Jaroslav Pulkrábek

ŠUMAVSKÉ POVÍDÁNÍaneb

Co v kronikách nenajdete(svazek třetí)

Volary 2015

Vydalo

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks

jako e-knihu č. 11

rok vydání 2015

(pouze elektronické vydání)

odpovědný redaktor: Marika Petrmanová

konverze do elektronických formátů: Jakub Rákosník

ilustrace: © Marika Petrmanová 2012 - 2015

© Jaroslav Pulkrábek 2009 - 2015

Vydáno ve spolupráci:

PRACHATICKÝ DENÍK

ISBN 978-80-87741-29-0 (ePub)

ISBN 978-80-87741-30-6 (MobiBook)

Milí čtenáři,

říká se "do třetice všeho dobrého i zlého", v pohádkách mákrál obvykle tři syny nebo dcery; Popelka měla tři oříšky, akouzelný dědeček či zlatá rybka vám vyplní vždy pouze a jenomtři přání. Trojka také patří mezi hlavní čísla numerologie -přináší prý energii fyzickou, psychickou i duchovní. Trojka jeprostě pozoruhodné číslo a já pevně doufám, že třetí výběrpověstí, bájí a příběhů ze staré Šumavy, které píše JaroslavPulkrábek již šestým rokem (tedy dvakráte tři), nám splní onozákladní přání každého spisovatele a nakladatele a bude selíbit i čtenářům (tedy – doufám, že vice jak třem…)

Když jsem v roce 2012 oslovil Jaroslava s přáním, že bychchtěl z jeho pověstí udělat elektronickou knihu, zabručel něcojako"…proč ne" a ve spolupráci s Prachatickým deníkem aprachatickou knihovnou vznikl první výběr s názvem Šumavsképovídání aneb Co v kronikách nenajdete. Byla to také prvníkniha, kterou jsme vydali pod hlavičkou DriftBooks. Tento titulnavíc ovlivnil zaměření našeho malého elektronickéhonakladatelství směrem k vydávání regionální šumavskéliteratury. Je to náš nejprodávanější titul. Prostě kniha přímoosudová – inu – vždyť jí tehdy nad kolébkou stály tři (!)sudičky: Jana Vandlíčková, šéfredaktorka Prachatickéhodeníku, která vymyslela rubriku "Vypráví se, že…“ a oslovilaJardu coby autora, Hana Mrázová, ředitelka prachatické

knihovny, která se pověstí ujala s vervou jí vlastní, a MarikaPetrmanová, jejíž ilustrace pověsti skvěle doplňují.

Rok poté jsme se vrhli na druhý výběr padesáti příběhů. Těšiljsem se na to, že se znovu potkáme jako tým. Těšil jsem se nasetkání u kávy s ilustrátorkou Marikou, kdy po prvních pětiminutách pracovního hovoru sklouzneme úplně jinam, místokávy stojí najednou na stole orosený půllitr a po dvouhodinách se rozcházíme s tím, že se musíme co nejdříve sejít aprobrat ty ilustrace. Těšil jsem se na setkání s Jardou nadzmrzlinovým pohárem, kdy po prvních pěti minutáchpracovního hovoru řešíme celý svět a zároveň na celý světzapomínáme. Ale kniha přesto pomalu, ale jistě vzniká. Jejítorza poletují internetem, zhmotňují se na monitoru a z desítekpodob se rodí ta jediná, nejlepší.

Třetí výbor vznikal nejdéle a nejklopotněji. Člověk by si řekl,že už to půjde samo, máme zkušenosti, víme co a jak, prostěrutina. Ale život umí rázně zamíchat s našimi představami.Umí vykouzlit situace, které vás od práce odvádějí nebo jipřímo znemožňují. Ale důležité je, aby čtenář vůbec nepoznal,jak těžko kniha vzniká. Jak nám nad hlavami zvoní Damoklovymeče, jak nás tlačí termíny a jak se "deadline" posouvá o dalšíměsíce. Důležité je, aby čtenář díky příběhům zapomněl na světkolem sebe. Aby ho fantazie autora dokázala unášet do světnicstarých šumavských chalup, do temných šumavských lesů, abyse dokázal smát rázovitým postavičkám a by ho dokázalydojmout lidské tragédie, které přináší leckdy tak krutý život.

Šumava je drsný kraj – říká se – a něco na tom jistě bude.Stačilo pár desítek let, aby se vylidnila, zpustla a ztratila svoulidskou tvář. Ovšem Jaroslav Pulkrábek jí umí skrze své

povídání znovu oživit. Znovu se můžeme procházet po návsíchdávno zaniklých vesniček, nakouknout do kostelů, které zbořilneúprosný čas a hloupost podivné ideologie. Chodit pocestách, které jsou dnes zarostlé. Šumava je v Pulkrábkovýchpověstech opět plná lidí. A tam, kde jsou lidé, jsou také radostii strasti. Tam se rodí děti, ale také se umírá, ať už přirozeně, čikvůli válkám, tragédiím nebo vlastní rukou. Tam si lidépovídají, zpívají, tančí, ale také pomlouvají, lžou a hašteří se.Šumava je v nich plná lásky a něžnosti, ale také pláče aneštěstí. A… Ale to už si přečtěte sami. Do třetice všehodobrého…

Petr Čmerda, nakladatel

Oříšková Berta

Volary

Jen málokdo ve Volarech věděl, že Oříšková Berta se vlastnějmenovala Kristýna a oříšky neměla ani trochu ráda. Jenže odrána do večera seděla na zápraží s košíkem na klíně a louskalajeden za druhým, stý za stým, tisící za tisícím...

S nikým nemluvila, na nikoho nepohlédla, jen si hledělalískáčků. Ale když se to vezme poctivě, jen málokoho tunazývali jménem, které mu zapsal pan farář do matriky, a snadv každém městě žil nějaký ten podivín či obecní blázen. Oříšková Berta nikoho ani za mák neobtěžovala a navíc mělive Volarech hospodyně při posvícení i o Božím hodě o oříškypostaráno. A když jednou zůstalo zápraží prázdné a OříškováBerta se neobjevila ani na druhý den ráno, bylo to, jako kdybyze zvonice snesli zvony. Každý, kdo procházel tou ulicí, se bezděčně podíval namísto, kde sedávala a měl nepříjemný pocit, že už něco nenítakové, jaké to bývalo. Jenže čas běžel, lidé zapomněli a až pomnoha letech se objevil člověk, který dokázal odkrýt tajemstvíOříškové Berty.Za jedné vojny se ve městě usadila posádka. Jen na pár dní. Alei tak to byla pro město pohroma. Žoldnéři vyprázdnili špajzky ikomory a nejedna dívka přišla o věneček. A to se přihodilo iKristýně. A kdyby jen o věneček. Po čase se ji začalo kulatit bříško aKristýna dělala vše pro to, aby tu ostudu před světem zatajila. Slidmi se nestýkala a břicho si stahovala šátkem. A že to bylo vzimě, nikdo si toho nechtěného požehnaného stavu ani pořádněnevšiml. Přišlo jaro, pak léto a Kristýna porodila syna. Jenžemu nebylo přáno, aby se těšil z tohoto světa. Možná tamnahoře věděli, že tu na něj nic dobrého nečeká a andělé si hovzali hned, jak vystrčil hlavičku z lůna matky. Kristýna tonekřtěňátko potají pochovala na Lískovém vršku a než jeuložila do země, pověsila mu na krk madonku, co dostala odkmotřičky při křtu. Snad se ta svátost na ubohé dítě alespoňtrochu přenese.

Každý den chodila Kristýna na Lískový vršek a modlila se zamrtvě narozeného syna i za odpuštění své viny. A pak jednénoci měla sen, že odpuštěno jí bude, až najde v lístkovémoříšku medailonek, co synkovi při pohřbu vložila na krk. Takse z Kristýny stala Oříšková Berta. Mnoho let sedávala s oříšky před domem a nikdy jedinýnevložila do úst. Až jednou opravdu našla v oříšku ukrytýmedailonek s madonkou. Tu položila košík na zem, vyklepalaskořápky ze sukně a odešla k Lískovému vršku. Kde a jak všakskončila, to se už nikdy nikdo nedozvěděl.

Věštba zničila stavbu věžičky

Horní Vltavice

Ve Vltavici chtěli kostel. Jak by také ne. Však šlapat třináctkilometrů přes hory a doly do Vimperka není žádná legrace. A tak šli za knížepánem a ten prý že jo. Že jim ho teda navršku, kde kdysi pod širým nebem kázali jezuiti a pak si tam zprken stloukli kapličku, nějaký postaví. A že zrovna jedenvyměřoval v Ondřejově, řekl si, že ušetří za plány. Kostelíčekna papíře vznikl a byl malebný, od velkého mistra, s velkoukamennou věží v průčelí. Ve Strážném také chtěli kostel. Do Vimperka to měli dokonceještě dál a vskutku pociťovali jako náramnou nespravedlnost akřivdu, že jim ho ve Vltavici vyfoukli. No což, měli jít za knížepánem první. Začalo se stavět. Zednický mistr běhal se špagátem a

vyměřoval sem i tam. Vpředu vytyčil čtyři kůly. Aby věděli,kde začít kopat základy pro věž. Ty totiž musí být nejhlubší. Astráženští se užírali víc a víc. Pak se najednou začaly šířit různé fámy. Že prý jednačarodějnice či vědma předpověděla, že se na té kostelní věžistane nějaké ukrutné neštěstí skrze nějakou nevěrnou ženskou.Kterou, a jaké, to však neřekla. No, a jestliže se ještě včera všichni těšili na vysokánskou věž,teď doma začaly manželky do chlapů hučet. Že ta věž jevlastně zbytečná, škoda peněz a že prý bude jen kazit to krásnéúdolí. Jiné zas strašily s blesky a hromy. Taková věž přitahujebouřky a skoro celá ves je vystavěná ze dřeva.

Chlapům z toho šla hlava kolem. Nejdřív ženské odbývali astrašení se jen smáli. Jenže, když pak usínali bez večeře a nalůžku sami, začínali tak nějak docházet k názoru, že ani oni tuvěž vlastně vůbec, ale vůbec nechtěli. A jestliže šla před půl rokem ke knížeti disputace, aby jimsvatostánek ráčil vystavěti, nyní ho co nejponíženěji prosili,zda by to šlo bez věže. Však stačí jen taková malinkatá, dokteré se člověk nevleze a nemůže se tam tedy nic zléhopřihodit. Kníže pán se divil, ale že se nedávno udobřil se ženoua narodil se mu dlouho očekávaný syn, mávl nad tím rukou,zavolal knížecího stavitele a přikázal mu překreslit plány. Ve Vltavici tedy mají od těch dob kostel jen s malinkatoudřevěnou věžičkou, co se do ní nikdo nevleze, natož aby se tamcpala nevěrná ženská. A stráženští? Ti se jen culili, a když si později sami kostelpostavili, tak pěkně s velikánskou kamennou věží. Aby mělivltavičtí vztek. Jenže jim to moc štěstí nepřineslo. Sotva kostel

postavili, už jim do věže uhodil blesk a později si ho dokoncesami zbořili. A jest jen škodolibostí osudu, že si na to bořenínajali dělníky z Horní Vltavice.

Bohatého kozla krejčová nechtěla

Vimperk

„Jehlu, nit a nůžky přinesl na svět Satanáš,“ vykřikovalneúnavně zlatavým mokem znavený krejčík Johan, bouchajícpřitom pěstí do stolu. Každou sobotu se tu v hospodě podnáměstím scházelo pivní společenství tuctu vimperskýchřemeslníků a stejně jako jindy i dnes se přes politiku a ženskédostali k lamentaci nad tím, jak je těžké vydělat si poctivouprací alespoň na krajíc toho chleba vezdejšího.

Bylo už k půlnoci, možná i chlup přes, když padla zmínka opokladu. Pak druhá, třetí, a protože v těch časech nebylo snadnikoho, kdo by alespoň občas nesnil o tom, že pod švestkou nazahradě najde hrnec zlaťáků, dal každý do placu, co slyšel odpředků. „Musíš vědět, kde hledat. A taky to správný znamení či slovo.Pak je poklad tvůj,“ hučel krejčíkovi do ucha stejně znavenýřezník, a když kdosi nadhodil, že nějaký ten poklad by mělsnad být uvnitř Haselburku, byl krejčík v tu ránu střízlivý.Vyslechl, co potřeboval, zaplatil a spěchal domů. Po staletí se tradovalo, že uvnitř haselburské hlásky, vždy denpo úplňku, přepočítávají rohatí peníze z jakéhosi pokladu, co tu

zůstal po nějakém mordu. Stačí se převléct za čerta, dávatpozor, kam ho ta pekelná havěť po sečtení zas schová a až čertizmizí, tak si pro něj sáhnout. Krejčík vyklopil doma ženě, co věděl a už do chalupy táhlřezníka, aby jim podřízl kozla. Z kozlí kůže si ušil oblek,naleštil rohy a obličej pomazal popelem i smolou. Následující sobotu, zrovinka den po úplňku, se krejčík vhospodě neobjevil. Již od setmění totiž nastrojený v kozlí kůžičíhal v rohu hlásky a čekal, co se bude dít. Odbila půlnoc.Zavětřil spáleninu a v tu ránu byla věž plná čertů. Holýmapazourama vykopali truhlu, vysypali zlaťáky na zem a jeden podruhém je zas házeli zpět. Hádali se, strkali a plivali po sobě anení tedy divu, že si krejčíka v tom čertovském převleku aninevšimli. Když vše konečně spočetli, zavřeli truhlu, zahrabali jizpátky do země a stejně rychle jako přišli, byli fuč. Johanpočkal, až poslední rohatý zmizí, vyhrabal truhlu a za chvíli seuž zlaťáčky kutálely doma po stole. Jenže ouvej. Tu se rozletí dveře a v nich rohatej. Jestli dosvítání nebude poklad zas v zemi, nikdy už ze sebe krejčík tukozlí kůži nesundá. Což, krejčíkovi by to ani zas tak možnánevadilo. Za to bohatství to stojí, jenže žena si postavila hlavu.A že raději chudého krejčího než kozla s pokladem. Proto takézlaté mince putovaly zase zpátky do věže a sotva Johan zahrnuldíru, kůže z něho sama spadla. A tak tam prý někde, kousek od vchodu, leží dodneszakopané bohatství, jen holt nikdo nezná to správné slovo čiznamení.

Věštění se bábě Tussi pramálo vyplatilo

Bělá

Zima byla toho roku taková nějaká volšová. Přestože farářteprve pálil kočičky na popelec, po sněhu už nebylo anipamátky. Bábě, co jí v Bělé u Želnavy říkali Mechová Tussi, však tobílé nadělení pramálo chybělo. Celé dny se courala po lesích apři hledání všelijakých lišejníků, ve kterých holomrázprobouzel ty pravé léčivé účinky, nevynechala jedinou rokli. Znala tu každičký kámen a věděla, co, kde a kdy hledat. Apřesto. Rozhrnula houští v místech, kde snad byla tisíckrát, apřed ní skalka, co jí vždy připomínala vlčí hlavu. Do plátěnéhopytlíku seškrábala z kamení mech a chystala se dál, když sivšimla štěrbiny velké tak, že by se jí protáhlo děcko, anebostářím scvrklá stařena při troše snažení. Asi tu bývala od jaktěživ, jen si ji Tussi z dřívějška nějakneuměla vybavit. Těžko říci, který rarášek tu bábu stoletounavedl, že si sundala vlňák i kožíšek a už se cpala do díry. Sotva prolezla úzkým portálkem, stála v chodbičce, po kteréby mohl bez obav kráčet i statný jinoch. Světélkující kamení jisvítilo na cestu a za okamžik už přes roh nakukovala do jakésidivné místnosti plné známých i neznámých lidiček. A že leccos znala, brzy věděla, která bije. Ten zástup tu totiž

čekal na Boží soud. Tussi poslouchala, co že si to tam všechnopovídají, a že měla dost rozumu, opatrně, aby se neprozradila,vycouvala zase ven. Ale tím to neskončilo. Druhý den si pustila hubu na špacír a sousedce za příslibmlčení, prozradila, že želnavskýho kováře čeká nějaké neštěstískrze studenou vodu. A taky že jo. Uplynul sotva týden, kdyžkovář se vracel domů po zamrzlé Vltavě, propadl se pod nímled a po krátkém stonání kovář doma zcepeněl.A když předpověděla smrt čeledína ze statku v Ovesné aněkolik dalších, přijela si pro ni v kočáře vrchnost zeZlatokorunského kláštera. Tussi ani nemukla. Teda alespoňprvní měsíc. Pak už se jí pobyt v klášterní kobce přestalzamlouvat, zvláště když toho k jídlu a pití dostávala pramálo, atak prelátům vyklopila, kde a co viděla a slyšela. Ti vzali bábu zas do kočáru spolu s knížecím střelmistrem ajeli, aby tu zpropadenou díru navždy zavřeli. Jenže ani to bábudomů nevrátilo.Ještě dobrých deset let ji drželi pod zámkem, aby jí zarazili tonešťastné věštění. Domů se vrátila až v rakvi. Pěkně v tichostiji pohřbili v samém rohu želnavského hřbitova v místě, kde jezeď od kostela nejdále. Ani umíráček při tom pro jistotunerozhoupali. A s Tussi pohřbili i tajemství o tom, kde senacházela skála, co připomínala rozšklebenou vlčí hlavu auprostřed mívala štěrbinu, do níž by se děcko sotva protáhlo…

Pramen u Stožecké skály vyléčil sokola

Stožecká skála

Přes hrot šípu pomalu sledoval sokola, který se na okamžikskryl v kotouči ranního slunce. Albrecht přivřel oči a trpělivěčekal, až se dravec opět promítne na blankytně modrou oblohu. Sotva se tak stalo, sotva znatelným pohybem prstů pustiltětivu a za okamžik, aniž by vydal jen jediný vzdech, jakkámen hozený z hradní věže, řítil se sokol k zemi. Albrecht jej ani teď nespouštěl z očí a snažil si zapamatovatmísto, kde se kořist vnořila do vln stromoví. Až když si byl jist,pustil se stezkou vedoucí od hradu dolů pod skálu. Dvě jedle,jež stály po stranách o dost vyššího buku. Tam někde to bylo.Po pás sahající kapradí však mrtvého sokola skrylo lépe nežnejhlubší hrob. Albrecht měl čas. Služba na hlásce střežícíobchodní cestu náročná nebyla. Uřízl silný prut, a rozhrnovalporost, pročesával sáh po sáhu. Však jej najde. Ráno se přehouplo k polednímu a sokol stále ležel kdesi vlesní bučině. Přes prvotní odhodlání ptáka dohledat, seAlbrecht pomalu smiřoval s myšlenkou návratu bez kořisti.Ještě jednou prohlédl okolí s nepřeberným množstvím buků ajedlí. To, co se svrchu zdálo jako jedinečná a snadnozapamatovatelná skupinka stromů, zdola vypadalo zcela jinak.Zahleděný do korun staletých lesních obrů ve snaze najít onenbuk s dvojicí jedlí, nesledoval půdu pod nohama, a tak se lehce

stalo, že se až do půlky lýtek ponořil do ledové tůně. Zaklel asjel zrakem k nohám. Tam, do vody zpola ponořený, leželsokol. Albrecht si byl jist, že mu zasadil smrtelnou ránu, a i kdybyjej pouze zranil, pád z té výše přežít stejně nemohl. Sokol všakvystrašeným zrakem sledoval lovce a jen zlomený šíp mubránil roztáhnout křídla a vzlétnout. Albrecht natáhl ruku, abydokonal dílo a jedním pohybem zlomil své kořisti vaz. Sokolvšak vydal zoufalý skřek, ohnal se po nepříteli, a ten pozděucukl s nyní již pořádně zkrvavenou rukou. Sedl si na kámen vedle tůňky, pohlédl na ptáka i na zraněnouruku. Poranění nebylo hluboké. Albrecht ponořil dlaň doledové tůně, aby chladivá voda smyla krev a stáhla ránu. Kdyžji však vytáhl, po šrámu nebylo ani památky. Napodruhé se již Albrechtovi ptáka uchopit podařilo.Tentokrát již ne proto, aby ho zahubil, ale aby jej zbavil šípu apomocí léčivé vody navrátil k životu. Přešlo mnoho let, ba staletí, odešli strážci a po hradu zbylyjen nepatrné rýhy ve skále. Zůstal i sokol, přestože je jindelovci vystříleli. Stejně tak pod skálou dodnes vytéká pramen,na který se časem zapomnělo, až jej objevil jeden slepývolarský kovář. Ale to už je zcela jiný příběh.

ObsahŠUMAVSKÉ POVÍDÁNÍ..........................................................2

Milí čtenáři,...........................................................................4Oříšková Berta ......................................................................7Věštba zničila stavbu věžičky...............................................9Bohatého kozla krejčová nechtěla.......................................11Věštění se bábě Tussi pramálo vyplatilo.............................14Pramen u Stožecké skály vyléčil sokola.............................16Přetažený masopust.............................................................19Místo zlata zbyly jen kostry................................................21Až po vysvěcení přestala pec kouřit....................................24Za nevěru zůstaly na krku Seppovi jen šišky......................26Lektvar lásky.......................................................................29Srdce pralesa.......................................................................31Místo osvěžení nabrousila voda jazyky..............................34Poklad stále čeká na poctivce..............................................36Protřelé bratry vyděsil obyčejný švec.................................39Místo zlata zvolil štěstí a rodinu.........................................40Dceru havíře dav upálil.......................................................43Černá kočka z Buku............................................................46Pokažený dar.......................................................................48Požehnané čarodejnice........................................................50Chléb příliš štěstí nepřinesl ................................................53Škodolibý Josef...................................................................55Nešťastný lažický farář.......................................................58O cudrovickém hřbitově......................................................60Bude pršet, hospodská zařízla husu.....................................63Poslední steh........................................................................65Zlato lásku a tátu nenahradí................................................67Kosa mladému kaplanovi vrátila úctu.................................70

Tři křížky zachránily Bezpalcovu dušičku..........................72Vílí válka zavalila koryto řeky kamením............................74O kohoutím kokrhání..........................................................77Fresky od svatého Bartoloměje...........................................79Johánek a skřet....................................................................81Krvavé dřeváky ze Světlých Hor........................................84Pekelná polínka...................................................................86Posmrtná zpověď.................................................................88Nemotorný Sepp..................................................................91Divný kněz přidal tulákovi pět let života............................93Lapkové si troufli i na zvon.................................................95Pomýlená spravedlnost........................................................98Vzpomínky odnaučily kováře pytlačení............................100Ztracený růženec...............................................................103Medvědí chlup...................................................................104Zlé slovo ublíží mnohdy hůř než nůž................................107Čertovskou zkoušku Anička vyhrála se ctí.......................109Ošizený zvon.....................................................................111Jedle "U obrázku"..............................................................114Lakota se mlynáři vymstila, namlel piliny........................116Místo mříže kovář koval svaté kříže.................................118Oběšenec prý strašil počestné pocestné ...........................120Černá madona....................................................................123O AUTOROVI..................................................................128Již vyšlo:............................................................................130TAKÉ JAKO TIŠTĚNÁ KNIHA......................................131Také vyšlo:........................................................................134UKÁZKA Z E-KNIHY:....................................................135Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks.....................138PŘIPRAVUJEME:............................................................139

O AUTOROVI

Jaroslav Pulkrábek (*1964), se v roce 1988, zlákánromantikou, odstěhoval na Šumavu, kde zprvu pracoval jakodřevorubec v oblasti Boubína, později vystřídal několikpovolání, mimo jiné pracoval i ve sklárně. V současné době jeředitelem Městského kulturního střediska ve Vimperku.

Jeho domovem se stala fara v Horní Vltavici, kde působí jakokostelník. Pravidelně publikuje v časopise Vítaný Host, ješéfredaktorem měsíčníku Jan Prachatický. Od roku 2009 píšekaždý týden pro sobotní vydání Prachatického deníku pověst čipříběh do rubriky „Vypráví se, že...“

V dubnu letošního roku získal hlavní cenu za kvalitnínovinářskou publicistiku, zaměřenou za památky v soutěžiPRIX NON PEREANT, vyhlašovanou sdružením Pro Bohemiaa Syndikátem novinářů, za cyklus Zbořené kostely Šumavy.

Již vyšlo:

Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete

Ilustrace: Marie Petrmanová

Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek,vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku.Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů,

spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nynínajdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách

nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhůze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu

lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin.

ISBN 978-80-87741-00-9 (Formát PDF)ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

TAKÉ JAKO TIŠTĚNÁ KNIHA

Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete

* * *Tištěná verze e-knihy Šumavské povídání aneb Co v kronikáchnenajdete Jaroslava Pulkrábka – obohacená o několik ilustracíMarie Petrmanové a o čtyři pověsti – vyšla na jaře roku 2014 v

českobudějovickém nakladatelství Kopp.

Přečtěte si, co o knize píše volarský spisovatel Roman Kozák:

* * *

Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkemve čtečce. Prostor mezi Klostermannem a Stifterem zaplňuje

Jaroslav Pulkrábek z hornovltavické fary po dvouelektronických prvním tištěným souborem šumavských

příběhů, pověstí a vyprávění...

(...) Tenhle klasik Pulkrábkovic vedle toho hledá, sbírá i vytvářípříběhy, jak se na Šumavě žilo a žije. Občas se v tom, pravda,

poznáme a jindy zase dohadujeme, je-li v tom více víry vPánaboha nebo lesní moudrosti, zkušeností předků či toho, cose po staletí odehrává a semele mezi dnem šumavské slatě a

výškou šumavského nebe.

Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimižšumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínský

smrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co serozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhyklapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejnějako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v

údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav.

S Jaroslavem Pulkrábkem plyne čas docela jinak; ani ospaleani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak

tenhle vousatý mladík žije i píše. A když je smutný nebonaštvaný, zajde do cukrárny pod zámkem a poručí si velký

zmrzlinový pohár. Ano, není třeba dělat velké věci; stačí dělatty malé, zato s velkou láskou.

S doporučením Roman Kozák

* * *

KNIHU VYDALO:Nakladatelství KOPP

Šumavská 3, České BudějoviceISBN 978-80-7232-465-1

www.kopp.cz

Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 2

Ilustrace: Marie Petrmanová

Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek,vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku.Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů,

spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nynínajdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách

nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhůze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu

lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin.

ISBN 978-80-87741-00-9 (Formát PDF)ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub)

ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

Také vyšlo:

Roman Kozák

Příběhy schované v žule aneb

Vyprávění o volarských božích mukách

Stačilo pár desetiletí, a byla zapomenuta jména venkovskýchusedlostí, lesních křižovatek i celých měst. Pro lidi, kteří přišlido opuštěných šumavských vsí, jako by historie tohoto koutusvěta nikdy neexistovala. Báli se jí jako přízraku, který neníradno křísit k životu. Neuměli si přečíst švabachem psanou

kroniku nalezenou na půdě, neznali jména světců, kteří chránilijejich domy...

Kniha vychází opět po osmnácti letech s upraveným aaktualizovaným textem.

ISBN 978-80-87741-03-0 (Formát PDF)ISBN 978-80-87741-04-7 (Formát ePub)

ISBN 978-80-87741-05-4 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

UKÁZKA Z E-KNIHY:

Roman Kozák - Příběhy schované v žule

Zastavení u božích muk půldruha tuctu let poté

Na Šumavu mě vynesla zatáčka, do Volar bludná výhybka.Poznával jsem zdejší končiny po svých, věrnou družkou mibyla pomstychtivá Ukrajina, socialistický velociped nikolivnepodobný rozpadajícímu se mučidlu.

Je snadné podlehnout drsné něze horských luk, mlžnýmzávojům rašelinišť nebo vlhkému přítmí lesa. Jenže pokaždétam někde v rohu ční kamenný taras, všude tam v hromaděšutrů zahlédneš ostění s panty – a to prasklé koryto sem takynespadlo z nebe. V záři volarského podzimu nejvíc svítí červeňzplanělého třešňového sadu, stejně jako kouzlo hřibů vždypřehluší vůně máty z dávné zahrádky. Pustíš-li se napříč lukamimapou nepolíben a k turistickým značkám slepý, jen taknazdařbůh, snadno tady objevíš poklady, o jakých jsi vždy jenčetl. Lesem tu prochází Kryštof Kolumbus, okolo na koleprojíždí Vasco da Gama a z motoráku zrovna vystoupujeFernao Magalhaes. Jo, jako bych přistál na břehu volarskéhoostrova. Příboj jehličí a vlny mlh, zrádné proudy lesního šera ažraloci od PéEs. Objevoval jsem si pro sebe wallernský kráter is jeho zaniklou civilizací.

Boží muka tu postávala porůznu v nejrůznějších koutech atrvalo mi víc jak dva roky, než jsem dohledal všechna, kterájsem kdy zahlédl, nebo o nichž jsem se doslechl. Letopočty ainiciály vtesané do jejich žulových těl se mi zdály být dobrýmizáchytnými body v Moři zapomnění. Zdokumentoval jsem je apřidal k nim příběhy, které se nestaly, leč mohly stát.Nakladatelství Jelmo dr. Václava Nováka pak vpětadevadesátém roce dalo vzniknout útlé šedé knížce Příběhyschované v žule. A pak už žila volarská boží muka svýmživotem. Za hranicí volarské kotliny jsem leckde potkával dalšíkamenné památníky, přátelé a známí mě s potěšenímzásobovali informacemi a snímky na toto téma, přehled božíchmuk posloužil jako základ soupisu památek tohoto typu(návesní a výklenkové kaple, boží muka, kříže a křížky) naVolarsku. V těch předinternetových dobách se ozývali podobnínadšenci hledající smírčí kříže a drobné sakrální památky.Mnohá boží muka začala být zdobena, drobně opravována,obnoveno bylo několik křížků.

Vzpomínám, jak jsem původně hledal vydavatele zmíněnéknížky a zamířil na správu Národního parku. Byli na mě milí,pozitivním deviantem mě označili, avšak ještěrkám, pavoukůma plísním dávali tehdy přednost. Po deseti létech ale i tamdocvaklo – a nebylo příjemnějších setkání nežli těch, kdy jsmepotkávali študáky od krumlovské sv. Anežky, jak renovují křížea křížky na Světlých Horách, u Cazova, u Žlebů, na KrásnéHoře a ledaskde jinde.

Ale zpátky do Volar! Vydavatel Václav Novák a HankaSoukupová z budějckého rozhlasu k nám zase jednou přijeli nanávštěvu za božími muky, jenže psí počasí nás nepustilo dál

než na Kalvárku. Abych ukojil zvědavost návštěvníků, ukázaljsem aspoň na pravidelný kámen zanořený do náspu aleje nadpivovarem. Hance s Vaškem to nedalo, vrhli se na něj, doslovaholýma rukama trhali drny a hrabali hlínu – aby na světlo božívydobyli dřík dalších božích muk, tentokrát dokonce s reliéfemsrdce, monogramem AR a datem 1861. Když pak slezlo listí,našli jsme poblíž v křoví i podstavec.

V paměti mám rok 2001. To kdosi ukradl boží muka zamlynářovickou hájenkou a na podzim pak zmizela i boží mukaz pivovarské aleje. Napsal jsem do místních novin s trochouvzteku a pohrůžkou, že nekale získané věci dokáží takovéto zloa smůlu i přenášet. Popravdě nevím, kdo si oné zimy zlomilnohu nebo komu nabourali auto, každopádně na jaře, jen cooschly cesty, se boží muka do aleje vrátila. A jakoby náhradouza ta ztracená od hájenky jsme za střelnicí jižně od Volar našlinová, dosud vegetací skrytá a v mapách neuváděná boží muka!Jsou jiná než ta ostatní, neboť věrně napodobují tvar kapličekkřížové cesty na Kamenáči.

A to už se dostáváme do let, kdy došlo na záchranuvýklenkových kaplí na Štégrovce a u Cudrovic, kdy se začalarekonstruovat volarská křížová cesta, kdy nad Starým městembyl vztyčen kamenný kruh, kdy jsme našli ztracenouKamennou hlavu, kdy… - ale to už je jiné povídání. Třebapovídání o Volarech kamenných anebo o tom, že o boží muka,kapličky a křížky se dávno už nezajímají pouze podivíni...

Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks

edice Šumava-Litera

• Pohádky ze šumavských lokálek – Roman Kozák

• Příběhy schované v žule – Roman Kozák

• Šumavské pověsti lidu Českého – V. V. Tomek

edice ARO

• Mé ztracené město – Pavel Brycz

• Jsem město – Pavel Brycz

• Sloni mlčí – Pavel Brycz

• Rafinerie – Jan Cempírek

• Tanec posledního dne – Jan Cempírek

PŘIPRAVUJEME:

• Šumavská přicházení – Roman Kozák

• Tenkrát na Šumavě – Ferdinand Valenta

• Země zamyšlená – Ladislav Stehlík

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks

Tolarova 355, Volary

IČ: 637 61 386

e-mail: driftujeme@gmail.com

jako e-BOOK No. 11

(pouze elektronické vydání)

Vše o nás na

DRIFTBOOKS.EU

Sledujte nás na sociálních sítích:

Facebook, Twiter, Google+, Yahoo, Pinteres

*

naše knihy koupíte na

Databook.cz; Palmknihy.cz; Kosmas.cz; Wooky.cz

*

ukázky z našich knih najdete na

http://issuu.com/driftbooks