Gymnázium Praha 9 školní časopis 9.číslo

Boss na scéně4 | Evropská un ie 6|schola Pragensis jak sme se prezentovali?14| metr.sex.ua.love16| a další...

Dnešní svět nás nutí stále se nad něčím udivovat a pozastavovat. Ať už to má na naši psýchu vliv negativní, či pozitivní. Mnohokrát nás napadne, jestli si z nás tropí žerty ti druzí nebo jsme my tak nepokrokoví.

Onehdy jsem procházela Prahou a v jedné z tisíců výloh lákajících k návštěvě právě toho obchodu jsem spatřila záchodovou mísu okrášlenou supermoderním prkýnkem. Nejdříve jsem si pomyslela, že jde o žert. Přistoupila jsem blíž, abych si celý výjev mohla lépe prohlédnout. V pozadí záchodové mísy visela televizní obrazovka, na níž promítali muže sedícího na

vrtochy dnešní doby | Veronika Veselázáchodě. Onomu pánovi nechyběl ani slastný výraz na tváři, prozrazující blažený pocit z právě vykonané potřeby. Tahle scéna mě však zdaleka tak neudivila jako to, co se objevilo na obrazovce poté. „TAKHLE NE !!!“ hlásal rudý nápis. Poté nás plochý televizor začal seznamovat se zcela novým, pokrokovým záchodovým prkýnkem, které se díky své technické dokonalosti může pyšnit titulem „elektronický bidet“. Celé zařízení se dá pohodlně ovládat na přehledném panelu, umístěném po pravé ruce. Jako šťastný uživatel této novinky si můžete před usednutím na ono místo prkýnko předehřát, aby byl váš dosed na trůn slávy příjemnější. Přičemž intenzitu předehřátí je možno zvolit podle nálady. Po vykonání potřeby vám prkýnko samo umyje řitní otvor (tedy zastane funkci bidetu), teplotu a tlak proudu můžete zcela přizpůsobit svým specifickým potřebám. Ovšem revolučním řešením je použít masážní trysky - funkci masáž. To ale není všechno! Celá tato dramatická procedůra končí v okamžiku, kdy vám uměle zabudovaný fén osuší váš sedací sval, teplota fénu se dá opět libovolně měnit.

Tak zabijete hned tři mouchy jednou ranou. Celá pointa tohoto multifunkčního objevu zřejmě spočívala v tom, že ušetříte za toaletní papír. A to se vyplatí!

disgrafik: Zdeněk Linc|Redaktoři: Pavel Bakič, Pavel Vy-bíhal, Veronika Veselá, Ondřej Píša, Martin Mytiska|vel-mi speciální atrakce redakce: Martin Kopecký|děkujeme panu profesorovi T. Míkovi a Všem našim čtenářům, kteří se nás nebojí a naopak nás kupují| web: spit.gymspit.cz|

REDAKCE

Milí čtenáři, uběhla už dlouhá doba od vydání posledního našeho i Vašeho časopisu. Tuto dobu velká část redakce věnovala pracím na jiných aktivitách, o kterých se můžete dočíst v tomto čísle. A zároveň čas doplul až do fáze konce kalendářního roku, a tak mi dovolte na-bídnout Vám toto číslo, ve kterém si snad každý najde to, co ho zajímá, protože výběr článků je neobyčejně bohatý. Ještě bohatší nadílku pod vánočním stromečkem Vám

přeje celá redakce.

úvodník|Zdeněk linc

2|úvodník|vrtochy doby|tiráž

Prs

ty n

oci

m

i st

říkly

d

o o

čí d

éšť

světl

o

lam

p s

e

rozb

ilo

na

kap

kách

neh

yb

no

st

stro

mů

ve

větr

usv

ět

v k

rátk

ém

za

drž

en

í d

ech

u

Na s

kle

as-

falt

uzr

cad

lící

se

tma.

Ozv

ěn

a

po

sled

níh

o

kro

ku

se j

ešt

ě

nevrá

tila

béčk

ova

hy-

pert

exto

vá

min

utka

|Pave

l Ba

kič

Letos si to u mne tedy rozlili trochu už dopředu. Nejprve mi naplno došlo, že celá tahle akce je hrozná snobárna (tak se mi klidně smějte, že to je brzo). Začal jsem si připa-dat jako popkulturní chameleón, jako Jekyll, jako Hyde. Odporný business, a naproti tomu všechny ty kouzelné nápady...vulgární, křídověpapírová žurnálovost a snobství, a naproti tomu všechny ty zážitky z minula...nějak jsem si nebyl úplně jistý, jakou míru nadšení projevovat.Za to jsem si mohl sám. Ale kdo může za to, že se cena lístků na jednotlivá předsta-vení festivalu digitálního filmu Datatransfer vyšplhala na 110 Kč? Pro srovnání – loni to bylo třicet korun, tedy 3,33333x více hýbajících se pixelů za stejnou cenu! Nás introverty navíc rozhodí i taková maličkost, jako že se festival přesunul z domácky známého Aera do Archy. Kol a kolem, pokud je tato zpráva to první, co se o progra-mu letošního Bloku dozvíte, na náladě vám to nepřidá.A teď, když jsem to všechno absolvoval, nevím, jak začít vlastní reportáž ani kolik mís-ta jí vlastně věnovat. Co bych vám vlastně povídal? Nemám v rukávu žádné historky (tedy jednu od Jiřího s Davem – viz. níže), žádné velké zážitky, žádné extra dojmy. Všechno mi tak nějak splývá v dojem pěkné, pohodové, perfektně zorganizované, ale také poněkud neoriginální, monotónní a snad i poněkud zbytečné akce. Nemůžu or-ganizátorům, účastníkům ani ostatním zainteresovaným vytknout nic, co by se týkalo průběhu akce, až na stížnosti z prvních dvou odstavců (z nichž navíc jedna je ideová, pozérská a zmatená), ale také není nic, co by si zasloužilo příkladnou chválu. Katalog? Hm. S jeho sháněním jsme tentokrát neměli žádné potíže. Zahrnoval všechno podstat-né, měl pěknou grafickou úpravu a byl pořád zadarmo. Na rozdíl ovšem od Průvodce designem v Praze, který se od něj od loňska oddělil a člověk si ho musel koupit (co vám ale udělá třicet korun). Vystavující? Hm. Letos všichni zřejmě pod nepsaným hes-lem “Vystavujeme design”. Vitríny plné váz, příborů, elektrospotřebičů, oblečení, letáků – všechno pěkné, jenže vytržené a vystavené na odiv ne v kontextu, ale ve světle jed-né zářivky, s popiskem jako v galerii. A kde je něco jako loňská expozice (nebo exhibi-ce?) Droog design, kde je člověk vyzván k nějaké interakci, kde si může s někým po-povídat jako loni? K čemu ty akce potřebují být zaštítěny Designblokem? Dost možná to byl jen můj pocit, ale jako by se po loňském ročníku, kdy byl Blok na svou evidentní komerčnost až neobvykle pospolitý, přátelský a k účastníkům vlídný, letos přetvořil v demonstraci snobství organizátorů, jako by příliš jasně vymezil, koho chce oslovovat, a jako by letos na několika místech akce jasně vyhřezlo, že současný design, snažící se tvářit jako svého druhu “open-source” obor, se tak ve skutečnosti jen snaží maskovat své elitářství a opovrhování chudobou. Jako by letošní ročník představoval design za sklem, nejen doslova, ale i obrazně – jako by pro mne nebo pro vás neměl být dostup-ný jinak než ve vitríně výstavy Skandinávský design – víc než mýtus. Snad se (alespoň

designblok 2k4| Pavel Bakič

v Čechách) věnují “designoví profíci” hloupé, zby-tečné, marnivé, evidentně marné a neuvěřitelně licoměrné snaze uzavřít design ve věži ze slonovi-ny, v níž by byl k dispozici horním deseti tisícům. Včetně falešných nápodob nekomerčnosti a vzdo-ru. Kolekce mladých návrhářů mají prý být “ze-směšněním hegemonie velkých komerčních zna-ček”, od nichž se však liší jen menší dostupností a pro které by každý vlastně chtěl navrhovat, jeden z mladých typografů si zase na svém panelu na výstavě studentského typodesignu vylévá srdce, jak je rád, že Lidové noviny nepřijali jeho návrh nového layoutu, jelikož není spokojen s úrovní je-jich zpravodajství (také tak rádi obesíláte soutěže, v nichž nechcete uspět?)...Nevěřte mi a nesouhlaste se mnou, jestli nechce-te. Stejně ze mne mluví jen závist, jelikož mě nikdo nevzal na prohlídku do svého nahrávacího a masteringového studia s interiérem od ateliéru Olgoj Chorchoj, neposadil mě tam v odhlučněné místnosti s betonovou plovoucí podlahou do křesla a nepouštěl mi obří plazmovou obrazovku a repro-soustavu milionové hodnoty jako klukům.A přiznávám, příští rok (milosrdně!) dám Designbloku ještě jednu šanci.

designblok04|3

Jistě jste si také všimli poměrně významných změn, které přes léto pozna-menaly náš ústav. Od rekonstrukce rozkládajícího se chodníku před budo-vou až po novotou zářící učebnu fyziky (33) mají jedno společné. Peníze. Chtěl jsem se kasičce podívat na zoubek, a tak mi nezbylo než zajít za na-ším panem řídícím Antonínem Zajícem a řádně ho vyzpovídat. A jak jsme tak seděli v pohodlných křeslech zdejší ředitelny, zabrousili jsme i na jiná témata, než jen na všemocné papírky.

Pane řediteli, během letošního roku podnikla škola poměrně velké množství nezanedbatelných investic. Namátkou: rekonstrukce la-boratoře fyziky, nové stroje do posilovny, obměna zařízení v učeb-ně IVT. Rád bych se Vás proto zeptal, kdo vlastně plní školní po-kladnu, jak velký kus „koláče“ hradí stát a co soukromníci?Finance do školy plynou v podstatě ze dvou základních zdrojů. Prvním z nich je Ministerstvo školství, druhým zřizovatel, respektive v našem pří-padě Magistrát hl. města Prahy. Ministerstvo hradí platy zaměstnanců, odvody, daně a pomůcky. Slovem pomůcky myslím takové položky jako třeba programové vybavení a jiné skutečné pomůcky, ale také například náklady na internet nebo cestovné kantorů. To jsou takzvané přímé náklady. Na ty jsme letos, pro ilustraci, dostaly 572 000 Kč.Platy zaměstnanců spolknou 9 milionů Kč a odvody asi 3,5 milionů Kč. Suma sumárum nám ministerstvo pokryje odhadem 3⁄4 - 80% rozpočtu. Další peníze dostáváme od zřizovatele, jak jsem již zmiňoval na začátku, pro letošek 3 miliony na provoz. Ono se to může zdát hodně, ale třeba jen za topení platíme 700 000, za vodu 80 000 a za elektřinu 300 000 korun ročně. A to není zdaleka všechno, potřebujeme také mnoho věcí opra-vovat. Třeba jen za vymalování jedné třídy dáme 5000 korun, lavice do jedné třídy se židličkami 60 000 atd. Pokud byste třeba rádi více nových počítačů v IVT, tak omezte rýpání do lavic, házení pomerančů na stěny a uvidíte, že budou přibývat rychleji.Další část rozpočtu, kterou zřizovatel plní, jsou „odpisy“. Když totiž na-koupíme majetek, který má hodnotu větší než 40 000 korun, tak ho celý nezaúčtováváme do spotřeby, ale postupně ho odepisujeme a takzvaně si šetříme na majetek, který budeme v budoucnu nakupovat. Letos jsme na-příklad na odpisech nastřádali 1 100 000, za které jsme mohli zrekonstru-ovat učebnu fyziky. Ještě něco nám zbylo, asi 200 000 Korun, za ty teď pořizujeme „zchlazovač“ do kuchyně, který po nás požaduje hygienik. Čas od času také získáme nějaký sponzorský dar, to ale nijak neřeší naší situaci. Větší peníze dostáváme od sdružení rodičů. Na začátku jsi zmiňo-val nové vybavení v posilovně a právě to nám pořídili rodiče. Tam šlo asi o částku 100 000 Kč, což už jsou pro nás celkem velké peníze.

Když jsme tady nakousli ty investice, nechal byste nás nahlédnout do své černé kuchyně a prozradil nám, jaké změny nás v brzké době neminou?Jak již jsem zmiňoval, musíme ještě pořídit nějaké drobnosti do kuchyně, abychom ji uvedli do souladu se všemi hygienickými nařízeními. Musím říci, že máme kuchyň poměrně slušně vybavenou, protože byla před pěti lety renovována, takže v zásadě všechno máme a nebude nás to tedy stát veliké peníze.Určitě budeme také vybavovat školní jídelnu novými stoly a židlemi, protože ty staré jsou už v dezolátním stavu a musejí se vyměnit. Chceme také osa-dit učebnu biologie (22) nějakou prezentační technikou, protože je škoda, že máme v kabinetu spoustu zajímavých pomůcek, které ale nemáme jak před-vést. Praxi kolování předmětů po třídě totiž rozhodně nepovažuji za ideální.Z těch opravdu velkých akcí to bude oprava a zateplení střechy. Střecha se tu opravovala naposled před 15 lety a už je to na ní dosti znát. A potom nás čeká obrovská investice, a to výměna všech oken v budově. Na tuto akci čer-páme peníze od Magistrátu, konkrétně 5 mil. Kč letos a 7,5 milionů v příštím roce. S pracemi se mělo začít už o letošních letních prázdninách, bohužel se to však nestihlo, takže realizaci čekejte někdy v průběhu roku 2005.

boss na scéně|Martin Mityska

4|rozhovor

Narozen r. 1960 nedaleko VlašimiRoku 1969 přestěhován do Vlašimi, zde dochodil ZŠ a dokončil 4leté gymnázium.Studoval na Pedagogické fakultě UK v Praze – matematika, základy techniky9 let učil na vojenském gymnáziu jako civilní zaměstnanec1 rok učil na soukromém gymnáziu Integral v Praze 9Od roku 1996 „kormidluje“ Špitálskou

Loni se uvažovalo o zřízení turniketů u vstupu do budovy, objevily se i zvěsti o automatic-kém monitorování pozdních příchodů. Co je na tom pravdy?Je pravda, že současný systém vstupu do budovy je nevyhovující. Nebudeme ho však nahrazovat tur-nikety jako takovými, půjde pouze o vybavení všech vchodů do budovy autorizačním zařízením na bázi bezdotykového čipu. Tato úprava je ale bohužel svázána právě s rekonstrukcí oken, takže se na ni mo-hou studenti těšit nejdříve v průběhu roku 2005. Pozdní příchody ale budeme kontrolovat stejně jako doposud. Nechceme tu zavádět píchačky ani pro studenty, ani pro učitele.

Další nosné téma, které jsem si zvolil pro tento rozhovor, jsou maturity. Letos totiž vstoupil v platnost nový školský zákon, jenž podobu maturit výrazně mění. Povědomí o přicházejících změnách je ale bohužel stále malé. Mohl byste proto uvést dohady na pravou míru?Předně bych chtěl zdůraznit, že nová podoba platí pro studenty letošního 1. ročníku, potažmo kvinty a mladší. Všechny starší ročníky budou maturovat podle starého modelu. Definice podoby nového systému je obtížnější, protože ještě nemáme v ruce prováděcí vyhlášku, vyjde 1.1.2005, která přesně vymezí praktické detaily nové maturity. Hrubé rysy však mohu nastínit už dnes. Zkouška se bude skládat ze dvou části. Společné části, zadané Ministerstvem školství, a profilové části, jejíž podobu budeme určovat sami.Společná část bude zahrnovat zkoušku z českého jazyka, cizího jazyka a jednoho z volitelných okruhů. Budou na výběr čtyři: matematický základ, společensko vědní základ, přírodovědný základ a informační základ.Profilová část se bude skládat ze tří volitelných předmětů. Pak tu ovšem bude ještě společná část jak společné, tak profilové části – ústní zkouška z českého a cizího jazyka.

V nedávné době se též diskutovalo nad zahrnutím matematiky do povinné části maturity. Jaký máte Vy názor na tuto otázku? Připomínám, že matematiku vyučujete.Byť jsem matematik, rozhodně nezastávám názor, že matematika je základ chápání světa. Nicméně se domnívám, že studenti na gymnáziu by z matematiky maturovat měli nebo alespoň z nějakého základu matematiky, který by kladl důraz na prověření schopnosti myslet analyticky. Protože, ať chcete nebo nechcete, v matematice se naučíte myšlenkové postupy použitelné obecně.

Funkce ředitele a zároveň vyučujícího musí být časově velmi náročná. Zbude Vám vůbec chvilka na nějaké koníčky?Já se přiznám, že mnoho času ne. Pokud si nějaký čas vyšetřím, tak ho rád věnuji různým drobným pracím. Doma kutím, na chalupě kutím, zkrátka kutím rád. Potom taky rád čtu, v podstatě cokoliv. A mám také rodinu, a ta si holt ukousne také nějaký čas.

Zmínil jste se o chalupě, mohl byste prozradit v jakém kraji leží?Mé království leží v obci Království kousek od Šluknova.

A ještě tradiční otázka na závěr. Trápíte rád malé vepříky?Cože?! (směje se) Nerad trápím kohokoli, takže ani malé vepříky rád netrápím.

Nejste trapič?Ne.

rozhovor|5

Po vstupu České republiky do Evropské unie se často mezi veřejností vyskytovala otázka, kdy my budeme předsedat Evropské unii. Vládla určitá obava, že vznikne skupina států „rovnějších mezi rovnými“, složená ze starých členů EU, která si bude prestižní předsednickou funkci předávat mezi sebou.Výkon předsednictví je povinností a příspěvkem každého členského státu k lepšímu fungování institucí Společenství. Předsednická země řídí v daném období veškerý chod Evropské unie. Připravuje program ve všech oblastech a předsedá všem zasedáním v Radě EU, od pracovních skupin až po ministerské schůze. Pro členské státy je to nesmírná výzva a obvykle se na své pololetí připravují několik let předem.V současné době je předsednictví založeno na šestiměsíčním rotačním období, ve kterém se postupně střídají všechny členské státy. Tento systém je však za současného počtu členů EU velmi nepraktický, a proto je v textu Smlouvy o ústavě, který byl podepsán 29.10.2004 v Římě, zařazena i podoba nového systému.Podle Smlouvy o ústavě bude předsedat od roku 2007 vždy tým tří zemí po dobu 18 měsíců. Ty si rozdělí toto období mezi sebou po šesti měsících, přičemž budou spolupracovat těsněji, než je dnes zvykem. Předpokládá se, že systém by zůstal zachován, i kdyby ústava nebyla ratifikována všemi členskými státy (čímž by nevstoupila v platnost), protože se výrazně neliší od dnešní praxe.V posledním listopadovém týdnu jednal Výbor stálých členů o tom, v jakém pořadí se státy předsednického křesla ujmou. Na jednání bylo rozhodnuto, že systém zůstane do konce roku 2006 zachován v současné podobě. Hlavním důvodem je nutná doba pro adaptaci nových členských států. Znamená to tedy, že si svůj „sólový půlrok povinností“ odbudou ještě Lucembursko, Velká Británie, Rakousko a Finsko.

Evropská unie - komentáře

i Češi budou předsedat evropské unii| Ondřej Píša

Evropská unie je zase o něco blíže modelu federativního státu. Schválený návrh její ústavy mezi jinými (z větší části obecnými a k debatě pro jejich obecnost příliš nepro-vokujícími) články obsahuje i část, podle které by budoucí zahraniční politika zemí EU měla být společná, a ustavuje dokonce funkci evropského ministra zahraničí.Na tomto příkladu si můžeme názorně ukázat, co je (dle mého mínění) špatně na stávajícím modelu integrace. Ačkoliv totiž

evropský hypermarket a jiné poznámky k federativní evropě| Pavel Bakič

Od roku 2007 by měla Unii předsedat trojice ve složení: Německo, Portugalsko a Slovinsko. Slovinsko se tak stane prvním předsedou z deseti nováčků. Hned v druhé trojici je zastoupena společně s Francií a Švédskem Česká republika. Naše trojice by měla být v čele Evropy od července 2008 do prosince 2009, přičemž Češi by měli hrát prim v prvním pololetí roku 2009.Následující trojice jsou podle návrhu sestaveny takto:Španělsko, Belgie a Maďarsko; Polsko, Dánsko a Kypr; Irsko, Lotyšsko a Řecko; Itálie, Slovensko a Lucembursko.Obavy z toho, že budeme v otázce předsednictví opomenuti, se tedy zřejmě mohou rozplynout. Ovšem objevuje se otázka další: Dokáže se čeští politici důkladně připravit na rok 2009, kdy se Česko ocitne v čele Evropské unie?

6|evropská unie

“Euroústava” okázale klade důraz na plura-litu a odlišnost členských zemí EU (viz heslo Unie: “Jednota v mnohosti”), podobné kro-ky ji přímo popírají. Nejenže při určování zahraniční politiky nutně vzniknou rozbro-je, ale hlavně bude výsledek s největší pravděpodobností ubohoučkým kompromi-sem, v němž nebudou moci zaznít žádné razantnější tóny, a to doufejme, že tato nová zahraniční politika bude mít alespoň nějaké vymezené cíle. EU se zde evident-ně pokouší spojit příliš rozdílné, vzpomeň-te jen na naprosto opačné postoje Británie a Francie k irácké válce. Stát je instituce, která má hájit zájmy svých občanů, a víme, jak je to těžké už jen v českých pod-

mínkách – zájmy některých skupin se liší tak diametrálně, že je stát prostě nemůže podporovat obě. Představme si, že by Unie na své nastoupené federativní cestě měla stejně ochraňovat zájmy všech skupin v ní obsažených (právě mj. kvůli zacho-vání plurality). To je nemožné, a proto se buď odmítnutím této politiky dostáváme k protekci a korupci podporujícímu cho-vání typu “upřednostníme jednoho, ome-zíme druhého”, nebo snahou o její udr-žení k socialistickému a ekonomicky dis-funkčnímu státu. Vrátíme-li se k zahra-niční politice, vidíme, že vznikne pomalý a neefektivní stroj na špatné konsensy nebo stav, v němž bude zahraniční poli-tiku určovat nějaká silná skupinka států (vzhledem k systému určujícímu počty zastupitelů jednotlivých zemí v orgánech

EU je tato možnost pravděpodobnější).Krom toho se zdá, že už stávající unijní orgány cítí obvyklou potřebu přebuje-lých institucí dokazovat svou užitečnost vydáváním nových zákonů, nařízení a podnikáním kroků de facto zbytečných, jejichž jediným efektem je nový nárůst byrokracie, spojený navíc s přezíravě mateřským přístupem k běžným obča-nům. Tam, kde by bylo nejlépe se snažit přivést lidi k pochopení faktu globalizace a celoplanetární zodpovědnosti, tam se, snad z pohodlnosti, na tento (ještě ve jménu “evropanství” poněkud zdege-nerovaný) přístup vydá předpis a zřídí úřad, nemluvě ještě o pravděpodobném

založení podúřadu pro kontrolu tohoto úřadu a komisi, která má vypracovat zprávu o jeho fungování. Působí to pak ještě ke všemu dojmem, že nám naše svoboda musí být předepsána zákonem, nabídnuta jako jediné zboží svého druhu v hypermarketu. To je však zřejmá chyba i většiny stávajících států, není se pak tedy co divit, že tento přístup, stavící se arogantně k běžným občanům, si najde místo i v Evropské unii.Aby nebylo mýlky – nestavím se odmí-tavě k větší spolupráci evropských zemí, k evropské integraci, chcete-li, dokonce si nemyslím, že by nikdy nemohl vzniknout federativní panevropský stát, domnívám se však, že naplnění podmínek pro to nutných je velmi nepravděpodobné a každopádně velmi vzdálené.

evropská unie|7

8|painball

Ulítlou zábavu a zážitek, toto hledá v dnešní době prakticky každý mladý člověk. Někdo ji nachází v ilegálních činnostech, jiný v hazardu se živo-tem a poslední možnost je využít dnes už širokou nabídku trhu. Tak když je nabídka široká a člověk od přírody agresivní, proč si najít zahrát třeba na válku, každý chlap si jistě vzpomene na běhání s pis-tolkou v podobě klacku a skrz zuby cezení výrazu ratatattatatatatatatt… Jít do války nebo jinak zabíjet lidi se každému průměr-ně inteligentnímu člověku Hele pudem na střed k tý překážce co vypadá jako domek, já si tam vylezu a pudu ti řikat kde sou a ty je budeš kropit zezdola a tady vodsaď nás bude krýt… musí zdát jako hlou-poučké a hodné cvičených opic, ale zase když nás holyvůdská produkce krmí pocity adrenalinu sršící z pobytu v pekle na frontě, ležim v zákopu nic kromě stelby neslyšim, myslim, že o mě neví, vykoukávám skutečně o mě neví a kou-kám, že obtěžujou mýho parťáka vykoukávám víc a davám krycí střelbu parťák zdrhá ke mně do zákopu a děkuje, ale nade mnou nic netušicím se stahují mrač-na, prvních pár kulek mě míjí a já se opět ukrývám sám se občas přistihnu při představě válečného hr-dinství. Takže pojďme si vyzkoušet nějakou tu hru na válku, abychom uko-jili naše válečné choutky. Mohli bychom si zahrát ně-

painball|Zdeněk Lincjaký ten airsoft ( rozuměj hra na válku s kuličkovýma pistolemi ), ale dohadovat se s někým jestli byl zasažen nebo ne, na zábavě nepřidá a navíc malé kuličky, který-mi se střílí opravdu při vhodném zásahu neucítíte neza-nechávají žádnou stopu, takže ideálnější variantu před-stavuje painball, který zanechá stopy a navíc Vám mohu garantovat, že headshot ( střela do hlavy ) poď kreju tě, sou tam čtyři překážky a za tou třetí je jeden jejich, kryj mě du blíž, krycí palba, teď poď ty, vybíhám první pře-kážka je blízko jdu až za tu druhou z pneumatik, pár ku-lek, po čtyřech za pneumatiky, hej kámo kryj mě, střelba nic, jsou tam čtyři a míří na tebe, sakra, tady je docela velká díra mezi pneumatikami, tak hele kdo to tam jde, vkládám pistoli do mezery a střílím bohužel mimo takže teď už o mě vědí všichni, do pneumatik začínají létat kul-ky, všude cáká barva,dávám si hlavu dolů bohužel přes místo, kde je ta veliká díra, kulka do hlavy, zatemnění, pískot, padaní na zem, to trvá tři vteřiny, střelba ale stá-le pokračuje, zvedám ruce řvu out a na hlavě mi vzniká

veliká boule, dostal mě tý-pek skoro přes celý hřiště, příště ho ale vyputuji já… ucítíte i na vzdálenost 30m.

Hraje se s pistolemi s ná-dobkou hele my hlídáme to levý křídlo, ok du jinam, hele už lezou, chvíli si na ně počkáme, střelba, konec střelby, sorry končim, do-šlo mi céčko, střelba zase konec střelby, out, došla munice… na CO2, které vy-mršťují kuličky o průměru 1cm maximálně rychlostí 90km/h, ale jsou ruzné typy pistolí.Hraje se buď na

painball|9

nafukovacích překážkách, na udělaném hřišti, v opuštěné budově nebo někde v lese ( docela sranda musí být když se náhodou lesem potuluje nic netušící houbař ). Při hře je povinné chránit si obličej a uši. Pokud však nejste pro-fesionálové vřele doporučuji dlouhý rukáv, pogumované rukavice na prsty, čepici a hlavně šátek nebo něco na krk, protože rány do krku jsou obzvláště nepříjemné, bolesti-vé a nebezpečné. Jinak oblečení záleží čistě na vašem vý-běru, ale je důležité upozornit na to, že čím více toho na sobě máte, tím menší bolest ucítíte.

Painball není rozhodně nejlevnější zábava už jenom po-platky za zapůjčení vybavení apod. vychytávek se po-hybují od 250 Kč do 500 Kč. Další věcí je munice ta se

v krámě dá sehnat za 0,7 Kč jedna kulka ( což je docela slušná pálka když při hře dokážete vystřílet i 200 kulek za 10 minut a na hřišti už může kulka stát 1,70Kč ). Jinak vlastní zbraň stojí od 10 000 Kč do 90 000 Kč, nemusím snad dodávat, že rozdíly mezi nimi jsou docela markant-ní.

Jinak závěrem bych chtěl říci, že ze všeho nejdůležitější je sehnat dostatečný počet spoluhráčů a protihráčů, čím více tím lépe. Hele tak se nějak rozdělíme… hele proč proti nám hrajou ty borci v těch dresech nějakého týmu a my sme všichni nováčci, nevim, to budou jatka… hru

jsme prohráli za 8 minut Pak nezbývá nic jiného než se nekoukat po penězích, zapojit

fantazii na maximum a poznat jak velicí hrdinové vážně jste a, že Rambo by nepřežil ve skutečnosti ani 5 vteřin.

1.1 Studenti mají v rámci učebních osnov právo na výuku svým obsahem a formami odpovídají-cí současným vědeckým poznatkům.

Tento bod nás jistě potěší. Osobně by mě však zají-malo, kolik současných vědeckých poznatků odpoví-dá rámcům učebních osnov; v praxi se stejně větši-nou učíme to, co je psáno, jinak to snad ani nejde, to by pak asi vznikl pěkný gulášek…

1.2 Studenti mají právo aktivně se účastnit společenského a kulturního života své třídy a školy.

Tento bod jsem nepochopil.

1.3 Studenti nesmí být ponižováni, uráženi a šikanováni; nikdo nesmí zneužívat svého po-stavení či fyzických dispozic.

Tento bod jsem pochopil.

1.4 Studenti mají právo na klidné a vstřícné jednání pedagogů.

Je sice hezké to takhle napsat, ale myslím, že jsme všichni jenom lidi a je normální, když má někdo dob-rý či špatný den… takže to nejde moc ovlivnit.

1.5 Studenti mají právo stěžovat si v odůvod-něných případech řediteli školy.

To se nám může někdy hodit, ale co je to „odůvodně-ný případ“, není nikde psáno…

1.6 Studenti mohou zřídit studentskou radu. Ta je partnerem v jednání s vedením školy.

Sám jsem zažil jeden rok, kdy zde studentská rada byla, ale jelikož nebylo o čem jednat, každý se na to vybodl.

Schluß. Bohužel. Osobně bych sem dopsal ještě právo na stromy, mír, světlo a ……………(-nechť doplní čtenář podle vlastního uvážení), čímž bych zaokrouhlil počet na deset, což je myslím pěkné číslo a rozhodně by vypadalo lépe než šestka…

velká pitva svaté knihy| Pavel Vybíhal

O chování studentů pojednává druhý odstavec, který zde nehodlám moc pitvat – celkem jasně definuje, co nesmíme dělat. I když:

2.1 Studenti dodržují pravidla slušného jednání a společenského chování.

Zde není moc definováno, do jaké hloubky máme tento bod dodržovat - v extrémním případě by se dal vysvětlit tak, že máme chodit ve společenském oděvu jako na hodiny tanečních.

2.6 Mobilní telefony mohou studenti používat o přestávkách, ve vyučovacích hodinách musí být telefony vypnuty.

Nevím, jestli si někdo telefon vypíná, ale naprostá většina žáků porušuje školní řád tím, že má pouze vypnuté zvonění, popř. zapnuté vibrační vyzvánění. Nebo je to jen špatná formulace?

Přeskočíme li třetí odstavec, kterému moc nelze co vytknout, dostáváme se dále k organizačním opatře-ním. Zde je, myslím, velmi sporný bod 4.2, konkrét-ně jedna jeho část:

4.2 Studenti přicházejí do školy nejpozději 5 minut před příslušnou hodinou a před zvoněním na hodinu jsou připraveni v učebně. Studenti jsou povinni mít s sebou vše potřebné k vyu-čování. Pozdní příchod do školy jsou povinni omluvit vyučujícímu a třídnímu profesorovi.

Dnes, pokud vím, je na škole několik učeben, do kterých nemáme o přestávkách vůbec přístup – jsou to laboratoře fyziky(33), chemie(20) a biologie(22) a učebny 31 a jaz4. Proto jsme nuceni celou přestáv-ku vartovat přede dveřmi a vstupu dovnitř je nám umožněn až po zvonění po příchodu profesora, z če-hož vyplývá, že dnes a denně porušujeme řád tím, že nejsme před zvoněním připraveni v učebně!!!

4.6 Studenti, kteří naleznou zapomenuté věci, odevzdají je školníkovi nebo v kanceláři školy.

Zde bych přidal osobní zážitek: když jsem jednou

Vše na světe se řídí podle zákonitostí, které většinou nelze opomíjet. Pokud se nám však povede tyto pravidla obejít, zpravidla následuje velký problém. Jinak tomu není ani ve škole - tam se však žáci řídí podle jiného zákoníku: tou „svatou knihou“ všech studentů je školní řád a velký problém se řekne lidově „průser“…Tyto dvě věci k sobě odedávna patří: porušil jsi řád - stihne tě trest! Ale jak jistě všichni víme, ne vždy se podaří drobný prohřešek odhalit, ba časti i bývá po odhalení ututláván do ztracena. Proto každý zkouší nalézt novou cestičku, jak příkazy shora obejít, nejlépe velmi velkým obloukem přes stráň a za kopcem doleva kolem lesa (tomu bych se radši vyhnul, tam už platí jiné zákony). A na druhou stranu ani profesoři nejsou neomylní a i oni dělají chyby. Narozdíl od nás však nechodí domů s hlavou dolů, protože nemusí rodičům ukazovat své kázeňské postihy. Proto jsem se začetl do školního řádu a pokusil se najít některé zajímavé skutečnosti, které nestojí za přehlédnutí…Hned ze začátku nalezneme k všeobecné radosti práva studentů, která zde proberu podrobněji. Aby vše-obecná radost nebyla moc velká dodávám, že těchto práv je jen 6, kdežto povinnosti zabírají zbytek tří stránek. Nyní tedy k jednotlivým bodům, abychom věděli, co nám nesmí být odepíráno:

10|školní řád

zapomněl ve vestibulu přezůvky, našel jsem je až po úporném hledání ve sklepě ve velkém černém pytli, který směřoval do spalovny Malešice. Kuriózní je, že mi nikdo nebyl schopen říci, kde boty jsou, a posléze i kde se tam vzaly… Proto pozor na věci – a raději do kanceláře!

4.7 Bez svolení třídního profesora studenti ne-smí opustit budovu v době vyučování (platí pro všechny přestávky s výjimkou polední). O velké přestávce je povolen vstup na školní hřiště a zahradu. V době polední přestávky se studenti nezdržují na chodbách ani v učebnách, mohou se zdržovat v učebně 1/0 (studovna), knihov-ně, na hřišti, školní zahradě, případně v parku před školou. Nedovolené opuštění školy bude potrestáno.

Toto je podle mě velmi veselý odstavec: v první větě se nám říká, že nesmíme opustit školu v době vyučo-vání vyjma polední přestávky. Druhá věta nám však říká, že o velké přestávce můžeme opustit budovu a zdržovat se na hřišti a zahradě. Pak následuje výčet míst, kam můžeme jít přes oběd – patří tam i hřiště, školní zahrada a park před školou. Pokud však na tato místa jdeme, opouštíme školu – a to je nám bez dovolení poslední větou zakázáno!

4.8 Studenti se pohybují pouze ve vymezených prostorách, nevstupují do sklepa. Je přísně zakázáno otevírat okna na chodbách. Před odchodem z učebny studenti místnost uklidí. Zasunou židle.

Nevím, jakým způsobem jsou označené „vymezené prostory“, každopádně jsem je na škole nenašel. Sklep je sice velice zajímavé místo a skvěle by se tam hrálo na „schovku“, ale není radno tam chodit, je li Vám život milý. Mimo jiné tam jsou krysy.

4.13 Kontakt s hospodářkou jídelny zajišťuje stravovací referent. Studenti dodržují dobu ur-čenou pro vydávání oběda a pokyny pro stravo-vání ve školní jídelně.

O funkci stravovacího referenta jsem v životě nesly-šel a ani jsem ho nikdy nepotřeboval. Nikde jsem nezjistil jeho povinnosti a úkoly, nikde jsem ho ne-viděl ani nepotkal. Je to pro mě tak trochu mýtická postava…

Tím jsme dobrali školní řád jako takový. Naštěstí pro čtenáře obsahuje ještě další speciální řády, ke kte-rým bych měl ještě pár slov:Řád laboratoře biologie (22) je celkem zvláštní tím, že vůbec nepočítá s normální výukou v této třídě – podle něj bychom měli vstupovat i na jiné než la-boratorní hodiny nejlépe v pracovním plášti. Jíst a pít je samozřejmě také zakázáno. A ačkoli jsem vždycky toužil zde jakýmkoli způsobem manipulovat s chova-nými živočichy, k mé smůle jsem zjistil, že ani to není povoleno. Školní řád prostě myslí na vše.V laboratoři fyziky nám naštěstí není zakázáno jíst

a pít. V řádu této učebny jsem jinak nenašel žádný sporný bod, stejně tak i v řádu chemické labora-toře.V počítačové učebně jako jediné platí všech-na ustanovení školního řádu. V laboratořích tomu tak asi není. Nebo to nikde není napsané? Dále je zakázána svévol-ná manipulace s přístroji, přívodními šňůrami a ko-nektory. Zajímalo by mě, kdo je tedy oprávněn zapojovat žákům nová sluchátka, kterými byla celá učebna vybavena. Zákaz hraní her se asi na žáky nižšího gymnázia nevztahuje, tedy alespoň to tak vypadá. A problém se zamrzlým počítačem máme konzultovat se správcem sítě, do jehož místnosti nám není po-volen vstup. Veselé.

Řád tělocvičny ve snaze ochránit lak na parketách nám zakazuje vstupovat do tělocvičny v jiné než čisté sálové obuvi neza-nechávající stopy na pod-laze, a ani zde nesmíme konzumovat potraviny a nápoje. Na vánoční laťce a podobných akcích jsem si však nikdy nevšiml, že by se vstupující přihlíže-jící přezouvali, stejně tak i rodiče budoucích stu-dentů na dnu otevřených dveří. A to teprve dosta-nou parkety zabrat!

Tímto bych dokončil výčet chyb v naší „sva-té knize“. Je vidět, že všechno se dá vyložit trochu jinak. Možná se to zdá jen jako slovíčkaření, ale až se budete soudit se školou, tak by Vám to mohlo přijít vhod :-)A na závěr bych dodal jednu zajímavou sku-tečnost: Nikde, ale opravdu nikde (kromě řádů laboratoří a TV) jsem nenašel zmínku o omezení konzumace potravin a nápojů při hodině…

školní řád|11

12|cyril

(ÚRYVEK Z NEEXISTUJÍCÍ, NE VŠAK FIKTIVNÍ KNIHY)“Hej holky! Máme ba-toh plnej hulení!” Cyril a Petr právě bezskru-pulózně očesali obří rostlinu konopí, kterou měl kdosi vysazenou ve skrytém koutě čin-žákového dvorku. Než si Cyril stačil vůbec uvědomit, že kradou, a ještě k tomu že kra-dou něco, co je vlast-ně trestným činem už samo o sobě, přelezl Petr tři metry vyso-ká vrata (když kolem projel vůz policie, lehl si nehybně na jejich vrchu a připomínal le-nochoda s khaki srstí), otevřel mu je zevnitř, zatáhl ho na temný dvůr, prošlápl tabulku skla spadlou odněkud na udusanou hlínu dvorku, několik desítek vteřin nehybně stál, s výrazem posvátné-ho vytržení se sehnul k rostlině, všiml si vět-ší rostliny, udiveně a obdivně zasupěl, obě je očesal, dal Cyrilovi podržet batoh, do toho nacpal asi pět kilo vše-ho, co na kytce vůbec mělo botanické po-jmenování, vyplížil se zase na ulici a zavřel za oběma z nich malé dveře v obřích vratech.“Hej holky! Máme ba-toh plnej hulení!” Cyril si vybíral jeden ze svých pomalejších dní. Zatím se mu do vědomí probojoval jen lehký pocit nepatřičnosti, svědomí se tam dobo-xuje až za chvíli. Teď se ještě s Petrem oba šklebili od ucha k uchu. Na místech, kudy prošli, doslova houstl vzduch, z obou stoupa-la vůně konopného ole-je a stěží se drželi, aby poznámky o tunách konopí pronášeli jen k sobě navzájem. Cyril si nevybavoval, jestli

je rušení nočního klidu trestný čin nebo přestu-pek, ale nadšené výkřiky o vlastnictví extrémního množství drogy by se určitě daly klasifikovat i jako pohoršování veřejnosti. Z novin měl před-stavu o tom, kudy se občas ubírá policejní logika, třeba by jim přišili i šíření poplašné zprávy. Když Petrovi vylíčil, jak si je oba představuje zavřené na cele, pravděpodobně s násilníkem ukrajinské národnosti a albánským drogovým dealerem, museli se oba na chvíli zastavit a počkat, až se přestanou svíjet smíchy (když je vám šestnáct a právě jste ukradli větší než obří množství trávy, přijde vám k smíchu úplně všechno).Holky, které šly naproti nim, vypadaly, že je znechucuje už to, že v tuhle hodinu někoho po-tkávají, což naštěstí zarazilo Petrovy exklamace stran obsahu jeho batohu už před hlasivkami. Výsledným zachroptěním si vysloužil od obou děvčat přesně stejný opovržlivý pohled a od Cyrila přehnaně škodolibý chechot.Žárovka u zvonků jim umožnila prohlédnout si úlovek v plném světle.““Sešity, vole, sešity...já je nechal v tom bá-glu...zejtra mě zkouší – Vokoun, vole...ty krávo, to bude hukot...”, a taky že byl, protože někte-ří lidé jsou prostě líní přepisovat poznámky, a ještě k tomu Vokoun ucítil odér stoupajícího ze zápisků až při otázce na beatníky, takže si nej-dříve myslel, že je to vzpomínka na jeden dávný, krásný večer (Květa, spolužačka z fakulty, dým-ka a předčítání si Kerouaca do instrumentálek Einstürzende Neubauten). Pak, když si všiml i konopného listu, uvízlého mezi stránkami, si svůj omyl uvědomil a po zbytek hodiny vedl s třídou poněkud nepříčetnou debatu o vztahu drog a literatury, z níž se vytratil výchovný efekt v oka-mžiku, kdy přiznal, jak moc obdivuje Burroughse a Huxleyho.Do této památné hodiny češtiny mělo uplynout ještě dvanáct hodin. V současnosti Cyrila ko-nečně dostihlo jeho svědomí, následované jako třešničkou na dortu uvědoměním si faktu, že je v jedenáct večer sám v Karlíně a na metro je to pět minut chůze. Pět minut chůze skrz “ghetto, vole, když chceš mít dosti, vyraž tam v noci ne-chat si zlámat kosti,” jak o tom rýmoval Sekera. Pokračování sloky, totiž verše: “tvá krev bude stříkat kolem, až si s tebou pohraje místní golem, tady ´sou ulice bitevnim polem,” zůstal milosrdně ukryt vně vědomí. I tak se mu prudce rozbušilo srdce, dokonce měl pocit, že trochu nepravidelně. Odněkud se ozval zvuk tříštěného skla a když se Cyril otočil, naskytl se mu pohled na hrozen asi pěti zběsile se zmítajících lidí, kteří právě vypadli na chodník skrz skleněnou výplň dveří Harlemu, nejpopulárnější cikánské hospody v okolí. Raději rychle zmizel za rohem.Tam byly ulice pro změnu podivně klidné a lidu-prázdné. Snad by i raději býval potkal skinhe-

adský průvod, jasný a čitelný průšvih, než se ustrašeně sunout kolem temných průjez-dů a čekat za každým rohem zevlující partič-ku, která nebude mít na práci nic lepšího, než mu vytlouct duši z těla. V lepším přípa-dě by jim snad stačila je portmonka a mobil, uvažoval, a byl by si přendal doklady do zadní kapsy kalhot, aby o ně případně nepři-šel, nebýt toho, že na takový přesun by nej-prve musel vytáhnout peněženku z kapsy a vystavit jí všem stínům na odiv. Představil si, jak by lupiče vyřídil ně-kolika matrixovskými chvaty – k odstranění toho pocitu zesláblosti v nohou, který pro-vází strach na pomezí paniky, to nestačilo. Z jednoho okna zněla tvrdá kytarová hudba a Cyril pod ním sko-ro proběhl, slyšel pak za sebou posměšné zvolání: “Se bój nás, bububu, ty bílý...,” než aby věděl, jakým pod-statným jménem ho počastují na konci věty, raději zaskřípal zuby. Světlo u vchodu do podzemky pro něj bylo svíčkou v betlémském chlévě. Na eskalátorech narazil na skupinku tří snědých frajerů v bílých šusťá-kách a s řetězy u pasu, ale ani jeden z nich si ho evidentně nevšiml (nebo spíše nevšímal). Evidentně se ten večer soustředili na něco (ně-koho?) jiného.Když odezněl strach, dostavilo se zvláštní, bezdůvodné znepoko-jení. Eskalátory mo-notónně hučely a něco

Cyril| Pavel bakič

cyril|13

v nich pravidelně klapalo, klap klap, klap klap, žárovky svítily neosobně a matně jako vždycky. Skupinka na schodech se hýbala jako ve zpomale-ném filmu. Otvírali ústa, zdálo se, že všichni najednou, ale nebylo slyšet ani hlásku. Dole na dlaždicích z imitace mramoru se pro změnu jejich kroky vracely s několikanásobnou ozvěnou. Na oranžovém plastu stěn se jejich postavy odrážely groteskně zdeformované, protažené tu do výšky, tu do šířky.Viděl je zahýbat na nástupiště ve svém směru, ovšem když pak prošel mezi sloupy přímo doprostřed perónu a opatrně se rozhlédl na obě stra-ny, nebylo po trojici ani stopy. Nástupiště bylo zcela prázdné. Nestihl ani údivem zdvihnout obočí, natož se nad tou záhadou zamyslet, když vzápětí uslyšel ten zvuk. Temné, vibrující hučení, které se zdálo přicházet z tu-nelu, odkud mělo přijet metro. Stoupalo a klesalo, cizí, nezvyklé, chrčivé, zrnivé, jako by ani nebylo vnímáno ušima. Nic podobného nikdy neslyšel, určitě tedy ne v podzemní dráze, kde obvykle jen hlučeli lidé a syčely dveře souprav – tohle byl snad vpád jiného světa. Jako hypnotizovaný se otočil o přesných devadesát stupňů a pomalou chůzí náměsíčníka se vydal kolem bezpečnostního pásu. S každým krokem byl zvuk silnější, prudčeji a častěji měnil výšku a zdál se vyplňovat celý prostor a zároveň přicházet odnikud, jak se odrážel od zakulacených stěn stanice. Cyrila napadlo, že být ve filmu, obraz před jeho očima by se zdvojoval a “plaval” by, a v tom okamžiku, ať už vlivem autosugesce nebo nějakého kouzla, mu z laviček a oranžových plátů obložení opravdu vystoupili jejich matní duchové. Tohle cítí, uspávaný fakírovou píšťalou, táhlo mu matně hlavou. Pak konečně dospěl skoro až dozadu, ke spojovací chodbičce mezi nástupišti. Zvuk vy-cházel z ní, už to bylo jasné. Cyril se na okamžik zastavil a pak pomalu obešel její roh.Nejdříve si vzpomněl na Příšeráka, pak na Mimic a všechny další filmové obludy a lekačky a vyděsil se tak dopředu, a pak se mu už už zdálo, že průchod je prázdný, když se mu konečně otevřel pohled na postavu, sedí-cí na kovové trubce, která těsně nad podlahou vedla podél všech stěn ve stanici.Byl to Predátor s hrůzným sosákem, kterým vytvářel hučení. Cyril vyjekl.Dredatý černoch k němu udiveně zvedl oči a nepřestával hrát na didžeri-du.Cyrila se uvnitř zmocnil záchvat úlevného smíchu nad vlastním strašpytel-stvím, ale nezvládl prorazit ven, takže se Cyril nepřestával chvět a navíc z šoku dostal škytavku, paralyzovaný stál na místě a s neuvěřitelnou pra-videlností hekal. Černoch se toho rytmu chytil a jeho oči se usmály, těžko povědět zda škodolibě, zkouřeně nebo prostě radostí z toho nečekaného pozdně večerního jamu na stanici metra uprostřed nejobávanější pražské čtvrti. Začal si poklepávat nohou o podlahu.Když se Cyril konečně vzpamatoval, dospěl zkratkovitým (a zkratovitým) myšlenkovým pochodem k závěru, že by muzikanta příšerně urazil, kdyby přestal udávat rytmus a jen tak na něj vykuleně civěl. Začal, nejdřív tro-chu nejistě, luskat prsty, tleskat, a když jeho spoluhráč začal projevovat stoupající míru nadšení, osmělil se, rozbalil to, jak se říkávalo dřív, a zdálo se mu, že by nahradil celou perkusivní sekci libovolné kapely. Když na to vzpomínal, kroutil hlavou v údivu sám nad sebou. Kde se v něm něco ta-kového vzalo? Ne že by nad tím uvažoval tehdy. Zažíval pocity jazzmana, jehož improvizace zdvihá v publiku spontánní potlesk. Stomp se se svou show mohli jít vycpat. Z didžeridu se začaly nořit souvislejší melodie. Hučení přijíždějící soupravy podbarvilo skladbu jako pady. Ze zářivek se staly reflektory. Jam nabíral na tempu. Cyril začal scatovat. Tóny trefoval napůl citem a napůl náhodou (tubatubatubatuba tu ba déééé). V obličeji měl výraz naprostého vytržení. Imaginární fanoušci šíleli. V jeho fantazii reportéři nejslavnějších hudebních časopisů odhazovali notesy a zkouše-li uprostřed parketu breakdance. Zvukař v Roxy se za pultem zbláznil a tančil akrobatický rokenrol se dvěma barmankami najednou.Lidé se hrnu-li k pódiu a stáli si na hlavách. Klára Nemravová se drala davem, aby si s nimi mohla zazpívat. Jana Kománková vřeštěla jako prepubertální fanyn-ky na koncertech Lunetiku.

Až po chvíli si uvědo-mil, že metro už stojí ve stanici - celému sessionu a vší divoké fantazii byl konec a bylo třeba jet domů. Podal černochovi ruku, ten ho bleskově naučil jakýsi neuvěři-telně složitý pozdrav a nakonec ho přátelsky a vší silou praštil do ramene, řka s jamajs-kým akcentem (který ovšem Cyril neroze-znal) cosi jako: “Jagad a maaaziv moudžou, meeeen!” Dokud sou-prava neodjela, zahr-novali se ještě přes sklo zavřených dveří nejrůznějšími projevy vzájemného respektu a obdivu.Celou cestu se Cyril hloupě usmíval a vy-jeveně třešti oči. Když se doma sprchoval, v zrcadle si všiml, že má na rameni solidní modřinu.Ve snu, který se mu té noci zdál, vystupo-val na školní akademii s podivnou kapelou – Maxi Jazz rapoval, Ema Brabcová se bůh-víkde naučila hrdelní zpěv, za ní Miles Davis obklopený horami kláves a syntezátorů, několik dalších muzi-kantů stálo ve stínech a nebylo jim vidět do tváří, ani jejich nástroje nešly roze-znat, a Cyril s černo-chem stáli každý na jednom konci pódia, jeden s perkusemi a druhý s didžeridu, a přátelsky se na sebe šklebili. Vedle sousta-vy bubínků stál Míza, laptop na malém stol-ku, kouřil a tvářil se soustředěně, jak to odkoukal od Scana X. Z odposlechů se ozý-val prazvláštní, hučivý ambient.

ZADÁNÍPředstavit školu na veletrhu středního školství Schola pragensis, konaném v Kongresovém centru centru v polovině listopadu, libovolnými prostředky na ploše patnácti metrů čtverečních, plus natočit o škole krátkometrážní dokumentární film. Tento úkol díky kombinaci vnuknutí, protekce, náhody, jednoho článku o Designbloku ve Špitu, dravosti, ryzího kamarádství, abe-cední posloupnosti, geniality a nepodloženého sebevědomí připadl realizač-nímu týmu složenému výhradně ze studentů septimy (v té době ještě sexty) a to v silném složení Bakič, Balajka, Bendl, Čihák (dále v článku už jen jako Já, David, Tomáš a Jiří) a k tomu “dozorčí komisi”, složené z paní profesorek Papežové a Pernicové, pana profesora Gottwalda a pana ředitele. Na celou realizaci bylo poskytnuto plného půl roku (ale protože jsme flinkové a ne-chtěli se s tím dělat přes prázdniny, stejně všechno zůstalo na poslední tři, nebo spíše jen dva měsíce).

schola pragensis|Pavel Bakič

PRVNÍ PŘÍPRAVY“Zavřeme tam do klece Houryse...necháme tam Jáchyma malovat nějakej obraz...zavřeme tam do klece nějaký profesory...někoho tam jako ukřižu-jem a von bude mluvit s kolemjdoucíma...vysta-víme obsah zásuvky ve studovně...” Tak zhruba z takovéto debaty, ač je to neuvěřitelné, se zrodila dohoda na třech základních bodech prezentace – velkoformátové fotografie na stěnách stánku, několik počítačů s flashovou prezentací, nějaké letáky, ukázky přijímacích zkoušek a projekce pro-pagandistických filmů (z té během příprav sešlo, protože jednak škola ještě nevlastní digitální pro-jektor a jednak nikdo nechtěl riskovat poškození nebo ztrátu vypůjčeného přístroje). Po konzultaci s hlavní architektkou výstavy (přímo v Kongre-sovém centru, v němž ještě žádný z nás nebyl a které nás všechny ohromilo svým absurdně předi-menzovaným řešením interiérů) pak vznikl i plánek rozvržení stánku, hlavně Davidovou zásluhou (tak dlouho jsme se dohadovali, až přinesl ryze vlastní, výborný návrh, který jsme prostě museli odkývat). Tento návrh však stejně musel být předělán, jelikož se nám od paní architektky vrátil s poznámkou “??? Nechápu” a nabídkou dalších patnácti čtverečních metrů plochy, jelikož škola, jejíž stánek měl stát vedle nás, odřekla. Stejně dodnes nechápeme, jak se stalo, že na odeslané kopii našeho návrhu byly na místech stěn zakresleny volné prostory a nao-pak.Vypracovat druhý návrh nám trvalo podstatně krat-ší dobu. Někdy touto dobou také přišla profesor-ka Papežová s návrhem umístit na stánek vitrínu s žertovnými předměty ze školy, na veletrhu si tak budete moci prohlédnout například ředitelova ply-šového zajíčka nebo konzervovaný lidský mozek.V první fázi příprav jsme ještě vyrazili fotit pro-story školy (za asistence hostující fotografky Petry Minárikové) a zejména na střeše a ve sklepě se povedlo vzít vynikající snímky – víceméně komplet-ní fotogalerii si můžete prohlédnout na webu.Pak už jsme si další práci rozdělili, jelikož, jak kaž-dý ví, se tak ušetří nervy, námaha a práce. David si vzal na starost flashovou prezentaci, Jiří přípra-vu a tisk letáků a fotografií a Já s Tomášem natá-čení dokumentu.

POČÍTAČOVÁ PREZENTACEDavid se z nás (opět) projevil jako největší pro-fesionál – dodal prezentaci včas, ve dvou verzích, jedné lepší než druhé, z nichž nás nechal vybrat, a pružně reagoval na připomínky jak nás, kolegů, tak na projekt dohlížejících profesorek Papežové, Pernicové a pana profesora Gottwalda, na jejichž požadavek nafoukl obsah prezentace více jak dvojnásobně a dokonce udělal jazykovou korektu-ru textů, stažených ze školního webu. Výsledek je účelný, přehledný a uživatelsky přátelský, ověřte si to na našich internetových stránkách sami!

LETÁKY, VELKOFORMÁTOVÉ FOTOGRAFIEI Jiří, ač mě průběžně děsil prohlášeními jako: “Mám pro tebe takovou špatnou zprávu ohledně našeho projektu – tak trochu to asi nestihneme, ale buď v klidu,” nakonec za vydatné pomoci paní profesorky Papežové a jejích kontaktů vše obsta-ral – tisk panelů fotografií (od velkoformátových se ustoupilo kvůli malému rozlišení snímků), kliprámy pro jejich zavěšení, černý papír na pas-party. Jeho letáčky jsou především směřovány na nalákání návštěvníků veletrhu na školní web.

14|schola pragensis

DOKUMENTStihli jsme to. Nechodili jsme do školy, zamešká-vali látku, nepsali písemky (a v náhradních ter-mínech dostávali nejtěžší varianty), kazili si oči desítkami hodin nepřetržitého civění do monitoru, stresovali se, udělali ze sebe před celou školou blbce (jestli jste nás vy neviděli, jak skáčeme po počítačové učebně a křičíme na sebe nadávky v orangutanštině, přerušované prozpěvováním rapových písní na dechovkové nápěvy, pak váš soused z lavice určitě ano), zanedbávali své pří-telkyně a psy, snášeli posměšky, promeškávali obědy, hádali se, několikrát jsme se domnívali, že už jsme definitivně šílení, několikrát, že jsme už úplně hotoví, daleko nejvíckrát, že to nemůžeme nikdy stihnout.Nakonec...je hotovo. Výsledek se vměstnal na jeden malý, duhový kotouč s černým popiskem, vyvedeným mým roztřeseným a nečitelným ru-kopisem: “Gymnasium Špitálská/Stejnokop.mpg. Zkontrolujte prosím, jestli se film nekousne při titulcích, pokud ano, stáhněte potřebné kodeky.”Naše seznamování se školní kamerou můžu s kli-dem vynechat, řeknu jen tolik, že první zábě-ry ze školy se nezdály přesvědčit komisi o naší kompetentnosti. Daleko zajímavější je, jak jsme k dokumentu přistoupili; chtěli jsme (po zavržení nápadů s dýmovnicemi a dinosaury) jeho kostru vystavět na rozhovorech se slavnými absolventy našeho ústavu. Oslovili jsme (většinou e-mailem) pány Železného, Vladyku, Havelku, Tittelbacha, Vojáčka, Bendla, Němce a bůhví koho ještě, pře-kvapivě se nám ozvali zejména ti, do kterých jsme vkládali nejméně nadějí – pan Železný (jemuž jsme museli schůzku odříct pro její termín, pří-liš blízký začátku veletrhu), pan Němec (bývalý pražský primátor a nyní radní pro kulturu), pan

Mrkvička (herec, člen činohry Národního divadla), pan Vojáček (mistr Evropy v automobilových sou-těžích) a pan Bendl (právě odstoupivší šéfredaktor deníku Metro).Na schůzku s panem Mrkvičkou jsme si zapomněli vzít mikrofon. V kavárně Disk nejenže byl klasický kavárenský ruch, ale dole v divadelním sále zřej-mě někdo skládal industriální hudbu, u vedlejšího stolku si kdosi pískal, pan Mrkvička mluvil potichu a mikrofon na kameře to všechno s potměšilým sadismem pomíchal, takže panu Mrkvičkovi není místy vůbec rozumět. Krom toho jsme z něj příliš vzpomínek na školu nevytáhli (pěkných obzvlášť), přesto však byl rozhovor zajímavý.Pěkné rozhovory máme i od pánů Bendla a Němce, ale mé kolegy (jelikož tohoto rozhovoru se místo mne účastnil Jiří a externí spolupracovni-ce Anna Bubeníčková) nejvíce potěšil pan Vojáček, který se podělil o veselé příhody, provezl je ve svých luxusních autech a vůbec byl tak všeobecně milý.Je třeba poděkovat i panu profesoru Gottwaldovi, který si s námi na kameru popovídal o škole, a Ondřeji Hálovi, který pro dokument poskytl scény ze školního seriálu a nepřeberné množství komic-kých scének, které zahrál před naším objektivem.Problémy s mikrofonem se s námi táhly celou dobu, a tak jsme nakonec museli zvuk čistit v po-čítači (resp. Tomáš musel – díky, Tome). To už ovšem byla procházka růžovým sadem oproti pek-lu, které jsme si užili při stříhání (až dopíšu tenhle článek, už nikdy nechci vidět počítač!). Tady by mi však nezbývalo, než opsat první odstavec tohoto oddílu, tak se k němu vraťte očima a věnujte nám soucitnou vzpomínku.Jestli vám na web pověsíme i dokument, to si ješ-tě rozmyslíme, gigabajt je gigabajt.

SHRNUTÍNebudeme chválit dne před večerem, jelikož tento článek odevzdávám ještě před samotným veletrhem, ale zatím se zdá, že všechny možné i nemožné překážky byly překonány a už nás čeká jen postávání u stánku a usmívání se na návštěvníky. Chci za nás za všechny poděkovat všem, kteří nám věřili a podporovali nás, a odpustit těm, kteří se nám motali pod nohama, ať neú-myslně, nebo nedejbože záměrně.

schola pragensis|15

Proč se nestát metrosexuálemJe ovšem rozdíl mezi mužem, který prostě jen odmítá smrdět a metrosexuálem. Je důležité, abyste si tyto dva typy nepletli. Zatímco první představuje pro lidstvo přínos, druhý je typickou karikaturou vlastního snažení. Protože to, za čím se tak uvědomněle žene a k čemu se hrdě hlásí, je hodnota nahodilá a pomíjivá, tudíž bezvýznamná.Neříkám, že metrosexuál musí být nutně hloupý, sebestředný a povrchní člověk. Je ale větší pravděpodobnost, že právě na takového natefíte. Výjimky se jistě najdou, ale jejich hledáním strávíte možná celý život. Vždyť je snad možné trávit 90% volného času s brčálově zelenou pleťovou maskou na obličeji nebo zatěžkán nákupními taškami, a zformovat si přitom zdravý světonázor? Nebo se domníváte, že vám ta správna lahvička parfému dá odpověď na vše otázky?

Válka, hladomor, morové epidemie, ekologická katastrofa, útok zběsilých kobilek na obilné lány, nemoc šílených krav, zemětřesení, záplavy, AIDS, sebevražedné útoky, stávky, demonstrace, korupce, finanční podvody, terorismus ... mohli bychom pokračovat. To vše již lidstvo zná. Co nás tedy ještě může překvapit?Jak si mnozí z vás jistě všimli, dovalila se do našeho malého státečku v srdci Evropy, nová voňavá vlna putující ze západu, nyní hrozí, že zaplaví každý civilizovaný kus země. Její následky jsou přímo zdrcující. Jedná se o nový trend, jehož přívrženci si nechávají říkat METROSEXUÁLOVÉ.

Kdo je metrosexuál?Nejedná se prosím o úchyla z metra nebo podobné nežádoucí živly. Metrosexuál je termín pro muže žijícího ve městě (čili v metropoli, odtud výraz metrosexuál), který narcisticky dbá o svůj zevnějšek, rád a často nakupuje značkové věci, chodí do kosmetických salónů a největší zdroj potěšení pro něj představuje pohled do zrcadla.

Kde se slovo vzalo?Tento novotvar, pravda pro náš český jazyk trochu nevyhovující, světu daroval jistý anglický spisovatel jménem Mark Simpson. Ten za metrosexuála označil roku 1994 v jedné ze svých knih marnivého městského floutka. Po osm let vyčkávalo slovo v knize, dokud ho kosmetický průmysl nevyzvedl a nestvořil z něj modlu mužů toužících po dokonalosti svého zevnějšku.

Metrosexuálové na vzestupuZatímco u žen je aktivní péče o svůj zevnějšek docela normální (záměrně se vyhýbám slovu běžná, jelikož v přemrštěné míře je tato snaha i u žen známkou nechvalné marnivosti), muži se s ní seznámili teprve nedávno. A to zásluhou výrobců kosmetiky a módních značek, kterých každým rokem přibývá. Pochopitelně přibývá i produktů, které jsou po miliardách vyvrhovány z továrních pásů přímo ke spotřebiteli, tedy do Vašeho obchodu. Ony produkty je třeba pokud možno co nejrychleji prodat, protože čím větší odbyt, tím větší obrat. To má na starosti reklama. A tak na ubohou oběť dnešní poživačné doby (zmateného metrosexuála) působí celý mediální cirkus, který ho dennodenně přesvědčuje o tom, co je pro přežití v civilizované společnosti nutné. A pozor! Nároky se stále zvyšují. Jen vloni prý Američané utratili za zkrášlující přípravky kolem 250 miliard dolarů, tedy asi 5 750 miliard korun (zdroj - internet). Že to není možné?! Ale je! Představte si jen kolik stojí kvalitní sada krémů, gel na vlasy, pěna na holení, značková souprava žiletek, šampon a kondicionér, který je k vašim vlasům šetrný a dodá jim žádoucí lesk, toaletní vody a parfémy, pleťová maska, odborná depilace lýtek, nebo raději celého těla?, manikúra, pedikúra, slušivé kalhoty na míru, dvanáctero párů značkových bot, nespočet doplňků a šperků ... Ano, milý čtenáři, to vše muž metrosexuál nutně potřebuje. Bez toho by jeho život jaksi postrádal význam. Dny by byly šedivé a pochmurné. Neměl by proč se smát. A jak se dá žít bez radosti ze života?

metr.o.sex.ua.love|Veronika Veselá