SPORTOVNÍ DIPLOMACIE 1.1 Sportovní diplomacie Mgr. Jiří … · 2019-10-02 · Možností, jak...

STUDIJNÍ TEXT K PROJEKTU

MODERNÍ TRENDY VE VZDĚLÁVÁNÍ V PREGRADUÁLNÍ PŘÍPRAVĚ BUDOUCÍCH PEDAGOGICKÝCH

PRACOVNÍKŮ NA UNIVERZITĚ PALACKÉHO V OLOMOUCI

SPORTOVNÍ DIPLOMACIE

1.1 Sportovní diplomacie

Mgr. Jiří Kubíček

Teoreticko-metodologická část

Naprostá většina doposud publikovaných prací na téma sportovní diplomacie víceméně

vychází z rámce, který vytvořil Joseph Nye svým konceptem měkké moci neboli Soft

power. Podle něj se jedná o: „…schopnost získat to, po čem toužíte pomocí přitahování a

ne donucováním či pobídkami. Vychází z atraktivity kultury, politických ideálů a politik

státu. Pokud jsou naše politiky vnímány jako legitimní v očích ostatních, je naše soft power

posílená“.

1 Koncept sportovní diplomacie

Definování a vyjasnění konceptu je vždy běh na dlouhou trať. V případě takto nově

zkoumaného fenoménu, jakým sportovní diplomacie bezesporu je, není divu, že se jednotlivé

definice různých autorů značně liší.

David Black a Byron Peacock (2013) prezentují několik příkladů z historie, kdy

prokazatelně došlo k propojení sportu a diplomacie, ovšem předkládají jen nepříliš

podrobnou a nepříliš konkrétní definici tohoto fenoménu.

Stuart Murray (2012) zařazuje sportovní diplomacii do oblasti veřejné diplomacie, která

je jí nadřazená. Sportovní diplomacie podle něj: „zahrnuje reprezentativní a diplomatické

aktivity sportovců jednajících jménem a ve spojení s jejich vládami.

Protože ani jedna z výše uvedených definic není dostatečná a nezahrnuje všechny

faktory, bude zde jako teoretická základna používána definice, která jasně a přehledně

vysvětlí, kdo může jakými způsoby a za jakým účelem sportovní diplomacii využívat.

TEORETICKÁ ZÁKLADNA sportovní diplomacie pro tuto přednášku:

Sportovní diplomacie je nástroj zahraniční politiky státu, skládající se ze souboru

strategií, opatření a politik s cílem posílit soft power tohoto státu. Využívání sportovní

diplomacie může mít několik cílů, mezi ty nejhlavnější patří: dosažení určitého statusu

nebo mezinárodní prestiže, zvýšení soft power, podpora mírových vztahů na globální

úrovni a nastartování nebo podpora ekonomického rozvoje.

Sportovní diplomacie může být aplikována těmito nástroji: účast národního týmu na

olympijských hrách, sponzoring sportovních klubů, sponzoring sportovních událostí,

organizace sportovních událostí, využívání úspěchů sportovců a národních týmů, sehrávání

přátelských zápasů a dalšími unikátními nástroji.

2 Otázka propojení sportu a diplomacie

Někteří autoři zastávají názor, že sportovní diplomacie je fenoménem, který se v

současných mezinárodních vztazích hojně vyskytuje a je potřeba jej podrobit důkladnému

prozkoumání. Někteří akademici naopak tvrdí, že spojení diplomacie a mezinárodního

sportu je nešťastné a měli bychom od něj upustit. V přednášce budeme tedy pracovat s tím,




že propojení mezinárodního sportu a diplomacie je možné a ve většině případů má

určité zahraničně-politické důsledky.

Ve svém novějším článku z roku 2013 Murray prohlašuje, že důvodem, proč byla doposud

sportovní diplomacie limitována, přestože má velký potenciál, je násilná povaha sportu,

respektive rozpor mezi tzv. „temným realismem“ sportovní reality a tzv. „ambiciózním

idealismem“ ušlechtilých hodnot sportovního ideálu.

Většina přímých účastníků sportu, ať už se jedná o hráče, trenéry, fanoušky, atd., považuje

sport za něco posvátného a jeho interakce se světem politiky jej v jejich očích znehodnocuje.

Murray však stále zapomíná rozlišovat jednotlivé druhy sportovních akcí a zápasů, čímž

vzniká zmiňovaná dualita mezi realismem a idealismem. Na daný problém se musíme

podívat nejen z pohledu mezinárodních vztahů, ale také z druhé strany, tedy očima přímého

účastníka sportovního zápasu. Pokud si dvě země domluví přátelský zápas, ve kterém v

podstatě „o nic nejde“, má tato strategie šanci na úspěch. Velmi pravděpodobně dojde ke

sblížení dvou národů a možná i vzájemnému porozumění. Ovšem je nerealistické očekávat,

že zapálení sportovní fanoušci budou překonávat vzájemné (ať už kulturní či „jen“

nacionalistické) rozdíly a dosahovat porozumění se soupeři například při finálovém

zápase mistrovství světa ve fotbale.

3 Možnosti využití sportu v diplomacii

Možností, jak propojit sport s diplomacií je mnoho. Sport je neuvěřitelně široká oblast a

skýtá nejrůznější nástroje, které mohou státy pro svou sportovní diplomacii využívat.

Důvody, proč stále více diplomatických institucí začíná využívat sportovní diplomacii. Za

prvé podle něj sport a sportovci mohou zesílit diplomacii národního státu (jako příklad

uvádí Čínu, která od 70. let minulého století projevuje výrazný zájem o pořádání velkých

sportovních akcí). Organizace velkých sportovních akcí nabízí hostujícímu státu

nepřeberné množství možností využití veřejné diplomacie, navíc díky globalizaci už sport

není nadále podřízen vládě. V neposlední řadě umožňuje sportovní diplomacie vládě

možnosti neoficiálního testování síly nebo slabosti diplomatických vztahů.

Jednou z možností je použití sportu jako nástroj dosažení určitého statusu nebo

mezinárodní prestiže, jako příklad uvádí „nacistické“ olympijské hry v Berlíně v roce 1936.

Použití sportu jako nástroje pro formální i neformální mezinárodní uznání státu či

demonstrace nástupu rozvojové země či rehabilitace po válce.

Využití sportu jako formy kulturní diplomacie a jako základ pro větší spolupráci v

mezinárodních vztazích.

Posledními dvěma možnostmi, jak vláda může využít sport pro dosažení svých cílů, jsou tzv.

sportovní sankce a sport jako zástupná forma konfliktu. Nejznámějšími příklady

sportovních sankcí z historie jsou bojkoty Olympijských her v Moskvě a Los Angeles v 80.

letech minulého století a mezinárodní sportovní izolace Jihoafrického režimu apartheidu.

Vincent Mabillard a Dániel Jádi (2011) nabízí čtyři možné způsoby, jak může státní vláda

využívat sport ke svým zahraničně-politickým cílům:

jako nástroj rozvoje,

jako nástroj soft power,




jako nástroj pro vybudování bližšího dialogu v multikulturních společnostech a

jako nástroj k prosazení mírových vztahů na mezinárodní úrovni.

Ve svém článku prezentují unikátní myšlenku, která je pro koncept sportovní diplomacie

klíčová. Veřejnost, ať už v domovské zemi či v zahraničí, velmi často interpretuje úspěchy

národních sportovních týmů a jednotlivých atletů jako úspěchy celé země, odkud daný

tým nebo sportovec pochází. Nejmarkantněji lze tuto situaci demonstrovat na příkladech

takových sportů, kdy jednotliví atleti závodí v několika disciplínách sami za sebe a navíc

závodí týmově ve štafetě.

Je třeba si tedy na základě výše zmíněných zjištění stanovit nástroje sportovní diplomacie

a zahraničně-politické cíle, které se jejich používáním dají naplnit. Některé z těchto cílů

úzce souvisí i s vnitřní situací země, ovšem nelze je zde vynechat, protože mají na zahraniční

politiku státu vliv. Zahraničně-politické cíle, kterých chce stát využíváním sportovní

diplomacie dosáhnout, mohou mít řadu motivací.

CÍLE SPORTOVNÍ DIPLOMACIE:

1) rozšiřování univerzálních hodnot,

2) prosazování mírových vztahů na globální úrovni,

3) posílení vzájemného respektu mezi státy celosvětově,

4) pochopení kultury a chování druhého státu včetně posílení vzájemného respektu,

5) navázání a vytvoření diplomatických vztahů jako základ pro spolupráci,

6) umocnění diplomatického sdělení pomocí známých sportovců,

7) zklidnění napětí v diplomatických vztazích,

8) neoficiální testování síly diplomatických vztahů a možností pro případnou změnu politiky,

9) získání mezinárodního uznání, ať už oficiálně či neoficiálně,

10) upevnění a uznání pozice rostoucí velmoci nebo rehabilitace země po válečném konfliktu,

11) zlepšení image a dosažení mezinárodní prestiže,

12) diverzifikace národní ekonomiky,

13) přilákání zahraničních turistů a investorů.

ZPŮSOBY VYUŽITÍ SPORTOVNÍ DIPLOMACIE:

1) účast národního týmu na olympijských hrách,

2) sponzoring tradičních sportovních klubů v zemi určení




3) sponzoring sportovních událostí,

4) organizace větších i menších sportovních akcí,

5) využívání úspěchů sportovců a národních týmů (vysílání sportovců do zahraničí),

6) sehrávání přátelských zápasů,

7) sportovní diplomacie je sama nástrojem veřejné diplomacie nebo soft power státu

VEŘEJNÁ DIPLOMACIE

Základní charakteristiky veřejné

diplomacie jsou následující:

1) cílem je pozitivní vjem státu v

zahraničí,

2) prostřednictvím dialogu se

zahraniční veřejností i elitami,

3) přičemž se na tomto dialogu

podílí jak státní, tak soukromí

aktéři,

4) přívlastek „pravdivá“ u

komunikace vychází z úvah nad

rozdíly mezi veřejnou diplomacií a

propagandou.

ZÁKLADNÍ OBLASTI A

VZTAHY SPORTOVNÍ

DIPLOMACIE

SPORTOVNÍ DIPLOMACIE NA

ÚROVNI SPORTOVCŮ,

KLUBŮ, NÁRODNÍCH

ASOCIACÍ A

NADNÁRODNÍCH FEDERACÍ

A KONFEDERACÍ

DIPLOMATICKÝ PROTOKOL A

ETIKA VE SPORTU

AKTÉŘI A NÁSTROJE



V ORGANIZACI A

FINANCOVÁNÍ SPORTU


Využívání sportovních událostí,

reprezentací, klubů či jednotlivých

sportovců ze strany vlád zemí tak,

aby mezinárodní reflexe vedla k

pozitivní vjemu daného státu či

regionu, jenž je se zviditelněním

samotných sportovců či

sportovních akcí neodmyslitelně

spojen, ať už obecně napříč celou

zahraniční veřejností, či směrem k

jedné konkrétní zemi.


A OLYMPIJSKÉ HNUTÍ

MEZIKULTURNÍ

KOMUNIKACE,

VYJEDNÁVÁNÍ,

ARGUMENTACEUTÍ

KOMUNIKACE A PRÁCE S

MÉDII VE SPORTOVNÍ

DIPLOMACII

Státní správa Právní řád

svaz / asociace

PO - člen

spolek

s.r.o.

a.s.

FO - člen

hráč

trenér

rozhodčí

funkcion

ář

Právní postavení FO a PO

Svět

WADA – World antidoping agency / 1999 Evropa Světové střešní federace sportů

Antidopingový kodex MOV 206

Sportovní soudní orgán / 1984 EU ( EK, Výbor regionů) Konfederace (např. UEFA 55) FIFA 211

Court Arbitration for Sport (CAS) SD EU – judikáty IAAF 215, FIVB 220

SFEU ČR

Čl. 65

MŠMT, kraj, obec Ústava ČR 1/1993, ÚZ LZPS 2/1993

Občanský zákoník 89/2012

Střešní organizace Zákon o obchodních korporacích 90/2012

ČUS, ČOV Zákon o daních z příjmu 586/1992

Zákon o veřejných rejstřících 304/2013

Zákoník práce 261/2006

Procesní předpisy o.s.ř / s.ř.s / ZRŘ

Předpisy upravující sport Zákon o podpoře sporu 115/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů 230/2016

Zákon o ochraně olympijských symbolik 60/2000

Koncepce státní podpory sportu 2011 a 2016

Usnesení vlády 718/1999 Sb. Zásady komplexního zabezpečení repre

nadace Usnesení vlády 17/2000 Sb. Národní program rozvoje sportu pro všechny

Analýza financování sportu v ČR - MŠMT 2009

Metodický pokyn MŠMT 2006 k zajištění bezpečnosti a zdraví studentů





2.1 Rámec právních vztahů


1 Základy mezinárodního sportovního práva

Samotná otázka existence Mezinárodního sportovního práva jakožto zvláštního oboru je

sporná. Je jisté, že toto právo nelze řadit mezi stávající právní odvětví z několika důvodů.

Plyne to především z nepřehledné právní úpravy, která se navíc čistě sportem zabývá jen

zřídka. Dále tomuto oboru schází dlouhodobé formování a všeobecné uznávání tak, jak je

tomu u současných národních odvětví práva soukromého, veřejného a mezinárodního práva

veřejného, kteréžto členění můžeme pozorovat jak v kontinentálním, tak angloamerickém

právním systému.

Dalším problémem bránícím nahlížení na mezinárodní sportovní právo jako na ucelený

obor je jeho zařazení do právního systému. Materie sice spadá pod mezinárodní

soukromé právo, avšak existují zde i souvislosti s jinými odvětvími. A to konkrétně s

veřejným právem v podobě ochrany hospodářské soutěže nebo předpisy zavazujícími

veřejnoprávní subjekty k určité aktivitě na poli sportu nebo chránícími zájmy sportovních

subjektů. Úpravy týkající se mezinárodního sportu existují i v oblasti mezinárodního práva

veřejného.

Někdy bývá oblast sportu považována z právního hlediska za „stát ve státě“, a to z důvodu

jednak výše zmíněného složitého zařazení, nepřehledné úpravy a v neposlední řadě z velké

neochoty sportovně zainteresovaných subjektů podřídit se standardním právním

předpisům.

Sportovní subjekty, ať už jednotliví sportovci nebo sportovní kluby a federace, se snaží

maximálně využívat výhod snadného pohybu po celém světě spojeným se sportem.

Sportovci ve srovnání s jinými osobami konajícími výdělečnou činnost mají mnohem

jednodušší a přirozenější možnost hledat si živobytí po celém světě a využívat vhodně

zvoleného daňového rezidentství.

Stejně tak kluby a federace hledají státy, které jim poskytnou nejvýhodnější osobní statut.

Toto všechno je spojeno právě s mezinárodním aspektem sportu, kdy se vytváří jednotná

sportovní pravidla po celém světě a kdy dochází k soutěžení právních řádů jednotlivých

států o přilákání zahraničních subjektů na své území prostřednictvím daňových zákonů a,

mluvíme-li o sportu, pak také vhodnou úpravou rozhodčího řízení.

Při formování mezinárodního sportovního práva záleží na tom, jak se k němu postaví tvůrci

práva, tj. jednotlivé země a mezinárodní organizace veřejného práva. Snad každý stát,

včetně České republiky, má na vládní úrovni orgán, který se sportem alespoň okrajově

zabývá. Některé země mají dokonce subjektivní právo na aktivity spojené se sportem

obsaženy ve svých ústavách. Vedle ústav některých států bývá sportovní problematika

upravena i v běžných zákonech, a to i tam, kde chybí ústavní podklad, jako např. ve

Spojených státech amerických.




Tím, že státy věnují sportovní tématice pozornost ve svých právních řádech, přispívají i k

základům rodícího se mezinárodního sportovního práva. Rovněž mezinárodní organizace

veřejného práva a nadnárodní organizace, jako Evropská unie, reflektují sport ve svých

aktech. Vedle těchto právních norem jsou důležitým základním kamenem také soudní

rozhodnutí a rozhodčí nálezy. Tam, kde je nedostatečná právní úprava, což je právě případ

mezinárodního sportu, hraje stěžejní roli rozhodovací praxe, která zaplňuje vzniklé mezery.

Sport je z velké míry řízen vlastními vnitřními pravidly, která musí být pokud možno

sjednocená po celém světě, aby umožňovala otevřenost národních sportovních trhů a tím i už

zmíněnou migraci sportovců a mezinárodní sportovní soutěže. Obtížným úkolem

mezinárodních sportovních federací, které jsou subjekty mezinárodního práva soukromého, je

vytvořit pravidla tak, aby neodporovala právu jejich domovského státu (např. přestupní

pravidla) a následně ani právu států jednotlivých členských národních federací (jinak je

možné též používat pojem národní organizace), které musejí z nadřazených pravidel vycházet.

Lex sportiva

Pokud se zabýváme existencí mezinárodního sportovního práva a jeho základy, je třeba

ještě zmínit i specifický systém pravidel, ve kterém opět narážíme na podobnost s

mezinárodním obchodem, a to lex sportiva. Tato koncepce světového sportovního práva, by

mohla být významným stavebním kamenem mezinárodního sportovního práva, protože

považuje, vedle jiných, mezinárodní sportovní zvyklosti, a tím pádem i vnitřní sportovní

pravidla, která tvoří nejpočetnější úpravu sportovní aktivity, za samostatný závazný

právní systém, který stojí vedle národního i mezinárodního práva.

Lex sportiva je dále tvořena zejména rozhodovací činností sportovních rozhodčích soudů,

různými vzorovými dokumenty a jinými akty vytvářenými mezinárodní sportovní praxí. Náš

právní řád neumožňuje existenci jiného právního systému, který by byl nezávislý na

národním a mezinárodním právu.

To se samozřejmě netýká jednotlivých prostředků tvořících lex sportiva. Ty mají takovou

právní relevanci, jakou jim dává náš právní řád, takže je možné se zabývat např. zvyklostmi a

rozhodčími nálezy, protože se jedná, v našemu právu, o známé instituty.

Mezinárodní koncepce

V mezinárodním sportovním právu se nejčastěji mezinárodní prvek projevuje v rozdílné

státní příslušnosti subjektů, které vstupují převážně do smluvních závazkových vztahů a

také v rozhodovacím řízení, které se týká vztahů s mezinárodním prvkem. Příkladem toho

jsou smlouvy sportovců s cizozemskými kluby nebo rozhodčí nálezy řešící rozpory mezi

sportovci a mezinárodními federacemi a dále může být mezinárodní prvek spatřován

v účasti klubů z různých států v jedné sportovní lize.

Kromě něj se však na úpravě mezinárodního sportu podílí i mezinárodní právo veřejné, a to

jak jeho právně závazné, tak i pouze doporučující akty. Z tohoto pohledu je zde

mezinárodní aspekt plynoucí ze samé povahy mezinárodního práva veřejného. Navíc rovněž

Evropská unie ovlivňuje mezinárodní sport nejen svou judikaturou, ale i svou vlastní

ochranou hospodářské soutěže a ochranou volného pohybu osob a poskytování služeb.




Organizovaný sport na celém světě funguje převážně na pyramidovém principu, ze kterého

plyne závaznost pravidel nejvyššího článku pro ty nižší. Na nejvyšším článku stojí

zastřešující mezinárodní federace a její pravidla.

Pravidla nižších článku můžou jít nad jejich rámec, ale nesmí být s nimi v rozporu. Proto

se nabízí otázka, zda v tom, že i tuzemští sportovci v tuzemských ligách musí dodržovat

pravidla mezinárodních federací, jichž jsou prostřednictvím svých národních federací účastni,

nelze rovněž spatřovat mezinárodní prvek.

Tím by se dala veškerá organizovaná sportovní činnost na národní úrovni považovat i za

mezinárodní jen z důvodu pyramidové struktury a podřízení se pravidlům nejvyššímu

článku, který je povahy mezinárodní. Uvedený pohled je umožněn sdružovací povahou

sportovních organizací a nízkou právní regulací sportu na národních úrovních.

Také je třeba zabývat se podobnou otázkou v souvislosti s již zmíněným rozhodovacím

řízením, ať už soudním, rozhodčím nebo i správním. Tato rozhodnutí, bez ohledu na to,

zda jsou vydávána na nadnárodní úrovni, např. SD EU, nebo úrovni národní v čistě

národním sporu, ovlivňují formování sportovních pravidel po celém světě, protože pokud jsou

úspěšně napadena nebo zpochybněna, nezbývá mezinárodním federacím než je změnit, aby

nedocházelo k dalším sporům, které by byly úspěšným napadením inspirovány, a aby si

federace udržely kontrolu nad organizací sportovní činnosti.

Nezáleží na tom, jestli se teritoriální závaznost rozhodnutí váže na jeden stát nebo na

Evropskou unii, neboť pokud je napadeno pravidlo na úrovni státu, musí být změněno

nejen na úrovni státní, ale z důvodu univerzální propojenosti sportu na celém světě. Národní

federace, předtím než sama pravidlo změní, musí nejprve počkat, až tak udělá její nadřízená

mezinárodní federace, aby se s ní nedostala do konfliktu. Nejen, že rozhodnutí může ovlivnit

jednotlivé sportovní odvětví na celém světě, ale má vliv i na celosvětové sportovní dění a

pravidla v ostatních sportech.

Tak tomu je zejména u rozhodnutí ohledně ochrany hospodářské soutěže a v

pracovněprávní oblasti, kdy pokud je rozhodnuto, že pravidla jedné federace porušují právní

úpravu, musí být změněna pravidla všech federací, která jsou protiprávní, což se děje velice

často, jelikož ve výše zmíněných oblastech panuje značná shoda pravidel i mezi různými

sporty.

V tom tkví mezinárodní aspekt veškerého rozhodování sportovních sporů a jde také o

charakteristický rys mezinárodního sportovního práva. Proto je nutné zabývat se nejen

rozhodnutími s mezinárodním prvkem, ale i národními rozhodnutími, která jsou na první

pohled bez tohoto prvku a u kterých lze pozorovat nepřímý mezinárodní aspekt.

Definici mezinárodního sportovního práva Mezinárodní sportovní právo je souborem právních předpisů, mezinárodních sportovních

zvyklostí a rozhodovací praxe, jenž se zabývá právními vztahy s mezinárodním

aspektem, vznikajícími v souvislosti s profesionální sportovní činností.

Jak už bylo řečeno, možná je diskutabilní mluvit o mezinárodním sportovním právu jako o

právním oboru nebo dokonce odvětví. Podaný výklad se zabýval jeho teoretickými

stavebními pilíři a bude záležet na přístupu tvůrců práva a odborné právní veřejnosti, jestli

vznik samostatného oboru podpoří. Je nesporné, že bez ohledu na ni existuje široké spektrum

právních vztahů s mezinárodním aspektem zabývajících se sportem.




2 Prameny sportovního práva

Pramenem práva obecně jsou ty formy norem, které stát jako pramen uznává. Záleží tedy na

státech, které formy zvolí, a prameny se proto mezi jednotlivými zeměmi liší. Co se týče

mezinárodního sportovního práva, je možno nahlížet na prameny z pohledu jednotlivých

států nebo z globálního souhrnného pohledu zahrnujícího všechny právní prameny

související se sportem z celého světa.

Druhý pohled je odůvodněn silnou mezinárodní propojeností sportu a vzájemným

ovlivňováním jednak sportu a právních úprav a jednak jednotlivých právních řádů mezi

sebou. Vycházím ze systematiky pramenů České republiky, která je typická pro celé

kontinentální právo, ale navíc je třeba zmínit i některé další formy, které hrají na poli

mezinárodního sportu a práva klíčovou roli, jelikož ty ovlivňují mezinárodní sport a jeho

prostřednictvím i právní řády ostatních zemí.

Předně to jsou prameny spadající pod mezinárodní právo veřejné, a to právně závazné

úmluvy a nezávazná ujednání a deklarace, které jsou základem budoucích úprav.

Druhým pramenem je právo Evropské unie včetně rozhodnutí vydávaných jejími soudními

orgány. Dalším jsou vnitrostátní právní předpisy, z nichž nejdůležitější roli hrají ústavní a

zákonné předpisy. Tím by výčet pramenů z pohledu českého práva končil.

Z pohledu mezinárodní sportovního práva je však nutno přihlížet i k nálezům sportovních

rozhodčích institucí, zejména mezinárodních, a k vnitrostátním soudním rozhodnutím

týkajících se především hospodářské soutěže a pracovního práva.

Za pramen práva bývají považovány i kolektivní smlouvy, a to jejich normativní části.

Konečně není možno vynechat ani mezinárodní sportovní zvyklosti, které se formují z

vnitřních pravidel sportovních organizací. Proto je nutné se zabývat i těmito pravidly, jakožto

produktem samoregulační činnosti, která je pro sport typická.

Co se týče rozhodčích nálezů, soudních rozhodnutí a mezinárodních sportovních

zvyklostí, resp. vnitřních sportovních pravidel, těm bude věnována pozornost v kapitolách

zabývajících se postavením sportovců, sportovními organizačními strukturami a

rozhodováním sportovních sporů.

Ještě je třeba rozdělit prameny na ty, které mají sport jako výhradní předmět své úpravy,

a na ostatní obecné prameny, které se na sport aplikují jako na každou jinou oblast.

Takovéto členění existuje v rámci všech výše uvedených pramenů. Mezi obecnými prameny

je potřeba největší pozornost věnovat právu upravujícímu ochranu hospodářské soutěže a

právu pracovnímu, protože právě tato nejvíce zasahují do sportovních vztahů. Avšak i tyto

většinou obecné úpravy obsahují někdy pasáže speciálně věnované sportu.

A Mezinárodní úmluvy

Mezi prameny mezinárodního veřejného práva se zaměřením na sport převažují úmluvy o

boji proti dopingu. Jedním z důvodů je, že téma dopingu je nerozlučně spjato s ochranou

lidského zdraví a také s potíráním obchodu se zakázanými návykovými látkami. A to

jsou oblasti, kterým je na mezinárodním poli věnována dlouhodobě velká pozornost. Asi

nejdůležitější takovou smlouvou je Mezinárodní úmluva proti dopingu ve sportu, která




byla přijata v rámci UNESCO, přidružené organizace OSN, a která se stala účinnou v roce

2007. Úmluva je závazná pro 134 států, mezi nimi i pro ČR. Dle článku 1 „účelem této

Úmluvy, v rámci strategie a programu činnosti UNESCO v oblasti tělesné výchovy a sportu,

je podpořit prevenci a boj proti dopingu ve sportu s cílem jeho odstranění“. Dále pak

důležitější ustanovení, která odkazují na spolupráci států se sportovními organizacemi,

jakožto subjekty soukromého práva. Mimořádně významný je článek 2, který obsahuje

základní definice. „Sportovcem se pro účely dopingové kontroly rozumí každá osoba,

která se účastní sportu, který spadá do pravomoci sportovní organizace. Jde např. o

Mezinárodní olympijský výbor, Mezinárodní paralympijský výbor, další organizátory

významných akcí, kteří provádějí testování v průběhu těchto akcí, Světovou antidopingovou

agenturu, mezinárodní federace a národní antidopingové organizace“.

Ještě dříve byla na úrovni Rady Evropy přijata Evropská antidopingová úmluva účinná od

roku 1990. Česká republika je členem úmluvy. Zmiňuje se, stejně jako Úmluva UNESCO, o

spolupráci mezi státy a sportovními organizacemi. Definuje také pojem sportovec, resp.

sportovkyně, kterými rozumí osoby pravidelně se účastnící organizovaných sportovních

aktivit.

Velmi obecně se sportem na mezinárodní úrovni zabývá Mezinárodní charta tělesné

výchovy a sportu přijatá v roce 1978 v rámci UNESCO. Tato stručná úprava obsahující

obecné proklamace stanoví, mimo jiné, že přístup k tělesné výchově a sportu je základním

lidským právem. Na soukromý sportovní sektor odkazuje v článku 7, kdy zdůrazňuje potřebu

ochrany vrcholového sportu před negativními vlivy dopingu, násilí a komercionalizace, které

zatemňují původní sportovní hodnoty.

Obdobou Mezinárodní charty na úrovni Rady Evropy je Evropská charta sportu z roku

1992. Evropská charta je z hlediska mezinárodního sportovního práva významnější, jelikož se

více zabývá organizovaným sportem. Je zde podána definice sportu, kterým se rozumí

„všechny formy tělesné činnosti, které, ať již prostřednictvím organizované účasti či nikoli, si

kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských

vztahů nebo dosaženi výsledků v soutěžích na všech úrovních“.

Mezi mezinárodními úmluvami reflektujícími sport se zhruba od osmdesátých let minulého

století formuje oblast zabývající se diváckým násilím. Příčinou jsou především fotbaloví

fanoušci z Evropy a Latinské Ameriky. Bylo třeba reagovat na množící se tragické incidenty.

Tak byla v roce 1985 přijata na půdě Rady Evropy Evropská úmluva k diváckému násilí.

Česká republika k ní přistoupila v roce 1995. Úmluva, stejně jako předchozí smlouvy,

upravuje společný postup veřejných orgánů a nezávislých sportovních organizací v boji proti

násilí na fotbalových stadionech i při jiných sportovních kláních tam, kde je to nutné.

Mezinárodní úmluvou, která chrání ryze soukromý zájem nejvýznamnější mezinárodní

sportovní organizace, Mezinárodního olympijského výboru, je Smlouva z Nairobi na

ochranu olympijských symbolů. Smlouva byla přijata v roce 1981 v rámci WIPO a ČR je

jejím signatářem. Z této strohé smlouvy je důležitý zejména první článek, který zavazuje státy

k tomu, aby zakázaly jakékoli neautorizované nakládání s olympijskými symboly pro

komerční účely.




B Právo Evropské unie

Pro Českou republiku je dalším pramenem právo Evropské unie, tzv. komunitární právo. To

se člení na právo primární a sekundární.

Primárním právem jsou smlouvy, které spadají do oblasti mezinárodního práva veřejného.

Sekundárním právem jsou vnitřní normativní akty specifické povahy. Z hlediska sportu

je mimořádně důležitá rozhodovací praxe SDEU, Soudu prvního stupně a ve věcech

hospodářské soutěže i Evropské komise.

Jde sice o individuální aplikační právní akty, ale co se týče SDEU, jeho výklad smluv

primárního práva je všeobecně závazný a tyto smlouvy není možno aplikovat v rozporu

s jeho rozhodnutími.

Na úrovni primárního práva je přijata Listina základních práv Evropské unie, která ovšem

bohužel neobsahuje žádnou zmínku o sportu.

Z tohoto pohledu je důležitější Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU), která je v

konsolidovaném znění účinná od konce roku 2009.

https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex%3A12012E%2FTXT

Její článek 6 říká, že „Unie má pravomoc provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo

doplňuje činnosti členských států, mimo jiné v oblasti sportu“.

Blíže se sportem zabývá hlava XII. nazvaná „všeobecné a odborné vzdělávání, mládež a

sport“ a zejména článek 165 s názvem Všeobecné a odborné vzdělávání, mládež a sport, a

v druhé části prvního odstavce říká: „Unie přispívá k podpoře evropských hledisek sportu s

přihlédnutím k jeho zvláštní povaze, jeho strukturám založeným na dobrovolné činnosti a

jeho společenské a výchovné funkci.“

Je otázkou co přesně znamená pojem „evropské hledisko“ (v anglickém znění smlouvy:

„european sporting issues“), odpověď zřejmě přinese až časem praxe.

Bez dalšího upřesnění je i druhý odstavec zmíněného článku, který mimo jiné uvádí:

„Činnost Unie je zaměřena na rozvoj evropského rozměru sportu podporou spravedlivého a

otevřeného sportovního soutěžení a spolupráce mezi subjekty odpovědnými za sport, jakož i

ochranou fyzické a mravní integrity sportovců, obzvláště mladých sportovců“.

O sportu se zmiňuje ještě třetí odstavec článku 165, kde je stanoveno: „Unie a členské státy

podporují spolupráci v oblasti vzdělávání a sportu se třetími zeměmi a s příslušnými

mezinárodními organizacemi, zejména s Radou Evropy.“

Dalšími koncepční a metodické dokumenty podpory sportu v EU jsou:

Bílá kniha o sportu (Evropská komise, 2007)

http://www.msmt.cz/sport/bila-kniha-o-sportu

Bílé knihy Evropské komise jsou dokumenty, které obsahují návrhy na činnost Společenství v

určité oblasti.

Evropská charta sportu (1992)

http://www.msmt.cz/sport/evropska-charta-sportu

Evropská charta sportu je základní a nejvýznamnější dokument, přijatý v roce 1992. V Chartě

jsou ve 14 článcích formulována doporučení pro rozvoj tělesné výchovy a sportu na všech

jeho výkonnostních úrovních, a to podle zásad humanismu a demokracie.

https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex%3A12012E%2FTXT

http://www.msmt.cz/sport/bila-kniha-o-sportu

http://www.msmt.cz/sport/evropska-charta-sportu




Evropská charta sportu pro všechny: zdravotně postižené osoby (RE Štrasburk, 1987;

MŠMT 1996)

Rada Evropy v tomto doporučení vyzývá orgány veřejné správy a soukromé organizace, že

mají vzít na vědomí potřeby postižených osob. Doporučení je směřováno do čtyř základních

oblastí pohybových činností:

• vrcholový sport,

• výkonnostní sport (organizovaný a pravidelný),

• rekreační sport (rekreační vykonávání pohybové aktivity) pro osobní potěšení,

• sport provozovaný hlavně ze zdravotních důvodů nebo pro udržení kondice.

EU Physical Activity Guidelines (2008).

Materiál „Pokyny EU pro pohybovou aktivitu“ (Doporučená politická opatření na podporu

zdraví upevňujících pohybových aktivit) byl v roce 2008 schválen ministry tělovýchovy

členských států EU.

C Národní právní řády a předpisy s přímým vztahem ke sportu

Poslední úrovní sportovně právních pramenů jsou národní právní řády. V jejich rámci stojí

nejvýše ústavní pořádek. Česká republika nemá ve svých ústavních zákonech ustanovení,

které by se explicitně zmiňovalo o sportu. Aktivity se sportem související můžou být

subsumovány pod právo svobodně se shromažďovat nebo sdružovat (články 19 a 20) a

také hlavu čtvrtou Listiny základních práv a svobod upravující hospodářská, sociální a

kulturní práva.

Jestliže v České republice chybí zvláštní úprava sportu na ústavní úrovni, pak zákonná

regulace, i když velmi chabá, zde je. Pro mezinárodní sportovní právo je nejdůležitější

Zákon o ochraně olympijských symbolik (Zákon č. 60/2000 Sb.). V jeho záhlaví se uvádí,

že „zákon byl přijat v zájmu posílení myšlenky a ducha olympijského hnutí jako

prostředku mírového dorozumění a spolupráce mezi národy, úlohy mezinárodních a národních

olympijských výborů jakožto řídících orgánů tohoto hnutí a k zabezpečení závazků z toho

vyplývajících“. Tím, že je zákonem podporováno olympijské hnutí, se zároveň dostává

uznání i všem sportovním federacím, které se ho účastní.

V roce 2001 byl přijat Zákon o podpoře sportu (115/2001 Sb.), který se převážně zabývá

činnostmi státu a územních samosprávních celků v oblasti sportu. Novelou zde přibyly

povinnosti provozovatelů sportovních zařízení.

Sport je zde definován jako „všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím

organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické

kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní“.

Tento zákon mimo jiné ve svém výčtu kompetentních veřejných subjektů a jejich povinností

nezahrnuje Český olympijský výbor. Za zmínku stojí podpora státních reprezentantů v

rámci zřizování rezortních sportovních center Ministerstvem vnitra a Ministerstvem

obrany a také povinnost Ministerstva zdravotnictví zřídit laboratoř dopingové kontroly a

zabezpečit její činnost v rozsahu stanoveném Mezinárodním olympijským výborem.

Laboratoř dopingové kontroly je organizační složkou státu. Toto propojení mezinárodního

sportu a vnitrostátních veřejných orgánů opět vypovídá o právně závazném nepřímém

uznání koncepce mezinárodního sportovního práva.




Koncepce státní podpory sportu v České republice (MŠMT, 2011)

Usnesením vlády ČR ze dne 9. března 2011 č. 167 byla schválena Koncepce státní podpory

sportu v České republice. Současně bylo uloženo ministru školství, mládeže a tělovýchovy

zpracovat a vládě do 31. prosince 2011 předložit návrh zákona o podpoře sportu, k jeho

vypracování a předložení však dosud nedošlo.

Koncepce státní podpory sportu v České republice je zásadním koncepčním materiálem

popisujícím, vymezujícím, formulujícím a specifikujícím ve třech kapitolách principy

podpory sportu. Stručně formuluje základní principy, cíle a priority (dosud platné)

koncepce:

2016 - Vláda schválila v červnu 2016 materiál Koncepce podpory sportu 2016 – 2025.

Tato koncepce řeší dlouhodobou strategii podpory sportu na všech úrovních, včetně finanční

stability. Základní prioritou v oblasti sportu je podpora dětí, mládeže a jejich trenérů a

podpora sportovních reprezentantů ČR.

Dotační politika ve sportu musí cíleně směřovat k průměrné výši v zemích EU, snižovat

procentuální finanční spoluúčast rodin a sportovců na sportovní činnosti a snižovat tak

nedostupnost sportu.

Dále je třeba zajistit stabilitu financování pro možné plánování a rozvoj sportovních

organizací. Od roku 2017 dojde k postupnému navyšování financí částky do podpory

sportu v souladu s možnostmi státního rozpočtu (v roce 2017, 2018 na základě výhledu

státního rozpočtu minimálně na 6 mld. Kč). Stabilita sportovního prostředí bude rovněž

podpořena novými dotačními programy na období tří let. Bude také pokračovat snaha o

systémovou spoluúčast podpory sportu obcí a krajů.

D Národní právní řády a předpisy obecné povahy se vztahem ke sportu

Národní právní řády a předpisy obecné povahy nemají k oblasti mezinárodního sportu užší

vztah než k jiným odvětvím, ale které přichází na řadu vždy, když nemůžeme použít žádnou

jinou, speciálnější, sportovně-právní úpravu. Při absenci zvláštních právních norem

zaměřených na sport hrají obecné předpisy důležitou roli a často vytváří samotný základ, na

kterém je následně budováno mezinárodní sportovní právo.

Jde jednak o předpisy upravující postavení spolků, postavení a činnost profesionálních

sportovců a jednak o předpisy normující postavení a činnost klubů a vyšších sportovně

organizačních celků.

Do této kategorie spadá v České republice zejména Občanský zákoník, Zákon o

obchodních korporacích a Zákoník práce a Zákon o dani z příjmu fyzických a

právnických osob, Zákon o ochraně hospodářské soutěže a Zákon o hazardu a zdanění

hazardu.

Typy věcných vztahů

spolupráce

soutěž

konflikt

VYJEDNÁVÁNÍ = NEGOCIACE

Předmět vyjednávání

produkt nebo služba

Komunikační záměr

poziční - měkké nebo tvrdé

pružné nebo principiální

virtuální

Proces vyjednávání

jednorázová událost - položka

více položek - jednají týmy

(poradci, tlumočníci, moderátoři,

arbitři)

Koncepce

přípravná fáze - strategie a tým

průběh - vyjednávací taktika

technika - postup vedoucí k cíli

Dilemata

závislosti

důvěry

tlaku a ústupků

vyjednávací pozice a rovnováhy

Pragmatická etika

dodržování zákonů

smysl pro mravnost

maximální profit

Výrazové prostředky

spontánnost – vázanost

neoficiálnost – oficiálnost

Závěr jednání (protokol, memorandum,

komuniké)

důkladný zápis

rovnováha jazykových mutací





3.1 Vyjednávání a interkulturní komunikace


VYJEDNÁVÁNÍ – NEGOCIACE

je specifická komunikace ve věcných vztazích mezi vedoucími pracovníky a podřízenými,

mezi spolupracovníky v rámci jedné nebo více organizací, mezi podnikatelskými a

obchodními partnery, mezi účastníky sportovních vztahů, mezi představiteli ve veřejné

správě i mezi státními reprezentacemi v mezinárodních vztazích. Vyjednávání svého druhu

funguje i mezi manželi, rodiči a dětmi, spoluobčany apod.

1 Nejjednodušším vyjednávacím aktem

je např. jednorázové smlouvání mezi prodavačem zboží a zájemcem o jeho koupi na tržišti

nebo jednání dospívající dcery s rodiči o souhlas s jejím prázdninovým výletem.

Vyjednávání o velké hodnoty a pozice může být dlouhodobé a vedou je vyjednávací

týmy. Promyšlená a dobře organizovaná věcná jednání ve sportu i v sociální sféře se u nás

uplatňují ve stále širším rozsahu, protože jsou založena na rovnoprávnosti partnerů, na

svobodě informací, na tržním přístupu k hodnotám a na jejich racionální klasifikaci.

V marketingové komunikaci se uplatňuje obchodní jednání; míní se jím nabídka a stanovení

podmínek prodeje a koupě konkrétních produktů (zboží nebo služeb) a označuje se za

marketing dohodou.

Pro věcnou komunikaci a jednání ve veřejné správě, v charitativní a veřejně prospěšné

občanské činnosti se vžívá pojem/termín sociální marketing. Ve všech oblastech a úrovních

sportu pak hovoříme o sportovní diplomacii.

Vyjednávání a obchodní jednání se tedy vede, chtějí-li jeho partneři něco nabídnout nebo

získat, k ovlivnění osob nebo obecného mínění a k získání informací potřebných pro

rozhodování.

Klíčovými předpoklady pro vyjednávání jsou vzájemná možnost partnerů společně

pracovat nebo koexistovat, snaha navzájem se pochopit a ochota podle možností se

přizpůsobit. Důležité je i vědomí, že možnost dohody existuje a že k ní vede více alternativ;

ty si partneři nabízejí, hodnotí a jednáním upravují. Vyjednávání je tedy proces možných

přizpůsobivých interakcí.

Rozhodovat bez vyjednávání se doporučuje, nejsou-li vyjednávající partneři na sobě

navzájem závislí, je-li užitek dosažený bez vyjednávání rychlejší, jednodušší nebo vyšší než

užitek dosažený vyjednáváním, ale také v případech, kdy vyjednávání skončilo neúspěšně.

Neúspěšné vyjednávání může vést k problémům nebo ke konfliktům. Proto existuje i

komunikační situace označovaná jako řešení, zvládání konfliktů (conflict handling).




Teorie a metodika vyjednávání a obchodního jednání mají své aspekty pragmatické,

etické, psychologické i lingvistické. Jsou popsány v řadě zahraničních i domácích publikací.

2 Typy věcných vztahů,

které se vztahují k vyjednávání, jsou v podstatě tři: kooperativní (spolupráce), kompetitivní

(soutěž) a konfliktní (nepřátelství, konfrontace).

A Spolupráce je věcný vztah, při kterém cíle partnerů jsou paralelní (totožné, velmi

podobné, blízké). Efektem spolupráce je zisk (užitek, výhra) všech zúčastněných.

Komunikace na úrovni spolupráce je snadná; mimo jiné i proto, že partnerské strany jsou

obvykle na sobě závislé. Jejich představitelé jsou si toho vědomi, a proto k sobě bývají

otevření a nebrání se kladným emocím.

B Konflikt je vztah, ve kterém zájmy partnerů jsou protikladné a kdy protiklady vedou k

záporným emotivním reakcím bez ohledu na důsledky. Dochází ke ztrátě důvěry – z přátel,

partnerů či spolupracovníků se stávají nepřátelé, komunikaci vystřídá boj. Cílem

konfliktních vztahů je maximální zisk na úkor oponenta. Výsledkem bývá výhra jednoho a

prohra druhého, někdy i prohra obou a výhra třetího.

Konflikty vznikají buď prudce (horké), nebo nenápadně (plíživé). Jejich příčinami bývají

záporné lidské vlastnosti, jako jsou např. nedostatek smyslu pro realitu, láska, nenávist a

předsudky. Vznikají i porušením očekávané role v partnerských vztazích, přehlížením

přirozených zájmů a důležitých hodnot a působí je také politická nebo náboženská, sociální,

rasová aj. netolerantnost. Ke konfliktům v zaměstnání vedou organizační nedostatky, jako

přehnaná loajalita, nejasnost v kompetencích, nedostatek času, vyžadování nepřijatelně

vysokých sankcí apod.

C Věcné vyjednávání se nejvíce uplatňuje v třetím, kompetitivním typu věcných vztahů, tzn.

při soutěži o získání maximálního možného efektu zákonnými prostředky účinnou

verbální i neverbální komunikací.

3 Předmětem vyjednávací komunikace je vyjednávací hodnota.

Při běžném obchodním jednání je to obvykle jeden nebo několik produktů (zboží nebo

služeb), při významných vyjednáváních jde o více položek.

Na počátku sjednaného partnerství většinou také není jisté, že ideální polovina vyjednané

hodnoty na jeho konci bude totožná s počáteční. Činnost v praktické politice je náročná,

protože představuje nepřetržité úsilí o uspořádání budoucnosti na základě rozhodnutí, která se

přijímají v současnosti. Protože současným rozhodováním a současnou činností nelze

budoucnost, ke které směřujeme, určit s jistotou, je politika vždy mlhavá, neurčitá, konfuzní.

4 Pro různé komunikační záměry při rozdílných úrovních síly/slabosti komunikačních

partnerů se užívá několika vyjednávacích variant.

Známo je např. poziční (neměnné) vyjednávání. Může být měkké nebo tvrdé – partneři buď

jsou a priori přátelé, nebo oponenti, z těchto pozic při vyjednávání vycházejí a nemíní je

měnit. Jsou vstřícní nebo odmítaví, vycházejí z osobních vztahů apod.

Opakem pozičního je vyjednávání pružné, principiální (tzv. harvardský typ), při němž je

nežádoucí ovlivňovat předmět vyjednávání osobními vztahy a postoji. Průvodní

zdvořilost, společenská úroveň a etiketa se zachovávají, ale nemají vliv na věcný obsah




vyjednávání. Jeho krédo zní: „Vlídně ve způsobu, tvrdě v obsahu.“ Někdy se vede zdánlivé

(virtuální) vyjednávání. Má zakrýt jinou činnost nebo jiné zájmy.

5 Běžné obchodní jednání většinou představuje jednorázovou komunikační událost,

protože se vede o jedinou položku: nákup – prodej – výměnu – dodání jednoho druhu zboží

během krátkého období a za podobných podmínek.

Vyjednávací proces naopak zpravidla obsahuje více položek, bývá delší a složitější. Proto

ho vedou celé týmy a jejich členové plní vymezené specifické role: Vedoucí týmu

(delegace) v průběhu vyjednávání hlavně kontroluje celkové plnění předpokládaných cílů,

sleduje jednací atmosféru a reaguje na neočekávané změny. V týmu bývá i vyjednavač

znalý všech fakt (zákonů, ceníků, termínů, smluv, výrobních a dopravních kapacit aj.).

Vyjednavač-analytik neustále sleduje plnění očekávaných detailních vyjednávacích cílů a

intuitivní vyjednavač udržuje na žádoucí úrovni „vyjednávací teplotu“. Tým doplňují

poradci, tlumočníci, zapisovatelé, moderátoři a případně i arbitři. Vyjednávací tým je

úspěšný jen tehdy, je-li jednotný a kompaktní. Naopak – narušit tuto jednotu či kompaktnost

protistrany je jeden z taktických prvků při vyjednávání.

6 Vyjednávací komunikace je náročná, a proto má promyšlenou koncepci.

Tvoří ji vyjednávací strategie a taktika, existují různé vyjednávací techniky. Vyjednávací

proces je rozčleněn do fáze přípravy, vlastního průběhu a zahrnuje i následné aktivity.

A Přípravná fáze je dlouhodobá a krátkodobá. Z dlouhodobého hlediska se vyjednávací

proces plánuje na roky, kvartály a měsíce, krátkodobé aspekty určují přesné datum, místo a

počet jednacích dnů, půldnů a hodin.

Přípravné práce mají strategickou funkci. Vyjednávací tým si v jejich rámci definuje

základní model: zda bude kooperativní, kompetitivní či konfrontační (v čem takový a v

čem jiný), kam má vyjednávání vést. Stanoví se také vyjednávací cíle: ideální (maximální),

optimálně reálný získatelný dohodou (tzv. BATNA – Best Alternative to a Negotiated

Agreement), cíl získatelný bez vyjednávání (Best Alternative to a Not Agreement) a konečně

minimální cíl – nejhorší, jaký lze přijmout.

Strategickou hodnotu má také stanovení členů vyjednávacího týmu, rolí vlastních i

předpokládaných partnerových členů. Stanoví se rovněž optimální pořad jednání, zejména

první krok. Má-li se totiž vyjednávání vyvíjet příznivě, mají být na počátek agendy zařazena

témata, o nichž se předpokládá rychlá dohoda. Kritická témata se snáze řeší, jestliže již bylo

dosaženo konsenzu v několika předchozích tématech. Má-li vyjednávání vést k nedohodě,

dávají se na jeho počátek témata, která vyvolají rozpory a nechuť k pokračování. Uvažuje se i

o funkčním přerušování vyjednávání, o zápisu a o způsobech kontroly dosažené shody. Již

před zahájením jednání je užitečné mít představu o stavu, jaký asi nastane po jeho skončení.

B V průběhu vyjednávání se uplatňuje a koriguje přijatá strategie dílčími výroky, gesty

a opatřeními, které jí vyhovují. Ta tvoří vyjednávací taktiku.

Vyjednávací taktika zahrnuje personální otázky vyjednávání (proměny ve složení týmu,

aktivní a pasivní role jednotlivých členů, podíl vedoucího, udržení soudržnosti vlastního týmu

a naopak – v případě potřeby rozklížení týmu partnerova).




Procesní taktické otázky se vztahují na volbu vstřícnosti, útočnosti či ústupnosti, na

zrychlení, zpomalení či přerušení, na volbu aktivity a pasivity, změn a korekcí v přijatých

návrzích podle vývoje vyjednávání.

Důležité prvky vyjednávací taktiky jsou první i závěrečný dojem. První tah a první dojem

vedou i k získání autority, případně i převahy nad partnerem.

Taktické prvky vyjednávací komunikace se dělí na informační, povzbuzovací a odrazovací.

Taktický prvek je i lobbing (nepřímé nátlakové působení vlivnými osobami, organizacemi

nebo okolnostmi).

C Vyjednávacími technikami se nazývá soubor postupů, které vedou k úspěšnému

naplnění naplánovaných strategických i taktických cílů. (Někdy je nelze oddělit, protože

se navzájem prolínají.)

Běžně se uplatňují hlavně tyto techniky:

– Získávání převahy (iluze vlastní důležitosti) např. předvedením známosti s důležitou

osobou, znalostí cizích jazyků, respektem před spolupracovníky či jiným působivým

psychologickým gestem.

– Asertivní komunikace, tj. uplatňování nenásilného a vlídného, ale rozhodného

autonomního myšlení a jednání.

– Racionální argumentace a působení na emoce či základní lidské motivy, manipulace,

užívání tzv. nálepek a různé rétorické prostředky.

D Závěr obsáhlého vyjednávání spočívá v důkladném zápisu (protokolu, memorandu,

komuniké).

Zápis vyjednávání se koncipuje již v jeho průběhu. Je dobré, aby na něm pracovala

pověřená redakční skupina složená z členů obou týmů, případně nestranná osoba. Zápis

obsahuje informace o průběhu jednání a jeho účastnících, uvádí dohodnuté závěry a

stanoví konkrétní přesné termíny, dodací podmínky, platby i sankce za neplnění; uvádí i

arbitra pro případ nedodržení zapsané dohody. Při vícejazyčném zápisu se vyjadřuje

ekvivalence a „rovnocenná síla“ jazykových mutací.

Vedle zápisu se z každého vyjednávání – úspěšného i neúspěšného – formuluje pro vlastní

potřebu též poučení o chybách či vhodných prvcích; slouží dobře do budoucna. Shrnou se

také pozitivní i negativní prvky v jednání protistrany, protože také mohou být užitečné.

Spěch nebo zdržování při přípravě i plnění dojednaných záležitostí se využívají jako taktický

prostředek a téměř vždy svědčí o nevyjádřených aspektech dohody nebo o obavách, že

nebude dodržena.

7 Kooperativní a kompetitivní vyjednávání má charakteristické výrazové prostředky.

Výrazové prostředky v terminologii Olgy Müllerové se dají popsat na ose spontánnost –

vázanost, Jan Kořenský užívá dichotomii neoficiálnost – oficiálnost, a k ní přidává i účelnou

kategorii polooficiálnost. Taková jazyková vázanost – oficiálnost a spisovnost – se užívá v

důležitých fázích kompetitivního vyjednávání. Platí pro ně i další pravidla: Vyjadřování je

přesné a obsahuje hodně odborných výrazů.

Při dvojjazyčném vyjednávání je účelné hovořit mateřským jazykem a nechat si překládat

cizojazyčné promluvy.




I když vyjednávání se vede mluvenou formou, je vždy založeno na psaných textech,

zákonech, smlouvách apod.

V konfliktní komunikaci, pokud se vede ve verbální podobě, místo otevřenosti a racionálnosti

se užívá prvků propagandy a reklamy, psychologické války, bluffování apod.

8 Vyjednávací proces je složitý a náročný.

Protože sleduje významné cíle, někdy probíhá v krizových situacích a za působení

nejrůznějších tlaků, je vystaven mnoha mezním činitelům. Je sumou dílčích úspěchů i

nezdarů, zjevných i vnitřních pochybností.

Vyjednavači řeší nejčastěji tato dilemata. Dilema závislosti, důvěry, tlaku a ústupků,

vyjednávací pozice a rovnováhy.

9 Vyjednávací komunikace se řídí pragmatickou etikou.

Vyžaduje dodržování zákonů a smluv, plní slíbené položky. Individuální smysl pro

mravnost je ovšem podřízen primárnímu účelu vyjednávání: zajistit organizaci maximální

profit: Vítězí ten, kdo (v duchu teorie her) je lepší.

INTERKULTURNÍ KOMUNIKACE

Situace, kdy se setkávají jedinci s rozdílnou kulturní identitou, můžou potenciálně vést k

nedorozumění. Za účelem bližšího pochopení tohoto fenoménu, ke kterému v interkulturní

komunikaci dochází, je důležité zkoumat možné způsoby a situace, ve kterých se

komunikační schéma liší s ohledem na rozdílnost jazykovou a kulturní příslušnost jedince.

Základním předpokladem komplexního zkoumání je vytvoření modelu, v kterém je nutno

zahrnout různé komunikační zvyky a návyky jedince a zároveň brát v potaz proměnné,

které tyto návyky ovlivňují. Zároveň by zkoumání nemělo postrádat snahu o analyzování

rozdílů mezi jazykovými a kulturními komunitami s ohledem na zmíněné návyky a další

ovlivňující faktory.

Právě komunikační zvyky jsou v odborných textech dále rozděleny do dvou základních

skupin, podle toho, zdali se jedná o komunikační chování vytvořené jedincem (individuální

rovina) nebo chování, které vyžaduje interakci a kooperaci několika dalších jedinců

(interaktivní rovina).

A INDIVIDUÁLNÍ ROVINA

Individuální chování a návyky jsou z jazykového hlediska zpravidla rozdělovány do

následujících kategorií:

1. Pohyby těla

Řeč každého jedince je neustále doplňována pohyby těla, gestikulací, ale i mimikou. Každá

kultura se liší jak ve způsobech takového vyjadřování, ale i v míře a emocích, které jsou

společností považovány za přijatelné.

2. Hlas a psaní

Lingvisticky se od sebe každá kultura liší také ve fonetickém ohledu. Konkrétně pak v důrazu,

rytmu a intonaci projevu. Právě nuance v nich často znemožňují jedincům s rozdílnými




komunikačními návyky orientovat se ve formě výroku (otázka, příkaz), nebo i rozpoznat

sarkasmus či ironii obsaženou v komunikaci.

3. Slovní zásoba a frázování

Slova a fráze každé jednotlivé kultury přímo odpovídají a projektují jejich každodenní

potřeby, hodnoty a postoje, které jsou pro danou komunitu typické a stávají se tak běžnou

součástí a hlavním předmětem jejich komunikace. Právě tyto rozdíly se pak přenášejí do

interkulturní komunikace a často zapříčiňují neporozumění.

4. Gramatika

Čtvrtou dimenzí, ve které se jazyky lingvisticky diferencují, je gramatika. Konkrétně pak

změny tónu, odvozování a v neposlední řadě větná skladba.

Dvě strany individuální roviny. Na individuální chování, zmíněné výše, může být pohlíženo

ze dvou hlavních hledisek: z pohledu vysílajícího informaci a z pohledu jedince, který

informaci přijímá. Odesílatel (mluvčí) musí informaci k příjemci (posluchači) šířit takovým

způsobem, aby ji mohl vnímat a pochopit. Podvědomě k tomu využívá tzv. automatických

rutin, jako je tón hlasu, pohyby těla, spisovnost mluvy a další. Samotná volba slov již takový

stupeň automatičnosti nemá. Právě ona automatizace některých jazykových zvyklostí je

pravděpodobně jedním z důvodů, proč je pro dospělé těžké naučit se perfektně rozumět

novému jazyku včetně gestikulace, výslovnosti a pohybů těla. Protože stejně jako odesílatel, i

příjemce podvědomě využívá automatické rutiny. Tím těžší je pak cizím jazykem, se

správným využitím jednotlivých aspektů, hovořit.

Rozlišujeme základní reakce příjemce:

1. Ovlivnění

První druh reakce je ovlivnění neboli zpracování informací bez vyššího stupně uvědomění a

kontroly. Série pokusů, prováděných britským psychologem Anthony Marcelem (Marcel,

1979), ukázala, že můžeme být ovlivněni textem, aniž bychom ho vědomě vnímali.

2. Vnímání

Druhý typ reakce je vnímání a zadržení informací, tj. příjemce informace vědomě registruje

všemi jeho smysly. Tento typ reakce je nutný na takové specializované činnosti, jako je čtení.

3. Porozumění

Některé z informací, která jsou vnímány, jsou také pochopeny. To, zdali posluchač

informacím porozumí, závisí na tom, zda je schopen dát vnímané informace do smysluplného

kontextu, tedy kontextu, který je založen na pochopení logických vztahů a chápání příčiny

a následku.

Je důležité ujasnit si přesný význam požadavků, které mají být vyřknuty tak, aby jejich

význam stejně chápaly obě strany. Tato strategie je využita v určitých právních tradicích,

kdy je potřeba ujištění, že zákon je aplikován stejným způsobem.

Výchozí bod pro dosažení vzájemného porozumění v interkulturní komunikaci je

komplikovaný. Vzájemné porozumění může být zlepšeno pouze pečlivým sledováním jiných

automatických prvků komunikace a souvislostí. Jinými slovy je pro porozumění nejdůležitější

vybudování citu pro poznání situací, ve kterých si dva lidé z různého kulturního prostředí

nemusí rozumět.




4. Další reakce

K procesu porozumění přiřazujeme ještě emoční a postojové reakce. Inklinujeme pak k

tomu, odrážet pocity a emoce k obsahu toho, co slyšíme a směrem k osobě, která mluví.

Takovéto ovlivňování reakcí emocemi existují mezi všemi lidmi ve všech komunikačních

situacích. Pro příklad, většina lidí jen velmi těžko odděluje téma od osoby. Pokud

nerespektuji osobu X, pak to, co X říká, nemůže být pravda. A naopak, pokud respektujeme

osobu X, poté, co X říká, musí být pravda.

Je obtížné kontrolovat emocionální a postojové reakce. Jsou výsledkem norem a hodnot,

které jedinec přijal na základě jeho biologické povahy a jeho výchovy v konkrétním

prostředí. Právě naše emoční a postojové reakce se stávají faktorem, který je velice důležitou

částí interkulturní komunikace. Díky tomuto faktoru se otevírá prostor k nedorozuměním

spojeným s ukvapenými emocionální reakcemi. Pokud jsou tyto reakce negativní, mohou vést

z malých nedorozumění až k vytvoření předsudků, podezření, nechuti a diskriminace. Stejně

tak ale mohou být tyto reakce pozitivní, jako je například touha či zájem. Pozitivní reakce

mohou vést k rychlejšímu vytvoření dobrého kontaktu mezi stranami.

B INTERAKTIVNÍ ROVINA

Jedná se o chování zohledňující interakci mezi odesílatelem a přijímajícím, a to především v

těchto aspektech:

1. Posloupnost interakcí

Tento pojem je odvozen od skutečnosti, že konkrétní typ komunikace může mít řadu

odlišných etap. Počáteční sekvencí jsou pozdravy, představování a rutiny pro otevírání

kanálů mezi odesílatelem a příjemcem. Například slovo, které se v dané kultuře používá při

zvednutí telefonu, se liší. Různé kultury a jazykové oblasti se značně liší, pokud jde o tom,

kolik tělesného kontaktu je povoleno při pozdravu a úvodních rutinách v různých situacích. V

relativně neutrálních situacích může tělesný kontakt zcela chybět, jako je tomu v Číně, nebo

se využívá jen potřesení rukou, běžné třeba ve Švédsku. Například ve Francii je ale možné, že

vás při uvítání, kromě potřesení ruky, obejmou a políbí na tvář. Stejně tak můžeme pozorovat

rozdíly a preference v závěrečných sekvencích, jako je loučení.

Dále si můžeme vyjmenovat základní prvky posloupnosti interakcí v příkladové situaci, kdy

jedinec hledá radu a komunikuje tak s určitým „poradcem“. (pozn.: opět záleží na kulturním

prostředí země):

Uvítání, Úvod, Identifikace problémů, Shromáždění příslušných informací, Návrhy, Diskuse,

Závěr, Shrnutí, Loučení.

Počet zahrnutých aktivit a pořadí, ve kterém přicházejí, se může lišit v závislosti na

specifických charakteristických vlastnostech poradce a osoby, která žádá radu, stejně

jako na vztahu mezi nimi.

2. Osobní prostor

Osobním prostorem se v neverbální komunikaci zabývá proxemika. Jedná se o vyjádření

vztahu mezi lidmi prostřednictvím vzdálenosti, kterou k sobě komunikující subjekty

zaujímají. Rozlišujeme především:

vertikální vzdálenost, rozdíly ve výši očí dvou stojících lidí (nebo stojícího a sedícího

člověka) a




horizontální vzdálenost, která se dělí na 4 zóny. Intimní zóna: do 30-45cm (pouze pro

nejbližší - partnery, děti, členy rodiny), Osobní zóna: 45-70cm (komunikace s přáteli,

blízkými kolegy), Sociální zóna: 1,2-3,6m (sociální události - pracovní a obchodní schůzky,

jednání), Veřejná zóna: 3,6-7,6m (vystoupení na veřejnosti, přednášející profesor, herci na

scéně).

Allan Peas v knize Řeč těla říká: “…požadovaný osobní prostor se odvozuje od hustoty

zalidnění oblasti, v níž dotyčný člověk vyrůstal. Lidé vychovaní v řídce osídlených

venkovských oblastech potřebují více osobního prostoru než lidé vychovaní v hustě

zalidněných městech.” Podle podání ruky tak můžeme určit, odkud člověk pochází-zda z

města či z vesnice.

Osobní prostor ve světě. Zatímco lidé ze severní části Evropy jsou při sociální interakci s

lidmi (mimo rodinu a blízké přátelé) spíše odměření a zdrženliví, lidé ze Středomoří patří k

těm nejvíce přívětivým. Lidé ze severovýchodní a východní Asie patří k těm, kteří se nejvíce

vyhýbají dotekům. Zbytečným dotekům se dokonce vyhýbá většina obyvatel Asie a například

a dotýkat se hlavy někoho jiného je tradičně považováno za velmi neslušné.

Obecně platí, že lidé z arabských zemí, jižní Evropy a Jižní Ameriky mají tendenci při

konverzaci stát blíže k sobě, kdežto lidé z USA a severní Evropy vyžadují větší vzdálenost.

3. Zpětná vazba

Zpětná vazba je jedním z klíčových prvků mezilidské komunikace. Zpětnou vazbu můžeme

definovat jako cyklus příčin a následků. Obecně řečeno, naše chování způsobuje určitou

reakci lidí kolem nás a ta zpětně ovlivňuje změny v našem dalším jednání.

Zpětnou vazbu rozdělujeme na pozitivní a negativní.

Pozitivní: naše chování je okolím oceňováno a podporováno. Nemáme nejmenší potřebu na

svých projevech cokoli měnit.

Negativní: naše jednání vyvolává negativní reakce, může být impulsem pro zamyšlení se nad

sebou a motivací zachovat se příště jinak.

Základy použití: Ujasnit si, co chceme druhému říct, vždy jednat slušně, vidět problémy

očima svého protějšku, naslouchat, být vždy otevřený, ověřit si, zda náš protějšek rozumí

naším připomínkám

Date post:	03-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

SPORTOVNÍ DIPLOMACIE 1.1 Sportovní diplomacie Mgr. Jiří … · 2019-10-02 · Možností, jak...

Documents