26
SVAT ÍC Í R K EV N Í H OR O K U
J O S E FH E Y D U K
J O S E FH E Y D U K
V Y Š E H R A D
P R A H A 2 0 1 2
© Josef Heyduk – dědicové c/o DILIA, 1994
ISBN 978-80-7429-293-4
Předmluva
Běh církevního roku obsahuje též podivuhodným způsobem pouka-zy na základní hodnoty křesCanského života. Ukáží se nám, jakmilezalistujeme v kalendáři. Každý den tu připomíná buE nějakou vý-značnou událost z dějin křesCanství (narození Krista, jeho smrt, seslá-ní Ducha svatého apod.), nebo nějakého světce. Na rozdíl od pořád-ku církevního roku, jenž počíná příchodem adventu, se však v tétosvé poslední knížce Josef Heyduk z praktických důvodů řídil počát-kem roku občanského.
Kdo je to světec? Je to „svědek víry v Boha“, jenž obzvláště pří-kladným způsobem v sobě zosobnil křesCanské ctnosti. Církev ne-určuje, kdo jím má být, ona odhaluje, kdo jím je. V 1. tisíciletí zavodítko sloužilo to, že počal být za takového lidem uznáván, při-čemž svědectvím obzvláštní hodnoty se stávaly zázraky, s danýmsvětcem spojené. Od té doby prohlášení někoho za svatého musí před-cházet přísný proces, v němž zvláštní komise pečlivě váží všechnapro i proti. Jestliže tedy mezi nejstaršími světci se mohou vyskyto-vat osobnosti napůl mytické (Kosma a Damián ad.), světci pozdějšíjsou nesporné a prověřené osobnosti zpravidla velkého historickéhonebo duchovního významu.
Proč lidé začali světce uctívat? Příčin je řada, jednou z nich je sku-tečnost, že lidem sužovaným osobními nesnázemi či vědomím svéhříšnosti zřejmě připadali ti, kdo prožili úděl obyčejného člověkaa před Bohem obstáli, bližší než Bůh, podle jejich představ jim vesvé velikosti tak neskonale vzdálený. A zároveň věřili, že ten, kterýpřed Ním tak dobře obstál, může se stát u Něho také jejich přímluv-cem, když mu díky svým zásluhám stojí o tolik blíže. Tak se z někte-rých světců stávali patroni, ochránci a přímluvci za národy, z nichžpocházeli nebo mezi nimiž působili, za města, kde se narodili nebokde je zvláště uctívali, za příslušníky povolání, kterým se třeba onisami zabývali, atd.
Barvité výjevy ze života světců, zaznamenané v legendách, setaké stávaly námětem uměleckých děl, hlavně obrazů a soch. Abyvěřící snáze určili, o kterého z nich se jedná, vžil se zvyk označovatje přídavnými znaky, tzv. atributy. Ty zpravidla také souvisejí s něja-
( 7 )
( 8 )
kým jejich povahovým rysem či příhodou z jejich života. Atributynebývaly ovšem nějak přesně určeny a tak zde nacházíme určité kolí-sání. Proto tu provedl autor určitý výběr.
Za dva tisíce let svého trvání církev nashromáždila obrovskézástupy světců. Jejich význam je někdy místní, jindy celonárodní,v určitých případech všelidský. Který vzdělanec by neznal jménasv. František z Assisi, sv. Tomáš Akvinský, sv. Augustin? Ani zde seJosef Heyduk nemohl vyhnout nutnosti vybírat, a proto volil nejčas-těji ty, kteří jsou obecně známí, mají vztah k naší vlasti či s jejichžjmény se setkáváme nejčastěji.
Svátek jednotlivých světců připadá často na den jejich smrti, sva-tořečení apod. I tu ovšem dochází k různým posunům, a proto nevždy a na každém místě je určitý světec slaven ve stejný den.
Jestliže jsme řekli, že každý světec představuje zosobnění nějakévýznačné křesCanské hodnoty, pak je třeba tuto knihu číst i s tímtozřetelem. Pod někdy prostým či dokonce jakoby naivním vyprávě-ním se vždy skrývá poukaz na něco podstatného, na to, jak dokázalčlověk stejně slabý jako my ostatní prokázat svou víru a láskuk Bohu i lidem. Jejich řady také ustavičně rostou a vstupují mezi něi osobnosti současné – vzpomeňme jen svatého P. Kolbe, jenž v kon-centračním táboře obětoval život za spoluvězně, nebo „anděla z Kal-katy“ Matky Terezy, jejíž proces svatořečení byl již zahájen. Připo-mínání a uctívání svatých proto nemůžeme považovat za nějakýpřežitek z dávné minulosti; působení jejich příkladu se naopak jevíjako mohutná síla stále podněcující.
Pro důkazy nemusíme ani chodit daleko. Je to skutečně jen náhoda,že při všech velkých okamžicích našich moderních dějin, radostnýchi tragických, se shromáždily zástupy kolem sochy svatého Václava?Světce, k němuž se po staletí náš národ obrací s prosbou, aby nedalzahynouti nám ni budoucím?
JAN DAMAäSK› 4. prosinec
* kolem 650 Damašek † kolem 750 Sv. Sabas
Damašek, rodné město Janovo, bylo od roku 666 sídlem kalifů a zůs-talo jím až do roku 750, kdy byla dána přednost Bagdádu. Janův otecSargun ibn Mansur – ačkoli křesCan – byl ministrem financí na kali-fově dvoře a počítal s podobnou kariérou i u svého syna; neměl nicproti tomu, když chlapec sedal u stolu a hrál si s budoucím kalifemJazidou. Když Jan dospěl, stal se zprvu spolupracovníkem a pozdějinástupcem svého otce, ale koncem století se postavení křesCanů změ-nilo, neboC přízeň kalifů mizela. Jan odešel do Jeruzaléma a vstoupiljako mnich do proslulého kláštera sv. Sabase nedaleko města. Jeru-zalémský patriarcha ho vysvětil na kněze a Jan se věnoval modlitbě,literární práci a kázání; můžeme-li věřit legendě, prodával mezitímz příkazu kláštera na ulicích koše.
Jan Damašský byl teolog, který uzavírá patristické období; jehovliv obsáhl celý východní středověk a jeho hlavní dílo Pramen po-znání, jež obsahuje zejména znamenitý Výklad o ortodoxní víře, by-lo ve XII. století přeloženo do latiny a rozšířeno i na Západě; těšilose podobné autoritě jako Teologická summa Tomáše Akvinského,který z něho ostatně lecčehos použil. Ve XIII. a XV. století se takéstalo základem při jednání o unii mezi Východem a Západem. I kdyžve svých spisech hlavně shromáždil, co před ním řekli církevní spi-sovatelé nebo co vybral z koncilních jednání, je to víc než dílo kom-pilátora a právem je považován za posledního řeckého církevníhoOtce a klasického dogmatika této církve.
Ve své době byl znám svým statečným postojem k obrazoborcům,vystupujícím proti kultu obrazů znázorňujících svaté; podporoval jesám císař Lev III., na něhož nejspíš působil radikální islámský zákazobrazů. Jan nehájil jejich zneužívání, rozlišoval uctívání, které nále-ží jen Bohu, a kult svatých na obraze; a pokud jde o jeho postoj k cí-saři, odvážil se dokonce vyřknout nad ním klatbu, i když nesmímezapomínat, že se ho jako poddaný damašského kalifa nemusil bát.Jan Damašský je i autorem církevních hymnů, které se ještě dnes přivýchodních liturgických slavnostech zpívají, takže jeho jméno neníani v tomto smyslu prázdným zvukem.
( 218 )
MIKUL¡ä 6. prosinec
Patron: námořníků a školákůAtributy: biskup s berlou,kotva, 3 zlaté koule, měšcenebo jablka
IV. století
O Mikuláši víme jen tolik, žepocházel z Malé Asie a že bylve čtvrtém století biskupemv Myře v Lykii. Účastnil se prýníkajského koncilu, ale jehojméno není v seznamu Otců,kteří tam byli; za Diokleciánabyl vězněn. Všecko ostatní jsoulegendy; nejslavnější z nich setýká tří dcer jeho souseda: Mi-kuláš se dozvěděl, že otec nemápro ně věno a že se chystá poslatje za výdělkem na ulici, i vhodil
mu v noci oknem do světnice tři měšce zlaCáků.Uctívání svatého Mikuláše se rychle rozšířilo po celé východní
oblasti, takže jen v Konstantinopoli mu bylo zasvěceno dvacet pětkostelů; do začátku dvacátého století jich bylo v Řecku několik set.Také Západ mu nezůstal nic dlužen. Když se Saracéni zmocniliv XI. století Myry, byly ostatky světcovy převezeny do Itálie, do Bari,které se ihned stalo jedním z velkých poutnických míst křesCanské-ho světa. ObzvlášC v Anglii je uctíván jako patron námořníků; i zdepřibývalo valem kostelů nesoucích jeho jméno. Jako patron školákůje svatý Mikuláš, doprovázený oslem s dárky, uctíván dětmi v sever-ní Francii, Nizozemí, Německu, Švýcarsku; klade jim v noci hračkya pamlsky do krbu.
( 219 )
AMBROé 7. prosinec
* 340 Trevír † 397 Milán
Ambrož byl synem prefekta Galie; matka, horoucí křesCanka, se posmrti svého muže přestěhovala se třemi dětmi do Říma. Ambrožvstoupil po studiích do administrativy a byl poslán do Milána s titu-lem i funkcí konsula pro ligurskou provincii; byl to začátek skvělékariéry, ale tento vzdělaný, energický, svědomitý muž byl určen projiné úkoly. Když zemřel milánský ariánský biskup Auxentius a mělodojít k volbě, hrozilo nebezpečí, že se obě strany – ariánská i pravo-věrná – utkají, a protože Ambrož odpovídal za pořádek ve městě,přišel osobně na místo volby. Neměl hlas ve shromáždění, neboC bylteprve katechumenem a pokřtěn ještě nebyl. Nabádal ke klidu s tako-vou výmluvností, že nějaký hlas zvolal: „AC je biskupem Ambrož!“a všichni se s jásotem přidali, bránil se volbě, vida v tom zprvu divne násilí. Nakonec přijal křest a za osm dní byl vysvěcen na bisku-pa. Neměl k tomu odborné vzdělání, a proto se dal do studia řečtiny,teologie a krásné literatury; takto vyzbrojen prosadil se jako učiteli pastýř. Postavil se energicky proti římskému aristokratovi Symma-chovi, když žádal, aby zůstal v senátu pohanský oltář bohyně Vítěz-ství. I Theodosia Velkého přiměl uznat právo a podřídit se mu; císařdal v Soluni usmrtit 7000 lidí – byly mezi nimi i ženy a děti – abypomstil smrt gótského velitele zavražděného při lidovém povstání.Ambrož tento zločin pranýřoval. Theodosia vyloučil z církve, a tenpo počátečním hněvu přece projevil nakonec lítost. Objevil se v kajíc-nickém oděvu, aby se veřejně kál za své provinění a aby byl znovupřijat do církve. V době, kdy byl Milán císařským sídlem, napomá-hal Ambrož se vší rozhodností tomu, aby stát byl ve vzájemnýchvztazích podřízen církvi. Měl zásluhu i o konverzi svatého Augus-tina, kterého pak sám pokřtil.
Ambrož byl nejen svědomitým správcem církve, byl předevšímotcem věřících, chudých – jakmile nastoupil na biskupský stolec,rozdal jim své jmění. Byl výborný řečník, mezi jeho horlivými po-sluchači se nacházel též svatý Augustin, který o něm mluví s neoby-čejnou chválou, byl rovněž apoštolem sociální spravedlnosti: „Země
( 220 )
patří všem, ne pouze bohatým.“ Za bojů s ariánstvím, kdy se státdopustil v církevní oblasti nejednoho přehmatu, volal k pořádku i cí-saře: „Císař stojí uvnitř církve, ne nad ní.“ Miloval liturgii, zaváděllidový zpěv, sám psal hymny a komponoval k nim melodie. Objeviltěla několika světců a vyvolal tím kult ostatků i na Západě. Právemje považován vedle svatého Jeronýma, Řehoře Velikého a Augustinaza jednoho ze čtyř velkých učitelů latinské církve.
DAMAS I. 11. prosinec
* kolem 305 † 384 Řím
Damas byl papežem od roku 366 do roku 384. Původem byl snadŠpaněl. Když zemřel papež Liberius, působil právě jako jáhenv Římě. Jeho kultura, jeho zbožný vztah k mučedníkům, jeho zna-lost Písma, to vše ho předurčovalo pro papežský stolec. Byl zvolenvětšinou římských kněží, ale vzápětí mu vyvstal soupeř v Ursinovi,jehož stoupenci vyvolali opravdové srocení. Ursinus pak zahájilproti Damasovi trestní proces, takže papež byl nucen ospravedlňovatse na koncilu italských biskupů. Musil čelit i rozkolům, vyvolanýmv Římě kacířskými sektami – luciferiány, donatisty a novatisty;poslední léta měl potíže s ariány. Nic z toho mu však nezabránilo za-bývat se životem církve, zjišCovat hroby mučedníků, pro něž napsalmnoho náhrobních nápisů, jichž se uchovalo kolem šedesáti. Roku382 pověřil svatého Jeronýma revizí latinského překladu Nového zá-kona; Jeroným potvrzuje, že Damas byl sám dobrým znalcem Písma.Nepodobal se některým tehdejším klerikům posedlým po penězícha poctách, myslil na svou budoucnost jinak: sepsal si sám náhrobnínápis a vyslovil v něm svou víru ve vzkříšení Pána Ježíše a naději navzkříšení vlastní.
( 221 )
JANA FRANTIäKA DE CHANTAL
12. prosinec
* 1572 Dijon † 1641 Moulins
Janin otec, baron de Framyot, byl prezidentem burgundského parla-mentu; rodina byla dobře situována a cele oddaná katolické víře.Matku Jana nepoznala, neboC ta zemřela za osmnáct měsíců při na-rození jejího bratra André, pozdějšího arcibiskupa v Bourges. Mělavšak ještě starší sestru Markétu. S ní po její svatbě odjela do Poitou,právě v době, kdy otec prožíval v Dijonu těžké chvíle, nejsa pří-vržencem ligy vévody de Guise. Ve dvaceti letech se provdala za ba-rona de Chantal a měla s ním ve šCastném manželství šest dětí; man-žel jí však brzy po úraze při lovu zemřel. Mladá vdova se usadilase čtyřmi dětmi v Dijonu, potom bydlila načas u svého tchánav Monthelonu, kde mnoho vytrpěla od jeho služky a zároveň mi-lenky, jež na sebe strhla v domě všecku moc. V trpké samotě tétomelancholické krajiny se prohloubil její vnitřní život a vzal na sebezřetelně mystické rysy.
Když jí bylo dvaatřicet roků, setkala se v Dijonu se svatým Fran-tiškem Saleským, který zde měl postní kázání. Bylo to významnédatum v jejím životě; svěřila se jeho duchovnímu vedení a dopiso-vala si s ním o náboženských věcech. František Saleský snad v po-čátcích nepoznal, jak silné je v ní volání po mystickém životě, a vedlji příliš asketicky. V tom směru jí velmi pomohly styky s nově zalo-ženým karmelitským řádem v Dijonu, protože díky tomu si ujasni-la mnohé z toho, po čem toužila. Vypálila si dokonce žhavým žele-zem na srdce jméno Ježíš, aby i navenek naznačila, za kým jde.Řeholní život ji sice přitahoval, ale zatím to necítila jako neodolatel-né volání. A právě v té době ji František Saleský zasvětil v Annecydo svých plánů: chtěl založit ženský řád bez klauzury, který by bylpřístupný i starším nebo zdravotně slabším ženám. Řeholnice by sevěnovaly rozjímání, ale hlavně péči o chudé a nemocné, neboCv plnění takovýchto povinností viděl František především cestu kesvatosti. Vznikla tak kongregace Navštívení Panny Marie a Janas několika družkami složila předepsaný slib, ale zatím ještě zů-
( 222 )
stávala vázána rodinnými povinnostmi. Po svatbě své nejstarší dce-ry zanechala starého otce u svého syna Celse-Bénigne, jehož dceroubyla později slavná markýza de Sévigné, a odjela do Annecy.
Saleziánky se nesetkávaly vždy při své práci s pochopením, zna-menalo to příliš velkou novotu, tento styk řeholnic s okolním světem,ale kongregací přibývalo, takže při smrti Jany Františky de Chantalměl řád už sedmdesát domů. Lyonská pobočka vedla ke změně kláš-terního řádu: na nátlak arcibiskupa Marquemonta musily saleziánkypřijmout klauzuru, slavnostní sliby, a tak byl styk s chudými a ne-mocnými zpřetrhán. František Saleský trval na tom, aby každý důmbyl nezávislý, a odmítl jmenovat generální představenou. Jeho vztahk Janě byl nadále přátelsky vroucí, plný důvěry, ale od roku 1616 sesetkávali stále řidčeji, neboC se mu zdálo, že častý styk brzdí duchov-ní vzestup jich obou; Jana Františka tím trpěla, ale nejbolestnějšíbylo pro ni rozloučení s jejím duchovním rádcem, neboC roku 1623František Saleský zemřel. Od té doby se kromě péče o klášterv Annecy, kde byla znovu zvolena představenou, starala o jeho spi-sy; spočívala na ní však i starost o ostatní domy, které založila, a tře-baže podle přání Františka Saleského nebyla jejich generální před-stavenou, navštěvovala je a byla často na cestách. Při návratu z jednéz nich se zastavila v Moulins a tam zemřela; její tělo odpočívá vedlesvatého Františka Saleského v Annecy.
( 223 )
LUCIE 13. prosinec
Patronka: slepců, nemocnýchdětí, sklenářů, nožířůAtributy: kříž, pochodeň,svítilna, kniha, palma, meč nebo dýka
III. století
Svatá Lucie je vedle svaté Agátynejslavnější sicilská mučednice;mučednickou smrt podstoupilanejspíš za císaře Diokleciánaroku 304. Její život i martýriumbyly legendou zkrášleny, ale jejíhistoričnost je ověřena objeve-ním jejího hrobu v Luciině kata-kombě v Syrakusách. Jinak o nínic nevíme, neboC zpráva o jejímutrpení je jen vymyšlený příběhinspirovaný jinými mučednice-
mi, Agátou, Cecílií, Anežkou. I tak dialog mezi Lucií a soudcem, jakje zde zachycen, má v sobě cosi velkého a Tomáš Akvinský se ho vesvé Teologické summě dvakrát dovolává, když mluví o panenství.Jméno Lucie, odvozené od slova lux, světlo, jí vyneslo pověst, žeuzdravuje oční nemoci; obrazy znázorňují světici s jehlicí, na níž máoči nabodnuty; i to se váže k legendě, kde jí byly oči vyloupnuty.
( 224 )
JAN OD KÿÕéE 14. prosinec
Atributy: kniha, pero nebo kříž
* 1542 Fontiveros† 1591 Ubeda
Jan de Yepes ztratil ve dvouletech otce a matka se s třemidětmi odstěhovala do Medinydel Campo, kde měla pro sebei nejstaršího syna lepší pracovnípodmínky; prostřední ze synůzemřel. Peněz bylo málo a Jantedy studoval na jezuitské kolejia přitom pracoval jako ošetřova-tel v nemocnici. Když zakladatelšpitálu viděl, jak má rád knihya jak touží sloužit církvi, platilmu teologické studie s tím, žebude Jan potom v jeho nemocni-
ci duchovním. On si chtěl však sám určit svou životní dráhu a vstou-pil v jedenadvaceti letech ke karmelitánům v Medině. Ti brzy odha-dli mladého novice a poslali ho na univerzitu do Salamanky, kde byltaké vysvěcen na kněze. Život v karmelitánském řádu se mu zdálmálo přísný, a proto zamýšlel přejít ke kartuziánům, ale zdánlivě ná-hodné setkání s Terezou z Ávily mu v tom zabránilo. Prohlásil, že jeochoten zůstat v řádu, ale s podmínkou, že v krátké době obnoví jehopůvodní přísný ráz. Tereza souhlasila, a Jan s jedním ze svých druhůzaložil 1568 v Duruelu klášter bosých karmelitánů; velmi brzy seukázalo i na jiných klášterech, že je výborný organizátor, a ze všechstran přicházeli žáci. Za tři roky se stal zpovědníkem v klášteřev Ávile, kde Tereza byla právě jmenována převorkou; po pětiletéslužbě ho nazvala „nebeským a božským mužem“, jinde zas mluvío jeho velké zkušenosti a vzdělání. Spojené síly obou svatých pro-měnily úplně komunitu zatím dosti vlažnou, ale rozpor mezi bosými
( 225 )
karmelity a řeholníky méně horlivými vynesl nakonec Janovi odKříže – toto jméno přijal v Duruelu – vězení v toledském klášteru,odkud se mu podařilo uniknout teprve za rok. Byl to čas velké tvůr-čí práce, ale marně bychom v jeho díle hledali trpkost, nenávistk těm, kdo ho pronásledovali; napsal zde své nejkrásnější mystickébásně. Z Toleda odešel do Andalusie a tam kromě tří roků v Segoviižil až do smrti.
Slunce, barvy tohoto kraje, jeho vášně, jeho židovské i maurskélegendy jako by cele prostoupily dílo tohoto umělce, myslitelei mystika; patří ve svém celku k velkým pokladům křesCanské kultu-ry. Výstup na horu Karmel obsahuje osm písní líčících blaho dušespojující se s Bohem; k nim jsou připojeny tři knihy prozaických ko-mentářů. Jakýmsi pokračováním je Temná noc, druhým podobnýmsouborem je Duchovní píseň, čili „Výklad písní, jež pojednávajío milostných stycích mezi duší a Kristem, jejím chotěm“; je to cel-kem čtyřicet básní, jež jsou pak verš po verši komentovány. Základ-ní idea pochází z Písně písní, ale jsou zde i výrazné prvky středově-ké i renesanční. Je i autorem souboru Pramen lásky žhavý a rovněžrůzných církevních naučení a listů. Jan je světec a učitel úplné svo-body Božích dětí a jeho písně zůstaly pro celou budoucnost dědic-tvím, určeným optimistickým, silným duším, které bojují o svousvobodu především na poli lásky.
Jeho život byl už od dětství těžký, zkoušel od bratří, kteří netou-žili jít za ním, setkával se s nepochopením svých představených,a i zemřel osamocen v klášteře v Ubedě.
PETR KANISIUS 21. prosinec
Atributy: kniha, * 1521 Nijmegennápis Charitas † 1597 Fribourg
Petr pocházel z vážené patricijské rodiny a proti vůli svého otceodešel do Kolína nad Rýnem studovat teologii. Zde se seznámils jedním z prvních žáků Ignáce z Loyoly a vstoupil roku 1543 do To-varyšstva Ježíšova. V Kolíně byl v té době arcibiskupem Hermann
( 226 )
von Wied, který přešel tajně k luteránství. Katolická strana vyslalav té věci Kanisia k císaři Karlu V.; arcibiskup byl sesazen a Porýnízůstalo katolické. Když byl vysvěcen na kněze, vydal ze všeho nej-dříve spisy svatého Cyrila Alexandrijského a Lva Velikého; upozor-ňoval na sebe stále víc i jako učitel, debatér a kazatel. Kardinál OttoTruchses, biskup augsburský, si ho vyžádal jako teologa na trident-ský koncil. Učil později rok v Messině a po složení slavnostníhoslibu byl jmenován profesorem teologie na ingolstadtské univerzitě;i tím chtěl bavorský vévoda čelit rozmáhajícímu se protestantství.Kanisius měl takto velký podíl na přestavbě německé církve otřese-né rozštěpením víry a ne nadarmo byl nazván druhým apoštolem tétozemě po Bonifácovi.
Jiná výzva přišla přímo od císaře, aby spravoval vídeňskou diecé-zi, a mladý jezuita zde složil své nejvýznamnější dílo, katechismus;ten dosáhl přes čtyři sta vydání a byl přeložen do patnácti jazyků;používalo se ho v Evropě i v zámoří. Z Vídně přešel do Čech, kdebyla situace katolické církve obzvlášC nejistá, a založil zde kolej,z níž se stala později univerzita. V pětatřiceti letech byl jmenovánprvním představeným nově založené hornoněmecké řádové provin-cie a v intervalu patnácti let založil tolik klášterů, seminářů, kolejí,že musily být zřízeny ještě dvě další germánské provincie. Úcta, kte-ré se Kanisius všude těšil, přispívala k získávání domácího dorostu.Byl důvěrníkem církevních knížat i papežů, kteří ho zvali na důleži-tá církevněpolitická jednání, korespondoval i s císařem; jeho vydanélisty zabírají přes osm tisíc stran. Jeho osobní vliv i debatérskývěhlas učinily z něho obávaného protivníka, a jestliže velká částNěmecka zůstala v XVI. století katolická, děkuje za to jemu. Odroku 1580 až do své smrti konal apoštolát ve Fribourgu ve Švýca-řích, ale posledních šest let, unaven nepřetržitou prací, žil v tamějšíkoleji v ústraní. Zemřel obklopen obecnou úctou; jeho pohřeb byltriumfální.
( 227 )
JAN KENTSK› 23. prosinec
* 1390 Keeny u Krakova † 1473 Krakov
Byl synem starosty rodné vesnice a vystudoval na slavné krakovskéuniverzitě; z ní odešel 1417 s titulem licenciáta a mistra. Byl posta-ven do čela mnišské školy opatství v Bozogrobcy a po osmi letechjmenován profesorem svobodných umění na krakovské univerzitě.Bylo to v době husitských válek, Polsko zpustošené, lidé zubožení;příležitost pro člověka citlivého srdce, jakým byl Jan Kentský, kterýnade vše miloval chudé a vnášel útěchu všude, kde bylo třeba. Tentovelmi vzdělaný muž, autor důležité práce věnované kazuistice, vy-konal jako chudý poutník cestu k Božímu hrobu v Jeruzalémě a čty-řikrát do Říma k hrobům svatého Petra a Pavla.
äTÃP¡N 26. prosinec
Patron: jáhnů, koní a kočích, zedníkůAtributy: kameny, palmová ratolest
I. století
Mučedníka Štěpána známe jen zeSkutků apoštolů. Byl prvním ze sedmijáhnů mladé křesCanské církve; jáhenbyla osoba, která pomáhala apoštolůmve správních věcech. Soudě podle jehojména Stefanos, můžeme Štěpána za-řadit mezi helénisty, o nichž se mluvíve Skutcích; byli to křesCané židovské-ho původu nebo nově získaní stoupen-ci, kteří vyšli pravděpodobně z jeruza-lémských synagog řeckého jazyka.Štěpán se velmi brzy věnoval kazatel-
( 228 )
ství. Byl tak nadšený apologeta, obdařený mnoha milostmi, že to za-krátko podráždilo Židy; sanhedrin ho dal zatknout, a využívaje faleš-ných svědků, kteří vypovídali, že „tenhle člověk vede neustále řečiproti chrámu a proti Zákonu a také říkal, že Ježíš Nazaretský zbořítento chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše“, vyslýchalho. Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něj podívali a vidě-li, že jeho tvář se podobá tváři anděla, praví Písmo. Když se ho vele-kněz zeptal, je-li tomu tak, co říkají svědci, pronesl Štěpán obdivu-hodnou řeč opírající se o Starý zákon a rabínské tradice. Vyzvedl dvahlavní body: Boha je možno nalézt nejen v chrámu a v Palestině, alekdekoli; židovští vůdcové odmítali stále Boží proroky, pronásledo-vali je, kamenovali a své dílo dovršili vraždou Spravedlivého, Synačlověka. Když to Židé slyšeli, „rozzuřili se a skřípali zuby protiněmu. On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Božíslávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. Zvolal: Vidím nebesa ote-vřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici. Oni se však dali dovelkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli.“
Vyvlekli ho za zdi Jeruzaléma a kamenovali. Jáhen před smrtíještě zvolal: „Pane, nepočítej jim tento hřích!“ Při popravě byli Pavel, budoucí apoštol národů, který se sice kamenování neúčast-nil, ale kamenujícím hlídal oděvy. Svatý Augustin mohl tedy právemříci: „Kdyby se byl Štěpán nemodlil, církev by nebyla získalaPavla.“ Svatý Štěpán, o němž se mluví jako o prvomučedníku, zahy-nul mezi rokem 36–38.
( 229 )
JAN EVANGELISTA 27. prosinec
Patron: teologů, úředníků,notářů, spisovatelůAtributy: kniha (či svitek), orel, had, hrob
I. století
Jan byl bratr apoštola Jakubaa pocházel stejně jako Petrz Betsaidy; otec byl rybářem,matka Salome snad byla sestrouPanny Marie. Ježíš Jana povo-lal, když ten spravoval na břehujezera sítě; předtím byl učední-kem Jana Křtitele. On je tenapoštol, „kterého Ježíš milo-val“; byl svědkem vzkříšenídcery Jairovy, byl při Proměně-ní i v hodině Kristovy úzkostiv Getsemanské zahradě, jemusvěřil Ježíš na kříži svou matku,on první poznal vzkříšeného
Spasitele. Po Letnicích byl stále po boku Petra, byl jedním ze „slou-pů církve“. Podle svatého Ireneje byl Jan za Domiciána vypovězenna Pathmos, kde napsal své Zjevení. Je autorem podivuhodnéhočtvrtého evangelia – i když se někteří moderní vykladači přiklánějík názoru, že je napsal jeho žák – a tří listů; přisuzuje se mu rovněžněkolik spisů apokryfních. Když skončilo jeho vyhnanství, vrátil sedo Efesu a tam za Trajánovy vlády ve vysokém věku zemřel. V kaž-dém případu stál v Efesu už ve čtvrtém století kostel zasvěcený sva-tému Janu; bazilika, z níž zůstaly jen trosky, datuje se z doby Justi-niánovy. Pokud jde o smrt Panny Marie v Efesu u Jana, naráží se zdena velké potíže historické.
( 230 )
TOM¡ä BECKET 29. prosinec
Atributy: berla,palma, meč, pohár
* 1118 Londýn† 1170 Canterbury
Rodiče byli Norma-ni usedlí v Londý-ně. Tomáše dalinejprve do školyk augustiniánskýmkanovníkům v Mer-tonu a pak ho posla-li na studie do Paří-
že. Po návratu měl přístup do domu arcibiskupa Theobaldaz Canterbury, který si ho velmi oblíbil a poslal ho na právnickéstudie do Bologně a Auxerre; roku 1154 se stal arcijáhnem v Canter-bury. Téhož roku nastoupil na trůn jeho přítel Jindřich II., jedenz nejskvělejších, ale i nejbezohlednějších králů středověku; byl tov té době už zkušený válečník, ale jinak potřeboval jako mladý mužvedení a pomoc, a arcibiskup Theobald mu doporučil za kancléřeTomáše Becketa. Sedm let žil Tomáš v přátelském vztahu ke králi,který si cenil i jeho administrativních schopností a aristokratickéhochování. Byli jedno srdce a jedna duše, jak řekl kterýsi historik; králbyl přes svou vášnivou i pánovitou povahu na kancléři stále závislej-ší. Když roku 1161 arcibiskup Theobald zemřel, nabídl Tomáši jehostolec, ale ten odmítl. Znal totiž sám sebe a věděl, že by jako církev-ní kníže nebyl ani povolný, ani poslušný světské moci. Nakonecpřece jen podlehl královým pobídkám a úřad přijal; 1162 byl vysvě-cen na kněze a den nato na biskupa. Jen jediný z anglických biskupůse stavěl proti tomu, aby byl kancléř jmenován arcibiskupem: GilbertFoliot, který bude mít později v Becketově životě neblahou úlohu.
Becket varoval krále, říkal mu rovnou, že mezi nimi nezbytněvzniknou spory; bylo už tehdy zřejmé, že svoboda církve bude pro
( 231 )
něho důležitější než Jindřichovo přátelství. Když po vysvěcení na bi-skupa složil úřad kancléře, viděl v tom král urážku a vypovězení po-slušnosti. Vzal si jako poradce Foliota a postaral se, aby byl tentoprelát jmenován biskupem v Londýně; vztahy mezi Jindřichem a To-mášem se den ze den zhoršovaly. Král svolal synodu do Clarendonu,ale arcibiskup se tvrdě postavil proti takzvaným clarendonskýmústavám, které podřizovaly církevní soudnictví soudnictví králov-skému, křesCanské římské právo románskému právu pohanskému.Becket se octl v izolaci a král se navíc obrátil na papeže, aby potvrdilclarendonské ústavy a aby jmenoval legátem Rogera z Yorku; papežnapsal Tomáši, aby zůstal pevný. Jindřich pozval arcibiskupa na sy-nodu do Nothamptonu a zde byl Becket odsouzen; král přikročili k různým finančním šikanám a Foliot Tomáši připomněl jeho níz-ký původ, všecko, zač byl králi zavázán, a naléhal, aby rezignoval.Becket se dozvěděl, že ho král chce dát zatknout, a jedné noci sev přestrojení přeplavil do Francie. Vyhledal papeže a vysvětlil mu,že nechce rezignovat v důsledku králových hrozeb, aby nevzniklprecendenční případ, ale že je ochoten vrátit úřad do rukou Kristovanáměstka. Alexandr III. ho přijal do svých služeb, ale nejdřív ho po-slal do cisterciáckého opatství v Pontigny, aby se tam učil žít prostěa mohl být „utěšitelem chudých“. Žil v exilu šest roků, ale přesto sesnažil usmířit se svým bývalým přítelem; Jindřich však nechal tři je-ho dopisy bez odpovědi. Becket poněkud neuváženě krále exkomu-nikoval, a ten, zastrašen hrozbami Alexandra III., se sešel 1170 veFrétevalu s Tomášem a navenek se s ním usmířil; při loučení muvšak nedal políbení pokoje, a Becketovi bylo jasné, že jeho návrat doAnglie znamená pro něho smrt. Král Ludvík VII. ho vybízel, abyzůstal ve Francii, ale on cítil, že musí jít svou křížovou cestou, a pře-plavil se zpět. Vedl si dál směle, trval na exkomunikaci arcibiskupaz Yorku, jenž korunoval Jindřichova syna, i biskupů, kteří se tohotoobřadu účastnili – Foliota a Jocelina ze Salisbury. Jejich stížnost vy-volala králův hněv; vykřikl prý: „Kdo mě zbaví toho domýšlivéhoklerika?“ Čtyři šlechtici vzali královu otázku doslova, a chtějíce semu zalíbit, Tomáše Becketa v jeho katedrále zavraždili. Jeho hrob sestal jedním z hlavních poutních míst Anglie a sám Jindřich II. seu něho později veřejně kál.
( 232 )
SILVESTR I. 31. prosinec
Patron: dobré úrody, † 335 Římdomácích zvířatAtributy: papežské roucho a berla, kniha, mušle, býk
Silvestr I., rozený Říman, byl papežem od roku 314 do roku 335.Bylo to období poměrně klidné, protože reorganizaci církve provedljeho předchůdce Miltiades a císař Konstantin zajišCoval křesCanůmoporu. Silvestr musil však počítat s tím, že císař se bude vměšovatdo věcí náboženských i kněžských, zejména za krize vyvolané arián-stvím a donatismem; zdá se, že v tom směru byla papežská autoritazastíněna autoritou císařskou, neboC na níkajském koncilu, kde byloariánství definitivně zamítnuto, se papež dal zastupovat svými prelá-ty. I tak měl Silvestr I. důležitou roli při proměně pohanského Římav křesCanský; za jeho pontifikátu byla postavena bazilika sv. Janav Lateránu, sv. Petra ve Vatikáně a sv. Pavla před hradbami. Jistéje, že za svou popularitu děkuje Silvestr spíš legendě než historii;a ovšem i tomu, že jeho památka se slaví posledního dne občan-ského roku.
( 233 )
( 235 )
Rejstřík
Agáta 31Albert Veliký 205Alexius a druhové 33Alfons z Liguori 129Alois Gonzaga 93Alžběta Uherská 208Ambrož 220Anděla Mericiová 24Anežka Česká 204Anežka Římská 19Anselm 54Ansgar 30Antonín Maria Klaret 191Antonín Veliký 16Antonín z Padovy 89Atanáš (Athanasios) 65Augustin 155Augustin z Canterbury 79Barnabáš 88Bartoloměj 149Bazil Veliký 9Beda Ctihodný 74Benedikt a druhové 150Benedikt 113Bernardin Sienský 73Bernardeta Soubirousová 54Bernard z Clairvaux 143Blažej 29Bonaventura 117Bonifác 83Brigita 122Bruno 178Cecílie 210Cyprián 164
Cyril a Metoděj 110Cyril Jeruzalémský 45Cyril Alexandrijský 101Česlav 118Damas I. 221Dionýsius (Denis) a druhové179Dominik 135Edmund Kampián 214Efrém Syrský 87Eusebius z Vercelli 131Fabián 18Filip Neri 78Filip a Jakub 66Florián 67František Xaverský 216František z Assisi 176František z Pauly 48Františka Římská 39František Saleský 20Gertruda 207Gorazd a druhové 125Hedvika 183Hilarius 14Hroznata 117Hubert 197Hyacint 119Ignác Antiochijský 185Ignác z Loyoly 127Irenej 102Izák Jogues 189Izidor 49Jáchym a Anna 124Jakub 123
Jan Sarkander 68Jan Kentský 228Jan Křtitel 99Jan Ogilvie 40Jan z Boha 38Jan Leonardi 180Jan Eudes 142Jan od Kříže 225Jan Kapistránský 190Jan Damašský 218Jan Fisher 95Jan Evangelista 230Jan Nepomucký 72Jan Nepomuk Neumann 92Jan Zlatoústý 161Jan Křtitel de la Salle 51Jan Maria Vianney 131Jan Brébeuf 188Jan I. 73Jan Bosco 27Jana Františka de Chantal 222Januárius 167Jeroným 173Jeroným Emiliani 32Jindřich 114Jiří 58Josafat Kuncevič 203Josef 46Josef Kalazanský 152Justin 81Kajetán 134Kalist I. 181Kamil de Lellis 115Karel Boromejský 198Karel Lwanga a druhové 82Karel Spinola 160Kateřina Sienská 61
Kazimír 36Klára 138Klement I. 211Klement Maria Hofbauer 42Kolumban 211Kornelius 164Kosma a Damián 169Lev Veliký 200Lucie 224Ludmila 162Ludvík IX. 150Lukáš 187Marek 59Marie Gorettiová 112Marie Magdaléna 120Marie Magdalena de Pazzi 77Markéta Marie Alacoque 184Markéta Skotská 209Martin 201Marta 125Martin de Porres 196Martin 53Matěj 71Matouš 168Melichar Grodecký 160Michael, Gabriel a Rafael 172Mikuláš 219Monika 154Nereus a Achilleus 70Norbert 85Ondřej 213Pankrác 70Patrik 44Pavel 106Pavel od Kříže 189Pavel Miki a druhové 31Perpetua a Felicita 37
( 236 )
Petr Chanel 60Petr Kanisius 226Petr Chryzolog 126Petr 104Petr Damiani 34Pius X. 145Pius V. 63Polykarp 35Poncián a Hippolyt 140Prokop 109Radim 180Rajmund z Penafortu 13Robert Bellarmin 166Růžena z Limy 147Řehoř VII. 75Řehoř Naziánský 10Řehoř Veliký 158Scholastika 32Silvestr I. 233Sixtus II. a druhové 134Stanislav 52Šebestián 18Šimon a Juda 193
Štěpán 228Štěpán I. Uherský 140Terezie od dítěte Ježíše 174Terezie od Ježíše (z Ávily) 181Timotej (Timoteus) a Titus 22Tomáš 108Tomáš More 96Tomáš Akvinský 26Tomáš Becket 231Tři králové 12Turibius z Mongroveja 47Václav 171Vavřinec 137Vavřinec z Brindisi 119Vincenc z Paula 169Vincenc Ferrerský 50Vincenc 20Vít 91Vojtěch 57Wolfgang 194Zdislava 80Zikmund 63
( 237 )
J O S E FH E Y D U K
ILUSTRACE ZDIRAD ČECH
OBÁLKA A GRAFICKÁ ÚPRAVA ZDENĚK STEJSKAL
VYDALO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O.,
ROKU 2012 JAKO SVOU 1084. PUBLIKACI
ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA RADKA FIALOVÁ
VYDÁNÍ DRUHÉ. STRAN 240
VYTISKLA TISKÁRNA EKON, JIHLAVA
DOPORUČENÁ CENA 278 KČ
NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O.,
PRAHA 3, VÍTA NEJEDLÉHO 15
E-MAIL: [email protected]
WWW.IVYSEHRAD.CZ
ISBN 978-80-7429-293-4
