Univerzita Palackého v Olomouci
Filozofická fakulta
Tematika moru v předbělohorských spisech
Magisterská diplomová práce
Studijní program: Česká filologie – historie
Vedoucí práce: Mgr. Jana Kolářová, PhD.
Autor: Bc. Veronika Otisková
Olomouc 2014
Prohlášení
Místopřísežně prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Tematika moru
v předbělohorských spisech“ vypracovala samostatně pod odborným dohledem
vedoucího diplomové práce a uvedl/a jsem všechny použité podklady a literaturu.
V Olomouci dne. ….……….. Podpis ………………………
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své práce Mgr. Janě Kolářové, PhD.,
za cenné rady a připomínky. Dále pak paní Petře Hofbauerové, působící v NK Praha,
za pomoc při shromažďování pramenů a také panu Janu Pařezovi, zaměstnanci
Strahovského kláštera, za skvělou komunikaci, pomoc a zpřístupnění potřebných
materiálů.
Obsah
1. Úvod...................................................................................................................... 1
2. Vývoj lékařství ...................................................................................................... 3
3. Demografický vývoj ............................................................................................. 6
4. Mor z lékařského hlediska .................................................................................... 7
5. Náhled na nemoci a mor v období středověku a raného novověku ...................... 9
5.1. Reakce a chování lidí v období epidemií ........................................................ 10
5.2. Viníci ............................................................................................................... 12
5.2.1. Židé .............................................................................................................. 12
5.2.2. Průvody flagelantů ...................................................................................... 14
6. Historie moru a jeho šíření.................................................................................. 15
6.1. Šíření moru v Evropě ...................................................................................... 15
6.2. Historie moru v českých zemích ..................................................................... 16
7. Tematika moru v předbělohorských spisech ...................................................... 18
7.1. Spisy s nábožensko-mravní tematikou ............................................................ 21
7.1.1. Prolog .......................................................................................................... 21
7.1.2. Původ moru ................................................................................................. 22
7.1.3. Hřích ............................................................................................................ 24
7.1.4. Útěk před morem ......................................................................................... 25
7.1.5. Problematika lékařství ................................................................................. 27
7.1.6. Zvláštnosti ................................................................................................... 27
7.2. Spisy s lékařskou tematikou ............................................................................ 32
7.2.1. Pouštění žilou .............................................................................................. 33
7.2.2. Ochrana před morem ................................................................................... 34
7.2.3. Znamení smrti a uzdravení .......................................................................... 35
7.2.4. Zvláštnosti ................................................................................................... 36
7.3. Spisy na rozhraní medicíny a náboženství ...................................................... 39
7.3.1. Původ moru ................................................................................................. 40
7.3.2. Lékařství ...................................................................................................... 41
7.3.3. Zajímavosti .................................................................................................. 42
7.3.4. Krátký vejpis vs. Spis o nemocech morních ............................................... 45
7.4. Beletristická díla.............................................................................................. 45
7.4.1. Hádání smrti s člověkem ............................................................................. 46
7.4.2. Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje ...... 48
7.5. Na rozhraní naukové literatury a beletrie ........................................................ 50
7.5.2. Limodis Epidemitica ................................................................................... 51
7.5.3. Srdečná stížnost na hříchy ........................................................................... 52
7.5.4. Hádání smrti s člověkem ............................................................................. 53
7.5.5. Obrana aneb praeservativum proti moru ..................................................... 54
7.5.6. Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje ...... 55
7.5.7. Závěrem ....................................................................................................... 55
8. Závěr ................................................................................................................... 57
9. Anotace ............................................................................................................... 61
10. Resumé ................................................................................................................ 62
11. Bibliografie ......................................................................................................... 64
11.1. Seznam pramenů ......................................................................................... 64
11.2. Seznam sekundární literatury ...................................................................... 65
1
1. Úvod
Tématem naší práce je morová epidemie, především tedy způsob, jak se
odráží v námi vybraných dobových spisech. Cílem této diplomové práce je hledání a
sledování výskytu morové tematiky v předbělohorských pramenech. Domníváme se,
že problematice této choroby v naší zemi dosud nebyla věnována dostatečná
pozornost, zvláště pak analýze dobových pramenů, které jsou v knihovnách a
archívech k dispozici. Sekundární literatura, která se nám dostala do rukou, se sice
moru věnovala, ale často pouze okrajově v kontextu s jinými chorobami. Za
nejkvalitnější monografii týkající se moru a pocházející z českého prostředí
považujeme Historii moru v českých zemích od Eduarda Wondráka.
Téma této diplomové práce jsme si zvolili jednak z vlastního zájmu o
choroby a infekční nákazy v předbělohorské době, jednak proto, že dokazuje velmi
zajímavé a kontrastní smýšlení lidí té doby. Neméně zajímavá byla také samotná
badatelská práce s originálními prameny, edičně dosud nevydanými. K dispozici
jsme měli prameny z celého 16. a počátku 17. století.
Naše práce s prameny se různila dle typu konkrétního zkoumaného díla.
Nejdříve jsme zvolili metodu analýzy pramenů, jejich rozbor a vyhledávání
nejzásadnějších bodů. Velmi potřebná byla také klasifikace, díky které jsme námi
sledované spisy rozdělili do čtyř kategorií, u nichž již bylo snazší zvolit jednotnou
metodu práce. U jednotlivých oddílů jsme pracovali buďto komparativní metodou,
což znamená, že jsme hledali shodné body jednotlivých děl dané kategorie, nebo
jsme pracovali s každým dílem zvlášť a snažili se poukázat na jeho nejvýznamnější
rysy.
Tato diplomová práce je rozdělena do dvou oddílů, teoretického a
praktického. Teoretická část sestává z pěti kapitol. První z nich pojednává o vývoji
lékařství v českých zemích, nejvýznamnějších medicínských převratech a dílech,
popř. o chorobách, které byly v té době aktuální. Následující kapitola je věnována
přehledu o demografickém vývoji v předbělohorské době, natalitě a mortalitě
v souvislosti s infekčními chorobami. Ve třetím oddíle se zaměřujeme na mor
z biologického hlediska. Zmiňujeme dnes již známého viníka choroby, a také
způsoby léčby. Kapitola čtvrtá pojednává obecně o tom, jak lidé v předbělohorském
období nahlíželi na choroby. Touto problematikou jsme se pak zabývali i dále u
2
konkrétních zkoumaných spisů. Tento oddíl dále obsahuje informace o chování lidí
v dobách příchodu infekčních chorob. Pojednáváme zde o hledání a trestání viníků,
ke kterému v těchto dobách také běžně docházelo. Poslední kapitola teoretického
oddílu má geografický podtext, její náplní je historie šíření moru jak v Evropě, tak i
v českých zemích.
Praktická část je tvořena jednou obsáhlou kapitolou, která je dále rozčleněna
do pěti podkapitol a dalších menších oddílů. Nejdříve zde hovoříme obecně o
spisech, které jsme zkoumali. Vysvětlujeme zde zvolenou klasifikaci a metody práce
s prameny. Dále je již analyzován každý tematický okruh pramenů zvlášť. Samotnou
kapitolu tedy tvoří spisy nábožensko-mravní, lékařské, spisy stojící na hranici mezi
nábožensko-mravními a lékařskými, nakonec také spisy beletristické. Poslední pátá
podkapitola pojednává o literárních rysech vybraných děl, jimiž se autoři snažili
pozvednout estetickou úroveň svých spisů.
Práce je zakončena závěrem, který přináší zhodnocení našeho bádání a
shrnuje závěry vzniklé při zkoumání těchto spisů.
3
2. Vývoj lékařství
Naši práci jsme se rozhodli situovat do období předbělohorského, tedy do let
předcházejících významnému mezníku českých dějin, roku 1620. Je ale nutné položit
si otázku: Jaký letopočet bude výchozím bodem pro naše zkoumání?
Pro rozvoj české medicíny, která je úzce spjata s tématem námi zvolené
diplomové práce, je jistě nejpřínosnějším rokem ten, kterým datujeme založení
pražské univerzity. Tímto letopočtem jsme se tedy rozhodli ohraničit i počátek
našeho zájmu o problematiku lékařství a morové nákazy.
Přesně 7. dubna 1348 panovník Karel IV. podepsal zakládací listinu Karlovy
univerzity. Fakulty, které v této době vznikly, byly čtyři: teologická, artistická,
lékařská a právnická. Pro náš výzkum je důležitým předělem právě ono datum
vzniku fakulty lékařské, díky níž se začala medicínská situace vyvíjet příznivěji pro
české země.
Prestiž této fakulty vzrostla velmi brzo, lékaři, kteří zde úspěšně ukončili svá
studia, mohli směle konkurovat vzdělancům z jiných částí Evropy. Doklady o
prvních lékařských zkouškách, dnes zvaných státnice, existují již z roku 1353.1
V důsledku zlepšení kvality medicínského učení v českých zemích se začaly
rozvíjet první lékařské instituce, diferencovaly se mnohé nemoci, které byly
v dřívějších letech často zaměňovány za jiné, postupně docházelo k objevům nových
léků.2 Lékaři ve 14. století dokázali používat amputace končetin, léčili bolest hlavy,
žaludeční neurózy, dokonce i psychické deprese, avšak s čím si poradit nedokázali,
byly tolik tragické a pro lidstvo zničující epidemie.3
Do poloviny 14. století byly pro českou, ale i evropskou medicínu zdrojem
všeho vědění spisy řeckého lékaře Galéna, pocházející z 2. století našeho letopočtu.
Ten však také sám přiznával, že v mnohém čerpal z let dřívějších, především z učení
Hippokratova4 (5. – 4. století př. n. l.). Hippokratovo učení bylo založeno na čtyřech
1 Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 52. 2 Tamtéž, s. 33. 3 Cantor, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství
CENTA spol. s.r.o., s. 15. 4 Otec medicíny, žil v 5. století před Kristem, stal se nejslavnějším lékařem starověku a vzorem pro
mnohé další generace
4
tělních tekutinách – krvi, žluči, černé žluči a hlenu, směrodatné pak pro stanovení
diagnózy bylo, která z tekutin v lidském těle převažovala. Nerovnováha tekutin
způsobovala nemoci, které se pak léčily právě podle toho, jaká tekutina v těle byla
nadbytečná.5
V období středověku a raného novověku se staly nejčastějšími lékařskými
postupy klystýr a pouštění žilou, které měly dorovnávat onu nerovnováhu tělních
tekutin zmíněnou výše. Obě tyto metody byly považovány za velmi užitečné a
efektivní, především tedy pouštění žilou, které se uznávalo jako účinná technika až
do 19. století.6
Tento galénovsko – hippokratovský systém však pozvolna přestal vyhovovat
moderním požadavkům medicíny. Mnohé nevysvětloval nebo byl přímo v protikladu
s pokrokovými postupy. Souvisí to i s nástupem renesance, která se u nás začala
rozvíjet se zpožděním za ostatními státy Evropy, až koncem 15. století. Byla spjata
s revolučními objevy jak na poli medicíny, tak i v jiných oblastech lidského života.
Objevy renesančních astronomů, jako byl např. Mikuláš Koperník, ovlivnily příznivě
i lékařské vědce a jejich smýšlení o lidském těle. Objevovala se stále větší potřeba
vymýšlet nová léčiva, potřeba vymanit se ze starých antických postupů a inovovat je.
Zde se větvily i přístupy lékařů té doby, někteří Galéna přímo zavrhli a snažili se o
vytvoření vlastních postupů, jiní k jeho dílu přistupovali kriticky a snažili se odstranit
chyby v jeho díle. Samozřejmě i v této době stále existovali věrní stoupenci Galéna,
potažmo Hippokrata, kteří na jeho medicínském modelu bezpodmínečně trvali.7
Pro novou éru bylo velmi důležité vydání vícesvazkového díla s názvem De
humani corporis fabrica libri septem z roku 1543. Autorem byl Andre Vesail,
původem z Bruselu, který působil na padovské univerzitě. Toto velmi významné dílo
položilo základy nové, moderní anatomii. Stejně důležité bylo dílo následující
5 Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 33. 6 Cantor, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství
CENTA spol. s.r.o., s. 15. 7 Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 34.
5
bezprostředně po Vesailovi s názvem Deset knih o chirurgii, jež vydal francouzský
chirurg Ambrois Paré.8
Lékaře v období středověku a raného novověku můžeme rozdělit do dvou
typových skupin: na ty léčitele, kteří pacienty poctivě obcházeli, vyptali se jich na
jejich nemoc, příznaky i průběh, a pak existovali i tací, co léčili nemoci na dálku,
většinou písemnou odpovědí postiženému. Takto se snažili chránit sami sebe a šetřit
drahý čas.9
Co se lékařství týče, můžeme od sebe oddělit 14. a 15. století, které bylo
typické častými morovými epidemiemi, a 16. století, v němž převažovala syfilitická
nákaza. V reakci na tyto pandemie měli čeští lékaři snahu vzdělávat se, často
cestovali do jiných evropských zemí, aby nabyli zkušeností a znalosti užitečné
k léčbě těchto zákeřných chorob. Ale jak jsme již zmínili, přestože medicína udělala
velký krok vpřed, přemoci epidemie se lékařům nedařilo.
Jistě nejvýznamnějším objevem renesance byl knihtisk, který velmi dobře
posloužil, samozřejmě mimo jiné, i medicíně. Tiskly se mnohé lékařské příručky,
brožury, herbáře a spisy proti moru, čímž se lékařské rady snáze dostávaly k různým
vrstvám gramotného obyvatelstva.
Dalším přínosem renesance byly zámořské plavby, které působily na
evropskou medicínu jak pozitivně, ve smyslu šíření nových poznatků a léků
z různých koutů světa, tak i negativně – docházelo k výměně chorob mezi
kontinenty, a tak se v Evropě poprvé objevily neštovice, tuberkulóza, příjice aj.10
8 Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 35. 9 Tamtéž, s. 50. 10 Tamtéž, s. 35.
6
3. Demografický vývoj
Zkoumání natality, mortality a dalších demografických aspektů dějin se
historikům od 16. století značně usnadnilo. V tomto období se totiž začaly objevovat
první matriky, které evidovaly všechny tyto dnes důležité statistické údaje. První
takovou důležitou matrikou byla jáchymovská, která se zachovala dodnes a pochází
z roku 1531.
Dnes už víme, že do 15. století zaznamenávaly naše země příznivý populační
vývoj, ten však byl v závěru století nepříznivě narušen z důvodu hospodářských
problémů, válečných konfliktů, neléčitelných epidemií, a také hladomoru.
Pro české země představovaly obrovské problémy morové epidemie, ale dnes
i zdánlivě banální nemoci, které se však pro zbědované obyvatelstvo stávaly
smrtelnými. Morová epidemie, jež se stala předmětem naší práce, však působila na
náš populační vývoj nejdramatičtěji.11
Počátkem 16. století došlo opět ke změně populačního stavu a vývoje českých
zemí, počet obyvatel se začal pomalu vyrovnávat a situace v zemi se zklidňovala.
Tento idylický vývoj však netrval příliš dlouho, přelom 16. a 17. století je opět
charakteristický obrovským úpadkem a úbytkem obyvatelstva českých zemí,
především v důsledku třicetileté války. Dalšími důvody vzestupu mortality byly opět
četné morové pandemie, syfilida a úmrtnost kojenců do jednoho roku. Strach ze
smrti byl v období středověku a raného novověku obrovský, tvořil důležitou složku
každodenního života lidí. Obavy se proto často promítaly nejen do spisů lékařských,
ale i do osobních výpovědí obyvatelstva zemí českých.12
11 Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 35. 12 Tamtéž, s. 37.
7
4. Mor z lékařského hlediska
Jak jsme již v dřívějších kapitolách zmiňovali, nebylo v období středověku a
raného novověku výjimkou, že docházelo k omylům v diagnostice chorob. Než se
rozšířily obecné informace o tom, jak se mor projevuje a co jej způsobuje, docházelo
k jeho záměně za jiné choroby, jako byla např. syfilida či rozličné kožní nemoci.
Samotné pojmenování nemoci nebylo vždy jednoznačné, jednou lékaři
použili názvu mor, jindy například označení zkažený žaludek, šelma aj.
Dnes již víme, že pokud hovoříme o moru v pravém slova smyslu, máme na
mysli infekční chorobu, která se na člověka přenáší především vpichem, který má na
svědomí nejčastěji blecha. Ta se nakazí z hlodavce, většinou jde o krysu.13
Pokud se do lidské rány, vzniklé po kousnutí, dostane i nebezpečný bleší trus,
infekce se postupně dostane do lymfatických žláz, dochází ke zduření mízních uzlin
a jejich následnému hnisání. Infikovaný pacient krvácí z nosu a ledvin, zvrací, nemá
chuť k jídlu.14 Tento typ moru označujeme jako dýmějový, jeho název je odvozen
od černých zduřenin (dýmějí) objevujících se po celém těle, nejčastěji však v podpaží
a tříslech. Bulky mají velikost od 1 cm do 10 cm a jsou velmi bolestivé (u 10%
pacientů byly dýměje objeveny až při pitvě uvnitř těla).15
Příznaky u pacienta jsou různé, má vysokou horečku, třesavku, na těle se mu
objevují tmavé skvrny, díky kterým dnes mor označujeme názvem černá smrt.
Může se stát, že se infekce rozšíří až do plic, pak hovoříme o moru plicním,
jehož příznaky jsou ještě horší, dochází k dušnosti, vykašlávání hlenu, který je
vysoce infekční a jímž se mor přenáší z člověka na člověka. Proto je tato forma moru
nebezpečnější a i její průběh byl mnohem dramatičtější.16
Pokud se člověk touto infekční chorobou nakazil, příznaky se projevily
během dvou dní, následně člověk v rozmezí 4-7 dní zemřel. Existovaly i výjimky,
lidé, kteří zázračně chorobu přežili, pak byli vůči moru imunní do konce svého
13 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 9. 14 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 16. 15 Cantor, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství
CENTA spol. s.r.o., s. 18. 16 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
10.
8
života. Šlo ale opravdu o ojedinělé případy. Přeživší byl nicméně do konce života
nemocí poznamenán, např. slepotou, kulháním apod.17 Při nakažení morem
dýmějovým byla mortalita téměř 80% a při plicním moru se jednalo takřka o 100%.18
Původcem této opravdu zákeřné choroby byl bacil Yersinia pestis, název nese
podle autora, který jej poprvé popsal. Roku 1894 tohoto mikroba objevili najednou
dva významní lékaři – Alexandr Yersin ze Švýcarska a japonský medik Shibasaburo
Kitasako. Výzkum týkající se morové nákazy poté o dva roky později rozšířili lékaři
John Simon a Georg Sticker, kteří prokázali, že se mor přenáší z potkana či krysy na
blechu, a pak dále na člověka. Na jiných kontinentech pak může být původcem
choroby i sysel, křeček, veverka aj.19
Pro výskyt epidemie byly důležité mnohé určující faktory, například existoval
rozdíl mezi venkovem a městem, ve kterém měl mor lepší podmínky pro své šíření –
větší hustota obyvatelstva, horší udržování hygieny aj. Další diferencí byla také roční
období, zatímco v létě se častěji objevoval mor dýmějový, v zimě to byl spíše mor
plicní.20
17 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 16. 18 Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 301. 19 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
11. 20 Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 40.
9
5. Náhled na nemoci a mor v období středověku a raného novověku
Jak ukazují nejnovější výzkumy mentalit, lidé v období středověku a raného
novověku považovali smrt za bezprostřední součást života, byli s ní smíření a
dokázali o ní otevřeně mluvit, pokud šlo o smrt přirozenou. Na mor, zemětřesení,
povodně, hladomory a jiné katastrofy, které si žádaly velké množství obětí, nahlíželi
lidé především jako na boží trest. V důsledku těchto katastrof se věřící zamýšleli nad
smyslem života, vyvstávaly různé otázky, např. je-li vůbec důvod žít podle desatera,
když smrt trestá bezvýjimečně a je k dobrým mravům slepá. Jiní považovali morové
pandemie za šanci odčinit své hříchy a dosáhnout spásy. Častá byla také slepá důvěra
v boží pomoc, proto se někteří lidé ani nesnažili morové nákaze vyhnout,
nepřibližovat se k nakaženým a přísně dodržovat hygienu.
Tematika božího hněvu se začíná objevovat i v písních, ve kterých se
objevují narážky na světský život sedláků, kteří se rádi oddávají tancům a
masopustním radovánkám. Od konce středověku se tematika apokalypsy objevuje
také ve výtvarném umění. V 16. století se začínají tisknout letáky s poučným
obsahem, jak by se měl člověk chovat, aby žil v harmonii s Bohem, např.
Rozmlouvání člověka se smrtí.21
Výjimečně se však v tomto raném období objevovaly i jiné náhledy na
epidemie. Někdy byly opravdu k věci, např. Boccaccio22 se zamýšlel nad původem
černé smrti. Hledal vztah mezi tím, jak by mohla souviset s geografickými
podmínkami, i tím, proč se na východě pandemie objevily již o desítky let dříve.23
Jindy šlo o holé nesmysly. Zde bychom mohli zmínit teorii původu morové
nákazy, která souvisí s exotickými hady. Správně se při této hypotéze přemýšlelo nad
tím, že nemoci se do Evropy šířily z východu, neuvažovalo se však o přenašeči
kryse, nýbrž o exotických hadech, kteří se po moři převáželi do Evropy. Jejich jed
měl být zdrojem infekce a zamořování ovzduší. Spisovatelé 14. století psali o tom, že
21 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, Nakladatelství
Vyšehrad, spol. s.r.o., s. 169. 22 Boccacciovo dílo Dekameron pojednává o skupině deseti lidí, prchajících z Itálie před morovou
epidemií. 23 Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 302.
10
v Číně a Persii docházelo k ohnivým dešťům, kdy z nebe pršela hejna jedovatých
hadů a štírů. Zastáncem takové teorie byl např. boloňský Gentil z Foligna, který sám
později na mor zemřel.24
Věřilo se také v možné znečištění ovzduší vlivem nebeských těles či
hnilobných výparů z nitra země. V důsledku tohoto znečištění kolovaly nejrůznější
pověry o způsobech ochrany před nakaženou atmosférou. Lidé kropili mince a
dopisy octem, vycházeli ven v maskách ve tvaru ptačí hlavy, v jejichž zobácích byla
uložena obranná vonná látka, mimo to užívali také očistných ohňů. Častá byla také
dezinfekce oblečení a domů pomocí parfémů, jejichž hlavní složkou byla síra.25
5.1. Reakce a chování lidí v období epidemií
Odezva lidu na morové epidemie byla různá. Šíření názoru o božím hněvu
zapříčinilo to, že se velké množství populace začalo častěji a intenzivněji modlit
k Bohu, žít střídměji a dodržovat desatero. Lidé se obraceli i ke Svaté Trojici, Panně
Marii a archandělům – Michaelovi, Gabrielovi a Rafaelovi. Důvěřovali také
patronům české země – sv. Václavovi, Vojtěchovi, Prokopovi, Damiánovi, Janu
Nepomuckému aj.26 Církev a kazatelé si připravovali pro věřící modlitby, které měly
sloužit k ochraně před morem. Objevovali se i konkrétní moroví patroni, např. sv.
Roch, sv. Šebestián, sv. Rosalie, sv. Dominik. „Ó svatý mučedníku Boží, sv.
Šebestiáne! který jsi pro svatou víru Ježíše Krista přeukrutně šípy prohnán byl,
shlédni z nebes výsosti na nehodné ctitele tvé… račiž se nás pro lásku ku Kristu
Ježíši ujmout a velebnou přímluvu svou… odvrátit ...smrtelné šípy… i metly
morového nakažení.“27 Takto nejčastěji začínala modlitba, která směřovala k sv.
Šebestiánovi, který měl nakaženému městu pomoci od vše ničící epidemie. Konaly
se morové mše, byly uctívány ostatky svatých, stavěly se morové sloupy na památku
24 Cantor, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství
CENTA spol. s.r.o., s. 129. 25 Delumeau, Jean: Strach na západě ve 14. – 18. století. Obležená obec I. Praha 1997, Nakladatelství
Argo, s. 126. 26 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 127. 27 Tamtéž, s. 128.
11
zesnulých.28 V některých městech docházelo i k ražbě morových tolarů a morových
medailí, sloužících jako prosba o přežití morové nákazy a poté i jako projev díků
přeživších.29
Existovali však i tací, kteří se odmítali vyhýbat nevázanému stylu života a
naopak vyhledávali zábavu, tanec, hudbu a zpěv, holdovali vínu a chutným
pokrmům.30 Jiní opouštěli svá rodná města, živnosti, ale i rodinu, prchali do měst,
která černou smrtí zasažena ještě nebyla. Bortily se veškeré morální zásady, které
člověk měl. Lidé opouštěli své nejbližší, odmítli ošetřovat a tlumit bolest svých
rodinných příslušníků, jen ti s pevným charakterem dokázali setrvat a starat se o
nakažené, na což samozřejmě v mnoha případech doplatili. Bohužel se objevovaly i
případy, kdy rodiče opouštěli své děti a příčila se jim starost o ně.31 Opakovaně se
vracející epidemie v lidech budily nervozitu, strach a často také zlo.32 Lidé se k sobě
díky obavám z nákazy nepřibližovali, nevycházeli z domů a žili ze zásob, které se
jim povedlo nashromáždit. Dokonce se objevovaly i případy, kdy byl dům, který byl
označen jako podezřelý, zatlučen dřevěnými prkny a hlídán strážníkem pro případ, že
by jej jeho obyvatelé chtěli opustit.33
Útěk byl často nejrozumnější variantou, kterou mohl člověk zvolit. Nejčastěji
se pro něj rozhodli lidé, kteří byli alespoň trochu majetní a na cestu se mohli vybavit
penězi, aby měli možnost jinde začít znovu.34
Zvláštní a výjimečný přístup byl v období epidemií také k pohřbívání.
V některých městech vznikaly speciální morové hřbitovy, častější však byla ta
varianta, že se vyhloubily hluboké jámy, do kterých se zesnulí bez ladu a skladu
naházeli. Obyvatelé města tak denně přicházeli do kontaktu s rozkládajícími se těly
28 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 135. 29 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
53. 30 Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 304. 31 Tamtéž, s. 306. 32 Delumeau, Jean: Strach na západě ve 14. – 18. století. Obležená obec I. Praha 1997, Nakladatelství
Argo, s. 123. 33 Tamtéž, s. 140. 34 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 26.
12
zemřelých, nedůstojně naházenými na sebe, což opět zvyšovalo nebezpečí nákazy.35
Mnohdy se v důsledku borcení společenských vazeb stalo, že se sousedi nebo rodina
o smrti člověka dozvěděli až podle zápachu tlejícího těla.
Pokud se pohřeb konal, nebylo výjimkou, že bylo najednou pohřbeno šest,
osm a mnohdy i více těl, obřady se urychlily a málokdy rodina a známí mrtvého
doprovázeli až k jeho hrobu.36
Jen málokterá města proti moru správně bojovala, jedním výjimečným
případem byla například italská Florencie, ve které se obyvatelé zbavovali odpadků a
nečistot a fungovala zde také karanténa u nakažených osob.37
5.2. Viníci
5.2.1. Židé
Objevovaly se i takové názory, že za mor jsou zodpovědné určité skupiny
lidí, nejčastěji to byli židé. Podezření vyvolalo např. to, že židé nechtěli pít vodu ze
studní, raději používali vodu tekoucí, a potřeba označit viníka rostla. Odtud byl jen
krůček k tomu, aby se rozšířila pověra o tom, že židé studny otrávili, a proto se této
vodě vyhýbají.38 Rozšiřovaly se také fámy o lékařích židovského původu, kteří se při
kontaktu s morem zázračně nenakazí, přičemž obyčejní lékaři umírají.
Kromě toho se také tradovalo, že v Toledu žije židovský medik, který vlastně
morovou nákazu uměle vyrobil, a to z těl sušených ještěrek a škorpiónů. Tuto
substanci měl pak šířit po celé Evropě tak, že ji v balících posílal svým židovským
známým z různých zemí a ti se měli postarat o jejich zamoření.39
35 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, Nakladatelství
Vyšehrad, spol. s.r.o., s. 169. 36 Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 308. 37 Tamtéž, s. 303 38 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
24. 39 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 24.
13
Středověcí lidé označovali židy za lichváře, pijavice chudých, lidé otravující
studny, z nichž pijí křesťané. Jejich odlišné chování si vybralo svou daň, lidé
nechápali jejich náboženství, odlišný životní styl, a proto se často stávali obětními
beránky, právě v dobách morových epidemií.40
Když byli židé označeni jako viníci morové epidemie, následovaly pogromy,
nejčastěji v Německu, ale i u nás. Takovým příkladem v českých zemích by mohl být
pogrom z Velikonoc roku 1350. Došlo k němu v Chebu, byli zde zabiti všichni židé
žijící ve městě, zvláště pak v uličce, která spojovala Provaznickou a Židovskou ulici.
Ta dodnes nese název ulička Zavražděných. Později Karel IV. toto město potrestal za
jeho kruté a bezcitné chování zrušením cechů.41
Židé se stali jakýmsi imaginárním nepřítelem, nejčastěji bývali upalováni,
jindy vplétáni do kol, pohřbíváni zaživa nebo dušeni v bahně.42 Mnoho z nich
dokonce ze strachu před vražděním páchalo sebevraždy – nejčastěji sebeupálením.
Města se v důsledku těchto sebevražd obávala nebezpečí otevřeného ohně,
díky kterému by mohla vyhořet celá obec, proto se objevovaly i případy, kdy byli
židé nahnáni na vhodné místo ve městě, kde byli upáleni všichni najednou, aby se
město těmito problémy nemuselo zaobírat.43
Tomuto hrůznému chování lidí přispělo už i výše zmiňované boření
morálních a etických pravidel, ke kterému v období epidemií docházelo. Strach ze
smrti způsoboval neomluvitelné chování. Nebylo výjimkou, že se s pogromy na židy
začalo ještě předtím, než mor do konkrétního města přišel, pouze jako prevence.
Pokud byli židé mučeni, občas se k něčemu přiznali, samozřejmě pod tíhou obrovské
bolesti a ve snaze zachránit si vlastní život, což bylo v samotném důsledku úplně
zbytečné, jelikož k jejich upálení či zabití došlo tak či tak.44
Bohužel je třeba říci, že ne vždy bylo chování lidí zdůvodnitelné strachem
z morové nákazy. Existovaly totiž i jiné důvody, proč byla vražda žida pro obyvatele
40 Delumeau, Jean: Strach na západě ve 14. – 18. století. Obležená obec II. Praha 1999, Nakladatelství
Argo, s. 101. 41 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 25 42 Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 311. 43 Tamtéž, s. 312. 44 Tamtéž, s. 312.
14
měst přínosem, především šlo o ekonomické problémy. Židé často půjčovali peníze
různým obyvatelům města, kterým se velmi hodilo, že s upálením svého věřitele
mizely i směnky, které spolu podepsali. Dokonce si lidé po pogromech rozdělovali
majetek, který po židovské rodině zůstal, a tyto hrozivé činy si omlouvali pomstou za
snahu židů šířit mor a zabíjet tak křesťansky smýšlející obyvatelstvo.45
5.2.2. Průvody flagelantů
Nebylo výjimkou, že se lidé v období černé smrti začali odvracet od Boha a
církve vůbec. Vedle toho nacházíme projevy vypjaté zbožnosti, jako byla od 13.
století procesí flagelantů. Tyto průvody se objevovaly nejčastěji v německé říši,
Polsku, Francii, Anglii a Nizozemí. Lidé se považovali za viníky epidemií, proto se
vydávali na tyto kajícné pochody, šlo většinou o trestance nebo velké hříšníky, kteří
se zalekli svého bezbožného života.
Při poutích se řadili do dvojic, procházeli kraje a veřejně se káli. Shromáždění
se většinou zastavilo na rozlehlém veřejném prostranství, kde se hříšníci hlasitě
zpovídali ze svých poklesků a bičovali se po nahých tělech. Nástroje užívané
k tomuto způsobu trestání byly zhotoveny z malých jehel, které se kajícníkovi
zabodávaly do zad, a celé trýznění trvalo tak dlouho, dokud laický mistr nedovolil
hříšníkovi přestat a neudělil mu rozhřešení. To se většinou stalo až tehdy, kdy měl
mučený celá záda rozdrásaná do krve.46
K těmto procesím se však často přidávali i různí povaleči, kteří využívali
pohostinnosti některých měst, užívali si pohodlí v domech, ve kterých se mohli
flagelanti po dobu své pouti ubytovat.
45 Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 313. 46 Tamtéž, s. 313.
15
6. Historie moru a jeho šíření
6.1. Šíření moru v Evropě
První zmínky o moru můžeme nalézt již v Bibli. Většinou však jde o obecné
označení různých nemocí a neduhů, hromadně pojmenovaných jako mor.
Za oficiálně první morovou epidemii v pravém slova smyslu můžeme
považovat tu z let 541 – 542. Jde o tzv. mor Justiniánův, který se vyskytoval v Malé
Asii a v Cařihradu. Podrobně jej popsalo mnoho dějepisců47 a jejich charakteristika
příznaků odpovídá současnému nahlížení na tuto epidemii.48
Důležitým mezníkem pro šíření této nemoci po Evropě byl rok 1347. Tento
letopočet souvisí se zavlečením choroby do sicilské Messiny. Do přístavu v tomto
městě připluly dvě lodě, které se vracely z obchodní cesty na Krym, kde se celá
posádka lodi nakazila dosud nepoznanou chorobou – morem. Epidemie se totiž již
dříve, přibližně okolo roku 1333 objevila ve střední Asii, odkud pronikla do Číny,
Indie a obchodními cestami přes jižní Rusko až na Krym.49
Z Messiny se pak mor velmi rychle rozšířil po celé Itálii, Francii, následně i
do celé Evropy a severní Afriky. Rozvoj lodní, ale i suchozemské dopravy šíření této
epidemie napomáhal a přirozené přírodní překážky, jako byly vysoké hory a stepi,
šíření této choroby také zastavit nedokázaly.50
Mor se do Evropy periodicky vracel, přibližně každých 10 let, někdy se však
periody zkracovaly, například na jednou ročně. Další zkoumání jednotlivých
morových ran v rámci celé Evropy však není předmětem naší práce, podrobněji se
však ještě zaměříme na historii morových epidemií v českých zemích.
47 Prokop z Caesarey, Enagrios Scholasticos, Jan z Efesu aj. 48 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
14. 49 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 14. 50 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
16.
16
6.2. Historie moru v českých zemích
První zmínky o moru v českých zemích jsou již z dob vydání Hájkovy
kroniky. Informace obsažené v této kronice však nemůžeme považovat za
věrohodné. Další zprávy týkající se černé smrti až do poloviny 14. století nejsou
rovněž příliš spolehlivé. Často se za mor považovala i náhlá úmrtnost obyvatelstva
v důsledku hladu. Ten způsoboval větší náchylnost k různým infekčním chorobám –
často pak zaměňovaných za mor.51
Oficiální evropská morová epidemie zavlečená z Krymu, kterou jsme výše
popsali, zasáhla české země jen okrajově. Již však v roce 1357 zaznamenáváme
první pohyb morové epidemie, od Žatecka směrem k Praze. Následně přicházely
epidemie v rozmezí 12 měsíců po sobě. Roku 1359 dokonce Arnošt z Pardubic
nařídil pobožnosti v Praze a masopustní úterý a pátek po celý rok.52
Další významné vlny přišly v letech 1380, 1381 a 1382. Mor se nevyhnul ani
období, které je spjato s husitskými válkami, dokonce se uvažovalo i nad tím, že na
mor zahynul slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. V letech 1437 – 1439 umíralo
v Praze až sto lidí denně.53
Ani 16. století nebylo od moru vysvobozeno, avšak s rozvojem knihtisku se
začínají šířit první informace o tom, jak se před ním alespoň částečně chránit. Proto
je toto století plné naučných spisů týkajících se moru. Epidemie se však objevovaly
rovněž periodicky a pravidelně jako ve stoletích předcházejících, např. v letech 1520,
1521, 1529, 1542, 1551 atd.54
V 17. století mor řádil nadále, ovšem ne už v takové míře jako ve stoletích
předcházejících. Můžeme zmínit například rok 1606, ve kterém došlo k přeložení
51 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
15. 52 Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 31 53 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
25. 54 Tamtéž, s. 40.
17
říšských kanceláří z Prahy do Litoměřic z důvodu moru. Další epidemie v letech
1679 – 1680 si vyžádala v Praze okolo 6 tisíc obětí.55
Po delším klidovém období se epidemie objevila i v 18. století, a to konkrétně
roku 1713. Z tohoto období již existují velmi spolehlivé záznamy, s konkrétními
počty mrtvých ke každému dni. Roku 1715 pak nákaza vrcholila na Moravě, zatímco
v Čechách již byla v útlumu.
A konečně 17. února 1716 došlo k otevření hranic a české země mohly zase
začít obchodovat s okolními zeměmi, důvodem pro tento krok bylo úplné vymizení
nákazy. Od tohoto roku se mor již v českých zemích neobjevil.56
55 Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
60. 56 Tamtéž, s. 83.
18
7. Tematika moru v předbělohorských spisech
Jak je již zřejmé z názvu kapitoly, předmětem naší práce jsou spisy
s morovou tematikou, jejichž nejpozdějším rokem vydání je 1620. Rozpětí námi
zkoumaných prací je přibližně 120 let, přičemž nejmladší spis, u kterého je uveden
rok vydání, je z roku 1507.
V naší práci jsme se rozhodli věnovat především česky psané předbělohorské
literatuře.57
Pro naše potřeby jsme si spisy rozdělili do čtyř kategorií, které budou dále
předmětem jednotlivých podkapitol. Při zkoumání jednotlivých děl jsme se rozhodli
pro tento postup, neboť způsob nahlížení na morové epidemie byl v jednotlivých
spisech velmi různorodý.
V každé z těchto čtyř kategorií spolu koexistují spisy, které jsou podobného
zaměření, shodují se v tématech, motivech i náhledech na nemoci. Jistým společným
rysem všech námi zkoumaných prací je jejich žánrová hybridizace, podstatou níž je
vkládání pasáží jiného žánrového zaměření, než je samotný hlavní text. Může jít
např. o časté vměšování modliteb do hlavního textu práce, nebo jejich vkládání na
závěr jako samostatný oddíl.58 Četnějšími literárními vsuvkami bývají citované a
komentované pasáže z Bible, především tedy u děl s nábožensko-mravním
charakterem. Tyto úryvky autorovi většinou slouží k doložení názoru a potvrzení své
myšlenky, která je v souladu s Písmem.
Zakončení (epilogy) těchto předbělohorských památek bývají také velmi
rozličné a stojí za zmínění, často totiž dochází k žánrové hybridizaci v samotném
závěru díla. Setkali jsme se s uzavřením citáty, písněmi, modlitbami, básněmi aj.
Žánrová hybridizace u těchto děl nám mnoho napovídá i o samotném
autorovi. Užívání ozvláštňujících prostředků zvyšuje kvalitu literárního díla,
napomáhá k jeho čtenářské recepci a také k přesvědčení čtenáře o pravdomluvnosti
autora. Důležité jsou zejména již zmiňované citace z Bible, které na křesťansky
smýšlejícího člověka působily hodnověrným dojmem.
57 Spisy potřebné k sepsání naší diplomové práce uvolnila pražská Národní knihovna a také
Strahovský klášter, věnovat jsme se rozhodli především česky psané předbělohorské literatuře. 58 MALURA, Jan a kolektiv: Žánrové aspekty starší české literatury. Ostrava 2010, s. 101.
19
Kromě žánrové hybridizace je také nutno zmínit vkládání cizojazyčných
pasáží do stěžejního textu pramene. V námi zkoumaných spisech jde výhradně o
latinské pasáže. Jejich smysl dle našeho mínění není jednoznačný. U některých
autorů se latina objevuje jen minimálně, například pokud vypisují přísady do receptů
proti moru. Tito autoři ale většinou i danou pasáž přeloží a komentují ji. Jiní vkládají
do prací rozsáhlé latinské odstavce, kterým se dále nevěnují a nepřekládají je. Dalo
by se uvažovat nad významem těchto cizojazyčných vsuvek. Může jít o snahu
přesvědčit čtenáře o autorově vzdělání, znalostech a erudici, ale také je možno
v některých dílech vycítit snahu autora předvést své rozsáhlé cizojazyčné znalosti.
V menším množství se v dílech objevují i exempla,59 ke kterým lze řadit
citáty či moralistické průpovídky, často samotným autorem přeložené z latinského
jazyka.60
Mnohdy se v této literatuře objevují paratexty, které sice nepovažujeme za
projev žánrové hybridizace, ale i přesto stojí za zmínku. Jde o rozsáhlé promluvové
části stojící před hlavním textem – tedy prology, které jsou jiného žánrového
zaměření nežli žánr hlavního textu. Tyto úvodní pasáže byly pro humanistickou
literaturu typické, dokonce měly v některých případech větší význam než samotné
dílo.61 Prology jsou různého druhu, slouží k lepší recepci, k seznámení s autorem, či
k samotné propagaci díla. 62
Jak již bylo výše zmíněno, pracovali jsme se čtyřmi různými podkategoriemi, dle
zaměření jednotlivých spisů. Nejpočetnější skupinu tvoří prameny s nábožensko-
mravní tematikou, resp. funkcí. U těchto památek existuje velké množství styčných
bodů, jednoznačně však dominuje bezmezná víra v Boha a nahlížení na epidemii
jako na boží trest.
Předmětem našeho zkoumání budou další shody a rozdílnosti těchto spisů. U
většiny z nich jsme se setkali s podobnými pasážemi, věnujícími se typům hříchů, 59 Chápeme tento termín nejen jako označení žánru, ale rovněž jako funkční výměr textu (didakticky
či argumentačně zužitkovaný příběh). Řadíme sem bajky, anekdoty, hagiografické útvary atd. 60 MALURA, Jan a kolektiv: Žánrové aspekty starší české literatury. Ostrava 2010, s. 105. 61 Jako příklad můžeme uvést předmluvu Viktorina Kornela ze Všehrd k překladu díla Jana
Chrysostoma Knihy o napravení padlého, v níž Kornel formuluje „program“ jazykově českého
humanismu. Viz k tomu např. Bohatcová, M.: Úvodní texty (dedikace a předmluvy) v pražských
tiscích rudolfinské doby. In: Polišenský, J. (ed.): Češi a svět. Sborník k pětasedmdesátinám Ivana
Pfaffa. Praha 2000, s. 46-54. 62 MALURA, Jan a kolektiv: Žánrové aspekty starší české literatury. Ostrava 2010, s. 100.
20
původu epidemie, typologii moru atd., zajímavé je pak obzvláště to, v čem se tyto
jednotlivé kapitoly liší.
Druhá skupina pramenů je tvořena spisy, které jsou čistě lékařské povahy. Jde
o spisy s naučným zaměřením, které měly sloužit potřebě lidu předbělohorské
epochy. Rozdíly mezi jednotlivými díly jsou u této kategorie nejmarkantnější.
Jednotlivé kapitoly, které se v těchto spisech vyskytují, jsou do jisté míry podobné i
oddílům spisů náboženských. To platí pouze tehdy, pokud hovoříme o názvu dané
kapitoly. Obsah se pak již logicky liší. Typickým příkladem je kapitola o původu
moru, kterou často obsahují i takto zaměřené spisy, ovšem užito bývá racionálního a
biologického výkladu, na rozdíl od spisů nábožensko-mravních. Spisy lékařské
bývají velmi strohé, nejsou v nich rozsáhlé pasáže o pravé víře jako u spisů první
kategorie. Nejvýraznější odchylkou od spisů předchozích jsou jistě kapitoly, v nichž
se setkáváme s rozličnými recepty, které měly sloužit člověku k uzdravení či ochraně
před morem. Tyto prameny na čtenáře působí čtivějším a zajímavějším dojmem.
Třetí kategorii pak tvoří spisy tvořící jakýsi přechod mezi nábožensko-
mravními prameny a prameny lékařskými. Po podrobnějším zkoumání těchto
památek nebylo možné dílo s určitostí zařadit k jedné či druhé kategorii, s jistotou
však můžeme říci, že se vždy k jedné více kloní.
Poslední oddíl obsahuje spisy, které pojednáváme samostatně a oddělujeme je
od všech předchozích. Hovoříme o dílech beletristických, většinou dialozích dvou
lidí, debatujících o problematice moru či smrti. Jako stěžejní práci této kategorie
bychom uvedli spis Jana z Bakova – Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem
lékařským o moru maje, jenž skvěle slouží naší práci, neboť jak se dále dozvíme, je
rozhovorem dvou lidí, z nichž jeden je zastáncem božího původu nemoci a druhý je
erudovaným lékařem.
Na závěr ještě nutno dodat poznámku, že při následujících citacích
z předbělohorských pramenů pracujeme s transliterací, jejíž pravidla formuloval Jiří
Daňhelka, a těchto zásad se přidržujeme.63
63 http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicnipoznamka.aspx?id=DanhelkaSmernice
21
7.1. Spisy s nábožensko-mravní tematikou
Jak již bylo výše zmíněno, tyto spisy tvoří kategorii, která je kvantitativně
nejrozsáhlejší. Rozhodli jsme se zařadit k nim ta díla, která původ nemoci nacházejí
v božím hněvu, způsobeném hříšným chováním lidí. Jde o spisy Kázání kratičké o
moru, Srdečná stížnost na hříchy, Knížka o nakažení povětří, Krátké naučení kterak
se lidé pobožní v čas moru chovati mají, Obrana aneb praeservativum proti moru,
Limodis Epidemitica.
Postup, který jsme pro naši analýzu pramenů zvolili, je komparatistický,
vychází ze srovnávání jednotlivých spisů a hledání shod a rozdílností. Na konci
kapitoly se pokusíme vyzdvihnout zajímavé a výjimečné pasáže jednotlivých spisů.
7.1.1. Prolog
Vhodné je začít od úvodních pasáží jednotlivých děl. Jak jsme již na počátku
této kapitoly zmínili, v dílech často nacházíme paratexty, tedy rozsáhlé promluvové
části v předmluvě samotné práce.
Velmi zajímavý paratext obsahuje dílo Knížka o nakažení povětří, jejíž prolog
je tvořen dopisem Václava Želotína. Ten píše svému příteli, urozenému pánu
Martinu Zbyňkovi z Letošic o tom, že se rozhodl přeložit Garceaeusovo dílo, a
vykládá zde také své důvody, proč se takto rozhodl. V tomto několikastránkovém
dopise, i když jen velmi okrajově, vysvětluje svůj vlastní pohled na morovou
epidemii, kterou vnímá jako spravedlivý trest boží.64
Podobného typu je i prolog u spisu Krátké naučení kterak se lidé pobožní
v čas moru chovati mají, jehož autor sice není znám, ale úvodní promluvu si zde vzal
na starost tiskař – Daniel Adam z Veleslavína. Stejně jako Želotín zde Daniel Adam
předkládá svůj vlastní pohled na morovou problematiku. Nabádá čtenáře k tomu, aby
se věnoval ustavičnému modlení, neboť jen to je opravdovým lékařstvím proti
moru.65
64 GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický, nepag. 65 Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam
z Veleslavína, nepag.
22
Václav Dobřenský prolog ke svému spisu Srdečná stížnost na hříchy tvořil
sám, opět se setkáváme s formou dopisu. Tento list je věnován purkmistrovi Jiříku
Břídilovi a slouží opět snaze autora vysvětlit adresátovi svůj postoj. Z toho důvodu
již na prvních dvou listech poznáváme, že Dobřenský chápe nemoc jako projev
božího hněvu, po kterém přichází trest, který je spravedlivý a uměřený lidským
hříchům.66
Limodis Epidemitica [etc], dílo sepsané Zacharyášem Bruncvíkem, má
paratextové části dokonce tři. První část tvoří kratičká úvaha s názvem: Co je to pán
Bůh?67 Dále následuje latinský citát, přeložený samotným autorem, a poté dva
rozsáhlé úryvky z Bible.68
Výjimečný a odlišný je v prologové části spis Jana Achilla Kázání kratičké o
moru. Dílo uvádí dopis samotného autora, toho času působícího v kněžském řádu,
který svůj spis věnuje obyvatelům jednoho města – Pacova. Zajímavé je také to, že
jako jediný z autorů hovoří o jedné konkrétní morové ráně, a to té, která město
postihla v roce 1598. Smyslem tohoto dopisu je rozšířit autorovy myšlenky mezi
větší množství prostých lidí, Achilles proto prosí vrchnost, ke které svůj dopis
směřuje, o co nejrozsáhlejší propagaci svého díla.69
Obrana aneb praeservativum proti moru prolog jako takový nemá. Úvod je
však tvořen písní, setkáváme se zde tedy s žánrovou hybridizací. Autorem této písně
je Mikuláš Troil, který ji sám označuje jako národní chorál.70
7.1.2. Původ moru
Jako úvod pro tuto podkapitolu nám poslouží definice kněze Jana Achilla,
který o moru píše: „Jest pokuta Pána Boha našeho, kterouž posílá na lidské pokolení
pro mnohé hříchy jejich a tou pokutou Boží v rychlosti množství lidu skrze smrt
z toho světa vykročí.“71 Toto vymezení by mohlo fungovat jako společný názor
66 DOBŘENSKÝ, Václav: Srdečná stížnost na hříchy [etc]. Praha 1582, Daniel Adam z Veleslavína,
nepag. 67 BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag. 68 Tamtéž. 69 ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag. 70 Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag. 71 ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
23
všech dalších spisů, neboť každý vychází z toho, že za původem nemocí stojí
samotný Bůh.
Podobný odstavec můžeme najít i v díle Obrana aneb praeservativum proti
moru, jehož neznámý autor tvrdí: „ […]války, mor, hlad i jiné všelijaké neřesti a
případnosti, kteréž na tento svět na lidi v něm bývající přicházejí: ty všecky z vůle,
z moci dopuštění Pána Boha všemohoucího se dějí.“ 72
Některé spisy však hledají vlastní cestu vysvětlení původu moru a tyto
jednoznačné definice rozšiřují. Takovým spisem je Bruncvíkova Limodis
Epidemitica. Původ moru je dle autora dvojí, dělí se dle příčin, které mor způsobují.
Hovoří se zde o původu fyzickém a teologickém.
Fyzický se dále dělí na astrologicko-hvězdářský a původ fyzických lékařů.
Astrologicko-hvězdářské příčiny jsou obšírně vysvětlovány, až autor spíše než cokoli
jiného působí jako velmi erudovaný astrolog (na desítkách stran jsou vypsány
jednotlivé letopočty, kdy k těmto špatným seskupením docházelo, i všechny
nepříznivé planetární kombinace). Podstatou je, že autor píše o příchodu moru
z důvodu špatné konstelace planet, hvězd. Údajně pak především Jupiter, Saturn a
Mars škodí lidem svou jedovatou zlostí.73 Dle Bruncvíka je velmi důležité sledovat,
zdali se na obloze objeví kometa. Se stejnou periodou, s jakou se na obloze objevují
komety, se totiž objevuje i mor.74
Původ fyzických lékařů je způsoben buďto nakažením povětří či vod. Dalším
důvodem mohou být také páry vystupující z nitra země nebo skalních rozsedlin.
Mohlo by se zdát, že tento spis má tedy i jiný způsob nahlížení na morovou
epidemii. Ale autor nám tyto naše poznatky velmi záhy vyvrací tvrzením, že ke
špatné konstelaci planet, hvězd ani ke zkažení vod apod., nedochází náhodou –
trefuňkem, nýbrž skrze boží vůli, jelikož Bůh je stvořitelem všeho na zemi, a on sám
rozhoduje o usmrcení, oživení a díky jemu jsou lidé živí a hýbou se. Bez jeho vůle
člověku nevypadne jediný vlas. Proto tento spis stále řadíme k nábožensko-mravním,
neboť i přes snahu autora uvést i jiný původ nemoci než náboženský, ve výsledku i
tento zařadí pod boží vůli.75
72 Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag. 73 BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag. 74 Tamtéž. 75 Tamtéž.
24
Teologický výklad je již známý boží trest seslaný na lidské pokolení kvůli
jejich hříchům. Oproti předchozím fyzickým příčinám se zde píše navíc o tom, že
Bůh nepotřebuje ani planety, ani vody či páry k tomu, aby na zem seslal morovou
epidemii, dokáže působit i bez pomocných prostředků. 76
Celý svůj výklad končí autor slovy: „Příčina tehdy morního nakažení vedle
teologův jest toliko jediná, totiž hřích, jak originální, v němž se počínáme a rodíme,
tak aktuální, kterého trojím způsobem, myšlením, slovy, skutkem se dočiňujeme a
skrze to, mzdu hřícha, jenž jest smrt, na sebe uvozujeme.“77
7.1.3. Hřích
Opět jde o tematiku, která je obsažena ve všech zkoumaných spisech z této
kapitoly. Hovoří se zde o závažnosti jednotlivých hříchů i o tom, které Boha rozlítí
nejvíce. Zde se většinou autoři spisů shodují. Garceaueus se ve své Knížce o
nakažení povětří rozepisuje a vypočítavá šest nejhorších hříchů, pro které je lid
trestán morovou ranou. Jde o: 1. potupu slova božího, 2. potupu jiných božích
nařízení, 3. potupu zázraků a znamení božích, 4. pyšné chování a špatné užívání darů
nám bohem propůjčených, 5. nadutost a 6. všechny ostatní špatné hříchy – sebeláska,
lakomství, hrdost, rouhání, nevděčnost, bezbožnost, žádná láska k bližnímu či
rodičům, rušení úmluv a smluv, nestřídmost, nepokojnost aj.78
Podobnou škálu hříchu determinujících mor sepisuje Bruncvík, v jehož spise
se dočteme o čtyřech hlavních lidských prohřešcích. Oproti Garceaeusovi je ovšem
nestaví všechny na stejnou úroveň, nýbrž je řadí sestupně od nejhoršího. Jeho
stupnice vypadá takto: 1. potupa či zlehčení slova božího, 2. pohrdání a ignorace
nebeských znamení a zázraků, 3. člověk ve svém zdraví a štěstí zapomíná na Boha či
na své povolání, 4. života bezbožnost, pronášená myslí, skutkem, slovy. 79
U tohoto oddílu se setkáváme i s kopírováním a inspirací autorů od sebe
navzájem, například Achillovo dílo Kázání kratičké o moru má výčet hříchů do
písmene stejný jako Garceaeusovo, a nejde zde jen o stejné typy hříchů, nýbrž o
kopii celé kapitoly z Garceaeusova spisu. 76 BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag. 77 Tamtéž. 78 GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický, nepag. 79 BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag.
25
7.1.4. Útěk před morem
Je pochopitelné, že lidé i přesto, že na ně kazatelé a církev působili, hledali i
jiné možnosti, jak se před morem zachránit. Již v dříve zpracovaných kapitolách
jsme psali o tom, jak útěky v období epidemií rozdělovaly rodiny, rušily mravní
zábrany atd. Této problematice se velmi rozsáhle v Kázání kratičkém o moru věnuje
Jan Achilles. Jako kněz jednoznačně útěk před morem neuznává a má k tomu své
důvody, o kterých rozsáhle pojednává. Jelikož je mor dle Achilla božím trestem, je
nesmyslem snažit se před ním skrýt. Bůh je totiž podle autora čerpajícího z Bible
všudypřítomný, takže jakýkoli útěk před jeho vůlí nemá smysl. Dalším potvrzením
jeho myšlenky, zavrhující odchod z nakaženého povětří, je to, že délka lidského
života je vyměřena Bohem, tím pádem nemá smysl snažit se jej uměle prodlužovat,
je-li náš osud předem daný. Achilles ve svém spisu radí lidem dát se raději na
pokání, u něhož je šance, že Bůh chyby odpustí a smiluje se, jako je tomu v mnoha
příkladech z Bible.
Posledním odstavcem vztahujícím k této problematice je ten, ve kterém se
píše o lidech, kteří od svých bližních odešli a stejně se morem nakazili. Achilles se
domnívá, že pokud lidé, kteří žijí střídmě, ve zdraví a lásce, zůstanou v městě, v
němž řádí mor, mohou přežít, pokud navštěvují své sousedy a žijí dle desatera.80
Achillův náhled je asi nejpřísnější, neboť únik do jiného města a čistého ovzduší
považuje za hřích. Člověk se tak protiví vůli Boha a zpochybňuje jeho správné
úmysly a rozhodnutí. 81
V díle Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají je
útěkům věnována celá polovina spisu. Stojí v protikladu k spisu předcházejícímu,
neboť povoluje odchod z města a nakaženého povětří. Má to však svá pravidla. Dle
autora může město opustit člověk, který nemá žádných závazků, smluv či rodinných
vazeb; v tomto případě pak nepáchá hřích. Autor dále tvrdí, že člověk, který se
rozhodne v morovém povětří setrvat a město neopustit, nepokouší Boha, ani na sebe
nepřivolává jeho hněv. Je to tedy jen na svobodné vůli každého.82
80 ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag. 81 Tamtéž. 82 Tamtéž.
26
Autor nenutí, ale snaží se čtenáře navést na správnou cestu (tedy setrvat
v nakaženém městě), argumentuje podobně jako v předchozích spisech, tedy – život
máme bohem vyměřený, není tedy důvod snažit se před smrtí někam schovat.
V dalších částech svého spisu vyjmenovává ty, kteří město opustit nemohou,
a těch je naprostá většina. Jsou to tito lidé: „1. Nejprve kazatelé a učitelé slova
Božího, kteřížto mají býti učení pastýři svých ovcí a ne nájemníci toliko. 2. Lékaři
města, apatykáři, soudcové, purkmistrové, konšelé písaři, ouředníci města a obce, i
duchovní správcové. 3. Všichni kteříž sobě tím zavázáni jsou, aby jeden druhého
v čas nebezpečenství neopouštěl, jako manželé, rodičové, děti, přátelé krevní i
příbuzní, poručníci, sirotci, páni, služebníci a jiní těm podobní […]. 4. Mající na sobě
ty ouřady, kteříž bez přítomnosti vlastní jejich osoby skrze nějakého místodržícího
spraveni býti nemohou. 5. Soused souseda potřebujícího rady aneb pomoci jeho
nemá v mor opouštěti […]. 6. Každý člověk, chce-li křesťanem býti a neslúti tolik
zavázán jest, aby člověka bližního svého, Bohatého, chudého, známého, neznámého,
přítele, nepřítele, tovaryše, přespolního, vedle možnosti a náležitosti neopouštěl. Neb
ho k tomu vede zjevné Boží přikázání: Milovati budeš bližního svého jako sebe
samého […]. 7. Také povinen jest zůstat každý ten, jehožto nepřítomnost jest
bližnímu škodlivá, nespravedlivá, nebezpečná a ku pohoršení.“83Autor se zmiňuje
také o tom, že kdo uteče, aniž by dbal na své povinnosti, ten se stará a zasluhuje o
ještě větší zamoření ovzduší.84 Je tedy velmi těžké představit si, kdo měl právo město
opustit, aniž by se protivil některé z těchto sedmi zásad.
Problematiku útěků z města řeší i Obrana aneb praeservativum proti moru.
Nedozvíme se zde nic nového, autor obrany opět nabádá lidi, aby nakažené povětří
neopouštěli, neboť vše je v rukou božích. Naopak se snaží na čtenáře působit tak, aby
navštěvovali nemocné příbuzné, neboť jim to bude připsáno k jejich dobru.85
83 Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam
z Veleslavína, nepag. 84 Tamtéž. 85 Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag.
27
7.1.5. Problematika lékařství
V Obraně aneb praeservatoriu proti moru se setkáváme s otázkou, je-li
vhodné, aby pravověrný křesťan užíval pomoci doktorů, lékařů, lazebníků apod. Na
tuto otázku se snaží najít vhodnou odpověď všechny námi zkoumané spisy a téměř
vždy je odpověď v souladu s odpovědí z Obrany. Člověk může prostředky bohem
stvořené užívat, ale je důležité, aby se nejprve obrátil k Bohu, modlitbě a pokání.86
Spis Limodis Epidemitica čtenáře také nabádá k užívání lékařství. Autor
hovoří o lékařství jako o prostředku, který bychom neměli opomenout užívat, stejně
jako v předchozím spisu. Výjimečná je zde pasáž o pohanských zvycích, ve které se
autor vysmívá nekřesťanským tradicím: „Pohané, jako neznabohové, divné
prostředky k odvrácení morní rány měli a svých bohův k ukojení a utišení oběti
zvláštní obětovali.“87
Kněz Achilles ve svém díle čtenáře k užívání lékařství dokonce nutí:
„Lékařství nemáme potupovati, ale s bázní Boží užívati. Nebo jakož modlitby jsou
nám přikázané, kterýmižto oprošujeme sobě dobré věci duchovní i tělesné: tak také i
lékařství jest nám přikázané k užívání ve všelijakých našich nemocech.“88
7.1.6. Zvláštnosti
U všech zkoumaných spisů nacházíme specifické prvky, kterým se od sebe
navzájem odlišují. Může se jednat o názor na zvolená témata, názvy kapitol, ale i o
výjimečné zpracování textu – formální stránka, ilustrace, typ písma apod.
V následující kapitole bychom rádi předestřeli některá specifika, která se nám při
zkoumání jednotlivých pramenů podařilo najít.
Srdečná stížnost na hříchy je velmi zajímavá právě svým formálním
zpracováním. Jde o pramen velmi bohatě ilustrovaný, jehož jednotlivé strany jsou
zdobeny okrasnými rámečky. Dílo je proloženo mnoha citáty, za zmínku jistě stojí
ten závěrečný, který zároveň tvoří epilog celého spisu: „Deo et honore, multiplicetur
86 Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag. 87 BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag. 88 ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
28
mea fortuna.“ Ten je pak Dobřenským přeložen jako: „S Bohem a s poctivostí
rozmožuj se mé štěstí.“89
Co se obsahu tohoto pramene týče, není příliš čtivý či dynamický. Text není
rozložen do odstavců, jde o jednolitou strukturu, v níž je velmi obtížné se
zorientovat, neboť vlastní myšlenky autora a citace z Bible nejsou odděleny a stojí
bezprostředně za sebou. Autor z Bible vychází, tento spis je tvořen eklekticky –
stěžejními pasážemi z Písma, které se autor snaží dále vysvětlit, rozebrat a najít
v nich ponaučení pro lid zasažený morní epidemií. Dochází zde také k rozpuštění
žánru v hlavním textu, a to tehdy, když autor vkládá modlitby do kostry svého spisu,
bez dřívějšího upozornění.90
Achillův spis Kázání kratičké o moru je specifický svým obsahem.
V předchozích kapitolách jsme již mnohé zmínili, například jako jediný odsuzuje
odchod z nakaženého místa a vnímá ho jako velký hřích. Autor také věnuje své dílo
konkrétnímu městu a rozepisuje se o moru z konkrétního roku. Spis směřuje ke
konkrétním lidem, je možné, že sloužil k uklidnění panických reakcí na morovou
nákazu. Dále jeho jedinečnost spočívá v kapitole, která se věnuje božímu trestu a
způsobu, kterým Bůh na zem sesílá morovou ránu. Dle Achilla jsou tři možnosti, jak
Bůh toto vykoná: buďto skrze anděly, nebo s pomocí nakaženého povětří, popř. skrz
pomocníky z pekla – ďábly.91
Zajímavé je, že spis je velmi mravoučně a duchovně založený, ovšem od
všech ostatních podobného zaměření se liší v názoru na modlení. Zatímco ostatní
autoři vidí smysl morních modliteb v možnosti ulehčení konce, odvrácení moru či
ochraně rodiny, Achilles hovoří o modlitbách za prodloužení pozemského života.
K tomu vyjmenovává tři pro něj závažné důvody, které by čtenáře měly donutit
k pokání a modlení za delší žití. „Nejprve proto pro poznání Boha a Krista, kteréž při
věřících jest spasitelné […]. Druhé, abychom také té pravé známosti Boha a Krista
potomkům našim dochovali, nebo ne pro sebe sami se učíme té známosti Boha a
Krista, ale pro potomky naše, aby i oni se naučili znáti pravého Boha, i toho,
kteréhož poslal Jezu Krista, a v té známosti majíce spolu s námi k životu věčnému
přijíti. T řetí, aby jiní od jiných dobře spravováni byli a vychováváni v pobožnosti
89 DOBŘENSKÝ, Václav: Srdečná stížnost na hříchy [etc]. Praha 1582, Daniel Adam z Veleslavína,
nepag. 90 Tamtéž. 91 ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
29
křesťanské, kteráž užitečná jest k tomuto i k tomuto životu […].“92 Tímto se dostává
do rozporu s ostatními spisy, neboť ty snahu o co nejzazší oddálení smrti považují za
protivení se boží vůli, neboť člověk je na světě tak dlouho, jak mu to Bůh předem
vyměřil.
Garceaeus se ve svém díle Knížka o nakažení povětří pokouší o vytvoření
typologie moru, který dělí do tří kategorií. Prvním typem je mor přirozený, ke
kterému dochází vlivem změn v atmosféře. Píše o tom takto: „Neb v pravdě těl
nebeských a hvězd sloučení a spojení, též také vespolek k sobě paprskování
nešťastné, může povětří nakaziti a porušiti. Častokrát také větrové jsou jedovatí,
ježto morní nakažení přinášejí […]. A opět někdy z jeskyní a rozpuklin země, mlhy a
požárové pocházejí, kteřížto povětří nakažují.“ Je zřejmé, že autor byl znalcem
astrologie a vesmíru vůbec, dále totiž vykládá konkrétní příklady špatného seskupení
v atmosféře a neblahé konstelace planet: „Veliká jest moc nešťastného sjití nebo
sloučení vrchních tří planétov (jako Saturna s Jupiterem a Marsem, tj. Hladoleta a
Králomoce a s Smrtonošem) zvláště pak, když častá a hrozná Slunce neb Měsíce
aneb obojího spolu zatmění jim se přimísí a Merkurius, to jest Dobropán, k nim svůj
jed přilije a vpustí.“93
Druhý typ moru nese název božský a vzniká dle autora pouhým božím
dopuštěním, kterým Bůh trestá lid za jeho hříchy. Garceaeus přikládá doklady
z Bible, kdy k takovému typu moru docházelo, např.: „Tak také sám Pán Bůh morem
byl pokutoval faraona krále egyptského i všecek Egypt s ním, o čemž je psáno v II.
knize Mojžíšově.“94
Třetí typ moru pochází od ďáblů či zlých duchů. Lze zde vysledovat paralelu
s Achillovým spisem, ve kterém skrze ďábly Bůh sesílá mor na zem. I přesto, že se
Garceaeus pokusil vytvořit typologii moru, opět, podobně jako u všech námi
zkoumaných spisů, je původ všech těchto tří teorií v prvotní boží vůli. Tedy, i když
došlo ke špatné konstelaci planet, i když mor přinesli ďáblové, vždy se to dělo skrze
prapůvodní boží hněv za hříšné chování smrtelníků.95
Kromě této typologie navrhuje Garceaeus také možnou pomoc v době
morové nákazy. Radí lidem, jak se správně chovat, a své rady shrnuje do čtyř
92 ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag. 93 GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický, nepag. 94 Tamtéž. 95 Tamtéž.
30
stěžejních bodů. Za prvé by měl člověk činit pokání a obracet se k Bohu. Druhou
cennou radou je časté modlení a vzývání Boha. Za třetí by měl člověk přijímat
lékařství, které bylo bohem stvořeno k tomu, aby se užívalo a lidem ulevovalo. A
jako poslední variantu uvádí vyvarování se před nakaženým povětřím a špatnými
větry. Především pokud jde o větry vzdálené, přicházející z cizích končin.96
Spis Limodis Epidemitica od autora Zacharyáše Bruncvíka má také vlastní
typologii moru. Velmi ojedinělou. Epidemii dělí na obecnou a zvláštní. Obecná se
dále člení na Epidimios, což je pandemie postihující všechny krajiny, a na
Epichorios, ta útočí jen na jednu konkrétní oblast. Zvláštní mor je takový, u kterého
neumírá velké množství lidí, dotkne se jen několika málo osob představujících
jakousi výjimku. Je to jediný spis z námi zkoumaných, který takto o moru uvažuje a
zkoumá ho i z teritoriálního hlediska.97
Co se týče zpracování, jedná se o velmi obtížně čitelný text, ve kterém se
objevují četné latinské pasáže, které nejsou autorem vysvětleny či přeloženy.
Zamyslíme-li se nad funkcí těchto citátů, pak se právě Zacharyáš Bruncvík jeví jako
autor, jenž latinský jazyk používá proto, aby ukázal vysokou míru sečtělosti a
vzdělanosti, ale také kompetenci se k dané problematice vyjádřit. Tendenci
k naukovému pojetí spisu ostatně signalizuje již jeho latinský název.98
Krátké naučení, kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají je pramen, u
něhož neznáme autora, víme však, že jde o poměrně krátký spis, velmi silně
mravoučně působící. Polovina textu se vztahuje k problematice možného úniku ze
země, jak jsme již zmínili v předchozích kapitolách, dále se autor zabývá samotným
umíráním v době morových epidemií a nabádá lidi k rozumnému a střízlivému
chování. Smrt v době morové epidemie vidí jako vysvobození, kterého se člověk
správných mravů nemusí bát a má se naopak těšit na boží vykoupení a dokonalý
posmrtný život. Autor čtenáře poučuje o tom, že mor je bičem či metlou boží a
odkazuje jej k dalšímu modlení. Za boží trest pokládá i jiné katastrofy, jako je
zemětřesení, hladomor, povodně, neúroda atd.99
96 GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický, nepag. 97 BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag. 98 Tamtéž. 99 Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam
z Veleslavína, nepag.
31
U tohoto typu pramene se setkáváme s největším počtem modliteb vůbec.
Modlitby jsou součástí téměř všech námi zkoumaných památek, ovšem zde jsou
dokonce děleny podle potřeby. Můžeme zde nalézt modlitby s různým zaměřením:
Obecné proti moru; modlitby pro rodiče; modlitby pro děti; modlitby pro ty, kteří
v čas morní setrvávají v nakaženém povětří; modlitby pro nakažené; modlitby pro ty,
co umírají; dokonce i modlitby pro ty, kterým se povedlo uzdravit.100 Spis tedy vedle
informativní funkce zjevně mohl sloužit jako modlitební knížka v časech morové
nákazy, a to zvláště pro ty, kteří nemohli před nákazou utéci, tedy pro prosté lidi.
Nakonec se zaměříme na spis s názvem Obrana aneb praeservativum proti
moru. Zpracování tohoto spisu je velmi zajímavé a jedinečné. Kniha není rozdělena
do tematických kapitol, nýbrž přináší velké množství otázek sestavených autorem a
jeho následných odpovědí. Otázky jsou tvořeny tak, aby shrnuly nejčastější a
nezodpovězené dotazy lidí, kteří přežívají v morovém ovzduší. Mohli bychom říct,
že spis má formu jakéhosi katechismu. Zajímavý je také způsob zpracování
autorových odpovědí na tyto otázky. V některých případech odpoví sám dle
vlastního názoru. Jindy se o odpověď sice pokusí sám, ale jelikož je pro něj důležité
čtenáři předložit co nejvíce hodnověrné vysvětlení, dokládá své myšlenky citáty
z Bible. Třetí možností je ta, kdy autor neodpovídá vůbec, pouze vybere odpovídající
úryvek z Písma, ve kterém je správná odpověď zakódována.101 Otázky, na které se
autor snaží odpovědět, jsou různého zaměření, např.: „Jsou-li to podstatné příčiny
mor vzbuzující? Jaký jest pravý původ moru? Co jest mor? Nachází-li se v zákoně,
že povětří nakažené působí mor?“102
V tomto námi zkoumaném pramenu můžeme nalézt intertexty v latině,
většinou nepřeložené, volně přecházející do dalšího českého textu. Autor pracuje
hojně se synonymy, například při svém výkladu moru užívá několika označení: Boží
metla, Boží střela, meč Boží, ruka Boží. Zajímavé je také to, že pouze v tomto
prameni se setkáváme s poznámkami samotného autora, které slouží k vysvětlení
pojmů, které by čtenáři nemusely být známy. Viz pasáž, která odpovídá na otázku o
morním nakažení, v níž si autor opět dopomohl citací z Bible. Hovoří se v ní o
znamení, které když boží posluhovač – ďábel našel na člověku, neměl právo ho
100 Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam
z Veleslavína, nepag. 101 Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag. 102 Tamtéž.
32
nakazit morovou ranou. Toto znamení je poté v poznámce vysvětleno: „Nota:
Někteří smejšlení, že znamení bylo litery židovské taff103, kteráž vyznamenávala
tichich, to jest živ budeš […].“104
Co se tematického obsahu týče, právě tento spis stojí v rozporu s názory Jana
Achilla, neboť obrana vylučuje užívání modliteb, které by sloužily k prodloužení
života. Jedinou výjimku zde tvoří lidé, kteří vykonávají povolání bezprostředně
potřebné lidem daného města.
Toto dílo se snaží zasáhnout svědomí člověka, snaží se mu vyložit hlavní
problémy soudobé společnosti, které autor vidí v tom, že se lidé příliš zabývají
otázkou, jak se před morem chránit, jak mu uniknout, místo toho, aby jako správní
křesťané přemítali o tom, proč se Bůh rozhodl na zem tak hrozivou epidemii
seslat.105 „Na hněv Boží proti sobě vzbuzený naříkáme, ale odkudby a proč přicházel,
toho znáti nechceme, aniž příčin, jimž ten hněv vzbuzujeme, znáti se vynasnažujeme.
Chceme-li tedy míti dobrotivého a milosrdného pána Boha, učiň z nás jeden každý:
proměň mysl převrácenou v dobrou a přičiň se opravdově, aby svého života polepšil,
hříchův přestal, v pravidelnosti zalíbení měl, povolání svému s dobrým svědomím
každodenně dosti činiti hleděl […].106
Vedle pouhé informativní funkce se autor snaží i o jistou literární úroveň
textu. Nakonec se však ukazuje, že ač je forma zajímavá, obsah je vlastně docela
konvenční a autor tematicky ničím zásadním k řešení morové nákazy nepřispívá.
7.2. Spisy s lékařskou tematikou
Do této kapitoly jsme se rozhodli zařadit tři spisy, ve kterých se náboženská
tematika nevyskytuje. Jde o spisy Zikmunda Albíka z Uničova Krátký sprostný a
upřímný regiment, dílo Martina Řepanského Knížka o moru a spis Křišťana
103 Taff neboli tav, tedy ת. Slovesná podoba, o které se tu zřejmě mluví, je ְתִחיָה. Toto písmeno
symbolizuje život, neboť se jedná o totožné písmeno jako řecké t
