Sport a právo

Jiří Kubíček

1

Obsah

1. Obecná část sportu a práva .............................................................................. 9

1.1. Pojmy, společenské podmínky, funkce a definice ......................................... 9

1.2. Institucionální klasifikace sportu a rámec sportu ......................................... 21

1.3. Sport jako právní a ekonomická kategorie ................................................... 23

1.4. Historie právní úpravy sportu v ČR .............................................................. 26

1.5. Právní prameny sportu a práva ................................................................... 32

1.5.1. Úvod do právního řádu ČR, základní právní pojmy ............................... 33

1.5.2. Obecně závazné právní normy – právní řád ČR ................................... 36

1.5.3. Interní sportovní normy a pravidla ......................................................... 37

1.6. Specifika a zásady sportu ............................................................................ 38

2. Vztah státu a sportu, autonomie sportu .......................................................... 42

2.1. Státní správa - kompetence, zákony, koncepce a podpora sportu v ČR ..... 45

2.2. Financování sportu v ČR ............................................................................. 58

2.2.1. Financování sportu státem podle koncepce schválené v roce 2011 ..... 59

2.2.2. Financování sportu státem v roce 2012 ................................................ 62

2.2.3. Financování sportovního svazu / asociace na příkladu fotbalu 2011 .... 65

2.2.4. Financování sportovního klubu ............................................................. 66

3. Vztah sportu a práva, právní vztahy sportovních subjektů .............................. 69

3.1. Právní řád ČR a jeho vliv na sportovní subjekty .......................................... 72

3.1.1. Zakotvení sportu v ústavním pořádku ČR a předpisy EU. .................... 72

3.1.2. Právní předpisy zaměřené svým charakterem pouze na sport ............. 74

3.1.3. Právní předpisy obecné právní povahy, které sport ovlivňují ................ 74

3.2. Daňová povinnost sportovních subjektů ...................................................... 76

3.2.1. Obecné pojmy daňového práva ............................................................ 76

3.2.2. Daně právnických osob ve sportu ......................................................... 78

3.2.3. Daně fyzických osob ve sportu ............................................................. 79

2

3.2.4. Daňová soustava, charakteristika daní sportovních subjektů................ 79

3.3. Interní sportovní normy a pravidla chování ve sportu .................................. 94

4. Subjekty ve sportu, právnické osoby a fyzické osoby ..................................... 98

4.1. Subjekty vytvořené podle zákona O sdružování občanů č. 83/1990 Sb. ... 101

4.2. Subjekty vytvořené podle Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ............. 109

4.3. Subjekty vytvořené podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. .............. 114

4.4. Subjekty vytvořené orgány státu, rozpočtové a příspěvkové organizace .. 117

4.5. Subjekty - svazy/asociace v ČR, střešní organizace v ČR a ve světě ....... 118

4.6. Profesionální sportovec – fyzická osoba ve sportu .................................... 124

5. Smluvní vztahy sportovních subjektů, forma a obsah ................................... 133

5.1. Druhy smluv sportovních subjektů podle ZP, ObčZ, ObchZ ...................... 134

5.2. Smlouva profesionálního sportovce........................................................... 145

5.3. Marketing ve sportu a olympijský marketing .............................................. 155

6. Odpovědnost ve sportu, vývoj a současné pojetí .......................................... 164

6.1. Občanskoprávní odpovědnost ve sportu ................................................... 165

6.1.1. Segmenty, pravidla a povinnosti ve vztahu k odpovědnosti ve sportu 167

6.1.2. Odpovědnost organizátora, pořadatele a diváka ve sportu ................. 175

6.1.3. Občanskoprávní odpovědnost za úraz ve sportu ................................ 179

6.2. Trestněprávní odpovědnost ve sportu ....................................................... 181

6.3. Odpovědnost v autonomních subjektech podle interních norem ............... 192

7. Rozhodování sporů ve sportu ....................................................................... 199

7.1. Soudní a mimosoudní ochrana sportovních subjektů v ČR ....................... 201

7.2. Judikatura soudů ČR ve vztahu ke sportu ................................................. 207

7.3. Autonomní řešení sporů na mezinárodní úrovni, příklad fotbalu ............... 210

7.4. Autonomní řešení sporů v ČR, příklad fotbalu ........................................... 221

7.5. Arbitrážní soud pro sport / CAS ................................................................. 223

7.6. Řešení sporů na olympijských hrách ......................................................... 227

3

8. Sport a právo v mezinárodním prostoru ........................................................ 230

8.1. Sport a právo v Evropské unii (EU) ........................................................... 235

8.2. Evropský soudní dvůr (ESD) a jeho rozhodnutí ......................................... 242

9. Doping ve sportu a jeho právní řešení .......................................................... 254

9.1. Pojem, podstata a dělení dopingu, dopingové látky .................................. 255

9.2. Organizace a dokumenty spojené s dopingem v ČR a ve světě ............... 259

9.3. Řešení při porušení antidopingových pravidel ........................................... 264

10. Závěr a poděkování ...................................................................................... 270

11. Seznam použité literatury ............................................................................. 272

12. Přílohy A – Legislativa se vztahem ke sportu ............................................... 276

12.1. Zákon o podpoře sportu ......................................................................... 276

12.2. Zákon č. 83/1990 Sb o sdružování občanů ............................................ 277

12.3. Nový Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., úprava spolků ......................... 284

12.4. Zákon o ochraně olympijských symbolů ................................................. 301

12.5. Zákon č. 373/2011 Sb., § 51 posuzování zdravotní způsobilosti ........... 302

12.6. Metodický pokyn MŠMT k zajištění ochrany zdraví na školách .............. 304

12.7. Směrnice ministerstva zdravotnictví o péči a zdraví ve sportu ............... 309

13. Přílohy B – Vzory stanov, právních úkonů a podání ..................................... 310

13.1. Návrh na registraci občanského družení u MV ....................................... 310

13.2. Návrh stanov občanského sdružení ....................................................... 310

13.3. Návrh oznámení změny stanov občanského sdružení ........................... 313

13.4. Návrh na ukončení činnosti občankého sdružení ................................... 315

4

Předmluva

Motto:

„Chce-li někdo určité společenské jevy právnicky posuzovat a hodnotit, měl by znát,

jaký je v tom směru praktický život.“

Sport je jedním z nejpozoruhodnějších společenských fenoménů dvacátého

a jednadvacátého století. Stal se významnou oblastí lidské činnosti a vyznačuje se

vnitřními zákonitostmi a dynamickým vývojem. Je komplexně a mnohostranně

propojen se všemi vrstvami společenského života, ať již v úrovni světové nebo

regionální.

S vědomím, že tato právní publikace bude sloužit zejména studentům na školách

se sportovním zaměřením a to nejen k jejich sebevzdělávání, ale i pro jejich

praktickou činnost spojenou s touto problematikou, nemá obsah publikace za cíl

odbornou právní polemiku o postavení sportu (i když se jí samozřejmě v komplexním

pohledu nevyhne), ale zejména širokou základní orientaci s využitím v další

vzdělávací a praktické činnosti.

S právem ve sportu je totiž spojena řada problémů a otázek. Pohled EU

a rozhodnutí ESD s dopadem do sportu, mezinárodní asociace a jejich vztah

k právním řádům jednotlivých států a postavení v nich, odpovědnost sportovců

v trestní rovině, daňová oblast a postavení profesionálních sportovců. To vše

a mnohem víc je obsahem vztahu sportu a práva a tvoří tím právně velmi zajímavou

oblast.

O to více, když je tento vzájemný vztah v dynamickém vývoji a za pochodu se

mění novelizacemi obecných zákonů, rozhodnutími jednotlivých soudů v ČR

i v ESD, odbornými názory a pohledy na zařazení sportu v systému práva.

Pro jednoduchost a pochopitelnost problému se autor snaží o co nejmenší

pojmovou roztříštěnost. Zejména u pojmenování této problematiky, která je právní

teorii názorově odlišná a to v pohledu zda jde o samostatnou právní kategorii nebo

do tohoto stádia ještě nedospěla. Dále pak ve vývojovém pojmenování

„Občanského sdružení“, které bylo zavedeno se vznikem zákona č. 83/1990 Sb.

o sdružování občanů, postupně, zejména v rozhodnutích soudů se začalo používat

pojmu Spolek, až po rekodifikaci občanského práva a zejména nového Občanského

zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, který již přechází pouze k pojmu

„Spolek“. Této základní orientační lince je věnována úvodní kapitola.

Aby se autor vyhnul polemice o správnosti pojmenování této právní

problematiky, zvolil neutrální název Sport a právo. Obdobně navrhl pojmenovat

i učební předmět, který má tu čest vyučovat.

5

Dosavadní nedostatek vědeckého zkoumání vztahu sportu a práva a zejména

nejednotnost právní úpravy postavení sportovců v právním řádu a ve společnosti,

vyústila v řadu protichůdných rozhodnutí soudů a nejasností ve výkladech pro praxi.

i na tomto poli však začíná docházet ke zlepšení a to především vydáním odborných

publikací soudců, kteří v praxi řeší spory v uvedné problematice nebo osob, které se

touto právní tématikou dlouhodobě zabývají. Rovněž je znát zvýšený zájem fakult ze

sportovním zaměřením o hlubší a odbornější obsah předmětů zaměřených na vztah

sportu a práva.

Propojenost jednotlivých právních oborů ve vztahu ke sportovním subjektům bude

při novelizacích zákonů, v rozhodnutích soudů, vzniku další judikatury a odborných

výkladů, neodvratně pokračovat. Přicházející čas by měl přinést jasno v postavení

sportovních subjektů nejen v právu, ale i ve společnosti. Stát a jeho orgány by se

měly, po změně vlastníka společnosti Sazka a.s., předpokládané změně organizace

ve střešní organizaci sportu ČSTV a ČOV a po novelizaci Loterijního zákona ujasnit

podmínky pro jednoduché a průhledné financování sportu v ČR.

Publikace je tedy mixem teorie a dosavadní praxe a měla by podat aktuální

informaci o problematice nejen studentům, ale i sportovcům a funkcionářům.

Aby autor, zejména u interních norem lišících se nejen charakterem sportu, ale

i kolektivních nebo individuálním pojetím sportu, nezmátl čtenáře, zvolil pro

pochopitelnost struktur a právních předpisů obecný pohled a u konkrétních norem

(stanovy klubů a svazů, disciplinární řády, arbitrážní statuty, předpisy střešních

organizací) použil jako nosný model jedno z nejpropracovanějších sportovních

odvětví – fotbal, nejmasovější sport. Ten má díky odborným právním kapacitám na

úrovni FIFA a UEFA, ale zejména funkci „jednotné střechy“ (což postrádá např.

hokej), ucelenou a unitární koncepci a strukturu. Text publikace je doplněn

seznamem použitých zkratek, sezname použité a doporučené literatury a v závěru

jsou připojeny přílohy konkrétních právních úkonů (vzorové stanovy, smlouvy,

podání apod.) a dále aktuální právní normy/části právních norem a platná

judikatura se vztahem ke sportu.

Autor

6

O autorovi

Mgr. Jiří Kubíček

Je vysokoškolským pedagogem na Univerzitě Palackého v Olomouci - Fakultě

tělesné kultury a na Masyrykově univerzitě v Brně - Fakultě sportovních studií. Dále

je koncipientem Advokátní kanceláře JUDr. Kateřiny Radostové v Praze.

Jeho profesní kariéra byla však od roku 1984 do roku 2010 nepřetržitě spojena

s fotbalovým klubem SK Sigma Olomouc a.s., ve kterém zastával funkci sportovního

ředitele a zároveň předsedy resp. místopředsedy představenstva.

Od roku 1993 byl rovněž nepřetržitě ve volených funkcích člena výkonného

výboru fotbalové asociace ČR a v letech 2005 – 2009 byl jejím místopředsedou. Od

roku 2003 pracoval v odborné komisi asociace - Legislativní radě a v letech 2009

a 2010 byl jejím předsedou.

Veřejný rozruch způsobila jeho první kniha o poměrech v českém fotbale Den

volby vydaná před volební valnou hromadou v roce 2005, dostupná na

www.jirikubicek.cz. Jako statutární zástupce fotbalové asociace poukázal na

nedostaky v řízení a hospodaření asociace, což v roce 2010 potvrdil forenzní audit.

V roce 2010 dobrovolně ukončil svou činnost ve fotbale a svoje praktické

zkušenosti ve spojitosti s odbornou právní literaturou vztahující se ke sportu přednáší

na obou univerzitách v předmětech Základy práva, Sport a právo a Právní a sociální

aspekty sportu a práva.

Inspirován monografií Tomáše Gábriše, vydanou v roce 2011 na Slovensku pod

názvem Športové právo, rozhodl se pro subjekty působící v českém sportu zpracovat

odbornou publikaci, která nebude pouhou teoretickou literaturou s polemickými

pasážemi o dosud nevyjasněné oblasti sportovního práva, ale praktickou příručkou

pro začínající manažery a studenty i s ukázkami konkrétních právních úkonů

a souhrnem aktuálních právních předpisů dotýkajících se sportu.

Proto přivítal možnost zahájit práci na odborné publikaci vydáním skript pro

studenty a v praxi si tak ověřit uplatnění obsahu skript pro optimální formy výuky

a osvěty, jak v rovině teoretické tak praktické.

7

Seznam zkratek

Sportovní subjekty a orgány společností ve sportu

ČSTV Český svaz tělesné výchovy

ČOV Český olympijský výbor

FIFA Mezinárodní fotbalová asociace (Fédération Internationale de

Football Association)

UEFA Evropská fotbalová asociace (Union of European Football

Associations)

IIHF Mezinárodní hokejová federace (International Ice Hockey

Federation)

FAČR Fotbalová asociace ČR

LFA Ligová fotbalová asociace ve fotbale

ČSLH Český svaz ledního hokeje

APK Asociace profesionálních klubů hokeje

CAS Arbitrážní soud pro sport (Court of Arbitration for Sport)

VH Valná hromada právnických osob, nejvyšší orgán

VV Výkonný výbor právnických osob, výkonný orgán

RK Revizní komise spolků

AS Akciová společnost, forma obchodní společnosti

SRO Společnost s ručením omezeným

Jednatel Statutární orgán společnosti s ručením omezeným

MOV (IOC) Mezinárodní olympijský výbor (International Olympic Committee)

EOC Evropský olympijský výbor (European Olympic Committee)

EPC Evropský paralympijský výbor (European Paralympic Committee)

HEPA Aktivity upevňující tělesné zdraví (Health Enhancing Physical

Activity)

WADA Světová antidopingová agentura (World Antidoping Agency)

WHO Světová zdravotnická organizace (World Health Organisation)

Člen Právnická nebo fyzická osoba, základní prvek spolku

OSVČ Osoba samostatně výdělečně činná

HDP Hrubý domácí produkt

Zákony

Ústava Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ústava ČR

8

LZPS Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. listina základních práv a svobod

ZPSp Zákon č. 115/2001 Sb. o podpoře sportu

Koncepce Koncepce státní podpory sportu v ČR, usnesení vlády č. 167/2011

ObčZ Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník

Nový ObčZ Zákon č. 89/2012 Sb. nový občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014

SdrObč Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů

ObchZ Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník

ZDP Zákon č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu

ZP Zákon č. 261/2006 Sb. zákoník práce

OSŘ Zákon č. 99/1962 Sb. občanský soudní řád

SŘS Zákon č. 303/2011 Sb. soudní řád správní

TrZ Zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákon

TrŘ Zákon č. 141/1961 Sb. trestní řád

Nadnárodní a národní orgány státu (společenství)

EU

SFEU

Evropská unie

Smlouva o fungování Evropské unie

RE Rada Evropy

EHP Evropský hospodářský prostor

ES Evropské společenství

Komise Evropská komise

ČR Česká republika

ESD Evropský soudní dvůr

MŠMT Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

MV Ministerstvo vnitra

MO Ministerstvo obrany

PŘ ČR Právní řád České republiky - souhrn všech právních norem v ČR

ÚS Ústavní soud

NS Nejvyšší soud

NSS Nejvyšší správní soud

Daně

DPH Daň z přidané hodnoty

DPPO Daň z příjmu právnických osob

DPFO Daň z příjmu fyzických osob

9

1. Obecná část sportu a práva

1.1. Pojmy, společenské podmínky, funkce a definice

Motto: „Sport se stejně jako náboženství vzpírá definici. Jde svým způsobem za

hranici terminologie, neobsahuje jádro, které by mohlo být identifikováno“. M. Slusher

Jak bylo již uvedeno v předmluvě, pro celkovou orientaci je potřebné na počátku

vysvětlit označení dvou základních pojmů a zvolit jejich jednotné užití pro celou

publikaci. Aby tomu tak mohlo být, je nutné nejprve vysvětlit obsah pojmů – sport

a právo resp. sportovní právo a občanské sdružení resp. spolek.

Sport a právo nebo sportovní právo?

Již jen samotné definování pojmu sport a právo je dostatečně širokým okruhem

problémů pro napsání řady vědeckých prací. Otázky sportu a práva byly již

mnohokrát otevřeny se snahou vyřešit jejich vzájemný vztah a to s poukazem na

problémy, které jejich koexistence v praxi přináší. Již přes dvacet let se právní teorie

a praxe potýkají s otázkou míry vlivu státu a obecného práva do specifických

oblastí sportu, které jsou upravovány primárně sportovními pravidly, jako je např.

doping, úrazy sportovců během sportovních soutěží nebo korupce rozhodčích.

Je složité vymezit sport v obecném pojetí, tedy z pohledu sportovní vědy. Není

tomu jinak ani v případě práva, který se o definici pokouší vždy s určitými záměry.

Zákonodárci jde především o přesné ohraničení okruhu činností, které spadají

pod pojem sport, z důvodu, že vzniknou-li v právu sporné otázky, většinou se to

týká činností, u nichž panují pochybnosti, zda jsou či nejsou sportem.

Výklad o právu jako o nástroji regulujícím sportovní vztahy logicky ústí v pojmu

sportovního práva, jenž je jakýmsi lingvistickým vrcholem úvah o vzájemných

vztazích sportu a práva. Proti tomuto sousloví existují ve sportovně-právní literatuře

názory (vědní i pedagogické) ospravedlňující používání pouze označení „právo ve

sportu“ nebo „sport a právo“. Jejich argumentace spočívá ve skutečnosti, že jde

vždy o aplikaci určité právní disciplíny jako je občanské právo, pracovní právo nebo

soutěžní právo na sportovní sféru. Obě tato označení mají své příznivce

i odpůrce. Přestože jde o velmi rozsáhlou problematiku týkající se velkého počtu

osob, je odborných publikací na toto téma zejména v ČR velmi málo.

Uznávaným odborníkem na problematiku sportu a práva v ČR je autor knihy

z roku 2001 Právo ve sportu, Mgr. Michal Králík Ph.D., dnes soudce Nejvyššího

soudu v Brně. Ten zastává názor, že jde o průřezovou právní úpravu sportovních

10

vztahů, které patří do domény jednotlivých tradičních disciplín jako občanské právo,

obchodní právo, obchodní právo apod.

V roce 2011 pak vyšla na Slovensku velmi odborně ucelená práce slovenského

právníka JUDr. Tomáše Gábriše Ph.D., LLM, Športové právo, když jejím pozitivním

recenzentem se stal právě M. Králík. Jak již vyplývá z názvu knihy, autor zastává

názor, který jako shrnující uvádí na str. 26 své knihy: „Sportovní právo je rodící se

právní disciplínou, vědním oborem a pedagogickým předmětem.“

Tyto názorové odlišnosti ještě umocňuje pohled mezinárodní. Specifikum

sportu je jedním ze zásadních hesel světového sportovního hnutí a akceptovala ho

i EU v Bílé knize o sportu, která byla vydána v roce 2007. i v době před vydáním

knihy specifikum sportu respektoval a uváděl ESD ve svých rozhodnutích a to

zejména z oblasti sporů ve sportu řešených na této nejvyšší úrovni. Pro názornost

postačí citovat z obsahu „Bílé“ knihy: „Judikatura ESD a rozhodnutí Evropské komise

ukazují na to, že specifičnost sportu je uznaná a zohledněna.“

Ústav státu a práva v ČR má projekt pro výzkum sportovního práva.

Sportovním právem jako svým oficiálním odvětvím se zabývá také EU, když její

institut sídlí v Haagu a prezentuje se jako vedoucí vědecká instituce na poli

mezinárodního práva soukromého, mezinárodního práva veřejného, práva EU a mj.

také mezinárodního sportovního práva “.

Cílem této publikace v žádném případě není přispět k názorové různosti v právní

teorii, vždyť na českých vysokých školách se učí předměty zaměřené na sport

a právo s různými názvy. Proto průřezově pro celou publikaci zvolil autor název

SPORT A PRÁVO, ve zkratce SPOPR. Je v ní naznačena různost výkladů

problematiky. Stejně je pak pojmenován i předmět, jehož obsahem jsou právní

vztahy vzniklé ve sportu, ve kterém autor přednáší.

Občanské sdružení nebo spolek?

Právo se denně vyvíjí a faktory ovlivňující názvosloví jsou nejen dány

novelizacemi zákonů, ale i řešením sporů před obecnými či autonomními soudy,

jejich rozhodnutími a judikaturou. V hektické porevoluční době devadesátých let byl

pro úpravu nově vzniklých právních subjektů, do té doby zařazených do unitární

„Národní fronty“, přijat zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů (SdrObč).

Šlo o naplnění ústavního práva pro fyzické a právnické osoby svobodně se

sdružovat upraveného v článku 20 LPS, aniž by stát do výkonu tohoto práva

nepřípustným způsobem zasahoval.

Zákon je nevelkého rozsahu o 22 paragrafech. Podle citace § 2 zákona je

zakotveno, že: „Občané mohou zakládat spolky, společnosti, hnutí, kluby, a jiná

občanská sdružení a sdružovat se v nich“. Tento typ sdružení tedy sám zákon

označuje jako občanská sdružení (ObčSdr), přičemž jako příklad doslovně

11

vymezuje jako možné názvy/pojmy - spolek, společnost, hnutí, klub aj. Nejde však

o jiné právní formy a proto jsou v zákoně uvedeny svým způsobem nadbytečně.

Tato zákonná úprava je shodná pro celou širokou oblast lidské činnosti, tedy nejen

pro sport. V současnosti je evidováno kolem 80 tisíc občanských sdružení, z toho

ve sportu okolo 36 tisíc sportovních subjektů – právnických osob.

Někdy je v literatuře a judikatuře pro občanské sdružení podle uvedeného

zákona používán název Spolek vycházející z historického označení tohoto subjektu.

Jako Spolek však v současnosti označuje náš právní řád i právní subjekty odlišné

od těch, které má na mysli citovaný zákon a tím jde o kategorii širší. Do

spolkového práva se totiž řadí i jiná práva politických stran, církevních právnických

osob, zájmových sdružení právnických osob, organizací s mezinárodním prvkem

a další právní úpravy soukromoprávních korporací.

Proto jsou k této tématice velmi přínosné odborné publikace s přehledem

judikatury a autor je doporučuje do knihovničky každého sportovního subjektu.

Takovými jsou například Soudní ochrana člena spolku, církve a politické strany

z roku 2012 autorů Ludvíka Davida (předsedy senátu Nejvyššího soudu v Brně

řešícího tyto specializované spory) Jany Bílkové a Martiny Podivínové a dále Zákon

o občanských sdruženích – Komentář od Petra Černého z roku 2010. Závěrem

tedy k pochopení postačí citace z nejnovější odborné literatury: “Ve vybraných

judikátech převažují právní vztahy uvnitř občanských sdružení, pro něž se již běžně

užívá synonymum spolek“.

Velká novela ObčZ zrušuje s účinností k 1. 1. 2014 zákon č. 83/1990 SdrObč.

Nová úprava Spolků (nynějších občanských sdružení) bude nově zahrnuta do

nového ObčZ jako úprava obecně aplikovatelná na veškeré právnické osoby typu

korporace a to všude tam, kde speciální zákony o jejich právních formách nestanoví

specifickou úpravu. Nový ObčZ tedy zavádí tedy nový pojem Spolek.

Pro pojmovou jednotnost v této publikaci užívá tedy autor pro celou

problematiku současného zákona SdrObč i budoucího nového ObčZ účinného od

1. 1. 2014 (§§ 214 - 302), platnou judikaturu i odkazy na toto téma název SPOLEK

(samozřejmě s výjimkou v případech, kdy je citován v odborných pasážích název

zákona o sdružování občanů, který používá pojem občanská sdružení).

Sport je aktivita, které se až na výjimky věnuje každý člověk. Lidé sportují

z nejrůznějších důvodů. Sportu se mohou věnovat muži i ženy, dětí i senioři, tělesně

i mentálně postižení lidé. Sport má mnoho vlastností, díky kterým se stal

významným socializačním, výchovným, zdravotním, ekonomickým, dokonce

politickým prvkem ve společnosti. S tak velkým společenským významem se ale ve

sportu objevují i negativní jevy, na které je třeba dohlížet a odstraňovat je. Jde

12

především o užívání dopingových látek, korupci, využívání mladistvých a chování

proti pravidlům „fair play“.

Sport zasahuje do mnoha oblastí, které spadají pod zájmy státu, jakým jsou

například výchova mládeže a zdraví občanů. Každý stát by se měl o organizaci,

řízení, úroveň a ochranu sportu (doping, korupce) na svém území zajímat. Do jaké

míry, to už je předmětem diskuzí, protože sport je dobrovolná a autonomní

činnost a neměla by být nadměrně svázána obecnými pravidly.

Závislost sportu a práva na obecných společenských podmínkách

Schéma č. 1 – Obecné společenské podmínky pro působení sportu

Nejvšeobecnějším hlediskem sportu a práva je závislost na obecných

podmínkách, které představují základní hodnotící kategorie. Jejich poznání nabízí

dva závěry. Na jedné straně ve vztahu k právu současný stupeň společenské

organizovanosti vylučuje, aby určitý ohraničený tvar existoval bez práva a obecné

společenské podmínky, působí ve vztahu k právu, jednoznačně podstatně.

Naproti to mu u sportu základní vazba chybí.

SPORT

Oblastzdravé výživy

Sportovnízvyklosti a

obyčeje

Ekonomika Kultura Sociologie Politika Výchova Biologie Filosofie

PRÁVO

Rétorika

Pravidla fair playve sportu

13

Funkce sportu

Jak již bylo řečeno v úvodu, pro jednotlivce, pro skupiny, pro stát, pro média,

pro mnoho subjektů má sport značný význam a mnoho funkcí. Především jde

o funkci zábavy, protože sportem se baví jak člověk, který zrovna sport provozuje

(aktivní sportovec), tak člověk, který se na sport dívá v televizi či na sportovišti,

nebo sází na sportovní výsledky (pasivní sportovec).

Dále má sport výchovnou funkci, protože díky hodnotám, které jsou sportu vlastní,

se sportující, hlavně děti, přirozenou cestou učí solidaritě, sociální integraci,

zásadám „fair play“ a také sebevědomí, cílevědomosti, sebeovládání, vztahu

k pohybu, k hygieně atd. Zdravotní funkce je důležitá, protože sport přispívá k tělesné

kondici a psychickému stavu, má léčebné účinky a může být formou terapie.

Ekonomická funkce nabývá na významu, protože sport zaměstnává mnoho osob, trh

se stále více orientuje na prodej produktů se sportem spojených, sportovci dostávají

vysoké platy, ze kterých odvádějí daně. Celkově se uvádí, že v zemích Unie sport

ročně vygeneruje až 3,7% HDP.

Definice sportu

Na úvod je nutné zdůraznit, že neexistuje jednotný názor na vymezení pojmu

sport, navíc je relevantní, jaký obor se o definici sportu pokouší s ohledem na záměr,

jakému má definice posloužit.

Neutrální vymezení sportu jako společenského jevu je úkolem sportovní vědy,

která ho považuje za složku tělesné kultury, vedle tělesné výchovy a pohybové

rekreace. Slovo sport vzniklo jako odvozenina latinského „deportare“, neboli „bavit

se“, které bylo později převzato do románských jazyků. V současnosti jsou u sportu

zdůrazňovány i jiné znaky vedle znaku zábavné činnosti.

Všeobecně se společnost shoduje na následujících charakteristikách sportu:

„dobrovolnost výkonu sportovní činnosti; tělesná aktivita a pohyb; soutěživost

a dosahování co nejlepších výsledků, vymezení hranic sportu sportovními pravidly,

zastřešující instituce daného sportovního odvětví, prvek tradice a akceptace

jednotlivých sportů v daném státě. Samozřejmě, že ne u všech druhů sportů platí

kumulativně všechny výše uvedené znaky, na druhou stranu bychom našli i další

charakteristiky společné zároveň více sportovním aktivitám.

V praktické rovině se to projevuje například v otázce dotací: Dosahuje určitá

aktivita legislativně vymezených znaků sportu nezbytných pro nárok na státní dotaci?

Legislativa by se měla vyvarovat jak příliš širokých, tak i příliš zužujících definic. Z

výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že jestliže vykládáme pojem sport v konkrétní

právní věci, jeví se nezbytným přihlížet také k obsahu a smyslu právní normy, dle níž

věc posuzujeme.

14

Ač právu, jako jednomu ze společenských jevů, nenáleží definovat jiný

společenský jev, jako například sport, je pro účely každé odborné práce, tuto

nevyjímaje, toto hledisko směrodatné pro další posouzení vzájemných vztahů sportu

a práva a kontinuitu myšlenek a záměru.

Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že sport existoval a existovat bude

i nadále nezávisle na skutečnosti, jestli mu právo přisoudí nějakou svou

definici.

Definice sportu

tří úrovní právních systémů, které na území ČR působí a tuto kategorii ovlivňují:

- Mezinárodní právo podává definici sportu v tzv. Evropské chartě sportu

vypracované roku 1992 pod záštitou Rady Evropy. Citace: „Sportem se rozumí

všechny formy tělesné činnosti, které, ať již prostřednictvím organizované účasti

či nikoli, si kladou za cíl projevení nebo zdokonalení tělesné i psychické kondice,

rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech

úrovních.“

- Evropská charta sportu nahlíží na sport jako: „na sociální právo každého

jednotlivce“ a doporučuje vládám členských států výkon tohoto práva zajistit. Tato

koncepce odpovídá současnému trendu, kdy si moderní společnost začíná

uvědomovat nebezpečí zdravotních problémů, jako jsou obezita nebo

kardiovaskulární choroby, vyplývajících ze životního stylu a snaží se proti nim

bojovat pod heslem „Sport pro všechny“ [2].

- Česká sportovní legislativa toto pojetí sportu jako základního lidského práva

nikde výslovně neuvádí. Bohužel ani v ústavním pořádku, ani na zákonné úrovni

není právo na sport zdůrazněno. Pouze zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře

sportu (ZPSp), ve znění pozdějších předpisů se Evropskou chartou sportu

inspiroval. Úvodní článek tohoto zákona vymezuje postavení sportu jako:

„…všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované

i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické

kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech

úrovní“ [3, pp. § 2, odst. 1].

Na úrovni unijního práva se sportu nově výslovně věnuje článek 165 Smlouvy

o fungování EU (SFEU). Sport je zde charakterizován následovně: „jeho zvláštní

povahou, strukturami založenými na dobrovolné činnosti a společenskou

a výchovnou funkcí.“ K pojetí sportu se vyjadřuje i judikatura Evropského soudního

15

dvora (ESD), mimo jiné v jednom ze stěžejních rozhodnutí pro vztah evropského

práva a sportu – v případu Bosman, když v rozsudku sportu uznává jeho sociální

důležitost a specifický charakter [4].

Díky svému vlivu v nejrůznějších oblastech má sport nezanedbatelný význam

i pro EU. Přispívá k naplňování stanovených cílů EU, jako je solidarita, sociální

a hospodářský pokrok, ale i k cílům celosvětově platným, jakými jsou podpora

míru a porozumění mezi státy a národy. Tedy sport, jako oblast lidského zájmu,

která zahrnuje nejrůznější činnosti, je jedním z témat, kterým se EU zabývá, a je

ovlivňován, ať už přímo či nepřímo, mnohými rozhodnutími, které EU činí a snaží

se realizovat.

Definice sportovní normy, sportovního pravidla a sportovní legislativy [5]

Sportovní norma

Sport jako samostatná společenská oblast, ve které vznikají specifické sportovní

vztahy, je regulována v prvé řadě sportovními normami. Ty představují sportovní

pravidla vydaná mezinárodními nebo vnitrostátními orgány sportovních organizací.

Sportovní pravidla regulují obecně dva okruhy činností:

- První upravují vnitřní organizaci instituce k efektivnímu zajištění její materiální,

finanční, personální a institucionální existence, jako je právní postavení

sportovce, předpisy o dopingu a sponzoringu nebo organizační řády. První

skupinu bychom mohli označit jako sportovní pravidla v širším smyslu, která se

týkají širších souvislostí vlastní sportovní činnosti.

- Druhé pak upravují pravidla provozování vlastní sportovní aktivity, jako jsou

pravidla hry a pravidla organizace související s hrou (soutěžní řády,

disciplinární řády nebo přestupová pravidla). Jsou chápána jako sportovní

pravidla v užším smyslu, vztahující se výhradně na faktickou sportovní činnost.

Právě právní normy mohou za určitých okolností také upravovat sportovní vztahy.

V definici sportu podle ZPSp je zmínka o „organizované i neorganizované účasti“

a slouží rovněž jako dělící kategorie:

- Neorganizovaná činnost (sport jako rekreační aktivita pro všechny) – jedinec

sportuje „sám pro sebe“, bez organizace, klubového nebo oddílového zázemí,

bez oficiálních soutěží, kde nelze postoupit nebo sestoupit, sportuje pro své

vlastní zdraví, „dobrý pocit“ a pravidla se na něj nevztahují.

16

- Organizovaná činnost (soutěžní sport) – jedinec se snaží o dosáhnutí

výsledku, který je oficiálně hodnocen, je součástí určité organizační struktury

daného sportu, účastní se soutěží, jeho výsledek je porovnáván s ostatními,

vztahují se na něj konkrétní sportovní pravidla. V organizovaném sportu je

možné, díky sportovním pravidlům, dovolávat se svého práva.

Sportovní pravidla

která byla stanovena řídícími sportovními orgány lze dělit na dvě skupiny:

- Základní pravidla sportu, která stanovují, jak má daný sport vypadat (počty

hráčů, povinné rozměry hřiště, hrací doba, soupisky apod.), nebo také to, co je

v rámci dané sportovní disciplíny přípustné (způsob hry, limity pro výkony,

uznatelné způsoby zápolení apod.)

- Pravidla sportovních organizací – organizace jednotlivých sportů, nominace

subjektů na soutěže (kvalifikace), podmínky výkonu trenérských činností, cílové

odměny a náhrady cestovného. Pokud je v této práci zmíněn termín sportovní

pravidlo, jedná se o pravidlo sportovních organizací a ne o základní pravidlo

sportu.

Sport se řídí pravidly, která jsou vyhlášena určitou řídící sportovní organizací

v tzv. pyramidové struktuře, která je pro sport charakteristická a specifická. Ta také

ovlivňuje organizační strukturu daného sportovního odvětví.

Základ pyramidy tvoří sportovní kluby, nad nimi jsou regionální/národní

asociace, poté mezinárodně regionální/mezinárodní zastřešující asociace pro

konkrétní sport nebo sportovní odvětví.

Například určitá pravidla utváří FIFA a mezinárodně regionální fotbalové asociace

jako UEFA je musí dodržovat. Ale mohou si zároveň vytvářet vlastní pravidla, která

s těmi pravidly FIFA nebudou v rozporu. Tak to postupuje pyramidově dolů až na

klubovou úroveň. Pokud tedy sportovec uzavře profesionální vztah s klubem, je

vázán veškerými uvedenými pravidly, včetně např. disciplinární pravomoci

sportovních asociací“.

Od národní úrovně dolů ale sportovní organizace podléhají také platnému

sportovnímu právnímu řádu, vydávanému v souborech předpisů a proto mohou

přijmout jen taková pravidla, která s ním nebudou v rozporu. Tato povinnost je

většinou zakotvena ve statutech národních asociací, jako základní povinnost pro

členské subjekty nadnárodních asociací.

To, že je sport organizován a řízen i na mezinárodní úrovni přináší povinnost

podřízenosti i jiným právním systémům platným např. v zemi sídla asociací. (např.

17

procesní právo Švýcarska, když FIFA, UEFA a CAS má sídlo v této zemi) To dává

sportovním pravidlům i rozměr mezinárodního práva.

Sportovní legislativa

Formálním pramenem výše vymezeného sportovního práva je sportovní

legislativa. Právní úprava sportovních vztahů může být obsažena v obecných

právních předpisech nebo ve speciální sportovní legislativě v užším smyslu, tj.

legislativě zaměřené výhradně na sport. Sportovní legislativou v užším smyslu tedy

rozumíme buďto speciální zákon o sportu nebo speciální ustanovení dopadající

na oblast sportu v jednotlivých obecných právních předpisech.

Vedle národní legislativy nabývá na stále větším významu i úprava sportu

v evropském právu a v mezinárodních dokumentech.

Zájem o právní úpravu sportu vzniká až ve 20. století a její rozmach úzce souvisí

s novým chápáním sportu jako základního lidského práva. Právo na sport je státy

deklarováno buďto přistoupením k mezinárodním dokumentům jako je Evropská

charta sportu z roku 1992 nebo přímo zakotvením v ústavě. Nutno říci, že výslovné

zakotvení sportu v ústavě je v Evropě spíše výjimečné. Ani absence ústavní

zmínky o sportu však neznamená odmítavý postoj státu, ale spíše jinou podobu

vztahu státu ke sportu. V těchto státech se legitimita sportovních norem odvozuje od

ústavně zakotvené svobody sdružování a garantovaných lidských práv, na které

pak často navazuje sportovní legislativa v užším smyslu. Z této koncepce

nekonstitučního sportu vychází i náš právní řád.

Podle vztahu státu a potažmo jeho legislativy ke sportu můžeme rozlišovat dva

základní modely: intervenční a liberální. (více v kapitole 2)

Základní pojmy sportovního prostředí dle vládní Koncepce podpory sportu v ČR [6]

Sport - všeobecné sportovní činnosti

Veškeré formy tělesné aktivity, které jsou provozovány příležitostně nebo

organizovaně a usilují o dosažení nebo vylepšení fyzické kondice a duševní pohody,

upevňování zdraví, dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních či rozvoj

společenských vztahů.

Sport pro všechny

Zájmový, organizovaný nebo neorganizovaný sport a pohybové aktivity občanů,

rekreačního, soutěžního i nesoutěžního charakteru. Motivací a hodnotami jsou

pohybové vyžití, zábava, sociální kontakt, udržení nebo zlepšení zdravotní

i psychické kondice.

Sport na školách

Někdy používán i název „školní sport“. Jde o zájmové soutěžní i nesoutěžní

organizované aktivity ve školních sportovních klubech, s pravidelnými soutěžemi

18

v rámci struktury základních a středních škol. Cílem není výkonnostní motivace, ale

zvládnutí pohybových činností, všestrannost a vytváření vztahu ke sportu. Nejedná

se o povinnou tělesnou výchovu v rámci vzdělávacího programu.

Výkonnostní sport

Zájmová činnost soutěžního charakteru se systematickou sportovní přípravou,

organizovanou ve sportovních klubech. Vychází z příslušných lokálních podmínek.

Pravidelné soutěže v diferencovaných věkových a výkonnostních kategoriích řídí

sportovní svazy. Sportovci provozující výkonnostní sport vytvářejí sportovní hodnoty

a sami jsou jejich „spotřebiteli“ (prožitek, sociální kontakt, seberealizace, zvyšování

výkonnosti).

Vrcholový a profesionální sport

Vrcholový sport představuje nejvyšší výkonnostní úroveň sportu, organizovanou

ve sportovních klubech a odborných pracovištích. Nároky na řízení vrcholového

sportu přesahují možnosti dobrovolného zajištění. Pravidelné soutěže řídí sportovní

svazy. Činnost vrcholových sportovců je určitým společenským závazkem. Vrcholový

sport je „producent“ hodnot, jejichž „spotřebitelem“ je veřejnost. Plní funkci

propagační. Působí na veřejnost v domácím prostředí (vzory) a je prostředkem

reprezentace České republiky (dále jen „ČR“). Profesionální sport je organizován

zpravidla v obchodních společnostech bez státní finanční podpory (např. nejvyšší

postupové soutěže ve fotbale, ledním hokeji).

Doping, antidopingový program a související pojmy

Jev, při němž dochází k porušení zásad otevřeného a poctivého soutěžení,

porušení antidopingových pravidel. Antidopingová organizace je orgán, který

odpovídá za přijetí pravidel pro iniciování, zavedení a dodržování jakékoliv části

procesu dopingové kontroly. Dopingová kontrola označuje proces rozhodování

o provedení testů. Laboratoř dopingové kontroly je pracoviště s akreditací Světové

antidopingové agentury WADA.

Sportovní kluby a tělovýchovné jednoty

Právní subjekty, zpravidla občanská sdružení, založená dle zákona č. 83/1990

Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, za účelem zajišťování

a provozování sportu a pohybových aktivit občanů. Jsou základními články

sportovních svazů a střešních sportovních organizací.

Sportovní svazy

Dobrovolná občanská sdružení fyzických a právnických osob (sportovních klubů

a tělovýchovných jednot), založená dle zákona č. 83/1990 Sb. Sportovní svazy řídí

a organizují činnost v příslušném sportu na území ČR, hájí zájmy sdružených členů

a zodpovídají za státní reprezentaci ČR. Svoji činnost upravují vlastními stanovami.

19

Zpravidla jsou členy střešních sportovních organizací i příslušných mezinárodních

organizací.

Střešní sportovní organizace

Sdružení fyzických a právnických osob s celostátní působností (sportovních

svazů s celostátní působností, sportovních klubů a tělovýchovných jednot) založená

dle zákona č. 83/1990 Sb.. Jejich posláním je podporovat sport a pohybové aktivity,

zastupovat a chránit práva a zájmy sdružených členů při jednáních na úrovni orgánů

státní správy a dalších veřejných i soukromých institucí. Poskytují členům servis

a vytváří platformu ke vzájemné spolupráci. Svoji činnost upravují vlastními

stanovami.

Sportovní akce

Jednotlivá organizovaná sportovní soutěž, závod, zápas, hra nebo jiná aktivita

sportovního charakteru.

Sportovní prostředí

Střešní sportovní organizace, sportovní svazy, sportovní kluby, tělovýchovné

jednoty a fyzické osoby, zabývající se sportovní činností nebo pohybovými aktivitami

na všech úrovních, sportovní infrastruktura, systém soutěží a sportovní akce.

Sportovní infrastruktura

Veškerá sportovní zařízení, nacházející se v daném územním celku. Státní

sportovní reprezentace, resp. sportovní reprezentace Účast sportovců, trenérů,

realizačních týmů na mezinárodních sportovních akcích a soutěžích organizovaných

mezinárodními sportovními federacemi, organizacemi a Mezinárodním olympijským

výborem či Mezinárodním paralympijským výborem, na které byli nominování

příslušným sportovním svazem, organizací.

Reprezentant

Sportovec, jmenovaný či nominovaný příslušným sportovním svazem k přípravě

a účasti na vrcholných evropských a světových soutěžích, organizovaných

mezinárodními sportovními federacemi a Mezinárodním olympijským výborem.

Sport handicapovaných

Sportovní a pohybové aktivity osob se zdravotně sníženými schopnostmi.

Napomáhá společenské integraci, rozvoji volních vlastností, posilování sebedůvěry,

výchově k samostatnosti a soběstačnosti. Přispívá ke kompenzaci zdravotních

omezení.

Dobrovolník a dobrovolnictví

Cvičitel, trenér, instruktor, asistent, rozhodčí, volený nebo dobrovolný činovník,

podílející se na zajištění činnosti sportovního klubu bez nároku na odměnu.

Dobrovolnictví ve sportu je vědomá, svobodně zvolená činnost osob, které ve svém

volném čase působí ve sportovním prostředí ve prospěch druhých, bez nároku na

20

odměnu, zpravidla v oblasti vyžadující ze zákona či z jiných předpisů odbornou

kvalifikaci.

Talentovaná mládež

Sportovně talentovaná mládež, které je věnována systematická soustavná péče

a státní finanční podpora. Výběr, výchovu a zabezpečení sportovní přípravy má

v odpovědnosti sportovní svaz. Péče je určena pro diferencovaný okruh sportů,

převážně olympijských.

Sportovní střediska

Dlouhodobý program zařazený do systému přípravy sportovně talentované

mládeže se státní podporou. Program nahradil projekt „Intenzifikace sportovních tříd“,

který byl finančně dotován ze státního rozpočtu od roku 2000. Cílem je podpora

sportovní přípravy talentované mládeže, zpravidla ve věkové kategorii 10 - 15 let.

Sportovní centra mládeže

Dlouhodobý program zařazený do systému přípravy talentované mládeže se

státní podporou. Je dotován ze státního rozpočtu od roku 2000. Tvoří efektivní

článek péče o talentovanou mládež dorostenecké a juniorské kategorie (zpravidla 15

-19 let).

Vrcholová sportovní centra mládeže

Nově uvažovaný dlouhodobý program systému přípravy sportovců ke sportovní

reprezentaci státu ve věkové kategorii 19 - 23 let, který eliminuje negativní dopad

změn podmínek pro sportovní přípravu v tomto věku (dokončení střední školy,

vysoká škola nebo pracovní poměr) a výkonnostní náročnost přechodu do seniorské

kategorie (aspiranti do systému Rezortních sportovních center).

Rezortní sportovní centra

Odborná pracoviště Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT),

Ministerstva obrany (MO) a Ministerstva vnitra (MV), která vytvářejí organizační,

materiální, sociální, personální, zdravotní a sportovně technické podmínky pro

přípravu sportovců s nejvyšší výkonností ke sportovní reprezentaci státu.

Národní sportovní centra - zařízení

Sportovní zařízení pro přípravu ke státní sportovní reprezentaci, podporovaná ze

státního rozpočtu. Kapacity poskytující ubytování, stravování, regeneraci a podmínky

pro sportovní trénink na nejvyšší úrovni.

Osobnostní práva sportovců

Oprávnění fyzické osoby - sportovce nakládat v mezích právního řádu podle

svého uvážení se svou osobností, resp. s jednotlivými hodnotami tvořícími osobnost

fyzické osoby (zejména právo na ochranu jména a projevů osobní povahy

sportovců), tvořícími celistvost její osobnosti vůči ostatním subjektům za účelem

realizace a ochrany jeho zájmů.

21

1.2. Institucionální klasifikace sportu a rámec sportu

Institucionální klasifikace sportu

Schéma č. 2 Klasifikační schéma sportu

Je nutno si uvědomit, že sport je pojmem velmi širokým, zahrnuje nejen soutěže

a institucionalizované týmy, ale i další aktivity, ve kterých existuje jisté fyzické úsilí,

dodržování daných pravidel formy konání, ale i určité měření výkonnosti. Sport tedy

dospěl ve svém vývoji k obrovské diferenciaci (rozrůznění) a pro potřeby této

publikace je nutné si obsah problému zúžit. Jako předmět zájmu je tedy v hledáčku

sociologů již velmi dlouhou dobu.

Institucionalizovaný sport jako subsystém by bylo možné považovat za součást

veřejné ekonomiky. Tento pohled je však jednoznačný pouze u školního sportu

a komunálního sportu, v případě obecních sportovních středisek.

Neinstitucionalizovaný sport jako sport neorganizovaný nebo organizovaný

dobrovolně je z ekonomického pohledu zdánlivě záležitostí ekonomiky domácností.

Je ve velké míře součástí privátního sektoru a je spojen především s výdaji rodinných

rozpočtů.

Do zkoumání ekonomiky sportu lze tak zařadit celý subsystém pasivních

participantů, tzn. diváků a sázkařů. Zejména sportovní sázení je ekonomicky

významným jevem. Organizování sportu rozdělené podle druhů sportů do klubů

a asociací je pak výrazem ekonomičnosti, spolupráce a solidarity.

SPORT

Participanti(aktivní účastníci)

Diváci(pasivní účastníci)

Institucionalizovaní Neinstitucionalizovaní Skupiny Jednotlivci

soutěže

rozvoj(výchova)

soutěže rozvoj(výchova)

profesionální amatérské

soutěže rozvoj

skutečnépřesvědčení

na soutěžích (diváci,TV,čtenáři)

Institucionální Vnitřní

role,navenek(fanoušciapod.)

Přímo Na dálkuSkupinyJednotlivciOrganizovaná

(spolková,komunální)

Školní

22

Sport veřejný nebo privátní statek?

Sport jako odvětví je velmi široký a rozporuplný jev, jehož produkty nelze

jednoznačně zařadit k některé ze dvou základních skupin statků (skupina privátních

a skupina veřejných statků).

Sport nemůžeme přirovnávat k odvětví jako např. školství nebo zdravotnictví. Na

druhou stranu není sport něco úplně výjimečného a existuje celá řada odvětví se

statky a službami obdobného rázu.

Z ekonomického hlediska lze tyto produkty považovat za smíšené kolektivní

statky.

Institucionální rámec sportu

Základní institucionální zařazení sportu je pro laiky téměř nepochopitelnou

kategorií. Proto pro základní institucionální zařazení sportu je znázorněn základní

rámce vztahů:

Schéma 3 – Institucionalizace, rozdělení rolí sportovních subjektů [7]

Ze znázornění je patrné, že o občana a jeho sportovní rozvoj by se měl starat

obecní a krajský úřad, resp. vláda ČR prostřednictvím MŠMT.

Stát by měl vytvářet legislativní podmínky pro rozvoj sportu a zabezpečit povinnou

tělesnou výchovu a sport na školách, v armádě, policii apod.

Dobrovolný organizovaný sport by měl vytvářet podmínky pro občany –

sportovce, který chce sportovat ve svém volném čase a to v občanských sdruženích,

23

klubech, oddílech až po národní a nadnárodní asociace. Sportovní kluby a spolky

spadají pod střešní svazy a organizace a to vše na bázi spolku.

Olympijské hnutí je specifický institucionální subsystém, který zabezpečuje

jedenkrát za 4 roky olympijské hry, letní a zimní a to ve dvouletých periodách. Na

olympijských hrách soutěží vybraní sportovci – olympionici. Zastřešující organizací

státní je Národní olympijský výbor (NOV) a na mezinárodní úrovni Mezinárodní

olympijský výbor (MOV)

Vztahy mezi jednotlivými úrovněmi, sektory a subsystémy jsou volné bez vztahů

nadřízenosti a podřízenosti.

1.3. Sport jako právní a ekonomická kategorie

Sport jako právní kategorie

Právo je pro fungování společnosti nepostradatelné již dlouho dobu. Význam

sportu jako společenského fenoménu se stále zvyšuje. Je proto logické, že velmi

významně vstupuje i do oblasti sportu. Právo je nezbytné pro regulaci

mezinárodních vztahů. To se týká vzájemných vztahů mezi státy, jež jsou

svrchovanými subjekty, vztahů mezi subjekty, jejichž subjektivita je od států

odvozena, a samozřejmě i vztahů mezi oběma druhy subjektů. Těmito vztahy se

zabývá mezinárodní právo veřejné, v této oblasti se ovšem sportovní normy

téměř neprojevují.

Pokud se jedná o vztahy, které nemají veřejnoprávní rozměr, ale naopak jde

o vztahy soukromoprávní, které obsahují tzv. mezinárodní prvek, spadá tato

problematika do oblasti mezinárodního práva soukromého. V praxi dochází k této

situaci mnohem častěji než v případě práva veřejného.

Je samozřejmé, že nejen pro sportovní oblast, je nezbytná především

vnitrostátní právní regulace. Pokud by každý stát neměl jasně formulovaná

pravidla, která jsou zároveň státní mocí vynutitelná, zavládla by ve společnosti

daného státu anarchie. Pouze díky všeobecně závazným pravidlům chování, za

jejichž nedodržení hrozí sankce, může vzniknout určitý řád a společnost se může

klidně rozvíjet.

V jednotlivých právních řádech jsou obsaženy právní normy, které nejen určují

subjektům jejich povinnosti, ale zároveň jim garantují možnost chovat se určitým

způsobem. Závisí na úrovni demokracie v každém státu, jak velký prostor je těmto

subjektům vymezen.

V ČR je tento prostor určen zásadou: „Každý může činit, co není zákonem

zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“.

Je obsažena v Listině základních práv a svobod (LZPS) v článku 2 odst. 3

i v Ústavě ČR v článku 2 odst. 4.

24

Vychází z ní i § 2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., ObčZ, který uvádí: „Účastníci

občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou

odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy

ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit“. Toto ustanovení je velmi

důležité i pro oblast sportu, jelikož umožňuje, samozřejmě v mezích právních norem,

existenci norem sportovních.

Schéma č. 4 - Struktura právních vztahů subjektů ve sportu

Dodavatelvybavení

Sponzoři

Sponzor

Dodavatelvybavení

Klub

NárodníSvazFAČR

MezinárodníSvaz

UEFA, FIFA

Třetí osobyManager

AgentMedia

Účastníci soutěží

Pořadatel událostiČlenství

Členství

Smluvní vztahČlenství

StřesníorganizaceČOV, ČSTV

Členství

Členství

25

Díky sportovním normám je pak umožněná jistá autonomie sportovní oblasti, kdy

má tato oblast své vlastní normy pro posouzení určitého jednání a má dokonce

i svůj vlastní systém sankcí a možnosti jejich vynucení.

V posledních letech je možné pozorovat zvýšený zájem států na regulaci

a odstraňování nežádoucích výstupů sportu. V ČR jsme mohli tuto aktivitu státu

pozorovat v posledním desetiletí na třech konkrétních případech.

Prvním byla velmi medializovaná kauza uplácení ve fotbale v roce 2004, druhá

při řešení násilí na stadionech zejména ve fotbale a přijetí obecně závazných

předpisů ve spolupráci s asociací fotbalu a třetí v boji proti dopingu, od roku 2010

zakotveným i v obecné legislativě - trestním řádu. (kapitola 9)

Obecně se však dá říci, že sport se ocitá v oblasti rostoucího zájmu práva

(právníků) z důvodů rostoucí komercionalizace sportu a tím nárůstem zájmu na

regulaci komerčních aktivit, v možnosti uplatnění v nově se tvořící oblasti

a vytvářením nových právních regulací obecná povahy a tím i vzniku nových oblastí

sociálního života obyvatel.

Sport jako ekonomická kategorie

Olympiády, mistrovství světa a Evropy, Champions league, NHL, KHL, NBA,

ostatní soutěže jednotlivých sportů - světové i domácí, fitness centra a areály zdraví,

novodobý kult těla, fotbal i v té nejmenší vesničce. To již představuje takový rozměr

zájmu, že není pochyb o významu sportu v ekonomice a vytváří ze sportu také

ekonomickou kategorii.

Ekonomická funkce sportu stále nabývá na významu, protože sport zaměstnává

mnoho osob, v zemích EU je to až 5,4% [8, p. 11], trh se stále více orientuje na

prodej produktů se sportem spojených, sportovci dostávají vysoké platy, ze kterých

odvádějí daně. Ale nemusí jít pouze o aktivní sport, který přináší ekonomický efekt.

Postačí zůstat na domácí půdě a vyslovit slovo Sazka – „zlaté vejce“ českého

sportu, o kterou český sport v roce 2011 beznadějně přišel. Podle posledních

informací již v roce 2011 vydělala novému majiteli jednu miliardu, když investice

činila podle oficiálních zdrojů 2,3 miliardy!

Celkově se uvádí, že v zemích EU sport ročně vygeneruje až 3,7% HDP [8, p.

10]. Judikatura ESD uvádí, že sport je záležitostí EU jen do té doby, dokud má

povahu ekonomické aktivity dle článku čl. 2 Smlouvy o založení Evropského

Společenství (ES).

Obsahem naplnění ekonomické funkce jsou především tyto činnosti:

„organizaci sportovních akcí, výstavba sportovních objektů a zařízení, výroba

zařízení pro sportovní objekty, výroba nářadí a náčiní, obchod se sportovním zbožím,

služby (např. fitcentra, posilovny, organizované kurzy pro děti, mládež i dospělé),

26

doprava sportovců a diváků, cestovní ruch – sportovní turistika, modernizace

infrastruktury ve spojitosti se sportem, mediální sféra“.

Podrobnější úprava sportu jako ekonomické kategorie je obsahem dalších

kapitol: 2.2 – Financování sportu, 3.2 – Daňová povinnost sportovních subjektů, 4.6

Profesionální sportovec, 5.3 Marketing ve sportu a olympijský marketing.

Schéma č. 5 – Struktura finančních toků ve sportu

1.4. Historie právní úpravy sportu v ČR

Historie a vývoj do roku 1948

Pro evropský vývoj sportu ve 20. století byl rozhodující přínos barona

Coubertina a vznik olympijské tradice. Došlo také k vytvoření doktríny prosazující

právo na sport jako jedno ze základních lidských práv.

Sport v českých zemích má dlouhou tradici, jejíž počátky bychom mohli hledat

už v dobách Karla IV. Ve 14. století šlo hlavně o nejrůznější rytířské turnaje, jež lze

považovat za předchůdce dnešního sportu. Od 16. století se k oblíbeným aktivitám

obyvatelstva přidalo také sáňkování a bruslení. V této době se objevují rovněž první

halové sporty, respektive sporty pěstované v tzv. míčovnách včetně lukostřelby

a kuželek. V 17. století vznikla Královská česká zemská stavovská šermírna, tady

se zrodil sportovní šerm.

Se skutečným sportem a jeho organizací se však setkáme až ve století 19., kdy

byl v roce 1862 založen Sokol pražský, jehož vůdčími osobnostmi byli Miroslav

Tyrš a Jindřich Fügner. Po vzoru pražského Sokola se rodily i další sokolské

27

jednoty v ostatních částech českých zemí, ale i mezi krajany v cizině. Postupně

vznikly župy jako autonomní organizační celky, z jejichž sjednocení vzešla v roce

1904 Česká obec sokolská. Sokol se mimochodem řadí mezi nejstarší organizace

tohoto typu na světě. Podle vzoru Sokola vznikla roku 1908 také katolická

tělovýchovná jednota Orel.

Na konci 19. století byly zakládány i první fotbalové kluby, a to na základě

říšského zákona č. 134/1867, o právu spolčovacím. Nejprve bylo cílem takto

založeného spolku sehrát jednorázová utkání, případně krátkodobé turnaje. Až

později šlo o fungování dlouhodobější. Vůbec nejstarším fotbalovým klubem se tak

stala Slavia Praha, založená roku 1892. O rok později ji následovaly Sparta Praha

a ČSK Uherský Brod. Ještě za dob Rakouska Uherska, tedy před více než 100 lety,

byl ustaven také první český, byť jen regionální, fotbalový svaz. Stejně jako dnes

bylo jeho hlavním cílem organizovat klubové fotbalové soutěže. Se vznikem 1.

Republiky pak byl ustaven Československý fotbalový svaz jako celostátně

a jednotně působící spolek „pro veškerý soutěžně organizovaný fotbal na území

ČSR“.

Jedním z prvních předpisů Československé republiky se vztahem ke sportu byl

zákon č. 2/1918 Sb., kterým byl zřízen Úřad pro správu veřejného zdravotnictví

a tělesné výchovy. Následně byl schválen zákon č. 228/1920 Sb. a zřízení

Poradního sboru pro tělesnou výchovu. Základním principem tohoto období byla

faktická neexistence právní regulace sportu a sport se považoval za soukromou

záležitost a stát do něj nezasahoval.

Autonomie, tvorba interních norem a sdružovací právo, to byly základní

projevy vztahu sportu a státu. Jedním z mála projevů zájmu o sportovní oblast pak

bylo přijetí zákona č. 73/1935 Sb. o zřízení Tyršova státního tělovýchovného ústavu

se vzdělávacími a vědeckými funkcemi.

Období od roku 1948 do roku 1990

Nástupem komunistické strany k moci v roce 1948 nastalo období tzv.

sjednocování čs. tělovýchovy a sportu. Na základě zákona č. 187/1949 Sb. byl

zřízen Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport (Výbor). Organizační řád

Výboru byl vydaný nařízením vlády č. 39/1950 Sb., měl 91 členů a 1/3 tvořily zástupci

ze Slovenska. Vedle výborů se stal ústředním orgánem státní správy pro věci tělesné

výchovy a sportu Státní úřad pro tělesnou výchovu a sport (Úřad), do jejichž

působnosti patřilo např. vydávání předpisů a jednotná úprava zařízení.

Rozhodujícím zákonem pro vývoj ve sportu však bylo přijetí zákona č.68/1951 Sb.

o dobrovolných organizacích. Tímto zákonem byly všechny spolky zrušené

a nahrazeny byly masovými organizacemi na principu povolovacím.

28

Registrační princip byl zrušen. Tím byl nastoupen trend politizace, oslabení

autonomie a centralizace sportu. Zákonem č. 71/1952 Sb. o organizování tělesné

výchovy a sportu byla „posvěcena“ moc Výboru ke kontrole a řízení sportu a navíc

se Výbor stal tvůrcem norem. Tento zákon tedy spojil funkce Úřadu a Výboru. Pro

další vývoj se stal rozhodujícím přijetí zákona č.68/1956 Sb. o jednotné

tělovýchovné organizaci, posléze od roku 1957 s názvem Československý svaz

tělesné výchovy (ČSTV).

Nejen, že opustil slovo sport a zavedl jednotný pojem tělesná výchova, ale

převedl řízení celého tělovýchovného hnutí pod jednu organizaci a zrušil Výbor.

Podstatným „předpokladem sjednocení“ bylo odejmutí právní subjektivity a práva

na vlastní stanovy, do té doby všem samostatným sportovním svazům. Tento

základní zákon o řízení byl postupně doplněn vládním nařízením č. 82/1958

o čestných uznáních v tělesné výchově a vyhláškou MZ č. 89/1961 o zdravotní péči

a tělesnou výchovu.

V časech „pražského jara“ v šedesátých letech se při uvolnění politického klima

opět jako projev občanství začali zakládat spolky. Sovětskou invazí v roce 1968

a následnou tuhou centralizací bylo vše ukončeno.

V roce 1969 bylo nejprve v rámci federace zřízeno Ministerstvo sportu, ale to

bylo v roce 1970 zrušené a novým orgánem řízení tělesné výchovy se staly

usnesením federální vlády č. 80/1978 Vládní výbory pro tělesnou výchovu a sport

při vládě ČSSR a rovněž při republikových vládách. Vládní výbory byli zrušené až

v roce 1988 a jejich kompetence přešla na republiková ministerstva školství.

„Právní neexistence“, jednotlivých svazů fakticky zařazených jako organizační

struktury v rámci ČSTV a politicky uplatňovaná ústavní zásada „tzv. vedoucí úlohy

KSČ“, se samozřejmě projevovala i na vnitřních svazových strukturách.

Většina záležitostí uvnitř svazů byla „politicky a kádrově jen ošetřována“. Pro

vnější záležitosti (mezinárodní, komerční) sice ČSTV poskytoval právní legitimitu

k jednání a ke sjednávání právních úkonů, ale jednotlivé kluby ve strukturách byly

jako „nesamostatné“ oddíly začleněny do členských TJ v rámci ČSTV, když každá

TJ – podle stanov ČSTV – měla, byť jen odvozenou, právní subjektivitu.

„Profilové oddíly při TJ“ byly zpravidla zaštítěny ještě „ekonomickým

patronátem“ toho, kterého v místě působícího „národního podniku“, či dokonce

„politicko-rozpočtovou resortní patronací“ (např. vnitro své subjekty Rudé hvězdy –

RH nebo v armádě - Dukly).

Velké tělovýchovné jednoty byly dotovány ze státních zdrojů, což jim

zajišťovalo „bezpečné“ financování své činnosti. Tento stav trval až do roku 1989.

29

Olympijská tradice a historie v ČR do roku 1990

Roku 1899 byl z podnětu PhDr. Jiřího Gutha-Jarkovského založen Český

olympijský výbor (ČOV). Ten měl původně plnit pouze funkci výboru pro zajištění

české účasti na II. olympijských hrách v Paříži, následně se ale přeměnil ve stálý

orgán českého sportu.

Po vzniku samostatného československého státu byl pak přetransformován na

Československý olympijský výbor. Po smrti Gutha-Jarkovského v lednu 1943 se

německé protektorátní úřady připravovaly na zásah proti ČOV. Aby tomu funkcionáři

ČOV předešli (a aby zabránili zabavení majetku), na valné hromadě dne 29. dubna

1943 se tzv. „dobrovolně“ rozešli a majetek předali Českému všesportovnímu

výboru.

V květnu 1945 Československý olympijský výbor obnovil svoji činnost a převzal

uschovaný majetek. Jako spolek pracoval až do prosince 1951, kdy byl začleněn

jako odbor do tzv. Jednotné tělovýchovné organizace, nadále pro zahraničí existoval

jen pro forma. Po vzniku Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport (podle zákona

z prosince 1952) byl jeho součástí.

Následně se v březnu 1957 po ustavení ČSTV, stal ČOV jen jejím odborem.

Právní subjektivita byla odejmuta nejen ČOV, ale také všem dalším, do té doby

samostatným sportovním spolkům, s Československým fotbalovým svazem v čele.

Rok 1948 byl také rokem konání na dlouhou dobu posledního sokolského sletu

– setkání všech členů sdružených v Sokole. Tato velkorysá sportovní vystoupení byla

za komunismu nahrazena tzv. spartakiádami. Spartakiády se sice konaly již dříve,

poprvé roku 1921, po roce 1948 se však staly jedinou možnou masovou sportovní

akcí velmi podbarvenou komunistickou ideologií.

I přesto, že od března 1957 byl Československý olympijský výbor (ČSOV) jen

odborem ČSTV, došlo k oživení jeho činnosti. ČSOV skutečně začal pracovat

a zahájil přípravu pro kandidaturu Prahy na pořádání XX. olympijských her v roce

1980. Následná normalizace jeho činnost opět omezila, od kandidatury byl nucen

odstoupit a XX. OH 1980 uspořádala Moskva.

V polovině 70. let došlo k novému oživení činnosti ČSOV, když v jeho rámci

začal pracovat od roku 1975 Československý klub olympioniků a od roku 1977

Československý klub fair play. V roce 1987 byla za osobní účasti předsedy

Mezinárodního olympijského výboru Juana Antonia Samaranche založena Čs.

olympijská akademie.

V průběhu sametové revoluce v listopadu 1989 se Čs. olympijský výbor

osamostatnil a v dubnu 1990 byly přijaty nové stanovy a zvolen nový výbor v čele

se sedminásobnou olympijskou vítězkou ve sportovní gymnastice Věrou Čáslavskou.

V souvislosti s přípravami na rozdělení Československa na dva samostatné státy,

30

Českou republiku a Slovenskou republiku, se dne 21. prosince 1992 sešli čeští

členové ČSOV a obnovili činnost Českého olympijského výboru (když již 19.

prosince 1992 vznikl Slovenský olympijský výbor). V hlavním městě České

republiky Praze se v červenci 2003 konalo 115. zasedání Mezinárodního

olympijského výboru, právě tady byl zvolen pořadatel Zimních olympijských her 2010

– Vancouver.

Snahy o obnovu sokolské organizace přerušila intervence vojsk Varšavské

smlouvy v roce 1968, takže se idea obnovy Sokola naplnila až v roce 1990. Dnes

sdružuje Česká obec sokolská (ČOS) téměř 1100 jednot a 190 000 členů. XIV.

Všesokolský slet se uskutečnil v červenci 2006 a XV. V červenci 2012.

Olympijské úspěchy do roku 1990

Vůbec prvního velkého olympijského úspěchu dosáhl na OH v Paříži v roce 1900

František Janda-Suk v hodu diskem, v němž výkonem 35,25 m obsadil 2. místo díky

novému, osobitému stylu – hodu s otočkou. Poté se v tomto sportu ustálil a používá

se dodnes.

O první medaile pro Československo, vzniklé v roce 1918, bojovali českoslovenští

sportovci na OH v Antverpách v roce 1920. Hokejisté, kteří odehráli premiérový

olympijský turnaj v ledním hokeji, obsadili 3. místo a tím se také stali vůbec prvními

medailisty samostatného Československa.

O první zlatou olympijskou medaili pro Československo se zasloužil v Paříži o 4

roky později ve šplhu na laně Bedřich Šupčík. Jeho čas 7,2 s na osmimetrovém

laně bez přírazu byl v té době považován za světový rekord.

Na OH v Berlíně v roce 1936 byla poprvé mezi olympijskými disciplínami

zařazena kanoistika. V kanoistickém závodě vybojovali zlaté medaile Jan Brzák-

Felix společně s Václavem Syrovátkou a Zdeněk Škrdlant s Václavem Mottlem.

První poválečné OH se konaly v Londýně v roce 1948. Českoslovenští

reprezentanti dokázali vybojovat šest zlatých, dvě stříbrné a tři bronzové medaile.

Svou první zlatou medaili tu získal jeden z nejslavnějších československých atletů,

běžec Emil Zátopek.

Ten na dalších OH v Helsinkách získal tři zlaté v nejtěžších běžeckých

atletických disciplínách, v běhu na 5000 m, 10 000 m a v maratonu. Jeho manželka

Dana Zátopková získala zlato v hodu oštěpem. Českoslovenští reprezentanti

získali v Helsinkách sedm zlatých medailí, tři stříbrné a tři bronzové.

Tokijské hry v roce 1964 ale předčily sportovní úrovní všechny hry předcházející.

Československá výprava dosáhla dosud největšího úspěchu. Stejně jako

v Helsinkách obsadila v celkovém hodnocení desáté místo, tentokráte ovšem

v mnohem větší konkurenci a s větším ziskem medailí: 5 zlatých, 6 stříbrných, 3

bronzové.

31

Naposledy společně soutěžili Češi a Slováci pod společnou vlajkou na OH

v Barceloně v roce 1992. Československá federativní republika získala ve

Španělsku sedm medailí. Čtyři zlaté, dvě stříbrné a jednu bronzovou.

Veškeré podrobnosti i novodobé olympijské úspěchy je možné zjistit na na

oficiálních stránkách ČOV www.olympic.cz.

Právní úprava sportu po roce 1989

Po pádu komunistického režimu nastaly decentralizační procesy. Úplně novým

trendem, který ovlivnil po revoluci oblast sportu, bylo soukromé podnikání

s obrovským zásahem zejména vrcholového sportu.

Jediná iniciativa státu jako zákonodárce v oblasti sportu však tehdy spočívala

pouze v přijetí zákona č. 73/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb.,

o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se

dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon

o pěti paragrafech ruší předrevoluční sportovní legislativu a dále se zabývá

pouze majetkovými restitucemi sportovním dobrovolným organizacím, zejména

Československé obci sokolské.

Nový zákon o sdružování občanů č. 83/1990 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 5.

1990 a upravuje celou šíři spolkové (nejen sportovní) problematiky dodnes (více

v kapitole 4.1).

Přestože se tedy v roce 1990 naskytla jedinečná příležitost uzákonit komplexní

sportovně-právní předpis inspirovaný zkušenostmi ze západní Evropy, tehdejší česká

vláda této příležitosti nevyužila. Hlavními důvody byly rozcházející se koncepce

osob připravujících zákon o sportu a nechuť k přijetí průřezového zákona, jakým by

sportovní kodex měl být.

Teprve usnesením vlády č.2/1999 ze dne 6. 1. byla schválena první porevoluční

Koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu v ČR. Schválila koncepci státní

politiky a jako základní programová východiska vzala přijaté evropské dokumenty

Kodex sportovní etiky a Evropskou chartu sportu pro všechny.

Usnesení ukládalo ministrovi MŠMT předložit vládě do 31. 12. 1999 návrh

"Národního programu rozvoje sportu pro všechny v ČR", návrh "Zásad komplexního

zabezpečení státní sportovní reprezentace včetně systému výchovy sportovních

talentů" a do 30. 6. 2000 návrh zákona o ochraně a podpoře sportu.

V roce 2001 byl Zákon o podpoře sportu č. 115/2001 Sb. schválen. K novele

zákona o podpoře sportu došlo přijetím zákona č. 274/2008 Sb., kterým se mění

některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, s účinností od 1. ledna 2009. (více v kapitole 2.1)

V roce 2000 byl schválen Zákon o ochraně olympijských symbolik č. 60/2000

Sb.

32

Usnesením vlády ze dne 9. 7. 2003 byly schváleny Směry státní politiky ve

sportu na léta 2004 – 2006. Materiál ukládal podporovat programy státní sportovní

reprezentace, péče, výběru a rozvoje talentů, významných sportovních akcí, školních

sportovních aktivit, rozvoje činnosti v oblasti sportu pro všechny, rozvoje a obnovy

materiálně technické základny sportovní infrastruktury, zdravotně postižených

sportovců, antidopingového programu České republiky a vědy a výzkumu. Dále pak

ministrům obrany a vnitra vytvářet podmínky pro rozvoj systémového

zabezpečení přípravy ke státní sportovní reprezentaci a přípravě sportovních

talentů a podílet se na realizaci vědeckovýzkumného zabezpečení a zdravotní péče

v oblasti sportu. Krajům, obcím a občanským sdružením doporučilo vyvíjejícím

činnost v oblasti sportu spolupracovat na realizaci Směrů státní politiky.

Na základě spolupráce zástupců MŠMT a sportovního prostředí byla jako vládní

usnesení schválena dne 9. 3 2011 (předchozí byla přijata vládou v roce 2009) nová

Koncepce státní podpory sportu v ČR. (více v kapitole 2.1)

Posledním počinem zákonodárců je schválení nového ObčZ 89/2012 Sb. Velká

novela občanského zákoníku zrušuje s účinností k 1. 1. 2014 podstatnou část zák.

č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Nová úprava spolku (nynějších občanských

sdružení) bude nově zahrnuta do občanského zákoníku jako úprava obecně

aplikovatelná na veškeré právnické osoby typu korporace a to všude tam, kde

speciální zákony o jejich právních formách nestanoví specifickou úpravu. Nový

občanský zákoník rovněž zavádí jednotný pojem spolek. Problematika spolků bude

plně upravena v §§ 214 – 302. (úplné znění v Příloze12.3)

Vliv na sportovní postavení subjektů v ČR má i evropské právo, judikatura ESD

a judikatura českého ÚS, NS a NSS a to zejména za období posledních dvou let.

Je poměrně s podivem, že vzhledem k dlouhé tradici sportu v ČR, sahá vědecké

zkoumání propojení sportu a práva pouze do druhé poloviny 20. století, kdy se mu

jako první začal věnovat slovenský autor J. Prusák. Další ojedinělé pokusy překonal

až na přelomu 20. a 21. století současný soudce Nejvyššího soudu M. Králík, který

se dlouhodobě zabývá zejména otázkou odpovědnosti ve sportu. Jeho kniha Právo

ve sportu z roku 2001 je dodnes velmi vyhledávaným komplexním a odborným

materiálem, ze kterého citují tvůrce skript a další odborné literatury.

1.5. Právní prameny sportu a práva

Před konkrétním přehledem pramenů sportu a práva, který je uveden podrobně

v kapitole 3.1, je potřebné sdělit, že většina autorů odborných publikací a článků se

inspiruje v této kategorii stanoviskem českého autora Michala Králíka (dnes soudce

Nejvyššího soudu ČR), který neuznává sportovní právo jako právní odvětví a

o pramenech sportu a práva hovoří jako o „pramenech poznání“, když jen některé

33

jsou formálními prameny práva a sportu. Rozlišuje tyto prameny na legislativu

všeobecnou a sportovní (na národní a mezinárodní úrovni), judikaturu, sportovní

normy neprávní povahy, institucionalizované informace (univerzitních a právních

společností) a vědu.

Část odborníků se zejména díky své praktické právní činnosti v poslední době

kloní k názoru, že sportovní právo již vytváří samostatnou právní disciplínu.

Například odborně ucelená práce slovenského právníka JUDr. Tomáše Gábriše,

vydaná v roce 2011, přesvědčivě zastává názor, že: „Sportovní právo je rodící se

právní disciplínou, vědním oborem a pedagogickým předmětem.“

Bez ohledu na tyto vědní názory je pro tuto publikaci rozhodující dělení na dvě

základní části a to obecně závazné právní normy (české i EU) a interní sportovní

normy a pravidla. Pro správné pochopení obsahu popisující obě formy právní

a neprávních norem je na počátku členění stručný úvod, který popisuje základní

právní pojmy a touto pasáží většinou začíná na neprávnických fakultách i předmět

Základy práva.

Říká se: „Ignorantia Iuris Non Excusat = Neznalost práva neomlouvá“. Zejména

u kapitoly 9 Doping je tato formulace v praxi uplatňována bezvýhradně… Každá

fyzická osoba pohybující se v oblasti sportu (student – sportovec – funkcionář –

apod.) nemusí mít sice hluboké znalosti práva, nicméně k tomu, aby mohl svá práva

využívat a chránit, potřebuje alespoň minimální znalost práva.

1.5.1. Úvod do právního řádu ČR, základní právní pojmy

Dříve než bude podán výklad jednotlivých a nejdůležitějších právních institutů, je

třeba se seznámit se základními právními pojmy, jejichž znalost usnadní pochopení

těchto institutů a jejich správnou interpretaci.

Právo je společenský normativní systém tvořený pravidly společenského

chování, kde normy jsou vynutitelné státní mocí. Tento systém se nazývá PRÁVNÍ

ŘÁD (PŘ). Základem právního státu je kvalitní právní řád a ustálené morální a etické

normy (př. § 39 ObčZ – dobré mravy).

Právní řád ČR je tedy souhrn všech právních norem v ČR publikovaných ve

Sbírce zákonů. Pro navození důvěry a jistoty v právní řád je potřeba kvalitní

a správné interpretace a aplikace norem právního řádů.

Vstupem ČR do EU (1. 5. 2004) se stala ČR členským státem EU a právní řád

EU rovněž závazným v ČR. Ustanovení v ústavě ČR řadí tyto normy EU ve svém

postavení na úroveň ústavních zákonů.

Zákonnost je vyjádřena v ústavě ČR v článku 2, odst. 4 – „každý občan může

činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“

Právní vědomí je souhrnem názorů, představ, pocitů a vědomostí občana

o platném právu.

34

Fair trial je právní proces, který se řídí pravidly zabezpečujícími účastníkům

rovné a spravedlivé podmínky (šance) pro uplatnění jejich práv. V tomto smyslu

je nestranné řízení nástrojem sloužícím k upevnění právní jistoty účastníků řízení a

v obecném smyslu patří mezi záruky respektování lidských práv.

Prameny práva (zdroje):

- Právní obyčej - nejstarší a původní pramen práva jehož rysem jsou, dlouhodobé

užívání (zažitá zvyklost), domněnka nutnosti (závazná zvyklost), určitost (zvyklost

je přesně vymezená)

- Soudní precedens – individuální právní akt, který získal obecně závazný

význam. Jde o rozhodnutí soudu v konkrétní věci, která není doposud právem

upravená a o které v minulosti nerozhodl jiný soud. Jeho rysy jsou původnost (je

první rozhodnutí) obecně závazný význam (vodítko pro shodné případy)

- Normativní právní smlouva - je dvoustranný projev vůle

- Právní normativní akt (právní předpis) - jde o výsledky normotvorné činnosti

státu a vztahuje se na neurčitý počet subjektů stejného druhu (občané, vojáci

atd.) nebo neurčitý počet situací stejného druhu (individuálně odlišné)

Rozlišujeme prameny práva:

- ve smyslu materiálním - zvyklosti, přesvědčení historické události, vlastnosti

- ve smyslu formálním - /vnější forma vyjádření/ - zákony vládní nařízení vyhlášky

ap.

Právní systémy - historické dělení:

- Kontinentálně evropský – typickým pramenem je psaný právní akt

- Anglosaský - typický precedenty a právními obyčeji

- Islámský - považuje Korán za pramen práva

- Systém tradičních náboženských práv - obyčejové normy

Kriterium právní síly

určuje místo /postavení/ právního aktu v hierarchii právního řádu a dělí se na

pyramidu právní síly:

- Ústava a ústavní zákony

- Zákony a zákonná opatření

- Nařízení vlády

35

- Vyhlášky ministerstev republiky

- Obecné vyhlášky zastupitelstev

Právní norma

je základní jednotkou normativního aktu a jejími charakteristickými znaky jsou:

- všeobecná závaznost (v dané množině všech případů)

- vynutitelnost (sankce v případě nedodržení)

- forma (publikování ve Sb. - písemná)

- normativnost

Realizace práva

právní vztahy regulované právem, v němž lidé vystupují jako nositelé

subjektivního práva a povinností. Rozlišujeme předpoklady a prvky právních vztahů:

předpoklady

právní norma (bez ní nikdy nenabude společenský vztah právní kvality)

- právní skutečnost (nemusí figurovat ve struktuře právního vztahu)

- volní jednání

- jednání nezávislé na vůli subjekty a objekty (jsou předpokladem i prvkem)

prvky

fyzické osoby

- právnické osoby

- stát

- věci

- výsledky tvůrčí a duševní činnosti

- hodnoty lidské osobnosti

- hmotné objekty, které mají povahu živé tkáně

Právní odpovědnost

je uplatňování právních norem vůči tomu, kdo tyto normy porušil a jsou

důsledkem porušení primární normy. Typické vlastnosti odpovědnosti jsou:

- prvek státního donucení

- nepříznivé následky

- společenské odsouzení

36

Funkce právní odpovědnosti

- Reparační (kompenzační), smyslem je odčinit škodlivý následek

- Satisfakční (omluvy), smyslem je odčinit újmy nemajetkové povahy, zvláštní

případ reparační funkce

- Preventivní, cílem je dosáhnout, aby právo nebylo porušováno, prostředkem je

hrozba sankcí

- Represivní nastupuje v okamžiku, kdy prevence se ukázala jako nepostačující

přináší rušiteli újmu tam, kde porušil závaznou normu

Prvky zaviněného porušení právní odpovědnosti,

musí být přesně vymezeny, neboť odpovědnost zasahuje do subjektivních práv

a povinností. Jde o:

- Objekt deliktu - právem chráněný zájem (čest, zdraví, majetek

- Subjekt deliktu - je ten, kdo porušil chráněný zájem (způsobilý)

- Objektivní stránka - protiprávní jednání - škodlivý následek - příčinná souvislost

- Subjektivní stránka – vnitřní stránka protiprávního jednání, která zahrnuje:

motiv (dlouhodobá orientace delikventa)

pohnutku (momentální podnět jednání)

zavinění (vnitřní vztah delikventa k jednání)

úmysl přímý (věděl a způsobil) a nepřímý (věděl, že...)

nedbalost vědomá (nechtěl, ale věděl, že může) a nevědomá (nechtěl, ale

vědět měl)

1.5.2. Obecně závazné právní normy – právní řád ČR

Pojem právního státu se neodvíjí od počtu vydaných právních předpisů, ale

kvality právního řádu a vymahatelnosti práva a to nejen na straně státu, ale

zejména jeho občanů. Odmítnutí spravedlnosti je v právním státě nepřípustné

(denegatio iustitiae).

Základní dělení práva podle tradiční právní teorie (římského práva):

Veřejné právo

Stát je nadřazen osobám fyzickým a právnickým

- Ústavní,

37

Ústava ČR 1/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 2/1993 Sb., tvoří

základ práva soukromého, Úmluva o ochraně lidských práv a základních

svobod č. 209/1992 Sb.

Zakládací smlouvy Evropské unie (EU), ústava ČR staví ratifikované

mezinárodní smlouvy na roveň ústavním zákonům. Součástí ústavního

pořádku jsou tedy i zakládací smlouvy EU a to od 1. 5. 2004 – přijetí ČR do

EU. Podle smlouvy o Evropském společenství mohou Evropský parlament

s Radou vydávat obecně závazné nařízení, bez dalšího použitelná

v členských státech EU.

- Správní

- Finanční

- Sociální zabezpečení

- Trestní

Soukromé právo

Rovné postavení účastníků

- Občanské (26. 1. 2012 schválil senát nový ObčZ s účinností od 1. 1. 2014)

- Rodinné (od 1. 1. 2014 zanikne zákon O rodině a stane se součástí nového

ObčZ)

- Obchodní (od 1. 1. 2014 bude řada ustanovení – např. smlouvy – součástí

nového ObčZ a vznikne nový zákon O obchodních korporacích

- Pracovní (od 1. 1. 2012 podstatně novelizován)

Smíšené právo

Kombinace veřejného a soukromého práva v postavení subjektů práva

- Živnostenské apod.

1.5.3. Interní sportovní normy a pravidla

Sportovní oblast disponuje poměrně samostatným souborem norem chování,

které určují chtěné chování od sportovních subjektů, s nimiž tito na různé

soukromoprávní bázi vyslovili svůj souhlas a zavázali se je dodržovat.

Na rozdíl od profesních komor, jakými jsou například advokátní komory, které

vydávají předpisy obecné povahy, jsou sportovní organizace i přes jistou podobnost

s těmito komorami, stále považovány za soukromoprávní subjekty a právní

povaha jejich norem tak závisí na definici práva, které zvolíme.

38

Pokud jde o právní nebo neprávní povahu těchto interních norem sportovních

organizací, stojí za to připomenout, že v teorii práva jsou různé názory (dnes mnohdy

určovány právě rozhodnutím ESD), které sice na jedné straně nepřiznávají interním

normám právní povahu, ale na straně druhé je soudy ve svých rozhodnutích

respektují s odkazem na specifičnost sportu a práva.

Celou komplikovanou strukturu obecného normativníhzo systému

a sportovního normativního systému, který zahrnuje i normy aplikovatelné na

sport a interní normy asociací, obsahuje kapitola 3.

1.6. Specifika a zásady sportu

Specifikum (zvláštnost, jedinečnost) sportu a jeho právního postavení

Proto, aby sport byl sportem, měl by si zachovat jisté rysy, které nazýváme

sportovní specifika neboli zvláštnosti, protože v jiných oblastech lidské činnosti

takový přístup nefunguje.

Specifikum sportu v jednotlivých odvětvích českého právního řádu se dá vyložit

jako aplikace odborného názoru v rámci přípustných odchylek od zásad běžných

platných v tradičních právních odvětvích. Specifikum sportu přitom není důvodem

přiznání výjimky z práva, ale může posloužit jako odůvodnění použití zákonů

připouštějící zvláštní povahu věci. V poslední době zaznělo velmi často v kauzách

se vztahem ke sportu při soudních jednáních u ÚS, NS a NSS slovo „specifikum

sportu“ velmi. Např. v Rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 11.

2011, sp. zn. 2 Afs 16/2011, viz příloha 13.4.6

Specifikum sportu se projevuje nejen v interních normách, ale zasahuje i do

jednotlivých právních odvětví právního řádu ČR a předpisů EU. Specifika sportu, ať

už více či méně, uznávají všechny subjekty, které mají s oblastí sportu co do činění.

Mnoho sportovních pravidel, která jsou následně zmíněna, má za cíl usměrňovat

sport tak, aby tyto zvláštnosti byly zachovány. Nicméně právě rozlišit, jestli určité

sportovní pravidlo ještě napomáhá udržet podobu sportu a rovnost sportovních

soutěží nebo už nadměrně omezuje sportující v jejich činnosti a právech, je

předmětem sporů.

Zásady pro oblast sportu a práva:

Omezení smluvní svobody

Autonomie vůle subjektu soukromého práva je jednou z hlavních zásad

soukromého práva. Jde o přirozenou svobodu mít vůli, vyjadřovat ji a svobodně ji

realizovat. Jde o svobodný a volný výběr právního úkonu, smluvního typu, smluvní

39

osoby apod. Dále pak o volnost ve volbě obsahu právního úkonu, to je obsahu

smlouvy – smluvní volnost.

Autonomie subjektu však také znamená svobodu nabývání a vlastnictví majetku

– vlastnická svoboda, nakládat s majetkem, svobody rozvíjet svou osobnost –

svoboda tvůrčí a konečně i svobodu určit komu připadne osobní majetek.

U této zásady nás bude tedy zajímat zejména smluvní svoboda a to ve formě,

obsahu i ve vůli, zda vůbec smlouvu uzavřít. Ve sportu, ale obdobně

i u dominantních společností, dochází k situacím, kdy sportovec nemůže smlouvu

ovlivnit resp. upravit, neboť je na něj vyvíjen tlak monopolu nebo dominantního

postavení sportovní organizace. Nejčastěji se tato „nesvoboda“ spojuje s omezením

smluvní svobody při ukončení smlouvy.

Přísnější zásada smluvní stability

Zásada smluvní stability je ve sportovním prostředí asi nejvýraznější zásadou.

Snaha v co nejranějším věku podepsat s hráčem pro klub výhodnou smlouvu

a poté, až se z něj stane žádaný hráč, který by měl možnost daleko lepších

podmínek v jiném klubu, mu omezit svobodné rozhodnutí o ukončení smlouvy. Do

přestupních pravidel se tato zásada dostala v prostředí fotbalu a to do článku 16

Směrnice FIFA o statusu a přestupech hráčů. V případě, že hráč přece jen vypoví po

sezóně smlouvu, je podle předpisu stižen sankcemi. V tomto případě nejen

ekonomickými, ale i zastavením sportovní činnosti.

Nejčastěji je možné najít uvedenou zvláštnost v obsahu smluv českých

profesionálních hráčů. Odlišné důvody jak v plnění práv a povinností, tak v podání

výpovědi hráčem, přes stanovení nepřiměřených sankcí na straně hráče za byť těžko

prokazatelné volní porušení smlouvy, to jsou jasné nevyváženosti smluv uzavřených

mezi hráčem a klubem. K uplatnění většinou dochází, když klub nedosahuje

výsledků, které si představoval. Následné využití nevyváženosti a vágnosti

ustanovení pak klub využije v sankcích, které jsou nejen vázány na prémie

konkrétních utkání nebo prémií obecně jako nenárokové složky smlouvy (většinou

s odkazem že závisí na pohledu – rozhodnutí - trenéra nebo zástupce klubu), ale

právě neúspěšné výsledky a odkaz na ně jsou spojovány s tak výraznou sankcí,

jež mnohdy postihne i základní odměny hráče na které má nezpochybnitelný nárok

a je jeho základní finanční jistotou plynoucí ze smlouvy při řádném plnění povinností.

O tyto finanční „prostředky jistoty“ je pak následně vedeno nespočet sporů

u arbitrážních komisí, soudů nebo rozhodčích společností.

Je potřebné si uvědomit, že specifikum výstavby rozhodujících „soudních“

orgánů svazů a střešních organizací, je na rozdíl od obecné správy hlavní příčinou

těchto problémů.

40

Naprostá většina z nich je v pyramidálním systému skládána (volena –

jmenována) ze zástupců s členstvím nebo příslušností ke klubům a ti pak se

zřejmým vztahem k věci rozhodují spory na jehož konci se nedá hovořit

o nestranném způsobu rozhodování.

Od možností přijetí norem uvnitř svazu upřednostňujících postavení klubů, přes

podjatost členů komisí se vztahem k věci, až po zneužití důležitých informací

a prováděných úkonů „zevnitř“, ke kterým se sportovec nebo jeho zástupce

nedostane.

Specifické zásady trestání v oblasti sportu

„Nulla poena sine lege“ znamenající „žádný trest bez zákona" představuje jeden

z pilířů právního státu v kontinentálním pojetí a jsou promítnutím principu legality

veřejné moci do trestního práva. Ve sportu je tato zásada prolomena při rozhodování

disciplinárních komisí a to v případech posouzení zavinění podle antidopingových

pravidel. (viz kapitola 9)

Např. ustanovení Kodexu Světové antidopingové agentury WADA, podle kterého

se trestá sportovec jako za požití dopingu i za to, že v rozpětí 18 měsíců

neumožnil testování na doping nebo neoznámil místo pobytu, je na hraně

s porušením zásady presumpce neviny. Dalším příkladem může být trestání podle

disciplinárních řádů podle analogie případu, jestliže za skutek, který se stal, není

uveden jako trest s popsanou skutkovou podstatou.

Zvláštní omezení realizace základních lidských práv uvnitř autonomie sportu

Projevuje se speciální realizací základních práv a svobod např. při posuzování

rovného zacházení (rovní ale oddělení - oddělené soutěže mužů a žen, zdravých

a postižených).

Omezení svobody pohybu a podnikání v EU, omezení počtu cizinců ke hře (ve

fotbale ESD odmítl v případě Bosman z důvodu rozporu s principem nediskriminace),

nominace na sportovní soutěže (více v kapitole 8.2).

Použití speciální politiky, která se dá se shrnout do následujících pravidel pro

konkrétní příklady řešené ESD:

Účast sportovců v národních mužstvech

Způsoby výběrových nominací

Omezení možnosti přestupovat kdykoliv zřízením přestupních „oken“

Zásahy do základních lidských práv na základě smluvního souhlasu mezi

sportovcem a klubem nebo mezi sportovcem a svazem tj. omezení v pasážích

povinnosti sportovců v profesionálních a reprezentačních smlouvách. Základem je

samozřejmě požadavek na souhlas sportovce:

Ohlašování místa pobytu v případě testování na doping

41

Zákaz vyjadřování se hráče ke klubu

Povinnost používat věci a oblečení stanovené klubem

Zákaz sázení aj.

Další specifika charakterizující sportovní prostředí

Nejistota sportovního výsledku. Pokud by jeden tým nebo jeden jednotlivec byl

dlouhodobě nejlepší a nejsilnější, ostatní by ztratili chuť věnovat se sportu. „Monopol

na úspěch je pro sport špatný a nepředvídatelné výsledky představují jeho klíčovou

hodnotu“ [9].

Autonomie sportovních federací a asociací

Obecně jsou vyvíjeny snahy, aby byl sport nezávislý na státní správě. Stát se

nepodílí na tvorbě sportovních pravidel a nevytváří legislativu, která by sportu

konkrétně říkala, jak by měl vypadat. Pokud legislativu vytváří, je to většinou na

úrovni rozdělení financí, vyjádření podpory a snaha o rozvoje sportu (Zákon

o podpoře sportu).

Řešení sporů, přestupů, organizace soutěží, členských poplatků a jiných

sportovních záležitostí je v kompetenci sportovních federací v duchu zachování

zásady pyramidové struktury (nesmí být v rozporu s pravidly nadřazené sportovní

federace) [8].

42

2. Vztah státu a sportu, autonomie sportu

Přístup zákonodárců v jednotlivých zemích se liší v závislosti na historických,

kulturních a společenských podmínkách a odráží tím i koncepci státní politiky

sportu. Podle vztahu státu a potažmo jeho legislativy ke sportu můžeme rozlišovat

dva základní modely: intervenční a liberální [5].

Intervenční model

je charakteristický větší mírou ingerence státu do sportovních otázek, která se

projevuje zejména jeho odpovědností za rozvoj a podporu sportu a kontrolou

soukromých subjektů působících ve sportu.

Mezi občanským sektorem a státem jsou proporcionálně rozdělené kompetence

a definované formy spolupráce, nezávislost sportovních organizací se tedy pohybuje

ve státem vymezených hranicích.

Stát si většinou ponechává ve své dispozici státní reprezentaci, jako

ekonomicky významnou komoditu, a koncepční, kontrolní, řídící a finanční

pravomoci.

Nestátním subjektům je protihodnotou za omezenější kompetence poskytnuta

„lepší institucionální organizace sportu, více garantovaná bezpečnost sportovních

subjektů, průhlednost financování, respektování základních práv a svobod

jednotlivce, perspektiva garantovaného profesionálního růstu, uplatnění sportu jako

sociálního a ekonomického faktoru, princip právní jistoty, to vše jsou atributy, které

stojí za zvážení.“ Státy s intervenčním modelem disponují základními zastřešujícími

zákony o sportu.

Liberální model

V tomto modelu oproti modelu intervenčnímu, nese hlavní odpovědnost za sport

občanský sektor. Podpůrná role státu spočívá především v poskytování veřejné

podpory ve formě subvencí, zajištěním sportovišť apod. Pro tento model je

příznačné, že často postrádá sportovní legislativu v užším smyslu a sport

subsumuje pod nadřazený pojem sociálních aktivit, jako tomu je typicky

u severských zemí. Tento přístup je výrazem vysoké kulturní vyspělosti dané

společnosti a důvěry ve sportovní hnutí, které je se subsidiární státní podporou

způsobilé spravovat sportovní sféru ku prospěchu všech.

Ani jeden model se dnes nevyskytuje v čisté formě, jako býval svého času

aplikován intervenční model v bývalém Sovětském svazu. Prvky jednoho z nich se

v různé intenzitě objevují také ve druhém, což je dáno harmonizačními snahami

zejména Rady Evropy a EU na evropském kontinentě. Koncepčně bychom mohli ČR

zařadit spíše do liberálního modelu.

43

Nicméně je potřebné též konstatovat, že vláda se otázkou sportu v podstatě

deset let od Sametové revoluce nezabývala. Neexistoval žádný zákon, který by

vymezoval kompetence státu v oblasti sportu a na který by se podpora sportu mohla

odvolat. Občanská společnost tak byla nucena se o rozvoj sportu postarat sama.

Situace se zlepšila až s přijetím zákona o podpoře sportu v roce 2001. (více

v kapitole 2.1)

Další zájem státu resp. jeho střet se sportovním prostředím je patrný až po

dvaceti letech a to nutným řešením nahromaděných problémů v oblasti

ekonomické (problém společnosti Sazka a.s. spojený s úbytkem financí pro sport)

právní (nový ObčZ a novelizovaný ZP) postavení profesionálních sportovců (nová

judikatura).

A právě stát na návrh MŠMT schvaluje, jako své zásadní vládní usnesení ke

sportu Koncepci státní podpory sportu v ČR. Nejnovější konce byla schválena dne

9. března 2011 jako vládní usnesení č. 167.

Z nejnovějších analýz vyplývá, že podpora sportu od státu ze státních

a veřejných rozpočtů je v průměru o 44 % nižší než podpora kultury. Nezájem státu

o sport a jeho ekonomické zajištění, rozumné a transparentní financování (patříme

mezi poslední v evropském žebříčku) resp. neschopnost státu pomoci v oblasti

tvorby koncepce, norem nebo státní reprezentace, je až zarážející.

A přitom má sport mnoho vlastností, díky kterým se stal významným

socializačním, výchovným, zdravotním, ekonomickým, dokonce politickým prvkem ve

společnosti. Přínosy sportu pro stát jsou nesporné a studie z 13. 4. 2012 nazvaná

Koncepce financování sportu v ČR (veřejně dostupná na oficiálních stránkách

ČOV) to ve svých přehledných schématech uvádí velmi názorně a přesvědčivě. Pro

publikaci jsou vybrány ty nejnovější, nejzákladnější a nejobecnější příklady přínosů

sportu pro stát (konkrétní schéma č. 9 a 10 kapitoly Sport jako ekonomická

kategorie).

Sport a jeho důležité funkce pro stát.

Ekonomická funkce sportu nabývá na významu, protože sport zaměstnává mnoho

osob, trh se stále více orientuje na prodej produktů se sportem spojených, sportovci

dostávají vysoké platy, ze kterých odvádějí daně.

Funkce vzdělávací. Od úrovně základních škol až po školy vysoké, vzděláváním

a školícím systém pro trenéry, instruktory a zdravotníky apod. jde o velmi významný

přínos.

Díky hodnotám, které jsou sportu vlastní, je významná i funkce výchovná, neboť

učí od útlého mládí (hlavně děti), přirozenou cestou solidaritě, sociální integraci,

zásadám „fair play“ a také sebevědomí, cílevědomosti, sebeovládání, vztahu

k pohybu, k hygieně atd.

44

Zdravotní funkce je důležitá, protože sport přispívá k tělesné kondici

a psychickému stavu, má léčebné účinky a může být formou terapie.

Nezanedbatelnou funkcí sportu je funkce zábavy, protože sportem se baví jak

člověk, který zrovna sport provozuje (aktivní sportovec), tak člověk, který se na sport

dívá v televizi či na sportovišti, nebo sází na sportovní výsledky (pasivní sportovec).

S tak velkým společenským významem se ale ve sportu objevují i negativní jevy,

na které je třeba dohlížet a odstraňovat je. Jde především o užívání dopingových

látek, korupci, využívání mladistvých a chování proti pravidlům „fair play“. A zde

musí stát sehrát svou roli nejen preventivní, ale i represivní.

Sport tedy jednoznačně přispívá k naplňování cílů, které si stát stanovuje.

Výchova, solidarita, sociální a hospodářský pokrok To jsou závazky i argumenty pro

stát, aby plnil roli péče řádného hospodáře o své subjekty – občany, sportovce

a sportovní subjekty.

Autonomie sportovního prostředí

Podobně, jako odluka státu od církví, je ústavně zakotvena i odluka

občanských sdružení (spolků) od státu. (článek 20 odst. 1, 3 a 4 LZPS)

Omezení ústavněprávního principu spolkové autonomie a odluky od státu je

realizováno např. na základě ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.,

o sdružování občanů. Ustanovení § 15 zní: „Považuje-li člen sdružení rozhodnutí

některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný

prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do třiceti dnů ode dne,

kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do šesti měsíců od rozhodnutí, požádat

okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.“

Tímto ustanovením byla založena možnost soudní ochrany člena spolku

jakožto prostředku obrany vůči interním rozhodnutím jeho orgánů. (více v kapitole

7.1)

Připuštění určité intervence státu do interní spolkové oblasti bylo nutné, neboť

by jinak mohlo docházet ke svévolnému rozhodování orgánů sdružení a tím

i k výraznému porušování práv fyzických či právnických osob, jež jsou jeho členy

a kterým může být takto způsobena osobní či majetková újma. Možnost soudu

zasahovat do spolkové autonomie se vztahuje na případy, kdy rozhodnutí

spolkového orgánu odporuje zákonu či stanovám, popř. jiným interním předpisům

sdružení. Je-li rozhodnutí orgánu sdružení založeno na výkladu smlouvy a jejích

ustanovení, a tato interpretace se jeví být nesprávná, pak je nutno připustit

oprávněnost soudní intervence, neboť přezkum těchto otázek příslušným spolkovým

orgánem může mnohdy vykazovat prvky nezákonnosti.

Právní závěry odvolacího soudu, postavené na nemožnosti v těchto mezích

zasáhnout do spolkové oblasti, proto nejsou opodstatněné.

45

2.1. Státní správa - kompetence, zákony, koncepce a podpora sportu v ČR

Sport má v ČR bohaté tradice, jedná se především o sport organizovaný ve

spolcích, který byl vždy vnímán jako specifická součást naší národní kultury.

Kromě autonomních sportovních organizací v oblasti sportu působí i orgány

a organizace státu a veřejné správy jako realizátoři veřejné politiky státu ve vztahu

ke sportu.

Jsou jimi zejména ministerstva a na úrovni samosprávy pak kraje a obce. (viz

schéma č. 3, 4, 5, 6 v kapitole 1.3)

Starost o sport mají v kompetenci na úrovni republikové ministerstva zřízená na

základě Zákona č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní

správy (viz dále v podkapitole Zákon o sportu)

Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (MŠMT),

Ministerstvo obrany (MO), Ministerstvo vnitra (MV),

Ministerstvo zdravotnictví (MZd),

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR).

Vztah státu a sportu, jeho obecné postavení a kompetence jednotlivých

orgánů státní správy ve vztahu ke sportu jsou obsaženy v zákonech ČR.

Sport v ústavním pořádku ČR

ČR je jedním z představitelů nekonstitučního sportu, když se ani v zákoně č.

1/1993 Sb., o Ústavě ČR, ani v zákoně č. 2/1993, Listina základních práv a svobod

(LZPS) a ani v jiném ústavním zákoně výslovně nezmiňuje o sportu.

Sportovní organizace, jež mají převážně formu spolků, odvozují svá práva od

ústavně zakotvené svobody sdružování v článku 20 LZPS. Speciální článek

zakotvující například právo na sport nebo garanci sportovních aktivit bohužel

v českém ústavním pořádku nenajdeme.

V průběhu 20. století se v některých ústavách na našem území sice výraz sport

nebo pojem příbuzný objevoval, ale v žádném případě nemůžeme mluvit

o zakotvení priority sportovních činností. Jednalo spíše o specifikaci sdružovací

práva přímo v tělovýchovných organizacích nebo o zdůraznění ochrany práv dětí

a mládeže mimo jiné i v tělovýchovné oblasti.

LZPS, článek. 20 odst. 1 zní: „Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý

má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných

sdruženích.“

Článek 20 odst. 3 zní: „Výkon těchto práv lze omezit jen v případech

stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro

bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení

trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.“

46

Zákon o podpoře sportu (úplné znění Příloha A 12.1).

Zákonem o podpoře sportu byl dokončen proces přístupu státu k problematice

sportu, sportovního prostředí a hnutí, který byl započat v roce 1999.

Vláda projednává Koncepci státní politiky v tělovýchově a sportu (usnesení č.

167/2011 ze dne 9. 3. 2011) a Zásady komplexního zabezpečení státní sportovní

reprezentace, včetně systému výchovy sportovních talentů a Národní program

rozvoje sportu pro všechny (usnesení č. 17 ze dne 5. 1. 2000).

S ohledem na skutečnost, že nemáme ústavně zakotvený sport, představuje

ZPSp, ve znění pozdějších předpisů, nejvyšší pramen sportovního práva. Tento

speciální sportovní právní předpis vznikl po více než desetileté odmlce, kdy jsme

oblast sportu neměli nijak zákonem podloženou.

V roce 2001 tak došlo k navázání tradice na předrevoluční éru speciální

sportovní legislativy, která byla ovšem svázána s politickými rozhodnutí, jež

nekorespondovala s potřebami společnosti, a která měla významný upřednostňující

cíl zaměřený na zvýšení pracovní a branné zdatnosti.

Všechny sportovní zákony od období 1. republiky až po ten současný se

zabývají v podstatě jen institucionálním a organizačním zabezpečením sportu

orgány státní správy a územně samosprávnými celky.

Přestože se tedy v roce 1990 naskytla jedinečná příležitost uzákonit komplexní

sportovně-právní předpis inspirovaný zkušenostmi ze západní Evropy, tehdejší česká

vláda této příležitosti nevyužila.

Hlavními důvody byly rozcházející se koncepce osob připravujících zákon

o sportu a nechuť k přijetí průřezového zákona, jakým by sportovní kodex měl být.

Zákon o podpoře sportu poprvé v historii české, potažmo československé

sportovní legislativy, podává definici sportu:

„Pro účely tohoto zákona pojem sport představuje všechny formy tělesné činnosti,

které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl

harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování

sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní.“

Tato definice je převzata z Evropské charty sportu, čímž je doložen vzrůstající

pozitivní vliv mezinárodních dokumentů na práci zákonodárce.

Dále je v zákoně vymezen pojem sport pro všechny a sportovní zařízení. § 1

charakterizuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti,

což odpovídá kolektivnímu hledisku pojetí sportu.

Individuální hledisko zdůrazňující právo na sport jako základní lidské a sociální

právo v zákonu bohužel chybí.

Vedle definic se zákon zabývá už jen působností orgánů státní správy

a územní samosprávy, náhradou za vyvlastnění sportovního zařízení a nově také

47

povinnostmi provozovatele sportovního zařízení souvisejícími se zajištěním

bezpečnosti osob a majetku v tomto zařízení.

Nejdůležitějšími kompetencemi v oblasti sportu disponuje MŠMT, které:

- vypracovává návrh koncepce státní politiky ve sportu (dále jen „koncepce")

a předkládá jej vládě ke schválení,

- koordinuje uskutečňování vládou schválené koncepce,

- zabezpečuje finanční podporu sportu ze státního rozpočtu,

- vytváří podmínky pro státní sportovní reprezentaci, pro přípravu sportovních

talentů, pro rozvoj sportu pro všechny a pro sport zdravotně postižených občanů,

- vydává antidopingový program a organizuje a kontroluje jeho uskutečňování,

- rozhoduje o akreditaci vzdělávacích zařízení působících v oblasti sportu,

- zřizuje rezortní sportovní centrum a zabezpečuje jeho činnost,

- koordinuje činnost rezortních sportovních center Ministerstva obrany

a Ministerstva vnitra.“

Dalšími kompetentními orgány státní správy v oblasti sportu jsou:

Ministerstvo obrany (MO), Ministerstvo vnitra (MV), Ministerstvo zdravotnictví

(MZd) - zřizující laboratoř dopingové kontroly jako organizační složku státu,

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR).

Kompetence těchto ministerstev a jimi zřizovaných resortních center spadají

dle § 4 ZPSp do oblasti státní sportovní reprezentace a sportovních talentů, tedy

pouze do malé výseče sportovního světa.

Oproti tomu působnost orgánů krajů a obcí je dle §§ 5 a 6 tohoto zákona zaměřena

zvláště na oblast tzv. sportu pro všechny, včetně zdravotně postižených občanů,

péči o sportovní zařízení v jejich správě a finanční podporu sportu z jejich

rozpočtů. Takovéto vymezení kompetencí jednotlivých orgánů je velice obecné bez

možnosti efektivní kontroly jejich výkonu.

Na zákon nenavazují žádné prováděcí předpisy, které by blíže specifikovaly

úkoly daných orgánů a potažmo kontrolu jejich plnění.

Navíc v zákoně chybí i rozdělení pravomocí mezi státní orgány a územní

samosprávu na jedné straně a občanskou sféru, respektive sportovní organizace, na

straně druhé.

Vymezení těchto hranic bylo provedeno pouze v jedné specifické oblasti,

kterou je zajištění bezpečnosti osob a majetku ve sportovních zařízeních.

K této novele ZPSp došlo přijetím zákona č. 274/2008 Sb., kterým se mění

některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Policii ČR, ve znění pozdějších

předpisů, s účinností od 1. ledna 2009.

48

Novela byla reakcí na rostoucí násilí některých skupin fanoušků na sportovních

zápasech, především chuligánů na fotbalu. Současným řešením tohoto problému je

velice diskutované přenesení zodpovědnosti za bezpečnost osob a majetku ve

sportovním zařízení na jeho majitele, jemuž se ukládá povinnost vydat návštěvní

řád. Tento návštěvní řád „stanoví zejména pravidla pro vstup návštěvníků do

sportovního zařízení a pravidla chování návštěvníků a osob bezprostředně

vykonávajících pořadatelskou službu ve sportovním zařízení.“

Sankce za nesplnění povinnosti je dle § 7b, odst. 1 zákona o podpoře sportu

zákaz účasti návštěvníků až na dobu 1 roku.

Při porušení zákazu půjde o správní delikt a dle § 7e, odst. 2 pokuta činí až

2.000.000,-Kč.

Do účinnosti této novely se o veřejnou bezpečnost na fotbalových zápasech

starala Policie ČR bez nároku na náhradu nákladů od pořadatele. Diskutabilním se

jeví hlavně ustanovení § 7a, odst. 2 ZPSp, podle kterého má vlastník sportovního

zařízení požádat o spolupráci Policii ČR, až „pokud je bezpečnost osob nebo

majetku ve sportovním zařízení ohrožena závažným způsobem a přes veškerá

opatření učiněná vlastníkem nedojde k obnovení pokojného stavu.“

Podle odpůrců novely hlavně z řad ČSSD je v takovém případě již pozdě

a dochází tak k ohrožení zdraví lidí a majetku. „Spor se vede o to, jestli je fotbalové

utkání privátní akcí nebo věcí veřejnou. Současné právo předpokládá, že jde

o soukromé podnikání.“

Zákon o ochraně olympijských symbolik

Ještě před zákonem o podpoře sportu došlo k přijetí zákona č. 60/2000 Sb.,

o ochraně olympijských symbolik, ve znění pozdějších předpisů. „Tento zákon

upravuje některá práva a povinnosti v souvislosti s užíváním olympijských symbolik

a ochranou před jejich zneužitím,“ dále v § 5 definuje Český olympijský výbor jakožto

občanské sdružení organizující olympijské hnutí v rámci České republiky. (úplné

znění v příloze 12.4)

Ostatní zákony a další právní normy ve vztahu ke sportu

Ostatní zákony, ať již přímo aplikovatelné na sport nebo v některých

ustanoveních se sportem související jsou přehledně uvedeny v kapitole 3.1 Právní

řád ČR a jeho vztah ke sportu.

Koncepce státní podpory sportu v ČR, usnesení vlády č. 167 z 9. 3. 2011 [6]

Na základě spolupráce zástupců MŠMT a sportovního prostředí byla jako vládní

usnesení schválena dne 9. 3 2011 (předchozí bylo přijato vládou v roce 2009) nová

Koncepce státní podpory sportu v ČR.

49

Expertní skupina, která tuto koncepci prezentovala, reagovala na výsledky

Analýzy financování sportu v ČR. Analýza, vypracovaná MŠMT ve spolupráci s ČOV,

si kladla za úkol zmapovat vývoj finanční podpory státu za posledních dvacet let,

srovnat situaci v ČR s ostatními členskými státy EU a zjistit, jaký je přínos sportu

pro státní rozpočet. Analýza je veřejně dostupným materiálem a poukazuje na

sestupný trend ve státní podpoře sportu. Srovnání se zeměmi EU řadí ČR mezi

státy s nejmenší podporou sportu. Analýza konstatuje, že sport jako ekonomické

odvětví přináší do státního rozpočtu více prostředků, než ze státního rozpočtu

prostřednictvím dotací získává. Tento přebytek je vyčíslen v rozpětí 1,1 až 3,7 mld.

Kč.

Cíle státní politiky ve sportu jsou na základě schválené koncepce následující:

- Úpravy stávajícího legislativního rámce

Řada dokumentů EU doporučuje stanovit sportu právní rámec, např. působení

dobrovolníků ve sportu, včetně uzákonění motivačních benefitů, které u nás

chybí. Proto je cílem zpracování nového zákona o sportu, který bude

obsahovat především systém státní podpory sportu v ČR, působnost a úkoly

zainteresovaných státních orgánů, institucí a orgánů veřejné správy na všech

stupních řízení.

- Mezirezortní aktivity na podporu sportu

Cílem je aktivnější mezirezortní spolupráce zejména s MMR při budování

sportovní infrastruktury v jeho péči apod., s MZd v oblasti zdravotní péče

a prevence, výživy, propagace zdravého životního stylu, apod., s MD při budování

dopravní sítě pro sport pro všechny, vč. legislativy atd..

- Harmonizace s legislativou EU

Návrh zákona o sportu musí být v souladu s mezinárodními smlouvami podle

čl. 10 Ústavy ČR, s právem Evropských společenství a s ústavním pořádkem ČR.

Z hlediska legislativy EU půjde zejména o dokumenty, které jsou již nyní v ČR

závazné. Podle Lisabonské smlouvy je činnost EU „zaměřena na rozvoj

evropského rozměru sportu podporou spravedlivého a otevřeného sportovního

soutěžení a spolupráce mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i ochranou

fyzické a mravní integrity sportovců, obzvláště mladých sportovců.“ Tato činnost

by měla být komplexně zahrnuta v novém zákonu o sportu.

- Podpora všeobecné sportovní činnosti

Dobrovolnictví ve sportu.

50

Působení dobrovolníků je základem činnosti ve sportovním prostředí

a prokazatelně přináší státu ekonomický zisk v miliardách Kč ročně. Cílem je, aby

občané měli možnost se do soustavné dobrovolné práce ve sportu aktivně

zapojit a měli vytvořeny podmínky pro práci, byli vzděláni a vybaveni znalostmi,

nenesli neúměrné riziko a byli přiměřeně motivováni. Nezbytnou součástí obnovy

této oblasti musí být společenská osvěta a rozhodnější politická podpora.

Podpora forem sportu pro všechny.

Podpora zdraví a tělesného rozvoje občanů všech věkových skupin se musí stát

prioritou státu. Cílem je dosažení postupné změny celospolečenského zájmu

ve prospěch celoživotního využívání různých forem pohybových aktivit co

největším počtem občanů všech věkových skupin. Sport handicapovaných je

v ČR uspořádán podle jednotlivých druhů zdravotního postižení (postižení

mentální, sluchové, spastické, tělesné, vnitřní a zrakové). Jedním z cílů je proto

postupné vyrovnávání „sociální dostupnosti“ sportu handicapovaných na úroveň

běžné populace vytvářením příznivějších podmínek pro handicapované, včetně

bezbariérové sportovní infrastruktury.

Rozvoj sportu pro všechny v krajích.

Sport a pohybové aktivity občanů musí být samozřejmou součástí politiky,

organizační a rozpočtové struktury krajů, stejně jako měst a obcí. Tato úloha bude

posílena legislativně ošetřenou delimitací určitých účelových prostředků MŠMT do

úrovně krajů s určenou spoluúčastí vlastního financování z krajů. Kraje, obce

i města musí být aktivnější v procesu získávání mladé generace pro sport

a pohybové aktivity, zejména pro pravidelnou sportovní činnost. Zřizovatelé

základních a středních škol musí být motivováni zlepšit kvalitu sportovních

zařízení pro školní sport a ve skladbě vzdělávacích programů následovat

evropské trendy a doporučení.

- Sportovní infrastruktura, údržba a rozvoj

Oblast musí být podporována ze všech stupňů státní správy. Systematické

zabezpečování rozvoje a dostupnosti sportovní infrastruktury musí zahrnovat

sportovní zařízení v majetku měst, obcí i občanských sdružení zajišťujících

organizované sportovní aktivity. Cílem je vypracovat strategii státní podpory

v oblasti sportovních zařízení (sportovní infrastruktury obecně) s definováním

priorit a účelového vymezení v oblasti sportu pro všechny, a to ve spolupráci

s občanskými sdruženími. V otázce vlastnických vztahů je cílem posílit tendenci

převodu sportovních zařízení do majetku měst a obcí tak, aby nebyla omezena

činnost občanských sdružení.

- Podpora péče o talentovanou mládež

51

Systém organizace péče o sportovní talenty.

Rozhodující část přípravy sportovních talentů se bude nadále uskutečňovat ve

sportovních klubech a tělovýchovných jednotách, za metodické, koordinační

a řídící úlohy sportovních svazů, které vytvoří na základě metodiky MŠMT způsob

vedení sportovních talentů při věkovém a výkonnostním růstu. Podpora bude

poskytována, obdobně jako v předcházejícím období, prostřednictvím veřejně

vyhlášených programů. Vedle podpory stávajících věkových kategorií bude

zohledněna také nejnižší věková kategorie (dle specifiky sportu) a na druhé

straně také věková kategorie 19 – 23 let. Cílem je systémově oblast posílit,

především vytvořením podmínek pro zaměstnání kvalitních trenérů.

Sportovní střediska.

Sportovní střediska plní svoji funkci v systému péče o talentovanou mládež. K

vyšší efektivitě je potřeba v úzce vymezeném rozsahu sportů rozšířit výběr

sportovních talentů o věkovou kategorii od 6 let. Cílem je zaměřit se na

všestrannou pohybovou přípravu, zajistit potřebný objem mzdových prostředků

pro kvalitní trenéry a nadále doporučovat sportovnímu klubu využití možnosti

spolupráce se základní školou. Čerpání vynaložených prostředků kontrolovat ve

spolupráci se sportovním svazem po stránce obsahového plnění, i účelového

čerpání. Diferencovat činnost Sportovních středisek v návaznosti na hodnocení

účinnosti a efektivity práce ve dvouletých cyklech. Soustavná podpora

a stanovení jasných pravidel, včetně financování, zajistí kvalitnější přípravu

talentované mládeže.

Sportovní centra mládeže.

Cílem je přijmout komplexní opatření k vyšší efektivitě sportovní přípravy. Zajistit

finanční podporu, zejména mzdových prostředků trenérům a vypracování

organizační struktury Sportovních center mládeže bez duplicit členství v dalších

článcích sportovní přípravy se státní podporou. Čerpání vynaložených prostředků

kontrolovat ve spolupráci se sportovním svazem po stránce obsahového plnění,

i účelového čerpání. Diferencovat činnosti Sportovních center mládeže

v návaznosti na hodnocení účinnosti práce ve dvouletých cyklech, při hodnocení

preferovat dlouhodobou, nikoli aktuální výkonnost. Zajistit účinnou zdravotní

prevenci a sledování zatěžování organismu, snížit rizika poškození zdraví.

Sportovní školy (gymnázia) jsou součástí sportovní přípravy pro tuto věkovou

kategorii. Podmínkou funkčnosti je stanovení zdrojů a jasných pravidel

financování na sportovních školách.

Vrcholová sportovní centra mládeže

Program je novou složkou podpory talentované mládeže prostřednictvím

sportovních svazů, který je zřizovaný na základě vyhodnocení současného stavu.

52

Cílem je posílit zabezpečení věkové skupiny 19-23 let, kde dochází

k neúměrnému úbytku talentovaných sportovců.

- Státní sportovní reprezentace

Systém organizace státní sportovní reprezentace

Stát vnímá význam sportu jako veřejně prospěšnou činnost pro občany,

a vrcholový sport na nejvyšší úrovni jako významný prostředek prezentace ČR

v mezinárodním společenství. Sportovní svaz je nositelem odpovědnosti za státní

sportovní reprezentaci a na základě metodiky MŠMT stanoví způsob užití státní

podpory. MŠMT bude kontrolovat efektivitu vynaložených prostředků.

Centra státní sportovní reprezentace

Centra státní sportovní reprezentace (CSSR) je oblast, která zohlední činnost

stávajících RSC, případně specifických center sportovních svazů. Budou

nejvyšším zabezpečujícím článkem systému přípravy ke státní sportovní

reprezentaci v návaznosti na nižší články systému státní podpory sportu. Budou

působit na základě stanovených pravidel. Vazba na resorty MŠMT, MO a MV

zůstane zachována.

Diferenciace a kategorizace sportů

Současná diferenciace bude upravena. Zahrne všechny současné skupiny sportů.

Počet podporovaných sportů bude přímo úměrný míře sportovní reprezentace ČR

v daném sportu na základě sportovních výsledků. Pro výpočet finančních

příspěvků na státní sportovní reprezentaci bude zachován stávající systém,

s další diferenciací sportů v jednotlivých skupinách a s novým vypracováním

„technického koeficientu“, který nahradí stávající „domácí popularitu“. Nový

koeficient zohlední dosud neevidované faktografické údaje z mezinárodních

soutěží. Flexibilní systém kategorizace a diferenciace sportů umožní posun ve

dvouletých intervalech.

- Národní sportovní centra - zařízení

Národní sportovní centra pro vrcholový sport a přípravu ke státní sportovní

reprezentaci zajistí vyšší kvalitu všech složek, podílejících se na sportovním

výkonu. Vedle podmínek pro sportovní přípravu i oblast regenerace, ubytování

a stravování. V souvislosti s kategorizací a diferenciací sportů budou vybrána ze

stávajících sportovních zařízení ta, která budou plnit funkci národního sportovního

centra specializovaného pro jednotlivé sporty či s multisportovní působností. Při

výstavbě a rekonstrukci těchto center bude bráno v úvahu jejich využití pro

handicapované sportovce. K činnosti národních sportovních center bude

přizpůsobena dotační politika na provoz, údržbu a rozvoj těchto center. V rámci

53

investiční výstavby budou zřizována potřebná sportovní zařízení pro sporty

z hlediska preference a zájmu státu.

Společenské ocenění úspěšné sportovní reprezentace státu

Sportovci, kteří během své kariéry dosáhli významných sportovních úspěchů při

reprezentaci ČR, by měli být společensky oceněni. Toto ocenění by se mělo

dostat sportovcům za mimořádné sportovní výkony, za předpokladu dodržování

principů fair play, a to jak na hřišti, tak v osobním životě.

- Financování sportu (celý obsah těchto cílů z Podpory sportu je pro jednotnost

zařazen do následující kapitoly 2.2 Financování sportu)

- Vzdělání, věda a výzkum

Vzdělávání sportovních odborníků a specialistů

Sportovní prostředí potřebuje vytvořit podmínky pro dostupné, koordinované

a kvalitní vzdělávání dobrovolníků, v souladu s evropskými standardy. Volný

pohyb osob v rámci EU vyžaduje harmonizaci získávaných kvalifikací ve sportu.

Proces vzdělávání musí vedle organizačně ekonomického zajištění, respektovat

„Struktury evropských kvalifikací“ (European Qualification Framework - EQF)

a Evropský kreditový systém (European Credit System for Vocational Education

and Training - ECVET), i jejich standardy (vědomosti, dovednosti, kompetence).

Pozornost je třeba věnovat kvantitativním i kvalitativním aspektům vzdělávání

profesionálů, kterých ve sportu přibývá zejména ve sféře komerčního sportu.

Vzdělávání pro aktivní sportovce

Bílá kniha o sportu zpracovaná Evropskou komisí poukazuje na skutečnost, že

vzdělávání aktivních sportovců ovlivňuje jejich aktuální osobnostní vývoj i jejich

následné začlenění do společnosti. Programy sportovní přípravy, sportovní kluby

i vzdělávací instituce proto musí věnovat pozornost duální kariéře mladých

sportovců. Příklady dobré praxe budou čerpány z výsledků projektu Evropské

kanceláře EOC, který bude realizován s finanční podporou EU v roce 2010.

Aplikace přístupů ve vzdělávání sportovců by se měly stát standardem a měly by

být státem podporovány.

Vzdělávání na školách

Tělesná výchova (dále jen „TV“) je součástí učebních plánů základních

a středních škol. Proces výchovy a vzdělávání v rámci tělesné výchovy se

uskutečňuje v souladu se školským zákonem, případně vysokoškolským

zákonem. Výuka TV probíhá podle vlastních školních vzdělávacích programů

zpracovaných podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní a střední

školy. Obsah učiva je prostředkem pro dosažení cílů jednotlivých etap vzdělávání.

Vědecký a technický servis pro vrcholový sport

54

Tato oblast je nezbytná pro přípravu ke státní sportovní reprezentaci a pro

dosažení konkurenceschopnosti. Musí být zabezpečována pro jednotlivá

sportovní odvětví v intencích podpory státní sportovní reprezentace. Požadavky

praxe jsou většinou orientovány na zajištění servisu ve formě zpětnovazebních

informací. Cílem je vytvořit nabídku, která umožní dlouhodobou a systematickou

podporu sportovní přípravy. Předpokladem je existence dostatečně zajištěných

odborných pracovišť v návaznosti na uplatňovaný systém péče o státní sportovní

reprezentaci.

Základní a aplikovaný vědecký výzkum na odborných školách

Výzkum ve sportu je řazen mezi společensko-vědní disciplíny. Zastřešujícím

vědním oborem je kinantropologie. Cílem a perspektivou je dosažení potřebné

finanční podpory této činnosti z prostředků veřejných grantových agentur,

účelových programů EU, a přímou podporou MŠMT úpravou struktury rezortního

financování. Systém zdravotního pojištění musí být více zainteresován ve

zdravotní i sociální prevenci a v podpoře vědy a výzkumu. Stimulována musí být

mezirezortní spolupráce.

- Sportovní etika a Fair play

Výchova v duchu olympionismu

Jeho hlavní myšlenka obsahující rozvoj tělesných i duševních schopností, je

aktuální v jakékoliv fázi vývoje lidské společnosti. Fyzická a psychická kondice je

základem sportovních výkonů, ale také schopností organismu zvládat každodenní

zátěž. Posiluje imunitní systém, urychluje proces regenerace. Přiměřená kultivace

těla přináší duševní rovnováhu. Cílem výchovy v duchu olympionismu je

harmonie těla i ducha. Výchova v duchu olympionismu je proces, který mladou

generaci mnohem více osloví, bude-li frekventovaněji zařazován do vzdělávacích

programů.

Fair play na hřišti i v hledišti

Cílem je eliminace negativních projevů ve sportu. Je potřeba spojit úsilí

organizační a legislativní. Evropské instituce vydaly k otázce zajišťování

bezpečnosti při sportovních akcích několik harmonizační doporučení, podle

kterých řada států EU efektivně postupuje.

- Zdravotní zabezpečení sportu

Dosažení odpovídajícího zdravotního zabezpečení všech oblastí sportu vyžaduje

přijetí řady opatření za součinnosti všech subjektů, které se na organizaci a řízení

sportu podílejí. Vyžaduje větší účast státu, zdravotních pojišťoven a prosazení

změn legislativních úprav.

55

Lékařsky kontrolovaný výkonnostní růst mládeže

Pro lékařsky kontrolovaný výkonností růst talentované mládeže je potřeba vytvořit

především novou právní úpravu, jejímž záměrem je zavedení povinných

preventivních zdravotních prohlídek hrazených zdravotními pojišťovnami. U

mládeže zařazené do systému sportovní přípravy se státní podporou musí být

preventivní specializovaná zdravotní prohlídka základní podmínkou.

Lékařská péče o vrcholové sportovce

Cílem je vytvořit novou organizační strukturu zdravotního zabezpečení

vrcholových sportovců v gesci MZd, s legislativní oporou v novém zákoně

o sportu. Systém bude řešit trvalé sledování zdravotního stavu sportovců, otázky

prevence, včasné diagnostiky a dostupnosti specializované léčby.

- Boj proti dopingu (celý obsah těchto cílů z Podpory sportu je pro jednotnost

zařazen do kapitoly 9.3 Doping, organizace, dokumenty a pravidla)

- Pořádání sportovních akcí mezinárodního významu

Koordinace pořádání významných mezinárodních sportovních akcí

MŠMT vypracuje zásady poskytování garancí a podpory při pořádání

významných, mezinárodních sportovních akcí ze státního rozpočtu tak, aby byla

zabezpečena transparentnost hodnocení projektů pro všechny žadatele o státní

podporu.

Státní podpora vybraných mezinárodních sportovních akcí

Vláda nebo kompetentní státní orgán bude moci schválit státní podporu nebo

záštitu sportovní akce pouze za předpokladu schválení Studie proveditelnosti

dané akce. Cílem je, aby všichni pořadatelé (sportovní svazy) před pořádáním

mezinárodní sportovní akce získali kladné stanovisko a garanci státu, minimálně

zajištění vstupu akreditovaných účastníků do ČR, a aby byly eliminovány škody,

vznikající pořádáním ekonomicky i jinak nezvládnutých mezinárodních

sportovních akcí.

Priority státní politiky ve sportu

Ucelený systém talentované mládeže a státní sportovní reprezentace

Organizační struktura, systém řízení a diferencovaná podpora sportu

- Struktura organizace systému péče o sportovně talentovanou mládež

Úloha státu v tomto případě je vymezena na plné zabezpečení mzdových

prostředků vedoucích trenéru jednotlivých úrovňových skupin (Sportovní

střediska, Sportovní centra mládeže, Vrcholová sportovní centra mládeže, Centra

státní sportovní reprezentace). Diferencovaným způsobem bude zajištěn systém

56

státní podpory talentované mládeže a státní sportovní reprezentace

u olympijských sportů, ale i u sportů, které nejsou na programu Olympijských her.

Centra státní sportovní reprezentace

Centra státní sportovní reprezentace jsou nejvyšším organizačním článkem při

sportovní přípravě a realizaci státní sportovní reprezentace. Státní finanční

prostředky jsou poskytovány na zabezpečení sportovní činnosti, zejména do výše

100 % potřebných nákladů. Centra státní sportovní reprezentace jsou rozdělena

dle zabezpečování podmínek na: Rezortní sportovní centra Ministerstva obrany,

Ministerstva vnitra, resp. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy; na Centra

sportovní reprezentace sportovních svazů; případně se jedná i o Vrcholová

sportovní centra mládeže (věková kategorie 19 - 23 let).

Diferenciace sportovních svazů

V nadcházejícím období bude státní podpora poskytována bez striktního omezení

sportů. Obdobně jako doposud bude prosazována diferenciace sportovních svazů

dle sportovní úspěšnosti a další objektivních faktografických údajů. Pořadí

jednotlivých sportů se stanoví dle sportovní úspěšnosti a kritérií „Klíče

reprezentace“. K uvedenému systému budou vypracovány zásady činnosti

a metodické pokyny pro komplexní realizaci státní podpory.

- Všeobecná sportovní činnost a dobrovolnictví ve sportu

Sport pro všechny

Cílem je dosažení postupné změny celospolečenského zájmu ve prospěch

celoživotního využívání různých forem pohybových aktivit co největším počtem

občanů všech věkových skupin.

Dobrovolnictví ve sportu

Státní podpora bude v dalším období podporovat odbornou přípravu

dobrovolných pracovníků, řešit jejich postavení v rámci občanských sdružení, ale

i celé společnosti, a vhodnými způsoby bude jejich činnost stimulovat. Stát ve své

působnosti bude plně garantovat kvalitu akreditovaných vzdělávacích zařízení

a proces udělování pověření k těmto akreditacím.

- Sportovní infrastruktura, systémová údržba, provoz a investiční podpora

Údržba a provoz sportovních zařízení

V systému podpory je nutné se zaměřit i na případy s umožněním převodu

vlastnictví sportovních zařízení občanských sdružení na obce (obvyklý model

v zemích EU, kde sportovní zařízení vlastní, udržuje a provozuje obec, sportovní

spolky zajišťují sportovní činnost).

Investiční obnova a výstavba sportovních zařízení

57

Obdobně jako u oblasti údržby a provozu sportovních zařízení je nutné

vypracovat strategii státní podpory investiční obnovy a výstavby sportovních

zařízení, která bude založena na stanovení priorit a účelových kritérií. K

uvedenému úkolu vypracovat pasport sportovních zařízení dle evropských vzorů

standardizace.

- Financování sportovního prostředí a legislativně právní prostředí

Financování sportu a finanční zdroje podpory

Financování sportu se i nadále bude uskutečňovat dle zákona č. 218/2000 Sb.,

o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, při veřejně vyhlášených

programů.

Vnitřní členění se uskuteční ve vazbě na obsahové zaměření podpory sportu na:

Program podpory „Sportovní reprezentace ČR“ (sportovní svazy v TOP na

Rezortní sportovní centra; na Ostatní záležitosti – např. účast na OH,

Univerziádách, Zdravotní zabezpečení sportovců, významné akce, oblast

zdravotně handicapovaných sportovců).

Program podpory systému „Sportovně talentované mládeže“ (oblast

Sportovních středisek; Sportovních center mládeže, Vrcholových sportovních

center mládeže)

Program podpory „Všeobecné sportovní činnosti“ (oblast všeobecné

sportovní činnosti; sportu na školách a sport handicapovaných sportovců)

Program podpory „Údržby a provozu“ sportovních zařízení (oblast

sportovního prostředí, oblast sportovní reprezentace)

Programové financování EDS/SMVS (oblast sportovního prostředí, oblast

sportovní reprezentace)

Při financování sportu spolupracovat s orgány vyšších územních správních

celků a samospráv a vytvářet programy s jejich finanční spoluúčastí jak

neinvestičního, tak i investičního charakteru. Dosáhnout tím efektivnějšího rozvoje

podpory sportovní činnosti v regionech.

V zákoně o státním rozpočtu iniciovat výdajový blok v oblasti podpory sportu

jako vázané výdaje v oblasti neinvestičních prostředků, ale i na podporu

programového financování sportovních zařízení. U tohoto závazného ukazatele

vypracovat možnost využití finančních prostředků získaných z daňového výnosu,

zejména loterijních a sázkových subjektů.

- Legislativně právní opatření

58

Úpravy právních předpisů se budou odvíjet od závěrů z jednání vlády

v souvislosti s přijatým usnesením vlády České republiky. Návrh usnesení vlády

zohledňuje hlavní, stěžejní cíle a úkoly pro nadcházející období. Součástí je

i přidělená zodpovědnost za předložení novelizovaných legislativně právních

předpisů a dalších dílčích, interních, zásadních dokumentů.

2.2. Financování sportu v ČR

Motto: „Peníze jsou vždy až na prvním místě“. To platí ve sportu, který žije

s dotací, darů a sponzoringu, dvojnásobně.

Úvodem této velmi důležité kapitoly je potřebné nejprve sdělit několik

vysvětlujících slov.

Český sport se totiž v posledních dvou letech musel podívat do nemilosrdného

zrcadla ekonomické reality a „v dál odhodit místo klobouku růžové brýle“. Dále pak

přestat používat sladká slova o tom, jak je vše v pořádku.

Postačí citace z Koncepce z roku 2011: „Finance v českém sportu dosáhly

v současné době na historické minimum za posledních dvacet let.“

I přes v odborných kruzích známý fakt a realitu, byly některé odpovědné osoby

schopny „mlžit“ i v nedávno vysílaných besedách na televizní obrazovce.

Je toho mnoho co ovlivnilo během několika roků financování sportu - státem -

střešními organizacemi sportu (ČSTV, do roku 2011 majitel 68% akcií Sazka, a.s.) -

jednotlivými svazy - samotnými kluby.

Celosvětová ekonomická krize, hrozící krachy jednotlivých států, bankrot

a prodej Sazky, propad cen na hráčském trhu, novela ZP s jasným záměrem

zamezit Švarcsystému a tím zvýšit mimo jiné i odvody z hráčských mezd, obrovský

nárůst cen energií a pohonných hmot, „tunely“ sportovních klubů, změna toku

financí od státu do sportu a konečně přeměna řízení sportu střešními organizacemi,

která probíhá v současnosti a je tak vlastně ve vývoji a pro tuto publikaci (9/2012) se

nedá prozatím odhadnout její výsledek.

Tím se stalo, že jakkoliv by autor chtěl použít podklady a prameny posledního,

byť jen pětiletého období (např. ČSTV), nebo průměrné údaje ve financování sportu

ze zdrojů Sazky („slepice českého sportu snášející zlatá vejce“), byl by již mimo

realitu, neboť např. Sazku sport (ČSTV) ze svého vlastnictví v roce 2011

nenávratně ztratil.

Aby byla tato část publikace aktuální, i když v oblasti personální a strukturální se

může na úrovni střešních organizací ČSTV a ČOV udát mnoho změn právě v roce

2012, využil autor veřejně dostupnou Koncepci financování sportu od firmy

KPMG uveřejněnou v dubnu 2012 na oficiálních stránkách ČOV (www.olympic.cz),

která obsahuje konkrétní údaje a vyhodnocení s návrhem na řešení celé koncepce

59

financování sportu do budoucna. Některé pasáže a schémata jsou v této publikaci

otištěny. (Schémata 3, 4, 5, 6 v kapitole 1.3 a 11 a 12 v této kapitole)

Do čela střešních organizací se dostávají noví lidé a zejména oni ovlivní další

jejich směrování. Předpokládaným nástupem předsedy ČOV MUDr. Milana Jiráska,

po ukončení jeho volebního mandátu (velmi uznávané osobnosti olympijského hnutí),

bude zřejmě Jiří Kejval, dnešní místopředseda ČOV.

A jak naznačují jeho veřejné výroky i Koncepce, neuvažuje se dále ze střešní

organizací ČSTV a předpokládá se jejich sloučení. Je potřebné rovněž uvést, že již

vzniklo několik regionálních veřejných výzev varujících před touto cestou. Vše se

zřejmě rozhodne na valných hromadách obou střešních organizací v konci roku

2012.

Jako „politický“ odrazový můstek k financování sportu si autor zvolil slova

Jiřího Kejvala, která jsou uvedena v otevřeném dopise na stránkách ČOV jako

úvod pro představení Koncepce a k novelizaci loterijního zákona:

“Vážení sportovní přátelé, český sport se nachází na historické křižovatce. Od

základu se mění jeho financování. Na sklonku minulého roku přijal Parlament České

republiky novelu tzv. loterijního zákona. Odvody z hazardu již nesměřují do sportu.

Většina těchto prostředků je nově přidělena do rozpočtu obcí. Podle odhadu

Ministerstva financí ČR se jedná až o 6,1 miliardy Kč, což v porovnání s rokem 2011

znamená navýšení ve prospěch obcí o 4,3 miliardy Kč. Podívejte se, kolik peněz

navíc získá Vaše obec. Zmíněné prostředky byly v minulosti přerozdělovány ve

prospěch sportu, kultury a charitativní činnosti. Samotný podíl pro sport činil

dlouhodobě více než 50 %. Celkově se jedná až o 2,5 miliardy korun! Český

olympijský výbor, Český svaz tělesné výchovy, Sokol a Sdružení sportovních svazů

ČR rozeslal starostům a primátorům všech obcí České republiky dopis, ve kterém

starosty požádal o přidělení odvodů z hazardu právě sportu. Je na každém

jednotlivém zastupitelstvu, aby zdroje, které letos získá nad rámec rozpočtů, opět

použilo především na sport mládeže. Takový postup je v souladu s Koncepcí státní

podpory sportu schválenou vládou České republiky 9. března 2011, ale i volebními

programy všech parlamentních stran. Jiří Kejval, Místopředseda Českého

olympijského výboru“ [7]

2.2.1. Financování sportu státem podle koncepce schválené v roce 2011

Nejnovější cíle státu je možné zjistit z již zmíňované Koncepce státní podpory

sportu a proto nejlépe poslouží citace z jejího obsahu: [6]

Financování sportu

Finance v českém sportu dosáhly v současné době na historické minimum za

posledních dvacet let. Tento fakt byl částečně kompenzován skutečností, že po roce

1990 se výrazně snížila porodnost a počet sportovců z řad talentované mládeže

60

poklesl v řádech desítek procent. Počínaje rokem 2002 se tento trend obrátil a již od

roku 2009 můžeme očekávat výrazný nárůst sportující mládeže, a to o 28% do roku

2014. Vzhledem ke stavu veřejných financí je zřejmé, že financování sportu je třeba

zajistit i z jiných zdrojů.

Financování z prostředků státního rozpočtu

Rozdílnost v uspokojování předložených potřeb je silně omezena možnostmi

státního rozpočtu a schváleným finančním objemem pro oblast sportu. Přitom

požadavky na podporu sportu nejsou dlouhodobě uspokojovány zejména

u programu zabezpečující údržbu a provoz. Cílem nové legislativy v oblasti sportu

je zajistit finanční objem ze státního rozpočtu v takové míře, aby pokryl cíle

a podpory sportu a kompenzovat ji ve větším rozsahu daňovými úlevami. Ve větší

míře přihlížet k potřebám sportovního prostředí při zpracování návrhů ekonomických

a daňových zákonů, zajistit povinnost revitalizace a rekonstrukce zastaralých

sportovních zařízení v majetku státu, krajů a obcí, umožnit jejich širší využití

zejména pak školních zařízení a poskytnout daňové úlevy sponzorům, kteří se

podílejí na vícezdrojovém financování sportovního prostředí. Součástí financování ze

státního rozpočtu bude i zabezpečení nové organizační struktury sportovní

reprezentace.

Financování z rozpočtu krajů, měst a obcí

V rozpočtu krajů, měst a obcí není žádná přímá položka na financování sportu.

Ačkoli zákon č. 115/2001 Sb., ukládá kraji, městům a obcím, v rámci jejich rozpočtů,

péči o rozvoj sportu na jejich území, není tato činnosti nikterak kvantifikována. Je

potřeba jasně definovat a z hlediska státní politiky ve sportu koordinovat, jaké sporty

budou významněji preferovány v rámci jednotlivých krajů, měst a obcí. Sportovní

odvětví je potřeba vybírat v návaznosti na přírodní podmínky, infrastrukturu a historii

sportů v místě. Kraje, města a obce jsou zároveň zodpovědné za financování

sportovních zařízení a jejich činnost v oblasti sportu pro všechny a tuto zodpovědnost

je potřeba jasně definovat.

Financování z příjmů loterijních a sázkových společností

V současné době je tato oblast upravena pro provozovatele loterií a jiných

podobných her zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,

ve znění pozdějších předpisů (novelizován v roce 2011), a souvisejícími vyhláškami

MF a zákonem č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění

pozdějších předpisů.

Ač Koncepce uváděla, že: „provozovatelé loterií a jiných podobných her povinně

odvádějí část výtěžku (6% až 20%) na sociální, zdravotní, sportovní, ekologický,

kulturní nebo jinak veřejně prospěšný účel“, novela zákona z roku 2011 tuto praxi

změnila. Proto je dobré ještě jedenkrát připomenout současný stav: „Odvody

61

z hazardu již nesměřují do sportu. Většina těchto prostředků je nově přidělena do

rozpočtu obcí.“

Financování z vlastních zdrojů a výnosů z vlastní činnosti

V současnosti největší část zdrojů ve sportu tvoří vlastní příspěvky hrazené

sportujícími. Podle studie francouzského předsednictví je to až 50% příjmů.

Vzhledem k tomu, že sportovní svazy jsou většinou občanská sdružení, která podle

zákona nejsou založena za účelem podnikání, je nutné tuto situaci v novém zákoně

upravit, aby si jednotlivé sportovní svazy mohly svojí činností na část svých aktivit

prostředky vytvářet.

Financování z ostatních zdrojů

Současné další způsoby financování sportu jsou sponzorství, dary a příjmy

z reklam. V tomto směru je cílem nezbytná úprava stávající legislativy, která

nikterak nezvýhodňuje dárce a sponzory v oblasti sportu. Stát tuto charitativní

činnost zatěžuje daněmi, a to jak na straně darujícího, tak na straně

obdarovávaného.

Při většině projekcí v restauracích, hotelech a obdobných veřejných prostorách je

sport jedním z nejčastěji sledovaných programů.

Přesto prostředky vybrané za autorská práva jsou děleny výhradně mezi

hudební producenty, a to z velké části zahraniční. Z tohoto je zřejmé, že jako další

způsob financování je nutné využít analogické vybírání poplatků kolektivními

správci dle autorského zákona (OSA, Dilia, Intergram, OOA-S, Ochranná

organizace autorská, GESTOR ochranný svaz autorský), vytvořením zvláštního

kolektivního správce sportovců, který by vybíral odměny za vysílání pořadů ze

sportovních soutěží, popř. legislativně upravit, aby vybrané odměny stávajících

kolektivních správců byly poskytovány na podporu sportu pro talentovanou mládež.

V této souvislosti je vhodné zmínit, že stejně jako český film, který je

podporován z rozpočtu veřejnoprávní České televize, měl by i český sport, který

zaujímá významnou část její programové náplně, být touto organizací finančně

podporován.

V minulosti platila smlouva mezi tehdejší Československou televizí a ČSTV

o povinnosti finanční úhrady za vysílání televizních přenosů. Tento princip

v současné době využívá jen několik sportovních svazů, a to za nepříliš výhodných

podmínek. K tomuto účelu by mohla být použita část příjmů z koncesionářských

poplatků a to po dokončení digitalizace v roce 2011.

Financování s využitím prostředků EU

Systematické čerpání prostředků z evropských programů nelze považovat za

pravidelnou součást financování národního sportovního prostředí až do doby

62

vytvoření samostatného evropského rozpočtu pro sport a stanovení účelu a pravidel

jeho využití.

Finanční prostředky z fondu EU na podporu sportu je možné předpokládat

nejdříve na rozpočtovací období 2013 až 2020. Podpora sportu z fondu EU bude

záviset na nastavení jednotlivých priorit v rámci Evropské komise.

Vedle výše uvedeného zdroje má sport šanci i nadále nepřímo profitovat

z jiných aktuálních programů EU, určených jiným příjemcům, zejména krajům,

městům a obcím, vzdělávacím zařízením, podnikatelskému a občanskému sektoru

mimosportovního prostředí. Dalším, také nesystémovým zdrojem, se staly účelové

projekty EU, např. Evropský rok dobrovolnictví 2011.

2.2.2. Financování sportu státem v roce 2012

V dubnu 2009 byla MŠMT zveřejněna „Analýza financování sportu v České

republice“. Srovnání se zeměmi EU řadí ČR mezi státy s nejmenší podporou

sportu. Analýza konstatuje, že sport jako ekonomické odvětví přináší do státního

rozpočtu více prostředků, než ze státního rozpočtu prostřednictvím dotací získává.

Tento přebytek je vyčíslen v rozpětí 1,1 až 3,7 mld. Kč.

Bohužel, jak plyne čas, je možné konstatovat, že stav se nelepší, naopak situace

se zhoršila.

Způsob financování sportu státem – výňatek z Koncepce podpory sportu v ČR

Finanční prostředky jsou členěny podle charakteru zdroje na finanční prostředky

státního rozpočtu poskytované prostřednictví MŠMT (dotační politika určená na

podporu činnosti sportovního prostředí, zejména občanských sdružení, s rozpětím od

1,9 mld. Kč do 2,5 mld. Kč) a na finanční prostředky státního rozpočtu,

poskytované prostřednictvím rozpočtu krajů a obcí (dislokace a objem pro oblast

sportu je stanoven rozhodováním jednotlivých samospráv).

Bohužel další část textu Koncepce již může vyvolat u sportovců nostalgii

i smutek, neboť citovaný text je již díky problémum Sazky v Koncepci z roku 2011

mimo realitu: „Dále na finanční prostředky ze zisku Sazka a.s. (podpora akcionářů

sázkové a loterní společnosti, finanční objem je závislý na hospodaření akciové

společnosti a závazcích souvisejících s výstavbou sportovní arény v Praze.“

Zákon o státním rozpočtu 455/2011 Sb. (Stát, program i – VIII)

MŠMT / kapitola 333 podpora sportu

2.982.784,- Kč (1.065.160,- Kč reprezentace a 1.917.624,- Kč všeobecná

sportovní činnost včetně údržby

MO / zajišťuje státní sportovní reprezentaci včetně středisek

97.783. 000,- Kč

MV / zajišťuje státní sportovní reprezentaci včetně středisek

45.528. 000,- Kč

63

MZd / doping

MMRZV / značkování a horská služba

Prostředky z MŠMT se rozdělují do osmi státních programů

Oblast sportovní reprezentace

- sportovní reprezentace

- sportovní centra

- talentovaná mládež

- sportovní třídy

Oblast veřejně prospěšných programů

- rozvoj sportu pro všechny

- sport a škola

- sport zdravotně postižených

- údržba a provoz sport zařízení

Příjmy na základě loterijního zákona.

Loterijní zákon, v rámci nové zákonné úpravy prostřednictvím MF 70% příjem

státního rozpočtu a obce 30 % s tím, že o rozdělení rozhoduje zastupitelstvo

a zdroje nemusí jít do sportu. Jedná se o příjmy mimo automaty ze společností,

které mají na území státu řádné licence a povolení (kasina, Fortuna, Tipsport,

Sazka, stírací losy – do 12/2011 celý výtěžek apod.) Společnosti hradí daň

z příjmu (po odpočtu nákladů) + výtěžek. Odvod se provádí daňové správě MF,

která ustavila pro tuto činnost zvláštní skupina – loterie.

Závěrem kapitoly financování sportu je přiložena vize z Koncepce financování

sportu uveřejněné v dubnu 2012 na stránkách ČOV a to v představě o zdrojích

financování [7].

64

Schéma č. 6 – Finanční přínosy sportu pro státní rozpočet

Schéma č. 7 – Další přínosy sportu

65

Schéma č. 8 – Návrh dalších zdrojů financování sportu

2.2.3. Financování sportovního svazu / asociace na příkladu fotbalu 2011

Citace z ekonomické části výroční zprávy fotbalu: [10]

„Hlavními finančními zdroji svazu jsou státní dotace. Objem těchto dotací pro rok

2012 ze 184 mil Kč na 269 mil Kč“. (aby nebyl čtenář zmaten, je to u fotbalu,

nejmasovějšího sportu, výjimka potvrzující pravidlo v úbytku peněz a svědčí to

o velmi dobré diplomatické práci vedení svazu pozn. autora)

„V průběhu roku 2011 se výrazně změnil způsob poskytování státních dotací,

tomu bylo nutno za chodu přizpůsobit všechny administrativní procesy včetně

vyúčtování všech dotací za rok 2011 vůči MF a MŠMT, což se za výrazné pomoci

všech KFS a OFS podařilo úspěšně zvládnout.“ (ve svazu je sdruženo všech 14

krajů a 76 bývalých okresů, ve kterých svaz fotbalu ponechal pro řízení i těch

nějnižších soutěžích svou strukturu pozn. autora)

„Novou skupinu finančních zdrojů se v roce 2012 staly členské příspěvky, které

však budou použity z 50% na financování krajských fotbalových svazů. Vlastní

finanční zdroje fotbalu tvoří zejména příjmy z FIFA a UEFA, které byly výraznou

měrou posíleny postupem reprezentačního týmu na EURO 2012 a minimálně z jedné

třetiny budou ponechány na účtech fotbalu jako rezerva pro další období.“

Neinvestiční dotace Rok 2011 Rok 2012

z vlastních zdrojů ČSTV 08.662.000 0

ze státního rozpočtu 56.118.000 0

ze státního rozpočtu, mim. dot. MŠMT 42.737.000 0

66

MŠMT program I. 14.271.000 15.808.010

MŠMT program II. 54.276.000 54.276.300

MŠMT program III. 03.000.000

MŠMT program IV. 23.564.100

na údržbu SCM a SC, program VIII. 0 0

MŠMT program V. organizace sportu 0 168.760.900

Investiční dotace

Investice - zelený trávník 09.409.224 0

Investice - strojní investice 01.171.000 04.000.000

Investice – minihřiště 04.000.000 0

Státní zdroje celkem 183.939.300 269.409.400

Zdroje hlavní činnosti fotbalu celkem 315.845.784 383.736.000

Zdroje z hlavní činnosti svazů / asociací a jejich obchodních společností:

- členské příspěvky (základna cca 400.000) 2012/50,-Kč 2013/200,-Kč

- poplatky registrační, disciplinární, arbitrážn

- soutěžní příspěvky a startovné

- hospodářská činnost

- dárci

- vzdělávací programy

- granty a dotace nadnárodních asociací FIFA a UEFA

- výtěžky turnajů ME a MS

Marketink – realizace vlastněných práv

- prodej TV a reklamních práv na soutěže domácí i mezinárodní

- sponzoři - dlouhodobé smlouvy

- panely při utkáních reprezentace

- vstupenky na utkání reprezentací, zejména A mužstva

- bártrové smlouvy

- prodej replik, merchendising, propagační předměty

2.2.4. Financování sportovního klubu

Problém číslo jedna současného sportovního managementu je získávání

finančních prostředků nutných pro úspěšný a zdárný chod sportovní organizace.

Existuje řada možností, jak může sportovní organizace finanční prostředky získat. Je

třeba si uvědomit, že občanská sdružení/spolky, jako právní forma většiny českých

sportovních organizací, splňují podstatu neziskových organizací.

67

Nezisková organizace je takový subjekt, který nebyl založen za účelem

podnikání. Neziskovým subjektům není žádným předpisem stanoveno, že nemohou

provozovat vůbec žádnou podnikatelskou činnost. Rozhodující je, za jakým účelem

je subjekt založen, což je posuzováno podle zakládacího dokumentu. Občanská

sdružení/spolky mají možnost za jistých podmínek podnikat. Pro vykonávání

podnikatelské činnosti, která nevyplývá z poslání organizace, musí nezisková

organizace získat živnostenský list.

Pojmem podnikatelská činnost je reklamní činnost, pronájem, nájem, prodej

občerstvení na zápase, hostinské služby, pořádání kulturních akcí (plesy, zábavy,

pořádání rekreačně – sportovních akcí, poradenské služby, prodej sportovního zboží,

poskytování služeb v oblasti regenerace.

Zdroje možných příjmů sportovního klubu:

- příjmy z podnikateské činnosti

- příjmy ze sponzoring – příjem prostředků na základě darovací smlouvy

- příjmy ze státního rozpočtu

- příjmy z rozpočtu kraje

- příjmy z rozpočtu obce

- příjmy ze zdrojů svazu/asociace nebo ČSTV

- tržby z prodeje nadbytečného majetku, majetkových účastí

- příjmy z podílu na zisku a z dividend, prostředky čerpané od akciové z výnosů

loterijních společností prostřednictvím obce

- prostředky získané sportovními asociacemi od komerčních partnerů

- vybraných členských příspěvků

- z prodeje vstupného

- tržby z prodeje propagačních materiálů (plakáty, dresy, trička, knihy atd.)

- tržby z umístění

- odstupného z přestupů a hostování

- výchovného

- droje z fondů Evropské unie

- bankovní úvěry, úroky apod.

Příjmy plynoucí sportovním klubům ze státního rozpočtu, rozpočtu kraje

a rozpočtu obce mohou být dvojí povahy:

Dotace – peněžní prostředky poskytované právnickým nebo fyzickým osobám na

stanovený účel. Po použití dotace je organizace povinna doložit přehled o čerpání

a použití prostředků a případné nepoužité prostředky vrátit.

68

Příspěvek – je účelově vymezen, je možné jej poskytnou pouze fyzickým

osobám. Příjemce nemá povinnost po použití prostředků dokládat naplnění účelu,

neboť ten je obecně známý z daných skutečností

V naprosté většině případů se u sportovních organizací jedná o dotaci.

Příjmy z rozpočtu kraje – v krajích jsou zřízeny jako orgán zastupitelstva výbory

pro výchovu, vzdělání a zaměstnanost, v jejichž kompetenci je mimo jiné poskytovat

dotace v oblasti mládeže, tělovýchovy a sportu. Rada kraje může rozhodnout

o poskytnutí dotace občanským sdružením působícím ve sportu a tělovýchově na

jeden kalendářní rok.

Rozpočet obce – zákon o obcích vymezuje řadu pravomocí, kterými může obec

výrazně ovlivnit také činnost sportovních organizací na svém území. Rozpočet obce

se pro sportovní organizace může stát významným finančním zdrojem. Často se

jedná o záležitosti individuální. Žádný právní předpis však obci neukládá konkrétní

povinnost finančně podporovat rozvoj tělovýchovy a sportu na svém území.

Sportovní manažeři a činovníci sportovních klubů působících na území obce by

měli přesvědčit obecní orgány, že investice do tělovýchovy a sportu je sice investicí

dlouholetou, ale velmi významnou, zvláště pak, týká-li se dětí a mládeže.

Prostředky z veřejných rozpočtů jsou v současné době rozděleny do

sportovních organizací zejména na:

- zabezpečení sportovní reprezentace

- zabezpečení sportovních center mládeže

- zabezpečení veřejně prospěšných programů v oblasti sportu (sport pro všechny,

sport zdravotně postižených, sportovní talent, sport a škola)

- investice do sportovních zařízení

- podpora tělovýchovných a sportovních akcí různého charakteru

Sponzoring a reklama ve sportu (podrobně v kapitole 5.3)

Sponzorování (sponzoring) představuje významný specifický prostředek

k zabezpečení dodatečných finančních zdrojů, zejména kulturních, vědeckých,

charitativních a dalších aktivit v různých sférách života společnosti. Z výše

uvedeného je zřejmé, že v oblasti tělovýchovy, sportu a turistiky tělovýchovné jednoty

a sportovní kluby se snaží tímto způsobem získat dostatečné množství finančních

prostředků pro svou činnosti.

V současné době stále více nabývají na významu důvody propagační

a ekonomické, zvláště pak v oblasti vrcholového sportu.

69

3. Vztah sportu a práva, právní vztahy sportovních subjektů

Vliv a zásahy (intervence a ingerence) právních norem do sportovních vztahů [5]

Oblast sportu, stejně jako všechny oblasti společenského života, nemůže

fungovat v současném světě pouze jako svébytný celek bez vnějšího ovlivňování

jinými systémy, zejména právem.

Koncepce absolutní autonomie sportovních norem při úpravě situací

vyskytujících se ve sportovním světě je judikaturou již dávno překonaná. Je tedy

nutné vyjasnit míru vlivu a rozsah intervence práva do těchto specifických vztahů.

Rozlišujeme mezi přímými a nepřímými zásahy práva do sportovní oblasti.

Přímá intervence může mít v krajním případě povahu absolutního zákazu

sportovního odvětví, jinak se projevuje vydáváním právních norem s přímým

dopadem na pravidla sportovní disciplíny či odvětví.“

Nepřímá intervence se týká pouze určitých aspektů daného sportu, například

posouzení právní odpovědnosti sportovců za úrazy způsobené během sportovních

utkání. Volba typu a tedy i intenzity právního vlivu by měla především vycházet

z kritéria vhodnosti, účelnosti a společenské efektivnosti toho kterého právního

zásahu.

Vždy by mělo být použití určitého právního nástroje odůvodněné veřejným

zájmem a zároveň proporcionálně vzhledem k cílům, kterých má být dosaženo.

Často totiž pro dosažení požadovaného výsledku stačí regulace normativním

systémem vnitřní povahy.

Co se týče veřejného zájmu, jeví se vhodné všímat si problémů, které přináší

praxe, protože právě ta upozorňuje na potřebu legislativní úpravy jednotlivých

aspektů sportu. Jedná se především o korupční a dopingové aféry, nárůst násilí

fanoušků při zápasech a další. Zároveň musíme při posuzování veřejného zájmu

vycházet přímo ze specifických podmínek v daném státě. Vliv a zásahy práva do

sportu lze snadno určit z pohledu veřejného i soukromého práva.

Příkladem veřejnoprávní úpravy opravňující zásah práva do oblasti sportu je

povinnost orgánů činných v trestních řízeních náležitě zjišťovat trestné činy

a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. A právě trestný čin podplácení

dle § 332 zákona č. 40/2009 Sb., TZ, ve znění pozdějších předpisů se už zejména ve

fotbalu několikrát objevil.

V soukromém právu je nejmarkantnější oblast smluv a to jak pracovně-

právních, občansko-právních i obchodně-právních, které jsou na poli sportu

nezbytné.

Otázku míry vlivu práva na sportovní vztahy představuje jeden z klíčových

problémů této problematiky. V poslední době převažuje v celosvětovém měřítku

70

spíše trend o masivní intervence ospravedlňovaný komercionalizací a medializací

sportu. Na vrcholové úrovni často převládá hledisko ekonomické návratnosti určité

sportovní činnosti nad neekonomickými ideály sportu.

Tento fiskální aspekt bývá uváděn jako jeden z hlavních argumentů pro právní

intervenci, která si klade za primární cíl ochránit sociální hodnoty sportu.

Sport si vždy zachová svá specifika a jeho úplné podřazení právu nebude nikdy

proveditelné. Do budoucna půjde o to nastavit jasná a společností akceptovaná

pravidla, ale tak, aby se nemusely vést soudní spory o rozhodnutí o vítězi soutěže.

Legislativa ve sportovní sféře by měla vznikat vždy v úzké spolupráci s fundovanými

odborníky v oblasti sportu, kteří mají se sportem praktické zkušenosti a kteří ji

přizpůsobí specifickým požadavkům sportovní reality.

Vztah sportovních a právních norem

Pro naznačení vztahu sportovních a právních norem, které dopadají na sportovní

vztahy, rozlišuje teorie sportovní činnosti v užším smyslu a v širším smyslu. Toto

rozdělení se významově shoduje s dělením sportovních pravidel uvedeným kapitole

1.1.

Sportovní činnost v užším smyslu,

tedy tzv. pravidla hry, je převážně regulovaná pouze sportovními normami.

Právě v této výseči sportovních vztahů se nejvíce projevuje autonomie sportu. Stát

sahá spíše k intervenci nepřímé, například případ odpovědnosti za sportovní úrazy,

kdy je před obecnými soudy uplatňován trestněprávní postih, nárok na náhradu

škody podle občanského zákoníku apod. Při úpravě sportovní činnosti v užším

smyslu dochází v praxi k průniku sportovní a právní regulace. Ideální se jeví stav,

kdy právní norma upravuje pouze základ sportovní regulace a posvětí autonomii

sportovní organizace v detailnější úpravě daného jevu. Zároveň je důležité právní

zakotvení možnosti soudního přezkumu rozhodnutí této sportovní organizace. Tato

koncepce bez problémů splňuje zásadu nerozpornosti sportovní normy s právní.

Česká právní úprava odpovídá tomuto požadavku, kdy většina sportovních

organizací existuje ve formě občanských sdružení (spolků) dle zákona č. 83/1990 Sb.

SdrObč, jenž zakotvuje právo na soudní ochranu. Sport a jeho soutěže však

vyžadují co nejrychlejší rozhodnutí v řešení sportovních sporů a to obecné soudy

neumožňují. Proto se hledají ve sportovních oblastech efektivnější způsoby.

(podrobně v kapitole 7)

Problémy vznikají i u jiného typu průniků sportovních a právních norem a to

těch, které vznikají většinou neúmyslně. Určitá skutečnost, která je primárně

upravena sportovním pravidlem, je rovněž zařaditelná i pod právní normu obecné

povahy regulující úplně jinou oblast než sport. To, že určitá norma není přijímána za

účelem dopadu do sportovní sféry, neznamená, že je z její aplikovatelnosti vyňata. V

71

těchto situacích může docházet k porušení principu nerozpornosti, kdy se konflikt

regulačních systémů velice těžko posuzuje. Příkladem tohoto konfliktu je například

asi nejznámější případ Bosman, ve kterém se řešil střet mezinárodního sportovního

pravidla a evropského práva. Detailněji je tento a další rozsudky ESD obsažen

v kapitole 8.2.

Sportovní činnost v širším smyslu,

například v oblasti daní, dotací, sponzoringu, uzavírání pracovních smluv

apod., je regulována výlučně obecnými právními normami.

Právní zakotvení sportu je v ČR sporadické, na ústavní úrovni se výslovně

nevyskytuje vůbec a ostatní legislativa se mu věnuje nedostatečně.

Společným znakem právních a sportovních norem je, že oba druhy patří mezi tzv.

sociální (společenské) normy. Tyto normy vymezují chování, které je ve společnosti

žádoucí. V případě jejich nedodržení dochází k uplatnění sankce. Ovšem jak právní

tak sportovní normy mají svá specifika, díky kterým se od sebe odlišují.

Z definic právních norem vyplývají vlastnosti právních norem, kterými jsou

normativnost, obecnost, státní donucení, právní závaznost a určité procedurální

předpoklady vzniku (pravomoc a působnost zákonodárce, publikace).

Sportovní norma představuje sportovní pravidlo, které ustanovily buď řídící

sportovní orgány, nebo které vzniklo dohodou hráčů a soutěžících. Společnými

vlastnostmi, které má sportovní norma s právní normou, jsou obecnost,

normativnost a závaznost.

Mezi oběma druhy norem jsou dvě základní odlišnosti:

- Rozdílnost formy - právní normy mají konkrétní formu práva (normativní právní

akt, právní obyčej), která je výlučně stanovena a uznávána pouze státem. U

sportovních norem však toto neplatí. Zde stát neuznává ani nestanovuje

jednotlivé formy sportovních pravidel, to mají na starosti nestátní sportovní

organizace (mezinárodní sportovní federace, národní svazy). Pokud by toto

neplatilo a sportovní pravidla by uznával pouze stát, nabyla by charakter právní

norem.

- Státní donucení. Sportovní normy nemohou přinutit toho, kdo poruší primární

povinnost ke splnění této povinnosti za přispění státní moci. Samozřejmě však

možnost donucení zde je, ovšem rozdíl je ve formě donucení, pouze stát má

monopol na použití legálního a legitimního násilí.

Na vztahy ve sportu se vztahují i normy morální, ty nejsou ani právními ani

sportovními normami. Bývají označovány jako tzv. fair play. Jedná se o mravní

zásadu, je to požadavek čestné hry podle pravidel. Často jsou pravidla fair play

72

zařazena, spolu se sportovně tělovýchovnými zvyklostmi a sportovními obyčeji,

do kategorie nepsaných sportovních pravidel.

3.1. Právní řád ČR a jeho vliv na sportovní subjekty

Před studiem této kapitoly doporučuje autor „osvěžení“ nabytých poznatků

uvedených v kapitole 1.5 a dále uvádí, že právní normy podle zvoleného třídění

budou uváděny postupně ve vertikální struktuře od norem ústavních přes zákony

až po normy podzákonné. (usnesení vlády, vyhlášky ministerstev, nařízení vyšších

územně správních celků a obcí). Dále je potřebné připomenout vliv práva unijního

na náš právní řád.

Přijetím ČR do EU, ratifikováním přístupových smluv a odkazem na články

ústavy, je právo EU, včetně rozhodnutí ESD, postaveno na stejnou úroveň

ústavních zákonů ČR. Právní normy vydané orgány EU jsou obecně závazná

nařízení, bez dalšího použitelná v členských státech EU. (podrobně v kapitole 8)

Právní prameny úpravy sportovního prostředí obecné povahy je možné členit

podle různých hledisek.

Pro tuto publikaci zvolil autor dělení pramenů podle předmětu úpravy:

3.1.1. Zakotvení sportu v ústavním pořádku ČR a předpisy EU.

- Právo v ČR.

ČR je jedním z představitelů nekonstitučního sportu, když se ani v zákoně č.

1/1993 Sb., o Ústavě ČR, ani v zákoně č. 2/1993, Listina základních práv

a svobod (LZPS) a ani v jiném ústavním zákoně výslovně nezmiňuje o sportu.

Sportovní organizace, jež mají převážně formu spolků, odvozují svá práva od

ústavně zakotvené svobody sdružování v článku 20 LZPS. Speciální článek

zakotvující například právo na sport nebo garanci sportovních aktivit bohužel

v českém ústavním pořádku nenajdeme.

V průběhu 20. století se v některých ústavách na našem území sice výraz sport

nebo pojem příbuzný objevoval, ale v žádném případě nemůžeme mluvit

o zakotvení priority sportovních činností. Jednalo spíše o specifikaci sdružovací

práva přímo v tělovýchovných organizacích nebo o zdůraznění ochrany práv dětí

a mládeže mimo jiné i v tělovýchovné oblasti.

LZPS, článek. 20 odst. 1 zní: „Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý

má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných

sdruženích.“

Článek 20 odst. 3 zní: „Výkon těchto práv lze omezit jen v případech

stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro

73

bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku,

předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.“

- Právo EU a základní dokumenty ve vztahu ke sportu

Dne 1. 12. 2009 nabyla účinnosti Lisabonská smlouva, která má mimo jiné

za následek přeměnu Smlouvy o založení Evropského společenství na Smlouvu

o fungování EU. Lisabonskou smlouvou také EU získala právní subjektivitu.

Smlouva o fungování EU na rozdíl od své předchůdkyně obsahuje ustanovení,

která přímo hovoří o sportu. Evropská unie si v článku 6 Smlouvy o fungování EU

vymezuje pravomoc pro aktivity, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnost

členských států, mimo jiné i v oblasti sportu.

Článek 65 této smlouvy má název Všeobecné a odborné vzdělávání, mládež

a sport, a v druhé části prvního odstavce říká: „Unie přispívá k podpoře evropských

hledisek sportu s přihlédnutím k jeho zvláštní povaze, jeho strukturám založeným

na dobrovolné činnosti a jeho společenské a výchovné funkci.“ Druhý odstavec

zmíněného článku uvádí: „Činnost Unie je zaměřena na rozvoj evropského rozměru

sportu podporou spravedlivého a otevřeného sportovního soutěžení a spolupráce

mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i ochranou fyzické a mravní integrity

sportovců, obzvláště mladých sportovců“.

O sportu se zmiňuje ještě třetí odstavec článku 65, kde je stanoveno: „Unie

a členské státy podporují spolupráci v oblasti vzdělávání a sportu se třetími zeměmi a

s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy.“ Konkrétně je

zde zmíněna Rada Evropy, nepochybně s přihlédnutím k jejímu důležitý dokument -

Evropskou chartu sportu.

Lisabonská smlouva dává sportu skutečně evropský rozměr. Vzhledem

k tomu, že se jedná o nový dokument, nelze zatím říci, jaký dopad bude mít v praxi.

Určitě však výše zmíněná ustanovení posílí význam sportu v právu EU, což může

přinést například nové dotační programy na podporu sportu v členských státech

EU.

Směrnice Rady Evropy č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané

hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, která nahradila Šestou směrnici Rady č.

77/388/EHS, je o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní

z obratu a přináší společný systém daně z přidané hodnoty, jednotný základ

daně, ve znění pozdějších předpisů.

Dalším důležitým dokumentem je Evropská úmluva k diváckému násilí

a nevhodnému chování při sportovních utkáních, zvláště při fotbalových zápasech,

ke které ČR přistoupila v roce 1995. A v neposlední řadě je to i Rozhodnutí Rady

74

Evropy č. 2007/412/SVV) o bezpečnosti v souvislosti s fotbalovými zápasy

mezinárodního rozměru.

3.1.2. Právní předpisy zaměřené svým charakterem pouze na sport

Zákony

- Zákon o podpoře sportu č. 115/2001 Sb. (úplné znění, příloha 12.1)

- Zákon o ochraně olympijských symbolik č. 60/2000 Sb. (úplné znění 12.4)

Podzákonné normy

- Usnesení č 2/1999 Sb. Koncepce státní politiky v tělovýchově a sportu

- Usnesení vlády č. 718/1999 k Zásadám komplexního zabezpečení státní

sportovní reprezentace, včetně systému výchovy sportovních talentů

- Usnesení vlády č. 17/2000 k Národnímu programu rozvoje sportu pro všechny

- Usnesení vlády č. 673/2003 ke Směrům státní politiky ve sportu na léta 04-06

- Usnesení vlády ze dne 14. 7. 1999 č. 718/2009 Koncepce podpory sportu

- Usnesení vlády ze dne 9. 3. 2011 č. 167/2011 Koncepce podpory sportu

3.1.3. Právní předpisy obecné právní povahy, které sport ovlivňují

Zákony

- Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (kapitola 4.1 a úplné znění 12.2)

- Zákon o státním rozpočtu 455/2011 Sb. (více v kapitole 2.2.2)

- Zákon č. 290/2002 Sb. o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků ČR

na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu

- Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů

- Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 51 smlouvy, § 415 odpovědnost)

- Zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (§§ 214-302, úprava spolků)

- Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (§ 269 smlouvy)

- Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

- Zákon o zaměstnanosti 435/2994 Sb. a Nařízení vlády o min. mzdě 303/1995 Sb.

- Zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon

- Zákon o životním a existenčním minimu 110/2006 Sb.

- Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

- Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční

- Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí

75

- Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu

nemovitostí

- Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád

- Zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

- Zákon č. 563 /1991 Sb., o účetnictví, Zákon o účetnictví č.348/2007 Sb.

- Zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech

- Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku

- Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání

- Zákon č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní

správy

- Zákon o cestovních náhradách 201/1998 Sb.

- Správní řád 500/2004 Sb.

- Soudní řád správní 150/2002 Sb. schválená novela 303/2011 Sb. od 1. 1. 2012

- Zákon o nemocenském pojištění 187/2006 Sb.

- Zákon o veřejném zdravotním pojištění 48/1997 Sb.

- Zákon o sociálním zabezpečení 100/1988 Sb.

- Insolvenční zákon 182/2006 Sb.

- Exekuční řád 120/2001 Sb.

- Trestní zákon 40/2009 Sb. Nahradil 140/61 Sb. (korupce ve fotbale 2004, §331)

- Trestní řád 141/1961 Sb.

- Zákon o loteriích a jiných podobných hrách 202/1990 Sb.

- Zákon o ochraně osobních údajů 101/2000 Sb.

- Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech veřejně vyhlášených programů

- Zákon o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb.

- Zákon č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím

zákona o Policii ČR

Podzákonné normy

- Nařízení vlády č. 140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných

- Nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností.

- Vyhláška č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel a zabránění daňovému úniku.

- Metodický pokyn k zabezpečování provozu a údržby ve sportovních zařízeních,

dětských hřištích a v tělocvičnách vydaný dne 13. prosince 2007 MŠMT

76

- Prováděcí vyhláška č.106/2001 Sb. a to také – pokud jde o uzavřené prostory –

v kompozici s další „prováděcí“ vyhláškou č.410/2005

3.2. Daňová povinnost sportovních subjektů

„Daně jsou nervy státu.“ (Latinské přísloví), „Daně jsou šlachy státu.“ (Marcus

Tullius Cicero) „Na tomto světě není nic jistého mimo smrt a placení daní.“ (Benjamin

Franklin - jeden ze zakladatelů USA)

Kdo četl bestseller Artura Haileyho Penězoměnci, o světě peněz, bohatství

i úpadku, ten ví, že v USA je po vraždě nejpřísnější trest udělován za daňové

delikty.

Jestli si s nějakým pojmem nebo definicí neví rady právní teoretici, daňoví

praktici mají jasno a vlastně „razí“ cestu ve výkladech a regulacích chování v oblasti

daní.

3.2.1. Obecné pojmy daňového práva

Daňové právo je subsystémem práva finančního, avšak v souvislostech s úzce

souvisejícími právními oblastmi, které mohou hranice finančního práva překročit.

Pojmy finančního práva:

Daň tento pojem lze chápat ve dvojím smyslu:

- Jednak ve smyslu legislativní zkratky zavedené zákonem o správě daní

a poplatků, a to pro daně v užším smyslu - poplatky, odvody, zálohy a další

dávky.

- Jednak jako pojem právní. V našem právním řádu není přesně definována.

Finanční teorie ji obvykle definuje: „jako povinnou, zákonem uloženou platbu do

veřejného rozpočtu, která je neúčelová, neekvivalentní, nenávratná, která se

pravidelně opakuje.“

Základními prvky právní konstrukce daní jsou subjekty daně, daňový objekt,

daňový základ a daňová sazba.

Subjekty daně jsou osoby, ať již fyzické nebo právnické, která jsou podle daňového

zákona povinny odvádět nebo platit daň. Zákon rozeznává dva základní typy

daňových subjektů a to:

- poplatníky a

- plátce,

přičemž daňovým subjektem mohou být i jiné osoby, které určí zákon, např. právní

nástupce, ručitel ap.

77

V oblasti sportu dělíme subjekty daně na:

- osoby fyzické (amatér, výkonnostní sportovec, profesionální sportovec) a

- osoby právnické - sportovní organizace (Společnost s ručením omezeným,

Akciová společnost, Občanské sdružení, Organizační jednotka o. s. s vlastní

právní subjektivitou, Zájmové sdružení) - podrobněji v kapitole 4

Poplatníkem se rozumí osoba, jejíž příjmy, majetek nebo úkony jsou přímo

podrobeny dani. (Osoba fyzická – sportovec - zaměstnanec nebo sportovec -

podnikatel – OSVČ)

Plátce daně. Je osoba, které zákon ukládá povinnost vybrat daň od poplatníka

a odvést ji. Je tedy povinen daň vypočítat, vybrat nebo srazit a v určené lhůtě

odvést správci daně, přičemž za splnění daňových povinností nese vůči správci

daně majetkovou odpovědnost. (Zaměstnavatel)

Poplatek. Platný právní řád nezná ani obecnou definici poplatku. Je jiného charakteru

než daň. Poplatek je peněžitou dávkou zákonem stanovenou, nenávratnou,

vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za zákonem stanovené

úkony jejich orgánů. Na rozdíl od daně je tedy poplatek platbou nepravidelnou

a ekvivalentní, proti zaplacení poplatku obdrží subjekt konkrétní protihodnotu

orgánu veřejné správy.

Správa daní. Je právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění,

stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové

subjekty, daň jim vyměřit, vybrat ji, vyúčtovat, v případě, kdy daň není uhrazena

dobrovolně, ji vymáhat, a v neposlední řadě kontrolovat její splnění ve stanovené

výši a době. Kompetentní k výkonu správy daní jsou správci daně jako orgány

veřejné moci. „Správce daně“ je legislativní zkratkou zahrnující celou řadu správních

a jiných státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků. Správou daně je

pověřen tzv. správce daně, tedy Ministerstvo financí ČR, územní finanční orgány

(tj. finanční úřady a finanční ředitelství), orgány celní správy (celní úřady a celní

ředitelství), jiné správní úřady, obce a obecní úřady a soudy.

Správu daní lze rozdělit do etap:

- Registrace daňových subjektů – zahrnuje registrační povinnost daňových

subjektů a vyhledávací činnost správce daně (za účelem zaregistrovat subjekt,

který tuto povinnost nesplnil, z úřední povinnosti);

78

- Vyměřování daní – sem patří podávání daňových přiznání a proces vyměření,

příp. dodatečného vyměření daně;

- Inkasní správa – jde o fázi evidence daní, placení daní a vymáhání daňových

nedoplatků. V rámci etap správy daní probíhá řízení před věcně a místně

příslušným správcem daně.

Daňovou soustavou se rozumí všechny daně, které se na daném území státu

vybírají. Daňová soustava České republiky se vztahem ke sportu je v současnosti

tvořena následujícími daněmi:

- daň z příjmů fyzických osob

- daň z příjmů právnických osob

- daň z přidané hodnoty

- daň z nemovitostí

- daň silniční

- daň dědická

- daň darovací

- daň z převodu nemovitostí

Se všemi těmito daněmi nebo s jejich následky přichází sportovní subjekty běžně

do styku, stejně jako je tomu u ostatních daňových poplatníků. Specifika jednotlivých

daní ve vztahu ke sportovním subjektům jsou uvedena dále.

3.2.2. Daně právnických osob ve sportu

Pro účely této publikace definujeme sportovní organizace dvojího typu:

- Založené sportovci za účelem organizace tréninku a účasti na soutěžích

(sportovní kluby)

- Založené kluby a svazy za účelem společného zájmu (ČSTV, ČOV)

a organizace a řízení soutěží (svazy a asociace národní a nadnárodní)

Právní forma sportovních organizací, daňových subjektů

Převládající činností těchto subjektů je provozování sportovní činnosti,

provozování sportovních zařízení, činnost sportovních klubů.

Rozlišujeme dvě základní formy:

- Obchodní společnosti (Společnost s ručením omezeným – s.r.o., Akciová

společnost – a.s.) Převládají pouze mezi účastníky vrcholných soutěží (více

v kapitole 4.2)

79

- Občanská sdružení (spolky) – právní forma většiny sportovních subjektů (více

kapitola 4.1) Sdružení nevytvářejí základní kapitál. Jejich majetkové poměry

proto mohou být velmi různé. Od sdružení, která nemají prakticky žádný majetek,

neboť poskytují pouze právní rámec pro společnou činnost svých členů, až po

sdružení s rozsáhlým majetkem zahrnujícím i pozemky a stavby.

3.2.3. Daně fyzických osob ve sportu

Špičkový sportovec představuje výraznou ekonomickou hodnotu, která je

(kromě výdajů vynaložených na výchovu sportovce) navíc ještě podpořena

sportovcovou jedinečností a obtížnou nahraditelností. Sportovec se také musí

soustředit jen na přípravu, a proto potřebuje být náležitě finančně ohodnocen.

Sportovci, kteří jsou ve své činnosti profesionály, jsou za své výkony odměňováni

a sport je pro ně obživou. Navíc platy sportovců v některých sportovních disciplínách

dosahují, ve srovnání s běžnými občany, několikanásobně vyšších částek. Je tedy

přirozené, že i sportovní činnost musí podléhat zdanění. i sportovci jsou povinni platit

daně a musí se zdaňováním své činnosti vhodně vypořádat. Dani podléhá nejen

špičkový profesionální sportovec, ale sportovec, který dostává za svou sportovní

činnost pouze prémie nebo nahodilé odměny.

3.2.4. Daňová soustava, charakteristika daní sportovních subjektů

Pro tuto kapitolu podává autor následující vysvětlení. Rozdílnost u daně

z příjmů je popsána pro oba druhy subjektů – fyzické a právnické - samostatně.

Ostatní daně jsou popsány pohromadě a v nich jsou případné odlišnosti popsány

a označeny.

Daň z příjmů právnických osob (DPPO) [11]

Sportovní organizace jsou jakožto právnické osoby se sídlem v ČR povinny

danit v ČR příjmy plynoucí z ČR i ze zahraničí. Obecně platí, že předmětem daně

z příjmu právnických osob jsou příjmy plynoucí z veškeré činnosti a veškerého

nakládání s majetkem. Tento druh daní zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů

(ZDP). Sazba daně z příjmu právnických osob činí 19% ze stanoveného základu

daně.

Předmět daně.

U právnických osob zřízených za jiným účelem než podnikáním, se příjmy dále

člení na:

- příjmy, jež nejsou předmětem zdanění,

- příjmy osvobozené od daně a

80

- příjmy, jež jsou předmětem zdanění.

Zákonodárce pro některé typy právnických osob poněkud nesystémově zavádí

jiný režim.

Rozlišujeme čtyři kategorie příjmů, které předmětem DPPO nejsou:

- příjmy, jež jsou předmětem daně dědické respektive daně darovací

- příjmy vyplývající z poslání příslušné organizace za podmínky, že jsou nižší než

náklady na ně vynaložené.

- příjmy z dotací, příspěvků na provoz a jiných podpor z veřejných rozpočtů

- příjmy z úroků na běžném účtu

Důležité je si uvědomit, že výdaje vynaložené na získání příjmů, jež nejsou

předmětem DPPO, nelze „postavit“ proti jiným příjmům a využít je tak ke snížení

základu daně.

U příjmů z veřejných rozpočtů pak jde o zúčtovatelné podpory. Tedy nedoloží-li

příjemce, že je v plném rozsahu vynaložil na účel, na který byly poskytnuty, vrátí se

nespotřebovaná část zpět do veřejného rozpočtu. U těchto příjmů tak nemůže

vzniknout zisk ani ztráta.

Zajímavé je ustanovení § 18 odst. 3 ZDP, které vypočítává příjmy, jež jsou

naopak vždy předmětem DPPO. Patří mezi ně:

- členské příspěvky,

- příjmy z reklamy a příjmy z pronájmu

Jak bude popsáno dále, jsou příjmy z členských příspěvků ve většině případů

od daně osvobozeny.

Mezi příjmy z reklam patří i příjmy ze sponzoringu. Je třeba rozlišovat mezi

dárci a sponzory.

Podstatou daru je chybějící reciprocita (tj. dárce „dává a nic za to nechce“,

případné úkony ze strany obdarovaného jako například zveřejnění dárcova jména na

webových stránkách nebo uspořádání slavnosti pro všechny, kteří v daném roce

darovali organizaci prostředky, nejsou chápány jako reciprocita).

Naopak u sponzorství existují jasně definované požadavky na plnění ze strany

sponzorovaného. Sponzorství je marketingovou službou a každé rozhodnutí

podnikatele ke sponzorství je založeno na „tvrdých obchodních podmínkách“.

Podle výkladové praxe finančních úřadů, jsou získané zdroje na straně sportovní

organizace předmětem DPPO.

Osvobození od daně.

81

Z příjmů, u nichž lze očekávat, že mohou plynout sportovní organizaci, jsou od

DPPO osvobozeny následující příjmy:

- příjmy z členských příspěvků

- příjmy plynoucí jako odvod části výtěžků loterií a jiných podobných her

Členské příspěvky u sportovních organizací patří tradičně k významnému

zdroji příjmů. Členské příspěvky musí být stanoveny v rámci stanov, statutu nebo

jiného interního dokumentu sdružení a to buď uvedením jejich výše, nebo způsobu

jejich výpočtu. Jako členské příspěvky nelze „maskovat“ přijaté platby za poskytnutí

služeb či dodání zboží.

Naproti tomu příjmy z výtěžků hazardních her nepředstavují u většiny menších

organizací příliš častý zdroj příjmů.

Všechny ostatní příjmy jsou předmětem DPPO.

Příjmy z činností vyplývajících z poslání organizace.

Podle § 18 odst. 6 ZDP je totiž třeba, aby „podmínku neziskovosti“ naplňovala

každá z činností samostatně a jsou-li v rámci konkrétní činnosti jednotlivé akce

realizovány někdy se ziskem a někdy se ztrátou, pak je třeba sledovat naplnění

podmínky za každou akci. Vše je nejsnazší vysvětlit na příkladu:

„Klub, který realizuje tři činnosti. Organizuje trénink sportovců, pořádá školení

trenérů a jeden sportovní turnaj.

Z tréninku sportovců neplynou žádné příjmy (sportovci platí pouze členský

příspěvek, na jehož základě se mohou celoročně účastnit tréninku, který je přístupný

pouze pro členy), tato činnost tak, přináší pouze náklady na pronájem sportoviště

a na odměnu trenéra (tyto výdaje ovšem nelze využít ke snížení základu daně).

Účastníci školení trenérů platí kurzovné, které je příjmem organizace. V

závislosti na počtu účastníků tak může skončit konkrétní školení ziskem i ztrátou

(náklady jsou vždy shodné a odpovídají nájemnému za klubovnu a odměně lektorů).

Zatímco podnikatelský subjekt by realizací těchto činností dosáhl daňovou ztrátu 15

tisíc Kč (suma příjmů 11 tisíc – suma výdajů 26 tisíc), nezisková organizace musí

jednotlivé činnosti roztřídit, což vede k tomu, že trénink, turnaj a dvě školení budou

vyňaty z DPPO a ze ziskového školení vstoupí do základu daně 1000 Kč.“

Úprava základu daně

Sportovní organizace mají možnost snížit základ daně podle ustanovení § 20

odst. 7 ZDP. Nezisková organizace může snížit základ daně o 30 %, nejvýše však

o 1 milion Kč.

V případě, kdy je 30 % základu daně více než 300 tisíc Kč, sníží se základ daně

o 300 tisíc Kč (je-li základ daně menší než 300 tisíc Kč, sníží se na nulu). Takto

ušetřené peníze je v následujících třech zdaňovacích obdobích zapotřebí využít na

82

činnost, jejíž příjmy nejsou předmětem DPPO, tj. na dofinancování ztrátové hlavní

činnosti. Ušetřenými penězi se rozumí součin částky, o níž se snižuje daňový základ,

a sazby daně. Nevyužitá úleva vstoupí po třech letech do základu DPPO.

Daňové přiznání nemusí podávat subjekty, jejichž jedinými příjmy jsou úroky

z bankovního účtu a členské příspěvky. Tyto činnosti splňují to, že naplňují poslání

organizace a dosažené příjmy nepřevyšují náklady.

Závěr k dani z příjmu právnických osob.

V oblasti zdanění příjmů používá zákonodárce několik různých forem úlev pro

sportovní organizace. Předně některé druhy příjmů vyjímá z předmětu zdanění (jde

o příjmy z úroků na běžném účtu), jiné pak sice do předmětu daně z příjmů zařazuje,

zároveň však je od daně osvobozuje (příjmy z členských příspěvků).

Hlavní výhodou je možnost upravit základ daně způsobem podle § 20 odst. 7

ZDP a to snížením o 300.000,-Kč. Většina malých organizací toho využívá. Tento

postup vede ke snížení základu daně na nulu v případech, organizace mají základ

DPPO nižší než 300 tisíc Kč. Tato část z celkového počtu sportovních organizací

opravňuje k závěru, že zákonodárci se v případě DPPO podařilo naplnit záměr

podpory sportu, neboť tato daň nepředstavuje pro sportovní organizace finanční ani

administrativní zátěž.

Daň z příjmů fyzických osob (DPFO) [12]

je přímou daní důchodového typu, jejímž základním rysem je vazba daňové

povinnosti na příjem. Upravuje ji zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění

pozdějších předpisů.

Sazba daně z příjmů fyzických osob činí 15% ze stanoveného základu daně.

Poplatníky této daně jsou rezidenti ČR, u nichž se daň vztahuje na veškeré

příjmy, a daňoví nerezidenti, jejichž daňová povinnost je omezená na příjmy

dosažené na našem území. Dvojímu zdanění téhož příjmu zabraňují mezinárodní

smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které ČR uzavírá s ostatními státy.

Sportovec a jiné fyzické osoby v této kategorii (trenér, rozhodčí, pořadatel apod.)

Sportovce jsme v úvodu kapitoly rozdělili do tří skupin. Různá je i forma, jakou je

upraven vztah sportovce k jeho mateřské sportovní organizaci. Může jít o pracovní

poměr, mandátní smlouvu, příkazní smlouvu, inominátní kontrakt podle ObčZ

i ObchZ, členství ve spolku, anebo sportuje, aniž by byl jakkoliv organizován. Pro

profesionálního sportovce je sport obživou, mohlo by tedy jít o živnost. (podrobně je

upravena charakteristika sportovce v individuálním a kolektivním sportu v kapitole 4.6

Profesionální sportovec)

83

Má-li fyzická osoba více druhů příjmů, je základem daně součet jednotlivých

dílčích základů daně.

Do základů daně se nezahrnují příjmy osvobozené od daně a příjmy, ze kterých

se daň vybírá zvláštní sazbou ze samostatného základu daně.

Stanovený základ daně se sníží o nezdanitelné části základu daně uvedené v §

15 a dále o odčitatelné položky podle § 34 ZDP. Z takto upraveného základu daně

se daň vypočítá za použití lineární sazby daně ve výši 15%.

Z vypočtené daně může být uplatněna sleva podle § 35 a násl. (např. sleva na

poplatníka) až do výše daňové povinnosti a dále daňové zvýhodnění na vyživované

dítě podle § 35c ZDP (toto zvýhodnění může být dokonce i vyšší než poplatníkova

daňová povinnost a může tak být dosaženo tzv. daňového bonusu).

Poplatník je obecně povinen podat daňové přiznání nejpozději do 31. března

(do 30. června v případě, že je podána do 31. března žádost s odkazem, že daňové

přiznání bude podáno daňovým poradcem) roku následujícího po uplynutí

zdaňovacího období a uvést v něm veškeré příjmy, které jsou předmětem daně

(kromě příjmů osvobozených, příjmů, z nichž je daň vybírána zvláštní sazbou daně,

a příjmů, které poplatník uvede v samostatném daňovém přiznání).

U daně z příjmů je uplatňována metoda autoaplikace, což znamená, že si

v daňovém přiznání poplatník daň sám vypočítá a uvede výjimky, osvobození,

zvýhodnění, slevy a odpočty vč. jejich výše.

Daňové přiznání nemusí podávat poplatník, jehož příjmy nepřesáhly 15 000 Kč,

pokud nevykazuje daňovou ztrátu.

Daň je placena ve formě záloh v průběhu zdaňovacího období s následným

konečným vyrovnáním daňové povinnosti po jeho skončení.

Příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky.

Mezi tyto příjmy patří například pravidelné i jednorázové příjmy z pracovního,

služebního, členského či jiného obdobného poměru, ve kterém je poplatník povinen

dbát příkazů plátce-zaměstnavatele, dále příjmy za práci jednatele společnosti

s ručením omezeným, odměny za výkon funkce v občanském sdružení a odměny

členů statutárních orgánů právnických osob.

U peněžních i nepeněžních plnění, které sportovec obdrží, je nutné obzvlášť

pečlivě zkoumat, zda nejde o příjem, který není považován za předmět daně nebo

za příjem osvobozený.

Za předmět daně se např. nepovažují náhrady cestovních výdajů do výše

stanovené zákoníkem práce, hodnota osobních ochranných prostředků,

pracovních oděvů a obuvi, náhrady za opotřebení vlastního nářadí, zařízení

a předmětů potřebných pro výkon práce poskytnuté zaměstnancům na základě

84

zákoníku práce a také finanční částky, které přijme zaměstnanec od svého

zaměstnavatele, aby je jménem zaměstnavatele vynaložil.

Osvobozeny od daně jsou nepeněžní plnění použitá pro odborný rozvoj

zaměstnance, hodnota stravování a nealkoholických nápojů určená ke spotřebě na

pracovišti, příspěvky ze sociálního fondu na využití zdravotnických a sportovních

zařízení, kulturní pořady a sportovní akce, hodnota nepeněžních darů do výše 2

000 Kč ročně a hodnota přechodného ubytování, nejde-li o ubytování při pracovní

cestě do výše 3 500 Kč měsíčně.

Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně motorové vozidlo k použití

i pro osobní účely, považuje se za zaměstnancův příjem 1% vstupní ceny vozidla za

každý započatý kalendářní měsíc. Zaměstnavatel vystupuje jako plátce daně, má

povinnost daň za zaměstnance vypočítat, srazit zálohu na daň a odvést ji.

Poplatník, ani pokud jde o sportovce, si vůči příjmům podle § 6 ZDP nemůže

uplatnit žádné výdaje. Když si ve svém volném čase zajde na masáž nebo se

aktivně věnuje jiným sportům (ačkoliv to prokazatelně má pozitivní vliv na výkonnost

v jeho hlavní sportovní disciplíně), nemůže si tyto výdaje odečíst od hrubého

důchodu.

Příjmy z podnikání a z jiné samostatné činnosti.

V rámci § 7 odst. 1 písm. b) ZDP zdaňují své příjmy jako příjmy z podnikání ti

sportovci, kteří provozují svou činnost na základě živnostenského oprávnění.

Jde o sportovce individuálních disciplín, nejsou-li členy rezortního střediska

nebo mají ještě jiné příjmy (např. odměny ze závodů či sponzorské dary).

Příjmy profesionálních sportovců kolektivních sportů, kteří nejsou zaměstnanci

svých klubů, ZDP řadí mezi příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti, protože

jsou nezávislým povoláním podle § 7 odst. 2 písm. b) ZDP, které není živností ani

podnikáním podle zvláštních předpisů.

Dílčím základem daně je zde částka, o kterou příjmy ze sportovní činnosti

přesahují prokazatelné výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení.

Neuplatní-li sportovec výdaje v jejich skutečné výši, má dle § 7 odst. 7 písm. c)

ZDP možnost uplatnit výdaje vynaložené na sportovní činnost paušálem ve výši

40%. Sportovci se živnostenským oprávněním dokonce ve výši 60% příjmů.

Sportovci živnostníci musí sledovat svůj obrat. Při překročení hranice 25 mil. Kč

za kalendářní rok jsou povinni vést účetnictví.

Sportovci, jejichž příjmy jsou příjmy z jiné samostatné výdělečné činnost, se

mohou rozhodnout vést účetnictví dobrovolně. V opačném případě vedou daňovou

evidenci, která obsahuje údaje o příjmech a výdajích.

85

Specifickou oblastí daně z příjmů u sportovců a trenérů pobírajících příjmy

z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti je problematika nepeněžních

příjmů.

Nepeněžité příjmy

Dříve museli tito poplatníci zvyšovat základ daně o nepeněžní příjmy, které

spočívaly v konzumaci různých služeb a materiálu poskytnutého ze strany

sportovního klubu (např. ubytování a stravování).

Pokud sportovci nepeněžní příjmy do svého základu daně nezahrnuli, nevyhnuli

se doměrkům ze strany správce daně.

Podle výkladu pracovníků MF ČR bylo nutné za nepeněžní příjmy považovat

i hodnotu sportovních pomůcek (brusle, kopačky, dresy apod.) a dokonce i podíl na

nákladech na provoz příslušného sportoviště.

Doporučením ze strany ministerstva bylo fakturování hodnot těchto věcí a služeb

sportovními kluby sportovcům a trenérům, aby si takové faktury mohli sportovci

uplatnit jako daňově uznatelné.

Současně si subjekty tyto částky fakturovali zpět klubu jako své odměny.

Odborná veřejnost se přiklání k názoru, že tento druh výdajů se sportovní činností

natolik souvisí, že je lze přiřadit mezi výdaje daňově uznatelné. Je třeba zohlednit,

o jaký druh činnosti u profesionálního sportovce jde, a představit si výkonnost

sportovce bez takové potravinové dávky.

Pracovníci ministerstva tedy nabádali sportovce uměle účetně vytvářet situaci,

která reálně nenastala, což je v rozporu se zásadou materiální pravdy

i s požadavkem srozumitelnosti a přehlednosti účetnictví podle zákona o účetnictví.

Tato absurdní situace byla dlouhodobě neudržitelná.

Zvrátil ji průlomový nález Ústavního soudu ze dne 25. října 2006 sp. zn. II ÚS

686/05, který je označován za jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí v oblasti

zdaňování sportu. Ačkoliv se týká zdaňování příjmů trenéra, závěry učiněné

Ústavním soudem jsou dobře využitelné i pro aktivní sportovce.

Dalším velmi významným judikátem je rozsudek sp. zn. 2 Afs 16/2011 NSS

z 29. 11. 2011 ve věci uznávání nákladů na cestu z místa bydliště do místa

tréninku u sportovce OSVČ. (podrobně v kapitole 4.6)

Ostatní příjmy

Ostatní příjmy jsou takové příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku

a přitom nejsou upraveny § 6 až 9 ZDP. Většinou mají jednorázový charakter. Za

ostatní příjmy se považují příjmy z příležitostných činností. Jde o takové činnosti,

jejichž výkon je nahodilý a které nejsou hlavním zdrojem příjmu fyzické osoby.

86

Osvobození lze na příjmy z příležitostných činností (kromě těch uvedených jako

obecná osvobození v § 4 ZDP) uplatnit, pokud jejich úhrn nepřekračuje ve

zdaňovacím období 20.000 Kč. V mnoha případech tak jsou tyto sportovní příjmy od

daně osvobozeny.

Ve sportu nejčastějším příjmem podle § 10 ZDP je výhra ze sportovní soutěže.

Příjem z ceny ze sportovní soutěže je do výše nepřesahující 10 000 Kč na základě §

4 odst. 1 písm. f) od daně osvobozen.

Nejsou-li příjmy z cen ze sportovních soutěží od daně osvobozeny, pak tvoří

základ daně pro zdanění zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2 písm. l) ve výši

15%. Tato daň je vybíraná jako srážková, povinnosti týkající se zdanění této ceny

jsou přesunuty na pořadatele soutěže.

Výjimku v osvobození ceny ze sportovní soutěže tvoří sportovci profesionálové,

jejichž příjmy jsou zdaňovány podle § 7 odst. 1 (tedy sportovci se živnostenským

oprávněním). Tito sportovci zahrnou výhru do svého daňového přiznání vždy, i když

cena nedosáhne hodnoty 10 000 Kč. Zde je patrné, že ZDP nahlíží odlišně na sport,

který je podnikáním, a sport ve formě jiné samostatné výdělečné činnosti (OSVČ).

Na sportovce, pro něž je sport jinou samostatnou výdělečnou činností podle § 7

odst. 2 ZDP (sport jako nezávislé povolání), se totiž osvobození normálně vztahuje.

Dalšími sportovními příjmy podle § 10 ZDP jsou odměny vyplácené sportovcům

za úspěšnou reprezentaci sportovním svazem. Tyto odměny mají spíše charakter

plnění z veřejného příslibu podle § 850 a násl. občanského zákoníku než charakter

ceny ze sportovní soutěže, tudíž je možné zahrnout je mezi ostatní příjmy podle §

10 ZDP, a to jak u sportovců amatérů, tak i profesionálů bez rozdílu. S tímto

přístupem souhlasí i MF, když konstatuje: „U uvedených příjmů nelze uplatnit tzv.

srážkovou daň podle § 36 ZDP, jedná se o příjem, který patří do daňového přiznání

sportovce. Posouzení, zda se jedná o příjem podle § 7 nebo § 10 bude vždy

individuální v závislosti na charakteru příjmu.“

Příjmy veřejně vystupujících sportovců

Příjmům veřejně vystupujících sportovců přiřazují mezinárodní smlouvy

o zamezení dvojího zdanění specifický režim a jejich znění obvykle vychází ze

vzorové smlouvy vypracované na půdě OECD.

U těchto příjmů je smlouvami většinou ponecháno neomezené právo na zdanění

státu, v němž se nachází zdroj příjmů. Přitom nerozhoduje, zda se jedná o příjem

samostatně podnikající osoby nebo o příjem ze závislé činnosti.

Zvláštní režim zdanění se týká pouze sportovců vystupujících veřejně. Pokud

takoví daňoví nerezidenti pobírají jiné příjmy než příjmy z účinkování na veřejnosti,

řídí se jejich zdanění obecnými pravidly.

87

Podle české vnitrostátní úpravy je všem zahraničním sportovcům srážena daň

z dosaženého hrubého příjmu bez možnosti uplatnění výdajů, bez ohledu na to,

zda jde o příjmy ze závislé činnosti, z podnikání, jiné OSVČ nebo ostatní příjmy.

Tím se zahraniční sportovci dostávají do znevýhodněného postavení oproti

českým sportovcům. Podle evropského práva jde o jejich nepřímou diskriminaci.

ČR tím riskuje postihy ze strany EU a neúspěch v případě mezinárodního sporu.

Novelizací zákona o daních z příjmů by stát měl tento rozpor co nejdříve odstranit

a zahraničním sportovcům poskytnout srovnatelné podmínky jako sportovcům

českým.

Špičkoví profesionální sportovci s vysokými příjmy využívají přesunu do zemí

s nízkou mírou zdanění, tzv. daňových rájů. Tento ve světě častý nešvar lze

vypozorovat i u některých českých sportovců. Bohužel je ze strany státu velmi

obtížné tomuto jevu zabránit. Zdaňování sportovců je tématem přesahujícím i do

jiných právních odvětví (pracovní právo, právo sociálního zabezpečení, právo EU,

správní právo). Zasluhuje pozornost nejen kvůli rostoucímu ekonomickému významu

sportu pro společnost, ale i z pohledu zkoumání vlivu znění jednotlivých ustanovení

daňových předpisů na konkrétní případy v praxi.

Judikátem, ilustrujícím zdanění zahraničních sportovců v ČR, je rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 9 Afs 55/2007.

Závěr k dani z příjmu fyzických osob

V praxi bývá velmi složité sportovní příjmy správně zařadit a zdanit. Můžeme se

setkat s případem, kdy reprezentant v individuálním sportu pobírá příjmy podle § 6

ZDP jako zaměstnanec rezortního střediska, současně dosahuje díky své úspěšné

účasti na sportovních soutěžích příjmy podle § 7 a zároveň obdrží od sportovního

svazu jednorázovou odměnu, která je příjmem podle § 10. Správné zatřídění

příjmů je přitom pro správné zdanění rozhodující. S touto problematikou však

nezřídka mají potíže nejen daňoví poradci, ale i pracovníci finančních úřadů.

Ostatní daně společné fyzickým osobám a právnickým osobám (daň z přidané

hodnoty, daň z nemovitostí, daň silniční, daň dědická, daň darovací, daň

z převodu nemovitostí), které se téměř neliší podle poplatníka a proto jsou

v jnásledujících kapitolách uvedeny společně. V případě, že by vykazovaly odlišnosti,

budou v textu uvedeny.

Daň z přidané hodnoty (DPH) [11]

je univerzální nepřímou daní. Vztahuje se na všechny podnikatelské subjekty. Je

upravena zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších

předpisů, který by měl být s ohledem na jednotný vnitřní trh v souladu s právními

předpisy EU.

88

DPH zatěžuje konečného spotřebitele, ale odvádí ji dodavatel, tomto případě

služby. (sportovec – trenér apod.)

Poplatník ji hradí měsíčně nebo čtvrtletně a to vždy do 25. dne měsíce

následujícího po ukončení daňového období. (1 nebo 3 měsíce)

Subjekty DPH

Osobou povinnou k dani je právnická nebo fyzická osoba samostatně

uskutečňující ekonomické činnosti. Ve sportu přitom působí podnikatelské subjekty

i neziskové organizace, sportovci živnostníci i sportovci v postavení zaměstnanců.

Chceme-li určit, kdo je osobou povinnou k dani z přidané hodnoty, musíme zjistit,

zda subjekt splňuje tyto zákonné podmínky. Při posuzování je nezbytné vycházet ze

smlouvy uzavřené mezi sportovcem a sportovním klubem.

V definici ekonomické činnosti v zákoně o DPH činnost sportovce přímo

zmíněna není. Sportovní činnost se z výše uvedené definice nejvíce blíží soustavné

činnosti osob poskytujících služby. Službou se podle § 14 odst. 1 rozumí všechny

činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti.

Mezi služby ve smyslu zákona o DPH tedy můžeme zařadit pořádání

sportovních akcí stejně jako třeba provozování sportovního areálu, zimního

a plaveckého stadionu nebo tenisových kurtů.

Jedním z hlavních znaků ekonomické činnosti je soustavnost, což naráží na to,

že činnosti související se sportem jsou nezřídka vykonávány pouze po část roku

(provozování koupaliště, lyžařského vleku apod.). Jejich sezónní povaha je přesto

považována z hlediska DPH za činnost soustavnou, tedy činnost ekonomickou.

Opakem je příležitostná činnost, která je vykonávána pouze nahodile a ojediněle.

Ekonomickou činností podle zákona o DPH není pouze podnikatelská činnost, ale

může jí být i činnost neziskových organizací, je-li vykonávána soustavně.

Organizační složka státu, která je účetní jednotkou, je považována za

samostatnou osobu povinnou k dani. Toto je případ rezortních sportovních

center.

Profesionální sportovci podnikatelé jsou, stejně jako sportovci vykonávající jinou

samostatnou výdělečnou činnost, osobami podléhajícími dani, neboť účelem

podnikání je vždy dosažení zisku, tudíž jde o činnost ekonomickou.

Plátcem se osoba povinná k dani může stát ze zákona, ale i dobrovolně. Osoba

povinná k dani se sídlem, provozovnou nebo místem podnikání v ČR je osvobozena

od uplatňování daně, pokud její obrat za posledních dvanáct měsíců nepřesáhl

částku 1 000 000,- Kč.

Pod pojmem obrat se rozumí souhrn úplat za uskutečněná zdanitelná plnění

bez daně, plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně nebo plnění

osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně.

89

Nesplňuje-li osoba povinná k dani podmínku pro osvobození, pak je povinna

podat přihlášku k registraci k DPH a od prvního dne třetího měsíce následujícího

po měsíci, v němž stanovený obrat překročila, je plátcem daně.

Pro ilustraci je možné uvést příklad profesionálního hráče ledního hokeje nebo

fotbalu jako OSVČ. Jím poskytované sportovní služby jsou ekonomickou činností,

neboť jsou vykonávány soustavně. Tento sportovec je osobou povinnou k dani.

Obratem pro účely registrace za plátce DPH je souhrn úplat za uskutečněné

zdanitelné plnění (v tomto případě za poskytování služeb) s místem plnění v ČR.

Může být kromě pravidelné měsíční odměny ještě odměna za odehrané utkání, za

vstřelenou brank apod. Úplatou může být i poskytnutí nepeněžitého plnění.

Do obratu rozhodného pro registraci za plátce daně se nezahrnují výnosy či

příjmy z prodeje dlouhodobého hmotného majetku a dlouhodobého nehmotného

majetku, který je obchodním majetkem. Naopak výnosy nebo příjmy z prodeje zásob

se do obratu započítávají. Proto je důležité s ohledem na účetní předpisy tyto

kategorie od sebe správně odlišovat, což v praxi nemusí být zrovna snadné.

Sportovní služby poskytované sportovcům neziskovými organizacemi jsou

osvobozeny podle § 61 písm. d) a úplaty za tyto činnosti se do obratu nezapočítávají.

Do obratu neziskových subjektů se také nezapočítávají dotace z veřejných

rozpočtů. Plátce je povinen podat přihlášku k registraci k DPH do patnácti dnů po

skončení kalendářního měsíce, v němž překročil stanovený obrat.

Správce daně může registraci k DPH zrušit, a to na základě žádosti nebo

i z úřední povinnosti.

Předmět daně, osvobození od daně a uplatnění daně

Podle zákona o DPH je předmětem daně mimo jiné poskytování služeb za úplatu

v ČR osobou povinnou k dani. Co není předmětem daně, je blíže specifikováno v § 2

odst. 2 zákona o DPH.

Při uplatňování DPH jsou významné tři okolnosti, místo plnění, okamžik

uskutečnění zdanitelného plnění a základ daně.

Okamžik uskutečnění zdanitelného plnění pro uplatnění DPH je stanoven podle

dne uskutečnění zdanitelného plnění, anebo podle dne přijetí platby, nastane-li

dříve.

Základem daně je peněžní částka (bez daně), kterou jako úplatu obdržel plátce

za uskutečněné zdanitelné plnění. Je-li zdanitelným plněním sportovní činnost, do

základu daně by měly být zahrnuty veškeré vedlejší výdaje, jako jsou sportovní

pomůcky, vybavení sportovišť, náklady na jejich opravu a údržbu i náklady na

trenéra.

90

Naproti tomu se do základu daně nezahrnuje ubytování a stravování účastníků

sportovních akcí, které by měly být chápány jako samostatné služby, jež jsou vždy

zdanitelným plněním s příslušnou sazbou daně.

Od 1. ledna 2012 je stanovena základní sazba daně 20% a snížená sazba 14%.

Zdaňovacím obdobím u DPH je podle výše obratu buď kalendářní čtvrtletí, nebo

kalendářní měsíc. Do 25 dnů po skončení zdaňovacího období je plátce povinen

podat daňové přiznání a v této lhůtě je nutné také daň zaplatit.

U osob identifikovaných k dani je zdaňovacím obdobím vždy kalendářní čtvrtletí,

lhůta pro podání daňového přiznání a splatnost daně je stejná jako pro plátce.

Uplatněním DPH u služeb souvisejících se sportem se zabýval i NSS v rozhodnutí

sp. zn. Afs 5/2007 ze dne 22. března 2007.

Majetkové daně [12]

Daň z nemovitostí

Daň z nemovitostí je svou povahou přímou majetkovou daní. Základním

právním předpisem je zde zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění

pozdějších předpisů.

Daň z nemovitostí dopadá na nemovitosti nacházející se na území ČR. Výši této

daně tvoří součet daně z pozemků a daně ze staveb.

Předmětem daně z pozemků jsou ty pozemky, které se nacházejí na území ČR

a jsou evidovány v katastru nemovitostí. Z pohledu sportu je významné

osvobození pozemků tvořící jeden funkční celek se stavbou ve vlastnictví

občanského sdružení a obecně prospěšných společností a pozemků veřejně

přístupných parků, prostor a sportovišť. Tato osvobození lze však uplatnit pouze

tehdy, není-li pozemek současně používán k podnikatelské činnosti či k pronájmu.

Poplatníkem daně z pozemků je, obecně řečeno, jeho vlastník. Není-li vlastník

znám, pak je poplatníkem uživatel. V případě pozemku ve vlastnictví státu je

poplatníkem daně organizační složka státu nebo právnická osoba, která má právo

trvalého užívání nebo které se právo trvalého užívání změnilo na výpůjčku.

Sazba a výpočet daně.

Pro případ, že by stavba či pozemek nebyly od daně osvobozeny, je ještě možné,

že sportovní organizace přece jen bude zvýhodněna oproti jiným subjektům.

Vzhledem k rozpočtovému určení daně z nemovitosti (veškerý výnos daně plyne do

rozpočtu obce, v jejímž obvodu se nachází nemovitost) umožňuje zákon obcím

nastavit určitým způsobem parametry této daně.

Zhodnocení.

91

Dosavadní právní úprava poskytuje dostatečné možnosti pro realizaci

sportovních aktivit neziskového charakteru bez nutnosti vynakládat zdroje na daň

z nemovitosti. Jediným problematickým případem se jeví možnost, že sportovní

organizace vlastní sportoviště, které netvoří funkční celek s žádnou budovou (tj. jde

o pouhý oplocený pozemek). Pokud takové sportoviště není veřejně přístupné,

neuplatní se na takový pozemek žádné osvobození.

Daň silniční

Daň silniční je stejně jako daň z nemovitostí daní majetkovou. Upravuje ji zákon

č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů.

Poplatníkem silniční daně je fyzická nebo právnická osoba, která je

provozovatelem vozidla a je zapsána v technickém průkazu. Pokud tato osoba

zemřela, zanikla nebo byla odhlášena z registru vozidel, pak je poplatníkem daně

uživatel vozidla. Novému provozovateli vzniká povinnost platit silniční daň

v kalendářním měsíci, ve kterém došlo ke změně provozovatele v registru vozidel a

v technickém průkazu. Dojde-li ke změně v průběhu roku, činí daňová povinnost

jednu dvanáctinu roční daňové sazby za každý kalendářní měsíc, kdy byly splněny

rozhodné skutečnosti.

Předmětem daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla, která jsou

registrována, provozována v ČR a užívána k podnikání, k jiné samostatné

výdělečné činnosti nebo jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním.

U subjektů založených za jiným účelem než podnikání jsou předmětem daně

vozidla používaná k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daní

z příjmů, což je i případ občanských sdružení provozujících sportovní činnost jako

neziskové subjekty. Vozidla s hmotností větší než 3,5 tuny určená k přepravě

nákladů jsou předmětem daně vždy.

Silniční daň se platí zálohově čtyřikrát ročně (15. dubna, 15. července, 15. října,

15. prosince), doplatek daně je poplatník povinen uhradit do 31. ledna kalendářního

roku, který následuje po uplynutí zdaňovacího období, v němž daňová povinnost

vznikla. Ve stejné lhůtě je rovněž povinen podat daňové přiznání k silniční dani.

Závěrem ještě problematika silniční daně z pohledu sportovce - fyzické osoby.

Pokud je sportovec členem spolku a vykonává sportovní činnost jako amatér

i s možnými nahodilými příjmy z této činnosti, vozidlo použité při těchto

příležitostných činnostech není předmětem silniční daně.

Naopak profesionální sportovci, kteří vykonávají sportovní činnost jako

podnikání a k této činnosti používají vozidla, jsou povinni silniční daň odvádět. i při

92

uplatnění silniční daně narážíme na to, že rozhodujícím kritériem je postavení

sportovce jako profesionála, či naopak jako amatéra.

Zásadním soudním rozhodnutím ve věci provozování vozidla a to konkrétně

uznání nákladů v daňovém přiznání z provozu vozidla včetně silniční daně je

u sportovce hokejisty na základě smlouvy OSVČ ve sporu z oblasti správního práva

rozhodnutí NSS č. 2 Afs 16 / 2011 ze dne 29. 11. 2011.

Nejvýstižnější bude citace z odůvodnění rozsudku NSS: „Nad rámec nosných

důvodů rozhodnutí soud uvádí, že spornost řešené právní otázky v tomto konkrétním

případě je dána zejména absencí zvláštní zákonné úpravy, která by náležitě

zohledňovala specifika činnosti profesionálních sportovců. Je totiž skutečností, že

oblast profesionálního sportu je právně velmi neujasněná a v praxi ani v doktríně

není postaveno najisto, které z možných řešení nejlépe odpovídá znění a smyslu

zákonné úpravy. Ostatně i v nyní řešené věci je zřejmé, že se finanční orgány

a krajský soud právě z důvodu této nevyjasněnosti postavily na dvě protichůdná

stanoviska: na charakteristiku činnosti stěžovatele jako OSVČ (žalovaný) i jako

výlučné pracovní činnosti vykonávané pro jednoho zaměstnavatele (krajský soud).

Bylo proto úkolem Nejvyššího správního soudu, kterého se zhostil v nyní vydaném

rozsudku, aby uvedenou právní nejistotu odstranil.“

Transferové daně [12]

Transferovými daněmi se rozumí daň dědická, daň darovací a daň z převodu

nemovitosti, o nichž je pojednáno společně v jediném zákoně č. 357/1992 Sb.

Celkově se tyto daně vyznačují malým inkasem, neboť řada transferů je od daně

osvobozena. V případě sportovních organizací lze očekávat, že zatímco přijetí daru

je činností poměrně častou, převod nemovitostí či dědění majetku jsou jevy spíše

vzácnějšími.

Daň dědická

Předmětem daně je nabytí dědictví. V závislosti na vztah k zůstaviteli se rozlišují

tři skupiny dědiců. Právnické osoby spadají vždy do skupiny třetí (tedy jediné,

která daň platí – první a druhá skupina jsou totiž od placení daně osvobozeny).

Pro dědictví do 1 milionu Kč je sazba 3,5 %. Zdědí-li libovolná právnická osoba

peněžní prostředky nebo vklady na účtech v celkové výši do 20 tisíc Kč, je od

dědické daně osvobozena a není třeba podávat daňové přiznání. Při vyšším

objemu dědictví může sportovní organizace použít jinou výhodu. A sice jako

právnická osoba založená nebo zřízená k zabezpečování činností v oblasti sportu

a tělovýchovy je od daně dědické osvobozena. Tentokrát je již třeba daňové přiznání

podat a nárok na osvobození v něm uplatnit.

93

Jestliže by organizace nabytí majetek použila na jiný účel než na sport

a tělovýchovu, musela by dědictví dodatečně zdanit.

Daň darovací

Předmětem zdanění je přijetí daru, přičemž zákon z předmětu daně explicitně

vyjímá přijaté dotace nebo jinou podporu z veřejných rozpočtů. Situace je obdobná

jako u daně dědické - právnické osoby opět spadají do třetí skupiny, která jako

jediná daň platí. Pro dary do 1 milionu Kč je sazba 7 %.

Stejně jako u dědické daně je každá právnická osoba osvobozena od daně

v případě, že obdrží peněžní prostředky nebo vklad ve výši do 20 tisíc Kč a

v takovém případě ani nemusí podávat daňové přiznání.

Při vyšší hodnotě daru je opět možnost podat daňové přiznání a uplatnit

osvobození jako právnická osoba založená či zřízená za účelem zabezpečování

činností v oblasti sportu a tělovýchovy. i zde je nutné případně dodanit prostředky,

které by byly použity na jiný než deklarovaný účel.

Daň z převodu nemovitosti

Předmětem daně je převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti. Plátcem je

u převodu převodce, u přechodu nabyvatel. Při převodu nemovitostí se vyskytují

často soukromoprávní ujednání, že daň uhradí nabyvatel. Ta však nemají

účinnost vůči správci daně.

Jediná možnost osvobození od daně z převodu nemovitosti, která u sportovních

organizací přichází v úvahu, je osvobození pro případ, že převáděnou nemovitost

převodce bezúplatně nabyl při likvidaci Fondu dětí a mládeže.

V ostatních případech je třeba daň z převodu nemovitostí uhradit v plné výši.

Sazba daně je 3 % ze základu daně, jímž je vyšší cena z dvojice tvořené cenou

skutečně sjednanou a cenou zjištěnou podle zákona o oceňování majetku.

Zhodnocení.

V oblasti transferových daní jsou sportovní organizace v podstatě zcela

osvobozeny od placení daně dědické a daně darovací. U daně z převodu

nemovitosti naopak nemají prakticky žádné výhody oproti ostatním subjektům. Na

druhé straně nelze očekávat, že by právě prodej nemovitostí patřil k hlavním zdrojům

financování sportovní organizace.

Celkově lze říci, že osvobození od darovací daně ve spojení s možností dárce

snížit základ daně z příjmu o výši poskytnutého daru vytváří prostor pro

financování neziskových organizací formou darů od jednotlivců (tj. zejména

fyzických osob) i korporátní sféry.

94

Zamýšlené změny daňového režimu sportovních subjektů a závěr [11]

Na základě zadání ČOV zpracovala poradenská společnost KPMG analyticko-

koncepční studii financování sportu v ČR, která byla zveřejněna v dubnu 2012.

Tato studie po úvodní analýze stávajícího stavu navrhuje možné způsoby, jak zajistit

financování sportu v budoucnu.

Analýza poskytuje zajímavá data o počtech registrovaných sportovců, struktuře

vlastníků sportovních zařízení a zdrojích financování sportu. Vedle toho podává

informace též o makroekonomických efektech sportu a jeho veřejné podpory. Studie

mimo jiné uvádí, že 1 Kč veřejné podpory sportu vygeneruje příjem veřejných

rozpočtů ve výši 3,55 Kč.

Pro daň z příjmů fyzických osob se navrhuje zavedení daňových asignací. Tedy

možnosti fyzické osoby rozhodnout při podání daňového přiznání o tom, komu

bude poskytnuta část z vybrané daně. Návrh počítá s možností alokovat prostředky

na sportovní i jiné veřejně prospěšné účely.

Druhá skupina návrhů se týká zdanění sázkové a loterijní činnosti. Navrhuje se

vyšší zdanění těchto subjektů a přímé určení vybrané daně na podporu sportu. Vedle

toho návrh pracuje s možností zavést paušální nebo smluvní odvody části zisku

sázkových kanceláří sportovním svazům, na jejichž sporty kanceláře vypisují sázky.

Použitá schémata ze studie podrobně v kapitole 1.3) [7]

3.3. Interní sportovní normy a pravidla chování ve sportu

Sportovní oblast disponuje poměrně samostatným souborem norem chování,

které určují chtěné chování od sportovních subjektů, s nimiž tito na různé

soukromoprávní bázi vyslovili svůj souhlas a zavázali se je dodržovat.

Na rozdíl od profesních komor, jakými jsou například advokátní komory, které

vydávají předpisy obecné povahy, jsou sportovní organizace i přes jistou

podobnost s těmito komorami, stále považovány za soukromoprávní subjekty

a právní povaha jejich norem tak závisí na definici práva, které zvolíme.

Pokud jde o právní nebo neprávní povahu těchto interních norem sportovních

organizací, stojí za to připomenout, že v teorii práva jsou různé názory (dnes mnohdy

určovány právě rozhodnutím ESD), které sice na jedné straně nepřiznávají interním

normám právní povahu, ale na straně druhé je soudy ve svých rozhodnutích

respektují s odkazem na specifičnost sportu a práva. Pro interní předpisy jsou

používány různé názvy jako, směrnice, stanovy, řády apod.

Protože jde komplikovanou a specifickou strukturu interních sportovních norem

a pravidel chování, rozdělil je autor na příkladu fotbalu pro tuto publikaci

následovně:

95

Normativní právní akty národní ve formě stanov vydaných na základě zmocnění

obecného zákona (Zákon o sdružování občanů č. 83/1990 Sb. od 1. 1. 2014 ObčZ č.

89/2012) a registrované státním orgánem (k 1. 9. 2012 MV)

- Stanovy klubu

- Stanovy sportovního svazu

- Stanovy střešních organizací, jichž je svaz členem (ČSTV, ČOV)

Autonomní interní normy v oblasti sportu členěné na:

- Pravidla hry, které musí respektovat základní obecné právní principy

a spravedlnost (např. u bojových sportů zapříčinění zranění nebo smrt soupeře)

a samozřejmě i etické principy sportu včetně fair play a dobrých mravů.Pravidla

fotbalu vydává FIFA. Jsou základní normou, kterou se řídí soutěže po celé

planetě, jsou a většinou jsou shodné pro všechny úrovně. Vytváření a vydávání

pravidel má na starosti zastřešující světová asociace. Pro fotbal je to FIFA.

Pravidla fotbalu jsou vydávána zpravidla ve čtyřech oficiálních jazycích a těmi

jsou angličtina, němčina, francouzština a španělština. Překlad do češtiny má

samozřejmě na starosti řídící svaz na národní úrovni. Ve svazu je garantuje

a vysvětluje komise pro pravidla. Žádná z členských asociací nesmí při překladu

text jakkoliv měnit či upravovat. Jako doplňující výklad k některým pravidlům

bývají k textu pravidel přikládány rozhodnutí IFAB, mají pak stejnou závaznost

jako pravidla samotná.

- Legislativa mezinárodní povahy (směrnice, statuty, řády apod.), vytvořená

mezinárodními a nadnárodními sportovními organizacemi a orgány (FIFA, UEFA,

CAS) a která podléhá přezkumu zda je v souladu s právem mezinárodním,

evropským a národním [13]

FIFA

- Stanovy FIFA, schválení a změny v kompetenci kongresu (nově přijaty 5.

5. 2012)

- Vzorové stanovy pro národní asociace

- Disciplinární řád

- Etický kodex

- Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů

- Předpisy o zápasových agentech

- Směrnice FIFA pro činnost agentů hráčů

96

- Jednací řád Komise pro status hráčů

- Jednací řád Komise pro rozhodování sporů

- Oběžníky FIFA

UEFA

- Stanovy UEFA

- Disciplinární řád

- Předpisy pro soutěže, které řídí (EURO, klubové všech kategorií)

- Licenční a finanční řád

- Antidopingová pravidla

CAS

- Stanovy CAS

- Jednací řád

- Legislativa národní povahy (směrnice, statuty, řády apod.), vytvořená národními

sportovními organizacemi (asociacemi / svazy jednotlivých sportů) jako interní

normy, limitované aplikací na sport a v souladu s globálními sportovními normami

(tento odkaz je většinou uveden v každých stanovách asociací / svazů)

střešních organizací (ČSTV a ČOV)

- Stanovy ČSTV

- Předpis pro udělování licencí okresním sdružením

- Předpis o zastupování na valných hromadách

- Předpis upravující organizační jednotky – Krajské organizace ČSTV

- Statuty legislativní rady, Komise pro finance, Mediální komise apod.

- Směrnice o vyznamenáních, o přijímání nových svazů, o evidenci členské

základny, o statistice údajů apod.

- Stanovy ČOV

- Statuty komisí a orgánů ČOV

- Antidopingový program ČOV

- Jednací řád a statut rozhodčí komise

svazu řídícího sportovní odvětví (příklad fotbal - FAČR) [14]

- Soutěžní řád fotbalu

- Rozpisy soutěží (vydávají je řídící orgány jednotlivých soutěží)

- Disciplinární řád

97

- Přestupní řád

- Registrační řád

- Licenční řád a licenční manuál pro profesionální kluby

- Licenční řád pro rozhodčí fotbalu

- Statuty řídících a rozhodovacích komisí

- Jednací a volební řády valných hromad všech stupňů

- Provozní řád

- Organizační řád svazu a organizační schéma

- Kompetenční řád, podpisový řád a spisový řád svazu

- Směrnice pro evidenci hráčských smluv

- Směrnice pro činnost členských klubů

- Směrnice o ochraně osobních údajů

- Směrnice o cestovních náhradách

- Směrnice pro činnost agentů hráčů a zápasů

- Směrnice pro udělování trenérských licencí

- Směrnice pro střídavý start mladistvých

- Směrnice o průkazech

- Manuál pro používání loga svazu

- Spolků a klubů provozujících organizovaný sport

- Jednací řád

- Organizační řád

- Kompetenční řád

- Podpisový řád

- Návštěvní řády

- Další směrnice a řády podle velikosti a charakteru klubu

98

4. Subjekty ve sportu, právnické osoby a fyzické osoby

Vedle obsahu a objektu jsou subjekty třetím základním prvkem právních

vztahů.

Subjekty jako účastníky právních vztahů dělíme na osoby fyzické a právnické.

Fyzická osoba (sportovci a osoby podílející se na organizaci a zajištění sportu) má:

- způsobilost k právům a povinnostem, to znamená mít práva a povinnosti.

Vzniká narozením (ale i dítě počaté dosud nenarozené (nasciturus) může být

účastníkem právních vztahů např. dědicem v případě, že jen uvedeno v závěti

a narodí se živé)

- způsobilost k právním úkonům, to znamená způsobilost zakládat, měnit

a rušit právní vztahy („plnoletost“) vzniká podle obecného práva dovršením 18

let, s výjimkami a to uzavřením manželství a pro úkony odpovídající mentální

úrovni (např. pracovní smlouvy mladistvých od 15 let). Způsobilost může být

omezena rozhodnutím soudu.

A právě tato věková hranice je spojena ve sportu i s možností uzavírat smlouvy

ve sportu svým vlastním jménem i podle interních pravidel (profesionální

smlouva hráče - smlouva s agentem kopané podle FIFA od 15 let)

Pojem a definice sportovce

Ačkoliv zákon o podpoře sportu 115/2001 Sb., (podrobněji v kapitole 2.1)

vymezuje pojem sport, definice sportovce zde chybí a chybí i v dalších

základních normách. Tam, kde jsou však rozhodující peníze, u daní, si

zákonodárce poradil a například zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů s tímto

pojmem pracuje.

Podobně také nejdůležitější pramen evropského primárního práva, Smlouva

o fungování EU, obsahuje pouze obecné formulace o podpoře sportu, vymezení

pojmu sportovce se ale vyhýbá.

Přitom správné pochopení a charakteristika činnosti sportovce má klíčovou

úlohu při zařazení sportovce podle předpisů pracovněprávních, živnostenských,

obchodněprávních jako zaměstnance, OSVČ, podnikatele, jako daňového

poplatníka, ale i z hlediska předpisů sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění.

Sportovce lze dělit do tří skupin následovně:

99

- Profesionálové v individuálních i kolektivních sportech - provozují sport na

špičkové úrovni a za úplatu, jejich životní režim je plně přizpůsoben tréninku

a soutěžím (více v kapitole 4.6)

- Výkonnostní sportovci - sportují po svém občanském povolání, účastní se

soutěží organizovaných sportovními svazy, pobírají odměny různého druhu

a výše;

- Amatéři - sportu se věnují ve svém volném čase, nepobírají odměnu (výjimkou

mohou být výhry ze soutěží).

Různá je i forma, jakou je upraven vztah sportovce k jeho mateřské sportovní

organizaci (více v kapitole 5). Může jít tyto formy:

- pracovní smlouva (PS),

- dohoda o pracovní činnosti (DPČ),

- dohoda o provedení práce (DPP),

- to vše podle zákoníku práce (ZP),

- mandátní smlouvu a smlouva o zprostředkování podle ObchZ,

- příkazní smlouvu podle ObčZ,

- inominátní smlouvou podle ObčZ § 51 nebo ObchZ § 269,

- členským vztahem podle ZSdrO, (více v kapitole 4.1)

- fyzická osoba sportuje, aniž by byla jakkoliv organizována. (více v kapitole 5)

Další osoby podílející se na organizaci a zajištění sportu s různou úpravou

smluvních vzathů:

- Člen spolku/svazu

- Rozhodčí

- Pořadatel

- Agent hráčů a agent zápasů

- Statutární zástupce obchodní společnosti, členové orgánů a jednatelé

- Zdravotníci, terapeuti a maséři

- Osoby zabývající se výživou

- Poradci

Právnická osoba

je uměle vytvořené společenství osob (korporace a společenství věcí

a majetku, nadace fondy apod.). Pro potřeby sportu se jedná o spolky, obchodní

100

společnosti, zájmová sdružení, svazy, asociace, střešní asociace a nadnárodní

asociace a organizace.

Právnická osoba je zastupována statutárním orgánem fyzickou osobou nebo

prokurou.

Právnické osoby organizovaného sportu v ČR můžeme rozčlenit do

následujícího přehledu:

- S vlivem státu,

Poslanecká sněmovna – tvoří zákony, výbor pro školství, vědu, mládež a sport

Vláda a ústřední orgány státní správy a to ministerstva MŠMT, financí, vnitra,

obrany, vnitra, zdravotnictví aj. s větším či menším vztahem ke sportu

Rozpočtové a příspěvkové organizace ministerstev – vrcholová střediska

Další státní organizace

Samospráva – kraje a obce

- Soukromé

Střešní organizace sdružující různé sportovní organizace a sportovní svazy

Specializované organizace

Sportovní svazy

Kluby, tělovýchovné jednoty a různé spolky

Sportovní kluby a svazy se mohou dále vnitřně členit na organizační jednotky

s právní (i bez) právní subjektivity, oddíly nebo odbory.

Pyramidová struktura se projevuje především při organizování sportovních

soutěží a z hlediska ekonomických vazeb při financování sportu, a to jak veřejnými

rozpočty, tak i soukromou sférou.

Právní formy právnických osob působících ve sportu jsou upraveny:

- Zákonem č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů (od 1. 1. 2014 novým ObčZ)

Základní právnickou osobou ve sportu jsou spolky, sdružení, svazy a hnutí

vytvořené podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších

předpisů na bázi dobrovolnosti.

Vyšší formou právnické osoby jsou sportovní organizace – asociace/svazy -

vytvořené rovněž podle zákona o sdružování občanů a to na bázi členství osob

fyzických a právnických. (ČSTV, ČOV, FAČR, ČSLH a dalších sportovních střešních

organizace podle druhu sportu a zájmů sdružení)

Systém sportovních organizací českých i mezinárodních tvoří pyramidovou

strukturu. Nejvýše v hierarchii stojí zastřešující sportovní asociace jako je Český

svaz tělesné výchovy, Český olympijský výbor, Česká obec sokolská, Orel atd. Tyto

101

asociace jsou samostatnými právnickými osobami, mají formu občanského

sdružení podle a sdružují jednotlivé sportovní svazy.

Sportovní svazy jsou samostatnými asociacemi a jsou v nich sdruženy základní

jednotky celé struktury, tedy sportovní kluby a tělovýchovné jednoty, které jsou

rovněž nejčastěji občanskými sdruženími, mohou však mít i formu obecně

prospěšných společností nebo formu obchodních společností (v případě, že to

stanovy umožňují), což je obvyklé především u hokejových a fotbalových klubů

hrajících nejvyšší českou soutěž.

- Obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb.

Další nejvíce rozšířenou formou zejména v profesionálním sportu, kde je

potřebné pracovat na základě řádných parametrů stanovených pro hospodaření

a jeho kontrolu (výroční zprávy, rozvahy a výsledovky, audity) jsou společnosti

vytvořené podle ustanovení obchodního zákoníku (nejpočetnější jsou akciová

společnost a společnost s ručením omezeným).

- ObčZ č. 40/1964 Sb § 20/f., ve kterých mohou být sdruženy spolky, obchodní

organizace i sdružení podle ObčZ, jsou sdružení založená pouze právnickými

osobami k dosažení a zajištění společného zájmu.

Základní konstituční znaky, prvky a odlišnosti sportovních organizací a subjektů

jsou:

Pyramidová struktura (střešní – organizace – svazy – kluby)

Rovné postavení

Způsob a druh sdružených organizací

Způsobem členství

Výstavba rozhodujících orgánů, zejména valné hromady (členská schůze,

konference, kongres apod.)

Podle majetku a hospodaření

Vzhledem k rozsahu a charakteru této publikace zde nelze vyjmenovat a popsat

úplně všechny formy sportovních subjektů věnujících se sportovním aktivitám. Autor

se tedy věnuje těm nejdůležitějším.

4.1. Subjekty vytvořené podle zákona O sdružování občanů č. 83/1990 Sb.

Občanská sdružení – sdružení, spolky, hnutí, svazy, kluby a společnosti -

jsou právnické osoby zakládané podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování

občanů.

102

Pro celou tuto kapitolu (na rozdíl od publikace s odkazem na kapitolu 1.1) bude

autor používat označení „sdružení“ v souhrnu pojmů spolek, hnutí, klub,

společnost a jiná jak to uvádí § 2 odst. 1 zmiňovaného zákona.

Jde o korporace, tedy o sdružení osob. Okruh členů je otevřený. Noví členové

mohou po vzniku sdružení přistupovat a sdružení trvá i při smrti či vystoupení

původních členů.

Sdružení vzniká registrací prováděnou ministerstvem vnitra. V současnosti

neexistuje veřejně přístupný rejstřík sdružení.

Struktura vnitřních orgánů sdružení je věcí stanov příslušného sdružení. To

v praxi vede k velké variabilitě vnitřního uspořádání různých sdružení a v praxi tato

„různost“ samozřejmě snižuje orientaci a důvěru třetích osob při jednání se

sdružením.

Tento problém ve spojení s neexistencí veřejně přístupného rejstříku (v němž

by byla uvedena jména představitelů statutárního orgánu, způsob jednání za

sdružení a jiné důležité údaje, které ze zákona obsahují obchodní rejstříky) činí

z občanských sdružení subjekty, s nimiž může být velmi riskantní uzavírat jakékoliv

smlouvy.

Sdružení nevytvářejí základní kapitál. Jejich majetkové poměry proto mohou být

velmi různé. Od sdružení, která nemají prakticky žádný majetek, neboť poskytují

pouze právní rámec pro společnou činnost svých členů, až po sdružení s rozsáhlým

majetkem zahrnujícím i pozemky a stavby. V případě sportovních klubů lze

očekávat, že v majetku klubu bude různé sportovní vybavení, literatura určená pro

trénink a případně též sportoviště.

Sportovní organizace musí být právnickou osobou, proto se nezohledňují

podnikající fyzické osoby. Podle převládajících doktrinálních názorů sdružení trvá

dokonce i v případě, je-li z něj jen prázdná slupka, tj. zemřou-li (respektive

v případě právnických osob, zaniknou-li) všichni členové.

V České republice je evidováno okolo 80.000 občanských sdružení bez

rozlišení zájmu. V oblasti sportu pak okolo 16.000 subjektů se sportovním

zaměřením. V ČSTV je sdruženo okolo 9.300 subjektů - právnických osob.

Doposud existuje nejednotná právní teorie, rozdílná je v rozhodnutích soudní

praxe, panují nejasnosti v postavení subjektů. Je vedena řada soudních sporů

v otázkách členství v občanských sdruženích, jejich vzniku a zániku a dále zániku

a majetkového vypořádání občanských sdružení, což zjevně způsobuje velký počet

„mrtvých“ občanských sdružení.

Panuje nejednotnost názorů a postupů členů i občanských sdružení samotných

při napadení postupu či rozhodnutí občanského sdružení u soudu. Již řadu let se

objevují spory kolem registrace „problémových“ sdružení.

103

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, který právně zastřešuje tuto oblast

a nedávno oslavil dvacet let své účinnosti, se tak po dlouhých letech konečně

dočkal důkladného zpracování dosavadních poznatků právní vědy a praxe.

V roce 2010 vyšla publikace, JUDr. Petra Černého, Ph.D. s názvem Komentář

k zákonu o sdružování občanů vzhledem k svému všeobjímajícímu záběru

problematiky by neměl chybět v žádné knihovně sportovního subjektu.

Tato kniha včetně obšírného výkladu je v tuto chvíli asi tím nejlepším, co náš

knižní odborný trh v této kategorii nabízí. Tím, že je problematika občanských

sdružení, s tak masovým zásah do života občanů, „rozkročena“ ve více odvětvích

práva a projevují se v ní prvky práva soukromého i veřejného.

Komplexně zpracovaná judikatura k této problematice do data vydání knihy

(českých soudů včetně Evropského soudu pro lidská práva) a velké množství vzorů

stanov, podání a právních úkonů dělají z knihy nezbytného pomocníka nejen

v orientaci, ale i při konkrétních krocích v této oblasti. Cennější o to, že jednotlivá

rozhodnutí jsou nejen citována, ale jsou z nich vybírány i pro věc důležité závěry.

Komentář je určen nejen čtenářům z řad advokátů a soudců, ale rovněž

studentům a vyučujícím na právnických fakultách. V neposlední řadě by neměl

chybět v knihovnách pracovníků Ministerstva vnitra a těch z nás, kdo se zabývají

sportem nebo hodlají založit občanské sdružení (nebo tak již učinili) či se stát jeho

členem.

A protože i soudci Nejvyššího soudu, kteří tuto problematiku soudí v senátu 28

Cdo, své zkušenosti vydali v roce 2011 rovněž knižně (i v elektronické podobě),

s názvem Přehled judikatury – Soudní ochrana člena spolku, církve a politické

strany pod autorizací Ludvík David, Jana Bílková, Martina Podivínová, objevila se

na trhu další hodnotná právní literatura s tématikou sdružení.

Právní postavení sdružení v právním řádu ČR je podrobně uvedeno v kapitole 3.1

a autor doporučuje se s jeho obsahem nejprve podrobně seznámit pro pochopení

následujících kapitol.

Ústavní svoboda sdružování a spolkové autonomie se projevuje zejména ve

vztahu spolek – stát a vztahu zakladatel sdružení - člen – stát.

Spolková autonomie je projevem svobodné vůle subjektů k členství ve spolku

a rozhodování v něm bez zásahů orgánu státu.

Základní principy spolkového práva jsou:

- Odluka občanských sdružení od státu

- Princip dobrovolnosti a osobního členství

- Princip absence majetkové participace členů

- Princip spolkové samosprávy

104

Omezení svobody sdružování je možné z následujících z důvodů:

- Ochrana národní a veřejné bezpečnosti

- Ochrana veřejného pořádku

- Prevence zločinnosti

- Prevence zdraví a veřejné mravnosti

- Ochrana práv a svobod jiných

Základní právní úprava vzniku, činnosti a zániku občanského sdružení

Vznik nového sdružení

Aktivizuje jej přípravný výbor - nejméně tři fyzické osoby, z nichž alespoň

jedna musí být starší 18 let. v § 6 odst. 2 stanoví, že přípravný výbor tvoří 3

„občané“.

Přípravný výbor vytvoří základní dokument pro registraci a tím jsou stanovy.

Podají návrh na registraci u ministerstva vnitra. MV stanovy zaregistruje a

s potvrzením registrace je zašle sdružení. O vzniku rovněž MV informuje MV

Český statistický úřad. Sdružení je možné vyhledat v Administrativní registr

ekonomických subjektů (ARES) http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/

Stanovy občanského sdružení musí obsahovat:

- název sdružení,

- sídlo,

- cíl jeho činnosti (stanovení cíle činnosti - zákon neomezuje, k cíli vzájemně

prospěšnému tj. k podpoře svých členů k cíli obecně prospěšnému tj. ku

prospěchu veřejnosti) Hlavní činnost – spolková = realizace společných cílů nebo

hodnot Cílem činnosti sdružení nemůže být výdělečná činnost nebo výkon

určitých povolání.

- podmínky vzniku členství a práva a povinnosti členů sdružení,

- orgány sdružení, způsob jejich ustanovování, určení orgánů a funkcionářů

oprávněných jednat jménem sdružení,

- ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou

jednat svým jménem,

- zásady hospodaření.

Členství ve sdružení

Členství je základním pojmovým znakem sdružení (spolků). Členem sdružení

může být fyzická nebo právnická osoba. Sdružování podle zákona č. 83/1990 Sb. je

ovlivněno těmito základními zásadami:

105

- nikdo nesmí být nucen k členství,

- člen může ze sdružení ze své vůle vystoupit,

- na členství ve sdružení není právní nárok.

Druhy členství:

- řádné - čestné

- řádné - přidružené, řádný člen - čekatel

- individuální - kolektivní

Podmínky vzniku, trvání a zániku členství

Podmínky vzniku členství musí být uvedeny ve stanovách, varianty:

- vázání vzniku členství na splňování podmínek spočívajících v určitém způsobu

jednání, určitých vlastnostech je i formou obrany sdružení proti zneužitý

k individuálním popř. skupinovým zájmům.

- formou omezení může být např. stanovení podmínky garantů členství osob,

které členství doporučí, podmínky předchozí spolupráce se sdružením apod.

Způsob vzniku členství:

- přihláška

- automaticky po projevu vůle

- zaplacením příspěvku

Zánik členství - ukončení členství

- vzdání se

- smrt

- vyloučení (určit důvody, pro které lze člena vyloučit, kdo může vyloučení

navrhovat, který orgán o něm rozhoduje jaká je procedura odvolání.

Práva a povinnosti členů podle §3 odst. 3 jsou uvedena ve stanovách

- vázána na osobu člena sdružení

- nepřevoditelná na jiné osoby

Základní vlastnosti managementu sdružení - vlastní řídící činnost sdružení

- organizovat

- naplňovat strategii a filozofii sdružení

- schopnost překonávat překážky

- zdokonalovat a rozvíjet sebe a klub

106

- plnit cíle a úkoly (krátkodobé a dlouhodobé)

- kontrolovat

Orgány sdružení. Zákon je neurčuje, upravují se rovněž ve stanovách a jsou jimi

zpravidla:

- vrcholný orgán spolkové samosprávy – shromáždění/valná hromada (VH)

členů, zúčastňují se jí všichni členové nebo pověření delegáti VH zvolí výkonný

výbor, předsedu VV a kontrolní orgán

- statutární orgán - výkonný výbor řídí klub mezi valnými hromadami jmenuje

výkonný management naplňuje usnesení VH včele stojí předseda. Management

sdružení vede výkonný předseda nebo tajemník pro jednotlivé úseky činnosti jsou

VV jmenováni vedoucí úseků: sportovního, ekonomického, správy majetku,

marketingu činnost v jednotlivých úsecích zajišťují pracovníci na základě pracovní

smlouvy nebo živnostenského oprávnění: trenéři, pokladník, účetní, správce,

marketingový pracovníci

- kontrolní orgán

Rozpočet sdružení. Není určen zákonem, ale je důležitý pro hospodařeni.

Výroční zpráva není povinná.

Zásady hospodaření povinná součást stanov – obvykle:

- zdroje sdružení

- jak lze s majetkem nakládat rozlišit činnosti vyplývající z poslání sdružení činnosti,

které sdružení realizuje jako tzv. doplňkové ke své hlavní činnosti s cílem získání

dalších finančních prostředků.

- dopad do daňové oblasti (podrobně v kapitole 3.3)

Charakteristika sdružení

- nejsou zřizována za účelem vytváření zisku, ale zřizují se pro uspokojování

potřeb, proto mají i odlišný režim zdaňování úlev od obchodních společností

- jsou majetkem všech členů

- nesmějí vyplácet odměny za sportovní činnost

schéma společnosti č. 12

§16 Smlouva o součinnosti. SdrObč umožňuje, aby spolu sdružení uzavírala

i specifický druh smluv, nazvaný smlouvy o součinnosti. Jde o 2 druhy dohod:

107

- dohoda o ujednání za účelem dosažení společně vytčeného cíle (uplatňování

zájmu - získaní grantu, realizace staveb, společné pořadatelství akce). Primárně

nemajetkové povahy (není vyloučeno získání majetku na krytí nemajetkových

zájmů. V případě obcházení zákona dojde k neplatnosti smlouvy.

- dohoda o vytvoření další právnické osoby (svazu, asociace) k naplnění

dohodnutého cíle

Charakter smluv

- Musí mít písemnou podobu (na rozdíl od smlouvy o založení sdružení § 6 odst. 2

zákona) a musí být podepsána statutárními zástupci. Nedodržení písemné formy

znamená absolutní neplatnost

- Smlouva může být i vícestranná, ale je určena pouze občanským sdružením, ne

jiným právnickým osobám!

Náležitosti smluv (povinné), postup a povinnosti

- Účel součinnosti

- Způsob provádění

- Práva a povinnosti stran

- Forma zajištění prostředků

- Pro úpravu smlouvy se použijí obecná ustanovení ObčZ §§ 34-51 a 488-587)

- Smlouva musí obsahovat stanovy nového subjektu (svazu) jako přílohu smlouvy

- Po uzavření se musí podat návrh na registraci k MV (vše dvojmo), funkci

přípravného výboru tvoří účastníci smlouvy

- Smlouva zpravidla obsahuje dobu trvání, rozvazovací podmínky

§ 6/ odst. 2/e umožňuje zřizovat organizační jednotky (informace o tom musí být

uvedena ve stanovách nebo v listině na kterou stanovy upozorňují) ty jsou dvojího

typu:

- S právní subjektivitou - jedná vlastním jménem, je právnickou osobou, může

nabývat majetek, vystupovat před soudem, být zaměstnavatelem, název může

být odlišný

- Bez právní subjektivity – nemůže podávat žalobu na vlastní sdružení

Organizační jednotky sdružení mají založenou „oznamovací evidenci“

organizačních jednotek v rámci rejstříku vedeném Ministerstvem vnitra ČR.

108

Dílčí novela nového znění § 9 zákona č.83/1990 Sb., s posunutou účinností od

1.7.2010 zavedla:

- evidenci občanských sdružení a jejich organizačních jednotek, které jsou

oprávněny jednat svým jménem,

- organizační jednotky oprávněné jednat svým jménem oznamují MV ČR název,

sídlo, datum jejich vzniku a zániku ve lhůtě do 15 dnů ode dne, kdy k jejich vzniku

nebo zániku došlo, změnu sídla, ode dne, kdy bylo jejich příslušnými orgány ve

věci rozhodnuto,

- název sdružení, datum jeho vzniku a zániku, jakož i údaje o jeho organizačních

jednotkách ministerstvo zapíše do základního registru právnických osob.

Nová úprava spolků podle ObčZ č. 89/2012 Sb.

Velká novela občanského zákoníku zrušuje s účinností k 1. 1. 2014 zákon č.

83/1990 Sb., o sdružování občanů.

Nová úprava spolku (nynějších občanských sdružení) je nově zahrnuta do

občanského zákoníku §§ 214 - 302 jako úprava obecně aplikovatelná na veškeré

právnické osoby typu korporace a to všude tam, kde speciální zákony o jejich

právních formách nestanoví specifickou úpravu. Nový občanský zákoník tedy zavádí

nový pojem spolek.

Spolek je vymezen v zásadě jeho základními znaky, jimiž jsou např.

samospráva, dobrovolnost členství, oddělení majetkových sfér spolku a jeho

členů atd.

Některé zásadní body nové právní úpravy spolků

Vznik spolku

Spolek bude vznikat dnem zápisu do veřejného rejstříku. Novela stanoví 30ti

denní lhůtu od podání návrhu na zápis a nebude-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí

o odmítnutí zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku třicátým

dnem od podání návrhu.

Činnost spolku

Činnost spolku bude rozdělena na hlavní a vedlejší. Hlavní činností spolku

muže být, dle novely, jen uspokojování a ochrana těch zájmu, k jejichž naplňování je

spolek založen. Přitom bude možné spolek založit k prosazování zájmů jeho členů,

nemusí být nutně založen za účelem obecné či veřejné prospěšnosti.

Hospodářská nebo jiná podnikatelská činnost tak bude pouze činností

vedlejší a může být vykonávána jen za účelem podpory vlastní spolkové činnosti.

109

Pokud spolek bude založen za účelem veřejné prospěšnosti a tedy bude přispívat

svou činností k dosahování obecného blaha, zakotvuje novela občanského zákoníku

právo při splnění zákonem stanovených podmínek na zápis statusu veřejné

prospěšnosti činnosti dotčeného spolku, do veřejného rejstříku.

Shrnutí

Občanská sdružení, vzniklá podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů,

ve znění pozdějších předpisů, se budou od 1.1.2014 považovat za spolky podle

nového obč. zákoníku.

Sdružení bude muset pouze v případě, pokud by jeho název nebyl v souladu

s ustanoveními nového občanského zákoníku, tedy např. tehdy ,kdy název subjektu

bude obsahovat pojem " sdružení", svůj název změnit a to do 1.1.2016.

Organizační jednotky sdružení způsobilé jednat svým jménem podle zákona č.

83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, se budou

považovat za pobočné spolky , avšak statutární orgán občanského sdružení o jehož

organizační jednotku jde (tedy dle nové úpravy a terminologie statutární orgán

hlavního spolku) bude však muset podat nejpozději do tří let ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona návrh na zápis pobočného spolku, jinak posledním dnem této lhůty

pobočný spolek zanikne.

Pokud se spolek bude zabývat činností veřejně prospěšnou může si tento status

nechat zapsat do veřejného rejstříku. Jedná se dle mého názoru o právo nikoli

povinnost tedy veřejná prospěšnost jako činnost spolku bude zapisována

fakultativně, na žádost statutárního orgánu spolku. Veřejnou prospěšnost by si

spolky měly nechávat do rejstříku zapisovat ,ve svém vlastním zájmu.(např. kvůli

sponzoringu atp.)

Až do účinnosti zákona o veřejném rejstříku, do něhož se zapisují spolky,

budou spolky registrovány dle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění

pozdějších předpisů.

Úplné znění nové úpravy v §§ 214-302 je uvedeno v příloze č. 12.3.

4.2. Subjekty vytvořené podle Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb.

Pro potřebu větší průhlednosti a samozřejmě i pro jistotu vlastnictví sportovního

klubu vstoupily do hry po roce 1990 zejména v profesionálním sportu obchodní

společnosti.

To samozřejmě přineslo do spolkového prostředí velký problém, protože většina

svazů, střešních organizací, občanských sdružení a společností upravených

zákonem o sdružování občanů, si „vpustila“ do svého spolkového prostředí

obchodní subjekty upravené podle Obchodního zákoníku č. 513/91 Sb.

110

Stalo se tak mnohdy i na tlak nadnárodních asociací. Například v roce 1995

rozhodla UEFA, že od sezóny 1996/1997 připustí do svých soutěží, které přináší

velké zisky, pouze akciové společnosti. Důvod byl prostý. UEFA chtěla mít kontrolu

nad stavem společnosti, což je právě díky ustanovením obchodního zákoníku

možné, neboť řada zásadních dokumentů (výroční zpráva, rozvaha a výsledovka,

apod.) musí být každoročně zveřejněna jako veřejná listina v obchodním restříku.

(www.justice.cz)

Tím se, ale stalo, že uvnitř spolkového prostředí začaly působit dva naprosto

rozdílné zákony s rozdílnými úpravami, právy a povinnostmi.

Ač ObchZ upravuje několik forem společností, pro sportovní prostředí formy řízení

sportovních klubů v ČR jsou nejtypičtější dvě:

- Akciová společnost (a.s.)

- Společnost s ručením omezeným (s.r.o.)

Akciová společnost § 154 – 220 Obchodního zákoníku 513/1991 Sb.

Právní forma a charakteristika

Akciová společnosti může být založena jak s podnikatelským záměrem za

účelem podnikání tak i za jiným zákonem nezakázaným účelem.

Její základní jmění je rozděleno na určitý počet akcií o dané jmenovité hodnotě

a musí činit v době založení minimálně 2, resp. 20 miliónů korun českých, podle

toho, jestli jsou akcie veřejně obchodovatelné či nejsou.

Založení a vznik

Akciová společnost je založena buď zakladatelskou smlouvou nebo listinou,

zakládá-li pouze jedna osoba, a vzniká jako ostatní společnosti ke dni zápisu do

obchodního rejstříku.

K návrhu na zápis do obchodního rejstříku se přikládá zakladatelská smlouva

nebo zakladatelská listina, veřejná nabídka akcií, stejnopis notářského zápisu

osvědčujícího průběh ustavující valné hromady a stejnopis notářského zápisu

o rozhodnutí valné hromady o schválení stanov, jestliže byla společnost založena

na základě veřejné nabídky akcií, prospekt cenného papíru nebo užší prospekt

cenného papíru schválený Komisí pro cenné papíry při zakládání společnosti na

základě veřejné nabídky akcií, posudek znalce nebo znalců na ocenění

nepeněžitých vkladů, jestliže byl emisní kurs akcií splacen nepeněžitými vklady, další

listiny osvědčující skutečnosti, které mají být zapsány do obchodního rejstříku.

Vnitřní právní poměry

111

V zakladatelské smlouvě se zakladatelé dohodnou, půjde-li o společnost

s veřejnou nabídkou akcií či nikoliv.

Zakladatelská smlouva nebo zakladatelská listina musí obsahovat:

- firmu, sídlo a předmět činnosti,

- navrhovaný základní kapitál,

- počet akcií a jejich jmenovitou hodnotu, podobu, v níž budou akcie vydány,

jakož i určení, zda akcie budou znít na jméno nebo na majitele, popřípadě kolik

akcií bude znít na jméno a kolik na majitele; mají-li být vydány akcie různých

druhů, jejich název a popis práv s nimi spojených, popřípadě údaj o omezení

převoditelnosti akcií na jméno, kolik akcií který zakladatel upisuje, za jaký

emisní kurs, způsob a lhůtu pro splacení emisního kursu a jakým vkladem

bude emisní kurs splacen, splácí-li se emisní kurs akcií nepeněžitými vklady,

i určení předmětu nepeněžitého vkladu a způsobu jeho splacení, počet,

jmenovitou hodnotu, podobu, formu a druh akcií, jež se vydají za tento nepeněžitý

vklad, alespoň přibližnou výši nákladů, které v souvislosti se založením

společnosti vzniknou, dále určení správce vkladu a návrh stanov.

- Má-li být společnost založena na základě veřejné nabídky akcií, je podmínkou

platného založení společnosti schválení prospektu cenného papíru nebo

užšího prospektu cenného papíru Komisí pro cenné papíry.

- Dalším dokumentem nutným pro existenci akciové společnosti jsou stanovy,

které v podstatě obsahují základní informace shodně se zakladatelskou

smlouvou či listinou a mimo to také způsob fungování orgánů společnosti

a počty jejich členů, pravidla změny stanov, způsob rozdělení zisku atd.

Orgány

Valná hromada

- mění stanovy

- navyšuje – snižuje základní jmění

- volí dozorčí radu a odvolává

- rozhoduje o rozdělení zisku

- stanovuje výplatu dividend a tantiém

- schvaluje toční účetní uzávěrku

- rozhoduje o zrušení společnosti

Dozorčí rada

112

- kontroluje společnost

- jmenuje a odvolává představenstvo

- dohlíží na výkon působnosti představenstva

- vykonává další funkce vyplývající ze stanov

Představenstvo

- je statutárním orgánem společnosti

- rozhoduje o všech záležitostech společnosti, které nejsou svěřeny DR

- jmenuje a odvolává management společnosti

Členství

Osoba, která se formou akcií podílí na základním kapitálu společnosti, je

oprávněna vykonávat práva akcionáře jako společníka. Mezi nejvýznamnější práva

akcionáře patří právo podílet se na zisku a právo aktivně se účastnit valné

hromady.

Zrušení a zánik

Společnost může být zrušena s likvidací nebo bez likvidace z důvodů platných

pro všechny společnosti a zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku. Likvidační

zůstatek se dělí mezi akcionáře v poměru jmenovitých hodnot jejich akcií.

Akciová společnost odpovídá za závazky celým svým majetkem. Zrušena bez

likvidace může být splynutím s jinou akciovou společností, fůzí se společností

s ručením omezeným, převodem jmění na akcionáře anebo rozdělením či změnou

právní formy.

Společnost s ručením omezeným § 105-153 ObchZ

Právní forma a charakteristika

Společnost s ručením omezeným je společnost, jejíž základní kapitál je tvořen

vklady společníků a jejíž společníci ručí za závazky společnosti, dokud nebylo

zapsáno splacení vkladů do obchodního rejstříku.

Založení a vznik

Společnost s ručením omezeným může být založena jednou osobou

zakladatelskou listinou, pro tuto společnost však platí omezení ve vztahu

k zakládání dalších společností s ručením omezeným, anebo zakladatelskou

uzavřenou mezi více zakladateli. Vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku.

Návrh na zápis společnosti podepisují všichni jednatelé. Přiloženy musí být

listiny osvědčující skutečnosti rozhodné pro zápis společnosti, dále zakladatelská

listina a ocenění vkladů.

Hodnota základního vkladu (jmění) je minimálně 200.000 Kč.

113

Vnitřní právní poměry

Základním aktem je společenská smlouva, která musí obsahovat alespoň firmu

a sídlo společnosti, určení společníků uvedením firmy nebo názvu a sídla

právnické osoby nebo jména a bydliště fyzické osoby, předmět činnosti, výši

základního kapitálu a výši vkladu každého společníka včetně způsobu a lhůty

splácení vkladu, jména a bydliště prvních jednatelů společnosti a způsob, jakým

jednají jménem společnosti, jména a bydliště členů první dozorčí rady, pokud se

zřizuje a určení správce vkladu.

Ke změně obsahu společenské smlouvy je třeba souhlasu všech společníků

nebo rozhodnutí valné hromady.

K provedení vnitřní úpravy vydává společnost stanovy, které podrobněji

specifikují vnitřní organizaci, postupy apod. S touto možností musí ale

společenská smlouva počítat.

Orgány

Valná hromada

- schvaluje závěrku, rozdělení zisku a úhradu ztrát

- rozhoduje o zvýšení či snížení základního kapitálu

- jmenuje a odvolává jednatele

- může si vyhradit rozhodování o všech záležitost

Jednatel

- je statutárním zástupcem společnosti

- jmenuje ho VH

- vede obchodně společnost

- informuje společníky o vedení společnosti

Dozorčí rada

- zřizuje se pouze, je-li to uvedeno ve společenské smlouvě. Jinak její funkci

vykonává společník – společníci.

Členství

Povinností společníka je splatit určený vklad. Mezi jeho oprávnění řídí

a kontrolují činnost společnosti na valné hromadě, jsou oprávněni podílet se na

zisku. Společník nemůže ze společnosti vystoupit, může ale navrhnout, aby soud

zrušil jeho účast ve společnosti.

114

Dále se může společnost u soudu domáhat vyloučení společníka v případě, že

neplní svoje povinnosti, ačkoliv k tomu byl vyzván. Na ukončení účasti společníka se

mohou tito dohodnout. Společník, jehož účast zanikla, má právo na vypořádací podíl.

Zrušení a zánik

Společnost s ručením omezeným se zrušuje rozhodnutím valné hromady,

případně dohodou společníků. Dále také v případě, že se společníci domáhají

jejího zrušení u soudu na základě důvodů stanovených společenskou smlouvou.

Bez likvidace společnost zaniká fůzí s jinou společností s ručením omezeným

nebo akciovou společností, převodem jmění na společníka anebo jejím rozdělením či

změnou právní formy.

4.3. Subjekty vytvořené podle Občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

Velmi zřídka, ale přesto, působí ve sportovním prostředí i tento typ společnosti.

Jako příklad lze uvést společnost Asociace profesionálních klubů v hokeji (APK),

Asociace mužských prvoligových klubů v basketbalu (ALK) nebo Asociace Ligových

fotbalových klubů (LFA).

Většinou jsou zřízeny v zájmu samotných klubů a na základě jejich tlaku uvnitř

svazů/asociací k řízení svých soutěží nebo prosazení zájmů uvnitř svazů/asociací.

Toto právo obdrží z pověření výboru asociace na základě smlouvy.

Je však potřebné říci, že ač první takto zřízená asociace v hokeji (APK) řídila do

roku 2012 dvě své profesionální soutěže, uplynutím platnosti smlouvy mezi ČSLH

a APK se již pro samotné řízení neobnovila a soutěže opět řídí jednotně ČSLH.

Podobné snahy probíhaly od roku 2001 i ve fotbale a právě autor v té době činný

v orgánech fotbalu vyslovoval opakovaně varování o chybě řídit fotbal pod dvěma

střechami.

Bohužel se z tohoto tématu stalo i politikum a někteří funkcionáři dodnes

neprohlédli nesmyslnost a nekoncepčnost těchto řešení.

Nejnovější judikatura k zájmovým sdružením říká:

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 3232/2011, ze dne

11.4.2012:

„Zájmové sdružení ve smyslu § 20f a násl. obč. zák. vytvářejí právnické osoby

a vzájemné vztahy upravují stanovami.

Skutečnost, že se tyto subjekty staly členy zájmového sdružení, nic nemění na

tom, že vztah sdružení právnických osob a jeho členů je vztahem občanskoprávním.

Porušení stanov zájmového sdružení při rozhodování jeho orgánu je porušením

práva, a protože zákon nestanoví jinak, lze se proti tomu, kdo právo porušil, domáhat

ochrany u soudu.

115

Stanovám je třeba v takovém případě přisuzovat význam společenské smlouvy,

neboť představují přílohu zakladatelského dokumentu, jehož výsledkem je právě též

konkrétní úprava vnitřních poměrů sdružení a vzájemných vztahů jeho členů. Lze

pokládat i za oprávněné připustit žalobu s petitem znějícím na určení, že určité

ustanovení stanov je v souladu s právními předpisy České republiky, včetně

možného řešení prejudiciálních otázek, které se při jejím projednání vyskytnou.“

Zájmová sdružení právnických osob

jsou založená dle § 20f a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění pozdějších předpisů

Nová registrace se zakládá:

Písemnou zakladatelskou smlouvu uzavřenou zakladateli – obsah smlouvy

není vymezen v § 20f občanského zákoníku, ale smlouva musí splňovat obecné

náležitosti:

- označení jednotlivých účastníků smlouvy tj. název jednotlivých zakladatelů,

jejich sídlo, IČ, uvedení osoby oprávněné jednat jménem zakladatele

- projev vůle založit zájmové sdružení

- datum a podpis, nebo

- Na ustavující členské schůzi, kde se o založení sdružení sepíše zápis, který

musí obsahovat:

- seznam zakládajících členů sdružení s uvedením jejich názvu a sídla

a podpisy členů. V zápisu je dále třeba vyjádřit vůli založit zájmové sdružení

právnických osob.

- Ke smlouvě nebo zápisu o ustavující členské schůzi musí být přiloženy

stanovy, jež schválí zakladatelé nebo ustavující schůze.

Stanovy musí obsahovat:

název, sídlo a předmět činnosti sdružení,

úpravu majetkových poměrů,

vznik a zánik členství (členství ve sdružení lze vázat na určitý členský

příspěvek),

práva a povinnosti členů,

orgány sdružení a vymezení jejich působnosti,

116

způsob zrušení sdružení a naložení s jeho likvidačním zůstatkem (pro likvidaci

se přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku o likvidaci obchodních

společností),

způsob, jímž se stanovy mění a doplňují.

podpisy zakladatelů

Stanovy schvalují zakladatelé nebo ustavující členská schůze.

Ke smlouvě nebo zápisu o ustavující členské schůzi musí být přiloženo též

určení osob oprávněných jednat jménem sdružení, jež schválí zakladatelé nebo

ustavující schůze. U osob oprávněných jednat jménem sdružení se uvede jméno,

příjmení a adresa trvalého pobytu. Dále je třeba uvést osobu, která je zmocněna

k podání návrhu na registraci.

Členem zájmového sdružení právnických osob mohou být jen právnické osoby.

Zakladatelské dokumenty musí být za každého člena podepsány osobou

oprávněnou jednat jeho jménem a tato skutečnost musí být Krajskému úřadu

spolehlivě doložena. Dále je nezbytné prokázat, že subjekty zakládající sdružení

jsou právnické osoby – výpisem z obchodního rejstříku popř. z jiné zákonem

stanovené evidence v originále či ověřené kopii ne starší 90 dnů.

K zápisu do registru musí být doloženo:

- návrh na zápis do registru, který podává osoba zmocněná zakladateli nebo

ustavující členskou schůzí k podání žádosti o registraci zájmového sdružení

právnických osob,

- zakladatelská smlouva nebo zápis o ustavující členské schůzi

- stanovy sdružení, schválené zakladateli nebo ustavující členskou schůzí,

- doklad o právní subjektivitě zakladatelů včetně dokladu, z něhož vyplývá

oprávnění konkrétní osoby podepsat za zakladatele zakladatelskou smlouvu nebo

zápis o ustavující členské schůzi sdružení,

- doklad o tom, že členové jsou právnické osoby

- doklad o oprávněnosti osoby k jednání jménem člena (zpravidla výpis

z obchodního rejstříku, plná moc)

- určení osob vykonávajících působnost orgánů, jimiž sdružení jedná

s uvedením jejich jména, příjmení a adresy trvalého pobytu a

- zmocnění osoby, která je oprávněna podat zápis ke Krajskému úřadu nebo

Magistrátu hlavního města Prahy.

- souhlas vlastníka nemovitosti s umístěním sídla sdružení

117

- ve dvou vyhotoveních, obě vyhotovení buď v originále nebo jedno vyhotovení

v originále a jedno v ověřené kopii.

Registraci úřad vyznačí na předložených listinách razítkem a jedno vyhotovení

vrátí navrhovateli.

Změna registrace

V případě, že dojde ke změně stanov, musí být tato změna oznámena úřadu,

aby údaje vedené v registru mohly být aktualizovány. Předkládá se ve dvou

vyhotoveních. Obě vyhotovení buď v originále nebo jedno vyhotovení v originále

a jedno v ověřené kopii.

Úřad vyznačí změnu na originálním výtisku změněných stanov razítkem a jedno

vyhotovení vrátí navrhovateli.

Většina předepsaných formulářů je ke stažení na webu přijímací instituce.

4.4. Subjekty vytvořené orgány státu, rozpočtové a příspěvkové organizace

Vláda vytváří na základě přijatých dokumentů (více v kapitole 2.1) podmínky pro

reprezentaci, přípravu talentů, sport mládeže ve školách i mimo školní vyučování,

výstavbu sportovní infrastruktury apod.

K této činnosti jsou kompetentní jednotlivá ministerstva, která mají sport ve své

náplni.

Prostřednictvím rozpočtových a příspěvkových organizací a v součinnosti

s jednotlivými sportovními svazy zabezpečují, rozvoj sportu, přípravu sportovních

talentů a reprezentantů.

Státní orgány, státní rozpočtové a příspěvkové organizace

MŠMT

Hlavní úkoly:

- Výkon státní správy ve sportu

- Navrhuje Koncepci podpory sportu a dává ji ke schválení vládě

- Navrhuje a vypracovává materiál Podpora sportu pro jednotlivé roky

- Koordinace subjektů

- Financování sportu podle schváleného státního rozpočtu

Ministerstvo školství poskytlo v minulosti zázemí pro trénink Šárce Kašpárkové

(trojskok) či Ludmile Formanové (běh na střední vzdálenost), nyní v těchto centrech

trénuje např. Jaroslav Bába (skok do výšky), Denisa Ščerbová (skok do dálky, sprint)

a Zuzana Hejnová (překážkový běh).

Ministerstvo obrany (MO), Vojenské sportovní středisko Dukla Praha

118

V armádní Dukle trénují Barbora Špotáková (hod oštěpem), Roman Šebrle

(desetiboj), Štěpánka Hilgertová (vodní slalom), Martina Sáblíková (rychlobruslení),

Ondřej Bank (alpské lyžování), Martin Koukal (běh na lyžích) a mnoho dalších.

Ministerstvo vnitra (MV), Středisko ministerstva vnitra Liberec

V centrech ministerstva vnitra sportují například Lukáš Bauer (běh na lyžích),

Šárka Záhrobská (alpské lyžování), Petra Kvitová (tenis), Věra Cechlová (hod

diskem) a Miroslava Knapková (veslování).

Tato centra jsou organizační složkou státu a vytváří podmínky pro přípravu

sportovních talentů a reprezentantů seniorské a juniorské kategorie. Poskytují

sportovcům kompletní zázemí vč. biochemické laboratoře, psychologické pomoci

a výzkumného pracoviště přípravy vrcholových sportovců.

V rezortních sportovních centrech působí nejúspěšnější čeští sportovci. U

nezletilých sportovců je pro zařazení do rezortního sportovního centra nezbytný

souhlas rodičů nebo jiných zákonných zástupců a to podle zákona č. 248/1995 Sb.,

o obecně prospěšných společnostech, ve znění pozdějších předpisů.

Antidopingový výbor (více v kapitole 9)

Antidopingový výbor je hlavní organizací zřízenou pro účely boje

s dopingem.

Byl zřízen usnesením vlády č. 12 z 4. 1. 1995 společně s dalšími dokumenty

(Evropská antidopingová úmluva, Česká charta proti dopingu apod.). V průběhu své

činnosti byl transformován z občanského sdružení na příspěvkovou organizaci

MŠMT.

Působení antidopingového výboru zahrnuje především činnosti kontrolní

(dopingové kontroly), legislativní, informační a výchovné.

Rozpočtové a příspěvkové organizace samosprávných celků a obcí

Na úrovni krajů a obcí mohou samosprávné celky podle zákona o krajích a obcích

zřizovat rovněž rozpočtové a příspěvkové organizace.

4.5. Subjekty - svazy/asociace v ČR, střešní organizace v ČR a ve světě

Podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů jsou vytvářeny nejen

základní právnické osoby jako jsou spolky, sdružení, svazy a hnutí, ale i vyšší formy

právnických osob – asociace/svazy - vytvořené rovněž podle zákona o sdružování

občanů a to na bázi členství osob fyzických a právnických.

Nejvýše v hierarchii stojí zastřešující sportovní asociace jako je Český svaz

tělesné výchovy (ČSTV), Český olympijský výbor (ČOV), Česká obec sokolská

119

(ČOS), Orel atd. Tyto asociace jsou samostatnými právnickými osobami, mají

formu občanského sdružení podle a sdružují jednotlivé sportovní svazy.

Sportovní svazy jsou samostatnými asociacemi a jsou v nich sdruženy základní

jednotky celé struktury, tedy sportovní kluby a tělovýchovné jednoty, které jsou

rovněž nejčastěji občanskými sdruženími, mohou však mít i formu obecně

prospěšných společností nebo formu obchodních společností (v případě, že to

stanovy umožňují), což je obvyklé především u hokejových a fotbalových klubů

hrajících nejvyšší českou soutěž.

Svazy sportů v ČR

Občanská sdružení střešní v ČR tvořící všesportovní kolegium

ČSTV

Česká obec sokolská

Český olympijský výbor

Orel

Česká asociace sportu pro všechny

Asociace školních sportovních klubů

Sdružení sportovních svazů ČR

Autoklub

Ostatní

Občanská sdružení samostatné svazy

Český střelecký svaz

Klub českých turistů

Česká motocyklová federace

Česká asociace snowboardingu

Česká asociace skateboardingu

Česká asociace

Ostatní (freesbee apod.)

Český olympijský výbor ČOV [15]

Český olympijský výbor byl založen 18. května 1899. Dnes, po více než sto

letech od svého založení, má velice podobné úkoly jako na sklonku 19. století -

rozvíjet a šířit olympijské ideály a zastupovat a zabezpečovat účast ČR na

olympijských hrách.

Prvním předsedou byl Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1899-1929). Po „sametové“

revoluci byla zvolena předsedkyní Věra Čáslavská (1990-1996) a v současnosti vede

od roku 1996 ČOV MUDr. Milan Jirásek.

120

V roce 2012 přebírá díky problémům v ČSTV výsadní postavení ve střešních

organizacích v ČR.

Rozhodující budou valné hromady těchto střešních organizací na konci roku 2012.

Pro tuto publikaci se autor uchýlil k popisu struktury a zaměření jednotlivých

organizací.

Organizace ČOV

- Plénum

Plénum tvoří členové Mezinárodního olympijského výboru z ČR, zástupci složek,

delegáti řádných a přidružených sportovních a tělovýchovných svazů

a organizací, zástupci ministerstev, která mají sportovní problematiku ve své

kompetenci, a individuální členové, kterými jsou význační čeští olympijští

vítězové.

- Výkonný výbor

Výkonný výbor se skládá z předsedy ČOV, ze tří místopředsedů, z člena

Mezinárodního olympijského výboru z České republiky, ze tří zástupců složek a

z jedenácti členů z řad řádných a přidružených členů Českého olympijského

výboru, přičemž většinu z nich musí tvořit zástupci sportů, jež jsou na programu

olympijských her.

- Sekretariát

Řídí sekretariát ČOV a vytváří podmínky pro práci Výkonného výboru ČOV (VV

ČOV), složek, komisí a pracovních skupin ČOV.

Členy ČOV

jsou sportovní svazy zařazené do programu olympijských her v počtu 38, svazy

uznávané MOV (golf, kuželky, OB..) a organizace (MŠMT, MO, MV, ČSTV).

Složky ČOV:

Český klub olympioniků

Česká olympijská akademie

Český klub fair play

Komise ČOV

121

Pro efektivnější práci a možnou spoluúčast vynikajících odborníků zřizuje Český

olympijský výbor od svého obnovení 21. prosince 1992 různé pracovní komise. Pro

období 2009-2012 byly ustanoveny následující:

Komise ČOV pro ekonomiku a marketing

Komise Olympiáda dětí a mládeže

Komise pro sociální otázky

Komise pro sport

Komise pro světové hry

Komise Sport a životní prostředí

Komise sportu žen

Komise sportovců ČOV

Legislativní komise

Lékařská komise

Revizní komise

Rozhodčí komise

Pracovní skupina Sport pro všechny

Pracovní skupina pro restrukturalizaci sportu

Úkoly ČOV

- Zajištění účasti Českého olympijského týmu na olympijských hrách

- Podmínky pro přípravu olympioniků

- Ideje olympismu, fair play

- Vlastní marketing, Česká olympijská a.s.

- Kandidatura pořádání letních OH

Česká olympijská

je oficiální marketingovou agenturou Českého olympijského výboru, zajišťuje

mediální prezentaci partnerů, ochraňuje olympijskou symboliku na území České

republiky a podílí se na zajištění účasti Českého olympijského týmu na olympijských

hrách. Česká olympijská a.s. byla založena roku 1997, je 100% vlastněna Českým

olympijským výborem.

Předmětem její činnosti jsou obchodní, marketingové a reklamní aktivity, které

jsou prováděny v souvislosti s propagací olympijských symbolů a olympijských

myšlenek.

Česká olympijská (ČO) vytváří ve čtyřletých olympijských cyklech stabilní

partnerství s finančně silnými společnostmi a směrem k těmto partnerům realizuje

smluvní závazky.

122

Český svaz tělesné výchovy (ČSTV)

Poslání

Dobrovolně sdružuje samostatné a nezávislé spolky se sídlem na území ČR,

jejichž základním předmětem činnosti je provozování sportu, TV nebo turistiky (jak

pro vlastní členy, tak neorganizovanou veřejnost)

Sdružuje

TJ, SK jako spolky působící v lokálních místech a národní sportovní svazy

s celostátní působností. V ŠTV je sdruženo přes 9.300 právnických osob a přes

1.500.000 členů, fyzických osob.

Úkoly

- Organizačně, ekonomicky, administrativně podporuje činnost sdružených členů,

servis a služby

- Spolupráce s orgány státu a samosprávy, vyhledává přímou podporu a pomoc

- Prosazuje a chrání společné zájmy a práva členů, obstarává právní pomoc,

součinnost atp.

- Soustřeďuje veřejné, vlastní a další zdroje určené ke společnému financování

členů, podle rozhodnutí VH zajišťuje jejich distribuci, kontrolu využívání

- Udržuje partnerské vztahy s dalšími sportovními spolky v ČR

- Spolupracuje s ČOV při vytváření podmínek pro přípravu a účast reprezentantů

na OH,

- Spravuje vlastní a svěřený majetek

- Spolupracuje se zahraničními organizacemi

- Provozuje obchodní nebo podobnou činnost

Struktury ČSTV

Vertikální struktura - centrum

valná hromada

výkonný výbor, revizní komise, smírčí komise

poradní orgány

Krajská sdružení ČSTV

valná hromada

rada, revizní komise

poradní orgány

Regionální (okresní) sdružení ČSTV

valná hromada

výkonný výbor, revizní komise

123

poradní orgány

TJ, SK

členská schůze

výkonný výbor, revizní komise

poradní orgány

Kompetence valné hromady

Zpráva o činnost VV, RK

Výsledky hospodaření

Program činnosti

Kritéria pro dělení vlastních zdrojů

Rozpočet společných výdajů ČSTV

Rozpočet VV

Prodej majetku

Stanovy

Zánik ČSTV

Klíče pro dělení vlastních zdrojů

Klíč pro dělení státního příspěvku na provoz a údržbu TVZ

Přijímání nových svazů za členy ČSTV

Mezinárodní střešní sportovní organizace

Mezinárodní olympijský výbor - MOV (International Olympic Committee - IOC)

je organizace sídlící v Lausanne ve Švýcarsku, založená Pierrem de Coubertinem

spolu s Demetriusem Vikelasem a Jiřím Guthem v Lausanne ve Švýcarsku 23.

června 1894 s cílem obnovit tradici antických olympijských her.

K MOV patří 205 národních olympijských výborů. Celosvětově uznávané stanovy

této organizace jsou všeobecně známy pod názvem Olympijská charta. Od roku

2001 je jeho předsedou Belgičan Jacques Rogge.

Mezinárodní olympijský výbor organizuje letní a zimní olympijské hry. První

moderní letní olympijské hry se konaly v roce 1896 v Athénách v Řecku. První

zimní olympijské hry se konaly v roce 1924 v Chamonix ve Francii.

Olympismus je životní filosofie, spojující vyrovnanost a kvality těla a ducha.

Sport se míchá s kulturou a výchovou, olympismus hledá a vytváří životní styl

založený na principu radosti z úsilí, výchovné hodnoty dobrého příkladu

a respektování morálních principů.

Amnesty International kritizovala MOV za to, že nedokázal vyvinout dostatečný

tlak na dodržování lidských práv v Číně.

124

MOV se také smířil s cenzurou Internetu v Číně během olympijských her, což

bylo v rozporu s 5. hlavní zásadou olympismu, definouvanou v Olympijské chartě

v části Základní principy olympismu.

European Non-Governmental Sports Organization (ENGSO)

Členy tohoto sdružení jsou evropské nevládní sportovní organizace, sdružující

národní sportovní svazy.

Sdružení se zabývá řešením problematiky sportu v celé šíři a vypracovává

jednotné postupy a doporučení v zájmu zvýraznění posice sportu. ENGSO je

v evropském měřítku vlivnou a uznávanou institucí v oboru, m.j. je konzultativním

orgánem Rady Evropy pro oblast sportu. ENGSO má vlastníwww stránku.

www.engso.eu

4.6. Profesionální sportovec – fyzická osoba ve sportu

Vývoj profesionalismu a nastalé problémy

Před rokem 1989 měl sportovní „profesionál“ právně poněkud obtížné

postavení. Byl zaměstnán ve státním podniku, docházel sem pouze ve výplatní dny,

přičemž svou profesi fakticky nahradil činností sportovní. S výjimkou tenistů, kteří

stáli vždy tak trochu mimo oficielní doktríny, ostatní sportovci byli profesionály ve

skutečnosti, tedy de facto, nikoli však de jure.

Tato neúnosná situace byla těsně před rokem 1989 ještě s tichým souhlasem

politických špiček oficielně prolomena u fotbalu a hokeje, a to s využitím právního

institutu dlouhodobého uvolnění pracovníka organizace pro výkon činnosti ve

společenské organizaci – tedy činnosti profesionálního fotbalisty či hokejisty.

Po revoluci se otevřely zcela nové možnosti právního řešení postavení

profesionálního sportovce u nás, paradoxně však vyvstaly zcela nové otázky, jejichž

řešení nebylo, není a zajisté ani nebude jednoduchou a schůdnou záležitostí. Není

tomu totiž tak ani v jiných hospodářsky a sportovně vyspělých zemích.

Současná právní úprava považovala do začátku roku 2012 profesionálního

sportovce bez výjimky za osobu samostatně výdělečně činnou - OSVČ (a to výslovně

např. v předpisech upravujících oblast sociálního zabezpečení a nemocenského

pojištění), byť k výkonu této činnosti není zapotřebí jakékoli zákonné licence,

živnostenského oprávnění apod.

Sportovec tak byl (a vzhledem k aktuálnímu stavu „právního bezvědomí“ i je)

nadán právní možností prodávat svou sportovní činnost a s tím i tzv. osobnostní

práva k reklamním účelům pořadateli určitého sportovního podniku či soutěže

nebo sportovnímu klubu.

Tomu pak odpovídá i obsah běžně používaných tzv. profesionálních smluv

(resp. smluv o výkonu sportovní činnosti), které jsou konstruovány na bázi

125

nepojmenované – inominátní - smlouvy podle § 51 ObčZ mnohde i § 269 ObchZ.

V individuálních sportovních odvětvích, v nichž sportovec vystupuje vlastním

jménem, tato koncepce nečiní žádných větších obtíží.

Problém však nastává ve sportech kolektivních, kde hráč reprezentuje

většinou určitý klub a vystupuje jeho jménem; klub hráče vyplácí, zajišťuje mu

oblečení, stravu, dopravuje ho na místa utkání a poskytuje mu celou řadu dalších

sjednaných plnění, která jsou posléze zohledňována v hráčem samostatně

podávaných daňových přiznáních.

Hráč za to klubu v ideálním případě odvádí profesionální sportovní výkon a dává

mu možnost využít své osoby též k reklamním účelům, a to zejména vůči

sponzorům, kteří klub financují.

Pokud byly profesionální sportovní kluby občanskými sdruženími (tedy

neziskovými organizacemi) podle zákona o sdružování občanů, nebylo postavení

sportovců v těchto klubech tolik paradoxní, jako v situaci, kdy do hry vstoupily

kluby v podobě obchodních společností, v řadě případů akciových.

Zřetelnost účetnictví auditované akciové společnosti a jasná pravidla jejich

obchodního fungování, právní odpovědnost statutárních orgánů apod., to všechno

jsou aspekty, pro něž jsou obchodní společnosti ve sportu vítaným prvkem.

Občanskoprávní pojetí vztahu profesionálního sportovce však zaznamenalo

trhliny v právní úpravě do roku 2011 a doslova zemětřesení přijetím novely ZP

v roce 2011 s účinností od 1. 1. 2012.

Trhliny spočívaly v tom, že jestliže předmětem podnikání obchodní společnosti

byla sportovní a reklamní činnost, potom podle platné právní úpravy zákona

o zaměstnanosti je takový klub povinen svoji činnost realizovat především

prostřednictvím zaměstnaneckých, tedy pracovněprávních vztahů.

Vztah sportovce a klubu byl navíc fakticky závislým vztahem zaměstnavatele

a zaměstnance víc než vztahem odběratele a dodavatele či samostatně postaveného

„svobodného“ sportovce.

I odměna sportovce má z převážné části charakter „pravidelné výplaty“. Vše

tedy naznačovalo, že by sportovec měl být považován za zaměstnance, a to i ve

smyslu právním, jak je tomu v některých jiných zemích.

Kámen úrazu však spočívá v tom, že postavit profesionální smlouvu coby

smlouvu pracovní na bázi zákoníku práce přináší a přinese velké množství otázek

a problémů. Již jen možnost sjednat smlouvu na dobu určitou podle ZP maximálně

na 3 roky (do roku 2012 jen na 2 roky), když přestupní pravidla např. fotbalové FIFA

umožňují registraci smlouvy s účinností do 5 let, komplikuje aplikace zákoníku

práce.

126

Další problémy přinese omezení hráče ve výpovědi smlouvy bez jakéhokoli

odstupného, nárok na dovolenou a řada dalších věcí spojených s ustanoveními ZP.

Tímto konstatováním je možné ukončit podkapitolu vývoj profesionalismu v ČR.

Český profesionalismus stojí v polovině roku 2012 před těžkou zkouškou.

Formy postavení profesionálního sportovce v ČR

Pro profesionálního sportovce je sport obživou, mohlo by tedy jít o živnost.

Živnostenský zákon definuje živnost v § 2 takto: „Živností je soustavná činnost

provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem

dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.“

Jelikož sportovní činnost není uvedena v negativním vymezení v § 3

živnostenského zákona, můžeme dovodit, že živností být může, splní-li sportovec

zákonem požadované všeobecné podmínky (dosažení věku 18 let, způsobilost

k právním úkonům a bezúhonnost) a zvláštní podmínky (odborná nebo jiná

způsobilost, pokud je vyžadována živnostenským zákonem nebo zvláštními

předpisy).

Problémy nastávají u sportů, v nichž sportovec dosahuje maximální výkonnosti

ještě před dovršením 18 let, jako je tomu například v gymnastice či krasobruslení.

Takovému sportovci z důvodu nesplnění všeobecných podmínek nemůže být

živnostenské oprávnění uděleno.

Ještě složitější je situace u dětských sportovců (ve věku mladším 15 let,

minimálně však do splnění povinné školní docházky), kteří za svou činnost pobírají

odměnu, bez ohledu na její podobu.

Obecně je práce dětí zakázaná, u dětí nemohou vznikat pracovněprávní vztahy

ani podle režimu zákoníku práce. Při splnění podmínek daných zákonem

o zaměstnanosti je však možné pro sportovní činnost dětí získat povolení.

Činnost musí být přiměřená věku dítěte, nesmí pro něj být nebezpečná, bránit

vzdělávání dítěte a poškozovat jeho zdravotní a tělesný vývoj. Právě poslední ze

zmiňovaných podmínek může být ve sportovním prostředí jen stěží splnitelná.

Profesionální sportovec nebo sportovec připravující se na profesionální dráhu,

ačkoliv je ještě v dětském věku, trénuje na samé hranici svých fyzických

možností. Lze tedy s úspěchem pochybovat o prospěšnosti či neškodlivosti této

činnosti na zdravý vývoj dítěte.

Profesionální sportovec v individuálním sportu

Profesionální sportovec věnující se individuálnímu sportu vykonává činnost se

skutečnými znaky nezávislosti. Soutěží jako samostatná osoba, jeho tréninková

příprava probíhá většinou individuálně.

127

Sportovec sám nese náklady a je poživatelem příjmů plynoucích ze smluvních

vztahů s provozovateli soutěží. Naplňuje tedy svou činností definiční znaky živnosti

a v případě, že splňuje všeobecné podmínky, mělo by mu být živnostenské

oprávnění uděleno (zvláštní podmínky pro sportovní činnost právními předpisy

stanoveny nejsou).

V seznamu volných živností v příloze č. 4 k živnostenskému zákonu nalezneme

pod bodem 74. obor Provozování tělovýchovných a sportovních zařízení

a organizování sportovní činnosti.

Co je obsahem tohoto oboru, stanoví nařízení vlády č. 278/2008 Sb.,

o obsahových náplních jednotlivých živností.

Konkrétně jde o:

- provozování sportovních zařízení,

- organizování sportovních soutěží a propagaci sportu,

- činnost agentů zastupujících sportovce,

- činnost výkonných sportovců, příp. rozhodčích, provozovaná samostatně a za

účelem dosažení zisku.

Navíc je zde výslovně uvedeno, že obsahem činnosti není činnost trenérů ani

činnost amatérských výkonných sportovců.

Jde-li o profesionální sportovce individuálních sportů, bývá jim živnostenské

oprávnění obvykle uděleno.

U sportovců působících v rezortních sportovních centrech ministerstva

obrany, vnitra nebo školství je situace jiná. Tito sportovci jsou buď zaměstnanci

centra a je s nimi uzavřena §§ 121-124 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve

znění pozdějších předpisů běžná pracovní smlouva podle ZP, nebo jsou ve

služebním poměru podle zákona o vojácích z povolání. Živnostenské oprávnění

si sportovci vyřizují pouze v případě, že mají ještě jiné příjmy (např. odměny ze

závodů nebo sponzorské dary).

Z teoretického hlediska existují dva možné přístupy, jak chápat postavení sportovců

kolektivních sportů.

Záleží na tom, zda je v jejich činnosti spatřován pracovněprávní charakter (jsou

zaměstnanci svého klubu), anebo je vnímána jako samostatná (sportovci vykonávají

činnost jako osoby samostatně výdělečně činné - OSVČ).

Kolektivní sportovec nevykazuje potřebné znaky samostatnosti, k soutěži

i tréninku potřebuje spoluhráče.

Svou činnost neprovozuje vlastním jménem a na svou odpovědnost, nýbrž

vystupuje jménem klubu.

128

Živností tedy jeho činnost určitě není.

Závislost kolektivního sportovce na klubu, spoluhráčích a pokynech trenéra je

natolik silná, že je namístě uvažovat o pracovněprávním charakteru jeho činnosti.

Příkladem může být výčet povinností, k nimž se podpisem hráčské smlouvy

zavazuje sportovec smluvnímu subjektu:

- hrát ve všech zápasech, k nimž byl nominován,

- nastoupit v dobré fyzické kondici do tréninkového kempu v místě a čase

stanovenými klubem a v takové kondici se udržovat po celou dobu trvání

smlouvy,

- účastnit se všech tréninků, soustředění, jakož i dalších akcí klubu směřujících

k jeho propagaci,

- neužívat léky bez předchozího souhlasu lékaře klubu, na požádání se podrobit

antidopingové zkoušce,

- bez písemného souhlasu klubu neprovozovat žádné další sporty,

- v případě zranění či nemoci se podrobit zdravotní péči a rehabilitaci ve

spolupráci s klubovým lékařem atd.

Hráč se musí podřídit pevně danému tréninkovému a zápasovému plánu a je

výrazně omezen v soukromém životě.

Navíc je vázán na jeden klub, i když je nespokojen, nemůže si po dobu

sjednanou ve smlouvě libovolně zvolit nové působiště a smlouvu z tohoto důvodu

vypovědět.

Dále je klub oprávněn postoupit svá práva a povinnosti vztahující se k hráči

a plynoucí z hráčské smlouvy jinému subjektu, s čímž hráč podpisem smlouvy

výslovně souhlasí.

Jde-li o klub působící v nižší soutěži, může být odměna hráče snížena až na

pětinu původní částky.

Odměna hráče bývá dána základní složkou a výkonnostními bonusy (za

vstřelené branky, u brankářů za statistickou úspěšnost zákroků apod.).

Všechny tyto faktory hovoří pro podřízení činnosti kolektivních sportovců

pracovněprávním předpisům.

Existují však argumenty podporující opačný názor, tj. chápání činnosti hráče

jako poskytování samostatných služeb.

Příkladem může být postavení sportovních hvězd, tzv. superstars. Tito hráči

výrazně převyšují výkony ostatních a při vyjednávání s klubem o hráčské smlouvě

mají spíše pozici partnera než zaměstnance. Mají výrazně vyšší plat než ostatní a

v týmu privilegované postavení. Do smlouvy si nechávají zakotvit vybranou pozici

129

v sestavě mužstva nebo možnost opustit klub bez nároku na odstupné, naskytne-li

se možnost odejít do zahraničí. Vystupují jako individuality a dokážou získat klubu

nové sponzory, zájem fanoušků a pozornost médií. Z tohoto pohledu by šlo spíše

o činnost samostatnou než závislé postavení.

Jak je vztah hráče a klubu řešen v praxi?

Zůstaneme-li u extraligy ledního hokeje, jednotně a povinně užívaná hráčská

smlouva podléhá režimu obchodního zákoníku.

Závazkový vztah mezi hráčem a klubem má povahu fakultativního obchodu

podle § 262 odst. 1, smlouva je inominátním kontraktem.

Hráčská smlouva stanoví, že hráči jsou osobami samostatně výdělečně činnými

(dále jen OSVČ). Jelikož kolektivní sport nenaplňuje definiční znaky podnikání ani

živnosti, je činnost takového sportovce považována právním řádem ČR za výkon

jiné samostatně výdělečné činnosti, a to výkon nezávislého povolání.

Obdobná situa i v profesionálním fotbalu, pouze s tím rozdílem, že profesionální

hráčská smlouva fotbalisty se pohybuje v režimu občanského zákoníku.

Odlišný přístup zastává Český svaz házené, který doporučuje svým klubům

uzavírat s hráči pracovní smlouvy.

Konečné rozhodnutí ale činí jednotlivé kluby, takže je s hráči většinou uzavřena

dohoda o provedení práce nebo inominátní kontrakt podle § 51 občanského

zákoníku.

Postavení profesionálního sportovce po rozhodnutí NSS a novele ZP

ze dne 29. 11. 2011 Nejvyšší správní soud vydal dne 29. listopadu 2011 rozsudek

sp. zn. 2 Afs 16/2011 a novele ZP zejména přesném vymezení závislé činnosti v § 2

ZP.

Aby bylo možné definovat sportovce jako zaměstnance, je nezbytné, aby tato

činnost naplňovala znaky závislé práce podle zákona č. 262/2006 Sb., ZP.

Definice závislé práce prošla změnou a vlivem novely ZP s účinností od 1. 1.

2012, přičemž její současné znění je následující: „závislou prací je práce, která je

vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,

jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro

zaměstnavatele vykonává osobně.“

Nová právní úprava zároveň vyžaduje, aby taková práce byla „vykonávána za

mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele,

v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém

místě.“

Lze tedy konstatovat, že nová právní úprava rozšiřuje podmínky, na jejichž

základě lze pod institut závislé práce podřídit právní vztahy mezi dvěma subjekty,

130

jelikož definičních znaků ubylo a dříve platné definiční znaky (finanční odměna,

náklady zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnavatele, pracovní doba a pracoviště)

se staly podmínkou pro výkon závislé práce.

Podmínka výkonu závislé práce v jednom ze tří základních pracovněprávních

vztahů zůstala nezměněna. Ačkoliv zůstala definice závislé práce na první pohled

nezměněna, je zřejmé, že důvodem zpřísnění, resp. rozšíření definice závislé

práce je boj státu proti tzv. „švarcsystému“ a s tím spojené daňové úniky.

V této souvislosti je nutné také zmínit zpřísnění sankcí podle zákona č. 435/2004

Sb., o zaměstnanosti, který s účinností od 1. 1. 2012 stanoví pro právnické osoby,

které se dopustí správního deliktu nelegální práce, pokuty od 250.000,- Kč až 10

milionů Kč. Pro „zaměstnance“ pak do 100.000,- Kč.

Z výše uvedeného vyplývá, že i na profesionální sportovce v kolektivních

sportech lze při naplnění výše uvedených podmínek nahlížet jako na zaměstnance.

Sportovec jako OSVČ

V praxi jednoznačně nejrozšířenější variantou je postavení sportovce jako

OSVČ. Důvodem jsou výhody především finančního a daňového charakteru, a to

jak pro kluby, tak i pro sportovce.

Za současného právního stavu si OSVČ sami hradí pojistné na sociální

zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné

na důchodové pojištění.

Za předpokladu, že by se právní vztah mezi profesionálním fotbalistou a klubem

musel řídit pracovním právem, znamenalo by to v konečném důsledku zvýšení

nákladů klubu na jednoho hráče o 34%.

Z právního hlediska je právní vztah mezi kluby a profesionálními fotbalisty

založen inominátní, tzn. nepojmenovanou smlouvou podle §§ 51 ObčZ nebo 262

nebo 269 ObchZ.

Ve prospěch tohoto modelu hovoří především skutečnost, že některé instituty

pracovního práva nejsou s faktickým postavením profesionálních sportovců příliš

slučitelné, především právní úprava výpovědi.

Pohled na profesionální sportovce z hlediska ZPD 586/1992 Sb.,

který umožňuje tři varianty právního postavení profesionálních sportovců:

- profesionální sportovec jako OSVČ provozující živnost, podle § 7 odst. 1 písm.

b) ZDP,

- profesionální sportovec jako OSVČ vykonávající nezávislé povolání podle § 7

odst. 2 písm. b) a

- profesionální sportovec jako zaměstnanec podle § 6.

131

Rozdíl mezi první a druhou skupinou spočívá v tom, že se na první skupinu

nahlíží jako na podnikatele, kdežto na druhou skupinu nikoliv, přičemž v praxi je

většina profesionálních sportovců v kolektivních sportech zařazována pod skupinu

druhé).

Stejně tak i z § 4 odst. 1 písm. f) ZDP je patrné, že zákonodárce pohlíží na

sportovce jako OSVČ, a to v tomto případě v souvislosti s cenami ze sportovních

soutěží kde zmiňuje „poplatníky, u nichž je sportovní činnost podnikáním“. Více

v kapitole 3.2.3.

Profesionální sportovec z pohledu judikatury

K definičnímu obsahu pojmu sportovec se vyjadřoval i Nejvyšší správní soud,

a to zejména v rozhodnutí z listopadu 2011, ve kterém stanovil, že:

„povaha hráčské činnosti pro sportovní klub její smluvní zakotvení formou

samostatné výdělečné činnosti rozhodně nevylučuje“, přičemž se tento závěr opírá

i o faktickou situaci, kdy je v praxi obecně akceptováno, že profesionální sportovec

může z daňového hlediska působit též jako OSVČ.

K odklonu od této obecně akceptované praxe by proto musel existovat velmi

silný důvod, spočívající např. ve výslovné změně zákonné úpravy, kdy by

sportovec byl explicitně zákonem označen za zaměstnance.

Zároveň však Nejvyšší správní soud judikoval, že možnost postavení sportovce

jako OSVČ „neznamená, že by mezi profesionálním sportovcem a klubem, za který

hraje, pracovní smlouva uzavřena být nemohla či dokonce nesměla“.

Toto rozhodnutí tak potvrzuje možnost variací právního postavení sportovce-

fotbalisty – jako zaměstnance i jako OSVČ.

Je však opět nutné zdůraznit, že tento rozsudek vycházel z právní úpravy ZP

před novelizací účinnou od 1. 1. 2014.

K postavení sportovce se vyjadřoval i Evropský soudní dvůr, který ve své

rozhodovací praxi označuje profesionální i poloprofesionální sportovce jako subjekty

spadající pod definici pracovníka, neboť jejich činnost v sobě zahrnuje výdělečnou

činnost.

Expertní stanoviska však uvádí, že pojem pracovník z hlediska evropského

práva není shodný s pojmem zaměstnanec v úpravě českého ZP.

Evropský soudní dvůr několikrát potvrdil názor, podle kterého se pojem

pracovník nesmí vykládat v souladu s národními právními řády členských států

EU. Důvodem je snaha pod pojem pracovníka zahrnout i právní vztahy stojící mimo

oblast pracovního práva.

Samozřejmě, že tento problém a jeho řešení se částečně, zejména u kolektivních

sportů fotbalu a hokeje, s obrovskou základnou členů, fandovskou obcí - a tím

i voličů - stává oblíbeným „politikem“.

132

Na jedné straně bude stavět politiky a sportovní a obchodní lobisty

a samozřejmě profesionály a členy klubů za ty, kteří budou požadovat ponechání

stavu platného do 31. 12. 2011, buď s „přivřením“(výkladem) „oka státu“ a na

druhé straně soudce a pracovníky příslušných ministerstev (zejména MPSV) při

kontrolách, kteří budou v ruce svírat „mantinely kontroly“ – platný výklad

ustanovení zákona.

Co na tuto situaci budou říkat odpovědné osoby z ministerstva financí, které má

na starosti naplnění „státní kasy“ (což byl jeden z důvodů zpřísnění pohledu na

„švarcsystím“) si autor netroufá definovat a proto na závěr dává prostor výkladu

renomované právní kanceláře.

Závěr této problematiky

Randl Partners, advokátní kancelář, člen ius laboris, závěr z výkladu kanceláře

k rozhodnutí NSS a novému znění ZP uveřejněnému a dostupnému na webu.

Jelikož v českém právním řádu není obsažena žádná zvláštní právní úprava pro

činnost profesionálních sportovců, je volba právní úpravy takového právního

vztahu ponechána na dohodě stran.

Hráčská činnost dle Nejvyššího správního soudu nenaplňuje definici závislé

práce dle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011.

Sportovní kluby tak mohly uzavírat s profesionálními sportovci hráčské smlouvy,

které nejsou smlouvami pracovními a neřídí se zákoníkem práce.

Je otázkou, jak se soudy a správní orgány v této souvislosti postaví k nové

definici závislé práce účinné od 1. 1. 2012, která již například výkon práce za

mzdu, plat nebo odměnu či v pracovní době na pracovišti nepovažuje za definiční

znaky závislé práce, ale pouze její důsledky.

K naplnění definice závislé práce stačí výkon práce ve vztahu nadřízenosti

zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů

zaměstnavatele a osobně zaměstnancem. Tyto znaky by z obecného pohledu

mohly být považovány za splněné i v případě hráčské činnosti.

Pokud by byla hráčská činnost posouzena jako závislá práce a sportovec by ji

vykonával mimo pracovněprávní vztah, jednalo by se o nelegální práci, za kterou by

hráči hrozila pokuta až 100 000 Kč a klubu pokuta od 250 000 Kč do 10 milionů Kč.

Toto riziko by tedy kluby měly důsledně zvážit.

133

5. Smluvní vztahy sportovních subjektů, forma a obsah

Vzájemné vztahy mezi sportovními subjekty vykazují velkou míru autonomie

podobně jako právní úprava postavení sportu.

Pro značnou rozmanitost jednotlivých vztahů (kolektivní sporty / individuální

sporty), postavení sportovců (profesionál / poloprofesionál / amatér), charakter

vztahů (osobní / obchodní) nebo délku vztahů (smluvní dlouhodobé – hráčské / pro

jednotlivou akci – pořadatel, rozhodčí) je tato oblast velmi členitá.

Svým charakterem jsou smluvní vztahy těžko zařaditelné do jedné nebo dvou

právních úprav a proto je pro oblast sportu možné využít různé druhy právních

kodexů pracovního, občanského nebo obchodního práva.

Je potřebné si uvědomit, že na příkladu úpravy pracovního vztahu nemusí jít vždy

pouze o vztahy podle ZP, ale např. u vztahu sportovců ve specializovaných

střediscích ministerstva vnitra nebo ministerstva obrany může být vztah upraven

i podle speciálních předpisů.

Největší rozmanitost, i díky chabé opoře v obecných zákonech, ať již v ObčZ § 51

nebo v ObchZ § 269, kdy smlouva je upravena a popsána pouze v jednom

paragrafu jako tzv. „inominátní“ smlouva, existuje paradoxně v úpravě sportu

profesionálního.

Obsah těchto smluv se tedy neopírá o žádné jiné ustanovení ve smlouvě a obsah

vzájemného vztahu je vlastně vyjádřen jen smluvní úpravou.

Jak je uvedeno v kapitole Chyba! Nenalezen zdroj odkazů. této publikace

o specifičnosti sportu, do mnohých smluv v nerovném postavení smluvních stran

(např. mezi hráčem a klubem), jsou mnohdy zakotveny do smluv ustanovení doslova

„lidové tvořivosti“ (výpovědí, pokuty, zákazy apod.), kdy následně při řešeních

sporů o plnění ze smluv resp .o platnost smlouvy dochází mnohdy při argumentaci

stran až k úsměvným, mnohdy až tragikomickým situacím.

Pro základní orientaci je ještě důležité sdělit, že ObčZ je podle svého charakteru

zákonem Lex generalis (základní) a ObchZ je zákonem Lex specialis (speciálním).

To znamená, že ustanovení, která neobsahuje ObchZ se dají použít podle ObčZ.

Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách (zejména Chyba! Nenalezen zdroj

odkazů.) stát nemá prostředí sportu speciálně upraveno, a proto zejména v oblasti

smluvních vztahů dochází k prolínání a kontaktu obecného práva a interních

potřeb a úprav sportu.

Pro potřebu této publikace pro základní správné pochopení obsahu smluvního

vztahu (vznik, změna, zánik), jeho členění a možnosti použití jednotlivých druhů

smluv použito toto strukturální rozdělení:

Druhy smluv sportovních subjektů podle ZP, ObčZ, ObchZ (kapitola 5.1)

134

Profesionální smlouva spotovce (kapitola 5.2)

Druhy smluv v marketingu (kapitola 5.3)

5.1. Druhy smluv sportovních subjektů podle ZP, ObčZ, ObchZ

Tato kapitola pojednává o vhodnosti použití konkrétních smluv ve sportovním

prostředí.

Jak složité je v současné době správně pojmenovat situaci po novelizaci ZP

účinné od 1. 1. 2012 vypovídá úryvek z veřejně dostupného vyjádření renomované

kanceláře Randl Partners, člen ius laboris.

Závěr z výkladu kanceláře k rozhodnutí NSS z roku 2011 a k novému znění ZP

účinnému od 1. 1. 2012.

„Hráčská činnost dle NSS nenaplňuje definici závislé práce dle zákoníku práce ve

znění účinném do 31. 12. 2011. Sportovní kluby tak mohly uzavírat s profesionálními

sportovci hráčské smlouvy, které nejsou smlouvami pracovními a neřídí se

zákoníkem práce. Je otázkou, jak se soudy a správní orgány v této souvislosti

postaví k nové definici závislé práce účinné od 1. 1. 2012, která již například výkon

práce za mzdu, plat nebo odměnu či v pracovní době na pracovišti nepovažuje za

definiční znaky závislé práce, ale pouze její důsledky.

K naplnění definice závislé práce stačí výkon práce ve vztahu nadřízenosti

zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle

pokynů zaměstnavatele a osobně zaměstnancem. Tyto znaky by z obecného

pohledu mohly být považovány za splněné i v případě hráčské činnosti.

Pokud by byla hráčská činnost posouzena jako závislá práce a sportovec by ji

vykonával mimo pracovněprávní vztah, jednalo by se o nelegální práci, za kterou

by hráči hrozila pokuta až 100 000 Kč a klubu pokuta od 250 000 Kč do 10 milionů

Kč. Toto riziko by tedy kluby měly důsledně zvážit.

Pracovní smlouva

Pracovní smlouva je jednou z nejvýznamnějších pracovněprávních skutečností,

neboť na jejím základě vzniká pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a jeho

zaměstnancem. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (ZP), v platném znění, stanoví

následující tři podstatné náležitosti, bez jejichž existence pracovní smlouva vůbec

nemůže vzniknout:

Místo výkonu práce

135

Místo výkonu práce prostorově vymezuje závazek zaměstnance konat práci,

a proto by mělo být v pracovní smlouvě specifikováno určitě. Zákoník práce stanoví,

že by místo výkonu práce mělo být stanoveno názvem obce a příslušného

pracoviště (např. továrny, obchodu apod.) zaměstnavatele.

Případná jakákoli změna místa výkonu práce zaměstnance může být

uskutečněna pouze s jeho souhlasem. Na druhou stranu je možné, aby v pracovní

smlouvě bylo ujednáno místo výkonu práce alternativním způsobem.

Druh práce

Druh práce je obsahovou náležitostí pracovní smlouvy, která musí být

stanovena dosti obezřetně, protože zakládá povinnost zaměstnance konat práci

sjednaného druhu a zároveň povinnost zaměstnavatele mu práci tohoto druhu

přidělovat. Zaměstnavatel tedy nemůže, vyjma specifických případů (např. dočasná

neschopnost výkonu práce, po dobu odvrácení živelní katastrofy, po dobu výpovědní

lhůty aj.), přidělit zaměstnanci bez jeho souhlasu práci jiného druhu.

Na druhou stranu zaměstnanec má právo požadovat převedení na jiný druh

práce, není-li schopen na základě lékařské zprávy vykonávat sjednaný druh práce

např. z důvodu těhotenství, na základě soudního rozhodnutí aj.

V těchto případech je zaměstnavatel povinen nalézt pro zaměstnance jinou pro

něj vhodnou práci. Není-li to možné, zakládá to důvod pro okamžité ukončení

pracovního poměru.

Den nástupu do práce

Ustanovení o dni sjednaném jako den nástupu do zaměstnání není pouze

nezbytnou náležitostí pracovní smlouvy, ale má především význam pro samotný

vznik pracovního poměru. Pracovní poměr totiž vzniká dnem, který byl v pracovní

smlouvě sjednán jako den nástupu do práce, nikoli dnem skutečného nástupu do

zaměstnání.

V případě, že zaměstnanec nenastoupí v den sjednaný jako den nástupu do

zaměstnání do práce a neuvědomil zaměstnavatele o tom, že mu v nástupu do práce

brání překážka v práci, má zaměstnavatel právo okamžitě odstoupit od pracovní

smlouvy.

Ostatní ujednání pracovní smlouvy

Neobsahuje-li pracovní smlouva žádná jiná další ustanovení vyjma výše

zmíněných nezbytných náležitostí, je zaměstnavatel povinen informovat

zaměstnance o dalších záležitostech týkajících se výkonu práce zaměstnance,

zejména o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru pro

136

zaměstnance, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne vzniku pracovního poměru.

Mezi další záležitosti patří zejména:

jméno a sídlo zaměstnavatele;

bližší označení druhu práce a místa výkonu práce;

nárok na délku dovolené na zotavenou;

údaj o mzdě a způsobu odměňování, splatnosti mzdy, termínu výplaty mzdy aj.;

stanovení týdenní pracovní doby a rozvržení pracovní doby.

Doba trvání pracovního poměru

Vedle základních náležitostí pracovní smlouvy si smluvní strany mohou sjednat

další ustanovení týkající se pracovního poměru. Jedním z těchto obvyklých

ustanovení je ujednání o době trvání pracovního poměru. Podle českého pracovního

práva lze pracovní poměr uzavřít na dobu určitou nebo na dobu neurčitou (po 1. 1.

2012 max. 3 roky).

Konkurenční doložka

Zaměstnavatel se se zaměstnancem může písemně v pracovní smlouvě

dohodnout na tzv. „konkurenční doložce“, jejímž účelem je chránit zaměstnavatele

před zneužitím jakéhokoliv know-how, které zaměstnanec získal v průběhu výkonu

pracovní činnosti u zaměstnavatele tak, že zaměstnanec se zavážet zdržet se určité

činnosti po ukončení pracovního poměru u zaměstnavatele.

Aby byla zajištěna platnost této doložky, měly by obsahovat následující

ujednání:

povinnost zaměstnance zdržet takové činnosti, jež byla předmětem činnosti

zaměstnavatele;

povinnost zaměstnance zdržet se nejdéle po dobu 1 roku po skončení pracovního

výkonu takových aktivit, jež by měly soutěžní povahu vůči podnikání

zaměstnavatele;

podmínky, za kterých mohou být výše zmíněné povinnosti po zaměstnanci

spravedlivě požadovány; a

ujednání o možné smluvní pokutě v případě porušení výše zmíněných

povinností ze strany zaměstnance

Odchodné

V případech, kdy byl pracovní poměr vedoucího zaměstnance založen volbou

nebo jmenováním, mohou se vedoucí zaměstnanec se zaměstnavatelem

dohodnout na odchodném, které bude zaměstnanci vyplaceno v případě, bude-li

zaměstnanec (bez ohledu na důvody) odvolán ze své pozice před skončením

137

funkčního období. Odchodné lez sjednat pouze tehdy, byla-li smluvně dojednána

konkurenční doložka.

Manažerská smlouva

České pracovní právo se zaměřuje především na úpravu „klasických“ pracovních

vztahů založených na principu nadřízenosti a podřízenosti, zvláštní aspekty

manažerské práce neupravuje.

Smluvní strany si však nezávisle na tomto faktu sjednávají tzv. manažerské

smlouvy i přesto, že tento smluvní typ české pracovní právo nezná.

Neznamená to, že by smlouva s takovým názvem nemohla být platně upravena.

Platí totiž, že smlouva se posuzuje podle obsahu, nikoli podle názvu, pod kterým je

uzavřena.

Pojem manažerské smlouvy bývá zmiňován zejména v souvislosti s výkonem

vedoucí či řídící funkce, resp. s uzavřením pracovního vztahu na výkon těchto

funkcí.

Jak již bylo uvedeno, manažerská smlouva je uzavírána zejména za účelem

úpravy podmínek vedoucího pracovníka / manažera vůči společnosti /

zaměstnavateli. Manažerská smlouva nahrazuje smlouvu pracovní.

Volbou může pracovní poměr vzniknout pouze v případech stanovených

zvláštními předpisy, stanovami společnosti nebo na základě usnesení příslušných

orgánů družstev nebo sdružení občanů podle zvláštních zákonů.

Jmenováním vzniká pracovní poměr zejména u vedoucích zaměstnanců

jmenovaných podle zvláštních právních předpisů a dále u vedoucích zaměstnanců

jmenovaných do funkce zaměstnavatelem.

ZP přesně stanoví, kdy se jedná o vedoucího zaměstnance a kdy tedy

jmenováním vzniká pracovní poměr. Jedná se o kogentní ustanovení

a zaměstnavatel se tedy nemůže libovolně rozhodnout, na jakou pozici bude

zaměstnance jmenovat a na kterou nikoli.

V případech, kdy pracovní poměr v souladu se ZP vzniká jmenováním či volbou,

nemůže být založen pracovní smlouvou a naopak.

V praxi se lze setkat také s tím, že zaměstnavatelé si při regulaci vztahů

s manažerem často pomáhají použitím relevantních ustanovení ObčZ či ObchZ, na

jejichž základě pak v některých případech vzniká dokonce celá smlouva.

V obchodně právních vztazích však pojem manažerská smlouva spíše označuje

ujednání o podmínkách výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena.

Takto sjednaná smlouva mívá potom charakter smlouvy mandátní. ObchZ díky

své větší flexibilitě tak bývá výhodnou alternativou pro obě smluvní strany, tedy jak

manažera tak i pro samotnou společnost jako zaměstnavatele.

138

Zastává-li však ve společnosti jmenovaná osoba zároveň i funkci statutárního

orgánu či člena takovéhoto orgánu, je potřeba přísně odlišovat podmínky výkonu

obou těchto funkcí a je vhodné na každou z nich uzavřít jiný typ smlouvy.

Manažerskou smlouvu pro úpravu podmínek výkonu jmenované funkce

v souladu s pracovněprávními předpisy a typ mandátní smlouvy pro výkon funkce

statutárního orgánu či člena statutárního orgánu.

Dohoda o pracovní činnosti (DPČ)

DPČ je jedním ze tří základních pracovně-právních vztahů, v nichž je

vykonávána závislá činnost.

V praxi je využívána jak pro krátkodobější zaměstnávání, tak i pro stabilnější

vztahy, včetně těch sjednávaných na dobu neurčitou.

DPČ je vhodným řešením zejména tehdy, když s ohledem na rozsah potřebné

práce převyšující 300 hodin za kalendářní rok nelze uzavřít DPP a sjednání

pracovního poměru se zase jeví pro zaměstnavatele zbytečnou komplikací.

DPČ jsou výhodné zejména v situacích, kdy rozsah pracovní činnosti na straně

jedné nebo možnosti zaměstnance na straně druhé nedovolují resp. nevyžadují

zaměstnání na plný pracovní úvazek.

Maximální rozsah však může být na poloviční úvazek. Pokud pracovní doba

u zaměstnavatele činí 40 hodin týdně, dohoda může být sjednána jen na 20 a méně

hodin týdně.

Dodržování sjednaného a nejvýše přípustného rozsahu poloviny stanovené

týdenní pracovní doby se posuzuje ve smyslu ust. § 76 odst. 3 zákoníku práce za

celou dobu, na kterou byla dohoda o pracovní činnosti uzavřena, nejdéle však za

období 52 týdnů.

Obsahové náležitosti dohody

DPČ musí být podle ust. § 77 odst. 1 ZP uzavřena písemně a musí obsahovat

podstatné náležitosti:

sjednaná práce,

sjednaný rozsah pracovní doby a

doba, na kterou se dohoda uzavírá

odměna nejméně ve výši minimální mzdy

Není-li výslovně sjednán způsob zrušení, je možné ji zrušit dohodou účastníků ke

sjednanému dni; jednostranně může být zrušena z jakéhokoliv důvodu nebo bez

uvedení důvodu s 15denní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla

výpověď doručena druhé smluvní straně (druhému účastníku dohody).

139

Okamžité zrušení DPČ může být však sjednáno jen pro případy, kdy je možné

okamžitě zrušit pracovní poměr.

Dohoda o provedení práce (DPP)

DPP je jedním ze třech základních pracovně-právních vztahů, v nichž může být

vykonávána závislá práce.

Sjednávání dohody o provedení práce a podmínky výkonu práce v tomto

pracovně-právním vztahu významně pozměnila s účinností od 1. 1. 2012 novela ZP

č. 365/2011 Sb.

Zaměstnavatel je povinen se zaměstnancem dohodu o provedení práce uzavřít

písemně, jinak je neplatná.

Rozsah práce, na který se DPP uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin

v kalendářním roce u různých zaměstnavatelů. Jistě to přispěje k dalšímu rozšíření

využití DPP.

Do rozsahu práce, na který se DPP uzavírá, se započítává také doba práce

konaná zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě

jiné dohody o provedení práce.

Mezi týmž zaměstnavatelem a zaměstnancem tak může být sjednáno i několik

dohod o provedení práce v jednom kalendářním roce, třeba opakovaně, ovšem

rozsah práce v nich dohromady (celkově) nesmí přesáhnout 300 hodin za

kalendářní rok.

Dohoda o provedení práce může být uzavřena i na déle trvající pracovní výkon,

např. na dobu jednoho roku, ale event. i na delší dobu nebo také na dobu neurčitou.

Počet sjednaných resp. odpracovaných hodin však nesmí být vyšší než 300 za

kalendářní rok.

Obsahové náležitosti dohody

V dohodě o provedení práce musí být uváděna doba, na kterou se tato dohoda

uzavírá. Lze proto konstatovat, že vedle zákonem výslovně předepsaných

obsahových náležitostí:

doby, na kterou se dohoda uzavírá,

výše sjednané odměny a podmínek jejího poskytování,

dohoda z povahy věci má obsahovat dále přinejmenším:

specifikaci sjednané práce (vymezení pracovního úkolu),

případně předpokládaný rozsah práce, pokud event. nevyplývá přímo

z vymezení pracovního úkolu.

Zákoník práce neupravuje způsob skončení (rozvázání) dohody o provedení práce.

Zpravidla je však dohoda o provedení práce uzavírána na dobu určitou, která musí

140

být nově v dohodě uvedena, termín skončení dohody tak vyplývá ze sjednaného

obsahu dohody o provedení práce.

Z povahy dohody o provedení práce vyplývá, že tato dohoda končí provedením

dohodnutých prací (splněním pracovního úkolu).

Pokud účastníci dohody (smluvní strany) považují za potřebné upravit i další

způsoby (kupř. předčasného) skončení pracovně-právního vztahu, než jen uplynutím

doby nebo splněním pracovního úkolu, je třeba, aby si je dohodli.

Rozdíly oproti pracovnímu poměru

Na na DPP se nevztahuje převedení na jinou práci a přeložení, očasného přidělení,

odstupného, pracovní doby a doby odpočinku, překážek v práci na straně

zaměstnance, dovolené, skončení pracovního poměru, odměňování a cestovních

náhrad.

Cestovní náhrady je však možné poskytnout i zaměstnanci, který koná pro

zaměstnavatele práci na základě DPP a DPČ.

Pojistné odvody u DPP

Z příjmů z DPP nad 10 000 Kč měsíčně se bude nově platit sociální a zdravotní

pojištění. Před novelou se u dohod o provedení práce pojistné neodvádělo.

Do vyměřovacího základu pro sociální a zdravotní pojištění se dohoda o

provedení práce zahrne až při překročení hranice 10.000 Kč.

Pokud stejný zaměstnanec u jednoho zaměstnavatele bude mít souběžně

vyplaceny dvě a více dohody, je potřeba rozlišovat pojištění zdravotní a sociální.

Pro posouzení povinnosti zahrnout příjem ze souběžných dohod do

vyměřovacího základu pro sociální pojištění je potřeba příjmy ze všech dohod

sečíst.

Pro posouzení povinnosti zahrnout příjem ze souběžných dohod do

vyměřovacího základu pro zdravotního pojištění se příjmy nesčítají.

Z DPP, která je předmětem vyměřovacího základu pro sociální pojištění vzniká

zaměstnanci nárok na nemocenské pojištění a tedy i nárok na výplatu dávek

nemocenského pojištění (pracovní neschopnost a peněžitá pomoc v mateřství).

Smlouva o zprostředkování §§ 642 – 651 ObchZ

Smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet

činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí

osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli za tuto službu úplatu

(provizi).

141

Nárok na zaplacení provize vzniká zprostředkovateli v okamžiku, kdy je za jeho

součinnosti uzavřena smlouva, o jejíž zprostředkování se jednalo, nedohodnou-li

se strany smlouvy jinak.

Smlouva o obchodním zastoupení §§ 652 – 663 ObchZ

Nárok na provizi vzniká zástupci rovněž v případě, kdy závazek třetí osoby vůči

zastoupenému zanikl nebo splnění tohoto závazku se oddálilo z důvodu, za něž

odpovídá zastoupený.

Tento nárok vzniká obchodnímu zástupci také tehdy, došlo-li k uzavření obchodu

nebo ke splnění závazku třetí osoby teprve po zániku smlouvy o obchodním

zastoupení, jestliže zastoupený využil k uzavření smlouvy činnosti obchodního

zástupce, která byla uskutečněna za trvání jeho závazku.

Smlouva o obchodním zastoupení, zakládá závazkově právní vztah, v němž se

obchodní zástupce zavazuje, že bude pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující

k uzavírání určitého druhu smluv (obchodů).

Zastoupený se mu za to zavazuje zaplatit úplatu ve formě provize. Smlouva

vyžaduje písemnou formu.

Kromě své dlouhodobosti se smlouva o obchodním zastoupení se od ostatních

obstaratelských smluv odlišuje také tím, že se její úprava omezuje výhradně na

ustanovení ObchZ.

Mandátní smlouva podle ObchZ §§ 566-576

Pověřená osoba (mandatář) se zavazuje pro mandanta za úplatu jménem

mandanta a na jeho účet nějakou obchodní záležitost.

Mandátní smlouva patří mezi relativní obchody, tedy že její použití je závislé na

povaze subjektů smlouvy.

Mandátní smlouvu lze uzavřít pouze mezi podnikateli, tedy musí být

oboustranně obchodní.

Mandátní smlouva nezahrnuje v sobě výsledek činnosti. Závazek ze smlouvy je

tedy splněn i pokud mandatář vyvíjel činnost k dosažení výsledku, a výsledek se

přesto nedostavil.

Smlouva tedy může být uzavřena ústně, písemně či konkludentním způsobem.

Pouze pokud předmět smlouvy spočívá v právních úkonech, pro něž je předepsána

písemná forma, je nutné uzavřít smlouvu písemně.

Předmět mandátní smlouvy je zařízení určité obchodní záležitosti. To může

spočívat i v právních úkonech nebo v jiné činnosti.

Mandátní smlouva je vždy úplatná. Pokud by ve smlouvě bylo uvedeno, že

mandatář zařídí obchodní záležitost bezplatně, nešlo by již o mandátní smlouvu,

neboť by nebyl plněn pojmový znak smlouvy.

142

Mandant je povinen zaplatit i náklady, které mandatář musí vynaložit při plnění

svého smluvního závazku, pokud ve smlouvě není stanoveno, že tyto náklady jsou

zahrnuty již v úplatě.

Mandatář musí jednat vždy s vynaložením odborné péče. Pokud tak stanoví

smlouva, musí mandatář zařídit záležitost pouze osobně. Mandatář musí respektovat

pokyny mandanta, od pokynů se může mandatář odchýlit pouze pokud je to

nezbytné, je to v zájmu mandanta a nemohl včas obdržet jeho souhlas.

Mandant může smlouvu kdykoli vypovědět. Výpověď nabývá účinnosti dnem

oznámení mandatáři.

Mandatář může vypovědět smlouvu s účinností ke konci kalendářního měsíce

následující po měsíci, v němž byla výpověď doručena mandantovy. Ve smlouvě lze

domluvit pozdější účinnost výpovědi.

Při předčasně a řádně ukončením smlouvy má mandatář nárok na úhradu

vynaložených nákladů a na přiměřenou část úplaty.

Příkazní smlouva podle ObčZ §§ 724-732

Příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc

nebo vykoná jinou činnost.

Příkazník je povinen jednat při plnění příkazu podle svých schopností

a znalostí. Od pokynů příkazcových se příkazník může odchýlit jen tehdy, je-li to

nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas; jinak odpovídá za

škodu.

Příkazník je povinen provést příkaz osobně. Svěří-li provedení příkazu jinému,

odpovídá, jako by příkaz prováděl sám; dovolil-li však příkazce, aby si ustanovil

zástupce, nebo byl-li tento nezbytně nutný, odpovídá příkazník pouze za zavinění při

volbě zástupce.

Příkazník je povinen podat příkazci na jeho žádost všechny zprávy o postupu

plnění příkazu a převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu; po

provedení příkazu předloží příkazci vyúčtování.

Příkazce je povinen, není-li jinak dohodnuto, poskytnout příkazníkovi předem na

jeho žádost přiměřené prostředky nezbytné ke splnění příkazu a nahradit

příkazníkovi potřebné a užitečné náklady vynaložené při provádění příkazu, a to

i když se výsledek nedostavil.

Příkazce je dále povinen nahradit příkazníkovi kromě zaviněné škody i tu škodu,

která vznikla v souvislosti s výkonem příkazu.

Utrpí-li příkazník při výkonu příkazu škodu jen náhodou, může se domáhat

náhrady pouze tehdy, zavázal-li se provést příkaz bezplatně; nedostane však více,

než by mu náleželo jako obvyklá odměna, kdyby byla sjednána.

143

Příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla

dohodnuta nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka.

Příkazce je povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar

jednání byl způsoben porušením povinnosti příkazníka.

Zánik příkazní smlouvy

Pro zánik příkazní smlouvy se použijí přiměřeně ustanovení o zániku plné moci (§

33b). Zanikla-li příkazní smlouva odvoláním, je příkazce povinen nahradit příkazníku

náklady vzniklé do odvolání, utrpěnou škodu a přísluší-li příkazníkovi odměna,i její

část odpovídající provedené práci. To platí i tehdy, bylo-li dokončení příkazního

jednání zmařeno náhodou, ke které nedal příkazník podnět.

Mandátní smlouva vs. smlouva příkazní

Šestice důležitých rozdílů mezi mandátní a příkazní smlouvou:

- Kvalita plnění povinností

Příkazní smlouva: Příkazník je povinnen jednat „jenom“ dle svých znalostí

a schopností. Požadavky na kvalitu příkazníkem odvedené činnosti se však

budou stupňovat pokud bude vykonávat daný příkaz v rámci svého oficiálního

předmětu podnikání.

Mandátní smlouva: Mandatář musí vždy jednat s maximální odbornou péčí.

- Přímé a nepřímé zastoupení

Příkazní smlouva: Zde je možné, jak přímé tak nepřímé zastoupení

(problematika definice přímého a nepřímého zastoupení byla vysvětlena

v textu výše)

Mandátní smlouva: Je možné pouze přímé zastoupení, nepřímé nepřipadá

v úvahu.

- Úplatnost

Příkazní smlouva: Fakultativně, tj. může být a nemusí.

Mandátní smlouva: Obligatorně, tj. musí být vždy úplatná, jinak se již nejedná

o mandátní smlouvu.

- Náhrada nákladů

Příkazní smlouva: Jsou uhrazeny všechny potřebné a užitečné náklady.

Mandátní smlouva: Mandatáři musí být uhrazeny veškeré nutně a účelně

vynaložené náklady při plnění závazku, tyto ovšem mohou být zahrnuty

v úplatě.

144

- Osobní provádění příkazu

Příkazní smlouva: Musí být vždy, leda že by příkazce smluvně dovolil

zástupce.

Mandátní smlouva: Není obligatorní. Osobní výkon prováděného příkazu však

může být zakotven v mandátní smlouvě.

- Obchodní povaha vyřizované záležitosti:

Příkazní smlouva: fakultativně.

Mandátní smlouva: obligatorně, tj. musí být vždy a v každém případě.

Smlouva stanovená střešní organizací – agentská smlouva

Vzor FIFA, Standardní smlouva o zastupování agentem ve fotbale

(křestní jméno, příjmení hráčského agenta, přesná adresa a jméno firmy)

(křestní jméno, přezdívka, příjmení, přesná adresa, datum narození hráče nebo

jméno klubu a přesná adresa)

se dohodli na uzavření následující smlouvy o zastupování:

Trvání. Tato smlouva je platná po dobu (počet měsíců, maximálně 24)

Vstoupí v platnost (přesné datum) a vyprší (přesné datum)

Odměna. Vyplácet agentovi odměnu za vykonanou práci smí pouze klient.

Klientem je hráč:

Agent obdrží odměnu ve výši x % hrubého ročního základního platu hráče dle

pracovní smlouvy, kterou agent pro hráče vyjednal či znovuvyjednal, splatnou

následovně: (varianta)

celková částka na začátku platnosti / roční splátky na konci každého roku trvání

Klientem je klub:

Agent obdrží odměnu ve výši x splatnou najednou. (přesná částka a měna)

Exkluzivita

Strany se shodly, že práva přecházejí na hráčského agenta výlučně / nevýlučně

Další ustanovení

Jakákoliv další zvláštní ustanovení, která jsou ve shodě s zásadami směrnice pro

hráčské agenty, musí být ke smlouvě přiložena a uložena u příslušného svazu.

Závazná legislativa

Strany souhlasí s dodržováním statutů, směrnice, direktiv a rozhodnutí příslušných

orgánů FIFA, konfederací a příslušných svazů, stejně jako zákonů řídících pracovní

umístění a další domácí legislativy, dále mezinárodního práva a platných smluv.

145

Strany souhlasí, že všechny případné nároky budou uplatňovat u orgánů příslušného

svazu či FIFA. Obracet se k civilnímu soudu je zakázáno, pokud nejde o specifický

případ výslovně zmíněný ve směrnicích FIFA.

Nepojmenovaná – inominátní - smlouva § 51 ObčZ a § 269 ObchZ

Judikát NS

Rozsudek NS sp.zn. 33 Cdo 1977/2007, ze dne 9.9.2009

U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si

upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním

důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí

se na závazkový právní vztah, vzniklý z nepojmenované smlouvy, analogicky ta

zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem

nejbližší. Podrobně v následující kapitole 5.2.

5.2. Smlouva profesionálního sportovce

Jak vyplývá ze vzájemného vztahu práva a sportu, sport nemá své vlastní právní

odvětví, kam by bylo možné jednotně subsumovat veškeré vztahy vznikající v rámci

tohoto institutu.

Tato skutečnost způsobuje nepřehlednost těchto vztahů a zejména v případě

právních vztahů sportovního klubu a profesionálního sportovce vzniká tendence

k „bagatelizaci“ práva a zneužití jednotlivých ustanovení ve prospěch silnější strany.

Více v kapitole 4.6

Právní režim profesionálních smluv

V právním systému ČR vznikají tzv. sportovní smlouvy prostřednictvím tří

právních odvětví: pracovní, obchodní a občanské právo.

Co se týče podřazení těchto tzv. sportovních smluv pod pracovní právo

a klasifikovat je jako pracovní poměr, nedostává se tomuto modelu praktického

použití, ačkoliv sportovce judikatura ESD pod pojem „pracovník“ zařazuje.

Profesionální smouva ve vztahu k pracovnímu právu

Ve vztahu profesionálního sportovce k pracovnímu právu vyvstává neustálá

polemika, zejména co se týče kolektivního sportovce a netrpělivě se očekává

vývoj po novele ZP účinné od 1. 1. 2014.

K tomuto tématu panuje názorová mnohost, každopádně nelze profesionálního

sportovce podřadit pod veškeré normy ZP, neboť se charakter sportovní činnosti

a vztahu vyplývajícího z tzv. sportovní smlouvy s těmito normami neslučuje. Ale

146

právě upřesnění § 2 ve vztahu k charakteru závislé práce, naplňuje kolektivní

sportovec znaky závislé práce ve smyslu příslušných ustanovení ZP.

V rámci pracovního práva ovšem exitují instituty se sportem neslučitelné. Jako

příklady si uvedeme ustanovení o době pracovního poměru a o možnostech jeho

výpovědi apod.

Zatímco v tzv. inominátních smlouvách se zpravidla uzavírají smlouvy mezi

kluby a sportovci podle autonomních úprav sportovních asociací na dobu určitou

v trvání od 1 do 5 let (např. podle pravidel FIFA) a na dobu neurčitou se zásadně

neuzavírají.

V pracovním právu se většina smluv uzavírá na dobu neurčitou a pracovní

smlouva na dobu určitou je omezena maximální délkou trvání 3 roky. (umožněno

novelou, když do 31. 12. 2011 to bylo pouze 2 roky). Zde nastává první zásadní

disproporce mezi možnostmi práva pracovního na jedné straně a občanského /

obchodního, na straně druhé.

Podobně nekompatibilní je institut výpovědi v pracovním právu, kde by se

musely zohlednit výpovědní důvody v §50 a násl. zákoníku práce, což by velmi

znevýhodnilo sportovní klub.

Záměr upravit postavení profesionálního kolektivního sportovce pracovní

smlouvou s řadami výjimek je samozřejmě legitimní a ČR patří mezi několik

výjimek v Evropě, kde tomu tak není. Na druhé straně absence úpravy obecného

práva pro toto řešení je nepochopitelně po dvaceti letech (pseudo) profesialismu

zanedbána a v současnésti je sportovní prostředí ohroženo obecnou snahou

o zamezení tzv. Švarcsystému.

Je v této „nepřipravené“ situaci značně diskutabilní, které instituty pracovního

práva ve vztazích profesionálního kolektivního sportovce a sportovního klubu ještě

použít a které vynechat. Zato varianta by byla poměrně složitá zejména co se týče

mediace se sportovními kluby, jelikož by vytvoření pracovní smlouvy sportovce

stavělo do silnějšího právního postavení než se nachází v rámci tzv. sportovní

smlouvy.

Tento návrh je sice “opačnou alternativou” k obchodněprávnímu režimu, je ale

řešením dané situace (v případě, že zákonodárci operativně nezasáhnou), nikoliv

pouze “ponecháním profesionálního sportovce občanskoprávnímu režimu”, jelikož

toto řešení je důsledkem neexistence shody nad právním postavením

profesionálního sportovce (viz judikát NSS z 29. 11. 2011 v kapitole 4.6) a příslušné

právní úpravy.

147

Profesionální smlouva ve vztahu k občanskému právu

Profesionální smlouva v občanskoprávním režimu je uzavírána zejména mezi

sportovním klubem obchodní společností (a.s. nebo s.r.o.) a to proto, že občanské

sdružení není zřízeno za účelem podnikání jako hlavní činnosti.

Smlouva je uzavírána jako inominátní – speciálně neupravený - konktrakt dle §

51ObčZ. Inominátní kontrakt v občanskoprávním režimu je obecně dovolen za

předpokladu, že nejsou v rozporu s obsahem nebo účelem ObčZ.

Práva a povinnosti smluvních stran jsou specifikovány co nejpřesněji, pokud

tomu tak není, je třeba aplikovat ustanovení o takových smlouvách, které jsou

inominátnímu kontraktu svým obsahem a účelem, resp. povahou nejbližší - tzv.

analogie zákona , což neznamená jen použití norem ObčZ, ale všech norem

občanského práva jako celku, ať se nacházejí v kterémkoliv zákoně.

Varianta občanskoprávní smlouvy je pro OSVČ doporučována. Sým obsahem se

neliší od režimu obchodněprávní inominátní smlouvy, kterou opravuje ObchZ v §

269. Viz dále.

Oba právní režimy mají svá specifika. Pro variantu občanskoprávní hovoří

postavení sportovce jako fyzické osoby, pro variantu obchodněprávní zase větší

variabilita a opora v nepřímých ujednáních a specifickém projevu vůle

a komplexnější úpravu ObchZ.

Profesionální smlouva ve vztahu k obchodnímu právu

Úprava obchodních závazkových vztahů v ObchZ je zvláštní úpravou, přičemž

obecnou úpravou v tomto smyslu je právní úprava soukromého závazkového práva

obsažená v ObčZ.

ObchZ sice stanoví vymezení pojmu podnikání – “soustavná činnost prováděná

samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem

dosažení zisku” , ale v našem právu platí zásada formality podnikatelského statutu.

Podnikatelem je tedy ta osoba, která splňuje znaky podle §2 odst. 2 ObchZ, ač

třeba nesplňuje všechny atributy ObchZ.

Vycházíme-li z toho, že podle definičních znaků živnosti je individuální

i kolektivní sportovec naplňuje a tím je způsobilý k provozování živnosti nemusíme

je dále rozebírat při vymezení pojmu podnikatel.

Po “úniku” do ObchZ se nabízí subjektům daného vztahu možnost vyhnout se

nepříjemné kogentní úpravě konkrétního smluvního typu (§§ 261 a 262 ObchZ)

uzavřením inominátního konktraktu podle § 269 ObchZ.

Toto krátké vyhodnocení ukazuje na to, co je problém celé oblasti sportu a práva

a to, že pozice smlouvy upravující sportovní vztahy neexistencí komplexní právní

úpravy sportovního práva bez dalšího postrádají exaktní možnost výkladu.

148

Je proto nezbytně nutné nalést ve smlouvách nějaké nepřímé smluvní ujednání.

A to se ve většině profesionálních smluv daří v závěrečných ustanoveních, kdy se

strany zavazují, že “budou vzájemná práva a povinnosti uplatňovat v souladu

s předpisy národních a nadnárodních asociací”.

Profesionální sportovec je totiž vždy členem institucionálního rámce daného

sportovního odvětví, které mimo jiné organizuje a zajišťuje fungování sportovních

soutěží na příslušném území, kde hráč za svůj sportovní výkon dostává od

sportovního klubu odměnu.

Svým členstvím tedy tento sportovec nabývá určitá práva a povinnosti vůči

institucionálnímu rámci příslušného sportovního odvětví, popř. zastřešujícího

občanského sdružení.

Zároveň nabývá skrze členský vztah určitá práva a povinnosti vůči sportovnímu

klubu, který má dle míry vyspělosti daného sportovního odvětví různé interní

předpisy stanovující jednotlivá práva a povinnosti pro profesionální sportovce.

Ve většině sportovních odvětví se jedná o kombinaci občanského sdružení dle

zákona o sdružování občanů a akciové společnosti nebo společnosti s ručením

omezeným.

Profesionálnímu sportovci pak vyplývá povinnost dodržovat předpisy

institucinálního rámce z členského vztahu k jeho prvkům a navíc má

zakomponovány ve smlouvě často další povinnosti s odkazem na předpisy

obchodního nebo občanského práva.

Předpisy citovaných střešních a mezinárodních zájmových organizací jsou velmi

různorodé, od obecných cílů a poslání těchto organizací až po stanovení výše

výchovného při přestupu hráče mladšího 23 let. Je to ve své podstatě rámec

sportovních norem vytvořený uvnitř autonomního prostředí sportu.

Z výše uvedeného vyplývá velice nejasný závěr, jelikož nelze s jistotou říci,

o který druh nepřímých smluvních ujednání vlastně jde.

Žádná relevantní literatura nám nezodpověděla otázku, zda-li odkaz v tzv.

sportovní smlouvě v režimu obchodního práva na “soulad s předpisy střešní

a mezinárodní zájmové organizace ve sportu” lze považovat za odkaz na obchodní

zvyklosti v daném odvětví nebo jsou v tomto odkazu zahrnuty částečně i obchodní

podmínky a nebo se jedná “pouze” o pomocné ustanovení pro interpretační

pravidla v §266 ObchZ. Neřešenost této otázky nejspíše vyplývá z nejasností nad

právním režimem tzv.sportovních smluv jako takových, popřípadě nad celým

sportovním právem.

Obsah profesionální smlouvy sportovce (dále jen smlouva)

Subjekty

149

Subjektem smlouvy je vždy profesionální sportovec, tj. fyzická osoba, buďto

provozující živnost nebo nebo fyzická osoba – OSVČ.

Druhým subjektem je vždy sportovní klub, ať už ve formě akciové společnosti

nebo společnosti s ručením omezeným.

Profesionálního sportovce si dále rozdělíme do tří kategorií dle věku : osoby

mladší 15 let, osoby mezi 15 a 18 lety a osoby starší 18 let.

U osob mladších 15 let užijeme příslušná ustanovení střešních občanských

sdružení či mezinárodních sportovních institucí o evidenci tzv. sportovních smluv.

Ne každé sportovní odvětví těmito předpisy disponuje, jedná se především

o vyspělejší sportovní odvětví.

Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv v článku II.

stanoví, že „profesionální smlouvu lze uzavřít s hráčem, který dovršil 15 let věku. Den

účinnosti takové profesionální smlouvy však nesmí předcházet dni, kdy hráč ukončí

povinnou školní docházku“. Vzhledem k sportovnímu odvětví fotbal působí tato

sportovní norma jako kogentní ustanovení, od kterého se nelze odchýlit. Toto

ustanovení rovněž vyplývá z předpisů nadnárodní asociace.

Dále zde máme hráče mezi 15 a 18 let věku ve sportovním odvětví fotbal, jejichž

licenční kluby mají jakési „prioritní právo k vyjednávání o uzavření tzv. sportovní

smlouvy“.

Až když licenční klub nenabídne hráči návrh na uzavření smlouvy, může hráč

uzavřít tuto smlouvu i s jiným sportovním klubem. Smlouva s hráčem mezi 15 a 18

lety věku navíc nesmí přesáhnout délku trvání 3 roky.

V souvislosti s uzavíráním tzv. sportovních smluv zmíníme i příslušná ustanovení

o zastoupení. Co se týče profesionálního sportovce, jedná se zejména o zákonného

zástupce při uzavírání smluv osobami mladšími 18 let.

Z hlediska zplnomocnění dle §31 a násl.ObčZ se v profesionálním sportu jedná

zejména o smlouvy profesionálních sportovců s agenty / manažery, kteří jim

zprostředkovávají uzavření smlouvy. Plná moc buďto bývá přímo součástí smlouvy

s agentem, nebo jde o samostatnou listinu.

Úvodní ustanovení

Úvodní ustanovení obsahuje především předmět a účel smlouvy. Někdy tomuto

ustanovení předchází “tzv. preambule”, kde je povětšinou obsaženo prohlášení

o živnostenském oprávnění subjektů, někdy je tam vyjádřen i účel smlouvy, či

konstatování existence jiného závazkového vztahu.

Je zde povětšinou vyjádřen závazek hráče (jakožto definované smluvní strany)

“poskytovat klubu svoji činnost hráče za podmínek ujednaných touto smlouvou”

nebo “dohoda smluvních stran o dočasném exkluzivním vykonávání činnosti hráče

za úplatu pro konkrétní družstva klubu”.

150

Zahraniční smlouvy zase vymezují závazek hráče v překladu výrazem pro

“pracovat” , aniž by se jednalo o pracovní smlouvu.

Závazek sportovního klubu je fixován především na “placení odměny za

podmínek ujednaných touto smlouvou”.

V některých smlouvách se objevuje ustanovení, že “klub se na dobu platnosti

smlouvy stává za splnění podmínek této smlouvy a za sjednanou odměnu

oprávněným výlučným uživatelem fyzických a psychických schopností hráče v oblasti

sportovního odvětví”.

Souhrně k těmto ustanovení lze říci, že uvozují předmět smlouvy, tj. “poskytnutí

výkonů sportovní činnost hráče sportovnímu klubu”.

Výklady jednotlivých pojmů lze dovodit z nepřímých smluvních ujednání předpisu

mezinárodní sportovní instituce o profesionálních smlouvách či o přestupu hráčů,

nebo stanov střešního občanského sdružení , kde je většinou obsažen výklad pojmů

vzhledem k danému sportovnímu odvětví.

Je většinou složité se v těchto předpisech zorientovat, neboť mnoho z nich se

vzájemně neshoduje či jsou dokonce některá ustanovení v rozporu s právem EU.

Stěžejním poznatkem je ale skutečnost, že zde máme skrze sportovní normy

určen “sportovněprávní rámec” pro uzavírání smluv, který je samozřejmě pro každé

sportovní odvětví specifický a mnohdy bohužel neúplný.

Uvedení účelu smlouvy je podstatné zejména k výkladu jednotlivých pojmů

v souladu s tímto účelem a také k možnosti použití ustanovení o zmaření účelu

smlouvy a to v případech, kdy smlouva je uzavřena podle ObchZ.

Nejčastěji je účel smlouvy vyjádřen slovy: “Vzhledem k tomu, že sportovní klub

má zájem využít činnosti hráče v družstvu klubu a hráč má zájem tuto činnost pro

klub vykonávat, rozhodli se účastníci mezi sebou uzavřít smlouvu o provozování

sportovní činnosti”.

Další ustanovení se objevuje i v určení právního režimu a určení smluvního

typu, respektive inominátního kontraktu.

Po úvodních ustanoveních jsou určeny možnosti doby trvání smlouvy.

Délka smlouvy

Délka trvání smlouvy se nejčastěji uvádí na dobu určitou jako přesné, datované

rozmezí (například od 1.7.2010 do 31.6.2011 – doba jedné sezóny).

Toto rozmezí zpravidla začíná zároveň se začátkem sportovní přípravy hráčů

ve sportovním klubu.

Záleží pak na specifikách jednotlivých sportovních odvětví, kde každé má jiný

průběh sportovní soutěže.

Smlouva může být uzavřena na celý kalendářní rok nebo pouze na určitou jeho

část. Od toho se pak odvíjí počet placených měsíců.

151

S charakterem uzavřené smlouvy souvisí i věk sportovce, kde mladší sportovci

mohou uzavírat smlouvy na větší počet měsíců v roce a starší sportovci na menší

počet.

S délkou trvání smlouvy souvisí i tzv.opční právo, což ve sportovní oblasti

znamená právo přednostního zahájení vyjednávání s mateřským klubem

o uzavření smlouvy.

Co se týče předpisů a řádů střešních občanských sdružení k unifikaci smluv,

máme zde příklad Směrnice pro evidenci profesionálních a neamatérských smluv

ze sportovního odvětví fotbal, která ve svém obsahu stanoví nejkratší (1 rok)

a nejdelší (5 let) dobu trvání pro smlouvu ve fotbale.

Toto ustanovení je dále specifikováno pro hráče mladší 18 let. S těmi lze uzavřít

smlouvu nejdéle na dobu tří let.

Jak je vidět, má střešní asociace, popřípadě mezinárodní sportovní instituce

daného sportovního odvětví zásadní význam i co se týče specifikace jednotlivých

náležitostí smluv v případě, že je tato instituce svými předpisy či řády upravuje.

Práva a povinnosti smluvních stran

Práva a povinnosti dle smlouvy nabývají velmi specifického obsahu, ať už

vzhledem ke kterémukoliv právnímu odvětví. Je zde vyjádřena specifičnost celého

smluvního vztahu a také i v jistém ohledu potřeba autonomie sportu.

Obsah závazkového vztahu je často naplněn výrazy a pojmy specifickými pro

dané sportovní odvětví či obecně pro sport.

Některé tyto pojmy lze vyložit dle nepřímých ujednání vztahující se ke smlouvě,

jiným je zapotřebí prováděcího dokumentu či přílohy ke smlouvě, která ovšem

většinou chybí. Jako základní rozdělení určení práv a povinností smluvních stran při

sjednání tzv. sportovní smlouvy si určíme dvě kategorie: závazky hráče a závazky

sportovního klubu.

Mezi závazky sportovního klubu patří závazky vyplývající z přímých a nepřímých

ujednání.

Jsou to především povinnosti poskytovat hráči peněžitá a nepeněžitá plnění –

odměnu, zapůjčení či darování sportovních potřeb, hrazení nákladů na

sportovních utkáních, soustředěních či přátelských zápasech , dále jsou to povinnosti

související s odborným sportovním rozvojem hráče, zejména zajištění podmínek pro

trénování, regeneraci, rehabilitaci, apod.

Dále jsou zde povinnosti související s dobou plnění – zpravidla poskytnutí hráči

jeden den v týdnu volno, popřípadě kumulovaně po skončení soutěžního období.

V neposlední řadě je to povinnost uvolnit hráče do reprezentačního družstva,

což je povinnost obvykle i vyplývající i z příslušných předpisů střešních asociací.

152

Mezi závazky hráče patří především dvě kategorie povinností: sportovního

a nesportovního charakteru.

Do té první skupiny patří především výkon sportovní činnosti hráče, účast na

trénincích, sportovních utkáních, soustředěních apod.

S tím souvisí povinnosti obecnějšího charakteru jako “dbát o svou fyzickou

kondici” či “dodržovat zásady životosprávy” atd.

Existuje mnoho modifikací těchto povinností hráče. Problematické je ku příkladu

obecné ustanovení “vyvíjení maximálního úsilí k dosažení cílů klubu”.

Mezi závazky nesportovního charakteru patří zpravidla zachování mlčenlivosti

o skutečnostech souvisejících s činností klubu, nevykonávat jinou sportovní činnost,

chránit majetek klubu, uznávat stanovy klubu, nezúčastňovat se sázek, používat

na akcích klubu výhradně klubové oblečení apod.

Jelikož jsou jednotlivá práva a povinnosti vzhledem ke každému sportovnímu

odvětví značně individuální, jsou vyjmenovány pouze základní kategorie obsahu

závazkového vztahu s naznačením problému v nedostatku specifikace jednotlivých

pojmů.

Odměna a její modifikace

Odměna profesionálního sportovce lze zpravidla rozdělit na základní odměnu

a prémiový řád.

Základní odměna může být rozepsána na pravidelné měsíční plnění v závislosti

na délce trvání smluvního vztahu, nebo je psána jako jednorázová odměna za

příslušné soutěžní období. Ve většině případů je ale odměna stanovená jako

měsíční plnění v závislosti na délce trvání smlouvy.

Prémiový řád je pak pohyblivou složkou odměny, přičemž jí lze dále rozdělit na

individuální a kolektivní prémie.

Individuální prémií je odměna pro jednotlivého sportovce, ta kolektivní je

rozdělení určité finanční částky mezi více sportovců, přičemž každý z nich může

dostat jinou částku s ohledem na jeho míru kvality jeho sportovní činnosti.

Individuální prémie může být odvislá buď od vyhraných zápasů , celkového

umístění v dané sportovní soutěži, umístění hráče v tabulkách nejlepších hráčů

specifické sportovní činnosti, různé jednorázové bonusy za výkon hráče v daném

soutěžním utkání apod.

V souvislosti s prémiovým řádem se vyskytuje velmi zajímavá skutečnost:

zkrácení odměny.

Krácení odměny může být vyjádřeno hned několika způsoby: buďto se jedná

o smluvní pokutu pro hráče za porušení určité povinnosti vyplývající z tzv.

sportovní smlouvy, nebo krácení jeho odměny o určitou procentuální část

153

v závislosti na rozhodnutí vedení klubu (většinou je procentuálně stanovené

maximální možné krácení odměny).

Je otázkou, co je z hlediska soukromého práva krácení odměny o procentuální

část.

Smluvní pokuta jakožto institut zajištění závazku může být obecně určena i jako

procentní sazba z určitého základu, například jako cena plnění.

V dohodě o smluvní pokutě musí být dále jednoznačně označena povinnost, za

jejíž porušení se smluvní pokuta sjednává. Ve smlouvách je základ, který se posléze

může procentuálně krátit, odměna hráči od sportovního klubu za “exkluzivní”

provozování sportovní činnosti.

Nutno ještě zmínit, že co se týče problematiky smluvní pokuty, je zde ještě

podstatný rozdíl mezi obchodněprávním a občanskoprávním režimem smluv.

V režimu obchodněprávním totiž nemají okolnosti vylučující odpovědnost vliv

na povinnost platit smluvní pokutu, zatímco v občanskoprávním ano. V tomto

režimu se tedy nezbavíme povinnosti platit smluvní pokutu důkazem nedostatku

zavinění při porušení smluvní povinnosti.

Ve smlouvách je pak zpravidla sjednání smluvní pokuty zároveň i paušalizací

náhrady škody, neboť není ve smlouvě sjednáno jinak.

Odchylná úprava smluvní pokuty v ObchZ umožňuje soudu smluvní pokutu snížit

(moderovat), soud ovšem musí přihlížet zejména k hodnotě a významu zajišťované

povinnosti.

Smluvní pokuta navíc po snížení soudem nesmí být nižší než škoda vzniklá do

doby soudního rozhodnutí.

Ustanovení o odměňování jsou pro profesionálního sportovce nejdůležitější

ustanovení, jelikož jsou zde časté tendence k využívání institutu procentuálního

krácení odměny sportovním klubem s odkazem na velmi neurčité povinnosti tohoto

sportovce.

Je otázkou, zda-li jsou tato ustanovení neplatná dle §39 ObčZ (se zohledněním

§267 odst.1 ObchZ), nebo zda lze určitost vyložit pomocí nepřímých ujednání

obsažených v předpisech a řádech ostatních subjektů institucionálního rámce nebo

v zákoně.

Odstupné jako specifická možnost ukončení smluvního vztahu

Z hlediska způsobů ukončení smlouvy bývá většinou výčet následujících

možností: splněním uplynutí doby, na kterou byla smlouva sjednána (dle §578

ObčZ), dohodou smluvních stran o zrušení závazku (dle §572 odst.2 ObčZ),

rozvazovací podmínka setrvání sportovního klub v nejvyšší soutěži (§36 odst.2 věta

druhá), ukončením sportovní činnosti hráče ze zdravotních důvodů, smrtí hráče

(§579 ObčZ), výpovědí, samozřejmě i odstoupením od smlouvy při podstatném či

154

nepodstatném porušení závazku (§344 a násl. ObchZ) a k tomu ještě další zákonem

stanovené možnosti.

Sportovní klub do smlouvy často začleňuje institut odstupného, kdy za doby

trvání smlouvy je hráč oprávněn ukončit smluvní vztah zaplacením určité částky

stanovené ve smlouvě. Z hlediska právní úpravy máme dvě možnosti klasifikace

tohoto insitutu.

První je obsažena v ObchZ v kogentním ustanovení §355 označená jako

odstupné.

Druhá možnost řeší pak ustanovení ObčZ v §497, přičemž není zřejmé, zda-li se

jedná o speciální úpravu ObchZ, nebo je institut odstupného v ObchZ další možnosti

odstoupení od smlouvy.

S problematikou odstupného úzce souvisí i institut výchovného, což je finanční

částka pro mateřský klub stanovená střešní asociací jako kompenzace za přestup

hráčů do jiného klubu.

Problematika odstupného je pro hráče značně limitujícím faktorem, neboť

sportovní kluby usilují pod nátlakem neprávního charakteru vždy o uzavření smlouvy

tak, aby vždy při sjednávání dalšího kontraktu původní smluvní vztah ještě

následující rok trval.

Tím je fakticky odstupné částkou za každý přestup hráče, neboť znemožňuje

hráči vyčkat ukončení smluvního vztahu uplynutím doby a poté přestoupit bez

finančního plnění (samozřejmě vzhledem k transferovému systému a příslušných

ustanovení o výchovném v případě, že se hráče týkají).

Osobnostní práva sportovce

Základem pro ochranu osobnosti profesionálního sportovce v ČR je LZPS, která

v článku 7 stanoví zaručení nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, čímž je do

našeho právního řádu zasazeno právo na ochranu osobnosti jako základní lidské

právo.

Právo na ochranu osobnosti je dále rozvedeno v ObčZ někdy označované jako

všeobecné osobnostní právo.

Jeho funkcí je především zabezpečení ochrany respektování osobnosti fyzické

osoby a její individuální integrity jako nutnou podmínku její důstojné existence

i jejího celkového svobodného rozvoje.

Z demonstrativního výčtu v §11 ObčZ ve vztahu ke smlouvám je bude zajímavý

především pojem “záznamy osobní povahy”, jež jsou jakožto ideální osobní statky

vyjmenovány v §12 odst.1 ObčZ.

Záznamy osobní povahy mohou být pak užity pouze se svolením fyzické osoby,

nebo zde existují tzv. zákonné licence, kde je povolení k užívání těchto záznamů

uděleno na základě zákona.

155

Ve vztahu ke smlouvám je podstatné svolení fyzické osoby k užívání záznamů

osobní povahy , kdy profesionální sportovec dává skrze ustanovení ve smlouvě

svolení k pořizování a šíření těchto projevů (ve smlouvě bývá obsažen i jejich

specifický výčet) s tím, že záleží na ujednání smluvních stran, komu připadnou

výnosy z tohoto pořizování a šíření.

Profesionální sportovec dává zároveň ve smlouvě zpravidla souhlas

k součinnosti při pořizování a šíření těchto záznamů.

Často pak bývá sjednáno ve smlouvě, že sportovní klub může toto oprávnění

postoupit na třetí osobu, zpravidla za úplatu.

Ve sportovním odvětví, zvláště na území ČR, nelze osobnostním právům

přikládat až takovou míru důležitosti, jelikož je marketing jednotlivých sportovních

klubů a divácká sledovanost na poměrně nízké úrovni. Ve vyspělejších sportovních

odvětvích ovšem výše uvedený souhlas profesionálního sportovce stojí řádově

miliony EURO.

Evidence profesionální smlouvy

Velmi přínosným insititutem v rámci některých střešních asociací ve sportu je

“evidence smluv”, kdy toto střešní zájmové sdružení svým předpisem mimo jiné

stanoví obsahové náležitosti pro smlouvy v příslušném sportovním odvětví

a nutnost jejich registrace.

Jakékoliv snahy v tomto směru jsou velkým přínosem pro problematiku smluv,

neboť se v rámci příslušného sportovního odvětví “nahrazuje” neexistenci

“specifické” zákonné úpravy pro oblast sportu, zejména pro oblast smluv.

Evidence smluv nám poslouží i ke srovnání situace se sportovními odvětvími, kde

taková evidence chybí, tzn. kde dané sportovní odvětví problematiku smluv výslovně

neupravuje.

5.3. Marketing ve sportu a olympijský marketing

Samotný obchod se sportem je relativně mladý a tak doposud nejsou ještě

některé pojmy zcela objasněny a ohraničeny. Pojmem sportovní marketing v sobě

obsahuje sponzorování sportu, sportovní reklama (neplést si s upoutávkou na

sport), merchandising, licence a vysílací práva.

Marketing ve sportu

Marketing je ucelená koncepce obchodní politiky sportovního klubu, která se

opírá o průzkum trhu, znalost partnerů, reklamu s cílem dosáhnout maximálního

ekonomického efektu.

156

Marketing se stal také nedílnou součástí sportovního průmyslu pružně

reagujícího na veškeré vývojové trendy v oblasti marketingu, které následně aplikuje

ve vhodné formě do svých podmínek.

Nejjednodušší definice: „jde vlastně o veškeré činnosti firmy vztahující se k trhu“.

Základním subjektem, na který se tržně zaměřená orientace obrací, je zákazník.

Jeho upoutání a uspokojení je pak oním požadovaným výsledkem.

Mecenášství

- podpora ve formě darů, příspěvků - protihodnota se neočekává

- dominance kulturních zájmů a diskrétní „tichá“ podpora

- žádná zvláštní komunikační opatření

- malá systematická a profesionální podpora

Sponzoring

- vždy jde o hodnotu za protihodnotu a dominance podnikatelských zájmů

- veřejně působící podpora, podpora v pořádání, soutěžích

- četná komunikační opatření jako inzerce, plakáty, propagační materiál

- profesionální a systematický přístup

Ve spojitosti se sponzoringem se u nás doposud diskutovala otázka efektivnosti

takto vynaložených finančních prostředků, narozdíl od klasické reklamy.

Některé nepříliš lichotivě vyznívající argumenty v této oblasti napovídaly o tzv.

české cestě sponzoringu, která mnohdy nerespektovala zkušenosti ze zahraničí.

Přitom i na našem trhu existují příklady, jak sponzoring ve sportu učinil průlom do

prodejnosti výrobků ve světě.

Vezmeme-li kupříkladu firmu Škoda Auto a.s., jejich prodejní aktivitu zejména

v zahraničí výrazně ovlivnila dlouhodobá koncepce sponzorských aktivit v oblasti

ledního hokeje.

Marketing se tedy i v českých podmínkách stává nezastupitelným prvkem řízení

klubu s orientací na trh. Pod tímto zorným úhlem proniká z oblasti hospodářství do

oblastí sportu, kde je uplatňován klasickou cestou ve firmách vyrábějících sportovní

zboží a nabízejících tělovýchovné služby.

Problémy marketingu ve sportu

Dopingové skandály, korupce, padělání značek a další přispěly k tomu, že

pohled na sport již není tak čistý. Dá se říci, že zejména sporty „produkující“ korupci

a doping pociťují odliv zájmu sponzorů i diváků.

157

Formy sponzorování

- Sponzorování jednotlivých sportovců. Tato forma je nejvíce rozšířena ve

vrcholovém sportu. Osobnosti sportovců jsou zároveň gestory kvality a úspěchů

aktuálních výrobků či služeb podnikatele, resp. podniku. Sponzorská smlouva (při

uzavření s jednotlivcem smlouva o reklamě) obsahuje vedle práva provádět

reklamu za pomoci vyobrazení sportovce na svých produktech většinou i jiná

opatření na podporu prodeje např. autogramiády, akce pro spotřebitele, hry

o zisk, předvádění výrobků apod. Sportovec dostává na druhé straně vedle

finančních podpory často i další materiální pomoc jako sportovní oblečení, náčiní

nebo vozidlo atd.

- Sponzorování sportovních týmů. Tato forma se také hojně objevuje i ve

výkonnostním sportu a sportu pro všechny. Sponzor poskytuje zejména finance,

sportovní vybavení, ubytovací služby, dopravu, automobily. Sponzorovaný tým

nabízí především reklamu na dresu, reklamu prostřednictvím inzerátů, opatření

na podporu prodeje – autogramiády apod. jako u jednotlivého sportovce.

- Sponzorování sportovních akcí. U tohoto typu sponzorování výrazně stoupají

možnosti, které lze nabídnout sponzorovi. Zejména je využívána plejáda

reklamních možností od programového sešitu, vstupenek, reklamy o přestávkách

až po uvádění titulu „hlavní sponzor“ akce. Návrhy všech protivýkonů ze strany

uchazeče o sponzorování bývají obvykle konkretizovány a doloženy v tzv.

„sponzorských balíčcích, o kterých bude zmínka níže.

- Sponzorování sportovních klubů. Tato forma nabízí nejširší možnosti

z hlediska činností, které lze nabídnout sponzorovi. Tím, že např. sportovní klub

disponuje jak sportovci, sportovními družstvy, svými profesionálními odděleními,

pořádá sportovní akce atd., jde šířka nabízených protivýkonů do velkého rozmezí.

V první řadě může klub nabídnout produkty, které vznikají prostřednictvím jeho

sportovní činnosti. Nabídky různých tělovýchovných služeb, sportovních akcí,

rozličné druhy činností (rehabilitace), a zvláštní akce (soustředění). Nabídky proti

výkonů k poskytnutému sponzorství.

- reklama

umístění loga sponzora

reklama na protivětrných zábranách

reklama v klubovém časopise

158

reklama na propozicích turnajů

reklama na klubovém autobusu

- členství v klubu

nabídka určitého počtu členských míst pro sponzora

vybavení výrobky sponzora klubu / výrazné slevy oblečení apod.

- zvláštní akce

tréninkový tábor s podnikateli

semináře pro veřejnost

zájezdy na nadnárodní soutěže

Sponzorský balíček

Sponzorský balíček je písemně dokumentován a doložen určitou cenou. Jedná

se o specifikaci rozsahu a úrovně nabízených výkonů sportovního klubu,

organizace za poskytnutí finančních prostředků ze strany sponzora.

Ceny se mění v závislosti na velikosti organizace, akce, rozsahu, zúčastněných

sponzorů.

Typy sponzorování dle počtu zúčastěných subjektů

- exkluzivní sponzorování – spojené s titulem „Oficiální sponzor“ – za vysokou

cenu sponzor přejímá veškeré protivýkony

- hlavní sponzorování – hlavní sponzor přejímá nejdražší a nejatraktivnější

protivýkony, vedlejší sponzoři si rozdělují méně atraktivní reklamní možnosti

- kooperační sponzorování – protivýkony jsou rozděleny na větší počet sponzorů

Olympijský marketing

Olympijské hry jsou stále více komerční. Skončila epocha archaistického chápání

a výkladu olympijských ideí. V historii novodobých OH se sportovci rozvinuli od

amatérů k profesionálům a také ze soukromých mecenášů se vytvořili sponzoři

zastupující velké firmy. Známé logo pěti kruhů reprezentuje pět kontinentů a

sdružuje lidské dobrodružství, sport a kulturní pluralismus. Logo je známo mezi 98%

obyvatelstva na světě.

Rozvoj olympijského marketingu (IOC, 1998) nejlépe zachycují historická data:

- 1896 Atény. Organizační výbor našel mecenáše v Georgi Averoffi pro obnovu

olympijského stadiónu. Už tehdy se objevili první sponzoři, např. Kodak.

- 1924 Paříž. Poprvé a naposled byla dovolena reklama během OH na tamějším

stadionu.

159

- 1936 Berlín. Jen se třemi kamerami začalo období prvních televizních přenosů.

162 tisíc diváků mohlo tehdy kolem Berlína sledovat 138 hodin.

- 1952 Helsinky. Jedenácti podnikům z různých zemí byla poskytnuta práva, která

jim umožňovala během her dodávat věcné ceny pro sportovce od potravin až po

květiny pro vítěze. Šlo o první pokus zřídit mezinárodní marketingový program.

- 1956 Cortina d`Ampezzo. První celosvětové přímé vysílání OH.

- 1968 Mexiko. Následovaly barevné přímé přenosy do všech kontinentů a nastal

další technický průlom – přímé vysílání zpomalených záběrů.

- 1972 Mnichov. Poprvé byli prezentováni maskoti OH se jménem Waldies.

Licence na jejich výrobu byla prodána soukromým firmám.

- 1984 Los Angeles. Byly vytvořeny tři zvláštní sponzorské programy, 34 firem

vystupovalo jako oficiální sponzor, dalších 64 firem získalo vedlejší práva a 65

firmám byla poskytnuta licence.

- 1988 Calgary/Soul. Zavedení tzv. TOP-programu. MOV rozhodl, že do

financování OH bude zapojeno méně podniků, které ale získají vyšší postavení.

- 2000 Sydney. Počátek obrovských marketingových obratů.

Získané částky plynou 7 % do MOV (IOC) a zbývajících 93 % je rozděleno do

Národních olympijských výborů (NOC) a Organizačního výboru pro olympijské hry.

TOP program

Od roku 1985 povoluje MOV pouze vybraným sponzorům stát se oficiálním

partnerem OH. Zkratka TOP nejdříve znamenala The Olympic Program, ale brzy bylo

jasné, že daleko výstižnější bude The Olympic Partners.

Z partnerství těží celé olympijské hnutí: Národní olympijské výbory, všechny

olympijské týmy světa a organizační výbory. TOP program se obnovuje každé čtyři

roky.

Firmy zařazené do TOP programu využívají oproti svému angažmá exkluzivní

světová marketingová práva a záruku, že žádný ze zastoupených podniků v

programu se nestane vzájemnou konkurencí pro ostatní.

Merchandising a licence

Přesný rozdíl mezi oběma pojmy není do dnešní doby definitivně určen.

Definice merchandisingu

Merchandising tvoří celek všech prodejně aktivních opatření, které provádí

výrobce při obchodování. Nejrůznější definice, srovnávající merchandising

s marketingem, popisují merchandising jako podporu prodeje.

160

Podpora odbytu zahrnuje reklamní a upomínkové předměty (kuličková pera,

zapalovače, kalendáře, zboží pro fanoušky atd.), které nesou obchodní značku

hlavního produktu a které jsou bez nároku na zisk darovány, popř. za výrobní cenu

dány do oběhu, s cílem propagace a zviditelnění obchodní značky.

Naproti tomu je merchandisingem označováno také plánování, organizace,

uskutečnění a kontrola všech směrovaných aktivit, určitých osob nebo skupin na

aktuální i potencionální příznivce.

Definice licence

U licence poskytuje podnikající subjekt na základě komerční a ziskově

orientované užitkové báze právo na popularitu. Cílem je produkty, firmy nebo

obchodní značky emotivně posílit, a tím zvýšit odbyt.

Poplatky za poskytnutí licence se dělí na minimální garantovanou sumu

a provizi, která obnáší 2-10 % z prodejní ceny.

Základ pro poskytnutí licence tvoří většinou kombinace autorských práv,

obchodních, značkových a soutěžních práv, tak jako práva na vlastní obraz, jméno,

osobitost a další.

Podoba smlouvy se neřídí zákonem a je ponechána v rukou jednacích

partnerů. V každém případě licence poskytuje pouze užívací právo na předmět

licence, ne však jeho vlastnictví.

Pro oblast sportu byla zavedena následující licenční práva: komerční použití

sportovních symbolů, emblémů, designu, loga, maskotů a využitíoficiálních titulů.

Nelze samozřejmě opomenout velkou oblast televizních práv na sportovní

přenosy.

Zisků z licencí je možno dosáhnout v následujících třech oblastech:

Rozdíl mezi merchandisingem a licencí

Rozdíl mezi oběma pojmy je třeba vidět v tom, že předmětem merchandisingu

jsou ziskově neutrální a prodejně podporované výrobky,

u licence se jedná o ziskově orientované využití popularity na základě

poskytnutí licence.

Federace FIFA nebo UEFA poskytne licenci Copyrihgt Promotions Licensing

Group, která zase smluvně řídí výrobu zboží pro fanoušky, tedy

merchandisingových výrobků s jednotlivými specializovanými výrobci.

Licence a sport

161

Licence se objevují v různých formách (osobnostní, hudební, umělecké, atd.).

Jistě stojí za povšimnutí, že 19 % licenčních forem se uskutečňuje ve sportu.

Licence sportovních osobností zahrnuje právo na využití sportovce jako např.

Gabriela Sabatini, která propaguje své parfémy,Steffi Graf a Andre Agassi Telecom,

David Beckham kopačky Addidas apod.

Smluvní vztahy v oblasti televizních práv

Nejdůležitějším zdrojem příjmů pro sport se stala televize. Na všech

významných evropských trzích dosahují dnes sportovní přenosy přes padesát

procent podílu sledovanosti nejlepších deseti měřených programů.

Sport už se neobejde bez televize, která ho dělá živoucím, známějším,

oblíbenějším a dopomáhá sponzorům reklamou k větší známosti.

A televize se už neobejde bez sportu, neboť nic není napínavější jako program,

jehož závěr je pro všechny zúčastněné otevřený, a který tak diváky pořád více

přitahuje.

Fotbal je s odstupem suverénně nejvysílanějším sportem v Evropě. Bylo to

dáno úspěšnými kluby jakou jsou Real Madrid, Bayern München, Manchester United

a další, Ligou mistrů a fotbalovým ME.

Úspěch sportu v televizi je závislý na počtu diváků doma u obrazovek a jsou to

fanoušci, kteří udržují pohromadě televizi, sport a reklamu.

Charakter televizí

- Veřejnoprávní televize. Je financována poplatky, které každý divák odvádí na

daních, i když nemá žádný zájem o sport (např. ČT 1, ČT 2, ČT retro, ČT info...)

- Komerční televize. Nabídky soukromých vysílání, které jsou financovány

převážně reklamou (např. Nova, Prima,)

- Placená televize. Např. UPC, Sky link prodává celou programovou nabídku

a divák má neomezený přístup ke všem nabízeným kanálům

- Placené kanály. Některé zahraniční společnosti umožňují např. jen příjem

sportovního kanálu.

Výhody a nevýhody televize

Mezi pozitivní aspekty patří to, že televize potřebuje sport, aby mohla vysílat

kvalitativně hodnotný program.

Také sport potřebuje televizi, aby se mohl nadále rozvíjet, aby mohl financovat

přední atlety nebo vrcholné meetingy a aby mohl plošně rozšiřovat image sportu.

Tímto dostává mnohem širší publikum přístup k národnímu a mezinárodnímu sportu.

162

Negativní aspekty se projevují v boji televizních stanic o podíly na trhu, popř.

o počty diváků.

V reorganizovaných či nově vznikajících soutěžích neúměrně roste počet

sportovních akcí respektive utkání, často dochází k manipulacím se sportovními

akcemi jen proto, aby mohly být přenášeny v lepším vysílacím čase.

Smlouva darovací vs. Smlouva sponzorská

Darovací smlouva

je smluvním typem, který upravuje zákon ObčZ, v části osmé o závazkovém

právu, v ustanoveních § 628 – 630.

Jedná se tudíž o tzv. smlouvu pojmenovanou, jejíž podstatné náležitosti jsou

stanoveny zákonem.

Pojmovými znaky darovací smlouvy jsou kromě předmětu darování

dobrovolnost a bezplatnost.

Vylučuje protiplnění obdarovaného, které by mělo majetkovou hodnotu. Takové

protiplnění může zejména představovat povinnost smluvní strany, které je sponzorem

přenechávána majetková hodnota, poskytnout sponzorovi reklamní či propagační

služby.

Sponzorská smlouva a smlouva o reklamě

není na rozdíl od darovací smlouvy jako smluvní typ v českém právním řádu

zakotvena.

Jedná se proto o smlouvu nepojmenovanou / inominátní. Definici pojmu

sponzorování stejně jako pojmu reklama obsahuje zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci

reklamy, ve znění pozdějších předpisů.

Podle jeho § 1 odst. 4 se sponzorováním rozumí příspěvek s cílem podporovat

výrobu nebo prodej zboží, poskytování služeb nebo jiné výkony sponzora.

Někdy bývá sponzorská smlouvou mylně považována za smlouvu darovací a

mnohdy je též nesprávně používán termín „sponzorský dar“.

Z výše uvedené legální definice ovšem vyplývá, že sponzor se zavazuje

poskytnout příspěvek s cílem podpory své výdělečné činnosti, přičemž zákon má

zejména na mysli podporu formou propagace druhou smluvní stranou jako

protiplnění majetkové hodnoty.

Takto je vyloučena bezúlatnost právního úkonu. Rovněž v praxi jsou smlouvy

sponzorské úplatné.

Současně je ale v souladu s teorií práva nutno posuzovat smlouvu jako právní

úkon výlučně z obsahového hlediska a nikoliv podle jejího označení.

163

Pokud bude obsah smlouvy, formálně označené v nadpisu za sponzorskou,

nést pojmové znaky smlouvy darovací, je třeba ji právně kvalifikovat jako smlouvu

darovací a naopak.

Správná kvalifikace smluv darovacích a sponzorských není významná pouze z

hlediska aplikace právního předpisu, kterým se bude řídit obsah tohoto

závazkového právního vztahu, ale též z hlediska daňového.

Krajský soud v Ostravě například ve svém rozhodnutí Ca 465/95 (1995) z

18.12.1996 zamítl žalobu sportovního klubu směřující proti vyměření daně z příjmu

finančním úřadem z titulu přijetí finančního příspěvku od sponzora proti svému

závazku prezentovat ho na sportovních dresech a programech.

Soud judikoval, že smlouvu, jejímž obsahem je podpora sportu za protislužbu

majetkové povahy, nelze hodnotit jako darování, nýbrž jako příjem z reklam, který

podléhá příslušné dani i u neziskové organizace.

Sponzorský dar a daně

Sponzorský dar fyzické osobě

Za peníze nedostáváme protihodnotu (třeba reklamu), můžeme být nanejvýš

uvedeni jako sponzor na místě vymezeném pro sponzory.

Příjemce daru zdaní dar darovací daní. Pro dárce není daňově uznatelný výdaj,

ale sníží daň z příjmů, pokud zákonu o daních z příjmů vyhovuje výše daru i příjemce

a účel daru.

Chce-li si dárce snížit daň z příjmu, musí za rok darovat alespoň 1000 Kč. V

daňovém přiznání však uplatní maximálně 10 % ze základu daně.

Sponzorský dar právnické osobě

Dar může být poskytnut na financování mimo jiné vědy, vzdělání, výzkumu,

vývoje, kultury, školství, podpory a ochrany mládeže, tělovýchovy, sportu

Jako přílohu pro daňové přiznání potřebujeme doklad o zaplacení (př. výpis

z účtu). Datum platby musí souhlasit s datem roku, ve kterém dar uplatňujeme

v daňovém přiznání.

Finanční úřad chce většinou doložit i darovací smlouvu. Musí být uveden účel

a příjemce daru a odpovídat podmínkám zákona. A i kdyby náhodou obdarovaný

použil dar v rozporu s darovací smlouvou na jiný než sjednaný účel, nezaniká nám

nárok na uplatnění daru jako odčitatelné položky.

Podrobně v kapitole 3.2.4 Daňová soustava.

164

6. Odpovědnost ve sportu, vývoj a současné pojetí

Otázka odpovědnosti je základní oblastí, kde se sport a právo střetávají prakticky

již od dob starého Řecka a Říma.

Právní odpovědnost ve sportu ovšem není omezena pouze na hráče a aktéra

sportovního klání. Existuje mnoho kauz, ve kterých byli shledáni odpovědnými

i trenéři, učitelé, školy či zřizovatelé sportovních zařízení.

Opomenout nelze ani pořadatele sportovních klání, jejich diváky, rozhodčí

a funkcionáře. Otázka občanskoprávní a trestněprávní odpovědnosti ve sportu

v ČR, zatím nebyla příliš rozebrána ani v právní doktríně. Jednak je to způsobeno

již zmíněnou autonomií sportu, neochotou sportovních funkcionářů podělit se o své

letité zkušenosti a rovněž obavou z negativní medializace.

Vývoj

Přístup římského práva

Snaha o získání slávy a statečnosti byla už v římském právu řazena nad úroveň

obecné odpovědnosti svobodného člověka za způsobenou škodu, a proto v rámci

férového boje odpovědnost za zranění způsobené soupeři odpadala, byť by šlo

třeba i o zranění smrtelné.

Patrná je tu rovněž závislost vzniku právní odpovědnosti na místě úrazu

a chování poškozeného i škůdce. Zatímco v prostoru nevymezeném jako cvičiště se

vyžaduje maximální obezřetnost po sportovci, v případě vymezeného cvičiště se

toto břemeno přesouvá na potenciálního poškozeného. Jasně vyznačené cvičiště

signalizuje vznik povinnosti dbát osobní bezpečnosti a vyhýbat se nebezpečí. Kdo

tuto obecnou prevenční povinnost porušil, sám pak nesl vinu na svém případném

zranění. Převedeno do dnešní doby, znamenalo by to pro sportovce, že v žádném

případě neodpovídají za škody způsobené na zdraví diváků, pokud se jedná o běžné

provozování sportovní činnosti. Sportovec by nesl právní odpovědnost pouze

v případě svévolného zranění, záměrného ohrožení nebo projevení nedostatku

obezřetnosti a předvídavosti.

Řešení odpovědnosti ve středověku.

Dominantou středověkých sportovních činností byl rytířský turnaj, s nímž

vyvstaly i problémy posuzování úrazů vzniklých při těchto aktivitách. Originálním

rysem pohledu kanonického práva na sportovní nehody je skutečnost, že kanonické

právo při jejich hodnocení vůbec neoperovalo s otázkou dodržení a porušení

pravidel takového turnaje.

165

Tyto „sportovní“ regule stály zcela mimo rámec právního hodnocení. Základem

kanonického pohledu byl dualismus mezi „res licita“ (věc povolená) a „res illicita“

(věc nepovolená), na němž byla vystavěna celá nauka o vině.

Současné pojetí odpovědnosti.

Novodobé koncepce vztahu sportu a práva se pod tlakem početního nárůstu

sportovních subjektů, komercionalizace a internacionalizace, začínají naplno rozvíjet

až na začátku 20. století. Stejně jako dávno předtím (i dlouho potom) byly základní

sledovanou oblastí úrazy vzniklé při sportovním zápolení.

Ač se různých teorií vyrojila od té doby spousta, jasně vyhraněný názor na

obecnou úpravu právní odpovědnosti za sportovní úrazy způsobené při výkonu

sportovní činnosti, který by přijala široká veřejnost, se najít nepodařilo.

Shoda panuje v zásadě pouze v tom, že beztrestnost nelze vztáhnout na

všechny případy sportovních aktivit. Rozkol už ovšem nastává při stanovení

hranic, kdy sportovní úraz právní postih zakládá, a kdy nikoliv. Různé podmínky

určení těchto hranic tak formulují autoři sportovně právní literatury i jednotlivá

rozhodnutí soudů.

Odpovědnost sportovní subjektů však nevyplývá pouze z obecně právních norem,

ale též z uzavřených smluv a norem interní povahy. (podrobně v kapitole 6.3)

6.1. Občanskoprávní odpovědnost ve sportu

Každý spolek v relaci svých stanov a řádů, jako každá jiná soukromá právnická

osoba, je plně odpovědný za “svůj způsob“ organizace sportu, při dodržení

kaskády různých zákonů, které se vztahují na oblast sportu.

Za vytváření předpokladů a podmínek pro organizování sportu (pomineme-li

valnou hromadu spolku) plně odpovídá výbor spolku, pokud jde o operativní řízení

a dohled nad funkčností spolkem provozovaného sportovního programu a jeho

systému.

Z toho tedy plyne, že příprava a organizace sportu ani ve spolku nemůže být

stavem nahodilosti, ale plodem systematické péče, pravidelného ověřování,

hodnocení a kontroly.

Autonomie sportu vs. plná odpovědnost

Problém odpovědnosti ve sportu má v zásadě dva úhly pohledu. Na jedné

straně zde stojí zastánci absolutní autonomie sportovních vztahů na právním

systému. Ti vždy argumentovali zejména tím, že sport je v podstatě říší od práva

oddělenou.

166

Druhá, početnější, skupina uznávající vztah sportu a práva nicméně připouští, že

za určitých podmínek nelze právní odpovědnost sportovce za způsobený úraz, či

dokonce smrt, vyloučit.

I tato koncepce je ovšem stále diferencována do mnoha různých přístupů. Už

v osmdesátých letech minulého století uváděla literatura až 40 různých teorií

vylučujících, nebo naopak připouštějících, právní odpovědnost sportovce za

sportovní úraz.

Ač bylo za poslední století představeno velké množství teorií, které by

odpovědnost ve sportu popisovaly, „převtělení“ do právní úpravy se jim téměř

nedostalo.

Na celém světě tak existuje jen minimum příkladů, kdy zákony obsahují

speciální ustanovení, která by vylučovala, nebo naopak zakládala právní

odpovědnost sportovců.

Všeobecná prevenční povinnost

Princip prevence podle ObčZ je jedním z nejefektivnějších mechanismů

obecného práva ovlivňující i sportovní prostředí a má za cíl předcházet úrazům při

provozování sportovní činnosti. Umožňuje dosáhnout poměrně dobrých výsledků

zejména tam, kde je řešení již vzniklých následků obtížné. Projevuje se např. na

úrovni zvýšení právního vědomí subjektů sportovně právních vztahů či ve sféře

předcházení úrazům cestou důkladnější úrazové zábrany.

Jak ukazuje i ojedinělá česká judikatura z oblasti sportovních úrazů, soudci

vychází ve svých rozhodnutích zejména z obecné odpovědnosti za škodu

stanovené v § 420, odst. 1 ObčZ:

„Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“

a obecné definice o předcházení hrozícím škodám § 415 ObčZ:

„Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na

majetku, na přírodě a životním prostředí.“

Porušení sportovního pravidla je vnímáno právě jako porušení povinnosti

počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám.

Interní pravidla jednotlivých sportů

v sobě také většinou obsahují prevenční povinnosti. Sportovní pravidla stanoví,

že hráči si mají počínat „obezřetně“. Stanovena je také dovolená výstroj

a vybavení hráčů jakož i limity sportovního náčiní nebo používaných strojů.

Zakázány jsou při hře nebo sportovní činnosti prsteny, náušnice, řetězy apod.

Určitá úprava prevenční povinnosti je již také zakotvena v novém ObčZ č.

89/2012 v § 5, který stanoví, že:

167

„Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako

příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se

znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez

této odborné péče, jde to k jeho tíži.“ Toto ustanovení se bude vztahovat na celou

oblast sportu.

Zároveň je třeba si uvědomit, že odpovědnost sportovce za způsobený sportovní

úraz nespadá jen do profesionálního sportu, ale daleko početněji (pochopitelně

s počtem sportujících) se objevuje na různých nižších výkonnostních úrovních

a rovněž v neorganizovaném sportu. Prevence se však netýká jen sportovních

úrazů, ale i činností v dalších oblastech života.

6.1.1. Segmenty, pravidla a povinnosti ve vztahu k odpovědnosti ve sportu

Segmenty

Oblast organizovaného sportu a tělovýchovy, je rozložena do třech mezi s sebou

prolínajících provozních segmentů (bez pořadí jejich důležitosti) a to:

Školní tělovýchova a sport,

kde je účast založena na tzv. zákonné povinnosti, jako součást výchovně

vzdělávacího systému, a protože “děti a mládež” naplňují vedle své nezletilosti také

kategorii tzv. ”krátkodobě svěřených osob”, je tento segment podroben poměrně

přísné právní regulaci, jak to ostatně, vedle školského zákona, vyplývá také

z Metodického pokynu MŠMT ČR k zabezpečování provozu a údržby ve sportovních

zařízeních, dětských hřištích a v tělocvičnách.

Tato metodická informace doporučuje postupy, které mají vést k zajištění

prevence ochrany zdraví a bezpečnosti při užívání zařízení na sportovištích.

Ministerstvo jej kromě školských zařízení nepřímo adresuje i spolkům vyvíjejícím

činnost v oblasti sportu a jiných pohybových aktivit, provozovatelům všech

podobných zařízení i jejich statutárním zástupcům.

Mimo jiné se zde stanoví požadavky na vlastnosti používaných nářadí,

manipulaci s nimi, jejich údržbu, povinnosti, které je třeba zabezpečit pro

provozování bezpečné hrací plochy i povinnosti provozovatele sportovních zařízení.

U každého sportovního areálu by rovněž neměl chybět zřetelně vyvěšený

návštěvní a provozní řád.

Spolkově organizovaný sport a tělovýchova,

je segment determinovaný už podle znělky jen pro spolky, což jsou zpravidla

kluby, jednoty a svazy, a to na podkladě zvláštní kategorie “dobrovolného členství”,

které se stává výchozím instrumentem (podle stanov) nejen k účasti na sportovní

168

činnosti vlastního členského spolku, ale také k účasti na řízení tohoto spolku (viz

právo být volen do orgánů spolku, a právo volit jiné do orgánů spolku apod.).

Cílem zde tedy není dosahovat zisku (byť i legálně může být dosažen, a také je

často dosahován), ale primárně je spolkově organizovaný sport směřován (také za

asistence tzv. členských příspěvků) k uspokojování nemajetkových sportovních

zájmů svých vlastních členů, které pak jsou v hierarchii sportovních soutěží

zpravidla na úrovni sportovního svazu, u části z nich selektovány do výběru talentů

a následně reprezentace, kde se již dostavují majetkové – profesionální – zájmy, za

podpory z veřejných rozpočtů.

Komerčně provozovaný sport,

který je vlastně soukromě provozovanou úplatnou službou v expozici poptávky

a nabídky a v relaci poskytovatel služby a klient. Samozřejmě pod vlivem a tíhou

takových zákonů, jako je např. zákon na ochranu spotřebitele apod.

I z těchto důvodů je tento segment podroben především režimu obchodního

zákona, zejména pak dále režimu živnostenského zákona a s ním souvisejících

podzákonných předpisů.

Jimi jsou kladeny relativně přísné limity i na tzv. odbornou způsobilost

poskytovatelů sportovních služeb, jakož i na výkon těchto sportovních služeb, které

podle své povahy jsou buď volnými živnostmi (např. organizování soutěží) nebo

vázanými živnostmi (např. poskytování placených TV služeb nebo provozování TVZ)

či dokonce koncesovanými živnostmi (týká se jen motosportu, sportovního letectví

a sportovní střelby).

Oblast tzv.”profesionálního sportu” je specifická tím, že ten kdo hodlá vykonávat

osobně vlastní sportovní činnost/výkon, zpravidla ve sportovní soutěži, za předem

(s pořadatelem) sjednanou nebo přislíbenou úplatu/odměnu, nepotřebuje k tomu

žádné předem státní přivolení nebo živnostenské oprávnění.

Ten kdo (ať fyzická či právnická osoba) však hodlá najímat či jinak organizovat

sportovní program / produkci pro jiné sportující osoby, potřebuje k takové smluvní

činnosti - nejen pro účely legality - příslušné živnostenské oprávnění.

Povinnosti segmentů organizovaného sportu,

které směřují svojí nabídkou vůči veřejnosti:

- Každý z nás, tedy i spolek, je povinen si při své činnosti počínat tak, aby

nedocházelo ke škodám nebo k ohrožení zdraví či života, a to na principu tzv.

generální prevence, jak je vymezena již zmíněným § 415 ObčZ, a to pod tíhou

civilní i trestní sankce za nedodržení této prevence.

169

- Každé sportoviště nebo sportovní areál (ostatně jako každá jiná veřejná stavba)

mohou být provozovány jen k tomu konkrétnímu účelu, pro které byly

příslušným stavebním úřadem povoleny, resp. kolaudovány. V této souvislosti –

pokud jde „o neobtěžující provoz hřiště“ – také vlastník sportoviště nebo

sportovního areálu musí dbát proti imisních opatření, jak jsou postavena na

znění § 127 ObčZ.

- Každé kolaudované / povolené hřiště musí být ve smyslu § 7e/ zákona

č.115/2001 Sb. o podpoře sportu, na viditelném místě, opatřeno tzv.

Návštěvním řádem (nezaměňovat s Provozním řádem), který vydává, vlastník

zařízení nebo s jeho souhlasem provozovatel zařízení (je-li od vlastníka odlišný).

- Hygienická pravidla (pro organizované soustřeďování osob nebo pro provoz

hřišť) jsou zpravidla vymezena dvojím způsobem, jak to předpokládá Zákon

o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb.

Pokud jde o soustředění dětí a mládeže, tak ze zákona vyplývá (§§ 12 a 13)

závaznost i pro sportovní kluby a svazy, pokud organizují soustředění.

Bližší podmínky „soustředění“ pak vymezuje prováděcí vyhláška č.106/2001 Sb.

a to pokud jde o uzavřené prostory v kompozici s další prováděcí vyhláškou

č.410/2005 Sb.

Poznámka. Je potřebné varovat před tím, že by případná (i “dobře míněná”)

dohoda mezi svazem / klubem a rodiči, mohla – sama o sobě – vyloučit splnění

zákonných podmínek pro provoz sportovního soustředění, a docílit tak náhradní

legalitu jeho provozu. V žádném případě!

- Jedinou možnost lze spatřovat ve znění § 14 citovaného zákona, kde je

deklarováno, že: „výjimky z hygienických požadavků je možné povolit, jen pokud

tím nebude ohrožena ochrana veřejného zdraví.“

O povolení výjimky rozhoduje na žádost orgán ochrany veřejného zdraví (tedy

příslušná hygienická stanice. Z opatrnosti je nutné ještě dodat, že pokud by

spolek hodlal sportovní soustředění provozovat „komerčně“ resp. pokud by toto

sportovní soustředění bylo určeno i pro nečleny spolku / klienty (byť v počtu

minimálním), pak pro takový provoz by musel být spolek také nositelem

příslušného živnostenského oprávnění (volné sportovní živnost).

170

- Všechna otevřená písková hřiště pak podléhají hygienickému dohledu, a to na

pozadí velmi specifické vyhlášky č.238/2011 Sb., která mj. stanoví hygienické

limity písku pro všechna venkovní hřiště.

- Každý spolek právně odpovídá (pod svým názvem) za svoji činnost, a tedy i za

svoje „autorizované“ členy, jako jsou např. trenéři, organizátoři nebo

pořadatelé, pokud byli klubem pověřeni vykonávat v rámci spolku (byť i pro

veřejnost) tyto funkce / činnosti, a pokud z jejich strany došlo k jejich porušení.

Až případně svazem / klubem zaplacenou náhradu škody (poškozenému), pak

teprve může spolek proti svému trenérovi uplatňovat tzv.regresní nárok.

Základní obecná pravidla pro segmenty organizovaného sportu

Základní obecná pravidla pro segmenty organizovaného sportu rozděluje autor

do dvou bloků:

Pravidla pro výkon sportovní činnosti a

Pravidla provozu či užití sportoviště.

I když spolkový sport není státem (viz zákon č.115/2001 Sb. o podpoře sportu)

detailně regulován, zrovna tak jako svazová pravidla pro jednotlivé sportovní

odvětví, tak právě pro nedostatek této regulace, musí každý spolek svoje vlastní

pravidla vytvářet na podkladě vesměs “roztroušených“ obecných pravide”, jak jsou

výbavou především již zmiňovaného ObčZ a také s vědomím ústavně garantované

sdružovací svobody podle LZPS a dalších zákonů.

Exekutivní orgány (výbory) spolku musí vlastní sportovní činnost spolku a jeho

provozy s tím spojené podrobně vymezit instrukcemi, a to v podobě směrnic nebo

řádů, a zajistit nejen jejich publikaci uvnitř spolku, ale také jejich uplatňování

a realizaci v běžné praxi.

Pravidla pro výkon sportovní činnosti

v rámci spolku (jen ve významové stručnosti):

- Organizovat činnost v rámci spolku a pod jeho jménem a odpovědností mohou

jen ty osoby (jako jsou trenéři, cvičitelé, komisaři, lektoři, rozhodčí, pořadatelé

a další sportovní personál), které byly autorizovány / licencovány v příslušném

sportovním odvětví / disciplině alespoň na úrovni sportovního svazu (viz

průkazy trenérů apod. – v případě absolventů VŠ tělovýchovného směru postačí

VŠ diplom bez dalšího, leda by konkrétní sportovní provoz vyžadoval nějakou

speciální licenci).

171

- Takto autorizované osoby, pokud byly ze strany spolku určeny k organizování

jeho sportovní činnosti / programu, jsou povinny především dodržovat tzv.

sportovní pravidla, která jsou závazná nejen pro sportovní soutěž, ale

i trénink, běžná cvičení i soustředění v úměře pro cvičené osoby a jejich skupiny

(jako jsou žactvo, dorost, senioři, veteráni, osoby se zdravotním postižením,

sportovní “začátečníci”).

- Pokud by i došlo ke vzniku škody (na zdraví nebo majetku) při takto organizované

sportovní činnosti spolku, tak ony určené osoby přímo neodpovídají

poškozenému (leda by šlo o exces), ale přímou odpovědnost má samozřejmě

spolek samotný (pro případ skutečného zavinění má sice spolek právo na tzv.

regres vůči vlastní určené osobě, ale až následně co spolek uspokojí nároky

poškozeného).

- Povinností každého spolku je předem vymezit (zveřejnit) tzv. statusové

podmínky, za kterých se může vlastní členstvo, popř. i (pozvaná) veřejnost,

zúčastnit spolkové sportovní činnosti (průkaz zdravotního stavu, předepsaná

sportovní výstroj a výzbroj apod.), resp. kdy tato účast bude vždy vyloučena

(např. pro delikty výtržnictví nebo opilství definované TZ č. 40/2009 Sb. – viz také

Návštěvní řád apod.).

- Nastane-li sportovní úraz, bez ohledu na to, zda z nějaké viny nebo porušením

práva, anebo jen jako nikým nezaviněný výsledek sportovního zápolení /

nešikovnosti, i tak je nutné vždy ihned nejen zajistit odbornou první pomoc

zraněnému / poškozenému, ale také sepsání tzv. záznamu o úrazu, který je

prvotním dokladem jak pro následné režimy veřejného - zdravotního pojištění,

tak pro všechny formy soukromého – úrazového / odpovědnostního / životního –

pojištění”. Pro případ sporu také důkazem v řízení před soudem. Každý spolek

by také měl vést stálou časovou evidenci všech sportovních úrazů, které vznikly

v jeho provozu, také pro účely případného metodického školení svého určeného

personálu.

- Každý spolek (svaz / klub) musí mít úplný přehled o svých určených osobách,

jejich odborné způsobilosti, kterou musí potvrdit, jinak jim byl spolkem svěřit

výkon funkce trenéra, cvičitele, rozhodčího apod. Není-li tomu tak, pak se každý

spolek vystavuje vážným “budoucím potížím”, a to na hranici zpochybnění

legality vlastní spolkové činnosti. Spolek, který hrubě vybočí nejen z parametrů

172

svých vlastních stanov a řádů, ale vůbec z obecných povinností českého právního

řádu již dnes může být, v relaci zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů,

rozhodnutím ministra vnitra tzv.”úředně rozpuštěn”, když od 1. 1. 2012 také na

každý spolek dopadá nový zákon č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti

právnických osob.

Pravidla pro provoz sportovních zařízení

(jen ve významové stručnosti):

- V úvodu je vhodné zmínit, že všechna sportovní zařízení / sportoviště, ať krytá

nebo otevřená, jsou v zásadě stavbami ve smyslu stavebního zákona (nemusí

jimi však být ve smyslu soukromého práva), a proto jejich legální existence

i provoz mohou primárně vyplývat jen z kolaudačního rozhodnutí nebo

souhlasu, který určuje, k jakému účelu mohou být převážně užívána

a provozována. Zapomíná se, že zákon č.115/2001 Sb. o podpoře sportu definuje

i pozemek jako sportovní zařízení, je-li užíván pro sportovní účely.

- V této souvislosti je nutné upozornit, že některé sportovní svazy provádějí tzv.

sportovní kolaudaci, jako podmínku schválení daného sportoviště pro konání

sportovní soutěže, přičemž tuto sportovní / svazovou kolaudaci nelze nijak

zaměňovat s kolaudací podle stavebního zákona.

- Většina sportovišť, ať krytých nebo otevřených, zpravidla naplňuje definici tzv.

veřejného shromaždiště osob (tj. nejméně pro 200 a více osob), a proto takové

sportoviště musí být na více viditelných místech také opatřeno návěstími pro tzv.

tísňová volání – Policie, Hasiči, Zdravotní služba, Havarijní služby (kanalizace,

voda, plyn, EP).

- Provozním řádem nelze sportovní zařízení / sportoviště zužovat pouze na

sportovní nebo hrací plochu, ale je nezbytné takové sportovní zařízení vymezit

i jeho dalšími sektory, jako jsou např. šatny, hygienická zařízení, jiné klubovní

místnosti, ale i tzv. veřejně přístupné prostory (např. galerie, tribuny), dále

přístupové cesty, resp. odstavné plochy, a současně určit režim a podmínky

způsobu jejich užití.

- Naopak tzv. Návštěvním řádem je vlastník / provozovatel zařízení povinen

vymezit svoje pořadatelská oprávnění vůči všem návštěvníkům, a to až do

takříkajíc “úrovně jeho práva” požádat o intervenční zásah Policie ČR přímo v

zařízení. V tomto smyslu by pak Návštěvní řád měl také obsahovat systémová

173

opatření k určení, za jakých podmínek mohou být daná sportoviště provozována,

a v jakém rozsahu a za jakých podmínek budou přístupna pro vlastní členstvo,

pro cizí osoby (tím jsou zpravidla míněni nájemci), tak i pro případnou (např.

diváckou) veřejnost.

- Některá riziková sportovní zařízení (lyžařské vleky, koupaliště, bazény, zimní

stadiony apod.) podléhají zvláštnímu pravidelnému – státem řízenému –

technickému, hygienickému, inspekčnímu dohledu, dozoru, revizím

a zkouškám. To samé pak platí i pro všechna rozvodná zařízení (včetně kotlů

a hromosvodů).

- Vybavení sportovních zařízení (ve smyslu nářadí / náčiní, technické pomůcky pro

vymezení sportoviště nebo jeho trasy, ať pevně spojených se stavbou nebo tzv.

přenosných/mobilních) musí být také podrobeno pravidelným odborným

prohlídkám, revizím nebo přezkušování bezpečnosti jejich (dalšího) užití nebo

povinného vyřazení.

- Je nutné připomenout, abychom vyloučili případná nedorozumění, že

v organizovaném sportu NEPALTÍ (pro účely zbavení odpovědnosti jeho

provozovatele / pořadatele), že když hráč podepíše, že startuje “na vlastní

nebezpečí” (bez současně předloženého odborného lékařského potvrzení),

tak pokud by během hry „šel do eskalace či dokonce do exitu”, že provozovatel /

pořadatel UNIKNE z odpovědnosti, to je právně vyloučeno!

K nové úpravě posuzování „zdravotní způsobilosti k tělesné výchovy a sportu“

podle § 51 nového zákona č.373/2011 Sb. „o specifických zdravotních službách“

účinného od 1. 4. 2012, viz příloha A č. 12.5.

Každému z nás, tedy i sportovnímu spolku, je uložena podle § 415 ObčZ

preventivní povinnost, to znamená, aby svoji činnost vykonával tak, aby nedocházelo

ke škodám na zdraví, životě nebo majetku (třetích osob). Navíc i na spolek (i přesto,

že se souhlasem rodičů, do svého sportovního programu zahrnuje jimi „krátkodobě

svěřenou nezletilou mládež“), dopadá odpovědnost (za výkon dohledu) ve smyslu

§ 422 ObčZ v souladu s další speciální odpovědností za „vlastní provoz“ (stav

sportovního zařízení, nářadí apod.) ve smyslu § 421a/ ObčZ.

V těchto souvislostech je základním předpokladem vstupu do „organizovaného

sportu“ zjištění osobní zdravotní způsobilosti zejména ve vazbě na očekávanou

zátěž nejen zvolené sportovní discipliny, ale i jejího (výkonnostního) stupně

provozování.

174

I když povinnost a odpovědnost o zjištění stavu zdravotní způsobilosti primárně

dopadá na zájemce o jím zvolený soukromě organizovaný sport, tak provozovatel

a pořadatel soukromě organizovaného sportu (klub / svaz) není tím nijak zbaven

svoji odpovědnosti, přesvědčit se, že zdravotní způsobilost zájemce (sportovce)

byla odborně pro tento účel potvrzena příslušným zdravotním zařízením /

poskytovatelem zdravotní služby.

V „soutěžním sportu“ je tato záležitost zpravidla stanovena jako podmínka

Soutěžního (svazového) řádu, a to v povinnosti (sportovce, resp. jeho klubu)

předkládat časově platné lékařské potvrzení o zdravotní prohlídce, bez které není

sportovec rozhodčím připuštěn do hry nebo soutěže.

V „mimo soutěžním prostředí“, tedy zejména výlučně na úrovni klubové přípravy,

soustředění, tréninku není vždy této problematice věnována náležitá pozornost, ač

zde také dochází – zpravidla dokonce - k větší zdravotní zátěži sportovce, která by

měla také plně korespondovat odborně ověřené jeho zdravotní způsobilosti

(statisticky zde také dochází při přípravě - tréninku k větší úrazovosti, než v samotné

soutěži).

Státem organizované a uložené (plně nebo zčásti hrazené z veřejného zdravotní

pojištění) preventivní zdravotní prohlídky dětí, mládeže a dospělých ve smyslu §

29/5 zákona č.48/1997 Sb. s bližším jejich vymezením v prováděcí vyhlášce č.

3/2010 Sb., mají za cíl „včas zjistit případné ohrožení zdraví a tak stanovit následný

léčebný režim“ – nejsou tedy zjištěním zdravotní způsobilosti pro sport, byť jsou

v některých klubech akceptovány jako „spolehlivý“ doklad pro účast v tzv.

rekreačních formách sportu (dokonce i v některých školách pro účast žactva

v předmětu tělesná výchova).

I když zákon č.115/2001 Sb. o podpoře sportu definuje všechny formy sportu jako

veřejně prospěšnou činnost, tak ověření zdravotní způsobilosti pro sport – bohužel –

jest v expozici § 15/10 zákona č.48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění

vyjádřením „jen“ osobního zájmu či žádosti, které nesměřuje k zachování nebo ke

zlepšení zdravotního stavu“, a proto musí být plně hrazeno pojištěncem – bez

účasti veřejného zdravotního pojištění.

V rámci tzv. zdravotních reforem již byly schváleny nejméně tři „zdravotní“

zákony, které nabyly účinnosti dnem 1. 4. 2012 (k tomu datu také skončila platnost

„letitého“ zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu).

Zákon č.373/2011 Sb. o specifických zdravotnických službách ve svém § 51

pod názvem „ Posuzování zdravotní způsobilosti ke vzdělávání, k tělesné výchově

a sportu “ (v plném znění Příloha 13.6) vymezuje, který poskytovatel zdravotní

služby /odbornosti/ je příslušný k posuzování tzv. zdravotní způsobilosti:

- pro účely výuky v předmětu tělesná výchova, včetně uvolnění z této výuky,

175

- pro účely výkonnostního sportu v organizovaných sportovních soutěžích,

- pro účely vrcholového sportu a ke sportovní reprezentaci,

- pro účely vzdělávání ve školách zaměřených na sport a tělesnou výchovu, když

i k tomu je MZd ČR zmocněno vydat prováděcí právní předpisy (vyhlášky).

6.1.2. Odpovědnost organizátora, pořadatele a diváka ve sportu

Hned v samém úvodu této problematiky je třeba upozornit na to, že české

prostředí (bohužel) zatím nedospělo do fáze, kdy by odpovědnost pořadatele

sportovních událostí byla automaticky přijímána jejich primární odpovědnost za

bezpečnost na sportovištích.

Řada pořadatelů si dokonce jakoukoliv vlastní odpovědnost za škodu, vzniklou ať

už na zdraví či majetku přítomných diváků, vůbec nechce připustit.

Práva a povinnosti organizátora, pořadatele a diváka

Již ke zmíněné odpovědnosti podle § 415 ObčZ přistupují u pořádání utkání

povinnosti spojené s provozem sportoviště nebo stadionu.

Každé utkání / soutěž, které se pak na takovém sportovišti koná, je pak třeba

považovat za organizovanou kulturní akci. Vzhledem k tomu, že v ČR neexistuje

žádná zákonná úprava, která by takovou akci detailně regulovala, stanovuje

konkrétní pravidla pro konání takové akce konkrétní sportovní svaz.

Základním předpisem bývá soutěžní řád, který stanoví základní podmínky

organizace. Pořadatelský klub je povinen při akci a v souvislosti s ní zajistit

bezpečnost hráčů, rozhodčích, delegovaných orgánů, jakož i pořádek v prostoru

stadionu, a dostát dalším povinnostem, mezi které patří například povinnost

neumožnit přístup do prostoru stadionu osobám podnapilým, ozbrojeným či

vnášejícím nebezpečné předměty, zajistit zákaz vstupu do ohraničeného prostoru

hřiště, v potřebném počtu zajistit pořadatelský sbor atd. Výslovně bývá také

stanoveno, že pořadatelský klub odpovídá za to, že na hřiště nebudou vhazovány

žádné předměty a že v hledišti nebude docházet k výtržnostem, rvačkám či

k verbálním projevům hanobícím příslušnost k rase, národu, etniku či k jiným

projevům porušování občanského soužití.

Orgánem pořadatelského klubu, jenž je spolu s klubem za plnění těchto

povinností odpovědný, je hlavní pořadatel. Ten je zároveň povinen učinit veškerá

opatření ke zjištění totožnosti pachatelů, kteří porušili zákony a omezení stanovená

soutěžním řádem, a nahlásit je řídicímu orgánu soutěže.

Za nesplnění nebo porušení výše uvedených povinností pak nese pořadatelský

klub odpovědnost. Kromě řízení u disciplinární komise, která může klubu uložit

sankci ve formě napomenutí, peněžité pokuty, odpočtu bodů či uzavření stadionu,

176

zde (za mírnější provinění) dochází také k přímému udělení pořádkové pokuty ze

strany řídícího orgánu soutěže, případně i kontumaci utkání (za závažnější

provinění).

Kromě pravidel stanovených v normách vydávaných svazem si pak každý

pořadatel stanoví ještě „nadstavbová“ pravidla vlastní, převážně ve formě

zmiňovaných návštěvních a provozních řádů stadionu / sportoviště.

Ty vymezují nejen soubor oprávnění, které může pořadatel využít vůči všem

návštěvníkům sportovní akce, ale především stanoví jasné mantinely chování,

v jakých se mohou tyto fyzické osoby pohybovat. Zároveň jsou v návštěvních řádech

vymezeny i sankce za porušení těchto pravidel. S podmínkami stanovenými

v návštěvním řádu souhlasí návštěvník už samotným zakoupením vstupenky na

danou akci a po vstupu do areálu je pak těmito podmínkami a celým obsahem

návštěvního řádu i vázán.

Obecná zákonná úprava.

Pomineme-li obecné ustanovení § 7/a v zákoně o podpoře sportu upravující, že:

„Vlastníci a provozovatelé sportovních zařízení jsou povinni, je-li to nezbytné pro

bezpečnost osob a majetku ve sportovním zařízení, přijmout potřebná opatření

k zajištění pořádku v průběhu sportovního podniku a vydat a zveřejnit návštěvní řád“,

neexistuje v ČR žádná zákonná norma, která by upravovala práva a povinnosti

pořadatelů sportovních utkání, potažmo problematiku diváckého násilí na

stadionech.

Vzhledem k tomu, že bezpečnost diváků, sportovců i dalších zúčastněných osob

je aktuální otázkou i na mezinárodní úrovni, byla už v roce 1985 přijata v rámci

Rady Evropy Evropská úmluva k diváckému násilí a nevhodnému chování při

sportovních utkáních, zvláště při fotbalových zápasech, ke které ČR přistoupila

v roce 1995.

Touto problematikou se několikrát zabývala i EU, ať už v rámci Bílé knihy

o sportu, v několika rezolucích Rady Evropy a zejména v rozhodnutí č.

2002/348/SVV (novelizovaného rozhodnutím 2007/412/SVV) o bezpečnosti

v souvislosti s fotbalovými zápasy mezinárodního rozměru.

Na rozdíl od ČR, kde speciální zákon o sportu neexistuje, je o krok dále v úpravě

této problematiky sousední Slovensko, kde byl přijat speciální zákon v roce 2008.

Dohoda s Policií ČR

Na základě nového zákona o policii (č. 273/2008 Sb.) nejsou příslušníci policie

od roku 2009 již přítomni přímo v hledištích stadionů a celá odpovědnost za konání

akce je tak přenesena na samotné pořadatele.

177

Tím však při nedořešení detailů na úrovni zákona vznikly problémy, které se

např. na úrovni nejproblémovějšího sportu – fotbalu – musely řešit individuální

dohodou se svazem.

Předmětem této dohody bylo: „vymezení některých zásad a forem činnosti

a spolupráce při konání mezinárodních fotbalových utkání a utkání v rámci svazu.

Upraveny jsou zejména spolupráce mezi policií a svazem, požadavky na

stavebně-technické vybavení stadionů první a druhé fotbalové ligy.

Vlastník sportovního zařízení má podle dohody povinnost dát hlavnímu

rozhodčímu podnět k přerušení zápasu, pokud dojde k závažnému porušení

návštěvního řádu stadionu a bezpečnost osob nebo majetku je závažným způsobem

ohrožena, a ani přes veškerá opatření učiněná hlavním pořadatelem zápasu

nedojde k obnovení pokojného stavu.

Ač se fotbalový svaz v rámci této dohody zavázal už od 1. 7. 2009 k zajištění

řady povinností, mezi které patří například vybudování řídící místnosti

s odpovídajícím výhledem na divácké sektory stadionu pro štáb bezpečnostního

pracovníka klubu, instalace kamerových systémů umožňujících záznam všech

incidentů a určení jejich původců či dostatečný počet turniketů pro plynulou kontrolu

diváků, některé z těchto opatření ve skutečnosti dodnes splněna nebyla.

Co naopak v podstatě funguje, jsou zásady spolupráce pořadatelské služby na

stadionu s policií. Jsou určována riziková utkání a opatření při ochraně veřejného

pořádku jsou konkretizována pomocí místních ujednání.

Odpovědnost hostujícího klubu

Již několik let je nejen v zahraničí, ale i ČR, uplatňována rovněž odpovědnost

hostujícího klubu, který spoluzodpovídá za své vlastní fanoušky.

Tuto problematiku dnes už obsahují mezinárodní disciplinární řády FIFA

i UEFA, příslušná ustanovení bývají implementována i do disciplinárních řádů

jednotlivých národních fotbalových asociací.

Hostující asociace nebo hostující klub mohou být odpovědní za nevhodné

chování svých vlastních fanoušků, stanoví Disciplinární řád FIFA. Bez ohledu na to,

kdo měl v dané situaci vykonávat dohled, může být hostujícímu klubu uložena

pokuta. V případě závažnějších porušení navíc hrozí i vyšší sankce (například

povinnost odehrát další zápas místo domácího stadionu na neutrální půdě).

Za příznivce hostujícího klubu jsou pro tyto případy považování všichni

fanoušci, kteří se nacházejí v sektorech určených pro hostující klub, pokud se

neprokáže opak.

Také Disciplinární řád UEFA stanoví, že: „hostující asociace nebo klub jsou

odpovědní za zajištění pořádku a bezpečnosti uvnitř i vně stadionu před, v průběhu

i po skončení utkání.“

178

Jde o odpovědnost za jakékoliv incidenty, které způsobí fanoušci hostujícího

celku, a rovněž zde hrozí hostující asociaci nebo klubu postih v rámci disciplinárního

řízení.

Odpovědnost diváka

Nezřídka dochází k problémům, které končí vznikem určité škody. Určení

původce této škody je mnohdy složité. Na většině stadionů totiž dodnes chybí

kamerové systémy, které by dokázaly snímat celý prostor hřiště i hlediště

v dostatečné kvalitě umožňující identifikaci jednotlivých fyzických osob, a z toho pak

plyne problém dokázat konkrétnímu divákovi, že škodu na majetku stadionu či

zdraví jiného fanouška nebo příslušníka pořadatelské služby způsobil opravdu on.

Pro pojem divácké násilí není vžita přesná definice. Většinou je

charakterizováno jako násilné nebo nebezpečné chování diváků v souvislosti

s návštěvou sportovní akce. Může se odehrávat nejen na stadionech, ale i v jejich

bezprostředním okolí, případně i na trase přesunu fanoušků nebo na jiném

domluveném místě.

Právě při těchto „akcích“ dochází k největším škodám na majetku a zdraví. Ač

nároky z těchto škod je často možné uplatnit na základě smluvního vztahu dle

návštěvního řádu stadionu, potažmo obecně prostřednictvím práva občanského (§

420 ObčZ), mnohdy je soukromoprávní úprava nedostatečná a zapotřebí je využít

norem veřejnoprávních.

Kromě nejčastěji využívaných sankcí dle zákona č. 200/1990 Sb.,

o přestupcích, nabízí trestní zákoník od 1. 1. 2010 také nový druh trestu, kterým je

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Tento trest lze uložit

pachateli jakéhokoli úmyslného trestného činu, jehož se pachatel dopustil

v souvislosti s návštěvou takové akce; samostatně pak tehdy, jestliže jde

o úmyslný přečin a uložení jiného trestu vzhledem k povaze přečinu, osobě

a poměrům pachatele není třeba.

Zákaz vstupu na stadion.

Cílem vlastníků stadionů i pořadatelů fotbalových utkání je samozřejmě zamezit

přístup do hlediště fanouškům, u nichž existuje velké potenciální riziko, že zde

budou páchat výtržnosti a působit škodu.

I zde je nutné podotknout, že současná situace v ČR tento problém zatím řeší

nedostatečně.

Nefunguje zejména efektivní kontrola omezujících opatření uložených

výtržníkům, což bývá nejčastěji sváděno na nedostatečné personální kapacity

Probační a mediační služby.

179

Dalším problémem je také to, že jednotliví státní zástupci a soudci často vůbec

nepředávají fotbalovým klubům údaje o osobách, kterým byl jako součást

omezujících opatření uložen zákaz vstupu na fotbalová utkání (tato problematika

naráží zároveň i na otázku ochrany osobních údajů). Přesto se zdá, že trest zákazu

vstupu na stadion je pro radikální fanoušky trestem nejúčinnějším.

6.1.3. Občanskoprávní odpovědnost za úraz ve sportu

Je jisté, že ač praxe v ČR neeviduje mnoho soudních rozhodnutí v případech

odpovědnosti ve sportu, bude jich přibývat. Přispěje k tomu i integrace ČR v EU,

čímž se otázky právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, řešené v jiných

evropských zemích na pokročilejší úrovni již mnoho let, dostanou také k nám.

Jakmile se ještě více zvýší právní vědomí sportovců, ale i celé společnosti, budou

se poškození sportovci / funkcionáři apod. mnohem častěji snažit dosáhnout

odškodnění za svá zranění cestou žalob u občanskoprávních soudů.

Je ale patrné, že u soudu by neměl končit každý zákrok / střet končící zraněním.

Mělo by jít pouze o taková provinění, která očividně míří proti pravidlům daného

sportu, stejně jako je tomu podle ustálené judikatury v zahraničí.

Sportovní svazy a asociace by měly zdokonalit pravidla svého sportu a

v disciplinárních řádech upravit sankce tak, aby se sportovec například mohl

dovolávat odškodnění přímo prostřednictvím disciplinárního (či arbitrážního) řízení,

ke kterému by pak soudní orgán přihlížel jako k jedné z klíčových okolností pro své

vlastní rozhodnutí v otázce právní odpovědnosti sportovce za vzniklý sportovní úraz

a náhradě škody.

Je patrné, že sportovec vstupující do sportovního klání přijímá riziko určitého

typu škod a právně relevantním způsobem tak rezignuje na jejich náhradu. Jde

zejména o podřizování se pravidlům daného sportu, při jejichž dodržení by ani

v případě způsobení sportovního úrazu neměla právní odpovědnost sportovce

nastupovat.

Rovněž skromná česká judikatura v oblasti občanskoprávní odpovědnosti

sportovce za sportovní úraz, považuje podle svých závěrů porušení sportovních

pravidel za jednu z klíčových okolností pro vznik právní odpovědnosti sportovce za

zranění sportovce jiného.

Na rozdíl například od soudní praxe německé či rakouské, nemá ještě česká

judikatura vyřešenu otázku bagatelního porušení sportovního pravidla. Zahraniční

praxe ukázala, že ani takové „lehké“ porušení pravidel, které nejde za hranici přílišné

tvrdosti a je úměrné povaze daného sportu, nezakládá vznik občanskoprávní

odpovědnosti sportovce, jenž se tohoto bagatelního porušení pravidel dopustil.

180

Můžeme se domnívat, že podobný „průkopnický“ případ se dříve, či později

objeví také u některého českého soudu. Rozvoj sportu dosáhl totiž takové úrovně, že

jeho ignorování z pohledu práva není dále možné.

Proto je nutné hledat alespoň obecné hranice, které stanoví, jaká jednání při

výkonu sportovní činnosti ještě spadají pod jednání právním normám vyhovujícím,

a kdy už naopak může nastupovat právní odpovědnost vzniklá porušením nějaké

právní povinnosti.

Ustanovení obecných norem právního řádu ČR

v oblasti odpovědnosti ve sportu pro celou oblast amatérského

i profesionálního sportu:

Spolek, který organizuje podle svých stanov jakoukoliv sportovní činnost, ať na

úrovni pouze tréninku / soustředění nebo utkání / soutěže, je bezpochyby povinen

zájemce o tuto činnost informovat mimo vlastních pravidel apod., také o rozsahu

„zdravotní zátěže“, kterou tato činnost způsobuje lidskému organismu, aby ten

zájemce mohl na své individuální úrovni (v případě nezletilců jejich rodiče) se

kvalifikovaně (i za účasti lékaře) rozhodnout, zda je připraven po zdravotní stránce

danou sportovní činnost vykonávat.

Spolek, který si je si vědom obecných parametrů § 415 ObčZ, tak zcela logicky

musí vyžadovat předložení lékařského potvrzení zájemce (člena), z něhož neplyne

žádný zákaz účasti na sportovní činnosti organizované spolkem.

Od 1. 4. 2012 je postaveno takříkajíc najisto, pro jaké typy / formy sportovní

činnosti budou příslušní poskytovatelé / lékaři vydávat posouzení zdravotní

způsobilosti. Podle § 51 zákona č. 373/2011 Sb. většina z tradičních sportovních

svazů již dříve vnesla do svých Soutěžních řádů pro tzv. registrované sportovce,

jako podmínku jejich účasti v soutěži, jejich povinnost (časově) pravidelného

předkládání potvrzení o zdravotní způsobilosti.

Každý spolek musí ve své kompetenci posoudit, podle rozsahu své sportovní

činnosti, zda při této činnosti (trénink / soustředění / soutěž) postačí přítomnost či

jiná forma rychle dostupné asistence pouze zdravotníka, anebo už přímo lékaře.

Některé sportovní svazy pro některé typy výkonnostních soutěží přímo ve svých

Soutěžních řádech ukládají nebo „jen“ doporučují členským klubům, aby jejich

sportovní družstva na turnaji / utkání nebo v soutěži přímo doprovázel klubový

lékař.

V profesionálních soutěžích to platí jako podmínka platnosti „soupisky“.

Sportovní akce organizované na veřejných místech (náměstí / ulice / silnice), které

vyžadují jejich dočasný zábor jsou povolovány zpravidla s podmínkou zajištění

přímé pohotovostní lékařské služby, také i k ochraně anonymní (přihlížející)

veřejnosti.

181

Současné úrazové pojištění ČSTV pro rok 2012 v gesci ČOV, je toliko tzv.

subsidiární, a jen pro amatérský sport. Z toho plyne, že nejen profesionální sport

a reprezentace, ale i „mezinárodní“, byť amatérský, sport nejsou tímto pojištěním

nijak pokryty (jsou vyloučeny).

Mimo to, nepokrývá odpovědnost, ale jen podpůrnou náhradu pro poškozeného

/ zraněného ke zmírnění škody za úraz, který vznikl bez cizího zavinění a bez

porušení povinnosti.

Tedy tam, kde by došlo – v provozu členského klubu / svazu – ke vzniku úrazu

v důsledku porušení “povinnosti ze strany klubu / svazu, resp. jejich trenérů,

rozhodčích nebo pořadatelů” – tak takový úraz by nebyl “likvidní” podle úrazového

pojištění ČSTV /ČOV.

Naopak poškozený by měl plné právo nárokovat na odpovědném klubu / svazu

úhradu nejen plného bolestného a ztížení společenského uplatnění, ale také vedlejší

škody (na věcech, oblečení, doplatek mzdy, náklady léčení apod.).

Z toho je zřejmé, byť je to nákladné, že každý klub / svaz – podle rozsahu svého

provozu – by měl mít svoje vlastní pojištění odpovědnosti za škody z vlastního

provozu, neboť úrazová pojistka zde nemá smysl!

6.2. Trestněprávní odpovědnost ve sportu

Trestněprávní odpovědnost sportovce za sportovní úraz a náhrada škody

Odpovědnost za úraz ve sportu byla patrně první otázkou vztahu sportu a práva,

která kdy byla řešena. Je sportovec za svůj čin přímo, či nepřímo způsobující

zranění poškozeného právně odpovědný a za jakých okolností je naopak jeho

odpovědnost vyloučena?

I když problém sportovních úrazů poutá značnou pozornost odborníků i laické

veřejnosti spoustu let, nalézt univerzální pravidlo, které by zcela jasně říkalo, kdy

odpovědnost za sportovní úraz nastupuje, se dosud nepodařilo a patrně ani

nepodaří.

Problém právní odpovědnosti ve sportu totiž nelze řešit bez poznání příčin

úrazů, s individuálním přístupem ke každému takovému případu a často i s aplikací

interních norem např. sportovními pravidly.

Až po zvážení všech okolností může být jasnější, jestli úraz vznikl výlučně jako

důsledek protiprávního chování obviněného, nebo došlo k úrazu i v důsledku chování

poškozeného.

Klíčovou roli by samozřejmě měl hrát i fakt, zda v konkrétním případě došlo, či

nedošlo k porušení pravidel daného sportu. Trestněprávní odpovědnost je

samozřejmě spojena se zákonnou úpravou skutkových podstat jednotlivých trestných

činů a s jejím naplněním.

182

Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. trestné činy proti zdraví a životu

upravuje v §§ 141 – 148:

§ 141 Zabití. Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku

nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího

zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na

tři léta až deset let.

§ 143 Usmrcení z nedbalosti. Kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán

odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Odnětím svobody na jeden

rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že

porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo

funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Trestné činy proti zdraví § 145 Těžké ublížení na zdraví. Kdo jinému úmyslně

způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset

let.

§ 146 Ublížení na zdraví. Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán

odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. 146a Ublížení na zdraví z omluvitelné

pohnutky. Kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze

strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku

předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí

svobody až na jeden rok.

§ 147 Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti. Kdo jinému z nedbalosti způsobí

těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo

zákazem činnosti. Odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým

trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil

důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce

nebo uloženou mu podle zákona.

§ 148 Ublížení na zdraví z nedbalosti. Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím,

že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení

nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, bude potrestán odnětím svobody až

na jeden rok nebo zákazem činnosti. Kdo z nedbalosti způsobí ublížení na zdraví

nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí

nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony, bude

potrestán odnětím svobody až na tři léta.

183

Vzhledem k tomu, že česká sportovně právní doktrína v oblasti občanskoprávní

a trestněprávní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy je až na ojedinělé články

Michala Králíka, téměř nulová, je nutné zkoumat především závěry české soudní

praxe.

Nejnovější judikáty Nejvyššího soudu.

V posledních deseti letech se u Nejvyššího soudu ČR objevilo hned několik

případů, které svědčí o tom, že problematika odpovědnosti (ať už trestněprávní či

občanskoprávní) za úraz způsobený jinému v rámci provozování sportu získává

stále více na své aktuálnosti.

Judikát soudu z prostředí ledního hokeje .

Problematiku trestněprávní odpovědnosti sportovce za úraz způsobený protihráči

řeší judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 997/2002.

V tomto rozhodnutí šlo o případ z ledního hokeje, kdy se obviněný domáhal

zrušení odsuzujícího rozsudku, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na

zdraví.

Tento trestný čin spáchal tím, že během hokejového utkání jako obránce udeřil

špičkou hokejky do obličeje ležícího útočníka soupeřícího mužstva, a to ačkoliv v té

době vůbec nemanipuloval s pukem, následkem čehož poškozený utrpěl zranění

s dobou léčení nejméně 14 dní.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které

bylo usnesením krajského soudu zamítnuto.

Následně se obviněný obrátil s dovoláním i na Nejvyšší soud. Ve svém dovolání

vytýkal soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to

zejména v otázce subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví.

Obviněný namítal, že předmětný skutek spáchal v nevědomé nedbalosti

a argumentoval tím, že: „hokej je rychlá a kontaktní hra, při které dochází ke

zranění protihráčů, aniž by si hráč měl možnost uvědomit, že v dané situaci může

svého protihráče zranit.“

Nejvyšší soud jeho odvolání zamítl a navíc z tohoto řízení vzešla právní věta,

důležitá pro posuzování trestní odpovědnosti sportovců.

Bylo konstatováno, že: „trestní odpovědnost pachatele při sportu nastupuje po

překročení hranice rizika vyplývajícího ze hry, které každý sportovec podstupuje,

přičemž konkrétní okolnosti, za nichž ke skutku došlo, mají zásadní význam pro

závěr o zavinění.“

Jasně tak bylo stanoveno, že pro správné posouzení každého jednotlivého

případu je důležitá jeho konkrétní analýza, klíčovou otázkou je také to, o jaký druh

184

sportu jde a kde má onu „hranici rizika“, při jejímž překročení už bude sportovec

za své činy odpovídat.

Judikát soudu z prostředí lyžování

Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp.

zn. 8 Tdo 68/2010.

V něm se vyjadřoval k odpovědnosti lyžaře za trestný čin ublížení na zdraví

a konstatoval, že: „lyžař je povinen přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým

schopnostem a zkušenostem a celkové situaci na místě, jímž projíždí (tedy zejména

terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám, výhledovým poměrům, počtu

a pohybu ostatních lyžařů či jiných osob apod.), aby měl možnost včas a

v dostatečné vzdálenosti reagovat i na nenadálou překážku v jízdě.“

Pokud zaviněně nedodrží uvedená pravidla, lze u něj dovodit porušení tzv.

obecné prevenční povinnosti uložené každému podle § 415 ObčZ. nebo nedodržení

potřebné míry opatrnosti. Způsobí-li takovým porušením z nedbalosti jinému těžkou

újmu na zdraví, přichází v úvahu jeho trestní odpovědnost za trestný čin ublížení

na zdraví.

Judikát soudu z prostředí fotbalu

z poslední doby se zrodil u Nejvyššího soudu 21. 3. 2007 pod sp. zn. 3 Tdo

1355/2006.

V tomto usnesení bylo konstatováno, že: „fotbalová pravidla nikde neupravují

a také nemohou upravovat situaci, kdy v důsledku jejich porušení byla někomu

z hráčů způsobena újma na zdraví. Pro tyto případy platí zásada subsidiarity

(rozuměj podřízenosti nižších úrovní) trestního práva (vedle subsidiarity práva

občanského z hlediska případného řešení škody způsobené zraněním) a normy

trestního práva je namístě uplatnit tam, kde posuzované jednání je zaviněným

excesem z příslušných ustanovení sportovních pravidel v tom smyslu, že jde

o jednání, které není těmito pravidly dovoleno a není těmito pravidly – pokud jde

o způsobený následek na zdraví – sankcionováno. Trestní odpovědnost nelze

omezovat jen na úmyslné jednání, ale trestní sankce přichází v úvahu

i v závažnějších případech zavinění z nedbalosti.“

Šlo zde o případ z nižší fotbalové soutěže, kdy obviněný při mistrovském zápasu

v kopané, jako hráč při souboji o míč zezadu či z boku zasáhl s použitím

nepřiměřené síly nohu a podrazil hráče soupeřícího mužstva a způsobil mu tříštivou

zlomeninu lýtkové kosti a přetržení deltového vazu u vnitřního kotníku levé nohy, kdy

toto zranění si vyžádalo hospitalizaci a následnou pracovní neschopnost.

K názoru státního zástupce se přiklonil i Nejvyšší soud. Ve svém usnesení

rovněž upozornil především na to, že: „účelem pravidel sportovních her je nejen

185

stanovit soupeřícím stranám rovné podmínky, ale současně i chránit zdraví hráčů

před zákroky, které zpravidla či alespoň občas vedou k jejich zranění a že na

dodržení herních pravidel je společenský zájem.“

Z tohoto pohledu je pak zapotřebí přísně individuálně posuzovat vzniklá zranění

hráčů nejen v jednotlivých druzích sportu, ale i míru porušení daných pravidel,

upravujících to či ono sportovní odvětví.

Teprve na základě takovéhoto posouzení lze dospět k závěru, zda vzniklé zranění

protihráče lze posuzovat ještě v rámci sportovních pravidel, či zda již připadá

v úvahu aplikace trestního práva, k čemuž došlo v tomto případě.

S rozhodnutím Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl, se ovšem

obviněný nesmířil a rozhodl se obrátit i na Ústavní soud.

Ve své stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tím, že by předmětné jednání bylo

možno posoudit jako nedbalostní ve smyslu § 5 písm. a) trestního zákona (dle

kterého se o vědomou nedbalost pachatele jedná tehdy, pokud „věděl, že může

způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto

zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení

nezpůsobí“).

Z toho, že se vrhnul poškozenému pod nohy, nelze podle něj dovozovat

nepřiměřené použití síly.

Kromě toho se domnívá, že takové zákroky jsou v kopané na denním pořádku

a rozhodčí navíc nikdy neobjasnil, zda mu žlutou kartu udělil po právu. On sám se dle

svého mínění nechoval mimo rámec pravidel kopané, a i pokud by tato pravidla

porušena byla, pak nikoliv nějakým mimořádným způsobem.

Dále je přesvědčen, že předpokladem vzniku jeho trestněprávní odpovědnosti

bylo porušení pravidel kopané a to určité intenzity.

Soud přitom nemůže bez dalšího vycházet pouze z rozhodnutí např. rozhodčího,

nýbrž musí sám velmi podrobně posoudit, zda došlo skutečně k porušení pravidel,

jeho intenzitu, oprávněnost závěru rozhodčího atd. To stěžovatel v rozhodnutích

obecných soudů ve své věci postrádá a v této souvislosti odkazuje na čl. 39 LZPS,

dle kterého: „jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož

i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“

Stejně jako v dovolání k Nejvyššímu soudu předložil stěžovatel i úvahu, že

v rámci kolektivních sportů lze hovořit o určitém svolení poškozených coby okolnosti

vylučující protiprávnost.

Každý, kdo nastupuje k utkání v kopané, musí podle něj s určitou možností

zranění počítat.

S touto námitkou se Ústavní soud vypořádal konstatováním, že:

186

„Jedinec samotný nemůže rozhodovat o zájmech, jež se týkají nejen jeho, ale

i společnosti jako celku, což je nutno aplikovat typicky právě v případě ochrany zdraví

a života, na které má společnost zvláštní zájem, a může takovéto hodnoty hájit i proti

vůli jejich nositelů.

Vzhledem k tomu má Ústavní soud za to, že souhlas poškozeného s účastí na

hře nemůže předmětné jednání stěžovatele nijak pokrýt.“

Ústavní stížnost tak byla dne 28. 2. 2008, stejně jako předchozí dovolání

obviněného u Nejvyššího soudu, odmítnuta.

Subjektivní stránka trestněprávní odpovědnosti

Co se týče otázky subjektivní stránky spáchaného trestného činu, takové

rozhodování patří dle Ústavního soudu plně do kompetence obecných soudů.

Rovněž odkaz na čl. 39 Listiny základních práv a svobod považuje v tomto

případě Ústavní soud na neopodstatněný. Porušení pravidel sportu není

z ústavního pohledu nutno vyžadovat jako podmínku trestnosti činu.

Je ale zásadně na obecných soudech, jaký význam jim, v rámci svého uvážení

v mezích ústavnosti a právních předpisů, přisoudí.

Odkazy na autonomii sportu

Stále zažité je také vnímání autonomie sportu, kdy postižený vidí jako jediný

možný orgán, jenž může škůdce potrestat, disciplinární komisi.

Jako „uzavřený celek“ ovšem může oblast sportu vnímat i státní orgán. Například

ještě v roce 2001 státní zástupce, jenž řešil případ zranění (a následného ochrnutí)

hokejisty Tomáše Zelenky způsobené faulem protihráče, konstatoval, že: „ve sportu

platí odlišná pravidla, a proto nikoho stíhat nebude.“

Dnes už tento pohled neplatí a samozřejmě se bude díky dalším případům

vyvíjet. Je zde předpoklad, že zranění sportovci se stále častěji budou domáhat

odškodnění i žalobami u občanskoprávních soudů, případně se rovnou obratí na

policii, aby případ vyšetřila a poslala k soudu trestnímu.

Úraz ve sportu a náhrada škody.

Celkově je možné konstatovat, že na úrovni profesionálního sportu, bude

vzhledem k vysokým pojistkám hráčů k soudním sporům ohledně náhrady škody

vzniklé úrazem způsobeným protihráčem patrně i v budoucnosti docházet pouze

minimálně.

Četnost případů z posledních let ovšem napovídá, že zcela jiná by mohla být

situace na úrovni amatérské, kde už několik poškozených sportovců s náhradou

škody u soudu uspělo.

187

Dá se předvídat, že v této oblasti poroste četnost s právním vědomím sportovců a

medializací jednotlivých případů. Úspěšnost žalobců - poškozených sportovců –

podnítí další osoby k odškodnění za svá zranění cestou žalobami

u občanskoprávních soudů.

Je ale patrné, že u soudu by neměl končit každý faul končící zraněním. Mělo by

jít pouze o zákroky, které očividně míří proti pravidlům daného sportu, stejně jako je

tomu podle ustálené judikatury v zahraničí.

Podřídit by se, měly tomuto trendu také sportovní svazy a asociace. Měly by se

snažit co nejvíce zdokonalit pravidla svého sportu a v disciplinárních řádech upravit

sankce tak, aby se sportovec například mohl dovolávat odškodnění přímo

prostřednictvím disciplinárního (či arbitrážního) řízení.

K takovým rozhodnutím by pak soudní orgán případně přihlížel jako k jedné

z klíčových okolností pro své vlastní rozhodnutí v otázce právní odpovědnosti

sportovce za vzniklý sportovní úraz a při náhradě škody.

Trestněprávní odpovědnost za korupci ve sportu

Zejména v posledním desetiletí se z korupce stalo velmi frekventované a

medializované téma (nejen ve sportu). Trestní zákon ji navíc označuje jako velmi

závažnou protiprávní činnost. Nelze ji tedy nezařadit do této kapitoly.

Sport v ČR a zejména fotbal se s tímto nešvarem potýká opakovaně. Asi svým

rozsahem i postojem médií, se stala nejznámější korupční aféra rozhodčích v roce

2004, když ze samostných odposlechů v kauze vznikla velmi populární divadelní hra.

U korupce nejde většinou o individuální zájem nebo poškození, jako je tomu

u úrazů, ale o poškození soutěže, jejího kreditu, postavení mužstev apod.

Trestní zákoník č. 40/2009 Sb., trestné činy úplatkářství

upravuje v §§ 331 - 334:

§ 331 Přijetí úplatku. Kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti

s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá

slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním

svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, bude

potrestán odnětím svobody až na čtyři léta nebo zákazem činnosti. Kdo za okolností

uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, bude potrestán odnětím svobody na šest

měsíců až pět let.

§ 332 Podplacení. Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí

obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro

188

jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí

úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

§ 333 Nepřímé úplatkářství. Kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým

vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo

za to, že tak již učinil, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Kdo z důvodu

uvedeného v odstavci 1 jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán

odnětím svobody až na dvě léta.

§ 334 Společné ustanovení. Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající

v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má

dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.

Za obstarávání věcí obecného zájmu se považuje též zachovávání povinnosti

uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby

v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému

zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.

Stejně jako tomu bylo u úrazů, je i v případě korupce, nositelem určení pohledů,

postupů a zejména hodnocení jednotlivých příkladů, judikatura soudů. Vzhledem

k tomu, že se jedná o „velmi čerstvé“ a aktuální případy, je judikatura v této oblasti

„chudší“.

Rovněž tak je potřebné sdělit, že ke korupci dochází na té nejnižší úrovni „za pár

stovek“ i v nejvyšších patrech klubů / svazů / společnosti s „finanční úrovní“ o řády

vyšší.

K pochopení situace vybral autor několik konkrétních případů, ke kterých zazněl

i na různých úrovních odborný názor a také rovněž několik případů zahraničních.

Dále je potřebné uvést, že vzhledem k velkému mediálnímu tlaku „odhalené“

korupce pak vzniká velký tlak na řešení korupce, zejména před interními

(disciplinárními) orgány a to i v době, kdy obecné soudy ještě svůj verdikt nevyřkly.

Zpravidla tak dochází ke zdvojení trestů (bez vzájemné koordinace) a to jednak

v autonomní sportovní oblasti a následně v obecné trestněprávní rovině.

Judikatura soudů ke korupci ve sportu

Fotbal (sport) není soukromá aktivita, trestejte úplatky, zaznělo v rozsudku

z dubna 2008:

„Fotbal není soukromá aktivita, kde by byly dovoleny úplatky. Je ve veřejném

zájmu korupci na jakékoliv úrovni v českém fotbale odhalovat a trestat.“

189

Takový vzkaz vyslal českému fotbalu Nejvyšší soud. Zazněl v případu, který

s vrcholovým sportem a rozsáhlou korupční aférou v českém prvoligovém fotbale

nesouvisí.

Soud totiž potvrdil dvouměsíční podmíněný trest a čtyřletý zákaz působení ve

fotbalovém hnutí pro bývalého dobrovolného funkcionáře z jižní Moravy L.M, který

chtěl ovlivnit zápas dorosteneckého přeboru.

Netolerujme úplatky.

"Pokud by společnost tolerovala ovlivňování fotbalových zápasů nabízením

úplatků rozhodčím a výsledek zápasů by tak nezávisel od vlastního umu

a dovednosti aktérů zápasu, došlo by k naprosté negaci uvedené sportovní aktivity,"

uvedl senát Nejvyššího soudu.

Na rozdíl od posouzení úrazu je korupce a její odhalení ve složitější situaci

a mnohdy k ní přispěje náhoda nebo policejní sledování (odposlechy apod.) jiného

případu. Tak tomu bylo i rozsáhlé korupční aféře rozhodčích.

Odposlech byl rozhodující i pro popisovaný brněnský případ. Telefon byl

odposloucháván na základě anonymního dopisu, ve kterém skupina rozhodčích

poukazovala na korupční jednání ve svých řadách.

Brněnský městský i krajský soud uznal L. M. vinným z trestného činu podplácení

a rozhodli o tom, že dostane dvouměsíční podmíněný trest a čtyři roky nesmí

působit ve fotbale.

L. M. se obrátil na Nejvyšší soud. Zpochybňoval odposlechy, ve kterých podle něj

nepadlo, že by měl nabízet nějaký úplatek. Hlavně ale argumentoval tím, že fotbal je

soukromá záležitost a stát do něj nemá zasahovat a už vůbec vyšetřovat

a trestat za uplácení. Vnitřní pravidla, která kluby dodržují, podle něj stanovují

občanská sdružení (kluby), ne stát.

Nejde o soukromou aktivitu.

"Soudy se nezabývaly tím, zda předávání jakéhokoli úplatku rozhodčímu

fotbalového utkání je v rozporu s interními předpisy a porušením těchto vnitřních

pravidel. Nelze dovodit, že každý občan státu má zájem na průběhu fotbalového

utkání," uvedl L. M. v dovolání.

Nejvyšší soud ale jeho dovolání zamítl.

"Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že z hlediska regulérnosti fotbalového

zápasu, byť by byla jakkoliv porušena, jde o ryze soukromé zájmy omezené skupiny

osob," rozhodli soudci. Podle Nejvyššího soudu je smyslem soutěží ve sportu

dosáhnout co nejlepšího výsledku. Objektivní rozhodování rozhodčího při utkání

fotbalové soutěže je jedním z jejich předpokladů, které se sportem úzce souvisejí,

a tudíž tuto činnost je nutno považovat za obstarávání věcí obecného zájmu,"

rozhodl Nejvyšší soud.

190

„Korupce ve fotbale totiž podle soudů má velmi negativní vliv na děti, které se

sportu věnují.

"Pokud nebude výsledek boje na hřišti odvislý od vlastního umu a dovednosti,

bude to mít fatální vliv na chuť společnosti aktivně se věnovat sportu," uvedl soud.

Příklady udělených trestů soudy a asociacemi za korupci

z dosud nejrozsáhlejších případů ve sportu v ČR a ve světě

Korupční aféra ve fotbale v ČR 2004

Nejvyšší tresty udělené soudem

Rozhodčí V. Z . / 10 měsíců podmíněně, pokuta 200.000 Kč, zákaz činnosti na 5 let

Funkcionář I. H. - 7 měsíců podmíněně, pokuta 900.000 Kč, zákaz činnosti na 10 let

Nejvyšší soud se ke korupcí ve fotbale už vyjádřil několikrát. Ve třech případech,

které se týkaly uplácení ve vrcholovém fotbale, vždy tresty potvrdil a odmítl

námitky proti nelegálnosti odposlechů.

Nejvyšší tresty udělené disciplinárním orgánem svazu v ČR:

Klub V. / odpočet 12 bodů, pokuta 500.000 Kč

Klub S. / odpočet 12 bodů, pokuta 500.000 Kč

Klub V. / odpočet 9 bodů, pokuta 300.000 Kč

Nejvyšší tresty udělené několika osobám / členům svazu ve stejných kauzách

korupce z roku 2004 byly uděleny na maximální hranici tehdejšího disciplinárního

řádu svazu a to ve výši zastavení činnosti 2 roky a pokuta 100.000 Kč.

Ihned po uzavření případů tento svaz novelizoval disciplinární postihy na novou

hranici za korupci a to zastavení činnosti na maximálně 15 let a pokutou maximálně

do 500.000 Kč pro jednotlivce a do 10.000.000 Kč pro klub.

Příklady trestů za korupci ve světě v roce 2012

Rozhodčí 2012 / Čína

Tvrdý trest pět a půl roku vězení obdržel u čínského soudu jeden z nejlepších

asijských fotbalových rozhodčích L. J. Tento známý rozhodčí dokonce soudcoval

zápasy na mistrovství světa 2002 v Japonsku a Jižní Koreji.

Dvojnásobný držitel ocenění "Zlatá píšťalka" pro nejlepšího rozhodčího Asie se

před civilním soudem přiznal, že v roce 2003 ovlivnil sedm ligových utkání v Číně,

čímž si měl přijít na téměř dva a půl milionu korun.

Mezi týmy, které L.J uplácely, je i celek Šanghaj Šen-chua, který nedávno

podepsal smlouvu s francouzskou fotbalovou hvězdou Nicolasem Anelkou. Za

úplatky údajně tento klub utratil téměř milion dolarů.

191

Člen vedení asociace / Čína 2012

Dva bývalí prezidenti Čínské fotbalové asociace a několik někdejších tamních

reprezentantů dostalo vysoké tresty odnětí svobody za přijímání úplatků či

ovlivňování výsledků zápasů.

Bývalý prezident Čínské fotbalové asociace N. J. byl odsouzen k trestu odnětí

svobody na 10,5 roku za přijetí úplatku ve výši 1,48 milionu jüanů, což je asi 4,76

milion korun.

Jeho předchůdce S. J. dostal stejný trest za stejný trestný čin a navíc pokutu 200

000 jüanů. Oba bývalí funkcionáři si nechali lhůtu na rozmyšlenou pro případné

odvolání.

Vysoký trest si odpykají také bývalý kapitán čínské reprezentace Wej Šao-chuej

a další funkcionář Li Tung-šeng, který si odsedí devět let.

Další čtyři někdejší reprezentanti dostali několikaleté tresty za ovlivňování

zápasů.

Celkem bylo v aféře odsouzeno 24 osob, mezi nimi i čtyři rozhodčí. Rozsáhlý

korupční skandál v čínském fotbale začala policie rozkrývat před dvěma lety.

Člen vedení FIFA 2011 / 2012

Bin Hammám dostal v červenci 2011 za to, že se snažil za 40 000 dolarů koupit

hlasy voličů z karibské oblasti před volbou do čela mezinárodní federace FIFA.

Když jeho korupční jednání vyšlo najevo, ještě před volbou svou kandidaturu stáhl

a křeslo udržel Sepp Blatter.

Bin Hammám, který obvinění striktně odmítl, kvůli trestu přišel o místo v čele

Asijské fotbalové konfederace (AFC) a ve výkonném výboru FIFA. Odvolal se ke

CAS.

2012 / Bývalý kandidát Mohamed bin Hammám uspěl s odvoláním proti trestu

za korupci. Mezinárodní arbitráž CAS katarskému funkcionáři doživotní zákaz

působení ve fotbale kvůli nedostatku důkazů zrušila, současně však uvedla, že

není přesvědčena o jeho nevinně.

"Provinění nebylo prokázáno, vyšetřování ze strany FIFA navíc podle nás nebylo

dokončeno a neobjasnilo všechna 'hluchá' místa v případu. Náš nález však

nepotvrzuje nevinnu pana Bin Hammáma," citovala z prohlášení arbitrážního soudu

agentura AP s tím, že tříčlenná komise hlasovala 2:1 ve prospěch katarského

funkcionáře.

Navzdory verdiktu CAS se do funkcí zatím vrátit nemůže, protože

třiašedesátiletý Katařan byl po nedávném auditu asijské konfederace opět obviněn

z korupce a finančních podvodů.

192

Závěr ke korupci

Tyto případy ukazují, jak složité je odhalit, vyšetřit, obvinit a následně

potrestat osoby, které se podílejí na korupci. Ruku v roce jde tato činnost orgánů

činných v trestním řízení s trestněprávní legislativou a to ať již jde o možnosti použití

odposlechů, zajištění údajů od telefonních operátorů, pořízení svědeckých výpovědí

apod.

Závěrem je nutné k této kapitole sdělit, že zejména u těchto případů posledních

deseti let, měla velký podíl na zjištění, zveřejnění a vytvoření tlaků na orgány činné

v trestním řízení i „sedmá velmoc“ – média.

Trestněprávní odpovědnost za doping ve sportu

Teprve nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010 zařadil nově §

288, který má ve svém obsahu ustanovení a výrobě a jiném nakládání s látkami

s hormonálním účinkem.

S tím spojené nařízení vlády, vyhlášené ve Sbírce zákonu č. 454/2009, pro účely

trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým a jiným

hormonálním účinkem a jaké je jejich větší množství, a co se pro účely trestního

zákoníku považuje za metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském

organismu a za jiné metody s dopingovým účinkem. (Podrobněji v kapitole 9.2)

Závěr ke kapitole

Všechny popsané skutkové podstaty trestných činů, jejich šetření, projednání

před soudem a udělení trestů v právu obecném samozřejmě neznamená, že

v autonomním prostředí nejsou vyneseny tresty podle interních norem. Podrobněji

v následující kapitole.

6.3. Odpovědnost v autonomních subjektech podle interních norem

Odpovědnost sportovní subjektů nevyplývá pouze z obecně právních norem, ale

též z uzavřených smluv a norem interní povahy, zpravidla disciplinárních řádů.

Je nutné si uvědomit, že trestání sportovních subjektů uvnitř autonomních celků,

na základě interních norem a kompetence orgánů uvnitř těchto celků, má dosah jen

na vymezenou část sportovních subjektů, zpravidla pouze členů – fyzických

a právnických osob - konkrétního sportovního odvětví. (Výjimkou je CAS, podrobně

v kapitole 7.5)

Vymezení kompetence a pravomoce spolku vůči trestanému subjektu

V prvé řadě je to tedy členství (vznik, existence, zánik), které je rozhodující pro

posouzení, zda má nebo nemá autonomní orgán kompetenci k projednání

konkrétního případu popř. k udělení trestu.

193

Judikát soudu řešícího členství ve vztahu k trestní kompetenci a pravomoci

Jako modelový a vysvětlující případ této problematiky lze použít rozhodnutí

Nejvyššího soudu v Brně 28 Cdo 2750/2005 z 16. 3. 2006.

V tomto rozsudku se soud zabýval otázkou (bez ohledu na to, zda byla naplněna

skutková podstata trestného činu uplácení) zda měl orgán svazu kompetence a

pravomoc k projednání a následném potrestání provinilce.

Ve vztahu k (ne) členství, ale rovněž odkázal na dva soudní judikáty vztahující

se k podobným případům, kdy se nečlenové domáhali svých práv až po ukončení

členství (v době prodání žaloby), ale v rozhodné době žalovaného nároku členy ještě

byli.

„Nejvyšší soud v usneseních ze dne 9.5.2000, sp.zn. 29 Cdo 2890/99, a ze dne

23.11.2005, sp.zn. 28 Cdo 1018/2005, přiznal aktivní věcnou legitimaci k podání

určovací žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. osobě, která již nebyla

v době podání žaloby členem sdružení; šlo však o takový právní vztah, jenž se jí

bezprostředně dotýkal (nároky z majetkového vypořádání žalovaného se žalobcem

jako dřívějším členem občanského sdružení).“

Obsahem žaloby bylo napadené rozhodnutí orgánu svazu (disciplinární komise

a odvolací komise jako orgánů I. a II. instance), které udělily a potvrdily trest

peněžité pokuty ve výši 100.000 Kč a zákazu činnosti v orgánech žalovaného na

24 měsíců. To vše na základě interních norem, disciplinárního řádu.

Soudy nižších instancí se shodly na zjištění a z něho vyplývajícím právním

závěru, že žalobce není členem žalovaného občanského sdružení.

Odvolací soud vycházel z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle

něhož, při možném členství fyzických i právnických osob, u žalobce nebyly splněny

podmínky členství, stanovené článkem 3 odst. 1 Stanov ČMFS (písemná přihláška

s prohlášením uchazeče o dobrovolnosti členství) a nebyl naplněn článek 1

Soutěžního řádu fotbalu (vztahujícího se na tam vyjmenované osoby, vykonávající při

soutěžích příslušné funkce a činnosti).

Žalobce, jako předseda dozorčí rady a.s., (obchodní společnosti, ve které není

žádný členský vztah – více v kapitole 4.2) žádnou z těchto podmínek nesplnil.

Proto se na něj nemohla vztahovat ustanovení čl. 1 odst. 1, 7 disciplinárního

řádu ČMFS; disciplinární řízení, včetně následného přezkumu odvolací a revizní

komisí žalovaného, tedy nemělo být se žalobcem vedeno.

Sankce vyvozené proti němu, tj. peněžitá pokuta ve výši 100.000,- Kč a zákaz

činnosti v orgánech žalovaného na 24 měsíců, se tak ocitly v rozporu s interními

předpisy žalovaného a v širším smyslu i se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování

občanů.

194

Skutkovými závěry odvolacího soudu je Nejvyšší soud vázán. Nebylo důvodu

zpochybňovat ani právní závěr téhož soudu o neexistenci členství žalobce

u žalovaného a o právních důsledcích tohoto závěru ve vztahu k oběma rozhodnutím

disciplinárních orgánů.

Šlo tedy o to, jak Nejvyšší soud přihlédne k oprávněnosti podat určovací žalobu

obecnému soudu podle § 80 o.s.ř.

Nejvyšší soud v usneseních ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2890/99, a ze dne

23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, přiznal aktivní věcnou legitimaci k podání

určovací žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. osobě, která již nebyla

v době podání žaloby členem sdružení; šlo však o takový právní vztah, jenž se jí

bezprostředně dotýkal (nároky z majetkového vypořádání žalovaného se žalobcem

jako dřívějším členem občanského sdružení).

Z citované judikatury lze vycházet jen zčásti: nynější žalobce nejenže také není

členem žalovaného sdružení, ale nebyl jím ani předtím.

Potencialita protiprávních následků rozhodnutí orgánů sdružení je však

společným znakem obou situací.

Za takového právního stavu nebylo, podle dovolacího soudu, možné přiznat

žalobci žalobní nárok přímo opřený o ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.

Je však důvodné dovodit, že mu náleží naléhavý právní zájem na podání

určovací žaloby podle § 80 písm. c/ o. s. ř., a to s petitem odpovídajícím § 15

odst. 1 citovaného zákona (vyslovení nezákonnosti rozhodnutí orgánu

občanského sdružení a jeho rozporu se stanovami).

Toto oprávnění přísluší žalobci, ve vztahu k posledně uvedenému ustanovení

zákona, per analogiam. Nejvyšší soud tedy posoudil po právní stránce věc jinak než

odvolací soud a zrušil proto jeho rozsudek.

K dalšímu průběhu řízení je žádoucí podotknout, že již samotný právní závěr

o neexistenci členství žalobce u žalovaného postačí, ve spojení s jeho aktivní

legitimací k podání určovací žaloby, k vydání rozsudku příznivého pro žalobce.

Není již důvodu učinit předmětem dokazování výchozí skutkový podklad

k disciplinárním sankcím uloženým žalobci, který podle tvrzení žalovaného spočívá

v ovlivňování výsledků fotbalových utkání.

Tento citovaný rozsudek má značný význam v pochopení, koho tedy může

autonomní orgán podle interních norem trestat a jaká práva podle právního řádu ČR

může potrestaný / provinilec použít na svou ochranu. (více v kapitole 7)

Střety názorů odborné právní veřejnosti na autonomní oblast sportu

Má rozhodování autonomních orgánů charakter pouze soukromoprávní či

jde o veřejnoprávní uplatnění povahy trestu?

195

Oblast sportu je typická širokým spektrem rozsahu úpravy prostřednictvím

sportovních norem a pravidel. Jak již bylo zmíněno výše, dodržování sportovních

pravidel je (a mělo by být) jedním z klíčových faktorů pro posuzování odpovědnosti

sportovce za sportovní úraz z hlediska práva.

I když jednotlivé sportovní svazy v ČR mají povahu spolků, a k jejich založení tak

stačila pouhá registrace u ministerstva vnitra, jistou právní sílu mají i jejich interní

sportovní pravidla a další normy.

Problémem samozřejmě je, že sportovní pravidla vytvořená těmito svazy

nepodléhají žádné státní kontrole, navíc ne vždy bývají sepsána odborníky

v oblasti práva, nicméně měla by být vytvořena tak, aby se pohybovala v mezích

obecného právního rámce.

I když se sportovní normy nevyznačují všeobecnou závazností, jejich normativní

povaha vede k ukládání povinností a zakládání práv pro subjekty, které se jim

dobrovolně podřídí.

Porušení (či dodržení) sportovního pravidla bývá ve většině případů posuzováno

u soudu v mizivém procentu případů. Je tomu tak nepochybně díky nesčetným

případům mimosoudního vyrovnání, kvůli nedostatečné právní povědomosti

mezi sportovci samotnými i funkcionáři, ale rovněž díky zásahům a rozhodnutím

různých disciplinárních komisí ve spojení s vžitou domněnkou, že sport je

provozován v určitém autonomním prostředí předem definovaných vztahů, má své

vlastní prostředky, jak sporné situace řešit, a tyto případy tudíž před soudy

nepatří.

Byť i disciplinární řády často disponují účinnými sankčními mechanismy, a to

zejména ve sféře profesionálního sportu, ne vždy se umí se situací vypořádat.

Navíc sankce v právu na jedné straně a sankce ve sportu na straně druhé nelze

z hlediska jejich hodnoty a závažnosti vůbec srovnávat.

Působení právní a sportovní regulace se v určitých směrech prolíná, tudíž se

prolínají také sankce.

V zásadě může v praxi dojít k těmto různým případům:

- dojde k porušení sportovního pravidla (nikoliv právního), které však nevyvolá

sportovní (a ani právní) sankci – příkladem může být porušení zásady fair-play,

u které není stanovena žádná sankce,

- dojde k porušení sportovního pravidla (nikoliv právního), které vyvolá výhradně

právní sankci – například dvouminutový trest pro hokejistu, jenž má příliš

zahnutou hůl,

- dojde k porušení sportovního i právního pravidla, po kterém by měla následovat

sankce jak sportovní, tak i právní – právě sem patří způsobení sportovního úrazu,

196

- nedojde k porušení sportovního pravidla, ale dojde k porušení pravidla právního –

i sem spadá spousta sportovních úrazů, při nichž sice disciplinární orgán daného

sportu neshledal sportovce odpovědného, např. kvůli úrazové zábraně používané

ve sportu, může se však objevit právní postih, ať už například ve formě trestu za

ublížení na zdraví či nároku na náhradu škody.

Vliv sportovního pravidla na posouzení právní odpovědnosti

Při posouzení významu sportovních pravidel ve vztahu k odpovědnosti sportovců

za sportovní úrazy v obecné teoretické rovině je posuzováno podle různých

přístupů.

Právní vývoj vedl spíše k posilování názoru, že „právní síla“ sportovních pravidel

nemůže být zdaleka absolutní, a ne každé vzniklý sportovní úraz spojený

s porušením sportovního pravidla musí nutně zakládat právní odpovědnost

provinilce.

Proti absolutizaci sportovních pravidel míří hlavně tyto argumenty:

- unikají přímému vlivu legislativní či výkonné moci a také působení moci soudní,

- řada pravidel má na zřeteli pouze poctivost a organizaci hry

- úprava obsažená ve sportovních pravidlech je de facto „přísnější“ než úprava

legislativní; logicky pak nelze s porušením sportovního pravidla spojovat bez

dalšího splnění jedné z podmínek právní odpovědnosti,

- charakter a rozvoj sportu vyžadují, aby právně nebyla postihována lehká

(bagatelní) porušení sportovních pravidel (i když by měla za následek vznik

škody), ale pouze závažná porušení sportovních pravidel.

V několika ojedinělých případech české soudní praxe je za první předpoklad pro

vznik právní odpovědnosti sportovce za sportovní úraz považováno porušení

sportovního pravidla jakožto porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení

§ 415 ObčZ.

Uznávaným odborníkem na tuto problematiku je Jozef Prusák. Podle jeho

stanoviska kvalifikace zakázaného (dovoleného) způsobu hry rozhodčím

(tělovýchovným orgánem) nemůže nahradit právní kvalifikaci.

Podkládá to následujícími argumenty:

- soudy se ve svém rozhodování řídí zákony a dalšími právními předpisy, takže i při

rozhodování o náhradě či zmírnění škody na zdraví, která vznikla při sportovní

činnosti, hodnotí dovolenost, resp. nedovolenost jednání sportovce podle zákona,

197

- soud není vázán rozhodnutím rozhodčího ani jakéhokoliv orgánu tělovýchovné

organizace

- otázku rozhodnutí rozhodčího a jakéhokoliv orgánu tělovýchovné organizace není

možné podle zákona řešit jako předběžnou otázku,

- aby soud mohl učinit potřebné závěry o existenci, nebo neexistenci určitých

rozhodujících skutečností, je nezbytné, aby:

a) identifikoval sportovní pravidlo a způsob jeho běžného použití,

b) přezkoumal vztah sportovního pravidla k právu z hlediska souladu s právní

normou,

c) objasnil otázku, zda újma na zdraví vznikla při dovoleném, nebo zakázaném

způsobu hry.

Výlučná koncentrace na otázku, která zkoumá, kdo z hráčů použil zakázaný

způsob hry, nemůže vést k objasnění potřebného skutkového stavu věci. i když soud

provedl všechny důkazy, namítá Prusák, že může při svém volném hodnocení

důkazů dospět k závěru, že i když způsob hry hráče (škůdce) nebyl pravidly

zakázaný, tento hráč škodu zavinil.

Disciplinární řád svazu a klubu

Kromě soudního jednání, ke kterému zamíří jen mizivé procento sportovních

úrazů, bývají tyto případy řešeny také interními orgány daného sportu

vykonávajícími činnost podle příslušného disciplinárního řádu.

Podle Disciplinárního řádu zpravidla projednávají všechna disciplinární provinění

v rámci sportovního odvětví.

Disciplinární orgány jsou povinny dbát na to, aby uložené tresty vedle represivní

stránky měly i preventivní, tj. výchovný charakter.

K dispozici jsou jim k tomu mimo důtky a zákazy výkonu funkce nebo zastavení

závodní činnosti i tresty finanční.

Stejně jako při uplatňování právních norem, i normy sportovní myslí na

polehčující a přitěžující okolnosti posuzovaného případu.

Za polehčující okolnosti je považováno například vyprovokování soupeřem,

dosavadní beztrestnost hráče, projev upřímné lítosti apod.

Přitěžují okolností je naopak recidiva (druhé a další provinění během období

dvou let), surový, zákeřný či lstivý způsob provinění, souběh více provinění aj.

Protože většina hráčů / soutěžících a funkcionářů / organizátorů považuje vznik

zranění za nedílnou součást moderního sportu, převážná většina sporů bývá

řešena právě pouze prostřednictvím disciplinárních komisí.

198

Až k soudnímu jednání se dostanou kromě případů trestní odpovědnosti zejména

případy žádající náhradu škody vzniklou kvůli sportovnímu úrazu. Ani v tomto směru

ale není česká judikatura nikterak bohatá.

Daleko výhodnější je totiž domáhat se náhrady této škody přímo na pachateli

cestou mimosoudního vyrovnání, popř. využít odškodnění z pojistky ať už

postiženého, nebo toho, kdo úraz způsobil.

Do sporu nezřídka vstupují také zástupci klubů škůdce i postiženého, a vše se

poté řeší na této úrovni.

V úvahu je třeba brát také složitost a zdlouhavost soudních sporů. Je potřebné

opět připomenout zvyšující se úlohu CAS.

Disciplinární řády mají však i samotné kluby a zejména v poslední době

začínají při úbytku financí sehrávat jednu z hlavních rolí, jak připravit hráče nejen

o prémie, na které většinou podle smluv není právní nárok, ale za neplnění smluv

nebo výkonů (mnohdy předpokládaných posuzovaných pouze trenéry a funkcionáři)

i finančních prostředků z pevně sjednaných ve smlouvách.

A v těchto případech se ukazuje právní úprava smluvních vztahů většiny

profesionálních sportovců na bázi ObčZ a § 51 jako nedostatečná.

Tam kde ZP upravuje v široké míře vztahy zaměstnance a zaměstnavatele

a zaměstnance / sportovce chrání před svévolí vedení klubů, v případě pouze

občanskoprávní úpravy jej dostává pod kuratelu interního disciplinárního řádu nebo

arbitrážních komisí svazů složených právě z funkcionářů. (více v kapitole 1.6)

199

7. Rozhodování sporů ve sportu

V této kapitole, která by se také dala nazvat procesní právo ve sportu, jde

o velmi zajímavou, i když proměnlivou a těžko uchopitelnou problematiku, zvláště

v ČR.

Skloubit odlišnosti a charakteristiky jednotlivých sportů, různorodé zájmy,

možnosti a problémy v nich a navíc je sjednotit pod „jednu autonomní soudní

střechu“ v ČR, se zdá nemožné. Při vědomí, že dochází ke střetům norem obecných

s normami interními (soudy vs. sportovní arbitráže), práva soukromého a práva

veřejného (rozhodnutí občanskoprávních soudů a správního soudnictví, možnost

volby smluvního rozhodčího řízení, to jsou prozatím úskalí, proč se to v ČR

nepodařilo.

Naopak v mezinárodním měřítku na základě celé řady rozhodnutí ESD v oblasti

obecného práva a hlavně iniciativy Mezinárodního olympijského hnutí v osmdesátých

letech na poli sportovně autonomním, souvisejícím se vznikem Arbitrážního

sportovního soudu (CAS) bylo ukázkou, že to jde. (více v kapitole 7.5 a 8.2)

Právo sportovních subjektů na spravedlivý proces

je zakotveno hned v několika základních právních dokumentech mezinárodních

i státních.

Česká republika

Ústava zákon č. 1/1993 Sb. a LZPS č. 2/1993 Sb.

Právo na spravedlivý proces a nezávislost soudů jsou obsahem pojmu právní

stát. Nazýváno je též jako právo na řádný (férový) proces (anglicky fair trial).

Dopadá na všechna řízení před orgány veřejné moci, nikoli pouze na řízení před

soudem.

Toto právo je obsaženo hlavě čtvrté Ústavy ČR, v hlavě páté LZPS (právo na

soudní a jinou právní ochranu).

LZPS - Článek 36. odst. 1 „Každý se může domáhat stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu“. Společně s článkem 38 odst. 2 jsou „otevřenou bránou“ k podávání

ústavních stížností.

LZPS - Článek 36 odst. 1. a odst. 3. sice preferuje soudní ochranu, ale

připouští i jinou právní ochranu. Případy, kdy se lze domáhat takovéto ochrany jsou

výslovně zakotveny v prováděcím zákonodárství. Jde např. o správní orgány,

orgány samosprávy, profesní i autonomní. Musí být výslovně zmocněny a nemají,

na rozdíl od soudů, obecnou a výlučnou povinnost poskytovat ochranu subjektům

práva.

200

Rozhodnutí „jiných orgánů“ jsou zásadně (až na výjimky) přezkoumatelná soudem

a nemusí být proto konečná.

Dalším pramenem lidských práv je také

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 .

Právo na spravedlivý proces je zakotveno v článku 6 a 7 Úmluvy. Námitka jeho

porušení je zřejmě vůbec nejčastější agendou jak Ústavního soudu, tak Evropského

soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku. Právo na spravedlivý proces je

zakotveno i početné judikatuře ÚS.

Pro sportovní subjekty sdružené

podle zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů

právo na spravedlivý proces znamená, že vždy když se sportovní organizace

spolkového typu dopustí zásahu do práv a svobod sportovních subjektů, mají podle

zákona a platné judikatury (viz kapitola 7.1) možnost přezkumu tohoto rozhodnutí

před obecným soudem, i když s omezeným rozhodnutím.

Toto právo dopadá na všechna řízení před orgány veřejné moci, nikoli pouze na

řízení před soudem, jak je někdy mylně dovozováno.

Často (a některé svazy mají tuto úpravu stále upravenu ve svých stanovách) je

snahou svazů zakotvit do svých základních dokumentů zákaz sportovním subjektům

(v minulosti uplatněno i u FIFA a UEFA), řešit svoje spory mimo svazy a to pod

hrozbou sankce nebo vyloučení ze svazu.

Tyto autonomní „donucovací“rozhodnutí však způsobují absolutní neplatnost

takových pravidel a to z důvodu rozporu se základním právem na soudní ochranu,

dnes již zajištěnou na základě mezinárodních smluv i mezinárodním právem.

Mezinárodní

Samozřejmě, že toto právo je zakotveno i v mezinárodních dokumentech

a smlouvách.

Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948,

právo na účinnou soudní ochranu proti porušení základních práv zakotvených

v ústavě spravedlivé a veřejné projednání před nezávislým a nestranným soudem.

Dohoda Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku

1950,

Článek 6 „Právo na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě projednání

nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem“ a Článek 13 „Právo na účinný

201

prostředek nápravy před národním orgánem, i když by se porušení dopustili osoby

z úřední povinnosti.“ V ČR přijaty v roce 1992.

Charta základních práv ,

čl. 47 a 48, jako právně závazného dokumentu podle Lisabonské smlouvy, která

by měla v kontextu ke sportu garantovat spravedlivý proces i na projednání před

autonomními orgány, jako projev naplnění základních práv, tedy i pro tato řízení.

Tento přístup se již uplatnil např. u FIFA, která má ve svých předpisech zakotveny

dva rozhodčí orgány Komoru pro řešení sporů a Komoru pro status hráčů.

7.1. Soudní a mimosoudní ochrana sportovních subjektů v ČR

Pro správné pochopení celé šíře problematiky je potřebné vycházet z rozdělení

sportovních subjektů v kapitole 4.

Nejen, že se liší svým postavením ve sportovní struktuře, ale zejména právní

úpravou rozhodnou pro vznik subjektů (u právnických osob), povahou právního

postavení uvnitř právnických osob (fyzické osoby - člen sdružení / člen svazu,

zaměstnanec, OSVČ nebo na základě živnostenského oprávnění) nebo

charakterem smluvního nebo jiného vztahu (volby, jmenování, pracovní smlouva,

inominátní smlouva, apod.)

Soudní ochrana člena spolku / sdružení - fyzické a právnické osoby

Ze soukromoprávního pojetí občanských sdružení / spolků vyplývá, že

rozhodování jeho orgánů není rozhodováním orgánů veřejné moci, není ani

rozhodnutím správního orgánu a nelze ho přezkoumávat ve správním soudnictví.

Podobně jako odluka státu od církví je ústavně zakotvena i odluka občanských

sdružení (spolků) od státu (článek 20 odst. 1, 3 a 4 LZPS).

Omezení ústavněprávního principu spolkové autonomie a odluky od státu je

omezeno pouze na základě ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.,

o sdružování občanů:

„Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již

nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující

stanovám, může do třiceti dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do

šesti měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí

v souladu se zákonem a stanovami.“

Tímto ustanovením byla založena možnost soudní ochrany člena spolku

jakožto prostředku obrany vůči interním rozhodnutím jeho orgánů.

202

Nutné podmínky pro využití soudní ochrany

- Členství ke spolku, proti kterému směřuje žaloba, tzv. aktivní legitimace.

Aktivně legitimován k použití prostředku soudní ochrany zakotvené v § 15 je

pouze člen sdružení, jehož rozhodnutí je napadáno. K podání tedy není

oprávněna organizační jednotka s i bez právní subjektivity.

- Vyčerpání opravných prostředků uvnitř spolku. Je-li ve stanovách zakotven

opravný prostředek, jímž se může člen domáhat přezkumu rozhodnutí, které je

podle něho v rozporu se stanovami či zákonem, musí nejprve využít tento

opravný prostředek. Neučiní-li tak a podá žalobu, soud řízení zastaví podle §

104 OSŘ a rozhodne o postoupení věci orgánu spolku.

- Lhůty. Lhůta subjektivní do 30 dnů ode dne kdy se dozvěděl a objektivní do 6

měsíců od vlastního rozhodnutí. Uvedené lhůty jsou lhůtami prekluzivními, tzn.

po jejich uplynutí právo zaniká a již je nelze uplatnit.

- Omezení petitu. S vědomím autonomie spolků je omezen petit (rozhodnutí) a to

na určení, že konkrétní rozhodnutí je či není v souladu se zákonem nebo

stanovami. Tzn. nelze např. žalovat na určení členství, ale pouze zda rozhodnutí

o vyloučení člena je nebo není v rozporu.

- Zákon a dobré mravy. Vzhledem k ustanovení § 39 ObčZ může být v rozporu se

zákonem rozhodnutí orgánů spolku nejen to, které zákonu odporuje, ale i které

ho obchází. Zákonem se zde nerozumí jen SdrObč, ale i další předpisy v síle

zákona. Právě § 39 se dostávají do hodnotícího kriteria i dobré mravy. Obsahově

může jít o nepřiměřenou sankci, vysoký členský příspěvek se snahou vypudit

člena ze spolku apod.

Zásadní vliv judikatury (konkrétní judikáty v kapitole 7.2)

Podle nejnovější judikatury se ustálilo několik zásadních názorů na rozsah

a poskytování soudní ochrany členů spolků:

- Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 4380/2011, ze dne14.3.2012 / Zásahy soudu do

spolkové autonomie. Možnost soudu zasahovat do spolkové autonomie se

vztahuje na případy, kdy rozhodnutí spolkového orgánu odporuje zákonu či

stanovám, popř. jiným interním předpisům sdružení. Je-li rozhodnutí orgánu

sdružení založeno na výkladu smlouvy a jejích ustanovení, a tato interpretace se

jeví být nesprávná, pak je nutno připustit oprávněnost soudní intervence, neboť

203

přezkum těchto otázek příslušným spolkovým orgánem může mnohdy vykazovat

prvky nezákonnosti.

- Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2304/2011, ze dne 14.9.2011 / Členství v

občanském sdružení. Za rozhodnutí orgánu občanského sdružení podle § 15

odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nelze bez dalšího pokládat jakékoli rozhodnutí,

učiněné při činnosti sdružení. Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní

ochrany proti němu, je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho

práv; intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat – vzhledem k zásadě

spolkové autonomie – zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu.

Není zpravidla přípustné, aby bylo členství v občanském sdružení ukončeno

vyloučením člena bez uvedení důvodu. Jestliže stanovy občanského sdružení

takovou možnost připouštějí, dostávají se v této části - což platí i pro právní úkon

vyloučení člena - do rozporu s právem svobodně se sdružovat (čl. 20 odst. 1

Listiny základních práv a svobod).

- Rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, ze dne 19. 11. 2008 / Za rozhodnutí

orgánu občanského sdružení podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nelze bez

dalšího pokládat jakékoli rozhodnutí, učiněné při činnosti sdružení. Má-li se člen

sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti němu, je především třeba, aby

takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu takového zásahu je nutné

posuzovat (vzhledem k zásadě spolkové autonomie) zdrženlivě, se zřetelem ke

konkrétním okolnostem případu. Měl-li by soud přezkoumávat ve dvouinstančním

řízení například každé rozhodnutí o schválení přestupu sportovce mezi kluby

sportovního svazu – a přestupů je v každém přestupním termínu většího svazu

třeba i několik set, pak by se stal soud jakýmsi dozorcem nad spolkovým děním,

což je krajně nežádoucí a z pohledu čl. 20 odst. 1, 3 Listiny základních práv

a svobod i protiústavní.

- Rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 4852/2009 z 17. 3. 2010 / Naproti tomu rozhodnutí

o finančně citelné pokutě, uložené členu spolku (sportovnímu klubu) jako

disciplinární sankce, se soudnímu přezkumu nevyhne.

- Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2976/2010, ze dne 14.12.2010 / Členství

v občanském sdružení. Není zpravidla přípustné, aby bylo členství v občanském

sdružení ukončeno vyloučením člena bez uvedení důvodu. Jestliže stanovy

občanského sdružení takovou možnost připouštějí, dostávají se v této části - což

204

platí i pro právní úkon vyloučení člena - do rozporu s právem svobodně se

sdružovat (čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stanovy občanského

sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., mají dosah jednak veřejnoprávní, jednak

interní tím, že upravují vnitřní strukturu sdružení a zásady spolkového života. V

oblasti vnějších soukromoprávních vztahů je významné pouze to, co je

soukromým právem vyžadováno pro právnické osoby obecně, tj. název sdružení,

jeho sídlo a orgány oprávněné činit jménem sdružení právní úkony.

- Více konkrétních judikátů vztahujících se ke sportovním subjektům je

uvedeno v kapitole 7.2

Závěr

Připuštění určité intervence státu do interní spolkové oblasti bylo nutné, neboť by

jinak mohlo docházet ke svévolnému rozhodování orgánů sdružení a tím

i k výraznému porušování práv fyzických či právnických osob, jež jsou jeho členy

a kterým může být takto způsobena osobní či majetková újma.

Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti němu, je

především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu takového

zásahu je nutné posuzovat – vzhledem k zásadě spolkové autonomie – zdrženlivě,

se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu.

Řečeno v intencích starořímských právních zásad, dění uvnitř občanských

sdružení je třeba zvenčí, ze strany soudů, posuzovat v duchu sentence „minima non

curat praetor“.

Nový ObčZ na popsaný výklad nepřímo navazuje: předmětem soudního

přezkumu spolkových rozhodnutí mají být pouze rozhodnutí o vyloučení člena (§

242) a rozhodnutí členské schůze (§ 258). Viz Příloha 12.3.

Soudní ochrana subjektů ve sportu podle Občanského soudního řádu (OSŘ)

V úvodu této problematiky je potřebné říci, že smluvní sportovci i kluby jsou

povinni, podle stanov asociací, ve kterých provozují odvětví sportu, uzavírat závazky,

že spory plynoucí ze vztahů uvnitř asociací budou řešit nejprve a především před

orgány asociace. (např. arbitrážní a smírčí komise) Více v kapitole 7.4.

Jestliže však je jejich smlouva uzavřena podle ObchZ nebo ObčZ mohou se

domáhat svých práv v občanskoprávním řízení u obecných soudů podle Občanského

soudního řádu č. 99/1963 Sb. (OSŘ)

V první instanci rozhodující okresní soudy (obvodní soudy - Praha) a v druhé

instanci vrchní soudy v Praze nebo Olomouci. Po rozhodnutí soudu II. instance je

možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu (NS) v Brně.

205

Jak je uvedeno v kapitole 7.3 např. FIFA v případě přenesení sporu na půdu

civilního soudu okamžitě ukončeje řízení uvnitř sportovního odvětví fotbalu. Podobně

k věci přistupuje i CAS.

Soudní ochrana podle Soudního řádu správního (SŘS)

V případě, že se sportovní subjekt (hráč - podnikatel / klub – spolek i obchodní

společnost) dostanou do sporu se státem resp. jeho orgánem podle práva veřejného

(finančního – daně, správního – např. povolení stavby) jsou samozřejmě povinny

tento spor řešit na půdě správního soudnictví podle Soudního řádu správního č.

303/2011 Sb. účinného od 1. 1. 2012. (SŘS)

V první instanci rozhodují krajské soudy a ve druhé instanci Nejvyšší správní

soud (NSS). Na rozdíl od řízení civilního již nelze proti rozhodnutí druhé instance

(NSS) podat dovolání k Nejvyššímu soudu (NS), jako v řízení občanskoprávním.

V případě problematiky daňové však soudnímu řízení předchází dvojinstanční

řízení s orgánem ministerstva financí – finančním úřadem v místě trvalého bydliště

nebo sídla firmy a ve druhé odvolací instanci s nadřízeným finančním ředitelstvím

sídlícím v jednotlivých krajích ČR.

Asi nejlépe tuto problematiku vystihuje jeden z nejzásadnějších judikátů NSS,

který zasáhl výrazně do profesionálních smluv sportovců a to:

Rozsudek NSS ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. 2 Afs 16/2011. Více v kapitole

4.6

Soudní ochrana člena zájmového sdružení

ObčZ tuto problematiku neřeší. Podle ObčZ jsou ve sportu vytvořena zájmová

sdružení např. ve fotbalu LFA, hokeji APK nebo basketbalu. Jeden z nejnovějších

judikátů NS však tento problém řeší.

Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 3232/2011, ze dne 11.4.2012 / Zájmová sdružení

Zájmové sdružení ve smyslu § 20f a násl. obč. zák. vytvářejí právnické osoby

a vzájemné vztahy upravují stanovami. Skutečnost, že se tyto subjekty staly členy

zájmového sdružení, nic nemění na tom, že vztah sdružení právnických osob a jeho

členů je vztahem občanskoprávním.

Porušení stanov zájmového sdružení při rozhodování jeho orgánu je porušením

práva, a protože zákon nestanoví jinak, lze se proti tomu, kdo právo porušil,

domáhat ochrany u soudu.

Stanovám je třeba v takovém případě přisuzovat význam společenské

smlouvy, neboť představují přílohu zakladatelského dokumentu, jehož výsledkem

je právě též konkrétní úprava vnitřních poměrů sdružení a vzájemných vztahů jeho

členů.

206

Lze pokládat i za oprávněné připustit žalobu s petitem znějícím na určení, že

určité ustanovení stanov je v souladu s právními předpisy ČR, včetně možného

řešení prejudiciálních otázek, které se při jejím projednání vyskytnou.

Soudní ochrana sportovních subjektů u rozhodčích soudů a arbitráží

V případě, že si sportovní subjekty zakotví do smluv, že jejich případný spor bude

řešen mimo obecné soudy a to výhradně ve formě rozhodčího řízení, má tento

způsob dvě formy řešení:

Buď je ve smlouvě písemná rozhodčí doložka, který přesně uvádí, který rozhodčí

soud (arbitráž, společnost s licencí) bude uvedený spor řešit

nebo smluvní strany smluvně zakotví, že se podřídí obecnému rozhodčímu

soudu.

Rozhodčím orgánem může být jeden nebo několik rozhodců anebo stálý rozhodčí

soud.

V ČR jsou založeny zákonem tři rozhodčí soudy:

- Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR

- Rozhodčí soud při burce cenných papírů

- Rozhodčí soud při ASgrární komoře

Rozhodčí soudy jsou upraveny podle zákona č. 216/1994 Sb.

Při porovnání mezi úpravymi rozhodčích možností uvnitř a vně sportovního

prostředí odkazuje autor na srovnání meui fotbalem, jehož struktury jsou v publikaci

podrobně popsány a českým hokejem.

Arbitrážní komise fotbalu rozhoduje spory uvnitř asociace a vynutilnost jejího

rozhodnutí je omezeno pouze na právní prostředky zakotvené v interních normách

bez obecné povahy.

Naproti tomu svaz českého hokeje (ČSLH) má zřízenu Smírčí komisi, která má

podle svého statutu a obecného práva (viz zákon č. 216/1994 Sb.) povahu

rozhodčího orgánu podle zákona což znamená, že její rozhodnutí mají tzv. exekuční

titul a mohou být vymáhána podle obecného práva např. exekutory.

Podmínkou platnou pro tento postup je samozřejmě zakotvení rozhodčí doložky

např. do smluv mezi hráči a profesionálnímikluby, což je v prostředí českého hokeje

hojně využíváno.

Závěrem je potřebné dodat, že nejen rozhodčí soudy, ale licencované rozhodčí

a správní společnosti mají v ČR tuto činnost povolenu.

Jestli je toto rychlejší řešení sporů bez garance nezávislého soudu a zejména

soudců vždy pro obě strany výhodné nehodlá autor v této publikaci komentovat.

Pouze odkazuje na kapitolu 1.6, ve které právě „neobjektivitu“ vnitřích

207

rozhodovacích orgánů a jejich složení uvnitř asociací „volbou / jmenováním

z vlastních řad členů krituzuje.

7.2. Judikatura soudů ČR ve vztahu ke sportu

Celou publikací se prolíná povzdech nad chabou úpravou sportu v právním

řádu ČR a tím právní nejistou při uzavírání smluv mezi sportovními subjekty, jejich

postavením a rovněž tak možnou soudní ochranou.

K soudům se tak dostávají případy, které nelze opřít o jasná a známá obecná

pravidla a řadu sporů nakonec končí u dovolacícho Nejvyššího soudu, jako konečné

právní instituce.

Pro méně početnou část sportovních subjektů pohybujících se ve viditelnějším

prostředí komerčního sportu existuje v jednotlivých druzích sportu autonomní

úprava pro orgánů, které řeší spory uvnitř sportovního prostředí. Zejména

zastřešující nadnárodní asociace mají své systémy propracovány. A když je navíc ve

většině sportovních stanov zakotvena povinnosti pro sdružené subjekty / členy řešit

své spory uvnitř prosředí, objevují se u soudů jen vyjímečné případy, dovolávající

se rozhodnutí před obecnými soudy. A také je to zdlouhavé.

Pro početnější skupinu amatérských sportovců / členů spolků, sdružení a

asociací je soudní cesta to jedinou možnou.

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, který právně zastřešuje tuto oblast

a nedávno oslavil dvacet let své účinnosti, se po dlouhých letech konečně dočkal

důkladného zpracování dosavadních poznatků právní vědy a praxe včetně

judikatury. V roce 2010 vyšla publikace, JUDr. Petra Černého, Ph.D. s názvem

Komentář k zákonu o sdružování občanů.

Další cennou publikací je nejnovější zpracování soudní judikatury týkající se

sportovních subjektů. V roce 2011 knižně i v elektronické podobě vyšla kniha

s názvem Přehled judikatury – Soudní ochrana člena spolku, církve a politické

strany pod autorizací Ludvík David, Jana Bílková, Martina Podivínová.

Dá se řici, že lenost zákonodárců při řešení sportovně právní problematiky

nahradili soudci svými rozhodnutími a to zejména u Nejvyššího soudu ve formě

platné a závazné judikatury.

Ostatně jdou v posledních letech cestou stejně, jak na úrovni EU soudci ESD,

kteří svými rozhodnutími doslova revolučně zasáhli do jednotlivých sportovních

disciplín.

Pro cennost této judikatury jsou jí v publikaci věnovány samostatné kapitoly 7.2

pro judikaturu českou a 8.2 judikaturu evropskou.

208

Občanská sdružení – judikáty (seřazeno časově podle rozhodnutí soudu)

Zásadní rozhodnutí ve vztahu k postavení spolků a jejich členů jsou uvedena

v kapitole 7.1 Soudní ochrana člena spolku / asociace. Jedná se o rozhodnutí

4380/2011, 2304/2011, 2306/2008, 4852/2009, 2976/2010. Další rozhodnutí týkající

se spolků jsou:

Usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 919/2012, ze dne 16. 5. 2012 / Volba funkcionářů

Samotná volba funkcionářů občanského sdružení, jako projev vůle účastníků

oprávněných volit, nemůže být zpochybněna. S tím pak není v rozporu, že pokud by

se člen občanského sdružení domníval, že při volbě došlo k pochybení, je oprávněn

– s poukazem na tvrzené vady volebního aktu či závěry (výsledky) z něho dovozené

– napadnout žalobou rozhodnutí (deklaraci) příslušného orgánu sdružení, jež

aprobovalo výsledek voleb a dovodilo z něj jemu odpovídající závěry.

Rozsudek NS sp.zn. 29 Cdo 382/2010, ze dne 31.5.201 / Jednání jménem

právnické osoby

Právní úkon učiněný jménem občanského sdružení tím, kdo zastává funkci

statutárního orgánu nebo jeho člena, je právním úkonem občanského sdružení. Je

tudíž pojmově vyloučena možnost občanského sdružení odmítnout účinky jednání

svého statutárního orgánu. Jakmile se právní úkon stane perfektním, je jím občanské

sdružení vázáno. V případě, že statutární zástupce porušil stanovy tím, že si pro

právní úkon nevyžádal povinný souhlas vyplývající ze stanov, je provedený úkon

platný a spolejk zavazuje.

Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2976/2010, ze dne 14.12.2010 / Zánik sdružení

Protože registrace sdružení u MV ČR se neprovádí zápisem do zákonem

určeného rejstříku ve smyslu § 19 odst. 2 obč. zák., nelze ani na zánik sdružení

aplikovat tu část ustanovení § 20a odst. 2 obč. zák., podle něhož právnická osoba

zapsaná v jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku,

nýbrž je třeba vyjít z jiné právní úpravy obsažené v zákoně č. 83/1990 Sb., konkrétně

v jeho ustanovení § 12.

Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 1919/2009, ze dne 21.10.2009 / Projev vůle

Projev vůle, jímž chce člen ze sdružení vystoupit, musí splňovat náležitosti

právního úkonu podle ustanovení § 37 občanského zákoníku. Posuzování náležitostí

takového právního úkonu bude odlišné za situace, kdy členem sdružení je fyzická

osoba, a za situace, kdy členem sdružení je osoba právnická.

V případě právnické osoby, která bude chtít ze sdružení vystoupit, musí být

kritéria pro posuzování takového projevu vůle striktnější, neboť právnická osoba je

209

obvykle kolektivem skládajícím se z většího počtu fyzických osob, jež mají ve

struktuře právnické osoby konkrétně vymezená práva a povinnosti, včetně

příslušných odborných způsobilostí, potřebných k vyhotovení řádného úkonu –

projevu vůle.

Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 5099/2007, ze dne 21.1.2009 / Vystoupení ze sdružení

Může-li podle § 3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. „každý“ svobodně vystoupit z

občanského sdružení, pak se toto právo musí vztahovat i na právnickou osobu, jež je

členem občanského sdružení.

Je-li taková právnická osoba vlastníkem majetku, pak nemůže vztah občanského

sdružení a v něm sdružené právnické osoby působit tak rozsáhle, že by vedl k

důsledkům, že by právnická osoba ze sdružení vystoupila, ale byla by nucena v něm

zanechat vnesený majetek.

Usnesení NS sp.zn. 32 Odo 1114/2006, ze dne 29.1.2008 / Zápis sdružení

Protože registrace sdružení u MV ČR se neprovádí zápisem do zákonem

určeného rejstříku ve smyslu § 19 odst. 2 obč. zák., nelze ani na zánik sdružení

aplikovat tu část ustanovení § 20a odst. 2 obč. zák., podle něhož právnická osoba

zapsaná v jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku,

nýbrž je třeba vyjít z jiné právní úpravy obsažené v zákoně č. 83/1990 Sb., konkrétně

v jeho ustanovení § 12.

Rozsudek NS sp.zn. 28 Cdo 2948/2006, ze dne 28.6.2007 / Podání žaloby

Proti občanskému sdružení může jeho člen podat žalobu pouze tehdy, domáhá-li

se určení, že rozhodnutí některého z orgánů sdružení, proti němu již není podle

stanov opravný prostředek, je či není v souladu se zákonem nebo stanovami.

Rozsudek NS sp.zn. 20 Cdo 2641/2000, ze dne 26.6.2002 / Stanovy sdružení

Stanovy občanského sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., mají dosah jednak

veřejnoprávní, jednak interní tím, že upravují vnitřní strukturu sdružení a zásady

spolkového života. V oblasti vnějších soukromoprávních vztahů je významné pouze

to, co je soukromým právem vyžadováno pro právnické osoby obecně, tj. název

sdružení, jeho sídlo a orgány oprávněné činit jménem sdružení právní úkony.

Případná další prohlášení či konstatování mají význam zpravidla jen proklamativní,

bez přímých právních důsledků, a jiné právní subjekty nemohou zavazovat.

Obchodní společnostií – judikáty

Rozsudek NS sp.zn. 33 Cdo 1977/2007, ze dne 9.9.2009

210

U nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si

upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním

důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí

se na závazkový právní vztah, vzniklý z nepojmenované smlouvy, analogicky ta

zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem

nejbližší.

Rozsudek NS sp.zn. 29 Cdo 1592/2011, ze dne 13.3.2012

Požaduje-li akcionář na valné hromadě jen ta vysvětlení, na která mu dává zákon

právo, tj. vysvětlení potřebná pro posouzení předmětu jednání valné hromady, je

představenstvo povinno mu potřebná vysvětlení poskytnout na valné hromadě. S

takovými požadavky totiž představenstvo, kterému je program valné hromady znám,

musí počítat a jeho povinností je se na takové případné dotazy připravit, popřípadě

zajistit účast osob, které disponují informacemi potřebným pro zodpovězení

oprávněných dotazů. Je pak věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého

dotazu vzneseného na valné hromadě, zda jde o dotaz, na jehož zodpovězení má

akcionář právo, tj. o dotaz, jehož zodpovězení je potřebné pro posouzení předmětu

jednání valné hromady. Je-li tomu tak, nemůže představenstvo odkázat akcionáře na

následné zodpovězení jeho dotazu.

7.3. Autonomní řešení sporů na mezinárodní úrovni, příklad fotbalu

Jako příklad v širokém spektru sportu, lišících se svou strukturou a výstavbou

orgánů, způsobem rozhodování, odlišnými pravidly a různým společenským

postavením zvolil autor jako vzorový příklad výstavba orgánů fotbalu.

Není sporu o tom, že fotbal je nejpopulárnějším sportem světa, i když

v početnosti zemí, ve kterých je provozován a organizován na první místo nepatří.

Struktura a organizace.

Fotbal je organizován ve čtyřech stupních v pyramidové struktuře.

Nejnižší první stupeň tvoří fotbalové kluby.

Ty mohou být založeny ve formě spolku nebo obchodní společnosti. Pouze ve

formě spolkové však mají fyzické osoby členský vztah.

V obchodních společnostech, jen u několika desítek klubů v ČR, členský vztah

absentuje.

Fyzické osoby jsou uvnitř klubu bud´v roli sportovce / hráče amatéra na

registračním principu, nebo ve vztahu smluvním jako osoby pobírající odměnu

(plat).

Další osoby pak působí v orgánech společnosti podle typu společnosti.

211

Druhý stupeň tvoří národní svazy / asociace.

Fyzické i právnické osoby mají ke svazům členský vztah, který vzniká na

základě projevu vůle / přihlášky) a její akceptací / přijetím za člena.

Podle stanov mohou mít členové různá práva např. k volbě orgánů, účasti na

valných hromadách apod. (více v kapitole 4.1)

Třetím stupněm jsou nadnárodní asociace / konfederace

Konfederace v sobě sdružují jednotlivé národní asociace. V Evropě je to UEFA

sdružující 54 asociací.

Nejvyšším čtvrtým stupněm pyramidy je světová fotbalová asociace

FIFA, která představuje nejvyšší fotbalovou instituci a sdružuje 208 asociací

z celého světa.

Člení se na konfederace, které sdružují, jak již bylo řečeno, národní asociace

jednotlivých kontinentů.

Z tohoto rozdělení vyplývá, že právní regulace fotbalového práva není jen

vnitrostátní ale vždy i mezinárodní.

Národní fotbalové asociace jsou pod vlivem regulace vnitrostátního práva, ale

zároveň jsou ve své činnosti (výkonné i legislativní) regulovány pravidly

mezinárodních fotbalových asociací FIFA a UEFA.

Veškerá pravidla organizace fotbalového sektoru musí být schválena organizací

FIFA. Tato pravidla jsou závazná pro národní asociace, a tím i jejich členy včetně

fotbalistů samotných.

Pokud hráč uzavře smlouvu se svým klubem, nebo se stane členem asociace,

je vázán veškerými uvedenými pravidly včetně například disciplinární pravomoci

sportovní asociace.

Mezinárodní fotbalová asociace (FIFA)

Každé sportovní odvětví má svůj řídící orgán. Například u hokeje je to

Mezinárodní hokejová federace (IIHF), u atletiky Mezinárodní atletická federace

(IAAF), pro lyžařské sporty je nejvyšší institucí Mezinárodní lyžařská federace (FIS)

a další.

Na čele celosvětové fotbalové organizace je Mezinárodní fotbalová asociace /

FIFA (Fédération Internationale de Football Association). Hlavním společným úkolem

všech mezinárodních sportovních federací je podpora rozvoje toho svého

sportovního odvětví.

212

Organizace FIFA

Kongres FIFA je nejvyšším orgánem. Je to shromáždění složené ze zástupců

všech přidružených členů FIFA (208).

Tento orgán má zákonodárnou pravomoc a jedině jemu přísluší právo měnit

stanovy.

Schází se v řádných termínech jednou za rok, lze však svolat i mimořádná

zasedání. Kongres dále volí prezidenta FIFA, generálního sekretáře a další členy

výkonného výboru.

Výkonný výbor je exekutivní orgánem, tvoří ho 24 členů a předsedá mu

prezident FIFA. Stanovuje datum, místo konání a formát soutěží pořádaných FIFA,

může vytvářet komise a jmenovat jejich členy.

Prezident FIFA je nejvyšším představitelem FIFA. Zodpovídá za provádění

rozhodnutí kongresu a výkonného výboru. Zastupuje FIFA navenek, jedná jménem

FIFA s ostatními subjekty (např. s konfederacemi, národními svazy, ale

i s mezinárodními organizacemi). Prezidenta volí kongres na čtyři roky, může být

zvolen opakovaně.

Dalším orgánem FIFA je generální sekretář. Ten má na starosti administrativní

procesy, dále provádí pokyny prezidenta FIFA, spravuje účetní knihy atd. Od roku

2007 je generálním sekretářem Francouz Jérome Valcke.

Základními stavebními kameny, které umožňují chod takto velké organizace

a zajišťují dílčí úkoly FIFA, jsou stálé komise (stálé výbory).

V současnosti má FIFA přes 25 stálých komisí. Jen namátkou se jedná

například o organizační výbor pro mistrovství světa ve fotbale, rozhodčí výbor,

lékařskou komisi, právní výbor, mediální výbor, disciplinární komisi a další.

Disciplinární komise je jednou z nejvíce „viditelných“ komisí FIFA. Tvoří jí

předseda, 2 místopředsedové a 18 členů.

Předseda a místopředsedové musí mít právnické vzdělání. Komise má vlastní

disciplinární předpisy FIFA, podle kterých jedná.

Aby byla způsobilá vynést rozhodnutí, musí být přítomni alespoň tři členové,

pouze ve výjimečných případech může předseda rozhodnout sám.

Tato komise má pravomoc jednat ve věcech týkající se národních svazů, klubů,

hráčů, hráčských manažerů (agentů) i zástupců FIFA, všem těmto subjektům může

uložit sankce.

Proti rozhodnutí disciplinární komise je možné se odvolat k odvolací komisi.

Poslední známou kauzou, kterou tato komise musela řešit, byla médii hojně

probíraná ruka Thieryho Henryho v rozhodujícím zápase o postup na Mistrovství

světa v Jihoafrické republice, díky které Francie postoupila na úkor Irska. V této

213

kauze nakonec komise došla k závěru, že je věcně nepříslušná a francouzskému

útočníkovi tudíž žádné sankce nehrozí.

Konfederace FIFA

S mnohými aktivitami, například s pořádáním turnajů pod záštitou FIFA, pomáhají

Mezinárodní fotbalové federaci konfederace.

Konfederace je zastřešující organizací pro národní fotbalové asociace na

každém kontinentu.

V pravomoci FIFA je ve výjimečných případech rozhodnout, že členem

konfederace je i svaz, který k ní regionálně nepřísluší (například do UEFA náleží

Izrael, ačkoliv není evropskou zemí).

- AFC V Asii,

- CAF v Africe,

- CONCACAF fotbalové spojení v Severní a centrální Americe a Karibské moře,

- CONMEBOL v Jižní Americe,

- UEFA v Evropě a

- OFC v Oceánii.

Asociace UEFA

Z výše zmíněných konfederací je bezesporu nejsledovanější a ekonomicky

nejsilnější UEFA.

Označení UEFA pochází z anglického názvu Union of European Football

Associations.Tato unie reprezentuje celkem 54 států.

Z pyramidové struktury fotbalu vyplývá, že UEFA je povinna řídit se předpisy

FIFA, ale sama má pravomoc určovat práva o povinnosti jednotlivým národním

svazům, které jsou jejími členy.

Je řídícím orgánem evropského fotbalu, jejím hlavním úkolem je starat se o jeho

rozvoj.

Organizace UEFA

UEFA je zřízena podle švýcarského práva a sídlí v Nyonu. Prezidentem UEFA

je od roku 2007 bývalý fotbalista Francouz Michel Platini. Pod záštitou UEFA se

pořádá 9 národních a 4 klubové soutěže. Nejznámější národní soutěží je

Mistrovství Evropy, pořádané každé 4 roky. Nejpopulárnější klubovou soutěží je

nejen v Evropě ale i v celosvětovém měřítku Liga mistrů (Champions league). UEFA

má prakticky stejnou organizaci jako FIFA.

214

Nejvyšším orgánem je Kongres UEFA. Schází se jednou ročně, rozhoduje

o změně Stanov UEFA, o přijetí či vyloučení člena, volí prezidenta UEFA i členy

výkonného výboru.

Každý stát má svého zástupce v kongresu a při hlasování se uplatňuje princip

rovnosti, to znamená, že jak například Německo tak i Lichtenštejnsko mají po

jednom hlasu.

Výkonný výbor UEFA je, jak již vyplývá z jeho názvu, výkonným orgánem. Řídí

UEFA, vydává různé příkazy k zajištění cílů, přijatých kongresem.

Kongresu je podřízená také tím, že je povinna předkládat mu písemné zprávy

o své činnosti. Výbor tvoří prezident UEFA, dále 5 viceprezidentů, 10 členů a čestný

prezident.

Prezident zastupuje unii navenek, řídí jednání kongresu i výkonného výboru.

Při hlasování výkonného výboru má, v případě rovnosti hlasů, rozhodující hlas.

Na tvorbě politiky UEFA se podílí i devatenáct různě specializovaných výborů.

Řeší například postavení a přestupy hráčů, postavení rozhodčích ale i věci, které se

týkají lékařských a finančních záležitostí v evropském fotbale.

Výbory mají primárně poradní funkci, ovšem výkonný výbor jim může udělit

i rozhodovací pravomoci.

Pro výkon spravedlnosti má UEFA vytvořené tři orgány. Jedná se o kontrolní

a disciplinární orgán, odvolací orgán a disciplinárního inspektora. Jejich

pravomoci vymezuje disciplinární řád UEFA.

Vývoj vztahů mezi EU a fotbalem

Vývoj vztahů je potřebné brát v novodobých podmínkách a souvislostech. Do

roku 1995, kdy padlo revoluční a zásadní rozhodnutí ESD v případu Bosman (více

v kapitole 8.2), neměl světový fotbal jednotná přestupní pravidla.

Mezi předsedou silné konfederace UEFA, vedenou předsedou Johansonem

(Švéd) a předsedou FIFA Havelangem (Brazilec) panovala silná politická rivalita

a dohoda se nehledala.

Dalším základním problémem fotbalu, do té doby s ryze autonomním přístupem

k rozhodování, byl přístup EU v případě volného pohybu pracovní síly a to

zejména po ukončení smlouvy.

To fotbal neznal a za hráče se i po ukončení smlouvy platilo odstupné. Nejvíce

to pociťovala UEFA, neboť do nejbohatších lig (Anglie, Španělsko, Německo,

Francie a Itálie) proudilo bezpočet zahraničních hráčů s jiných světadílů.

Po zvolení nového předsedy FIFA Blatera (Švýcar) v roce 1998 již nešlo bez

dohody s EU pohyb fotbalistů vyřešit jinak než dohodou.

215

Po tvrdých jednáních, řadách ústupků ve snaze uchránit některá fotbalová

specifika a vyřešení i oblasti pohybu nezletilých hráčů byl na kongresu FIFA 5.

července 2001 jednotný přestupní řád fotbalu upravující pohyby hráčů na celém

světě.

Vznikem nové kategorie volných manažerů / agentů hráčů / byly rovněž v roce

2001 přijaty směrnice upravující jejich působení i kvalifikační předpoklady.

Již v úzké spolupráci s EU a mezi jednotlivými konfederacemi, ve snaze zabránit

praní „špinavých“ peněz, financování „pochybných“ projektů, v zájmu celosvětové

bezpečnosti a samozřejmě průhlednosti a vymahatelnosti nároků s fotbalových

obchodů zavedla FIFA od kongresu 2007 podpisováním dvoustranných smluv mezi

jednotlivými asociacemi a FIFA jednotný způsob schvalování přestupů Transer

Matching Systém (TMS).

Jednoduše řečeno, až ve stanovených přestupních termínech / oknech pošlou

oba zainteresované kluby podepsané smlouvy na FIFA, je proveden přestup

hráče.

Tím si FIFA vymohla kontrolu obsahu smluv i finančních toků mezi kluby celého

světa s výjimkou přestupů uvnitř jednotlivých asociací (na tyto nemá samozřejmě

FIFA pravomoc, protože plně spadají do struktury řešení v jednotlivých asociacích).

Protože FIFA, díky ekonomické a personální síle svých členů, vytvořila velmi

erudované právní pracoviště ve svém sídle v Zurichu, je možné její strukturu

možností řešení sporů ve fotbale převzít jako modelový příklad do této kapitoly

řešící autonomní řešení sporů na mezinárodní úrovni.

Samozřejmě, že specifika a možnosti jednotlivých asociací a sportů si pro své

potřeby mohou vytvářet struktury odlišné.

Struktura řešení sporů ve fotbalu a právní předpisy, které tuto oblast upravují

V rámci procesu revize Disciplinárního řádu FIFA a Předpisů FIFA pro status

a přestupy hráčů se FIFA rozhodla vypracovat v roce 2005 jednotný Manuál

popisující právní systém FIFA pro asociace, konfederace, kluby, hráče, hráčské

agenty a agenty pro sjednávání zápasů (subjekty ve FIFA).

Tento dokument poskytuje subjektům ve FIFA vysvětlení klíčových konceptů

přestupů a disciplinárních záležitostí, stejně jako právních zásad FIFA a práce

právních orgánů FIFA a ukazuje, jak lze využít judikatury FIFA pro zajištění

spravedlivých a zákonných řešení sporů mezi různými stranami ve světě fotbalu.

Jurisdikce asociace

Asociace je oprávněna ustanovit vlastní zákonné orgány v rámci svojí

autonomie.

216

Tyto zákonné orgány asociace rozhodují v zásadě všechny spory mezi asociací

a jejími členy a mezi členy navzájem.

Tyto případy se týkají disciplinárních záležitostí.

Pravomoc obecných soudů je při rozhodování o sportovních záležitostech

v zásadě omezena, neboť tyto spory se týkají pouze fotbalu jako hry, nikoli

samotného práva.

Asociace může řešit disciplinární záležitosti interně, např. porušení stanov

asociace, prostřednictvím orgánů v rámci své autonomie.

Její rozhodnutí musí být v souladu s platnými právními předpisy autonomními

i obecnými.

Jurisdikce FIFA

Zákonné orgány FIFA zahrnují Disciplinární komisi, Odvolací komisi a zároveň

Komisi pro status hráčů a Komoru pro rozhodování sporů.

Pravidla jurisdikce FIFA a procesní požadavky jsou definovány ve Stanovách

FIFA, Disciplinárním řádu FIFA a Předpisech FIFA pro status a přestupy hráčů.

Arbitráž

Arbitrážní senát je institucí ustanovenou soukromými právnickými osobami

(např. asociacemi, kluby, hráči) a má oprávnění k urovnání soukromoprávních

sporů.

V tomto kontextu je pravomoc obecných soudů vyloučena na základě dohody

o arbitráži.

Arbitrážní senát proto nahrazuje funkci státních soudů a musí splňovat ústavní

požadavky.

Se stranami sporu musí být jednáno spravedlivě a soudci musí být nezávislí

a nezaujatí.

Pokud jsou tyto požadavky splněny, odpovídá rozhodnutí přijaté arbitrážním

senátem rozsudku vyhlášenému státním soudem.

FIFA souhlasí s podáním stížnosti k nezávislému Sportovnímu arbitrážnímu

soudu / CAS (více v kapitole 7.5). CAS je tzv. institucionalizovaným arbitrážním

senátem, jako opak ad hoc senátu vytvořenému k posouzení určité konkrétní věci.

Klíčové koncepty přestupového systému

Pro přestupy platí následující standardní principy:

- Základní princip. V zásadě smí jakýkoli hráč přestoupit bez náhrady do

jakéhokoli klubu kdekoli na světě, jakmile vyprší platnost jeho smlouvy.

217

- Ochrana mladistvých. Pro zajištění stabilního systému pro trénování

a vzdělávání hráčů není možné uskutečnit přestup a první registraci hráče, který

nedosáhl 18 let věku. (výjimky jsou v předpisu)

- Kompenzace za trénink. Jako součást plánu výchovy talentů ve fotbale musí

kluby přijmout svůj podíl na odměně za investice do tréninku mladých hráčů.

Každý klub, který trénuje hráče, má proto právo na kompenzaci za svoji snahu.

Trénink a vzdělání hráčů zahrnuje období od 12 do 23 let věku.

- Zajištění smluvní stability. Zajištění smluvní stability ve fotbale je zásadně

důležité pro všechny zainteresované strany. Smluvní pracovní vztahy mezi

hráčem a klubem proto musí být regulovány tak, aby byla zajištěna rovnováha

mezi zájmy hráčů a zájmy klubu. Smlouva musí být proto uzavřena nejméně na

dobu jedné sezóny a maximálně na pět let.

- Mechanizmus solidarity. Pokud hráč přestoupí do jiného klubu v období

platnosti své smlouvy, částka ve výši 5% kompenzace uhrazené předchozímu

klubu bude rozdělena mezi kluby, které pomáhaly tohoto hráče vychovat ve věku

od 12 do 23 let.

- Registrační období. V sezóně jsou dvě standardní registrační období (léto /

zima), během kterých smí hráči přestupovat do jiných klubů.

- Právní systém asociace. V zásadě platí, že jakýkoli hráč či klub smí vznést

nárok před obecnými soudy k urovnání sporu vzniklého z pracovní smlouvy. FIFA

však vytvořila Komoru pro rozhodování sporů jako alternativní možnost řešení

takových sporů. V této komoře zasedá stejný počet zástupců hráčů a klubů,

společně s nezávislým předsedou. Činnost Komory pro rozhodování sporů

sleduje Komise pro status hráčů, která je ve skutečnosti obdobou právního

orgánu FIFA a proto je oprávněna přijímat rozhodnutí.

Klíčové koncepty disciplinárních záležitostí

Disciplinární řád FIFA se zabývá případy porušení předpisů FIFA.

Rozlišujeme tři základní typy případů:

- porušení fotbalových pravidel (Laws of the Game),

- užívání zakázaných podpůrných látek a

- nerespektování rozhodnutí FIFA nebo některého jejího právního orgánu.

218

Disciplinární rozhodnutí v souvislosti s porušením některého pravidla může mít

formu pokuty, zastavení činnosti nebo odebrání bodů, atd. Disciplinární řízení

může být vedeno proti asociacím, členům asociací, představitelům, hráčům, apod.

Orgány FIFA pro řešení sporů

- Komise pro status hráčů. Komise je ve skutečnosti právním orgánem FIFA.

Členové komise jsou jmenováni Výkonným výborem FIFA. Pokud nelze záležitost

předložit nezávislému národnímu arbitrážnímu senátu, je komise oprávněna

soudit mezinárodní spory mezi kluby / asociacemi a trenéry. Komise rovněž

rozhoduje spory mezi kluby, které jsou členů různých asociací.

- Komora pro rozhodování sporů. Komora pro rozhodování sporů se skládá ze

stejného počtu zástupců hráčů a klubů, jmenovaných zástupci hráčů a lig

a jmenovaných Výkonným výborem FIFA. Je oprávněna rozhodovat mezinárodní

spory mezi hráči a kluby týkající se stability smluv, sportovních sankcí nebo

smluvních pokut, pokud nejsou spory předkládány nezávislému národnímu

soudu.

- Disciplinární komise. Členy komise jmenuje Výkonný výbor FIFA. Disciplinární

komise je oprávněna trestat přestupky jakýchkoli pravidel FIFA a činit rozhodnutí

v souladu s Disciplinárním řádem FIFA. Odvolání proti rozhodnutím Disciplinární

komise mohou být předkládány Odvolací komisi.

- Odvolací komise. Členy komise jmenuje Výkonný výbor FIFA. Odvolací komise

je oprávněna projednávat odvolání proti rozhodnutím Disciplinární komise, která

nejsou v předpisech FIFA označena jako konečná. Komise rozhoduje v souladu

s Disciplinárním řádem FIFA. Rozhodnutí Odvolací komise jsou konečná, pokud

není podáno odvolání u CAS.

Externí zákonné orgány

Pravomoci obecných soudů.

Obecnými soudy se rozumí státní soudy. V zásadě tyto soudy rozhodují všechny

veřejnoprávní a soukromoprávní právní spory, tzn.mají pravomoc rozhodovat ve

věcech smluvních sporů (pracovní smlouvy).

Vztah mezi zákonnými orgány FIFA a obecnými soudy

Každý hráč je v zásadě oprávněn uplatnit svůj nárok před obecnými soudy, ve

sporech týkajících se pracovního práva.

Pokud některá strana uplatní svůj nárok před obecnými soudy, přestanou se

případem zabývat zákonné orgány FIFA.

219

V trestněprávních případech má stát monopol na trestní stíhání a FIFA není

oprávněna do tohoto práva zasahovat (Disciplinární komise FIFA však může vyhlásit

sankce).

V (mezinárodních) sporech týkajících se Disciplinárního řádu, např. porušení

Stanov FIFA, fotbalových pravidel (Laws of the Game) nebo Dopingových předpisů

FIFA jsou oprávněny rozhodovat pouze zákonné orgány FIFA.

Postupy uplatnění a řešení sporů

Kompetence FIFA.

V zásadě platí, že FIFA řeší spory mezinárodní povahy, tzn. případy týkající se

statusu hráčů v situaci, kdy dvě strany sporu náleží do různých asociací a

v disciplinárních případech během mezinárodních soutěží a sportů.

Uplatnění právního nároku u FIFA

Jakýkoli hráč, klub, asociace, trenér, agent pro sjednávání zápasů či hráčský

agent smí uplatnit jakýkoli zákonný nárok u FIFA, pokud je takový nárok

mezinárodní povahy.

Náklady řízení.

Náklady disciplinárního řízení zpravidla nese FIFA. Pouze pokud je podáno

odvolání k Odvolací komisi hradí se poplatek podle předpisů FIFA.

Náklady řízení před Komisí pro status hráčů jsou maximálně 25.000 CHF, avšak

řízení před Komorou pro rozhodování sporů jsou vždy bezplatná. Náklady řízení

před CAS se řídí zásadami stanovenými v Předpisech CAS.

Formality a termíny.

Stěžovatel je povinen vznést svůj zákonný nárok u FIFA co nejdříve poté, kdy

spor vznikne.

Spory vzniklé více než dva roky před vznesením nároku již nemohou být

posuzovány z důvodu vypršení promlčecí lhůty.

Stěžovatel je povinen zaslat svůj písemný nárok komisi / komoře

prostřednictvím generálního sekretariátu FIFA faxem nebo poštou.

Nárok musí obsahovat přesné detailní informace o stranách sporu, zákonném

nároku s odůvodněním a kopie všech příslušných dokladů a dokumentů.

Vymahatelnost FIFA

FIFA je oprávněna vymáhat svá rozhodnutí prostřednictvím disciplinárního řízení.

Pokud některá ze stran neuhradí dlužnou částku v souladu s rozhodnutím přijatým

FIFA, umožňuje uložení pokuty proti neplnící straně. Ostatní možnosti postihu

220

zahrnují hrozbu zastavení přestupů, odebrání bodů nebo sestup do nejbližší nižší

soutěže. Přijaté sankce vymáhá příslušná asociace.

CAS / Sportovní arbitrážní soud

je nezávislým arbitrážním senátem se sídlem v Lausanne, Švýcarsko, který se

zabývá mezinárodními spory ve světě sportu.

Protože CAS je nezávislým arbitrážním senátem, jeho rozhodnutí zaujímají místo

rozhodnutí státních soudů a proto mohou být vymáhána obecnými soudy (více

v kapitole 7.5).

Výhody jurisdikce FIFA před obecnými soudy.

Existují výhody, která má jurisdikce FIFA nad obecnými soudy pro strany

žádající o nápravu:

- Rychlejší řízení. Zákonné orgány FIFA reagují a rozhodují mnohem rychleji a

s větší flexibilitou než obecné soudy. Naproti tomu jednání před obecnými soudy

často trvají několik let.

- Méně nákladné. Obecně platí, že FIFA kryje náklady řízení vedeného před

zákonnými orgány FIFA. Stěžovatel je vždy povinen předem uhradit soudní

náklady na řízení před obecnými soudy. Strana, která případ prohraje, je poté

povinna nést konečné náklady řízení.

- Za zavřenými dveřmi. Orgány FIFA mají několik let zkušeností s posuzováním

sporů v otázkách fotbalu. Proto jsou více seznámeny s předmětem sporů

v porovnání s obecnými soudy a mohou přijímat kvalifikovanější rozhodnutí

s ohledem na specifickou povahu fotbalu.

- Ústavní principy. V rámci rozsahu svých pravomocí uplatňují zákonné orgány

FIFA obecné a ústavní principy, které jsou uznávány po celém světě.

- Zákonná jistota. Zákonné principy FIFA jsou zárukou stability zákona pro

každého, kdo hledá právní ochranu prostřednictvím spravedlivého řízení a pevné

judikatury. Rozhodnutí učiněná zákonnými orgány FIFA jsou zákonně vymáhána.

Dále je zde vždy možnost obrátit se na nezávislý arbitrážní senát (CAS) za

účelem přezkoumání rozhodnutí orgánů FIFA.

- Vymahatelnost. V případě nerespektování rozhodnutí lze plnění těchto

rozhodnutí (nepřímo) vymáhat prostřednictvím disciplinárního řízení.

221

7.4. Autonomní řešení sporů v ČR, příklad fotbalu

Organizátorem a představitelem fotbalu v ČR je Fotbalová asociace ČR, o. s.

(FAČR), vytvořený podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.

FAČR je právním pokračovatelem Československé fotbalové asociace. Ta byla

založená v roce 1901, o šest let později vstoupila do FIFA, a v roce 1954 se stala

členem UEFA. Sídlem ČMFS je Praha, ulice Diskařská, č. p. 4.

Orgány FAČR

Nejvyšším orgánem FAČR je Valná hromada FAČR. Na valné hromadě je

oprávněno hlasovat 202 delegátů, platí rovnost hlasů.

Orgánem, který vykonává právní subjektivitu FAČR, je Výkonný výbor FAČR.

Má 13 členů a tvoří jej předseda, 3 místopředsedové a 9 členů. Funkční období

výboru jsou 4 roky, ovšem valná hromada jej může zkrátit. Schází se zpravidla

jednou měsíčně, plní úkoly uložené mu valnou hromadou, stará se o chod

reprezentací, o hospodářské zajištění činnosti ČMFS, schvaluje řády, předpisy

a ostatní normy, vede mezinárodní jednání a má mnoho dalších pravomocí.

Předseda je představitelem FAČR a zastupuje svaz navenek. Má stejný

mandát jako výkonný výbor, pro zvolení předsedy je potřebná nadpoloviční většina

přítomných delegátů z české komory a nadpoloviční většina přítomných delegátů

z moravské komory.

Řízení asociace je třístupňové a to na úrovni republiky, krajů (14 krajů + Praha)

a okresů (76, které kopírují státní systém v ČR do roku 2000). Systém řešení sporů

na úrovni krajů a okresů je obdobné jako v úrovni republikové.

Základním předpisem FAČR jsou její stanovy, které upravují strukturu a řízení

asociace.

V rámci FAČR působí i komise a pracovní skupiny. Komise řešící

prohřešky, spory a detaily řídící struktury ve fotbale. Pro rok 2012 jsou následující

(po novele stanov v roce 2011 má dojít od roku 2013 ke změně):

Orgány pro řešení sporů volené valnou hromadou

- Odvolací a revizní komise

rozhoduje jako orgán II. instance o odvoláních proti rozhodnutím komisí pro řízení

soutěží na republikové úrovni ve věcech soutěžních a disciplinárních a ve věcech

registračních a přestupních o odvoláních proti rozhodnutím registračního úseku

ČMFS. Podrobnosti o činnosti odvolací a revizní komise upravuje statut

a odvolací řád, který na návrh odvolací a revizní komise potvrzuje výkonný

výbor. Odvolací řád je platný i pro činnost odvolacích orgánů okresních

fotbalových svazů a krajských fotbalových svazů.

222

Člen odvolací a revizní komise je vyloučen z rozhodování komise ve věci, v níž

může být pro jeho vztah k projednávané záležitosti zpochybněna jeho objektivita.

Člen odvolací a revizní komise nesmí být členem jiného voleného či

jmenovaného orgánu na republikové úrovni, včetně činnosti rozhodčího

a delegáta.

- Arbitrážní komise

je oprávněna rozhodovat spory právnických a fyzických osob ve FAČR

zejména spory z profesionálních smluv mezi kluby a hráči, spory o plnění smluv

mezi kluby o odstupném za hráče a další spory z obdobných smluv. Podrobnosti

o činnosti arbitrážní komise upravuje statut, který na návrh arbitrážní komise

potvrzuje výkonný výbor. Arbitrážní komise jedná a rozhoduje v tříčlenných

senátech, které se scházejí podle potřeby rozhodnout o došlých podáních.

Člen arbitrážní komise je vyloučen z jednání senátu ve věci, v níž může pro jeho

vztah k projednávané záležitosti být zpochybněna jeho objektivita. Odvolacím

orgánem proti rozhodnutí arbitrážní komise je grémium složené z 5 členů

arbitrážní komise, kteří se neúčastnili rozhodnutí v I. instanci. Rozhodnutí

arbitrážní komise je pro účastníky i pro jiné členy či orgány ČMFS závazné.

Proti oběma formám rozhodnutí je možné podat podle stanov žalobu podle

zákona SdrObč § 15 k obecnému soudu, nebo podle stanov ke CAS. (více

v kapitole 7.1)

Orgány pro řešení sprorů jmenované výkonným výborem

- Disciplinární komise

Řeší všechna provinění účastníků fotbalových utkání organizovaných

kteroukoliv složkou FAČR, všechna provinění související s přípravou a organizací

fotbalových soutěží, všechna provinění v reprezentaci a mezinárodním styku

v tuzemsku i zahraničí, provinění v soutěžích MS, ME, OH, a v ostatních

soutěžích organizovaných mezinárodními fotbalovými organizacemi disciplinární

orgán s provinilcem projedná bez uložení dalšího trestu. Dále provinění

v přátelských a turnajových utkáních. Disciplinární provinění a jsou činy subjektů,

které porušili své povinnosti dané stanovami, řády, předpisy a rozhodnutími

orgánů FAČR.

Účelem disciplinárního řízení je náležité zjištění, objasnění a spravedlivé

posouzení disciplinárních provinění jednotlivců i kolektivů. Disciplinární orgány

223

jsou povinny dbát zejména na to, aby uložené tresty vedle represivní stránky

měly i preventivní, tj. výchovný charakter.

7.5. Arbitrážní soud pro sport / CAS

CAS jako instituce

Nejdůležitějším rozhodčím orgánem ve sportu je na mezinárodní úrovni

Arbitrážním soudem pro sport / CAS, Court of Arbitration for Sport.

Sídlí ve Švýcarsku v Lausanne. Stranám jsou k dispozici dvě decentralizované

kanceláře. Jedna v australském Sydney a další v New Yorku ve Spojených státech.

Po dobu konání olympijských her vysílá do sídla her ad hoc oddělení pro

potřeby her a má v kompetenci veškeré sportovní spory včetně sporů fotbalových.

Historie CAS sahá až do roku 1980, kdy velké množství mezinárodních

sportovních sporů v podstatě neměl kdo řešit.

Existovaly obecné soudy, které ovšem nejsou svojí specializací související se

sportem nijak kvalitní, tudíž byla potřeba vytvořit orgán, který dokáže řešit uvedené

problémy.

V roce 1982, brzy po zvolení známého prezidenta MOV Juana Antonia

Samaranche, byl člen MOV Keba Mbaye ustanoven jako předseda pracovní skupiny,

jejímž cílem bylo vytvoření stanov pro „Soudní arbitráž ve sportu".

Další důvod, který nebyl o nic méně vážný, byl vytvoření orgánu, který bude

schopný urovnat mezinárodní spor flexibilně, rychle a především levně.

Dne 30. června 1984 vstoupily v platnost stanovy CAS. Zpočátku CAS byl

závislý na MOV, a proto nesplňoval požadavky na nezávislou arbitráž.

Rok 1994 byl svým způsobem zlomovým. Pojem reforma 1994 (The 1994

Reform) změnila závislost soudu na vnějších institucích (především MOV).

V tomto roce napadl jezdec na koni, Elmar Gundel, rozhodnutí CAS (se kterým

nebyl spokojen) u Švýcarského federálního soudu. Tento soud sice uznal CAS jako

řádný arbitrážní soud, avšak poukázal na jeho závislost. CAS byl totiž financován

MOV a v tom spočíval konflikt zájmů, především sportovních.

Z tohoto důvodu bylo za největší změnu považováno založení Mezinárodní rady

pro sportovní arbitráž (ICAS). Tato rada se stará jak o jeho financování, tak

i o správu, audit a další věci s tím spojené.

Po reformě v roce 1994 se nyní CAS skládá z řádného a odvolacího

arbitrážního panelu (tzv. „Ordinary Arbitration Division“ a „Appeal Arbitration

Division”).

224

Agenda CAS

CAS se při výše zmíněném odvolacím řízení zabývá odvoláním proti

rozhodnutím orgánů sportovních asociací (které v rámci jejich struktury rozhodovaly

v posledním stupni) a právě stanovy těchto asociací odkazují na CAS jako finální

odvolací orgán (např. při disciplinárním řízení v dopingových kauzách).

Pro novou strukturu bylo zatěžkávací zkouškou odvolání rumunského gymnasty

Andreea Raducana ke Švýcarskému federálnímu soudu, stejně jako v roce 2003

odvolání dvou ruských běžkařek Larrisy Lazutinové a Olgy Danilovové.

Švýcarský soud tyto případy rozhodl velmi vyčerpávajícím rozsudkem, kdy řekl,

že CAS nebyl v té době vazalem MOV, tudíž jeho rozhodnutí musí být považované

za spravedlivě rozhodnuté a svou silou jsou srovnatelné s rozsudky soudu

státu. Tímto se stal CAS nesporně jednou z významných institucí v oblasti

mezinárodního sportovního práva.

K tomuto ještě soud dodal, že je rozpoznatelné, že neexistuje podobná

životaschopná alternativa (no viable alternatíve) CASu, která by dokázala vyřešit

mezinárodní spory s takovou rychlostí a za přijatelnou cenu.

V současné době působí okolo 300 arbitrů, přičemž požadavky na práci arbitra

jsou opravdu velmi vysoké, například v rámci jazyků a pracovních zkušeností,

které předpokládají i odborné znalosti z oblasti sportu.

ČR je zde zastoupena dvěma arbitry a to Gerhardtem Bubnikem a Vítem

Horáčkem.

Samozřejmě pro každý spor je důležitý výběr rozhodného práva, tj. práva,

kterého se bude používat při sporu (každý stát má své spory a především sankce

upravené jinak, takže v rámci určité právní jistoty je potřeba vybrat právo státu, který

je nám svým způsobem familiérní a můžeme čekat určité rozhodnutí).

Postup a rozhodování CAS

CAS má za úkol řešit právní spory v oblasti sportu prostřednictvím arbitráže.

Vynáší arbitrážní rozhodnutí, která mají stejnou vynutitelnost jako rozhodnutí

obecných soudů.

Může dále poskytnout stranám pomoc při řešení jejich sporů přátelskou cestou

prostřednictvím mediace, jestliže je tento postup dovolen.

Kromě toho poskytuje CAS poradní názory ve věci právních otázek týkajících se

sportu.

CAS zřizuje dočasné tribunály pro olympijské hry, Hry Commonwealthu a jiné

obdobné významné události. S přihlédnutím ke specifickým okolnostem těchto

událostí jsou ustanovena zvláštní procesní pravidla pro každou tuto událost.

225

Druhy sporů předkládané a oprávněné subjekty před CAS

CAS mohou být předkládány jakékoli spory přímo či nepřímo spojené se

sportem. Může se jednat o spory obchodní povahy (např. sponzorské smlouvy)

nebo povahy disciplinární, vyplývající z rozhodnutí sportovní organizace (např.

případy dopingu).

Služeb CAS mohou využít jakékoli fyzické nebo právnické osoby se

způsobilostí k právním úkonům. Může se jednat o sportovce, kluby, sportovní

federace, organizátory sportovních událostí, sponzory nebo televizní společnosti.

Podmínky vstupu CAS do předloženého sporu, pracovní jazyk a postupy CAS

Ve věci sporů, které mají být předloženy CAS k arbitráži, k tomu musejí strany

písemně poskytnout svůj souhlas. Tato dohoda může být jednorázová nebo může

být obsažena ve smlouvě, ve statutu či v předpisech sportovní organizace.

Strany mohou předložit arbitráži CAS jakýkoli budoucí spor před jeho vznikem

nebo se mohou dohodnout na využití služeb CAS po vzniku sporu. Jednání je

vedeno ve francouzštině nebo angličtině. Za určitých podmínek může být použit

jiný jazyka ale pouze při dohodě stran.

Postupy aplikované CAS

Při řešení sporů vyplývajících ze smluvních vztahů nebo občanskoprávních

sporů je aplikován běžný arbitrážní nebo mediační postup.

Při řešení sporů vyplývajících z rozhodnutí vynesených interními orgány

sportovních organizací je aplikován odvolací arbitrážní postup.

Dále existuje také konzultační postup, který umožňuje konkrétním organizacím,

aby se obrátily na CAS s žádostí o vydání poradního názoru, aniž by existoval

jakýkoli spor či právní problém, ve věci postupu řešení nebo vývoje sporu v oblasti

sportu nebo libovolné aktivity se sportem související. Takovýto poradní názor

nepředstavuje arbitrážní rozhodnutí a není závazný.

Zahájení arbitráže, zastupování, výběr arbitrů

Strana, která si přeje předložit spor CAS, musí předložit soudní kanceláři CAS

žádost o arbitráž (běžný postup) nebo odvolání (odvolací postup), jejichž obsah je

blíže určen Kodexem sportovní arbitráže.

V případě odvolacího postupu může strana podat odvolání pouze tehdy, když

vyčerpala všechny interní opravné prostředky příslušné sportovní organizace.

Strany se mohou řízení účastnit osobně, při slyšení CAS ale mohou být také

zastupovány osobou podle svého výběru, která nemusí být právníkem, a tato

osoba se s nimi může i účastnit slyšení.

226

Obecně lze říci, že arbitrážní řízení probíhá před komisí tvořenou třemi arbitry. V

případě běžného postupu si každá strana vybere jednoho arbitra ze seznamu CAS

a poté se tito dva určení arbitři dohodnou na tom, kdo bude předsedou arbitrážní

komise.

Pokud se tito dva arbitři nedohodnou, učiní za ně toto rozhodnutí prezident

divize běžné arbitráže.

V případě odvolacího postupu si každá strana vybere svého arbitra a předsedu

komise určí prezident divize odvolací arbitráže.

Pokud s tím strany souhlasí nebo pokud to bude CAS považovat za vhodné,

může být jmenován jediný arbitr, a to v závislosti na povaze a významu sporu.

Arbitři musejí být nezávislí, to znamená, že nesmějí mít jakékoli konkrétní spojení

s žádnou ze stran a hrát jakoukoli úlohu v daném sporu.

Průběh arbitrážního řízení, aplikace práva a důvěryhodnost

Po podání arbitrážní žádosti nebo odvolání žalovaná strana předloží CAS svou

odpověď.

Po případné další výměně odpovědí ve věci tohoto sporu jsou strany vyzvány

ke slyšení, k předložení důkazů a argumentů.

Konečné rozhodnutí bude stranám sděleno o několik týdnů později, pokud

není stranám sděleno v ten samý den (u odvolacího postupu).

Pokud jde o běžnou arbitráž, strany se mohou svobodně dohodnout na právu

aplikovaném na rozhodování o meritu sporu.

V případě, že se nedosáhne dohody, bude aplikováno švýcarské právo.

Pokud jde o odvolací postup, arbitři budou rozhodovat podle předpisů orgánu,

jehož se odvolání týká, a subsidiárně podle zákonů státu, ve kterém má orgán

sídlo. Postup samotný se řídí Kodexem sportovní arbitráže.

Běžné arbitrážní řízení je důvěrné. Strany, arbitři a personál CAS nesmějí

zveřejňovat jakékoli informace spojené se sporem.

Rozhodnutí obvykle nejsou zveřejňována.

Postup odvolací arbitráže nestanovuje zvláštní pravidla důvěrnosti, arbitři

a personál CAS jsou však během řízení vázáni shodným závazkem důvěrnosti.

Obecně lze říci, že pokud se strany nedohodnou jinak, může CAS rozhodnutí

zveřejnit.

Délka trvání arbitráže

Běžná arbitráž trvá 6 až 12 týdnů.

U odvolacího postupu musí být rozhodnutí vyneseno do čtyř měsíců od

předložení odvolání.

227

V naléhavých případech a na požádání může CAS ve velmi krátké lhůtě vynést

předběžná opatření nebo pozastavit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno

odvolání.

Náklady na arbitráž CAS

U běžného postupu jsou hrazeny relativně nízké náklady a poplatky arbitrům,

stanovené na základě fixního sazebníku poplatků, a dále podíl na nákladech CAS.

Odvolací postup je bezplatný, s výjimkou úhrady počátečního poplatku soudní

kanceláři ve výši 500 švýcarských franků.

Rozsah rozhodnutí vyneseného CAS

Rozhodnutí vynesené CAS je konečné a pro strany závazné od okamžiku jeho

vyhlášení. Může být vynucováno zejména podle Newyorské úmluvy o uznání

a výkonu cizích rozhodčích nálezů, kterou podepsalo více než 125 států.

Odvolání proti rozhodnutí CAS

Soudní odvolání ke švýcarskému federálnímu tribunálu je možné jen za velmi

omezených okolností, jako je např. nepříslušnost soudu, porušení základních

procesních pravidel (např. porušení práva na řádné slyšení) nebo neslučitelnost

s veřejnou politikou.

Mediace zajišťovaná CAS a její průběh

Mediace je nezávazný a neformální postup, založený na mediační dohodě, ve

které se každá strana zaváže přistupovat v dobré víře k jednání s druhou stranou

s úmyslem urovnat spor ve sportovní oblasti za asistence mediátora CAS.

Strana, která si přeje zahájit mediační řízení, zašle svůj písemnou žádost

soudní kanceláři CAS. Poté strany jmenují mediátora, vybraného ze seznamu

mediátorů CAS, nebo v případě, že se strany na jeho osobě nedohodnou, jmenuje

mediátora po konzultaci se stranami prezident CAS.

Mediační postup probíhá způsobem dohodnutým mezi stranami. Jestliže není

dosaženo dohody, určí způsob vedení mediace mediátor.

Mediátor napomáhá urovnání sporných záležitostí jakýmkoli způsobem, který

považuje za vhodný. Za tímto účelem navrhuje řešení.

Mediátor však nesmí žádné ze stran vnucovat řešení sporu. Pokud je mediace

úspěšná, končí podpisem dohody o urovnání sporu mezi stranami.

7.6. Řešení sporů na olympijských hrách

Základním dokumentem olympijských her je Olympijská charta, která

představuje soubor základních principů, pravidel a řádů olympijského hnutí

228

a olympismu. Poslední platná verze Olympijské charty byla MOV schválena 8.

července 2011.

Ustanovení článku 61 odst. 2 Charty stanoví, že veškeré spory vzniklé v rámci

konání olympijských her nebo v jejich souvislosti řeší v souladu s Kodexem

sportovních arbitráží výlučně Arbitrážní soud pro sport - CAS.

Po dobu konání olympijských her, od roku 1996 zřizuje na olympijských hrách

speciální ad hoc tribunály, které jsou schopné řešit spory během 24 hodin. Má

v kompetenci veškeré sportovní spory včetně sporů fotbalových.

Rozhodčí řízení přitom představuje řešení sporu, které je pro účastníky řízení

závazné a konečné, neboť možnost domáhat se soudního přezkumu rozhodčího

nálezu je velmi omezená.

Příklady protestů na OH

Nagano 1998

Z českého pohledu je patrně nejznámějším případem, který tato rozhodčí

instituce řešila, aféra hokejového turnaje v rámci olympijských her v Naganu v roce

1998, na kterých čeští hokejisté získali zlatou medaili.

Do poslední chvíle nebylo jasné, zda česká hokejová reprezentace nastoupí ve

čtvrtfinále proti mužstvu USA, nebo Běloruska. Po ukončení zápasů v základní

skupině totiž vyšlo najevo, že obránce Ulf Samuelsson, který nastoupil za švédský

tým, předložil neplatný švédský pas.

Patrně pozapomněl, že během svého působení v NHL přijal americké

občanství, a automaticky tak ztratil občanství švédské. Podle pravidel Mezinárodní

hokejové federace byly všechny zápasy Švédů kontumovány, v důsledku čehož se

zařadili na poslední místo skupiny.

Kontumaci výsledků protestem napadla ruská výprava. Coby vítězové své

skupiny si Rusové vybojovali právo nastoupit proti přijatelnějšímu soupeři

z Běloruska, který měl ale po kontumaci připadnout českým hokejistům, zatímco

Rusy nově čekal zápas proti silnějším Švédům.

Mezinárodní hokejová federace protest uznala, výsledky již odehraných utkání

ponechala v platnosti a hráče Samuelssona z turnaje vyloučila.

Proti tomu se však odvolala česká i švédská strana a spor se dostal až před ad

hoc tribunál CAS. Ten rozhodl podle „olympijských ideálů pravidel fair play“

a odvolání odmítnul. Konstatoval, že český tým se švédským neprohrál

a kontumací by získal neodůvodněnou výhodu.

Ukrajina o dvě příčky dolů v roce 2012

OH Londýn. Ve finále družstev mužů ve sportovní gymnastice zvítězilo

družstvo Číny.

229

Celých patnáct minut se výpravy Velké Británie a Ukrajiny těšily z druhého

a třetího místa.

O tomto výsledku mimo jiné rozhodl nepovedený závěr sestavy jinak vynikajícího

Japonce Koheie Uchimury na koni našíř, za který získal poměrně nízkou známku.

Tím se japonské družstvo mužů propadlo až na čtvrté místo.

Proti bodovému ohodnocení rozhodčích podala na místě japonská výprava

protest k Technické komisi mužů Mezinárodní gymnastické federace a spor

o známku v průběhu olympijské soutěže byl na světě.

Kontroverzní protest Japonců byl po několika dramatických minutách uznán za

oprávněný a poslednímu cvičenci vynesl 7 desetin bodu navíc.

Tento malý rozdíl však stačil na to, aby vyhoupl Japonce na stříbrnou příčku,

družstvo mužů Velké Británie odsunul na třetí místo a Ukrajině vyfoukl medaili těsně

před nosem.

Rozhodčí pak sportovní hala, v jejímž hledišti fandili i členové britské královské

rodiny, sborově vypískala.

A co na to Ukrajina? Zdrceně povzdechla, že 100 metrů představuje v atletice

100 metrů, kdežto v gymnastice někdy pouze 95 a v jiných případech dokonce 105

metrů.

Média obletěla fotografie japonského funkcionáře, který spolu s protestem

předává odvolacímu orgánu bankovku vyššího obnosu v dolarech.

Jednalo se o správní poplatek, který je dle Pravidel sportovní gymnastiky

Mezinárodní gymnastické federace pro soutěže mužů na olympijských hrách splatný

podáním protestu.

Překážka na cestě do finále

České atletické výpravě nepochybně pořádně zatrnulo, když se po doběhu

Denisy Rosolové v kvalifikačním závodě v běhu na 400 m překážek žen objevila na

informační tabuli zpráva o její diskvalifikaci.

Česká atletka si přitom svým velmi dobrým časem vybojovala postup od finále.

Rozhodčí však usoudil, že na sedmé překážce vedla při jejím přechodu levou nohu

mimo překážku, což odporuje stanoveným pravidlům.

Česká výprava podala neprodleně po oznámení verdiktu o diskvalifikaci protest,

se kterým nakonec uspěla.

I tak však ještě nebylo vyhráno. Diskvalifikací se totiž na místo české závodnice

posunula domácí běžkyně Eilidh Childová.

Britové již měli připravený opravný prostředek proti rozhodnutí o uznání českého

protestu, od kterého však nakonec po zhlédnutí videozáznamu – k úlevě české

výpravy – upustili.

230

8. Sport a právo v mezinárodním prostoru

Díky svému vlivu v nejrůznějších oblastech světa má sport nezanedbatelný

mezinárodní význam a rovněž tak i pro EU.

Přispívá k naplňování cílů, které si EU stanovila, jako je solidarita, sociální

a hospodářský pokrok, i k cílům celosvětově platným, kterými jsou podpora míru

a porozumění mezi státy a národy.

Na druhou stranu EU díky svému stále narůstajícímu vlivu může pozitivně

ovlivnit sportovní prostředí nebo alespoň napomoci v problematických bodech.

Tedy sport, jako oblast lidského zájmu, je jedním z témat, kterým se EU zabývá.

Jaká je míra tolerance práva EU vůči sportovním asociacím?

Pravidla organizace sportovních soutěží jsou nutná k tomu, aby zajistila

minimální úroveň solidarity a rovnosti mezi nejsilnějšími a nejslabšími ve

sportovních soutěžích s ohledem na nejistotu výsledku sportovních klání.

Například transferová pravidla a s tím související systém registrací hráčů,

sportovců se snaží docílit zmiňované rovnováhy soutěže.

Evropské sportovní právo a mantinely práva evropského

S ohledem na specifika sportovního sektoru definování rozsahu či hranice

teritoria autonomie sportovních asociací při tvorbě norem čistě sportovního zájmu

je základním kamenem koncepce sportovního práva a EU hraje hlavní roli při

skulptování této koncepce.

ESD uznal v odst. 106 rozsudku Bosman specifika sportu tím, že podle něj “z

pohledu značné sociální důležitosti sportovních aktivit a zejména fotbalu

v Evropském společenství, cíl udržení rovnováhy mezi kluby zajištěním určitého

stupně rovnosti a nejistoty sportovního výsledku a podpory k náboru a trénování

mladých hráčů musí být akceptován jako legitimní”.

Jak dalece musí sportovní sektor prokázat, že je nadán zvláštním a specifickým

charakterem ve světle evropského práva, aby tak chránil svou autonomii?

Zmíněné hledání uznání specifik sportovních pravidel je ovšem v EU jedinečné

také díky tomu, jakým způsobem je třeba nahlížet na samotné evropské právo.

Ke správnému pochopení je nutné si uvědomit cíle systému EU, které jsou

ekonomické, politické a sociální a uplatňují hluboký formativní vliv na evropské

právo.

Stejně tak je třeba při studiu evropského práva jako nového právního řádu

zapomenout na dosavadní znalosti o tom, jak aplikují a vykládají právo vnitrostátní

soudy.

231

Pokud jde o styl aplikace evropského práva, ESD se snažil ve své rozhodovací

činnosti podpořit efektivitu evropského práva právě ve světle cílů EU. Například

vztáhl povinnost respektovat pravidla volného pohybu osob (dnes čl. 45 Smlouvy

o fungování EU, dříve čl. 39 Smlouvy o Evropském společenství) také na

soukromoprávní sportovní asociace, pokud kolektivně regulují pracovněprávní

vztahy a dovodil, že tato povinnost neexistuje pouze pro členské státy EU.

Dokonce takto aplikoval evropské právo na sport, přestože výslovně

v evropském právu úprava o sportu legislativně neexistovala. Kreativně dovodil, že

sportovní pravidla jsou předmětem kontroly evropského práva v případě, že

generují ekonomickou aktivitu.

Naopak pravidla čistě sportovního zájmu, která se týkají např. diskriminace na

základě občanství při sestavování národních týmů, nespadají podle spíše

emocionáního závěru soudu pod evropské právo. Protože bylo následně složité

rozlišovat, kdy už generují sportovní pravidla ekonomickou aktivitu, aby spadala pod

evropské právo, ESD později v kauze Meca-Medina rozhodl, že nakonec veškerá

sportovní pravidla sportovních asociací, včetně těch s čistě sportovním účelem,

spadají pod kontrolu evropského práva.

Pokud jde o zmiňované cíle EU, například volný pohyb osob je jedním ze

základních principů EU, který brání tvorbě překážek znevýhodňujících občana

členského státu EU, když chce vykonávat ekonomickou aktivitu na území jiného

členského státu.

ESD tedy v kauze Bosman nahlížel na volný pohyb osob tak, že fotbalový klub

nemůže vyžadovat a přijímat odstupné za zaměstnání svého bývalého hráče

(kontrakt již vypršel) v klubu v jiném členském státě, jelikož jde o neproporcionální

překážku volného pohybu osob. Evropské právo volného pohybu osob však

nedosáhne na požadavek odstupného za transfer mezi dvěma kluby situovanými

v uvnitř jednoho členského státu.

Záleží tedy na volbě národních asociací, zda si přejí požadovat odstupné

v případě vnitrostátních přestupů (tj. mezi kluby v rámci jedné asociace) a národní

asociace odpovídají za to, zda je tato praxe v souladu s vnitrostátním právem.

Sportovní asociace je též podnikem, resp. sdružením podniků pro účely práva

hospodářské soutěže. K aplikaci práva hospodářské soutěže dle evropského práva

je ovšem splnit podmínku, aby jednání podniku mělo vliv na obchod mezi členskými

státy. V opačném případě se aplikuje právo hospodářské soutěže vnitrostátní.

232

Mezinárodní asociace a zásah evropského práva do vnitrostátních asociací

(příklady níže)

Mezinárodní sportovní asociace přinášejí mezinárodní prvek a velice často

díky tomu mohou být dotčeny vnitrostátní sportovní asociace evropským právem.

Na druhou stranu zde platí velice často, že kde není žalobce, není soudce a

k hodnocení sportovních pravidel ve světle evropského práva došlo zejména na

základě iniciativy žalobců, kteří neváhali krátkou sportovní kariéru ohrozit

dlouholetým soudním sporem.

Do té doby žila sportovní asociace svým životem dle zaběhlých pravidel

a například s ohledem na volný pohyb osob je velice nepravděpodobné, že by

Komise EU mohla zahájit řízení vůči členskému státu, který údajně opomine zajistit

dodržování zákazu diskriminace na základě občanství na svém území právě tím, že

efektivně nezabrání této diskriminaci učiněnou soukromoprávní, sportovní, asociací.

Ve sportovní asociaci není dostatečný stupeň státního jednání či kontroly

v kauzách výše popsaných.

Příklad zásahu I.

Problematika související s Evropským právem se může objevit na půdě

sportovních asociací též incidentně.

V praxi nastala zajímavá kombinovaná situace, kdy hráč (cizí státní příslušník),

registrovaný v jiném členském státě, nastoupil do utkání, aniž by o tom například klub

vůbec věděl.

Hráč za účelem získání registračního průkazu uvedl registrační orgán v omyl

tvrzením, že není v zahraničí registrován, nastoupil tedy neoprávněně s dvojí

registrací v soutěžích ČR a současně k utkání navíc nastoupili další cizí státní

příslušníci.

Pokud však jde o normy sportovního charakteru, je třeba přijmout takový

přístup, že pokud se evropské právo aplikuje na daný případ, pak je třeba ve světle

okolností případu vyhodnotit, zda daná sportovní pravidla nepřiměřeně nezasahují

do svobod garantovaných evropským právem. Tedy nelze automaticky garantovat

globální autonomii sportu v právní úpravě evropského práva, ale podmínit ji

splněním podmínek proporcionality.

Do budoucna by se mohla aktivizovat aktivnější role EU, než tzv. negativní

harmonizace“ vykonávaná ESD.

To znamená hledat inspiraci v rámci spektra členských států k aktuálním otázkám

ve sportovním odvětví a přijmout konkrétní úpravu.

233

ESD v kauze Bernard poprvé odkázal na čl. 165 Smlouvy o fungování EU, tzn.,

že je třeba přihlédnout ke zvláštní povaze sportu, jeho strukturám a společenské

a výchovné funkci.

Případně české právní prostředí může být inspirováno evropským stylem

a reflektovat výše popsaný přístup též v rámci vnitrostátní regulace.

Ještě je třeba dodat, že v posledních letech existuje též trend řešit řadu sporů

u CAS, včetně aplikace evropského práva u tohoto orgánu.

ESD rozhoduje ve světle evropské integrace, CAS zejména s ohledem na

zájmy sportu, oba však budou považovat sportovní odvětví za specifické.

Mezinárodní sportovní asociace

mají zásadní vliv na podobu sportovního odvětví, které řídí. Řadou úprav

nařízení (regulations) či oběžníků (circulars) ovlivňují podobu vnitrostátní úpravy

prováděné spolkem, který exkluzívně organizuje sportovní soutěže na území daného

státu.

Nadnárodní úprava mající vliv na regulaci sportu v ČR tak může pocházet

z autonomního zdroje mimo stát, resp. z úrovně mezinárodních sportovních

asociací s možnou delegací pravomoci k řešení sporů na orgán, kterým je CAS.

Jde o systém, který se stále vyvíjí a k jehož zařazení a názvosloví nedošlo zatím

ke konsensu. Jedná se o škálu definic počínaje od Lex Sportiva až po přirovnání

k Lex Mercatoria.

Setkáme se i s kritikou, že rozhodci CAS v důsledku iluze termínu Lex Sportiva

se možná zdají být jako právní idealisté vytvářející novou formu hmotného práva,

ale typologie sporů spíše nahrává faktu, že rozhodci CAS často jednají jako právní

pozitivisté, kteří operují ve světě sportu regulovaného smlouvami, resp. adoptují

obecné právní normy na specifické prostředí sportovní regulace. Jde však

o oblast práv a povinností sportovních subjektů, jejíž studium je důležité k pochopení

fungování sportovního sektoru a následné efektivní regulaci tohoto odvětví či řešení

sporů.

Příklad zásahu II.

Pro ukázku složitosti problému příklad konfliktu práva EU s českým subjektem

Nizozemský soud v Utrechtu vydal v roce 2008 rozsudek, kterým uložil fotbalové

asociaci ČR, aby neprodleně uvolnila registraci hráče Martina Suse, podle pravidel

FIFA a prokázala součinnost při přechodu hráče z klubu FC Brno do klubu FC

Twente ‘65 v Enschede.

Za každý den jednání v rozporu s tím, co bylo utrechtským soudem uloženo, měla

asociace platit nemalou finanční částku.

234

Nizozemský soud vydal osvědčení dle čl. 54 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001

o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech,

hráč Sus podal u českého soudu návrh na nařízení exekuce na majetek asociace

a návrh na prohlášení rozsudku vykonatelným na území ČR, kdyby asociace

neuvolnila registraci hráče do Nizozemí. Celkem nekompromisní postup vůči

sportovnímu svazu díky Nařízení Rady č. 44/2001.

Na druhé straně přestupní pravidla FIFA, dle kterých asociace ve výše

zmíněném případě hráče Suse postupovala a neuvolnila registraci hráče Suse do

Nizozemí, byla vytvořena na základě spolupráce mezi asociací FIFA a Evropskou

komisí za účelem zajištění souladu pravidel FIFA o statutu a transferech hráčů

s evropským právem s přihlédnutím ke specifikám sportovního odvětví fotbalu.

Existovala pro asociaci možnost pokusit se vydat u utrechtského soudu na

cestu argumentace ve světle uznání specifik fotbalové úpravy dle výše uvedeného

odst. 106 rozsudku Bosman.

Na tuto fázi bohužel při řešení kauzy nedošlo díky tomu, že rozhodnutí

utrechtského soudu z r. 2008 mělo v podstatě charakter tzv. default judgment a tato

kauza se tedy stává pro účely tohoto článku názorným příkladem alternativ aplikace

evropského práva.

Pokud by bylo bývalo argumentováno asociací před utrechtským soudem ve

světle principů specifik fotbalového odvětví a jeho norem sportovního zájmu,

mohlo jít pro sportovní právo o cennou kauzu, ze které by hypoteticky mohla vzejít

i zajímavá předběžná otázka k ESD, který, jak bude patrno níže, zatím neměl

příležitost se k pravidlům FIFA o statutu a transferech hráčů vyjádřit.

V tomto konkrétním případě nastal nekompromisní přístup evropského práva

vůči sportovní asociaci skrze procesní nařízení Rady č. 44/2001.

Závěr

Vývoj vztahu EU k právnímu postavení sportu, momentálně vrcholil přijetím

samostatného článku o sportu ve Smlouvě o fungování EU.

Lisabonskou smlouvou došlo k 1. prosinci 2009 k vytvoření nových kompetencí

Unie v oblasti sportu, jejichž cílem je podporovat evropská hlediska sportu a rozvoj

jeho evropského rozměru.

V současné době probíhají jednání o jejich konkrétní podobě, na co by měla být

zaměřeny a jakou formou aplikovány. Od roku 2012 by měl po přípravné práci

následovat tzv. Evropský sportovní program s vlastní kapitolou v rozpočtu EU, jenž

by měl být založen na přidané hodnotě EU ve sportu zjištěné na základě

Přípravných akcí. Tato přidaná hodnota EU bude spočívat na třech skutečnostech.

235

Za prvé,

EU představuje ideální platformu pro diskuzi mezi členskými státy, orgány Unie

a představiteli sportu na evropské i celosvětové úrovni.

Dalším přínosem

nového článku o sportu je právní vyjasněnost postavení sportu v evropském

právu. Do přijetí Lisabonské smlouvy neexistoval právní základ postoje EU ke

sportu, což způsobovalo komplikace Komisi i Soudnímu dvoru při aplikaci ustanovení

o volném pohybu osob a hospodářské soutěži.

Každý vnímal specifické postavení sportu mezi ostatními odvětvími průmyslu,

ale nebylo je o co podložit. Dnes už je jasně dané v článku 165 SFEU, že má EU brát

v potaz zvláštní povahu sportu a chránit ji.

Třetím pilířem,

významným hlavně pro sportovní občanský sektor, je postupné zavedení

programů EU ve sportu, s nimiž souvisí spolufinancování sportovních aktivit

z rozpočtu Unie.

Je potřeba zdůraznit otevřenost současných jednání o konečné podobě

potencionálního Evropského sportovního programu. Jedná se o velice aktuální

téma. V tuto chvíli je pro nás stěžejní, že jak na vnitrostátní úrovni, tak na úrovni

unijní došlo k uvědomění si důležitosti sportu v životě každého z nás v souvislosti

se současným sedavým způsobem života, s jeho významnou rolí ve výchově

a vzdělávání mládeže a s jeho integračními, zdravotními a dalšími funkcemi ve

společnosti.

Jisté je, že veřejné autority mají vůli více podporovat sport, spolupracovat

a naslouchat sportovnímu hnutí, ač je zatím nejasné, jaké konkrétní právní

prostředky k těmto záměrům použije.

8.1. Sport a právo v Evropské unii (EU)

Je potřebné opět připomenout vliv práva unijního na náš právní řád. Přijetím ČR

do EU (1. 5. 2004) a na základě ratifikovaných smluv a článků ústavy ČR, je právo

EU, včetně rozhodnutí ESD, postaveno na stejnou úroveň jako ústavní zákony

ČR tzn. má přednost i před zákonnými normami neústavními. Právní normy vydané

orgány EU jsou tak obecně závazná nařízení, bez dalšího použitelná v členských

státech EU.

Dne 1. prosince 2009 nabyla účinnosti Lisabonská smlouva, která má mimo jiné

za následek přeměnu Smlouvy o založení Evropského společenství na Smlouvu

o fungování Evropské unie (SFEU). Lisabonskou smlouvou také EU získala právní

236

subjektivitu. Smlouva o fungování EU na rozdíl od své předchůdkyně obsahuje

ustanovení, která přímo hovoří o sportu. EU si v článku 6 SFEU vymezuje

pravomoc pro aktivity, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnost členských

států, mimo jiné i v oblasti sportu.

Článek 65 této smlouvy má název „Všeobecné a odborné vzdělávání, mládež

a sport“, a v druhé části prvního odstavce říká: „Unie přispívá k podpoře

evropských hledisek sportu s přihlédnutím k jeho zvláštní povaze, jeho strukturám

založeným na dobrovolné činnosti a jeho společenské a výchovné funkci.“

Je otázkou co přesně znamená pojem „evropské hledisko“ (v anglickém znění

smlouvy: „european sporting issues“), odpověď zřejmě přinese až časem praxe. Bez

dalšího upřesnění je i druhý odstavec zmíněného článku, který mimo jiné uvádí:

„Činnost Unie je zaměřena na rozvoj evropského rozměru sportu podporou

spravedlivého a otevřeného sportovního soutěžení a spolupráce mezi subjekty

odpovědnými za sport, jakož i ochranou fyzické a mravní integrity sportovců,

obzvláště mladých sportovců“.

O sportu se zmiňuje ještě třetí odstavec článku 65, kde je stanoveno: „Unie

a členské státy podporují spolupráci v oblasti vzdělávání a sportu se třetími zeměmi a

s příslušnými mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy.“

Konkrétně je zde zmíněna Rada Evropy, nepochybně s přihlédnutím k jejímu

dlouhodobému zájmu o kulturní a společenské aspekty sportu, které vyústili v jiný

důležitý dokument - Evropskou chartu sportu.

Lisabonská smlouva dává sportu skutečně evropský rozměr. Vzhledem k tomu,

že se jedná o nový dokument, nelze zatím říci, jaký dopad bude mít v praxi. Určitě

však výše zmíněná ustanovení posílí význam sportu v právu EU, což může přinést

například nové dotační programy na podporu sportu v členských státech EU.

Pravomoc Evropské unie pro sport

EU byla vytvořena za účelem zajištění hospodářského a sociálního růstu svých

členských zemí skrze zmenšování rozdílů mezi regiony, které rozdělují Evropu

(SFEU – preambule).

Aby účelů mohlo být dosaženo, musela být vytvořena nějaká moc - instituce,

která by rozhodovala ve jménu všech, nezávisle na národních zájmech jednotlivých

členských států, o tom, jakým způsobem se budou rozdíly mezi regiony zmenšovat,

a co budou členové Unie dělat pro naplnění cílu EU.

Proto se členské státy rozhodly, že podepsáním smlouvy o přistoupení do EU se

vzdají části svých suverénních práv ve prospěch Společenství a zároveň Unii

vybavily novými pravomocemi jednat nezávisle na vůli členských zemí.

Členské státy dobrovolně svěřily EU pravomoc rozhodovat v některých

oblastech za ně ve víře, že je to nutné pro dobro věci, pro účel EU.

237

Aby tomu tak bylo, musí být přenos pravomocí z členských států na EU obecně

platný, řízený, musí být určeno, ve kterých oblastech je EU zmocněna pravomoci

převzít a ve kterých ne. To bylo ošetřeno článkem č. 5 Smlouvy o ES, který říká, že:

„Společenství jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou a cílů v ní

stanovených. V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí

v souladu se zásadou subsidiarity Společenství činnost pouze tehdy a do té míry,

pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států,

a proto, z důvodu jejich rozsahu či účinků, jich může být lépe dosaženo na úrovni

Společenství. Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro

dosažení cílů této smlouvy“.

Cíle EU a oblasti činností, které může Unie vykonávat k jejich dosažení, jsou ve

Smlouvě vyjmenovány a pro každou z nich Smlouva určuje orgány EU, které se jimi

zabývají. (SFEU, článek 288).

Smlouva o ES také ve stejném článku obsahuje definice forem realizace

pravomocí. Těmi EU vyjadřuje, co považuje za prospěšné k plnění svých cílů,

vyjadřuje jimi své postoje, názory a přání, ale po členských státech jejich plnění

nepožaduje.

Vydání těchto dokumentů se vztahuje k oblastem, které přímo nesouvisí s cíly

EU. Stanovisko většinou předchází závaznému právnímu předpisu Unie.

Protože sport nebo sportovní činnost nespadá ani do cílů ani do činností

k naplnění cílů, tak „Evropská unie nemá pravomoc aktivně vytvářet sportovní

politiku, jelikož sport není upraven v zakládajících smlouvách EU.

To znamená, že Unie nemá pravomoc přímo měnit nebo nařizovat změnu

právních norem pro tuto oblast, oblast sportu.

Otázkou zůstává, jestli státy mají, nebo by měly mít, právní normy týkající se

sportu. Z forem, kterými EU realizuje své pravomoci, zbývá jen forma doporučení

a stanoviska, kterou se Unie může ke sportu vyjadřovat, doporučovat, co by bylo

žádoucí, ale je na členských státech samotných, jestli je vezmou za své a budou se

jimi řídit nebo ne.

I přesto, že sport není primárním cílem Unie, si EU uvědomuje, že k naplňování

jejích cílů přispívá, protože má neopomenutelný význam pro společnost vzhledem

ke své výchovné, zdravotní, ekonomické ale i zábavní funkci.

Nebo naopak může proces plnění cílů narušit vlivem dopingu, korupce,

využíváním mladistvých a dalších negativních jevů ve sportu.

Unie může sportu pomoci se zmíněnými negativy bojovat i jinak ho pozitivně

ovlivňovat. Tudíž EU by se měla sportem zabývat a využívat (nebo potlačovat)

jeho vliv.

238

Evropská komise a sport

Sportem se v EU nejvíce zabývá Evropská komise. Ta je institucí, jež provádí

politiku Unie.

Je složena z Komisařů, jež jsou rovnoměrně delegovaní členskými státy

a proto má nadnárodní a nestranný charakter.

Sport spadá pod DG X s odborností pro informace, komunikaci, audiovizuální

média a politiku, kulturu a sport. Samozřejmě se na řešení otázek sportu mohou

podílet i jiná generální ředitelství, např. DG V pro zaměstnanost.

Ve Společenství má Komise nezastupitelné funkce: iniciační funkci, jelikož

předkládá legislativní návrhy Radě EU a kontrolní funkci, protože dohlíží na

provádění primárního i sekundárního práva EU.

Pokud shledá, že členský stát nebo jiný subjekt tyto legislativy poruší, může

vznést žalobu k ESD.

Unie vydala na úrovni doporučení a stanovisek dokumenty, které se

problematikou sportu zabývají.

Dokumenty EU ve vztahu ke sportu

Adonninova zpráva

Již v roce 1985 byla na základě summitu, který se zabýval komplikovaností

rozhodovacího procesu a institucionálního řešení, vypracována Adonninova zpráva.

Ta navrhovala jako řešení pro nedostatek vazeb mezi institucemi EU

a společností například pořádání sportovních akcí pod záštitou Evropského

parlamentu. Dále se vyjádřila takto: „…sport je vynikajícím prostředkem k upevnění

pocitu sounáležitosti Evropanů k Evropské unii“.

Od té doby Evropská komise usiluje o zapojení sportu do své práce

s veřejností a podílí se na zajímavých sportovních událostech (např. na Olympijských

hrách a na Tour de France)

Evropské společenství a Sport

Tato zpráva byla Komisí vydána roku 1991 a jako vůbec první se celá věnovala

sportu. Komise zde definovala roli a vliv sportu ve společnosti a v EU a také potřebu

jmenovat politiku sportu jako jednou z oficiálních politik EU.

Deklarace k Amsterodamské smlouvě

K Amsterodamské smlouvě (1997) byla připojena Deklarace, která zmiňuje

sociální úlohu sportu, jeho vliv na tvorbu identity a stmelení občanů. Naléhá na

orgány EU, aby naslouchaly sportovním asociacím při projednávání otázek, které

sport ovlivňují a aby kladly důraz zvlášť na charakterističnost amatérského sportu.

239

Evropský model sportu

Komise ve svém „Pracovním spisu k Evropskému modelu sportu“ identifikovala

pět funkcí, které podle ní sport má.

Jsou to: vzdělávání, přispívání k veřejnému zdraví, sociální, kulturní

a rekreační funkce. Pro ekonomiku vytváří mnoho pracovních míst a je to rychle

se rozvíjející oblast s čím dál tím vyšším obratem.

Evropský model sportu jako první dokument Komise vyjmenoval problematické

body v oblasti medializace sportu a vlastnictví vysílacích práv sportovními kluby,

se kterou se pojí velké peníze, konkurenceschopnost malých a velkých klubů

v soutěži a narušování zásad volného trhu hospodářské soutěže.

Helsinská zpráva o sportu

Komise roku 1999 Radě EU navrhuje posílit funkci sportu v procesu vzdělávání

a odborné přípravy zejména vzděláváním pracovníků ve sportu a regulovat tak

vzrůstající doping.

Zachovat tradiční hodnoty sportu ruku v ruce s přizpůsobením se na nové

podmínky. Říká, že musí být zachovány integrita a autonomie sportu a

podporována současná sportovní struktura a etika. Nicméně se, ve znění Smlouvy

o založení ES, vzdává jakékoli přímé zodpovědnosti za sport.

Deklarace z Nice

Nebyla začleněna jako součást Smlouvy, ale byla přijata jen jako společné

prohlášení v roce 2000. i přes její právní nezávaznost je významná, protože: „Nikdy

předtím nebyl význam sportu pro vytváření Evropské unie projednán a shrnut tak

komplexně a do takových podrobností na nejvyšší politické úrovni“

Bílá kniha o sportu

Tato zpráva byla vydána Komisí Evropské unie roku 2007. Vychází z

dokumentů zabývajících se oblastí sportu, které byly vydány již dříve, a jde o první

ucelenou iniciativu EU a dalších organizací v oblasti sportu.

Na jejím vzniku se podílely orgány EU, členské státy, sportovní federace,

Světová antidopingová agentura (WADA), olympijské výbory a další organizace

působící v oblasti sportu.

Cílem Knihy je zhodnotit roli sportu v EU, vyzdvihnout problémy a navrhnout

jejich řešení, poskytnout výhled do budoucna v této problematice. Bílá kniha

o sportu umožnila zakotvit sport do evropské politiky (např. Koncepce státní

podpory sportu, 2011, více v kapitole 2.1).

Témata a návrhy, jež jsou v Knize zmíněny:

240

- posílit spolupráci mezi zdravotnictvím, výchovou a sportem na propagaci

aktivního života. Sama se proto snaží podporovat síť zdraví upevňujících

tělesných aktivit (HEPA ) a školské programy (Erasmus, Leonardo da Vinci),

jakož i lokální vzdělávací centra pro budoucí profesionální sportovce,

- doping je jedním z velkých problémů sportu, a proto: „Komise doporučuje, aby se

k obchodu s nelegálními dopingovými látkami na celém území EU přistupovalo

stejně jako k obchodu s nelegálními drogami“ a navrhuje partnerství mezi

Interpolem, WADA a donucovacími orgány členských států, které EU podpoří

rozvojem sítí antidopingových organizací,

- sport má potenciál pro integraci znevýhodněných, rovné příležitosti a boj proti

rasismu a násilí. A tak Komise zařadí tyto body do všech svých aktivit, programů

a návrhů,

- pro ekonomiku je sport rostoucím odvětvím, které vytváří volná pracovní místa

a může být nástrojem pro rozvoj v různých oblastech. Komise proto bude

podporovat výměnu informací, pokud jde o pořádání sportovních akcí s cílem

podpořit udržitelný hospodářský růst a bude provádět různé studie a průzkumy,

aby zhodnotila přínos sportu,

- Komise bude obhajovat možnost snížených sazeb DPH pro sport, sport je

specifická činnost, protože má mnoho vlastních pravidel, která jsou všeobecně

přijímána: oddělené soutěže mužů a žen (a není to bráno jako diskriminace –

kontinuálně viz kapitola 1.6), omezený počet soutěžících, nejistota sportovního

výsledku, opatření pro rovnost mezi kluby v soutěži, atd. a proto se na něj „právní

předpisy pro hospodářskou soutěž a ustanovení o vnitřním trhu vztahují pouze do

té míry, v jaké představuje hospodářskou činnost.“,

- národnostní diskriminace a omezování volného pohybu osob není v souladu

s primárním právem EU. Proto Komise vyzývá členské státy k řešení národnostní

diskriminace ve všech sportech. Ale v souladu s rozsudky ESD uznává omezení

volného pohybu, když jde o výběr domácích sportovců do soutěží národních

družstev, omezení počtu účastníků v soutěži a stanovování konečných možných

termínů pro přesun hráčů v oblasti kolektivních sportů,

- agenti sportovců pro přestupy a účast v soutěžích někdy volí nevhodné

postupy a jsou součástí korupce, praní špinavých peněz a využívání nezletilých

sportovců. Proto bude Komise činnost agentů sledovat, a pokud to bude nutné,

241

zavede opatření. Do strukturovaného dialogu pro dosažení zmíněných návrhů

a východisek má povinnost zapojit sportovní federace a národní sportovní

organizace.

Bílá kniha o sportu byla předložena Radě EU a ta ji schválila, takže na jejím

základě byl vytvořen Akční plán Pierra de Coubertina, plán 53 akcí pro naplnění

cílů a návrhů Knihy. Akce jsou rozděleny do skupin dle zaměření na společenské

vlivy, ekonomické dopady, organizaci sportu a spolupráci členských států.

Smlouva o fungování Evropské unie

Tato smlouva z roku 2008 je prvním primární právem EU, které ve svých

článcích slovo „sport“ konkrétně zmiňuje. Tím se sport povyšuje do oblastí, kterým

se Unie chce oficiálně zabývat, případně regulovat, pokud by to bylo nutné, protože

EU vnímá význam sportu pro občany svých členských států.

Rozvoj evropského rozměru v oblasti sportu

Na počátku roku 2011 Komise EU zveřejnila sdělení dalším orgánům Unie

s názvem „Rozvoj evropského rozměru v oblasti sportu“, v němž si opět vytyčuje své

aktivity a priority pro oblast sportu v dalším období.

Jako nejdůležitější a nové sdělení, oproti předchozím dokumentům Komise, se

jeví návrh na přístup Unie k Antidopingové úmluvě Rady Evropy.

Závěr

Na základě výše popsaných dokumentů a doporučení, které EU vydala lze

vyjmenovat hlavní priority podpory a problematické oblasti sportu, kterými se EU

zabývala a bude se zabývat:

- podpora sportu jako socializační, výchovné, kulturní a především zdraví

prospěšné aktivity občanů Unie i dalších států,

- podpora amatérské povahy evropského sportu, jeho nezávislosti na státní moci

a dobrovolnictví v něm,

- snaha zachování pyramidové struktury sportu, kdy jsou sportovní pravidla

určována mezinárodními sportovními federacemi a ne státními orgány

a pochopení pro opatření pro zachování nejistoty sportovního výsledku,

- ochrana rovnoprávnosti mužů i žen a mladistvých ve sportu před

vykořisťováním,

242

- boj s dopingem, diváckým násilím na sportovištích a přílišnou komercializací

sportu spojenou s prodejem vysílacích práv a enormními výdělky některých

sportovních klubů,

- řešení rozporů mezi pravidly sportovních soutěží a klubů a legislativou EU

hájící cíle a prostředky k naplnění cílů Unie.

8.2. Evropský soudní dvůr (ESD) a jeho rozhodnutí

Nejen Komise má v EU co do činění se sportem. ESD je nejdůležitějším orgánem

EU pro oblast sportu, protože jenom on na něj může aktivně působit, i když

nepřímo.

To proto, že je zodpovědný za výklad, kontrolu a zajištění provádění právních

norem, předpisů, nařízení, směrnic a rozhodnutí, tedy všech dokumentů, které jsou

vydávány příslušnými orgány EU a které jsou nějakým způsobem závazné pro

členské státy Unie.

Jeho činnost je určena články 220 až 245 Smlouvy o ES.

Z nich vyplývá, že Soudní dvůr řeší spory mezi členskými státy EU navzájem,

institucemi EU navzájem, Unií a členskými státy a Unií a jednotlivci.

Pokud se na něj obrátí někdo z oprávněných žalobců (instituce EU, členské státy,

fyzické i právnické osoby), že došlo k porušení práva ES nebo k jeho špatnému

výkladu, musí se tím Soudní dvůr EU zabývat alespoň do té míry, že zváží, zdali má

oprávnění se touto stížností zabývat.

Má k dispozici tři typy řízení:

- řízení o porušení smlouvy,

- řízení žaloby na neplatnost a nečinnost,

- řízení o předběžné otázce.

Pro sport je ESD důležitý tím, že se k němu může obrátit sportovec, sportovní

klub nebo třeba sportovní federace s žalobou, že určité sportovní pravidlo

porušilo jeho právo, kterému mu EU zaručuje.

Rozsudek Soudního dvora nebo jeho vyjádření se k dané věci nemůže přímo

zrušit dané sportovní pravidlo, protože k tomu nemá oprávnění, jelikož sport

nespadá do již jmenovaných cílů nebo prostředků k naplnění cílů EU. Může ale

nepřímo způsobit jeho změnu nebo zrušení, protože instituce, federace a jiná

uskupení v členských státech musí dbát na to, aby jejich ustanovení nebyla v rozporu

s právem Společenství.

243

Například článek 39 Smlouvy o ES volném pohybu osob na první pohled nemá

co do činění se sportovními pravidly, ale pokud soud shledá, že sportovní pravidlo

tento článek porušuje, dojde díky rozsudku ke změně pravidla.

Soudní dvůr se nejčastěji ke sportovním pravidlům a jiným ustanovením vydaným

sportovními organizacemi vyjadřuje skrze řízení o předběžných otázkách. A to poté,

co k němu tuto otázku vznese národní soudní dvůr, protože u něj byla podána žaloba

na porušení určitého ustanovení EU pravidlem určitého sportovního odvětví.

Soudní rozhodnutí ESD

Počátek vztahu EU ke sportovním pravidlům definoval rozsudek Evropského

soudního dvora v případu Walrave. Ten řekl, že „Vezmou-li se v úvahu cíle

Společenství, sport spadá pod právo Společenství pouze tehdy, pokud představuje

hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy o ES“.

Jenže v současnosti je situace taková, že téměř vše, co tvoří sport a je sportem

vytvářeno, kromě čistě sportovních pravidel (jako je kupříkladu ofsajd), lze vyložit

jako alespoň okrajově ekonomickou činnost. To si uvědomují i sportovci a stává

se, že se v případě jejich konfliktu se sportovními pravidly dovolávají práva EU,

které, jak se domnívají, by bylo na jejich straně.

EU se tedy dostává do postavení, že i když sama uznává autonomii sportu

a nechce aktivně vytvářet sportovní politiku, musí ve svých rozsudcích projevit, co

je podle ní, a podle cílů, které brání, ve sportu ještě přípustné a co už ne, a ovlivnit

tak sportovní dění.

A protože sportovní federace sami, aby předešly případným dalším konfliktům na

podobném základě, někdy pozmění na základě těchto rozsudků svá sportovní

pravidla. EU nepřímo vytváří sportovní pravidla, sportovní politiku.

Zmíněny jsou ty případy a rozhodnutí ESD, které se jeví nejvýznamnějšími pro

změnu nahlížení EU na oblast, kterou nazývá autor sportem a právem:

Případ Walrave a Koch (1974)

Bruno Walrave a Linginus Koch, dva občané Nizozemí, se v cyklistice živili jako

vodiči na motocyklu, kteří cyklistům na kole udávají tempo.

Své služby poskytovali různým týmům a byli jimi placeni. Mezinárodní cyklistická

unie UCI , ale roku 1973 vydala pravidlo, které říkalo, že jezdec udávající rychlost

musí mít stejnou státní příslušnost jako cyklista jedoucí za vodičem. Díky tomuto

novému pravidlu jim byla zamítnuta účast na mistrovství světa v týmech složených

z jiných než nizozemských jezdců.

Walrave a Koch tedy roku 1974 podali žalobu na UCI, nizozemskou

a španělskou cyklistickou federaci, protože podle nich toto pravidlo odporovalo

Smlouvě o EHS a jejím článkům o volném pohybu osob č. 48 a služeb č. 59 .

244

Nizozemský soud na to vznesl předběžné otázky k ESD, protože naznal, že se

jedná o výklad práva Společenství. Kromě všech zúčastněných se k předběžným

otázkám vyjádřila i Komise EU:

Na otázku, zdali tato smlouva mezi vodičem a cyklistou může být považována

za pracovní smlouvu, Komise říká: „Ano, jde o pracovní smlouvu, protože Walrave

a Koch za svou činnost byli placeni“. Tím pádem by mělo být výše zmíněné

ustanovení UCI o stejné národnosti v týmu protiprávní, ale v určitých případech lze

zohlednit „objektivní rozdílnosti“.

V tomto případě ustanovení UCI není v rozporu s právem EU (články 48 a 59

Smlouvy o EHS), protože jde o amatérskou ne profesionální soutěž a také jde

o závod, kde hlavním smyslem je souboj národů, ne jednotlivců, tudíž jde o čistě

sportovní záležitost a omezení kvůli občanství je zde opodstatněné.

Komise se k tomuto případu vyjádřila v duchu konečného rozhodnutí soudu, takže

Walrave a Koch prohráli tento soudní spor.

ESD napomohl vyjádřit počátek vztahu práva EU k sportu a sportovní oblasti.

Jejich pojítkem je ekonomická činnost ve sportu. Tento rozsudek byl průlomový,

a proto je v dalších případech a rozsudcích znovu zohledňován.

Případ Bosman (1995)

Belgičan Jean-Mark Bosman hrál profesionálně fotbal. (Rozsudek Bosman,

1995 zásadně změnil od roku 2001 přestupní pravidla ve fotbale).

V době před začátkem případu měl uzavřenou hráčskou smlouvu s klubem RC

Liege, který hrál první belgickou fotbalovou ligu. Tato smlouva měla vypršet 30.

června 1990. Byla mu navržena nová stejným klubem, ale tu Bosman odmítl, a tím

se stal hráčem „na volné noze“, jenž je nabízen jiným klubům za odstupné

stanovené tabulkami národních asociací.

Později se domluvil s francouzským klubem US Dunkerque. Oba kluby, belgický

RC Liege a francouzský US Dunkerque, se poté domluvili na přestupu za podmínky,

že francouzský klub vyplatí odstupné. Aby však mohl Bosman za svůj nový klub

nastoupit do fotbalového zápasu, musel by belgický fotbalový svaz dle transferových

pravidel Belgické národní fotbalové asociace (URBSFA ) vydat tzv. transferový

certifikát, ale pouze se souhlasem původního klubu hráče, tedy RC Liege.

Belgický klub však přestal věřit, že klub Dunkerque zaplatí požadovanou částku,

neodsouhlasil zmíněnou registrační kartu hráče a tím byl celý přestup zastaven.

Francouzský klub nemohl Bosmana bez transferového certifikátu zaměstnat

a nechat ho nastoupit k zápasům, protože by se tím provinil proti pravidlům

a hrozila by mu tak vysoká pokuta a dokonce i možnost odečtení bodů.

Belgický hráč byl tedy vyřazen z mužstva RC Liege i US Dunkerque a nemohl

nakonec nastoupit nikde.

245

Bosman, občan členského státu EU, se domníval, že byl v právu a tak podal

žalobu u národního belgického soudu proti RC Liége, UBRSFA a UEFA za porušení

článku 48 Smlouvy o ES. Národní soud se následně na základě článku 234 Smlouvy

o ES obrátil na ESD s těmito předběžnými otázkami:

„Mohou být články 48, 85 a 86 Římské smlouvy interpretovány tak, že zakazují, aby

Fotbalové kluby požadovaly a přijímaly finanční, resp. transferové poplatky, za

zaměstnání jejich bývalých hráčů, jejichž kontrakt již vypršel, v jiném klubu?“

Mohou národní a mezinárodní asociace či federace zaváděly ve svých pravidlech

ustanovení omezující přístup zahraničních hráčů z ES do soutěží, které tyto asociace

organizují v jiném členském státě (kvóty na počet zahraničních hráčů)?“.

Některé zúčastněné strany řízení, včetně Komise, zpochybnily pravomoc ESD

odpovědět na tyto předběžné otázky, a to zejména proto, že se podle nich jedná

o otázky čistě sportovního rázu.

Soudní dvůr ale po mnohém zvažování a z více důvodů sdělil, že oprávnění

k rozhodnutí v těchto otázkách má.

- Odpověď soudu č. 1. – přestupní pravidla

Stejně tak jako v případu Walrave a Koch bylo řečeno, výkon sportovní činnosti

spadá pod právo Společenství, pokud se jedná o hospodářskou činnost ve smyslu

článku 2 Smlouvy o ES.

Dále, že použití článku 48 Smlouvy o EHS na tento případ se nedá vyloučit,

protože přestupní pravidla upravují hospodářské vztahy a placení odstupného

fotbalovým klubům může ovlivnit možnosti zaměstnání hráčů a tím omezit volný

pohyb osob.

UEFA a další argumentovali, že přestupní pravidla jsou odůvodněna snahou

o udržení finanční a sportovní rovnováhy mezi kluby a snahou podpořit

vyhledávání talentů a výchovu mladých hráčů. Soud uznal, že perspektiva získání

náhrady za přestup, výcvik a vzdělání skutečně podněcuje fotbalové kluby

k vyhledávání talentů a k výchově mladých hráčů, ale na druhou uznal Bosmanovu

námitku, že použití přestupních pravidel není přiměřeným prostředkem k zajištění

finanční a sportovní rovnováhy ve fotbalovém světě.

Tato pravidla nezabrání nejbohatším klubům v tom, aby si zajistily služby

nejlepších hráčů, ani v tom, aby se finanční prostředky staly rozhodujícím prvkem ve

sportovní soutěži, a aby tím byla značně pozměněna rovnováha mezi kluby.

ESD také vyjádřil souhlas s námitkou generálního advokáta , že rovnováhy mezi

kluby lze dosáhnout i jinými prostředky, které by neomezovaly volný pohyb osob.

246

Nakonec tedy bylo rozhodnuto, že:

„…článek 48 Smlouvy brání použití pravidel vydaných sportovními asociacemi, podle

nichž profesionální fotbalista, který je státním příslušníkem členského státu, může být

po vypršení smlouvy se svým původním klubem zaměstnán klubem jiného členského

státu pouze tehdy, pokud tento klub zaplatí původnímu klubu odstupné za přestup

a náhradu za výcvik a vzdělání“. A odpověď na první předběžnou otázku zní: „Ano.“

Díky tomu, že ESD vyložil právo EU tak, že určitá pravidla URBSFA, UEFA,

respektive FIFA mu odporují, se fotbalový sektor dočkal několika výrazných změn.

Po dohodě s Evropskou komisí a FIFA vzniklo kompromisní řešení vydáním

nového přestupního řádu FIFA pro celý světový fotbal.

- Odpověď soudu č. 2 - kvóty na počet zahraničních hráčů

Opět šlo o výklad článku 39 Smlouvy o ES a to zejména jeho odstavce 2, který

říká, že volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi

pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání,

odměnu za práci a pracovní podmínky.

To dle soudu platí i pro pravidla sportovních asociací omezujících právo státních

příslušníků jiných členských států v pozici profesionálních hráčů zúčastňovat se

fotbalových utkání, protože účast profesionálního hráče v takovém utkání je jeho

hlavní činností, je zjevné, že pravidlo, které ji omezuje, omezuje zároveň možnost

zaměstnávání dotyčného hráče.

URBSFA, UEFA, vlády Itálie, Francie a Německa argumentovaly, že k těmto

cizineckým kvótám mají čistě sportovní důvody, protože slouží ke ztotožnění se

veřejnosti se svým oblíbeným klubem a pro zajištění, aby kluby účastnící se

mezinárodních soutěží skutečně reprezentovaly svou zemi, a opět k udržení

rovnováhy mezi kluby (brání nejbohatším klubům, aby si zajistily služby nejlepších

hráčů).

Dalším argumentem bylo, že pravidlo „3 + 2“ UEFA vypracovala společně

s Komisí EU. Na to Soudní dvůr odpověděl, že Komise nemá v žádném případě

pravomoc povolovat chování odporující Smlouvě ani vykládat právo EU.

Konečným rozhodnutím ESD v této věci tedy bylo, že:

„…článek 48 Smlouvy brání použití pravidel vydaných sportovními asociacemi, podle

nichž mohou fotbalové kluby nominovat k zápasům v soutěžích organizovaných

těmito asociacemi jen omezený počet profesionálních hráčů se státní příslušností

jiného členského státu“. Odpověď na druhou předběžnou otázku zní opět: „Ano.“

247

Problémem s rozhodnutím soudu ohledně kvót pro zahraniční hráče je ten, že

připouští diskriminaci založenou na občanství v případě, že jde o sportovní událost

na úrovni souboje národů.

Jako důvod uvádí, že v takovém případě jde o neekonomickou činnost s čistě

sportovním prvkem. Ale i v případě soutěží národů, jako jsou například olympijské

hry, nelze ekonomický faktor a peníze opomenout.

Televize si kupují vysílací časy, tváří reklam se stávají sportovní hvězdy, sportovci

na závodech nosí jen dresy určité značky, vlády vydávají velké částky peněz na

vybudování sportovišť, protože očekávají, že se jim tato investice vrátí na vstupném

od diváků.

ESD tedy v tomto rozsudku přistupuje k fotbalovému trhu stejně jako ke

kterémukoliv jinému pracovnímu trhu. V rámci zachování cílů Unie zakazuje

transferové poplatky v podobě, v jaké byly do tohoto případu (za přestupy po

ukončenlouvy), i kvóty na počet zahraničních hráčů.

Tím se významně vmísil do záležitostí sportu. Komise, jak bylo řečeno, se

vyslovila proti tomu, aby se ESD k této záležitosti nějak vyjadřoval.

Rozhodnutí Bosman bylo stěžejní, protože poté, co se ESD dvůr v případu

Walrave distancoval od rozhodování a uplatňování ustanovení předpisů Evropské

unie ve sportovní oblasti, v tomto případě své rozhodování v tomto odvětví

dokonce obhájil.

Však také všechny rozsudky níže uvedených případů se odvolávají na tento

rozsudek.

Případ Deliege (2000)

Christelle Deliege belgická judistka byla v tomto sportu ve své kategorii velmi

úspěšná, několikanásobná vítězka několika soutěží i světového poháru. Díky složité

organizační struktuře Národní belgické federace juda (LBJ ) a nominačním pravidlům

na soutěže touto ligou zastřešených i soutěže mezinárodní se stalo, že nebyla

nominována na soutěže, které by ji umožnily kvalifikovat se na olympijské hry v

Barceloně 1992.

U soudu si Deliege stěžovala na pravidla Evropské federace juda (EJU ) určující

počet závodníků národních federací účastnících se turnajů jednotlivců v kategoriích.

Zároveň žádala soud, aby nařídil organizátorům turnajů v její kategorii předběžně

přijmout její přihlášku bez ohledu na to, zda byla nebo nebyla vybrána svou národní

federací.

A tak soud pro rozhodování o předběžných opatřeních položil Soudnímu dvoru

tuto předběžnou otázku: „Jsou pravidla stanovující pro profesionální či

poloprofesionální sportovce nebo kandidáty na takový status požadavek povolení

nebo výběru jeho národní federací proto, aby mohl soutěžit v mezinárodní soutěži,

248

a která stanoví vnitrostátní vstupní kvóty nebo podobné konkurzy, v rozporu

s Římskou smlouvou a zejména s články 59 až 66 a s články 85 a 86?“

Opět někteří z účastníků řízení a zejména Komise vyjádřily své pochybnosti o

zmocnění ESD vyjadřovat se k této otázce, protože jde o amatérský sport bez

hospodářské aktivity, tudíž nespadá do práva Společenství.

Soudní dvůr zdůvodnil svoji oprávněnost vyjádřit se k případu Deliege tak, že

podstata otázky položené vnitrostátním soudem je zjistit, zda se i amatérský sport

může dostat do působnosti práva Unie.

Zase byla zmíněna zásada ekonomické aktivity jako pojítko vztahu EU a sportu

a výjimka prominutí diskriminace z důvodu soutěží národních týmů. Dále uznal, že

mezinárodní soutěže ve vrcholovém sportu musí být nějakým způsobem výběrové

a to s sebou nese určitá omezení a výběr a taková pravidla neomezují volný pohyb

osob dle článku 59 Smlouvy o ES.

Proto jsou dle soudu organizátoři soutěží a sportovní federace a jiné zmocněné

orgány oprávněni vydávat taková pravidla.

Rozsudek Soudu zněl v tom smyslu, že: „… pravidlo požadující po profesionálním či

poloprofesionálním sportovci nebo kandidátovi na takový status povolení nebo výběr

jeho federací proto, aby se mohl účastnit mezinárodní soutěže ve vrcholovém sportu,

v rámci které proti sobě nestojí národní mužstva, samo o sobě nepředstavuje

omezení volného pohybu služeb zakázané článkem 59 Smlouvy o ES, vyplývá-li tato

úprava z potřeby vlastní organizaci takové soutěže.“ A tudíž na předběžnou otázku

odpověděl: „Ne.“

U tohoto rozhodnutí je důležité, že soud se rozhodl, a odůvodnil si, že se bude

zabývat i něčím, co hned od počátku shledal za čistě sportovní pravidlo navíc

v amatérském (nevýdělečném) sportu, což je v rozporu s argumenty, které vyslovil

v rozhodnutí Walrave a Koch.

Případ Lehtonen (2000)

Basketbalový hráč Jyri Lehtonen, který původně hrál ve finské lize, přestoupil do

belgického basketbalového klubu v průběhu play-off.

Ostatní kluby v belgické lize (FRBSB ) si stěžovaly na porušení pravidel

Mezinárodní basketbalové federace (FIBA ) a klub dostal za koupení Lehtonena

pokuty. Problém byl, že toto pravidlo platilo jen pro hráče v evropské zóně. Hráči

mimo zónu mohli do evropské zóny nastoupit v průběhu play-off.

Lehtonen a belgický klub podali žalobu k belgickému soudu, který Evropskému

soudnímu dvoru položil následující předběžnou otázku:

249

„Je v souladu s články 12, 39, 81 a 82 Smlouvy o ES fakt, že sportovní federace

zakazují klubu nasadit profesionálního hráče, občana členského státu EU, jehož

zaměstnanecký kontrakt trvá od data po uzávěrce přestupů v rámci evropské zóny,

bez ohledu na sportovní důvody vedoucí k ospravedlnění těchto přestupových

pravidel, zejména zamezení znehodnocení sportovních výsledků?“.

Zmíněny byly již obligátní rozhodnutí, že sport je předmětem práva EU, jen

pokud vykazuje ekonomickou činnost, a že nezakazuje vyřazování hráčů, pokud je

to shledáno ve sportovním zájmu.

Soud dále shledal Lehtonena za zaměstnaného člověka s hospodářskou

aktivitou, takže by takové pravidlo mělo být protiprávní.

Ale dále soud uvedl, že stanovení termínů pro přestupy hráčů může zajistit

pravidelnost sportovních soutěží.

ESD v případě Lehtonen nevydal konečné rozhodnutí, rozhodnutí nechal na

národním belgickém soudu. Ale vyjádřil se v tom smyslu, že i taková sportovní

pravidla, která mohou odporovat článku 48 Smlouvy o ES, protože se dotýkají

ekonomické aktivity hráčů, mohou být chápána jako nutná pro regulérnost

soutěže. Jen je potřeba najít ospravedlnění pro rozdílné zacházení s hráči

v evropské zóně a mimo ni.

Případ Simutenkov (2005)

Ruský profesionální fotbalista Igor Simutenkov hrál v době sporu za španělský

fotbalový klub s licencí hráče mimo území EU a měl pracovní povolení a povolení

k pobytu na území Španělského království.

V roce 2001 požádal španělskou fotbalovou federaci (RFEF ) o změnu své

licence na licenci se statutem hráče ze Společenství. To mu bylo zamítnuto,

protože dle pravidel federace musí mít hráč, aby dostal profesionální licenci,

španělskou národnost nebo alespoň národnost členského státu EU nebo EHP

(Evropského hospodářského prostoru) a pokud ne, klub mohl zaregistrovat pro

sezónu jen 3 hráče ze zóny mimo EU nebo EHP.

Simutenkov podal žalobu na toto pravidlo fotbalové federace, protože dle něj

odporovalo „Dohodě o partnerství“ , kterou EU uzavřela s Ruskou federací.

Národní španělský soud se obrátil na ESD s předběžnou otázkou:

„Brání článek 23 dohody o partnerství (Společenství-Rusko) tomu, aby sportovní

federace použila na profesionální sportovce ruské státní příslušnosti řádně

zaměstnaného španělským fotbalovým klubem, … pravidlo, podle něhož mohou

kluby nominovat do utkání v soutěžích organizovaných na národní úrovni pouze

omezený počet hráčů pocházejících ze třetích států, které nejsou smluvní stranou

dohody o Evropském hospodářském prostoru?“.

250

Komise se k tomuto případu vyjádřila tak, že toto pravidlo je podle ní v rozporu

s článkem 23 Dohody o partnerství.

Nejprve Soudní dvůr zjišťoval, jestli je možné, aby se jednotlivec dovolával

nějakého článku Dohody o partnerství u Soudu EU, a odpověděl, že ano, protože

článek 23 odstavec 1 má přímý účinek.

Opět také uvedl, že článek 39 Smlouvy o ES, který lze vyložit tak, že pravidla

určující podmínky výkonu sportovní činnosti sportovce, jsou s ním v rozporu, může

být chápán stejně jako článek 23 (1) Dohody.

Federace argumentovala, že daný článek se vztahuje pouze na pracovní

podmínky, mzdu nebo propuštění, a nevztahuje se tedy na pravidla týkající se

přístupu k zaměstnání, tudíž má oprávnění zavést takové omezení.

Soudní dvůr rozhodl tak, že:

„…článek 23 (1) Dohody o partnerství musí být vykládán tak, že brání použití pravidla

sportovní federace, že kluby mohou postavit v soutěžích organizovaných na národní

úrovni pouze omezený počet hráčů pocházejících ze zemí, které nejsou smluvními

stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru.“

Odpověď na předběžnou otázku zněla „Ano“.

Nejdůležitějším bylo, že v případu Simutenkov se ESD vyjádřil k otázkám, které

v době, kdy řešil případ Walrave a Koch, neřešil, protože se jednalo o sportovních

pravidlech, které by tehdy byly považovány za čistě sportovního rázu.

Navíc nešlo ani o výklad práva ES ale o výklad mezinárodní dohody. EU tímto

výrazně rozšířila míru zapojení se do oblasti sportu. Je dobré zdůraznit, že Komise

se opět vyjádřila proti vyslovení odpovědi ESD na danou otázku.

Případ Piau (2005)

Francouzský právník Laurent Piau se chtěl stát agentem fotbalových hráčů,

proto si stěžoval u Komise EU na podmínky, které stanovila FIFA pro získání

licence k výkonu činnosti agenta.

Agenti hráčů pracují za plat, jsou najímáni samotnými hráči nebo sportovními

kluby a mají za úkol zprostředkovat hráčům smlouvu se sportovním klubem

a vyjednat jim nejlepší podmínky.

Podmínky FIFA stanovovaly, například trestní bezúhonnost, složení peněžní

kauce, minimální dobu trvání smlouvy s hráčem 2 roky. Pokud to nebylo dodrženo,

hrozila agentům, hráčům i klubům pokuta. Podle Piau jsou tato pravidla v rozporu

s články 81 a 82 Smlouvy o ES o hospodářské soutěži, protože podle něj kladou

omezení k profesi (již dříve byly na tato pravidla podány stížnosti).

251

FIFA argumentovala, že tato pravidla jsou jen snahou o bezúhonnost

a odbornou způsobilost profese, navíc, že mohou být ospravedlněna odstavcem 3

článku 81 Smlouvy o ES.

Tato „původní pravidla“ byla po jednání před Evropskou komisí v roce 2001 FIFA

upravena a 2002 opět novelizována. Konečná forma pravidel zrušila podmínku

délky pobytu a dovolila uzavřít pojištění kdekoliv v prostoru EU nebo EHP.

Evropský parlament a poté Komise i přes stálé námitky Laurenta Piau prohlásili,

že už se případem nebudou zajímat, protože to unijním předpisům odporovalo už

je vyřešené a ostatní lze zahrnout pod odstavec 3 článku 81 Smlouvy o ES.

Piau ale stále trval na tom, že i takto upravená pravidla Smlouvě odporují a

u ESD podal žalobu na Komisi pro neplatnost rozhodnutí orgánu Unie dle článku

230 Smlouvy o EU.

Jako důvody uvedl, že chování Komise bylo v rozporu s dobrou vírou, kterou se

musejí řídit vztahy mezi občany a Společenstvím, jakož i se zásadou právní jistoty,

a že ani nezkoumala, ani neodůvodnila napadené rozhodnutí vzhledem k článku 82

ES, i když se jeho stížnost týkala rovněž tohoto článku.

Komise na svoji obranu uvedla, že neshledala, že by bylo potřeba věc dále řešit,

protože shledala, že pravidla pro agenty nebyla v rozporu s normami EU

o hospodářské soutěži.

Soud v rozsudku odpověděl, že Komise posuzuje porušování práva

hospodářské soutěže případ od případu a na základě faktů a právních okolností.

Komise má tedy značný prostor pro vlastní uvážení. Poté soud už jen posuzuje,

jestli nedošlo k porušení podstatných formálních náležitostí právního nebo

skutkového stavu Komisí nebo zneužití její pravomoci.

Podle soudu však Komise nepochybila při hodnocení novelizovaných pravidel

FIFA. Písemný test, který je objektivní a transparentní, povinnost pojištění je

vyžadovaná i u jiných svobodných povolání a i vymezení odměny agenta není

v rozporu s právem hospodářské soutěže. ESD žalobu Piau zamítl.

Tento případ je uveden, protože ukazuje, jak daleko může být řešen domnělý

rozpor mezi sportovním pravidlem a právem EU. Nejenom že vlivem Komise byla

pravidla fotbalové unie změněna, ale dokonce dle mínění Piau nebyla změněna

dostatečně a Komise, tedy orgán EU, pochybil při výkladu práva.

Případ Meca-Medina a Majcen (2006)

Dálkoví plavci Španěl David Meca-Medina a Slovinec Igor Majcen byli vítězi

Světového poháru, ale byla u nich několika násobně zvýšena hladina hormonu

nonadrenolu, což bylo shledáno jako doping, a tak jim Mezinárodní federace

plaveckých sportů (FINA ) v souladu s pravidly WADA udělila čtyřletý zákaz

sportovní činnosti.

252

Plavci se na toto rozhodnutí odvolali u CAS, ale ten zákaz potvrdil, tak se opět

odvolali, s argumentem, že konzumováním masa se může hladina této látky také

zvýšit a tak jim byl trest snížen na dva roky.

To jim ale nestačilo a tak podali stížnost ke Komisi na porušení článku 81 a 82

Smlouvy o ES kvůli tomu, že pravidla FINA i MOV byla špatně stanovena a sankce

za doping omezují svobodu vykonávání činnosti.

Ta jim odpověděla, že tato antidopingová pravidla nespadají pod právo

hospodářské soutěže, a žalobu zamítla.

Vznesli tedy žalobu k Soudnímu dvoru pro neplatnost rozhodnutí orgánu EU dle

článku 230 Smlouvy o ES mimo jiné s tím, že hladina (2ng/ml moči), za kterou už je

výskyt látky považován za doping, byla MOV a FINA stanovena bez opodstatnění

a ze zištných důvodů.Soud připustil, že sankce za doping mohou mít negativní

účinky na hospodářskou soutěž, protože pokud by se ukázalo, že šlo o chybné

rozhodnutí, závodníkovi by byla odepřena možnost vykonávat svou činnost, což by

opravdu odporovalo článku 81 Smlouvy o ES, proto by sankce měly být nastaveny

jen tak, aby byl zjištěn správný průběh sportovní soutěže.

Na druhou stranu říká, omezení svobody je důležité pro zachování smyslu

sankcí za doping a zajištění zdravého soutěžení závodníků. Dále také, že plavci

neuvedli hladinu, která by podle nich měla být hraniční, a hladina 2ng/ml moči byla

20krát vyšší než tehdy uváděné studie, tudíž dle něj byla nastavena adekvátně.

Soudní dvůr žalobu obou pánů zamítnul.

Tento případ ukazuje, jak je pro EU důležité zaobírat se i dokumenty a pravidly,

které vydaly jiné mezinárodní organizace zabývající se sportem, protože i ty mohou

být v rozporu s právem Unie.

Závěr k rozsudkům

Uvedené případy byly předloženy ESD a ukazují, co vše ze sportovní oblasti je

možné u soudu řešit. Především jde o hráčské omezení v soutěžích kvůli

národnosti nebo o proces získání licence, kvalifikace nebo smlouvy.

Z toho důvodu jsou pro sportovní pravidla nejproblematičtějšími částmi Smlouvy

o FEU články 45 o volném pohybu osoba, respektive 56 o volném pohybu služeb

a 101 a 102 o hospodářské soutěži.

Soudní dvůr v rozsudku případu Walrave a Koch nastolil důležité body pro

rozhodování.

Zaprvé, že EU by se sportem, sportovními pravidly a sportovní činností měla

prostřednictvím evropského soudu zabývat jen tehdy, pokud budou posouzena jako

ovlivňující ekonomické prostředí.

253

Zadruhé, že určitá omezení jsou omluvitelná, pokud jde o záležitosti národních

týmů nebo pokud je shledáno, že takové omezení je nutné pro zachování charakteru

daného sportu.

Přesto,

- v případu Deliege šlo o čistě sportovní pravidla a ESD rozhodl vyjádřit své

mínění.

- Lehtonenova stížnost byla zamítnuta, resp. ponechána na rozhodnutí

národního soudu i přesto, že byla zvážena jako oprávněná, protože Lehtonen

byl omezen v ekonomické aktivitě.

- Když Simutenkov podal svou žalobu, evropský soud přehodnotil podmínky

vyjádření se ke sportovním pravidlům, které si nastavil v případu Walrave a Koch

a rozhodnul o pravidlech, které by byly dříve považovány za čistě sportovní.

- Rozsudky soudu v případech pánů Bosmana a Piau měly za následek změnu

sportovních pravidel.

- Žaloba Meca-Mediny a Majcena ukázala, jak jsou provázány mezinárodní

organizace zabývající se sportem, sportovní federace a právní normy Evropské

unie.

Vzhledem k tomu, že všechny žaloby k ESD byly podány jen na určité články

zakládajících smluv a tudíž nejproblematičtějšími vzhledem ke sportovním pravidlům

jsou konkrétně články 45 o volném pohybu osob, 56 o volném pohybu služeb,

101 a 102 o hospodářské soutěži SFEU, bylo by vhodné vytvořit souhrnný výklad

těchto článků vzhledem ke sportovním pravidlům.

Pokud nebude vyneseno jasné stanovisko, které by bylo lehce uchopitelné

s jednoznačným výkladem, může se stát, že Unie bude muset řešit stále více žalob

s možná až absurdním výkladem jednotlivých článků Smluv a EU bude možná muset

neúmyslně zacházet do detailů sportovních pravidel, což by sportu mohlo ubrat na

jeho jednoduchosti, smyslu a kráse.

Na takovém stanovisku by se měly podílet všechny účastné strany – Evropská

komise, ESD, mezinárodní organizace, střešní sportovní federace, zástupci

sportovců.

A při hledání správného výkladu by měli mít všichni na paměti, že sportování je

svobodná činnost prospěšná široké veřejnosti.

254

9. Doping ve sportu a jeho právní řešení

Pojem doping vznikl v prostředí sportu jako výraz pro podporu sportovní

výkonnosti a sportovního výkonu použitím určitých látek a metod na

farmakologickém základu. Podstatou dopingu jsou tedy léky, které jsou vyráběny

proto, aby pomáhaly nemocným navracet zdraví, nikoliv proto, aby zdravím lidem

způsobovaly zdravotní problémy.

Používání prostředků pro zlepšení tělesné nebo duševní kondice se stává stále

častěji součástí každodenního života značné části lidstva. Chcete zvýšit svoji

pracovní výkonnost, rychle překonat únavu, zbavit se stresu, vždy je v nabídce celá

škála zaručeně účinných prostředků na bázi léků nebo stravních doplňků. Zde je

možné také spatřovat úzkou spojitost s podobným nebezpečným fenoménem dneška

a tím je užívání drog.

Spojitost je dána tím, že řada látek zneužívaných pro svůj dopingový účinek je

současně drogou a jejich účelem je ovlivňování lidského organizmu, i když motivy

jsou odlišné. Užívání dopingových látek je motivováno snahou po vyšší

výkonnosti, vyniknuti nebo odstranění únavy, užití drogy je motivováno snahou

o únik z reality, jehož výsledkem však je destrukce osobnosti. Hledáme-li příčiny

užívání dopingových látek a vlivů působících na užívání drog dostáváme se

bezprostředně ke stavu společenského prostředí a k aktuálním problémům, které

jsou s ním spojeny.

V první řadě je to stále více se projevující všeobecná tendence hledání opory při

nezdarech, selhání při nenaplněných cílech nebo touhy po vyšších výkonech,

vyniknutí, získání slávy a materiálního prospěchu. Tato berlička má obvykle podobu

zázračného prášku, či jiného medikamentu, kterému se věří bez ohledu na možné

poškození zdraví jeho užívačů. V řadě případů, zejména jedná-li se o některá

komerčně propagovaná tarmaky nebo doplňky výživy, může být jejich podpora

bezvýznamná a projevuje se spíše placebo efektem.

Další důležitou okolností umožňující šíření dopingových látek a drog je

všeobecná tendence společnosti k jakékoliv podpoře přirozených dispozic podávat

výkon, porušovat principy čestného zápolení, lhostejnost ke zdraví druhých nebo

prostá netečnost k projevům výstředního chování. Každá výkonově orientovaná

společnost preferuje především všechny cesty vedoucí k dosažení úspěchu

a bohužel při tom také toleruje užívání jakýchkoliv prostředků, které mohou úspěch

zaručit. Tato tendence, která postihuje profesní sféru, ovlivňuje spotřební chování

člověka, způsob zábavy a trávení volného času, přirozeně zasahuje i do oblasti

sportovních a rekreačních aktivit člověka. Absolutní preference výkonu je

samozřejmě nejvíce charakteristická pro sport vrcholový. Výkon je jediným

255

kritériem úspěšnosti, ten kdo zvítězí, je oslavován, kdo prohrál, je kritizován

a zatracován.

Dosažení úspěchu může však být také spojováno s rychlejším účinkem cvičení

za účelem naplnění touhy mít ideální postavu podle módních trendů. Tento směr

může rovněž vést k nebezpečnému rozšiřování konzumace látek a může zasáhnout

ještě širší vzorek populace, než vrcholový sport.

Jedním z nejuznávanějších odborníků na problematiku dopingu je bývalý ředitel

Českého antidopingového výboru PhDr. Jaroslav Nekola. Ve své profesní dráze se

věnoval problematice řízení a prognózování sportovních aktivit, sociologickým

výzkumům a v posledních letech hlavně oblasti prevence a kontroly dopingu. S jeho

odbornými články a publikacemi se můžete hojně setkat na různých internetových

stránkách.

9.1. Pojem, podstata a dělení dopingu, dopingové látky

Podstatou dopování ve sportu je užívání látek nebo metod, které mohou zvýšit

vlastní sportovní výkon v závodě nebo soutěži nebo také dlouhodobě podporovat

přípravu na sportovní výkon.

K tomuto účelu je využívána celá škála farmakologických přípravků, převážně

léků, ale také přípravků speciálně vyrobených pro účely dopingu.

Léky nebo speciální dopingové přípravky užívané k podpoře sportovní výkonnosti

jsou dávkovány většinou bez vědomí lékařů pouze podle praktických zkušeností

a pozorovaných poznatků z jejich působení.

Vliv určité dopingové látky na sportovní výkon není měřitelný. Nelze vůbec

exaktně posoudit nebo změřit, že užitá dávka dopingové látky vyvolala zlepšení

výkonnosti o určitou konkrétně změřitelnou hodnotu. Důkazem mohou být pozitivní

výsledky dopingových kontrol sportovců, které mnohokrát ukázaly celé spektrum

anabolických látek v jednom odebraném vzorku.

To zcela jistě ukazuje na snahu nalézt právě tu správnou látku, která by přinesla

očekávaný výsledek. Pokušení některých sportovců zlepšit si svoji výkonnost užitím

dopingu je tak velké, že mnohdy neváhají zkoušet nové další přípravky, když ty

původní nezabírají podle jejich představ.

Je až neuvěřitelné jak rychle a jakými cestami se nejrůznější návody k užívání

podpůrných prostředků šíří včetně informací o tom, kde lze které preparáty získat

a za jakou cenu.

Výčet prostředků považovaných za doping představuje celou škálu různých látek,

jejichž účinek na podporu sportovního výkonu se liší v zásadě podle toho, na kterou

složku výkonu ta která látka působí.

256

Některé látky mají větší význam pro rozvoj síly a rychlosti, jiné pro vytrvalost,

některé spíše působí na projevy chování, zvyšují sebevědomí, agresivitu nebo

naopak zase zklidňují, tlumí bolest apod.

Užívání dopingových látek je především spojeno s vrcholovým sportem, jehož

účastníci jsou motivováni snahou po dosažení nejvyšší sportovní výkonnosti,

vyniknutí nad ostatními, získání slávy a v některých sportech i hmotného prospěchu.

Dopingem však není ohrožen jen sport vrcholový a organizovaný v soutěžích

a řízený pravidly, jejichž součástí je i zákaz užívání dopingových látek a metod. Stále

častěji se setkáváme se snahou užívat určité podpůrné prostředky zvyšující účinek

pohybové aktivity zaměřené na pěstování těla. Průzkumy provedené ve fitness

centrech a posilovnách např. ukázaly, že 21% návštěvníků těchto zařízení mělo již

trvalejší kontakt s dopingovými látkami a 22% alespoň příležitostný. Proto je třeba

neustále před potenciálním nebezpečím užívání látek s dopingovými účinky varovat.

Definice dopingové látky

Evropská antidopingová úmluva definuje doping jako podávání nebo

poskytování farmakologických skupin dopingových prostředků a dopingových

metod sportovcům či sportovkyním a jejich použití jimi.

Jelikož je tato úmluva ve světle ostatních poněkud starší, spatřujeme zde rozdíl

mezi úmyslem a nedbalostí. V podstatě zde není ještě odpovědnost sportovce natolik

striktní jako v novodobých dokumentech.

Světový antidopingový kodex a Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve

sportu v ČR definují doping jako porušení jednoho či více stanovených pravidel.

Z hlediska odpovědnosti a povinností sportovce je důležité uvést, že znalost látek

a metod obsažených v Seznamu zakázaných látek a metod se uplatňuje podle

známého římského právního pravidla: „Ignorantia Iuris Non Excusat“ – tedy

neznalost práva neomlouvá.

Dělení dopingu, dopingové látky a metody

Doping se obvykle dělí na farmakologické látky, dopingové metody a skupiny

látek, které podléhají určitým omezením.

Seznamy mohou být, jak uvádí PhDr. Jaroslav Nekola, uznávaný odborník na

problematiku dopingu a bývalý ředitel Českého antidopingového výboru, v mnoha

sportovních odvětvích upraveny podle specifických požadavků té, které soutěže.

Jedná se zejména o látky jako alkohol, kanabinoidy nebo psychofarmaka.

Základním seznamem je Seznam zakázaných látek a metod dopingu 2011 -

Světový antidopingový kodex

Skupiny farmakologických látek

257

Stimulancia

Způsobují stimulaci centrálního nervového systému, ovlivňují únavu, bdělost,

ostražitost, koncentraci, snižují vnímání bolesti.

Narkotická analgetika

Narkotická analgetika jako silně návykové látky, které svým působením na

specifické receptory v CNS upravují vnímání bolesti a emoce jedince. Jejich silný

tlumící efekt se používá i v tréninkovém zatížení, což umožňuje sportovci překonat

vlastní limity bolesti a obejít limit svého maximálního výkonu. Velkým rizikem je vznik

zranění nebo zhoršení svého zdravotního stavu, a to díky skrytí vnitřních projevů

tělesných výstrah.

Diuretika

Látky, které zvyšují, respektive ovlivňují množství vylučované močí působením

přímo na ledviny. Opět lék používány při nadměrném zadržování tekutin.

Pertidové a Glykoproteinové hormony a jejich analoga

Skupina látek, u kterých je velmi složité dokázat jejich nález v lidském těle.

Většinou se jedná o látky tělu vlastní.

Anabolické látky

V Seznamu zakázaných látek a metod jsou anabolické látky na prvním místě a jsou

rozděleny na androgenní anabolické steroidy a ostatní anabolické látky.

Skupina dopingových metod

Dopingové metody se vážou na zvyšování přenosu kyslíku, chemickou

a fyzickou manipulaci a genový doping.

První uvedená kategorie, zvyšování přenosu kyslíku, je jednoduše řečeno

ulehčení tréninkového procesu. Podobného posunu jde dosáhnout také tréninkem ve

vysokohorském prostředí nebo v tzv. hypoxických stanech.

Druhá skupina, fyzické a chemické manipulace, v sobě zahrnuje jakékoliv

podvádění při dopingové kontrole, za účelem porušení integrity a platnosti vzorků.

To znamená ředění krve, cévkování, umělými náhražkami pohlavních orgánů (i

takové případy jsou zaznamenány), včetně nitrožilních infuzí (samozřejmě s výjimkou

nemocničních zákroků, kdy je tento postup zcela legitimní). Manipulace s močí se

využívá při nepozornosti komisaře.

Skupina látek podléhajících určitým omezením

Tato skupina látek je velmi specifická především svým častým „mimo sportovním"

užíváním a patří do ní:

258

Alkohol

je látkou, která lidstvo provází od nepaměti, a je to opravdu nejznámější droga na

světě. Ve sportu ovšem není zakázán ve všech disciplínách, což přikládáme jeho

toleranci ve společnosti, avšak je pouze omezen v určitých disciplínách, především

z důvodu bezpečnosti.

Kanabinoidy

jsou podobnou látkou (co se alespoň užívání týče). Seznam zakázaných látek

zakazuje jak přírodní, tak i syntetické typy těchto látek. Problematičnost této drogy je

především ve společenském chápání, jako „brána" do světa tvrdých drog. Toto

tvrzení je, podle názoru odborníků, odvážné. Marihuana je symbolem svobody,

a proto se nejčastěji vyskytuje ve sportech, jako je snowboarding, skateboarding

a dalších podobných, kde filozofie sportu spočívá ve svobodě.

Lokální anestetika

se používají k potlačení bolesti. Tyto látky dočasně zabraňují přenosu nervového

vzruchu z bolestivého místa do mozku (např. u zubaře, při poranění) Samozřejmě

podání takových látek je v určitých případech nevyhnutelné, takže je za specifických

podmínek dovoleno. Podmínka je samozřejmě nahlášení, nejpozději při dopingové

kontrole, dopingovému komisaři.

Glukokortikosteroidy

mají analgetické účinky a předepisují se při léčbě astmatu a jiných alergií. Jejich

protizánětlivé účinky, pro které jsou často využívány, bývají sporné vzhledem

k možnosti oddálení hojícího procesu. Od 1. 1. 2011 nastaly jisté změny v udělování

terapeutických výjimek, oproti předchozím letům. Při aplikaci glukokortikoidů je

rozdílný postup, který závisí na způsobu podání látky. Při lokální aplikaci léku

obsahujícího glukokortikoid není třeba nic oznamovat.

Betablokátory

jsou látky, které mají negativní vliv na vytrvalost, avšak velmi pozitivní ve

sportech, kde je potřeba soustředění nebo přesnost, například automobilový sport,

curling, golf, střelba (zakázané i mimo soutěž!) a další. Díky účinku snížení tepové

frekvence, jsou využívány na léčbu srdečních onemocnění.

259

9.2. Organizace a dokumenty spojené s dopingem v ČR a ve světě

WADA

Antidopingová agentura (World antidoping agency) je hlavní mezinárodní

organizací, která zaštiťuje antidopingovou politiku. Poskytuje mnoho informací

a provádí činností, které mohou být v rámci dopingové, respektive antidopingové

problematice důležité.

WADA byla založena na základě iniciativy MOV v roce 1999 v Lausanne ve

Švýcarsku jako reakce na stále prohrávaný souboj s dopingem. V roce 2001 se

přesunulo sídlo WADA do Montrealu v Kanadě.

Financování měl na starosti MOV, nyní polovinu rozpočtu zajišťuje MOV

a polovinu vlády států.

Je složena ze zástupců sportu a vlád (sportovci, závodníci, vládní činitelé).

Hlavní funkce agentury je vzdělávání, osvěta, vědecký výzkum a především

světový antidopingový kodex (World Anti-Doping Kodex), což jsou předpisy týkající

se harmonizace úpravy dopingu různých sportovních organizací a zároveň i seznamy

zakázaných látek a metod.

ČR uznala WADAu v roce 2003 podpisem Kodaňské deklarace spolu s více než

160 dalšími státy.

Mezinárodní olympijský výbor (MOV / IOC - international olympic committee)

je další mezinárodní organizací, která je organizací nevládní, což znamená

vlastní statuty a v podstatě nezávislost na jednotlivých zemích, je se sídlem ve

Švýcarsku.

Tato organizace spolupracuje se všemi světovými sportovními federacemi,

s národními olympijskými výbory apod. U MOV je právě politika v boji proti

dopingu jedna ze základů její činností. Právě z její iniciativy vytvořila WADA Světový

antidopingový kodex.

V rámci MOV je tzv. Lékařská komise jako jedna z jeho orgánů, založena v roce

1967, aby se vypořádala s rostoucím problémem dopingu tehdejší doby. Od založení

WADA se působnost Lékařské komise dále rozšiřuje.

Český olympijský výbor

je logicky členem MOV. Jako signatář Světového antidopingového kodexu

harmonizuje český Antidopingový program. V boji proti dopingu se ČOV snaží

spolupracovat s organizacemi, které jsou pro tento účel zřízeny.

ČOV přímo ve svém Antidopingovém programu zmiňuje své působení v oblasti

dopingu, kterým je ekonomická podpora, koncepce legislativní činnost, prevence

a osvěta.

260

Legislativní činnost je zde zaměřena především na harmonizaci vnitrostátních

předpisů se závazky z mezinárodních úmluv proti dopingu ve sportu. Antidopingový

výbor České republiky

Antidopingový výbor (ADV)

je hlavní organizací zřízenou pro účely boje s dopingem.

Byl zřízen usnesením vlády č. 12 ze 4. 1. 1995 společně s dalšími dokumenty

(Evropská antidopingová úmluva, Česká charta proti dopingu apod.). V průběhu své

činnosti byl transformován z občanského sdružení na příspěvkovou organizaci

Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Působení antidopingového výboru

zahrnuje především činnosti kontrolní (dopingové kontroly), legislativní,

informační a výchovné.

ADV navrhuje legislativní opatření na podporu boje proti dopingu, zejména

omezující dostupnost farmakologických a výživných prostředků s obsahem

dopingových látek, zastupuje ČR v mezinárodních antidopingových institucích,

vydává směrnice pro provádění dopingových kontrol se seznamy zakázaných

skupin dopingových látek a metod podle WADA, provádí dopingové kontroly při

sportovních soutěžích i mimo ně a zajišťuje analýzy odebraných vzorků

v laboratořích dopingové kontroly, vydává výchovné programy a organizuje

osvětové akce na podporu sportovního soutěžení bez dopingu. Jeho pravomoc,

respektive činnost sahá i do jiných sfér problematiky dopingu.

Světový antidopingový kodex zavazuje i ADV ČR. Jedna z legislativních činností

ADV ČR je vydávání Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v ČR.

Arbitrážní soud pro sport (CAS), viz kapitola Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.

je pro oblast dopingu zajímavý tím, že rozhoduje o možnostech sportovce na

odvolání. V podstatě dává sportovci určitou možnost změnit rozhodnutí, například

antidopingového výboru. Otázkou zůstává, zdali je vůbec v silách samotného

sportovce něco změnit.

Zásadní dokumenty spojené s dopingem

Světový antidopingový kodex a Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu

v ČR

Kodex byl přijat v roce 2003 s účinnosti od 1. 1. 2004 a je velmi silný a efektivní

nástroj v rámci antidopingové politiky napříč všemi státy.

Důkazem je podpoření mnohých vlád jednotlivých zemí a také podpora Kodexu

v rámci judikatury Arbitrážního soudu pro CAS. Kodex je základním dokumentem,

který poskytuje určitý konkrétní rámec antidopingové politiky, pravidla a předpisy,

261

jejímž cílem je harmonizovat úpravy antidopingových organizací v oblastech

například - testování, laboratoře, terapeutické výjimky, seznam zakázaných látek

a metod, ochrana osobních údajů a soukromí.

Kodex je základním a celosvětovým dokumentem, na němž je založen Světový

antidopingový program ve sportu.

I když je Kodex nevládní dokument, vydalo UNESCO mezinárodní úmluvu ve

sportu, která v podstatě tento Kodex provádí.

V ČR nabyl Kodex účinnosti 1. 6. 2004 Směrnicí pro kontrolu a postih dopingu ve

sportu. V této Směrnici je shrnuto vše potřebné v rámci dopingu, ať jde o samotný

proces, popřípadě odvolání, o sankce a důsledky pro jednotlivce i družstvo nebo také

o testování apod. Pro sportovce jsou samozřejmě ustanovení Směrnice závazná,

a pokud se účastní určité soutěže nebo jsou členy jednotlivých svazů, musejí se

těmito ustanoveními bezvýjimečně řídit.

Je patrné, že sportovní kluby, svazy, respektive organizace již nemohou tento

stále nekončící boj vyhrát pouze disciplinárním řízením, popřípadě zastavením

činnosti, ale potřebují i zakotvení v českém právním řádu, což realizuje trestní

zákoník s účinností od 1. 1. 2010 (viz níže)

Světový antidopingový program

zahrnuje všechny části nezbytné pro zajištění optimální harmonizace

a nejvhodnějších postupů, uplatňovaných v národních a mezinárodních

antidopingových programech. K tomu, aby se mohly vnitrostátní organizace určitým

způsobem harmonizovat, Světový antidopingový program jim předkládá jak zmíněný

Kodex, tak mezinárodní standardy a modely nejlepší praxe a pokyny.

Evropská antidopingová úmluva

Tato smlouva byla přijata Radou Evropy 16. listopadu 1989 ve Štrasburku.

Českou republikou byla podepsána s výhradou ratifikace 28. 4. 1995. V platnost

vstoupila v témže roce 1. června. Tato Úmluva je jakýmsi počátkem v rámci

kodifikace antidopingu v právních řádech.

Mezinárodní úmluva proti dopingu ve sportu

Byla přijata UNESCO dne 19. října 2005 v Paříži. ČR ji přijala vládou v červnu

2006 a ratifikovala jako mezinárodní smlouvu v únoru 2007. Je vyhlášena ve Sbírce

mezinárodních smluv pod č. 46/2008.

Cílem úmluvy je především prevence proti dopingu a stanovení zásad

vzdělávání. Součástí úmluvy je také Seznam zakázaných látek a metod, který se

minimálně jedenkrát za rok aktualizuje.

262

Dalším úkolem úmluvy je omezování dostupnosti látek s dopingovým účinkem

především vlastní legislativou a také podpora výzkumu v oblasti boje proti dopingu. A

co především - uplatňuje svým způsobem pravomoci WADA, jelikož se v mnohých

ustanoveních odkazuje přímo na Kodex.

Antidopingový program ČOV

ČOV plénem schválil 14. ledna 2009 Antidopingový program ČOV, který je vždy

vydáván na konkrétní olympijské období. Uvedený program je nyní schválen na

období 2009 - 2012.

ČOV si v tomto dokumentu předesílá cíle, kterých se bude držet. V oblasti

národní a mezinárodní spolupráce je to především spolupráce s ADV ČR na

zabezpečení preventivně výchovných aktivit a vydávání informačních a výchovných

materiálů.

Se sportovními svazy je to spolupráce na prosazování sportu bez dopingu

včetně dodržování již zmíněného Kodexu.

S MOV spolupráce na prosazování opatření vydávaných v souvislosti s účastí

národní reprezentace na OH. V oblasti legislativy a tvorby sportovních předpisů je to

tvorba a inovace antidopingové legislativy vyplývající ze závazků přijatých

v mezinárodních úmluvách proti dopingu ve sportu. V souladu s Kodexem vydává

Antidopingová pravidla ČOV.

V oblasti péče o sportovce ČOV prosazuje opatření vedoucí ke zvýšení

odpovědnosti sportovců v boji proti dopingu. Např. závazek sportovce ve věci

boje proti dopingu, jehož přijetí a podpis je nezbytnou podmínkou nominace na OH.

V tomto Závazku je také obsaženo ustanovení, kterým se zavazuje sportovec,

v případě porušení antidopingových pravidel, k podřízení rozhodnutí ČOV a CAS.

Tímto si v podstatě sportovec odpírá právo se hájit před obecným soudem,

což by pro něj bylo v mnoha případech možná lepší, i když tato otázka je spíše na

posouzení konkrétního případu.

Součástí Antidopingového programu jsou Antidopingová pravidla ČOV a již

zmíněný Závazek sportovce věci dopingu ve sportu.

Česká charta proti dopingu,

což je v podstatě prohlášení o přístupu České republiky k organizovanému boji

proti dopingu v rámci celosvětové antidopingové „války".

Koncepce podpory sportu

schváleného vládou 9. 3. 2011 jako vládní nařízení č. 167. Boj proti dopingu –

citace z materiálu:

263

„Antidopingový výbor ČR bude nucen v souladu se světovými trendy i s potřebami

jednotlivých sportovních odvětví zvýšit do roku 2012 počet testů ze současných 1400

na cca 2000, včetně rozšíření palety testování i na krevní vzorky.

Úpravami mezinárodní legislativy dojde ke zvýšení administrativní náročnosti.

Situace bude vyžadovat finanční a personální posílení, včetně úpravy způsobu

odměňování, dopingových komisařů. Cílem je zvýšit odpovědnost sportovních svazů

za řešení případů porušování dopingových pravidel. Tento postup má oporu

v závazném Světovém antidopingovém kodexu.“

Laboratoř dopingové kontroly

Pro zachování akreditace laboratoře je podle nařízení WADA nezbytné od roku

2011 navýšit počet testů ze současných cca 1800 na 3000 ročně. Vzhledem

k dalším, již v současnosti neplněným požadavkům (analýza erytropoetinu a jemu

příbuzných látek, radioizotopová analýza testosteronu), které jsou rovněž

ekonomicky i personálně náročné, bude ekonomicky posouzena budoucí strategie

zabezpečení analýz vzorků.

Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010

zařadil nově § 288, který má ve svém obsahu ustanovení a výrobě a jiném

nakládání s látkami s hormonálním účinkem: „Kdo neoprávněně ve větším množství

vyrobí, přechovává, doveze, vyveze, proveze, nabízí, prodá, jinému poskytne nebo

podá látku s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem za jiným než léčebným

účelem, nebo kdo vůči jinému použije metodu spočívající ve zvyšování přenosu

kyslíku v lidském organismu nebo jinou metodu s dopingovým účinkem, bude

potrestán odnětím svobody v rozpětí jednoho roku až dvanácti let“.

S tím spojené nařízení vlády, vyhlášené ve Sbírce zákonu č. 454/2009,

pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým

a jiným hormonálním účinkem a jaké je jejich větší množství, a co se pro účely

trestního zákoníku považuje za metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku

v lidském organismu a za jiné metody s dopingovým účinkem.

Zcela nově, po obsáhlé odborné diskusi, byly do skutkové podstaty trestného

činu zahrnuty také metody s dopingovým účinkem.

Jedná se o nedovolené praktiky krevního dopingu spočívající ve změně

integrity krve použitím transfuze nebo určitých látek způsobujících umělé zvyšován

spotřeby kyslíku jako jsou např. hemoglobinové produkty známé také jako „krevní

konzervy“.

Vedle nedovolených praktik aplikace těchto látek je trestné již samotné jejich

držení nebo jejich prodej, převoz apod., sloužící jiným než prokázaným léčebným

264

účelům. Do skupiny zakázaných metod byl zařazen také genový doping, i když je

zatím ve stádiu vývoje, nicméně právní úprava jde správným směrem, neboť reaguje

s předstihem na něco, co bude mít negativní dopad, až tato forma dopingu bude

aktuální.

Novelou trestního zákona se ČR posunula dopředu v boji proti dopingu ve

sportu, neboť předchozí trestní zákon trestní odpovědnost s dopingem nespojoval.

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích,

je dalším k tématu dopingu zajímavým zákonem, který v § 30 uvádí přestupky

na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi.

V odstavcích uvedeného ustanovení uvedeny různé typy přestupků, jejichž

spáchání může být potrestáno pokutou v určitých případech až do výše 50 000 Kč.

Zde je opět kladen důraz, podobně jako v trestním zákoně účinným do konce roku

2009, na ohrožování osob mladších 18 let, z čehož usuzujeme cíl zákonodárce

především nerozvíjet toxikománii, přesněji doping (v návaznosti na trestní zákon), už

v útlém věku a doufat, že po dosažení plnoletosti tyto osoby zmoudří.

9.3. Řešení při porušení antidopingových pravidel

Dopingová kontrola, postup

Dopingová kontrola může probíhat během soutěže i mimo soutěž, u kteréhokoliv

registrovaného sportovce, kdykoliv a na jakémkoliv místě, a to s předchozím

oznámením nebo i bez něj.

Odběr vzorků provádějí dopingoví komisaři na základě písemného pověření

členem Exekutivy. V podstatě je postup takový, že komisař nebo jím pověřený

asistent předává sportovci Výzvu k dopingové kontrole. Sportovec ji podepíše,

přičemž si nechá kopii.

Problém je samozřejmě útěk nebo schovávání se sportovců ještě před

samotným podpisem (jsou zaznamenány i případy schovávání se sportovce v kanále

apod.) Samozřejmě útěk před dopingovou kontrolou je považován za pozitivní nález

a jsou s ním spojeny i tomu odpovídající následky.

Od předání a podepsání protokolu je sportovec pod stálým dohledem.

Sportovec je povinen dostavit se ke kontrole bez zbytečného odkladu, nejpozději do

šedesáti minut po obdržení výzvy, ledaže bezprostředně následuje soutěž nebo

trénink, je zde možnost domluvy s komisařem. Tato skutečnost je následně

zaznamenána do protokolu Výzvy k dopingové kontrole.

Po vstupu do místnosti dopingové kontroly je sportovec povinen se prokázat

dokladem totožnosti. Následně do Protokolu dopingové kontroly nahlásí všechny

požadované informace, včetně léku a výživových doplňků, které užil až sedm dní

265

zpětně. Laboratoř provádějící analýzu odebraných vzorků (většinou moč, ovšem

nejsou výjimkou i odběry krve) nesmí dostat žádné informace, podle kterých by

mohla identifikovat sportovce.

Sportovce smí doprovázet pouze jedna osoba. Samotný odběr může probíhat jak

pár minut, tak i několik hodin. Sportovec musí poskytnout dostatečné množství moči

požadované hustoty (min. 75ml, standardně 90ml).

Sportovec odevzdá moč pod dohledem komisaře stejného pohlaví a je

povinností sportovce se odhalit natolik, aby nebylo možné dopingovou kontrolu

obelstít (například umělou močí, náhražkami penisu apod.).

Následně si sportovec vybere zaplombovanou soupravu pro odběr, která

obsahuje 2 lahvičky s číselnými kódy. Vzorek je rozdělen na 2 části (vzorek A

a vzorek B) a zapečetěn.

Ze zbytku moči komisař zjišťuje hustotu moči, která musí odpovídat limitu WADA

(předchází se ředění moči) a její Ph. Pokud je hustota moči nižší, je sportovec

požádán a musí poskytnout další vzorek moči. Údaje v protokolu se na závěr

stvrzují podpisem sportovce a komisaře.

Analýzu vzorků z dopingové kontroly provádí specializované laboratoře

akreditované Světovou antidopingovou agenturou (WADA), z nichž je jedna v Praze.

O výsledku dopingové kontroly je sportovec písemně informován.

Je-li vzorek A moče pozitivní, může sportovec požádat o kontrolní analýzu

vzorku B, které se může osobně zúčastnit.

Nepožádá-li, je výsledek analýzy vzorku A již považován za konečný. V případě

pozitivního výsledku DK je sportovci pozastavena závodní činnost a je s ním

zahájeno disciplinární řízení.

Dopingová kontrola, práva a povinnosti sportovce

Každý sportovec má v rámci dopingové kontroly určité povinnosti, ale ovšem

i práva.

Podle Antidopingového výboru jsou následující:

Práva

- zkontrolovat průkaz dopingového komisaře (asistenta) a oprávnění k provedení

dopingové kontroly

- být informován o lokaci místnosti dopingové kontroly, průběhu dopingové kontroly

a důsledcích odmítnutí ji podstoupit

- zvolit si vlastní doprovod

- se souhlasem a za doprovodu dopingového komisaře:

najít si doprovod

266

shromáždit osobní věci

protáhnout se po tréninku

pokračovat v soutěži, závodu či při kontrole mimo soutěž dokončit trénink

splnit požadavky médií

nechat se při zranění ošetřit

zúčastnit se vyhlášení vítězů, předávání cen

V případě, že tyto povinnosti budou trvat delší dobu, lze požádat dopingového

komisaře o odklad příchodu do místnosti dopingové kontroly.

- požádat o poskytnutí originálního, uzavřeného nápoje, popř. konzumovat vlastní

- vybrat si ze zapečetěných odběrových nádobek a zkontrolovat, zda jsou čisté,

neporušené (pokud se to sportovci nezdá, může požádat o novou odběrovou

soupravu) a po kontrole i bezpečně uzavřené

- vyjádřit se písemně do protokolu k uskutečněné dopingové kontrole

- požádat vlastní doprovod o kontrolu a podpis protokolu

- ujistit se, že část protokolu pro laboratoř neobsahuje žádné osobní identifikační

údaje

- dostat kopii protokolu

Opustit místnost dopingové kontroly smí sportovec pouze ze závažných

důvodů.

Povinnosti

- prokázat svou totožnost při výzvě i v místnosti dopingové kontroly

- podepsat výzvu k dopingové kontrole

- přijít neprodleně do místnosti dopingové kontroly (nejpozději do 60 minut od

podepsání výzvy) - samozřejmě jak jsme si uvedli již výše, po domluvě

s antidopingovým komisařem lze dokončit trénink nebo soutěž a vše se

zaznamená do protokolu.

- nejít na toaletu v době mezi výzvou a dostavením se k dopingové kontrole

(nedoporučuje se ani sprchovat nebo koupat)

- zůstat po celou dobu v dohledu dopingového komisaře (asistenta) a být při

poskytování vzorku sledován dopingovým komisařem stejného pohlaví

- odhalit se tak, aby bylo vidět vlastní poskytnutí vzorku

- poskytnout požadované množství moči, což může znamenat opakované

poskytnutí moči, dokud není dosaženo požadovaného množství (90 ml.)

267

- být zodpovědný za manipulaci se vzorkem, dokud není zapečetěný, a rozdělit

vzorek do lahviček A i B

- poskytnout další vzorek, pokud první nesplňuje stanovený limit pro minimální

hustotu moči

- poskytnout požadované informace, mj. o terapeutické výjimce (pokud byla

udělena) a o všech lécích a doplňcích výživy užitých v daném období

- zkontrolovat správnost vyplnění protokolu, včetně všech čísel

- podepsat protokol

Řešení a postihy při porušení antidopingových pravidel

Základním principem trestání za porušení antidopingových pravidel je zásada

spravedlnosti, při které platí, že za stejný přestupek musí být sportovci vyměřena

stejná sazba bez ohledu na to, o jaký sport se jedná nebo o věkovou kategorii

vzhledem ke sportovní kariéře sportovce.

Protože sankce za porušení antidopingových pravidel uděluje vždy disciplinární

komise sportovního svazu, mohlo by totiž při flexibilitě sankcí dojít k tomu, že

některé organizace budou ke svým sportovcům shovívavější.

Prvním postihem, ke kterému dojde vždy, je anulování výsledků dosažených

v závodě nebo soutěži. Anulování výsledků sportovce v dané soutěži je odůvodněno

tím, že ať přestupek zavinil nebo prokáže nezavinění, získal sportovec nad svými

soupeři výhodu, a proto jeho výsledek nemůže být uznán.

Základní sankcí za porušení pravidla použití zakázané látky nebo metody nebo

držení zakázané látky, odmítnutí nebo nedostavení se k dopingové kontrole je zákaz

činnosti ve sportu při prvním provinění dva roky a při druhém provinění

doživotí.

Tato pravidla platí pro všechny dopingové látky uvedené v seznamu vyjma

určité skupiny specifických látek, jejichž užitím nemusí být úmyslné porušení

antidopingových pravidel, např. náhodným použitím léku, který je volně dostupný.

V takovýchto případech je při prvním provinění udělováno minimálně napomenutí

až maximálně jeden rok zákazu činnosti.

V případě nelegálního nakládání s látkami s dopingovým účinkem, podávání

těchto látek a aplikace zakázaných metod nebo nabádání, či jiná spoluúčast na

dopování je sankce přísnější. Při prvním provinění je zákaz činnosti v trvání

minimálně čtyři roky, až doživotí, při druhém provinění vždy doživotí.

Proviní-li se doprovodný personál tj. trenér, lékař manažer apod. v souvislosti

s nezletilým je při jakémkoliv porušení antidopingového pravidla udělován vždy zákaz

činnosti na doživotí. Jsou-li při tom porušeny i obecné zákony, je takovýto čin řešen

také soudní cestou.

268

Sportovec obviněný z toho, že užil zakázanou látku má však možnost také

dosáhnout snížení sankce pokud prokáže tzv. nevýznamné zavinění tj., že

dopingový přestupek zavinil svojí nedbalostí např. požitím kontaminovaných

potravinových doplňků nebo podáním zakázané látky druhou osobou, může mu být

doba zákazu činnosti zkrácena až o jednu polovinu.

Ve výjimečných případech pokud sportovec jednoznačně prokáže, že dopingový

přestupek nezavinil ani z nedbalosti např. že mu byla záměrně za účelem jeho

poškození aplikována zakázaná látka, nebude sportovci uložen žádný trest. Musí

však být předloženy důkazy natolik konkrétní např. usvědčení pachatele takového

činu, aby mohl být sportovec zcela osvobozen.

Pravidla také rovněž zohledňují možnost snížení sankce v případech významné

pomoci sportovce při odhalování nebo prokazování porušení antidopingových

pravidel. Tento postup lze hodnotit jako určitou snahu umožnit sportovci uvědomit si

vlastní selhání a aktivně pomoci ke své očistě.

Kromě možnosti snížení sankce však existuje i možnost uplatnění vyššího

trestu pří přitěžujících okolností a to až na čtyři roky v případech, kdy obviněná

osoba porušila antidopingové pravidlo záměrně a plánovitě nebo bylo nalezeno

v odebraném vzorku moče více dopingových látek.

Podobně jako v civilním soudnictví je možné se také proti rozhodnutí o potrestání

za porušení antidopingových pravidel odvolat.

Obecně v ČR se odvolací řízení vede před sportovními rozhodčími tribunály.

V ČR je takovým tribunálem Rozhodčí komise ČOV.

Pravomoc rozhodčích orgánů není dána zákonem, ale vyplývá ze smluvního

ujednání stran sporu a její jednání je upraveno stanovami.

Nálezy rozhodčích orgánů jsou závazná a podrobit se jim vyplývá ze stanov

sportovních organizací.

Na mezinárodní úrovni je nejvyšším odvolacím orgánem CAS se sídlem

v Laussane, který vede rozhodčí řízení podle švýcarského práva.

Odvolat se k tomuto soudu je možné až po vyčerpání všech odvolacích

možností na národní úrovni. Rozhodnutí CAS je konečné a nelze se proti němu

odvolat. Tak rozhodl švýcarský soudní dvůr, který uznal CAS jako nejvyšší

rozhodčí soud pro sport a vyloučil žalovatelnost jeho rozhodnutí před obecními

soudy.

Nález CAS je i u nás považován na základě zákona č. 216/1994 Sb. O

rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů za právoplatný. Pravidla pro řešení

sporů ve sportu všeobecně jsou založena na skutečnosti, že sportovní organizace

jsou ustavovány podle zákona č. 83/1999 Sb. o sdružování občanů a členství

jednotlivců v těchto organizacích se řídí stanovami a je nenárokové.

269

Členové vstupují do sportovních organizací dobrovolně a berou na sebe

závazky, které vyplývají ze společně přijatých norem chování.

Pokud sportovec nebo jiný člen sportovní organizace se dopustí porušení

sportovních pravidel je takový přestupek řešen na úrovni disciplinární komise

příslušného sportovního orgánu a udělován postih podle disciplinárního řádu.

Systém rozhodování sporů na úrovni sportovních organizací je zpravidla dvou

stupňový to znamená, že umožňuje odvolání, které má zajistit dodržování vnitřních

předpisů sportovní organizace.

Většina sportovně technických předpisů našich sportovních organizací je přejata

z mezinárodních pravidel sportovních federací. Stejně je tomu i u pravidel

antidopingových.

Základním dokumentem ochrany práva sportovců na sportování bez dopingu je

Světový antidopingový kodex.

Dokazování, že došlo k porušení antidopingových pravidel provádí vždy

antidopingová organizace na základě zprávy o pozitivitě vzorku z antidopingové

laboratoře nebo na podkladě dalších metod vlastního šetření.

Antidopingové laboratoře jsou akreditované podle standardů Světové

antidopingové agentury ( WADA) a výsledky analýz vzorků jsou proto brány jako

směrodatné. Jakékoliv pochybení laboratoře by znamenalo ztrátu akreditace

a fakticky konec její činnosti.

Dokazování (důkazní břemeno), že sportovec nebo jiná osoba neporušila

antidopingová pravidla leží vždy na obviněném. Jako důkaz musí uvést věrohodné

a nezpochybnitelné důvody, spočívající na objektivních faktech, svědectví dalších

osob, přiznání k dopomoci při dopování např. naváděním, podáním dopingové látky

nebo kontaminací doplňků výživy.

Ze zkušeností s projednávanými dopingovými případy sportovců však je patrné,

že až na výjimky vždy padla vina pouze na sportovce, i když s odhalením spoluviníka

jim mohl být trest zmírněn.

Postihy z právního pohledu

Již zmíněný trestní zákoník umožňuje trest odnětí svobody v případě

nedovoleného nakládání s látkami s hormonálním účinkem od jednoho do dvanácti

let, pokud bude tato činnost velkého rozsahu. Tímto zákonem se předpokládá

především možné postihování funkcionářů a realizačních týmu (masérů, lékařů,

provozovatelů fitness center apod.).

Zda je toto ustanovení „dostatečným „strašákem" pro celý sportovcův tým ukáže

čas. Z neoficiálních informací je možné odvozovat, že přes tohle všechno je stále

právní systém na řešení dopingu krátký.

270

10. Závěr a poděkování

Úvod publikace začíná mottem, které jsem převzal z knihy Právo ve sportu

napsané Michalem Králíkem v roce 2001. On svou knihu věnoval s poděkováním a

v úctě svému otci. Motto zní: „Chce-li někdo určité společenské jevy právnicky

posuzovat a hodnotit, měl by znát, jaký je v tom směru praktický život .“ Protože jsem

věnoval celý život praktické činnosti manažera, dávám JUDr. Králíkovi plně za

pravdu. Nejen proto jsem jej požádal v roce 2009, aby se stal členem Legislativní

rady fotbalové asociace. Pro zaneprázdnění s díky odmítl. Přesto mu patří

poděkování první, neboť jeho kniha stála na počátku odborného poznání a na sobě

jsem si obsah a pravdivost jeho motta opakovaně ověřil.

Když jsem se kritikou poměrů a vydáním své knihy Den volby v roce 2005 ocitl

v nemilosti „mocných“, z těch odborníků, kteří by mně mohli pomoci radou i skutkem

nebyl nikdo, kdo by si troufnul proti výrazné „přesile“. Až na jednoho. Člověka, jehož

si nepřestanu nikdy vážit pro jeho odbornost a celoživotní cestu v mantinelech práva

a morálky. JUDr. Alexander Vachta, dlouholetý právník Pražské tělovýchovné unie

a respektovaný odborník, mě doslova zachránil život a vlastně i díky jemu dnes píši

tyto řádky.

Problematika sportu a práva, ač není dosud jednotně zpracována, je velmi široká

a rozmanitá stejně jako sám sport. Když jsem chtěl všeobjímajícím způsobem

zachytit v této publikaci veškeré právní oblasti dotýkající se sportovního prostředí

a popsat je srozumitelným jazykem pro ty, kterým je určena, studentům

a manažerům bez právnického vzdělání, objevil jsem několik závěrečných prací

studentů, které jednotlivé okruhy velmi srozumitelně a odborně popisovaly. Odkazy

na jejich citace nebo pasáže jsou uvedeny v publikaci. Na tomto místě chci jen říci,

že si velmi vážím jejich znalostí, které mě obohatily, a děkuji touto cestou:

Petře Hrabinové, Mgr. Jiřímu Šidliákovi, Mgr. Janě Vitákové, Janě Horákové, Mgr.

Jaroslavovi Benákovi, Mgr. Michalovi Špulkovi, Adamovi Vrbeckému Bc.a

Martinovi Böhmovi.

Když jsem se před dvěma lety radil s děkankou Právnické fakulty Univerzity

Palackého v Olomouci, prof. JUDr. Milanou Hrušákovou, CSc., jaký obsah by mělo

mít vzdělávání pro začínající i pokročilé sportovní manažery, který fakulta

připravovala, byl jsem možností být jedním z vyučujících natolik inspirován, že jsem

začal dohánět teoretické manko od dob svých studií a vlastně následně pak mohl

využít i nabídky pracovat na univerzitách v Olomouci a v Brně. Za cenné rady

i recenzi k této publikaci patří paní profesorce poděkování.

271

Závěrečný dík patří docentovi Ladislavovi Bedřichovi za důvěru a Fakultě

sportovních studií za možnost vydání této publikace.

Jiří Kubíček

272

11. Seznam použité literatury

1. KRÁLÍK, M. Právo ve sportu, Praha: C. H. Beck, 2001. s. 6

2. GÁBRIŠ, Tomáš, Športové právo, 2011, Eurokódex s.r.o., 1. Vydání

3. KRÁLÍK, M. Právo ve sportu. Praha: C. H. Beck, 2001. s. 6

4. SLUKA, T. Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). Praha:

Havlíček Brain Team, 2007. s. 13.

5. Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů

Usnesení vlády ze dne 9. 3. 2011 č. 167/2011 Koncepce podpory sportu

6. Koncepce financování sportu v ČR od firmy KPMG, prezentována ČOV od 12.

4. 2012 na www.olympic.cz, dostupné na :

http://www.olympic.cz/public/img/dokumenty/koncepce_financovani_sportu_prezenta

ce_v9a.pdf

7. Koncepce financování sportu v ČR od firmy KPMG, prezentována ČOV od 12.

4. 2012 na www.olympic.cz, dostupné na:

http://www.olympic.cz/public/img/dokumenty/koncepce_financovani_sportu_prezenta

ce_v9a.pdf

8. Koncepce financování sportu v ČR od firmy KPMG, prezentována ČOV od 12.

4. 2012 na www.olympic.cz, dostupné na:

http://www.olympic.cz/public/img/dokumenty/koncepce_financovani_sportu_prezenta

ce_v9a.pdf

9. HORÁKOVÁ Jana, Právní úprava zdaňování sportovců, Diplomová práce

2011, MU Brno, Katedra finančního práva a národního hospodářství, vedoucí práce

JUDr. Ivana Pařízková, Ph.D, dostupné na:

http://is.muni.cz/th/170176/pravf_m/Pravni_uprava_zdanovani_sportovcu.pdf

10. BENÁK Jaroslav Mgr., Daňový režim sportovních organizací, Bakalářská

práce 2012, MU Brno, Ekonomicko-správní fakulta vedoucí práce Ing. Jarmila

Fojtíková, dostupné na:

http://is.muni.cz/th/170356/esf_b/benak_dane_sport_verze5.txt

273

11. Činnost profesionálního sportovce – výkon nezávislého povolání, nebo

pracovně právní vztah?, Výklad AK Randl Partners, dostupné na:

http://www.epravo.cz/top/clanky/cinnost-profesionalniho-sportovce-vykon-

nezavisleho-povolani-nebo-pracovnepravni-vztah-79923.html

12. BÖHM Martin, Vybrané otázky tzv. sportovních smluv v obchodněprávním

kontextu, Diplomová práce, 2011, MU Brno, Právnická fakulta, Katedra obchodního

práva, vedoucí práce JUDr. Ing. Josef Šilhán, Ph.D.. Dostupné na:

http://is.muni.cz/th/210454/pravf_m?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3

DMartin%20B%C3%B6hm%26start%3D1

13. Marketing ve sportu, Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity,

Katedra Kinantropologie, zveřejněno 2007, dostupné na:

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/ps07/mark/pages/05.html

14. ŠPULKA Michal Mgr., Legitimita sportovních norem, Diplomová práce 2010,

MU Brno, Právnická fakulta, Katedra právní teorie, vedoucí práce JUDr. Roman

Vaněk, Ph.D., dostupné na: http://is.muni.cz/th/170073/pravf_m/

15. ŠIDLIÁK Jiří Mgr., Odpovědnost a náhrada škody ve fotbale, UK Praha,

Právnická fakulta, Rigorózní práce, 2012, Konzultant: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc.,

16. ŠIDLIÁK Jiří Mgr., Odpovědnost a náhrada škody ve fotbale, UK Praha,

Právnická fakulta, Rigorózní práce, 2012 Konzultant: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc.,

17. Dostupné na: http://aktualne.centrum.cz/czechnews/clanek.phtml?id=603483

18. ŠIDLIÁK Jiří Mgr., Odpovědnost a náhrada škody ve fotbale UK Praha,

Právnická fakulta, Rigorózní práce, 2012 Konzultant: Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc.,

19. ČERNÝ, P. Zákon o sdružování občanů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2010, 243 s.

20. David, L., Bílková, J., Podivínová, M. Přehled judikatury. Soudní ochrana

člena spolku, církve a politické strany. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 164.

21. Zpráva o činnosti Fotbalové asociace ČR 2011/2012 pro 14. řádnou valnou

hromadu konanou 17. 11. 2011, dostupná na: www.fotbal.cz

22. Oficiální stránky Arbitrážního soudu pro sport. [online][cit 2011-04-11].

Dostupné na: www: http://www.tas-cas.org/news,

274

23. Historie Arbitrážního soudu pro sport. [online][cit 2011-04-10]. Dostupné na

www:

http://www.tas-cas.org/en/infogenerales.asp/4-3-234-1011-4-1-1/5-0-1011-3-0-0/,

24. HAMERNÍK, P. Jaká je míra tolerance práva EU vůči sportovním asociacím?,

Právník č. 5/2011.

25. HRABINOVÁ Petra, Postoj EU ke sportu, Bakalářská práce 2011, Metropolitní

univerzita Praha, Mezinárodní vztahy a evropská studia, Vedoucí práce Mgr. Viktor

Šmejkal, Dostupné: knihovna Metropolitní univerzity

26. VITÁKOVÁ Jana Mgr., Sport a právo, MU Brno, Právnická fakulta, Katedra

právní teorie, Diplomová práce, 2010,, vedoucí práce prof. JUDr. PhDr. Večeřa Miloš,

CSc., dostupné na:

https://is.muni.cz/th/170380/pravf_m?info=1;zpet=/vyhledavani/%3Fsearch%3Dsport

+agenda:th%26start%3D1

27. HRABINOVÁ Petra, Postoj EU ke sportu, Bakalářská práce 2011, Metropolitní

univerzita Praha, Mezinárodní vztahy a evropská studia, Vedoucí práce Mgr. Viktor

Šmejkal, Dostupné: knihovna Metropolitní univerzity

28. Bílá kniha o sportu [online]. Evropská komise - Sport, 2009 [cit. 2010-04-19].

Dostupné na: http://ec.europa.eu/sport/white-paper/index_en.htm

29. HAMERNÍK, P. Sportovní právo s mezinárodním prvkem. Praha: Auditorium,

2007

30. HRABINOVÁ Petra, Postoj EU ke sportu, Bakalářská práce 2011, Metropolitní

univerzita Praha, Mezinárodní vztahy a evropská studia, Vedoucí práce Mgr. Viktor

Šmejkal, Dostupné: knihovna Metropolitní univerzity

31. VRBECKÝ Adam Bc., Právní úprava problematiky dopingu, Diplomová práce,

2011, MU Brno, Fakulta sportovních studií, vedoucí práce PhDr. Jan Cacek, Ph.D.

Dostupné na: http://is.muni.cz/th/176242/fsps_m/?so=ta

32. VRBECKÝ Adam Bc., Právní úprava problematiky dopingu, Diplomová práce,

2011, MU Brno, Fakulta sportovních studií, vedoucí práce PhDr. Jan Cacek, Ph.D.

Dostupné na: http://is.muni.cz/th/176242/fsps_m/?so=ta

275

33. Dostupné na:

http://www.olympic.cz/public/img/dokumenty/antidoping/antidopingovy program cov

2009.pdf

34. VRBECKÝ Adam Bc., Právní úprava problematiky dopingu, Diplomová práce,

2011, MU Brno, Fakulta sportovních studií, vedoucí práce PhDr. Jan Cacek, Ph.D.

Dostupné na: http://is.muni.cz/th/176242/fsps_m/?so=ta

276

12. Přílohy A – Legislativa se vztahem ke sportu

12.1. Zákon o podpoře sportu

Zákon č. 115/2001 Sb., ze dne 28. února 2001 ve znění zákona č. 219/2005

Sb., vymezuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti

a stanoví úkoly ministerstev, jiných správních úřadů a působnost územních

samosprávných celků při podpoře sportu.

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

§ 1 Předmět úpravy. Tento zákon vymezuje postavení sportu ve společnosti jako

veřejně prospěšné činnosti a stanoví úkoly ministerstev, jiných správních úřadů

a působnost územních samosprávných celků při podpoře sportu.

§ 2 Základní pojmy.

(1) Pro účely tohoto zákona pojem sport představuje všechny formy tělesné

činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za

cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví

a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní.

(2) Sportem pro všechny se rozumí organizovaný a neorganizovaný sport

a pohybová rekreace určená širokým vrstvám obyvatelstva. (3) Sportovní zařízení

je objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně

nebo převážně pro provozování sportu.

§ 3 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

(1) Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a) vypracovává návrh koncepce

státní politiky ve sportu (dále jen "koncepce") a předkládá jej vládě ke schválení,

b) koordinuje uskutečňování vládou schválené koncepce, c) zabezpečuje finanční

podporu sportu ze státního rozpočtu, d) vytváří podmínky pro státní sportovní

reprezentaci, pro přípravu sportovních talentů, pro rozvoj sportu pro všechny

a pro sport zdravotně postižených občanů, e) vydává antidopingový program

a organizuje a kontroluje jeho uskutečňování, f) rozhoduje o akreditaci1)

vzdělávacích zařízení působících v oblasti sportu, g) zřizuje rezortní sportovní

centrum a zabezpečuje jeho činnost, h) koordinuje činnost rezortních sportovních

center Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra.

(2) Rezortní sportovní centrum podle odstavce 1 písm. g) je organizační složkou

státu; zabezpečuje vytváření potřebných předpokladů pro přípravu sportovních

talentů a pro státní sportovní reprezentaci.

§ 4 Úkoly ostatních orgánů státní správy.

(1) Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra ve své působnosti vytvářejí podmínky

pro rozvoj sportu, pro přípravu ke státní sportovní reprezentaci a přípravu

277

sportovních talentů a zřizují svá rezortní sportovní centra a zabezpečují jejich

činnost.

(2) Ministerstvo zdravotnictví ve své působnosti organizuje zdravotní péči o státní

sportovní reprezentanty a sportovní talenty a vytváří organizační předpoklady

umožňující specifický přístup sportovních reprezentantů ke klinické péči, zřizuje

laboratoř dopingové kontroly a zabezpečuje její činnost v rozsahu stanoveném

Mezinárodním olympijským výborem; laboratoř dopingové kontroly je organizační

složkou státu.

§ 5 Úkoly krajů.

Kraje ve své samostatné působnosti vytvářejí podmínky pro sport, zejména

a) zabezpečují rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních talentů, včetně

zdravotně postižených občanů,

b) zajišťují výstavbu, rekonstrukce, udržování a provozování svých sportovních

zařízení,

c) zabezpečují finanční podporu sportu ze svého rozpočtu.

§ 6 Úkoly obcí.

Obce ve své samostatné působnosti vytvářejí podmínky pro sport, zejména

a) zabezpečují rozvoj sportu pro všechny a přípravu sportovních talentů, včetně

zdravotně postižených občanů,

b) zajišťují výstavbu, rekonstrukce, udržování a provozování svých sportovních

zařízení a poskytují je pro sportovní činnost občanů,

c) kontrolují účelné využívání svých sportovních zařízení, zabezpečují finanční

podporu sportu ze svého rozpočtu.

§ 7 Náhrada při vyvlastnění.

Má-li být za podmínek stanovených stavebním zákonem 2) vyvlastněno sportovní

zařízení (budova, pozemek, jejich soubor nebo jiné objekty, zřízené nebo

vyhrazené k provozování sportu), lze vlastníku sportovního zařízení poskytnout

náhradu ve formě věcného plnění ve srovnatelném rozsahu a kvalitě.

§ 8 Účinnost

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Klaus, v. r Havel, v. r. Zeman, v. r.

12.2. Zákon č. 83/1990 Sb o sdružování občanů

Zákon č. 83/1990 Sb. ze dne 27. března 1990 o sdružování občanů

Federální shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na

tomto zákoně

Úvodní ustanovení

§ 1

278

(1) Občané mají právo se svobodně sdružovat.

(2) K výkonu tohoto práva není třeba povolení státního orgánu.

(3) Tento zákon se nevztahuje na sdružování občanů

a) v politických stranách a politických hnutích,

b) k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání,

c) v církvích a náboženských společnostech.

§ 2

(1) Občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná

občanská sdružení, jakož i odborové organizace (dále jen "sdružení") a sdružovat

se v nich.

(2) Členy sdružení mohou být i právnické osoby.

(3) Sdružení jsou právnickými osobami. Do jejich postavení a činnosti mohou

státní orgány zasahovat jen v mezích zákona.

(4) Vojáci v činné službě nemohou vytvářet odborové organizace a sdružovat se

v nich. Rozsah oprávnění odborových organizací sdružujících příslušníky Sboru

národní bezpečnosti a sborů nápravné výchovy při uplatňování a ochraně jejich

sociálních zájmů stanoví zvláštní zákon.

§ 3

(1) Nikdo nesmí být nucen ke sdružování, k členství ve sdruženích ani k účasti na

jejich činnosti. Ze sdružení může každý svobodně vystoupit.

(2) Nikomu nesmí být občansky na újmu, že se sdružuje, že je členem sdružení,

že se účastní jeho činnosti nebo jej podporuje, anebo že stojí mimo ně.

(3) Práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení.

§ 4

Nejsou dovolena sdružení

a) jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů

pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení,

náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost

z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony;

b) která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou

a zákony;

c) ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami; za taková se nepovažují sdružení,

jejichž členové drží nebo užívají střelné zbraně pro sportovní účely nebo k výkonu

práva myslivosti.

§ 5

Sdružení nesmějí vykonávat funkci státních orgánů, pokud zvláštní zákon

nestanoví jinak. Nesmějí řídit státní orgány a ukládat povinnosti občanům, kteří

nejsou jejich členy.

279

Registrace a vznik sdružení

§ 6

(1) Sdružení vzniká registrací.

(2) Návrh na registraci mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden

musí být starší 18 let (dále jen "přípravný výbor").1) Návrh podepíší členové

přípravného výboru a uvedou svoje jména a příjmení, data narození a bydliště.

Dále uvedou, kdo z členů starších 18 let je zmocněncem oprávněným jednat

jejich jménem. K návrhu připojí stanovy ve dvojím vyhotovení, v nichž musí být

uvedeny:

a) název sdružení,

b) sídlo,

c) cíl jeho činnosti,

d) orgány sdružení, způsob jejich ustanovování, určení orgánů a funkcionářů

oprávněných jednat jménem sdružení,

e) ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou

jednat svým jménem,

f) zásady hospodaření.

(3) Pokud stanovy neurčují něco jiného, jedná jménem sdružení až do vytvoření

orgánů uvedených v odstavci 2 písm. d) přípravný výbor.

(4) Název sdružení se musí výrazně lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí

činnost na území České republiky, od názvu orgánu veřejné moci České

republiky, od názvu mezinárodní organizace, jejího orgánu nebo její instituce a od

názvu Evropské unie a jejích orgánů.

§ 7

(1) Návrh na registraci se podává ministerstvu vnitra České republiky (dále jen

"ministerstvo").

(2) Nemá-li návrh náležitosti podle § 6 odst. 2 a 4 (anebo jsou-li údaje v něm

neúplné nebo nepřesné), ministerstvo na to přípravný výbor bezodkladně,

nejpozději do 5 dnů od doručení návrhu, upozorní s tím, že dokud tyto vady

nebudou odstraněny, řízení o registraci nebude zahájeno.

(3) Řízení o registraci je zahájeno dnem, kdy ministerstvu došel návrh, který

nemá vady uvedené v odstavci 2. O dni zahájení ministerstvo bezodkladně

vyrozumí zmocněnce přípravného výboru.

§ 8

(1) Ministerstvo registraci odmítne, jestliže z předložených stanov sdružení

vyplývá, že

a) jde o organizaci uvedenou v § 1 odst. 3,

b) stanovy nejsou v souladu s § 3 odst. 1 a 2,

280

c) jde o sdružení nedovolené (§ 4),

d) cíle sdružení jsou v rozporu s požadavky uvedenými v § 5.

(2) O odmítnutí registrace rozhodne ministerstvo do 10 dnů ode dne zahájení

řízení. Rozhodnutí doručí zmocněnci přípravného výboru.3)

(3) Proti rozhodnutí o odmítnutí registrace mohou členové přípravného výboru

podat do 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí bylo jejich zmocněnci doručeno,

opravný prostředek k nejvyššímu soudu republiky.

(4) Soud rozhodnutí ministerstva zruší, jestliže nebyly dány důvody k odmítnutí

registrace. Den právní moci takového rozhodnutí soudu je dnem registrace

sdružení. Na žádost zmocněnce přípravného výboru mu ministerstvo zašle jedno

vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace.

(5) Nebylo-li zmocněnci přípravného výboru do 40 dnů od zahájení řízení

doručeno rozhodnutí ministerstva o odmítnutí registrace, sdružení vznikne dnem

následujícím po uplynutí této lhůty; tento den je dnem registrace. Na žádost

zmocněnce přípravného výboru mu ministerstvo zašle jedno vyhotovení stanov,

na němž vyznačí den registrace.

§ 9

(1) Pokud ministerstvo nezjistí důvod k odmítnutí registrace, provede do 10 dnů

od zahájení řízení registraci a v této lhůtě zašle zmocněnci přípravného výboru

jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace, kterým je den

odeslání. O registraci se nevydává rozhodnutí ve správním řízení.

(2) Ministerstvo vede evidenci sdružení a jejich organizačních jednotek, které jsou

oprávněny jednat svým jménem.

(3) Organizační jednotky oprávněné jednat svým jménem oznamují ministerstvu

název, sídlo, datum jejich vzniku a zániku, jakož i název sdružení, podle jehož

stanov byly zřízeny. Tyto údaje jsou povinny oznámit ministerstvu do 15 dnů ode

dne, kdy k jejich vzniku nebo zániku došlo. Změnu názvu a sídla jsou povinny

oznámit ministerstvu do 15 dnů ode dne, kdy bylo jejich příslušnými orgány ve

věci rozhodnuto.

(4) Název a sídlo sdružení, datum jeho vzniku a zániku, jakož i údaje uvedené

v odstavci 3 ministerstvo zapíše do základního registru právnických osob,

podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci (dále jen „základní registr

osob“) včetně údaje o právní formě. Ve lhůtách stanovených zvláštním

zákonem3a) ministerstvo zapíše do základního registru osob rovněž změnu

uvedených skutečností.

(5) Pro výkon státní správy na úseku sdružovacího práva podle tohoto zákona

může ministerstvo využívat referenční údaje ze základního registru obyvatel

v rozsahu jména, popřípadě jmen, příjmení, adresy místa pobytu a dat narození.

281

§ 9a

(1) Odborová organizace a organizace zaměstnavatelů se stává právnickou

osobou dnem následujícím poté, kdy příslušnému ministerstvu (§ 7 odst. 1) byl

doručen návrh na její evidenci.

(2) Pro evidenci odborové organizace a organizace zaměstnavatelů platí obdobně

ustanovení § 6 odst. 2, § 7 odst. 1 a § 9 odst. 4; ustanovení § 6 odst. 1, § 7 odst.

2 a 3, § 8 a § 9 odst. 1 se na odborové organizace a organizace zaměstnavatelů

nevztahují.

§ 11

(1) Změnu stanov oznámí sdružení písemně ministerstvu do 15 dnů od jejího

schválení a připojí ve dvojím vyhotovení text změny.

(2) Jestliže změna stanov není v souladu s ustanoveními § 6 odst. 2 a 4, nebo

jsou-li uvedené údaje neúplné nebo nepřesné, anebo jsou-li důvody k odmítnutí

registrace podle § 8 odst. 1, ministerstvo na to sdružení bezodkladně upozorní.

Sdružení je povinno tyto závady odstranit do 60 dnů ode dne doručení tohoto

upozornění a ve lhůtě dalších 10 dnů o tom ministerstvo vyrozumět. Neučiní-li tak,

ministerstvo sdružení rozpustí; proti rozhodnutí ministerstva je možné podat

opravný prostředek u Nejvyššího soudu České republiky.

(3) Není-li důvod k postupu podle odstavce 2, zašle ministerstvo sdružení do 10

dnů od doručení tohoto oznámení podle odstavce 1 jedno vyhotovení změny

stanov, na němž vyznačí, že bere změnu na vědomí.

§ 12 Zánik sdružení

(1) Sdružení zaniká

a) dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením,

b) pravomocným rozhodnutím ministerstva o jeho rozpuštění,

c) zrušením podle jiného právního předpisu8).

(2) Pokud stanovy sdružení neurčují způsob dobrovolného rozpuštění nebo

sloučení s jiným sdruženým, rozhoduje o něm jeho nejvyšší orgán. Tento orgán

oznámí zánik sdružení do 15 dnů příslušnému ministerstvu.

(3) Zjistí-li ministerstvo, že sdružení vyvíjí činnost,

a) která je vyhrazena politickým stranám a politickým hnutím anebo organizacím

sdružujícím občany k výdělečné činnosti nebo k vykonávání náboženství nebo

víry v církvích a náboženských společnostech (§ 1 odst. 3);

b) která porušuje zásady uvedené v § 3 odst. 1 a 2;

c) která je v rozporu s § 4 nebo § 5;

neprodleně je na to upozorní a vyzve je, aby od takové činnosti upustilo. Jestliže

sdružení v této činnosti pokračuje, ministerstvo je rozpustí. Proti tomuto

282

rozhodnutí je možno podat opravný prostředek k Nejvyššímu soudu České

republiky,

(4) Při přezkoumání rozhodnutí podle § 11 odst. 2 a § 12 odst. 3 postupuje soud

podle ustanovení občanského soudního řádu o přezkoumání rozhodnutí jiných

orgánů3). Opravný prostředek má odkladný účinek; jsou-li pro to závažné důvody,

může soud na dobu do právní moci svého rozhodnutí činnost sdružení pozastavit.

Po tuto dobu smí sdružení vykonávat jen činnost nevyhnutelnou k plnění svých

povinností podle zákona. Soud rozhodnutí ministerstva zruší, jestliže nebyly dány

důvody k rozpuštění sdružení.

(5) Zjistí-li ministerstvo (§ 7 a 10), že způsobem uvedeným v § 12 odst. 3 jedná

organizační jednotka sdružení, která je oprávněna jednat svým jménem,

postupuje obdobně způsobem tam uvedeným. Ustanovení odstavce 4 platí

obdobně.

§ 13

(2) Při zániku sdružení se provede majetkové vypořádání.

(3) Při zániku sdružení podle § 12 odst. 1 písm. b) provede jeho majetkové

vypořádání4) likvidátor určený ministerstvem.

(4) Způsobem uvedeným v odstavci 3 se postupuje též při zániku sdružení podle

§ 12 odst. 1 písm. a), není-li jeho orgán, který by majetkové vypořádání provedl.

§ 14

Zánik sdružení oznámí ministerstvo Českému statistickému úřadu do 7 dnů ode

dne, kdy se o něm dozvědělo.

§ 15 Soudní ochrana

(1) Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již

nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující

stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do

6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí

v souladu se zákonem a stanovami.

(2) Soud v řízení postupuje podle občanského soudního řádu.

§ 16 Smlouvy o součinnosti

(1) Sdružení mohou mezi sebou uzavírat smlouvy o součinnosti k dosažení

určitého cíle, popřípadě k uplatňování jiného společného zájmu. K platnosti

smlouvy je třeba písemné formy.

(2) Smlouvou o součinnosti se vymezí účel součinnosti, způsob jejího provádění,

práva a povinnosti zúčastněných sdružení a prostředky, kterými k součinnosti

přispívají. Pro svaz platí obdobně ustanovení tohoto zákona; jde-li o svaz

odborových organizací nebo svaz zaměstnavatelů platí obdobně ustanovení § 9a.

283

(4) Smlouvou o součinnosti může být vytvořen svaz zúčastněných sdružení, který

je právnickou osobou. Pro svaz platí obdobně ustanovení tohoto zákona.

(5) Ve smlouvě o součinnosti může být stanoveno, že smlouva pozbude účinnosti

dohodou zúčastněných sdružení, dosažením cíle, pro který byla uzavřena, nebo

jinou skutečností ve smlouvě uvedenou.

§ 17 Společná ustanovení

Jsou-li schůze nebo jiná shromáždění sdružení přípustná veřejnosti, mají přítomní

občané povinnosti účastníků shromáždění.5) Nesmějí zasahovat do jednání,

pokud předsedající nerozhodne jinak.

§ 18

V souladu s cíli své činnosti mají sdružení právo obracet se na státní orgány

s peticemi.6)

§ 19 Přechodná a závěrečná ustanovení

(1) Za sdružení již vznikla podle tohoto zákona se považují dobrovolné

organizace, které vznikly po 30. září 1951, nebo které byly za dobrovolné

organizace prohlášeny podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích

a shromážděních, a které nezanikly. Tyto organizace jsou pouze povinny do 30.

června 1990 oznámit ministerstvu uvedenému v § 7 odst. 1, popřípadě § 11 svůj

název, sídlo a stanovy.

(2) Spolky vzniklé před 1. říjnem 1951 se považují za sdružení již vzniklá podle

tohoto zákona, pokud nezanikly. Jsou povinny do 30. června 1990 oznámit

ministerstvu uvedenému v § 7 odst. 1, popřípadě § 11 odst. 4 svůj název a sídlo.

Pokud toto neučiní, ministerstvo se jich dotáže, zda hodlají nadále vyvíjet činnost.

Nesplní-li spolek povinnost podle věty druhé ani do 31. 12. 1990, bude se mít za

to, že tímto dnem zanikl.

(3) Údaje o sdruženích (§ 9 odst. 2) uvedených v odstavcích 1 a 2 oznámí

ministerstvo (§ 7 odst. 1) Federálnímu statistickému úřadu k evidenci.

§ 20 Podmínky činnosti organizací s mezinárodním prvkem se řídí zvláštním

zákonem.7)

§ 20a

(1) Hodlá-li sdružení působící do 31. prosince 1992 na území obou republik,

registrované ve Slovenské republice, vyvíjet činnost i nadále na území České

republiky, podá návrh na registraci podle tohoto zákona do 30. dubna 1993.

Pokud tak neučiní, jeho právo vyvíjet činnost na území České republiky podle

tohoto zákona zaniká.

(2) Organizace s mezinárodním prvkem7) povolené do účinnosti tohoto zákona

federálním ministerstvem vnitra a které mají sídlo na území České republiky, se

považují za organizace mající povolení ministerstva. Organizace mající sídlo na

284

území Slovenské republiky podají ve lhůtě do 30. dubna 1993 žádost o povolení

ministerstvu. Pokud tak neučiní, nemohou nadále vyvíjet činnost na území České

republiky.

§ 21 Zrušují se

1. Zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, ve znění

pozdějších předpisů, pokud jde o dobrovolné organizace;

2. vyhláška ministerstva vnitra č. 320/1951 Ú. l. (č. 348/1951 Ú. v.)

o dobrovolných organizacích a shromážděních, ve znění vyhlášky ministerstva

vnitra č. 158/1957 Ú. l., pokud jde o dobrovolné organizace;

3. vládní nařízení č. 30/1939 Sb., o tvoření zvláštních sdružení nepodléhajících

platným předpisům o sdružování a o dozoru na ně;

4. § 2 zákona č. 126/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění

veřejného pořádku;

5. § 2 odst. 8 písm. c) zákon a č. 128/1970 Sb., o vymezení působnosti

Československé socialistické republiky ve věcech vnitřního pořádku

a bezpečnosti;

6. § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních

ústředních orgánů státní správy.

§ 22

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. května 1990.

Přechodné ustanovení zavedeno zákonem č. 342/2006 Sb. Čl. XXXVI

Sdružení registrovaná podle zákona č. 83/1990 Sb., ve znění účinném do dne

nabytí účinnosti tohoto zákona, uvedou svůj název do 3 let ode dne nabytí

účinnosti tohoto zákona do souladu se zákonem č. 83/1990 Sb., ve znění

účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Havel v. r., Dubček v. r., Čalfa v. r.

12.3. Nový Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., úprava spolků

Spolek

§ 214

(1) Alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování

spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm.

(2) Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako svůj svaz,

vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu.

§ 215

(1) Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno

vystoupit z něho.

(2) Členové spolku neručí za jeho dluhy.

285

§ 216

Název spolku musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, postačí však

zkratka „z. s.“.

§ 217

(1) Hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů,

k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost

hlavní činností spolku být nemůže.

(2) Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou činnost

spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li její účel v podpoře

hlavní činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku.

(3) Zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy

spolku.

Založení spolku

§ 218

Zakladatelé založí spolek, shodnou-li se na obsahu stanov; stanovy obsahují

alespoň

a) název a sídlo spolku,

b) účel spolku,

c) práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou

práva a povinnosti vznikat,

d) určení statutárního orgánu.

§ 219

Stanovy mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku nebo

určit, jakým způsobem se pobočný spolek zakládá a který orgán rozhoduje

o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku.

§ 220

(1) Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň práva

a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství.

(2) Omezit práva nebo rozšířit povinnosti spojené s určitým druhem členství lze

jen za podmínek určených předem ve stanovách, jinak se souhlasem většiny

dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení práv nebo rozšíření

povinností spravedlivý důvod.

§ 221

Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku.

Ustavující schůze

§ 222

(1) Spolek lze založit i usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku. Na

ustavující schůzi se obdobně použijí ustanovení o členské schůzi.

286

(2) Návrh stanov vypracuje a další zájemce o založení spolku svolá vhodným

způsobem k ustavující schůzi svolavatel. Správnost a úplnost listiny přítomných

ověří svolavatel nebo osoba jím pověřená.

§ 223

Každý, kdo se dostaví na ustavující schůzi a splňuje podmínky pro členství ve

spolku, se zapíše do listiny přítomných, podepíše se k údaji o svém jménu

a bydlišti nebo sídlu. Správnost a úplnost listiny přítomných ověří svolatel nebo

osoba jím pověřená. Platí, že osoby zapsané v listině přítomných podaly řádnou

přihlášku do spolku.

§ 224

(1) Ustavující schůzi zahájí svolavatel nebo osoba jím pověřená. Sdělí ustavující

schůzi počet přítomných a seznámí ji s jednáními, která svolavatel v zájmu spolku

již učinil. Dále navrhne ustavující schůzi pravidla pro její jednání a volbu

předsedajícího i případných dalších činovníků.

(2) Ustavující schůze volí členy těch orgánů, které podle určení zákona a stanov

zvolit má.

(3) Ustavující schůze přijímá usnesení většinou hlasů přítomných v době

hlasování.

(4) Kdo hlasoval proti přijetí návrhu stanov, může od přihlášky do spolku

odstoupit. O tom musí být učiněn záznam v listině přítomných opatřený podpisy

odstupujícího a toho, kdo záznam učinil.

§ 225

Účastní-li se ustavující schůze alespoň tři osoby, mohou schválit stanovy podle §

218.

Vznik spolku

§ 226

(1) Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.

(2) Návrh na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé nebo osoba

určená ustavující schůzí.

(3) Není-li spolek do veřejného rejstříku zapsán do třiceti dnů od podání návrhu

na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o odmítnutí zápisu, považuje

se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku třicátým dnem od podání návrhu.

§ 227

Pokračuje-li spolek v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného rejstříku

odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti.

Pobočný spolek

§ 228

287

(1) Právní osobnost pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti hlavního

spolku. Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat je v rozsahu

určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném ve veřejném rejstříku.

(2) Název pobočného spolku musí obsahovat příznačný prvek názvu hlavního

spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku.

§ 229

(1) Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.

(2) Návrh na zápis pobočného spolku do veřejného rejstříku podává hlavní

spolek.

(3) Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do třiceti dnů od

podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do veřejného

rejstříku.

(4) Z právních jednání pobočného spolku vzniklých přede dnem jeho zápisu do

veřejného rejstříku je hlavní spolek oprávněn a zavázán společně a nerozdílně

s pobočným spolkem. Ode dne zápisu pobočného spolku do veřejného rejstříku

ručí hlavní spolek za dluhy pobočného spolku v rozsahu určeném stanovami.

§ 230

(1) Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek.

(2) Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky.

§ 231

Nabytím statusu veřejné prospěšnosti pro hlavní spolek nabývají tento status

i pobočné spolky. Vzdá-li se hlavní spolek statusu veřejné prospěšnosti, nebo je-li

mu odejmut, pozbývají jej i pobočné spolky.

Členství

§ 232

(1) Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu člena

a nepřechází na jeho právního nástupce.

(2) Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární orgán, ledaže

právnická osoba určí jiného zástupce.

§ 233

(1) Po vzniku spolku může členství v něm vzniknout přijetím za člena nebo jiným

způsobem určeným stanovami.

(2) Kdo se uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán stanovami od

okamžiku, kdy se stane členem spolku.

(3) O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší orgán

spolku.

§ 234

288

Má se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství v hlavním

spolku; to platí i o zániku členství.

§ 235

Stanovy mohou určit výši a splatnost členského příspěvku nebo určí, který orgán

spolku určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým způsobem.

§ 236

Seznam členů

(1) Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí

v seznamu členů zápisy a výmazy týkající se členství osob ve spolku. Stanovy

dále určí, jak bude seznam členů zpřístupněn, anebo že zpřístupněn nebude.

(2) Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku na jeho náklady

potvrzení s výpisem ze seznamu členů obsahující údaje o své osobě, popřípadě

potvrzení, že tyto údaje byly vymazány. Namísto zemřelého člena může

o potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich, může

o vydání potvrzení žádat jiná osoba blízká nebo dědic, prokáží-li zájem hodný

právní ochrany.

(3) Seznam členů může být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří jsou

v něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z něho patrné,

že je neúplný.

Zánik členství

§ 237

Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími způsoby

uvedenými ve stanovách nebo v zákoně.

§ 238

Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí členský příspěvek

ani v přiměřené lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k zaplacení, ačkoli byl

na tento následek ve výzvě upozorněn.

§ 239

(1) Neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který závažně

porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě nápravu nezjednal ani

po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo

způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu.

(2) Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu.

§ 240

(1) Neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena statutární orgán.

(2) Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné formě

kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení.

289

Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost se s návrhem na vyloučení

seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je k prospěchu.

§ 241

(1) Člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě

navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže

stanovy určí jiný orgán.

(2) Příslušný orgán zruší rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li vyloučení

zákonu nebo stanovám; rozhodnutí o vyloučení člena může zrušit i v jiných

odůvodněných případech.

§ 242

Vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí spolku

o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak toto

právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří

měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne,

kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu

členů; jinak toto právo zaniká.

Organizace spolku

§ 243

Orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší orgán, případně kontrolní komise,

rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách. Stanovy mohou orgány

spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím klamný dojem o jejich povaze.

§ 244

Stanovy určí, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) nebo individuální (předseda).

Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy statutárního orgánu nejvyšší orgán

spolku.

§ 245

Na usnesení členské schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým mravům,

nebo mění stanovy tak, že jejich obsah odporuje donucujícím ustanovením

zákona, se hledí, jako by nebylo přijato. To platí i v případě, že bylo přijato

usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout.

§ 246

(1) Neurčí-li stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je toto období

pětileté.

(2) Neurčí-li stanovy jinak, mohou členové volených orgánů spolku, jejichž počet

neklesl pod polovinu, kooptovat náhradní členy do nejbližšího zasedání orgánu

příslušného k volbě.

290

(3) Neurčí-li stanovy jinak, použijí se pro svolání, zasedání a rozhodování

kolektivních orgánů spolku § 156 a § 159 odst. 2 a přiměřeně též ustanovení

o členské schůzi.

§ 247

Nejvyšší orgán spolku

(1) Stanovy určí, který orgán je nejvyšším orgánem spolku; do jeho působnosti

zpravidla náleží určit hlavní zaměření činnosti spolku, rozhodovat o změně

stanov, schválit výsledek hospodaření spolku, hodnotit činnost dalších orgánů

spolku i jejich členů a rozhodnout o zrušení spolku s likvidací nebo o jeho

přeměně.

(2) Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším orgánem a není-li

s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může alespoň pětina

členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na shromáždění přechází

působnost nejvyššího orgánu spolku. To neplatí, určí-li stanovy něco jiného.

(3) Neurčí-li stanovy jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská schůze;

ustanovení § 248 až 257 se na členskou schůzi použijí, pokud stanovy neurčí

něco jiného.

Členská schůze

§ 248

(1) Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku nejméně

jedenkrát do roka.

(2) Statutární orgán spolku svolá zasedání členské schůze z podnětu alespoň

třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolku. Nesvolá-li statutární orgán

spolku zasedání členské schůze do třiceti dnů od doručení podnětu, může ten,

kdo podnět podal, svolat zasedání členské schůze na náklady spolku sám.

§ 249

(1) Zasedání členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě určené

stanovami, jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí být

zřejmé místo, čas a pořad zasedání.

(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být pořad zasedání proti návrhu

uvedenému v podnětu změněn jen se souhlasem toho, kdo podnět podal.

(3) Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly možnost členů

se ho účastnit.

§ 250

(1) Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem, jakým

bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem zasedání,

nahradí spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle pozvánky, účelně

vynaložené náklady.

291

(2) Je-li zasedání svoláno podle § 248, může být odvoláno či odloženo jen na

návrh nebo se souhlasem toho, kdo k němu dal podnět.

§ 251

Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat na něm

vysvětlení záležitostí spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k předmětu

zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení o skutečnostech,

které zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení by spolku způsobilo

vážnou újmu, nelze mu je poskytnout.

§ 252

(1) Členská schůze je schopna usnášet se za účasti většiny členů spolku.

Usnesení přijímá většinou hlasů členů přítomných v době usnášení; každý člen

má jeden hlas.

(2) Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku, že je s určitým

druhem členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k tomuto hlasu pro účely

odstavce 1.

§ 253

(1) Kdo zasedání zahájí, ověří, zda je členská schůze schopna se usnášet. Poté

zajistí volbu předsedy zasedání a případně i dalších činovníků, vyžadují-li jejich

volbu stanovy.

(2) Předseda vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže se členská

schůze usnese na předčasném ukončení zasedání.

(3) Záležitost, která nebyla zařazena na pořad zasedání při jeho ohlášení, lze

rozhodnout jen za účasti a se souhlasem všech členů spolku oprávněných o ní

hlasovat.

§ 254

(1) Statutární orgán spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání do třiceti dnů od

jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten, kdo zasedání předsedal

nebo koho tím pověřila členská schůze.

(2) Ze zápisu musí být patrné, kdo zasedání svolal a jak, kdy se konalo, kdo je

zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky členská schůze zvolila,

jaká usnesení přijala a kdy byl zápis vyhotoven.

(3) Každý člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek

určených stanovami. Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v sídle spolku.

§ 255

Dílčí členské schůze

Stanovy mohou určit, že se zasedání členské schůze bude konat formou dílčích

členských schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto způsobem

rozhodnout nelze. Připustí-li stanovy zasedání dílčích členských schůzí, určí

292

rovněž období, v němž se všechna zasedání musí konat. Pro schopnost usnášet

se a pro přijímání usnesení se zúčastnění členové a odevzdané hlasy sčítají.

§ 256

Shromáždění delegátů

(1) Stanovy mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění

delegátů.

(2) Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li to dobře možné,

mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku.

§ 257

Náhradní zasedání členské schůze

(1) Není-li členská schůze na svém zasedání schopna usnášet se, může

statutární orgán nebo ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou pozvánkou

ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi na náhradní

zasedání. Z pozvánky musí být zřejmé, že se jedná o náhradní zasedání členské

schůze. Náhradní zasedání členské schůze se musí konat nejpozději do šesti

týdnů ode dne, na který bylo zasedání členské schůze předtím svoláno.

(2) Na náhradním zasedání může členská schůze jednat jen o záležitostech

zařazených na pořad předchozího zasedání. Usnesení může přijmout za účasti

libovolného počtu členů, ledaže stanovy určí něco jiného.

(3) Rozhoduje-li členská schůze na zasedání dílčích členských schůzí nebo

rozhoduje-li namísto ní shromáždění delegátů, postupuje se podle odstavců 1 a 2

obdobně.

Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku

§ 258

Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může

navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho

rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat

u orgánů spolku.

§ 259

Právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se

navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do

jednoho roku od přijetí rozhodnutí.

§ 260

(1) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo

stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném

právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.

(2) Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně

zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.

293

§ 261

(1) Porušil-li spolek základní členské právo člena závažným způsobem, má člen

právo na přiměřené zadostiučinění.

(2) Namítne-li to spolek, soud právo na zadostiučinění členu spolku nepřizná,

nebylo-li uplatněno

a) v době stanovené pro podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí, nebo

b) do tří měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu, byl-li tento

návrh zamítnut podle § 260.

Kontrolní komise

§ 262

(1) Zřídí-li stanovy kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň tři členy.

Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy kontrolní komise členská schůze.

Určí-li stanovy, že členy kontrolní komise jmenuje nebo odvolává statutární orgán,

nepřihlíží se k tomu.

(2) Neurčí-li stanovy další omezení, není členství v kontrolní komisi slučitelné

s členstvím ve statutárním orgánu spolku ani s funkcí likvidátora.

§ 263

Kontrolní komise dohlíží, jsou-li záležitosti spolku řádně vedeny a vykonává-li

spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy, nesvěří-li jí stanovy

další působnost. Zjistí-li kontrolní komise nedostatky, upozorní na ně statutární

orgán, jakož i další orgány určené stanovami.

§ 264

V rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet do

dokladů spolku a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od jeho

zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.

Rozhodčí komise

§ 265

Je-li zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové

samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy působnost rozhodčí

komise, rozhoduje spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků

a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku.

§ 266

(1) Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a odvolává

členská schůze nebo shromáždění členů spolku.

(2) Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně svéprávná

osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu nebo kontrolní

komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby člena rozhodčí komise pro

294

nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou změny okolností, že byla zvolena

bezúhonná osoba.

(3) Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti případu brání

nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.

§ 267

Řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis.

§ 268

Zrušení spolku

(1) Soud zruší spolek s likvidací na návrh osoby, která na tom má oprávněný

zájem, nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to soudem upozorněn,

a) vyvíjí činnost zakázanou v § 145,

b) vyvíjí činnost v rozporu s § 217,

c) nutí třetí osoby k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti nebo k jeho

podpoře, nebo

d) brání členům ze spolku vystoupit.

(2) Ustanovení § 172 není dotčeno.

Likvidace spolku

§ 269

(1) Při zrušení spolku s likvidací sestaví likvidátor soupis jmění a zpřístupní jej

v sídle spolku všem členům.

(2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému členu, který o to

požádá.

§ 270

(1) Nelze-li povolat likvidátora jinak, jmenuje soud likvidátorem i bez jeho

souhlasu některého z členů statutárního orgánu. Není-li to možné, jmenuje soud

likvidátorem i bez jeho souhlasu některého člena spolku.

(2) Likvidátor jmenovaný podle odstavce 1 nemůže z funkce odstoupit, může však

navrhnout soudu, aby jej z funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze

spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.

§ 271

Likvidátor zpeněží likvidační podstatu pouze v tom rozsahu, v jakém to je pro

splnění dluhů spolku nezbytné.

§ 272

(1) Likvidátor naloží s likvidačním zůstatkem podle stanov. Určí-li stanovy spolku

se statusem veřejné prospěšnosti, že má být likvidační zůstatek použit k jiným

než veřejně prospěšným cílům, nepřihlíží se k tomu.

(2) Nelze-li s likvidačním zůstatkem naložit podle stanov, nabídne likvidátor

likvidační zůstatek spolku s účelem obdobným. Není-li to možné, nabídne

295

likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má spolek sídlo. Nepřijme-li

obec nabídku do dvou měsíců, nabývá likvidační zůstatek kraj, na jehož území

má spolek sídlo. Získá-li likvidační zůstatek obec nebo kraj, použije jej jen

k veřejně prospěšnému cíli.

§ 273

Obdržel-li spolek účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu, ustanovení § 272

se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí likvidačního zůstatku podle

rozhodnutí příslušného orgánu.

Fúze spolků

§ 274

Zúčastněné spolky uzavírají smlouvu o fúzi jako smlouvu o sloučení spolků, nebo

jako smlouvu o splynutí spolků.

§ 275

Smlouva o fúzi obsahuje alespoň údaje o názvu, sídle a identifikující údaj

každého ze zúčastněných spolků s uvedením, který spolek je zanikající a který

nástupnický, a rozhodný den.

§ 276

(1) Smlouva o splynutí spolků obsahuje i ujednání o stanovách nástupnického

spolku.

(2) Dojde-li při sloučení ke změně stanov nástupnického spolku, obsahuje

smlouva o sloučení také ujednání o této změně.

§ 277

(1) Společně s návrhem smlouvy o fúzi vyhotoví členové statutárních orgánů

zúčastněných spolků i zprávu vysvětlující hospodářské i právní důvody

a důsledky fúze. Zprávu lze vyhotovit i jako společnou pro všechny zúčastněné

spolky.

(2) Zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze nemusí být

vyhotovena, jsou-li všichni členové zúčastněného spolku členy jeho statutárního

nebo kontrolního orgánu nebo souhlasí-li s tím všichni členové zúčastněného

spolku.

§ 278

Zasedání členské schůze, kterému bude návrh smlouvy o fúzi předložen ke

schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním.

V této lhůtě musí být zpřístupněny všem členům

a) návrh smlouvy o fúzi,

b) stanovy nástupnického spolku,

c) výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců

a

296

d) zpráva vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky fúze, je-li její

vyhotovení nutné.

§ 279

(1) Zúčastněné spolky zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním členské

schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze týká a jaký

spolek se stane nástupnickým spolkem.

(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li zanedbatelný

počet věřitelů a je-li celková výše dluhů zanedbatelná, postačí, pokud doručí

oznámení známým věřitelům.

§ 280

Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode dne, kdy

se zápis fúze stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu, zhorší-li

se dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v důsledku fúze dobytnost

pohledávky zhorší podstatným způsobem, má právo na dostatečnou jistotu ještě

před zápisem fúze do veřejného rejstříku.

§ 281

(1) Návrh smlouvy o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných spolků. Členská

schůze může návrh smlouvy o fúzi jen schválit, nebo odmítnout.

(2) Zasedání členských schůzí zúčastněných spolků může být svoláno i jako

společné. Tehdy členské schůze zúčastněných spolků hlasují o návrhu smlouvy

o fúzi odděleně. Pokud se však po schválení návrhu smlouvy o fúzi volí členové

orgánů nástupnického spolku, mohou členské schůze zúčastněných spolků

rozhodnout, že budou o těchto členech hlasovat společně.

§ 282

Ten, kdo za zúčastněný spolek návrh smlouvy o fúzi podepisuje, připojí k podpisu

kromě dalších náležitostí také údaj, že návrh smlouvy schválila členská schůze

spolku a kdy se tak stalo. Smlouva o fúzi je přijata usnesením členské schůze

posledního ze zúčastněných spolků o schválení návrhu smlouvy o fúzi a jejím

podpisem za tento spolek.

§ 283

Návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi lze podat jen společně s návrhem

na neplatnost usnesení členské schůze schvalujícího tuto smlouvu. Právo

domáhat se neplatnosti má jen zúčastněný spolek nebo osoba oprávněná podat

návrh na vyslovení neplatnosti členské schůze.

§ 284

(1) Návrh na zápis fúze do veřejného rejstříku podávají společně všechny

zúčastněné spolky. Jedná-li se o fúzi splynutím, podepíší návrh také členové

statutárního orgánu nástupnického spolku.

297

(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis fúze tak, že k témuž dni

vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolky, poznamená, kdo je jejich právní

nástupce, a při fúzi

a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti sloučení a názvy,

adresy sídla a identifikující údaje spolků, které se s nástupnickým spolkem

sloučily, a případné další změny u nástupnického spolku, pokud v důsledku fúze

nastaly,

b) splynutím provede zápis nástupnického spolku a poznamená u něho názvy,

adresy sídla a identifikující údaje spolků, které jsou jeho právní předchůdci.

§ 285

Po zápisu fúze do veřejného rejstříku nelze smlouvu o fúzi změnit nebo zrušit.

§ 286

Zápisem fúze nabývají členové zanikajícího spolku členství v nástupnickém

spolku.

§ 287

(1) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do šesti měsíců ode dne,

kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, může ten ze zúčastněných spolků, který byl

připraven návrh podat, od smlouvy o fúzi odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen

jedna strana, zaniká tím závazek všech stran založený smlouvou.

(2) Nepodají-li zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do jednoho roku ode dne,

kdy byla smlouva o fúzi uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny

zúčastněné spolky.

(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis fúze

nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou členové jeho

statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby

návrh byl podán včas.

Rozdělení spolku

§ 288

(1) Při rozdělení sloučením uzavírají zúčastněné spolky smlouvu o rozdělení.

(2) Smlouva o rozdělení obsahuje alespoň

a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s uvedením, který

spolek je zanikající a které jsou nástupnické,

b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají nástupnické spolky,

c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci

jednotlivých nástupnických spolků,

d) rozhodný den.

(3) Dochází-li v důsledku rozdělení sloučením ke změně stanov některého

z nástupnických spolků, obsahuje smlouva o rozdělení také dohodu o této změně.

298

(4) Nestanoví-li smlouva o rozdělení jinak, nabývá každý člen zanikajícího spolku

ke dni účinnosti rozdělení členství ve všech nástupnických spolcích.

§ 289

(1) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví rozdělovaný spolek projekt

rozdělení.

(2) Projekt obsahuje alespoň

a) údaje o názvu, sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s uvedením, který

spolek je zanikající a které jsou nástupnické,

b) určení, jaký majetek a dluhy zanikajícího spolku přejímají nástupnické spolky,

c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci

jednotlivých nástupnických spolků,

d) návrh stanov nástupnických spolků,

e) rozhodný den.

(3) Nestanoví-li projekt rozdělení jinak, nabývá každý člen zanikajícího spolku ke

dni účinnosti rozdělení členství ve všech nástupnických spolcích.

§ 290

(1) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé, jaký majetek

přechází z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, platí, že nástupnické

spolky jsou spoluvlastníky takového majetku.

(2) Není-li ze smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé, jaké dluhy

přecházejí z rozdělovaného spolku na nástupnické spolky, platí, že nástupnické

spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a nerozdílně.

§ 291

(1) Při rozdělení sloučením se ustanovení o fúzi použijí obdobně.

(2) Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví statutární orgán

rozdělovaného spolku společně s projektem rozdělení i zprávu vysvětlující

hospodářské i právní důvody a důsledky rozdělení. Zpráva nemusí být

vyhotovena, jsou-li všichni členové spolku členy jeho statutárního orgánu, anebo

souhlasí-li s tím všichni členové spolku.

§ 292

(1) Zasedání členské schůze, kterému bude předložena smlouva o rozdělení

nebo projekt rozdělení ke schválení, musí ten, kdo je svolává, ohlásit nejméně

třicet dnů před jeho konáním.

(2) Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 spolek zpřístupní ve svém sídle všem členům

zprávu statutárního orgánu vysvětlující hospodářské i právní důvody a důsledky

rozdělení, je-li její vyhotovení nutné. Zpráva musí obsahovat,

299

a) jedná-li se o rozdělení sloučením, návrh smlouvy o rozdělení, stanovy

nástupnického spolku a výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne

starší než šest měsíců, nebo

b) jedná-li se o rozdělení se založením nových spolků, projekt rozdělení, výkaz

majetku a závazků rozdělovaného spolku, jakož i zahajovací rozvahy a návrh

stanov nástupnických spolků.

§ 293

(1) Nejméně třicet dnů před zasedáním členské schůze zveřejní rozdělovaný

spolek oznámení, v němž uvede, jakého spolku se rozdělení týká a které spolky

se stanou jeho spolky nástupnickými. V oznámení rozdělovaný spolek též

upozorní věřitele na jejich právo podle § 301.

(2) Není-li spolek příjemcem plnění z veřejného rozpočtu, má-li zanedbatelný

počet věřitelů a je-li celková výše dluhu zanedbatelná, postačí, pokud doručí

oznámení známým věřitelům.

§ 294

(1) Smlouvu o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků.

Ustanovení § 282 se použije obdobně.

(2) Projekt rozdělení schvaluje členská schůze rozdělovaného spolku.

(3) Členská schůze může smlouvu o rozdělení nebo projekt rozdělení jen schválit,

nebo odmítnout.

§ 295

(1) Rozdělovaný spolek podá návrh na zápis rozdělení do veřejného rejstříku.

Jedná-li se o rozdělení sloučením, podají společný návrh spolek rozdělovaný

i nástupnický.

(2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis rozdělení tak, že k témuž

dni vymaže ve veřejném rejstříku zanikající spolek, poznamená, kdo je jeho

právní nástupce, a při rozdělení

a) sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti rozdělení

sloučením a název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který se

s nástupnickým spolkem sloučil a případné další změny u nástupnického spolku,

pokud v důsledku rozdělení nastaly,

b) se založením nových spolků provede zápis nástupnických spolků a poznamená

u něho název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který je jeho právním

předchůdcem.

§ 296

Po zápisu rozdělení do veřejného rejstříku nelze smlouvu o rozdělení ani projekt

rozdělení změnit nebo zrušit.

§ 297

300

(1) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na zápis

rozdělení do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení uzavřena, může

ten ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh podat, od smlouvy

o rozdělení odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen jedna strana, zanikají tím

závazky všech stran založené smlouvou.

(2) Nepodají-li při rozdělení sloučením zúčastněné spolky návrh na zápis

rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení uzavřena, platí,

že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky.

(3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis rozdělení

nebyl podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou členové jeho

statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby

návrh byl podán včas.

§ 298

Nepodá-li rozdělovaný spolek při rozdělení se založením nových spolků návrh na

zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí o rozdělení přijato,

ruší se marným uplynutím lhůty rozhodnutí o rozdělení.

§ 299

(1) Každý z nástupnických spolků ručí společně s ostatními nástupnickými spolky

za dluhy přešlé z rozdělovaného spolku na další nástupnický spolek.

(2) Dá-li si rozdělovaný spolek ocenit své jmění posudkem znalce ustanoveného

mu soudem podle jiného zákona, a to včetně odděleného ocenění jmění

přecházejícího na jednotlivé nástupnické spolky, a splní povinnost zveřejnění

podle § 269, ručí každý nástupnický spolek za dluhy podle odstavce 1 jen do výše

čistého jmění nabytého rozdělením.

(3) Právo z ručení podle odstavců 1 a 2 nemohou uplatnit věřitelé, jimž se dostalo

jistoty podle § 300.

§ 300

Přihlásí-li věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode dne, kdy

se zápis rozdělení stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou jistotu,

pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší. Prokáže-li věřitel, že se

v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky podstatným způsobem zhorší, má

právo na dostatečnou jistotu ještě před zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.

§ 301

(1) Každý, jehož právní zájmy jsou rozdělením dotčeny, má právo, aby mu

kterýkoli ze zúčastněných spolků sdělil do jednoho měsíce od doručení žádosti,

jaké jmění přechází rozdělením na jednotlivé nástupnické spolky.

(2) Nedostane-li se dlužníku zaniklého spolku sdělení, kdo je po rozdělení spolku

jeho věřitelem, může plnit kterémukoli z nástupnických spolků. Nedostane-li se

301

věřiteli zaniklého spolku sdělení, kdo je po rozdělení spolku jeho dlužníkem, může

požadovat plnění od kteréhokoli z nástupnických spolků.

§ 302

Určí-li stanovy, že o fúzi nebo rozdělení spolku rozhoduje jiný orgán než členská

schůze, použijí se z ustanovení o fúzi nebo rozdělení spolku na rozhodování

takového orgánu přiměřeně ustanovení o členské schůzi.

12.4. Zákon o ochraně olympijských symbolů

Zákon č. 60 ze dne 24. února 2000 o ochraně olympijských symbolik

V zájmu posílení myšlenky a ducha olympijského hnutí jako prostředku mírového

dorozumění a spolupráce mezi národy, úlohy mezinárodních a národních

olympijských výborů jakožto řídících orgánů tohoto hnutí a k zabezpečení

závazků z toho vyplývajících usnesl se Parlament na tomto zákoně České

republiky:

§ 1 Předmět úpravy

Tento zákon upravuje některá práva a povinnosti v souvislosti s užíváním

olympijských symbolik a ochranou před jeho zneužitím; tím nejsou dotčena

ustanovení jiných právních předpisů.1)

§ 2 Olympijská symbolika

(1) Olympijská symbolika jsou

a) olympijský symbol,

b) olympijská vlajka,

c) olympijské heslo,

d) olympijský oheň,

e) olympijská pochodeň,

f) olympijská hymna,

g) olympijské emblémy,

h) výrazy"olympijský" a "olympiáda", (dále jen "olympijská symbolika").

(2) Olympijská symbolika jsou registrována podle platných právních předpisů

a mezinárodních dohod na ochranu průmyslového a duševního vlastnictví, jimiž je

Česká republika vázána.2)

§ 3 Užívání olympijských symbolik

(1) Jakékoliv užívání olympijských symbolik pro obchodní, reklamní nebo jiné

obdobné účely je možné pouze na základě předchozího písemného zmocnění;

tím nejsou dotčena ustanovení části třetí zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných

známkách, ve znění pozdějších předpisů. Písemné zmocnění může udělit

oprávněné osobě Český olympijský výbor.

302

(2) Zákaz užívání podle předchozího odstavce se rovněž vztahuje na jakékoliv

označení, které tvoří nebo obsahuje olympijská symbolika nebo jejich část.

§ 4 Řešení sporů

Spory týkající se práv a povinností upravených tímto zákonem rozhoduje

příslušný soud.3) Český olympijský výbor nebo oprávněná osoba se může rovněž

domáhat náhrady škody, která byla způsobena neoprávněným užitím

olympijských symbolik.

§ 5 Český olympijský výbor

(1) Český olympijský výbor řídí a organizuje olympijské hnutí v rámci České

republiky.

(2) Český olympijský výbor je sdružením podle zvláštních předpisů.4)

§ 6 Symboly Českého olympijského výboru

(1) Symboly Českého olympijského výboru jsou zejména emblém a vlajka

Českého olympijského výboru. Český olympijský výbor může vytvářet i další

odvozené olympijské symboly.

(2) Symboly Českého olympijského výboru jsou zapsány jako ochranné známky

do příslušného rejstříku podle zvláštního zákona.1)

(3) Pro užívání a ochranu symbolů Českého olympijského výboru platí ustanovení

§ 3 a 4 tohoto zákona obdobně.

§ 7 Účinnost

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. května 2000.

Klaus v. r., Havel v. r., Zeman v. r.

12.5. Zákon č. 373/2011 Sb., § 51 posuzování zdravotní způsobilosti

(výtah ze zákona č.373/2011 Sb., jehož účinnost nastala dnem 1. 4. 2012)

Společná ustanovení pro posudkovou péči a lékařské posudky

§ 51 Posuzování zdravotní způsobilosti ke vzdělávání, k tělesné výchově

a sportu

(1) Zdravotní způsobilost ke vzdělávání posuzuje a lékařský posudek o zdravotní

způsobilosti vydává registrující poskytovatel. Posuzujícím lékařem je lékař se

způsobilostí v oboru praktický lékař pro děti a dorost nebo v oboru všeobecné

praktické lékařství, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis nestanoví jinak.

(2) Jestliže se praktické vyučování nebo praktická příprava uskutečňuje

a) na pracovištích právnických nebo fyzických osob, vydává lékařský posudek

o zdravotní způsobilosti osoby připravující se na povolání před jejím zařazením

na praktické vyučování nebo praktickou přípravu a v jejich průběhu poskytovatel

pracovnělékařských služeb této osoby,

303

b) pouze ve škole nebo školském zařízení, vydává lékařský posudek o zdravotní

způsobilosti osoby připravující se na povolání před jejím zařazením na praktické

vyučování a v jeho průběhu poskytovatel pracovnělékařských služeb školy,

c) na pracovištích osob uvedených v písmenu a) a ve škole nebo školském

zařízení, vydává lékařský posudek o zdravotní způsobilosti osoby připravující se

na povolání před jejím zařazením na praktické vyučování nebo praktickou

přípravu a v jeho průběhu poskytovatel pracovnělékařských služeb osob

uvedených v písmenu a).

(3) Zdravotní způsobilost k

a) tělesné výchově v rámci vzdělávacích programů a uvolnění z vyučování

v předmětu tělesná výchova a ke sportu pro všechn posuzuje a lékařský posudek

vydává registrující poskytovatel,

b) výkonnostnímu sportu v organizovaných sportovních soutěžích posuzuje

a lékařský posudek vydává registrující poskytovatel nebo poskytovatel v oboru

tělovýchovné lékařství,

c) vrcholovému sportu, ke sportovní reprezentaci státu a její přípravě posuzuje

a lékařský posudek vydává poskytovatel v oboru tělovýchovné lékařství;

vrcholovým sportem pro účely tohoto zákona se rozumí oblast sportu, která

zahrnuje státní sportovní reprezentaci a přípravu talentovaných sportovců k této

reprezentaci, kterými jsou členové resortních sportovních center nebo sportovních

center mládeže a obdobných zařízení pro přípravu sportovců,

d) vzdělávání ve školách se zaměřením na sport a tělesnou výchovu a v průběhu

výuky posuzuje a lékařský posudek vydává poskytovatel v oboru tělovýchovné

lékařství.

(4) Právnická osoba vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, kde se

uskutečňuje vzdělávání, jehož součástí je praktické vyučování nebo praktická

příprava, hradí posuzování zdravotní způsobilosti žáků střední školy nebo

studentů vyšší odborné školy, včetně lékařských prohlídek.

§ 52 Prováděcí právní předpis stanoví

a) postupy při zajišťování lékařských prohlídek, druhy, četnost a obsah lékařských

prohlídek nezbytných pro zjištění zdravotního stavu posuzované osoby

a posuzování zdravotní způsobilosti včetně rozsahu odborných vyšetření,

b) seznam nemocí, stavů nebo vad, které vylučují nebo omezují zdravotní

způsobilost k vzdělávání nebo v průběhu vzdělávání, ke sportu, tělesné výchově

nebo jiné činnosti,

c) náležitosti lékařského posudku ve vztahu k posuzované činnosti.

304

12.6. Metodický pokyn MŠMT k zajištění ochrany zdraví na školách

Poznámka:

Tento MP není nijak závazný pro nositele soukromě organizovaného sportu

(tedy kluby a svazy) může však být pro ně inspirací pro určení vlastních pravidel

zdravotní prevence pro jimi organizovaný sport a pro všechny věkové kategorie,

nejen pro děti a mládež.

Z obsáhlého materiálu jsou uvedeny články vztahující se ke sportu.

Metodický pokyn 37 014/2005-25 k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí,

žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem

školství, mládeže a tělovýchovy

Úvodní ustanovení

Pro bezpečnost a ochranu zdraví při výchově a vzdělávání dětí, žáků

a studentů ve školách a školských zařízeních má výkon dozoru1) nad činností dětí,

žáků a studentů mimořádný význam. Konkrétní úkoly a podrobnosti v péči

o bezpečnost a ochranu zdraví a v jejich rámci i úkoly dohledu nad dětmi, žáky

a studenty škol a školských zařízení stanoví pro jednotlivé typy škol a školských

zařízení obecně platné právní předpisy.

Cílem metodického pokynu je zdůraznit klíčová ustanovení těchto předpisů

a doporučit způsob postupu při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při výchově

a vzdělávání dětí, žáků a studentů (dále jen "žák") ve školách a školských zařízeních.

Čl.1 Předmět a rozsah úpravy

(1) Tento metodický pokyn stanoví postupy vedoucí k zajištění bezpečnosti

a ochrany zdraví žáků ve školách a školských zařízeních (dále jen "škola").

(2) Tento metodický pokyn je určen pro právnické osoby vykonávající činnost škol

zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Podpůrně jej mohou

užívat i ostatní školy zapsané do školského rejstříku a poskytovatelé služeb

souvisejících se vzděláváním a výchovou.

Čl.13 Tělesná výchova

Při výuce tělesné výchovy dodržuje škola platné rámcové vzdělávací programy

a didaktické zásady. Bezpečnost žáků při tělesné výchově zajišťuje pedagogický

pracovník po celou dobu vyučování. Ve výjimečných případech pedagogický

pracovník výuku dočasně přeruší a zajistí dozor zletilou osobou, která je plně

způsobilá k právním úkonům a v pracovněprávním vztahu ke škole. Vydává jasné,

přesné a žákům srozumitelné povely a pokyny, kontroluje bezpečnost a funkčnost

tělocvičného nářadí a náčiní před zahájením výuky. Přihlíží zejména k fyzické

305

vyspělosti žáků, k jejich věku a předchozím zkušenostem. Při pohybových činnostech

v přírodních podmínkách je třeba volit terén a překážky úměrné věku, klimatickým

podmínkám, rozumovému a fyzickému vývoji s přihlédnutím ke kvalitě výzbroje

a výstroje žáků. K zařazení sportovních odvětví, která nejsou podrobně rozvedeny ve

školských vzdělávacích programech, musí mít pedagogický pracovník povolení

ředitele školy a dodržovat bezpečnostní pravidla i metodické postupy pro danou

věkovou kategorii platné v oblasti školního nebo svazového sportu.

Čl.14 Výuka plavání

(1) Výuka plavání se uskutečňuje v zařízeních k tomu určených. Ředitel školy musí

ověřit dodržování hygienických podmínek ze strany zařízení určeného pro výuku

plavání, odbornou úroveň poskytované výuky, podmínky pro zajištění bezpečnosti

a ochrany žáků. Při plavecké výuce se třída na základní škole dělí na skupiny,

každou skupinu vede jeden vyučující. Nejvyšší počet žáků - plavců ve skupině je 15,

žáků - neplavců 10. Pro žáky škol a tříd samostatně určených pro žáky se

speciálními vzdělávacími potřebami se počet řídí zvláštním předpisem.30)

Pedagogický pracovník má přehled o celém prostoru výuky a všech žácích, kteří se

výuky účastní. Pedagogický pracovník pravidelně provádí v průběhu výuky

překontrolování počtu žáků. Totéž se provádí při jejím zakončení.

(2) Vyučující pedagogický pracovník věnuje zvláštní péči neplavcům. Jejich výcvik se

provádí podle možnosti odděleně v bazénu s odpovídající hloubkou vody.

(3) Odpovědnost za bezpečnost žáků při výuce plavání, která je realizována mimo

školu, nesou pedagogičtí pracovníci, kteří žáky na výuku plavání doprovázejí.

(4) Za bezpečnost žáků při plavecké výuce ve školách, do doby jejich předání

pedagogickým pracovníkům, jež vedou výuku, odpovídají pedagogičtí pracovníci,

kteří žáky na plaveckou výuku doprovázejí. Doprovázející pedagogický pracovník je

přítomen po celou dobu výuky. V dohodách uzavíraných o využívání cizích zařízení

k plavecké výuce je nutno upravit ve smyslu těchto zásad podrobně povinnosti

zaměstnanců zúčastněných stran, týkající se jejich odpovědnosti za bezpečnost

žáků.

(5) Pokud v celém průběhu výuky nemůže být zachován náležitý přehled o všech

jeho žácích (účastnících), pedagogický pracovník plaveckou výuku přeruší.

Čl.15 Lyžařský výcvik

(1) Lyžařský výcvik je veden pedagogickými pracovníky, kteří odpovídají za činnost

instruktorů. Jejich kvalifikaci si ověří ředitel školy. Práci instruktorů řídí vedoucí kurzu

určený ředitelem školy, který též schvaluje plán výcviku. Vedoucí kurzu před

odjezdem na lyžařský výcvik upozorní na nutnost seřízení bezpečnostního vázání

306

lyží. Žáci prokáží seřízení bezpečnostního vázání lyží potvrzením servisu, popř.

čestným prohlášením zákonných zástupců nebo svým v případě zletilých žáků.

(2) Za řádnou organizační přípravu kurzu odpovídá jeho vedoucí. Zajišťuje vhodný

objekt, dopravu, poučení žáků o předpisech a pokynech k zajištění bezpečnosti

a ochrany zdraví žáků. Při realizaci kurzu řídí činnost jednotlivých pracovníků, dbá na

dodržování stanoveného programu praktické i teoretické části kurzu.

(3) Doporučuje se, aby zákonní zástupci nezletilého žáka a zletilí žáci předložili před

odjezdem prohlášení o tom, že je žák zdravý a ve stavu schopném absolvovat

lyžařský výcvik.

(4) Před odjezdem na kurz se doporučuje sjednat pojistnou smlouvu s pojišťovnou.

(Jednorázové úrazové připojištění žáků, pojištění z odpovědnosti za škodu vzniklou

při výkonu povolání.)

(5) Účastníci kurzu jsou povinni dodržovat předpisy a pokyny vedoucí k zajištění

bezpečnosti a ochraně zdraví, včetně pravidel bezpečného pohybu na sjezdových

a běžeckých tratích. U žáků se při lyžařském výcviku na základě zhodnocení rizik

doporučuje používání lyžařských ochranných přileb.

(6) Žáci jsou rozděleni do družstev podle své výkonnosti a zdravotního stavu. Při

rozřazení do družstev se nevyžaduje od úplných začátečníků předvedení výkonu,

který by byl nad jejich síly, ale zařadí se přímo do družstva. Tato hlediska jsou

dodržována i v průběhu výcviku, při výběru místa výcviku, zvláště též na sjezdových

tratích a za ztížených podmínek, na zledovatělém povrchu, za snížené viditelnosti

a podobně. Družstvo má nejvýše 15 členů, u žáků se zdravotním postižením se

počet snižuje vzhledem k charakteru postižení žáků a dalším okolnostem.

(7) Péči o zdraví účastníků je povinen zajistit vedoucí kurzu nebo instruktor, který má

pro tuto práci potřebné předpoklady, znalosti a případně i kvalifikaci. Účastní-li se

kurzu více než 30 žáků do 15 let, je potřebné ustanovit zdravotníka; podrobnosti

upravuje zvláštní předpis.

(8) Zpravidla třetí den lyžařského kurzu se doporučuje z hlediska zdravotního zařadit

odpočinkový půlden s aktivním programem a bez lyžařského nebo snowboardového

výcviku.

(9) Lanovky a vleky se požívají jen pro organizovaný výcvik po řádném poučení

o všech pravidlech a bezpečnostních předpisech o jízdě na vlecích a lanovkách.

Během pobytu na horách je nutné dodržovat pokyny Horské služby a respektovat

výstražné značky. Za nepříznivých podmínek (hustá mlha, sněhová bouře, teplota

pod mínus 12 st. C apod.) se výcvik a horské výlety omezují, popřípadě nekonají.

(10) Výcvik se provádí v terénu, který odpovídá lyžařské vyspělosti členů družstva.

Zvýšená pozornost se věnuje výběru terénu pro začínající lyžaře, zvláště

s bezpečným dojezdem.

307

(11) Při výletu jedou žáci ve skupině v pravidelných odstupech, které se při snížené

viditelnosti zkracují až na dotek. Skupina se řídí pokyny vedoucího přesunu (určuje

vedoucí kurzu), který jede v čele. V závěru jede vždy zkušený lyžař. V průběhu akce

se pravidelně provádí překontrolování počtu účastníků. Totéž se provádí při jejím

zakončení. O trase a časovém plánu výletu musí být informován vedoucí kurzu

a odpovědný zástupce ubytovacího zařízení.

(12) Uvedené zásady se dodržují přiměřeně i při lyžařském výcviku konaném

v hodinách tělesné výchovy v místě nebo blízkosti školy.

(13) Do programu lyžařského kurzu je možno zařadit i výcvik na snowboardu, pokud

jsou zároveň dodržována pravidla k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při jízdě

na snowboardu. Při organizaci výcviku je nutno dbát na to, aby nedocházelo ke kolizi

mezi účastníky obou výcviků.

Čl.16 Sportovně turistické kurzy

(1) Před zahájením kurzu jsou účastníci poučeni školou o vhodné výstroji. Při

nástupu na kurz je provedena určeným pedagogickým pracovníkem její kontrola. Bez

potřebného vybavení nemohou být žáci do kurzu přijati. Zákonní zástupci žáka

a zletilý žák předloží před odjezdem prohlášení o tom, že je žák zdravý. Rovněž se

doporučuje před zahájením kurzu sjednat pojistnou smlouvu s pojišťovnou.

(Jednorázové úrazové připojištění žáků, pojištění pedagogických pracovníků

z odpovědnosti za škodu vzniklou při výkonu povolání.)

(2) Kurzy vedou pedagogičtí pracovníci, kteří odpovídají za činnost instruktorů. Jejich

činnost řídí a kontroluje vedoucí kurzu. Zároveň kontrolují dodržování předpisů

k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. Žáci se dělí do družstev podle výkonnosti.

Družstvo má nejvíce 15 žáků, pokud není zvláštními předpisy a tímto pokynem

stanoven pro některé činnosti počet nižší. Družstvo žáků škol a tříd samostatně

určených pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami tvoří polovina nejvyššího

počtu žáků třídy stanoveného zvláštním předpisem. Počet pedagogických pracovníků

nesmí být menší než počet družstev. Kurzy s počtem do 30 žáků musí doprovázet tři

zletilé osoby, které jsou plně způsobilé k právním úkonům a v pracovněprávním

vztahu ke škole, přičemž minimálně jedna osoba musí být pedagogickým

pracovníkem.

(3) Pedagogičtí pracovníci a instruktoři jsou povinni dbát na úroveň pohybové

vyspělosti, předchozí výcvik, výkonnost a zdravotní stav žáků. Během kurzu (výletu)

přihlížejí k aktuálnímu počasí, zařazují včas a v přiměřené míře přestávky pro

odpočinek. O trase a časovém plánu kurzu (výletu) musí být informován vedoucí

kurzu, popřípadě odpovědný zástupce ubytovacího zařízení.

(4) Před zahájením cyklistického kurzu ověří vedoucí kurzu povinné vybavení,

technický stav jízdních kol (včetně povinnosti mít ochrannou přilbu) a znalosti žáků

308

o pravidlech silničního provozu, bez jejichž znalosti se žáci nemohou kurzu zúčastnit.

V silničním provozu má družstvo maximálně 10 cyklistů, za které odpovídá vedoucí

družstva. Trasu přesunu volí vedoucí kurzu s ohledem na výkonnost a zdravotní stav

žáků, na stav a frekvenci dopravy na komunikaci atd. Při přesunech v rámci

cyklistického kurzu za dopravního provozu musí být na začátku a na konci skupiny

zletilá osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům a v pracovněprávním vztahu

ke škole, přičemž minimálně jedna osoba musí být pedagogickým pracovníkem.

(5) Před zahájením kurzu vodní turistiky zjistí vedoucí kurzu stupeň plavecké

vyspělosti žáků. Vedoucí kurzu odpovídá za zhodnocení stavu sjízdnosti trasy.

Pedagogický pracovník odpovídá nejvýše za pět kanoí (kajaků) nebo za dvě pramice

(rafty). Při obtížnějších podmínkách vedoucí kurzu počet lodí na jednoho pedagoga

sníží. Žáci jsou vybaveni při jízdě plovací vestou, při jízdě na divoké vodě nebo

obtížně sjízdných propustech plovací vestou a přilbou. Pokud se v průběhu jízdy na

divoké vodě podmínky zhorší nebo se zvýší riziko, vedoucí kurzu jízdu přeruší nebo

sjíždění ukončí.

(6) Při horské turistice je pedagogický pracovník povinen seznámit žáky s možným

nebezpečím hrozícím v horách. Při horských túrách se musí důsledně respektovat

momentální zdravotní stav žáků, aktuální podmínky (zejména povětrnostní), značení

a pokyny Horské služby. Před začátkem túry pedagogický pracovník informuje

vedoucího kurzu a odpovědného zástupce ubytovacího zařízení o směru, cíli túry a

o předpokládaném čase návratu. Pedagogický pracovník hlásí těmto osobám, pokud

to situace umožňuje, eventuální zdržení. Na horskou túru doprovázejí družstvo nebo

skupinu žáků vždy nejméně dvě zletilé osoby, které jsou plně způsobilé k právním

úkonům a v pracovně-právním vztahu ke škole, přičemž minimálně jedna osoba musí

být pedagogickým pracovníkem.

(7) Horolezecký výcvik, včetně základního kurzu, vede pedagogický pracovník, který

odpovídá za činnost instruktora - člena Českého horolezeckého svazu při dodržení

všech pravidel k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví stanovených horolezeckým

svazem.

Čl.17 Koupání

Koupání se uskutečňuje pouze na vyhrazených místech, kde není koupání

zakázáno.36) Pedagogický pracovník osobně předem ověří bezpečnost místa pro

koupání, přesně vymezí prostor, kde se žáci mohou pohybovat (plavat) a učiní

taková opatření, aby měl přehled o počtu koupajících se žáků ve skupině. Skupina

na jednoho pedagogického pracovníka je maximálně 10 žáků. Pro žáky škol a tříd

samostatně určených pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami se tento počet

řídí zvláštním předpisem.37) Po skončení koupání skupiny žáků a v jeho průběhu

pedagogický pracovník kontroluje počet žáků.

309

Čl.18 Bruslení

(1) Při bruslení organizovaném školou odpovídá za bezpečnost žáků učitel tělesné

výchovy nebo dohled konající pedagog, který posoudí kvalitu plochy a případně

i mantinelů. V případě bruslení na přírodním ledě posoudí tloušťku ledu z hlediska

nosnosti.

(2) Žáci bruslící na kolečkových bruslích používají ochranné prostředky zmírňující

následky pádů (na kolena, na lokty, rukavice, přilbu).

Tento pokyn nabývá účinnosti dne 1. ledna 2006.

JUDr. Petra Buzková, v. r.

ministryně

12.7. Směrnice ministerstva zdravotnictví o péči a zdraví ve sportu

Vzhledem k potřebnosti kompletace odborných norem pro odpovědnost ve

sportu na straně jedné a k rozsáhlosti materiálu o zdravotnických předpisech na

straně druhé, uvádí autor odkaz na oficiální stránky, kde je tato problematika

kompletně ke stažení jako materiál MZd s účinností od 1. 4. 2012:

www.mvcr.cz/soubor/mzd-2011-pdf.aspx

310

13. Přílohy B – Vzory stanov, právních úkonů a podání

13.1. Návrh na registraci občanského družení u MV

Ministerstvo vnitra ČR

Úsek sdružování

nám. Hrdinů 3

140 21 P r a h a 4

Věc : Návrh na registraci stanov občanského sdružení.

Navrhujeme registraci tělovýchovné jednoty (sportovního klubu)

celý název TJ (SK)

se sídlem

která byla ustavena na ustavující valné hromady

Členové přípravného výboru TJ (SK) zmocňují p. k jednání jejich jménem.

Za přípravný výbor :

1. Jméno a příjmení, bydliště, datum narození, podpis

2. Jméno a příjmení, bydliště, datum narození, podpis

3. Jméno a příjmení, bydliště, datum narození, podpis

V místě dne 1. 1. 2000

P ř í l o h a: 2 x stanovy

13.2. Návrh stanov občanského sdružení

Vzor stanov tělovýchovné jednoty / sportovního klubu

I. Základní ustanovení

1. Tělovýchovná jednota / sportovní klub (nebo TJ/SK), (dále jen TJ/SK) je

dobrovolným sdružením fyzických osob provozující tělovýchovu, sport, turistiku

a osvětovou činnost (pro případ, že členy TJ/SK mohou být i samostatné právnické

osoby je třeba výslovně uvést, že TJ/SK* je sdružením fyzických a právnických

osob).

2. Sídlem TJ/SK je (přesná adresa tedy ulice, čp., město/obec, PSČ).

II. Poslání a cíle

1. Základním posláním TJ/SK je :

a) organizovat sportovní činnost v rámci zapojení do sportovních aktivit, vytvářet pro

ně materiální a tréninkové podmínky,

311

b) vytvářet široké možnosti užívání svých sportovišť pro zájemce z řad veřejnosti,

zejména pak mládeže,

c) vytvářet ekonomickou základnu pro plnění svých cílů, a to zejména vlastní

činností,

d) budovat, provozovat a udržovat tělovýchovná a jiná zařízení, která vlastní nebo

užívá,

e) vést své členy a ostatní účastníky tělovýchovného procesu v TJ/SK k dodržování

základních etických, estetických a mravních pravidel, umožnit jim širokou

informovanost v oblasti tělesné kultury a kultury vůbec,

f) hájit zájmy členů tělovýchovné jednoty (sportovního klubu), za tím účelem

spolupracovat s orgány obce, s ostatními organizacemi (např. ČSTV, sportovními

svazy apod.) i jednotlivci,

g) dalšími formami své činnosti napomáhat rozvoji veřejného života, kultury, zdraví

apod. v obci (městě), zejména formou veřejně prospěšných prací, organizační

a osvětovou činností

III. Orgány TJ/SK

1. Orgány TJ/SK jsou :

a) valná hromada,

b) výkonný výbor,

c) revizní komise.

2. Nejvyšším orgánem TJ/SK je valná hromada složená ze všech členů TJ/SK (jiná

možná varianta zejména pro větší TJ/SK, v jejichž rámci působí oddíly či kluby:

složená ze zástupců všech sdružených oddílů/klubů. Na valnou hromadu vysílá

oddíl/klub delegáty podle zásady, že např. za každých 5 členů oddílu/klubu je vysílán

1 delegát. Schůze valné hromady se konají nejméně jednou za rok. Pokud o její

svolání požádá 1/3 členů TJ/SK, popř. výkonný výbor nebo předseda, koná se

nejpozději do 1 měsíce od doručení takového podnětu.

3. Valná hromada zejména :

a) rozhoduje o zániku a v tomto případě současně i o majetkovém vypořádání,

b) rozhoduje o názvu, sídle a symbolice TJ/SK,

c) rozhoduje o přijetí a změnách stanov TJ/SK,

d) volí výkonný výbor a revizní komisi; funkční období je čtyřleté,

e) rozhoduje o ustavení nového oddílu (odboru)

312

f) rozhoduje o rozpuštění oddílu (odboru)

g) schvaluje a projednává zprávu o hospodaření a majetku

h) stanoví hlavní směry činnosti TJ/SK pro příští období,

i) schvaluje a vydává organizační řád a další interní předpisy

4. Valná hromada je usnášeníschopná za přítomnosti nadpoloviční většiny všech

delegátů s hlasem rozhodujícím. K platnosti usnesení valné hromady je zapotřebí

souhlasu aspoň 3/5 většiny přítomných, pokud valná hromada nerozhodne jinak.

V případě, že půl hodiny po plánovaném zahájení není přítomna nadpoloviční většina

delegátů s hlasem rozhodujícím, je valná hromada usnášeníschopná v počtu

přítomných (jiná možná varianta : koná se do čtrnácti dnů náhradní valná hromada,

která má shodný program jednání a je usnášeníschopná v jakémkoli počtu

přítomných. Valnou hromadu svolává předseda TJ/SK.

5. Výkonným orgánem valné hromady je výkonný výbor. Výkonný výbor zabezpečuje

plnění úkolů TJ/SK v období mezi jednotlivými valnými hromadami. Rozhoduje ve

všech věcech, pokud nejsou ve výlučné pravomoci valné hromady, přičemž valná

hromada si může vyhradit rozhodnutí v dalších otázkách.

6. Výkonný výbor má počet členů stanovený zpravidla podle velikosti členské základy

na každé valné hromadě. Vždy však má předsedu, tajemníka a hospodáře. Počet

členů výkonného výboru musí být lichý. Předseda svolává výkonný výbor podle

potřeby, nejméně však jednou za měsíc.

7. Výkonný výbor zejména :

a) zabezpečuje plnění usnesení valné hromady,

b) organizuje a řídí činnost TJ/SK,

c) připravuje podklady pro valnou hromadu,

d) dbá o hospodárné využívání a o údržbu majetku TJ/SK,

e) spolupracuje se sportovními svazy,

f) zajišťuje operativní spolupráci s místními orgány obcí a ostatními subjekty

g) k zabezpečení činnosti TJ/SK vytváří profesionální aparát

Výkonný výbor je schopen se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina jeho členů.

K platnosti usnesení výkonného výboru je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny

přítomných.

8. Revizní komise provádí revizi hospodaření výkonného výboru. Počet jejích členů

a její statut schvaluje valná hromada.

313

IV. Společné zásady členství

1. Členem TJ/SK se může stát na základě své svobodné vůle každá fyzická osoba,

která souhlasí s posláním TJ/SK. O přijetí za člena rozhoduje výkonný výbor,

který stanoví podmínky pro vstup členů, a to podle obecných zásad členství

schválených valnou hromadou.

2. Výši členských příspěvků stanoví výkonný výbor.

3. Registraci členů, otázku členských průkazů apod. upraví valná hromada svým

interním předpisem.

V. Práva a povinnosti členů

1. Základní práva řádných členů TJ/SK jsou:

a) účastnit se dle svých zájmů sportovního a společenského života,

b) účastnit se všech akcí, školení a seminářů

c) uplatňovat své vlastní názory, návrhy i kritiku a to podle povahy

d) účastnit se jednání orgánů TJ/SK

e) volit a být volen od 18 – ti let věku do všech volených orgánů

2. Základní povinnosti řádného člena jsou:

a) dodržovat stanovy a ostatní vnitřní předpisy a základní etické normy

b) plnit usnesení a rozhodnutí orgánů

c) šetřit, chránit a zvelebovat majetek

d) řádně a včas platit příslušné příspěvky, jakož i jiné poplatky

e) řádně plnit funkce a úkoly, jimiž byl člen pověřen.

3. Řádné členství zaniká:

a) vystoupením člena,

b) vyškrtnutím pro neplnění základních povinností,

c) vyloučením pro závažné provinění, o vyloučení rozhoduje výkonný výbor,

d) úmrtím člena či zánikem TJ/SK

VII. Jednání jménem TJ/SK

Jménem TJ/SK jedná předseda nebo tajemník. (Je nezbytné určit, jakým způsobem

předseda a tajemník jednaní jménem sdružení, tj. zda se vyžaduje jejich samostatné

nebo společné jednání jménem sdružení).

Dále může za TJ/SK jednat člen výkonného výboru na základě pověření předsedou.

13.3. Návrh oznámení změny stanov občanského sdružení

K problematice změny stanov občanských sdružení

314

LPO ČSTV upozorňuje, že v současné době je nutné zvýšit pozornost při provádění

změny stanov občanských sdružení. Ministerstvo vnitra ČR, kterému je změna

stanov předkládána, již totiž nehodnotí pouze provedené změny, ale zkoumá celé

znění stanov s tím, že v řadě případů k němu má své připomínky a výhrady.

Problematika byla s MV ČR konzultována s tím, že uvádíme nejčastější „nedostatky“,

které je nutné ve stanovách upravit. K tomuto opatření je však třeba sáhnout pouze

v případě, kdy sdružení zamýšlí provést i jinou změnu stanov. Tedy není nutné

stanovy měnit jenom kvůli níže uvedenému.

1) jako sídlo sdružení je nutné uvést celou adresu, tj. ulice, čp., obec, PSČ;

doporučuje se doplnit do stanov i přidělené IČ (z praktických důvodů)

2) je nutné dodržet zcela jednotnou terminologii v názvu sdružení všude tam, kde je

ve stanovách uveden

3) pokud nejsou ve stanovách již uvedena, je nutné doplnit práva a povinnosti členů

a jednoznačně určit právní postavení oddílů či odborů, pokud v rámci sdružení

působí (použít lze úpravu ve vzorových stanovách TJ/SK)

4) zdroje příjmů sdružení ve většině případů uváděné jako „příjmy z vlastní

hospodářské činnosti“ a „příjmy z tělovýchovné, kulturní a společenské činnosti“ je

nutné přeformulovat (opět lze použít úpravu ve vzorových stanovách TJ/SK)

Vzhledem k tomu, že se ani přes shora uvedené nelze zcela vyhnout skutečnosti, že

MV ČR bude mít k předložené změně stanov další připomínky či výhrady,

doporučujeme, aby valná hromada (konference), která bude změnu stanov

schvalovat, pověřila výkonný výbor (nebo jiný výkonný orgán), aby tyto případné

připomínky MV ČR do stanov zapracoval a takto upravené stanovy opětně MV ČR

předložil.

Pro odstranění vytčených závad je totiž stanovena zákonná lhůta 60 dnů a bylo by

zbytečné a někdy i obtížné pouze k tomuto účelu svolávat další valnou hromadu.

Navíc v případě, že závady nejsou ve stanovené lhůtě odstraněny, MV ČR sdružení

rozpustí.

Současně upozorňujeme, že došlo i ke změně ve vzorových stanovách TJ/SK, a to

konkrétně v čl. II bod 1) písm. c) a v čl. VII. bod 1. Jedná se o zpřesnění zdrojů

příjmů, které pocházejí z činnosti sdružení tak, aby bylo jednoznačné, že se nejedná

o sdružení k výdělečné činnosti.

315

13.4. Návrh na ukončení činnosti občankého sdružení

Ukončení činnosti TJ / SK

U TJ/SK registrovaných u MV ČR podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování

občanů, v platném znění, může dojít k zániku několika způsoby.

Podle ustanovení §12 odst. 1 citovaného zákona sdružení zaniká dobrovolným

rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením popř. pravomocným rozhodnutím

MV ČR o jeho rozpuštění.

Pokud jde o dobrovolné ukončení činnosti, pak o zániku klubu rozhoduje k tomu

kompetentní orgán. Pokud ve stanovách není tato kompetence výslovně uvedena,

rozhoduje valná hromada, resp. nejvyšší orgán. Vzhledem k tomu, že jde o zásadní

rozhodnutí, o konání valné hromady by měl být pořízen notářský zápis.

Právní důsledky je třeba rozlišovat podle toho, zda k zániku TJ/SK dojde s právním

nástupcem (sloučení) nebo bez právního nástupce (rozpuštění, rozhodnutí

ministerstva).

Pokud TJ/SK zanikne s právním nástupcem, pak veškerá práva a povinnosti

přecházejí na tohoto nástupce (potřeba uvést v usnesení valné hromady).

V případě zániku bez právního nástupce musí zejména dojít ve smyslu

§13 zák.č.83/1990Sb., k majetkovému vypořádání. To provede buď orgán sdružení,

který rozhodl o jeho rozpuštění (valná hromada, resp. nejvyšší orgán sdružení),

nebo v případě rozhodnutí ministerstva jím určený likvidátor.

Zánik sdružení je vždy třeba oznámit MV ČR do 15 dnů od rozhodnutí o zániku, a to

jak v případě zániku sloučením, tak v případě zániku dobrovolným rozpuštěním na

adresu :

Ministerstvo vnitra ČR

Úsek sdružování

nám. Hrdinů 3

140 21 P r a h a 4.

K oznámení MV ČR musí být předloženy následující dokumenty :

1. Potvrzení finančního úřadu, že souhlasí s ukončením činnosti subjektu.

2. Čestné prohlášení s ověřenými podpisy (statutární zástupci potvrdí, že došlo

k zániku TJ, že jsou vypořádána majetková práva a závazky, včetně prohlášení

o eventuelním právním nástupnictví).

316

V případě, že o zániku TJ nerozhodl příslušný orgán a TJ již fakticky neexistuje, je

potřebné učinit čestné prohlášení u notáře a spolu s potvrzením finančního úřadu

oznámit zánik MV ČR.

317

Recenze

České odborné právní prostředí nemá dosud jednoznačně vyjasněn názor na

zařazení sportu a práva jako právní disciplíny resp. jejich vztah k jiným právním

oborům. Obdobně se dá hovořit i o praktickém postavení sportovců a právnických

osob ve sportovním prostředí.

Na knižním trhu se od vydání knihy Michala Králíka v roce 2001 ucelená

monografie neobjevila a byly vydány pouze knihy zabývající se vždy jen určitou

částí problematiky sportu a práva.

Toto specifické prostředí se díky novým unijním předpisům a rozhodnutím

Evropského soudního dvora, novelizacím zákonů v ČR a nové judikatuře rychle

mění. Potřeba zachycení nejnovějších poznatků v ucelené podobě je tak velmi

potřebná.

Druhým problémem je způsob podání a sdělení poznatků pro odborně právní

a odborně praktickou veřejnost. Není jednoduché přenést na začínající manažery

a subjekty ve sportu celou širokou právní oblast, aniž by tito měli alespoň nezbytné

teoretické základy práva. Obdobně je složité poznání praktických činností a potřeb

pro právní teoretiky, kteří v praktickém specifickém prostředí sportu nepracovali, a na

vývoji této problematiky pracují. Za velmi vhodné proto považuji, že autor využil

odborné diplomové práce studentů zaměřené na konkrétní problematiku vztahů ve

sportu a právu, protože jejich jazyk popisující uvedené vztahy je velmi blízký právě

těm studentům, kterým je publikace určena.

I Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci přišla s nabídkou vzdělávání

osob působících ve sportu a právu. To, že autor pracoval ve sportu přes třicet let

v různých klubových i svazových funkcích a nyní se věnuje výuce na fakultách se

sportovním zaměřením, je ideálním pro vznik publikace, která by měla osvětlit

tematiku zejména studentům a manažerům i s dopadem do praxe.

Předložená publikace je tedy nejen aktuální reakcí na poslední změny dotýkající

se sportu a práva, ale zároveň vyčerpávajícím a srozumitelným jazykem podává

ucelený komplex vztahů ve sportu. Vzhledem k osobě autora se dalo předpokládat,

že právní vztahy v publikaci nebudou jen v rovině popisné, ale kritickým pohledem

budou posouzeny i zásadní problémy sportovně právního prostředí.

Publikace je vhodná pro všechny typy škol, které mají ve svých plánech výuky

problematiku sportu a práva a rovněž managementu sportu.

Závěrem bych chtěla doporučit, aby autor využil uvedenou práci jako základ pro

napsání odborné knihy s vydáním na knižním trhu. Vzhledem k ojedinělosti těchto

prací se může stát velmi významným pomocníkem všem, kteří ve sportu pracují.

Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc – Děkanka Právnické fakulty Univerzity Olomouc