-vení, případně omezení způsobilosti občana k právnímúkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používáníšetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jakto vyplývá z čl. 4 odst. 4 LPS.

Pokud opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, us-tanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájitpráva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitompovinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjis -tí, že opatrovník svoji funkci v řízení nevykonává fak-ticky vůbec anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy jesoudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně čin nýopatrovník, je nepřípustným formalismem, který vesvém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka naspravedlivé řízení. Nerespektování uvedených pravidelze strany obecného soudu je porušením ústavně zaruče-ných práv ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 LPS.

Nález ÚS z 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11

K věci: U OS v Děčíně bylo na základě návrhu ústavu

sociální péče, v němž je stěžovatelka trvale umístěna, za-

hájeno řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům

stěžovatelky. Dle návrhu stěžovatelka trpí paranoidní schi-

zofrenií, její stav je již delší dobu neuspokojivý a nejeví

známky zlepšení. Daný návrh spolu s poučením o možnosti

zvolit si právního zástupce byl stěžovatelce doručen, avšak

stěžovatelka nijak nereagovala. OS jí proto dle § 187 odst. 1

OSŘ pro dané řízení ustanovil opatrovníka V. K., advo-

kátku. Za účelem vyšetření duševního stavu stěžovatelky

OS poté ustanovil znalce z oboru lékařství. Následně pro-

běhlo ústní jednání bez přítomnosti stěžovatelky, která

o jeho konání nebyla vyrozuměna. V jeho průběhu zástupce

navrhovatele přednesl podaný návrh, soud konstatoval zna-

lecký posudek a protokol o výslechu znalce. Řediteli ústavu

sociální péče byla dána možnost se k věci vyjádřit, stejně

tak přítomné opatrovnici, která s návrhem na zbavení způ-

sobilosti stěžovatelky k právním úkonům souhlasila. Soud

ještě téhož dne stěžovatelku zbavil způsobilosti k právním

úkonům s tím, že se od doručení rozsudku stěžovatelce

upouští. Soudem ustanovená opatrovnice i navrhovatel,

jimž jako jediným bylo rozhodnutí doručováno, se vzdali

práva na odvolání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazovala zejména na

formální postup opatrovnice, nekvalitní znalecký posudek,

podjatost znalce a neprovedení osobního výslechu stěžova-

telky OS; taktéž bylo namítáno, že napadený rozsudek ne-

respektuje převládající trendy v demokratických právních

státech, tj. upouštění od omezování či zbavování způsobi-

losti k právním úkonům a volbu jiných institutů, např. so-

ciální asistence či formy opatrovnictví při současném za-

chování svéprávnosti.

ÚS ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil,

neboť jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžova-

telky ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 LPS.

Z odůvodnění: Právní subjektivita svobodného jednotlivce

a garance jejího faktického výkonu se řadí mezi vysoce dů-

ležité ústavní hodnoty mající ústřední postavení v ústavním

pořádku (čl. 1, čl. 9 odst. 2 Úst a čl. 5 LPS), stejně jako

komplexně pojímaná důstojnost jednotlivce (preambule

Úst, čl. 1 a čl. 10 odst. 2 LPS).

K postupům obecných soudů v řízeních dle § 186 a násl.

OSŘ (řízení o způsobilosti k právním úkonům) se ÚS již

vyjádřil v mnoha rozhodnutích. Způsobilost mít práva a po-

vinnosti přitom není jen otázkou vztahů mezi občany na-

vzájem v soukromoprávních vztazích, ale uplatňuje se jako

veřejné subjektivní právo v oblasti veřejného práva, ve vzta-

zích vertikálních (mezi státem a jednotlivcem), kde jednot-

livce chrání před zásahy státu, resp. veřejné moci, do své

osobnosti. Za vertikální vztah je třeba označit postavení

účastníka tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez ná-

vrhu, což je i případ řízení o omezení způsobilosti k práv-

ním úkonům. Jde totiž o řízení, ve kterém zákonodárce uči-

nil osobu „objektem“ práva, neboť měl za to, že jde o věci,

v nichž je přítomen silný veřejný zájem. Přesto tento ve-

řejný zájem nemůže vždy a zcela (automaticky) převážit

nad zájmem jednotlivce a zbavit jej určitých základních

práv. Ve vertikálních vztazích se naopak uplatňují všechna

základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní

moc přímo zavazují a znemožňují, aby s člověkem bylo ma-

nipulováno jako s pouhým objektem objektivního práva.

Zájmy osoby omezované ve způsobilosti k právním úko-

nům musejí být brány v úvahu i při soudním rozhodování.

V žádném aplikačním postupu ani v žádném individuálním

či v normativním aktu veřejné moci tak nesmí být obsaženo

nic, co by porušovalo základní práva člověka (srov. nálezy

ÚS z 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, 223/2005 USn.,

a z 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, 188/2009 USn.).

V nálezu z 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 (224/2007

USn.), ÚS dodal, že zbavení způsobilosti k právním úko-

nům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity,

neboť se dotýká způsobilosti mít práva garantované čl. 5

LPS a práva na soukromý a rodinný život, které je garan-

továno v čl. 10 odst. 2 LPS, ale současně také práva volit

a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení

umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení

způsobilosti občana k právním úkonům, musejí soudy dbát

o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu zá-

kladních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 LPS.

V nyní posuzované věci se ÚS v prvé řadě zaměřil na pro-

cesní postup OS opírající se o § 187 odst. 2 a § 189 OSŘ,

dle nichž lze od výslechu vyšetřovaného upustit, pokud jej

nelze provést vůbec či bez újmy pro zdravotní stav vyše-

třovaného, resp. že soud může rozhodnout, že upustí od do-

ručení rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jest-

liže podle závěrů znaleckého posudku adresát není s to

význam rozhodnutí pochopit. Jak již ÚS vyslovil v nálezu

sp. zn. II. ÚS 303/05 (141/2007 USn.), z hlediska ústavní

konformity je třeba na tato ustanovení nahlížet tak, že se

jedná o mezní případy omezení základních procesních práv

účastníka soudního řízení. Tím spíš je nutno bezpodmí-

nečně trvat na zužující interpretaci těchto ustanovení, která

bude přísně sledovat jen ústavně aprobovaný účel.

V daném případě se tak nestalo. O zbavení způsobilosti stě-

žovatelky k právním úkonům obecný soud rozhodl, aniž by


ji vyslechl či ji byť jen předvolal k ústnímu jednání, a poté

upustil i od doručení rozhodnutí stěžovatelce, přičemž tak

učinil na podkladě toliko obecného a stručného poukazu na

znalecký posudek. V tomto směru ÚS upozornil, že soud

je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních po-

měrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním

kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o po-

třeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními pro-

středky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice

závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a ne-

může nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký

posudek musí soud nadto hodnotit, nikoli přebírat doslovně,

a to včetně tvrzení, že vyšetřovaná není schopna chápat vý-

znam soudního řízení či soudního rozhodnutí. OS si takto

nepočínal, když své závěry opřel toliko o znalecký posudek

a přednes zástupce navrhovatele, přičemž účast samotné

stěžovatelky na procesu, a tedy možnost uvést skutečnosti

ve svůj prospěch zcela vyloučil, a to přesto, že uvedenému

nic nebránilo. Z tohoto postupu soudu je seznatelný zřejmý

nedostatek respektu k osobnosti stěžovatelky, je z něj patrná

snaha ulehčit věc „pro dobro soudu samotného“, s nímž je

zmíněný respekt k osobě stěžovatelky v kolizi. Tento cíl

sledovaný obecným soudem při použití popsaného proces-

ního postupu však není legitimní, a tím méně šlo o sledování

cíle nezbytného pro svobodnou a demokratickou společ-

nost, tedy ochranu základních práv jiných osob nebo

ochranu veřejného zájmu. OS tak vedle práva na spraved-

livý proces porušil i základní právo stěžovatelky na její

osobnost garantované čl. 5 LPS, neboť její osobnost daným

procesním postupem ignoroval.

Účastníku soudního řízení, u něhož je podezření, že trpí du-

ševní chorobou omezující či vylučující jeho svéprávnost, mu -

sí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. K tomu

slouží funkce opatrovníka, která byla vytvořena proto, aby

byly do důsledku hájeny zájmy vyšetřovaného, což předsta-

vuje vedení celého sporu za vyšetřovaného tak, jak by takovou

povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Funkce opatrov-

níka není procesním řádem zakotvena, aby usnadňovala čin-

nost soudu okleštěním procesních práv účastníka.

Ustanovená opatrovnice stěžovatelky, byť se jednalo o ad-

vokátku, neučinila jménem stěžovatelky či v součinnosti

s ní v průběhu řízení ani jediný úkon, nepočítaje v to účast

u ústního jednání, kde se s ohledem na závěry znaleckého

posudku (nikoliv osobního kontaktu se stěžovatelkou) při-

pojila k návrhu na zbavení způsobilosti stěžovatelky k práv-

ním úkonům; neučinila tak ani jediný úkon v zájmu stěžo-

vatelky. Nepodala soudu žádné vyjádření, nebyla přítomna

výslechu znalce psychiatra soudem a neuplatnila poté proti

napadenému rozsudku opravný prostředek. Dle ÚS tak sice

bylo učiněno zadost procesnímu požadavku ustanovit opa-

trovníka, vzhledem ke způsobu, jakým byla tato povinnost

splněna, však takové ustanovení zjevně nebylo v zájmu stě-

žovatelky a nevedlo k ochraně jejích práv.

Má-li účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za

jeho volbu a za jeho kroky v řízení tento účastník sám. Pokud

však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví

soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a opráv-

něné zájmy účastníka řízení. Má povinnost zprostit opatrov-

níka funkce, zjistí-li, že opatrovník svoji funkci v řízení ne-

vykonává fakticky vůbec anebo zcela nedostatečně (jako

v daném případě). Postup, kdy je soudem ustanoven a tole-

rován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným for-

malismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupe-

ného účastníka na spravedlivé řízení.

ÚS v dalším řízení doporučil věnovat pozornost závěrům

přijatým v nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 557/09, dle něhož právní

norma umožňující omezení základních práv musí být vy-

kládána a aplikována s vědomím významu a šíře vztahů,

které pokrývají omezovaná základní práva; omezení zá-

kladních práv přitom musí být přísně proporcionální. Nadto

musejí obecné soudy vždy zvážit všechny mírnější alterna-

tivy, kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného

cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících

práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořád -

ku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí

být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná

skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není

důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům;

musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje

plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní

osobnosti) osoby omezované, a je třeba odůvodnit, proč

nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Při rozhodování

o omezení způsobilosti k právním úkonům (či o jeho roz-

sahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opa-

tření.

Komentář: V publikovaném nálezu ÚS shrnuje dřívější zá-

věry k otázce zbavení či omezení způsobilosti k právním

úkonům. Významnou prejudikaturu tvoří zejména nálezy

sp. zn. IV. ÚS 412/04, sp. zn. II. ÚS 2630/07 a sp. zn. I. ÚS

557/09. ÚS tak konstantně, jak je výše uvedeno, zdůrazňuje

potřebu dodržení hmotných i procesních práv osoby, o jejíž

způsobilosti se jedná.

Význam této problematiky je dán již tím, že způsobilost

mít práva, právo na právní osobnost ve smyslu čl. 5 LPS,

je v samotném jádru právní modernity; právní subjektivita

brání v tom, aby s jedincem bylo nakládáno jako s pouhým

právním objektem (blíže Baroš, J. in Wagnerová, E., Šimí-ček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních

práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR,

2012, s. 141 a násl.) a má také velmi úzký vztah k důstoj-

nosti každého jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 412/04).

Každý zásah do tohoto atributu člověka je eo ipso nanej -

výš citlivým.

Ačkoli je právo na právní osobnost člověku inherentní, stát

jej tudíž uznává, a nikoli propůjčuje, a člověk by stran jeho

držení zásadně neměl být omezen (viz literatura citovaná

výše, tamtéž), jsou situace, kdy je „zásah“ do tohoto práva

nezbytný. Na úrovni „jednoduchého“ práva se z hmotně-

právního hlediska jedná zejména o § 10 ObčZ, z hlediska

procesního § 186 a násl. OSŘ. Poměrná stručnost této

úpravy si však vyžaduje dotváření teorií i praxí, přičemž

příkladem tohoto dotváření je i judikatura ÚS.

Ačkoli ÚS ve shora uvedeném smyslu ve své rozhodovací

činnosti konstantně zdůrazňuje nutnost subsidiarity a pro-

porcionality při omezování (zbavování) způsobilosti k práv-

ním úkonům, nejsou tyto postuláty v řízeních před obec-

nými soudy dosud stále dodržovány. ÚS tak zdůrazňuje, že

způsobilost k právním úkonům nemá být omezována ve vět-

ším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních

práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, resp.

že nelze osobu způsobilosti k právním úkonům zbavit, po -

stačí-li omezení, a nelze omezit, postačí-li k dosáhnutí sle-

dovaného cíle jiná, mírnější forma. Přesto ze statistických

dat vyplývá, že soudy v České republice i v posledních le-

tech násobně častěji v příslušných řízení rozhodnou o zba-

vení způsobilosti k právním úkonům než o jejím omezení

(blíže Kotrady, P. Několik úvah k rozhodování o způsobi-

SR 3/201394 Civilní právo procesní

losti k právním úkonům. Právní rozhledy, 2012, č. 13–14,

s. 499). Na druhou stranu je třeba konstatovat, že zmíněné

postuláty ÚS jsou obecnými soudy rovněž akceptovány (viz

např. rozsudek NS z 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010,

SR 10/2011 s. 374, dle něhož by měly soudy zkoumat, zda

k ochraně vyšetřované osoby nepostačují mírnější pro-

středky než omezení způsobilosti k právním úkonům, ze -

jména prostřednictvím sociálních služeb podle zákona

č. 108/2006 Sb., o sociálních službách).

Lze přitom říci, že judikatura ÚS tak původně předzname-

nala požadavky vyplývající z Úmluvy o právech osob se

zdravotním postižením (vyhlášena pod č. 10/2010 Sb. m. s.,

ve znění opravy vyhlášené pod č. 44/2010 Sb. m. s.) a taktéž

úpravu dle NObčZ – tato právní úprava odpovídá argumen-

taci stěžovatelky v ústavní stížnosti. K hlavním změnám

dle NObčZ lze jen ve stručnosti uvést, že se mění termino-

logie („svéprávnost“ namísto „způsobilost k právním úko-

nům“ – § 15 NObčZ), již nebude možné úplné zbavení své-

právnosti (viz § 55 a násl. NObčZ, které obsahují i zmíněné

požadavky subsidiarity a proporcionality) a zavádějí se

nové instituty, jakožto mírnější alternativy k omezení své-

právnosti (např. nápomoc při rozhodování, zastoupení čle-

nem domácnosti či tzv. předběžné prohlášení; viz § 38

a násl. NObčZ). Pozornost bude potřeba posléze věnovat

i přechodnému ustanovení § 3033 NObčZ, dle něhož

„osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům

přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo jejichž

způsobilost k právním úkonům byla přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona omezena, nabudou svéprávnosti

nejpozději uplynutím tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto

zákona, ledaže soud rozhodne jinak“.

Pro úplnost je možné uvést, že z hlediska platné právní

úpravy se věci v poslední době v odborné literatuře věnoval

např. P. Kotrady ve shora citované stati (z hlediska hmotného

i procesního práva, s přihlédnutím k NObčZ a se zohledně-

ním problematiky opatrovnictví, a to i obcemi, dokazování

znaleckými posudky atd.); co se týká budoucí úpravy věci

dle NObčZ, lze upozornit např. na příspěvek Z. Berkové

(Berková, Z. Řízení o způsobilosti k právním úkonům a nový

občanský zákoník. Právní fórum, 2012, č. 9).

JUDr. Faisal Husseini, Brno

CIVILNÍ PRÁVO PROCESNÍ

28.Správní orgán jako účastník řízení podle částipáté OSŘ

§ 250a odst. 1 OSŘ§ 8a zákona č. 118/2000 Sb.

Procesní pravidlo, podle něhož správní orgán, kterýrozhodl o právní věci vyplývající z občanskoprávních,pracovních, rodinných a obchodních vztahů, není účast -níkem řízení podle části páté OSŘ, v němž je soud něprojednávána tatáž věc, o níž pravomocně rozhodl(§ 250a odst. 1 OSŘ), se neuplatní bez výjimek. Soudnířízení podle páté části OSŘ se koná za jeho účasti, po-kud ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že roz-sudek, který může být výsledkem tohoto řízení, uložísprávnímu orgánu, jehož rozhodnutí nahradí (§ 250jodst. 2 OSŘ), konkrétní hmotněprávní povinnost. Ne -má-li správní orgán samostatnou právní subjektivitu,je za takových okolností účastníkem řízení podle částipáté OSŘ stát s dodatkem organizační složky, o jejížrozhodnutí jde.

Usnesení NS z 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011

K věci: Úřad práce v Plzni zamítl žádost žalobce „o uspo-

kojení mzdových nároků“ za měsíce červen, červenec

a srpen 2007. K odvolání žalobce Ministerstvo práce a so-

ciálních věcí vyslovilo, že podle § 90 odst. 5 SpŘ se odvo-lání zamítá a výše uvedené rozhodnutí se potvrzuje.

Žalobou podanou dne 29. 4. 2008 se žalobce domáhal, aby

jeho žádosti bylo vyhověno a byly mu přiznány mzdové ná-

roky za měsíc červen 2007 ve výši 34 565 Kč, za měsíc

červenec 2007 ve výši 34 565 Kč a za měsíc srpen 2007 ve

výši 34 565 Kč, které mu nebyly vyplaceny zaměstnavate-

lem a které je žalobci povinen vyplatit Úřad práce v Plzni

do tří dnů od právní moci rozsudku.

OS Plzeň-město návrh žalobce zamítl. Uvedl, že v řízení

postupoval dle části páté OSŘ (§ 244 a násl. OSŘ). Nárok

žalobce na uspokojení splatných mzdových nároků nevy-

placených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební ne-

schopnosti, posoudil dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochra-

ně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele

a o změně některých zákonů, ve znění před novelou prove-

denou zákonem č. 296/2007 Sb. Soud prvního stupně uza-

vřel, že v předmětném období byl žalobce zároveň zaměst -

nancem společnosti Mlékárna dvorec, s. r. o., a zároveň

i statutárním orgánem svého zaměstnavatele, a až do 25. 4.

2007 měl u tohoto zaměstnavatele poloviční majetkovou

účast. Za této situace považuje soud prvního stupně poža-

davek žalobce za rozporný s dobrými mravy a v rozporu

s účelem zákona č. 118/2000 Sb., jehož cílem je chránit za-

městnance při platební neschopnosti zaměstnavatele. Úče-

lem tohoto zákona není přenášet neúspěchy soukromých

subjektů v obchodní činnosti na stát.

KS v Plzni rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že

vykonával-li žalobce v rozhodném období souběžně funkci

statutárního orgánu společnosti (jednatele) a ředitele spo-

lečnosti a neprokázal přitom, že obsah těchto funkcí nebyl

totožný (nepředložil svou pracovní smlouvu se specifikací

pracovní náplně), nepřipadá v úvahu souběžný výkon stej-

ných činností v pracovněprávním vztahu a žalobci v tomto

případě náležela odměna z obchodněprávního vztahu (za vý-

kon funkce jednatele).

Ani jeden z výše uvedených soudů Úřad práce nepokládal

za účastníka řízení, nicméně mu neupřel právo se k věci

vyjádřit, neboť bylo zřejmé, že případný rozsudek může

správnímu orgánu (resp. České republice, jejíž organizační

složkou správní orgán je) uložit konkrétní hmotněprávní

povinnost.

NS dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost, neboť napa-

dený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce

zásadní význam (§ 237 odst. 3 OSŘ). Závěry odvolacího

soudu jsou totiž v souladu s již existující ju dikaturou do-

Civilní právo procesní 95SR 3/2013

volacího soudu (např. rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo

3090/2008).

Z odůvodnění: Dovolací soud zdůraznil, že soudy obou

stupňů umožnily bývalému Úřadu práce v Plzni, stejně jako

Ministerstvu práce a sociálních věcí, které rozhodovalo o od-

volání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce, aby se ve věci

vyjádřily, přestože jinak o jejich účastenství v řízení neuva-

žovaly. Správní orgán, který rozhodl o právní věci vyplývají -

cí z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních

vztahů, nepochybně za běžných okolností není účastníkem

řízení podle části páté OSŘ, v němž je projednávána tatáž

věc, o níž pravomocně rozhodl (srov. § 250a odst. 1 OSŘ).

Nemůže však zůstat nepovšimnuto, že řízení o žádosti za-

městnance o uspokojení splatných mzdových nároků nevy-

placených jeho zaměstnavatelem, který je v platební ne-

schopnosti, podle zákona č. 118/2000 Sb. se účastní nejen

žadatel (zaměstnanec), ale i ten, kdo je povinen – bez ohledu

na to, zda má jinak postavení správního orgánu ve smyslu

§ 244 odst. 1 OSŘ – naplnit jeho právo na uspokojení splat-

ných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměst na -

vatelem, který je v platební neschopnosti. Tímto subjektem

je (nyní) – jak vyplývá z § 8a zákona č. 118/2000 Sb. – Úřad

práce ČR, který dává příkaz k uspokojení zaměstnance pro-

střednictvím své příslušné krajské pobočky.

Z uvedeného vyplývá, že účastníky řízení o žádosti zaměst -

nance o uspokojení splatných mzdových nároků nevypla-

cených jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschop-

nosti, jsou ve smyslu § 250a odst. 1 OSŘ zaměstnanec,

který o uspokojení svých mzdových nároků požádal, a Úřad

práce ČR (dříve příslušný úřad práce). Účastenství Úřadu

práce ČR se samozřejmě neodvíjí od toho, že jde o správní

orgán, který je příslušný o žádosti zaměstnance rozhodnout,

ale od jeho postavení jako subjektu, který je povinen při-

znané mzdové nároky zaměstnanci uspokojit. Soudům

v projednávané věci tedy lze vytknout, že s bývalým Úřa-

dem práce v Plzni nejednaly, i když byl účastníkem řízení.

Protože však toto pochybení nemělo vliv na věcnou správ-

nost napadeného rozsudku, dovolací soud k této vadě říze -

ní při projednání a rozhodování o dovolání žalobce nepři-

hlédl.

Komentář: Prezentované usnesení NS prolamuje do sou-

časnosti nezpochybňovaný závěr, že správní orgán, jehož

rozhodnutí soud postupem podle páté části OSŘ přezkou-

mává, není účastníkem přezkumného soudního řízení.

Správně zdůrazňuje, že § 250a odst. 1 OSŘ, jenž definuje

účastníky řízení podle páté části OSŘ (žalobce a ti, kdo byli

účastníky řízení před správním orgánem), má výhradně pro-

cesní charakter a neobstojí za specifické situace, kdy

z hmotněprávních předpisů vyplývá, že rozhodnutí soudu

přímo zasahuje i do materiálních práv a povinností správ-

ního orgánu, jehož rozhodnutí je předmětem soudního pře-

zkumu.

NS v komentovaném rozhodnutí řešil konflikt mezi normou

procesního (§ 250a odst. 1 OSŘ) a hmotného (§ 8a zákona

č. 118/2000 Sb.) práva, a to ve prospěch práva hmotného.

Přitom vyšel z předpokladu, že smyslem procesních norem

není vyloučit ze soudního řízení subjekt (orgán), o jehož

právech a povinnostech má být v řízení přímo jednáno. Ta-

kové vyloučení by muselo být podloženo ustanoveními

hmotného práva, nikoli „jen“ procesní normou.

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Plzeň

29.Odstraňování rozporů v rozhodovací činnosti NS

§ 14 odst. 3, § 20 odst. 1 SSZ

Rozpory v rozhodovací činnosti NS přísluší řešit pouzevelkému senátu NS; prosté převzetí právního názoru ÚSz jeho nálezu tříčlenným senátem NS ke sjednocení roz-hodování nepostačuje.

Rozsudek NS z 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011

K věci: Tříčlenný senát 30 Cdo NS měl podle rozvrhu práce

rozhodovat o dovolání proti rozsudku MS v Praze, který

napadeným rozsudkem změnil rozsudek OS pro Prahu 2

ve věci uplatněného nároku na náhradu škody způsobeného

zahájením trestního stíhání. Dospěl však k závěru, že věc

je třeba předložit k projednání a rozhodnutí velkému senátu

občanskoprávního a obchodního kolegia NS podle § 20 zá-

kona o soudech a soudcích („SSZ“). Senát 30 vzal v úvahu,

že předchozí nejednotná judikatura NS týkající se otázky,

zda podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stí-

hání je nezbytnou podmínkou pro úspěšné uplatnění náro -

ku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím

podle zákona č. 82/1998 Sb., byla sjednocena rozsudkem

velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

z 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 (Rc 31/2010), na

který poukazuje dovolatelka. V tomto rozsudku NS dospěl

k závěru, že nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soudpřizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn ob-žaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, ná-hradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podlezákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesenío zahájení trestního stíhání stížnost. Uvedený rozsudek

však byl zrušen nálezem pléna ÚS z 6. 12. 2011, sp. zn.

Pl. ÚS 35/09. V něm ÚS dospěl k závěru opačnému, totiž

že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když ne-podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání,ledaže by tu [opět] (v konkrétním případě) byly dány důvodyhodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.Tento právní názor byl potvrzen a dále rozveden např. též

v nálezu ÚS z 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 28/12. V následném

rozsudku NS z 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2239/2010, tý-

kajícím se téže právní otázky, NS převzal sice názor vyjá-

dřený ÚS v právě citovaném nálezu, avšak senát 30 měl za

to, že je třeba v této procesní situaci respektovat závěry

obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního

a obchodního kolegia NS z 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo

4291/2009 (Rc 96/2010), dle nichž rozpor v judikatuře NSje odstraněn v rovině rozhodovací činnosti tohoto soudu jenpostupem dle § 20 odst. 1 SSZ, nebyl-li již odlišný právnínázor vysloven ve stanovisku NS, zaujatém podle § 14odst. 3 SSZ, anebo nebyl-li již odlišný právní názor vyslovenprávě velkým senátem. Proto postupoval, jak uvedeno výše.

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak

věc projednal a rozhodl o ní v souladu s § 19 a § 20 odst. 1

SSZ, pokud jde o otázku odstraňování rozporů v judikatuře

NS, následujícím způsobem.

Z odůvodnění: Velký senát vychází z toho, že v důsledku

zrušujícího nálezu ÚS bylo odstraněno sjednocující roz-

hodnutí NS, jenž je ve smyslu čl. 92 Úst vrcholným soud -

ním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s vý-

jimkou záležitostí, o nichž rozhoduje ÚS nebo NSS, a jenž

dle § 14 odst. 1 SSZ rozhodováním o mimořádných oprav-

SR 3/201396 Civilní právo procesní

ných prostředcích zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodo-

vání. V takovém případě je namístě rozpor v judikatuře uve-

dený ve zrušeném rozhodnutí NS odstranit leda postupem

podle § 20 odst. 1 SSZ, a to i tehdy, je-li důvodem pro pří-

padnou odlišnost názoru závazný názor ÚS. Jinými slovy

řečeno rozpory v rozhodování NS přísluší řešit zákonem

stanoveným způsobem velkému senátu NS a prosté převzetí

názoru ÚS procesním senátem NS do jeho rozhodnutí ke

sjednocení rozhodování nepostačuje.

Komentář: Jakkoliv rozhodnutí velkého senátu NS v roze -

bírané otázce primárně směřuje do vnitřních řad (vůči pří-

padnému postupu „malých“ senátů NS), neboť zcela jasně

stanoví, že k odstraňování rozporů v judikatuře NS je po-

volán jen a pouze jeho velký senát, má toto rozhodnutí ne-

pochybně i značný informační dosah do právní (soudní)

praxe. Účastníci, resp. jejich právní zástupci v mnoha pří-

padech pro ten či onen právní názor argumentují judikatu-

rou NS či ÚS, přičemž je zde jistý trend v zaměnitelnosti

významu či dosahu čl. 89 odst. 2 Úst (o závaznosti vyko-

natelných nálezů ÚS) s procedurou odstraňování rozporů

v judikatuře NS, resp. v synonymizaci takového postupu

s rozhodováním ÚS. Je třeba ovšem důsledně odlišovat ka-

sační závaznost judikatury ÚS od její závaznosti prece-

denční (k tomu srov. např. nález ÚS z 13. 11. 2007, sp. zn.

IV. ÚS 301/05), což – s přihlédnutím k jasně stanovené

proceduře při sjednocování judikatury NS, jak je ostatně

zřejmé i z právě publikovaného příspěvku – činí v praxi

jisté interpretační a aplikační potíže. Že by mechanické pře-

vzetí právního názoru obsaženého v příslušném nálezu ÚS

„malým“ senátem NS mohlo způsobit jisté potíže, aniž by

byl nadále respektován právní názor velkého senátu NS, je

v posledním období snad nejvíce zřejmé na rozporné judi-

katuře ÚS v otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka z dů-

vodu, že „nabyvatel“ jednal v dobré víře v zápis do katastru

nemovitostí. Velký senát totiž v rozsudku z 9. 12. 2009,

sp. zn. 31 Odo 1424/2006 (Rc 56/2010), zaujal právní ná-

zor, že další nabyvatel nemovitosti (další kupující) převe-

dené touto kupní smlouvou se nestává vlastníkem nemovi-

tosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní

smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.

Pokud by „malé“ senáty NS mechanicky přebíraly právní

názory z protichůdné judikatury ÚS (k tomu srov. Vrcha, P.K nabytí nemovitosti od nevlastníka. Právní rozhledy, 2012,

č. 21), byl by nejen zjevně nerespektován shora citovaný

právní názor velkého senátu NS, ale docházelo by k pro-

hlubování rozporné judikatury na půdě NS, což je pocho-

pitelně jev naprosto nežádoucí a neakceptovatelný.

JUDr. Pavel Vrcha, Brno

Poznámka redakce: Srov. též komentář na straně 105.

30.„Obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízeníRady ES č. 2201/2003

čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003

Příhodnější než výraz „obvyklé bydliště“ použitý v pře-kladu čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 by bylvýraz „obvyklý pobyt“, který představuje místo, v němžmá osoba těžiště svého života.

Trvalost pobytu ve smyslu jeho pravidelnosti je jednímz ukazatelů „obvyklého bydliště“; klíčovými skuteč-

nostmi však jsou i poměr nezletilého k místu a podmín-kám školní docházky, jeho jazykové znalosti, rodinnéa sociální vazby. Úkolem soudu je s přihlédnutím kevšem okolnostem případu určit poměr rodinného a spo-lečenského začlenění dítěte v jednom členském státuk rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jinémčlenském státu.


K věci: OS v Chebu prohlásil svoji mezinárodní nepří -slušnost k projednání této věci a řízení v plném rozsahu za-

stavil. Dospěl k závěru, že není dána mezinárodní přísluš-

nost tohoto soudu podle čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES)

č. 2201/2003 z 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání

a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech

rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES)

č. 1347/2000 („nařízení“). Vyšel ze zjištění, že matka i dítě

již od roku 2008 bydlí ve Spolkové republice Německo

(„SRN“), matka nepřijala příslušnost českých soudů ve

smyslu čl. 12 nařízení, naopak se dovolala nepříslušnosti

českého soudu.

KS v Plzni usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S od-

kazem na rozhodnutí SDEU z 2. 4. 2009 ve věci „A“,

sp. zn. C-523/07, považoval pro určení obvyklého bydliště

(dítěte) za rozhodující zjištění místa, kde dítě trvale bydlí.

V době zahájení řízení nezletilý bydlel více než dva roky

na označené adrese, což je dle odvolacího soudu dosta-

tečně dlouhá doba pro závěr o „trvalosti bydliště“. Závěr

o stabilitě bydliště v SRN učinil odvolací soud na základě

zjištění, že matka žije po celou dobu u jednoho partnera.

Tyto skutečnosti podle odvolacího soudu odůvodňují zá-

věr o „obvyklosti bydliště“ v SRN natolik výrazně, že jej

nemohou zvrátit ani jinak poměrně důležité skutečnosti

jako školní docházka nebo bydliště prarodičů a otce

v České republice („ČR“), nebo česká státní příslušnost

(nezletilého).

Otec v dovolání namítá, že pouhé potvrzení o přihlášení

matky a nezletilého k pobytu na adrese v SRN, spolu s vy-

jádřením matky nestačí k závěru o obvyklém bydlišti dí -

těte. Není pravidlem, že obvyklý pobyt dítěte lze odvodit

převážně z obvyklého pobytu rodičů, popřípadě jednoho

z nich. Pro účely posouzení obvyklého pobytu dítěte jsou

rozhodující též další kritéria, zejména integrace dítěte

v rámci sociálního a rodinného prostředí, důvod pobytu na

území členského státu, státní příslušnost dítěte, místo a pod-

mínky školní docházky, jazykové znalosti, jakož i rodinné

a sociální vazby v uvedeném státu. Nezletilý je český státní

občan, jehož pobyt na území SRN má převážně evidenční

povahu. Většinu svého času tráví v ČR, když ráno a dopo-

ledne tráví ve škole, poté v družině a následně většinou

u svých prarodičů. S matkou odjíždí do SRN v podvečer.

V ČR má kamarády, dětského lékaře a nejbližší příbuzné,

tj. otce a prarodiče, s nimiž se stýká. Německý jazyk mu

není blízký a špatně jej ovládá.

Matka přisvědčila odvolacímu soudu v tom, že nezletilý se

zdržuje společně s matkou v SRN. Tomu odpovídá jeho

trvalý pobyt, zájmové kroužky a jeho integrace v nové ro-

dině u matky. Matka poukazuje i na to, že nezletilý je při-

hlášen u všech orgánů státní sociální péče v SRN a tyto or-

gány přispívají matce na nedostatečně hrazené výživné ze

strany otce. V rámci sociálního systému v SRN je nezletilý

považován za občana SRN.

Dovolání je důvodné.

Civilní právo procesní 97SR 3/2013

Z odůvodnění: Podle čl. 8 odst. 1 nařízení jsou soudy člen-

ského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti

k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště

na území tohoto členského státu. Podle čl. 2 bodu 7 naří-

zení se „rodičovskou zodpovědností“ rozumějí veškerá

práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající

se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena rozhod-

nutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou.

Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo

na styk s dítětem. Podle bodu 12 úvodních ustanovení na-

řízení pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičov-

ské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formu-

lována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na

blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především

soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé byd-

liště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte,

nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpověd-

nosti.

Soudy obou stupňů při posuzování své mezinárodní pří -

slušnosti správně vyšly z toho, že obvyklý pobyt jednoho

z účastníků řízení na území jiného členského státu, než ve

kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek

ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské

unie. Správně též uzavřely, že na projednávanou věc se vzta-

huje nařízení, neboť úprava styku s nezletilým spadá pod

pojem rodičovské zodpovědnosti podle čl. 2 bod 7 nařízení.

Sporné však mezi rodiči zůstává, zda k projednání a roz-

hodnutí věci jsou příslušné soudy SRN či ČR. Odvolací

soud při vyřešení této otázky správně vycházel z judikatury

SDEU, neboť jak z požadavků jednotného použití práva EU,

tak ze zásady rovnosti plyne, že znění ustanovení práva EU,

které výslovně neodkazu je na právo členských států za úče-

lem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla

vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Ev-

ropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihléd-

nutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledova-

nému dotčenou právní úpravou (viz zejména rozsudky

z 18. 1. 1984, Ekro, 327/82, Recueil, s. 107, bod 11, jakož

i z 6. 3. 2008, Nordania Finans a BG Factoring, C-98/07,

Sb. rozh. s. I-1281, bod 17).

Ačkoliv odvolací soud cituje přiléhavé rozhodnutí SDEU

z 2. 4. 2009 ve věci „A“, sp. zn. C-523/07, nevztáhl důsledně

závěry z něj plynoucí na projednávanou věc. SDEU ve věci

„A“ mimo jiné vyslovil, že vzhledem k tomu, že čl. 8 odst. 1

nařízení neobsahuje výslovný odkaz na právo členských

států za účelem určení smyslu a rozsahu působnosti pojmu

„obvyklé bydliště“, musí být toto určení provedeno s ohle-

dem na souvislosti ustanovení a cíl nařízení, zejména cíl

vyplývající ze dvanáctého bodu jeho odůvodnění, podle ně-

hož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, for-

mulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, zejména na

blízkost. Pojem „obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 na-

řízení č. 2201/2003 musí být proto vykládán v tom smyslu,

že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou in-

tegraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za

tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pra-

videlnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území člen-

ského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní

příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky,

k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním

vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu pří-

sluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím

ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jed-

notlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v člen-

ském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou

nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou

či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou

integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Není

však vyloučeno, že se na konci tohoto posouzení ukáže jako

nemožné určit členský stát, v němž se nachází obvyklé byd-

liště dítěte. V takovémto výjimečném případě a v případě,

že se nepoužije čl. 12 nařízení, který se týká příslušnosti

vnitrostátních soudů k rozhodování ve věcech rodičovské

zodpovědnosti, pokud jde o otázky spojené s návrhem na

rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné,

stanou se příslušnými k rozhodování ve věci samé podle

čl. 13 odst. 1 nařízení vnitrostátní soudy členského státu,

v němž je dítě přítomno. Pokud soud jednoho členského

státu není příslušný, prohlásí tento soud bez návrhu svou

nepříslušnost, aniž by byl povinen postoupit věc jinému

soudu. Pokud to však vyžaduje ochrana nejlepšího zájmu

dítěte, je vnitrostátní soud, který bez návrhu prohlásil svou

nepříslušnost, povinen informovat o tom, přímo nebo pro-

střednictvím ústředního orgánu určeného podle čl. 53 na-

řízení, příslušný soud jiného členského státu.

K výše uvedeným závěrům se SDEU znovu přihlásil v roz-

sudku z 22. 12. 2010, Barbara Mercredi proti RicharduChaffovi, C-497/10, kde vyložil, že z použití přídavného

jména „obvyklý“ lze pouze usuzovat, že pobyt musí vyka-

zovat určitou trvalost či pravidelnost. Za účelem rozlišení

mezi obvyklým bydlištěm a pouhou dočasnou přítomností

je třeba zdůraznit, že pobyt musí obvykle určitou dobu trvat,

aby se vyznačoval dostatečnou míru stálosti. Sociální a ro-

dinné prostředí dítěte, které je zásadní pro určení místa jeho

obvyklého bydliště, je tvořeno různými faktory, které se liší

v závislosti na věku dítěte. Skutečnosti, které je třeba vzít

v úvahu v případě dítěte školního věku, se proto liší od sku-

tečností, ke kterým je třeba přihlížet v případě nezletilého,

který ukončil své studium, nebo také od skutečností, které

jsou relevantní v případě kojence.

Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností

v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého

bydliště“, které je konceptem skutkovým (faktickým), niko-

liv právním, jako je tomu např. u trvalého bydliště, majícího

evidenční charakter. Příhodnější než „obvyklé bydliště“ dle

překladu v Úředním věstníku by proto byl výraz „obvyklý

pobyt“, neboť lépe vystihuje autonomní povahu tohoto uka-

zatele, na rozdíl od vnitrostátním právem užívaného a zaži-

tého termínu „bydliště“, u něhož se předpokládá úmysl se

na určitém místě trvale zdržovat (srov. např. jiné jazykové

verze, anglický habitual residence, německý gewöhnlichesAufenthalt, francouzský résidence habituelle či slovenský

obvyklý pobyt). Obvyklý pobyt tak představuje místo,

v němž má osoba těžiště svého života.

Odvolací soud vystavěl svůj závěr o začlenění nezletilého

do prostředí v SRN převážně ze zjištění, že nezletilý se-

trvale bydlí na území SRN více než dva roky, a to u jediného

partnera matky, hraje kopanou za sportovní klub v místě

bydliště a že je zde pojištěn u zdravotní pojišťovny. Trvalost

pobytu ve smyslu jeho pravidelnosti je však jedním z uka-

zatelů obvyklého bydliště podle čl. 8 odst. 1 nařízení. Od-

volací soud zejména pominul hodnotit poměr nezletilého

k místu a podmínkám školní docházky, k jeho jazykovým

znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte

(na území ČR), ačkoliv tyto skutečnosti jsou pro správné

vymezení obvyklého pobytu (bydliště) rovněž klíčové.

Poukaz odvolacího soudu, že školní docházku považuje za

„poměrně důležitou“, tento ukazatel pro správné vymezení

obvyklého pobytu (bydliště) nevypořádává. Školní docház -

ka vykazuje rovněž určitý znak pravidelnosti a začlenění

SR 3/201398 Občanské právo

do společenského prostředí v důsledku kontaktu se školou

a spolužáky, jakož i případnou zájmovou činností. Tato sku-

tečnost ve spojení s rodinnými a dalšími sociálními vazbami

na území ČR může zeslabovat závěr o jednoznačném za-

členění nezletilého do prostředí v SRN. Je proto úkolem

soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit

poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jed-

nom členském státu k rodinnému a společenskému začle-

nění dítěte v jiném členském státu. Kritéria pro rozlišení

významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena ve výše

citovaných rozsudcích SDEU, přičemž poměr, který může

posléze vyznít ve prospěch soudu některého v úvahu při-

cházejících členských států, může být určen až s přihléd-

nutím ke všem okolnostem případu.

JUDr. František Balák, Strakonice

Poznámka redakce: Srov. článek publikovaný v tomto

čísle Pfeiffer, M. Obvyklý pobyt v evropském rodinném

právu. Soudní rozhledy, 2013, č. 3, s. 87.

OBČANSKÉ PRÁVO

31.Námitka relativní neplatnosti a dobré mravy

§ 39 a 40a ObčZ

Vznesení námitky relativní neplatnosti může být ne-platné pro rozpor s dobrými mravy.


K věci: KS v Plzni potvrdil rozsudek OS Plzeň-sever, kte-

rým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalované jsou

spoluvlastnicemi. Rozsudek odvolacího soudu se opírá

o právní názor, že žalované převedly platnou kupní smlou-

vou každá ideální 3/10 pozemku, neboť uplatnění relativní

neplatnosti této smlouvy žalobkyní z titulu porušení jejího

předkupního práva jako spoluvlastnice ideální 1/10 tohoto

pozemku podle § 40a a 140 ObčZ bylo výkonem práva uči-

něným v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovo-

lání, které však není přípustné.

Z odůvodnění: Námitka relativní neplatnosti právního

úkonu představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní

úkon, který – je-li učiněn po právu – vyvolá s účinky ex tunc

neplatnost dotčeného právního úkonu (viz např. rozsudek

NS z 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3978/2009, SR 10/2011

s. 371). Vznesení této námitky je tak výkonem práva, který

podléhá též kritériím stanoveným v § 39 ObčZ, podle něhož

je mimo jiné neplatný právní úkon, který se příčí dobrým

mravům. Neobstojí námitka žalobkyně, že rozsudek odvo-

lacího soudu je v rozporu s rozsudkem NS z 7. 10. 2000,

sp. zn. 22 Cdo 1148/99 (SR 4/2001 s. 113), podle kterého

nemůže být právo podle § 3 ObčZ založeno. Žalobkyně

totiž nesprávně argumentuje tím, že se „řádně“ dovolala re-

lativní neplatnosti kupní smlouvy z 19. 4. 2001, a že žalo-

vaný 3) tak nabyl spoluvlastnické podíly na základě ne-

platné smlouvy. Přehlíží, že odvolací soud spoluvlastnické

právo žalovaného 3) k pozemku podle § 3 odst. 1 ObčZ ne-

založil (to vzniklo kupní smlouvou), ale že shledal neplat-

ným výkon práva dovolat se relativní neplatnosti kupní

smlouvy. Vznesení této námitky je úkonem hmotněpráv-

ním, podléhajícím kritériím § 39 ObčZ; přitom je třeba vy-

cházet ze všech okolností případu (srov. přiměřeně usnesení

NS z 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, C 2955).

Žalobkyně byla původně srozuměna s tím, že pozemek

parc. č. 1200/24 budou užívat jako cestu vlastníci soused-

ních stavebních pozemků, tedy že postupně všichni získají

příslušný spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku. Žalob-

kyně spolu s bratrem byli posledními kupujícími stavebních

pozemků, a proto již koupili i spoluvlastnické podíly k po-

zemku. Přesto následně nesouhlasila se zřízením přístupové

cesty po pozemku pro žalované 4) a 5) a uplatnila předkupní

právo; jeho úspěšným uplatněním by v rozporu s původním

záměrem zkomplikovala přístup dalším osobám k jejich po-

zemkům. Úvaha odvolacího soudu o tom, že výkon práva

žalobkyně je v daném případě v rozporu s dobrými mravy,

není vzhledem ke skutkovým okolnostem popsaným v roz-

sudcích, o které se tato úvaha opírá, zjevně nepřiměřená;

na tom nic nemění skutečnost, že přesnější než posouzení

jednání žalobkyně jen podle § 3 odst. 1 ObčZ by byla v dané

věci aplikace § 39 ObčZ.

Komentář: Povaha námitky relativní neplatnosti byla pů-

vodně nejasná; z důvodové zprávy k novele ObčZ prove-

dené zákonem č. 131/1982 Sb. se podávalo, že jde spíše

o procesní úkon. To bylo ovšem zjevně nesprávné (kritické

poznámky k tomuto pojetí a vymezení podstaty relativní

neplatnosti obsahuje článek Základní otázky relativní ne-

platnosti v občanském právu. Právník, 1986, č. 3). Judika-

tura nyní jasně vychází z toho, že jde o hmotněprávní úkon:

Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Pro-jev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává,musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativ -ní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věcijeho relativní neplatnost způsobila. Nepostačí, pokud účast -ník na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozorní; toještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává (roz-

sudek NS z 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003). Viz též

rozsudek NS z 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007:

Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti,se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právnívztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je dů-vod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedo-volá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého po-čátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto práv-ního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemo-vitostí věcné právo. K dovolání se relativní neplatnostizákon nestanoví žádnou formu, proto tak lze učinit žalobounebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu(nároku) v řízení před soudem; postačuje, aby oprávněnáosoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonui mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní ne-platnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění (ná-

Obchodní právo 99SR 3/2013

mitka) došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům)právního úkonu, popř. – namítá-li neplatnost právního úko -nu osoba, která nebyla jeho účastníkem – všem účastníkůmprávního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došelposlednímu z nich. Otázku relativní neplatnosti lze v občan -ském soudním řízení řešit jako otázku předběžnou. K tomu

lze jen dodat, že relativně neplatný úkon se v případě, že

není vznesena námitka neplatnosti, za platný jen „nepova-

žuje“, ale platný doopravdy je (k tomu blíže viz zmíněný

článek v Právníku).

JUDr. Jiří Spáčil, Brno

32.Žaloba na zdržení se provozu pohostinství

§ 127 odst. 1 ObčZ

Ani v případě, kdy u pohostinství se shromažďujícíhosté ruší vlastníka sousedního pozemku hlukem nadmíru přiměřenou poměrům, nemůže se tento vlastníkve sporu podle § 127 odst. 1 ObčZ domáhat, aby se vlast -ník pohostinství nebo jiná k tomu oprávněná osobazdrželi provozu pohostinství.


K věci: Žalobkyně se v řízení mimo jiné domáhala, aby se

žalovaní zdrželi provozu pohostinství v označeném domě

a na označeném pozemku, neboť je rušena hlukem ze strany

hostů shromažďujících se u pohostinství.

KS v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek OS v Pra-

chaticích, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zdržení se pro-

vozu pohostinství. V části, v níž soud prvního stupně zamítl

žalobu o zdržení se obtěžování hlukem, odvolací soud roz-

sudek prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dal-

šímu řízení.

Žalobkyně v dovolání namítá, že pouhý zákaz obtěžování

hlukem nezabrání hluku ze strany hostů shromážděných

u pohostinství; proti nim žalobkyně žalobu směřovat ne-

může, neboť je nezná. Tím reaguje na tvrzení, že není v mo -

ci žalovaných zamezit hostům odcházejícím z pohostinství

chovat se hlučně.

NS dovolání odmítl jako nepřípustné.

Z odůvodnění: Okolnosti uvedené žalobkyní projednávaný

případ od případů řešených dosavadními rozhodnutími NS

neodlišují a nejsou důvodem pro to, aby se NS odchýlil od

názoru, že domáhá-li se žalobce jako vlastník nemovitosti

ochrany proti hluku, je třeba žalobní návrh formulovat tak,

že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem

ze své nemovitosti (případně z jiné své věci) pronikajícím

na nemovitost žalobce [viz např. rozsudek z 22. 2. 2007,

sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 (C 4802); ze stejného pravidla

vycházel také např. rozsudek z 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo

1421/2003 (Rc 14/2006)]. Jde totiž o to, že činnost, kterávyvolává rušení, pochází z užívání věci vlastníkem (resp. ji-nou oprávněnou osobou), přičemž žalobce není rušen sa-motnou činností, která ani není konána na jeho pozemku,ale jejími výsledky (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hul-mák, M. a kol. Občanský zákoník I. 2. vydání. Praha : C. H.

Beck, 2009, s. 721).

Tím, oč jde žalobkyni v dovolání, není otázka formulace

žalobního návrhu, nýbrž otázka pasivní věcné legitimace,

tedy o to, zda žalovaným lze anebo nelze přičítat hluk

hostů odcházejících z pohostinství. Jestliže ano, je však

řešením žalobní návrh, aby se žalovaní zdrželi obtěžování

hlukem (kdyby žalovaným chování hostů přičítat možné

nebylo, není zřejmé, na základě čeho by jim měla být ulo-

žena jakákoliv povinnost). Věcnou legitimaci u každého

ze žalovaných posoudí nalézací soudy v pokračujícím ří-

zení o uvedeném návrhu. Zde lze jen připomenout – aniž

by dovolací soud posuzoval, zda to kromě žalobčiných

námitek dopadá též na okolnosti daného případu – že ža-loba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli,tak i proti vlast níku nemovitosti, který ji přenechal jiné -mu k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohotovlast níka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil(rozsudek NS z 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005;

srov. též výše uvedený rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo

2296/2006, nebo rozsudek NS z 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo

1614/2005).

Komentář: I když dovolací soud shledal dovolání nepří-

pustným, stojí jeho kazuistické rozhodnutí za pozornost,

poněvadž sousedské spory tohoto druhu nejsou nijak

vzácné. Lze proto předpokládat, že právní praxe výše zfor-

mulovanou právní větu přivítá.

JUDr. František Balák, Strakonice

OBCHODNÍ PRÁVO

33.Vyplnění směnky

čl. I. § 10 SŠZ§ 37 odst. 1 ObčZ

Okolnost, že směnečná listina byla opatřena datem vy-stavení, které následuje po okamžiku, kdy k vydání lis-tiny do oběhu skutečně došlo, nečiní sama o soběsměnku neplatnou a z hlediska směnečného práva platísměnka za vystavenou dnem, který je v ní uveden. Prokauzální souvislosti směnky je však rozhodující, kdyk uvedení listiny do oběhu skutečně došlo. Z hlediska

kauzální obrany směnečného dlužníka jsou tedy důle-žité všechny skutečnosti, které nastaly i v době od sku-tečného vydání listiny do data ve směnce uvedenéhojako den jejího vystavení.

Ujednání o tom, jak má být směnka vyplněna, musí býturčité, ale jen natolik, aby poskytovalo obecnou a rám-covou představu, co a jak má být do směnky dopsáno.Majitel směnky není ze zákona povinen podávat nikomuzprávu o tom, že směnka byla vyplněna a jak se takstalo. Může se však k tomu zavázat smluvně. Není anizakázáno takové zprávy podávat i bez dohody.

Usnesení VS v Praze z 19. 6. 2012, sp. zn. 5 Cmo 135/2012

SR 3/2013100 Obchodní právo

K věci: KS v Praze ponechal v platnosti směnečný platební

rozkaz. Zjistil, že sporné směnky byly vystaveny 28. 4.

2008 a splatné jsou 8. 5. 2008. Dále zjistil, že dne 2. 12.

2006 a 4. 1. 2007 byly mezi účastníky uzavřeny franchi-

singové smlouvy na provozování obchodu s využitím

know-how žalobce. Dne 1. 12. 2006 a 4. 1. 2007 byly sjed-

nány dohody o udělení vyplňovacího práva s tím, že do

směnek může žalobce doplnit dlužnou částku a splatnost.

Pokud se týká kauzálních námitek, potom soud prvního

stupně uvedl, že sice k tomu byly žalovanou předloženy ně-

které listiny, ale všechny spadají do doby před vystavením

směnek, a proto nejsou způsobilé prokázat důvodnost ná-

mitek žalované, nakolik se vztahují ke kauzálním vztahům

účastníků. Nebyla prokázána ani námitka neurčitosti smluv

o udělení vyplňovacího práva. Žalovaná v odvolání pouka-

zovala na neúplnost skutkových zjištění, když nebyly pro-

vedeny žalovanou navrhované důkazy. Uvedla, že obě blan-

kosměnky byly vystaveny zároveň s uzavřením dohod

o jejich vyplnění. Nebylo v nich obsaženo datum vystavení.

Ve stejných dnech byly uzavřeny i franchisingové smlouvy.

Směnky zajišťovaly nároky z těchto smluv. Žalovaná netu-

šila, že byly vyplněny, a tedy těžko lze od ní očekávat, že

se dostaví do místa splatnosti. Závěr soudu, že listiny pře-

dložené žalovanou nejsou relevantní, vychází z přehlédnutí

skutečnosti, že podle smluv o vyplnění byly směnky vysta-

veny bez uvedení data vystavení, které dopsal později ža-

lobce. Z doplněného dokazování odvolací soud dospěl k zá-

věru, že směnky v nevyplněné podobě byly vystaveny již

při uzavírání franchisingových smluv a smluv o udělení vy-

plňovacího práva.

Z odůvodnění: Soud prvního stupně svůj rozsudek založil,

pokud jde o kauzální námitky, předně na okolnosti, že ža-

lovaná v této souvislosti se dovolává okolností, které nastaly

předtím, než byly směnky vystaveny. K tomu je nutno uvést,

že z hlediska ryze směnečného skutečně platí sporné

směnky za vystavené až dnem 28. 4. 2008, a to bez ohledu

na to, zda je tento údaj ve směnkách pravdivý. Tedy bylo-li

by z hlediska směnečného práva významné datum vysta -

vení směnky, muselo by se vycházet z tohoto údaje, jak je

ve směnkách obsažen. Jestliže se však máme zabývat kau-

zálními okolnostmi směnky, potom nelze vycházet z těchto

formalizovaných údajů, ale je nutno vyjít z toho, jaká byla

– i ve vztahu k vydání směnky – reálná skutečnost; tzn. je

nutno vyjít z toho, kdy skutečně předmětné listiny, třebaže

ještě jako směnky nevyplněné, byly doopravdy uvedeny do

oběhu, kdy skutečně začaly plnit svou funkci – v tomto pří-

padně zajišťující. K tomu, jak bylo dovozeno výše, došlo

již při uzavření příslušné franchisingové smlouvy. Proto

z hlediska kauzálního je nutno považovat za potenciálně

významné všechny okolnosti, které nastaly v souvislosti

s těmito smlouvami, ve vztahu ke sporným směnkám. Proto

soud prvního stupně nepostupoval správně, když se těmito

namítanými okolnostmi nezabýval a když neumožnil žalo-

vané k nim provést dokazování, které navrhovala.

Odvolací soud k otázce vyplnění směnky ještě uzavírá, že

obě smlouvy o udělení vyplňovacího práva zakládají právo

vyplnit obě směnky s dostatečnou určitostí. Je nutno si uvě-

domit, že v případě blankosměnek a dohod o jejich vyplnění

se jedná v podstatě o predikci a odhad budoucího vývoje.

Ten je předvídatelný jen v hrubých rysech, a to ještě za stan-

dardního vývoje událostí. Do detailu není schopen budouc-

nost předpovědět nikdo. Dohody o vyplnění blankosměnek

tedy nemohou být podrobným návodem na vyplnění směn -

ky, ale jen poměrně obecnou směrnicí, jak při vyplňování

postupovat. Obě smlouvy, kterými se vyplnění budoucích

směnek upravuje, z těchto důvodů jsou natolik určité, na-

kolik to lze od smluv tohoto typu vůbec očekávat. Pokud

je vytýkáno, že žalované nebylo sděleno, že směnka nebyla

vyplněna a jak se tak stalo, pak čl. I. § 10 a ani jiné ustanovení

SŠZ takovou povinnost majiteli směnky neukládá. Nebylo

to ani mezi účastníky sjednáno. Někteří směneční věřitelé

(např. běžně banky) tak sice činí i bez dohody s dlužníky.

Jednají tím však nad své povinnosti. Není také povinností

majitele směnky, a to i když byl tou osobou, která směnku

doplnila, aby prokazoval, že se tak stalo v souladu s udě-

leným vyplňovacím právem. Naopak tíže tvrzení i dokazo-

vání o tom, že směnka je vyplněna protiprávně, leží na

straně toho dlužníka, který se této okolnosti dovolává.

Komentář: Toto usnesení řeší dva okruhy otázek. Předně

dovozuje, že i když formální platnosti směnky nevadí pří-

padná nepravdivost jejího obsahu a je nutno ve směnečných

vztazích i z těchto nepravdivých údajů směnečné listiny

vycházet, nelze to promítnout do případných kauzálních

vztahů se směnkou souvisejících, kde je nutno vycházet ze

zjištěných skutečností. Druhou skupinou jsou otázky, které

jsou ve stručném, i když brilantně formulovaném čl. I. § 10

SŠZ řešeny, ale je nutno prostřednictvím judikatury tyto

dále vyjasňovat pro jejich lepší pochopení. Zde se domý-

šlejí obsahové vlastnosti dohody o vyplnění směnky, což je

smlouva nepojmenovaná. Dále se dovozuje, že zákono-

dárce skutečně nestanovil povinnost notifikovat vyplnění

směnky a proč tak učinil.

JUDr. Zdeněk Kovařík, Praha

34.Povaha řízení a účastenství v řízení dle § 183kObchZ (squeeze-out). Podstatná doba pro zhodnocení přiměřenosti protiplnění

§ 183k a 183i ObchZ§ 94 odst. 1, § 200e OSŘ

1. Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění zanucený výkup akcií podle § 183k ObchZ je řízenímo některých otázkách obchodních společností [§ 200eve vazbě na § 9 odst. 3 písm. g) OSŘ], jež je coby řízenínesporné ovládáno zásadou vyšetřovací (§ 120 odst. 2OSŘ).

V řízení o přezkoumání výše protiplnění dle § 183k ObchZ se jedná nejen o právech a povinnostech hlav-ního akcionáře, ale i společnosti, ve které došlo postu-pem podle § 183i a násl. ObchZ k vytěsnění minoritníchakcionářů, kteroužto společnost je proto nutné ve smys -lu § 94 odst. 1 věty první OSŘ považovat za účastníkařízení.

2. Soud musí při zhodnocení přiměřenosti protiplněnívycházet ze stavu v době přechodu vlastnického právak akciím ostatních akcionářů na hlavního akcionáře.

Usnesení VS v Praze z 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Cmo 68/2011

K věci: MS v Praze rozsudkem z 1. 7. 2010 zamítl žalobu

žalobce Ing. T. M., kterou by bylo určeno, že protiplnění

stanovené rozhodnutím mimořádné valné hromady společ-

nosti S., a. s., z 15. 9. 2005 na částku 1 350 Kč a na uložení

povinnosti druhé žalované vyplatit žalobci protiplnění ve

Obchodní právo 101SR 3/2013

výši 1 694 Kč za jednu akcii společnosti S., a. s., o nomi-

nální hodnotě 1 000 Kč.

Ve vztahu ke společnosti S., a. s., odůvodnil své rozhodnutí

absencí pasivní věcné legitimace, když právní vztah týkající

se určení výše a následné výplaty protiplnění je vztahem

toliko mezi akcionáři, a ve vztahu ke společnosti M., a. s.,

tím, že žalobce nepředložil důkaz o tom, že by jím stano-

vená částka 4 305 Kč coby vypořádání měla reálný podklad,

když výpovědí znalců bylo prokázáno, že při použití obvy-

klých oceňovacích metod nelze k této částce dospět. Pokud

se žalobce domáhal výplaty protiplnění ve výši 1 694 Kč

za jednu akcii, stanovené ve znaleckém posudku N., a. s.,

jeho nárok není důvodný již z toho důvodu, že protiplnění

mu bylo druhou žalovanou již vyplaceno, a za tohoto stavu

se žalobce mohl domáhat pouze rozdílu mezi poskytnutým

protiplněním a protiplněním určeným soudem, za předpo-

kladu, že by v řízení prokázal, že poskytnuté protiplnění

nebylo přiměřené.

Proti tomuto rozsudku se žalobce v zákonné lhůtě odvolal.

Namítal, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový

stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným

skutkovým zjištěním, a rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení. Navrhl, aby odvolací soud napadený

rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

VS v Praze coby soud odvolací přezkoumal napadený roz-

sudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které předchá-

zelo jeho vydání, i z důvodů, které nebyly v odvolání uplat-

něny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 OSŘ), přihlížel k vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci (§ 212a odst. 5 OSŘ), a dospěl k závěru, že nejsou

splněny podmínky ani pro jeho změnu ani pro jeho po-

tvrzení.

Z odůvodnění: Odvolací soud konstatoval, že soud prvního

stupně zjevně přehlédl, že řízení o přezkoumání přiměře-

nosti protiplnění za nucený výkup akcií podle § 183k

ObchZ je řízením o některých otázkách obchodních spo-

lečností [§ 200e ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. g) OSŘ], jež

je coby řízení nesporné ovládáno zásadou vyšetřovací

(§ 120 odst. 2 OSŘ). Tato vyšetřovací zásada se projevuje

v tom, že soud není omezen tím, co účastníci tvrdili a jaké

důkazy navrhli. Soud je povinen provést i jiné důkazy po-

třebné ke zjištění skutkového stavu, než které byly účast ní -

ky navrženy. Případné nesplnění povinnosti tvrzení a povin-

nosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu z hlediska

výsledku řízení o věci samé. Speciální poučovací povinnost

zakotvená v § 119a OSŘ se týká toliko sporných řízení, ni-

koli daného řízení. Účastenství se v tomto nesporném řízení

podle § 200e odst. 3 OSŘ řídí § 94 odst. 1 věta první OSŘ,

a účastníky jsou tedy navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo

povinnostech má být v řízení jednáno, nikoli žalobce a ža-

lovaný podle první definice účastníků v § 90 OSŘ. Ozna-

čování účastníků tohoto řízení jako žalobce a žalovaný, které

přísluší spornému řízení, je tedy nesprávné a zavádějící. Po-

dle § 200e odst. 3 OSŘ se v tomto řízení rozhoduje usnese-

ním, nikoli rozsudkem.

Navrhovatel se domáhá přezkoumání přiměřenosti proti-

plnění a přiznání práva na jinou výši protiplnění za akcie

společnosti S., a. s. (dále též „účastník 1“ nebo „společ-

nost“), jejíž mimořádná valná hromada konaná dne 15. 8.

2005 rozhodla o přechodu akcií společnosti ve vlastnictví

ostatních akcionářů na hlavního akcionáře – společnost M.,

a. s. (dále též „účastník 2“ nebo „hlavní akcionář“), za pro-

tiplnění ve výši 1 350 Kč za akcii o jmenovité hodnotě

1 000 Kč. Pro právní posouzení je tak rozhodná právní

úprava výkupu účastnických cenných papírů v § 183i a násl.

ObchZ ve znění novely provedené zákonem č. 216/2005

Sb. Usnesení mimořádné valné hromady z 15. 8. 2005 bylo

zapsáno do obchodního rejstříku dne 30. 8. 2005 (§ 183l

odst. 1 ObchZ) a tento zápis usnesení do obchodního rej-

stříku byl zveřejněn v Obchodním věstníku dne 21. 9. 2005

(§ 183l odst. 3, § 27 odst. 4 a § 769 ObchZ). Uplynutím

měsíce od zveřejnění zápisu usnesení do obchodního rej-

stříku, tj. ke dni 21. 10. 2005, přešlo vlastnictví k akciím

společnosti S., a. s., ve vlastnictví akcionářů odlišných od

hlavního akcionáře na účastníka 2 za peněžité protiplnění

ve výši uvedené usnesením mimořádné valné hromady

účast níka 1 z 15. 8. 2005, určené podle § 183j odst. 6 ObchZ

hlavním akcionářem, jehož přiměřenost hodnotě akcií byla

doložena znaleckým posudkem (§ 183i odst. 3 ObchZ).

Z uvedeného vyplývá, že navrhovatel nepožádal soud o pře-

zkoumání přiměřenosti protiplnění poslední den preklu-

zivní lhůty, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, ale

v jejím průběhu (§ 183k odst. 1 ObchZ). Odvolací soud ne-

sdílí ani závěr soudu prvního stupně o absenci pasivní le-

gitimace na straně účastníka 1 v daném řízení. V řízení dle

§ 183k ObchZ se nejedná toliko o právech, resp. povinnos-

tech hlavního akcionáře, ale i právech a povinnostech sa-

motné akciové společnosti, jejíž minoritní akcionáři jsou

(resp. byli) postupem dle § 183i a násl. ObchZ vytěsněni.

Této společnosti a jejím orgánům zákon ukládá řadu po -

vinností nejen v průběhu procesu vytěsnění, ale i ohledně

naplnění jeho výsledku (viz § 183j odst. 1, § 183i odst. 1,

§ 183l odst. 1, § 183l odst. 5, § 183l odst. 7 ObchZ). Podle

§ 183k odst. 3 ObchZ je soudní rozhodnutí, kterým bylo

přiznáno právo na jinou výši protiplnění pro hlavního ak-

cionáře a pro společnost, závazné co do základu přiznaného

práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných pa-

pírů. Z toho vyplývá, že rozhodnutí se týká nejen hlavního

akcionáře, ale i společnosti, kterou je proto nutné ve smyslu

§ 94 odst. 1 věty první OSŘ považovat za osobu, ohledně

jejíchž práv a povinností má být v řízení jednáno. Společ-

nost musela v průběhu procesu vytěsnění poskytnout hlav-

nímu akcionáři a určenému znalci všechny podklady nutné

pro určení výše protiplnění minoritním akcionářům a totéž

platí rovněž i v řízení ohledně přezkumu přiměřenosti pro-

tiplnění dle § 183k ObchZ. V rámci revize správnosti pů-

vodního ocenění, resp. správnosti stanovené výše proti-

plnění za akcie vytěsňovaných akcionářů, má i znalec

ustanovený soudem právo požadovat po společnosti před -

ložení potřebných podkladů a informace (společnost pak

má povinnost tyto znalci poskytnout). Krom toho je v říze -

ní fakticky přezkoumávána i správnost rozhodnutí společ-

nosti, resp. usnesení valné hromady o výši protiplnění

(§ 183i odst. 3 ObchZ). Odvolací soud uzavírá, že v řízení

o přezkoumání výše protiplnění dle § 183k ObchZ se jed -

ná nejen o právech a povinnostech hlavního akcionáře, ale

i společnosti, ve které došlo postupem podle § 183i a násl.

ObchZ k vytěsnění minoritních akcionářů, v daném pří-

padě i společnosti S., a. s., která je vedle hlavního akcio-

náře (společnosti M., a. s.) také účastníkem předmětného

řízení.

Jak již judikoval NS v usnesení z 16. 12. 2009, sp. zn.

29 Cdo 4712/2007, zákon přiznává navrhovateli domáhat

se návrhem podle § 183k odst. 1 ObchZ určení, jaká je výše

přiměřeného protiplnění poskytnutého akcionářům podle

§ 183m odst. 1 písm. b) ObchZ. Na základě předmětného

návrhu soud rozhodne tak, že určí konkrétní výši proti-

plnění připadající na jeden účastnický cenný papír akciové

1. Ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (2012/8, 9)

Rozsudek NS z 9. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011(Rc 100/2012)

Ustanovení § 32 RozŘ ve znění před novelou provedenou

zákonem č. 19/2012 Sb. je významné jen z hlediska posou-

zení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhod-

čího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv

žalobce doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další

důvody zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ v prů-

běhu řízení. Omezení práva je doplňovat mohou představo -

vat pouze zákonné procesní limity podle OSŘ (např. kon-

centrace řízení).


Je-li žalobou uplatněno více nároků a neumožňují-li skut-

ková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všech -

ny nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout pouze

o nárocích některých. Za této situace nelze proto vydat ani

kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle § 114b odst. 1 OSŘ

s platebním rozkazem spojenou. Vyžaduje-li to povaha věci

nebo okolnosti případu, lze však o těch nárocích, které jsou

samostatně projednatelné, vydat podle § 114b OSŘ kvali-

fikovanou výzvu k vyjádření samostatně. O těchto nárocích

pak může nastat fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 OSŘ

vůči každému z těchto nároků samostatně a také samostatně

vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku

pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ.

Komentář: Rozhodnutí bylo podrobně rozebráno a ko -

mentováno in Kučera, J., Filipovič, O. Podmínky společ-

ného vydání platebního rozkazu a kvalifikované výzvy

v případě objektivní kumulace nároků. Bulletin advokacie,

2012, č. 11, s. 34.


V řízení o popření otcovství zahájeném na návrh nejvyšší -

ho státního zástupce podle § 62 ZOR je soud oprávněn

zkoumat zájem dítěte na popření otcovství.

Rozsudek vyhlášený v řízení podle § 62 ZOR nemusí zcela

bezvýjimečně deklarovat soulad mezi biologickým a práv-

SR 3/2013102 Výběr rozhodnutí

společnosti, jejíž valná hromada přijala rozhodnutí podle

§ 183i ObchZ, nikoli však, že protiplnění je nepřiměřené.

Dále NS uzavřel, že není ani vyloučeno, aby se navrhovatel

domáhal návrhem podle § 183k odst. 1 ObchZ zaplacení

protiplnění ve výši uvedené v návrhu, popřípadě doplacení

v návrhu specifikovaného rozdílu mezi výší protiplnění vy-

placeného hlavním akcionářem a výší, kterou považuje za

přiměřenou. Ve výroku rozhodnutí o návrhu na určení při-

měřené výše protiplnění soud stanoví výši přiměřeného

protiplnění na jednu akcii. Ustanovení § 183k ObchZ před-

pokládá, že soud určí výši přiměřeného protiplnění, čímž

v intencích § 153 odst. 2 OSŘ vypořádá vztah mezi účast -

níky řízení způsobem předjímaným tímto právním předpi-

sem (v návaznosti na § 183k odst. 3 věta první ObchZ tak

dokonce učiní způsobem závazným i pro další tam zmíněné

osoby). Proto soud při rozhodování není vázán tím, jak na-

vrhovatel zformuloval svou představu o výši přiměřeného

protiplnění na jednu akcii. Může tedy svým rozhodnutím

určit přiměřené protiplnění na jednu akcii částkou vyšší

nebo naopak částkou nižší. Ve výroku rozhodnutí o návrhu

na zaplacení protiplnění, popřípadě ve výroku rozhodnutí

o návrhu na doplacení rozdílu mezi výší protiplnění vypla-

ceného hlavním akcionářem a výší, již navrhovatel pova-

žuje za přiměřenou, soud již určení přiměřeného protiplnění

na jednu akcii neprovádí. Při rozhodování o tom, kolik má

být na základě takového návrhu navrhovateli vyplaceno,

soud opět není vázán návrhem. V rámci jednoho řízení ob-

stojí vedle sebe návrh na určení přiměřené výše protiplnění

a návrh na splnění povinnosti (o zaplacení příslušné částky).

Důvod pro částečné zamítnutí návrhu na zahájení řízení

z důvodu souběžné kumulace určovacího výroku s výrokem

o splnění povinnosti není dán (ohledně určovacího výroku)

ani tehdy, kdyby se tato kumulace vztahovala k osobě jed-

noho a téhož navrhovatele. Jak vyplývá z obsahu spisu,

nemá soud prvního stupně v projednávané věci dosud po -

staveno najisto, zda se navrhovatel domáhá určení výše při-

měřeného protiplnění a přiznání práva na jinou výši proti-

plnění za akcie společnosti S., a. s., spolu s návrhem na

splnění povinnosti, nebo toliko určení výše přiměřeného

protiplnění za jednu akcii v souvislosti s rozhodnutím mi-

mořádné valné hromady společnosti S., a. s., o přechodu

vlastnického práva k akciím společnosti ve vlastnictví ostat -

ních akcionářů na hlavního akcionáře z 15. 8. 2005.

Odvolací soud shledal za důvodnou námitku odvolatele, že

v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění v procesu

squeeze-out podle § 183k ObchZ musí být zjištěna výše pro-

tiplnění, resp. doplatku rozdílu mezi výší protiplnění vypla-

ceného hlavním akcionářem a výší přiměřenou, na základě

znaleckého výroku, nikoliv na základě vyjádření o pravdě-

podobnosti možné shody jednoho posudku s jiným posud-

kem. Soud musí při zhodnocení přiměřenosti protiplnění vy-

cházet ze stavu v době přechodu vlastnického práva k akciím

ostatních akcionářů na hlavního akcionáře (v daném případě

21. 10. 2005). Odvolací soud má za opodstatněnou taktéž

námitku odvolatele, že rozhodnutí Komise pro cenné papíry

o schválení veřejné nabídky převzetí z 12. 8. 2004 nemá

samo o sobě přímou souvislost s výší protiplnění uvedenou

v usnesení mimořádné valné hromady z 15. 8. 2005 o pře-

chodu akcií ve vlastnictví menšinových akcionářů na hlav-

ního akcionáře, a nelze mít proto za správný závěr soudu

prvního stupně, že „druhá žalovaná“ tímto rozhodnutím pro-

kázala, že znalec A. C., s. r. o., ve svém znaleckém posudku

z 25. 7. 2005 nepochybil, když stanovil výši přiměřeného

protiplnění na 1 350 Kč za jednu akcii společnosti S., a. s.

Odvolací soud uzavřel, že řízení před soudem prvního

stupně je zatíženo vadami, rozhodnutí vychází z nespráv-

ného a neúplného skutkového závěru a i právní posouzení

věci není správné, a proto mu nezbylo než napadené roz-

hodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dal-

šímu řízení.

JUDr. Josef Holejšovský, Praha

VÝBĚR ROZHODNUTÍ V OBLASTI CIVILNĚPRÁVNÍ

Výběr rozhodnutí 103SR 3/2013

ním otcovstvím, ale jeho cílem je, za užití zásady nejlepšího

zájmu dítěte plynoucí z čl. 3 odst. 1 EÚLP, dosáhnout spra-

vedlivé rovnováhy mezi jednotlivými konkurujícími zájmy

dotčených osob.


Věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání

dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kte-

rou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věři-

tele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny

předpoklady uvedené v § 42a ObčZ.

Komentář: Poměrně obsáhlá judikatura dovolacího

soudu k podmínkám odporovatelnosti je nyní doplňována

o závěr, že odporovatelným úkonem může být i dohoda

o dědictví, jestliže tento hmotněprávní úkon jeden

z účast níků učinil v úmyslu zkrátit své věřitele (tím, že

nezdědí zůstavitelův majetek ve výši odpovídající jeho

dědickému podílu a že proto tento majetek nemůže být

použit k uspokojení jeho věřitelů). To platí přesto, že do-

hoda o vypořádání dědictví nenabývá právních účinků

svým uzavřením, ale až usne sením soudu o dědictví

[§ 175q odst. 1 písm. c) OSŘ]. Soud totiž v řízení o dě-

dictví při rozhodování o schválení této dohody zkoumá,

zda neodporuje zákonu nebo dobrým mravům, nikoliv

zda nebyla uzavřena v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů

některého z dědiců.

Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn.31 Cdo 717/2010 (Rc 104/2012, OR 7–8/2012 s. 220)

Při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z pro-

dlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 ObčZ, nelze

bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního pří-

padu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v ob-

dobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku

z prodlení se sazbou zákonnou.

Komentář: Srov. též výstižný komentář JUDr. Jiřího Spáči -

la k tomuto rozhodnutí v časopise Obchodněprávní revue.

Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009 (Rc 105/2012, PR 13–14/2012 s. 510, BA 11/2012 s. 47)

Ustanovení § 107 odst. 3 ObčZ lze aplikovat v případě pro-

mlčení i v obchodních závazkových vztazích.

Komentář: Komplexnost právní úpravy promlčení v ObchZ

znamená, že upravuje běh a délku všech proml čecích dob,

a že se tedy u nároku na vrácení plnění z neplatné obchodní

smlouvy neaplikuje § 107 odst. 1 a 2 ObčZ, nýbrž § 394

odst. 2 a § 397 ObchZ. Tím ovšem není vyloučeno použití

§ 107 odst. 3 ObčZ, neboť tento případ ObchZ neupravuje

(nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). Ar-

gument komplexnosti právní úpravy promlčení v ObchZ

s cílem vyloučit možnost aplikace určitých ustanovení

ObčZ nemůže právě s ohledem na princip speciali ty ObchZ

vyjádřený v § 1 ObchZ obstát, čímž NS reviduje svůj názor

vyjádřený v Rc 26/2004. Jinak ovšem je odkazováno na

předchozí judikaturu, zejména na roz sudek velkého senátu

občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 14. 7. 2010,

sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (Rc 32/2011), se závěrem, že

důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallag-matického závazku ve smyslu § 457 ObčZ, že § 107 odst. 3

ObčZ dopadá na všechny případy, kde synallagmatickývztah vznikl ze zákona a že typicky oboustranně zavazujícísmlouvou je i smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obouúčastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž takjsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už při-jatých plnění. V případě koupě nemovitosti jsou vzájem-nými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodá-vajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplaceníkupní ceny. Kromě toho platí, že na charakteru synallag-matického závazku smluvních stran nic nemění ani okol-nost, že účastník neplatné smlouvy splnil povinnost vrátitpřijaté plnění nikoliv účastníku smlouvy (prodávajícímu),nýbrž přímo vlastníku této věci (Rc 4/1998 nebo rozsudek

NS z 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99).

Rozsudek NS z 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010(Rc 106/2012, PR 22/2012 s. 805)

Společenství vlastníků jednotek je oprávněno v rámci

správy domu ve smyslu § 9 odst. 1 BytZ podat negatorní

žalobu podle § 126 odst. 1 ObčZ proti osobě, která neopráv-

něně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným čás-

tem domu.

Rozsudek NS z 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009(Rc 107/2012, C 10372, PR 8/2012 s. 298)

Oprávněný držitel má právo věc užívat ve stejném rozsahu

jako vlastník a z tohoto užívání mu ve vztahu k vlastníkovi

nevznikají žádné povinnosti; jediná povinnost, kterou

oprávněný držitel vůči vlastníkovi má, je povinnost vydat

mu věc.

Usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010 (Rc 108/2012)

Majetek patřící do společného jmění manželů může být

použit k zajištění závazku jen jednoho z manželů vzniklého

za trvání manželství (např. zajišťovacím převodem práva,

které je součástí společného jmění manželů).

Komentář: Překonáván je závěr rozsudku NS z 28. 11.

2001, sp. zn. 29 Cdo 1969/2000, podle nějž předmětem

smlouvy o zajišťovacím převodu práva k zajištění splnění

závazku pouze jednoho z manželů nemohou být členská

práva a povinnosti vyplývající ze společného členství těchto

manželů v bytovém družstvu. Velký senát považuje tento

názor vycházející výhradně z gramatického výkladu § 553

ObčZ za nepřiměřeně zužující a odporující logickému vý-

kladu dotčeného ustanovení. To se ukazuje zejména s ohle-

dem na § 145 odst. 3 ObčZ, jež ve spojení s § 143 odst. 1

písm. b) ObčZ umožňuje (dokonce) uspokojit dluh jednoho

z manželů i z majetku patřícího do společného jmění man-

želů.

Usnesení NS z 27. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 341/2010(Rc 109/2012)

Požadavku § 476c odst. 2 ObčZ, aby v závěti bylo uvede -

no, že zůstavitel „nemůže číst nebo psát“, vyhoví jakákoliv

slovní formulace, která bude popisovat skutečný stav, kdy

lze závěť ve smyslu § 476c ObčZ pořídit.


Povinností správce konkursní podstaty postupovat při vý-

konu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 KV) se rozumí


i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spra-

vovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí ze -

jména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vy-

plývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke

znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo

k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku,

který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty

byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu ne-

brání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmno-

žila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem

ke stavu konkursní podstaty a k obvyklým obchodním pří-

ležitostem.

To, zda správce konkursní podstaty spravoval konkursní

podstatu s odbornou péčí (s péčí řádného hospodáře), jest-

liže nepojistil majetek, který do ní náleží, zkoumá soud

s přihlédnutím ke skladbě a hodnotě majetku náležejícího

do konkursní podstaty, k tomu, kdy vyšla (nebo při řádném

běhu věci měla vyjít) najevo skutečnost, že zde byl nepo-

jištěný majetek konkursní podstaty, a k tomu, zda a v jakém

rozsahu bylo namístě předejít možným škodám na majetku

konkursní podstaty (včetně těch, jež mohou být způsobeny

živelnou událostí) sjednáním pojistné smlouvy týkající se

majetku konkursní podstaty (hodnotných věcí, které se v ní

nacházejí).


Jestliže úpadce uskutečnil právo předstihu předtím, než

soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona

č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), zůstalo

spoluvěřitelům zachováno pouze právo přihlásit pohle-

dávku z následného regresu do konkursu vedeného na ma-

jetek úpadce jako vázanou na podmínku (§ 20 odst. 1 a 4

KV) spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do

konkursní podstaty.

Usnesení NS z 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011(Rc 112/2012)

Nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním

právem až v průběhu insolvenčního řízení, v době po mar-

ném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k při-

hlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách

pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by vě-

řitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez

dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud

je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě

k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze

zajištění, a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty

bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze za-

jištění neuplatnil.

Usnesení NS z 25. 4. 2012, sen. zn. 29 Cdo 7/2012 (Rc 113/2012)

Jestliže přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného

věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání

nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.), avšak před

jeho účinností (před 31. 3. 2011), mělo takové popření tytéž

účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insol-

venční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního

zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011. Obdobně to platí

pro popření pravosti pohledávky jiného věřitele přihlášeným

věřitelem při přezkumném jednání, jež se konalo v době od

31. 3. 2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud

vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem.

Usnesení NS z 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3522/2011(Rc 114/2012, OR 5/2012 s. 159)

K rozhodování o nárocích na náhradu škody vzniklých

v souvislosti s uzavřenou smlouvou o poskytování služby

elektronických komunikací je dána pravomoc soudu.

Komentář: Český telekomunikační úřad je oprávněn roz-

hodovat ve věcech elektronických komunikací pouze spory

o otázkách souvisejících se samotným poskytováním slu-

žeb elektronických komunikací, eventuálně o ujednáních

na ně úzce navazujících (srov. usnesení zvláštního senátu

NSS z 9. 9. 2008, sp. zn. Konf 27/2008). Škoda vzniklá

v důsledku porušení smlouvy o zřízení telefonní stanice

a poskytování telefonních služeb, jež byla předmětem řízení

v dané věci, však takovým nárokem není. Rozhodování

o nárocích na náhradu škody (byť se jedná o nárok vzniklý

v souvislosti s uzavřenou smlouvou o poskytování služby

elektronických komunikací) zákon č. 127/2005 Sb., o elek -

tronických komunikacích, Českému telekomunikačnímu

úřadu nesvěřuje, proto jde o věc, o níž přísluší rozhodnout

soudu podle § 7 odst. 1 OSŘ (obdobně též usnesení zvlášt -

ního senátu NSS z 10. 3. 2004, sp. zn. Konf 39/2003).

Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (Rc 115/2012)

Poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 OSŘ

soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném

tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém spor-

ném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně ne -

způsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li

ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy,

jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z dů-

vodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl

být ve věci úspěšný.

Újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s ome-

zením osobní svobody zakládajícím nárok na její náhradu

přede dnem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (26. 4. 2006),

a případné promlčení nároku na její náhradu uplatněného

na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 EÚLP je třeba po-

suzovat dle § 101 ObčZ.


Skutečnost, že účastník řízení má za to, že nejsou splněny

podmínky řízení (např. že není dána věcná příslušnost soudu

prvního stupně k projednání a rozhodnutí věci), není omluvi -

telným (důležitým) důvodem jeho neúčasti u jednání soudu,

ke kterému byl řádně a včas předvolán; bez zřetele k tomu,

zda je taková námitka účastníka opodstatněná, nejde o okol-

nost, která účastníku brání se k nařízenému jednání dostavit.

Jestliže soud určil, že smlouva, kterou pozdější úpadce zřídil

věcné břemeno k nemovitosti sepsané v konkursní podstatě,

je vůči věřitelům neúčinná, je podkladem pro výmaz tohoto

věcného břemene právní skutečnost, na základě které došlo

za trvání konkursu ke zpeněžení takové nemovitosti.


Smlouva o převodu jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb.

(ve znění pozdějších předpisů) není neurčitým právním

úkonem jen proto, že v rozporu s § 6 odst. 1 BytZ neob-

sahuje údaje, které nebylo možné uvést pouze z důvodu,

že nebyla splněna povinnost uložená vlastníkům § 31


odst. 2 BytZ „uvést veškeré právní vztahy k jednotkám,

společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto

zákonem“.


Řízení o určení věcného břemene ve prospěch panující ne-

movitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musejí

účastnit všichni její spoluvlastníci. Nechtějí-li někteří z nich

vystupovat jako žalobci, musejí být označeni jako žalovaní.

Rozsudek NS z 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3541/2009(Rc 119/2012, PR 13–14/2012 s. 514)

Jestliže bylo smlouvou o zúžení společného jmění manželů

uzavřenou ve formě notářského zápisu dohodnuto, že věci

určitého druhu (například nemovitosti) budou ve výlučném

vlastnictví jednoho z manželů, lze takové věci nabýt do spo-

lečného jmění manželů, jen je-li to opět umožněno smlou-

vou ve formě notářského zápisu.


Vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdra-

votních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění účinném

do 31. 12. 2011, Ministerstvo zdravotnictví stanovilo po-

žadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení,

aniž k tomu bylo zmocněno zákonem.

Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011 (Rc 121/2012)

Rozpory v rozhodovací činnosti NS příslušejí řešit velké -

mu senátu NS; prosté převzetí názoru ÚS tříčlenným sená-

tem NS ke sjednocení rozhodování nepostačuje.

Obviněnému náleží vůči státu nárok na náhradu škody způ-

sobené trestním stíháním, i když nepodal stížnost proti us-

nesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrét-

ním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro

nepřiznání náhrady škody.

Komentář: Význam rozhodnutí je třeba hodnotit z po-

hledu dvou odlišných otázek, a to hmotněprávní ve vztahu

k § 8 odst. 2 OdpŠk a procesní, která má význam vlastně

jen pro postup dovolacího soudu. Druhá právní věta do-

vršuje myšlenkový obrat v požadavku podání opravného

prostředku proti usnesení o zahájení trestního stíhání, coby

podmínky vzniku nároku na náhradu škody obviněnému,

který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti

němuž bylo trestní stíhání zastaveno (Rc 36/2010), který

založil svým výkladem nález pléna ÚS z 14. 12. 2011,

sp. zn. Pl. ÚS 35/09. Kritické výhrady k závěrům ÚS vy-

jádřil autor tohoto článku v odlišném stanovisku publiko-

vaném ve Sbírce. Další disent, tentokrát proti procesní

problematice, připojila JUDr. Iva Brožová, která s odka-

zem na širší pojetí závaznosti nálezů ÚS zastává názor, že

tří členný senát, jestliže nenavrhuje odchýlení se od práv-

ního názoru vyjádřeného v plenárním nálezu, nemá věc

velké mu senátu vůbec předkládat, byť zde existuje opačné

rozhodnutí dovolacího soudu. Cituje přitom z usnesení

rozšířeného senátu NSS z 11. 1. 2006, sp. zn. 2Afs 66/2004

(1833/2009 Sb. NSS).

Poznámka redakce: Rozhodnutí je publikováno též v tom -

to čísle SR 3/2013 s. 95.


Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním

stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím roz-

sudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je

normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stano-

vena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává

soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém pří-

padě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, pře-

dem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení

formy či výše zadostiučinění vycházejí především z povahy

trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především z do-

padů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby.

Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu

s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání

je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze

tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškoze-

nému satisfakce skutečně mělo dostat.

Komentář: Není pochyb o tom, že trestní stíhání, které ne-

skončilo pravomocným odsouzením, zpravidla obviněné -

mu přináší takový zásah do osobnostní integrity, že je na-

místě uvažovat o přiměřeném zadostiučinění, které by

kompenzovalo tuto nemajetkovou újmu. Rozhodnutí for-

muluje tři základní kritéria, která jsou obvykle základní

a rozhodující, a přináší i jejich rozbor. Jedná se o povahu

trestní věci, délku trestního řízení (nelze ovšem zaměňovat

s nárokem na náhradu za nepřiměřenou délku řízení) a ko-

nečně následky způsobené trestním řízením v osobnostní

sféře poškozené osoby.


Jestliže celkové náklady vynaložené poškozenými na

opravu věci nesloužily v plném rozsahu k uvedení věci do

předešlého stavu, nýbrž šly zčásti na úpravu součástí věci

nepoškozených škodnou událostí a zčásti došlo provedením

opravy ke zlepšení dosavadního stavu věci, není škůdce po-

vinen hradit náklady přesahující prostředky nezbytné k ob-

novení stavu do původní hodnoty. Na tom nic nemění okol-

nost, že poškození pečlivě vybírali z nabídek na provedení

opravy a že zároveň využili škodnou událost ke zkvalitnění

věci.

Komentář: Ve sporu o náhradu nákladů na opravu vypla-

veného bytu byl rozvinut tradiční závěr (srov. např. roz-

sudky NS z 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a z 19. 9.

2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000), že při stanovení výše

škody způsobené na věci opotřebené je třeba přihlédnout

k obvyklé ceně věci v době jejího poškození a k rozsahu

poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu

věci musí být odečtena částka odpovídající případnému

zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu, jinak

by se poškozený bezdůvodně obohatil, pokud by opravená

věc nabyla opravou hodnoty vyšší, než jakou měla před po-

škozením. Odlišný závěr nelze opírat ani o nález ÚS z 19. 3.

2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, který řeší specifickou otázku

účelnosti a nezbytnosti nákladů vynaložených na uvedení

poškozeného automobilu do původního stavu, u nějž je

obvyklá cena po opravě zpravidla ovlivňována jinými hle-

disky, než je tomu u nemovitostí či bytů, a u nějž provede-

nou opravou ke zhodnocení vozidla většinou nedochází.

Soudy v dané věci detailně zkoumaly stav bytu před škod-

nou událostí, rozsah jednotlivých poškození, rozsah prove-

dených oprav, míru jejich potřebnosti s ohledem na stav


před opravou, míru zhodnocení, použité materiály, a správ -

ně proto vzhledem ke konkrétním okolnostem dovodily, že

celkové náklady vynaložené poškozenými nebyly vynalo-

ženy pouze k uvedení do předešlého stavu, nýbrž že zčásti

šly na úpravu věcí nepoškozených škodnou událostí, zčásti

došlo provedením opravy ke zlepšení dosavadního stavu,

a že tedy k uvedení poškozeného bytu do původního stavu

postačovaly náklady nižší. Dovolatelé vcelku logicky ar-

gumentovali, že byli maximálně ostražití a pečlivě postu-

povali při výběru nejvýhodnější nabídky na provedení

opravy, a že by se proto měly jimi vynaložené náklady po-

važovat za účelné a nezbytné. Z jejich strany šlo jistě o pří-

kladný postup, nicméně sama tato okolnost nemůže ovliv-

nit závěr, že ve zjištěném rozsahu 200 939 Kč nesouvisely

vynaložené náklady přímo se škodnou událostí. Zdůraz-

něno bylo i to, že poškozený může samozřejmě využít

škodné události k rekonstrukci věci či k jejímu zkvalitnění,

nemůže už však náklady jdoucí nad rámec prostředků nut-

ných k uvedení do předešlého stavu učinit součástí nároku

na náhradu škody k tíži škůdce, jinak by byl popřen repa-

rační účel náhrady.


Z § 9 odst. 1 BytZ nelze dovozovat, že by osoba vykoná-

vající správu domu byla povinna zaplatit peněžitou náhradu

za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na

úkor třetí osoby.


Zástavní dlužník, jenž po zpeněžení zástavy v konkursu ve-

deném podle zákona č. 328/1991 Sb. na majetek osobního

dlužníka nabyl postoupením pohledávku přihlášeného od-

děleného (zástavního) věřitele po zániku zajištění (zástav-

ního práva) zpeněžením (§ 28 odst. 5 KV) a zároveň před-

tím, než oddělený (zástavní) věřitel obdržel odpovídající

výtěžek zpeněžení zajištění (§ 28 odst. 2 a 4 KV), má pouze

právo na uspokojení postoupené pohledávky v konkursu ve-

deném na majetek osobního dlužníka vyplacením sedmde-

sáti procent výtěžku zpeněžení zajištění na něj připadají-

cího (§ 28 odst. 2 a 4 KV). Vyloučení celého výtěžku

zpeněžení zajištění cestou vylučovací žaloby dle § 19

odst. 2 KV se na základě argumentu, že takovým postou-

pením splynula práva a povinnosti zástavního věřitele a zá-

stavního dlužníka v jedné osobě (§ 584 ObčZ), úspěšně do-

moci nemůže.


Žaloba z „lepšího práva“ proti (bývalému) správci kon-

kursní podstaty založená na argumentu, podle něhož byla

výše odměny správce konkursní podstaty určena nesprávně

(posuzováno až z pohledu následně nastalých skutečností

– zrušení exekučních titulů, na základě kterých vymohl

správce konkursní podstaty do majetku podstaty od třetí

osoby peněžitou pohledávku), nemůže být důvodná.


Vyrozumění o soupisu majetku do majetkové podstaty dle

§ 224 odst. 1 věty druhé InsZ musí kromě označení majetku

pojatého do soupisu a označení insolvenční věci (včetně

osoby dlužníka a insolvenčního správce, který výzvu činí),

dále obsahovat i poučení o možnosti podat vylučovací ža-

lobu, délce a počátku běhu lhůty k jejímu podání, uvedení

osoby, vůči níž má žaloba směřovat, označení soudu, u ně-

hož má být podána, jakož i poučení o následcích zmeškání

lhůty k podání vylučovací žaloby.

2. Z časopisu Soudní judikatura – z oblasti občanského,obchodního a pracovního práva (2012/8, 9)

Rozsudek NS z 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009(SJ 104/2012, C 9384)

Dozvěděl-li se poškozený o újmě vzniklé nepřiměřenou

délkou soudního řízení nejpozději předtím, než uplatnil

nárok na náhradu nemajetkové újmy stížností k ESLP,

a uplynula-li šestiměsíční subjektivní promlčecí doba

přede dnem 27. 4. 2007, došlo k zániku nároku žalobce

promlčením k tomuto datu bez ohledu na běh desetileté

doby objektivní.

Usnesení NS z 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009(SJ 105/2012, C 9442)

Vyústil-li nesprávný úřední postup ve vydání rozhodnutí,

může být důvodem pro uplatnění nároku na náhradu škody

podle zákona č. 82/1998 Sb. jen toto rozhodnutí.


Stát neodpovídá za škodu způsobenou členem myslivecké

stráže v souvislosti s činností, která nesouvisí s plněním

úkolů myslivecké stráže.

Komentář: Samotný závěr vyjádřený v právní větě je zcela

logický a nevyvolává pochyby. Potíž byla v konkrétních

skutkových okolnostech, které byly zveřejněny i mediálně,

povětšinou se zavádějícími komentáři. Jestliže totiž člen

myslivecké stráže usmrcením ovčáckého psa v honitbě pře-

kročil oprávnění daná mu zákonem o myslivosti, nezna-

mená to automaticky, že šlo o tzv. exces, tedy že nejednal

při výkonu oprávnění myslivecké stráže. Rozhodující je,

zda jeho jednání mělo místní, časový a především věcný

(vnitřní účelový) vztah k úkolům myslivecké stráže. Vždyť

i počínání trestné může představovat plnění pracovních či

služebních úkolů (srov. např. Rc 49/2007).

Rozsudek NS z 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008(SJ 107/2012, C 9715, PR 15/2011 s. 561)

Za škodu způsobenou pádem stromu na vozidlo zaparkova -

né v areálu autokempu může odpovídat provozovatel auto-

kempu podle ustanovení o škodě vyvolané věcí použitou

při provozní činnosti [§ 420a odst. 1 písm. a) ObčZ].

Rozsudek NS z 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010(SJ 108/2012)

Kupující z neplatné smlouvy tím, že věc vydá přímo vlast -

níku, splní povinnost vydat věc za prodávajícího, a i povin-

nost vůči prodávajícímu, který není vlastníkem věci. Jelikož

vlastnické právo se nepromlčuje, nemůže prodávající ani

kupující uplatnit námitku promlčení.

Komentář: Postupováno zcela podle argumentace

Rc 32/2011, Rc 4/1988 s. 21–22, a konečně i rozhodnutí

NS z 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, a z 31. 1. 2007,

sp. zn. 25 Cdo 663/2005, podle nichž kupující z neplatnésmlouvy tím, že věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbržpřímo vlastníku, splní povinnost vydat věc vlastně za pro-


dávajícího, a tím také současně splní i svoji povinnost vy-plývající mu ze synallagmatického závazku vůči prodáva-jícímu, který není vlastníkem převáděné věci. Jestliže si

tedy v dané věci účastníci neplatné kupní smlouvy plnili,

vznikl mezi nimi synallagmatický závazek ze zákona po-

dle § 457 ObčZ a obě strany byly povinny si plnění vzá-

jemně vrátit. Na tomto charakteru závazku nic nemění

ani okolnost, že předmět koupě byl vrácen nikoliv prodá-

vajícímu, ale vlastníku, tj. okradenému M. B. (resp. jeho

pojišťovně). Tímto „vrácením“ předmětného automobilu

žalobce splnil svou povinnost vyplývající ze synallagma-

tického závazku.


Oznámení věřitele adresované soudnímu komisaři (notáři),

o tom, že má pohledávku za zůstavitelem, není výzvou dě-

dici ke splnění dluhu zůstavitele splatného na požádání.


Byla-li složena záloha na úhradu případných škod přesa-

hující obvyklé opotřebení předmětu nájmu, tíží břemeno

tvrzení a důkazní břemeno ohledně takové škody pronají-

matele, který odmítá nájemci po skončení nájemního vzta -

hu zálohu vrátit.


Nájemci pozemků nejsou přímo dotčeni výrokem rozhod-

nutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné

osoby k jim pronajatým pozemkům; nejsou proto legitimo-

váni k podání žaloby podle části páté OSŘ.

Rozsudek NS z 31. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008(SJ 112/2012, C 9728, SR 1/2012 s. 10)

Byla-li v předchozím řízení uložena povinnost k náhradě

škody jednomu z odpovědných subjektů, je možné žalobě

o náhradu škody vůči dalšímu ze společně a nerozdílně od-

povědných subjektů vyhovět i tak, že ve výroku bude uve-

deno, že žalovaný je povinen škodu uhradit společně a ne-

rozdílně se škůdcem, u něhož byla stanovena povinnost

k náhradě předchozím rozsudkem.

Komentář: Je tradičně vykládáno, že o povinnosti osob

odpovědných za škodu společně a nerozdílně může být

rozhodnuto v různých soudních rozhodnutích. Může se tak

stát i mezitímním rozsudkem, v němž nebude stanovena

výše náhrady, nýbrž pouze základ povinnosti žalovaného

uhradit škodu společně a nerozdílně s dalším škůdcem,

u něhož byla stanovena povinnost k náhradě předchozím

rozsudkem.

Rozsudek NS z 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4458/2009(SJ 113/2012, C 9668, C 9669, SR 8/2011 s. 285)

Posudek znalce ustanoveného soudem o zdravotním stavu

účastníka, vypracovaný pro účely soudního řízení, není

součástí zdravotnické dokumentace (§ 67b zákona o zdraví

lidu). Jestliže soud, u kterého je vedeno řízení o způsobilosti

k právním úkonům, vyžádá k důkazu znalecký posudek tý-

kající se zdravotního stavu účastníka, vypracovaný v jiném

řízení, a založí jej do spisu, nemá účastník právo na vydání

tohoto posudku; může do něj jen nahlížet, případně si po-

řídit jeho opis (§ 44 OSŘ).

Komentář: Ke studiu této problematiky lze doporučit i ko-

mentář v časopise Soudní rozhledy; ústavní stížnost proti

rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ÚS z 1. 8. 2011,

sp. zn. IV. ÚS 2012/11.


Pro odpovědnost za škodu podle § 187 odst. 2 ZPr 1965

(nyní § 265 odst. 2 ZPr), kterou zaměstnavatel způsobil za-

městnanci tím, že mu protiprávně neumožnil užívání slu-

žebního automobilu, nemá význam, že automobil byl za-

městnanci odňat a zaměstnavateli předán na základně

rozhodnutí Policie ČR.


V případě, že zaměstnavatel (jiná povinná osoba) není pro

nedostatek finančních prostředků schopen poskytovat

svému (bývalému) zaměstnanci, kterému vzniklo právo na

náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní ne-

schopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invali-

dity z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo ne-

moci z povolání v době před 1. 1. 1993, a nevztahuje se na

něho ani smluvní pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za

škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, sjed-

nané v době do 31. 12. 1992, a který proto nemá nárok na

uspokojení svého práva z titulu zákonného pojištění (dří-

vějšího smluvního pojištění) odpovědnosti za škodu při pra-

covním úrazu nebo nemoci z povolání, náhradu z odpověd-

nosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání,

má tuto povinnost, nestanoví-li zákon jinak, podle § 251

věty druhé ZPr 1965 (ve znění účinném do dne 28. 5. 1992)

stát; to platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel (jiná povinná

osoba) dosud nezanikl.


Zaplacení dohodnuté splátky není částečným plněním zá-

vazku s účinky uznání zbytku dluhu podle § 407 odst. 3

ObchZ.

Komentář: Pro Soubor bylo rozhodnutí zobecněno nepo-

měrně rozsáhlejší právní větou: Prohlášení o prodlouženípromlčecí doby (§ 401 ObchZ) lze učinit i před počátkemjejího běhu a délka prodloužení zákonem stanovené pro-mlčecí doby je věcí strany, která prohlášení činí, přičemžmaximálně může být prodloužena na 10 let. Je-li prohláše-ním založena delší promlčecí doba, má věřitel nepochybně– bez rizika, že námitka promlčení bude úspěšně vznesenav soudním řízení – možnost posečkat s vymáháním pohle-dávky v případě, kdy se dlužník dostane do situace, že ne-může dodržet dohodnuté termíny splátek, až do doby, kdyse jeho finanční situace zlepší, a po tuto dobu jednat o mi-mosoudním vyřízení věci, tedy bez vynaložení a následnéhouplatňování nákladů spojených se soudním řízením protidlužníkovi. Z tohoto důvodu nelze prohlášení o prodlouženípromlčecí doby považovat za rozporné s dobrými mravy.

Rozsudek NS z 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 815/2009(SJ 118/2012, C 10198, C 10199)

Právo Fondu pojištění vkladů na zaplacení příspěvku podle

§ 41c BankZ se promlčuje; promlčecí doba činí tři roky.

Systém pojištění pohledávek z vkladů, upravený v § 41a

a násl. BankZ se vztahuje na veškeré pohledávky z vkladů


u tuzemských bank, bez ohledu na to, zda jde o vklady v tu-

zemsku nebo o vklady u zahraničních poboček tuzemských

bank.

Rozsudek NS z 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008(SJ 119/2012, C 9699, C 9700, C 9701, SR 9/2011s. 336)

Odpovídá-li objednatel za škodu způsobenou třetím oso-

bám vadným provedením díla zhotovitelem, provedeným

na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem

a zhotovitelem podle § 536 a násl. ObchZ, má objednatel

proti zhotoviteli postih podle § 440 ObčZ.


Projevily-li strany v leasingové smlouvě ve smyslu § 351

odst. 1 ObchZ vůli, aby v případě odstoupení od smlouvy

právo na zaplacení leasingových splátek splatných do dne

odstoupení od smlouvy nadále trvalo, trvá po odstoupení

od smlouvy i právo na zaplacení smluvní pokuty vázané na

porušení povinnosti tyto splátky včas uhradit.


Zkracuje-li právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na

výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho ne-

účinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle

§ 42a ObčZ jen na dávky, které byly splatné v době roz-

hodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve

v budoucnu, se nevztahuje.

K podání odpůrčí žaloby podle § 42a ObčZ za nezletilého

je třeba schválení soudu péče o nezletilé (§ 28 ObčZ, § 179

OSŘ).

V řízení o odpůrčí žalobě podané nezletilým z důvodu, že

právní úkon jeho rodiče zkracuje vymahatelnou pohle-

dávku na výživném, nemůže nezletilého zastupovat žádný

z rodičů; soud proto ustanoví nezletilému opatrovníka,

který ho bude v řízení zastupovat (§ 37 odst. 2 ZOR).

Usnesení NS z 10. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009(SJ 122/2012)

Lhůta k podání žaloby na neplatnost jednostranného zvý-

šení nájemného (§ 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.) je lhů-

tou prekluzivní.

Komentář: Citovaný zákon neobsahuje zvláštní úpravu

charakteru uvedené lhůty. Jde však nepochybně o předpis

občanskoprávní, stanovící postup při určení výše nájem-

ného v nájemních (občanskoprávních) vztazích (srov. jeho

§ 1), jehož vydání předpokládá § 696 ObčZ. Protože ObčZ

rozlišuje pouze doby promlčecí a prekluzivní, lze o lhůtě

uvedené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. uvažovat jen

jako o době prekluzivní či době promlčecí, přičemž je za-

potřebí vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto

ustanovení.


U práv vzniklých mezi mužem a ženou před uzavřením je-

jich manželství dochází uzavřením manželství ke stavení

běhu promlčecí doby podle § 114 ObčZ; běh promlčecí

doby pokračuje až od zániku manželství.

Rozsudek NS z 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009(SJ 124/2012, C 9679, C 9680, C 9681, C 9682, PR 18/2011 s. 675)

Okolnost, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není

řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva

nezbytné cesty.

Právo nezbytné cesty v zásadě nelze zřídit jen za účelem

parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné

k řádnému a obvyklému užívání budovy.

Důvodem pro zřízení nezbytné cesty není sama o sobě po-

třeba umožnit vjezd záchranné službě, hasičům a policii.

Rozsudek NS z 12. 1., 2011, sp. zn. 28 Cdo 3464/2010(SJ 125/2012)

Vznikl-li žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení

tím, že bez právního důvodu nebo z právního důvodu, který

odpadl, zhodnotil na svůj náklad nemovitost třetí osoby,

která se současně zavázala takto zhodnocenou nemovitost

na něj převést, jde o dva samostatné nároky. Nesplnila-li

následně tato třetí osoba svou povinnost nemovitost převést,

není nárok na náhradu škody tím vzniklé zahrnut v přizna-

ném bezdůvodném obohacení.

Rozsudek NS z 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4693/2008(SJ 126/2012, Rc 126/2011, C 9733)

Objektivní odpovědnost za škodu na věci převzaté za úče-

lem splnění závazku (§ 421 ObčZ) se nevztahuje na ambu -

lantní ošetření nemocného zvířete v ordinaci veterinárního

lékaře; obecná odpovědnost za škodu tím není dotčena.

Komentář: Rozhodnutí bylo již dříve přijato k publikaci ve

Sbírce (Rc 126/2011). Komentováno bylo v této rubrice

v SR 5/2012.

Rozsudek NS z 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2307/2008(SJ 127/2012, C 9727, SR 8/2011 s. 294)

Kapitálová obchodní společnost může být nájemcem honit -

by a vykonávat myslivost jako další činnost neziskového

charakteru (předmět činnosti) vedle předmětu podnikání.


Skutečnost, že proti pojištěnci probíhá trestní řízení pro

trestný čin pojistného podvodu, nebrání tomu, aby uplatnil

nárok na pojistné plnění proti pojišťovně.

Usnesení NS z 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 903/2010(SJ 129/2012, C 10270)

Projednání a rozhodnutí sporu ze závazkového vztahu, je-

hož obsahem je právo České obchodní inspekce na úhradu

nákladů rozboru k ověření jakosti a bezpečnosti výrobků

nebo zboží nebo pro účely kontroly, zda nedochází ke kla-

mání spotřebitele, a povinnost kontrolované osoby tyto ná-

klady zaplatit, náleží do pravomoci soudu (§ 7 odst. 1 OSŘ).


Bylo-li (původní) dědické řízení zastaveno podle § 175h

odst. 1 OSŘ nebo podle § 175h odst. 2 OSŘ, je k návrhu

na dodatečné projednání dědictví legitimován ten, kdo

o sobě tvrdí, že je dědicem zůstavitele, popřípadě stát, tvrdí-

-li, že mu má připadnout dědictví podle § 462 ObčZ; to

platí i tehdy, byl-li ten, kdo o sobě tvrdí, že je dědicem zů -

stavitele, zůstavitelem vyděděn.

Správní právo 109SR 3/2013


Posouzení právního úkonu jako smlouvy o úvěru nebrání,

že smluvené peněžní prostředky byly vyplaceny dlužníku

při podpisu smlouvy.


Pověst ve smyslu § 48 ObchZ představuje soubor určitých

aspektů, které ve sféře podnikání vytváří celkový dojem,

jakým ten který soutěžitel, jeho výrobky a služby působí

navenek.

Jednáním podle § 48 ObchZ lze parazitovat nejen na dobré

pověsti určitého soutěžitele; rozhodné však je, aby soutě-

žitel určitou pověst měl.


Dlužník má vůči postupníkovi všechny námitky, které měl

vůči postupiteli, a může proto vznášet i námitky týkající se

uplatnění postoupené pohledávky, včetně námitky rozporu

takového výkonu práva s pravidly poctivého obchodního

styku, založené (zcela nebo zčásti) na důvodech pocháze-

jících z původního právního vztahu.


Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty,

nelze přihlížet při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané

smluvní pokuty podle § 301 ObchZ.

JUDr. Petr Vojtek, Brno

SPRÁVNÍ PRÁVO

35.Stavění prekluzivní lhůty u daně z převodunemovitostí u vkladů do obchodních společností

§ 8 odst. 1 písm. a), § 20 odst. 6 písm. e), § 21 odst. 2 písm. a),§ 22 odst. 1 a 2 DDDP§ 43 SpDP

Aplikace ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty za-kotvené v § 20 odst. 6 písm. e) DDDP nachází uplatněníjen v případě, že se jedná o vklady vložené do základ-ního kapitálu obchodní společnosti.

Rozsudek KS v Ústí nad Labem z 29. 10. 2012, č. j. 15 Ca20/2009-39

K věci: Žalobce Ing. B. K. se žalobou podanou v zákonem

stanovené lhůtě domáhal přezkoumání zákonnosti a ná -

sledného zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředi-

telství v Ústí nad Labem z 17. 12. 2008, kterým bylo za-

mítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního

úřadu v Libochovicích („správce daně“) z 18. 12. 2007,

jímž byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve

výši 135 520 Kč ve smyslu zákona č. 357/1992 Sb., o dani

dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve

znění v době rozhodné („DDDP“). Současně se žalobce do-

máhal i zrušení uvedeného platebního výměru.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu a uskutečně-

ném jednání dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba je

nedůvodná.

Z odůvodnění: V daném případě mezi žalobcem a žalova-

ným nebylo žádného sporu ohledně základních skutkových

okolností daného případu, které jsou ostatně náležitě za-

chyceny ve správním spise, jenž soudu předložil žalovaný.

Soud proto bez dalšího vycházel z faktu, že dne 29. 2. 2000

bylo žalobcem sepsáno prohlášení o vkladu jedné ideální

poloviny předmětných nemovitostí do vlastnictví společ-

nosti B., s. r. o. Vkladatelem byl žalobce, jenž do vydání

žalobou napadeného rozhodnutí byl zároveň společníkem

této společnosti. Dále soud vycházel ze skutečnosti, že

vklad práva do katastru nemovitostí byl zapsán rozhodnu-

tím Katastrálního úřadu v L. dne 12. 6. 2000 s tím, že právní

účinky vkladu vznikly dnem 29. 3. 2000. Vkládané nemo-

vitosti byly oceněny znaleckým posudkem na 2 702 895 Kč

představující ½ zjištěné ceny po zaokrouhlení ve výši

5 405 790 Kč. Pro vyhodnocení předmětné žaloby má pak

význam i skutečnost, že usnesením KS v Ústí nad Labem

z 14. 4. 2004 byl zamítnut návrh společnosti B., s. r. o., na

zápis změny základního kapitálu této společnosti z 7. 3.

2001, přičemž toto zamítavé usnesení KS bylo potvrzeno

usnesením VS v Praze z 4. 5. 2005, vůči němuž pak bylo

usnesením NS z 12. 10. 2006 zamítnuto dovolání podané

společností B., s. r. o.

Z právě uvedeného vyplývá, že předmětným vkladem byla

změněna výše obchodního majetku společnosti v souladu

s § 6 ObchZ, přičemž ale nedošlo ke zvýšení základního

kapitálu společnosti B., s. r. o. Skutečnost, že nedošlo ke

zvýšení základního kapitálu dotyčné společnosti do vydání

žalobou napadeného rozhodnutí, přitom dokládají i výpisy

z obchodního rejstříku vedeného KS v Ústí nad Labem po-

řízené mj. ke dni 21. 9. 2000 a zejména pak úplný výpis

z obchodního rejstříku ohledně společnosti B., s. r. o., který

je volně dostupný na portálu www.justice.cz a do něhož na-

hlédl soud při projednávání předmětné věci. V daném pří-

padě převodcem dotyčných nemovitostí byl nepochybně

žalobce, což ostatně nikterak nezpochybňoval ani sám ža-

lobce, a proto mu svědčilo postavení poplatníka, zatímco

společnost B., s. r. o., byla v daném případě „jen“ ručitelem

ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) DDDP.

Žalobce mylně dovozuje, že v jeho případě došlo k mar-

nému uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně. Z hle-

diska námitky prekluze představuje relevantní právní

úpravu především § 22 DDDP, a nikoliv § 20 odst. 6 písm. e)

DDDP, jak dovozoval žalovaný. V daném případě totiž ne-

byla dána aplikace § 20 odst. 6 písm. e) DDDP jako tako-

vého, tj. včetně ustanovení o tzv. stavění prekluzivní lhůty,

díky čemuž u vkladů ve smyslu tohoto ustanovení po dobu

pěti let od okamžiku rozhodného pro podání daňového při-

znání tříletá prekluzivní lhůta stanovená v § 22 DDDP ne-

běží. Je tomu tak proto, že žalobcem učiněný vklad nepřed-

SR 3/2013110 Správní právo

stavuje vklad ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, neboť

tento vklad měl vliv pouze na výši obchodního majetku,

a nikoliv na výši základního kapitálu společnosti B., s. r. o.,

jak již bylo soudem konstatováno výše. Aplikace ustano-

vení o tzv. stavění prekluzivní lhůty, které je zakotveno

v § 20 odst. 6 písm. e) DDDP, totiž nachází uplatnění jen

v případě, že se jedná o vklady vložené do základního ka-

pitálu té které obchodní společnosti, což v případě žalobce

v době rozhodné prokazatelně nenastalo.

S ohledem na právě uvedené skutečnosti soud při vyhod-

nocování námitky marného uplynutí prekluzivní lhůty k vy-

měření daně vycházel z toho, že právní účinky předmětného

vkladu do katastru nemovitostí vznikly dnem 29. 3. 2000,

a proto běh tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v § 22 odst. 1

DDDP začal běžet dnem 31. 12. 2000, neboť žalobci jakožto

poplatníkovi vznikla povinnost podle § 21 odst. 2 písm. a)

DDDP podat místně příslušnému správci daně daňové při-

znání v roce 2000, a to nejpozději do 30. 6. 2000, a její ko-

nec bez dalšího připadal na den 31. 12. 2003. V daném pří-

padě však nelze zapomínat na skutečnost, že v § 22 odst. 2

DDDP je zakotveno tzv. přerušení běhu tříleté prekluzivní

lhůty k vyměření daně a založení nového běhu této lhůty,

a to v případě, kdy je před uplynutím této lhůty učiněn úkon

směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému sta-

novení ze strany správce daně vůči daňovému subjektu

s tím, že dotyčná lhůta běží znovu od konce roku, v němž

byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven, přičemž vymě-

řit a doměřit daň lze ovšem nejpozději do deseti let od konce

kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové

přiznání. Z obsahu správního spisu z hlediska běhu dotyčné

tříleté prekluzivní lhůty vyplývá, že tato lhůta byla ve

smyslu § 22 odst. 2 DDDP před jejím marným uplynutím

přerušena a započal její nový běh dnem 31. 12. 2002 s tím,

že její konec nově připadal na 31. 12. 2005, neboť správce

daně v intencích § 43 odst. 1 SpDP legitimně přikročil dne

25. 1. 2002 k vydání výzvy k odstranění pochybností, jíž

byl žalobce vyzván, aby doložil doklady o navýšení základ-

ního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím uči-

něným prohlášením o vkladu. Jelikož žalobce na základě

této výzvy správci daně nedoložil doklady o navýšení zá-

kladního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím

učiněným prohlášením o vkladu, a to s poukazem na dosud

nezrealizovaný zápis do obchodního rejstříku vedeného KS

v Ústí nad Labem pro soudem zjištěné nedostatky návrhu

společnosti B., s. r. o., na zápis změny základního kapitálu

této společnosti z 7. 3. 2001, je soud toho názoru, že správce

daně nepochybil, pokud následně opět v intencích § 43

odst. 1 SpDP přikročil dne 22. 1. 2004 k vydání opětovné

výzvy k odstranění pochybností, jíž byl žalobce opět vy-

zván, aby doložil doklady o navýšení základního kapitálu

společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlá-

šením o vkladu. I na tento úkon správce daně je nutno opět

pohlížet jako na úkon ve smyslu § 22 odst. 2 DDDP, v dů-

sledku kterého došlo před marným uplynutím tříleté pre-

kluzivní lhůty k jejímu opětovnému přerušení a započetí

jejího nového běhu dnem 31. 12. 2004, s tím, že její konec

nově připadal na 31. 12. 2007. I přes tuto opětovnou výzvu

však žalobce správci daně nedoložil doklady o navýšení zá-

kladního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím

učiněným prohlášením o vkladu, a to s poukazem na dosud

probíhající soudní spor u VS v Praze ohledně stále nezrea-

lizovaného zápisu do obchodního rejstříku vedeného KS

v Ústí nad Labem pro soudem zjištěné nedostatky návrhu

společnosti B., s. r. o., na zápis změny základního kapitálu

této společnosti z 7. 3. 2001. Za tohoto skutkového stavu

pak správce daně opět v intencích § 43 odst. 1 SpDP při-

kročil dne 3. 1. 2006 k vydání výzvy k odstranění pochyb-

ností, jíž byl žalobce vyzván, aby doložil doklady o navý-

šení základního kapitálu společnosti B., s. r. o., v souvislosti

s jím učiněným prohlášením o vkladu, čímž došlo před mar-

ným uplynutím tříleté prekluzivní daně k jejímu přerušení

a započetí jejího nového běhu dnem 31. 12. 2006 s tím, že

její konec nově připadal na 31. 12. 2009. I na základě této

opětovné výzvy ovšem žalobce správci daně nedoložil do-

klady o navýšení základního kapitálu společnosti B., s. r. o.,

v souvislosti s jím učiněným prohlášením o vkladu, a to

s poukazem na dosud probíhající soudní spor u NS ohledně

stále nezrealizovaného zápisu do obchodního rejstříku ve-

deného KS v Ústí nad Labem pro soudem zjištěné nedo -

statky návrhu společnosti B., s. r. o., na zápis změny zá-

kladního kapitálu této společnosti z 7. 3. 2001. Vedle toho

z obsahu správního spisu vyplývá, že dotyčná tříletá pre-

kluzivní lhůta byla ve smyslu § 22 odst. 2 DDDP před jejím

marným uplynutím opět přerušena a opět započal její nový

běh dnem 31. 12. 2007 s tím, že její konec nově připadal

na 31. 12. 2010, neboť správce daně taktéž v intencích § 43

odst. 1 SpDP legitimně přikročil dne 19. 6. 2007 k vydání

výzvy k odstranění pochybností, jíž byl žalobce opětovně

vyzván, aby doložil doklady o navýšení základního kapitálu

společnosti B., s. r. o., v souvislosti s jím učiněným prohlá-

šením o vkladu.

Z hlediska posouzení námitky prekluze má pak v nepo-

slední řadě význam i skutečnost, že správce daně předmětný

platební výměr, jímž byla žalobci vyměřena daň z převodu

nemovitostí ve shora uvedené výši, vydal dne 18. 12. 2007,

přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci již dne 6. 1.

2009, kdy bylo žalobci řádně doručeno žalobou napadené

rozhodnutí žalovaného z 17. 12. 2008, jímž bylo zamítnuto

jeho odvolání vůči dotyčnému platebnímu výměru, a tedy

zjevně před marným uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, je-

jíž konec připadal až na den 31. 12. 2010. Žalobce by měl

vzít na vědomí skutečnost, že pro přiznání osvobození od

daně z převodu nemovitostí je nezbytné, aby byly současně

splněny všechny zákonem stanovené podmínky ke dni

vzniku daňověprávního vztahu, tj. ke dni, kdy nastala sku-

tečnost, která je předmětem daně z převodu nemovitostí.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl

soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78

odst. 7 SŘS zamítl.

Komentář: V daném případě žalovaný zastával chybný ná-

zor ohledně toho, že daňová povinnost žalobce nebyla pre-

kludována v důsledku aplikace § 20 odst. 6 písm. e) DDDP,

které zakotvuje tzv. stavění prekluzivní lhůty po dobu pěti

let od okamžiku rozhodného pro podání daňového přiznání

– od vkladu do katastru nemovitostí. Aplikace § 20 odst. 6

písm. e) DDDP, a to včetně ustanovení o tzv. stavění pre-

kluzivní lhůty, ovšem zjevně nebyla dána. Žalobcem uči-

něný vklad totiž nepředstavoval vklad ve smyslu § 20 odst. 6

písm. e) DDDP, neboť tento vklad měl vliv pouze na výši

obchodního majetku, a nikoliv na výši základního kapitálu

společnosti B., s. r. o. Závěr o nedůvodnosti námitky pre-

kluze soud dovodil na základě jiných skutečností, a to pro

opakované prolongování prekluzivní lhůty legitimními

úkony správce daně vůči žalobci ve smyslu § 22 odst. 2

DDDP.

Poznámka: Kasační stížnost nebyla podána.

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., Ústí nad Labem

Správní právo 111SR 3/2013

36.Nepředložení dokladu o registraci vozidla,zelené karty nebo dokladu o hraničnímpojištění řidičem vozidla při silniční kontrole

§ 16 odst. 1 písm. c), § 17 odst. 1 OdpVoz§ 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz§ 22 odst. 1 písm. l) PřesZ

Ke spáchání přestupků ve smyslu § 22 odst. 1 písm. l)PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz a podle§ 16 odst. 1 písm. c) OdpVoz, tedy nepředložení dokladuo registraci vozidla či zelené karty nebo dokladu o hra-ničním pojištění řidičem vozidla, dochází již v oka mži ku,kdy řidič vozidla dotyčné doklady nemá u sebe při řízení,a proto při rozhodování o vině za tento přestupek je ire-levantní, že řidič chtěl a případně i mohl ve velmi krátkédobě zpětně předložit tyto doklady správnímu orgánu.

Rozsudek KS v Ústí nad Labem z 31. 10. 2012, č. j. 78 A 3/2011-27

K věci: Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného

Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silnič-

ního hospodářství, z 15. 4. 2011, kterým došlo k zamítnutí

jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Žatec, od-

boru dopravy a silničního hospodářství, z 24. 1. 2011, jímž

byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti

a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle

§ 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,

ve znění pozdějších předpisů („PřesZ“), a také ze spáchání

přestupku dle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb.,

o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem

vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění

pozdějších předpisů („OdpVoz“), za které mu s odkazem

na § 16 odst. 2 OdpVoz byla uložena pokuta ve výši

2 000 Kč a také mu byla uložena povinnost uhradit náhradu

nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupků se

žalobce údajně dopustil tím, že dne 6. 10. 2010 kolem 8.15

hod. na místní komunikaci řídil motorové vozidlo se zapo-

jeným jednoosým přívěsným vozíkem a na výzvu policisty

nepředložil doklady k taženému přívěsnému vozíku – do-

klad o registraci a zelenou kartu či doklad o pojištění od-

povědnosti z provozu vozidla.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud

k závěru, že předmětná žaloba naprosto není důvodná.

Z odůvodnění: Soud se neztotožnil s žalobcovými námit-

kami o tom, že se žalovaný dostatečně nezabýval všemi

okolnostmi případu, neboť se údajně nezabýval žalobcovou

argumentací o tom, že již prvoinstanční správní orgán ne-

vzal v úvahu to, že žalobce mohl a chtěl ve velmi krátké

době předložit kontrolujícím policistům potřebné doklady,

což mu však nebylo umožněno, a že prvoinstanční správní

orgán měl volit vůči žalobci uložení mírnějšího opatření.

Po zevrubném prostudování odůvodnění žalobou napade-

ného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že toto rozhodnutí

je dostatečně zdůvodněno, a netrpí tedy vadou v podobě

nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění, kvůli

které by jej soud zrušil s odkazem na § 76 odst. 1 písm. a)

SŘS. Ve vztahu k této žalobcově argumentaci vůči závěrům

prvoinstančního orgánu žalovaný vyslovil zřetelný a jedno-

značný právní názor ohledně toho, že z platné právní úpravy

vyplývá, že při provozu vozidla s připojeným přívěsným

vozíkem je řidič povinen mít u sebe mj. zelenou kartu a do-

klady o registraci taženého přípojného vozíku. Dále ve

vztahu k této žalobcově argumentaci vůči závěrům prvoin-

stančního orgánu žalovaný konstatoval, že ze spisového ma-

teriálu vyplynulo, že žalobce v době inkriminované kon-

troly hlídkou Policie ČR u sebe neměl požadované doklady

v podobě zelené karty a dokladu o registraci taženého pří-

pojného vozíku, což ani sám žalobce nepopíral, a proto není

pochyb o spáchání dotyčných přestupků jednak podle § 22

odst. 1 písm. l) PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) zá-

kona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunika-

cích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších

předpisů („ProvPoz“), a jednak podle § 16 odst. 1 písm. c)

OdpVoz pro porušení § 17 odst. 1 OdpVoz.

V tomto právě nastíněném odůvodnění žalobou napade-

ného rozhodnutí je dle názoru soudu vysloven kategorický

závěr žalovaného o tom, že ke spáchání dotyčných pře-

stupků došlo ze strany žalobce již v okamžiku provádění

inkriminované silniční kontroly hlídkou Policie ČR.

Z tohoto kategorického závěru, s nímž se ztotožňuje i soud

s ohledem na relevantní právní úpravu obsaženou v § 16

odst. 1 písm. c), § 17 odst. 1 OdpVoz a § 6 odst. 8 písm. b)

ProvPoz, tak lze dovodit, že správní orgán nemá prostor při

rozhodování o vině za dotyčné přestupky vzít v potaz sku-

tečnost, že žalobce mohl a chtěl ve velmi krátké době pře-

dložit kontrolujícím policistům potřebné doklady, což mu

však nebylo umožněno. Rovněž z tohoto kategorického zá-

věru žalovaného vyplývá, že v důsledku kogentní úpravy

obsažené v § 16 odst. 1 písm. c), § 17 odst. 1 OdpVoz, § 6

odst. 8 písm. b) ProvPoz a § 22 odst. 1 písm. l) PřesZ správní

orgán nemá prostor při rozhodování o vině za dotyčné pře-

stupky ke správní úvaze ohledně jejich míry společenské

nebezpečnosti.

Pokud ke spáchání obou předmětných přestupků dochází

již v okamžiku, kdy řidič vozidla dotyčné doklady nemá

u sebe při řízení, je při rozhodování o vině za tyto přestupky

zcela irelevantní, že řidič chtěl a případně i mohl ve velmi

krátké době zpětně předložit tyto doklady správnímu or-

gánu. Žalobce by měl vzít v potaz skutečnost, že výše přede-

střená právní úprava týkající se dotyčných dvou přestupků

neumožňovala vyřešení věci jiným způsobem než uložením

sankce v podobě pokuty. V této souvislosti s ohledem na

žalobcovy žalobní námitky soud považuje za nutné uvést,

že v daném případě bylo vhodné, aby i tyto dílčí úsudky

byly žalovaným v odůvodnění žalobou napadeného rozhod-

nutí výslovně zmíněny, ovšem pokud tak žalovaný výslovně

neučinil, nezpůsobuje to nepřezkoumatelnost jeho rozhod-

nutí pro nedostatečné zdůvodnění v intenzitě nutně vedoucí

k jeho zrušení soudem.

Pro úplnost k sankci v podobě pokuty ve výši 2 000 Kč,

která byla žalobci uložena v předmětné věci za dotyčná dvě

přestupková jednání, a to jednak podle § 22 odst. 1 písm. l)

PřesZ pro porušení § 6 odst. 8 písm. b) ProvPoz – když

hlídce Policie ČR na požádání nepředložil k tažnému pří-

věsnému vozíku doklad o jeho registraci, a jednak podle § 16

odst. 1 písm. c) OdpVoz pro porušení § 17 odst. 1 OdpVoz

– když jako řidič vozidla nepředložil zelenou kartu či doklad

o hraničním pojištění, soud uvádí, že správní orgán legitimně

rozhodoval o uložení sankce za přestupek dle § 16 odst. 1

písm. c) OdpVoz, který byl nejpřísněji postižitelný, což od-

povídá dikci § 12 odst. 2 PřesZ. V § 16 odst. 2 OdpVoz je

přitom výslovně zakotveno, že za tento přestupek lze v blo-

kovém řízení uložit pokutu do 1 500 Kč, což nebyl případ

žalobce, neboť ten odmítl dotyčné přestupky projednat v blo-

kovém řízení s hlídkou Policie ČR, a ve správním řízení,

což je případ žalobce, lze uložit pokutu od 1 500 Kč do

SOUDNÍ DVŮR EULEDEN 2013

Neposlušný nejvyšší soud: tentokrát slovenský

čl. 267 SFEU [Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnos-ti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech ži-votního prostředí, podepsaná v Aarhusu dne 25. 6. 1998 a schvá-lená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005//370/ES z 17. 2. 2005;1 čl. 191 odst. 1 a 2 SFEU; směrnice Rady85/337/EHS z 27. 6. 1985 o posuzování vlivů některých veřejnýcha soukromých záměrů na životní prostředí2 ve znění směrnice Ev-ropského parlamentu a Rady 2003/35/ES z 26. 5. 2003;3 směrniceRady 96/61/ES z 24. 9. 1996 o integrované prevenci a omezováníznečištění4 ve znění nařízení Evropského parlamen tu a Rady (ES)č. 166/2006 z 18. 1. 20065 – těmito ustanoveními se níže dále ne-zabýváme] nález ÚS z 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 5/12, Slovenské důchodyXVII (srov. Knob, M. Další pokračování ságy slovenských dů-chodů před Ústavním soudem. Soudní rozhledy, 2012, č. 4, s. 127)

Rozsudek z 15. 1. 2013, C-416/10, Križan a další (velký senát,GA J. Kokott, vyjádření ČR)

K věci: Předběžné otázky se k Soudnímu dvoru dostaly

v rámci řešení sporu o obsah práva dotčené veřejnosti

účast nit se řízení, ve kterých jsou přijímána rozhodnutí

s vlivem na životní prostředí. Na jedné straně v něm vystu -

povala společnost provozující skládky odpadů, na straně

druhé skupina obyvatel města, kde příslušné orgány povo-

lily vybudovat skládku. Toto povolení soudy ve správním

soudnictví zrušily, neboť podle nich porušovalo pravidla

upravující účast dotčené veřejnosti na integrovaném řízení.

Dotčené veřejnosti nebylo např. zpřístupněno územní roz-

hodnutí o umístění skládky, s odkazem, že se jedná o ob-

chodní tajemství budoucího provozovatele skládky.

Provozovatel skládky však napadl rozhodnutí Nejvyššího

soudu, který o sporném povolení rozhodoval v posledním

stupni, před Ústavním soudem. Ten ústavní stížnosti vyho-

věl, rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil a vrátil mu věc no-

vému rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu několik účast -

níků před ním probíhajícího řízení tvrdí, že je dotčeným

nálezem vázán. Zdůrazňuje však, že má stále pochybnosti

o slučitelnosti zpochybněných rozhodnutí s unijním prá-

vem. Vedle otázek týkajících se výkladu příslušných usta-

novení práva EU se Nejvyšší soud dotázal, nakolik je pro

něj rozhodnutí Ústavního soudu závazné.

Z rozhodnutí: (62) Podstatou první otázky předkládajícíhosoudu je, zda čl. 267 SFEU musí být vykládán v tom smyslu,že se vnitrostátní soud může na Soudní dvůr obrátit s žádostío rozhodnutí o předběžné otázce bez návrhu, a to i když roz-hoduje v rámci vrácení věci po zrušení svého prvního roz-hodnutí ústavním soudem dotyčného členského státu a vnit-rostátní norma mu ukládá, aby ve sporu rozhodl v souladus právním názorem vyjádřeným posledně uvedeným sou-dem. Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda čl. 267SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že tentýž vnitrostátnísoud zavazuje k tomu, aby věc předložil Soudnímu dvoru,

SR 3/2013112 Evropské právo

3 000 Kč. Jelikož v příkazním řízení byla žalobci rozhod-

nutím – příkazem o uložení pokuty prvoinstančního správ-

ního orgánu z 18. 10. 2010 uložena pokuta ve výši 2 000

Kč, bylo ve smyslu § 87 odst. 4 PřesZ vyloučeno, aby prvo-

instanční správní orgán a posléze žalovaný ve svých násled-

ných rozhodnutích (z 24. 1. 2011 a 15. 4. 2011) žalobci ulo-

žili jiný druh sankce než finanční pokutu. Prvoinstančním

správním orgánem uloženou sankci v podobě pokuty ve výši

2 000 Kč je proto soud nucen vyhodnotit jako přiměřenou

sankci a plně odpovídající zákonné dikci, když byla uklá-

dána za dva přestupky a navíc byla uložena v dolní polovině

hranice zákonné sazby s přihlédnutím k výpisu ze žalobcovy

evidenční karty řidiče. V důsledku této skutečnosti proto

soud nemohl jakkoliv zvažovat zrušení uložené sankce pro

její nezákonnost. Pro úplnost soud ještě dodává, že o pří-

padné moderaci trestu za dotyčné přestupky nerozhodoval,

neboť moderace trestu dle § 78 odst. 2 SŘS připadá v úvahu

výlučně za předpokladu, že žalobce o ni požádá soud ve

správní žalobě. Žalobce však o upuštění od trestu v před-

mětné žalobě nepožádal.

Soud proto uzavírá, že vzhledem k výše uvedeným skutko-

vým a především pak právním okolnostem případu byl nu-

cen vyhodnotit předmětnou žalobu jako nedůvodnou, neboť

napadené rozhodnutí žalovaného včetně prvoinstančního

rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Na základě

všech výše uvedených závěrů soud proto podle § 78 odst. 7

SŘS předmětnou žalobu zamítl.

Komentář: V předmětné věci žalobce nezákonnost roz-

hodnutí správních orgánů obou stupňů důrazně dovozoval

ze skutečnosti, že ačkoliv při silniční kontrole nepředložil

potřebný doklad o registraci taženého přívěsného vozíku

a potřebnou zelenou kartu či doklad o hraničním pojištění

vozidla, tak policistům při silniční kontrole nabídl jejich

předložení do 5 minut, kdy by je přivezla žalobcova man-

želka přivolaná žalobcem telefonicky, popř. sám žalobce

mohl potřebné doklady neodkladně obstarat, neboť žalobce

byl s vozidlem a přívěsným vozíkem vzdálen od svého

domu cca 500 m. Tato argumentace však nemohla jakkoliv

vyvinit žalobce ze spáchání obou přestupků, neboť s ohle-

dem na striktní právní úpravu zakotvenou v § 6 odst. 8

písm. b) ProvPoz a § 17 odst. 1 OdpVoz ke spáchání do-

tyčných přestupků dochází již v okamžiku, kdy řidič vo-

zidla dotyčné doklady nemá u sebe při řízení. Správní or-

gány při rozhodování o vině za dotyčné přestupky neměly

prostor ke správní úvaze ohledně jejich míry společenské

nebezpečnosti. Žalobcem použitá argumentace mohla být

zohledněna pouze při rozhodování správních orgánů o výši

sankce (což bylo učiněno), přičemž s ohledem na relevantní

právní úpravu sankce nemohla mít jinou podobu než po-

kutu, a to v rozmezí od 1 500 Kč do 3 000 Kč.

Poznámka: Kasační stížnost nebyla podána.

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., Ústí nad Labem

EVROPSKÉ PRÁVO

1 Úř. věst. L 124, s. 1. 2 Úř. věst. L 175, s. 40.3 Úř. věst. L 156, s. 17.4 Úř. věst. L 257, s. 26.5 Úř. věst. L 33, s. 1.

Evropské právo 113SR 3/2013

i když jeho rozhodnutí mohou být u ústavního soudu před-mětem opravného prostředku omezeného na přezkum pří-padného porušení práv a svobod zaručených vnitrostátníústavou nebo mezinárodní úmluvou....

(64) Pokud jde o ostatní aspekty první předběžné otázky,podle ustálené judikatury čl. 267 SFEU přiznává vnitro -státním soudům tu nejširší možnost obrátit se na Soudnídvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvoláváotázky vyžadující výklad či posouzení platnosti ustanoveníunijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který jim bylpřed ložen (rozsudky z 27. 6. 1991, Mecanarte, C-348/89,Recueil, s. I-3277, bod 44 a z 5. 10. 2010, Elčinov, C-173/09, Sb. rozh. s. I-8889, bod 26).

(65) Čl. 267 SFEU tedy přiznává vnitrostátním soudůmmožnost, případně jim ukládá povinnost podat žádosto rozhodnutí o předběžné otázce, jakmile buď na návrhúčast níků řízení, nebo i bez návrhu, dospějí k závěru, žezáklad sporu zahrnuje otázku, kterou je třeba vyřešit, spa-dající pod první pododstavec tohoto článku (rozsudkyz 10. 7. 1997, Palmisani, C-261/95, Recueil, s. I-4025,bod 20 a z 21. 7. 2011, Kelly, C-104/10, dosud nezveřejněnýve Sbírce rozhodnutí, bod 61). Skutečnost, že účastníci původního řízení nevznesli před předkládajícím soudemotázku unijního práva, proto nebrání tomu, aby se před-kládající soud mohl obrátit na Soudní dvůr (rozsudkyz 16. 6. 1981, Salonia, 126/80, Recueil, s. 1563, bod 7a z 8. 3. 2012, Huet, C-251/11, dosud nezveřejněný veSbírce rozhodnutí, bod 23).

(66) Řízení o předběžné otázce totiž spočívá na dialogumezi soudy, jehož zahájení zcela závisí na tom, jak vnitro -státní soud posoudí relevanci a nezbytnost předběžnéotázky (rozsudky z 16. 12. 2008, Cartesio, C-210/06, Sb.rozh. s. I-9641, bod 91 a z 9. 11. 2010, VB Pénzügyi Lízing,C-137/08, Sb. rozh. s. I-10847, bod 29).

(67) Kromě toho existence vnitrostátního procesního pra-vidla nemůže zpochybnit možnost, kterou mají vnitrostátnísoudy, totiž předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutío předběžné otázce, mají-li – jako je tomu ve věci v původ-ním řízení – pochybnosti o výkladu unijního práva (výšeuvedený rozsudek Elčinov, bod 25 a rozsudek z 20. 10. 2011,Interedil, C-396/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhod-nutí, bod 35).

(68) Pravidlo vnitrostátního práva, na základě něhož po-souzení provedená soudem vyššího stupně zavazují jinývnitrostátní soud, tedy nemůže posledně uvedený soud zba-vit možnosti předložit Soudnímu dvoru otázky týkající sevýkladu unijního práva, kterého se týkají taková právní po-souzení. Pokud se totiž takový soud domnívá, že by v dů-sledku právního posouzení provedeného na vyšším stupnimohl vydat rozsudek v rozporu s unijním právem, musí mítmožnost položit Soudnímu dvoru otázky, kterými se zabývá(rozsudek z 9. 3. 2010, ERG a další, C-378/08, Sb. rozh.s. I-1919, bod 32, jakož i výše uvedený rozsudek Elčinov,bod 27).

(69) V této fázi je třeba zdůraznit, že vnitrostátní soud, kterýuplatnil možnost, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, jepro účely vyřešení sporu v původním řízení vázán výklademdotčených ustanovení poskytnutým Soudním dvorem a musípřípadně odmítnout posouzení soudu vyššího stupně, pokudmá s ohledem na tento výklad za to, že tato posouzení nejsouv souladu s unijním právem (výše uvedený rozsudek Elčinov,bod 30).

(70) Zásadami uvedenými v předcházejících bodech jepředkládající soud stejně tak vázán, pokud jde o právní ná-zor, který ve věci v původním řízení vyjádřil ústavní souddotyčného členského státu, jelikož z ustálené judikatury vy-plývá, že nelze připustit, aby pravidla vnitrostátního práva,i kdyby byla ústavní povahy, porušovala jednotnost a účin-nost unijního práva (rozsudky z 17. 12. 1970, InternationaleHandelsgesellschaft, 11/70, Recueil, s. 1125, bod 3 a z 8. 8.2010, Winner Wetten, C-409/06, Sb. rozh. s. I-8015, bod 61).Soudní dvůr již ostatně uvedl, že se uvedené zásady použijíve vztazích mezi ústavním soudem a jakýmkoli jiným vnit-rostátním soudem (rozsudek z 22. 6. 2010, Melki a Abdeli,C-188/10 a C-189/10, Sb. rozh. s. I-5667, body 41 až 45).

(71) Vnitrostátní pravidlo, které Najvyšší súd Slovenské re-publiky zavazuje k tomu, aby zastával právní názor Ústav-ného súdu Slovenské republiky, tedy předkládajícímu soudunemůže zabránit v tom, aby Soudnímu dvoru předložil žá-dost o rozhodnutí o předběžné otázce v jakémkoli okamžikuřízení, který považuje za vhodný, a případně odmítl posou-zení vyjádřená Ústavným súdem Slovenské republiky, kteráby se ukázala jako odporující unijnímu právu.

(72) Konečně je Najvyšší súd Slovenské republiky jakožtonejvyšší soud dokonce povinen Soudnímu dvoru předložitžádost o rozhodnutí o předběžné otázce, dospěje-li k závěru,že základ sporu zahrnuje otázku, kterou je třeba vyřešit,spadající pod první pododstavec čl. 267 SFEU. Skutečnost,že je u ústavního soudu dotyčného členského státu možnépodat opravný prostředek proti rozhodnutím vnitrostátníhosoudu, který je omezen na přezkum případného porušenípráv a svobod zaručených vnitrostátní ústavou nebo mezi-národní úmluvou, totiž neumožňuje mít za to, že tento vnit-rostátní soud nelze kvalifikovat jako soud, jehož rozhodnutínelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátníhopráva ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU.

(73) S ohledem na předcházející je třeba na první otázkuodpovědět tak, že čl. 267 SFEU musí být vykládán v tomsmyslu, že takový vnitrostátní soud, jako je předkládajícísoud, má povinnost se na Soudní dvůr bez návrhu obrátits žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, a to i když roz-hoduje v rámci vrácení věci po zrušení svého prvního roz-hodnutí ústavním soudem dotyčného členského státu a vnit-rostátní norma mu ukládá, aby ve sporu rozhodl v souladus právním názorem vyjádřeným posledně uvedeným sou-dem.

Komentář: Důvody pro výběr uvedeného rozhodnutí a ze -

jména pasáže týkající se závaznosti právního názoru Ústav -

ního soudu vysloveného v kasačním rozhodnutí, jímž vy-

hověl ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí Nejvyššího

soudu, jsou ve světle nedávné kontroverze ohledně tzv. slo-

venských důchodů zřejmé – blíže viz citovaný nález ÚS.

Zdrženlivý přístup Soudního dvora k aplikaci Listiny základních práv EU

čl. 47 LPEU; čl. 6 odst. 1 a čl. 13 odst. 3 nařízení Evropskéhoparlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 z 15. 3. 2006, kterým se sta-noví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraničnípohyb osob (Schengenský hraniční kodex)6

Rozsudek z 17. 1. 2013, C-23/12, Zakaria (5. senát, GA Y. Bot –rozhodnuto bez stanoviska)

6 Úř. věst. L 105, s. 1.


K věci: V řízení před lotyšským soudem šlo o to, zda na-

řízení č. 562/2006 stanoví právo osob podat odvolání nejen

proti odepření vstupu na území členského státu (jež toto na-

řízení upravuje výslovně), nýbrž i proti protiprávnímu jed-

nání, k němuž došlo během řízení o přijímání rozhodnutí

o povolení takového vstupu. Panu Zakariovi totiž lotyšské

úřady sice vstup do Schengenského prostoru umožnily, při

prohlídce na rižském letišti se však podle něj chovali hrubě

a urážlivě, a znevážili tak jeho lidskou důstojnost. V dů-

sledku doby, kterou si vyžádala uvedená kontrola, navíc

pan Zakaria zmeškal svůj letecký spoj.

Z rozhodnutí: (33) Pokud jde o čl. 13 odst. 3 nařízeníč. 562/2006, tento článek stanoví, že osoby, jimž byl odepřenvstup, mají právo na odvolání. Podle uvedeného ustanoveníse odvolání podávají v souladu s vnitrostátními právnímipředpisy.

(34) Je třeba dodat, že celý čl. 13 nařízení č. 562/2006 jevěnovaný otázkám týkajícím se odepření vstupu.

(35) Jak lotyšská vláda a Komise zdůraznily, čl. 13 odst. 3nařízení č. 562/2006 ukládá členským státům povinnoststanovit opravný prostředek pouze proti rozhodnutímo odepření vstupu.

(36) Dále je zjevné, že navrhovatel ve věci v původním řízeníani předkládající soud nezpochybnili platnost uvedenéhoustanovení.

(37) Svou druhou a třetí otázkou se předkládající soud táže,zda čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006, s přihlédnutímk bodu 20 odůvodnění a čl. 6 odst. 1 téhož nařízení, jakoži k čl. 47 LPEU, stanoví povinnost členského státu zaručitmožnost podat opravný prostředek proti údajnému proti-právnímu jednání, k němuž došlo během řízení o přijímánírozhodnutí o povolení vstupu, a to buď k soudu, nebo kesprávnímu orgánu, který z hlediska institucionálníhoi funkčního skýtá stejné záruky jako soud.

(38) Vzhledem k tomu, že tyto dvě otázky byly položeny vý-lučně pro případ kladné odpovědi na první otázku, tedy propřípad, že by čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006 stanovil,že osoby mají právo podat odvolání nejen proti odepřenívstupu, nýbrž i proti protiprávnímu jednání, o kterém sezmiňuje navrhovatel v původním řízení a které je popsánov bodě 11 tohoto rozsudku, není třeba na ně odpovídat.

(39) V každém případě však předkládací rozhodnutí nepo -skytuje dostatečné informace o sporu ve věci v původnímřízení, včetně relevantních skutkových okolností, na základěkterých by Soudní dvůr mohl určit, jaký význam má čl. 6nařízení č. 562/2006 pro přezkum tohoto sporu. V důsledkutoho Soudní dvůr nemůže ani určit, zda situace navrhova-tele ve věci v původním řízení se řídí unijním právem vesmyslu čl. 51 odst. 1 LPEU, podle kterého jsou její ustano-vení určena členským státům, výhradně pokud uplatňujíunijní právo (v tomto smyslu viz rozsudky z 5. 10. 2010,McB., C-400/10 PPU, Sb. rozh. s. I-8965, bod 51; a z 8. 11.2012, Iida, C-40/11, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhod-nutí, body 79 až 81).

(40) Je na předkládajícím soudu, aby určil, zda s ohledemna okolnosti sporu v původním řízení spadá situace navrho-vatele ve věci v původním řízení do působnosti unijníhopráva, a pokud tomu tak je, zda odmítnutí přiznat tomutonavrhovateli právo obrátit se na soud porušuje jeho právapřiznaná čl. 47 LPEU. V této souvislosti je třeba připome-nout, že příslušníci pohraniční stráže jsou ve smyslu čl. 6uvedeného nařízení povinni při plnění svých úkolů plně ctít

lidskou důstojnost. Členské státy musejí ve svých vnitro -státních právních řádech stanovit odpovídající opravnéprostředky, kterými při dodržení čl. 47 LPEU zabezpečíochranu osob uplatňujících práva, která vyvozují z čl. 6 nařízení č. 562/2006.

(41) Pokud se naopak uvedený soud vzhledem k odpovědiSoudního dvora na první otázku bude domnívat, že uvedenásituace nespadá do působnosti unijního práva, bude musettuto situaci přezkoumat ve světle vnitrostátního práva a zo-hlednit rovněž Evropskou úmluvu o ochraně lidských práva základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. 11. 1950,jejímiž stranami jsou všechny členské státy (v tomto smysluviz rozsudek z 15. 11. 2011, Dereci a další, C-256/11, dosudnezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 72 a 73).

(42) S ohledem na předcházející úvahy je třeba na položenéotázky odpovědět tak, že čl. 13 odst. 3 nařízení č. 562/2006ukládá členským státům povinnost stanovit opravný pro-středek pouze proti rozhodnutím o odepření vstupu na jejichúzemí.

Komentář: V rozsudku je nejzajímavější pasáž obsažená

v bodech 37 až 40: Soudní dvůr totiž ponechává případný

rozšiřující výklad nařízení č. 562/2006 zcela v rukou před-

kládajícího soudu, stejně jako určení, zda daná situace

spadá do rozsahu působnosti LPEU. V bodu 40 rozsudku

totiž připouští, že ačkoliv výslovný požadavek na stanovení

prostředků právní ochrany nařízení upravuje pouze proti

rozhodnutím o odepření vstupu (čl. 13 odst. 3), kombinace

čl. 6 nařízení (upravujícím povinnosti vnitrostátních orgánů

při provádění kontrol) a čl. 47 LPEU (upravující obecně

právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces) by

potenciálně povinnost zajistit ochranu stanovit mohly. Po-

někud nepochopitelně však Soudní dvůr ponechává určení,

zda daná situace spadá do rozsahu působnosti LPEU (čl. 51

odst. 1) na předkládajícím soudu.

Osobu vyžádanou na základě eurozatykače za účelem trestního stíhání není třeba před jejím předáním vyslechnout

čl. 47 a 48 LPEU; rozhodnutí Rady 2002/584/SVV z 13. 6. 2002o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi člen-skými státy7 ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVVz 26. 2. 20098

Rozsudek z 29. 1. 2013, C-396/11, Radu (velký senát, GAE. Sharpston, vyjádření ČR)

K věci: Předkládající soud v Rumunsku se jakožto vyko-

návající justiční orgán ve smyslu rámcového rozhodnutí

o eurozatykači zabýval žádostmi německých justičních

orgánů, které se týkaly předání C. Radua za účelem trest -

ní ho stíhání pro skutky odpovídající loupeži ve smyslu

člán ku 211 rumunského trestního zákona. Dotčený se

svým předáním nesouhlasil a napadl je s poukazem na po-

rušení řady ustanovení LPEU i EÚLP. Jejich výkladu se

pak týkaly předložené předběžné otázky.

Z rozhodnutí: (39) Na rozdíl od toho, co tvrdí C. Radu,dodržení čl. 47 a 48 LPEU nevyžaduje, aby justiční orgánčlenského státu mohl odmítnout výkon evropského zatýka-cího rozkazu vydaného za účelem trestního stíhání z dů-

7 Úř. věst. L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34.8 Úř. věst. L 81, s. 24.


vodu, že vyžádaná osoba nebyla před vydáním tohoto za-týkacího rozkazu vystavujícími justičními orgány vyslech-nuta.

(40) Je nutno konstatovat, že povinnost vystavujících jus-tičních orgánů vyslechnout vyžádanou osobu před vydánímtakového evropského zatýkacího rozkazu by nutně ohrozilasamotný systém předávání stanovený rámcovým rozhodnu-tím 2002/584, a tudíž vytvoření prostoru svobody, bezpeč-nosti a spravedlnosti, neboť takový zatýkací rozkaz musímít zejména za účelem zabránění útěku dotyčné osoby ur-čitý účinek překvapení.

(41) Evropský zákonodárce v každém případě zajistil do-držení práva být vyslechnut ve vykonávajícím členskémstátě způsobem, který neohrožuje účinnost mechanismu evropského zatýkacího rozkazu.

(42) Z čl. 8 a 15 rámcového rozhodnutí 2002/584 vyplývá,že vykonávající justiční orgán musí před rozhodnutím o pře-dání vyžádané osoby za účelem trestního stíhání provésturčitou kontrolu evropského zatýkacího rozkazu. Čl. 13 to-hoto rámcového rozhodnutí kromě toho stanoví, že vyžá-daná osoba má právo na právního zástupce, pokud souhlasíse svým předáním a případně se zříká práva na „zásaduspeciality“. Mimoto podle čl. 14 a 19 rámcového rozhod-nutí 2002/584, pokud vyžádaná osoba, na kterou je vydánevropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, ne-poskytne souhlas se svým předáním, má právo být vyslech-nuta vykonávajícím justičním orgánem za podmínek stano-vených vzájemnou dohodou s vystavujícím justičnímorgánem.

(43) ... vykonávající justiční orgány nemohou odmítnout vý-kon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelemtrest ního stíhání z důvodu, že vyžádaná osoba nebyla ve vy-stavujícím členském státě před vydáním tohoto rozkazu vy-slechnuta.

Komentář: Více než rozsudek Soudního dvora je možná

zajímavé stanovisko GA Sharpston, jež se řadou otázek

spojených s aplikací LPEU zabývala.

Byla erupce islandské sopky Eyjafjallajökull v dubnu2010 mimořádnou okolností?

čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Ra -dy (ES) č. 261/2004 z 11. 2. 2004, kterým se stanoví společnápravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případěodepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpožděníletů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/919

Rozsudek z 31. 1. 2013, C-12/11, McDonagh (3. senát, GAY. Bot)

K věci: Žádost byla podána v rámci sporu mezi paní

McDonagh a společností Ryanair Ltd, který se týkal sku-

tečnosti, že tato společnost odmítla poskytnout D. McDo-

nagh péči upravenou v čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení

č. 261/2004 poté, co byl v důsledku erupce islandské sopky

Eyjafjallajökull zrušen její let a došlo k uzavření části ev-

ropského vzdušného prostoru.

Z rozhodnutí (z výrokové části): 1) Článek 5 nařízení

č. 261/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že takové

okolnosti, jako je uzavření části evropského vzdušného pro-

storu v důsledku erupce sopky Eyjafjallajökull, představují

„mimořádné okolnosti“ ve smyslu tohoto nařízení, které

nezbavují letecké dopravce jejich povinnosti poskytnout

péči upravenou v čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 nařízení

č. 261/2004.

2) Čl. 5 odst. 1 písm. b) a článek 9 nařízení č. 261/2004

musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě zrušení

letu z důvodu „mimořádných okolností“, které trvaly po ta-

kovou dobu, jakou byla doba ve věci v původním řízení,

musí být splněna povinnost poskytnout péči cestujícím v le-

tecké dopravě upravená v těchto ustanoveních, aniž je tím

dotčena platnost uvedených ustanovení.

Cestujícímu v letecké dopravě však mohou být jakožto ná-

hrada z důvodu, že letecký dopravce nesplnil svou povin-

nost poskytnutí péče podle čl. 5 odst. 1 písm. b) a čl. 9 na-

řízení č. 261/2004, vráceny pouze částky, které se s ohledem

na okolnosti každého konkrétního případu jeví jako nez-

bytné, vhodné a přiměřené k nahrazení selhání leteckého

dopravce při poskytnutí péče uvedenému cestujícímu, což

musí posoudit vnitrostátní soud.

Možnost použít přednostní řízení při přezkumu žá-dostí o azyl podaných osobami patřícími do určitékategorie vymezené na základě státní příslušnosti či země původu

čl. 23 a [39] směrnice Rady 2005/85/ES z 1. 12. 2005 o minimál-ních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odní-mání postavení uprchlíka10

Rozsudek z 31. 1. 2013, C-175/11, D. a A. (2. senát, GA Y. Bot)

K věci: Předběžné otázky předložily irské imigrační orgány

v rámci řízení o přiznání postavení uprchlíka v rámci před-

nostního řízení. První otázka, jíž se zabýváme níže, mířila

na to, zda čl. 23 odst. 3 a 4 směrnice 2005/85 musí být vy-

kládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát uplat-

nil zrychlené nebo přednostní řízení na posouzení určitých

kategorií žádostí o azyl vymezených na základě kritéria

státní příslušnosti nebo země původu žadatele.

Z rozhodnutí: (57) S cílem odpovědět na první otázku jetřeba předeslat, že – jak se uvádí v třetím a čtvrtém boduodůvodnění a v čl. 1 směrnice 2005/85 – účelem této směr-nice je stanovit minimální společné normy pro spravedlivéa účinné azylové řízení v členských státech.

(58) Řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka,jak vyplývá z osmého bodu odůvodnění směrnice 2005/85,se zakládá na dodržování základních práv a zásad přizna-ných zejména Listinou. Ustanovení obsažená v kapitole IItéto směrnice stanoví základní zásady a záruky, v souladus nimiž musejí členské státy podle čl. 23 odst. 1 vyřizovatvšechny žádosti o azyl v posuzovacím řízení.

(59) Článek 23 odst. 2 uvedené směrnice stanoví, že členskéstáty zajistí, aby toto řízení bylo dokončeno co nejdříve,aniž by tím bylo dotčeno přiměřené a úplné posouzení.

(60) Zájem na co nejrychlejším zpracování žádostí o azylmají podle jedenáctého bodu odůvodnění členské státy i ža-datelé o azyl.

(61) V tomto kontextu čl. 23 odst. 3 a 4 směrnice 2005/85dává členským státům možnost uplatnit přednostní nebozrychlené řízení o žádostech o azyl.

9 Úř. věst. L 46, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 10; oprava v Úř. věst. L 92, 4. 4.

2009, s. 5.10 Úř. věst. L 326, s. 13.


(62) Tato možnost členských států stanovit přednostní vy-řízení žádosti o azyl musí být vykládána s přihlédnutímk prostoru pro volné uvážení, který tyto státy mají, pokudjde o organizaci vyřizování takových žádostí.

[V bodech 63 až 70 Soudní dvůr vymezuje – velice široce– prostor pro volné uvážení členských států. Pak se obracík ústřední otázce, týkající se dopadů zásady zákazu diskri-minace na daný případ.]

(71) Pokud jde o zásadu zákazu diskriminace dovolávanoužalobci v původním řízení, je třeba konstatovat, že v azylo-vých věcech a zejména v systému zavedeném směrnicí2005/85 hrají země původu, a tudíž státní příslušnost ža-datele rozhodující roli, jak vyplývá ze sedmnáctého boduodůvodnění i z osmého bodu odůvodnění této směrnice.Z čl. 8 odst. 2 písm. b) této směrnice totiž vyplývá, že zeměpůvodu žadatele má vliv na rozhodnutí rozhodujícího or-gánu vzhledem k tomu, že tento orgán je povinen se infor-movat o všeobecné situaci existující v této zemi, aby mohlposoudit existenci či neexistenci nebezpečí pro žadateleo azyl a případně potřebu mezinárodní ochrany pro tohotožadatele.

(72) Jak dále vyplývá ze sedmnáctého bodu odůvodněnísměrnice 2005/85, unijní zákonodárce zavedl pojem „bez-pečná země původu“, podle něhož – lze-li třetí zemi poklá-dat za bezpečnou zemi původu – by měly mít členské státymožnost ji označit za bezpečnou s domněnkou, že je pro da-ného žadatele bezpečná. Proto v čl. 23 odst. 4 písm. c) tétosměrnice stanovil, že členské státy mohou stanovit, že seposuzovací řízení upřednostní nebo urychlí, pokud se žá-dost o azyl považuje za nedůvodnou, protože žadatel po-chází z bezpečné země původu ve smyslu téže směrnice.

(73 Z toho vyplývá, jak uvedl generální advokát v bodě 67svého stanoviska, že státní příslušnost žalobce je skuteč-ností, kterou lze vzít v úvahu pro odůvodnění přednostníhonebo zrychleného řízení o žádosti o azyl.

(74) Je však nutno upřesnit, že s cílem vyhnout se diskrimi-naci mezi žadateli o azyl z určitých třetích zemí, jejichž žá-dosti podléhají přednostnímu posuzovacímu řízení, a stát-ními příslušníky jiných třetích zemí, jejichž žádosti jsouposuzovány v řádném řízení, toto přednostní řízení nesmípřipravit žadatele patřící do první kategorie o záruky vy-žadované čl. 23 směrnice 2005/85, které se uplatňují navšechny formy řízení.

(75) Zavedení takového přednostního řízení, jako je řízenív původní věci, tak musí v plném rozsahu umožnit výkonpráv, jež uvedená směrnice přiznává žadatelům o azyl, kteříjsou nigerijskými státními příslušníky. Tito žadatelé musejímít zejména možnost využít dostatečné lhůty pro shromáž-dění a předložení údajů nezbytných k podpoření své žádosti,a tím rozhodujícímu orgánu umožní, aby tyto žádosti spra-vedlivě a úplně posoudil a ujistil se, že žadatelé nejsouv zemi svého původu vystaveni nebezpečí....

(77) Z předchozích úvah vyplývá, že čl. 23 odst. 3 a 4 směr-nice 2005/85 musí být vykládán v tom smyslu, že nebránítomu, aby členský stát při dodržení základních zásad a zá-ruk uvedených v kapitole II téže směrnice posoudil určitékategorie žádostí o azyl vymezené na základě kritéria státnípříslušnosti nebo země původu žadatele ve zrychleném nebopřednostním řízení.

Jan Komárek, Londýn

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVALEDEN 2013

Nošení náboženských symbolů na pracovišti a „náboženské překážky“ na straně zaměstnance

zákaz diskriminace (čl. 14 EÚLP), svoboda myšlení, svědomía náboženského vyznání (čl. 9 EÚLP)

Rozsudek z 15. 1. 2013, č. 48420/10 a další, Eweida a další protiSpojenému království

K věci: Případ se týká čtyř praktikujících křesťanů, kteří se

– každý v jiných situacích – dovolávali své svobody nábo-

ženského vyznání. Paní Eweidě, jež pracovala u odbavovací

přepážky letecké společnosti British Airways, předpisy za-

městnavatele po několik měsíců neumožňovaly nosit na

krku viditelně křížek. Podobně na tom byla paní Chaplin,

pracující jako zdravotní sestra v nemocnici. Paní Ladele

pracovala jako matrikářka, v duchu svého náboženství však

odmítala provádět registrace párů stejného pohlaví. Prob-

lém s homosexuálními páry měl i zaměstnanec poradny pro

mezilidské vztahy a sexuální terapii pan McFarlane, což ho

stálo místo.

Z odůvodnění: 89. V řízení před vnitrostátními soudya před Soudem nebylo sporu o tom, že trvání paní Eweidyna viditelném nošení křížku v práci bylo motivováno jejímpřáním podávat důkaz o své křesťanské víře. [...] Soud máza to, že chování paní Eweidy bylo projevem jejího nábo-ženského vyznání ve formě bohoslužby, provádění nábožen-ských úkonů a zachovávání obřadů, a jako na takové se naně vztahuje čl. 9. [...]

91. Soud se domnívá, že odmítání ze strany British Airwaysmezi zářím 2006 a únorem 2007 dovolit stěžovatelce, abyzůstala na své pozici, pokud bude viditelně nosit křížek,představovalo zásah do jejího práva projevovat své nábo-ženství. Jelikož tento zásah nelze přímo přičítat státu, musíSoud zkoumat, zda vzhledem ke všem okolnostem státní or-gány dostály svým pozitivním závazkům vyplývajícímz čl. 9; jinými slovy, zda právo paní Eweidy volně projevovatsvé náboženství bylo ve vnitrostátním právním řádu dosta-tečně zajištěno a zda byla zachována spravedlivá rovno-váha mezi jejími právy a právy třetích osob.

92. Podobně jako v řadě smluvních států [...], Spojené krá-lovství nemá žádná zákonná ustanovení upravující nošenínáboženského oblečení nebo symbolů na pracovišti. PaníEweida zahájila vnitrostátní řízení o náhradu škody způ-sobenou přímou a nepřímou diskriminací [...]. V řízenípřed pracovním soudem bylo akceptováno, že tento soudnemá pravomoc posuzovat žádný oddělený nebo samo -statný nárok na základě čl. 9 Úmluvy. Stěžovatelka mohlauplatnit čl. 9 před odvolacím soudem, byť tento soud roz-hodl, že nedošlo k žádnému zásahu do práv zaručenýchv čl. 9. Nicméně ačkoli posouzení případu paní Eweidyvnitrostátními soudy se primárně zaměřovalo na námitkudiskriminačního zacházení, je jasné, že ospravedlnitelnostpředpisů o jednotném oblečení a přiměřenost opatřenípřijatých British Airways ve vztahu k paní Eweidě byly de-tailně přezkoumány. Soud se proto nedomnívá, že by ne-dostatek specifické ochrany ve vnitrostátním právu sámo sobě znamenal, že právo stěžovatelky projevovat své ná-boženství nošením náboženským symbolů v práci bylo ne-dostatečně chráněno.


93. Když hodnotili přiměřenost kroků učiněných British Air-ways s cílem vynutit si respektování svých předpisů o jed-notném oblečení, vnitrostátní soudci na všech stupních seshodli, že účel předpisů byl legitimní, konkrétně sdělovaturčitý obraz společnosti a podporovat rozpoznatelnostznačky a personálu. Pracovní soud měl za to, že požadavekpodřídit se předpisům byl nepřiměřený, neboť nerozlišovalmezi předmětem nošeným jako náboženský symbol a šper-kem nošeným čistě z okrasných důvodů. Toto rozhodnutíbylo na základě odvolání zvráceno odvolacím soudem,který shledal, že British Airways postupovaly přiměřeně.K tomuto závěru odvolací soud dospěl, když poukázal naskutkové okolnosti zjištěné pracovním soudem a zejménana to, že předpisy o oblečení byly v účinnosti již několik leta není známo, že by způsobovaly stěžovatelce nebo jinémučlenu personálu nějaký problém; že paní Eweida podalaformální stížnost, ale pak se rozhodla přijít do práce s od-haleným křížkem, aniž by vyčkala výsledku stížnostního ří-zení; že jakmile byla stížnost podána, British Airways sedaným problémem pečlivě zabývaly, proběhl i konzultačníproces a výsledkem bylo uvolnění předpisů o oblečení tak,aby bylo povoleno viditelné nošení náboženských symbolů;a že paní Eweidě bylo během tohoto procesu nabídnutomísto v administrativě se stejným platem a že v únoru 2007byla vrácena na svoji starou pozici.

94. Podle názoru Soudu je jasné, že tyto faktory dohromadyzmírnily rozsah zásahu, který stěžovatelka utrpěla, a musejíbýt vzaty v potaz. Navíc, při vážení přiměřenosti opatřenípřijatých soukromou společností ve vztahu k jejímu zaměst -nanci se vnitrostátní orgány, zejména soudy, pohybujív rámci prostoru pro vlastní uvážení. Soud nicméně v danémpřípadě dospěl k závěru, že spravedlivá rovnováha nebylazachována. Na jedné misce vah bylo přání paní Eweidy pro-jevovat své náboženské přesvědčení. Jak bylo výše pozna-menáno, jde o základní právo, a to proto, že zdravá de -mokratická společnost potřebuje tolerovat a udržovatpluralismus a rozmanitost, ale také kvůli významu, kterýmá pro jednotlivce, jenž učinil z náboženství ústřední prin -cip svého života, schopnost sdělovat toto své přesvědčeníjiným. Na druhé misce vah je přání zaměstnavatele chránitobraz společnosti. Soud se domnívá, že zatímco tento cíl jenepochybně legitimní, vnitrostátní orgány mu přiznaly pří-liš velkou váhu. Křížek paní Eweidy byl diskrétní a nemohljí ubírat na profesionálním zjevu. Neexistovaly žádné dů-kazy o tom, že nošení jiných – dříve povolených – kusů ná-boženského oblečení, jako jsou turbany nebo hidžáby, ji-nými zaměstnanci, mělo nějaký negativní dopad na značkuči obraz British Airways. Navíc, skutečnost, že společnostbyla schopna změnit předpisy o jednotném oblečení tak, žeumožnila nosit viditelně šperky s náboženskými symboly,prokazuje, že dřívější zákaz neměl zásadní důležitost.

95. Soud proto uzavírá, že za těchto okolností, kdy nejsoudůkazy o jakémkoli skutečném narušení zájmů třetích osob,vnitrostátní orgány nedokázaly dostatečně ochránit právoprvní stěžovatelky projevovat své náboženství, v rozporus pozitivními závazky vyplývajícími z čl. 9. Ve světle tohotozávěru nepovažuje Soud za nezbytné zkoumat odděleně stě-žovatelčinu námitku porušení čl. 14 ve spojení s čl. 9.

Komentář: Případ paní Eweidy byl jediným z celé čtveřice,

kde ESLP dospěl k závěru o porušení EÚLP. Ve skutkově

obdobném případě paní Chaplin svůj odlišný verdikt odů-

vodnil zejména daleko větší závažností důvodů, pro které jí

nošení křížku nebylo povoleno, totiž zájmem na bezpečnosti

a zdraví zdravotnického personálu a pacientů, které by

mohly být ohroženy, pokud by například rozrušený pacient

zatahal za řetízek nebo pokud by se křížek dostal do kontaktu

s otevřenou ránou. Navíc i nošení jiných náboženských sym-

bolů bylo z bezpečnostních důvodů zakázáno.

Pokud jde o stěžovatele, kterým jejich křesťanská víra

nedovolovala poskytovat služby homosexuálním párům,

ESLP akceptoval snahu vnitrostátních orgánů zajistit rovné

zacházení se všemi osobami bez ohledu na jejich sexuální

orientaci a upřednostnění tohoto zájmu nad respektováním

omezení plynoucích pro stěžovatele z jejich víry. V případě

pana McFarlana přihlédl též navíc k tomu, že na svou pozici

v poradně nastoupil přesto, že si musel být vědom toho, že

bude muset poskytovat služby i párům stejného pohlaví.

Je třeba konstatovat, že odůvodnění závěru o neporušení

u posledních dvou stěžovatelů je argumentačně poměrně

chudé. Staví v podstatě na jednoznačném – a nijak blíže ne-

rozvedeném – upřednostnění nediskriminačního zacházení

na základě sexuální orientace a poukazu na široký prostor

pro uvážení, kterým státy v dané oblasti disponují. ESLP se

však prakticky vyhnul otázce, zda nebylo možné navzájem

si konkurující zájmy sladit například tak, že by víra paní La-

dele a pana McFarlana byla respektována tím, že by jim bylo

umožněno pracovat jen s páry opačného pohlaví, přičemž

příslušné služby pro homosexuální páry by zajišťovali pra-

covníci, kteří jsou bez vyznání nebo jejichž víra je v daném

směru nijak neomezuje (ve vztahu ke třetí stěžovatelce na

tento aspekt poukázali soudci Vučinić a De Gaetano).

V dané souvislosti stojí za pozornost, že britská Dolní sně-

movna na počátku února schválila pro Anglii a Wales sňatky

osob stejného pohlaví, a to nejen občanské, ale i církevní,

což v době přípravy návrhu zákona pochopitelně vyvolalo

u církví značnou vlnu nevole. Schválený návrh proto do-

konce anglikánské církvi oddávat homosexuální páry vý-

slovně zakazuje a ostatním církvím to pouze dovoluje, nijak

je však k tomu nenutí.1

O návrhu zákona umožňujícím sňatky osobám stejného po-

hlaví se ve stejné době debatovalo také ve francouzském

Národním shromáždění, zde nicméně návrh zákona před-

pokládá například i možnost adopce.2 Rozprava poslanců

se protáhla na celkem 110 hodin během 10 jednacích dní

a v jejím rámci prý bylo uplatněno neuvěřitelných 4 999

pozměňovacích návrhů.3

A do třetice, také Nejvyšší soud USA se bude zabývat tím,

zda gayové a lesby mají právo uzavírat sňatky.4

Za povšimnutí rovněž stojí následující rozhodnutí

Rozsudek z 8. 1. 2013, č. 40238/02, Bucur a Toma protiRumunsku

Stěžovatel pracoval v oddělení odposlechů a záznamů te-

lefonních hovorů rumunské tajné služby. Jelikož jeho ko-

legové a nadřízení nevěnovali patřičnou pozornost jeho

poukazům na četná porušování zákona, k nimž v praxi da-

ného oddělení docházelo, rozhodl se stěžovatel na tyto

praktiky veřejně upozornit. Za to se mu dostalo trestního

stíhání a odsouzení na dva roky odnětí svobody podmíněně

1 Gay marriage: Party leaders hail vote. 6. 2. 2013, www.bbc.co.uk (na-

vštíveno 10. 2. 2013).2 Le débat sur le mariage pour tous touche à sa fin. 8. 2. 2013, www.lefi-

garo.fr (navštíveno 10. 2. 2013). 3 Fin du débat-marathon sur le mariage homosexuel à l’Assemblée natio-

nale. 9. 2. 2013, www.lemonde.fr (navštíveno 10. 2. 2013).4 Nejvyšší soud USA bude rozhodovat o sňatcích homosexuálů. 8. 2. 2013,

www.rozhlas.cz (navštíveno 10. 2. 2013).


za krádež, sběr a nezákonné předávání utajovaných infor-

mací a za vyzrazení a nezákonné použití informací dotýka-

jících se soukromého života, cti a pověsti třetích osob.

Jde o další z případů tzv. whistleblowingu, kterým se ESLP

zabýval na poli práva na svobodu projevu (srov. dále např.

rozsudek velkého senátu z 12. 2. 2008, č. 14277/04, Gujaproti Moldavsku). Při zkoumání, zda v těchto případech je

zásah do tohoto práva nezbytný v demokratické společnosti

ve smyslu čl. 10 odst. 2 EÚLP, bere v potaz následující okol-

nosti: zda stěžovatel měl k dispozici jiné prostředky, jak na

nezákonnosti upozornit; zda předmětné informace předsta-

vovaly nějaký veřejný zájem; zda informace byly autentické;

jaká újma vznikla příslušné organizaci (zde tedy rumunské

tajné službě); zda byl stěžovatel v dobré víře; jak přísná

sankce byla stěžovateli uložena. Po zhodnocení všech těchto

okolností dospěl ESLP k jednomyslnému závěru, že právo

stěžovatele na svobodu projevu bylo porušeno.

Rozhodnutí z 15. 1. 2013, č. 34929/11, E. B. proti Ma-ďarsku

Stěžovatelka namítala porušení svého práva na ochranu

vlastnictví v důsledku několika dílčích reforem maďarského

penzijního systému v letech 2010 až 2012.

ESLP konstatoval, že změny, kterými systém prošel (zej-

ména zrušení systému dvou pilířů – povinného odvádění

příspěvků do státního i do některého ze soukromých pen-

zijních fondů), nebyly v konečném důsledku stěžovatelce

na újmu. Některými z námitek stěžovatelky – zejména je-

jími pochybnostmi, zda vzhledem k zamýšlené práci v cizi -

ně se jí podaří dosáhnout potřebného počtu odpracovaných

let pro přiznání státního starobního důchodu – se však ESLP

odmítl zabývat s tím, že jde jen o spekulace.

Rozhodnutí z 15. 1. 2013, č. 73093/11, Fuksa proti Českérepublice

Stěžovatel se jako závětní dědic dcery paní M. neúspěšně

domáhal odškodnění za nemovitý majetek, který paní M.

zanechala po 2. světové válce na území Podkarpatské Rusi,

které bylo tehdejším Československem postoupeno SSSR.

Právo na odškodnění za majetky ponechané na Podkarpat-

ské Rusi různým způsobem (zejména z hlediska vymezení

odškodňovaného majetku a okruhu oprávněných osob)

upravují Smlouva mezi ČSSR a SSSR o Zakarpatské Ukra-

jině z roku 1945, zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých

nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské

Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republi-

kou (a související vyhláška č. 43/1959 Ú. l.), vyhláška

č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých ná-

roků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské

Ukrajiny, a konečně zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmír-

ňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemo-

vitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi

v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovět-

ských socialistických republik. Ústavní soud, který se věcí

stěžovatele zabýval v usnesení z 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS

3241/10, kromě jiného prohlásil, že výše uvedené předpisy

jsou svojí povahou restitučními předpisy, přičemž je věcí

státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené

osoby odškodněny; zákonodárce tak může stanovit nejen

okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové li-

mity restitucí, přičemž je limitován pouze zákazem libo-

vůle. Ústavní soud v postupu obecných soudů, které nárok

stěžovatele zamítly pro nesplnění různých podmínek ve

výše uvedených předpisech zakotvených, proto neshledal

porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stě-

žovatele.

ESLP ve shodě se svou ustálenou judikaturou, o kterou se

ostatně opřel i Ústavní soud, námitku porušení čl. 1 Proto-

kolu č. 1 zamítl jako nepřijatelnou pro neslučitelnost ra-tione materiae. Odmítl přitom tvrzení stěžovatele, že jeho

případ je totožný s věcí Broniowski proti Polsku, která se

týkala nároku na odškodnění za majetek zanechaný po

2. světové válce za řekou Bug. ESLP upozornil, že na rozdíl

od pana Broniowskiho stěžovatel nikdy nedosáhl uznání

svého nároku na vnitrostátní úrovni, na čemž nic nemůže

změnit ani názor, že odškodnění by bylo možno požadovat

přímo s odkazem na smlouvu z roku 1945, který v roce

2004 vyslovil tehdejší veřejný ochránce práv. Tento názor

totiž české soudy odmítly, což ESLP nepovažoval za své-

volný či zjevně nerozumný závěr.

Rozsudek z 29. 1. 2013, č. 11146/11, Horváth a Kiss protiMaďarsku

Tato věc je maďarskou obdobou případu D. H. a další protiČeské republice, v němž ESLP dospěl k závěru o systémové

diskriminaci romských žáků při výkonu jejich práva na

vzdělání (čl. 14 EÚLP ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1).

ESLP i zde nejprve konstatoval, že značně vysoké procento

romských žáků ve zvláštních školách vede k domněnce

o existenci nepřímé diskriminace a je na žalované vládě,

aby ji vyvrátila. Podobně jako v české kauze ani zde neuznal

dva hlavní argumenty vlády, tedy skutečnost, že zařazování

žáků do zvláštních škol se děje na základě testů a v zásadě

se souhlasem rodičů, což však v případě maďarských stěžo-

vatelů ani nebylo respektováno. Pokud jde o testy, ESLP

poukázal kromě jiného na to, že mohly být minimálně čás-

tečně kulturně zaujaté, že hranice označující mentální za -

ostalost byla maďarskými orgány stanovena přísnější, než

jak ji vytýčila Světová zdravotnická organizace, a že nebyla

dostatečně specifikována povaha obtíží stěžovatelů. ESLP

uzavřel, že rozhodování o zařazení romských stěžovatelů

s údajným lehkým mentálním handicapem nebo poruchou

učení do školy nebylo doprovázeno adekvátními zárukami,

že stát vezme v potaz zvláštní potřeby členů znevýhodněné

skupiny. Ve výsledku tak byli stěžovatelé zařazeni do škol

pro děti s mentálními handicapy, které sledovaly redukova-

nější učební osnovy než běžné školy a kde byli izolováni od

žáků z širší populace. Dostalo se jim proto vzdělání, které

neskýtalo nezbytné záruky vyplývající z pozitivních povin-

ností státu odčinit historii rasové segregace ve zvláštních

školách. Poskytnuté vzdělání mohlo prohloubit jejich obtíže

a podkopat jejich následný osobnostní vývoj, místo aby jim

pomohlo zařadit se do běžných škol a rozvinout schopnosti,

které by jim usnadnily život mezi většinovou populací.

Rozsudek z 29. 1. 2013, č. 66610/09, Zolotas proti Řecku(č. 2)

Stěžovatel si v roce 1981 otevřel účet v bance a uložil na

něj peníze. O osud svého konta se znovu začal zajímat až

v roce 2003, kdy mu bylo ale sděleno, že jeho pohledávka

vůči bance byla promlčena v souladu se zákonem z roku

1946, podle kterého vklady na kontech ve státních bankách

se promlčují (a připadají státu), pokud v průběhu dvaceti

let nedošlo k žádnému pohybu na příslušném kontě.

ESLP připustil, že systém promlčení fungující v Řecku je ro-

zumný, neboť promlčecí lhůta je dostatečně dlouhá a pro do-

tčené osoby není složité její běh přerušit. Měl však za to, že

takto radikální opatření, jakým je promlčení pohledávek vzta-

K novému občanskému zákoníku 119SR 3/2013

hujících se k bankovnímu účtu, je způsobilé dostat dotčenou

osobu – zvláště jde-li o obyčejné lidi, kteří nejsou zběhlí v ob-

čanském nebo bankovním právu – do nevýhodného postavení

v porovnání s bankou nebo se státem. Ten, kdo uloží peníze

do banky, má podle ESLP právo očekávat, že jeho vklad zůs-

tane v bezpečí, zvláště jestliže po celou dobu jsou na jeho

účet připisovány úroky, jako tomu bylo v tomto případě. Je

proto legitimní, aby se spolehl na to, že bude dopředu upo-

zorněn na blížící se situaci, která jeho očekávání může ohrozit,

aby mohl ochránit své vlastnické právo. ESLP uvedl, že stát

má pozitivní závazek chránit občana, a má předvídat povin-

nost bank informovat majitele neaktivního účtu o tom, že se

blíží konec promlčecí lhůty, a dát mu příležitost přerušit její

běh. Jelikož k tomu v daném případě nedošlo, bylo na stěžo-

vatele uvaleno nepřiměřené břemeno, které nelze ospravedlnit

ani potřebou vypořádat právní vztahy, jejichž existence je ne-

jistá, ani zájmem na řádném fungování bankovního systému.

Právo stěžovatele na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 1 Pro-

tokolu č. 1 tak bylo porušeno.

Další aktuality ze Štrasburku

Ze statistik za rok 20125

Rok 2012 byl pro ESLP významný především v tom, že se

oproti předchozímu roku nijak dramaticky nezvýšil počet

stížností přiřazených jednotlivým rozhodovacím formacím.

V průběhu roku to dokonce dlouho vypadalo, že poprvé od

roku 2003 budeme dokonce svědky poklesu, nakonec přeci

jen k mírnému nárůstu došlo, a to zhruba o 800 kusů na za-

tím rekordních 65 200 stížností. V předchozích letech však

počet stížností přidělených k rozhodnutí rostl meziročně

podstatně rychleji (2011/2010: 3 100; 2010/2009: 4 200;

2009/2008: 7 250; 2008/2007: 8 150).

Neméně podstatné je, že se ESLP podařilo opět překonat

rekord v počtu ročně vyřízených stížností. Jestliže v roce

2011 dokázal rozhodnout o celkem – do té doby rekordních

– 52 188 stížnostech, loni v této disciplíně zaznamenal zlep-

šení o neuvěřitelných 68 % na 87 879 stížností.

Výše uvedené se nutně muselo projevit na počtu nedodělků.

Jestliže od poloviny roku 2011 jsme mohli pozorovat

v tomto směru stagnaci či mírný pokles, v průběhu roku

2012 se podařilo křivku vývoje počtu neskončených pří-

padů – nepřetržitě stoupající prakticky po celou dobu exis-

tence nového stálého ESLP (tedy od roku 1998) – stočit zá-

sadním způsobem dolů. Počet věcí čekajících před některou

z rozhodovacích formací na rozhodnutí tak meziročně po-

klesl z 151 600 na „pouhých“ 128 100.

I když i toto číslo je nepochybně stále vysoké, je třeba si

uvědomit, že počet nedodělků se sotva kdy podaří stlačit

pod hranici 100 000, pokud nějakým významným způso-

bem neklesne počet podávaných stížností nebo pokud doba

projednávání nezanedbatelného počtu stížností neklesne

pod jeden rok. Podstatné totiž je, aby fungování ESLP bylo

dlouhodobě udržitelné, tedy aby se počet nově napadlých

a vyřízených stížností dostal do rovnováhy. Jinými slovy,

počet nedodělků by klidně mohl dlouhodobě zůstat ve výši

okolo 130 000 stížností. Při stagnujícím počtu nových stíž-

ností na úrovni roku 2012 by to znamenalo, že ESLP ročně

vyřídí stejný počet stížností, jako mu v daném roce napadne,

a že průměrná délka projednávání stížnosti je dva roky.

Z hlediska států, které se na počtu nedodělků podílejí nej-

více, se na prvních příčkách mnoho nemění. Vévodí stále

Rusko, jehož podíl se však přeci jen o něco málo snížil na

22,3 %, a Turecko s 13,2 %, za nimiž následují postupně

Itálie (11,1 %), Ukrajina (8,2 %), Srbsko (7,8 %), Rumun-

sko (6,8 %), Bulharsko (3,0), Spojené království (2,6 %),

Moldavsko (2,5 %) a Polsko (2,4 %). Za těmito deseti státy

tedy jdou celé čtyři pětiny nedodělků, o zbývající pětinu se

„dělí“ ostatních 37 smluvních stran EÚLP.

Pokud bychom se zaměřili na to, které státy v roce 2012

nejvíce „přispěly“ novými stížnostmi, žebříček by se mírně

proměnil: Rusko (10 755), Turecko (9 098), Ukrajina

(7 796), Rumunsko (6 790), Srbsko (4 900), Polsko (4 077),

Itálie (3 253), Chorvatsko (1 912), Spojené království

(1 734), Německo (1 494). Zcela jiné by bylo pochopitelně

pořadí států, pokud bychom tyto počty stížností přidělených

k rozhodnutí vztáhli na počet obyvatel dané země. Do čela

by se vyšvihlo Srbsko (6,77 stížnosti na 10 000 obyvatel),

následované Lichtenštejnskem (4,44) a Chorvatskem (4,35);

Rusko by se s průměrem 0,75 hluboko propadlo.

Pořadí největších hříšníků – měřeno počtem v roce 2012

vydaných rozsudků, v nichž ESLP konstatoval porušení

alespoň jednoho z práv a svobody zaručených EÚLP – ve-

dou opět Rusko (122) s Tureckem (117), za nimiž s odstu-

pem následují Rumunsko (70), Ukrajina (69), Bulharsko

(58), Polsko (56), Řecko (52), Itálie (36), Moldavsko (25)

a Maďarsko (24).

Co se týče České republiky, ta si v posledních letech udržu -

je relativně stabilní (a relativně nízký) počet nových stíž-

ností (726 – 606 – 522 – 547); v průměru na počet obyvatel

ve výši 0,52 se v loňském roce zařadila až na 31. místo. Na

konci roku 2012 čekalo na rozhodnutí štrasburských soudců

961 stížností proti České republice (22. místo). Její svědomí

v uplynulém roce zatížilo 10 odsuzujících rozsudků, což ji

řadí na celkové 19. místo, o které se dělí ještě s Rakous -

kem, Lotyšskem, Srbskem a Spojeným královstvím.

Jiří Kmec, Praha

5 Statistiky jsou přístupné na internetových stránkách ESLP

(www.echr.coe.int).

K NOVÉMU OBČANSKÉMU ZÁKONÍKU ZE SOUDNÍ PRAXE

Legitimace podílového spoluvlastníka k podánínávrhu na prodej věci veřejnou dražbou

§ 1147 NObčZ

I spoluvlastník, jenž byl ve sporu o zrušení spoluvlast-nictví žalovaným, může navrhnouti povolení exekucesoudní dražbou dle § 352 exekučního řádu.

Rozhodnutí NS Československé republiky z 15. 2. 1922, R I181/22 (Vážný 1500)

K věci: Spoluvlastník A vysoudil na spoluvlastníku B spor

o zrušení společenství nemovitostí, načež se B domáhal na

soudě, by povolena byla dražba nemovitosti dle § 352 ex. ř.

Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční

návrh zamítl.

SR 3/2013120 K novému občanskému zákoníku

Exekuce dražbou k vůli zrušení spoluvlastnictví může býti

povolena jen na základě některého exekučního titulu, jak

jsou vypočteny v § 1 čís. 1 až 18 ex. ř., a smí býti povolena

jen tehdy, když z exekučního titulu lze seznati jak osobu

oprávněného, tak i osobu dlužníka, jakož i předmět dluž -

ného plnění neb opomenutí; exekuce ve prospěch osoby

jiné nežli té, která jest v exekučním titulu označena jako

oprávněná, nebo proti někomu jinému než-li tomu, kdo jest

dle titulu exekučního dlužníkem, může býti povolena jen

za podmínek § 9 ex. ř. Dle obsahu exekučního titulu, o který

se exekuční návrh opírá, byl to v tomto případě vymáhající

věřitel, jenž byl odsouzen, aby trpěl prodej domu patřícího

společně jemu a dlužnici soudní dražbou, a také on to byl,

jemuž byla uložena náhrada útrat sporu. Z toho plyne, že

oprávněnou dle tohoto exekučního titulu jest dlužnice, ni-

koliv však vymáhající věřitel a že jenom dlužnice má právo

na základě uvedeného exekučního titulu vést exekuci a že

proti ní uvedený exekuční titul exekučním titulem není, po-

kud nebyly splněny podmínky § 9 ex. ř. Pokud se pak týče

§ 561 čís. 2 c. ř. s., že výpověď z nájmu může býti provedena

nejen stranou vypovídající, nýbrž i stranou vypovězenou,

nelze ustanovení toto v tomto případě obdobně použíti, po-

něvadž ustanovení to jest povahy výjimečné a jako takové

musí býti vykládáno přesně. Že byly splněny podmínky § 9

ex. ř., ani vymáhající věřitel sám netvrdí, a proto již tato

okolnost stačila, aby návrh byl zamítnut.

Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.

Z odůvodnění: Základním pravidlem spoluvlastnického

poměru je, že pravidelně může každý společník žádati za

zrušení spoluvlastnictví (§ 830 a 843 OZO). Důsledek této

zásady vede nutně k tomu, že rozsudek vyhovující žalobě

jednoho společníka na zrušení spoluvlastnictví soudní draž-

bou ve smyslu § 843 OZO působí v hlavní věci, totiž

v otázce zrušení spoluvlastnictví, ve prospěch obou stran

ve sporu, tedy ve prospěch žalobce i žalovaného, a proti

oběma (judicium duplex). Rozsudkem tím je totiž otázka

zrušení spoluvlastnictví mezi stranami rozhodnuta, ani je-

den ani druhý z nich nemůže o zrušení to znova žalovati,

ježto by tomu bránila zásada procesní, že nelze rozhodovati

opětně o téže věci sporné (ne bis in idem – res judicata).

Kdyby se žalovanému odepřelo právo použíti rozsudkem

toho i proti odpůrci žalobci, nemohl by v případě, že by ža-

lobce rozsudku toho nepoužil, uplatniti již vůbec své právo

na zrušení spoluvlastnictví, což by se právě příčilo stěžej-

ním zásadám hmotného práva o spoluvlastnictví (§ 831

a 832 OZO). Jde tedy z této povahy věci samé, z povahy

poměru spoluvlastnického, že i žalovaný může navrhnouti

povolení exekuce soudní dražbou společné nemovitosti ve

smyslu § 352 ex. ř., když žalobce s návrhem tím otálí, a do-

konce návrhu tomu se opírá, jak je tomu v tomto případě.

Důsledně musí žalovanému v takovém případě připadnouti

role strany vymáhající a týž má též nárok na náhradu útrat

dotyčného potřebného exekučního návrhu.

Komentář: V praxi stále panují určité nejasnosti týkající

se třetího způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví,

jímž je nařízení prodeje věci a rozdělení výtěžku podle ve-

likosti podílů, a to zejména pokud jde stav, který nastává

po právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání spoluvlast-

nictví.

Vzhledem ke skutečnosti, že prodej společné věci se reali-

zuje postupem podle ustanovení o výkonu rozhodnutí, je

předpokladem pro zahájení řízení o prodeji společné věci

po zrušení podílového spoluvlastnictví nařízení výkonu

rozhodnutí soudem na základě návrhu některého ze spolu-

vlastníků (Rc 81/1967). Aktuální judikaturou bylo jedno-

značně stanoveno, že k prodeji společné věci a rozdělení

výtěžku mezi spoluvlastníky, tj. přímo k úkonům zpeně-

žení, nelze přistoupit bez nařízení výkonu rozhodnutí, ne-

boť předpokladem pro zahájení řízení o prodeji nemovitosti

po zrušení podílového spoluvlastnictví je nařízení výkonu

rozhodnutí soudem na návrh některého ze spoluvlastníků.

Rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví a o na-

řízení prodeje společné věci vzniká pouze exekuční titul,

který opravňuje kteréhokoliv ze spoluvlastníků, aby se do-

máhal jeho výkonu (usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 1886/2006,

SR 4/2008 s. 133). Nalézací soud prodej věci nerealizuje

a pro další ingerenci soudu po rozhodnutí o zrušení a vy-

pořádání spoluvlastnictví je nutné podání návrhu na výkon

rozhodnutí kterýmkoliv ze spoluvlastníků a následný po-

stup exekučního soudu. Jestliže však k podání návrhu ne-

dojde, nemůže nastat ani soudní výkon rozhodnutí; tento

závěr se opírá o starší judikaturu, která vymezila, že rozsu-

dek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením pro-

deje a rozdělením výtěžku v žádném případě nenahrazuje

též nařízení výkonu rozhodnutí, neboť je jen rozhodnutím

v nalézacím řízení, i když svého druhu. Od jiných rozhod-

nutí stanovících povinnost se liší tím, že neukládá takovou

povinnost a že oprávněným k návrhu na jeho výkon může

být jak žalobce, tak i žalovaný. To však vyplývá z toho, že

jím soud rozhodl jen o tom, jakým způsobem bude prove-

dena likvidace spoluvlastnictví (Rc 81/1967).

Základní mechanismus likvidace spoluvlastnického vztahu

nařízením prodeje tak zůstal u právní úpravy účinné v po-

měrech OZO a souvisejících procesních předpisů a sou-

časné právní úpravy shodný.

Hmotněprávní úprava obsažená v NObčZ nenaznačuje, že

by mělo dojít k odklonu od dosavadních závěrů vyslove-

ných v Rc 81/1967 a sp. zn. 20 Cdo 1886/2006 (pokud by

nebyla přijata speciální procesní úprava, která by tuto

otázku upravila výslovně). Podle § 1147 NObčZ není-li roz-

dělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za při-

měřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Ne-

chce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci

ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud roz-

hodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

Z uvedeného vyplývá, že i nová právní úprava počítá s li-

kvidací spoluvlastnictví prodejem věci ve veřejné dražbě

tam, kde nepřichází v úvahu ani rozdělení věci ani její při-

kázání do vlastnictví některého ze spoluvlastníků. Soudní

rozhodnutí o takovém způsobu vypořádání bude mít i na -

dále povahu rozhodnutí, jehož realizace se může domáhat

kterýkoliv z dosavadních podílových spoluvlastníků. Tento

závěr je ostatně i v souladu s § 1140 odst. 2 NObčZ, podle

kterého každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své

oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví

rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.

Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, BrnoJUDr. Petr Lavický, Ph.D., Brno

INHALTSVERZEICHNIS

Rechtsprechung des Obersten Verwaltungsgerichts: Teilnahme der Öffentlichkeit an Verwaltungs- undGerichtsverfahren

Mgr. Lenka Bahýľová, Ph.D., Brno

Die Öffentlichkeit – als Adressat der Ausübung der öffentlichen Verwaltung – stellt ein wichtiges Subjekt insbesondere bei jenenTypen von Verwaltungsverfahren dar, in denen die Nutzung des Gebiets und ihre sich auf öffentliche Interessen auswirkendenÄnderungen behandelt werden (meistens handelt es sich um Erstellung der Dokumentation zur Raumordnungsplanung, Bebauungs-oder Bauverfahren, mit der das Interesse an der Umwelt oder am Schutz der öffentlichen Gesundheit betroffen werden können). DerAufsatz beschreibt sowie die Problematik der Teilnahme der Öffentlichkeit an den Prozeduren vor den Verwaltungsorganen, als auchFragen betreffend des Instituts der Teilnahme der Öffentlichkeit und Wahrung ihrer Interessen vor Verwaltungsgerichten. Neben derAuslegung der nationalen Rechtsregelung ist es erforderlich, auch den Erfordernissen des EU-Rechts und des internationalen Rechtsgerecht zu werden, die der Öffentlichkeit einen breiten Zugang zu Verwaltungsverfahren und zum gerichtlichen Schutz gewährleisten.

Aktuelles . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

Analysen der RechtsprechungL. Bahýľová, Rechtsprechung des Obersten Verwaltungsgerichts: Teilnahme der Öffentlichkeit

an Verwaltungs- und Gerichtsverfahren . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

M. Pfeiffer, Gewöhnlicher Aufenthalt im europäischen Familienrecht . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Verfassungsrecht26. Haussuchung in der Wohnung eines Dritten . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

27. Beschränkung oder Beraubung der Handlungsfähigkeit und Bestellung des Pflegers . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

Ziviles Verfahrensrecht28. Verwaltungsorgan als Teilnehmer des Verfahrens nach dem Fünften Teil ZPO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

29. Beseitigung von Diskrepanzen in der Entscheidungsfindung des Obersten Gerichts . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

30. „Gewöhnlicher Wohnort“ nach Art. 8 Abs. 1 der Verordnung (EG) Nr. 2201/2003 des Rates . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

Ziviles Verfahrensrecht31. Einrede relativer Nichtigkeit und gute Sitten . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

32. Klage auf Unterlassung des Gaststättenbetriebes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

Handelsrecht33. Ausfüllung des Wechsels . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

34. Charakter des Verfahrens und Teilnahme am Verfahren nach dem § 183k HGB (squeeze-out).

Wesentliche Periode für die Bewertung der Angemessenheit der Gegenleistung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

Ausgewählte Entscheidungen aus dem verwaltungsrechtlichen Bereich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

Verwaltungsrecht35. Hemmung der Präklusionsfrist bei der Immobilienübertragungssteuer bei Einlagen in Handelsgesellschaften . . . . . . . . . . . 109

36. Nichtvorlage der Fahrzeugregistrierungsbescheinigung, der Grünen Karte oder der Bescheinigung

über Grenzversicherung durch den Fahrer bei Straßenkontrolle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

Europäisches RechtDer EU-Gerichtshof – Januar 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112

Der Europäische Gerichtshof für Menschenrechte – Januar 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

Zum neuen Bürgerlichen Gesetzbuch aus der gerichtlichen PraxisLegitimation des anteiligen Miteigentümers zur Einreichung des Vorschlags auf Verkauf der Sache

mit öffentlicher Versteigerung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

Monatsblatt der tschechischen und europäischen kommentierten Rechtsprechung

SOUDNÍ ROZHLEDY

Date post:	07-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	nakladatelstvi-c-h-beck
View:	247 times
Download:	9 times

Soudni rozhledy c.3/2013

Documents