fra

Liāna LangaSešit antén

Světová poezie

g

Liāna Langa

fra.cz

fra

Liāna LangaSešit antén

Světová poezie

fra

Lotyšská básnířka Liāna Langa, vl. jm. Bokša, se narodila v ro-ce 1960 v Rize. Studovala malířství, Filologickou fakultu Lotyš-ské státní univerzity (1979–1981) a filozofii a literaturu 20. sto-letí na newyorské New School College (2000). Pracovala jakorestaurátorka na Krymu, učitelka v Rize, překladatelka z rušti-ny a angličtiny, organizátorka rižského mezinárodního filmo-vého festivalu Arsenal, konzultantka projektu Literární ex-pres Evropa 2000, moderátorka literárního pořadu lotyšskételevize Černé na bílém a předsedkyně Národní rady pro kul-turu. Jako autorka se podílela na projektu Evropská ústava veverších (2008), v současné době pracuje v nakladatelství Apo-strofs a v oblasti mediálního poradenství.

Poezii publikuje od roku 1988, vydala tři básnické sbírky: Tedebesis, te ciparnīca (Tady je nebe, tady ciferník, 1997), Iepūttaurītē, Skorpion! (Zatrub, Štíre!, 2001) a Antenu burtnīca (Sešitantén, 2006). Publikovala také sbírku cestopisných esejů Es va-rēju nesteigties (Nemusela jsem spěchat, 2008). Překládá poeziiz ruštiny a angličtiny. Je laureátkou Ceny Dnů poezie (1998a 2006) a Výroční ceny za literaturu (2001). Do češtiny bylypřeloženy ukázky z její tvorby v Antologii současné lotyšské poezie(2006) a v časopisech Plav, Souvislosti, A2.

Liāna LangaSešit antén

4

Od téže autorky ve FraAntologie současné lotyšské poezie, 2006

Liāna LangaSešit anténPřeložili Pavel Štoll a Petr Borkovec

fra

Edice světové poezieLiāna LangaSešit anténZ lotyšských originálůTe debesis, te ciparnīca (Jaunā Daugava, Riga 1997),Iepūt taurītē, Skorpion! (Jaunā Daugava, Riga 2001) a Antenu burtnīca (Neputns, Riga 2006)uspořádali a přeložili Pavel Štoll a Petr BorkovecFotografie na obálce Jiří ThýnVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2010 jako svou 93. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

© Agite/Fra, 2010Text © Liāna Langa, 2010Selection & translation © Pavel Štoll, Petr Borkovec, 2010Cover photo © Jiří Thýn, 2010Author photo © Jānis Deinats, 2005ISBN 978-80-86603-41-4

AB016

Kniha vychází s podporou lotyšského Státního fondu kulturního kapitálu.

Obsah

Neříkat „sbohem“… 9Ten večer je můj… 10Listopad leze z jeskyně… 11Z řas střech… 12Vzduch je od samého rána omámený… 13V Rize na zdi kostela… 14„Ná-puťa-puťa-ná,“ dělá kmotřička Rita… 15Rozpárala jsem se jak bunda… 16Pijan vzpomíná na dětství… 17A procitne Bůh chudobinců… 18Věci 19Ti, co nikam nepatří 1–7 23Hrachor a sasanky už odkvetly… 33Nížiny jsou hory, které ulehly… 34Jurisi, na rozdíl od nás… 35Dřeň zimy… 36V lednu jsme si řekli sbohem… 37Zimní slunovrat 2003/2004 38Nějak se zapojit do života… 39Esemesky pro ruce a kameny 1–24 40Hlemýžď se měkce zanořil… 65Už 66

7

8

9

Neříkat „sbohem“, říkat „na shledanou“,ale nevracet se, dokonce se ani neohlížet

přes rameno, kde stojí anděl,i ten druhý, padlý.

Říkat laskavě „na shledanou“,ale nevracet se, odcházet tišejak pouštní písek v bezvětří,

nepozorovaně.

Aťsi moje záda mluví řečí dýky,kašlu na to,

vždyť prach, krev, růže,mouchy, sokoli, chléb,proudy, mraky, starost,

vítr, sen a hlína

jsou mými spojenci.

Ten večer je můj, tmavě zelený večer,výseč prostoru, kterou objímá lampa

písmenem O. To všechno má co dělats hodinami trávenými na schovávanépod listy rebarbory, v dutých zvucích

neboli v okamžiku při průzkumu sněhové vločky, nežli roztaje.

Skrytě k sobě pasují písmena,stejně skrytě proudí světlo,

do něhož noří se stvoření a sen.Ve spánku nevíme, zda tma zasychá

na víčkách a jestli znovu hbitě vykvetejak černé tulipány v podpaží času.

Kdybych to věděla, zas bych se schovala.Stala bych se zvukem gongu, tancem, koncem.

Přivést toho, kdo ze země přichází a do ní zas odcházítam, kde se modlí, zpívá, kde pláče a mlčí hlas.

10

Listopad leze z jeskyně, její jméno je Nebytí,brunátné tváře plné vzduchu, chrčení tiché jak

chvílepoté, kdy se křišťálová váza poroučí k zemi,k okraji stolu zbyla jen píď,stejně jako ke konci roku. Hodiny se naježily,uspěchané, osamělé. Nosím je v očích.Listopad je čas, kdy vlčí mládě ještě nehladoví,přesto pomalu začíná myslet na kořist.Přítomnost tvé nepřítomnosti tvoří pozadí nejenmých vlastních slov a činů, ale i houfu lidí na

nábřeží –ohňostroj spaluje kadmiový okraj mraku, v jeho

zábleskuna rtech jásajícího se nebytí proměňuje v možnost.I před sto lety jsme tu defilovali.Město si zapíná špinavý plášť. Přiléhá k tělu těsně,přesně jako mundúr. Och jak by se tu šiklyčerstvě kované, žhavé ostruhy.

11

Z řas střech stéká hnědá tuš.Skřípe předměstí, které vlhkost beze spěchu hlodá.Sladký flastr mlhy slepuje ústa,sušeným mlékem sype se chodník.Smíš stáhnout rukavice, slíznout rty:zimní zvíře se už dozmítalo na oprátce šály.Obleva voní validolema po novorozeněti, z panenky právě narozeném.

12

Johnu Luriemu z The Lounge Lizards

Vzduch od samého rána omámený, probolívá se prachem.

Rádio odmítá hlásit, co je za režim.Chce se obelstít osud – taková je doba –vyprávěním mrtvole, že podruhé zřejmě nezemře.Nevím, Jānisi, jak ty, ale já jsem rozhodně PRO.Srdeční chlopně se přeskupují a chystají na rvačku.Trubadúr si k snídani maže na chlebaosudově doutnající zavařeninu hořkého příšeří.Telefon už víc než hodinuhovoří nesrozumitelným jazykem sám se seboua letniční holub se snesl k hospodáři,svedl uplést hnízdo vedle jeho spánků.

13

V Rize na zdi kostela ze 17. století stojí tohle:Anna + Mārti… (dál to smyl déšť)… lás…

(znovu déšť).Smyl to. Čas je reaktivní stíhačka, a potopa,ta stoupá pomalu.V nás. Srdce je rakev. Pozůstalí mávají na břehu,mlčí (anebo hlasy nedolehnou) a mizejí jako

piktogramy.

Pomalu, ale jistě.

14

Ritě, in memoriam

„Ná-puťa-puťa-ná,“ dělá kmotřička Rita na slepice,stojí mezi hrušněmi a vtírá si rybízovou krev do dlaní.Červencové ráno je unavené. Z blízkého háje sténá

švagrova pila.Sovětské letadlo se zavrtává do nebe. Obzoru se

třepí nit. Takový zmetek.Jsem ještě pod kuchyňským stolem, na hliněné

podlaze. Učím se slova jakomuchomůrka, kolchoz,za nezávislého Lotyšska, skořice, Sibiř.Lepší je poslouchat s uchem u země, jak červi

hryžou houby, jak v dalekém kravínu řinčí konvice s mlékem.Vypadá to, že se šum času chytil v stuhách,kterés mi vázala, v copáncích, kterés mi pletla.Život jde pořád po tvém – ztěžka, rozvážně,

nezpochybnitelně a docela moudře.Víš, od dětství mám přízemní sluch.Ozvěna zvonu venkovského kostela mi nepomáhá.Slovo „láska“ se mi zdá lepivé. Jako obvaz, pod

nímž se tvůj hrob nehojí.Ani trochu.

15

Rozpárala jsem se jak bunda, smotala zpátky doklubka a pak usnula:

Ve snu přilétá albatros, válí kozelce nad lodí,na které pluju… Ta loď nikde nekotví, nepozná

totiž břeh,proto se albatros diví, že pestré mořeje jako ze všech stran ohořelý rukopis, kolem je

prázdnoplné zrnek tmy, které ptáci odmítají.Písmo vln tvoří řádky, ale těžko je číst –jsou rozmazané. Lepší je plachtit nad spáčem

a stěžněm lodi,nad jedinou interpunkcí v tomhle textu.

16

Pijan vzpomíná na dětství, vzpomíná, zmáhá ho to,zmáhá,

vraští čelo, vlny vrásek. Ne! Znenadání přicházejí,vzpomínky: vůně pilin a cirkulárky na předměstí,sirup z kaštanových květů za nehty, dráždivý pocithladu v ústech po dlouhém běhu. Pamatuješ?Vzpomínáš na okamžik, kdy ti oči letěly s holubníkem,s chmýřím pampelišky, s dýmem továrních komínů?Pamatuješ tikot hodinek, když jsi poprvépsal velká a magická slova – tik tak tik tak –do bleděmodrého sešitu, tenkého jak porcelán

kávového servisu? Při psaní ses houpal do taktu, úplné kyvadlo – tik tak

tik tak –jenomže učitel řekl: „Seď klidně,nebo marš ze třídy.“

17

A procitne Bůh chudobinců,mezi čpavkem, jehlicemi, šišláním,a rozpárá mi bundu: to aby svázalslova, která se lepí mezi víčky,aby telepatická šedobílá nitsjednotila sto tisíc řečí a jazyků –když duchové zemřelých křičí, sváteční stůl

je prostřena přichází zima, napadajíc na nohu.

18

Věci Mamince a babičce

Váhavě se ke mně navracejí věci:

Znovu vítr hladí chladem maminčinu tvář, je jídevatenáct.

Pára z prádla v neckách vplouvá do budoucího času,vázne ale

v kaštanu za zamlženým oknem. Pak se rozezpívá,proměněná v drozda. Štěbetá, hvízdá. Časuplynul. Podobný výsměchu. Podobnýmým rysům, očím, zubům. Všechno to, co kdysi

vybledlojak skvrna červeného na ubrusu, přichází nazpátek

a touží,aby se stalo slovem. Vrací se to jak slunce. (A práce,které denně konáme.)

Věci pořád přicházejí:

Podívej, panenka ve dveřích. Krajkové světlo sev temném vchodu páře.

Paměť, tak snadno roznícená, k sobě vábí přízraky,ve smyčkách vibrují na nekonečné šňůře. Ty věci

jsou teďholé, zamyšlené. Kušte! hrátky a rušený popeli.Vzpomeň si, panenko, byla jsem tvůj doktora švadlena, mluvíme-li o šatech.Víš víc, pamatuješ si, teď o tom přicházíš vyprávět,tvá němota je výmluvnější nežli poezie.

Pomalu ke mně přicházejí věci:

Hvězdný paprsek se láme na babiččině čele.Hluboce spí,

odpočívá. V místě, kde jsme obě dosud malé.

19

Je tam dědeček, hajný, seká trávu. Na tebe si teprvemyslí. Dokola tiše stojí břízy na stráži,jejich vrcholky se noří do sladkého nebeského

plazmatu.Potom zeměkoule udělá kotrmelec a zavlní se,zavlní se plazma. V tvém prvním výkřiku slyším sebe,byli jsme spolu, náhle nás rozdělili. Bylo třebaplakat? Venku je chladno. Moknou pleny u studny,podzim letos přišel brzy. Dovol mi, prosím, teplým

dechemrozpustit škraloup ledu v plechové míse.

Věci pořád přicházejí:

Oči si vytírám jemným skleněným pískem, hrubousolí,

to jsou ale věci, které na mě pohlížejí jakobyúkosem,

nezhojenými ranami. Zakryty herbáři otisků prstů,které domácí duch leští kapesníkem – tenhle

popelník,pletací jehlice, které pronikly slezinou času,jsou tak nekonečné, že jediné, co upletou –v tranzu opakujíce pohyby pletení – je obzor. Od

začátkudo konce a zpět. Na konci udělají smyčku.

Pomalu se ke mně navracejí věci:

Modré okousané školní pravítko. Dá se jímteď změřit vzdálenost mezi živýmia mrtvými a to, co zbývá, když přehřátý les je jako omámený a v bezvědomí kuká. Starouvařečkou lze míchat řídkou mléčnou polévku

nebeské klenby

20

a dívat se, jak měsíc dlouze taje, kousek másla,a rty se dotknout věčnosti, trochu ochutnat.Jak myš chycená do pasti se zmítá,zoufale piští a – samozřejmě – neví, co ji čeká.

Věci pořád přicházejí:

Snop paprsků je obkličuje, vrhá na plátno,kde právě ožívá postříbřený obraz, popel se mi

v tenkých vrstváchsype přímo do klína. Okolní tmě prý šeptá,že Fénix opět vzlétl. Otřepává se,v zobáku prý svírá zprávu. Ano, podívejme, kde jsi,

tak předtřiceti lety, a tvá ústa se smějí, odmítají mluvit.Ovšem polena se rozpadají na polínka, pak

přátelské gestosměrem k ohništi, film končí. Tři pomlčkyna plátně, osvobozené od písmen.

Pamatuješ, jak jsme zakopávali svá tajemstvína dvoře u plotu? A jak jsme skleněnými střepy

zahrnulito, co bylo důležité: chrousta v postýlce z chmýří

pampelišky,mrtvého motýla a místo, kde byl nápis

nejdrobnějšímpísmem: Šťasten ten, kdo nachází.Už v dětství jsme milovali bezcenné věci, věděli

jsme,jak skrýt před cizími kus sebe, který sarkofág takštědře přijal do náruče. Léto nám potomdiktovalo mlčet a země se otevřela. A byla dokořán,

celá.

21

Pomalu se ke mně navracejí věci:

Roční doby otvírají okenice jako dopisy.Opírám se o křehké znaky písma. Tak Hebrejecopírá čelo o Zeď nářků. Vy, věci, jste mě naučily,vidět a poslouchat, jak dýchají kamenné okamžiky.Vy, věci, jste mě naučily být a postavit boudu na

břehuřeky smrti. Tady, kde se nad střechami houfují

louče zapadajícího sluncea ciferníky blouzní o bláznivém čase. Kde vlaštovkamísí bílou hlínu se slinami a rozumí teplé římse.

22

Stará fotografie, panenka z dětství, okousané pravítko– v básních Liāny Langy tohle všechno probouzí pa-měť a obnažuje zvraty, které přináší život.

Inta Čaklā

Photo © Jānis Deinats, 2005

9788086603414

fra.cz

Co

ver

ph

oto

© J

iří

Th

ýn,

2010

Stará fotografie, panenka z dětství, okousané pravítko– v básních Liāny Langy tohle všechno probouzí pa-měť a obnažuje zvraty, které přináší život.

Inta Čaklā

Photo © Jānis Deinats, 2005

9788086603414

fra.cz

Co

ver

ph

oto

© J

iří

Th

ýn,

2010

fra.cz

novinky 5/10

Lidia Amejko: Známé příběhy Dorota Masłowská: Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Martin Kubát: Je večer, vypusťte čerta! Česká vizuální poezie. Teoretické texty, Eva Krátká, ed.připravujeme

Franz Wurm: Král na střeše VýpustkaJonáš Hájek: VlastivědaTašo Andjelkovski: MirnyRóbert Gál: Na křídlech/AgnomieYveta Shanfeldová: Americký deníkCarlos A. Aguilera: Teorie o čínské duši fra