VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

TEORIE SOCIÁLNÍ

PRÁCE

SKRIPTA

Jana Novotná

2014

Katedra sociální práce

2

Obsah:

1. Úvod do sociální práce ......................................................................................... 5

1.1. Definice sociální práce .................................................................................. 6

1.2. Cíle sociální práce ......................................................................................... 8

1.3. Úrovně sociální práce .................................................................................... 8

1.4. Klient jako centrum zájmu sociální práce ..................................................... 9

2. Vývoj sociální práce ........................................................................................... 14

2.1. Vývoj sociální práce ve starověku ............................................................... 15

2.2. Vývoj sociální práce ve středověku ............................................................. 16

2.3. Vývoj sociální práce v novověku ................................................................ 17

2.4. Moderní sociální práce ................................................................................ 18

3. Sociální práce jako multidisciplinární obor ....................................................... 21

3.1. Sociologie a sociální práce .......................................................................... 22

3.2. Psychologie a sociální práce ........................................................................ 22

3.3. Psychiatrie a sociální práce ......................................................................... 22

4. Sociální pracovník .............................................................................................. 24

4.1. Osobnost sociálního pracovníka .................................................................. 24

4.2. Vlastnosti a schopnosti sociálního pracovníka ............................................ 26

4.3. Základní role sociálního pracovníka ........................................................... 30

4.4. Typologie přístupů sociálních pracovníků .................................................. 31

5. Vzdělávání sociálních pracovníků ..................................................................... 36

5.1. Vzdělávání sociálních pracovníků ............................................................... 36

5.2. Vzdělání pracovníků v sociálních službách ................................................ 37

6. Komunikace v sociální práci .............................................................................. 40

6.1. Verbální komunikace .................................................................................. 41

6.2. Nonverbální komunikace ............................................................................ 47

6.3. Aktivní naslouchání ..................................................................................... 50

7. Paradigmata v sociální práci .............................................................................. 55

7.1. Paradigma a sociální práce .......................................................................... 55

7.2. Malá paradigmata ........................................................................................ 56

8. Dilemata v sociální práci .................................................................................... 59

3

8.1. Formalizace a de-formalizace ...................................................................... 59

8.2. Profesionalizace a de-profesionalizace ........................................................ 60

8.3. Normativnost a nenormativnost................................................................... 60

8.4. Pomoc a sociální kontrola ............................................................................ 61

8.5. Polyvalence a specializace ........................................................................... 62

8.6. Sociální práce jako věda a umění ................................................................ 62

9. Úvod do teorií sociální práce ............................................................................. 64

9.1. Dělení teorií sociální práce .......................................................................... 65

9.2. Posouzení a volba teorií ............................................................................... 70

10. Významné teorie sociální práce ...................................................................... 73

10.1. Psychodynamické perspektivy ................................................................. 73

10.2. Psychosociální přístup ............................................................................. 82

10.3. Funkční přístup ........................................................................................ 83

10.4. Humanistické a existencionální teorie ..................................................... 85

10.5. Přístup orientovaný na klienta ................................................................. 87

10.6. Existencialismus v sociální práci ............................................................. 89

10.7. Sociálně psychologické a komunikační modely ...................................... 95

10.8. Kognitivně behaviorální teorie .............................................................. 101

10.9. Přístup orientovaný na úkoly ................................................................. 104

10.10. Systemická teorie ................................................................................... 106

10.11. Eganův model ........................................................................................ 107

10.12. Ekologické perspektivy .......................................................................... 109

10.13. Antiopresivní přístup ............................................................................. 110

11. Výzkum v sociální práci ................................................................................ 114

11.1. Sociální pracovník a výzkum ................................................................. 116

11.2. Základní metodologie výzkumu v sociální práci ................................... 116

4

Předmluva

Tato skripta jsou určena pro obor Zdravotně sociální pracovník na Vysoké škole

polytechnické v Jihlavě. Hlavním účelem tohoto textu je usnadnit studentům studium

předmětu Teorie sociální práce.

Text je rozdělen do jedenácti hlavních kapitol. Dominantní postavení v textu

zaujímají především kapitoly zaměřené na problematiku jednotlivých teorií sociální

práce, neboť právě jim je věnována při výuce tohoto předmětu největší časová

dotace.

Tato skripta jsou materiálem, který doplňuje povinnou a doporučenou literaturu,

kterou student při přípravě na předmět Teorie sociální práce prostuduje.

Přeji všem mnoho úspěchů při studiu

PhDr. Jana Novotná, Ph.D.

5

1. ÚVOD DO SOCIÁLNÍ PRÁCE

Cíl:

Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se základními pojmy používanými

v rámci sociální práce. Vymezení těchto pojmů je zásadní pro možnost

pochopení hlubších kontextů sociální práce.

Klíčová slova:

Sociální práce, hodnoty sociální práce, cíle sociální práce, klient

Průvodce studiem:

Tato kapitola neklade velké nároky na studium, jedná se o základní vymezení

pojmologické základny, na které je možné stavět další poznání tohoto oboru.

Sociální práce je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu,

která speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka

na profesionálním základě. V moderní složité společnosti má sociální práce

nezastupitelné místo. (Mühlpachr, 2004)

Sociální práce se ve svých různých formách zaměřuje na rozmanité,

komplexní vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Jejím úkolem je umožnit

všem lidem plně rozvinout své možnosti, obohatit jejich životy a předcházet

selhání. Odborná sociální práce je zaměřena na zvládání obtíží a navození

změny.

Sociální práce se zaměřuje na společenské bariéry, nerovnosti

a nespravedlnosti. Reaguje na krize a akutní situace stejně jako na každodenní

osobní a společenské problémy. Přičemž využívá paletu dovedností, postupů

a činností spojených jejím celkovým zaměřením na člověka a jeho prostředí.

Způsoby intervence zahrnují primárně na osobu zaměřené psychosociální

procesy stejně jako zapojení do sociální politiky plánování a rozvoje.

Patří sem poradenství, klinická sociální práce, skupinová práce, sociálně

pedagogická práce a rodinná terapie i snaha pomoci lidem získat služby

a zdroje v jejich společenství. Způsoby intervence rovněž zahrnují správu

institucí, organizování komunit a zapojení do společenských a politických akcí

s dopadem na sociální politiku a ekonomický rozvoj. Celkové zaměření

sociální práce je společné, ovšem priority každodenní praxe se v každé zemi

6

liší v závislosti na kulturních, historických a socio-ekonomických podmínkách.

(Šveřepa, 2005)

1.1. DEFINICE SOCIÁLNÍ PRÁCE

Definic sociální práce je možné najít mnoho, každá z nich na tento obor

nahlíží trochu jinou optikou.

Matoušek (2008) ve své publikaci sociální práci definuje jako

společenskovědní disciplínu i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je

odhalování, vysvětlování, zmiňování a řešení sociálních problémů. Sociální

práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování

individuálního lidského potenciálu. Sociální pracovníci pomáhají

jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti

k sociálnímu uplatnění nebo ji získat zpět. Kromě toho pomáhají vytvářet pro

jejich uplatnění příznivé společenské podmínky. U klientů, kteří se již

společensky uplatnit nemohou, podporuje sociální práce co nejdůstojnější

způsob života.

Generální shromáždění Mezinárodní federace sociálních pracovníků

definuje sociální práci jako obor, který podporuje sociální změnu, řešení

problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem

naplnění jejich osobního blaha. Užívaje teorií lidského chování a sociálních

systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým

prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv

a společenské spravedlnosti. (Šveřepa, 2005)

1.1.1 SOCIÁLNÍ PRÁCE V UŽŠÍM POJETÍ

Sociální práce v užším slova smyslu je charakterizována přímým,

záměrným a připraveným kontaktem sociálního pracovníka s klientem

(skupinou, komunitou) za účelem stanovení sociální diagnózy a provádění

sociální terapie. Ta spočívá v sociálně výchovném působení a ovlivnění či

usměrnění klientů ke změně postojů a své sociální situace. Její součástí je

rovněž sledování a hodnocení výsledků poskytované péče. (Mühlpachr, 2004)

1.1.2. SOCIÁLNÍ PRÁCE V ŠIRŠÍM POJETÍ

Sociální práce v širším pojetí zahrnuje též sociálně technická opatření

(poskytnutí služeb a dávek sociální péče) a jejich organizaci, odborné a účelné

použití nálezů, posudků i rozhodnutí z jiných oblastí a spolupráci s dalšími

odborníky v oblasti péče o člověka. Týká se rovněž administrativně-správních

postupů vytvořených sociálními a zdravotnickými institucemi, které péči

poskytují.

7

Je nutno upozornit i na to, že v širší veřejnosti u nás i v zahraničí se často

setkáváme s použitím pojmu sociální práce k označení různých forem

dobrovolné pomoci, poskytované z dobré vůle člověkem, který je veden pouze

humánním či náboženským cítěním bez odborné kvalifikace. (Mühlpachr,

2004)

1.1.3 HODNOTY V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Sociální práce vzešla z humanistických a demokratických idejí a její

hodnoty jsou založeny na úctě v rovnost, hodnotu a důstojnost všech lidí.

Od svých začátků před více než stoletím se sociální práce zaměřuje na naplnění

lidských potřeb a rozvinutí lidských možností. Lidská práva a společenská

spravedlnost slouží jako motivace a zdůvodnění činnosti sociální práce.

V solidaritě se znevýhodněnými se sociální práce snaží zmírňovat chudobu

a osvobozovat zranitelné a ponížené lidi za účelem posílení jejich

společenského zapojení. Hodnoty sociální práce jsou součástí národních

a mezinárodních etických kodexů. (Šveřepa, 2005)

V rámci sociální práce jsou sdíleny s společné hodnoty, jež jsou obsaženy

v etickém kodexu. Hodnotami jsou také zásadním způsobem ovlivňovány

metody používané v rámci sociální práce a jsou na nich založeny také principy

práce s klientem. (Matoušek, 2012)

Z historického hlediska je možné hodnotovou orientaci v sociální práci

rozdělit do šesti hodnotových směrů.

1. Paternalistická orientace – za její vrchol je považován začátek

20. století, jednalo se o snahu vylepšit mravní profil klientů takovým

způsobem, aby žili ctnostně a byli užiteční. Těm, kteří sešli ze správné

cesty, ji bylo třeba znovu ukázat.

2. Orientace na sociální spravedlnost – z pohledu této orientace je

závislost způsobena strukturální závadou v kulturním a ekonomickém

životě, která provází ty nejméně zvýhodněné. Chudoba, zaměstnanost

či některé duševní choroby jsou považovány za produkty kultury, která

ztratila morální citlivost. Ke zlepšení může vést nastolení rovnosti

příležitostí, redistribuce bohatství apod.

3. Náboženská orientace – má v sobě prvky předchozích přístupů, ale ve

svém základu navazuje na tradici spojení pomoci a náboženství

(charitativní činnost apod.).

4. Klinická orientace – jde o orientaci na etická dilemata v sociální práci.

Ve středu zájmu tohoto přístupu jsou diskuse o klientově důvěře,

způsobu komunikace, podávání informací apod. Rovněž se zaměřuje

na vztah mezi hodnotami sociálního pracovníka a hodnotami klienta.

(Matoušek, 2012)

8

5. Defenzivní orientace – tento směr se zaměřuje na ochranu sociálního

pracovníka. Podnětem pro vznik tohoto směru bylo zveřejňování často

nepodložených informací o nesprávném provádění sociální práce.

Tomuto pojetí tedy dominuje téma odpovědnosti a problematiky

spojené s rizikem soudního sporu mezi sociálním pracovníkem

a klientem.

6. Morálně neutrální orientace – zaměřuje se spíše na technický přístup

k sociální práci. Základem je absence normativních hodnotových

soudů. (Matoušek, 2008)

1.2. CÍLE SOCIÁLNÍ PRÁCE

Cíle sociální práce jsou závislé na historickém a kulturním rámci dané

společnosti. Z tohoto důvodu se stále mění dle aktuálních potřeb společnosti.

Posláním současné sociální práce je především poskytování služeb

jednotlivcům, rodinám, skupinám nebo komunitám. Účelem těchto služeb je

pomoci klientům s nezměnitelnými problémy, omezit nebo odstranit problémy,

které lze vyřešit případně přispět k zlepšení situace tam, kde je možná úprava

sociálních poměrů. Zároveň sociální práce vede dialog mezi tím, co chce

společnost ve svých normách a tím, co chce klient. Cílem sociální práce je pak

rozvíjet tento dialog ke vzájemné spolupráci. (Mahrová, Venglářová et al.,

2008)

V současné době je tedy možné vymezit hlavní cíle sociální práce takto:

1. Podpořit klientovu schopnost řešit problém, adaptovat se na nároky

a vyvíjet se.

2. Zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou

poskytnout zdroje, služby a potřebné příležitosti.

3. Napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně

a efektivně.

4. Rozvíjet a zlepšovat sociální politiku. (Matoušek, 2012)

1.3. ÚROVNĚ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Na sociální práci je možné nahlížet ve třech základních úrovních a to na:

a) Mikroúroveň sociální práce

Do mikroúrovně sociální práce se řadí případová sociální práce nebo

vedení případu (case management), neboli individuální podporování klientovy

schopnosti vyrovnat se s problémy.

9

b) Mezoúroveň sociální práce

Do mezoúrovně sociální práce se řadí především sociální práce s rodinou

a malými skupinami.

c) Makroúroveň sociální práce

Do makroúrovně sociální práce se řadí především sociální práce s velkými

skupinami, organizacemi, komunitami a působení ve sféře politiky. (Matoušek,

2003)

1.4. KLIENT JAKO CENTRUM ZÁJMU SOCIÁLNÍ

PRÁCE

Etymologický základ slova klient pochází z latiny, kdy v době starověkého

Říma byl tento termín označením pro osobu neplnoprávnou, hospodářsky

i právně závislou na svém ochránci. (Ondrušová, et al., 2009) V současné době

je již pohled na tento pojem zcela odlišný a to přesto, že každý autor na něj

nahlíží z poněkud jiného úhlu.

1.4.1. DEFINICE POJMU KLIENT

V současné době je možné definovat klienta v rámci sociální práce jako

osobu, rodinu, sociální kategorii, kterou je možné vymezit dle nějakého

společného znaku nebo sociální skupinu. Klientem tedy je osoba nebo skupina

osob, na níž je zaměřena intervence sociální práce. (Musil, 2004)

Dalším možným pohledem je, že klientem sociálního pracovníka je osoba

(popř. více osob), která po zhodnocení vlastní situace dospěje k názoru, že

potřebuje v této oblasti pomoci. Pro tohoto klienta je charakteristické:

- negativní hodnocení problematické situace,

- dobrovolná spolupráce se sociálním pracovníkem,

- momentální neschopnost řešit tento problém,

- aktivní snaha vyřešit tento problém. (Levická, 2004)

1.4.2. TYPOLOGIE KLIENTŮ

Na klienty je možné nahlížet z různých hledisek.

Z hlediska věku je možné klienty rozdělovat na:

a) Děti

b) Mládež

c) Dospělé

d) Seniory (Ondrušová, 2009)

10

Z hlediska primárních příznaků a syndromů lze klienty rozdělit na:

a) Sociální patologie

Jedná se o klienty, u nichž je možné se setkat se sociálně patologickými

jevy, jako je delikvence, kriminalita, poruchy chování, prostituce, zneužívání

osob, násilí, závislosti apod.

b) Problémy věku

Tato skupina je tvořena klienty, kteří se rizikovým způsobem chovají

v souvislosti s vývojovými aspekty (např. stáří, dětství).

c) Sociální skupiny

Často se také klienty sociální práce stávají osoby, které se identifikují

s normami či ideologií různých kulturních, sociálních a extrémistických

skupin. Tyto osoby se často projevují odlišným životním stylem. (Oláh,

Schavel, Ondrušová, 2008)

d) Zdravotní problémy

Jedná se o klienty, kteří trpí somatickými nebo psychickými

onemocněními, přičemž se tato nemocnění negativně odrážejí i v jejich běžném

životě (např. nesamostatnost, narušení sociálních vazeb).

e) Sociálně-ekonomické aspekty

Tato skupina tvoří velkou část klientů sociální práce. Jedná se o problémy

související s nedostatečným finančním a materiálním zajištěním, jedná se

především o nezaměstnané, bezdomovce, osoby žijící na hranici chudoby apod.

f) Zdravotní postižení

Do této kategorie patří osoby s mentálním, tělesným nebo smyslovým

postižením. (Ondrušová, 2009)

Z hlediska chování je možné klienty rozdělit:

a) Spolupracující klient

Spolupracující klient je motivovaný k vyřešení svého problému. Aktivně se

snaží spolupracovat se sociálním pracovníkem.

b) Nespolupracující klient

Tento klient nemá motivaci ke spolupráci se sociálním pracovníkem.

c) Rizikový klient

Za rizikového je považován takový klient, u kterého je možné očekávat

přímé ohrožení nějakým sociálním problémem.

11

d) Mlčenlivý klient

Tento typ klienta jen velmi obtížně navazuje kontakt, může se jednat

o klienta, který vůbec nekomunikuje nebo odpovídá jen jednoslovně či

za pomocí citoslovcí.

e) Klient v odporu

Klient v odporu odmítá spolupráci se sociálním pracovníkem. Svým

chováním nereaguje na úsilí sociálního pracovníka pomoci mu zvládnout jeho

obtížnou životní situaci.

f) Manipulativní klient

Tento typ klienta nemá zájem o spolupráci se sociálním pracovníkem nýbrž

o získání určitých výhod.

g) Agresivní klient

Agresivní klient se chová agresivně vůči sociálnímu pracovníkovi. Tato

agresivita může být verbální nebo fyzická. (Levická, 2004)

1.4.3. POTŘEBY KLIENTA

Potřeba je motivem k jednání. Pokud nedochází k uspokojení potřeb

člověka, dochází k rozvoji deprivace neboli strádání. (Matoušek, 2012)

Potřeba je tedy projevem nějakého nedostatku, který je třeba odstranit.

Prožitek nedostatku se odráží ve všech oblastech lidského bytí, tedy ve sférách

bio-psycho-sociálních. (Trachtová et al., 2005)

Základní rozdělení potřeb člověka přináší Maslowova pyramida potřeb,

která dělí potřeby do několika základních kategorií, kdy tato pyramida začíná

základními potřebami a pokračuje ke složitějším motivům. Celé toto pojetí je

založeno na předpokladu, že je nutné nejdříve uspokojovat ty nejzákladnější

potřeby a teprve poté je možné postoupit o řád výše k vyšším potřebám.

(Atkinson, 2003)

12

Obrázek č. 1: Maslowova pyramida potřeb (Vysekalová, 2011)

Jedním z úkolů sociálního pracovníka je analyzovat lidské potřeby

a pomoci zajistit saturaci potřeb osobám, které se vyskytly v tíživé situaci nebo

samy z různých příčin naplnění těchto potřeb nejsou schopny dosáhnout.

1.4.4. KLIENTŮV SVĚT

Podstatným znakem klientova světa je, že je konstruován. Lidé, věci,

a prostředí dostávají významy závisle na klientových zájmech a potřebách.

Intenzivní emoční stavy mohou klientův svět zbarvit na „černo“ nebo na

„růžovo“. V krizových situacích se klientův svět hroutí a je tedy nutné

dosavadní svět rekonstruovat. (Matoušek, 2012)

Členění struktur klientova světa

- Osoba jako tělo (tvář, pohlaví apod.)

- Osoba jako psychická entita (temperament, emocionalita, inteligence

apod.)

- Osoba jako obyvatel a organizátor prostředí (domov, okruh známých

apod.)

- Osoba jako bytost pohybující se v čase svého života (věková fáze,

aktuální potřeby apod.)

13

- Osoba jako součást „privilegovaného My“ (okruh nejbližších, rodiny

apod.)

- Osoba jako člen společnosti (sféra sousedských vztahů, práce apod.)

- Osoba jako bytost pohybující se v historickém čase (napojení na „velké

dějiny“)

- Osoba jako bytost hledající smysl a řád (Matoušek, 2012)

Shrnutí

Sociální práce je vědeckou disciplinou, která se především zaměřuje na zvýšení

kvality života jednotlivců i skupin. Jako obor sociální práce vychází

z humanistických a demokratických idejí a její hodnoty jsou založeny na úctě

v rovnost, hodnotu a důstojnost všech lidí. Centrem zájmu tohoto obru je

klient, kterým může být jednotlivec, skupina nebo komunita.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Definujte obor sociální práce.

2. Jaké hlavní hodnoty zastává sociální práce?

3. Proč se historicky měnily hodnoty v rámci sociální práce?

4. Definujte hlavní cíle sociální práce.

5. Kdo je považován za klienta v rámci sociální práce?

6. Z jakých částí se skládá Maslowova hierarchie potřeb?

Doporučená literatura

ATKINSON, Rita. L. Psychologie. 2. vyd., Překlad: Erik Herman, Miroslav

Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, 751 s. ISBN 80-717-8640-3.

MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál,

2003. 379 s. ISBN 80-717-8548-2.

MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál, 2008. 287

s. ISBN 80-717-8549-0.

MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012,

309 s. ISBN 978-80-262-0211-0.

ONDRUŠOVÁ, Zlata. et al. Základy sociálnej práce. 1. vyd. Brno: MSD Brno,

2009. 139 s. ISBN 978-80-7392-109-5.

STRIEŽENEC, Štefan. Úvod do sociálnej práce. 2. vyd. Trnava: Tripsoft,

2001, 197 s. ISBN 80-968-2946-7.

Σ

14

2. VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Cíl:

Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s historickým vývojem sociální práce

a s tím souvisejícími změnami pohledu na tento obor, neboť sociální práce má

za sebou velmi dramatické změny.

Klíčová slova:

Sociální práce, historický vývoj, sociální pracovník, neformální pomoc

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade průměrné nároky na studium, jedná se o seznámení

s historickým vývojem sociální práce a s tímto se také měnící pohled na tuto

sféru.

Sociální práce je oborem, jehož kořeny sahají až k prvopočátkům lidské

společnosti. Od těch dob prošla náročnou transformací, než nabyla dnešní

podoby. V průběhu staletí sociální práce reagovala na aktuální potřeby

společnosti, které se vyvíjely kontinuálně, jak se měnila sama tato společnost.

(Matoušek, 2012) Sociální práce tak jak ji známe dnes, vznikla teprve

v 19. a 20. století. (Navrátil, 2001) Teprve v tomto období začíná být přijímána

představa o celospolečenské spravedlnosti a začíná se otvírat politická debata

o adekvátním vytváření a rozdělování zdrojů sociálního blahobytu. (Matoušek,

2012) Většina teoretických konceptů dodnes používaných má své kořeny právě

v tomto období. (Navrátil, 2001)

Znalost historického vývoje sociální práce je zásadní pro pochopení dalších

souvislostí, kterými je postavení sociální práce v současné době, její účel

a poznání. Právě výrazná proměnlivost sociální práce jako oboru má zásadní

dopad také na vývoj teoretických přístupů, které byly v průběhu vývoje

sociální práce uplatňovány. Z tohoto pohledu se setkáváme s poměrně širokou

škálou teoretických přístupů, které odpovídají moderním proudům své doby.

Některé z těchto přístupů se nám zachovaly až do dnes a staly nedílnou

součástí teoretické a metodické výbavy sociálních pracovníků. (Mojžíšová,

2006)

15

2.1. VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE VE STAROVĚKU

Tématu vývoje sociální práce se podrobně věnuje Matoušek (2012), který

uvádí, že již v předcivilizované lovecko-sběračské společnosti v případě vzniku

nějakého problému fungovala na bázi solidarity. Tato solidární pomoc byla

poskytovaná osobám v situacích nouze především v rámci rodiny nebo

rodinného kmene. Vztahy v těchto skupinách byly osobní, přesto zájmy na

přežití skupiny byly nadřazeny zájmům individuálním.

Neolitická revoluce, tedy přechod k soustavnému pěstování polních plodin

a vznik městských států vedlo k odosobnění těchto komunit. V souvislosti

s vznikem městských států dochází k rozšíření o nový rozměr, kterým bylo

zapojení státu do pomoci svým občanům. Zde se je možné se poprvé setkat

s případy sociálního zaopatřování státem jako například penze vysloužilým

vojákům, bezplatné jídlo, volné vstupné do divadel apod. Sociální pomoc

poskytoval státní úředník přidělující prostředky, vybraným skupinám

potřebných.

2.1.1. ŘECKO

Ve starém Řecku byla společnost vůči sociálně potřebným velmi solidární.

Stát se však více než na oblast sociální zaměřoval na zajištění fungování

armády, veřejné lékařské služby, údržbu cest, budování opevnění, pohřbívání

nalezených mrtvých, fungování trhu s potravinami a mnoho dalších oblastí,

které obyvatelstvu ulehčovaly život.

Stát poskytoval mzdu osobám zastávajícím veřejné funkce. Velmi

pokrokově již Řecko dávalo část státních finančních prostředků do důchodů

pro nemajetné a neschopné práce, jednalo však jen o velmi malou položku

státního rozpočtu. Na tento důchod neměly nárok osoby, o které se mohla

postarat jejich rodina. Tyto důchody byly určeny především vdovám

a sirotkům po padlých vojácích.

Řekové zavedli ideál souladu duše a těla, jakékoli nedostatky vyvolávaly

odpor a pohrdání. Ve Spartě byly děti po narození kontrolovány radou starších

a děti defektní nebo slabé byly hned po narození usmrcovány. Cílem tohoto

konání bylo zajistit vysoký fyzický standard spartských občanů z důvodu

válčení. Řekové nechtěné nebo nemanželské děti odkládaly ve speciálních

nádobách na ulicích, kde je nechaly ponechány svému osudu. Tohoto

novorozence si mohl kdokoli vzít a vychovat jej, ale nejčastěji dítě zemřelo

z nedostatku péče a vyhladověním. Řekové rovněž byli ohroženi tím, že pokud

se zadluží, mohou upadnout do dlužního otroctví. Neboť se jednalo o velký

problém, vznikaly reformy, které tuto oblast ošetřovaly.

16

Mezi nejvýznamnější reformy patří Solónovy reformy, které zajišťovaly

občanská práva i nejnižším třídám, přikazovaly rodičům pečovat o děti a dětem

zase pečovat o staré rodiče. (Matoušek, 2012; Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008)

2.1.2. ŘÍM

V Římě se stalo velkým problémem stejně jako v Řecku dlužní otroctví.

Tento problém velmi narůstal a tak v roce 366 př. n. l. učiněno opatření, které

odpouštělo úroky z dluhů, čímž byly dopady tohoto problému mírně sníženy.

Následně v roce 326 př. n. l. byl tento typ otroctví zcela zrušen. U starých Řeků

a Římanů byly také z veřejných peněz rozdělovány určité dary svobodným

občanům (např. veřejné hostiny či peníze na návštěvu divadla). Chudým bylo

rozdáváno obilí a víno, aby si vládci zachovali přízeň davů.

Bohatí Římané se obklopovali tzv. klienty. To byly osoby, které se v bílé

tóze shromažďovali u svých patronů k rannímu pozdravu, popř. Svého patrona

následovaly na politická nebo soudní jednání. Velikost tohoto průvodu byla

symbolem společenského postavení tohoto patrona. Za tuto službu měli klienti

zajištěno polední a večerní jídlo, které si mohli odnést i pro svou rodinu. Pokud

jim patron nechtěl dávat jídlo, mohl jej nahradit platbou. Jednalo se o velmi

rozšířený systém podpory potřebným lidem.Vedle klientského systému byly

realizovány nepravidelné podpory pod heslem „chléb a hry“. Péče o výživu

sirotků a dětí chudých rodičů byla původně zajišťována jako dobrovolná

aktivita jednotlivci, postupně se však stala povinností státu.

Řím dosáhl vysoké úrovně vyspělosti především díky otrokům, kteří mohli

tvořit až polovinu obyvatelstva. Otroci byli považováni za živé věci. Postupem

doby, kdy bylo stále těžší je získávat, neboť získaly garantovánu bazální

ochranu. Od dob císařů Nervy a Traiana došlo k založení alimentačního fondu,

z něhož bylo na 5 % úrok půjčováno drobným a středním rolníkům.

Koncem starověku se začíná objevovat křesťanské náboženství. Křesťanství

přišlo do Evropy z Blízkého východu a prohlásilo dobročinnost za mravní

povinnost věřícího. Hlavním ideálem byla láska k bližnímu. Od dob kdy se

v Římě stalo křesťanství státním náboženstvím, byla dobročinnost především

na křesťanské církvi. Od roku 313 po vydání milánského ediktu se začalo

s budováním zvláštních ústavů jako nalezinců, sirotčinců, starobinců,

chudobinců a dalších potřebných institucí. (Matoušek, 2012)

2.2. VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE VE STŘEDOVĚKU

Za vlády Karla Velikého byl vydán soubor zákonů nazvaný kapitulare,

v němž byly obsaženy povinnosti pánů starat se o své poddané za všech

okolností. Cílem bylo zajistit péči o ty nejchudší. Plnění tohoto práva však

nebylo vynutitelné.

17

Ve středověku byly soustavnější charitativní aktivity také záležitostí církve.

Zakládaly se útulky, ubytování pro potřebné apod. Péči o nemocné, sirotky,

postižené osoby a další potřebné se věnovaly především ženské řády (např. Řád

milosrdných sester, Boromejky apod.) Mužské řády např. Milosrdní bratři se

zaměřovali především na péči o nemocné. (Matoušek, 2012; Oláh, Schavel,

Ondrušová, 2008)

V době reformace vznikaly chudinské zákony a byla organizována

chudinská péče. Začalo se již usilovat o individuální zacházení s potřebnými.

Ani církev však nedisponovala takovými zdroji, aby mohla pokrýt byť jen

základní životní potřeby všech, kteří se na ní obraceli. Staří lidé ve středověku

si mohli být jisti tím, že se o ně postará rodina. Osoby hendikepované byly

často vyháněny, protože jejich postižení bylo interpretováno jako nepřízeň od

Boha. Z těchto lidí se stávali žebráci. Sociálně vyloučení lidé neměli žádná

práva.

V době protireformační vznikaly katolické řády, které svou činnost

zaměřovaly především na péči o vzdělání, zakládaly koleje, na kterých bylo

umožněno studium nemajetným osobám. (Matoušek, 2012)

2.3. VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE V NOVOVĚKU

V renesanční době znovu ožívá antický vzor institucionalizované solidarity.

Jednalo se především o cechy. V Anglii na počátku 16. Století bylo žebrákům

vydáváno povolení žebrat. Žebráci začali být poprvé v historii registrováni.

Později byl královnou Alžbětou vydán zákon o chudých, který vytvořil nový

typ městského úředníka a to dozorce nad chudinou. Vznikaly donucovací

pracovny a chudobince. Životní podmínky zde byly ovšem velmi drsné a režim

přísný.

V této době bylo ovšem ještě běžné vsazovat tuláky, chudé a blázny na lodi,

které pluly od města k městu jako jakési pohyblivé ústavy nebo byli tito lidé

vymrskáváni z měst. Cikáni byli vystěhováváni do kolonií, vsazováni na galeje

nebo využíváni k nuceným pracím. V českých zemích po třicetileté válce byli

dokonce bez soudu a bez doloženého provinění proti zákonu muži popravováni

a ženy a děti mrzačeny uřezáváním nosů a uší.

Josefínské reformy vedly ke zrušení mnoha klášterů. V budovách, jež po

nich zůstaly, byly zřizovány špitály, sirotčince, věznice, blázince a další státem

kontrolovaná zařízení pro hendikepované lidi. Nástup industriálního

kapitalismu pak zvětšil společenské rozdíly na téměř neúnosnou hranici., což

v 19. století vyústilo na mnoha místech v revoluční výbuchy. Lidé proudili

z venkova do měst, a kdo zde nedokázal obstát, dostal se na dno společnosti.

Dělnictvo zakládalo podpůrné spolky, které měly podobné cíle jako dříve

řemeslnické cechy. Nositelem většiny charitativních aktivit v 19. století

18

v evropských zemích byli příslušníci středních a vyšších vrstev motivovaní

křesťanským soucitem s chudými. V naprosté většině to byly ženy.

Odpovědnost za péči o hendikepované postupně přebíraly orgány státu.

(Matoušek, 2012; Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008)

2.4. MODERNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Sociální práce vznikla jako samostatná profese až na konci 19. století. Státní

systémy sociálního zabezpečení byly zprvu adresovány jen nejnuznějším.

V 19. století, v době industrializace, nastalo zhoršování situace obyvatelstva

a vlivem nedostatečné péče o děti a mládež výrazně narostla žebrota,

kriminalita a tuláctví. S mládeží, která kriminalitu páchala nebo byla

kriminalitou ohrožena, nebylo jak pracovat, neboť neexistovaly potřebné

instituce a ústavy. První vychovatelna pro chlapce vznikla až v roce 1883.

Až do konce 19. století byly dle společnosti nejlepší formou sociální péče

donucovací pracovny a veřejné chudobince. Teprve industrializace inspirovala

k novým formám sociální práce. Ty vedly k myšlence, že pokud se pomáhající

s potřebným lépe seznámí, může mu poskytnout účinnější pomoc.

Základním cílem sociální politiky první Československé republiky bylo

zlepšit sociální poměry širokých vrstev. Byla to snaha o nápravu těch

největších sociálních rozdílů daných majetkovou diferenciací společnost.

Do skupin obyvatelstva, které potřebovaly sociální ochranu, spadali váleční

veteráni, invalidé, pozůstalí vojáků, kteří se nevrátili z války, dále

nezaměstnaní a také nemajetní nájemníci. Vzhledem k množství chudých

a handicapovaných lidí vznikalo množství dobrovolnických organizací se

sociálním zaměřením. V důsledku války byla prioritou péče o zdraví.

V roce 1948 stát, reprezentovaný Komunistickou stranou Československa,

znárodnil výrobní prostředky jedinců, církví, spolků a družstev. Předpokládalo

se, že tímto způsobem se navždy odstraní nezaměstnanost, chudoba, třídní

rozdíly a sociální problémy je doprovázející. Proto byly sociální problémy

v nově se formující socialistické společnosti chápány jako pouhé přežitky

kapitalistického společenského řádu, které automaticky zaniknou, až zmizí

jejich ekonomická základna, která je plodí, a zvítězí socialismus. Sociální

práce se tak stala nežádoucí a v celém systému sociálního zabezpečení došlo ke

změnám. Stát převzal všechny instituce dosud řízené církvemi (dětské domovy,

výchovné a charitativní ústavy aj.).

Až v druhé polovině šedesátých let se jedná o obnově sociální práce jako

odborné disciplíně. V šedesátých a sedmdesátých letech se zejména ve velkých

výrobních závodech rozšiřovaly odbory péče o pracující. Pracovníci těchto

odborů pečovali o různé skupiny zaměstnanců (mladiství, svobodné matky,

zlepšovatelé aj.), bylo usilováno o převýchovu alkoholiků, absentérů, lidí

19

propuštěných z vězení. Sociální práce tak byla pomalu obnovována.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se také nepřímo sociální práci věnovali

zejména lidé, kteří ji potřebovali v praxi, např. v domovech důchodců,

v dětských domovech, ve výchovných ústavech, včetně vězení.

Výzkumy, které by odhalily negativní zdravotní a sociální situaci té doby,

byly politickými orgány zakázány. Ve Výzkumném ústavu práce a sociálních

věcí vznikla v polovině osmdesátých let metodika plánování sociálního rozvoje

neboli péče o lidské zdroje. Chyběli však sociální pracovníci i pro tzv. odborné

sociální služby, tj. pro péči o děti, pro osoby se změněnou pracovní schopností,

pro obtížně přizpůsobivé jedince, pro vězeňství, pro řešení sociálních otázek

občanů cikánského původu, pro příslušníky národnostních menšin i pro staré

lidi. (Matoušek, 2012; Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008)

Po roce 1989 patřily mezi první sociální problémy potřeba začlenění tisíců

vězňů propuštěných po amnestii z výkonu trestu, bezdomovectví, neskrývaná

prostituce a migrace uprchlíků přes naše území na Západ.

Nastalo období nutnosti hledání nových metod a přístupů v sociální práci.

V sociálních službách došlo k deinstitucionalizaci a bylo založeno velké

množství nevládních organizací zaměřených na sociální a zdravotní problémy.

I v dnešní době se ve společnosti objevují nové problémy, proto sociální práce

nebude mít nikdy dlouhodobě stabilní, jednoznačný obsah, nikdy nebude

možné tuto disciplínu vyučovat po řadu let stejným způsobem. V tom je

obtížnost i výzva sociální práce.

Shrnutí

Sociální práce jako obor prošla dlouhým vývojem, než nabyla dnešní podoby.

Původně byla péče o potřebné na bedrech kmene nebo rodiny, postupně se do

této péče začínají začleňovat bohatí donoři, církve a nakonec i sám stát. Vliv

státu se v průběhu historického vývoje stále posiloval, až dosáhl dnešních

rozměrů. Sociální práce jako profese vznikla až na přelomu 19. a 20. století.

Moderní doba s sebou přinesla vznik nových sociálních problémů a rozvoj

spektra pomoci poskytované v rámci tohoto oboru.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Jaké aspekty sociální práce je možné nalézt ve starověkém Římě?

2. Z jakého důvodu sparťané zabíjeli postižené děti?

3. O jaké hlavní sociální skupiny pečovala středověká církev?

4. Odkdy můžeme mluvit o sociální práci jako o profesi?

5. Jaké nové sociální problémy vznikly po roce 1989?

Σ

20

Doporučená literatura

MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012,

309 s. ISBN 978-80-262-0211-0.

OLÁH, Michal. SCHAVEL, Milan. ONDRUŠOVÁ, Zlatica. Úvod do štúdie

a dejín sociálnej práce. 2. vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictva

a sociálnej práce sv. Alžbety, 2008, 208 s. ISBN 80-969449-6-7.

MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois

Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN 978-802-6203-667.

21

3. SOCIÁLNÍ PRÁCE JAKO

MULTIDISCIPLINÁRNÍ OBOR

Cíl:

Cílem této kapitoly je poukázat na postavení sociální práce z pohledu dalších

vědeckých disciplín a u nejbližších oborů nastínit styčné body se sociální prací.

Klíčová slova:

Sociální práce, multidisciplinární obor, sociologie, psychologie, psychiatrie

Průvodce studiem:

Tato kapitola není pro čtenáře náročnou, neboť předkládá jednoduchý přehled

nejbližších oborů sociální práce.

Sociální práce je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu,

která speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka

na profesionálním základě. V moderní složité společnosti je sociální práce

nutností a zcela oprávněná. (Mühlpachr, 2004)

Sociální práce je teoretickou i praktickou disciplínou vycházející z mnoha

vědních oborů. Využívá poznatků psychologie, sociologie, práva, pedagogiky,

medicíny, ekonomických věd a v neposlední řadě i z filozofie, odkud čerpá

sociální práce svůj ideologický základ. Specifikum sociální práce spočívá

především v aplikaci vědeckých poznatků do praktické činnosti. Mezi obory,

které mají k sociální práci nejblíže, patří především sociologie, psychologie

a psychiatrie.

Obrázek č. 2: Sociální práce jako multidisciplinární obor

22

3.1. SOCIOLOGIE A SOCIÁLNÍ PRÁCE

Sociologie je věda o společnosti, jejími hlavními tématy je sociální

chování, vzájemné působení osob, sociálních skupin, dále se zaměřuje

na sociální vztahy a sociální strukturu. (Kardis, 2009)

Sociologie se stejně jako sociální práce zabývá lidmi a jejich interakcemi,

kterým se snaží porozumět. Mají tedy společný předmět zájmu. Sociolog se

zabývá otázkami Jak, Kdy, Proč lidé jednají tímto způsobem. Zaměřuje se

na popis sociálního problému, pochopení vzájemných interakcí a sociálním

institucím. Středobodem jeho zájmu jsou příčiny lidských interakcí.

Sociální pracovník se zaměřuje na pochopení osob a jejich jednání.

Následně se snaží těmto osobám pomoci řešit jejich problémy a zlepšovat

jejich sociální fungování.

Sociolog tedy se nejintenzivněji věnuje studiu a zjišťování faktů, sociální

pracovník se snaží spíše porozumět klientovi, stanovit odpovídající diagnózu

a pomoci klientovi při řešení jeho problému. (Navrátil, 2001)

3.2. PSYCHOLOGIE A SOCIÁLNÍ PRÁCE

Psychologie je vědecká disciplína zabývající se studiem chování

a duševních procesů. (Atkinson, 2003) Psychologie i sociální práce operují na

společném základě. Oba obory se zabývají chováním osob, interakčními

charakteristikami a snaží se uchopit jejich racionální a emotivní procesy.

Psychologie se soustředí převážně na individuální chování a sociální práce

spíše na sociální fungování.

Psycholog studuje biologické i sociální faktory ovlivňující lidské chování

a zabývá se individuálními atributy osobnosti. Rovněž usiluje o pochopení

jejích charakteristik a chování. Psycholog pracuje s klientem intenzivně jako

psychoterapeut, naproti tomu sociální pracovník se zaměřuje na sociální

fungování a vztahy klienta, přičemž se také snaží využít zdroje komunity, aby

napomohly klientovi při řešení jeho osobních a sociálních problémů. (Navrátil,

2001)

3.3. PSYCHIATRIE A SOCIÁLNÍ PRÁCE

Psychiatrie je klinickým oborem medicíny, který se zabývá studiem vzniku,

průběhu a obrazu duševních poruch, jejich prevencí, diagnostikou, terapií

a rehabilitací. (Bouček, 2001)

Jak sociální práce, tak psychiatrie mají mnoho společného, především to, že

se obě zaměřují na osoby, které mají osobní a sociální problémy. Oba obory

23

pomáhají osobám zlepšit jejich vztahy k druhým lidem a současně také

ovlivňují jejich emoce a vnitřní stavy.

Sociální pracovník se angažuje především při podpoře a obnově sociálního

fungování klienta. Psychiatr pracuje s klientem především na medicínské

úrovni. V rámci svého působení používá farmak, hospitalizace apod. Zabývá se

především oblastí nevědomím a intrapsychickými faktory se zaměřením na

reorganizaci individuální osobnosti. Sociální pracovník se zaměřuje především

na sociální vztahy klienta. (Navrátil, 2001)

Shrnutí

Sociální práce je multidisciplinárním oborem, což tedy znamená, že má blízký

vztah k mnoha dalším oborům. Hlavním pojítkem, které se prolíná všemi

těmito obory, je zaměření na člověka. Mezi nejvýznamnější obory, které mají

k sociální práci blízko, patří sociologie, psychologie a psychiatrie.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Najděte společné body sociální práce a dalších pěti vědeckých oborů.

2. Které obory mají nejblíže k sociální práci?

3. Jaká témata jsou středem zájmu sociologie?

4. Jaký je rozdíl mezi psychologií a psychiatrií?

5. Je sociální práce teoretickou nebo praktickou disciplínou?

Doporučená literatura

ATKINSON, Rita. L. Psychologie. 2. vyd., Překlad: Erik Herman, Miroslav

Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, 751 s. ISBN 80-717-8640-3.

BOUČEK, Jaroslav. Obecná psychiatrie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, 2001, 216 s. ISBN 80-244-0240-8.

KARDIS, Kamil. Základy sociológie. Prešov: Prešovská univerzita,

Gréckokatolícka teologická fakulta, 2009, 192 s. ISBN 978-80-555-0108-6.

MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 287

s. ISBN 80-717-8549-0.

NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek

Zeman, 2001. ISBN 80-903070-0-0.

STRIEŽENEC, Štefan. Slovník sociálneho pracovníka. 1. vyd. Trnava: AD,

1996, 255 s. ISBN 80-967-5890-X.

Σ

24

4. SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK

Cíl:

Cílem této kapitoly je vytvořit ucelený pohled na sociálního pracovníka jako

na osobnost s jeho vrozenými osobnostními rysy a vyzdvihnout dovednosti

a schopnosti, které jsou pro výkon povolání sociálního pracovníka nosné.

Klíčová slova:

Sociální pracovník, osobnost, dovednosti

Průvodce studiem:

Tato kapitola není náročnou, neboť přináší pohled na sociálního pracovníka,

v jehož rámci integruje znalosti, které čtenář získal při studiu jiných předmětů

a to především psychologie.

Do oboru sociální práce vstupují lidé s různými očekáváními. Hlavní

motivací bývá nejčastěji pomáhat druhým a zlepšovat jejich životní situaci.

Přesto musí být při práci s klienty dodržovány určité hranice tak, aby byla

zajištěna profesní bezúhonnost a odpovědnost. (Handon, 2009)

Osobní rozvoj sociálního pracovníka klade velké nároky také na jeho

vlastní sebeuvědomění, rozvoj schopností a dovedností, které mu pomáhají

rozvíjet své klienty. Sociální pracovník by měl vycházet ze zásady: Měním jiné

a současně měním sebe pod vlivem ostatních a systému.

4.1. OSOBNOST SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA

Sociálním pracovníkem se stává osoba, která se rozhodla věnovat se

tomuto oboru a splnila potřebné vzdělání. Hlavním úkolem sociálního

pracovníka je především pomáhat jednotlivcům, rodinám, skupinám

a komunitám dosáhnout nebo navrátit způsobilost k sociálnímu uplatnění.

(Matoušek, 2008) To, jakým způsobem svou práci vykonává, ovlivňuje

do značné míry také osobnost sociálního pracovníka. (Gulová, 2011)

Termín osobnost je možné definovat jako charakteristické vzorce myšlení,

emocí a chování, které určují osobní styl jedincových interakcí s prostředím.

(Atkinson, 2003)

Většina osob instinktivně vyhledává pracovní prostředí, které jim umožňuje

rozvíjet jejich osobnost a prohlubovat jejich schopnosti a dovednosti, ale také

25

jim pomáhá naplnit jejich osobní potřeby. (Mezera, 2008) Osobnostní profil

sociálního pracovníka hraje velmi důležitou roli při navazování otevřeného

vztahu s klientem, ale projektuje se do celého průběhu spolupráce mezi těmito

osobami. (Kopřiva, 2011)

Osobnost sociálního pracovníka může být do značné míry ovlivněna

zpětnou vazbou od kolegů, nadřízených či klientů. Pozitivní hodnocení

umožňuje sociálnímu pracovníkovi ujistit se o tom, že svoji práci vykonává

dobře. Chvála nebo kladná hodnocení jsou důležitá pro pracovní motivaci

a zvyšují spokojení z práce. Kladná hodnocení klientů v určitých případech

mohou zamezit i syndromu vyhoření u sociálních pracovníků. Naopak

důvodem vzniku syndromu vyhoření bývají spíše opakovaná zklamání,

minimální výsledky práce nebo také negativní zpětné vazby od klientů.

(Kopřiva, 2011)

4.1.1. TEMPERAMENT

Na temperament člověka je možné nahlížet z mnoha úhlů pohledu, obecně

by se dalo říci, že se jedná o vrozené dispozice jedince projevující se

specifickým typem reaktivity a emočního prožívání vůči daným podnětům

a situacím. (Cakirpaloglu, 2012)

V historickém kontextu bylo zjištěno, že osoby s podobnými osobnostními

rysy se často věnují podobným oborům. Z čehož vyplývá, že náš temperament

zásadním způsobem ovlivňuje volbu našeho povolání. (Mezera, 2008)

Teorií lidského temperamentu bychom našli velké množství. Pro příklad

jsou uvedeny ty nejvýznamnější.

a) Hippokratova humorální teorie temperamentu

Základy psychologie temperamentu osobnosti položil Hippokrates, který

definoval čtyři základní tělní tekutiny a to sanquis (krev), cholé (žluč),

melancholé (černá žluč) a flegma (sliz). Poměry těchto tekutin v těle ovlivňují

temperament člověka. Na základě tohoto přístupu je možné rozlišovat čtyři

skupiny lidí a to sangviniky, choleriky, flegmatiky a melancholiky. (Plháková,

2006)

b) Eysenckova teorie osobnosti

Zakladatelem další významné teorie temperamentu byl Hans Jürgen

Eysenck (1916 – 1997). Který svým způsobem potvrdil zkoumání Hippokrata,

neboť použil také čtyři typy temperamentu (sangvinik, cholerik, melancholik,

flegmatik), a to tak, že je dal do souvislosti s emoční stabilitou a labilitou, což

je v jeho pojetí typem nervové soustavy a introverzí a extroverzí, což je typ

duše člověka. (Říčan, 2007)

26

4.1.2. RYSY OSOBNOSTI

Rys osobnosti je definován jako vrozená nebo získaná charakteristika, která

může být konzistentní, perzistentní nebo stabilní. Jde vlastně o cokoliv, čím se

člověk liší od druhého. (Blatný, 2010)

Každý člověk má svůj charakteristický rys osobnosti, který je po celou

dobu jeho života téměř totožný. Jednotlivé rysy osobnosti jsou formovány

podle intenzity působení různých vlivů, zejména vrozenými předpoklady,

učením, výchovou a společenským prostředím. (Čáp, Mareš, 2007)

4.1.3. SEBEPOJETÍ

Sebepojetí je možné definovat jako představu o sobě samém, tedy to, jak

jedinec vidí sám sebe. Na rozdíl od sebehodnocení, které je vědomým

prožíváním vlastní sociální pozice. (Hartl, Hartová, 2000) Vzhledem k tomu,

že je člověk společenská bytost, je pro něj důležité nejen vlastní pojetí své

osoby, ale také představa o tom, jak se zařadí ve společnosti. (Blatný, 2010)

Sociální pracovníci, kteří mají pozitivní obraz vlastní osoby, se snáze vcítí

do různých situací klientů a jsou lépe připraveni na překonávání pracovních

potíží. (Maroon, 2012)

4.1.4. INTELIGENCE

Inteligence je pojímána jako nejobecnější schopnost či její předpoklad,

který determinuje kvalitu interakčních aktivit osobnosti v reálných životních

kontextech. Řešení problémových situací v reálných životních kontextech je

závislé na schopnosti člověka aktivizovat tzv. „účinnou kapacitu rozumu“. To

znamená, co je potřeba využít v intelektové kapacitě pro řešení za daných

podmínek. (Mikšík, 2001)

Při práci sociálního pracovníka hraje inteligence důležitou roli, neboť při

výkonu svého povolání se musí často rychle rozhodovat pro co možná

nejoptimálnější řešení nebo pro řešení, které přinese menší škody pro další

život klienta.

4.2. VLASTNOSTI A SCHOPNOSTI SOCIÁLNÍHO

PRACOVNÍKA

Spokojenost klientů s prací sociálních pracovníků mimo kvality prováděné

intervence vždy ovlivňuje i to, do jaké míry se jim sociální pracovníci jeví jako

přívětiví, inteligentní, svědomití a emocionálně stabilní lidé. (Mlčák,

Kubicová, 2006)

27

Aby sociální pracovník mohl kvalitně naplňovat požadavky kladené na výkon

svého povolání, je nutné, aby byl vybaven některými vlastnostmi

a schopnostmi, mezi ty základní lze zařadit především:

- vlastnosti zralé osobnosti,

- vztah k lidem,

- prosociální chování,

- emoční inteligence,

- životní optimismus,

- přirozená autorita,

- vlastní životní zkušenosti,

- respekt,

- flexibilita,

- odborné vzdělání a všeobecný přehled,

- přitažlivost,

- důvěryhodnost,

- dodržování etického kodexu.

Vlastnosti zralé osobnosti jsou takovým stavem člověka, kdy je zcela

schopen ovládat sám sebe. Dokáže činit rozhodnutí založená na přesném

vnímání sebe, svých rolí a pozic a také pozic a rolí druhých lidí a daných

okolností. Přijímá svá rozhodnutí, své volby jako skutečně vlastní

a v souvislosti s nimi přijímá i odpovědnost za jejich výsledky a důsledky.

Takové chování mu pak umožňuje účinně a citlivě komunikovat se světem,

v němž žije. (Langmeier, Balcar, Špitz, 2010)

Zralá osobnost je schopna:

- projevovat se jasně vůči druhým,

- být v kontaktu se signály ze svého nitra a otevřeně si uvědomovat,

- vnímat to, co je okolo něj jako odlišné od sebe,

- chovat se k jinému člověku jako k někomu jedinečnému,

- zacházet s existencí odlišnosti jiných osobností jako s příležitostí

k poznání,

- přistupovat k lidem a situacím objektivně

- přijímat odpovědnost za své chování a jednání

- nepřesouvat svou odpovědnost na druhé,

- jednat otevřeně (Langmeier, Balcar, Špitz, 2010)

28

Vztah k lidem, kvalita lidského vztahu má v sociální práci prvořadý

význam. I v jiných než pomáhajících profesích je vztah ke klientovi podstatnou

složkou, ale nečeká se vztah osobní. Vztah sociálního pracovníka a klienta

potřebuje víc než pouhou slušnost, potřebuje přijetí, spoluúčast, porozumění,

pocit, že klient pomáhajícímu není na obtíž. U pomáhajících profesí klienti

očekávají od pracovníků osobní přístup a zájem o nitro člověka a navázání

vztahu plného důvěry a pochopení. Sociální pracovník musí mít pochopení pro

každého (pro nemocné, chudé, staré, postižené, nemorální), a to v každém

okamžiku.

Do vztahu sociálního pracovníka rušivě vstupují dvě obecné tendence a to

nadbytečná kontrola a sebeobětování. Nadbytečná kontrola vzniká v okamžiku,

kdy sociální pracovník má tendenci přebírat kontrolu nad klientem. Tento

přístup výrazně snižuje motivaci klienta v dalším snažení svůj problém vyřešit.

Druhým protipólem je sebeobětování, v tomto případě dochází k nadměrné

péči o klienta na úkor sociálního pracovníka. Takového počínání vede často

k rozvoji závislosti klienta na sociálním pracovníkovi. (Kopřiva, 2011)

Prosociální chování je chápáno jako chování, které svými důsledky

pomáhá jinému člověku. Toto chování je podníceno prosociální motivací, což

je touha vynaložit úsilí k dosažení prospěchu pro druhé lidi. (Grand, 2008)

Někteří autoři prosociální chování zaměňují s altruismem. Altruismus je takové

jednání, které vede k pomoci druhým bez očekávání zisku, odměny nebo

sociálního souhlasu a jde tedy o nezištnou pomoc bez očekávání jejího

opětování a zvažování případných nákladů pro pomáhajícího. Altruismus je

často spojován se sebeobětováním.

Mezi nejčastější formy prosociálního chování patří darování (finanční

prostředky, materiální dary apod.), sympatie a porozumění, pomoc při

dosahování vytyčeného cíle, nabídka ke spolupráci nebo podpora při

dosahování cílů. (Výrost, 2008)

Emoční inteligence je schopnost vnímat vlastní pocity i pocity ostatních

osob a přiměřeně na ně reagovat. Jde o schopnost vyjadřovat svoje emoce a mít

schopnost o vlastních pocitech hovořit s jinými osobami. (Pletzer, 2009)

Součástí sociální inteligence je také empatie, tedy schopnost vcítit se do pocitů

a jednání druhých osob. Empatie je schopnost emocionálně se ztotožňovat

s viděním, cítěním, chápáním druhých, schopnost číst i jejich neslovní projevy,

chápat, o co druhý usiluje, čemu se chce vyhnout či co pečlivě

skrývá.(Matoušek, 2008)

Za životní optimismus je považována poměrně stálá osobnostní

charakteristika, která je do značné míry vrozená a geneticky podmíněná. Osoby

s vyšší mírou životního optimismu typicky očekávají příznivý průběh životních

událostí a věří, že vše dopadne dobře. V situaci, kdy jsou konfrontováni

s těžkou životní situací, nepostrádají víru, že se vše v dobré obrátí.

29

(Slezáčková, 2012) Sociální pracovník by měl vždy věřit ve smysl sociální

práce a pozitivně přistupovat k vytyčeným cílům. Na druhou stranu by se měl

vyhnout nerealistickému optimismu.

Přirozená autorita, autorita je definována jako jedna z podstatných forem

uskutečňování moci, která je založena na více či méně obecném uznávání

oprávněnosti, tj. legitimity vlivu určité osobnosti, instituce nebo skupiny.

Samotná moc je pak schopností donutit někoho, aby si počínal jinak, než by

chtěl. (Maříková, Petrusek, Vodáková et al, 1996) Neformální (přirozená)

autorita je založená na lidských a odborných charakteristikách člověka, který

má na ostatní přirozený a spontánní vliv. Důležitou roli hraje rovněž motivace

těchto osob. (Kalhous, Obst et al, 2002)

Vlastní životní zkušenosti pomáhají člověku vytvořit vztah ke světu

a zároveň umožňují tento vztah průběžně upravovat. Zkušenosti za celou

dosavadní ontogenezi jedince se doplňují s geneticky zděděnými zkušenostmi

z vývoje předků. Všechny tyto příčiny z minulosti formují jedinečnost

osobnosti a utvářejí interpretační klíč při vztahování se ke světu. Výsledný

obraz nazýváme právě životním světem jedince. (Hudlička, 2003) V sociální

práci hraje vlastní zkušenost významnou roli, neboť umožňuje sociálnímu

pracovníkovi se vyhnout některým možným problémům nebo mu usnadňuje

pohled na klientův problém.

Respekt při výkonu povolání sociálního pracovníka hraje zásadní roli.

Sociální pracovník musí respektovat klienta jako autonomní jednotku, která má

právo rozhodovat o svém životě. Dále se respektuje lidská důstojnost klientů,

uznává se jejich svéprávnost a sociální pracovníci spolu s klienty analyzují

povahu daných problémů a jejich možných řešení.“ Klient musí sám aktivně

svůj problém řešit, sociální pracovník mu jen při tomto řešení pomáhá, ale

nepřebírá za klienta zodpovědnost. (Řezníček, 1994)

Flexibilita je pružnost či schopnost přizpůsobit své chování novým

požadavků a situačním podmínkám, ale také schopnost změny. (Průcha,

Veteška, 2012) Tato schopnost je pro sociálního pracovníka velmi důležitá,

neboť musí být schopen okamžitě reagovat a navrhovat nové postupy řešení

problému podle aktuální situace.

Přitažlivost není brána pouze jako fyzická, ale převážně osobní. Mezi

klientem a pracovníkem by měl být vytvořen pozitivní osobní vztah plný

důvěry a otevřenosti.

Důvěryhodnost spočívá ve spolehlivosti a diskrétnosti. Důvěru lze

charakterizovat jako typ postoje a zároveň mezilidského vztahu, který vyvolává

pocit jistoty plynoucí z předsvědčení, že partner komunikace splní určitá

očekávání. (Maříková, Petrusek, Vodáková et al, 1996)

Odborné vzdělání a všeobecný přehled, sociální pracovník by měl být

schopen v praxi využívat své znalosti a dovednosti. Sociální pracovníci

30

navazují kontakt s klienty. K tomu je třeba umění jednat s různými typy

klientů, umět jim naslouchat a porozumět příčinám jejich problému.

(Matoušek, 2008)

Dodržování etického kodexu je nedílnou součástí výkonu povolání

sociálního pracovníka. Každý sociální pracovník by měl jednat v souladu

s ním. V etickém kodexu jsou ošetřena pravidla chování ve vztahu ke klientovi,

spolupracovníkům, zaměstnavateli, ke svému povolání a odbornosti a ve

vztahu ke společnosti.

4.3. ZÁKLADNÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA

Pečovatel, poskytovatel služeb, pracovník v roli pečovatele pomáhá

klientovi v té oblasti běžného denního života, ve které si nedokáže poradit sám,

ať vlivem postižení, nemoci nebo věku. Tyto služby je možné poskytovat jak

v rámci pobytových zařízení, tak přímo v přirozeném prostředí klienta.

Zprostředkovatel služeb tato role staví sociálního pracovníka do pozice

informátora nebo koordinátora osob účastnících se práce s klientem, který je

připraven poradit. Sociální pracovník také zastává funkci situačního

diagnostika, odhadce dostupných zdrojů pomoci a obhájce jeho potřeb.

Cvičitel sociální adaptace, pracovník v roli trenéra či učitele sociálních

dovedností, napomáhá řešit klientům jejich problémy, povzbuzuje ke změnám

v chování.

Poradce nebo terapeut pomáhá klientům získat náhled na jeho postoje,

pocity a způsoby jednání, napomáhá mu rovněž v jeho osobnostním růstu.

V této roli se dostává sociální pracovník do pozice psychosociálního

diagnostika, poradenského pracovníka, socioterapeuta, případně také

výzkumníka v praxi.

Případový manažer je pracovník, který usiluje o zajišťování, koordinaci

a vhodný výběr služeb hlavně u klientů s větším množstvím potřeb. (Řezníček,

1994)

Manažer pracovní náplně v zařízení, tj. organizátor často nadměrného

objemu práce, plánuje načasování a plánování intervence, sleduje kvalitu

služeb a průběžně zpracovává informace. Jedná se o profesionály.

Personální manažer (personalista) je osoba zajišťující výcvik a výuku,

supervizi, konzultace a řízení pracovníků zařízení. Často se jeho funkce spojují

s funkcemi administrátora.

Administrátor, tj. vedoucí pracovník nebo ředitel zařízení, plánuje, rozvíjí

a zavádí způsoby práce, služby a programy v sociálních a jiných zařízeních

sloužících příslušné klientele. K jeho funkcím patří zejména manažerská

funkce.

31

Sociální pracovník může být také činitelem sociálních změn, tj. člověkem

angažujícím se při identifikaci a řešení širších společenských problémů.

V rámci tohoto působení na sebe bere funkce analytika sociálních problémů,

mobilizátora vůle komunity, skupinového advokáta a povzbuzovatele sociální

iniciativy, případně mobilizátora politických hnutí. (Mühlpachr, 2004)

4.4. TYPOLOGIE PŘÍSTUPŮ SOCIÁLNÍCH

PRACOVNÍKŮ

Dle přístupu k praxi je možné sociální pracovníky rozdělit do čtyř

základních typů, a to na sociálního pracovníka angažovaného, radikálního,

profesionálního a byrokratického. (Matoušek, 2003)

4.4.1. ANGAŽOVANÝ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK

Angažovaný sociální pracovník uplatňuje v zaměstnání své morální

hodnoty. S klienty komunikuje empaticky a s respektem. Sám sebe pracovník

chápe jako osobu, poté až jako sociálního pracovníka. (Matoušek, 2003) Tento

typ sociálního pracovníka pracuje s vysokým nasazením. Má tendenci nakládat

si hodně práce a intenzivně ji vykonává. (Maroon, 2012)

Negativem tohoto přístupu je, že se sociální pracovník může přiklánět

k vybraným klientům. Může také dojít k vytvoření osobního vztahu mezi

klientem a sociálním pracovníkem nebo může dojít k syndromu vyhoření.

(Matoušek, 2003) Hlavní příčinou syndromu vyhoření jsou klienti

s nenaplněnými potřebami, kteří dávají nepřetržitě najevo, že hodně očekávají.

(Maroon, 2012)

4.4.2. RADIKÁLNÍ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK

Radikální sociální pracovník vkládá do práce s klientem své osobní

hodnoty, ale zejména proto, že usiluje o změnu těch zákonů, které považuje

za nespravedlivé. (Matoušek, 2003)

Tito pracovníci považují za příčinu problémů jedinců společenský systém,

mají sklon redukovat sociální práci na úsilí o strukturální změny společnosti.

Tento pohled je jednostranný, protože postrádá schopnost nalézat bariéry nebo

možnosti na straně klientů. (Janebová, Musil, 2007)

4.4.3. PROFESIONÁLNÍ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK

Profesionální pracovník je pracovník vzdělaný v oboru a je veden etickým

kodexem. Důležitý je individuální vztah s klientem, kterého pracovník chápe

jako aktivního spolupracovníka. Tento model je založen na vyvážení moci

mezi sociálním pracovníkem a klientem a upevnění práv klientů. (Matoušek,

32

2003) Prioritou tohoto přístupu jsou tedy práva a zájem klientů. To se děje tím,

že se umožní participace klientů na rozhodování a služby se otevřou vlivu

klientů. Důležitou roli ve změně organizační kultury hraje i možnost klienta

stěžovat si. Klient tak dostane v kontextu profesionálních vztahů větší moc.

Důraz je však kladen na sociálního pracovníka, který klientovi tuto moc dává.

Klient má tedy více moci, ale ta je pod kontrolou sociálního pracovníka.

(Nečasová, 2001)

Osoba s vlastním morálním kodexem na sebe bere roli profesionála

s profesním etickým kodexem, který přijme práci sociálního pracovníka

v určité organizaci se specifickými odpovědnostmi a povinnostmi. To je dále

ovlivněno a vymezeno společenskými normami, veřejným míněním a zákony.

Etický kodex obsahuje všechny prvky, ale klade důraz na profesionální model

s příměsí povinností vzhledem k zaměstnavateli a sociální změně. (Nečasová,

2001)

4.4.4. BYROKRATICKÝ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK

Byrokratický sociální pracovník se snaží o manipulaci s lidmi v rámci

jejich pozitivní změny. (Matoušek, 2003) K roli sociálního pracovníka patří

i to, že vytváří iluzi osobní péče o klienta.

Na druhou stranu v určitých případech musí působit i jako přísný

normalizátor klienta. Rozdělení osobního a profesního je nutné proto, aby se

sociální pracovníci necítili vinni tím, že s lidmi manipulují a že užívají vztah

způsobem, který by v osobním životě nepovažovali za čestný. (Banks, 2006)

33

TYPOLOGIE PŘÍSTUPŮ SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ K PRAXI

Profesionální Byrokratický Radikální

Sociální

pracovník Profesionál Úředník / technik

Rovnocenný

partner

Moc plyne z Profesionální

expertízy Role v organizaci

Kompetence

jednat v dané

situaci

Uživatel jako Klient Konzument Rovnocenný

partner

Důraz kladen

Individuální

vztah mezi

sociálním

pracovníkem

a klientem

Služební opatření

(procedury)

Společenskou

změnu

Vedení poskytuje Profesní etický

kodex

Pravidla

zaměstnavatele

Osobní

přesvědčení,

ideologie

Základní principy

Právo klienta na

sebedeterminaci,

akceptace,

důvěra atd.

Povinnost

organizace

spravedlivé

distribuovat

zdroje a

podporovat

veřejné blaho

Růst uvědomění,

kolektivní akce

Vhodná

organizace

Tam, kde je

vysoký stupeň

Byrokratická

organizace

Nezávislá

nezisková

organizace,

svépomocná

skupina,

nátlaková

skupina

(Nečasová, 2001)

34

Shrnutí

Sociální pracovník musí být bezesporu pro výkon své práce odborně vzdělaný,

ale neméně důležité je, aby byl pro výkon této pozice také vhodně osobnostně

vybaven. Mezi vlastnosti a schopnosti, které by měl sociální pracovník mít,

patří vlastnosti zralé osobnosti, vztah k lidem, prosociální chování, emoční

inteligence, životní optimismus, přirozená autorita, vlastní životní zkušenosti,

respekt, flexibilita, odborné vzdělání a všeobecný přehled, přitažlivost,

důvěryhodnost a dodržování etického kodexu.

Dalším bodem této kapitoly jsou role sociálního pracovníka. Sociální

pracovník může vystupovat v roli pečovatele, poskytovatele služeb,

zprostředkovatele služeb, cvičitele sociální adaptace, poradce nebo terapeuta,

případového manažera, manažera pracovní náplně, personálního manažera

a administrátora.

Dle přístupu k praxi je možné sociální pracovníky rozdělit na

angažované, radikální, profesionální a byrokratické.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Kdo položil základy psychologie temperamentu osobnosti?

2. Jaké hlavní vlastnosti by měl sociální pracovník mít?

3. Co je to sebepojetí?

4. Jaký je rozdíl mezi angažovaným a profesionálním sociálním

pracovníkem?

5. Vysvětlete obsah rolí poradce a terapeuta u sociálního pracovníka.

Doporučená literatura

ATKINSON, Rita. L. Psychologie. 2. vyd., Překlad: Erik Herman, Miroslav

Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, 751 s. ISBN 80-717-8640-3.

JANEBOVÁ, Radka. MUSIL, Libor. Mýty o roli sociálních pracovníků a

pracovnic. Sociální práce. 2007, č. 1, 50-61s. ISSN 1213-6204.

KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 5. vyd. Praha: Portál,

2011, 147 s. ISBN 978-80-7367-922-4.

MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. vyd. 2. Praha: Portál,

2003. 384 s. ISBN 978-80-7367-502-8.

MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie, praxe,

kazuistiky. 1. vyd. Překlad Kateřina Lepičová. Praha: Portál, 2012, 151 s. ISBN

978-802-6201-809.

Σ

35

MÜHLPACHR, Pavel. Sociální práce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v

Brně, 2004. 100 s. ISBN 80-210-3323-1

NEČASOVÁ, Mirka. Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. 1. vyd. Brno:

Masarykova univerzita, 2001, 98 s. ISBN 80-210-2673-1.

ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. 1. vyd. Praha: Slon, 1994. ISBN 80-

85850-00-1.

STRIEŽENEC, Štefan. Slovník sociálneho pracovníka. 1. vyd. Trnava: AD,

1996, 255 s. ISBN 80-967-5890-X.

36

5. VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍCH

PRACOVNÍKŮ

Cíl:

Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se systémem vzdělávání sociálních

pracovníků a pracovníků v sociálních službách v České republice.

Klíčová slova:

Sociální pracovník, pracovník v sociálních službách, vzdělání

Průvodce studiem:

Tato kapitola není pro čtenáře náročnou, neboť předkládá jednoduchý přehled

systému vzdělávání sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách.

Sociální práce jako profese se zabývá závažnou společenskou

problematikou. K nejdůležitějším patří pomoc klientům a sociální rozvoj

společnosti. Požadavky sociální práce může řádně naplňovat jen kvalifikovaný

sociální pracovník. (Oláh, Schavel, Ondrušová, 2008)

5.1. VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ

Předpoklady pro výkon povolání pracovníka v sociálních službách

stanovuje Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Tento zákon stanovuje,

kdo může pracovat v sociálních službách a jaké musí splnit podmínky pro

výkon povolání v sociálních službách a povinnost dalšího vzdělávání. (Petrová,

2013)

Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy

včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby

sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou

a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních

poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové

pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace. (Zákon č. 108/2006 Sb.)

37

5.1.1. ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY

Předpokladem výkonu povolání sociálního pracovníka je způsobilost

k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní a odborná způsobilost. Odbornou

způsobilost pro výkon povolání sociálního pracovníka je možné získat různým

způsobem. Jedná se o studium na:

a) Vyšší odborné škole v oborech zaměřených na sociální práci a sociální

pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci,

sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost apod. (Petrová, 2013)

b) Vysoké škole a studiem v bakalářském nebo magisterském studijním

programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku,

sociální péči nebo speciální pedagogiku.

c) Absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v celkovém rozsahu

nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání

nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání. (Zákon č.

108/2006 Sb.)

5.1.2. DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA

Sociální pracovník má povinnost se dále vzdělávat a obnovovat, upevňovat

a doplňovat si svou kvalifikaci. Další vzdělávání se uskutečňuje na základě

akreditace vzdělávacích zařízení a vzdělávacích programů udělené

ministerstvem na vysokých školách, vyšších odborných školách a ve

vzdělávacích zařízeních. (Zákon č. 108/2006 Sb.)

Mezi formy dalšího vzdělávání patří specializační vzdělávání zajišťované

vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou

odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka, odborné stáže

v zařízeních sociálních služeb, účast v akreditovaných kurzech a školicích

akcích. (Petrová, 2013)

5.2. VZDĚLÁNÍ PRACOVNÍKŮ V SOCIÁLNÍCH

SLUŽBÁCH

Pracovník v sociálních službách vykonává přímou obslužnou péči o osoby

v ambulantních nebo pobytových zařízeních sociálních služeb spočívající

v nácviku jednoduchých denních činností, pomoci při osobní hygieně

a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udržování čistoty

a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování životní aktivizace,

vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování

psychosociálních potřeb. (Zákon č. 108/2006 Sb.)

38

Dále provádí základní výchovnou nepedagogickou činnost a osobní asistenci.

Pečovatelskou činnost v domácnosti osoby spočívající ve vykonávání prací

spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtížemi,

komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění

sociálních depistáží pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci

při vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci,

organizační zabezpečování a komplexní koordinaci pečovatelské činnosti. Pod

dohledem sociálního pracovníka může rovněž provádět činnosti při základním

sociálním poradenství, depistážní činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační

činnosti, činnosti při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,

činnosti při poskytování pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů

a při obstarávání osobních záležitostí. (Petrová, 2013)

Pracovník v sociálních službách musí splňovat podmínku způsobilosti

k právním úkonům, bezúhonnosti, zdravotní způsobilosti a odborné

způsobilosti. Osoba, která chce vykonávat profesi pracovníka v sociálních

službách, musí mít základní nebo střední vzdělání a absolvovat akreditovaný

kvalifikační kurz. Tento kurz musí pracovník absolvovat do 18 měsíců

od nástupu do zaměstnání na pozici pracovníka v sociálních službách. (Zákon

č. 108/2006 Sb.) I pracovníci v sociálních službách by si v průběhu výkunu

svého povolání měli rozšiřovat svoje vědomosti a dovednosti podle aktuálních

poznatků v tomto oboru.

Shrnutí

Sociální pracovník musí pro výkon povolání pracovníka v sociálních službách

splňovat předpoklady stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních

službách. Tento zákon stanovuje, kdo může pracovat v sociálních službách

a jaké musí splnit podmínky pro výkon povolání v sociálních službách, kterými

je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní a odborná

způsobilost a povinnost dalšího vzdělávání.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Jaký je rozdíl mezi náplní práce sociálního pracovníka a pracovníka

v sociálních službách?

2. Jaké vzdělání musí mít sociální pracovník?

3. Jaký zákon upravuje vzdělání sociálních pracovníků?

4. Je další vzdělání sociálních pracovníků dobrovolné?

5. Jaké činnosti obsahuje výkon profese sociálního pracovníka?

Σ

39

Doporučená literatura

OLÁH, Michal. SCHAVEL, Milan. ONDRUŠOVÁ, Zlatica. Úvod do štúdie

a dejín sociálnej práce. 2. vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictva

a sociálnej práce sv. Alžbety, 2008, 208 s. ISBN 80-969449-6-7.

ZÁKON č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

a některé další zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 37, s.

1257–1289. ISSN 1211-1244.

MUSIL, Libor. Challenges of Postmodern Institutionalisation for Education in

Social Work. In Matulayová, T., Musil, L.. Social Work, Education and

Postmodernity. Theory and Studies in Selected Czech, Slovak and Polish

Issues. first. Liberec: Technical University of Liberec, 2013. s. 10-72, 63 s. 55-

100-13. ISBN 978-80-7494-032-3.

MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois

Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN 978-802-6203-667.

40

6. KOMUNIKACE V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Cíl:

Komunikace má v sociální práci nezastupitelnou roli. Cílem této kapitoly je

tedy seznámit čtenáře se základy verbální a nonverbální komunikace

a s pravidly aktivního naslouchání.

Klíčová slova:

Verbální komunikace, nonverbální komunikace, aktivní naslouchání, rozhovor

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade průměrné nároky na studium, jedná se o seznámení

s problematikou verbální a nonverbální komunikace. Další informace

o problematice komunikace jsou uvedeny v kapitole č. 10.4.

Komunikace hraje v sociální práci významnou roli. Sociální pracovník

musí být schopen efektivně komunikovat s osobami nacházející se v tíživé

životní situaci, pod velkým emočním tlakem nebo s různým hendikepem.

Například Beňo (2013) uvádí, že sociální pracovníci v komunikaci se sluchově

postiženými klienty často selhávají, neboť nejsou dostatečně připraveni

na komunikaci s osobou ze specificky znevýhodněné skupiny populace.

Z tohoto důvodu je nutné, aby sociální pracovník již v rámci svého studia

získal o této problematice dostatečné množství informací.

Komunikaci lze vymezit jako sdělování a přijímání informací v sociálním

chování a sociálních vztazích lidí. V tomto smyslu je komunikace základní

složkou mezilidské interakce. Sdělování se může týkat věcí prostorově i časově

vzdálených nebo i neexistujících. (Čížková, 2001).

Lidé ve vzájemném kontaktu nemohou nekomunikovat. I mlčení

a omezení pohybu v sobě obsahuje určité sdělení (např. nezájem, nechuť či

odpor k někomu atd.) Komunikace mezi lidmi je součástí jejich interakce, tedy

vzájemného působení. (Paulík, 2007)

V průběhu komunikace si lidé vytváří sociální vztah k druhému člověku

nebo druhým lidem. Tento vztah lze charakterizovat jako příznivý (sympatie),

nepříznivý a odmítavý (antipatie) nebo neutrální (lhostejnost). Nově utvářený

postoj, mezilidský vztah, obsahuje 3 složky, a to složku poznávací,

emocionální a výkonnou, a základem tohoto postoje je psychická struktura.

Psychická struktura existuje ve vědomé i nevědomé složce, ale posléze je

41

zakotvena jako představa v paměti. Citový náboj ve vztahu mezi

komunikujícími osobami je ovlivňuje buď kladně, nebo záporně vůči druhé

osobě, a tak i nepřímo působí na rozhodování a jednání v dané situaci. (Kebza,

Šolcová, 2004)

Komunikaci je možné rozdělit na dvě základní části a to na verbální, tedy

slovní, a na non-verbální, tedy mimoslovní, jinak ji lze nazvat také jako řeč

těla. (Čížková, 2001)

6.1. VERBÁLNÍ KOMUNIKACE

Je úmyslný, specificky lidský způsob sociální komunikace, který se

využívá jak ve formě mluvené tak i psané. Jedná se o přenos informací pomocí

soustavy artikulovaných zvukových řetězců, které jsou užívány vědomě. Na

úrovni této komunikace je závislé postavení člověka ve společnosti

a navazování vztahů. (Klenková, 2006) V rámci komunikace člověk prakticky

střídá dvě základní role, roli komunikátora (vysílač informací) a roli

komunikanta (přijímač informací). (Valenta, 2004)

6.1.1. SOUČÁSTI KOMUNIKAČNÍHO PROCESU

Podle Paulíka (2007) se komunikační proces skládá z několika následujících

částí.

1. Sdělující (komunikátor, mluvčí) zahajuje komunikační akt s určitým

záměrem. Obecně spočívá záměr v dosažení určitého efektu. Záměr vychází

z jeho dlouhodobější motivace i aktuálního psychosomatického stavu

a odvozuje se z něj smysl sdělení.

Jedním z výchozích předpokladů komunikace je, že příjemce je schopen

porozumět smyslu sdělení. Pomáhá mu přitom znalost kódovacího systému

i v obecném smyslu více méně obdobná poznatková a zkušenostní základna.

Příjemce také vstupuje do komunikační ho procesu jako individuální bytost

s určitými schopnostmi, zájmy, aktuálním psychosomatickým stavem apod.,

které mohou příjem sdělení ovlivňovat (např. nepozornost, nezájem o určité

téma).

2. Obsah, tedy to o čem je řeč. Vedle myšlenek, faktů a záměrů, může

zahrnovat také fráze, jejichž informační obsah je malý. Obsah může být

mluvčím záměrně redukován o podstatná fakta, zamlžován apod.

3. Kanál je cesta, po níž je informace sdělována s použitím různých

prostředků (verbální, neverbální), uplatňují se různé způsoby přenosu

informací od bezprostředního ústního sdělování po používání různých více či

méně sofistikovaných prostředků (písmo, telefon, počítač apod.).

4. Kód, systém znaků a pravidel pro zprostředkování přenosu informací

obsažených ve sdělení. Kódování (převedení určitého smyslu do znakových

42

jednotek) je důležitou činností komunikátora. Odpovídající aktivitou

komunikanta je dekódování, tedy zpětná interpretace smyslu a významu znaků,

čili vlastně překlad použitých formálních prostředků komunikace do myšlenek

a porozumění sdělení. Kódování a dekódování vyžaduje znalost použitého

znakového systému i pravidel jeho používání. V lidské komunikaci je

nejčastěji uplatňovaným znakovým systémem jazyk.

Jazyk je považován za nejdokonalejší dorozumívací prostředek mezi lidmi.

Lidé ovšem mají k dispozici vedle jazyka i další komunikačními prostředky,

které běžně využívají v různých oborech své činnosti. I fungování těchto

prostředků je ovšem podmíněno přijetím určité dohody zprostředkované

jazykem. Přes nesporný význam jazyka pro lidskou komunikaci a vzdělávání

řada lidí neovládá dobře ani svůj mateřský jazyk a nedokáže v interakci

s ostatními pohotově slovně reagovat a adekvátně vyjadřovat své myšlenky

a záměry. Dovednost pohotového a výstižného vyjádření zejména v situacích,

kdy není mnoho času na přípravu, je negativně ovlivňována jednak sníženou

kvalitou myšlení (inteligence), nedostatečným vzděláním, chybějícími

zkušenostmi či malou pozorností věnovanou vlastní mluvě, jednak aktuálně

trémou, ostychem. Mnohé z těchto negativních vlivů lze omezovat soustavným

studiem, nácvikem, dobrou přípravou na konkrétní řečové situace.

5. Komunikační prostředí, které ovlivňuje význam, smysl i zřetelnost

komunikace a zvolené formy. Takto mohou působit společenské, kulturní

okolnosti ale i fyzikální faktory (hluk, teplota apod.).

6. Kontext komunikace, který jí dává celkový rámec. Ten do značné míry

souvisí s komunikačním prostředím. Svou roli zde sehrávají obsahové i věcné

souvislosti, vnitřní psychologické vnější i (sociální, kulturní a konec konců

i přírodní) okolnosti.

Za důležité faktory komunikačního kontextu se považují:

- čas a prostor,

- vzájemné vztahy účastníků komunikačního procesu,

- jejich vlastnosti dlouhodobě ovlivňující emoční reagování

(temperament, kognitivní styl),

- aktuální emocionální ladění účastníků,

- motivační dispozice (potřeby, zájmy, hodnoty),

- věk, předchozí zážitky a zkušenost, vzdělání, inteligence, vnímání,

představivost, myšlení, schopnost učení, adaptabilita, odolnost atd.,

- sociální status a role,

- aktuální psychosomatický stav i dlouhodobé záměry účastníků.

43

6.1.2. PARALINGVISTIKA

Paralingvistika je dotváření základního významu jazyka hlubšími prvky:

tóny řeči, tím, co řečník zesiluje, nebo zeslabuje, zpochybňuje nebo potvrzuje

v obsahu projevu, dává najevo postoj, zaujetí, vřelost, sympatii, zlobu.

Mikuláštík (2003) uvádí, že do paralingvistiky je možné zařadit:

- výšku tónu řeči,

- rychlost řeči,

- hlasitost řeči,

- plynulost řeči,

- barvu hlasu,

- kvalitu řeči,

- chyby v řeči,

- slovní vatu.

a) Výška tónu řeči

Každý z nás má svoji specifickou výšku hlasu. Kromě výšky hlasu, máme

i specifické zabarvení hlasu. Přesvědčivěji a důvěryhodněji působí na druhé

hlas hlubší než vyšší.

b) Rychlost řeči

Hovoří-li osoba příliš rychle, je pro ostatní obtížné ji vnímat, a to

především pro ty osoby, které mají své osobní tempo pomalejší. Rovněž rychlé

tempo vede často k únavě, neboť nutí posluchače více se soustředit a podchytit

veškeré informace, které jim mluvčí sděluje.

Z tohoto důvodu je vhodné vždy v průběhu projevu či prezentace měnit

tempo řeči. Obtížnější obsah řeči je vhodné říkat pomaleji a důrazněji. Shodně i

významné a důležité informace, na které je třeba upozornit, je vhodné zpomalit

a zdůraznit je. Řeč, která je řečena rychle, může být druhými vnímána jako pro

mluvčího citově vzrušující. Rychlé tempo však může také značit i nervozitu

řečníka. Pomalé tempo je charakteristické pro jedince rozvážného,

vyrovnaného, ale značí i váhavost.

c) Hlasitost řeči

Intenzita projevu určuje, zda je projev pro poslouchajícího příjemný nebo

nepříjemný. Může napovídat také o tom, jak silně je mluvčí zaujat věcí, o níž

mluví, nebo jak silně chce zapůsobit na ostatní, aby přilákal jejich pozornost.

44

Zejména při delší mluvě je vhodné hlasitost projevu měnit, protože

monotónnost může posluchače nudit, či dokonce uspat. Samotná tichá řeč

může být projevem nesmělosti, stydlivosti řečníka, ale také i rozhodnost

a důraznost. Hlasitá řeč může signalizovat vitalitu, sebevědomí řečníka, ale

také přátelskost, uvolněnost, nebo naopak špatné sebeovládání.

d) Plynulost řeči

Pomlky v řeči mohou být úmyslné nebo neúmyslné. Objeví-li se v řeči

neúmyslné pomlky, většinou působí celkově rušivě. Značí projev nižší úrovně

mluvy. Úmyslné pomlky naopak zesilují účinnost našeho projevu.

Správné členění slov a pomlk upřesňuje to, jak chce řečník, aby byl chápán

obsah jeho sdělení. Pomlka může být výzvou, očekáváním, požadavkem pro

zvýšení pozornosti poslouchajících. Ale pomlka může být také projevem

bezradnosti, váhání, nejistoty, rozpaků, nesoustředěnosti, hledáním správného

výrazu.

Na druhou stranu přílišná plynulost řeči není nejlepším způsobem, jak

upoutat pozornost našich posluchačů. Vhodnější je tedy střídání rychlosti,

tempa, plynulosti s pomlkami, s vyšším a nižším důrazem, s ohledem na obsah

projevu.

e) Barva hlasu

Proměnlivost hlasového zabarvení je často projevem emočního prožitku

hovořícího. Určitá složka barvy našeho hlasu je konstantní, jedná se o hlasové

zabarvení pro danou osobu. Když je mluva monotónní, působí projev na ostatní

jako hypnotikum a nudí. Naopak přílišné změny barvy hlasu působí velmi

nepřirozeně.

f) Kvalita řeči

Jde o to, zda je sdělení věcné a srozumitelné, či rozvláčné, neurčité,

nepřesné a zda je sdělení přiléhavé k tomu, o čem vypovídá, anebo odtažité.

g) Chyby v řeči

Chyby mohou být artikulační, s nesprávnou výslovností, nevhodně použitá

slova, přehnané artikulování. Vydávání různých zvuků během řeči, které

nemají nic společného s artikulovanou řečí (ááá, ehm apod.).

Další chybou je, když mluvčí začne hovořit během projevu o odlišné věci,

tzv. zahýbá od tématu nebo pokud mluvčí něco opomene, i když na začátku

projevu sdělí, o čem bude hovořit.

45

h) Slovní vata

Mnoho osob používá během řeči tzv. slovní vatu. Jedná se o stereotypní

výplň mezi slovy a celými větami. Když je vkládána do řeči slovní vata,

znamená to, že člověk hledá ta správná slova. Často to jsou různá citoslovce,

adjektiva (tedy, jaksi, co, prostě, že ano apod.). (Mikuláštík, 2003)

6.1.3. ROZHOVOR

Rozhovor je možné definovat jako dorozumívání se dvou nebo více osob,

sdělování a sdílení pocitů, názorů, zkušeností. Při rozhovoru je možné sdílet

jedno nebo více témat. (Vybíral, 2005) Jedná se o základní techniku, kterou

sociální pracovník pří výkonu své práce používá. Z tohoto důvodu by měl být

sociální pracovník obeznámen s možnými typy rozhovorů, ale také

s jednotlivými jich fázemi. (Matoušek, 2012)

Typy rozhovorů

- Podle počtu účastníků

a) Individuální

b) Skupinový

- Podle účelu a významu

a) Informativní rozhovor je zaměřen především na sdělování informací.

Důraz je u tohoto typu rozhovoru kladen na jasnost, srozumitelnost, stručnost

a citlivost při sdělování informací. (Venglářová, Mahrová, 2006)

b) Diagnostický (anamnestický) rozhovor, cílem diagnostického rozhovoru

je získání informací o klientovi, ale také navázání hlubšího vzájemného vztahu

a ovlivnění motivace k lepšímu zvládnutí problému.

c) Edukační rozhovor má za cíl klienta naučit novým dovednostem nebo

rozšířit jeho dosavadní znalosti. V rámci tohoto rozhovoru je nutné udržovat

pozornost klienta. Sociální pracovník musí být trpělivý a periodicky si

ověřovat klientovo pochopení. Sociální pracovník by měl klienta v průběhu

rozhovoru pozitivně motivovat a neměl by zapomínat na závěrečné shrnutí

nejdůležitějších informací.

d) Terapeutický rozhovor má za cíl umožnit klientovi aktivně se rozhovoru

účastnit. Nabízí klientovi prostor pro vyjadřování pocitů, myšlenek, názorů.

46

Tento přístup rovněž umožňuje sociálnímu pracovníkovi ověřit si klientovo

pochopení předaných informací.

Terapeutický rozhor lze rozdělit na formu:

- Direktivní

- Nedirektivní

- Abreaktivní

Direktivní rozhovor je zaměřen především na udílení rad a pokynů.

Sociální pracovník má v rámci tohoto přístupu pozici nadřazenou klientovi,

neboť vyžaduje a následně kontroluje plnění udělených rad a pokynů.

Nedirektivní rozhovor vychází ze zásad psychoterapie. Základem tohoto

přístupu je především empatie, aktivní podporování a povzbuzování klienta

v partnerském prostředí. Sociální pracovník nejedná z pozice moci, nýbrž na

partnerské úrovni.

Cílem abrektivního rozhovoru je umožnit klientovi vyventilovat své emoce

v bezpečném a otevřeném prostředí. (Venglářová, Mahrová, 2006; Leško,

2008)

Fáze rozhovoru

a) předinterakční fáze

b) vstupní fáze

c) pracovní fáze

d) závěrečná fáze

Předinterakční fáze je zaměřena na získání základních informací

o klientovi. Dále se zaměřuje na hledání potenciálních oblastí zájmů klienta

a hledání možností spolupráce sociálního pracovníka a klienta.

Vstupní fáze se zaměřuje především na vyjasnění důvodu rozhovoru

a navázání kontaktu sociálního pracovníka a klienta. Dále následuje vyjasnění

problému, s nímž klient přichází. Při tomto vyjasňování problému je hlavním

úkolem sociálního pracovníka aktivně naslouchat a pomoci klientovi

verbalizovat jeho problém. Na tuto část dál volně navazuje formulace dohody

mezi sociálním pracovníkem a klientem.

Pracovní fáze, v první části pracovní fáze pomáhá sociální pracovník

vyjasnit klientovi jeho pocity a přání. Sociální pracovník přistupuje

ke klientovi empaticky s poskytnutím pocitu sounáležitosti. Dále společně

stanoví cíle jejich spolupráce, kterých se po dobu celé spolupráce drží. Sociální

pracovník motivuje klienta k dalším krokům v řešení jeho problému,

47

zdůrazňuje veškeré úspěchy, kterých bylo dosaženo a pomáhá klientovi

realisticky zpracovat neúspěchy.

Závěrečná fáze je věnována sumarizaci a hodnocení vzájemné

spolupráce. (Vymětal et al, 2008)

Faktory ovlivňující rozhovor je možné rozdělit na pozitivní a negativní.

Mezi pozitivní faktory ovlivňující rozhovor patří úcta, navození důvěry

a spolupráce, vhodné prostředí, vhodná doba, ujasnit si cíle rozhovoru, mluvit

jasně, stručně, srozumitelně, vhodné zabarvení hlasu, dostatek času. Mezi

negativní faktory rozhovoru patří rušné nebo jinak nevhodné prostředí, aktuální

stav sociálního pracovníka, předsudky, antipatií. Dalšími negativními faktory,

které se v praxi často vyskytují, je netrpělivost a spěch, nadměrný strach

z pomlk, autoritativní tón, nejasná formulace otázek, přerušování rozhovoru,

nevhodné usměrňování apod. (Venglářová, Mahrová, 2006; Vymětal et al,

2008)

6.2. NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE

Nonverbální komunikace je širší pojem, jenž zahrnuje mnoho oblastí

lidských projevů a produktů. (Tegze, 2003) Jedná se o projevy, které mohou

být zcela samostatné nebo mohou doprovázet slovní komunikaci.

Mimoslovní způsoby sdělování mohou být velmi rozmanité. Sleduje se

postoj, vzdálenost mezi komunikujícími osobami, gesta, mimika, a další.

(Čížková, 2001) Nonverbální projevy mnohdy prozradí více než slova,

poodhalí to, co slovní sdělení zamlčují, zkreslují. Tyto mimoslovní projevy

informují o vzniku lásky na první pohled, sympatií či antipatií. Tento způsob

komunikace většinou probíhá na nevědomé úrovni a je naší vizitkou, kterou se

představujeme okolí. (Štěpaník, 2005)

Nonverbální komunikace má mnoho prostředků, pomocí kterých se

mimoslovně dorozumíváme s ostatními lidmi, a existuje několik variant třídění

těchto prostředků.

Do nonverbální komunikace patří:

- mimika,

- gestika,

- haptika,

- proxemika,

- posturika,

- kinezika,

48

- oční kontakt,

- chronemika,

- paralingvistika.

6.2.1. MIMIKA

Nejzákladnějším a velmi známým non-verbálním prostředkem je mimika.

Jedná se o výraz v obličeji komunikátora. Díky mimickému svalstvu jsme

schopni vyjadřovat prožitky a díky našim typickým znakům v mimice jsme

rozpoznatelní od ostatních lidí. (Tegze, 2003) Výraz v obličeji by měl být

převážně uvolněný, přirozený a příjemný, což na komunikanta působí

povzbudivě a motivačně. Mezi hlavní chyby v mimice řadíme strnulý výraz

bez emocí, nepřirozený úsměv, časté střídání výrazů, které jsou obtížně

rozeznatelné. (Kebza, Šolcová, 2004)

6.2.2. GESTIKA

Dalším známým prostředkem je gestika, která se zabývá významem gest

v komunikaci. Gesta oživují a doplňují verbální komunikaci, ale pouze pokud

jsou užívána přiměřeně a adekvátně dané situaci. Gesta mohou být vyjadřována

pomocí rukou, hlavy, ale i celého těla. Za hlavní chyby v gestice považujeme

opomíjení sociokulturní podmíněnosti gest, absence nebo naopak nadbytek

gest, nesoulad gest s obsahem verbální řeči. (Kebza, Šolcová, 2004)

6.2.3. HAPTIKA

Během komunikace se mnohdy stává, že se lidé dotýkají, tento kontakt se

nazývá haptika. Doteky mohou mít různý smysl: přátelský, intimní, formální či

neformální. (Mikuláštík, 2003) Jedná se tedy o bezprostřední tělesný kontakt

komunikátora s komunikantem, například poplácání po zádech, letmé

pohlazení. Za chybu lze považovat buď nadbytek, nebo nepřiměřenost dotyků.

(Kebza, Šolcová, 2004)

6.2.4. PROXEMIKA

Proxemikou je nazýván druh neverbální komunikace spočívající ve

vzdálenosti, kterou k sobě zaujímají komunikující objekty. Můžeme ji rozdělit

do dvou rovin, proxemiku horizontální a vertikální. Na počátku 60. let

minulého století byl zaveden termín proxemika, odvozený od výrazu proximity

neboli blízkosti. Jeho výzkum v této oblasti vedl k novému chápání

mezilidských vztahů. (Please, 2001)

49

Z teorie proxemiky vyplývá dělení na čtyři základní zóny:

První zónou je zóna intimní, při čemž její dolní hranice splývá s těsným

projevem taktilního kontaktu dvou osob. Takovýto styk můžeme pozorovat

například mezi matkou a dítětem, mezi milenci, manžely atd. Horní hranice je

dána oddálením o 15-30 cm. Příkladem tohoto oddálení na horní hranici

intimní sféry mohou být milenci, kteří jdou vedle sebe a drží se přitom za ruce.

Další je osobní zóna, u které se počítá dolní hranice oddálení těl dvou

partnerů o 45-75 cm. Je to prakticky maximální vzdálenost, v níž je ještě

možno se držet za ruce, případně jít vedle sebe tak, jak vedle sebe chodí

manželé. Horní hranicí osobní sféry je oddálení o 75 cm až 1,20 cm. Je to

hranice oddálení, kterou dodržujeme při setkání s neznámým člověkem, s nímž

se nenadále setkáme na ulici. (Křivohlavý, 1998)

Dále zóna sociální, dolní hranice tohoto sociálního styku je 1,20 m až

2,10 m. Tato vzdálenost je obvyklá při projednávání neosobních záležitostí, při

jednáních na pracovišti, ženy hovoří v této vzdálenosti s prodavači v obchodě

apod. Horní hranice je pak 2,1 m až 3,6 m, která se používá při formálních,

společenských a obchodních vztazích. Je to tomu tak například ve služebním

styku, při obchodním jednání, při diskuzi ve skupině apod. Při takovém

služebním styku jsme zvyklí zachovávat poměrně větší odstup od druhých lidí,

než jaký stanoví osobní zóna. Větší oddálení nám přitom dodává pocit

psychického bezpečí.

Poslední zónou je veřejná zóna. Vystupuje-li někdo veřejně jako

například učitel ve třídě, profesor v posluchárně, pak je třeba, aby zaujal

takovou vzdálenost, aby byla zřetelně vidět nejen celá jeho postava a pohyby,

ale i jeho pohyb v prostoru. K tomu je minimální vzdálenost 3,6 m. Horní

hranice veřejné sféry je nad 6 m. Jiné zdroje udávají ještě větší oddálení.

Používá se při větších shromážděních, při politických projevech apod. Z této

vzdálenosti je již možno ovlivňovat posluchače pohybem v prostoru. (Toman,

1981)

6.2.5. POSTURIKA

Poznatky o postoji těla jako prostředku komunikace nám přináší posturika.

Postoj našeho těla během komunikace vypovídá o množství informací,

o prožitcích a postojích komunikátora. Postoj při komunikaci by měl být

uvolněný, vzpřímený a vyvážený. Sleduje se držení hlavy, rukou, nohou, trupu,

ale i typy postoje a sedu. Mezi chyby v posturice řadíme ruce v kapsách či

zkřížené na prsou, ukazování prstem, hraní si s rukama či prsty.

(Kebza, Šolcová, 2004)

Postoj člověka také vyjadřuje míru jeho jistoty a sebevědomí,

a konfigurace těla vyjadřuje buď přátelský postoj (prosociální chování), nebo

nepřátelský až agresivní postoj (hostilní chování). (Vojtová, Červenka, 2012)

50

6.2.6. KINEZIKA

Další prostředek non-verbální komunikace se zabývá sledováním pohybů

rukou a nohou, které oživují a doplňují verbální řeč, a jedná se o kineziku.

Sleduje rozsah, počet a také různorodost pohybů. Tyto pohyby by samozřejmě

měly být přirozené a adekvátní. Chyby jsou nepřiměřené a strojené pohyby,

chybná chůze, hraní s předměty. (Kebza, Šolcová, 2004)

6.2.7. OČNÍ KONTAKT

Oči mají v komunikaci velice významnou roli. Prostřednictvím očního

kontaktu nejen sdělujeme, ale zejména přijímáme informace od komunikátora.

Pokud je oční kontakt velmi malý nebo úplně chybí, příjemce zprávy se může

cítit nejistě. Při pohledu je důležité zacílení pohledů, délka doby pohledu, počet

mrkání, pootevření zornic, vrásky a napnutí svalů kolem očí. (Mikuláštík,

2003)

Žádoucí je převažující přímý, otevřený a přiměřeně trvající kontakt očí.

Pohledy se dále rozlišují na přímé a boční, pohledy zaměřené v rovině

horizontální a hodnotí se též směr pohledů v rovině vertikální, symbolizující

vztah dominance je pohled shora dolů či vztah submisivity, tedy pohled zdola

nahoru. (Kebza, Šolcová, 2004)

6.2.8. CHRONEMIKA

Chronemika je způsob jakým vyjadřujeme, užíváme a strukturujeme čas ve

vztahu k jiným lidem. Jedná se o to, jak člověk komunikuje v časových

souvislostech. V chronemice je sledováno, zda osoba ráda komunikuje, zda

komunikaci nepřetahuje, nebo naopak neurychluje. Rovněž se sleduje

komunikační vyváženost obou komunikačních partnerů. (Mikuláštík, 2003)

6.3. AKTIVNÍ NASLOUCHÁNÍ

Aktivní naslouchání je důležitou složkou komunikace, tato technika je úzce

spojena s verbální komunikací, neboť pro úspěšnou komunikaci je aktivní

naslouchání nezbytné. Tato to technika přináší nedocenitelné informace

o partnerově sdělení, jako jsou pocity, přání a postoje. (Leško, 2008)

Mezi hlavní body aktivního naslouchání je možné zařadit:

a) Udržování očního kontaktu, přiměřená rovina očního kontaktu, otevřená

pozice těla, používání parafrázování, kladení otevřených a kontrolních otázek,

shrnutí a dodržování pravidel asertivity.

51

b) Vyvarovat se vytváření bariér (gesty, postojem, skákání do řeči,

telefonováním, dokončováním myšlenek za partnera apod.).

c) Soustředění se jak na formu, tak i na obsah rozhovoru, soulad mezi

verbální a nonverbální složkou komunikace. (Leško, 2008)

V rámci aktivního naslouchání se můžeme rovněž setkat s problémy, které

v rámci procesu naslouchání mohou vzniknout. Často se jedná o sugestivní

ovlivňování mluvčím. Hovořící osoba dostává aktivní sílu, která ovlivňuje

průběh celého dění. Naopak posluchač dostává pasivní roli, tedy se musí

podřídit mluvčímu. Mnoho osob má zásadní problémy s tím vyslechnout

druhou osobu, aniž by hovořícímu do jeho řeči zasahovali či jej jiným

způsobem neovlivňovali. Dalším častým problémem je neschopnost

posluchače interpretovat informace, které mu mluvčí předal. (Křivohlavý,

2008)

6.3.1. FÁZE AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ

Aktivní naslouchání je možné rozdělit do tří základních fází:

První fáze se zaměřuje na identifikaci emocí, která je závislá na způsobu

interpretace mluvčího a často bývá poměrně obtížná.

Druhá fáze aktivního naslouchání spočívá ve vyslechnutí všech faktů

a snahu porozumět souvislostem. Je vhodné nechat osobu, která se svěřuje,

volně hovořit a nepřerušovat ji. Vždy je dobré mluvčího ujistit o tom, že jeho

mluvě je věnována náležitá pozornost.

Třetí fáze spočívá především v nalezení řešení problémů. Klient sám by

měl hledat postupy k řešení problémů. Každé řešení, které bude nabídnuto

„zvnějšku“, je předem odsouzeno k tomu, že nebylo správné. Vyřeší-li však

problém osoba sama, která jim trpí, pomůže ji to vyrůst, získat sebejistotu,

schopnost zvládat zátěžové situace bez pomoci druhých. (Pokorná, 2010)

6.3.2. TECHNIKY AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ

Znalost technik aktivního naslouchání sociálnímu pracovníkovi výrazně

ulehčuje komunikaci s klientem. Přehled základních technik aktivního

naslouchání je uveden v následující tabulce.

52

ZÁKLADNÍ TECHNIKY AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ

Formulace Cíl Je třeba Příklady

Povzbuzování

1. Projevit zájem.

2. Povzbudit mluvčího

k dalšímu hovoru.

– nevyslovovat

souhlas či nesouhlas

–užívat neutrální

slova

–měnit tón hlasu

Můžeš mi říci o

tom něco více?

Objasňování

1. Objasnit to, co vám

druhý říká.

2. Získat více

informací.

3. Pomoci mluvčímu

aby viděl i další

hlediska problému.

–klást otázky

–opravovat chybný

výklad problému

–mít mluvčího k

tomu, aby dále

vysvětloval

Kdy se to stalo?

Jak na to

reagujete?

Parafrázování

1. Ukázat, že

nasloucháme a

rozumíme, co kl. říká.

2. Ověřit, zda jeho

slova správně chápeme.

– novým způsobem

předložit myšlenky a

fakta

– shrnout sdělení

Takže ty bys

byl rád, aby ti

vedoucí více

důvěřoval. Jestli

tomu dobře

rozumím.

Zrcadlení

pocitů

1. Projevit, že chápete a

rozumíte tomu, co

mluvčí cítí.

2. Tím mu pomůžete

pocity znovu

přehodnotit.

– vyjádřit základní

pocity a emoce

mluvčího

Zdá se, že jste

skutečně velmi

rozzlobený.

Cítím ve vašem

hlase smutek, je

to tak?

Shrnutí

1. Zhodnotit dosažený

pokrok.

2. Shrnout důležité

myšlenky a fakta.

3. Položit základ k další

diskuzi.

– parafrázovat hlavní

vyřčené myšlenky a

pocity

Takže to, co jste

mi tu řekl, je

toto…

Uznání

Potvrzování

1. Uznat význam druhé

osoby.

– uznat závažnost

jejích pocitů a

Skutečně si

cením vaší

53

2. Dát jí najevo, že jí

věříme.

problémů

– projevit uznání

úsilí a činnostem

snahy vyřešit

problém.

Děkuji vám za

vaši ochotu.

(Pavlovská, 2004; Centrum komunitní práce Ústí nad Labem, 2008)

Shrnutí

Komunikace hraje v sociální práci zásadní roli, neboť zprostředkovává kontakt

mezi sociálním pracovníkem a klientem. Komunikaci je možné rozdělit na

verbální a nonverbální. Do verbální komunikace se řadí řeč a do nonverbální

komunikace je možné zařadit mimiku, gestiku, haptiku, proxemiku, posturiku,

kineziku, oční kontakt, chronemiku, paralingvistiku. Mezi hlavní techniky,

které sociální pracovník při své práci používá je rozhovor a aktivní

naslouchání.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Jak je možné rozdělit komunikaci?

2. Vysvětlete pojem proxemika?

3. Vyjmenujte a vysvětlete techniky aktivního naslouchání.

4. Jaké fáze má rozhovor?

5. Co je to paralingvistika?

Doporučená literatura

ČÍŽKOVÁ, Jitka. Přehled sociální psychologie. Olomouc: Univerzita

Palackého, 2001. 181 s. ISBN 80-244-0150-9.

LEŠKO, Ladislav. Náhled do sociální komunikace: sborník studijních textů pro

metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační činností.

1. vyd. Brno: Tribun EU, 2008, 99 s. ISBN 978-80-7399-466-2.

KEBZA, Vladimír. Šolcová, Iva. Komunikace a stres. 1. vyd. Praha: Státní

zdravotní ústav, 2004. 24 s. ISBN 80-7071-246-5.

MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. 1. vyd. Praha: Grada,

2003. 361 s. ISBN 80-247-0650-4.

ŠTĚPANÍK, Jaroslav. Umění jednat s lidmi 2: Komunikace. 1. vyd. Praha:

Grada Publishing, 2005. 164 s. ISBN 80-247-0844-2.

TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace: Co vám prozradí lidské chování a

jednání, a jak toho využít. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2003. 482 s. ISBN

80-7226-429-X.

Σ

54

VALENTA, Josef. Manuál k tréninku řeči lidského těla: Didaktika neverbální

komunikace. 1. vyd. Kladno: AISIS, 2004. 259 s. ISBN 80-239-2575-X.

VYMĚTAL, Jan. HERMANOVÁ, Miroslava. ŠRÁMKOVÁ, Jaroslava.

Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha:

Grada, 2008, 322 s. ISBN 978-80-247-2614-4.

55

7. PARADIGMATA V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Cíl:

Cílem této kapitoly je objasnit termín paradigma a jeho obecný rámec a také

jeho implementaci na obor sociální práce.

Klíčová slova:

Paradigma, sociální práce, terapeutická pomoc, reforma, sociálně právní pomoc

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade vyšší nároky především na pochopení předkládaného

tématu, které je nezbytné pro možnost následné praktické aplikace těchto

poznatků.

7.1. PARADIGMA A SOCIÁLNÍ PRÁCE

Sociální práce má ambici být nejen praktickým oborem, který pomáhá

k lepšímu sociálnímu fungování ohroženým lidem, chce být i vědeckou

disciplínou. (Matoušek, 2011) Sociální práce disponuje svými paradigmaty.

Toto paradigma je sociální konstruováno a jedná se o sumu uplatňovaných

teorií a způsobů praxe. V praxi je paradigma koncipováno do momentu, kdy

většina sociálních pracovníků začne se svými klienty uskutečňovat obdobné

typy interakcí. (Navrátil, 2003)

Definice paradigmatu dle široce přijímané koncepce T. S. Kuhna je souhrn

základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Ke každému

paradigmatu patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení

problémů. Proměna vědeckého paradigmatu se děje zvraty (tzv. vědeckými

revolucemi).

Ke zvratům dochází po určité době tak, že se dosavadní paradigma

vyčerpá. Nastává období, kdy již nevyhovuje při řešení některých otázek ve

vědě - tyto nevyhovující odpovědi Kuhn označuje jako anomálie. Nahromadí-li

se mnoho anomálií, dochází ke hledání nového paradigmatu a po dokončení

tohoto procesu znovu nastává období tzv. normální vědy. (Kuhn, 1996)

V Kuhnově teorii nové paradigma sice vítězí v konkurenci s několika

dalšími, ale tato paradigmata jsou navzájem nesouměřitelná. Podávají totiž tak

rozdílný pohled na svět, že není možné hodnotit jedno na základě druhého.

Přijetí nového paradigmatu znamená revoluci ve vidění světa. To je dáno tím,

56

že paradigma tvoří předpoklad samotného vnímání a je jakousi platformou, na

jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. (Wikipedie, 2013)

Přirozeným systémem současné sociální práce je osoba s její psychickou

výbavou, s jejími vztahy k lidem a k organizacím, se vztahy k fyzickému

prostředí i ke společenskému systému. Zdrojem pro řešení klientovy situace

může být psychická podpora, informace, přeškolení, hmotná podpora, finančně

dostupné bydlení, pomoc při sanaci dluhů atp. Klientem navíc nemusí být

pouze jednotlivec, mohou jím být skupiny, rodiny, místní komunity. I tyto

subjekty mají potřeby, které mohou být neuspokojené (resp. problémy, které

nedokázaly vlastními silami řešit), i pro ně se pak hledají zdroje. Intervence

mají různě široký záběr, používá se mnoho postupů. Ohraničení oboru vůči

jiným pomáhajícím profesím je neostré.

Specifickým prvkem oboru sociální práce je, že má ve své definici

obsaženy aktivity, jejichž podoby a rozsah jsou v dnešních západních

společnostech do velké míry závislé na politických rozhodnutích. To se týká

praxe oboru, a v něčem i teorie. Sociální práce zaměřená na systémové změny

ve prospěch znevýhodněných je někdy dokonce ztotožňována s levicovými

politickými proudy. Více než jiné společenskovědní disciplíny proto sociální

práce není a nemůže být hodnotově neutrální. (Matoušek, 2011)

7.2. MALÁ PARADIGMATA

Malá paradigmata odpovídají trojici typů sociální práce. Jedná se

o terapeutické paradigma, reformní a poradenské.

a) Sociální práce jako terapeutická pomoc

Jedná se o terapeutické paradigma, hlavním faktorem je duševní zdraví

a pohoda člověka. (Navrátil, 2001) Sociální práce je pak v tomto pojetí

považována jako terapeutická intervence, která má za cíl pomoci jednotlivým

skupinám i komunitám zabezpečit psychosociální pohodu. Prostředkem je

podpora a usnadňování jejich rozvoje. Důraz je kladen na komunikaci

a budování vztahu. Profesní výbava sociálního pracovníka se zde opírá

o psychologické znalosti a také o terapeutický výcvik. (Matoušek, 2012)

b) Sociální práce jako reforma společenského prostředí

Druhé paradigma sociální práce je označováno jako úsilí o reformu

společenského prostředí. V tomto pojetí se představa sociálního fungování pojí

s vizí společenské rovnosti v různých dimenzích společenského života.

Sociální práce se zde zaměřuje na zmocňování (empowerment) jednotlivců

57

i skupin, usiluje o zvýšení podílu klientů na tvorbě a změnách společenských

institucí. Sociální práce se snaží o budování společnosti na rovnostářských

principech. Vzdělanostní výbava sociálního pracovníka osciluje kolem

politologie, sociální filozofie a sociologie. (Matoušek, 2012)

Reformní paradigma se v české sociální práci nepoužívá velmi omezeně.

Tradičně se dává přednost paradigmatu terapeutickému či poradenskému, které

řeší životní události jednotlivých příslušníků skupin ohrožených sociální

exkluzí, aniž by se rozlišilo, že příslušná událost je pouhým následkem,

zatímco příčinou může být společenská nerovnost mezi majoritní skupinou

a ohroženou nebo případně již exkludovanou minoritní skupinou. (Kodymová,

2011)

c) Sociální práce jako sociálně právní pomoc

Sociální práce jako sociálně právní pomoc neboli poradenské pojetí sociální

práce. Toto paradigma sociální práce je také označováno jako sociálně – právní

pomoc. (Navrátil, 2001) Sociální fungování zde závisí na schopnosti zvládat

problémy a na přístupu k odpovídajícím informacím a službám. Toto pojetí

chce vycházet vstříc individuálním potřebám a zároveň usiluje o zlepšování

systému sociálních služeb, jehož je součástí.

V tomto pojetí jde především o pomoc klientům prostřednictvím

poskytování informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů

a mediací. Součástí tohoto pojetí sociální práce je snaha o změnu společnosti

a jejich institucí, aby lépe odpovídaly potřebám občanů. Důraz je kladen také

na podporu osobního a komunitního růstu. Teoretické zázemí pro toto pojetí

sociální práce poskytuje kombinace psychologie, sociologie a práva.

(Matoušek, 2012)

Shrnutí

Paradigma je souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané

skupiny vědců. Sociální práce jako vědecký obor má svá paradigmata. Jedná se

o sumu uplatňovaných teorií a způsobů praxe. V sociální práci jsou

uplatňována tzv. malá paradigmata, která kopírují základní trojici typů sociální

práce, jedná se o paradigma terapeutické, reformní a poradenské.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Co znamená pojem paradigma?

2. Jaký má vztah sociální práce k paradigmatům?

Σ

58

3. Vyjmenujte malá paradigmata.

4. Vysvětlete rozdíl mezi reformním a poradenským pojetím sociální

práce.

5. Vysvětlete obsah terapeutického paradigmatu.

Doporučená literatura

KODYMOVÁ, Pavla. Reformní paradigmata v praxi české sociální práce. In:

Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?:

mezinárodní vědecká konference 2011. vyd. 1. Ve Zlíně: Univerzita Tomáše

Bati, Fakulta humanitních studií, 59-62 s. ISBN 978-80-7318-994-5.

MATOUŠEK, Oldřich. Paradigmata, teorie a přístupy v sociální práci. In:

Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?:

mezinárodní vědecká konference 2011. vyd. 1. Ve Zlíně: Univerzita Tomáše

Bati, Fakulta humanitních studií, 22-26 s. ISBN 978-80-7318-994-5.

MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012,

309 s. ISBN 978-80-262-0211-0.

NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek

Zeman, 2001. ISBN 80-903070-0-0.

MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois

Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN 978-802-6203-667.

59

8. DILEMATA V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Cíl:

Cílem této kapitoly je získat základní pohled na dilemata jako na nedílnou

součást sociální práce.

Klíčová slova:

Dilemata, sociální práce, volba

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade průměrné nároky na studium, jedná se o seznámení se

základními dilematy sociální práce.

O dilematech v sociální práci se začalo hovořit již v 19. a 20. století. V této

době se projevovaly různé antagonistické směry. Tyto směry se obecně

označují jako vývojová dilemata sociální práce. Dilema je vlastně volba mezi

dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi.

Základní dilemata jsou dělena do šesti základních okruhů:

1. Formalizace a de-formalizace

2. Profesionalizace a de-profesionalizace

3. Normativnost a nenormativnost

4. Pomoc a sociální kontrola

5. Polyvalence a specializace

6. Sociální práce jako věda a umění

8.1. FORMALIZACE A DE-FORMALIZACE

Sociální práce se stala etablovanou disciplinou až v tomto století. Dnes má

svůj etický kodex, metodiku práce s klientem, formální způsob výuky a je silně

finančně a organizačně navázána na státní správu. V procesu novodobé

institucionalizace diktované zájmem racionality a efektivity nevyhnutelně

dochází ke snižování rozsahu přirozených činností jednotlivce, rodiny a jiných

společenství, jež se stále více stávají předmětem formálně organizovaného,

financovaného a centralizovaného úsilí. Jestliže ještě v devatenáctém století

byla sociální práce převážně iniciativou soukromých a církevních organizací, je

60

dvacáté století dobou rozšíření státem organizovaných služeb. (Mojžíšová,

2006)

Formalizovaná sociální práce i neformální sociální práce vyvíjejí současně

a převaha jednoho nebo druhého přístupu je závislá na konkrétní sociálně

politické situaci. Proces formalizace nevyústil v úplné převedení veškeré

sociální práce do rukou veřejných, územněsprávních a státních institucí.

V průběhu vývoje sociálně politického myšlení vznikla pochybnost, zda

formálně organizovaná sociální práce je schopna řešit sociální problémy

úspěšněji a ve svých důsledcích levněji, než když se věcem nechá volný

průběh. Tak vznikla snaha o de-formalizaci. Jedná se o návrat sociální práce do

rukou samotného sociálního pracovníka, který ji vykonává na základě licence,

přičemž konkrétní pomoc při zajišťování všech potřeb člověka se uskutečňuje

v přirozeném prostředí jeho domácnosti s pomocí jeho rodiny. Jinou formou

de-formalizace, kterou můžeme sledovat v České republice v 90. letech

20. století, je rozvoj nestátního neziskového sektoru. V jeho rámci lidé

vykonávají sociální práci profesionální i na principu občanské vzájemnosti

a solidarity. (Matoušek, 2012)

8.2. PROFESIONALIZACE A DE-PROFESIONALIZACE

Profesionalizace určitého zaměstnání se vyznačuje několika

charakteristickými procesy. Znamená, že profesionální skupina vyvíjí snahu

kontrolovat, typizovat a standardizovat práci v okruhu své kompetence.

Profesionalizace sociální práce může být charakterizována vznikem nových

forem vztahů mezi sociálními pracovníky a klienty, budováním profesního

statusu v hierarchii ostatních profesí, tvorbou etického systému,

organizovanými profesními asociacemi a odborným školstvím. (Navrátil,

2001)

Současně opět vyvstávají protikladné tendence, které propagují alternativní

sociální práci. Tato idea požaduje „de-profesionalizaci“ sociální práce, což je

zpřístupnění sociální práce i laikům a nejen sociálním pracovníkům. Tato

laická sociální práce by měla být poskytována přáteli, rodinou, kdy je zde

myšlenka afektivnějšího a lidštějšího přístupu ke klientovi, než je přístup na

odborné úrovni. (Chrenková, Sobková, Vajďáková, 2007)

8.3. NORMATIVNOST A NENORMATIVNOST

Sociální práce se ustavila jako profese pomáhající lidem stojícím mimo

tzv. většinovou společnost přizpůsobit se této společnosti. Tyto trendy

znejistěly celkové pojetí sociální práce jako profese, která definuje sociální

61

problémy jako řešitelné obtíže konkrétních osob a převádí je na boj proti

etablované majoritní společnosti. (Mojžíšová, 2006)

Na tuto oblast je možné také nahlížet v dichotomii etnocentrismus versus

partnerství. Etnocentrismus je pojímán jako tendence sociálních pracovníků

přistupovat ke klientům z pozice hodnotových orientací a norem, které

pracovníkům náleží. Opakem egocentrismu je partnerství, což je pojímáno jako

snaha podporovat klienta aniž jsou kladeny normativní a hodnotové podmínky

této spolupráce. (Matoušek, 2003)

8.4. POMOC A SOCIÁLNÍ KONTROLA

Sociální pracovníci mohou chápat cíl své činnosti jako pomoc klientovi

řešit jeho obtížnou životní situaci. Na straně druhé je očekáváno, že je sociální

pracovník zástupcem státu, který reprezentuje hodnoty a normy společnosti –

tzn. vykonává sociální kontrolu.

Sociální pracovník měl vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých

normách a tím, co si přeje klient, tzn., sociální pracovník by měl být

prostředníkem mezi normami společnosti a přesvědčením klienta.

Z hlediska způsobu práce s klientem jde o pomoc a kontrolu. Oba způsoby

jsou potřebné a patří do výbavy sociálního pracovníka. Sociální pracovník,

který je profesionálem, musí umět rozlišovat mezi nabízením pomoci

a přebíráním starosti (kontrolou), aby si nemyslel, že pomáhá, když kontroluje.

O kontrolu jde, pokud sociální pracovník jedná dle svého uvážení nehledě na

klientova přání. (Chrenková, Sobková, Vajďáková, 2007)

V souvislosti s prosazování principu svobodného rozhodování klienta

a upozaďováním sociální kontroly však může docházet k omezení účinnosti

poskytované sociální práce. (Matoušek, 2003)

62

Obrázek č. 3: Kontrola a pomoc v sociální práci (Chrenková, Sobková,

Vajďáková, 2007)

8.5. POLYVALENCE A SPECIALIZACE

Toto dilema vzniklo v v souvislosti s organizací sociálních služeb.

Polyvalence znamená, že sociální pracovník v rámci své územní kompetence

poskytuje služby klientům v různých životních situacích. Zabývá

problematikou seniorů, nezaměstnanými, rizikovou mládeží, problémovými

rodinami, delikvencí apod. (Navrátil, 2001)

Naopak specializace znamená, že se sociální pracovník věnuje pouze

určitým sociálním problémům nebo jednomu z jeho aspektů. (Mojžíšová,

2006)

8.6. SOCIÁLNÍ PRÁCE JAKO VĚDA A UMĚNÍ

Sociální práce je v podstatě určitým druhem umění, neboť pro její výkon

je třeba ovládat velké množství dovedností. Jedná se především o porozumění

potřebám druhých a schopnost pomáhat tak, aby klienti neztratili danou

pomocí schopnost být nezávislí sami na sobě. (Matoušek, 2003)

Na druhou stranu je sociální práce také vědou, neboť disponuje teoriemi

a dále vytváří nové teorie vysvětlující vznik a řešení problémů v oblasti

sociální práce. Obě tyto charakteristiky sociální práce jsou nedílnou součástí

pro vykonávání profese sociálního pracovníka. Bez vzdělání a kultivace svého

talentu sociální pracovník nevystačí. (Navrátil, 2001)

63

Shrnutí

Dilemata jsou nedílnou součástí sociální práce, jedná se o dvě možnosti na

první pohled se navzájem vylučující. Přesto je v rámci tohoto oboru možné

využití obou těchto možností. Mezi hlavní dilemata sociální práce patří

formalizace a de-formalizace, profesionalizace a de-profesionalizace,

normativnost a nenormativnost, pomoc a sociální kontrola, polyvalence

a specializace, sociální práce jako věda a umění.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Co znamená pojem dilema?

2. V jakém období se začalo poprvé hovořit o dilematech v sociální práci?

3. Vyjmenujte základní dilemata v sociální práci?

4. Vysvětlete dilema sociální práce normativnost proti nenormativnosti.

5. Vysvětlete pohled na sociální práci jako na umění.

Doporučená literatura

KUHN, S. Thomas. The Structure of Scientific Revolutions. 3. rd. ed. Chicago:

The University of Chicago Press, 1996. ISBN 978-0-226-45808-3.

CHRENKOVÁ, Monika. SOBKOVÁ, Hana. VAJĎÁKOVÁ, Zuzana. Metody

sociální práce a sociální služby, standardy kvality v sociálních službách. In:

JANOUŠKOVÁ, Klára. Metodické a koordinační dovednosti v sociálních

službách: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence a sociální

kurátory pověřené koordinační činností. Ostrava: Ostravská univerzita Ostrava,

2007, s. 11-38. ISBN 978-80-7368-229-3.

MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012,

309 s. ISBN 978-80-262-0211-0.

NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek

Zeman, 2001. ISBN 80-903070-0-0.

MUSIL, Libor. "Ráda bych Vám pomohla, ale ..." Dilemata práce s klienty v

organizacích.Brno: Marek Zeman, 2004. 243 s. ISBN 80-903070-1-9.

MUSIL, Libor a Miroslav GREGOR. Cíle intervencí a dilemata pracovníků

služeb sociální práce. Sociální práce: odborná revue pro sociální práci, Brno:

Národní centrum pro rodinu, 2001, roč. 2001, 2001/0, s. 14-36. ISSN 1213-

6204.

Σ

64

9. ÚVOD DO TEORIÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Cíl:

Cílem této kapitoly je čtenáře seznámit s významem teorií sociální práce, jejich

základním dělením a zakotvením v oboru sociální práce. Zároveň umožňuje

základní náhled na hlavní teorie, z nichž sociální práce vychází.

Klíčová slova:

Teorie sociální práce, sociální práce, dělení teorií

Průvodce studiem:

Tato kapitola je pro čtenáře poměrně náročnou, neboť představuje význam

a zakotvení teorií sociální práce v tomto oboru a tedy vyžaduje od čtenáře

pochopení této problematiky.

Teorie sociální práce tvoří jeden ze základních kamenů sociální práce jako

vědecké disciplíny. Využívání teorií v praxi sociálních pracovníků je

nezbytností. Teoretické zázemí je jedním ze zásadních zdrojů profesionální

identity sociálních pracovníků. Užívání teorií sociální práce usnadňuje

komunikaci mezi sociálními pracovníky, ale i praxi samotnou, neboť

specifikuje postup práce s klientem. Poskytují strukturu pro analýzu složitých

a často velmi emotivních lidských problémů a situací. Pomáhají utřídit

informace, předpoklady a domněnky do smysluplného celku. Rovněž poskytují

systematicky uspořádaný a předvídatelný přístup k práci s lidmi. (Jurajdová,

2012)

Teorie, z níž sociální pracovníci vycházejí, čerpají svou teoretickou

výbavu většinou v jiných vědních disciplínách, nejčastěji jde o psychologii,

sociologii, pedagogiku apod. Jen velmi málo teorií bylo generováno přímo

v rámci oboru sociální práce (tímto případem je např. úkolově orientovaný

přístup).

Teorie nejsou stabilní hodnotou, neboť neustále dochází k jejich dalšímu

dotváření, tak aby umožňovali člověka vnímat jako celistvou bytost

zakotvenou v prostředí. V rámci tohoto oboru neustále dochází i integraci

poznatků z různých oblastí, jejichž cílem je pomoci lidem při podpoře či

obnově jejich sociálního fungování. (Navrátil, 2001)

65

9.1. DĚLENÍ TEORIÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE

Teorie používané v sociální práce je možné rozdělit různými způsoby.

Prvním z možných dělení teorií sociální práce je na obecné, praktické

a specifické.

a) Obecné teorie

Obecné teorie jsou zaměřeny na popis vlivu politických, ekonomických

a sociálních struktur společnosti na sociální problémy a sociální práci. Podávají

komplexní obraz o společnosti. Definují normalitu, kdo je klient a proč, jak se

jím stává.

b) Praktické teorie

Praktické teorie se zaměřují na rozvíjení konkrétních metod intervence

směřujících ke klientovi za účelem pomoci. Tyto teorie předkládají sociálním

pracovníkům konkrétní možné postupy práce s cílem dosažení co největší

efektivity.

c) Specifické teorie

Specifické teorie jsou návody na uplatnění specifických zkušeností

a znalostí v praxi sociální práce. Uplatňují se například při práci se specifickou

skupinou (např. alkoholici, drogově závislí …) nebo uplatnění vybraných

postupů jiných pomáhajících profesí v praxi sociální práce, např. Kresba

začarované rodiny … využití projektivních psychologických testů). (Jurajdová,

2012)

Dělení teorií sociální práce dle Janise Fooka

TYPY TEORIÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE DLE JANISE FOOKA

Obecná teorie Bývá zaměřena na politické, ekonomické a sociální

struktury společnosti.

Praktické teorie Rozvíjí metody intervence, zabývá se způsoby práce

sociálních pracovníků a navrhuje jejich zlepšení.

Specifické metody Jsou návody na uplatnění specifických zkušeností

a znalostí v praxi.

66

Dělení teorií sociální práce dle Rogera Sibeona

TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE DLE ROGERA SIBEONA

Typy teorií Formální teorie Neformální teorie

Teorie o sociální

práci

Formálně psané teorie

definující povahu a cíle

sociálního zabezpečení

(liberální, konzervativní,

marxistická atp.).

Morální, politické, kulturní

hodnoty, které ovlivňují

jednání sociálních

pracovníků a na jejichž

základě pak sociální

pracovníci vnímají svoji

úlohu.

Teorie sociální

práce

Formálně psané teorie

intervence (rodinná

terapie, logoterapie atp.).

Induktivně odvozená

nepsaná teorie intervence

utvářená na základě

praktických zkušeností.

Teorie klientova

světa

Formálně psané teorie o

předmětech sociálních

věd (teorie osobnosti,

rasy, pohlaví, vztahů

atp.).

Sociální pracovníci uplatňují

ve své praxi zkušenosti i

obecné kulturní předpoklady

(normální chování, dobrá

rodina atp.).

(Matoušek, 2013)

Dělení teorií sociální práce dle představitelů jednotlivých směrů

METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE DLE PŘEDSTAVITELŮ

JEDNOTLIVÝCH SMĚRŮ

Teoretický směr Představitel Základní popis teorie

Psychoanalytické a

psychoterapeutické

směry

Sigmund

Freud

Čerpají z díla Sigmunda Freuda.

V současné době se psychoanalytická

schémata v sociální práci příliš

neuplatňují. Často jsou však používány

pojmy z tohoto směru. Psychoanalytická

teorie má tři části: teorie osobnosti,

teorie lidského vývoje a teorii

psychoanalýzy.

Přístup orientovaný

na klienta

Carl R.

Rogers

Vliv tohoto přístupu na sociální práci je

spíše nepřímý a působí zejména

v poradenské činnost. Rogersovo pojetí

práce s klientem je orientováno na

67

klienta jako jednotlivce, důrazem na jeho

hodnotu a přisuzování účelnosti a

racionality podstatě lidské bytosti.

Existenciální motivy jsou zřetelné

zejména v optice subjektivity, v důraze

na kreativitu jednotlivce, která je

limitována společenskými pravidly.

Typicky existenciální charakteristikou je

pojetí práce s klientem, které si jako

východisko pro řešení problému bere

vnitřní aktivitu klienta a zdůrazňuje

prvek vztahu.

Transakční analýza Eric Berne

Hlavní principy spočívají v předpokladu,

že lidé jsou odpovědné, autonomní

jednotky, které mají potenciál řídit

vlastní životy a řešit své problémy. Do

obecné sociální práce se ji nepodařilo

plně integrovat. Zůstává spíše

terapeutickým systémem, se kterým

pracují jen speciálně školení a trénovaní

terapeuti. Sestává ze čtyř částí:

strukturální analýza, transakční analýza,

analýza her a scénáře.

Existenční analýza a

logoterapie

Viktor E.

Frankl

Středem pohledu je vždy trpící člověk,

který hledá pomoc. Člověk, který ve své

nouzi potřebuje oporu, aby se dokázal

zorientovat a načerpal životní energii pro

hledání vlastního sebeurčení.

Logoterapie je cestou, která vede

trpícího člověka k nalezení smyslu, který

je ukryt v jeho situaci a v něm samém.

Sociálněpsychologické

modely

G. H. Mead

R. Linton

Do této skupiny patří Teorie rolí. Je

vystavěna na předpokladu, že lidé

v sociální struktuře společnosti zaujímají

různé pozice. Etiketizační teorie

v některých případech sociální prostředí

reaguje tak, že daného jedince označí za

devianta. Tento fakt označení zvyšuje

pravděpodobnost, že bude jednat

deviantním způsobem i v budoucnu.

68

Behaviorální teorie B. F.

Skinner

Chápána jako věda o chování. Cílem

terapie je změna takového chování,

které brání klientovi v úspěšném

samostatném fungování.

Kognitivní teorie U. Neisser

G. Miller

Vychází z předpokladu, že při vzniku

psychických poruch hrají významnou

roli maladaptivní vzory myšlení. Cílem

terapie je proto pomoci klientovi

vytvořit jiné adaptabilnější myšlenkové

modely.

Kognitivně-

behaviorální model

E. C.

Tolman

A. T. Beck

A. Ellis

Jedná spíše o terapeutickou metodu

zaměřenou na analýzu a modifikaci

myšlení a jednání. Její síla i slabost je

v tom, že se snaží přibližovat

psychoterapii solidní profesi a vzdaluje

ji od formy osobního vyznání či

filosofie.

Přístup orientovaný

na úkoly

Reid

Epsteinová

Tento přístup se snaží poskytnout

systematický rámec, který má pomoci

lidem zodpovědět otázku: „Jak

zvládnout různé praktické problémy?“

Úspěch tohoto přístupu spočívá

v jednoduché myšlence, že i malý

úspěch rozvíjí sebedůvěru a sebeúctu a

že se lidé více nasazují pro úkoly, které

si sami zvolili.

Ekologická

perspektiva

Stein

Cloward

Ekologické koncepty umožnily

sociálním pracovníkům i klientům držet

souběžnou pozornost na člověka i na

prostředí a také na jejich vzájemný

vztah. Ekologická perspektiva v sociální

práci se tedy soustředí na otázky vztahu

člověka (systém) a prvků jeho prostředí.

Patří sem ještě „Life“ model.

Teorie komunikace

Satirová,

Hall,

Sheflen,

Watzlawick i

Nelsenová

Rozvinula se ze

sociálněpsychologických myšlenek.

Komunikace zahrnuje procesy, kterými

se zabývá např. ego psychologie,

systémová teorie, behaviorální

i kognitivní teorie aj. Výchozím bodem

69

komunikační teorie je skutečnost, že

pokud člověk uskuteční nějakou akci, je

to vždy v reakci na informace, které

obdržel.

Antiopresivní přístup

Denney

Paul Freire

Jedná se o postup užívaný v sociální

práci, jenž reaguje na systémové

znevýhodňování určitých skupin.

Navrhuje řešení těchto situací

a prosazuje je aktivní účast těch,

kterých se věc týká. Jeho využití je

nutné i při případové práci.

(Jurajdová, 2012)

Konceptuální systém sociální práce podle Navrátila (2001) má dvě

dimenze. První z nich je označována jako obecná východiska a druhá jako

východiska praktická. Součástí obecných východisek jsou tři typy

konceptuálního aparátu a to teorie o sociální práci, teorie sociální práce a teorie

klientova světa.

Na obecná východiska pak navazují východiska praktická, v rámci nichž je

možné rozlišit praktické perspektivy, praktické teorie a praktické modely.

Praktické perspektivy přinášejí specifický způsob pohledu na praxi. Dávají

představu o faktorech sociálního fungování a určují, na co je třeba se zaměřit

při řešení konkrétních klientových problémů.

Praktické teorie nabízí vysvětlení jak určitých druhů chování nebo situací

tak i návod na jejich změnu. Většina praktických teorií vychází z jedné nebo

více teorií klientova světa.

Praktické modely nemají přímou vazbu k žádnému komplexnějšímu

teoretickému konceptu. Jedná se o soubor principů, které mohou být využity

při vedení intervence. Tyto modely velmi často vznikají na základě praktické

zkušenosti nebo experimentu.

70

Schéma konceptuálního systému

(Navrátil, 2001)

9.2. POSOUZENÍ A VOLBA TEORIÍ

Současná praxe disponuje velkým množství teorií, ale jen málo dokáže

vysvětlit různé aspekty klientova života a nabídnout těmto vysvětlením

intervenční postupy. Přijmout a uplatňovat jedinou teorii lze použít pouze tam,

kde to dovoluje povaha klientů a jejich problémů. Z tohoto důvodu stojí

sociální pracovník vždy před rozhodnutím, zda použije jednu specifickou teorii

či použije eklektický přístup, tedy využije více teorií současně.

Důležitou roli při volbě vhodné teorie hraje také způsob pochopení

problémové situace klienta.

David Harrison definoval 3 základní kognitivní modely

Model konvenční (srovnávání a klasifikace) problémová situace klienta

srovnávána sociálním pracovníkem s funkcí instituce a s vlastní zkušeností. Pro

způsob práce s klientem jsou důležité precedenty. Tito sociální pracovníci

jednají podle konvenčních postupů.

Model aplikací strukturální teorie problémová situace klienta je

interpretována a vnímána spíše v kategoriích, v kontextu sociální sítě nebo

komunity. Tito sociální pracovníci akcentují více sociální než psychologické

souvislosti.

Model heuristický, sociální pracovník hledá různé zdroje informací

a snaží se problémovou situaci vnímat v různých souvislostech. (Matoušek,

2012)

71

9.2.1. VOLBA JEDNÉ TEORIE

Teorie sociální práce je možné analyzovat tak, že se seskupí tak, aby bylo

možné poukázat na jejich spojitosti, případně aby se zdůraznily jejich rozdíly.

Jedním ze způsobů je utřídění kategorií podle standardního souboru kategorií.

Jiný způsob analýzy spočívá ve snaze teorie uspořádat podle konceptuálního

schématu. (Jurajdová, 2012)

POSOUZENÍ TEORIE

Analytická operace Vysvětlení.

Dichotomizace Řada teorií implikuje kognitivní nebo hodnotová

opozita.

Analýza moci

Může být užitečné provést analýzu, jakým

způsobem teorie pracuje s mocí (např. na vztahu

klienta a sociálního pracovníka).

Racionálně - emotivní

přístup

Některé teorie zdůrazňují racionální, jiné naopak

emocionální prvky motivace lidského chování.

Může být ku prospěchu věci zvažovat i druhou

složku motivace, která v teorii není zdůrazněna.

Paradigmatický

přístup

V sociálně právním modelu sociální pracovník

pomáhá klientovi přizpůsobit se společenským

poměrům, v reformním paradigmatu se pokouší

měnit situaci a v terapeutickém podporuje klienta

v jeho osobním rozvoji.

(Navrátil, 2001)

9.2.2. VOLBA VÍCE TEORIÍ

Volba a použití více teorií současně se nazývá eklektický přístup. Pohledy

na tento přístup se různí, nevýhodou tohoto přístupu bezesporu je to, že

výsledek je do značné míry ovlivněn zkušeností sociálního pracovníka.

Naopak pro tento přístup mluví to, že klient by měl mít možnost těžit ze

všech dostupných poznatků. Empirické zkušenosti získané v praxi jsou validní

a měly by teorii modifikovat. Teorie pokrývají různé úrovně a oblasti, a proto

se mohou vhodně doplňovat. Také řada aspektů různých teorií je shodná nebo

obdobná. A v neposlední řadě také to, že lidské bytí je mnohostranné, a lze

proto předpokládat, že je není možno vyložit jedinou teorií. (Jurajdová, 2012)

72

Tento přístup má čtyři základní formy:

Model systematické integrace předpokládá, že se vytvoří integrovaný

model s jasnými kritérii pro výběr teorií a poznatků, které mohou být do

modelu zahrnuty.

Pragmatický model je takový, který si jednotlivci nebo skupiny vytvářejí

jako soubor teorií založený na jejich praktických potřebách a zkušenostech.

Model systematické selekce znamená, že sociální pracovník volí jeden

model jako hlavní a ten pak obohacuje dalšími myšlenkami, aniž by narušil

konzistenci hlavního modelu.

Model nahodilých aplikací spočívá v tom, že sociální pracovník nahodile

sbírá poznatky, které v příhodné chvíli aplikuje. (Matoušek, 2012)

Shrnutí

Teorie jsou základním kamenem, na němž stojí sociální práce jako obor.

Sociální pracovník musí mít dostatečné znalosti teorií sociální práce a být

schopen zvolit nejhodnější teoretický přístup na základě znalosti klienta a jeho

problému. Sociální pracovník se může rozhodnout pro použití jedné nebo více

teorií sociální práce současně.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Proč jsou teorie sociální práce důležité?

2. Vysvětlete termín konceptuální systém.

3. Co je to eklektismus?

4. Kdo je představitelem transakční analýzy?

5. Jakým způsobem je možné rozdělit teorie sociální práce?

Doporučená literatura

NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek

Zeman, 2001. ISBN 80-903070-0-0.

MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012,

309 s. ISBN 978-80-262-0211-0.

Σ

73

10. VÝZNAMNÉ TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE

Cíl:

Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s teoriemi, které tvoří základní kámen

sociální práce jako vědní disciplíny. Nejedná se o vyčerpávající výčet nýbrž

pouze o vybrané teoretické přístupy.

Klíčová slova:

Psychodynamické perspektivy, Psychosociální přístup, Humanistické

a existencionální teorie, Sociálně psychologické a komunikační modely,

Kognitivně behaviorální teorie, Přístup orientovaný na úkoly, Systemická

teorie, Eganův model, Ekologické perspektivy, Antiopresivní přístup

Průvodce studiem:

Tato kapitola je velmi náročná a vyžaduje hluboké zamyšlení a pochopení

předkládaného textu, neboť pouze tak je možná následná praktická aplikace

těchto poznatků.

10.1. PSYCHODYNAMICKÉ PERSPEKTIVY

Zakladatelem psychoanalytického přístupu je Sigmund Freud, který se stal

jednou z nejvýznamnějších intelektuálních postav 20. století. Přestože

psychoanalýza jako vědecký směr má značné nedostatky, psychoanalytický

výklad osobnosti zůstává nejrozsáhlejší a nejvlivnější teorií osobnosti, která

byla kdy vytvořena. (Atkinson, 2003)

Sigmund Freud definoval psychoanalýzu jako vědu o nevědomí. Jedná se

tedy o metodu poznání nevědomých psychických procesů a metod zpracování

a řešení psychických konfliktů, které mají v těchto nevědomých procesech

původ. (Nakonečný, 2009)

Psychoanalýza je založena na třech základních předpokladech:

1. Psychický determinismus, tedy že lidské jednání je v zásadní míře

ovlivňováno intrapsychickými procesy.

2. Fyziologický determinismus, což znamená, že rozhodující síly v životě

člověka jsou síly fyziologické. Celý život je v psychoanalytickém

pojetí vlastně bojem o udržení rovnováhy vůči nim.

74

3. Existence nevědomí upozorňuje, že část mentálních procesů probíhá

mimo naše vědomí.

Psychoanalytická teorie má tři části:

1. Teorie osobnosti

2. Teorie lidského vývoje

3. Teorie psychoanalýzy

10.1.1. TEORIE OSOBNOSTI

Freudův pohled na osobnost člověka prošel několika vývojovými

změnami. Prvotní Freudovy představy představuje topografický model

osobnosti, teprve později přichází Freud s modelem strukturálním. (Navrátil,

2001)

a) Topografický model osobnosti

Nevědomí je základní složka osobnosti, která se skládá z minulých

zkušeností a emočních zážitků, zejména traumatických, dále ze sociálně

zakázaných přání, tendencí apod. Traumatická povaha těchto obsahů a jejich

mravní zátěž jsou příčinou toho, že podvědomí je nedostupné bezprostřednímu

pozorování či cílevědomé introspekci. To však neznamená úbytek vlivu

podvědomí na celkový psychický stav osobnosti.

Dynamickou povahu podvědomí a jeho funkce ozřejmují různé situace

a prožitky, zejména sny, chybné úkony, přeřeknutí apod. Tyto zážitky a situace

zpravidla vyvolávají nevolnost, zejména morální zátěž, kterou si jedinec

uvědomuje a zároveň se ji snaží zapomenout.

Předvědomí je oblast psychiky, ve které sídlí různé vzpomínky, prošlé

zkušenosti, informace a vše, co kdysi člověk věděl a co aktuálně nepostrádá.

V předvědomí se rovněž nacházejí různé podprahové informace, které nebyly

zachyceny odpovídajícími smysly, taktéž stopy, jež pocházejí z implicitní

paměti apod. Předvědomí zůstává otevřeno pro bezprostřední využití ze strany

člověka, který řeší určitý problém, jako zásobárna subjektivních vzpomínek

a zkušeností.

Vědomí se výhradně věnuje adaptační a cílevědomé aktivitě. V tom smyslu

Z. Freud zdůrazňuje dvě funkce vědomí – poznávací a výkonnou funkci.

Poznávací funkce je zaměřena intro a inter, tedy jako proces vědomého

sledování vlastní osoby, subjektivních pochodů a aktivity (introspekce)

a zároveň jako hodnocení vnějšího prostředí a sociálních vztahů (extrospekce).

Výkonná funkce vědomí spočívá v neustálém plánování budoucích cílů a také

optimálních prostředků a postupů k jejich dosažení. V souladu s touto funkcí

75

výkonnost vědomé složky osobnosti souvisí se zralostí a činností korových

struktur mozku a také s individuální zkušenosti. Obecná adaptační účinnost

vědomí je závislá na selektivním a protektivním působení předvědomí.

(Altrichter et al, 2012)

Obrázek č. 4: Modely osobnosti dle Sigmunda Freuda (Wikipedia,

2013)

b) Strukturální model osobnosti

Id je nejprimitivnější část osobnosti, z níž se později vyvíjí Ego

a Superego. (Atkinson, 2003) Id se skládá z vrozených dynamismů, zejména

reflexů a pudů. Vnitřní skladbu Id tvoří primární psychické procesy, vytěsněná

emoční traumata a libido neboli psychosexuální energie. Podle Z. Freuda Id

usiluje o bezprostřední uspokojení aktuálních potřeb, řídí se principem slasti.

Nedostatek logického uvažování Id kompenzuje primitivním hodnocením.

V tom smyslu Id úspěšně rozlišuje libost a nelibost, zejména ve vztahu

k nevědomým obsahům a cílům, které mají sloužit k odstranění napětí

a nerovnováhy organizmu vyvolané aktuální potřebou. Potřeby Id se často

konfrontují s normami společnosti a vnitřními požadavky Superego. Tento

nesoulad často vyvolává další napětí osobnosti a následně příslušnou reakci

směřující k návratu do stavu poměrné pohody a klidu.

Ego představuje ústřední složku, která řídí osobnost, integruje všechny její

součásti v jeden celek a také komunikuje s vnější, především sociální realitou.

Ego se vyvíjí z nevědomého Id jako část psychiky, která hledá vhodné způsoby

k uspokojení individuálních potřeb. Tato role vyžaduje kontakt s vnějším

světem, který se neustále mění, což předpokládá vyvinuté poznávací funkce

76

jedince. V tom smyslu Z. Freud označuje Ego jako vědomou, poznávací

a výkonnou složku osobnosti, která se řídí principem reality. Ústřední

postavení Ega uvnitř osobnosti znamená, že neustále hledá vhodné uspokojení

primitivních potřeb pudového Id, které neporuší společensko-kulturní normy

a morální požadavky Superega.

Superego je hierarchicky nejvyšší složkou osobnosti s obecnou funkcí

zdokonalovat osobnost v souladu s normami dané společnosti a kultury. Tato

perfekcionistická role směřuje hlavně k tomu, aby Ego a Id přizpůsobily vlastní

rozhodování nebo požadavky mravním příkazům a zákazům. V tom smyslu se

Superego řídí principem dokonalosti a odpovídajícími směrnicemi o tom, jak

někdo má a musí jednat. Superego sestává ze sebepojetí, svědomí a ideálního

Já. Sebepojetí je součástí subjektivního obrazu o vlastní osobě, který se

formuje v interakci jedince s ostatními osobami v jeho okolí. Hodnocení vlastní

osoby a jednání ze strany vnějších pozorovatelů významně ovlivňuje

subjektivní obraz o sobě a také reguluje osobu směrem k dokonalosti. Svědomí

sestává ze zvnitřnělých morálních norem, které přikazují, co se musí, nebo

zakazují, co se nesmí. Svědomí podle Z. Freuda představuje zvnitřnělou

morálku významných modelů výchovy jedince, nejčastěji dominantního rodiče.

Ideální Já se skládá z představ, jakým chci být. Jedná se o hodnoty, které si dítě

osvojuje od rodiče stejného pohlaví. (Altrichter et al, 2012)

Obrázek č. 5: Vztahy Ego s vnitřními a vnějšími činiteli osobnosti

(Altrichter et al, 2012)

77

Intrapersonální konflikty

Osobnost je podle Freuda jednotný systém. Jeho jednotlivé složky na sebe

vzájemně působí a ovlivňují se. Podstatu této interakce vystihují dva pojmy

„katexe" a „antikatexe". Katexe je proudění energie z Id ke zdroji uspokojení.

Antikatexe je energie jejímž zdrojem je Ego a Superego a která brání

uspokojení Id, a je tedy v přímém protikladu síly působící z Id (odporuje

katexi). Katexi jako proces, v němž vznikají mez člověkem a předmětem jeho

touhy rozličné vazby.

Id versus Ego - Id se dožaduje okamžitého uspokojení potřeby, Ego testuje

realitu a odmítá tento požadavek uplatnit. Příkladem může být žák v hodině.

Chtěl by si sice povídat se svým kamarádem, ale protože ví, že učitel takové

chování trestá poznámkou do žákovské knížky, zvažuje, zda nebude lépe

počkat až na přestávku.

Id versus Superego - Id se dožaduje okamžitého uspokojení potřeby, ale

Superego to odmítá na základě zvnitřněných morálních pravidel. Za příklad si

vezměme studenta, který by si beztrestně mohl opsat svůj úkol od jiného

studenta, ale neudělá to, protože je přesvědčen, že by takové jednání bylo

nemorální.

Ego versus Superego - racionální hodnocení Ega se dostává do rozporu

s morálními stanovisky Superega. Příkladem může být vážné dilema ženy,

která je nechtěně v jiném stavu a z racionálního hlediska by za nejvhodnější

řešení považovala potrat. Její náboženské přesvědčení ji však takovýto krok

nedovoluje. (Mojžíšová, 2006)

10.1.2. TEORIE LIDSKÉHO VÝVOJE

Freud považoval za podstatu psychického vývoje vývoj libida jako životní

energie, kterou spojoval s principem slasti. Člověk podle Freuda lokalizuje

pocit slasti a blaha v průběhu své ontogeneze do různých tělesných oblastí.

Každá vývojová etapa či fáze s sebou nese i určitý model setkávání jedince

s okolním světem.

Více než na rozumové poznávání světa dítětem soustřeďuje svoji

pozornost na jeho afektivní prožívání, na vývoj jeho pudového života a vůbec

na dynamické stránky osobnosti.

Tato koncepce duševního vývoje má pět fází:

- orální,

- anální,

- falickou,

- latentní,

- genitální. (Kohoutek, 2010)

78

Orální fáze, (první rok života) zdrojem slasti jsou ústa, jimiž dítě přijímá

potravu, ale také poznává svět kolem sebe a udržuje dítě kontakt. Tato fáze

končí růstem zubů, kdy se z centra slasti stává centrum bolesti.

Anální fáze, (jeden až tři roky) tato fáze spadá do batolecího období

dítěte. Zdrojem slasti je oblast konečníku, dítě zažívá uspokojování

vyprazdňováním a tím, že se dokáže ovládat (schopnost kontroly: zadržet –

vypudit). (Kelnarová, Matějková, 2010) V tomto období si dítě utváří vztah

k sobě samému. Tvoří se schopnost ovládání, kontroly i sebekontroly, vznikají

počátky etického a estetického cítění, začíná se utvářet Superego - ze začátku

je prostým odrazem vlivu dospělých, postupně se autonomizuje.

Počátek období vzdoru signalizuje intenzivní rozvoj ega. (Kohoutek, 2010)

Falická fáze, (tři až pět let) spadá tedy do předškolního věku dítěte. V této

době dochází k identifikaci s vlastním pohlavím. Podle Freuda spadá do tohoto

období i Oidipův a Elektřin komplex, tzn., že okolo 3. - 5. roku začne dítě

pociťovat rivalitu vůči rodiči stejného pohlaví, po 6. roku dochází k překonání

a z rodiče se stává vzor.

Latentní fáze, (šestý rok až puberta) jinak také můžeme říct klidové

období. Jedná se o mladší školní věk dítěte. V tomto období je Oidipův či

Elektřin komplex překonán. Zaniká také dětská sexualita. Dítě začíná být silně

ovlivňováno společenskými a kulturními institucemi, což vede k pocitům studu

a k posilování superega.

Genitální fáze, je z hlediska vývoje libida poslední a nejvyšší fází, která

začíná pubertou. Od této doby přebírají vládu nad sexuálními pudy pohlavní

orgány se svou hlavní funkcí, kterou je rozmnožování. Dítě se potom začíná

orientovat na druhé pohlaví. (Kelnarová, Matějková, 2010)

Freudova koncepce psychického vývoje byla vytvořena za účelem

vysvětlit pomocí vývojového modelu různé typy psychických závad a poruch.

Za rozhodující pro utváření a pozdější fungování osobnosti Freud považoval

právě rané fáze vývoje, období dětství. Jeho vývojový model je ukončen

hypotetickým dosažením zralosti psychiky a osobnosti. V průběhu vývoje se

projevují, dotvářejí, aktivují a kultivují všechny vrstvy osobnosti Id, Superego

a Ego. (Kohoutek, 2010)

Obranné mechanismy

Emoce a fyziologické aktivace vyvolané stresovými situacemi jsou

většinou velmi nepříjemné, proto je člověk motivován k tomu, aby něco udělal

pro zmírnění nebo odstranění negativních prožitků, které pociťuje.

79

Psychoanalytická teorie se zabývá především zvládáním zaměřeným

na emoci. Obrannými mechanismy se zabývala také dcera Singmunda Freuda

Anna Freudová. Všichni lidé používají obranné mechanismy, neboť jim

pomáhají překonat nepříjemné situace. Obranné mechanismy jsou však

projevem špatného přizpůsobení osobnosti pouze tehdy, když se stanou

převládajícím způsobem reagování na problémy.

Mezi základní obranné mechanismy patří:

Vytěsnění je základním a nejdůležitějším obranným mechanismem. Při

vytěsnění jsou ohrožující nebo bolestné impulzy či vzpomínky vyloučeny

z vědomí. Vytěsněny jsou často vzpomínky, které vyvolávají pocity studu, viny

nebo vedou k sebepodceňování.

Potlačení, se liší od vytěsnění. Potlačení je proces úmyslného

sebeovládání, kdy člověk ovládá svoje impulzy a přání nebo dočasně odsune

bolestné vzpomínky, když se potřebuje soustředit na nějaký úkol. Jedinci si

uvědomují potlačované myšlenky, ale neuvědomují si impulzy nebo

vzpomínky, které jsou vytěsněny.

Racionalizace slouží dvěma základním účelům a to ke zmírnění zklamání,

když se člověku nepodaří nedosáhnout cíle a ke zdůvodnění chování. Jestliže

osoba jedná impulzivně nebo na základě motivů, které si nechce přiznat, snaží

se své chování postavit do příznivějšího světla.

Reaktivní výtvor je snaha utajit nějakou pohnutku před sebou samými

tím, že silně vyjádří opačný motiv. Matka, která má pocity viny za to, že

nechtěla svoje dítě, je může rozmazlovat a přehnaně ochraňovat, aby ujistila

dítě o své lásce a sama sebe, že je dobrou matkou. Tito jedinci měli často

v minulosti problémy s kontrolou impulzů a jejich horlivost může být obranou

proti možnosti dostat se opět na šikmou plochu.

Projekce, všichni lidé mají nežádoucí charakterové rysy, které si nechtějí

přiznat. Projekce je nevědomým mechanismem, který člověka chrání před

poznáním vlastních nežádoucích vlastností tím, že je v přehnané míře připisuje

druhým lidem.

Intelektualizace představuje pokus o získání emočního odstupu

od stresové situace tím, že se s ní člověk vyrovná pomocí abstraktních,

intelektuálních termínů. Tento druh obrany je často nutný u lidí, kteří se ve své

každodenní práci zabývají problémy života a smrti. Intelektualizace se stává

problémem pouze tehdy, když se stane životním stylem, který člověka izoluje

od emočních prožitků.

Popření znamená popírání existence příliš nepříjemné vnější reality.

Občas může být popření faktů lepší, než když se člověk s nimi setká tváří

80

v tvář. V těžké krizi může popření poskytnout člověku čas, aby se s těžkou

skutečností postupně vyrovnal.

Přesunutí plní svoji funkci tím, že částečně uspokojuje nenaplněnou

potřebu. Potřeba, která nemůže být uspokojena určitým způsobem, je zaměřena

na náhradní cíl. (Atkinson, 2003)

10.1.3. TEORIE PSYCHOANALÝZY

Základní cíle psychoanalytické terapie

- nevědomé učinit vědomým

- uzavřít dosud neuzavřená vývojová stádia

- posílení schopnosti vyrovnat se s požadavky společnosti

Základní techniky psychoanalýzy

- Analýza snů

- Technika volných asociací

- Analýza přenosu

- Analýza odporu (Navrátil, 2001)

a) Analýza snů

Analýza snů je dle Freuda královskou cestou do nevědomí. Ve snech jsou

často vyjadřovány potlačovaná lidská přání, touhy a agrese. Tato přání, touhy

a agrese byly Egem odvedeny do nevědomí, odkud se občas vracejí ve formě

snů. Sen má dvě roviny manifestní (zjevnou stránku snu) a latentní (pravý

obsah snu). (Navrátil, 2001)

b) Technika volných asociací

Při této technice si klient lehne na lehátko a bez sebemenší kontroly

rozumu či svědomí říká, co jej právě napadá. Cílem této techniky je dostat se

k obsahům, které jsou ukryté v oblasti nevědomí. (Mannoni, 1997)

c) Analýza přenosu

Další technikou psychoanalýzy je analýza přenosu. Přenos je zvláštní

emotivně zabarvený vztah pacienta a analytika. V rámci sezení dochází

k navázání důvěrného vztahu, který se může projevovat jako zamilovanost.

Pokud je ze strany klienta tento vztah charakterizovaný jako náklonnost, jedná

81

se o pozitivní přenos. Pokud klient na tyto vazby reaguje odmítnutím, jedná se

o negativní přenos. Terapeut vychází z předpokladu, že do tohoto vztahu klient

promítá své dřívější vztahy k pro něj významným osobám. (Navrátil, 2001)

d) Analýza odporu

Bylo zjištěno, že klienti při technice volných asociací některé věci

nevysloví a v toku jejich řeči se vyskytne úplný blok nebo pauzy v řeči. Jedná

se o situaci, která upozorňuje na blízkost nevědomí. (Mannoni, 1997)

10.1.4. METODY SOCIÁLNÍ PRÁCE VYCHÁZEJÍCÍ

Z PSYCHOANALÝZY

Z hlediska sociální práce je možné hovořit o dvou základních školách, a to

škole Octavie Hillové a diagnostické škole, která měla ještě dvě větve.

- Octavie Hillová (1838 – 1912) – vyznávala rovnost mezi klientem

a sociálním pracovníkem, vyznávala srdečný osobní vztah, řídila se situací,

citem, svědomím.

- Diagnostická škola – vytvořila moderní sociální práci, průkopnice,

představitelka Mary Richmondová (1861 – 1928) napsala dílo Sociální

diagnóza v roce 1915, první teorie, přišla s potřebou vytvořit diagnózu

klienta nově příchozího, vzešly dva směry:

a) psychosociální přístup: Gordon Hamiltonová, Florence Holisová

(soustředili svoji pozornost především na sociální okolnosti klientových

potíží)

b) funkční přístup: Helen Permanová, Marie Krakešová (akceptovali

důraz na jednotlivce a jeho intrapsychické faktory)

Čtyři fáze metod sociální práce

a) sběr informací – první rozhovor s klientem, vyšetření v rodině,

spolupráce s rodinou, hledání dalšího zdroje

b) třídění získaných informací, vytvoření závěrů

c) sociální diagnóza, výhled a vytvoření

d) provedení potřebných zásahů

Sociální diagnóza je definována jako osobnost člověka a jeho sociální

situace (porozumět, poznat klienta, okolnosti vnějšku). Terapie probíhá pomocí

sociálních zásahů, je výhradně symptomatická, spočívá v novém uspořádání

poměrů klienta. Kritika je směrována na to, že kvalita diagnózy je závislá na

spolehlivosti zjištěných informací, přílišné zaměření na vnější okolnosti,

82

vytváření obsáhlých sociálních diagnóz, potřeba více se věnovat klientovi.

(Jurajdová, 2012)

10.2. PSYCHOSOCIÁLNÍ PŘÍSTUP

Psychosociální přístup vznikl na počátku 20. Století. Základní teze tohoto

přístupu zformulovala Mary Richmondová ve své publikaci Social diagnosis.

V rámci tohoto přístupu je kladen důraz na význam sociálních podmínek, které

jednotlivec zvládá naprosto jedinečným způsobem. Základní diagnostické

a metodologické postupy, které vznikly v rámci tohoto přístupu, se staly

základem pro individuální sociální práci s klientem.

Současnou podobu tohoto přístupu významným způsobem ovlivnila

Florence Hollisová. Psychosociální přístup se uplatňuje při individuální práci

s klientem ale i při práci s rodinami a se skupinami. (Navrátil, 2001)

Východiska

Východiskem tohoto přístupu je pohled na člověka jako na člověka

v situaci. Tento pohled vyžaduje oporu v teoretických konceptech

vysvětlujících jednotlivce, situaci a interakci mezi nimi.

Techniky a metody

Tento přístup klade důraz na stanovení diagnózy a na vztah klienta

a sociálního pracovníka. Cílem psychosociální intervence je souběžné řešení

problémů v prostředí a posilování vnitřní rovnováhy intrapsychických sil.

Základními prostředky jsou vedení klienta k jasnému vnímání externí reality

a vedení ke vnímání vnitřní reality klienta. Cíle a podoba intervence se formují

na základě posouzení klientovi situace. Na formulaci intervenčního plánu by se

měl klient spolupodílet. V komplikovaných případech je nutné intervenci

rozčlenit do několika sekvencí a jednotlivé cíle posoudit dle priority. (Navrátil,

2001)

Průběh

Ve vstupní fázi intervence se sociální pracovník musí zabývat nejen

faktory, které ovlivňují povahu klientových potíží, ale také faktory, které

mohou ovlivnit klientovu participaci na pomáhajícím vztahu. Jde především

o klientovu motivaci a očekávání, o předchozí zkušenosti získané při hledání

pomoci.

Získání relevantních informací může být časově náročné a může dokonce

vyžadovat vedle kontaktu s klientem také kontakt s dalšími lidmi. Tato fáze je

83

klíčovým prvkem celé intervence a klade značné nároky na znalosti,

dovednosti i zkušenosti sociálního pracovníka.

Základem diagnostického procesu je porozumění klientovu chápání situace,

do níž se dostal. Klientova schopnost popsat a hodnotit svoji situaci může být

omezena řadou faktorů (osobnostním profilem, pohlavím, věkem apod.).

Psychosociální diagnostika se soustřeďuje na současné i minulé

charakteristiky jeho fungování a jeho životní okolnosti.

Při posuzování klientovy situace sociální pracovník čerpá informace

z výsledků šetření jiných (lékařů, psychologů). Přesto je nezbytné, aby tato

stanoviska bral jako doplňující informace k vlastnímu posouzení. (Jurajdová,

2012)

Vztah sociálního pracovníka a klienta

Vztah sociálního pracovníka a klienta je jedním z klíčových prvků. Sociální

pracovník by měl svým postojem vyjadřovat opravdový zájem o osobnost

i problémy klienta. Sociální pracovník má vyjadřovat určité základní postoje

a hodnoty bez ohledu na konkrétního klienta (sympatie, antipatie apod.). Mezi

tyto klíčové postoje patří individualizace, nehodnotící postoj, respekt vůči

právu na sebeurčení, zachování důvěrnosti vztahu, kontrolovaná emoční

angažovanost, vyjadřování pocitů a akceptace. (Navrátil, 2001)

10.3. FUNKČNÍ PŘÍSTUP

Hlavní představitelkou funkčního přístupu je Marie Krakešová, v její práci

se objevují behaviorální prvky práce. Tento svůj přístup publikovala v knize

Sociální případ. Funkční přístup je koncipován spíše jako direktivní přístup ke

klientovi.

Krakešová rozlišuje dva typy překážek v životě klienta a to vnější a vnitřní.

Úkolem sociálního pracovníka je zhodnotit závažnost překážek a jak rozsáhlé

jsou nedostatky v klientových schopnostech tyto překážky překonat.

Dle tohoto přístupu je možné klienty rozdělit do těchto skupin:

a) Klient sociálně slabý, tedy ten, který má nedostatek příležitostí

k materiálnímu zabezpečení svého života.

b) Klient sociálně vykolejený, jež má nedostatky i v psychické rovině.

c) Klient utlačený, tedy ten který nedokáže vzdorovat náročné situaci (tlaku),

do které se dostal, např. nezaměstnanost, úmrtí blízkého člověka.

84

d) Klient neukázněný, jež reaguje tak, že se snaží uniknout, reaguje v rozporu

se společností (narkoman) má problém se podřídit autoritě (alkoholik).

Hlavními úkoly sociálního pracovníka je především povzbudit klienta, aby

překonal překážky vlastní silou pomocí výchovného programu. Dále

vypracovat metodiku individuální sociální práce, která obsahuje poznání

klienta včetně jeho sociálního okolí a roztřídění a zvážení získaných informací.

Poté následuje sestavení pravděpodobného vývoje, jak se klient

do problematické situace dostal (příčiny), vytvoření závěru vnitřních a vnějších

překážek, vytvoření diagnózy a plánu pomoci.

Psychogenetický rozhovor

Pomáhá hledat příčiny deviantního chování klienta,

Obsahuje:

a) popis zevnějšku a chování klienta, první dojem,

b) vývoj jeho života ve třech hlavních obdobích života, dětství, dospívání

a dospělosti,

c) popis širšího a užšího životního prostředí a jejich vliv na klientův život,

d) uspokojování základních životních potřeb materiálních a vývojových

v dětství,

e) uspokojení citových potřeb nejbližšími lidmi,

f) přizpůsobení se fyzickým změnám a jejich sociálním důsledkům (např.

nemoc),

g) vztah klienta k všeobecnému ukáznění a k výchově,

h) vztah k zábavě a k odpočinku v rozhodujících fázích života,

i) destruktivní zkušenosti osudového rázu a rekace na ně,

j) druh temperamentu podle jednání a reakcí, rozlišuje se aktivní

a pasivní,

k) úroveň inteligence a potřeba dalšího vzdělávání,

l) základní typ vykolejení, jaké typické znaky vykolejení klient vykazuje.

Sociální pracovník působí v rámci tohoto přístupu spíše jako učitel než jako

terapeut. Zásadní roli hraje navázání důvěry a přizpůsobení intervencí

potřebám a možnostem klienta. Vztah sociálního pracovníka a klienta by měl

být založen na individualizaci, nehodnotícím postoji, respektu vůči sebeurčení

klienta, důvěrnost vztahu, prostoru pro vyjadřování pocitů, kontrolované

emoční angažovanosti a akceptaci.

85

Cílem sociální práce je dle Krakešové především:

- naučit klienta, aby poznal sám sebe,

- naučit klienta poznat příčinu svého úpadku,

- naučit klienta, že život je možné řídit a ovládat,

- přivést klienta k pocitu osvobození, vlastním schopnostem

a soběstačnosti.

10.4. HUMANISTICKÉ A EXISTENCIONÁLNÍ TEORIE

Středobodem obou přístupů je člověk jako autonomní bytost. Tyto teorie

jsou zaměřené především na vnitřní svět člověka než na aktivity mimo něj.

(Navrátil, 2001)

Humanistická teorie vznikla v roce 60. letech, jako alternativa

k psychoanalytickému a behaviorálnímu přístupu. Překonává jejich

jednostrannost v chápání člověka jako produktu neovladatelných sil a využívá

pozitivního přínosu obou. Je to tzv. „třetí síla ve vědách o člověku“. Je reakcí

na krizi behaviorismu, který omezením svého předmětu jen na chování

vyloučil z psychologie řadu témat, která tvoří psychologii psychologií a stávají

se v dnešní době znovu velmi naléhavá. Naopak teorie humanistická má snahu

pochopit vnitřní zážitky člověka, naučit ho, aby tyto prožitky ovládal, aby se

stal odolným proti manipulaci zvenčí. Vůdčí osobností byl Abraham Maslow.

(Jurajdová, 2012)

Východiska humanistických přístupů

- člověk je jedinečná a svobodná bytost s tendencí k osobnímu růstu,

- člověka vnímají v rámci celostního přístupu (tři oblasti),

- důraz je kladen na přítomnost,

- základní otázky člověka jsou: po hodnotách, po vlastní odpovědnosti,

po smysluplném životě.

10.4.1. TRANSAKČNÍ ANALÝZA

Transakční analýza se opírá o dílo Erica Berneho a její počátky jsou

spojovány s psychoanalytickým pojetím osobnosti. Používá některé prvky její

terminologie, přesto je považována za jednu z forem humanisticky orientované

terapie. Zakládá se na předpokladu, že lidé jsou odpovědné autonomní

jednotky, které mají potenciál řídit vlastní životy a řešit své problémy. Do

běžné sociální práce se ji nepodařilo ve velkém měřítku integrovat. Zůstává

především terapeutickým systémem, se kterým pracují jen školení a trénovaní

specialisté. (Navrátil, 2001)

86

Strukturální analýza

Vychází z toho, že naše osobnost disponuje třemi úrovněmi nazírání na svět

a to rodičovskou, dětskou a dospělou. Ty jsou spojeny s typickými

charakteristikami chování.

Rodičovská úroveň se projevuje postoji, které vyjadřují přikazování

a zakazování, jedná se o rodičovské postoje vůči dítěti.

Dětská úroveň obsahuje pocity a postoje, které člověk zažívá v dětství

(sebestřednost, těkavost, nekontrolovatelnost, ale také kreativita

a spontánnost).

Dospělá úroveň řídí většinou racionálně, vztah mezi zmíněnými úrovněmi

osobnosti a vnějším světem. (Smékal, 2001)

Transakční analýza

Druhá část, označovaná stejně jako celý model, se zajímá o to, jak

jednotlivé úrovně osobnosti daného člověka vstupují do interakce s úrovněmi

osobnosti jiného člověka. Transakce jsou interakce, které se odehrávají mezi

úrovněmi dvou či více osobností. Tyto interakce mohou být komplementární

nebo nekomplementární, zjevné nebo skryté.

Analýza her

Třetí transakční analýza se soustřeďuje na transakce z hlediska

charakteristik interakcí a chování. Hra je vlastně sled po sobě následujících

transakcí. Poradce se v průběhu analýzy her zabývá tím, jak účastníci her

naplňují své potřeby a z jaké životní pozice vycházejí.

Životní pozice jsou:

Já jsem OK - Ty jsi OK

Já jsem OK - Ty nejsi OK

Já nejsem OK - Ty jsi OK

Já nejsem OK - Ty nejsi OK

Analýza scénáře

Zabývá se tím, jak transakce proběhlé v minulosti vedly k přítomné životní

pozici a k interakčním hrám. Specifické scénáře se vytvářejí zejména

systematickým (většinou nevědomým) úsilím rodičů v dětství. (Mojžíšová,

2006)

87

10.5. PŘÍSTUP ORIENTOVANÝ NA KLIENTA

Carl R. Rogers je nejvýznamnější humanistický autor, který ovlivnil

sociální práci. Jeho vliv je ovšem nepřímý a působí zejména tam, kde se

součástí sociální práce stala poradenská činnost.

Podmínky pro úspěšnou práci s klientem:

Kongruence a opravdovost znamená, že pomáhající pracovník má jednat

v souladu se svým prožíváním. Ve vztahu ke klientovi vystupuje jako skutečná

osoba, nejde o použití určité techniky, ale o sdílení vztahu.

Bezpodmínečná zpětná vazba vyjadřuje úsilí pomáhajícího pracovníka

o přijímání klientovy osobnosti bez hodnocení jeho postojů a chování.

Empatie je snahou prožívat a chápat klientovu situaci jeho očima.

Nedirektivní a nehodnotící jednání

Aktivní naslouchaní

Autentické přátelství

Rogersovo pojetí pomáhajícího vztahu a jeho dimenze dnes patří

k základním poznatkům, které se v sociální práci široce uplatňují. Protože

Rogers předpokládá klientovu jedinečnost, odmítá diagnózu a klasifikaci

podmínek.

Základní teze tohoto přístupu:

- Osobnost člověka je chápána jako proces, je neustále ve vývoji a nikdy není

zcela hotova.

- Člověk má právo na vlastní důstojnost a rozvoj, jeho podstata je přirozené

dobrá lidskou osobnost je třeba respektovat.

- Člověk je schopen si uvědomovat své vlastní hodnoty a řídit se jimi. Být

odpovědný k sobě i druhým.

- Člověk je schopen uspořádat a hodnotit své vlastní pocity, myšlenky

a chování.

- Člověk je schopen se sám rozvíjet a utvářet své pozitivní vlastnosti.

- Člověk je schopen konstruktivní změny a osobnostního vývoje k plnému

uspokojivému vlastnímu životu. (Navrátil, 2001)

88

Vedle těchto vlastností přisuzoval Rogers lidskému bytí také:

Svobodu, tedy zážitek svobody má podle něj také významný terapeutický

efekt.

Účelnost a racionalitu, organismus ve své moudrosti směřuje lidské chování

k určitým cílům, kterých ovšem často kvůli našim vědomým zásahům či

společenským konvencím nedosáhne.

Sebeaktualizaci, podstatou této tendence je snaha uchovat a rozvíjet vlastní

existenci. Uskutečňuje se naplňováním různých aktuálních potřeb a je

podstatou lidské motivace.

„JÁ“ a „organismus“, zatímco organismus chápe jako psychofyzický

podklad veškerého prožívání, jako prostor, který obsahuje subjektivní realitu

a sebeaktualizační tendence osoby, JÁ vůči prožitkům a subjektivní realitě

zaujímá postoj. JÁ ke skutečnosti prožívaného přistupuje s hodnocením. Jaký

postoj k ní zaujme, je důležité pro duševní zdraví člověka. JÁ může prožitky

v zásadě odmítnout nebo akceptovat. Odmítání určitých prožitků se může dít

nevědomě. Čím více je JÁ schopno všechny prožitky přijmout za své, tím lépe.

Kongruence je soulad mezi realitou prožívání a postojem vůči ní. Jedině

kongruentní osobnost je schopna vnímat své skutečné JÁ.

Inkongruence je stav rozporu mezi subjektivním prožíváním a postojem JÁ

vůči němu.

Sebepojetí je ve velké míře je ovlivněno rodičovskou výchovou. Pro utvoření

pozitivního sebepojetí dítěte je nezbytná bezpodmínečná akceptace.

(Mojžíšová, 2006)

Základní principy sociální práce dle Rogerse

Rogers vychází z předpokladu, že i malý úspěch rozvíjí sebedůvěru

a sebeúctu klienta. V rámci samotné sociální práce je aktivní jednotkou klient

a sociální pracovník mu poskytuje pouze podporu. Což tkví na domněnce, že

lidé se více nasazují pro úkoly, které si sami zvolili a také, že nejlepší

rozhodnutí o sobě může udělat jen člověk sám.

Další principy sociální práce:

- orientace na jednotlivce,

- důraz na hodnotu jednotlivce,

- účelnost a racionalita,

- svoboda,

- vnitřní aktivita klienta,

89

- prvek vztahu. (Navrátil, 2001)

10.6. EXISTENCIALISMUS V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Existencialismus není považován za filosofický systém, ale za filosofické

hnutí. Soustřeďuje se na existenci, ta je pro člověka jedinou realitou. Člověk

existenci nevlastní, protože je svou vlastní existencí. Ačkoli existencialismus

toleruje rozmanitost názorů, lze najít shodná východiska. (Drápela, 2001)

Hlavní osobností, která se zabývala problematikou existencionalismu

v sociální práci, byl Thompson, který provedl obsáhlé shrnutí existenciálního

pojetí sociální práce. Svoji analýzu soustřeďuje na existenciální ontologii

a rozebírá způsob, jakým existencialismus chápe člověka a jeho bytí. Vedle

toho si ovšem všímá i důsledku pro epistemologii sociální práce a zabývá se

také existenciálním pohledem na společnost.

Základní pojmy:

Bytí - je centrálním pojmem existenciální sociální práce. To je možné rozdělit

na:

Bytí – o- sobě - to označuje prostou existenci,

Bytí- pro – sebe- které používá pro označení existence vědomé.

(Matoušek, 2012)

Svoboda - je to, díky čemu jsou lidé schopni definovat sami sebe.

Odpovědnost – je součástí svobody. Jedná se o odpovědnost za to, co jsme se

sebou udělali.

Falešná víra – je neúplné přijímání vlastní svobody a utíkání před touto

skutečností.

Absurdita života – život je absurdní, protože nemá žádný konečný smysl.

Úzkost – pramení z poznání, že spolu s pozitivními výstupy jsme

vyprodukovali i výstupy negativní.

Ideologie – je sdílená koncepce světa, která má svou vlastní sociální sílu

a zastupuje zájem určité sociální skupiny.

Etiketizace - etiketa se může stát charakteristikou, která bude s individuem

dlouhodoběji spojena. (Navrátil, 2001)

Východiska

Frankl formuloval svoji existenciální analýzu a metodiku práce s klientem

v situaci, kdy lékaři, terapeuti i sociální pracovníci byli v narůstající míře

90

konfrontováni s pocitem bezesmyslnosti u svých klientů. Tento pocit označil

jako existenciální vakuum.

Existencialní frustrace je trvající neschopnost nalézt odpovědi na otázky

životního smyslu, která může vést ke vzniku noogenní neurózy nebo může

vyvolávat jiné problémy, které vznikají jako důsledek neadekvátní snahy

existenciální vakuum překonat. K. takovým problémům může náležet například

sebevražednost, drogová závislost, alkoholismus, kriminalita mládeže a mnohé

jiné formy problémového jednání. Noogenní neuróza pramení v konfliktech

mezi jednotlivými hodnotami, v morálních konfliktech (duchovních

problémech). (Frankl, 1999)

Nemoci doby jako důsledky existenciální frustrace

Existenciální frustrace je podle Frankla příčinou či spíše podkladem řady

„nemoci doby“. Za nemoci doby Frankl považuje různé životní postoje

jednotlivců či skupin, které jsou obecné anebo v pohledu existenciální

antropologie považovány za problematické. Patří k nim fatalistický postoj

k životu, provizorní postoj k životu, kolektivistické myšlení a fanatismus.

Fatalistický přístup k životu znamená neomezené přesvědčení, že se vše

děje takovým způsobem, který je neovlivnitelný.

Provizorní postoj k životu jedná se o život bez jakékoli snahy svůj život

aktivně utvářet.

Kolektivistické myšlení znamená, že se člověk vyhýbá své osobní

zodpovědnosti za svůj život, rozhodnutí a stává se součástí masy lidí. Dochází

k potlačení individuální svobody a odpovědnosti.

Fanatismus je ztělesněním myšlenky, že účel světí prostředky. Pro

fanatika se všechno stává pouhý trikem, pouhým prostředkem k dosažení cíle.

(Mojžíšová, 2006)

10.6.1. EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZA

Cílem existenciální analýzy je zjistit, co je podstatou existence.

Základní pojmy:

- svoboda

- smysl života

- hodnoty

- čas

- dimenzionální ontologie (Navrátil, 2006)

91

Otázka svobody člověka

Existenciální analýza jako výklad člověka a jeho existence je pokusem

odpovědět na otázku po smyslu tohoto bytí. Svoboda a odpovědnost znamená

být člověkem, být si vědom své odpovědnosti. Existenciální analýza si tedy

klade za cíl na odpovědnost člověka za své vlastní bytí upozorňovat, a je li to

možné, chce ho k ní také vést.

Svoboda má dvojí aspekt. Existuje „svoboda od“ a „svoboda k“. Svoboda

od“ je vlastně emancipací a „svoboda k“ je odpovědností.

Svoboda a osud

Osud je všechno to, co člověk ve svém životě nemůže ovlivnit. Mohou to

být jeho dispozice biologické, psychologické nebo třeba sociální poměry, ve

kterých žije. Frankl chápe svobodu a osud jako dvě spojité veličiny. Svoboda je

podle něj dokonce bez osudu nemožná. Svoboda může být totiž svobodou vždy

pouze vůči nějakému osudu. Osud (tak jako smrt) patří k životu, protože osud

dává životu smysl a jedinečnost.

Osud člověka se projevuje ve třech formách. Jako vloha (biologický,

sociologický, psychologický osud), poloha (souhrn dosavadních vnějších

situací) a postaveni (vlohy a polohy). (Mojžíšová, 2006)

Otázka po smyslu života

„Otázka po smyslu života“ je podle Frankla specificky lidskou. Tyto

otázky jsou spíše odrazem lidského bytí jako takového. Jedině člověk (na

rozdíl od zvířat) totiž může svou existenci prožívat jako problematickou.

Každý člověk má svůj vlastní smysl života, neexistuje jeden pro všechny lidi.

Otázky po smyslu života se ovšem otevírají např. v době dospívání, ale

mohou se objevit v souvislosti s nějakou osudovou tragedii nebo zážitkem.

V hledání a naplňování smyslu života je nepostradatelný atribut spokojeného

života. Člověk může přežít, pouze pokud žije pro něco.

Dosahování štěstí (slasti) jako smysl života

Frankl si klade otázku, zda je životní motivační silou dosahování slasti, jak

tvrdí například psychoanalýza. Jeho odpověď je radikální. Slast sama není

vůdčí motivační silou, nýbrž je důsledkem naplnění smyslu.

92

Hodnoty

Každá situace v životě člověka může mýt jiný smysl a tedy i hodnotu.

Noodynamika je napětí mezi hodnotami a jejich naplňováním. (Navrátil, 2001)

Základní druhy hodnot:

a) Hodnoty tvůrčí - je to něco, co člověk vytvoří tj. práce, díla, čin (umění,

věda, pečování, ale i zvládnutí svého života); důležité je, aby ten, kdo

vytváří tuto hodnotu, se angažoval,

b) Hodnoty zážitkové - něco samo o sobě je krásné, a to nás obohacuje

(četba, poslech hudby, setkání s druhým člověkem), přináší zážitek

a obohacuje, není až tak potřeba angažovanost,

c) Hodnoty postojové - vyjadřují to, jak člověk dovede zacházet s utrpením,

a to, jak se k tomu postaví. (Jurajdová, 2012)

Čas

Čas je vedle prostoru a smyslu základní dimenze bytí. Podstatná je

přítomnost a nacházení smyslu v každém přítomném okamžiku lidského života.

Člověk při smrti přichází o svou psycho-fyzickou entitu, ale zůstává duch, což

je otisk člověka v minulosti. Člověk zůstává jednou provždy a nesmazatelně

v minulosti.

Dimenzionální ontologie

Dimenze lidského bytí může být biologická, psychologická, noetická

(noos-duch). Člověk však navzdory rozmanitosti zůstává jednotou. Obrazy

v jednotlivých dimenzích mohou být rozdílné, ale přesto je člověk celek a je

jako celek více než jen součet odrazů. (Navrátil, 2001)

I. zákon dimenzionální ontologie

Různí lidé mohou vnímat člověka různě, ale přesto všechny obrazy

do sebe zapadají a vytvářejí celistvost. Toto jednodimenzionální vnímání je

velmi zkreslené.

93

Obrázek č. 6: I. zákon dimenzionální ontologie (Matoušek, 2013)

II. zákon dimenzionální ontologie

Více lidí/bytí nám může připadat z pohledu jedné dimenze stejné. Pohled může

být zkreslený, pokud je bytí hodnoceno jen z jedné dimenze. (Matoušek, 2013)

Obrázek č. 7: II. zákon dimenzionální ontologie (Matoušek, 2013)

10.6.2. LOGOTERAPIE

Logoterapie (logos = smysl) je přístupem zaměřeným na duchovní stránku

lidské existence. Ta se projevuje především svobodou v osobních volbách,

odpovědností za ně a prožíváním jejich smysluplnosti vzhledem

k rozpoznávaným životním hodnotám.

Autorem tohoto přístupu je V. E. Frakl. Frakl v životě člověka nespatřuje

jen pouhé bytí, ale především jeho svobodnou a odpovědnou reflexi. Ta činí

jeho život existencí, podle toho také nazval svůj přístup existencionální

analýza. Aby jej oddělil od filozofického směru existencionalismu, pojmenoval

jej rovněž logoterapií. (Vymětal et al, 2004)

94

Logoterapie je cestou, která vede trpícího člověka k nalezení smyslu, který

je ukryt v jeho situaci a v něm samém. Zabývá se otázkou smyslu

(smysluplnosti). Dívá se ven mimo člověka, co je venku za možnosti, co mu

daná situace nabízí (hledání, nacházení smyslu).

Jelikož nedochází k naplnění smyslu, dochází k existencionální frustraci,

která vzniká, když člověk pochybuje o smyslu své existence, jestliže se mu

smysl bytí stal sporným, dosavadní smysl ztratil své odůvodnění a člověk neví

jak dál nebo když člověk vůbec pochybuje o smyslu života. Může přejít až

v patologii, tedy k neuróze, depresi, sebevraždě. Je výsledkem konzumního

způsobu života. (Jurajdová, 2008)

Logoterapeut se vždy zabývá otázkami významu konkrétní situace nebo

události. Logoterapeut však není tím, který smysl událostí poznává a předává

klientovi. To musí učinit klient sám. Logoterapeut mu takové nahlédnutí

umožňuje a usnadňuje. Zvláštní a pomáhající charisma logoterapeuta spočívá

v jeho východisku, že každá situace v životě každého člověka má nějaký

smysl. To je pozice, kterou logoterapeut nemůže nikdy opustit.

Cílem této terapie je hledání cesty z této situace, cesta se hledá

prostřednictvím hodnot – jejich uskutečňováním. (Navrátil, 2001)

Metody a techniky logoterapie

Metody logoterapie je možné rozdělit na obecnou logoterapii a specifické

logoterapeutické techniky (např. paradoxní intence a dereflexe).

Technikou obecné logoterapie je rozhovor. Jeho cílem je pomoci klientovi

objasnit, co je osud, co je svoboda, co je odpovědnost, a probuzení motivace

klienta přijmout svobodu a převzít zodpovědnost za sebe. V případě, že nelze

odstranit problémy, měla by být klientovi poskytnuta alespoň podpora

k postojovým hodnotám. (Mojžíšová, 2006)

95

Specifické techniky logoterapie

Paradoxní intence

Technika vychází z předpokladu, že člověku nejde o moc nebo slast, ale

o uskutečnění smyslu. Podstatou lidské existence je schopnost

sebetranscendence, která ale vyžaduje schopnost sebedistance.

Principem paradoxní intence je, že se člověk od symptomu distancuje tím, že

se mu vysměje. Humor umožňuje nový náhled, napětí je uvolněno originálním

způsobem následuje osvobozující smích v napjaté situaci. Po tomto uvolnění je

možno použít vtipnou myšlenku v těžké situaci, po čemž následuje překonání

problému se smíchem v uvolnění. Pro terapeutický efekt je důležité, aby si

terapeut s klientem společně přehráli zacházení s paradoxní intencí.

Dereflexe

Tato technika pracuje na principu myšlenky „za štěstím nelze jít, štěstí

přichází samo“. Čím více se člověk zaměřuje na cíl, tím více mu cíl uniká.

Přehnané usilování plus nadměrné sebepozorování rovná se nadměrné

vnitřní rozebírání problému, což vede k duševní blokádě. Člověk se zablokuje

tím, že se snaží přimět k tomu, aby v něm probíhaly takové děje, které se

v něm od přírody nejlépe a vlastně bezporuchově odehrávají jen tehdy, když

probíhají spontánně, samy od sebe. Frankl hovoří o sexuálně-erotickém vzorci,

protože tento chybný postoj je nejzřetelněji patrný právě u sexuálních poruch

(lze ale vztáhnout i na jiné typy neuróz). (Navrátil, 2001)

10.7. SOCIÁLNĚ PSYCHOLOGICKÉ A KOMUNIKAČNÍ

MODELY

Sociálněpsychologické a komunikační modely se začaly v sociální práci

uplatňovat v souvislosti s výsledky bádání, které sociální psychologové učinili

o lidské komunikaci. Do takto definovaného předmětu sociální psychologie

náleží také otázky vlivu sociálních faktorů, jako např. stigma, stereotyp

a ideologie.

Vzhledem ke svému zájmu o sociální interakci se sociální psychologie

začala zabývat také zkoumáním vlivu symbolické komunikace, zejména

důsledky užívání různých forem a obsahů jazyka a řeči. Vznikla celá řada

studií, které se soustřeďují na otázky vlivu jazyka a jiných symbolů na

komunikaci mezi jednotlivci i skupinami. Tato oblast studia má přímý vztah

k sociálně konstruktivistickému a postmodernímu pohledu na vědění.

Komunikační výzkum se mj. zabývá tím, jak lidé užívají jazyka v různých

sociálních situacích, aby podpořili určitý konkrétní výklad světa. Jazyku se

začíná připisovat schopnost konstruovat výklady světa, a tím i schopnost

96

vytvářet nebo podporovat určité mocenské uspořádání. Zdůrazňuje se, že

sociálně sdílený výklad světa reálně ovlivňuje životy lidí". Někteří lidé

a sociální pracovnici patří mezi ně, užívají jazyk se záměrem druhé lidi

ovlivňovat. Tato možnost dává sociálním pracovníkům moc, které si musí být

vědomi. (Mojžíšová, 2006)

10.7.1. TEORIE ROLÍ

Mezi zakladatele teorie rolí patří G. H. Mead a R. Linton. Teorie rolí je

postavena na předpokladu, že lidé v sociální struktuře společnosti zaujímají

různé pozice. Role označují očekávané jednání vzhledem k držitelům těchto

pozic.

Role mohou být:

- Připsané - výsledek určitých okolností (např. pohlaví, věk, rasa),

- Získané - výsledek naší činností (např. vzdělání, prestiž),

- Vnucené - výsledek činnosti někoho jiného (např. vojenská služba,

nezaměstnanost).

Termín soubor rolí označuje soubor možných očekávání vztahujících se

k určité sociální pozici. Tato očekávání mohou být u různých lidí různá, takto

mohou navozovat jistý druh konfliktu.

Komplementarita existuje, když role, chování a očekávání nositelů rolí

odpovídá očekávání ostatních, konflikt nastává, jestliže mezi nimi soulad není.

Mezi základní typy rolových konfliktů patří:

a) Konflikt mezi rolemi - nastává, když jeden člověk vykonává více rolí,

které nejsou kompatibilní.

b) Konflikt v roli - znamená, že různí lidé mají vůči určité roli neshodná

očekávání.

c) Dvojjazyčnost role - nastává, pokud si nositel role není jistý jejím

obsahem.

d) Já- role konflikt - je nesoulad mezi kapacitou role a potřebami pro výkon

role.

Snahy udržet si odstup od role se nazývají rolové distance. Přínos teorie

rolí praktické sociální práci je v tom, že určitá problémová situace může být

chápána jako rolový konflikt. Taková interpretace pro člověka přijatelnější není

orientována na její osobní kritiku a vytváří prostor pro intervenci a změnu.

97

Teorie rolí se zabývá chováním z hlediska perspektivy, což je užitečné spojení

mezi osobními problémy klienta a jeho sociálními souvislostmi. Teorie rolí

nenabízí žádné praktické postupy v řešení konfliktů rolí. (Navrátil, 2001)

10.7.2. ETIKETIZAČNÍ TEORIE (LABELLING)

V této teorii se zdůrazňuje proces formace rolí prostřednictvím očekávání

a etiketizace. Základy této teorie položili Kitsuse, Lemert a Becker.

Většina lidí jedná v průběhu života deviantním způsobem. Za deviantní

chování se v rámci tohoto přístupu považuje takové chování, které vede

k vzniku nálepky (např. hlupák, zloděj, blázen apod.). Jde především o to, jak

na jednání člověka reaguje sociální prostředí. Někdy daného jedince označuje

za devianta (osobu s nálepkou), tento akt následně zvyšuje pravděpodobnost,

že tato osoba bude jednat deviantním způsobem i v budoucnu. Klíčové je

pochopení tlaku sociálního očekávání. Pokud je někdo označen za devianta,

žije pod tlakem sociálního očekávání, že bude jednat deviantním způsobem.

V důsledku tohoto očekávání narůstá pravděpodobnost, že bude takto jednat.

Tak se proces etiketizace cirkulárně opakuje a jeho důsledkem může být

iniciace nebo rozvoj deviantní kariéry.

Tento přístup podněcuje pracovníky v pomáhajících profesích, aby

nepodlehli tendenci ke značkování klientů a jejich stigmatizaci.

10.7.3. TEORIE KOMUNIKACE

Teorie komunikace pomohla vzniknout některým ze sociálních myšlenek.

Tato teorie vznikla na základě mnoha psychologických studií, na nichž se

významně podíleli Satirová, Hall, Sheflen a mnozí další. Jedním z hlavních

propagátorů teorie komunikace sociální práci je Nelsenová.

Teorie komunikace slouží v propojení řady teorií v sociální práci.

Výchozím bodem v komunikační teorii je skutečnost, že pokud člověk

uskuteční nějakou akci, je to vždy na reakci na informace, kterou obdržel.

Informacemi mohou být fakta, emoce, vzpomínky apod.

Základní charakteristiky verbální komunikace

Verbální komunikace probíhá paralelně ve třech úrovních a to v dimenzi

obsahové, formální a dimenzi odhadovaného efektu.

Během rozhovoru lze rozlišit roli hovořícího (vysílač) a roli posluchače

(přijímač). Tyto role se mohou v rámci komunikace obměňovat. Pokud nedojde

k výměně, jedná se o monolog nebo obměna rolí se nazývá dialogem.

Komunikované informace jsou nejprve přijaty a pak vyhodnocovány

(dekódovány). Pokud posluchač vyhodnotí informace, vyšle zpětnou vazbu

98

a hovořící zjistí, jak posluchač předané informace přijal a vyhodnotil. Každý

má vlastní vnitřní pravidla pro zpracování informací, to znamená, která sdělení

považujeme za důležitá, a která ne. Řada osob má s komunikací problémy.

Poruchy při zpracování informací vznikají často ve zpětné vazbě, která může

být špatně poskytována a nebo špatně interpretována.

Způsoby komunikace

Způsoby komunikace můžeme rozdělit několika způsoby a to na

komplementární, symetrickou nebo metakomplementární, digitální nebo

analogovou a o obsahu nebo o vztahu.

Symetrická komunikace je vztahem rovnocenných bytostí. Oba

komunikační partneři mají stejný prostor pro vyjádření.

Komplementární komunikace je vztahem nerovným. Role se vzájemně

doplňují, na jedné straně je aktivita (mluvení) na straně druhé pasivita

(naslouchání)

Metakomplementární komunikace je situace, kdy se jedna osoba vzdává

své kontroly nad vztahem (komunikací) a přenechává jí druhé (např. sociální

pracovník, klient).

Většina komunikací obsahuje elementy symetrické i komplementární

komunikace.

Digitální komunikace se opírá o rozum, logiku a lze jí bez ztráty

informace zapsat. Obvykle se jedná o komunikaci verbální.

Analogová komunikace je obrazná, intuitivní, často jde o sdělování

informací prostřednictvím postoje, čichu apod.

Zprávy i reakce mají složku obsahovou a vztahovou. Jednotlivá sdělení

i celá komunikace mohou akcentovat jednu z polarity (obsah/vztah).

Komunikace o obsazích je zaměřena na přenos věcných informací.

Komunikace o vztazích je zaměřena na sdělování postoje vztahu (nenávidím

tě, mám to tady rád atd.)

Neverbální komunikace

Do neverbální komunikace lze zařadit proxemiku, haptiku, posturiku,

kineziku, gestiku, mimiku, pohledy do očí a paralingvistiku. Neverbální

komunikace určuje, jak má být verbální sdělení chápáno. Bylo zjištěno, že

verbální projev tvoří pouhých 7 % z celkového dojmu, 38 % činí modulace

hlasu a 55 % mimika. Pokud jsou verbální a neverbální projevy v rozporu je

větší váha přisuzovaná projevu neverbálnímu.

99

Nejenže je neverbální komunikace samostatným komunikačním kanálem,

ale také má doprovodné funkce. Doplňuje, pozměňuje a rozděluje verbální

sdělení:

a) Potvrzení a opakování - neverbální chování může opakovat nebo

potvrzovat to co bylo verbálně sděleno.

b) Popření a zmatení - verbální sdělení popírá, co bylo verbálně sděleno

(např. Dítě na návštěvě rozlije sklenici, matka mu říká: „Nic se nestalo,

zlatíčko.“, ale její mimika označuje nevraživost.)

c) Zdůraznění a posílení - neverbální komunikace může zdůrazňovat, co již

bylo řečeno.

d) Regulace a řízení - nonverbální signály jsou často používány jako nástroj

kontroly, toho co se odehrává (např. Chci někoho oslovit, ale pokud se

dívá jinam, změním svůj úmysl.).

Verbálně se sdělují především city a emoce při jejich sdělování hraje

velkou roli obličej. Komunikační teorie je hodně využívána v rámci rodinné

terapie. Jedním z hlavních příkladů je strategická terapie.

10.7.4. STRATEGICKÁ TERAPIE

Hlavním představitelem je Jay Haley. Strategická koncepce je teoreticky

propojena s pojmovým aparátem systémového paradigmatu. Ústřední otázkou

strategické terapie je: jaká strategie řešení problémů otevírá rodině a jejím

členům možnosti?

Hlavní pojmy přístupu

Systém - strategická terapie pohlíží na rodinu jako na systém, jako na

strukturovaný celek, složení z prvků ve vzájemné interakci. Pro pochopení

celého systému je třeba znát dané jednotlivce, ale i vazby mezi nimi.

Komunikační pravidla - rodinná komunikace se řídí pravidly, která jsou

platná, ačkoliv by nemusela být vyřčena. Chování členů rodiny obvykle

směřuje k dodržování těchto pravidel, rodina má také jasně rozdělené

kompetence a je hierarchicky organizována.

Komunikační vzorce - strategická analýza komunikace spočívá v identifikaci

vzorů, které se v rodině uplatňují v průběhu komunikace.

Adekvátní řešení a problémové situace a vývojová stádia - adekvátní řešení

problémů je takové, které umožní rodině stabilně fungovat. Rodina může

reagovat na problém dvojím způsobem. Jednak pokusem vyřešit problém na

oko, který vede k hrám bez konce, jednak změnou, která problém vyřeší.

100

Reálné vyřešení problému umožní rodině fungovat v nové kvalitě a umožní jí

vstoupit do další vývojové etapy.

Homeostáza - je základním vlastností celku, která spočívá ve snaze chránit jí

před změnami. Proti změně pravidel se systém chrání kontrolou a při porušení

sankcemi.

Cirkularita - jde o zdůraznění zpětnovazebného charakteru komunikace proti

lineárně chápané komunikaci. Osoba A vyvolá svým chováním reakci u osoby

B, její reakce zpětně modifikuje chování osoby A.

Zpětná vazba - zpětná vazba je regulačním mechanismem v mysli subjektu.

Zpětnou vazbu lze rozdělit na pozitivní a negativní. Pozitivní zpětná vazba

vede k posílení původního chování a negativní vede k jeho korekci.

Ekvifinalita - je stav systému, ve kterém jsou výsledky akcí předvídatelné

předem. Tento stav je pro všechny členy systému nežádoucí, vytváří

demotivující atmosféru.

Obrázek č. 8: Strategická terapie (Navrátil, 2001)

Čtyři varianty her bez konce

a) Řešení je opak.

Snažíme se vyřešit problematické chování tím, že jednáme protikladně.

Výsledek je krátkodobý, problém se vrací, často ve zvýšené intenzitě.

101

b) Popírání

Popírání představuje snahu řešit problém jeho nevnímáním. Důsledkem této

strategie je obvykle narůstání problému a jeho eskalace.

c) Utopický syndrom

Utopický syndrom se používá pro označení problémové situace, která je

obvykle poznamenána fatálním zklamáním člověka, který si vytvořil

nedosažitelnou iluzí.

d) Paradoxní situace

Paradoxní situace jsou ty situace, v nichž jeden z partnerů očekává, že druhý je

povinován k němu spontánností (různého druhu).

10.8. KOGNITIVNĚ BEHAVIORÁLNÍ TEORIE

Kognitivní a behaviorální teorie vycházejí ve své podstatě z jiné filosofické

logiky. Zatímco behaviorální teorie staví na tezích „empirismu", kognitivní pak

vychází z „racionalismu". Empiristé předpokládají, že poznávání se může

uskutečňovat výhradně prostřednictvím smyslů (zrak, hmat, sluch, čich, chuť)

a že korektnost poznatků si pak ověřujeme pozorováním a experimentem.

Racionalisté zase vycházejí z toho, že pro poznání je důležitý rozum a jeho

schopnost uvažovat. K učení dochází na základě interpretací dějů v prostředí.

Racionalisté se domnívají, že každý člověk se rodí s vrozenou potřebou nalézat

význam a že to, co vnímáme, je determinováno interpretací více než povahou

stimulů samých. Při bádání o procesech, které souvisejí s učením, se oba

přístupy setkaly. Kognitivně behaviorální přístupy zahrnují koncepty

a techniky behaviorismu, teorie sociálního učení, akční terapie, funkční školy

v sociální práci, úkolově orientovaného přístupu a kognitivní terapie. Tyto

formy sociální práce se zaměřují na objektivně měřitelné projevy chování

(nevědomé je pro ně neexistující). Jsou relativně krátkodobé a zaměřují se na

přítomné, specifické problémy. Formy práce s klientem jsou dosti direktivní,

ačkoliv současné variace se snaží direktivnost omezovat.

Východiska behaviorální teorie: Dobová přesvědčivost evoluční teorie

Charlese Darwina podnítila na konci 19. století zájem o zkoumání aktivit

organismu v boji o přežití. V souvislosti s předpokladem této teorie

o kontinuitě zvířecího a lidského druhu se rozvinulo badatelské úsilí, které se

zaměřovalo na výzkum chování zvířat. Předpokládalo se totiž, že výsledky

takových výzkumů pomohou objevit obecné zákony chování, které budou

platné také pro člověka. Vedle řady jiných jsou známy především výzkumy

I. P. Pavlova, které přinesly mnoho poznatků o podmíněných reflexech.

102

Pozitivistická a pragmatická filosofie té doby podpořila také redefinici obsahu

psychologie, která začala být chápána jako věda o chování (do té doby spíše

věda o prožívání). V této společenské atmosféře vznikl „behaviorismus".

Jméno dal této psychologické škole v roce 1913 J. B. Watson. Definoval ji jako

objektivní experimentální vědu o chování.

Klasická behaviorální teorie se zaměřuje na konkrétní (objektivně

měřitelné) chování jednotlivce v kontextu jeho prostředí. Nezabývá se

vnitřními motivy (příčinami) chování. Chování je podle Watsona (1970)

podněcováno vlivy prostředí. Chováním se ovšem rozumí všechny aktivity

organismu, které na sebe mohou brát rozmanité podoby. Mohou to být:

fyziologické projevy (bušení srdce, změna kožního zabarvení, pocení),

emocionální reakce (strach, hněv, zlost), kognitivní procesy (vnímání,

očekávání), motorické projevy (běh, chůze, gestikulace).

Základní teze behaviorálního myšlení spočívá v přesvědčení, že všechno

chování (normální i abnormální) je naučeno v interakci s prostředím.

Behavioristé se pokoušejí porozumět těm okolnostem, které ovlivňují průběh

učení. Tyto poznatky jsou pak využívány k tvorbě postupu, které mají sloužit

jako nástroj k ovlivnění nežádoucího chování.

Analýza problémové situace i vlastní práce s klientem je podřízena

důslednému uplatňování vědecké metodologie. Problémy klienta jsou

vysvětlovány za pomoci hypotéz, v nichž se hovoří o proměnných, které byly

příčinnou určitého problémového chování. (Mojžíšová, 2006)

Centrálním pojmem se stalo učení. Díky procesům, které se odehrávají

v průběhu učení, se lidé chovají určitým způsobem. Základem o uvažování

o učení se staly výsledky experimentu I. P. Pavlova. Učení podle něj probíhá

na základě tzv. klasického podmiňování.

Klasické podmiňování znamená, že organismus může na určitě stimuly

odpovídat reflexními reakcemi. Americký psycholog B. F. Skinner pohled

na podmiňování rozšířil a vypracoval model tzv. operantního podmiňování.

Operantní podmiňování znamená, že si osvojujeme a uchováváme takové

chování, které vede k příjemným následkům. Další způsobem učení je

observační podmiňování. Observační podmiňování je učení, ke kterému

dochází tím, že vnímáme chování ostatních a jeho důsledky (učíme se

napodobováním). (Navrátil, 2001)

10.8.1. BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE

Cílem behaviorální teorie je změna takového chování, které brání klientovi

v úspěšném a samotném fungování.

103

Může jít o:

- snížení intenzity, frekvence nebo trvání takového chování, které působí

klientovi potíže,

- vytvoření nových dovedností,

- zvýšení intenzity, frekvence nebo trvání takového chování klienta,

jehož malá přítomnost působí klientovi potíže.

V behaviorální terapii se pracuje s řadou technik, které vycházejí

z poznaných principů učení. K nejvýznamnějším náleží:

Systematická desenzibilizace – tato technika spočívá ve spojení relaxace

s navozováním představ situací vyvolávajících strach. Často se používá při

práci s agorafobiky (strach s velkých prostranství)

Odměny a tresty – v behaviorální teorii se pracuje s odměnami a tresty.

Odměňování může být pozitivní nebo negativní a utužuje určitý vzorec

chování. Trestání může být pozitivní nebo negativní a oslabuje určitý vzorec

chování. Pozitivní v tomto smyslu znamená reakci na přítomnost určitého

chování, negativní znamená reakci na nepřítomnost určitého chování.

Vyhasínání - pokud není určité chování odměňováno, vymizí.

Expozice - klient je systematicky veden k tomu, aby se pozvolna vystavoval

situacím, kterých se obává. Expozice může být přímá nebo nepřímá. Přímá

znamená, že je vystavován reálným podnětům, a nepřímá, že je konfrontován

s představami nepříjemných podnětů.

Nácvik asertivity- nácvik asertivity je cesta k získání dovedností přiměřeně

prosazovat své názory a přitom neporušovat práva druhých lidí.

Biofeedback - je metodou, která spočívá v poskytování zpětné vazby

u některých fyziologických funkcí organismu. Tímto způsobem se může člověk

naučit ovlivňovat některé procesy, které považoval za mimovolné. Jedná se

o přístrojové monitorování.

Kognitivní metody - kognitivní techniky spočívají v identifikaci a změně

negativních způsobů chování v různých situacích. Klient nejprve pořizuje

záznamy o svých myšlenkových a citových pochodech, které předcházely

určité nepříjemné situaci, poté následuje rozhovor s terapeutem.

Součástí behaviorální teorie je behaviorální diagnostika. Soustřeďuje se

na přesný popis chování, které má být změněno a volbu adekvátní metody.

Nezabývá se klientovými rysy, nýbrž klientovým chováním. Diagnostika se

uskutečňuje pozorováním v přirozeném prostředí, při hraní rolí,

prostřednictvím strukturovaných dotazníků i ve formě dalších měření.

104

Role sociálního pracovníka

V průběhu vývoje se role sociálního pracovníka výrazně měnila. Kanfer

a Schefft publikovali šest pravidel vystihující úkoly a způsob pohledu

behaviorálně orientovaného sociálního pracovníka:

a) Orientace na chování

Pracovníci se zaměřují na klientovy problémy a uvažují o jejich příčinách.

Kognitivně behaviorální terapie se zaměřuje zejména na klientovo jednání.

b) Orientace na řešení

Terapeuti věnují mnoho času promyšlení obtíží a problému a zapomínají hledat

řešení. Úplná deskripce problému vyžaduje znalost nejen současného stavu ale

také žádoucího cíle a jeho dosažení.

c) Pozitivní orientace

Sociální pracovník podporuje klientovo pozitivní myšlení. Svojí pozornost

koncentruje na silné stránky klienta a oceňuje všechny jeho i drobné úspěchy.

d) Krok za krokem

Dosahování menších cílů redukuje strach a motivuje klienta.

e) Flexibilita

Sociální pracovník musí mít schopnost tvořivě se přizpůsobovat potřebám

klientů.

f) Orientace na budoucnost

Kognitivně behaviorální teorie akcentuje na přístup na budoucí cíle.

Nejdůležitějším úkolem sociálního pracovníka je podpora klientovy motivace

pokračovat v nastoupeném úsilí o změnu.

10.9. PŘÍSTUP ORIENTOVANÝ NA ÚKOLY

Přístup orientovaný na úkoly vznikl v 2. polovině 20. století na základě

prací W. J. Reida a L. Epsteinové. Jedná se o jeden z mála přístupů, který

vznikl přímo v rámci sociální práce. Základním východiskem přístupu je

vytvořit systematický rámec pro zvládání různých praktických problémů

105

v klientově životě. Tento přístup vznikl na základě empirických výzkumů.

Cílem tohoto přístupu je poskytnout systematický rámec, který lidem odpoví

na otázku: Jak zvládnout různé praktické problémy?

Základní myšlenky

První základní myšlenkou tohoto přístupu je, že i malý úspěch rozvijí

sebedůvěru a sebeúctu člověka. Druhou základní myšlenkou je, že lidé se

nejvíce zasazují pro úkoly, které si vytýčili sami.

Sociální pracovník hraje roli pomocníka při rozhodování klienta, který

vychází z předpokladu, že klient je tím, kdo je schopen rozhodnout nejlépe.

Základními hodnotami tohoto přístupu jsou partnerství a posilování.

Klientova role v rámci tohoto přístupu je považována za aktivní. Tento přístup

se snaží ovlivňovat problémy na individuální úrovni.

Problémové okruhy

Tyto okruhy jsou popisem problémů klientů, které je možné pomocí tohoto

přístupu řešit.

1. Interpersonální konflikty

2. Neuspokojení v sociálních vztazích

3. Problémy s formálními organizacemi

4. Potíže s naplňováním rolí

5. Problémy vznikající v souvislosti se sociálními změnami

6. Reaktivní emocionální úzkosti

7. Neadekvátní zdroje

8. Potíže s chováním

Etapy přístupu orientovaného na úkoly

Tento přístup se realizuje v šesti základních etapách, jež směřují k dosažení

klientových cílů.

1. Příprava

Příprava spočívá v ověřování zakázky, legitimity intervence sociálního

pracovníka, která může být vyjádřena přímou žádostí klienta o pomoc. Důraz

na ni vychází z předpokladu, že její jasné ustanovení dává všem příležitost

porozumět cíli spolupráce a samozřejmě zvyšuje šanci na úspěch.

106

2. Explorace problémů

Explorace problémů vyjasňování klientových zájmů a jejich seřazení v pořadí

významnosti

3. Dohoda o cílech

Předpokladem uzavření dohody o cílech je shoda sociálního pracovníka

s klientem ve směru změny.

4. Formulace úkolů

Formuluje se frekvence, délka sociální práce a je možné sepsat i smlouvu.

5. Plnění úkolů

Plnění stanovených kroků vedoucí k naplnění cíle klienta.

6. Terminace (ukončování)

Zakončení pomáhajícího vztahu se vkomponovává do intervence od samého

začátku. Během intervence se testuje, zda a jak bylo úsilí sociálního

pracovníka, klienta nebo jiných pracovníků z pomáhajících profesí úspěšné.

(Navrátil, 2001)

10.10. SYSTEMICKÁ TEORIE

Systemický přístup se formoval v 2. pol. 20 století jako výsledek

postupující změny paradigmatu jak v přírodních, tak společenských vědách.

Termín systemický se začal užívat v 70. letech, a to zejména jako označení

specifické psychoterapeutické školy, nazývané systemická a rodinná terapie.

Systemický přístup našel uplatnění zejména v oblasti práce s rodinami.

Dnes již má velmi široké použití a hodí se jak pro jednotlivce, partnery, rodiny,

tak i pro řešení problému ve skupinách a organizacích. Základním nástrojem

sociálního pracovníka je rozhovor. (Matoušek, 2012)

Fáze rozhovoru dle Úlehly:

1. Příprava

Příprava sociálního pracovníka a realizace setkání s klientem. Pracovník je

připraven pomáhat a klient je ten kdo žádá o pomoc. Je možné rozlišit dvě

základní formy pomoci, a to kontrolu a pomoc. Kontrola je potřebná stejně

jako pomoc. Kontrolu je možné rozdělit dle způsobu na opatrování (např.

U starých lidí), dozor (např. ve vězeňství), přesvědčování a vyjasňování.

Za pomoc je považován dojednaný způsob práce, něco co si klient přeje, co si

sám zvolil, přítomna klientova objednávka, pracovníkova nabídka, pak dohoda

107

o pomoci – zakázka – kontrola. Mezi způsoby pomoci patří doprovázení,

terapie, poradenství, vzdělávání. (Jurajdová, 2012)

2. Otevření

V této fázi je důležité, aby pracovník navázal s klientem kontakt. Klient

musí mít v sociálním pracovníkovi důvěru, pocit bezpečí, dobrý kontakt,

vstřícnost. V této fázi je také velmi důležité, aby pracovník nedělal unáhlené

závěry, a zároveň musí připravit bezpečné prostředí, spolupráci, nabízení

pomoci či vytváření příležitostí a ani by neměl zapomenout klienta třeba

ocenit.

3. Dojednávání

Zde hraje nejdůležitější roli nalezení společné cesty v řešení problému. Ale

také sladění a jasné určení konečných cílů. Další výhodou může být začlenění

klienta do rozhodování.

4. Průběh

Ve fázi průběhu jde o samotné dosažení předem vytyčených cílů, a tudíž

dochází k rozřešení problému. Zjednodušeně můžeme říci, že klient

od pracovníka očekává určitou změnu. Zároveň v této fázi dochází k reflexi

klienta na předešlé schůzky. Zda-li měly smysl či došlo k naplnění představ

klienta. Ten má právo hodnotit práci s pracovníkem. Pokud v této fázi

nedochází k naplnění cílů, je důležité zaměřit se na problém a neopakovat ho.

5. Ukončení

V konečné fázi dochází k ověření kladných výsledků a k vyhodnocení celé

práce mezi sociálním pracovníkem a klientem. Hlavním úkolem pracovníka

není problém zcela odstranit či vyřešit. Hlavním cílem je ukázat klientovi, jak

problém řešit a dát mu potřebné sebevědomí, že v budoucnu bude schopen sám

řešit nastalou situaci. A proto je většinou lepší ukončit terapii dříve či později.

Celý tento rozhovor je cyklický a tak na sebe jednotlivé fáze navazují,

různě se mohou prolínat a opakovat. (Úlehla, 2007)

10.11. EGANŮV MODEL

Tento model vychází se systemického přístupu, jedná se o metodu řízení

problémů. Tento model je hojně využíván především v oblasti poradenství, kdy

108

je cílem práce s klientem především dosáhnout trvalé změny a efektivněji řídit

své vlastní problémy. (Egan, 2006)

Rozlišuje dva hlavní cíle pomáhání

a) Pomoci klientům efektivněji zvládat jejich problémy, odhalit a rozvinout

nepoužívané nebo nedostatečně využívané příležitosti.

b) Pomoci klientům, aby si sami lépe dokázali pomoci ve svém každodenním

životě, a to prostřednictvím jejich participace v pomáhajícím procesu. Klient

má být schopen zvládat svůj život, i když je formální pomáhání u konce.

Tento přístup klade důraz na:

- pochopení situace

- rozhodování je na klientovi, odpovědnost nese klient

- respektování svobodného rozhodování klienta

- nepřebírá odpovědnost za klienta

- nedirektivní způsob práce, efektivnější (Jurajdová, 2012)

10.11.1. FÁZE EGANOVA MODELU

1. Zjišťovací fáze

Tato fáze je zaměřená na navázání kontaktu mezi sociálním pracovníkem

a klientem. Zde hraje zásadní roli vytvoření vhodných podmínek pro rozhovor.

V této fázi je důležité umožnit klientovi ventilaci nahromaděných emocí.

Hlavním úkolem sociálního pracovníka je především vést rozhovor a aktivně

naslouchat. Dále je třeba, aby sociální pracovník ocenil klienta, projevil se

empaticky, popř. použil další techniky jako je např. reflexe klientových pocitů.

Hlavní úkoly této fáze:

a) Prozkoumat problém a zdroje

b) Kde začít? Klient si sám zvolí otázku, kterou by chtěl řešit jako první.

Používáme otázky typu:

- Existuje nějaká situace, kterou chcete řešit jako první?

- Která otázka je pro vás nejdůležitější?

- Kterou část problému chcete řešit jako první? apod.

c) Zvážit různé perspektivy

109

2. Fáze tvorby zakázky

Tato fáze se soustřeďuje na klientovi cíle a priority.

Hlavní úkoly této fáze:

a) Hledání možných cílů, zvažují se různé situace, které by chtěl klient

uskutečnit.

b) Zvážení možných cílů, zvážit možné cíle prostřednictvím porovnání

užitečnosti cílů s cenou za jejich dosažení, klientova situace může mít různá

řešení. Měla by být všechna posouzena, i když se mu zdají nemožná.

c) Výběr cílů, sociální pracovník pomáhá klientovi zvolit cíl, se kterým se

klient ztotožní, pomůže mu v tom, pokud bude mluvit o prospěšné stránce

zvoleného cíle.

3. Fáze dosahování cíle

Tato fáze je zaměřená na hledání možných řešení klientovy situace.

Hlavní úkoly této fáze:

a) Popsat možnost činností, zde je třeba určit způsoby, jakými klient dosáhne

cíle. V této části je možné použít např. brainstorming, burzu nápadů apod.

b) Plán činnosti, sociální pracovník a klient společně určí pořadí kroků a s tím

související další postupy. Cílem je najít jedno řešení, klientovi zdroje

a zmapovat potřebu klientovi pomoci.

c) Vlastní činnost (akce), nastává po důkladném přípravném řízení, sociální

pracovník pomáhá klientovi uskutečnit naplánované kroky v praxi.

Naplánují si společně určitý sled kroků a podle toho také stanoví činnost,

kterou bude klient provádět. Sociální pracovník pomáhá porozumět

a pochopit situaci, povzbuzuje při hledání nových pohledů na situaci apod.

(Jurajdová, 2012; Egan, 2006)

10.12. EKOLOGICKÉ PERSPEKTIVY

Jako první se pravděpodobně otázkou prostředí v kontextu sociální práce

zabývali Stein a Cloward (1959). V šedesátých letech 20. století dále vzrůstal

zájem o ekologické koncepty a jejich možnou aplikaci v pomáhajících

profesích. K významnějším pracím, které v té době výrazně ovlivnily vývoj

sociální práce, patří texty Bartlettové (1970) a Gordona (1969). Bartlettová se

110

zasloužila o rozpracování konceptu sociálního fungování (viz výše)

a Gordonovy práce (např. 1969) je možno chápat jako bezprostřední

předchůdce ekologické perspektivy v sociální práci.

William Gordon se zajímal o sociální práci na hranicích mezi systémy

a jejich prostředím. Podobně jako se ekologie věnuje otázkám interakce

organismů a jejich prostředí, Gordon soustředil svou pozornost na sociální

systémy a jejich interakce se sociálním prostředím. Hearn (1979) později

sumarizoval Gordonovy základní myšlenky o sociální práci do sedmi bodů:

1. Sociální práce má souběžně dvojí perspektivu. Zaměřuje se jak na člověka,

tak na jeho situaci – tedy na systém i jeho prostředí.

2. Sociální práce se uskutečňuje na rozhraní mezi lidským systémem a jeho

prostředím.

3. Jev, ke kterému dochází na rozhraní mezi systémem a prostředím, je

transakce.

4. Transakce je proces, v němž se systém a jeho prostředí vzájemně vylaďují.

Na straně systému jde o zvládání (coping) a na straně bezprostředního

prostředí pak o jeho kvality.

5. Styk systému s prostředím vyvolává změnu obou.

6. Nejlepší transakce jsou ty, které podporují růst a vývoj organismu při

souběžném zlepšování prostředí (to znamená, že se stává lepším pro

všechny systémy, které jsou na něm závislé).

7. Pro růst a vývoj je nezbytné, aby docházelo k trvalé redistribuci entropie

mezi organismem a prostředím. (Navrátil, 2001)

10.13. ANTIOPRESIVNÍ PŘÍSTUP

Na konci osmdesátých let a v průběhu let devadesátých se v moderní

sociální práci začaly prosazovat přístupy, které bývají označovány jako

antidiskriminující a antiopresivní. (Navrátil, 2001) Tyto přístupy vznikaly

v souvislosti s nově vzniklou potřebou čelit výbušným sociálním situacím.

Základním pojmem u antiopresivního přístupu je pojem oprese, což znamená

strukturální znevýhodnění určitých skupin.

Thompson (1997) jej definuje jako nelidské či ponižující zacházení

s jednotlivci či skupinami, strádání a nespravedlnost, způsobené dominancí

jedné skupiny nad druhou, negativní a ponižující uplatňování moci. Oprese

často zahrnuje popření práv jednotlivce či skupiny, a je tak popřením

občanství.

Za základní východisko antiopresivního přístupu se považuje schopnost

vnímat diskriminaci a opresi jako základní charakteristiku životní situace, s níž

se klienti potýkají.

111

10.13.1. ZÁKLADNÍ RYSY ANTIOPRESIVNÍHO PŘÍSTUPU

a) Diskriminace jako základní rys klientovy situace

Je nebezpečné, pokud si sociální pracovník neuvědomuje diskriminaci či

opresi, které je klient vystaven. Antiopresivní přístup si klade za cíl

upozorňovat zejména na opresi, která vzniká mezi kategoriemi lidí, např.

oprese mužů vůči ženám (gender), jedné kultury vůči druhé, mezi generacemi,

zdravých lidí vůči zdravotně postiženým.

b) Opresi lze buď odstranit, nebo ji posílit

Druhý princip antiopresivního přístupu spočívá v nutnosti pochopení, že

intervence sociální práce může opresi buď posilovat, nebo odstraňovat. Jak

uvádí Thomsom, vědomí sociálněpolitického kontextu je nezbytnou

podmínkou, aby se předešlo tomu, že se sociální pracovník stane (nebo

zůstane) součástí problému.

c) Tři imperativy

Dalším rysem antiopresivního přístupu je podle uplatňování „imperativů“

spravedlnosti, rovnosti a spoluúčasti.

Princip spravedlnosti znamená předpoklad, že s každým bude nakládáno

podle práv, že nebudou nikomu ani omezována, či dokonce odpírána. Velká

pozornost je věnována problematice etnických menšin. Existují obsáhlé

výzkumy, které dokazují, že v řadě zemí dochází k znevýhodňování příslušníků

etnických menšin, např. v trestní justici.

Pokud jde o rovnost, Thompson (1997) poznamenává, že nemůže být

chápána mechanicky. Nakládat s každým stejně totiž neznamená nakládat

s každým rovně. Důraz je kladen na rovné šance, při jejichž zajišťování je

nutno brát v úvahu rozdíly ve specifických potřebách lidí. Jednoduchým

příkladem mohou být např. lidé, kteří mají omezení v pohybovém aparátu.

Pokud se s jejich potřebami nepočítá, jsou znevýhodněni. Podobně je tomu

u např. u některých Romů, kteří přicházejí do škol bez dobré znalosti českého

jazyka. Stejný přístup tedy nerovnosti posiluje, a proto se sociální pracovník

má zaměřovat spíše na rovná práva a příležitosti, aby vstupní šance uspět byly

obdobné.

Princip spoluúčasti je důležitý na dvou úrovních. V obecnější rovině je

koncept participace důležitou složkou AOP. Předpokládá zapojení klientů

do plánování, koordinace, vyhodnocování služeb. Tím vzniká příležitost pro

„zmocňování“ klientů a vytváří se předpoklad pro to, aby poskytované služby

skutečně odpovídaly jejich potřebám. V užším slova smyslu je participace

velmi důležitou složkou interpersonální komunikace. Partnerství zde znamená

spoluúčast klienta při volbě cíle i prostředků společného úsilí.

112

d) Zmocňování klientů

V tradiční sociální práci po dlouhou dobu kladl velký důraz na koncept

„uschopnění“. Šlo o to klienta vybavit potřebnými znalostmi a dovednostmi,

které mu měly umožnit lépe žít. Zatímco koncept uschopnění je

individualistický (problém v individuálních nedostatcích), zmocnění znamená

pomoc lidem, aby získali větší moc (kontrolu, vládu) nad vlastními životy

a životními podmínkami. Také proto je tento koncept vhodným prostředkem

proti opresi a diskriminaci. Oprese a diskriminace znamenají zneužití moci;

zmocňování je cesta, která má většinou skupinám klientů pomoci odmítnout

a překonat taková omezení. Zmocňování lze podle Thompsona definovat jako

prostředek umožňující legitimní užití síly vůči diskriminaci a opresi.

e) Strukturální povaha klientovy situace

V tradiční sociální práci se zdůrazňuje potřeba vnímavosti vůči pocitům

klienta. Intervence, při níž by se na emoční stránku klientovy situace ohled

nebral, je považována za nežádoucí a nebezpečnou. V případě antiopresivního

přístupu se podobný důraz klade na citlivost vůči diskriminaci, opresi. Sociální

pracovník musí být schopen brát v úvahu takové faktory jako rasu, etnicitu,

rod, věk, postižení, sexuální orientaci atd. a roli těchto znaků v klientově

situaci. Pokud to neudělá, může klienta více poškodit než mu pomoci.

f) Jedinečnost člověka

Dalším znakem klasické sociální práce je uznání jedinečnosti každého

člověka. Každý člověk má tedy být vnímán jako jedinečná osobnost se

specifickými potřebami, charakteristikami. Přesto je třeba také vždy brát

v úvahu sociální lokalizaci takového jednotlivce ve smyslu jeho rasy, etnicity,

třídy atd.

g) Diskriminace je jedna

Významnou charakteristikou antiopresivního přístupu je, že pojímá různé

formy diskriminace jako spojité jevy. Různé formy diskriminace – rasismus,

sexismus, diskriminace věkových skupin a tak dál – nepůsobí odděleně nebo

nezávisle na sobě. Spolupůsobí, a proto vystupují jako odlišné, nicméně však

související dimenze zkušenosti s opresí.

Významnou součástí antiopresivního přístupu je analýza klientovy

situace (assessment). V tomto procesu sociální pracovník sbírá informace, aby

si udělal obrázek, jaké má klient potřeby a co by se mělo udělat. Pokud se

v této části procesu uplatňují předsudky a stereotypy (patologický pohled na

romské rodiny), jsou možnosti uplatnění tohoto přístupu limitovány. Analýzu

situace má sociální pracovník provádět v partnerství s klientem, s ohledem na

možnost působení diskriminujících a opresivních faktorů. (Thomson, 1997;

Navátil, 2001)

113

Shrnutí

Znalost teorií sociální práce hraje zásadní roli při následné aplikaci těchto

znalostí do formy praktické aplikace. Text této kapitoly seznamuje čtenáře

s obsahem nejvýznamnějších teorií sociální práce.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Jak dělil Freud vývojová stádia člověka?

2. Definujte strukturální model osobnosti dle Freuda.

3. Co je obsahem transakční analýzy?

4. Která významná teorie vychází z experimentů I. P. Pavlova?

5. V jakém období se začaly do sociální práce začleňovat ekologické

perspektivy?

6. Z jakých fází se zakládá Eganův model?

7. Co je základní myšlenou systemické teorie?

8. Kdo je zakladatelem logoterapie?

9. Uveďte alespoň jeden teoretický přístup, který vznikl v rámci sociální

práce.

10. Na jaké myšlence je založen antiopresivní přístup?

11. Patří etiketizační teorie do teorií kognitivně-behaviorálních?

12. Uveďte problémové okruhy u přístupu orientovaného na úkoly.

Doporučená literatura

NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek

Zeman, 2001. ISBN 80-903070-0-0.

MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012,

309 s. ISBN 978-80-262-0211-0.

MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois

Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN 978-802-6203-667.

Σ

114

11. VÝZKUM V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Cíl:

Cílem této kapitoly je čtenáře upozornit na důležitost výzkumných aktivit pro

sociální práci a její další rozvoj. Text seznamuje se základní metodologií

výzkumu, jejíž znalost je zásadní jak pro realizaci výzkumných aktivit, tak

i pro schopnost kriticky nahlížet publikované vědecké publikace.

Klíčová slova:

Výzkum, kvantitativní výzkum, kvalitativní výzkum, metodologie

Průvodce studiem:

Tato kapitola klade průměrné nároky na studium, jedná se o přiblížení

významu výzkumu pro sociální práci a seznámení s jeho základními

metodikami.

Sociální práce se od svých počátků vyvíjí na základě teoretických

poznatků a výsledků výzkumu. (Mühlpachr, 2004) Výzkumem se rozumí

proces vytváření nových poznatků. Znalost výzkumných metod a základů

metodologie je zásadní pro možnost kritického posuzování publikovaných

vědeckých poznatků a předpokladem pro realizaci vlastních výzkumných

aktivit.

Výzkum ve společenskovědní oblasti má pět základních funkcí a to

exploraci (vyhledávání nových informací), popis, explanaci (logická

rekonstrukce, vysvětlení nějakého jevu), predikci (předpoklad) a ovlivňování

věcí v našem světě. (Hendl, 2008)

Výzkumná metodologie je nauka o metodách vědeckého bádání,

spočívající na určitých filozofických principech. Jejím předmětem je studium

metod nebo postupů, obvykle používaných v jednotlivých vědních oborech,

protože každá věda má podle svého zaměření vlastní odlišnou metodu.

(Smutek, 2006)

Současný vývoj výzkumné činnosti v oblasti sociální práce lze

charakterizovat dvěma skutečnostmi. Na jedné straně je velké množství

tradičního sociálního a psychologického kvantitativního a kvalitativního

výzkumu na universitách a ve výzkumných ústavech a na druhé straně praktici

sociální práce nadále spoléhají na vlastní zkušenost a znalosti.

115

Jeden důvod v této mezeře mezi výzkumem a praxí je v tom, že praktici se

zabývají sociálními situacemi, které jsou svým způsobem jedinečné, zatímco

výzkum se zabývá opakovanými jevy a agreguje zkušenosti. Porovnání obou

výsledků je zpravidla nedokonalé. Pokusy, jak toto překonat, je metoda

„nejlepší praxe“, která umožňuje využít jak vědecké poznatky, tak zkušenosti

praktiků. (Tomeš, 2011)

Dělení výzkumu z pohledu sociální práce

a) Výzkum o sociální práci je vědecko-výzkumnou činností zaměřenou na

různé aspekty sociální práce jako předmětu této činnosti. Jedná se například

o výzkum zaměřený na vývoj sociální práce, jednotlivé oblasti sociální práce,

postavení sociální práce apod.

b) Výzkum pro sociální práci je zaměřený především na využití poznatků

různých disciplín s cílem zlepšit výkon a procesy praktické sociální práce

v prospěch cílových skupin. (Repková, 2011)

Výzkum v sociální práci může být klasifikován a tříděn s ohledem na

rozmanitost kritérií, která zdůrazňují:

– jejich účel pro informování, komparování nebo zlepšení služeb s ohledem na

perspektivu projektů, manažerů, praktiků či jiných uživatelů,

– jejich cíle jako faktografické (deskriptivní, diagnostické, hodnotící) nebo

koncepční,

– jejich orientaci jako empirické nebo interpretativní,

– jejich metodologii jako kvantitativní, kvalitativní nebo integrované,

– jejich design, který může být založen na survey, dotazníkovém interview,

narativní

studii, případové studii, samostatném systému případně experimentu.

(Loučková, 2001)

V individuální sociální práci se nejčastěji uplatňuje výzkumná

monografická metoda. Poznatky a závěry vznikají výhradně z konkrétní práce

na jednotlivých případech, vedených v sociální instituci sociálními pracovníky

pracujícími v terénu. Nevýhodou je, že studium případu většinou končí ve fázi,

kdy se začne situace klienta upravovat.

Monografické metody zkoumání je možné použít při modelování nových

opatření ještě dříve, než se přistoupí k jejich ověření v širším měřítku.

116

Další výzkumné metody jsou metody statistické, srovnávací či typologické.

Hlavním důvodem, proč v sociální práci nemůže být použita metoda

experimentální je, že nemůžeme ani s jediným člověkem experimentovat v tom

smyslu, že bychom mu záměrně zhoršili jeho životní podmínky nebo mu

odepřeli adekvátní pomoc. Účast na výzkumu dává sociálním pracovníkům

vědomí nového poznání a zvyšuje jejich sebedůvěru. (Mühlpachr, 2004)

11.1. SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK A VÝZKUM

Sociální pracovník by se měl aktivně účastnit výzkumů neboť má

dostatečné teoretické znalosti a praktické zkušenosti ve svém oboru.

Výzkumný proces přispívá ke schopnosti reflektovat problémy všech aktivních

účastníků na straně jedné a k využití preciznějších a systematičtějších přístupů

v jejich vlastní praxi na straně druhé.

Naproti tomu je zdůrazňováno, že do tohoto procesu mají být především

zapojeni sociální vědci zaměření na problémy, které jsou s výzkumnou činností

spojeny. Toto umožňuje identifikovat důležité příčinné proměnné a vztahy

zahrnující nejen jejich vlastní jednání, ale i jednání těch, kteří je zaměstnávají.

Ať je výzkum uskutečňován sociálními pracovníky či sociálními vědci,

jeho cíl v kontextu sociální práce je zřejmý. Nejedná se o produkování

vědomostí pro vědomosti samotné. Cílem je nabídnout řešení každodenních

potřeb a problémů, s nimiž jsou sociální pracovníci konfrontováni. (Loučková,

2001)

11.2. ZÁKLADNÍ METODOLOGIE VÝZKUMU

V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Kvalitativní a kvantitativní výzkumy se doplňují, kvalitativní výzkum

pomáhá rozumět a kvantitativní výzkum ověřuje validitu tohoto porozumění.

(Disman, 2000)

11.2.1. KVANTITATIVNÍ VÝZKUM

Kvantitativní přístup, předpokládá, že fenomény sociálního světa (různé

jeho aspekty, objekty, procesy ad.), které jsou předmětem zkoumání, jsou svým

způsobem měřitelné, či minimálně nějak tříditelné, uspořádatelné. Informace

o nich, získávané v jisté kvantifikovatelné a co nejvíce formálně porovnatelné

podobě. Pak je možné je analyzovat statistickými metodami se záměrem ověřit

platnost představ o výskytu nějakých charakteristik, také o jejich vztazích

k dalším objektům a jejich vlastnostem apod. (Reichel, 2009)

117

Kvantitativní výzkum je spojován s hypoteticko-deduktivním modelem

vědy, který obsahuje tyto základní části:

- Teorie, tedy obecná tvrzení, která mají potenciál vysvětlit vztahy

v reálném světě.

- Hypotéza, předpoklad na základě dedukce.

- Operační definice, definice toho co je třeba zjistit.

- Měření,

- Testování hypotézy, závěry o platnosti hypotézy.

- Verifikaci, výsledek testování zpět k teorii. (Hendel, 2008)

11.2.2. KVALITATIVNÍ VÝZKUM

Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých

metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského

problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé

typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a prování zkoumání

v přirozených podmínkách. (Hendel, 2008)

Cílem je porozumění lidem v sociálních situacích. Studium subjektivních,

nikoli objektivních kategorií a vytváření nových teorií a hypotéz. Tím získává

mnoho informací o velmi malém počtu jedinců, proto jeho závěry mají nízkou

reliabilitu, ale potenciálně vysokou validitu. V kvalitativním výzkumu

o redukci dat v podstatě rozhodují respondenti tím, že výzkumníkovi řeknou to,

co oni považují za relevantní, on následně hledá struktury. (Disman, 2000)

Základní metody kvalitativního výzkumu

- Zúčastněné pozorování

- Analýza osobních dokumentů

- Kvalitativní rozhovor (Hendl, 2008)

Shrnutí

Výzkum je nedílnou součástí sociální práce. Je to jeden z důležitých prvků

rozvoje tohoto oboru. Sociální pracovník by měl mít dostatečné schopnosti

a znalosti aby se mohl stát realizátorem výzkumných šetření v rámci oboru

sociální práce. Výzkum je možné dle použité metodologie rozdělit

na kvantitativní a kvalitativní výzkum.

Otázky a úkoly k procvičení

1. Proč je výzkum v sociální práci důležitý?

2. Jaké je základní dělení výzkumné metodologie?

Σ

118

3. Jaký je rozdíl e kvantitativním a kvalitativním výzkumem?

4. Jaké části má kvantitativní výzkum?

5. Uveďte alespoň 2 techniky kvalitativního výzkumu.

Doporučená literatura

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro

uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000, 374 s. ISBN 80-246-0139-7.

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2. vyd.

Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN 978-80-7367-485-4.

REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1. vyd. Praha:

Grada, 2009. 184 s. ISBN 978-80-247-3006-6.

TOMEŠ, Igor. Sociální práce dnes a zítra. In: Politiky a paradigmata sociální

práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?: mezinárodní vědecká konference:

4. dny sociální práce: 24.-25.11.2010. Editor Ivana Marášková. Ve Zlíně:

Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, 2011, s. 7-16. ISBN 978-

80-7318-994-5.

MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. 1. vyd. Editor Alois

Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN 978-802-6203-667.

119

POUŽITÁ LITERATURA

1. ALTRICHTER, Michal.et al. Metodologické přístupy ke zkoumání lidského

vědomí. Specifika nebo komplementarita. Olomouc: Refugium Velehrad-

Roma s.r.o., 2012. ISBN 978-80-7412-113-5.

2. ATKINSON, Rita. L. Psychologie. 2. vyd., Překlad: Erik Herman, Miroslav

Petržela, Dagmar Brejlová. Praha: Portál, 2003, 751 s. ISBN 80-717-8640-3.

3. BANKS, Sarah. Ethics and values in social work. 3rd ed. New York:

Palgave Macmillan, 2006, 218 s. ISBN 1-4039-9420-X.

4. BEŇO, Pavol, TARCSIOVÁ, Darina. CAPÍKOVÁ, Silvia. Komunikácia so

sluchovo postihnutými v zdravotníctve a sociálnej práci. Trnavská univerzita

v Trnave, vyd. VEDA, Slovenská akadémia vied, 2013. 182 s. ISBN 978-80-

8082-510-2.

5. BLATNÝ, Marek. Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.

vyd. 1. Praha: Grada, 2010, 301 s. ISBN 978-80-247-3434-7.

6. BOUČEK, Jaroslav. Obecná psychiatrie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, 2001, 216 s. ISBN 80-244-0240-8.

7. CAKIRPALOGLU, Panajotis. Úvod do psychologie osobnosti. Praha:

Grada publishing, 2012, 288 s. ISBN 978-80-247-4033-1.

8. CENTRUM KOMUNITNÍ PRÁCE ÚSTÍ NAD LABEM, Deset kroků

procesem komunitního plánování: Krok 2. [online]. 2008. [cit. 12.9.2014].

39 s. Dostupný z: <http://www.mpsv.cz/files/clanky/6812/02_metodika.

pdf>.

9. ČÁP, Jan. MAREŠ, Jiří. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2007. 656 s.

ISBN 80-736-7273-1.

10. ČÍŽKOVÁ, Jitka. Přehled sociální psychologie. Olomouc: Univerzita

Palackého, 2001. 181 s. ISBN 80-244-0150-9.

11. DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro

uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000, 374 s. ISBN 80-246-0139-7.

12. DRAPELA, Victor. J. Přehled teorií osobnosti. 3. vyd. Překlad Karel Balcar.

Praha: Portál, 2001, 175 s. ISBN 80-717-8606-3.

13. EGAN, Gerard. The skilled helper: a problem-management approach to

helping. 6th ed. Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole, 2006. 377 p. ISBN 05-

343-4948-X.

14. FRANKL, Viktor E. Teorie a terapie neuróz. Praha: Grada, 1999, 171 s.

ISBN 80-716-9779-6.

15. GRANT, M. Adam. Does Intristic Motivation Fuel the Prosocial Fire?

Motivational Synergy in Predicting Persistence, Performance, and

Produktivity. Journal of Applied Psychology, 2008, vol. 93, no. 1. 48-58 p.

ISSN 0021-9010.

16. GULOVÁ, Lenka. Sociální práce: pro pedagogické obory. vyd. 1. Praha:

Grada, 2011, 208 s. ISBN 978-802-4733-791.

120

17. HANDON, M. Rose. Client Relationships and Ethical Boundaries for Social

Workers in Child Welfare. The New Social Worker. 2009. vol. 16, no. 1. 4-5

p. ISSN 1073-7871.

18. HARTL, Pavel. HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. vyd. 1. Praha:

Portál, 2000, 774 s. ISBN 80-717-8303-X.

19. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2.

vyd. Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN 978-80-7367-485-4.

20. HUDLIČKA, Petr. Prožívání - zkušenost - životní svět aneb O cestách do

světa na zkušenou. Praha: Triton, 2003. 179 s. ISBN 8072543237.

21. CHRENKOVÁ, Monika. SOBKOVÁ, Hana. VAJĎÁKOVÁ, Zuzana.

Metody sociální práce a sociální služby, standardy kvality v sociálních

službách. In: JANOUŠKOVÁ, Klára. Metodické a koordinační dovednosti v

sociálních službách: sborník studijních textů pro metodiky sociální prevence

a sociální kurátory pověřené koordinační činností. Ostrava: Ostravská

univerzita Ostrava, 2007, s. 11-38. ISBN 978-80-7368-229-3.

22. JANEBOVÁ, Radka. MUSIL, Libor. Mýty o roli sociálních pracovníků a

pracovnic. Sociální práce. 2007, č. 1, 50-61s. ISSN 1213-6204.

23. JURAJDOVÁ, Hana. Teorie sociální práce. vyd. 1. Jihlava: SVOSŠ. 2012,

64 s.

24. JURISTY, J. 2013. Zbierka úloh zo základných štatistických výpočtov v

riešených príkladoch pre študentov sociálnej práce, misijnej a charitatívnej

práce a verejného zdravotníctva. Bratislava: VŠZ a SP sv. Alžbety, 2013.

ISBN – 978-80-8132-093-4.

25. KALHOUS, Zdeněk. OBST, Otto. et al. Školní didaktika. vyd. 2. Praha:

Portál, 2002. 447 s. ISBN 80-7178-253-X.

26. KARDIS, Kamil. Základy sociológie. Prešov: Prešovská univerzita,

Gréckokatolícka teologická fakulta, 2009, 192 s. ISBN 978-80-555-0108-6.

27. KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Komunikace a stres. 1. vyd. Praha:

Státní zdravotní ústav, 2004. 24 s. ISBN 80-7071-246-5.

28. KELNAROVÁ, Jarmila. MATĚJKOVÁ, Eva. Psychologie: pro studenty

zdravotnických oborů. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 162 s. ISBN 978-802-

4732-701.

29. KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s.,

2006, 228 s. ISBN 80-247-1110-9.

30. KODYMOVÁ, Pavla. Reformní paradigmata v praxi české sociální práce.

In: Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím

uděláme?: mezinárodní vědecká konference 2011. vyd. 1. Zlín: Univerzita

Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, 59-62 s. ISBN 978-80-7318-994-5.

31. KOHOUTEK. Rudolf. Vývojově psychologická teorie S. Freuda, E. H.

Eriksona, J. Piageta a L. Kohlberga. [online]. 12.2.2010 [cit. 12.9.2014].

Dostupný z: <http://rudolfkohoutek.blog.cz/1002/vyvojove-psychologicke-

teorie>.

121

32. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 5. vyd. Praha: Portál,

2011, 147 s. ISBN 978-80-7367-922-4.

33. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda,

1998.

34. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Konflikty mezi lidmi. vyd. 2. Praha: Portál, 2008, 189

s. ISBN 978-807-3674-076.

35. KUHN, S. Thomas. The Structure of Scientific Revolutions. 3. rd. ed.

Chicago: The University of Chicago Press, 1996. ISBN 978-0-226-45808-3.

36. LANGMEIER, Josef. BALCAR, Karel. ŠPITZ, Jan. Dětská psychoterapie.

3. vyd. Praha: Portál, 2010. 431 s. ISBN 978-807-3677-107.

37. LEŠKO, Ladislav. Náhled do sociální komunikace: sborník studijních textů

pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory pověřené koordinační

činností. 1. vyd. Brno: Tribun EU, 2008, 99 s. ISBN 978-80-7399-466-2.

38. LEVICKÁ, Jana. Základy sociálnej práce. 1. vyd. Trnava: Spoločnosť pre

podporu vedy a vzdelávania na FZaSP TU, 2004. 170 s. ISBN 80-968952-3-

0.

39. LOUČKOVÁ, Ivana. Směrem k integrovaným strategiím nejen ve výzkumu

v sociální práci. Sociologický časopis. 2001, r. 33, č. 4. s. 313-328. ISSN

0038-0288.

40. MAHROVÁ, Gabriela. VENGLÁŘOVÁ, Martina. et al. Sociální práce s

lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada. 2008, 168 s. ISBN 80-

247-2138-4.

41. MANNONI, Octave. Freud. Olomouc: Votobia, 1997, 188 s. ISBN 80-719-

8036-6.

42. MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie,

praxe, kazuistiky. 1. vyd. Překlad Kateřina Lepičová. Praha: Portál, 2012,

151 s. ISBN 978-802-6201-809.

43. MATOUŠEK, Oldřich. et al. Encyklopedie sociální práce. vyd. 1. Praha:

Portál, 2013, 570 s. ISBN 978-802-6203-667.

44. MATOUŠEK, Oldřich. Paradigmata, teorie a přístupy v sociální práci. In:

Politiky a paradigmata sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?:

mezinárodní vědecká konference 2011. vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati,

Fakulta humanitních studií, 22-26 s. ISBN 978-80-7318-994-5.

45. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. vyd. 2. Praha: Portál, 2008.

ISBN 978-80-7367-368-0.

46. MATOUŠEK, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. vyd. 1. Praha: Portál,

2003. 379 s. ISBN 80-717-8548-2.

47. MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. vyd. 3. Praha: Portál, 2012,

309 s. ISBN 978-80-262-0211-0.

48. MAŘÍKOVÁ, Hana. PETRUSEK, Miroslav. VODÁKOVÁ, Alena. et al.

Velký sociologický slovník: I. svazek. A-O. 1. vyd. Praha: Univerzita

Karlova, 1996, 747 s. ISBN 80-718-4164-1. a)

122

49. MEZERA, Antonín. Pro jaké povolání se hodím? Jak si vybrat střední a

vyšší odbornou školu a snad i budoucí povolání. vyd. 2. aktual. Brno:

Computer Press, 2008, 296 s. ISBN 978-80-251-2395-9.

50. MIKŠÍK, Oldřich. Psychologická charakteristika osobnosti. vyd. 2. Praha:

Karolinum, 2001, 273 s. ISBN 978-802-4613-048.

51. MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. 1. vyd. Praha:

Grada, 2003. 361 s. ISBN 80-247-0650-4.

52. MLČÁK, Zdeněk. KUBICOVÁ, Alina. K pojetí klienta v sociální práci:

manažerismus nebo humanistický přístup? In: Smutek, Martin. Kappl,

Miroslav. Proměny klienta služeb sociální práce. Hradec Králové:

Gaudeamus, 2006, s. 410 - 416. ISBN 80-7041-716-1.

53. MOJŽÍŠOVÁ, Adéla. Teorie a metody sociální práce. [online]. 2006 [cit.

12.9.2014]. 59 s. Dostupný z: <http://charita.xf.cz/tfjcu/skripta_TAMSP.

pdf>.

54. MUSIL, Libor. "Ráda bych Vám pomohla, ale ..." Dilemata práce s klienty v

organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004. 243 s. ISBN 80-903070-1-9.

55. MÜHLPACHR, Pavel. Sociální práce. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita

v Brně, 2004. 100 s. ISBN 80-210-3323-1.

56. NAKONEČNÝ, Milan. vyd. 2., rozš. Praha: Academia, 2009, 620 s. ISBN

978-80-200-1680-5.

57. NAVRÁTIL, Pavel. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno: Marek

Zeman, 2001. ISBN 80-903070-0-0.

58. NAVRÁTIL, Pavel. Romové v české společnosti. vyd. 1. Praha: Portál, 223

s. 2003. ISBN 80-717-8741-8.

59. NEČASOVÁ, Mirka. Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. 1. vyd. Brno:

Masarykova univerzita, 2001, 98 s. ISBN 80-210-2673-1.

60. OLÁH, Michal. SCHAVEL, Milan. ONDRUŠOVÁ, Zlatica. Úvod do štúdie

a dejín sociálnej práce. 2. vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictva a

sociálnej práce sv. Alžbety, 2008, 208 s. ISBN 80-969449-6-7.

61. ONDRUŠOVÁ, Zlata. et al. Základy sociálnej práce. 1. vyd. Brno: MSD

Brno, 2009. 139 s. ISBN 978-80-7392-109-5.

62. PAULÍK, Karel. Psychologické základy lidské komunikace. [online]. 2007

[cit. 10.9.2014]. 95 s. Dostupný z: <http://projekty.fs.vsb.cz/415/

psychologicke-zaklady-lidske-komunikace.pdf>.

63. PAVLOVSKÁ, Marie. Komunikace a řešení problémových situací ve škole.

Brno: MSD Brno, 2004. 144 s. ISBN 80-86633-24-1.

64. PEASE, Allan. Řeč těla: jak porozumět druhým z jejich gest, mimiky a

postojů těla. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 144 s. ISBN 80-7178-582-2.

65. PETROVÁ. Monika. Legislativní podklady pro vzdělání sociálních

pracovníků. [online]. 2013 [cit. 10.9.2014]. Dostupný z:

<http://www.socialni-vzdelavani.cz/legislativni-podklady-pro-vzdelavani-

socialnich-pracovniku>.

123

66. PLETZER, Marc. Emoční inteligence: jak ji rozvíjet a využívat. 1. vyd.

Praha: Grada, 2009, 176 s. ISBN 978-80-247-3057-8.

67. PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. 1 vyd. Praha: Grada Publishing,

2006. 328 s. ISBN 978-80-247-0871-3.

68. POKORNÁ, Andrea. Efektivní komunikační techniky v ošetřovatelství. vyd.

1. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických

oborů, 2010, 86 s. ISBN 80-701-3440-2.

69. PRŮCHA, Jan. VETEŠKA, Jaroslav. Andragogický slovník. 1. vyd. Praha:

Grada, 2012, 294 s. ISBN 978-802-4739-601.

70. REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1. vyd. Praha:

Grada, 2009. 184 s. ISBN 978-80-247-3006-6.

71. REPKOVÁ, Květoslava. Výzkum pro praxi v sociální práci. Sociální revue.

2011, 7. r. ISSN 1801-6790.

72. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. vyd. 5. Praha: Grada

Publishing, 2007. 200 s. ISBN 978-802-4711-744.

73. ŘEZNÍČEK, Ivo. Metody sociální práce. 1. vyd. Praha: Slon, 1994. ISBN

80-85850-00-1.

74. SLEZÁČKOVÁ, Alena. Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy,

aktuální poznatky, praktické aplikace. vyd. 1. Praha: Grada, 2012. 304 s.

ISBN 978-802-4735-078.

75. SMÉKAL, Vladimír. Brněnské výzkumy vývoje osobnosti. In Psychologické

otázky adolescence. Brno: Psychologický ústav Akademie věd ČR v

nakladatelství Albert, 2001. s. 3-17, 15 s. ISBN 80-7326-001-8.

76. SMUTEK, Martin. KAPPL, Miroslav. Proměny klienta služeb sociální

práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006, s. 410 - 416. ISBN 80-7041-716-

1.

77. ŠTĚPANÍK, Jaroslav. Umění jednat s lidmi 2: Komunikace. 1. vyd. Praha:

Grada Publishing, 2005. 164 s. ISBN 80-247-0844-2.

78. ŠVEŘEPA, Milan. Definice sociální práce. Sociální revue. 2005, 2. r. ISSN

1801-6790.

79. TEGZE, Oldřich. Neverbální komunikace: Co vám prozradí lidské chování a

jednání, a jak toho využít. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2003. 482 s. ISBN

80-7226-429-X.

80. THOMPSON, Neil. Anti-discriminatory practice. London: Macmillan, 1997,

183 s. Practical social work. ISBN 03-336-9369-8.

81. TOMAN, Jiří. Jak dobře mluvit. Praha, Svoboda 1981.

82. TOMEŠ, Igor. Sociální práce dnes a zítra. In: Politiky a paradigmata

sociální práce. Co jsme zdědili a co s tím uděláme?: mezinárodní vědecká

konference: 4. dny sociální práce: 24.-25.11.2010. Editor Ivana Marášková.

Zlín: Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, 2011, s. 7-16.

ISBN 978-80-7318-994-5.

124

83. TRACHTOVÁ, Eva. et al. Potřeby nemocného v ošetřovatelském

procesu. 2. vydání. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských

zdravotnických oborů, 2005, 185 s. ISBN 80-7013-324-4.

84. ÚLEHLA, Ivan. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: Slon, 2007. 128 s. ISBN

978-80-86429-36-6.

85. VALENTA, Josef. Manuál k tréninku řeči lidského těla: Didaktika

neverbální komunikace. 1. vyd. Kladno: AISIS, 2004. 259 s. ISBN 80-239-

2575-X.

86. VENGLÁŘOVÁ, Martina. MAHROVÁ, Gabriela. Komunikace pro

zdravotní sestry. Praha: Grada, 2005. 144 s. ISBN 978-80-247-1262-8.

87. VOJTOVÁ, Věra. ČERVENKA, Karel. Edukační potřeby dětí v riziku a s

poruchami chování. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 193 s.

ISBN 978-80-210-6134-7.

88. Velký sociologický slovník: II. svazek. P-Ž. 1. vyd. Praha: Univerzita

Karlova, 1996, s. 749-1627. ISBN 80-718-4310-5. b)

89. VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005.

320 s. ISBN 80-7178-998-4.

90. VYMĚTAL, Jan. et al. Obecná psychoterapie. 2., rozš. vyd. Praha: Grada.

2004, 340 s. ISBN 978-802-4707-235.

91. VYMĚTAL, Jan. HERMANOVÁ, Miroslava. ŠRÁMKOVÁ, Jaroslava.

Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha:

Grada, 2008, 322 s. ISBN 978-80-247-2614-4.

92. VÝROST, Jozef. Sociální psychologie. 2. rozš. vyd. Praha: Grada, 2008, 404

s. ISBN 978-802-4714-288.

93. VYSEKALOVÁ, Jitka. Chování zákazníka: jak odkrýt tajemství "černé

skříňky". 1. vyd. Praha: Grada, 2011, 356 s. ISBN 978-80-247-3528-3.

94. ZÁKON č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony. In: Sbírka zákonů České republiky. 2006,

částka 37, s. 1257–1289. ISSN 1211-1244.

125

Vysvětlivky k používaným symbolům

Cíle

Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich

prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po

nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete

schopni používat.

Průvodce studiem

Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,

předkládá důležité informace ke studiu a vložený

průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném

k efektivnímu studiu.

Část pro zájemce

Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje

o možnosti jeho prohloubení.

Shrnutí kapitoly

Klíčové body pro opakování a signalizace

k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.

Testy a otázky

Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali

si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste

splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim

maximální pozornost!

Pojmy k zapamatování

Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné

termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se

k nim po prostudování následujících kapitol, jen

opakováním je fixujete v paměti.

Úkoly k zamyšlení

Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a

dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často

bývá součástí zkoušky.

126

Příklad

Konkretizace problematiky v praxi, v realitě. Je inspirací

pro rozvedení poznatků na dalších praktických

aplikacích.

Literatura

Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro

doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých

studiem opory.

127

PhDr. Jana Novotná, Ph.D.

TEORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE

1. vydání

ISBN 978-80-87035-96-2

Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2014

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel

jazykovou ani redakční úpravou.

© Jana Novotná, 2014