© Ondřej Hanus, 2008Illustrations © Pavel Piekar, 2008© Weles, 2008

ISBN xxxxxxxxxxx

StíNOHradOndřej Hanus

Beátce,lásce a múzemého života.

PrVNí SONEtY MrtVÝMSONEtY MrtVÝM

/ 8 / 9

ZE rZI

kříž dneška žere vláha zítřka; ve rzisi bezstarostné masky podsvinčátekjak v střepu prohlížejí křivou verzisvých rypáků, jež neznají smrad jatek

pak Matka Řezník semele je do střevrezavým bodcem rozdrtí jim mozky –čas zapiští jak krvelačný moskyta slétne k hodům v opuštěné kostře

rez masných háků usadí se v masepak přejde v další nenasytné prasea přiblíží ho milujícím Matkám

blíž k tobě, Pane můj, blíž k našim jatkám –chtěl bych tě potkat v rudém tratolištiv němž zrezivělý kříž se něžně blyští

tHaNatOrIUM

krev byla hnědá, jak když kvetevlčí mák a pak shnije; z Lethenad nocí k ránu jako byod břehu táhlo na hroby a je to slzou že teď pláčem?nebo jen echo starobyhaluzkou oliv chcíplé ptáčena mísu úmluv nazdobí? klepeme kosy k řezu stéblemživí se v mrtvé neprobudí(vždyť co je pouhé žebro hrudi?) kdosi nám vtiskl v čelo emblémkosa je lebkou zklepanáhlava? toť oblý trepanát

/ 10 / 11

ZÁPISK

ač trychtýřem zlých náhod byl jsem vylitdo těchto vod a k dnu se zvolna stápímač světlonoš i bratrovrah i Lilitmě vábili k svým nesmrtelně slabým,

ač odsouzen jsem k cestám, věčný Židdo krajů, kde čekám, svatý pohan –až budu smět si kleknout k druhým nohámmá bude spása, a můj život žit

leč odlívám jen stopy ze dna mořei v hlubinách vod musím hříchem shořetlhát jako sýček, vát jak smrt a stínat

i bez jedu však smrtící jsou vínatéž vody, jež jsou s vínem smilně spitypak hřích je vše, ač teprv od Lility

SOBĚSMrt

má krev se vzpírá započít svůj oběhžilami těla, jež je hrobem myslia tělo tiše leží ve svém hrobějímž mysl je, a nepřijímá kyslík

jen jednou vstalo k exhumaci kosterjimž přežívání v smrti záviděloa vešlo v chromý, vymodlený kostelzpět v rozklad zaživa, zpět v bohapusté tělo

má krev je šlechtou těla, neboť můžez něj uniknout, když protrhá se kůže –však kdo by páral jediný svůj hábit?

má mysl v hnůj se mění, sama hnojema smysl mého těla tak je zdvojen:již nejen zemřít, ale také zabít

/ 12 / 13

MYtIaNa

a s tím se vpíjet, kleče v nártechv kořeny sobě podrostlými –ve stromy z nichž ti zřežou partekladouce tě až pod rostliny

a s tím se vhnívat, věčně v červechdo hlíny plísní netčenév slovo, když šedi zvuk ho servetam, kde již není řečené

a s tím se vzbouzet po dni spanémz nějž nová noc nám povyvstanedo trojic dál se kupit čtvrtí

a s tím i stínat mstivé stínypočínat nové světeliny:s mýtem své matky, s mýtem smrti

StíNOHrad

stín stíná stín, s ním němé sněmy síníjiž týden v larvách křísí vodu lojemklec drzých věčen vězní v dnešní pojema lační krve chlemtají žár zimy

hrad světlý bytím okorává v stínya žravou září zítřka nenapojendnem křiví v suť a krášlí vyšším hnojemvně střídá příchod, odchod od zeminy

se svatým svícnem sesypaně stínísuť svátou z těžkých stok sví serafínitím těsnají stín odvráceně přímý

se svatým svícnem sesypaně stíníhrad světlý bytím okorává v stínystín stíná stín, s ním němé sněmy síní

/ 14 / 15

a taK BYS UMŘEL

kdyby sis mrtvý dal tu práciotěhotnělaby lebka cestou jíž se vracído tvého těla kdyby ses usmál spadl by tido klína zub a něco bytía paměť by sis rozestřelpřemýšlením o sestře a tak bys umřel napodruhétvé oči slepé jako uhelslily by se po patrech tvé vlasy kdys jak pruty tuhédokončí svazek vík a truhela tobě zdá se o bratrech

a CaPELLa

jak se vše rodí? vezmi za hnáta roznes smrt všem žijícímradost jim dej, a dej jim zahráttu jejich, o té příjici hudbo, zla rytme, protijedeuzříš, čím svítíš, slýchanáruka tvá, hnát, ti povyjederubášem, jímž je hřích; a nám i v tmách se tma tmou protmavímá bude smrt, ať postavybez dechu tančí do rytmu a v rytmu ať mě popravíchci kleknout hlavou do trávydo ticha… světla… v chóry… v tmu

/ 16 / 17

SPOJOVaČI PrOVaZŮ

kráčí v mých krocích, spí v mém spánkurukou se ani nedotknoudají mi zrak, až oční jamkuvypráším Bohu před okno

prázdní mé plno, plní prázdnopřede mnou, za mnou, nade mnouzdám-li se pluhem, oni brázdouodvěkou, nutnou, hanebnou

kráčí v mém spánku, spí v mých krocíchnelze je dlaní obtočitdokud jsou mrtví, jsou i krotcí

spojovač svraští obočíprovaz se spojí s provazema lačně mlaskne nová zem

ZE ZEMĚ NEVZEŠLí

je kámen; ten, jsa druhým, zprvněla země mu jak dřív hrob neníz ní odloupl se, aby vlněsvých stání stál co hrázka dění

je bytí; to, jsa vryto, vrýváse v mramor jsoucí nad bytímje člověk; ten, jsa nahým, skrýváse za své tkané hábity

je člověk v bytí zakořeněna přesto dlívá pod ním, v skrytu –jak kost jež chrání zjev své dřeně

však člověk, hnaný do hábitůje přece vposled od své mysli(jak bytí samo) neodvislý

/ 18 / 19

UMBra

spálenas, hnědi, obrůstánímžehem, a sotva pro nějsníží se k stínu, k cloněcosi, co vniká dolů za ním

rozvrací rozměr, v nějž tys, hnědico v snětí ze svých torturál(jak já v svá slova ponurá)napnula naděj; v odpovědi

stáčí se nad tvá sžehlá bedrapotom, co Bohu kůži zedralodporný červ, jenž kálí vedra

torturu mění v její pastiša ty se škvaříš samou slastía, sama červem, hřešíš na stín

HŘíŠtĚ

výplní vlámán do náčrtujmeš se těch zástop potřebnýchna něž by za krev honač chrtůco plůdek vpil se v kořeny ta smilná krásnost hoření!jak by nám bylo nebýt násohňová víska neklidnáuprostřed města; choře níž klátit se tvárným plamenemměstysem v hříchu stavěnémcukrové sloupy za zády obrysem vlomen do výplnějsa hnedle roven, hnedle zvlněntu sytit žár, tu vázat dým

/ 20 / 21

NÁBĚH K ZaStaVENí

v nečinno hroužen, pozamykánpod jařma věr se chýlev jeden ráz nikde, v druhý nikamtěkávám jako chvíle

kontrapunkt ech a jejich notsvíjí se do mě v kotoučích –jak se sám sobě nevyhnoutkdyž teprv smrt, snad, odloučí

od kostí smyslu kůži slov?nečinno v činu uvízloa já se stoje procedím

přes síta, sny i sedlinydo hlíny stání, do hlínyz níž stoupá jednou v roce dým

trYZNa Za ZVUK

zpěvy hry (slyším jiza vzdechy mály slovukryté v tišiny)v níž se zlo zahryzlo

hravý zpěv (slyším jejv hřbitovních tryznách)v mapách těl vyšijesměr (ač se vyzná

ta ona bez něho)do hloubky vězně horrovinou prokopou

(ticho se spouští v pláčBůh spláče potopou –)a hra se odštípla

drUHé SONEtY MrtVÝM

/ 24 / 25

ČÁStEČNÝ SONEt ÚPLNé SMrtI

z prachu v hlínu vpít sedech je dechem mýma dech jsou mé plíceplíce – tělo, dým

a kým oslepím se?tebou, Pane, slepnuty mi stáhneš límceaž mi přetneš tepnu

párranjak Job

márlána hrob

KONCE LaN

jak lidské maso krásně spínáve svazky pevné otáčíto, co dřív byla pouhá hlínajak námi vše je bohatší

jak námi všechno kyne, tyječervi a svinstvo podzemníjak naše tlení oceníchce se mi zařvat carpe diem –

v hrdle vše zavře nesouhlasemoprátka ticha splyne s hlasem člověk, Bůh – řeka, oceán?

vždyť jsme jen slizké konce lanorvané prackou ohyzdnoukteré je třeba odříznout

/ 26 / 27

JSOU SLZY VĚCí

mor matek; až to zapraštěloaž zvířilo to lidskostten světský jek; teď chátráš, tělo?(rád chátrám tě, má klícko)

lom hrdel; až to zachroptěloaž zrodilo to úzkou zkřehlostcyst a cest; už vnikáš, jehlo?(rád proměním tě na hrob, tělo)

i slz je víc, i očí méně,mor matek; stále, dennodenně…a nesouvislá spínání

rukou, jež se při dlaníchuž téměř blíží desateru…mor matek – až k lacrimis rerum

KdE JE VÝŠ

čas na smrt zadělal jak na chlébjímž nasytí se zástupytam, kde je výš, jen tiše zaklepzamčeny nízké chalupy

schod, že jej nohou nedošlápnešvede vždy výš, než kam jej vmýšlíšv mlýn mramoru – jak zrno kvapnéjsou ramena; čas uslyšíš-li

ten mlýn, tu nízkou barabiznus vysokým schodem pro příchozíkde melou kámen v lidskou tryznu

kam Matka Mlynář mramor vozí –ten čas zadělal na smrt, na chlébtam, kde je výš, jen jednou zaklep

/ 28 / 29

tEN LISt

ten list, jímž v dobách žití smaragd protéká,jejž zachová ve tvaru obsidián,jak nemá nepřipomenout mi člověka?„smrt vysouká tě z ovíjivých lián…“

proč do pozdního sběru klamat vinaře?krev rozcákat a tvářit se, žes raněn?nepoznáš samaritánské dlaněa nevytrpíš ostrou slast, když vina dře;

jsi první z posledních a jak i druzíčas obcházíš a stopuješ ho v kruzícha hlínu vidíš zblízka: pouto zrnek...

jsi lisován; a viz, kdo drží hrnek:to Vinař sám a po něm i sám Pijantě vysoukali z ovíjivých lián

KOŤata

hřbet mrtvých koťat nekončívá krkemklid krve dýmá krokem terpsichoré louž měkkých střev se probarvuje v chorédny neštěstí, kdy vše je třískot prken

užovka pláče, mršina chce zvracetvše zírá na hnusnou smrt černých chloupkůjá, šestiletý, běžím za chaloupkukde brečel bych, jen nechtít neoplácet

vše praská, prkna štípou rozlomenéruce svých těl pod cele nesvým jménemjsi bezejmenný, zabili ti kotě

umřete, jména, smrt vám vejde do tělhrob z asfaltu a věčný pokoj v strouzev noci se budím, koťata chci vzbouzet

/ 30

NEMĚJICE

mlčí můj skanzen, nehýbá se, rozprostíráse do času, čas jediný ho chránípřed skutečností, která pro nějskončila

v šuflíku zbyly než dědovokoťata, s kterýma jsem plakal, když mi umřelmůj skanzen, který mlčí, nevzpíná sevším mi umírá, a já vším umírám jemu

pro krásy Prahy, které nevidímpro zvuky Prahy, které neslyšímpro lásku Prahy, kterou necítím

pro vítr, jenž sem nedoválpro mou smrt, jež je dědovapro mrtvý skanzen venkova

/ 32 / 33

POHŘEBNí VĚNEC SONEtŮ

1

byl den, byl den pro čerstvé nebožtíkyjak vyschlé kapky vláhy padli do brázdživote, ano, tobě patří díkyže nechal ses o jejich přítěž okrást

ty víš, jsi živý jediný z nás živýchtvá požehnání dostáváme s rakvíneb jsi i smrt; jen pověz, zdalipak vímé mrtvé já, že nejsi nakažlivý?

že neproudíš, že otáčíš se v cyklech?že netvoříš, jen opakuješ zniklé?že jsme jen svoji vlastní pozůstalí

jež k ztrátě duší v tělech dorůstali?jak vyschlé kapky zapadáme do brázdžití mám po krk, smrti jenom po pás

2

žití mám po krk, smrti jenom po páskdo jsi, buď dál, vždyť všechny tvoje údyi hlava mají kolem sebe provaz –to loutkař vede, koho, kam a kudy?

přiznej si, plode: žiješ pro dužninua jádřincem ti cosi prohlodáváa tvoje míza, mdlá krev kolotavámá blíže k hnusné vodě nežli k vínu

kdo jsi, buď dál, kdo nejsi, nebuď celekdo budeš, buď, kdo byl jsi, život velebkdo nechceš být, hned všeho bytí zanech

kdo jsi, že o nás rozhoduješ, Pane?a kdo jsem já, že beztrestně smím ptát se?mou odměnou mi budiž vykrvácet

/ 34 / 35

3

mou odměnou mi budiž vykrvácetco horšího než krev? Jen bolest, a strach z ní…skok do hloubky je snadný, trvá krátcevšak děsí nás, že bude závazný

svůj strach ve slabých chvilkách opírámeo berle z dřeva kříže Ježíšova:před deštěm smrti chtěl i on se schovatvšak nemusel teď krčí suché rámě

jen strach, že cosi v nás je jako propastjen klid, že smrt svou nemůžeme propástjen v hrobě prach, či možná popel v urně

jen smějící se tvář Jen nežít chmurněa v rocích křiku hřešit jako zmijesvět málo myslí na smrt Proto hnije

4

svět málo myslí na smrt, proto hnijea roztříštěné kusy živých hodnotse povalují po ulicích, hyjékoníčci jezdců Janových! a o dno

tvých žaludků se, světe, tříští Zeměden soudný nepřijde, dál žerme perlydál poslouchejme nářek mrtvých velrybnež samo sebe zničí příští sémě

dál žijme, jezme, pijme, umírejmedál tyjme z peněz, ze země a ze jmendál oddalujme rozklad mastmi z mršin

dál padá sníh, dál svítí slunce, pršía jednoho dne všechno lidské padneco zbude? nic snad Mariin pláč, na dně

/ 36 / 37

5

co zbude? nic snad Mariin pláč, na dněa Jeremiáš nad hlubinou soudukdyž smrt je láskou, není větších; chladněhrnčířův plamen pálí hlinnou hroudu

jak krásné jsou tvé nohy v opánkáchmá lásko, v opánkách, v nichž ke mně kráčíšzdobených mnou a o mou stopu kratšía nejen mnou; vším, co je pouhý prach

vše, co je lidské, lidská láska chválívše, co je lidské, nelidská smrt spálívše, co je mé, a vše, co není její

je lidské, však jen její rty se smějísvět zapomněl, jak čerstvé hroby voníjá jsem své milé, dychtím jenom po ní

6

já jsem své milé, dychtím jenom po níhrob, prsten, svatba, smrt, vždy hostinapřežraní hosté, zvony chvíli zvonívše končí stejně, stejně počínámá snoubenko, slib, že mě neopustíšať nepropláču celé zásnubytvůj slib je dán, je dán slib záhubytyl vyřčen nejnevěrnějšími ústy

jsi nevěrná, má smrti, děti hladíšjsi chůvou starým, společníkem mládíjsi tam, kde jsme, jsi v našich slzách solí

jsi solí země, zemí pro mrtvolyláska a smrt, jak blízko mají k soběkde láska končí, smrt počíná: v hrobě

/ 38

7

kde láska končí, smrt počíná: v hroběto není svazek dlaní, listy palemnic nekončí pro lichou lidskou oběťnic nezačíná pro zemřelé žalem

den, rány noci slunce převázalokrev teče dál, jen tolik vidět neníi bez krve jsme k smrti vyděšeníže oproti všem mrtvým je nás málo

byl den, kdy lidem nechtělo se hynoutbyl den, jejž nikdo nepotřísnil vinoubyl den, kdy smrt se na smrt unavila

byl den, kdy smrti vrátila se sílabyl den, kdy člověk za smrt řekl díkybyl den, byl den pro čerstvé nebožtíky

tŘEtí SONEtY MrtVÝM

/ 42 / 43

SMrt KraJE

1

zabili kraj, a odsunulyse stíny z duší v kamenytmou křečovitě zní var žulyvar věčný, v žluči stápěný

rty hlíny tmou se zalykajía křiví se jak po jedechód bylo dost, i chvály? krajito není výpar, to je dech

co mělo by ti stoupat z ústznít neměl praskot tkaných krustznít nemá svist kos zemských vteřin

zní nesmí nářek synův, dceřin…však zní, ti vrazi otců tnulizabili kraj a odsunuli

2

do mezer lidské pamětise ještě vkrádá mýtus vesnicvzpomíná dědství na dětia zdá se nám, už samo nesníc

svět zapomenutých se tříštío náš svět, o svět krajně lidskýsmrt zdědí po nás ještě příštía pak se ztratí, bude-li s kým

je marný pláč nad marným pláčemkdyž pláč je za posměchem vláčenach, Jeremiáš byl by k smíchu

v dnech, které obnažují míchuv dnech, které tkají záměr tichdo mezer lidské paměti

/ 44 / 45

3

oblékli nahý ocún, u lipzvlnil se s křížku mrtvý hlas:„V má ústa živý ichor usypkde byly hřeby, budou zas.“

ten zázrak, jádrem lasalletskými sešil ústa vidinamiKrál Judský, Ježíš Nazaretskýchtěl třímat vlastní bídu námi

jen vize, zákmit mešních lodyhmě omámil, a dusný oddychpak donutil mě k zastavení

jež neskončí jak přástva denníz níž včely sršňům pro své úlyoblékli nahý ocún u lip

4

chladí si sešlé rámě tisdéšť protkal tísní vody listya zpívá o něm za mě; tystéž stolovníkem (corpus Christi…)

tam odehnít mě zve řev mršinnepůjdu, třeba zdám se hodenne dokud těžkost nedovršímmůj tis mě zdrží; o rok, o den

jsem k jeho větvím připoutánaž sejde, půjdu přímo tamkde jeho vrazi utápí se

je k smrti doprovodí píseňv níž jako proudem mladých mízzchladí si sešlé rámě tis

/ 46 / 47

5

kdo ještě věří v Boha krajejíl mluví slovem modliteb, asmrt na struny, na stehy hrajehněď podzemin má místo chleba

znám děti věží, potácí ses chimérou lásky k světlým vodámvěc odznívá, zní věcná tíseňkdys byl jim, Neprodejný, prodán?

nechci se vracet do neznámasvět, jenž se nechá takto klamatmi nestojí za hořkou slinu

chci jiný kraj, chci kraj, v němž splynus tím, kdo chléb země umí krájetkdo ještě věří v Boha kraje

6

zda zemře ten, kdo pobit ječi ten, jejž setká čas a svleče?z kůr možných kůrů stéká jeva k Bohu bytí vzlíná v kleče

„Podívej, jaký trám máš v okua slyš se, jak mou třísku haníš,“zní krev; vždyť vina je i pokudsám viník svědomí se straní

máš žízeň, vím, já také žíznímpo šťávách plodů zběhlých skliznímvšak já se mohu ještě přepít

tys dopitý, a navíc slepýk dním, jež ti řeknou, dopitézda zemře ten, kdo pobit je

/ 48 / 49

7

čí vrah, jejž čeká po bitvěsteh vin, je tento? kým je zván?kdo mrtvými chce zdobit věkkdo krmit rána krví z ran?

jsi prázdno, kraji, plným hrstemza nevidění budeš vězněnjen tehdy k smíru pohnu prstemaž vymýtí se zánik ze změn

všem žravým ohňům přeji vodua plodům zmaru zmar jich plodůmá přání stojí v řadě se sny:

až tma je vzbudí… nikdo nesmípsát, kraji můj, na hroby tvéčí vrah je čeká po bitvě

8

krev zemřelých, jež k vínu zrajedře z kůže vnitřní přetlak šlachjež připomene cévy rájea svaly studu, jehož strach

je demiurgem umíránístrach trhá stehy, které všívádo křížů tkanin jehla tkání až na svůj život ve všem živá

snad zemřeš; pak se sehni šíjítvé dny se v sebe nevyšijíi jim steh bytí věčnost zkrátí

i k nim se Matka tkadlec vrátíkrev tkáně zná, a tkaní zná jikrev zemřelých, již k vínu zrají

/ 50 / 51

9

kraj k zemi přilnul jak syn k matcedo které vstoupil kdosi svatýjak snopy milují své mlatcetak lidé milují své katy

víc než svůj život; kdyby nesnad nemuseli by se bátže lidské torzo vyhyneže tryznu zachroptí mu kat

však kraj je lásce k vrahům vzdálenmiluje život, živé králea jeho smrt je o to těžší

i můj krok lze číst z jeho pěšinposlední, co mi dává smát se:kraj k zemi přilnul – jak syn k matce

10

je lidstvo, země vnuk, jen zrádceměr, či i věr? vždyť k nesvěřeníjsou lidé, žijí příliš krátcea pro život se na prach mění

den sotva spatří výkřik citua ohlušen je přísným smrademv němž jedině už, Bože, jsi tuzde mezi námi, z noci na den

den dělí náš svět od podsvětía proto sedmý den se světíže člověk měl být člověkem

v tom cyklu smrtném, odvěkémvše dlouho hnije, smrdí krátceje lidstvo země vnuk? je zrádce

/ 52 / 53

11

kdo zradí ji, ten zradil navždyv třas věčna vplouvá stání dneškabuď dneškem poznamenán každýkdo zmešká ji i nepromešká

ač všemožně se překřtívámekřest kůže šlachy neochránínáš hřích je ukryt v lidství saméma lidství ukrývá se v tkáních

když sešívá se rána po dnichyť ruku, nech si sešít od nísvou bílou nití aspoň ve mně

kraji, když umírá ti zeměklín jizev jehlou v tkáni; každýkdo zradíš ji, jsi zradil navždy

12

ten dopustil se věčné vraždykdo zvážil život u živéhovždyť jenom z ohně nepoznáš dýmjak člověk zločin z činu svého

jak stehy nesmí posouvat sehranice hříchu; jednou vrahemuž navždy vrahem, navždy zrádcem;náš svět jak prase řičí blahem

že promlčený hřích se ztrácíó, nikoli: jak tažní ptácise vrátí s jarem, se svědomím

a bude hříchem dvojnásobnýmpak bude dvakrát trpět každýkdo dopustil se věčné vraždy

/ 54 / 55

14

smrt kraje je smrt vrahů krajene, nejsme hříšní bez rozdíluaž rozdělí nás příchod rájes nímž přijde Smrt o všechnu sílu

kraj těla, které zabili mijejž hnusní vrazi zavraždilise vrátí se mnou za živými –pak přijde Smrt o všechny síly

pak přijde Smrt o všechny sílyaž zemřou ti, kdo zavraždiliaž se svým krajem zas se setkám

až budu v něj už věčně vetkánať tkaná hudba tkání hraje:smrt kraje je smrt vrahů kraje…

13

Bůh zavřel vrahům brány Ráje –všem lidem, neb jsme jeho vrazi –však ještě jednou zotvírá jea vyžene z něj sebeplazy

ráj ještě jednou přikáže námjak loutka místo šlach svým nitkámsteh hříchu sejme nejprv ženámjim nejprv byl zbaběle přitkán

to všechno po smrti se stanebudiž nelítostný, můj Panetvůj poslední nad všechny soudy

ať nevplazí se v rajské hroudyten, který ani nepozná jea zavři vrahům brány ráje

/ 56

15

zabili kraj a odsunulido mezer lidské pamětioblékli nahý ocún, u lipchladí si sešlé rámě ti

kdo ještě věří v Boha krajezda zemře ten, kdo pobit ječi vrah, jejž čeká po bitvěkrev zemřelých, jež k vínu zraje?

kraj k zemi přilnul jak syn k matcejen lidstvo, země vnuk, je zrádcekdo zradí ji, ten zradil navždy

ten dopustil se věčné vraždyBůh zavřel vrahům brány ráje:smrt kraje je smrt vrahů kraje

BĚZíCí GaZELY

/ 60 / 61

1

chtěl bych se zabít u broskvonídusit se smrtí, která voní

přechroptět koncert kosích hymendát zvuku smysl, ostří tónin

samotnou strunu, na níž hynemrozkmitat k ostrým výškám o ní

k výškám, kam stoupám se psím vínemk výškám, jimž krev se mlčky kloní

již tě znám, kráčíš... ještě vlonichtěl bych se zabít u broskvoní

2

zápraží rytmu, drobné tikya dopoledne s koledníky

umřeli vrabci, trní truchlíjiřičky plavou za výkřiky

soused nám pomoh složit uhlívyteklo z díry v zubech díkyhřbitov... a poklad na dně truhly:vzpomínka na mé nebožtíky

vrátit se domů, nebýt nikýmzápraží rytmu, drobné tiky

/ 62 / 63

3

na větvích pecky, třešně uschlymatička stromek truchlí, truchlí

kos, havran léta, krejčí v peřínaplnil rudým plátnem truhly

a truhly zamkl; ten, kdo věříže odletěl, když vody ztuhly

je mrtev; kotě u mých dveříchce napít; pytle s vůní ztuchlin

v nich zrno Boží, slípky u slivna větvích pecky, třešně uschly

4

roj živých včel na mrtvé hrušni bzučíve strachu bobtná nebi do náručí

kus opodál se škvíří zrna v klasechjá zase chytám žáby jako klučík

jen chytím – pustím, Bůh je, smrt v mých vlasechdnes není zášť, ať ke, vně, uvnitř nebo vůči

hle, vážka! slepý, slyším v čistém hlasemůj celý svět se bourá, roste, hlučí

a mikrokosmos tepe slávou bučinroj živých včel na mrtvé hrušni bzučí

/ 64 / 65

6

ne, Vánoce, to nebyl pro mě Kristto slouha byl, a sníh, a jeho svist

a perník v omáčce, tak černé díky němujiž proto snad jsem dlouho nechtěl jíst

a betlém, cesta ke snu dřevěnémua andělíčci, požehnání z Míst

a půlnoční, pan jáhen, Chvála jemu...pak umřel děda, svál se dětský list

já ležel, ptáče vyhozené z hnízdne, Vánoce, to nebyl pro mě Krist

5

stál čelem k Ní, a zdál se nebýt zhrozensnad chtěl ji vínem, urvat celý hrozen

sám nebýt ani ploškou lisu dotčena po kapkách se rozstřikovat o zem

letňáky letos nejsou, Otče?jen zimní, vidím, rybízově stroze

pak chtěl jsem mluvit s matkou, nevím o čemvšak, bláhový, já ještě nebyl zrozen

nebo už živý; smrt je velkým vozemtak čelem k všem, až zdám se nebýt zhrozen

/ 66 / 67

7

sup mocných křídel skrytý v těle tělnad mršinami duší přeletěl

smrt nesl, malou začernalou snítkukrev v zobáku a na pařátech měl

pak přistál u nás, sed si na mou zídkua žasna nad ní s křikem oněměl

(já zdrolil kámen v milost bílých kvítkůa zrovna jsem ji natruc smrti plel)

on – odkrvil se v nejčistější běl…sup mocných křídel skrytý v těle těl

8

je před sněhem, vše velké tyje drobnýma odporní se ponižují k zdobným

les strojí se, jen nesmrtelný modřínse neholí (zná smrt jen s těžkým vousem)

a s bolestí dnem netušených modřinuž před nocí tmy nedočkavě jdou sem

já s tenkou láskou v popelišti hořímjen přáním plíček, nedodýchat, vzbouzen

a otázkou, proč nechci se stát zbožným...je před sněhem, vše velké tyje drobným

/ 68 / 69

9

slova jsem ředil mízou břízek(březnový nádech byl v té míze)

byly jak panny v bílé řízekterou jsem sdíral nehty v dlaně

a dostal, co jsem dal: krev z jizevbřízy už kvetou, kvetou planě

Bože můj, žízeň, věčná žízeňje sází ve tvé žhnoucí pláně

březen jsem prosák trestí z třísekslova jsem ředil mízou břízek

10

když k dobru rána v smrt se zacelílet bělásků je slzou na zelí

a noc je nic, mou vesnici svět ztratil –já nevidím běžící gazely

vně našich cest spí neprůjezdné tratizas vlastní těm, kdo v zem je vsázeli

dny v jiných rytmech v jiné noci krátívždy stejné cykly tmy i zábělí

když rána vísce v nic se zacelíjá nevidím běžící gazely

OŘECHY V LIStí

/ 72 / 73

OŘECHY V LIStí

jsem v týle časných dní, kdosi jde po dvořemám černé koťátko, teď leze na ořech

teď skáče do listí, hraje si s ořechyzlost chvíle padá v těžkých kapkách ze střechy

jsme dva, jsem sám, je sama, sotva obutítvá láska uspí tě a má tě probudí

ořechy v listí černají jak večervše ožívá, jen smrt se sotva vleče

ohni už zbývá pouhé bytí třískya den je blízký, ořechově blízký…

MŮJ LEdEN

pod knotem tma a pod ním hmoždířa nad ním lustr zhašenýsvítil kdy vůbec na ženy?jen na ty které třely droždí právě ten hmoždíř byl jim svědkemkdyž kaplí almar znělo anoa pak ta noc, a pak to ránojak míchu Sfing bych jedl předkem

podávat okem ruku přes sklo(jak bych pnul strunu nad kudlou)hranici bytí zarudlouvším co se z písků nezalesklo

pak zákmit stříbra – měsíc? čepel?snad jinovatka? vzduch je řídkýtvůj leden hádá, kdo to klepemůj leden drží noční hlídky

/ 74 / 75

U KŘíŽKU

ke křížku, ve stín odvěkýschoulil se větřík od řekyjak jindy pozdě, letos brzyvysouší mně i Kristu slzy

Nad MrtVÝMI

smrt svítí mnou; smrt svítí všímco pod svým tělem vláčí stín

a přiznat ji, skrýt tělo ve tměvšak ztratit stín; dni, nocí veď mě

k mým hodinám, těm slunečnímjež na rafiích nesou stín

pak její kroky na mých schodechmi dojdou mezi živé pro dech

a zeptám se, s kým odcházímekdyž světlo ohřívá se stínem

a její přízrak odpoví miať zavřu hroby nad mrtvými

/ 76 / 77

tICHÁ VILLaNELLa

stát za zvukem a tišit rozléháníkdyž velká slova malí lidé vřeštímít prázdnou štoudev při zázraku v Káni

nestavět světu na odiv své ránybyť krve víc než kapek v nočním deštistát za zvukem a tišit rozléhání

skrýt v úctě plachou vážnost věčné pannya svazek rukou s palmovými městymít prázdnou štoudev při zázraku v Káni

spát na zemi a v stínu svatých stráníz cest nejkratší je cesta do neštěstístát za zvukem a tišit rozléhání

zvát nezvané a sami nebýt zvánido mělkých louží, do životních trestímít prázdnou štoudev při zázraku v Káni

je tolik lidí, kolik jen je dlaní:jsi člověkem svou dlaní, ne svou pěstístát za zvukem a tišit rozléhánímít prázdnou štoudev při zázraku v Káni

ZEPtat SE rÁNa, ZEPtat SE NOCI

proč po nocích jsou jablka dnů sladší?to dozrávají za tmy plné snětitvé plody, noci nutící nás k pláči

dnes očešeme rozkvetlý strom matčina odpověď nám dají její dětiproč po nocích jsou jablka dnů sladší

však budeme zas o žebříky kratšíkdyž s tebou padnou, dvoutisíciletýtvé plody noci, nutící nás k pláči

budeme mládnout, až nebude mladšíchjak pohané, jimž nikdo neodvětíproč po nocích jsou jablka dnů sladší

pak na pních jako žvavé plémě ptačípro červy proklováme tvoje dětitvé plody, noci, nutící nás k pláči

když každé ráno slané slzy smáčíkdyž každý úsvit žíly nařízne tiproč po nocích jsou jablka dnů sladšítvé plody, noci nutící nás k pláči?

/ 78 / 79

StrOMOVÝ SONEt

z větvído trav nesluchu

spadl a rozpoltil se vedvíplod hlasu počínaný slovem ve vzduchu

k němu se snesu bez strachu, že skončím pádempak čtrnáctkrát se zastavím na cestě cizí bolesti

jak žnec se plevelem až k zrnu proklestímtím kosištětem, které šetřím na den

svých letnicjím setni

blín:jsem

z hlínjak zem

SILICE

křenu kopr – tak povahy tu trčív blízku, vrostlé, plné žahajících silicjsi-liosiko, také tak k větru, k pojímání smrčin?

palčivost, oči slzí nad šťávamičlověk, česnekobojí zamává minež nad posledním řezem hlesne

kruh nekončí, z něj nelze, do něj nemožnojen nocí bezbožnoulze skrýt jej

ty, palčivosti, svou dlaní dnes mě neuvítejdnes nepřespíma nejen s tebou, nejen s tvým

/ 80 / 81

VZPOMíNKa Na NEMOC

„kolikrát týdně máte déja-vu?“– asi tak jednou nebo pětsettisíckrátten chlad, když jako uhlík řeřavýna sněhu peřin nutí se vysvlíkat

„a nádor, pane, ten to tedy není“prý ani sebemenší náznak cystyzas jsem si vymýšlel? (jsem průhledný jak skleník)– a jste si, Bílí lidé, zcela jisti?

má nemoc není ani hodna léčbya smrtí neskončí… ech, sakra, kéž by!čím jiným nežli nemocí je život?

a čím jiným je smrt než vyléčením!?„pojď, odvezeme bláznivého Ondrudo manického ráje hypochondrů“

ZaPOMENOUt HérOStrata

třpytly se smalty, diabasy hlubinsemkly se rty jak lisy v čase vínapak praskly švy, a rudovlasý rubíntrpitel ticha, zpíval o výšinách

a klekli jsme si, těla odhlučněnáhrách nezvučně nám pukal pod kolenyandělské tváře svítí, oholenyaž na kost, jako břeh když potká pěna

stáli jsme v žalu nad Učiněnýmipálil nás oheň slz a plané rýmyměli jsme závrať z hlubin a strach z výšek

chtěli jsme drahý kov a našli plíšekvšak nemlčí, komu jsou ticha svatákdo umí zapomenout Hérostrata

/ 82 / 83

PŮLE LOMU

z děr v řečech hnaných tmou, pro něž není zdejšek rve zámečník slov klíč, kterým neotáčí: cyst v mozku měkký tok, střapatina vejšek akt cti i pokory, hnízda, hlavně ptačí

děs z prázdna, v prázdnu děs, ze zrcadel úzkost led taje, roste z vod – abychom prý pilion, zámečník, zved kru; pohled, spíše úkos

o těsnou váhu nic, z ledu mlčky ukous les porubán (chcem sad!) vinny nejsou pilyden nespí, pochován, těžko třást mu rukou

až slehne tíha slov, těžkým bude k pláči cit peří zplihne v prach, nezakřepčí dnešek; rmen vidím dnem, až kam? snad až nad bodláčí z děr v řečech hnaných tmou, pro něž není zdejšek

SYPKOSt

do těl řve sypkost, ona do nívplouvají jménem, Beátav hodinách dunou, vlnou, dunípřesypala se devátá

jsi hoden, Pane, Bože nášpřijmout tu slávu, moc a čest?ze sedmi nádob požehnášzemi, jež z tvého písku jest

v kaskádách černi zpět se drolímv lada, a rytmem kruhu k polímpak bude ticho třicet zrnek

než dlaní duny porozhrnesvatá a větrem nesvátásypkost již jménem, Beáta

/ 84

Na KrEV

v řez vtéká, hádej, jsi-li hoden, za čím?zde má své modly, v kůži vyřezanéjim v nohách žertvou; v plameni tě máčívše k očistě, jak jsou v tvé víře zvané

ty drobné smrti každodenní mrvyjiž odklízet ti Bohem nepříslušív den zvuku přenech polnice své krvisám neví, proč se chtějí vzepřít hluší –

tvar zvuku sahá v pravdy nadčlověčízvuk tvaru vzdouvá vlny ještě větší –pak krev je echem zvuku, stopou tvaru

a nikdy nevře hloub než pod bod varukrev, šlechta tvého těla, tuší v blízkulež světa, a již teče po želízku

/ 87

V roce 1498, vyryl, vytiskl a vydal albrecht dürer, tehdy 27 letý, svůj první obsáhlý grafický soubor apokalypsa. datum nebylo vybráno náhodou, protože mnozí předpovídali že roku 1500 nastane konec světa a proto byl tento cyklus jakousi duchovní průpravou na tento případný zánik. Cyklus je to mimořádný a už nikdy potom nevydal dürer nic tak emocionálně vášnivého a naléhavého. dürerův cyklus se mi vybavil hned poté, co jsem dočetl sbírku Ondřeje Hanuse, která právě vychází – právě pro její mimořádnou naléhavost. Jakoby se hruďmladého muže zne-nadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva, vytryskla ven. a není náhodou, že sbírku vydává 21 letý bás-ník a je jeho prvotinou. Mým úkolem bylo sbírku doprovodit výtvarně a proto píši o dü-rerovi, protože se stejnou vášnivostí, a silně jím inspirován, jsem ve svých 23 letech vytvořil cyklus se stejným názvem. takový cyk-lus udělá člověk za život jen jednou – potom - díky prožitému životu dostane jeho umělecké dílo jiné, a často méně exaltované formy vyjádření.Zánik světa nám – doufám – nehrozí. Letopočet 2000 jsme pře-žili, nicméně svět je stále stejně nejistý –ať je rok 1498 nebo 2008. Stejnou zůstává i osobní naléhavost, s jakou se – pokud zvládne všechny technické obtíže formálního vyjádření – poprvé ve vět-ším celku mladý autor vyjádří. a jméno a umělecká kvalita v té chvíli není rozhodující – ta je poměřena až uplynutým časem, ve kterém má skutečná kvalita možnost jasně zazářit.

Pavel Piekar, duben 2008

OBSa H

SONEt Y Mrt V Ý M

PrV Ní SONEt Y Mrt V Ý M Ze rzi 8

thanatorium 9

Zápisk 10

Soběsmrt 11

Mytiana 12

Stínohrad 13

a tak bys umřel 14

a capella 15

Spojovači provazů 16

Ze země nevzešlí 17

Umbra 18

Hříště 19

Náběh k zastavení 20

tryzna za zvuk 21

drUHé SONEt Y Mrt V Ý M Částečný sonet úplné smrti 24

Konce lan 25

Jsou slzy věcí 26

Kde je výš 27

ten list 28

Koťata 29

Nemějice 30

Pohřební věnec sonetů 32

tŘ Etí SONEt Y Mrt V Ý M Smrt kraje 42

BĚZíCí Ga ZELY 59

OŘ ECH Y V LIStí Ořechy v listí 72 Můj leden 73 U křížku 74 Nad mrtvými 75 tichá villanella 76 Zeptat se rána, zeptat se noci 77 Stromový sonet 78 Silice 79 Zapomenout hérostrata 81 Půle lomu 82 Sypkost 83 Na krev 84

Ondřej HanusStíHOHrad

Ilustrace Pavel PiekarOdpovědný redaktor Ondřej Slabýredakční spolupráce Norbert HolubObálka a sazba Miroslav ŠvejdaJazyková redakce Vít Slívatisk a knihařské zpracování tiskárna arch, BrnoPočet stran 90

Jako 31 publikaci vydal Weles, o. s.Polívkova 2, 621 00 Brnowww.welesrevue.czredakce.weles@centrum.cz

Kniha vychází s finančním přispěním Statutárního města Brna a Ministerstva kultury Čr

Vydání prvníBrno 2008