školní časopis G y m n á z i a Š p i t á l s k á1 4 . č í s l o

Vládce školních sklepení

Jedna nulaDekomunizaceProdaná nevěsta

Milí čtenáři, je tu!Vánoční akademie. Poslední léta ji nemám rád. Připomíná mi studený pot na čele umírajícího, předzvěst toho, že dáma s kosou si již za dveřmi nacvičuje švih. Na starý rok. Naštěstí ne na školní časopis. Proces, slibující udržet tradici redakce bez přerušení i po odchodu zasloužilých kmetů, generační obměna, se daří. Již v tomto čísle můžete narazit na příspěvky podepsané novými neotřelými jmény. Dokazují tak, že není nepřekonatelně těžké se na chvilku zastavit, uspořádat myšlenky, zaznamenat je a najít odvahu je zveřejnit. Zbývá mi doufat, že u časopisu vydrží i v letech následujících. A Vám přeji do roku příštího mnoho zdaru ve všem, co si budete přát.

Martin Mityska

Tak už se nám ty Vánoce ale blíží, že? Už ani ne měsíc a budeme klečet pod stromečkem a se sevřeným srdcem čekat na to kouzelné zazvonění zvonečku.Ale teď po pravdě: pod stromečkem s námi bude sedět ještě milovaná babička, dědeček a tetička, již nás postupně nebo lépe všichni najednou budou tahat za tvářičky, přičemž si jistě neodpustí komentáře typu - ty jsi nám ale zas vyrostla a pohubla. Pod kouzelným stromečkem z Tesca nás bude jehličí píchat, kde si jen vzpomenem (kam se hrabe osina v řiti), a místo srdce se nám pravděpodobněji sevřou půlky (s tou majonézou už to příště nesmím přehánět). No zkrátka už to není, co bejvávalo. Přiznám se, že dřív jsem týdny a dny do Štědrého dne počítala se zářícíma očkama, zatímco dnes počítám spíš obsah pokladničky a v očích se mi třpytí již jen slzy. No ale kde je to kouzlo? To očekávání, s kterým jsme počítali přibývající vločky místo cen v katalozích akčních slev? A nevymlouvejme se na konzumní kulturu, i když nám tu cennou atmosféru mění na honbu za vánoční slevou.Nezapomněli jsme spíš v té záplavě Santa Clausů, Dědů Mrázů či Ježíšků, že obdarovat blízké není povinnost, ale příjemný akt, jímž tomu druhému prokážeme náklonnost, úctu nebo prostě způsobíme radost. Když usedneme k slavnostní tabuli, netvařme se tedy jak na elektrickém křesle, vždyť ta babička je celý rok sama a má teď takovou radost a tetička mě tak dlouho neviděla. A možná se pak mezi nás usadí i ta vzácná atmosféra klidu a pohody. A pozdě v noci, až budou babičky a dědečkové slzet nad rodinným albem a vy v koupelně vyčesávat jehličí, dojdete snad k závěru, že to vůbec nebylo tak špatné a že (světe div se) se vlastně těšíte na další rok.

Kouzlo VánocHana Velebilová

pilot: Martin Mityska |stevardi: Pavel Bakič, Pet-ra Fabiánová, Marie Kalvová, Milan Flanderka, Štěpán Vršťala,Hana Velebilová , Ondřej Hála| barvylaky: Zde-něk Linc| děkujeme panu profesorovi T. Míkovi a Všem našim čtenářům, kteří se nás nebojí a naopak nás kupu-jí| web: spit.gymspit.cz|email: casopis.spit@volny.cz|

r e d a k c e

úv

od

ník

2

Za chviličku osm bude,tak co studentovi zbude,ke škole on musí hnát,pozdní příchod nemá rád.Sotva popadaje dechu,běží parkem ve svém spěchu.Pak poslední metry zdoláa před ním se tyčí škola.Ještě to stihne, ještě má šanci!Školní řád studenta nazpátek vrací:boty má na nohách-smrtelný hřích!„Podobnýs‘ dobytku!“…a žádný smích.Tak praví školní řád na naší škole,každý že boty své odloží dole.Přezůvky vybalí, obuje nohuchodit jen v ponožkách je proti bohu.Student se zoufale brání:„To je snad jenom mé zdání.Ukažte mi jinou školu, kde vždy boty musí dolu.Ať je hezky nebo prší, každý na mě vzteky srší.Bláto i z bot v rukou padá!Marná je tu každá rada.“Za pravdu není mu dáno.Chování za drzost bráno.A tak student smělýzepsutý je celý.A jako bonus: kázeňské opatření.Holt, choditi pozdě, to chytré moc není.

Opozdilý studentMarie Kalvová

Když jsem v květnu tohoto roku zaslechl upoutávku na soutěž grafiků s cílem vytvořit návrh trička s protikomunistickým motivem, netušil jsem, že je to teprve začátek velice slibného a zajímavého projektu. Ihned jsem začal o akci shánět podrobnější informace. Těch se mi dostalo na oficiálních stránkách projektu www.dekomunizace.cz:„Trikem proti komunismu je nenásilná výtvarná akce, která upozorňuje na nebezpečnost komunistické ideologie.“Celý projekt začal vypsáním soutěže pro české grafiky s jasným cílem: Navrhnout dobrý a graficky přitažlivý motiv s tématikou upozorňující na nebezpečnost komunistické ideologie, který by byl pak šířen ve formě potisku trička. Podle „duševních“ autorů představuje tričko obrovskou reklamní plochu, protože je to jeden z nejrozšířenějších oděvů, a navíc je oblíbenou součástí šatníku mladých lidí. Triko je moderní způsob jak oslovit obrovské množství populace, navíc jasně vyjadřuje názor jeho majitele.Soutěž byla vyhlášena 5. května 2005 a trvala do 31. května 2005. Došlo celkem 358 designů, o kterých proběhlo hlasování ve třech kategoriích: Hlasování odborné poroty, hlasování autorů přihlášených do soutěže a hlasování veřejnosti. Vyhlášení výsledků proběhlo 30. června 2005, čímž byl také zahájen prodej triček s vítěznými návrhy. V dnešní době je ve standardní výrobě 14 designů, které jsou každý týden dle zájmu po jednom obměňovány. Trička jsou v prodeji za rozumných 330kč jak přes internet, tak v centrálním skladu Mowshe na Praze 1 ve Školské 24, či v různých klubech či kavárnách.Proč vůbec tato akce vznikla? Důvodem jsou rostoucí preference KSČM – pohrobka totalitní KSČ. Autoři nechtějí, aby ochota některých našich politiků spolupracovat s představiteli KSČM, spolu s nezájem mnoha občanů o účast ve volbách dospěla až k opakování komunistické diktatury. Po volbách, které by KSČM katapultovaly k moci, by mohlo být už pozdě. Smyslem celého projektu je snížit její výsledek v blížících se volbách v červnu 2006. Všechny návrhy, ať již oceněné nebo ne, jsou tudíž stejnoměrnou podporou této myšlenky nikdo (kromě komunistů) nebude poražený.Je otázkou, zda nošení triček dokáže ovlivnit volby, ale určitě není k zahození tato forma vyjádření. Stylem oblékání totiž každý člověk o sobě něco prozrazuje. Někdo rád provokuje, někdo zase nechce vybočovat z davu. Nositel protikomunistického trička všem lidem vůkol jasně říká, co si o této otázce myslí, a dává najevo, že je na svůj názor hrdý a že se nebrání diskuzi. A to je právě cíl akce. Ztotožňujete ji se s těmito myšlenkami tak neváhejte, navštivte www.dekomunizace.cz, a koupí trička vyjádřete svůj názor, dokud není pozdě!

Totální dekomunizace – Trikem proti komunismu

Pavel Vybíhal

3

Když jsem rozmýšlel, s kým protentokrát udělám rozhovor, napadla mě dosti opomíjená, ale veledůležitá osobnost naší školy. Je jí nikdo jiný než pan školník Jan Šťastný – vládce školních sklepení...

Jan Šťastný se narodil 27. března 1952 v Městci Králové v okrese Nymburk. Záhy po narození se jeho rodina přestěhovala do hlavního města. Bydlel na Praze 9 v blízkosti divadla Gong, kde také vychodil základní školu Na Balabence. Zajímavostí určitě je, že v této době hrál 10 let fotbal za FC Bohemians. Poté navštěvoval učiliště na Harfě, ve kterém se vyučil v oboru nástrojář – zámečník. Brzy se oženil a odstěhoval do Jičína, kde také vychoval svou dceru (30) a syna (28).

Vládce školních sklepeníPavel Vybíhal

„Dělal jsem tam ostudu“ odpovídá hbitě pan školník na mou otázku, co v Jičíně dělal. „A dělám ji dodnes. (smích) Svářeč, no zámečník-nástrojář, ale většinou svářeč.“ V roce 1998 se vrátil zpět do Prahy. Místo školníka, jak sám říká, našel čistě náhodou: „Viselo to na vratech, že sháněj školníka, tak jsem se tady zastavil.“ Od roku 1998 tedy pracuje na naší škole.

Které povolání vám v dětství imponovalo? „Asi nicnedělání a hodně za to brát. (smích) No nevim, asi jako táta.“ Na otázku, zda ho tato profese baví, odpovídá kladně: „Baví! To bych to jinak nedělal.“ Přitom má ve škole velkou zodpovědnost: zajišťuje veškeré technické zázemí školy. V dnešní době je na všechno sám „jak voják v poli“. Kdysi měl alespoň k ruce pomocníky, kteří zde byli za náhradu povinné vojenské služby, což je dnes bohužel minulostí. Pouze na větší opravy či renovace si zve pomocné ruce, v zásadě ale vše stojí pouze na něm.

Ve školním seriálu si zahrál nepřátelského a zlého školníka, kterým ale ve skutečnosti opravdu není. Kdo ho zná ví, že s ním lze zažít spousty legrace. Na otázku, zda je milovníkem zvířat odpovídá se smíchem „chutnaj mi“. Pravdou však je, že má rád „jakékoliv zvířectvo“. Pan školník vlastní dva pejsky – Blacka a Šmudlu. Black měl tu čest zahrát si ve Škole života zlého hlídacího psa, pravda je však opět jiná: „Vypadá zle, ale není tomu tak. Kdyby přišel zloděj, tak by mu možná ještě otevřel dveře.“

Ač bych řekl, že bydlení ve škole může být docela rušné, dostávám překvapivou odpověď: „Je to tu jak na samotě u lesa“. Poté, co poslední žák opustí budovu všechno ztichne, škola se zamkne a do druhého dne je klid. Se studenty pan školník vychází dobře, ačkoli po

nich musí často něco zpravovat. „Zatím to jde“.

Má další otázka směřovala do oblasti hudby: „Chodil jsem do lidovky, dneska tam je pivovar. Devět roků na housle, šest roků na kytaru. Dneska umim stejně prd, tak je to jedno. Taky jsem hrál v kapele, asi 20 roků v bigbeatu a 5 roků v country. Baskytaru. A v country basu - klasickej kontrabas.“ Dnes poslouchá převážně country. Rád zajde „na pokec do restaurace“, po večerech sem-tam něco kutí. Často také chodí na čundry.

S koncem rozhovoru přichází i moje poslední otázka: Trápíte rád malé vepříky?

„Trápím, hlavně na grilu. A může bejt i větší.“ A mě nezbývá nic než poděkovat za příjemný rozhovor a popřát mnoho zdaru do budoucna.

4

Pavel Vybíhal

aneb Co je důležité při výběru školy a co Vám nikde neřeknou

Každý z nás jistě ví, jak důležité je vybrat si správnou školu. Ale jak na to? Podle čeho bychom měli vybírat?Jistě - každá škola nám předhodí mnoho pozitiv a výhod, ale je tu jedno hledisko, podotýkám velmi důležité – ne-li rozhodující, které nám na žádné škole neprozradí. Mejdanologie! Jak probíhá takový mejdan na prestižní anglické škole a jak „reprezentují“ ve volném čase studenti významného českého gymnázia? Nabízíme Vám zde unikátní srovnání mejdanů středních škol.

Sonda do „mejdanologie“Hana Velebilová

PORG (První Obnovené reálné gymnázium)Předpokládám, že každému již název něco řekl - především už proto, že ředitelem je zde syn pana prezidenta - V. Klaus. Ale k tomu podstatnému.Studenti PORGu „reprezentují“ školu v oblasti zábavy téměř každý den. Jsou totiž až bytostně spjati s blízkou hospůdkou Karel IV., ke které se každý den s láskou obrací, mají-li nějaký problém či trápení a ona vždy splní očekávání. I větší oslavy se situují do podobných podniků a dle pravidla: S promile roste zábava - brzy samou zábavou ani nejsou s to dopravit se domů a v půlnočních hodinách je můžeme celé „ozábavněné“ potkat usínající ve stanicích metra, tramvají i ve stanicích záchytných.

ECP (English College in Prague)Nevím, zda všichni poznáváte školu, jež k nám den co den posílá hladové krky, kteří nám ke zlosti našich nenasytných spolužáků zas o něco prodlužují frontu na oběd.Zde sice frekvence mejdanů zdaleka nedosahuje kvalit PORGU, zato je zdaleka předčí svými náklady. Nesmíme totiž opomenout, že ECP zpravidla navštěvují děti diplomatů a cena tedy nehraje roli. Party se povětšinou konají v nemalých rodinných domcích (nejeden by naši skrovnou školičku pojal i 2x), přinejhorším se vezme zavděk alespoň luxusním bytem. Když tedy pomineme bazény, solárka a sauny překážející v přízemí, prostorů ke slavení je určitě dost. O rozmanitosti a množství drahého pití netřeba mluvit, stejně jako o spotřebě. Která je veliká tou měrou, že pro snadnější obsluhu je přítomný barman.K půlnoci Vás pak trochu probere předplacená sexuální pracovnice. A abyste náhodou cestou domů nevystřízlivěli, odvezou Vás oslavencem objednané taxíky. Studenti ECP jsou opravdu dbalí na těžkou profesi diplomatů (jimiž se většina studentů opravdu stane) a již musí zvládnout nejeden podobný „namáhavý“ večer.

Střední odborné školyTento typ jsem si dovolila shrnout.„Mejdany“ jsou v porovnání s ECP o malinko skromnější.U zdejšího typu mejdanů se obytné prostory vypouští vůbec jako nedostižný přepych. Oslava se koná kdesi venku u ohníčku, kde se všichni zimomřivě tisknou ke všem. A po pár slavnostně ukořistěných flaškách už se má každý rád a choulí se k sobě nejenom u ohníčku, ale i v roští a přilehlém lesíku. Kolem půlnoci se pak můžete maximálně dočkat studené idyly při hvězdičkách, při které ale u ohníčku už zůstanete sami. Zato Vás bude družně doprovázet šustění roští či větviček z lesíku. Domů mažete pěkně po svých obložení spacákem a karimatkou, ve které Vám bylo stejně zima. Při troše štěstí bez propálených kalhot, zato s parádním flekem od smůly na zadku, protože se sedí na pařezu.

Gymnázium ŠpitálskáZávěrem bych si dovolila něco podotknout o našem výběrovém ústavu. Myslím, že nejblíže máme jistě k PORGu, až na ten fakt, že naši studenti jsou bytostně spjati s kteroukoli hospůdkou v okruhu 1km (tedy vzdálenosti, jež jsme s to o volné hodině zvládnout). A samozřejmě, jak nám svědomí a správná uvědomělost káže, pijeme jen s (M)mírou, ale jsou i tací (k nimž se samozřejmě nehlásíme), kteří jsou ochotni pít i s Vláďou, Petrem, Danem, Mirkou, Alenou…

5

Tento článek se nezabývá ani fotbalem, ani hokejem. V tomto článku vám budu vyprávět o místnosti 10, tedy bývalé knihovně, hudebně, studovně a budoucím studentském klubu.

Jednoho loňského prvého září vešla paní profesorka Šabatková do učebny. Kromě toho, že nás přivítala, prozradila nám, že jsme tu už pět let. A za pět let tahle škola pro nás udělala dost na to, aby teď byla řada na nás. Padala i jiná slova: volná třída, pan ředitel, skvělý nápad, jedinečná šance, čest, nadšení. Ne každý se s nimi ztotožnil. Pak nastalo trapné ticho, během něhož jsme se měli nadšeně hlásit a hádat se o to, kdo vezme organizaci na svá bedra. Rozpačitě se zvedly dvě ruce, jako by je táhla vzhůru proti jejich vůli neviditelná síla povinnosti. A tak jsme začali dělat studentský klub.

V průběhu roku naše třída prošla několika stádii vývoje zájmu o studentský klub. Prvotní euforii, kdy všichni sršeli nápady, co by tam mohlo být a co by se tam mohlo dělat, vystřídala liknavost. To už byly seznamy nutného vybavení hotovy a řešily se návrhy na výzdobu. A ve chvíli, kdy se návrhy začaly na zdi realizovat, opadl veškerý zájem a postupně se postoj většiny třídy zvrátil v naprostou ignoraci. A tak to zbylo na pár nadšenců, které čas od času můžete potkat na chodbě v laboratorních pláštích poznamenaných balakrylem. Kdy bude studentský klub dodělán, to ví snad jen déšť a vítr kolem nás. A pan ředitel. I když ten spíš chová bláhovou naději. Zatím se klub dopracoval do stádia „takřka hotov“, ve kterém více-méně od prázdnin setrvává přes veškeré úsilí.

Momentálně zvídavý student, který otevře dveře s nápisem nezamykat, uzří červenou. Červená je všude, tedy hlavně na stěnách - na linoleu a květinách za okny nemá co dělat. Mnohými odstíny

Jedna nulaMarie Kalvová

červené jsou po všech stěnách namalovány cihly. Je diskutabilní, zda-li volba této barvy a motivu byl šťastný nápad. Na někoho můžou všudypřítomné rudé cihly působit agresivně, může mít pocit, že na něj místnost svými krvavými stěnami padá a drtí ho! Rozhovor s takovým někým autoři nápadu a jeho ztvárnitelé odmítají. V této fázi už přišel s křížkem po funuse. Pět minut po dvanácté dorazil i pan ředitel se svými výtkami týkajícími se alkoholu a měkkých drog, které obklopují obrázek krtečka a jeho kamarádů v nadživotní velikosti. Jeho příchod je označován jako pozdní zejména proto, že stěna byla tou dobou konečně dokončena a návrhy ji předtím zdobil nějaký ten pátek. Ale ať člověk chce nebo ne, pan ředitel prostě pozdě nechodí a alkoholismus a užívání měkkých drog musí z malůvky zmizet. Tečka.

Fantazie si na stěnách klubu našla své místo. Perspektivní pohled na Žižkovskou věž v záplavě žluté, na niž se dívá malý mimozemšťan, mluví za vše. A hned vedle bije do očí veliký nápis „Sob“. Je-li to jen slovo a nebo šifra, zůstane nejspíš navždy záhadou. Nad krtečkem, který hýří s kamarády, umělcova ruka napsala Be Free. Jen škoda, že zvířátka musí hýřit v únosné míře,

6

nápis tím totiž evidentně ztrácí na půvabu. V tuto chvíli toho v místnosti o moc víc neuvidíte. Ale plán počítá s imaginárními dveřmi se skutečnou klikou, extraterestrickým obyvatelem na opravdových dveřích a zvěčněním některých krátkých básní na cihlách. A také s tím, že se konečně někdo ukecá, aby odnesl z místnosti tu tabuli, která tam nemá co dělat.

Název studentský klub nebyl třídě přidělen náhodou. Je to dar pana ředitele nám všem, aby se pro nás stala místečkem, kde můžeme pobývat v době volna místo hnípání na chodbách. Můžeme tam také pořádat literární besedy, filmové večery, hudební dýchánky a co nás jenom napadne a zorganizujeme si - mám na mysli celou školu, nejen naši třídu. Také když se někomu udělá špatně, tak tam bude uložen, aby nestrašil (nebo

nebyl strašen) před sborovnou. Za normálních podmínek bude třeba třídu vyklidit úderem čtvrt na pět, kdy končí vyučování. Ale po domluvě se vedení zdá být nakloněno výjimečnému prodloužení. Mezi slíbené vybavení patří gauč, šipky a asi fotbálek. Usiluje se o koberec, zatím se nedá mluvit o úspěchu, ale na studeném linu si nikdo moc nepohoví a židle by zabraly moc místa, takže snad to projde.

A to je tak všechno, co bych vám o studentském klubu mohla vyprávět. Snad ještě poslední věc: kdybyste chtěli také si zapatlat barvičkou po stěnách, budete vítáni, nemusíte být výtvarně nadaní, je to zcela blbuvzdorné, stačí si někdy odchytit někoho, kdo tam maluje, a to je vše!

Jarda Komeš sledoval drobné perličky šplhající po stěnách jeho oroseného půllitru a ukrutně se nudil. Na tom by jistě nebylo nic překvapivého, pokud by U Beránků seděl sám. On však sdílel stůl s živě se bavící společností svých dobrých přátel.

Již tomu byl nějaký rok, když se právě tady, U Beránků, smluvili na pravidelných čtvrtletních „zasedáních“. Museli. Bylo jim tehdy už dvaadvacet a starobylé město Mělník je již začínalo tísnit jako břichouna kalhoty. Všichni maturanti, každý ale „trochu jiné těsto“. Až na Jardu přeběhli do Prahy, aby v ní studovali, neb v poněkud provinčním Mělníku ještě nikdo univerzitu nezaložil.

Jarda stále ještě neodtrhl pohled na sklenici s pivem. Civěl tak na ni již dobrých pět minut, když na jeho mírně propocená záda přilétla tlapa Káji Spáčila, jeho dřívějšího nejlepšího kamaráda: „A co ty Jarko? Seš dneska nějakej zaseklej. Jestli nám rychle nepovíš nějakou veselou historku, vyloučíme tě k seniorce poslední útěchy.“ Jarka se ani nemusel otáčet. Stará Korková, usedající k rohovému stolku vedle věšáků denně již kolem páté, zrovna hlasitě zasrkala svůj již notně vyčpělý mok ze své oblemcané číše. Tato zvláštní vrásčitá osoba byla pověstná pro svůj poněkud vlezlý zvyk usedat k různým nebožákům, kteří se bez doprovodu rozhodli osvěžit jazyk nápojem, či něčeho pojíst. V okamžiku, kdy se takový neználek jakž takž uvelebil na své židli, zvedala se již v rohu s hlasitým loupáním osůbka, která se na svůj věk dovedla šourat překvapivě rychle. Než si její nová oběť stačila uvědomit hrozící nebezpečí, už k ní usedala vdova Korková a započala s výslechem.

„Představte si, že nám už třikrát změnili předpisy

Jardův Smysl pro humorMartin Mityska

pro evidenci psů,“ pokusil se Jarda odrazit zákeřný útok. Na rohu stolu se rozduněl smích Vojty Leška, redaktora, který po chvilce zesílili i ostatní kamarádi. „Tak ta tvoje je dneska nejlepší,“ prohlásil Vojta, když si utíral slzy. „My se tu mordujeme, lovíme v paměti zajímavý místa, a ty nás takhle převálcuješ.“ „Ale tak lehce se z toho nevyvlíkneš,“ zasmál se škodolibě Rouček, studující farmacii. „Pane vrchní, dneska kasírujte Komše!“, vykřikl do výčepu, zatímco se společnost začala zvedat.

Komeš se táhl ztemnělými uličkami do svého pronajatého bytu na rohu Legionářské ulice značně rozmrzený. Vždycky se považoval za zábavného a bystrého člověka. Ale poslední dobou ho přepadal temný pocit. Zdálo se mu, jakoby mu tuhnul mozek. Tu se mu v mysli vynořila představa zítřejšího brzkého vstávání a monotónní práce v úřadě. Rezignovaně svěsil hlavu, a zbytek cesty prošoural.

V pokoji shodil své unavené tělo do rozházených, dosti již zašlých přikrývek a toužebně očekával sladký spánek. Ten se ale dnes na své cestě poněkud zdržel. Jarda se zmohl jen na pár krátkých klimbnutí. Pod ním sice ještě halasila hospoda, ale její hlomoz na Jardu již léta působil jako ukolébavka. Vadilo mu něco jiného. Připadalo mu, jakoby s ním v pokoji byl ještě někdo. Neviděl sice nic než šedavé kontury nábytku, ale něčí přítomnost podvědomě cítil. Konečně to už vypadalo, že zabírá, když tu náhle uslyšel slaboučké zvonění. Něco jako maličké rolničky. Jeho myšlení se sice už stávalo příjemně nelogickým, jak to bývá, než mozek zaplaví sen, ale tenhle zvuk na něj nepříjemně dotíral zvenku. Po chvilce to už Komeš nevydržel

7

a roztáhl víčka. Na nočním stolku poskakovalo jakési maličké studené světýlko, podobné fosforeskujícím odleskům ručiček starých budíků. Komeš se s námahou posadil a zamžoural na podivného rušitele. Zdálo se mu, že vidí cosi, co silně připomíná skřítka s lucerničkou. V duchu se ujistil, že měl dnes opravdu jen tři desítky a pro jistotu si dlaní řádně protřel oči. Postavička nezmizela. Poskakovala si dál vesele po stolku a udiveného Komše si, zdálo se, vůbec nevšímala. Tu náhle strnula, zadívala se na Komše a vyloudila ze sebe něco, co připomínalo pisklavý smích. „Na tebe je teda pohled, ušáku,“ zaštěbetalo k Jardovi stvoření pisklavým hláskem. Komeš ještě chvilku strnule seděl, než se konečně odhodlal k reakci: „A co seš zač ty, podivný tvore?“ Panáček položil lucerničku a hluboce se uklonil: „Smysl pro humor prosím. Pro přátele jen Humor.“ Postavička se na chvilku odmlčela, ale poněkud hloupý výraz v Komšově tváři ji asi neuspokojil, takže se pustila do obšírnějšího výkladu: „Konkrétně Váš Smysl pro humor, pane Komši. Pravděpodobně jste se ještě s žádným živým Smyslem nepotkal osobně. Není to také obvyklé, protože obvykle ze svých hostitelů dobrovolně neodcházíme.“ „Hostitelů?“, opakoval Komeš zmateně, ale to mu už panáček podával vysvětlení: „Jistě. Běžně žijeme ve vašich tkáních a využíváme vás jako zdroj energie. Na oplátku vám propůjčujeme část našich vlastností.“ Komeš slinil na podlahu. „Samozřejmě záleží na charakteru a rozpoložení toho kterého Smyslu jak velký, či vůbec nějaký díl svých vlastností vám propůjčí. Ale pane Komši, vždyť si ten krásný koberec úplně oslintáte, kontrolujte se přece!“ Tu se Komeš vzpamatoval: „No a jak to, že nejseš, ty darebo, v mý hlavě, ale producíruješ se tady přede mnou na stolku?“ Panáček se maličko nasupil: „Já osobně mám radši játra než hlavu, ale to je věc vkusu. Ale k vašemu dotazu. Protože vy mě v sobě dusíte. Od té doby co pracujete na úřadě se velice nudím. Samá hloupá akta a neobratné podlézání ředitelce odboru. Kdo to má vydržet. A zvlášť já se svojí hravou povahou z toho mám žlučový kameny. Udělal jsem si dovolenou.“ Náhle si Komeš uvědomil, že když přesvědčí tohohle skřeta, aby mu vlez zpátky do palice, navrátí se mu tak postrádaná životní svěžest a lehkost. „A řekněme, kdybych vám dal pane Humore víc prostoru, dejme tomu, že bych se častěji scházel s přáteli a bral méně vážně práci, mohl byste se zase vrátit zpět do mých jater?“ Skřítek se zachmuřil: „To není jen tak. Za tu dobu, co jsem pryč, vaše tělo pravděpodobně ztratilo přirozené obranné mechanismy, které moji činnost omezují. Pro mě je to přirozeně dobrá zpráva, ale vám by to mohlo zkomplikovat život.“ Ale na takovéhle varování neměl Komeš v mozku dost místa, protože mu v něm pobíhaly představy vykreslující, jak to bude skvělé, až bude mít opět (S)smysl pro humor: „Ale jakýpak strachy. Prostě do mě vlez, a já si s tebou už nějak poradím.“ Panáček se

po Komšovi ještě jednou starostlivě podíval, ale když viděl, že s ním už nebude kloudná řeč, debatu uzavřel: „Nu, jak soudíte, Komši. Doufejte, že neprohloupíte. A teď si zase pěkně lehněte, a já už se postarám, abyste usnul. Přechod jde totiž realizovat pouze ve spánku, jinak by to byl pro organismus, zvláště pro mozek, příliš velký šok.“ Komeš tedy souhlasně pokynul hlavou a už, když se pokládal na lože, cítil, jak ho pomalu přemáhá spánek.

Když ráno Komeš zamžoural do prozářeného pokoje, nepociťoval žádné následky včerejších podivných událostí. Zanedlouho byl již vnitřně utvrzen, že se mu zdál nějaký příliš živý sen a setkání se Smyslem pro humor pustil z hlavy. Při štípání ztuhlého másla si ještě slíbil, že se bude méně sledovat a najde si nějaké hodnotné koníčky.

To už do sebe nasoukal celý krajíc, když si všiml, utírajíc si zamaštěné koutky, že se už čtyři dny neholil. Cestou do koupelny si začal pohrávat s představou, jak by asi jeho kolegové reagovali, kdyby přišel: neoholený – s vousy až na prsou – s vousy v copáncích – jako hipík s dlouhými vlasy – s metrovými chlupy na rukou – v masce opičáka – jako slušný opičák v saku – jako nefalšovaný pralesní opičák. Tyto obrazy samozřejmě nenechávaly jeho bránici úplně klidnou, což by nevadilo, pokud by se nepromenádoval po svém obličejíčku ostrou žiletkou.

Zasykl a konečně si uvědomil, co dělá. Ale přestože se snažil ovládat, pochechtával se víc a víc, díky čemuž si během chvilky zakrvácel celou koupelnu. Pohled na zakrvácené zařízení v něm ale místo vystřízlivění vyvolal ještě mnohem větší návaly teď již zcela šíleného smíchu.

Doktor Blažek z mělnické pitevny si ještě jednou prohlédl silně zohavené tělo mladého muže, jež okupovalo jeho pracovní stůl. „Divnej případ tenhle Komeš,“ brumlal si pro sebe, když přemýšlel, co uvést do pitevní zprávy pod bodem „Příčina smrti“. Ožužlal ještě třikrát důkladně modrý konec levné plastové propisky, a pak se jeho ruka rázně rozjela po lejstrech. „Smrt nastala v důsledku mnohačetných poranění, jež si poškozený přivodil vlastní vinou, patrně v záchvatu šílenství.“ Blažek přejel očima svůj kostrbatý výtvor a s ulehčením sklapl desky. „Škoda, že tam nemůžu napsat: příčina smrti – akutní posedlost ďáblem. To by se asi na tohohle chlápka hodilo nejlíp.“ Mrknul po hodinkách – tři čtvrtě na pět. V tu dobu obvykle končil a dnes neudělal výjimku. Již byl ve dveřích, když se ještě naposled rozhlédl po ztemnělé místnosti. Tu jeho pohled narazil na slabé žlutozelené světýlko skotačící po podlaze.

8

Santa proti JežíškoviMichaela Danielová

Také poslední dobou slyšíte za dveřmi ty podivné zvuky? Ne, nemluvím o hádkách sousedů nebo vrčení sbíječky nějakého domácího kutila. Přece Vánoce neodbytně škrábají na dveře, den ode dne s nabývající intenzitou. Pro někoho tyto svátky znamenají dlouhé fronty v hypermarketech, pro jiného chvíle pohody. Zvlášť pro děti platí druhá varianta. Asi každý z nás kratší nebo delší dobu v dětství věřil, že dárky nosí hodný pán Ježíšek nebo fajn chlápek Santa Klaus. Kdo je ale z nich lepší? Rozhodla jsem se jejich síly poměřit.

Santa Klaus Ježíšek

Kdo má ústřední topení, má asi smůlu, protože chodí zásadně komínem.

Může se k vám dostavit prostřednictvím tatínka, strýčka nebo hodného souseda.

Víme, že bydlí na Severním pólu a mů-žeme podniknout dovolenou s názvem „honba za santou“.

Co se týče tradic patří spíše do skupiny novodobých zvyků.

Musí si celý rok nacvičovat svoje HOU HOU a pečovat o červený kostým.

Na každého se dostane, protože dává dárky oknem a na nikoho nezapomene.

Dovedete si představit, jak váš táta je navlečený v rouše Ježíšově a rozdává dárky?

Pokud nemáte příbuzné v NASA do nebe se těžko dostanete...

Lidé ho znají už 2000 let.

Zvládá všechno levou zadní na poslední chvíli.

9

Prodaná nevěsta, to je v Čechách už přes sto let klasika. Když se řekne Prodaná nevěsta, většině lidí se vybaví sbor v lidových krojích pějící Proč bychom se netěšili. Viděla jsem už mnoho pojetí této skvělé opery a pro letošní rok si Národní divadlo připravilo nové, modernější nastudování.

Již při předehře se opona roztáhla a na jeviště naběhlo několik sboristů, oděných jako pracující lid z 50. let minulého století, a začali bílým balakrylem natírat černou kulisu, na níž nakreslili siluetu staročeských chaloupek s kostelem. Tento obraz se pak skryl a divákovi se naskytl pohled na naprosto prázdnou scénu, připomínající velké krychlové akvárium. Celé scéně vévodily hodiny či metronom či co to mělo být, složené ze štaflí a kosy, na níž bylo navlečené papundeklové

Prodaná nevěsta „trochu“ jinakKlára Piskáčková

sluníčko. Sbor okolo štaflí nastoupený, celý oděný do stejných zelenošedých montérek jako při předehře, začal zpívat Proč bychom se netěšili a člověk si oddechl, že alespoň hudba a zpěv zůstaly původní. Místo Mařenky a Jeníka přiběhly dvě malé děti v kroji, kterým dělali playback dospělí Mařenka s Jeníkem schovaní ve sboru. Nevím, co to mělo za smysl, každopádně šesti až sedmiletá dítka neumějí správně otevírat pusu na prázdno, takže to vypadalo velice nesehraně.

Při árii Věrné milování se divák poprvé setkal s pravým Jeníkem a Mařenkou a s údivem zjistil, že Mařenka má na hlavě něco mezi dredy a rasta copánky. Celá árie byla zároveň doprovázena sboristy baletu ND, oděnými do sokolských stejnokrojů ještě historičtějších než byly montérky souboru operního, kteří předvedli spartakiádní tanec s olistěnými košťaty připomínajícími břízy.

Poté nastoupil korpulentní Vašek, stěžující si, že ho maminka chce oženit, a zpěv doprovázel mužský sokolský sbor opět spartakiádně vypadajícími prostocviky, o něž se pokoušel během zpěvu i Vašek. Baleťáci se potom po scéně pohybovali neustále a zapojovali se hlavně posunováním dlouhé dřevěné zeleně natřené bedny, která tvořila jedinou dekoraci a kterou zpěváci každou chvíli přeskakovali, stáli, seděli a leželi na ní.

Národní divadlo se nedrželo rady Járy Cimrmana „Nedělat přestávky, jinak utečou“ a udělalo přestávky obě

dvě, což byla možná chyba, o první přestávce jsem slyšela odcházející paní říkat, že prchajících lidí v šatně bylo asi patnáct.

Druhé jednání – hospoda – mělo o něco málo výpravněji pojatou scénu. Dřevěná bedna zmizela a místo ní se objevilo několik trámů, sestavujících štít jakés takés budovy. Za nimi visely dva dvoumetrové půllitry plné lahodného moku a menší, příruční půllitry, byly rozestavěné po celém jevišti. Ty si posléze rozebrali sboristé, opěvující tento zlatavý mok. V závěru sboru Pivečko je boží dar byli dva sokoli vytaženi vzhůru a viseli vedle obrovských půllitrů u krovu hospody, z jehož trámů vyrostla křídla. Jejich účel jsem nepochopila, ale dobrá… Na úplném konci jednání dva sboristé přešli do popředí a 10

zdvihli srp a kladivo. Mladší část publika vyprskla smíchy, avšak vzhledem k tomu, že představení patřilo pod seniorské abonmá, nebyl tento výstup nejvydařenější – následovala totiž druhá přestávka a z hlediště ubylo mnoho dalších diváků.

Třetí jednání mělo scénu opět stejnou jako první, jen s tím rozdílem, že zadní stěnu „akvária“ tvořil velký obraz pastelových barev. Na scénu přišel smutný Vašek, táhnoucí za sebou hejno dřevěných kačenek na kolečkách, z jeho činnosti ho však vyrušili komedianti. Příchod komediantů byl celkově činoherní, což vysvětlovalo, že principála v této opeře hrál Ondřej Pavelka, komentující dění. Indián (vypadající dost jako Jindřich z VyVolených) vytahoval medvěda z klece v zákulisí. „A, medvěd se vzpouzí…“ Indián zmizel a na scénu dopadla zakrvavená ruka. Indián přikulhal a prohlásil: „No co, jedna ruka netleská…“ Drastické, ale vtipné. Zasmál by se tomu i pan Smetana? Po tomto předvádění ale mělo dojít k árii principála a já byla velice zvědavá, jak bude tento problém vyřešen. Jednoduše – Esmeralda principála zapíchla. Posléze se objevil druhý principál, vypadající hodně podobně, Esmeralda udiveně zavrtěla hlavou a zapíchla se také. Tento výstup se mi zdál velice nepovedený a nelogický a dá se říct, že mistr Sabina v tu chvíli rotoval v hrobě jako čamrda.

Při děkovačce už v naší řadě chybělo patnáct lidí, na balkoně už obecenstvo taky prořídlo, ale přece jenom nás vytrvalců zbylo hodně.

I přes tuto kritiku ale musím říct, že ze strany pěvců a hudebníků byl výkon skvělý – hudba i zpěv byly na výbornou, ale výprava strašná. Scénu vytvořil akademický architekt Daniel Dvořák, ředitel divadla, a řekla bych, že chtěl ušetřit divadlu peníze, jinak si nedovedu vysvětlit jeho skoupost. Chápu, že v dnešní době se vše musí modernizovat, a pan ředitel se možná pokusil moderním pojetím přiblížit mladým lidem, odvažuji se ale říct, že na tohle mladé lidi nenaláká – mladí nemají rádi samotnou operní hudbu, na výpravě ani tolik nezáleží. Můj děda, který byl na představení se mnou, neustále zavíral oči a když jsem do něj žďuchala, aby neusínal, vysvětlil mi, že se na to nemůže koukat, tak má radši zavřené oči. Navrhla jsem, že půjdeme domů jako ostatní, ale děda řekl, že je to dobře odzpívané. Mým argumentem bylo, že kdybych chtěla slyšet Prodanou nevěstu, pustím si ji doma z cédéčka. Ale je pravda, že panu řediteli může být jedno, že lidé houfně odcházejí z představení. Peníze jim vracet nebude a za scénu již honorář dostal…

Ano, trochu drsný název, ale přiznejte se - že jste všichni poznali jaká „brána“ mi leží na mysli. Ano, přesně tak. Je to přesně ten bílý průchod, který se každý všední den s úderem 12. hodiny otevře a vnese tak mezi nás světlo, naděje a u některých spolužáků vyvolá nepodmíněný reflex (vzpomeňme na I.P.Pavlova)(Pozn. korektora: u některých ne, mají poškozený mozek). Po čtyřech patrech se pak line vůně a nejeden z nás se už tetelí očekáváním (pravda, někdy je to hrůza). A při posledním zvonění již řada z nás přechází z poklusu do běhu, v podání mladších spolužáků už je to vyloženě sprint (upřímně se divím, že za dobu mé docházky ještě nedošlo k ušlapání primánem). A zatímco učitelé se nestačí divit a druzí spolužáci uhýbat, přichází nepostradatelný “hod taškou“ do kouta, do sklepa a někdy i do spolužáka. A zatímco mladší ročníky udýchány a na pokraji nervového zhroucení z dnešního „zástupu“ zabrzdí na konci fronty, maximálně decentně oběhnou pár méně zdatných spolužáků, ti starší a oprsklejší se se zvoláním: „Sorry, du do šatny!“ své šatně obloukem vyhnou a už stojí s vítězným úsměvem před futry prvních vstupních dveří. Zbytek se odehrává v napjatém očekávání, pozorováním rychlejších z nás při jídle (co to s nimi udělá) či pozorováním samotného jídla (co to s ním dnes udělali). Přičemž bych nerada opomenula informační a kulturní ráz obědové fronty. Při takovém“čekání na žvanec“ se totiž dozvíte nejednu denní žhavou informaci, můžete zhodnotit dnešní výkon profesorského sboru či se seznámit s dosud nepoznanými spolužáky. Zkrátka tato stravovací etapa dne, ať už je jakkoli oceňovaná nebo nedoceňovaná, vždy si najde v mém srdci místo a bezesporu na ni budu ráda vzpomínat.

Bílá brána ke korytuHana Velebilová

11

K u c h a ř ka pavel bakič zdeněk linc

Císař Nero

Nad Římstoupá dým

Jakobínská diktatura

Nejvyšší bytostnezná lítost

Prohibice

V Tennesseemálo Hennesy

Den D

Pískem k cíli.Jen chvíli.

CísaNeroNadímstoupá dýmínská diktaturaNejvyí bytostnezná lítostProhibiceV Tennesseemálo HennesyDen DPískem k cíli.Jen chvíli.

pavel bakič

ačkoli jdu tak spím...ačkoli sněží bdím...ačkoli je to jen chvilka...ačkoli je to bezvýznamu...ačkoli to má smysl...ačkoli nemám bačkory...

blbost

akoli jdu tak spím...a• koli sní bdím...a• koli je to jen chvil-ka...a• koli je to bezvýzna-mu...a• koli to má smysl...a• koli ne-mám ba• ko-ry...

zdeněk linc

ještě chvíliještě malou chvíliještě velmi malou chvíli(reklama)dlouho nic velmi dlouho nicstále velmi dlouho nic(konec vysílání)

přenosy