Ta, který tančí s draky

Lucinda Hare

Promluvíš-li ke zvířatům,ona promluví k tobě,

a tak poznáte jeden druhého.Nepromluvíš-li k nim,

nikdy je nepoznáš.Toho, co neznáš, se budeš bát.A čeho se bojí, to člověk ničí.

náčelník Dan George

Ta, která tančí s draky

Lucinda Hare

Originally published as The Dragon Whisperer.

Copyright © Lucinda Hare, 2009

First published in English by Random House Children´s Books.

All rights reserved. No part of this book may be used or reproduced in any manner whatsoever

without written permission except in the case of brief quotations embodied in critical articles and

reviews.

Copyright © Lucinda Hare, 2009

První anglické vydání publikoval Random House Children´s Books.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být kopírována ani jinak použita bez písem-

ného souhlasu vydavatele s výjimkou krátkých ukázek použitých pro recenze a hodnocení knihy.

Ta, která tančí s drakyLucinda HareCopyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2013. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press

Katalogové číslo: ZR916

ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

www.zonerpress.cz

Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián

Překlad: Veronika Nohavicová

© Obálka: Zdeňka Boušková

© Ilustrace: Zdeňka Boušková

DTP: Pavel Kristián ml., Dan Zůda

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována

žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém pro-

středku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí

textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směrujte na:

Zoner Press

ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

tel.: 532 190 883

e-mail: [email protected]

www.zonerpress.cz

ISBN 978-80-7413-070-0


Lucinda Hare

Tuto knihu věnuji svému muži, Paulovi.Dále Stephanii Ashyové,

která s nadšením přečetla vše, co jsem napsala.A svým milovaným zvířecím společníkům:

Grumpymu, Truffl eovi, Chindit, Rufovia všem ostatním

ze čtyřnohé a opeřené rodiny,která formovala a sdílela se mnou můj život.

15

Kapitola prvníKapitola první

Hřady bojových draků

Bude to bolet… upozornila Quenelda, když se jí drak zlehka opřel tlamou s hrozivými zuby o rameno a ovanul ji horkým dechem.

Promluvila v duchu, takže ji mohli slyšet jen draci.Bolest nevadí, Ty, která tančíš s draky, odpověděl pyšně šavlozubý

drak a vycenil své zažloutlé tesáky. Jsem silný… Cožpak jsem nepřežil víc bitev, než jsi ty prožila let?

Ano, usmála se Quenelda, to ano…Hubená dívka obratně seskočila z drakovy šupinaté přední nohy

na kovový můstek stáčející se v kruhu okolo hřadu. Odhrnula si z tváře hřívu světlých vlasů a sebevědomě zavolala na trpaslíka stojícího obkročmo nad drakovým zlomeným ocasem.

„Je připravený.“„Hmmm…,“ pochybovačně zabručel Tangnost, trpasličí drakmistr

hraběte Rufuse DeWintera, a pevně ocas popadl. „Teď!“ křikl přes rameno hlubokým, chraplavým hlasem, který tlumilo hledí přilby. „Při Jediné Zemi, tahej!“

Nervózní učedník začal poslušně vší silou tahat za řetěz kladkostr oje. Promazaná kola se líně začala otáčet, články řinčely a řetěz se kousek po kousku soukal vzhůru. Drakův ostnatý ocas se pomalu, pomaličku zvedal ze země, až se ukázala celá ošklivá zlomenina.

Trpaslík zaskřípal zuby. Zpocené ruce mu v těžkých rukavicích

16


klouzaly. Zavrčel a zesílil stisk, pak vší silou zatáhl. Zlomená kost s hlasitým křupnutím vklouzla na své místo. Drak zařval bolestí.

Tangnost se instinktivně přikrčil. Olízl jej oheň, doběla rozpalující vše, čeho se dotkl, a hladově hledal skulinku v jeho očazené hřadové zbroji. Plameny vychrlené rozzuřeným šavlozubem, nazývaným Dva hlty, a je po tobě, prolétly hřadem a pak je soustava potrubí a komínů s rachocením a hučením odvedla ven do chladného jitřního vzduchu. Když plameny pohasly, stěny bojového hřadu ještě chvíli rudě zářily v šeru. Potom začaly lesklé cihly chladnout a postupně tmavly.

Konečně bylo hotovo. Tangnost se s úlevou nadechl. A okamžitě si přál, aby to byl neudělal. Rozpálený vzduch mu i po průchodu těžkou maskou popálil hrdlo a vehnal slzy do očí. Rozkašlal se a zavrtěl hlavou nad vlastní hloupostí.

Bylo pravidlem, že těžce zranění bitevní draci byli okamžitě utraceni. A je to tak jistě správné, pomyslel si smutně trpaslík. Péče o jakékoli poraněné zvíře byla obtížná, ale ošetřování vznětlivých bitevních draků, dravců cvičených k chrlení ohně a zabíjení, kteří dokázali setnout hlavu jediným švihnutím ocasu, nebylo nic pro slabé nervy. A dokonce ani pro ty jeho, které zocelilo osmdesát let zkušeností. Na bitevním poli strávil pětašedesát roků, dokud jej nezmrzačila hob-gobliní sekera. Bylo to čiré šílenství, dokonce i přesto, že bitevní drak měl cenu pět tisíc zlatých dukátů a jeho výcvik trval pět dlouhých let.

Věděli to všichni. Všichni, až na jistou mladou dámu, oblečenou ve zbytečně velké kožené kazajce, záplatovaných chlapeckých kalho-tách a těžkých leteckých botách, dámu s umíněným výrazem ve tváři a odhodláním ve zlatohnědých očích. Quenelda, která se mezitím vrátila do rozpáleného hřadu, teď nenuceně drbala bitevního draka pod bradou jako malé kotě. Tangnosta napadlo, jestli má vůbec ponětí, čeho právě dosáhli a jak strašně nebezpečné to bylo.

Co tvůj ocas, Dva hlty, a je po tobě? zeptala se zdvořile Quenelda. Vyděšeného učedníka, který se třásl jako osika, si vůbec nevšímala.

18


Škube mi v něm, Ty, která tančíš s draky… připustil Dva hlty, z jehož nozder stále ještě stoupal bílý kouř.

Ale ta ostrá bolest v ocasu…?Přestává – ale pálí to a hrozně svědí.Řeknu to Jednookému. Zatímco tě budeme ošetřovat, pokus se s ocasem

nehýbat.Bojový drak vděčně vydechl a otočil šupinatou hlavu zpátky k trpas-

líkovi a učedníkovi, kteří se starali o jeho ocas. Z tlamy mu vyšlehl rudý trojklaný jazyk a okusil vzduch.

Mám hlad, Ty, která tančíš s draky, postěžoval si. Jakoby na zdůraz-nění mu zakručelo ve třetím žaludku. Znělo to jako sopka těsně před výbuchem… nebo prostě jako drak před tím, než začne chrlit oheň. Trpaslík podvědomě o krok ucouvl a jeho mladý učedník s výkřikem utekl z hřadu.

Tangnost si uvědomil, že hledí do dvojice rozšířených nozder velikých jako dvířka pece. Jakoby v předzvěsti příchodu horších věcí z nich líně stoupaly obláčky páry. Šavlozubovy rudé, plazí oči s až přílišným zájmem sledovaly každý trpaslíkův pohyb. Mezi zažloutlý-mi zuby odkapávaly chuchvalce žíravých slin a se syčením dopadaly na kovovou podlahu.

Tangnost ztuhl. Šavlozubi byli proslulí svou prchlivostí. K zabíjení jim stačil sebemenší podnět a obvykle je mohl ovládat pouze pán, s nímž sdíleli pouto, anebo panoši, kteří je odchovali od vejce. Zraněný šavlozub byl dvakrát tak nebezpečný.

Quenelda, jako by tušila něco z Tangnostových temných myšlenek, sklouzla z drakovy přední nohy a přátelsky ho plácla po obrněné šupině.

Ne! Ne! Ti nejsou k jídlu! pokárala ho. Otočila se a přistoupila k drakmistrovi svého otce. Ani nikdo jiný

z Bezkřídlých, kteří se o tebe tady v Dračím paláci starají. Musíme ti ocas obvázat a dát ho do dlahy, aby se zlomenina nehýbala, ale to nejhorší už

19

Kapitola první: Hřady bojových draků

máš za sebou. Než půjdeme, dostaneš zase nažrat. Spi sladce, Dva hlty, a je po tobě.

Spi sladce, Ty, která tančíš s draky.Bitevní drak se uložil ve svém kamenném hnízdě. Když začal spoko-

jeně vrnět, masivní šupiny na ramenou se mu rozechvěly. Tangnost usoudil, že už je bezpečné sundat si přilbu. Hřbetem

rukavice si otřel pot z čela a pohlédl do očí, v nichž se zračily vědo-mosti dalece přesahující dívčiných jedenáct let.

Quenelda se s úsměvem podívala na zchváceného trpaslíka. Nejvýraznější na jeho drsné tváři byla klapka na místě, odkud uloupil oko hobgobliní šíp. Hranatou čelist a zlomený nos lemovaly po ramena dlouhé vlasy, na pravém spánku spletené do jediného válečnického copánku podle zvyku jeho klanu.

Tohoto téměř legendárního drakmistra měla Quenelda ze všech otcových vazalů nejraději. Hrabě, který velel elitní Tajné dračí službě neboli TDS, byl neustále pryč kvůli válce, a tak jí Tangnost ze všech lidí okolo nejvíce nahrazoval rodiče. Ať měl drakmistr sebevíc práce, vždy si na ni udělal čas a na její nekonečné otázky odpovídal trpělivě a s vtipem. I jejím názorům naslouchal s nepředstíranou pozorností a dával najevo, že ho její dětský úsudek skutečně zajímá.

Jak Quenelda rostla, často jí dovolil, aby ho doprovázela na jeho pochůzkách – i k tak složitým případům, jako byl tento. Byl tvrdým a náročným učitelem, ale vždy byl spravedlivý a pod jeho zbrojí tlouklo dobré srdce. Učedníci, a dokonce i panoši se jednookého trpaslíka báli, ale vzhlíželi k němu jako k hrdinovi. O smělých činech, které vykonal za svého působení v TDS v úderné jednotce Kostilamů, se často vy-právěly příběhy u táborových ohňů. A stejně jako Quenelda a její otec, hrabě Rufus, i Tangnost vášnivě miloval draky i všechny ostatní bytosti ve své péči.

„Myslím, že nejhorší máme za sebou, ale ta rána…“ Quenelda ze sebe setřásla těžkou, potem nasáklou koženou kazajku a nechala ji

20


spadnout na podlahu. „Dva hlty říká, že ho to pálí, Tangnoste! Co to znamená?“ Vyhrnula si rukávy vyšívané košile a přitom na ní zanechala špinavé otisky umouněných prstů.

„To se začíná šířit jed.“ Tangnost bez problémů vklouzl do své obvyklé role učitele mladé hraběcí dcerky. „Musíme se ujistit, že se rána nezanítí. Vidíš ten tmavší namodralý pruh, který se táhne pod šupinami a u zlomeniny se větví jako kořeny stromu?“

Quenelda přikývla a pozorně naslouchala každému slovu.„Přičichni si,“ přikázal trpaslík.Zamračená Quenelda se předklonila, pozorně nasála horký vzduch

a znechuceně nakrčila nos.„Co cítíš?“„Je to odporně sladké… jako hnijící ovoce.“Tangnost přikývl. „Takhle začíná infekce. Proto ho ta rána pálí,

proto je tak těžké ho zvládnout. Zbraně hobgoblinů jsou vždy špinavé a často i otrávené. Vzbuzují o to větší strach, protože mohou způsobit smrt i týdny po bitvě. Pokud se o to nepostaráme hned a rozšíří se to, Dva hlty by mohl kvůli sněti přijít o ocas. Nebyl by pak schopný udržovat rovnováhu, nemohl by ani běhat, natož létat. Tady,“ trpaslík vybral z nízké police těžkou kameninovou nádobku od felčara, sundal víčko a podal ji Queneldě. „Co v tom je, děvče?“

Quenelda si trochu nabrala na prsty a přičichla. Pak drsnou substan-ci promnula a zamyšleně nakrčila čelo. „Mandragora… jíl a kůra… měsíční svit… a… trocha jablečné trávy?“

Tangnost stroze přikývl. „Ano.“ Co ji trochu popostrčit? pomyslel si. „Proč tahle kombinace?“

Dívka nezaváhala. „Jíl a kůra ránu scelí a zhojí. Mandragora vytáhne infekci. Měsíční svit dodá energii a kůra jablečné trávy otupí bolest.“

„Dobře,“ kývl spokojeně drakmistr. „Dobře.“ Co Tangnost pamatoval, Quenelda využívala každou příležitost,

kdy mohla jeho i ostatní hřadmistry pozorovat při práci. Proklouzla

21


chůvě a učitelům, jen aby se náhle objevila ve hřadu. Tam tiše sedávala, oči jí zářily soustředěním, pozorně sledovala a naslouchala, jak pře-dávají panošům své vědomosti o dracích a o zacházení s nimi. Pět Tangnostových synů padlo ve válce, a tak si ji od okamžiku, kdy ji poprvé vzal do náruče, zamiloval jako dceru, kterou nikdy neměl.

Jednou, ještě jako hodně malá, se ztratila z dětského pokoje. Horečnatě prohledávali ohromné hřady, stáje i výběhy Dračího paláce, až ji konečně objevili, jak spí ve hřadu bitevních draků, schoulená pod ochranným křídlem Hromovládce Bouřliváka III., bitevního draka jejího otce. Zdálo se, že se těch smrtících tvorů ani létání na nich vůbec nebojí, a oni jí nikdy nezkřivili ani vlásek.

Quenelda vždy s dětskou přesvědčivostí vykládala, jak se draci cítí, a dokonce i co si myslí. Hodně malých dětí přece předstírá, že mluví se zvířaty nebo že vedou rozhovory s neviditelnými přáteli, usmívali se sho-vívavě hřadmistři, a tak jí nevěnovali přílišnou pozornost. Ale hrabě i jeho drakmistr jí naslouchali.

Ještě jí nebylo ani pět let, když je Quenelda upozornila, že Strašlivá noční můra má zkažený třetí žaludek, protože posledně sežrala napůl shnilého hobgoblina. Hřadmistrová ji ignorovala a výbušné větry následně srovnaly se zemí polovinu líhně. Později, to bylo děvčeti sedm, věděla, že Plivačka ohně má v křídle zlomenou kůstku, i když ranhojič tvrdil, že je v pořádku. Poraněná dračice dostála svému jménu a pověsti a obrátila se proti kováři, který jí připevňoval novou šupinu. Usmažila ho i s jeho dvěma pomocníky. Na podlaze po nich zůstaly tři hromádky popela a mastné skvrny, které seškrabávali ještě dlouho poté.

Hřadmistři a dračí kováři z Dračího paláce se brzy naučili dávat pozor, když se Quenelda rozhodla podělit se s nimi o své poznatky. Nebylo pochyb o tom, že děvče umí s draky vycházet. Jedině hraběcí drakmistr Tangnost tušil, jak ohromné by její nadání mohlo být. Ale nechával si své myšlenky pro sebe.

22


„Tangnoste,“ zatahala ho Quenelda s tázavým pohledem za dlouhý válečnický copánek, jako to dělávala, když byla malá.

„Ehm,“ odkašlal si Tangnost, zahanbený, že ho přistihla, jak sní s otevřenýma očima. Ovládl své rozrušení a položil nádobu Queneldě k nohám. Kdyby měl pravdu…

„Namaž ho pořádně,“ řekl chraplavým hlasem, zatímco se mu hlavou stále ještě honily nejrůznější myšlenky. „Ale vždyť sama dobře víš, jak na to.“

Quenelda se sklonila ke svému úkolu. Pak se drakmistr otočil k učedníkovi, který postával bokem, a potají proklínal zoufalý nedosta-tek lidí, kvůli němuž se musel spokojit s netrénovanými a nezkušenými mladíčky.

„Přilbu dolů,“ vyštěkl, až nervózní gnóm nadskočil. „Snaž se! Takže, Kořínku, teď si naber z kotle kbelík dehtu a vezmi si štětku. A přesvědč se, že je dehet dost horký, jasné?“

„Ano, pane!“ Kořínek se vrhl na svůj úkol.„Nezdržuj!“ zavrčel Tangnost, když zavalitý mladý gnóm konečně

přiklopýtal s kbelíkem bublajícího dehtu. „Nemáme na to celý den. Pokračuj, chlapče, pokračuj! Uvidíme, jestli ses už v Dračím paláci naučil něco o zacházení s draky. Dej pozor!“ varoval ho, když dehet vyšplíchl přes okraj vědra a cákl mu na boty. „Je vařící! Synku, jestli chceš být zvěd jako tvůj otec, máš se toho o dracích ještě co učit. A teď,“ zadíval se chlapci upřeně do očí, „hezky pomalu, jak jsem ti to ukazoval.“

„Ano, p—p—,“ zaskřehotal Kořínek. Ústa měl strachem tak vyschlá, že nemohl ani polknout, a pod nepohodlným brněním se začal příšerně potit.

Kořínkův otec byl jedním z nejlepších hraběcích zvědů. Stopovat válečnické družiny hobgoblinů byla nebezpečná práce, ale nesla s sebou také velkou čest a privilegia. Díky tomu získal jeho jediný syn, Kořínek, učednické místo v Dračím paláci. Jen hrstka neurozených

23


mohla doufat v možnost učit se u jednoho z nejlepších drakmistrů své doby.

Nesmí – Kořínek zatnul zuby – prostě nemůže svého otce zahanbit. Nemůže prozradit, že se draků bojí, nebo spíš, že z nich má příšernou hrůzu. Ale nemohl si pomoct. Přál si, aby mohl pokračovat v rodinných tradicích v nějakém obvyklejším povolání. Třeba jako učeň krysaře.

Skutečnost, že nestál přímo před samotným drakem, onou pochodují cí vysokou pecí se stopu dlouhými tesáky, ho nijak neuklid-nila. Ne, péče o dračí ocas byla pro Kořínka jen malou útěchou. Když mu byly čtyři roky, viděl, jak trpasličí ozbrojenec, který se příliš při-blížil k bitevnímu drakovi, přišel jediným ležérním švihnutím ostnaté-ho ocasu o hlavu. Ta se několikrát odrazila od země a pak se zastavila přímo u Kořínkových nohou.

Kořínkovo srdce se zachvělo. Vzduch byl rozpálený a on měl vyprahlé hrdlo. Vnitřkem hřadové zbroje mu stékaly čůrky potu a končily až v botách. Bylo mu na omdlení. Sundal si rukavici, aby si z čela otřel pot. Pokusil se vytěsnit onu vzpomínku z mysli a třesoucí se rukou znovu namočil štětku do dehtu. Když ji zvedl, náramek z mušliček, který měl omotaný okolo zápěstí, tiše zachrastil.

Quenelda netrpělivě pozorovala, jak gnómský chlapec nanáší horký dehet. Byl tak pomalý! A vůbec mu to nešlo. Dokonce si v kbelíku máčel konečky vlasů spletených do copánků a zdobených korálky. Proč drakmistr nezasáhne? Mohla by tomu klukovi ukázat, jak by to měl dělat.

„Queneldo,“ Tangnostova zbroj zařinčela, když se otočil k odchodu, „chci jenom zkontrolovat jeden případ špatného zažívání. Dohlédni na toho kluka. Až skončí s tím dehtem, zavolej mě a dáme na to dlahu.“

Kořínkova nervozita ještě znásobila jeho nemotornost. Nešlo mu to a věděl o tom. Vrhl rychlý pohled na hraběcí dceru. Vždycky byla tak pyšná. Právě teď se na něj mračila, vlasy zastrčené za drobnýma špi-čatýma ušima, rty nesouhlasně semknuté v tenkou čárku. Čekala, až

24


udělá chybu, aby mu mohla předvést, jak by to mělo správně vypadat. A proč na sobě vlastně nemá hřadovou zbroj? Copak se nebojí, že ji některý špatně naložený drak spálí?

Velké zvony na zvonici Dračího paláce odbily hodinu pyšného kohouta. Skutečný kohout venku si poslušně odkašlal a připravil se, aby oznámil nový den. Pracovali celou noc! Žádný div, že má nervy na pochodu.

Quenelda si hlasitě povzdechla a začala netrpělivě podupávat nohou, až se jí na jezdeckých botách rozcinkaly spony. Nepravidelný rytmus lezl Kořínkovi na nervy. I Dva hlty, a je po tobě znervózněl a škubl ocasem.

Kořínek ztuhl. Dehet odkapával na podlahu.Když se Quenelda přesunula dopředu, aby draka upokojila, zadíval

se na ni. Byla tak sebejistá. Už jen její aristokratický tón hlasu stačil, aby Kořínek úlekem nadskočil.

Jako by mu četla myšlenky, Quenelda jen odevzdaně pokrčila rameny a otočila se zpátky k němu. „No tak se přece pohni,“ řekla nahlas, zakroutila hlavou a rozhořčeně obrátila oči v sloup.

Kořínek se zachvěl a couvl. Přitom upustil štětku do vědra. Vroucí dehet mu vystříkl na nechráněnou ruku a ošklivě ho spálil. Gnóm potlačil výkřik.

„Honem!“ Hraběcí dcera ho rychle protáhla okolo draka ke žlabu s vodou. Pevně mladíka přidržela za zbroj a strčila mu ruku až po loket do ledové vody.

„C-co to děláte?“ Kořínek téměř plakal bolestí.„Pokud chceš pracovat s bojovými draky,“ odsekla Quenelda, „radši

by ses měl naučit ošetřovat popáleniny. Studená voda zmírní bolest. Tu ruku tam zatím nech.“

Otevřela jeden z váčků na svém jezdeckém opasku a vytáhla malou skleněnou lahvičku. „Ruku,“ poručila mu úsečně.

Kořínek ji poslechl a snažil se nedat najevo bolest.

25


„Tsss,“ sykla Quenelda znechuceně. „Neměl sis sundávat rukavice. Ale to už teď určitě víš taky.“

Prsty i hřbet levé ruky měl spálené do masa. Pokožka plná puchýřů se už začala odlupovat. Jak Quenelda slíbila, studená voda a zklidňující zelená pasta skutečně otupily bolest. Neměly ovšem vliv na Kořínkovy planoucí tváře. Zatnul zuby. Proč s ním pořád zacházela jako s dítětem?

„Tohle by mělo z rány vytáhnout horkost.“ Quenelda nanesla silnou vrstvu masti. Pak svým jako srp zahnutým nožem uřízla pruh z dračích obvazů a pečlivě Kořínkovi ruku ovázala.

„Zítra určitě zajdi do lazaretu a nech si to prohlédnout.“ Vrátila mast do váčku. „Mělo by se to rychle zahojit. Tahle mast je skvělá na obnovení růstu šupin. A…“

„Obnovení růstu šupin?“ vykvikl Kořínek a zděšeně se zadíval na svou ruku. Nechtěl, aby mu narostly šupiny!

„Ale,“ ignorovala jeho přerušení Quenelda, „musíš tu ránu udržovat v čistotě, nebo se zanítí.“

„D-děkuju, paní Queneldo…“ vykoktal neohrabaně Kořínek, ale to už se od něj Quenelda odvrátila. Z venkovního můstku se ozvaly kroky.

„Tak co je s tím dehtem?“ zahřměl Tangnost, až oba nadskočili. Quenelda a Kořínek se na sebe letmo usmáli a vrátili se zpátky k pora-něnému drakovi.

***

O půl hodiny později drakmistr zálibně přelétl pohledem úhlednou litinovou dlahu držící pevně v závěsu drakův ocas a v duchu připus-til, že je velmi spokojený. Jen stěží držel své rozrušení na uzdě. Dal v sázku mnohé. Nejen svou reputaci, ale také svůj život. Hazard, řekli by mnozí lidé, kdyby znali pravdu. Jenomže hraběcí dcerka ho ještě nikdy předtím nezklamala a on nedělal ukvapená rozhodnutí.

„Ochraňuj Queneldu vlastním životem. Nauč ji všechno, co znáš,“ přikázal hrabě, když jmenoval Tangnosta drakmistrem. „Jako by byla

26


mým synem a dědicem, předurčeným pro Dračí ostrov. Ale dělej to potají, aby se to nedostalo do řečí. Draci ji milují a chrání. Byli svědky jejího narození. Kdo ví, co to může znamenat?“

A tak ji Tangnost tiše učil, stejně jako kdysi učil jejího otce, a sledoval, jak svými výkony zastínila i hraběte, když byl v jejím věku. Byl na ni pyšný jako otec na svou dceru. Kdyby byla hraběcím prvoro-zeným synem, odešla by na Dračí ostrov. Takhle všichni přisuzovali její úspěchy jemu, což bylo mnohem bezpečnější.

V myšlenkách se vrátil zpátky k bitevnímu drakovi. Takový úspěch! Samozřejmě za předpokladu, že si poradí s infekcí…

Jako by vycítil trpaslíkovo vzrušení, natáhl Dva hlty, a je po tobě krk a natočil hlavu, aby si prohlédl jejich dílo. Na jeho rudě a žlutě vzoro-vaných šupinách se jemně odráželo světlo lamp.

Při Th orově kladivu! Tangnost nasucho polkl, v žilách se mu rozlil příval adrenalinu. Cožpak by si Quenelda mohla být tak naprosto jistá, že je poraněný drak nepromění v hromádky popela, pokud by s ním skutečně nedokázala komunikovat? Až do této chvíle nevěřil, že je to skutečně možné. Neodvažoval se věřit, že by dítě opravdu mohlo pro-mlouvat k těm majestátním stvořením, že by je mohlo zaříkávat.

Koneckonců, s patřičným výcvikem se mohli naučit mluvit s draky i ostatní. On sám dokázal zachytit v mysli mlhavé obrazy a vycítit silné emoce, tak jako většina dračích kovářů a drakmistrů. Dračí páni z TDS sdíleli se svými draky pouto a díky tomu létali jako jediná bytost, jenže to byl výsledek mnoha let společné práce. Ale teď… teď uvěřil, že je to možné. Co ještě by ta dívenka mohla časem dokázat?

Důsledky pro válku by mohly být dalekosáhlé. Bojoví draci umírali rychleji, než mohli být nahrazeni. Císařští vraníci se množili jen jednou za sedm let. Šavlozubi snášeli jediné vejce.

Po smrti starého hraběte se hobgoblini rojili v ještě větším počtu. Pokud by dokázali ošetřovat poraněné draky a navrátit je do boje, jejich možnosti by byly nepředstavitelné! A ta kolébka, kterou Quenelda

27


navrhla pro zraněného draka… Musí se zeptat Odina, bratránka z Dračího ostrova, jestli by jejich mistři kováři dokázali něco takového vyrobit…

„Hotovo, Tangnoste?“ Quenelda se protáhla půvabně jako kočka a dlouze se napila ze své kožené láhve na vodu. Pak ji nabídla trpaslíkovi.

Tangnost přikývl. „Hotovo.“ Vděčně se zhluboka napil a zbytek vody si nalil za krk, aby se ochladil. Jeho předkové pocházeli z nehostinných pouštních hor Starého království, takže v hřadech netrpěl tak jako ostatní – ale přesto, tahle noc byla dlouhá a parná.

Otřel si knír a vrátil láhev Queneldě; pak se otočil k učedníkovi. „Jdi na kutě, hochu. Vypadáš vyčerpaně.“ Zamračeně pozoroval, jak ubohý gnóm unaveně klopýtá dolů po schodech. Přál si, aby se teď, když byl chlapcův otec pryč, mohl více věnovat jeho výuce.

Drak blízko nich vychrlil plameny. Stěna horkého vzduchu prolétla hřadem. Když oheň pohasl a kolem se znovu rozhostilo pološero, Quenelda si promnula bolavé spánky. Z únavy a ze zápachu síry a masti na šupiny ji bodavě rozbolela hlava. Tři žaludky Dvou hltů se znovu ozvaly a připomněly jí její slib.

„Má hlad.“Tangnost se usmál. „Taky jsem si všiml. To je moc dobré znamení.

No, až se mu ten ocas zahojí, bude si zase moct něco ulovit. Ale mezitím mu musíme pomoct znovu nabrat sílu. Marwoode!“ zvolal.

„Pane?“ Čeledín odložil na zem dvě putny uhlí a přiběhl k nim.„Přidejte mu ke žrádlu dalšího jelena a kbelík síry navíc. Uvidíme,

jak si povede za pár dní.“„Ano, pane!“Tangnost se zadíval na dívenku před sebou. V mihotavém světle

pochodní na zdech viděl, že Quenelda má obličej umouněný od kolomazi a prachu z mleté síry. Zmáčené rozcuchané vlasy měla špinavé, jako by si zaplavala v hradním příkopu. Smála se na něj a vypadala spíš jako po-mocnice ve stáji než jako hraběcí dcera. A jak hrozně zapáchala! Byla

28


nasáklá pachem draků a hřadů. Žádný div, že nastrojené mladé dámy u dvora se na její kousky dívaly s pohoršením a zděšením.

Tangnost, ve své špinavé zbroji zmáčený potem, si mozolnatou rukou prohrábl dlouhé černé vlasy, na spáncích už bohatě prokvetlé stříbrem a usoudil, že sám nevypadá líp. Její úsměv srdečně opětoval. Quenelda byla tak podobná svému otci – stejně odvážná a tvrdohlavá – a létat na dracích pro ni bylo stejně přirozené jako dýchat. Nebylo žádným překvapením, že chtěla jít v jeho stopách a vstoupit do TDS.

Cílevědomé a odvážné předsevzetí, ale bez valných šancí na úspěch. Od založení Akademie ve století rozvážného hranostaje na Dračí ostrov žádná žena, mimo ty s královskou krví, nikdy nevkročila, natožpak aby vzlétla k nebi na bojovém drakovi.

Oba unaveně sestoupili na prostřední můstek a Tangnost se s po-vzdechem rozhlédl. Nekonečná třetí hobgobliní válka krutě zredu-kovala počet draků v jeho péči. Od začátku letošního jarního tažení už v hřadu šavlozubů zely prázdnotou tři další ztichlé stáje. Tito draci a mnozí z jejich posádek se už nikdy nevrátí. Byla to daň, která se s každým měsícem zvyšovala.

Quenelda sledovala drakmistrův rezignovaný pohled a zachvěla se odporem. Dobře věděla, že pro hobgobliny je dračí maso pochout-kou. Z dračích kostí vyráběli velmi ceněné zbroje, jelikož věřili, že je ochrání před kouzelnými zbraněmi a dračími útoky.

Tangnost jí kývl na rozloučenou a zamířil do sedlárny, aby vyměnil hřadovou zbroj za svou kroužkovou košili, koženou kazajku, okované boty a zbraně.

Quenelda vykročila z bitevních hřadů do časného úsvitu. Hlava se jí točila vyčerpáním. Ostrý studený vzduch se přes ni přelil, jako by na ni vychrstli kbelík ledové vody, až jí přeběhl mráz po zádech. Zvedla oči ke kulatému úplňku měsíce sklizně, který zlatavě svítil na rychle se rozjasňujícím nebi. Až za dva týdny vyjde dvojice srpků měsíce lovu, její otec se vrátí domů.

29


Jen s obtížemi krotila své vzrušení.Když Tangnost potvrdil, že budou ošetřovat zraněného bitevního

draka, který při nouzovém přistání během útoku hobgoblinů rozmač-kal svého pána a zlomil si ocas, Quenelda si myslela, že si dělá legraci. Trpící a nešťastný šavlozub chrlil oheň na každého, kdo se k němu přiblížil na míň než padesát stop – dokud nedorazil hraběcí drakmistr s Queneldou v zádech. Bojový drak se okamžitě zklidnil a dovolil jim, aby přišli a mohli prohlédnout jeho rány.

Mám štěstí, pomyslela si Quenelda. Trpaslík dokázal s draky dělat cokoliv. Žádný div, že mu poté, co byl kvůli svým zraněním propuštěn od Kostilamů, nabídl místo i samotný velmistr, pan Hugo Mandrake. Tangnost ale raději zůstal se svým hrabětem v Dračím paláci a jeho pověst drakmistra brzy zastínila i jeho legendární činy na válečném poli.

A teď tohle! Dva hlty, a je po tobě přežije a vrátí se do boje. Jeden z otcových nejoblíbenějších bitevních draků bude znovu bojovat. Tohle nedokázali ani na Dračím ostrově, se vší svou vysokou magií a bojovými mágy. S učitelem, jako je Tangnost, a s otcem, vrchním ve-litelem TDS, teď určitě může dokázat to, co ještě žádná dívka: získat vytoužené místo v elitní Bojové akademii TDS na Dračím ostrově!

68

Kapitola šestáKapitola šestá

Panoš lady Queneldy

Ve chvíli, kdy Tangnost konečně objevil Kořínka schouleného v rohu přehlídkového prostranství, byla už velká hostina v ho-

dovní síni v plném proudu.„Tak tady jsi, Kořínku,“ řekl tiše. „Všude jsem tě hledal.“ Pak si všiml

gnómova uplakaného obličeje a napuchlých očí.„Takže už ti to řekli?“Kořínek beze slova přikývl. Bál se, že kdyby promluvil, začal by

znovu plakat.„Je mi to líto, chlapče.“ V Tangnostově hnědém oku zářil soucit.

Pomohl chlapci vstát a v drtivém objetí ho přitiskl na svou studenou kroužkovou košili a tvrzenou koženou zbroj. Kořínek se k němu přivinul a rozvzlykal se; do nosu mu vnikla známá vůně leštidla na zbroj a oleje na kůži.

Všechno se seběhlo tak rychle. Vzrušeně bušící srdce, lidé se strkali a bojovali o místa, z nichž by mohli pozorovat přistávající draky; nadšené výkřiky, když manželé, otcové, bratři a synové sesedali a vrhali se do náručí svých rodin. Náhlý strach, z nějž mu vyschlo v hrdle, jako by ho někdo udeřil do žaludku, když si uvědomil, že otec se domů nikdy nevrátí.

„Tvůj táta zemřel statečně. Když byl na výzvědách, zasáhla ho otrávená hobgobliní šipka… no tak, chlapče…“ Trpaslík ho držel,

69

Kapitola šestá: Panoš lady Queneldy

dokud nepřestal plakat, pak mu podal zmuchlanou vlnu, aby si osušil tvář. „Ale i se svou zraněnou dračicí se dokázal vrátit, aby varoval hraběte, a léčka hobgoblinů nevyšla. Byl to statečný muž a hrabě Rufus se mu odmění tím, že se o tebe postará. O svou budoucnost se bát nemusíš. Teď,“ přehodil přes rozechvělého gnóma svůj plášť z medvědí kožešiny a zamířil s ním ke kuchyním, „si s tebou chce hrabě promlu-vit. Ale nejdřív do tebe musíme dostat nějaké teplé jídlo – určitě jsi napůl zmrzlý.“

„S-se mnou?“ vykoktal Kořínek. Na okamžik zapomněl na své neštěstí a do žil se mu vlil adrenalin. „P-proč? Proč b-by chtěl hrabě mluvit se mnou?“

„Řekne ti to sám, chlapče,“ odpověděl Tangnost. Usadil Kořínka a podal mu misku ovesné kaše, z níž se ještě kouřilo, a kus teplého chleba. „Jez, chlapče. No tak jez!“

Kořínek si náhle uvědomil, že má hlad jako vlk, a hltal horké vločky tak rychle, až si spálil jazyk. Tangnost mu z velkého železného kotle nad ohněm, v němž bublala kaše, znovu naplnil misku a někde vyštra-chal i velkou lžíci medu, aby ji osladil.

Jakmile Kořínek dojedl a do tváří se mu vrátila trocha barvy, vytáhl mu trpaslík z vlasů pár stébel slámy a řekl: „A teď pojďme, chlapče. Hrabě je zaměstnaný muž. Nemá rád, když ho nechávají čekat, a hostina už začala.“

Přešli ztemnělé a prázdné přehlídkové prostranství, prošli přelid-něným nádvořím a pak se vydali chodbou, která se klenula pod mo-hutnými vnitřními hradbami a vedla k vlastnímu hradu. Kořínek už párkrát procházel pod ohromnými oblouky, po jejichž bocích se vypínaly vysoké strážní věže, když vyřizoval pochůzky pro Tangnosta. Tehdy také spatřil teplé žluté světlo, které se linulo z členitých oken, a mohutná dubová vrata za padací mříží. Ale dovnitř ještě nikdy nevkročil.

Nádvoří Dračího paláce bylo právě tak velkolepé, jak si je Kořínek

70


maloval ve své fantazii. V jeho srdci ležel hrad s mohutnou, mléčně bílou hlavní věží.

Jednotlivé generace v průběhu staletí postupně přidávaly svůj díl k jeho nádheře. Všude, kam Kořínek pohlédl, viděl chladné stojany s brněním a zaprášené praporce, měkkou záři křišťálu a stříbra, vyře-závané dřevo a tapisérie.

Vstupní síň byla ohromná a plná služebníků, vojáků i loveckých psů. Umně vytesané kamenné sloupy se tyčily k vysokému stropu skrytému ve stínech.

Tangnost jemně popoháněl udiveného Kořínka vzhůru po schodi-šti. Když procházeli okolo velké síně, pronikl k nim smích a hudba. Pokračovali dál, stoupali stále výš po mohutném točitém schodišti, vysoko do hlavní věže k soukromým hraběcím komnatám.

Dva strážci u dveří narovnali svá zkřížená kopí a s třesknutím je po-stavili na zem. Tangnost hlasitě zaklepal na železem pobité dveře.

„Vstupte,“ poručil hluboký hlas.„Jen dál, chlapče, on tě neukousne!“ Trpaslík postrčil Kořínka ote-

vřenými dveřmi do pokoje, osvětleného mnoha svíčkami. „Pane hrabě.“ Tangnost se uklonil a stáhl s sebou k zemi i zmatené-

ho Kořínka. Gnómovi bušilo srdce jako o závod. Pokradmu se podíval na hraběte Rufuse.

Hrabě seděl vedle krbu v křesle s vysokým opěradlem. Jeho dcera Quenelda stála za ním a dívala se z okna. Tvář jí napůl zakrývaly dlouhé sčesané vlasy. Obrátila se a zaškaredila se na Kořínka. Převlékla se do čistých šatů, pomyslel si Kořínek, ale stejně by si ji v kazajce barvy holubičí šedi, jezdeckých kalhotách a měkkých botách mohli snadno splést s chlapcem.

Tangnostovy uklidňující ruce spočinuly na ramenou pobledlého gnóma a popostrčily ho ještě o jeden krůček. Kořínek hlasitě popotáhl. Otřel si tvář rukávem kazajky a nervózně hleděl k zemi.

Hrabě Rufus mu vyprávěl, jak jeho otec padl v potyčce s hobgobliny

72


ve Vyjící rokli. Jak Lupen pod horami objevil dva hobgobliní prapory, a i když jej zasáhla otrávená šipka, dokázal doletět do pevnosti a varovat je před útokem. Jenom díky jeho statečnosti TDS zvítězila nad velkou přesilou. Pověděl mu, jak umírajícímu slíbil, že se postará o jeho syna, což znamená, že on, Kořínek, bude povýšen na panoše a okamžitě začne s výcvikem. Tangnost se osobně zaručil za jeho základní výcvik, po němž Kořínek začne plnit své povinnosti panoše jeho dcery, lady Queneldy, která ho naučí, jak se létá na dracích. Pokud to Kořínek zvládne, bude přiřazen ke Queneldině osobní gardě jako starší panoš. Bude prvním, komu bude prokázána tato čest.

Kořínek nechápal; on, pouhý učedník, má být povýšen na panoše? To bylo neslýchané. Strážný u dveří přešlápl. Felčar upustil svou nabě-račku do kotlíku, a zatímco ji lovil, rozkašlal se, aby zakryl své rozpaky. Popálil si přitom prsty, a tak tlumeně zaklel.

Jediný Tangnost se nezdál být překvapený. Ústa se mu zvlnila do úsměvu, ale moudře jej nechal ukrytý pod knírem.

„Lady Quenelda?“ zhrozeně vyjekl Kořínek. Slova z něj vylétla, ještě než je stačil zastavit. Queneldin zděšený pohled se jim víc než vyrovnal. Jakmile jí došla otcova slova, otočila se k němu.

„On?“„Pane hrabě…“ Tangnost vycítil, že se schyluje k bouři. Spěšně se

uklonil a znovu stlačil omámeného Kořínka na kolena. Pak oba rychle vycouvali ze dveří. Felčar je okamžitě následoval a po něm i jeho učedník, který s sebou vlekl kotlík. Sotva se dveře zavřely, Quenelda se obrátila zpátky k otci.

„Gnóm?“ zeptala se nevěřícně. „Učedník? A panoš?“Otec na ni ostře pohlédl. „Je to problém?“„Nikdy jsem neslyšela, že by byl gnóm povýšen na panoše.“„A já jsem nikdy neslyšel o dívence, která nosí jezdecké kalhoty

a létá v jedenácti letech na bitevních dracích. Ty ano?“„Ale proč učedník? Proč on, tati? Neumí ani létat! Stěží rozezná

73

Kapitola šestá: Panoš lady Queneldy

jeden konec draka od druhého. On…“ S podezřením, že právě nějak padla do pasti, se zarazila v polovině výčtu mnoha Kořínkových nedostatků.

Otec ji přejel pohledem. „Přesně tak, pískle. Ale naučí se to. Bude mít toho nejlepšího možného učitele. Tebe! Naučíš ho, jak se létá na dracích. Takže pokud neuspěje, budeš moct dávat vinu jen sama sobě. Nepoletíš mimo Dračí palác, dokud mu to nevštípíš, a nebudeš létat na Dvou hltech, dokud si Tangnost nebude jistý, že to zvládneš. Platí, pískle?“

Quenelda na něj poraženě zírala. „Ano, tati,“ zamumlala. „Platí.“„Dobře. Chlapec může může zahájit výcvik okamžitě. Tak,“ hrabě

unaveně vzdychl a s bolestným ušklíbnutím vstal, „musím jít dolů na hostinu a potom se postarat o další cechovní záležitosti. Ty začneš svůj vlastní výcvik s panoši, takže než se vrátím, budeš mít dost práce.“

Když odešel, Quenelda se kysele zašklebila. Vůbec se to nevyvíjelo tak, jak chtěla. Prosťáček jako panoš? Její panoš! A co hůř, odpovídala za jeho výcvik. Nechtěla zmeškat zimní turnaj – byl to nejvíc vzrušující svátek roku! Ale pokud měla opustit Dračí palác, potřebovala k tomu Kořínka. Bude to těžký úkol: na vlastní oči viděla, jak byl nemožný, co se týkalo draků. Takhle na Dvou hltech do bitvy nikdy nepoletí!

Naštvaně nakopla jakýsi kamínek na podlaze. Když se odrazil od brnění strážného a cinkl o okenní tabulku, ani se neohlédla. „Gnóm jako panoš!“ zamumlala.

Ne, pokud tomu bude moci zabránit.

Zoner Presstel.: 532 190 883e-mail: [email protected]

ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno 9 7 8 8 0 7 4 1 3 0 7 0 0

ISBN 978-80-7413-070-0KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR916DOPORUČENÁ CENA: 229 KČ

Jedenáctiletá Quenelda odmalička sdílí magické pouto s draky. Jejím nej-větším přáním je létat na jednom z nich a bojovat po boku svého otce, vrch-ního velitele Tajné dračí služby, v kruté válce proti hobgoblinům.

Zato malý gnóm Kořínek se snaží za každou cenu strašlivým drakům chrlí-cím oheň vyhnout, takže když je jmenován do funkce Queneldina panoše, začnou létat jiskry. Přesto se ti dva nečekaně spřátelí, a když pak Dračí palác začne ohrožovat nebezpečné magické spiknutí, bojují společně bok po boku.

Velkolepé bitvy, prastaré legendy a probuzená magie, ale také svižnost a vtip se splétají v tomto napínavém fantasy příběhu autorky Lucindy Hare.

Queneldina vášnivá láska k drakům vychází z obětavého nadšení Lucindy Hare pro všechna velká i malá stvoření. Spolu se svou rodinou sdílí domov poblíž Edinburghu s neustále se měnícím počtem zachráněných zvířat – od koček, psů, králíků a morčat až ke slepicím na útěku z velkochovů. Zaměřuje se na případy týrání a zabývá se zvířaty s problémovým chováním. Její přá-telé často prohlašují, že snad dokáže čarovat a mluvit se svými zvířecími přáteli, a pokud s nimi venku dovádí, vypadá to, jako by spolu tančili.

TA, KTERÁ TANČÍ S DRAKYLucinda Hare

Date post:	24-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	zoner-software-as
View:	231 times
Download:	0 times

Ta, který tančí s draky

Documents